1
© Karla Kubíková, 2007 © Eroika, 2007 Cover photo © ČTK, 2007 ISBN 978-80-86337-64-7
4
Karla Kubíková Rafanda
5
6
1. Smuteční hostina Nikdy se tak nenasmáli jako na mém pohřbu. Říkají to, drží se za pusy a slzí smíchy. Nit truchlení, napjatá k prasknutí, povolila a jim se chce smát. Šibeniční humor. „Dost,“ volají. „To se přece nehodí!“ „Ale co, Věra by se smála s námi.“ Mají pravdu, chechtala bych se. I když ty příběhy z mého života nejsou zrovna k popukání. „…jo, to tenkrát pekla koláče, když zazvonil telefon. Táta ležel na gauči a nechtělo se mu vstávat. Vzala to máma zamoučenou rukou,“ vzpomíná Katka. „Znáte ty puberťáky, co si v partě dávají různý úkoly a dělají si ze všeho legraci? Tak ty máma dokonale zpacifikovala. Prosím, řekla do sluchátka. Nikdy se neohlašovala jménem. Ahoj, co děláš? Chechot na druhé straně. Peču koláče, řekla a chtěla zavěsit. Ježišmarjá! Když ty pečeš koláče, co potom dělá tvoje žena? Mámě došlo, že vtipálkové považují její alt za mužský hlas. Podívala se na tátu: Co by! Leží na gauči. Fakt? A ty to tak necháš? Podívej, ona péct a vařit neumí. Zato umí jiný věci. A jaký? Nosí mi domů dost peněz, je to pěkná holka (táta se začal nadzvedávat) a za všechno mě pochválí… Teď mě 7
napadá: kdybyste mi s těma koláčema pomohli, pár byste jich dostali. Po chvíli mlčení: Hele, my to taky neumíme. Čau.“ Katce svítí v opuchlé tváři oči. Je k nezastavení. „…a pamatujete, jak jí nadbíhal profesor z průmyslovky? To bylo už po tátově smrti. Pořád ji jako potkával. Chtěl jí nosit nákupy a chlubil se slušným důchodem. Pak na ni začal i zvonit a zvát se na kafe. A máma mu řekla, že o kouli na noze nestojí.“ Tak prrr. Tak to nebylo, říkám. Ale moje slova jsou lehčí než pára… Vídal mě prý léta, ale nikdy by si netroufl… Až když jsem byla vdovou, když nechal ohleduplně vyprchat můj smutek. Bože, takový ťunťa s žilkovitým nosem a rozšmajdanými botami! Netušil, že já bych neměla zájem ani o Alaina Delona! Tehdy jsem mu řekla: Milý pane Raku, můj čas patří divadlu. Urazil se. Ale na pohřbu byl. „Ráda byla veselá, to jsem si všiml,“ říká režisér Štika a vyklepává dýmku. „To jo, ale už to nebylo to, co dřív. Když jsme hrávali karty, slzela jsem smíchy. Jak ta dokázala ponoukat svýho muže! Stačilo jedno její slovo a měl skoro infarkt. A když jsme hrály proti mužským a vyhrávaly, šílel. Ona se jen smála,“ vzpomíná Hana. „A když vyhrával on?“ „Tak se smála taky. Hrála pro hru, ne pro vítězství.“ Přikyvuju, ale nikdo to nevidí. Jak lehké bylo rozlítit Rudolfa! Nic ho neponížilo tak jako prohra. 8
Já hrávala ledabyle. Když mi karty přišly, vykládala jsem; když ne, nevolala jsem je. Nevzývala jsem Kartiboha jako Rudolf, neťukala jsem pro štěstí na hromádku, nešilhala sousedovi do karet. A přece mi trumfy přicházely. Hrála jsem s lehkostí a úsměvem. Kartibůh mě miloval. Bývala to zábava nad zábavy… Vidím silné Rudolfovy prsty, otřepané karty a mlsný obličej se záluskem na žolíky. A jeho šílený vztek, když jsem nenadále zavřela hru, to třísknutí kartami o stůl, až se rozletěly na všechny strany. Kde jsou ty zimní grogové večery? A kde ty letní s červeným vínem a mraky komárů? Zůstaly ve volnovské vile a na její zahradě. „Měla pružnýho ducha,“ říká Hana. „To bych řekl,“ ťuká Katčin Pavel na stolek mezi křesly. „Co se jí nelíbilo, prý uřezala…“ „Bylo mi deset a Olinovi sedm! A byli jsme nadšený modernizací nábytku,“ přidává se Katka. Má pravdu. Dětem se líbilo snad ještě víc než mně, že stolku mezi křesly zmizel husí krk lampy, že jsme dvě hodiny pilovali čelo dubové manželské postele… „Ale kredenc už nechala předělat s tátovým souhlasem. Docela dobrý, ne?“ ukazuje na kuchyňskou linku. Smuteční hosté obhlížejí můj byt jako výprava na zámku. Ach, nechte už těch řečí! O tom, jak jsem Rudolfovi vrazila facku, když byl ve vaně (co vy víte, za co), jak jsem jednou přesedla na vlak jedoucí opačným směrem… Sochorka zrovna drnčí smíchy. Nechci to už poslouchat. 9
Je pochmurný listopadový den. Jste tu všichni; všichni mí živí. Sedíte v mém bytě pod zářícím pětiramenným lustrem, – ano, je to ten po Němcích. Vaše nepřezuté nohy spočívají na prošlapaném peršanu stejného původu. Ještě můžu vidět vaše zarmoucené tváře; plní se chlebíčky a dorty. Nebyl to špatný pohřeb: polovina lidí z baráku, ochotníci, pár učňů. Byl to důstojný obřad se slovy uznání profesionálního řečníka a svíčkovou „U lípy“. Doma potom jen ti nejbližší a ti, co se vnutili. Ze zvědavosti. Můj skon potvrdil mou teorii, že většina lidí umírá v měsíci (nebo alespoň v ročním období) svého narození. Jen jsem si nemyslela, že to bude tak brzo. „Za týden by jí bylo čtyřiačtyřicet,“ vzdychá Katka a krájí bábovku. „Měla jsem pro ni připravený dárek.“ Tak ten ti, holka, zbyde. Rozdělte si všechno, co jste mi kdy darovali. Nejsou to moje starosti. Ty své jsem si už odžila. Jsem smířená. Jen chci vědět Kdo a Proč. Jak dobrý jsem měla pocit na konci svého prvního divadelního vystoupení. Dlouhá děkovačka. Opona. Šampus a cinkání sklenic. Gratulanti a příbuzní. Pan režisér Štika trhal na malé kousky týdeník „Nový zítřek“ a útržky házel nad hlavu – padaly na prkna podlahy jako potřísněný sníh. Sledovali jsme jejich let, setřásali je z ramen, lovili je v šampusu. Osvobozovalo nás to. Stála jsem na kraji jeviště… Bylo to vystřelení do vesmíru. Padala jsem. Před očima mi neproběhl celý život; jen děs a zklamání. Ve vteřině konečnosti myšlenka: tak to je všechno? Ležela jsem v orchestřišti, krk propíchnutý stojánkem na noty. 10
Všichni věřili v nešťastnou náhodu; jen já ne. „Byla rozrušená tím článkem,“ říkali. Stalo se to po premiéře hry „Tichá smrt“ dne 23. listopadu 1969. Strčil do mě někdo? Vybavit si tu chvíli je těžší než přivolat ranní sen. Kdo a proč se mě chtěl zbavit? Ublížila jsem někomu? Vracím se do svého života se záměrem na to přijít.
11
2. Vstup do krvavé jeskyně Svůj osud jsem vložila do rukou lehkomyslného bonvivána. Hocha vzešlého z chudoby. Snad proto se po válce hnal do pohraničí. Doba byla plná nadšení. Slavnosti, projevy, průvody. Rudé prapory a oslavné písně. Budování nového světa. Moje prsa s odznakem Svazu české mládeže se dmula radostí. Svou víru v lepší příští jsem demonstrovala recitací a zpěvem v továrnách a školách. Spolu s ostatními svazáky, samozřejmě. V létě roku 1945 jsem odjela na týdenní žňovou brigádu do pohraničí. Korba nákladního auta a zpěv modrých košil, nedbajících ostrých větrů… Matčina nelibost: Kdybys seděla na prdeli! To tak! Po směně ve fabrice třídit v zatuchlém rodičovském krámku tužky a večeřet olomoucký. Ne! Na světě jsem opět ráda, já radost mám a chci se smát, to proto, že zas vidím plát světla promenád, zpívala v rádiu Vlasta Průchová. Bylo mi devatenáct a byla jsem připravena. Na světla promenád i na Kaděru, organizátora naší brigády. V pohraničním Volnově byl domorodcem. Už dva měsíce. „Brigádníků je málo, musíme si vás hýčkat,“ říkal s pohledem upřeným na mě, když rozdával svačiny. Ach, Kaděro! Při prvním setkání jsem se měla otočit a utíkat. Ale já to neudělala. 12
Mé naivitě se zalíbila tvoje autorita a tmavé vlasy, mé potřeštěnosti tvoje vážnost. Kéž bych se tehdy zamyslela alespoň nad tvým jménem! To křestní ti sudičky vybraly z červené knihovny. Dalo ti šarm, mužnost a ambice. Ale Kaděra? Tohle příjmení mě mělo varovat před lehkomyslností a poživačností. Protože jméno obklopí každého svou aureolou, sevře ho do ní a nepustí. Okouzlil jsi mě. Snad i proto, že ses po mně nesápal. Za teplých večerů vonících mateřídouškou jsi mi vyprávěl o souhvězdích nad hlavou a šťastné zemi pod nohama. Svět nám skutečně patřil. Pak mě překvapila tvoje prudkost a temperament. Zkomplikovala jsem ti život – musel sis mě vzít. Stala jsem se Věrou Kaděrovou. Tou, která ti věřila (alespoň podle křestního jména) a nesla tvoje příjmení. Ať už znamenalo cokoliv. O tři měsíce později jsem vyměnila malebné středočeské město za městys kdesi na konci světa. Nebezpečného světa. Alespoň tak to brali moji rodiče. Loučení s nimi bylo náhle trudné: matčin křížek na čele a tátův stisk: „Kdyby něco, víš, kde nás najdeš…“ Cestovala jsem vlakem a byla to osamělá listopadová cesta. S kufrem a s osvědčením o státní a národní spolehlivosti kapse. S chutí svatebního dortu z umělého medu, margarínu a ječné mouky v ústech. Dřevěná lavice vlaku mě tlačila a nohy zábly. Za okny mlha. Od Turnova dřevěné domky s nízkými podezdívkami. A drc, drc, drc. Kopce, lesy, louky. Maminčina svačina v kostkovaném šátku. Osamocené baráčky. Za městskými nádražími vysoké zděné vily. Budu v jedné takové bydlet? Ne, v téhle ne; raději v té 13
s věžičkou, hrála jsem hru sama se sebou. Rudolf přece psal, že tam na mě čeká zařízený dům… Dům v sedmitisícovém městečku. „Je bez tebe pusté,“ stěžoval si. A já se v duchu smála: jak by ne, když je po odsunu! Pamatovala jsem si na udržované domy a úhledné náměstí. To nebylo město chudáků, měli co odkázat. V továrničkách už vládli národní správci; textilka a sklárna byly znárodněné. Místní živnosti přebírali přistěhovalci, ale pořád jich bylo málo. „Musíme rozproudit nový život ve starém městě,“ opakoval Rudolf, až jsem měla pocit, že sňatkem se mnou plní vládní úkol. Nádraží ve Volnově bylo prázdné. Rudolf na mě nečekal a já táhla těžký kufr sama. Dlouhá pustá ulice, spadané listí. Roh dlážděného náměstí a rozkročená růžovobílá radnice. Tady můj muž pracuje. Kamenné schody, tmavá chodba, zavřené dveře. Ale já nemusím číst jejich vizitky, poznávám Rudolfův hlas: „Teď se musí dělat v továrnách, ne v živnostech! K čemu další hostinec? Ale… Před válkou se tu jistě uživil… Ne, na tuhle živnost povolení nedostanete.“ Zaklepala jsem a vstoupila. Rudolf za psacím stolem ztuhl. Bylo to legrační: ruce mu zůstaly rozpažené, pohled upřený. Ve vteřině se změnil z vládce v poddaného. „Ty už jsi tu?“ koktal. „Já myslel, že až zítra…“ „Přijdu jindy,“ ozval se jeho návštěvník, „ale přijdu zase.“ „Tak to je úplně zbytečný,“ odpověděl Rudolf a pak se odmlčel, dokud chlap nezavřel dveře. Objal mě: „Věruško, mě to tak mrzí, že jsi musela 14
z nádraží sama! A s tím kufrem! Jak jsem to mohl tak poplést?“ Posadil mě na židli. „Teď ti to vynahradím. Uvidíš. Počkáš tu chvíli?“ Pokrčila jsem rameny. U dveří se obrátil a našpulil pusu k polibku: „Hned jsem zpátky.“ Proč bych nepočkala? Prošla jsem se místností. Zdobený psací stůl, na něm onyxová psací souprava a letovaná lampa s barevným sklem. Na stěnách zimní krajinky. Tak tady je Rudolf vládcem. Mocným vládcem. Stačí mu mávnout rukou… a živnost není. Nepochybovala jsem o něm. Co dělá, dělá správně. Poslechl výzvu vlády a šel do nebezpečí. V Sudetech se přece stále vyskytovaly různé bojové skupiny! Vrátil se a řekl: „Pojď!“ Do jedné ruky vzal můj kufr, druhou si zapínal kabát. Venku stál vojenský džíp. „Je německý.“ Jistě. Všechno je tady německé! I vzduch, který dýcháme. Jeli jsme přes náměstí. Ulice pak vedla do kopce kolem pěkných vilek se širokými chodníky. Zastavil asi v polovině, před domem porostlým červeným psím vínem. Se zahradou a masivním kovovým plotem na vysoké podezdívce. „Tak, jsme tady,“ řekl a zatáhl ruční brzdu. „To je ono?“ Ve vnitrozemí byl velký nedostatek bytů a já doufala ve slušné bydlení, ale tohle… Byl to nejhezčí dům v ulici. „Samozřejmě. Mám dekret.“ Vytáhl dva klíče na kroužku. Tím větším odemkl těžkou branku. Druhým vstupní dveře s kulatým okénkem. 15
Malá veranda – a ach! Hala obložená tmavým dřevem. A schodiště do patra. Dýchl na mě chlad. Otřásla jsem se. „Hned půjdu zatopit. Alespoň v kuchyni. Zatím si to tady prohlídni, však se neztratíš,“ pohladil mě a zmizel. Byl to jen chlad, co mě roztřáslo? Vyhnanství předchozích obyvatel mě přece netížilo. Dostali, co si zasloužili. Zula jsem si boty a vydala se na průzkum. Byt na mě udělal dojem. Tolik se lišil od mého domova! Žádná prkenná podlaha s odřenou kredencí a plechovým lavorem v kuchyni. Tady voněl sváteční koňak a nedělní kakao. Černé závěsy se zlatě vyšívanými ornamenty kolem oken pokoje. Perský koberec. Oválný stůl s jemně háčkovaným ubrusem. Šest čalouněných židlí s ratanovým výpletem. Pohodlný gauč. Sekretář s prosklenými půlkulatými dvířky. Sloupkové hodiny. Obrazy. Socha milenců z červeného kamene, snad půlmetrová. V ložnici zelený plyšový koberec s růžovými kytičkami. Černě obložená koupelna se splachovacím záchodem. Nemyslela jsem na ruce, které se těch věcí dotýkaly. Byly pro mě. A přesto jsem uprostřed takové krásy prožila nejhorších sedm let života. Večer jsme strávili v kuchyni, která se dala nejrychleji vytopit. U stolu s masivní nohou, na čalouněné rohové lavici s opěradlem tvarovaným podle okenních rámů. Nábytek byl zakázkovou prací jen pro tento dům. „Kdo tady bydlel?“ „Jeden esesák s rodinou. Pacholek, co vraždil naše lidi.“ Nemyslet na to! To zlé bylo za námi, tak proč si kazit první večer? 16
Povídali jsme si a pak jsem se ráda poddala jeho rukám. Všechno bylo tak nové a vzrušující. Ráno bylo podmračené a já se po Rudolfově odchodu cítila osamělá. Euforie byla pryč. Místo ní kocovina z očekávání a nadšení. Pod krkem mě držel stesk. Neměla jsem chuť prohrabávat skříně, prohlížet nový majetek. Stěny domu na mě padaly. Potřebovala jsem čerstvý vzduch. Ostatně, ve spíži nebylo nic k jídlu a Rudolf mě odkázal na konzum v ulici pod námi. Byla jsem u vrátek, když se za mnou ozvalo: „Mladá paní!“ Otočila jsem se. U plotu dělícího zahrady domů stála žena středního věku. V šátku a zástěře. Ach bože, tohle jsem nesnášela: šátek a zástěru. Atributy domácích nucených prací. Symboly sedávání v koutě a nedbalosti. Možná proto, že moje matka svlékala zástěru až před spaním… Zastavila jsem se s nevrlým výrazem v obličeji: „Ano?“ „Já jsem Čiperková. Bydlím vedle vás.“ Naznačila jsem úsměv. „Musím vám říct,“ zkřehlé prsty držící se plotu jí bledly chladem, „že ve vašem domě toho dost chybí.“ „Mně se zdá, že přebývá,“ řekla jsem a chtěla jít. „Počkejte! Asi tak před měsícem, to jsme tu byli krátce, ten můj dělá u SNB, sem jednou přijelo auto a v něm náš voják. Československý důstojník. Měl uniformu, víte? A za chvíli nosil do toho auta z vašeho domu kufry. Tři a velký jako lodě. Byla jsem sama doma a ptala jsem se ho, jako na co to nosí. A von prej že tu v létě bydlel a nechal si tu nějaký věci… Myslíte, že mě napadlo, že krade? To až když se nás vyptávala správní komise.“ 17
Byl to pro ni jistě vzrušující fakt. Senzace. Nepříjemnost, která se stala někomu jinému. „Podívejte se, paní Čiperková! My jsme sem nepřišli za majetkem. Jistě, je to ostuda. Co zbylo, to řádně odkoupíme od národního výboru.“ Stiskla rty. Nejistě si uhladila zástěru upracovanou rukou. Znala jsem to gesto. Sakra, to jsem nezačala dobře. „Ale děkuju vám, že jste mi to řekla.“ Já husa bych si udělala nepřítele hned z prvního člověka, kterého jsem tady potkala. Večer mi Rudolf sousedčinu zprávu potvrdil. „Náš“ voják se napakoval a zmizel. Ale tím zájem o dům nekončil. Třetí den dopoledne zvonek. Zrovna jsem se pustila do gruntování. Věděla jsem, že dokud každou věc v domě neomyji nebo neotřu, nebude moje. Nerada jsem se vysoukala ze spodního regálu kredence a s povzdechem zamířila do verandy. Teď na tebe, Čiperková, nemám čas. Okénkem vchodových dveří jsem uviděla starou paní s bílou páskou na rukávu. Ženská z odsunu. Mezi dveřmi jsem zavolala: „Co chcete?“ „Já vás moc prosit… Já jsem Friedrichová a žila tady dvacet let. Brzo nás odvézt do Německa. Moc a moc potřebovat tu, no, peřinu. V noci je zima.“ Její „eř“ bylo k popukání. Šla jsem k vrátkům. 18
23. ledna 1969 v dopoledních hodinách… Ani slovo vomluvy nebo lítosti. Umí si někdo představit, jak těžký bylo to naše znovuzvykání? Jak zbytečný a bolestný? Jak mám Lence vysvětlovat, že byla rok v děcáku? Pro nic za nic!? Pro jednu zlou bábu? Na tom jevišti mě neviděla. Alespoň jsem se vo to snažila. Byl to okamžitej nápad. Hledaná příležitost. Zrovna sněžily ty papírky… Když mě uvidí, popřeju jí k premiéře, ušklíbla sem se. Byla ke mně zády a bokem k orchestřišti; na samým kraji jeviště. Za mnou nikdo. Šla sem k ní a loktem do ní pořádně strčila. Nelituju toho. Nic lepšího sem v životě neudělala. Jakub Kuba se zvedá: „Děkuju za pohoštění. Mám ještě nějaké povinnosti…“ „My už taky půjdeme. Lenička by za chvíli zlobila,“ dopíjí Vitáčková kafe. „Doprovodím tě,“ říká Katka. Bože na nebi! Tak to byla ona! Kvůli takové maličkosti! Jaké hloupé déjàvu jsem to tehdy zažívala? Oči a vlasy má Vitáčková po mámě. Po Jarce Kovandové. Najednou vidím minulost v souvislostech. Proč mi nic neřekli? Copak bych je sežrala? A Katka, moje Katka teď drží moji vražedkyni kolem ramen… To bolí. Doufám, že to neví… Nemůžu nic. Jen odejít za Olinem.
174
Obsah 1. Smuteční hostina / 7 2. Vstup do krvavé jeskyně / 12 3. Smuteční hostina / 47 4. Potopa světa by mě tolik nebolela / 51 5. Smuteční hostina / 87 6. Bylo to čím dál stejnější / 91 7. Smuteční hostina / 130 8. Všechno bylo špatně / 139 9. Smuteční hostina / 166
175
