Milí čtenáři, Obsah. příště. tiráž

Inzerce

Obsah

Milí čtenáři, všechno jednou končí a zase začíná. Alespoň takovou zkušenost jsme letos opět udělali, když jsme se poslední listopadový den rozloučili s odcházejícím církevním rokem, abychom hned následující den přivítali advent a s ním nový církevní rok. Staré s novým neoddělitelně souvisí, jako spolu v Bibli souvisí obě části kánonu, tj. Mojžíš s Proroky a evangelijní zvěst o Ježíši Kristu. A právě pozoruhodná starozákonní proroctví všech Izajášů, Ozeášů, Micheášů a dalších vidoucích jsou tématem, se kterým vstupujeme do nového církevního roku. Učíme se vidět očima těch, kterým duch Hospodinův odhaloval více než jen budoucnost, ale především nové věci, které později nastaly, když se Marii v Betlémě narodil Ježíš. S nadcházejícím adventem proto můžeme také začít nově otevírat Bibli a učit se ji číst ne očima těch, kteří ji dávno znají, ani těch, kteří chtějí v Bibli nacházet rozpory, nebo naopak, kteří se snaží vše uměle zharmonizovat, ale s vírou. Můj dávný přítel používá termínu „nástroj víry“, a právě takový instrument vám za sebe i za celou redakci přeji pod stromek k Vánocům. Protože teprve s tímto „hasákem“ se vám i mně může podařit povolit utažené šrouby neporozumění Písmu, ale také zarezlé matice křesťanského života včetně poškozených vztahů. Díky nástroji víry budeme moci v jeslích, na kříži i v otevřeném hrobě uvidět Mesiáše, o kterém psali proroci a kterého nám dosvědčili apoštolové. A konečně, díky nástroji víry se budeme moci v Bibli chopit všech zaslíbení, která se týkala nejen Mesiáše, ale která se týkají i nás. Všechno jednou končí a zase začíná. Tak tomu je nejen s církevním rokem, ale také s naším časopisem Brána. Se starým ročníkem za měsíc začne ročník nový. Tentokrát už ale s novým šéfredaktorem Petrem Rausem, kterému, jakož i celé redakci, přeji mnoho radosti a nadšení při přípravě a vydávání jednotlivých čísel. Po osmi letech se tedy s vámi loučím, milí čtenáři. Děkuji vám za vaši věrnost i trpělivost, a loučím se také s milou redakcí, se kterou mně bylo ctí spolupracovat. No a protože s každým koncem něco začíná, tak se ze mě stane nový věrný čtenář a odběratel časopisu Brána.

šéfredaktor

04 06 10 20 22 30 34

Obrázky z Ježíšova dětství Rozhovor Dávat lidem možnost volby Téma Mesiáš – Naplněná či nenaplněná proroctví? Zápisník Taizé Příběh První dárek Diakonie Druhé Vánoce Podobenství Pozitivní fototropismus

příště

Principy zdravé církve Petr Raus

tiráž Číslo 12/2013, ročník Bratrské rodiny 45, Českobratrské rodiny 70 • Vyšlo 27. 11. 2013 Vychází 10x ročně, cena 39 Kč Šéfredaktor: Bronislav Matulík Redakční rada: Mgr. Libor Duchek, Bc. Anna Chrásková, Mgr. David Kašper, Bc. Jana Matulíková, Ing. Petr Raus, PhDr. Daniela Sedláčková, Hedvika Benáková Výtvarník: Ondřej Košťák • Sazba: Olga Kutílková Korektura: Anna Duchková Vydavatel: Jiří Sedláček • IČ 13161229 Ev. č. MKČR: E 5080 • ISSN 1803-828X Tisk: GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce. Redakce a administrace: Kodex, o.p.s., Soukenická 11, 110 00 Praha 1 tel. 222 31 26 56 www.i-brana.cz • e-mail: [email protected]

SLOVO lukáš 2,41-52

Okénko do Ježíšova dětství M

ožná je nám líto, že evangelisté očividně nepokládali za nutné vyprávět víc o Ježíšově dětství, chlapectví a jinošství – o jeho prvních krůčcích a slovech, o jeho kamarádech, o škole a o jeho vztahu k rodičům. Lukáš je ze všech novozákonních autorů jediný, kdo v Písmu otevírá do života dospívajícího Ježíše alespoň jakési okénko. Proč jen toto jedno okénko? Z dob rané církve se zachovala řada apokryfních evangelií, knih často podivného obsahu a vydávajících se za díla apoštolů; v nich povídky o zázračných schopnostech malého Ježíše najdeme. Apoštolé ale o nich nepíší, nezajímali se snad Ježíšovo dětství? Proč evangelia o jeho dětství a dospívání nevypráví podrobněji? Proč začínají pořádně, až když Ježíši bylo nějakých třicet let? Asi proto, že evangelia nejsou životopisy v dnešním smyslu. Vypráví hlavně o Ježíšově ukřižování a zmrtvýchvstání. Všimněte si, prvním třiceti letům jeho života v Nazaretě věnuje Lukáš jen tři kapitoly. V následujících kapitolách pak popisuje jeho službu. Ale poslednímu týdnu Ježíšova života Lk věnuje šest kapitol, celou čtvrtinu své knihy. Nevypráví až tak o Kristově životě, jako spíše o jeho smrti. Ale přece jen tu je ono Lukášovo okénko do Ježíšova dětství; a tak si neodpustím jednu jakoby psychologickou poznámku. Ježíši bylo dvanáct let, když se rodičům ztratil v chrámu. Dvanáctý rok života představuje pro židovskou víru hranici  prosinec 2013

mezi dětstvím a dospělostí: Dnem třináctých narozenin se z chlapce stává muž, který přebírá za sebe odpovědnost před Bohem – za svou poslušnost, i za své hříchy. Nevíme, jestli to Židé takto chápali už v Ježíšově době; dvanáctiletý Ježíš každopádně v chrámu vyslovil, za koho se považuje a co v životě chce: Že je Boží služebník a Boží Syn.

Poučení pro rodiče Josef s Marií každoročně putovali do chrámu. Že s Josefem chodívala i manželka Maria, bylo zvláštním projevem její lásky k Bohu; cesta z Nazareta do Jeruzaléma trvala totiž až čtyři dny. A když na svátky putovávali oba rodiče, je možné, že s sebou brávali i malého Ježíše. A tak vidíme onu rodinu spolu s tisícovkami dalších poutníků z celého světa v Jeruzalémě, v rozlehlých halách, vysokých sloupořadích a vzdušných nádvořích Božího chrámu. Sedm dní trvaly podle Božího zákona oslavy velikonoc. A když sváteční týden skončil, proudily z městských bran karavany na cestu domů. Rodiny a občané jedné obce asi cestovali společně, jako městský zájezd. Vpředu prý chodívaly ženy s dětmi a vzadu muži. A tak se mohlo stát, že Josef spoléhal na Marii a Maria na Josefa a oba na příbuzné. Ale když na něj po celý první den nenarazili, došla jim nemilá věc: Ježíš tu není, ztratil se! A tak tedy: jeden den cesty směrem k Nazaretu, jeden den zpátky do Jeruzaléma… až třetí den ho našli. Ne ovšem vystrašeného u městské brá-

ny, našli ho v chrámu, ve sloupořadí nebo ve chrámové škole, zdravého a živého, spokojeného a ve svém živlu, jak „sedí uprostřed rabínů, naslouchá jim a vyptává se“. To musel být pohled! Kdo ví, jak dlouho tu dvanáctiletý Ježíš už seděl uprostřed chrámových profesorů, nejlepších hlav židovstva, naslouchal jim a ptal se jich. A kdo ví, jak dlouho byli všichni ti učení pánové doslova „bez sebe“ nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Takového žáka tu ještě neměli! Nevíme, jak dlouho Josef s Marií přihlíželi. Lukáš píše, že když Ježíše uviděli, byli šokováni: „A jeho matka mu řekla: ‚Chlapče, proč jsi nám udělal něco takového! Podívej, tvůj otec a já jsme tě hledali a moc jsme se báli.‘“ Ale on odpovídá, jakoby nechápavě a pro Marii a asi i pro nás dost nepochopitelně: „Proč jste mě hledali? Nevíte, že musím být v domě svého Otce?“ – „Proč jste mě hledali?“ „Proč jste se báli? Proč jste vážili cestu? To jste nevěděli hned, kde mě hledat? Znáte mě snad tak málo?“ „Nevíte, že musím být v domě svého Otce?“ A studovat, učit se? Setkat se se znalci Zákona? Vyptat se jich? Být tam, kde Bůh zjevuje svou vůli, v chrámu?“ Dvanáctiletý Ježíš – na rozmezí dětství a dospělosti – jasně ukázal a řekl, za koho se považuje a oč mu v životě jde: o Boží slovo, o Boží dům, o Boha – „mého Otce“. Myslím, že Marii a Josefovi nesmíme vyčítat, že na tohle nebyli připraveni. Nedivím se, že nerozuměli Ježíšově úžasu nad jejich hledáním a strachem. Maria mu nerozuměla, ale „všechna ta slova ukládala (jako poklad) ve svém srdci“. Aby možná jednou porozuměla… Už na chlapci Ježíši se z jeho způsobů poznalo, kým bude; a kým byl. Už ve dvanácti letech dal najevo, kudy se dá: že vybočí z cesty svých rodičů, že Nazaret mu bude těsný. A Josef s Marií mu sice nerozuměli, ale ukládali si jeho slova v srdci jako poklad. Snad je to poučení i pro nás, jsme-li rodiči: Děti, dorostenci nám všelijak ukazují a říkají, kam je to táhne a žene, co v sobě živí, co chtějí být a co jsou. A rodiče (i prarodiče) tomu možná leckdy nerozumí;

David Beňa, lic. theol. (38) Kazatel, toho času tajemník Studijního odboru RCB a učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři. S manželkou a dvěma dětmi žije v Litomyšli.

ale mohou to v sobě ukládat (jako poklad), vyčkat a nadále své děti milovat a doprovázet je.

Poučení pro děti Ale nejen rodiče se tu můžou poučit; i dorostenci a mládežníci. Na pomezí dětství a dospělosti dal Ježíš najevo, kdo je a oč mu půjde: o věci nebeského Otce, o jeho chrám, o jeho lidi. Ježíš je Kristus, je jedinečný a jediný Boží Syn. Ale i my smíme být Božími dětmi, díky Ježíši – když mu uvěříme a když se mu vydáme, když on nás ve křtu přijme za své sourozence. I nám má jít, jako jemu, o Boží věci a Boží dům. Hledejme, ptejme se, jaké Boží věci nám Bůh chce svěřit – co máme být, oč nám v životě má jít… Oč šlo Ježíši, to dal drasticky najevo svým zmizením; a taky svou touhou po studiu, po rozhovoru se znalci Zákona. Jako každý mladý člověk potřeboval i on učitele – nejen rodiče, ale i cizí lidi, lidi z jiného světa; nejen nazaretské známé, ale i učence z dalekého Jeruzaléma. Rodiče nás vedou na prvních úsecích cesty, ale našimi učiteli se musí stát ještě i jiní lidé. To platí nejen ve škole, ale platí to i v životě, ve víře a ve službě Bohu. A tak mladí lidé vykukují z hnízda, nacházejí cizí vzory – aby mohli jít svou cestou, jako Ježíš. Ale pozor! Co tehdy udělal dvanáctiletý Ježíš? Jakoby vykoukl na tři dny z rodičovského hnízda, dal najevo, co chce… a pak? Lukáš píše: „Vrátil se s nimi (s Josefem a Marií) do Nazareta a poslouchal je.“ Doslova: „stále jim byl poddán“. Rodiče potřebují hodně lásky a důvěry, aby náznaky a slova svých dorostenců ukládali v srdci jako poklady. A dorostenci zas potřebují hodně pokory, poddanosti a poslušnosti, aby vyčkali, než nastane jejich čas, kdy své plány a touhy uskuteční. Ježíš vystoupil na veřejnost, teprve když mu bylo asi třicet let; a to už ve svých dvanácti věděl, co chce! Co celou tu dobu dělal? O tom evangelia nic neříkají. Víme jen, že určitě neztrácel čas, že poslouchal své pozemské rodiče. Dříve než kázal a uzdravoval, pracoval poslušně v Josefově dílně. Dříve než vstoupil do velkého světa farizeů a zákoníků, žil mezi nazaretskými sousedy. Dříve než efektně vyčistil chrám, uklízel doma u Marie v sednici. Ježíš věděl odmalička, kdo je a kým bude, dal to na hranici dospělosti jasně najevo, ale stále přitom poslouchal rodiče. Čekal a učil se – nejen od cizích rabínů v Jeruzalémě, ale předtím a potom i od svých venkovských nejbližších: od Josefa a od Marie. A Lukáš zavírá toto malé okénko slovy: „Ježíš prospíval v moudrosti i na těle a byl milý Bohu i lidem.“ Amen. ■ prosinec 2013 

rozhovor rozhovor s petrem rausem

Dávat lidem možnost volby Od nového roku se stává šéfredaktorem časopisu Brána zkušený novinář s bohatou praxí v rozhlase a televizi. Cesta do mediálního světa ale nebyla samozřejmá. Rozhodující byla víra v Krista, který zapáleného entomologa přesměroval k misii. Říkává se, že Vánoce jsou svátky dětí, můžeš povědět, jaké bylo tvé dětství a co tě formovalo? Své dětství pokládám za velmi krásné, na mnohé dětské zážitky a zkušenosti dodnes rád vzpomínám. V té době mne formovali především rodiče, velmi výrazně ovšem také prarodiče a sourozenci. Kromě nich pak ještě od nejranějšího dětství zájem o přírodu a od 5. třídy základní školy akademické prostředí Přírodovědeckého klubu tehdejší přírodovědecké fakulty v Brně a Československé společnosti entomologické při Akademii věd. Také samozřejmě církev a sbor. Z raného dětství si pamatuji spíše maminčinu Českobratrskou církev evangelickou, později převážila Církev bratrská. Podstatné stopy na mně zanechaly některé osobnosti, se kterými jsem se mohl potkat; těmi zásadními byly kromě rodiny učitelka biologie Marie Zlámalová, entomolog Pavel Lauterer, kazatel mého dětství a mládí Jan Urban a moje budoucí tchyně Naděje Veselá. Kdybych šel v čase dál, pak i tehdejší vedoucí dorostu a mládeže v Brně Bohuslav Kučera a Zdeněk Brokl, sestra (tehdy jsem říkal „tetička“) Vydrová z Náchoda. Později i manželka a děti. Bezesporu bych mohl jmenovat i mnohé další.

Mohl bys zmínit několik zlomových okamžiků, které tě v životě zásadně ovlivnily a nasměrovaly?

Ing. Petr Raus (57) absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně, obor rostlinná výroba, původní profesí entomolog. V tomto oboru do roku 1991, od roku 1992 v médiích. Ženatý, otec dvou dospělých dcer. Kromě přírody a biologie (zvláště entomologie, na kterou mu ale nezbývá čas) má rád hudbu (zejm. renesanční a barokní), lidi (ale i samotu), práci s jazykem a Bibli s její podivuhodnou zvěstí.

 prosinec 2013

Kromě výše jmenovaných osobností zmíním čtyři takové vlivy: Setkání s broukem roháčem, kterého jsem potkal v parku ve svých nějakých dvou či třech letech. Prožitek Božího oslovení a následné odevzdání vlastního života Kristu. Úraz, který mne přivedl na hranici smrti, a uzdravení, které lékař označil za zázračné. A nakonec prožitek tíže i krásy křesťanské ekumeny v týmu služebníků Trans World Radia.

Znám tě jako člověka mnoha profesí či zájmů, především coby entomologa, který pracoval v Moravském muzeu. Co je na broučcích tak fascinujícího? Je to úžasný svět, neskutečně rozmanitý, vitální, pestrý, úchvatný. Také krutý, ale neobyčejně efektivní, životaschopný. Někteří sekulární odborníci říkají, že naše geologická éra není obdobím člověka, ale hmyzu. Uvědomuji si, že svůj vztah k hmyzu nedokážu nikomu, kdo se entomologií hlouběji nezabýval, nijak vysvětlit ani přiblížit. Přemýšlel jsem i o důvodech, proč tomu tak je, a uvědomil jsem si roli znalostí. Když u toho tvorečka, kterého potkávám někde v trávě nebo ho držím v dlani, znám do podrobností stavbu i funkci jeho těla, jeho způsob života, zvyky, jeho touhy i obavy (jakože i hmyz všechny takové emoce má a projevuje, byť je bezpochyby prožívá jinak než my), je to něco docela jiného, než když se mi něco prostě jen vnějškově líbí. Člověk, kterému podobné znalosti chybí, si pak vztah, který z nich vyrůstá, vlastně ani nemůže představit. Uvědomuji si u toho, že se tu dotýkám docela obecného principu, jakéhosi podobenství, zobrazujícího princip lásky. I v našich vztazích hrají znalosti nemalou úlohu. K zamilování toho o svém partnerovi či partnerce mnoho vědět nepotřebuji, aby ale zamilovanost mohla přerůst ve skutečnou lásku, potřebuji svého partnera poznat, dost dobře poznat. Ne nadarmo používá Písmo právě ten-

to termín „poznání“, když mluví o  manželské lásce. A nejde tu jen o vztahy pozemské, podobné rysy vnímám i v oblasti vztahů mezi člověkem a  Bohem. I tady je možné zůstat jen u pocitů a dojmů. Kde ale základ vztahu vytvoří znalost, „poznání“ Boha, dostane se takový vztah na docela jinou úroveň. Nic na tom nemění skutečnost, že naše poznání (a teď myslím jak na ten hmyz, tak na poznání duchovní) je vždycky jen částečné, představuje jen docela nepatrný zlomek reálné skutečnosti.

Jenomže přes úžas nad tímto často titěrným stvořením a přes svou vědeckou činnost ses rozhodl věnovat život médiím, proč? Nebylo to prostřednictvím mé vědecké činnosti, pozvání přišlo nezávisle, bokem. Stála za ním politická změna v naší zemi. Otevřely se nové možnosti a mně tehdy přišla potřeba duchovní služby naléhavější než moje tehdejší muzejní práce. Rozhodoval jsem se prakticky rok, nebylo to snadné, ale nakonec jsem zvolil duchovní službu, tehdy konkrétně práci v TWR.

Tehdy na počátku existence samostatné redakce českého vysílání jsme dělali všichni všecko, od úklidu našich prostor přes psaní a  namlouvání pořadů až po technické zpracování a odvoz pásů s nahranými pořady do Vídně. Bylo to pestré a zajímavé. Později, s nárůstem práce přišlo víc specializace. Já působil nejprve jako pomocník Pavla Vopaleckého, kterému jsem pomáhal se zpracováním textů cyklu Světem bible, později jako samostatný redaktor, ještě později ředitel, po skončení pracovního poměru v TWR pak jako člen a později předseda Rady TWR. Dnes už zase jako jeden z řadových radních.

Foto Bronislav Matulík

Můžeš více popsat své působení v Trans World Radiu?

prosinec 2013 

rozhovor Svět rozhlasáků je svým způsobem specifický. Jak rozdílný je od světa televize a jak se stalo, že jsi mnoho let pracoval coby dramaturg ČT? Je to jiný svět, pro křesťanské vysílání ale vhodnější. Televize s sebou vláčí kletbu obrázků. I když o  něčem víme jen velice málo, jen náznak, v televizi to musíme nějak zobrazit. Co nevíme, musíme domyslet, často doslova vymyslet. Rozhlas nechává víc prostoru fantazii, což mi připadá přirozenější a vhodnější. Na ještě citelnější rozdíl mezi rozhlasem a televizí jsem narazil v oblasti způsobu práce. Zatímco v rozhlase si člověk udělá či může udělat všechno sám, od vymyšlení tématu přes jeho přípravu, natočení, sestříhání a nakonec i odvysílání, v televizi to tak prakticky nejde. Televizní práce je prací týmovou, podstatně větší díl času tam člověku vezme dohadování s lidmi: přesvědčování, odmítání, motivování atd. Do televize jsem byl pozván, původně jako záskok za mateřskou dovolenou. Zůstal jsem nakonec nějakých 13 let.

Které pořady, na nichž ses mohl podílet, považuješ za opravdu zdařilé nebo výjimečné? Velmi si cením cyklu Exit 316 ve všech jeho sériích. Byl to průlom, který na veřejnoprávní obrazovku poprvé v historii ČT dostal živé křesťanství evangelikálního střihu, navíc ve verzi přizpůsobené mládeži. Velmi si také cením Biblických pátrání, křesťanských cyklů pro děti, které ve dvou sériích připravil Martin Benc. Jsem vděčný, že jsem mohl ke spolupráci s náboženskou redakcí přivést Lubomíra Hlavsu; ze spolupráce s ním vyrostl nejen Exit 316, ale i skvělé dokumenty z české protestantské historie, jako např. Hrabě Zinzendorf – síla přesvědčení, Pod ochranou Žerotínů či ještě nedokončený David Zeisberger – to je zatím jen pracovní název. I dokument Martina Bence Bieszczady pokládám za mimořádný, představoval průlom i po technické stránce. Byl to, pokud vím, první velký dokument ČT natočený fotoaparátem, nikoli kamerou.

Lze přiblížit složitost mediální práce a můžeš dát nahlédnout pod pokličku toho, co se děje v ČRo a ČT? Čtenáře by jistě zajímalo, zvláště ty skeptické, jak moc jsou tato média věrohodná… Dávat nahlédnout pod pokličku by mohlo být za hranicí žalovatelnosti; každá organizace si svou kuchyni chrání. O elektronických médiích ale obecně platí, že všechno v nich je šalba a klam – tato média nemají schopnost přenášet skutečnost,  prosinec 2013

nabízejí vždycky jen obrazy a každý obraz je svým způsobem deformací skutečnosti. Míra pravdivosti je potom záležitostí nejen média samotného (na straně nabídky), ale i publika, tedy příjemců, konzumentů vysílaných pořadů. Smysluplně přijímat mediální sdělení vyžaduje aktivitu, přemýšlení, zdravý rozum. Příjemce mediálních sdělení si musí mnoho věcí sám zpracovat, dokonce sám doplnit; pokud na tuto činnost rezignuje, sám se odsuzuje k roli klamaného. Veřejnoprávní média jsou možná silněji než jiná závislá na přízni mocných tohoto světa; jejich nezávislost na politice je iluzí. Sama politika ale nepředstavuje největší ohrožení mediální svobody. Za ještě horší a nebezpečnější pokládám vliv nezávislých producentů a různých svazů a profesních organizací mediálních tvůrců. Pro politika představuje médium výborný prostředek prezentace, nikoli ale jediný. Nezávislý producent či tvůrce mediálních

Na rozdíl od mnohých nevěřím na nezávislou žurnalistiku a nevěřím na objektivitu mediálních sdělení; podle mého názoru toho není žádný člověk schopen. produktů je s médiem svázán osudově, bez něj jako profesionál nepřežije. Proto je tlak této sféry mnohem silnější než tlak politiků.

Od rozhlasu a televize nyní přecházíš k psanému médiu, konkrétně do role šéfredaktora časopisu Brána. V čem to bude pro tebe jiné, nové? A těšíš se? V čem všem to bude jiné, na to jsem sám zvědavý. Těším se na spolupráci s redakční radou, která na mne působí velmi dobře, těším se na práci na půdě církve, kde se dá otevřeně povědět mnohem víc než na půdě veřejnoprávního média. Připojuji se ale k redakční radě Brány s bázní a třesením.

Jaké vidíš zásady solidní žurnalistiky a máš představu, jak by měl časopis Brána do budoucna vypadat? Začnu od konce: Pokládám Bránu za velmi kvalitní časopis. Řekl bych dokonce, že bych rád viděl Církev bratrskou takovou, jak ji představuje Brána. Z tohoto důvodu bych nechtěl v tuto chvíli měnit nic. Až se

Foto Jakub Nosek

Natáčení dokumentu Po stopách touhy po svobodě. Petr Raus jako režisér hovoří s průvodcem seriálu Danielem Hermanem, v Izraeli 2010.

ale trochu víc naučím, na změny určitě dojde; co se nemění a nevyvíjí, stagnuje a hyne, to patří k zákonitostem tohoto světa. Co se žurnalistiky týče, na rozdíl od mnohých nevěřím na nezávislou žurnalistiku a nevěřím na objektivitu mediálních sdělení; podle mého názoru toho není žádný člověk schopen. Místo objektivně chladného a na ničem nezávislého redaktora si vážím těch, kteří mají svůj názor a svoje osobní preference, přitom ale dovedou ctít a respektovat i názory jiné a mají odvahu neprosazovat sebe. Takových lidí není mnoho. Naopak za důležitý princip kvalitní žurnalistiky považuji schopnost rozlišovat, co je co. V poslední době je mnohde cítit snahu strkat všechno do jednoho pytle; v náboženské oblasti takový postoj říká: „Je jedno, čemu věříš, hlavně, že věříš, všechny cesty vedou k Bohu.“ Přinejmenším veřejnoprávní médium má za úkol poskytovat lidem možnost volby. Kde se všechno smíchá dohromady, tam už žádná možnost volby nezbývá, a to je špatně. Byl bych rád, kdyby i  Brána uměla přesně rozlišovat, možnost volby lidem nebrala a učila své čtenáře dobře a promyšleně se rozhodovat. Přijímat všechny nové informace se zdravými pochybnostmi a rozumnou skepsí – asi tak, jako přijímali evangelium novozákonní Berojští.

Tvá šéfredaktorská práce bude úzce souviset se službou pro církev v roli místopředsedy Rady Církve bratrské. Co tato práce obnáší? To je také otázka, na kterou vlastně neumím odpovědět. S novým rokem se totiž práce místopředsedy

Rady CB dost podstatně změní, přeroste do podoby, kterou jsme si ještě nikdy nevyzkoušeli. Je to důsledek růstu církve, zejména počtu sborů, ale i nárůstu ekonomicko-hospodářské a správní agendy. Ukazuje se, že tajemník Rady by se měl po biblickém vzoru (Sk 6,2–4) soustředit na oblast praktické správy církevních věcí více, než tomu bývalo; tím ale dále vzroste přetížení předsedy. Proto se nám v Radě jevilo jako dobré předsedovi odlehčit a některé jak z jeho stávajících povinností, tak ze současných povinností tajemníka (o jehož podporu předseda částečně přijde v důsledku změn tajemníkovy agendy) přenést na místopředsedu. Co všechno to bude a jakým způsobem bude nový systém fungovat, to ukáže teprve čas a praxe. Pokračovat v dosavadním systému, vytvořeném pro církev o 35 sborech, už ale není prakticky možné bez závažných negativních dopadů jak na zdraví jednotlivců, tak na chod celé církve.

A co bys naší církvi přál nejen k Vánocům? Především to, co výslovně zmiňuje vánoční evangelium: radost plynoucí z vděčnosti za úžasný dar spásy a pokoj, „šalóm“ v plném smyslu toho slova. Kromě toho hlubokou vnitřní jednotu i schopnost respektu k těm, kteří jsou jiní. A v neposlední řadě zdravý rozum, ten mimořádný Boží dar, ve kterém se spojila Boží láska k člověku a touha po vzájemném přátelství se špetkou Božího humoru.

Děkuji za rozhovor a přeji ti Boží požehnání do nastávající služby.

■ Bronislav Matulík prosinec 2013 

TÉMA

viktOr ber

Č

Ilustrace Ondřej Košťák

íst starozákonní texty jako proroctví vztahující se k Ježíši Kristu je pro mnoho křesťanských čtenářů Písma zcela přirozené. Většinou pohanokřesťané, ke Starému zákonu přicházíme skrze Krista dosvědčeného – Písmem, církví, osobní zkušeností… Po Kristu se pak přirozeně sháníme při četbě Starého zákona a máme za to, že jej tam mnohdy i nalézáme. Například v postavě trpícího Josefa, triumfujícího Jozua, jako „Hospodinova Pomazaného“ v žalmech… Zvláštní skupinou jsou pak výroky obsažené v prorockých knihách, které vzhledem k jejich ohlasům v Novém zákoně a v pozdější křesťanské tradici vykládáme jako předpovědi týkající se konkrétních událostí v životě Ježíše Krista.

10 prosinec 2013

Časem se však dostaví nebo jsou položeny otázky: Není taková četba křesťanskou vykladačskou svévolí? Jak je možné některé texty v Bibli vykládat doslovně, zatímco jiné obrazně? Neměli bychom raději číst tato proroctví v jejich historickém zasazení, případně jako hotová literární díla s jejich vlastní výpovědí?

kdo a jak proroctví čte? Dnes víme, že porozumění textu se alespoň částečně odvíjí i od čtenáře a zvoleného způsobu četby. Podíváme se proto na dva přístupy, které se při výkladu Písma uplatňují. Historický přístup budeme ilustrovat na textu z knihy Izajáš, způsob četby Bible jako literárního díla na oddílu z Ozeáše.

proroctví v historických souvislostech „Hlas volajícího: ‚Připravte na poušti cestu Hospodinu! Vyrovnejte na pustině silnici pro našeho Boha!‘ “ (Iz 40,3) V Janově evangeliu o sobě takto mluví Jan Křtitel: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ (J 1,23) Tím Jan Křtitel odmítá být považován za Mesiáše. Zároveň Jan skutečně vykládá Izajášův výrok christologicky, když jej vztahuje na Ježíše coby „někoho většího“ – zřejmě očekávaného Mesiáše. Podobně je citát z Izajáše užit v synoptických evangeliích, totiž jako vysvětlení postavy Jana Křtitele – „hlasu volajícího na poušti“, oznamujícího příchod „někoho silnějšího“ (Mt 3,1–12; Mk 1,2–8; L 3,1–20). Ponecháme-li na chvíli novozákonní užití Iz 40 stranou, ocitáme se v této kapitole Izajáše v době babylónského zajetí Židů v 6. století před naším letopočtem. Prorok mluví o konci zajetí (40,2), o opětovném shromáždění Božího lidu (40,11). Výzva k odchodu z Babylóna se objevuje dále v Iz 48,20, dobu ke konci babylónského zajetí naznačují i zmínky o perském Kýrovi (Iz 45,1nn), který po dobytí Babylóna umožnil judským vysídlencům návrat do Jeruzaléma (Ezd 1). V těchto souvislostech představuje Iz 40 proroctví brzkého ukončení nuceného pobytu Judejců v babylónském vyhnanství. Je to „radostná zvěst“, což je v určitém kontrastu vzhledem k užití textu v evangeliích. Jan Křtitel volá lid k pokání a obrácení, k úniku před hrozícím trestem. Naopak u Izajáše je charakteristický důraz na útěchu a povzbuzení, jde o ohlášení konce soužení. V Iz 40 se mluví o příchodu Hospodina, v dalších kapitolách je zároveň jako Boží nástroj vylíčen zmiňovaný Kýros. Dokonce je obdařen titulem Hospodinův Pomazaný, který byl jinak

vyhrazen zejména judským králům davidovské dynastie. Nyní prorok již nečeká záchranu od krále z rodu Davidova, ale od pohanského panovníka! Situace s historickým výkladem tohoto textu u Izajáše je navíc komplikovanější, neboť i když kapitola mluví o době končícího exilu, daný text mohl být zaznamenán až později (např. v 5. stol. př. n. l.) a mohou se do něj promítat opět další dějinné okolnosti. Souvislost Izajáše 40,3 s osobou Jana Křtitele jakožto ohlašovatele příchodu mesiášské postavy je každopádně z pohledu historického daleko méně zřejmá, než by nasvědčovalo přímočaré užití proroctví v evangeliích.

starozákonní proroctví jako literární dílo „…zavolal jsem svého syna z Egypta.“ (Oz 11,1) Uvedený verš z proroka Ozeáše je citován Matoušem jako proroctví, které se naplnilo na osudech Ježíše a jeho rodiny v souvislosti s jejich útěkem do Egypta (Mt 2,13–15). Kniha proroka Ozeáše je zasazena do doby před porážkou a vyvrácením severoizraelského království novoasyrskou říší v roce 722/721 př. n. l. Zajímavé je, že tento původní výrok v Oz 11, 1 není formulován jako proroctví ve smyslu předpovědi věcí budoucích – na rozdíl od Iz 40, kde jde o proroctví směřované do bezprostřední budoucnosti. U Ozeáše se v rámci příběhu o Izraeli jedná o pohled zpět. Posuzujeme-li Oz 11 jako literární dílo, pak „povolání syna z Egypta“ odkazuje k vytvoření Izraele během exodu. V Oz 11,1 se mluví o Izraeli jako o „mládenečkovi“. Tím je myšleno „zrození lidu“, který před vyvedením z Egypta vlastně neexistoval; vztah „synovství“ se zde jednoznačně týká Izraele. Tento vztah přitom ve většině kapitoly prorok líčí problematicky: malého chlapce učí Hospodin – jeho Otec – chodit, syn však tuto dovednost zneužívá k modlářství. Bůh se chová k lidu otcovsky („provázky milo-

Mgr. Viktor Ber, Th.D. (41) Kazatel Církve bratrské. Magisterské studium teologie dokončil na UK HTF v roce 1995. V akademickém roce 1995/96 studoval v Jeruzalémě na Institute of Holy Land Studies (Jerusalem University College). Doktorské studium na UK ETF dokončil v roce 2005. Je vedoucí katedry Starého zákona a katedry biblických studií na ETS a externí vyučující JU TF. S manželkou Renatou a čtyřmi dětmi žijí v Poděbradech.

prosinec 2013 11

vání“), lid-syn se však k Bohu-Otci chová nevděčně. Teprve lidským měřítkům se vymykající Hospodinova solidarita s lidem způsobí, že lid bude Hospodina následovat. Ozeáš tak pracuje s obrazem vztahu otec–syn, což mu umožňuje postihnout velmi složitý vztah mezi Izraelem a Hospodinem. Nevděk Izraele připomíná nevděk a vzdor svéhlavého syna, Hospodinova láska a loajalita je představitelná přibližně na pozadí tohoto vztahu – i když i ten přesahuje. Nic moc z výše uvedeného nenaznačuje souvislost s matoušovskou citací – vlastně by bylo možné říct, že Matouš nechápe literární bohatost Ozeášových výroků, nebo o ni nemá zájem. Matouš se vlastně chytá zdánlivě nahodilé podobnosti vyjád-

Foto Federico Maggi

TÉMA téma řené slovem „Egypt“ – a i to „povolání z Egypta“ se dle evangelisty děje spíše směrem k Josefovi než k Ježíšovi.

Naplněná proroctví podle Nového zákona a dnes

Pokud bychom skončili u dosavadního načrtnutí vztahu mezi starozákonními texty a jejich užitím v Novém zákoně, bylo by to zakončení jistě rozpačité. V této chvíli nám však naše tápání po „tušení souvislosti“ alespoň umožňuje formulovat dvě základní otázky: 1. Co vlastně novozákonní pisatelé dělají, když se odvolávají na starozákonní výroky jako na mesiášská proroctví naplňovaná na Ježíši z Nazareta?

POHLED

Mesiáš v židovské tradici Rabín Daniel Mayer Jednou z hlavních myšlenek judaismu je, že na konci dnů přijde člověk, jenž bude Božím poslem, a ten přinese úplné vykoupení židovskému národu. Hovoří-li Bible o Mesiáši, koho či co tím ale míní? Je to člověk nebo anděl či je to jakýsi abstraktní pojem blíže nespecifikované budoucnosti? Již letmý pohled do pramenů nás nenechá na pochybách, že se jedná o člověka z masa a kostí, člověka, který obdrží značnou část Boží moci, jež z něj učiní Mesiáše. Tak si představuje Mesiáše Izajáš: „I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch Hospodinův, duch moudrosti a rozumnosti, duch rady a bohatýrské síly…“ (11,1) Zpočátku to bude slabý proutek, který vyroste z Jišajova pařezu, potom bude výhonkem velkého stromu a vydá ovoce, tj. tento potomek domu Davidova se stane velkou osobností, pravým vůdcem židovského lidu. Boží síla vyjádřená Božím duchem, jenž spočinul na Mesiášovi, mu dává právo řídit tento svět. 12 prosinec 2013

Prorok Izajáš také ukazuje směr, kterým Pomazaný bude vládnout: „Bázní Hospodinovou bude prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči, nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši… Jeho bedra budou opásána spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.“ (11,3) Mesiášova vláda bude vládou spravedlnosti a rovnosti, pravdy a víry, která dovede svět k ideálnímu stavu duchovní i hmotné harmonie. Poznání Mesiáše Nyní se podívejme, jak poznáme, že se Mesiáš opravdu zjevil a přišel. Rabín a  filozof Maimonides (1135–1204) ve své halachické knize Mišne Tora specifikuje pořadí Mesiášova zjevení a uvádí též znaky, podle nichž jej poznáme. „Když povstane král z domu Davidova a bude se učit Tóru a plnit přikázání podle psaného i ústního Zákona jako jeho otec David, přiměje celý Izrael kráčet v jejích ustanoveních. Bude vést Boží války, tak je velmi pravděpodobné, že to je Mesiáš. Když toto učinil a uspěl, porazil všechny okolní

národy a postavil Chrám na jeho místě a shromáždil rozptýlené Izraele, tak je to opravdu Mesiáš.“ (Hilchot melachim, kap. 11, halacha 4). „Tento Král, který povstane z Davidova rodu, bude moudřejším než Šalomoun a bude téměř tak velkým prorokem jako náš učitel Mojžíš. Proto bude učit všechen lid a bude mu ukazovat Boží cestu.“ (Hilchot tšuva, kap. 9, halacha 2). V hlavní modlitbě Osmnácti požehnání, kterou každý věřící Žid pronáší třikrát denně, je čtyřikrát uvedena doba příchodu Mesiáše, aniž by byla o  něm jmenovitě zmínka. Konec druhého požehnání končí slovy: „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, jenž oživuješ mrtvé.“ Zmrtvýchvstání nastoupí právě na konci dnů, při příchodu Mesiáše čili Hospodinova Pomazaného. V sedmém požehnání žehnáme Hospodina jako vykupitele Izraele. Samozřejmě Mesiáš – Hospodinův Pomazaný je ten, jehož prostřednictvím Hospodin přinese úplné vykoupení svému lidu. Podobně jako když Mojžíšovým prostřednictvím Hospodin vysvobodil syny Izraele z egyptského otroctví. V desátém požehnání modlitby žehnáme Hospodina, který ze čtyř světových stran shromažďuje rozptýlené syny Izraele. I  toto se stane na konci dní.

2. Jak můžeme dnes přistupovat k četbě dotyčných novozákonních textů, k jejich starozákonním předlohám, případně i k jiným starozákonním proroctvím či „proroctvím“?

Přístup novozákonních autorů

Foto Bronislav Matulík

Pro novozákonní autory je zásadním úkolem ukázat Ježíše jako Písmem dosvědčovaného Krista. Tento pohled na Písmo je evangelisty přisuzován již Ježíšovi – typicky u Lukáše, když vzkříšený Ježíš vyučuje učedníky na cestě do Emaus o tom, co všechno „od Mojžíše a všech proroků…ve všech částech Písma“ se na něho vztahovalo (L 24,13–35). Pro Ježíše a Nový zákon je vědomí návaznosti na židovská Pís-

Národ synů Izraele se navrátí na Sión. Konečně ve čtrnáctém požehnání prosíme Hospodina, aby se v milosrdenství navrátil do svého města Jeruzaléma, upevnil v něm Davidův trůn a žehnáme jej jako budovatele Jeruzaléma. Tedy po příchodu Mesiáše bude zbudován třetí Chrám, nebo jak uvádí jiná tradice, nebeský Chrám sestoupí shůry na Chrámovou horu v Jeruzalémě. Již výše zmíněný Maimonides ve svých Třinácti článcích víry ve 12. článku uvádí: „Věřím zcela upřímně v příchod Mesiáše, a byť by i otálel, očekávám ho každého dne, že přijde.“ Newyorský sefardský rabín Marc D. Angel uvádí, že židovské mesiášské myšlení není monolitické. Studiem biblických, rabínských, středověkých i moderních textů ukazuje širokou škálu názorů a postojů týkajících se Mesiáše. Také izraelský vědec Gershom Scholem (1897–1982) poukázal na dvě tendence v židovském mesiášském myšlení: restaurativní a utopickou. První vidí v mesiášském věku návrat k starověké velikosti Izraele, utopický aspekt předpokládá katastrofální zhroucení normálního dějinného procesu. Mesiášská éra bude udržována v  chodu divy a  zázraky. Mesiášského věku se nedosáhne přirozeným

ma zásadní, musíme však správně porozumět funkci novozákonních textů. U evangelistů nejde v první řadě o argument hájící víru v Ježíše jako Krista navenek a v čistě racionální rovině ve smyslu: „Hle, toto bylo předpověděno o Mesiáši, nyní vizte naplnění na osobě Ježíše a přijměte to jako nezvratný argument, že on je Mesiáš.“ Daleko spíše pro novozákonní autory funguje samotný Ježíš – Kristus jako klíč, kterým se otevírá nové, doposud netušené pochopení Starého zákona. Nebo lépe – Ježíš jako klíč odhaluje nový význam Písem, čímž je on sám zároveň dosvědčován a potvrzován jako Kristus. Přitom platí, že bez setkání s Ježíšem Kristem není možné dost dobře

procesem pokroku lidské civilizace, ale přijde spíše náhle, jako naprostý zlom a rozchod s minulostí. Dva Mesiášové Výše uvedená slova nás přivádějí k  dávné myšlence talmudických učenců, která hovoří o dvou Mesiáších – o Mesiáši, synu Josefovu, a Mesiáši, synu Davidovu. Mesiáš, syn Josefův, pochází z Efrajimova kmene, jenž je

chronologicky prvním Mesiášem, který se například bude zabývat přípravou podmínek k navrácení židovských vyhnanců z rozptýlení do zaslíbené země. Mesiáš, syn Josefův, připraví cestu pro příchod duchovního Spasitele, pro Mesiáše, syna Davidova. Tento pak vítězně završí postupný proces spásy a nastane období úplného spasení. Tradice také hovoří o tom, že Mesiáš, syn Josefův, padne v boji proti nepřátelům židovského národa, tedy i proti nepřátelům samotného Boha. Poprvé se historicky setkáváme s  Božím pomazaným, který je Benjaminovým potomkem, u Saula, kterého David ušetří (1 S 24,7). Mesiáš, syn-potomek Josefův, pochází od Ráchelina prvorozeného syna, kdežto Mesiáš, syn-potomek Davidův, pochází z kmene Juda, a Juda byl čtvrtým synem druhé Jákobovy ženy Ley. Rabi Elijahú ben Šlomo, nazývaný též Vilenský gaon (1720–1797) se ve svých dílech dosti podrobně zabýval osobností Mesiáše, syna Josefova. Předpokládal například, že Mesiáš, syn Josefův, nemusí být výslovně mužem. Jako příklad uváděl královnu Ester, která ve své generaci byla „Mesiášem, synem Josefovým“. Taktéž pražský rabín Jehuda Liva ben Becalel, zvaný rabi Löw (1525–1609) se prosinec 2013 13

TÉMA téma ke Kristu dospět pouhou aplikací „správných“ vykladačských metod na židovská Písma.

Písma svědčí o mně… Takto lze porozumět i Ježíšově kritice směřované „Židům“ v J 5,39: „Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně.“ Zde Ježíš nevyčítá svým protivníkům, že používají špatné metody studia Písma, a proto jim vychází „špatný výsledek“. Naopak ukazuje na selhání jejich četby Písma tváří tvář tomu, koho jim poslal Bůh. Přitom (ve v. 36 a 37) se dovolává též svědectví Otce (Boží hlas a tvář) a svědectví Ježíšových skutků. Rozpoznání Ježíše jakožto Mesiáše židovských Písem je

v 37. kapitole svého díla Necach Jisrael zabývá osobností Mesiáše, syna Josefova. Rabi Löw připodobňuje dvě síly Izraele k srdci a mozku. Mesiáš, syn Josefův, a kmen Efrajim symbolizují tlukoucí srdce královské vlády národa synů Izraele, kdežto Mesiáš, syn Davidův a kmen Juda představují myslící mozek této vlády. Podle židovské tradice však Mesiáš, syn Josefův, bude zabit v boji proti nepřátelům. Tato tradice má kořeny v biblické knize proroka Zacharjáše: „Pohledí na mě, toho, kterého probodli…“ (12,10) Trpící Mesiáš Rabi Saadia Gaon (882–942) v osmém pojednání svého díla Kniha věr a názorů uvádí, že Mesiáš bude zabit v boji proti hříšnému Armilusovi, který je důležitou postavou bojující na konci dnů proti vyvolenému národu. (V křesťanské eschatologii tento úkol plní Antikrist.) Aarmilus či Armilius je zkomolené Romulus, tedy Řím. Čímž se dostáváme k protiřímskému povstání Šimona bar Kochby v letech 132–135 n. l. a k jeho duchovnímu vůdci, rabi Akibovi. Byl to právě rabi Akiba, který zpočátku předpokládal, že Šimon bar Kozba (Koziba) je Mesiášem, synem Davidovým, který 14 prosinec 2013

tak i dle novozákonních autorů dosti složitý proces, který rozhodně není možné obsáhnout prostým „ztotožněním“ útržků starozákonních textů s různými událostmi Ježíšova života.

Proroctví z Božího popudu Důležité jsou výroky o prorockém mluvení v Petrových epištolách (1 Pt 1,10–12; 2 Pt 1,20n). Dle 2 Pt 1,21 stojí za proroctvím v Písmu (tj. ve Starém zákoně) „popud Ducha svatého“ a zvláštní Boží poslání. Tím je vyjádřen argument ve prospěch zvláštního výkladu Písma a jeho proroctví, které přesahuje čistě lidskou rovinu řeči. Zároveň ale zaznívá varování před svévolným prorokováním či před svévolným

ve vítězném boji osvobodí Židy zpod římského jha. Proto také vysvětloval Šimonovo jméno Bar Kozba ve smyslu biblického verše Nu 24,17 jako „Syn Hvězdy“ (ar. „Kochba“, h. „Kochav – Hvězda“). V Jeruzalémském Talmudu, traktát Taanit, kap. 4, halacha 5 se uvádí: „Když rabi Akiba viděl Bar Kochbu, říkával: ‚To je král Mesiáš.‘ Rabi Jochanan ben Torta mu řekl: ‚Akibo, z tvého líce vyraší tráva (tj. bude dlouho po tvé smrti) a  syn Davidův ještě nepřijde.‘“ Jak vidíme, rabi Jochanan ben Torta nesdílel Akibovo nadšení a nevěřil v Bar Kochbovo mesiášství. Poté, kdy Římané židovské povstalce porazili a Bar Kochba padl v boji, rabi Akiba uznal, že se ve svém názoru na mesiášství Bar Kochby mýlil. Otázkou zůstává, zda jej nyní rabi Akiba neztotožnil s Mesiášem, synem Josefovým, jemuž je předurčeno v boji padnout? Kdy přijde Mesiáš Nyní se zaměřme ještě na otázku, kterou si klade i dnes mnoho Židů, a to, kdy přijde Mesiáš? V talmudickém traktátu Sanhedrin 98a se uvádí, že rabi Jochanan řekl, že syn Davidův (Mesiáš) přijde buď v době, kdy si jeho příchod celé pokolení zaslouží, anebo naopak v době, kdy si jeho příchod nezaslouží. V prvním případě to bude

pokolení, o němž hovoří prorok Izajáš: „Tvůj lid, všichni budou spravedliví, navěky obdrží do vlastnictví zemi.“ (60,21) Mesiáš však může přijít i tehdy, když ono pokolení si jeho příchod nezaslouží, i o takovém lidu hovoří Izajáš: „Vidí, že není nikoho, žasne, že nikdo nezasáhne.“ (59,16) Dle mého názoru musí existovat jakási „zlatá střední cesta“ mezi těmito dvěma extrémy. Těžko nalezneme jasnou odpověď na otázku, kdy již přijde Mesiáš, neboť určit dobu pro seslání Mesiáše je výsostné právo Boží. Zabývat se proto v tomto smyslu spekulacemi je bezpředmětné a též nedůstojné. Položme otázku jinak: Můžeme svými činy a chováním k  bližním příchod Mesiáše přiblížit? V tomto případě bude odpověď kladná. Jak konkrétně? To nám napoví Žalm 34,13–15: „Kdo je onen muž, jenž hledá život, miluje dny, v nichž by užil dobra? Střeží před zlobou svůj jazyk a své rty před záludnými řečmi. Vyhýbá se zlu a koná dobro, vyhledává mír a snaží se o něj.“ A v knize proroka Micheáše čteme podobná slova: „Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: jen to, abys zachovával právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.“ (6,8) ■

výkladem proroctví (to naznačuje i varianta „nelze vykládat po svém“ uvedená v Českém ekumenickém překladu Bible u 2 Pt 1,20). Písmo může komunikovat na rovině jiné než přísně racionální (řekli bychom h istor icko -g ra m at ické) díky zvláštnímu Božímu spolupůsobení v proroctví, přitom však je třeba odlišovat svévolná proroctví od inspirovaných, případně inspirované výklady proroctví od výkladů svévolných. Ovšem i toto pochopení proroctví předpokládá Krista a christologický výklad Písma, který je kromě samotného Písma potvrzován i jinak – dle 2 Pt 1,16 např. „očitým svědectvím“ hlasu z nebe. Starozákonní proroctví jsou často uvedena jednak jako Hospodinovo slovo k  prorokovi, tedy nikoli jako běžné lidské poznání, ale zároveň obsahují nadpisek zařazující proroka do historických souvislostí (např. za jakých králů působil). Prorocké slovo je slovem v určitý konkrétní čas, který je pro jeho pochopení důležitý. Zároveň jde o Boží slovo, můžeme tedy očekávat jeho určitý přesah a další působení. Od tohoto porozumění se zřejmě odvíjí kuráž novozákonních autorů, se kterou spojují starozákonní texty s osobou Ježíše Krista.

Jak dnes číst „Krista Písmem dosvědčeného“? Důsledkem výše uvedeného by měla být v první řadě velká obezřetnost zejmé-

KOMENTÁŘ

O Mesiáši z pohledu mezery mezi Starým a Novým zákonem Co starozákonního dodat k článku Viktora Bera, když kolega sám je skvělým starozákoníkem? Křesťané neboli kristovci mají Mesiáše přímo ve svém názvu. Nazvali je tak prý v Antiochii, když hlásali Ježíše jako Mesiáše (Sk 11,19–26). Mesiáš se řecky řekne christos. Právě tím slovem vyznal Ježíše jeho učedník Petr, když se předtím Ježíš učedníků zeptal, za koho jej lidé považují (Mk 8,27–30). Zřejmě to vyslovil aramejsky jako mašícha. Co asi měl tam u Cezareje Filipovy Petr na mysli? Dost možná ani sám přesně nevěděl. Však mu také Ježíš podle Matouše odpoví: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ (Mt 16,17) Jako by mu říkal: „Na tohle bys sám od sebe nepřišel.“ K tomu, aby v Ježíšovi rozpoznal Mesiáše, bylo potřeba Božího zjevení. Tím se nepřímo přiznává, že běžnému Židovi Ježíšovy doby, ať už školenému farizeovi, nebo méně školenému, ale jistě ne zcela nevzdělanému rybáři, Ježíš nijak nutně jako naplnění Božích zaslíbení vycházet nemusel. Však i Petr, který zřejmě přeslechl kritický tón v Ježíšově blahoslavenství, se hned na to dost míjí se skutečnou podobou Ježíšovy cesty, až ho musí Ježíš slovně sejmout jako „satana“. (Mk 8,33) Přitom ale slovo Mesiáš a představy s ním spojené dozajista jsou židovského původu. Samo slovo se ve Starém zákoně objevuje ve dvou souvislostech, ve spojení s veleknězem a ve spojení s králem. To slovo znamená pomazaný a v obou případech odkazuje k rituálu při uvádění do úřadu. Adept úřadu byl slavnostně pomazán, stal se z něho mašiach, pomazaný – velekněz nebo král. Podle části biblického svědectví bylo zavedení instituce království v čele s mašiachem zradou ideálu Božího lidu vedeného přímo Hospodinem (1S 8,7). Bible ale líčí také to, jak se Bůh rozhodl konat své dílo prostřednictvím této instituce, a to dokonce prostřednictvím konkrétní jeruzalémské dynastie. Zdá se, že Starý zákon uchovává část textů, které se pěstovaly na královském dvoře dynastie davidovců, ať už šlo o vyprávění o králových velkých činech (2S 8) nebo o slavnostní liturgickou poezii (Ž 2; Ž 110). V době, kdy Židé o své instituce chrámu a království přišli a jejich elita se ocitla v babylónském zajetí, začal se pojem „pomazaného“, my bychom spíše řekli „korunovaného“, naplňovat novým významem. Nový význam začaly dostávat texty, jejichž první použití bylo při královských inauguracích. Odpojen od konkrétních, často dost rozporuplných historických osobností, stal se termín mašiach jedním z dlouho očekávaných projevů konkrétní Boží pomoci. Vzpomínka na někdejší davidovskou dynastii spojená s představou, že Pán Bůh pomáhá konkrétně a dějinně, vedla ke vzniku představy, že Pán Bůh jednoho dne – ale v rámci těchto dějin, ne až po smrti! – prosadí svou vůli a pomůže Izraeli. Různí lidé tyto představy vyjadřovali různě. Daniel ve své vizi hovořil o Synu člověka (Da 7,13), Izajáš o služebníku Hospodinově (Iz 40). Starý zákon nemá o Mesiáši jednoznačné a všeobecně přijímané učení. Důležitá byla představa, že Pán Bůh pomáhá v dějinách a že si k tomu používá jako nástroje konkrétní lidi. Představme si překvapení (a vztek!), jež se musely zmocnit příslušníků davidovské rodiny v exilu, když kdosi z krajanů označil po nástupu perského vladaře Kýra Velikého tohoto vladaře jako mašiacha (Iz 45,1). V následujících verších této básně proto musí autor – zřejmě hlavně na adresu domácích patriotů – připomenout Boží majestát, kdy si Bůh pro svou pomoc Izraeli může použít třeba tohoto starověkého Gorbačova. Také nazaretský učitel Ježíš vyjadřoval své poslání s jednoznačným odkazem k biblickým obrazům Boží pomoci. Sám se často označoval jako Syn člověka. Ze zástupu na něj pokřikovali synu Davidův. Na titul Mesiáš, který mu přiřkl Petr, Ježíš odpovídal: Ano, ale… kříž. Pán Ježíš překvapivě aktualizoval některé starozákonní důrazy. Ti, kdo se setkali s jeho mocí, která ze Starého zákona vyzvedla motiv sebeobětující lásky, jej identifikovali jako Mesiáše. Jinak řečeno, „Otec v nebesích“ jim zjevil, že tohle je tedy ta zaslíbená konkrétní a dějinná pomoc Boží. To je ovšem překvapení, které si nezadá s tím starověkým Gorbačovem. ■ Petr sláma, odborný asistent na katedře SZ EtF UK

prosinec 2013 15

TÉMA na při evangelizaci a různém „dokazování“ Ježíše jako Mesiáše. Spolu s autory Nového zákona je možné vyznávat, že Písma dosvědčují Krista a Kristus naplňuje jejich proroctví. Je však též třeba říct, že tato rovina rozpoznání se otevírá v rámci složitějšího děje, který do značné míry zůstává zahalen tajemstvím víry. Nelze jednoduše odkazovat např. na zde uvedené texty ze Starého zákona jako na „důkaz“ o naplněném proroctví v  rámci vědecké diskuze. Taková snaha je pak snadným terčem pro oponenty, kteří si právem a s chutí na podobné vyznavačské naivitě zchladí žáhu. Nejde pouze o obezřetnost při vysvětlování evangelia mimo církev. Chápat „naplnění proroctví o Kristu“ čistě v rovině poznávací by se mohlo zvrhnout v aroganci popírající nutné dílo Ducha svatého, mohlo by se tak stát jakýmsi intelektuálním písmáckým skutkařením, dodatečnou racionalizací víry, která už pak vírou ani není. V církvi měla a má christologická četba starozákonních proroctví dvojí význam. Rané církvi (zejména židovského původu) argument o  naplněném proroctví na Kristu pomohl přijmout novou událost Krista jako pokračování dobře známé tradice Písma. Stejný předpoklad může fungovat i v opačném směru, tedy může pomoci dnešní spíše pohanokřesťanské církvi najít její vlastní vztah k starší tradici dochované ve Starém zákoně. Tím je církev vedena k tomu, aby Starý zákon znovu objevovala, četla a učila se z něj.

Ještě jednou k proroctví z Izajáše Když jsme se na texty u Izajáše 40 a Ozeáše 11 podívali v jejich historických či literárních souvislostech, pohybovali jsme se převážně v rovině poznávací. Výhodou byla srozumitelnost argumentů bez ohledu na vyznání (tzn. co text říká a neříká, co mohl znamenat ve své době apod.). Čistě na těchto rovinách bychom velmi těžko hájili tvrzení, že texty ukazují vpřed k Ježíši Kristu. Pak ovšem hrozí, že se Starý zákon může stát církvi vzdálený, nepotřebný a teologicky nesrozumitelný. Proč a jak by jej měla církev číst ve vztahu k Ježíši Kristu, vidíme-li, že se jej vlastně původně netýká? Jak tedy tyto texty číst nově a přínosně, aby nás skrze ně znovu oslovoval Bůh novými významy pro naše nové situace? Jak se vyhnout tomu, že dopředu víme: „Je to o Pánu Ježíši“, čímž jsme s četbou a studiem Starého zákona hotovi? Na příkladu Izajáše 40 se pokusím naznačit, jak je možné uvedené přístupy propojit a uplatnit i ve výslovně křesťanském prostředí četby Starého zákona: 16 prosinec 2013

V první řadě vnímám rezonanci mezi zvláštní anonymitou „volajícího hlasu“ v Iz 40 a „hlasem na poušti“ Janem Křtitele. Hlas (či hlasy) u Izajáše představují určité tajemství – hlas ohlašující Hospodinův příchod a spásu má Boží autorizaci, ale konkrétní osoba volajícího je skryta. Pozornost se upírá k obsahu zvěsti. Spojení s tímto izajášovským textem pomáhá dokreslit postavu Jana Křtitele. Podobně jako hlasy v Iz 40 je i on postavou tajemnou, panují o něm mnohé dohady (Mesiáš, Elijáš, „ten Prorok“). Jan Křtitel však neobrací pozornost k sobě, nýbrž ke své zvěsti – jako u Izajáše jde o to, co se bude dít, nikoli o přesnou identifikaci Jana Křtitele. Zde postačí vědomí, že mluví s autoritou Hospodinem pověřeného proroka. Bezejmenný prorocký hlas v Iz 40 tak dobře ilustruje úlohu Jana, který „se umenšuje, aby Kristus mohl růst“ (J 3,30). Izajáš 40 vedle sebe klade pevnost a stálost Božího slova a lidskou pomíjivost (Iz 40,8). Pomíjivost u Izajáše asi odkazuje k pomíjivosti zničeného davidovského království v Judsku i k pomíjivosti babylónské supervelmoci, kterou pád čeká. Pevnost Božího slova garantuje, že v této pomíjivosti a  zmatcích může přetrvat laskavý zájem Hospodina o jeho lid. Pokud jde o Boží moc zasáhnout a jednat, je z tohoto důvodu dále u Izajáše Bůh vylíčen jako Stvořitel a Pán celého vesmíru, který může prosadit svůj plán i v rámci celosvětových dějinných událostí. Evangelisté užitím izajášovského textu charakterizují nejen Jana Křtitele, ale zejména Ježíše. S  ním pak spojují očekávání podobně monumentální, jako je tomu u Izajáše. Jan vyhlíží postavu Posledního soudu, která bude křtít „Duchem svatým a ohněm“, „pročistí svůj mlat“ a „spálí plevy“. Vztáhnout toto kázání na Ježíše je skutečné slovo do pranice. Přičemž je k tomu nutno přibrat díky citovanému proroctví také izajášovské souvislosti. A to už představuje slušnou porci materiálu pro teologické uvažování. Pro křesťanskou teologii zůstává otázkou velmi aktuální až palčivou realita Kristovy moci, její dopad ve světě, v životech lidí. Ježíšovo ukřižování a ponížení bylo veřejné a nezpochybnitelné. Kde a jak se ale projevuje Kristova moc? Kdy a kde dojde k „pročištění mlatu a spálení plev“, k  zjevení oné velké přicházející Hospodinovy slávy, kterou předpovídal Izajáš? Ať už bude odpověď jakákoli, odsunutí této otázky pouze do posledních časů by zřejmě nebylo přiměřené naléhavosti očekávání Jana Křtitele. Kde je Kristova moc? – to je velmi konkrétní otázka pro křesťana, pro církev i pro společenství, jehož jsou křesťané a církve součástí.

Další provokativní otázky můžeme položit ohledně očekávání věcí budoucích u Jana Křtitele. Jan se zdá ohlašovat především soud, přicházejícího Mesiáše vnímá jako postavu přísně rozsuzující, trestající. Evangelia jako celek toto vše kladou do trochu jiné perspektivy (srov. např. L 3,18). Proč však je na Jana Křtitele vztažen právě začátek tzv. „Knihy útěchy“, jak bývá část knihy Izajáš od čtyřicáté kapitoly někdy označována? Nejde opět o příklad ad hoc vytahování povrchních „důkazů“ Ježíšova mesiášství? Nejde o evangelistovo nepochopení příslušných kapitol z  Izajáše? Čteme-li i zde Nový zákon se snahou o teologické porozumění, můžeme tento krok naopak vnímat jako evangelijní pokus propojit důležitá starozákonní témata soudu a  spásy. Ta jsou přímo zásadní pro knihu Izajáš a v Iz 40 se ocitáme přímo na jejich křižovatce (srov. Iz 40,2). Zda je dovedeme podobně těsně uchopit v naší teologii a každodenním duchovním životě, by si zasloužilo podrobnější pojednání.

Závěrem a k dalšímu uvažování… Rozumět Ježíši jako Mesiáši, k němuž ukazují nejen jednotlivé starozákonní texty, ale přímo všechna Písma, je rozhodnutí víry. Přesvědčivost „důkazů z Písma“ bude v našem současném prostředí a v naší kultuře velmi malá, pokud se pohybujeme pouze v rovině informací a rozumových důkazů. Tak neuvažovali zřejmě ani autoři novozákonních spisů. Četbou Starého zákona z historické, gramatické či literárněvědné perspektivy jednoduše k Ježíši jako Kristu nedoputujeme. Abychom tyto souvislosti viděli, musíme totiž alespoň připustit působení živého Boha, který mluvil skrze staré proroky a skrze ně ke Kristu ukazoval. Texty o naplnění proroctví nám ukazují, jak evangelisté Kristu rozuměli jako tomu, kdo uskutečňuje Boží dílo započaté s lidstvem a  pak i se zvláštním Božím lidem. Christologická četba Starého zákona a jeho proroctví nabízí nové stanovisko, ze kterého lze Písmo, dějiny i vlastní život nahlížet. Je to zároveň způsob, jak dalším studiem Písma, vlastního života a světa kolem nás rozumět Bohu, který se ukázal v  Ukřižovaném a Vzkříšeném.

KOMENTÁŘ

Ježíš přišel Zákon a Proroky naplnit Nad textem Viktora Bera se mé myšlenky vrací do let mých vlastních studií, raných počátků teologického semináře v 1. polovině 90. let. Dostal jsem příležitost vycestovat do Kalifornie na dosti vyhraněnou školu Master‘s Seminary spojenou s osobností Johna MacArthura. Díky štědré pomoci potomků českých emigrantů jsem tam byl vystaven velmi ucelenému historicko-gramatickoliterárnímu přístupu k Písmu, který Viktor Ber ve svém článku také zmiňuje. To byla doba, kdy nás na ETS vyučovali střídavě ostatní kazatelé církve a anglicky mluvící učitelé z jiných zemí. Seminář tehdy neměl v otázkách starozákonní či biblické teologie žádnou přesnější linii. Nechápal jsem širší souvislosti a teprve po návratu z Kalifornie jsem se pomalu začínal orientovat v různých přístupech k Písmu, které jsou obzvláště dobře čitelné právě v otázce výkladu starozákonních proroctví o Kristu. Vážím si toho, jakou perspektivu Viktor otevírá – je mnohem ucelenější, než jakou jsem před lety zažil za svých studií na ETS, je mnohem vyváženější, než jakou jsem potkal v Kalifornii. Křesťané, jsou-li to křesťané z pohanů – tedy také já, opravdu čtou Starý zákon především kvůli Ježíši. Dal jsem se na cestu následování Ježíše z Nazareta. Jeho Biblí je Starý zákon, rád a pečlivě ji četl, znal ji zpaměti, používal ji v boji s ďáblem i při službě druhým, byla důležitá pro jeho poslání. Svou úctu ke Starému zákonu Ježíš dává opakovaně najevo – proto jej také čtu. Naše křesťanské čtení Starého zákona je však velmi svérázné, protože se odvíjí od Ježíšova vztahu ke Starému zákonu. A ten byl vpravdě svébytný. Někteří Ježíšovi současníci měli za to, že Ježíš Starý zákon neuznává a porušuje (např. rituální čistotu u Mk 7,1–5 nebo přikázání o dni odpočinku v J 5,16–18). A Ježíš pak hlasitě říká, že „spíše pomine nebe a země, než aby padla jediná čárka Zákona“ (L 16,17), jinde stejně doplňuje i Proroky. Když Ježíš vykládá Starý zákon, někdy jej obrací proti těm, s kterými diskutuje (Mt 12,3–8), jindy jej vztahuje na svou osobu nečekaným způsobem (L 4, 21). Zásadní slovo, které Ježíš používá pro svůj vztah ke Starému zákonu, zní „naplnit“: „Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, ale naplnit“ (Mt 5,17). A následující myšlenky Kázání na hoře prozradí šíři, jakou toto slovo může v Ježíšových ústech mít. Ježíš četl Bibli s tím, že viděl sám sebe coby součást příběhu, který v ní je. Jeho role byla jedinečná, přesto i my jsme součástí příběhu, který je až do apoštolské generace zachycen ve svatých písmech. Setkání s Ježíšem a naplnění jeho Duchem vedlo apoštoly ke čtení jejich Bible novýma očima – čtou pečlivě text, který před nimi leží, v jeho historických souvislostech a literární podobě, přítomný Kristus je součástí tohoto čtení a oni vyhlíží Boží jednání… Viktor to však řekl lépe. Jsme v adventu a k němu patří vyhlížení Ježíšova druhého příchodu. Stejně jako starozákonní lid a apoštolská církev vyhlížíme Boží jednání, čas spravedlnosti i čas útěchy. Kde a jak se tato perspektiva projevuje v našem výkladu Bible?

■ Jan Valeš ml., ředitel ETS

■ Viktor Ber

prosinec 2013 17

VÁNOCE

N

ad českým betlémem září ohon komety na zasněženou stáj s ovečkami u jesliček, oslíkem a  houfem krojovaných pastýřů. Idylka jen zdaleka vystihuje radostnou skutečnost zrození spasitele v dávné Palestině. A přece je to Ježíšovo narození slavná vstupní událost křesťanské zvěsti. Jak si ten příběh měli představit indiáni v kraji u Huronského jezera? Jejich světem byly lesy protkané nesčetnými řekami a utopené v močálech, kde se pásli losi, i chladná pstruhová jezera mezi skalisky a vodopády, či mělká zabahněná jezírka s  bobřími domy. Na kánoích z březové kůry pronikali do svých lovišť, kde se v houští skrýval jelen i medvěd a vraceli se s úlovkem domů ke svým rodinám do chat sroubených ze stromové kůry. Ženy šily, hospodařily, pracovaly na malých políčkách, rybařily, sbíraly s dětmi lesní plody. Zimy byly slunečné, dlouhotrvající a mrazivé; všude led a jiskřivý sníh. Měkce vydělané kůže poskytovaly oděv, ale od dob, kdy kožešiny skupovali francouzští prospektoři, jich byl stále nedostatek. Zvěře ubývalo. Bylo třeba hledat nová loviště. Výměnou získávali nástroje i zbraně, ale také tretky a alkohol, kterému velmi snadno podléhali. Někdy ulovili živého medvěda a vykrmili jej na sádlo, ale některé zimy byl krutý hlad. Se sousedy Ožibvej žili převážně v míru, s Irokézy válčili. Počátkem 17. století epidemie chřipky, spalniček a neštovic skosily počet obyvatel až asi na 10 000. 18 prosinec 2013

První křesťanskou misii mezi Hurony podnikli francouzští františkáni roku 1615 podél řeky Sv. Vavřince, avšak zřídit trvalou misii se podařilo až jezuitům 1634, přestěhovanou 1639 do Ste Marie v  šíji mezi Huronským a Hořejším jezerem. (Dnešní kanadské město Sault Ste Marie.) V té době zde vznikla nejstarší kanadská a vůbec i severoamerická vánoční koleda. Otec Jean de Brébeuf sepsal totiž asi v roce 1642 text této písně, aby indiánům srozumitelně přiblížil vánoční příběh v jejich prostředí a v jejich jazyce. Učil je pak tuto koledu zpívat. Koleda má pohnutou historii. Když v roce 1649 bojovný kmen Irokézů zaútočil na území huronských indiánů, Jean de Brébeuf odmítl opustit misii, byl Irokézy zajat a po několikahodinovém těžkém mučení upálen. Osada i misie byly zničeny. Avšak Huronové, kteří prchali přes řeku Niagaru na východ do Ontaria, hledajíce křesťanské prostředí, se později usadili v provincii Quebec a právě tuto koledu ve své paměti zachovali. Ta byla pak šťastně nalezena v pozůstalosti francouzského otce Étienne de Villeneuve v roce 1794. Jezuita Brébeuf byl jako mučedník kanonizován, prohlášen za svatého. Melodie písně pochází z 16. století a jde původně o koledu francouzskou. Brébeufův text z jazyka indiánů do angličtiny přebásnil kanadský básník J. E. Middleton a náš český text podle anglické verze najdete na protější straně. ■ Blahoslav Košťák

Ilustrace archiv

Zvěst Vánoc pro indiány

Jesous Ahatonhia

eský text Blahoslav Košák

SOPRANO ALTO

Vánoční koleda huronských Indiánů

      

 

   

na kraj pa - dl 1.Když 2.Vcha - tr - i zk - ry

srou - be - né



3.A

  

m - síc

     

    5





 

hvez - dy se

však

t - ti,





zpv

an

í

je

sot - va kchý - ši

pi - nes

slav - ným

sto - pa -



     

- ci

-

zda - le - ka

co

pi - ná - ší

vám,







 

 

 

   

  

 

-



 

d - l

A

le - sích,

hle

o - chrá -

 



-

 

 

Tu Když

li!

a

lov - ci

sly - ší

po - jed -

za - zpí - vá

an - dl

ve

kla - dou vklín

dar

b - žet, plout

a

 







   



 

nou:

liš - ích, bob - ích

ko - že -

šin.

po - klek -

nout.

 

 

ta - ké





 

 

 

   

 

  

Pán Je - žíš

zro - zen vám!

Spa - si - tel

sám!

Ra - du - jí

se

ne - be - sa!

Pán Je - žíš

zro - zen vám!

Spa - si - tel

sám!

Ra - du - jí

se

ne - be - sa!

Pán moc - ný

zro - zen jim.

On,

Bo - ží

Syn!

Ra - du - jí

se

ne - be - sa!

Pán Je - žíš

zro - zen vám!

Spa - si - tel

sám!

Ra - du - jí

se

ne - be - sa!

     

    



 

     



vý - ši:

vú - ct

13

  

 

 

po - bled - nou

te

Sem

 

pi - blí - ží,

-

Dí -

m!

ko - lem mat - ce

 

ní.

lov -

ci

ten

nich.





  

tú,





mís - to

 



 





 



 

Ma -

spí.

   



ra - dost

ne - vá - hej

   

Ma - ni -



krá - li

9

sy - no - vé

 

pos - lal

    

po

   

k - že



roz - lé - val

vod,

 

ztich',

dí - t



vel - ký

  

le - s,

ptac - tva vdál - ce

pro - keh - lé

 

ni - tú

ná - el - ní

když zá



 





vet - chá chla - pec



d - ti





tu - hý mráz, zpv

vú - pl - ku

4.Svo - bod - né

TENOR BASS

francouzská koleda 16. stol.

Vánoní koleda huronských indián

       

 

  

 prosinec 2013 1

Zápisník

Zdena Benešová učitelka v mateřské škole, členka sboru CB v Praze 5

Taizé K

Foto archiv autorky

do z nás by si někdy nezpíval „Každý den Pán mi sílu dává“ či „Laudate omnes gentes“? O  letošních prázdninách jsme měly s mojí dcerou Markétou příležitost navštívit místo, odkud tyto a mnoho dalších písní pocházejí. Taizé je nenápadná vesnička se starobylým románským kostelíkem uprostřed malebného kraje jižního Burgundska. Je domovem mezinárodní ekumenické komunity, kterou založil v  roce 1940 bratr Roger. Původním záměrem společenství bylo poskytovat útočiště válečným uprchlíkům a pomáhat lidem v nouzi. S postupem let se k bratru Rogerovi připojili další bratří a jejich práce se rozrostla. Dnes tvoří komunitu více než sto bratří – katolíků i různých protestantských vyznání – z více než pětadvaceti zemí. Bratři se zavazují na celý život, že budou spolu sdílet materiální i duchovní společenství, život v celibátu a velké prostotě. Od konce padesátých let dvacátého století začali do Taizé nacházet cestu mladí lidé z různých zemí. Zde se podílejí na týdenních setkáních s modlitbami a rozjímáním. Během letních prázdnin a o Velikonocích přijíždí do Taizé nejvíce návštěvníků. Odhaduje se, že ročně se jich zde vystřídá kolem dvou set tisíc. Na konci srpna, kdy jsme v Taizé pobývaly, tam bylo okolo tři a půl tisíce lidí. Většinu z nich tvoří mladí lidé do třiceti let, ale je zde prostor i pro ostatní věkové kategorie a pro rodiny s dětmi. Silně na mne zapůsobilo setkání s rodinou, která do Taizé přicestovala se svými čtyřmi dětmi až z Austrálie. Oni, stejně jako já, se cítili velice 20 prosinec 2013

zasaženi atmosférou živé a radostné víry a zejména velkým množstvím mladých lidí, kteří sem přijeli svou víru sdílet a prohloubit. S velkým smutkem mi australská maminka vyprávěla o prázdných kostelích v jejich zemi, kde je mladý člověk v kostele výjimečným přírodním úkazem. Tento odliv mladých lidí je zapříčiněn jednak sekularizací společnosti, ale do velké míry také skandály se sexuálním zneužíváním dětí kněžími v 80. letech. Základem každodenního programu jsou společné modlitby v hlavním kostele, který pojme až několik tisíc lidí. Probíhají ráno, v poledne a  večer. Během těchto setkání hraje důležitou roli hudba a zpěv. Písně, které jsou zároveň modlitbou a meditací, bývají v různých jazycích (jak jsme se radovaly, když výjimečně zazněla i čeština!), mají krátký, jednoduchý nápěv, který se po dlouhou dobu opakuje. Ačkoliv jsem se zpočátku obávala ohromného množství lidí, jazykových bariér a vůbec všeho nového a neznámého, nakonec pro mě pobyt v Taizé byl snad nejhezčím týdnem letošních prázdnin. Neopakovatelným zážitkem byla především společná modlitba tak velikého společenství. Pro člověka, žijícího v převážně ateistické zemi, je neobvyklé necítit se jako křesťan v menšině a mít kolem sebe tolik mladých lidí, kteří se s nadšením hrnou do kostela. Pociťovala jsem blízkost Kristovy otevřené náruče, přijímající všechny lidi, bez rozdílu věku, národnosti, kulturních odlišností, církevní příslušnosti, vyznání. Bezvadně jsem si odpočala a načerpala novou sílu, radost a naději do všedních dnů. ■

sekretariát ústředí Církve bratrské

Bulletin Rady Církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Aleš Čejka

Narodil jsem se v roce 1973 v Děčíně. V Pána Ježíše Krista jsem uvěřil v průběhu studia na gymnáziu. S manželkou Blankou máme dvě děti Annu (6 let) a Lýdii (4 roky), bydlíme v Praze a jsme členy sboru Církve bratrské v Praze 5. Vystudoval jsem Vysokou školu ekonomickou, kde jsem měl hlavní specializaci na Katedře informačních technologií, a dálkově Evangelikální teologický seminář v Praze. V Církvi bratrské pracuji jako sekretář. Rád jezdím s rodinou na hory.

D

o roku 1989 jsem měl jen velmi malé ponětí o křesťanské víře. Po sametové revoluci jsem začal více přemýšlet o smyslu života a o tom, co se s člověkem stane po smrti. Hledal jsem i sílu pro změnu svého života. Do tohoto hledání přišlo pozvání od mého spolužáka na setkání mládeže Církve bratrské v Děčíně, kde jsem poznával křesťanské hodnoty. Později jsem se při jedné evangelizaci spolehl na to, že Ježíš Kristus zemřel i za mé hříchy a že když on vstal z mrtvých, tak má moc dát i mně věčný život, a odpověděl jsem na výzvu k víře. Prožil jsem odpuštění svých hříchů a začal jsem více rozumět Bibli. Po přibližně roce a půl jsem byl pokřtěn a stal jsem se členem Církve bratrské v Děčíně. V průběhu mládežnických let mě ovlivnila účast na dvou misijních pobytech Operace mobilizace, osmiměsíční studium na European Missionary Fellowship ve Velké Británii i zapojení se do vedení mládeže v Církvi bratrské v Děčíně. Na vysoké škole jsem přijímal povzbuzení také v rámci studentské skupinky, která se scházela v prostorách školy. Na jedné z konferencí Církve bratrské jsem reagoval na výzvu ohledně vydání se do služby Bohu, ale nevěděl jsem přesně, do jaké služby bych se měl zapojit. Po civilní službě v Církvi bratrské v Děčíně jsem necelé dva roky pracoval v Praze jako konzultant v oblasti informačních technologií. V roce 2002 jsem přestoupil do Církve bratrské v Praze 6 a začal pracovat v Univerzitním křesťanském hnutí (hnutí International Fellowship of Evangelical Students v ČR), v rámci kterého jsem pomáhal studentským skupinkám v misijní činnosti na univerzitách a později také vedl zaměstnanecký a dobrovolnický tým. V roce 2008 jsem začal pracovat v Ekumenické radě církví v ČR jako asistent generální sekretářky. Od roku 2008 do března roku 2012 jsem byl také starším sboru v Církvi bratrské v Praze 6. Administrativní práci v Církvi bratrské se věnuji od roku 2012. Jsem vděčný Pánu Bohu, že mě povolal do vztahu s ním, za všechny jeho dary i za to, že se mohu podílet na získávání učedníků Pána Ježíše Krista. ■

8/2013

prosinec 2013 

• Rada se intenzivně zabývá úbytkem počtu kazatelů v Církvi bratrské. Předseda Rady k tomuto tématu vydává mimořádný pastýřský list a vybízí všechny členy CB k modlitbám za nové kazatele a vikáře. Mohlo by se zároveň stát dobrou tradicí, kdybychom se vždy na závěr církevního roku spojili v modlitbách za nová povolání ke službě v církvi. Využijme k tomu také biblické hodiny a setkání skupinek. Modleme se za nová povolání ke službě v církvi, a to nejen do úřadu správců sborů, ale pro všechny úrovně sborové práce. Při této příležitosti se obracíme na kazatele, seniory, staršovstva, aby vyhledávali ty, u kterých spatřují obdarování ke kazatelské službě, vedli s nimi rozhovory a motivovali je k tomu, aby sami začali hledat Boží vůli a byli otevření Božímu povolání.

Z jednání RCB v Praze listopad 2013 • Rada vzala na vědomí a přijala žádost

Karla Fojtíka, který po prodělaném onemocnění požádal o zkrácení svého mandátu v Radě CB k termínu 17. 11. 2014. Provedením dovolby nového člena Rady (nekazatele) bude na listopadové mimořádné konferenci pověřena volební komise. Vlastní volba se uskuteční na konferenci v Trutnově v květnu 2014. Během prvního pololetí zároveň dojde k postupnému předání dalších pracovních agend, které br. Karel Fojtík až dosud intenzivně a s neutuchajícím nadšením vykonával. • Rada Církve bratrské předkládá mimořádné konferenci personální návrh na jmenování nového šéfredaktora časopisu Brána. Po dlouholetém a mimořádně zdařilém působení kaz. Bronislava Matulíka, který požádal o uvolnění, navrhujeme po dohodě s redakční radou a vydavatelem Brány jmenovat do čela časopisu br. Petra Rause. Rada zároveň vedla rozhovor s br. Liborem Duchkem (Praha 5, Smíchov) o jeho nadcházejícím působení na pozici výkonného redaktora Brány. • Velmi dobrou zkušeností Rady jsou společná zasedání se seniory (vedoucími jednotlivých seniorátů). Další celodenní setkání proběhlo v Praze. Mezi společná témata kolegiálního rozhovoru a společných modliteb při posledním setkání patřilo: Projekt celoživotního vzdělávání kazatelů, naléhavá potřeba biblického vyučování  prosinec 2013

Sbor Církve bratrské v Táboře

J

ednou z důležitých osobností v dějinách našeho sboru byl kazatel Jan Kejř. Byl svědkem zániku táborského sboru v roce 1904. Zároveň však byl i aktérem obnovení sboru v roce 1915. Na základě jeho psaných vzpomínek nyní ve stručnosti nastíním rané dějiny táborského sboru. Počátky sboru v Táboře spadají do 70. let 19. století a jsou spojeny s působením kolportéra Karla Motla z evangelické bratrské církve. Svobodná církev reformovaná Motlovu práci převzala. Z těch, kteří zde tehdy působili, zmiňme zejména bratra Josefa Kostomlatského. V roce 1883 začal v Táboře vydávat časopis Betanie. Po něm zde rovněž pracoval bývalý metodistický kazatel Pázdral (prý „neblahé paměti“). Za jeho působení byl někdy v letech 1892 – 93 zakoupen dům v Hradební ulici č. 192, kde se asi 12 – 13 let konala shromáždění. V tomto prvním období byly stanicemi našeho sboru Miličín, Mladá Vožice a také Strměchy. Strměchy se posléze staly samostatným sborem, který měl asi 40 členů. Samotný táborský sbor však postupně upadal, takže někdy v roce 1904 (kdy zde již pracoval bratr Kejř) zanikl. Bratr kazatel k tomu poznamenává: „Ale na zdejší práci ležela chmura. Členové byli polovičatí a hašteřiví, takže cizí lidé nepřicházeli. Namáhal jsem se přednáškami veřejnými vzbuditi zájem, ale nebylo možné úpadek zastaviti. Pro zlé věci museli jsme několik členů vyloučiti, a tak neviděl jsem nic jiného, než žádati za přeložení na jiné působiště. To se také na podzim roku 1904 stalo.“ Dále píše: „Byl jsem smuten, že se opouští tak významné místo. Modlil jsem se za Tábor a prve, než jsem Tábor opustil, prosil jsem Pána, aby mne ujistil, že nezapomene na Tábor. Tu jsem četl ve své Bibli divnou odpověď. Izai. 58. 12: ‚A slouti budeš vzdělavatel zbořenin starodávných‘. Přiznám se, že jsem tomu nerozuměl, co tím Bůh chce mi říci. Nyní ovšem už vím. Z milosti své Pán mne určil k tomu, abych v Táboře

po 10 letech znovu začal.“ Stalo se tak na podzim roku 1915. Tomuto novému začátku předcházelo přeložení Jana Kejře do píseckého sboru, kde byl i ordinován za kazatele. Ve stanici píseckého sboru v Milevsku se obrátila sestra Rakosníková, která se později s manželem pře-

  na sborech (zpětná vazba na minulé

stěhovala do Tábora. Shromáždění naší církve jí chybělo. Jan Kejř však jednou měsíčně jezdíval přes Tábor do Strměch. Sestra ho tedy požádala, aby se u nich vždy zastavil a posloužil slovem Božím. A tak jednoho podzimního pátku v roce 1915 (přesné datum si zřejmě bratr nepamatoval) znovu začala pravidelná shromáždění naší církve v Táboře. Někdy v této době také zahájil smíchovský kazatel Zelinka práci v Chýnově, kde se dnes nachází stanice našeho sboru. Obnovené táborské společenství i navzdory vážným problémům početně rostlo a sílilo. Až byla 15. srpna 1932 slavnostně otevřena i nová modlitebna, kde se náš sbor schází dodnes.

Stanice

V současnosti má náš sbor včetně stanic 135 plnoprávných členů. Stanice máme v již zmíněném Chýnově, kde je 25 plnoprávných členů a velký počet dětí. Zde dobře funguje dorost, který je organizován v rámci Dorostové unie. Pravidelně se pořádá letní dorostový tábor, jehož se účastní i děti z jiných částí táborského sboru. Již několik let stavíme v Chýnově novou modlitebnu v Turovecké ulici. Zatím máme shromáždění v budově přes ulici – u Čmelíkových. Postoupíme-li dále na východ až k Pelhřimovu, nalezneme zde stanici Strměchy. Na shromáždění se nás tu sejde okolo 10 osob. Při shromáždění sedáváme okolo stolu. Po výkladu Bible obvykle pokračujeme posezením a popovídáním při občerstvení. Těší nás, že nedávno byli dva z účastníků strměšského shromáždění pokřtěni. Na jihu se nachází stanice Veselí nad Lužnicí, která – podobně jako Strměchy – bývala samostatným sborem. Pod nátlakem totalitní moci však byla k našemu sboru přičleněna. Nyní zde máme 24 plnoprávných členů. Velkou část z nich tvoří věkem starší bratři a sestry. Řada z Vás asi zná náš sborový dům ve Veselí z různých letních a jiných pobytů, kterým budova stále vydatně slouží. Řada našich veselských členů bydlí v Třeboni, kde máme velice pěkné vztahy s místním metodistickým sborem. Naši členové se účastní úterních biblických hodin v metodistickém sboru. Ke svému překvapení jsem nedávno zjistil, že těchto biblických hodin se účastní i řada věřících z katolické církve. Pětkrát za rok do Třeboně na

konferenční téma), možný budoucí projekt s pracovním názvem „rozhovory nad Biblí“, pomůcka ke čtení Bible včetně nové knihy biblických zamyšlení kazatele Josefa Škrobáka, transformace Evangelikálního teologického semináře do podoby Vysoké školy a Vzdělávacího institutu, způsob volby delegátů Společné konference (klíč do nového Jednacího řádu) a příprava Valného shromáždění Ekumenické rady církví. • Větším kazatelským stanicím, ve kterých místní členové obstarávají velkou část služeb Božím slovem i dalších aktivit (např. besídka, mládež, vzdělávání, evangelizace, diakonie) a společná shromáždění jsou pravidelně dobře navštěvována, může Rada přiznat statut „samostatné kazatelské stanice“. Rada projednala žádosti ze sborů v Trutnově (stanice Úpice) a v Praze na Černém Mostě (stanice Rajská zahrada) a přiznává jim od 1. 12. 2013 statut samostatných stanic. • Východočeský seniorát (sever) nabízí uspořádání pastorálky na téma vzdělávání dětí a dorostu, západočeský seniorát nabízí ke stejné příležitosti zpracování tématu: „Výšiny a hlubiny kazatelské služby“. • V kalendářním roce 2014 se plánuje celkem 16 vizitací, které postupně provedou jednotliví členové Rady. Mezi vizitované sbory patří: Písek-Elim, Most, Neratovice, České Budějovice, BrnoBetanie, Tábor, Brno-Královopolská, Vsetín, Třinec-Lyžbice, Letovice, Mladá Boleslav, Hranice, Podblanicko, Velká Lhota, Teplice a Praha 5-Smíchov.

Z jednání RCB v Praze listopad 2013 • Ve dnech 25. – 28. října 2013 se v Havlíčkově Brodě uskutečnilo setkání mládeže Církve bratrské nazvané Brodfest. Mottem setkání bylo téma „Vzhůru nohama“. Celková účast přesáhla tisícovku lidí; dle oficiálního sčítání se jich sešlo 1037 (včetně organizátorů a účinkujících). Pokud bychom měli mluvit čistě o účastnících, bylo to něco kolem 900 mladých lidí. Jedná se o cca 15 % celkového počtu všech členů Církve bratrské. Mezi společné programy, kromě širokého výběru různorodých seminářů, patřily: Večerní slovo na téma „Kdo chce následovat Krista, musí žít jako on“, prosinec 2013 

divadelní hra „Dopis od táty“, ranní slovo na téma „Vy jste sůl země“, slovo s důrazem na skutečnost, že Bůh si používá naše přirozená obdarování, a večerní evangelizační program s výzvou k přijetí Krista i s výzvou pro věřící. Na výzvu reagovalo velké množství lidí, kteří se mohli symbolicky dotknout „Kristových ran“ tím, že otiskli svůj palec do křídy a poté na velký papír. Jsme vděčni za místní osvědčený tým z Havlíčkova Brodu a Horní Krupé, i za všechny dobrovolníky, kteří věnovali svůj čas a energii, aby akce mohla zdárně fungovat. • Letošní už 14. ročník Rádcovské školy (akce Dorostové unie) byl tradičně naplněn přednáškami, praktickými cvičeními, osobními ztišeními, ukázkami her a dovedností, ale i výletem do okolí k procvičení nabytých zkušeností. Letos byl kurz doplněn o praktické cvičení první pomoci a zvládání krizových situací. Účastníci se na celý večer proměnili v Horskou službu Vysočiny a museli řešit krizové situace, jako např. záchranu tonoucích v místním rybníce, útok agresivního člověka, různá zranění, transport raněného, spolupráci s ostatními záchrannými složkami, ale i hledání zbloudilých v terénu. Celý kurz Rádcovské školy se účastníkům líbil a byl vysoce hodnocen. Koncem září proběhlo další setkání dorostů na hradu Sion, které je jednou ze dvou velkých akcí celorepublikového významu. Přihlásilo se rekordních 206 lidí z patnácti dorostů. Setkání probíhá na zelené louce pod hradem a spí se ve stanech. Díky výborné spolupráci s náchodským dorostem se společnými silami podařilo tento velký počet zvládnout. • Hlavním programem Odboru pro manželství a rodinu během prázdnin byl tábor rodin HORY-DOLY v rekreačním zařízení ve Velké Lhotě na Valašsku. Přes den byl program zaměřen více na volnočasové aktivity pro rodiny s dětmi a večerní program byl určen pro manžele. Večerní témata pro manžele navazovala na „Manželské večery“ či „Manželská setkání“. Mimo to byl uspořádán fi lmový večer s následnou diskuzí, jehož tématem bylo soužití manželů v současném světě a řešení manželských konfl iktů. Tábora se zúčastnilo 10 rodin.

Připravil Petr Grulich, tajemník RCB  prosinec 2013

tyto biblické hodiny zajíždím sloužit výkladem Bible. Řekl bych, že jsou to nejživější ekumenická shromáždění, jaká jsem kdy zažil. Pravidelná setkání u Bible se konají také v Mladé Vožici, a to dvakrát za měsíc, s výjimkou letních prázdnin. Tyto biblické hodiny zajišťuje převážně Roman Cimbulka – jeden z našich dvou kazatelů, který v Mladé Vožici se svou rodinou bydlí. Tyto biblické hodiny jsou navštěvovány zejména lidmi z vožické římsko-katolické farnosti. Jsou ovocem věrných modliteb a svědectví naší již zesnulé sestry Anežky Rytířové. V Mladé Vožici dlouhou dobu žila a byla zde známou a respektovanou osobností.

Tábor

V samotném Táboře jsou zastoupeny všechny věkové skupiny. Ve shromáždění se stále objevují noví lidé, za což jsme Pánu Bohu vděčni. Kromě nedělních shromáždění se koná řada domácích skupinek. Některé již fungují déle než deset let. Jiné vznikly v posledních letech. Například skupinka v Plané nad Lužnicí, kde bydlí několik rodin z našeho sboru. Po řadu let jsme pořádali sborové dovolené, naposledy v kempu nedaleko zámku Vranov nad Dyjí, poblíž hranic s Rakouskem. Máme misijně aktivní mládež. Jednou z pravidelně konaných misijních aktivit naší mládeže je letní English Camp. Je to nejen příležitost k pozvání nevěřících, ale také k budování vztahů uvnitř naší mládeže a k rozvíjení obdarování jednotlivých mládežníků. English Camp je pořádán naším sborem ve spolupráci s Křesťanskou akademií mladých. Obohacením pro náš sbor vždy bývá návštěva týmu z USA, který s námi na realizaci English Campu spolupracuje. V uplynulém roce proběhla rekonstrukce hlavního sálu táborské modlitebny. Po dobu úprav dolního sálu jsme se k našim shromážděním setkávali v sálku v podkroví. V samotném Táboře jsou poměrně čilé ekumenické kontakty. Duchovní táborské ekumeny se zhruba jednou za dva měsíce setkávají k pracovním schůzkám. Během roku se koná řada ekumenických shromáždění. Například 6. července na Kozím Hrádku na památku upálení Jana Husa. Uvědomuji si, že by se dalo psát ještě o mnoha dalších věcech. Doufám však, že tento krátký článek postačí k tomu, abyste si o našem sboru udělali alespoň přibližný obrázek.

■ petr Jareš

STALO SE

Shromáždění Světové rady církví Od 30. října do 8. listopadu 2013 se v jihokorejském Busanu konalo 10. shromáždění Světové rady církví (WCC). Shromáždění mělo mandát k vytvoření budoucí agendy Rady, ke zvolení svých představitelů a k oficiálním vyjádřením jménem zastoupených církví. Ústřední téma 10. shromáždění znělo „Bůh života nás vede ke spravedlnosti a míru“. Proti shromáždění demonstrovalo asi 5 tisíc místních křesťanů z řad konzervativních protestantů, nesli přitom například hesla „WCC zabíjí církev Kristovu“. Světové organizaci vyčítali její levicovou politizaci a směšování náboženství. Zajímavým momentem akce bylo vystoupení předsedy Světového společenství letničních církvi Prince Guneratmana (Malajsie), který se vyslovil pro spolupráci křesťanů v boji s chudobou, korupcí a náboženským extremismem. Pro sblížení s letničními církvemi, jež nyní tvoří podstatnou část světového křesťanstva, se před několika lety jasně vyslovil i emeritní prezident WCC Konrad Raiser. Zatímco WCC nyní reprezentuje asi 500 milionů křesťanů na celém světě, Světová evangelikální aliance je zastřešující organizací pro 600 milionů křesťanů, mezi nimiž velkou část tvoří letniční věřící v Africe a Jižní Americe. Za Českou republiku se akce zúčastnila delegace ČCE v čele Joelem Rumlem.

Sýrie: masakr 45 křesťanů

V syrském městě Sadad bylo zavražděno 45 křesťanů. Islamisté město obsadili 21. října, ale mezitím ho dobyla zpět syrská armáda. Povstalecká hnutí Al-Nusra a Daaš zmasakrovala křesťanské civilisty, včetně žen a dětí. Arcibiskup syrsko-ortodoxní církve Butros Almenech mluví o největším masakru na křesťanech za celé období tamní občanské války, která trvá již dva a půl roku. Melchický patriarcha z Damašku Gregorios III., hlava všech blízkovýchodních katolíků, při své návštěvě Prahy 9.  listopadu zdůraznil, že po výzvě papeže Františka k celosvětovému dni modliteb za Sýrii došlo k odvrácení amerického vojenského útoku a vyřešení problému syrských chemických zbraní. Vyzval k dalším modlitbám a materiální podpoře pro svůj trpící lid. Podle IDEA, e-cirkev.cz a Christianity Today zpracoval (ve spolupráci s

) [email protected]

no comment Píseň Šalamounova není Kámasútra Známý americký magazín Christianity Today se ve svém článku zabýval otázkou sexuálních pravidel pro křesťany. Lékař Luis McBurney zde zdůraznil, že je zcela zřejmé, že Bible není učebnicí sexuálních technik. Milostná Píseň Šalamounova není manuálem akceptovatelných sexuálních poloh a chování, jak si občas někteří lidé myslí. Tato kniha je poetickou milostnou písní, která mluví o radosti ze sexuální hry. „Nemyslíme si, že to je pokus o vysvětlení nějakých specifických sexuálních praktik,“ zdůraznil lékař.

GLOSA

Daniel Raus Češi hledají alternativu. Zdá se, že tak činí ve vztahu k náboženství. A docela určitě tak činí ve vztahu k politice. Ukázaly to poslední volby.

Kdo hledá alternativu I ty předposlední. Jako by lidé měli pocit, že zaběhané strany dostatečně ukázaly, co v nich je, proto nelze více očekávat a pozornost se má obrátit k něčemu fungl novému. Jenomže, co je fungl nové? Chodím do knihkupectví, kde bylo kdysi malé oddělení pod názvem „Ezoterie“ a větší oddělení pod názvem „Náboženství“. Po čase se velikosti vyrovnaly. Nedávno jsem s překvapením zjistil, že „Ezoterie“ je oddělení velké a „Náboženství“ docela miniaturní. A když jsem tam přišel naposledy, našel jsem už jen „Ezoterii“, ve které byly sem tam roztracené Bible a Halíkovy knihy. Řekl bych, že je to hledání alternativy. Jednou ono oddělení někdo přejmenuje zpátky na „Náboženství“ a jsme doma. Člověk přece vždycky byl, je a bude náboženský. Nebo ezoterický? S politikou je to jakby smet. Zkuste si tipnout, jaké strany budou zasedat v Poslanecké sněmovně za takových dvacet let. V Česku je to sázka do nebohé Lotynky. Dinosauři se tady mění v trpaslíky, z trpaslíků rychle vyrůstají dinosauři. A tak si říkám: dokud lidi hledají alternativu, nemůže to být až tak zlé. Jo, kdyby přestali hledat, to by byl teprve karambol. Stojí přece kdesi psáno: Kdo hledá… však víte. ■

prosinec 2013 21

příběh

M

é srdce ještě stále buší, když si vzpomenu na to setkání. Byl Štědrý večer a Praha zapadla hlubokým sněhem. Pamatuji si každý detail. Říká se, že s roky paměť slábne. Spíše nemá důvod si pamatovat věci přítomné, když vše podstatné, se odehrálo v mládí. Možná ne to podstatné, ale rozhodně jsem tomu tehdy přikládal velkou váhu. Tolik jsem chtěl, aby to dopadlo dobře, aby má slova byla přesná, aby mi rozuměla… Bylo to čiré bláznovství, ale už jsem to nemohl vydržet. Nemohl jsem to nést sám. V duchu jsem si připravoval, co jí řeknu. Zkoušel jsem různé varianty. Představoval jsem si, jak na ni zazvoním, jak vyjde ven a… A co když vyjde matka? Nebo otec? Co když vyjde její bratr? Uteču a zkusím to znovu? Ne, musím to vydržet. Nebudu srab! Mé kroky křupaly v čerstvě napadaném sněhu. Všichni byli doma. Určitě mi neotevře ona. Pouliční lampy vykreslovaly kotouče žlutého světla do nocí zmodralého sněhu. Stál jsem před jejím domem. Nenápadně jsem zjistil její adresu z třídnice. Kdy-

„Kde jsi vzal ten kámen?“ „Našel jsem ho, vypadal jako smaragd, ale je to sklo, malý střípek obroušený v potoce mezi oblázky.“ Nastala chvíle nekonečného ticha. Svět zpomalil. Jakoby se samy vločky zastavily ve vzduchu. „Pověsíš mi ho?“ Sundala si šálu a nazdvihla si vlasy… „Děkuji!“ „Sluší ti! Budeš teď v Praze?“ „Měli jsme jet mezi svátky na hory, ale když je sníh v Praze…“ „Nešla bys sáňkovat, znám výbornou dráhu?!“ „Hmm, proč ne? Tak se stav!“ Dveře domu se znovu otevřely a v nich se objevila černá silueta. „Ségra!“ „Jóóó!“ „Tak já se stavím.“ „Musím už jít…“ Zavřela vrátka a ušla pár kroků, které velmi rychle ztrácely rozhodnost. Zastavila se. „Víš…“ vrátila se k vrátkům, „nic pro tebe nemám.“ Naše oči se setkaly. „Hezké Vánoce!“ usmála se a běžela domů. Další den, když jsme šli sáňkovat, mě vzala za ruku. Neřekl jsem nic z toho, co jsem si připravil, snad kromě první věty. No, „Dobrý den!“ jsem jí vážně nechtěl říct a konečně jí jsem to neříkal. S její matkou jsem mluvit ani nechtěl. Možná si lidi říkají „Dobrý

První dárek

bych se zeptal jejích kamarádek, bylo by vše venku, vše by bylo ztraceno. První láska musí být tajná. Kamarádky tajemství nesnesou. Nikomu jsem to neřekl. V oknech se svítilo, slyšet nebylo nic. Jen zvuk mého přešlapování podtrhával mou samotu. Když jsem se konečně natáhl po zvonku, zarazila mě slova z nevelké vzdálenosti: „Dobrý večer, mladíku! Co si přejete?“ Byla to ona, stála tiše za svou matkou a nic neříkala. „Dobrý večer!“ Matka na mě tázavě hleděla a já mlčel. „Neznám tě ze školy? Nejsi ze stejné třídy?“ Nedokázal jsem odpovědět. „Tak já snad půjdu napřed.“ Prošla vrátky, naposled se podívala na mě, pak na svou dceru a zase je zavřela. Za chvíli zaklaply dveře u domu. „Ahoj!“ „Ahoj!“ „Něco jsem ti přinesl.“ Vytáhl jsem z tašky malý dárek. „Neumím moc balit dárky.“ „Mašle?“ „No, spíš takový uzel. Chceš nůž?“ „Můžu si to rozbalit teď?“ „No, můžeš… Chtěl bych vědět, jestli se ti to líbí.“ „Není to blbý, vždyť ještě nejsou Vánoce?“ „Já si myslím, že už jsou Vánoce.“ „Myslím, že to zvládnu bez nože.“ V tichosti rozbalila balíček a otevřela krabičku. Byl to náhrdelník. Nebyl zlatý, ani stříbrný, jen kožený provázek a na něm v měděném drátu zamotané barevné sklíčko. 22 prosinec 2013

Libor Duchek

den!“, protože spolu mluvit nechtějí, ale zároveň se bojí dát najevo, že spolu nemluví. Nebo si prostě chtějí popřát dobrý den, i když je už večer. Dokonce se mi zdá, že jsem tehdy říkal úplně něco jiného, než jsem si připravil. Třeba s tím uzlem, proč jsem jí to říkal? To samé s tím kamenem? Mohla si myslet, že je to smaragd, co jsem někde v jeskyni vykopal. Teď ví, že jsem ho našel v potoce. Našel jsem ho už v létě a na konci léta jsem měl ten náhrdelník hotový. Když přišlo září, hledal jsem příležitost, abych jí ho dal. Pořád jsem neměl dost odvahy. Pořád bylo kolem ní tolik kamarádek. Proč holky nejsou nikdy samy? Uvažoval jsem, že jí napíšu psaníčko. Ale třídní pošta není zrovna bezpečná a holky mají natolik vytipované kluky, že cokoli se někde objeví, byť by to člověk psal levou rukou, tak je jim jasné, odkud vítr fouká. Pak často ani nečekají na přestávku a už je to na tabuli. VSL. Je to takový obranný mechanismus proti dospělosti. Stejně to byly asi moje nejhezčí Vánoce. Už si ani nepamatuji, co jsem dostal od rodičů, ale od ní jsem dostal úsměv, úsměv, který byl určen pouze mně. Měla radost. Po letech jsem si uvědomil, že vůbec nezáleží na slovech, na tom, co a jak řeknu. Kdy to

Foto archiv Ilustrace Martina Lachmanová

řeknu, to asi ano. Museli jsme být chvíli sami. To je v dětství asi to nejtěžší. Celé měsíce jsem hledal správný okamžik. Neboť když už se vyskytla nějaká ta příležitost, kdy jsme byli relativně sami, že nás snad ani nikdo neslyšel, nebo alespoň neposlouchal, pak bylo třeba sebrat hodně odvahy. Nezáleží sice na slovech, ale vyslovit se je třeba. Přiznat se ke své samotě, ke svému zápasu s vlastními pocity. Pozvat druhého ke sdílení. Ano, riskovat to nejniternější. Nenabízím-li vše, pak kupuji, a co se dá koupit, dá se i prodat. Milovat znamená hořet, nenechávat nic v záloze, nic v bezpečí. Neřekla nic, jen se usmála. Ale věděla všechno. Uložila to do svého srdce a přemýšlela o tom. Co jsem jí vlastně daroval? Náhrdelník? Říká se o prstenu, že váže dva lidi dohromady, že to je taková náhražka pout. Tajemný příběh Promethea, jenž si v prstenu nese svůj Kavkaz. Nezrušitelný úradek Kronovce Dia. Náhrdelník váže úplně stejně. Je to jakési dobrovolné jho. Jakoby říkal, že krk, který ho nosí, není svým pánem, že se srdce vzdalo svého rozumu, neboť už samo sobě nepatří. Myslím, že to tehdy takto nevnímala, rozhodně ne vědomě. Na druhou stranu ten náhrdelník nenosila pro ozdobu,

zas tak zručný umělec jsem nebyl. Nosila ho kvůli mně a nikdo jiný o jeho významu nevěděl. Díky němu věděla, že není sama. Já pak, jelikož jsem věděl, že ho nosí, mohl jsem cítit, že nejsem sám, že hoříme oba.

Neboť tak miloval svět, že vydal sám sebe, aby ti, co byli ztraceni ve své samotě, nalezli Jeho blízkost. A tak uprostřed tmy zazářilo světlo naděje.

prosinec 2013 23

ROZHOVOR s Ludvíkem Hessem, zakladatelem babyboxů v ČR

Naděje pro odložené děti Odložit dítě, to je čin zoufalství, co k tomu ženu nebo rodiče vede? Odpověď je přece jen nad moje objektivní možnosti, ale domnívám se, že na předním místě jsou to důvody sociální. S nimi ruku v ruce přicházejí i psychické problémy. Myslím, že většina odložených děťátek pochází z nejhlubší chudoby, ale jsem si jist, že mezi dětmi byly i takové, jejichž rodiče vyslovenou nouzí netrpěli. Poznáte to třeba podle oblečení, v němž poslali rodiče děťátko na cestu do světa. Některé jsou jen v kusu špinavého hadru, jiné mají dva kabátky a dvě čepičky.

a sociálních věcí, jak zacházet s dětmi odloženými do babyboxů. Ne vše musí být přece zakotveno v  legislativě. Právo dítěte znát své biologické rodiče je obsaženo v článku 7 Úmluvy o právech dítěte. Celá věta je ovšem souvětí a říká, že dítě má právo znát své rodiče, pokud je to možné. Nejen v České republice, ale na celém světě žijí lidé, kteří svoje biologické rodiče neznají. Český zákon umožňuje anonymní porod, dokonce to podporuje. Ne všechny maminky uvedou otce dětí do rodného listu a taky jim to nikdo nepřikazuje. Příkladů je mnoho.

A co vás vedlo k iniciativě zřídit sběrná místa pro odložené děti, tedy babyboxy?

babybox

Pomáhat slabým a bezbranným je lidstvu vlastní po celou dobu jeho historie. Já jsem jen vymyslel, jak by měla moderní bedýnka na nechtěné děti vypadat, pohádal se trochu s Ministerstvem zdravotnictví, Ministerstvem práce a sociálních věcí, taky Ministerstvem vnitra, sehnal nějaké korunky a přesvědčil majitele soukromé kliniky GynCentrum v pražském Hloubětíně, aby mi dovolili bedýnku namontovat. Občas mě tak něco popadne…

Babybox pro odložené děti – Statim

Kolik jich je v České republice vybudováno a pro kolik dětí to znamenalo záchranu života? V České republice je 58 babyboxů, ale dva z nich jsme už vyměnili – místo původních ocelových bedýnek v GynCentru v pražské Hloubětínské ulici a v Nemocnici Milosrdných bratří v brněnské Polní jsme instalovali babyboxy nové generace. Daleko komfortnější bedýnky z nerezu, s automatickým otvírám i zavítáním dvoukřídlých dvířek, s klimatizací, fotobuňkami a rozsáhlou elektronikou. Dvířky babyboxů prošlo do nového života 94 dětí, ale jejich počet se zvyšuje velmi rychle. Nemyslím si, že bychom jim přímo zachránili život, spíš jsme jim usnadnili způsob, jak do světa vstoupit. Ale kdoví, možná některému děťátku i život…

Babyboxy mají ale i své odpůrce, argumentují legislativou, třeba právem dítěte znát své rodiče. Jaká je nyní situace a co o tom soudíte? Odpůrců je čím dál méně, skoro mě to mrzí, protože ti erudovaní mi dávali nové impulsy. Legislativu zastupuje Metodický pokyn Ministerstva práce 24 prosinec 2013

Sdružení občanů, jejichž cílem je snaha o záchranu novorozenců, kteří by jinak byli matkou odloženi za podmínek, v nichž by jim hrozila vážná újma na zdraví nebo smrt. Za tímto účelem zejména: 1. Instaluje po dohodě se zdravotnickými zařízeními schránky — babyboxy, umožňující anonymní odložení novorozených dětí. 2. Sleduje a podporuje další vývoj odložených dětí. 3. Prostřednictvím vzdělávacích projektů a aktivit svých členů usiluje o humanizaci společnosti a obecné blaho. 4. Podle svých možností realizuje i jinou humanitární pomoc. 5. Spolupracuje se státními orgány, organizacemi a institucemi, které se zabývají ochranou dětí, jakož i s nestátními organizacemi vzniklými na podobných ideálech a myšlenkách. 6. Prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků informuje veřejnost o problematice odložených dětí. 7. Získává a vyměňuje zkušenosti z oblasti péče o děti a mládež se zahraničními a mezinárodními organizacemi. 8. Nabízí svým členům i nečlenům potřebnou pomoc v životě, jak přímým prostřednictvím, tak i preventivní pomocí. Další informace na http://www.babybox.cz/

Osud nalezeného děťátka neovlivňuji ani v nejmenším. Zdravotníci v nemocnici, kde bylo děťátko odloženo, podají zprávu příslušnému OSPOD, což je orgán sociálně-právní ochrany dětí, kde mají seznam rodičů žádajících o adopci. Jsou proškoleni a  testováni. Vyberou vhodný pár, nabídnou mu adopci a podají návrh soudu. Opatrovnický soudce usnesením o předběžném opatření svěří dítě na neurčitou zkušební dobu rodičovskému páru. Je-li zkušenost pozitivní, vydá soud po zkušební době rozsudek. Když nebude právní moci, končí zároveň možnost pro biologické rodiče se o dítě úspěšně přihlásit.

Pro kolik z odložených dětí se našla adoptivní rodina a pro kolik z nich se vrátila jejich biologická matka či rodiče? Pro několik dětí se skutečně biologičtí rodiče, resp. maminka, vrátili. Dokonce jsem je v několika případech podporoval, ale běžně už další osudy dětí nesleduji, je jich moc. Přesto se s několika dětmi vídám, jak adoptivními, tak těmi, které si maminka vzala zpět. Většinou mě rodiče vyhledávají a oslovují sami. Jsou to velmi hezké chvíle.

Dříve se děti odkládaly na schody kostelů. Myslíte si, že církev resp. křesťanství má ještě i dnes co praktického říci k sociální problematice rodiny, manželství a výchovy dětí? Církve v historii vždy pomáhaly odloženým dětem. I dnes přicházívají kněží při otvírání babyboxů, aby se u nich pomodlili a požehnali jim. Některé jsem pozval já sám, jiné pozvali ředitelé nemocnic, možná někteří přišli sami. V Plzni jsem se poznal s biskupem Janem Radkovským. Když zjistil, že jsme oba skauti, nabídl mi tykání. Otvíral jsem babyboxy i s  protestantskými faráři. Konkrétní příklady pomoci současných církví neznám, ale to je jistě způsobeno spíš mojí neznalostí, než neexistencí takového fenoménu.

Foto archiv L. Hesse

Cílem je zachránit život, ale co se dál děje s dítětem nalezeným v babyboxu? Zajímá vás jeho další osud? Můžete ho ovlivňovat?

Blíží se Vánoce, mnozí je označují jako svátek dětí, zpívá se o ježíškovi, staví se betlémy, jenomže Ježíšův život, jak ho popisuje Bible, byl od narození po smrt všechno, jen ne idyla. Co vás na něm inspiruje? Nechci se k nikomu přirovnávat, tím méně k Ježíši. Jisté je, že i můj život je všechno možné, jen ne idyla.

Děkuji za rozhovor.

■ Bronislav Matulík prosinec 2013 25

Etika

Umělé osvětlení Prostředky, kterými běžně překrýváme prázdnotu, osamělost, nesmyslnost, zkrátka nedostatek skutečného světla v našem životě. Jídlo, sex, práce, sborový aktivismus, televize, internet… Je toho spousta. Je to špatně? Jak určit míru, kdy ano a kdy ne? A je vůbec třeba svůj život takto dopodrobna analyzovat?

Z

řejmě žádná doba neměla tolik možností, jak se bavit. Zároveň zřejmě nikdy tolik lidí nepociťovalo nudu… Jedni z nejlépe honorovaných lidí na této planetě jsou baviči. Mám na mysli zpěváky, herce a sportovce. Tedy lidi, jež většinou nevyrábí hodnoty, které by byly nutné k přežití lidstva, a kteří většinou nejsou nositeli žádného mravního poselství. Tím není řečeno, že se jedná o lidi mravně či jinak pokleslé. Jedná se o lidi především žádané, a to z důvodu, že naše společnost se chce bavit. Kdosi fenomén zábavy přirovnal k náboženství. Přečtěme si některé analogie: „Obětní rituály jsou nahrazeny sportovními utkáními, při kterých nesoupeří nábožensky personifikova-

né dobro a zlo, soupeří dva oddíly, z nichž jeden je démonizován a druhý zbožštěn. Obětní tance, při nichž se tančící očišťovali, nahradilo ‚trsání‘, očistné extáze nahradily zástupy omdlévajících při rockových koncertech, poutě na posvátná místa nahradila turistika.“ (Martin E., Umění nenudit se, revue Prostor 42, 1999, str. 14) Autor poté tvrdí, že zábava nenastupuje proto, aby prázdnotu duše odstranila – naopak prázdnotu vytváří. Paradoxně potom mnozí současní lidé utrácejí nejvíce peněz za prázdnotu duší.

Jak nasytit sytého? Jako společnost netrpíme nedostatkem či hladem, ale klademe si otázku, jak nasytit sytého? Jak obdarovat toho, kdo má všechno? Jak ošatit člověka, kterému přetéká šatník? Jak zabavit toho, kdo všechno viděl? Zažil? Možná namítnete, že přeháním, že „všechno“ ještě nemáte, že vám šatník nepřetéká, že jste všechno neviděli a nezažili. Máte pravdu, nicméně přesto asi budete souhlasit, že máte mnohem více, než potřebujete, a že podobně jsou na tom i vaši přátelé a známí. Prostě se máme dobře, a přesto nám mnohokrát něco chybí. A nejen to. Mnozí z nás nebo kolem nás pociťují prázdnotu, nudu, úzkost, osamělost, stres a mnohé další negativní emoce. Proč, když život je tak krásný? Když je tolik možností, jak se rozptýlit?

Krize smyslu

Bc. David Novák, M.Th. kazatel Církve bratrské ve sboru v Praze 13 a tajemník pro evangelizaci při radě Církve bratrské. S ženou Danielou má dva syny Adama a Martina, učí filosofii na Evangelikálním teologickém semináři.

26 prosinec 2013

Jedna z nejčastěji opakovaných frází, kterou slyším, zní: „Nemám čas“. Mnozí z nás chronicky nestíhají, náš život připomíná strunu od kytary či houslí, která se neustále natahuje a natahuje, až jednou… praskne. Když někdo řekne, že má čas, že je spokojený, že prožívá pokoj, pak vypadá, že skoro nepatří do tohoto světa, nebo že se fláká! A tak zvyšujeme výkon, chceme více zažít, vidět, poznat, stihnout, abychom nakonec konstatovali s Kazatelem, že se oko nenasytí viděním a ucho slyšením. V této sou-

Foto archiv

vislosti zmíním zkušenost s četbou autorů tzv. filozofie existence. Stručně řečeno, v jejich spisech příliš optimismu nenajdete. Spíše se setkáte s pocity jako úzkost, opuštěnost, nesmyslnost atd. Když pročítáte jejich díla, potom byste spíše čekali, že je vytvořili lidé, kteří prožili Gulag, Osvětim nebo jiná inferna. Proč ale takto pesimistickou filozofii tvoří lidé, kteří se měli hmotně dobře? Zřejmě proto, že buď oni sami, nebo společnost kolem nich prožívala jinou krizi, než krizi materiální. Prožívala krizi smyslu. Kdosi se v této souvislosti provokativně zeptal: „K čemu je schopnost prodloužit lidský život, když mu neumíme dát smysl?“ Vším výše popsaným jsem chtěl ukázat na důležitý fenomén, se kterým jako společnost bojujeme. Oním fenoménem je krize smyslu, kterou přebíjíme mnoha nejrůznějšími náhražkami.

můj názor Žít z „umělého osvětlení“ mi hrozí, a to hodně. Snadno se mi stane, že mě naplní práce, služba, ale i sport, psaní a mnoho dalších (dobrých) oblastí. Jeden se zásadních zlomů jsem ohledně popisovaného zažil při četbě Augustina. Když tento muž popisoval svoje obrácení, potom jedním z impulzů tato otázka: Proč lidé – dle jeho slov nevzdělaní, prožívají takovou radost z Boha, a on je se svojí vzdělaností v koncích? Vůbec zde nechci hodnotit, kdo je vzdělaný a kdo ne. V mém případě jsem si, i vlivem Augustinovy zpovědi, kladl otázku, proč já, „náboženský profesionál“, prožívám větší radost z publikované knížky nebo z úspěšné akce, kterou jsem organizoval, než z Boha? Proč lidé, kteří „náboženskými profesionály“ nejsou, mnohokrát prožívají Boží blízkost a já nikoli? Několikrát jsem si navíc všiml, že když někdo v kruzích CB začal hovořit o Boží lásce, moci, o prožívání Boha, byl podezříván z únikových emocí, charismatických manýrů atd. Možná tito lidé nechtěně provokovali tím, že obnažovali to, co druhým scházelo. Tyto a asi i další vlivy mě dost změnily. Dál se snažím využívat čas, dál usiluji o mnohé věci, dál zápasím s časem, nicméně si mnohokrát říkám – nikdy si z ničeho neudělej životní cíl. Proč? Protože, řečeno s Augustinem, nepokojné je naše (tedy i moje) srdce, dokud nespočine v Tobě.

Umění žít Když pozorně čteme Písmo, potom je někdy až nápadně „neduchovní“. Často se v něm slaví svátky. Jeden den v týdnu mělo být volno, za což již Seneka plísnil Židy s tím, že prý promarní sedminu života. Celá jedna kniha Bible je věnována radosti z lásky a dokonce ze sexu! Ježíš proměňuje vodu ve víno (a víno kvalitní), místo aby učinil opak atd. Ano, v Písmu čteme o utrpení, ale zároveň o schopnosti žít a dokonce života moudře užívat! Jak toto souvisí s tím, co jsem popsal? Neprotiřečí si to? Když použiji název tohoto článku, potom umělé osvětlení na první pohled nerozeznáte od pravého. Rozdíl je ve zdroji světla, který nemusíme znát a  navíc který se ukáže až po delší době. Podobné platí v životě. Jen málokterá činnost je sama o sobě špatná. Špatnou se stane, když začne nahrazovat Pána Boha. Jak to poznám? Možná podle toho, jak reaguji, když se moje děti nedostanou na vysněnou školu, když nejsem dostatečně oceněn, jak reaguji na to, když mi něco nevyjde. Ukazatelem může být, zda v mém životě neexistuje nějaká závislost, nebo podle schopnosti odpočívat. Možná i podle toho, zda mám svobodu nezanedbatelnou část svého příjmu darovat na Boží dílo. Dalším ukazatelem může být i to, zda dokážu být sám, zda příliš často nepropadám pocitům nesmyslnosti a prázdnoty, zda mohu spolu s Žalmistou vyznat „mně je v Boží přítomnosti dobře“ (moc takových lidí neznám, zato znám mnoho workoholiků). Poslední otázkou by mohlo být, pro co vlastně v životě žiji, zda neutíkám sám před sebou? Na to si ale asi sami zřejmě neodpovíte. O to více potřebujeme blízkého a zároveň k nám upřímného člověka. ■ prosinec 2013 27

KULTURA Poetická útlá kniha, co dá zabrat

Zázemí P

o úspěšném debutu Hruškadóttir a dětské knize Putování žabáka Filemona vyšlo Janě Šrámkové Zázemí. Útlá kniha, přečíst se dá za půlden. Ale přemýšlení o ní mi zabralo času hodně. V Zázemí se Jana obrací ke své babičce Noemi Černé, vzpomíná na ni, přemýšlí o jejím životě a vypráví jí o tom svém i o svém nitru. Připomíná to deník. Kniha působí nepromyšleně, jako by ze sebe Jana texty najednou vychrlila a pak už je nepřepisovala, když chce něco opravit, vrazí tam kapitolku, kde jen věcně konstatuje, co všechno v textu nesedí a uvede to na pravou míru. Odstavce používá málo, text je tak jednolitější a jakoby rychleji se čte, nedovolí čtenáři se od něj odtrhnout. Způsob, jakým Jana píše, mě baví. Nutí mě soustředit se, i detail může být pro pochopení klíčový. Hledám stěžejní kusy sdělení, zkouším domýšlet. Nepotřebuje na to ve svých větách často ani slovesa. Její styl je tak nějak poetický. Zázemí je rozčleněno na tři oddíly. V prvním „a podnebí se vypráví tak“ je ještě celkem dost o babičce, v  prostředním „předpeklí zpívají mi takhle“ už je to více o hrdince Janě a v závěrečném „zázemí se pak píše tudy“ kniha graduje Janiným trápením se sama se sebou. Odmítání odtrhnout se od babičky, jejího domu a dospět, vyrovnávání se s tlakem na to obstát v očích druhých. „Kdo Tě naučil vyrůst? Nebo kdo Tě po nocích trénoval vypadat šťastně.“ … „Jak s tím taky bojovat, odkud zahánět dětské přilnutí k domu, kam setřást stesk, kde se zbavit zloby, komu to vypsat…“ Svázaná církevní konvencí (syndrom kazatelského dítěte?), je „bohoslužebný úhoř“. Nesvobodná, nevyrovnaná, nejistá a nešťastná. „Nikdy ses nebála, že je všechno špatně a že to už trvá celé tak dlouho, až něco praskne, přeskočí, zadře se a už s tím nikdo nepohne? … Babičko, někde tě v sobě mám, před

náš tip J. Škrobák – Před zrcadlem biblických příběhů K zrcadlu je přirovnáváno Boží slovo – v něm se zrcadlí lidská přirozenost… Publikace obsahuje dvaapadesát sedmidenních cyklů. Více na: http://www.cbzlin.cz/novinka/nova-kniha.htm

chvílí jsem to viděla, ostatně říkají mi to odmala. Jen vážně nevím kde. Kde je ve mně co širokého a jásavého, co dobrého. A Ty, Tys v sobě snad měla kousek mě? Pověz, kde byl, probouzel se někdy v noci a plakal do vysokého polštáře, zatímco dědeček spal rovně na zádech? … Kousala ses, babičko, někdy do prs-

Zázemí, Jana Šrámková, Fra 2013

tů až zmrtvěly, protože ses bála, že ublížíš vlastním dětem? Prokousla sis někdy v hrůze kůži na zápěstí? … Nic v dějinách by mě nezajímalo víc, než jestli v Tobě bylo kousek mě, akorát to nikdo nevěděl. A všichni Tě znali jenom jako nezkrotný živel obětavosti, vtělenou dobrosrdečnost a ochotu a smysl pro humor. A laskavost, nekončící laskavost, jemine, kdo říká, že jsem Ti v čemkoliv podobná.“ Pak to praskne a ona v rebélii boří a začíná znovu. Učí se nehrát roli. Katolictví je východiskem, tam ji nikdo nezná, nemusí stát na stupínku a jít příkladem. „Jsem klidná, poslouchám, jak se to uvnitř zaceluje.“ Zázemí je podle mě moc hezky napsaná kniha se závažným obsahem. Upřímně řečeno, vsadila bych se, že jí „běžný“ český čtenář nemůže cele porozumět, zato věřím, že chápavý čtenář z CB nezůstane v klidu. Vždyť tu čtu nešťastné svědectví dítěte naší církve. Z knihy mi proto bylo dost smutno. Zázemí ale končí nadějně. Věci přebolely, je vidět cestu k Bohu. „Ale pod změtí rozpitých obrazů prosvítá jemné neporušené Slovo.“ Díky Janě za niternou knihu, odvahu takhle se před námi v církvi otevřít. I když, kdo ví, jaká je skutečnost, na konci přeci stojí, že „Zázemí je ryzí fikce. Vždyť přece všichni víme, že ve Skalici před bytovkou nerostou túje, ale zimostráz.“ Tak vzhůru, srdce. Mějme je u Pána.

■ Anna Chrásková

28 prosinec 2013

V dobrých rukou Pavel Hošek, Rozhovory nad Biblí, ed. Petr Vaďura, Vyšehrad 2013 V nakladatelství Vyšehrad vyšel již šestý svazek populárních Rozhovorů nad Biblí, které vede Petr Vaďura s významnými českými biblisty na rozhlasových vlnách. V tomto svazku se setkáváme s religionistou Pavlem Hoškem, pro kterého je Bible především místem setkání s Bohem. Pavel Hošek se z jednotlivých perikop nesnaží vydestilovat jakési morální zásady, nehledá odpověď na otázku, jak by se měl správný křesťan chovat, jeho cílem nejsou pravidla. Pravidla totiž existují i bez Boha a v náboženství mohou být clonou a snad dokonce někdy i nepropustnou zdí, která nás dělí od Kristovy milosti. Spoléhat na své síly, na svou čistotu, je cesta do beznadějných depresí a sebemrskačství. Znamením Ducha je radost, a  proto četba Bible nemůže být pro Pavla Hoška nudou. Bible ho baví, v ní nalézá životodárnou moc Ducha svatého, který pozvedá naše srdce k Bohu, odnímá naše břímě a naplňuje nás nadějí. Pavel Hošek se vyrovnává s pokorou i s těžkými otázkami po utrpení a opakovaném selhávání křesťana. Podtrhuje biblické metafory otcovství a ženicha. Člověk je jako malé dítě, vzdorovité a sebestředné, ale s pomocí Boží schopné lásky. Dítě se však může od otce odvrátit, nastavit mu záda, vyčítat mu, že ho nemá rád. Člověk má tuto svobodu, svobodu k ateismu. Přesto je člověk nenapravitelně náboženský a jako jeden z důsledků této vlastnosti je i to, že si neustále vytváří nějaké modly, jakéhosi umenšeného lépe ovladatelného boha. Každé setkání s Bohem tyto modly pak ničí a vyjdeme-li mu vstříc, Bůh nás proměňuje, proměňuje naše srdce, naplňuje je svým Duchem. Modlami jsme si vytvářeli vlastní prostor, kam Boží nezměrnost jakoby nemohla. Co se týče Hoškovy metody, jeho základním východiskem není historický či religionistický kontext, ale právě ono setkání, které se pak pomocí obrazů a metafor ze života snaží přiblížit svému posluchači. Ve svých rozhovorech, které vám dává k ruce, vypráví o rozhovorech libor duchek a setkáních, jejichž místem byla Bible.

Co vyprávěl vánoční zvonek Klára Trnková, Počet stran: 96, Rozměr: 18 x 24 cm, Vydalo nakladatelství STUDIO Trnka 2011 Vánoce jsou časem jako stvořeným pro pohádky a  příběhy. Knížka vznikla z malých útržků časopisu a autorčiných vzpomínek a je doplněna známými i méně známými vánočními příběhy z pera jiných autorů. Závěr knížky pak tvoří půvabná vánoční povídka Jakuba Arbesa Štědrý den bratří Mánesů, která bude milou připomínkou i rodičům, je zde však nepatrně zkrácena a jazykově upravena tak, aby jí děti porozuměly. klára trnková

OTÁZKA PRO Petra Vaďuru rozhlasového redaktora, jehož hlas můžeme slyšet v náboženských pořadech Vltavy, Radiožurnálu, Českého rozhlasu Plzeň a TWR. Jak vznikaly rozhlasové pořady s Pavlem Hoškem a jak se pak připravovala ona knížka? Co pro tebe znamená setkávání s takovými osobnostmi? Pavel Hošek patří k hostům Ranního slova už řadu let. Je jedním z těch, kteří se na natáčení opravdu připravují, své formulace promýšlejí, aby jejich řeč byla srozumitelná všem posluchačům. Proto mu posílám scénáře s otázkami se značným předstihem. Jelikož Pavel pochází z probuzenecké církve, zvu jej především do těch pořadů, ve kterých se probírají texty týkající se obrácení a znovuzrození, osobního vztahu s Bohem, života z Ducha svatého a fungování církve. Knihy pro Vyšehrad vznikají všechny stejně. Nejprve je třeba rozhlasové pořady přepsat a následně materiály zcela přepracovat, aby se z mluveného textu stal text psaný. Pro knihu V dobrých rukou si texty upravil sám Pavel, já jsem dělal především korektury a úpravy, aby kniha svým charakterem zapadala do edice Rozhovory nad Biblí. Setkávání s hosty rozhlasových pořadů je pro mě velkým obohacením. Vlastně se jedná o jakési soukromé studium teologie, specifické tím, že jsem to já, kdo profesory a docenty zkouší, ne oni mě. S některými z nich jsem navázal přátelství – jedná se především o Pavla Hoška a Jiřího Beneše. I ti ostatní jsou mi však blízcí – nejen kvůli své odborné erudici, ale především pro své nádherné lidské vlastnosti, moudrost, přístup k Bibli a zbožnost. Nezapomenutelná pro mě byla především setkávání s dnes už zesnulým prof. Janem Hellerem. ■

prosinec 2013 29

DIAKONIE v etiopském sirotčinci

Druhé Vánoce V

ánoční svátky se dají strávit různě. Myslím, že bychom se všichni shodli, že ideální je, když je můžeme strávit v rodinném kruhu. Než jsem odcestoval do Etiopie, přesně takové vánoční svátky jsem prožil. Letos na začátku roku mě ale čekaly ještě jedny Vánoce. Etiopané totiž počítají čas po svém, a tak Vánoce vycházejí na 6. a 7. ledna gregoriánského kalendáře.

Sirotčinec Tou dobou jsem byl v Etiopii s kolegyněmi pouze pár dní a skoro nikoho jsme tu neznali. Bylo předem jasné, že tyto přídavné Vánoce už v rodinném kruhu neprožiju, ale jak a kde je tedy strávím, to bylo ve hvězdách. A jak vůbec k takovým druhým Vánocům smysluplně přistoupit? Nakonec jsme dostali zajímavou nabídku, kterou jsme rádi přijali. Mohli jsme totiž strávit jeden z vánočních svátků mezi dětmi, které také neměli možnost Vánoce trávit v rodinném kruhu. Dostali jsme pozvání na dětskou vánoční slavnost do sirotčince. Moc jsem nevěděl, co od toho čekat, ani jak to bude probíhat, ale těšil jsem se. Ráno pro nás přijeli minibusem, aby nás odvezli na místo. Po cestě jsme ještě zastavili, abychom nakoupili pro děti v místním obchodě pomeranče. Sirotčinec byl v malém městečku asi dvacet kilometrů severně od Addis. Po příjezdu nás srdečně přivítali místní zaměstnanci, z nichž mnozí byli dobrovolníci. Uvedli nás do přístřešku, který normálně sloužil jako společenská místnost. Usadili nás do čela na prominentní místa. Ani jsme nevěděli, čím

jsme si takové přijetí zasloužili, ale taková už je zkrátka etiopská pohostinnost. Po nás dorazili zástupci ze správy města a brzy po nich začali postupně přicházet děti. Připravené lavičky se postupně začaly zaplňovat. Dětí mohlo být dohromady tak kolem padesáti. Byli jsme poměrně velká atrakce, jelikož prakticky všechny dětské oči okamžitě spočinuly na nás třech. Tentokrát to bylo ale jiné. Přitahovat pozornost v ulicích Addis mi začalo být rychle proti srsti, tady mi to ale najednou vůbec nevadilo.

Hostina Proběhl tradiční kávový obřad a podlahu, kterou tvořila udusaná zem, brzy pokryla rozházená tráva. V období svátků jsou místní trhy vždy plné prodejců s tímto druhem trávy. Lidé si ji kupují právě za účelem, aby si s ní vyzdobili jinak nevzhlednou podlahu ve svých domech. Po kávovém obřadu následovala sváteční hostina. Byla tradiční engera s masovou a zeleninovou směsí. Engera je taková srolovaná měkká placka z tefi a je to jednak příloha k jídlu, ale zároveň i nástroj k nabírání. Vždy si kousek utrhnete a s ním pak jídlo uchopíte. Jako hosté jsme jídlo dostali první a celkem rychle jsem se jím zasytil. Nakonec jsem byl ale ještě přizván, abych jedl odděleně v kroužku s ostatními muži, což se mému plnému žaludku moc nelíbilo. Odmítnout jsem ale nemohl. Poprvé jsem viděl v praxi místní zvyk, kdy jeden ze stolujících, většinou pán domu, vkládá jídlo do úst druhým a ti pak zase jemu. Trik je v tom, udělat to tak, aby se jeho prsty nedotkly úst toho druhého. Zároveň jídlo také nesmí spadnout na zem. Tuto podívanou přerušila až jedna z žen, která přinášela nádobu s přídavkem masové směsi. Natahovala se mezi námi, aby směs vyklopila na tiri, což je velký talíř, který slouží k hromadnému stolovaní. Najednou jí ale nádoba vyklouzla z rukou a masová směs se rozlétla do všech směrů. Nastal krátký okamžik rozpačitých pohledů, následovaný výbuchem smíchu. Ukazující prsty rychle určily nešťastníka, který to schytal nejvíc. Nikdo ale nezůstal bez poskvrny.

Dárky S dětmi jsme navázali bližší kontakt až po jídle, kdy nastal čas, abychom jim rozdali dovezené pomeranče. Myslím, že se v Etiopii pomerančům z nějakého důvodu moc nedaří. Možná se jedná o nějakou zvláštní odrů30 prosinec 2013

Foto archiv

Zábava Vyšli jsme ven a zjistili, že řidič, který nás přivezl, někam odjel a jen tak se nevrátí. To byla dost nepříjemná zpráva, ale napadlo mě, že třeba alespoň budeme moct strávit trochu víc času s místními dětmi. Začal jsem si uvědomovat, že jsem se na to vlastně celkem těšil a v podstatě si to od té návštěvy i dost sliboval. Zatím kontakt byl spíš odtažitý a my tam byli jen jako takoví pozorovatelé. Zatímco se řešila situace s řidičem, děti si začaly hrát na zahradě. Využil jsem příležitosti a šel za nimi. Měly k dispozici několik míčů, s kterými si házely. Většinou si ale míč jenom držely a nechtěly ho nikomu půjčit. Začal jsem naznačovat, že si můžeme házet. Ze začátku to vypadalo, že tomu nechtějí věřit, že bych si s nimi šel hrát. Po chvilce se to ale otočilo a najednou si nikdo nechtěl hrát s nikým jiným. Dorazila taky kolegyně Pája a zábava mohla začít v plném proudu. Bylo těžké uspořádat nějakou kolektivnější hru, protože si každý chtěl házet jeden na jednoho. A ti, co neměli míč, se snažili nějaký ukořistit, což bylo dosti náročné udržet v nenásilné formě. Nako-

Foto archiv autora

du, ale pomeranče tu jsou nazelenalé, malé a poměrně hodně kyselé. Přestože se pěstují blízko Addis, jedná se o relativně vzácnou a drahou komoditu. Možná to bylo poprvé, co některé z dětí měly možnost je vůbec ochutnat. Ze začátku se dost styděly, ale postupně začaly v malých skupinkách přicházet. Je zvykem, že když někomu něco podáváte, děláte to oběma rukama. Stejným způsobem se také přijímá a někdy přidáte ještě drobnou úklonu. Z dětí byly cítit mírné rozpaky, ale viděli jsme, že z pomerančů měly radost. Pak nastal čas na trochu toho zpěvu, což vyvolá v Etiopii vždy všeobecné veselí. Z dětí rázem spadla jakási formálnost a upjatost. Ke zpěvu se po chvíli přidali úplně všichni (až na nás tři), což byla zase trochu rozpačitá chvilka pro nás. Začaly se také rozdávat tradiční etiopské svíčky, které vypadají jako půlmetrový knot lehce obalený voskem. Když měl každý svou svíčku, začali jsme si je jeden od druhého zapalovat. Potom, co se zazpívala poslední píseň, jsme svíčky odložili doprostřed místnosti a vytvořili tím malý ohníček. A najednou už byl konec. Všichni postupně začali odcházet a i pro nás nastal čas odjezdu.

prosinec 2013 31

DIAKONIE

nec se mi ale podařilo vysvětlit, že se budeme různě střídat a že na každého se dostane. I tak na mě ale často létaly i tři míče najednou a dětem se moc líbilo, jaké mi to dělá problémy. Chtěl jsem také tyhle chvilky vyfotit, a tak jsem si došel pro foťák. To jsem ještě nevěděl, jakou vlnu veselí to vyvolá a kolik fotek nakonec vyfotím. Děti focení milovaly. Málem mi utrhaly ruce, jak mě tahaly na různá místa, kde chtěly vyfotit. Často se chtěly fotit samy, ale to nebylo možné, protože jak jsem někam namířil objektiv, hned se tam vytvořila skupinka. Když byla fotka hotová, hned se všichni rozběhli podívat na display foťáku. Z toho jsem byl ze začátku dost nervózní, protože jsem nevěděl, jestli tolik dětských ručiček můj foťák vydrží. Když jsem ale viděl jejich radost, rychle mi to začalo být jedno. Děti v tom byly neúnavné. Vydrželi jsme se fotit snad hodinu v kuse, než jsem vymyslel, že bychom si mohli zahrát fotbal. Při balení do Etiopie jsem musel doma kvůli váhovému limitu nechat spoustu věcí, kopačky ale v kufru zůstaly, a uznávám, že jsem se velice těšil, až si tu a tam čutnu do balónu a poměřím síly s místními vytrvalci. Ve snu by mě nenapadlo, že moje první etiopská fotbalová zkušenost bude nakonec vypadat takhle, ale díky za to! Z kamenů jsem udělal dvě 32 prosinec 2013

brány a rychle nás rozdělil do dvou týmů. Děti hrály s neskutečnou vervou a přidali se i někteří dospělí. Já jsem se radši uklidil do brány, aby mě ta fotbalová atmosféra příliš nepohltila. Nemohl bych si pak totiž pořádně vychutnat ty krásné momenty plné radosti a nadšení. Chuť si na mě vystřelit byla veliká a stála mě asi třetinu týmu, která postupně sběhla k soupeři. Gólů nakonec padlo spousty a přiznávám, že ne všechny musely v pomyslné síti skončit. Museli byste ale vidět tu radost, která po každém gólu zavládla. Kdo mě zná, tak ví, že prohrávám nerad a těžce to snáším. Tohle byla ale sladká prohra.

Loučení Najednou se objevil náš řidič a nastal čas loučení. Všichni jsme si umávali ruce a já si říkal, jak jsem za to zpoždění šoféra vděčný. Byl to opravdu skvěle strávený den. Málokdy se vám poštěstí, že za trochu vašeho času, energie a pozornosti dostanete na oplátku takové množství radosti a nadšení. Na dlouhou dobu mě tato návštěva naplnila optimismem. Chápu, že celý tenhle příběh může znít jako jedno velké klišé. Rozvojová země, sirotčinec, Vánoce, spousta nadšení a optimismu. A možná to tak trochu i je, ale přál bych vám, abyste to mohli prožít se mnou. ■ Miroslav Klimeš

vánOČní anketa prO děti Seřaď následující záležitosti podle toho, jak je máš rád, a napiš k tomu, proč je tak řadíš. Jestli v seznamu chybí to nejlepší, tak to tam napiš! • dávání dárků • vánoční prázdniny • kapr + salát a cukroví • dostávání dárků • vánoční stromeček • vánoční biblické příběhy • dětská vánoční slavnost ve shromáždění • dovádění ve sněhu • slavnostní nálada, využívání dárků • navštěvování příbuzných

Hanka (14 let) 1. Vánoční prázdniny Můžu využívat dárky a je čas ještě na spoustu jiných věcí. 2. Dávání dárků Je to zábava je vyrábět. 3. Využívání dárků Patřičně si je užiju (když někde jen leží, jsou dost na nic :) 4. Dostávání dárků Těším se na nové věci. 5. Kapr + salát a cukroví Je to dobré (a vyrábět to je taky dobré). 6. Slavnostní nálada Změna (vždy uvítám změnu), mám se možnost zamyslet nad tím, co se tehdy v Betlémě stalo. 7. Navštěvování příbuzných Dozvídám se spoustu legračních věcí a taky věcí, které stojí za to vědět. Dobře si popovídám. 8. Dětská vánoční slavnost Když je vtipná, je dobrá. 9. Vánoční biblické příběhy Když jsem je slyšela poprvé, byla jsem nadšená, ale když se něco opakuje deset let, už to není ono. 10. Vánoční stromeček Dost na nic, možná jen tak, aby to vypadalo slavnostně, no a vůbec - souvisí nějak s Vánocemi?

Simona (13 let) 1. Slavnostní nálada Lebo sme celá rodina pokope a snažíme sa byť milí k sebe... 2. Vánoční prázdniny Vtedy mám taký veľký oddych od prvého pol roku. 3. Kapr + salát a cukroví Lebo jedlo na Vianoce nemáme väčšinou inokedy.

4. Navštěvování příbuzných Vždy na prvý sviatok vianočný chodíme do Kalinova, kde mám svoje sesternice a starých rodičov a vždy si tam spravíme také druhé Vianoce a mám to veľmi rada, lebo máme vždy super čas spolu. 5. Dětská vánoční slavnost Väčšinou je to zaujímavejšie ako ostatné kázne a rada to počúvam a vždy po skončení kostola mám rada, keď sa môžem rozprávať s ľuďmi, s ktorými sa nevidím celý rok, lebo bývajú inde. 6. Dostávání dárků Dostávam rada darčeky, strašne rada pred tým, ako to rozbalím, skúšam uhádnuť, čo tam je. 7. Využívání dárků Keď dostanem nejaký darček, ktorý je využiteľný ako napr. nejaké oblečenie, tak som rada, lebo mám takú spomienku plus od toho človeka, čo mi to dal, a plus to môžem využívať. 8. Vánoční stromeček Vianočný stromček je fajn, ale nie je to nejaká veľmi vec, ktorú potrebujem mať na Vianoce. 9. Dovádění ve sněhu Celkom rada mám guľovačky, ale nie je to najobľúbenejšia časť Vianoc, lebo nemám rada, keď je zima. 10. Dávání dárků Strašne nerada dávam darčeky, lebo je to strašne ťažké, dať niekomu nejaký darček, ktorý bude originálny a bude sa mu aj páčiť. 11. Vánoční biblické příběhy Toto neviem, kam mám dať.

Petra (12 let) 1. Vánoční prázdniny Prázdniny řadím na první místo, protože kdyby nebyly, tak bychom nemohli dělat spoustu dalších věcí 2. Navštěvování příbuzných Každý rok jezdíme na Silvestr k babičce, tetě, strejdovi, bratrancům a sestřenicím, kam se vždycky těším. 3-4. Dostávání dárků, Využívání dárků Každé dítě rádo dostává dárky! 5. Dávání dárků Jsem ráda, když má někdo radost z dárku, který jsem mu dala. 6. Vánoční stromeček Stromeček patří k Vánocům a mě ho baví zdobit. 7. Slavnostní nálada Slavnostní nálada je pěkná, jenom je škoda, že u nás doma je to před večeří na Štědrý den vždycky ve spěchu. 8. Dětská vánoční slavnost Vystoupení besídek pěkně obohatí program bohoslužby. 9. Vánoční biblické příběhy Pod tímto si vždycky představím ty obrázkové knížky pro malé děti. 10-11. Dovádění ve sněhu; Kapr + salát a cukroví Kapr, salát a cukroví řadím až na konec, protože kapr patří mezi nejhorší jídla, jaká jsem jedla. Takže já mám kuřecí řízky. A to by bylo něco jiného :) Dovádění ve sněhu patří v mém životě také až na konec, protože u nás o Vánocích nikdy žádný sníh není.

■ připravila anna chráskOvá

prosinec 2013 33

SERIÁL

Pozitivní fototropismus Neodolatelná touha po světle

Neodolatelně lákavé světlo

Nepatříme noci ani temnotě Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. (J 1,1-5) „Já jsem přišel na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě,“ říká Pán Ježíš (J  12,46) a apoštol k tomu dodá: „Vy všichni jste synové světla a synové dne. Nepatříme noci ani temnotě.“ (1 Te 5,5) Ten obraz mi šel vždycky trochu proti srsti. Když jsem chodíval s dcerkou „na vandry“ a spávali jsme pod širákem, nebýval jsem úplně klidný, dokud bylo 34 prosinec 2013

večer světlo. Když pak padla tma, přinesla i pocit bezpečí. Najednou jsme byli skrytí, jako bych za sebou doma zavřel dveře. Rozumím střevlíkům či rybenkám, že se vždycky snaží co nejrychleji zmizet do tmy, do úkrytu. A přece nás Písmo spojuje se světlem. Bez ohledu na to, že motýla zláká do plamenů ohně, do pasti lampy, že ho zahubí. Neztrácí tady ten obraz svůj smy-

ky mlhy po stranách jeho těla, oči mu zeleně zářily, hlavou narážel do okenního skla. Znovu a znovu se snažil proniknout dovnitř. Po chvíli usedl na římsu, jako by nerozuměl, co mu brání v cestě k vytouženému cíli, za okamžik ale opět rozkmital křídla a hnán touhou pokračoval ve své úporné snaze dostat se do osvětleného prostoru. Neodolatelná touha po světle. Kolikrát jsem viděl hejna nočního hmyzu obletovat pouliční lampy, kolikrát jsem viděl hromady mrtvých těl těchto neúnavných

sl? Nejde v něm o něco jiného? Jde. Ten obraz mluví primárně o pravdivosti, o otevřenosti života, o rezignaci na lež a úskok. Přece si ale myslím, že i motýl letící do plamenů ohně nám má co povědět. Především mi je ilustrací síly touhy. Touhy po něčem, co je víc než život. Touhy, která je silnější než strach. Touhy, která láme závory a boří hranice, protože tuší, že za tou hranicí najde poklad nesmírné hodnoty. Připomíná mi také hodnotu svobody. Zatímco tma bývá spojená se skrýší, s bezpečnou jeskyňkou, kde jsem chráněn skoro ze všech stran, volný, prozářený prostor mne vystaví ohrožení. Všichni mne uvidí, každý nepřítel mne

Foto archiv

Seděl jsem nedávno u počítače a dodělával nějaké resty. Můj den končí většinou poměrně brzo, lépe se mi pracuje ráno, tentokrát se to ale nějak protáhlo. Za oknem, které mám přímo před stolem, už byla dávno černočerná tma. Ze zahloubání mne vytrhlo lehounké zaklepání na okenní sklo. Přišlo mi to divné, bydlíme ve třetím patře. Zvedl jsem oči a na černém pozadí noci uviděl velikého lišaje, nočního motýla, ozářeného světlem našeho pokoje. Jeho rychle kmitající křídla tvořila dva obláč-

inzerce

hledačů světla, kteří se dostali dovnitř a v žáru lampy zahynuli, kolikrát jsem viděl nočního motýla vletět přímo do plamenů ohně. Síla touhy po světle byla větší než pud sebezáchovy či schopnost rozpoznat nebezpečí. Entomologové, především motýláři - lepidopterologové, toho využívají a loví noční hmyz na ozářené bílé plátno. I když sám jsem se věnoval skupinám hmyzu, které se sbírají jiným způsobem, mnohokrát jsem byl svědkem úspěšnosti lovu na světlo. Proč tomu tak je, není úplně zřejmé, světlo měsíce noční hmyz neláká. Snad je příliš vzdálené, možná má jiné parametry. Pozemská světla ale působí spolehlivě, zejména světla výbojek. Nejpravděpodobnějším výkladem je představa, že světlo v hmyzu evokuje představu volného prostoru, do kterého se snaží vletět. Je v tom určitý paradox, protože na světlo nalétávají druhy, které normálně žijí v noční tmě. Ta jim poskytuje úkryt a bezpečí, to je jejich přirozený životní prostor. Přesto se z něj snaží uniknout do světla, které se jim zdá být nějak lákavější.

bude moci napadnout. Dokud budu ve světle, nebudu se moci schovat. Budu ale volný. Motýlům to stojí za to, aby pro naději volného prostoru, pro naději svobody, riskovali vše. S tím souvisí síla důvěry. Mám-li se vydat za světlem, mám-li se zříci úkrytu a vystavit se nebezpečí, musím věřit, že to má smysl. Motýl si mnoho souvislostí neuvědomí, pro nás to bývá těžší, Písmo nás ale volá k důvěře. K důvěře v toho, který je důvěry hodný. „Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy,“ píše apoštol Jan (1J 1,5) a odhaluje nám jeden z paradoxů světla: Světlo odhaluje, bude-li ale hodně silné, skryje mne ve své blízkosti lépe než nejčernější tma. ■ petr raus příště: Rozdělené oči aneb setkání s vševidoucím

Bílé Vánoce Až se listopad přehoupne v prosinec, přijde také doba adventu. Od 1. 12. budeme společně s Viktorem Glierem, kazatelem Církve bratrské v Novém Městě nad Metují, otevírat okénka rozhlasového adventního kalendáře. Místo sladkých laskomin nebo alespoň sladkých slůvek, nás čeká přemýšlení o tom, jak uvádět ve skutek své spasení. Jak se tato výzva apoštola Pavla týká našeho vztahu k sobě samým, k Bohu a ke druhým lidem? Aneb Kdo nic nedělá, všechno pokazí. Poslouchejte v pondělí, ve středu a v pátek ve 14:00 a v 18:00, v úterý, čtvrtek a sobotu v 6:15, 9:00 a chvíli před polednem, v neděli pak ve 12:15, 18:00 a 21:00. Záznamy nebudou chybět ani v rozhlasovém archivu. Motto letošního adventního a vánočního vysílání zní „Bílé Vánoce“. Na Štědrý den budeme vysílat do oběda a jeho podobu pro vás kompletuje Lucie Endlicherová, která vás bude vysíláním živě provázet. 25. prosince s vámi budeme naopak od 12. hodiny do půlnoci; v průběhu celého dne se setkáte se zajímavými hosty, kteří budou mluvit o svých oblíbených barvách a také o barevných životních zkušenostech víry. Uslyšíte například Marka Prosnera, který, i když nemá Vánoce moc rád, přece prožívá radost z narození Ježíše. Ale, jak říká, je to jen půlka radosti. Tu druhou připomínají Velikonoce. Zazní také vyprávění Petra Pokorného, který, ač krátkozraký, se dnes raduje z toho, že může být vášnivým houbařem – a že je z čeho se radovat. Přidáme také „reportáž“ ze zdánlivě „šedivého“ života matky pěti dětí Věrky Húšťové či povídání s fyzikem Tomášem Tycem. Celé odpoledne pak vyústí do slavnostní bohoslužby v 21 hodin. Silvestrovské dopolední vysílání „postaví na hlavu“ Lenka Malinová a Lída Hojková. V dopoledním programu tak najdete například Noční můry a další pořady z večerní a noční nabídky. Redakce TWR – CZ prosinec 2013 35

DOTEKY

Zasvěcen Kršnovi

Foto archiv

V

Chci, abyste povzbuzeni v srdci a spojeni láskou hluboce pochopili a plně poznali Boží tajemství, jímž je Kristus. Koloským 2,2

36 prosinec 2013

ánoce v kriminále nejsou šťastné ani veselé. Můj kamarád Roman říkává, že v base jsou časem skřípění zubů. Vzal jsem proto před lety na vazbu muzikanta a písničkáře Tomáše Najbrta. Na Hod Boží vánoční se podařilo sjednat jeho návštěvu a jiný můj kamarád Jirka, kterého pak po osmi letech pustili, na to dodnes vzpomíná jako na něco úžasného! Byly to jeho první muklovské Vánoce za katrem a díky evangeliu, které jsme si četli, a Tomášovým písničkám, přišlo do temné cely vánoční světlo Ježíše Krista. Ptal jsem se proto loni mezi svátky velmi opatrně několika obviněných, jak strávili sváteční čas za mřížemi? Čekal jsem všelicos, jen ne nadšenou a šťastnou odpověď jednoho z přítomných: „Nádherně, můj kamarád na cimře se zcela zasvětil Kršnovi.“ Ticho, které následovalo, netrvalo déle než tři vteřiny. Setkali jsme se očima, ostatní vězňové čekali, jak zareaguji, a mě napadlo, co asi hledá na křesťanských bohoslužbách, kde si povídáme o Božím Synu, který se narodil Panně Marii, aby se stal Spasitelem světa? Nicméně zdržel jsem se jakýchkoliv komentářů, nehodnotil jsem jeho nadšení a  nezkusil jsem ani zpochybnit prazvláštní klid, který vyzařoval z jeho očí. Zcela zřejmě mu Kršna splýval s Kristem více nežli mně. A zdálo se nepochybné, že za zdmi kriminálu on a jeho spoluvězeň zakusili cosi, co jim pomohlo v ten čas zapomenout na děsnou realitu odloučení od rodiny, přátel, dárků a štědrovečerní večeře. Otevřel jsem Bibli a četl si s ním a s dalšími vězni vánoční příběh. Od té doby jsem ho neviděl a ani o jeho kamarádovi nic nevím.

Zato však přemýšlím o tom, jak já uprostřed rodiny a církve prožiji letošní Vánoce? Zda se nechám strhnout nádherou moderního folklóru, který ve všech supermarketech hraje Rolničky a prozpěvuje Ježíšku, panáčku, anebo zda se nechám unavit všemi adventními programy, které chystáme pro věřící i nevěřící včetně koncertů a  dětských slavností? Není náhodou smrdutá vazební cela, která je zároveň ložnicí, záchodem, koupelnou i jídelnou, příhodnějším prostorem hledat vyšší hodnoty než prostředí zdánlivé svobody a dokonalého komfortu? Zeptal jsem se, co obnáší zasvěcení Kršnovi, a dozvěděl se, že mimo jiné zákaz konzumace masa, ryb, vajec a dalších potravin, jako je česnek, cibule, ale také zákaz alkoholu a tabáku. Důležitý je celibát a přísný denní režim. Vstává se ve čtyři hodiny ráno a nejméně 1728krát je třeba odříkat mantru: „Haré Kršna Haré Kršna Kršna Kršna Haré Haré Haré Rama Haré Rama Rama Rama Haré Haré.“ Pomyslel jsem si, že zasvětit se Kristu je snadnější, ale v tom jsem si vzpomněl na jeho slovo: „Kdo přichází ke mně a nedovede se zříci svého otce a matky, své ženy a dětí, svých bratrů a sester, ano i sám sebe, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.“ Vánoce v kriminále nejsou šťastné ani veselé, ale to mnohdy nebývají ani na svobodě. Záleží totiž na tom, komu nebo čemu doopravdy zasvětíme svůj život. Nabídka je nepřeberná a my můžeme volit mezi Kristem, Kršnou… a nevzdávají to ani chrámy konzumu.

■ Bronislav Matulík

KŘÍŽOVKA

Tajenku zašlete do 15. 12. 2013 (i e-mailem) na adresu [email protected]. Vylosovaný výherce získává knihu Dělat těžké věci z nakladatelství Samuel. Výhru věnuje knihkupectví SAMUEL, Soukenická 15, Praha 1, www.samuelcz.com

Tajenka z čísla 11/2013: Nenech se přemáhat zlem,ale přemáhej zlo dobrem. Knihu Jan Jílek, Krejčí... vyhrává Karolína Hejzlarová, e-mail Připravil Dušan Karkuš

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu

prosinec 2013 37

POST SCRIPTUM

Otakar Štanc ml.

Adventní kombajn V

yhlížíte konec kalendářního roku s hrůzou rozšířenými zorničkami a posledními zbytky dechu v plicích, anebo si tento čas vychutnáváte v příjemně voňavé adventní atmosféře s přimhouřenými víčky v teple u praskajícího krbu? Má každoroční zkušenost se spíše blíží první variantě. Byl bych nerad, kdyby následující text byl dalším staromilsky zdviženým prstem, kárajícím tu „dnešní uspěchanou dobu“. Nemohu se ale nezamyslet nad tím, jak je možné, že mne sváteční období povětšinou ponechá ve stavu připomínajícím přejetí sklízecí mlátičkou alias kombajnem, z něhož se mi

kombajn adventu se již valí přes obzor. Sotva stačím sebrat svých pět švestek, zvolit správný směr a vzít nohy na ramena, už mne žací lišta rozjetého kolosu tahá za nohavici a vhání do šíleného soukolí. Tam, zcela dezorientován, obíhám v  divotvorných trajektoriích, na kterých se za zvuku rolniček potkávám se svatým Mikulášem, dvěma čerty, desítkami hudebníků, asi stovkou prodavaček, několika žebráky, nějakým farářem, voňavými františky, smaženou rybou, Jakubem Janem Rybou, svou rodinou, širší rodinou, nejširší rodinou, to už ztrácím vědomí a obloukem opouštím

… společně zjišťujeme, že jsme poněkud ve skluzu, a to dokonce i v porovnání s loňským rokem, který se přeci již nikdy neměl opakovat! sice podaří probrat k vědomí někdy po mláďátkách, ale šrámy si sliním ještě na Velikonoce. Mám za to, že příčinou není ona pověstná konzumní doba, tisíckrát proklínaná komerce, Santa s Colou ani Nedvědovic ztracená víra, co neposbírá hrozny z vinic. Spíše to je má vlastní lenost, pohodlnost a nepřipravenost. Během roku jsou vánoční svátky přeci tak vzdálené. Dobří přátelé mi sice již o prázdninách navrhují, že by nebylo špatné popřemýšlet, jak koncipovat adventní program a vánoční vystoupení zpěváků a dětiček, ale nakonec se tomu spolu zasmějeme: Máme teď stejně jiných starostí až nad hlavu. V září mne pobaví zpráva o tom, že do konce roku zbývá sto dní. V říjnu se začínají množit nápady mírně znervóznělých kamarádů, hudebníků, pracovníků ve sboru a rozličných vedoucích, jak naložit s letošními adventními koncerty, večírky a vystoupeními, a společně zjišťujeme, že jsme poněkud ve skluzu, a to dokonce i v porovnání s loňským rokem, který se přeci již nikdy neměl opakovat! Než se proberu z poklidného spánku na pomyslné louce ohřívané posledními paprsky babího léta, 38 prosinec 2013

útroby stroje svázán vánočními pentlemi v neúhledný balíček, v ruce ohlodanou kost svatoštěpánské kachničky. Naštěstí mám každý rok možnost se znovu zregenerovat, osvěžit, nadechnout se hluboko do plic a zkusit to znovu. Tentokrát to vyjde. Vánoce mne nezaskočí. Naopak: prožiji svátky v poklidu a usebrání. Alespoň se o to pokusím. No, a když ne letos, tak třeba napřesrok. Jak tak přemýšlím o své periodické nepřipravenosti na oslavu adventu, tedy příchodu Pána Ježíše na náš svět, znepokojuje mne otázka, zda jsem připraven i na další advent: druhý a definitivní příchod Ježíše Krista. Když se nedokáži připravit na události, jejichž čas přesně znám, jak se mohu připravit na ty, o nichž nikdo neví, kdy nastanou? Nyní máme ještě nárok na reparát, ale jednou přijede Pán Ježíš v kombajnu poslední generace, který oddělí zrno od plev, připravené od pošetilých, ovce od kozlů. A tak je mým přáním pro sebe i ostatní, pro letošek i roky budoucí: abychom byli bdělí a připravení a mohli zakusit pokoj Boží nejen o Vánocích, ale i při té poslední sklizni.■

1

Foto archiv

Velké probuzení v Americe Zděděné duchovní a teologické důrazy otců zakladatelů prošly během prvního století existence kolonií v Nové Anglii, tedy zhruba od 20. let XVII. století, hlubokými proměnami. Původní vyznavačský koncept církve, kdy se členy církve mohli stát jen ti, kteří osobně vyznali obrácení a víru v Krista, podléhal pod tlakem světských zájmů postupně duchovní erozi a požadavky na příslušnost k církvi se začínaly řídit jinými ohledy. Přesto nelze říci, že by tato doba byla jen obdobím úpadku. Mnozí si uvědomovali, že církev potřebuje oživení a že je k tomu třeba něco víc než jen čisté učení: vylití Ducha svatého, kdy Bůh obnovuje svůj lid. Rostlo rozpoznání vlažnosti a začal se rozšiřovat modlitební a postní zápas za obnovu církve. První náznak výraznějších změn přinesl rok 1734 ve městě Northampton, kde se začalo objevovat ovoce služby Jonathana Edwardse. Zatímco dříve životy většiny jeho farníků ovládalo spíše úsilí o pozemskou prosperitu, nyní docházelo k radikálním změnám duchovní orientace. Po mnoho měsíců přicházeli lidé ke Kristu, až byly takřka v každém domě přítomny viditelné známky Boží přítomnosti. Bohoslužby již nebyly nudnou povinností, ale staly se potěšením. Obnovil se láskyplný zájem o bližní a svědectví o Božím jednání. Počátkem jara 1735 se probuzení přelilo i do okolních městeček a pokračovalo až do roku 1736. Avšak dříve než církve upadly do nové letargie, začalo se z Boží milosti rodit probuzení nové. Nejvýraznějším Božím nástrojem se stal Angličan George Whitefield. Opakovaně navštěvoval sirotčinec v Georgii, který založil, a jeho působení se rozšiřovalo. V letech 1739-40 podnikl několik evangelizačních kampaní. Na jeho shromáždění všude přicházely mnohatisícové zástupy. Povzbudil také další kazatele, aby podobně jako on volali Boží lid k pokání a zvěstovali naději evangelia. Významná byla ale i služba místních probuzených pastýřů, kteří sloužili ve svých sborech, díky čemuž se dílo obnovy dotýkalo lidí v jejich všedních životech a pronikalo do větší hloubky. I když bylo probuzení místy poznamenáno také extrémPřimlouvejme se i my dnes za obnovu, která zjeví Boží slávu a rozšíří ními projevy a čelilo rovněž hranice Božího království. tvrdé opozici, dopady na život církve byly podobné 2 3 jako v polovině 30. let, jen daleko rozsáhlejší. Zasáhlo na sto padesát měst a městeček a v průběhu několika let přivedlo ke Kristu odhadem až 50 tisíc konvertitů. Rutinní a formální křesťanství jednotlivců i celých sborů bylo nahrazeno osobní vírou a živým společenstvím. Obnovil se zájem o misijní práci a byly založeny nové vyšší školy, pozdější univer1 – Jonathan Edwards 1703 - 1758. zity. V posledku probuzení 2 – Northampton v Nové Anglii okolo roku 1900. ovlivnilo všechny oblasti 3 – Edwardsův spis z roku 1737 o probuzení života tehdejší společnosti v Northamptonu a okolních městech v amerických koloniích. a usedlostech.

■ rObert hart