SENIO.CZ AMIKO
tištěné vydání
ročník 6, 2/2007, listopad 2007
dost hodin a jsem uchvácen. Ale nejsem IT-gambler, pejskové o procházku nikdy nepřijdou a oheň v kamínkách o své třísky a polínka také ne. Nelze jen sedět a hledět – rozumný surfař se včas zvedne a pohybuje. Mohlo by se zdát, že posouvání textů na ploše obrazovky tlačítky klávesnice snadno nahradí obracení listů v knize. Je to pravda. Přesto knihu vidím jako záležitost soustřeďující ponejvíce jednu tématickou oblast myšlenek do celku, ale zároveň umožňující dostat se k potřebným detailům ve vteřině. V tom je IT zřetelně pomalejší. A navíc – kniha může být s námi kdekoliv doslova po kapsách či po rukou a nemusíme mít obavy, že vyhasne baterie. Ještě něco. Když jdu spát, nemohu si položit elektronickou aparaturu vedle polštáře a surfovat, natož si ji zasunout pod polštář, když se mi klíží víčka. Zato knihu ano! A když se v noci probudím? Žádné obavy, mám lože u knihovny. Jen hmátnu a mám výborné osvěžovadlo mysli. Otevřu, vidím sice, že čtu, co jsem už četl. Ale jsem šťasten, že jsem poznal, že jsem to už četl. A v knize mám přece také vynikající uspávadlo. Ani se nemusí ozvat Hajaja z našeho mládí, jak báječně se s knihou usíná! Než bych vypnul windows to by trvalo a probudilo by mě to. A co víc – s knihou pod hlavou vždycky mohu doložit, tak jsem vzdělaný, vždyť ležím v knihách. V PC se ležet nedá, tlačil by. Radím svým spoluvrstevníkům – ať vám vaši úspěšní potomci dají k svátku PC. Nebraňte se, naučíte se to a váš život to obohatí. Čas bude k svému závěru lépe utíkat. Ale chcete-li i dobře spát, přisuňte si gauč ke knihovně a hmátněte a čtěte. Knihy máte nad hlavou!
STAŘEC A SAUNA (25) Knihy nad hlavou (z oddílu Blogy sedmého dne) To by si bylo, takhle si ležet v sauně a číst. Za touhle stěnou mám miniexpozici Národní knihovny, stačilo by jen sáhnout. Koryfejové sauny by se ale na mě podívali skrz prsty, takový saunofil a on ruší posvátný klid, Čecháčku, když jsi v sauně, tak se saunuj, hyvää peyvä. Relaxuj, tonizuj, ale nezamáčej si tisk potem a vodou. Mají pravdu, bratři z Kalevaly, saunuji, ale hned jak skončím, hup na pohovku a knihu do ruky. Krásně jsem si to zařídil. Hned za zdí od sauny skutečně mám knihovnu. Její uspořádání může být zajímavé. Z její dolní uzavřené části jsem vytvořil Pandořinu skříňku; mezi námi řečeno – oproti jejímu bájeslovnému pojetí jde v mém podání jen o uschovaný (bohužel však nevychovaný) nepořádek. Aby to má drahá neviděla, zcela jednoduše jsem to zakryl – přistrčil jsem ke knihovně gauč. Tam už se bude moci jenom o jarním úklidu. A také možná před Vánocemi, bude-li to potřeba. A ejhle, kde se vzal tu se vzal nový námět, jak obelstít stará kolena! Celý život jsem snil, jak si v důchodu přečtu všechny knihy, které jsem si pořizoval a ještě nepřečetl. Nyní je mám nad hlavou. Stačí jen zvednout ruku a člověk je překvapen, jaké poklady najednou nahmatá. Tu Hemingwaye, tu Voltaira, ale i Jiráska a Hrabala tam mám. Jistě může být toto náhodné hmátnutí k smíchu. Ale v bezesné noci vysvitne něco zcela jiného než je pouhé seřazení knih do polic knihovny. Jejich obsah. V otevřených stránkách najednou vidím, jak ti staří z dávných dob dovedou nám starým z těchto dob dokonale ukázat, jakými jsou dnešní mladí pouhými epigony jejich myšlenek, tvárnosti slov a pestrých námětů. Technika není vůbec rozhodující pro popis charakteristiky člověka, bohužel však zkresluje a tím ochuzuje. Poznají to mladí? Trochu pošetilá slova v době rozmáhajícího se internetu a jeho neskutečných komunikačních a vzdělávacích možnostech. Prosedím u obrazovky
Erazim KOHÁK
KÁZÁNÍ 28. 10. 2007 v Moravči Poslyšte II. čtení Písma, Matouš 5, 43–48 V Kristu sestry a bratří, milí přátelé. Dnes je dvacátá první neděle po Trojici a to je tradičně neděle, kdy děkujeme za boží dary v tom nejhmatatelnějším smyslu, za úrodu, za obilí, za sklizené brambory nebo aspoň za houby, které v září
1
konečně začaly růst. Jenže v dnešním čtení, jak nám je doporučuje evangelický lekcionář, o ničem takovém ani zmínka. Slyšeli jsme slova evangelia. Byly to známé, problematické verše o milování nepřátel a těch, kdo nás utiskují a nám se protiví, čili novodobou češtinou, staví se proti nám. Pak jsme tu měli čtení ze Starého zákona, ve kterém Jeremiáš radí zajatým sionským, aby se zabydlili v exilu a dokonce se ženili či vdávali za své dobyvatele. Či aby to bylo adresnější, skažime po ruski, zachvatčiki. O úrodě je tam jen tolik, že zajatí izraelští mají vysazovat stromy a jíst jejich ovoce. Pro kázání nám lekcionář vybral další známé verše o milování. Toto jest přikázání mé, abyste se milovali ve spolek. No, je to hezké a přečteme si to na konci kázání. Jen moc objevné to zrovna není a o Díkůvzdání za sklizeň to už není vůbec. Ke dnešnímu čtení patří ještě epištola, která se nám do liturgie jaksi nevešla. Ostatně ji znáte. Je to Pavel k Efezským, o tom, že si máme podpásat bedra pravdou a nasadit pancíř spravedlnosti, jak je nosili římští vojáci. A v tom že máme svážet úrodu a chodit na houby? Nějak se nám to dneska moc nerýmuje. A k tomu všichni víme, že dneska není jen Den vzdávání díků za úrodu, nýbrž že tato neděle připadla na slavný 28. říjen. To přece není žádný obyčejný den! Kokardy, jásot, na praporu prapor … pamatujete? I pejsek a kočička to slavili. A v našem čtení ani slůvko o tom. Že by si to Pán Bůh popletl?
v bavorských kapličkách a teď někdy i našich. Věřící tam vroucně děkují Bohu, že svým zásahem zázračně zachránil třeba synka, když do stodoly uhodil blesk – či nověji, při strašlivé autonehodě. Zdá se to jasné: v té nehodě – byla to čelná srážka osobního vozu s míchačkou na beton při osmdesátikilometrové rychlosti – přece nikdo nemohl přežít. Musel to být zázrak, že malý Petříček vyvázl bez zranění. Pán Bůh ho měl rád, držel nad ním ruku. Jenže co potom jeho sestřička? Ta zemřela ve strašlivých bolestech pomalým upálením v hořícím voze, sevřená zborceným kovem. Znamená to, že Aničku Pán Bůh neměl rád? Že o tom uvažoval a rozhodl se, že Aničku nezachrání, ač by mohl, stejně jako Petříčka? Že prostě nechtěl? Nerad bych tuto představu domýšlel do důsledků. Co by vypovídala o milionech obětí našich válek, o milionech židů a nejnověji přes sto tisících Iráčanů! A co by vypovídala o všech nacistech, kteří se v argentinském exilu nebo přímo ve
Možná bychom měli číst znovu, a trochu pozorněji. Podívejte se nejprve na naše dnešní evangelium. To jsme četli docela nedávno, jen nás tam tolik zaujalo to milování nepřátel, že jsme přehlédli něco jiného. Ježíš nás tu vyzývá, abychom byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích. Tedy abychom byli jako Bůh, kterého si poněkud opovážlivě dovolujeme oslovovat Otče náš. Vysvětluje nám, co to znamená. Přečtěme si to ještě jednou: abyste byli synové Otce svého, kterýž jest v nebesích, nebo slunci svému velí vzchoditi na dobré i na zlé a déšť dává na spravedlivé i nespravedlivé. Zamyslete se nad tím. Ježíš tu říká, že Bůh není nacionalista! Češi mu nejsou milejší než Němci nebo Rusové, evangelíci než muslimové. Všem stejně svítí boží slunce, na všechny stejně padá boží déšť – a všechny pokrývá stejná nekonečná milost boží, i když si to většinou neuvědomují. Bůh nemá zvláštní oblíbence. Opravdu nemá. Ani české evangelíky. Tvrdáť jest tato řeč, píše evangelista Jan [J 6,60], kdo ji může slyšeti? My sotva. Jsme příliš zvyklí věřit něco jiného, že Pán Bůh nadržuje těm hodným. Protože se sami považujeme za hodné, připadá nám to docela spravedlivé. Jenže zamyslete se někdy nad votivními obrázky
Spolkové republice beztrestně dožili spokojeného vysokého věku – byli snad oni ti dobří? Ne, taková představa se příčí celému duchu Ježíšova kázání na hoře, ze kterého jsme dnes četli. Potřebujeme k tomu přistupovat jinak. Bůh není „spravedlivý“ tak, jak si spravedlnost představují lidé. A ještě štěstí! Kdyby Bůh byl tak „spravedlivý“, byli bychom na tom zatraceně špatně. Je mezi námi někdo, kdo by mohl hodit prvním kamenem? V bibli čteme něco jiného, že všichni zhřešili a nedosahují slávy boží. Jako bychom to dobře nevěděli! Ještě štěstí, že Bůh není „spravedlivý“, že je… že je… – co vlastně je? Když se podíváme na dnešní evangelium a zamyslíme se nad tím, co Ježíš očekává od synů Otce svého, nevyzní to, že Bůh chce vymáhat lidskou „spravedlnost“ s odměnami a tresty. Vyzní to asi tak, že Bůh štědře tvoří, rozdává plnýma rukama, jako vinař, který najímal dělníky na vinici v podobenství o Království božím u Matouše [Mt 20,1–15]. Nevypočítával, kolik kdo odpracoval. Všem dal po denáru, tedy obvyklou dělnickou celodenní mzdu. Nestrhl těm, kdo celý den v horku a prachu pracovali. Jen dal stejně i těm, které najal až hodinu
2
před koncem pracovní doby, prostě proto, že i oni to potřebovali. To je, co vyznívá z našeho evangelia, ta nekonečná štědrost Boží. Bůh štědře tvoří a vypouští své stvoření do života. Že se pak vzájemně okrádáme, pomlouváme a ohrožujeme sebe i své drahé nepřiměřenou rychlostí, to je naše dílo. Bůh nás ovšem neopouští. Připravil pro nás svět, kde bychom mohli s trochou ohleduplnosti a dobré vůle žít v míru se sebou i se světem. Zůstává s námi pro každého, kdo se k němu obrací. A k tomu nám dává návod, jak na to. Poslechněte si: „Slyšeli jste, že říkáno bylo, Oko za oko, zub za zub. Jáť pravím vám, abyste neodpírali zlému, ale udeří-li tě kdo v pravé líce tvé, nasaď jemu i druhého. A tomu, kdož se s tebou chce souditi a sukni tvou vzíti, nech mu i pláště. A nutil-li by tě kdo míli jednu, jdi s ním dvě. A prosícímu tebe dej, a od toho, kdo by chtěl vypůjčiti od tebe, neodvracuj se [Mt 5, 38–42]. Takový je návod pro život ve svobodě synů Božích. Že je to nepraktické, že takhle se žít nedá? Ale ano, jen potřebujeme číst pozorněji. Vraťte se na chvíli k tomu čtení ze Starého zákona, kde prorok radí zajatým, aby pěstili sady, stavěli domy, ženili se a vdávali a aby důvěřovali v Boha a jeho hledali celým srdcem svým. Tady přece nejde o kolaboraci s okupanty! Prorok radí zajatým, aby nevystupovali jako ublížení a ukřivdění, aby si nestěžovali na nespravedlnost, ale aby žili sebevědomě a plně, aby žili štědře, jako i Bůh je štědrý. Myslíte, že je těžké být štědrý z omezených zdrojů? Jistě, nemohu rozdávat, co nemám, jenže o to přece nejde. Jde o zásadní postoj života štědrého, tak jako Bůh štědře tvoří. Jde o to radovat se z daru života, radosti a otevřenosti. Jde o to, štědře dávat dál dary Ducha svatého. Rozdávat radost, dobrou vůli, úctu a lásku k všemu bližnímu, lidem stejně jako všemu stvoření. Ta rada zajatým siónským je rada nám všem: Neplakejte nad svým nespravedlivým údělem. Důvěřujte v Pána a žijte radostně, žijte štědře. O tom je naše čtení z evangelia, a ej, hle! o tom je i naše starozákonní čtení. Mimochodem, když už máme toho 28. října, zamyslete se na chvíli nad těmi skoro už sedmdesáti lety československé státnosti. Žili jsme radostně, žili jsme štědře? Někdy ano, třeba když jsme přijímali běžence z Německa po Hitlerově nástupu k moci nebo když jsme sbírali na Konto Míša. Ale nemyslíte, že daleko častěji jsme vychutnávali pocit ublížení a ohřívali se nad ohníčkem svého ukřivdění? Ublížeností jsme si ospravedlňovali svou vlastní malichernost, svou závistivost, svou mstivost. Ano, trpěli jsme. Dynamika světových dějin nám nepřála. Ale pomohli jsme si tím, že jsme se mstili a záviděli? Nebyl by náš život daleko lepší, kdybychom dokázali štědře odpouštět a štědře rozdávat? Kdybychom
dokázali Bohu důvěřovat a plně, štědře žít, jak nás k tomu Ježíš vyzývá v dnešní četbě z evangelia? To jsou otázky, které tu řešit nebudu. Ty potřebujeme řešit sami, každý z nás, v soukromí svědomí a modlitby. Náš úkol zde, v tomto shromáždění, je slyšet slovo Boží a ve Večeři Páně přijmout ujištění, že boží milost umožňuje to, co boží slovo žádá. Vraťme se tedy k tomu slovu. Čtení z evangelia a čtení ze starého zákona už rozumíme. Obojí je o důvěře v Boha a o životu štědře otevřeném. Na rozdíl od života z ublížení a ukřivdění, život z boží milosti je život ze štědrosti a ve štědrosti. Jistě, v mezích možností, leč jde o základní přístup. Štědře lze žít, i když nemám, co bych rozdával, mimo úsměv, radost a lásku. Co potom s tím textem z epištoly k Efezským 6,10– 17, který jsme ani nepřečetli? Tam naši pozornost zas odvedla ta římská výzbroj, pancíř, štít a také lebka spasení. Z toho jsem kdysi v nedělce dlouho nebyl moudrý, až mi pan farář Šoltéz blahé paměti pověděl, že lebka byl v dobách kralických název pro přiléhavou kulatou helmu – a že o to vůbec nejde. To důležité přichází na začátku, v desátém verši, kde apoštol píše, posilňte se v pánu a v moci síly jeho. A pak ještě něco, že naše zápolení není proti tělu a krvi, proti konkrétním jedincům, které bychom mohli opuncovat jako teroristy nebo osu zla a rozbombardovat na padrť, nýbrž proti duchovním zlostem vysoko. Apoštol poukazuje, že problém není ten či onen „nepřítel“, nýbrž celý postoj, který lidské obcování chápe jako střet. Nebožtík Lenin tomu říkal bojový postoj, ale nezemřelo to s ním. Proti postoji zloby a boje nelze bojovat záští a silou, jen docela jiným postojem. No, a o tom už byla řeč: postojem důvěry a štědrosti, životem štědře otevřeným tak, jako je štědře otevřená boží milost. Tu to máte. Všechna tři naše čtení směřují z různých stran k témuž, k životu důvěry v milost boží a k životu štědrosti, kterou nám umožňuje síla Ducha svatého. Když si to uvědomíme, pak čtení, které lekcionář předkládá jako podnět kázání, už nezní jako něco z docela jiného soudku. Přečtěme si část Janova evangelia 15, 9–17, končící slovy: „Toto přikazuji vám, abyste se milovali vespolek.“ AMEN
Iveta KOLLERTOVÁ DAJÍ NÁS SNAD DO IZOLACE!
Snílci, fantastové nebo optimisté – celá ta banda bláznů, věřící, že „vše zlé je pro něco dobré“, nedělají si z ničeho hlavu, na všechno mají řešení a ovládá je moře fantazie! Prý máme nereálný pohled na svět! Usmíváme se ve frontě, ačkoliv praktici nadávají ostošest. S úřednicemi jsme jedna ruka, nad daňovým přiznáním se jen pousmějeme.
3
Josef KRATOCHVÍL
Nejen podvečerní doba nám skýtá nepřeberné množství inspirací a scén. Z obyčejné situace dokážeme vymyslet román nebo příběh. Neznám hezčí čas, jakým je třeba noc! Pohled na hvězdy, kuňkání žab v rákosí a bledý měsíc, vytváří scenérii, hodnou zaznamenání. Přesto všechno k nám lid praktický shlíží jako na blázny. Kdo vidí človíčka, beroucího život jako jeden dlouhý nádherný sen – pochybuje o zdravém myšlení takového tvora. Dnešní doba brání fantastům a snílkům rozvinout všechny nápady už jen proto, že je okamžitě usadí onen praktik a realista. „Vrať se na zem!“ bývá ta z jemnějších vět! Ale proč? Život už takhle není peříčko, tak proč si občas nezablbnout a nehrát si se sny? A co vy? Do které kategorie patříte? Jste snad snílci a optimisté, věřící, že se všechno v dobré obrátí? Nebo jste praktičtí do morku kostí, usínající bezesným spánkem a s kalkulačkou na nočním stolku?
MACHŘI, FACHMANI, ŠMÁTKOVÉ A BÁJEČNÍ MUŽI TÁBORŠTÍ Báječní muži Zas jsme si po čase pustili ten skvělý anglický film z roku 1965 o průkopnících létání „Báječní muži na létajících strojích“. Ach, kolik neméně fascinujících mužů na Starém městě i po ostatním Táboře za mého dětství žilo! Sice nelétali, ale zato nebyli pouze na filmovém plátně, byli opravdoví a všechny jsem je znal! Jak jsem šťasten, často si říkám, že jsem vyrůstal právě za časů, kdy tito na slovo vzatí machři, šmátkové a fachmani žili a mohl jsem zažít být v jejich blízkosti. Jak fascinující bylo být tehdy klukem! Zdá se mi, že za těch dob bylo na všechno více času, že lidé nebyli vystresovaní a uhonění jako dnes. Možná proto byli ochotni dělit se o taje svého řemesla a klábosit třeba i s malým hochem. Ta radost, když vám jen dovolili postávat okolo a okukovat, jak se to či ono dělá. Bylo to zajímavé a strhující je pozorovat při práci a bezděky se tím od nich učit zručnosti, fortelnosti a neošizené práci. A ta slast, když vám později nechali doopravdy „přicmrdávat“, abyste třeba něco podali, podrželi či jim pro něco doběhli, byť třeba jen za roh „k Horovým“ s bandaskou pro pivo! Vyprávění, která následují jsou oslavou těchto jedinců, kteří se mi na celý život zapsali do srdce, a od kterých jsem se hodně naučil. It takes the whole village to raise a child. Tento výstižný výrok pronesla před časem Hillary Clintonová. Přeložit se to dá takto: „Ke zdárné výchově dítěte je zapotřebí celé vesnice“. Je zde myšleno, že na výchově se spolu s rodiči a učiteli značně podílí i celé okolí, že je třeba úsilí celého sousedství. O to víc na výchově dítěte, které vyrůstá bez otce a je vychováváno pouze matkou a starou pratetou. Tato vyprávění nebyla napsána najednou. Vznikala po řadu let. Jsou o borcích s velkým „B“. Některé jsem znal déle a lépe, takže toho šlo napsat více. Jiné jsem znal spíše letmo, ale i tak se vryli do paměti a do vzpomínek. Zastavme se nyní spolu u každého z nich. (více na www.senio.cz) Oakville, Ontario, Kanada, únor 2007
Milena KOMÁRKOVÁ ŠKOLNÍ STŘEPINY
Obyvatelé kolem naší školy stárli. Jejich děti odrostly a stěhovaly se na další sídliště. V Mostě se již dostavěla 16. ZDŠ. V naší škole dětí ubývalo. Ale poblíž Mostu v Chanově, kde bylo postaveno pro Romy celé sídliště i se školou, dětí přibývalo. Až se nemohly do školy vejít. Okres rozhodl, že děti, které s úspěchem projdou v Chanově 1. třídu, budou jezdit do mosteckých škol. A tak do naší školy přišly dvě 2. třídy po 16 žáčcích. Měla jsem už jít do důchodu. Bylo to nedlouho potom, co nám zemřel syn. Manžel ještě pracoval a já se bála, že na mě bude doma všechno padat. A tak jsem se nenechala přemlouvat a do jedné té třídy jsem šla. Nelitovala jsem. Již dříve jsem ve třídě mívala pár cikánů. S některými bylo trápení, ale většina jich byla dobrá. Překvapili mě mile rodiče, že všichni přišli na třídní schůzku a měli o děti velký zájem. Děti chodily do školy čisté, slušně se chovaly, dobře se učily. Přinesla jsem jim dětské knížky po našich dětech. O přestávkách si je prohlížely a na konci školního roku jsem jim je rozdala. Byla jsem s nimi i ve škole v přírodě. Při návratu už na nás rodiče čekali. Dostala jsem od nich velkou bonboniéru. Řekli: „To je do nás všech za to, že jste se nám starala o děti. Chtěli jsme vám koupit kytku, ale je pondělí a v květinářství nic neměli.“ Další rok jsem už zůstala doma. Občas se mi stalo, že jsem nastoupila do rychlodráhy a hned jsem kolem sebe měla klubko cikáňat. A jeden přes druhého vyprávěl co je nového doma nebo ve škole.
Stanislava KŘEPELOVÁ ABECEDA pro seniory k pobavení i k zamyšlení Alzheimer není náš přítel Bolest se nám nevyhýbá Cvičíme si tělo i ducha Času není nikdy dost
4
Dáváme své zkušenosti posluchačům Existence nás už netíží Finále se přibližuje každému z nás Go – go šou nám připravují sdělovací prostředky Horoskopy porovnáváme se skutečností Chůze je naše nutnost i potěšení Inteligence ani invence nás ještě neopustila Jaro vždy vítáme s úsměvem Konkurence se nebojíme Laskavosti rádi přijímáme Malomocní zatím nejsme Nástrahy překonáváme mnohdy se zaťatými zuby Ochotně pomůžeme potřebným Přátele vyhledáváme a velmi si jich vážíme Q bez I by nám bylo k ničemu Radujeme se z každé maličkosti Říkáme, co si myslíme Samotu nevyhledáváme – aktivně se jí bráníme Škola života nás naučila trpělivosti Tvořivosti se ani v seniorském věku meze nekladou Umění nás posiluje a citlivě je vnímáme Výchovu přenecháváme rodičům – spokojíme se s hlasem poradním Vnoučata jsou naším potěšením X krát se ve vzpomínkách vracíme do dětství Začít není nikdy pozdě Žijeme stále naplno
Po chvíli to už ta moje zvědavinka nevydržela a vyšplhala do nejvyššího patra našeho měkkoučkého bydlení. Chtěla jen opatrně vykouknout a obhlédnout situaci, když v tom ta baba začala bourat náš dům. Žena chtěla rychle utéct, ale nic naplat, uviděly se. Ta ženská začala cosi drmolit a bourala dál. Dům se otřásal, nebezpečí se rychle blížilo, proto jsem se rozhodl pro útok. Počkal jsem, až se dostane co nejblíže k našemu hnízdečku a pak jsem vyskočil proti ní – chtěl jsem ji pořádně vyděsit. My dobře víme, že stačí ukázat se, a ženské hned ječí jak pominuté, skáčou na stůl nebo utíkají ze dveří... Tuhleta potvora ne. Zařvala strašně, to jo, ale pak hned úplně zpřevracela a rozházela celý náš domov. Naše krásné pohodlné hnízdečko, které jsme si na zimu připravili pro sebe i pro naše děti! Běžel jsem pod skříň, kde se schovávala moje žena. Byla zoufalá a plakala. Utěšoval jsem ji, že ti lidé zase odjedou, že nás přece nenajdou...! Oni pořád něco brblali, šmejdili, bouchali dveřmi až konečně, po předlouhé době, šli spát. Ta ženská si lehla do postele, jako kdyby jí to místo patřilo! Pak už se rozhostila tma a ozývalo se jenom jejich hnusné chrčení… Měli jsme hlad. Chtěli jsme běžet do kuchyně, ale nešlo to, dveře byly zavřené. Stulili jsme se k sobě a snažili se usnout. Po chvíli jsme ucítili, že někde voní chléb. Ta libá vůně lákala, tomu vábení jsme nedokázali odolat. Objevila ho moje zlatá šmejdilka. Ležel na podivném tácku s drátky a omamně voněl. Varoval jsem ji, může to být léčka! Nedala si říct, prý bude opatrná. Zabilo ji to! Ten chlap hned vyskočil a moji drahou chudinku někam odnesl – ani rozloučit jsem se s ní nemohl! „Co si počnu? Co si počnu sám bez Tebe, můj líbezný kožíšku! Už si nebudeme spolu hrát, už spolu nevychováme děti... Ne, nechci bez tebe žít, ukončím svůj život tam, kde jsi zemřela ty, chloupečku můj jediný! Ale dřív než přijdu za tebou, pomstím tě! – Ta bába má tady v kořenáči nějakou zelenou trávu, zrovna se nad ní rozplývala, jak prý jí krásně roste... – Já ti dám, roste, ukoušu ji, uhryžu ty lupeny i kdyby mi to mělo trvat celou noc. Rozkoušu je na cucky! – Ale jak tam vyskočím, jak se k tomu dostanu? Musím dát pozor abych nespadl dovnitř, zpátky se nevyšplhám, našli by mne živého, to se nesmí stát. – Jde to kousat docela dobře, tak teď rychle, jeden, druhý, třetí... Fuj, dobré to není... – Budeš se divit, dámo, jak já ti tu nádheru rozcupuju, víc než dva lupeny ti tady nenechám! – Kůžičko, lásko moje, pomstil jsem tě, teď už můžu jít za tebou!
Elena MATUCHA POMSTA
Vyhlédli jsme si chalupu, kde bývá poměrně klid. Majitelé odjeli už koncem léta a celý podzim se tu neukázali. Prozkoumali jsme kuchyň a zjistili, že tu zůstaly zásoby, které nám budou stačit na celou zimu. Pak moje myšulka objevila pro nás pohodlný a teploučký pelíšek. Usadili jsme se. Žili jsme si klidně a spokojeně. Jednoho dne – bylo krásné slunné dopoledne – náhle zarachotil v zámku klíč. Strnuli jsme hrůzou. Ti lidé přijeli! Klidně si vešli, dupali, halasili, zatápěli v kamnech a přecházeli sem a tam.
5
...ten chléb tak voní... už jdu, už jdu... pacičko moje... kožíšku stříbrný... vousečku můj šedivý… …jen, jen trošičku přivoním... ochutn...“ Cvak.
peří, při sedění na zápraží, ve škole. Věřili jsme jim. K těmto pověstem lze přiřadit i báseň Jana Ev. Nečase z roku 1883. V době národního obrození přicházeli do cikhajského katastru vzdělaní lidé a k pověstem zaujímali zamítavý postoj, bojovali proti pověrčivosti lidu. Na zdánlivě tajuplných místech pomáhali organizovat kulturní pořady, setkání mladých i starších. Tak se stalo, že první velká kulturní a sportovní akce se konala dne 5. září 1889 na Žákově hoře „U starých milířů“. Na programu slavnosti byl zpěv, recitace, vyprávění a sportovní hry. Dospělým vyhrávala malá místní kapela. Na závěr byly děti obdarovány pečivem a uzeninami. „V 17. hodin,“ jak se píše v kronice školy, byla „nastoupena za růžové nálady cesta k domovu…“ Žákova hora přestávala být nadpřirozená, prostým lidem nedostupná. Sbližování s krajinou zbavovalo občany méněcennosti. I pozdější „Stromkové slavnosti,“ spojené s výsadbou stromků a keřů, posilovaly víru místních lidí v prostředí, zvyšovaly národní tužby. Místní občané postupně chápali, že pověst není vždy záznamem faktických událostí, ale výrazem lidových vědomostí o světě, pověrečných představ, fantazie, že byly podmíněny feudálními podmínkami života a situacemi, za nichž vznikaly a rozvíjely se. I když podstata je nám známá, rádi se k pověstem vracíme. Staly se součástí lidové kultury cikhajského lidu. Kulturní dědictví by nemělo být zatracováno, ale poznáváno a předáváno dalším generacím. Ze stejného důvodu považuji za užitečné zveřejnit výběr vyprávění cikhajského hospodského Petra Jokla. Jeho vyprávěčský styl i jeho vztah k životu je zajímavý. Vyprávění dává obraz o životě různých sociálních skupin, způsobu myšlení, jednání a charakteru lidí tehdejší doby. Vychází z prostředí, z osobních prožitků, okamžitého založení pisatele i z vyprávění jiných. Jde vesměs o skutečné příběhy ze života. Petr Jokl hovoří prostou řečí oné doby, nepoužívá vytříbených stylistických prostředků a formulací. Jeho vyprávění jsem neupravoval, ale převzal tak, jak bylo zapsáno v rukopisu. Do hospody za nim přicházelo mnoho lesníků, umělců, vysokoškolských profesorů, řadových lidí, kteří se na různé humorné historky těšili. Někteří si je zapisovali. O jeho vyprávěčských schopnostech hovoří i bývalý učitel místní školy, pozdější školní inspektor, Josef Herzog či báseň novoměstského lékaře Jana Karníka. Petr Jokl zemřel 30. 12. 1950. Nepochybně je jeho vyprávění kulturním činem, stejně jako vzpomínky učitele Josefa Herzoga, spisovatelky Terezy Novákové či zápisky a verše básníka Petra Křičky, kteří navštěvovali místní lesní porosty. Lesy, studánky, život lidu, se staly předmětem jejich pozornosti.
Rudolf HEGENBART
POVĚSTI Z CIKHÁJE A JOKLOVO VYPRÁVĚNÍ V MLUVĚ MINULOSTI Cikháj, jejíž pole a louky rozkládají se na svahu mírně k jihu skloněném, chráněna je od větrů severovýchodních Žákovou horou a pobočnými jejími hřbety, od severozápadu kryta je Tisůvkou. Poněvadž hlinitopísčitá půda je dosti úrodná, daří se tu dobře žito, jař, oves, brambory a hlavně len, z celého okolí nejlepší. Kromě toho pěstuje se tu i řepa, něco ječmene, zelí, máku. Též ovocnému stromoví se tu v takové nadmořské výšce dobře daří, díky kryté poloze. (Výpis ze školní kroniky z roku 1908) NĚKOLIK POZNÁMEK NA ÚVOD Při hledání materiálů k historii obce jsem se setkal s prací české akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Napsal ji Ignác Hošek a nese název „Nářečí českomoravské“. Publikace byla vydána v roce 1905. Jde o vyprávění občanů z obce a okolí. V zajímavé mluvě té doby se lze
dočíst o zaniklém městu, staveních, o honech, o zvonu, který se sám rozezvučel, o propadu země, o studánkách, pokladech a podzemním bohatství, o ptácích, o hejkalovi, jeho síle apod. Středem pozornosti pověstí byla Žákova hora, Tisůvka, Stříbrná studánka, prameny řek Svratky a Sázavy. Místa byla považována za nadpřirozená, tajuplná. Děje, podané v místním nářečí, zaujmou. Ve vztahu k popisovaným událostem vzbuzují pocit pravdivosti. Lid pověstem také věřil, považoval je za ústně tradovanou kroniku dějin místa a života. Mnohé pověsti si naše generace sedmdesátníků a osmdesátníků pamatuje. Vyprávěly se doma, při sousedských besedách, při „necování“ a draní
6
Místní lesy vedly návštěvníky obce i domorodce do překrásných zákoutí, k pramínkům čiré vody. Vytékající voda vytvářela a vytváří malé potůčky, které se vlévají do potoků, posléze do řeky Svratky a Sázavy. Nezadržitelně se mísí s ostatními toky a končí v Severním a na druhé straně v Černém moři. Voda z cikhajských studánek tak propojuje desítky území a zvěstuje lidskou vzájemnost, pospolitost, symbolizuje souvislosti našich životů, lidské přátelství. Místní občané mají rádi svůj kraj. V lůně domova prožívaly všechny generace svoje lásky. Lásky jásavé i tiché, zpívající i zamlklé, vášnivé i cudné, lásky radostné i melancholické. Z bohatosti všedních i svátečních dnů, z usilovné práce žil každý skromně, ale spokojeně a šťastně. Pověsti a vyprávění je doplněno fotografiemi chalup v Cikháji, přírody. Připojeny jsou obrázky s ukázkami technologie polních prací. Zajímavá je i fotografie produktu, který se kdysi v Cikháji vyráběl – dřevěné hodiny ze skleněným cimbálem. Zamýšlíme-li se nad pověstmi, vyprávěním či nad historií obce Cikháj zamilováváme si staré pro nové a nové pro staré. Vytváříme si obraz vísky, která pro mnoho generací byla a zůstala domovem. Kouzelné slovo domov mělo, v každém historickém údobí, překrásnou vůni, nikdy se neměnila, stejně jako se nemění vůně chleba. Ze znalostí, z umu a pracovních úspěchů, se rozvíjel život občanů, stavěla se a opravovala stavení. Mám jedno přání: čtěme pověsti, vyprávění a vzpomínky v mluvě doby, prohlížejme si fotografie a obrázky, pokochejme se minulostí, připomeňme si život, práci i myšlení našich předků, inspirujme se pro budoucnost, publikaci přenechejme našim potomkům.
Takhle totiž Vánoce posledních pár let rozhodně nevypadají. Píď, 2.p. pídi i pídě. Pídimužík. Píha, -y, ž.; píhovatý. Píchati = bodati; pýchati = pyšnou býti. (Pikantní) ostrý, dráždivý, zajímavý. Pikel; -le. Pilník; pilnikář. Pilný dělník, úřední. – Pilná věc, záležitost, neodkladná (nutná). – Je pilen čeho, pořádku, práce, rady a p. – Má na pilno. Byl jsem v městě za pilnou příčinou. Písmeno, písmene, stř.; p í s m e n o, -a; p í s m e n k o. Kdy píšeme velká začáteční písmena: Velmi často se chybuje v užívání velkých písmen. Velikým písmenem máme psáti prvou hlásku: 1. prvního slova věty ne po tečce, otazníku a vykřičníku, když jest jimi věta ukončena. Po dvojtečce jen tehdy, uvádíme-li doslovně nějakou řeč. Na příklad: Bratr přišel. Kam? Až k vám? Napiš dopis! I napsal. Naproti tomu: Hleď! zvolal. Co myslíš? tázal se. Mistr řekl: „Nebudete-li konati svých povinností, nemohu vás potřebovati.“ 2. slov Bůh, Hospodin, Ježíš, Pán, Vykupitel, Bůh, Otec, Bůh Syn atd., značí-li boha křesťanského; 3. jmen vlastních, osobních, místních, zeměpisných, spolků a některých svátků: Jan Svoboda, Praha, Čechy, Evropa, Vltava, Malá Strana, Dolní Rakousy, Boží tělo, Dušičky, Ústřední Matice apod. 4. názvů knih a skladeb, jež někdy klademe do uvozovek, jako časopis „Epocha“, deník „Politika“, Vrchlického „Godiva“, „Otčenáš“ apod. 5. přídavných jmen, která jsou často odvozena od jmen zeměpisných a jsou v titule: Jeho Veličenstvo František Josef, císař Rakouský a král Český, arcibiskup Pražský = nynější – jinak arcibiskup pražský, Táborská ulice, na příklad: na Vinohradech, ale táborská ulice, každá ulice v Táboře, Rudolf Habsburský, Nový zákon. Zelený čtvrtek, Malé náměstí atd.; 6. slov oslovovacích, zvláště náměstek – ne sloves. V dopisech a listinách: Ty, Vy, Tvůj, Váš, Vaše Jasnost, Jeho Milost atd.; špatně se však píše: ráčil (Jste Si) objednati místo … jste si … (aby Jste, Byste) místo abyste, byste atd.
Jaroslava LUTOVSKÁ RÁDCE SPRÁVNÉ ČEŠTINY
Valily se na mě, přímo na mě – bylo jich tolik – vánoční hvězdy, koule a sněhuláčci. Všude blikala světýlka a osvětlovala hromady vánočního cukroví nezřízeně vonícího vanilkou a do toho všeho najednou bááááááááác! Přímo na mě se zřítil obrovský adventní věnec... Probudila jsem se naprosto propocená a lapající po dechu! No, tak je to oficiální: blíží se Vánoce! Ten báječný klidný čas, kdy se lehounce kolem nás vznáší cinkající a třpytící se bílý sníh. Někde v dálce je slyšet adventní písně a potom koledy. Za okny se blyští ozdobené vánoční stromečky, pod kterými je kupa dárků a kolem nich se k sobě harmonicky tulí celé rodiny. Být to se zvukovým záznamem, bude slyšet takový ten příšerný zvuk, když jehla gramofonu škrábne o desku a harmonická hudba ustane.
7
Při vyslovení slova Vánoce se mi vybaví spíš běh na patnáct set metrů. Ten samý, který jsme běhali při tělocviku. U nás to bylo několik koleček kolem areálu celé školy. V potupných modrých trenýrkách a bílém tričku jsme se plazili úplně propocení a rudí kolem hřiště a museli jsme to uběhnout celé – dodnes nechápu proč, když tam mnoho z nás málem vypustilo duši a celé to trvalo rozhodně déle než jednu vyučovací hodinu. Jediné, co mě to naučilo, bylo nenávidět obíhání čehokoliv a bezdůvodné běhání obzvlášť! Ano, přesně tohle se mi vybaví. Já, (naštěstí už ne v trenýrkách), v marné snaze doběhnout ducha Vánoc! Celý ten kolotoč od dárků, přes vánoční přání, honba za vánočním stromkem, kaprem, až po tu nepostradatelnou vánoční pohodou… Kolotoč, který končí zacinkáním zvonku. Jsou ženy, pro které oním zacinkáním Vánoce končí a omdlévají, abych po Vánocích zjistily, že opět neviděly jedinou svou oblíbenou pohádku a návštěvy příbuzných a přátel vnímaly jen jako v mlze. V horečném tempu vánoční doby míváme sklon zapomínat na poselství a příslib, které Vánoce zvěstují. Velmi často býváme v zajetí toho, co všechno ještě musíme stihnout na poslední chvíli. Pospícháme, tlačíme a strkáme se. Vůbec si neuvědomujeme, že jedním z největších darů, které můžeme přinést světu, každému muži, ženě či dítěti, které potkáme v této vánoční době, je „prokazovat laskavost a konat nezištné krásné skutky“. Vánoce byly pro mne před pár lety obdobím obrovské frustrace. To byla totiž ta skutečná příčina, kvůli které jsem se vrhala na hory mouky a vajec, abych z nich za úmorné dřiny uplácala miniaturní kolečka, která jsem do pozdních nočních hodin lepila domácí rybízovou (jiná by neprošla) marmeládou. Jejich ztvrdlé ostatky jsem následně likvidovala ještě v květnu, protože jsme toho opět měli tolik, že to nikdo nesnědl… To byl důvod, proč mám doma různé druhy drátků, drátů a třpytivých nesmyslů a každoročně, jen abych stihla první adventní neděli, jsem vyráběla něco, co alespoň vzdáleně připomínalo vánoční výzdobu. Proto jsem kupovala a rozvěšovala jmelí a pak trnula hrůzou, aby ho moje dítě nebo některé občas se u nás vyskytující cizí dítko, nesnědlo. Ta frustrace se jmenovala „špatná matka“. Měla jsem totiž (pod vlivem okolí) pocit, že nenapeču-li hory cukroví (i tak jsem nikdy nezvládla víc než tři druhy), nenazdobím-li byt hned o první adventní neděli a nestřežím-li úzkostlivě tajemství o původu dárků, kazím své dceři dětství. Tenkrát mi to vlastně doslova řekla moje kamarádka. Tedy respektive jí to řekly její kamarádky: „To všechno musíš dělat nebo budou tvoje děti chudáci...“ Vysvětlování, že ona je doma, zatímco já pracuji, mi nepomohlo. Fajn, takže ona pekla, zdobila a vyráběla a moje dítě
bylo chudák. Tehdy jsem si řekla: „Dobrá , perníčky, jo, jo, jdu do perníčků!“ Běh začal. Když jsem si večer, po dni „zábavného pečení“, konečně sedla vedle své holčičky na gauč úplně vyřízená a s bolavými zády, podívala se na mě a řekla: „Promiň, mamko, že jsem tě v tom nechala, chvíli to byla sranda, ale bylo toho moc. Nebudeme už péct, že ne? Stejně to není zdravé. Pojď si radši zahrát karty!“ V mém snu zazněla znovu poškrábaná deska, ale tentokrát začala hrát harmonická hudba. Víte, co bylo na běhu na těch 1500 metrů nejlepší? Že jsme vždycky dokázali vymyslet nějaký fígl, kudy si to zkrátit a doběhnout do cíle včas, aniž bychom byli naprosto otráveni a unaveni. Takže letos to vezmu zkratkou a bez nejmenších výčitek. Cukroví jsem objednala u známé cukrářky. Věnec a jmelí koupím v zahradnictví. Na ostatní výzdobu a vánoční přání zbude čas a nebo ne. A stromek? Ten budeme mít zase největší, jaký se nám do našeho bytu vejde! Budeme hrát karty, koukat na pohádky, jíst to kupované cukroví a budeme spolu! A budou to krásné, šťastné a veselé Vánoce! A tak je přeji i vám všem!
Antonín MIKOLÁŠEK
JUNIORKA PÍŠE SENIOROVI A NAOPAK Má vnučka Alenka se dala na maďarštinu a aby se s ní lépe seznámila, odjela pracovat jako au-paire do Budapešti. Aby se jí nestýskalo, zařadila si i mne do adresáře svých dojmů a poznatků. Ahoj dědo, dlouho jsem ti nenapsala zprávu z Maďarska a tak to chci napravit. Zpravím tě o místní kuchyni. Obchody jsou vybavené k prasknutí, jeden se nachází asi minutu chůze od mého bydliště a tak tam často zajdu. Třeba jen tak, podívat se co je nového. Pečivo mají čerstvě upečené, voňavé a rohlíky se rozplývají na jazyku. Mohu si vybrat asi z pěti druhů chleba – žitný (ten bývá kulatý), černý s ořechy, bílý se sezamem a další. Rohlíky jsou buď rovné a nebo do půlkruhu, kupuji tyto, protože mi chutnají víc. Sýry prodávají paní za pultem a výběr tu máš ohromný – pravý eidam, gouda a ani nevím jak se všechny jmenují. A maso, dědečku, to tu mají nádherné. Prodává jej velmi milý a usměvavý pan řezník a můžeš si vybrat z kvalitního hovězího, vepřového, prodávají nejenom kuřata, ale i kachny a husy. 11. listopadu, byl den svatého Martina (a přijel k nám na bílém koni) a tak se všude prodávaly a pekly husy. A dál tu jsou – jogurty, piva, vína, sladkosti, nakládané věci, máslo, špek,
8
Přijede k nám Bohdan, organizuje setkání rodiny v Sutivanu k oslavě 100. výročí příchodu mého otce do Dalmácie. Doufám, že se přidáš k rodičům. Co kdyby tam bylo potřeba tlumočit z Maďarštiny. Člověk nikdy neví. Tvůj Děda-Mik
MJ
VŠE ZÁLEŽÍ NA LIDECH Již několik let jezdíme na rekondiční pobyt do Kašperských Hor. Před třemi lety jsem na těchto stránkách psala o městě, jeho historii a náplni našeho pobytu. Tentokrát bych čtenáře chtěla spíše seznámit s pocity, které téměř každý návštěvník tohoto města zažívá, navštíví-li ho hlavně v letních nebo podzimních měsících. Všichni jsme byli překvapeni již při prvém pobytu tím, že v tomto městě děti i někteří dospělí zdraví nejen známé, ale i nás, pro ně docela cizí lidi. Bylo to milé a opakovalo se to každý rok, takže se nejednalo o náhodu, ale děti jsou k tomu vedeny buď školou nebo rodinou. Snad na žádném místě, kde jsme o dovolené pobývali, není toto vžito. Proto jsme si toho všichni všimli a samozřejmě odpovídali. I v obchodech se nám zdálo, že jsou prodavačky vstřícnější a ochotnější než v jiných městech. Kromě krásné okolní přírody jsem obdivovala vždy pečlivě upravené zahrádky s květinami a okna ozdobená též kvetoucími rostlinami. Když má být zahrádka stále kvetoucí, dá to majiteli nebo majitelce hodně práce. Lidé zde mají smysl pro krásu, chtějí žít v pěkném prostředí a nelitují času a práce, aby toho dosáhli. Musí skutečně pilně pracovat, aby docílili tak krásných květů, které každý návštěvník obdivuje. Tyto kouzelné zahrádky nejsou pouze u penzionů, ale mají je i soukromníci pro své potěšení. Nepodařilo se mi obstarat více fotografií než jednu, kde ještě majitelka neměla dostavený domek, jak je vidět podle lešení, ale část zahrádky již kvetla. Nyní je zahrádka před celým domem i ze stran a kolemjdoucí se zastavují plni obdivu. Právě tak je to s květinami za okny. Zdá se, že obyvatelé chtějí soutěžit o nejlepší výzdobu. Všimla jsem si, že za okny sousedů nejsou nikdy stejné květiny. Některé jsou jinak barevné, jiné převislé, jiný druh apod. Ať jsou to muškát, muškát převislý, muškát anglický, begonie, řeřicha, petúnie, lobelka, verbeny nebo různé druhy afrikánů. Málokterá okna jsou bez květin. Když jsem o výzdobě oken mluvila s mladším obyvatelem Kašperských Hor, nezdálo se mu, že by bylo jejich město výjimečné výzdobou. Ale my, starší a staří, to ještě můžeme porovnávat
sádlo, tvaroh – prostě všechno a jenom maďarské a věřím, že dobré. Je toho tolik, že jsem ještě vše neochutnala. Vedle každého obchodu bývá malá budka se zeleninou a ovocem. A v budce u krámu, kam chodím, je milý usměvavý pan zelinář. Mou maďarštinu opravuje a hezky se na mě směje. Je to o mnoho příjemnější než zamračení prodavači v Čechách. To je asi všechno, tedy – málem bych zapomněla na jednu věc. Papriku, giganticky silně pálivou papriku. Prodávají jí jako protlak ve skleničce a to stačí dát do litru půlku malé lžičky a pusa tě pálí ještě den po tom. Mám ji v ledničce a nemusím ani topit, stačí, když si trošku vezmu a zahřeju se. A to je dnes už vše. Měj se hezky alavnukmik P.S: Je v Dobrouči sníh? Tady už roztál, bohužel, chtěla jsem si postavit sněhuláka. * Milá Álo! Jsi slavná, už o Tobě píší i v nejčtenější literatuře! A to nejen v Seniu, ale Jakoubek Tě nalezl ve slabikáři a hrdě slabikuje: Á-LA, a docela mu to jde, protože tleskne a v tu ránu je Ála nahromadě. Zpočátku měl, jako levák potíže a slabiky četl odzadu. Ještě, že Ála je paralipomenon. Musím vysvětlit čtenářům Senia, že ses neozývala proto, že jsi ujela před demonstracemi, ale mezitím Tě navštívili rodiče a byl jsem velice potěšen, jak upřímně se podivili, jaktože s Budapešti ti Maďaři mluví maďarsky a Ty s nimi! Co to je. Sněhu máme stále kolem půl metru, největší potíže má Raninka II. Obléknu ji do vycházkového svetříku a všichni jdeme. Bývá nás pět: Já, Balda ze psince, Delonix ze Švýcar, Bingo-Belle z Kelče a vkusně oblečená (aby lidi neřekli, že nahatá) peruánská, opravdu nahačka, Rani. Ve sněhu má potíže, má dlouhé tenké nohy a zabodává se do sněhu a nemůže skákat ani tryskat (tryskovat?), jak je zvyklá na suchu. Nosím ji, aby měla aspoň trochu pohybu na čerstvém vzduchu.
9
s jinými místy republiky a opravdu se nám v tomto městě líbí hlavně cit obyvatel pro hezké prostředí, které si sami vytvářejí svou pílí a prací.
Jsem bývalým lékárníkem, nyní již více jak dvacet let důchodcem bez povinností členství v České lékárnické komoře a mohu jen upozornit, že lékárnická osvěta není jen v rukou lékárníků ve svém konkrétním projevu, ale díky činorodému přispění také plodem příznivé kritiky některých redaktorů či redakcí. Mám konkrétně na mysli delší články o paní PhMr. Elišce Schoberové z Českých Budějovic a o volarském lékárníkovi PhMr. Vladimírovi Jeřábkovi na stránkách Jihočeských deníků. Stejně tak vhodně až farmaceuticky blahodárně se prezentují některé rozhlasové relace, a také redakce www.senio.cz, která umožnila upozornit na svých internetových stránkách i na některé mimořádné úkoly lékárny a jejich zvládnutí lékárníky. Tím přispěla k důležité publikační dokumentaci. Jestliže jsem upozornil na jeden úsek farmacie kde se mohou vyskytnout farmaceutické projevy bez lékárníků, tak nemohu zapomenout na další podobnosti, o které se například postarala příroda, když poskytla hodnotný lék nejdříve bez lékárníků, ale později s jejich pomocí vešly v dobře léčebně použitelné lékové formy.
Jiří PFEIFER
DESATERO RAD MLADÝM DO ŽIVOTA 1. 2. 3. Popros, pozdrav, poděkuj! Tři samozřejmé věci a tak prosté. Mají být v životě, který je Tvůj. A neměli by to být vzácní hosté... 4. 5. Poznávej svět a uč se celý život! Měj při tom oči otevřené. A toč se v tom, jak v košíkové pivot. Poznání a vzdělání – to jsou dary cenné. 6. 7. 8. Slušnost a ochota a k tomu láska. K lidem, zvířatům a přírodě. Musí však to být čisté, žádná maska. Pak jde všechno dobře. Vše je v pohodě. 9. Jazyk Tvůj mateřský, ten patří k Tobě. Je krásný, bohatý a sděluje jiným. Přiber si k tomu v dnešní době i jazyk jiný. Ať nemusíš říkat „neumím, já se stydím“... 10. Buď všude a vždy každému dobrým druhem. Ve škole, v práci, v rodině, v životě. V každé minutě, v každém dni, – někdy i tuhém. Neboj se postavit „třebas i k lopatě“. Čest je mnohem víc, než pochybná sláva. Člověk je mnohem víc, než jarní tráva.
Alžbeta SOUBUSTOVÁ ŽENY
Když jsem si přečetla článek o japonských ženách a jejich problémech uveřejněný na www.senio.cz pod názvem „Když je manžel nesnesitelný“, docela upřímně jsem se od srdce zasmála. Prý japonské ženy nemají možnost odchodem svých mužů do důchodu organizovat svůj čas, věnovat se svým zájmům. Stýkat se s kamarádkami, manželé vyžadují, aby jim sloužily a ony se cítí opravdu jako služky. Ošklivé slovo – služka –, ale to já nejsem odchodem svého manžela do důchodu, ale od mládí, od samého začátku a pokud jsem měla možnost poznat život desítek žen z různých okruhů svých příbuzných, přátel, známých… dovolím si tvrdit, že tak žila a žije většina žen v našich zeměpisných šířkách. A ještě to děláme dobrovolně, přesvědčené, že je to v pořádku, že to tak má být, lžeme samy sobě, lžeme si navzájem a všechny své problémy, nespokojenost, nenaplněnost očekávání z partnerských vztahů zakrýváme tou pověstnou zástěrou tak, jak nás to učily naše maminky. Zlaté maminečky, milující a sloužící rodině, které alespoň neměly při domácí dřině a výchově dětí ještě navíc zaměstnání. Milé Japonky by si měly zkusit hnát se po studiu nebo vyučení do práce a hledět se brzy vdát. To ví jenom pán Bůh, proč se o to každá z nás tak snažila,
A TY BUĎ ČLOVĚKEM – JE TO VÍC, NEŽ LITERA PRÁVA!
Ota RYDLO
LÉKÁRNICKÁ OSVĚTA (Farmacie bez lékárníků) Nedílnou součástí povinností lékárenského poslání a povolání je důstojná reprezentace a posilování dobré pověsti tohoto stavu. Je zaměřeno na dosahování důvěry pacientů k medikamentosní léčbě a také v neposlední řadě k informovanosti gymnasistů v jejich případné volbě zaměstnání. Bohužel v mediích, v tisku, rozhlase i televizi lékárenství zastoupené svojí komorou upozorňuje především jakoby v zorném úhlu problematiky pouze omlouvání a vybírání doplatků na předepsané léky na účet zdravotních pojišťoven.
10
alespoň v mé generaci, jakoby to byl vrchol k dosažení naplnění života. No a přijdou děti, vítáte je s láskou, nadšením, starostí nad hlavu, krátká mateřská, tedy za mých časů, a hajdy do „života“. Nastává kolotoč: zaměstnání, domácí práce, péče o děti a milovaného manžela. Práce nedoceněná, neohodnocená, o svých zájmech snad ani nesníte, zvládat nevyhnutelné vás zcela pohlcuje a jedete nadoraz. A jsme tak nevědomé, že když tzv. hlava rodiny jednou za čas nakoupí nebo udělá docela nepatrnou práci v domácnosti, vyhlašujeme, že manžel nám pomáhá nebo to tvrdí on. Komu pomáhá? Na to jsem alergická. Vždyť jeho svatá povinnost je podílet se na všem, co se týče rodiny, rovným dílem. A odchodem dětí z domova se nic nemění, snad si sem-tam přece jen vyšetříte čas na to udělat něco pro sebe. Ale jde to ztěžka, musíme se to začít učit. Jenomže ani to nesvede každá z nás, přijdou vnoučata a my sloužíme dál. Pomáháme o ně často pečovat a jsme zase v jednom kole, často až do doby, než nám síly vypoví službu a už to prostě nejde. Třikrát běda, když se to stane. Najednou jsme na konci a nemá nám kdo všechnu tu péči vracet. I takových je dost a já se toho dožít nechci, ale tak jako většina z nás, jsem nepoučitelná. Zatím si to všechno jenom uvědomuji, i to je pokrok, ale na svých službách nic neměním. Co mi chybí? Sila? Odvaha? Rozhodnost? Vůle? Nebo mne zrazuje výchova, tradice? To ještě nevím, budu se nad tím zamýšlet. Zatím stále tvrdím, že to všechno dělám ráda, že mám radost, kolik toho stihnu, že mi to nevadí. Ano, podobné řečičky, kterými si každá z nás omlouvá svou nebetyčnou, promiňte, hloupost. Prostě, rozjetý vlak, ten můj, zastaví pravděpodobně až nemohoucnost. A pozor, čím je žena samostatnější, aktivnější, tím více povinností a starostí jí manžel s radostí přenechává, a to po celou dobu jejich soužití. Doufám jenom v to, že mladší generace žen již tak nežije, neslouží. Snad i muži se mění. Také jsem se snažila vychovávat své děti k jisté rovnoprávnosti v partnerských vztazích. Jenomže to je běh na dlouhou trať a do přijatelného cíle zřejmě nedoběhnou ještě nejméně dvě až tři generace žen. A kdo ví jestli vůbec! Pamatujete si to, co už kdysi dávno řekl G. B. Shaw? „Začnete-li tím, že se obětujete těm, jež milujete, skončíte tím, že vás ti, kterým jste se obětovali, budou nenávidět.“ Asi věděl o čem mluví. A poučení? Všeho moc škodí, opravdu všeho i toho rozdávání sama sebe.
A nakonec myšlenka, která mě udivila, ne obsahem, ale tím, že ji vyslovil muž. „Muž chce ženu natolik chytrou, aby pochopila, jak je moudrý, a natolik hloupou, aby se mu obdivovala.“ (Zangwili) Není co dodat. Snad jenom to, že ženy snášejí utrpení lépe než muži, jen utrpení lásky hůře.
SVO
SPOLUŽÁCI Svět se mění. Na adrese www.spolužáci.cz si můžete zavzpomínat a obnovit kontakty (pokud se najde organizátor, který tam údaje vloží). Jsem bývalý kantor, a tak přijímám pozvání na různé absolventské srazy. Nabízím odposlouchané a s nadhledem upravené dialogy po letech… Dělám si tím legraci i sám ze sebe (*1936), což prý upevňuje životní optimismus. „Vypadáš dobře, jak to že nemáš ani jeden šedivý vlas a já jsem skoro úplně šedivý?“ „No, ráno vstávám, cvičím, pak se osprchuji ledovou vodou, vydrhnu se kartáčem, zaběhnu si kilometřík, pak teprve lehce posnídám. Jím hodně ovoce, zeleniny… a potom taky…“ „Co ještě? Ptám se dychtivě.“ „No potom si taky barvím vlasy.“
Zdeňka VOBORSKÁ NEJDRAŽŠÍ KVÍTKA
„Nikolko, jakou barvu máš ráda?“ ptám se. „Červenou“ odpoví „A květinu?“ „Tulipán, červený tulipán.“ Potom se usadí na zem a je z ní semínko. Pomalu vystrčí prstík jako výhonek, pak zvedne pomalu paži a pak druhou, narovná se a je tu stvol. Spojené dlaně vytvoří poupě.
11
Květina roste rozvíjí své lístky a otáčí se za sluncem. Květ nemívá oči, Nikolka ano. Krásné, černé oči jsou středem květiny, která kolem sebe šíří vůni a svým úsměvem těší vše kolem sebe. To už ale je tu Barunka růžička, Janička fialka, Anička sedmikráska. Zkrátka plný záhon krásných barev a vůní. Nejdražší semínka, zasetá vydala květy. Nezapomeňme je zalévat láskou a pochopením. Věnujme jim svůj čas. Hodnota času, se tak nikdy neztratí a posílí i nás. (Ze vzpomínky na Dramatický kroužek)
míst – vždy ve středu od října 2006 trvale – ve dny školního vyučování – 1 hodina; – pořádala pravidelná měsíční setkání klubu MOJESENIO v prvním pololetí 2006 (viz na www.senio.cz – obsah schůzek); – uspořádala jeden kurz práce na počítači a internetu pro seniory – 16 účastníků. Kurz měl ohromný úspěch a je zaznamenáván další zájem o něco podobného nebo pokračování. Cílem bylo: Účastníky něco naučit tak, aby mohli získané vědomosti a dovednosti dále využívat a rozvíjet. Během kurzu účastníci vyplnili též dva dotazníky za účelem zjištění jak event. upravit způsob výuky a jaká je jejich spokojenost a zda kurz splnil svůj účel. Více informací, včetně fotodokumentace najdete na www.senio.cz; – proběhla úspěšně certifikace ISO 9001:2000 a 14001:2004 na další tři roky; – předány podklady pro vyhotovení roční uzávěrky hospodaření NADACE SENIO, provedení revize včetně Revizní zprávy a ověření auditorem, včetně zprávy; – Výroční zpráva NADACE SENIO byla správní radou projednána a schválena 11. července 2007.
Marie ZAJÍČKOVÁ VŮNĚ VÁNOČNÍHO ČASU
K vánoční večeři opět se sejdeme s přípitkem perlivým vklouzne nám do srdce vánoční klid. Více než pro sebe přejeme druhému štěstí co nejvíce, rádi se mít. Společně užít si naplnit souzněním ten tichý, voňavý, vánoční čas. Po dobré večeři zvoneček zazvoní stromeček světýlka rožne i v nás.
pf
2008
Děti si rozbalí ty svoje dárečky jiskřičky štěstíčka v očích mají. Vzpomenem na svoje příhody vánoční a naše děti se tomu smějí. Před námi cukroví jsme plni pohody a nám se nechce jít spát chceme si užít kouzelné chvíle a krásně vonící vánoční čas. TIRÁŽ Internetový portál SENIO.CZ • Na internetu vychází týdně, v tištěné podobě dvakrát do roka (květen/ listopad), • Odpovědný redaktor Jana Lešikarová • Vydavatel: NADACE SENIO, Dlouhá 325, 390 01 Tábor • IČO 260092743; DIČ CZ260092743 • Evidenční číslo MK ČR E 16220 • ISSN elektronické 1213-8177 • ISSN tištěné 1801-4771 • Místo vydání Tábor • Telefon redakce +420 381 210 441, fax +420 381 210 440 • e-mail
[email protected] • © Senio.cz – NADACE SENIO.
Z VÝROČNÍ ZPRÁVY NADACE SENIO ZA ROK 2006 Nadace Senio v roce 2006: – zajišťovala provoz www.senio.cz, trvale stoupala návštěvnost a počet přispěvatelů; – připravila a vydala a distribuovala tištěné vydání Senio.cz 2006 s představením knih zveřejňovaných na www.senio.cz v rubrice Knihy; – zajistila nový způsob organizace pravidelných bezplatných týdenních schůzek práce na počítačích – v Gymnáziu P.de Coubertina – 16 pracovních
12
