© Milena Štráfeldová, 2016 Cover © Michal Houba, 2016 Cover photo © Jaromír Farník, 2016 ISBN 978-80-7407-305-2
„Copak za všechno můžu jen já?“ říká si Lída pořád dokola. „I za ni?“ Může být kolem čtvrté hodiny ráno, přesně to ale neví. Hodinky na cele nikdo nemá. Venku, za zamřížovaným oknem, je ještě tma. I na chodbě pankrácké věznice je ticho. Žádné kroky, žádné bouchání katrů, žádný řev. Noc. Ta nejhorší doba. Občas musí myslet na smrt. Je tu všude kolem. Ostatní vězeňkyně dosud tvrdě spí, jen ta malá Němka v rohu se neklidně převaluje. Mluví přitom ze spaní, není jí však rozumět.
*** „Ještě tohle?“ napadne Zorku a z krabičky na Lídině toaletním stolku, kam si její starší sestra schovává šminky, vyloví tužku na obočí. Zorce je sotva deset let, ráda se ale dívá, jak si Lída rtěnkou obtahuje pusu nebo pudruje nos.
7
„Jednou budu jako ty,“ sní o době, kdy se bude taky malovat. A někdy, když všichni odejdou a nechají Zorku doma samotnou, se posadí před Lídino zrcadlo a tajně si ta její malovátka zkouší. Jako třeba teď. Nejdřív si své světlé, ještě dětské obočí tužkou jen lehce přejede. Není na něm ale dohromady nic znát. Tak přitlačí a obočí rázem zčerná. Překreslí rychle i to druhé a zadívá se na sebe do zrcadla. A najednou se rozesměje: „Jsem jako klaun!“ A opravdu. S rudě namalovanými rty, načerněným obočím a rozmazanými zdravíčky na tvářích vypadá jako nějaký šašek. Zrovna minulou neděli jednoho viděla na Letné, když ji táta vzal do cirkusu. Klaun tam dělal kotrmelce a troubil přitom na trumpetku. Falešně. Bylo to legrační. Zorka cirkusy miluje. Kdykoliv se na Letenské pláni objeví maringotky, honem se na ně utíká podívat. Z Ovenecké ulice, kde bydlí, to má naštěstí jen kousek. Zaběhne tam každý den, tedy když ji máma pustí. Někdy se ale musí z domova vytratit potají. To když má máma špatnou náladu. A to pak křičí. Cirkus by si ale Zorka nedala jen tak vzít! Ráda se taky dívá, jak cirkusáci staví stan. Tomu stanu se říká šapitó, povídal táta. A těm pánům tenťáci. Mají pruhovaná trička a velké svaly. A mezi zuby jim visí cigareta. „Jsou jako námořníci,“ řekl jednou táta, když se šel na stavění stanu podívat s ní. Zorce se v tu chvíli zdálo, že zesmutněl. Nevěděla proč. Pak si ale prohlédli klece se zvířaty a táta byl zase jako dřív.
8
„Koukni na něj,“ nemohl se odtrhnout od klece, kde spal lev. Lev na okamžik otevřel oči, pak ale zase usnul. Vedle za mřížemi zatím celou dobu přecházel tygr a vrčel. Šel z něj strach. Taky tam byla klec plná opiček. Zorka jim házela pražené oříšky, co jí táta koupil u stánku, a opice se o ně praly. Nejlepší ale bylo, když už cirkus stál a Zorka se s tátou mohla vydat na představení. Konečně se usadili na lavicích kolem manéže a ucítili vůni pilin. V tu chvíli Zorka snad ani nedýchala. Co předvedou tentokrát? Bude tam zase drezúra koní a ta černovlasá krasojezdkyně jako posledně? Nebo opice, jak si hází míčem? Nebo dokonce slon? – Nejvíc ale stejně milovala klauny, když najednou vběhli do manéže, zakopávali o sebe a jeden druhému podráželi nohy. Smála se jim, až kolikrát začala škytat. „Nechápu, co na tom cirkusu máte,“ divila se máma, když se pak s tátou celí uchechtaní vrátili domů. „To přece není žádné umění!“ „To je fakt. Jako ta tvoje opera to určitě není,“ řekl jen tatínek a hned měl po náladě. „Vypadám jako klaun,“ smála se Zorka i teď, když se na sebe podívala do zrcadla. A rtěnkou si ještě přimalovala červený nos. – Vtom ji ale smích přešel. Na chodbě se totiž ozvaly Lídiny kroky.
*** „Co tu děláš?“ rozzlobila se Lída, sotva Zorku přistihla, jak honem hází její šminky zpátky do krabičky.
9
„No to jsem si mohla myslet! Sotva vytáhnu paty z domu, začneš se mi hrabat ve věcech. To si ale nedovoluj!“ Lídě je už nějaký čas podezřelé, jak rychle jí ty drahé barvičky ubývají. Teď konečně ví proč. To škvrně, co se jí doma pořád plete pod nohama, si je na sebe patlá, jako by bylo v cirkuse. „Vypadáš jako nějaký klaun,“ vyjede zlostně na Zorku. „To musí dolů!“ A sama hned začne Zorce kapesníkem stírat rtěnku i líčidlo z očí. Jen je tím však ještě víc rozmaže. Zorka už vůbec nepřipomíná šaška, který má bavit děti. Vypadá spíš jako nějaká šlapka z periférie, ve tři ráno. Po tvářích jí tečou černé slzy. „No jen se na sebe podívej,“ přistrčí Lída Zorce tu zmalovanou tvář k zrcadlu. „To je krása, co?!“ Zorka se jí vytrhne a s brekem uteče do koupelny. A bude si tam mýdlem drhnout obličej tak dlouho, dokud z něj nedostane i ten poslední zbytek barviček. Ještě večer pak bude mít oči celé červené. Lída si mezitím pečlivě srovná šminky zpět do kazety. „Já ti dám, brát mi moje věci,“ myslí si. Zlost na mladší sestřičku ji hned tak nepustí.
*** Možná je v ní od chvíle, co se Zorka narodila. „Taková krásná holčička,“ rozplývali se všichni při pohledu na baculaté miminko se světlými vlásky, když ji máma vozila v kočárku ve Stromovce. A jak byl na svou
10
mladší dcerku pyšný tatínek! Každou chvíli ji šimral na bradě, až Zorka kuckala smíchy. Sedmiletá Lída se za nimi zatím loudala celá zamračená. Nedělní procházky, kdy se všechno točilo jen kolem toho mimina, z duše nesnášela. „Co je s tebou? Tváříš se jako bubák,“ zlobila se na ni máma. „A nehrb se pořád! Narovnej se.“ A bylo to ještě horší, když máma to svoje roztomilé děvčátko ukázala někomu od reklamy. Obrázek Zorky se zlatými kudrnami a ďolíčky na tvářích se potom objevil na krabičkách s dětským pudrem. „Naše Zoruška na každou dětskou prdýlku,“ říkala si tehdy pro sebe Lída. V jednu chvíli byly dokonce té novinky plné výlohy. Máma pak své dcerky místo do parku vodila každé odpoledne po Belcrediho třídě a vyhlížela, zda si kolemjdoucí té podoby všimnou. A sousedky si všímaly: „Je jako andílek,“ hladily blonďatou Zorku po hlavě. „Ty jsi ale taky docela pěkná,“ utrousily pak rozpačitě nad tím zakaboněným děvčetem s tmavými vlasy a vzdorovitýma očima. Ten vzdor měla Lída v sobě pořád. I kdyby na ni máma křičela sebevíc, i kdyby ji bila hlava nehlava, ani se nehnula. „Jsi trucovitá jako koza!“ rozčilovala se kolikrát máma a přidala Lídě pár ran navíc. „Tak už ji nech,“ snažil se ji tatínek uklidnit. „Vždyť je to ještě dítě!“ Jako by tím ale jen přilil olej do ohně. Většinou to pak skončilo hádkou, kdy máma ve vzteku rozbíjela nádobí. „Jsi hysterka! Nedá se s tebou mluvit,“ rozzlobil se nakonec i tatínek a bouchl za sebou dveřmi.
11
