Milan Urza
Hrabě Messerstein (malá groteska o pěti dějstvích)
1 To ráno, ostatně stejně tak jako to předešlé a vlastně jako každé jiné, vzbudil se hrabě Messerstein s urputnou bolestí hlavy. Otevřel oči do chladné, tiché, nepřívětivé místnosti s velikými okny do zahrady, zataženými černými závěsy. „Aj! Moje hlava!“ vykřikl a sevřel si dlaněmi tváře. „Vodka proklatá, zatracená!“ klel a mnul si spánky. Venku už mohlo být klidně poledne; od té doby, co zámek opustila hraběnka a s ní i její zvonivý smích a kouzelný zpěv, jímž vždycky už časně zrána oblažovala obyvatele domu, měl hrabě ve zvyku vyspávat dlouhé hodiny. S dlaněmi pevně přitisknutými ke spánkům rozvážně ohmatával očima svět, jako by se divil, že zas procitl na stejném místě, kde se ukládal ke spánku, jako by ho to zklamalo, jako by ho to snad i mučilo. Chvíli s hořkostí pozoroval své vyzáblé, nazelenalé tělo. Udělalo se mu nevolno. „Alžběto!“ vyštěkl. Žádná odezva. Výkřik se vsákl do bezduchých stěn, pokoj mlčel. „Alžběto!“ S nerudným mručením začal se hrabě soukat z postele. „Mrcha líná!“ drmolil si pro sebe, zatímco unavenými pohyby natahoval na nohy papuče. „Zas někde lítá, zajímalo by mě, proč si ji tu vlastně ještě vůbec držím, babu starou. Peníze mě stojí a akorát se fláká!“ Šoural se přes dlouhý pokoj k oknům. „Alžběto! Zatraceně…“ Začal rozhrnovat závěsy, na chvíli ho oslepilo světlo, odcize-
1
né, nepřátelské světlo tam z toho světa. Protřel si oči a pokračoval, byla to vždycky takhle po ránu namáhavá a zdlouhavá práce, závěsy měly nahoře zarezlé úchyty a hrabě se musel co chvíli natáhnout na špičky, aby s nimi prudkým trhnutím pohnul zas o kousek dál. „Kolikrát jsem jí říkal, že má být už od devíti připravená s horkou vodou, aby mi zalila kávu, až se vzbudím a zavolám! Jako by to nevěděla, že bez svojí ranní kávy se neobejdu. Ale dobře to ví, děvka stará! Schválně mi to dělá! Chce mě umořit, sebrat penízky a vzít roha! Ale co, nebudu se čílit. Dneska jí konečně propustím, ještě jí nakopnu, až bude odcházet ze dveří. Uvidíme, co si beze mě počne. V tomhle věku už ji beztak nikde nepřijmou, akorát se jí vysmějou, ještě se připlazí, ještě jí to bude mrzet, že nedobře sloužila svému hraběti Messersteinovi!“ Ono poslední slovo - své jméno - skoro až vykřikl, s vytříbeným, patetickým přízvukem, aby mu dodal patřičné noblesy. A pak si ho ještě jednou zopakoval: „Messersteinovi…“ Zamyšleně se zaposlouchal do toho libého zvuku. To slovo jako by se nafouklo a hrdě mašírovalo pokojem…hrabě se usmál, byl spokojen. Světlo polilo stěny, podlahu, postel, lámalo se o veliké zrcadlo v rohu místnosti. Protáhl si paže, otevřel okno a vyhlédl do zahrady. Ptáci zpívali, rozesetí všude po vysokých olších, břízách, schovaní v šeřících a šípkových keřích. Zahrada byla krásná,
2
jen už léta neudržovaná a místy zarostlá jak džungle, kdysi zářivé a pyšné chodníčky, po kterých se promenovaly zářivé a pyšné dámy, teď již úplně zmizely v trávě a plevelu. Někde pod všudypřítomnými divokými šípky snad tlely někdejší záhony vzácných květin, tenkrát upravované s úpěnlivou pečlivostí, aby se panstvo mohlo kochat plejádou těch nejvybranějších barev a vůní. Hluboko v zahradě byl také altán, tam se za zářivých letních nocí konávaly společenské dýchánky. Ten teď trouchnivěl a rozpadal se, čněl z vysoké trávy a planých keřů, které ho pomaličku a krutě stravovaly, jak nějaká smutná postava, pokroucený hrbáč, torso dávno zašlých časů. Hrabě sice zaměstnával jednoho zahradníka, nicméně, jak se zdálo, docela zbytečně. Zahradník byl podivín, vzteklý samotářský zakrslík, který navíc vadou nějaké vrozené vady silně kulhal na jednu nohu. Většinu pracovní doby trávil poleháváním ve své zatuchlé zahradní boudě a popíjením vína ze zámeckého sklípku. Byl věčně namol, neznal hranici, chlastal do úplného vyčerpání, do zešílení; někdy už mu z toho praskala lebka, motal se zahradou a stromy se mu měnily v divná zvířata a natahovaly po něm pazoury, chtějíce ho rozsápat, hlasy ze všech stran šeptaly nesrozumitelná slova… Často se ráno probouzel v záhonu, ve střepech z rozbité lahve, pozvracený a krvavý… Děcka v celém okolí se ho bála, když si šel někdy do města pro tabák, utíkala před ním jak před přízrakem, pověrčivé ženské z okolních vesnic od něj odvracely zrak a křižovaly se, když ho zahlédly, jak se v dálce belhá
3
polní cestou. Občas vyšel na pochůzku po zahradě, s rýčem nebo motykou na rameni; věděl moc dobře, kdy ho hrabě mívá ve zvyku chodit kontrolovat. Tak to šlo už dlouhá léta, každý den ve stejnou dobu se spolu střetli a on vždy udýchaně předříkával hraběti starý monolog o dnešním stavu květin, o rybízech napadených neznámou nemocí, o strašné dřině, než proklestil ty rozrostlé šípky v západním křídle zahrady, a jak musí hned zase pospíchat, aby do setmění ještě něco stihl. Hrabě ho vždycky tiše poslouchal a s nepřítomným pohledem pokyvoval hlavou, pak si ještě rychle vymyslel něco, za co by mu vyčinil, jen tak mimochodem oznámil, že dnes večer očekává velmi vážené hosty, takže aby se zahradník hleděl chovat spořádaně, o té své návštěvě chvíli pohovořil, a to se mu pak někdy stávalo, že se do toho trochu zamotal a začal nadšeně vyprávět o nějakém z dnešních večerních hostů, kterého zahradník pamatoval ještě z dávných časů a o kterém dobře věděl, že už je hezkých pár let po smrti. Nakonec zvolal: „Disciplína, především disciplína!“ a odešel. Zahradník se mohl vrátit do boudy a pokračovat v načaté lahvi. Hrabě sice neustále hrozil, že ho propustí, ve skutečnosti by toho ale nikdy nebyl schopen. Žili tu takhle bok po boku už dlouhá léta, jejich zvláštní chladný vztah se už dávno stal oběma neodmyslitelnou součástí života, pán a jeho neposlušné, leč věrné zvíře. „Ach, Alžběto, Alžběto,“ vzdychl hrabě a odstoupil od okna. „Takhle ty se odvděčíš svému starému, dobrotivému pánovi.“
4
Sunul se pokojem se svěšenou hlavou, rozcuchané havraní vlasy visely mu přes čelo k podlaze, houpaly se sem a tam v rytmu kolébavé chůze. „Celá léta starám se o ně jak o vlastní, živím je, šatím… Jiný by už dávno hnal je bičem za takovou službu! A já…jsem k nim tak milosrdný!“ Hrabě teď sám sebe až dojal, nechal se unést sladkou sebelítostí, málem mu to slzy do očí vehnalo. „Tak…abych si tu kávu udělal sám…dobře, dobře…“ V kuchyňce se pak pokoušel rozdělat oheň v kamnech, moc se mu to ale nedařilo, rozčiloval se u toho, klel a vztekle okolo sebe mrskal poleny. Nakonec oheň přece jenom zahořel a hrabě mohl postavit vodu na kávu. „Lůza je to! Nic než líná a prašivá lůza!“ rozkřičel se najednou skřehotavým hlasem směrem k nějakému neviditelnému zástupu pokorných poddaných. Jinak lhostejné mlčení kdysi snad bílých, dnes zčernalých, popukaných stěn s nánosy pavučin. Podlaha posetá mršinkami hmyzu. Bublání vody. Tu svou vytouženou kávu odnesl si hrabě do pokoje v jiném křídle domu, tam byl zvyklý snídat. Než sestoupal a zas vystoupal schody, prošel několika chodbami a zastavil se u několika oken, byla káva už téměř studená. Nijak mu to ale nevadilo, byl to už takový letitý ranní obřad. Ostatně většina činností se pro něho nevědomky už dávno stala pravidelnými, neodmyslitelnými rituály. V ničem, co dělal, ale nenacházel nic dobrého, vše konal s nechutí a hlubokým opovržením, zdálo se mu to nedůstojné a mrzké, jen věčně snil o nějakém novém, krásném životě, který ho čeká,
5
až tohle tady všechno překoná, přetrpí…nedokázal ho nijak pojmenovat, byl to jen sen, bez obrysů, mlha, která se mu vznášela v zahnívajícím mozku… Mezitím se dál propadal do koloběhu bezvýznamných činností, které se den co den po dlouhá léta do detailu opakovaly, které nenáviděl, kterými opovrhoval, kterých se štítil, ale k nimž už příliš přirostl, než aby se od nich mohl odloučit. A tak se vlastně ta šeď a mrtvolnost dávno stala pro něj vášní, nepřiznanou, sžírající vášní, bestiální úchylkou, prapodivným druhem sebemrskačství, nevyléčitelnou závislostí…jediným smyslem života… Dlouhé dny, týdny, měsíce a roky ploužily se se shrbenými hřbety v ponurém zástupu zkrvavených otroků, popoháněných bičem nějakého neznámého Krutovládce… A hrabě byl vlastně šťastný! Šťastný svým zvráceným myším štěstím! Byla však přeci jedna věc, která ho naplňovala nesmírnou rozkoší, které se poddával celou svojí bytostí, nechal se jí omámit, bylo to silnější než on, byla to droga… Miloval pohled na sebe do zrcadla. Když odcházel z pokoje, kde byl zvyklý každé ráno pít svou kávu, byl ještě skleslý a zarmoucený, ploužil se po chodbách se svěšenou hlavou jak přízrak…v místnosti se Zrcadlem však jako by prošel neuvěřitelnou proměnou… Už první pohled na tu božskou bytost, která před ním stanula, ho naráz úplně zpil. Oči se mu rozzářily dětským nadšením, jako když mrskne bičem přirazil paty k sobě, napřímil se, vypnul hruď a s hrdě zakloněnou hlavou a očima přimhouřenýma rozkoší
6
rozvážně přistoupil k Zrcadlu, pomalými, důstojnými kroky, aby si tu slavnostní chvíli mohl pořádně vychutnat. Srdce mu prudce bušilo, ztěžka oddychoval. Zrcadlo bylo větší než on sám, starobylé a vzácné, v krásném vyřezávaném rámu. Přestože ho hrabě úzkostlivě čistil a leštil, čas na něm vykonal své a pomalu ho pokrýval tou zvláštní vrstvou staroby, jaká se tvoří na všech věcech a hlavně na lidech a na zrcadlech; bylo už celé zastřené. Stálo opřeno o velkou bílou zeď naproti oknu a v celé rozlehlé místnosti nebylo nic kromě něho, malého stolku a několika nezbytných, dosti bizarních toaletních potřeb. Ráno co ráno zůstával hrabě Messerstein stát celý zkoprnělý před svým odrazem a celé dlouhé minuty vydržel na sebe zírat v blaženém údivu…nikdy ho nepřestávala fascinovat ta tvář v Zrcadle. Miloval svůj obličej. Miloval jeho tvar a ladné křivky, všechno v něm bylo podle něj přesně tam, kde má být, vše tvořilo naprosto dokonalou symetrii. Boha ze srdce nenáviděl a s oblibou říkával, že „ten červ se svatozáří všechno pokazil“, za tohle jediné dokonalé dílo se mu ale musel vždycky poklonit a vyslovit svůj nekonečný obdiv. Jen pohled do těch zvláštních očí, zapadlých do černých jam podlitých krví, pronikavých očí plných moudrosti, zasněných a vážných, s jiskrou hrdého opovržení a zároveň plných laskavosti a dobroty, už pouhý ten pohled působil mu rozkoš, ty temné duhovky jak jícny pekla… To klenuté čelo plné jemných roklinek času! To husté obočí! Rty, plné rty jak dužina rajského ovoce… I tentokrát se nechal zcela unést vášní a s blaženými výkřiky, jak by byl na vrcholu
7
slasti, si horlivě hladil tvář, dlaně jak dva hadi se mu chlípně plazily po studené, mrtvolné kůži…“Bože!“ křičel… To největší vzrušení po chvíli opadlo, hrabě se trochu uklidnil, nabral dech a se zaujetím se pustil do úpravy vlasů. Teď už postupoval rozvážně, této rozkošné činnosti se věnoval pomaličku, promyšleně a systematicky, jako by pracoval na nějakém nesmírném uměleckém díle, tvořil dlouho, jako ve snách. Pomalými pohyby nabíral do dlaní vodu, nanášel ji na vlasy a ty potom se vzrušeným vzdycháním pečlivě uhlazoval do zvláštních tvarů, jako by hnětl z hlíny prapodivnou sochu, bizarní frizůru, kterou už měl za ta léta propracovanou do dokonalosti; každý vlas plnil svou určitou úlohu, jež mu byla promyšleně přidělena tak, aby vše přesně zapadalo do celku. Hraběti proto postupné a neodvratné vypadávání jeho drahých vlasů působilo utrpení a nesmírný zmatek, musel pak ty zbývající pracně přeorganizovat, aby dosáhl žádoucího výsledku. Ještě chvíli kochal se Messerstein pohledem na sebe do Zrcadla, ještě chvíli obdivoval ty úzké temné slizké užovky, jež se mu vlnily na hlavě…ale dotknout už se nesměl. Teď chybělo už jen málo, aby byl docela šťastný. Odešel k oknu, otevřel ho, vyklonil se ven a zavolal mohutným velitelským hlasem: „Hudba!“ Ano, to bylo ono! Víření bubnů, jako když práskají pušky! Trubky! A housle! A lesní rohy, hoboje, flétny! Tak to má být! Jen život, život! A všechno stranou! Hrabě si povytáhl roztrhané a vytahané kalhoty, upnul pásek,
8
pečlivě narovnal vysoký límec tak, že mu dosahoval až k uším, oprášil si ramena a uhladil košili, přirazil paty a vypnul hruď, jeho krásný hrdý chochol mu teď na hlavě zářil jak černé slunce, lesknul se a oslňoval…dal se do pochodu, švihal rukama a vysoko zvedal nohy, štěkal na všechny strany nesrozumitelná slova, mašíroval si to z místnosti do místnosti… Hudba stále hrála, stále blíž a blíž, za chvíli jako by zahradní orchestr stál už někde dole pod okny, vířila mu v uších, dal se do smíchu, nejdříve jen tak zlehka, nechtěl vypadat nedůstojně, pak už to ale nevydržel a explodoval ohlušujícím krkavčím chechotem…celý slzel a od úst mu odletovaly sliny, začal poskakovat a plácat se do stehen, připomínal v tu chvíli nějaké zběsilé, přerostlé, zrůdné dítě… Ale dost! Co to dělá hrabě Messerstein! Uklidnil se, nabral dech, utřel si sliny na bradě, bázlivě se rozhlédl, jestli ho někdo nepozoroval, a když shledal, že je všechno v pořádku, na celou záležitost zapomněl. Vyhlédl z okna a zvolal: „Stačí, hudbo! Teď můj oblíbený valčík! Ať všichni tančí! Tančete, přátelé drazí!“ Hudba spustila smutnou píseň, tesklivé tóny houslí nesly se tiše a lehce vzduchem, ta hudba jako by vycházela odkudsi z jícnu času… Oknem dovnitř proudilo slunce, to daleké, neuchopitelné slunce, v pruzích jeho svitu poletoval unaveně lesknoucí se prach… Ty teskné tóny hladily hraběte něžně po kůži duše, jak prsty Minulosti, kterou přinášejí tak živou, tak bolestivě skutečnou, pulsující… V zahradě se tančí! Stál tam opřený o okenní rám, usmíval se a sem tam si vymě-
9
nil pozdrav s některým z přátel anebo laškovné mrknutí s nějakou tančící dámou, sem tam něco veselého a vtipného vykřikl, nebo jen tak pokynul rukou tanečníkům… A už slyšel známý, milovaný smích nést se po chodbách… „Má paní!“ vzdychl. V oku se mu zatřpytila slza. „Má tyrkysová paní, která zabíjí svou krásou…která když kráčí, země pod jejíma nohama pláče touhou a vody se rozestupují… která když poručí, stromy se lámou a pukají skály…která když zazpívá, ptáci umírají v letu a lidem hoří srdce…“ Plakal a blaženě se usmíval, ta nádherná tesklivá hudba duněla celým zámkem, ten čarovný Valčík…a Její smích, jak zvony… „Má sametová královna, mé temné Slunce! Ta, před kterou růže raději vadnou, před kterou zamrzá čas…která kráčí po hlavách poražených, jejíž dech odemyká Vesmír… která dotekem budí umrlce…která je příliš skutečná, než aby mohla…“ Obejmul ji, byla celá zabalená v pavučinách, bílá a studená, začal s ní pomaličku tančit v rytmu toho Valčíku, trpělivě, krok za krokem, musel ji držet pevně, aby mu neupadla, zavřel oči a tančil, jenže ona mu mezitím tiše vyklouzla z náruče a někam zmizela. Když si toho všiml, jen se pousmál, znal dobře její podivné vrtochy, byla poslední dobou taková zvláštní… Vrátil se k oknu, něco povzbudivě zavolal na hosty v zahradě. Ti se vesele bavili, tančili a popíjeli… Támhle uprostřed hloučku nadšených posluchaček stojí S., cosi horlivě vykládá, máchá okolo sebe rukama, někoho asi předvádí, sklízí
10
smích a potlesk, támhle D. a H., dva věční filosofové, procházejí se zahradou a o něčem vážně debatují, támhle mladá slečna K., něžné poupátko, zajíček, s kýmsi tančí, rozkošná koketka, a támhle, pod břízou, no jistě, ten mladý medik, už je zas namol, kroutí se všelijak, vykřikuje a dělá groteskní piruety, pitomec…a tam stojí L., mává a směje se, dnes jí to zatraceně sluší… „Alžběto! Vodku!“ Čekal, nic. Zavolal znovu, marně. „Alžběto, herko stará!“ To už ale kráčel ke skříni, kde měl připravenu láhev. Tentokrát ani nezuřil, že služebná nejde, v duchu jí velkoryse odpustil, byl to dobrotivý pán. „No dobrá, naleju si sám, to ještě zvládnu.“ S plnou sklenicí pak přistoupil zpátky k otevřenému oknu, vyklonil se ven a zakřičel do zahrady: „Tančete, dámy, tančete!“ Pozvedl sklenku proti světlu a se slovy: „A pánové…na ex!“ ji do sebe vyklopil. Chvíli tam tak ještě zůstal stát, díval se do dálky, úsměv mu zatuhl ve tváři v posmutnělý škleb, hudba pomalu utichala. Z opadávajících stromů znělo tiché štěbetání ptáků, začal se zvedat vítr a také slunce už zalezlo za mraky, do hraběte se dala zima. Zavřel okno. Zahlédl ještě pokroucenou postavu ožralého zahradníka, jak se belhá dole po cestě a zuřivě rozhazujíc rukama zas kdoví proč zoufale láteří.
11
12
2 Hrabě Messerstein dokončil Obraz. Maloval na něm sám sebe, po celých dlouhých dvacet let, tempem několika tahů do měsíce. Byla tak na tom autoportrétu zachycena každá změna jeho obličeje, tak jak během té doby stárnul, i různé nálady, jež ho při malování provázely. Takže nakonec ta Tvář na plátně vypadala jak nějaká prapodivná mozaika, složená z mnoha malých střepin, každá ta střepina byla jedním okamžikem, jedním úsekem života. Ten Obraz bylo jediné, co kdy hrabě vytvořil; maloval ho zato s takovým zaujetím! Vždy jeden den v měsíci přistoupil slavnostně k plátnu, díval se na sebe do přistaveného zrcadla a nesmírně rozvážnými, patetickými tahy přimaloval zase malý kousek té absurdní Tváře… Tvořil vždy dlouhé hodiny, ale dohromady to vypadalo, jako by snad ve svém díle vůbec nepokročil. Jenže tak pomalu postupoval proto, že malování příliš prožíval, do každého tahu vkládal celou svou bytost, celé své zpuchřelé srdce. Neměl a ve skutečnosti ani nechtěl mít nikoho, s kým by si mohl upřímně pohovořit, komu by se mohl vyznat ze svého utrpení, v tom smyslu neměl dokonce ani sebe, protože právě sám ze sebe měl největší strach, sám sobě se bál svěřovat, sám před sebou zatajoval své prohřešky, sám před sebou se schovával; a tak všechno to uzavřené ve svěrací kazajce těla, co ho tížilo, vkládal právě do Obrazu. Každý tah byl nabyt utrpením, každá čára barvy výkřikem zoufalství. No a po dvaceti letech bylo dílo hotovo. Hrabě odložil štětec a paletu, zůstal chvíli tiše a nehybně sedět. Bál se podívat. 13
Jaký to bude pohled? Bude zděšen? Jaké to je, dívat se sobě do tváře? Pak pomalu zvedl hlavu, aby si plátno prohlédl. Ach! V ten okamžik musel se hrabě přidržet stojanu, nápor oslnivé krásy byl by mu jinak podlomil nohy. Slzy lyrického dojetí zalily mu oči. „Geniální!“ zvolal tak vzrušeně, až mu hlas v půli slova přeskočil do pisklavého zavřísknutí. „Grandiózní!“ ozvalo se odkudsi. „Ó, vskutku, skvělé, skvělé!“ přidal se další hlas. „Nevídané!“ Kdosi začal tleskat, další se přidal a za chvíli už zněl ze všech stran ohlušující aplaus, doprovázený obdivnými výkřiky. „Bravo, bravo!“ „Mistře!“ Pak aplaus ustal a zavládlo zase ticho. Hrabě ještě chvíli stál a se spokojeným úsměvem zíral na své hrůzostrašné veledílo… „Teď Obraz pověsím,“ pomyslel si, bera plátno do rukou. „Kde by se tak mohl nejlépe vyjímat…v přijímacím pokoji? Možná, tam by byl na očích všem návštěvám… Ale ne! Co kdyby se snad někdo přes míru namazal a nějak neopatrně ho shodil nebo propálil cigaretou…takový M. S., ten když se napije, vyvádí strašlivě a tak se motá, že smete všecky věci kolem… A navíc, jakkoli si vážím svých přátel…nechat jejich mrzké pohledy chlípně klouzat po mé, skromnost tentokrát stranou, božské podobizně, poslouchat, jak se zalykají chválou, když stejně nikdy nemohou docenit a ani pochopit
14
umělecký dosah mého díla… Ne, to nejde, do přijímacího pokoje v žádném případě.“ S rukama založenýma za zády přecházel zadumaně sem a tam po místnosti. „Ale snad ke mně do ložnice…tam bych ho měl stále na očích…Ne! Ani tam ne! Co kdyby se mi pak Obraz omrzel?“ Pak ho napadla jídelna, ale i tu zavrhl. „V jídelně zdá se mi to přeci jenom…jaksi…prostě dívat se na takové dílo a přitom se cpát…“ Přecházel stále rychleji, přemýšlel urputně, avšak stále nemohl najít vhodné důstojné a zároveň všemi podmínkami – správnou teplotou a osvětlením – bezpečné místo pro svou podobiznu. „Modrý pokoj?“ napadlo ho. „Krásné prostředí! Sametové zdi! Líbeznost mé Tváře podtržená modrým sametem… hmmm…dokonalá kombinace…mohl bych si z mého Obrazu vytvořit oltář…každý den chodil bych se k němu modlit… Ale ta teplota! Samet drží teplo, zatraceně, a teplo by brzy můj Obraz poškodilo… To jsou patálie… Snad že by do komory? Taky nesmysl! Krysy by mne tam ožraly… Co s tím, co s tím…“ Uvažoval ještě o několika pokojích, ale v jednom bylo podle něj příliš světla a v druhém zas příliš tmavo… „No jistě, že mě to nenapadlo! Místnost se Zrcadlem! Přiměřená teplota, přiměřené osvětlení, důstojné prostředí… Dám svůj Obraz tam,“ usoudil nakonec. S něžnou opatrností uchopil plátno a odnesl ho. V místnosti se Zrcadlem nejprve drahnou dobu pečlivě zkou15
mal povrch stěn, přeměřoval, počítal a uvažoval, pak se konečně pro jedno místo rozhodl a tam Obraz pověsil. Poodstoupil, chvíli si ho prohlížel, aby ho vzápětí se zvoláním: „Úplně špatně!“ zase sňal. Zdálo se mu totiž, že na to místo nikdy nemůže dopadat světlo pod takovým úhlem, jak by si přál. Možná jen o kousíček doprava…jenže tam už zas bývá brzy stín…doleva, to je nesmysl, tam by se plátno v prudkém poledním slunci příliš lesklo… Po důkladném zvážení situace nakonec celou západní stěnu zamítl a začal hledat vhodnou pozici na stěně protější. Na té našel postupně zas několik míst, kde by se Obraz jistojistě vyjímal nejlépe, a vzápětí je zas shledal nepříhodnými. Uvažoval každou denní dobu a bez úspěchu se horečnatě snažil vypočíst polohu, kde se světlo drží na stěně nejdéle. „To je strašné, strašné!“ zvolal náhle, už celý zpocený rozčílením. „Ať ho pověsím kam pověsím, nikde dostatečně nevyniknou všechny detaily, na kterých jsem si dal tak záležet! Támhle by byl krásně na očích a ještě by se odrážel v zrcadle, jenže tak kolem druhé odpolední by zas byl vystavený příliš ostrému svitu… Tamto místo by bylo skvělé při pohledu odsud, ale jak poodstoupím o krok dozadu, zaniká zas levá polovina portrétu ve stínu… Ach! Běda!“ To už nervózně pobíhal po pokoji a v hlavě měl čím dál větší zmatek, který rostl tak rychle, že už hrozil vybuchnout, jak se hraběti často stávalo, když ho něco silně rozrušilo. „Tady taky ne! Nevynikne dostatečně jiskra v oku, kterou jsem vypracoval tak brilantně…ne, ta rozhodně nesmí jít pře-
16
hlédnout! Co třeba jen o píď doleva… Á! Tady už jiskra září, výtečně, jak ve skutečnosti! Možná že…ne, počkat… Ne, ne, ne! Teď zas špička nosu je ve stínu! Bože! Kriste!!!“ Začal spílat a za chvíli už nadával přímo zuřivě, pak zas spíš zoufale a nešťastně, přitom stále horečnatě pobíhal a vyměřoval. Nakonec už to nevydržel a s hrozným, zvířecím výkřikem Obraz popadl a rozpáral. V místnosti zavládlo ticho. Ale jaké ticho! Bylo snad slyšet prach dopadat na podlahu a červy hryzat ve dřevě. Tak tíživé, nesnesitelné ticho… Hrabě stál nevěřícně s hlavou svěšenou, s torsem svého veledíla pomalu klouzajícím z ochablé ruky na zem. Zhluboka oddychoval, jeho sípavý dech vracely mu kruté zdi ozvěnou jak krkavčí výsměch. Zpočátku nemohl si vůbec uvědomit, co se vlastně stalo, v hlavě mu vířil takový zmatek, až lebka hrozila puknout nesnesitelností. Myšlenky nedávaly smysl, byly to útržky různých událostí a vzpomínek, všechno to dohromady tvořilo mu v mozku zběsilý kolotoč absurdity. Jen pozvolna začínal si uvědomovat souvislosti, pomaličku se z mlhy vynořovala skutečnost. Nemohl tomu uvěřit. Bylo to jako by někdo jiný popadl ho za ruku a vykonal za něj ten hrůzný čin. Byl z toho tak vyděšený, že začal nahlas blekotat podivná, zmatená slova. Upustil Obraz na zem, zadunělo to. Místnost jako by se začla zvětšovat, chladné bílé stěny se rozestupovaly, naopak hrabě byl čím dál menší, sesychal a scvrkával se
17
nějak do sebe, bylo mu strašně úzko, zima, začal se klepat… Popadl hlavu do dlaní a schoulil se, vzlykal, slané slzy stékaly mu po tváři zkřivené zoufalstvím a s dutým duněním skapávaly na podlahu. Ležel tam malý, malinkatý jako červ schoulený do klubíčka vprostřed obrovské, mrtvé místnosti, tak mlčenlivé… Zběsile rval si své drahocenné, milované vlasy, až mu jich v dlaních zůstávaly celé chomáče… Kvílel…
18
19
3 Jednoho rána otevřel hrabě Messerstein oči a byl tak zmatený, že trvalo drahnou chvíli, než zjistil, kde to vlastně je. Zdál se mu totiž nádherný a velmi živý sen, jak leží kdesi hluboko pod zemí, v prostoru tak úzkém, že se nemůže pohnout; to mu ale vůbec nevadí, protože nevidí jediný důvod, proč by se měl vůbec hýbat, ležet bez dechu je tak sladké… Neví, má-li oči otevřené nebo zavřené, protože ať tak nebo tak, vidí jen neprostupnou temnotu, a ta je tak tajuplně temná a chladná, není v ní nic, a to ho uspokojuje, to Nic, mrtvé Nic, to ho naplňuje klidem. Cítí hřejivou zimu země, mrazivost půdy, slyší hlodání červů ve dřevě, slyší kořeny prodírat se dolů a dolů a obepínat ho, pomalu mu prorůstají do těla a berou si ho, to mu způsobuje rozkoš, to Odevzdání…A červi lezou do mozku a cpou se…rozpouští se bez vůle a síly a cítí, že to je to nejcennější, co může udělat, rozložit se a nakrmit Zem… Probouzel se s blaženými pocity a slastným výkřikem, který mu vyletěl ze rtů ke stropu jak černý motýl. Jenže po chvíli začal rozeznávat kontury, do očí se mu drze vlilo ohavné světlo, viděl svoje pokroucené tělo, jak mu bezvládně visí od hlavy jak pytel vnitřností, krabaté, vysušené, zpocené, viděl svoje vyzáblé zelené břicho, unaveně se nadouvající nepravidelným dechem, tím nepříjemným znamením přítomnosti života, nevěřícně si osahával hlavu…a vlilo se do něj kousavé, chladné zklamání. Brzy to ale přešlo, zapomněl na to, byl už zvyklý. „Alžběto!“ posadil se na posteli a volal. „Alžběto, kávu!“ 20
Ticho. Žádná odezva. Hrabě jen cosi nevrle zadrmolil. Ještě chvíli poležel, bolela ho hlava, to zas včera přebral. Potom se pomalu vysoukal z postele a pustil se do svých obvyklých ranních činností. „Ty pitomá slizká babo!“ spílal při tom unaveně, spíš už jen tak ze zvyku. „Až já s tebou jednou ztratím trpělivost, vezmu bič a pořádně tě zmrskám! To budeš skučet a prosit o milost, jak ráda bys mi pak přinesla kávu… Ale to já ti nedovolím a uvařím si ji sám, to bude pro tebe nejhorší trest! Cha!“ Tohle ho trochu potěšilo, živě si tu scénu představil: viděl sebe, vysokého, majestátního vládce, jak se velkolepě tyčí nad shrbenou stařenou, hřmotně káže, hladí si své překrásné vlasy a šlehá kňučící stařenu po neposlušném hřbetu… Neubránil se jízlivému zachechtání. Než vykonal všechny svoje pravidelné rituály, bylo už po poledni; vstoupil s načesaným chocholem, slavnostně upraven a v lepším rozpoložení do veliké jídelny, aby zasedl k obědu. Měl své místo na jedné straně dlouhého dubového stolu, určeného pro slavnostní hostiny pro mnoho přátel. Rozvalil se a zapálil si cigaretu, jak to míval před jídlem ve zvyku. Kouř líně stoupal ke stropu, lesknul se v paprscích slunce, které sem proudily velkým oknem; hraběte bavilo ho pozorovat, labužnicky vyfukoval bílé obláčky a představoval si při tom, že to jsou vypuštěné lidské duše, které pomalu stoupají nahoru, aby se pak navždy rozplynuly v prázdnotě. Jídelna byla obrovská; hrabě často vzpomínal na bujaré hostiny, kdy se to tu jen hemžilo opilými a přežranými přáte-
21
li, kdy nebylo slyšet vlastního slova pro jejich veselé povykování… Teď tu seděl sám, pokuřoval a se zvláštní trpkostí si prohlížel příšerné kančí a jelení hlavy, celé vysušené a prožrané od molů, které na něho tupě zíraly ze všech zdí šílenýma, zpytavýma očima. Ale hraběti už kručí v břiše! Je nejvyšší čas… „Noste na stůl!“ zvolal a zatleskal na povel. Odkudsi vynořila se přízračná postava starého muže v zašlém slavnostním obleku, nesl na obou rukou podnosy s jídlem, dokolíbal se k pánovi a začal před něho nesmírně pomalými pohyby stavět na stůl. Místností zazněla tlumená sváteční hudba. Hrabě si všiml, že je důkladně prostřeno, vyleštěné příbory se jen lesknou a kdosi i zapálil svíce. Tak to má být, teď byl už spokojen. „Zde, můj pane, polévka z jiker podzemního plameňáka,“ řekl podivným hlasem ten zvláštní stařec a odkryl jeden z talířů. Uctivě se uklonil. Hrabě se nepamatoval, že by ho tu byl kdy viděl. „A tady, tady, můj pane,“ odkrýval s poněkud oplzlým blaženým šklebem další pokrm, „hlavní chod: Velbloudí hrby nadívané pavími řiťkami, krtčíma očima a motýlími křídly, kořeněné kosmickým prachem...“ Z jídla linula se prazvláštní vůně, hrabě gurmánsky přičichl. „No a konečně, jako desert… Muší srdce zasyrova… A ještě buší, potvůrka…“ Sluha přiložil ucho k té maličké věci, téměř neviditelné uprostřed velikého talíře, a blýskaje hadíma očima úlisně se pochechtával. Pak si asi uvědomil, že je tako-
22
vé chování před pánem netaktní, poodstoupil o tři kroky dozadu a s rukama za zády se hluboce poklonil. Hrabě si ho změřil pátravým pohledem. „Můžeš jít.“ Vyhrnul si rukávy a se zápalem se pustil do jídla. Pak se ale zarazil a pohlédl ještě jednou na toho starého muže, který zrovna pomalou šouravou chůzí opouštěl místnost. „Počkej!“ zavolal. „Tebe jsem tu ještě neviděl…“ Sluha se zlověstně ušklíbl. „Jsem tu nový, můj pane,“ otočil se a zmizel. Hrabě si nevzpomínal, že by někoho nového přijímal do služeb, pak ho ale napadlo, že to asi jeho drahá… Vrhl se na jídlo zuřivě, až kousky odletovaly. Po chvíli si všiml, že hudba hraje nějak přesně podle rytmu jeho stolování; bylo to zvláštní, vždycky, když se vztekle zakousl do masa, začla burácet, pak zas ztichla a jen tak jemně dotvářela pozadí… Když si to uvědomil, trochu ho to zneklidnilo, pak se mu to ale pomalu začínalo líbit; hrál si s ní, chtěl ji nachytat, ona se však nedala, zaburácela vždy přesně v okamžik, kdy se zahryzl do jídla, zkoušel na ni různé finty, dělal třeba, jako že už nemůže, pak se ale najednou vymrštil a urval bleskově další sousto…zas se mu nepodařilo ji obelstít, trombony zběsile zakvílely… Za chvíli ho ta hra začala poněkud nudit, ale pokračovalo to stále dál. Znervózňovalo ho to. Jak může být tak pohotová? Jak to, že ji nemůžu přemoct? Nějaká pitomá hudba si dovoluje na hraběte Messersteina?! S rostoucí zběsilostí vrhal se znovu a
23
znovu na svůj talíř, jenže tu absurdní hru nemohl stále vyhrát. Netušil, odkud ta hudba vychází, zněla ze všech stran, zavolal tedy kamsi do prostoru: „Zmlkni! Chci se teď v klidu najíst…“ Utichla. Pustil se s novou chutí do jídla. Netušil, z čeho se skládá pokrm, který právě jí, a tak si připadal jako objevitel, když lovil z husté omáčky prapodivné neznámé věci a bezúspěšně se pokoušel odhadovat jejich původ. Ale chutnaly tak báječně! Za chvíli hraběte začal tížit pocit, jako by ho snad upřeně pozorovaly čísi oči. Přestal jíst a rozhlédl se po místnosti. Nikde nikdo, jen ty prašivé kančí a jelení hlavy všude okolo ho stále tiše a zlověstně probodávaly zpytavými pohledy… Když pak na závěr slupnul jako zákusek to muší srdíčko (které stále ještě pulsovalo, zachytilo se mu mezi zuby a tam se slabě zmítalo, musel ho vyšťourat párátkem), byl už tak přesycen, že se začal vážně obávat, aby neexplodoval. Mastnota mu stékala po bradě a skapávala na košili, neměl už ani sílu zvednout paži, aby si ji utřel. Seděl jen rozvalen na židli a tiše úpěl. „Běda, běda…“ Bezvládně sledoval svoje jindy vyzáblé břicho, jak se teď nalévá k prasknutí, tyčí se před ním jak hora masa a rosolovitě se převaluje. Všelijak podivně to v něm šplouchalo a bubřelo a kvílelo a zurčelo, bylo to nesnesitelné; a břicho pořád rostlo a nalévalo se… Čnělo teď až kamsi nad mraky… a hrabě po něm vykročil.
24
Zpočátku se mu šlo vcelku lehce; nebýt toho, že ho tížil přeplněný žaludek, byl by si snad dokonce i pískal do kroku. Dlouho jsem už nebyl na procházce, říkal si. A je pěkné počasí, svítí slunce. Ale co to? Kopec stoupá! Skutečně: svah byl najednou čím dál příkřejší, to se už hraběti tolik nelíbilo, dostal chuť vrátit se nazpátek. Ohlédl se za sebe, aby zvážil, má-li se ještě obrátit. Těžko říct…moc jsem toho neušel…možná by to bylo snazší, vrátit se těch pár metrů, než šplhat do toho svahu…opravdu, těžko říct… Jak tak urputně přemýšlel a zvažoval situaci, dostal se zas mezitím o další kus dál, a to už teď nebylo pochyb… No teď už se vrátit nemůžu, to ne…ten svah sice vypadá děsivě, a pořád stoupá, jak se zdá…jenže tolik síly jsem už vynaložil, abych se dostal tak daleko, a ta by teď měla přijít nazmar…těžko říct, těžko říct, to je dilema, abych tak řekl… Zvláštní na tom bylo, že hrabě hluboko v sobě nějak nejasně cítil, že musí pokračovat. Cosi ho táhlo kupředu. Svah stoupal a stoupal. Slunce, které předtím příjemně svítilo hraběti na cestu, bylo teď to tam. Oblohu pokryly po celém obzoru temné husté bouřkové mraky, v dálce zahřmělo. No tohle! nadával rozmrzele. To je mi procházka! Nohy ho už tížily, z čela crčel mu pot, už ho ani nestačil otírat. Byl by se zastavil, aby si odpočinul, jenže nikde tu nebylo žádné odpočívadlo, kde by se mohl rozvalit, a na trávě se nechtěl umazat. Byl z toho zmatený: cítil, že musí pokračovat, cosi jako by ho táhlo a nedovolilo mu zastavit se; byl zvyklý být sám sobě pánem, teď však jako by mu někdo jiný poroučel a řídil jeho tělo, to ho zneklidňovalo.
25
Tady už tráva pokrývající svah přešla v slizkou lysou hlínu, trochu mazlavou z toho, jak začalo z těch temných mraků tam nahoře mrholit. Zima sílila. Byla to už pořádná námaha, kopec byl teď velmi příkrý a on musel vynaložit všecky síly, aby se neskulil nazpátek. Chvílemi byl nucen lézt dokonce po čtyřech. Po nějaké době se dostal do mraků, lysý svah pokrývaly tu jen kameny, o které co chvíli zaškobrtl. Neodvažoval se ani vzhlédnout nahoru, protože ta hora neměla konce a on cítil, že by mu ten pohled vzal odvahu… Musel šplhat, musel se plahočit, nevěděl sice přesně proč, nejasně ale cítil, že to jinak nejde, a navíc byl už příliš daleko, než aby se mohl vrátit. Sám žasl, kde se v jeho churavém, zuboženém těle bere ještě tolik sil. Čím se dostával výše, tím hůř se mu dýchalo, brzy už mu pot z čela přímo tryskal, nepřestával ale, kdyby se teď zastavil, nikdy by se už nevybičoval k dalšímu úsilí a zůstal by na místě tak dlouho, dokud by nezmrzl. Byl tu totiž docela chlad, musel se už nacházet dost vysoko. Široko daleko nebylo slyšet nic než šumění větru a skřehot vran. Z mlhy se náhle vynořil ohořelý zkroucený strom, na jehož větvích se bimbaly zavěšené jelení pyje. „Pumprnáble!“ ozvalo se děsivou ozvěnou odkudsi ze strašné dálky, znělo to jako nějaké nadlidské zachechtání, jako výsměch. Blížil se ke stromu. Vítr sílil a začínala mu být dost velká zima. Nohy se mu už motaly, plahočil se s rukama u země a co chvíli je musel použít, aby se nesvalil. U stromu stála postava. Jaký byl Messersteinův údiv, když shledal, že je to ten
26
podivný sluha, který ho dnes obsluhoval u oběda! Stál klidně a jaksi nezúčastněně se pousmíval. „Copak hledáme?“ zeptal se s úšklebkem, když už byl hrabě skoro u něho. Ten sotva popadal dech a zmateně jen zasupěl: „Nevím…já…já…nevím, asi…svoje břicho, myslím…“ Nezastavil, minul starce a ploužil se stále dál. „Nezlobte se…já se nemůžu zastavit…musím nahoru…opravdu, nezlobte se…rád bych se vám ospravedlnil…ale musím dál…nemůžu se zastavit…nejde to, odpusťte…“ Před ním už byl teď zase kam až oko dohlédlo jen holý svah, kamení porostlé mechem a mlha, kterou sem tam se skřehotem prořízl černý pták. „Pumprnáble!“ ozvalo se zas, z ještě větší dálky, hraběte ten posměšný výkřik palčivě zaštípal, bylo to jak šlehnutí biče do holé zadnice. Uběhl opět nějaký čas a zima teď byla přímo nesnesitelná, svah byl čím dál příkřejší a nezdálo se, že by měl vůbec někde skončit. Své tělo snad už ani neovládal, ploužilo se samo, bez jeho vůle, jako přízrak, zatímco on skoro nevnímal. Teď už se nemohl zastavit, ani kdyby chtěl. Kdy tohle skončí? Ostatně, i tohle už mu bylo jedno. Všechno už mu bylo jedno. Dokonce zapomněl, co vlastně hledá a kde to vůbec je. A svah byl čím dál prudší… „Pumprnáble!“ zněly výkřiky jak hřeby do rakve, až se hrabě musel začít smát; ano, přestože byl na pokraji úplného vyčerpání, bylo to tak groteskní, že dostal záchvat smíchu… „Pumprnáble!“ Chechtal se a chechtal, až se zalykal, přitom
27
cítil, že už stojí na prahu smrti, nohy ho přestávaly nést, pot mu oslepoval oči, z černočerného nebe spustil se liják, brzy se bořil až po kolena v slizké hlíně, už neměl v sobě ani kapičku síly, přesto se chechtal čím dál nepříčetněji, připadlo mu to všechno tak komické… „Pumprnáble!“ Když se vzbudil, bylo jeho tělo zas normální. Ze stolu všechno zmizelo, talíře, příbory, všecko bylo pryč, ani svíce už nehořely. Navíc cítil, že má zase hlad, a ještě větší než předtím. Protáhl se a zazíval. „To jsem blázen, takhle tu usnout…na židli…no tohle…“
28
29
4 Bylo pěkné slunné odpoledne a hrabě se zadumaně procházel po zahradě. Pod nohama šustilo mu spadané listí, jako moře nikdy neodeslaných dopisů, staleté stromy jak přízraky tyčily se ze zažloutlé trávy a natahovaly po něm své už téměř lysé pahýly. Tonoucí Slunce se ještě snažilo zachytit větví, ale už ho to táhlo dolů, hejno vran, které právě přitáhly, aby si na zimu z Messersteinovy zahrady udělaly své temné království, se mu pohrdlivě chechtalo a křídly mu mávalo ke skonu. Zahradou se nesla zvláštní, melancholická vůně tlení. Tu hrabě miloval, vždycky v něm něco rozehrávala, něco hluboko v útrobách zrezivělého srdce…a to se mu teď začlo pomaličku probouzet, vrzalo to a skřípalo, jako když se kopne do starého nepoužívaného stroje a on se na chvíli líně rozběhne, aby pak zase na dlouho zatuhnul. Vykračoval si to s rukama založenýma za zády a cosi si pro sebe drmolil, byl trochu rozrušený, očekával totiž dnes večer hosty. Odkudsi z houštiny najednou zaslechl podivné zvuky, jako kdyby tam chcípalo nějaké zvíře, zarazil se a poslouchal; chropělo to a supělo…pak to ale začalo postupně přecházet v něco, co znělo tak nějak jako zpěv; skutečně, nebylo pochyb, kdosi se tam ve křoví pokoušel zpívat…hnusným, jedovatým hlasem: Moje milá má voči jak dva knoflíky
30
Moje milá má prsa… Záchvat tuberkulózního kašle, prokládaný ostrými nadávkami. …táááákle veliký Johoho johoho Začalo se to neohrabaně drát ven. Moje milá ta by shnila Kdyby to den nedělala Johoho joho… Byl to zahradník. Když spatřil hraběte, oněměl a zůstal stát s hubou dokořán, jako by ho polenem praštil. I hrabě mlčel, čekal, co z něho vypadne. Ale to by se asi nedočkal, zahradník tam stál nehybně jako socha, jen tupě zíral s tváří zmrazenou v pitoreskním šklebu. Z koutků úst mu tekly sliny. Smrděl jak sto ďasů, jak mršina, zatuchlým pachem rozkladu, hraběti se zvedl žaludek. Byl celý odulý a nateklý, slézaly mu vlasy, oči podlité krví měly nepřítomný výraz člověka bilancujícího na ostří kosy Smrti. „Co má tohle znamenat!“ vyštěkl konečně hrabě. Bylo vidět, jak se zahradníkovi ulevilo, že pán přerušil to šílené mlčení, ať už to bylo čímkoliv. Hlasitě vydechl, celý pookřál. „Pane hrabě…dobrého dne…totiž…abych tak…“ soukal ze sebe mrzák a mírně se potácel, bylo na něm znát, jak se ze všech sil snaží udržet na nohou. Chtělo se mu zvracet. Zatraceně, přece mu to tady nevrhnu na nohy, říkal si v duchu. Ale co mam dělat, už mi to teče krkem, už to slyšim kloktat… „Ano, jistě, zajisté…pane…ale je to dnes hezky, že?…já…“ 31
„Ty nemáš co na práci?“ křičel hrabě. „Za co tě platím? Aby ses mi tady válel ve křoví?“ „Já…pane…víte…já se hned pustím do…šípky, je třeba prořezat šípky…ano, ano…samosebou…“ Cítil se příšerně unavený, měl co dělat, aby udržel oči otevřené, hrabě se mu točil, všelijak vyrůstal a zas se smršťoval, vířil a bubřel a tryskal…hlavně nepadnout, nepozvracet ho, vydržet…měl takovou chuť se teď ještě trošku napít a pak se rozvalit do trávy… „Jistě, jistě, šípky…husté keře…prořezat, ano, pane hrabě…“ „Ty to vedeš, to ti tedy řeknu. Od deseti k pěti. Vždyť ty piješ v pracovní době! Podívej se na sebe…“ „Jistě, jistě…na sebe…polepším se, jemnostpane…“ „Jsi celý odulý! Páchneš! A práce zatím leží!“ pokračoval Messerstein v kázání. „Ano…leží, leží…jsem to bídák…ale polepším se…“ „Podívej se na mne. Vezmi si příklad ze mne. Co já dokázal! Za svůj nedlouhý život! Co já všechno stihl!“ Zahradník už byl na pokraji zhroucení. Kdy tohle skončí? „Jistě, ano…já vás obdivuju…a kdo by ne…pane hrabě…“ „Podívej, kam jsem to až dotáhl. Holýma rukama! Vůlí, odhodláním! Pracovitostí, neústupností! Co mě to všechno stálo! V potu a krvi jsem si to vydřel! Ale zvítězil jsem! Podívej se na mě…“ poklepával si významně prstem na tvář. „No, podívej. Vidíš tu spokojenost? Vidíš tu vyrovnanost?“ Zahradník přikývl a snažil se tvářit co možná obdivně, příliš spokojenosti a vyrovnanosti však v pánově bledé, ztrápené
32
tváři neobjevil, ať se díval sebepozorněji. Ostatně, bylo mu to jedno. „Vidíš? Vypadám stále mladě a svěže. To dělá dobrý pocit z naplněného života, který vedu. Ale ty? Kam to chceš dotáhnout? Tak akorát uhniješ v té své boudě! Já tě vykydávat nebudu, až natáhneš bačkory. Ani ženu sis nedokázal pořídit, aby tě pak zakopala!“ „No jo…ženskou…já…já se polepším…slibuju, pane…“ „Podívej, no dívej se…tohle jsem já dokázal!“ kynul rukou kamsi do prostoru. „Jemnostpane!“ kvílel mrzák, kleče už na kolenou. „Vstaň a nekňourej! Chovej se jako muž! Dnes večer budu mít váženou návštěvu. Samé extra lidi…mé staré přátele… všichni mají výjimečné postavení…Takže se koukej někam uklidit, ať neděláš ostudu. Stydím se za tebe! A teď syp do práce!“ S tím ho hrabě propustil. Zahradník počkal, až mu zmizí z dohledu, a v bezvědomí se skácel zpátky do křoví. Prazvláštní nálada kolotala hraběti hlavou, byl celý nějak rozrušený, ale příjemně rozrušený, cítil své černé srdce plesat radostně v hrudi. Těšil se na svou dnešní návštěvu a mimoto ho uspokojil rozhovor se zahradníkem, zvláště to, jak mu pak klečel u nohou; ten jeho plamenný proslov zapůsobil na mrzáka jistě tak silně, že si v tu chvíli musel konečně bolestně uvědomit, jaký je ubohý ničema, ano, to bylo velkolepé, takovou proměnu dokázala vyvolat pánova slova, hrabě jasně viděl v jeho ohavné tváři muka svědomí, ty jeho zoufalé oči jako by křičely: Ach, pane hrabě! Jak jsem jen mohl být tak zaslepený! Já bídák! Pohrdám sebou, fuj! Závidím vám, co
33
jste všechno dokázal, ach…závidím vám váš život! Hrabě se soucitně usmál. Chudák, jak tam tak kvílel…to jsem snad ani nechtěl, aby ke mně vzhlížel s takovou pokorou, aby se cítil tak poníženě, nebožák, má mne za svého boha…ale co, aspoň si má koho vzít za příklad. Jak si to tak vykračoval zahradou a přemítal, padlo mu znenadání do oka cosi překrásného. Zářilo to ze žluté trávy u cesty, zastavil se a shýbl se k tomu. „Podívejme!“ vykřikl uchváceně, zkoumaje zblízka odkvetlou a seschlou hlavici starého bodláku. „Něco tak podivuhodného! Co všechno se nenajde na mé zahradě! No je tohle možné…“ Utrhl bodlák a fascinovaně si ho ze všech stran prohlížel proti světlu. „Taková důmyslnost…netušil jsem, že ta břídilská příroda dokáže stvořit něco tak úchvatného…ta barva…ten tvar…ach…“ Pln něhy tisknul si starý bodlák k hrudi, jako v transu vyzvedával ho co chvíli patetickými gesty do výšky a vykřikoval oslavné básně na krásu té božské rostliny. „Proč jste jen přede mnou tajili takové skvosty! Celý život jste je přede mnou schovávali! Ale proč? Ten prašivec zahradník opatruje nějaké pitomé růže a přitom tu nechá zarůstat travou takový poklad. Za tohle ho zmrskám, vždyť by mi tu byl tuhle mou květinu klidně nechal zahynout! Jen štěstí, že jsem šel na poslední chvíli kolem já…“ Hladil něžně utržený bodlák a chlácholil ho jak malé děťátko. Spěchal vyhledat zahradníka, aby mu pořádně vyčinil. Cestou pak narazil ještě na další čarokrásnou rostlinu, jakýsi trnitý
34
pahýl vyrůstající mezi kameny cestičky, i ten utrhl a přidal ho k bodláku. To byl už celý dočista pomatený z tolika silných dojmů. „Nevídané! Kdo by to byl řekl! Bravo!“ A tu mu padl do oka divukrásný pýr… „No tohle! Další skvost! Ta důmyslnost, ta velkolepost! Panebože!“ Jak poblouzněný pobíhal po zahradě a volal zahradníka. Našel ho nakonec na úplně stejném místě, kde se předtím rozešli. Ležel v křoví a oddával se blaženým představám, když ho ze snění vyrušil zas ten příšerný přízrak hraběte. „Ne!“ zaječel zahradník se smrtelným děsem v očích. „Táhni, zrůdo! Už ne! Ne, ne, ne! Aspoň chvíli, chviličku…“ „Cože?“ vyštěkl hrabě vztekle. Zahradník se vzpamatoval. Počkal chvíli, až se mu obraz ustálí, aby se přesvědčil, je-li tohle skutečný Messerstein nebo zase jen jeho všudypřítomná halucinace. „Á, pane hrabě…“ soukal ze sebe vyděšeně, „to se mi něco zdálo…totiž…mám takové živé sny, víte…no, jen jsem si zdřímnul, na chvilku…po práci…“ „Vstaň!“ Zahradník se s vypětím sil postavil. „Chtěl jsem tě původně zmrskat,“ začal hrabě, „ale vidím, že by mi to za to ani nestálo. Podívej se na sebe! Panebože…“ Zakroutil hlavou a vzdychl. „No nic… Tohle jsem našel.“ Ukázal mu hrst rostlin, které nasbíral. Zahradník si je překvapeně prohlížel. „Co je tohle?“ Hrabě vytáhl seschlý šlahoun. „Tohle? No…to je bodlák…nebo co…“
35
„Výborně! Bodlák! Krásné jméno! Proč jsi mi tuhle božskou květinu zatajil, bídáku? Chci záhony bodláků! Slyšíš?! Záhony bodláků!“ „Ano…jistě…pane hrabě…záhony bodláků…“ koktal zmateně zahradník. „A tohle? Co je to?“ „Tohle…no…to je nějaký trní…“ „Trní! Ach! Chci trní, trní! Lány trní! Rozumíš?!“ „Zajisté…ano, ano…lány trní…“ Zahradníkovi se zalily oči slzami. „A toto? Jak se jmenuje tahle ušlechtilá květina?“ „Tahle květina…jemnostpane…to je plevel…“ „Hmmm…plevel…“ hrabě se zaposlouchal do toho libého slova. „Chci plevel! Chci spoustu plevele! Vytrháš růže a zaseješ plevel, jasné? Plantáže plevele!“ „Jemnostpane! Plantáže plevele! Budou plantáže!“ řval mrzák jak smyslů zbavený a slzy mu tekly po tvářích. „Tak se mi to líbí,“ pochvaloval si spokojeně hrabě, „tak se mi to líbí. Pustíš se hned do práce. Chci to co nejdřív, jasné?“ Zahradník jen s očima zalitýma pokyvoval hlavou. Hrabě ho ještě naposled pokáral významným pohledem a důstojně odkráčel. Mrzák padl do křoví, tam ho zkroutila křeč zoufalého pláče, svíjel se na zemi, vzlykal a vzlykal tak dlouho, než ho pohltila sladká prázdnota. Ve svém domě očekával pak hrabě Messerstein netrpělivě vzácnou návštěvu, přecházel zadumaně z místnosti do místnosti, co chvíli cosi pobaveně vykřikl, zasmál se nebo se po-
36
horšeně zakabonil, představoval si živě průběh hovoru a připravoval se v duchu na nejrůznější možnosti a situace. A ovšem také vydatně popíjel, chtěl nějak zklidnit své stále rostoucí nepříjemné vzrušení, jenže s každou další sklenkou ho naopak ještě rozdmýchal; brzy se už celý třásl a v hlavě vířil mu pořádný zmatek. Ale nutno přiznat, že to hraběti dnes večer mimořádně slušelo! Chochol na hlavě vyčesal si s dvojnásobnou pečlivostí (obávaje se prudkých pohybů, které by mohly dílo narušit, nakračoval velmi opatrně a hlavu přitom držel vzpřímeně a nehybně v jedné poloze, což působilo při pohybu poněkud neprakticky, jelikož díky tomu každou chvíli o něco zakopl, když se nemohl dívat před sebe…), tvář získala vzrušením tu správnou zdravou barvu, temně černou kolem očí, kde z propastí důlků velkolepě zářilo bělmo vyvalených bulev, pozvolna přecházející v sytou šeď, která se pak na okrajích obličeje měnila v překrásnou, vitální barvu brčálu… Není v moci slov popsat tolik lyrického půvabu… Ale návštěva má už zpoždění! Hrabě seděl u dlouhého dubového stolu v audienční místnosti, jednou rozechvělou rukou nervózně poklepával na dřevo a tou druhou si naléval sklenky ze slavnostní karafy. Konečně ozvalo se dlouho očekávané zabušení na dveře. Hrabě chvíli předstíral, že neslyšel, nalil si ještě sklenku. Když se bušení ozvalo znovu, zpozorněl a překvapeně si řekl: „Jako by někdo klepal…kdo to může být?“ Chvíli ještě seděl a poslouchal. „No skutečně, někdo klepe.“
37
Vstal a pomaličku se sunul otevřít. Působilo mu rozkoš tu chvíli co nejvíce oddalovat, nechal hosta dál bouchat na dveře, šoural se pomalu a hrál se sebou slastně mučivou hru: „To jsem tedy zvědavý…kdo by to mohl být? Doufám, že to není zas ten otravný listonoš, co mi neustále nosí hromady dopisů…nebo nedej bože zahradník…hm, mohla by to být některá z mých přítelkyň…hlavně ne zas doktor M., ten starý ožrala…ale co třeba Ivan? Mohl by to být Ivan! Ale to je nepravděpodobné…“ Za dveřmi stál jeho přítel z dávných let, Ivan K., v celé své nádheře, v otrhaném zimníku pocákaném od bláta, ve vysokých a rovněž zablácených jezdeckých botách, se starou loveckou hučkou na kulaté, odulé hlavě. Trochu se změnil, pomyslel si hrabě. Ztloustnul, zestárnul…ale je to on, je to Ivan. „Ivane!“ vykřikl co možná překvapeně. „Příteli!“ zahřměl Ivan a rozpřáhl doširoka náruč. Objali se a poplácali po zádech. Chvíli pak na sebe zírali a tupě se usmívali nevěda, čím začít. „Ivane!“ vykřikl hrabě znovu, hlasitěji a veseleji než předtím. „Příteli!“ Ještě jednou padli si do náruče. „To jsou mi hosté! Tebe bych tu tedy nečekal…“ „Ale jak to? Byli jsme přece domluvení!“ „No…to jistě, to jsme byli…ale stejně… Tak pojď už, pojď!“ V místnosti, kde měl již hrabě všechno připraveno pro uvítání hosta, vysoukal se Ivan K. neohrabaně ze svého zimníku a
38
oba pak spolu usedli ke stolu s karafou. „Hudba!“ zavolal hrabě velitelsky a zatleskal. Odkudsi zazněly tlumené sváteční tóny. Chvíli tak proti sobě mlčky seděli. „Ivane!“ „Příteli!“ Pak Messerstein rozverně vyskočil a nalil oběma vrchovatou sklenku vodky. „Zum Wohl!“ Sklenice břinkly. Závratnou rychlostí je do sebe oba vyklopili a chlapsky s nimi třískli o stůl. Zasmáli se. „Ta má říz, to ti tedy řeknu,“ začal Ivan. „Skoro jako ta, co jsme pili tenkrát, to už je dobrých dvacet pět roků, na té oslavě u toho starého admirála, pamatuješ? Ha! Jak jsme se tehdy opili a ty…“ „Tak to ne,“ přerušil ho hrabě. „To že je dvacet pět let? Ani v nejmenším! To je mnohem míň, pamatuji si to dobře…“ „No počkej, příteli…snad mi to nechceš vyvracet, je to přesně dvacet pět roků, na tohle já mám pamatováka…“ „A já ti říkám, že to není víc než dvacet let!“ hrabě třískl pěstí do stolu. „A za to dám krk!“ „ No, vždyť je to jedno. Čas letí, jo, jo.“ Teď byl už hrabě klidný, filosoficky se zamyslil. „To´s teď řekl moc pěkně…“ „Co jako?“ „No to s tím časem. Že letí.“ „Aha, no, děkuju. Víš, občas mě něco takového napadne, taková myšlenka…až sám žasnu, je to jako osvícení, nebo co,
39
tak ti mě to vždycky jakoby zahřeje, tady, na čele… Nikdy jsem to neměl, až poslední dobou. Ta moje mi vždycky vyčítala, že jsem nikdy nic kloudného nevymyslil, že mám hlavu jak poleno, takhle ona to říká… Ha! Ta kdyby věděla! Ta kdyby jen tušila, co ve mně dřímá za…tento…potenciál!“ „Čas letí…to je dobré, vážně, to si budu pamatovat…“ Chvíle mlčení. Hrabě pokyvuje hlavou, Ivan se zasnil. „Ale kde jsem to přestal…ta oslava! Páni, to byla tehdy vodka, takovou jsem už nikdy neměl. Pamatuješ? Ten admirál, dědek, to byl hňup! Ale vodku měl prvotřídní. Taky že jsme jí tenkrát vypili, viď? Na to teda nikdy nezapomenu. Závodili jsme spolu, kdo vydrží víc, pamatuješ? No jo, to jsme byli mladí, to jsme ještě měli páru…“ „Cože? Jakže? Já ti ukážu, kdo tady nemá páru!“ Hrabě hbitě vyskočil a na důkaz svých slov vyklopil do sebe v mžiku tři sklenky vodky za sebou. „Salut!“ zahřměl a padl zpátky na židli. Stejně tak Ivan K. se vymrštil, tři vodky zmizely v jeho chřtánu, jen k tomu „Salut!“ si ještě dupnul a zatleskal. Teď oba sedí rozvaleni na svých židlích a snaží se tvářit co možná spokojeně, usmívají se a nostalgicky vzdychají. „Ale stejně,“ přerušil siestu Ivan, „dal bych si teď kapičku té admirálovy.“ „Slyšel jsem dobře? Říkal jsi kapičku admirálovy? Admirálovy vodky?“ „No, jenom na špičku jazyka. Ta byla! Pamatuješ?“ „Ty snad, příteli, pohrdáš mojí vodkou?“ „Ale to bych si nedovolil, příteli! Jenom že bych…pro změ40
nu…panáčka…“ „Myslíš, že byla lepší než ta moje?“ „Ne, lepší, to ne. Jenom měla, abych tak řekl, ještě větší říz.“ „Tahle že nemá říz? Ta že nemá říz?!“ „To jsem neřekl, příteli. Jenom je jemnější, taková… Ale říz má, to ano, to ano!“ „To bych řekl! A co si vzpomínám na admirálovu vodku, ta se s mou nemohla rovnat. Říz měla, ale takový sprostý říz… lidový říz, abych tak řekl, sprostý, lidový říz…takový ten co ti projede hrdlem jak břitva, až se musíš otřást a říct si Brrr… To přeci musíš uznat, příteli, tohle je říz! To je říz! Ušlechtilý, lahodný! Aristokratický! Tady, na kořeni jazyka…“ „No, máš pravdu, příteli, máš asi pravdu. Jen s tím kořenem: já ten říz cítím spíš výš, už tady, na hřbetu jazyka, spíš vlevo…“ „Ale! Na hřbetu, vlevo? Ochutnej pořádně, soustřeď se!“ Hrabě nalil oběma další sklenku. „No,“ váhal Ivan, převaluje vodku na jazyku, „nemůžu si pomoct, příteli. Ať se soustředím, jak chci, cítím ho pořád tady. Ano! Teď jsem si jistý. Je tady, tady je říz. Na hřbetu, trošinku doleva.“ „Zatraceně! Ty snad nemáš chuť! Není nic jasnějšího, jako že jsem hrabě Messerstein, že říz je tady, na kořeni, až dole, skoro v krku! Takový ostrý, ale ušlechtilý, královský…božský! Cítíš ho? Cítíš ho? Soustřeď se!“ Na to musel Ivan vypít další sklenku. „Hmmm…je božský, to ano, to ano…ale u kořene ho nemám. Ne, počkej…teď byl
41
tady…skutečně trošku níž, než předtím…ale ne u kořene, to ne. Můj říz je prostě na hřbetu, spíš vlevo, ale ne zas tak úplně.“ „Panebože! Co jsi to za pitomce! Přeci nemůžeme mít říz každý jinde! Říz je jenom jeden a je tady!“ „Promiň, příteli. Ale já za to nemůžu. Třeba máme opravdu každý svůj vlastní.“ „Kriste! Bože! Děláš si ze mě blázny?! Ty snad skutečně necítíš! Nebo už máš ten svůj chřtán tak zdegenerovaný z toho všeho chlastu, že nedokážeš ani správně vychutnat takový božský nápoj? Prase!“ „Ale příteli…to snad…“ „Ty si prostě budeš dál mlít svou! Přitom dobře vím, že cítíš říz tam co já, jenom sis zase postavil hlavu! Na hřbetu, co to meleš? Víš vůbec, co mluvíš? Idiote! Už jsi ztratil chuť z té hlíny, co žereš místo jídla?“ Hrabě nalil oběma ještě vodku. „Na, napij se ještě. Samozřejmě, že cítíš říz na kořeni!“ Ivan se už bál hraběti odporovat. „Počkej…mám to…teď teprv jsem se pořádně soustředil…tady je, tady je říz! Ne sice úplně u kořene, to ne…ale taky ne přesně tam, co jsem říkal já, to byl klam…je to něco mezi, ale možná spíš blíž k tomu kořeni, přeci jenom…“ „No tak vidíš!“ vykřikl hrabě spokojeně a naklonil se přes stůl, aby Ivana přátelsky poplácal. „Já jsem ti to říkal. A sám víš dobře, že jsi nikdy lepší vodku nepil, viď?“ „No, admirálova, ta byla…ale to dělají ty vzpomínky, je to přeci jen už dávno. Pěkné vzpomínky si skutečnost vždycky
42
trochu přikrášlí, což? Na tu tvou skutečně nemá, to ne. A tak ti mi zachutnala, že bych si dal ještě…“ „No jistě, příteli!“ Ale z karafy do Ivanovy sklenice vyteklo jen pár kapek. „Co to?“ podivil se hrabě. „No, nevadí…služebná přinese novou… Alžběto!“ Napjaté ticho, oba nehybně strnuli, hrabě stojí nahnutý přes stůl, drží v ruce prázdnou karafu, trochu se klátí. Dlouho se nic neděje. „Alžběto!“ opakoval zavolání, silněji než prve. Zírají oba vyvalenýma očima, ani nedýchají, Ivanovi padá dolní čelist… Ta chvíle trvá celou věčnost, do ticha, které jako by jiskřilo, zní jen tlumený tikot starých hodin. To čekání je nesnesitelné, ale musí už brzy skončit, služebná každou chvíli vstoupí do dveří s novou, plnou nádobou… Ale jak jí to trvá! No ano, je už stará, než se došourá… Kdesi v domě to zapraskalo, oba zpozorněli s takovou dychtivostí, jako by se blížila spása pro umírající, Ivan se dokonce nadzvedl ze židle a v této dost prapodivné poloze už zůstal, přestože po tom nepatrném zvuku nastalo zase hluboké, ničím nerušené ticho. „Alžběto!!!“ zavolal znovu hrabě, spíš zakvílel, hlas mu v půli výkřiku groteskně přeskočil. Vlila se do nich nová naděje, ještě není vše ztraceno, i kdyby předtím volání neslyšela, tak teď už docela určitě. No ano, není pochyb! Je nahluchlá, mohla hraběte přeslechnout. Ale ať už si pospíší! Ať už si, proboha, pospíší! Jistě se teď šourá
43
s karafou někde po chodbě, je už blízko… „Alžběto!!!“ I toto zavolání rozplynulo se v prázdnotě. Tupý tikot hodin. Ještě chvíli a stane se jistě něco strašného. To je přeci nesnesitelné! Proboha! Ivan K. je už celý rudý, z čela crčí mu pot, slina kane z koutku úst. „Ech…“ vydechl zčistajasna hrabě, jakoby omluvně se usmál, položil konečně prázdnou karafu, kterou celou tu dobu svíral, a rozhodil rukama. Ivan hlasitě vydechl úlevou, dopadl ztěžka do křesla a po chvilce se rozchechtal smíchem tak upřímným, jako kdyby mu právě někdo zachránil v poslední vteřině život. Kejhal a chrochtal a plácal se do stehen. „Tak to vidíš, příteli! Takhle to dopadá! Takhle se ti lůza odvděčí!“ spílal hrabě a přitom se také smál jak šílený. Už se trochu motaje, odcházel sám pro další vodku. „Ale já si na ní jednou pořádně posvítím,“ otočil se ještě ve dveřích. „Nechápu, že jsem jí ještě nevykopnul!“ Tak jim oběma z toho všeho vyprahlo, že bylo víc než žádoucí řádně okoštovat novou lahvinku, kterou právě hrabě Messerstein přinesl. „Zum Wohl!“ „Do dna!“ Ivan vytáhl z kapsy krabičku s doutníky a nabídl hraběti. Ten ale zdvořile odmítl s tím, že má svoje, a že Ivan jako host si musí dát naopak jeden s ním. „Děkuju, příteli, děkuju. Ale já jsem zvyklý na tyhle. Ochutnej!“
44
„Ale co tě nemá! Vezmi si můj. Tohle je doutník!“ „Ne, skutečně. Leta už kouřím tuhle svou značku. Jen si dej, na!“ „Snad bys mě nechtěl urazit, příteli! Já jsem tvůj hostitel a mou povinností je nabídnout ti to nejlepší, co dům dá. Takže se nerozpakuj a vezmi si!“ „Ale já jsem host a mou povinností je přinést hostiteli aspoň něco málo darem. Takže tady máš!“ „Host nehost, já jsem pán domu a ty mne prostě nesmíš odmítnout!“ „Ne, příteli, nezlob se, příteli, ale to po mně zkrátka nemůžeš chtít. Já jsem byl slušně vychován a vím, co se patří. Takže bych si pokládal za urážku, kdyby sis ode mě nevzal.“ „Zatraceně, příteli! Teď už mi ale jaksi dochází trpělivost! Nech si ty svoje…pche…a vezmi si, dokud dávám! Tohle je doutník!“ „Když dovolíš, příteli, ty asi nevíš, co mluvíš. Víš ty vůbec, co mě tyhle moje doutníky stály? Víš ty vůbec, odkud jsou?“ „Radši mlč, radši mlč! A už vůbec nemluv o penězích, protože kdybych ti měl u všeho taky připomínat finanční stránku, musel by sis za chvíli v mém domě připadat jako žebrák, a to já bych nerad. Za tyhle svoje doutníky jsem dal celé svoje jmění! A ty jimi pohrdáš? Ty pohrdáš?!“ „Jmění? Cha! Já málem musel prodat střechu nad hlavou, abych ti tady teď mohl nabízet tuhle vzácnost! Ale ty si ve své nadutosti ani neuvědomuješ, jaký jsem dobrák! Víš ty vůbec, co děláš? Víš vůbec, co říkáš? Jak mě zraňuješ? Pro
45
dobrotu na žebrotu, no jistě!“ „Střechu nad hlavou? Dovol, příteli, abych se od srdce zasmál. Dům, celý dům jsem dal do zástavy kvůli tomuhle doutníku, který jsem ti chtěl bratrsky nabídnout! Celý svůj dům! Zítra musím se vystěhovat, a co se mnou bude, co bude, to já bych rád věděl… A ty teď pohrdneš tím doutníkem! Sprostě pohrdneš, jako pes! Tak vlastně opovrhuješ celým mým životem! Naplival jsi na mne, pošlapal jsi mne!“ „Ale příteli, zatraceně, příteli, proboha!“ Ivan buší pěstí do stolu jako smyslů zbavený. „Co by ti to udělalo, co by ti to udělalo, kdyby sis ode mě vzal? Co by ti to jenom udělalo?! Tady ti nabízím, tahle krabička je jako mé otevřené srdce! Ber! Zatraceně, ber! Za chvíli nebude, už nikdy nebude, ber dokud můžeš!“ „A já ti říkám, že nevezmu, dokud ty si nedáš můj. Nevezmu a nevezmu! Protože tohle je doutník! Královský! Bůh kouří tuhle značku, psali to v tisku! Něco takového jsi ještě nikdy v životě neměl! Nikdy! Jednou si potáhneš a zešílíš slastí!“ „Ne! Ne! Ne! Než začneš tvrdit, že tenhle tvůj kus klacku je doutník, tak zkus tohle! TOHLE, TOHLE JE DOUTNÍK!!! BUDEŠ SE SVÍJET ROZKOŠÍ!!!“ „Co? Kus klacku? Kus klacku? Zatraceně, příteli… Ty pse!“ „Ber! Tak už ber! Ty ani nevíš, jak mě tím zraňuješ! To je jako bys mi vrážel dýku přímo do srdce! Krvácím! Mé srdce pláče! Jestli si hned nevezmeš můj doutník, příteli, tak já, příteli, já se zabiju…“ Nastalo ticho. Hraběte ta slova úplně zmrazila. Nečekal, že
46
by byl Ivan K. schopen zajít až tak daleko. Nicméně ten vypadal v tu chvíli vskutku odhodlaně, celý se třásl, tekl z něho pot, a jeho oči, třpytící se slzami, jež hrozily každým okamžikem vytrysknout proudem zoufalství, měly výraz tak nepříčetný, že nebylo pochyb, že by byl v tu chvíli schopen úplně všeho. V natažené rozechvělé ruce svíral otevřenou krabičku s doutníky. Stačilo by teď beze slova jeden vytáhnout a bylo by zase všechno v pořádku, říkal si hrabě v rozpacích. Ivan by se uklidnil, vždyť on je schopen vytáhnout teď revolver a ustřelit si hlavu, vždyť je to blázen, ty žíly, jak mu vystupují na čele, vypadá hrozivě, asi jsem ho opravdu nějak ranil, je to šílenec, proboha…stačí tak málo, co by mi to udělalo… Ale ne! Když už to došlo tak daleko, nemůžu se přeci jen tak lehce vzdát, myslel by si pak, že jsem slaboch a že si může dovolit všechno…no jistě, hraje to na mne, je to zmije…hraje se mnou důmyslnou hru, proklatec, velice důmyslnou a propracovanou hru…ale já ti na lep nesednu, ty čokle! Já jsem hrabě Messerstein a mě tak lehce nedostaneš! Ale má výdrž, zatraceně, má výdrž…a umí hrát, to se mu musí nechat, já tyhle prašivce znám, to jsou výteční hráči, dají do toho všechno a dokážou člověka přesvědčit, že to celé myslí naprosto vážně…ale ne tak já, ptáčku, ne tak já, mě tak lehce nepřebiješ…a víš proč? Cha! Protože já jsem taky hráč, a lepší než si myslíš…ve mně ses trochu zmýlil, trochu jsi přestřelil, ty chudáčku, trochu jsi neodhadl svoje síly, moc silného soupeře sis vybral…ty nevíš, kam až já jsem schopen zajít…
47
Ale Ivanova hlava se mezitím nalila k prasknutí, hrozila každou chvílí explodovat, vypadala jako nějaká hrozivá dýně, rudá, krvavá dýně… Ruku s doutníky držel stále nataženou, chvěla se mu už nesnesitelně, prsty drtil krabičku… Pot z něho přímo tryskal a oči měl tak vytřeštěné, až to vypadalo, že bulvy každou chvíli vystřelí z důlků přímo na hraběte… Jak dýchá! Úplně sípe, jako kdyby ho mělo brzo trefit…dobře to hraje, potvora…až moc dobře, zachází příliš daleko, na hráče, to by profesionál neudělal…no jistě, je to obyčejný hejsek, neví, kam až může zajít, vůbec to není tak dobrý hráč, jak se zdálo, teď se nám vybarvil…zatraceně, ať už toho nechá, tohle už je příliš, vždyť vůbec neví, kde má hra své meze, pitomec… Ivan se už klepal, jako by seděl v nějakém mimořádně drkotavém vlaku, a jako vlak také sípěl, tohle už vypadalo nebezpečně, až moc nebezpečně, na hráče… To už přestává všechno! Buď je tenhle člověk génius, nebo úplný šílenec…já si ten jeho proklatý doutník snad vezmu, přece ho nenechám, aby mi tady natáhl bačkory, vždyť už mu leze jazyk…ale ne, ještě chvíli, musí už každým okamžikem couvnout, já se prostě nevzdám…hrabě Messerstein se nikdy nevzdává!…Jestli je to takový virtuos, jak jsem si myslel, tak všechna čest, ovládá svoje řemeslo dokonale…jestli je to ale jenom prachobyčejný hejsek, cucák, tak bych možná přeci jen měl tu hru ukončit, nebo to špatně dopadne…a co když… co když to vůbec není hráč…kam to teď zajíždí tou rukou? Má v kapse revolver, není pochyb! Zastřelí se, jestli to oprav-
48
du není hráč, tak se zastřelí! Anebo, nedej bože…proboha…zastřelí mne! „Ivane!!!“ vykřikl hrabě ve smrtelné hrůze a vytáhl doutník z krabičky, kterou mu Ivan stále třesoucí se rukou nabízel. Ten hlasitě zakvílel, nekonečnou, zvířecí slastí, hlava mu přitom splaskla, rudou vystřídala mrtvolně zelená, celý se schoulil do sebe; dlouho potlačované slzy vytryskly konečně vodopádem nekonečné úlevy. Chvíli takhle vzlykal, zatímco si hrabě zapaloval jeho doutník, pak zvedl hlavu a uslzenýma očima se dlouze zadíval do očí svého spasitele, který ho v poslední vteřině zachránil před smrtí. Celou věčnost takhle na sebe oba zírali. „Příteli!“ vykřikl zčistajasna Ivan tak hlasitě a s takovou vřelostí, jak jen byl schopen. „Ivane!“ Padli si do náruče a dlouze se objali. Hrabě pak nabídl Ivanovi zase svůj doutník, připálil mu… Oba dva teď mohli spokojeně pokuřovat. „Tak mi ti nějak vyprahlo, příteli.“ „Pravda, pravda, příteli. Chtělo by to ještě kapičku.“ Tahle kapička vehnala už oběma přátelům do tváře ruměnec opilosti, seděli tu proti sobě a tiše vzdychajíce vzpomínali na společné zážitky z dávných časů. Hraběte se postupně začínala zmocňovat nebývale rozmařilá nálada, pobaveně zkoumal dobromyslnou, opileckou hlavu společníkovu, hodnotil, kdo z nich dvou za ta léta více sešel a zhýral, ale když si vybavil svůj svěží, mladistvý, neposkvrněný obličej vedle zarudlé,
49
humrovité tváře Ivanovy, vyšel z tohoto srovnání jednoznačně jako vítěz. To mu ještě více dodalo chuti. Právě na tom byl založen jeho vztah k ostatním lidem: na lítosti spojené s pohrdáním, neodmyslitelným prostředkem v utvrzování se ve vlastní jedinečnosti a velkoleposti, takže nakonec to byla vlastně bezbřehá láska, již byl schopen pociťovat k druhým, vřelá a horoucí láska, kterou miloval na nich jejich mrzkost, aby skrz ní mohl milovat vlastní dokonalost. Málokdo, a to si musíme přiznat, málokdo kdy byl schopen tak ryzího citu, jako hrabě Messerstein! No a ten právě teď přímo překypoval láskou k té komické, shrbené figurce, která se na něho dobrosrdečně usmívala z druhé strany stolu. Po další sklence vířila mu už v hlavě nálada přímo nesnesitelně veselá. Měl chuť svého odulého společníka obejmout a umačkat ve svém náručí. Bylo už mu všechno jedno: že mu popel z doutníku propaluje ve sváteční košili díru, že mu teče z nosu stružka zeleného smrku, že se mu pocuchal chochol a několik pramínků vzácných vlasů teď neelegantně a takřka neslušně trčí z účesu; dokonce ani to mu nevadilo. Tak byl v tu chvíli sám se sebou spokojen, že dostal chuť vystavovat na odiv i své dokonalé chyby…a sám se jimi opájet a být na ně pyšný… „A co ženské, kamaráde?“ zvolal najednou a rozkošnicky si pročísl rukou vlasy, což vyvolalo mu po celém těle žár mučivé slasti, jak by se právě dotkl něčeho posvátného, jak by právě spáchal sladký hřích, jehož by se jindy za žádných okolností nebyl odvážil. Alkohol v jeho hlavě způsobil, že
50
nehleděl už na nic a vychutnával plně chuť zakázaného ovoce; jak do něho jednou kousl, nemohl se už zastavit a hltal a hltal, hladil si horlivě milované vlasy a šílel rozkoší, kterou mu působily pochyby, že právě dělá něco, za co si pak pravděpodobně bude muset do krve vyčinit, že teď poškodil svůj posvátný chochol, jež byl ztělesněním jeho osobnosti, že teď nekonečně hřeší…chuť sladkého sebemrskačství byla ale silnější. „Ženské…ech…“ vyhrkl nesměle Ivan, otázka ho zaskočila. „Ale jen se nedělej! Pořád je tak proháníš? Co? Pořád nedáš pokoj žádné sukni, která se ti postaví do cesty?“ Říkal to s o to větším potěšením, že moc dobře věděl, jakou neobvyklou smůlu měl vždy Ivan se ženami, jaké utrpení mu to celý život působí a jak moc se proto souží kvůli svému nevábnému zevnějšku. Slyšel také, že se mu prý jedna nedávno na nějakém večírku přede všemi vysmála do tváře, když ji se slzami v očích prosil o její ruku. „Tak co?“ „No, to víš…“ „Ale nač ty rozpaky, kamaráde! Vyprávěj mi něco o tvých ženských! Mně můžeš říct všechno, jsem přece tvůj nejlepší přítel, nebo ne?“ „Ale jistě, to jsi…ale tohle nestojí za řeč, vždyť to znáš, jak to chodí…inu, ženské…“ „Hm, to znám, to znám, to je pravda. Jsou to ale zvláštní stvoření, co? Chlap jim nikdy pořádně nerozumí… Já osobně je mám rád, neuměl bych si bez nich představit život, to dá
51
rozum, ale…víš…“ hrabě se naklonil k Ivanovi a diskrétně zašeptal: „…abych pravdu řekl, potřeboval bych si teď od nich na nějaký čas odpočinout. Mezi námi, je to někdy strašná dřina, nedají ti pokoj ani na chvíli… Vždyť víš sám!“ „Hm…“ „No jo, nemáme to lehké…my, co máme postavení a jistou prestiž…co si budeme namlouvat, na nás se to lepí jak mouchy, viď?“ Zasmáli se oba co nejhlasitěji, Ivan pokyvoval na souhlas. A hrabě pokračoval v té kruté hře, v níž začínal nacházet opravdový požitek: „Měl jsem ti nedávno jednu takovou, no, asi to znáš…vedlejší známost… Moc pěkná slečinka, z lepší společnosti, dcera z jedné vysoce postavené rodiny, pan továrník je můj letitý známý, já k nim chodíval na obědy, ještě když byla dcerka malá… No a nedávno zase zašel jsem na pravidelný nedělní oběd, a koukám, dcerka se nějak vybarvila, nikdy jsem si nevšiml, co nám to z ní roste…pořádný kus, jen tak mezi námi, zatraceně pořádný kus…a tak ti jaksi koketně na mne při jídle házela očkem…No a tak jsem si ji při odpolední procházce vzal stranou a pozval ji k sobě domů, až budu sám, a sám bývám jinak vskutku zřídka, jsem v poslední době čím dál víc žádaný, až mi z toho jde hlava kolem…ale to sem teď nepatří. Přišla, užili jsme si to spolu, co ti budu povídat… Rozloučili jsme se, bral jsem to jen jako příjemné dobrodružství, jednou a dost, protože, jak už jsem řekl, otec továrník je můj přítel. Jenže ani jsem se nenadál, a byla tu znovu…a že
52
chce zase…že beze mě nemůže být, že prý jsem nejlepší milovník, jakého kdy poznala…no, asi na tom bude kus pravdy, nebyla první, kdo mi to řekl… A tak to šlo dál a dál, pořád za mnou chodila, šíleně náruživá dcerunka, to se jen tak nevidí, já jí nemohl odolat…pak už mě to ale začínalo unavovat, stála mě ta holka všecky síly, a navíc některé mé ostatní dámy mi začly vyčítat, že je zanedbávám… No hrůza, několikrát za sebou s továrnickou dcerunkou, a hned na to přijde další, kterou zas musíš dokola ujišťovat, že jen ona je ta jediná a pravá, a pak jí to ještě náležitě dokázat… No prostě stál mě tenhle románek málem život, dcerce jsem musel dát vale, nebylo to lehké, křičela, že se zabije, že pro ni život beze mě nemá cenu, musel jsem ji přesvědčit, že ji také miluji a že se snad ještě uvidíme…továrník se doufám nic nedozvěděl… Ale co já ti to tady vykládám! Vždyť něco takového ty jistě dobře znáš, viď? Pro atraktivní muže dobrého postavení a přiměřeného věku, jako jsme my dva, nejsou takové věci vůbec nic zvláštního…co říkáš?“ „Ale jistě!“ přitakal Ivan K. „To se stává, to se stává…jak jsi říkal, máme to občas těžké se ženskýma…" Oba teď tiše sedí, pokyvují opilými hlavami a snaží se předstírat, jak živě se jim před očima odehrávají jejich milostné románky, občas se některý blaženě usměje, to jak si vzpomněl na nějakou ze svých četných přítelkyň, zcela jistě překrásnou, mladou a bohatou, zkrátka takovou, jakou by mu ten druhý mohl jen závidět, nostalgicky vzdychne a usrkne vodky…
53
„No a nebo tuhle,“ zaburácí zas pobaveně hrabě, „to jsem byl na nějakém společenském plese…ale kde a u koho to bylo, to si teď zaboha nemůžu vzpomenout, mám už v tom zmatek, pořád jsem teď někam zván… No a tam najednou přišla ke mně nějaká dáma, pěkná mladá dáma, nevzpomínal jsem si, že bych ji odněkud znal, přišla ke mně, když jsem tančil s jednou takovou slečnou a zrovna to začínalo vypadat slibně… A tahle dáma odstrčila slečnu a vrhla se mi s výskotem kolem krku, křičela: Hrabě můj! Miláčku! Myslela jsem, že to bez tebe nevydržím! Ale teď už tě nepustím, už nikdy, jsi jen můj!… Příteli, jak já byl v tu chvíli zaskočen… Byla to samosebou krajně nepříjemná situace, jak už jsem řekl, vůbec jsem si na tu dámu nepamatoval, musel jsem ale předstírat, že ji znám a že mám z našeho shledání taktéž obrovskou radost. Zatímco mě vášnivě objímala a líbala na tváře, horlivě jsem se snažil vybavit si ji v paměti, přehrával jsem si v duchu obličeje všech možných takových dam, na které jsem si jen byl schopen vzpomenout, po téhle ale v mém milostném záznamníku, jak říkám tomu dlouhému seznamu prostopášných vzpomínek, ani stopa. Slečna, se kterou jsem předtím tančil, se uraženě otočila a s pláčem utekla ze sálu. Poslal jsem za ní přítele, bál jsem se, aby si snad něco neudělala… takové situace věru nemám rád… No a dáma pořád vřískala, nemohl jsem se jí zbavit, že mne prý už nepustí, že si ji teď musím vzít, když kvůli mně opustila manžela a děti, pak na mě dočista vyskočila, jako klíště, nohama mě svírala kolem pasu, líbala mě na krk, na tváře, všude, křičela, že jsem jedi-
54
ný smysl jejího života, že by se beze mě zbláznila, zešílela by, Hrabátko mi říkala, no vážně, moje milované Hrabátko… Všichni na mě zírali, nevěděl jsem, jak z toho vybruslit, dáma byla čím dál náruživější, no prostě trapná situace. Možná to znáš, příteli, z vlastní zkušenosti. Není ostatně vůbec divu, že se něco takového mužům, jako jsme my, snadno může přihodit, viď? Kdo si má všecky ty ženské pamatovat! No, skončila ta nepříjemná příhoda tím, že jsem si vybavil jakési jméno a v domnění, že je to konečně to správné, na co jsem se snažil rozvzpomenout, jsem jím tu dámu oslovil. Jenže, jak asi tušíš, to jméno té dámě nepatřilo, takže se hned zarazila, přestala mě objímat, pak se rozplakala a s křikem utekla ze sálu. Dnes je prý skutečně v ústavu, jak mě informoval jeden můj známý, zešílela, dočista ze mě zešílela, křičí prý celé dny a noci moje jméno, museli ji připoutat k posteli… No, jinak to dopadlo dobře, svůj společenský bonton jsem zachránil, všichni přítomní mou situaci pochopili, kdo mě jen trochu zná, nemůže ho něco takového vůbec vyvést z míry. Tak to vidíš, příteli, jak to se mnou je! Takhle to dopadá s hříšníky, jako jsem já! Ale já už jiný nebudu. Já už se zkrátka asi nikdy nenapravím.“ „A proč bys taky měl, příteli! Já sám jsem na tom podobně. Ani nevíš, jak takovou úsměvnou příhodu dokážu pochopit. Jako bych to sám neznal!“ „No samosebou!“ Hrabě teď celý rozvášněný nalévá další salvu vodky, vykřikuje při tom jiný příběh ze svého milostného života, už velmi
55
pikantní a také poněkud neuvěřitelný, na moment se zarazí a zapochybuje, nezašel-li teď přeci jen příliš daleko, ale už se nemůže zastavit a s rostoucí bouřlivostí vypravuje dál, až se zalyká, fantazie mu jen kvete, slova derou se na jazyk jak o překot, je to rychlejší než on, ani nestíhá vyslovit vše, co ho napadá, plete proto věty, zuřivě rozhazuje rukama. Neopatrným máchnutím ruky rozlévá obě sklenice, nevadí, nalévá další. Ivan se také dostal do varu, oplzlým chechotem podmalovává Messersteinovo vyprávění, kývá se na své židli, vstává a zas si sedá, občas zatleská nebo něco vzrušeně vykřikne… „Svíjí se na zemi a líbá mi nohy!“ kvílí hrabě. „Drž, děvko babylonská! křičím. Svážu jí a nacpu jí mezi rty rudou růži, to je nádhera! Nemůže mluvit, jen mumlá, chce mě zahrnout něžnostmi, chce křičet, jak mě bezmezně miluje, ale z úst se jí derou jen neartikulované zvuky…a při každém zakvílení jí trny na růži víc a víc propichují rty…“ „Nádhera!“ „Svléknu se a kolem krku si uvážu mašli! To ji rozpaluje do nepříčetnosti…mé dokonalé antické tělo…hustě porostlá hruď…je v tom něco divokého, abych tak řekl, něco…“ „Zvířecího!“ „Správně! Nemůže se na mne vynadívat, nechám ji tak, spoutanou a ležící…chodím kolem ní a nechám ji pást se na mne pohledem…jen tiše kvílí, nemůže si na mne sáhnout a to ji mučí…ukazuji se jí ze všech stran, ze všech úhlů, aby si mne mohla vychutnat…mé ladné antické tělo… Zavelím a hudba
56
začne burácet, diriguji s bičíkem v ruce, nechám orchestr hrát přesně podle ladnosti mých pohybů, a to je dokonalost…“ „Óóó!“ „Mé vlasy září jako temné slunce…mé svaly lesknou se v tlumeném osvětlení a víc než kdy jindy jako by překypovaly harmonií s ušlechtilostí mého ducha… Kalokagathia! Nemůže to vydržet, sténá…“ „Bravo!“ Z hraběte řine se pot, celý se zadýchal, už nemůže, sedá si a upravuje si frizúru, kterou si během svého vášnivého výlevu pocuchal. Zapálí si doutník a nabízí Ivanovi. „Děkuju, příteli, ale já mám svou značku…“ „Ale!“ vyštěkne hrabě tak zlostně, až se Ivan poleká. „No dobrá,“ bere si doutník od hraběte, „děkuju…“ Oba teď mlčky pokuřují, ztěžka oddychují. Opilost víří jim v napuchlých hlavách. „Ale řekni mi, příteli,“ táže se po chvilce s ironickým úšklebkem Ivan, „co na to všechno tvoje žena? Myslím… musela už tě přeci odhalit v tvém nevázaném prostopášnictví?“ Teď hrabě jaksi zrozpačitěl. „Moje žena? No…ta nic netuší, celé ty roky na nic nepřišla, ta je se mnou spokojená! Jak ta mě miluje, příteli, to se jen tak nevidí! Přijdu domů, boty mi zouvá, ráno už za úsvitu vstává, aby mi mohla připravit snídani do postele…to je oddanost, příteli…moje žena, příteli…moje žena…ta…příteli…moje…žena…“ A bylo to. Tohle už nemohl vzít zpátky. Já vůl! spílal si hra-
57
bě. Já pitomec! Panebože! Začínalo mu být nepříjemně. Ta tam byla najednou jeho rozmařilá nálada. Zatracená vodka proklatá! Úplně mi zmotala hlavu…neměl jsem se vůbec pouštět na tak tenký led…tohle jsem zahrál špatně, moc špatně, jako nějaký hejsek, začátečník… Sakra! A to jsem si o sobě myslel, že jsem zkušený hráč! Cucák jsem, nic jiného…takovou pitomou chybu udělat… Jak na mě civí! Jak se šklebí, pes! Dobře to ví, tak jako všichni, dobře ví, že moje žena ode mě už dávno utekla… Ale ne, neutekla! Láska moje jediná, žije tu se mnou… Ale utekla! Už dávno utekla!… No co to říkám, proč by utíkala, co to říkám, můj miláček, má temná paní…zatraceně! Všichni to vědí! Všichni už to vědí, jenom já ne! Utekla! Dala mi vale, ukázala mi záda! Frnkla s jiným, holubička!… Panebože! Fuj! Já proklatec! Co to melu, co to proboha melu…proč by utíkala, má bohyně, proč by mě opouštěla? Proč by to dělala? Vždyť mě miluje až za hrob, miluje mě, tak jako já ji, šílenou, zběsilou, nekonečnou, nesmírnou, nepojmenovatelnou láskou! Proč by mě opouštěla? Nikdy! To nikdy! To by přece…a dost! Ty to ještě nevíš, ty blázne? Ty to ještě nevíš? Podívej, jak se pitomě šklebí, čokl…prořekl jsi se, ohavně jsi se prořekl, prohrál jsi, taková hloupost! Zatraceně, taková proklatá hloupost! Vždyť on se mi chechtá, ta zmije se mi chechtá… Proč je tady všude takové horko? Bože, já se snad usmažím! Hrabě si vztekle odtrhl límec, aby se mu lépe dýchalo. Pot mu tekl do očí. Napil se vodky, ale chutnala mu tak odporně, že ji musel vyplivnout. Ivan stále beze slova civěl, na rtech pohrával mu výsměšný
58
úšklebek, hraběte přepadla touha naplivat mu do té jeho pitomé, hnusné tváře. Má žena! Má královna! Temnější než smrt, něžnější než slzy, nádherná, všemocná…má! Jenom má, navždy má!… Ta že by mě opustila? Hloupost! Jak mě to jen mohlo napadnout… To horko! Proč je takové horko? Vodka hnusná! Člověka akorát pomate…zatemní mu mozek…kolik jsem jí jenom vypil…proč tak civí? Proč něco neřekne? Proč mlčí?…Neumíš mluvit, pse?!…Můj miláček, má láska, Ta, co když kráčí, tak pukají skály touhou, Slunce zamrzá a Měsíc hoří… Ta, co když pokyne, lůza si sama podřeže žíly a přitom křičí její jméno… Ta že by mne mohla opustit? Ta? Kdo to řekl? Kdo se tohle jen opovážil říct? Sem s ním, ať ho zmrskám!… Je tu se mnou, navždycky se mnou, věrná a oddaná… To vedro! Zatraceně… Ty hodiny! Proč tak řvou, proč tak tlučou…to už mi odměřují čas, co mi ještě zbývá?… Proklínám čas!… Proklínám tu zatracenou vodku! Proklínám Ivana, toho prašivého psa! Proč tak zírá? Vysmívá se mi? No jistě, on se mi vysmívá! Šklebí se! Chechtá se mi! Popadá se za břicho!!! Jak šílený vyskočil najednou hrabě ze židle, přeběhl stůl, popadl karafu s vodkou a vší silou ji roztříštil svému příteli o hlavu. Ten stačil jen hlasitě zaúpět…a hrabě už ho táhl za vlasy ven ze svého domu. Krev tryskala Ivanovy z rozbité lebky, smáčela co se dalo, slepovala mu vlasy v mokré chuchvalce, stékala mu do očí, až ho úplně oslepila, ani se nebránil, napůl ztratil vědomí, nechápal nic, jen tiše kvílel… „Ty pse! Ty čokle!“ slyšel jako ve snu zvířecí výkřiky Mes-
59
sersteinovy. „Já ti dám! Já ti ukážu! Ty prase!“ Podařilo se mu letmo otřít si krev z očí, podíval se na své bezvládné tělo, bylo celé rudé, rudá byla i stopa, kterou za sebou zanechával. Hrabě ho pevně svíral za vlasy a táhl surově po podlaze. „Ale proč? Proč?“ sténal tiše Ivan. „Proč to všechno?“ „Ty červe! Ty ubožáku!“ Cítil, že ho hrabě vláčí přes nějaké ostré předměty, pohmoždil si záda, ale bolest už nevnímal. Na chvíli se zastavili, to se hraběti sklouzla ruka po krví zmáčených vlasech. Hned ho ale zase popadl a táhl dál. „Za co, příteli, za co?“ Poslední, co viděl, než ho pohltila prázdnota, byl rozšklebený nenávistný obličej hraběte, jenž ho právě se zběsilým výkřikem vykopl ze dveří ven do hustého šípkového keře.
60
61
5 Ten den přihodila se hraběti Messersteinovi taková trapná záležitost. Celý den už od rána popíjel, bylo mu totiž tak nějak zvláštně smutno, a jak míval ve zvyku, zapíjel svůj smutek vydatně. Tak se stalo, že nějakým podivným řízením osudu octnul se zničehonic na zahradě v záhoně, ležel a nemohl se pohnout. Když zjistil svou svízelnou situaci, přepadla ho trýznivá beznaděj. Pokusil se zvednout, ale tělo ho jaksi neposlouchalo, podklouzly mu nohy a skácel se zpět do bláta. Co si počnu? vzdychal. Co si jenom počnu? To je taková nepříjemná záležitost…hrabě Messerstein tu leží v záhoně, celý špinavý a navíc, zdá se, trošku pozvracený… Ještě několikrát pokusil se postavit, vždy ale stejně neúspěšně. Nakonec své úsilí vzdal a zůstal jen ležet a vzdychat. Ležel tak dobrou hodinu, když zaslechl odkudsi kroky. Vlila se do něj nová naděje. Kroky se blížily, ten kdosi byl už skoro u něho. Pak kroky utichly, zdálo se, že majitel těch kroků se zastavil, snad zaslechl Messersteinovo tiché úpění. Bylo už šero; záhon, ve kterém se hrabě nacházel, obrůstaly ze všech stran husté keře. Kroky se začaly zase vzdalovat. „Pomoc! Dobrý člověče, tady jsem!“ Ticho. Nezdálo se, že by ten kdosi volání zaslechl. „Tady leží hrabě Messerstein! Ubohý a bezmocný! Pomoc!“ Teď už se mu podařilo zakřičet trochu hlasitěji, a skutečně, kroky se zase začaly přibližovat. Kdosi se prodíral křovím, supěl námahou a něco drmolil. Nebylo pochyb, to zahradník
62
vyslyšel pánovo volání. Stanul před hrabětem, celý udivený, nevěřil svým očím, ten pohled ho úplně zmrazil, zůstal bez pohnutí na místě, zíral s ústy dokořán. „Jsi to ty? Zahradníčku, příteli můj věrný…to jsem já, tvůj hrabě!“ „Jemnostpane,“ koktal zahradník, „co to…co se vám to…jak se to…co se to…“ „Zahradníčku, zachránče můj! Tak jsem trošku zabloudil, bylo už šero, nemohl jsem trefit domů…zabloudil jsem ve vlastní zahradě! Ale to se stane, příteli, to se stane…inu… tak jsem si tady lehnul, byl jsem už unavený…je to ale taková podivná situace…nějak nemůžu vstát, ať dělám co dělám… To se ale občas stane, viď? To se stane…“ „A není vám nic, pane? Jste v pořádku? Něco vás bolí?“ „Ale neměj strach, kamaráde! To jsem rád, že máš o svého pána strach…tak pěkně se staráš, jestli mi něco není…ale jsem úplně v pořádku! Úplně v pořádku…jen jaksi nemůžu se postavit na nohy… Pomůžeš mi, viď?“ Zahradník dokolébal se k hraběti, neohrabaně popadl ho za klopy a snažil se ho vší silou dostat na nohy. Práce to nebyla lehká, pán byl tak namol, že nenalezl ve svém těle ani kousek síly, aby mu zvedání nějak ulehčil, jen se klátil, jako nějaká bezvládná loutka, nohy mu podklouzávaly v bahně, pokaždé zahradníkovi vyklouzl a zřítil se zase zpátky. Nakonec snažení oba vzdali, zahradník jen celý vyčerpaný rozhodil rukama, hrabě zůstal ležet jak kus hadru a omluvně se usmíval. „Tak to vidíš, kamaráde, tak to vidíš. Jen jsem trošinku popil,
63
to se stane, to se stane…chudáku, co si tu teď se mnou počneš…jenom mě neopouštěj, neopouštěj mě! Zůstaň tu se mnou, prosím tě…“ „Ale pane, já vás prostě na nohy nedostanu! Musíte se trochu snažit!“ „Snažit, snažit…ale to se lehko řekne…“ „Musíte prostě sebrat všecky síly a zvednout se, chce to jen trochu se vzepřít, já to znám!“ „Sebrat síly…ale já žádné nemám, zahradníčku, žádné už nemám…nic už nemám, i ty síly mě opustily, jako všechno, jako všichni…ale proč? Já to nechápu! Takový já jsem dobrák, sám sebe bych rozdal pro druhé, a takhle oni se mi odvděčí… Ale tys mě neopustil, příteli! Ty jsi jediný, kdo se mnou zůstal! Můj věrný zahradník…“ „No jo, no jo, ale jestli tu jen takhle budete kňourat a nepomůžete mi, já sám vás na nohy nedostanu!“ „Můj věrný přítel…viď, zahradníčku? Věrný a oddaný…jediný, kdo mi zůstal… Máš mě rád? Řekni, máš mě rád?“ Hrbáčovi se z toho zvedal žaludek. „Ale…pane…“ „Já to věděl! Máš mě rád!“ Znovu se pokusil ho zvednout, znovu marně. Hrabě vůbec nebyl schopen spolupracovat, jen stále cosi drmolil, nohy mu bezvládně podkluzovaly. Ač měl už zahradník také trochu v hlavě a sám měl co dělat, aby se udržel na nohou, neviděl jinou možnost, než vzít pána do náruče a odnést ho do postele. Tak se stalo, že malý, kulhavý a hrbatý zahradník nesl svého vysokého, vyzáblého pána, hraběte Messersteina, v ná-
64
ručí jako malé děťátko. „Tak to vidíš, kamaráde, tak to vidíš,“ kňoural hrabě, zatímco se s ním hrbáč prodíral křovím. „Nosit mě musíš…ani po svých už nedokážu jít… Ale to se stane, viď?“ „No jistě…to se stane…“ „Trošku jsem se napil, však to znáš…nebylo mi nějak dobře, bylo mi smutno…co mi zbývalo jiného…co mi zbývalo…tak jsem se trochu napil… To se stane, viď?“ „No samozřejmě…to se stane. To je normální, pane hrabě, to je úplně normální…já vás teď odnesu do postýlky…“ „Doufám, že tě tím moc neobtěžuju, příteli…ale já toho pro tebe taky hodně udělal, viď?“ „No samozřejmě, pane, vždyť já vám vděčím za všechno…za ty šrámy na zádech od vašeho biče…za ty kopance do mojí hrbatý zadnice…za ty nadávky, za ty výčitky…za to, jak se vždycky opijete, nasadíte mi sedlo, jezdíte na mně jako na koni a hrajete si na lov…co bych pro vás neudělal…“ Nesl ho zahradou, sám už sotva stoje na nohou. Měl z hraběte strach, skutečně, přestože zbědovaný stav pánův, jež mu teď ležel bezvládně v náručí a kňoural, by svou komičností měl spíše vyvolat když už ne salvu opovržlivého smíchu, tak přinejmenším soucitný úšklebek, nemohl se zahradník hluboko v sobě ubránit palčivému děsu, podivnému neblahému pocitu, který jako by ohlašoval jakési nejasné, ale hrozivé vyústění této komedie. Když mu hrabě s bičíkem v ruce hrozil, že ho zmrská, když mu spílal do ubožáků a ničemů, až byl ve tváři celý rudý jak humr, když na něho křičel a ponižoval ho
65
tak krutě, jak jen byl schopen, a přitom mu dával za příklad svou božskost…všechno tohle nevzbouzelo v zahradníkovi nic než nanejvýš úsměšek, bezmeznou ospalost, chuť napít se, lehnout si do trávy a mít na chvíli pokoj od toho starého strašáka… Tohle pánovo chování ho však děsilo, bylo to něco tak strašně divného, jak mu tak ležel v náručí a zoufale naříkal, jak se donekonečna ospravedlňoval, jak k němu vzpínal ruce jako ke své poslední naději, jak po něm stále dokola – a to bylo vůbec to nejhorší – žádal ujištění, že se vlastně nic tak špatného nestalo, jak pořád skřehotal: To se stane, viď, řekni, to se stane! Když snad hrabě na chvilku zavřel ústa a mlčel, to byla rajská hudba; zahradník se jen hrozil okamžiku, kdy zase ten svůj pekelný chřtán otevře a spustí… Každé další pánovo zakňourání vyvolalo mu v těle vlnu ledového, palčivého děsu, a čím se snažil být Messerstein zdvořilejší a přátelštější, tím více v zahradníkovi sílila předtucha neodvratné zkázy, hrozného trestu za to, že se před ním pán tak ponížil, trestu, který jistě přijde, až nastane ráno a s ním střízlivost. Ale na druhou stranu: co když ne? Co když je pán skutečně tak zoufalý, co když to není jen důsledek opilosti, co když to není jen divadlo, které hrabě mistrně hraje, protože potřebuje, aby ho někdo politoval? Co když ten pláč, to kňourání, ty bědné grimasy, co když to jde skutečně od srdce, co když v sobě i tak necitlivý člověk jako on nosí zármutek, černý plamen bolestného žalu, který nekontrolovatelně vyšlehl teprve ve chvíli, kdy byl hrabě příliš opilý, než aby ho mohl zadržet? Co mám dělat? Co mu mám říct? Co když se
66
dnes v noci zastřelí, a přitom pár mých chlácholivých slov by ho bylo od jeho šíleného záměru odvrátilo? Ne že by mi to nějak zvlášť vadilo, kdyby se byl odstřelil, právě naopak, celý zámek bych měl pro sebe, všecko víno…ale stejně…ten pocit, že třeba jeho život teď záleží jenom na mně… Vždyť jsem skutečně jediný, koho má, všichni ho opustili…třeba mě má vážně rád…fuj, divná představa… Ale co když! Třeba to celé myslí vážně, třeba se se mnou chce opravdu spřátelit, chce vést nový život, něco ho tento…osvítilo… Nesmysl! Byl to vždycky dobrý herec, hrál s lidmi okolo sebe důmyslnou hru, frašku, jako já…co nám oběma ostatně zbylo? Byl to vždycky jediný způsob, jak v tomhle světě vedle ostatních nějak přežít, navzájem se nepožrat…lidstvo je beztak jenom smečka divokých bestií, zavřených do jedné klece, a každý cítí, že stačí málo, aby se všichni rozzuřili a rozsápali se navzájem…no a tak si vynalezli tuhle hru, tohle tiché divadélko, důmyslnou frašku, jak spolu přežít v té jedné kleci…a někdo je lepší herec, někdo horší, vždyť koneckonců na to existují i různé školy a instituty, o ničem jiném to celé není… No a hrabě Messerstein odjakživa patřil k těm nejlepším v tomhle oboru… Takže i tohle je hra, další jeho mistrovský kousek, bravurní jednoaktovka, nic v tom nehledej, ty hlupáku, prostě se jenom ztřískal takovým způsobem, že nemůže ani stát, a tak tě teď využívá, ty jako šašek ho teď odneseš do postýlky; to svoje zoufalství jenom hraje, aby to celé nějak ospravedlnil, je to pro něj v důsledku přeci jenom důstojnější než kdyby ti poručil, ať ho odneseš, že se v rámci pracovních
67
povinností jaksi opil a teď nemůže chodit, takže ať sebou koukáš hodit, no to by bylo přece trapné… Je to ale chytrák, zatraceně! To se jen tak nevidí… A ráno mě pak zmrská do krve za to, že jsem ho takhle viděl, hodí mě do trní a dlouhou holí mě v něm vyválí, ale ani to by mu možná nestačilo, aby se zbavil svého studu, a tak mě možná potrestá nejhorším trestem, konečným a definitivním, jediným, jakým může zároveň smazat i tu černou skvrnu ve svém svědomí, zastřelí mě, odpráskne mě jako psa a pak mě zakopá… Ale ty oči! Co to má znamenat? Je v nich tolik smutku, tolik opravdového smutku, to já přece musím poznat, vždyť smutek je můj nejvěrnější přítel… Jestli i tohle je herecký kousek, tak všechna čest… Panebože! Kdy tohle skončí… A hrabě neustával v té své krvavé etudě, zahalené do sladkého medového hávu. Poprvé v životě měl zahradník ze svého pána strach, skutečný, nefalšovaný strach, jaký se v něm hraběti nepodařilo vyvolat výhružkami, křikem nebo ranami, ale právě naprosto bezděčně a nezáměrně tím, že se k němu choval přátelsky. Právě v jeho přátelském chování bylo cosi vražedného…cosi úlisného. A ten přihlouplý úsměv na jeho tváři! Co znamená? „Kamaráde…odneseš mě do postele? Že to pro mě uděláš? Já jsem tak nešťastný… Co já si jenom počnu? Co si počnu?“ „No jo, no jo, to bude dobrý…“ „Ach, ty jsi tak hodný! Tak hodný ke svému pánovi! Ale dáme si ještě sklenku, viď? Popijeme, popovídáme…jako chlap s chlapem… Vodku mám dobrou! To neodmítneš, viď
68
že ne!“ Pak se stala taková nepříjemná věc: zahradník byl už tak zesláblý, že mu prostě hrabě zčistajasna vyklouzl z náručí a svalil se na zem, dočista jako hadrová loutka. Dopadl tak nešťastně, že se celý potloukl, zasténal a zůstal ležet, podivně zkroucený. Zdálo se, že ztratil vědomí. „Proboha! Jemnostpane! Jste v pořádku?“ Z té pokroucené hroudy neštěstí ozvalo se tiché kvílení. Hrbáč si odplivl, vytáhl z kapsy svou lahvinku, vydatně se napil a zase hraběte zvedl. Ten se jen omluvně usmíval, na pohmožděné tváři začly se objevovat první podlitiny. „Ach, zahradníčku…to jsem se svalil…bum! Jak pytel brambor… Máš ty se mnou ale trápení, viď?“ „Ale pane…to nic…hlavně že se vám nic nestalo…“ Blížili se už k zámku. Hraběti teď po obličeji stékala krev, dobrosrdečný úsměv mu ale z tváře nezmizel. „A už tam budeme?“ „No jo, už tam budem, už jsme skoro v posteli…“ „Zahradníčku…já jsem tak nešťastný, tak nešťastný… To je zvláštní, viď? Znáš mne jako vyrovnanou, sebevědomou osobnost…vždycky jsem ti šel příkladem… A teď vidíš i tu stinnou stránku svého pána, jehož sis tak idealizoval, o jehož dokonalosti jsi neměl nejmenších pochyb… Je to asi pro tebe rána, viď? Ach, ale je to tak, i já mám své potíže, své nedokonalosti, ač se to třeba zdá neuvěřitelné. Ano! I já hluboko pod slupkou neotřesitelně vyrovnané osobnosti nosím zármutek…ach, kamaráde, zármutek! Hoři! Bol! Srdce mi pláče!
69
Nikdo netuší jak! Tak, a teď to všecko víš, jak to se mnou vlastně je, vím, jaká je to asi pro tebe rána, ale musíš si to sám nějak přebrat… Teď to všecko víš, otevřel jsem se ti…to by se nemělo stávat, příteli, to by správný pán neměl dopustit… Ale ty pro mě nejsi jenom sluha, jsi pro mne víc než pouhý poddaný…“ Mlč, proboha! myslel si zahradník, třesa se děsem. Mlč, mlč, mlč! „Vím, jak tě teď moje slova asi překvapují…určitě jsi vždycky marně snil o tom, že k tobě jednou budu takhle promlouvat… Neměl bych to dělat, jako správný pán, ale já chci… chci ti to říct, chci být první, kdo naváže se svými poddanými přátelský vztah, kdo prolomí tu bariéru, chci být první… Víš, zahradníčku, ty jsi…ty jsi pro mě něco víc…něco…jak bych to řekl…něco jako bratr! Ano, jako bratr! A jako bratru se ti chci se vším svěřovat…“ Ne! kvílel v duchu mrzák. Ne! Ne! Za co? Proč? Copak si zasloužím takový krutý trest? „A jako bratru ti chci říct…už dlouho ti chci říct…jako bratru… Miluji tě!“ „Pro Kristovo utrpení! Jemnostpane!“ „Miluji tě, bratře…bratříčku! Příteli, kamaráde! Miluješ mě taky? Řekni!“ Co to znamená? Co znamená ten příšerný, zvířecí, tak hnusně přátelský úsměv v té šílené tváři, do níž jen pohledět bylo zahradníkovi utrpením? Co znamená? Hrabě na něho zíral zoufalýma očima, pohledem tak odevzdaným, bezmocným…
70
Vzhlížel k němu jako k nějaké modle, k poslední naději… Ležel mu bezvládně v náručí a dobře si vědom své zoufalé situace tvářil se tak provinile, omluvně, jako malé děcko, jež provedlo nějakou lumpárnu, jako chlapec, co se v noci v posteli pokálel a matka mu na to přišla… „Ty jsi jediný, kdo mi zůstal…jediný… Já jsem tak nešťastný! Bože! Co já si počnu! Co si jenom počnu!“ kňoural. Zahradník by býval dal v tu chvíli cokoliv za to, aby už měl tuhle hrůznou komedii za sebou, aby se mohl rozvalit do trávy a zpít se do němoty, propít se do sladkého bezvědomí. A navíc ho hrabě příliš tížil, bál se, aby mu znovu nespadl, už ten předešlý pád měl, jak se zdálo, neblahé následky, hrabě si při něm sedřel kůži na obličeji, kapky krve mu teď skapávaly na košili mezi zasychající zbytky zvratek. „Bože!“ nepřestával bědovat Messerstein. „Tolik hoře celý svět nikdy nenesl na bedrech! Jak je mám unést já? Já nebožák! Co mám dělat? Co si počnu? Co si já, ubohý, počnu?“ Pak byl chvíli klid, hrabě se asi zamyslil nad svou beznadějí, zíral tupě do prázdna. „Tak jsem se trochu napil,“ spustil zase, „ale jenom trošinku, jenom abych zapil svůj smutek…a takhle to dopadlo, takhle to dopadlo…nosit mě musíš…jsi tak hodný, bratříčku! To jsem dopadl, nedokážu už ani chodit, nic už nedokážu…nikoho nemám, jen tebe…to jsem dopadl…zpropadený život… tak jsem se trochu napil… To se stane, viď? To se stane…nebo ne?“ „Samosebou…to se stane, to se stane…to je normální, úplně
71
normální…“ „A budeme už v posteli? Já jsem tak unavený…“ „No jo, už tam budem, už tam jsme…“ „To je dobře, to je dobře…a ještě se spolu napijeme! Popovídáme, pokouříme…“ Ale už se spolu nenapili, už nepokouřili. Ještě než ho stačil zahradník donést do ložnice a uložit pod peřinu, usnul mu v náručí…a ani ve spánku nezmizel mu ze rtů ten příšerný úsměv, na který neměl zahradník do konce svého života zapomenout. Spal, spal dlouho, blaženým spánkem dítěte. A zdál se mu krásný sen: V zahradě se tančí…
72
