Copyright © Přemysl Krejčík, 2016 Cover Illustration © Žaneta Kortusová, 2016 Cover Art © Lukáš Tuma, 2016 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, 2016 ISBN (pdf) 978-80-7557-270-7
Kybersex
Poslední partie Šachy v parku bylo to poslední, co pro ně zbylo. Šachy a oni dva sobě vzájemně. Vyhlídka na budoucnost? Stejná jako přítomnost: Temná. Spíše však žádná. Byli posledními svého druhu a vždy, když vyšli mezi ostatní, cítili na sobě každý pohled. Všechny jako by na ně křičely: „No tak, už zemři.“ Zůstali jen oni dva, kteří připomínali novému světu ten starý. „Táhneš,“ nevydržel už to Filip a pobídl svého partnera. Zase usnul nad partií. Nejraději by hrál s kýmkoli jiným, jako to mohl dělat jeho děd a později i otec, když dosáhli toho věku, kdy se už nic nemusí. Vzpomínal, jak se těšil, že ve stáří sem tam také zajde mezi seniory do parku, na večerní taneční zábavy, nechá se pustit sednout v autobuse a v kavárně si – se skrytou závistí – zanadává na zkažené mladé dnešních dní. Jenže to se ho netýkalo. Mohl za to jeho otec, paradoxně. Obětoval svůj život vědě, aby zastavil stárnutí, jenže už nestačil dokončit výzkum, a než to ti mladí neschopní asistenti po něm dokončili, byl Filip už na prahu středního věku. Ale i tak měl radost. Vzpomněl si, jak dychtivě běžel do výzkumných laboratoří, když se stále hlasitěji, ač vlastně pořád tiše, začínalo mezi lidmi povídat, že už deset let se prodává vakcína. Doslechl se to náhodou. Noviny, televize, internet, všichni mlčeli. 5
Přemysl Krejčík „Datum narození?“ zeptala se úřednice. Sdělil ho. „Je mi líto, nesplňujete věkový limit,“ soucitně povzdechla mladá dívka a ukázala mu směrnice. Propásl to o týden. Kdyby se narodil o sedm dní dříve, byli by si ho sami pozvali a dali mu možnost koupit si vakcínu. Pokud by na ni neměl, dostal by ji zdarma za jedenáct let, kdy se ukázalo, že vakcína způsobuje neplodnost, ale touha vybudovat nový svět z krásných a mladých bez pachu smrti všude kolem je pro lidstvo přednější. Dokonce by mu ji brzy přikázali bez možnosti odvolání. „Táhneš,“ nechtěl nad tím přemýšlet, jenže šachový partner spal dál. Přežil příliš dlouho. Než stačil nastoupit do domova s pečovatelskou službou, zavřeli poslední. Tanečních zábav a posezení v parku si taky moc neužil, z kaváren ho obvykle vyhazovali. Na ulici na něj nikdo nebral ohled, vše se tak změnilo. Ani zdravotní péče na vymírající druh najednou nepamatovala. Aspoň o místa na hřbitově neměli nouzi, dokud je nezavřeli a nevybudovali místo nich wellness a tenisové kurty. Co se dělo s posledními staříky po smrti, nevěděl. Nemluvilo se o tom. „Táhneš!“ zakřičel a rozzlobeně přítelem zatřásl. Ještě, že ho nikdo nevidí. Ti věčně mladí nevědí, co jsou to starosti, a nic je netrápí. Každou známku rozčilení připisují věku. Nebo alespoň připisovali, dokud bylo komu. Dokud nezbylo jen pár posledních muzejních exponátů na celé planetě. „Tak vzbuď se, dědku plesnivá!“ zakřičel šachistovi do ucha, ale ten ho už neslyšel. Nechal ho tam nad rozehranou partií a sklesle si to belhal domů. ✳✳✳
6
Kybersex „Nový svět je zase o krok blíž! Dnes zemřel předposlední starý člověk na naší planetě,“ hlásil televizní reportér. Následovalo několik záběrů na oslavy, kterými lidé vítali další krůček do nové etapy lidstva. Za oknem zaslechl ohňostroj. Zhasl světlo a zalezl do postele. Tak, jak byl, ve špinavých kalhotách, staré košili a ponožkách, které nepral už třetí týden. Pořád myslel na svého protihráče. Ani ten poslední šach mu nedal.
7
Měsíce Prolog Do rána bylo ještě daleko, když jsme se vymotali z vinárny. Chytil jsem volnou rukou Gizelle kolem pasu, druhou jsem zdvihl do výše jejích rtů a do těch nalil doušek chardonnay z poloprázdné lahve. David s Marií se potáceli jen několik kroků před námi. „Jsme králové noci!“ zvolal opile David a přesně v tu chvíli jeho slova potvrdil výbuch ohňostroje. Gizelle leknutím z příliš blízkého výbuchu nadskočila. Padesát metrů severně od nás byl železniční přejezd a přímo za ním oni střelci. Výrostci (tak okolo třinácti let) s něčím, co svým vzhledem i velikostí nebezpečně připomínalo historický kanón. Ten ale mířil horizontálně k zemi, takže ohňostroj nekrášlil nebe, nýbrž se podivně plazil po silnici a ohrožoval chodce, kteří před ním uskakovali a vyhrožovali přivoláním hlídky. „To patří ale tam!“ zvolal David směrem k výrostkům a napřáhl ruce k nebi. Ve chvíli, kdy k němu zvedl i hlavu, na okamžik jako by zmrznul. Zůstal do něj prázdně civět tak dlouho, dokud jsme i my nevzhlédli a neviděli, co ho tak překvapilo. Všechny hvězdy se kamsi ztratily a celým nebem problikávaly srpky měsíce. Jeden jako druhý. Malé a namodralé. Hlouček se jich objevil na jednom místě a za chvíli zhasl,
Kybersex načež se jiný objevil úplně jinde. Občas jich svítilo víc současně a ani doba, po jakou je bylo možné pozorovat, nebyla nikdy stejná. Zdálo se, že mizí a rozsvěcují se náhodně. Jen ten starý dobrý bílý měsíc zůstával na svém místě a nezhasínal. Ten, který svým tvarem všechny ty namodralé kopírovaly. Byla to tak nádherná podívaná, že jsme si ani neuvědomili, jak děsivá a matoucí by se nám měla zdát.
I. Bylo to už skoro tři měsíce, co zmizely hvězdy, a lidé si pozvolna začali zvykat na nové pořádky noční oblohy. Vědci kvůli ní nemohli klidně spát, zkoumali nebe dalekohledy a tvořili nové teorie, astrologické tabulky a výpočty. Já měl ale docela jiné starosti. Rozchod s Gizelle a blížící se rande s panem docentem Prvním u zkoušky z literární historie. O oblohu se místo mě tedy staral můj kolejní spolubydlící, student druhého ročníku Astrologie, Boris. Byl zvyklý přes den spát a v noci koukat dalekohledem z okna. I teď tedy v noci bděl a zanášel do grafů údaje, které opisoval z nejnovějších informačních serverů. Takže jsme nespali oba, neboť při světle a jeho nadávání, když se mu hroutila další teorie pod nátlakem logiky, kterou mu vštípili ve škole a kterou každou chvíli ze zoufalství a nedostatku spánku přehlížel, prostě neusnu. Každou noc jsem se tedy jen převaloval v posteli, myslel na Gizelle a dumal nad tím, kde se stala chyba. Zaspávat přednášky jsem si před zkouškovým obdobím nemohl dovolit, takže jsem Borisovi nekompromisně přikázal, aby mě každé ráno v šest hodin, těsně předtím, než šel spát, a zároveň asi hodinu po té, co jsem pravidelně usínal, 9
Přemysl Krejčík vzbudil hrnkem horké kávy a další mi nalil do termosky. Neprotestoval a většinou svou novou povinnost dodržel a já na oplátku nesabotoval jeho výzkumy hádkami o tom, že v noci bude zhasnuté světlo a bude se spát, jako to dělala většina studentů, kteří nebyli nuceni bydlet na pokoji s astrologem. Boris tedy mohl skutečně pokročit a být užitečným pomocníkem zkušenějším vědcům a možná i pomoci rozlousknout záhadu o tom, kde se vzaly měsíce na obloze, co znamenají a kam se poděly hvězdy. Ale mě to nezajímalo. Já myslel na Gizelle. Kde je, co dělá a hlavně s kým. Vždycky jsem hodně žárlil, ale to se dalo pochopit, motalo se kolem ní hodně mužů a občas mou žárlivost podněcovala cíleně, když jsem byl příliš v klidu, protože se jí líbila, považovala to za jakýsi důkaz lásky, a navíc si tím pojišťovala, že se nepřestanu snažit. „To je kravina!“ vytrhlo mě z konečně přicházejícího spánku Borisovo zlostné zvolání. Převalil jsem se na druhý bok a přimáčkl k sobě plyšového buvola, co mi zbyl po mé bývalé, a od našeho rozchodu jsem s ním dětinsky spal nebo se aspoň spát pokoušel. „Co se děje?“ optal jsem se ze slušnosti. Tázaný sebou trhl a otočil se ke mně. Úplně zapomněl, že tu jsem. „Ale nic. Promiň, vzbudil jsem tě,“ hlesl. Chtěl jsem něco jízlivě poznamenat, ale oči se mi už zase zavíraly, bylo pět ráno a rychlovarná konvice měla ještě hodinu odpočívat.
II. „Vezmi si leták, příteli!“ zvolal na mě kdosi na ulici. Otočil jsem se a – neschopen přemýšlet – jsem si nechal jeden vtisknout do ruky. Byly tři hodiny odpoledne a já se 10
Kybersex těšil, až se došourám ke knihovně a budu se moct mezi přednáškami dvě hodiny vyspat ve studovně, kam nikdo nechodil, ale zpravidla zůstávala odemčená. Dříve jsem do ní chodil s Gizelle, doufaje v milostné hrátky jako předloni na stejném místě s Martou, která se mnou chodila jen pár týdnů, než si uvědomila, že pokus o vztah s klukem je nesmysl, a vrátila se ke své bývalé přítelkyni. Nezazlíval jsem jí to, nikdy jsem náš vztah nepovažoval za vážný, a navíc mi coby omluvu věnovala video s erotickými hrátkami, které natočila se svou dívkou, jež na mě působila fyzicky až odpudivě, takže jsem se na ten film nikdy nepodíval. Ale jako gesto to bylo stejně moc milé a toho jsem si cenil. Martu jsem od té doby považoval za nejlepší kamarádku, ač jsme se už potom nikdy neviděli, neboť ji záhy vyhodili z univerzity, když ji nachytali, jak souloží v té samé učebně, kam chodila se mnou a kam jsem já později chodil s Gizelle. Vyčítal jsem si pak, že jsem jí pověděl o důvodu ukončení Martiných studií, protože ze strachu tam se mnou spát nechtěla a naše intimní hrátky v učebně se značně omezily. Teď jsem do stejné místnosti chodil spát sám, a to v zájmu vědy, aby můj spolubydlící mohl celé noci pozorovat a zkoumat měsíce, což jsem neměl srdce mu zakázat, protože to byl on, kdo mě podržel, když jsem byl po posledním rozchodu na úplném dně. Rozvalil jsem se v rohu místnosti do křesla, které tu stálo od doby, co se z nepoužívané učebny pomalu stávalo jakési skladiště, a pokusil se usnout, jenže jsem nemohl zabrat. Po chvíli jsem to vzdal a rozhodl se čas zabít alespoň čtením. Prohledal jsem batoh. Jedinou knihu, kterou jsem měl u sebe, už jsem dávno přečetl a pouštět se do ní 11
Přemysl Krejčík znovu se mi nechtělo. Leták. Vzpomněl jsem si na chlapíka, který mi ho na ulici vrazil do ruky. Vytáhl jsem ho z kapsy a prohlédl. Byl o měsících, o čem jiném. „Blíží se poslední soud, nebo pomoc návštěvníků z jiného světa?“ hlásal titulek. „Přijďte na přednášku do univerzitní auly na fakultě astrologie a dozvíte se více,“ stálo tam dál. Pak už jen datum, čas a na druhé straně něco málo o historii místní fakulty. Dočetl jsem se, že jde o nejstarší fakultu astrologie v Evropě, založenou deset století nazpátek, a její zakladatel, mistr Otakar z Louče, zemřel dva dny po položení základního kamene, v srpnu 1123. Otočil jsem leták zpět a znovu si přečetl datum. Přednáška se měla konat zítra od půl dvanácté. V dalším mezičase, kdy mám pauzu od přednášek a s přáteli nikam nechodím, protože naše společné přátele si nechala Gizelle, což jsem jí nezazlíval. Sám jsem se stáhl do ústraní, neměl jsem totiž srdce vidět ji, jak se baví a flirtuje s kdekým, zatímco já se utápím ve vzpomínkách na tu, kterou jsem znal a kterou už ona podle mě dávno nebyla. Strčil jsem leták do kapsy a konečně na chvíli usnul.
III. Ráno jsem zamáčkl budík a přednášku z Literární teorie u doktora Horkého pohodlně zaspal. Vyrazil jsem si tedy do města na snídani, zašel do své oblíbené kavárny, kterou jsem ale už nějakou dobu nenavštěvoval, nicméně tentokrát jsem byl naivně přesvědčen, že nehrozí setkání s žádným známým. Sotva jsem se však začetl do článku „Měsíce na nebi se ustalují. Jsme blízko, tvrdí astrologové,“ v místních novinách, který pojednával o nalezení jisté 12
Kybersex cykličnosti v některých zjeveních měsíců v určité části oblohy, vyrušil mě známý hlas. „Teda, tebe už jsem dlouho neviděl!“ zahlaholil nade mnou David. „Jak se máš?“ přidala se hned starostlivým tónem Marie, zatímco si už sedala do ušáku přímo naproti mně. „Dobře,“ zalhal jsem a bylo to poznat. Odložil jsem noviny. David, sotva sebou plácl do křesílka vedle své drahé polovičky, se po nich natáhl. „Tak už je to i v tomhle plátku,“ okomentoval článek, který jsem se před chvílí totálně bez zájmu pokoušel číst. „Jsme tu jen na jednu rychlou kávu. Za hodinu půjdeme na přednášku nějakých bláznů, co si od toho slibují poslední soud. Nepůjdeš s námi? Mohlo by to být legrační,“ vysvětlila Marie. „Nepřidáš se?“ zopakovala výzvu. „Klidně,“ pokrčil jsem rameny. „Mně je to fuk.“
IV. Z přednášky jsem se ani nepokoušel něco vnímat. Byl jsem rád, že mohu zapadnout do anonymního davu a nikým nerušen se zabývat vlastními myšlenkami, a především vzpomínkami, ostatně jako jsem to dělal poslední dobou pořád. Nevím, jak dlouho jsme tam seděli, ale přišlo mi to jako chvíle, takže když jsme vyšli ven, překvapilo mě, že slunce už překročilo hranici poledne a pálilo až neobvykle snaživě a vydatně. Zakryl jsem si před ním oči a bolestně sykl, když mě sluneční paprsky udeřily do tváře. „Copak, copak,“ zakroutila hlavou s mateřským tónem Marie, chytajíc mě za paži. Takto intimní gesto bylo 13
Přemysl Krejčík nezvyklé, díky čemuž mi došlo, že musím vypadat opravdu hrozně utrápeně. „Líbila se ti přednáška?“ otázal se David. Podezíral jsem ho, že se mě snaží nachytat, zda jsem vnímal. Tvářil se totiž úplně stejně jako zkoušející, když pokládá studentovi otázku, o které mu je jasné, že nebude zodpovězena správně. Mlčel jsem. „Všiml jsem si, že jsi to moc neposlouchal,“ potvrdil mou domněnku. Jistě mě celou dobu letmo pozoroval. Zastavil se. Marie také, a tím jsem byl k tomu donucen i já. „Potřebuješ pomoc,“ řekla. „Nikam nechodíš, nestýkáš se s lidmi. Nechtěl by sis o tom promluvit?“ Marie studovala psychologii. Lidé jako ona vidí problém za vším a všechno se podle nich dá vyřešit v jejich kanceláři. „Já jsem v pohodě. Díky, ale zvládám to.“ „Tak aspoň kvůli mně,“ trvala na svém. „Pomůže mi to při praxi. Přece bys mě neodmítl,“ nasadila příliš dobře čitelný posmutnělý výraz. „Ale jen kvůli tobě,“ zasmál jsem se jejímu gestu a po dlouhé době to byl upřímný smích.
V. „Ještě než si lehneš na gauč, musím ti změřit hlavu,“ oznámila mi a vzala do ruky veliké kleště. „Usnadní nám to spoustu práce,“ vysvětlila a přiložila kleště k mojí hlavě, zkoumajíc různé záhyby. Po každém měření kleště položila na frenologickou lebku a pečlivě si zapsala výsledek. „Co to o mně říká?“ zeptal jsem se zvědavě. „To ti jako pacientovi pochopitelně neřeknu. Ale když na to tak koukám, bude vhodnější tě vyšetřit v hypnóze.“ 14
Kybersex Při těch slovech se ani neusmála. Tvářila se nezvykle vážně a těkala očima mezi frenologickou lebkou a zápisníkem s údaji. Když jsem se probudil, nepamatoval jsem si nic. Marie mi pouze stroze oznámila, že tohle nefungovalo, pak chvíli zkoumala svoje zápisky a nakonec prohlásila, že někde musela udělat chybu v měření a zkusíme jinou terapii, jejíž název zahuhlala, takže mi unikl. Celá terapie prý ale spočívá v tom, že ve stavu podobnému spánku si vybavím několik hezkých chvil a to mi pomůže srovnat se s jejich ztrátou. „Uvidíš je totiž nezkresleně, okem pouhého pozorovatele,“ nasadila učitelský tón. „Pak si uvědomíš, že si je idealizuješ, a bude snazší se od nich odpoutat. Můžeme?“ Přikývl jsem. Bylo mi to jedno. Upadl jsem do snění. Vybavilo se mi první rande s Gizelle. Bylo to na začátku prváku. Vylezl jsem na střechu kolejí, abych si tam mohl v klidu zakouřit (s čímž mě později donutila přestat). Sedl jsem si na okraj, nohy přehodil přes něj a sledoval, jak univerzitní kampus ožívá pod náporem studentů mířících do hospod, studentských klubů a kaváren. Bylo mi smutno. Nikoho jsem tu ještě neznal, byl jsem sám. A pak se najednou zjevila vedle mě. „Chodím sem, abych utekla té vřavě dole,“ promluvila, než jsem ji zaregistroval, což mě polekalo, a jak jsem sebou škubl, málem jsem přepadl dolů. Chytila mě za rameno, aby mě přidržela, což sice nebylo nutné, ale rozhodně to bylo příjemné. „Jsem Gizelle,“ představila se. „Studuju ve druhým ročníku alchymii, a ty jsi?“ 15
Přemysl Krejčík Představil jsem se. Pak jsme si celé hodiny povídali, poznávali se a zjišťovali, jak samozřejmá a přirozená je naše vzájemná přitažlivost. Za úsvitu mě políbila a řekla mi, že to je to nejromantičtější, co kdy zažila. Ale nic z toho jsem už neviděl, protože můj sen se změnil a terapie mě nenechala projít si právě tou nejhezčí chvilkou. Výjev se změnil. Pak znovu a ještě několikrát. Za nějakou dobu jsme zase vycházeli z vinárny, vyrušil nás ohňostroj a Gizelle mi vyděšeně vklouzla do náruče. Podívali jsme se na oblohu a poprvé zaznamenali shluky namodralých měsíců. To ještě nikdo nešířil teorie o tom, co by za nimi mohlo stát, netekly peníze do výzkumů a nevznikaly nové náboženské kulty čekající na poslední soud a příchod spasitele nebo zplozenců pekla. Ne. Nic takového se ještě nedělo. Zatím jsme jen stáli v objetí pod hvězdami. „To je nádhera,“ vydechla Gizelle a já ji pevně objal. Pak řekla, že je šťastná, že něco tak nádherného vidí právě se mnou. Sen se rozplynul. Pak nic. Začal jsem se probouzet. „To ještě není všechno,“ slyšel jsem hlas Marie. „Ještě máš co říct.“ Netušil jsem, co tím myslí, ale zakázal jsem si otevřít oči, a po chvíli jsem opět upadl do snění. Najednou jsem ve snu viděl sám sebe, jak ležím na pohovce v Mariině pracovně. Marie si odkládá svrchníky, pak i spodní prádlo. Lehla si vedle mě na pohovku a položila hlavu na můj hrudník. Usnula taky. Probudil jsem se první a zjistil, že tohle nebyl sen, jen jsem přes zavřené oči viděl, co se skutečně děje. Jemně jsem vyklouzl z jejího objetí, přehodil přes ni deku a dal se na odchod. 16
Kybersex Ve dveřích jsem se srazil s Davidem. Stál mezi futry, kouřil doutník a pozoroval nás. Podle délky neshořelé tuby tabáku už pěkně dlouho. „Rád na ni takhle koukám,“ oznámil mi a nespouštěl z ní něžný pohled. „Myslím, že by mě nepodvedla, ale tohle dělá hrozně ráda. Ale jen lidem, co se jí líbí.“ „Tobě to nevadí?“ „Každej má svý, ne?“ Zasmál se, konečně od ní odtrhl oči a otočil se ke mně. „Na tomhle není nic špatnýho. Navíc si je jistá, že to pomáhá při terapii. Nevím, jak klientům, ale jí určitě. Prý se tak zbavuje touhy po jiných chlapech a pořád mi zůstává věrná.“ ✳✳✳
Když jsem vyšel ven, měsíce už zase svítily. Tentokrát jen tři. Bílý a dva modré. Neblikaly, nemizely a nehýbaly se. A tohle se nemělo změnit ještě několik dní, ale o tom jsem ještě nic nevěděl. Myslel jsem na krásné tělo Marie a na to, jak Davidovi závidím. Na Gizelle jsem si najednou ani nevzpomněl.
VI. Ráno jsem vyletěl z postele dřív, než mě stihla vzbudit vůně čerstvé kávy, a dokonce jsem zastihl Borise ještě vzhůru. Vynechal jsem snídani, jen termosku jsem si hodil do batohu a na přednášku vyrazil o hodinu dřív. Seděl jsem před aulou v téměř zhasnutém předsálí úplně sám a přemýšlel nad včerejškem. Pomohla mi z mojí deprese terapie, nebo fakt, že jsem pro jinou ženu natolik 17
Přemysl Krejčík atraktivní, aby si úplně nahá lehla ke mně ve chvíli, kdy se nemohu bránit? Anebo mi postačil ten pohled na její nahotu, aby mi došlo, že žen jsou tisíce a Gizelle je jen jedna v řadě? Tak či onak, ještě včerejší pocity a myšlenky na ni jako by byly dávnou minulostí. Vzal jsem prázdný sešit a začal psát. Poslední rozloučení. Rozhodl jsem se zbavit se jí symbolicky tak, že sepíšu všechny naše hezké chvilky. Zaznamenám také, co si pamatuji z rozchodu, možná připíšu i ty těžké stavy po něm, a celé to spálím. A tím to sám pro sebe uzavřu definitivně. Ale ještě chvíli se budu tvářit bolestínsky a nevyrovnaně, abych si mohl, nejlépe hned odpoledne, domluvit další terapii s Marií. Nehledal jsem v tom nic erotického, v hloubi duše mi bylo jasné, že Marie se mnou spát nechce, a to mi na ní bylo svým způsobem sympatické, protože ani já bych to Davidovi nemohl udělat. Byli jsme přece přátelé. Začal jsem tedy psát svůj deník vztahu s Gizelle. Dostal jsem se jen kousek za první rande, když mi došlo, že jsem si vše namlouval, pořád to bolí a celá ta představa klidu byla falešná. Rychle jsem zaklapl sešit a odešel do umývárny. Nebylo těžké najít takhle brzy ráno suché umyvadlo, takže jsem sešit do jednoho z nich hodil, vytáhl sirky (po rozchodu jsem zase občas kouřil) a rozklepanýma rukama se snažil jednu z nich zapálit. Podařilo se mi to až se sedmou. Podržel jsem ji na růžku sešitu. Ten se rozhořel nečekaně rychle a silně, až jsem ucukl. Když plamen začal šlehat nebezpečně vysoko, obalil kohoutek a místnost se zaplnila pachem páleného papíru, uslyšel jsem nalevo od sebe spláchnutí a z jedné kabinky vylezl stárnoucí historik astrologie, profesor Jemný. Došlo mi, jaký by mi jeho přítomnost mohla způsobit problém, neboť založit 18
Kybersex (byť malý, ale přece jen) požár v univerzitní budově by mohlo stačit minimálně na podmínečné vyloučení. Profesor ke mně přistoupil, chvíli pozoroval oheň stravující moje zápisky milostného vztahu a pak mi otcovsky položil ruku na rameno. „Je potřeba ničit staré teorie, chlapče. Věda si pamatuje velké muže, ale jejich omyly ještě více. Pokračujte v bádání a brzy na to přijdete, co se s tou oblohou děje, já vám, mladým, fandím,“ nesrozumitelně blábolil. Netuším, jestli se vinou šílenství ostatních zbláznil nebo si mě jen pletl s nějakým ze studentů, které znal, ale takticky jsem mu dal přikývnutím za pravdu a raději mlčel. Profesor za pár chvil opustil místnost a poté jsem mohl bezpečně zmizet i já. Na přednášku jsem už neměl náladu, takže jsem raději šel popíjet čaj do své oblíbené kavárny v naději, že se tam setkám s Marií. Čekal jsem až do oběda. Marně.
VII. Marie nepřišla, ale místo ní si ke mně přisedl někdo, koho jsem tu nikdy dříve nepotkal a rozhodně bych ho tady nečekal. Byl to Boris. „Nechce se mi spát,“ oznámil mi a poručil si u číšníka černé pivo. „Blížím se k velký kariéře, pozítří jdu přednášet na tu důležitou konferenci, jsem z toho hrozně nervózní.“ Popravdě jsem netušil, o čem mluví. Málokdy jsem poslouchal, když vyprávěl o svém výzkumu měsíců, a teď mi došlo, že jsem přeslechl asi něco velkého. Pochopil to, tak mě v tom nenechal. „Jde o ten výzkum cykličnosti. Prokázalo se, že mám pravdu. Ty poslední dva namodralé měsíce, co zůstaly 19
Přemysl Krejčík na obloze, patřily do té skupinky, u které jsem našel a vypočítal cyklické tendence.“ Když jsem na něj dál jen nechápavě zíral, už ho to trochu dopálilo. „Sakra chlape, bylo to ve všech novinách! Všude psali o mém výzkumu. No, to je fuk,“ vzdal to, když poznal, že o světovém dění netuším téměř nic. Lidstvo opět šílelo, protože téměř všechny měsíce zmizely. Na obloze zůstaly viset jen dva a k tomu ten původní bílý. Nové náboženské kulty přepisovaly svá učení a vědecká obec upírala naděje k mladému studentovi, který seděl naproti mně, v noci mě nenechal spát a každé ráno mi otrocky vařil kávu. A já o tom nevěděl zhola nic. Měl jsem plnou hlavu Gizelle, Marie a touhy po intimním styku v jakékoli podobě.
VIII. Domluvit si schůzku s Marií se mi povedlo až příští týden. Celou dobu jsem myslel jen na uklidňující společný spánek v závěru, takže soustředit se bylo nemožné, a po dvou hodinách nade mnou moje terapeutka zlomila hůl a odešla si lehnout vedle do místnosti, protože se při tom „příliš unavila“. Nebyl jsem si jistý, zda to považovat za signál a vydat se za ní, nebo se sebrat a jít domů. Chvíli jsem seděl na pohovce a přemýšlel, co nastalá situace znamená, když se najednou objevila ve dveřích jen v kalhotkách, ale s Davidem, držícím ji kolem pasu. „Nechtěl by ses na nás při tom dívat?“ mrkla mým směrem. „Každej má svý, ne?“ komentoval to s pokrčením ramen David, když jsem si s nechápavým výrazem sedal na kanape proti jejich posteli. 20
Kybersex Rozhodl jsem se, že tuhle jejich hru hrát nebudu a přestanu se s nimi stýkat. Už jsem začínal vidět pod povrch. Marii prostě baví mě trápit. Užívá si moji zoufalou touhu po ní. Myslí na to, jak nemůžu v noci spát, protože si pořád představuju, jak hladím její křivky, když se mnou leží na kanapi. Jak na Davidově místě vidím sebe, když spolu dovádí v posteli a dává mi na odiv, jak umí být svému muži poslušnou otrokyní, oslovuje ho „můj pane“, dělá vše, co jí přikáže, a já jen hloupě sedím v křesle a v téhle hierarchii jsem na tom posledním, voyeurském místě. Když s tím skončili, opustil jsem jejich byt ještě dřív, než se stačili obléknout.
IX. „Hodilo by se mi nějaký rozptýlení,“ nadhodil jsem Borisovi po návratu na kolej. „Nutně potřebuju něco, co mě zabaví, a nebudu mít čas myslet na ženský. Nemohl bych ti nějak pomoct s výzkumem?“ požádal jsem ho, ač nám bylo oběma jasné, že o astrologii nemám ani obecné povědomí. Však si mě za to taky dobíral, loni jsem mu skočil na to, že univerzita financuje výzkum stroje, který bude vozit lidi mezi hvězdy. Dlouho jsem byl pak terčem posměšků. „Mohl bys se mnou občas jít v noci ven,“ navrhl nečekaně. „Mimo hlavní výzkum dělám ještě jeden na vlastní pěst. Ulehčilo by mi mít při tom po ruce někoho, kdo bude zapisovat výsledky mého pozorování dalekohledem, ale nevím, komu bych mohl věřit, že si je nepřivlastní. Nicméně ty…“ „Jsi úplně mimo a netušíš, co ti budu diktovat,“ dokon�čil jsem větu se smíchem za něho. Pozorovat měsíce jsme vyrazili ještě tu noc. 21
Přemysl Krejčík
X. Zažil jsem jen málo nudnějších věcí. Boris koukal do dalekohledu, hlásil mi čísla a já zapisoval, o kolik se měsíce pohnuly. Trvalo to asi čtyři hodiny, než jsme konečně zabalili věci a šli zpět. Nicméně jsem mu slíbil, že půjdu i zítra, protože jsem doufal, že denní spánek a izolace od lidí mi pomůže zapomenout na moje milostné problémy, a aspoň jsem se mohl utěšovat, že dělám něco užitečného. Zkoušky za poslední semestr jsem měl už hotové a tohle byla vcelku přežitelná výplň času, než začne nový semestr.
XI. „Všiml sis nějaké změny od doby, co mě takhle doprovázíš?“ otázal se mě po třech týdnech Boris. „Ne. Uniklo mi něco?“ „Svěřím ti tajemství. Na něco jsem přišel. Ty měsíce…“ udělal dramatickou pauzu a chvíli rozmýšlel, jestli má pokračovat. Nakonec tiše pokračoval.„Přibližují se k sobě. Každý den. A každý den rychleji. Jestli jsou moje výpočty správné, brzy budou v zákrytu.“ „A co se stane pak?“ „Nevím. Ale mám z toho strach.“ „Kdy to zveřejníš?“ „Ještě nevím. Myslíš, že bych měl?“ „To bys teda měl, než na to přijde někdo další.“ Nechápal jsem, že si to neuvědomuje, když i já vidím, že z nějakého důvodu může být jeho objev významný. 22
Kybersex
XII. Ve tři odpoledne mě vzbudil telefon. Byla to Marie. „Je to pravda, co píšou v novinách?“ vydechla vyděšeně. „Co píšou v novinách?“ zívl jsem. „Že se měsíce přibližují a mění tvar. Prý jsi u toho objevu asistoval.“ Že mění tvar, to pro mě byla novinka. „Když to píšou v novinách,“ snažil jsem se ji odbýt. „Jak se má David?“ popíchl jsem ji, aby se dovtípila, co mi vadí. „Už spolu nejsme,“ oznámila mi. „Opustil mě. Je teď s Gizelle.“ To sdělení bylo jak rána kladivem do hlavy. „Nechtěl by ses za mnou stavit?“ vypadlo z ní. Nemohl jsem ještě tušit, jak dlouho čekala na záminku, aby mi mohla zavolat a pozvat mě k sobě, nicméně pozvání jsem přijal. Když mi o pár hodin později volal Boris čekající s dalekohledem a zápisníkem na poli, měl jsem na práci zrovna něco úplně jiného, než se podílet na výzkumu měsíců. Nezazlívám mu, že když se mu postupně nepodařilo dohnat mě asi třikrát, našel si jiného pomocníka. Brzy po našem pracovním rozchodu jsem se nastěhoval k Marii. Líbil se jí můj klid a nechuť jakkoli debatovat o měsících, jejich blížícímu se překrytí a změnách tvaru, kdy pomalu přestávaly připomínat měsíce a měnily se v cosi podobného plachtám sportovních jachet. Udržovalo ji v klidu, že jsem jí zrušil předplatné všech novin a do společnosti jsme chodili jen tam, kde hrála hlasitá hudba, a lidé neměli prostor debatovat. Ztratila tak konečně přehled a už jsem to nebyl jen já, kdo se zbavil depresí díky tomu, že jsem opět měl s kým spát a koho milovat. K jejímu štěstí stačilo, aby se přestala strachovat, dumat 23
Přemysl Krejčík nad desítkami teorií a navštěvovat čtyři různé církve, které střídavě předpovídaly apokalypsu, spasení, nový světový řád, příchod mesiáše a pohlcení pekelným žárem ve chvíli, kdy dojde k onomu překrytí. Armáda měla pohotovostní stav, nikdy neopouštěla ulice větších měst a od příchodu tmy byl stanoven zákaz vycházení, aby se předešlo rabování, což je z nějakého důvodu oblíbená lidská činnost, kdykoli se čeká na konec světa. Nám to nevadilo. Vždy jsme si koupili dobré víno a udělali si hezký večer doma ve dvou. Nevadilo nám to, ani když se o pár kilometrů dál Gizelle pohádala s Davidem a zasáhla ho do hlavy vázou z broušeného skla. A nevadilo nám to ani tehdy, když Boris a jeho nový společník padli za oběť jedné z církví, která postupně likvidovala astrology, jež považovala za kacíře. I přesto, že nám to nevadilo, mě Marie donutila, abychom ráno jeli do nemocnice za Davidem. A od toho dne jsem byl zase sám, protože její pud starat se o něho probudil dávno zmizelou lásku. Stačila mě s ním na nemocničním lůžku podvést, zatímco jsem šel do automatu pro kávu. Když jsem se vrátil, jako by se znovu opakoval ten výjev, kdy spolu řádí v posteli, zatímco já sedím v křesle a zírám. Jenže tentokrát nebyl David dominantním samcem, ale bezmocným pacientem. Ani to nezabránilo, aby mě nechali sledovat celé to jejich oživení vztahu, na jehož konci mi Marie oznámila, že bych se měl odstěhovat. To se stalo den předtím, než se měsíce překryly.
XIII. Překrytí sledoval pravděpodobně každý na této planetě. Neměl jsem co dělat, tak jsem vyšel do davu na náměstí. 24
Kybersex Byli tu zástupci všech. Představitelé zbylých astrologů, kněží čtyř církví, mnoho svévolných proroků a stovky netrpělivých lidí. Všem najednou došlo, že neví, co se tu stane. S napětím sledovali oblohu a čekali, někteří už od rána. A byla tu i Gizelle. Vrazil jsem do ní, když jsem se motal kolem stánku s předraženou limonádou, kterých tu pro dnešní den vyrostlo tolik, že celý výjev připomínal spíš vánoční trhy. „Ahoj,“ pozdravila mě nesměle. „Dlouho jsem tě neviděla.“ A usmála se tím svým krásným úsměvem, do kterého jsem se tenkrát na střeše kolejí bezhlavě zamiloval. Srdce se mi rozbušilo. Už mě zase nezajímalo, jestli za čtyři minuty, až se měsíce setkají, přijde poslední soud nebo z nebe sestoupí andělé. Osud mi postavil do cesty Gizelle a to bylo jediné, na čem záleželo. „Chodíš teď s někým?“ zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou. „Ne. Poslední dobou dělám jen samé chyby,“ podívala se mi do očí. „Od doby, co jsem tě opustila. Myslíš, že to souvisí?“ Zažertovala a já si nebyl jist, jak moc nevinně. V tu chvíli nás však přerušil dav, který začal hlasitě burácet odpočet posledních deseti vteřin, než se měsíce dokonale překryjí. Jejich pohyb byl teď už rychlý, viditelný pouhým okem. „Tři! Dva! Jedna!“ křičely tisícovky hrdel. „Teď!!!“
Epilog Měsíce zmizely. Zůstal jen starý dobrý bílý. Úplné ticho jak dole na náměstí, tak na nebi. A pak začaly pomalu prosvítat hvězdy. Po sto padesáti dnech se vrátily na oblohu, 25
Přemysl Krejčík a rozbily tak dlouhé dohady astrologů a jejich posluchačů a také kněžích a jejich věřících. Ale mně to bylo jedno. Gizelle mě chytla za ruku, přivinula se a nechala mě, abych ji pevně objal. Zůstali jsme na náměstí celou noc a pozorovali spolu hvězdy.
26
Kybersex
Šelma „Hodina skončila, můžete jít.“ Zaklapl tašku a vyčkal, až studenti opustí třídu. „Pane Humane?“ Otočil se. U boku katedry postával mladý student v semišovém saku. Jméno si nepamatoval. Koneckonců, brzy nebude důležité. „Ano, chlapče?“ „Chtěl bych s vámi mluvit o své budoucí kariéře. Bylo by…“ Působil nervózně. Jako by si vůbec nebyl jist, jestli je správné, co dělá. Jak by také mohl! „Bylo by možné s vámi ještě domluvit konzultaci?“ Humanovi se něco podobného nestalo už dlouho. Nedůvěřivě si studenta změřil. Dobře stavěný, podle prvního odhadu snad i zdravý, mohl by se dožít vysokého věku. „Proč to chcete udělat?“ zeptal se na rovinu. „Jaké máte doporučení od kolegy… Ehm, teď mi to vypadlo.“ Zatracená jména! „Nováka. Poradce pro výběr formy se jmenuje Novák,“ pomohl student. „Jistě. Jaké máte doporučení?“ „Tygr,“ odpověděl student s neskrývaným zklamáním. „A jakou jste si na začátku studia dával žádost?“ „Pane učiteli, nechte mě to vysvětlit.“ „Jakou jste si podával žádost?“ zvýšil pedagog hlas. „Šelma.“ 27
„Tak vidíte!“ usmál se člověk. „Bylo vám vyhověno. Takže vše dopadlo dobře.“ Snažil se ho ještě na poslední chvíli odradit. Jistě, nový kolega by se hodil, staří pomalu ale jistě vymírají a moc adeptů se sem nehrne. Ale Human prostě nemá to srdce někomu dovolit vybrat si takový osud. „Ale já to tam napsal, protože jsem musel! Sám víte, že kolonku Člověk formulář při nástupu studia neobsahuje!“ „Vím. Ale víte, co nevím?“ „Proč chci zůstat člověkem?“ „Jste bystrý.“ „Děkuji.“ „Neděkujte. Taková vlastnost je pro šelmy typická. A to vám také napíšu do závěrečného posudku.“ „Nedělejte to. Prosím.“ „Ach,“ vydechl stárnoucí učitel zkroušeně. „Co mám s vámi dělat. Vybrat si to koneckonců smíte svobodně. Pojďte se mnou do pracovny. Považujte to za konzultaci.“ Cestou mlčeli. Mladík nevěděl, co říct, a pedagog si s ním povídat nechtěl. Alespoň dokud nebudou o samotě. „Zastavte,“ vyzval ho akorát pár kroků přede dveřmi. „Usadili se tu loňští absolventi,“ vysvětlil. Mladík poslechl. Právě včas, neboť o sekundu později se kolem prohnalo hejno krys, které by byl zašlápl, kdyby pokračoval v cestě. „Nedávejte jim to za zlé. Jsou zvyklí, že tu nikdo jiný nechodí a že já s nimi počítám. Pojďte.“ Otevřel dveře pracovny a vstoupil. Gestem vyzval studenta, aby si sedl ke stolu, zavřel dveře a posadil se naproti tomu holobrádkovi. „Tak povídejte. Proč jste se rozhodl pro kariéru učitele a život člověka?“
Kybersex „Ono je to snadné, pane učiteli, opustit budovu a odejít do přírody.“ „O tom snad něco víte?“ zpochybnil ironicky Human. „A vy?“ vrátil chlapec. „Máte pravdu,“ usmál se starší. Už dlouho s ním takhle nikdo nemluvil. Vlastně, málokdy s ním vůbec někdo mluvil. Kolegové byli zahořklí – všichni do jednoho naštvaní sami na sebe, že dělali tuhle práci a propásli možnost transformace a odchodu do svobodné přírody. Tvrdli v posledních betonových stavbách a připravovali studenty na lepší, přirozený život. „Lidská rasa vymírá,“ zhodnotil student. „Lidská rasa to tady drží pohromadě,“ upravil jeho tvrzení pedagog. „Připravujeme vás na proměnu do zvířecí podoby a dáváme vám volnost, kterou sami nemáme. Ještě pořád jsme pro tuhle planetu nepostradatelní.“ „Ano. Ale zvířata se začala sama množit.“ „Nechte si ty nesmysly! Tohle jsem slyšel už dvacet let nazpátek a všechno to byly jen fantazie.“ „Ne tak docela. Dělal jsem… Říkejme tomu prozatím výzkum.“ „Co jste zač?“ přerušil ho. Tohle smrdělo. Je příliš mladý. A navíc, kdo dnes dělá výzkumy? Vědců je málo, takže všichni jsou plně zaměstnáni v laboratořích pro přeměny. A mají plné ruce práce. „Nechte mě to, prosím, dokončit.“ Odmlčel se. Čekal, jestli se s ním učitel bude hádat nebo zda ho nechá mluvit. Učitel seděl potichu. „Děkuji. Prozatím tedy řekněme, že jsem dělal výzkum v terénu.“ „Jak byste mohl! Zvířata by vás roztrhala!“ nevydržel mlčet příliš dlouho. 29
Přemysl Krejčík „O tom později,“ odbyl ho autoritativně. Kdo je tu nakonec vyplašený student a kdo moudrý poučovatel? Human o tom začínal mít pochybnosti, ale prozatím si to nechával líbit. Na tom studentovi se mu něco nezdálo, ale víc se patrně doví, pokud bude hrát podle jeho pravidel. „Jak jsem říkal, strávil jsem nějaký čas v terénu v divoké přírodě,“ pokračoval tedy student. „A na vlastní oči jsem se přesvědčil, že zvířata se množí sama. Netuším, jak je to možné, ale zkrátka se taková věc začala dít. Možná příroda a přirozenost prostě konečně zasáhly. Tak jako tak, brzy nebudou lidi potřební a tento druh bude vyhlazen. Tak, jako lidé vyhubili původní zvěř.“ „Nechte si ty lekce z náboženství,“ napomenul ho opět učitel, který nesdílel poměrně oblíbenou víru v dávné časy, kdy existence zvířat nebyla podmíněna lidmi. „Když už, tak lekci z dějepisu,“ kontroval student. „Ale to nechme být, o tom jsem s vámi mluvit nechtěl.“ „Pokud vím, původně jste se mnou chtěl mluvit o své kariéře v podobě člověka. Ale o tom se tady zatím vůbec nebavíme a plácáte úplně nesouvisející nesmysly.“ „Však já se dostanu k tomu, proč jsme tady,“ odsekl student. Vážně jsme tu kvůli tomu, nač mě sem vylákal? pochyboval učitel. „Jak jsem již několikrát zmínil, zvířata se množí sama a brzy zjistí, že lidé nejsou potřební. Zaútočí a všechny vyhubí. Je to přirozené, dejme tomu instinkt. Člověk je nepřítel, už jednou je zlikvidoval. Zachránil pár buněk a uměle pak sám sebe změnil na součást přírody.“ „Přečetl jste si nějakou špatnou starou knihu a příliš ji uvěřil.“ „Ne. Já to nemám z knihy. To je… To je v genech.“ „Co jste, sakra, zač?“ 30
Kybersex „Víte, kdybych šel na transformaci, nevím, co by se se mnou stalo,“ odbočil zdánlivě. Získával čas? Ale k čemu? „Nejsem úplně to samé, jako ostatní studenti. Nebo jako vy,“ napovídal. Pedagog začínal tušit. Nějaké zvěsti se k němu donesly, ale nepřikládal jim váhu. Studenti se o tom bavili, pokoušel se jim to zakazovat, byly to nesmysly. A přece. Bude se mu tento mladík snažit namluvit, že na tom je něco pravdy? Že snad on je jedním z nich? V tom případě po něm bude nedůvěřivý učitel chtít… „Chci to ukázat. Vím, kam míříte, a co se mi budete pokoušet nabulíkovat,“ přešel do útoku. „Vy vůbec nemáte zájem o práci ve školství. Nechcete zůstat člověkem a stát se pedagogem. Vylákal jste mě sem, protože víte, že nás tady nikdo nebude rušit, že studenti sem nechodí a nikdo z kolegů nemá v tomto křídle budovy kancelář. Ale proč, ksakru? Určitě ne jen proto, abyste mi tu vykládal nepodložené a nesmyslné teorie.“ „Jste také bystrý,“ zasmál se student nebezpečně. „Povězte mi, proč jste se nestal šelmou?“ Učitel neodpověděl. „Ne, vážně,“ navázal o poznání přátelštěji mladík. „Proč jste se vy rozhodl zůstat člověkem?“ Ač byl Human zmatený, vyděšený a pomalu se v něm budilo rozčilení, tato otázka ho uvrhla do sentimentu. Nikdo se ho na ni nikdy nezeptal. Kdo by taky měl? „Rozhodl jsem se už dávno,“ začal tedy vyprávět. „Ani jako dítě jsem nepoznal rodiče. Narodil jsem se jim pozdě, otci bylo dvacet, matce o rok víc. Nějak se stalo, že jejich spárování neproběhlo úplně hladce, a tak měli problémy s početím. Sotva tedy byla matka březí, otec se stal pelikánem. Když jsem se narodil, matka mě ještě v rychlosti odkojila a pak se nechala přeměnit na plameňáka.“ 31
Přemysl Krejčík „A dál?“ Student se už zase stal vedoucím výslechu. Na nic podobného nemohl být učitel zvyklý. Podvolil se, zatímco student pokračoval. „Chápejte. Zvířecí proměna mě připravila o dětství. Vychovávali mě od malička tady ve škole.“ „A vy jste se cítil zavázán, chápu,“ utnul ho ostře mladík. Co chtěl, se dozvěděl. Učitelův sentiment ho příliš nezajímal. „Měl jste pravdu. Nešel jsem sem s vámi kvůli tomu, abychom se poradili o mé kariéře pedagoga.“ „To už mi došlo.“ „Skvěle. A povězte mi. Jste tak bystrý, abyste konečně sám uhodl, co jsem zač, a nemusel se tak hloupě ptát?“ Po těch slovech se student naklonil přes stůl a zadíval se Humanovi zpříma do očí. Aby mu to ukázal. Aby potvrdil jeho domněnku, kterou si však starší z obou mužů odmítal připustit. Tu šílenou teorii, která nebyla, která prostě nemohla být pravdivá. „To není možné!“ vydechl vyděšeně profesor hledící do očí studenta. Do zvířecích očí. Do očí šelmy. „Chcete snad, abych se tu před vámi proměnil, nebo to pro demonstraci stačí?“ „Stačí,“ kývl vystrašený člověk. „Tak proč jsme tady?“ zeptal se konečně. „Přišel jsem vás varovat. Éra lidí je u konce. Jenže éra zvířat taky. Je tady nový druh. Potomci zvířat, kteří mohou měnit lidskou a zvířecí formu.“ „To je šílené.“ „Ne. To je příroda.“ „Kolik vás je?“ Konečně racionální otázka. „Celá generace. Naši rodiče brzy zemřou. A nechceme, aby po světě pobíhala zvířata uměle stvořená lidmi. Jsou hloupá a nebezpečná. Dokonce i pro nás.“ 32
Kybersex „Takže je to boj mezi druhy. Kdo přežije.“ „Nebuďte patetický,“ zasmál se a tentokrát to znělo upřímně pobaveně. „Je jasné, kdo přežije. Lidé jsou slabí, zvířata jsou hloupá. My jsme silní a inteligentní. Předali jste nám to nejlepší.“ „Proč jste za mnou vlastně přišel? Chcete mě zabít?“ „Vyprávěl bych vám tohle všechno jen proto, abych vás potom zabil?“ „Ne, to asi ne,“ uznal Human. „Tak proč?“ „Hledal jsem vás dlouho. Můj otec byl pelikán, matka plameňák. Chápete, kam tím mířím?“ „Vy myslíte, že jsme…?“ „Ano. Jsme bratři.“ Chvíle ticha. „Ale tohle je úplně absurdní! Neexistuje nic jako člověk, který se mění ve zvíře a zpátky!“ rozčílil se nečekaně učitel. „Je to přitažené za vlasy a tenhle váš žert je stupidní a dětinský! A navíc jste příliš mladý na to, abychom byli bratři.“ „Odmítáte se smířit s realitou, chápu. Ještě před chvílí jste si byl vším tak jistý.“ Znovu se mu zahleděl do očí zvířecími světly. „A nejsem o tolik mladší. Možná náš nový druh stárne pomaleji, možná tak jen vypadáme, kdo ví,“ dodal po chvilce. „Realita je taková, že lidé zachraňují zvířata a přírodu a sami se jí obětovali. Já jsem se obětoval! Abyste vy mladí mohli dál pokračovat ve zvířecí linii, žít na základě instinktů, pudů a nemuseli prožívat bolest lidského přemýšlení!“ „Viděl jste moje oči,“ připomenul student. „Zasvětil jsem život pomáhání lidem připravit se na bezstarostný život zvířete, a vy? Nemáte ani kapku úcty!“ křičel, předchozí poznámku ignoroval. O vteřinu později s hrůzou 33
Přemysl Krejčík nadskočil, ustoupil o několik kroků (kde ho zastavila až stěna, do které narazil zády) a vykřikl zděšením, když na jeho stole stál a s otevřenou tlamou řval obrovský tygr. ✳✳✳
„Také umím křičet,“ mírně řekl student, když se o několik chvil později změnil zpět do lidské podoby. „Už mi věříte?“ Profesor neřekl nic. Jen kývl. Třásl se. „Jsem tady, abych vám pomohl,“ zopakoval student. „Jak?“ vypravil ze sebe Human. Na víc, než jedno slovo, se necítil. „Odvedu vás odsud. Dnes v noci přepadneme všechny lidské instituce a vyvraždíme poslední zbytky původních lidí. Můžete být ušetřen.“ „Proboha. Proč byste chtěli něco takového?“ Učitel se zhroutil. Svezl se k zemi, třásl se a zadržoval slzy. „Už jsem vám to říkal,“ vysvětloval člověk-zvíře trpělivě. Vy lidé se snažíte napravit, co jste kdysi zkazili. Vyhubili jste veškerý život, kromě toho vlastního, a teď se pokoušíte zvrátit síly. Vždyť je to šílené! Lidské ženy od třinácti do sedmnácti let pouze rodí a pak se samy mění na zvířata. Všichni se měníte na zvířata. Jen několik vyvolených udržuje řád. A posíláte do světa nové animální živočichy. Jenže ti se vyvinuli, deformovali. Říkejte tomu, jak chcete. A výsledkem jsme my. Nová rasa. Nová rasa, kvůli které není místo pro ty staré. Ani pro zvířata, ani pro lidi. Všichni jste pro nás nebezpeční.“ „Kam mě chcete odvést?“ otázal se učitel. Už měl toho výkladu dost, stejně ho nedokázal pořádně vnímat. Na jedno odpoledne toho bylo zkrátka příliš. 34
Kybersex „Daleko. Vybudoval jsem vám úkryt v místech, kam zvířata nechodí. Ani my ne. Nic nemůžu slíbit, ale měl byste tam stihnout v klidu a v bezpečí dožít.“ „A ostatní lidé?“ „Příliš riskantní. Jsme bratři, chci vám pomoct. Ale nehodlám ohrozit vlastní rasu. Ve větším počtu byste mohli začít uvažovat o boji proti nám. Ne, že byste měli reálně jakoukoli šanci,“ nechtěl nechat člověka na pochybách. „Ale odmítám riskovat život byť jediného z nás.“ „Takže mám odejít sám?“ „Ano. Jinak si život nezachráníte.“ „Poslouchejte, člověče… Ehm, nebo tedy… bratře… Co kdybychom si raději tykali? Jsme-li opravdu příbuzní, trochu to mění situaci.“ Znovu získal kontrolu sám nad sebou. Uklidnil se, vyškrábal se na nohy a přešel k muži, který ho před chvílí k smrti vyděsil. „Jistě,“ usmál se student a natáhl ruku. Human ji přijal. Jména si nesdělili, nebylo proč. Oba věděli, že příliš času spolu již nestráví. „Poslouchej, bratře,“ navázal tam, kde předtím skončil. „Už jsem docela starý,“ otočil se k němu zády a přešel k oknu. Za ním se rozprostírala džungle. Vysoká tráva, stromy. Pod oknem proběhl zajíc. „Byl jsem téměř sám celý život. Zvolil jsem si tuhle cestu dobrovolně, to ano. Ale zvolil jsem si ji z ušlechtilých pohnutek, to nemůžeš popírat.“ „Ne, to nemůžu. A udělali jste toho jako lidé dost. Jenže váš čas už nastal,“ přiznal a znělo to lítostivě. „Asi to svým způsobem chápu.“ Kde se v něm najednou vzalo tolik odvahy? Odvaha do jisté míry souvisí s odevzdaností. Human nebyl hloupý. Zhodnotil situaci a bylo 35
Přemysl Krejčík mu jasné, že prohrál. Přijal to. „Máte strach a zabíráme místo. Jenže k čemu mi bude život, pokud by měl být ještě osamělejší než doteď?“ Na to člověk-zvíře odpovědět nedokázal. „Mlčíš. Myslel jsem si to. K ničemu, tak je to. Doteď jsem vlastně jen přežíval, ale mělo to smysl. Nebo jsem aspoň věřil, že má.“ „Jistě, že to mělo smysl!“ „Děkuji,“ otočil se na mladíka Human s nečekaným sentimentálním úsměvem. „Ale tahle situace je šachmat. Nebudu utíkat. Počkám tady a přijmu svůj osud.“ „Jen tak?“ „Jen tak.“ „Promiň, ale na to ti neskočím. Znám lidskou náturu,“ odsekla šelma v podobě člověka. „Nevzdáte se bez boje. Až odejdu, pokusíš se zmobilizovat všechny lidi v dosahu a budete se chtít bránit. Nemáte šanci.“ „Ne. Ale jak jsi říkal, bez boje se nevzdáme.“ Nemělo smysl zapírat. „Pak je ti určitě jasné, že tě nemohu nechat odejít z této místnosti živého.“ „Tušil jsem to.“ „Záleží na přežití rasy,“ vysvětlil student omluvně. Učitel už neodpověděl. Člověk-zvíře chvíli počkal. Když mu došlo, že žádnou odpověď již nedostane, proměnil se. Odrazil se od zadních a s otevřenou tlamou skočil směrem k oknu. Křik zvířete a křik člověka se nesl akustikou téměř prázdné budovy. Lonští absolventi se s vyděšením pištěním rozutekli.
36
Kybersex
Odleť pryč Září 1995 Říká se „dávej si pozor, na svoje přání“, a taky „přijde to, až to budeš nejmíň čekat“. A tak to přišlo. Teď. Pět let poté, co jsem podal žádost, čtyři roky a deset měsíců na to, co byla zamítnuta. Pro jistotu rovnou třikrát najednou. Už jsem vážně nečekal, že by ji kdy začali znovu projednávat, ba skoro jsem i zapomněl na její existenci. Jenže oni ne. Siréna mě vzbudila a donutila posadit se na posteli. Když jsem se loni v květnu doslechl, že je v plánu se tou prehistorickou událostí mého života znovu zabývat, nevěnoval jsem tomu pozornost, pouze jsem napsal krátký dopis obsahující oficiální formulář o zrušení své žádosti a připomněl, co mě k ní tenkrát vedlo, a proč by nyní nebylo moudré jí vyhovět. Stejně tak jsem v kostce zopakoval mnoho z argumentů, proč jí nebylo vyhověno dříve. Nereagovali, což u nich často znamenalo, že se věc dá považovat za uzavřenou, a já tedy s klidem vše vypustil z hlavy. Tak proč najednou dnes v noci? Možná jim má odpověď nepřišla. Budu to muset vyřešit a odstoupit, ačkoli je program cesty schválený. Možná se přihlásí jiný dobrovolník. Nebo to zruší, stejně se jim to nikdy nezamlouvalo. „Co se děje?“ zamumlala ospale Daniela. „To nic, klidně spi,“ pohladil jsem ji po paži. Svou sladkou Danielu, která mě vytáhla z vody, protože jsem potřeboval záchranný kruh. Když jsem se cítil příliš 37
Přemysl Krejčík zoufalý na život a zbabělý na sebevraždu. Když jsem navrhl tuhle misi.
Červenec 1990 Marta odešla. Jednou ráno prostě byla pryč. Vyhrožovala tím už dlouho, ale nikdy jsem to nebral vážně a doufal, že jedna večeře a dva úsměvy všechno zachrání. Tentokrát se ale rozhodla, zatímco jsem byl v práci, a udělala, na co neměla v mojí přítomnosti odvahu. Nechala jen stručný vzkaz a na stole neumytý talíř od oběda.
Září 1990 „Váš projekt vypadá možná zajímavě, pane kolego,“ spustil po pročtení hrubého návrhu vedoucí Výzkumného centra pro mezi-dimenzionální cestování, profesor Dvořáček. „Nicméně obávám se, že výsledky jsou velmi nejisté.“ „Ale moje cesta by mohla prozkoumat alternativní svět tak vzdálený, jakého nebudeme schopni dosáhnout možná další stovky let,“ zbytečně jsem připomínal argument, který se v mém návrhu v různých obměnách opakoval asi čtyřikrát, aby poukázal na mnou vysněnou důležitost cesty. „Pokud ovšem bude na takovou vzdálenost fungovat váš vysílací přístroj, a vy nás tak budete schopen informovat o nálezu. Což je sázka na koně, o kterém ani netušíme, jestli má všechny čtyři nohy.“ „Ale také netušíme, jestli to není příští šampion,“ pokusil jsem se oponovat. 38
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
