Copyright © Jaroslav Mostecký, 2015 Cover Illustration © Lubomír Kupčík, 2015 Cover Art © Lukáš Tuma, 2015 Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2015 ISBN 978-80-7425-251-8
Kapitola 1
Jdi a přines hlavu krále Meče se srazily a v náhlém zavytí větru téměř zaniklo zazvonění zlomené čepele… Olaf Sigurdson zaklel a už stačil jen naplano mávnout pahýlem zbraně po svém soupeři. Jeho pohled se střetl s Godfredovým a povolil stejně jako meč. Vítr naposledy zasténal ve větvích stromů a utišil se. Měl nutkání vyběhnout z kruhu a vytrhnout některému z přihlížejících jeho zbraň, ale nemohl. Jako v nějakém hrůzném, mrákotném snění sledoval čepel Godfredova meče, jak se k němu blíží, a čekal na ni… Maně se rozhlédl po svahu Danevirku. Stálo jich tu několik stovek. Muži a ženy, i jarlové ze západních ostrovů, kteří vážili cestu do Dánska, sotva se k nim doneslo, k čemu se Godfred chystá… Nikdo z nich nesmí říct, že dánský král pošel jako pes… V té chvíli se jeho protivník rozhodl souboj skončit. Olaf Sigurdson hekl, sevřel do dlaní ostří Godfredovy zbraně a zalapal po dechu. Ucítil, jak mu čepel otevřela útroby, ale bolest jej zkroutila, až když se mu ostří Godfredova meče vynořilo ze zad. Jdi a přines hlavu krále /
5
Ruce se mu prověsily. Řemen štítu sklouzl po mastné látce rukávu kazajky, natažené přes kroužkovou košili, štít se zhoupl, jak zavadil o prsty zkřivené bolestivou křečí, a spadl do polozmrzlého bláta. Dav, přešlapující pod palisádou na svahu ochranného valu města Hedeby, zahučel nevolí. Jen málokdo se však odvážil dát svou nelibost nad výsledkem hólmgangy, Odinova soudu, příliš hlasitě. Souboj skončil a musí se počítat s tím, jak dopadl. Dánský král umíral, ale ještě neklesl. Jeho protivníkovi zbrunátněla tvář námahou, když se pokusil pozvednout meč i s Olafovým tělem. Kov nepříjemně zaskřípěl o kost a Olaf Sigurdson na okamžik ztratil půdu pod nohama. Hlavou mu prolétlo přirovnání sebe sama ke kusu uzeného v komíně a v ústech ucítil hořkokyselou chuť žaludečních šťáv. Ztěžka zvedl hlavu, slzy bolesti mu zakalily pohled, a Godfredův obličej před ním se rozpil do růžové kaňky. „Páchneš smrtí,“ uslyšel odněkud z dálky Godfredův hlas. Soustředil síly v naději, že se mu snad podaří plivnout samozvanci do tváře, ale jen sebou cukavě trhl jako ryba nabodnutá na oštěpu. Godfred sklonil meč, opřel se nohou o hruď svého soupeře a prudce zbraň vytrhl. Olafovo tělo se sesulo do rozměklých zmrazků a rozbitý led v kalužinách zrůžověl krví. „Ještě někdo?“ rozhlédl se zadýchaně jarl Godfred, který se právě stal dánským králem, a vyzývavě se zašklebil. Jeho mohutná postava v kroužkové košili volně visící až po kolena se zatočila na patě. Godfred v rychlosti přehlédl všechny dokola a spokojeně zamručel. Zdálo se, že nikdo z diváků nemá chuť pomstít smrt hedebského jarla a dánského krále. Okázale zastrčil těžký železný meč do pochvy a založil si ruce na prsou. Pichlavé oči pod vysokým čelem, ze kterého se už před pár lety začaly ztrácet slámově žluté vlasy, na několik vteřin
6
/ Jaroslav Mostecký
zabloudily do míst, kde teď mlčky a bez hnutí stála osobní Olafova garda. Na ní je, jestli se dnešek promění v masakr. Zakašlal, jak se o něj otřel vítr a naplnil jeho nos pachem krve. „Jestli se přece jenom někdo najde…“ pronesl hlasitě a dával pozor, aby se v jeho hlase neobjevila ani stopa pohrdání, „… ať přijde zítra ráno na tohle místo k runovému kameni. Dnes už jsem nakrmil vlky dost…“ Zničehonic se zarazil a zkoumavě zabořil oči do skupiny věrných mrtvého krále. „Kde je jeho syn?“ začal potichu. Pohledem zabrousil až k jalovcovým houštinám, táhnoucím se od Danevirku daleko na jih. Dokud jej hledal, mlčel, až nakonec jeho hlas zabouřil: „Kde je? Proč neoplakává otce a nevybírá otrokyni, která s ním odpluje na pohřební lodi?“ Mezi lidmi se ozval uštěpačný smích. Mladý Leif bude těžko dobrovolně nastavovat hlavu Godfredově sekeře. Nový dánský král přimhouřil oči proti větru, který z vrcholku palisády srážel krupičky přemrzlého sněhu, a mávl rukou. Mlčky se otočil a zamířil k městské bráně, za níž se kupil shluk rybářských chalup lemujících hlavní cestu k přístavu. „Jdu do své skaly, Dánové,“ obrátil se ještě pod zavěšeným kladivem na štítě brány. „Ke svému krbu a ke svým ženám…“ Na okamžik se odmlčel a promnul si oči. „Zítra vám povím víc. O zlatě a urozených franských pannách, které už na vás čekají. Nebude Dánka, která by neměla doma štůčky fríského sukna!“ Za hromotluckou Godfredovou postavou se srazili muži z jeho družiny a vešli do města hned za ním. Dav před branou ještě rokoval. Od úst stoupala pára a kolující měch s horkým pivem dodával slovům na důrazu a hlasitosti. Lidé se sázeli, co mohou čekat. Jestli bude nový král vysílat dračí lodě k ostrovům daleko na západě a do ústí franských řek, a doma, ve své skale, čekat na svůj podíl z kořisti, nebo sám Jdi a přines hlavu krále /
7
povede Dány proti Frankům, Frísům nebo obyvatelům věčně zamlžených nordheimských fjordů… Od zčernalých kmenů palisády se oddělila zavalitá postava a kolébavou chůzí se vydala k městské bráně. Muž rychle a nenápadně vklouzl do města hned v prvním hloučku za Godfredovými zabijáky. Okamžitě za branou zpomalil a rozhlédl se. Nikdo nesměl zahlédnout, kam má namířeno… Jeho rozcuchané ryšavé vlasy přecházely plynule do nepředstavitelně hustého vousu a ani kulaťoučká postava nemohla nikoho pomýlit. Málokdo vypadal tak, aby se mu říkalo Troll, Helgi Troll. Už čtrnáct let byl pokrevním bratrem hedebského jarla a dánského krále Olafa Sigurdsona a stejně dlouhou dobu i kormidelníkem na jeho lodi. Se skřety z divokých severských lesů neměl společné jen jméno a podobu. Byl o půl hlavy menší než nejmenší dánský viking, který se kdy opřel do vesel drakarů, ale boji s ním se snažil vyhnout každý, kdo o něm slyšel. Teď připomínal spíš větřícího zajíce. Kývl na pozdrav dvěma kolemjdoucím obchodníkům z Upplandu, jejichž lodě právě kotvily v přístavu, a když se ujistil, že jej nikdo nesleduje, uhnul z hlavní cesty a zmizel v bludišti dřevěných domků a chlívků. Prosmýkl se kolem velké kůlny páchnoucí rybami a solí, překročil louži láku prosakujícího pod dvířky ven a ztratil se za hromadou naskládaných polen. Chlapík se znovu ujistil, že jeho odbočení z cesty nikdo nezpozoroval, a sevřenou pěstí zaťukal na plaňková vrátka. Uvnitř někdo uvolnil závoru a dvířka se otevřela. Ryšavý viking skočil dovnitř a rychle za sebou zavřel. V dřevěném přístavku rybářské chalupy byla tma a Helgi Troll v první chvíli neviděl vůbec nic. „Jak?“ ozval se ze tmy chlapecký hlas. Chvěl se jako vzduch nad hořícím vřesovištěm.
8
/ Jaroslav Mostecký
„Tvůj otec měl pravdu, Leife Olafsone,“ promluvil příchozí a dýchl si do dlaní. „Byl to od něj moc dobrý nápad, schovat tě. Takhle alespoň před branou města leží jen jedna mrtvola.“ V šeru nebylo vidět, jestli chlapci vyhrkly slzy, ale jeho hlas se ještě víc roztřásl. Jako listí osik. „Takže samozvanec vyhrál,“ zašeptal. Bylo mu, jako by se došková střecha propadla a zavalila jej. Najednou nebyl syn jarla, který jediný mohl říct, že je králem Dánska, a nenašel by se nikdo, kdo by se zvedl a nesouhlasil. Když všechno dopadne dobře, pošle jej Godfred s první výpravou k dalriadským útesům… Tam je největší šance padnout do léčky černookých Piktů a přidat tu svoji do sbírky lebek jejich nepřátel. „Vyhrál…“ zašeptal zadrhle. „Zatím,“ skočil mu do řeči baculatý viking. „Jako že mi říkají Helgi Troll, zatím, Leife Olafsone. Jen do té chvíle, než dospěješ. Pak se vrátíš…“ Šero v kůlně jako by zhoustlo. Zvenčí se ozvalo několik vzrušených hlasů a dívčí výkřik. „Možná nás hledají,“ promluvil po chvilce Leif. „Nechci čekat, až mě podříznou jako kuře, Helgi…“ Zamžoural do tmy a natáhl ruku k otcovu příteli. „Vyzvu ho na zítřek k souboji. Můj otec přijal jeho výzvu k hólmganze, on musí přijmout mou.“ „Rozmázl by tě jako komára. Ani se ti nepostaví. Zesměšnil by se, kdyby vstoupil do kruhu, aby bojoval s dítětem. Je ti teprve čtrnáct, chlapče…“ Leif se zasmál: „No právě! Neumíš přemýšlet, Helgi? Nepostaví se mi, protože by se zesměšnil. Když ale nepřijme mou výzvu, pravda bude na mé straně a shromáždění mužů, thing, jej odsoudí k vyhnanství.“ „To jsou nesmysly, Leife!“ Někde v šeru chlapec pokývl hlavou: „Možná ano. Ale copak si myslíš, že mě nechá jen tak odejít? Než se dostanu k bráně, Jdi a přines hlavu krále /
9
potkám spoustu lidí a určitě se najde někdo, kdo se bude chtít novému králi zalíbit.“ Helgi Troll mlčel. „Jestli mi chceš zůstat věrný, vzkaž tomu přivandrovalci z Bornholmu, že jej ráno vyzývám k Odinovu soudu. O trůn, o všechno…“ „Hlavně o život, chlapče,“ zachrčel Helgi a vyšel z přístavku. „Už sem nepřijdu,“ ještě se obrátil, „aby tě nevystopovali. Pro jistotu zajdu ke Godfredovi až večer, a ty mezitím změň úkryt. Kdyby mě mučil, nejsem si jist, že vydržím.“ Leif se až zakuckal překvapením. „Že by se zrovna Helgi Troll bál bolesti?“ „V boji nikdy,“ přitakal viking a pod rouškou šera se ironicky ušklíbl. „Ale až poprvé uvidíš, jak se vřezává orel do zad, pochopíš, že mlčet při mučení je šílenství. Jdu, Leife Olafsone, a ty se odtud s večerem ztrať! Uvidíme se zítra ráno. Družina tvého otce po jeho smrti ani netasila meč, aby mohla teď chránit tebe. Budeme tam. U Thorových kozlů, to se ví, že tam budeme. A připravení na smrt!“ ✳✳✳
Mrazivé ráno se posledními silami zimy zakusovalo do vousatých tváří, vnikalo pod přepásané vlněné kabátce s dlouhými rukávy a nutilo zvědavce neustále podupávat. Od zálivu přiháněla lehká bríza chuchvalce studené mlhy a křik potáplic. U ohně rozdělaného nedaleko brány postával Godfred. Kroužková košile, tentokrát stažená širokým pásem z tulení kůže pobitým zlatými a stříbrnými cvočky, mu dodávala dojem nezranitelnosti a obří síly. Stejně tak jeho sebevědomý smích, kterým každou chvíli doprovázel vypravování svých družiníků, nezněl ani trochu křečovitě.
10
/ Jaroslav Mostecký
Godfred byl král a byl si toho vědom. Jestli se ten kluk přece jen objeví… Už teď se chechtal tomu, co přijde. Slunce se vyšplhalo nad ploché vrcholky pobřežních útesů a opřelo se paprsky o palisádu… Přišel čas. „No tak?“ Godfred naoko rozčileně popošel o několik kroků k lidem přešlapujícím na svahu Danevirku, táhnoucímu se jako ochranný val od moře k moři skrz celý dánský poloostrov. „Kde je syn hedebského jarla, který mi posílá vzkazy po skřetech?“ „Tady,“ čísi ruce rozhrnuly první řadu a na volné prostranství vystoupil chlapec. Neuspořádané dlouhé vlasy mu spadaly až na ramena a z bledé, bezvousé tváře hleděly černé oči odhodlaným pohledem vlka zahnaného do kouta. Godfred se zachechtal a plácl se rukama do stehen. „Není čas na žerty, chlapče! I kdybys to byl ty, přece by sis nemyslel, že budu válčit s dětmi?“ Ještě jednou se okázale rozesmál, ve chvilce však zvážněl a jako by tam už Leif nebyl, se rozhlédl po přítomných. „Naposled se ptám, kde je Leif Olafson, který mě včera vyzval k Odinovu soudu?“ Mluvil, jako kdyby nikdy předtím Leifa neviděl, a s pobaveným úsměvem poočku pozoroval rozčilení na chlapcově tváři. „Chci s ním zkřížit meč či sekeru,“ pokračoval, „aby nikdy v budoucnu nedošlo ke zmatkům! Buď já, nebo on!“ Leif si uplivl tak, aby slina dopadla co nejblíž ke Godfredovým botám. „Já jsem Leif Olafson!“ řekl pevně. „Nemyslím si, že máš ze mě strach, samozvanče, ale víš stejně jako já, že kdo nepřijme výzvu, je zbabělec a hodí se tak k otáčení rožněm… Když nebude oheň moc pálit,“ dodal po chvilce odmlčení. Godfred couvl a naklonil se k jednomu z mužů, stojících kolem ohně spolu s ním. Byla to drsná čeládka z Bornholmu. Jeden vedle druhého slámovlasí a žlutovousí obři, spíš kočovníci Jdi a přines hlavu krále /
11
táhnoucí za krví, než cokoli jiného. Oba muži si chvíli něco šeptali, Godfred se zasmál, počkal, až se ten druhý rozběhne k městu, a znovu se otočil k Leifovi: „Trochu opatrnosti, chlapče! Zvyky mi dovolují, abych tebou nakrmil krkavce.“ „Kolik těch svých zabijáků na mě pošleš?“ „Bah!“ Godfred mávl rukou, ale pod vousy se usmál. Ten chlapec se mu líbil a v koutku duše jej Olafovi záviděl. Už od chvíle, kdy mu Helgi Troll, který roztahuje břicho támhle nahoře na valu, přinesl jeho výzvu. „Taky bych tě mohl vysadit někde na ostrově. Kdo by mi zabránil?“ Rozhlédl se po okolostojících a vlastně ani nečekal nějakou odpověď. Všichni věděli, že než se zbarví kruh hólmgangy krví, musí padnout slova. Mlčení znamenalo strach. „Jaký bys tam měl klid, Leife Olafsone! Celé dny hledat na skalách hnízda ptáků… Vajíčka dávají sílu. A třeba by sis srazil kamenem i nějakého racka. Jsi šikovný, je to na tobě vidět…“ Godfred si z Leifa viditelně tropil žerty. Občas se ohlížel k bráně, jako by na něco čekal, a zase se obracel zpátky, aby se dál posmíval chlapcovu vzteku. „I ryby by tam byly, Leife Olafsone. Když něco okoukáš od kormoránů…“ „Tak dost!“ Chlapec zuřil a ani se to nesnažil skrýt. „Vytáhni meč, jestli jej nemáš jenom pro ozdobu, a vstup do kruhu. Ještě tu zbyl po včerejšku.“ Godfred se znovu rozesmál. Ohlédl se k bráně, už alespoň podesáté, a spokojeně mlaskl. „Už jsem ti řekl, že s dětmi nebojuji. Tady máš soupeře, chlapče,“ uchechtl se, převzal od muže, kterého před chvílí poslal do města, vodítko, vyvedl zpoza zástupu kozu a strčil ji před sebe do kruhu hólmgangy. „Tady bojuj, dítě,“ ušklíbl se a s potěšením zaznamenal tichý smích mezi okounějícími. „Tohle je soupeř pro tebe,“ dodal ještě. „Má sice růžky, ale s mečem si snad troufneš!“
12
/ Jaroslav Mostecký
Leif uviděl kolem sebe rudá kola a vzpomněl si na otce. Tolikrát mu vyčítal, že se nechává unést hněvem. Zase by ho zklamal… Cítil, že to teď přichází… Koza se pokusila uskočit před ostřím vedeným Leifovou rukou, ale bylo už pozdě. Šedohnědá kožešina zrudla krví a zvíře zakřičelo jako dítě. Meč sklouzl po hrudi a znovu se zasekl nad kopýtkem. „Ani tu kozu zabít neumí…“ Jako ve snu zaslechl Leif Godfredův výsměch, znovu se rozpřáhl a srazil zvířeti hlavu docela. Uskočil před gejzírem krve a zastavil se, aby si vydechl. „Budou ti říkat Leif Kozlovrah,“ zasmál se Godfred a nejen jeho věrní vybuchli smíchy. Leif pozoroval, jak se kolem něj rozednívá. Opona vzteku spadla někam pod nohy a chlapec zkřivil rty v náznaku pohrdavého úsměšku. „Pojď do kruhu, Godfrede,“ řekl už docela klidně. „Pojď, ostudo Dánů, kteří bez protestu přijali za vládce muže s křesťanským jménem.“ Pobavený šum se ztišil. Leif ani na okamžik neuhnul očima z Godfredovy tváře a pochopil, že zasáhl víc, než kdyby třikrát zbarvil zbraň Godfredovou krví. „Dnes jméno a zítra už se budeme klanět kříži?“ otočil se k lidem a na několik okamžiků zůstal viset očima na Godfredově družině. Králova ruka, pobaveně se přehrabující v rozcuchaných vousech, připomínajících spíš dlouhá vlákna plísně než pořádný plnovous, zvolna klesla na jílec zbraně. Leif ustoupil o dva kroky a rozhodil rukou kolem dokola: „Kdo z vás, Dánové, chce příští léto místo na výpravách za zlatem trávit stavbou chrámů? Kdo chce za bouře na moři místo Odina a Thora prosit o záchranu ukřižovaného slabocha, který před smrtí nedokázal ochránit ani sám sebe?“ Jdi a přines hlavu krále /
13
Leif opět o krok couvnul a nepřestával jedním okem sledovat Godfreda. Zahlédl, jak mu na skráních naběhly žíly. Ukázal na něj prstem a nepřestával mluvit. „Jeho jméno znamená boží mír a dala mu ho matka, křesťanka, otrokyně. Vy, jarlové dánští, chcete poslouchat syna otrokyně? Loupežník z Bornholmu dánským králem?“ „Dost! Už mluvíš dlouho a mohlo by se zkazit počasí.“ Godfredův hlas zvonil jako Odinova zloba. „Nechci tě zabít a jestli nejsi hloupý, tak už jsi to dávno musel poznat. Ale urážky se splácí krví, synku. Nepopírám, že moje matka byla křesťanka, ostatně o jejím únosu dodnes zpívají skaldi písně… Z tebe však tryská nenávist, chlapče. Kdyby mi šlo o sebe, už by ti krkavci dávno klovali oči. Mně jde ale o tuto zemi… Kdo postavil Danevirk, tenhle val, aby se mohly naše skaly a města bránit Frankům, Sasům a Frísům? Já! Kdo platil lidi a dával otrokům chleba za tuhle práci? Tvůj otec? Král, jak si nechával říkat, když ho to zrovna nic nestálo? Ne!!! Já! Ze svých výprav do Irska a Northumbrie…“ Leif nechtěl poslouchat, co Godfred říkal. Až odtud viděl pohřební loď přistavenou u mola k odplutí. V malé uzavřené komoře na zádi odpočíval otec a čekal, až se Odinovy štítonosné panny snesou z oblak a provedou jej některou ze šesti set čtyřiceti bran do Valhally… „Vejdeš do kruhu, Godfrede, nebo se necháš prohlásit zbabělcem?“ Godfred se zamračil. Je to spratek, ale srážet tu rozcuchanou hlavu do prachu se mu nechtělo. Váhavě vstoupil do kruhu a rozhodil prázdné ruce. „Jakou zbraň si vybereš, hochu? Prak na veverky?“ neodpustil si. „Meče,“ vyhrkl Leif a máchl svým. Pokrčil se ve střehu a vyčkal, až bude i Godfred připraven. Potom vyrazil. Široké dvojsečné čepele se srazily. Damascénská, jemně žilkovaná ocel zazvonila jako klášterní zvony na ostrovech v Irském moři, když se blíží dračí lodě.
14
/ Jaroslav Mostecký
Leif nemohl dlouho odolávat ďábelské síle ostříleného válečníka. Zkřížené zbraně se naklonily až k jeho očím a chlapec si se zahanbením všiml, že Godfred nemá ve tváři ani stopy po námaze. Boj ještě ani nezačal a už byl rozhodnut. Leif se pokusil vzepřít vší silou Godfredově tlaku, ale všechny výhody i výšková převaha byly na straně jeho protivníka… Na čele mu vyrazily kapky potu a v závanech studené mlhy mrazily. Leif poznal, že silou nic nezmůže. Na okamžik pocítil strach. Úzkostnýma očima se rozhlédl kolem sebe. Všiml si, že Helgi Troll s několika dalšími z otcovy družiny se přesunul blíž k zápasišti. Odskočil stranou a nastavil Godfredovi nohu. Ten opravdu neočekával Leifův úskok a proběhl kolem něj… Nad zmrzlým Danevirkem se ozvaly výkřiky. Godfred ve snaze zastavit a nevyběhnout z kruhu, uklouzl na ojíněné trávě, ztratil rovnováhu a s rozhozenýma rukama padl na záda. Leifa nabídnutá šance překvapila více než Godfreda. Než stačil zvednout zbraň a přiskočit k ležícímu tělu, Godfred už klečel, vykryl shora vedený úder, levou rukou chytil chlapce za nohu a trhl. Během okamžiku se situace obrátila. Leif se ještě pokusil v pádu obrátit. Ucítil, že jej Godfred pustil, a nejasně tušil, že se v té chvíli nad ním zvedá a rozpřahuje se k poslední ráně. Dopadl na zem a na okamžik strnul v očekávání konce. „Vstaň!“ dolehl k němu odněkud Helgiho hlas. Leif se odkulil stranou a rychle vyskočil. Godfred stál na opačné straně kruhu a čekal, až se chlapec zvedne. Trvalo to dlouho a chtěl to co nejdřív ukončit, ale ne takhle. Nemusel dlouho čekat. Leif vyrazil, povzbuzený předchozím úspěchem. Sekl po noze, protože si nebyl jist, jestli by dokázal proseknout kroužkovou košili. Jdi a přines hlavu krále /
15
Godfred jeho výpad čekal. Uhnul stranou a drtivou ranou naplocho udeřil Leifa přes ruku. Ten zařičel bolestí, ale jeho prsty meč nepustily. Další rána. Kost se prohnula a už tak zůstala. Leif zařval znovu. Zatmělo se mu před očima. Zničehonic jej roztřásla zima a zlomená ruka mu visela jako nepotřebný cár plachty. Skousl rty a prsty zdravé ruky vykroutil jílec z křečovitého sevření pravice. Věděl, že to je konec. Jeho levá ruka měla silnou paži, jak se celá léta cvičila pro štít. Pro meč jí však chyběla obratnost. Godfred vyrazil vpřed a vodorovným sekem vyrazil meč z Leifovy dlaně. Pak odhodil svůj. „To stačí,“ ozval se čísi hlas nad ztichlým shromážděním, jehož přehlušovaly jen Leifovy sykavé vzdechy. Mezi diváky se objevily zbraně a dobře padesátka mužů se prodrala na prostranství. Helgi Troll se přikolébal až k hranici kruhu: „Povídám dost, Godfrede! Je to syn krále.“ „Je to syn mrtvoly,“ odsekl hromotluk, a aniž by se znovu snažil vzít do ruky zbraň, přistoupil k Leifovi. Chlapec zřejmě měl co dělat, aby neomdlel bolestí. Zlomené zápěstí bleskově naběhlo a tmavlo do fialova. Godfred popadl sotva stojícího chlapce za hřbet, klekl si a přehnul si ho přes koleno. „Výprask je to, co potřebuješ, Leife Olafsone,“ zachechtal se a vyzývavě se podíval Helgimu do očí. Jedním hmatem vyhrnul Leifovi drátěnou košili i s kabátcem pod ní, stáhl mu přiléhavé kožené kalhoty do půli stehen, rozepnul sponu svého opasku a rozmáchl se. ✳✳✳
Leif bojoval se slabostí a se studem. Držel se Helgiho kolem krku a snažil se vnímat to, co se kolem něj děje. „Vím, jak ti je,“ poplácal jej Godfred opatrně po zádech. „Teď by ses zaprodal všem démonům Niflheimu, kdyby ti
16
/ Jaroslav Mostecký
umožnili pomstu, ale nedá se nic dělat. Dánsko potřebuje krále, a ne kluka.“ „Tak mě zabij,“ uniklo z chlapcových rtů tak tiše, že to zaslechl jen Godfred a Helgi. „Všechny bych proti sobě popudil. Podívej, není to jen Helgi Troll, nohsled tvého otce, komu by se to nelíbilo. I jarl Thorfinn z Fyrkatu tu stojí se svými lidmi a zpod obočí mu létají blesky. Kdo ví, kolik by takových nakonec bylo… Jdi si! Vem si tu vlčí družinu po svém otci, ať ty trolly nemám na očích, a jdi…“ Chuchvalec mlhy zavalil lidi a za stejného ticha, jako se objevil, zase zmizel. Helgi chvíli čekal na Leifovu odpověď, a když nepřicházela, udiveně otočil hlavu po chlapci. Leif visel na jeho ruce v bezvědomí a do tváře se mu vkrádala běloba severských plání. „On se vrátí,“ odpověděl místo něj tak hlasitě, aby to bylo slyšet až za branou. „A to bude tvůj konec, Godfrede…“ „Kdybys znal mé myšlenky, věděl bys, že mi jde o Dánsko,“ zvedl Godfred meč k obloze. „Přísahám, u Tyrovy ruky, že až Leif Olafson dokáže, že je schopen vládnout zemi a bránit ji proti Frankům i Norům, že je silný, chytrý a lstivý, může se vrátit a já mu, u Odinova kopí, vládu přenechám!“ Na obzoru se zablýsklo bez zahřmění, jako by sám Odin poslal z Valhally znamení, že přísahu slyšel. „Jaký chceš důkaz?“ Helgi opatrně vzal Leifovo tělo do náruče. „Jak to má dokázat, že přišel čas, o kterém jsi mluvil?“ Godfred pokrčil rameny. „Přemýšlel jsem o tom celou noc… Ať přinese hlavu krále. Bude vás na drakaru sotva padesát, a to nestačí, aby ji získal silou. Musí přemýšlet, vymyslet lest, a takovým uměním porazí každého, koho bude chtít, nakonec možná jednou i mě… Ať přinese hlavu krále, ale ne hlavu náčelníka nějakého sklavěnského kmene z pobřeží! Mám na mysli opravdového krále…“ Jdi a přines hlavu krále /
17
„Budeš mu věřit, až ti hodí k nohám krvavý uzel?“ zeptal se Helgi. „Budeš mu věřit, že ta hlava, kterou ti ukáže, nosila korunu?“ „Nebudu,“ zavrtěl hlavou Godfred a zachechtal se. „Ale zpěvy skaldů se ženou nad mořem rychleji než dračí lodě. Kdyby se mu to opravdu povedlo, budu to vědět už ve chvíli, kdy se jeho drakar znovu objeví pod útesy Skagenu…“
18
/ Jaroslav Mostecký
Kapitola 2
Smečka v koutě Náraz příboje přerovnal miliardy písečných zrnek na pláži a stáhl se jako bojácný pes. Pobřeží dusilo svou opuštěností, bylo mrtvé a zrádné. Pohyblivé písky na dně i na pobřežních plážích pohlcovaly každou stopu života a jen nemocné ryby, zaostávající za tahem sleďů, se nechaly občas příbojem zahnat do těchto míst. Labyrint písečných ostrovů a zrádných mělčin, měnících každým dnem svůj tvar, se táhl daleko do moře jako past na troufalce odvažující se brázdit tyto končiny Severního moře… Za odlivu bylo možné zahlédnout pod nánosy písku kamenné obrubně studní, zbytky starých zdí a základy domů rozdrcených vlnami… Bludištěm mělkých průlivů mezi písečnými ostrůvky se vinul hlubší kanál, do něhož by se mohla odvážit vplout i loď, kdyby byla její posádka natolik šílená, aby to udělala. Právě tam, kde se na hlubší vodě srážely vlny, ženoucí se předtím přes písečné prahy k pobřeží, se nad hladinou vynořila hlava muže. Černé oči, zakalené slzami vyhnanými slanou vodou, zapátraly mezi roztříštěnými skalkami tvořícími jakousi přirozenou hráz pevniny proti pohyblivým pískům. Blýsklo v nich Jdi a přines hlavu krále /
19
uspokojení. Pobřeží budilo dojem, jako by bylo tím nejpustším místem na světě. „Ať se nejmenuju Leif, jestli jsem si to právě takhle nepředstavoval,“ zabručel plavec a začal rozmáchlými a pomalými tempy plavat ke břehu. Teď už bylo vidět, že ten, kdo se odhodlal přímo do chřtánu pohyblivých písků, je ještě mladík. Vlasy měl zplihlé a ztmavlé vodou, ale i tak rudožlutým odstínem ukazovaly na příslušníka severských národů. Rozhodně to nebyl Frís ani Sas, či kdokoli jiný, koho by nebylo divné potkat v tomto kraji. Dno se pomalu zvedalo, kolena rozrývala písečnou mělčinu, ale mladík si dobře uvědomoval, že chtít se v těchto místech postavit na nohy, by jej stálo ne-li život, tedy alespoň obrovskou spoustu sil při vyprošťování se z náruče pohyblivých písků. Rozvážně a beze spěchu vybíral nejhlubší místa a pomalými záběry, aby se příliš neunavil, se dostával blíž a blíž ke břehu. Konečně se přiblížil k pláži natolik, že se už nedalo ani plavat. Natáhl ruce před sebe, dlaně s roztaženými prsty zaryl do dna, přitáhl se a posunul o několik stop vpřed. Znovu… Plazil se kaší z vody a písku, nechával se poponášet příbojem, otupeným na mělčinách, a rozdíral si ruce střepinkami sopečného skla a pemzy, zanesenými sem mořskými proudy kdoví odkud. Jeho nahé tělo se docela vysunulo z vody a nalehlo na uhlazený povrch pláže. Nezastavil se a dál nutil rozbolavělé prsty drát se vpřed. Odřeniny na hřbetech rukou a prstech šíleně pálily při styku s mořskou vodou, stahující se do vyhrábnutých dolíčků. Přesto neklel a nespílal bohům. Těšil se, jeho cíl byl blízko. Na chvíli ztuhl a pokusil se o odpočinek. Trošičku se nadzvedl na loktech a podíval se před sebe. Mířil k čedičové skále, připomínající hřbet kamenného netvora, kdysi dávno tady uvízlého v písku. Byla to ale spíš skalnatá hrázka, přírodní vlnolam proti moři. Až se dostane k ní, bude mít vyhráno…
20
/ Jaroslav Mostecký
Ten okamžik zasnění stačil, aby se písek pod ním začal rozestupovat. Roztekl se do stran jako řídké těsto. Leif si uvědomil nebezpečí, až když mu do úst vnikla mokrá, v zubech skřípající hmota. Na zádech ucítil zkoumavý chladivý jazyk tekutého písku, přelévající se přes něj… V okamžiku, kdy jej obejme, už se odtud nedostane. Na okamžik zazmatkoval a pokusil se obrátit, zamávat na ostatní, aby jej odtud vytáhli, ale okamžitě si uvědomil, že jej odtud nikdo z jeho druhů nemůže spatřit. Jen on a moře a pobřeží! „Při všech démonech Niflheimu…“ zasykl Leif a pokusil se vykulit z prohlubně. Písek ho držel a nechtěl pustit. Nepodařilo se mu to. Na kratičký okamžik se mu zazdálo, že zase slyší křik potáplic na útesech nad Hedeby. To se ohlašuje smrt? Ještě jednou! Skousl rty, zasekl se prsty co nejdál a zkusil se vytáhnout. Dařilo se! Sotva se utrhl ze sevření písku, mrskl sebou a odkutálel se stranou. Leif stačil koutkem oka zahlédnout, jak se prohlubeň, která jej před chvílí málem pohřbila, zase pomalu zaplňuje lenivou tekutou hmotou. Čím se blížil víc k pevné zemi, tím se stával jeho způsob pohybu bolestivějším. Nehty se lámaly o větší kusy pemzy, uvězněné v písku včera nebo před tisícem let. Leif si vzpomněl, jak se mu podařilo před chvílí uniknout z písečného objetí. Vytáhl dlaně z písku, přiložil ruce k tělu a začal se kutálet směrem ke skalnaté hrázce… Už to nebylo daleko a mladík celou dobu proklínal sám sebe, že jej to nenapadlo dřív. ✳✳✳
Čedičovou hrázkou končil nebezpečný pruh pobřeží, táhnoucí se na obě strany mnoho mil, s výjimkou dvou nebo tří skalnatých zátok, ukrývajících přístavy plné lodí, fríských rybářů Jdi a přines hlavu krále /
21
a franských vojáků v šupinatém brnění. Právě těch, kterým se chtěl Leif a posádka jeho drakaru vyhnout. Proto zvolili tuto cestu. Nikoho nenapadne, aby rozestavoval ozbrojence podél smrtonosných mořských písčin. Frankové se budou cítit v naprostém bezpečí. Z pevniny je už několik let nemá kdo napadnout, a navíc jsou si jisti, že všechny přístupy od moře mají pod kontrolou… Leif se dokutálel ke skalce, zachytil se skalní římsy šikmo se zvedající zpod hladiny písku až k jejímu hřebeni. Teď, když se mu podařilo zachytit se rozbitými prsty ve skalních štěrbinách zane sených vrstvou soli a ptačího trusu, začal věřit, že se jeho plán musí podařit. To nejtěžší má za sebou a ten zbytek… Netrvalo mu dlouho, než vyšplhal po rozpukané skále až na vrchol. Byla to sotva výška dvou dospělých mužů. Výhled do vnitrozemí zakrývaly kmeny borovic, rostoucí tu a tam v řídkých hájcích. V písčité půdě se držely sporé drny žlutozelené trávy a šlahouny polehaného vřesu. Leif se opatrně rozhlédl a rozběhl se okrajem porostu podél moře k útesu zdvíhajícímu se necelé půl míle odtud. Vlny příboje se cestou sem rozbíjely o hřbety písečných ostrůvků a tišina pod útesem tak nabízela výborné, skryté místo k zakotvení lodi. Už po několika stovkách kroků se půda začínala zvedat. Svah útesu byl porostlý stejně jako celé okolí pokřivenými borovicemi a houštinou fialově kvetoucího vřesu. Mladý viking se začal prodírat nahoru. Vzpomněl si na dva fríské rybáře, které včera zajali a donutili je ukázat jim cestu labyrintem písčin k pobřeží. Nikdo z posádky jim moc nedůvěřoval, nakonec ani Leif, ale teď viděl, že udělal dobře, když se rozhodl spolehnout na jejich slova. Studený vítr se opřel do Leifova těla hned, jak se ukázal na vrcholku útesu, a připomněl mu, že je nahý. Přikrčil se a pohledem přejel až k obzoru se roztahující pobřežní písčiny. Ráno bylo chladné a slunce ještě nevybředlo z mlžného oparu na východě. Vítr změnil směr a začal vát podél pobřeží. Leif se
22
/ Jaroslav Mostecký
protáhl a zamával oběma rukama. Pak přimhouřil oči a snažil se někde zahlédnout pohyb. „Kde jsou, u Thora?“ zamumlal a zaclonil si oči dlaní. Na okamžik se zasnil. Stejná mlha jako před pěti lety. Tehdy měl za sebou čtrnáct jar a jen díky dobrému Godfredovu rozpoložení nepřišel o krk. Dnes by jej už ten bornholmský loupežník naživu nenechal, Odin ví, že ne… Vypadal trochu starší než na svoje roky, a rozkročený na útesu připomínal pohanského boha, jehož uctívání kříže zahnalo až sem do těchto nehostinných míst. Mezi severskými bojovníky se Leif se svou postavou určitě neztratil a na jeho rukou i nohou se rýsovaly svaly, které svědčily o tom, že se těch pět let rozhodně neživil kupectvím nebo nějakou podobnou zlodějnou. Černé oči, tak neobvyklé u severských národů, hleděly přimhouřeny do oparu, valícího se od východu přes moře, a stále marně vyhlížely loď. Příliš dlouho, než aby viking mohl zůstat klidný… Nakonec se přece dočkal. Zpoza rozlehlé písečné kosy vykoukla dračí hlava a za ní se objevil celý drakar. „Konečně,“ odfoukl si Leif a znovu se postavil, aby zamával. Příboj, ztlumený písečnými ostrůvky, líně dotíral na pobřeží a jeho šum byl jediným zvukem, který na útes dolétl. Drakar obeplul západní cíp ostrůvku, na neslyšitelný povel zvedli muži vesla a vztyčili je k obloze. V místech, kam pronikli, byly kanály mezi mělčinami a písečnými ostrůvky příliš úzké na to, aby se mezi nimi dalo veslovat. Několik veslařů na palubě se postavilo, vyhákli vesla a začali jich používat jako bidel. Viking na útesu netrpělivě přešlápl. Doufal, že může být klidný. Loď neznámými vodami vedli dva fríští rybáři a určitě si nebudou sami říkat o smrt a schválně ukazovat špatnou cestu, ale přece jen… Fríské rybářské bárky byly jako kačeny na vodě a ani si nemohly nechat zdát o kýlech vikingských drakarů. Je možné, že neodhadnou dobře hloubku… Jdi a přines hlavu krále /
23
Obavy se ale zdály být zbytečné. Kormidlo pevně a zkušeně krájelo vodu, drakar se úspěšně vyhnul několika mělčinám vystupujícím až několik palců pod hladinu, a zarejdoval právě pod útes. Leif se položil na břicho a připlazil se k okraji skály. „Jsem tady,“ zavolal dolů. Vrcholek stěžně, roztřepený a zčernalý, jak jej nedávno ožehl plamen z hořící plachty, se mu kymácel právě před očima. Leif potlačil chuť zkusit na stěžeň dosáhnout a o něco víc se naklonil nad moře. „Lano,“ zavolal. „Helgi, lano! Ti rybáři měli pravdu. Se zbraněmi a kroužkovým brněním se jinde než přes tenhle útes na břeh nedostaneme. Kdybychom přistáli u pláže, tak nás písek vsál jako norské víry!“ Na palubě se zvedl hromotluk v přilbě, ozdobené stříbrnými pásky, a anglickém koženém brnění pobitém bronzovými cvočky. Z koženého pouzdra vybalil pevný, silný luk a tázavě se otočil po kormidelníkovi. Helgiho kulaťoučká postava se na zádi zvedla od páky kormidla, Troll otevřel jednu z beden, které za plavby sloužily veslařům jako sedačky, a vyndal svazek jasanových šípů. „Ať se ti to podaří napoprvé, Gunnare,“ utrousil s povzbudivým úšklebkem, když podal hromotlukovi s lukem první z nich. „Až lano zvlhne, bude dvakrát těžší dostřelit až nahoru.“ Vzal konec lana a přivázal jej ke střele. Leif se stáhl a pro jistotu seběhl několik kroků ze svahu. Zadrnčení tětivy bylo slyšet až nahoře. Zdola vylétl šíp, opsal oblouk a dopadl na skalnatou půdu. Kovaná špička střely se však nedokázala zabodnout do země. Těžké lano strhlo střelu a stahovalo ji přes okraj útesu dolů. Leif vyrazil. Bosá noha mu však podklouzla ve skalnaté kapse plné navátého jemného prachu, tělo ztratilo rovnováhu a pláclo sebou na zem.
24
/ Jaroslav Mostecký
Bleskově se zvedl, znovu skočil a v poslední chvíli zachytil šíp, už už přepadávající přes okraj útesu do moře. „Mám,“ zavolal tlumeně a zvedl se, aby přivázal lano k nejbližšímu kmeni. Zezdola se ozvalo spokojené zamručení a Helgiho napomenutí. Tohle kolem nebyly Ovčí ostrovy nebo pobřeží Sussexu. Tady se musí chovat co nejtiššeji. „Šplhejte,“ naklonil se Leif nad vodu a otřásl se chladem. „Kelti prý sbírají hlavy mrtvých nepřátel, a kdo jich má nejvíc, je nejváženějším bojovníkem ze všech. Ale já, u Odina, budu mít už zítra jednu jedinou, se kterou se stanu králem Dánska!“ ✳✳✳
Tábor, který si Dánové rozložili pod korunami borovic, nevypadal na to, že by tu měl stát víc jak den dva. Místo plachtovinových stanů, které s sebou brávali na břeh, kdykoliv se vylodili, dávala najevo jen zválená tráva, že se tu chystá přenocovat čtyřicítka mužů. Ani oheň nedovolil Helgi rozdělat. Určitě by někoho ve vnitrozemí mohlo napadnout zajít se podívat, jak to, že se z pustého pobřeží zdvíhá pramínek kouře. Leif se mezitím už oblékl a vsedě, opíraje se o strom, si pohrával s dýkou. Vytahoval ji z pochvy a zase strkal zpět. „Zatím všechno jde, jak má,“ utrousil a napolo otočil hlavu po Helgim. „Co říkáš, medvěde?“ Helgi, který právě určil tři muže pro hlídku na lodi a střežení zajatých rybářů, se skulil do trávy. Budil dojem, že se svou postavou nemůže přežít při vikingském řemesle první útok, ale Leif jej znal z boje, a kdyby si měl vybrat protivníka mezi Helgim na jedné straně a deseti jinými na druhé, neuvažoval by ani na okamžik. „Zatím všechno vychází, jak jsi předpokládal,“ přisvědčil Helgi Troll a poposedl, aby byl k mladíkovi ještě blíž. „Ale co chceš Jdi a přines hlavu krále /
25
dělat dál? Nevíme, kde se ten chlap nachází. Vlastně nikdo z nás neví, o koho jde… Moc toho tajíš, to se chlapům nelíbí.“ Leif se usmál a lehl si na záda mezi zakrslé keříčky vřesu. „Teď už bys mi to mohl říct.“ „Nemohl, Helgi, ještě ne. Teprve až kořist vleze do léčky a my se na ni vyřítíme jako hladová smečka, pochopíte všichni, čí hlavou vykoupím otcovu korunu.“ Helgi se přestal ovládat a bouchl pěstí do stromu za sebou. „U Thorových kozlů, proč to tajíš i přede mnou? Myslíš snad, že by měl Helgi Troll strach? Jsou meče Norů nebo Irů méně ostré, aby najednou byl důvod k tomu, že se mi roztřesou kolena? Prožili jsme spolu hodně bitev a naše sekery společně prosekaly díry do dna desítek lodí, Leife… A pak přijde den, kdy mi přestaneš věřit?“ V hlase Helgiho se ozval zatrpklý tón. „Jeden vedle druhého jsme stáli za tebou bez zaváhání, když se tehdy Godfred rozhodoval, jestli nás vyžene nebo naším masem nakrmí vlky…“ Leif zavrtěl hlavou. „Z tehdejší družiny je nás už jen polovina. Ostatní jsme nabrali, kde se dalo.“ „Bojíš se zrady?“ „Bojím se jejich strachu, až se dozví, o koho jde.“ „Helgi Troll a strach?“ procedil přes zuby Leifův pobočník. „Já jsem pořád stejný!“ „Ale mluvka,“ namítl Leif. „Až se vyhrneme z houští, zbyde všem jen bojovat, nebo se nechat zapíchnout jako podsvinče. Kdyby už teď věděli, o koho jde, mohli by si to ještě rozmyslet.“ „Tak kdo to je?“ skoro zaječel Helgi a překvapivě rychle vstal. „Držíš to v tajnosti už druhý týden… Chci vědět, komu moje sekera pročísne vlasy, nebo hned odplouvám i s ostatními.“ „To bys mě musel vyzvat k souboji, Helgi. Oba víme, že bys vyhrál, ale já bych pak už nikdy nemohl usilovat o trůn…“ Helgi pokrčil rameny a přehlédl lenošící lidi, válící se na vřesu a rezavém jehličí od loňska. „Přece nejsi hlupák, Leife Olafsone,
26
/ Jaroslav Mostecký
abys věřil Godfredovým slibům? Je to už skoro pět let a málokdo by tě v Hedeby dnes poznal.“ „Hlupák nejsem, ale rada mužů, thing, už Godfredovi připomene jeho tehdejší přísahu. Zvlášť, když mu přinesu tu nejlepší hlavu, jakou mohl dostat.“ „Kdo to bude?“ řekl Helgi tiše. „Ptám se tě naposledy!“ Leif neodpověděl a zvedl se. Seběhl několik kroků ze svahu a otočil se: „Pojď se mnou, zvědavče,“ zašklebil se na Helgiho a nestaraje se o něj už dál, sbíhal od stromu ke stromu ze svahu dolů. Několik zcela zarostlých ovčích stezek jim zkřížilo cestu, než se zastavili v místech, kde svah přecházel do roviny. Beze slova postupovali dál. Borové hájky byly pořád řidší a tiché jako bez života. Slaný vzduch jako by zahnal i ptáky a celé okolí zrádného pobřeží bylo mrtvou krajinou. Někde nedaleko se ozval dunivý zvuk zvonu. Oba se přikrčili jako šelmy ve střehu a začali postupovat mnohem obezřetněji. Jehličí ustoupilo trávě a před nimi se mezi stromy vynořily žlutošedé doškové střechy chalup. „Tam!“ zašeptal Leif. Jeho ruka ukazovala stranou od vesnice na nevysoký pahrbek, vyjímající se v rovinaté krajině naprosto nepřirozeně. Snad tu kdysi, v minulých staletích, stálo cosi velkého, nádherná obrovská stavba pamatující Řím a možná i nájezdníky z Helgolandu. Místní obyvatelé ji strhli a na jejích troskách postavili ubohoučké zdi z nepálené hlíny. Nevysoká vížka s křížem nahoře měla daleko k představám o blízkosti křesťanského boha a Helgi by přísahal, že stojí nakřivo. Vztáhl ruku k Leifově rameni a stáhl jej k zemi. „To jsme tady kvůli tomu?“ chraptivě se zasmál. „Mají tam možná zlatý pohár a snad by se dalo sloupnout i pár liber zlatého plechu, ale…“ Jdi a přines hlavu krále /
27
„Sem zítra přijde král,“ zarazil jej Leif. „Právě sem přijde moje kořist a kořisti bude víc, než si dovedeš představit. Už jen prý jeho koruna je z deseti liber žlutého zlata a ze tří liber červeného. To je všechno vaše, Helgi. Tvoje a ostatních… Já chci jenom jeho hlavu a tu dostanu, i když je mnohem slavnějším válečníkem než kdokoliv z nás.“ „A kdo, u Thorových kozlů? Jsme ve Frísku a Frísové nemají žádného krále!“ „Už ano, Helgi,“ potřásl pobaveně Leif hlavou. „Vzpomínáš si na toho tučného Sasa, co jsme mu před dvaceti dny vyplenili loď? Vezla bečky s pivem do Quentowicu. Byl tak vděčný, že zůstal naživu, až mi pověděl i to, na co jsem se neptal… Od něj vím, že mají Frísové krále už půl roku. Porazit ty ovčáky tedy nakonec asi nebylo zase tak těžké. Podle toho Sasa bude král Frísů v tomto kostele přesně zítra. Je to prý výroční den smrti jeho přítele biskupa Bonifáce… No, přemýšlej, kdo asi nechal nakrmit sekery svých mužů frískou krví!“ „Kdo, u všech…“ Helgi se zarazil uprostřed věty a nevěřícně se podíval po Leifovi. „Godfred? Godfred si podrobil Frísko?“ „Máš místo mozku sraženou krev, Helgi. Odkdy má král Dánů za přítele biskupy? Ale jsi blízko. Godfred je parchant, syn otrokyně. Zítra sem dorazí mnohem slavnější král, vnuk par chanta…“ Helgi se opřel zády o zvrásnělý kmen borovice a nevěřícně se zahleděl Leifovi do tváře: „Posedlo tě šílenství?“ „Ne,“ zašťuřil se Leif. „Už jsi pochopil?“ Helgi Troll mlčky přikývl. „Měl jsi vyplout s družinou berserků, Leife. Chtít zabít franského a teď už i fríského krále Karla je úkol pro blázny.“ „Takže máš strach, Helgi?“ Leif na okamžik znejistěl. „Nemám, u Thorových kozlů! Karel Veliký se tu bude zítra válet v prachu a co nedokázali Saracéni v Asturii, to dokáže smečka
28
/ Jaroslav Mostecký
Leifa Olafsona! Meč se mi už nedočkavostí třese v pochvě. Jednou tomu tady budou říkat Krvavé pobřeží!“ ✳✳✳
Leif s Helgim se rozhodli pro návrat těsně po poledni, když si důkladně obhlédli vesnici a křesťanský chrám. Náves se už dnes hemžila bohatě oděnými franskými hrabaty, míšenci posledních římských místodržitelů s plavovlasými kočkovitými dcerami germánských náčelníků. Desítky kněží v jednoduchých černých klerikách obklopovaly dva starce, svými zlacenými berlami napodobující prostou dřevěnou hůl svatého Petra. Helgi Troll couvnul víc do hloubi trnkového keře, když se mu zazdálo, jako by oči jednoho z kleriků utkvěly právě na něm, a obrátil se po Leifovi: „Žádný voják?“ „Správně.“ Leif Olafson přikývl. „Ten Sas mi vyprávěl, že na takovou slávu, jako je mše za umučeného biskupa, se musí s pokorou, a ne se zbraní v ruce. Budou sami, bez vojáků, a i když jich i tak bude víc, nemám strach. Za ty šašky v blankytu bych nedal ani výrostka od nás. Jejich kněží mají zakázáno zabíjet a sedláci se rozutečou, sotva třískne ocel o hrudní pancíře. Takže nám zbývá jenom král a tak deset, dvacet bijců z jeho osobní družiny. S těmi snad bude trochu práce, ale nemyslím, že bychom se měli něčeho bát.“ Helgi mlčky přikývl. Ještě jednou oba muži přehlédli vesnici s kostelním pahorkem a po čtyřech vycouvali ze křoví. Když už je nemohl nikdo z vesnice zahlédnout, narovnali se a pomalu vyrazili zpět k vikingskému ležení. Leif i Helgi byli oba zkušení bojovníci čekající na každém kroku léčku, ale teď je ani nenapadlo, že by je mohl někdo sledovat. Jdi a přines hlavu krále /
29
Několik desítek kroků za nimi zatřepal hlavou černý hřebec pod koženým, zlatě vykládaným sedlem, a než stačil zaržát, aby upozornil svého pána na cizince v blízkosti, pevná ruka se mu položila na chřípí a umlčela jej. Hřebec se uklidnil a nechal se přivázat ke stromu. Franský šlechtic Reginald, hrabě z Tours, by mohl jizvy na svém těle, které nasbíral za čtyřicet let života, počítat hodně dlouho. Jeho kůže už zrudla krví při taženích do Malé Británie, odkud černovlasí Keltové hnali jeho krále jako škodnou. Jen díky Boží prozřetelnosti se vyhnul zákeřným léčkám, když franské voje hledaly v moravských lužních lesích spojené vojsko Sklavěnů a Avarů. On, Reginald z Tours, to byl, kdo před deseti lety na hradbách svého města zkřížil meč s norskými vikingy a srážel je s vítězným řevem z hradeb na nastavená kopí pěšáků… Ti dva, kteří se teď ztratili mezi borovými kmeny, mu připomínali slámovlasé Nory víc než kohokoliv jiného. Kroužky na jejich brnění byly řazeny šikmo, místo aby chránily tělo ve vodorovných sevřených řadách. A oba byli rudovlasí! Reginald znal šílenou odvahu vikingů a tušil, že by neměl šanci postavit se teď sám proti oběma. I kdyby jednoho díky momentu překvapení srazil, druhý by měl dost času, aby se obrátil a zaútočil. Než by se mu podařilo vytrhnout meč z mrtvého, ten druhý mu zamíchá útrobami. Franský rytíř zavrhl myšlenku na útok, naposledy mrkl ke svému hřebci, vytáhl z pochvy meč se širokou dvojsečnou čepelí a obezřetně se vydal po stopách dvou neznámých. Leif s Helgim se beze slova vraceli roztroušenými hájky borovic. Široká vozová cesta chlubící se v prachu stopami kol biskupských kočárů je na chvíli zdržela, ale vypadala stejně tichá a mrtvá, jako když ji před dvěma hodinami překračovali, když se chtěli dostat blíž k vesnici. Oba muži rychle přeběhli do houštiny na druhou stranu, vklouzli mezi šípkové keře a zastavili se.
30
/ Jaroslav Mostecký
„Jsi čím dál starší, Helgi,“ zachechtal se Leif a narovnal se, aby se protáhl. „Zadýcháš se při obyčejném běhu.“ „Zadýchám se, když to nevadí,“ zabručel kulaťoučký postrach Severního moře a opřel se o kmen stromu. „Až zítra zazvoní zbraně, budeš mít co dělat, abys mi stačil…“ Mávl rukou na znamení, že opět mohou vyrazit, a vzápětí ztuhl. Jeho sluch byl léty obroušen šuměním mořských vln, ale zaškrabání větví o kovovou přilbici se přeslechnout nedalo. „Kde to bylo?“ sykl Leif a rychle se rozhlédl. V lese kolem byl klid. Jedině snad, že by se někdo blížil po vozové cestě nebo se skrýval v křoviscích naproti. Tam, odkud přišli… „Někdo jde za námi,“ šeptl po chvíli. Helgi pokrčil rameny a položil si na ústa prst ve výmluvném gestu. Oba se proměnili v sochy, jako by chtěli splynout s okolní přírodou. Dokonce i dech se jim utišil, jako šelmám těsně před skokem po kořisti. Byla to hra na vyčkávanou. Konečně se naproti rozhrnuly větve křovisek a na vozovou cestu vyšel váhavým krokem franský šlechtic v brnění ze železných plátků. Špičatá přilba, lesknoucí se v odpoledním slunci, byla zjizvená záseky desítek zbraní a napovídala toho o svém majiteli víc než stovky zápisků v kronikách. „Necháme ho překročit cestu a jít za námi hloub mezi stromy,“ zašeptal Leif a stáhl se za spleť kořenů a hlíny vyvráceného stromu. „Na cestě by nás mohl někdo překvapit.“ Hrabě Reginald neměl nejmenší chuť vlézt za vikingy do houštin, kde se mohla mezi větvemi znenadání objevit ruka vraha s broušenou ocelí v dlani. Chvíli nerozhodně přešlapoval a přemýšlel, jestli se přece jen nemá vrátit pro posilu. Už večer zmizel z královy družiny a strávil noc s baculatou pastýřkou v polorozpadlém seníku notný kus cesty od vesnice. Teď by se mu naopak jeho přátelé hodili. V zelené stěně šípkového houští před sebou větřil léčku. Jdi a přines hlavu krále /
31
Na druhé straně objevit někde tady tajný tábor dánských nebo norských pirátů by znamenalo dostat se na oči králi a ukousnout velký kus kořisti, až zase bude mít z čeho rozdávat… Bitvy jsou stále únavnější a poslední dobou cítil, že ani jeho ruka už nemá tu rychlost a sílu co dřív. Bude muset začít přemýšlet, kde dožije, až ruka neuzvedne meč… V nějakém výnosném úřadu místodržícího. Dovezl by si tam plavovlasé Germánky. I tu maličkou ze seníku dnes v noci. Uměla toho víc, než dovedou děvky ve florentských lázních. Na tváři se mu na vteřinku objevil úsměv a zase zmizel. Reginald z Tours stiskl jílec pevněji a sekl do podrostu. Udělal krok zpět a vytáhl odseknuté větve na cestu. Ještě jednou se rozpřáhl. Šípkové keře a lebeda dosahující stejné výšky jako on umíraly po větvích. Malé zelené bobulky šípků už nedostaly šanci uzrát. Frank konečně prosekal průchod natolik široký, aby se nemusel bát zákeřné rány zpoza listoví. Rozhlédl se, jako by doufal do poslední chvíle, jestli se přece jenom objeví někdo nebo něco, co mu zabrání jít dál samotnému. S mečem napřaženým před sebe prošel zeleným tunelem a zastavil se až ve volnějším prostoru mezi stromy. Půda tady nebyla pokrytá jehličím, ale zakrnělým slehlým vřesem, mezi nímž musel zvedat vysoko nohy, aby nezakopl. Udělal krok, a druhý… Břicho se mu sevřelo rozčilením jako před bitvou, když vyjížděl na zteč v první řadě franských rytířů pod praporcem orla, zděděného po Římu. Les vypadal opuštěně, ale poděšený křik ptáků, poletujících kolem hnízda mezi větvemi vyvráceného stromu, jej varoval. Jsou někde tady, blesklo mu hlavou. „Ukažte se,“ zachrčel nakonec. „Nebo milujete rány zezadu?“ „Ne,“ promluvil za kmenem Helgi, vyšel z úkrytu a pokračoval kostrbatou franštinou: „Jen se nemůžeme dohodnout. Vyber si sám, Franku, který z nás tě má zabít.“
32
/ Jaroslav Mostecký
Teď se mu ukázal i Leif a sedl si na vyvrácený kmen. Hrabě Reginald z Tours přejel oba pohledem a pobaveně se zašklebil. Jeden tlusťoch a jeden kluk. „Vybral sis?“ štěkl Leif téměř vzápětí. Frank horečně uvažoval. Teď už se nebál ani jednoho z nich, tím méně, pokud chtějí bojovat každý zvlášť. Tlouštík bude pomalý, ale zkušený a mohl by z toho být dlouhý souboj. Pro toho mladíka by pak už nemusely zbýt síly. „Tebe jsem si vybral, chlapče,“ pousmál se povzbudivě na Leifa. „Ale nemusíš mít strach. Zemřeš dřív, než si uvědomíš, že to bolí.“ Přes Leifovy rty přelétl pohrdavý úsměšek. Vstal a vytáhl z poch vy zbraň. Rukojeť obkládaná mědí a stříbrem na okamžik zazářila ve slunečním světle, než ji skryly Leifovy dlaně ve svém objetí. Leif byl proti svému soupeři v nevýhodě, neboť před odchodem nechal stejně jako Helgi přilbu v táboře, ale jinak se co do výstroje od franského šlechtice nelišil. Udělal dva kroky k Frankovi a přikrčil se v kolenou. „Připraven?“ houkl Reginald a opřel se zády o val kořenů a hlíny z vývratu. Přece jen nebylo v jeho povaze věřit nepřátelům. Bude jen dobře, když bude mít krytá záda, pro případ, že by napadlo toho druhého jít mladíkovi na pomoc… Nezdálo se ale, že by o něčem takovém Helgi přemýšlel. Rozvalil se do vřesu a strčil si do úst stéblo trávy. „Začněte,“ vybídl oba, „nebo usnu.“ Frankův útok byl okamžitý a drtivý. Leif hned pod první ranou zakolísal, nebyl zase tolik zvyklý bojovat bez štítu a přilby a cítil se přece jen poněkud nejistě. Reginald z Tours byl zkušený šermíř a už po několika úderech rozpoznal Leifovu nejistotu při výpadech na hlavu a levou stranu. Mimoděk se usmál, a aby soupeře ukolébal, začal útočit na Leifovu ruku ohánějící se mečem. Jdi a přines hlavu krále /
33
Zbraně se srážely s dunivým zvoněním a oba muži brzy supěli námahou. Několik drtivých úderů zahnalo vikinga až k houštinám šípků, Frank odskočil, otočil se bokem a vzal jílec do obou rukou. „Teď se pomodli, seveřane, jestli to ovšem u…“ Reginald z Tours nedokončil větu a poslední slovo už zaznělo při útoku. Leifa v první chvíli napadlo, že se z nebe snáší Thorovo kladivo. Frank se odrazil, proletěl jako střela těch několik stop, které jej dělily od mladíka, a bleskově udeřil. Věděl, že riskuje a soupeř může mít právě v tom okamžiku čepel nastavenou vstříc jeho letu, ale skutečně jen náhodou. Ještě se mu nikdy nestalo, že by soupeř stačil zareagovat nebo dokonce přežít tento smrtící výpad. Dnes poprvé. Leif padl k zemi a těsně vedle jeho břicha se do půdy zasekla špička Frankovy zbraně. Síla vložená do výpadu strhla Reginalda s sebou. Nepustil se rukojeti meče a přelétl nad ležícím Leifem. Oba bleskově vyskočili a opět se postavili do střehu. „Nezlomil se ti meč,“ pokýval Leif uznale hlavou. „Máš dobrou zbraň, Franku. Chceš s ní pohřbít? Pokud ne, rád bych jej věnoval své příbuzné k porcování masa.“ Reginald si nevšímal Leifových poznámek ani předstíraného Helgiho podřimování. Znal vikingy a věděl, že je to všechno jen snaha o narušení jeho klidu. Opíral se špičkou meče o zem a teď znovu vyrazil. Zaútočil spodem na vikingovo břicho. Leif nastavil svoji čepel, srazil Reginaldův meč stranou a otočil se na patě, aby zaútočil z jiné strany. Boj se pomalu stával divočejším a zprvu jednotlivé údery se slévaly ve zvonivý koncert. Reginald s údivem zjišťoval, že ten mladíček není o nic horší než nejlepší šermíři z družiny franského krále. „Zastavme boj!“ vykřikl a uskočil stranou. „Jsi dobrý, mladíku, a já mám ve zvyku hodnotit lidi podle toho, co umějí.
34
/ Jaroslav Mostecký
Když se smíříme, můžu z tebe udělat družiníka krále Karla. Jsi křesťan?“ „Pohan, jak říkáte vy,“ ozval se od stromu okázale klimbající Helgi. „A žádným družiníkem být nechci,“ zavrčel Leif. „Já sám jsem král. Král zemí na sever od Danevirku.“ „Král Dánska? Godfred přece musí být starší,“ namítl Frank. „Godfred je samozvanec.“ Reginaldovi z Tours se rozšířily oči překvapením. „Ty jsi mladý Leif…?“ „Leif Olafson,“ přitakal mladík. „Právoplatný král a za pár dní už skutečný.“ „Říká se, že musíš nejdřív přinést královskou hlavu.“ „Říká se pravda,“ zasmál se mu Leif do tváře. „Proč myslíš, že jsme tady?“ Hraběte Reginalda na okamžik omráčila drzost bezvýznamného vikingského piráta, který se chystá královraždou vyvrátit největší říši světa. Lehce odrazil nový Leifův úder a couvl o několik kroků zpět ke stezce. Tady bylo ve hře mnohem víc než jen jeho život. Mrkl za sebe, aby o něco nezakopl, a než stačil vrátit pohled k Leifovi, zamotaly se mu couvající nohy mezi šlahouny vřesu. Pokusil se vymanit, ale dva po sobě rychle jdoucí údery mu vzaly rovnováhu a Reginald z Tours se zřítil k zemi. Padající rozhodil ruce, hlava udeřila o zem a z pravice vypadl při nárazu meč. Zapadl pod kořeny šípkových keřů. Leif si přetočil rukojeť meče v rukou čepelí dolů a opřel jej špičkou o Frankova prsa. „Prý se před smrtí modlíte,“ řekl potichu. „Dovolím ti to.“ „Bude ti připadat zbabělé, když poprosím o milost?“ zašeptal Frank a pokusil se pozvednout na loktech. V ústech ucítil sucho. „Nic není zbabělé, pokud to má dobrý výsledek.“ Jdi a přines hlavu krále /
35
„Co ti můžu za sebe nabídnout? Zlato?“ „Zítra budu králem. Ta trocha zlata za tebe mi nevystačí ani jako podíl na kořisti pro jediného vlka z mojí smečky.“ „Nějaká tajemství?“ „Jaká?“ Reginald z Tours měl pocit, že si s ním mladík jenom hraje. „Třeba kdy se chystá král Karel napadnout Dánsko?“ Leif se rozesmál: „Už to nestihne, Franku. Nic jiného už nevíš?“ Ostří meče zatlačilo do plíšků hrudního pancíře. „Říká se,“ vyhrkl Reginald, „říká se, že po britském pobřeží se toulá Ethelred, král Mercie, přichází do dánských táborů v přestrojení za skalda a vyzvídá.“ „Dánové v Británii mne nezajímají. Nevšímají si Godfreda a nebudou si všímat ani mě.“ Ostří zatlačilo víc. „Prosím o milost, Leife Kozlovrahu.“ Helgi se posměšně uchechtl a hrabě Reginald pochopil, že prohrál. Kozlovrah nebylo válečné jméno, jak si myslel… „Nejsem Kozlovrah.“ Leif si se vztekem v srdci vzpomněl naGodfreda. To určitě on rozšířil posměšné přízvisko k jeho jménu. „Promiň,“ zablekotal Frank. „Nejsem Leif Kozlovrah a milost ti nedávám.“ „Výkupné,“ sykl ještě Reginald a pak se zhroutil. Čepel meče přeťala drát držící plíšky brnění a zastavila se až v zemi. „Uklidíme to,“ vstal Helgi a začal rovnat nasekané větve keřů zpět na místo průseku. „A musíme si pospíšit. Naši Dánové jsou netrpělivá sebranka a mohli by nás jít hledat.“ Oba popadli mrtvé tělo a přehodili je za vývrat. „Jdeme,“ řekl znovu Helgi a vykročil. Leif se vydal pomalu za ním, a ani jej nenapadlo podívat se do křovin, kam zapadl Frankův meč. Zítra jich upadne do krvavého bláta mnohem víc.
36
/ Jaroslav Mostecký
✳✳✳
Ráno se přihlásilo chladem. Srpnové noci jsou teplejší než rána, kdy od moře přichází mlha a přetváří fríské pastviny na mlžnou zemi plnou tajemství. Pětatřicet mužů mlčky scházelo ze svahu. Občas se mlhavým ránem rozlehlo cinknutí meče o kámen vyčnívající z jehličí a vřesu. Dánové procházeli lesem jako vlčí smečka, když se s podzimními plískanicemi stahuje k lidským obydlím. Vysoké urostlé postavy se nořily z mlhy jako démoni před Rag narökem a každá z nich budila dojem, jako by slepě následovala tu, která kráčí před nimi. Jako by všichni šli na smrt a nechtěli se vrátit. Bylo to jen zdání. Každý z těch mořských vlků pozorně sledoval okolí. Snažil se vtlouct si do hlavy každý keř či větší shluk stromů. Při přepadu se může stát ledacos a je dobré vědět, kudy zpět k lodi. Mezi vikingy platilo, že na opozdilce se nečeká. Kdo doběhl pozdě k lodi po nezdařeném přepadu, míval už jen jediný úkol. Zadržet pronásledovatele a čekat na valkýry, až jej odvedou do Valhally. V tichosti přeběhli vozovou stezku, zřejmě jedinou cestu vedoucí do vesnice, a pokračovali ve včerejších stopách Leifa a Helgiho. Les zřídl. Někde ve vesnici zakokrhal kohout a až sem na okraj lesa bylo slyšet vrznutí vrátek od chléva. Blyštivé přilby vikingů se vynořily z houštin jako lesknoucí se bělma šílených, krvechtivých obrů. Mlha ukrývala vesnici před cizíma očima, ale uši se nenechaly zmýlit. Lehký studený vánek přinesl zabučení krav a vyjeknutí nějaké ženské. „Musíme počkat,“ zašeptal Leif. „Možná dorazili už v noci, ale zaútočit můžeme, až se ozvou zvony. To budou všichni v kostele.“ Jdi a přines hlavu krále /
37
✳✳✳
Z lesa vybíhala obloukem jako nějaký dlouhý jazyk mělká proláklina. Leif si jí všiml už včera, ale zavrhl ji coby přístupovou cestu, když si uvědomil, že každý sebemenší pohyb může být zpozorován ve vesnici. Šípkové a hlohové keře lemující mokřisko na dně prolákliny stály daleko od sebe a nabízely jen nepatrný úkryt. Dnes ale proláklina naopak nabízela ideální možnost k přiblížení se ke kostelu. Mlha zabarvila bílošedě svět a zdálo se, že ještě spíš houstne, než aby se zvedala. I tak využívaly tiché postavy plížící se mezi mlžnými chuchvalci každého keříku. „Už musíme být blízko,“ zašeptal Helgi. Šípkové keře zhoustly a jejich spletené větve vytvářely jakési loubí. Dánové padli na kolena a pohybovali se dál po čtyřech. „Jako smečka na stopě,“ zachechtal se někdo. Leif vpředu zasykl a zastavil se. V mlze před nimi se rozechvěl vzduch duněním zvonu a před Leifem se z mlžného pozadí vynořila vápnem obílená stěna chrámu. „Jsme tady,“ obrátil se šeptem za sebe. „Je tu planinka a kostel uprostřed ní.“ Zvon ve věži se rozhoupal rychleji a přehlušil Leifův šepot. „Už tu budou každou chvíli…“ Vzdálené zvuky vesnice náhle zaplašil dusot koní a najednou nebylo slyšet nic jiného… „Jsou tady!“ Na planinku se vřítilo asi padesát jezdců v bohatých sedlech. „Sesednout,“ zaslechl Leif hlas zvyklý poroučet. Tři ozbrojenci posbírali ohlávky a odváděli koně ke křoviskům. Šlechtici, z nichž byla většina beze zbraní, ve vzácných šatech z oranžového a modrého saténu, sepnutých bronzovými a zlatými ramenními
38
/ Jaroslav Mostecký
sponami, s úklonou udělali cestu vysokému muži, už podle chování nejvznešenějšímu z nich, a tiše, s hlavou pokorně sehnutou, vstoupili za ním do božího příbytku. „Z vesnice nás nemůže nikdo spatřit,“ zašeptal Helgi Leifovi do ucha. „Je mlha a i nějaký výkřik zanikne v tom hluku zdola.“ Leif přikývl a pomalu se zvedl. „Vyskočte, smečko!“ zavelel polohlasně a vyběhl s taseným mečem na planinu před kostelem. „Dneska budou vlci hltat samou urozenou krev!“ Strážný u koní ani nestačil vykřiknout. Váhavě se pootočil, jako kdyby se rozmýšlel, jestli ještě stačí vběhnout do kostela. Zpět se už neobrátil. Leifův meč mu dopadl na šíji sice naplocho, ale natolik silně, aby mu stačil zlomit vaz. Koně, poplašení dupotem vikingů, zatrhali uzdami a pokusili se utrhnout. Helgi doběhl ke zbylým dvěma strážným dřív, než se stačili vůbec zvednout. Bleskovým vodorovným švihem oddělil prvnímu hlavu od krku. Úder ztratil sílu, smekl se po kroužkové košili druhého a rozsekl destičku položenou na zemi. Figurky vrchcáb popadaly do trávy. Helgi bleskově vytrhl zbraň ze země a prudkým výpadem prosekl kroužkovou zbroj druhého strážného. Leif se zaposlouchal, aby se ujistil, že jejich útok proběhl nepozorovaně, a přikradl se ke kostelním dveřím. Našel si ve dřevě otvor po suku a nakoukl dovnitř. Výzdoba kostela jej ohromila. Nad kněžími v bohatě vyšívaných ornátech visel zlatý kříž s křesťanskou modlou a zástup klečících franských šlechticů osvětlovaly plamínky vysokých žlutých voskovic. „Musí to být rychle,“ obrátil se k ostatním, přitisknutým kolem ke zdi chrámu. „Na kořist si nechte zajít chuť, smečko. Musíme pobít všechny uvnitř a zmizet. Okolo vesnice je jich jako much. Víra jim prý zakazuje zabíjet v božím chrámu, a tak určitě Jdi a přines hlavu krále /
39
