Milan Urza. Umělec Lucián (černá groteska s nebohým koncem)

Milan Urza

Umělec Lucián (černá groteska s nebohým koncem)

1 Lucián toužil být umělcem. Totiž přesněji řečeno, netoliko snad výhradně umělcem, tato podivínská záliba se u něho vyskytla až později a možno říci, že byla výsledkem dlouhého a únavného výběru – výběru, na jehož počátku stála touha docela jiná, touha docela prostá a snad i pochopitelná… Lucián toužil vyniknout. Lucián toužil vyniknout celou svou bytostí, celým svým smutným a znaveným srdcem. Tak jako obyčejný smrtelník, jímž Lucián ovšem byl, ale věřil, že jedině uměním se dá tato pitomá lidská vlastnost překonat, tak jako smrtelník potřebuje ke svému životu jíst, pít či dýchat, potřeboval nebohý Lucián vyniknout. Jako by život sám nebyl dostatečným vyniknutím, jako by život ve své prostotě jaksi nestál za žití, pokulhával za Životem pravým, ryzím a důstojným, jenž jistojistě v existenci člověka musí být někde skryt, jak Lucián tušil, někde pod povrchem toho obyčejného a úmorného žití, tak jako je vzácná perla ukryta ve slizké a nevzhledné skořápce pinožícího se mlže. A tohle tušení, tohle tíživé vědomí číhalo na našeho nešťastného chlapce na každém kroku, tohle nepojmenovatelné cosi, co jej nutilo opovrhovat základními úkony člověka. Jakým utrpením bylo pro něho, dejme tomu, jenom se napít, vzít do rukou sklenici obyčejné chladivé vody a uhasit žízeň, která mu uprostřed léta svírala hrdlo! Jaké mám právo, říkal si, jaké mám já na to právo! Vždyť je to tak mrzké, vždyť je to tak… nedostačující! Stvořil jsem snad já tu čirou tekutinu, kterou si nyní dovoluji ukojit svou vlastní, lidskou žízeň? Ach, ten nešťastný chlapec. Vídali jsme ho šourat se unaveným krokem okolo hřiště, se školní taškou na shrbených zádech, taškou plnou nepotřebného a navíc nepochopitelného harampádí, sešitů počmáraných hieroglyfy vědomostí, učebnic s nesrozumitelnými a nudnými obrázky brouků, květin, vzdálených zemí, do kterých se stejně nikdy nepodívá, obrázky lidských těl, nudných těl mužů a podivných těl žen, nad nimiž by se měl potají s kamarády toužebně pochichtávat, těl plných nesmyslných výrůstků a ani dost málo tajemných prohlubní, které on sám nemá a kdo ví, co je na nich vlastně tak zajímavého. Hráli jsme si s míčem a pištěli jako štěňata, opojeni laciným nápojem dospívání, ale jakmile se za plotem hřiště objevila jeho neduživá postava, hra se vždy bezděčně zvolnila, tohle bylo

1

zajímavější, a i když jsme dělali jako by nic, do míče jsme pojednou jen tak ťukali a hlavy jsme natáčeli za tím podivuhodným přízrakem, až se hra pomalu docela sama zastavila. Šoural se pomalu, nikdy neměl kam spěchat, předstíral, že ho vlastně vůbec nezajímáme, ale po očku na nás hleděl. Jaká žalostná postava v prachu parného léta za plotem hřiště! Jak rádi bychom věděli, o čem přemýšlí ta kučeravá hlava, svěšená hlava vyobcovaného andílka. Co se skrývá za tím vždy zachmuřeným čelem. Co za tajemství nosí ten náš netečný Lucián za svýma propadlýma, nepřístupným povlakem pokrytýma, a proto přese všechno uhrančivýma očima, podobnýma tajemným hlubinám Sargasového moře. Žalostná vyhublá postava chlapce, který jako by snad vůbec nešel s věkem, jako by se spíše s léty ještě zmenšoval než rostl, s tváří zcela neurčitou a nijak nepoznamenanou roky, jež přece jenom kvapily, ale on jako by se rozhodl, že jeho se tenhle pitomý lidský výmysl ubíhajícího času zkrátka týkat nebude. Neměl jsem ho rád, dráždil mě. Byl tak nesnesitelně jiný, ale já vlastně nemohl určit, v čem jeho jinakost spočívá, protože k této diagnóze nestačilo jen to, že se s námi takřka nikdy nebavil a nehrál si s námi na hřišti. Já potřeboval víc k tomu, abych ho mohl odsoudit, já potřeboval nezvratnější důkaz, abych nad ním mohl vynést svůj nemilosrdný ortel dospívajícího výrostka. Ale ten jsem neměl. On byl vlastně až tak nemožný, že nám ani dostatečně neposkytl důvod k pořádné a oprávněné nenávisti. Kdyby aspoň po nás šlehl opovržlivým pohledem, kdyby se aspoň povýšenecky ušklíbl, kdyby snad něco uštěpačného pokřikl! Kdyby alespoň zavdal důvod k tomu, abychom se na něho mohli vrhnout a povalit ho do prachu cesty a zanechat na jeho naškrobeném oděvu pár kapek karmínové krve jako nezbytnou chlapeckou daň parnému létu! Ale to on ne, ani tak málo nám nedopřál… no ano, umělec. Ovšem to jsme ještě o této jeho neblahé diagnóze nic netušili, a to byla hrozná škoda, protože to by pak byl, panečku, důvod nabít mu hrb! Jenže tenkrát zbývalo ještě mnoho času, než jsme se měli dozvědět tu šokující zprávu. A tak jsme se tam na tom rozpáleném hřišti nezmohli na víc, než špitnout docela nesměle: „Lucián, bařtipán!“ A teprve když nám zmizel z očí, mohli jsme sborovým zpěvem spustit klackovské pastorále: „Měli jsme marcipán, sněd nám ho bařtipán! Bařtipán, to je pán,

2

ten si nosí plný chřtán! Břicho pěkně nahoru, ujídá nám ze stolu!“ A ani to nemohla být docela pravda, protože Luciánova vyzáblá ptačí hruď měla jistě daleko k plnému břichu a ani ze stolů nám nikdy neujídal. Kdybych byl tenkrát tušil, co za chmury nosí ten démonický anděl ve svém nešťastném nitru. Ten život, říkal si Lucián, leže někde o samotě pod stromem s rukama pod hlavou, ten život! Proč jen se tak přetvařuje, proč nevyjeví svoje tajemství. Za tím laciným šklebem, který není pro mě ani dost málo okouzlující, musí přece být ještě něco jiného, něco dalšího! Za tou grimasou, kterou se nechají všichni ostatní tak snadno obalamutit, za tou něžnou ukolébavkou, kterou bych se měl tak jako všichni druzí nechat sladce uspat, musí být něco víc než jen monotónní melodie ze školního zpěvníku, jsou tam nějaká slova, tajemná slova, jimiž ke mně promlouvá, ale jak je uslyšet, jak jim jenom rozumět! Jsem jako strom, který vyrůstá ze země a čerpá z ní vláhu a živiny, ale já nemohu tohle bohatství, které mi půda života dává, zneužít k tomu, abych vyrostl jako zakrslík, jako fádní lidská kleč… krčící se pokorně před sluncem a prosící o jakési požehnání… já musím vyždímat tu prašnou zem, vysát z ní všechnu vláhu a všechny živiny, a i kdybych už z ní všechny vyčerpal, tedy si je musím snad alespoň vymyslet. No ano, vymyslet! Vymyslet si živiny v neplodné, vypleněné prašné půdě, která snad kdysi byla úrodnou černozemí, ale ty ostatní pinoživé kleče mi ji docela vyčerpaly… vyčerpaly, ale k čemu? Aby její vzácnou vláhu vehnaly do svých vetchých, pokroucených, šedých haluzí? Aby její životadárnou sílu zločinně zneužily k neplodnému živoření svých neduživých, podvyživených kmínků? Jak je to strašné! Ale co udělat? Jak vyrůst v krásný strom, obsypaný ovocem, čnící se do výšky nad neplodnou klečí, z vyčerpané, neplodné půdy znásilněného života? Ano, znásilněného, pokořeného a poníženého, zneuctěného… ale kým, kdo za to může? Oni! Oni! A jak jim to jenom vrátit… No ano, vsadil bych se, že takové nějaké chmury strašily nebohému Luciánovi v jeho nepochopené hlavě, takové nějaké nepřístojné myšlenky zrály za jeho předčasně svraštělým čelem, do jehož tajemství nebylo nám obyčejným smrtelníkům, lidské kleči, nahlédnout. Takové nějaké myšlenky tlačily ho do propadlých, nepřístupným povlakem pokrytých očí, když se nám vzdaloval za našeho posměšné-

3

ho halekání do dálky. Jak jim to jenom vrátit… jak jim to vší silou vrátit, tak aby popadali jako mouchy ožehlé světlem lampy… to už klíčila v jeho hlavě ta nebezpečná a nežádoucí myšlenka… stát se umělcem. Umělcem! Taková myšlenka tedy klíčila v hlavě toho našeho tichošlápka Luciána! Taková touha ho štípala na duši, když mu doma matka k večeru nalévala celerovou polévku, která mu vždycky tak chutnala. Ano, kromě toho, že tak strašně toužil vyniknout, měl ještě slabost pro celerovou polévku. Jenže stalo se jednoho večera, že se v ní Lucián rýpal, jako by mu dělalo potíže procedit jen jedno sousto té bezbarvé hmoty skrz zuby. Dokonce se musel uchýlit ke starému triku ze školní jídelny, že naléval plné lžíce polévky na kytičkované okraje talíře doufaje, že snad tam polévka zaschne a vypaří se, tak aby mohl bez jediného polknutí vyprázdnit celý talíř. Jak mnohokrát to zkoušel v jídelně po vzoru ostatních, snaže se vyhnout strašlivému hněvu obstarožních učitelek, které konaly dozor a stály mu za hlavou, aby ho vždy třebas štiplavými pohlavky donutily nenechat nikdy zbytky! Bláhová naděje zoufalých kluků, vylévajících znechuceně své lžíce na okraj talíře nebo dokonce pod stůl, když se to nikdy nepodařilo utajit ani těm nejdůmyslnějším z nich. A ani přísná Luciánova matka nenechala se obelhat tímto trikem. „Copak?“ sykla. „Nechutná ti?“ „Ale chutná,“ zalhal lhostejně Lucián. „Rýpeš se v tom jak v hnoji.“ Chlapec byl přinucen polknout alespoň několik soust, aby byla matka uspokojena. Proč jenom si nejde po svých? Seděla však u něho a ostřížím zrakem sledovala, kolik si nabírá a co se dále s naplněnou lžící děje. Když se mu zdálo, že snad na chvíli její pozornost poklesla, pokusil se opět propašovat něco na květovaný okraj talíře. „Viděla jsem tě!“ Lucián zabručel a poslušně polévku seškrabal zase zpátky do talíře. „Když já už nemůžu,“ zkusil to nesměle. „Ale můžeš,“ trvala na svém matka. „Nemůžu.“ „Snad ti vždycky celerová chutnala? Je to tvoje nejoblíbenější!“ Pitomý život, pomyslel si Lucián. Moje nejoblíbenější… no jistě, život se umí dobře tvářit jako chutná celerová polívka, a přitom je to jenom bezbarvá rozbřed4

lá hmota… moje nejoblíbenější! Jak je snadné si to myslet… kdyby se tak celý ten pitomý život dal postupně vykydat na okraje talíře, aby tam zaschl… aby se dal talíř vyprázdnit bez jediného rozbředlého sousta, bez lacině ukuchtěného pozlátka chuti… ona si myslí, že stačí přidat hrst silného koření, aby zakryla bezpohlavnost rozvařeného celeru. „Jez!“ poručila matka. „Nemůžu.“ „Jez!“ trvala na svém kategoricky. „Jenže já už nemůžu,“ zakňučel. „A cože to? Cože tak najednou? Chtěla jsem ti udělat radost, uvařila jsem to jenom pro tebe. Víš dobře, že to u nás nikdo nejí. A co teď s celým tím kotlem? Vždycky sis ještě přidával. Myslíš, že máme peněz na rozhazování? Víš co dneska stojí celer?“ Lucián se ušklíbl. Co tak může stát celer… kus takové neduživé dužiny. Pár šupů. No jistě, starý trik rodičů: Víš co dneska stojí…? A ty si toho ani nevážíš! „Co se ušklíbáš?“ vyjela matka dotčeně. „Já se neušklíbám.“ „Ty že se neušklíbáš? Jasně jsem to viděla! Nelži aspoň a jez.“ Ubohá hrst koření, pomyslel si. Hrst koření, kterou si obalamutím chuť vyvařené vody. Zkus si někdy hryzat syrový celer, matko! Zůstával by ti mezi zuby a dusila by ses jeho hnusnou bílou hmotou. „Podívej,“ řekla matka, „ty se nám, Luciáne, v poslední době nějak nelíbíš. Říkali jsme si s otcem, že ses nějak změnil. Jsi nevrlý a nechceš jíst. Vždyť jsi už jen kost a kůže! Žalost pohledět. Jak to chceš dál takhle vést? Chceš nadobro přestat jíst? Chceš vyschnout jako troud a postupně se vypařit?“ A Lucián řekl: „To bych rád, matko.“ Matka vytřeštila bulvy. Chvíli tak jen seděla, nezmohla se na slovo, kostnatýma rukama si pohrávala v klíně, jako by se musila ovládat, aby jimi hned syna nevykrákala za vlasy, až by mu ty jeho rozmařilé myšlenky vykrákala z hlavy. Tvář jinak povadlá a zarudlá poklidnými, nevzrušenými léty stárnutí, byla pojednou napjatá jako gumová rukavice na rukou chirurga, chystajícího se bodnout skalpelem, a docela zešedla potlačovaným vztekem. „Tak sněz aspoň tu blbou polívku,“ vydechla zcela přes očekávání vyděšeného

5

Luciána, shrbeného nad svým proklatým talířem. „Je celerová a vždycky jsi ji měl rád.“ Přinutil se vsoukat do sevřeného hrdla zase pár teď už úplně studených soust. Žvýkaje pohlédl zamyšleně na stěnu nad matčinou ztrápenou hlavou. Spatřil obraz visící docela v rohu, malý zašlý obrázek rodného městečka, a uvědomil si docela zvláštní věc: po celý život chodí kolem toho obrázku, aniž by mu vlastně jedinkrát věnoval pozornost, celý život takhle přímo na něj tupě civí, přežvykuje večeři, a přece jako by tam před ním na té zdi vůbec nevisel. Uvědomil si s pronikavým a neznámým pocitem, že tenhle obrázek žije tu s nimi jako člen rodiny, odjakživa tu s nimi sdílí tuto místnost, ale jako by byl neviditelný: snad nikdy nikdo se nad ním ani nepozastavil, a přece tu už visí odjakživa a všichni o něm vědí. Koupil ho snad otec kdysi někde ve vetešnictví. Visel tam docela žalostně, ledabyle zarámovaný podomácku sbitými lištičkami, věž místního kostelíka a pár shrbených domků. Jinak nic. A přesto ho musel někdo kdysi dávno namalovat, někdo musel sedávat ve vedru nebo v chladu, za deště nebo za větru na lavičce na náměstí, asi tam, co je dneska řeznictví, a piplat se se všemi těmi detaily, se všemi těmi okýnky a střešními taškami, aby jej pak prodal za pár šupů do vetešnictví a aby pak visel v nějaké domácnosti v koutě a lidé kolem něho po léta nevšímavě procházeli, aniž by o něj jen zavadili okem. A přece by všichni mohli přísahat, kdyby se jich někdo na to zeptal, že tam v tom koutě visí, visí zplihle jako oběšenec na větvi. A pomyslel si, jak je krásné, že po tolika letech se přece docela bezděčně našel někdo, kdo s ústy plnými celeru na něho teď hledí a dokonce se nad ním zamyslí. Jak je to snad mnohem více, než přidat hrst suchého koření do polívky, aby si mlsný a otupělý lidský jazyk zamlaskal a pak už si na to víckrát ani nevzpomněl. Podivný a blažený pocit naplnil mladého Luciána. Už snad ani nevnímal mučivou chuť polévky. Ale zase ta neúprosná matka musela vyrušit chlapce z jeho okouzlení. „Luciáne, co je s tebou? Co je to s tebou v poslední době? Chováš se hrozně. Kdybys aspoň něco řekl, kdyby ses nám aspoň z něčeho vyznal. Máš nějaké trápení? Kdybys aspoň s námi mluvil!“ Ale Lucián mlčel jako kus dřeva. Mlčel jako ten obrázek visící v koutě na zdi, obrázek, který jej pojednou naplnil docela neznámými a podivuhodnými pocity. „No jistě,“ syčela matka. „Mlčí. Mlčí a zírá. Tak aspoň, k sakru, jez! Co z tebe

6

jenom vyroste? Co z tebe bude? Kam to chceš s takovou dopracovat? Jenom mlčí a tváří se jako svatý. Chceš snad být papež?“ A tu se Lucián pousmál. Náhle mu to všechno bylo jasné jako facka. A vynesl v odpověď matce nad sebou samým svůj vlastní ortel: „Ne, matko. Něco mnohem víc. Chci být umělec.“ Nebohá matka spráskla ruce, chvíli s nimi lomila, jako by prosila Boha, aby rychle ráčil odvrátit toto dopuštění, dokud je čas, potom si jimi zakryla oči, snad chtěla zatlačit propukající pláč, aby je nakonec opět jen spustila rezignovaně do klína a vzdychla. A v její tváři se objevil úšklebek. Pokývala hlavou a řekla: „A tak, umělec. No proč ne, vlastně. Proč ne.“ A zavolala triumfálně: „Táto!“ A to už Lucián tušil, že je zle. Ale kupodivu ho to nechávalo úplně chladným. Nezáleželo mu už na ničem, jenom zasněně převaloval na jazyku chuť toho nově objeveného slova, toho: umělec… a bloudil již myslí v jiném světě, procházel se s vlající mastnou kšticí, symbolem těchto umělců, v ošuntělém saku kráčel po náměstí, třímaje v podpaží umaštěný skicák hleděl na kostelík s jeho majestátní věží a na skrčené domky, měřil očima a vypočítával perspektivu. Usmíval se blaženě, ani si v první chvíli nepovšiml tlustého otce, jenž vyrušen ze svého večerního rozjímání vstoupil do kuchyně. „Táto,“ pronesla matka slavnostně, „tak jsme si tady s Luciánem konečně důkladně popovídali,“ a kdyby nebyl mladý umělec v tu chvíli tak zasněn, byl by si musel povšimnout významného mrknutí, „a já už teď vím, co mu to pořád tak leží v hlavě, že se k nám chová tak podivně a neuctivě.“ Otec mžoural na syna zpod tlustých brýlí. „No?“ řekl. A matka vynesla svůj trumf: „Máme tady totiž umělce.“ Otec povytáhl obočí, div mu brýle nespadly z nosu, a procedil vztekle: „Syčák.“ A pokynul Luciánovi, jenž se zcela nevzrušeně zvedl ze židle, tuše, co ho nyní očekává, ale šťasten, že bude aspoň vysvobozen ze supích spárů matky a od hnusné polévky, a rozhodnut nést hrdě a důstojně svůj právě nabytý úděl umělce. „Tak pojď se mnou, synáčku.“ ---

7

Poslušně, s hlavou sklopenou jako koník, kráčel nezdárný syn za svým velitelským otcem do vedlejšího pokoje. Dobře věděl, co jej nyní čeká, znal velmi důvěrně věc, která je tam pro něho připravená. Zpočátku, ještě jako malé pískle, se toho bával jako čerta, bránil se a vzpouzel zarputilému otci, jenž jej vždy musil sevřít pod paží jako do klepeta a dovléci násilím do pokoje, kterému malý Lucián v duchu říkal „kobka“. Od jisté doby už chodil sám za otcem, pokorně, odevzdaně, vědom si sám své viny, což byl právě onen kýžený, slavnostní výsledek otcovy důmyslné drezůry, jímž se on s oblibou před matkou chlubíval a s uspokojením dodával, že teď je syn konečně dospělý. „Tak vidíš,“ říkával mu málem dobrácky, když si jej vedl sváteční chůzí do převýchovné místnosti, „vidíš, že jsi pobral taky trochu rozumu. Už víš, že nemá cenu se vzpouzet, že mě stejně nepřemůžeš. No, možná že teď už by se ti to snad i mohlo povést, jsi už velký a mně síly pomalu ubývají, ale k mému velkému uspokojení už na celou situaci umíš nahlížet střízlivě. A to je, synáčku, výsledek mé práce, za který mi budeš zcela jistě jednou vděčný. Ano, teď se mi posmíváš, teď to ještě tak úplně docenit nemůžeš, ale jednou, jednou… ještě si vzpomeneš. A s odstupem let taky uvidíš, že i ode mě to byla v jistém smyslu oběť. Copak já z toho mám nějaký zvláštní požitek? Copak je to nějaká moje podivínská záliba? Kdepak. Je to jen silný a zdravý pocit zodpovědnosti otce za syna. Jednou ti dojde, snad až budeš mít vlastní děti, co to pro mě vlastně znamenalo. Ano, znamenalo to dát v sázku tvůj dobrý vztah ke mně, znamenalo to riskovat nenávist vlastního syna, kterého já mám přece nade vše rád.“ Otec kráčel s břichem vypjatým dopředu, za chůze si křupal prsty, což byl jeden z jeho artistických zlozvyků: dokázal totiž prsty jeden po druhém prokřupnout docela bez pomoci druhé ruky. A byly to rány! Lucián kráčel poddajně krok za ním a otce ani nenapadlo otočit se, aby jej zkontroloval, vyjadřoval tak posvátnou důvěrnost jejich vzájemného vztahu, důvěrnost otce a syna, jež byla chápána ovšemže jednostranně, a poklidnou rodinnou lásku, kterou podle jeho mínění konečně syn mohl začít pociťovat, moudrou nepsanou lásku, tvrdě vydobytou výchovným úsilím. „No jistě,“ pokyvoval hlavou, „víš už dobře, že je to jen a jen pro tvoje dobro, nikoliv pro mé uspokojení. To mně to celé přináší utrpení, a mnohem větší než tobě! To jen já mám důvod trápit se z tvého pokání. Ty můžeš akorát děkovat moudrému a všemohoucímu Bohu za milosrdenství, které ti prokazuje. Skrz mne, ovšem. Vždyť myslíš, že jsem to celé vymyslel já? Ne, ne, kde-

8

pak. Jak bych mohl! Vždyť se podívej na můj přístroj“ – ano, to už obvykle stáli v „kobce“ a hleděli na otcův výchovný nástroj, životní dílo, mistrovský kousek domácího kutilství; zde se obvykle otec zastavil a ovinul synovi paži okolo ramene, pokyvuje hlavou v úžasu a vždy novém a nekončícím okouzlení, lesknoucíma se očima kmitaje střídavě mezi svým dílem a pobledlým Luciánem, aby se přesvědčil o míře odsouzencova nadšení – „Jen se podívej! Copak by člověk mohl něco takového zkonstruovat? Ubohý, mrzký člověk? Nikdy. Bůh mne navštívil a předal mi plánek. Já už jen vyplnil jeho přání. Takže děkuj jemu a ne mně.“ Luciána ovšem nikdy nenapadlo děkovat, no ano, a už vůbec dělit svůj vděk mezi otce a Boha. I tentokrát kráčel za otcem poddajně a mlčenlivě, s hlavou sklopenou, ani dost málo nevnímal katův horečný monolog. Jen něco bylo jiné: nyní poprvé stál si v duchu za svou nevinou, od doby, co se podle otcových slov stal mužem, dnes poprvé cítil, že je v právu; v hlavě měl proto neobyčejný klid, nemusil se dusit žádnými výčitkami. Věděl dobře, že by nemělo smysl s otcem se přít, a už vůbec obrátit se na útěk, i když by dnes nebylo nijak těžké stárnoucímu otci zabořit hlavu do nadulého břichu a povalit jej jako nějakého přerostlého brouka na podlahu, kdyby na to přišlo. Ne, to Lucián neměl zapotřebí a snad mu to ani nepřišlo na mysl. Stal se dnes umělcem a bude-li muset třebas zemřít, tedy zemře jako mučedník. Na umělcích byla přece vždy konána křivda celého lidstva, umělci nesli na svém znaveném hřbetu tíhu lidských hříchů. A dobrovolně. Ať tedy otec vykoná podle svého přání, on to všechno přetrpí, a dost možná, že ho to i posílí v budoucí tvorbě, jejíž pnutí již cítil hluboko ve svém nitru. Otec se zastavil a slavnostně objal jednou paží syna, jak míval ve zvyku. I tohle Lucián přetrpěl. Byli na místě. V rohu místnosti, která vlastně vůbec nebyla žádnou kobkou, ale docela útulně zařízeným obývacím pokojem, stálo velké zařízení ze dřeva, dost neuměle sbité a poslepované, kulaté a s klikou uprostřed, připomínající jakési kolo štěstí, jaké bývá na poutích. Však také je otec čas od času velice důvěrně nazval „kolo štěstí“. I jakýsi buben na losování zde byl, s dvířky na pevnou západku. Jenže, žel, žádná výhra se v něm nelosovala. „A teď ti tvoje umění vyženeme z hlavy,“ sykl otec nenávistně, jako by se mu s pohledem na kolo vrátil všechen výchovný rodičovský vztek. Ale když syna svým mnohokrát ozkoušeným gestem popostrčil k bubnu, jejž předtím otevřel,

9

znělo už jeho „Tak pojď a zpytuj svědomí“ zas bezmála soucitně a povzbudivě. Lucián jako ovečka poslechl a natěsnal se do bubnu, i když svědomí tentokrát zpytovat nehodlal. Dalo mu to trochu práce, přeci jen rozměry otec plánoval na malé děcko, a přes svůj dosud neveliký vzrůst bylo už Luciánovi nějakých těch třináct čtrnáct let. Když své tělo vtěsnal do bubnu, zaklapl za ním otec víko, chopil se kliky a roztočil triumfálně „kolo štěstí“. Lucián se uvnitř snažil ani nedutat, avšak bolestný sten vydral se mu bezděčně ze rtů vždy, když se zrovna nacházel hlavou dolů, což byla poloha neobyčejně bolestivá. Což nyní; nyní je už velký a svým tělem skoro vyplňuje celý prostor uvnitř dřevěné schrány, a navíc už si vše dokáže v hlavě urovnat; ale jako malý chlapec, to bylo teprve utrpení, když nevěda absolutně, co se to s ním koná, padal vždy nahoru a dolů jako na centrifuze, často si ani nestačil rukama ztlumit náraz hlavy. Pocítil soucit; ne se sebou, ale s tím ubohým chlapcem, jímž kdysi byl. Ještě že si byl vždy více méně vědom své viny, to utrpení trochu mírnilo. „Umělec!“ hřímal venku brunátný otec a roztáčel ještě více kolo štěstí. „Tak umělec! To nám tady ještě scházelo! Pamatuje se ještě, panáček, jak si kdysi zamanul být kosmonautem? A taky jsme mu to vytočili z hlavy.“ Otírá si hřbetem ruky pot, jenž mu teď už námahou docela tryská z čela. „I umělce mu z ní vytočíme. A myslí si snad, panáček, že nám to činí nějaké obzvláštní potěšení? Nikoliv! Je to pro nás hanba, utrpení. A proto doufáme, že nás toho on napříště svým uváženým a racionelním chováním ušetří. A teď si společně radostně zazpíváme: Pochválen buď Ježíš Kristus…“

10

2 Ovšemže jsme ani já ani moji kamarádi nemohli tušit, co musí zakoušet nebohý Lucián, který se s konečnou platností rozhodl vyniknout. A snad ani kdybychom to byli věděli, nezměnilo by to náš pohled na toho netečného podivína. Pro nás platilo stále jen to jediné: že se nás stranil, jako by byl něco víc než my, že chodil zamyšleně okolo plotu hřiště, kde jsme si čutali s míčem, a častoval nás lhostejnými pohledy. Platilo stále to jediné, že nám dosud nezavdal pádný důvod vybít si na něm svou nenávist. A přece se s ním udála od jisté doby jakási změna. Zdál se nám být pojednou ještě zkroušenější než obvykle, šoural se okolo nás ještě pomaleji a vypadal ještě zamyšleněji, a dokonce už ani po očku na nás nehleděl. Zkrátka si nás nevšímal už vůbec, jako bychom pro něho neexistovali, a to dráždilo ještě palčivěji – dříve snad jsme mohli mít alespoň naději, že v jeho kradmých pohledech je kus závisti, přirozená chlapecká touha přidat se k nám a honit se s námi za míčem v našich štěněcích hrátkách, ostýchavost… nyní ale bylo už jasné, že námi pohrdá, a snad ani ne pohrdá, ale že nám nevěnuje ani myšlenku, ani kouteček ve své nepřístupné mysli, do níž bychom přece tak rádi pronikli. Všechno to začalo ještě ten večer. Luciánova touha byla tak silná, tak intenzivní a neodkladná, že jen co byl propuštěn z otcova výchovného programu a mohl odejít do svého pokoje, vyštrachal někde kus papíru a tužku a hlava nehlava pustil se do kreslení. Nedbal už vůbec toho, že by zde takhle mohl být přistižen přímo při činu, že by teď otec nebo matka vstoupili bez zaklepání a spatřili jeho hrůzné a zakázané konání. V hlavě mu to vířilo a kolotalo, tak sladký pocit ještě nepoznal. Ano, ten podivný a nám obyčejným smrtelníkům nikdy nepoznatelný trans umělců! Tolik jsme toho o tom prazvláštním stavu duše četli, tolikrát jsme o něm přemýšleli, toužili ho také poznat, snad aspoň na chvíli! Lucián tvořil. Zdálo se mu, že povalil život na lopatky a teď mu dává co proto. Tužka, jindy kus obyčejného dřeva, jímž si nanejvýš podtrhl v kalendáři nějaký otcem uložený úkol, stala se pojednou v jeho ruce mocnou zbraní, halapartnou, a nebyla to Luciánova ruka, kdo ji vítězně třímal proti celému světu, ale jeho duše, jeho rozechvělá, ještě dosud dětská duše. Sladký, slastný pocit! Nic se nestaral o

11

to, že na papíře mu před vášní zastřenýma očima vznikala neproniknutelná, zběsilá čmáranice, kterou znovu a znovu překrýval a zatemňoval dalšími vrstvami. Nemělo to hlavu ani patu, tvořil jen to, co cítil, bez předlohy, viděl to před sebou svým nově otevřeným vnitřním zrakem. Jak je to krásné být takovým umělcem, ta svoboda! A Lucián se hned také rozhodl, že si nechá narůst dlouhé vlasy, dlouhé, nejdelší, třeba až po pás nebo až na zem, a koupí si někde otrhané sako, ať se třeba otec vzteká a roztáčí kolo štěstí, bude-li to třeba, uteče z domova a bude prodávat své výtvory v Praze na Karlově mostě nebo na tržišti. Úžasný obraz vyvstal mu před očima: viděl svého otce, zuřivě točícího za kliku svého mučícího flašinetu, který je ovšem docela prázdný, dvířka bubnu zůstala otevřená, a otec křičí, volá Boha k zodpovědnosti… a on, on, umělec Lucián, s rozevlátými vlasy kráčí po nábřeží velikého města a bystrýma očima vyhledává náměty. Nakonec se pod svou čmáranici podepsal a připojil i název: Celerová polívka. Slavnostně si ji uložil pod skříň, přeci jen se ještě neodvážil vystavit ji třeba na zeď, ne snad že by se bál, to ne, ale byl to zatím první pokus, vzniknuvší z intenzivního, neuváženého vytržení, a další bude již lepší a ten další ještě lepší a tak to půjde dál až k jisté dokonalosti, tak je to přeci logické. Ale běda! Nestalo se, jak Lucián doufal. Den co den, hned jak přišel ze školy domů, vytáhl tužku a cvičil se v kreslení, pilně, až do hluboké noci a někdy i do svítání; teď už se snažil s chladnou hlavou kopírovat tvary a dávat svým pokusům smysl a řád. Kreslil podle skutečnosti, rozestavoval si zátiší, hrušky a jablka, vázu s květinami… jenomže ať se snažil sebe úporněji, nic se jeho kresby nelišily od jeho první Celerové polívky, tvary mu neobratně splývaly v amorfní chaos, hrušky nijak se nelišily od jablek a ovoce se nelišilo od vázy s květinami a nakonec ani nebylo poznat, co je vlastně váza a co květiny. Nic naplat, že nad svými pokusy trávil celé dlouhé, nekonečné hodiny a přistupoval k práci svědomitě a s chladnou hlavou, když studie skutečnosti vyhlížely úplně k nerozeznání od divokých výlevů opilé mysli. Kolik jen trápení mu způsobila jeho neohrabaná paže, která jako by si postavila hlavu a odmítala za každou cenu uposlechnout příkazů vášnivé, velitelské fantazie! Ano, protože jeho fantazie byla hladová, vychrtlá jako dlouhá léta v zajetí držený vězeň, kterého nyní propustili z temné kobky a on, uzřev světlo, zdivočel a hlava nehlava jal se trhat na kousky vše, co se mu postaví do cesty. Jeho zjitřená

12

fantazie byla jako odpoutaný Prométheus, jako nadržený voják, jako Napoleon přecházející Alpy. Vřela a plála, vzdouvala se a kolotala, cválala jako splašený kůň; to Lucián ji rozdmýchával, to on ji bičem poháněl. Právě ji byl nalezl, jako někdy nalezneme na půdě oblíbenou hračku z dětství, kterou jsme už dávno vytěsnili ze svého života a sotvaže jsme ji ještě poznali, a najednou vidíme, najednou prozřeme: vždyť tohle jsem přeci nade vše miloval; jak jen jsem mohl zapomenout! A tak si ji poznovu tiskneme k srdci, tu hračku, se zapomenutou dětskou radostí těšíme se z toho shledání, smějeme se šťastně a vítáme se se svým pokladem, až do omrzení. Ano, do omrzení, protože to na sebe ovšem nedá dlouho čekat, naše radost vyšumí a z pokladu zbude kus chladného dřeva nebo hadru, ta tam je všechna vřelost, a jako bychom to už předem tušili, chceme z té chvíle shledání vytěžit co možno, vyždímat z ní všecko mámivé štěstí, jehož odlesky snad cítíme, ale dlouhé odloučení už nám jemu přeci jen odnaučilo. A tak i Lucián se radoval málem jalově ze své znovunabyté fantazie, kterou by snad chlapec jeho věku měl nosit ještě stále po kapsách stejně jako skládací nůž, avšak strastiplný život cvičeného zvířátka ho o ni už dávno, příliš brzy ochudil. A jako by přes svůj věk nějak podvědomě tušil, že, jak se praví, nevstoupíš dvakrát do téže řeky, bičoval svou fantazii zběsile, nehodlal už nikdy přijít o tuhle svou generálskou uniformu, šlehal ji a nutil k šílenému cvalu, miloval ji a stejně tak nenáviděl, švihal ji a pobízel ostruhami, až jí stříkala pěna od huby. Nic už jí nemohlo stát v cestě, nic už ji nikdy nemohlo zastavit, leda… no ano, leda pitomá, neobratná ruka. Taková maličkost, která scházela k tomu, aby se Lucián stal vynikajícím malířem! Dřevěná, neobratná ruka, která se plouží po papíře jako kus polena, jako opilá loutka, přiblblý kašpárek, kterému snad ani není možno se smát. Snad právě naopak, jako by se vysmíval on jemu. Skutečně, někdy se Luciánovi zdálo, jenom na okamžik, že se mu jeho vlastní paže přímo do očí pochichtává tichým, tichounkým smíchem, podobným snad nepříjemnému bzučení komára… Zlověstný kašpárek, který odmítá poslouchat svého loutkoherce! Proč jen musí být na něm tak závislý, proč nelze tohoto prostředníka vymazat, odpárat z procesu tvorby a vpálit do papíru jako rozžhavený cejch přímo svou vřelou fantazii? Mohli bychom snadno mladému umělci vytknout jeho horlivost, která chtěla vše naráz a nehodlala už čekat, mohli bychom jej utěšit, že přece věci mají svůj čas a

13

pilným cvikem dá se tato počáteční neobratnost dohnat… kdybychom nevěděli, že Luciánovo snažení trvá už tak dlouho, kdybychom neviděli, že kýžený výsledek se ani po několika dlouhých měsících horlivé práce skutečně nedostavuje, a pakliže kresba koně ještě před pár týdny opravdu připomínala jakési zvíře, je už dnes jen docela nesrozumitelnou změtí čar. Vždyť já se snažím, odpověděl by nám zkroušeně, vždyť já kreslím celé odpoledne a potom ještě dlouho do noci, vždyť cvičím svou ruku neúnavně, dokonce několik učebnic jsem si pořídil, a podívejte. Co je mi to všecko platné, řekl by nám zoufalý Lucián, co je mi to vlastně platné, když moje ruka je jak z olova? Skutečně, za uspořené peníze koupil si potajmu několik příruček a s horlivostí prvňáčka postupoval podle nich stránku po stránce, až je znal už docela nazpaměť a v noci ze spaní předříkával z nich jako v horečce celé pasáže. Alespoň tato nevídaná houževnatost musí mu být uznána! A celé své skromné kapesné utratil za skicáky, které se ovšem beznadějně kupily počmárané pod postelí, kde kdysi dávno uložil svou Celerovou polívku v naději, že další své pokusy bude už moci vystavit na zeď. Ano, hodlal totiž jednoho krásného dne tuto svou zálibu, jež však postupem času beznadějně přerůstala spíše v trest, hodlal ji přiznat rodičům a vyjít už konečně s pravdou ven. Ale to zatím pochopitelně nebylo možné, a těžko říct, jak se mu to podařilo až dosud udržet v tajnosti. Ovšem rodiče samozřejmě už pojali jisté podezření, a nejen oni, ani ostražitým profesorům ve škole a ještě bystřejším spolužákům nemohla časem ujít tato podivuhodná změna v jeho způsobu života. Museli jsme si všimnout, jak nám náš spolužák Lucián bledne a chřadne před očima, jak se jeho už tak drobné tělíčko mění v bezvládné pápěří, které div že neodvane závan větru a neunáší ho nad naším hřištěm jako balónek až do nebe. Museli jsme si všimnout jeho chorobných kruhů pod očima, jeho umělecky rozčepýřených vlasů, když se připloužil po probdělé noci do školy. A kdyby se někomu z nás podařilo pohlédnout mu na chvíli do očí, což ovšem díky jeho nestálosti nebylo lze, nespatřil by oči mladého chlapce, uviděl by dvě skelná zrcadla potažená nešťastným plakem nenaplněné touhy. Uviděl by dvě propasti ticha, vedoucí z tohoto světa strmě do hlubin zmateného, nemocného srdce. Ani nevím, kdy se to stalo, ale jednoho dne se ta děsuplná zpráva tichou poštou rozšířila po třídě. Už od rána panovala mezi námi jakási napjatá atmosféra, do-

14

konce i při hodině přísného dějepisáře Zvonka to v lavicích hučelo jako v úle, ačkoliv jindy by si ani ryšavec Ezra nedovolil hlesnout. Všichni po očku pokukovali po Luciánovi, jenž seděl sám ve své lavici u okna jako hromádka neštěstí a nepřítomně civěl před sebe. Já ovšem snad jako jediný nic netušil a dychtil jsem okamžitě to zvědět. Můj kolega v lavici však dělal přede mnou drahoty, jako by choval nějaké vzácné tajemství, které mi hodlal vyjevit velice slavnostně, teprve až mne náležitě vydráždí. Naléhal jsem na něho, ale byl pevný jako skála, sliboval jsem mu hory doly, ale mlčel jako hrob, hrozil jsem mu pěstí, ale bránil se urputně. Když jsem se otočil na dívky za námi, hned mne strhl zase zpátky ve strachu, aby mi nemohly nic vyslepičit. Teprve úplně na konci hodiny, když shledal, že nastala ta správná chvíle, naklonil se ke mně a pronesl málem svátečně: „Chceš vědět, co se ví o Luciánovi?“ Ovšemže jsem horlivě souhlasil. „Říká se…“ na chvíli se odmlčel, a pak se opravil: „Je skoro jisté…“ a ještě svou formulaci vylepšil: „Je úplně jisté… že Lucián…“ „Tak mluv už!“ naléhal jsem. „Že Lucián je tento… umělec.“ A pravda byla venku. No ano, no jistě, jako bych to nebyl čekal. Jaképak tajemství? Copak jsem to neviděl už dávno? Copak to bylo možné přehlédnout? Nechápal jsem hloupost svých spolužáků, že si toho nepovšimli už předtím. Co jiného mohly věstit takové symptomy, než podivuhodný přerod mladého Luciána buď v otcovraha, nebo v umělce? Přesto to pro mne bylo v jistém smyslu neuvěřitelně zdrcující a znepokojující zjištění. Ano, tušil jsem to již dříve, mohl jsem tedy na to být připraven, mohl jsem očekávat tento den, muselo to přijít dříve nebo později; ale být takhle zčistajasna někým předveden před hotovou věc, takto vyslechnout z něčích úst toto odhalení člověka, v jehož přítomnosti jsem po léta žil a hlavně ještě budu žít, s nímž jsem musel sdílet prostor třídy a dýchat tentýž vzduch, to má dosud nedospělá duše přeci jen nemohla tak snadno ustát. Jak víte, neměl jsem Luciána nikdy dvakrát v lásce, avšak v tu chvíli jako by se ve mně cosi zlomilo, no ano, přeci jen jsem nebyl žádný necita, a nebylo-li to nic hlubšího, tedy to byl aspoň nesmírný a upřímný soucit, jejž jsem začal pociťovat k tomu stvoření. Jen jsem si to trochu srovnal v hlavě, úplně mi to vzalo dech. Vždyť je to přece lidská bytost, a vždyť

15

to mohlo koneckonců potkat třeba i mne! Nepsané, nikdy od té chvíle tak úplně nevyslovené pouto vytvořilo se pojednou mezi mnou a tímto Luciánem. „No a?“ odhodlal jsem se po chvíli mlčení ke svému spolužákovi. „Cože? Jak to, no a? Copak to nechápeš?“ divil se téměř ponuře. „Co je na tom vlastně tak strašného?“ stál jsem si na svém. „Copak by nemohl být tím umělcem? Vždyť je to nakonec taky povolání. Tak jako ty chodíš na ryby nebo já lepím modely.“ „Ty pitomče,“ procedil spolužák teď už nadobro zdrceně, „co to plácáš, jak tohle souvisí s mými rybami a s tvým modelářstvím?“ A pak dodal, zavrtěv rozhodně hlavou: „Ne, ty vůbec nic nechápeš.“

16

3 A netrvalo dlouho a stalo se, čeho jsem se já obával snad o mnoho více než sám teď už příliš odhodlaný a ke všem následkům lhostejný Lucián. Jednoho dne si totiž pozval třídní učitel Luciánovy rodiče do školy na důležitý rozhovor. Otec, zaneprázdněný obchodní cestující, nemohl se dostavit, a tak zůstalo na matce, aby sama přetrpěla to ponižující martyrium a večer o všem svému manželovi u kuchyňského stolu referovala. Na schůzku s učitelem oblékla se slavnostně, tušila předem něco ohromného, a tak vytáhla z hlubin šatníku kostým, jejž jí kdysi dávno věnoval otec ke speciálním příležitostem, chystaje se vzít svou tehdy ještě mladou ženu čas od času do společnosti. „Až navážu konexe,“ říkával jí s úsměvem a myslel na to, jak bude vodit manželku v elegantním kostýmu na večírky vlivných lidí. Věděl ovšem, že žena není nijak krásná a k tomu bohužel neoplývá ani konverzační hbitostí, ba dokonce je docela nudná… ale doufal, že by tento prvotřídní kostýmek, který jí nechal ušít v luxusním a vyhlášeném podniku, mohl být snad jakousi záplatou. A nebohá žena dostala snad jednou příležitost okrášlit svou bledou, unylou tvář třpytivým hedvábím v jakési společnosti. Občas ji snad ještě napadlo s jistou lítostí připomenout manželovi, kdy že si už bude smět obléci na sebe tento krásný dekor, ale on odpovídal vždy stejně, s hořkostí v hlase: „Až navážu konexe.“ Až jednou, naposledy, mávl nad ženiným přáním rukou, odseknuv: „Vem to čert!“ A kostým navěky skončil na dně šatníku. A tak si ho tentokrát oblékla, snad na truc, jako jakýsi symbol poskvrněného manželství, symbol konexí, které se nekonaly. A vyšla na schůzku s učitelem. Mohl-li ji snad předtím krášlit či udělat elegantní, když kráčela odhodlaně chladnou školní chodbou k učitelově kabinetu, visel teď na jejím neforemném těle docela zoufale jako kus nemoderního hadru; zmuchlaný a potřísněný slzami působil na matce skoro nesnesitelně zde, u setmělého kuchyňského stolu. Vracela se ze školy tak zubožená, že neměla sílu a snad ani myšlenky na to, aby se z něho vysvlékla. Lucián byl přivolán do kuchyně a poslušně a mlčky musel usednout vedle ponuře se tvářících rodičů. Otec si nalil do skleničky pivo a soustředěně si kroutil cigarety. Napsal jsem cigarety, nikoliv jednu cigaretu, a má to svůj podivný důvod:

17

otec si totiž neustále balil cigarety, jako by se touto činností uklidňoval, a přitom ho nikdy nikdo neviděl kouřit. Nikdo toto jeho počínání nemohl dobře pochopit, a při tolika jeho zvláštních libostech snad se ani o to nesnažil. Mělo trvat ještě pár let, než vyspělý už umělec Lucián objevil náhodou otcovu skrýš ve zdi, kde všechny ty stovky a tisíce cigaret za ta dlouhá léta končily. S neuvěřitelnou pečlivostí ležely tam všecky úhledně srovnané a vždy po deseti převázané mašlí. Tedy otec pil pivo ze sklenky a kroutil si cigarety. A matka začala s očima teď už suchýma, ale poznamenanýma dlouhým, nešťastným pláčem vyprávět. Učitel prý je člověk sympatický, na svůj jistě již důstojný věk oplývá neobyčejnou vitalitou, šedé vlasy má sčesány do pěšinky. Ruce mu hrají všemi pohyby, neustále jimi cosi uchopuje a svírá nebo je rozhazuje v divoké gestikulaci. Pověděl prý matce… „Nepředbíhej,“ přerušil ji otec chladně, „zas mi to děláš. Víš, že to nemám rád, a schválně mi to děláš. Kolik mu je let? Jaký vztah má ke svým žákům?“ Otec totiž vyžadoval vždy absolutní přesnost ve výkladu a nesnesl úsečnost. Potrpěl si na všecky podrobnosti a každého do nich nutil. Tedy učiteli může být něco přes šedesát, pokračovala matka trochu rozmrzele, ale poslušně, něco přes šedesát a možná i k sedmdesáti, učil ale dlouhá léta i tělocvik a u takových profesorů je otázka věku vždy velmi nejistá. Vypadají dlouhou dobu dobře, v sedmdesáti na šedesát a tak dále, jsou stále velmi vitální, až je pojednou ze dne na den postihnou všecky problémy a neduhy, které se jim dlouho vyhýbaly, takřka přes noc je jejich věk dostihne velmi krutě, a najednou jsou k vidění na ulici o holi, jako zoufalé trosky, poskytující škodolibou radost bývalým dýchavičným žákům, jež po léta nekompromisně nutili k nemožným výkonům. A možná i tohoto našeho pana učitele tento osud tělocvikářů brzy dostihne, zatím však se těší skvělému zdraví a tedy těžko říct. „No dobrá, dál,“ poručil otec. Je vidět, že mu na jeho žáčcích velmi záleží, že je má všecky spočteny a prohlédnuty. Je jistě přísný, ale určitě velmi citlivý a v srdci vlídný a zodpovědný člověk, protože velmi záhy bystrým zrakem rozpoznal, že je s naším Luciánem něco v nepořádku. Tedy posadil si s vlídným gestem matku na židli přímo pod obrovskou vycpanou sovu, o níž se matka domnívala, že se musí každou chvíli utrhnout z dřevěného

18

podstavce a zřítit se jí na hlavu. S obavami proto k ní co chvíli vzhlížela, až si toho učitel povšiml a mylně si vyloživ její strach jako zájem, pravil: „Výr velký.“ Tady se matka ve svém vyprávění zarazila a s jistým zděšením v očích o čemsi pochybovala. Otec netrpělivě odsekl: „No?“ Ale matka jako by se zdráhala pokračovat, dokud si něco neurovná, snad věřila, že jí otec vidí až do duše a její nepřesnost by mohla mít své následky. „Anebo,“ odhodlala se nesměle, „nebo řekl… Puštík?“ Otec však její nejistotu odbyl neočekávaně mávnutím ruky. A proto pokračovala s tím, že snad to byl přeci jen ten výr velký, a jak ji učitel pohotově informoval několika zoologickými podrobnostmi o tomto podivuhodném ptáku, jichž si už bohužel nepamatuje, jinak by je ráda otci sdělila, protože byly neobyčejně zajímavé, avšak příliš odborné pro ženu v domácnosti. A potom už přešel učitel k jádru věci, vzrušeně rozhodiv vrásčité ruce. „Ten váš Lucián, milá paní, je to velice pozoruhodný mladík. Nikdy se neučil příliš valně, jak víme, ale vždycky vynikal něčím, co nelze tak snadno pojmenovat. Podívejte, jsem bývalý tělocvikář a biolog, mám tedy v lásce spíše jakousi přesnost a jasné, zmapovatelné a změřitelné výsledky namísto nějakého blouznění, které lidstvo ještě nikdy v ničem nepřesvědčilo. Pro mě je zkrátka určující, když žák uběhne danou dráhu ve stanoveném limitu a nic mě nezajímá, jestli si k cíli zvolil nějakou svéráznou a originelní cestu. Pro mě existuje zkrátka start a cíl, a už nic mezi tím, s tím ať si poradí každý po svém, hlavně když splní podmínky a já mu mohu na cílové čáře stopnout hodinky a říct: dobře, chlapče, běžel jsi v limitu. To je přeci to, čím lidstvo tak nějak postupuje kupředu, jestli mi rozumíte. Jak by to vypadalo třeba ve válce, kdyby voják nepostupoval podle pravidel mise a spíše vymýšlel, jak všelijak nepřítele dostat jinak, po svém, jenom ne tak, jak mu to uložil stratég. A já jako bývalý učitel tělocviku jsem jako takový stratég, který uložil chlapcům start a cíl a vyžaduje po nich splnění mise. Pro mě celá věc končí tím, že můžu v zápisníku škrtnout položku splnil nebo nesplnil, a tím je to vyřízené. Ten je pro mě správný, kdo běží na čas. Nebo se o to aspoň snaží. To ovšem tak nějak není případ vašeho syna, vážená paní. Ale snad ani ta druhá varianta není jeho případ. No, těžko mi rozumět, ehm, já vím, nejsem si dost dobře jist, jak to vyjádřit.“

19

„Jak ses v tu chvíli cítila?“ vyzvídal otec netrpělivě. „No… jak jsem se cítila…“ „Byla jsi rozrušená? Šly na tebe mdloby? Bylo ti špatně od žaludku?“ Byla prý spíš jaksi podivuhodně smířená, (otec se zachmuřil), nečekala přece nic pozitivního, vždyť copak neměla o syna starosti už dávno? Avšak tato počáteční vyrovnanost měla se změnit po dalších učitelových slovech v nevýslovné zděšení (otec ožil) a nakonec v žal, žal a vztek, jak to říct, čím více žalu pociťovala v srdci, tím více vzteku zachvacovalo její rozum; ano, tak nějak se cítila. „Ano, ano,“ pokyvoval otec hlavou a v očích mu blýskalo. „A teď dál, co říkal učitel pak?“ „Tedy abych to nějak vysvětlil,“ říkal učitel, „přestože váš Lucián nikdy nepatřil do té první skupiny, o níž jsem vám vyprávěl, nelze ho nijak přímo obvinit, že by patřil i do té druhé, do skupiny blouznivců, snažících se za každou cenu běžet závod vlastní cestou, protože kdyby do ní patřil, nemohl bych nikdy k němu pociťovat jistou náklonnost, kterou k němu přesto chovám… Ehm…“ (Učitel vytáhl kapesník a jal se osušovat opocenou lysinu). „Všecko by tomu sice nasvědčovalo, všecko by mluvilo proti němu, tak například o hodinách tělocviku jsem ho ještě před pár lety tak nějak donutil vyběhnout na hřiště a párkrát kopnout s ostatními hochy do míče, ale nikdy jsem ho neviděl, že by s nimi na hřišti zůstal dobrovolně i po vyučování. Cílevědomost v učení nikdy neměl a zdá se, že nikdy ani příliš neuvažoval o své budoucnosti, což by snad bylo ze všeho nejpodivnější, protože přeci jenom je to žák gymnázia – a to bývají lidé i přes svůj věk velmi uvědomělí a jsou námi vedeni k tomu, aby se už od začátku jakýmsi směrem orientovali. My pro to děláme, co je v našich silách, a tak nevím, snad je to výchovou…“ Matka se opět odmlčela a pohlédla na otce provinile, jako by pohledem říkala: no ano, přiznávám se i k tomuhle, takhle to učitel pravil – snad je to výchovou. „Eh,“ sykl otec, „tak tady to máš. No pokračuj, nebudu se kvůli tobě čílit.“ „Takoví jako on se vyskytnou čas od času v každém ročníku, je to pro nás vždy pozoruhodný a nepříjemný případ. Zatímco na jednom vidíte, že vyniká v matematice, a můžete se proto dohadovat, že snad to bude určením jeho další dráhy, jiný je třeba dobrý ve slohu a snad z něho tedy bude žurnalista, a oba vám pak také na váš dotaz jasně odpoví: Ano, chci být matematik, nebo: Jistě, bavila by mě novinařina… Lucián jen před vámi jaksi bezradně pokrčí rameny a sklopí oči. ´Ty

20

nevíš, co z tebe bude?´ ptáte se ho. ´Ne docela´, odpoví vám skoro lhostejně, až drze. ´A jak to chceš s takovou vést, kam to hodláš, chlapče, dotáhnout?´ mluvíte mu do svědomí, ale on už jen mlčí a civí do země. No ano, všechny tyhle neblahé vlastnosti váš syn má, a přesto… tak nějak mi byl vždy bližší než jiní jeho druhu nebo dokonce než někteří takoví, kteří jinak docela splňují všechny mé požadavky. Je na něm zkrátka cosi přitažlivého, dalo by se říct, že má osobnost. A to je velmi cenná věc, milá paní. V čem to spočívá, ptáte se? Jak to, že zrovna on, Lucián, má osobnost? No, to není tak snadné určit. Podívejte, pro mě je něco docela jiného karakter a osobnost. Jistě, úplně nejvíc je takové spojení těchto dvou duševních veličin, to je ale věc velmi ojedinělá a setkal jsem se s ní za svou učitelskou kariéru jen několikrát. A takoví to dotáhli nejdál, třeba až na četníka nebo do politiky, kde je této ušlechtilé kombinace nejvíce zapotřebí. Zkrátka, karakter je pro mě ten, kdo doběhne do cíle a vynaloží všecko úsilí k tomu, aby splnil limit; naopak ten, kdo se nijak nesnaží vyhovět limitu, protože pro sebe shledá, že to vlastně dohromady nenese žádných výhod, a pohrdne samotnou morální stránkou věci, která by snad měla být tou nejvyšší a opravdu jedinou výhodou, a do cíle doběhne jen proto, že musí, ten pro mě není karakter, ale samozřejmě ještě vůbec ne ani osobnost. Ach, jak to jen udělat, abyste mě pochopila… Co je tedy ona takřečená osobnost vašeho Luciána? Snad že mu záleží mnohem více na cíli než na limitu. Ale nesnaží se to nijak obejít, nesnaží se jaksi pohrdat strategií, kterou mu někdo určil. To ne, on docela ochotně vyplní, co jste mu zadali, ale na jeho konání je cosi svérázného. Jak tedy souvisí jeho absolutní nedostatek uvědomělé ctižádosti, o které jsem předtím mluvil, jak si jistě ještě pamatujete, a jeho respektování cíle? Snad je to v tom, že právě jeho ctižádost není uvědomělá, a to ani za mák, ale je to stále ještě ctižádost, zatímco člověk jeho navenek lhostejného druhu by mohl lehce pozbýt i té. A to je tedy asi ten nepatrný, a přesto významný rozdíl mezi úplným pitomcem a osobností. No jistě, karakter to ještě není, není to jaksi tak měřitelná a uchopitelná věc, ale je třeba ji uznat a v jistém smyslu ctít. Ale vidím, že už jsem vám docela zamotal hlavu, což jsem tedy vůbec neměl původně v úmyslu. Tedy přejdu k věci. Lucián nikdy nepatřil k mým favoritům, ale, mám-li to říct na rovinu, snad se neurazíte, v té odvěké a nezničitelné čeledi blbců byl jaksi vždy mým oblíbencem a chráněncem. Jak moc jsem mu vždycky od srdce přál, aby našel svůj cíl, který by on dokázal tolik respektovat, aby se ta jeho

21

ctižádost stala uvědomělou, aby se za jeho neurčitostí a poblouzněním už konečně vyjevilo cosi jasného a praktického, za čím by pak on dokázal jít s takovou upřímností! A proto mě tolik zasáhlo to, co si váš Lucián nakonec přese všechno očekávání dobrovolně zvolil a co nadobro rozbilo na kousky všecko moje snažení. Zvolil si to nejhorší, to, co bych snad očekával na posledním místě, to, co se snad i ostýchám před vámi vyslovit, a tím se mě nějak zvláštním způsobem dotkl, jestli mi rozumíte, tím mě snad, není-li to silný výraz, v jistém smyslu urazil. Měl na to vůbec právo? Bylo to tak úplně výhradně jeho rozhodnutí? Ne, já myslím, že v tom bylo nesmírné sobectví a snad až krutost, ostatně pro lidi toho druhu, k nimž se on nyní hodlá přiřadit, typická. Měl tedy tak úplně právo jedním svým neuváženým rozhodnutím úplně zhatit mé, a pevně doufám, že i vaše dlouholeté výchovné úsilí?“ Otec si zcela bez vzájemné pomoci rukou prokřupal všechny prsty, jak bylo jeho zvykem. Na stole před ním ležela úhledná hromádka deseti velice pečlivě umotaných cigaret. „Tak to vyklop,“ poručil matce. „Tak tedy! Náš milý Lucián se hodlá stát… a čím že se to hodlá Luciánek stát?“ Obrátila se s našpulenými rty na zkroušeného chlapce a svou otázku roztomile zašišlala, jak se to dělá na malé děti, v tom gestu bylo však něco děsivě ironického. „Hodlá se stát umělcem. A ještě snad něco horšího: on už se jím možná i stal.“ Hrozivé ticho rozhostilo se po kuchyni, kde se ze samého rozčilení zapomnělo rozsvítit, přestože teď už zde bylo docela tma. Lucián seděl s rukama v klíně a ani nedutal, a dlužno poznamenat, že snad ani po celou tu dobu vůbec nevnímal matčino horečné vyprávění. Ne, jeho už jako by se to všecko netýkalo, jako by se celý ten kolotoč netočil pro něho, on jako by byl jen divákem v jakémsi panoptiku, náhodným divákem s nevalným zájmem sledujícím to velice špatně odvedené představení. „Vždyť jsme to čekali,“ řekl otec nezvykle klidně, pohrdavě pohlížeje na matku, kterou teď už zase dostihla hysterie a s hlavou v dlaních celá se otřásala vzlyky. „Přece jsme to věděli, vždyť už nám to dávno, panáček, oznámil. Mohla sis odpustit celé to pitomé divadýlko! Mohlas to zkrátit a rovnou to vyklopit!“ „Ostatně,“ pokračoval po chvíli, uklidniv se balením nové cigarety, „snad to není taková katastrofa. Ať nám předloží výsledky. Ať ty výsledky nějak zhmotní. To

22

mě koneckonců zajímá, a je už pak jedno, jakou cestou to provedl, pokud je to cesta poctivá…“ – Chvíli se zamyslel, na okamžik mu nedobalená cigareta uvízla nečinně v prstech – „… Jestli je, no ano, no jistě, jestli je tahle cesta vůbec poctivá. A o tom by se daly vést spory, protože tahle otázka tedy není vůbec nijak jednoznačná.“ „Jenže,“ promluvila matka skrz slzy, „to pan učitel taky říkal, to o tom zhmotnění, to o těch výsledcích… ale největší rána pro mě byla… nejhorší na tom všem je…“ A vyložila otci jako poslední hřeb do rakve nebohého Luciána, kterému ovšem v této věci nijak nestraním, říkám-li nebohého, vyložila mu, co pravil učitel: „Tedy umělec. Malíř, prý. Tak jsem si pozval na konzultaci pana Vránu, učitele výtvarné výchovy. A představte si, milá paní, to si představte: váš Lucián je kupodivu v kreslení a malování beznadějně nejhorší ze všech a pan Vrána mu chce dát letos na vysvědčení trojku, což je, jak známo, z tohoto předmětu ta nejhorší známka. No ano, myslel jsem si, to ještě nemusí být to nejhorší, že mu nějaký Vrána, ostatně docela ubohý člověk a blouznivec, chce dát trojku. Třeba Einstein taky propadal z fyziky. Jakýsi génius nemusí být obyčejnými lidmi rozpoznatelný. Ale to vám povím, milá paní, nemusím být ani za mák neobyčejný člověk, abych rozpoznal, že to, co mi na požádání pan Vrána předvedl, jsou opravdu jenom beznadějné, zoufalé čmáranice. Ostatně posuďte sama, mám to tu pro vás schované… Ano, třeba tohle měly být ´Mé nejlepší prázdniny´.“ „A co jsem viděla,“ lkala matka, „co bylo na tom papíře! To snad abychom Luciána poslali letos na prázdniny do pekla.“ Otec si od matky velice zachmuřeně vyžádal několik těchto kreseb na ukázku; samozřejmě že jich pár od učitele dostala. „Já se snažil,“ předříkávala ještě plačící matka slova učitelova, zatímco si otec s velikou vážností nasazoval brýle. „Já se snažil, takže mou výchovou to nebude. Teď už ho přenechávám zcela vám, tohle už si musíte vyřešit jen a jen sami, od toho já už dávám ruce pryč.“ Kdyby nebyl otec v tu chvíli tak zabrán do revize synových výtvorů, jistě by byl po těchto slovech matku opět přísně obvinil. „Kdyby se dalo z výtvarné výchovy propadnout,“ pronesl s dlouhým rozmyslem, odloživ papíry i brýle na stůl, „pak by ses musel propadnout rovnou až do toho pekla. Tak pojď.“ A vstal ze židle a Lucián s ním, věděl už, co bude následovat.

23

4 Jenže stalo se cosi docela neočekávaného. Obvyklý otcův výchovný program zdál se probíhat tak jako vždycky a smířeného Luciána ani v nejmenším nenapadlo, že by tentokrát neměl skončit v bubnu „kola štěstí.“ Kráčel opět za otcem jako ovečka, s hlavou ztrýzněně svěšenou, ovšem snad nikoliv zármutkem nad svým trestuhodným činem, ani ne pokorou, ale jen ze zvyku; nejspíš ho to celé ani dost málo nezajímalo, pakliže se trápil, bylo to nad svou uměleckou ochablostí, pakliže vůbec o něčem přemýšlel, bylo to o jakémsi příštím námětu. Otec si mohl horovat jak chtěl, mohl mu všelijak promlouvat do svědomí… avšak to bylo právě na celé věci podivné. To právě tu jaksi nehrálo: on šel před Luciánem mlčky a nejevil žádné známky obvyklého vzrušení. A tak se tentokrát stalo, že místo otce vrátil se do kuchyně Lucián. Matka teď už stála u plotny, hnětla těsto, snad se chystala péct buchtu, kdoví proč, co ji to popadlo zrovna teď, kdy rozhodně nebyl důvod nic slavit a určitě by na buchtu neměl nikdo chuť. Patrně se potřebovala něčím uklidnit, a protože nic jiného neuměla a všechno ostatní by musela pokazit, uklidňovala se vařením. No ano, jistě, snad bychom zapomněli – uměla ještě docela obstojně vystřihovat z novin papírové pajduláky a zvířátka, obzvláště pejsky, ale to jí v tu chvíli připadalo tak marné! No uznejte, jak by teď mohla v takové těžké chvíli, kdy jde o osud jejího jediného syna, jak by mohla vytáhnout staré noviny a třesoucíma se rukama začít vystřihovat pajduláky. To snad je radši zaboří do těsta. Tedy stála u plotny a hnětla, takže nemohla si povšimnout, že zvuk zabouchnutých dveří způsobil tentokrát namísto otce zcela nečekaně Lucián. „Pane,“ pronesla jakýmsi proměněným hlasem, „vykonal jste…“ A tu se ohlédla a se zděšením v očích spatřila syna. „To jsi ty?“ Lucián lhostejně pokýval hlavou. „Co se stalo? Bože můj!“ Rukama celýma od těsta vjela si hystericky do vlasů. „Kde je otec?!“ „V bubnu,“ odvětil Lucián. „Co to plácáš? Kluku proklatá, pekelná!“ „Otec je v bubnu,“ trval si na svém. Pohodil hlavou jaksi pohrdavě. „Poručil mi,

24

abych otevřel dvířka, ale místo mě si tam vlezl sám. Můžeš se jít přesvědčit. Je tam natěsnaný jako prase v neckách.“ – Lucián se ušklíbl – „Vůbec bych neřekl, že se tam může vejít někdo jiný než já. Vždyť podívej se na mě, proč myslíš, že jsem takový mrzáček, takový věchýtek? Protože jsem neměl kdy vyrůst, když jsem dětství trávil zavřený v dřevěné schránce. Sotva jsem se tam natěsnal už jako kluk. A vidíš, podivuhodná věc: jako by se buben nějak zázračně rozšiřoval a zase smrskával podle velikosti vězně! V tomhle smyslu musím uznat, že je otec opravdu geniální. Snad by si měl tenhle přístroj i nechat patentovat. No prostě vlezl si tam sám a poručil mi, ať za ním zaklapnu dvířka, musel si chudák zlámat všecky kosti, než se tam nacpal. Prohlásil, že už nikdy nevyleze.“ „Ty ďáble!“ sykla matka. „Tys ho tam zavřel! Tys tam strčil svého vlastního otce! Hade!“ A v očích jí blýskalo zlostné světlo, kterého by se jiný určitě musel zaleknout, ne však Lucián, dokonale lhostejný a ironický. Jenom se matčině starosti ušklíbl. „Běž se podívat sama. Já už musím jít tvořit…“ Kdyby teď na to měla pokdy, dala by se z toho strašného synova výsměchu do ještě vydatnějšího pláče. Spěchala však rychle do „kobky“ za svým manželem. No ano, byl tam, a ještě jednou před matkou přidušeným hlasem prohlásil, že hodlá tam zůstat dokud neuhnije, to znamená nehodlá už nikdy vylézt ven na světlo, a rodina ať se o něho vůbec nestará a klidně na něho zapomene, a dokonce, ano, to řekl, dokonce ať ho nikdo vůbec neotravuje a do pokoje v žádném případě nikdy nevkročí, leda snad až vykydat z bubnu jeho kosti. Více už z něho ubohá matka nedostala. Řekl vše, co potřeboval, a víc se už o celé věci bavit nehodlal. Nemám už zde v plánu zabývat se dál historií rodiny od té neblahé události, zajímá mne zejména Lucián jako hlavní činitel tohoto už teď možná trochu zběsilého příběhu, a od toho večera počaly se jeho cesty s cestami rodiny rozbíhat. Tedy nedozvíme se tady už nic dalšího o otci zavřeném v bubnu „kola štěstí“ a já sám jsem už po tom také nepátral, nedozvíme se, zda svůj záměr dodržel a vytrval skutečně až do konce. Není to však vůbec nepravděpodobné. Vím jen ještě tolik, že zoufalá matka nosila po několik následujících týdnů svému dobrovolně uvězněnému muži jídlo, nejvybranější lahůdky, na které by snad mohl dostat chuť, a házela mu je do bubnu jako zvířeti. Otec uvnitř ani nedutal, ač by jí byl jistě rád vyčinil za absolutní porušení jeho posledního a hlavního přání zůstat

25

nerušen. Dalo by se říct, že se z něho stal v jistém smyslu poustevník. Dost svérázný poustevník, to je pravda, ale jak jinak toto jeho počínání vysvětlit. Záleželo mu snad tolik na synovi? To my se už nedozvíme, ačkoliv nic to nikdy nemohlo v jeho chování potvrdit. Jenže prazvláštní je duše člověka. Tedy matka musela se vždy připlížit k němu naprosto neslyšně, aby nezpozoroval její příchod, a potom co možná nejrychleji otevřít víko, vhodit dovnitř připravenou pochutinu a zase okamžitě zaklapnout. Proč takovým způsobem? Aby ji nepokousal jako šelma? Směšné, on totiž v tom krátkém okamžiku stihl vyhodit všecko jídlo od minula zcela nedotčené zase ven, takže matka mu je vlastně jen mohla bezmocně vyměňovat za čerstvé, a nebylo možné ho předstihnout a oklamat. Všecko jídlo končilo beznadějně zase zpátky venku. Avšak přeci jen si matka musela po nějakém čase všimnout, že nevrací tak docela stejné množství, jako mu tam posledně vhodila, že vybral několik nejvybranějších soust a doufaje, že to zůstane nepozorováno, vrátil zbytek jídla jaksi demonstrativně. Když toto zjistila, s úlevou se zaradovala a od té doby připravovala mlčenlivému a neoblomnému vězni čím dál větší porce čím dál lepších pochutin, z nichž on ujídal čím dál větší sousta a už se ani nesnažil zahladit stopy tak pečlivě jako na začátku. Brzy si sama matka zvykla na tuto dost podivnou hru a zcela na ni přistoupila; hlavně že manžel neumře hlady. A to je paradoxní: vždyť on si teprve teď docela dobře žil, teprve teď dostával denně to nejlepší jídlo, jaké si uměl představit, nemusel už chodit do namáhavé práce – matka si zařídila vdovskou rentu, a konečně i ona si vůbec nemohla na nic stěžovat, měla teď spoustu času k vystřihování novinových figurek a volné chvíle jí přicházel krátit pan učitel s novými informacemi o nezdárném synovi; ano, dalo by se říci, že teprve tehdy si začala Luciánova rodina žít spokojeně. Netoliko samotný náš hrdina. Toho nešťastného večera odebral se do svého pokoje a dlouze přemýšlel. Samo sebou, že všecky ty události nemohly zůstat pro něho bez významu, nemohly se nějak nedotknout jeho citlivého, dospívajícího nitra. Snažil se sice ze všech sil nebrat na to vůbec zřetel, ale jistě nemohlo nic jiného mít tak zásadní vliv na jeho následující životní rozhodnutí. Vytáhl zpod postele všechny své dosavadní výtvory a rozložil je před sebe. A teprve teď to dokonale viděl, teprve nyní vyvstalo to před ním zcela jasně a nepopiratelně: nebyla v těch stozích papíru patrna jediná změna k lepšímu. Nebylo

26

zde jediného posunu v technice, snad dokonce naopak, a jak se tak chronologicky pozpátku probíral nebohý umělec Lucián prací posledních dlouhých a únavných měsíců, skončil pojednou zase na úplném začátku, u svého docela prvního výtvoru. A s jistým zděšením musel si chtě nechtě přiznat, že ona jeho nešťastná Celerová polívka byla nakonec ze všeho beznadějně nejlepší. Moje životní dílo, ušklíbl se Lucián s hořkostí v srdci. A jedinou tuto první kresbu uchránil předem plamenů, jimiž hodlal snad zítra na nějakém odlehlém místě za městem skoncovat s touto svou omylnou minulostí, a nejen že ji uchránil, ale byl donucen učinit ještě něco mnohem smutnějšího: vylepil si svou Celerovou polívku na zeď nad postel. Tak přeci jen tam nakonec musela skončit ona. Tak zanechal Lucián své nedlouhé kariéry malíře. Ale už v ten okamžik, kdy se takto náhle s konečnou platností rozhodl (ačkoliv ještě před pár minutami by mu to nemohlo ani přijít na mysl, natož aby na to přistoupil!), už v ten samý okamžik počala mu v hlavě klíčit nová, neznámá a podivuhodná vášeň. Zatím to byl jen pocit, docela neuchopitelný, šimravý pocit kdesi vzadu za mozkem, tam, kde člověka občas šimrává něco nového, co se počíná, a kde se zaboha nemůže podrbat, aby ten pocit uhasil. Ano, mladý umělec ještě ani nestačil setřást ze sebe tupý smutek z toho, co v něm před okamžikem nadobro zemřelo, a už se mu v duši počala rozestírat tichá radost, hřejivá, zatím ještě bázlivá, radost z toho, co se nyní nového rodí. A tyto dva protichůdné, navenek neslučitelné pocity spojily se v jeho nitru v podivuhodnou harmonii. Nebyly to už obrazy, krásné a nedosažitelné obrazy, které se mu v posledních měsících před očima zjevovaly a jež jeho tupá, nenáviděná ruka nikdy nemohla dostihnout. Bylo to něco nového, neznámého… byla to slova. Před očima vyjevovala se mu báseň, jako by snad nějaká vyšší síla mu ji vdechla, jak by jen před sebou otevřel jakousi knihu a četl z ní ty tajemné verše. Cítil, že to je konečně ono, to je teprve to pravé, k čemu je vlastně předurčen; tento nový způsob vyjádření zdál se mu být mnohem bližší a přirozenější. Skoro sám sebe až za to začal nenávidět, že promrhal tolik drahocenného času bezvýsledným čmáráním, když se mohl mezitím zdokonalovat v umění básnickém. A tak se stalo, že poznovu šťastný Lucián, který se ani v nejmenším nehodlal vzdát své touhy vyniknout, použil stejných nástrojů, totiž tužky a papíru, k úplně

27

novému a neznámému způsobu uměleckého vyjádření. Té noci vůbec nezamhouřil oka. Popsal několik archů papíru bláznivými verši, které snad by se mohly nezasvěcenci jevit stejně zmatenými a kakofonickými jako jeho někdejší kresby a malby, pro něho samého však měly svůj nový, docela jiný a podstatnější význam. Jsem jenom kronikářem tragického osudu jednoho umělce, není už vůbec v mé pravomoci hodnotit nějak jeho vlastní dílo; ale i když mi ve skutečnosti nikdy nebylo dáno do jeho zápisků nahlédnout, toliko vím jistě, že bych si s jejich interpretací asi vůbec nevěděl rady a sám bych z toho musel být nanejvýš rozpačitý. Naštěstí mi toto nepřísluší, a tak bych snad mohl jen svým vlastním textem vzdáleně postihnout pocit nesmírného naplnění, pocit úlevy a triumfu, pocit, který jistě zastihl k ránu vyčerpaného Luciána, blaženě usínajícího nad zběsile popsanými stránkami.

28

5 Kdybych jen dokázal popsat slovy, co vlastně jsem k tomu mému netečnému spolužákovi cítil. No ano, i zde uvědomuji si palčivě nedostatečnost slov, i zde musím zalitovat, že mi nebyl dán dar hudební zručnosti, jímž snad jedině dokázal bych postihnout to, co potřebuji. A když tak pro sebe uvažuji, jak asi by zněla jakási symfonieta na toto téma, shledávám, že snad pouze některý ze skladatelů Vídeňské školy by to za mne svou ponurou atonalitou dovedl. Lucián, teď už básník, nás všechny svou drzou nadutostí, s níž si neustále cosi zapisoval do bloku, doháněl k zuřivosti. Pyšný jako kohout, odrážel naše útoky a nemístné poznámky na jeho adresu nikoliv pěstí, jak by se to na pořádného mladíka patřilo, ale perem, jímž hbitě čmáral po papíře jakési poznámky, které bychom raději slyšeli přímo z jeho úst a z očí do očí. To se třeba jeden postavil o přestávce před něho k lavici a zcela nepokrytě mu vyjevil, co si o jeho zpupnosti myslí, a Lucián, zahleděv se mu dlouze do tváře zpytavým pohledem, jenž už už vyvrchollit v pár pořádných rozvzteklených facek, popadl náhle jako v jakémsi záchvatu inspirace tužku a počal horečně psát. A nevnímal už přitom vůbec své okolí, oči mu planuly a tvář rudla, takže připomínal rozzuřeného býka, ovšem spoutaného řetězem; jak jsme si v takovou chvíli přáli, aby tento řetěz byl náhle přeťat a býk vpuštěn do arény! Ovšem nikdo z nás to za něho samého udělat nemohl, nikdo to nedokázal, ať jsme to zkoušeli sebe urputněji. Musel to udělat jen on, on sám, a právě na to jsme všichni toužebně čekali. A tak se z toho po čase stala taková kolektivní hra, nejvydatnější zábava dospívajících mladíků. Lucián vzal na sebe dobrovolně a ovšem možná i nevědomky roli třídního klauna, cvičeného zvířátka; měl-li někdo o přestávce dlouhou chvíli, stačilo postavit se před toho básníka a provolat k ostatním: „Jsem toreador a vyzývám býka k zápasu! Uzavírají se sázky – kdo si vsadí na býka?“ A skutečně, ihned jsme se všichni nadšeně pustili do sázení, kurz svědčil vysoce v neprospěch našeho poddajného býčka, přesto se vždy spíše z recese našlo pár nadšenců, kteří byli ochotni si na něho vsadit. To podle toho, kdo zrovna se proti němu postavil do arény, byl-li to například nejsilnější a nejvytrvalejší třídní provokatér ryšavec Ezra, vždy se našel někdo, kdo dával naděje býkovi, že tentokrát už jistě vzplane a zaútočí. Naopak i já byl jednou

29

či dvakrát donucen vyzvat básníka na souboj, a to si už na něho nevsadil nikdo, protože mně to bylo celé zatěžko a jen tak jsem celou věc odbyl, aby se neřeklo. Tak pro ty prostomyslnější z nás byl Lucián jen směšnou, opovrženíhodnou postavou, jakýmsi podivným broukem, snad švábem, jejž by bylo nejrozumnější při vhodné příležitosti přišlápnout. Snad i ve mně, ano jistě i ve mně bylo kousek z té nenávisti. Ale zároveň i ono tiché, nevyslovené pouto, jež se už před časem mezi námi vytvořilo, neztrácelo nic ze sebe, naopak, čím víc byl on nucen přede mnou trpět, tím se jaksi stávalo silnějším. A k tomu to byl konečně i jistý obdiv, který jsem však schopen uvědomit si až nyní, po létech, v té době snad spíše zastíraný jakýmsi soucitem. Tedy měl jsem ho rád a zároveň ho nenáviděl. Nenáviděl jsem ho, když s hlavou načepýřenou si to vykračoval po třídě a vyhlédnuv si vždy nějakou literární oběť, vyrovnával si s ní své mlčenlivé účty na papíře. Ani mne neušetřil několikrát svého pohledu básnivého kata. Miloval jsem ho pro jeho jinakost, která jiným sloužila jen k posměchu. A pak se přiblížily prázdniny a konec roku neušetřil Luciána drtivé rány. Dostali jsme všichni za úkol napsat slohovou práci na jakési téma, které si už dnes nepamatuji. Měli jsme na to dokonce velmi mnoho času, snad týden, takže i těm nejzoufalejším byla dána dostatečná příležitost stvořit s pomocí rodičů alespoň cosi, co by mělo naději projít kritickým soudem učitele. Nikdo z nás nemohl se však při té práci patřičně soustředit na téma samotné, museli jsme chtě nechtě mít stále na mysli našeho básníka Luciána, který snad v ten samý čas tvoří doma své dílo; snad jsme se trochu obávali při představě, že s ním budeme muset změřit síly v slohovém umění. Jistě, nikdo z nás dosud nic z jeho pera nečetl, nedal nám k tomu nikdy nejmenší příležitost, a tak jsme se těšili, někteří se škodolibou radostí, jiní s neukojitelnou zvědavostí, jak z tohoto souboje náš třídní básník vyjde. Musel jsem vždy za každou větou pozastavit a pomyslit si, jak asi by tohle napsal Lucián? A nikdo jistě nepochyboval, že on stvoří práci nejskvělejší, že za ni bude pochválen a možná i trochu pozvedne pošramocenou reputaci třídy, až ji přečte před celou školou do rozhlasu. Ti, kterým rodiče odmítli práci napsat, mořili se s ní nevýslovně, protože věděli, jak moc je učitel přísný a jak na výsledné známce záleží. I já musel trávit večery skloněn nad papírem, neustále škrtaje a přepisuje až do zpitomění. Vzpomínám si

30

na jednu takovou drobnost, pro ctěného čtenáře snad bez větší zajímavosti, pro mne jako budoucího písmáka však nikoli bez významu. Totiž když jsem po týdnu usilovné práce sesmolil jakž takž půl stránky textu, pomyslel jsem pojednou na to, jaké to asi je být spisovatelem. Taková hnusná dřina! Taková bláznivá řehole! Pamatuji se velmi živě, jak mne polilo mrazivé zděšení při představě, že bych musel dobrovolně celé dny a snad i noci trávit skloněn nad papírem a mučit svou mysl a dráždit nervy… a to všechno vlastně pro koho? Pro někoho, koho ani v životě neuvidím, pro nějakou imaginární masu, která snad ani neexistuje, pro někoho, na kom mi vlastně ani nemusí nijak záležet, a konec konců ten někdo může být člověk mně odporný a kdybych ho byl znal, nikdy bych pro něho nehnul dobrovolně ani prstem, natož abych si kvůli němu ničil zdraví a mrhal časem… pracovat pro jakéhosi fantóma, kterému ani nevidím do tváře, jenž mi svou tvář nikdy neukáže… jako boxovat v ringu se zavázanýma očima! Snad mohu říci s odstupem let, že tehdy jsem se ve své jinošské prostomyslnosti poprvé setkal s absurdnem, poprvé jsem pocítil absurdno… a že tento raný zážitek měl potom v budoucnu – jak absurdní! – jistě silný vliv na mé vlastní literární pokusy. A nesmírný soucit k těmto pánům spisovatelům zaplavil v tu chvíli mé mladistvé srdce. Chudáci! Chudáci! Buď by se měla každému dávat hned při narození Nobelova cena, už jenom za to, že se narodil spisovatelem, nebo by je měla společnost všechny utratit, jen co se u nich rozpozná tento syndrom, jako se utrácejí trpící a nemocná zvířata. Ano, tak nějak jsem uvažoval nad počmáraným papírem a jako ve snách vstal jsem najednou od stolu a aniž bych si to nějak jasněji uvědomoval, mé kroky mířily k otcově knihovně. Jako somnambula stanul jsem před tou masou knih, před stohy papírů, před oceánem písmen a písmenek… sloupy knih tyčily se nade mnou až do stropu, jímala mne závrať. Která kniha je asi nejtlustší, pomyslel jsem si, jako by jediná tloušťka měla být nějakým kritériem kvality. Pátral jsem očima, do kterých se mi jako do otevřených propastí začaly řítit majestátní tituly, z jejichž objemu šel strach… Dostojevskij: Bratři Karamazovi… bože, jak to zní hrozně, Karamazovi, jako nějaké zaklínadlo, kara kara karamaz… a kolik že to má stran? Dvanáct set! A to napsal jeden člověk? Vždyť já sesmolil za týden půl stránky! To máme… dvanáct set krát dva… dva tisíce čtyři sta krát víc! Dva tisíce čtyři sta krát víc! Copak je tohle ještě vůbec v silách jediného člověka?

31

Anebo tady, podívejme… Bromfield: Když nastaly deště… sedm set stran… Balzac: Ztracené iluze… šest set padesát stran… Motala se mi z toho hlava, cítil jsem, že na mne jdou mdloby, ztěžkl mi dech a na čele mi vyrazil ledový pot, kdybych byl tehdy o třicet let starší, asi by mne z tohoto strašného zážitku ranila mrtvice… Počkejme, zpátky k tomu karamazovi, když se píše půl stránky za týden, to máme stránku za dva týdny, rok má týdnů padesát dva, takže to máme padesát dva děleno dvěma, to znamená dvacet šest stránek ročně… uf, a dvanáct set děleno dvaceti šesti, jestli to dobře počítám, to máme, to máme… čtyřicet šest! U všech čertů, tenhleten Dostojevskij psal svého karamaze čtyřicet šest let !!! ... Moment, kdy vlastně žil tenhle pán, aha, tady píšou, že mu bylo šedesát, proklatě, to pak musel tuhle knihu začít psát ve čtrnácti! To ale nebyl o moc starší než já sám! Copak je to vůbec možné? Copak se před sto lety rodily takovéhle děti? … Alexej Fjodorovič Karamazov byl třetím synem statkáře z našeho okresu Fjodora Pavloviče Karamazova, své doby velmi známého (ba ještě i nyní u nás ne zcela zapomenutého) pro svůj tragický a temný skon… Fuj, copak tomu lze rozumět? To nebylo čtrnáctileté dítě, to bylo nějaké monstrum, vždyť se to ani nedá přečíst bez zadrhnutí, člověku se z toho úplně motá hlava… (a v tu chvíli musel jsem opět pomyslet na Luciána – vždyť třeba v tom chlapci máme takového druhého Dostojevského! – a hluboce jsem se zastyděl za pohrdání, které jsme mu všichni dávali tak nepokrytě najevo) … A další, jako by to nestačilo… Mann: Buddenbrookovi… šest set stran… zdálo se mi, že se knihy v policích začínají kymácet… a zase tenhle Dostojevskij: Idiot… šest set dvacet stran… Luciáne, nekaž si mládí, šeptal jsem jako v horečce… Dickens: Kronika Pickwickova klubu… osm set dvacet stran… knihy se začaly odshora kácet a jako balvany ze skály padaly mi teď na hlavu, bránil jsem se rukama… Tolstoj: Anna Karenina… osm set dvacet… knihy padaly kolem mne na podlahu a z jejich otevřených stránek začala vylétat slova, která, měníce se ve vzduchu v jakýsi odporný hmyz, jala se poletovat mi kolem hlavy a nepříjemně bzučet, šeptat a kousat mne do tváří… vykřikl jsem, a tu mne udeřila strašlivou silou do temene další kniha, jejíž objem mne ohromil nevýslovně, padla na podlahu a já viděl, že její stránky jsou dokonce popsány tak zhusta, že snad ji lze přečíst jenom lupou… stačil jsem ještě zahlédnout titul té knihy, no jistě, to jsem znal… Bible… a už jsem pádil za matkou do ložnice. „Matko,“ volal jsem udýchaně, „kdo napsal Bibli?“

32

A matka, chvíli se zamyslivši, pravila: „No, kdo napsal Bibli… Duch Svatý!“ Odebral jsem se tedy zpátky do svého pokoje k nedopsané slohové práci. Ten večer už jsem nebyl schopen napsat ani čárku, musel jsem jen myslet na tohoto Ducha Svatého… to tedy byl chlapík, to byl spisovatel… snad největší spisovatel všech dob, tolik stránek… zajímalo by mne, co dalšího ještě napsal, musím si hned od něho něco přečíst, třeba zrovna tu Bibli, ta je od něho patrně nejznámější. Tak tedy Duch Svatý… vzal jsem si ze své vlastní dětské knihovny, mnohem pro mne přívětivější, jakousi školní encyklopedii literatury, a velmi mne udivilo, že jsem v ní žádného Ducha Svatého nenašel. Zvláštní, Dostojevskij, Balzac i Mann zde byli popsáni docela dopodrobna, ale o tomto Duchu Svatém ani zmínka… No, snad jsem čtenáře příliš nezdržel touto odbočkou, která pojednává o čemsi z mého vlastního života, což jsem původně tedy vůbec neměl v úmyslu, abych zůstal jen jakýmsi pokud možno nestranným pozorovatelem, ale která snad v tuto chvíli na tomto místě byla nutná, osvětlujíc mimo jiné trochu blíže můj v té době podivný vztah k Luciánovi a také důvod, proč jsem se vlastně o něm po tolika letech rozhodl psát. Budiž mi ještě dovoleno vzpomenout, jak mne tehdy zastihl spánek v hlubokém zamyšlení nad mým zpola popsaným papírem, když jsem předtím dlouho do noci uvažoval střídavě nad Luciánem a nad tímto tajemným panem Duchem Svatým, než jsem se opřel čelem o desku stolu a potom se mi o něm i zdálo. Ale zpátky k našemu příběhu. Tedy ti z nás, kdo se se slohovou prací museli takto nevýslovně mořit, nemohli pochopit, že Lucián je ochoten věnovat této otravné činnosti ještě i svůj volný čas o přestávkách mezi vyučováním. Ano, pracoval na svém úkolu neúnavně, dokonce se zájmem a chladnou hlavou. Dívali jsme se na něho někteří s nenávistí, jiní se vztekem a ještě jiní s nepokrytou závistí. Taková usilovná, cílevědomá činnost! Zdálo se, že mu pod rukama kvete tam v lavici v koutě u okna jakési veliké dílo, svým významem jistě daleko přesahující rámec obyčejné školní slohové práce. Našlo se i mnoho takových, které touto zodpovědnou, vytrvalou prací doháněl k zuřivosti. „Podívejte, jak se u toho šklebí,“ říkali s opovržením, „co si o sobě myslí, tenhle umělec? Beztak mu jde jenom o to, aby ho ředitel vychválil do rozhlasu!“ Skutečně, taková nicotná záležitost dokázala celou třídu spojit na týden či dva pevným poutem, živeným kolektivním opovržením k nebohému spolužákovi.

33

Tolik předprázdninového vzrušení nám poskytla tato drobnost, která však nabyla ze zorného úhlu dospívajících mladíků velké důležitosti. Všichni jsme tehdy na vlastní kůži okusili, jaké to je vyrůstat s umělcem, žít s ním v jedné místnosti a dýchat s ním týž vzduch, pozorovat ho přímo při tvorbě… zvláštní a neobvyklá zkušenost, která se nepoštěstí každému a jíž jsme se před žáky z jiných tříd pod slupkou pohrdání vlastně chlubili… A našlo se po celé škole mnoho takových, kteří toužili spatřit umělce také na vlastní oči a přicházeli o přestávkách k našim dveřím a škemrali, aby směli třebas jen škvírkou nahlédnout. Samozřejmě jsme vytušili možnost snadného přivýdělku, takže jsme brzy vybírali za tuto podivuhodnou a žádanou atrakci malý poplatek, například pětikorunu nebo aspoň žvýkačku. Ti, kteří zaplatili, směli na pár vteřin nahlédnout dovnitř, kde přímo v průhledu pootevřených dveří seděl v koutě Lucián, skloněný zádumčivě nad svým papírem. Dveře byly střeženy dvěma vybranými, kteří vždy po uplynutí daného času je před přihlížejícím nemilosrdně zabouchli. Tak tedy, ach, a pak nastal ten dlouho očekávaný den, kdy měla slohová práce rozhodnout o našich známkách. Lucián byl už od rána jaksi nepřirozeně nervózní, neustále si pohrával s tužkou v prstech, ale snad tentokrát vůbec nic za celé dopoledne nenapsal do svého pověstného zápisníku. Blížily se prázdniny a já neměl hlavu pro nic jiného. Uvažoval jsem, jak s volným časem naložím, kam se asi vydám, jaké nové zkušenosti učiním a jaká nová přátelství navážu. A snad bych byl zachránil mnoho v životě svém i Luciánově, kdyby mi tenkrát nepřišel na mysl ten šílený nápad. Řekl jsem si totiž: co kdybych pozval Luciána na pár dní k nám na venkov k prarodičům? Ta představa mne neuvěřitelně vábila, jistě, byl to nápad zcela kacířský, ale snad by se o tom přece nemusel nikdo dozvědět. Konečně bych z něho vytloukl celé to tajemství, měl bych k tomu dostatek příležitosti, poznal bych ho důvěrněji a kdo ví, třeba by to tiché, podivné pouto mezi námi přerostlo nakonec v nerozlučné přátelství. Ano, jistě, myslel jsem si, hned po škole za ním zajdu, ovšem zcela tajně, budu ho stopovat a někde o samotě ho oslovím. Jak se asi na to bude tvářit, co mi asi odpoví? Takovými myšlenkami jsem se zabýval, když učitel se stohem papírů pod paží předstoupil před třídu. „No,“ spustil, „nedopadlo to příliš valně. Co se ovšem od vás dalo taky očekávat. Všichni máte hlavy plné skotačení a lumpačení, a napsat takovou práci, to není

34

jako vyhrát fotbalový zápas nebo zbít spolužáka. Nemám z vás vůbec radost. Jsou tu práce dobré i špatné, většina jich je zcela průměrných, kupodivu jedna se zde našla dokonce výtečná“ – všichni jsme sborově pohlédli na Luciána, snažíce se vyčíst cosi v jeho tváři, která však zůstávala kamenná a bledá – „a jedna zase zoufale příšerná.“ – všichni jsme sklopili oči. A po chvíli hledání vylovil několik papírů. To byly práce lepší, to bylo těch několik málo jedniček. Vyvolal jednu dívku, která prý měla práci ze všech nejlepší – opět jsme všichni pohlédli na Luciána, teď už tázavě – a vyzval ji, aby ji přečetla před třídou. „Ano,“ podotkl, „to má hlavu i patu a pravopisná chyba tu byla jen jediná. A teď, počkejte, kdepak to máme“ – to už jsme cosi tušili – „ano, tohle je ta práce zoufalá, snad nejhorší, jakou za dlouhou dobu své praxe pamatuji. Je to nebetyčná slátanina bez jakéhokoliv smyslu a navíc je plná jazykových hrubek, jako by snad autor nebyl na jediné z mých hodin.“ – ani jsme nedutali – „Luciáne, pojď a přečti svou práci před třídou.“ Všichni jsme byli naprosto ohromeni. Tohle tedy nikdo z nás ani ve snu nečekal. Třídou se rozlehl nepokojný šum údivu, několik hlasů se i nepokrytě úlevně zasmálo. Lucián, zrudlý vztekem a hanbou vstal a s hlavou sklopenou, jako by kráčel na popraviště, předstoupil před nás na stupínek. Vzal svůj list do třesoucích se rukou a tichým, unylým hlasem jal se předčítat svou zoufalou práci. Tenkrát si jistě jediný z nás nemohl dělat nárok na jakousi slohovou zručnost, a přesto ani ti nehorší nepochybovali o naprosté ubohosti Luciánova výtvoru. Vždyť ani slova ve větě nebyla správně poskládána, bez nějakého smyslu přeskakoval toporně z věty do věty, z tématu do tématu, špatně skloňoval a vůbec celá jeho práce byla tak pomatená, jako by ji psal člověk, který nikdy předtím nedržel pero v ruce. Lucián dočetl a za tlumeného posměchu celé třídy vrátil se naprosto zkroušeně do své lavice u okna. Tak to byl výtvor básníka, pomyslel jsem si s trpkostí, potom tedy snad i já bych mohl dostat Nobelovu cenu za literaturu. Obvykle zůstával Lucián ještě dlouhou dobu po zvonění ve třídě, zadumán nad svým zápisníkem; teprve když poslední z nás vyběhl ze dveří, zvedl se také on ze své lavice. Ale tentokrát vystartoval jako šílený a zmizel na chodbě ještě dříve,

35

než jsem si vůbec stačil nasadit školní tašku. „Hele ho,“ poznamenal kdosi, „býček se rozzuřil. Škoda že jsem si nevsadil. Kdo by to řekl, že učitel nakonec z nás bude nejlepší toreador!“ Ale já už neměl pokdy na tento jízlivý výrok zareagovat. Vyběhl jsem ze třídy za Luciánem, ještě víc než předtím rozhodnut pozvat ho k nám na prázdniny. Dohnal jsem ho až u hřiště. Neloudal se jako obvykle, ale běžel, on běžel, utíkal! Přišlo mi ho v tu chvíli nesmírně líto, představoval jsem si, že má oči zalité slzami a pádí se snad někam žalem oběsit, ano, dokonce takové děsivé myšlenky přicházely mi na mysl. „Luciáne!“ zvolal jsem. „Počkej, Luciáne!“ Zastavil se, ale chvíli vyčkával a ohlédl se teprve až když jsem stál udýchán až u něho. A to mi vyrazilo dech: on vůbec neplakal, oči měl docela suché a naopak na rtech mu pohrával úsměv, úsměv, který mohl být zrovna tak jízlivý jako radostný. „Co ty po mně chceš?“ odsekl. „Abych ti napsal na památku epickou báseň?“ „Ne, Luciáne, počkej, chtěl jsem ti jenom říct… totiž… chtěl jsem se tě zeptat, hm, jestli bys nejel se mnou na pár dnů na prázdniny…“ Zamyslel se dlouze, pronikavým pohledem si mne měřil. „A proč ne,“ usoudil konečně, ale docela chladně, „proč ne? Uzavřeme dekadentní svazek. Budu ti po večerech předčítat něco ze své rozsáhlé tvorby.“ Příliš jsem nechápal jeho slova, zejména dekadentní svazek znělo v mých uších tajemně. „Co to je, ten dekadentní svazek?“ zeptal jsem se ostýchavě. Pohlédl na mne svrchu a pravil s úšklebkem: „Ty to nevíš? Tys nečetl Baudelaira? Nebo aspoň Rimbauda?“ Pravil jsem nepříliš přesvědčivě, že jsem od toho Rimbauda před časem zrovna dočetl jeden román. „Lžeš,“ odsekl, „a ani lhát neumíš. Rimbaud nikdy žádný román nenapsal.“ A to mne ovšem dopálilo: „No dobře, a co takhle Duch Svatý, toho znáš?“ „Cože… co to plácáš…“ „No vidíš, já neznám tvého Rimbauda a ty zase neznáš Ducha Svatého. A to je přitom nejslavnější spisovatel všech dob. A Dostojevskij, Balzac nebo Mann? To ti taky nic neříká?“ „Co to na mě hraješ?“ procedil skoro nenávistně. „To se tady budeme navzájem zkoušet? Samozřejmě že znám tyhle jména, jsem přece spisovatel. Tak když už

36

sis vybral tyhle zbraně, tak mi ještě řekni, abychom nezůstali jenom u prázdných jmen, co tihle pánové, kterými se tady oháníš, vlastně napsali?“ „To snad ví každé dítě… Dostojevskij… hm… Karamel…“ „Karamaz, troubo. A ještě k tomu tři a navíc bratři.“ „Tak se z toho nepodělej,“ vyjekl jsem teď už docela zuřivě, „tak co napsal Duch Svatý, co? No? Tohle jestli nevíš…“ Mlčel a tvář mu rudla vztekem. Ha, teď jsem tě dostal, ty hejsku jeden, ty umělče, pomyslel jsem si. To víš, na prázdniny s tebou pojedu! „Bibli! Bibli napsal! Nejznámější knihu všech dob!“ „Smrade,“ zasyčel. „Tak co teda vlastně víš? To je jako kdybych já, fotbalista, neznal vítěze letošní ligy! Ne, to je ještě něco horšího, protože já se fotbalistou nenazývám a všude se tím nadutě nechlubím, jako ty svým uměním… a co to vlastně je, tohle tvoje umění? Co? K čemu to slouží? Roste to na poli? Žije to v lese? Kdes k tomu vůbec přišel? Ukaž mi to! … Dá se to jíst? Je to slané, nebo sladké? Dej mi taky kousek! Ukaž! Tak ukaž!“ Stáli jsme proti sobě jako dva kohouti a ve mně vzkypěl konečně všechen hněv, smíšený tak podivuhodně s láskou, jež však nenalézala žádný bod, do kterého by mohla se vystřelit, žádnou pevninu, na níž by mohla stanout, žádnou stěnu, o kterou by se mohla opřít, zatímco hněv, hněv, ten tu teď měl před sebou celého toho Luciána, snadnou oběť, terč, do nějž nebylo možno se netrefit. Hleděl mi do očí a já jemu, což byla chvíle vzácná a nikdy předtím ani potom už se neměla opakovat. Byl rudý vztekem a rty se mu chvěly. „Tak ukaž! Dělej! Vytáhni to z kapsy! Půjč mi to na chvíli do ruky, ať to můžu otěžkat, ať to můžu ochutnat, ať si k tomu můžu přivonět! … Dá se to zmačkat? Dá se z toho udělat kulička, míček, míč? Dej to sem, dá se s tím střelit branka? Jdeme si teda zahrát fotbal, uvidíme, kdo vyhraje! A vsadím se, že to ani nebude lepší než můj kopačák, že to bude odskakovat a nepůjde to pořádně dofouknout! Tak co stojíš, co civíš?!“ „Blbče,“ zaskučel, až mu hlas groteskně přeskočil. „Umělci taky mutují?“ Přikrčil se, jako by se chystal ke skoku, ale místo toho jen sykl: „Čokle!“ „Tak ty si myslíš, že mě urazíš?“ vřískal jsem teď už jako smyslů zbavený. „Ty

37

mi budeš nadávat? Tak jestli tě mám taky urazit, tak poslouchej! Žádné ´čokle´ nebo ´hade´, to je slabota, nemáš jak na mě! Ale já, já mám tu nejhorší nadávku, která pasuje jenom na tebe, tak poslouchej…“ a naklonil jsem se až k němu, blízko, abych mu tento svůj trumf mohl vmést přímo do tváře… „Umělče!“ zakřičel jsem z plných plic. A tu, podivno, Lucián se do mne zaklesl jako rozzuřené zvíře, jelínek, ale tak nějak neobratně, komicky, bez zkušenosti a snad jakoby z nutnosti, bez zájmu, lhostejně. Chvíli jsme se takto potýkali a já křičel: „Na prázdniny, to víš! To určitě! Co bych s tebou dělal? Unudil bych se k smrti! Jenom jsem si z tebe přišel vystřelit… jenom jsem ti přišel dát…“ A Lucián se sesul k zemi. „Přes hubu…“ dokončil jsem. Odstoupil jsem o krok dozadu. Seděl na bobku a vyplašeně na mne hleděl svýma krásnýma modrýma očima. Z nosu mu tekla stružka rudé krve. A co se nyní odehrálo, to už bylo pro mne bez zajímavosti, ale přesto se to zarylo hluboko do mé paměti, abych na to mohl po letech vzpomenout jako na tragický, zásadní moment Luciánova života. Proto nyní prosím čtenáře o zvýšenou pozornost, pokud to lze po něm ještě při četbě tohoto textu (ach, jsem si toho vědom a vážím si ho za to) žádat: Lucián si povšiml teprve po chvíli, že mu teče krev. Přijal tuto skutečnost zpočátku s chladnou hlavou, jaksi rezervovaně. Dotkl se opatrně prstem rozbitého nosu, velmi jemně, jako by zacházel s nějakou navýsost křehkou a vzácnou věcí, a smočil jej v rudé tekutině. Jako by mu krev snad předtím nikdy v životě ještě netekla, ba jako by ji nikdy ještě na vlastní oči neviděl, prohlížel si rudou špičku prstu docela nevěřícně, obracel jej před očima ze všech stran a dával jej proti slunci, pak zase jej zkoumal svrchu a zase ze strany a zase proti slunci… zcela uchváceně pozoroval svou vlastní krev, s jakýmsi vědeckým odstupem. Jako se člověku občas dostane zcela náhodně a nečekaně do rukou cosi, o čem snad mnoho slýchal a četl, mnohokrát si to v duchu představoval a uvažoval o tom, a pojednou to drží v dlani… Samým údivem spadla Luciánovi dolní čelist, jako by vůbec už nevnímal své okolí a žil v tu chvíli jen pro tento svůj nový objev. Vyděsilo mne to tehdy. Pomalu jsem se obrátil a takto tam Luciána zanechav, zanechav daleko za sebou ve svém životě, ano, protože od té chvíle už nám nebylo

38

souzeno nikdy se setkat, rozběhl jsem se domů, pádil jsem jako šílený, div jsem se nepřerazil.

39

6 No ano, už jsme se s Luciánem nikdy, nikdy neměli setkat. A vidíte, to je taková zvláštní věc, původně jsem neměl vůbec v úmyslu se o tom zmiňovat, ale stalo se, ani vlastně nevím jak, a nejen že jsem se o tom zmínil, ale já se o tom dokonce docela dopodrobna rozepsal, jaká ironie! Tedy stalo se a já už to tak ponechám. Tak si říkám, že jsem já vůbec do téhle proklaté knihy vstupoval! Měl jsem zůstat skrytý jako pravý vypravěč realistických příběhů, jakým ovšem tento příběh vskutku je. Ale jsem já už takový pitomec a do všeho se tak zamotám, no, teď bych musel začít opravovat, už od začátku přepisovat a skrýt svou vlastní osobu pod nějaké imaginární jméno, a to se mi teď už tedy vůbec nechce. Tedy ponechme to tak, když už jsem se vám takto odhalil, budu spoléhat na vaši shovívavost, koneckonců všichni v životě uděláme nějakou velikou chybu, zvlášť když nám je třináct. Ano, událost ze školního hřiště, která vskutku musela být zde vylíčena, nechť zůstane navždy temnou skvrnou na mém svědomí. …Stalo se totiž, že Lucián na druhý den nepřišel do školy. Přičítali jsme to jeho tragédii se slohovou prací, docela jsme to i chápali, snad bychom se v jeho situaci také tak zachovali. Jenže Lucián nepřišel ani nazítří, nepřišel už mezi nás do konce školního roku. Nuže, onemocněl asi, vždycky byl slabý na nervy, ale snad se z toho vyleží a bude vše zase v pořádku. Jen já jediný jsem však tušil něco strašného. „Tak je nás letos o jednoho míň,“ prohlásil třídní učitel na začátku dalšího školního roku. „Lucián už mezi nás nepřijde, je dlouhodobě nemocný.“ Ať mi ctěný čtenář dovolí, abych ponechal na něm samotném případný soud nad touto neblahou záležitostí. Nemohu já sám tu rozhodnout, do jaké míry nesu na tom vinu a jak bych snad měl být za to potrestán, vždyť jinak bych to skončil už dávno a nikdy bych nemusel začínat tento příběh, jímž, jak teď sám vidím, jsem se vlastně jen potřeboval vypořádat se svým svědomím. Ano, to je ten důvod, vypořádat se se svým svědomím, cha, jsem taková zrůda, ať to čtenář ví, nic víc a nic míň za tím nestojí, vždyť proč by jinak řádný spisovatel (dovolte mi nyní užít

40

toho titulu) měl zapotřebí obtěžovat sebe i čtenáře takovým pitomým příběhem? Když na světě je tolik významnějších témat, jimiž by se měl zabývat! Například vystřihnout existenciálně závažnou povídku o tom, jak pan X podvádí svou ženu s její nejlepší přítelkyní, nebo tak něco, nebylo by to zajímavější, podstatnější a navíc ze skutečného života? Ano, jsem zrůda, zrůda. Žádám důrazně ctěného čtenáře, aby nade mnou nyní vynesl svůj ortel, a pokud shledal, že si zasloužím ten nejvyšší trest, tedy ať popraví tento příběh a zaklapne na tomto místě knihu. Tedy snad jsem to tehdy způsobil já, že už jsme Luciána mezi sebou nikdy nepřivítali, byť posměchem a pohrdáním, jak jedině jsme to dovedli. Jenomže jak ještě uvidíte, tato podivuhodná událost na školním hřišti neměla za následek pouze to, nýbrž snad i předznamenala celý budoucí Luciánův tragický osud umělce, jeho nedlouhou kariéru, slunný vzestup a strmý pád. Ano, pád, strašlivý a mrzký pád, o němž jsem se před časem na vlastní oči přesvědčil a který ve mně rozehrál velmi nečekaně po letech temnou hru svědomí. Rozhodl jsem se tehdy rozmotat předivo Luciánova příběhu, abych snad sám sebe utěšil, že přeháním, že si přisuzuji dobrovolně vinu za něco, co jsem nespáchal… nepovedlo se mi to, vina se stává čím dál zřetelnější a tíživější, jak dále postupuji v příběhu, místo abych se od ní oprošťoval, jak jsem doufal, že se stane. Poslední vystoupení „krvavého“ umělce skončilo v troskách hlásaly titulky v novinách a mně se z hlubin paměti vynořil po léta zastrčený stašlivý obraz: Lucián, klečící přede mnou u školního hřiště, namáčí si prst ve vlastní krvi a fascinovaně si jej prohlíží, s ústy pootevřenými… Nyní prosím, zapomeňte na mne docela, vymažte mne úplně z tohoto příběhu, já už s ním nemám zhola nic společného, už jen pokorně reprodukuji z části to, co jsem se dočetl v novinách, co jsem se doslechl, co jsem si zjistil a co jsem si snad i domyslel, už jsem jen takhle malý, maličkatý… no vidíte, a teď už tu docela nejsem vůbec.

41

7 Co se dělo s Luciánem do doby, než se s ním seznámil jistý pan Leon, není dobře známo. Jak pan Leon později doznal, měl snad při vzácných příležitostech možnost cosi z vyprávění mladého umělce z jeho vlastní minulosti pochytit, ale byly to informace jen velmi kusé a nesouvislé a pronesené snad i pouze v opilosti. Ne, o své minulosti se umělec Lucián šířit nehodlal a toto téma činilo mu jakési podivuhodné utrpení, stával se vždy prchlivým, jakmile na to jen přišla řeč, takže nebylo radno na něm nějak vyzvídat. Pan Leon byl již člověk pokročilejšího věku, navenek seriózní pán, vždy slušně oblečený, s proužkem nazrzlých vlasů pečlivě sčesaných přes nemilosrdně pokračující lysinu. Podle svědků na této lysině poutalo pozornost její zvláštní zbarvení, totiž byla docela žlutá, jako navoskovaná, jako potažená latexem, docela prý odpudivá. Přes den jej bylo možno spatřit v elegantním obleku, jak si s vycházkovou hůlkou pod paží vykračuje po městě a uctivě zdraví známé kolemjdoucí, přes noc pak jako docela proměněného ve zkrachovalého zhýralce upíjejícího se k smrti v některém z četných nočních podniků, jichž byl stálým a vítaným, protože vždy štědře platícím za sebe i za jiné, hostem. Byl nevelké, jakoby kačeří postavy, poněkud směšná jeho hlava vyrůstala přímo z trupu, nemajíc žádného krku. Ve dne dalo se s ním zastavit ve městě na kus řeči a docela zajímavě si s ním o lecčems pohovořit, takže si člověk z něho odnášel příznivý dojem člověka sečtělého a docela zábavného; netoliko už po setmění, kdy už měl něco ve své kačeří hlavě a zdálo se, opět podotýkám, jako by se nějak podivuhodně proměnil v jakousi úplně jinou osobu, vzteklého a zahořklého mužíka, vykřikujícího zbůhdarma nad svou sklenicí koňaku: „Chlastám, no tak chlastám, a co? Co jiného se životem!“ Pan Leon byl podivín, sám s dosti temnou a nečitelnou minulostí. Nesly se jisté pověsti o tom, že snad jej před nedávnem pustili dokonce z vězení, kde si odpykával dlouholetý trest za nějaký ošklivý delikt; my můžeme pouze potvrdit, že na tom byl kus pravdy. Už tolik jistí si nejsme u další z pověstí, jež se o tomto tajemném muži ihned po jeho příchodu do města začaly šířit rychlostí blesku, která sice poněkud zbrkle upřesňovala, že tento pan Leon byl odsouzen za svou zakázanou lásku k mladičkým hošíkům na deset nebo snad i více let, a teď že jej propustili,

42

aby mohl zde ve městě začít žít nový život jako pan Neznámý, ale že chuť na mladé masíčko ho jistě jen tak neopustila. Nebudeme zde ukvapeně odsuzovat tohoto pana Leona, napovídá se toho mnoho a on v tom mohl být konec konců docela nevinně, a třeba to byl slušný člověk a ani v tom vězení vůbec nikdy nebyl. Pravda je, a to nelze zamlčet, že nebylo takovou vzácností, byl-li kdo pilným návštěvníkem nočních podniků, zahlédnout pana Leona mazlit se v potemnělém koutě nebo na toaletě s jakýmsi mladým člověkem, kterého bylo vždy možno spatřit pouze zezadu, jen zezadu a nikdy jinak, a nebylo tedy lze určit pohlaví té bytosti, jako by husté kudrnaté vlásky, do nichž pan Leon neobyčejně vzrušeně a vášnivě zajížděl rukama, hladil je a nabíral do dlaní vzdychaje, jako by tyto vlásky byly jenom paruka a hlava, nikdy nikým neviděná, jenom jakási maketa, z níž visí hadry vycpané molitanem. My se této lidové dedukci snad můžeme jen zasmát, ale našlo se skutečně pár takových, kteří se zcela vážně domnívali, že jde o vycpanou figurínu, kterou nosí pan Leon složenou ve své aktovce (ano, nosil u sebe aktovku neustále, nikdy se od ní neodloučil a často ji svíral až křečovitě na prsou, jako by v ní choval nějaký poklad), a že má tuto figurínu stále u sebe pro případ nouze – dokonce tak daleko šly nejodvážnější teorie – kdy potlačované vzrušení je pro něho už tak nesnesitelné, že musí ihned se uklidit někam do ústraní a vytáhnout svou figurínu, aby se s ní pomazlil a zabránil tak nějaké nepředvídatelné katastrofě. Že snad mu slouží tato figurína jako jakési narkotikum, které si naordinoval po propuštění z vězení. Jiní svědkové tuto verzi blahosklonně odmítali, ale nenašel se mezi nimi nikdo, kdo by mohl skutečně potvrdit, že by kdy spatřil na vlastní oči tohoto tajemného kudrnatého člověka, s nímž se pan Leon v ústraní mazlíval. Svědkové se dušovali, že viděli-li na vlastní oči na toaletě pana Leona se svým mladým bezpohlavním přítelem, z toalety už vycházel pan Leon docela sám, jen s tou svou nerozlučnou aktovkou pod paží. Jenže nikdo z nich nebyl schopen odpřísáhnout, že by byl v tu chvíli střízlivý, aby se mohl dovolávat svého čistého úsudku, inu jak už tomu v nočních podnicích bývá. Chudák pan Leon! Ať byl už takový nebo onaký, byl to v první řadě nešťastný člověk. Do Prahy přijel před nějakým časem, zcela nečekaně se odkudsi zjevil a jediné, co z těch všech povídaček o své minulosti přiznával, bylo, že vskutku sem přišel žít nový život, pokud možno jako pan Neznámý. Vykračuje se svou aktovkou v jedné

43

a vycházkovou hůlkou v druhé ruce po městě, jemu novém a zaslíbeném, usmívaje se uctivě na kolemjdoucí a bera za kliku některého nočního podniku, stal se pan Leon skoro okamžitě součástí místního koloritu. Stalo se jednoho večera, že zavítal pan Leon do nočního podniku s tajemným jménem „Zelené eso“. Byv to podnik nevalné pověsti, scházela se v něm jen ta vskutku nejvybranější společnost. Však také byl panu Leonovi všemi doporučován. Ano, už z blikajícího neonového nápisu – jejž ještě snad mnozí pražští milovníci nočního života dobře mají v paměti – nápisu, na němž už léta nesvítilo jedno písmeno, takže tvořil ve skutečnosti „Zelené e o“, už z tohoto poněkud nedůvěryhodného štítu usoudil pan Leon, že je na správném místě, šitém jemu na míru. Řídil se totiž krédem, že nesvítí-li v nápisu nočního podniku písmeno, je to záruka kvality, jakési smluvené znamení pro spiklence z okraje společnosti, a čím víc písmen nesvítí, tím lépe. Vstoupil tedy a sestoupal po dlouhých točitých schodech, jež se zdály vést až někam do pekla. Kdo znal kdysi tento nezapomenutelný podnik, jistě si vždy rád vzpomene na pompézní malované plakáty visící po stěnách schodiště, lákající návštěvníky na různá noční představení s tajuplným programem… Krásná šansoniérka Kamila, každý čtvrtek v našem klubu, svým zpěvem Vás navždy uchvátí… Večery tanga, večery vášně, potu a lásky, vždy první středu v měsíci… a tak dál a tak dál. A tu panu Leonovi, klesajícímu do útrob země, tak jako radost v jeho srdci stoupala, padl do očí jeden z plakátů, na kterém stálo vyvedeno barevným písmem: Tanečník Lucián alias tanečnice Lucie – dnes v našem klubu!!! A pan Leon v ten okamžik… jak jen to říct, aby to neznělo sladkobolně… nu, pan Leon se zamiloval do malovaného mladíka z plakátu. Bezděčně přitisknul si na prsa svou aktovku, cítil rozechvěn, že se v něm něco počíná. „Podívej, Ludvíku,“ řekl sladce dojatým hlasem a pootevřel víko aktovky, „podívej, drahoušku, jak je krásný! Líbí se ti, králíčku? Ty oči, ty oči!“ A v jeho vlastních očích, v zasněných očích pana Leona zatřpytila se slza. „Vidíš, Ludvíčku, vidíš toho chlapce? Jako bychom ho odněkud znali, nemyslíš? A já cítím, zlatíčko, miláčku, já cítím, že budeme mít kamaráda.“ Skutečně, ztrápené srdce pana Leona bylo dojato na nejvyšší míru, nemohl se od-

44

trhnout od toho plakátu, tolik mu učaroval malovaný mladík, andílek s nevinnou dívčí tváří, pomalovanou šminkami. „Ano, kulíšku, ano, cítím to. A víš, že pan Leonek se v tom ještě nikdy nezmýlil.“ „Nezmýlil,“ ozvalo se slabým hláskem z pootevřené aktovky, „ani posledně se nezmýlil, jak se mu zalíbil ten chlapeček s bílými vlásky. Ano, pan Leonek se nemýlí. Taky tehdy říkal, že budeme mít asi kamaráda, taky to říkal. A taky jsme ho potom měli, a jaký to byl kamarád! Jé! … Jenže pak pana Leonka odvedli a tolik let jsme se neviděli… a to nám bylo smutno…“ „Mlč!“ vyjekl pan Leon horečně. „Mlč, zmije!“ a zaklapl mohutně víko aktovky. „Ani na chvíli mi nedopřeješ radosti. Ale tenhle chlapec…“ – zasnil se už zase docela blaženě – „… tenhle chlapeček…“ Uvnitř klubu bylo dusno, zakouřeno. Pan Leon se děsil kouře, nenáviděl kuřáky, nemohl vystát pohled na jejich rty, lačně sající z cigarety, oplzlé, chlípné rty kuřáků. Usadil se do kouta co nejblíže východu, kde bylo ještě podle všeho nejdýchatelněji. Zatrápený dým! Všechny bych je nechal udusit, pomyslel si pan Leon podrážděně, všechny tyhle zvířata bych nechal udusit v místnostech bez oken, co je tohle za pitomou vlastnost, dělat si ze světa plynovou komoru… ne, těmahle rukama bych je osobně všechny zaškrtil, vlastnoručně, až by zmodrali jako švestky… Pan Leon se úplně rozohnil, musil si povolit límeček u krku, zdálo se mu, že se začíná dusit, na čele mu vyrazil pot. Musel mít všude a za všech okolností přísun čerstvého vzduchu, jinak s ním nic nebylo, všude vyžadoval otevřená okna, byť bylo venku pod nulou; měl panickou hrůzu z udušení, už léta se mu téměř noc co noc vracel sen, že ho kdosi dusí polštářem. Avšak podivno: čím více nenáviděl zakouřený vzduch, tím horečněji navštěvoval přerůzné noční podniky a lokály. A vždy, jen usednuv, jal se halasně nadávat na lidskou bezohlednost, než jej uklidnilo několik skleniček koňaku. I tentokrát se hned na začátku musel náležitě zklidnit. A to pořádně: objednal si hned celou láhev a vypiv ji zpola na jeden tah, rozvalil své tělo pohodlně na židli a teď teprve se mohl nazvat spokojeným. Blaženě se usmíval a rozhlížel se po lokále. Skutečně, kouř zde visel ve vzduchu tak zhusta, že by se dal krájet. Lidí zde bylo mnoho, tlačili se u baru nebo kolem ozářeného kulečníkového stolu, smáli se, kouřili a leštili tága. U stolků v sále tomu však bylo docela jinak: lidé zde seděli všichni osamoceně, tak jako pan Leon, každý docela sám u své sklenice. A

45

všiml si také, že snad je to podnik opravdu speciální, nebo se mu poštěstilo vybrat si zrovna nějaký příhodný večer pro návštěvu – pánové sedící osaměle u svých nápojů jemu samému se nějak velmi podobali, elegantní, ale jakoby nešťastní, kmitali nervózně kolem sebe očkama jakoby v jakémsi očekávání. Snad sem přišli hledat, kohosi nebo cosi, na něco tu přišli čekat, něco očekávat, co nebo koho, na tom už ovšem tolik nezáleželo. Také v sále, když si oči trochu zvykly na příšeří, bylo možno spatřit sem tam objímající se dvojice, také velmi připomínající pana Leona s jeho Ludvíkem, drahouškem; a to už mu docela vyrazilo dech: spatřil dokonce několik osamělých elegánů, jak vycházejí z toalety s aktovkou v ruce – zrovna takovou aktovkou, jakou pan Leon svíral v klíně – a usedají na svá místa, usmívajíce se blaženě. A zazněly fanfáry a pódium osvítil kužel světla. V sále to ztichlo a všichni bleskově zaujali divácké pozice, jen několik hráčů zůstalo stát u kulečníkového stolu, tichem se nesl zvuk křídy třené o špičku tága. Do kuželu světla vstoupil klidnou chůzí vytáhlý zrzavý muž s kozí bradkou. Rozvážně došel až k mikrofonu, přimhouřil oči jako kočka, snad jej tolik ozářil svit reflektoru, a po chvíli pravil zvučným basem, snaže se trochu lacině o jakousi pompéznost: „Dámy a pánové… bavíte se dobře?“ Drobný mužík od vedlejšího stolu se potutelně zachichtal, jeho pisklavý myší hlásek vyšlehl do ticha. „To je dobře, moc dobře,“ mnul si zrzavec bradku, „protože nyní, dámy a pánové, hm, ovšemže spíše pánové, zdá se mi, he he… nyní přichází hřeb dnešního večera, třešnička na dortu… světoznámý umělec, nebo světoznámá umělkyně, jak si velectěné publikum přeje… Tanečník Lucián alias tanečnice Lucie!“ Nikdo nemusel pana Leona dvakrát pobízet, aby se nadšeně přidal k bouřlivému potlesku, jenž se po slovech zrzavce ohlušivě rozezněl sálem. Rozvalil se blaženě na své židli a vytáhl z ozdobného pouzdra doutníček. Zapálil si a s rozkoší vdechl kouř. Na pódium vstoupil nám už známý umělec Lucián, převlečený za ženu. Totiž za ženu… jak jen to popsat… řekněme spíše: Na pódium se připlížila, přikrčena až u země, jakási bezpohlavní bytost. Ano, nepoznali bychom Luciána, tolik se změnil od doby, kdy zmizel beze stop z

46

našeho příběhu. A snad by byl tomu vlastně rád, možná těch několik dlouhých let právě na tom pracoval, aby vymazal z paměti své i těch, kteří ho znali, vše, co se vázalo k tomu starému, ubohému Luciánovi. Možná tím hlavně se trápil po celou tu dobu, jak najít štěstí – jako neschopný, všemi opovrhovaný básník Lucián, nebo jako okouzlující, osamělými pány s aktovkami milovaná tanečnice Lucie? Tedy tato bytost se připlížila na pódium, syčela, prskala a máchala před sebou podivně rukama, snažíc se jakoby šermovat imaginárními drápy, ovšem velice neúspěšně. Všechny ty pohyby byly takové toporné, nepravé, bytost se motala po pódiu sem a tam jako opilá a diváci si lámali hlavy, co se to snaží vlastně předvádět. A jako by hned ze začátku nevěděla, co dál se svým představením, prodlužovala bytost toto své křepčení až zbytečně dlouho. Diváků se počal zmocňovat neklid, ovšem, zatím velice neškodný, ale přeci jen příliš, příliš brzy po začátku představení. Ach, kdyby aspoň zahrála k tomu hudba! Ale bylo úplné ticho, sálem se rozléhalo jen nesmělé cupitání bytosti po pódiu. „Asi dnes nějak není ve své kůži,“ poznamenal kdosi. Pak se bytost zastavila a stále ještě nepřirozeně přikrčená až u země, hlasitě zamňoukala a zahrabala do vzduchu prackami. Á, tak tedy kočička! V sále to posměšně zašumělo. To tedy je kočička, spíš krtek! A rozezněla se hudba a bytost začala další číslo. Pan Leon nic nedbal na rozpačité reakce svého okolí, ba vůbec je nevnímal, zcela fascinovaně hleděl na toho krásného, rozkošného mladíčka. Ano, docela jako na tom plakátu! Byl nadšen. Patrně zde našel to, co už dlouho, dlouho hledal. Rozkošnicky natáhl do plic kouř z doutníku. „Pan Leonek by neměl kouřit. Ví, jak kouř špatně snáší!“ „Dej mi pokoj.“ „Pan Leonek nenávidí kouření, pan Leonek se dusí! Přijde zase ten pán s polštářem! Přijde, přijde!“ „Dej už mi ksakru pokoj, aspoň na chvíli!“ A znovu si blaženě potáhnuv z doutníku, pan Leon dodal: „Vždyť já toho krásného chlapečka miluju.“ Bytost na pódiu teď předváděla jakýsi dráždivý tanec, vlnila se v útlých bocích a hladila si tělo, přivírala rozkošnicky zmalované oči a tolik se musila soustředit na

47

své pohyby, až docela zapomněla ovládat tvář, takže ta jako by jí po chvíli zamrzla v jakési extatické grimase, připomínající poněkud děsivou, nehybnou masku. Nebylo možno si toho nevšimnout; diváci nyní už vůbec nesledovali křečovité svíjení bytosti po pódiu, ale jen s napjetím čekali na jediný pohyb v její tváři, která však zůstávala stále stejná, zoufale neměnná, až to už bylo směšné. Však se také několik nespokojenců dalo nepokrytě do smíchu. „Jak svůdná!“ dovolil si dokonce jeden zvolat. Jen pan Leon si zamilovaně pomyslel: „Taková krásná, oduševnělá tvář…“ Neidentifikovatelný tanec bezpohlavní bytosti neustával, pokračoval jen v nepatrných obměnách, diváci se začali nudit. V sále už to zase šumělo, lidé se dávali do hovoru, na baru se kdosi hlasitě dožadoval svého nápoje, kulečníkový stůl znovu ožil čilou hrou. Bytost to zpozorovala a rychle se snažila své vystoupení zachránit, avšak bohužel už patrně bylo pozdě. Snad nyní nasadila předčasně své vrcholné číslo, protože zcela nekoordinovaně s hudbou přerušila svůj svůdný tanec a vyplašeně jako šelma v kleci začala pobíhat sem a tam po pódiu, máchajíc rukama a kývajíc hlavou snad hrála nyní jakéhosi ptáka, motala se dokola a přeskakujícím hlasem krákala a kýhala… Hudba se jaksi zmateně snažila rychle přizpůsobit, ale úplně zaskočena nenadálou změnou programu byla schopna vyloudit jen zběsilou kakofonii zvuků, dokonale završující všeobecný zmatek. A tu, ach bože, někdo z publika hodil po Luciánovi kusem jídla, snad vařeným bramborem. Trefa to byla přesná, brambor se rozstříkl přímo o jeho čelo. Několik zlostných diváků se hlasitě rozesmálo. Hudba přestala hrát, když postřehla, že Lucián ustal ve svém křepčení a otíraje si hřbetem ruky čelo, zkřivil bolestně ústa. Náhle se docela neočekávaně vymrštil a jedním dlouhým skokem stanul pojednou až na okraji pódia, tváří v tvář navýsost překvapeným divákům. Ti polekaně čekali, co se nyní bude dít. Lucián hleděl před sebe očima vytřeštěnýma, a náhle chvějícím se hlasem zaječel do mikrofonu tak silně, až to z reproduktorů ohlušivě zahvízdalo: „Kurvy!“ Ale snad i tento jeho zoufalý výkřik minul se zcela účinkem, v jaký Lucián doufal. Nikdo nebyl ani v nejmenším pohoršen, diváci považovali tuto směšnou krajnost jen za další tanečníkův nepodařený kousek. A kdosi z publika zvolal jízlivě,

48

snad se ani nad svým posměškem nezamysliv a netuše, jak strašnou a konečnou ránu tím zdeptanému Luciánovi uštědří: „Podívejme, býček se nám rozzuřil!“ Hrozný, nervy drásající výkřik vydral se v tu chvíli z hrdla tanečníkova. Jako zasažen bleskem padl na podlahu a schoulil se do klubíčka. Reagoval docela jako nějaké zvíře, na vkus rozkacených diváků příliš pateticky, neúnosně trapně. V sále to teď už úplně hřmělo. Pan Leon zahlédl opodál stojícího zrzavého konferenciéra, popadajícího se za hlavu a štěkajícího zlostně směrem k pódiu: „No to snad už je příliš, mladíku! To snad ani nemuselo být, že ano!“ A neochotně, zahanben a pohoršen na nejvyšší míru, vystoupil na pódium, aby rázně ukončil tuto trapnou záležitost. Poklonil se rozlícenému publiku, spojeného všeobecnou hysterií v jednolitý dav a proměněného ve smečku zuřivých psů, a rozhodiv rukama omlouval se za způsobené problémy. „Ihned napravíme,“ volal, „ihned odstraníme!“ A jako by vykonával nějakou nanejvýš odpornou a ponižující činnost, popadl odkudsi ze zákulisí dřevěnou tyč a jal se šťouchat s ní do nehybného, zkrouceného těla. Tvářil se u toho útrpně a obracel se co chvíli na publikum, aby se přesvědčil o míře soucítění s jeho nynějším údělem odstranit z pódia tuto larvu. A opravdu, čubky v sále skoro mu v tom až fandily, halasným pokřikem jej podporovaly. Konečně donutil zoufalou bytost vstát. Snad se v ní v tu chvíli vzepřely poslední zbytky lidské důstojnosti, takže se narovnala, vypjala hruď a s tváří zmazanou rozteklými šminkami vycenila na publikum zuby a cosi zaskučela. Klopýtajíc zmizela v zákulisí. „Poražená odchází!“ zvolal kdosi. A ostatní se přidali, pobaveni touto poznámkou: „Ano, ano, poražená odchází!“ V zákulisní šatně zhroutil se Lucián do křesla a nepřítomně si zapálil cigaretu. Rozmazané šminky stékaly mu ve stružkách po tváři a pálily ho do očí, ale toho vůbec nedbal. Viděl už v duchu Zrzavce – který znovu odběhl uklidnit rozlícené publikum – jak se blíží zlostí celý bez sebe, bere svou kostnatou rukou za kliku šatny a žene se na něho zuřivě, práskaje zrzavým obočím a šermuje kloubnatými pěstmi. A on se mu nebude schopen bránit, je celý zesláblý a roztřesený, možná bude tohle jeho konec – ano, na to má dnes ovšem impresário naprosté právo.

49

Dnes Lucián ani ceknout nemůže, až ho bude tlouct holí po hřbetu a spílat mu do červů. Snad se bude muset i sám nastavit jeho spravedlivému vzteku, ano, to udělá, lehne si před Zrzavcem na zem, rozhodí údy a se zatnutými zuby bude snášet jeho trestání, jinak by se musel hanbou propadnout, a nechat se zbít, to snad je jediné důstojné odčinění, jen tak bude moct smýt ze sebe tu strašnou vinu, alespoň z povrchu, tu strašnou vinu vlastní neschopnosti, ubohosti, mrzkosti, a čím silněji jej bude Zrzavec bít, tím snad se bude méně stydět před ním a před světem za to, že vůbec ještě žije. Ano, dokonce už se těšil na příchod velitele, nemohl se dočkat, modlil se v duchu za rychlý proces; natolik v něm převládlo vědomí spravedlnosti nad primitivním tělesným strachem. Tělesným strachem: vyzáblé tělíčko chvělo se úplně neovladatelně jako list ve větru, nožky a ručičky sebou škubaly, jakoby předem se vyhýbajíce ranám, vystouplá žebra docela slyšitelně úpěla, že jsou nejvíc na ráně. Avšak ne! Co to říká, jak to přemýšlí Lucián! Tanečník, umělec, umělec Lucián, ne červ a plíživá bytost, tisíckrát ne! Člověk Lucián! Proč by on měl být vinen svou neschopností, proč by se nechal trestat? Copak mohl tušit, kde přesně leží hranice naprosté pokleslosti, kterou společně s impresáriem a vlastně i choreografem Zrzavcem už dlouho uměle vytvářeli, s ní pracovali a na ní se velmi nebezpečně a vratce pohybovali? Copak jen mohl předpokládat, že už tentokrát šlápne do propadliště ubohosti, když se mu dosud dařilo je úspěšně po špičkách obcházet? Jak mohl očekávat, že obecenstvo je taková nevyzpytatelná smečka, jejíž přízeň je vrtkavá jako korouhvička ve větru? Vždyť to tak bylo schválně uděláno, dokonale a obezřetně se Zrzavcem promyšleno, že diváci se chodili Luciánovu představení vysmívat. Vždyť to právě bylo na něm tak podivně lákavé a neodolatelné, ta nízkost, ta dráždivá trapnost. To právě bylo důvodem tak hojné účasti na těchto vystoupeních, co jste si mysleli, bláhoví? Vždyť jak by bylo možno tohoto sladkého tanečníčka celým srdcem nemilovat a zároveň se mu nevysmívat! To přece bylo celé to tajemství. Pravda, Luciánovy večery nebyly pro každého, vyžadovaly velmi specielního publika. Chodívali sem především osamělí pánové, kteří potřebovali mít lásku spojenou s výsměchem, a čím více se mohli vysmívat, tím více mohli své srdce a smysly rozněžňovat, zamilovávat se nešťastně do tohoto mladíčka a roztoužení až do nepříčetnosti odcházet k ránu domů za starými manželkami.

50

První představení takto ještě promyšleno nebylo, ale když Zrzavec dal mladému tanečníkovi novou šanci a napříště shledal, že je nečekaně vyprodáno jen díky minulému fiasku, zamnul si kostnaté ruce a postavil na tom celý úspěch. Brzy se z Luciánova vystoupení stal jeden z nejoblíbenějších a nejnavštěvovanějších programů klubu. Takhle to spolu táhli už nějaký čas a Lucián zacházel do čím dál větších krajností, až musel jednou pohár přetéci. Stalo se to tedy právě dnes a bylo jasné, že příště už by nepřišel nikdo, nikdo by nepřišel na jeho představení, publikum bylo uraženo a odhalilo tento velký podvod, poznalo dnes večer, jak je tito dva prolhanci klamali a hráli si s ním jako kočka s myší. Protože publikum je tupý dav, ale zlý, nesmírně zlý a nenávistný, když to s ním přeženete a nedopatřením mu nastavíte zrcadlo této jeho tuposti. Ano, to bylo jasné: Luciánův program dnes večer skončil. Kouřil a popel odklepával do klína. Byl rozhodnut postavit se Zrzavci, který už musí každou chvíli rozrazit dveře a vpadnout do šatny. Hodlal vyložit mu svůj postoj, důstojně a z očí do očí mu vpálit, co si o tom myslí, co ho už dlouho tíží, že totiž už nehodlá ani o chlup déle se tady ponižovat, plazit se po pódiu a dráždit svou bezpohlavní smyslností nešťastné pány, že má rozhodně na víc, ne, ne, odmítá a nečeká na výpověď, sám odchází a jde hledat lepší angažmá u lidštějšího a schopnějšího impresária, poroučí se a přísahá, že o něm ctěný pán ještě mnoho uslyší. „Poražená odchází…“ zaznělo mu slabounce v hlavě. Zrzavec konečně vstoupil do místnosti. Avšak nikoliv rozlíceně, nýbrž docela rozvážně a klidně, hodlaje vyřešit věc na úrovni… toho už si však Lucián nestačil nějak povšimnout – jen co uslyšel klapnutí dveří, sesul se jako zasažen proudem z křesla na zem a zakryv si hlavu rukama, kňučel prosebně: „Ne, ne, pane… nedělejte to, prosím…“ „Vstaň!“ poručil Zrzavec poněkud zhnuseně. „Nebudu tě bít, proč bych to dělal? Chci se s tebou docela normálně dohodnout. No tak vstaň už.“ Lucián trochu zdráhavě poslechl a vyškrábal se zpátky do křesla. „Nemůžu za to,“ prohlásil nesměle, „dnes jako by se mi vůbec nic nedařilo.“ „Eh, to jsem si všimnul, mladíku.“ „Už při kočce jsem byl jako praštěný palicí, v hlavě jsem měl úplně prázdno a najednou jsem zapomněl, jak to pokračuje dál. A pak se mi to začalo všecko hroutit.

51

A u slepice jsem už vůbec nevěděl kudy kam.“ „Ty kurvy sis mohl odpustit. Ty sis mohl doprdele odpustit, ty kurvo!“ „Prosím, neříkejte mi tak. Takhle ne. Nenadávejte mi.“ Ale Zrzavec jako by musel bojovat s démonem, který ho náhle posedl: „Červe!“ A rukou si zajel do rudých vlasů, vytrhl chomáč a mrštil s ním po Luciánovi. „Eee… odpusť… nechtěl jsem ti vlastně nadávat!“ A odplivl si. „Ale tohle jsi přehnal,“ pokračoval po chvíli, „tohle jsi vážně přehnal. Vždyť mi vyženeš z podniku všechny hosty! Jak ses tam svíjel a křepčil… fuj, vždyť to bylo hnusné! Vždyť se člověku z toho zvedal žaludek! Jak může být nějaká živá bytost tak strašně, nepochopitelně odporná? A jak si na tom může ještě sama zakládat, vyžívat se v tom, obcovat sama se sebou ve vlastním slizu? Založit na tom dokonce celé svoje představení?! …“ „Ale pane!“ vyjekl Lucián zdrceně. „Co to… co to říkáte? Proč… já… to nechápu! Vždyť copak jsme… copak to nebylo součástí dohody? Copak jste mě k tomu sám nepodněcoval, copak jsme spolu právě na tom nezaložili celý úspěch?“ „Úspěch? Cha!“ ušklíbl se Zrzavec. „Jaký úspěch, proboha! Div že mi tam ti psi nerozboří divadlo! Tak pobouřené publikum jsem jakživ nezažil. A spolu, říkáš? Tenhle tyjátr, tenhle propadák že jsme spískali spolu? Mě z toho vynechej, mladíku.“ „Ale… pane…“ Lucián složil hlavu do dlaní a zavzlykal. „Nebreč pořád! Hergot, nekvílej mi tady! Buď jednou trochu chlap! Eh… jsem já to vůl, chlap… poslyš, co ty vlastně jsi? Víš, že mě to vlastně ještě nikdy ani nenapadlo? Cha! Není to zvláštní? Pro mě jsi byl vždycky prostě bytost…“ „Ano, jsem bytost,“ pípnul tanečník, „a u toho také zůstaneme, ano? Nepřeji si, aby mne někdo považoval za něco jiného než za bytost.“ „S radostí! Bude mi potěšením!“ kroutil Zrzavec hlavou. „Ušetříš mě mnoha potíží, i když snad jen pro tento rozhovor, protože ten je, a to tě ujišťuji, Bytosti, ha, ha, ten je mezi námi poslední…“ Zrzavec už zase celý zbrunátněl a chystal se vytrhnout si z temene další chomáč vlasů. „Slize! Ty čubko! Zničil jsi celé naše číslo… proč? Proč jsi to tak zpackal! Kroutil ses tam jak červ…“ „Pane,“ prohlásil Lucián vzchopiv se, „pane, prosím, to bych vám neradil, to bych vám ovšem neradil, totiž nadávat mi do červů… to já nemám ani trochu rád, a já teď už za sebe neručím… já totiž, já jsem… umělec! Umělec! … Rozumíme si,

52

pane?“ „Á, tak umělec! Tak to je ovšem jiná! To jsem teď ale docela zaskočen. Proč jste mi to neřekl dříve? To bychom byli spolu o celé věci úplně jinak jednali! Vždyť já myslel celou tu dlouhou dobu, že jste ve skutečnosti jenom červ…“ A v novém prudkém záchvatu zkřivil strašlivě obličej, naklonil se až k němu, chytil jej pod krkem, cloumal jím a volal: „Ty smrade! Jestli do toho chceš tahat umění, tak to táhni radši o dům dál, to ti radím! Tak tys měl celou tu dobu takovéhle ambice, ptáčku? To jsi za mnou měl přijít rovnou, já bych tomu zabránil, dokud byl ještě čas, já bych ti to hned vytmavil, však já o tom taky vím svoje. Taky jsem v mládí takhle blouznil, ale věř mi… nikam to nevede! To už radši zůstaň červíčkem… takhle tě mám přece rád…“ – Zrzavec ztišil zčistajasna hlas, skoro teď šeptal, horečně mu dýchaje do tváře opilým dechem, uvolnil své sevření a zajel rukou mladíkovi do klína – „…Takhle my se přece známe už dlouho, že? Červíčku, larvičko, bytůstko moje sladká… snad nebudeme dělat problémky… co nám to takhle přeběhlo přes nosánek?“ „Dejte ty pracky pryč, pane!“ zvolal Lucián a vytrhl se ze spárů Zrzavce. Popadl narychlo několik věcí, které mu zde patřily, a zakrývaje si ledabyle kusem šatstva polonahé tělo, odcházel spěšně ke dveřím. „Tak táhni! Táhni!“ vřískl skoro hystericky impresário. „Už ať tě tu nevidím, ani jako hosta, nikdy, nikdy! Ačkoliv počkej ještě chvíli…“ Zamračeně vytáhl z kapsy jakýsi zmuchlaný lístek a s očima sklopenýma k zemi podával jej v napřažené ruce Luciánovi. Ten vytrhl lístek skoro zlostně a zmizel rychle za dveřmi, ani se už neohlížeje a beze slova na rozloučenou. Nějakým zázrakem podařilo se mu zmizet nepozorovaně na toaletě. Otočil klíčem, usedl ztěžka na mísu jako odstřižená loutka a složil hlavu do dlaní. Tak tedy konec? Jako zběsilý počal si hřbetem ruky stírat z tváře rozmazané šminky. Fuj! Co to mám na sobě, taková hanba! Dřel si rukama tvář, až ho celá pálila, jako by se musel v okamžiku mermomocí zbavit jakéhosi Kainova znamení. A tu si vzpomněl na lístek, jejž předtím v rychlosti zastrčil do kapsy. Vytáhl ho a rozechvělýma rukama rozbalil. Na lístku stál tento vzkaz: Pan Leon by se s Vámi rád seznámil.

53

8 Nebudu už zde zabíhat do přílišných podrobností, zkrátka, kdesi cosi, stalo se to a to, a Lucián se seznámil s panem Leonem. Nelze říci, že by pan Leon, postarší pán se žlutou lysinou a navíc nazrzlými vlasy, (jaké ostatně mívají v příbězích všichni padouši – pan Leon ovšem nevystupuje v tomto příběhu jako padouch – a je proto na čase nad touto skutečností se zamyslet), že by byl od prvního okamžiku našeho mladíka nějak uchvátil. Naopak, pan Leon mohl děkovat za mladíkovu přízeň pouze jeho bezútěšné situaci. Lucián přijal jeho náruč jaksi lhostejně, smířen se svým osudem; věděl dobře, že potřebuje nyní nějaké zázemí, že nemůže teď jít a vrátit se do svého bytu zejícího prázdnotou… ať je už tento pán kdokoliv, nic jiného mu nezbývá. A proto stačilo panu Leonovi jen pokleknout před svým tanečníkem a zvolat: „Miluju tě, holoubku… půjdeš se mnou?“ A Lucián mohl jen odvětit: „Taky vás miluju, půjdu.“ Až do bytu pana Leona kráčeli vedle sebe mlčky. Pan Leon snad se obával, aby svého chlapečka nevyplašil, jen hlasitě vzdychal a svíral křečovitě jeho dlaň. A Lucián… ten měl hlavu plnou svých starostí a dojmů z dnešního večera a neměl vůbec pokdy zabývat se tímto pánem, který si jej vedl nočním městem k sobě domů. Šel vedle něho nepřítomně a nechal se vláčet jako loutka. Jedinkrát pán s lysinou cosi promluvil, a tu Lucián jako by se probudil ze snu, pohlédl na něho docela nechápavě a chvíli se musel rozpomínat… no ano, vždyť to je ten elegantní pán, který mi vyznal lásku a já mu ji stvrdil… pokýval hlavou a zachmuřiv čelo, kráčel dál beze slova. Jakmile pan Leon otočil klíčem v zámku svého bytu a pocítil pod nohama jistou půdu, všechno napětí z něho rázem spadlo a byl už zase ve své kůži. V záchvatu vášně přitiskl si bezvládného mladíka k hrudi a jako smyslů zbavený jal se cejchovat jeho čelo tisícem polibků. „Luciáne, chlapče,“ šeptal horečně, „vítej doma. Ano, doma! Protože já chci, já si ze srdce přeji, aby tohle byl ode dneška tvůj nový domov. Zítra sem společně přeneseme tvoje věci, nastěhuješ se ke mně. Chceš? Chceš, Luciánku?“

54

„Ano,“ souhlasil umělec lhostejně, „ano, chci, pane… hm… zapomněl jsem vaše jméno, odpusťte…“ „Ale to nevadí, to se přece stává! Jmenuji se Leon.“ „Tak tedy ano, Leone…“ „Leone?“ procedil elegán nečekaně zlostně a šlehl po mladíkovi ohnivým pohledem, až ten musel v obavě ucuknout. „Mí mladí přátelé mi ovšem odjakživa říkali pan Leon,“ dodal už smířlivěji, jako by si náhle cosi uvědomil. „A proto i ty mě budeš tak oslovovat, ano? Vždycky jen pan Leon. Děkuji ti, příteli.“ A nasadiv opět svůj sladký úsměv, políbil jej na ústa, jednou, dvakrát… ale Lucián se odvrátil. „Ty se mě štítíš?“ zasyčel pan Leon. „Jsem snad nějaký obtížný hmyz? Olezlé záchodové prkýnko na veřejném hajzlíku?“ „Ale ne, promiňte, jenom… vy jste kouřil doutník.“ Pan Leon vytřeštil oči a vyprskl dotčeně: „Kouřil? Já?! Tak moment, mladý muži, aby bylo jasno, já nesnáším kouř, ne, nesnáším, dusím se z kouře! Pohrdám všemi kuřáky, to jsou u mě slabí zbabělci! A jestli ty budeš někdy chtít vzít tu ohavnou věc do úst, to radši s tím běž hned na chodbu, to bych ti radil. Ale o tom jsem s tebou teď nechtěl mluvit, teď ne… máš mě rád, Luciánku? Máš?“ Tanečník pokýval hlavou. „Tak to jsem šťastný. Tak je to všechno v pořádku, ano. A teď mi dej chviličku na přípravu, ano? A zatím si můžeš prohlédnout tvůj nový domov.“ Pan Leon zmizel ve dveřích koupelny. Lucián osaměl v potemnělém bytě a teprve teď jako by se ze všeho vzpamatoval. Pousmál se… Byt to byl útulný, kromě malé předsíňky s koupelnou tu byla jen jedna místnost, s velikou postelí jaksi chlípně rozestlanou; totiž to už on poznal: věděl dobře, jak vypadá postel rozestlaná už po ránu s jakýmsi večerním úmyslem. Všude po zemi se válely noviny a také pár rozečtených knih, musel ty věci překračovat, chtěl-li se dostat k oknu a vyhlédnout ven. A to jej udivilo, když rozhrnul závěsy: na parapetu stál popelník až po okraj naplněný vykouřenými doutníky. Hm, pomyslel si, možná tu s panem Leonem ještě kdosi bydlí, někdo vážený, komu si nedovolí zde zakazovat kouřit. Vyklonil se ven a blaženě vdechl do plic čerstvý vzduch. Bylo už dost pozdě v noci, jen několik oken v protějším činžáku ještě svítilo. Nad střechami se nesl táhlý vřískot koček. Hluboko dole ve dvoře objevil se proužek světla, to kdosi pootevřel dveře

55

a zapáliv si cigaretu, začal přecházet zamyšlenou chůzí podél temné zdi baráku. Už to nebyl smutek, kdo svíral tanečníkovo srdce v dlaních; blažený, bezmyšlenkovitý klid nyní zaplavil jeho mysl. Klid z takové odevzdanosti osudu, jíž ho život už za ta léta naučil a jíž vděčil i za tuto podivuhodnou událost: vždyť ještě před chvílí ani neznal jméno toho člověka, s nímž nyní bude sdílet kus života, a třeba ho tu teď mohl jen zneužít a odhodit zprzněného na chodník… ale co. Aťsi, někdo to dělat musí, někdo se přece musí obětovat, aby učinil tyhle noční zoufalce aspoň na pár chvil šťastnými, aspoň na okamžik, tyhle osamělé pány, kteří by snad svou zvířeckost nakonec museli obrátit sami proti sobě, kdyby se pro ně někdo neobětoval… no i tohle je přeci konec konců jakýsi druh umění. Tohle je přeci jen taková jiná podoba pokory, kterou umělec hledá, a když ji nenašel v ničem, o co se snažil, tedy alespoň takto… přinášet oběti smutným pánům s lysinou na temeni. Vždyť jak i tohle je krásné! Taková neviditelná mravenčí práce, jíž snad lidé mohou pohrdnout, ale právě jen proto, že tuší dobře její nezbytnost v chodu tohoto světa. Ano, tohle je přece oběť stejného druhu jako oběť umělecká, tohle je přece stejná služba lidstvu… jen vyniknout člověku nedá, snad dokonce naopak, ale čert to vezmi, toho se už dávno vzdal, na to už dnes nemá ani pomyšlení. Z přemítání vyrušil Luciána jakýsi táhlý disharmonický zvuk podobný vytí bitého psa. Ozývalo se to z koupelny a dlouho nebylo lze rozpoznat povahu toho podivného zvuku… ale pak se Lucián pousmál s něhou v srdci: to si tam ve sprše pan Leon samou radostí prozpěvoval. Posadil se na okraj rozestlané postele a zaposlouchal se do toho zvláštního zpěvu. Pomyslel si, kolikrát už takhle seděl na okraji rozestlané postele v cizím bytě, kolikrát už tak naslouchal zpěvu z cizí koupelny, vyšeptalému hlasu dutě narážejícímu o kachle za doprovodu tekoucí vody… hlasu docela neznámému a znějícímu jako z jiného světa, a přitom tolik důvěrnému a blízkému, protože hlasy vyděděnců znějí stejně, hrdla zoufalců vydávají stejné melodie… jak dobře, jak dobře zná tyhle melodie, vždyť on sám docela stejně si prozpěvuje v koupelně. Jak to všechno zná, jak je to stejné, jako by se život otáčel v bludných kruzích… a to právě hřálo Luciána u srdce, nad tím se právě usmíval. Bloudil tak bezděčně očima po pokoji, a tu jeho pozornost upoutala jakási věc v rohu místnosti, jíž neměl předtím možnost si povšimnout. Na podstavci z umělého zlata stál tam obraz Bohorodičky s překrásnou, libou tváří, ověnčený řetízky a ko-

56

rálky; celé to vzbuzovalo dojem laciné bižuterie pořízené někde na tržišti. S údivem k tomu přistoupil a poklekl, aby si mohl zblízka prohlédnout tu krásnou tvář. Vypadalo to jako… jako oltář. Tak tedy pan Leon má doma oltář? Podivné, ale docela pochopitelné. Vždyť přece právě takovým je zapotřebí modliteb, jen pro trpící, smutné a osamělé se narodil Bůh. Ta žena z obrazu na něho shlížela vlídnou tváří a v jejím pohledu nebyla ani stopa pohrdání, naopak, tolik něhy, lásky a pochopení Lucián ještě v ničí tváři nespatřil. Nepochyboval ani na okamžik, že tato žena je živá a hledí jen na něho a přemýšlí nyní o něm; jako dítě (jímž ovšem vlastně ještě byl) klečel před oltářem a díval se té krásné ženě do očí, snaže se odhadnout, co asi si v tu chvíli o něm myslí a co k němu cítí; tolik mu učarovala ta tichá tvář na plátně, sériově vyrobená ve fabrice na potřeby pro věřící. Nikdo by ho nepřesvědčil, že tahle tvář se usmívá na stovky dalších klečících a na všechny se usmívá stejně, všechny stejně miluje, všechny stejně chápe a všem stejně odpouští, bez rozdílu. Ne, jen jedna byla pro něho tahle žena, jen jedna na celém světě, jen jemu patřila a jen s ním očima rozmlouvala. V ničí tváři ještě nespatřil pochopení, vždycky jen odpor a pohrdání, nanejvýš pak zájem, jako by byl nějaká pozoruhodnost, něco, co je nutno prozkoumat nikoliv jako člověka, ale jako úkaz. A tahle tvář na něho ovšem shlížela s pochopením, aniž by ho znala, už předem mu odpouštěla za jeho výlučnost, a vlastně možná že ho i znala, přátelsky na něho hleděla a byla tak krásná, až dostal chuť políbit ji na rudá ústa. Jako zmámený přiblížil se svými rty k jejím, naplněn dosud nepoznaným pocitem, hřejivým a sladkým, rozhodil ruce jako v objetí a už cítil na ústech dotek chladného plátna, když v poslední chvíli jako by se čehosi zalekl. S odporem odtáhl se od obrazu a pohlédl v dobrém světle na místo, které před okamžikem chtěl líbat. Potvrdilo se, co předpokládal: rty krásné ikony byly už před ním zlíbány tisícem polibků, oleptány cizími slinami tak, že pod určitým úhlem bylo jich vidět celou vrstvu, vystupující v tom místě z obrazu jako reliéf. Zvedl se mu žaludek při pohledu na otisky jazyka a dokonce zubů, snad jako kdyby chtěl kdosi ty rty v záchvatu vášně kousat! „No ano,“ ozvalo se znenadání za jeho zády. Vylekaně se otočil a uviděl pana Leona, nahého do půli těla a s bílým ručníkem přehozeným přes ramena. Chlupy na hrudi měl ještě slepené vodou a mezi nimi prosvítal stříbrný řetízek, pokračující

57

až dolů na kyprý břich, kde se na jeho konci stkvěl veliký lesklý kříž. „No ano, oltář. Tedy doufám, že ti to nevadí, Luciánku, totiž že tě to nějak neznepokojuje, protože to já bych jen velmi nerad. Snad taky bude lepší, když o tom pomlčíš a nebudeš to nikde na potkání vykládat.“ „Ale pane…“ „No tak co, no? Tak co mi zbývá? S kým si mám povídat, když jsem tady tak pořád sám… to mám civět do zdi?“ „Ale já…“ „To je tak těžké to pochopit? Podívej se, žiju sám, jsem v podstatě nešťastný člověk, dvakrát jsem dokonce…“ Zarazil se, zbledl a roztržitě založil za záda obě ruce, jako by chtěl před mladíkem cosi schovat. „Hm, na tom nezáleží, chtěl jsem jenom říct… měl jsem dvě možnosti: buď z toho všeho zešílet, nebo začít věřit. A protože to první se mi už stalo, zůstala mi jen ta druhá možnost. Bez volby. Vždyť já byl k tomu přinucen! Já byl donucen začít věřit v Boha, já neměl na vybranou, já musel!“ Lucián se chtěl bránit, že si o tomto tajném podivínství svého dobrodince nic špatného nemyslí, ale nebylo možno přerušit tento nečekaný monolog, horečnou obhajobu, která snad vůbec nebyla v tu chvíli zapotřebí; pan Leon však jako žák přistižený při nějakém strašném provinění musel se ihned ospravedlnit, vyvrátit neexistující nařčení, vysvětlit nějak toto ponižující odhalení. „Prostě jsem neměl na vybranou,“ hřímal, „ne, neměl. Snad to pochopíš, až ještě trochu povyrosteš, zatím jsi mladý, příliš mladý. Vysměj se mi! Poplivej mě! Máš na to právo a já to budu snášet hrdě, ještě se ti nastavím. Ale co má dělat člověk jako jsem já? Ty možná ještě spíš v noci klidně, tebe ještě nic netrápí, inu mládí. Ale já probděl celé noci, dlouhá léta jsem nezamhouřil oka! V mládí jsem taky spal tvrdě, nic mě netrápilo, i když jsem byl hříšný, stejně hříšný a mrzký jako jsi ty, ale mládí ještě nezná pokoru, mládí si ještě neuvědomuje hřích, to je to. Ale já, když jsem nad ránem přišel domů, já jsem se trápil nad svou prohnilostí. A proto jsem pil, pil jsem jako pes, pil jsem jako prase, ale to nikdy nepomohlo nadlouho, a potom to vlastně bylo ještě horší. Díval jsem se z okna na spící město a říkal jsem si: Přece mi nemůže tohle všechno jen tak projít? Jak k tomu přijdou všichni ostatní, kteří se snaží konat celý život dobro, kteří se lopotí pro druhé, všichni ti

58

světci, jak k tomu přijdou, že budou muset po smrti hnít ve stejné zemi jako já, který jsem se vždycky staral jenom o sebe a svoje blaho, že se jich bude dotýkat stejná hlína a jejich mozky budou vyžírat stejní červi, červi, kteří se nejdříve nasytí mozkem zhýralce a prasete a potom se bez skrupulí pustí do mozku světce? Copak mám právo odevzdat jim k potravě své kruté a nenávistné srdce, prolezlé bezbožností a dekadencí, aby potom stejnými zoubky hlodali čistá srdce věřících a milujících? Ano, vysměj se mi, ale takové otázky možná i tebe budou po nocích trápit, až budeš mít na hlavě lysinu a pod očima vrásky. Copak mi tohle všechno může projít, říkal jsem si, copak se po smrti rozplynu někam do éteru a všechno to bahno, které jsem tady po sobě zanechal, zůstane nepotrestáno? Tak to ne, řekl jsem si znenadání jedné obzvlášť zoufalé noci, to ne. I kdyby to bahno snad mělo zůstat bez trestu, já to tak nenechám. Sám se o trest přihlásím! Sám se přihlásím, až se budou rozdávat kříže. Bestie musí být ztrestána. Jestli je peklo, chci do něj. A tohle poznání, Luciánku, tohle nejhlubší poznání v životě mi teprve přineslo klid. Zní to šíleně? Hm, máš pravdu. Je to šílené, je to zrůdné. Jako já sám, jako všechno, co jsem kdy udělal, jako celý můj život. Ale jedině tohle mi dává klid. To je Bůh. Takhle jsem si ho stvořil: ne jako odpouštějícího a žehnajícího pitomečka, ne jako přiblblého tatínka, jako ochránce, ne. Jako zrůdu, jako šílence, jako masochistu s bičem. Jenom takového Boha já jsem hoden, jenom takový on může být, byl-li jsem já stvořen k jeho obrazu. A to dává smysl mému životu, jinak bych snad vůbec neměl právo žít. Ano, jdu ještě dál, poslouchej! Jen tak mám právo žít, když vím, že na světě existuje někdo ještě horší, někdo ještě hříšnější, ještě prohnilejší, ještě větší bastard, větší zrůda než jsem já sám. A to je Bůh, to je právě Bůh, to mě drží při životě, to mě naplňuje štěstím. Teprve té noci, kdy jsem tohle poznal, jsem se skutečně naučil hřešit. Od té doby teprve hřeším čistě. Hřeším bez poskvrny. Hřeším posvátně, protože vím o zrůdnosti svého hříchu a prosím toho bastarda Boha, aby mě za to ztrestal jak jen to bude umět, aby si na mě vybil všecku svojí zvrácenost. Teprve s tím pocitem můžu klidně usínat, když si uvědomím, jak nádherně budu jednou potrestán za to všecko, jak krutě budu zpražen za svůj bídný život, to mě naplňuje slastí a přeju si hřešit ještě víc, ještě víc a víc a častěji, abych mohl být jednou ještě krutěji potrestán, přeju si hřešit, hřešit… a proto pojď ke mně, chlapče, miláčku…“ Tak byl Lucián ohromen tímto horečným vyznáním, že ani nestačil vnímat, jak si

59

mezi řečí pan Leon lehl na postel a shodil ze sebe ručník. Ležel tam teď docela nahý, s vyvaleným chlupatým břichem a roztaženýma nohama lákal mladíka k sobě. „Pojď, pojď ke mně, pojď k panu Leonkovi. Protože tuhle noc mi můžeš říkat pan Leonek, slyšíš? Můžeš šišlat a říkat mi do ouška: miluju vás, pane Leonku… jen pro tuhle noc. Pojď, pojď zhřešit před Bohem, ať se na nás dívá, ať nás sleduje, protože on to má rád, já to vím. Hřešit je oběť, dar Bohu! To jsi nevěděl? Ano, tak si to pamatuj, hřích je vlastně modlitba, hřích je pokání! Pokání!“ Lucián jako bez ducha poslechl a přišoural se k rozestlané posteli. Pomalu si zul boty a docela lhostejně, nadobro zmaten podivnou řečí pana Leona, položil se na záda a nechal pána s lysinou, ať se k němu přitulí jako dítě. „Pojď, pomodlíme se spolu,“ šeptal pan Leon, zabořiv lysou hlavu do mladíkova boku a tiskna se k němu jako kojenec k prsu matky, „pomodlíme se spolu. Ničeho se neboj, Bůh nás miluje, Bůh si už brousí břitvu, už žhaví pouta, už splétá bič! Pojď, učiníme pokání…“ --Co jsem udělal špatně? Co? Zatraceně, vždyť všem ostatním se to líbilo, nikdo si nikdy nestěžoval, naopak, každý si to pochvaloval. Měl mi to říct rovnou, blbeček, měl mi říct rovnou, že jsem mu odporný, že se mu hnusím. Kdybych věděl, že to je takový ustrašený hejsek, nikdy bych ho sem nevodil, panebože, kdybych to jenom věděl, nemuselo by to takhle dopadnout. Pískle zpropadené! Pan Leon proklínal celý tento večer, proklínal Boha za to, že zase dopustil takovou trapnou scénu. Ano, trapnou, trapnou a zbytečnou komedii! Zhnusený a rozezlený na nejvyšší míru, byl by okolo sebe naplival vztekem z takového ponížení. Taková čubka! Pan Leon mu není dost dobrý? A co si myslí, na koho si hraje? Čeká na prince na bílém koni? No ano, jsem už starý, obtloustlý a olysalý jako nemocné morče… no dobrá, ale přece ještě nejsem tak úplně k zahození? Když se to se mnou líbilo ostatním, proč ten hejsek… ten, ten… proč… Snažil se zadusit v sobě nezměrnou hořkost a vztek, hodit to za hlavu a myslet chvíli na něco hezkého, alespoň pro tu chvíli, než se chlapec vrátí z koupelny a on jej půjde vyprovodit z bytu, aby se s ním navždy rozloučil. Ale ten ubohý obraz

60

nemohl ze sebe vypudit, stále měl před očima tu žalostnou scénu… Tak se pohni! Dělej něco, vzdychni!... Tohle je přece k nesnesení, kdo to má vydržet… Tak aspoň zasténej, vydej zvuk!... Nadosmrti už bude mít v paměti ten chladný pohled Luciánových očí, pohled mučedníka, trpícího na kříži… Tak vzdychej! Slyšíš, tak vzdychej! Pohni se!... Jako smyslů zbavený najednou vyskočí, lomcuje jím a křičí na něj, zvířeckost mu zatemnila mysl… Co jsi vlastně vůbec zač? Jsi člověk? Jsi zvíře? Jsi nějaký brouk? Stonožka, larva? Ano, jsi larva! Vždyť ty jsi larva! K čemu jsi tady na tom světě? Proč ses narodil do lidské říše? Jakým omylem ses tady octnul? Kdo tě tady k čemu potřebuje? Copak takhle vypadá člověk? Ne, to nebyl člověk, co v tu chvíli pod ním bezvládně leželo, na to by mohl přísahat, to nebyl člověk, to byla nějaká… hmota… Zapomenout už na to, zapomenout, vymazat to z paměti! Zlá předtucha donutila pana Leona vstát z postele a jít se podívat, co vlastně tam v té koupelně Luciána tolik zdrželo. Odešel už před nějakou chvílí a dlouho se tam odtud neozval žádný zvuk, no ano, ani hluk tekoucí vody za celou tu dobu pan Leon nezaslechl, pokud si mohl vybavit, a to se přece šel chlapec podle vlastních slov osprchovat. Aby si tak chtěl ještě něco udělat, známe tyhle mladíčky, bručel si pro sebe, soukaje se s námahou do papučí. Zatraceně, no jistě, že mě to nenapadlo dřív, vždyť jsem to mohl tušit… proboha, takovéhle nepříjemnosti, takové nepříjemnosti, to my tu nepotřebujeme, to tedy opravdu ne… zrovna my… ne, nechceme, nechceme, není nám to zapotřebí… no ano, celá koupelna od krve, samozřejmě, co s tím, co s tím… krev na zrcadle, krev v umyvadle, kdo to vyčistí, půjde to vůbec dolů? Pustí to mýdlem? Panebože, snad to nebude i na ručníku, to bych pak musel koupit zítra nějaký přípravek, a co to stojí peněz, kde já na to jen vezmu? A jak se budou v obchodě tvářit, až jim řeknu, že chci přípravek na krev? Jako bych už tak nebyl dost známou postavou… určitě to hned vzbudí podezření, ne, to nejde… snad abych ty ručníky radši spálil, ano, ručníky, protože to bude na všech ručníkách, bude to i na závěsech od sprchového koutu, prokrista, bude to i na koberečku, takový krásný kobereček, můj oblíbený kobereček, tak příjemně šimrá mezi prstíky u nohy, ach, tak příjemně, zvlášť mezi palcem a ukazovákem, jak rád se po něm procházím, no a teď ho budu muset spálit… a navíc, kde já to všecko spálím, vždyť to bude smrdět, bude to čoudit, a je vůbec krev hořlavá?

61

Hoří vůbec krev? Ach, takové nepříjemnosti… to se nám ale zrovna v tuhle chvíli ani trošičku nehodí, ani malinko, zrovna jsme se jedněch zbavili, a už aby tu byly další… co já jenom udělám s těmi ručníky, kam já je dám, mám je vyčistit, nebo rovnou vyhodit? Ale co to dneska stojí peněz, takové ručníky, sametové, hebké, tak jak to máme rádi, to přece není jenom tak… proč, proč jenom se člověk musí zamilovávat, vždy znovu a znovu, i když si už tolikrát spálil prsty… co je to za pitomost, tahle příroda, tyhle pudy, instinkty, nebo jak se to všecko vlastně jmenuje, vždyť je to tak přízemní… tak dětinské… má to člověk zapotřebí? A navíc v takovém věku? Co je to všecko za podivnou, idiotskou hru? Nikdy, ještě nikdy to neskončilo dobře, ještě nikdy v dějinách lidstva, tahle komedie, a nikdo se ještě nedokázal poučit, vždyť jsme jak vosy, jak švábi, jak komáři, spalující si znovu a znovu křídla o hořící svíčku… zatracená, zpropadená láska… a to všechno jenom proto, že člověk je příliš zbabělý, aby mohl žít v osamělosti… Pan Leon rozrazil dveře koupelny. „Ne!“ vykřikl a vrhl se k Luciánovi. „Do ručníku ne!“ Ale to už bylo pozdě, ručník, na kterém mu záleželo více než na životě té bytosti, která přeci jen nebyla k ničemu, zatímco do ručníku si může člověk aspoň otřít ruce, ten ručník už byl celý zakrvácený. Tanečník totiž, uvědomiv si nejspíš svůj šílený, bezesmyslný čin, snažil se rychle v hrůze zastavit tok krve, strhl tento ručník ze zdi a přitiskl jej na ránu. Zbarvil se v mžiku doruda a teď, když raněný klesl do náruče svého zachránce, svezl se z paže na zem a odhalil hlubokou stopu po nůžkách, zběsile se klikatící od zápěstí až po loket, nerozvážně a uboze nepřesně, docela jalově, jako stopa v dětské vystřihovánce. Nůžky ležely v umývadle, kam je tanečník leknutím odhodil, když uslyšel ránu dveří. Ležely tam jako mrtvý, zkrvavený pták s rozevřeným zobákem. „Cos to udělal?“ syčel pan Leon napůl nenávistně, napůl bolestně. „Proč zrovna tady, v mé koupelně, v mém bytě, proč, proč? Takový mladý chlapec, celý život před sebou… já to nechápu! Vždyť je to úplná zbytečnost! Vždyť je to trapná komedie! Vždyť je to…“ – zatvářil se strašlivě kysele – „…takové pumprnáble…“ „K čemu to?“ pokračoval po chvíli. Mluvil unaveně, jako by mu to celé bylo nesmírně protivné. „Na co? Pro koho? Ano, pro koho jsi to vlastně dělal? Zamysli se, taková sebevražda je v podstatě jenom demonstrace, nic jiného, jenom divadýlko pro lidi, pro ty, kteří ublížili a kteří musí toho litovat, že ublížili, že zranili, tako-

62

vou sebevraždou se jim říká: Podívejte, tohle jste způsobili, k tomu jste mě vy dohnali. To aby mohli plakat nad tím neštěstím, nad zmařeným životem, plakat nad rozlitou vodou a zpytovat svědomí, naříkat a přemýšlet, čím třeba mohli včas odvrátit to neštěstí… jenom proto se dělá sebevražda. Ale proč jsi to dělal ty? Pro koho? Pro koho? Našel by se snad někdo, kdo by se nad tvým činem mohl aspoň zamyslet, kdo by ho vůbec vzal na vědomí? Našel by se koneckonců někdo jiný než funebrák, který by tvé tělo odtáhnul jako kus hadru, kdo by se vůbec dozvěděl, že už tu mezi námi nejsi? Že nějaký tanečníček Luciánek opustil tenhle svět? No snad to nebylo pro mě, tohle představení, tenhle nevydařený kus, snad jsi nesehrál pro mě tuhle jednoaktovku? Proč by ti právě na mně mělo záležet. Ale jestli ano, jestli to skutečně bylo jenom pro mě, pak tedy děkuji a tleskám, ale nemuselo to být, viděl jsem už koneckonců lepší kusy. Vždyť pro tebe by sebevražda neměla žádný význam, chápeš to? Vůbec žádný význam! Vždyť ty jsi odsouzený k životu…“ Pan Leon stále svíral plačícího mladíka v náručí, zatímco mu šeptal do ucha tato slova. Nechápal to, ale něco ho na té bytosti začínalo znovu fascinovat, něco ho k ní přitahovalo neodolatelnou silou… jako paralyzován hleděl na rudou krev, odkapávající tiše na sametový kobereček. Mluvil sice ještě, ale už ani sám sebe nevnímal, nic ho nyní nezajímalo než tato karmínová tekutina, hustá a temná jako dobré víno, jako to nejlepší portské… nikdy by si nepomyslel, že krev může být svým způsobem krásná… Bože, napadlo ho, vždyť Luciánova krev je krásná, přitažlivá… „Ano, jsi odsouzený k životu,“ drmolil dál jako ve snu, „tak jako já, ano, stejně jako já. Vždyť to už jsme my, takový druh lidí, něco jako myši, vždyť my jsme, Luciánku, vlastně bratři… a my musíme žít, protože naše smrt by neměla pro nikoho význam, ani ten nejmenší význam, ještě menší než má náš život… vždyť jenom proto lidi umírají, aby tím donutili ty ostatní zamyslet se nad jejich životem, zavzpomínat, aby donutili pozůstalé vzít na vědomí jejich existenci na tom světě, která se potvrzuje právě jenom tou smrtí, protože do té doby nikoho příliš nezajímala, když má každý sám dost starostí s tou vlastní, tak vlastně člověk žije až ve smrti… a umírá, aby na sebe vlastně upozornil… a kdyby se nikdo o nikoho nezajímal, kdyby si všichni hleděli jen vlastního života, kdyby vymřeli všichni ti důchodci, kteří se scházejí po ránu před vývěskou s parte a počítají nové mrtvé,

63

vzdychají nad těmi, kteří tu ještě nedávno stáli s nimi a vzdychali nad jinými mrtvými, a přitom touží jen po tom, aby už tam taky byli, za tou skleněnou tabulí, aby už tam taky visela jejich fotografie, jediné, co zbude z tohoto jejich těla, už touží jen usmívat se skrz sklo na pozůstalé, už jen chtějí, aby se po nich taky vzdychalo… kdyby nebylo takových, nemělo by pro nikoho smysl umírat a všichni bychom byli nesmrtelní… hm… a tak jenom my jsme nesmrtelní, my myši, my bytosti, my zoufalci, my hmota… protože my nemáme proč umřít, my nemáme pro koho umřít, my to zkrátka nemáme zapotřebí…“ Vtom spatřil v zrcadle nádherný, opojný obraz: viděl sám sebe, jak svírá v náručí vyzáblé bílé tělo, zachvívající se usedavým pláčem, a po něm stéká stružka karmínové krve… Rudá, horká krev se tak prazvláštně, přitažlivě vyjímala na kůži bílé jako papír! Pan Leon byl docela opilý tou krásou. Kroutil nevěřícně hlavou a ze rtů mu vyklouzlo: „Ten chlapec krvácí úplně umělecky…“ Lucián k němu zvedl ztrápený obličej, zareagovav teprve na toto slovo – slovo, na které slyšel vždycky, slovo, které procházelo celým jeho životem. „Umělecky?“ zašeptal s jiskrou naděje v slabém hlásku. „Řekl jste umělecky?“ Pan Leon se podivil. „Hm… to že jsem řekl? Ale je to možné… ano, to jsem klidně mohl říct… vždyť se podívej, no podívej se!“ A ukázal prstem do zrcadla. Lucián na sebe pohlédl. Dlouho, dlouho pozoroval mlčky svůj odraz v zrcadle. Očima sledoval dráhu každé karmínové kapičky, když se vyronila z rány a pak stékala pomalu po křídové kůži, jako po skle kapka deště, zanechávajíc za sebou rudou stopu jako svědectví svojí existence, pomalu se změnila v malý kamínek padající ze skály, až už pojednou nestékala, ale kutálela se, zrychlovala… a opustila navždy tělo, aby dopadla docela neslyšně do sametových vláken koberečku. Zdálo se mu, že každá ta kapka zvlášť má jakýsi svůj vlastní půvab, ano, to bylo podivné, ale každá zvlášť skutečně jako by žila vlastním životem a nedala se ničím připodobnit k těm ostatním. Pohledem se zamilovával do každé z těch kapek a vzdychal pak nad jejím zánikem, ale to už se vydávala na svou pouť nová, snad ještě půvabnější než ta předchozí. Fascinovalo ho, jak se kapičky vlní a chvějí, jak v každý okamžik mění docela neočekávaně svůj směr, jako by je nějaká vyšší moc řídila, jak se klikatí prohlubněmi a záhyby těla a tvoří podivuhodné, úchvatné

64

obrazce, podobné abstraktním kompozicím slavných malířů… nikdy dříve si nepovšiml, že by lidská krev působila takto esteticky, že by člověk dokázal krvácet s takovou grácií a elegancí… ano, a také si toho nemohl povšimnout, protože to jenom jeho krev tohle dokázala, jenom on uměl takto krvácet, jako nikdo, nikdo na celém světě. Ano, zdálo se, že v tomhle jej skutečně nemohl nikdo dostihnout, v tomhle nikdo nemohl být tak dobrý jako on. A pojednou se mu před očima zjevil obraz z dětství, z časů nikoliv ještě tolik vzdálených, ale v jeho paměti už dávno zastrčených do hlubokého, temného sklepení, obraz jako z jiného světa, až se musel chvíli přesvědčovat, že je to skutečně výjev z jeho vlastního života… Viděl sám sebe, klečícího v prachu školního hřiště… zvedá k očím prst zmazaný krví… dosud nepoznaný, opojný pocit krásy… Na rtech objevil se smutnému tanečníkovi lehký úsměv. Jako by právě na to pan Leon tu dlouhou dobu čekal, vydechl potlačovaným úžasem a rozesmál se sám jako malé, šťastné dítě. Takto tam oba dobrou hodinu jen tak leželi a usmívali se, krvavý mladík jako raněný Bakchus v náruči starce, v ponuré, chladné koupelně hleděli na sebe do zrcadla jako na krásný obraz kteréhosi renesančního mistra; dva nešťastníci, kteří ve svých pomlácených srdcích snad už léta nepocítili radost. „Luciánku,“ hovořil starý pán zasněně, „podívejme se, vždyť ty jsi umělec! No ano, no jistě! Ale to je škoda, ty už přestáváš? To mě mrzí, tak krásně se na to dívá… ještě chvíli, prosím, miláčku… uděláš to pro mě? Přitlačíš ještě trošičku?“ A mladík, bledý už a na pokraji sil, zatnul zuby a nahrnul si silou do žil novou krev, takže se rány znovu otevřely a vyronily ještě několik kapek. „Ano!“ řičel pan Leon. „Krása! Dokonalost! Ještě trochu, přitlač! Ano, ano… teď má ještě sytější barvu, ještě uhrančivější… vždyť ty to dokážeš ovládat silou vůle, vždyť ty tvoříš… ano, ty tvoříš!“ „Poslouchej,“ pravil triumfálně po chvíli zamyšlení, „mě teď něco napadlo, ano, podivuhodný nápad zrodil se mi v hlavě. Co takhle ještě trochu to cvičit, už takhle je to úžasné, ale snad by to mohlo být ještě lepší, každé umění se musí zdokonalovat, zkrátka společně bychom mohli na tom ještě pracovat, pár hodinek denně pilovat, já bych byl něco jako tvůj trenér… a potom, potom, jednoho dne… andílku, vždyť ty budeš slavný!“ Ztrápenýma očima pohlédl na něj Lucián, teď už nechápající nic a upadající do

65

mdlob. „Ano, slavný!“ hřímal starý pán, v očích umdlévajícího chlapce proměnivší se v zlého démona, našeptávajícího mu cosi nesmírně špatného, ale sladce znějícího. „Už na tebe nebude lůza pokřikovat, už se ti nebude nikdo vysmívat! Už nebudeš muset vymetat hnusné podniky pro zhýralce, ne, už nikdy ne! Klanět se ti budou, na kolena před tebou budou padat, to mi věř! Protože tohle je něco, co svět ještě nespatřil, stačilo na to jenom přijít, stačilo jen to objevit. Jen to objevit, ano, to je to. Luciánku, já na to kápnul! A teď, teď už půjdeme spát, protože brzo ráno začneme cvičit, a na to si musíš pořádně odpočinout. A já si to musím do rána všecko promyslet, jak začít a jak to vlastně všecko udělat. V mojí hlavě, chlapče můj, v mojí hlavě se totiž rodí velkolepý plán!“

66

9 Nová cesta umění dneška Doc. Phdr. Čestmír Koloděj Csc. Příspěvek do časopisu Člověk a krása Dnešnímu konzumentovi umění zdá se často zcela nepředstavitelné, jakou cestu muselo kulturní povědomí lidstva urazit, než se vůbec zkonstituoval pojem „umělec“ ve smyslu, v jakém jej dnes my vnímáme, než se zrodil umělec jako samostatná, sebevědomá a za svou prací si stojící osobnost. Je tomu teprve něco přes půl tisíciletí, kdy řemeslník, slušným měšťanem opovrhovaný nádeník poslušně vykonávající vůli nadřízených objednavatelů vztyčil hlavu a prohlásil se „malířem“ nebo „sochařem“, kdy první osvícení mecenáši v čele s velkým Cosimem Medicejským začali o svých „zaměstnancích“ hovořit jako o „umělcích“ a jednat s nimi na úrovni. Kdy mohly vzniknout první cechy malířské a umělci se už nemuseli sdružovat u soukeníků či zlatníků. Je tomu ani ne tisíc let, kdy se začínají objevovat na skvostných dílech první signatury, kdy z temnoty zapomnění vystupují první Cimabuové a Giottové. Ano, tolik zarážející to připadá nám, kteří jsme zvyklí vnímat umělce jako excentrickou osobnost, jíž se dokonce více než komukoliv jinému sluší tolerovat všechny její manýry a výstřelky, a naopak tuto nespoutanou svobodu přímo po nich požadujeme, řídíce se docela nesmyslně utkvělou představou, že právě ona je hnacím motorem uměleckého, tedy kulturního vývoje. Tak daleko to došlo: umělec, který tvoří s pokorou a v tichosti, umělec vážící si celého dosavadního, velikou moudrostí prodchnutého vývoje a z tohoto vývoje těžící, aniž by jej za každou cenu svéhlavě popíral, že tento umělec zůstane dnes přinejmenším nepovšimnut, pro média nezajímavý a tedy veřejností přehlížen a mnohdy dokonce i vysmíván! A proč? Protože nekřičí, protože neoslňuje, protože nepopírá, protože se neholedbá! Protože ctí tradici, jež jako by byla dnes až cosi nežádoucího, dávno překonaného, až skoro nesnesitelně sentimentálního. Protože pro něho ještě existuje ono Umění s velkým „U“, umění jako služba věčnosti, jako služba lidstvu a ne sezónní, senza-

67

cechtivé luze. Umění jako pokora, jako skromnost, jako životní nutnost – nutnost a ne postoj. Protože nezneužívá a nenadužívá této svobody, jíž jsme mu dopřáli. Velikým krokem kupředu byla umělecká emancipace, definitivně se dotvořivší ve věku renesance; velikým, ale zároveň příliš odvážným a nebezpečným krokem. Neboť ti osvícení, kteří ji umělcům darovali, kteří jí spolu s nimi pomáhali se zrodit, byli možná příliš velcí optimisté, pokud doufali, že budoucí pokolení umělců dokáží jí nezneužít, nést ji před sebou jako hrdou pochodeň a pouze pokorně za ní kráčet, hluboce za tento dar vděčni, a ne pohodit ji do prachu a zpupně podupat jako přežilou ikonu. Všichni máme krátkou paměť a týká se to i našich umělců. Jako by se totiž několik prvních generací těchto „světlonošů“ své svobody nabažilo a ti nynější, zdegenerovaní jejich potomci nepovažují už odkaz minulosti za hodný následování a dalšího pozitivního rozvíjení. Umění je už pro ně jenom divočina, souboj, divoká a neřízená evoluce, jakési „kdo z koho“, tradicí pohrdají, ale nové cesty nenalézají, a já jsem přesvědčen, že je nenalézají právě proto, že po nich tak baží, že pro ně již nejsou „ přirozeným vyústěním“ jejich snažení, ale už od počátku cílem, jedinou premisou jejich „uměleckosti“. Nijak zde nemám v úmyslu tento stav, ve kterém se nejen umění, ale celá společnost dnes nachází, a priori odsuzovat. Studium dějin dává dostatečně na srozuměnou, že tento svět drží pohromadě věčné vznikání a zanikání, neustále a s železnou nevyhnutelností se opakující ono herakleitovské dialektické popírání protikladů, aby z tohoto popření se mohlo zrodit cosi dalšího, co bude možno v budoucnu zase popřít – přeneseno do jazyka našeho problému: Co bylo jednou s velikým úsilím prapředky vydobyto a předky slaveno a uctíváno, musí být jednoho dne potomky popřeno a nakonec zničeno. To je stav konečnosti, stav neklidu před posledním velkým třeskem, neurotická atmosféra chaosu, předcházející konečnému zániku, nazývaná dekadencí. Dekadence předcházela pádu antického světa, dekadence předchází i pádu světa dnešního. Dekadence předcházela zániku gotiky v podobě pozdněgotické křečovité exprese, renesance v podobě absurdního manýrismu, baroku v podobě umělého paradoxního rokoka, a tak bychom mohli pokračovat. Nechci být poslem zlých zpráv, ale zdá se, že dekadence, ve které se nacházíme dnes, nabírá takových obrátek a je tolik zamotaná a bezvýchodná, že nebude jen koncem jedné epochy, jen předělem, jenž se navíc později ukáže jako očišťující fáze. Zdá se, že tato dekadence je posledním záškubem umění, posledním, definitivním výkřikem. Protože

68

každá dosavadní dekadence, ať zdánlivě sebevíc neřešitelná, měla koneckonců vždy nějakou svou eklektiku, něco, co ji spojovalo a drželo pohromadě a od čeho se tedy mohla odrazit jakási příští epocha. Avšak ta dnešní je tolik roztříštěná, tolik zběsilá, že nedává už naději ke vzniku velikého impulsu, jenž se v dějinách až dosud vždy nakonec ozval, impulsu, který by donutil několik velkých osobností se spojit, vzedmout k odporu a nastolit novou cestu. Ne, tato podivná doba svým charakterem doslova vylučuje už jenom vznik těchto osobností, a pokud ne jejich vznik, tedy jistě možnost jejich společného odporu. Říkáme tomu doba postmoderní, a přeloženo do jazyka našeho problému: doba totální individualizace, bezhlavé a nesmyslné, individualizace za každou cenu, individualizace, která je v nás už tak zakořeněná jako vůbec podmínka naší existence, že už není v našich silách alespoň trochu se jí vzdát, alespoň maličko z ní obětovat ve jménu společného pokroku. Jak liché zdá se potom nabádat umělce k pokoře, k tichosti, k upřímnosti, ano, především k upřímnosti! Jak liché je apelovat na ně, že svou nezřízenou touhou po originalitě za každou cenu, po popření všeho, co není jejich vlastním, byť sebehloupějším vynálezem, že touto zpupnou touhou vlastně popírají (!) podstatu – podstatu toho, co měli na mysli oni ještě docela nedávní průkopníci umělecké svobody. A přece se z této zamotané a zdánlivě bezvýchodné situace vynořila jako zázrak jedna vynikající a ryzí osobnost, která svým zcela novým, protože prastarým a archetypálním (tento paradox snad budiž dostatečně osvětlen v předchozím mém textu) konceptem uměleckého postoje vnesla na naši současnou kulturní scénu alespoň jiskru optimismu. Osobnost zcela nebývalého významu, již si zde dovolím nazvat takřka uměleckým prorokem! Měl jsem to štěstí být přítomen jako kritik prvému a dlouho avizovanému vystoupení mladého umělce, skrývajícího se poněkud tajemně pod pseudonymem „Lucián“. Vystoupení nazvané „Pašije“ zlákalo do prostor Velkého sálu uměleckého centra nevídaný počet návštěvníků a pro všechny zúčastněné se stalo bez nadsázky zjevením. Umělec Lucián se svým projevem pohybuje kdesi na hranici performance a konceptuálního umění. Ovšem jakékoliv „škatulkování“ do nám již známých a mnohokrát ozkoušených uměleckých kategorií jeví se zde zcela irelevantním. Ano, jeho

69

způsob vyjádření budiž mi dovoleno nazvat naprosto nezařaditelným a nedefinovatelným, a to z toho důvodu, že dosavadní kritika zkrátka ještě nemá ve svém dle mého názoru poněkud zkostnatělém - slovníku příslušných pojmů pro tuto zcela novou a fascinující cestu uměleckého výrazu. A to samo jeví se být dostatečným důkazem současné statičnosti kulturní scény, jež doposud sama kritiku nijak nestimulovala a nenutila k revizi starého (protože stále dostačujícího) pojmosloví. Je pravda, že neustálé –ismy a rádoby nové koncepty se objevují a vždy budou objevovat a neúnavně zamotávat nepřehlednou situaci, avšak který z nich si může klást nároky na skutečné překročení již dávno vynalezených a vžitých schémat? A proto mohu zvolat s opravdovou radostí a uspokojením: umělecká kritika má nový úkol, novou úlohu vypořádat se s naprosto nevídaným pojetím výrazu! A před tento nelehký úkol ji postavil jediný mladý muž, vstoupivší na kulturní scénu zcela nečekaně a zazářivší jako naprosté zjevení. Je třeba podotknout, že Lucián je přese všechno především malířem. Ovšem malířem, který od základu zrevidoval všechny známé vyjadřovací prostředky tohoto žánru. Předpokládám, že v začátku uvažoval asi takto: Je barva, především syntetická, schopna dostatečně věrohodně tlumočit vlastní niterné, duševní a citové pochody tvůrce? Není její užití jakožto pouhého prostředku nanejvýš zkreslující; není výsledek tvůrčího (technického!) procesu nakonec pouhým slabým odvarem původního, v exaltovaném vytržení se zrodivšího záměru? Toto je přece problém, který více méně neúspěšně řešily celé dlouhé generace tvůrců od té doby, co se umění osvobodilo od pouhé nápodoby a služby, od doby, kdy přestalo být „mimesis“ a stalo se svobodným vyjadřovacím prostředkem. Každý vnímavý umělec tento problém dobře zná: jak věrohodně převést původní duševní energii v uzavřené materielní dílo tak, aby zůstala co nejméně porušena a oslabena? A barva, štětec a všechny známé prostředky jsou jenom sluhy, jenom posly, kteří své poselství sice pokud možno dovedou k cíli, ale přeci jen již přetlumočené, nepůvodní. Průkopníci moderního umění, na poli smyslovém impresionisté, na poli citovém fauvisté či expresionisté, se s tímto problémem velice pokrokově vypořádali, avšak stále pouze v intencích známých a omezujících vyjadřovacích prostředků – tedy především barvy. Obrovský krok učinili v druhé polovině dvacátého století konceptualisté, avšak i oni zůstali jen v půli cesty, a to z opačné strany. A nyní jsme u

70

jádra problému: mezi torzy těchto dvou dialekticky odlišných cest zůstala jakási mezera, prostor, díra… která až doposud čekala na zacelení. Já tvrdím, vážení čtenáři, že v umělci Luciánovi našlo malířství tento chybějící spojovací článek! Je nepředstavitelně těžké uvědomit si obrovskou šíři jeho génia, jenž si musel být velice dobře vědom hloubky celého problému, aby potom mohl v jediné chvíli osvícení přinést řešení. Prvotní jeho premisa byla tedy asi taková: Aby zůstal zachován neposkvrněný koncept (konceptualismus), a zároveň mohl být vyjádřen (malířství), je třeba vynalézt nové prostředky přenosu, především – barvu. Tato barva nesmí být syntetického charakteru, tedy zcela odcizující, ale musí to být barva organická, avšak ne ledasjak organická, musí to být barva vycházející ze stejného zdroje jako koncept, záměr sám – z vlastního těla! A navíc barva vznikající ve stejném zdroji jako koncept sám – z duše – tedy bolest! A touto jedinou barvou je krev, vlastní krev. A touto jedinou bolestí je opravdová, fyzická a v přímém přenosu prezentovaná bolest, živá bolest, jíž divák může být účastníkem, jejíž genezi může sledovat a si ověřit, řečeno současným mediálním slovníkem: bolest „naživo“, bolest „live“. A ani to ještě nestačí, byla-li barva nahrazena krví a štětec rukou, musí být plátno nahrazeno vlastním tělem. Znalec umění nechť namítne, že to už tu přeci jenom v jisté podobě bylo, že už jsme tu měli například umělkyni v černých brýlích stoupající bosými chodidly po ostnatém žebříku. Mohu jen opáčit: běžte se přesvědčit na vlastní oči. Protože cit, s jakým umělec Lucián krvácí, pravdivost a upřímnost, ryzost jeho uměleckého projevu je nevýslovná a slovy nepřenosná. Teprve v něm jsme se my kritici a estetičtí labužníci dočkali opravdového uspokojení a zadostiučinění! Je to balada, je to opravdová estetická symfonie, je to hluboký intelektuální zážitek! Ano, nevýslovně esteticky působí tok jeho krve, vydrásané z těla ostrou břitvou, jež se zarývá do masa s takovou upřímností, elegancí a grácií! Krásou nevídanou lze nazvat obrazce, které si maluje extatickými pohyby po nahém těle. Zaslechl jsem dokonce jednu dámu po představení prohlásit: „No toto je dokonalá gestuální abstrakce! Podobno Jacksonu Pollockovi, ale ještě krásnější!“ Nikoliv, pravím já, zde nejde o žádnou impulsivní, podvědomou malbu, zde jde o předem dokonale promyšlené tahy, předem do důsledku prokomponované tak, aby jimi umě-

71

lec zcela přesně vyjádřil svůj estetický a ideologický záměr. Každý tah je výsledkem velice přesně promyšleného procesu, jde zde podle mého názoru spíše o abstrakci geometrickou, přísně racionální a proto s velikým intelektuálním nábojem. Protože intelektualita jeho projevu je také nepřehlédnutelná – jen odborník a znalec umění je schopen v jeho „malbě“ odhalit četné reminiscence na různé směry a proudy kulturního vývoje, jež tu velice citlivě parafrázuje, tu s nimi polemizuje, a to vše je v jeho vlastní tvorbě velice nenásilně a rafinovaně ukryto. Bez důkladné znalosti na poli filosofie či estetiky se divák také neobejde, a pokud ano, stejně nepřijde zkrátka: zůstane tu čistý, ryzí citový zážitek a prožitek krásy. Umělec Lucián je i vynikajícím divadelníkem; v tomto směru nezapře svou úspěšnou taneční minulost. Je schopen pohotové interakce s publikem, řídí se jeho reakcemi a dokáže podle toho ovlivňovat způsob a intenzitu krvácení, takže udrží pozornost až do konce představení. Cítí-li, že je to na místě, přitlačí břitvou nebo nařízne nějaké citlivější místo, takže můžeme obdivovat jeho umění ve stále nových a překvapujících variacích. Není to poplatnost, je to jen umělecká pohotovost zbavená jakékoli laciné zpupnosti a ignorance. Shledá-li například, že se již dostatečně vyjádřil en face, otočí se k publiku zády a pokračuje ve svých úchvatných kreacích pro změnu na zádech. Umělecká skromnost, tolik dnes vzácná…nač se předvádět, nač křičet, když už vyjádřil to, co potřeboval, nač přesycovat již esteticky dostatečně uspokojeného diváka? To by byla křeč. Jednoduše ukončí kreaci a pokračuje zezadu či z boku, opět na čisté, neposkvrněné ploše, která se záhy změní několika sebevědomými tahy v překrásnou malbu. V průběhu představení se jeho projev neustále mění. Zpočátku lehká, jemná, docela impresivní malba je nahrazena ke konci již takřka informálním expresivním reliéfem blížícím se již sochařskému projevu, to když nanáší na staré, již zaschlé vrstvy v hustých a mohutných tazích vrstvy čerstvé. Zcela barokním způsobem pracuje s hmotou a se světlem, což svědčí o velice vyzrálém a sebevědomém přístupu, obeznámeném s technikou barokní pastózní malby, ale také s technikou berniniovské expresivní plastiky (jak jsem již zmínil, nelze jeho projev nazvat vysloveně malířským nebo sochařským). Vlastní krev pro něho tedy není jen barvou, ale také plastickým materiálem. Naprostým vrcholem a nejúchvatnějším zážitkem je potom závěr vystoupení. Umělec, teď již sám jedním velkým živoucím krvavým reliéfem, jednou velkou

72

barokní plastikou, padá zdánlivě bezvládně a beze smyslu na zem – toto gesto je však opravdovým zadostiučiněním intelektuálním a věci znalým divákům, schopným odhalit jeho hluboký ideologický podtext. Je to gesto sebeobětování, bytostného ztotožnění se s prastarými hodnotami filosofie a umění, gesto umělecké pokory a vyzrálosti. A pak se umělec nechá odnést na nosítkách – opět jeden ze symbolů, mimořádně působivý a sugestivní. Tento moment je geniálně vypracovanou gradací celého představení a působí na diváka velice dojemně: vyvolává v nás totiž poprvé také soucit; zdá se nám, jako bychom my sami leželi na těch nosítkách, jako by celý tento svět a naše kultura ležela takto bezvládně na nosítkách, a že jsme to právě my sami, kdo toto dopustil, že právě za nás umělec krvácel a za nás se nechal odnést z pódia. Ano, to je právě na umění mladého Luciána to působivé, to právě oceňujeme a v tom spočívá silné estetické kouzlo: který jiný umělec se dokázal do takové míry ztotožnit s vlastním dílem, který jiný umělec kdy dokázal svůj vlastní morální apel na společnost a svět, ve kterém žije, předvést tak přesvědčivě a užít tak sugestivních prostředků? Málokterý našel v sobě tolik odvahy. Název vystoupení „Pašije“ proto zcela přesně hovoří o jeho obsahu: dnešní konzument umění se už nemůže spokojit se zbabělým skrýváním se za „dílo“, potřebuje konfrontaci, vyžaduje od umělce odvahu, vyžaduje, aby umělec na sebe vzal hříchy a problémy nás všech doslova, a ne jenom přeneseně, aby za nás trpěl a my se tak mohli s jeho dílem zcela ztotožnit – to nechť je jeho novým úkolem a povinností. Právě moment ztotožnění se s tvorbou a utrpením umělce Luciána je velice podstatný. Divák odchází z jeho představení s pocitem, že to, co se na pódiu odehrálo, byl vlastně velice věrohodný výsek z jeho vlastního života… a že se konečně našel někdo, kdo měl tolik odvahy, aby ten kříž dnešního hříšného světa vzal na svá bedra. Kdo z dnešních mladých tvůrců bude následovat proroka? Hovořil jsem na začátku tohoto příspěvku o svobodě umělce a tvrdím, že Lucián se ve své tvorbě s touto svobodou vyrovnává natolik citlivě, aby zároveň nemusel popírat všechny ideály umění a mohl respektovat ony nadčasové a hluboké hodnoty, jež měli na mysli renesanční průkopníci v čele s velikány jako Leonardo da Vinci nebo Michelangelo. Ať to tedy zní povrchnímu vnímateli jakkoli paradoxně, Lucián je umělcem vpravdě klasicistním.

73

10 Hm, tak tedy podívejme, kam až to dotáhl ten náš tichošlápek Lucián! Kdo by to byl tušil, co se v něm skrývá, v tom vyzáblém, bledém protivovi! No ano, to je on, opravdu on, podivovali jsme se nad fotografií v novinách. Je už trochu starší a vypadá dost odpudivě, trochu jako žena, hm, něco ženského v něm bylo už tenkrát, snad se to dalo čekat, aha, ano, podívejme, takhle zblízka je to vidět úplně jasně: má vytrhané obočí a nalíčené rty… ech, divná představa, že tohle byl náš spolužák, a dneska bychom ho snad museli oslovovat v ženském rodě… Ale co! Žijeme v moderní době, a pokud člověk není jen nějaký příživník, dopřávající si své manýry za peníze slušných občanů, pokud něco dokázal, v něčem se prosadil, někam to dotáhl, tak ať si koneckonců ze sebe udělá třeba hejkala. No ale tady na té fotografii vypadá tedy opravdu odpudivě. Já tohle moc nechápu, to nějak není pro mě, tahle avantgarda. Ale má na to právo, to má, jistě. A taky ten obor, ve kterém se proslavil… umění, to je určitě dobrá a záslužná věc… ale je tohle ještě umění? Nahatý běhat po pódiu a křepčit, a tady píšou, že snad se maže vlastní krví… no, já tomu nerozumím. Měl bych se jít na to podívat, třeba mě to překvapí, kdo ví. I když tohle asi není pro mě. Já bych spíš chápal, kdyby třeba vynalezl nějaký nový lék, no ano, to bych já ocenil spíš. Nebo kdyby dejme tomu vyhrál olympiádu, to už je jiná, to je mi tak nějak bližší. Ale jak říkám, tohle já nechápu, to není můj obor… no asi v něm bude opravdu dobrý, když to takhle dotáhl. Ano, to je on, ten náš Lucián. Ten přece seděl jen pár lavic ode mě. S tím jsem strávil tolik let, no, dá se říct, že ho znám jako svoje boty, aby ne, tolik jsme toho spolu jako kluci zažili. No jéje, já si pamatuju historek z jeho dětství, to vám všecko můžu vyprávět! Takový je to zvláštní pocit, tadyhle u srdce vás to tak jakoby ledově zahřeje, když najednou někdo, s kým jste se osobně znali, s kým jste dýchali jeden vzduch, to takhle někam dotáhne, v něčem takhle vynikne a vy o něm najednou můžete čítat v novinách. A tak se vám znenadání vynoří spousta vzpomínek, snažíte se sami sebe nějak najít v tom velikém příběhu, snažíte se tam nějak alespoň zahlédnout svou vlastní roli, alespoň malou, epizodní, když už ne hlavní nebo třebas trochu důležitou… hm, jenže ono to vlastně tak slavné není, úsměv vám hořkne na rtech,

74

až pojednou shledáte, že vzpomínky sice navenek můžete retušovat podle toho, jak se vám to hodí, ale ve vás, jenom ve vás zůstane pravda syrová a nemilosrdná. Ne, vy v tom příběhu žádnou roli nehrajete. Vy na tom žádné zásluhy nemáte, že vás osud zavál na pár krátkých let zrovna do blízkosti toho významného člověka, že jste se mihli jeho životem jako stín a ještě by se tehdy svět ani nezachvěl, kdyby to všecko bylo jinak. Ano, jak se tak nad tím zamýšlíte, byl vlastně on zrovna ten poslední, na kom vám tak mohlo nějak záležet. No, to je pravda – dumali jsme nad novinovými články – moc dobré vztahy jsme s ním zrovna nepěstovali. Vlastně vůbec jsme s ním nevycházeli, dokonce jsme se mu snad i vysmívali, možná jsme ho občas i tloukli… když on to byl takový podivín! To snad každý v tom věku musí na takové shlížet shora, to by snad ani nebylo normální. A kdo z nás to mohl tušit, byli jsme přece jenom ještě děcka, neměli jsme rozum. No, škoda, škoda. Mohli jsme se s ním lépe seznámit, mohli jsme se s ním alespoň bavit, to by se nám dnes lépe vzpomínalo. Ale snad se to dá přeci napravit… jestli tak přijde na příští třídní sraz? Ano, nesmíme ho zapomenout pozvat! Tak nějak jsme byli zaskočeni a tak nějak jsme přemítali my všichni, kdo jsme ho znali. My všichni obyčejní, pokojní občané. Ale byla-li to pouhá zvědavost, co nás a nám podobné přinutilo zajímat se blíže o to jeho tajemné „umění“ a co nás vyhnalo snad po letech zase jednou do divadla, pak po shlédnutí jediného jeho vystoupení jsme byli beze zbytku ohromeni a naplněni nebývalým, pro nás zcela oslepujícím zážitkem. Takovou moc měla jeho představení: dávala obyčejným lidem pocítit a poznat, co je to vlastně to umění. A beze zbytku; bylo jen málo takových, kdo by neodcházeli z divadla zcela podivuhodně proměnění, jako opilí, doslova jako noví lidé. Bylo to jako nějaká nevysvětlitelná epidemie, která pomalu zachvacovala mozky dosud pokojných občanů, a ještě dnes, kdy už je tohle všechno minulostí a my jsme z toho vystřízlivěli, láme si nad tím kdekdo hlavu. Vysvětlení ale nikdy nikdo nepřinesl. A tak se Luciánovi splnil jeho sen, stal se opravdovým umělcem. Zpočátku trpěl jako zvíře, když jej jeho „umělecký poradce“ pan Leon nutil den co den své podivuhodné umění trénovat a pilovat až do úplného vyčerpání; jen naprostá lhostejnost a odevzdanost, jíž ho už život naučil, zabránila mu někdy v noci potichu se vytratit a utéct daleko, daleko z dosahu toho strašlivého démona. Nejen že ne-

75

utekl, ale plnil otrocky jeho rozkazy, a nakonec ještě rád uznal jeho veliké zásluhy a také jisté choreografické schopnosti. A když impresário shledal, že je umělec již dostatečně připraven a vytrénován, pustil se do organizace velkolepé a závratné kariéry. Už první vystoupení zapůsobilo na veřejnost jako zjevení. „Krvavý umělec Lucián“ – to bylo něco nevídaného, něco šokujícího, něco odvážného! Ale zároveň něco přece tak přirozeného! Veřejnost se rozhodla, že už nic menšího nebude nikdy od umělců očekávat, nebude už jim tolerovat jejich zbabělost a chladnou angažovanost. Buď všechno, nebo nic. A vystoupení tohoto odvážného mladíka, to je taková balada, takový balzám na upracované, životem utlučené duše všech slušných kulturně žijících občanů! Raději než do kina nebo na posezení s přáteli, chodili se teď lidé odreagovat a potěšit na představení umělce Luciána. Tolik přímosti a srozumitelnosti nenalezli ještě v žádném jiném umění; kdo má ostatně čas a náladu ještě vedle své namáhavé práce dumat nad nějakými šiframi a kódy, tohle je přece přesně to, co my všichni cítíme a co chápeme, čemu rozumíme a co je nám blízké. A umělec je přece ten, kdo to za nás nějak vyjádří, kdo to všecko vyjeví – to je jeho práce, od toho je umělcem, nebo ne? A tohle všechno v díle Luciánově mohla veřejnost dostat beze zbytku. Jak krásně se večer usedalo do měkkého křesla v nasvíceném hledišti divadla, s příjemným pocitem, že nyní to aspoň chvíli nebudeme my, kdo musí v tom životě tolik trpět, že následující dvě hodiny za nás bude trpět chvíli také někdo jiný. A když pak na závěr se bezvládné umělcovo tělo zhroutilo vyčerpáním na podlahu a přiběhli muži s nosítky, to bylo aplausu, to bylo volání! Luciánova nenadálá sláva rostla závratnou rychlostí. Brzy se jeho vystoupení stala naprostou senzací a v kulturních kruzích se nehovořilo o ničem jiném. Neminul den, aby v tisku o něm nepadla alespoň zmínka. Novináři se předháněli v zajímavostech z jeho veřejného i soukromého života a čtenáři po těchto informacích dychtili jako hladoví psi po kusu masa. Stalo se takřka povinností všech kulturně vzdělaných domácností, aby debaty u ranního šálku kávy patřily rozboru jeho uměleckého odkazu; stejně jako večerní intelektuální sešlosti se nesly ve znamení nejnovějších názorů na symbolický a ideologický podtext jeho díla. Nebyl správným vzdělancem ten, kdo nepřidal svou vlastní tezi, a byl téměř beznadějně ztracen, kdo snad vynechal jediné z jeho senzačních vystoupení. Zdá se až nevěřitelné dnes, kdy jeho sláva už pohasla a on se stal jen vzrušující vzpomínkou, jak se

76

po dlouhých letech a možná i staletích dostalo zase jednou umění do popředí veřejného zájmu. Pan Leon měl pravdu: už nikdy nemusel zahanbeně prchat z pódia v nějakém zakouřeném nočním podniku, už nikdy k němu nemusely do šaten doléhat výkřiky rozeštkaného publika, už nikdy mu nemuselo doznívat v uších strašlivou ozvěnou „Poražená odchází“. Avšak jediný, kdo si ve skutečnosti náležitě užíval ohromné slávy svého mladičkého svěřence, byl právě on, ten tichý, elegantní pán ve smokingu a se žlutou lysinou na temeni. Bez něho by Lucián nebyl nikdy tam, kde byl, on řídil jeho slávu a poněkud despoticky toho také zneužíval. Netoužil být středem pozornosti, stačilo mu jen popíjet drahý koňak na večírcích vybrané společnosti; netoužil být obdivován, cítil se dokonale šťastně, když mohl jen tak poslouchat učené řeči umělců, jimž ani za mák nerozuměl, sedě v pohodlném křesle a pojídaje obložené chlebíčky. Nic mu nechybělo, jen tak pozoroval, usmíval se a svíral v klíně svou nerozlučnou aktovku, s níž si čas od času cosi tajemně pošeptal, což brzy bylo také zpozorováno a pan Leon si tím vysloužil pověst navýsost podivného elegána; nikdo proto příliš netoužil proniknout k němu blíže, společnost ho nechávala raději jen tak stranou posedávat a tiše pozorovat, což naprosto vyhovovalo oběma stranám. Ovšem až do té doby, než litry silného koňaku, které za večer dokázal do sebe nalít s obdivuhodnou vytrvalostí, začaly na něho působit. To potom naopak zatoužil po družnosti, vstával ze svého křesla, od prázdného tácu s pochoutkami, (které byly vlastně v hojném množství prozřetelně připravovány jen pro něho), a potáceje se od hloučku k hloučku, vykřikoval svá nesrozumitelná a poněkud děsivá moudra, prskal na hosty a obtěžoval je hnilobně páchnoucím dechem. To pak už nebyl jen tiše trpěnou postavičkou, teď šel z něho strach. Také si nikdo neuměl vysvětlit, proč se často uprostřed toku slov nečekaně zarazí, sevře křečovitě pavoučími prsty tu svou aktovku, skloní se k ní a nastaví ucho, jako by čemusi naslouchal, vytřeštěnými bulvami těká po vyděšených hostech, čelo se mu náhle zpotí, jako by na něho šla mrtvice, a pak se bez vysvětlení najednou otočí a zmizí. Jednou se ho kdosi pokusil pronásledovat. Zvědavým hostům pak poněkud znechuceně líčil, jak jej zahlédl zamykat se na záchodku, odkud se po chvíli počaly linout jakési obtížně identifikovatelné zvuky a neartikulované výkřiky, něco mezi vzrušením a dávením.

77

Zato Lucián, hlavní hrdina všech těchto oslnivých dýchánků, hlavní hrdina celé té podivuhodné slávy… Moc nemluvil. Choval se zdrženlivě a velice plaše, nikdo se nepamatoval, že by ho kdy byl zahlédl jenom letmo se usmát. Žádná dáma se nikdy nemohla pochlubit jeho pochvalou, bonmotem na účet večerní garderoby nebo poklonou obdivuhodně mladistvému zjevu. A to je také poněkud dopalovalo, protože – a to také zdá se být velice podivné – všechny do jedné byly do něho beznadějně zamilovány. Ženy už jsou takové bytosti, sběratelky zvláštností, ředitelky panoptik. Cosi je neodolatelně vábilo k té bezpohlavní bytosti, k tomu ďábelskému andělovi, k tomu bezpáteřnímu kocourovi, vykostěné rybě s bledou, nikdy se neusmívající tváří zohavenou nesčetnými jizvami. Přitahovala je jeho odporná krása. Pil jenom vodu. Už ani nekouřil. Bolavé, tisíckrát pořezané tělo mu bránilo v pohybu, kulhal a jakékoliv gesto mu činilo nevýslovné utrpení. Naslouchal hovorům týkajícím se jeho osoby a jeho umění, ale nerozuměl jim sám o nic více než pan Leon, jeho impresário. Nechtěl a nemohl jim rozumět. Brzy jeho mysl začal skličovat tíživý pocit, že to všechno je jen jeden obrovský podvod. Ovšem on sám se stal podvodníkem zcela bez úmyslu, podvodníka z něho udělali vlastně ti ostatní, všichni ti, kteří se kolem něho kupili jako hromady shnilého ovoce na podzim v opuštěném sadu, kteří se na něho věšeli jako pijavice na tělo utopence, kteří se na něho slétali jako hejna much na kus odříznutého masa. On sám přece dělal jen to, co uměl, jenom to jediné, co uměl a co dělat musel. Jeho život jako by od něho odtrhli, on stál nahý a opuštěný opodál, zatímco tamti se o jeho život rvali před jeho očima jako hladoví šakali. Jeho život žil svým vlastním životem. A když o tom podvodu vyprávěl svému jedinému příteli, pan Leon se jenom zachechtal dusivým smíchem, vytáhl z kapsy hrst bankovek a hodil mu je na hlavu. Přišlo to všecko tak naráz, tak nečekaně. Nebyl na to připraven, celá ta sláva zmítala se pod ním jako splašený kůň a on ji nějak neuměl a ani vlastně nechtěl kočírovat. Zdála se mu teď tak pitomá, tahle sláva! Ten dávný sen, hnací motor celého jeho života, byl sladký, dokud jej snil, ale nepředstavitelně monstrózní, když jej konečně žil. Často míval pocit, že je zase zavřený v tom těsném, temném prostoru otcova obludného „kola štěstí“, (jak nepředstavitelně ironický mu nyní ve vzpomínkách připadal ten název), v dřevěné krabici, kde byl nucen strávit celé dětství a kde možná dnes hnijí kosti samotného vynálezce, kterému snad ještě stará mat-

78

ka vytrvale přináší třikrát denně s láskou uvařené pokrmy. V temném bubnu loterie, kde se nikdy žádná výhra nelosovala, leda smutek a hořkost zadržovaných slz. Často se uprostřed noci budil s hrozným výkřikem, šátraje rukama před sebou v prázdném prostoru, snaže se kdesi nahmatat dřevěná dvířka a vší silou svého raněného mládí je vyrazit a vyškrábat se ven, na světlo, na vzduch. Zdávalo se mu, že padá nahoru a dolů jako na centrifuze a lebka mu puká dutými a bolestivými nárazy. Ale není to starý, tlustý otec, kdo točí zběsile a s temnou vytrvalostí za kliku toho kola. Je to osud. Je to jeho vlastní život, který mu už nepatří. A když ten sen vyprávěl svému jedinému příteli, kterého vzbudil uprostřed noci svým křikem, pan Leon se jen zašklebil, převalil se na druhý bok a znovu spokojeně usnul na polštářku vycpaném bankovkami.

79

11 Jednoho dne se na jednom z večírků, které vždy doprovázely Luciánova vystoupení, objevil zčistajasna jakýsi pán v klobouku. Jeho tvář se zdála mladému umělci velice povědomá. Pán nezamířil hned k němu, nejprve drahnou chvíli poseděl u baru a očima dravce si měřil hosty večírku, potom vstal a velmi rozvážně se přidal k jednomu z živě debatujících hloučků. Lucián se snažil rozpomenout na tu tvář. Znal ji, zcela jistě ji dobře znal, pátral v paměti a cítil přitom po těle lehké mrazení. A on sem určitě přišel kvůli němu, snad to bylo jen ostychem, proč se rozhodl hned se za ním nevydat a postávat nejprve nějakou chvíli s debatujícími hosty. „Ňaf!“ vytrhlo mladíka z přemítání, to se ho kdosi pokusil zezadu vylekat. „Ňaf, ňaf!“ „Pane Leone,“ vydechl. Stařík se na něho široce usmíval brunátnou tváří. Potácel se, div se na něho nesvalil, v ruce svíral poloprázdnou sklenku koňaku a skelné oči prozrazovaly, že začíná být jaksepatří v náladě. Ach bože, pomyslel si Lucián, to se zase dneska něco stane. „To jsem tě vylekal, viď?“ prskal pan Leon, zalykaje se smíchem. „Ale nedělej, nedělej. Viděl jsem, jak jsi leknutím nadskočil!“ „Ne, ne,“ bránil se umělec; zdálo se mu, že impresário má nyní náladu se s ním škádlit, a to bylo většinou radno na jeho hru přistoupit. „Nelekl, vůbec jsem se nelekl.“ „Ale no tak,“ zlobil se jako naoko pan Leon, „vždyť jsi sebou úplně trhl… hm, bál ses snad, že tě chce někdo zezadu podřezat?“ Lucián zamával rukama, jako by se chtěl bránit, a unaveně se pokoušel o smích. „No jistě,“ šklebil se pan Leon, a teď už se v jeho chrchlavém smíchu ozval trpký tón. „Lekl ses, že ti někdo chce podřezat krček. Že se za tebou plíží kdosi s velikou, nablýskanou břitvou… a že tě zezadu podfikne jako podsvinče…“ „No dobře,“ dodal smířlivě, když spatřil mladíkův úlek z těchto slov. „Jako podsvinčátko. Ne, ne, jako… jako prasátko.“ „Ale pane,“ pípl zkroušeně Lucián. Teď už viděl, že impresário nepřišel žertovat. Ale bylo tak těžké odhadnout předem záměry toho vrtošivého staříka! Brzy lito-

80

val, že se vůbec s ním pouštěl do nějakého škádlení. „Jako prasátko! Kví kví… jenom takhle bys vykviknul… kví… he he… jenom bys tak zachrochtal… chro chro… a padnul bys na zem a škubal bys nožkama a mrskal ocáskem… rypáčkem bys prosil za odpuštění… co se mně to stalo, naříkal bys, kdo mně to udělal, proč mně to udělal? He he… a nikdo by ti neodpověděl. Velevážené publikum by tě tu nechalo na podlaze vykrvácet. Prasátko by dodělalo před očima obdivovatelů. Jenom by vykviklo. Někdo podřezal krvavého umělečka Luciánka! Toho našeho klučinu šikovného! To by přece byla psina… nebo ne? No jistě, parádní psina! Ňaf, ňaf!“ „Ale no tak,“ objal jej kolem krku, přitáhl si ho k sobě a jakoby na usmířenou mu páchnoucím jazykem olízl ušní boltec. Lucián se bezděky odvrátil, styděl se před tolika lidmi tady, skoro vždycky mohl mít jistotu, že ho zrovna někdo pozoruje. „Co to bylo?“ zavrčel pan Leon, vší silou sevřev jeho šíji do klepeta. „Ale nic,“ špitl bázlivě Lucián, „já jenom…“ „Nic? Tak nic? Ty ses ode mě odvrátil!“ Lucián mohl jen pokrčit bezradně rameny. „Tak tobě už můj jazýček nevoní,“ kvákal impresário. „Tobě už můj jazýček nevoní, zdá se! Ono už to asi nestojí o něžnůstky pana Leonka!“ Umělec zkřivil obličej a sebral všecku odvahu, aby poprosil pana Leona o diskrétnost. „Ale podívejme,“ stařík naschvál ještě zvýšil hlas, „ono se to stydí! Ono se to asi stydí za lásku svého dobrodince!“ „Prosím, pane,“ úpěl zoufale, „pojďme radši ven. Já… já tady před těmi lidmi… pojďme někam do ústraní, tam já vám klidně udělám pomyšlení…“ Tvář pana Leona zbrunátněla při tom slovu. Skelné opilecké jeho oči byly by metaly blesky. Lucián, zřejmě si se zděšením něco závažného uvědomiv, rychle se musel opravit: „Tam já vám… vyjádřím vděčnost… chtěl jsem říct… odpusťte, proboha odpusťte.“ „Tak pomyšlení…“ syčel pan Leon vztekle. „Prosím vás, nedělejme teď scény, úpěnlivě vás prosím.“ „Ono to asi zapomnělo, na čem jsme se jednou provždy domluvili. Ono to chce provokovat. Ano, provokovat. Narostl tomu hřebínek. Zapomnělo to, že jsme si zavedli jisté pojmosloví. Zapomnělo to, že jestli pan Leon nemá něco rád, tak je

81

to porušování pojmosloví. Asi se to dostatečně neučilo po večerech z toho kouzelného papírku, co jsme mu s takovou láskou a péčí připravili. Budeme asi muset udělat nový, Luciánek je totiž nějaký neposlušný žáček, jak se zdá.“ „Proboha,“ kvílel umělec, myšíma očkama kmitaje bázlivě po svém okolí, „úpěnlivě vás prosím za odpuštění! Já to přece tak vůbec nechtěl říct… já… uklouzl mi jazyk… můžu znova? Prosím vás, můžu znova?“ Pan Leon si jej odměřeně prohlédl od hlavy k patě, jako by se rozmýšlel, jako by zvažoval jakési neobvykle důležité rozhodnutí. „Dobře,“ odsekl milosrdně. A dodal: „Copak se mi musíš nějak zpovídat?“ „Pojďte se mnou ven,“ odříkával Lucián kajícně jako školák, „pojďte někam dál od všech těchhle lidí. Tam já vám vyjádřím svou vděčnost.“ „Pse!“ procedil stařík skrz zuby. „Zmije! Chceš mě provokovat? Chceš si snad se mnou zahrávat?“ „Tam já vám vyjádřím svou neskonalou vděčnost,“ opravil se mladík chvatně, jak by úlekem nějak zázračně prozřel. „Tam vám odevzdám daň.“ Na tváři impresáriově rozhostil se spokojený úsměv. „Ale miláčku, ty mě snad chceš dojmout. To snad ani není zapotřebí, tohle. Ty chceš vidět starého pána plakat, že ano.“ A znovu vytasil k útoku jazyk, povlečený zeleným povlakem z tisíců vykouřených doutníků. Vášnivě jím zamířil do ucha zoufalého mladíka. A ten znovu ucukl, ještě odvážněji než prve. „Zatraceně,“ vydechl pán, „tak tohle už vůbec nechápu. Co to má všecko znamenat? Co je tohle za pitomou komedii?“ „Vždyť jsem vám to už říkal,“ špitl umělec docela bezradně, „já prostě nemůžu před všemi těmi lidmi tady. Nemůžu.“ „Takže se za mě stydíš, jinými slovy. Stydíš se za mě. A to ti přitom nevadí, když jsme spolu sami, to ti vůbec nevadí, ještě se ochotně nastavuješ. Takže je to všecko jenom nějaká přiblblá hra? To vždycky jenom předstíráš?“ „Prosím… proboha…“ bránil se mladík, bezmocně ukazuje na přihlížející hosty. „No ano, no jistě, jenom to všecko předstíráš. Jenže takhle to dopadne vždycky, ach můj bože, jak já to dobře znám, takhle to dopadne nakonec se všemi, to je to proklaté mládí, které si myslí, že mu patří svět, nenasytné mládí, které jen se nabaží, už se zase odvrací za novým dobrodružstvím, aby to staré, které pro něho

82

ztratilo svůj lesk, zanechalo daleko za sebou v prachu a blátě. Bláhové mládí, které nedbá vůbec na to, že někdo jiný, ubohý a zraněný, zůstal sám v tom odhozeném dobrodružství, spolu s ním zadupán v prach.“ „Pane Leone,“ vzdychl Lucián, nadobro dojat vemlouvavou řečí starce. „Vždyť vy teď mluvíte docela krásně, no ano, takhle vás mám přece rád, proč nemůžete ke mně mluvit vždycky takhle krásně?“ „Mládí,“ pokračoval pateticky pan Leon, naoko jako by neposlouchal pochvalu mladíka, zabrán hluboce do své řeči, v nitru ale velice potěšen ve své samolibosti. „Mládí… jak já to jen dobře znám! Všichni jste stejní, nejdříve se za mnou připlazíte jako psíci, a jen co se u mě trochu ohřejete, zneužijete mojí dobrotivosti, a potom, jednoho dne… frrr… ale já vás chápu, vždyť já vás chápu! A to je na tom to nejstrašnější. Co se staříkem, který se celý rozklepe, jenom zavane jarní větřík? Co s vrásčitým chlapem se srdcem nemocným, který se rozpláče, jen zahlédne dva zamilované vést se za ruce rozkvetlým parkem, který pláče radostí při pohledu na dětičky hrající si na hřišti? Ale to mám všechno za to moje srdce pitomé, srdce despotické, kterému jsem se nedokázal nikdy bránit, to mám za to.“ Lucián se ke starému pánovi přitulil jako kočička. „Vždyť vy mluvíte docela jako básník,“ řekl obdivně. „Vždyť vy v sobě máte poetickou duši…“ „Ale nepřeháněj,“ mávl pan Leon rukou. „Básník, to snad ani ne. Takhle bych se neodvážil nazývat. Já jenom miluju svět. Svět a krásu a… mládí… především miluju mládí, nevinnost a… čistotu, ano, čistotu. Miluju věci kolem sebe, miluju vycházející slunce, víš, no ano, vycházející slunce. Když se člověk nad ránem vrací městem, má trochu v hlavě… he he… a vidí najednou ten zlatý kotouč vycházet nad domy, takhle se nad ním najednou vyloupne v celé svojí kráse, jako zátka vytažená z lahve, docela jako by člověk zaslechl to mlasknutí, ten krásný zvuk, pár kapek odstříkne, zavoní to opojnou vůní… hm… a můžeme pít až do dna lahodný mok nového dne… no ano, slunce. A člověk je celý dojatý, že mu bylo dopřáno strávit další krásný den na tomhle světě. Ale to ty nemůžeš chápat, ne, tisíckrát nemůžeš, mládí má ztvrdlé srdce, které miluje jen samo sebe. A pak miluju stromy, dokážu stát celý pohnutý před úchvatnou krásou přírody, když takhle sedím v parku na lavičce s lahvičkou vína, a ptáky, především ptáky, ty dokážu pozorovat celé dlouhé hodiny, jak se ladnými pohyby procházejí po trávníku a vyklovávají nedopalky… žasnu den co den nad zázrakem stvoření. Jsem jako svatý Fran-

83

tišek. No ano, Luciánku, vždyť máš asi pravdu, možná skutečně jsem básník. Děkuju ti, otevřel jsi mi oči. Vždyť já už na tuhle svou celoživotní lásku k poesii docela zapomněl, totiž ne já, ale tahle proklatá společnost, která na mne dotírá a snaží se zničit ve mně poslední zbytky citu, tihle psi, kteří na mne dorážejí a snaží se mě zahnat do kouta a vzdát se svého lidství… to oni mě donutili zadusit v sobě básníka. A já přitom… totiž, víš, v mládí… já vždycky toužil… no ano, vždyť já napsal celou sbírku básní! Tedy ne snad ještě napsal, ale napíšu… napíšu a pak ji vydám. Vždyť já jsem, Luciánku, taky vlastně umělec, proto jsme si tak blízcí. Ano, poslouchej, jen poslouchej, co mě teď napadá…“ Pan Leon, celý rozvášněný, jal se přednášet pisklavým hlasem na celý sál: „Vždycky jsem chtěl být starý a teď bych chtěl být mladý. Vždycky jsem toužil být moudrý a teď zas toužím být bláhový. Vždycky jsem toužil vědět a teď jak rád bych znovu nevěděl. Mládí, sladké mládí, stáří je jen harampádí…“ Tu pan Leon zavrávoral, a jak zamával okolo sebe rukama, chtěje se čehosi zachytit, upustil přitom sklenici životadárného moku. Na nohou se udržel, ale rozlitý koňak zasáhl hluboko jeho citlivé srdce. Vyrazil z hrdla nelidský skřek. Chvíli jen skelnýma očima zíral na to neštěstí a chroptěl vztekem a žalem. Za nějakou chvíli se zase vzpamatoval, a když shledal, že svým výkřikem zjednal si pozornost přítomných, jal se rychle využít té příležitosti: „K čemu všecka moudrost životní když život sám je přec tak překotný? Co já, starec, počnu s moudrostí když už mi červ hryže do kosti? A proto slyš, to radí ti moudrost má: ze všech sil užívej, užívej života! Chlastej a soulož, nedělej ďáblu hanbu, na účet nekoukej, v tuhleté putyce platí to všecko pánbů!

84

Jat nevýslovnou radostí nad zdařilou básní, hýkal kolem sebe a mával triumfálně rukama; samým blahem do sebe vyklopil celou novou sklenku koňaku. Pak se přitulil ke svému svěřenci a blaženě oddychoval jako šťastné dítě. „Pane Leone,“ rozplýval se Lucián, „já vás obdivuju. No vážně, vy jste přece kouzelný člověk.“ „Ale chlapče,“ vrněl spokojeně stařík, „to snad… ani nemusíš…“ „Ano, musím. Musím vám to říct, chci, abyste to věděl.“ „Jak krásně se to poslouchá, z úst mladého člověka, jak krásně!“ A přiblíživ se takto znovu k oušku mladíka, zákeřně zneužil jeho přízně: jako had vystřelil kupředu a vyceněnými zuby zakousl se do růžového lalůčku. Lucián vykřikl bolestí a odtáhl se zoufale od zahryznutého starce, takže tomu zůstal mezi zuby kousíček teplého masa. Rychle polkl a hřbetem ruky setřel si ze rtů krev. A chtěje snad v poslední chvíli zachránit situaci, padl na zem jako stižený záchvatem padoucnice a začal se točit dokola. Jeho nepochopitelné a v tu chvíli nesnesitelně nevhodné počínání připomínalo nějaký podivuhodný tanec. Ležel na zádech jako brouk, plakal a točil se, odrážel se rukama i nohama a nabíral postupně rychlost, takže roztočený jako vrtule začal se pomalu pohybovat po podlaze. Lucián vyděšeně od něho odskočil. Držel si poraněné ucho a bázlivě ustupoval před tou věcí na podlaze. Ale ona se pohybovala za ním. Kam se hnul, pohnula se i ona. Zdrcený mladík měl už po krk toho nevhodného divadla. Pan Leon jako hmyz sunul se po parketách a naříkal. „Prosím vás,“ uklidňoval šíleného starce Lucián, „prosím vás úpěnlivě, nechte toho… tohle přece nemáte zapotřebí, vy, zrovna vy, vážený impresário!“ Hlas se mu rozrušením chvěl a přeskakoval, lítost mísila se v něm se studem a nesnesitelným pocitem vzteku nad tou trapností, jíž on sám musel být přes svou vůli protagonistou. Hnusila se mu ta bytost na podlaze, děsil se jí a nemohl uvěřit, že tohle je ten člověk, s nímž sdílel jedno lože, jehož se dotýkal a k němuž se tulil. Útočila na něho, dorážela, jako by měla vzteklinu, musel před ní uskakovat. Lidé v sále pobaveně přihlíželi a mysleli, že to ti dva společníci hrají nějaké podivuhodné divadlo. „Jsem hmyz!“ vřeštěl pan Leon stále rychleji se roztáčeje, poněkud nepovedeně, ale o to děsivěji napodobuje fistulí komáří bzučení. „Jsem larva! Zašlápněte mě!“

85

„Proboha,“ syčel Lucián už docela vztekle, „jestli toho hned nenecháte…“ „Bzzz… jsem komár… bzzz… zašlápněte mě, prosím!“ Hosté již utvořili kolem nich hlouček a se sklenkami v ruce pobaveně přihlíželi. Komické počínání impresária vzbuzovalo rozpačitý smích, někteří si říkali, že možná v tom ubohém příživníkovi něco bude, že možná má i jakési vlohy, smysl pro společenskou improvizaci, i když si počíná trošku křečovitě a mohl zvolit méně avantgardní způsob. Jiní, ti zatvrzelejší, se od něho zhnuseně odvraceli a odcházeli na bar, aby nemuseli být účastni této nevhodné záležitosti. Někteří pánové odváděli skoro násilím své manželky, aby neutrpěla jejich počestnost. Přesto stalo se toto intermezzo pro všechny zajímavým zpestřením večera. Jen Lucián se nebavil. Uskakoval zoufale před tou kreaturou a nebyl dalek toho, aby vyslyšel její přání a jediným mocným rozmachem rozdrtil její křehké hmyzí tělíčko, až by kosti zapraštěly a sliz z jejích útrob potřísnil elegantní obleky příhlížejících diváků. „K ničemu nejsem,“ bzučela bytost, „vůbec k ničemu na celém světě nejsem! Byl to omyl, ano, nechť to všichni vědí, byl to omyl, že mě pánbů vyvrhnul na tenhle svět. Mezi takové vznešené lidi, jako jste vy, do takové ušlechtilé společnosti. Jsem jenom kus bláta… jsem hmyz… bzzz…bzzz…“ „Tak na co čekáte, Luciáne,“ ozvalo se z davu, „zašlápněte ho!“ „Ano, ano!“ přidaly se další hlasy. „Zašlápněte! Vždyť vám to sám nabízí!“ „Tak už dupni!“ vyjekl kdosi. „Napřáhni se a rozdrť mu hlavu! Chceme to vidět!“ „No to snad nemáme zapotřebí,“ zabručel docent estetiky, „chováme se jako lůza. Dělá se mi z nás na zvracení.“ „A to si klidně poslužte,“ uchechtl se kdosi. Byly by snad zlostné hlasy Luciána přesvědčily, aby ukončil hrozným činem toto divadlo, kdyby to jeho hlavní hrdina neudělal za něj. Jak znenadání padl předtím na podlahu jako zasažen bleskem, tak stejně neočekávaně se teď zase vymrštil a s ledovým klidem jal se oprašovat oblek a uhlazovat si zpocenou lysinu. Jako by se vůbec nic nestalo, došel si pro novou sklenku. Publikum se zase rozptýlilo po místnosti a kapela začala znovu hrát. Když se pan Leon vrátil, našel Luciána nadobro zhrouceného v křesle. Seděl tam zkroucený jako odstřižená loutka a s obličejem v dlaních otřásal se vzlyky. „Ale no tak,“ pronesl stařec bonvivánsky, „co to vyvádíš, osobo nešťastná?“

86

Posadil se k němu, rozhodil ruce po sametových opěradlech křesla a spokojeně oddychoval, pozoruje mumraj v sále a kývaje hlavou v rytmu hudby. „Bolí tě to?“ zeptal se jaksi mimochodem, když spatřil zaschlou stružku krve na mladíkově krku. Ten jen mlčky zavrtěl hlavou. „Neměl jsi se odtrhovat.“ Kapela hrála nějaký známý šlágr, opilá žena se vypotácela na parket a při klamné představě vlastní neodolatelnosti snažila se zatančit přítomným pánům jakýsi velmi nemotorný tanec. Byvši při těle a navíc více než opilá, pokoušela se o mladistvou svůdnost a nemohla tušit, že její křepčení vyvolává v publiku namísto obdivu jen posměch. Nebohé opilé ženy! Kutálka začala se škodolibou radostí zrychlovat a stupňovat svůj doprovod, a žena jako poslušná loutka ji ve svých pohybech následovala, brzy se točila jako šílená a rukama smetávala v divokém víru vše okolo sebe, šklebíc se ruměným obličejem a mrkajíc laškovně opuchlým okem. „Che,“ utrousil pohrdlivě pan Leon a napil se koňaku. „To je přece komedie. No podívej se na tu husu, vždyť je to k popukání. Chtěl bych ji vidět ráno, až si na to vzpomene. Jestli si vzpomene. Ha! Člověk je přece tak směšná bytost… Ale ty pořád ještě pláčeš? Nechej už toho, no tak. Snad se zas tolik nestalo.“ „Já to nechápu,“ vzlykal mladík, „nechápu.“ „Ale co zase? Co nechápeš?“ „Myslel jsem si, že vás už znám… totiž myslel jsem, že vím, kdo jste… jestli mi rozumíte… a najednou… takováhle věc… proč jsme k sobě takoví, totiž my lidi, proč si to děláme? Pane Leone, já to přece vůbec nechápu. Zatraceně, a teď se na mě nesmíte moc zlobit, já se přece potřebuju čas od času o vás tak nějak opřít, aspoň na chvíli… hm… víte jak to myslím. Víte? Víte? Copak já jsem připravený na tenhle svět, copak já si s tím můžu docela sám poradit? Prokristapána, vždyť já jsem přece ještě dítě… nejsem umělec, ne, ne, nejsem žádný umělec, nejsem… ani nechci, slyšíte? Nechci! Slyšíte mě? Nechci, nechci!“ „Ha!“ kroutil pan Leon hlavou a usrkával ze skleničky. „No koukni na ní! To je ale slepice…“ „Nejsem umělec, jsem jenom dítě. Dítě! Proč jenom nemůžu žít normálně, proč nemůžu prožít dětství tak jako jiní? Já vím, že jsem si tohle vždycky přál, já to vím… ale teď nechci, už nechci! Vždyť já nerozumím tomuhle světu, já mu ani za mák nerozumím, potřeboval bych, aby mi ho někdo vysvětlil, a přitom ho mám já

87

vysvětlovat druhým? To je přece práce umělce, nebo ne? I když, já vlastně nevím ani to, já nevím vůbec nic. Já nevím, proč dělám to, co dělám! Nebo bych to ani vědět neměl? Třeba ne… proč zrovna mě, zrovna mě si vybrali… k tomuhle úkolu… pane Leone, pomozte mi…“ Pan Leon se zalykal smíchem. „Jak to, že někteří lidé prostě nevidí, že jsou trapní? Podívej se na ní, no dívej na tu horu sádla, jak se tam kroutí! Já tohle prostě nepochopím, já to nepochopím, že ten člověk sám nevidí, jak je ubohý! A že mu to ostatní neřeknou… přece bychom si všichni prokázali náramnou službu, kdybychom se upozorňovali navzájem na svou ubohost, no ne?“ Opilá tlustá žena nechala se teď nadobro unést svou domnělou svůdností a docela již zběsilým křepčením pozbyvši smyslů, začala ze sebe strhávat šaty. Už tak dost nekontrolovaný tanec stal se nyní jen zoufalým bojem o balanc. Nebylo vůbec jednoduché vypořádat se s tak složitou garderobou, brzy se do ní zamotala jako do pavučiny, dokonce jeden díl šatů jí uvízl na hlavě, když si jej předtím chtěla přes ni přetáhnout, takže teď docela slepá, s pytlem přes hlavu, potácela se po parketu a za vydatného smíchu přihlížejících jala se neposlušnou látku trhat na kusy. Povytažená garderoba odhalila dost nevybíravě její nakynutý břich, jenž se teď, nesvírán už z posledních sil napruženou gumou, vyvalil do prostoru a hrozivě kýval na přihlížející. „No vidíte, a zase,“ pokračoval Lucián zkroušeně a jakoby nesměle, nebyl zvyklý takto se někomu vyznávat, někomu otevírat své nitro, dělal to patrně prvně v životě a bál se u toho a chvěl, jako žáček poprvé před tabulí. „Zase mi to děláte. Vy se vlastně bojíte, vždyť vy se bojíte… vždyť vy sám jste docela stejný jako já, vždyť vy jste přece taky jenom dítě… slyšíte mě? Jste taky jenom dítě! Přestárlé dítě s lysinou na hlavě a s kruhy pod očima! To je to jediné, čím se lišíte ode mě, že máte seschlého ptáka a povislou řiť, že vám po ránu loupe v kříži a že v noci křičíte ze spaní hrůzou ze smrti: Ludvíku, Ludvíčku! Už je to tady! Neopouštěj mě! Já tam ještě nechci, ještě ne! No ano, to je to jediné, čím se tak lišíte, jinak jste ale taky ještě dítě, děťátko, nic víc. Děsíte se, když vám někdo potřebuje otevřít své nitro, bojíte se, že byste musel taky, a to se vám hnusí, hnusí se vám nitra, nenávidíte nitra! Hlavně neotvírat nitra! Nitro je slizké, je v něm tma a zima, jako v ženské vagíně, kdo ví, co tam na člověka může číhat… ne, tam by se člověk tak akorát někam propadl… že je to tak? Viďte, viďte? Jste zkrátka zbabělec, jste srab. A

88

já přitom na celém světě nemám nikoho, vůbec nikoho kromě vás. A když se tak na chvíli, aspoň na chvíli potřebuju o vás opřít, tak se toho zaleknete a proměníte se v komára nebo v mouchu, to je přece vždycky tak nějak jednodušší… jste šílený, šílený! Ještě víc než já! Ale pro vás je šílenství jen takovou výhodnou zbraní, že mám pravdu? Pro vás je šílenství únikem před lidskými nitry, před těmi hnusnými vagínami, kterých se vy tolik děsíte! Ale proč to vůbec říkám, proč to říkám, vždyť mě neposloucháte, ani za mák mě neposloucháte… Pane Leone, já tomuhle světu přece vůbec nerozumím… nerozumím lidem… proč jsme takoví… co to v nás je, co nás to ovládá… ne, ne, nerozumím, nerozumím…“ Pan Leon se dusil smíchem, pozoruje opilou ženu, jak ji odvádějí z parketu. Aniž by nějak vnímal chlapcovy nářky, pobaveně odtušil: „To protože lidstvo nevyšlo z opic, jak se tvrdí, ale ze švábů. To jsi nevěděl? Jsme všichni ze švábů!“ „Ale ty máš nějakou starost,“ vemlouval se po chvíli, docela zase jako proměněný. „Tebe něco trápí… viď že ano? Protože to já poznám, to přede mnou neukryješ. Ne, ne, to já vždycky dobře poznám. Tak se svěř, chlapče, svěř se mi, to je vždycky lepší, to člověku tak nějak uleví…“ Lucián ukázal třesoucím se prstem na hlouček debatérů. „Támhleten muž. Vidíte ho? Támhleten v klobouku.“ „Hm. A co? Co je s ním?“ „Já ho znám. Nemůžu si vzpomenout odkud, ale určitě ho dobře znám. Mrazí mě, když se na něj jenom podívám.“ „No… možná… máš pravdu. Mně je taky nějak zatraceně povědomý.“ „Přišel sem kvůli mně, já to vím. Má něco zlého v plánu, bojím se ho.“ „Hm, no tak se podíváme, co má ten ptáček za lubem, ne? Na nás si jen tak nepřijde, co myslíš? Tak jdeme.“ „Ne, prosím vás,“ zdráhal se mladík, „běžte sám, já nemůžu.“ „Řekl jsem jdeme! Nebo se mám změnit v hmyz?“ Skupinka nechala se bez rozpaků vyrušit v nějaké navýsost oduševnělé debatě takovým vzácným hostem, jako byl sám hrdina večera. „No ne! No ne! Bravo!“ vykřikl pisklavým hláskem muž s dýmkou. „Čemu vděčíme za takovou vzácnou návštěvu, maestro?“ rozplýval se drobný

89

mužíček ve fraku a s vlasy pečlivě sčesanými na pěšinku. „Glory aleluja! Glory aleluja!“ zakvákal pateticky muž v klobouku. „My se celý večer bavíme v podstatě jen o vás, a teď vás tady máme osobně, to jste nám ale opravdu udělal radost,“ pochvaloval si muž s dýmkou. „Musíte rozřešit jako osoba nejpovolanější náš vleklý spor o podstatu krásy! Jsme tu jen samí teoretici a potřebovali bychom do pranice slovo, jak se říká, pravého kumštýře.“ „My se už známe, viďte,“ přiskočil mužíček ve fraku, „snad si ještě pamatujete mou maličkost?“ Blýskl přitom pohrdlivě okem po klátícím se panu Leonovi. „No ano, no jistě! Vždyť se už známe nějaký ten pátek. Ale tadyhle pánové ještě patrně neměli tu čest?“ Přihlížející elegáni vrtěli dychtivě hlavou, a ze všech nejvíce muž v klobouku. „Tak tohle je prosím pan doktor Kvapník, notorik,“ ukázal na muže s dýmkou. Nepodařený vtip chlápka ve fraku, jehož Lucián zcela jistě nikdy předtím neviděl, nesetkal se s očekávanou odezvou. „No dobrá, dobrá. Historik. Historik umění. Ovšem krom toho taky trochu notorik, že? Nebo ne? Co? Hm…“ „No a tuhle,“ pokračoval po chvíli ticha, „tuhle v křesle, to je pan docent Koloděj. Docent estetiky, vážený host dnešního večera. Toho ale jistě znáte alespoň podle jména? No ano, jak by ne, jak by ne. A kdybyste ho neznal vy, tak on vás určitě, he he! Vždyť na vás udělal kariéru, he he!“ A ukázal na postaršího pána zabořeného pohodlně v přistaveném křesle. Docent, nepříliš asi vnímaje, co se o něm hovoří, mával ze svého křesla zběsile rukama a křečovitě se na Luciána usmíval ruměným obličejem diplomovaného alkoholika. „No ano, pro pana docenta je tohle jistě významná událost! Vždyť on zaměřil celé své poslední dílo rozboru a propagaci vaší práce, dá se říct, že vás vlastně studuje. Jistě, vždyť on o vás přednáší na universitě, sám jsem si byl jednu jeho velkolepou přednášku poslechnout… moc krásně o vás mluvil, maestro – snad vám tak můžu říkat – moc krásně! Škoda, že jste tam nebyl, příště vás vezmeme s sebou, jestli budete chtít.“ Pan docent ze svého křesla zíral na Luciána skelnýma očima opuchlýma alkoholem a hovor drobného mužíka jej patrně ani dost málo nezajímal. „Ale jen se nedělejte, pane docente! Nemáte se přece za co stydět, naopak. Práce kritika, pokud se dělá poctivě, může být stejně tvůrčí a významná, jako práce sa-

90

motného umělce. Kritik může docela klidně a s čistým svědomím pohlédnout umělci zpříma do očí. Já si dokonce myslím, že umělci bez kritiků by brzy uvadli jako květiny bez vody… koho by provokovali? Co by je nutilo překonávat sebe samé a objevovat nové cesty, když ne kritici? Snad ne nějaké vnitřní pnutí, jak se tvrdí? Na to já nevěřím. Ostatně, co bych mluvil, máme tu přece samotného mistra…“ Obrátil se dychtivě na zkroušeného Luciána, významně se odmlčev. „Hm,“ ozvalo se skoro neslyšně po chvíli ticha. „No ano, jak by ne,“ ujal se tedy opět slova. „Takže doufám, že pan docent bude mít nyní vzácnou příležitost seznámit se osobně s objektem svého bádání. He, jak je to přece podivuhodné, he… to je jako kdyby dejme tomu slavný biolog potkal najednou na nějakém večírku buňku, kterou objevil, a mohl si s ní popovídat a říct jí, co si o ní myslí… no ne? Vždyť pan docent už o vás rozpracoval dokonce knihu… no ano, nezlobte se, pane docente, ale já to musím říct. Víte, my všichni mu máme za zlé, že o vás píše monografii, aniž by vás vůbec znal, a proto jsem teď to tajemství vyzradil, abyste si nalili navzájem čistého vína. My ho přemlouvali, ať vás zkontaktuje, nabízeli jsme mu, že vás seznámíme, ale on se bránil. No víte, to je taková ta roztomilá ostýchavost těchhle velkých učenců. On prý, že se mu to bude lépe psát, když vás nikdy neuvidí, že je zvyklý takhle pracovat, že by najednou už nenapsal ani řádku, kdyby vám jen jednou pohlédl do očí, a kdesi cosi. Ale to je přece pitomost, nezlobte se, že mluvím, jak mi zobák narostl. Nuže, tak jsem to celé rozetnul a doufám, že to bude jen ku prospěchu věci. Já jsem jenom zvyklý jednat zpříma, no ano, to už je ten můj selský původ. Vždyť by to bylo trapné, nemyslíte?“ Moře nechtěně vypitého alkoholu jako by pro tu chvíli vymazalo z docentovy učené hlavy všecky ty za dlouhá léta nabyté a hýčkané znalosti, diplomovaný mozek splaskl jako balónek propíchnutý jehlicí jalové zábavy a celý jeho obsah vylil se s dutým zažbluňknutím pod stůl prohýbající se vínem a zákusky. Sladká dětská blaženost obestřela jeho mysl. Není dojemnějšího pohledu než do tváře učence, jemuž v nestřežené chvíli povolí pečlivě vypracovaná profesorská mimika. Zabořen docela bezvládně ve svém křesle, smál se a usrkával mohutnými doušky ze své sklenky. „Vždyť ho nedávno dokonce povýšili na šéfredaktora,“ pokračoval mužík, „no ano, šéfredaktora toho akademického plátku Člověk a krása! A to ovšem vlastně

91

taky jen díky vám. Vždyť říkám, udělal na vás kariéru, he he!“ Naklonil se k Luciánovi a familiérně mu pošeptal: „Ale teď, jak vidíte, je náš pan docent lehce indisponován. No to se stane každému. A navíc mám pocit, že tu mezi námi nebude jediný, ha ha.“ „A tohle,“ pokračoval už zase hlasitě, ukazuje na podivína v klobouku, „tohle…“ „Jsem Myš. Antonín Myš. Impresário jednoho známého uměleckého podniku, který vám jistě nebude neznámý, až vám později prozradím jeho jméno.“ „Musím říct, že vaše dnešní představení bylo famózní,“ ozval se doktor Kvapník. „Famózní. Vynikající. Ovšem, jak bych to řekl, ne tak úplně po všech stránkách.“ Mezi učenci to zašumělo údivem a obavami. „To si ovšem nemyslete, že jsem nebyl spokojen, naopak, jenom… ehm… zdá se mi, pokud mohu vyjádřit svůj skromný názor, jako byste se už poslední dobou začínal opakovat. Ne, znovu zdůrazňuji, že to nemění nic na virtuositě vašich vynikajících představení. Jen bych uvítal nějakou menší změnu v choreografii. Víte, pro pravidelného diváka, jak to říct… náročný divák potřebuje po čase… zkrátka není většího neštěstí, než když se umělec začne opakovat.“ „Dovolte,“ nasupeně se vmísil do hovoru pan Leon, „já jakožto autor představení se vás ptám, co byste vy sám navrhoval.“ „No, to je těžké. Já nevím, jestli teď dokážu, takhle rychle… ale například by neuškodila malá změna nástrojů. Vždyť mistr používá stále jenom ten svůj jeden nožík, že ano? Nezlobte se, ale to je přece docela nedomyšlené. Jistě, je to třeba jen maličkost, namítnete, ale maličkost pro povrchního diváka. A to je zlé, když umělec ve své tvorbě myslí jen na povrchní diváky. To by se nemělo stát, takový umělec se vlastně podbízí a spoléhá jen na vnější efekt. Proboha, teď mluvím všeobecně, to já bych si nedovolil… ale dejme tomu, představme si takového umělce, takový případ. Tedy umělec musí přeci pohrdat povrchními diváky, vždy a za všech okolností musí počítat jen s těmi vnímavými a náročnými! Jinak je jeho dílo plytké a bezpohlavní. No a takový povrchní divák, který třeba navštíví jen jedno nebo dvě představení, jistě si tohoto detailu ani nepovšimne. A přece, takoví nejsou všichni. Můj náročný vkus by například uspokojilo, kdyby mistr svůj nožík prostřídal třeba se sekyrkou. Ne velkou, jenom takovou tou chalupářskou, na štípání špalků. Takové lehké seknutí, nijak silné, jenom tak akorát aby pukla kůže, to přece může mít zase docela jiný půvab než řezná rána. Docela jinou výrazovou, a

92

troufám si říct ve vašem případě i filosofickou hodnotu. Okolní svět, který člověka v existenciálním smyslu sužuje, přece často útočí spíš seshora než ze strany, spíš seká než řeže. Nemám pravdu? A to je právě to, o čem mluvím. Symbolismus je krásná věc, mistře, ale musí se jaksi tak nějak dotáhnout do konce. Takže podle mě je to, nezlobte se, tak trochu zbabělost.“ „Ale to snad ne, pane doktore,“ podivil se mužík ve fraku. „Já doufám, já věřím, že má slova mistr správně pochopí. Znovu opakuji, nic to nemění na genialitě jeho vystoupení!“ „Ale vy jste mluvil cosi o zbabělosti,“ zasyčel pan Leon. „Ano, a za tím si tak nějak, když dovolíte, stojím. Pokud chce mistr vyjádřit krutost světa a rozmanitost a rafinovanost této krutosti, měl by k tomu používat podobných postupů. A svět na člověka neútočí jen s jedním kapesním nožíkem v ruce, nemám pravdu? Takže mluvím o zbabělosti v tom smyslu, že když už se tedy umělec pustí do boje, když už jaksi vyzval svět na souboj, měl by užít stejných nástrojů, byť by to pro něho bylo ještě bolestivější.“ „A co taková pilka,“ navrhl podivín v klobouku. „Ano, nebo pilka. Pán zřejmě pochopil, co mám na mysli. Zkrátka na co nějaké vytáčky, řeknu to na rovinu: to nekonečné řezání člověka brzy unaví. Vkus náročného diváka vyžaduje nějakou změnu. O co zajímavější a symboličtější by bylo vaše vystoupení, kdybyste se místo věčného řezání nožem tu sekl, tu píchl, tu řízl pilkou… víte, měl jste si možná vybrat jinou materii než vlastní tělo. Tam snad by vám to bylo možno odpustit, ale když už jste se rozhodl takto naplno a beze zbytku sám sebe obětovat ve jménu umění, neměl byste zůstávat na půli cesty, to by pak byla jen povrchnost. A povrchnost není zdravá, zejména v umění, povrchnost je třeba rázně vymýtit. Ale vy zkrátka spoléháte jen na city diváka, zneužíváte jeho přirozeného sklonu k soucitu a empatii tím, že se jakoby za něho obětujete a vystavíte sám sebe bolesti a utrpení, které je jemu právě tak blízké, protože sám je musí denně zakoušet, i když v jiné, skrytější podobě… ale to je přece jen efekt, to je jen povrchnost, to je skoro zločin! Ano, zločin!“ Doktor se nyní tak rozohnil, že tváře mu planuly vzrušením a rukama gestikuloval tak divoce, až mu zapálená dýmka vyklouzla z prstů a spadla na docentovy lakýrky. Rozžhavený popel vysypal se nebohému učenci do boty. Doktor se horlivě vrhl k jeho nohám, aby rychle napravil tu spoušť, ale docent nejevil známky zne-

93

pokojení, přestože se mu už z boty kouřilo a popel jej musel pekelně pálit. Stále stejná pokojná blaženost vyzařovala z jeho opuchlé tváře. „Kde jsem to přestal,“ pokračoval doktor, když urovnal tu neblahou epizodu. „Ano, zločin. Povrchnost. Při prvním představení vydojíte z diváka všecky city, takže příště už může vnímat také filosofickou a symbolickou rovinu, ale potřetí, počtvrté, popáté začíná se cítit podvedený: vidí totiž, že utrpení, které prožíváte, není už pro vás nic víc než obyčejná rutina. Zatímco on, divák, musí toto existenciální utrpení zažívat autenticky a beze zbytku znovu a znovu! Jak by se necítil podveden, když ve vás našel spolutrpitele, miloval vás za to, že jste za něho vyjádřil a tak přímo a odvážně pojmenoval, co on jen tiše nosil v sobě, našel ve vás ztraceného bratra, a najednou… najednou vidí, že zatímco on musí trpět dál, trpět autenticky a opravdově, pro vás je to jen vystoupení, jenom šou, jenom… jenom, nezlobte se na mě, jenom prostředek obživy! Utrpení jako řemeslo!“ „Ovšem pan doktor má svým způsobem pravdu,“ přitakal mužík ve fraku, „i když volí možná trochu nešťastná slova. Mě samotného by to nenapadlo, pan doktor je přeci jen na to študovaný, že ano, ale teď to vidím, teď to vidím docela jasně a musím souhlasit. Jste opravdu tak odvážný, maestro, nebo si jen hrajete na odvahu? Jestli jste opravdu odvážný, pak necháte toho fidlání a dotáhnete své umění až do úplného konce. Když tak nad tím uvažuji, zdá se mi, že takhle se jen ohánět nožíkem by dokázal vlastně kdekdo.“ „To už snad přeháníte, vážení,“ ozval se podivín v klobouku. „Jistě máte pravdu, ale přeháníte to. Nejdříve se můžete přetrhnout samou chválou, a najednou zase tohle…“ „Hnidy!“ štěkl nenávistně pan Leon. Dosud jen trpně naslouchal a pranic nechápal učený obsah hovoru, zato dobře vnímal všechny narážky. „Prosím?“ podivil se jeden z akademiků, zvyklý na jednání na úrovni. „Hnidy! Čuby!“ „Ale byla to krása, jak jste ke konci ležel na zemi a krev stékala z pódia,“ zakročil mužík ve fraku. „Dnes jste totiž krvácel obzvláště hustě, vydatně.“ „Ano, to je pravda,“ přidal se doktor, „proto také stále zdůrazňuji, že přese všechno nepřestanu být vaším obdivovatelem. To jsem hovořil jen o takové té formální stránce, to už je to moje řemeslo. A krom toho jsem jistě zvolil trochu nevhodná slova, to docela uznávám, někdy se nechám lehce unést a dnes mám krom toho už

94

taky trochu v hlavě. Buď jak buď, po estetické stránce jde o nezapomenutelný zážitek a vždy jsem hotov nechat se znovu dojmout. Víte, má velká láska je japonská kaligrafie a zcela jistě jsem měl pravdu, když jsem v jedné kratší studii zmínil její vliv na váš malířský rukopis. Často jsme o tom s kolegy hovořili a několik z nich mi muselo dát za pravdu. Jistě jste musel nejprve dokonale ovládnout tuto techniku…“ „No,“ pípl rozpačitě Lucián, „je to tak. Totiž, ne tak docela. Tedy částečně.“ „Co to je?“ zahučel docela bez skrupulí pan Leon. „Nebývalou sílu má estetická stránka vašeho projevu,“ pokračoval doktor, ponechav stranou hloupou otázku neomaleného impresária. „Dokáže diváka až podivuhodně upoutat, naprosto okouzlit, je to až magické, iracionální…“ „A to je vůbec zajímavá otázka,“ vmísil se mužík ve fraku, „vždyť jsme už o tom předtím sáhodlouze diskutovali. Já myslím, že to ani nelze uspokojivě vyřešit. Kolik učenců se už o to pokoušelo! Čím to, že krása samotná člověka tak přitahuje a dokáže naprosto odzbrojit… vždyť copak nejsme dospělí lidé, rozumně uvažující, dospělí právě proto, že nesnadno podlehneme poblouznění, protože takové poblouznění je příznakem dětinskosti, a přece, pak staneme tváří v tvář opravdové kráse a jsme ochotni vzdát se rázem všeho, na čem si zakládáme, a nezbude nám než otevřít ústa a nechat se unést fascinací… Vsadil bych se, že i takovému učenci sem tam poklesne čelist a dojdou odborné výrazy, myslím tváří v tvář nějakému opravdu velikému dílu, že prostě i proslulý doktor cítí se najednou malý a bezvýznamný před velikostí génia…“ Doktor pochopil, že otázka platí jemu, a zachmuřil se. „No jen řekněte!“ pobízel s naivním úsměvem mužík. „Tak,“ zabručel neochotně, „jak se to vezme. Totiž, ne, ne, kdepak, vůbec. Nevěřím ani za mák v nějakého toho génia. To jsou jen takové ty romantické představy, které se nám přece už dávno podařilo vymýtit. V otázkách umění jsem pozitivista. Podívejte, v člověku není nic, co by zároveň nebylo v celém lidstvu, jestli mi tak nějak rozumíte. To je přece veliký objev moderní psychologie.“ „Hm,“ zahučel Antonín Myš, „no jistě.“ „To přece všichni víme,“ přidal se pan Leon. „No právě. Všichni to víme, všichni to tušíme. Jde jen o to tuto sílu v sobě objevit a hrdě se k ní přiznat. Vědomí jedince je zároveň částí vědomí universálního,

95

co vzniklo v jedinci, v jeho duši, v jeho mysli, muselo nejprve vzniknout v tom obrovském zásobníku všeobecného kulturního a duševního vlastnictví, které my všichni spravujeme a z kterého čerpáme. A výjimkou není ani umění, a právě pro něj to platí dvojnásob. Eh, kdyby mi jen ten alkohol nepletl jazyk, cítím, že nedovedu přesně vyjádřit, co bych potřeboval.“ „A proto na zdraví!“ zahalekal pan Leon a vyklopil do sebe další sklenku. „Kdybych tolik nepil, to byste teprve koukali, jak bych vám to vysvětlil… zatraceně… proč jen ten proklatý alkohol stále musí čeřit jasnou mysl akademika a ztěžovat mu jeho veliký úkol na stavbě budovy vědění…“ „To jste řekl moc krásně,“ zatleskal mužík ve fraku, „a trefně!“ „No ano. Ale přesto… kde jsem to… Ano, tedy právě génius, ten génius, o kterém tu hovoříme, abyste viděli, že se držím tématu, tento génius, o kterém je tu řeč, ten právě je výslednicí sil, které se daly do pohybu obrovskou prací celého kolektivu, je jakýmsi jejich vyústěním, že ano, jejich přirozeným zakončením, jako když vítr na rybníce zčeří hladinu, první vlnka, ještě slabá, se opře do druhé, ta je už mohutnější a uvede do pohybu další, a tak to jde dál, až na konci tohoto procesu zcela přirozeně vznikne vlna nejmohutnější, právě ta, která má za úkol vyrýt na břehu stopu. A to je již náš génius, náš umělec, prostě člověk stejný jako všichni ostatní, jehož jsme si my vyvolili, my povolali k tomu, aby za nás dovedl práci do konce.“ „Ohromně zajímavé,“ prohlásil mužík ve fraku. „A to ještě není všechno, co jsem chtěl říct. Hm, co vlastně jsem chtěl říct… hergot, prosím vás, abyste mě pořád nevyrušovali. Zrovna jsem se do toho dostal…“ „Tak se na to ještě napijte a můžete pokračovat,“ vybídl pan Leon. „Ano, jistě, děkuji. Totiž ne, už nebudu pít,“ prohlásil doktor, když do sebe vyklopil sklenici. „Musím ještě dnes v noci dopsat jednu práci. Ale abych to dokončil, zrovna mě to samého začalo mimořádně zajímat a musím se vám přiznat, přátelé, že zčásti improvizuji.“ „Ne,“ vydechl obdivně mužík ve fraku. „Čili tento génius… ano, tento génius. A potom… hm. No ano, už to mám. Není tedy v dějinách sebevětšího umělce, kterému by bylo možno přiznat neomezený podíl na jeho vlastním díle. My všichni jsme spolu s ním na tom díle pracovali. Ovšem, řekl jsem všichni, ale mám na mysli jen ty, kteří skutečně svou duševní a

96

častěji intelektuální činností přispěli k tomu procesu. A právě ti, kteří nejvíce přispívají, a teď, přátelé, zcela stranou mé osobní zaujetí pro tuto profesi, to jsou především kritici.“ Mezi debatéry to zahučelo překvapením. „Ó la lá!“ zachechtal se pan Leon. „Dovolte, abych to konečně dokončil,“ odsekl pobouřeně doktor. „Každý, kdo je jasného rozumu, musí mi dát za pravdu, ať už já sám jsem kritik nebo ne. Tedy právě kritici mají svůj veliký podíl na tom takzvaném géniu. Ano, a často ještě větší a záslužnější, než člověk, který měl zrovna to štěstí a role génia mu připadla, byla mu přiřčena, byl k ní povolán jakousi imaginární komisí, jejímž předsedou je právě kritik. A to ještě ne každý kritik, samozřejmě! I mezi nimi je spousta břídilů, spousta hejsků, spousta pakáže… ano, nejsem dalek tvrzení, že to bývá často jen jeden kritik, ten nejschopnější, jestli mi rozumíte… no proč by všem kritikům mělo být přiznáno místo v této veliké komisi kulturních dějin – kterou jsem právě, moji přátelé, vynalezl – to přece nejde, co si budeme povídat, je jich jen několik, kteří si to svou neúnavnou prací a duševním ostrovtipem zaslouží! Často jen jeden jediný. A pozor, tento proces nemusí jít jen do budoucnosti, ale i do minulosti!“ „He?“ zahučel kdosi. „No ano. V tak velkých a vznešených otázkách, jako je otázka umění, nehraje čas žádnou roli! Lze říct, že i my současníci se podílíme svou prací na velikém díle již dávno vytvořeném, nejen ti, kteří mu dobově předcházeli. To je přece tak jasné.“ „Samozřejmě,“ přitakal další. „Nepřerušovat! Hergot fix, nepřerušovat!“ „Omlouvám se,“ špitl hlásek. „Tedy, kde jsem to… hm, no vidíte… minulost… budoucnost… No ano, nejen ti, co dílu připravovali půdu, mají na něm svůj veliký podíl, ale i ti, co se ještě dlouho poté tímto dílem zabývají, co jej třeba nějak nově interpretují nebo v očích veřejnosti rehabilitují. A to je kdo? To je kritik. Jistě, nelze upřít velkému umělci jeho zručnost, jeho virtuositu, to nelze. Dílo vzniká přece manuální činností, kterou právě umělec tak dobře ovládá, a to mu kritik musí nechat. Ale samotná jeho mysl, ve které se zdá dílo vzniknout, ta sama je přece tak nesystematická a často rozháraná, že musí být rozumnému člověku jasné, že v ní, jenom v ní a právě v ní se dílo nezrodilo. Ne, kdepak, nezrodilo. Bylo do ní vloženo jen jakési jeho sché-

97

ma, jestli mi ovšem rozumíte.“ „Ano, už to chápu,“ vykvikl mužík ve fraku, „odtud tedy berou kritici výsostné právo odsoudit špatné dílo! Bylo mi jasné, že pochválí dobré dílo, ale nechápal jsem, čím to, že mohou také odsuzovat… teprve vy jste mi to dokázal skvěle vysvětlit, doktore! Tedy kritik právě má nejvíc právo mít vztek nad umělcem – břídilem, jenž zkazil geniální koncept, který mu svěřila ta vaše generální komise, o které jste předtím tak výborně hovořil. Je to tak?“ „Ano, tak, přesně tak. Mám z vás radost, pane kolego. I když, jak nad tím uvažuji, dosud jsem se ještě nedozvěděl, proč byste vlastně vy měl být můj kolega. Ale čert to vezmi, titul sem, titul tam, že ano.“ „Přesně tak,“ souhlasil vřele pan Leon, „tak se mi líbíte.“ „Tedy máte pravdu. Právě kritik je ten, kdo má největší právo mít na neschopného umělce vztek, že zkazil úkol, kterého by se snad někdo schopnější zhostil lépe. A zrovna tak má právo chválit a odměňovat. Ovšem tihle umělci, tihle… tahle… eh, tak na ně mívám často takový vztek… vůbec si toho neváží! A často ještě remcají! To je tím, že je to všecko jeden plebs!“ „Cože? Cos to řek, hnido?“ procedil nenávistně pan Leon, ale naštěstí jej tu nikdo nebral vážně. „Prosím vás, nechci nikoho urazit, to ne, to je to poslední, co bych chtěl, někoho urážet. A už vůbec ne Mistra. Ale, bože, kdo jste mě dobře poslouchal, snad chápete aspoň trochu význam mých slov! Tedy když tvrdím, že umělci jsou plebs, nemyslím tím vůbec nic špatného, vždyť často právě plebs je spodním proudem dějin… ale dost už o tom, kdo mě chce chápat, ať mě chápe. Zatracená pálenka! Ale abych to dokončil: kritik je ten, kdo svou soustavnou, usilovnou a vysoce erudovanou činností připravuje půdu všeobecnému kulturnímu dědictví. On je tou skrytou, hybnou silou, více než kdo jiný. A musí brát s pokorou… musí…“ Nyní se na tváři doktorově rozprostřel vějíř vrásek a v očích mu smutně zablesklo. „… musí chápat… musí nést hrdě skutečnost, že vždycky bude stát v pozadí. Že o něm nikdy nikdo nebude vědět, ani pes po něm neštěkne, zatímco umělec… eh… Ale s tím vědomím si svou mravenčí práci vybral, s takovou už do toho šel. To sem ale tak úplně nepatří… i když patří… ne, nepatří. Jazyk se mi plete! Ale to je z toho, že improvizuji.“ „No jistě, bravo,“ souhlasil kdosi.

98

„Takže, vrátím-li se zase na začátek… no vidíte, jakým obloukem jsem se briskně dostal zase zpátky k otázce, to jsem ani sám nečekal… tak kritik by nikdy, nikdy neměl upadnout před velikým dílem v rozpaky. Protože právě on stojí za tímto dílem, ne, ne, nad tímto dílem. Právě on byl jeho strůjcem, jeho hybatelem, často více než sám umělec, jak jsem snad už dostatečně objasnil. Ano, slyšte, co vám teď pravím, a rychle to zase zapomeňte, protože ještě hodlám o tom sepsat nějakou práci: Kritik má na dílo větší právo než sám jeho „tvůrce“! Ano, správně by neměl vůbec nikdo protestovat, kdybych zítra přišel do Louvru a požádal o Monu Lisu, že si ji jdu vyzvednout! Nikdo by nemohl proti tomu vůbec nic říct, protože v podstatě patří mně, protože, zobecníme-li a nadneseme celou věc, já jsem namaloval Monu Lisu.“ „Ó la lá!“ ulevil si pan Leon a z toho šoku vylil na sebe další sklenku. „Ježišmarjá!“ vykřikl Antonín Myš. „Bravo! Bravo!“ volal nadšeně docent estetiky, jenž se právě probral z hlubokých mrákot. „Tak to jste vy, ten slavný mistr!“ „Ale, vítejte mezi námi, pane docente,“ ukláněl se mužík ve fraku. „Tolik jsem už o vás četl!“ vískal šťastně docent. „Vždyť jsem o vás i přednášel!“ „Krucinál, přátelé, co mi to děláte!“ rozčiloval se doktor. „Copak jste mě vůbec nepochopili?“ „Mistře, konečně,“ hřímal docent, „tolik jsem se na vás načekal! A teď mi řekněte, to co mě už dlouho trápí a o čem bych rád ještě vytvořil velikou práci, to vaše proslulé sfu… fus… máta… ech…“ „Sfumato,“ řekl smutně doktor. „Ano! Děkuji! Takže jak jste vlastně…“ „Ale pane docente,“ přispěchal mužík ve fraku, „to je přece doktor Kvapník, váš kolega z Akademie!“ „Ne, ne,“ trval si na svém šťastný docent, „to je mistr Leonardo…“ „Přátelé, prosím vás, nedělejte z toho frašku!“ vyštěkl dopálený doktor. „Takže vy tvrdíte, že jste namaloval Monu Lisu,“ řekl pan Leon s úšklebkem. „Ano, chápejte si to jak chcete, ano. A když to chcete slyšet, tak poslouchejte: já jsem vytesal Davida.“ „Sakrblé!“ „Ano, já jsem vytesal Davida.“

99

„Počkejte,“ pípl dočista zmatený docent, „to jsou mi nějaký… kejkle…“ „Pane docente, prosím vás, neposlouchejte ho!“ „Já myslel… já se učil… já četl… já přednášel… zpropadený Michelangelo, ten vyvrhel… ten zloděj, ten sígr… kdo by to do něj řekl… vždyť to ale přece vůbec není váš sochařský rukopis, vždyť to není váš styl práce… vždyť vy jste vlastně skoro ani nebyl sochař… to je potřeba prověřit, tohleto…“ „Hergot, kurva ale už!“ ulevil si vzteky rudý doktor. „Kurva ale už!“ „Co jste pravil, mistře?“ „Tak poslouchejte, vy akademici, já jsem postavil Pantheon! Já vytesal Laokoona! Já vymaloval Sixtinu, já navrhl kopuli Svatého Petra! Já vytvořil Myslitele, já namaloval Avignonské slečny!“ – Hluboké a trapné ticho nastalo na několik minut v debatním kroužku. – „Tak se mi zdá,“ ozval se po chvíli docent estetiky, „že tenhleten chlapík je mi nějakej chytrej.“ A upadl do blaženého spánku. „No, když už jsme tak nějak u toho tématu,“ obrátil se na zamlklého Luciána mužík ve fraku, vždy hotov přispěchat k urovnání situace, „možná jste četl krásnou stať o kráse, kterou nedávno publikoval náš pan docent ve svém časopise.“ Při slově svém dychtivě pokukoval po docentovi, ten ale nejevil známky účasti. „Pan docent ovšem není dnes ve své kůži,“ dodal rozmrzele. „Jak jistě sám vidíte. Je to škoda, zrovna dnes, kdy se mu naskýtá taková veliká příležitost. Ale ten článek, ten napsal skutečně on, tenhle pán, co tu spí opřen o opěradlo křesla. No, nevadí. Tedy ten článek… vpravdě hluboký psychologický ponor, zcela překračující meze jednotlivých oborů, svědčící o širokém záběru pana docenta… ne, ne, nejde tu o nějaký bezmezný obdiv k jeho osobě, je to jen obdiv k člověku, který dokázal sám obsáhnout tolik vědění… skutečně jste to nečetl?“ „Ten článek stál za starou belu,“ odsekl rozladěný doktor. „Ale prosím vás. Já teď hovořím s Mistrem, a ne s vámi. Pan docent se aspoň nikdy nechlubil, že namaloval Monu Lisu.“ „Nikdo mě nepochopil,“ bědoval doktor, patrně rozhodnut upít se dnes večer k smrti, „nikdo mě nepochopil. Taková čeládka!“ „Tedy ten článek… velice zajímavá mi přišla teze, že krása umělecká je jakousi opozicí ke kráse erotické. Že umělec, zobrazuje krásnou ženu, transponuje tak

100

krásu pozemskou, dráždivou, do polohy zcela nadzemské, transcendentní… a že tedy žena v uměleckém díle, byť sebepřitažlivější, nikdy nemůže v divákovi vzbuzovat primitivní lidské pudy, tedy choutky erotické, protože nepochází z tohoto světa, pochází ze světa, kde vládne vždy jenom láska a touha platonická. A uvádí příklad: copak krásné madony na středověkých ikonách mají něco společného se ženou, jakou můžeme potkat na tomto světě? Copak krásné ženy z moderních obrazů, Raffaelovy sladké krásky, Tizianovy Venuše, Ingresovy ženy v lázni, copak někdo z nás kdy potkal takové na ulici? Takže krása v uměleckém díle není a nemůže být nikdy erotická, tak jak to poznali jedině ti největší velikáni – pohleďme prý jen na Michelangelovy odpudivé líně se povalující ženy s povislými prsy a bradavkami jako shnilé třešně, jak to pan docent vtipně vyjádřil, ha ha. Protože byla-li by krása umělecká krásou erotickou, musela by prý lhát.“ „Promiňte,“ ozval se Antonín Myš, „ale jak tomu máme vlastně rozumět?“ „No vždyť jsem to teď tak dobře vysvětlil! Krása umělecká nikdy nemůže na diváka působit eroticky, ale vždy a jedině platonicky, protože nemá sama o sobě nic společného s realitou.“ „Aha,“ řekl Antonín Myš. „Jo,“ souhlasil pan Leon. „To je blbost,“ procedil doktor. Vida, že docent je zase mezi živými a rozzářenýma očkama těká po debatérech, přispěchal mužík ve fraku hned toho využít. „Snad jsem dobře vyjádřil, co jste napsal ve svém článku… vlastně jsem tak trochu doufal, že mě neposloucháte, jinak bych si nedovolil…“ „Já vás neposlouchal,“ prohlásil docent s poněkud tupým úsměvem na rtech. „Aha. No hovořil jsem o vašem článku…“ „O jakém článku?“ „No o tom článku o kráse…“ „Mladíku, já celý život píšu jen články o kráse.“ „Hm… tak snad byste nám mohl o tom říct svoje, když vás tu teď zase máme.“ „Ale ano, milerád! Tedy krása, krása… Ó krása.“ Dlouhá pauza. Docent se zamyslel. „Snad jste se nějak zapomněl…“ „Cože? Jo, ano. Promiňte. Hm, a o čem jsem to hovořil?“

101

„O kráse.“ „Tedy dovolte, přátelé, abych vám vyložil příběh takříkajíc z praxe. Myslím, he he, že to bude pro vás lepší tak nějak pro porozumění, he he. Snad vás tím nebudu nudit, když doteď byla debata tak zajímavá, však jsem ji celou dobu poslouchal, nemyslete si, moc dobře jsem vás poslouchal. Tak pěkně jste hovořili! Ale teď mi z toho tak nějak vyschlo, počkejte, musím se svlažit… Je to asi rok, nebo dva… hm, spíš pět… čert to vem. Nedávno jsem zavítal do té drážďanské galerie, jak se jenom honem jmenuje, no snad ji budete znát, je to taková ta známá galerie, mají tam tu, no tu… tu ženskou s tím dítětem, co vypadá, jako by ho právě vytáhli z trouby… ech… však víte. No a tam, v jedné takové postranní místnosti, docela vzadu, taková potemnělá místnost, kam asi málokdo zavítá, tam já najednou objevil obraz, který mě naprosto očaroval. Byl jsem tam v té pařížské galerii snad už stokrát, ale přísahal bych, že tuhletu místnost tam museli přistavit teprve teď. Zatraceně, znám všechny místnosti všech ga… gare… lijí na světě, znám všecky obrazy na světě! A najednou, čert mi to tam nainstaloval. A ten obraz, přátelé, ten obraz! Byla na něm taky nějaká taková ženská, taková hanbatá, taková udělaná… však víte jak to myslím… he he… prostě měla tadyhle… a taky tadyhle… ta vám měla… úplně všude! A ta tvář… ta rozkošná tvářička, no radost pohledět, taková pusinka, rudá, jako třešnička, ty rtíky… jenom zulíbat!“ Posluchači nemohli při nejlepší vůli skrýt své překvapení. „Ale počkejte, však já ještě nekončím, ne ne, kdepak. Kde jsem to… jo, ta ženská. Čert ví, kdo to vlastně načmáral, ale bylo to moc dobře udělaný. Taková tvářička, takový prsíčka… jéje… No tak jsem tam tak stál, úplně jako u vytržení, přátelé, takový pocit jsem ještě nikdy nezažil, takový hezký pocit, na starý kolena, tadyhle mě tak jakoby příjemně hřálo, tadyhle dole, však víte, lišáci, co mám na mysli! No nemohl jsem se od toho obrazu odtrhnout, stál jsem tam ten den až do zavíračky, tolik se mně vám líbila ta ženská, jéje, ta se mně vám líbila! Přisámbůh, že to nebyl žádný obraz, ne, ne, to nemohl načmárat člověk, kdepak. To byla živá ženská, ženská jako poleno, jako květ, jako kvítek, jako polínko… mmm… hmmm… No pánové, co si budeme povídat, jsme tu samí chlapi, to byla kurva ženská!“ „Pane docente…“ špitl nesměle mužík ve fraku, třesa se obavami. „No jo, no jo. Vždyť jo. Tak jsem vám tam zůstal až do zavíračky a civěl jsem jenom na tu ženskou, ani jsem nevnímal čas, no musel jsem tam strávit dobré tři

102

čtyři hodiny jen před tím jedním obrazem. Až potom přišla ta bába, taková ta stará bába, co jich jsou plné všecky galerie, jako by galerie byl nějakej domov důchodců, nebo co. Já vám je tak nesnáším, tyhle babky! Je jich tam jak hmyzu, umění nerozumí ani prd, jenom vám stojí za zády a probodávají vás očima… no jo, ale to sem teď asi nepatří. Kde jsem to… počkejte, musím se zase svlažit… No a tak jsem si tam tak nějak prodloužil pobyt, v tom Londýně, přestože jsem měl ještě spoustu jiných povinností a už jsem měl dávno odjet, tak vám mě ta ženská na té čmáranici vzala. Rozhodl jsem se, že ji budu studovat, teda ten obraz samozřejmě, že o tom něco zjistím a pak o tom něco třeba naškrábu do toho časáku, co teda teďka vedu. A tu první noc, co jsem přišel zpátky do hotelu, to teda byla noc. Nezamhouřil jsem ani oka, až do rána jsem musel nad ní přemýšlet, nad tou ženskou, úplně mě vám dostala, ale to byste ji museli vidět, však se tam jeďte podívat, to vám teda doporučuju, já bych taky z fleku jel, ale já tam teďka tak nějak nemůžu, jak se ještě dozvíte. No kdyby mi nebylo bezmála sedmdesát… ne, osmdesát… zatraceně, nevíte tady někdo, kolik mi to vlastně je? Ale čert to vem, to je přece úplně jedno, když se člověk cítí na dvacet. Hurá! No kdyby mi nebylo bezmála padesát, tak bych řekl, že jsem se zamiloval jako malej kluk. No vážně, já se zamiloval až po uši do té ženské z obrazu! Já se zamiloval jak školák, moji milí přátelé! Ale ne, co to plácám, neposlouchejte mě, melu nesmysly. Zatraceně, proč jste mě jenom nechali takhle kvákat, měli jste mě hned zarazit. Zatracená pálenka!“ „Já chtěl, pane docente,“ přispěchal mužík ve fraku, „já hned chtěl, ale vy…“ „Děkuji vám, dobrý muži.“ „No ale jak to dopadlo?“ řekl pan Leon. „Zrovna mě to začalo tak zajímat, a vy skončíte v tom nejlepším.“ „No ano, pokračujte,“ souhlasil Antonín Myš. „Takže druhý den ráno jsem si vzal blok a tužku a už před otvírací dobou jsem stál před tou ga… gare… lií, že tam ten obraz s tou ženou důkladně prostuduji. Měl jsem v úmyslu hned poté, co si učiním patřičných poznámek, navštívit ještě všecky místní knihovny a archivy, zkrátka byl jsem pln horlivosti do práce, jako vždy, když stanu před nějakým neobyčejně zajímavým úkolem. Ale myslíte, že jsem se ještě do nějakého archivu dostal? Ha? Myslíte, že jsem si ještě udělal vůbec nějakou poznámku? He he… tentokrát jsem v té místnosti před

103

obrazem té úžasné ženy strávil dočista celý den, od rána až do úplné zavíračky, až mě zase ta protivná bába musela vyhodit. Nedalo se tomu odolat, stál jsem tam jak zkoprnělý, úplně pala… para… palary… úplně tentononc. Vůbec jsem nevnímal čas, celý ten den mi utekl jak jedna vteřina. Nemohl jsem se odtrhnout od té nádherné ženské… přátelé, kdybyste ji viděli… ty prsíčka… ten klíneček… a všecko dočista odhalený, všecko úplně nahatý… takový trošku kypřejší, to já rád, nesmí to být zas moc, ale tak akorát, no docela jako to měla tahle ženská. A ty oči, ty oči! Přísahal bych, že se dívaly přímo na mě! Totiž ne na mě jako nějakého amo… amonym… běžného diváka… ale na mě jako na mě! Na mě jako docenta Čestmíra Koloděje, a na nikoho jiného! Přísahal bych, že přes noc je měla zavřené, a vůbec vždycky je měla zavřené, prostě odjakživa měla zavřené oči, a otevřela je jenom aby se mohla podívat na mě! Přísahal bych, že když jsem ráno vstupoval do místnosti, zahlédl jsem, jak je otevřela, když si uvědomila, že to vcházím já! Já, její Čestmír! A cítil jsem, přátelé, já cítil, že ta ženská mě taky miluje. No vážně, ona mě milovala a já věděl, že ji tam nemůžu nechat samotnou, že ji nemůžu nechat čekat, no však znáte ženské, chtějí mít chlapa stále u sebe a běda, když je nechá nějakou chvíli samotné, to jsou pak hned hysterické a tak dál. Asi se divíte, říkáte si: takovej dědek, na stará kolena… ale já vám přísahám, já přísahám, že jednou jsem ji dokonce zaslechl zašeptat: Miluju tě, staroušku.“ „Ale pane docente,“ povzdechl si mužík ve fraku, „to snad…“ „No a bylo to. Byl jsem v tom až po uši. Jak nějaké štěně, hejsek. Nadarmo jsem si celou noc na hotelu opakoval: neblbni, dědku, neblbni. Je to jenom obraz, a ten je obrazem od toho, aby se studoval, aby se katalogizoval, aby se o něm psalo. Zítra tam půjdeš, vezmeš si s sebou ten svůj blok a budeš bádat. Jo, jo, houby, co myslíte, z bádání bylo zase prd. Prd jsem vybádal, tak je to. Jenom jsem o ní celé noci blouznil, potil jsem se a přehrával si pořád dokola to její Miluju tě… A jindy jsem si dokonce řekl, že už tam druhý den nepůjdu. Že si hned ráno sbalím fidlátka a potáhnu o dům dál. Jo, jo. Ráno jsem tam byl zase jak naloženej. Babky mě tam už moc dobře znaly a už zdálky na mě volaly: Tak co, Herr Dozent, untrzůchen, untrzůchen? A já jim odpovídal: Jo, to víte, untrzůchen, ja ja. Ale nebylo untrzůchen, nebylo. Dva týdny jsem tam za ní chodil, za tou děvkou

104

prodejnou…“ „Prosím vás, pane docente, nechte už toho. Asi jste trochu přebral…“ „Děvka to byla, normální madridská kurva.“ „Pane docente, já vám radím dobře!“ „No jo, ano. Máte pravdu. Zase jsem se nechal unést, zatraceně, zase plácám nesmysly. Děkuju vám, už mlčím, už radši mlčím. Jsem pitomec, normální idiot. Ale to všecko ta zpropadená pálenka, nebo co to je.“ „Tak na zdraví!“ zahalekal po chvíli a vyklopil do sebe svou sklenku, až si pocintal celé sako. „To mně vám tam s ní ale bylo dobře, s tou ženskou. Ještě nikdy jsem se necítil tak mladý a plný sil. Koupil jsem si kvůli ní dokonce nový oblek, nechal jsem se ostříhat. A každý den, každý den jsem tam u ní prostál, jen tak jsme se na sebe dívali a povídali si. Samozřejmě potichu, aby to neslyšely ty báby, protože ty tam pořád otravovaly jak mouchy, sice už mi nestály za zády, ale každou chvíli tam dovnitř nakukovaly a něco si spolu šeptaly, slepice jedny. A taky hosti tam lezli. Musel jsem vždycky dělat jako by nic, popadl jsem ten svůj blok a něco si do něj chvíli čmáral, jako že bádám. No a pak, ten poslední den, přátelé moji, protože jsme tady samí chlapi a nemusíme si na nic hrát a kdesi cosi, víte jak to myslím. Přišel jsem do gare… lie už rozhodnutej, že se dneska uvidíme naposled. Prostě mi to tak nějak došlo, že už mi to tak nějak přerůstá přes hlavu a lidi si už šeptají, prostě že už to vypadá divně. Bál jsem se jí to říct, ale už předem jsem se přišel rozloučit. A ten den, pánové, ten den, zrovna jako na potvoru jí to tak seklo! Víc než kdy jindy! Usmívala se na mě koketně, až mě to tadyhle tak jako svrbělo, tadyhle dole, he he, víte jak to myslím, he he, však to taky znáte!“ Na dlouho se rozehřměl šíleným, chlípným smíchem, a když se trochu uklidnil, pokračoval: „No jo, no jo. Sváděla mě, děvka jedna prodejná, lákala mě k sobě, nastavovala se mi, víte jak to myslím, nahatá byla až běda, ještě víc než jindy, no vážně, jako by se nějak natočila, jako by se… jako by se… rozevřela… Celá se leskla, jako namazaná olejem… Přátelé, kamarádi, ty prsíčka, ten klíneček, ty pažičky, ty stehýnka… no jsem přece jenom chlap, že jo, přece nejsem úplně necitelnej, a týhle buchtičce se fakt nedalo odolat…“ „Pane docente,“ vykřikl mužík ve fraku teď už úplně zoufale, „zapřísahám vás!“ „Nedalo, nedalo a nedalo. Byla celá vlhká, he he, však víte jak to myslím. A na-

105

jednou koukám, ona něco šeptá. No vážně, rty se jí pohybovaly, něco mi šeptala. Tak jsem nastavil ucho, abych si to poslechl… a víte, přátelé, víte, co říkala?“ „Ne, co, co říkala?“ dychtil pan Leon. „No tak, jen do toho,“ pobízel Antonín Myš. „Prosím vás, na kolenou vás prosím,“ úpěl mužík, „ráno toho budete litovat.“ „Říkala: U d ě l e j m i t o! D ě l e j, s t a r o c h u! No a to byl konec, tadyhle mě vám to tak jako zasvrbělo, však víte jak to myslím, že jo, he he… jsem přece taky jenom chlap, i když starej… tak jsem se rozhlíd…“ „Dost!“ křičel mužík. „Už ani slovo!“ „Rozhlíd jsem se, jestli mě nikdo nesleduje… místnost byla prázdná, babky nikde, ani žádní hosté… tak jsem se vám neudržel, řek jsem si: čert to vem! Dneska je náš poslední den! A rozepnul jsem…“ „Proboha!“ „Ó la lá! Jen do toho!“ „Výborně, docente!“ „Rozepnul jsem… a vystrčil jsem…“ „Dost, dost!“ „Přátelé! To byla jízda! Ani jsem netušil, jakej jsem ještě kanec!“ „Bravo, bravo!“ „Byla to šílená čuba! Úplně mě vysála, úplně mě vyždímala!“ „Pane docente, prosím…“ „Tak tomu já říkám krása! Tady máte můj názor!“ – – – „Zatraceně,“ zaskučel docent a hlavu složil do dlaní, „zatraceně. Je mi do breku. Asi budu plakat. Už pláču.“ „Já vás varoval,“ odsekl nasupeně mužík. „A k tomu je mi strašně špatně. Asi budu zvracet. Už…“ „Ale no tak,“ řekl mužík, „to by snad stačilo. Zhluboka se nadechněte.“ „No dobrá, dobrá. Ještě to snad nějakou chvíli vydržím.“ „A jak to celé skončilo?“ dotíral pan Leon a Antonín Myš mu přizvukoval. „Dejte mi pokoj,“ zavzlykal docent, „běžte všichni k čertu. Táhněte!“

106

A upadl do pokojného spánku zapomnění. Po chvíli ještě cosi zabručel, popotáhl sopel, který mu beznadějně stékal po bradě, a schoulil se ve svém křesle do klubíčka. „Přátelé, děkuji vám za příjemnou intelektuální společnost,“ prohlásil poněkud zkroušeně mužík ve fraku, „ale já vás teď už radši opustím. Moc krásně se mi s vámi debatovalo, jenom škoda, že se nám to tu jaksi… zvrtlo. Snad se ještě setkáme při nějaké lepší příležitosti, až budou pánové učenci tak nějak v lepší dispozicci. Ostatně koukám, že pan doktor už nás opustil dávno, aniž by se rozloučil, no, nevadí, aspoň si o něm můžeme udělat svůj obrázek. Ne nadarmo jsem ho hned na začátku žertem nazval notorikem, jak si snad vzpomínáte. Ne nadarmo. Ach, tihle učenci, tihle učenci! Tak já už jdu. Rád jsem vás zase viděl, Mistře. Pánové…“ „Kdo to vůbec je, tenhle šašek?“ utrousil pohrdlivě Antonín Myš, když jim ta směšná postavička zmizela z dohledu. „Kdo ví,“ zabručel pan Leon, „vždyť to neví nikdo. Ani Lucián toho troubu nikdy neviděl. Viď, hochu? No jistě. To jsou takové existence… já to nechápu. Trosky, co chodí zadarmo na rauty, aby se tam mohly přežrat chlebíčky a opít si hubu a žvanit s váženými lidmi o blbostech. Vecpe se do nějaké nóbl společnosti a doufá, že nikdo nepřijde na to, že tam vlastně vůbec nepatří. Chce to jen žvanit a žvanit.“ „To teda jo. Ten teda uměl moderovat.“ „Hm. Tak na zdraví!“ Vyklopili do sebe každý už kolikátou sklenku a šklebili se na sebe jako dva nerozluční kumpáni. „A ten doktůrek,“ přidal si Antonín, „to teda taky bylo něco. Chytrolín jak se patří. To se hned pozná, taková študovaná hlava.“ „No jéje. Jak se vztekal! Myslel jsem, že se udusím smíchy. Měl jsem celou tu dobu chuť po něm skočit a pořádně mu vyprášit kožich, ale takhle to byla větší zábava, nechat ho žvanit a jenom poslouchat.“ „Pravda.“ Hudba už v tuto pozdní hodinu docela popustila uzdu a vyhrávala teď zběsilé taneční šlágry, až se jí prášilo od trombónů a jiskřilo od paliček. Improvizovaný parket byl plný dychtivých tanečníků, kteří se tam motali v jednom chumlu jako hejno octomilek, naráželi jeden do druhého a strašně křičeli.

107

„Tak se mi zdá,“ pravil pan Leon, „že největší zvířata na světě jsou lidi od umění. Nevím, čím to je, ale je to tak. Vždyť se na to podívejte! Jsou jak psi, jak hyeny, ožralí až běda, a jak řvou. Vsadil bych se, že na večírku takových fyziků nebo ekonomů se nic takového neděje.“ „Tak to souhlasí. Tohle dokážou jenom lidi od umění. To je totiž taková nějaká podivná rasa… takové zvláštní plemeno… stačí se podívat na nás, no ne?“ Oba se rozchechtali sípavým smíchem jako dva havrani. „A ty, Luciánku, co tady stojíš jak oukropek? Vždyť se to tady celé koná jenom pro tebe! Běž, běž, máš tady spoustu dámiček, běž si nějakou ulovit, aspoň přijdeš na jiné myšlenky.“ Lucián mlčky poslechl a odešel. Pan Leon se zachmuřil. „Tak moment, moment. Právě jste odehnal mého svěřence, a já přitom vůbec neměl v úmyslu zůstávat tu bez něho.“ „Jen ať jde, ať se trochu provětrá.“ „Tak to zase prrr,“ vztekal se pan Leon, „to zase prrr. Jediný, kdo tady v celém tom sále má právo něco mému svěřenci přikazovat, to jsem právě a jedině já. To si dobře zapamatujte, vážený pane. A vůbec, prosím vás, kdo jste vlastně vy? Kdo jste vy? Tak se mi zdá, jako byste se nějak podobal tomu chlapíkovi, co se sem k nám přifařil a přitom ho nikdo nezval. Nejste vy taky jen taková zbytečná hnida?“ „Ale podívejme, podívejme. Pan kolega má nějakou špatnou náladu, asi toho taky už vypil trošku přes míru.“ „Cože? Jaký já jsem pro vás kolega?“ „No jak byste nebyl. Vždyť jste taky impresário uměleckého podniku, no ne?“ „Hm, máte pravdu, už si vzpomínám. Tak už to vyklopte, přišel jste s nějakou zajímavou nabídkou?“ „Přišel.“ „No tak já čekám, já jsem připraven, v nejlepší náladě na obchodování.“ „Já ale… jak bych vám to řekl… já nepřišel obchodovat.“ Pan Leon si změřil chlápka v klobouku podezíravým pohledem. Prohlížel si ho dlouho a snažil se rozpomenout, odkudže zná ten protivný obličej. „Aha,“ řekl po chvíli, „tak vy jste nepřišel obchodovat.“ „Ne, to jsem nepřišel.“ „Tak co vlastně po mně chcete, vážený pane?“

108

Antonín Myš si zapálil cigaretu. Nějakou chvíli beze slova kouřil. Kouřil velice rozvážně, pomalými elegantními pohyby přibližoval cigaretu k ústům, s rozkošnicky přivřenýma očima natáhl kouř do plic a pak pomalu odklepl popel na zem. Pan Leon náhle viděl před očima zešeřelý sál, kužel světla na pódiu, mikrofon… A u něho stojí elegán v bílých rukavičkách a kouří. Nezaměnitelný způsob kouření… nemohlo být pochyb. „Zrzavec,“ procedil mezi zuby. „Přišel jsem si pro Luciána.“ „Ty pse.“ „Ano, ano, nadávejte, jen nadávejte, to vám udělá dobře. Ale ve výsledku vám to nebude nic platné.“ „Co to má znamenat, tohle divadlo? Proč bych vám měl předávat svého klienta?“ „Protože je můj. A důvod je jednoduchý: smlouva ještě nevypršela. Smlouva, jak známo, platí, dokud ji obě strany nerozvážou. A naši smlouvu zkrátka nikdo nerozvázal. To by se muselo, milý pane, podepsat. Co není podepsáno, nemůže platit, a co není podepsáno, nemůže být zrušeno. Podpis, to je mocná věc, drahý příteli, to vy sám jistě dobře víte.“ „Podpis, podpis…“ „Ano, podpis. Podpis vládne světem, bez podpisu dneska už ani kuře nechcípne.“ Pan Leon zneklidněl. „Tak tohle nepůjde, drahoušku,“ prohlásil rozhodně po chvíli horečného uvažování. „Ukončeme tu komedii. Zkrátka, nebudeme to protahovat: Vypadni.“ „Ale, ale! Prosím vás, miláčku, nebudeme se hádat. Věc je jasná, není pochyb. Zavoláme teď Luciánka, pěkně se spolu rozloučíte, dáte si poslední pusinku, a já si ho zase odvedu. On vám poděkuje, podáte si ruce, a hotovo. Samozřejmě vám nemůžu zakázat, abyste se nadále stýkali, i když by mi to rozhodně nebylo po chuti a kdybych chtěl, i to by se dalo vyřešit.“ „Hovno,“ odsekl pan Leon. „Jemináčku, vy jste ale hrubec. A vůbec, už mě nějak přestává bavit vaše ctěná společnost. Podívejte, máme s Luciánem už dávno rozpracované jedno dobré číslo, už jsme se na tom tolik nadřeli, nejde to jen tak zahodit. Potřebujeme to spolu dodělat. A návštěvníci mého podniku si ho žádají. Pořád chodí a ptají se na něho, kdy že už se vrátí, že by ho zase chtěli vidět. Samozřejmě, už žádná kočka nebo

109

slepice, to byly pitomosti. Má teď svůj vlastní program a my se k němu budeme chovat uctivě a poskytneme mu veškerý komfort exkluzivního umělce. Ale proč vám to vlastně povídám, to přece vůbec není potřeba. Zavolejte ho.“ „A můžu vidět tu smlouvu?“ „Ale jistě, jistě, jak by ne.“ Zrzavec vytáhl z aktovky smlouvu a triumfálně ji podal panu Leonovi. „Ha ha ha!“ ryčel pan Leon, zběsile trhaje smlouvu na kousky. „Pitomče! A teď máš tak akorát hovno!“ Zrzavec zrudl až po kořínky vlasů a vypadalo to, že se pořádně rozzuří. Civěl na pana Leona vytřeštěnýma očima a celý jakoby kynul, chystaje se vybuchnout. Místo toho ale zase vydechl, počkal, až se mu do tváře vrátí barva, a řekl docela klidně: „Troubo. Snad si nemyslíš, že bych ti dal do tvých špinavých pařátů originál.“ „A ty zase zapomeň na to, že bych ti vrátil Luciána. Kdo ho vyhnal z divadla, kdo ho vypráskal jako psa a ještě poplival a zneuctil? A kdo se ho ujal, poskytl mu tu nejlepší péči a udělal z něho nejslavnějšího umělce světa? Jen se ho zeptej, u koho chce pracovat. U tebe určitě ne.“ „To ale, drahoušku, vůbec nic neznamená. Slovo člověka nemá totiž žádnou, pražádnou hodnotu. Tady mluví podpisy.“ „A v mém světě zase mluví člověk.“ Při těch slovech se dal Zrzavec do šíleného, nekonečného smíchu podobného vytí prašivého psa. V tu chvíli z něho šla opravdová hrůza. „Tak dost,“ prohlásil suše, když se dostatečně vysmál. „Přiveď ho sem.“ „Ty čokle!“ zasyčel pan Leon. „Cože?“ Zrzavec předstíral, jako že nedoslýchá. „Ty červe!“ A vymrštil se jako zasažen bleskem. Zabořil hlavu do Zrzavcova břicha. Než se ten stačil vzpamatovat, už leželi oba na zemi a váleli se mezi vylitými sklenicemi. Jak se někdy zdál pan Leon netečný, dokázal v podobných chvílích docela ztratit hlavu a nic mu nemohlo zabránit, aby dosáhl své věci. S nepříčetnou zuřivostí zaklesl se do překvapeného Zrzavce a smýkal jím po podlaze jako kusem hadru. Jenže ten se brzy vzpamatoval a vzepjav všecky síly, obrátil náhle průběh zápasu ve svůj prospěch. Dokud pan Leon vítězil, dokázal dát převahu najevo docela zda-

110

řilým bojovným rykem, teď však, sám se ocitnuv v ohrožení, kňoural a kňučel zoufale, prosil svého soka a soucit. Toho ale zbabělé úpění dohánělo jen k ještě větší urputnosti. „Rozdrtím tě,“ syčel, „rozdrtím… jako švába… a pak… tě roznesu po místnosti… na podrážkách…“ Podivuhodné a krajně nevhodné počínání obou nezvaných hostů vzbudilo v sále pozdvižení. Ten panák už zase něco tropí? Vždyť je k nesnesení, proč už ho dávno někdo nevyhodil z okna! Někteří se znechuceně odvraceli, aby nemuseli být svědky té trapnosti, jiní se přidali k obecenstvu, které se náramně bavilo tou podívanou. Nikomu z nich nemohlo ani na jednom z těch dvou tatrmanů v nejmenším záležet, proto se nikdo nesnažil zakročit. Lucián osaměl na druhém konci místnosti a usrkávaje unaveně ze své sklenky, toužil už jen vypařit se z tohohle pitomého večírku, bez jediného hlesu vyškrtnout své jméno ze scénáře té šarády, která si sama tak pyšně říká život. Šarády, která umí být dokonale velkolepá a zábavná dokud se člověk baví, ale běda mu, jestli se jen na chvíli přestane popadat smíchy za břicho. To je přece zvláštní, pomyslel si s nesmírnou trpkostí, nedokáže-li ani umění povznést člověka nad jeho bídu, k čemu tedy vlastně je? Snad jen k tomu, aby mu připomínalo, kde končí úsměv a začíná škleb? Ale možná se tak nějak Lucián spíš jen cítil, než aby o tom uvažoval. Možná ani vůbec neuvažoval. Ne, psí pohled upřený do nikam neprozrazoval jedinou myšlenku, jen tupý smutek, který už neumí promlouvat… Ale tihle dva hejsci, ti odranci! Jak se tam rvali na podlaze jako dva kohouti! Jak vřískali, jak prskali, jako kdyby byli někde v putyce, a ne na intelektuálském večírku! Váleli se v rozlitých lahvích, tu měl navrch ten, tu zas onen, kopali kolem sebe nohama a šermovali rukama, takže už vůbec nebylo poznat kdo z nich je který, jen jakýsi zběsilý zámotek mrskal se tu u nohou přihlížejících. Občas z toho klubka vyletěl chomáč zrzavých vlasů nebo ze zablýskla podrápaná lysina… A tu se probudil ze svého nepokojného spánku i na mol opilý docent estetiky, šéfredaktor ceněného časopisu a odborník přes krásu. Jako by se musel namáhavě rozpomínat, kde se to vlastně nachází, těkal kolem sebe skelnýma očima a v tváři

111

byl tak strašlivě bledý, že byla na něho žalost pohledět. Svraštělé čelo prozrazovalo nesnesitelnou tíhu, která dolehla na jeho nebohou duši, když jej nějaký cizí neomalený ryk násilně vytrhl ze snění. Ponurý pohled na to žalostné gesto, jímž jako by se snažil v úleku odehnat strašlivého démona náhlého prozření! Rukou se zachytil vlastního obličeje, jako by to byl pytel naplněný vinou, vší silou si zabořil prsty do tváře, jako by to byla maska, kterou je potřeba okamžitě strhnout. Staré známé gesto opilců, kteří to zase jednou přehnali a navíc žvanili víc než měli, a teď se probudili z krátkého spánku a ze všeho jim zbyla už jen nesnesitelná hořkost na jazyku. Jen učenci však umí v takové chvíli zabořit prsty do tváře s takovou silou! Konečně shledav, že to není maska, co se snaží zběsile strhnout, ale jeho vlastní tvář napuchlá alkoholem, tvář, které se nemůže zbavit ani při nejlepší vůli a která ho až do smrti bude pronásledovat v zrcadle, spustil ruce rezignovaně do klína. A tu si teprve s projasněnou myslí uvědomil, co všechno se to vlastně stalo a jaký strašlivý, nedozírný to má dosah. Uvědomil si, že se příšerně ztrapnil před tolika váženými lidmi a že žvanil, žvanil a žvanil to, co by za běžných okolností nikdy nevypustil z huby. On, zrovna on! To je konec… Příšerný večírek! A támhle se rvou nějací dva pobudové… jako kohouti… lůza… to jsou tihle umělci! Ach bože, co se to děje… bolí mě hlava, strašně mě bolí hlava… A před očima se mu počal nejasně rýsovat stín toho úplně nejhoršího, horšího než všecko, co si jen může představit. Ještě přesně nevěděl, co to je, a protože tušil, že to neunese, až se to jeho unavené a ztrápené mysli dá poznat, oddaloval chvíli prozření ze všech sil. Nutil se do jiných myšlenek, sbíral síly k rychlému odchodu, snažil se zhluboka dýchat, potřeboval trochu vyvětrat svůj jindy tak ceněný mozek (jak je zvláštní, že ta věc, která dokáže tak briskně pracovat, při přednášce oslňovat davy posluchačů i samotného svého majitele, že ta samá věc, která si vysloužila už tolik diplomů a ocenění, dřepí jindy v hlavě jak hrouda hlíny, jak chuchvalec peří, jak zoufalá hromádka neštěstí – ta samá věc!). Jenomže ten nejasný stín před jeho očima stále se k němu přibližoval a nezadržitelně získával kontury. V myšlenkách už docent s kabátem v podpaží prchal ulicí ke svému domovu; ve skutečnosti se jen propadal hlouběji a hlouběji do křesla, z kterého se už po několik hodin nezvedl. A stín se zaostřoval a přibližoval… Docent zaúpěl.

112

Umělec Lucián! Byl tady a poslouchal moje řeči! Stál tu vedle mě a díval se jak chlastám, až mi lezou oči z důlků! Byl to on, byl to určitě on! Tak tohle je opravdu konec, to je konec… zítra zruším všechny přednášky… odvolám všechny služební cesty… z mojí nejlepší knihy, z mého životního díla nebude nic, nic… A do toho všeho cítil zoufalý docent, že už to na něho zase jde. Nezadržitelně se to blíží. Jako vždycky, když byl nešťastný. Naplněn nevýslovnou hrůzou koulel očima a zakláněl hlavu, ale věděl, že už se mu tu strašnou katastrofu nepodaří odvrátit. Horečně šátral po kapsách, ale ty byly prázdné, docela prázdné až na pár přiblblých lístečků s nějakými odbornými poznámkami, které teď skutečně ani v nejmenším nemohl potřebovat; kapesník patrně musel někde vytrousit. „Pomoc,“ zaúpěl docela neslyšně. A bylo to tady, už se to nedalo zastavit. Jednou rukou si zacpal nos, jenže to už bylo pozdě, to už cítil na pysku stružku teplé tekutiny. Musel nos zase uvolnit, věděl, že by to tím ještě zhoršil. Spustila se mu krev. Na jeho úpění a zoufalé mávání konečně přispěchalo několik zachránců. „Co je vám, pane docente?“ „Pomoc,“ skučel, „pomoc… zavolejte prosím doktora… doktora!“ „Ale vždyť to nic není,“ chlácholil ho nějaký ženský hlas, „to se vám jenom spustila krev z nosu, asi jste moc pil. To se přece stává.“ „No právě!“ zavyl docent. „No právě! Krev! Já… já… nesnáším krev, nenávidím krev… proboha, vždyť já jsem chudokrevný!“ „Doktora!“ zvolal kdosi. „Zavolejte doktora!“ „Je mi špatně,“ kňoural docent, zatímco jej dva muži odváděli ven z místnosti, „strašně špatně. Budu asi zvracet…“

113

12 Pan Leon v nedbalkách seděl u stolu, pomalu snídal a pročítal u toho noviny. Měl studený obklad na čele a lysinu polepenou náplastmi. Hlava mu třeštila přímo nesnesitelně, ale nejvíc ho bolelo natržené obočí. Už několik dní se zotavoval z toho neblahého večera, zavřený ve svém bytě nikam nevycházel a nechal se obsluhovat svým svěřencem, ale Zrzavec ho dokázal tak zřídit, že se jeho stav ani po takové době vůbec nechtěl lepšit. Žvýkal a něco si pro sebe bručel, obraceje nervózně stránku za stránkou. „A vida!“ padlo mu do očí cosi zajímavého. „Vida ho, docenta. Luciáne, Luciánku, pojď honem sem ke mně, něco ti přečtu!“ Po nějaké chvíli se chlapec přišoural a unaveně se posadil na rozvrzanou židli. „Docentík se nám vybarvil,“ pochechtával se stařec. „Poslechni, co nám tu píše.“ Nepotřebujeme zpátečníky! Byl jsem to já, kdo první upozornil na veliký talent, který naše moderní umění získalo v osobnosti mladého tvůrce Luciána. A žel, musím to být zase já, kdo je nucen napsat tyto řádky za všechny, kteří už delší dobu cítí neúnosnost celé situace. Tedy opakuji, aby snad později nedošlo k nějakému nedorozumění: tento článek není žádným pamfletem, ale pouhým vyjádřením názoru, který už delší dobu kvasí v uměleckých, a především v odborných kruzích. Zaráží mne, že nikdo nenašel dosud odvahu nahlas prohlásit, že už je nejvyšší čas ukončit tuto neblahou epizodu, která nám všem už začíná přerůstat přes hlavu. To je totiž takový zvláštní jev této naší podivuhodné doby, že dokážeme si z nějakého umělce, jistě obdivuhodného, ale přece jen člověka jako my všichni, vytvořit ikonu a vzpínat se k ní jako k nějakému bohu, aniž bychom si pak dokázali také připustit, že už přestává naplňovat naše požadavky a co bylo prvně příčinou takového úspěchu, stává se už jen prázdnou šablonou! Vidíme to docela jasně, vidíme to všichni, ale jako by se nám nechtělo, byť naprosto zaslouženě, sesadit naši ikonu z jejího piedestalu, když jsme ji tam předtím sami vynesli svou přízní. Přízní, kterou dnešní člověk nemůže jen tak zbůhdarma plýtvat a musí se v tomto zamotaném světě dobře a

114

obtížně rozmýšlet, jak s ní naloží a komu ji věnuje. A teď, když jsme všichni tuto svou vzácnou přízeň tak těžce investovali, když jsme se nechali tak unést podivuhodnou a krajně nemístnou kolektivní euforií, měli bychom přiznat, že jsme se mýlili? Totiž ne snad mýlili, na počátku to omyl jistě nebyl, ale je třeba v pravý čas zabránit, aby se bezmezné oslavování jednoho jediného člověka pomalu nezvrhlo a tímto omylem nestalo. Ve světě umění je jen několik piedestalů a my, veřejnost, a ovšem především odborná veřejnost, bychom nikdy neměli přestat si je bedlivě střežit. Jen a jen v tom odjakživa spočíval zdravý vývoj umění a celé kultury, že publikum si nenechalo vzít právo nejvyššího dozoru nad těmito piedestaly, jež jsou přece všeobecným, společným majetkem. Jen proto se umění pohybovalo, že tento dozor sám byl vždy pečlivým uměním a lidstvu vždy záleželo na tom, aby se v něm nepřestalo zdokonalovat. A především odborní kritikové, to byli jacísi četníci tohoto umění. Ano, snad to nebude znít zpupně, prohlásím-li, že celá kritická věda vznikla proto, aby na sebe vzala nelehkou úlohu umělecké policie. Jenže dnes jako by celé umění bylo strašlivou divočinou, kterou se už nikomu vinou postmoderní lenosti nechce hlídat! A tak jako ve společnosti jsou zločinci, kterým se daří stále unikat, podvádět a kličkovat, aby rušili poklidné občanské soužití, jsou i ve světě kultury takové nebezpečné živly, které unikají dozoru nepozorné veřejnosti. Vždycky by se měl v pravý čas najít někdo, kdo za všechny prohlásí: Je třeba uvolnit piedestal někomu dalšímu, někomu schopnějšímu! Někomu, kdo může umění něčím novým obohatit a posunout je zase o kousek dál! Protože umění se musí posunovat a my bychom měli umět rozpoznat, kdo je toho schopen a kdo už ne. Dovolte mi tedy, abych to byl pro tentokrát zase já, kdo na sebe vezme tuto nelehkou úlohu. Přímo nebývalá euforie zachvátila v posledních měsících celou naši společnost. Všichni do jednoho jsme se nechali strhnout podivuhodným uměním mladého Luciána, dokonce i ti, kteří zůstávali až dosud k jakémukoliv umění zcela neteční. Zpočátku jsem se sám nechal ochotně spláchnout touto silnou vlnou, jakou umění nezažilo snad několik staletí. Pak jsem ale, včas rozpoznav nebezpečí tohoto kolektivního šílení, už jen mlčenlivě sledoval, jak voda smetla hráz a valí se nezadržitelně světem, nechávajíc za sebou trosky dobrých mravů a ovšem i zdravého vkusu. Mohl jsem jen bezmocně přihlížet a sledovat, jak zase jednou umění pobláznilo davy a spojilo rozličné charaktery a sociální třídy v jednu velikou, oblud-

115

nou, souhlasně kývající hlavu. A byl to jen jediný mladý muž, ve skutečnosti ještě chlapec, kdo způsobil celé to velkolepé pozdvižení! Kdo způsobil, že umění, vyhrazené dávno už jen menšině nadšenců, zapůsobilo mocněji než nějaké fotbalové mistrovství, než celá olympiáda století! Ano, tohle bylo ještě něco mnohem většího a také mnohem nebezpečnějšího, protože ve sportovním šílení přece jenom o nic nejde, ale tady šlo o ideje, tady se obchodovalo s idejemi, tady se manipulovalo s myšlenkami a názory, tohle byla hotová propaganda a mladý Lucián připomínal diktátora! Často mi při tom přicházela na mysl některá témata Čapkových románů, často mi celá tahle veliká hra nebezpečně připomínala jakousi bílou nemoc, jakýsi obrovský krakatit. A spolu se mnou to musel vidět každý, kdo je jasného rozumu. Také jste po večerech stávali nekonečné fronty v beznadějně vyprodaných divadlech, také jste se v duchu pousmívali nad svými kolegy z práce nebo hospody, jak slavnostně navlečeni v omšelých a neforemných oblecích, léta nevytažených ze skříně, pojednou dychtivě bojují u pokladny o lístky na UMĚLECKÉ představení? Aniž byste si přitom připustili, že jste sami jedněmi z nich? Jak se to zdá nyní úsměvné všem těm, kteří už pomalu z toho šílení vystřízlivěli. Protože Luciánova představení už v posledních týdnech zdaleka nebývají vyprodaná, jeho obecenstvo nápadně a nezadržitelně řídne. Co však je příčinou tohoto úpadku? Jednoduše to, že nás vlastně celou tu dobu Lucián vodil za nos. Totiž vodit za nos, to snad je také právo umělce, ale ne takového, který si za způsob svého velkolepého podvodu zvolí tak závažné a důležité téma, jako je lidská existence, bolest a utrpení jedince v dnešní společnosti, tedy téma, které je blízké všem bez rozdílu, které všichni denodenně na vlastní kůži prožíváme. Téma, které je pro nás diváky příliš závažné, řekl bych příliš důstojné, než aby se mohlo stát pouhou uměleckou hrou. Vodit za nos, tedy mystifikace založená na efektu, to snad budiž dovoleno v intencích satiry, žertovnosti a v komornějším měřítku. Ale podvádět davy, bezostyšně si střílet ze samotné lidské existence, znevažovat a zlehčovat témata, která spojují lidstvo v jeho ohrožení? Byl v dějinách jediný velkolepý umělec, jehož práce snad byla v lecčems podobná práci Luciánově, jediný umělec, který měl tu odvahu vzít na sebe v jediném velikém, tragickém uměleckém díle bídu a utrpení celého lidstva. Ježíš Kristus. Ale

116

ten nebyl zbabělec. Ten své bolestné dílo alespoň dotáhl do konce. Neboť Lucián jen dráždí, nutí k citové účasti, hraje na emoce diváků jako na jarmareční píšťalu, aniž by však přitom přinášel nějaké řešení! Je toto umění? Nemýlím-li se, podobá se to spíše populismu. Je to zvláštní případ populismu v umění. A jakýkoliv populismus je nebezpečný a nelze jej trpět. Lucián nastavuje divákovi zrcadlo jeho vlastní lidské bolesti, jeho vlastní lidskosti jako takové, ale co je to platné, přináší-li to jen další utrpení namísto útěchy, namísto ŘEŠENÍ, které je v takovémto případě doslova povinností umělce nabídnout? Divák potřebuje něco víc než jen donekonečna přihlížet, jak se na pódiu ze všech stran řeže a krvácí jako prasnice do necek. Ze začátku snad právě to bylo efektní, právě to bylo příčinou tak nebývalého úspěchu, ale po čase muselo se dostavit zklamání, když divák zjistil, že nic dalšího už mu tento „umělec“ vlastně nemůže nabídnout. Že je to pořád jenom krev a že tato krev se nemění, je pořád stejná a v podstatě velice nudná. Krev, která teče pořád stejně, pořád dokola, beze změny. A proč by obrazce, které s ní vytváří na svém těle, mělo v jejich monotónnosti omlouvat jenom to, že jsou tvořeny takovým neobvyklým způsobem? Vlastní krev umělcova a jeho bolest nemůžou být dostatečným alibi. Malíř nebo sochař, který tvoří stále to samé pořád dokola jako podle šablony, který se už jen opakuje a vykrádá sám sebe, není dobrý umělec. Co na tom, že si Lucián vybral pro svou uměleckou ochablost a nevynalézavost takový efektní způsob „zástěrky“? To bychom měli umět včas odhalit a přestat mu to tolerovat. Dobrý umělec reflektuje dobu, ve které tvoří, a jeho dílo musí být proměnlivé a dynamické stejně jako tato doba sama. Vycházeje z této premisy, volám: Lucián musí krvácet s dobou, musí s ní držet krok! A tato doba spěje nezadržitelně do záhuby, tento svět se blíží ke svému konci. Civilizace, jíž snad on chce být zrcadlem, hyne. Jak se k tomu postaví Lucián? Chce-li nadále reflektovat dobu, musí najít adekvátní řešení. Buď nekompromisně, nebo radši vůbec. Protože Lucián krvácí zpátečnicky, a my nepotřebujeme zpátečníky! „Co to… co to má znamenat?“ bručel pan Leon, odkládaje noviny. „Vůbec tomu nerozumím,“ špitl Lucián.

117

„Jaká doba? Jaká civilizace? A co s tím má co dělat Ježíš Kristus?“ Pan Leon se zachmuřil. Všecko to nějak nevychází, všecko se to nějak hroutí. A docent píše správně, že Luciánův úspěch nezadržitelně upadá. Vždyť už něco v tom smyslu žvanili i ti ostatní chytrolíni tehdy na tom večírku, že je potřeba vystoupení nějak oživit, že už se to opakuje. A diváci jsou nespokojení, začínají se nudit. „Pane Leone,“ řekl Lucián, „já se bojím.“ A ještě tohle do toho! Čert aby to spral. Ještě on bude začínat. „Bojím se. Někdy si tak myslím… někdy se mi zdá… jako by to všecko bylo nad moje síly. Snad by bylo lepší, kdyby to vůbec nikdy nezačalo.“ „Co to žvaníš?“ odsekl pan Leon nasupeně. „Co to plácáš? Chtěl jsi slávu, tak ji máš, nebo snad ne? A ještě budeš remcat? Víš co mě to stálo, než jsem tohle všecko zařídil, než jsem tě takhle vypracoval? Ty si asi myslíš, že je to jenom tvoje zásluha, ale to se mýlíš, chlapče. Ty jsi v celém tom kolotoči jenom taková loutka, nebýt mě, vykrvácel jsi tenkrát tady v té koupelně jako podsvinče. To já celé noci nespal, přemýšlel jsem, jak to udělat, zatímco ty sis spokojeně oddechoval. A teď si budeš stěžovat? Mám to považovat za vděk?“ „Ale já to tak nemyslel, já vás nechtěl urazit. Já jenom… cítím se v poslední době tak slabý… je mi pořád špatně… Jistě, chtěl jsem být slavný, toužil jsem po slávě, nic jiného mě na celém světě nezajímalo a jsem vám neskonale vděčný, za všechno, za všechno, opravdu, ale… snad by mi teď bylo líp, kdybych si v poklidu a tichosti vystupoval v nějakém nočním podniku pro pár lidí, pro pár těch, co mi opravdu rozumí… třeba jen pro vás… jak já byl šťastný, když jsem předváděl po nocích slepici pro osamělé pány! Nebo kočku, ta se vždycky tak líbila… až do toho nešťastného večera, co se to jenom tenkrát stalo… umění, nezlobte se teď na mě, pane Leone, umění záleží v maličkostech… lidstvo není připraveno na velikou pravdu umění, není a nikdy nebude… říkám pravdu, ale sám ani nevím, o jakou pravdu jde, a snad to ani nemůžu vědět… jenom se mi zdá, že ta pravda je právě v těch maličkostech… snad moje nejlepší vystoupení bylo vlastně tehdy tady v té koupelně, jak jste to před chvílí sám řekl, jenom pro vás, a bylo by to moje životní vystoupení, kdybych tenkrát ve vašem náručí vykrvácel…“ Při těch slovech jako by do pana Leona udeřil blesk. Nejasný, tíživý pocit prošlehl jeho tělem od paty až po kořínky těch několika vlasů, co mu ještě zbývaly. A byl by přísahal, že v tu chvíli mu přehazovačka na zpocené lysině docela zešedivěla,

118

cítil to. Pocit palčivý jako plamen z pekla, který ožehl jeho mysl a na okamžik zastřel všecky smysly… před očima se mu zatmělo, tvář zesinala, hluboké vrásky pokryly čelo labyrintem zoufalství. Mrtvice, napadlo ho na okamžik, mrtvice! Ale ne, to nebyla mrtvice, to byla nejasná vzpomínka, děsivá, studená vzpomínka. Slepice… kočka… noční klub… Nebohý pan Leon jako hromádka neštěstí sesul se ze své židle, až ta s třeskotem odletěla od stolu. Jako kajícník v náhlé extázi padl na kolena a vrhl se k nohám chlapce. Proud slz vytryskl nezadržitelně spolu s příšerným, neartikulovaným výkřikem. Všecko kolem se zachvělo, na okamžik celý svět zakolísal, z kredence vyletělo několik hrnků a talířů, jarmareční obrázek Ježíše Krista, ověšený barevnými korálky, spadl ze zdi přímo do hromady špinavých ponožek a spodků. Kvílení starce spojilo se s tichým vzlykotem chlapce v jeden disharmonický chorál. „Luciáne,“ vyrážel ze sebe, dusil se slzami, „Luciánku!“ „Pane Leone…“ „Luciánku, miláčku…“ „Pane Leone, neplačte… proč pláčete, to nemá smysl…“ „Já nepláču…“ „Já taky ne…“ „Luciánku… ty ani netušíš… ty vůbec netušíš, co jsem udělal… co já jsem provedl… úplně jsem na to zapomněl, a teď se mi to všecko vrátilo… proklínám ten večer! Proklínám sebe! Já pitomec! Já idiot!“ „Ale pane… to snad…“ „Já ubožák! Jsem prase! Nejsem člověk, jsem lidská mrva!“ Slepice, kočka, noční klub… pár osamělých pánů… Zrzavec, jeho pekelný smích, práská rudým obočím… zdaleka se vyhýbat zrzavým lidem, je to plémě z pekla, vždyť proč mají ohnivá vlasiska, to jsou ožehnutí pekelnými plameny! „Jsem jenom lidská podestýlka… jsem čolek…“ Dlouho, dlouho tak úpěl nebohý pan Leon a spílal sám sobě, svíral chlapcova kolena a skrápěl je slzami, až brzy na zemi pod židlí napršela úplná louže a Luciánovy papuče byly promáčené, jako by se brodil potokem. Když už neměl, co by vyplakal, když už se vyždímal tak, že pojednou se celý scvrkl a vyschl, zestárnuv nejmíň o sto let, pomalu a těžce zvedl hlavu a pohlédl umělci Luciánovi do očí. „Luciánku,“ pravil roztřeseným hlasem, „já tě prodal.“

119

Chlapec, nemoha už unést celou tu tíhu, setřásl ze sebe starcovy ruce, vstal ze židle a zamyšleně se došoural k oknu. Malátnými pohyby ho otevřel a vyhlédl vyčerpanýma očima do světa, kterému nerozuměl. Krásné jitro prozářené sluncem položilo své bílé tělo na střechy města jako veliká nahá dívka. Hejno ranních ptáků pročíslo její zlaté vlasy a ponořilo se do dálky. Město už bylo na nohou, zezdola z ulice doléhal ruch a troubení aut, lidé se hnali do práce, každý za svým údělem. Dole ve dvoře u přeplněných popelnic stál kouřící muž. Vzduch, čerstvý vzduch jako mohutný doušek osvěžujícího nápoje. Mastný, těžký oblak neštěstí vyletěl otevřeným oknem a prolnul se s dechem rána. Na ramenou mu spočinuly vrásčité ruce. Jako by ho kdosi vyrušil ze snu, téměř překvapeně pohlédl na kloubnaté prsty ověnčené prsteny, snad se i zlehka zasmál těm prstům zažloutlým od kouře, vypadaly docela komicky, jako mouční červi s těžkými zlatými obojky. „Promiň,“ řekl hlas, „je mi to strašně líto. Ale už se nedá nic dělat. Prodal jsem tě tomu ďáblovi, vrátíš se zase do svého starého angažmá.“ Lucián se usmál, teď už doopravdy, veselý, dětský úsměv zase po dlouhé době rozehrál jeho pořezané rty. To přece není vůbec zlá zpráva! „Prodal jsem tě, prodal jako nějakou věc, jako kus hadru. Ale nemohl jsem jinak. Musíme se rozloučit, a rozloučíme se radši hned, rychle, bude to tak lepší, to já bych snad ještě musel na stará kolena plakat, a to teda ne, žádný takový, na to já nikdy moc nebyl.“ A to už si ho rozechvělý impresário odváděl od okna, laskavou paží ho k sobě tiskl a promlouval k němu ztišeným hlasem, teď už docela klidný a smířený. Uvědomil si, že i pro něho to tak vlastně bude lepší, i on si oddychne, vždyť to vlastně končí v nejlepší chvíli, celé to přestává mít budoucnost a všecky své starosti teď může složit na Zrzavcova bedra. Jak jsem to dobře zařídil, říkal si dokonce, jak jsem to zase jednou dobře zařídil. Vždyť tohleto umění, to není nic pro mě, to není nic pro slušného pána v nejlepších letech. Jsou s tím jen samé starosti, jen aby se člověk pořád kvůli tomu rozčiloval… pravda, peníze, ty z toho jsou, a dost, hodně peněz… Konečně klidná tvář pana Leona ze zase na okamžik zachmuřila, ale to jen tak ze zvyku, hned zase pookřála… Ale těch jsme si nastřádali dost, bude nám to stačit třeba až do smrti, a ještě si dobře povedeme, ještě můžeme klidně a tichounce odjet někam daleko, do ciziny, třeba do Peru, to prý je krásná

120

země, snad někde v Indii, nebo v Africe, ale na tom vlastně nezáleží, třeba na měsíc můžeme odletět za ty penízky, co jsme si nastřádali. A tohleto Peru, to prý je země zaslíbená, tam jsou krásní chlapci, snědí, takoví ohniví, viděl jednoho na obrázku, a určitě povolní, určitě nepohrdnou zámožným cizincem… no jistě, no ano, vezmeme s sebou Ludvíčka… Ludvíčka! Vždyť on na něho docela už zapomněl, na svého chlapce v aktovce, docela ho vyměnil… „Ještě dnes tě odvedu za Zrzavcem. Myslím, že se ti povede dobře, měl jsi pravdu, to je tvůj svět, tam jsi doma, v podzemí, ve tmě. Má prý pro tebe dobrý program, žádná slepice nebo kočka, něco fajnovějšího.“ „A teď,“ pravil slavnostně, pokleknuv spolu s chlapcem před oltáříkem, „teď se spolu pomodlíme.“ Zašátral rukou kdesi za obrázkem Panny Marie a spustil tlačítko. Oltářík se rozsvítil barevnými, zelenými a červenými světly. Z malého reproduktoru se rozezněla tlumená, chraplavá hudba jakéhosi meditačního šlágru. „A společně si radostně zazpíváme: Pochválen buď Ježíš Kristus…“

121

13 A teď mi dovolte, milí a shovívaví čtenáři, kteří jste se prokousali až sem tímto zběsilým, ale do puntíku pravdivým příběhem, teď mi dovolte, abych se do vyprávění zase po dlouhé době vrátil já, autor. Myslel jsem, že už tu nebudu potřeba, neboť skutečně nejde o mne, neznámého psavce, svědka, který se rozhodl sepsat kroniku jednoho podivuhodného příběhu ze strachu, aby nikdy nebyl zapomenut. Musel jsem to udělat, nevím proč, ale musel jsem tohle všecko zaznamenat, musel jsem se po nocích a často až do úsvitu trápit se slovy a větami, pomáhaje si vydatně četnými lahvemi vína, abych svedl ten těžký zápas s uměním literárním, neboť pokud jsem dosud cosi psal, pak to byly nanejvýš nějaké úřední dokumenty. Ale jsou už takové příběhy, které se v člověku tak hluboko otisknou, které se tak silně vpálí do srdce, že prostě nelze, ne nelze si je ponechat pro sebe. A tak se zase vracím ke své osobě, odpusťte mi to – pamatuji na svůj slib, že se v tomhle vyprávění už neobjevím, ale nevím už, co bych psal, stalo se toho ještě mnoho a jistě by někdo lepší svedl poutavě vylíčit všechnu tu slávu, všechna ta nesčetná představení a nekonečné večírky umělce Luciána, všechny jeho radosti a trápení… ale mně dovolte, abych už ukončil tenhle příběh; jsem přeci jen obyčejný člověk a musím se zase vrátit ke svým všedním starostem. Tak bych vám chtěl ještě vyprávět o nebohém konci umělce Luciána. Protože já tam byl, já to viděl. Žel bohu. Toho neblahého večera jsem sestoupal po schodech do podzemního podniku, kde už dav lidí dychtivě očekával vystoupení slavného umělce. Všichni byli zvědaví, jak se vypořádal s ostrými kritikami, které se sesypaly na jeho mladou hlavu jak lavina; doufalo se, že dnes večer přijde s něčím jiným a znovu šokujícím, že snad ten dlouhý čas, po který se odmlčel, využil k přípravě nového a lepšího programu. Vědělo se, že po zdrcujícím odsudku váženého docenta Koloděje a mnohých jeho kolegů, kteří se k němu v podobném tónu ihned přidali, změnil Lucián angažmá a nový impresário že je člověk schopný a jistě plný neotřelých nápadů. Ano, i publikum se totiž docela našlo v ostrých polemikách, které v poslední době zaplnily

122

stránky všech novin, i diváci horovali spolu s pány kritiky a mnozí i pobouřeně bušili do stolů, jak se nechali obalamutit povrchní efektností tohoto pompézního umění, jak se nechali celou tu dobu vodit za nos, když by přece byli udělali lépe, kdyby se nikdy nenechali strhnout tím kolektivním šílenstvím a zůstali pěkně v teple svých domovů, ničím nevzrušeni a navíc bez zbytečných výdajů za všechna ta předražená vystoupení. Neboť najednou všichni svorně prohlédli, najednou viděli docela s jasnou hlavou, že všechno to bylo jen zbytečné poblouznění, davová psychóza podobná jakési náboženské revoluci, nežádoucí exces, jaký snad nebyl by ničím zvláštním v dobách temného středověku; ale dnes? V éře automobilů a satelitů, v éře, kdy se létá do vesmíru, kdy civilizovaný občan svým osvíceným rozumem měl by lehce prohlédnout a odmítnout jakékoliv šarlatánství? Najednou to všichni viděli, všichni chápali a všichni se za to styděli. Jak se to jen stalo, že jsme na to nepřišli sami, že museli zakročit doktoři a docenti, aby nás z té šílené nemoci vyléčili? Ale teď už je všecko zase v pořádku, vše se zase vrací do svých kolejí. Co vlastně bylo na umění tohohle mladíčka tak významného? Nadělal tolik pompy z něčeho, co dovede každý, není na tom vlastně vůbec nic zvláštního, a jestli se komu zachce, může se přece řezat do krve jak šílenec doma před zrcadlem a nemusí z toho dělat kdovíjakou filosofii a hrát si na umělce před lidmi. Když ale on má v sobě tolik kouzla, ten chlapec, nedalo se tomu tak lehce odolat… Vždycky to byl pitomec, říkali jsme s rozhořčením my všichni, kdo jsme ho znali, my nedávní jeho spolužáci ze školních let. Vždycky to byl blbec, tenhle Lucián, už tehdy si chtěl pořád na něco hrát, a jak byl k nesnesení! No jistě, jak by se dalo zapomenout, ta jeho žalostná vyhublá postava ploužící se okolo školního hřiště, ty jeho zpupné, namyšlené pohledy, jeho povýšenecké poznámky, kterými odpovídal na naše přátelské výzvy; už tehdy si myslel, že je něco víc než my. Vůbec jsme se nemýlili, byl to vždycky idiot, nikdy se k nám nepřidal, nikdy si s námi nepřišel začutat na hřiště – ano, umělci jsou jistě podivíni, ale tohle nebylo podivínství, to byla pouhá demence, zaostalost. Už jako děti jsme to poznali a ani čas na tom bohužel nic nezměnil, a i teď se to nakonec ukázalo, chvíli se mu dařilo nás přesvědčit, že snad v něm skutečně cosi neobvyklého vězí, ale my jsme se nedali, prohlédli jsme ho, no aby ne, vždyť jsme ho vždycky dobře znali, toho nedomrlého hejska. Chvilkový úspěch, i když tak fenomenální, nemůže nic změnit na

123

skutečnosti, a teď se to konečně ukázalo. Kdyby byl skutečně tak dobrý, jak se dělal, neskončilo by se to s tou jeho slávou tak brzo – teprve čas prověří kvalitu a jsou tací, kterým se daří dokazovat svou neobyčejnost dlouho, třeba po celý život, a to jsou jistě velké osobnosti. Ale když je někdo idiot, idiotem zůstane, a třebas to umí na nějaký čas dobře zaonačit, dlouho se mu to tajit nepodaří. Jaká je to ale podivná věc, tohle umění! Čert aby se v tom vyznal. Kdo ví, co je v tom za čáry a kouzla, že nakonec ono samo v sobě vždycky odhalí škůdce a podvodníka, a jak ho předtím vyneslo, s o to větší silou ho pak zase samo srazí zpátky. Ale ještě že tak. Tak nějak jsme uvažovali, tak nějak jsme se rozčilovali my, kdo jsme ho znali. A ovšem že ne všichni přidali se k rozhorlencům, kteří se cítili podvedení, ovšem že zůstalo až do poslední chvíle mnoho Luciánových nadšených příznivců. Každopádně to byla především obrovská zvědavost, co přitáhlo davy na poslední vystoupení umělce Luciána do nočního klubu Zelené eso. A i ten se náležitě proměnil. Zrzavec, třímaje teď v kostnatých pařátech veliký triumf, nechal svůj podnik náležitě přestavět. Ovšem, dnes už po něm není ani památky, dnes už ubohý šedý dům neprozrazuje nic ze své bývalé, chvilkové slávy, snad jen ještě na schodišti do sklepení našel by zbloudilý návštěvník vybledlý, zaprášený plakát s pompézně vyvedenou siluetou jakéhosi mladíka. Ale to bylo až potom, to až po tom neblahém večeru šílený Zrzavec celý svůj podnik podpálil a s hromovým klením a skřehotem propadl se do pekla. Tehdy stkvěl se klub novotou, všechno bylo opraveno, čerstvá fasáda, barevné neony zářily velkolepě do tmy a pyšně lákaly návštěvníky k velkolepé podívané. Dokonce svítila zase všechna písmena nápisu, protože podnik měl teď nový název: Klub Zelené eso – domovská scéna veleslavného umělce Luciána! A tak jsem sestoupal po osvětlených schodech až dolů ke vchodu, kde už se tísnily rozvášněné davy návštěvníků. Měl jsem ovšem už předem zakoupenou vstupenku, mohl jsem tedy rovnou rozechvěn a zvědav zasednout ke stolu v sešeřelém sále. I tady uvnitř mnoho se toho změnilo od doby, kdy jsem tu přihlížel nešťastnému lynčování mého mladého hrdiny, přilákán zvědavostí, zda tedy přece jenom v tom unylém chlapci vězí nějaký ten talent, a odcházeje pak v rozpacích, přesvědčený o jeho naprosté neschopnosti… nikdy by mne tehdy nenapadlo, jaká podivuhodná

124

budoucnost toho Luciána ještě čeká. Ano, byl jsem tu tehdy a zděšeně jsem přihlížel jeho nepochopitelnému křepčení a stejně nepochopitelnému vzrušení rozezleného publika, metajícího vztekle na pódium vším, co bylo po ruce, od kusů jídla až po skleněné půllitry a popelníky. Jen zázrakem tehdy mladík unikl ve zdraví. A tihle stejní pánové seděli i dnes okolo mne v potemnělém sále, pokuřovali a dychtivě očekávali vystoupení toho mladíčka, do něhož se sem tehdy chodili beznadějně zamilovávat a kterého, když už byl jejich touhu vydráždil na neúnosnou mez, jediným gestem dokázali zprovodit ze scény. Ano, tenhle vysoký elegán v bílé košili, s nehybnou tváří jakoby sešitou z jednotlivých kousků, která se nikdy neusmívala ani nešklebila, s vlasy podivuhodně vyčesanými do výšky a spletenými do jakýchsi ornamentů, jako by se mu na hlavě kroutilo klubko hadů slisované do pravidelné krychle, i tenhle pán tu tehdy seděl. Tak jako dnes pokuřoval a hbitýma očkama těkal chtivě po mužských návštěvnících. A byl tu i támhleten stařík s hůlkou a s vysokým límečkem až po uši (to aby mu zakrýval nadulý krk stižený nějakou odpornou kožní chorobou – však jsem tenkrát zahlédl, jak se stařík rozvášnil a vymrštiv se neopatrně ze své židle, choroba na jeho krku na okamžik zacivěla na nás příšernými hnisavými strupy jako stovkami vytřeštěných bulev bez zornic). A pamatoval jsem se i na tohohle mladíčka, bonvivánsky upíjejícího koňak z vysoké sklenice a pokuřujícího drahý doutník, patrně zámožného studenta; jenom tehdy se k jeho jemnému boku tisknul jiný pán. Ti všichni a ještě mnozí další tu dnes seděli a vyčkávali. Vášnivé tóny tanga nesly se už teď beznadějně zaplněným sálem, to v rohu místnosti hrál na piáno hrbatý panák ve fraku se směšnými krovkami. A když uzrál čas, hudba ztichla, světla pohasla a po chvíli napjatého ticha ozval se děsivý skřek, znásobený ještě reproduktory: „Umění… je bolest!“ To zařval Zrzavec; všichni, kdo ho znali, poznali hned jeho nepříjemný hlas. A jako by ten výkřik nebyl sám dost trapný, zavířily k tomu ještě ohlušující fanfáry. A to mělo svůj velkolepý efekt, neboť v sále to vydechlo obdivem nad tímto znepokojivým moudrem, napjetí diváků se dalo hmatat, docela jako když se zvolá v cirkuse, že přicházejí klauni. Ale nepřišli klauni. Do kuželu reflektoru, který teď osvítil temné pódium, vplížila

125

se neslyšně žalostná postava. Stanula před námi a smutnýma očima hleděla do tmy. Tohle byl Lucián! Jako by zestárnul o celé věky, tvář rozrytá nesčetnými jizvami jako vráskami byla bledá a docela průsvitná, strašný byl pohled na jeho scvrklou postavičku (stál tu před námi úplně nahý až na jakýsi váček, ve kterém skrýval pohlaví, a i ten byl sotva rozpoznatelný, takže jen potvrzoval dohady o mladíkově androgynnosti). Bílé a rozřezané paže připomínaly otlučené kouzelnické hůlky a i nožky měl tak slabé, že by ho sotva unesly, kdyby tělíčko, vyzáblé na kost, vůbec něco vážilo. Tak takový pohled byl příliš i na poslední jeho věrné obdivovatele. V sále to zašumělo rozpaky. „Voalá!“ zaskučel podruhé hlas z reproduktoru a na pódium křepce vyskočila nahá mladá dívka se stříbrným podnosem, připevněným neviditelnými provázky tak, že se zdál spočívat na jejích velikých zlatých ňadrech. Usmívala se radostně a trochu rozpačitě na diváky, a když doběhla až k Luciánovi, zhoupla se jaksi prkenně v kolenou, zamávala a zamrkala jako panenka. Její nestydatá nahota podruhé podráždila publikum. Zlatá barva přitažlivého těla jako by se přímo vysmívala zoufalé mladíkově bledosti, zdravím kypící vnady ještě zvýraznily jeho do očí bijící chorobnost. Pár hlasů odmítavě zabručelo, už teď jisto neúspěchem vystoupení, a ti, kteří mlčeli, snad naopak napjatě očekávali něco velkolepého. Dívka stanula před Luciánem a vypjatými ňadry mu nabízela podnos s rozličnými nástroji, od chirurgických skalpelů po řeznické sekáčky na prasata. Umělec lhostejně zašátral, na podnos snad ani nepohlédnuv, a uchopil první z pomůcek. Dívka zase odkřepčila. Lucián zvedl ruku a pomalu a mechanicky začal přibližovat skalpel ke svému hrdlu. A zatajil se v tu chvíli dech všem bez výjimky, i těm, kteří se přišli ten večer jenom vysmívat a zlořečit, protože mocné kouzlo tohoto známého gesta působilo dosud silně a omamně. Bezděčně jsme se všichni naklonili dopředu, jako bychom tak měli lépe vidět, a docela paralyzováni hltali jsme a snad naposledy vychutnávali ten známý pohyb. „Tak dělej,“ ozvalo se každému z nás v hlavě, „řež, Luciánku, řež! Zatni to tam, rychle, tni, tak jak to umíš jenom ty a nikdo jiný na světě, ať si kdo říká co chce, jenom ty umíš zabořit ostří do kůže tak, že se tají dech!“ Ale on v poslední chvíli zastavil svůj pohyb; několik hlasů předčasně zařičelo. Ti, kteří se tak unáhlili, byli by se rázem propadli studem, protože ihned se na ně se-

126

sypala lavina posměšných pohledů, když několik dlouhých vteřin Lucián vyčkával a všichni tak brzy vystřízlivěli ze svého vzrušení. To se proměnilo v trapnost a hořkost. No jistě, zase nás chce vodit za nos! Ale to on jen naučeně vyčkával, až hlas z reproduktoru oznámí: „Dámy a pánové… veleslavný, úžasný, velkolepý umělec Lucián!“ A potom ťal. Ťal velikou silou, ještě víc a hlouběji než kdy dříve, zabořil skalpel do svého mladého hrdla tak hluboko, až ten v něm úplně zmizel. A to proto, aby se v sobě vůbec dořezal krve, kterou už byl ze svého ubohého tělíčka nadobro vypustil. A ani tentokrát se nedořezal, jen pár takřka bezbarvých kapek docela zoufale a jakoby na povel vyrukovalo z hluboké rány. Podobaly se spíš slzám, vyronivším se z jizvy jako z rozšklebeného, pláčem vyčerpaného oka. A znovu spustila hudba, ale jaká hudba! Svižná a skotačivá kutálka, docela nevhodná v takovou chvíli, trombóny a tuby vyhrávaly tu docela zběsile, jako by to byla taneční veselice. A do toho Lucián mechanickými pohyby kreslil skalpelem po svém nahém těle obrazce. Obrazce sotva zřetelné, protože krev z žil byla už dočista vypumpovaná. Kůže pod jeho pohyby poddajně pukala a ostří po sobě zanechávalo jen rýhy. Tvář mladíkova neprozrazovala jediný záchvěv bolesti, ba jediný dojem, byla úplně nehybná, vyprahlé oči upíral bezmyšlenkovitě kamsi před sebe. Ta tam byla najednou někdejší síla jeho uměleckého projevu. A obecenstvo se začalo nudit, už příliš brzy po začátku vystoupení. Elegán v bílé košili a s vlasy vyčesanými do krychle se ke mně naklonil a utrousil vztekle: „Šarlatán!“ Nahá dívka znovu přiběhla na pódium se svým podnosem, zatančila, usmála se vesele a nabídla umělci další z vražedných nástrojů. Malířským štětcem se stal nyní sekáček na maso. A to už byla jiná, to tu ještě nebylo! Seděl-li v sále docent estetiky (a to je nanejvýš pochybné), musel na okamžik zaplesat jeho jemnocit. Kutálka nepřetržitě vyhrávala své taneční šlágry, zatímco Lucián jako strojek zasekával rychlými pohyby sekáček do svého zmučeného těla, od krku až po chodidla. Ale vůbec nijak se u toho nepohyboval, stál nehybně jako socha! Kdyby snad se nějak svíjel, nějak tančil, nějak zdůraznil bolest, kterou si svým počínáním způsoboval, to by si publikum mohlo přijít na své, ale takhle… V jedinou chvíli vzedmula se v sále vlna spokojeného údivu, to když zasekl neopatrně sekáček příliš hluboko do masa a nemohl jej na první pokus vytáhnout, okamžik s ním

127

musel zápolit a dokonce i tvář se mu na zlomek vteřiny zkřivila jakousi neidentifikovatelnou emocí, vzdáleně připomínající bolest. To i několik rukou vyloudilo cosi jako potlesk. A nahá dívka vždy znovu přitančila, aby umělci nabídla další z nástrojů. Tu zas maloval po svém těle nožem, cítě nespokojenost publika projevil konečně jakýsi zájem a snad aby je trochu uspokojil, bodal do sebe s předstíranou vervou a dokonce se i začal trochu pohybovat. Tu uchopil z podnosu pilku a řezal, řezal a řezal, otočil se pro změnu zády a řezal se na zádech. Brzy už měl tělo celé zjizvené, takže nezůstalo na něm jediné místečko nedotčené, ale krev pořád nikde, krev, to nejdůležitější na celém tom divadle, nechtěla už z jeho těla ven a vytékala jen v drobných, bezbarvých kapkách, takže byl brzy celý orosený, jako by se vyválel v mokré trávě nebo jako by ho poplakal nějaký nešťastný anděl. „Šašek,“ utrousil kdosi vedle mne, snad opět elegán v bílé košili. A nebyl už jediný, kdo se nezdráhal dát najevo svou nespokojenost. Jiný divák začal posměšně krákat a aby ukázal, že na tom vlastně není vůbec nic zvláštního, uchopil jídelní nůž od pokrmu, který během toho děsivého představení spokojeně pořádal, a jal se jím teatrálně a za vydatného smíchu svých sousedů naoko bodat po tučném těle. Kutálka vyhrávala a Lucián beze změny šermoval břitvami. V sále to teď už docela nestydatě šumělo, lidé vykřikovali. Ne, tohle už nebylo žádné umění, to už byla jen křeč, to už byl jen zoufalý pokus tonoucího. Nahá dívka přibíhala znovu a znovu na pódium a Lucián, který vždy tolik toužil vyniknout, ani se už nesnažil dokázat svou výjimečnost, jen bezmyšlenkovitě a poslušně jako pejsek opakoval donekonečna to jediné, co uměl, to jediné, co vždy za umění pokládal: trpět. Trpět vytrvale a do posledního dechu. Ale to už nikoho nezajímalo. A pak, bože, jak je mi zatěžko o tom psát, ale nemám nazbyt, když už jsem se jednou rozhodl vyprávět až do konce tenhle příběh, a pak, najednou… Jakýsi muž v první řadě povstal a zvolal pisklavým hlasem tak mohutně, že překřičel kutálku i nespokojené brblání v sále: „Za tohle jsme zaplatili takové nekřesťanské vstupné? Za tohohle podvodníka, za tohohle šarlatána? Kdo se má na to pitomé pitvoření pořád koukat!“ A jako by hovořil za všechny, mohutně v tu chvíli zapůsobilo jeho zvolání. Zba-

128

bělci, kteří se posud odvážili nanejvýš na půl huby remcat, spustili pojednou jeden svorný, rozezlený chorál. Zbytek publika jen souhlasně pokyvoval. Zděšeně jsem přihlížel, jak se obecenstvo mění v jednolitý dav vzteklých psů (ano, skoro bych přísahal, že od toho okamžiku všem vyrostly z krku ohavné, prskající čubčí hlavy), a brzy už všichni řičeli jeden přes druhého, jako lavina vytryskla jejich nespokojenost a bál-li se kdo předtím sám projevit, nyní za podpory davu už nic mu nebránilo, aby nenávistně štkal a klel a šermoval rukama, každý zvlášť byl najednou odvážný nespokojenec. Psí hlavy štěkaly jedna přes druhou vřeštivým sborem. Hudbě jako by to ale vůbec nevadilo, dál vyhrávala svou veselou kutálku a dokonce ještě zrychlila a přidala na hlasitosti, trombóny a tuby docela se už vysmívaly celému tomu neblahému divadlu. To jistě Zrzavec v zákulisí pokynul, chtěje v poslední chvíli vytěžit ze situace co nejvíc, byť by to už mělo připomínat dekadenci. No ano, byl to bystrý obchodník, a takoví dobře vědí, že právě dekadence může být výnosná. A Lucián, ten dál švihal po svém zmučeném těle břitvami, až už neměl kam říznout, tak řezal do jizev, jako by se ho to vůbec netýkalo, stále jen nepřítomně zíral před sebe, zíral do věčnosti, kam se už brzy odebere, očima už tam byl a lhostejně prozkoumával krajinu svého příštího spočinutí. Jako by si ani nevšimnul, že už vysílením padá na kolena, že už se hroutí na podlahu, nahá dívka dál přibíhala na pódium, poslušná rozkazům usmívala se vesele a podávala vyčerpanému umělci další a další sekáčky, nože a sekyrky, kterými se on rychle a unaveně ubíral do smrti. On, veliký umělec Lucián, největší, jakého kdy hostil tento svět, právě proto, že pranic nechápal, co je to umění, on, který jen vždy tolik toužil vyniknout, cítě, že člověk je bytost ubohá, ubíral se do smrti. A vyprovázel ho dav čubčích hlav, syčících a prskajících ponuré rekviem. „Za tohle jsme zaplatili?“ vyl muž v první řadě. „Abychom přihlíželi křepčení tohohle neschopného zbabělce? Ano, zbabělce, zbabělce! Ať tedy ukáže, co je v něm, ať tedy dotáhne to svoje umění do konce! Jenom z nás všech dělá blbce! Udělal by líp, tenhle hejsek, co si hraje na umělce, kdyby si potichu a bez povyku vykrvácel doma v koupelně! A za takovou ubohou podívanou by nemuseli platit nekřesťanský peníz slušní občané!“ A ten muž, vřeštící rozsudek nad umělcem Luciánem, mával nad sebou aktovkou. Ve světle reflektoru, který jej nyní označil za hlavního aktéra příběhu, leskla se

129

jeho nažloutlá lysina. Kdyby mohl ještě Lucián, ubírající se bez bolesti do smrti, kdyby mohl vnímat jeho pištění, poznal by hned ten známý hlas. Už ne jedna, ale dvě nahé, krásné zlaté dívky přiběhly s nosítky na pódium, jako by to měly všechno předem naučené, vesele se usmívaly na rozezlené publikum a nedělalo jim potíže naložit a odnést lehoučké tělo mrtvého umělce Luciána. „Poražená odchází!“ zaznělo odkudsi místo potlesku.

Dopsáno v červnu 2005

130