Milan Urza. Marsyovy oči

Milan Urza

Marsyovy oči

1 Že v noci zemřela ta žena, dozvěděl se za tří dost nemístných okolností. Zaprvé to ráno ještě nestihl posnídat. Zadruhé jej telefon, ze kterého mu čísi hlas přednesl ten neočekávaný a nepříjemný nekrolog, zastihl zrovna při ranním vyměšování. Zatřetí právě dočetl v oblíbeném deníku Novinky z vesmíru velmi podivuhodný a znepokojivý článek. Máme tu tedy muže, k jehož obrazu nám prozatím postačí tři nemístné okolnosti: z celého dlouhého dne miluje nadevše snídani, a když je nucen si ji odepřít, automaticky ho až do večera už nemůže potkat nic povzbudivého. Ten muž taky miluje ranní cigaretu, v té mu ovšem nezabrání nic; vykouří ji patrně proto, aby pak mohl strávit nějaký čas se svým tělem, od pasu dolů jakoby shrnutým a vypouštějícím do hlubin mazlavé kousky sama sebe: tomu se říká vyprázdnit se a pro typ lidí, k jakému má tu čest patřit i náš muž, je to vlastně určitý druh modlitby. Modlitby dolů, do hlubin. A pak toho muže vzrušují znepokojivé články, takové malé výstření všednosti, které by snad měly moc zpřevracet celý jeho den naruby, kdyby jim uměl uvěřit. Hvězdy se rodí a umírají, když umírají, vyvrhují do vesmíru prvky, z nichž se skládá vše v kosmu, včetně nás samých. Jsme doslova zrozeni z hvězdného prachu. Jen díky hvězdám je tu dost uhlíku, aby z nich mohly vzniknout naše nehty na nohou, ušní lalůčky a podobně. Vysune tedy chodidla z papučí, zadívá se rozpačitě na své zažloutlé nehty, silné a poloprůhledné jako úlomky vaječné skořápky, skořápky vejce neznámého mořského ptáka, jaké sbíral vloni na pobřeží u města V. a které tehdy kdoví proč považoval za plné nerozluštitelných symbolů. Vida, hvězdný prach. Ta žena měla nehty na nohou jako batole, drobounké a jakoby prastaré, jako oční víčka mrkacích panen. No jistě, mnohá zákoutí jejího těla už dávno zapomněl, protože se mu časem omrzela a ztratila pro něho kouzlo, jako ztratí pro dobyvatele kouzlo deštný prales, kterým se den co den po mnoho let prosekává… její nehty ale miloval až do poslední chvíle a nikdy

1

na ně nezapomene. Její nehty: jediné, co si z ní zapamatoval. Až se za okamžik dozví od hlasu z telefonu, že ta žena zemřela, na chvíli zavře oči, zadívá se do šupinaté temnoty vlastní hlavy a představí si… … jak se ta víčka na jejích prstech jedno po druhém otevírají. Zpoza každého toho malinkého víčka se na něho rozzáří modré dětské oko, tázavé a zkoumající… ne, ne… v těch očích není nic, jsou to oči mrkací panny, chladné a rezervované. Oči mrtvé mrkací panny. Tak hvězdný prach, pomyslel si asi minutu předtím, hledě na svá chodidla, na své vlastní skořápky. A ještě ho napadlo: proto nás na ženách tolik přitahují jejich prstíky, jejich ušní lalůčky. Sajeme z nich hvězdný prach. Ale co to ostatní? Jejich lůna, řitě, ústa? Ty pak musí být z vesmírné prázdnoty, černé díry času. Popravdě ho tyhle úvahy příliš nevzrušovaly. V břiše mu kručelo touhou po vydatné snídani, už se dávno vyprázdnil a to, co pod ním plavalo v hlubině a co ještě před chvílí bylo jeho součástí, už žilo vlastním životem. Zazvonil telefon. Chvíli ho nechal kvílet, aby to vypadalo, že je zrovna zaměstnán nějakou veledůležitou činností; jedna, dvě, tři, čtyři, pět, šest. Pak neochotně luskl prstem, okachlíkovaným tichem koupelny se rozezněl dutý hlas. „Otče?“ Ten hlas nepoznával. Že patří někomu, komu on sám před lety daroval život, usoudil vlastně jenom z toho oslovení. „Ano… kdo volá?“ Ta pitomá otázka měla mít původně jakýsi skrytý smysl, který se však vytratil v momentě, kdy byla vyslovena. „Tizian.“ „Mistře! Obdivuju vaše barvy…“ slyšel sám sebe započínat nějaký humorný rozhovor, jaký by snad zapředl se svým synem někdy jindy, za jiného rozpoložení, a který by nakonec zaobalil nepříjemnou formální výměnu rodinných zdvořilostí dojmem, že si sice oba, otec a syn nemají co říct, ale že se alespoň nesnaží to zapírat. Dnes mu však už na počátku té přiblblé hry zaškrtila hrdlo závrať marnosti. „Kdo by tě tak mohl oslovit otče?“ zakončil roztřesený hlas chvíli obou-

2

stranného mlčení. „Nebo jsi za svůj život rozesel víc bytostí, které mají od boha tu milost tě tak oslovovat?“ „Nech toho. Promiň. Není mi dobře, totiž… zrovna jsem na záchodě.“ „Aha. Tak to tě omlouvá. Před chvílí jsem byl taky na záchodě a taky mi nebylo do zpěvu.“ „Vážně?“ podivil se docela upřímně; popravdě tahle banální shoda ho to ráno potěšila a překvapila, udivila víc než všechny podivné úvahy, jimiž se dosud zaobíral, aby nějak překlenul čas. „To je, viď? Je to tak. Močil jsem do zašedlé porculánové mísy nemocničního hajzlíku a přemýšlel jsem o životě. Venku na dvoře právě zaparkovalo černé auto a vyšli z něj dva chlápci s černou truhlou. Velkou akorát tak dost, aby se do ní vešlo křehké ženské tělo, vysušené těžkým životem. A právě když jsem si zapínal poklopec, zmizeli mi z obzoru. Když jsem splachoval, kráčeli po nemocničních schodech a před nimi doktor rozhrnoval shluky pacientů jako těžký závěs údivu.“ „Co tím myslíš?“ Tenhle rozhovor s hlasem jediné bytosti, která má od boha tu milost nazývat ho otcem, ho začínal zkrušovat. Nemá rád přílišnou temnotu, zejména ne před snídaní. „Víš dobře, co si myslím o tvojí poezii. A tahle báseň se mi dvakrát nelíbí.“ „Nelíbí? To mě mrzí. A já ji přitom napsal zrovna pro tebe, jako dárek k tomuhle krásnému ránu. Poslechni si ještě kousek…“ „Ne, ne, přestaň. Nemám náladu. A vůbec, musím už jít, mám přednášku. O Tizianovi… o jeho pozdní tvorbě. A taky dnes zkouším.“ „Otče,“ zakončil hlas; zesílený telefonní signál zachytil pisklavý zvuk, který se mluvícímu vydral z chřípí: jako když ukápne na zem kus jahodové zavařeniny. „Ta žena umřela.“ Víc už si neřekli. Aby nemusel odpovídat, luskl znovu prstem; hlas se propadl do porculánové mísy nedokončeného, jakoby zatnutými prsty rozrytého rána. Zaklonil hlavu, opřel se týlem o splachovadlo záchodu. Pocit hrotu, jako když ti někdo zezadu přitiskne k lebce hlaveň pistole, ale nehodlá z ní vystřelit, ostatně nejspíš ani není nabytá. Pomalu, celou věčnost zavíral oči. V šupinaté temnotě vlastní hlavy se začala odehrávat ta před-

3

stava: mrkací víčka se jedno po druhém otevírají, a pod nimi ty oči, velké modré oči, zkoumavé a udivené, a přitom vlastně bez výrazu. Miloval pohled na tu ženu, jak si s nestoudnou vyzývavostí přejíždí po nehtech štětečkem, jako by si na prstech malovala maličké lidové obrázky. Už dávno to nebylo pro něho, a ona se na něj dívala a její pohled se nesnažil nic zastírat: ne, to není pro tebe. Pro tebe by moje nehty byly dobré i tak, zestárlé, unavené, s počínající žlutí na povrchu. To jiný bude obdivovat tyhle obrázky, pro jiného je maluju. Tak proto… proto sis je malovala, mrtvá ženo. Teď už to vím. Pro červy a kořínky břečťanu sis je malovala. Byly to tvé penízky pro Chárona. Jak je to ubohé, zrovna teď, právě teď, když to tak nejmíň potřebuju! To vykřikl muž. Je tohle bolest? Vztek? Pitomé, nedokončené ráno. Snídat už nebude. Už se nasytil pocitem, který mu sevřel hrdlo, nepopsatelným pocitem, který přispěchal, aby předešel údiv, úžas, žal nebo cokoliv jiného, aby jim nadlouho zatarasil cestu svou mohutnou, tichou přítomností. „Hlavně neplač, chlapče,“ zvolal muž, ačkoliv dobře věděl, že syn už ho nemůže slyšet. „Stejně byla…“ otupělýma očima zíral do hlubiny pod sebou, „stejně byla jen z hvězdného prachu…“

4

2 O tom muži už něco víme. Známe tři jeho ranní úkony, víme také, že má syna, že přednáší na univerzitě. A konečně, že mu dnes nad ránem, ještě za tmy, přibližně v té době, kdy se pravidelně probouzí hrůzou, kterou neumí pojmenovat, že mu někde daleko zemřel někdo blízký. Víme o něm, že má určité představy, určité jakoby básnické představy, tedy že má v temnotě své hlavy cosi, co by se dalo nazvat fantazií. Posléze zjistíme, že jde dokonce o fantazii rozvinutou, a až to objevíme, budeme za ni vděční; stane se totiž pro nás polehčující okolností v soudu nad bezbřehou, až pohoršující ordinérností jeho života. Zatím ho nechme tak, jak je, nechme ho kráčet s povislými rameny, skleslého a hladového. Tedy nechme kráčet jeho obrysy po chodbě univerzitní budovy. To s těmi obrysy není jen ledabylý příměr. Už svatý Diabolus kdysi napsal, že z druhého člověka nemůžeme vnímat víc než jen jeho siluetu a pak nekonečnost a věčnost života, který se ze všech stran na ni tlačí, aby do ní směl proniknout. A že tato silueta se rodí zdravá a silná, plná chuti do boje proti životu, nějaký čas dokonce ještě roste, pak se ale zastaví a už jen léta bojuje, prohýbá se a deformuje, aby nakonec svůj boj prohrála: proto že člověk umírá scvrklý a propadlý do sebe, dokonce v zemi se pak jeho silueta rozpustí úplně, a že tedy to, co my po celou svou existenci považujeme za život, příliš ryzí a čistý, příliš božský na to, abychom jej nechali vyplnit tu naši siluetu, je nakonec vlastně sama smrt. Ale to sem už asi nepatří. Nakonec je vlastně s podivem, že toho Diabola prohlásili za svatého. Obrysovost našeho muže nemá v sobě zas takovou esoteriku. Jde spíš jen o to, že prostě patří k tomu druhu lidí, kteří tu s námi pobývají na jednom světě, kteří jsou jinak třebas i zajímaví a přitažliví, ale kdybychom na ně měli přísahat, nemohli bychom najednou přísahat na víc než jen na jejich siluetu. To samo je už těžký úděl, v případě našeho muže ještě těžší, že on o tom ví, on si to uvědomuje, bojuje proti tomu. Přál by si, aby ho

5

bylo všude plno, aby místnost obydlená lidmi, kterou právě opustil, zůstala jím ještě dlouho naplněná, stejně jako svět, který jistě taky jednou opustí, aby se po jeho nenadálém odchodu řeklo: byl tu on. Zatím ale, kdybychom lidem obývajícím tu místnost prozradili naši úvahu, řekli by po jeho odchodu nanejvýš: byl tu. Byl tu veliký pan Silueta. A vidíte, možná už pro něho máme i jméno. Silueta, to se snad nehodí, ale řekněme: Obrys. Ludvík Obrys, profesor Obrys, vdovec Obrys, znalec umění, protože sám zneuznaný, sám sebou zneuznaný umělec. Věděl dobře, že nad smrtí té ženy si ještě nemůže dovolit truchlit. To jistě přijde, ale ve vhodnější chvíli, až to zkrátka uzraje, až se to zjeví, až to doroste. Věděl, že kdyby se teď snažil vybavit si její podobu, před očima by se mu zjevily zas a jen její nehty u nohou, možná ještě její ušní lalůčky. Byla by to pravda, ale nebylo by to důstojné. V mládí často myslel na smrt, jak se to stává všem přemýšlivým lidem, často si ve své blouznivé básnické mysli probouzel k životu velkolepé představy lidského zániku. A tehdy sen o smrti někoho blízkého, milované bytosti, měl příchuť obrovské romantiky. V těch snech se vzdával sama sebe, odhazoval svoje staré já spolu s hlínou na hrob svojí milenky, žal mu daroval právo nějaké věčné proměny, výstřední, bláznivé proměny, kterou celý svět musí pochopit. Žal ze smrti druhého mu v těch snech dával právo k něčemu, co by za jakýchkoli jiných okolností bylo nemyslitelné. Dnes kráčí po univerzitní chodbě a pokud by měl myslet na smrt, myslel by na nehty u nohou a ušní lalůčky. Jako by se chtěl sám před sebou ještě na poslední chvíli zachránit, utěšil se konstatováním, že ta, která dnes nad ránem zemřela, mu přece už dávno tak blízká nebyla. Tedy tak blízká, aby mu její smrt zabránila kráčet po univerzitní chodbě docela stejně jako kdy jindy, aby mu zabránila dělat pitvorné grimasy do prosklených mezipater výtahu, aby mu zabránila letitým gestem otočit klíčem v zámku svého kabinetu. Ale tahle útěcha ho jen přivedla k jiné tísnivé myšlence: blízcí lidé ve většině případů umírají až tehdy, kdy už je nemilujeme natolik, aby nám jejich smrt poskytla právo k výstřední proměně. Anebo prostě tehdy, kdy

6

už pomalu přestáváme věřit v uskutečnění svých snů. Jak si navzájem, člověk člověku, klademe pasti! S jakou ironií křížíme svoje cesty! Nebyl to tedy žal, zdaleka ani zármutek, co tížilo srdce Ludvíka Obryse, když usedal do své pracovní židle u okna univerzitního kabinetu. Nebyl to snad ani vztek, jak by se čekalo u starého cynika, jímž ovšem nebyl (tedy nebyl ani starý, ani cynik). Co zbývá? Snad jen bezradný údiv dítěte, vášnivě zamilovaného do klaunů, metajících přemety s takovou lehkostí a bezstarostností, jako by to byly nějaké nadlidské, přečisté bytosti… údiv dítěte, které se prosmýklo před začátkem představení do šatny a spatřilo své klauny ve chvíli, kdy rozmrzelí a lehce opilí nanášejí si šminky na otylé, nevýrazné tváře, sprostě u toho klejíce… Tak nějak v tu chvíli přistihl smrt; s takovou plebejskou nestoudností jemu samému přišla se smrt ukázat, jako by se mu chtěla vysmívat. Smrt, představa smrti blízkého člověka ho tedy provázela celým mládím. A tehdy, když jej přestala zaměstnávat, když se mu přestala vracet, to byl okamžik, od kterého začal odpočítávat svou vlastní. Tohle si uvědomil asi před pěti lety, když snědl kus své kůže. Totiž jednou, ještě v útlém dětství, měl strašlivý, nechutný sen. Přišel tu noc, kdy se s rodiči vrátil z pohřbu nějaké své neznámé pratety. V tom snu se procházel potemnělým městem, kde ovšem nebyly žádné domy, jenom obrovské, věčně hučící industriální organizmy krematorií. Les komínů, vyvrhujících bez přestání oblaka černého, mastného dýmu. Ve své dětské prostomyslnosti ani v tom snu ještě nechápal, z čeho pochází ten dým, jenom to jakoby tušil. Zdá se, že hledal svůj domov, proto tak bezcílně bloudil. Celý svůj život si bude pamatovat ten nepopsatelný pocit křivdy, že někdo, že oni dopustili, aby dítě vyrůstalo v takovém světě, kde smrt nestála ani za tu námahu, aby se před dětskýma očima strčila za nějaký pomalovaný paraván. A pak, na konci toho strašného snu, jako by se zem neznatelně zachvěla, jako by pocítil okamžik úmrtí, tam hluboko, pod městem, nebo snad vysoko nad městem, prostě někdo nebo spíš něco jemu velmi blízké v tu chvíli zemřelo. Určité primitivní národy se domnívaly, že duše mrtvého nebude mít pokoj, dokud nebude jeho tělo pozřeno, že člověk umírá až tehdy, kdy ho spořádají jeho bližní. Něco z té pravdy

7

tehdy přešlo i do jeho snu: zvedl se silný vítr a zahalil ho oblakem právě vyvrženého, tedy čerstvého dýmu; to přičinlivý organizmus nadlidského krematoria už stihl zpracovat to právě zemřelé. Křečovitě stiskl rty, zavřel oči a zacpal si nos, ale oblak ho halil tak dlouho, že nevydržel a musel se už nadechnout. Probudil se hrůzou. Ústa měl plná chuti toho popela, jazyk se mu lepil na patro, musel se vyzvracet. A pak dlouho pil, chlemtal tekoucí vodu až do rána, nemohl se zbavit té podivné, mastné příchuti. Byla nahořklá, ale zároveň nakyslá, a stejně tak slaná jako sladká. Celý život se mu pak ta příchuť vracela. Při různých příležitostech, nejčastěji ovšem zcela neočekávaně, ze zálohy. Tak například jednou, o mnoho let později, zrovna uprostřed milostné vášně. Při této příležitosti se musíme zmínit o dalším rysu našeho muže, abychom pokročili v malbě jeho portrétu: miloval ženské klíny. Rád se jich dotýkal jazykem. A v těch klínech, když odcházely z jeho života, zůstával pak ještě nějaký čas rozporuplný a nikoliv vzrušující pocit, že se jich dotkl jazyk siluety. Tedy právě v takových chvílích se mu docela nevhod vracela ta příchuť, vzpomínka té příchutě. Těžko říct, jestli to byla příchuť života, nebo smrti. Ale to bylo dávno, v mládí. To byl ještě zneuznaný umělec. Pak se mu to ale vrátilo náhle asi před pěti lety, tedy v době, kdy už ho s časem mládí nepojilo nic než nanejvýš onen titul zneuznaného umělce, a ještě i z toho už dávno jaksi po anglicku zmizelo slovo umělec. A úměrně tomu všemu se to také přihodilo za docela odlišných okolností. Tehdy se někde strašně opil (to dělával, když zatoužil po střízlivosti) a doma si pak z těch a těch příčin, nejspíš ale ze žalu, upiloval tupým nožíkem kus rohoviny na chodidle. Chvíli si tu hmotu prohlížel, jako by to byl právě vytvořil nějaké ohromné sochařské dílo, a nakonec ho nenapadlo nic lepšího: strčil si to do úst, znehybnělých opilostí, rozkousal to a spolkl. A ucítil tu příšernou příchuť, po letech zas ucítil tu příšernou příchuť napolo života a napolo smrti, napůl dětství a napůl lásky. A tehdy to všechno napůl pochopil a napůl přestal chápat. Tehdy začal odpočítávat svůj vlastní zánik. Kdoví, proč si na to vzpomněl zrovna teď, ve své pracovní židli, kdy si z obav před nevhodným zármutkem zakázal myslet na smrt té ženy. Ztěž-

8

ka otevřel oči; vlastně si ani nepamatoval, kdy je zavřel. Nejspíš hned po svém příchodu. Pohledem na hodinky se ujistil, že do přednášky mu zbývá ještě trocha času. Poněkud zmateně se začal přehrabovat v papírech na pracovním stole, snad hledal poznámky k přednášce o Tizianovi. S podivnou úlevou, která by za běžných okolností byla spíš pocitem marnosti, si brzy uvědomil, že ty poznámky nepotřebuje, že už ostatně ani žádné nemá, že přece tuhle látku přednáší už dvacet, spíš sto dvacet let. A v tom okamžiku vyšlo venku za oknem slunce, ta platónská konstanta světla, a jemu se zazdálo, že to na něho kdosi, snad Bůh, namířil obří reflektor, aby jej osvítil na scéně jako nejpodstatnějšího z herců té veliké dopolední tragédie. „Co tak najednou?“ pronesl nahlas v opuštěném kabinetu.

9

3 Do přednáškového sálu vstupoval profesor Obrys obvykle s posvátnou úctou; v tom smyslu byl vyznavačem starobylých tradic. Svůj proslov ke studentům pojímal spíš jako nějaké podivuhodné kázání, sám sebe pak často nazýval se směsicí pýchy a ironie „knězem umění“. Miloval neskonale svou látku, tedy renesanční a zejména benátské malířství, jeho bohem byl veliký a nepřekonatelný Tizian. Jednou se dokonce někomu přiznal, nejspíš v lehké opilosti, že prý on sám byl bezpochyby v jednom ze svých minulých životů Tizianem. Kdybychom chtěli být k našemu muži milosrdní, přijali bychom ho shovívavě v roli roztomilého, roztržitého a v jistém delikátním smyslu okouzlujícího profesora. Takovou roli si vybral a s láskou na ní pracoval už od počátku své kariéry. Nechali bychom ho vystoupit před posluchače s vlasy úžasně nedbale trčícími jako pocuchaná, pohaslá svatozář korunující nedobrovolnou akademickou tonzuru. Nechali bychom ho přecházet po místnosti v elegantním a vždy pečlivě vyhlazeném stoletém saku, abychom pak zalahodili jeho sluchu potutelným smíchem nad obrovským rozparkem na jeho zádech, který nastavil našim pohledům, opřev se na chvíli jakoby znaveně o parapet okna. Pobaveně a dojatě bychom přihlíželi, jak na začátku každé své přednášky odbíhá zpátky do kabinetu pro obrázky a poznámky, které tam ve své roztržitosti a neuvěřitelné badatelské vytíženosti vždy znovu zapomene. Jeho kapsy, nacpané k prasknutí všemožnými nepochopitelnými, surrealistickými předměty, které co chvíli jeden po druhém vytahuje a pokládá před sebe na katedru, hledaje cosi důležitého, co ovšem u sebe zrovna nemá, bychom považovali za projev úžasné, nezáměrné originality. Nad chvilkami mystického zasnění, jimiž dramatizuje svou přednášku a v nichž nám obyčejným smrtelníkům na okamžik uniká do nějakých neznámých, básnických světů, mávli bychom jen rukou a řekli polohlasem: „No jistě, to je on.“ Protože všechny tyto okouzlující výstřelky bychom mu s láskou odpustili pod mohutným, omračujícím dojmem z propracované struktury samotné

10

přednášky. Ne, nebyla by to obyčejná přednáška, bylo by to kázání. Byla by to meditace, zakončená nějakou neuchopitelnou katarzí, kterou neumíme pojmenovat, která v nás ale ještě dlouho přetrvává a pro kterou si chodíme na jeho hodiny jako pro duchovní útěchu, jako pro hostii. Posadili bychom se pak s ostatními studenty do stínu zahradní restaurace a v příjemné doznívající extázi bychom přemítali: „Co to v tom člověku vlastně je? Myslím, že má v sobě něco nadlidského, něco… nepochopitelného…“ A pak by jeden z nás pozvedl číši a hereckým hlasem by rozhřešil celou tu záhadu: „Připijme na Kněze umění!“ A možná by k večeru do naší rozjařené společnosti zavítal i sám náš kněz, přicházel by vyčerpán těžkou badatelskou prací a už zdálky by úsměvem odpovídal na naše poklony. Přistoupil by k našemu stolu a jedinou větou, určenou servírce, by nás elegantně dvojitě obmyslil: „Přineste mi prosím stojan na deštník.“ Protože nejenže stojany na deštníky už dávno neexistují, ale toho dne je navíc nebe bez mráčku a k dešti se určitě neschyluje. K tomu všemu bychom totiž museli uznat, že náš kněz zůstal přes veškerou svou akademickou důstojnost člověkem. Že v té kosmické knihovně, jakou je jeho mozek, najdeme ve stejné přihrádce encyklopedii i prvotisk bodrých lidových mouder. Že dokáže pít víno, kouřit a odklepnout sem tam i na podlahu nebo sobě do klína, vtipkovat docela obyčejně se studentkami a dokonce si i čas od času povzdechnout nad životem. A tuhle ho prý, představte si, kdosi viděl močit na pouliční lampu. Kdybychom chtěli, kdybychom uměli být milosrdní… Náš muž ale patří k těm lidem, kteří jaksi automaticky svádějí k nemilosrdnosti. Aniž by si to navíc nějak zvlášť zasloužili. Nešťastná čeleď! Ve skutečnosti když sudička u jeho kolíbky prohlásila: „Ty budeš navěky jenom obrys,“ myslela to smrtelně vážně. Ať se po celý život sebeúporněji snažil ten svůj obrys vykreslit všemožnými „roztomilými výstřednostmi“, nedalo se s tím nic dělat, barvy na obrysu ne a ne držet, ne a ne jej zakrýt, jako by to viditelné prázdno uvnitř bylo naolejované. Nakonec celá ta sebemalířská snaha dopadla katastrofálně, malůvky na manekýnu jeho osobnosti se roztékaly jako šminky na tváři uplakané zpěvačky. A bylo to

11

vidět, trčelo to do všech stran, křičelo to. Vidělo to jeho okolí a viděl to on sám. A co bylo snad nejhorší, co jej odlišovalo od mnohých jiných jemu podobných, co bylo tedy jakýmsi danajským darem od boha: On věděl moc dobře, že není sám, kdo to vidí. Nedalo se s tím nic dělat, bylo to jako nějaké směšné prokletí. Dokonce někdy, když kráčel po ulici nebo po univerzitní chodbě, ohlížel se za sebe, jestli po něm na zemi nezůstávají barevné skvrny. Ze stejných důvodů se vlastně taky děsil deště; proto snad u sebe téměř neustále nosil deštník. Pokud máme zůstat u toho lehce zavádějícího malířského přirovnání, představme si figuru z některého abstraktního nebo dadaistického obrazu. Barevné skvrny se osvobodily od postavy, rozlézají se do všech stran a jako mraky, které se právě rozestoupily, odhalují se škodolibou radostí samotný nahý obrys, stejně tak zoufalý jako prostopášný. No ano, tohle přirovnání není jen naše svévole, vždyť on sám jednou prohlásil při dlouhém a útrpném pohledu do zrcadla: „Hotový chodící dadaismus.“ Vidíme tedy našeho muže, našeho profesora Obryse, jak se zamyká ve svém kabinetu, aby se ujistil, že ho nikdo nemůže vyrušit v jeho proměně. Jak vytahuje ze šuplete kapesní zrcátko, jak si čechrá na hlavě roztržitou chocholku, jak nabírá plnými hrstmi své surrealistické hračky a cpe si je do kapes. Možná ho vidíme před nějakými dvaceti lety, jak si páře nožíkem díru na zádech saka. A vidíme ho odcházet z kabinetu a ohlížet se, jestli na svém stole pečlivě zapomněl obrázky a poznámky, pro které se pak bude muset vrátit. A nakonec přichází s posvátnou úctou do svatyně přednáškové místnosti. Tohle je místo, kterého si váží na celém světě nejvíc. Jestli se má kde snoubit nebe s peklem, pak je to právě tady. A jestli někdo miluje svoje řemeslo a celým svým hlubokým srdcem touží něco z něj předat ostatním, je to právě on. A je to zase on, kdo se dokáže tak hluboce soužit poznáním, že nejenže sám není žádný kněz umění, ale že umění samo je dokonce tím posledním, co někoho v téhle obrovské pekelné svatyni může zajímat.

12

4 Ne, opravdu není žádný kněz umění. Je jen jeho slouha, a navíc ještě ani ne slouha umění, ale pouhé vědy o umění. Jak je to jen možné, že za tolik let se ještě nedokázal smířit s tím, že jeho přednášky nejsou žádná strhující kázání, ale – když už zas musíme přirovnávat – nanejvýš litanie žebráka, postávajícího, otravujícího před vchodem do chrámu? Zdržujícího návštěvníka na cestě do chrámu, kam jemu samotnému zůstává přístup zapovězen a kde teprve se odehrává to hřmotné kázání, jehož nejenže není původcem, ale jehož pravdám ani nikdy neporozumí, protože k němu, postávajícímu venku na dešti, doléhá z něho jen nesrozumitelný, lehce děsivý šepot… To ale není náš soud. Pro nás, kteří jsme přijali své role a řád, na kterém nic nezměníme, přestože jsme jeho strůjci, je Ludvík Obrys docela solidní profesor, ani lepší ani horší než většina jiných, snad jen o něco tragičtější, ale v podstatě dobře plnící svou úlohu. Pro nás je uznávaný znalec a váha jeho vědeckého díla vyrovnává poněkud rozporuplný dojem z jeho přednášek. To jen on poznal nějaké nám skryté tajemství. Totiž jeho mysli bylo dáno pochopit to tajemství, ale dar nebyl úplný… jeho život už nebyl obdařen silou tohle tajemství žít. To je věru úděl! Ale dost už toho. Tak i dnes hovořil o své látce, nijak vášnivě, ale zase nikoliv znuděně. Slyšel sám sebe předkládat studentům jakási tisíckrát ověřená fakta, jakési zvučné pravdy. A jako by stále čekal na tu chvíli, kdy bude načase říct: A tolik k poznatkům, teď přijde podstata. Jenže kdy má přijít ta chvíle? A pokud přijde, jak ji pozná; je vůbec schopen ji poznat? Ano, uměl by jistě hovořit o té podstatě, o tom, o čemsi, co pro nás zůstává skryto za věcmi, za povrchem věcí, jako úkol, jako hra… vždyť i umění má svoje kořeny, neviditelné, ale přesto snad pochopitelné… jenže najednou, kde začít? Jak to uchopit? A nakonec, zajímalo by to tu vůbec někoho? Zajímalo by to snad někoho z té slabé polovičky posluchačů, kteří by podle všeho měli dnes sedět ve svých lavicích? Vždyť mnohým ani nestá-

13

lo za tu námahu, aby zvedli svoje samolibé řitě z vyhřátých podušek. A i těch několik, co nakonec dorazili… zajímalo by to snad tuhle slečinku, s tvářičkou počmáranou sexuálními barvami jako vrata do šapitó nějakého podřadného cirkusu? Zajímalo by to tuhle křehkou dívenku, s brýlemi trůnícími na křivém nose tak nepatřičně jako motýl, který chtěl usednout na květinu, a místo toho si ustlal na čenichu spící, předčasně zestárlé feny? A co teprve tenhle mladý pán, s břichem ještě kručícím od včerejší pitky, s dechem jistě páchnoucím cibulí, kterou si ráno v tupé kocovině nakydal na okoralý krajíc? To je mi panoptikum! A nejhorší jsou ti mladí intelektuálové ve vytahaných svetrech, co si pletou poznání s krásnou ženou, která až jim snad jednou konečně dá, bude jim pak jistě patřit bez výhrad do konce života. Ti mladí Sokratové s vymodlenými akademickými vráskami na jinošské tvářičce, mrznoucí v zimě bosí v prošoupaných sandálech, aby se o nich mohlo říct: mají důležitější starosti, tihle neobyčejní lidé. Pochopila by to snad tahle roztlemená kobylka, svíjející se po večerech v pubertálních záchvatech, opilá namol jediným douškem likéru, ta pilná jedničkářka, dodnes si nadepisující sešity názvy předmětů a jmény vyučujících? Jémine, anebo támhle, náš zrzavý básník, co s dlouhým hárem pobral všecku nonkonformnost světa! Co ze sebe po večerech v hlubokém extatickém vytržení láme duchovní verše, a pak se trápí nad marností lidského údělu tak dlouho, než ještě před půlnocí spokojeně usne! Pochopil by snad on něco z toho, ale z čeho… ano, z té podstaty, z toho, co mám právě na jazyku, právě teď, už dvacet let… pochopil by? Vždyť ani neposlouchá, je teď zaměstnaný, páře si pihovatou rukou šev své bonvivánské košile, aby to vypadalo, že se včera cestou z hospody zamotal do trní, a ze všeho nejvíc se teď zajímá jen o to, aby ho při tom někdo ze spolužáků nepřistihl. Jaká čeládka! Do jakého světa se zrovna on musel zrodit! No jistě, no ano, copak by vůbec mělo smysl sdělovat těmhle nějakou pravdu, nějakou podstatu? Ani se o to nemusí snažit. Úplně nakonec postačí, splní-li svůj úkol solidního profesora, jak se to od něj očekává. A to byla ta největší úleva. Ve jménu takových malých úlev se nesla celá kariéra našeho muže, který poznal jakési tajemství, ale byl příliš unavený, aby je dokázal jiným předat. Ve jménu takových malých úlev se nesl celý 14

jeho život. Vyhledával zhnusení, aby si mohl ulevit. Teď už se nedíval na svoje studenty, teď už to nepotřeboval. Už si je zhnusil, už se utvrdil ve svém zhnusení. To mu dodalo sil, aby bez nějakých větších pochybností dokončil svou solidní přednášku. Na chvíli se odmlčel, poodstoupil k oknu a okamžik se kochal představou, jak se snad studenti shovívavě pochichtávají roztomilému rozparku na zádech jeho saka. Pak pomalu, rozvážně nabral nový dech a pokračoval: „Zda tedy prvotní koncept celé kompozice Apollona a Marsya se zjevil v Tizianově mysli dvacátého sedmého září, nebo zda k tomu došlo již před tímto datem, to i nadále zůstává důležitou otázkou. Jak jsme již uvedli, R. U. ve své knize Vliv benátské pečínky na tlumenou barevnost velmi pozdního Tiziana se přiklání k tezi první, my však na základě dlouholetého bádání vyslovujeme její zpochybnění a předkládáme k úvaze již nastíněnou tezi číslo dvě. Ponechme zatím stranou tuto primární problematiku a otevřeme novou, neméně důležitou otázku, která z předchozího vyplývá. Totiž, lze vlastně hovořit o nějakém prvotním konceptu? A pokud ano, byl vůbec původcem tohoto konceptu Tizian?“ Jak neskonale miloval Tiziana! Jak neskonale opovrhoval kolegou R. U. a jeho knihou! Nikdo, ne nikdo nemůže mít na Tiziana větší právo než on. Vždyť kdo kdy pocítil před některým z jeho obrazů takovou hlubokou závrať? Kdo kdy nahlédl do jeho tajemství s takovou úzkostí, s takovou přivlastňující úzkostí? Kdo to kdy může pochopit? A najednou rána. A přiblblý smích. Zrzavý bonvivánský básník spadl ze židle.

15

5 A teď tu před ním sedí jedna ze studentek, ohromně se snaží udělat dojem, uhýbá očima před jeho upřeným pohledem, protože se bojí, že ten pohled znamená přísné posuzování jejího upachtěného přednesu. Majitel toho pohledu je ale dalek toho, aby ji vůbec poslouchal; ve skutečnosti kdyby studentka místo odpovědi na položenou otázku vyprávěla děj filmu, který včera večer shlédla v kině, výsledek by byl úplně stejný: „Píšu vám velmi dobře. Fakta jste se naučila skvěle, ale kde je to ostatní? Umění není, milá slečno, jenom taková nezáživná algebra.“ Napadlo ho, že by rád ochutnal její klín. Ta dívka není zrovna nijak nádherná, je trochu při těle a trpí takovým téměř neznatelným tikem: co chvíli jen tak během řeči zatne čelo a oči jakoby přitáhne k sobě, až jí při tom krátkém, ale silném pohybu o kousíček popojedou brýle. Ale právě ty brýle ho na celé té dívce přitahují ze všeho nejvíc; odráží se v nich dveře kabinetu, jako by to byla dvě malá vypouklá zrcadélka (podobná tomu na slavném Van Eyckově obrazu) a v nich dvoje malé, kulaté dveře, které hrozí co chvíli se otevřít a pustit dovnitř nějakou nečekanou, neuvěřitelně důležitou osobu; dvě osoby, které nadvakrát vstoupí do dívčiných očí. A má strašně krátkou sukýnku. Říká se tomu minisukně, ale klíny žen se úměrně téhle příjemné módě jistě nezmenšují. Nechal by ji mluvit, nepřerušoval by ji, jen by se pomalu nahnul až k ní, jako že se pro cosi velice soustředěně shýbá, a skutečně, sehnul by se až k zemi, a najednou by rukou vystřelil mezi její stehna, slyšel by její syknutí, nechala by se, docela ochotně by se nechala, a on by zespoda nahoru obkreslil její siluetu, až by se jazykem dotkl jejího ouška a zašeptal by do něj: „Nenechte se rušit, jde vám to docela dobře. Jen jsem se chtěl ujistit, jestli je váš ušní lalůček z hvězdného prachu.“ A pak by ji popadl do náruče a přehnul přes svůj pracovní stůl, a pak by křičel náhle proměněným, skoro zvířecím hlasem: „Tohle je Tizian!“ V návalu neblahých představ spatřil sám sebe v odrazu dívčiných brýlí přerovnávat jednou rukou, tou, kterou prve zajel do jejího klína, předměty

16

na stole, aby dohromady utvořily jakousi uklidňující symetrii. Proč se vlastně ráno nezeptal toho hlasu z telefonu, jakým způsobem umřela ta žena? Proč po tom nepátral aspoň později, mohl přece zavolat do nemocnice? Proč ho to vlastně vůbec ani nenapadlo? To už pro samou touhu po citlivosti zapomněl, co je to cit? Jako by někde daleko v cizím sadu spadlo ze stromu neochutnané, přezrálé jablko. Jako by v opuštěné pracovně jednou, jen jednou docela nesmyslně zazvonil nezvednutý telefon. Tak nějak se v něm ozvala její smrt. A studentka snaživě odříkává: „Stěžejní otázkou i nadále zůstává, zda vůbec lze hovořit o nějakém konceptu. A pokud ano, byl původcem tohoto konceptu sám Tizian?“ Prokristapána, copak na tomhle někomu záleží… Copak jste opravdu nikdo nepochopili nic z toho, co jsem se vám snažil celých těch dvacet let předat… Copak jste mě vůbec neslyšeli? Znovu očima zhodnotil tuto dívku. Byla stále táž, jenže prázdná slova, která teď na chvíli vnímal a která vypouštěla ze svých smyslných rtů jako pouťové balónky, dotvořila najednou její obraz… kdoví proč ho nyní představa jejího klínu nevýslovně odpuzovala. Jistě chutná po zkažených rybách! Určitě je vlhký a studený jako ústa kapra, do kterých kdysi jako kluk strčil prst a ten živočišný dotek ho tolik vyděsil, že potom dlouho dávil do větví keře, pod kterým si přál být pohřbený jeho otec. Ale ne, to ne, copak právě na tom záleží? Copak se právě on musí snižovat k takovým pošetilým myšlenkám? Tam přece ve své úvaze vůbec nemířil. Znovu a jinak. Představil si tuhle studentku, dívku jistě nikoliv hloupou, jak dlouho do noci sedí nad nějakou učenou knihou, třeba zrovna jím napsanou (a to je pravděpodobné, slyší-li teď z jejích úst stejné fráze, jaké on sám použil v odborné literatuře). No jistě, dlouho do noci pilně listuje v knize, která pro něho znamenala tolik let usilovné práce, a možná i něco z toho chápe, možná se i nad jeho úvahami zamyslí. A pak, vyčerpaná a nabytá frázemi, které jí postačí, aby zítra u něho úspěšně vykonala zkoušku, volá nějakému mladíkovi, aby ji přišel potěšit. Ten přichází, nadržený jako pes, a dívka, jako by najednou už nebylo na světě ničeho jiného než mladíkovy chlípné doteky, rozvazuje si blůzku (nosí dnes ještě dívky blůz-

17

ky?) a oddá se celá tomu funícímu zvířeti, roztahuje zpocená stehna a vzdychá, zatíná nehty do mladíkovy poďobané kůže a vzdychá, vyráží živočišné zvuky, všecka moudrost světa, všecko poznání jí je najednou ukradené jako odhozená laskominka, už je pro ni jenom ta jediná, pomíjivá chvíle osobního blaha, křiví ústa do přiblblého šklebu… ani nevnímá tu drobnou bolístku, kterou jí způsobuje odhozená kniha, kniha otevřená na stránce s reprodukcí mistrova Ukřižování, kniha pomačkaná pohyby přílivu a odlivu dvou do sebe zaklesnutých bojujících těl, kniha zmáčená jejich potem… Když ještě žila ta žena, když ještě on byl schopen touhy, nikdy nezapomněl předtím uklidit z dosahu všecky knihy. Dokonce s velikou pečlivostí pozakrýval všecky obrazy na stěnách důmyslnými plentami, které mu ona sama kdysi vyšívala, takže toho večera stěny jeho pokoje připomínaly stěny chrámu s oltáři pozavíranými na oslavu svátku hříšnosti. A dívka už před nějakou chvílí ukončila svůj upachtěný výklad. On se probudil ze svých nechutných myšlenek a uvědomil si, že se teď od něj cosi důležitého očekává. Vyžádal si tedy její zápisník a chvíli předstíral, že zvažuje svůj verdikt. Napadlo ho, zda by teď neměl pronést nějakou odlehčující poznámku, nějaký bonmot, jak by se slušelo na roztomilého profesora, který i přes svou autoritu zůstává člověkem. Nějaký vtípek, kterým vyrazí z dívčiných dosud nervozitou sevřených rtů úlevný výdech. „Co kdybych vám teď tady do té kolonky místo hodnocení napsal: Miluji vás?“ pronesl lišácky, ale už v té chvíli cítil, že to zdaleka není ono. „No,“ zrozpačitěla a její rty se ještě pevněji sevřely, „to by myslím na studijním oddělení neprošlo.“ Jaká přiblblá odpověď! Ale co vlastně čekal? Na okamžik ho zneklidnila představa, jak bude dívka o tom jeho nevhodném vtípku vykládat na chodbě svým spolužákům, dychtivým zvědět každou podrobnost z průběhu zkoušení. Patří on k těm profesorům, jejichž okouzlující bonmoty rozesmívají po večerech bujarou studentskou společnost? Anebo, bože, je právě on tím hadrovým panákem, přibíjeným studenty na kříž pohrdání? „Zapomeňte na to,“ slyšel sám sebe zachraňovat tu trapnou situaci, ačkoliv tušil, že každým dalším slovem sám sebe ještě hlouběji pohřbívá.

18

„Já to nemyslel špatně, byl to žert. Skutečně, nemyslel jsem to zle… proč se na mě takhle díváte?… Nic konkrétního… jsem tím nemyslel… víte jak to myslím?“ „Vím,“ řekla dívka a teprve teď se usmála, a byl to úsměv vítězný, tedy právě takový, jaký na jejích smyslných rtech vůbec nechtěl vyvolat. A v tom úsměvu a v té odpovědi on vytušil svou malou odpolední porážku. Teď přechází s rukama založenýma po univerzitní budově a zdá se mu, že v těch dlouhých prázdných chodbách ještě doznívá výsměch, který na jeho adresu vyrazila jakási neviditelná ústa, když byl ještě schovaný v pevnosti své pracovny. Ale není to vlastně výsměch, zvuk příliš konkrétní a něco přesného vyjadřující, takže vlastně ještě milosrdný: je to něco nepřesného a mučivě nedefinovatelného, zní to jako nějaké chrčení, jako bublání; jako kloktání krvavé vody na zubařském křesle. A zdá se mu, že to kloktání tu bude znít ještě dávno potom, co zmizí zvuk jeho vlastních kroků, že tu bude znít navěky, ne, ani ne navěky, ale vlastně jen tak dlouho, dokud se tahle budova a lidé v ní budou ještě pamatovat na jistou bytost, která se kdysi s rukama založenýma procházela po těchto chodbách. Ano, napadlo ho najednou s hrůznou průzračností, pokud po sobě lidé na tomhle světě něco zanechávají, pak jsou to především různé zvuky. Tak děvka po sobě zanechá zvuk milostného vzdychání. Tak támhleta tlustá studentka po sobě nejspíš zanechá svůj přihlouplý kdákavý smích. Tak třeba ten zrzavý básník po sobě na tom světě zanechá zvuk cigára, sklepávaného opačnou stranou o hranu hospodského stolu. A já? Ze mne tu zůstane znít kloktání. A ani tenhle zvuk ještě nebude věčný, i ten jistě jen o málo přežije dunění mých vlastních kroků. Je to už takový určitý druh lidí, jejichž existence na tomto světě zazní zvukem kloktání, a ještě ani ne dost silným, aby mohl znít navěky. Ale proč, u všech čertů, proč bych měl k tomuhle druhu patřit právě já? Možná je to úděl těch, kteří se bojí zvuku vlastní existence. Tak s takovými neblahými myšlenkami prochází se náš muž po chodbách univerzitní budovy. Je skleslý, zdá se mu, že už od samého rána se na jeho unavená bedra sesypala všecka nespravedlnost světa. A taky ho mož-

19

ná právě napadlo, jak se vlastně stalo, že zrovna on, který si vždycky tak zakládal na bezstarostnosti, je od jisté doby zasypáván morovými ranami tíživých otázek. Možná i to je úděl těch, kdo přijali svůj život jako velikou a závaznou milost… ale o tom zatím pomlčíme. Ve své náhle tak přítomné osamělosti přivítal náš profesor setkání se studentkou, jejíž klín předtím ochutnal ve své pracovně, aniž by ona o tom tušila. Tahle vzpomínka na něco, co se odehrálo jen v jeho mysli, stala se pojednou pro něho jakýmsi nesmyslným přivlastněním: vykročil k ní s takovou jistotou, jako by to přicházel ke své milence. Dívka stála sama u okna, opřená o parapet, a zdálo se, že si pro sebe něco tichounce zpívá. Zastavil se opodál a napínal uši, aby zachytil slova té zvláštní melodie… ne, nebyla to ani melodie, bylo to takové skoro neslyšné kňučení, jako když v houštině raněná srnečka prosí o milost. Dívka hleděla z okna, ale patrně vůbec nesledovala dění na ulici; kreslila prstem do okenních tabulek neviditelné klikyháky, docela jako malé děvčátko. Za jiných okolností by ho tahle dětinskost provozovaná nestydatě přímo na akademické půdě nesmírně pobouřila, jistě by to pochopil opět jako určitý způsob výsměchu. Ale v tom výjevu bylo tolik něhy… kdoví proč v něm ten zpěv probudil vzpomínku na dětství, pocit dětství, uhrančivý a neovladatelný. Jak sladko bylo mu představit si, že ta tichá ukolébavka (ano, skutečně to byla ukolébavka) zní jen pro jeho uši, pro jeho uši malého dítěte; že ta dívka zpívá jemu k usínání! Bylo to tak rychlé a tolik to připomínalo závrať, že ani neměl čas obvinit se za takové představy, a bylo to tak sladké, že by se obvinit ani nedokázal. Dívka se při zpěvu jemně chvěla, kolíbala rozmarně hlavou; její možná až příliš rozložitá záda byla v tu chvíli plná smutku. A teď i rozeznával slova té písně, líhla se jí na rtech a tála na okenních tabulkách. Vždyť to byla píseň, kterou mu zpívávala před spaním jeho vlastní matka! Jak dlouho už v sobě nepocítil dětství… v tu chvíli byl by obětoval cokoliv, jen aby mohl prodloužit ten pocit, na místě by spálil všecky svoje knihy a všecky svoje diplomy by pošlapal, na místě by rozpáral Tizianův obraz, kdyby jen ten pocit tím mohl prodloužit; proč ty nejkrásnější dojmy mají

20

v sobě vždycky šepot pomíjivosti! Ta kratičká vzpomínka na dětství, podobná záblesku, chutnala jeho duši po kyselých okurkách namáčených v medu. Pak se k němu dívka náhle otočila, jako by ho vedle sebe cítila, a pohlédla na něj bez překvapení a s takovou jistotou, jako by to celou dobu zpívala jen pro něho. Jako by si s ním hrála! Ale on nechápal smysl té hry, a pod tíhou jejího pohledu cítil, že tu před ní stojí docela nahý; rukama udělal nesmyslný a docela zoufalý pohyb, jakým si nemocný na lůžku, překvapený nenadálou návštěvou, přitáhne k bradě shrnutou peřinu. „Krásně…“ vykoktal ze sevřeného hrdla, „krásně zpíváte, máte…“ Ale dívka ho zarazila odmítavým gestem, tvář jí polila červeň studu, až jí z toho na lících vyrazily dvě karmínové skvrny, a zašeptala: „Počkej chvíli, miláčku.“ A oddálila dlaň od ucha, tu dlaň, která se předtím zdála něžně podpírat zamyšlenou hlavičku, a on si teprve teď všiml, že v té dlani svírá malý telefon! „Pane profesore,“ řekla rozpačitě, „promiňte, počkáte chviličku? Já už končím, hned se vám budu věnovat.“ Celou tu dobu s kýmsi telefonovala; telefonovala se svým milencem! Takže ten zpěv nepatřil jemu, takže to něžné dětské čárání po okenních tabulkách bylo podvědomé hlazení milencovy uhrovité tváře, takže ten jakoby spiklenecký pohled byla jen chvíle, než si její oči uvědomily, na koho to vlastně hledí! „Miláčku, já už musím končit. Neboj se, dozpívám ti to večer, chceš? Tak ahoj, miluju tě.“ Ukončila ten hovor tak hbitě, že se ani nestačil vzpamatovat ze svého překvapení, že se ani nestačil otočit na patě a utéct jako zpráskaný pes. A teď to byl vztek, teď to bylo rozhořčení, nesnesitelná nenávist zaplavila jeho srdce, jako ostatně vždy, když se probudil z omylu a poznal, že co považoval za projev přízně a čeho tedy měl být účastníkem, netýká se vlastně vůbec jeho, ale že on byl zase jenom kolemjdoucí. Proč jenom mu vlastní osud s takovou cílevědomou krutostí připravoval neustále taková zklamání, proč ho takové situace přitahovaly jako motýla světlo noční

21

svíčky! To aby se jeho srdce každou takovou příhodou ještě pevněji zatvrdilo? Jistě už zanedlouho musí přijít chvíle, kdy pohár jeho trpělivosti přeteče a on konečně vypráská poslední zbytky lidského citu z hradeb svého města. A nikdo se mu, nebohému, nebude moct divit. Teď tu stojí jako hromádka neštěstí a neodvažuje se slova. A zdá se, že dívka s krutým potěšením vychutnává jeho bezradnost; jen se vzpamatovala z úleku, a už týrá pohledem a smyslnou čárkou sevřených rtů, a je v té tyranii všecka něha jejího klisního srdce, tak jak to ženy dovedou. Tak jak to ženy dovedou, týrat vší silou své něhy, aniž by tím chtěly čeho dosáhnout, prostě jen pro své potěšení, potěšení z bezradnosti týraného muže. „Něco jste mi chtěl?“ praví hláskem tak slabým, že se její otázka podobá halucinaci. „Jste nějaký smutný…“ „Já… já vás rozhodně, ani v nejmenším nechtěl vyrušit,“ slyší sám sebe soukat slova ze sevřeného hrdla, „kvůli mně jste rozhodně nemusela zavěšovat. Já… já vám vlastně ani nic konkrétního nechtěl… jen jsem… jen jsem zaslechl váš zpěv, a tak jsem jenom chvíli poslouchal… mně se zdálo, že si zpíváte jen tak pro sebe…“ A teď tyranie v jejím pohledu pohasla, a její oči jsou náhle plné nesmírné únavy; tlustá sklíčka brýlí je dělají mnohem většími, takže připomínají veliké oči smutné klisničky. A jemu napadlo, že stejná únava se jistě zračí v jeho vlastních očích, že tedy právě únava je to, co oba dva spojuje pevným poutem v tomto světě nepřekonatelné rozdílnosti. A v tu chvíli se rozesměje podivným, trhaným smíchem, a čelo se jí opět rozvlní něžnými vráskami, až brýle na jejím nosíku poskočí. A chichotá se: „Vždyť já si zpívala pro sebe. A pro vás, vždyť já o vás věděla.“ „Ale co ten… co ten telefon? Zpívala jste přece svému… příteli?“ „Kdepak,“ prohlásí najednou už zase vážně a zvedne paži a roztáhne dlaň, aby odhalila předmět, do kterého předtím z nějakého svého rozmaru mluvila jako do telefonu. A skutečně, není to najednou telefon, ačkoliv by on ještě před chvílí mohl na to přísahat, vždyť viděl jasně tlačítka a malou obrazovku a dokonce snad i zaslechl z té věci mužský hlas! Ale je to jen takový malý pomalovaný špalíček, nějaký dívčí talisman, a kdyby tolik

22

nedůvěřoval svému jasnému a vytříbenému rozumu, mohl by přísahat i na to, že ta věc najednou docela změnila barvu. „Jste krutá,“ říká temně a vzápětí se zastydí za svá příliš důvěrná slova. „Ale ne, co to mluvíte,“ zavrtí odmítavě hlavou, „já tím nemyslela nic zlého, i když jsem o vás skutečně věděla. To je můj talisman, říkám mu… nesmějte se mi teď… říkám mu Tizian. Ano, je to můj Tiziánek a já jsem mu teď zpívala, aby měl radost. Nic víc.“ „Vy jste teda zvláštní!“ vykřikne a opět ho poděsí vlastní horlivost. „Tak Tizian, říkáte? Ukažte mi ho, toho Tiziana.“ Ale dívka ucukne a hbitě zastrčí dřívko do kapsy. Opravdu je jako malé děvčátko, a ta dětinskost v ní ho nesmírně rozčiluje; rozčiluje až k nesnesení: odzbrojuje ho. „Nezlobte se,“ špitne vzápětí, jako by se omlouvala, „já vám ho nemůžu půjčit. On je… on je hrozně křehký… a může ho uchopit jenom dítě.“ „Dítě! A copak jste vy nějaké dítě?“ „Já?“ směje se. „Jistěže jsem dítě. Proč myslíte, že bych se jinak zajímala o umění?“ „To jsou nesmysly,“ odsekne profesor Obrys nevrle, „mluvíte nesmysly. Ještě se budete muset hodně naučit, ještě musíte hodně studovat. A pak teprve poznáte, že umění je právě snaha překonat dětinskost v člověku. Že umění… je něco velikého a závažného… je to soustředěnost, vyváženost rozumu a citu… a to všechno je přece něco, čeho dítě není schopno. To je něco, čím člověk dospívá a stává se člověkem… totiž soustavná činnost zbavená pošetilosti a roztržitosti… umění přece není ledabylá hra!“ „Umění není hra?“ říká skoro neslyšně a její veliké, palčivé oči najednou pohasnou. Ale v tom posmutnění není zklamání. Je v něm naopak jistota, a je to tedy zase jen další krutý herecký kousek; profesor Obrys se nemůže zbavit nepříjemného dojmu, že ho ta dívka s nějakým skrytým záměrem vede do neznámých sítin a že cestu už má předem vytyčenou. A že se teď už jen hodlá bavit jeho klopýtáním. „Ne, není, a v tom neexistuje diskuse,“ pokouší se o rezolutnost. „Umění je systém, a tedy opak hry. A na nás… na vás je, abyste pochopila fungování toho systému, abyste se naučila pracovat se složkami, které celý ten

23

systém drží pohromadě, abyste je uměla pojmenovat, roztřídit a zařadit.“ A při těch slovech pocítil to známé neznámé mrazení vzadu za mozkem, kde se člověk nemůže rozumem podrbat. To sotva postřehnutelné mrazení, jaké cítí duše milence, který ještě po dvaceti letech ujišťuje svou milou o své nehynoucí lásce. Mrazení lži, která je pro člověka nezbytná jako voda, chce-li zůstat člověkem v tomto světě. „Pak je to jasné,“ říká dívka a její oči už se zase smějí. „Prostě jsem si spletla dveře. Tušila jsem už dávno, že sem nepatřím. Ale vy jste mi to ulehčil… teď už se nemusím trápit.“ „Ale to snad… to neříkejte! Toho jsem přece nechtěl docílit.“ „Ne, pane profesore, to není vaše vina. Já o tom přemýšlím už od první chvíle, kdy jsem vstoupila do téhle budovy. Miluju umění, neskonale ho miluju, ale asi mu nerozumím a nikdy nebudu rozumět… a tahle budova mě děsí čím dál víc… nepatřím sem… připomíná mi to tady továrnu…“ „Továrnu?“ zvolá a je na okamžik skutečně přesvědčen, že se ho ten výraz hluboce dotknul. „Továrnu? Vždyť je to… vždyť je to chrám! Chrám moudrosti…“ a opět se zděsí vlastních slov a rychle dodává: „Ne, chrám snad ne, to jsem se nechal trochu… promiňte, to jsem přehnal…“ „Možná jste to přehnal, ale přesto tomu věříte. A chrám, kam nesmějí děti, to je přece, nezlobte se… továrna!“ odbyla ho lakonicky a v té větě, v tom, jak ji pronesla, bylo něco přitažlivě palčivého. Co je to za ženu? Každou svou větou jej dokázala odmrštit, praštit s ním bolestivě o zeď, a přitom to nebylo nenávistné, ale něžné, a ona to dělala s dobrým vědomím, že po tom nárazu se on ještě rád připlazí pro novou, ještě bolestivější ránu. Děvka! Děvka nebo kouzelnice. „No dobrá, tak je to snad továrna,“ přiznává, „a potom já jsem dělníkem v té továrně. A není i to docela dost? Nemá i tohle smysl?“ „Jste dělníkem umění… hm… a máte pravdu, asi i to má smysl. Ale moje cesta to není. Děkuju vám, usnadnil jste mi to.“ „Usnadnil? Prosím vás, netahejte mě do toho, nad tímhle já si myju ruce. Je to vaše rozhodnutí a nevím, proč by zrovna na mém názoru vám mělo tolik záležet.“ „A přece záleží,“ říká dívka skoro neslyšně, zní to jako ptačí pípnutí. „A

24

záleží mi na něm víc, než si myslíte.“ Probodává ho při těch slovech docela chladnokrevně těma svýma velikýma očima, očima velikýma jako dvě hluboké studny, dvě hluboké studny pod zvětšovacími skly. Zatoužil najednou docela nesmyslně požádat ji, jestli by jí směl sundat z očí ty silné brýle; nadevšecko ho teď láká představa mžourajících, oslepených očí, očí oslepených jako po tisíciletém spánku, ze kterého by ji právě on teď probudil. Jsou její oči ve skutečnosti tak veliké, tak strašlivě hluboké? Určitě ne, jistě jsou maličké, menší než dvě myší nory. „A není tu vůbec nic, v téhle továrně,“ říká profesor Obrys hlasem tonoucího, „není tu nic, co by vás přeci jen něčím… obohacovalo?“ „Myslíte třeba… dejme tomu… vaše přednášky?“ „Zatraceně, slečno, to jste řekla vy! Ale budiž, třeba i moje přednášky. Jmenuje se přece váš talismánek… Tizian…“ „Máte pravdu, jmenuje.“ „Máte tedy ráda Tiziana? Já ho miluju… promiňte mi ta silná slova… ale to stejně víte. To jsem před vámi jistě neutajil.“ „Já Tiziana nenávidím,“ odsekne zcela nečekaně. „Nesnáším ho, a proto tak říkám i svému talismanu.“ „Proboha, vy jste divná.“ „Divná? Asi ano. Ale možná jsem spíš jenom ještě dítě.“ „No jistě, jste jenom dítě.“ A dodává ještě nějakou otázku, příliš nesmyslnou a zbytečnou, než aby nám stálo za to ji tu připomínat. Ale ona už neřekne nic. A to snad je od ní nejkrutější. Odkud se však bere ta důvěrná krutost? Ta skoro milenecká krutost? Četla snad prve jeho myšlenky, když se v představách hroužil do jejího rybího klína? A že prý už má naspěch, že prý se omlouvá za takovou upřímnost, ale to on sám začal ten podivný rozhovor. Teď se zdvořile loučí, ještě jednou děkuje za známku ze zkoušky, kterou si za svůj výkon snad ani nezasloužila… „Ostatně jsem jenom odříkala své poznámky z vašich přednášek,“ dodává. Co tím zase myslela? Proč to řekla? Je krutá, je nechutně krutá… ale

25

svým způsobem krásná. Odchází; nekráčí jako mladá žena, nepohybuje pánví, jde docela obyčejně, takovou trochu drůbeží chůzí, no ano, docela jako nějaká malá kachnička; drobné, ale silné nožky jako by jen s námahou nesly tak trošku zavalité tělíčko… jde pomalu, rukama jako by co chvíli nahmatávala nějaké neviditelné zábradlí, to bude asi těma jejíma špatnýma očima. Těma velikýma očima, co nevidí daleko, ale zato hluboko, sprostě hluboko. Kdyby nevěděl, že se mu to setkání jenom zdálo, že si je vysnil ve své samotě, procházeje chodbami s rukama založenýma, zavolal by ještě docela tiše za tím odcházejícím přízrakem: „Slečno… prosím vás… zazpívejte mi ještě jednou tu ukolébavku! A já vám dokonce dovolím, no ano, já vám dovolím, abyste mi ji zpívala do ucha!“

26

6 A už kráčí náš Ludvík Obrys, tak jak jsme si ho pěkně namalovali, tak jak jsme si ho vybarvili v příšerné omalovánce tohoto příběhu, už kráčí alejí náhrobků k veliké a ponuré obřadní síni tam nahoře na kopci. K síni, ve které teď leží ta žena na poduškách z umělého mramoru, podobna sama sobě v nejhlubším spánku, když ještě líhala po jeho boku. Jaká směšná síň mrtvých, vždyť se vlastně vůbec neliší od nějakého biografu, kde právě dávají jakýsi laciný film… A on je recenzent, kterému dali za úkol sepsat na ten film oslavný článek do časopisu, jejž nikdo neodebírá! Kráčí po boku nějakého člověka, a kdosi další přichází a oslovuje toho člověka jménem jeho vlastního syna. Jak je to jen možné, že tohle je ten stejný tvor, kterého ještě vlastně nedávno laskal ve vlasech, kterého bral do náruče a vyhazoval proti slunci… vyhazoval ho do výšky proti slunci a on se vždycky vrátil zpátky do jeho náruče, vždycky ho znovu zachytil… Kdy přesně proběhla ta chvíle, ten nepostřehnutelný okamžik, kdy to jen bylo? Ta chvilička, kdy tu bytůstku naposledy vyhodil, ale ona se už do jeho náruče nevrátila, už ji znovu nezachytil? Už mu proklouzla a zmizela, už nepotřebovala jeho náruč, protože její vlastní náruč v tom letu zmohutněla a zmužněla, takže byla najednou připravena sama zachytávat? Nevzpomíná si, neboť to byla jedna z mnoha chvil, které promeškal, které zaspal, zachumlán hluboko do hřejivých vláken vlastního života. „Podívej na tu zajímavou architekturu,“ slyší sám sebe říkat tomu tvoru, kterého kdosi další nazval jeho synem, „to přece vůbec není špatná stavba. Pozoruhodné je to stupňování prostoru, ta kumulace hmot; zdá se mi, že tím chtěl architekt vyjádřit nějaké věčné, zákonné vlnobití života. A k tomu stojí v opozici strohost obnaženého betonu, nahá prostota materiálu, jako smrt, která to vlnobití zachytává, uchopuje a zase vrací…“ „Rád bych věřil,“ říká ten tvor po dlouhé chvíli mlčení, „moc rád bych věřil, že tímhle cynismem zakrýváš pohnutí ze smrti té ženy. Jenže o tom pochybuju.“ „Máš asi trochu pravdu,“ slyší sám sebe přiznávat, „popravdě řečeno, ať

27

se snažím jak chci, připadá mi v tuhle chvíli mnohem zajímavější architektura tohohle chrámu smrti než to divadlo, co se v něm bude za okamžik odehrávat. Podívej, tomuhle nemůžeš ještě rozumět, ale už je to moc let, co mi ta žena byla tak blízká, že bych teď mohl truchlit nad její smrtí.“ „Tohle náhodou chápu, otče. Nebo spíš, tohle jsem schopen chápat. Ale co nepochopím, co nikdy ani při nejlepší vůli nepochopím, že máš už tolik ztvrdlé srdce, než aby sis dokázal vážit jejího života jako života člověka, který měl svoje dobré stránky, který dokázal hluboce milovat, i kdyby se už nakrásně to dobro nemělo týkat tebe a ta láska neměla patřit jenom tvojí velectěné bytosti. Že se tě její smrt nedotkne ani cípem té hrůzy, která doprovází odchod každé dobré lidské bytosti. Copak nemáš vzpomínky? Copak jsi pro všecko to špatné tak snadno zapomněl i na to krásné, co ti ta bytost kdy dala? A určitě dala, aspoň kdysi.“ „Tohle ti nemůžu vysvětlit. Když jsem byl mladý jako ty, taky by mi to nikdo nedokázal vysvětlit. Člověka prostě pronásleduje tragédie na každém kroku jeho života, a on se musí naučit zapomínat… neber si nijak špatně to, co ti teď řeknu, ale člověk se musí naučit takové určité delikátní umění. Umění zapamatovat si z druhých, i kdyby mu měli být jakkoliv blízcí, hlavně to zlé. Protože blízcí z tvého života odcházejí, odcházejí jako herci ze scény, docela chladnokrevně, a ty musíš jít dál svou cestou. A mě život naučil, že můžu kráčet mnohem snadněji, když si zapamatuju z ostatních jen jejich chyby… to ale teď ještě nemůžeš pochopit.“ „Možná že nemůžu, ale především ani nechci.“ Do začátku představení zbývá ještě nějaký čas, a tak se oba na chvíli zastaví ve stínu dvou smutečních tújí, aby se ponořili do dvou nesouzvučných mlčení. A Ludvík Obrys mlčí o svém synovi. Snad proto, že dnes ráno se v něm cosi zlomilo – a nebyl to zlom velkolepý, jakým se začínají neobyčejné příběhy neobyčejných lidí, byl to jen takový tichý, nepostřehnutelný pohyb, jako když plavec svým tempem rozvíří vodu v jezeře a nevědomky cosi neznámého přemístí na jeho dně – snad jen proto je nyní schopen toho zvláštního doznání. Doznání, k němuž už přes dvacet let vedlo neblahé tušení, ale snad jenom život té ženy, její bytí, její lidské skupenství zabraňovalo tomuto tušení završit se doznáním.

28

Tedy snad teprve teď, kdy ona si s sebou do hrobu vzala i poslední zbytky rodinné sounáležitosti, může on sám sobě přiznat, že jeho vlastní syn mu byl po celý život jenom přítěží. No jistě, snad ani tehdy (kdy to vlastně bylo?) po narození vlastního syna netoužil. Pamatuje se jen velice matně na jakousi unavenou jízdu tramvají, na cestu přes nemocniční trávník, na tlumené osvětlení schodiště, na tichou místnost, kde v propocené posteli leží ta žena a svírá ve své náruči ten malinký zámotek, tu schumlanou kuličku lidského papíru. Ano, pot, pach potu! Ještě dnes se mu z toho svírá chřípí, jako by to byl tehdy pro něho nejsilnější zážitek. Ta hrůzná závrať živočišnosti; copak celé umění není jen snaha překonat lidskou živočišnost, copak tedy pro něho a pro celou tuto jeho snahu není potupou a výsměchem, musí-li se na tohle dívat a být toho účastníkem, a dokonce snad ještě i původcem? Takovou hlubokou marnost tehdy pocítil, přicházeje k vyčerpané a šťastné ženě, jejíž pohled ho má vtáhnout do té hry, jejíž pohled ho usvědčuje z účastenství. Marnost a vztek, vztek nad pachem potu a snad i pachem porodní placenty, jímž tato žena znesvětila svatyni lidského zrození. To jsi moje žena? chce se mu vykřiknout. To jsi ty, která mne takhle znevažuješ, která zesměšňuješ mě a plod mého života svým zvířecím pachem? A pak už ta vzpomínka nemá pokračování, tady se zastavuje do obrazu: Zklamaný muž stojí a pokouší se usmívat, pokouší se obviňovat za svůj vztek, což ovšem ústí jen v tupý smutek; stojí a neodvažuje se přistoupit blíž do toho hájemství hlubokého štěstí, jemuž nerozumí, neodvažuje se vstoupit do těch posvátných jesliček, kde v propocené slámě leží jakási malá lidská sépie, hlavonožec, nepovedené umělecké dílo, soška odlitá do nepravého bronzu stvoření. A pak už jen zoufalé zašeptání: „To není… to není moje dítě!“ A pak už jen tlumený pláč té ženy, té samozvané Marie, a pak už jen neznatelný pohyb, jako když vítr pohne záclonou: ten zámotek žije. Copak skutečně nenajde ve svých vzpomínkách jedinou chvíli štěstí, jediný záchvěv otcovské pýchy, jediné pohnutí z pohledu na malého člověka, batolícího se do náruče svého otce? Ne, je tam jen dlouhé, mrzuté temno. Jako by teprve vlastní dítě dokázalo v něm zpřevracet všechno naruby, jako by sám sobě touto bytostí nastavil zvětšující pokřivené zrcadlo.

29

Tak dnes vidí sám sebe v pokoji svého bytu: sedí a pozoruje dítě, které ještě nechápe prostor, tápe před sebou ručkama a pláče vztekem, protože nemůže uchopit jakýsi vzdálený předmět. Šermuje dlaněmi a křičí: vždyť ten předmět je můj, vždyť je mojí součástí, vždyť já jsem svět! Neměl by ho ten pohled dojímat, neměl by teď něžnými dotyky uchlácholit zrazenou touhu svého dítěte? Ale to neudělá, protože tahle bezděčná dětská zpupnost ho uráží, znervózňuje až k šílenství. Otcovská láska by byla v tuhle chvíli jen zbabělou zástěrkou. Není přece jen obyčejný otec, je umělec, a umělec musí i v poklidném rodinném výjevu odhalit zákonitosti lidské absurdity! Copak to dítě není on sám, copak člověk se po celý život nechová stejně, copak nevztahuje svoje ruce po neuchopitelném a jeho vztek a zoufalství není o to větší, že zná pojem prostoru, že ho rozum v jeho bytí naučil oddělovat, copak on sám není jen vyspělým dítětem; jen proto vyspělým, že už pochopil neštěstí z neuchopitelnosti? Tak pro sebe každý krok, každý pohyb svého dítěte, který by ho měl dojímat, obrátil v otřesný příklad zákonitostí, jež dělají člověka nešťastnou a vlastně směšnou bytostí. Tak se pomalu naučil pohrdat svým dítětem jako budoucím obrazem sebe sama, tak se mu vskrytu vysmíval, a pokud byla z jeho strany vůbec jaká výchova, pak spočívala jen v přenášení této směšnosti na nevinnou dětskou mysl; jeho výchova byla jednou velikou škodolibostí. Škodolibostí: vidí sám sebe, jak vstává ze židle, aby předmět, po kterém dítě touží a nad jehož nedosažitelností se vzteká (je to barevné těžítko na psacím stole), přenesl před zoufalým zrakem dítěte ještě o kus dál, ale ještě než jej položí na to nejvyšší a nejnedosažitelnější místo v pokoji, předstírá, že jej přináší dítěti do chtivé ručičky. Na okamžik se chlapcovy oči rozzáří vidinou brzkého vlastnictví, ale pak jas v těch očích vystřídá zoufalství ještě hlubší a temnější než prve: tento zlom v očích dítěte odvažuje se on nazvat svým vítězstvím. Vítězstvím otce nad dítětem, a tedy sama nad sebou. Tuto chvíli krutosti odvažuje se nazvat výchovou. A tak ho teď napadá, že celý jeho vztah k synovi, i v daleko pozdějších letech, spočíval v takovém nějakém oddalování předmětů. Nebyla to nenávist, a nebyla to ani láska. Pokud si je člověk jist sám sebou a svým viděním světa, pak vychová

30

své dítě jako pochybovače, jako zpochybňovače. Takové dítě mu pak působí utrpení; utrpením je pohled na vlastní krev, která se vzbouřila, která zpochybnila tvou cestu tím, že sama zvolila cestu opačnou. Pokud člověk hledá, hledá a nenachází, ptá se a nedostává odpověď, pak se mu jeho vlastní dítě pomstí ještě krutěji. Stane se totiž jeho obrazem, a pohled na tento obraz je ještě útrpnější. Podivný, ale neotřesitelný zákon! A Ludvík Obrys se proto hrozil svého vlastního dítěte, protože tušil už od začátku nemilosrdnou platnost tohoto zákona; a od začátku také věděl, že jeho syn bude jeho obrazem. Tak se stalo, že syn jako malý potutelný mstitel postupně převzal všechny otcovy vlastnosti a dokonce všechny jeho podivné záliby. Už od útlého věku projevoval zájem o umění, kdejaký papír počmáral a z kdejakého dřívka vyřezal figurku. A nebude nám zatěžko pochopit, když jsme již nahlédli do pokrouceného nitra našeho muže, že tahle synova záliba vzbouzela v něm namísto pýchy jen rozmrzelost a dokonce vztek. Vždyť on sám už dávno tušil, že jeho vlastní umění nestojí zanic, že svým snažením jen promarnil polovinu života – byla to doba, kdy přestával věřit v sama sebe jako v umělce a pohroužil se plně do akademické činnosti, aby se umění pomstil, aby se pokusil spoutat jeho neuchopitelnost, pro kterou nebyl stvořen, důsledností, přehledností a řádem vědy. Jak potom mohl ve své zahořklosti dovolit vlastnímu synovi, aby se mu vysmál do tváře svými uměleckými úspěchy? Tak mu nezbylo než naložit se synovým uměním jako s barevným těžítkem na pracovním stole: oddalovat. Oddalovat tak dlouho, až ho odnaučí po něm toužit. A používal k tomu stejných prostředků, jakými oddálil umění od sebe sama: naučil ho umění tolik milovat, až se tato láska obrátila v zoufalství, a v synově případě to došlo ještě dál, až k nenávisti. Totiž navenek ho v jeho snažení podporoval, kupoval mu papíry a barvičky, ačkoli se neodvážil radit mu při prvních krůčcích, ani ho nedal zapsat do nějakého toho kurzu, aby se snad jeho dovednost nebezpečně nerozvinula. Chválil ho za každou čmáranici a podněcoval ho k dalším a dalším pokusům. Otcova msta byla tedy mnohem důslednější, než kdyby mu jeho zálibu rozmlouval a tak se pro budoucnost očernil v jeho očích: měla

31

spíš podobu jakési podvratné činnosti. Když totiž byl synek ještě tak malý, že nemohl svým rozumem odhalit pachatele, vkradl se otec v noci po špičkách do jeho pokojíku a zaslepen zuřivostí kazil jeho kresbičky, v nichž ke svému úžasu navíc rozpoznával velikou výtvarnou dovednost. Tak třeba synek s láskou a zanícením namaloval slona, který kupodivu slona skutečně připomínal, což se v tak útlém věku daří jen opravdu nadaným dětem. Jenže ráno, když synek dychtivě přiběhl ke své kresbičce, nenašel ji takovou, jakou ji večer ukončoval; zvíře mělo místo čtyř nohou šest, místo dvou očí sedm, z chobotu byl najednou strom a vůbec to celé ani zdaleka nepřipomínalo slona. Dítě se dalo do usedavého pláče nad marností svého snažení, protože by je samozřejmě ani nenapadlo obviňovat z toho příšerného výtvoru někoho jiného než sama sebe a svou neschopnost. A protože důvěřovalo bezmezně svému otci a on byl také jediným, kdo je dovedl pochválit a kterému proto jako jedinému mohlo svoje pokusy ukázat, přiběhlo uplakané a zoufalé do jeho pracovny a loudilo na něm rozhřešení, co že to vlastně má představovat ta kresbička. „No vidíš,“ hladil synka po hlavě a bezelstně jej chválil, „to se ti moc povedlo! Vždyť ty jsi umělec jako tatínek! Ne, ty jsi ještě větší umělec než tatínek! No to přece pozná každý, že je to kolotoč. Viď že je to kolotoč?“ „Ale to je slon,“ plakalo dítě a jeho slzičky zmáčely kresbičku. „Ne, to není slon,“ ujišťoval je a vychutnával své vítězství, „to je přece kolotoč jak vyšitý. A víš co? Já tě dneska za odměnu na takový kolotoč vezmu. Chtěl bys?“ A měl přitom tuhle svou hru až do nejkrutějších podrobností rozplánovanou. Tak když už byl synek o něco starší, takže by byl jistě poznal, že záškodníkem je jeho otec, neodvážil se už kazit mu kresbičky takhle okatě. Prostě a jednoduše mu je schovával. Ty slabší ponechal; vybral si pečlivě právě takové, na kterých si dal synek nejvíc záležet, které vypiplal poctivě do všech detailů, nad nimiž trávil celá dlouhá odpoledne. A ani tehdy dítě samozřejmě nenapadlo obviňovat z těch záhadných zmizení svého otce, ale spokojilo se po úporném hledání s tím, že je nejspíš ve své dětské roztržitosti někam zašantročilo. A když už by snad i to bylo příliš nápadné, počkal si trpělivě, až synka

32

matka odveze do školy, a pak se připlížil do jeho pokoje a převrhával na rozmalované malbičky (to už dítě i malovalo drahými barvičkami, které mu on sám velkoryse kupoval) sklenky s odloženými štětci, takže když se synek vrátil domů, aby pokračoval v rozmalovaném námětu, našel s pláčem jen rozmáčený papír. A ani tehdy ho pak otec neopomněl pochválit slovy: „Proč brečíš? Vždyť se ti to moc povedlo! Takové krásné barvy, máš pro ně cit. To není jen tak, umět poskládat barvy vedle sebe, aby to dohromady něco vyjadřovalo. Tohleto je podzim, viď? Že to jsou podzimní stromy? Jenom to máš snad trochu moc… vodové. Neměl bys ty barvy tolik ředit. Ale to je maličkost…“ A byl to zase on, kdo později přicházel do synova pokoje, který si mezitím s jinošským sebevědomím proměnil v ateliér, a vydržel dlouhé hodiny ovívat horkým vzduchem z vlasového fénu nosy a tenké údy hliněných soch, aby se pak přesušený jíl pod synovýma rukama nemilosrdně ulamoval. A možná ho u toho i napadlo, jak se mu nakonec hodí jím samým nevyužité technické znalosti uměleckého tvoření. Když potom za dveřmi naslouchal synovým zoufalým výkřikům, přicházel nepozván do jeho ateliéru, aby ho i tentokrát utěšil: „Co blázníš? Nech to tak, vždyť to je právě ono! Takhle to vypadá mnohem lépe, než kdyby to bylo dotažené do dokonalosti. V sochařství byl přece už dávno doceněn význam torza jako plnohodnotného výrazu. Vzpomeň si jenom na Rodina! Nos nebo ruce umí udělat kdekdo, ale vyjádřit podstatu lidské postavy, na to se přece musí jinak… a to se ti podle mě výborně daří!“ A nebyl to oharek synovy cigarety, který způsobil příšerný a definitivní požár ateliéru, zařízeného v dřevěném provizoriu uprostřed jedné osamělé zahrady. Ateliéru, který mu jeho vlastní otec koupil, který mu pomáhal zařídit a do kterého ochotně vlastníma rukama stěhoval synovy sochy a obrazy. I ty sochy a obrazy, které syn původně zamýšlel ponechat doma, aby měl ve svém novém hájemství víc místa pro novou tvorbu. „Jen si je tam dej taky,“ přesvědčoval ho, „dej si je tam všechny, abys tam měl pohromadě celé svoje dílo, přece to nebudeš nechávat u rodičů. Je to tvoje dílo a tvůj ateliér a já ti rád pomůžu se stěhováním.“ „Bylo to boží znamení,“ řekl mu tehdy syn po několika měsících, kdy se

33

v hrozných mukách probouzel ze svého neštěstí. „Boží znamení, kterému nemá smysl vzdorovat. Končím. Končím se vším tím blouzněním. Není to moje cesta, teď už to vím.“ A on dovršil svou prohru se synem a vítězství nad sebou samým: „Je to strašná škoda. V životě mě nic tolik nemrzelo. Měl jsi velký talent a jsem přesvědčený, že by z tebe byl výborný umělec. Třeba bych o tobě jednou ještě přednášel! Ale nemůžu tě přesvědčovat, máš pravdu, bylo to asi nějaké znamení, i když těžko říct, jestli boží. Prostě to asi není tvoje cesta, asi si někdo nebo něco nepřálo, abys v tom pokračoval. Já k tomu poznání dospěl u sebe sám, tys asi potřeboval nějaký zásah shůry. Zdá se, že umění není pro každého, jen pro ty vyvolené. A my dva jsme nebyli vyvolení.“ A teď tu stojí s tímto svým synem, a už to dávno není syn, už dávno je to prostě… druhý člověk. Napadá ho, že dítě se snad v očích rodiče zrodí v druhého člověka ve chvíli, kdy poprvé zapře společnou krev památným výkřikem: „Zabiju tě! Jednou tě zabiju!“ A třeba ten výkřik zůstane jen pomyslný, taková chvíle se nevyhne nikomu. Řekl mu někdy do očí jeho vlastní syn, že ho zabije? Zabil ho někdy aspoň pohledem? I tohle proběhlo v Ludvíkově případě docela jinak. Pro něho totiž nastala ta chvíle docela nečekaně tehdy, když mu jeho syn poprvé řekl, že ho má rád. Ano, když k němu přišel jeho dávno už dospělý syn do pracovny – bylo to po jedné vyčerpávající a patrně konečné hádce s tou ženou – posadil se do křesla a chvíli jej tiše pozoroval, s hlavou v dlaních ztrápeně vzdychajícího, a pak prohlásil docela tiše: „Mám… mám tě rád, táto.“ Ta věta ho tak ohromila, že na něho dokázal drahnou chvíli jen mlčky zírat, jako by mu byl právě oznámil něco neobyčejně zdrcujícího. A on si uvědomil, že syn, ačkoliv snad jeho cit může být pravdivý, vybral si k tomu vyznání docela chladnokrevně chvíli, kdy on mu nemůže odpovědět. Nejenže mu nemůže odpovědět stejně vřele, ale nemůže odpovědět vůbec, protože všecko by bylo lží a v jeho ústech by ta slova ztrpkla. Synova láska ho tehdy přistihla tak bezbranného, tak nepřipraveného! Synova láska byla tedy barbarsky krutá… a byla horší než vražda.

34

A možná mu syn svou láskou jen oplácel krutost, s jakou on zmařil v jeho životě všechno, co pro něho mělo nějakou cenu. Je snad dnes šťastnější, když se mu podařilo tak důmyslně zničit v synovi umělce? Když v tíživém tušení vlastní obyčejnosti zařídil synův život tak, aby z něj vyrostl člověk ještě obyčejnější? Děsí se sám sebe, když jen vzpomene na urputnost, s jakou tehdy vydržel po celé dlouhé hodiny ničit synovy výtvory v jeho ateliéru. Vidí sám sebe a bojí se té bytosti, plížící se za hluboké noci s rouškou zločinců na hlavě do synovy boudy uprostřed opuštěné zahrady, děsí se toho člověka, se smysly zastřenými škrtajícího zápalkou a prchajícího v záři plamenů. Byl to tehdy skutečně on? Ano byl, a o nic neskutečnější než ten, jímž je teď. Patrně i dnes by se zachoval stejně. Musel, on to musel udělat. Přál synovi vždycky jenom dobré, ale tohle nemohl dopustit. Nemohl dopustit, aby sám snad jednou (i když to nebylo ani zvlášť pravděpodobné) vstoupil do paměti času jen jako otec umělce… Snad tehdy ještě trochu věřil ve vlastní neobyčejné schopnosti a tím činem – vraždou syna – zajistil sobě pro budoucnost ještě nějakou šanci. Ale to už jistě není jeho vina, že syn nakonec všechno, v čem mohl dosáhnout úspěchu, vyměnil za obyčejnost… obyčejnost tak obludnou, až se jí on sám zděsil. Obyčejnost tak monstrózní, že snad už se stala zase jen výsměchem jemu samému a jeho vlastní obyčejnosti. Obyčejnost tak příšernou, až se chce člověku plakat, plakat nebo zvracet. Obyčejnost, která až připomíná mstu… podobně jako to vyznání před lety: „Mám tě rád.“ Syn váženého profesora Obryse, mimořádně vzdělaného a citlivého milovníka umění, se stal provozovatelem erotických kabinek. Tak, a je to venku. Odvážil se teď poprvé v myšlenkách vyslovit ten mrzký výraz; dosud to nedokázal, i vlastní mysl, jindy – totiž ve věcech týkajících se jeho samého – tak nespoutaná, zpěčovala se nahlas formulovat synovo povolání. Ostatně bylo by to, jako by ve svatyni přednáškové místnosti kdosi na plná ústa vyslovil: „Hovno.“ Až do této chvíle byl tedy schopen o synově povolání přemýšlet jen mlhavě, jako o něčem neslýchaně ohavném, smrdutém, trapně nevhodném. Erotická kabinka! Kolik podivných představ dokáže ten výraz vyvolat.

35

Je to nějaké magické místo, kde upracovaný muž k večeru odevzdá své tělo jakémusi důmyslnému a mimořádně přičinlivému vnitřnímu organizmu, aby si nechal připravit neznámou, nevýslovnou, dokonce nadlidskou rozkoš? Jsou tam chapadla, jsou tam jemné vibrující chloupky, jsou tam neviditelné ženské ruce, poletující jazyky, ze stropu pršící bradavky, vana napuštěná lakovanými nehtíky na způsob lázně z okvětních plátků růže, jsou tam vzdechy? Má to podobu dámské lodičky, má to podobu vnitřku ženského lůna? Je to snad jakási erotická „Kunstkammer“? „Ale ne,“ vyvrátil mu syn s unaveným úšklebkem na rtech jeho představy, když se tehdy poprvé spolu o tom bavili, „v tom skutečně nehledej žádnou poezii. Jsou to umakartové kóje pro osamělé zoufalce, je to taková malá továrna na lásku.“ Továrna… když teď na ten rozhovor vzpomíná, nemůže se nějak zbavit dojmu, že to slovo už někde slyšel, v nějaké podobné, děsuplné souvislosti, a že snad on sám byl článkem té souvislosti. Ano, kdy to jen bylo, slyšel ten výraz z neznámých úst, která mu byla nějak podivně blízká; blízká a vzdálená zároveň, tak jako ústa vlastního syna, vyslovující nyní ve vzpomínce to slovo znovu… Továrna na lásku… Byla to ta dívka! Kdoví proč zacloumal teď jeho duší zvláštní třas… „Prostě si tam sedneš,“ hovořil tehdy syn, „do té kabinky… je tam takové malé sedile…“ Sedile! Proč zase takový termín! Jako by to popisoval interiér gotické kaple. „Posadíš se a před sebou máš obrazovku, a na té běží několik kanálů, několik programů, a ty si vybereš podle svého vkusu…“ „Dost!“ zarazil ho tehdy v návalu zhnusení. „To mi stačí.“ „No a já,“ pokračoval syn a na rtech mu stále pohrával ten unavený, jakoby zlomyslný úsměšek, „no a já sedím ve vrátnici a prodávám vstupenky. A abych ušetřil, na úklid mám jen jednu brigádnici, studentku… ostatně třeba je to zrovna tvoje studentka…“ Zase ta jízlivost! „A té potom sám pomáhám.“ „Cože? Ty tam i… uklízíš?“ „No, někdo to dělat musí. Nechtěl by sis třeba někdy po práci přivydělat? Ne, teď žertuju. Není na tom vlastně nic tak strašného, člověk si zvykne. Vezmeš kbelík s vodou, hadřík, natáhneš si rukavice… je tam takové

36

malé kydátko… víš co tím myslím…“ „Proboha, mlč už!“ „Ale no tak, k čemu ten jemnocit, vašnosto. Snad se mi tady nerozpláčete. Copak tvoji umělci nechodili denně do bordelu? Copak by vzniklo tolik skvělých uměleckých děl, kdyby nebyly bordely a děvky? Kdyby nebyli majitelé těch bordelů… jako jsem já? Jsem vlastně taková moderní bordelmamá. Nebo spíš bordelpapá, che! A můžu tě ujistit, že i tvůj pan Tizian ve vší počestnosti vymetal benátské bordely.“ „Tizian…“ chtěl cosi namítnout, ale náhle mu slova sklouzla ze rtů. „No jistě, i Tizian! I Tizian se po večerech miliskoval s benátskými kurvami. I po umělcích musel někdo vynášet kydátka…“ „Jsi nechutný! Nechutný a cynický!“ „No dobrá, tak už nebudeme užívat před vaším vznešeným sluchem ten výraz, který je koneckonců jen sprostou plebejštinou. Vždyť se to dá nazvat i jinak, a ostatně mnohem přiléhavěji, třeba… křtitelnice. No ano, vždyť to vypadá jako taková malá křtitelnice, vždyť je to chrámová křtitelnice! Jenom si nejsem jistý, jestli ta voda v ní je svěcená…“ Tak takhle tedy dopadl jeho syn, takhle skončil syn profesora Obryse. Může si snad on tohle klást za vinu? „Takže od umění,“ prohlásil tehdy, „k vynášení…“ „Kydátek.“ „Ano. Z umělce vylévačem…“ „Křtitelnic.“ „Ano, to je tvoje povolání: jsi vylévač křtitelnic.“ A chtě nechtě se musel spolu se synem zasmát tomu výrazu. Zvrhlý smích na okamžik spojil dvě dávno už sobě odcizené bytosti. „A tobě,“ řekl pak, když se oba dosyta vynasmáli, „tobě to vyhovuje? Tebe tohle nějak, řekněme, naplňuje?“ „Naplňuje, to snad žertuješ. Ostatně, musí všecko v životě člověka naplňovat? Co to vlastně je, co to znamená, tohle naplnění, naplňování? A čím, vodou? Vzduchem? Nerozumím tomu.“ „Já nevím… snad… člověk má přece něco jako svoje poslání…“ „Poslání? No když myslíš… Podívej, tohle tvoje poslání, to je přece jen nějaký druh komfortu. To si snad můžeš dovolit ty… ale není to pro kaž-

37

dého. Moje poslání je mít slušnou práci, a když se mi naskytla tahle příležitost, tak jsem do toho šel.“ „Ale ne,“ snažil se namítat, ale slova mu na rtech slábla, „poslání je přeci… služba. Služba něčemu, někomu… nejde jen o vlastní bydlo…“ „A ty?“ odsekl syn. „Tvoje práce je poslání? Služba něčemu, někomu?“ Pitomá otázka, na kterou se nedá odpovědět, aniž by ti odpověď nezhořkla v ústech. „Prostě jsem to vzal a nějaké poslání mě přitom zajímalo asi jako papežova snídaně. No ale přeci jenom, když nad tím tak přemýšlím…“ a už se zase ušklíbl, „když nad tím tak uvažuju… třeba i v tom je poslání, vždyť vlastně poskytuju úlevu zoufalým osamělcům. Vždyť jim dopřávám trošku té radosti… není tohle koneckonců smysl umění?“ „Proboha! Ještě slovo… a já ti budu muset zavřít hubu!“ „Ale pane, to snad by bylo pod vaši důstojnost. Nechte mě ještě chvilinku pokračovat v mé úvaze. Tedy umění… copak se to nepodobá tvorbě? Jistě, i umění má přece kategorie podle své závažnosti. Je snad takové umění, které míří až k nějaké podstatě člověka, ale stejně tak je tu umění, kterému postačuje rozdávat radost, úlevu. Ano, úlevu. K čemu jinému slouží taková obyčejná krajinomalba? Má přece jen člověku na chvilku dopřát iluzi blaženosti v tom krutém světě. A tak snad i já jsem vlastně takový krajinář. No ano, jsem krajinář! Tak jsem se snad umění ještě tolik nevzdálil.“ „A víš čeho se nejvíc bojím?“ dodal nakonec, a teď už hovořil docela nesrozumitelně, jako by blouznil. „Bojím se, aby ve světě nebylo víc lásky. Aby se lidé nezačali víc milovat. To by byl můj konec. Kdyby mí zoufalci našli lásku, mohl bych svůj podnik zavřít.“ Teď tu stojí s tím druhým člověkem, který podle všeho býval jeho synem, ve stínu dvou smutečních tújí cítí jeho blízkost; blízkost tak neskutečnou, že kdyby se jej teď dotkl špičkou prstu, snad by nahmatal jen prázdno. To se mu ostatně stává velmi často, že lidé okolo něj mu připadají ve své bezvýraznosti jako přeludy, a tehdy touží do takových lidí vrazit, rozeběhnout se a vší silou do nich narazit, aby cítil jejich teplé maso a slyšel

38

jejich výkřiky. Z toho důvodu nejspíš také neuhýbá chodcům na chodníku, jen pro potěšení z letmé srážky; má potom alespoň chvíli jistotu, že nežije ve světě stínů. Ale proč ho sužuje tento pocit v blízkosti vlastního syna? Snad by ho teď měl povalit do hřbitovního štěrku, měl by mu zabořit hlavu do břicha a odmrštit jeho tělo do větvoví túje, snad by mu měl teď vrazit ránu pěstí do tváře… Nesnesitelná touha… „Mám tě rád, táto“ – to už je tak dávno! To ho ještě vlastní syn dokázal obdivovat. Ano, zdá se, že synova láska k němu žila, dokud ji živil obdiv. A obdiv k otci zhasl spolu se synovým dětstvím. Teprve dospělý syn jako by prohlédl, na jak vratkých základech vlastně stojí to, co jen jako dítě mohl obdivovat. Na jak vratkých základech; jako pevnost založená v bažině! A pak, od chvíle, kdy sám začal budovat takovou pevnost (od chvíle, kdy si začal uvědomovat svou dospělost), vystřídala tento obdiv nejprve prudká a vášnivá nenávist, a nakonec lhostejnost. Teprve syn – druhý člověk mohl prohlédnout, mohl odhalit ten chladnokrevný podvod. A tehdy poprvé uviděl svého otce jako siluetu; a tehdy jím začal pohrdat. Silueta… byl opravdu jen podvodník, stavěl svou pevnost z papíru? Vždyť si dal na té stavbě tak záležet, vždyť na ní dřel tak urputně, sám tahal balvany! Tak proč se od něho každý po čase odvrátí, proč od něho blízcí odcházejí a cizí se nepřibližují, vyčkávajíce jen nedůvěřivě v uctivé vzdálenosti? Skutečně ho mohou milovat jen děti? Jen děti ho mohou milovat a obdivovat… ale děti stejně tak milují i klauny v cirkuse… Ale teď už přicházejí smuteční hosté, plouží se po cestičce mezi náhrobky: támhleto je otec té ženy, stařičkýma očima těká nechápavě po svém okolí, jako by ho uprostřed noci uchvátily neviditelné ruce a vynesly na měsíc. Za ním, s tváří zahalenou, poskakuje její bláznivá sestra; jistě se jí zdá, že je na veliké pouti a že jí teď její otec u hřbitovní pumpy koupí cukrovou vatu. V uctivém závěsu sune se pan Vladimír, muž bez gest, až příliš starostlivý přítel té ženy, zvláště v letech po jejím rozvodu. Muž bez gest, a to platí doslova: Ludvík Obrys si jej často představoval při milování s tou ženou, jak bez hlesu vykonává naučené pohyby, poškubávaje hor-

39

ním rtem v jinak mrtvolně nehybné tváři. A pak ještě několik dalších, vesměs neznámých lidí, snad kolegů z práce; klábosí pisklavými hlásky a mezi řečí se dívají na hodinky. Jak je to všecko nevýslovně pitomé! Bude nakonec i jeho vlastní pohřeb tak strašlivě, bezostyšně prozaický? Od určité doby, kdy začal odpočítávat svůj vlastní zánik, zapomněl si také přivolávat obrazy vlastního skonu; romantické, úžasné představy, jimiž se kdysi často kochal, aby se utvrdil ve svém významu. Svůj odchod ze světa viděl v těch představách jako rychlý pohyb, jako zběsilý dojem pohybu. Nebyl tam čas, a nebyl tam tedy ani pláč... Byly tam rychle se pohybující postavy, byla tam veselá hudba opilé pohřební kapely, byli tam úžasní, výstřední přátelé-umělci, obstarávající jakési odlehčující, dojemné divadlo; byla tam pohřební hostina uprostřed nějaké louky, byli tam jeho studenti, halasně provolávající: „Ať žije náš Kněz! Sereme všichni na jeho úžasnou památku!“ Vlastní pohřeb byl tedy v těch představách jedním rychlým a velkolepým dovršením, dořečením všeho nevysloveného, dořečením pravdy, která byla příliš posvátná, aby mohla být vyslovena za života; a měly ty představy zvuk milostného vzdechu překrásné ženy: byly stejně slastné jako tíživé. A teď vidí přicházet skleslé postavy po štěrkové cestičce, postavy zarmoucené, ale nikoliv zasažené, vzpomínající, ale nikoliv vybavující si. Vidí přicházet plačky na klíček. Není v tom žádná rychlost, je v tom únava a otupělost, jsou tam slzy, ale nikoliv dojetí. A jsou tam náramkové hodinky, je tam dvacet tři minut do zahájení obřadu! „To je příšerný,“ slyší sám sebe šeptat jako ze dna studny, „příšerný pohřeb! To snad ani nemá smysl umírat…“ Ale syn vedle něj mlčí, očima maluje do štěrku před sebou ponuré hieroglyfy. A on nerozumí jeho tichu; v tichu jsou si oba snad ještě vzdálenější než v hovoru. Stále ta nesnesitelná touha narazit, rozeběhnout se a vrazit do toho přízraku, ucítit pod svou pěstí bušení srdce, uslyšet pod ranami sténání lidské bytosti. Vždyť je to ta stejná bytost, kterou ještě docela nedávno bral do náruče, vyhazoval ji proti slunci, a ona se mu vždycky znovu vrátila, vždycky ji znovu zachytil a ucítil její měkký život na své hrudi… Snad by to měl

40

právě teď znovu zkusit, snad by měl tu bytost uchopit do náruče a vyhodit, vyhodit vysoko, až ke slunci, a dát do toho pohybu všecku lásku; snad by se ta bytost do jeho náruče tentokrát zase vrátila, zachytil by ji v pádu a ona by se v jeho sevření proměnila v jeho vlastního syna, tak jak ho kdysi znal… Ano, to jediné teď musí udělat, aby se zachránil! To právě teď musí učinit, teď, v tuhle chvíli a nikdy jindy, dřív než bude pozdě! A nyní se to stane, nyní, pod oblohou rozžhavenou doběla, pod sluncem namířeným jako obří reflektor… se to stane. Ludvík Obrys napřahuje roztřesené paže po té neznámé bytosti, která kdysi dávno, v jiném životě vzešla z jeho vlastního těla. Bytost hledí před sebe a mlčí, nevidí tu shrbenou a toužící postavu, která se k ní zboku přikrádá. A to už se touhou zesláblé prsty dotýkají cípu synova kabátu, nesměle jako prsty zloděje, chmatajícího po svatém pokladu a k smrti se strachující, že je nějaká mocná a neznámá síla popálí. V tu chvíli bytost, vyrušená něčím strašlivým ze svého zahloubání, uskočí a tiše vykvikne strachem a hnusem. „Co… co to děláš?“ štěkne a změří si viníka nesmírně opovržlivým pohledem. „To snad ne! Copak to máme zapotřebí?“ A tak se Ludvík Obrys schoulí do sebe, jako by ho šlehl blesk, pleskne se bezděčně přes chtivé prsty, do kterých mu prve vjel ďábel lidskosti, a tiše drmolí nesrozumitelné omluvy. Syn rychlým a jakoby štítivým pohybem uhladí beztak nedotčený oblek, a teď na něho mlčky hledí, hledí na něho a těžko číst v jeho pohledu, jeho tvář je nehybná, jen ústa se mu chvějí, jako by chtěl něco zvolat. Snad čeká, že se mu dostane nějakého vysvětlení, že se otec začne ospravedlňovat, že se začne kát za svůj bláznivý kousek. Ale ten mlčí ještě urputněji a zdá se, že sám je svým činem zrovna tak překvapen; zpocené čelo má rozryté hlubokými vráskami, ztěžka oddychuje, tvář se mu pomaličku stahuje v škleb, jako by nabíral k pláči. A syn se napřímí, protahuje si záda, a v té poloze okamžik setrvá, dívá se do slunce a přemýšlí. Dívá se do slunce a přemýšlí, a pak ještě jednou šlehne po otci pohledem, jakým by asi z okna automobilu odbyl přejetého zajíce, a pak se stejně rychle otočí na patě a beze slova odchází.

41

Odchází a nechává ho tu samotného, nechává ho tu stát samotného ve stínu dvou smutečních tújí, nechává ho tu samotného jako nechtěné dítě na pískovišti.

42

7 Kolik je hodin? Proboha, kolik je hodin? Zvedá se na posteli a šátrá po nočním stolku. Venku je tma, zvuky z ulice napovídají velmi pozdní noční hodinu. Bydlí v rušné části velkoměsta, v posledním patře vysokého starého činžáku půl hodiny od centra; ulice žije tam dole, hluboko a hluboko pod okny jeho bytu (ten jako by se už nacházel v nějaké vyšší sféře, ve světě holubů a vlašťovek) svým vzdáleným, ponuře pravidelným životem. I teď tam v hlubině oddechuje, lidské a zvířecí zvuky jsou v uších ležícího jen nepřetržitým ševelem neživého proudu: bubnování hladového bezdomovce na víka popelnic, vrzání železných rolet pekárny, vřískot rvoucích se koček, skřípění brzd prvních automobilů, ospalé šustění domovníkova koštěte. V pokoji protějšího domu kdosi hraje na piano, tlumené, sotva postřehnutelné tóny hudby se nesou nočním tichem jako šplouchání ryb. Jediným ostrůvkem života, jedinou skutečností, jediným svorníkem této obrovské noční katedrály je jeho hrudník, nadouvající se těžkým dechem; jediné, na co lze v tuto pozdní hodinu přísahat, je chřípí ležícího, jeho opuchlá víčka, nepravidelný tlukot jeho srdce. Všechno ostatní je sen. Leží oblečený na své posteli, nesundal si ani boty; kdy vlastně usnul? Něco znepokojivého se mu zdálo, patrně dostal horečku, blouznil v peřinách, pod jeho tělem je horká skvrna potu. Blouznil už na pohřbu té ženy? Jasně si vybavuje jen svůj podivný rozhovor se synem, pak ještě ve vzpomínce sedí v poloprázdné místnosti a přihlíží jakémusi nesmyslnému představení; a pak už jen temno. Zřejmě se sotva doplazil do svého bytu, a hrůza si jen představit, co snad cestou prováděl, s kým a co hovořil. Teď už je mu ale lépe, jen hlava mu třeští jako střep, sedá si opatrně na okraj postele a hledá v kapsách saka krabičku cigaret. Kapsy jsou prázdné, s námahou tedy vstává a sune se k pracovnímu stolu. Celé tělo ho tolik bolí! Jako by měl doopravdy horečku. Ztěžka dopadá na židli, vyčerpáním nemůže ani dýchat. Šátrá po stole, někde tu musí najít krabičku cigaret. Ruka se probíjí palisádou knih a počmáraných zápisníků, převrhává těžít-

43

ka… vše, co jindy s takovou láskou a pečlivostí urovnává, co svými pohyby vytváří, ta stejná ruka teď blouznivě ničí a vším tím pohrdá ve své cestě za cigaretami. Malé reprodukce krásných a slavných obrazů, zápisky k nové knize, upocená moudrost, hodiny a hodiny soustředění a nějaké cílevědomé činnosti, všechno to svrhává teď jeho ruka na jednu hromadu, všechno to míchá v jeden nesmyslný a zatuchlinou zapáchající kompost. A když konečně najde svou krabičku a s úlevou si zapálí, pohlédne zkroušeně na tu spoušť a zdá se mu, jako by hleděl unavenýma očima do listů nějaké neznámé knihy, knihy sepsané kdysi dávno v jiném světě, sepsané nějakým dávno mrtvým člověkem, jehož jméno bylo už zapomenuto. Jako by luštil neznámé babylonské písmo, kterému nemůže porozumět. Za tím písmem, za tou knihou jen tuší cosi druhdy nesmírně významného, nadlidskou dřinu, velikou a úžasnou moudrost, duševní zápas, celý život a mnoho životů spálených touhou po poznání… poznání čeho? Poznání toho, co už přece dávno objevil, co už dávno pochopil, jen je právě teď příliš unavený, aby to mohl pojmenovat. Jaká strašlivá marnost! Kolik nocí proseděl za tímto stolem, kolik nocí probděl, aby mohl popsat všecky tyhle papíry a pročíst tyto knihy. A pak stačí jediná taková chvíle, jediná kratičká chvíle na sklonku jakési noci, aby to všecko zahnilo v jeho očích v jednu hnusnou a zapáchající močůvku, aby se z těch slov a znaků vytratil význam, aby to všecko jediný deštík náhodného osvícení rozmočil v papírovou tříšť. V papírovou tříšť, ze které teprve anděl vylisuje zářivý bílý arch, čekající na zápis jediného slova: Život. Ale přijde ten anděl? A kdyby přišel, odváží se on napsat to slovo? To temné slovo, ke kterému vlastně celou tu dlouhou dobu směřoval, na které se připravoval celou tou nekonečnou urputnou prací, o kterém snil a pro něž to všecko dělal, aniž by o skutečném smyslu svého snažení cokoli tušil… A teď, když v závrati poznal ten smysl, když se mu na chvíli zjevil, jak to, že celá ta cesta k němu mu splývá v jedinou zahnívající močůvku marnosti? Jak to napsal kdysi svatý Infernus… že v přání ´Chci poznat Boha´ přichází již k tobě Bůh s celým svým tajemstvím a už ti jen ukazuje cestu k pinoživému bloudění? Tak nějak. Strašná myšlenka! Měli toho Inferna upálit jako kacíře.

44

Ale dost, dost, určitě jen blouzní, to ta horečka. Hořký dým cigarety se rozlévá do celého těla a oblažuje unavené údy. Noci jsou teď žhavé, horko sálá dokořán otevřeným oknem. Zpod stolu vytáhne láhev a pije, pije až k zalknutí, jako by na dně té láhve měla čekat nějaká neznámá úleva. Ano, je to tak: náš muž také pije. Ale to jen tehdy, když nezvaný vítr nadzvedne plášť jeho důstojenství a překvapené oči na okamžik zahlédnou rozparky, nedbale zalátované klaunskými záplatami. Tehdy pije, a pije až k zalknutí, jako by na dně láhve měla čekat nějaká neznámá úleva. Bublajícím tichem vařící noci se stále nese tlumená hudba piana, ale zdá se, že to nejde z okna protějšího domu; musí to být někde dole, v některém spodním bytě, někde na úpatí té propasti porostlé mechem cizích životů kdosi hraje na piano; a když se zaposlouchá, rozezná v té hudbě Mozartovu sonátu. Mozart! Další z těch velikých, kterými do strun lidstva hrábly prsty zázraku. Další z těch několika, pro které si v temné noci jejich zrození přišel anděl, zavázal jim oči a uvedl je do velikého zámku, jejž Bůh vystavěl nad komůrkami lidských životů, aby se nadýchali rajského jedu geniality. Aby je pak uvrhl zpátky do sladkého vězení světa a nechal je vydechovat, nechal je blábolit do uší lidí nesrozumitelné úlomky nebeského jazyka. Další ze zvěstovatelů znepokojivé útěchy. Jak jen miluje Mozarta, jak miluje tuhle sonátu, i když si ani nepamatuje její číslo či jméno. Ostatně hudbě ani nerozumí, nedokáže určit, v čem přesně spočívá genialita, dokáže ji jen tušit a obdivovat. Ano, tušit; je jen jedním z těch mnoha, kteří stojí mezi hřbetem červa a podbřiškem anděla. Je jen inteligentní a vzdělaný natolik, aby mohl rozeznat genialitu, aby snad o ní mohl zasvěceně hovořit a psát, aby snad nanejvýš záblesk geniality na sklonku jakési noci vytlačil z jeho unavených očí pár hořkých slz dojetí. Je to málo? Pro toho, koho život podaroval tím danajským darem: umět hluboce cítit a ocenit krásu, cítit a ocenit plody lidské geniality, pro toho tohle bude vždycky bolestně málo. Ten se bude vždycky s hořkostí v srdci ptát: Proč jsem to nebyl já? Proč sis mě, Bože, ty krutá zrůdo, nevybral? Jistě bych to přece taky dokázal, taky bych se tak rád nadechl toho jedu!

45

Mozart. V jeho věku už ležel mrtev v chudinské jámě. A byli mnozí další, kteří už dávno touto dobou zanechali svou šlépěj hluboko v půdě lidské historie. Jediná stopa… a všecko je navždy jinak. Bylo mnoho dalších, kterým za takových nocí anděl otevřel lebku a jejich ruka, vedená neznámým hlasem, vytvořila z hlíny nicoty něco velikého, něco nepředstavitelně obrovského, co snad ani sami nemohli pochopit, co však už navždy, navždy zůstane v paměti lidstva, v lidských srdcích… něco, po čem už člověk nikdy nebude tím člověkem, jakým byl předtím, když ještě anděl poletoval nad střechami domů a hledal, do koho by vstoupil. Podle jakého tajemného klíče si, anděli, vybíráš? Jak dlouho na něho vydržel čekat, jak často ho po nocích volával, kolik takových nocí v mládí strávil tímto čekáním a tímto voláním… ale on nepřišel. Snad tomu i kdysi na chvíli uvěřil, když ještě sám tvořil, když maloval a psal verše, snad se nechal na chvíli unést tou představou, že zrovna on… že zrovna pod jeho rukama… Tolikrát zavíral oči a nechával k sobě přicházet ten podivuhodný, znepokojivý obraz, a i teď, po tolika letech, při teskných tónech milované hudby, znovu se mu vkrádá do představ… … Jakýsi člověk postává za horké letní noci u okna svého bytu. Počkejme, toho člověka známe: je to Artur Rimbaud. Podobá se zcela ostatním lidem, je velmi mladý, pod nosem mu raší jinošský vous, zvídavé oči bloudí po hvězdnaté obloze, jako by cosi, jako by kohosi vyhlížely. Na stole leží odložený cvikr, přes opěradlo židle přehozená bohémská vesta; v soukromí svého podkrovního pokoje jich nepotřebuje. Kouří a snad i popíjí, přemýšlivě se drbe pod bradou… a přece to není obyčejný člověk. Je to vyvolený, ten, o němž se právě teď kdesi rozhodlo… Je to ten, který má za okamžik změnit lidstvo. Hledí z okna na střechy domů a netuší (nebo snad tuší?), že někde nedaleko se už po těchto střechách cosi nebo kdosi plíží, po střeše domu, ve kterém bydlí, plíží se vyslanec těch, kteří právě rozhodli, neslyšně cupitá a přináší v rukách něco obrovského, něco nadlidského, přináší poselství, přináší dar. Je ticho; ticho jako každé noci touto dobou, a přece je to ticho v něčem jiné, ticho něčím obtěžkané, něčím děsivě důležitým nabyté; je to ticho před bouří. Je to ticho, po němž

46

už žádné ticho nikdy nebude takovým, jakým bývalo. A on to tuší, ano, on to skutečně tuší. Usmívá se a trochu se bojí; srdce se mu neznatelně svírá a prsty se mu klepou, jako by měl v příští chvíli poprvé oslovit milovanou dívku. A už je to tady: obloha se zatmí a vystoupí měsíc jako obří reflektor, který zasvítí do všech oken stejně, a přesto míří svými paprsky právě jen do okna, ve kterém stojí mladý básník… a pokojně spící lidé nic netuší, jen se převalí na postelích, zlověstný svit měsíce jim drápne do snů. A ticho zašumí ponuře a radostně zároveň, a kdesi z hlubin času se ozve neslyšný výbuch: to se cosi navždy láme. A ten, kdo láme, je mladý básník, v tu chvíli jediný z milionů, v tu chvíli jediný a sám v celém vesmíru: to do něho vstupuje ten, který si jej vyvolil. To přebírá veliký úkol, který mu uložilo celé lidstvo, lidstvo a jeho čas, aby už nikdy nebylo tím stejným lidstvem, aby se pohnulo dál, aby se celá ta obří masa pohnula dál a hloub, aby právě on k tomu přispěl svým velikým dílem. Bere pero do třesoucích se prstů, přistupuje k psacímu stolu a začíná psát… píše a píše a pot se mu perlí na čele… píše a píše a svět mezitím stojí a mlčí, vyděšený až k smrti tím, co se právě rodí… A z toho potu se zrodí dílo, z toho strachu a z toho úžasu procitne k životu dílo; dílo, které muselo být vykonáno a jímž byl pověřen Artur Rimbaud, jediný z milionů a jediný v celém vesmíru… Artur Rimbaud, jehož jméno nebude proto už nikdy zapomenuto… A ze strachu a z úžasu vyvstává dílo, ještě teplé a zadýchané… To venku už je dávno světlo a lidé se vrátili ke svým každodenním povinnostem, nic netušíce, a přesto už provždy jiní, změnění… Artur Rimbaud se ukládá na lože a nechává po sobě na stole spoušť počmáraných listů… upocený rukopis Opilého korábu. Tak nějak musí proběhnout ta zázračná chvíle. Po celé mládí si hýčkal svoje dlaně, protože doufal, že zrovna ony budou jednou povolány k něčemu velikému, že právě na ně brzy musí dojít řada. Že zrovna pod jeho rukama… Ale jsou to nakonec tyto ruce, které šátrají po pracovním stole a smetávají bezvýznamné zápisky, tyto ruce, které něco zcela nedůležitého hledají, jsou to tyto stárnoucí ruce, třesoucí se jako břízy ve větru pod tíhou cigarety. Jsou to tato ústa, volající kdysi anděla Mozartů a Tizianů, která

47

dnes drmolí ospalým studentům ukolébavku moudrosti, ukolébavku příliš sladkou, než aby mohla mít co společného s pravdou. Příliš dlouho čekal na své dílo, příliš dlouho, snad tím ztratil spoustu drahocenného času. Tak si nakonec ušil z marného čekání plášť svého důstojenství. A ten plášť hřeje, ten plášť chrání, v tom plášti je mu dobře, ten plášť je jako královský hermelín: nikdo ho nemůže zpochybnit. A on se už tak dobře naučil třímat v rukou insignie své moci: své tituly, svou autoritu, své jméno, a nakonec i svou laskavost. Profesor Obrys, jedním douškem zpola vyprázdniv láhev pálenky, zpocený vedrem a horečkou, přistižený svitem měsíce uprostřed jakési neznámé noci, opilý a sám sebou dojatý profesor Obrys si poprvé ve svém životě připadá jako podvodník. Jako podvodník! Jako na podvodníka na něho hleděly oči vlastního syna. Oči člověka, který se živí tou nejpodřadnější činností, hleděly na něho, na váženého profesora, jako na podvodníka. Tak na něho hleděly oči bytosti, které on daroval život, která vyšla z něj, která tedy navždy už bude jeho součástí, tak si na něho dovolily hledět tyto oči! Nevýslovný smutek zaplavil jeho nitro, bolest ho spoutala, od hlavy až po paty a ještě hloub, ke kořenům celého světa ho přibila bolest marnosti. A nyní se to stane, nyní, u okna otevřeného do žhavé, blouznivé noci… se to stane. Nepřijde to naráz a nečekaně, nýbrž ozve se to v něm, jako by ho to varovalo. Nejdříve to zaklepe, je to slušně vychované – tak přichází mrtvice nebo záchvat padoucnice – a oběť už tuší, co ji čeká. Tuší, co ji čeká, a teď může jen s výkřikem schovat tvář v dlaních, jako by ji to snad mohlo zachránit. Tak už to zase přichází; už tolik let se mu to nestalo! A teď je to zase tady, skoro už na to zapomněl… ne, nechce to, nenávidí to… ale nedá se to ovládnout, nedá se to ničím zastavit… Začíná se mu otáčet hlava. Ne točit, ale otáčet. Ve chvílích nejtěžšího smutku, jaké zažívá jen velmi zřídka, neboť hřejivá spokojenost z vlastního důstojenství ho už dávno smutku odnaučila, v takových chvílích mu tělo vypoví poslušnost a při nejlepší vůli nemůže zabránit vlastní hlavě, aby se otáčela jako kolotoč

48

kolem své osy. Začne to lehkým škubnutím, v krku to zapraská, chrupavky povolí a hlava se dá do pomalého pohybu; proti směru hodin se teď otáčí jeho hlava, jako by stála na gumovém podstavci, pomaličku se otáčí, tak jak to umí jen sovy… Skutečně, vypadá teď profesor Obrys jako veliká sedící lidská sova, jako prošedivělý puštík. A smutek vystřídá hněv. Vždyť je to tak pitomé! Jako dítě se touto svou podivuhodnou schopností rád chlubil, byla to veliká atrakce, všichni se popadali smíchy za břicho a nadšeně tleskali, něco takového! Měli ho tehdy za kouzelníka, za zázračné dítě, dokonce mu leckdo předpovídal dráhu úspěšného akrobata. Mělo to ale odevždy jeden háček: hlava se dala do pohybu až tehdy, když se dokázal náležitě rozesmutnit. Bez smutku a slz to nešlo, bez prudkých emocí se hlava nepohnula. Tak mu dospělí museli nejdříve povědět nějakou obzvlášť tesknou pohádku, a když konečně jeho skráň začaly skrápět první slzy, v krku to zapraštělo, chrupavky povolily a hlava se pomalým pohybem začala otáčet… Seděl bez hnutí, ruce složeny v klíně, jen hlava se sunula okolo své osy s lehýnkým skřípěním, jako špatně promazané kolo, jako buben loterie; jako buben loterie, ve které se losuje smutek. A všichni se chechtali, výskali, řičeli nadšením! Jednou si ho dokonce přijeli natočit i lidé od rozhlasu! Ale to nebylo ono, protože ač moderátor byl skutečně výřečným komentátorem, posluchači tomu prý stejně neuvěřili. Později už ho smutné pohádky nedojímaly, tak si jeho matka, zastávající roli impresária, musela pomáhat jinak. Posadila ho jako obvykle na židli a začala na něho křičet: „Jsi k ničemu! Nic v životě nedokážeš! Jsi nula, jsi míň než nula! Jsi lidská hnida! Jsi jenom obrys, jenom prázdná silueta, bublina!“ A jeho hlava se dala do pohybu. Dala se do pohybu, a když nadšení diváci na chvíli ztichli, pokojem se neslo téměř neznatelné vrzání, jako když se otáčí klikou od promítačky, skřípání a vzlykot nešťastné lidské sovičky, puštíka nýmanda. A pak už se to nikdy neopakovalo. Už tolik let se to neopakovalo, skoro na tuhle svou zvláštnost zapomněl. Už nikdy pak nebyl tolik smutný, aby se mu otáčela hlava. Až teď, tak najednou! To je k vzteku! Nedá se to zastavit, musí jen čekat a tiše klít, otáčející tvář se šklebí zuřivostí do prázd-

49

né místnosti. Copak jsem loutka? Copak jsem nějaké pimprle? Jsem profesor Obrys! Slyšíš? Slyšíte? Okamžitě zastavte, okamžitě mě zastavte! Jsem autor pěti významných publikací! Jsem čestný docent římské univerzity! Ale kdo ho má uslyšet? Tělo s otáčející se hlavou vstává od stolu, bezvládně jako marioneta se sune zpátky k posteli, lehá si do peřin a snaží se zastavit hlavu polštářem, ale ta je silnější než jeho vysušené paže, otáčí se i pod polštářem a dokonce se do něj zamotává jako lodní šroub. A do toho ta hudba! Sám Mozart jako by se mu vysmíval… a jako by se mu vysmíval i ten pianista, zcela jistě nějaký skvělý virtuos, snad se mu to jen zdá, ale ten neznámý svou hru ještě zesílil… opravdu, tříská teď do kláves piana ze všech sil, zní to, jako by hrál tady v tom pokoji. Jako by se octnul se svým nástrojem v profesorově bytě, hraje teď někde tady, přímo u jeho postele! A dokonce se u toho snad i směje; chechtá se a tříská do kláves jako pominutý! Je přece ještě noc, ten člověk nemá soudnost. Hlasitá hudba probudila sousedy, ze všech stran se teď ozývá bušení na zdi, zezdola kdosi klepe do stropu násadou od koštěte. A to je podivná věc: vždyť oni klepou na něho, buší do stěn jeho pokoje! Copak si myslí, že to hraje on? A jako by toho ještě nebylo dost, profesor s hrůzou shledá, že neznámý svou hru přizpůsobil rytmu otáčení jeho hlavy… To už se mu ale jistě jen zdá, to přece… Skutečně, musel teď ten virtuos začít hrát tak, aby takty Mozartovy skladby přesně odpovídaly tichému skřípění kolovrátku jeho hlavy! Jako by jeho vlastní hlava byl metronom, podle kterého teď kdosi cvičí na piano. Kdy už se to jenom zastaví… takové utrpení! Hlava se už do polštáře zamotala natolik, že se dokonce začíná dusit. Na poslední chvíli se mu podaří zesláblýma rukama polštář z hlavy odmotat. Se vzteklým výkřikem ho odhazuje na svůj pracovní stůl, až několik knih odletí a papíry se zápisky, druhdy tak významnými, vznesou se do vzduchu a snáší se na zem jako sněhové vločky. Ale tohle… tohle snad už je opravdu příliš! Dokonce i bušení rozlícených sousedů se teď přidalo k tomu rytmu! Jako by všichni začali bubno-

50

vat spolu s neznámým pianistou podle taktovky jeho otáčející se hlavy, jako by on jim teď byl dirigentem! Vstává konečně z postele a malátně se sune k oknu, aby učinil přítrž tomu nesnesitelnému třeštění. A zdá se, že hlava se pomalu zastavuje, teď už se jen líně kodrcá dokolečka, docela jako brzdící kolotoč. Ale to snad je ještě horší, protože chce-li se nahnout z okna a zakřičet na neznámého pianistu, musí to stihnout dříve, než se jeho ústa i s tváří otočí zpátky do pokoje; to pak ho není venku slyšet a musí teď k tomu otáčet i celým tělem tak, aby jeho tvář mířila stále ven z okna. Tak by si teď nějaký neočekávaný příchozí mohl pomyslet, že to pan profesor u okna tančí jakýsi podivuhodný indiánský tanec. Skutečně teď vypadá jako indián. Nebo jako černoška, vratce křepčící s košem ovoce na hlavě. „Prosím vás, nechte už toho,“ volá zlomeným hlasem a vlastně ani neví, koho oslovuje. „Přestaňte už hrát!“ Ale pianista ho v lomozu své hry nemůže uslyšet. „Přestaňte!“ zvolá tedy hlasitěji. „Okamžitě to zastavte… točí se mi z toho hlava!“ zakřičí z plných plic. Až teď hra konečně utichne. Zdá se, že pianista vstává od klavíru a přichází k oknu. Skutečně za nějakou chvíli vyhlédne zezdola hlava, v té tmě ovšem nerozeznatelná. „Co vám vadí?“ volá hlava pisklavým hláskem. „Vždyť hraju tak tiše.“ „Tiše? Hrajete jak šílenec!“ „Co jste říkal?“ ozve se po chvíli. „Teď jsem vás neslyšel.“ „Taky jste mě nemohl slyšet,“ skuhrá profesor. „Zrovna jsem měl hlavu otočenou na druhou stranu, změnila teď zase rychlost a já už jí nestačím, vždyť jsem už úplně vyčerpaný!“ „Prosím? Asi vám nerozumím… jste patrně opilý.“ „Jistěže jsem opilý! A vy už přestaňte hrát, nebo nadobro zešílím.“ „Aby vás neubylo,“ vzteká se hlava. „Já musím cvičit, zítra mám velké vystoupení. Jak někdo může nenávidět hudbu…“ „Ano, nenávidím hudbu, nenávidím!“ křičí profesor. „A nenávidím Mozarta!“ „Á, vy jste poznal, že hraju Mozarta?“ diví se hlava. „To je ale docela

51

neznámá sonáta… Vy jste ji poznal a tvrdíte mi, že nenávidíte hudbu? Tak prosím ještě vydržte, zavřete si okno, já musím opravdu ještě hodně cvičit na to zítřejší vystoupení.“ „A já zase musím spát… ne, já musím pracovat! Pracuju na nové knize, veliké knize o Tizianovi, a koneckonců ráno přednáším na univerzitě!“ Hlava chvíli mlčí, patrně ji něco zaskočilo, něčím je podivena. „Vy… vy jste profesor Obrys?“ zvolá posléze. „Ano, jsem… ale co na tom! Ať jsem kdokoliv, pro vás jsem teď jenom unavený soused, jsem člověk, člověk, který si potřebuje odpočinout. Jsem člověk, který nenávidí hudbu a nenávidí Mozarta!“ „Ale jak…“ diví se hlava, „jak můžete nenávidět hudbu, vždyť je to přece umění… Vy, profesor umění, jak můžete nenávidět hudbu?“ „Nenávidím, nenávidím, nenávidím!“ opakuje profesor jako umanuté dítě. Hlava zase zpomalila, ale točit se nepřestává. „Tomu nemůžu uvěřit, proč to říkáte? Jedině že byste byl opravdu opilý… anebo… jedině že byste nenáviděl umění…“ zazní ještě z hlubiny. A profesor Obrys, teď už opravdu rozlícený a vyčerpaný až na pokraj svých sil, chytne se křečovitě okenního parapetu, vykloní se do ulice, div že nevypadne, a zvolá zlomeným, ale hrozivě odhodlaným hlasem: „Máte pravdu! Máte pravdu!“ A pro sebe dodá plačtivě, jako by se nevýslovně styděl za své doznání, ale z nějakého důvodu (snad je tím důvodem svědomí) mu nemůže uniknout: „Skutečně nenávidím umění…“

52

8 Takové noci, noci jako z pitomého románu! Jistěže se mu to všecko jen zdálo. Byl to jeden dlouhý a příšerný sen, vyvolaný jistě pálenkou, kterou do sebe klopil už od pohřbu té ženy. Ne kvůli smutku, ani pro laciný sentiment, ale jen proto, aby přepil tu strašnou lhostejnost, která se rozprostírala v jeho srdci. Aby přepil děs z poznání, že člověk člověku může být tak úžasně lhostejný. Jen proto pil, ale vůbec mu to nepomohlo, bylo to pak všecko ještě horší a nesnesitelnější. A tak se propil až do takových ubohých snů. Copak v jeho domě kdy bydlel nějaký klavírní virtuos? Musel se opít jako pes – taková spoušť na pracovním stole! Celé ráno strávil urovnáváním rozmetaných zápisků do úhledných tématických hromádek. Pak ještě posbíral ze země svá milovaná těžítka a navrátil jim jejich důležitost v řádu pracovního stolu. A při odchodu pohlédl na zválenou postel a uložil si radostně na srdce, že nikdy už nebude na tuto postel uléhat jinak než příjemně zmožen po dni vyplněném plodnou prací. Teď sedí v univerzitní pracovně a chvatně pročítá své oblíbené Novinky z vesmíru. Brzy půjde přednášet, v nitru cítí tu známou posvátnou bázeň; je pro něho tato budova a svět, který představuje, přeci jen v jistém smyslu chrámem. Chrámem prodchnutým duchem důstojnosti, rozvážnosti, svatyní plnou chvějivého světla… světla rozumu, který zde vládne místo boha a místo neuchopitelné víry, nesmyslné touhy a blouznivosti. Chrámem rozumu, který nepřipouští pochyby, který proto vymezuje člověku jeho místo a přiděluje mu jeho úkol; a to je přeci to, co ho činí ne snad šťastným ani naplněným, ale spokojeným. Měl by ostatně člověk požadovat od života něco jiného? Vždyť by to byla zpupnost. Cítí proto konečně úlevu: tady to zná a tady znají jej, tady je jeho místo a zde je nepostradatelný. Tady vlastně nezáleží na tom, jestli je jen obrys, jak se mu snažil namluvit ďábel oné předešlé proklaté noci; i kdyby byl třebas prasetem nebo tajtrdlíkem, zde se cení pouze a jenom to, co dokáže a jak obratně to umí zúročit. A to je v jistém smyslu vlastně směšné, směšné ale úlevné: v tomto světě se teprve cítí být mezi lidmi, mezi lidmi z ma-

53

sa a kostí, protože stejnými jako je on sám, lidmi vykonávajícími své úkoly. Mezi lidmi, kterých se nemusí dotýkat, aby se o nich přesvědčil. Pročítat noviny, popíjet horkou silnou kávu, u svého pracovního stolu, pečlivě uspořádaného podle vlastního řádu… tady se konečně poznává! A čte: Vesmír vydává zvuky. Vesmír dýchá a člověk je schopen zvuk tohoto dechu svým sluchem zachytit. Principem všeho dění ve vesmíru jsou věčně se střídající periody smršťování a rozpínání – to je podstata Velkého třesku, vzniku a zániku planet a nakonec i podstata života na Zemi. Při rozpínání vesmír produkuje, vytváří prvky, tedy – vydechuje. A toto vydechování je sluchem zachytitelné jako tiché elektrické praskání, velmi podobné zvuku česaných dlouhých ženských vlasů. I při naslouchání dechu vesmíru je nezbytností tzv. absolutní ticho. Na naší planetě existuje pouze několik takových míst, například střed Jižního pólu. Tam, daleko od veškerých zvuků civilizace i přírody, když jednou ročně v určitou hodinu nastane vzácné bezvětří, může člověk s dobrým sluchem zaznamenat, jak vesmír šumí, jak dýchá. No tohle, myslí si profesor Obrys. To ještě existuje někde na zemi takové místo? Pak je to ale místo nejen absolutního ticha, ale i absolutního řádu. Mýtická Arkádie. Cíl všeho směřování, středobod rozumu, takové místo že skutečně existuje? Kdyby se tam tak dalo podívat, aspoň na chvíli, na chviličku. Není však v silách obyčejného člověka, čte dál, na takovém místě vydržet. Jde totiž o zážitek tak nesmírně intenzivní a neobvyklý, tak odporující myšlenkovému systému moderního člověka, že při tom musí nutně dojít k poškození rozumu. Zvuk vesmíru, byť téměř neslyšný, je pro lidský sluch něčím tak neskutečným, že není možné jej vydržet – podobně jako mýtický „hlas Boží“ vždy způsobil „vyvoleným“ trvalé pomatení smyslů. Aha, myslí si profesor Obrys. Takže místo absolutního řádu sice existuje, ale člověk tam stejně nemůže, protože by se pomátl. A já se už těšil, že začnu šetřit na cestu. A teď profesor Obrys, unavený z předešlé noci trýznivých pochyb a ještě unavenější z ranního zahlazování následků, teď na chvíli zakloní hlavu, zavře oči a představí si…

54

… představí si tu ženu, když ještě žila, jak s ním sedí nahá v tichém pokoji a pomalými, láskyplnými pohyby si rozčesává své dlouhé vlasy. Kdy to jen bylo, jak je to strašlivě dávno; odehrálo se to vůbec v tomhle životě? Ano, v tomhle životě, ale jen pro něho. Pro ni už to není tenhle život, pro ni už to bylo doopravdy v jiném životě, minulém životě. Ona si nahá česala vlasy v minulém životě, jehož součástí on ještě zůstává… jako zrcadlo, do kterého hleděly oči dávno mrtvých bytostí. A v celém vesmíru, v celém nekonečném vesmíru je teď on posledním svědkem té chvíle, posledním pamětníkem ženy, česající si vlasy v tiché místnosti, kdesi v minulém životě. A skutečně, zní to tichounké elektrické praskání jako dech vesmíru, a je to zvuk tak tajemný a nesnesitelně krásný, že nikdy už nenajde zpátky ztracený rozum. Někdo klepe na dveře. Profesor se zrovna chystal zapálit si cigaretu, s nevolí proto ještě odkládá krabičku a sirky a volá na neznámého, aby vstoupil. „Můžu?“ ptá se nesměle proplešatělá hlava. Je to kolega Rupfenschneider, dobromyslný doktor, poctivý a houževnatý akademik a snad jediný z celého sboru, který stojí o jeho přátelství. Avšak ke skutečnému přátelství mezi nimi vlastně nikdy nedošlo. Zůstalo jen u poněkud trapných důvěrností; profesoru Obrysovi působí jeho přítomnost určitou nesnáz, nikdy dohromady neví, jak se má k tomu lehce komickému mužíkovi stavět. Nemůže se zbavit dojmu, že doktor Rupfenschneider je vlastně krtek v lidské podobě: jako krtek vypadá, jako krtek mluví a jako krtek i žije. Má tedy cenu navazovat přátelství s krtkem? A krom toho je z jeho snahy po důvěrnosti patrno, že mu jde nakonec i o něco jiného… „Jistě, pojď dál,“ zvolá naoko vřele. „Tak jsem slyšel, Ludvíku,“ huhlá doktůrek a hraboší chůzí se sune do kabinetu, „co tě potkalo. Je mi to moc líto, přijmi moji soustrast.“ A podává pravici a profesor má pocit, když do ní vsune svou dlaň, jako by to uchopil pracku podzemního živočicha. Skutečně, i jeho prsty jsou kratičké, vlhké a nepříjemně měkké; člověk by se až ulekl. Člověk by se až ulekl, jako když nahmatá ve tmě mrtvou myš. „To nic,“ slyší se odpovídat, „ale děkuju ti, Karle. Posaď se…“

55

„Ale jen opravdu na chvíli,“ hraboš si stele místo, „budu muset za čtvrt hodinky na přednášku. Mám dnes hovořit o románské miniatuře… Svatovítská Apokalypsa, Vyšehradský kodex… to si zase dám do nosu!“ chichotá se jako myška z pohádky a kdoví proč zní tahle neškodná důvěrnost z jeho úst neobyčejně odpudivě. „To mám rád, to je přece moje kapitola. To si smlsnu,“ tře si packy o sebe, lysá hlava se mu kýve na kratičkém krku. Teď vypadá trochu i jako vánoční ozdoba, myslí si profesor Obrys. Jako ta vánoční ozdoba, co jsme mívali doma, když jsem byl malý. Co se pod ní zapálila svíčka a ona se kývala… snad to byl hastrman na vrbě… nebo stařena pletoucí šálu… už ani nevím. „Ale co na tom,“ zvážní zase doktůrek, jako by si najednou vzpomněl, že snad tu právě teď jde o něco ponurého. „Přišel jsem za tebou, Ludvíku, jen abych ti řekl,“ těká nervózně krátkozrakýma očkama, „jen abych ti řekl, že s tebou soucítím. Že mi můžeš důvěřovat, můžeš se na mě spolehnout. A kdybys snad chtěl…“ To ses naučil nazpaměť, myšáku? To sis teď natrénoval u sebe v pracovně před zrcadlem? Já vím, to se přece patří. „… kdybys třeba chtěl, můžeš mi o ní i něco povědět. Jen chci, abys věděl, Ludvíku, že jsem tady, že jsem tvůj přítel…“ „To je v pořádku, Karle,“ odsekne profesor důrazně, neskrývaje přitom jisté potěšení z krutosti, „ta žena byla stejně kurva.“ Teď, při těch zlých slovech, se hraboš na svém pelechu zapotácel. Zdá se mu, že se snad musel přeslechnout… takové slovo, takový výraz na adresu blízké osoby… přítel nebo ne, copak se to sluší? Copak je to vhodné? Jistěže to profesor Obrys řekl schválně. Taková náhlá překvapení jsou součástí jeho hry s lidmi, u nichž cítí nebezpečí, že by se k němu mohli přespříliš přiblížit. A mělo to ještě další, mnohem zábavnější účinek: hraboš teď úžasně zrozpačitěl, účel celé jeho návštěvy je najednou předem vyvrácen. Očkama těká po pracovně, vysoké čelo rozryté vráskami nejistoty, prackami hrabe v klíně, jako by převracel obilné zrno. „Ale to snad… Ludvíku, proč to říkáš? Vždyť to byla tvoje žena.“

56

Jak je dojemný, miniaturista! Člověku by až slza ukápla. „Moje žena? Budiž. Ale taky to byla žena těch dalších pánů, co se s nimi miliskovala v mojí posteli. Život je už takový, Karle. Ty to asi neznáš…“ „Neznám, Ludvíku,“ přiznává hraboš poněkud zkroušeně. „To jsem nevěděl. Totiž věděl jsem, že jste spolu už dlouho nežili, tos mi snad i někdy říkal. Ale že to byla, jak říkáš, kurva…“ A je to tady! Hrabošovi to slovo dojemně nejde přes pysky, vypustil to skoro s odporem a patrně jen proto, aby vytrval ve své nesnesitelné důvěrnosti. Jak se Ludvíkovi ten živočich najednou hnusí… „Skutečně, tohle já neznám,“ pokračuje, „já vlastně ženu nikdy ani pořádně neměl. Ale věřím, že je to plémě pekelné. Víš, Ludvíku, já mám ty svoje miniatury, a to mi k životu stačí. To je takový můj svět, ve kterém se vyznám, kde je mi dobře. A v tomhle světě neexistuje zrada. No nic, to já jen… na to bys neměl zapomínat, že jsi taky především vědec, tedy člověk a až potom vědec… ale především vědec… a že věda ti vždycky přinese útěchu, když tě život zklame… promiň, trošku jsem se do toho zamotal. Ale snad chápeš?“ Miniaturista. Uzamčený ve světě malinkých obrázků, které lze leckdy pozorovat jenom s lupou. Přemýšlel tenhle človíček někdy o vesmíru? Jako já před chvílí? Je to stejně tak směšné. Jeden se souží kvůli tomu, co je nad ním, a druhý zatím sedí nad svými miniaturami. A snad je tohle podivné setkání zas jenom zlomyslností osudu… Ve chvíli, kdy na člověka doléhá nekonečnost, život mu do cesty sešle miniaturistu. A snad to tak i má být, snad by se člověk jinak musel nadobro zbláznit. Jsou tedy vlastně takoví hraboši jedinou spásou, útěchou… No ano, no jistě, jestli na světě existují andělé, pak jsou to právě tihle miniaturisti. A tu doktor Rupfenschneider, zklamán, že se mu zase nepodařilo navázat přátelství, ale jen prohloubit tu podivuhodnou propast mezi ním a tímto nevyzpytatelným, leč velice zajímavým člověkem, vstává ze svého myšího hnízda a dává se na pochod za svými milovanými povinnostmi. Loučí se zdvořile, že prý chtěl jenom pomoci příteli v těžké chvilce a že prý chápe, jak pouze určitým cynismem lze se ubránit stesku. A už docela na odchodu, stoje ve dveřích, ještě se ohlédne a chvíli jako by váhal.

57

Chvíli jako by váhal… a pak špitne sotva slyšitelně svým myším hláskem, špitne a vzápětí nejspíš toho sám zalituje: „Mám tě rád, Ludvíku. Dobrou noc. Totiž…“ zašermuje prackami, už docela zmaten sám sebou, „chtěl jsem říct… nashledanou.“ A dveře se zavřou. Mám tě rád! Tak je to tady. Vždyť to dobře věděl, už dlouho to věděl. Už dlouho věděl, že jediný na celém tom světě, kdo ho snad dokáže milovat, je jen olysalý hraboš – miniaturista. No jistě, a snad ho miluje taky jen takovou svou miniaturní láskou… Profesor Obrys na okamžik zakloní hlavu a zavře oči. Zavře oči a představí si… …představí si doktůrka Rupfenschneidera zapalujícího svíčky ve svém bytě, provoněném santalovým dřevem, zapalujícího svíčky a v sametovém županu přicházejícího k nahému ležícímu tělu profesora Obryse… přicházejícího svou neslyšnou hraboší chůzí a šermujícího před sebou svými chtivými krtčími pracičkami… dotýkajícího se jeho vlastního nahého masa, zajíždějícího hrabošími hnátky mezi jeho stehna… ledový dotyk drobounkých prstíků, dotyk křehkých prstíků, vlhkých a zranitelných jako larvy neznámého motýla… „Mám tě rád, Ludvíčku,“ šeptá miniaturista… Na svou posvátnou cestu do přednáškové místnosti vyráží obvykle o něco dříve, aby si ji mohl náležitě vychutnat. S rukama založenýma za zády přechází po ztichlých chodbách, sem tam pokývá velkomožně na procházejícího studenta, prohlíží si nástěnku… Prohlíží si nástěnku, ale ve skutečnosti se očima nedostane za svůj odraz ve skle. Vybírá si proto bezděčně vždy takové místo, kde je vyvěšeno něco tmavého, tak aby mohl pohodlně přehlédnout svou tvář, jestli snad mu náležitě trčí pověstná roztržitá chocholka, již si byl předtím ve svém kabinetě pečlivě načepýřil. Sleduje také, zda sako sedí na jeho trupu dostatečně nedbale, zda se třeba chůzí nenarovnalo. Někdy i sám na sebe spiklenecky zamrká. Tak i dnes postojí chviličku před nástěnkou, když se předtím dostatečně ujistil, že nemůže být nikým pozorován. Jako vždy přehlédne svůj éterický

58

obraz a upokojí se, že je vše v pořádku, že je člověkem z masa a kostí, a přece v očích ostatních bytostí napůl z jiného světa. Teprve pak vykročí. Kněz umění vchází do svatyně přednáškové místnosti. Studenti ve svých lavicích už jeho příchod očekávají. Avšak zdá se mu to, nebo jich skutečně přednášku od přednášky ubývá? No jistě, podle všeho by teď měla být místnost alespoň zpola zaplněná. A zatím to tu zeje prázdnotou, jen několik známých a zrovna jemu tak odporných postav rozvaluje se ležérně před zavřenými zápisníky; a to snad už je vrchol výsměchu, ale oni ty své zápisníky nechávají zavřené i během jeho přednášení! Jako by snad pohrdali vším, co jeho stálo takovou námahu a co se jim teď snaží předat. Jak nesmírně vždycky toužil zařadit se po bok milovaných a legendárních profesorů, jejichž strhující výklad přitahuje do poslucháren rostoucí zástupy lačných studentů. Kolikrát si jen listoval v duchu stránkami svého životopisu, který snad o něm kdosi jednou napíše, kolikrát si pročítal onu imaginární kapitolu věnovanou podmanivému kouzlu svých přednášek: … A studenti, uhranutí silou jeho mohutného přednesu, naslouchali bez hlesu jako u vytržení. V místnosti bylo ticho jako v chrámu při mši, jen jeho hypnotický hlas hřměl do všech uší jako neodolatelné, dokonale strukturované kázání. Jeho pověst se šířila do všech stran, takže brzy již kapacita poslucháren nedostačovala, zástupy studentů i zájemců z řad veřejnosti proudily nezadržitelně a narůstaly přímou úměrou od přednášky k přednášce… A zatím se tu před ním válí sotva hrstka zívajících pobudů s očima krhavýma, banda pobudů, kteří si spletli nálevnu s chrámem moudrosti, lhostejných blbců, kteří jsou zvyklí dostávat všechno zadarmo a nezajímá je nic než jejich vlastní jalové uspokojeníčko. Zrzavý bonvivánský básník čárá si do zápisníčku svoje zbytečné veršíky: Lásko, jsi jako bříza, jež do mne vrůstá svými kořeny. A upírá zastřený pohled do éterické dálky, omámen silou své ubohé imaginace. Na klopě manšestrového sáčka má zaschlou skvrnu, kterou si tam jistě předtím pečlivě kydnul, aby to vypadalo, že se snad nad ránem v záchvatu bohémství pozvracel.

59

Filosof hnípá se jednou rukou v umaštěných vlasech a druhou si odmotává provázek z vytahaného svetru. Natahuje před sebe bosé nohy v sandálech, které snad mají připomínat trepky chudých myslitelů. Před sebou na lavici si vystavil Platóna, zcela jistě plného duchaplných poznámek na okrajích stránek. Kobylka s předkusem jako jediná píše si pečlivě do svého sešitu, upachtěně redukuje jeho promyšlené konstrukce do prázdných, nezajímavých schémat. Na čele se jí třpytí pot urputné snaživosti. Nesmí se tím nechat vyvést z míry. Třeba se mu to všecko jenom zdá, třeba si to jen namlouvá. Není to jenom zbytečné pohrdání, do jakého tak snadno sklouzávají postarší akademici tváří v tvář mládí, kterému se už sami příliš vzdálili, než aby si byli schopni uvědomit, že za časů jejich studií tomu nikdy nebývalo jinak? Přece se tu mezi nimi najde alespoň jeden, pro kterého stojí za to všechna ta námaha. Alespoň jeden. Už proto má ta lopota smysl. A tak nezbývá než pokračovat, ponořit se do svých slov a věřit, že snad přece jen někoho zasáhnou, v někom zazní svou mohutností. Ale nakonec, jsou jeho vlastní slova s to zaznít nějakou mohutností? Když jeho monolog trvá dlouho a řeč už proudí sama, přestane se na chvíli soustředit a vystoupí ze svého těla. Jako posluchač teď sedí sám před sebou v lavici, hledí na toho bezkrevného mužíka a snaží se zaposlouchat do jeho vyprávění. Snaží se zaposlouchat, ale… ono to nejde! S hrůzou, jako by zase ďábel držel jeho duši za klopy, s mučivou hrůzou shledává, že skutečně na tom mužíčkovi a jeho drmolení není vůbec nic zajímavého. Vidí jen obrys, vzdušnou bublinu tetelící se na katedře, neuchopitelného ducha, který kdyby se teď vytratil ke všem čertům, snad by to sám ani nezpozoroval. Smysl mužíkovy řeči se brzy začne vytrácet, až se už za chvíli z jeho úst line jen takové skoro neslyšné hmyzí bzučení, bzučení nebo cosi, co se snad podobá kloktání vody na zubařském křesle. Ano, ten mužíček kloktá. Kloktá v ústech něco nesmírně úchvatného, důležitého a nekonečně moudrého, ale nemůže to vykloktat; všecko, co by chtěl předat, komolí jen ve směšné chrčení, takže tomu jen ubližuje. Jaký smutný pohled! A bože můj, co když to není jen zdání, co když skutečně po všechna ta léta vychází z jeho hrdla jen takové zvířecí skuhrání, a nesmírná lidská

60

krutost ho nechává soužit se ve své pantomimě! A někdo ze studentů si s nestoudnou ostentativností začne balit své věci, chystaje se k odchodu přímo uprostřed výkladu. Dělal by u toho takový hluk, kdyby to opouštěl přednášku profesora, kterého si váží? Šoupání židle, práskání deskami, šustění zipu. Dokonce se s někým docela nahlas loučí. Profesor Obrys, teď už rozčilený až k prasknutí, nabírá dech, aby toho pitomce okřikl. Ale v poslední chvíli se zarazí. Vždyť ani to nemůže. Kdyby to udělal, zatloukl by si tím poslední hřebík do rakve. To je situace: cestou k velkoleposti se zpozdil na hranici mezi lhostejností a výsměchem, a nakonec ještě i o tu musí bojovat. Přihlouplou vřelostí a služebníčkováním. Musí se sklonit před lidmi, kteří mu nesahají ani po paty, jen aby si nad nimi udržel aspoň trochu moci. Zvláštní a poněkud zoufalé. Nemůže si zjednat klid. Ani by to nedokázal. Roztřásl by se mu hlas, začal by zase bzučet a nakonec by tomu bzukotu ani nikdo nerozuměl, snad by jen poznali, že teď bzučí nějak rozčileně. Tak nezbude než zatnout zuby a pokračovat ve svém monologu. Dělat, že se nic neděje, přestože odcházející postává ještě v uličce a hlasitým šepotem si něco vykládá s jiným studentem. Strašlivě přitom mlaská jazykem, vydává to pravidelný, monotónní zvuk; zvuk nesnesitelný jako cizí soulož, kterou musíme přetrpět. A najednou po něm odcházející šlehne vyzývavým pohledem, jako by to měla být otázka, jestli náhodou neruší. A teď už je opravdu u konce s trpělivostí, to už je trochu moc! Jestli si chce zachovat aspoň zbytek důstojnosti, musí teď zakročit. Teď nebo nikdy… Profesor se na hulváta sladce usměje. Profesor se na hulváta sladce a přihlouple usměje, a úsměv mu ztuhne na rtech. Vždyť je to ta dívka… Ta dívka s ukolébavkou. Dívá se na něho velikýma a nesnesitelně lhostejnýma očima zpod sklíček těch svých silných brýlí. Ne, není to lhostejnost, v tom pohledu je vítězství. Tiché a hrdé vítězství, jaké se kdysi zračilo v očích Salome, nesoucí na podnose hlavu své oběti. Ano, tenhle pohled dobře zná, je to jediný pohled, jaký mu ta dívka je schopna věnovat. Jako by i tentokrát si s ním celou tu dobu jen pohrávala. Pohrávala si s ním a čekala, jak on obstojí

61

v té kruté zkoušce, a teď na něho vyzývavě hledí a snad luští v jeho tváři příběh utrpení; ta dívka sbírá jeho utrpení jako trofeje, navléká perly jeho utrpení na šňůrku a vyrábí si růženec vítězství. Ale proč to dělá? Ani dnes není krásná. Vlasy si sepnula na temeni sponou, vypadá tak příliš mladě, jako dítě, které sem nějakým omylem zabloudilo. Předčasně vyspělé dítě s nesnesitelně vyklenutými oblouky prsů pod pouťově kýčovitým svetříkem. Kdyby se teď přiblížil k její tváři, tak blízko, až by se těch prsů mohl dotýkat, spatřil by na jejím bílém čele hlubokou vrásku a v ní několik neviditelných chloupků jako vlákýnka sametu… Určitě jí páchne z podpaží. Ano, páchne jí z podpaží, má to tam vlhké a kluzké jako v jamce pod břehem rybníka, kam jednou jako kluk strčil ruku, když se snažil chytit lína… chladná, vlhká a kluzká jamka s jikrami ryb, které mu zůstaly v dlani. A v ústech, v ústech má slinami rozložený drobek z chleba, který se snaží vydolovat jazykem. Jazykem objíždí dáseň, napnutou špičkou brousí to místo; jazyk, jindy snad jemný a něžný, když jím zkoumá ústa milence, najedou ztvrdnul a nepodobá se vůbec jazyku, ale nějakému slepému a pinoživému živočichu… „Slečno,“ vyrazí ze sebe, nemůže už zadržet příval vzteku, „seberte se a opusťte tuto místnost! Tady nejste…“ slyší sám sebe syčet a ještě než to dořekne, už se stydí za svá slova, „… tady nejste na candrbále!“ „Promiňte,“ špitne dívka sotva slyšitelně a okamžik střádá jed k útoku, „promiňte. Já ještě potřebovala tady s Helenou vyřídit něco důležitého. Jestli jsem vás vyrušila, tak se moc omlouvám. A už jdu, hned to bude.“ „Něco důležitého?“ souká ze sevřeného hrdla a už v té chvíli lituje, že tu poznámku nedokázal přejít mlčením. „Tak vy jste potřebovala vyřídit něco důležitého? Tak to vám moje přednáška asi nepřipadá dostatečně důležitá!“ Zdá se mu to, nebo zaslechl při těch slovech odněkud tlumený smích? „Jistěže mi připadá důležitá,“ říká dívka lhostejně, „je samozřejmě moc důležitá a zajímavá. Ale já už teď bohužel opravdu musím jít.“ A odchází. Odchází houpavou chůzí kačenky a jemu je při tom odcházení kdoví proč nesnesitelně těžko. Najednou ho napadne, co kdyby teď vyskočil a násilím ji zadržel… Chytl by ji za vlasy, až by spona odlétla, strhl

62

by ji nazad a přitiskl ke zdi… A donutil by ji zvednout ruku a jako pes by jí přivoněl k podpaží… „Skutečně páchne!“ zařval by vítězně. „Zatraceně, kde jsem to přestal,“ slyší se místo toho koktat, „taková neslušnost. Úplně mě to vyvedlo z míry. No tak kde jsem to přestal?“ V místnosti rozpačité ticho. Stádo zírá před sebe jalovýma očima a mlčí. „Tak poradí mi někdo? Haló!“ Jako by se proti němu všichni spikli. Anebo jako by ho skutečně celou tu dobu vůbec neposlouchali, dál zarytě mlčí a ani se nepokouší předstírat rozpačitost. „Zatracená práce. Zum Teufel! Poslouchal mě tu vůbec někdo? Bože, to je trest. Tak kde jsem to přestal, slyšíte? Okamžitě mi poraďte!“ Vrzání židlí, jediný zvuk. Zrzavý bonvivánský básník si loupe skvrnu na klopě saka. „No tak, přátelé,“ škemrá, neboť to je už jeho jediná zbraň, „milí přátelé. Pomožte mi. Pomožte mi, prosím. Společně se dobereme konce přednášky, no tak.“ Filosof odvíjí nit z vytahaného svetru a škrábe si poznámky na okraje Platóna. Dolním pyskem se snaží dosáhnout na špičku brady. „Tak podívejte, přátelé. Když mi poradíte, kde jsem přestal, tak o to dříve může skončit hodina. No to je přece nabídka! Jak dlouho mě necháte přemýšlet, tak o to delší dobu tu budeme. Tak mi pomožte, milí přátelé, prosím!“ „Skončil jste,“ ozve se konečně kobylka s předkusem a perličkami snaživosti na čele, „skončil jste: Zda tedy prvotní koncept celé kompozice Apollona a Marsya se zjevil v Tizianově mysli dvacátého sedmého září, nebo zda k tomu došlo již před tímto datem, to i nadále zůstává důležitou otázkou.“ „Ano, jistě! Děkuji vám, slečno,“ vydechne úlevou. „Tak tedy, to i nadále zůstává důležitou otázkou…“ Teď Ludvík Obrys bezcílně bloudí chodbami a na duši jako by mu ležel balvan. Jak dobře už zná tyhle tiché, potemnělé a nekonečně dlouhé chodby. Zná každou dlaždici v podlaze, každou puklinu ve stěně; tolikrát už

63

tudy bloumal v hlubokém zamyšlení. Ty chodby jsou zvláštní: zdá se, že všechny někam vedou, že na konci každé z nich čeká něco nesmírně důležitého, nějaké velkolepé vyústění. Člověka jako by pokaždé znovu překvapilo, když se už potisící dobelhá ke konci, že tam na něho nečeká nic významnějšího než roh, roh a za ním další chodba. Jak nerozumně kdosi tuhle budovu postavil, jak nesmyslně ústí jedna chodba do druhé, aby člověk nakonec vždycky došel jen zase zpátky na začátek. Zpátky na začátek své cesty, bohatší o poznání, že na konci každé chodby číhá roh. Vždyť je to tu jako v labyrintu. Kdo se tu má vyznat. Rozbořit a celé znovu vystavět! Ten projektant byl takový idiot, že nezvládl ani základní poučku: Struktura budovy musí vyjadřovat její princip. Copak takhle se vedou chodby v chrámu moudrosti?! Je taky zvláštní, že kdykoliv tudy prochází, chodby jako by se najednou vyprázdnily. Když sedí ve své pracovně, ozývá se přece odtud nepřetržitý lomoz a povykování studentů; někdy se mu zdá, že musí z toho nesnesitelného jalovění (ze všeho nejvíc mu zvuk studentstva připomíná ryčení divokých prasat) nevyhnutelně zešílet. Ale jakmile pak sám vyjde z místnosti, všechno jako mávnutím kouzelného proutku ztichne a chodby jsou zčistajasna zase ponuré a zoufale prázdné. Copak se před ním schovávají? Nechtějí se s ním potkat? Bojí se ho, štítí? Když na to před nějakým časem přišel, tolik ho to začalo tížit, že si to dokonce musel ověřit takovou nedůstojnou zkouškou. Věděl, že si počíná uboze a nesmyslně, ale nemohl jinak: ve své pracovně se potichu, po špičkách připlížil ke dveřím, aby je najednou prudce rozrazil a vyhlédl na chodbu… Doufal, že přistihne studenty, jak prchají, aby se před ním rychle skryli? Naštěstí kdosi na poslední chvíli zaklepal; na poslední chvíli, protože kdyby to bylo o vteřinu později, snad by toho člověka zabil dveřmi. Tak se zase plouží těmito chodbami a na duši jako by mu ležel balvan. A ten balvan jako by ještě těžkl a těžkl, jako by rostl ve skálu. Má teď dost času, tohle byla dnes jeho jediná přednáška. Jistěže by mohl teď jít do svého kabinetu a měl by tam práci až do večera. Ale ta představa je mu najednou tak nevýslovně odporná! Práce, nesoustavné poznámky, nedota-

64

žené úvahy, nedočtené knihy… Z chodby idiotské tlemení studentů… Ne, to nejde. Radši bude donekonečna bloumat po chodbách, třeba tak dlouho, dokud v chůzi nezestárne a nepadne mrtvý k zemi. Jak mu bylo ráno dobře, a stačila jediná hodina se studenty, tedy s těmi, pro které tu na tomto světě žije, pro které sem byl seslán, a už by se zase na místě propadl ke všem čertům. Nakonec, proč má vlastně tak málo přednášek? Třeba dnes měl jen jedinou. Zítra má taky jen jednu. A pozítří dokonce nepřednáší vůbec. No ano, no jistě, copak to není podivné? Copak ostatní profesoři si mohou dovolit jen tak zbůhdarma tu takhle bloumat po chodbách? Když o tom tak přemýšlí, každý z jeho kolegů má svůj rozvrh nabytý od rána do večera. Jak to, že jenom on má tolik času… Jako by… jako by ho tu… jako by se ho… Ne, o tomhle už radši nepřemýšlet, radši ne! A ta dívka. Ještě ta. Stála tam a hleděla do jeho očí takovým nestydatým pohledem. Už posledně se na něho takhle dívala, kdy to ale bylo – ano, poznal ji teprve před několika dny, když přišla do jeho kabinetu na zkoušku z Tiziana. Jako by zrovna to mělo být nějak podstatné, pamatuje si, že se tehdy v představách hroužil do jejího rybího klína. I dnes mu na mysl přicházely takové představy… Proč zrovna ona, taková malá drzá potvora, v něm jen vyvolává takové myšlenky? Očarovala ho tehdy na chodbě tou ukolébavkou. Teď teprve si uvědomuje, že ta temná melodie mu od té doby nepřestala znít v uších. Ano, to je ta melodie, která mu zněla v hlavě, když očima zarudlýma vztekem doprovázel rakev té ženy na věčnost… Měl ji tehdy od té zkoušky vyhodit. Měl ji zlikvidovat, tu malou děvku. Teď už je pozdě. Jediná událost dnes ještě potěší mysl Ludvíka Obryse. Jediná drobná a nevinná událost, která mu dopřeje na malou chvíli iluzi, že není sám nešťastný na tomto světě. Zdáli totiž spatří kolegu Rupfenschneidera, jak vychází ze svého kabinetu a na druhém konci chodby mizí ve dveřích záchodku. Když se přiblíží k jeho pracovně, zjistí, že za sebou v roztržitosti zapomněl zavřít. A teď ho napadne úžasná věc.

65

Podle všeho bude trvat alespoň několik minut, než se Rupfenschneider vrátí zpátky. Bude mít tedy dost času, aby tu úžasnou věc spáchal. Rozhlédne se pečlivě, jestli není nikdo nablízku (chodba je jako obvykle docela prázdná), připlíží se po špičkách k pootevřeným dveřím a vklouzne dovnitř. Na pracovním stole ubohého hraboše Rupfenschneidera leží rozevřená kniha s reprodukcí středověké miniatury, kterou asi kolega zrovna zkoumal. Vedle knihy má odloženou velikou lupu; zvětšovací sklo, skrz které se ubožáček ponáří do svého miniaturního světa. Iluzorního světa, v němž si našel svou důležitost. Když už je tak zbytečný v tom skutečném světě, myslí si Ludvík Obrys a mne si ruce škodolibostí, musel si vytvořit jiný svět, malinký kapesní svět, do kterého ukládá svou malinkou hraboší dušičku jako do pouzdra. Tak mu ho trošinku pokroutíme, ten svět, ten světíček. Trošinku mu ho zpřeházíme, trošinku mu ho zpochybníme, snad mu tím moc neublížíme. Bude to jen taková malá hra. Nejdříve schováme bloček s poznámkami. Podívejme, kolik si toho naškrábal, patrně si syslí materiálek na nějakou novou úžasnou publikaci. Možná pracuje na své habilitaci, snad by chtěl být taky profesorem. Snad si představuje, že mu to přidá na důležitosti. Nepřidá, doktůrku myšičko, tobě ne. Důležitým se člověk musí narodit, tu žádnými glejty už nedoženeš, kdepak. Je vůbec komické, kolik myšlenek se dá vydolovat z takového malinkatého obrázku, jejž člověk může pozorovat dokonce jenom s lupou. Schováme ti to, ty tvoje myšlenečky, ale nebudeme zas tak krutí. Strčíme ti to jenom tadyhle za skříň, a třeba to jednou najdeš a ještě ti tím do budoucna připravíme velikou, nečekanou radost. To ti zas tak neublíží. Potom si půjčíme tuhle tvoje pero, tááák, a jenom ti takhle trošičku začerníme ten tvůj obrázeček. Jenom tak maličko, úplně ti ho nezničíme, neboj. Jenom tadyhle Ježíškovi vypíchneme očička, oslíkovi přimalujeme pořádný čumáček. Hm. A Panence Marušce by slušela trošku větší prsíčka, to jí přece neublíží, vždyť dohromady žádná nemá. Tak, a je to. To se i tobě bude líbit, myšičko, jsi přece taky ještě pořád chlap, no ne? A Josífek, ten tam stojí jako trhan, co kdybychom mu trošku prodloužili jazyk, no, jenom trošku, aby si taky líznul. Tak, a je to. Maruška je spokojená, Josífek jakbysmet a tobě se to taky bude líbit, doktůrku.

66

A neměj mi to za zlé, příteli. To já jenom proto, abys ten svůj vymyšlený svět nebral tolik vážně, víš? Já to udělal jenom z čistého přátelství, ber to jako takovou skrytou dobrou radu. Poslední dobou tě Řád začal trošku stravovat, a to není zdravé… na světě jsou důležitější věci. Třeba svoboda. Nebo láska. K sobě, ke světu nebo třeba ke hvězdám. A pak se Ludvík Obrys stejně nepozorovaně vytratí a schová se opodál v přítmí schodiště. Za okamžik se hraboš vrátí a už zdálky si bude mnout pracičky, bude si olizovat rypáček nedočkavostí, aby už zase hupsnul do svého milovaného miniaturního světa. Zmizí ve své pracovně, dveře za ním zapadnou. Chvíli bude za dveřmi hrobové ticho. Jen šustění, to se bude myšák přehrabovat v papírech na stole, bude hledat svůj zápisníček, ještě přesvědčený, že si ho musel někam ve své roztržitosti zašantročit. Pak bude šustění pomalu sílit spolu s hrabošovou nervozitou, spolu s bolestí, která v něm začne narůstat. Pak se začne zpoza dveří ozývat hlasité oddychování a brzy se do něho přimísí i plačtivé vzlyky; teď už papíry odletují ze stolu, hraboš miniaturista rejdí zoufale ve své noře, svět se mu začíná bortit. A pak strašný výkřik. Přidušený výkřik, takové vyjeknutí, jako když dítě najde v akváriu mrtvého křečka. To miniaturista poprvé pohlédl na počmáraný obrázek. A teď už se z jeho pracovny line jenom kňučení… Takové hnusné kníkání! Fuj, copak takové zvuky vydává člověk? Vždyť je to odporné, jako když vyje nakopnutý čokl. No tak už dost, staroušku. Profesor Obrys může odejít. Může konečně opustit svůj chrám moudrosti s uspokojením, že zase posunul jednoho člověka blíž k poznání, k němuž už sám dospěl, že zase nasměroval další bytůstku správným směrem, a k tomu zůstal skromně neodhalen.

67

9 Neúprosné vedro spaluje město. Ulice jsou rozžhavené doběla, člověk aby se radši vůbec nevydával ven. Vedro ho pohltí, opije ho jako mouchu, bolí z toho hlava; v tom smyslu je léto svátkem otupělosti. Město je plné unavených lidí, ploužících se jako hromádky neštěstí, a jestli i tak je lidstvo armáda hlupců, tak v takových horkých dnech slunce tuhle tupost dvojnásob odhalí a vybělí jako kosti zdechliny. Strašný pohled pro intelektuála! Strašný pohled pro člověka, který se snaží celým svým životem kráčet hlouposti navzdory. A vedro opije i jeho rozum, takže se teď plouží spolu s tím průvodem zoufalců, jako by byl jedním z nich, a nemá už ani sílu předstírat, že by tomu mělo být jinak. Co si má vlastně intelektuál počít za parných dnů? Mohl by zajít na plovárnu, to se přece dělá v létě nejčastěji. Tak jako jiní plavci, vzal by si s sebou tašku s ručníkem, křížovkou na luštění, tužkou, plavkami a namazaným chlebem. Zaplatil by u vchodu, pak by přecházel po pláži a hledal místo, kde by si mohl rozprostřít ručník. Přehlížel by očima oslněnýma sluncem beznadějně zaplněný břeh, vzdychal by u toho. Pak by nekonečně dlouho bojoval s převlékáním: aby nikdo nezahlédl jeho profesorské ohanbí, musel by se, sedě na zemi, přikrýt ručníkem. Pod ním by pak probíhala ta krkolomná a směšná akrobacie, výměna spodků za plavky. A protože si s sebou vzal jen jeden ručník, na okamžik by spočinul holou řití na poplivané zemi. To by pak zase dlouze smýčil rukou pod plavkami, aby škvírkou vysypal všecku nečistotu; do zadnice by se mu zabořily drobné kamínky, rozryly by mu ji tak, že by připomínala struhadlo, a dokonce by se mu tam přilepil i špaček od cigarety. Pak by pomalou, sluncem unavenou chůzí kličkoval k vodě. Kličkoval by mezi těly rozvalenými na svých ručnících, v chřípí by ho dráždil čpavý zápach opalovacího krému. On samozřejmě žádný krém nevlastní, takže by byl brzy od slunce rudý jako spařená prasnice. Při chůzi by s nelibostí přehlížel jakoby mimochodem své neforemné tělo; s každým našlápnutím by mu poskočil břich a postrčil by vlnu, která projede až k hrudi a rozhýbe

68

všechen uložený tuk až po prsa – ta také nadskočí, jako by byl nějaká žena. Tak by jeho tělo tančilo poněkud nechutný tanec nenávratné zanedbanosti, aniž by se ho o to kdo prosil. Nervózníma očima by těkal po ostatních, jestli jsou na tom stejně, a s trochou hořkosti by své tělo porovnával s vypracovanými těly hrdě se nesoucích mladíků. Musím se sebou něco dělat, říkal by si a snad by na okamžik dokonce uvěřil svému předsevzetí, musím začít cvičit. Hned zítra si půjdu zaběhat do parku, pokud mi to tedy čas dovolí. A už v tu chvíli by si byl jist, že mu to čas nedovolí. Při tom by se přistihl, jak se úporně snaží ten svůj břich zatlačit dovnitř a dokonce se u toho tváří, jako by věřil, že to ostatní neodhalí. A k tomu by se nemohl vynadivit, proč celá pláž zírá přímo na něho, zrovna na něho a na nikoho jiného; skutečně, všecky oči by se na něho pojednou upíraly a sledovaly by s neskrývaným zájmem každý pohyb jeho roztančeného těla! Když ještě žila ta žena, napadlo by ho najednou a podivuhodný smutek by mu vystřelil do hlavy jako otrávený šíp. Bezděčně by se zastavil na břehu koupaliště, zíral by do temné vody a v ní by se mu začala zjevovat minulost. Už by nezatahoval břich; ten by se mu vyvalil a visel by teď přes okraj plavek jako vypuštěný plážový balon. Když ještě žila ta žena… Když ještě spolu stávali před zrcadlem… Ano, to byl jeden z jejich společných krásných zvyků, že vedle sebe stáli před zrcadlem a vzájemně se pozorovali. Často byli i nazí, a jak je mu teď najednou trpko při vzpomínce na její tělo. Její tělo! Bylo tu vedle něj, blízko, blizoučko, až cítil jeho ledové teplo (tou dobou už nejspíš nepatřilo jen jemu, a on to věděl a bylo mu proto odporné, jenže teprve teď si uvědomuje zvláštní neodolatelnou přitažlivost, kterou právě proto tohle odcizené tělo vyzařovalo). Stálo tu u něho, to tělo, a dýchalo a žilo, hýbalo se, toužilo. Vydrželi se vzájemně pozorovat celé dlouhé hodiny. A čas vlastního zániku odbíjel v jeho uších ještě tak silně! „Podívej,“ říkávala, „tady máš další vrásku.“ A skutečně, jak to ona vyslovila, jak to pojmenovala, dokázal se ještě docela upřímně rozlítit nad touto novou vráskou, dalším nezvaným hostem. To dnes už své nezvané hosty neodhání, dnes už je ani nepočítá. Dnes přicházejí v houfech a docela nestydatě usedají u hodovního stolu jeho tě-

69

la. „A tady,“ ukazovala mu na bradu, „tady se ti to zase trošku uvolnilo.“ A opravdu – snad už jí na tom ani tolik nezáleželo, ale jemu ta slova dodávala odvahu, odvahu bojovat s časem vlastního života už jen proto, že tu má vedle sebe druhou bytost, která bude tento čas odpočítávat spolu s ním. Tak mu byla ta žena takovým tichým metronomem… možná jeho tikání ani neslyšel, ale věděl o něm, věděl, že tu je, že odpočítává. A jako pianistovi nezbývá než držet se rytmu, jemu nezbylo než všímat si vlastního chátrání, a tedy mu na sobě ještě muselo záležet. Samota. Samota odnaučí člověka vnímat rytmus. Odnaučí ho vnímat rytmus… a donutí ho smířit se s tichem. A ticho nemá rytmus. V tichu se čas plíží, plíží se jako myš. A ty brzy už nemáš proč tu hnusnou krutou myš odhánět, necháš ji docela lhostejně ohlodávat uleželý camembert vlastního těla. Jediným královstvím se ti stane tvá duše, tvá mysl. Tak z tebe samota učiní samovládce, a jak už to bývá, samovládci po nějakém čase ztrácí smysl pro krásu a ovšem i radost, a nic už je nikdy nedonutí vzdát se bez boje svého trůnu; bez boje, který, když už k němu musí dojít, končí vždycky jen smrtí. Tak jako kdysi, i dnes opět stojí ta žena vedle něho ve stejném zrcadle. Je už na prahu stáří, tak jako on. Její nahé bílé tělo už dávno není pevné, kdyby se ho teď začal dotýkat, jistě by mu protékalo mezi prsty jako voda horského potůčku. Kdyby teď zabořil hlavu mezi její povadlá ňadra, necítil by už, jak se začínají dmout, jak je chtíč naplňuje jako plážové balónky, jak mu obepínají hlavu, aby ji do sebe uvěznily, aby ji nechaly do sebe zarůst. Ani srdce by neslyšel, jeho dech přes tenkou stěnu kůže už by ho nerozehřál. Její klín už by ho nevybízel, krčil by se ve svém úkrytu trošku stydlivě jako pohlaví podzimního jablka. Její oči by na něho hleděly ze zrcadla s pýchou srny, která byla už tolikrát ulovena, než aby se ještě bála lovce. A možná by ze zrcadla zaslechl její přerývaný, hluboký smích, který mu vždycky tak trochu vadil, neboť se mu zdálo, že v sobě skrývá něco, čemu on nikdy nemůže porozumět. Čemu rozuměl kdysi dávno, v mládí, ale ten smysl mu postupně utekl, ztratil se, někam se zakutálel, a ona to dobře věděla, proto ho tím temným smíchem často provokovala. A

70

nakonec by si uvědomil, že už je vlastně jen jedním z mnoha, kdo takto v zrcadle hledí na toto stejné tělo, a že ti jiní snad ještě rozumí smyslu toho královského smíchu, pod jejich dechem že její srdce ještě roztává. A zatoužil by nesmírně stát se aspoň na chvíli tím jiným… ještě jednou tím jiným… tím, kdo si nezasloužil, aby ho tahle krásná srna opustila. Opustila ho, opustila ho navždycky. A on jí včera nevěnoval ani jedinou myšlenku; když seděl v obrovské tiché síni, kde zbytky jejího drahého těla odcházely za svým posledním milencem, dokázal se jen pohoršovat nad ubohostí patosu, dokázal si jen zvracet do duše při každém vzlyknutí smutečních hostů, dokonce už vztekle vstával a skoro odcházel, když spatřil lesk slz na tváři vlastního syna. Copak ho nenapadlo, že mrtví toho o nás vědí víc než my sami? Jak rád by jí přitom ještě naposledy zašeptal do ucha: Kdysi jsem tě miloval, ty moje srno. Kdysi, kdysi dávno, v jiném světě, v jiném životě, jsem tě miloval. Jak zneklidňující je představa, že může být člověk člověku tak strašlivě lhostejný, že snad stačí jen lusknout prstem, a člověk zmizí z mysli druhého tak lehce, jako by ho předtím vůbec nebylo. A pak by se pomaličku vydal do studené vody. Nořil by se do ní krůček po krůčku, nekonečně dlouho by se do ní pokládal jako do rozevřené náruče, která ho už nikde na celém tom světě nečeká. Prvním tempem by okolo sebe rozvířil na hladině kruhy. A ty kruhy by dopluly až k jiným plavcům; kruhy, které on rozvířil svým pohybem, dotýkaly by se teď cizích těl. Proboha, vždyť ty stejné kruhy, vyvolané tempy ostatních plavců, by olizovaly i jeho vlastní tělo! A teď by si s odporem uvědomil, teď, s hlavou vystavenou žhoucímu slunci, by si uvědomil… Že plave ve stejné vodě s ostatními, ráchá se ve stejném koupališti s tou masou neznámé tělesnosti. Jejich hnusný pot spojuje se s jeho potem, drobečky jeho kůže mísí se v té vodě s jejich kůží. A že ta samá voda, která teď chladí jeho tělo, dotýká se zároveň všech těch neznámých řití, smýká se cizími podpaždími, olizuje všechna ta ohanbí, která mu nepatří. A že on je teď součástí té masy, otupěle se rozvalující v chladivém bazénu jako vypasená fena na slunci.

71

Fuj, příšerná představa! Na plovárnu v žádném případě nepůjde. Tak co si má vlastně počít intelektuál za takových parných dnů? A co si má počít člověk s duší umělce, člověk, který poznal jakési neznámé tajemství… a musí ho nést ve své strašlivé samotě?

72

10 A najednou je večer. Slunce se noří za střechy domů, ulicemi proletují ptáci, jako by měla přijít noční bouře. Slunce už nepraží, ale vedro je snad ještě větší; profesorovi se těžko dýchá, po čele mu stéká pot, i svou pověstnou roztržitou chocholku jím má celou zmáčenou. Kdyby mu na tom ještě záleželo, musel by se zhrozit, že mu potem zplihla a plazí se teď po jeho olysalé lebce docela nedůstojně. Copak prohýřil celý drahocenný den bezcílným bloumáním? Má přece tolik práce, například mohl pokračovat na své nové knize o Tizianovi. Jak už je to dlouho, kdy přestal psát, jak dlouho už se mu doma na pracovním stole povaluje torzo jeho velikého díla. Ale ta představa, že by se měl vrátit do svého setmělého pokojíku a dřít až do rána, tak jak to přece dělal celý život, když nemá žádnou jistotu, že to vlastně ještě někoho zajímá… Co jen se to s ním poslední dobou děje? Copak to mohla způsobit smrt ženy, na které už mu přece dávno nezáleželo? Jestli to takhle bude trvat dál, nezbude mu nic jiného než zešílet. Kdyby aspoň ten čas tak neletěl! A najednou se stane něco zvláštního, najednou, pod oblohou zbarvenou doruda blížící se bouří, stane se něco zvláštního. Profesor Obrys zahlédne na rohu ulice známou postavu. Nejdříve ji nepoznává, má stejně tak slabý zrak jako paměť. Ale už při tom letmém zahlédnutí se v něm cosi zachvěje; to snad srdce poznalo tu postavu dřív než oči. Postava zmizí za rohem, zapluje do další ulice. A on, jako by ho posedl ďábel, rozhodne se tu postavu dohonit. Běžet nemůže, to by ho nejspíš sklátilo, tak aspoň přidá v chůzi: poskakuje po chodníku docela nemotorně a už na rohu se musí zastavit, aby nabral dech. Postava je teď jen kousek před ním, se sklopenou hlavou kráčí podivnou kolébavou chůzí (je to dívka) a rukou se jakoby přidržuje zdi domu, jen tak letmo se jí dotýká prsty. Takhle váhavě chodí slepci. Slepci anebo děti; prstíky si vyznačují na zdi domu čáru, aby svět věděl, kudy prošlo dětství. Je to dívka. Ale copak on se zná s nějakou dívkou; tak proč v něm sílí pocit, jako by to před ním kráčel někdo nesmírně blízký jeho srdci? Plíží

73

se teď už jen pár kroků za ní, kdoví proč ho ta neznámá tak vábí. Najednou je mu úzko z pouhé představy, že by se mu měla ztratit. Nechává za sebou ve vzduchu podivuhodnou vůni. Ta vůně mu není příjemná, neumí si s ní poradit, dráždí mu chřípí. Tak trochu mu připomíná pach rybiny. Ale její záda! Nemusel by snad už ani spatřit tvář té dívky, a navěky by mu zůstala ve vzpomínkách už jen proto, že zahlédl její záda. Jak je to jenom možné, že v zádech žen je tak silně vepsán celý jejich osud? Krásná, lehce shrbená a nevýslovně smutná záda. Záda šeptající jakési sladké tajemství. Strašně najednou zatouží pomaličku, celou věčnost z těch zad snímat jejich tajemství, jejich úděl, který je do nich vepsán. Tak neuvěřitelně dlouho už nespatřil nahá ženská záda. Tak neuvěřitelně dlouho, že snad už ani nemůže být mužem. A teď se mu dokonce zdá, že ta dívka si pro sebe něco tichounce zpívá. No ano, ona si prozpěvuje! Jako by o něm věděla, jako by ho za sebou cítila, docela nestydatě si do toho všeho ještě pobrukuje jakousi nesnesitelně známou a jemu blízkou melodii. Tohle už se podobá šílenství. Copak se to smí? S hrůzou, která náhle projela jeho srdcem jako otrávený šíp, zastaví se v chůzi a nechá tu dívku zmizet za rohem další ulice. V uších mu doznívá ta temná melodie, ta šílená melodie, kterou právě zaslechl z jejích úst, ještě dlouho mu doznívá v uších a rve mu srdce. Vždyť to je melodie, kterou mu zpívávala jeho vlastní matka, když byl ještě dítětem! Vždyť ta dívka si broukala ukolébavku, kterou kdysi nadevše miloval, kterou tolik miloval v dobách, kdy svět mu byl ještě velký a tajemný, tajemný a krásný jako vlastní život. Jako vlastní život, který se mu jednoho dne vzpříčil mezi zuby a po zbytek svých dní už ho jen bude vyprošťovat jazykem. Ne, nesmí mu zmizet. Musí ji dohonit a seznámit se s ní, musí ji donutit, aby mu zazpívala tu ukolébavku do ucha. Musí ji dohonit a donutit, jestli chce ještě chvíli zůstat člověkem. Ale za rohem do další ulice jako by se po ní slehla zem. Tak už snad doopravdy zešílel, slunce mu spálilo mozek, nadobro už zešílel a má dokonce vidiny. Mohl by přísahat, že ještě před chvílí kráčel za neznámou dívkou! Snad si s ním život jenom hraje; všechno, co se zdá být příslibem ně-

74

čeho krásného a neznámého, ukáže se nakonec jako přelud. Bezradně postává na chodníku a rozhlíží se. Tohle je pro něho neznámá čtvrť města, snad proto, že je to tu tak pusté a špinavé, bylo dosud pod jeho důstojnost sem zavítat. Hnusné, oprýskané domy, příšerný provoz, šeď a zápach, a dokonce… psí lejna! Ještě aby tak do některého předtím šlápl. No jistě, určitě už má na botě tu odpornou hnědavou hmotu. A náhle mu do očí bloumajících setmělou podvečerní ulicí padne něco neobyčejně zajímavého. Něco tam svítí, nějaký znepokojivý neonový nápis, přímo naproti němu. V takovém šeru už špatně vidí, musí se ještě kousek přiblížit, aby rozluštil ta písmena, vyvedená v nestydaté červeni: Erotické kabinky. Ráj rozkoše. Proboha, aby to tak bylo… aby to tak byl ten nechutný podnik bytosti, která kdysi bývala jeho vlastním synem! Odporný začernalý dům s vymlácenými okny, temný průchod a nad ním ten oplzlý nápis; království hnusu a trapnosti. Tak sem až to dotáhl ten člověk, kdysi tak nadaný a slibný, tohle je tedy cíl jeho cesty, vrchol jeho snažení. Jak je to nevýslovně smutné, jak je to smutné, člověk by až vztekem vykřikl. Z jeho krve vzešel člověk, který dokázal celý svůj nepovedený život ještě korunovat takovým monumentálním výsměchem; to už ani není k žití. Copak takhle dopadají umělci? Z průchodu někdo vychází. Spokojeně vypadající elegán v bílém saku a s aktovkou pod paží, vykračuje si to bonvivánsky a kouří. Příšerná tvář. Jak jen se může odvážit tvářit se tak nepokrytě blaženě, proč neskryje svůj obličej a neprchá jako zločinec? Ta bytost před chvílí řičela jako zvíře, klečíc v bahně svého ponížení, a teď se ani nestydí tvářit se jako člověk. Proboha, ta dívka. Vždyť ona musela zmizet právě v tomhle průchodu. Kdyby tu někde bydlela, jistě by se mu nestihla tak rychle ztratit, nějakou chvíli by jí trvalo, než by odemkla dveře svého domu. „…A abych ušetřil, na úklid mám jen jednu brigádnici, studentku. Ostatně třeba je to zrovna tvoje studentka…“ Jak hluboko se mu do paměti vryla tahle synova slova, když spolu kdysi poprvé hovořili o té ubohé záležitosti. Tak to je ona, to je jistě ona, ta jeho studentka! To je ta děvka s ukolébavkou, poloslepá děvka s rybím klínem

75

a ulepeným podpaždím. Teď už mu neuteče. Teď ji tam někde uvnitř té hrůzy přitlačí ke zdi a vymáčkne z ní násilím její tajemství. Bude z ní stříkat jako jikry z ryby, její tajemství. A Ludvík Obrys, jako by už zase ďábel svíral jeho rozum v zubech, vykročí a zmizí v temnotě průchodu. Na konci průchodu jsou dveře. Za nimi ticho. Toho ticha se zprvu zalekne, popravdě by se mu vcházelo lehčeji, kdyby odtamtud slyšel hudbu a hovor. Chviličku zaváhá, pak ale zprudka vezme za kliku a vstoupí. Tlumené červené světlo, těžký vzduch prosycený chtíčem a kouřem. Je tu taková malinká předsíňka, pokračující na jednom konci za roh, kde se patrně nachází něco jako vrátnice. Zpoza rohu také slyší tlumený zvuk rádia a dva tiché rozprávějící hlasy; snad to tam hovoří jeho syn s tou dívkou. Na konci té předsíňky je několik otrhaných kožených křesel a botník s papučemi, a nade dveřmi do oné vrátnice dokonce svítí číselný pořadník; jako by to byla nějaká čekárna! No ano, je to čekárna. Snad jsem se spletl, myslí si profesor docela zmaten, musel jsem vlézt někam jinam, vždyť to tu vypadá jako někde u doktora nebo na úřadě. Když se přiblíží ke křeslům na konci čekárny, všimne si ještě něčeho zvláštního. Je tam skříňka a na ní nápis: Masky. Račte si vybrat a Vaše diskrétnost bude zaručena. No vida, snad by tedy mohl přeci jen vstoupit bez obav, že bude pošpiněno jeho důstojenství. Váhavě otevře skříňku. Vypadá to jako nějaká humorná umělecká instalace; přeci jen v tom ubohém člověku zůstalo něco z jeho někdejšího talentu. Tak jsem ho v něm nakonec tak úplně nezhubil, naopak! Tohle je přece v pravém slova smyslu delikátní umění. Moje úsilí se neminulo účinkem, to bylo přece to, co jsem chtěl. Ne vytlouct z něj jeho talent, ale naučit ho, že smysl umění není v tom, někam se drát a tvořit jen proto, aby mi celý svět klečel u nohou úžasem. Že síla umění je v jeho skrytosti, v jeho rafinovanosti, a že se sám stane velikým umělcem až tehdy, kdy dokáže tvořit díla třebas i proto, aby je nikdy nikdo neocenil. Nebo tak nějak jsem to snad tehdy myslel. Tak vidíš, synku! Tohle se ti povedlo, to je přece dílo. Dadaistická skříň-

76

ka, za jakou by se nemusel stydět ani Marcel Duchamp. Stěny vykládané sametem a pomalované divokými barvami, věšáky vyřezávané z jeleního paroží a na nich masky, a jaké masky! Každá z nich by mohla vyset v galerii jako úžasná znepokojivá busta. Vybere si jednu z nich, tu nejzvláštnější. Připomíná hlavu sovy, snad puštíka, to pro ty dvě chocholky, směšně trčící po stranách nad ušima. Nasadí si ji na hlavu, padne mu jako ulitá, docela jako by byla ušita přímo na něj; bude tedy pro dnešní večer puštíkem. A ještě docela v rohu té skříňky stojí jakýsi inhalační přístroj: bomba s nápisem Helium, s hadicí a náustkem. Jak důmyslné! Dokonce ani po hlase ho teď nemůže nikdo poznat. Strčí si tedy hadici do úst a zhluboka se nadechne. Pak zavře skříňku, zkusmo vyřkne nějaké slovo a pobaveně shledá, že nejen má hlavu puštíka, ale že i píská jako puštík. Proměna je dokonalá. Vykročí tedy ve svém novém zvířecím těle a za rohem čekárny přistoupí k vrátnici. Ve skleněné kukani sedí člověk, shrbený nad nějakými papíry (zakrývá je paží, ale zdá se, že si tam cosi kreslí!). Skutečně, je to on. Je to bytost, která má od boha tu milost nazývat se profesorovým synem. Rádio mu u hlavy vyhrává nějakou nemožnou melodii, svou ubohostí dobře podtrhující atmosféru celého tohoto podniku. „Dobrý den,“ pískne puštík a znovu jako by ho pobavil vlastní směšný hlásek, na který zas mezitím zapomněl. „Vítejte,“ odpoví syn a vzhlédne od svého papíru, „co byste si přál, pane Puštíku? Máme tu celou škálu mechanické rozkoše.“ „Já…“ zaváhá puštík, „víte, já… já bych velmi rád mluvil s tou dívkou, která sem k vám před chvílí vešla.“ „S dívkou?“ ušklíbne se syn pobaveně. „To ale, pane Puštíku, asi nepůjde. Ta dívka je tu zaměstnaná, víte? Ale jen jako obyčejná uklízečka, nic víc. Takže nemůžu sloužit. Jiné přání?“ „To je škoda. To mě mrzí. Skutečně to nepůjde? Tak v tom případě… já si nechám poradit.“ Syn si ho změří dlouhým zamyšleným pohledem, jako by ho odhadoval. „Naše nabídka je skutečně široká, máme tu mnoho místností s různými

77

programy. Každý si u nás přijde na své. Jestli jste ale přišel proto, abyste tu snad zahnal nějakou svou samotu, tak v tom vám bohužel nepomůžeme. Každopádně tu máme takový specielní přístroj, takový měřič,“ ukáže prstem směrem k protější zdi. Profesor se ohlédne tím směrem. Ohlédne se tím směrem a spatří další podivuhodný předmět, další důmyslné umělecké dílo. Je tam zase taková nějaká skříňka, s malým kulatým otvorem. Vedle otvoru trčí klika, působí to celé dost znepokojivě. Napravo od otvoru a kliky je namalována jakási stupnice s nápisy, komentujícími úroveň, na jakou se vyšplhá rafička rtuti. „Pojďte prosím se mnou,“ syn vyleze ze své kukaně a pokyne puštíkovi, aby ho následoval. Postaví se k přístroji a připomíná teď učitele, chystajícího se k popisu učební pomůcky. Proboha, vždyť tak nějak musí vypadat on sám, když v galerii vysvětluje studentům Tizianův obraz. „To je prosím přístroj pro takové, jako jste vy. Tedy pro ty, kteří k nám přijdou nerozhodnuti, bez konkrétního přání.“ A dokonce zpoza přístroje vytáhne cosi jako ukazovátko. Ale jaké ukazovátko! Je to jakási zkomolenina mužského údu, podlouhlý plastový odlitek pomalovaný strakatinou. Na konci je to rozšířené a má to otvůrek, z něhož vystříkne kapka bílé tekutiny pokaždé, když zmáčkne spoušť. Jako injekce nebo jako dětská pistolka na vodu. Při popisu přístroje tím ironickým údem ukáže na příslušné místo a jakoby bezděčně odstříkne bílou kapičku, která na popisovaném místě na okamžik ulpí, ale vypaří se přesně ve chvíli, kdy už je místo dostatečně vysvětleno. „Tak tedy tady ten otvor,“ praví a na otvor s nepříjemným syknutím dopadne kapička, „sem vsunete své velectěné ohanbí. Myslím, že je dostatečně široký, ještě se nám aspoň nestalo, že by nějakému zákazníkovi nevyhovoval.“ „To je strašné,“ vypískne puštík zděšením. „Ale prosím vás. Co je na tom strašného? Však máte na sobě masku, pokud to tedy není vaše vlastní hlava, v tom případě se velmi omlouvám,“ ušklíbne se syn poněkud škodolibě. „Takže vás tu opravdu nikdo nepozná. Navíc se nebudu dívat, a i kdyby, tak vás můžu ujistit, že mě to ale ani trochu nezajímá. Představujte si třeba, že jste u doktora.“

78

„Ale co ta… dívka? Co když mě uvidí ona?“ „Dívka? Ta má teď hodně práce, ta se určitě hned tak nevrátí. A krom toho můžete být klidný, protože ona nemá puštíky příliš v lásce. Takže tady do toho otvoru, však víte. A teď klika,“ ironický úd odstříkne svou kapku na držadlo kliky, „tou budete točit a přístroj vám uvnitř obepne vaše svaté ohanbí. Až ucítíte, že už to dál nejde, tak samozřejmě přestanete. Musí vás to tam sevřít, aby to mohlo začít měřit. Nesmíte ale točit moc zprudka ani moc dlouho, jinak… jinak to nemusí dobře dopadnout, jak se nám to tu už jednou stalo. No ano! Představte si, jeden vážený pán to tak roztočil, až mu to uštíplo jeho důstojenství.“ Uštíplo důstojenství! Taková podivná narážka… copak ho syn mohl odhalit? Ne, to není možné. Nač ta podezíravost. „Docela mu to tu jeho chloubu andělskou amputovalo. A pak to zapadlo dovnitř a my to museli lovit drátkem.“ My! Co to znamená, to my? Myslí tím tu poloslepou dívku? Kdoví proč ho najednou ta představa nevýslovně dráždí. Dívka se sklání spolu s jeho vlastním synem nad přístrojem, hledí dovnitř tou smrdutou škvírou a loví drátkem zapadlé pohlaví neznámého muže… Je snad do ní zamilován, že teď pociťuje nepříjemnou žárlivost, navíc v takové souvislosti? Žárlí snad na uskřípnuté pohlaví, které neznámá dívka loví drátem? „Samozřejmě že se nám to nepovedlo. Úplně to tam zapadlo a my to tím drátem ještě rozbodali, takže už se to nedalo použít skutečně žádným způsobem, natož ještě zpátky přišít. A umíte si představit, jakou scénu nám tu velectěný pán ztropil. Řval a nadával nám, nakonec ale odešel a už se nevrátil. Byl to takový směšný mužíček, dokonce prý profesor, považte, pane Puštíku! Ano, i takoví k nám chodívají.“ „Prosím vás,“ namítá puštík a vrtí rozpačitě opeřenou hlavou, „jak to asi můžete vědět, že to byl profesor!“ „Vím to. Slečna brigádnice ho znala.“ Proboha! Tak tady se začíná dít něco moc divného. Kdyby měl puštík vlasy, všecky by mu teď vstaly hrůzou na hlavě. „No, nakonec jsme to museli celé rozebrat, abychom tu vzácnost vyprostili. Takže už to tam není, nemusíte se snad štítit. Tím jsem vás chtěl jen

79

upozornit, abyste byl opatrný.“ „No dobře, dál,“ pískne puštík skoro vztekle. „Tak tedy dál. Uznávám, že ten krátký příběh jsem si mohl odpustit. Až tedy budete cítit, že už může přístroj začít měřit, stisknete tady tohle tlačítko,“ kapička ukápne na spínač, „a pak už jen počkáte na výsledek. Přístroj je opravdu velice důmyslný a pečlivý a měří zcela přesně. Spočítá vám, do jaké kategorie patříte, a já vám pak na základě toho přidělím místnost, která bude zcela odpovídat vašim potřebám. Jenom pevně věřím, že se rtuť nezastaví na položce nejvyšší… to by vám potom nebylo pomoci. Takovou místnost, která by vám potom mohla přinést úlevu, tu opravdu nemáme. Mimochodem, všiml jste si jistě pořadníku v čekárně. Tak přístroj vám také přidělí číslo odpovídající naléhavosti vašeho případu, vy se posadíte do čekárny a počkáte, až na vás dojde řada. Naštěstí dnes tu opravdu přeplněno nemáme, takže se vás to netýká. Tak prosím. Já jdu zpátky do vrátnice, můžete směle do toho. Kdybyste snad na tom trval, můžu vám ještě přistavit plentu, ale vy to jistě zvládnete i bez ní, pane Puštíku.“ „Počkej… počkejte ještě,“ vypískne puštík a syn se zarazí, s ironickým úšklebkem teď na něho hledí a v tom úšklebku je něco tajemného. „Já jen že tyhle vaše přístroje, že zkrátka… vždyť jsou to přímo umělecká díla! Totiž nečekal jsem, že… že tady narazím na někoho, kdo… zkrátka že tady v tom příšerném podniku, nezlobte se na mě, najdu umělce. Ano, nedívejte se na mě tak, vždyť vy jste umělec! Vždyť já poznal, že i tyhle obrazy na stěnách,“ – skutečně, na stěnách tu visí velmi zajímavé obrazy, ne nepodobné těm, jaké znal ze synova ateliéru, než ho tehdy v noci podpálil – „že i tyhle obrazy jste musel namalovat vy. Mám pravdu?“ „Ale jděte, pane Puštíku. Jaképak umění! Copak tady s uměním? Víte, kdysi jsem se snad o něco takového pokoušel, ale život mi tak nějak nepřál… Vy jste ale teď zrozpačitěl, zdá se mi. Co jsem řekl špatného? Nemusíte se přede mnou ostýchat, vždyť já vás neznám, pro mě jste jenom neznámý bezvýznamný puštík. Ale jestli chcete… počkejte chvilku.“ A odběhne do čekárny. Za chvilku se vrátí a má na hlavě masku. Ale co je to za masku! Tahle předtím ve skříňce určitě nebyla; musel ji mít schovanou někde stranou. A při tom pohledu polil puštíka děs.

80

Puštíka polil děs, neboť ta maska mu připomněla něco důvěrně známého. Něco až příliš známého. Copak to není tvář Apollóna z milovaného Tizianova obrazu? Není to snad úplně přesné, ale podoba je jistá! Je to hlava Apollóna, který ve hře na flétnu porazil ubohého Marsya a nechal ho proto zaživa stáhnout z kůže! Kdo zná ten obraz, nezapomene nikdy na děs a utrpení v očích mučeného Marsya, ubírajícího se do smrti a v poslední vteřině ještě zpytujícího svět, ze kterého musí odejít jen proto, že nebyl dobrým hudebníkem, nebyl dobrým umělcem. Má snad on být tím poraženým Marsyem, když teď před ním stojí jeho syn s hlavou vítězného Apollóna? Co je tohle zase za alegorii! „Takhle se vám snad bude se mnou lehčeji rozmlouvat, pane Puštíku,“ píská docela stejným hláskem obludný, krutý Apollón. „Dokonce jsem si taky dýchnul helia, abych vás nerušil svým až příliš lidským hlasem. Teď jsme oba někým jiným než ve skutečnosti, takže se před sebou už vůbec nemusíme ostýchat. Kde jsme to tedy skončili?“ Stojí tedy před sebou dva neznámí lidé s maskami; s maskami proto, aby si byli blíž a mohli spolu upřímně rozmlouvat. Stojí proti sobě otec a syn a piští na sebe myšími hlásky, stojí v potemnělé místnosti s přístrojem na měření chtíče, z něhož před časem syn spolu s dívkou, kterou ten s hlavou puštíka tak náhle a teď už docela nesnesitelně miluje… Ano, miluje! Miluje ji šíleně a bezhlavě, teď už to víme a teď už to také ví on sám! Nemůže už bez ní být ani vteřinu, bez té své slepé studentky s ukolébavkou a rybím klínem! … lovili drátkem zapadlé pohlaví neznámého profesora. Stojí proti sobě v podzemní továrně na lásku, tam někde uvnitř ta poloslepá vynáší křtitelnice, a oba dva spaluje šílená touha padnout si navzájem do náruče, anebo se aspoň navzájem zabít.

81

11 „Ano, umění,“ píská strašlivý Apollón, „chtěli jsme snad hovořit o umění. Ale víte, milý pane Puštíku, já jsem přeci jen obyčejný vrátný. Nazval jste mě prve umělcem, ale to jste nejspíš nemohl myslet vážně.“ „Ano, nazval,“ píská ubohý puštík, „a proč bych to neměl myslet vážně? Jestli jste opravdu autorem tady těch obrazů a tady těch podivuhodných předmětů, těchhle soch…“ „Soch? Kdepak, to jsou přece obyčejné přístroje, i když, uznávám, poněkud svérázné. Umění by mělo odpočívat v přítmí výstavních sálů, mělo by mít na sobě cedulky se jménem velectěného autora a ještě velectěnější odborníci by o něm měli psát svá učená pojednání. Nemýlím se?“ Ta poslední slova neměla být jen řečnickou otázkou. Puštíkovi chvíli trvá, než pochopí, že náhle zmlknuvší Apollón čeká na odpověď. „A… ano,“ slova mu váznou v hrdle. Slova mu váznou v hrdle. On, univerzitní profesor a učenec par excellence, nedokázal za celou svou kariéru překonat tuhle nepříjemnou překážku. Totiž pokaždé, když se po něm žádá soud nad nějakou příliš závažnou otázkou, pochybnosti mu sevřou hrdlo a do kůže mudrce navlékne se pitvorný maňas. To je přece jeden ze základních předpokladů velkých učenců, že buď o svých soudech nepochybují, anebo i pochybují, ale své pochybnosti umí převrátit v oslňující výzvu. V tomhle bodě on selhává. A nadto se mu vždycky zdálo, že jeho studenti – kteří sami s takovou vytrvalostí dostávají ho často do úzkých – se právě jeho smutnou rozpačitostí baví. Kdyby si měl představit svůj život v několika obrazech, jedním z nich by byl právě tento: Uprostřed nekonečného vesmíru stojí muž, právě on povolán v tuto chvíli celým tímto vesmírem k nějakému velkolepému soudu, stojí ztracen v rozpacích a na tváři začíná se mu rozprostírat mdlý a poněkud komický úsměv. On zná odpověď, ale ta odpověď je příliš vzešená, aby ji dokázal přeložit do jazyka srozumitelného těmto ubohým nevědomcům. A nádherný pták moudrosti hluboko v něm porodí vejce. A vejce pluje na povrch, rozleptáváno lidskými útrobami, pro něž nebylo zroze-

82

no. Takže na konci své cesty už pozbude vší své pevnosti a úchvatnosti; muž stojící vprostřed vesmíru plive za všeobecného posměchu ubohé a prázdné kousky skořápky, padají před něho na zem jako zbytečné smetí, pro které se nikdo nesehne. A ještě dlouho pak doluje ze zubů tu hnusnou hořkou příchuť rozkousaného vejce. „Částečně ano,“ plive svou skořápku, „ale ne tak docela.“ – Kdyby tu teď byli jeho studenti, jistě by se už začínali ušklíbat – „Totiž víceméně ano, ale v podstatě ne zas tak docela.“ „Promiňte,“ přeruší ho krutý Apollón, „asi jsem vás zaskočil svou neomalenou a hloupou otázkou.“ „Počkejte!“ štěkne puštík rozmrzele. „Nechte mě domluvit. Totiž pouhý umělecký akt je v podstatě jen začátkem celého procesu. Umění jím nekončí, ale teprve začíná. Takže ano, umění bez určitého intelektuálního uchopení… uchopení a zpracování… není celým uměním.“ „Vivat!“ zvolá Apollón. „Tak je to. Takže moje skromné dílko není uměním. Kdysi jsem si snad myslel, že bych mohl být skutečným umělcem, ale moje snaha ztroskotala právě v bodě, v němž pro vás umění začíná být uměním. Totiž stalo se právě to, že nikdo z těch povolaných neměl zájem moje pokusy učinit uměním svým intelektuálním uchopením, jak to tak pěkně nazýváte. Snad jenom jediný člověk na celém světě…“ A je to tady, už je to tady! Obraz číslo dvě: Uprostřed vesmíru stojí muž, stojí před soudním tribunálem věčnosti, jíž se chtěl tolik zalíbit, až se mu jednoho dne přišla mstít v podobě nejstrašnějšího soudce, vlastního syna. Géniové většinou nedostihnou své katy na tomto světě. Ale jemu nebylo dopřáno ani tohle štěstí. „Ano, snad jenom jediný člověk. Neřeknu vám, kdo to byl. Jen vám ho tak zlehka namaluju, když jsem podle vás ten umělec…“ Teď se Apollón napřímí a vztyčí svou hnusnou alegorickou hlavu; pronikavé oči upírají se ze dvou temných děr k nějakému imaginárnímu bodu, jako by oslněny hleděly do slunce. Jak dobře to gesto zná! Nedíval se tak na pohřbu té ženy, nehleděl tak upřeně do neznáma vteřinu před tím, než se otočil na patě a zanechal ho opuštěného ve stínu dvou smutečních tújí? „Maluju bytost,“ pokračuje Apollón a za řeči podivně kývá svou oblud-

83

nou hlavou. „A vedle ní musím přimalovat ještě několik maličkých postaviček, to abyste si udělal lepší představu. Ano, teď to vidíte: ta bytost ostatní postavičky převyšuje. Je to tedy velká bytost, řeknete si jistě. Viďte,“ napadne najednou Apollóna jakási další krutá vsuvka, „viďte že přesně tohle si řeknete. Je to velká bytost… no prosím, chci to slyšet právě od vás!“ Bože, ten podivný hovor se už dočista zvrhnul v bohapusté trápení. Je možné, že by mě poznal? uvažuje horlivě profesor. Jsem přece dokonale maskovaný. Mám hlavu obludného puštíka a pískám vysokým hláskem. I když… aby mi tak mezitím helium z plic vyprchalo! Jsem z toho všeho tak rozrušený, že bych si toho ani nemusel všimnout. Třeba mě už poznal po hlase! A ze strachu z prozrazení pocítí náhle potřebu zkontrolovat vlastní hlas. Jenže honem neví, co by měl poznamenat; pokusí se aspoň vyloudit nějaký zvuk. „Ííí,“ ozve se z hlubiny jeho hrdla. A po chvilce znovu: „Ííí.“ Zní to jako pípání ztraceného ptáčka, vyhozeného ostatními z hnízda. Je to dobré, ještě pískám, shledá s uspokojením. Po hlase mě jistě nepoznal. „Ano, považuji vaše sténání za souhlas,“ směje se Apollón. „A máte pravdu. Ta bytost je skutečně veliká. Ty ostatní postavičky, jen tak mimochodem, jsou lidé, kteří žijí v jejím stínu. Jedna z nich jsem já. Neupřeme tedy naší bytosti, že patří do té zvláštní kategorie velikosti; do kategorie těch, bez nichž by jistě byl svět jen prázdnou a temnou pouští. A teď si namalujeme další obrázek. Ano. Co vidíte teď? Teď zase ostatní bytosti převyšují jednu, malinkou a ztracenou v jejich stínu. A kdo je to, ta malá? Jistě, je to ona, ta naše bytost. Už to chápete? Je to bytost veliká mezi malými, ale maličká mezi velikými. Je to bytost velká i malá, bytost napůl. A ona to ví, ví to a chtěla by ještě dorůst, ale to už jí tak nějak nebylo dáno. Co zbývá? Vrátíme se ještě k našemu prvnímu obrázku. A začmáráme ty maličké. Teď je bytost sama. A sama veliká teď vstupuje do druhého obrázku, mezi své veliké. Nevyrostla, zůstává napůl. Ale najednou už nemá svědků, nikdo z prvního obrázku už nežije. Nikdo, a ze všeho nejmíň ten, kdo by snad mohl vyrůst a následovat ji jednoho dne do obrázku číslo dvě. Zlikvidovala je.“

84

„Prosím vás,“ píská puštík a bezmocným pohybem si snaží zacpat uši; maska puštíka však jako pro výsměch žádné nemá, přitiskne tedy docela zbytečně dlaně na opeřené spánky, „prosím vás, proč mi to tady vykládáte?“ „Zlikvidovala je, zlikvidovala svědky, kteří by snad jednoho dne mohli zpochybnit její velikost mezi velikými. Zlikvidovala je: pohrdáním, nedůvěrou, nenávistí. Své studenty (protože, ano, velké bytosti mívají své studenty), své přátele, a nakonec i své nejbližší. Svou ženu a svého syna. Ty, kteří viděli a věděli nejvíc. Ty, kteří na ni věděli nejvíc. Kteří ji zastihli ve chvílích, kterých by mohli jednou, před soudem věčnosti, použít jako nejstrašnějšího svědectví.“ „Tak to byl takový malý obrázek té mojí bytosti,“ pokračuje Apollón po chvilce mlčení a teď už zase píská skoro vesele, „té bytosti, která mě zradila. Která byla příliš veliká na to, aby ve svém okolí strpěla svědky své malosti. To se mi povedlo, viďte? Snad jsem to ani neřekl já, vrátný v továrně na chlípnost…“ Takové nesnesitelné žvástání. Přece sem vešel za tou slepou, a ne aby tu poslouchal ty strašné řeči, jejichž alegorii nechce rozumět. Už zase se cítí jako nedobrovolný protagonista nějakého zinscenovaného příběhu, jako postava malířem přimalovaná do obrazu, jehož nepříjemný námět si nevybrala a v němž teď musí navěky trpět. Nechá toho bláznivého Apollóna plácat (je snad opilý?) a poodstoupí zpátky k přístroji na měření chtíče; za ním na stěně pomalované křiklavým vzorem visí vedle sebe několik těch podivuhodných obrázků. Přístroj tu sedí jako nějaké veliké odpočívající exotické zvíře, znepokojivá klika na upevnění ohanbí trčí nestydatě do prostoru a jde z ní strach. Zahledí se na jeden z obrázků. Linie, načrtnuté mistrnou rukou, připomínají při troše fantazie obrys člověka. Ten jako by se vynořoval z barevné mlhy; výrazné skvrny, které snad měly být výplní toho člověka, rozestupují se do stran a unikají mu, odhalují jeho prázdnotu a on tu zůstává nahý a opuštěný vlastními šminkami a nakonec… nakonec ani není jisté, jestli je to vůbec člověk. Zbavený svých vlastních barev neudrží ani své základní lidské obrysy a pomalu se mění v neidentifikovatelné zvíře.

85

„Ano, to jsou ty moje skromné malůvky,“ slyší za sebou pištění Apollóna a trhne sebou leknutím. Na chvíli už přestal vnímat jeho žvanění. „Skutečně se vám líbí?“ „Líbí?“ nesměle se přiznává jeho vlastní hlásek. „Ano, líbí. Jsou vynikající. Totiž… věřte mi, vy jste skutečný umělec. Vy jste jedna z těch velkých bytostí. Ale tohle strašné místo, promiňte, je to poslední místo na světě, kde bych hledal umělce.“ „Ani nehledejte!“ chechtá se Apollón, až mu maska nadskakuje. „Umělci jsou éterické bytosti, nežijí mezi námi a už vůbec ne na takových místech. Žijí jako bájná zvířata ze středověkých bestiářů na druhé straně naší placaté planety. Žijí v úžasných, barevných a voňavých klecích a živí se jen prachem hvězd. Nejsou to jen obyčejní lidé jako my, jako já nebo vy. Jsou to takové nepochopitelné, nepopsatelné nadloutky, odpusťte mi tu esoteriku. Copak by umělec mohl žít v takovém nechutném doupěti čpícím semenem zoufalých chlípníků?“ Nepřestává žvanit, ten Apollón. Přechází sem a tam jako úžasné zvíře a skutečně připomíná nějakou záhadnou éterickou bytost, bytost z druhého konce světa, pochodující divoce svou barevnou a voňavou klecí. Ale jakýpak Apollón! Copak to není jeho vlastní syn? V ničem se už ale nepodobá tomu nešťastnému hejskovi, v němž kdysi tak bolestně tušil génia. V ničem nepřipomíná tu bezradnou lidskou kupičku, kterou bylo tak snadné oklamat. Kupičku s průhlednou blankou na povrchu, pod kterou se génius krčil tak zranitelný, že nedalo žádnou práci ho pomalu a důmyslně zahubit. Hubení génia: ano, to bylo těch několik krátkých let, které ho pojily s touto bytostí. Ale co když se to nepovedlo? Co když je všechno jinak a z geniální hromádky, která byla kdysi tak dalece v jeho moci, vyrostla apollinská obluda, schopná a připravená usvědčit jej z vlastní bezvýznamnosti? „Umělec, chlebodárce ducha, na takovém místě…“ Usvědčit, před kým, před čím. Před věčností? Směšné. Směšné, ale znepokojivé. Člověk si vymyslel věčnost, aby se jí mohl poměřovat, aby se jí mohl děsit. Jakého trápení by se byl ušetřil, kdyby mu ďábel nezasel do mysli tuhle proklatou smyšlenku věčnosti. Kdyby velikost vlastního významu na tomto světě mohl měřit jen omezeností svého myšího života.

86

Strašlivý a smutný úděl puštíků, kteří zahlédli někde ve tmě noci záblesk věčnosti, a přitom jim nebylo dáno nikdy se odlepit ze své shnilé větve. A zrovna já musel zplodit svým semenem takového syna, aby mi jednoho dne vyrostl v zrcadlo, ve kterém se nechci a nemůžu vidět? „Poslyšte,“ zvolá už bezmála vztekle, „proč mi to tady vykládáte? Mluvíte příliš zmateně. Motá se vám jazyk.“ „Ano, motá, to nepopírám. Snad to bude i trochu tou pálenkou, kterou si krátím čas támhle v té vrátnici chlípnosti. Chtěl jsem vám vlastně jen vyvrátit vaše vznešené soudy nad mými ubohými mazanicemi. Nemají totiž nic společného s uměním. Zhola nic. Asi tolik jako mají pohyby osamělého zoufalce v jedné z mých kabinek společného s láskou. Co se stane s uměním, drahý pane Puštíku, když má jen takovému nějakému zoufalci zdobit cestu za jeho kratičkou, smutnou a iluzorní úlevou?“ „Máte pravdu,“ slyší se pronášet se zvláštním vítězstvím v pisklavém hlásku, „to není umění. To je… dekorace.“ A z hlubin Apollónovy masky se ozve krátké a odpudivé zachrčení, které má nejspíš znamenat souhlasný smích. A puštík by se byl nejraději propadl hanbou za svou jízlivou poznámku, která zas vyklouzla z jeho ubohého zobáčku. Vyklouzla z druhé poloviny jeho duše, z té zlé, z té malé. „Poslyšte,“ pokusí se ještě celou věc napravit, ale sám už nevěří v záchranu, „poslyšte. Já jsem shodou okolností tak trochu, řekněme, vlivný člověk na poli umění.“ „Vlivný člověk na poli umění!“ vypískne Apollón. „To zní strašlivě!“ „Počkejte, nesmějte se. Chtěl jsem tím jenom říct… kdybyste měl třeba zájem… takové dílo by se nemělo schovávat na místě, kde ho nikdy nikdo nemůže ocenit. Ano, já vás poslouchal a chápu, co jste se mi tu pokoušel vysvětlit. Ale nemůžu s vámi souhlasit, protože umění… to je, milý příteli, především výraz nejvyšší lidské kultivovanosti, ušlechtilosti…“ „Výraz nejvyšší lidské kultivovanosti!“ paroduje zas Apollón pobaveně jeho slova. „Ano, a za tím si stojím a dokonce to mohu, klidně se mi zase smějte, doložit dlouholetým výzkumem. A proto vám nabízím,“ – položí zvláštní

87

důraz na slovo nabízím – „jistou možnou spolupráci. Jsem ochoten, a mám k tomu prostředky, uspořádat výstavu vašeho díla! Co tomu říkáte?“ Teď se Apollón nezachechtá, ba podivuhodně zvážní a do temných očí se mu vloudí záblesk smutku. „Tak to by, drahý pane Puštíku, asi nešlo,“ špitne po chvilce váhání. „Ale proč ne? Jen tu možnost nezahazujte. Byla by to veliká škoda!“ „Nebylo by to poprvé,“ hovoří Apollón najednou sotva slyšitelně, „už kdysi jsem měl malou výstavu. Kdysi, když jsem ještě ničemu nerozuměl a myslel jsem si, že můžu něčeho dosáhnout. Že se totiž s uměním dá něčeho dosáhnout. Dopadlo to tenkrát zle, moc zle…“ Při těch slovech profesora Obryse zamrazí. Jako by mu někdo vrazil nůž dozadu do týla, ano do toho místa za mozkem, kde se člověk nemůže podrbat. Najednou se mu obrátí žaludek, jako by měl co chvíli začít dávit, a pro jistotu se nachýlí na stranu, aby snad nepozvracel přístroj s otvorem a klikou. Ano, docela už na to zapomněl! Před několika lety (bylo to ještě předtím, než jedné temné noci s kuklou na hlavě podpálil jeho ateliér) podařil se synovi životní úspěch: v jedné malé galerii mu uspořádali výstavu. Syn si na tom moc zakládal, dlouhé týdny pečlivě vybíral svá nejlepší díla a on sám mu při tom dokonce s chladnokrevnou úkladností dělal poradce. Když pak byla výstava slavnostně zahájena, zdálo se, že syn je poprvé ve svém životě opravdu šťastný. S důvěrou zvolil svého otce za prvního kritika. A on, jako by mu už tak nezpůsobil dost trápení, jal se ho blahosklonně ujišťovat o svém upřímném obdivu. Jenže výstava neměla takový úspěch, jak syn doufal. Návštěvnost byla sice zpočátku celkem slušná, ale jakousi podivnou shodou zlých náhod se o ní vůbec nepsalo a vypadalo to dokonce, že nikdo z vlivných lidí se ve skutečnosti neobtěžoval ji ani shlédnout. A to byla její zkáza: ve světě, do kterého se narodil syn profesora Obryse, jako by nikdy nebylo to, o čem se nenapíše. Protože o čem se nenapíše, to není hodno pozornosti. Výstava po nějakém čase zela prázdnotou. Úžasná díla mlčela pod pokrývkou prachu a nenašel se už dech uchváceného diváka, který by ji nadzvedl. Sochy a obrazy zapadaly neviditelným sněhem z rozpadlých hvězd.

88

A nakonec, ach, nakonec se přeci jen někdo z vlivných lidí uráčil cosi o výstavě napsat do jednoho vlivného plátku. A ve světě, do kterého se narodil syn profesora Obryse, jako by raději nikdy nemělo být to, o čem se napíše špatně. Dílo mladého umělce vyznačuje se nepochybně určitou vyzrálostí technickou, psal vlivný odborník, odvážně podepsaný iniciálami P. H.. Ale kultivovaný divák, milovník umění, nesmí se nikdy spokojit s takovou povrchností. Neboť moderní filosofické systémy nás už dávno poučily o tom, že ono antické “techné“ je sice nezbytným předpokladem v cestě za lidskou dokonalostí, ale nikdy nemůže plně uspokojit naše kulturní potřeby. Tedy potřeby, jimiž se člověk liší od zvířete právě proto, že jsou ze své podstaty především povahy duchovní a intelektuelní! A zde, v tomto bodě, dílo mladého umělce selhává. S upřímnou lítostí musím konstatovat, že výstava jeho díla nám nepředvádí nic než pouhou dekoraci. A to je bohužel žalostně málo. A to byl ovšem poslední hřebík do rakve. Majitel galerie se po tomto nemilosrdném odsudku rozhodl výstavu zavřít. Syn, teď už zase pohroužený do svého nesmírného smutku, vlastníma rukama nakládal své dílo do stěhovacího vozu. Přišli mu pomoct dva kamarádi, ale pyšně je zahnal a teskné odpoledne strávil jen se svým otcem, s jediným na celém tom světě, kdo mu mohl v tu chvíli přinést útěchu svými prázdnými, ale vždycky tak podivuhodně chlácholivými slovy. Nerozuměl mu a svým způsobem ho nenáviděl, ale – a to mu vždycky připadalo tak zvláštní – věřil mu. Dekorace! Jakou další zlou shodou náhod použil to slovo i dnes večer. Aniž by tím navíjel nějakou dlouhou neviditelnou nit ironie. A přece navíjel; takovými nitěmi je jako obrovská hnusná pavučina protkán celý jeho život. A ve chvílích, kdy blažená nevědomost nečekaně po letech o některou z těch nití zakopne a náhlé osvícení mu vyjeví vlastní život jako nemilosrdné kontinuum úkladnosti a zvrhlosti, v takových chvílích by sám ze sebe zvracel. Ano, byl to on. To on se skryl pod iniciálou, aby odsoudil svého syna k věčnému neúspěchu. To on způsobil ten nepochopitelný nezájem ze strany dalších vlivných lidí, když s takovou urputností přesvědčoval své kole-

89

gy („Jistě, je to můj syn, ale právě proto by bylo neetické, kdybych se snažil předstírat na úkor mé odbornosti, že jeho výstava za něco stojí“), aby s jeho jalovým dílem ani neztráceli čas. „A víte co,“ slyší se teď souhlasit a ani už ho neznepokojuje, že se mu hlas zase vrací do své přirozené polohy. Helium pomalu ztrácí účinek, ale on si sám sebe si už zhnusil natolik, že nemá chuť dál skrývat svou totožnost. Ostatně dávno už se prozradil, ani maska puštíka by teď nebyla nutná. „Víte co, máte vlastně pravdu. Ztratil jsem zájem. Nemělo by to cenu. Bude lepší, když to vaše dílečko zůstane pěkně tady, v přítmí tohohle zatuchlého příbytku chlípnosti.“ „No vidíte, pane Puštíku,“ usmívá se Apollón a sundá si konečně svou hroznou masku, „vidíte, nakonec si aspoň na chvíli rozumíme.“ „A teď, když už zase mluvíme svými hlasy a já se před vámi nemusím skrývat,“ hovoří syn rozšafně a je to, jako by se oba probudili z nějakého dlouhého a těžkého snu, „teď můžeme přistoupit k měření. Ostatně proto jste přece přišel, nebo ne? Jestli chcete, vy si můžete masku ponechat, docela vám i sluší.“ Teď už ale profesor nemá nejmenší chuť ztrácet tu svůj drahocenný čas a pouhý pohled na čekající přístroj je mu nevýslovně odporný. Očima přeběhne tu bláznivou stupnici s nápisy příslušejícími míře klientovy chlípnosti. Připomíná to nějakou podivuhodnou báseň, gradující odspoda nahoru a zakončenou strašlivým veršem… Beznadějně osamělý. Ne, to opravdu nepůjde. Ten poslední výkřik na stupnici mu vzal poslední zbytky odvahy. „Takovou místnost, která by vám potom přinesla úlevu, tu opravdu nemáme,“zazní mu v uších synova slova a on ví, že tenhle krutý ortel by patřil právě jemu. Nemá už sílu ani na to, aby se s tím člověkem, který zas mezitím odešel do své kukaně, rozloučil. Loudá se zpátky do čekárny, jako odstřižená loutka padá do hnusného koženého křesílka, sundá si svou opeřenou masku a drží ji teď v klíně, podobnou vlastní uřezané hlavě. Na pořadníku visí stále to jedno číslo, nikdo za celou tu dobu nepřišel.

90

Najednou na něho dolehne příšerná únava. Probdělá noc, náročný a dlouhý den, korunovaný ještě takovým nepochopitelným výstupem – to všechno se teď na něho sesulo jako lavina kamení. Oči ho pálí, teplý těžký vzduch omamuje jeho mysl; jak rád by se teď zabořil do toho smradlavého křesla a pořádně, dosyta se prospal. Je toho na něj poslední dobou skutečně nějak příliš. Zemřela mu žena, po letech se tak neblaze setkal se svým synem, který pro něho nemá než slova výčitek a pohrdání, dokonce se snad i trochu zamiloval. A do toho všeho mu Bůh, ve kterého nevěří, nebo věří jen napůl, v tu nejnepříhodnější chvíli potvrdil svou nejtypičtější vlastnost: zbabělost. Ukázal mu záda zrovna v těžkých časech. A kdyby mu to chtěl někdy vyčítat, jistě by na to měl jednu ze svých lišáckých odpovědí: Za těžké chvíle si člověk může sám. Aby to tak bylo to, čemu se říká boží mlýny! Ano, stačí se jen trochu zaposlouchat; copak to není šplouchání vody, co mu hučí v uších, copak všude kolem ve vzduchu neklapou tisíce malých lopatek? Je-li skutečně Bůh, pak jeho záměry se podobají plánu šíleného tyrana. Proč musel svoje mlýny postavit neviditelné a skoro neslyšné? Proč? Kolik trápení by člověku a ovšem i sobě ušetřil, kdyby ty svoje mlýny vysázel do krajiny jako stromy a člověku by dnem i nocí do uší hřmělo jejich výhružné klapání. Dovedly by pak profesora stezky jeho života až sem, před tenhle ubohoučký tribunál, jemuž musí zasedat zrovna jeho syn? Jeho syn je mlýn! Musel by pak jednoho dne doputovat do tohohle hnusného podniku na okraji lidské důstojnosti, aby uviděl, že on, který toužil po všem, nedostal se vlastně dál než ten, který nechtěl nic? Že tedy spravedlnost života je disonancí lidské touhy? Profesor Obrys na okamžik zakloní hlavu, zavře oči a představí si… … představí si svůj život jako dlouhou a úmornou cestu za čímsi krásným a mohutným, o čem by jednoho dne mohl prohlásit: Ano, tomu rozumím. Na tom jsem pracoval, tohle jsem svým úsilím vybudoval. Podobá se to domu. Velikému a prostornému domu. A teď se posadí do křesla uvnitř toho svého domu, a najednou se mu chce plakat, bílé a prázdné stěny s tupou ozvěnou odrážejí jeho vzlyky, za zavřenými dveřmi někdo chodí a on na něho touží zavolat, aby vstoupil, ale sevřené hrdlo vyloudí zas jenom

91

další vzlyk, a kroky za dveřmi se najednou vzdalují, až utichnou docela a už nikdy se nevrátí. Budoval svůj dům s takovou láskou, až zapomněl, že v něm jednou bude muset žít opuštěn! To byl jeho život? Ne, to byl sen. A kohout naštěstí vždycky zakokrhá. Zevnitř se ozve hlas poloslepé dívky. A ten hlas, ten tichý a přerývaný hlas zní jeho uším jako chlácholivá hudba; hudba, jakou už ve svém srdci tak dlouho nezaslechl, až se těch tónů zprvu zalekne. Jsou to zvuky z jiného světa, ze světa, ve kterém uvízla druhá, krásnější půle jeho života a on už nikdy nenašel sílu vrátit se pro ni a scelit zas svůj roztržený obraz. „Tak já mám pro dnešek hotovo,“ slyší tu dívku a kdoví proč mu ta slova zavoní pachem rybiny. „Uklizeno, vycídíno?“ prozpěvuje rozšafně jeho syn a on v tu chvíli poprvé v životě zatouží zakroutit mu krkem. „Ano, dneska to byl obzvláštní hnus, ale zvládla jsem to.“ „A co naše strašlivá kabinka jelení říje?“ „Uf,“ vzdychne dívka a ten povzdech zní nesnesitelně něžně, „i ta je hotová. Dala mi nejvíc práce. Jedno paroží bylo oslintané, jako by se na něj vysemenil medvěd. A bylo to to růžové, to úplně nahoře. Nechápu to, visí přece tak vysoko, že si na něj musím brát štafličky.“ „Muži jsou bytosti nevídaných možností, milá Kláro.“ Kláro! Jmenuje se tedy Klára… jaké posvátné jméno! Svatá Klára, přečistá sestra prosťáčka Františka. „Dobře,“ chválí ji syn a v ničem se už nepodobá strašnému Apollónovi, jako by mezitím sestoupil z temnotných výšin umění do světa ulepeného jeleního paroží (snad to byl přeci jenom sen!). „Dobře, Kláro. Máš tedy opravdu všechno, dokonce i rokokový kabinet?“ „Ano, i ten. Zničila jsem na něm několik hadříků. Nejhorší jsou ty pozlacené rokaje, v těch jejich kudrlinkách se to zachytává a zatéká to až úplně dovnitř. Musela jsem to dolovat štětečkem. Bože, určitě se mi zas celou noc bude zdát o zaneřáděných rokajích! A ti štukoví andělíčci, jak se jim po našem tak krásně říká putti… neznám smutnější pohled než na ty hlavičky, když vejdu, teskně na mě koukají zalepenýma očíčkama… aspoň ty bys měl dát pryč.“

92

„Ale prosím tě, Kláro. Máš moc bujnou fantazii. Oni nejsou živí, sám jsem je hnětl. A víš dobře, že profesor si zrovna na ně obzvlášť potrpí.“ Profesor! Copak sem chodí jen samí akademici? Ostatně, i ten muž, co jsem ho dnes viděl odtud vycházet… No ano, no jistě, aby to tak byl ten odborník na rokoko, jak se honem jmenuje… přednášel tuhle na jedné konferenci… ano, byl to on, už si vzpomínám! Proboha, zum Teufel, copak se svět už úplně zbláznil? Jaká ironie! Vždyť jeho příspěvek na té konferenci – jak bych mohl zapomenout, s takovou směšnou vášní se hroužil do svého výkladu – vždyť se to jmenovalo K teologickému smyslu rokokových putti, nebo tak nějak! Je mi zle, už zase je mi zle. „Právě kvůli nim k nám přece pan profesor dochází. Je to veselá kopa. Ani masku si nebere a ještě vždycky žertuje: ´Přišel jsem zase zkoumat. Je to neobyčejně zajímavé téma.´ Vlastně jen kvůli němu jsem ten kabinet pořídil.“ „No dobře, já to chápu. Ale proč je musím tak důkladně cídit? Pan profesor má v sobě strašlivé zásoby. Dokáže na jedno posezení zřídit celé rokoko.“ „Hm… je na to študovanej, no.“ „Ale nestačilo by, kdybych je jenom tak opláchla? Musím to opravdu dolovat štětečkem?“ „Bohužel. Pan profesor si potrpí na čistotu. Bere si s sebou dokonce lupu a dobrou čtvrthodinu to tam zkoumá. A bylo by zle, kdyby shledal, že není všechno v pořádku. S oblibou vždycky říkává: ´Rokoko, to je vám takové čisťoučké období. Všecko se třpytí, všecko se leskne. Tak to má být a to mám právě rád.´ Mně ale dělá největší problémy shánět mu pořád ty filmy s paničkami v parukách.“ „To je strašné,“ vzdychne poloslepá, „a pak se mi někdo bude divit, že se bojím lidí.“ „Všichni ale nejsou takoví, ma chére,“ laškuje syn schválně oplzlým hlasem a vypadá to (jak se při té představě najednou profesorovi sevře srdce!), že ji teď k sobě bonvivánsky přivinul. „Všichni ne. Největší bestie jsou právě tihle.“ „A představ si, má Kláro, že dnes večer tu…“ – teď ztišil hlas, k profe-

93

sorovi doléhá jen nezřetelný šepot – „Jako by se s nimi roztrhl pytel.“ „Je tam?“ ptá se dívka a těžko rozpoznat z jejího hlasu, jestli je zhnusená nebo potěšená. „Ano, je tam.“ „Pane profesore…“ Stojí tu náhle před ním, jako by skrz neviditelný závoj vstoupila do jeho snu, a mžourá na něho zpod silných brýlí těma svýma obrovskýma klisníma očima. Je už ustrojená k odchodu, ruce jistě vydrhnuté do panenské čistoty (proč jen ten ironický Bůh zinscenoval jejich setkání zrovna v takových hnusných kulisách!), vlásky tmavé jak noc sepnuty vzadu do drdůlku, na profesorův vkus až poněkud staropanensky. „Ano, jsem to já, milá Klárko.“ Ani tentokrát není krásná. Ani tentokrát se nepodobá tomu obrazu, uloženému v nejsladší komnatě jeho mysli. Ale právě ta její mírná ošklivost má v sobě cosi nesnesitelně přitažlivého (Krása bude křečovitá, nebo nebude vůbec), něco, co připouští v skrytu duše možnost proniknutelnosti mnohem spíš, než kdyby se podobala té vysněné Madoně. „Řekl jste mi Klárko…“ ulpí na okamžik na jejích plných rtech a zdá se, že ji to prosté oslovení skutečně dojalo. „Ano, a už ti nikdy nebudu říkat jinak. Klárko…“ Ale v tu chvíli, jako by ji svou nenadálou něžností polekal, v tu chvíli mu už zase mizí. Ubírá se k odchodu, pohupuje svými poněkud těžkými boky a skutečně teď vypadá vylekaně, jako zvířátko, vyplašené velikým a děsivým lovcem… Snad ji znepokojuje ta příšerná maska puštíka, kterou stále ještě žmoulá v klíně? „Počkej, Klárko,“ slyší se šeptat a samotného jej překvapí, s jakou láskou převaluje na jazyku to krásné jméno, „nenechávej mě tu.“ „Musím už jít. Musím. Už je pozdě. Přijdeš zítra?“ „Zítra? Kam, sem? Ne, sem ne, nepřijdu. Sem už nikdy, nikdy.“ „Ne sem,“ zastaví se ještě na odchodu a orámována dveřmi jako by utkvěla v podivuhodném obrazu… a kdo maloval ten obraz, ten by si zasloužil na místě zemřít strašlivou smrtí! „Sem ne. Myslela jsem na ten ve-

94

čírek. Zítra je přece večírek?“ Večírek… jak dlouho už neslyšel to slovo. Večírek? Nikdo ho na žádný večírek samozřejmě nepozval. Už tolik let ho nikdo na žádný večírek nepozval. Jako by mu život unikal pod rukama, už zase cítí mezi prsty to chladivé lechtání neviditelné uplývající vody. Tak tedy studenti pořádají večírek. Ale samozřejmě to bylo jen další nedorozumění. Studentům se teď nějaký čas vyhýbal a dlouho už nevybral svou školní schránku; jistěže na jejím dně už několik dní leží pozvánka. Pozvánka na zítřejší večírek. „A… ano. Skoro jsem už na to zapomněl, mám teď moc práce. Ale přijdu, určitě přijdu na ten váš večírek!“ „To je dobře. Budou tam všichni. A budu tam i já, i když asi naposledy. Tak zítra… dobrou noc.“ A mizí ve dveřích, mizí do noci, mizí do letní bouře, která už dávno tam venku zmítá rozpáleným městem. A protože se mu to celé zas jenom zdálo, protože si to celé zas jenom vysnil ve své beznadějné osamělosti, bylo by to tak moc nepravděpodobné, kdyby ještě na odchodu v jejích očích zazářila sladká jiskra smilování? Profesor Obrys, zmatený až na dřeň duše takovou pozdní láskou, upouští na zem hnusnou opeřenou masku puštíka.

95

12 Myslel na ni už od samého rána. Skoro proto zapomněl na všechny ostatní mrzutosti, které ho potkaly, a v jednu chvíli právě v tom spatřoval hlavní kvalitu své lásky: dává na nějaký čas zapomenout na nepříjemnosti života. Přibližně kolem poledne, když se probral z podivných mrákot a shledal, že celé ráno proseděl u okna v hlubokém zamyšlení a dokonce ani neodešel na fakultu (proboha, to už je příliš), však po krátké zlostné úvaze svůj objev zavrhl: láska je další mrzutost. Další článek do řetězu nepříjemností. Ale místo aby s ním řetěz ztěžkl, on naopak docela ztratí svou hmotnost. Jako kdysi kůň bojovníka přeskočil hradby, když mu dali pojíst chlup panny! Napadají ho jen samé nesmysly. Je prostě zmatený. Tedy nachází se ve stavu, kterého se jindy bojí jako smrti; dnes ale své zmatenosti blahovolně dovolí po určitý čas převzít vládu nad rozkolísanou myslí. On bude tentokrát jen rádce, bude si chvilku užívat dvorských radovánek. Za chvíli se ale už zase na sebe zlobí; nejenom mrzutost, ale i zbabělost je láska. Je tedy dnes už od rána mrzutý, zmatený a ještě zbabělý. A to ještě jeho opilá mysl nedospěla do poslední fáze zamilovanosti: vždyť nakonec k čemu to divadlo, když je vlastně víc než pravděpodobné, že jeho láska zůstává neopětovaná! Až si i tohle za nějakou chvíli uvědomí, začne se jeho láska definitivně podobat bolesti. Začne se podobat bolesti a rozechvělost nitra vystřídá hrozná únava, dlouhá a tupá únava, která není toho druhu, že by bylo možné se z ní vysvobodit očišťujícím spánkem. Naopak. Až tedy za nějakou chvíli nesmírná bolestná únava dosedne jako balvan na jeho duši, profesor Obrys si podepře hlavu dlaněmi, na okamžik zavře oči a představí si… … zavře oči a představí si její nohy. Je v jeho představě celá zakrytá tmou, od hlavy až po paty, takže jediné, co z ní zbývá a čeho se může dotýkat, jsou právě prstíky na jejích nohou. Jak rád kdysi líbal tyhle ženské prstíky, jak rád zajížděl špičkou jazyka do škvírek za nehty, zavíral oči a představoval si, že jsou to brázdy do neznáma, rýhy v posvátné půdě, tak

96

jako snad cítila kdysi dívenka Bernardetta v lurdské jeskyni pod svým jazykem zanořeným v hlíně rodící se pramen… Ano, zdá se mu, že co chvíli z těch škvírek vytryskne proud léčivé vody, do jeho očí že vytryskne pramen z posvátného nitra ženy, a on bude nastavovat zmáčenou tvář tomu chladivému gejzíru… Když ještě žila ta žena, když byli oba ještě mladí, jak často slíbával z jejích prstíků hvězdný prach! A její nohy voněly, voněly mladostí a svěžestí, jako dvě podivné loutky, čerstvě vyřezané z lipového dřeva. Napadá ho, že čas jejich uvadající lásky měřil vůní jejích nohou. A jednoho dne se stalo, že už ho její prstíky přestaly vábit. Představoval si někdy, že tentokrát by to už nebyl pramen posvátné čisté vody, ale že zpod jejích nehtů by se vyřinul proud bahna, až by musel tvář polekaně odvrátit. Jednou (jaké podivné úvahy lomcují jeho opilou myslí), po mnoha letech společného života, pokusil se zase k jejím nohám přivonět. Ale to už dávno nebylo z lásky; ta touha se živila nadějí poslední záchrany. Vrátila se tehdy až ráno od některého ze svým milenců. Přitáhl si ji k sobě a přivoněl nejprve k jejím vlasům – nebyla to žárlivost, byl to záchvat melancholie – a velmi ho překvapilo to, co ucítil. Čekal snad pach cizího mužského semene? Její vlasy ale čpěly psem. Poznal to okamžitě, neboť odjakživa nesnášel psy a jejich smrad. Krásu jejích vlasů pohaněl pach psa. A to bylo snad to nejsmutnější, čeho se mohl nadát: viděl svou ženu nahou na podlaze milencova bytu, nahou, smějící se a laškující s hnusným starým psem, imitující k pobavení milence psí štěkot a nastavující svou mystickou hlavu slintajícímu psímu jazyku. A pak začal ten výstup. Nebylo to divoké, ale pomalé a rozvážné, nekřičelo se u toho, ale zarytě mlčelo. Posadil ji rozvážně na kuchyňskou židli a gestem ruky přikázal, aby držela. Neodporovala, naopak se skoro něžně usmívala. V tom úsměvu byla lítost. Ne nad sebou, ani nad jejich mrtvou láskou, ale nad ním a nad jeho smutkem. Vyhrnul jí letní šaty nad kolena a pomalým pohybem sundal domácí bačkory. Jako omámen vzal do dlaně jednu její nožku. Než přivoněl, pohlédl jí na chvíli do očí. A ten pohled říkal: Tohle je poslední zkouška. Jak se dalo čekat, její noha mu už nevoněla. Už dávno to nebylo chodidlo mladé dívky, zažloutlá rohovina na prstech už nedávala jedinou naději,

97

že by z trhliny za nehtem mohl vytrysknout pramen. Posvátná půda byla udusaná bezbožným kopytem času. Pramen byl zasypán, zadušen štěrkem lhostejnosti. Cesty za četnými milenci, jimiž si od jisté doby kdoví proč začala dokazovat, že má ještě svou hodnotu, upěchovaly kyprou hlínu na ztvrdlý, neproniknutelný beton. Její noha páchla. Žlutým pachem. Pálivá žluť toho pachu mu oslepila vědomí. Odvrátil se. Poslední zkouška dopadla tak, jak čekal. Žena se zasmála a řekla: „Tak co?“ Tak co… další z jejích vět, které mu uvízly v bezčasí paměti. Další její ozvěna, přiskřípnutá ve dveřích minulosti; zatřepetala se teď ve větru jeho vzpomínek jako smutná zástava, kterou tu po sobě nechala, aby na ni nikdy nemohl tak docela zapomenout. Teď, v jeho divokých myšlenkách, mluví k němu ta žena už z jiného světa! Ze záhrobí… Nedokáže se vlastně soustředit na svou Kláru. Myslí na její obraz. Pravá dívka Klára je v jeho představách kluzká jako ryba; jako ryba se mu stále vysmekává z mdlých dlaní. Pravá Klára je neuskutečnitelná, nemá z ní vlastně nic víc než několik letmých příslibů: tajemné úsměvy, důvěrné tykání (ačkoliv dovolila by si studentka jen tak tykat svému profesorovi?), několik podivuhodných náhod, stejně tak osudových jako lehce zpochybnitelných. Představa pravé Kláry zanechává v jeho ústech pachuť rybiny, jako kdyby se zhluboka napil ze zatuchlé kvetoucí louže. Představa pravé Kláry v něm dokonce vyvolává lehkou nevolnost. Jako malý kluk se zamiloval do krásné spolužačky. Ale ta pro něj byla neuskutečnitelná, jeho psí lásku mu oplácela netečnou přezíravostí. Celé léto, beznadějně od ní odloučen, umíral a rostl touhou spolu s tím, jak zmíraly jeho poslední naděje. A na konci prázdnin, když se zase blížil začátek školy, touha narostlá k prasknutí smluvila se s mrtvou nadějí a uzavřely spolu dohodu. Podivnou vzteklou dohodu zhnusení. Tak se stalo, že místo své vysněné vybral si hned první den školy tu první, která mu přišla do cesty, hadrového panáka s umaštěnými vlasy. Vybral si ji jako pomstu. A byla to jeho první skutečná láska. Vyhýbal se jí jak mohl. Při prvním polibku se mu obrátil žaludek. Dělalo se mu zle, když na ni jen pomyslel; dokonce si ani nemohl vybavit její tvář, jen její mastné vlasy, jakoby zasněžené bílými vločkami. A přesto ji miloval. Miloval její obraz – jedinou zá-

98

chranu ve svém zoufalství. Po letech, na prahu stáří, vrátila se mu tahle dívka docela nečekaně v podobě jeho Kláry. Z Kláry tedy má ze všeho nejvíc právě jen lásku, lásku jako obranu, lásku jako poslední útočiště před životem. Lásku jako štít proti své mrtvé ženě, proti svým studentům, proti svému synovi i proti sobě samému, proti své zahálce a nechuti k práci. Lásku jako štít! Je teprve brzké odpoledne a já už jsem opilý, myslí si profesor Obrys a mohutným douškem odlehčí láhev. Ještě jednu cigaretu, ať se mi moje stará krev tam uvnitř třeba vylije z břehů. Mít ji tak tady u sebe! Vždyť já ani nevím, kde bydlí, nemám na ni ani číslo. Cítit tu tak teď její rybinu… strhnout z ní šaty a jazykem jí zajet do klína! Hluboko, až tam, kde se k ženskému nebi vypínají nejvyšší vrcholky toho obráceného vnitřního pohoří. Vrcholky nejvyššího podzemního pohoří ve vesmíru. Nesundávej si ty svoje tlusté brýle! Ponech si je, chci, aby na mě hleděly tvoje obrovské klisní oči. Aby, až je za chvilku přivřeš, škvírky tvých přivřených víček připomínaly gigantické podmořské úžlabiny. Aby z nich vytryskla slaná voda, pod zvětšujícími skly podobná mohutné mystické povodni. Zvedni paže, zvedni je, jako bys vzývala pohanského boha, a otevři mi ty dvě šílené propasti. Jejich dna jsou porostlá zmoklou stepní trávou (právě teď ve stepi prší) a já ji chci vysoušet jazykem, chci svou měkkou tkání vyhnat z hnízd myšky bolesti. Chci se prsty bořit do tvého zadku, jako bych ve tmě hledal ztracenou slepeckou hůl. Chci se šklebit, tak aby moje tvář připomínala masku mučeného Marsya! A co když mě nebude chtít? Co když si se mnou jen hraje? Je mladá a já jsem stárnoucí faun. Ale k čemu ta opotřebovaná alegorie… musí-li její bílé panenské ručky cídit zaneřáděné rokaje, proč by se měly štítit mého klasického pohlaví. Nabídnu jí ho jako vzácný antický svitek. Miluje přece umění, a já jsem pro ni tajemná mytologická bytost. Merkur. Posel přicházející ze světa, ke kterému ona vzhlíží s bázní a úctou… opovážila se snad kdysi Psýché odmítnout Amora, vtěleného v neviditelný, ledový stín? Ano, i kdyby ho nemilovala, neodváží se povrhnout darem jeho lásky. Jeho láska je velkodušná, je to elegantní gesto, nenucené a okouzlující…

99

A to není zpupnost nebo slabošské zaklínání pochybností. To je zralost a výsostné právo zkušeného muže, který už je dalek, aby přijal lásku do svého ošlehaného srdce s blouznivou jalovostí. Proč jenom je jeho duše už od rána tak zmatená! Ano, duše: láska mu vrátila do hry duši, která už mezitím stihla zarůst do masa jeho neustále se rozpínajícího věkovitého těla. A pocit duše v těle stárnoucího muže… jako když opilec uprostřed noci vrávoravě projde bytem, aby se zhluboka napil ledové vody. Když se dnes ráno profesor Obrys probudil, ještě nic o své nové lásce netušil. Dokonce byl lehce rozmrzelý, tak jak to mívá po ránu ve zvyku, a nadto ho bolela hlava. Nechtěl si připomínat včerejší podivný večer, nepřivolával ho do svého rozespalého vědomí, jen ho tak nechal hluboko v sobě pálit, mezi zuby drtil nepříjemnou pachuť vzpomínky. Všechno ještě mělo svůj obvyklý průběh: ranní káva, zhluboka vydýchaná cigareta. Rozmrzelý pohled na zpřeházený pracovní stůl, záblesk melancholie. Pomalá šouravá cesta na mísu. Jediná pravidelná radost v zahnívajícím bahně všedního rána byla představa vydatné snídaně. Pak už jen schody, hlučící šedá ulice, výtah, potemnělá chodba, univerzitní pracovna, další káva, další cigareta a podivuhodný znepokojivý článek v Novinkách z vesmíru. Ale už v modlitebně, na keramické zpovědnici, stalo se něco neobvyklého. Zprudka usedl, pohroužen už předem do své dlouhé a úlevné ranní modlitby, a zadíval se do hlubin mísy, jako věřící pokorně sklápí svůj zrak. Ale nic z něho nevyšlo. Nic, byl toho rána prázdný a čistý jako světec. To se mu nestalo už sto let. Pomalu zvedl zrak, snad se chtěl na kachlové stěně před sebou dočíst vysvětlení tohoto podivného ranního zázraku… Něco se navždy změnilo. Něco strašného se stalo. Něco.

100

13 Tak tedy dnes studenti pořádají večírek. Jistěže byl pozván, přinejmenším tím pověřili Kláru a ta svůj úkol splnila. A i kdyby snad ona byla jediná, kdo tam o něho stojí (což nemůže být pravda), tak co by pro něho mělo být dostatečnějším důvodem? A možná to byla jen ostýchavost, že ho studenti nepřišli pozvat osobně. Nepatří k těm profesorům, na jejichž dveře studenti co chvíli docela bez okolků klepou; nepřijímá své studenty s lacinou familiárností, aby s nimi krákal o nesmyslech. Na to mají jiné šašky, jako je třeba doktůrek Rupfenschneider (ten jistě dnes chybět nebude). Nic proti jeho vědecké autoritě. Ale profesor Obrys považuje univerzitní půdu za příliš starobylou a posvátnou, aby se na ní studenti mohli bratříčkovat s pedagogy. Jistě, například ve středověku, když se na hodinu dostavilo méně než pět studentů, přednáška se rušila a profesor se se svými svěřenci blahosklonně přesunul na skleničku do nálevny. Ale jen jedinou, a zase jít za prací! Není nic směšnějšího než představa doktůrka Rupfenschneidera, jak se nad ránem v zakouřené knajpě nevalné pověsti polévá pálenkou a usmívá se přihlouple na všechny strany svou myší tvářičkou, zkoprnělou opilostí. Možná i proto, doktůrku, se ti dosud nepodařila ta tvoje profesura. Vědecké nebe na tomto světě si dává pozor na trojské koně. Jistě, pomyslí si profesor s trochou hořkosti, donedávna jsem snad taky toužil být svým studentům blízko. Taky jsem toužil obšťastňovat je čas od času svou přítomností, být pro ně tím knězem umění, který přese všechno zůstal dosud člověkem. Ale nějak se mi to nepodařilo. Ne nepodařilo, nechtěl jsem, bylo to jen nešťastné blouznění. Prostě to nešlo. Čert to vem. O to překvapivější bude jistě dnes večer jeho příchod. Vstoupí do nálevny jakoby mimochodem, ale už ode dveří se na něho budou dychtivě upírat všechny oči. Projde nálevnou jako podivuhodné, exotické zvíře, roztržitým pohledem bude těkat okolo sebe, jako by zprvu nechápal, kam ho to zas zavedly stezky jeho úchvatného života. Někdo mu přistrčí židli. Dokonce se odkudsi ozve tiché, nesmělé „Voalá!“ „Máte tu někde, milí přátelé,“ prohlásí s okouzlujícím úsměvem, „stojan

101

na deštník?“ A tou dvojsmyslnou větou se skloní do jejich světa a oni to pochopí jako elegantní pobídku, aby se nenechali vyrušovat v nevázaném hovoru. A nejspíš dnešní večer korunuje dalším setkáním se svou rybí dívkou. Jako brož na klopu saka si dnes připne lásku. Pravděpodobně spolu odejdou a do rána se budou procházet horkou nocí dohasínajícího léta, ona mu bude vyprávět o svém životě a on jí čas od času podá výklad před některou z památek, jichž je toto královské město prorostlé. Bude ho poslouchat s údivem, její obrovské klisní oči se k němu budou upírat plné vášně. A nakonec, ano, nakonec se rozhodne tu její vášeň ukojit. Před portálem gotické katedrály se k ní skloní a začne líbat její něžné rty… Čeká ho dnes krásný den. Teď ještě bezděčně bloumá městem, do večera zbývá dost času. Je pozdní odpoledne, slunce, vyčerpané celodenním spalováním, sklání se už k obzoru a město se halí do dusné, ale příjemné atmosféry. Cesta, po které se tak zbůhdarma ubírá, ho zavede do stinného parku. Je už svou chůzí unavený, proto nepohrdne krátkým odpočinkem a usedne na jednu z laviček, které lemují břeh líně tekoucí řeky. Dnes poprvé mu nevadí, že strávil zas další den nečinnou zahálkou. Jeho život byl přece velmi plodný a kus svého díla má už za sebou. Přemýšliví lidé potřebují čas od času oddych a usebrání. A náhle se stane něco podivuhodného, náhle, pod nehybným větvovím prastarého stromu, se stane něco zvláštního. Na travnatý plácek před profesora Obryse vběhne několik chlapců. Přiženou se jako hurikán, klučíci ani ne desetiletí, a s radostným výskáním začnou se honit dokola. Odvěký tanec dětství, který zkušeným dospělým, tolikrát už zlomeným životem, připadá jako nepochopitelné pohanské křepčení z jiného světa. Jejich pohyby, jejich výkřiky, všechno to je pravým opakem rozvážnosti, jíž je naučí teprve život; celé to jejich nesmyslné počínání jako by bylo jakousi soustavnou a výsměšnou antitezí ke všemu, čeho si žádá život v lidském společenství. Za běžných okolností by se teď profesor pohoršeně zvedl ze svého odpočívadla, vyrušený ve svém zamyšlení jejich nejapným třeštěním. Odevždy

102

nesnášel pištění dětí, jejich zajíkavý smích, nesnášel pohled na pravidelné a bezvýchodné kruhy, které opisují svým bezhlavým pobíháním. Ne že by chtěl dětství upírat právo na bezstarostnost, ne že by dětmi pohrdal a povyšoval se nad ně, to ne. Ostatně byl kdysi, v jiném čase a jiném světě, sám taky malým klukem. Ale při pohledu na dětství přepadala ho vždycky náhlá a nevysvětlitelná nevolnost. Závrať; ve jménu takové závrati se neslo celé období, kdy musel přihlížet dospívání vlastního syna. Jednou ho dokonce okolnosti donutily zajít pro něho do školky (už jen to slovo!), a tehdy stačilo málo, aby v předsíni plné dětiček, za hlasitého štěbetání si obouvajících botky, omdlel a skácel se na jejich urousané přezůvky. Závrať ho přepadala i tehdy, když se musel ke svému synkovi sehnout, aby jej obšťastnil nějakou duchaplnou výchovnou poučkou. A i kdyby ho nejímala závrať při pohledu na dětství, tak jen prostě nechtěl mít s tímto světem nic společného. Měl vlastní svět, vlastní těžce a důsledně vybudovaný svět a nehodlal si kazit pohled ze svého trůnu. Jenže dnes… nejen že ho vřeštění těch kluků vůbec neruší v myšlenkách, ale dokonce jako by s nimi podivuhodně rezonovalo. A neprchá nasupeně ze svého odpočívadla, ale s úžasem hledí na ten obraz: Uprostřed vesmíru sedí na lavičce muž, právě na tohle místo a nikam jinam ho dovedly cesty života, mlčí, pozoruje skotačící chlapce a na jeho přísné tváři se náhle pomaličku a nesměle začne rozprostírat úsměv. Úsměv! Jako kdyby archeolog štěstí oprášil na jeho rtech pravěkou zkamenělinu. Ne že by se nikdy nesmál, takoví lidé jsou i jemu protivní. Ale teď se mu zdá, jako by poprvé za nesmírně dlouhou dobu za nitky toho úsměvu tahalo jeho srdce; teď vidí, že letmé úsměvy, kterými nikoliv zřídka obšťastňuje své okolí, jsou jenom gesta stejného druhu, jako když ti děvka na chodníku lhostejně ukazuje dvorec bradavky. Kdy se vlastně naposledy zasmál jen tak pro sebe, z čisté radosti srdce, kdy se zasmál docela zbytečně, bez užitku, když ho nikdo nemůže vidět? V takových chvílích se člověk na okamžik podobá květu, marně rozvitému uprostřed pouště. V takových chvílích se člověk na okamžik podobá sám sobě. Chlapci výskají radostí. Jeden z nich padá na zem, udělá několik kotrmelců, pak vstane a celý umorousaný žene se za svými kumpány. Ve vla-

103

sech má větývky, za rychlého běhu z něho odpadávají. Jiný předstírá, že se chystá odpálit neviditelný míč, poskakuje u toho na jednom místě jako srnec a třepotá ve vzduchu rukama. V tvářičce se mu zračí obrovské soustředění, rty má komicky sevřené a oči vytřeštěné, jako by neviditelný míč, který nad ním ve vzduchu poletuje, stával se v jeho rukách nějakou obzvlášť nebezpečnou zbraní. Třetí se schovává za stromem, vzrušenými dlaněmi odlupuje kůru a hází ji po kumpánech. Po každém hodu se znovu schová za strom a patrně mu ani za mák nevadí, že nejenom ostatní dobře vědí o jeho úkrytu, ale ani on sám nevěří tomu, že se vlastně schovává. Čtvrtý se krčí u nízkého keříku a celý se otřásá hurónským smíchem, vysoké čelíčko má rozryté vráskami, jsou to ale krásné vrásky dětství. Z očí mu právě vytryskl nezadržitelný proud slz, stékají po tvářičce zrudlé vzrušením; ani ty slzy nejsou slzy smutku, ale radosti. Všechno, dočista všechno je u nich obráceně, u těch dětí. Klučíci hrají hru s tajnými pravidly. Profesor se snaží z jejich počínání ta pravidla uhodnout, pokouší se vyvodit z jejich křepčení nějaký systém, bedlivě zkoumá, jestli se některé konkrétní úkony opakují a jaký je jejich smysl v celém tom rituálu. Ale výsledek jeho bádání je, že ta dětská hra prostě žádný systém nemá. A to je ohromující zjištění: ti chlapci dokáží strávit celé dlouhé hodiny bezesmyslným počínáním a soudě podle nesmírného štěstí, které se zračí v jejich očích, nemají při tom ani na okamžik pocit marnosti. Chvílemi se mu zdá, jako by v jejich hře zahlédl sám sebe a svůj život; copak v poslední době mělo jeho počínání nějaký smysl? Copak neztratil několik vzácných dnů marnivou zahálkou? Ano, dobrá polovina celého jeho života se vlastně v ničem nelišila od hry těchhle chlapců. Jenže on má v knize svého žití tuhle kapitolu nadepsanou: Zoufalství. Kdy vlastně nastal ten zlom. Ta chvíle, od níž už dokázal kvalitu svého života měřit jen pojmem řádu a smyslu? Jestli se tahle tajemná chvíle nazývá Dospělost – tedy čas, kdy už je člověk srozuměn se svými hodnotami – , pak spánembohem s celým člověkem. Odpoledne se sklání, do větví stromů se hrouží podvečerní stín. A v tu chvíli se hluboko v jednom osamělém muži cosi láme. Hluboko v něm, v sutině srdce, za srdcem, něco se hroutí jako obrovské lešení. Lešení chrá-

104

mu, k němuž nebyl nikdy položen ani základní kámen. (Tak tedy snad přeci jen budoval celou tu dobu jen lešení!). A to je podivná věc: jeho ten pád nebolí. Jemu je najednou volně. Ano, jsem jenom dítě… Jak silně se mu do paměti vepsala ta slova. To mu řekla Klára tehdy při jejich prvním setkání na chodbě univerzity. Přikryl ta slova hluboko pod závoj neporozumění, jako se přikrývá to, co nechceme slyšet. Ale teď by si tu větu tak rád nechal od ní znova zašeptat. A chrám, kam nesmějí děti, mluví v něm dál sestra Klára, to je přece, nezlobte se na mě, továrna. Co se to se mnou děje, ptá se profesor a poprvé tuto svou oblíbenou otázku nevznáší útrpně, ale s pobavením a dokonce s dojetím. Nic naplat, teď jsem se prostě jen přiřadil k tomu zástupu směšných stárnoucích učenců, kteří tak často slouží za vděčné předlohy k tragickým literárním postavám. Klidně bych se teď mohl objevit v melodramatu některého bezradného pisálka. A možná by na mě ještě vydělal, dokonce by se mnou třeba i sklidil úspěch! Najednou se jeden z chlapců v zápalu hry zatoulá až k němu. Jako by vůbec nevnímal jeho přítomnost, skrčí se za opěradlem lavičky a zaječíma očkama vykukuje ze svého úkrytu. Profesor zrozpačitěl. Velmi rád by teď chlapce zadržel a krátce si s ním popovídal. Ale bojí se. Krčí se tu na své lavici jako pimprle před mohutným obrem dětství. Kluk vyčkává a velmi dlouho se nepohne z místa. Zdá se, že ho pohoršuje přezíravost jeho kumpánů. Copak není právě on středem hry? V očích mu zableskne zlost. Nechápe, jak se ostatní můžou bez něho dál tak bezstarostně bavit a vlastně si ani nepovšimnou, že jeden z nich na chvíli zmizel. „Kašlou na tebe,“ špitne profesor nesměle. Chlapec, který se už chystal k úprku, zvedne k němu udivený pohled. Slova toho divného pána, jehož přítomnosti si dosud vlastně ani nepovšiml, vzbudí jeho zvědavost. „Myslel sis, že se bez tebe neobejdou, ale jim je úplně fuk, že ses na chvíli ztratil,“ hovoří ten pán klidným hlasem. Ve skutečnosti se úpěnlivě snaží, aby jeho slova zněla jako přátelská výzva ke krátkému hovoru a ne jako mudrování protivného starce. „No jo,“ odtuší kluk a očima přitom dychtivě sleduje své druhy. „Jenže

105

ono jim to za chvilku dojde. Beze mě se neobejdou, já jsem totiž vůdce, víte?“ Poslední slova pronese hrdě a důležitě na pána pohlédne. „A jak to víš?“ naléhá pán. „Co když i oni si myslí, že jsou vůdci v téhle vaší hře?“ „Nejsou,“ odplivne si kluk, „oni jsou jen smradi. Nemají tady žádný slovo. Je to jenom póvl.“ Výraz póvl pronese kluk tónem, jaký jistě odkoukal od svého otce. „Aha,“ dotírá pán. „A myslíš, že kdybych tě teď unesl na jinou planetu, protože já jsem z jiné planety“ – lehce nepodařený pokus o žert – „že by si toho vůbec všimli? Já si myslím, že by se tu honili až do noci, pak by se rozešli domů a teprve ráno ve škole by se po tobě možná začali ptát.“ „Blbost. Říkám vám, pane, že beze mě se pravidla týhle hry prostě neobejdou. Koukejte, Vítek už počumuje, kde jsem.“ A na chvilku se zase přihrbí za opěradlo lavičky. Jako by snad věřil tomu, že ho ostatní skutečně už dávno nevyšmírovali. Jistěže o něm už hezkou chvíli vědí, to jenom ten divný pán ho chrání před jejich útokem. „A vida,“ ušklíbne se pán, „ta vaše hra má pravidla? Myslel jsem, že je to jenom bezhlavé blbnutí.“ „Samozřejmě že má pravidla,“ upřímně se diví kluk, „všechny hry musejí mít pravidla. Jinak by to přece nebyly hry, ne?“ „A co když někdo ta pravidla poruší?“ „Když poruší pravidla,“ zamyslí se kluk, „tak se nic nestane.“ „A to jsou pravidla? Chlapče… jak se vlastně jmenuješ?“ „Kormorán,“ pronese chlapec a vskrytu se ušklíbne za svou drzost. „Copak to jsou nějaká pravidla, Kormoráne, když vlastně vůbec nic neznamenají? Pravidla se mají dodržovat a jejich porušení se trestá,“ mentoruje ten divný pán a kdoví proč se sám usmívá svým slovům, „jinak by to nebyla žádná hra. A ty bys pak nemohl být hlavní postava, kdyby sis nehlídal pravidla.“ „Hm,“ odtuší kluk a očima už zase vzrušeně sleduje své kumpány, „no jo. Ale mně je to jedno. Naše hra nemá pravidla a stejně jsem hlavní.“ „Takže na tobě záleží?“ „Jo, záleží. Kdyby na mě nezáleželo, tak bych tu vůbec nemusel být.“

106

Najednou jeden z chlapců zakopne o drn, letí vzduchem jako pták a na konci toho pádu je koleno s krůpějí krve. Kluci se rozběsní upřímným řehotem, i kluk Kormorán smíchem vypískne, vzápětí se ale chytne za ústa a hbitě se přikrčí za lavici. Pán dlouho mlčí. Kluk Kormorán sleduje kumpány. A potom, jako by mezitím uběhlo tisíc let, pohlédne zase roztržitě na pána. A uvidí něco podivného. „Proč,“ špitne docela nesměle, jako by se bál pána vyrušit v jeho nepochopitelném počínání, „proč brečíte?“ A skutečně, po pánově tváři se kutálí několik velikých slz. Jeho oči jsou nehybné a nemrkají, ústa se dál vlídně usmívají, a přesto ten divný pán pláče. „Pláču?“ podiví se a očima komicky zakroutí, jako by se chtěl přesvědčit. Až když si otře obličej hřbetem ruky, uvěří. „Skutečně, pláču.“ „Můžu za to já?“ ptá se kluk Kormorán, ale je mu to vlastně jedno. „Ne, ty ne,“ usměje se vlídně plačící pán. „Tak proč?“ „Proč?“ A pán zakloní hlavu a pohlédne nepřítomně do větvoví prastarého stromu. „Umřela mi žena.“ Někdo z chlapců vypískne, to mu kumpán hodil na hlavu seschlou větev. Kluk Kormorán kmitá živýma očkama, myslí už zase mezi svými druhy. Rád by už vyběhl z úkrytu a přidal se do hry, která se zatím vyvíjí dobře i bez něho. Trošku se pro to vzteká. „Umřela mi žena, jsem zamilovaný, pospíchám, nejsem k ničemu, jsem puštík…“ předříkává pán a směje se do slz, které se mu nepřestávají kutálet po tváři. „Skutečně, umím otáčet hlavou kolem dokola!“ „Kecáte,“ odsekne kluk Kormorán a je vidět, že tohle ho konečně zajímá. „Přísahám! Umím otáčet hlavou jako puštík, docela jako bych neměl krk!“ „Tak ukažte.“ A upře na pána dychtivá zaječí očka. Ten sklopí hlavu a zdá se, že se teď na něco hluboce soustředí. Na chvíli už kluk uvěří, že ten pán je skutečný kouzelník, třeba i od cirkusu, nadšeně očekává, že se mu co chvíli dá hlava

107

do pohybu. Ale pán jenom mlčí a sklopená hlava se nehýbe. Už zase je to jenom ten nudný patron. „Nepůjde to,“ pronese pán a předstírá zklamání. „Teď to nepůjde. Ale já to jinak skutečně umím! Kdybych vás ještě chvilku jen tak pozoroval, tak by se mi to určitě povedlo.“ Ale teď už kluk Kormorán nemá tu proč dál ztrácet čas. Hra se začala zajímavě odvíjet a on, její nejdůležitější článek, nemůže už jen přihlížet. Vyrazí ze svého hnízda a v okamžiku je zase zpátky v reji. Chlapci, pohlcení hrou, zrychlí ještě víc svoje křepčení. Přeci jen jsou rádi, že je tu s nimi zase Kormorán. Hra bez pravidel má znovu svoje zřídlo. Náhle ale utichne. Chlapci se jeden po druhém zarazí, jako by mezi ně spadl z nebe meteorit. Stojí tu teď vedle sebe a rozpačitě se dloubají do boků. Uprostřed palouku je pán. Ten divný pán, který je celou tu dobu pozoroval z lavičky, přišel teď mezi ně, vyzývavě se na ně usmívá a jim už se najednou nechce do hry. Proč je ten patron ruší, co po nich chce? „Nebojte se, děti,“ volá pán a velmi se snaží, aby je jeho hlas nepolekal. „Můžu se na chvilku přidat?“ Tak to je tedy rána. Mysleli si, že je vzteklý stařec přišel rozehnat, a on se zatím ptá, jestli ho vezmou k sobě do kola. Stojí tam jako hastrman, ale v jeho šklebu není ani za mák zloby, snad je to jenom nějaký neškodný blázen. Kluk Kormorán se ujímá slova a ptá se, jakou hru by si chtěl pán zahrát. „Tak když už nechcete pokračovat v té vaší hře bez pravidel,“ navrhuje pán, „můžeme si zahrát třeba… na slepou bábu. Znáte to vůbec ještě? To jsme hrávali my, když jsem já byl malý. Pardon, mladý muž. Chcete? Budu slepá bába.“ „Proč ne,“ odsekne kluk Kormorán a směle vykročí. „Máte někdo šátek?“ „Takže to znáte, tuhle hru?“ zvolá pán potěšen a dojat. Přeci jen se svět za těch tisíc let nevychýlil ze své dráhy. „Jistěže známe. Tak máte někdo ten šátek?“ Kluci rozpačitě obracejí kapsy. Nikdo nic nemá. Kluk Vítek už svléká

108

tričko, aby ho hodil do placu. „Počkej, kamaráde,“ zadrží ho pán a otvírá víko aktovky, kterou třímal po celou tu dobu v podpaží jako odznak svého důstojenství. „Tohle sice není nejvhodnější, ale snad by se to dalo použít. Já bych to dokonce velmi rád použil.“ A vytáhne z aktovky veliký papír. Papír zhusta zaplněný poznámkami. A i kdyby to byl třeba list počmáraný velkolepými moudrostmi, důležitý článek jedné veliké a obtížné práce, tak ve hře na slepou bábu může docela dobře posloužit za šátek na oči. Jediné slovo na tom listu, vyvedené silnými pečlivými písmeny, mohou rozluštit chlapci: Marsyas. Jedna veliká kniha nebude už nikdy dopsána na tomto světě, v tomto vesmíru. „To by šlo, ne? Zavaž mi to přes oči, Kormoráne. Tam vzadu to natrhni a udělej uzlík. Tak. No neboj se, jen trhej. Půjde to? Počkej, teď to trochu spadlo. Znovu. Výborně, přitáhni to, upevni. A teď važ. No, to tvoje triko by bylo lepší, Vítku, ale já bych opravdu rád pykal v tomhle. Trvám na tom. Tak, skvěle, už to drží. Takhle to můžeš nechat. Nebojte se, nevidím přes to. Vidím sice stíny, ale stejně ani nerozeznám, jestli to je strom nebo kluk. Je to dobré.“ „Pykám!“ zvolá pán s papírem na očích, přikrčený vprostřed palouku. Kluci se s výskotem rozutečou do svých úkrytů.

109

14 Den se nachýlil a profesor přichází k nálevně. Od setkání s dětmi se nemůže zbavit neovladatelného rozechvění a teď, když mu zdáli kyne štít putyky, rozrušením už sotva dýchá. Zjistil si sice jméno té hospody, ale ve své roztržitosti ho zase rychle pozapomněl, a tak si není jist, jestli nezbloudil. V šeru špatně vidí, proto mhouří oči, aby rozluštil nápis na vývěsním štítu. A najednou, jako tak často v posledních dnech, polije ho studený pot hrůzy. Šálí ho zrak? Nebo zase ďábel vedl jeho kroky? Takhle přece neznělo jméno té nálevny, to by si musel pamatovat. Slabý zrak profesora Obryse totiž zdáli luští na svítícím štítu nápis: Tizian. Ne, skutečně, to už by bylo příliš pro jeho unavené srdce. Proč začal podezírat svůj osud, v nějž vždycky vkládal všecku důvěru, z takové ironické úkladnosti? Jistěže se jen přehlédl. Hospoda se jmenuje Tymián. Ano, to odpovídá. Úlevně zavrtí hlavou nad svou pošetilostí a odhodlaně vykročí. Už ve dveřích ho málem povalí obrovská tlaková vlna hluku, kouře a pachu. Pije rád, jak už víme, a dokáže pít zatraceně vytrvale. Ostatně nebýt dopolední pálenky, asi by před chvílí tak dětinsky nekřepčil s chlapci v parku. Ale odevždy mu byla protivná tahle plebejská koncentrace opilství a hýřivosti, přežívající v přítmí náleven všechny epochy, režimy, války a myšlenkové systémy jako nějaká podivuhodná zkamenělina. Profesor uznává člověka jen jako osobnost, jako výjimečné individuum. A taková nálevna… kdyby se přenesl v čase a vstoupil do těchto dveří před tisíci, dvěma tisíci lety, bezpochyby by tu našel zas tyhle samé postavy, beze změny by tu za pultem vrčel na hosty tenhle bezzubý kelner, támhleten opilý dědek by se kýval před tabulí s nabídkou jídel, do uší by se mu zařízl ječivý řehot tuhleté prsaté divoženky. Ale co. I ten bezzubý kelner jistě už před tisíci lety docela stejně odštěkl na pozdrav takovému nějakému stárnoucímu, zamilovanému a lehce zhnusenému učenci, který se udiveně rozhlíží, jako by si spletl dveře. Své studenty najde až úplně v rohu místnosti. Sedí okolo dlouhého stolu 110

a jejich počet profesora zprvu pobouří: podle účasti na svých přednáškách předpokládal, že jich není dohromady ani polovina. A tady se jich veselí celý zástup! Ale rychle se v duchu pokárá za svou zbytečnou podezíravost. Samozřejmě že jsou tu i studenti z ročníků, kterým nepřednáší, a ovšem i jejich přátelé. Jen několik známých tváří poznává v oblaku cigaretového dýmu. Zrzavý básník, kobylka, filosof, opilec s cibulí. A támhle v koutě, no vida, doktůrek Rupfenschneider mžourá opilýma hrabošíma očkama a celý nadskakuje blažeností, obklopen dvěma sličnými mladíky. A ještě jeden kolega se nechal umluvit, docent Koloděj, významný učenec, který se teprve nedávno rozhodl obšťastnit naši lehce upadající univerzitu svým věhlasem. Bývá považován za živoucí legendu a je vidět, že studenti jsou z jeho přítomnosti úplně na větvi. Bílé vlásky, jindy pečlivě uhlazené na veliké neforemné lebce se zřetelně vystupujícím pahrbkem geniality, vlivem pokročilé zábavy mu teď neukázněně a roztomile spadají do přísného čela. Mračí se nad svou sklenicí a neutrálně pokyvuje na všetečné dotazy mladých spolustolovníků. Ale, proboha, jediný člověk tu chybí! Jediný člověk, kvůli kterému se sem trmácel! Klára… Už je však pozdě, aby se otočil na patě a po anglicku zmizel. Několik studentů už si ho všimlo a opatrnými, přehnaně uctivými gesty jej teď zvou ke stolu. Zvěst o jeho příchodu se šíří jako tichá pošta, studenti do sebe šťouchají, hovor utichá a zvedají se k němu překvapené tváře. Ano, překvapené; vypadá to, že ho tu snad opravdu nečekali. Jestli tu Klára ještě není, neměl jim to kdo oznámit. A pozván tedy nejspíš skutečně nebyl, jinak by jeho příchod nevzbudil takový rozruch. Nejstrašnějšího přivítání se mu dostane od jednoho obzvlášť vesele se bavícího hloučku: když zpráva dorazí až k nim, hlouček se po něm sborově ohlédne, ale jako by byl pro ně jen podnětem k ještě vydatnější zábavě, ihned se zase věnují jen sami sobě… a dokonce se mu zdá, že teď z hloučku zaslechl tlumený výbuch jízlivého smíchu. Ano, jízlivého smíchu: my o vlku… Přeci jen k němu dolehne (zdáli, jako zpoza zavřených dveří) několik vřelých pozdravů a pobídek. Dvě tři tváře jsou dokonce rády, že ho tu vidí. Nejvíc nadšení projeví doktůrek Rupfenschneider, volá na něho ze svého kouta, máchá rukama a pozvedá číši k teatrálnímu přípitku. Ach, ten věrný

111

hraboš! Jestli ještě andělé nevymřeli, pak jsou to jedině tihle hraboši – miniaturisti. Škoda jen, že s andělem se nedá vydržet v jedné místnosti déle než půlhodinu. Docent Čestmír Koloděj dokonce uctivě povstane a osmělí se provolat: „Ludvíku! Tebe bych tu nečekal…“ Nečekal bys mě tu, živoucí legendo, světlo naší vědy? Ani já bych se tu nečekal. Jsem člověk neočekávaný. „Buď zdráv,“ slyší se místo toho odpovídat a vlastně je docela překvapen, že si s panem legendou může tykat. „Aspoň si tu budu mít s kým povídat,“ vyprskne, ale úsměv mu ztuhne na rtech. Tohle začalo špatně. Už zase to začalo špatně. Usedne na místo, které mu vedle sebe uvolnil zrzavý básník. No, potěš pánbůh, to zas bude společnost. Ale aspoň mu židli podsunul hbitě a nenuceně a tvářil se u toho i docela přátelsky. Ostatně proč by měl mít pořád pocit, že je svým studentům pro smích? Kdy mu zas ďábel zasel do hlavy tohle zlé semeno? A jestli on se ten ďábel nejmenoval Klára. Až do jejich setkání na univerzitní chodbě před několika dny (ano, tehdy se spustil ten zatracený řetězec neštěstí) by ho takové myšlenky netrápily ani v nejhorším snu. Přece se odevždy třpytil v očích studentů jako obdivuhodný a nedosažitelný drahokam. Dobrá, možná že ne drahokam, možná že ne ani tak obdivuhodný. Ale nedosažitelný: to je možná důvod jejich skromné odměřenosti. To jen ďábel jménem Klára mu poprvé zjevil tuto skutečnost, o které snad dosud nechtěl vědět. Jak své studenty a jejich chlad náhle chápe! Vždycky toužil být jimi milován. Ale můžeme milovat nedosažitelnou exotickou květinu, dráždící naše smysly zpoza neprůstřelné stěny skleníku? Možná že dnes je ta pravá příležitost, aby své dílo dokonal. Ano, dnes večer se svým studentům přiblíží (ale jen právě pro tento večer), dnes se k nim nachýlí svým květem, aby si směli poprvé přičichnout. Snad pak budou přístupnější úžasným a znepokojivým pravdám, které jim dosud nebyl s to předat právě pro tu svou nedosažitelnost. Dnešní večer nechť se tedy nazývá: Překonání nedosažitelnosti. „Tak co, mladý muži,“ nachýlí se k zrzavému básníkovi, sleduje svůj nový plán. „Všiml jsem si, že na mých přednáškách si často zapisujete do bločku nějaké prazvláštní poznámky. Které já ale určitě nevykládám.“

112

Básník na něho pohlédne nevýslovně prázdnýma očima a aby si mohl promyslet svou duchaplnou odpověď, začne si motat cigaretu. A profesor už v tu chvíli nevýslovně lituje, že začal hovor zrovna s tímhle hejskem. „Co pijete?“ vyhrkne básník a pokyne na procházejícího kelnera. „Co piju? No když jinak nedáte, tak jednu pálenku. Sprosté pití, jen co je pravda. Ale to víte, i faun se někdy nachlemtá z bahnitého pramene.“ Podivný bonmot. Podivný a zase tak nejapný. Básník to naštěstí přejde shovívavým mlčením. A zavolá na kelnera, že pan profesor by si rád zavdal kořalky, samozřejmě velkodušně na jeho zrzavý účet. „Tak vy jste si toho povšiml,“ spustí básník a začne si klepat cigaretu o stůl. Jaký protivný zvuk! Jako by přibíjel na stole nějakého miniaturního Ježíška. „To mě ovšem těší, nejasná radost v mých žilách se rozlévá…“ A upře při těch slovech na profesora své tupé oči, ústa vyzývavě našpulená. Snad čeká ocenění za svůj pitvorný slovní obrat. „Ano, povšiml,“ odsekne místo toho profesor. „Já se vám možná zdám jako nějaký mimořádně nepřístupný člověk, ale to není tak úplně pravda. Já vás mám všechny docela dobře přečtené. Nemyslím to ve zlém, naopak. Zajímáte mě. Taky jsem byl kdysi student. A taky jsem, teď mi to možná nebudete věřit, taky jsem si psával verše do zápisníku. A protože jsem na svoje mládí ještě nezapomněl, i když už je to tak dávno, velmi se zajímám o svoje studenty. To byste neřekl, viďte?“ „A řekl,“ odtuší básník a ani se přitom nezačervená, „proč by ne. Nikdy se mi nezdálo, že byste byl nějaký nepřístupný, jak tvrdíte. To je jenom váš dojem. Mně naopak připadáte docela dost přístupný. Možná dokonce víc než kdo jiný z vašich kolegů.“ Podivná, nečekaná odpověď. Jistě chce být zas jenom originální, tenhle pan poeta. Jenže jeho soud zněl tak palčivě! Možná dokonce víc než kdo jiný z vašich kolegů… Jako by ta věta zaměňovala pojem „přístupný“ za „průhledný“. Nejspíš je v něm přeci jen něco z básníka – umí dohnat lidi do úzkých nepříjemným přeháněním. „Takže si na mých přednáškách píšete verše,“ pokouší se upilovat slepou větev hovoru. „A to mě těší. Asi bych takhle neměl mluvit, spíš bych se měl na vás zlobit, pane… pane…“

113

„Myš. Antonín Myš, jméno mé.“ „Náš Poetus maximus!“ zvolá pateticky básníkův kumpán, ale naštěstí se nehodlá účastnit debaty. „Ano, jistě,“ odtuší profesor, „pane Antoníne…“ „Divné jméno, co? Pro básníka. Ovšem píšu pod pseudonymem. To je ale teď vedlejší.“ „Tedy jako správný pedagog bych vás měl za to vyplísnit,“ pokračuje profesor v načaté myšlence a ani si nepovšimne, že před něj mezitím přistála další pálenka. „Jenže já jsem rád. Vypadá to, že vás moje přednášky inspirují. Že tedy třeba vstoupím ještě do dějin jako inspirátor velkého básníka.“ „To sotva,“ mávne básník rukou a jeho odpověď nezní jako skromné zamítnutí. Je v ní spíš pýcha; pýcha, která vylučuje profesorovo účastenství. „Nakonec, co je to vlastně inspirace? Nevěřím na ni. Jestli mám nějakou inspiraci, pak je to jedině to věčné: carpe diem. To je můj jediný umělecký imperativ. Vyslyšíš-li jej, máš o inspiraci postaráno, hříšný veršotepče.“ Teď profesor přivře oči a mírně zaklopí hlavu, mlčí a převaluje na jazyku myšlenky, snad loví hluboko v sobě nějakou moudrou odpověď. Okolo sedící studenti k němu upírají zraky; jeho zamyšlení působí velmi tajemně a znepokojivě. Skutečně teď připomíná nějakého starověkého mudrce, naslouchajícího v éteru, putujícího myslí končinami, kam obyčejným smrtelníkům zůstává vstup zapovězen. Na okamžik si jeho zamyšlení zjednává posvátné ticho. „Carpe diem,“ prohlásí konečně, jako by promlouval z hlubokého transu, „ano, to je výsada mládí. Znám to heslo, kdysi jsem se jím taky řídil. Ale přijde den, kdy umění si už žádá hlubšího pramene. Pramene, který prýští z mnohem vzdálenějšího a nepřístupnějšího zřídla. Ze zřídla, které je mimo člověka, mimo dosah toho obyčejného carpe diem…“ Po očku přitom sleduje své posluchače a s nelibostí shledává, že jejich pozornost opadla tak rychle, jak rychle si ji dokázal zjednat. Příliš brzy po začátku proslovu, jímž hodlal přimět studenty k zanícené debatě, už se zase přezíravě věnují své jalové zábavě. Pouze básník předstírá líný zájem.

114

Až na hranici zuřivosti ho dohání pohled na doktůrka Rupfenschneidera, který se právě jal předvádět k nesmírnému pobavení osazenstva nějaké směšné zvíře ze středověkého bestiáře. „Kdyby umění nepramenilo z tohoto hlubšího zřídla,“ pokračuje důrazněji, „pak by zůstalo jenom pošetilou hrou. Jednou přijdete na to, milý kolego, že bez řádu, soustředění a tvrdé práce vám ono zřídlo umění zůstane nepřístupné a vy budete už jen marně bušit do kamene. Odvalit kámen, ano, to je ten nejtěžší úkol umění! I já kdysi dospěl do tohoto bodu. Tak jako jiní, Rimbaud… Rimbaud… a mnozí další… uvědomil jsem si, že už nemůžu dál pokračovat v díle, dokud nedokážu odvalit ten kámen. Kámen, kterým mi onen pramen zavalil neúprosný obr času a lidského zrání, které se nazývá dospělostí…“ „Vivat!“ vyjekne najednou básník a jeho nejapnost a neúcta probodne profesorovo srdce. Vypadá to, že poslední slova své úvahy pronášel už jen pro sebe. „Přichází mystická nevěsta Kristova!“ volá zrzavec pateticky a oči všech se upřou na přicházející. Profesor dokonce bezděky skloní hlavu, aby jim snad nebránil ve výhledu. Až když to shledá za vhodné, pomalu a s nezájmem se také ohlédne tím směrem. A při tom pohledu jako by mu srdce probodl další, ještě otrávenější šíp. Svou dětskou kolébavou chůzí se k jejich stolu blíží Klára. Tak jako obvykle kráčí velmi pomalu, krátkozrakýma očima se zachytává obrysů. Až její klisní oči rozeznají vřelé tváře přátel, rozzáří se její dětská tvářička nesmírně okouzlujícím úsměvem. Mají ji tu všichni rádi a těší je její příchod, a ona se z toho upřímně raduje. „Vítejte, sestro Kláro!“ kazí tu krásnou chvíli básník svým kejháním, „svatá, přečistá sestro Kláro!“ No tohle, kdo dal tomu hejskovi právo nazývat ji sestrou Klárou? Copak to není profesorovo nejniternější oslovení té dívky, vyjadřující v jeho představách posvátné souznění jejich duší? Nic nedokáže hloubavého člověka popudit tak jako skutečnost, že snad ani jeho nejskrytější myšlenky nejsou vlastně originální. „Promiňte mi to zpoždění,“ šeptají její ústa, „byla jsem dlouho v práci. Dnes to bylo obzvlášť namáhavé.“ A usedá na místo, které jí uvolnil bás-

115

níkův kumpán. Nebezpečně blízko profesora. Teprve teď mu věnuje kratičký, kdoví proč nesmělý pohled. „Dobrý večer, pane profesore,“ špitne a její nenadálé vykání potřetí zraní jeho srdce. Zdá se mu, že může mít jen jediný důvod: nechce se k němu hlásit. „Jsem ráda, že jste tedy nakonec přišel.“ Je ráda, že přišel! To vyznání scelilo všechny předchozí rány. Jakou moc vložil Bůh do úst žen, že jedinou větou dokáží ranit a další hned utěšit. A jakou bezmoc vložil do duše muže, že s ní v takových chvílích smí žena smýkat jako hadrem na holi. Její vykání má tedy jiný, docela prozaický důvod. Nechce se prostě vyvyšovat nad ostatní, že ji profesor oblažil takovou důvěrností. „Copak, bylo dnes nějak obzvlášť zasemeníno?“ chechtá se bohém páchnoucí cibulí. „Musela sis brát štafličky na rokaje?“ „Ano, musela. Muži jsou bytosti nevídaných schopností, jak říká můj zaměstnavatel. Ale nechme toho, máte tu určitě zajímavější témata k hovoru.“ „To jistě máme, slečno,“ vpadne najednou do rozmluvy velectěný docent Koloděj. Vypadá to, že ho naše milá Klára také zajímá. „Tady profesor Obrys začal s velmi pozoruhodným tématem.“ Při těch slovech to u stolu zašumí a profesor zase bojuje s neblahým podezřením. „Co pijete, slečno Kláro? Víno? Tak tedy jedno víno, hospodo!“ zvolá rozšafně a posluchači vyprsknou vděčným smíchem. „A co si dáš s námi ty, Ludvíku? Musíme tě něčím povzbudit, abys nám dopověděl svou úvahu.“ Docentovo přátelské gesto ho mile překvapí. Rozhodne se považovat je za projev uctivé přízně. „Tak tedy další pálenku!“ napodobí jeho zvolání a sám se usměje svému vytříbenému žertu. Obzvlášť pyšný je na slůvko další; zdůrazňuje jím, že právě překročil hranici důstojné odtažitosti a odteď už pije se svými studenty jako s přáteli. Zdá se však, že nikdo jeho jemný žert nepochopil. „Chtěl jsem jenom říct,“ pokračuje odhodlaně ve své úvaze a chlemtá při tom další kalíšek, „že umění není a nemůže být pouhá hra bez pravidel. Já dokonce trvám na tom, že ten, kdo by chtěl budovat chrám umění na základech hesla carpe diem, staví na bahnitém terénu, který smete první pří-

116

val deště. Nezlobte se na mě, pane… pane…“ „Antoníne Myši,“ odtuší přezíravě zrzavý poeta. „Ano. Nezlobte se na mě, Antoníne, ale podle mě k vám prostě ještě nedolehl za temné noci ten nadlidský hlas, který promlouvá k velkým umělcům, aby je pověřil tím nepochopitelným úkolem… úkolem, který vyslyšet neznamená jen dokazovat světu svůj obratný um, ale přijmout cosi nesmírně závažného a zavazujícího. Něco, co nemůžu nazvat jinak než posláním. Posláním, které s sebou nese jen utrpení a nesmírnou dřinu. A jsem dokonce přesvědčen, že naším úkolem není nic jiného, než oddělovat zrno od plev. To je zase můj imperativ, poslání, které bylo dáno nám, odborníkům.“ Nesmírné opovržení teď zkřivilo ústa odporného zrzavce. Snad se neměl nechat tolik unést svými myšlenkami, to jistě nebyl nejvhodnější krok k onomu vytýčenému překonání nedosažitelnosti. Už zase špatně. Jistě za to může ta proklatá pálenka, která teď už docela nekontrolovatelně proudí jeho hrdlem. Pálenka, rozněcující v něm oheň pohrdání. Pohrdání teď trčí jako nedobytná zeď mezi ním a těmi, k nimž se chtěl přiblížit. „Já nevím, Ludvíku,“ oponuje docent Koloděj a přiopilou rukou si uhlazuje vlasy spadané do čela, „nevím, jestli zrovna tohle by mělo být naším úkolem. Kde můžeme brát tu jistotu, že zrovna my jsme k tomu oprávněni? Není spíš úkolem naší vědy, abychom se pokusili postihnout podstatu téhle neuchopitelnosti, téhle nesmírně zapeklité rozmanitosti, která právě nedovoluje lidskému intelektu, aby vynášel takové jednoznačné soudy?“ Jak učeně hovoří velevážený docent! S jakým vděčným ohlasem se setkávají jeho slova! Měl by teď oponovat stejně důmyslně, měl by si stát za svou myšlenkou stejně pevně… kdyby jen mu pálenka nekomolila docentovu řeč v nesrozumitelné blábolení. Kdyby mu stejně nekomolila vlastní úvahy, deroucí se o překot na zpomalený jazyk. Kdyby za ním stál alespoň někdo z téhle pekelné společnosti. Když už se člověk konečně přiblíží k ostatním, přimotá se do toho alkohol jako ďáblův advokát. „Nehovořím teď jenom jako profesor,“ namítá poněkud bezradně, „říkám to jako… jako… bývalý umělec.“ „Bývalý umělec!“ vykřikne opilý bohém a jeho zvolání smrdí cibulí.

117

„Ano, zní to možná podivně, ale… ano. Jsem bývalý umělec. Kdysi jsem psával básně a taky jsem maloval. Asi byste to do mě neřekli, viďte? Že váš pan profesor trávil noci s cigaretou u malířského stojanu.“ „Ale proč ne,“ odsekne básník s obvyklým ironickým úšklebkem, „i to si umím docela dobře představit.“ Tak ani tímhle přiznáním, jež si schovával v záloze jako nejvyšší trumf dnešního večera, nedokázal nikoho překvapit. Další nesmírně skličující představa teď sevřela jeho duši do kleští: Jsem člověk, od kterého se dá očekávat cokoli, a zároveň člověk, od kterého nikdo nic nečeká. Kdybych prohlásil, že jsem vyvraždil celou svou rodinu, vyvolalo by to údiv docela stejný, jako když se přiznám ke své umělecké minulosti. Je to dobře, špatně? Nevím. Vím jenom, že to hluboko ve mně pálí jako oheň… „A přece je to docela zábavná představa, nezlob se na mě, Ludvíku,“ přidá svou trochu do mlýna živoucí legenda a posluchači jí visí na rtech. „Pro mě jsi vždycky představoval ztělesnění vědecké poctivosti, až určité chladnokrevnosti… A to skutečně nemyslím zle, naopak. Jenom to tak nějak neladí s představou tebe jako umělce. Totiž jistěže se to nevylučuje, umění a vědecká chladnokrevnost. Nicméně umění má nesmírně mnoho rovin a ty jsi z těch, kteří se pokouší uchopit ho na povrchu. Tebe zajímá umění jako objekt, ne jako mystérium. To není výtka, ani obviňování z povrchnosti, nedej bože. I tenhle přístup je nezbytný. Jenom jsem chtěl říct, že cítím trochu rozpor mezi tvými úvahami o zřídle, o tajemném hlase a tak dál, a tvým přístupem jako vědce a pedagoga.“ Profesor ale docentova slova příliš nevnímá. Ze svých temných úvah se napůl probral až vprostřed jeho řeči a už nestihl chytit nit. Navíc snad na chvíli upadl do bdělého spánku, a když nabral vědomí, pálenka se mu nahrnula do hlavy jako mohutný vodopád. Ve spáncích mu pulzuje krev, stůl s bujarou společností zahalil éterický opar, jejich vzrušené hlasy k němu doléhají jako štěkot psů ze dna údolí. Docentova vlídná tvář se na něho šklebí z mlhy a on jí dokáže odpovědět jen ospalým, nesmírně prázdným úsměvem. Tuší, že tu teď platí za pimprle, přibíjené lůzou na kříž výsměchu, ale bránit se nedokáže a nechce. Snad proto, že mu tohle přibíjení působí prazvláštní požitek; cítí se trochu jako mučedník, trpící pro svou pra-

118

vdu. Neporozumění okolí dodává sílu jeho pohrdání. A on už teď přijal i své pohrdání jako jedinou cestu k lidem. „Vy mě neznáte,“ naslouchá svým slovům a samotného jej překvapují, „nikdo mě tu neznáte, a ty ze všech nejmíň, milý Čestmíre. Můžete jenom hádat, můžete jenom skepu… spelu… spekulovat.“ (Zdá se, že si už dokonce začíná šlapat na jazyk. Ani to ho však nijak zvlášť neznepokojuje. Naopak, svým roztomilým škobrtnutím si očividně získal alespoň chvilkovou přízeň studentů.) „Mysleli jste si, že mě máte prohlédnutého skrz na skrz, ale to je omyl. Omyl! Dovol mi, Čestmíre, abych ti dal jednu otázku, a pak už s tím skončíme. Myslíš si, že existuje cosi jako génius?“ „Génius!“ převaluje docent na jazyku to slovo. „Ano, myslím že ano.“ „Výborně. A myslíš si, že v sobě někdo může objevit génia… a že ho pak jednoho dne dokáže zašlapat do prachu jenom proto, že se s takovým hrozným darem bojí žít?“ „No,“ váhá docent a usmívá se poněkud škodolibě, „to je tedy zvláštní myšlenka. Začínáš se mi skutečně líbit, Ludvíku. Ano, možná že ano. Ale takový život si neumím představit. Tak jako si smrtelník dost dobře neumí představit peklo…“ „Tak vidíš!“ vypískne profesor Obrys a prsty si divoce zajede do kštice, takže teď skutečně připomíná zrazeného, opilého génia. „Tak vidíš! Co po mně tedy ještě chcete? Co po mně pořád chcete?!“ A v návalu sebelítosti do sebe vyklopí další pálenku, kterou mu studenti potutelně podsunuli. Patrně se ho rozhodli opít. V tom zrychleném vlaku, do nějž nasedl celý tento večer, mění se nálada z vteřiny na vteřinu. Proto profesorovu sebelítost záhy vystřídá jakási podivná úleva; úleva, která ho nutí do ohlušujícího smíchu. A zní ten smích strašlivě… tak nějak se asi chechtal Marsyas vteřinu před tím, než mu pochopové stáhli kůži. „Ale no tak, pane profesore,“ doléhá k němu hlas páchnoucí cibulí, „snad nebude tak zle.“ „Nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř!“ přidá se další, patrně Sokrates ve vytahaném svetru. Pištivě se u toho pochechtává a pod stolem mu v sandálech páchnou špinavé nohy. Jaká ubohá holota! Na víc se nezmůžou? Je-li tohle naše mladá naděje,

119

pak spánembohem s celou kulturou. Spánembohem s celým uměním. Svět se řítí do bezedné propasti tuposti, to je naše jediná jistota v tuto chvíli. „Připijme tedy na našeho génia!“ zaskřehotá zrzavý poeta, zahodiv už i poslední zbytky zdrženlivosti. A celý stůl se mění v pekelné zátiší nezřízené pijatiky. I profesor, usmívaje se na všechny strany, pozvedá další číši. Ani nevnímá, že si pálenkou pocintal oblek. Pije a přivírá u toho oči. Jak je mu to najednou všecko lhostejné! Dokonce i sestra Klára, ta poloslepá klisna, ta vynašečka křtitelnic, ta královna dnešního večera, kterou se rozhodl milovat, dokonce i ta je mu teď ukradená. Sedí tu kousek od něho a bezstarostně se směje s kamarádkou, za celou tu dobu mu nevěnovala špetku pozornosti. Doufal prve, že si ji dnes večer odvede a poctí ji svou láskou, představoval si to do všech podrobností… Ale teď už je mu ta přestava náhle skoro odporná. Už zase páchne jeho fantazii rybinou, už zase se mu zmítá v náruči jako úhořice protažená vařící vodou, zase mu do uší vzdychá jako nakopnutá fena a její dech páchne zahnívající vodou. A navíc, copak by se on ještě dokázal dnes večer k něčemu vzchopit? Přitiskl by ji ke stěně koupelny, až by to plesklo, chrochtal by jí do tváře nesrozumitelná vyznání a ona by se mezitím marně snažila upocenou dlaní probudit k životu jeho bezvládné pohlaví. Kývalo by se mu tam dole jako viselec v průvanu, dlouhá léta neobjevený ve sklepě opuštěného domu. A nakonec by se mu zvedl žaludek a v tom roztočeném světě by honem nerozlišil jámu mezi jejími ňadry od záchodové mísy… „Já se vám ale musím k něčemu přiznat,“ píská mu do snění doktůrek Rupfenschneider, „já pana kolegu Ludvíka vždycky považoval svým způsobem za génia. Za génia, který svůj dar obětoval. Obětoval svůj dar, aby se mohl přiblížit lidem. Aby jim do konce života předával po kouskách to tajemství, které kdysi sám poznal. Snad se mu to jen trošičku… nepovedlo… Promiňte, už se taky snadno nechávám unášet myšlénečkami. Je mi tu s vámi tak dobře… A víte co, tak jak tu všichni sedíte, říkejte mi odedneška Karle. Tak ještě jednou na zdraví! A dovolte mi, abych tenhle přípiteček věnoval památce génia našeho milého kolegy Ludvíka!“ Ach, ten zpropadený anděl. Dobromyslný až k roztrhání. I on se narodil ve špatný čas na špatném místě. Svět pro něho končí tam, kam jen dohléd-

120

nou jeho krátkozraká myší očka. Středověký učenec, zavřený ve své komůrce, rozněžněle se sklánějící nad svými mladičkými písaři, šťastný až na dřeň srdce, smí-li některému z nich na okamžik přivonět k vlasům. Dějiny ho tu nechaly, zapomněly si ho vzít s sebou. A on si toho za těch tisíc let nevšiml. A Ludvíka se zastává jen proto, že si na něj stále ještě nepřestal myslet. Nikdy nezapomene na tu událost: Stojí u jedné z těch bílých věcí, připevněných na stěně univerzitního záchodku (kterým se tak poeticky říká mušle, jako by je připlavil nějaký mohutný příboj moči a přilepil je na zeď pěkně do řady) a dlouze se vyprazdňuje. Vtom zavržou dveře. Dva tři kroky, a ticho. Pokračuje dál ve své činnosti, ale nemůže se zbavit dojmu, že za ním někdo stojí a pozoruje ho. A pak se ohlédne a spatří nesmírně žalostný, nesmírně odporný obraz. Doktůrek Rupfenschneider, nehybný jako socha, s hlavou skloněnou k rameni a s ústy pootevřenými hledí upřeně na jeho záda a s jakýmsi hlubokým smutkem v očích poslouchá zvuk jeho močení. Jako by si ani nepovšiml, že profesor jej už notnou chvíli vyčítavě zpytuje, stojí dál jako přikován a poloslepýma očkama hladí jeho záda. Teprve pak k němu pomaličku zvedne oddaný pohled a praví sotva slyšitelně, bez známek roztržitosti, spíš jako by se vyznával: „Nenech se rušit, Ludvíku, pokračuj… já hned zase půjdu.“ Zdá se, že studenti ho milují. Jeho odporné zdrobněliny a stařecké sentimentální výlevy považují za projev roztomilosti. I to je jedno z velikých nedorozumění našeho času: v tom ohlušujícím řinkotu rolniček už nepoznáme šaška. A za šaška pak máme snadno toho, kdo jen tichounce cinká na poplach. A teď se stane něco zvláštního, teď, v koutě pekelné nálevny páchnoucí rozlitou pálenkou, stane se něco zvláštního. Klára vstane a požádá zrzavce, zda by si s ní nevyměnil místo. Ten je rád, že se může vzdálit od profesora, který beztak už jen bezvládně mlčí a otupěle zírá do své sklenice. Může teď přisednout k Sokratovi v sandálech, je to přeci jen zábavnější obět; před ním nemusí veliký arbitr poezie tolik hlídat svůj ironický jazyk, připravený vždy a za jakýchkoli okolností plivat po svém soku jedovaté sliny. Profesor teď cítí vedle sebe její přítomnost a je mu, jako když mrsknou

121

starému lvu do klece cár syrového masa; toho nejhoršího zkaženého masa, jaké si jen mohl přát. A on ví, že je to poslední krmě v jeho životě a že pokud teď zaváhá a nevrhne se na ni, už mu nezbude než pojít hlady. Jak se dalo čekat, otupělé chřípí starého lva hned sevře ta známá znepokojivá vůně rybiny. Možná se parfémuje rybím tukem, ušklíbne se profesor. A přece je nakonec rád, že ji tu má u sebe. Ať je jakákoliv, není to jeho mystická nevěsta? Koneckonců, když už jí věnoval celý večer a celé dopoledne tolik drahocenného prostoru ve svých představách, přece ta námaha nepřijde vniveč. „Ludvíku,“ nakloní se Klára až těsně k jeho uchu, aby ji nikdo jiný nemohl uslyšet. A její sladký dětský hlásek zazní mu jako harfa uprostřed masopustního vřeštění. Snad ji nakonec skutečně bude moct milovat. „Už jsi zase tak strašně smutný,“ šeptá a teplo jejího těla se k němu tulí, „neznám snad smutnějšího člověka na světě.“ „Ale ne,“ pokouší se bránit, „jenom mi nějak není dobře. Jsem unavený.“ „Jsi smutný. Strašně smutný. Nechceš mi něco říct?“ „Ano, jsem opravdu smutný,“ sklouzne mu ze rtů a najednou zatouží ze všeho se Kláře vyzpovídat, jenomže honem neví, jak by to všecko pojmenoval, „vlastně ani nevím proč. Něco se se mnou děje, jako by mě někdo vytrhl a přesadil. Taky mi umřela žena. Já ji už dávno nemiloval, víš… naopak, snad jsem ji dokonce nevá… nenáviděl.“ „Skutečně? Nenáviděl jsi svou ženu…“ „Jo, nenáviděl. Už jsme spolu dlouho nežili. A ty poslední roky… zum Teufel! Byla to běhna. A dělala mi to jenom nachs… naschvál… protože se nechtěla smířit s tím, že já… že já! Ach božínku, že já mám na tom světě důležitější úkol než jenom… milovat.“ Při tom opilém vyznání se tvářička malé Kláry zvrásnila prudkým odporem. Tak jako vždy, když se jí něco nelíbilo, svraštila obočí, až jí silné brýle popojely a u kořenu nosíku rozvinul se malý vějířek. „Když tedy nemůžeš milovat, tak nenávidíš,“ odtuší s neskrývanou nelibostí, „to je tedy důmyslnost.“ „Počkej, to jsem vlastně nechtěl říct. Ta čertovská pálenka už plácá za

122

mě… Vždyť je to vlastně naopak! Já ji miloval, celou tu dobu jsem ji miloval, a přitom jsem myslel, že ji nenávidím! Řekni mi, Klárko, má milá Klárko, musí člověk nejdříve umřít, aby mohl být milován? A co já? Co bude se mnou? Bože, mně je tak zle…“ „No tak, uklidni se,“ – zdá se mu to, nebo mu pod stolem položila dlaň na koleno? Skutečně, opilými prsty teď nahmatal horoucí temeno její ruky. – „Nemůže být pravda, že by tě nikdo na tom světě nemiloval. Přece tě někdo musí milovat...“ Pohlédne na ni nechápavě, jejich oči teď o sebe škrtnou. Jejich oči… oči dívky jsou jako dvě bílé nádoby, do kterých krví podlité bulvy opilého profesora zvrací svůj hnus. Mělo snad tohle být vyznání? Už zase jako z laciného románu! Navíc temeno ruky, které prve nahmatal na svém koleni a jež se jal hned láskyplně hladit, patřilo jemu samému; byla to vlastní, opilostí znecitlivělá a jakoby cizí ruka. Hladil pod stolem sám sebe. „Nemiluje,“ opáčí vztekle. „Kdybych tě jen trochu zajímal, musela by sis všimnout, že mě tu teď všichni tví milí přátelé celý večer polévali neskrývanou nenávistí.“ „To není pravda.“ „Je to pravda! Neměl jsem sem vůbec chodit. Umíš si vůbec představit, ty malá poběhlice, umíš si přes… představit, co to je, když někomu věnuješ celý svůj psí život, abys pak zjistila, že to bylo jenom… házení… stěny na hrách…“ „Proč se mnou takhle mluvíš?“ odtáhne se a rozhodí ruce, jako by odrážela jedovatou střelu. „Ty tedy nenávidíš i mě?“ „Promiň,“ vyprskne tak prudce, až mu v koutku úst uvízne zpěněná slina, „promiň, Klárko… Klárečko… neposlouchej mě… opili mě… nalévali mě tu, abych změknul, abych roztál jako vosk… aby se pak do mě mohli strefovat… do mě! Do mě!“ Poslední slova už nepatří jenom Kláře; vystřelí mu z hrdla jako zvířecí zavřeštění, celý stůl se teď po něm ohlédne. Obraz zvířete podtrhuje ještě ona zpěněná slina, odkapávající mu teď ze rtů na bílou košili, beztak již zlitou pálenkou. Upírají se na něho obludné, rozmazané tváře, některé vyděšené, další překvapené a jiné nadmíru pobavené. „Do mě, vašeho profesora, který vás všechny tolik miloval, jste se chtěli strefovat!“ 123

„Ludvíku, přestaň, to nemá smysl,“ žadoní horečně Klára. A teprve teď se nahlas přiznává ke svému tykání. Teprve teď, když se proměnil ve zvíře, nemusí už ukrývat jejich vzájemnou důvěrnost. „Ano, ty!“ vřeští dál profesor, zvoliv si za oběť váženého docenta Koloděje. Ten na něho hledí zpod přivřených víček se směsí překvapení a soucitu; vytrhlo ho to nejapné oslovení ze zanícené debaty s mladou slečnou, takže honem neví, co si má s tím trapným výlevem počít. „Ano, ty, přesně ty! Ty, legendo naší katedry, světlo naší vědy! Apollóne, jenž jsi se k nám sklonil ze svých slunečních výšin! I ty ses jen přišel do mě strefovat, i tys mě přišel přibíjet! Kdo se tě o to prosil?“ „Ludvíku,“ usmívá se docent chápavě, „ujišťuji tě, že jsem neměl nic takového v úmyslu. A jestli jsem se tě něčím dotkl, tak se ti hluboce omlouvám.“ „Lžeš,“ syčí profesor, docela už přemožený nenávistí k sobě a ke světu, „sprostě lžeš. Kdybychom nežili ve dvaadvacátém století… tak… tak bych tě teď vyzval na souboj! Tak co, půjdeš? Bojíš se?“ „Souboj, ano!“ zvolá pateticky zrzavý básník. „Chceme souboj!“ „Ty mlč,“ sykne profesor, „ty už jednou provždycky mlč.“ „Ludvíku,“ přidá se dobromyslný doktůrek hraboš, „zapřísahám tě, nechej toho. Jsi jenom rozrušený, všichni to chápeme. Že ano? No jistě, všichni tě tu chápínkujeme. Vždyť už dávno není žádné tajemství, že tě potkalo veliké neštěstí. Když člověku umře ženuška, tak bodejť by ho to nesebralo. To se ti jenom zdá, že se proti tobě všichni spikli. Jaký bychom k tomu měli důvod? Vždyť si tě přece vážíme.“ „No jistě, vážíme si tě, Ludvíku,“ pokyvuje docent Koloděj. „A teď už nepij,“ pokračuje doktůrek ve svém kázání, „nedělá ti to dobře. Tady studenti jsou sice tví přátelé, že ano, ale jsou to přeci jenom tví studenti. Co si asi pomyslí? Potřebuješ si jenom odpočinout, potřebuješ se dlouze vyspat. A až se probudíš, všecko bude zase v pořádku. Pojď, já se nabízím, že tě odvedu domů a uložím tě. Postarám se o tebe.“ Jaká nestydatá výzva! Dokáže si dost dobře představit, jak by asi probíhala hrabošova starostlivost. Co jsem jim vlastně udělal, přemítá profesor, upadnuv už zase do hlubo-

124

ké opilecké zadumanosti, co jsem jim udělal? Proč celá moje bytost svádí k tomu, aby vyvolávala ve všech jen výsměch a pohrdání? Snad je to přeci jen úděl génia… který v sobě nenašel dost síly, aby dokázal žít s takovým přetěžkým údělem… No ano, no jistě, jsem přeci jen bytost napůl. Tak mě přece nazval ten, jehož jsem zplodil svým semenem. Jsem bytost, které bylo dáno nahlédnout do onoho závratného zřídla geniality, ale ten pohled ji tak oslepil a vyřízl jí jazyk, že už po zbytek života dokázala jen blábolit. A to se neopouští. Narodil jsem se do světa, kde ohlušující břinkot rolniček nedovolí už rozlišit šaška od proroka… Ano, po celý život jsem jim dával najevo svou výlučnost. Mluvil jsem s nimi přezíravě. Snažil jsem se je potápět. Vyhazoval jsem je ze zkoušek. Ale je to skutečně tak těžký hřích? Skutečně mi už nemůže být odpuštěno? Vždyť já jednal s čistým srdcem, každý můj krok, každý pohyb… Někdo přece musí střežit bránu! Někdo na sebe přece musí vzít ten neblahý úkol! Nemůže projít každý velbloud uchem jehly do království poznání! „Ale to snad ne,“ slyší hlas jako ze dna údolí, „to snad už je trochu moc. Odveďte ho někdo…“ „Hořká je slza hříšníkova,“ krákorá mu do snu zrzavý básník, „hořká a přetěžká! A pálí jako oheň.“ „Proč pláče? Vždyť on pláče!“ Pláče? Ano, skutečně pláče. Už zase pláče. Tak jako plakal před chlapcem Kormoránem dnes odpoledne, i teď mu z nehybných očí stéká tichá a nepochopitelná slza. Dětství, které odevždy tolik nenáviděl, protože se ho v sobě bál, vrací se teď k němu a objímá důvěřivě jeho zesláblou mysl. „Ludvíku,“ zní mu v uchu přesladký šepot poloslepé dívky Kláry, „snad nebudeš plakat… pojď, jdeme domů…“ A už se to v něm zase ozývá. Už je to zase tady. Cítí to, přichází to. Začne to tím známým lehounkým lupnutím v krku, stoupá to do hlavy jako neovladatelná moc, opíjí to zbytky jeho smyslů. Nedá se to už zadržet. Zbývá jenom jediné: obrátit to ve vítězství. Jak se teď všichni podiví, ani na to nechce pomyslet! Teď je ovšem pozdě, aby se snad dokázal vytratit do samoty. No tak ať! Ať to všichni vidí! Hlava profesora Obryse se dává do pohybu.

125

„Já vám teď něco ukážu, chcete?“ zvolá, ze všech sil oddaluje to, co musí přijít. A podaří se. Zastaví ještě na okamžik to pnutí, hlava mu teď chvíli jen lehce poškubává, jako by střásal z vlasů kapky deště. Do tváře se mu přitom hrne krev, pulsuje mu ve spáncích a tlačí na vytřeštěné bulvy. Ale musí to vydržet, hodlá teď všechny ohromit podivuhodným akrobatickým číslem. „Něco vám předvedu. Něco, co jste začu… zaručeně… ještě neviděli. Pan poeta se předtím nechal slyšet, že nemůžu nikoho ničím překvapit. Ale ano, pochopil jsem správně vaše narážky a nebojte se, nebudu se vám za to mstít. Kdo jsi bez kamene, první hoď… a možná jste měl dokonce pravdu. Ale teď… teď… začu… zaručuju vám, že tohle… že přeci jen umím něco… co nikdo…“ Opět se na něho upřou všechny oči, u stolu zavládne hrobové ticho. Snad má i někdo o rudnoucího a supícího profesora strach, trošku to vypadá, jako by na něho šla mrtvice; v očekávání čehosi neobyčejného se už ale nikdo nepokouší jej uklidňovat. „Protože sentimentální veršíky dokáže omílat kdejaký podvodníček… šokující obraz napatlá každý druhý šmrdlák… koneckonců knih o Tizianovi už jsou na světě stohy… ale tohle, tohle neumí nikdo! Jestli znáte někoho druhého, tak mi ho přiveďte! Dívejte se, dívejte… už to přichází!“ Tak tohle je skutečně neobyčejná podívaná. U stolu to zašumí hlubokým úžasem, několik útlocitnějších duší dokonce zděšeně vykřikne. Co se teď odehrává před očima této opilé společnosti, svět ještě nespatřil. „Kristepane,“ zaúpí zrzavec, „co to je?!“ „Ludvíku!“ vydere se Kláře ze sevřeného hrdla. „Přestaň, vždyť si ublížíš. Vždyť to musí strašně bolet!“ „Bože můj,“ vydechne docent Koloděj, ústa zkřivená nesmírným odporem, „to je příšerné… to je hnusné… dost!“ „Kejklíř!“ skuhrá Sokrates a vzrušením si natrhne svetr. „Kejklíř! Nebo nadčlověk! O takových mluvil přece Nietzsche…“ „Makabrální! Kakofonické!“ chechtá se bohém s cibulí. „Jé, to je sranda,“ hýká kobylka s předkusem, namol opilá skleničkou likéru, „to je strašná sranda!“ „Ludvíku, Ludvíčku,“ píská hraboš – miniaturista a zděšeně si zakrývá

126

oči dlaní, „tohle nedělej, tohle ne! To se mi vůbec, ale vůbec nelíbí! To je přece ohavňoučké…“ „Jen se dívejte,“ vyráží s námahou profesor Obrys a jeho hlas teď zní nesmírně zle, jako by to jeho ústy na ně syčel ďábel, „dívejte se! A klidně se hnusem pozvracejte. Jsem totiž puštík… puštík nýmand!“ Pomaličku, jako zaseklý kolovrátek otáčí se hlava kolem dokola na gumovém krku. A jako kolovrátek se vždy v jednom místě jakoby zadrhne, aby se vzápětí s nervy drásajícím zaskřípěním pootočila o další kolo. V tom hrobovém tichu je slyšet tichounké vrzání a lupání kůstek. Nesmírný smutek teď spoutal duši Kláry, která si za svého přítele vyvolila toho nejzoufalejšího muže ve vesmíru. Pokaždé, když se k ní nachýlí ta mechanická hlava, neubrání se zděšenému vyjeknutí. V ten krátký okamžik se na ni upřou prázdné, nehybné oči. Jako by ty oči ani necítily slzy, které se z nich vylévají jako vodopád na rozpálenou tvář… Jako by ty oči necítily nic, jenom bolest, nepojmenovatelnou, nepochopitelnou, nevhodnou a trapnou bolest… „Tak už dost,“ volá docent a dokonce si bouchne pěstí do stolu, „dost! To už by skutečně stačilo! Okamžitě toho nech, nebo budu nucen… já budu nucen… my budeme nuceni, celý profesorský sbor… tvrdě zakročit!“ „Nekřič na něj,“ vzlyká doktůrek a probíjí si cestu mezi zevlouny, aby ve svém milujícím náručí uchlácholil hlavu nebohého přítele, „jenom na něj nekřič. To bude dobré, Ludvíčku… teď už toho ale skutečně nechej… už jsi nás všechny přesvědčil, věříme ti! Zavolejte snad někdo doktora!“ „Je to blázen,“ vzteká se docent, „jestli někoho zavoláme, tak jedině zřízence se svěrací kazajkou.“ Dobromyslný doktůrek objímá bláznovu otáčející se hlavu a opatrně zesiluje svůj stisk; doufá, že se mu podaří zastavit ten neúprosně pracující stroj. Jenže svým zákrokem způsobí ještě komičtější situaci. Pohyb tohoto podivuhodného kolovrátku není v moci odsouzencovy vůle. A není ani v moci žádné živé bytosti ukončit to, co neznámá síla použila ke svému nepochopitelnému záměru. Už vůbec na to nestačí vetchý stařeček svými vysušenými pažemi. Přitlačí se k puštíkově hlavě celou hrudí a pustí se až tehdy, když jej ten mechanismus strhne na stůl. Bolestivě si narazí bok a

127

smete i několik nedopitých sklenic. „Nemá to cenu,“ vypískne a bezradně rozhodí rukama nad tím ďábelským kolovrátkem. „Nemá,“ špitne odsouzenec sotva slyšitelně, „skutečně to nemá cenu. Rád bych to zastavil, ale teď už to nepůjde. Neměli jste mě tolik rozesmutnit. To byla ta příčina. Mně už je to teď docela jedno, naopak se začínám i bavit a dokonce už nejsem ani trochu opilý… ale s tímhle nic nenadělám. Prosím vás, přestaňte si mě teď všímat. Pokračujte v hovoru, jako bych tu vůbec nebyl. Karle, příteli, pomoz mi, chtěl bych se posadit někam do kouta. Tam mě nechte o samotě, nedívejte se na mě a ono to snad časem přejde…“ Odsouzencovo přání sice vzbudí další rozpaky, ale divákům tohoto neblahého divadla nezbude než uposlechnout. S námahou se podaří přemístit jej do tmavého kouta, jak si toho žádal. Nechají ho tam samotného a ze všech sil se snaží předstírat nezájem. Pomaličku se opět rozproudí křečovitá debata. Hrůza z toho znepokojivého výjevu zpočátku spoutává jazyky hovořících. Po očku hledí mezi řečí směrem do těch míst, kde zhroucena na své židli, jako by si tam v koutě odpykávala nějaký trest, trpí stínem zahalená bytost. Ale pálenka už stoupla do hlav, noc je ještě mladá a tolik zajímavých témat čeká ve frontě… A i nejpodivuhodnější kejkle toho nejobratnějšího kejklíře po čase unaví pozornost diváků, jsou-li omílány stále dokola. Ani to netrvalo dlouho, a přání odsouzence bylo vyplněno. Noc se už přehoupla do své druhé půle a u dlouhého stolu pocintaného pálenkou zapomnělo se na tu drobnou událost. Tak jako hlas proroka, zprvu ohromující svou nadpřirozeností, po čase zanikne v rykotu lůzy. Jako ohluchne ucho posluchače, když koncert virtuóza trvá přespříliš dlouho. Tak už poslední hosté opouštějí lokál, bezzubý kelner smýčí hadrem po stole, okny hospody otřásají první ranní tramvaje. Bezvládní opilci se navzájem odvádějí, ztuhlými rty brblajíce nesrozumitelné kletby. Jen dvě tři dobré duše pokývají soucitně na pozdrav do ztemnělého kouta…

128

Do ztemnělého kouta, kde ukládá svou zmučenou hlavu v léčivou náruč poloslepé dívky zhroucená bytost, na smrt unavená svým nevysvětlitelným zápasem. Na smrt unavená, ale teď už klidná, teď už nesmírně klidná, smířená a tiše šeptající stále dokola: „Kláro… Kláro… Líbilo se jim to? Myslíš, že se jim to líbilo? Protože nic podivuhodnějšího já už nedokážu…“

129

15 Když si ho dívka Klára odváděla do svého bytu, nebyl ještě docela při smyslech, aby se snad mohl bránit. Upadl na její postel, ani se nedokázal vysvléknout, a spal jako dítě až do večera druhého dne. Spal neklidným, ale léčivým hlubokým spánkem poprvé od onoho rána, kdy mu hlas z telefonu oznámil smrt té ženy. Klára seděla na okraji postele, kouřila a pozorovala ho ve spánku. Těžkou hlavu měl tak hluboko zabořenou v polštáři, až jeho otlačená tvář připomínala zmuchlanou kuličku papíru. Pootevřená ústa špulil jako ryba nebo na způsob dětí hrajících hru „na zajíčka“. Znovu a znovu ji pohled na tu dětskou tlamičku rozesmíval. Škvírou mezi rty pištivě vydechoval a chrčivě vdechoval, občas našpulenými ústy zalapal po vzduchu, a to pak si Klára musela smích tlumit dlaní. Nad ránem, když už slunce klepalo prvními paprsky na parapet okna, začal i ze spaní něco nesrozumitelného mumlat. Vypadalo to jako podivná, monotónní modlitba. Jak chvílemi připomínal roztomilé dítě, dokázal zas někdy Kláru hluboce vyděsit. Najednou totiž pootevřel oči, jako by se chystal procitnout, ale přitom zůstal ve spánku. Ze štěrbin se na Kláru upřely zpytavé bulvy a dlouho a nehybně ji pozorovaly. Mávala mu před nimi rukou, ale ony se nepohnuly. A pak ještě spící chrčivě a hlasitě vydechnul, jako by vypustil duši, a byl to skutečně poslední zvuk na dlouhou dobu; zdálo se, že přestal dýchat. Ovšemže ve tmě se jí to muselo jen zdát, ale přísahala by, že po ten čas i jeho tvář zesinala jako tvář umrlce. A najednou z jeho našpulených rtů, před chvílí ještě tak roztomilých, vytryskla dlouhá a mohutná slina. A zůstala mu viset u úst v podobě houpajícího se provazu, až nemohla pochopit, že se neutrhne. Chvíli dítě, chvíli ďábel, pomyslela si. Kolik tváří má člověk. Leží tu přede mnou ten vážený učenec, ověnčený tituly a zásluhami. A u úst, našpulených jako tlamička králíka, mu visí slina. Visela taková nějaká slina na rtech spícího Michelangela? Lapal tak Kristus ve spánku po vzduchu jako ryba na souši? Anebo to nebyl ten stejný Michelangelo, ten samý Kristus, převalující se v noci na rohoži ve

130

vlastním potu? Vždyť ani tohle není ten Ludvík Obrys… anebo právě tohle je on. A tamten? ten, jímž bude, až se probudí? Vypadá to, jako by význam člověka měl jen máloco společného s člověkem samotným. A přitom, na čem jiném stojí svět, náš lidský svět? všechna krutost, nenávist a nedorozumění? A je to vlastně jenom proto, že spící nevidí svou slinu. Kdyby to tak bylo obráceně a svou důležitost bychom měřili podle toho, jací jsme ve spánku? Klára kouří na okraji postele a je zmatená. Na okamžik ji ale pobavila myšlenka, že vlastně ve svých úvahách přiřadila bezděky profesora Obryse k velikánům lidstva. Možná že Kristus ani Michelangelo ani nespali. Ludvík Obrys ale spí. Čím si vlastně vydobyl takové váženosti? Popravdě, jeho knihy se nedají číst. Ani na jeho přednáškách se nedá vydržet. A přesto patří k elitě lidstva; patří k těm vyvoleným, kteří by jistě měli být přednostně ušetřeni, kdyby přišla apokalypsa. Jakým zvláštním kouzlem toho dosáhl? Nebyl to nakonec vlastně jenom… podvod? Podvod, jaký není dáno obyčejným smrtelníkům odhalit? Pomyšlení, že na takových vratkých základech stojí možná velikost nesčetných dalších, ne-li snad i všech takových, k nimž my vzhlížíme, kteří tu mezi námi smrtelníky žijí jako nebešťané, to pomyšlení Kláře svírá srdce. Vlastně ani sama příliš nechápe, proč k tomu muži chová takovou přízeň. Už od chvíle, kdy ho poprvé spatřila za katedrou přednáškové místnosti, toužila se k němu přiblížit a být mu přítelkyní. Očarovaly ji jeho smutné oči. Protože ty stejné oči vídala při pohledu na sebe do zrcadla. Věděla od první chvíle, že on je ten nejsmutnější člověk ve vesmíru. Snad je v ní přeci něco z milosrdné sestry Kláry. Nepřitahuje ji jako muž, na to je ještě příliš mladá. Ale teď, jak tu tak vedle ní leží, snad by se ani nebránila, kdyby jí v polospánku položil dlaň na stehno. Možná je to zvláštní zvrhlost, která odevždy řídila její kroky a hnala ji poznávat lidi a svět z té neznámé a odvrácené strany, že si najednou umí i docela dobře představit… že stejně jako teď s odporem hledí na slinu u jeho úst, mohla by se se stejnou směsicí odporu a neodolatelné touhy dotknout i jeho vztyčeného pohlaví. Náhle se Klára zvedne na posteli a přetáhne si přes hlavu šaty. Náhle

131

Klára, bílá jako mramor v měsíčním světle, sedí nahá na okraji postele a bere do rukou jedno své prso. Pobavena svým bláznivým nápadem a zároveň vzrušená až do morku kostí přiblíží se ke spícímu a podává mu své ňadro k našpuleným rtům. Věří, že spící muž se neprobudí, a zároveň ji láká představa, co by se stalo, kdyby teď otevřel oči a spatřil před sebou veliké dívčí prso… Jistě by se mu líbilo, má je velká a pevná. Jistě by se mu zdálo, že se probudil v ráji, usmál by se a v polospánku by po nich natáhl ruce. Natáhl by po nich ruce, jako se dítě natahuje pro jablko. A Klára jemně zakrouží bradavkou svého prsu po rtech spícího, rozetře po nich svým milostným štětcem ukanutou slinu. A pak se stejně náhle odtáhne, zvedne ze země odhozené šaty a zase si je oblékne. Spící se neprobudil, nikdy se nedozví o tomhle jejím malém dobrodružství. Navečer druhého dne se chystala odejít do práce. Když už si obouvala boty, zaslechla dlouhé a nesmírně bolestné zaúpění. Přiběhla k němu; seděl na posteli a zmateně se rozhlížel kolem sebe. „Stáhni mě z kůže, prosím,“ zasténal sotva slyšitelně. Překvapilo ji, že zrovna tahle podivná věta je to první, co pronesl po dlouhém spánku; to ještě netušila, že už jeho ústy mluví někdo docela jiný. Někdo, kdo už z něho nikdy neodejde. „Co to breptáš,“ chlácholila ho, „co se ti to zdálo?“ „Zdálo se mi,“ protřel si dlaněmi oči a v jeho tváři dozníval podivuhodně blažený výraz, „zdálo se mi… že mě stahují z kůže.“ „No, není divu po tom minulém večeru, že máš takové hrozné sny.“ „Počkej… ten sen vlastně vůbec nebyl hrozný. Ano, ten sen byl nejkrásnější ze všech mých snů. Byl jsem Marsyas a prohrál jsem souboj ve hře na umění. Pověsili mě na hák a pochopové mi zaživa stáhli kůži. A mně bylo tak krásně… tak krásně! Nedá se to ani popsat.“ „Zapomeň na to,“ nesměle ho pohladila po zpoceném čele, „ještě si odpočiň. Já teď musím jít do práce.“ „Tam?“ „Ano, tam. Nechce se mi, radši bych tu s tebou samozřejmě zůstala, ale musím.“

132

„Pozdravuj ode mě tedy toho člověka. Posílám mu požehnání. Odpouštím mu.“ „Ty mu odpouštíš? Myslela bych, že by spíš on měl co odpouštět tobě. Ale to není moje věc. Odpočiň si, dej si cigaretu. V lednici máš něco málo k snědku, namaž si chleba. A počkej tu na mě, můžeš zůstat ještě jednu noc. Až přijdu, přinesu něco k pití a budeme si ještě povídat. Mám přinést víno?“ „Ano, víno! Přines prosím víno. Pil bych jako pes. Nepil jsem už snad sto let.“ „To bych netvrdila.“ Protáhl se na posteli, krátce se podivil, že tu ležel celou tu dobu v botách a oblečený, poprosil Kláru o cigaretu a řekl: „A pak se mi zdálo ještě něco. Něco ještě krásnějšího.“ Klára se začervenala a měla se honem k odchodu. „Zdálo se mi… že na mých rtech… ne, ne, to ti nemůžu vyprávět. Snad někdy jindy. Ale bylo to nádherné. Kláro, já jsem dnes v noci omládl o dvacet let.“ „To neříkej,“ zasmála se, „to ti nesluší. Takhle mluví staří rozněžnělí plesnivci.“ A kvapnými kroky odcházela ke dveřím. „Počkej ještě chvíli,“ zadržel ji, „něco mi musíš slíbit, Kláro. Jednou bych si strašně přál… moc bych to chtěl, jednou… Stáhneš mě z kůže? Nemůže to být nic těžkého, a musí to být taková krása, já bych to potřeboval. Tak slíbíš mi to? Stáhneš mě?“ „Blázne,“ vydechla na odchodu a tak rychle, aby to musel on považovat za pokračování snu, poslala mu vzduchem polibek. A zabouchla za sebou dveře. Vstal lehce, cítil se jako znovuzrozený. Zdálo se mu, že právě něco navždy opustil, nějaké břemeno odhodil a odteď že pro něho začíná nový život. Jaký by to měl být život, to ovšem pojmenovat nedokázal a ani nechtěl, tak jako se dost dobře nemohl upamatovat na podobu života, který se rozhodl touto chvílí opustit. Snad to ani není pravda, že se teď rozhlíží po bytě té poloslepé dívky Kláry. Je to přeci jenom ještě dítě. Byt má plný dětských relikvií: na pos-

133

teli se válí několik vycpaných medvědů; copak celou tu dobu klidně spal po boku těch odporných potvor? Tahle představa, která by v něm jindy vyvolala nesmírný hnus, ho dnes ale spíš jen pobavila. Dokonce neodolal a vzal jednu z těch plyšových příšer do ruky. Prohlíží si ji ze všech stran a s podivnou úlevou u srdce si ji v náhlém návalu vroucnosti přiloží k tváři. Kdyby ho tak v tu chvíli někdo spatřil; kdyby tak sám sebe v tu chvíli spatřil! Stojí uprostřed dívčího pokoje a přejíždí si po tváři vycpaným medvědem, blaženě se u toho usmívá a představuje si, že tak nějak si tím samým medvědem hladí tvářičku jeho milá přítelkyně… V rohu místnosti, zahalený v šeru jako nějaká číhající dřevěná bestie, stojí dokonce dětský houpací koník. Co kdyby se tak na chvíli pohoupal? Pohoupal by se, nakláněl by se tam a zase zpátky v zběsilém cvalu, přerostlé dítě na maličkém koníkovi, a volal by něco podivnou řečí, které sám už dávno nerozumí. Jinak je tu všude spousta obrazů, Klára patrně maluje. Jsou opřené o stěny a zahalené látkou; nebude je odkrývat, to je to poslední, co by ho právě teď zajímalo. Nesmírnou něhou naplní jeho srdce pohled na šatičky, přehozené nedbale přes opěradlo židle. Když ještě žila ta žena… Když ještě žila ta žena, s oblibou také nechávala své věci poházené po bytě. Kdysi dávno, dokud ještě bylo láskou prosycené všechno, co s ní souviselo, miloval ten pohled. Dlouze se vydržel dívat na šaty a spodní prádlo, odhozené na nábytku nebo na okraji postele. Bral je dokonce do rukou a zhluboka k nim čichal, rozhlížel se přitom jako pes, zahrabávající si do země kost. Byla v těch šatech a v tom prádle tolik přítomná, bylo tam něco z ní, byla tam její vůně! Představoval si, že jsou to vzkazy, které mu ona s láskou po sobě zanechává; drobné pastičky, které s pečlivostí klade na různá místa jejich bytu, aby se on do nich nechával rozněžněle ulovit, až na chvíli osamí. Když láska mezi dvěma lidmi zemře, pak se s podivuhodnou úkladností všechno, co bylo prve jejím nejživoucnějším zpodobením, obrátí v dráždivý výsměch. Snad právě proto, že ty pozůstatky dávného štěstí mu připomínaly něco, co už nikdy nevrátí, začal je zuřivě nenávidět. Začal nenávidět i její šaty a prádlo, odhozené na opěradlech židlí a okrajích postele. Už

134

to nebyly vzkazy, s láskou tu pro něho zanechané. Už to byla jen nedbalost, lenost a neestetické zneužití jeho smyslu pro krásu a řád společného bytu. A navíc viděl, že to nebyly žádné vzkazy, žádné milostné pastičky ani tehdy, a že tedy on sám plýtval svou láskou na něčem, co pro ni vlastně vůbec nic neznamenalo; sám sobě připadal teď v těch vzpomínkách, čichající potajmu k jejímu prádlu, jako směšný a opovrženíhodný klaun. Jednoho dne už neunesl tíhu minulosti a všechny ty její hadry zuřivě posbíral a vyhodil na chodbu. Chvíli tak stál, zíral na tu podivuhodnou hromádku a náhle si uvědomil, že se strašně touží rozplakat. Tak osaměle najednou kvetly květy a krajky jejích šatů na kamenné, zaplivané podlaze setmělého činžáku. Sehnul se k nim a několik jich utrhnul z toho smutného záhonku. Ještě jednou, naposledy, přičichl. Páchly potem. Kde je jim dnes konec, těm šatům, tomu prádlu? Moc rád by je právě teď znovu nabral do dlaní. A byly by to dnes šaty, ve kterých kdysi, v jiném životě a v jiném světě, chodila dávno mrtvá žena. Krajkové kalhotky, prázdné jako ulita uhynulého šneka, které kdysi hřály a svíraly už dávno mrtvý klín. Ne, dnes nebude čichat k šatičkám dívky Kláry. Už nikdy si nebude láskou zadělávat na budoucího šaška. S jakou podivuhodnou nedbalostí je uspořádaný tenhle byt. Jako by jí vůbec nezáleželo na prostředí, ve kterém žije. Odevždy byl přesvědčený, že člověka by měl obklopovat přísný řád, tak aby harmonicky působil i na jeho mysl. Není asi vůbec divu, že Klára je taková zvláštní dívka. Jestli to ovšem není jen jejíma špatnýma očima. Třeba si jí samé zdá, že byt, ve kterém žije, je vlastně docela přehledný. A přitom si okolo sebe buduje chaos, jen proto, že na něj nevidí. Ani knihy nemá srovnané v policích, válejí se jí v nedbalých hromádkách přímo na zemi. A támhle… co je to támhle v koutě, co to tam slabě svítí… aby to tak bylo… No ano, no jistě, vždyť je to akvárium! Klára chová rybičky! To ovšem profesora Obryse nepříjemně překvapilo. Všechno snad nakonec dokáže snést, ale jestli něco na celém tom světě opravdu nenávidí, tak jsou to… rybičky! Smířil se s vycpaným medvědem, smířil se s koníkem, a dokonce i rád, ale s rybičkami se smířit nemůže. S odporem přistoupí k akváriu.

135

V kalné vodě se tu docela beze smyslu pohybuje několik těch vazkých živočichů. Očividně nemají žádný cíl ve svém bloumání, naprosto zbytečně kloužou sem a tam, jejich absurdní pohybování profesora rozčiluje na nejvyšší míru. Copak takhle se tráví život; a můžou za to koneckonců ty páchnoucí ryby? Jak se jen někdo může bavit pozorováním tohoto nešťastného počínání. Pěstování rybiček je patrně ta nejzbytečnější a nejnižší lidská činnost. Co kdyby si takhle ryby zavřely do akvária město s lidmi; copak by nebyl i na nás úplně stejně směšný pohled? Směšný a navíc neskonale nudný; ve zmatených pohybech těch měkkých neestetických živočichů není ani v nejmenším nic zábavného. Profesor Obrys tupě sleduje ty ploché, poloprůsvitné kousky rybí hmoty, jak plavou proti němu, ale vlastně jej ani nevnímají a je jim docela jedno, jestli jsou sledovány člověkem nebo zpuchřelým pařezem; zkusmo k nim natáhne ruku, jestli snad přeci jen poznají, že on je taky živá bytost, ale tu se náhle lhostejně obrátí a vydají se ke dnu, aby vsrkly vlastní výkal. No ano, vždyť je to jako s lidmi… jimž on takhle po celý život nabízí svou náruč… nemůže pak být jeho vina, že zůstal v tom světě opuštěný. Člověk nosí ve své paměti černé kluzké díry. Díry, do kterých se bojí sáhnout; je v nich tma, vlhko a zima. V jedné z těch černých děr v paměti Ludvíka Obryse plavou břichem vzhůru mrtvé rybičky, vybledlé a rozežrané plísní. Totiž kdysi – snad už v jiném životě – jako malý kluk přeci jen rybičky miloval. Vyprosil si na otci akvárium. Šťastný až do morku kostí odnášel si domů jednoho slunečného dne pytlík naplněný vodou, a v něm plavalo několik těch drobných bytůstek; s jakou nesmírnou radostí pozvedal co chvíli svůj pytlík proti slunci a díval se, jak rybičkami prosvítá světlo! V akváriu jim zařídil tajemný svět, vlastníma rukama jim postavil přerůzné labyrinty a vysázel prapodivné vodní rostliny; celé dlouhé hodiny pak vydržel pozorovat to nesmyslné rybí hemžení. A protože se mu zdálo, že snad jsou rybičky příliš osamělé v tom skleněném vězení, koupil jim na hraní maličkou vodní myš. Vodní myš vklouzla do svého nového domova a hned se ukryla v jedné z děr labyrintu. Rybičky, jako by cítily její pach, stáhly se houfně k jedno-

136

mu koutu a tam zůstaly viset u hladiny, vyděšeně číhajíce. Myš nevylezla a po několik dní se neukázala. Čekal, až se s ní rybičky skamarádí. To už rybičky dávno zase plavaly bezstarostně tam a sem po svém skleněném území, ale myš byla pořád ještě zalezlá v úkrytu. Zdálo se mu divné, že rybičky nechávají nedotknuté jídlo, které jim sypal na hladinu, zatímco den ze dne podivuhodně tloustly, až se už sotva mohly pohybovat, nafouknuté jako měchy. A pak, jednoho strašného rána, kdy se mu dětství poprvé ukázalo v celé své krutosti, našel první z rybiček plavat břichem vzhůru u zvláštně zešedivělé hladiny. Vypadala příšerně; nebyla to už ta roztomilá bytůstka, ale odulá mršina s vypouklýma očima, z jejíhož těla se odlupovaly veliké měkké cáry rybího masíčka, jako když se ve vaně rozmočí dlouho namáčené dětské prstíky. Chtěl ji vylovit vidličkou, ale byla příliš kluzká. Honil ji po hladině a u stěny akvária se pokusil ji podebrat; neopatrným pohybem ale způsobil, že mršinka se pod hrotem vidličky rozpukla jako propíchnutý puchýř a vytekla celá na vodní hladinu. Ostatní ji brzy následovaly. Příští ráno byla hladina akvária pokrytá mršinkami rybiček, zamotanými v jediné páchnoucí šedivé pavučině plísně. Když je všechny vylovil, s očima zaslepenýma pláčem překotil klacíkem úkryt, do něhož si tehdy zalezla vodní myš. Jenže nebyla tam. Nebyla nikde. Jen pod pískem na dně pak objevil několik drobných, docela vybělených kůstek. Rybičky se tedy s myší skamarádily po svém, ohlodaly ji a z jejího myšího masa se nafoukly a zplesnivěly. Taková nesmírná, nepochopitelná krutost! Docela nesmyslná krutost, jíž on sám byl nechtěným strůjcem! Jeho tajuplné akvárium se stalo příšerným mikrokosmem živočišné krvelačnosti! Tak dnes, při pohledu na Klářiny rybičky, sáhl si Ludvík Obrys bezděky do jedné z těch temných, zebavých děr paměti. A teď, při pouhém pozorování těch nevinných průhledných bytostí, cítí se náhle jako vyhnanec na tomto světě. Do svého bytu se nemůže vrátit, čeká tam na něho nedodělaná práce, kterou už nikdy nedotáhne do konce a která se už za tak krátkou dobu proměnila v další z takových černých, mrazivých děr. Ale ani tady zůstat nemůže, jakkoliv by si to přál. Tak ho odevšad vyhánějí takové ma-

137

lichernosti, jako je akvárium s rybičkami nebo nedokončená kniha o Tizianovi. I sám Tizian teď plave plesnivý a nafouklý u zatuchlé hladiny jeho paměti. Snad přece neexistuje Arkádie! Anebo existuje, ale ne na tomto světě, v tomto životě. Arkádie, země, kde se nepěstují rybičky a kde se nikdy nenarodil Tizian. Arkádie, země, kde se nikdy nenarodil profesor Obrys. A náhle, jako by zase ďábel ho zbavil smyslů, spáchá osamělý génius šílený čin, bezesmyslný jako celé jeho pozemské žití. Náhle, jako by zas ďábel vedl jeho ruku, uchopí z obou stran to šílené akvárium, tu Klářinu lásku, a převrhne ho vší silou na sebe, až se celý polije zatuchlou vodou a bezvládné rybičky mu sklouznou po těle a rozstříknou se po celém pokoji. Jsem přece dítě, vykřikne napůl pobaven a napůl zděšen, jsem přece znovu dítě! Jako jsem měl kdysi právo dát na hraní svým rybám ubohou vodní myš, můžu spáchat stejně nesmyslný čin i dnes, po tolika letech! Hnusné poloprůsvitné bytosti se před jeho šílenýma očima plácají na podlaze Klářina bytu, maličkými ústy lapají po vzduchu a v jeho tváři, prve znehybnělé úžasem, začíná se rozprostírat radostný, nevinný úsměv. Až za chvíli Klára vstoupí do místnosti, spatří podivuhodný výjev. Bude si snad myslet, že je to jenom sen, sundá si svoje silné brýle a protře si nevěřícně oči. A v tom snu uvidí profesora Obryse v podobě strašlivého, nepravděpodobného dítěte. To dítě se bude divoce kývat na ubohém koníkovi, s tupým pohledem upřeným na umírající rybičky bude máchat nad hlavou dřevěným mečíkem. Takový mečík nemohl ani najít v jejím bytě; snad mu ho dal do ruky sen. Houpe se zběsile sem a tam, docela beze smyslu, a volá na ni, jako by jí pokládal k nohám nějakou nevýslovnou oběť: „Podívej, Klárko, podívej! Ulovil jsem ti ryby! Vlastním mečem jsem ti je ulovil. Jsi ráda? Už nejsem vyhnanec…“

138

16 „Cos mi to provedl,“ zaúpí Klára a vrhne se na zem, aby se pokusila své rybičky ještě posbírat a oživit ve sklenici vody. „Proč, proč jsi to udělal? Nadobro ses už zbláznil? No ano, vždyť ty jsi šílený! Já tě pozvu k sobě domů, abych se o tebe postarala, než budeš schopný se zase postavit na nohy, a tohle mám za to? To je tvůj projev vděčnosti?“ Ale ubohé mršinky už voda ve sklenici neoživí, lehké smrtí vyplouvají zpátky k hladině a tam se vznáší. „Jako ptáci,“ zašeptá profesor Obrys zasněně a Klára se poděsí zastřeného a nesmírně tupého výrazu v jeho očích. „Cože?“ odsekne a v tu chvíli by se na něho nejraději vrhla a zbouchala ho svými bílými pěstičkami. „Jako ptáci… ryby se proměnily v ptáky… lítají, podívej!“ Teď teprve si ho Klára důkladně prohlédne zpytavým pohledem a poprvé ji v srdci zamrazí, jako by hleděla na skutečného šílence. Zdá se, že se s ním opravdu něco podivného děje. Ještě se nepřestal pohupovat na tom dřevěném koníkovi a mávat mečíkem v ochablé paži, nepřítomný výraz v jeho tváři vypovídá o tom, že se teď myslí nachází v nějakém jiném, neznámém světě. „Co je ti,“ pronese starostlivě a přestane sbírat mrtvé rybičky, stejně už by ani jedinou z nich nemohla zachránit. „Potrestej mě,“ zažvatlá profesor, aniž by z jeho tváře zmizel ten smutně blažený výraz, „prosím, potrestej mě. Už tak dlouho mě nikdo netrestal. Nejradši bych, abys mě stáhla z kůže, ale jestli to nechceš pro mě udělat, aspoň mi naplácej… na holou, jak se to dělá dětem…“ „Co to blábolíš, blázínku…“ Ale to už se před jejíma krátkozrakýma očima odehrává další výjev jako z podivuhodného snu, ze snu zlého ale i nesmírně úsměvného. Profesor Obrys slézá ze svého koníčka, spouští na zem kalhoty a ohýbá své neforemné tělo k zemi, až je slyšet praskání kloubů a kostí. A teď tu před ní svítí v šeru podvečera obnažená zadnice jednoho nešťastného učence, kte-

139

rý se v její náruči tak nečekaně pomátl; musí se chtě nechtě ze srdce rozesmát při tom pohledu. Jak lehko by si dokázal získat svou bezprostředností její tělo a její doteky, i když ona po něm nijak zvlášť netouží; jak lehko by ji dokázal získat, kdyby v tom jeho směšném počínání byl ukryt nějaký jiný záměr. Ví ale, že tohle tím on skutečně nemyslí; je teď opravdu duší i srdcem dítětem, pokorně nastavujícím svou zadnici zaslouženému výprasku. „No dobrá,“ směje se Klára a přistupuje k němu, „jak chceš. Ostatně si to zasloužíš.“ „Ano, zasloužím,“ kníká ubožák. „Podej mi mečík, přece tě nebudu bít holou rukou.“ Ještě jednou se zahledí na tu podivuhodnou věc, na tu vypouklinu bílého chlupatého masa, pomačkanou letitým sezením na pracovní židli, nabízející se tak nestydatě její trestající ruce. Tak tohle je ta řiť, která vyseděla tolik proslulých a zásadních knih… jež by snad mohly i otřást v základech celým tím naším uměním, kdyby se jen daly aspoň číst a tedy chápat. Ostatně za svou proslulost vděčí ty knihy, které vyseděla tahle posvátná zadnice, právě jen tomu, že je nikdy nikdo nemohl dočíst do konce. To už je takový podivuhodný zákon. Tak tedy se tu před ní sklání jeden z těch vyvolených, kterým patří dějiny, aniž by si to vlastně nějak zvlášť zasloužili, a čeká pokorně na úder její kárající paže. A třeba právě tohle je zase její maličká role v těch velikých dějinách, i pro ní se tam najde místečko. Bláznivě se rozesměje své směšné situaci, napřáhne mečík a dá se do pořádného výprasku. Rychlými a bolestivými údery dopadá zbraň na to bílé, vlnící se maso; ztichlým pokojem duní pleskání, jako kdyby teď najednou oživly všechny ty mrtvé rybičky a začaly se mrskat na podlaze. Nemilosrdná sestra Klára se nepřestává smát, naopak už se teď smíchy celá prohýbá a zrychluje ještě rytmus svých ran. Jen trestaný pokorně mlčí. „Tak už dost,“ vyštěkne najednou profesor, až se Klára zalekne a odhodí mečík, „to by už stačilo. Nechápu, že jsi mohla přistoupit na takovou nesmyslnou a hrubou hru.“ „Ty jsi to chtěl,“ diví se dívka a bezděky si rukama přikryje tvář před tou náhlou zlobou.

140

„Ano, já jsem to chtěl,“ zamyslí se on, jako by ho ta slova překvapila. „Máš pravdu. A přece jsem to nebyl já. Musel jsem se pomátnout. Odpusť mi to, prosím. Je toho na mě v poslední době nějak moc. Ani ty pitomé ryby jsem nechtěl zabít. Dám ti na nové, jestli chceš.“ A už má zase kalhoty na pásek, odchází k oknu a zapaluje si cigaretu. „Ale přece to bylo příjemné,“ zadívá se na ni hlubokým, melancholickým pohledem, „ten výprask.“ „Přinesla jsem víno,“ řekne Klára a třímá v ruce láhev, „ale teď vidím, že by bylo rozumnější, kdybychom to nechali na jindy. Děti přece ani víno nesmějí.“ „Naopak, jen ho rozdělej a nalij nám dvě sklenky. Mám teď takovou chuť na víno, jakou jsem snad ještě neměl. A nejsem žádné dítě, zapomeň na to, co jsem tu před chvílí vyváděl. Byl jsem ještě zpitomělý z toho dlouhého spánku. Už se to nebude opakovat, slibuju.“ „Dej mi cigaretu,“ Klára se k němu přivine, jako by byli dva dávní milenci. „Tak na zdraví. A na dětství. Nebude se ti zase otáčet hlava, až se napiješ?“ „Otáčet hlava…“ opakuje zasněně, „no vidíš, to je taková podivná věc. Už tolik let se mi to nestalo, až teď, tak najednou, nedávno jedné hnusné noci, a pak včera na tom vašem povedeném večírku. Asi je to dost vyděsilo, viď? Nemůžu, ne nemůžu se po tomhle před ně ještě někdy postavit.“ „I mě to vyděsilo. Nikdy jsem ještě něco podobného neviděla. Četla jsem, a věřím tomu, že někteří lidé mají takové nadpřirozené schopnosti, ale když to pak člověk spatří na vlastní oči… Nakonec na tom ale není zase nic tak moc zvláštního. Jogíni dokážou chodit po žhavých uhlíkách, snad se i umí vznášet. Kde ses to naučil?“ „Není na tom nic tak zvláštního?“ vyštěkne profesor rozmrzele, jako by se ho teď svými slovy nějak dotkla. „Tak na tom prý není nic tak zvláštního. A já zrovna včera poznal, že nic podivuhodnějšího už v tom svém životě vlastně nedokážu. Že tohle, aniž bych to nejdříve sám chtěl, že tohle bylo to jediné, čím jsem je dokázal překvapit. Když už se mi to nepodařilo dílem, které jsem pro ně, pro vás, v nepředstavitelné dřině vytvořil.“ „Tak mi to promiň,“ špitne Klára jako pokorná kočička a ještě blíže se

141

k němu přitulí, „promiň mi to. Nechtěla jsem nějak urazit tvou důstojnost. Jak to vlastně děláš, to otáčení? Musí to i strašně bolet.“ „Bolí to,“ přiznává on a doplňuje si další sklenici vína, když tu první v návalu nepřekonatelné žízně vyprázdnil jedním douškem. „Bolí to a je mi při tom nesmírně zle. Ale nic s tím nenadělám, když to na mě přijde. Já za to nemůžu. Nevybírám si to. Přijde to samo ve chvíli, kdy mě přemůže nepřekonatelný smutek. Je to takové zvláštní prokletí. Divné ale je, že se mi to nestane nikdy, kdy bych to právě čekal. Třeba když mi umřela žena… no ano, umřela mi žena, však ty to víš… tak z její smrti se mi hlava neotočila ani jedinkrát.“ „Asi tě to tolik nezarmoutilo,“ odtuší Klára a také si už nalévá novou sklenku. „Máš pravdu. Vlastně to se mnou vůbec nepohnulo. Vždyť jsme spolu už dlouho nežili, přestože jsme zůstávali svoji. A přece teď na ni musím pořád myslet. Vrací se mi ve vzpomínkách jako přízrak a straší mě. A nejhorší na tom všem je, že si začínám uvědomovat, když se takhle ke mně vrací… že jsem ji vlastně nikdy tak docela nepřestal milovat.“ Při těch slovech se Klára bezděky zamračí a u kořene nosíku se jí rozevře ten známý a jím už teď tak milovaný vějířek, až jí silné brýle nadskočí. „Ale miluju ji zase až teď, jako mrtvou. A děsí mě pomyšlení, že snad člověk musí nejdříve zemřít, aby mohl být milován. Ale to už jsem ti asi někdy říkal.“ „Říkal. A tvoje slova mi nahánějí hrůzu. Můžu se tě na něco zeptat… nemusíš mi odpovídat, jestli je ti to zatěžko. Jak vlastně zemřela tvoje žena?“ „Jak vlastně zemřela moje žena,“ opakuje a sám se musí pousmát nad svým nechtěným cynismem, „jak vlastně zemřela… A víš co? Já to netuším. Nezeptal jsem se na to. A asi se spokojím s tím, že ji prostě andělé odnesli na svých křídlech. Museli to být ale andělé dost zvláštního druhu. Andělé chlípnosti a nenávisti. Ale to všechno jí odpouštím… vždyť to přece nic neznamená.“ „Ale já,“ šeptá Klára a pohladí ho po zádech, „já to vím. Mluvila jsem o tom s ním… mnohokrát.“

142

„S ním… no vidíš, i on je další prohrou mého života. A já to vlastně ani nechci vědět. Neříkej mi to. Vím jenom, že byla v poslední době hodně nemocná. A to mi stačí, zbytek už bych si mohl domyslet, kdybych chtěl. Ale nebudu to dělat.“ Otevřeným oknem proudí do pokoje večerní teplo krásného léta. Nechali zhasnuto; rybí oko měsíce žhne tak silně, že pokoj je celý prosycený jeho svitem a jeho podivuhodným měsíčním žárem. A ještě jiný žár pálí profesora na kůži: žár Klářina mladého těla. Zdá se mu v paprscích měsíce neskutečná, jako bílý přízrak, a dokonce, ano dokonce krásná. Je krásná. Je krásná, když přivírá oči před cigaretovým dýmem, je krásná, usrkávajíc požitkářsky ze sklenky vína. A je nepopsatelně krásná, když se zamyslí a její dětskou tvářičku obestře tajemný, nepřístupný výraz. Ten výraz on už tak dobře zná; jako už stačil poznat mnohé jiné drobné detaily její neustále proměnlivé bytosti. Odpor, který v něm prve vzbuzoval jen pohled na ni, odpor smíšený s touhou, která rozechvívala jeho srdce, až se mu chtělo zvracet, z toho už v něm zbylo jen málo. Nemiluje ji, jak se mu snad předtím zdálo. To ji spíš jen přestal nenávidět – a to je asi nejryzejší způsob lásky v jeho podání. „Před domem na tebe někdo čeká,“ řekne Klára docela mimochodem, jako by to dosud ani nepovažovala za důležité. „Cože, kdo by mě tady mohl čekat? Snad ne… on?“ „Ne, on ne, neboj se. To bys asi neuhodl. Přechází tam doktor Rupfenschneider. Přešlapuje tam jako psík a moc rád by s tebou mluvil.“ „Ne!“ zhrozí se profesor. „Jen to ne! Nechci ho vidět.“ „Já vím. Zakázala jsem mu zazvonit, že jsi nemocný a nesmí tě teď rušit. Nechápu, jak tě tady mohl vyčenichat, snad nás musel posledně sledovat až sem, když jsem tě odváděla z toho večírku.“ „No ano,“ ušklíbne se profesor, „to je klidně možné. Umím si to docela dobře představit.“ „Ludvíku… on tě miluje. On tě šíleně miluje a bojí se o tebe.“ Profesor jen obrátí oči v sloup a rychle si nalije další sklenku. „Já vím, Kláro. Je to chudák. Ale je to nesmírně směšná představa, že on je jediný, kdo mě ještě může milovat. To jsem to vyhrál, viď?“ „Nemluv tak. Snad tě ještě někdo bude moct milovat… to se ale budeš 143

muset ještě hodně snažit.“ S jakou lehkovážností dovede žena položit srdce muže na lopatky! V jejím úsměvu ale není příslib; řekla to jen pro své pobavení a už v tu chvíli věděla, že on jejím slovům neuvěří. „Takže jsi s ním mluvila…“ „Ano, mluvila. Našla jsem ho, jak svýma myšíma očkama hledá správný zvonek. Nejspíš si chudáček nemohl vzpomenout, jak se vlastně jmenuju. Je to taková smutná postava! Ale já ho mám ráda. I on mě měl rád, měl… až do chvíle, než jsem mu tě ukradla.“ Nevýslovně něžným smíchem se rozezvučí její bílé hrdlo při těch slovech; při slovech o „krádeži“, kterými si ženy odevždy omotávají muže okolo prstu. „Díval se na mě strašně nenávistně,“ pokračuje, „jako by na mě žárlil. No ano, žárlil na mě, stařeček. A myslím, že mě chtěl tam dole zabít. Prsty se mu třásly a určitě přemýšlel, jestli mě má uškrtit.“ „A co ti říkal, ten hraboš?“ „Hraboš? Ano hraboš. To je výstižné. Nic zvláštního mi hraboš neříkal. Že se o tebe bojí. Ptal se, jak ti je a jestli se vrátíš na univerzitu. Že je tam po tobě sháňka; no, však jsi měl mít dnes několik přednášek, ale to víš sám. A že… že má strach, aby se tam pro tebe ještě našlo místo. Víc už mi toho vlastně neřekl.“ „Aby se tam pro mě ještě našlo místo?“ opakuje profesor udiven a lehce pobouřen. „Co tím myslel? Kláro… co tím chtěl říct?“ Ale Klára mlčí, smutný pohled upřený před sebe. „Vlastně…“ přiznává po chvilce, „vlastně říkal ještě něco.“ „Jen mluv.“ „Tak dobrá, když na tom trváš. Ještě říkal, že studenti… že studenti žádají, aby tě z fakulty vyloučili.“ „Chátra!“ vyprskne profesor a rozchechtá se na celé kolo, ale v jeho smíchu není zloba, spíš jakási podivná úleva. „Verbež jedna zpropadená! Ale vždyť já to tušil, já to už dlouho věděl. Pitomci. Ubožáci. Nic nepochopili, nic…“ „Co měli… co jsme měli pochopit?“

144

„Zapomeň na to. Co dál?“ „Dál… dál už nic.“ „Kláro, prosím.“ „Zatraceně, tak dobře. Prý se proti tobě postavili i profesoři. Že podle jejich mínění děláš v poslední době naší univerzitě jen ostudu. Prosím, nerozčiluj se. Určitě jenom přehánějí, jsou zkrátka rozrušení z toho, co se s tebou stalo. Nechápou, že jsi v těžké situaci. Přejde je to, až jim to vysvětlíš. Docent Koloděj…“ „No? To mě zajímá!“ „Docent Koloděj se prý nechal slyšet, že buď odejdeš ty, nebo on. Je to pitomec. Nepřinesl k nám nic dobrého, jenom nenávist a rozepře. Ale já myslím, že se to všechno dá ještě napravit.“ A pohlédne mu dychtivě do očí, aby z nich vyčetla odpověď. Bojí se jeho příštích slov a ví, že v očích je pravda schovaná mnohem spíš než na jazyku. Ale spatří jen dvě prázdné, odevzdané jámy bez jiskřičky odhodlání a naděje na záchranu. „Viď, že se to dá ještě napravit,“ pobízí ho, „ještě jsi přece neskončil. Ještě jsi nesplnil svůj velký úkol. Hodně tě toho ještě čeká. Mám pravdu? Až se zítra vrátíš, dáš všechno do pořádku…“ „A víš co,“ promluví náhle profesor bezzvučným hlasem, „já se tam už nevrátím. Už nikdy se tam nevrátím. Můžeš to klidně oznámit tomu pejskovi tam dole před domem. Skončil jsem. Nic už mě nečeká, nic už nemám před sebou.“ A teď se to stane, teď, v setmělém pokoji zalitém ponurým svitem rybího oka, teď, uprostřed jednoho ztraceného vesmíru… se to stane. Před Klářinýma vyděšenýma očima změní se profesor Obrys v přízrak, jako by zas ďábel vdechl mu svou podobu. Hrozivý přízrak poodejde od otevřeného okna, žhnoucím pohledem se zadívá do temnoty a slovy, která v něm doutnají, naroste až ke stropu; tak příšerně teď před ní ční, najednou zas docela proměněný k nepoznání. Chvíli dítě, chvíli ďábel. A z toho velikého stínu ozve se ponurý, neskutečně smutný hlas: „Tak oni už se mnou nepočítají. Nestojí o mě. Ale já jsem přesto rád. Už od začátku jsem přece tušil, že do tohohle světa nepatřím. A vlastně nikdo

145

nepatří do světa, jaký si vyvolil. Všechno, co člověk v životě učiní a co považuje za svou výhru, učinil špatně a právě naopak, než měl. Bůh… ano Bůh, protože on je, milá Klárko… Bůh nám daroval život jako hru. Ale ne hru pro naše, ale pro jeho pobavení. A já teď už vím, v čem spočívají pravidla té jeho podivné hry, já už to vím. V krutosti, jenom v krutosti… v jeho očích totiž vyhraje právě ten, kdo vše prohraje ve svém životě. Ten, kdo vlastním přičiněním všechno zkazí a jemuž se proto zhroutí celé to veliké a křehké lešení života, právě ten je vítěz. Je to tedy všechno právě naopak, než jak si člověk dosud myslel… mýlili jsme se, strašlivě jsme se mýlili! Všichni jsme prohráli. Daroval nám zvrácenou hru… hru, ve které můžeme zvítězit jen tehdy, když dokážeme pochopit, že právě absolutní prohra je jejím cílem. A tak jen ten, kdo prohraje všechno, zemře blažený. V čem jiném spočívá smrt svatých mučedníků? Vždyť to byli lidé, kteří se mnohdy těšili skvělému postavení, kteří kámen po kameni budovali tu velkolepou katedrálu svého života. A pak, v jediném nepochopitelném okamžiku, v jediném strašlivě kratičkém okamžiku dobrovolně všechno ztratili, dobrovolně podsekli to své lešení. A to bylo sebeobětování. To byla jejich výhra v očích Boha: jejich prohra v očích člověka. A nezbylo jim než zemřít… protože už pochopili smysl té zvrácené hry. Smysl té šílené hry: člověk nikdy, ne nikdy nemůže mít pravdu ve svém rozhodování na tomto světě. Kdykoliv člověk jedná podle svojí pravdy, je to jen další kámen na hromadu zatracení… A tak nebyl vítězem Pilát, pod jehož svědomitou správou jeho země vzkvétala, ale ten Pilát, který poslal na smrt Ježíše a všechno prohrál v očích věčnosti, ten Pilát byl vítězem! A vítězem byl ten Napoleon, který umíral rozežrán nemocí a pochybami opuštěný na ostrově! Sláva všem zatraceným a poraženým! Jak strašlivě člověka tíží katedrála života, kterou si tak pracně vybudoval z drobounkých kamínků těžce nabytých rozhodnutí. Jak strašně tíží jeho srdce! I já jsem budoval, pracně a po léta jsem budoval… a zdálo se mi, že jsem to já, že jsem stvořil sám sebe. A zatím jsem stvořil jen obraz sebe… A člověku stačí jen krok, jen krůček… a všechno se zhroutí… všechno se zhroutí, ale srdce se osvobodí… A tak mě teď napadá, milá sestro Kláro, napadá mě… vždyť celé dějiny

146

člověka stojí na bažině zbabělosti! Zbabělosti udělat ten krok, ten krůček, tolik se bojíme! Potom celé naše lidské myšlení je jenom obrovský a neskutečně složitý systém hledání, jak najít ten krůček a neztratit svou lidskou důstojnost. Omyl! Příšerný omyl! To, co my máme za lidskou důstojnost, není vlastně nic než lidský strach… strach podivného druhu, jaký nezná ani myš. Jenom člověk. Člověk, tvor důstojný. Všechno lidské utrpení pochází jen z toho, že se bojíme svých hranic… hranic, které překročit znamená ztratit se, zatratit se… jak je to ubohé a smutné! Jen ten, kdo prohraje sám sebe, pozná sám sebe. A umění… no ano, umění. Pověz mi, Kláro, co je to největší a nejryzejší umění? Právě to, které prohrálo samo sebe a poznalo samo sebe. To, které překonalo umění a celý systém jeho důstojnosti… A tak je celé to naše umění vlastně jen výsměch člověku a jeho lži… smějeme se do očí sami sobě! Sami sobě a své zbabělosti smějeme se do očí svým uměním. Jen ten, kdo udělá krok, kdo udělá ten nepředstavitelně lehký a nepředstavitelně nemožný krok, ten sám se stane uměním. Ten vstoupí do umění. Jak to, že jsem to nikdy neviděl… klamal jsem sám sebe… a klamal jsem i ostatní… Teď už nerozumím umění! Teď už nerozumím sám sobě. Jsem umění. Udělal jsem krok. Kláro… já jsem šílený. Jsem šílený! Stačil jen takový krůček… Jsem Marsyas, sám sebou stažený z kůže!“ A při těch slovech pohlédne Ludvík Obrys na Kláru očima, jaké ještě nikdo nikdy nespatřil, očima zarudlýma krví a vášní, očima jako dvě jámy, jako dvě jámy hořící sladkým utrpením… očima Marsya, zaživa staženého z kůže.

147

17 Dny, míjející za okny tohoto pokoje, jako by se ani nedaly měřit na vahách času. Slunce se vleče po skleněné obloze, zprvu rozežene tmu v tiché místnosti, pak se po část dne opírá do okenních tabulek a opíjí holuby, vrkající na parapetu a vyklovávající unavenými zobáčky zrnka, která jim tam Klára nasypala. A to už je zase večer, holubi odlétají a slunce klouže po střechách protějších domů do jámy bezčasí. Znovu a znovu, v podivuhodném uspávajícím rytmu opisuje slunce tento kruh, jako řeka, vlévající se do vlastního pramene. Ludvík Obrys, přivyklý měřit svůj čas na stupnici, po níž klouže a zase stoupá důležitost života, je příjemně překvapen tímto neznámým rytmem. Bezúčelným rytmem, jaký tiká jedině v srdcích dětí. Už několik dní neopustil tento pokoj. A Klára po něm nikdy nežádala, aby se vrátil k sobě, i když na to zprvu pomýšlela. Nakonec si zvykla na život s tímto podivuhodným člověkem a bylo v její milosrdné povaze, aby se postarala o nemocného, který teď nemůže zůstat sám. Ani ona se už nevrátila na univerzitu. Její slabý zrak se stále zhoršuje, takže už ani nemůže číst. Opona světa se jí zatahuje před očima; musí se už přidržovat zdí, když vyjde do města. Někdy se trpce pousměje nad tou představou: slepá a šílený. A on si ji nikdy nevzal. Jeho touha po ní je tak zvláštního druhu, že mu nedovolí k ní vstoupit. I když si k němu nad ránem lehá jen v průsvitné noční košilce, pod níž se půvabně rýsuje její neforemné, ale něžné a krásné tělo, nemohl by po ní vztáhnout ruku. A snad ani ona nedoufá… Ve chvílích, kdy ztrácí vědomí a vzpomínky mu zatemňují rozum (jak si už oba na to zvykli!), zdá se mu, že v podobě Kláry se k němu vrací jeho mrtvá žena. Přichází k němu polonahá, jen v kalhotkách a v jeho vlastní košili. Zamilované ženy na počátku lásky si tak rády oblékají z rozmaru mužovu košili! Jako by si chtěly vyzkoušet jeho kůži. A ta na nich roztomile vlaje, jejich drobnému tělíčku sahá až do půli stehen. Jak neskonale miloval ten

148

pohled: po milování vstává ta žena z postele a odchází do koupelny. A v domnění, že tak zmírní nestydatost chvíle – aniž tuší, že naopak ji tím dovršuje – přehodí si přes sebe milencovu košili. A to je další z metronomů, které tak nemilosrdně odbíjely čas jejich lásky: dokud ho těšil ten pohled, miloval ji. Dokud ho těšil ten pohled… Jedné noci si tak zase přes sebe přehodila jeho košili. A to gesto v něm vyvolalo nečekanou nevolnost. Košile, kterou ještě před chvílí odhazoval ve slepé vášni, proměnila se teď (kdy ukojená vášeň se stala potupou) v opovrženíhodný hadr, vlajku chlípnosti, důkaz dočasné slabosti. Jeho košile na jejím ženském těle se teď na něho šklebila a připomínala mu jeho směšné pomatení, které předcházelo tomu zvířecímu výstupu a na které teď už chtěl zapomenout. Tehdy poprvé nesnesl ten pohled a tehdy poprvé si uvědomil, že už z té ženy miluje jen její tělo: nenávistně jí poručil, aby si tu proklatou košili svlékla. V takových nesmyslných drobnostech mu láska dávala na srozuměnou, že už pomalu umírá. A teď vídá tuhle košili na těle mladičké Kláry. Vždyť ona ani netuší, že na sobě nosí dotek kůže dávno mrtvé ženy! Že bradavky jejích ňader zapadají do důlků, které v košili zanechala jiná žena, v jiném životě a v jiném světě je do ní ona vyhloubila svými mrtvými bradavkami. Jak teď asi vypadají tvoje bradavky, mrtvá ženo. Ty černé hroty, kterých se tolikrát dotýkaly moje prsty a můj jazyk, stejně jako prsty a jazyky nesčetných jiných, které jsem já ani nepoznal. Ty bradavky, ze kterých jsem slízával sliny cizích mužů. Jak se mají… snad je teď žmoulají mezi prsty andělé… anebo z jejich popela, z temného popela tvých bradavek vyrůstají chrpy na tvém hrobě… Který jsem ani nenavštívil, abych na něj položil věnec. V takových chvílích se k němu vrací v těle dívky Kláry. Podivuhodnou něhou naplňuje jeho sluch dlouhé, přerušované zurčení pramínku, dunící okachlíkovaným tichem místnůstky, kam si Klára čas od času „odskočí“. Moc rád si pak představuje její rozpaky; ona ví, že ji poslouchá, leže jen kousek od tenkých dveří, ale nemůže tomu nijak zabránit, docela bezbranná v té zvláštní chvíli. Někdy si při tom zkouší prozpěvo-

149

vat, a to je pak sladké až k nesnesení: zpěv dívky, snažící se zněžnit nestydatý zvuk zurčícího proudu. I tehdy se k němu zase vrací ta žena… a zase mu v uších doznívá tikot toho nemilosrdného metronomu... Třeba chvíle, kdy už si v koupelně jejich malého bytu přestala zpívat, přestala cítit rozpaky z vědomí, že on slyší zvuky jejího těla. Ano, i on kdysi směroval úzkostlivě proud své moči na porculánovou stěnu mísy, aby zjemnil nestydatost toho šplouchání; jednou však sám sebe přistihl, jak míří už přímo do hladiny a dokonce jakoby naschvál ještě zesiluje svůj vodopád… Tehdy jeho duše pobaveně vykřikla: Už mi na ní nezáleží! Ano, teď už mi na ní nezáleží! Jednou o tom Kláře vyprávěl, jedné noci, kdy se mu vědomí rozjasnilo a Klára zas byla Klárou – právě v noci se mu rozum zase vracel na své místo. Seděli tak na okraji postele a kouřili, a tehdy se rozhodl vyprávět jí o své minulosti. O své minulosti: o vědomí nesmrtelnosti. V té době už měl za sebou svou první velkou a úspěšnou knihu, na základě toho získal profesuru na zdejší univerzitě. A tehdy se mu zdálo, že jeho život už nepatří jen jemu, že jeho veřejná činnost učinila mu ze života povinnost; povinnost vůči věčnosti. Je to vědomí, které pocítí každý, kdo se rozhodl vystoupit ze svého stínu a propůjčit své jméno a své schopnosti celému lidstvu, a nejen tomu současnému, ale i budoucímu. Někoho to vědomí blaží, někoho tíží. Jakmile totiž člověk jednou vystoupí a prohlásí rezolutně: Já jsem zde, pak už nemůže nikdy couvnout a chtě nechtě musí svou načrtnutou cestu dokonat. Profesor nezná nic smutnějšího a zoufalejšího než postavy, které vstoupily do oné velké hry lidstva a nedokázaly v té cestě pokračovat; vystoupily a zase zapadly do hlubiny zapomnění a jejich jediné dílo, jejich jediná stopa je přežila jako výsměch, jako pahýl cesty, byť by byla sama o sobě sebezdařilejší. Historie je plná takových smutných postav. Jsou v ní roztroušeny jako plevel, jako špína na bělostném šatu lidské dokonalosti. Je jen málo těch, kteří vykročili ze svého lidského stínu s takovou vervou a jejich první krok byl tak dokonalý, že se museli sami zase pokorně vrátit, nebo zemřít. Rim-

150

baud, Radiguet, ale i Raffael nebo van Gogh… ti ostatní buď vytrvali, nebo se pomalu proměnili v živoucí šašky. A on, Ludvík Obrys, nesnesl pomyšlení, že i jemu by měly narůst rolničky… to radši zemře! A tak ho v té době na každém kroku pronásledovalo veliké, neviditelné, a přesto vševidoucí a všudypřítomné oko. Nesmírně přísné oko, oko věčnosti. Věčnosti, do níž svým vlastním rozhodnutím vstoupil a která si žárlivě střeží své území; tak žárlivě a nenávistně, že není snad těžšího údělu než život člověka, jehož už jednou vpustila do svého prostoru. Začal se pomalu a plíživě měnit. A svědkem jeho proměny, mlčenlivým ale pozorným svědkem byla ta žena. Nejdříve si začal hlídat svá slova; už nikdy od něho neuslyšela nic bezděčného, dětinského… dříve ji ještě dokázal rozesmát nějakým bláznivým nápadem, který mu spokojená mysl přivála na jazyk ve chvílích okouzlení. Teď začal ve chvílích okouzlení tvrdošíjně mlčet; mlčel tak dlouho a urputně, až už jej nakonec nic nedokázalo okouzlit. Jako by se okouzlení bálo, že bude v jeho duši podrobeno pečlivému dohledu. Stával se z něho netečný člověk; věčnost do jeho mysli vstoupila jako zlá vichřice, která smete všechno, co by jí snad nebylo hodno. Jednou tak seděl u večeře s tou ženou a jídlo se mu zdálo málo slané. Požádal tedy o sůl. Taková přirozená věc; jenže každou takovou drobnost už člověku, který něco znamená na tomto světě, váží věčnost na svých krutých vahách. Jídlo, které mu prve tolik chutnalo, zhořklo mu najednou na jazyku vší tou solí, vší tou banální solí, jíž teď poskvrnil svou bělost v očích věčnosti. Co kdyby ona, pomyslel si, ona – svědek, co kdyby měla jednoho dne proti mně vypovídat? Vždyť ani není vyloučeno, že stanu-li se jednou opravdu významným, rozhodne se právě ona (najednou v jeho očích tak prohnaná) sepsat nějaký můj životopis! Nebylo by to poprvé, kdy žena nahází na významného člověka všechnu špínu (po jeho smrti ovšem, aby se nemohl bránit… taková bezbrannost!). Copak by se hodilo, aby pak on, člověk věčnosti, pronášel přede všemi už navěky: „Miláčku, podej mi prosím sůl“? On, ten který po sobě zanechal takové dílo, měl by najednou vystoupit přede všemi jako přízemní ubožák, který si pochutnává na obyčejném jídle a záleží mu na tom, aby si ho ještě zpříjemnil solí?

151

A vypravoval pak Kláře všechny podrobnosti, jak se celá ta zprvu tak příjemná večeře změnila v peklo, jak obrátil všechnu svou nenávist k oku věčnosti proti své ženě, jak na ni naházel všechnu svou tíhu a čím více se nechával unášet vztekem, tím palčivěji si připamatovával svá neuvážená slova (která ona zaznamenávala s takovým analytickým, zúročitelným klidem!), až už nemohl z toho kola ven, takže se zdálo, že nadobro zešílel. A jeho vyprávění končilo tímto obrazem: Na smrt rozzuřený učenec strhne ze stolu ubrus, takže talíře s jídlem se s řinkotem rozplesknou na podlahu, uchopí do obou rukou tu proklatou solničku, ten corpus delicti jeho poraněné důstojnosti, a sype té ženě sůl na hlavu, až její krásné havraní vlasy docela zbělaví. To už jeho posedlost přerůstala v opravdové šílenství. Na každém kroku, při každém svém pohybu si připamatovával to proklaté oko, které ho bez ustání sleduje. Řekne se, že nadaní lidé mohou být šťastní. Nakonec ale štěstí je snad dopřáno jen těm opravdu nejobyčejnějším. Těm, které nikdo nevidí. Tak si jednoho dne ta žena pořídila psa. Jak on nenávidí psy! Ty věčně číhající bestie. Protože ten pes, to nebyl v žádném případě jen němý a tupý tvor, kterého si ona pořídila z dlouhé chvíle pro své obveselení. V jeho očích byl ten pes jejím pomocníkem. Pomocníkem – dohlížitelem. Ten pes ho sledoval a žena ho domů přivedla jen proto, že na něho mohl vědět víc než ona. Jednou se mu zdálo, a mohl by na to přísahat, že přistihl tu ženu, jak na psovi vyzvídá ty nejtajnější okolnosti. Tak se psa začal bát. Nemohl ho bít; vstoupil by do věčnosti jako ten, který sice obohatil vědu o nové a znepokojivé myšlenky, ale pak dokázal mlátit bezbranného tvora. Nemohl k němu být něžný; toho, který tak pevně kráčel za svým světlem, rozněžnilo němé zvíře až k sentimentu. Nemohl ho venčit; věhlasný učenec sbírá na ulici do pytlíku psí hovínka. Přestal pro něho ten pes existovat. A i pes zapomněl na něho; nevšímal si ho, jako by vůbec nebyl. A to bylo snad ze všeho nejhorší. Profesor nemohl snést pomyšlení, že sdílí život s tvorem, který nebere na vědomí jeho existenci. Když potom pes pošel, nesmírně se mu ulevilo. I to Kláře oné noci vyprávěl. A ještě jí vyprávěl…

152

No ano, všechno jí vyprávěl, jako by chtěl v jejích očích dokonat svou popravu. Jako by se její bytosti omlouval za toho psa, za tu ženu i sám za sebe… Tak jí ještě vyprávěl, jak zahlazoval následky svých ranních modliteb. Už jsme se snad zmínili v tomto kakofonickém příběhu o povaze profesorových ranních modliteb. Modliteb dolů, do hlubin. Svůj den začínal obvykle v porculánové modlitebně koupelny, od pasu dolů jakoby shrnutý a vypouštějící do temné jámy záchodové mísy mazlavé kousky sama sebe. Míval ve zvyku vyprázdnit se a spokojeně opustit svou zpovědnici v blaženém očekávání nového úspěšného dne. Jenže jednoho rána ho cosi z místnosti nepustilo. Zastavil se a přemýšlel; něco zapomněl dokonat, něco nezahladil. No ano, došlo mu a vrátil se k míse. Byla hnědá. Byla znečištěná jeho ranní modlitbou. A teď si s urputnou hrůzou představil, jak k míse přichází ta žena… jak se nad ní sklání a vidí ty nezahlazené zbytky, ty stopy… Tak to má být součást jeho role ve věčnosti, i tohle? I zahnědlá, špinavá mísa? Nezamlčel ubohé Kláře ani to, že tehdy neměl po ruce jinou zbraň než vlastní ruku, kterou se pak urputně snažil zahladit ty neblahé stopy, to nečisté svědectví… „A co Bůh,“ zeptala se Klára na konci jeho vyprávění, „co on? Často mi ho připomínáš. On tě tehdy neviděl? On tě usvědčit nemohl?“ „On…“ zamyslel se a posmutněl. „Ano, milá Kláro. Jen on o tom ví. Jen on, ty a já. Jenomže on je možná jediný z nás tří, kdo mi tohle dokáže odpustit.“

153

18 K večeru pospíchá rozpálenou ulicí zvláštní člověk. Chvátá, protože se necítí dobře ve městě a touží už jen, aby zmizel z těch velikých a nepřehledných ulic. Každé vykročení do města znamená pro toho člověka mučivou oběť. Musí pro tu chvíli opustit svůj svět, miniaturní univerzitní svět středověkých iluminací; jen v něm se cítí dobře, zahrabán jako myška v mikrokosmu své zešeřelé pracovny. Tady venku všechno ční, všechno se tyčí do výšky a rozprostírá do stran; je nešťastně zmatený na rušných a hlučných pláních města. Jen přejít ulici pro něho představuje téměř nepřekonatelný problém. Co chvíli se ten scvrklý mužíček zastaví a hrabošíma očkama utopenýma za silnými staromódními brýlemi těká okolo sebe a zkoumá, jestli se nevychýlil ze své cesty. Pak vzdychne a dá se znovu do pohybu svou neskutečně pomalou chůzí. Kdo toho človíčka zahlédne, neubrání se dojmu, že se to tu po chodníku batolí nějaká přerostlá a nesmírně přestárlá myš. Konečně je doktůrek Rupfenschneider u cíle. Stojí před oprýskaným činžákem, kde bývalá studentka Klára vězní bývalého profesora Obryse. Jistěže tu není dnes večer poprvé. Chodí sem po práci každý den už od té noci, kdy profesor na onom neblahém večírku tak záhadně zešílel. Večer co večer tu přešlapuje a odhodlává se zazvonit; dosud k tomu ale jeho roztřesená myší dušička nenašla odvahu. Několikrát jen potkal dívku Kláru, odcházející nebo vracející se z práce, a poslal po ní profesorovi vzkaz; zdá se ale, že ta prohnaná psice mu žádný z těch vzkazů nevyřídila. Napříště se jí totiž vždycky vyptává, ale profesor mu po ní nikdy nepošle odpověď. A ona se tak podivně vykrucuje… no ano, žena, plémě pekelné. Tak jako měl středověk pro všechno moudré vysvětlení, jistě se nemohl mýlit ani v tom, že žena je inkarnací ďábla. Ano, miluje, nevýslovně miluje profesora Obryse. Ale i kdyby ho snad nemiloval (jen to ne – ztratil by jeden ze smyslů života!), stejně by jej považoval za velikého člověka. Je to veliký člověk. Jak to, že nikdo z jeho kolegů už to nechce vidět? Jen proto, že jeho ubohá duše onemocněla, za-

154

pomněli všichni tak lehce na všechny obrovské zásluhy toho výjimečného muže? Jako by on, doktor Rupfenschneider, jediný z nich pochopil smysl velikého tajemství, pro které byl profesor zrozen a které se snažil tak pokorně vyjevit nám, obyčejným smrtelníkům… a když jsme ho nechtěli a snad ani nemohli slyšet, nezbylo mu než z toho zármutku zešílet. Snad se zapomnělo na jeho zásluhy, na jeho osobu ovšem ne. Naopak; stal se teď slavnějším, než by si kdy vůbec mohl přát. Ale v jakém neblahém smyslu! Pro svou chorobu a pro svůj kejklířský kousek, který předvedl oné noci udivenému obecenstvu, stal se teď nesmírně populární postavou. Pokud si ještě někdo přeje jeho návrat, pak jenom proto, že platí za oblíbenou a směšnou atrakci. Kolikrát se mu profesor ve vzácných chvilkách sdílnosti svěřil, jak rád by důstojně vstoupil na Parnas umění a vědy. Tak se mu to přeci podařilo. Kdyby jen věděl, že to není pro jeho skutečné zásluhy; kdyby tušil, v jaké smutné roli nakonec na ten svůj vysněný Parnas vystoupal! Jednou mu i vyložil svou myšlenku, že každý člověk přetrvá ve věčnosti v podobě nějakého určitého zvuku. Žertoval o něm, o doktorovi, že on bude znít věčností zvukem šustících stránek středověkých bestiářů. „A co bude tvůj zvuk,“ zeptal se ho tehdy. „Nevím,“ váhal profesor Obrys, „nevím. Ale přál bych si, aby to byl zvuk důstojný. Třeba hřmění mého přednášejícího hlasu.“ Jak moc by mu to přál! Ale to se už nevyplní. Z profesora Obryse bude znít věčností cinkání rolniček. Anebo smutný, téměř neslyšný skřípot otáčejícího se krku. Dnes se konečně odhodlá. Zazvoní a vejde. A zkusí svému příteli, své lásce, promluvit do duše. Ale nebude mu vyprávět, v jaké podobě teď jeho bytost trůní na Parnasu umění. Nebude mu vyprávět o studentech, kteří lepí na nástěnky jeho karikatury. Nebude mu vyprávět o pověsti, která se o něm šíří rychlostí vichřice. Ani o nesčetných článcích v odborném i veřejném tisku, v nichž jeho jméno figuruje nikoliv díky jeho vědeckým zásluhám, ale pouze v roli komické atrakce. Ano, odborný tisk už dlouho nevěnoval tolik pozornosti jediné osobě. Jako by se něčím nesmírně provinil; kolegové považují jeho nemoc za zvláštní projev zrady. Není nenávistnějčích bestií nad učence! Protože vzdělání (ještě zdaleka ne moudrost) má schopnost přesvědčit svého nositele o tom, že mu dává nějakou nepocho155

pitelnou váhu a nadřazenost. A co teprve tituly, diplomy a odznaky. A tak se jali profesorovi bývalí kolegové házet na jeho ubohou osobu všechnu špínu. Že prý jeho chování (aniž by uvážili, nakolik je za něj sám zodpovědný!) znevažuje „stavovskou čest“. Že lidé s labilní povahou a sklony k výstřednostem by si měli důkladně rozvážit, zda mají vůbec právo kdy vstoupit do „stavovského cechu vědy“. Že je to pod úroveň učence, zpochybňovat své dílo takovým dětinským počínáním. Co prý si mají pomyslet ubozí studenti. Knihy váženého pana profesora jsou jim dávány za příklad a slouží jim jako studijní pomůcky, a jak se mají ztotožnit s jejich obsahem, když vidí, jaký to člověk je ve skutečnosti jejich autorem. Jistěže mu dnes večer neukáže ani výstřižek z novin, který už několik dní žmoulá v kapse. Článek, který nedávno vyšel v nejčtenějším deníku země, článek podepsaný jménem jednoho z nejbližších profesorových kolegů, osobou natolik vlivnou, že její ortel si jen málokdo nevyloží jako dogma. Zná už jeho obsah nazpaměť; tolikrát se už při jeho četbě rozčílil až k zuřivosti: Vydařená taškařice profesora Obryse Byl na má bedra vložen neblahý úděl. Měl bych já platit za pomlouvače; je mi to zapotřebí; nemám snad důležitější věci na práci? Takto jsem se ptal sám sebe, přistupuje k psaní tohoto článku. Odpověď zní: Není to bohapusté házení špíny, vyřizování si účtů či jen přízemní žabomyší spor dvou kolegů. Je to vyslovení pravdy, je to „uvedení věcí na pravou míru“. Mnoho jsme již v poslední době četli a slyšeli o smutném případu „Profesor Obrys.“ Povrchní představa, utvořená jen z doslechu, je asi taková: Jeden nebohý učenec, vlivný a respektovaný profesor naší přední univerzity, zešílel. Zpochybnil své dlouholeté působení na akademické půdě nějakým blíže nespecifikovaným křepčením a svým studentům, jimž by právě on více než kdo jiný měl kráčet příkladem, zavdal příčinu k pochybnostem o váze a důstojnosti vědeckého světa. To však je pravda nanejvýš jen způli. Já, jakožto jeden z nejbližších kolegů pana profesora Obryse, mohu se k případu vyslovit z pozice člověka

156

povolaného. Množství publikovaných prací a letitá praxe v oboru, to je jistě samo o sobě skutečnost hodná obdivu. Bohužel jsme si však zvykli tuto skutečnost a priori považovat za dostačující. Jistě, řekneme si, zásluhy profesora Obryse nelze zpochybnit. Jako bychom zapomněli, že přece kvantita ještě ani v nejmenším neznamená kvalitu! Pro samou úctu před Velikánem neumíme už ani přesně pojmenovat, v čem že ony zásluhy vlastně spočívají. Vědecká houževnatost je jedna věc. Ale pak je tu ještě cosi dalšího, cosi, co nelze přesně pojmenovat, co však je nakonec základním kamenem veškeré práce. Říkáme tomu: Talent. Je již na čase, abychom učinili přítrž nebezpečnému kultu osobnosti, abychom uvedli věci na pravou míru: Dřinou a vytrvalostí absenci talentu nevyvážíš, i kdyby ses snažil sebevíc! A to je bohužel i případ profesora Obryse. Protože – beru na svá bedra tuto smutnou pravdu – profesor Obrys je člověk bez talentu. Osobně jsem se prokousal hromadou publikací, které po sobě tento člověk zanechal. Ano, po faktografické stránce jim lze vytknout jen máloco. Jenže čekal-li jsem stále, že cesta faktů nakonec vyústí v nějaký překvapivý a objevný závěr, pak jsem se velice mýlil. Odkládal jsem každou z těch knih se stále rostoucím pocitem, že v celé té urputné a upocené práci chybí to nejpodstatnější: no ano, talent. Nejsou tedy knihy, a bohužel ani celá pedagogická činnost profesora Obryse nižádným přínosem. Jsou bohapustou blamáží. Jsou zbytečné. A v tomto světle se jeví celý neblahý „případ Obrys“ jako logické vyústění. I věda má své „boží mlýny“. A tyto mlýny jako by pokradmu střežily její posvátné území, jako by je ostražitě hlídaly. V případě našeho profesora zkrátka jednoho dne musely již zakročit. Nemohly tyto mlýny dále nečinně přihlížet, jak vršící se hromada blamáže přerůstá v nebezpečnou sutinu, jak činnost profesora Obryse hloubí v hlavách nebohých studentů slepou uličku, z níž se jen těžko nalézá návratu. A snad i on sám to tušil; mlýny mu to již dlouho našeptávaly. A protože již nemohl z toho začarovaného kruhu důstojně odejít, možná si vědomě zvolil tuto podlou a zoufalou cestu útěku: v našich očích zešílel. Snad dou-

157

fal, že lítost nad tímto neblahým osudem nás oslepí, tak jako jsme byli dosud slepí k celému tomu velikému podvodu, jímž byla celá jeho vědecká a ovšem i osobní existence. Neměl již dostatek soudnosti, aby domyslel, že taková cesta úniku není tak docela jen jeho věc. Že podobnými šaškovskými výstřednostmi a lotrovinami trpí celá věda a kal, který svým činem rozvířil, špiní i roucha ostatních, poctivějších jeho kolegů. Trapnost, nic než trapnost. Z mého podnětu se již pracuje na odnětí profesorského titulu Ludvíka Obryse, vyloučení z odborné veřejnosti a snad i zbavení svéprávnosti. Je mi to nesmírně zatěžko, ale i my, vědečtí pracovníci, jsme povinni střežit si své území a ovšem i celkovou důstojnost společenské vrstvy inteligence. Osobně mě zaráží nečinnost a laxnost dalších kolegů, kteří se dosud zdráhali zakročit v obavě, aby se snad neočernili v očích budoucnosti. Poděkujme tedy panu Obrysovi za jeho dlouholeté působení na akademické půdě a zvolejme přátelsky: Budoucnost patří lidem talentovaným, a už nikdy ne podvodníkům! Doc. Čestmír Koloděj, Csc Chudák Ludvík, ubohý Ludvík! Tolik špíny, tolik hnusu na něj naházeli. Jak pyšně si teď vykračuje docent Koloděj, člověk talentovaný a poctivý, jak se spokojeně rozvaluje v bývalé pracovně odepsaného profesora. Jak už hladí chtivou pazourou hřbety knih v obrovské profesorově bibliotéce. Copak mu někdo bude upírat právo na tu vzácnou sbírku, až ji jejímu pravému majiteli odejmou ve jménu vědeckých zájmů? Rozrušený doktůrek Rupfenschneider konečně překonal svou nesmělost a spěchá teď po schodech ztemnělého činžáku. Tady je to. To jsou dveře toho bytu, který nebohý profesor snad už po několik dlouhých týdnů vůbec neopustil. Karel Rupfenschneider přikládá k těm dveřím ucho a naslouchá. Spletl jsem se, pomyslí si v první chvíli a leknutím odskočí. Zpoza dveří zaslechl slabounké, ale zřetelné sténání a žvatlání dítěte. Jenže na dveřích je skutečně jméno té dívky Kláry. Jedině že by si s ně-

158

kým vyměnila byt. Nebo má návštěvu, kamarádku s děckem. Šťouchne si několikrát do ucha, jestli to není jen nějaký stařecký šum, a znovu pozorně naslouchá. Ale je to tak, v bytě je dítě. Žvatlá a brumlá a nejspíš zrovna něco pije, saje nebo kouše; nesmírně nechutně u toho mlaská a funí, jako nějaký ježek. A sakra, napadne ho najednou a hrůza ho polije při té myšlence. Hrůza ho polije: Třeba je to dítě profesora Obryse! No ano, zcela jistě je to jeho dítě; to se potom všechno vysvětluje! Tak Ludvík si se studentkou Klárou pořídil dítě. A protože nemohl přiznat světu své selhání, sehrál kvůli tomu celou tuhle neblahou scénu. Ubohý, nešťastný Ludvíku! To přece vůbec nebylo potřeba… Dítě stárnoucího učence s mladičkou studentkou je sice poněkud choulostivá záležitost, ale rozhodně ti nestálo za to, abys kvůli tomu takhle bláznil! Přece bychom ti to odpustili… Takový konec, ach bože, takový strašný konec! „Ludvíku,“ špitne doktůrek nesměle a dokonce místo zaklepání jen tak slabě přejede prsty přes dveře, „Ludvíčku, to jsem já, Karel.“ Ale zpoza dveří mu nikdo neodpoví. Snad je tam to dítě samo? „To jsem já, Ludvíku, tvůj přítel. Pamatuješ se ještě na mě?“ Zase nic. Teď se mu jen zdálo, že zaslechl slabounký mužský vzdech, a poznal v tom zvuku hlas svého milovaného. „Vím, že jsi tam. Slyším tě. Ale proč se mnou nechceš mluvit, to nechápu. Jestli je to snad kvůli tomu dítěti, tak se nemusíš bát. Pokud si to přeješ, nikomu to nepovím.“ A znovu přiloží ucho a naslouchá. Chrochtání a mlaskání dítěte, do kterého se tu a tam přimísí zcela prokazatelně Ludvíkův tlumený hlas. „Tak dobrá. Asi už se mnou nechceš mít nic společného. Asi už vůbec s nikým a s ničím nechceš mít nic společného. Ale stejně ti teď něco povím, musím ti to říct, i když bych mnohem radši s tebou mluvil mezi čtyřma očima. Prosím, vyslechni mě aspoň takhle, přes ty pitomoučké dveře, já už to déle nevydržím. Ne, skutečně nevydržím, tolik mi na tobě záleží. Vždyť ty to přece víš, už dávno to víš, i když jsi mě vždycky jen tak blahosklonně přehlížel. Nechápu, co se to s tebou přesně stalo,“ hovoří doktůrek a kdyby ho teď

159

někdo spatřil, jak tam stojí a se zrakem pozdviženým a hlavou opřenou o zamčené dveře odříkává svou litanii do ticha ztemnělé chodby, musel by se asi velmi podivit. Připadalo by mu, že se snad ocitl v kostele, kde se ten ztrápený človíček zpovídá nějakému neviditelnému a zarputile mlčícímu knězi. „Ne, skutečně to nechápu. Věřil jsem už docela té oficiální verzi, že tě zchvátila nervová choroba, to se přeci může stát každému, zvlášť když je tolik vytížený. Ale teď slyším to dítě… Ludvíku, je to tvoje děťátko? Jak rád bych ho viděl, moc rád bych si ho pochoval. To víš, já sám už nikdy žádné mít nebudu. Ale proč celá ta podivná tragédie? K čemu to? Ludvíku, měl by ses ještě vrátit. Měl by ses vrátit a uvést to všechno do pořádku. Na univerzitu se už ovšem vrátit nemůžeš, ale přece by se to dalo zařídit nějak jinak. Mohl by ses stát soukromým docentem. Já bych ti pomohl, kdybys chtěl. Společně bychom to už nějak vymysleli. Zatraceně, Ludvíku, vždyť oni tě roztrhali jako diví psi! Někdy si představuju, víš, jak se vrátíš a budeš to zase ty, ten známý a sebevědomý Ludvík, vrátíš se jako král a s tím tvým podmanivým úsměvem je všechny vypráskáš jako Kristus kupčíky z chrámu… Bylo by to přece krásné. ´Tak jsem si z vás všech trošičku vystřelil´, řekneš a zasedneš zase na svou židli. Ano, na svou židli, protože ty toho psa… toho hada, co tam teď na ní hřeje svoje zlá vejce… vykopneš a přetrhneš… ´Byl to všecko jeden velký žert´, řekneš, ´chtěl jsem vám jenom ukázat, že nemůžete brát život tak strašlivě vážně´. Viď, že by to bylo nádherné? Ale ty to neuděláš. Proč? Copak můžeš jen tak zahodit to všechno, co jsi tak pracně vybudoval? Vždyť komu se v životě podaří, co se podařilo tobě? Co by kdo jiný za to dal, ano, i já, co bych já za to dal? Vždyť ty sám víš, jak těžká a dlouhá byla ta cesta… vždyť jsi jako stavitel, který po celý život budoval chrám, aby ho pak jednoho dne docela neuváženě nechal spadnout! Copak se to dělá? Copak se to vůbec smí? Ano, copak se to smí? Nezlob se na mě, Ludvíčku, ale já si myslím, že je to v jistém smyslu zločin. Člověk je na tomto světě proto, aby budoval! Člověk je definován právě tím, že má cílevědomost. To je jeho dar a jeho závazek. Život je dar a příkaz, řekl básník a jeho slova platí i na to, o čem mluvím. Copak by se celé lidstvo, celé lidství nezhroutilo jako hromádka

160

karet, kdyby se každý zachoval tak bláhově? Jistě, taková neuváženost je snad i pochopitelná u někoho, kdo se nikdy o nic nesnažil, kdo se choval bláhově po celý život. Opilce nikdo nebude obviňovat, že svůj život zahodil. Ale takový opilec je docela jiného rodu! Za tím si totiž stojím, můj milý Ludvíčku, že lidé si přeci jenom nejsou rovni. Existuje druh, jakýsi privilegovaný druh, Bohem povolaný, jakási aristokracie ve vyšším smyslu, a to jsem snad tak trošku i já, ale především jsi to ty a nemálo tobě podobných! Poklady národa, bohatství lidstva! A tihle vyvolení, tihle povolaní, kteří se v jistém smyslu podobají prorokům, nepatří a nikdy, nikdy nebudou patřit jen sami sobě na tomto světě! Protože nic cennějšího už lidstvo nemá. A tak je tvůj pitomoučký krok, nezlob se na mě, v jistém smyslu zradou. Zradou, a jak už jsem řekl, dokonce zločinem! Ano, zločinem, zločinem, zločinem!“ Teď už se ten mužíček docela nechal unést zoufalstvím a nesmírným rozhořčením. Zamčené dveře a mlčení za nimi vystupňovalo jeho napětí až k zuřivosti. Začíná hlavou, dosud jen útrpně opřenou, bušit do dveří, až se ztichlou chodbou rozléhá dunění, jako by tu někdo utloukal zvíře. Ale to zvíře je mužíček, stal se sám zvířetem a sám sebe teď utlouká. Buší a buší a nepřestává. Kdyby ho tu teď někdo spatřil, údivem by oněměl. Musel by si myslet, že se ocitnul v kostele a hledí teď na kajícníka, který se rozhodl pro své hříchy prorazit hlavou zpovědnici a utlouci kněze. A kdyby ten někdo na něho posvítil, spatřil by jeho tvář zmáčenou krvavými slzami. „Ano, jsi zločinec, jsi zloduch! Všechny jsi nás zradil, a ze všech nejvíc jsi zradil sám sebe! Svou vědeckou a lidskou poctivost jsi zradil! Vždyť ten had má nakonec pravdu, teď už to vidím. Jaký příklad dáváš svým studentům, jaký příklad dáváš všem, kdo v tebe věřili a kdo k tobě vzhlíželi? Kdo jiný by měl těm nevědomým a hloupým tvorům ukazovat cestu, kdo jiný by je měl přesvědčit, že život a snažení má smysl? Nebo nemá? Nemá život smysl? Ach bože, Ludvíčku, co když máš pravdu ty… Ne, ty nemáš pravdu! Nemůžeš ji mít. Ty jsi zklamal. Ty jsi prohrál. Ne já. Ne my. Ne svět. Ty.

161

Ano, prohrál! Všechno jsi zahodil, jsi odepsaný! Sám sebe jsi odepsal. Už nejsi k ničemu. Co až budeš jednou stát před soudem věčnosti, pomyslel jsi na to? Co jim povíš? ´Zradil jsem. Zklamal jsem. Nedokázal jsem nést svůj úděl, všechno jsem zahodil.´ A víš, co ti oni na to odpoví? Co ti On odpoví? Táhni do pekla, to ti odpoví! Ano, a bude mít pravdu! Táhni do pekla, ty ubožáku! Táhni a smaž se tam po všechny časy! Usmaž se tam za svůj hřích, za svou pitomost! Chcípni tam!“ Teď už mužíček buší hlavou do dveří docela nepříčetně, a buší i pěstmi, až se dveře prohýbají, a i když dosud sotva šeptal, tak nyní už beze vší soudnosti vřeští, ječí na celé kolo, myší hlásek mu přeskakuje: „Chcípni, chcípni! Nikdo tě tu už nechce, nikdo už na tom světě nechce čichat tvůj smrad! Nikdo se už nechce otravovat tvojí páchnoucí hnilobou! Tvoje matka byla pekelná kobyla, Sukkuba, která tě raději nikdy neměla vyvrhnout! Bídáku! Bídáku! Takový konec… takový strašlivý konec!“ A tu, jako by už měl být doopravdy konec tomuto příběhu, tu se dveře náhle prolomí a zděšený mužíček vpadne do místnosti. Nejdříve mu do chřípí vnikne nesnesitelný pach. Pach skutečně pekelný, pach hniloby a zatuchliny. Snad tu někdo umřel! Těžký a mastný vzduch naplňuje místnost jako balvan. Mužíček ale nemá sílu, aby odskočil nazpátek a zachránil se na chodbě. Mužíček něco spatřil. Je tma; nemůže rozpoznat, co to vlastně před sebou vidí. Jen tuší, v konturách toho výjevu tuší souvislost a děs mu už napřed zmrazí údy. Mžourá myšíma očkama, protírá si je pěstičkami. Až si jeho zrak zvykne na šero v místnosti, až jeho mysl trochu občerství závan vzduchu z otevřených dveří, že bude schopen uvěřit tomu, co vidí… spatří před sebou podivuhodný obraz. Poslední obraz v životě Ludvíka Obryse. Na tom obraze budou dvě nahá těla. Dvě nahá těla, objímající se ve tmě sto let uzamčeného pokoje. Na tom obraze bude dívka, nikoli krásná, ale neskutečná jako z jiného světa, jako Venuše vyvedená šíleným malířem, rukou si pohrávající v obludně zarostlém klíně.

162

Do tmy toho obrazu budou zářit její bílá, obrovitá odhalená ňadra. Nepohlédne na příchozího, mateřskýma očima bude pozorovat dítě, které se choulí k její hrudi. Velké nahé dítě. Dítě v těle starce. Dítě v povadlém a náhle tak nepochopitelně svraštělém a povadlém těle. To tělo bude mít hlavu profesora Obryse. Hlava profesora Obryse bude lačnými ústy sát z ženina prsu. Bude sát, bude vzdychat, mlaskat a kňourat, bude žvatlat nesrozumitelná slova, bude se choulit k tomu mateřskému tělu, bude napřahovat svraštělé ruce po bílém prsu, bude plakat a bude se smát. A pak na mužíčka, který tak nečekaně vpadl do obrazu, upře dvě strašlivé oči a dlouze a zpytavě se na něho zadívá… očima, jaké ještě nikdy nikdo na tomto světě nespatřil. „Pssst,“ řekne dívka a zazní to jako z nepřekonatelné dálky, „buďte tiše. Před chvílí se konečně narodilo…“

163