a už ten výraz zarytej jako jo a třeba oni mě ve škole říkali, že se on se naučil tak jako by střílet jo, že prostě jako dělá: ‚tš, tšelim‛. Jo jako prostě, že nás zastřelí jo, to člověk by si řekl, to je agresivní jako jo. Ale jako jako takhle nemívá to moc často, ale když to je, tak mě to trošku naštve a ale co se dá dělat, já si myslím, že každej má právo být naštvanej, to je jako normální. Ale ty projevy toho poznám, má to, má změnu nálad, já nevím, jestli to je k pubertě, ale já myslím, že to měl i jako děcko, určitě má to, tohlecto má asi jako každej člověk. T: A jak naopak je to u vás, když vy chcete mu vyjádřit, třeba, že vám udělal radost, tak jak to konkrétně uděláte? M: Naprosto spontánně, já su úplně spontánní, úplně ve všem, v radosti, v brečení. Kája je třeba úžasnej, já jsem jednou, člověk by řekl, že on nepozná emoce na druhých lidech nebo že ho to nezajímá, jo, ale byly určitý okamžiky, kdy jsem si všimla, že # on moc dobře pozná, když su naštvaná a já už podle kukuče, on tak jako je opatrnější, takže si myslím, že tohle vnímá. Jednou jsem byla v kuchyni, měla jsem prostě takhle <svěšenou>hlavu, byla jsem prostě unavená nějaká a takhle jsem se opřela a on třeba ví, že když někdo plače, že by se měl utěšit, jo to je taky jenom taková, on třeba přišel a teď mně říká: ‚plačeš? Neplač‛. A teď mě začal hladit. Jo, on jako v tomhlectom je fakt milej, jako hodnej jo. Třeba když ten Tomáš byl jako malý mimino, on byl z něho celkem vyděšenej, jo, jako nechápal, co se to tady najednou objevilo za řvací uzlíček jako a nechápal, proč brečí, on třeba že jo, tak on neví, že miminka brečej, protože neumí mluvit, takže byl z toho docela takovej tehdy byl na větvi a i toho Tomáše třeba, on ho třeba bouchne @ nechtěně a on se mu omluví nebo omluví, on jako: ‚pohladit’. A začne, nebo že mu to pofouká. Jo, jako takhle si myslím, že je ohleduplnej. Jo že že i ty zpětně ty projevy se tam nějak jako vrací, není to teda úplně jako že normálka, ale je to tam@ T: A když mu chcete dát najevo, že ho máte ráda, tak jak to konkrétně uděláte? M: Normálně mu začnu (lachnit) a zlobit, jo pusinkovat a, tak jako každýmu, když mu chcu dát najevo, že ho mám ráda, votravuju@ nedám mu pokoj. On má rád některý takový to má teda taky furt stejný od malička, on má hrozně rád, když ho tady takhle dloubu tady po té kosti <dolní čelist> jako bradou, on vždycky říká ‚bradit, bradit‛ a to chce hrozně dělat a on se hrozně brání, mě odstrkuje, ale chce, abych to dělala. Tak tohle mu dělám, když chcu, aby měl radost, tak ho zlobím. T: Teď se prosím zkuste zamyslet, jak často cítíte radost ve vztahu ke Kájovi a co vám jí nejvíc dělá.
M: No, no asi častějc než to to, že mě to štve. Jako jak často se těžko dá říct. Jako já nesmím třeba s Karlem být moc dlouho a moc často jo. Jo to je potom takový to, jak má člověk i normální ponorkáč s normálním člověkem a u něho to je trošku ještě horší, protože on dělá věci furt dokola, takže to člověka dřív ten ponorkáč chytne. Ale jako v podstatě, když třeba je celej den ve škole, tak zas se mě po něm i stýská. Teď má jet na školu v přírodě, jo. Já když třeba odjížděl poprvé, tak jsem se rozbrečela, jo, což je u mě celkem normální, já takhle bulívám, když někdo někam odjíždí. Takže to, to jako je mě po něm celkem i smutno a mám o něho strach a ale myslím si, že spíš spíš asi to radostný než to, jako naštve mě úplně stejně jako ten Tomáš, já si myslím, že v tomhle není rozdíl. Jo, jo, tam to je úplně stejný. Jako procentuelně mě spíš dělaj radost než jako že by mě štvali, tam není důvod, proč by mě naštval, tam je to spíš jako že třeba su unavená, podrážděná něčím jiným, třeba za to Karel vůbec nemůže, akorát to zrovna schytá třeba, jo prostě mě naštval někdo @úplně jinej@ No a on holt přidal to polínko, takže to je prostě tak. To si myslím, jako že jej prostě u každýho i normálně no. Není ňák jako že že by ve mě autismus vzbuzoval agresivitu, to ne. T: A teď tady mám takovou hypotetickou situaci, zkuste si představit, že jste s Kájou někde v nějakým cizím prostředí v nějaký místnosti a musíte nutně někam odejít a nechat ho tam samotnýho. Jak si myslíte, že by na to reagoval? Co by dělal? M: No tak určitě by byl zmatenej, jo jako tady tudle situaci bych nerada řešila, každopádně třeba doma ho v klidu nechám chvílu, jo, sice ho tady radši zamknu, protože kdyby někdo zazvonil, ale on by asi nešel otevřít s největší pravděpodoností. Ale vím, že třeba, já jsem jenom šla něco vyřídit, nechala jsem ho tady, jenom jsem šla vedle do baráku, normálně jsem zamkla a šla jsem tam teda za kámoškou, s kterou jsem se samozřejmě zakecala, pak jsem potkala ještě jednu venku, takže ještě pod oknama jsem plkala dál a ten chudák už mě vyhlížel z okna@ Jako ale jako bojím se ho nechávat takhle samotnýho. Mám strach, protože nevím, co se mu honí v hlavě a nevím, co by udělal jo, nemůžu ho instruovat, jo třeba Tomášovi bych mohla říct: ‚teď tady chvílu vydrž, přijdu za deset minut ’ a on už má pojem o čase a má pojem o tom, co má dělat a když mu řeknu, kdyby se stalo to, udělej to a to, tak on to udělá, protože to bere jakoby radu a ten Karel nee že jo, on neumí improvizovat, tudíž o to mám větší strach, že aby třeba nezpanikařil nebo že on se tam sám bojí určitě, že neví co co se děje, co bude. Jo to, nerada bych, no ale kdyby nebylo jiný zbytí, tak asi bych musela, s tím, že bych se okamžitě hned vrátila. T: Když se do tý hypotetický místnosti vrátíme, a Kája by tam teda byl sám a přišel by tam někdo třeba úplně cizí a zkoušel by s Kájou navázat kontakt, dát mu nějakou hračku nebo tak. Myslíte, že by uspěl nebo jak by na něj Kája reagoval? M: No, myslím si, že by reagoval úplně stejně jako kdyby tam přišel třeba hned nebo reagoval by, pro něho tyhle situace jsou celkem nenaplánovatelný, nevymyslitelný, protože on na to bude reagovat úplně, to je úplně jedno jestli tam byl chvílu sám nebo jestli tam s ním někdo byl nebo jestli myslím si, že by reagoval úplně stejně a tudíž by...záleželo by jak by se ten člověk snažil s ním ten kontakt navázat, celkem si to dovedu představit, Karel by neměl zájem, ale už z takovýho nějakýho jako že někdo na něho mluví, tak by asi něco se snažil odpovědět. To on takhle jako určitá odezva tam u něho je, to jo, ale # není to žejo jako # on nějak reaguje, ale není to prostě jako tak jak by reagovalo zdravý dítě, běžný běžný človíček. Jako stalo se, jako že třeba jsme šli po ulici a promluvila na něho paní, chtěla se jenom zeptat, kde je Dlouhá 7 nebo co a on se přikrčil a zakryl si uši jo jako a ta pani na mě potom: ‚ježiš marjá, já jsem jenom chtěla vědět, kde se sedmička, já jsem mu nic neudělala‛ jako z toho dostala strach, že co se stalo, protože on zareagoval úplně jako tak jako že se vylekal jakoby a já říkám: ‚ne, to je v pořádku, to jako on takhle reaguje prostě‛. Tak z toho teda paní byla taky špatná, no ale ale to si myslím, že na něho moc vyjukla jo, že kdyby to bylo někde v místnosti, možná, možná by nechtěl nevím. Myslím si, že kdybych tam byla u toho, tak by asi možná zkusil navázat kontakt, záleželo by jak moc urputile by na něj ten člověk tlačil, no když by jenom tak zlehka, tak by to se snažil jako ignorovat a pak by možná něco řekl jako ano, ne, to jsou jeho takový klasický odpovědi. Dobrý bylo, když jednou se mnou byl v práci, protože Tomáš si rozbil bradu, tak jeli s Martinem mu to sešít a já jsem zrovna měla dvanáctku, tak Karla jsem si tam nechala a holky naše tam ho různě prostě zkoumaly a něco se ho ptaly a on jim odpovídal úplně prostě z cesty jako jo@ Nebo Monika tam vyrazila, že někomu pude dávat nějaký injekce a on hned jako že ‚ne, ne‛, že to nechce, se bál, jako normálně no, nic zvláštního, on prostě s váma mluvit nebude, on se nebude chovat ani jako stydlivý děcko, jako že třeba Tomáš se dívá někam jinam: ‚jak se jmenuješ‛‚Tomáš‛, jo skoro není slyšet, ale ani nebude nijak hovornej, prostě tak klasicky. T: A když byste se tam pak vrátila do tý místnosti, myslíte že by vás třeba přivítal? M: Myslím si že jo, že by byl rád jak blecha, že su tam zpátky no. To mám vždycky jakmile někde on je a já tam vstoupím, tak on ‚áhój‛ a to může být chvilka, to je jak kdybysme se sto let neviděli, jako doma ne, jako když jsme spolu jako takhle doma, tak ne, to je něco jinýho, ale jakmile opustím byt a vrátím se odněkud, jo tak mě většinou vítá. Nesmí teda, když si třeba přehrává písničky, tak to jako musím na něho zařvat: ‚čau Kájo‛, on mě teda odpoví ahoj, ale kdyby třeba šel otevřít, tak to je vítání, jak kdybysme se neviděli rok no. T: Teď se prosím zkuste zamyslet nad výchovou Káji celkově, určitě to je taková obtížná situace zvládnout to všechno co se k tomu pojí, tak mě by zajímalo, jestli se cítíte nějak nejistá nebo jestli už jste tu jistotu třeba získala. M: No, výchova, to je takový složitý no, výchova. Já mám na to takovej takovej svůj já jsem si přečetla strašně moc psychologickejch příruček o výchově, jak zvládat prostě vztek, jak zvládat lhaní, prostě já chodim do knihovny, takže přihrádka psychologie, tam mám skoro všechny knížky určitým způsobem pro pročtený, ne přečtený úplně do důsledku, ale mě to zajímá i tak jako ne kvůli Kájovi, ale tak jako vůbec mě psychologie zajímá a baví, já su takovej psycholog amatér. Ale výchova, mě totiž přijde, že cíleně vychovávat mě nejde, já nejsu člověk, kterej by si řekl, tak výchova bude taková. Jo někdo si třeba řekně to z něho vymlátím nebo prostě já chci aby moje děcko bylo takový a takový. Já nemám vizi, aby moje děcko bylo nějaký, já chcu aby moje děcko bylo zdravý, aby bylo šťastný, aby nestrádalo jako citově, aby se cítilo v bezpečí, jo aby prostě když má nějakej problém, aby jsme ho zvládli vyřešit, jo jako to není jako že to jsou takový střípky jo, který já skládám, to není jakože výchova, jo stejně jako já su přesvědčená totiž o tom, že člověk už se narodí takovej jakej je a už takovej je celej život a že to okolí mu jenom něco dodává a nebo bere jo. A já já chci dodávat to nejlepší a nechcu brát žádný iluze, nechci prostě, prostě chcu, aby aby byli spokojení na světě jo prostě aby aby nebyli, aby nikomu neubližovali, jak se říká, aby se nad nikým nepovyšovali, jo prostě takový jako chcu aby zůstali jako hodný jo, aby se dobře učil třeba ten Tom, to že jo tam u Karla to je takový složitý, u Karla prostě jenom chcu aby aby tady v té společnosti byl schopnej nějak fungovat, aby nebyl nikomu na obtíž, aby pokud by to šlo, aby měl nějaký jako smysluplný život jako aby nestrávil život někde v nějakým ústavu zavřenej u televize, úplně otupělej, to bych nechtěla jo, chtěl abych aby já nevím, aby se něco naučil a třeba to dělal furt dokola já nevím třeba lepil obálky jo ale aby to mělo nějakej smysl, aby to mělo takový jako že třeba to pomůže i někomu jinýmu. Já třeba vím, že on nemůže pomáhat druhým lidem, on sám potřebuje spoustu pomoci, ale aby protože vím, že hodnej je, že nikomu určitě neublíží nikdy jo to pochybuju, snad možná sebeobraně, i když on ani v sebeobraně by nikomu neublížil, protože on se ani bránit neumí. Jo, tam jako ta výchova, já nemám jako ňáký kritéria, jo jak si někdo řekne prostě chcu děcko, aby bylo aby bylo chytrý, aby bylo aby mělo vysokou školu, mě je to úplně jedno, jakou kdo bude mět školu, když se Tom vyučí a bude šťastnej ve svým oboru, tak ať je třeba uklízeč jo, i když to pochybuju, že by mu dělalo radost@ ale prostě mě bude stačit, když bude spokojenej a když to prostě udělá jakoby s ňákým úspěchem, že on sám bude mít radost a bude na sebe pyšnej. Jo jako
třeba já na něm vidím, on dostane trojku a jeho to tak strašně štve, že tu trojku má, já si vždycky říkám, jestli bych třeba neměla být nějaká jakože mu dát zaracha jo nebo@ prostě být jako teda teda vychovávat jo a já si říkám, no tak trojka, to si spraví, jo zas nesmí to člověk jakože si říct to nevadí, no ale nesmí z toho zas dělat ňákou tragédii, protože on to sám už tragicky cítí, že, věřim tomu, že že mu je to nepříjemný, že že že to nezvlád, no takže on nakonec koneckonců si každej ňák ty svoje průšvihy prožije sám a myslím si, že ani vychovávat nemusím, to jako vždycky říkám: se neuč, život tě naučí@ ale jo tak jako učit se člověk musí. Ale nemám žádný jako příruček jsem fakt přečetla strašnou spoustu a vzala jsem si z nich jenom to, co mě přišlo jakože dobrý, jo ten zbytek jsem zas buďto nečetla a nebo jsem to vrátila do knihovny, když to bylo moc jako suchý, moc moc to kladlo nějaký pravidla, já si myslim, pravidla jsou potřeba, ale ne na všechno a vždycky. Musí to, ta intuice a to, musí se to všechno stmelit dohromady, jo to nejde jakože jedna věc prosazovat. T: A kdybyste se měla oznámkovat jako maminka, tak jakou známku byste si dala? M: Jé, tak to jako ono se těžko sám sebe známkuje, já nevím, kdybych byla jako, máte ňákou stupnici? T: no, jako [ve škole] M: [jakože do pětky, jo?] No, někdy to je za jedna a někdy to je za pět, jo to je různý jako, jak to zvládnu, to je jakože ...nevím. Nevím...jako myslím si, že nejsu špatná máma jako najíst jim dám, vyžehlim, uklidim, jo jako já se snažim prostě, jo ale jako známkovat se, to je těžký, to musí někdo jinej, to nemůžu já sama, to nejde. T: Dobře, nakonec bych chtěla, abyste se zamyslela nad tím, jak se cítíte spokojená v tý roli maminky, co vám přináší největší [radost a co nejvíc bolí] M: [no já bych neměnila] jo jako, když jsem byla svobodná a proměnila jsem se do role maminky, tak jsem byla nešťastná, protože člověk má takový to, že si chodí kam chce, dělá si, co chce a najednou nemůže, jo, ale za ty roky už jsem si zvykla a už bych to těžko zase vracel zpátky jo, to je jakože už jsem si prostě zase zvykla mít povinnosti, teď kdyby mě najednou někdo řekl prostě jseš svobodná, nemusíš se o nikoho starat, jo tak ono to nejde, že je to trošku no jak se to řekne paradox no, ono to nejde a jako ono je to fajn mít třeba den pro sebe a dělat si co chcu a jít někam s kámoškou a na kafíčko jako je to fajn, ale já bych to neměnila, jo mám ty svoje děti, prostě už su na ně zvyklá a su zvyklá na to, dělat, ráno vstávat, dělat ty svačiny, lítat poté noční, věčně si v práci vyřizovat služby tak, aby mě to vyhovovalo a ty ostatní štvát jako jo, už už su prostě už bych to nechtěla jinak. Jako kdyby se mě někdo zeptal, jestli bych chtěla být radši svobodná, tak ne, jako já si myslím, že to je pudový, asi jako v člověku, že chce mít děti. U nás se tam teď všichni snaží otěhotnět a jsou asi na mě ve skrytu duše naštvaný, že mě se to povedlo a jim ne jo@ nevim. Každej chce vždycky to co nemá totiž, si myslím, když chce někdo mít děti a nejde to, tak je prostě úplně zatrpklej vůči těm, co se jim to hned povedlo a zas někdo kdo je furt jenom s dětima a a už má ten ponorkáč, jak se říká, tak by nejradši někam utekl, daleko, na pustej ostrov jako, to já mám taky. No. T: Tak ode mě už to je všechno a já se ještě zeptám, jestli byste mi chtěla něco říct ještě sama, jestli si myslíte, že jsem na něco důležitýho se zapomněla zeptat. M: No, já nevím, co by v tom mohlo chybět, už mě nic nenapadá, co by tam tak jako nebylo uvedený co se týče Karla, nebo když třeba tak přemejšlim, co bylo v tom minulým dotazníku,... nenapadá mě nic. T: Dobře, tak já vám děkuju za rozhovor.
Rozhovor č. 2 matka, 36, pomáhající profese otec, 40, úředník Maruška, 16, nízkofunkční autismus, středně těžká mentální retardace Lukáš, 7, zdravý syn Pozorování: Matka je při rozhovoru věcná, příliš emocí se neobjevuje ani ve tváři ani v tónu hlasu. O odpovědích moc nepřemýšlí, působí dojmem, že má v této oblasti jasno a přemýšlení není potřeba, odpovídá rychle a rozhodně. T: Já bych vás nejdřív poprosila, abyste mi pospala svoje těhotenství, porod, to jak jste to prožívala, jak jste si představovala to budoucí dítě. M: No, tak ono to bylo takový zvláštní od začátku, takže na to nebyl moc čas. Já jsem vlastně s Máňou, když jsem jí čekala, tak jsem, nejdřív to bylo jako normální těhotenství v pohodě, pak jsem začala někdy v září krvácet a ona se měla narodit v prosinci, takže v ňákým šestým jsem začala krvácet, vzali mě do porodnice s tím, že se to jako srovná a pudu domů, ale pak se to nesrovnalo, naopak se to zhoršovalo, takže mi řekli, že tam budu až do porodu, až do prosince, až jsem začla krvácet jeden den tak, že mi řekli, že teda nic, že to říznou, že se jim to nelíbí na ultrazvuku, takže Máňa se narodila 32. týden, vlastně v sedmým měsíci, nedonošená. Měla jen kilo a půl, protože se zjistilo, když jí vyndali, že to bylo za pět minut dvanáct, že měla obtočenou šňůru dvakrát kolem krku a jednou kolem nohy, tím se vlastně každým pohybem trhala placentu, já jsem krvácela, ona nebyla vyživovaná, vlastně dusila se, takže říkal pak ten doktor, že kdyby to ještě nechal pár dní, takže taky mohlo bejt po ní i po mě, protože ta voda už se kazila, jo už to bylo jako blbý, no takže proto byla i tak maličká. A pak se narodila, šla do inkubátoru, pak jí praskla plíce, nefungovaly jí ledviny a praskla jí aorta, takže měla i hroznej problém, jako nějaký první tři čtyři dny to vypadalo, že nikdo nevěděl, jestli to přežije vůbec. Ale zachránilo jí život to, že vlastně od mala, od tý první chvíle, co byla, tak přijímala potravu, krmili jí sondou samozřejmě do žaludku, takže tím pádem přežila, protože trávila. To bylo jediný, co jí jako fungovalo dobře. A tak, takže přežila, šli jsme domů, s tím, že je to naprosto normální dítě, zdravý. Jenom, že je nedonošená, ale že to všechno dožene. T: Hm, to musí být těžký takovýhle [komplikace v těhotenství] M: No, tak, my jsme byli, to bylo jako takový, že jsem byla ráda, že to přežila, že prostě žije, že jo to jsem netušila vůbec, co nás čeká, že jo, do čeho jdeme. Takže jako nedonošenec, každej říkal, i ty doktoři, že nedonošenců je tolik, že to vůbec nic neznamená. Tak ono to nedonošení by asi opravdu nic neznamenalo, protože jako fyzicky na ní nebylo poznat už ve dvou letech nebo v roce vůbec nic, jo, to dohnala hrozně rychle fyzicky, ale holt prostě, v těch jinejch vývojovejch fázích to samozřejmě to opoždění bylo a tím se za to taky vlastně dlouho schovávala ta porucha, protože jsme vlastně furt všude říkali, to je, vona je nedonošená, to dožene, vona má nárok bejt opožděná, jo. Takže vývoj byl opožděnej, až když byl opravdu markantně nerovnoměrnej, tak teprve potom se začalo uvažovat o tom, že to asi bude ještě něco jinýho, že to nebude jenom tim nedonošenim no. T: A při tom těhotenství, představovala jste si nějak to dítě, jaký bude? M: No, tak asi jako to už je tak dávno@, že už mi to splývá s tím druhým, jo těhotenstvím@ no tak asi jo, jako každej se jako těší, jako určitě jsme jí chtěli, těšili jsme se na ní, všecko, to jako jo. Ale já jsem nevěděla, že to bude holka vlastně, já jsem nějak při tom, když jsem čekala jí, tak jsem nevěděla, co to bude. Jo tak já nevím, proč jsem si myslela, že to bude kluk. Pak to byla holka a to vim, že když mi jí, když se pak narodila a když mi říkali: ‚máte holku‛, protože já jsem vůbec nevěděla, co mám, že jo, tím, že to řezaný, tak to bylo v celkový narkóze, tak pak jsem se druhej den ptala, tak mě říkala ta sestra: ‚jo, tak máte holku a má kilo a půl ‛ a asi já nevím, asi 38 centimetrů, malá byla, tak vím, že jsem říkala: ‚holku? a takovou malou?‛ @ Já jsem to vůbec nečekala no, protože když mě vezli na sál, tak říkali, buďte v klidu, to už má přes dvě kila v týhle době. Kdepak. Prostě byla jak králíček no@ T: A v tom období ranýho vývoje, od toho narození do tří let, když se zamyslíte nad tím, jak se vlastně vyvíjela, vy už jste říkala, že tam bylo [nějaký to opoždění] M: [nerovnoměrný, my jsme byli] vlastně trvale v péči v Y., protože ona se narodila v Y., takže my jsme byli jako nedonošenci v péči, chodili jsme pravidelně do Y. na tu neurologii, k psycholožce, vlastně tam byla jakoby furt hlídaná, jak pokračuje vývoj u toho nedonošence, cvičili jsme Vojtovku, vlastně celej první rok od narození, co šla domů, cvičila se s ní Vojtovka, to reflexní cvičení, aby prostě dohnala fyzicky ty pohyby, chodila pak pozdě, chodila asi v roce a půl až, jo, to bylo, v říjnu jí byl rok a chodit začala v květnu, to si pamatuju, to chodila v květnu až, ale lezla, do tý doby jo jako že v pohodě, říkala i sem tam nějaký slova, pak se učila básničky, věděla, jak říká, co říká který zvířátko, všecko. A pak přestala ve třech letech mluvit během dvou měsíců, ona totiž říkala takový jako třeba: ‚tady je řeka, v řece žijou ryby‛, jo říkala básničky a tak, ale vlastně se, a to si pak člověk uvědomí až zpětně, jo že a zvlášť když je to první dítě že jo, když nevíte do čeho jdete a jak to má bejt vlastně, tak a ještě nedonošená, takže jak říkám se všechno za to schovávalo za to nedonošení. Přitom pak jsem si zpětně uvědomila, že ona se nikdy nezeptala jako jiný dítě, nikdy nepoložila otázku a vždycky používala jednoduchý věty, ale vzhledem k tomu, že to bylo do těch tří let, tak jako že jo, to ještě není katastrofa, to ne každý dítě mluví v rozvinutých větách, no ale spíš to, že se neptala, ale to jako v tu dobu prostě nějak nikdo, nikomu to nepřišlo divný, tak, protože říkám, tím, že byla nedonošená, tak ten vývoj byl, ale byl i nerovnoměrněj, prostě věci některý, který by měla umět, neuměla a co umět nemusela, tak to už uměla, prostě takový to typický, ty skoky, no. A pak prostě během dvou měsíců přestala úplně mluvit, to říkala už jenom máma a snad ahoj, ale taky to pak vymizelo úplně během měsíce ty zbytky. Takže když přestala mluvit, tak už to bylo teda divný, že jo, že i v tom Y. už nám říkali no že teda by to chtělo nějaký speciální vyšetření, asi na psychiatrii nebo něco, že se jim to taky nezdá, tak jsme šli na vyšetření, byla šest tejdnů na pozorování, jsem jí denně vozila na pozorování na psychiatrii a měla dostala diagnózu těžký mentální retardace a tak jsme si říkali fajn, no to je výborný teda, to se nepovedlo. No a pak tchýně náhodou slyšela v rádiu nějakej pořad s doktorkou X. ještě tenkrát, tak si napsala ten kontakt, tak jsem byla u tý paní doktorky X. a ta mi doporučila XX, jo že ta v tý době jediná jako vůbec byla schopná dát jasnou diagnózu, jestli se jedná o autismus. Říkala, jo, zkuste, jestli to je nebo není u vás, tahle porucha. Tak jsme šli k XX a ta mi řekla, že to je přesně, přesně jinak jo, že Maruška je autista, úplně jasnej, s lehkou mentální retardací tenkrát, když jí byly čtyři roky, to už jí byli čtyři. No, takže Máňa měla diagnózu někdy ve čtyřech letech, středně těžká forma autismu a lehká mentální retardace. Samozřejmě věkem se to s ní vyvíjelo, takže teď to je středně těžká forma, teda nízkofunkční autismus, v podstatě jako ta nižší forma a středně těžká mentální retardace jo je to to se taky samozřejmě prohloubilo věkem. Mluvit už nikdy nezačala, to jak přestala v těch třech letech, tak už nikdy nezačala, ta řeč se neobnovila i přes to, že se učila číst jo, že zná písmena, jo dokáže vám ukázat slovo, kde je napsaný, ale jo, tim že je pasivní typ, tak ona to nikdy nepoužije že jo tyhle věci, jenom opravdu, když u ní budete sedět a chtít to po ní, tak ona vám to ukáže, umí to, ale jinak to nikdy nepoužije, takže ona. A zpětně v tom vývoji jako když byla malá po tom narození, tak až když vlastně do toho do tý problematiky toho autismu trošku jakoby se dostanete, trošku víte, jak se to projevuje, jak ty projevy začínají u těch malejch dětí, tak to tam zpětně člověk všechno vidí, že to tam bylo jo, takže dneska třeba už si myslim, že by to u jinýho malýho dítěte, už by mi to bylo podezřelý, ale tenkrát prostě zaprvý jsme vůbec nevěděli, že něco takovýho existuje, jo málokdo, nikdo, i dneska narazíte na spoustu doktorů, který
vůbec nevědí, že jo. Takže jsme to vůbec ničemu takovýmu nepřičítali jo, ale byly tam takový ty projevy jako ty stereotypní pohyby jako tím prstíčkem, jak ty děti často ukazujou, tak nesmyslně, jakoby jen tak, tak my jsme si říkali, je ona už ukazuje, ta je šikovná. Vůbec. Naopak, ukazovat jsem jí učila, než šla do školy, tak jsme se to učili doma vlastně po těch čtyřech letech, po tý diagnostice, se teprve jsme jí doma učili ukazovat, oční kontakt, tyhle věci, to vůbec neuměla. No jenže předtím prostě nám to nepřišlo, ona furt tím prstíčkem tak jako kroutila, třepala těma rukama že jo a prstama, někdy v noci řvala, měla jako velký jakoby noční koncerty občas, no ale to prostě vás nenapadne, když prostě o tom vůbec nic nevíte a ještě je to dítě nedonošený, tak vás vůbec nenapadne, že to má tydlety kořeny, jo. To až vopravdu musí člověk se trošku do toho dostat. T: A jaký to pro vás bylo jako pro maminku, jak jste to prožívala ten zvrat, když potom přestala mluvit? M: No, mě se třeba hrozně ulevilo, že vím, co jí je konečně, mě mě se jako nelíbila ta diagnóza tý mentální retardace jako takový jo. Protože to jsem si furt říkala, přece to není možný jo, vždyť ta holka není zas tak blbá@ nebo prostě není to tak hrozný jo. Ale a tak když jsem se dozvěděla, že teda je to autismus, taky s mentální retardací, samozřejmě, ale že prostě je to úplně o jiným přístupu, že o jiný práci a tak, tak mě se jako ulevilo, že jsem konečně věděla jako tak máme jasno, je to todle, takže teď se bude všechno vyvíjet nějak jinak jo. Já myslím si, že je hrozně důležitý pro ty rodiče, že to takhle jako hodně rodičům říkám, který se že jo objednávaj k nám na diagnostiku, že prostě je to hlavně pro ně ta jistota, že budou vědět, jestli to je a nebo neni ta porucha. Protože pokud to tam je, tak pak samozřejmě je to potřeba co nejdřív vědět, co nejdřív s tim začít pracovat, tak jak se má, protože to je jako že jo, čim pozdějc, tim hůř pak se s tím dítětem dělá a napravujou se ty chyby, který tam zákonitě vzniknou, když s nim děláte neodborně, což dělá každej, že jo, to nemůžete vědět. No, takže mě se docela ulevilo, když jsme se to dozvěděli, dobrý to bylo, dostalo to nějakej směr prostě ta její výchova. T: A před tím to období tý nejistoty, když jste tušila, že něco není v pořádku? M: No, tak to bylo takový jako, no furt tak si to nějak nepřipouštíte že jo. Já myslím, že důležitý je pak, když se to dozvíte, si to jako naplno přiznat. No, tak to si myslím, že když člověk udělá, tak se mu jako i uleví. No já aspoň jsem to tak cejtila, no. Samozřejmě, že je spousta dětí, spousta rodičů, který se tomu zuby nehty bráněj, přesto že je to úplně jasný, tak furt, furt vymejšlej jenom proč by to nemusela bejt pravda jo. Je to taky pochopitelný jako samozřejmě, ale myslím si, že líp jsou na tom rodiče, který si to prostě dokážou přiznat a začít jakoby teda něco dělat, aby se to co nejvíc jakoby nějak zkoordinovalo, aby to prostě nějak fungovalo no. T: Jaký to je pro vás dneska, že Maruška má autismus? M: No, tak já už jsem tak dávno s tím smířená, že už mě to celkem jako, mě jako. No tak musíte si zvyknout na to, že to dítě, zvlášť teda Máňa jo, oni ne všichni jsou takhle, ona je zrovna takovej ten prototyp toho nízkofunkčního, kde vopravdu nemluví, sama nic dělat nebude, vopravdu pasivní, jenom stereotypy, jenom ty svoje rituály, nic jinýho jí nezajímá, jo. Pokud u ní vopravdu nesedíte, nestojíte a nenutíte jí do ničeho, tak nic dělat nebude kromě máchání vody, šmrdlání prstama, ležení v posteli, to jsou takový oblíbený činnosti, ještě tak procházky, no když se jí chce, ale jinak nic nedělá, takže je to takový to opravdu čyřiadvacetihodinová asistence, ona musí mít neustále někoho, kdo jí řekne:‚pojď se umejt, pojď se oblíct‛, na noc má pleny samozřejmě, v noci nechodí na záchod, ale přes den teda jo, ale v noci ne, protože tak jako vleze do postele a proč už by stávala že jo, jí to je jedno. No a takže to tak nějak, mě už to jako nepříde no, je to prostě fakt a už s tím žijeme že jo já nevím dvanáct let jako co to víme, takže člověk si zvyk, jako v pohodě, ona chodila do školy, že jo #, učila se, takže furt s ní byla práce, vlastně než šla do školy, tak já jsem s ní pracovala doma, chodili jsme na, každej tejden teda na ty kontroly, jako na práci, vždycky jsme se dozvěděli, co dál máme trénovat, takže jsme trénovali hlavně tu komunikaci, pokud tam ještě ty zbytky byly, no pak už tam nebyly, takže pak už se trénovalo spíš takový to aby uměla ukazovat že jo, aby prostě barvy a takový věci, který normálně já nevím pětiletý dítě zvládá bez problémů že jo, ona se to učila všechno že jo, krok za krokem. Ale jako, říkám, dneska už mi to vůbec jako nepříde. Už jsme si zvykli. Tady je už jenom, teď se řeší spíš takový věci, jako jak to ošetřit do budoucna s ní, že jo, jakože ona sama nikdy nemůže bejt, sama nikdy nic nebude zařizovat, vyřizovat, jí je to naprosto jedno, jo takže nebo vůbec si to neuvědomuje. Jo takže to je to jediný, co je pak asi problém pro všechny rodiče s dospělým autistou – co s ním, kam s ním, jako aby nemusel bejt někde v ústavu pod práškama, aby prostě to bylo nějaký co nejvhodnější, nejdůstojnější, že jo pro ni, to zařízení že jo, no tak zatim je trošku nouze s tim je trošku problém no. T: A jak byste Marušku popsala, jaká je? Vy už jste trošku něco říkala, ale můžete mi říct víc? M: Jaká je? No tak napohled, jako fyzicky vypadá úplně normálně, to by nikdo, pokud se tváří zrovna nějak tak normálně@, tak nikdo nic nepozná. Je docela jako byla by i pěkná, kdyby byla zdravá, ale u ní je problém, že díky týhle poruše má vlastně špatný držení těla jo, naprosto špatnou motoriku jemnou a takový věci, jo takže. Kdyby ale byla zdravá, tak by byla docela pěkná, protože ona má dlouhý nohy, dlouhý prsty na rukou, je štíhlá, má krásnou kvalitu vlasů, která ovšem je nám k ničemu, protože, když byla malá, tak nosila culík, protože má vopravdu krásný, hustý, tvrdý vlasy, tak jsme jí dělali culíčky a hrozně jí to slušelo, až přijela jednou ze školy v přírodě a měla takhle nad čelem na hlavě vytrhanou plešku do kulata tak, normálně si ty vlasy vyškubala po trsech, no a měla prostě takovej stereotyp jeden čas, že si namáčela vlasy do vody a tak dlouho za ně tahala, až je vyškubala, měla celou, tadyhle nahoře na hlavičce měla pleš, tak jsme jí museli ostříhat nakrátko a od tý doby chodí na krátko teda, protože tohle jí nepřešlo do dneška, to namáčení vlasů do vody a jak jí to stejká přes ten obličej z těch vlasů, to se jí hrozně líbí. No, tak teď je nemůže tahat, že jo, má je krátký, ale jenom to nechává stejkat, kdyby je měla dlouhý, tak za ně určitě bude tahat a zase je vyrve no. Takže tam teda asi, kvalita vlasů nevyužitá, chodí na kratičko, na kluka. No ale jinak je taková, je to prostě takovej ten typ, že když je kdekoli a je tam spokojená, jsou tam na ní hodný, nikdo jí neubližuje a má to, co potřebuje, tak je naprosto spokojená, jo. Takže tak asi no. Když je, když by jí někde, samozřejmě dá najevo, když se jí někde nelíbí, jo, začne se vztekat, kroutit, kouše se třeba do rukou, není agresivní, ale nějaká sebeagrese tam je v případě, že se cejtí nějak jako ohrožená nebo nejistá a tak, tak dá takhle najevo nesouhlas, že se jí to nelíbí, jo, většinou se kouše do rukou nebo se tahá a vytrhává si řasy, obočí, jako že se za to začne škubat, no většinou kouše se a mává, takhle jako úplně se naklání až do mostu se dokáže prohnout ze stoje, jo a ječí že jo u toho. No ale, jinak říkám, my jí teď máme v novým chráněným bydlení, kousek od Y., jako přes týden, na víkendy si jí beru domů, tak je tam úplně spokojená, je vidět, jak říkám, když tam má prostě to co potřebuje, to co se jí líbí, tak je jí jedno jestli je tam nebo doma. Ona jako poznává třeba nás, jako mě, babičku nebo manžela, jo pozná a jako jo, usměje se, ví, že jsme to my, je ráda s náma, ale když tam nepojedeme a necháme jí tam, tak tam bude ráda taky, když jí nikdo neubližuje a má to, co jí vyhovuje. Takže vona jakoby není fixovaná na nějaký prostředí nebo místo, jo to nikdy neměla jako že by jí vadily změny ňáký, jo, říkám, vyloženě se to vždycky odvíjelo od toho, jestli je tam spokojená ona osobně v tu chvíli. Ona žije samozřejmě jako všichni autisti tady tímhle okamžikem, do budoucna neumí si nic představovat, takže když je to pro ní ucházející, tak tam bude no. Nesmí tam bejt moc lidí samozřejmě, nesnáší davy, nesnáší lidi jako moc no. Ne vždycky se s ní dá jít třeba do obchodu nebo tak no to někdy neprojde, to dá hned jak se tam vejde třeba najevo, že vona tam nepude, no tak i @ v zájmu vlastního klidu@ s ní člověk vodejde že jo než riskovat tam řevy. Někdy ne, někdy zase v pohodě projde supermarket a počká se mnou u kasy a nic jo a někdy je jako vyloženě vidět, že zrovna nemá asi náladu na ty lidi, je to vždycky taková sázka do loterie. A ňáký velký davy jako brát jí někam vyloženě někam na procházku nebo na nějaký akce, kde víte, že bude hodně lidí, to vůbec, to jí vadí hodně, to se když byly třeba školní akce, když chodila do školy normálně, do zvláštní že jo, tak byly takový ty různý slavnosti školní jak jsou, tak to
ona se vždycky držela stranou, bokem, stála, ty svoje, se tam kinklala tím svým způsobem, nezapojovala se, ona nevyhledává žádný kontakty, nic. Jako výjimečně ode mě třeba jako od matky, nebo od babičky nebo i od učitelky, když jí jako měla ráda, když si jí oblíbila, tak někdy když má dobrou náladu, tak příde a jako laškuje, že do vás jako strká, chce jako nějakou zábavu jo, abyste se, abyste do ní taky strkala nebo takový věci jo, ale jenom, když sama chce samozřejmě, jinak ne, jinak vůbec nevyhledává kontakt jako, vůbec nestojí, aby si jí někdo všímal v podstatě. Jo, když chce, aby si jí někdo všímal, tak si o to umí říct, jo jako dá to najevo. Ale je to málokdy jo, většinou chce bejt naprosto nerušená a v klidu. T: Jaký to pro vás je? M: No tak no teď už normální, jsme zvyklí no. Vono asi hodně pomohlo, že jsme měli to druhý dítě, jo, který je zdravý, jo to asi jo, to pomohlo hodně, protože s tou Máňou, když jsme si na to pak zvykli, jo když se s tim začalo pracovat, s ní jako s autistou, tak jako já, tím že byla první jako dítě, tak já jsem si vlastně nedokázala jako uvědomit, že u ní nejsou ty zpětný vazby, že jo jako u dětí jinejch jo. Až když vlastně jsme měli toho Lukáše jako druhýho, tak člověk zjišťuje, jak je to jiný jo, jak to zdravý dítě komunikuje s váma jo, jak je zvědavý, prostě dává najevo ty city, potřebuje vás, kdežto to autistický dítě jako je rádo jo, že s nim jste, ale je to v podstatě založený jenom na jeho potřebách že jo. Ne na tom, že by chtělo projevovat ty city, jo vono je neprojeví, vono je asi cejtí, jo což jako těžko můžem posoudit, ale neumí je samozřejmě projevit tak jako zdravej člověk že jo. Projevuje je nějak po svým, svým způsobem a nebo vůbec, ale jsou v ní. Ale že jo pro vás, vy jako rodič, pro vás je hrozný jako pro rodiče, že nemáte tu odezvu. Jo, tak já jsem to třeba zvládala líp si myslim než manžel, pro toho to bylo teda asi mnohem horší, že ty otcové to většinou zvládaj hůř, že tam není ta odezva od těch dětí, že prostě na ty jejich, já nevim, na hru, na cokoli, ty děti, když reagujou, tak buď špatně a nebo vůbec. Máňa teda většinou vůbec no. No takže pak jsme si zvykli, že jo samozřejmě a když jsme měli Lukáše, že jo oni jsou s Máňou o kolik, o osm let, jo, tak jako to bylo docela pak už jiný no a myslím, že jsme teda udělali dobře no, protože todle jako on je v podstatě pro nás jako prvorozenej, protože to je výchova normálního dítěte, kterou my jsme vůbec neza, neznali že jo. Tam to s Máňou bylo od mala jiný že jo, nejdřív jako nedonošenec, všechno jinak, pak teda diagóza, tak zase všechno jinak, jo takže a ani jsem já jsem vlastně vůbec nevěděla, jak se má to normální dítě chovat, jo, jak to je normální, jak mluví a co má říkat, to člověk musí různě načíst a tak. No takže tak je to takový jako, člověk si zvykne no. Co jinýho vám zbejvá že jo, jako je to vaše dítě. Jako určitě je těžký, tady to post ono to není postižení, ale tady ta porucha je taková asi nejhorší v tom, že se to většinou dozvíte, až když to dítě je už větší, jo že vám to nikdo neřekne, když se to dítě narodí, že si myslím, že spousta těch matek, kdyby se jim to řeklo než se to narodí nebo když se to narodí, kdyby prostě se to vědělo, tak si to dítě třeba nevemete, máte tu možnost ještě ho nechtít že jo, protože k němu nemáte ještě tu vazbu, když je to hned nebo to víte, že se dá u některejch poruch se to dá že jo odhalit. Ten autismus vám nikdo neřekne, řekne vám až když jsou dítěti já nevím tři čtyři roky. A to už je takový že jo, to už to dítě pryč nedáte. Jo, protože za prvý si neumíte vůbec přestavit, jaký to vůbec bude do budoucna, pokud už jednoho autistu nemáte doma, tak nevíte o čem to je vůbec jo ať si přečtete nebo vám řekne někdo cokoli tak nejen že ten autista je každej jinej, takže nikdy to nebude přesně takový, jak jsem slyšela nebo jak jsem si přečetla, bude to moje dítě stejně trochu jiný, nikdy si to neumíte představit, jaký to bude. Jo a za další to dítě je vaše, už k němu máte za ty roky vztah prostě, jako je nemyslitelný ho někam strčit do ústavu, no to podle mě, jo protože dá se to tou výchovou nějak prostě ovlivnit, ale záleží samozřejmě na úrovni tý poruchy, jak moc tam je ten autismus a jak do toho že jo ještě zasahuje ta mentální retardace, někdy tam je a někdy není, takže to je samozřejmě hrozně důležitý..., ale jako říkám, to je asi nejhorší pro ty rodiče, že prostě se to dozvědí a pak to řešte že jo, takže už to musíte řešit nějak za chodu s tím dítětem. Jako nevím o nikom, kdo to dítě jako se ho hned zbavil. Jo možná kdysi, ale to zas nevěděli, že to je tahle diagnóza že jo, to se zjistilo až mnohem pozdějc a zase byl už jinej trend jo, dneska už se to naštěstí určit dá a můžete s tím doma pracovat a tak. No ale stejně jako, dá se to ovlivnit samozřejmě, ale jako prostě jako je to tam daný, že jo, nějak se to bude vyvíjet že jo. Já si myslím, že Máňa měla opravdu jó dobrou péči od mala, odbornou jo i tak, ale prostě ten autismus už tam je nějak a ten se samozřejmě vyvine jo, jako zrušit to prostě nejde no. T: Já bych se ještě zeptala, když se zamyslíte nad tím, jak Marušku vychováváte, jak se ji snažíte chránit, snažíte se jí něčemu naučit, nějakým dovednostem nebo tomu, že něco nesmí, jak jí chválíte nebo trestáte, tak co vás k tomu napadá, co je tady v tý oblasti pro vás důležitý? M: No, tak mi už tak moc jí jako neučíme jo, ona už přece jenom už je, už je za, takže novýho už moc jako není, tady už se spíš jede po takový tý linii, aby neztratila to, co už umí, jo u ní se už spíš teďka zaměřujeme na to, aby se naučila praktický věci takový jako zalejt si čaj a přitom se neopařit jo, umět si nalejt třeba vodu z flašky, otevřít flašku, oblíkat se, vědět, jako aby se naučila takový věci jako když je zima, tak si beru čepici, když je horko, tak si jí neberu, jo že i tyhle věci jí musíte naučit, že jo jí to prostě nesepne. No takže takovýhle praktický věci se teďko u ní, už jenom tim, že je v tom chráněným bydlení, tak tím spíš se tohle učí, aby tam byla potom třeba coby platnej člen že jo, aby se mohli všichni ti klienti by se měli zapojit do chodu toho baráčku že jo tý toho zařízení, takže se to musí samozřejmě naučit, ona někdy takový věci zvládá, jako že doma jsme to trénovali, ve škole to trénovali no tak tady v tom pokračuje, ale jinak u ní. No my jsme hodně jeli doma ještě s těma piktogramama, že jo některý věci, jakože třeba vona měla jeden čas, není to tak dlouho,co přestala, že plivala na okna jo, to jí děsně bavilo, na všechny plochy prostě skleněný, takže jsme měli doma no máme to tam doteďka, já si myslím, že jí to furt jakoby k něčemu je, že mám vyrobený kartičky na suchej zip v koupelně, v kuchyni, u ní v pokoji, někde má že jako ‚plivat ano‛, ‚plivat ne‛, má tam napsaný, protože ona umí číst že jo, takže v kuchyni má třeba že ne jo, že nesmí, v koupelně má že ano a že může u sebe na okno jo, nikde jinde, ale ona už teda teďka na ty okna neplive to jí nebere, ale to voda, ta je furt a je pravda, že jak má v kuchyni, že nesmí tam s vodou, tak a v koupelně má, že smí, tak vopravdu jenom v tý koupelně to dělá, jo v tý kuchyni nejde plivat vodu. Jo od začátku ví, že se tam plivat nesmí, tak zkoušela to že jo, ale má prostě tu koupelnu a je a je spokojená. Jo takže musí se takhle u nás se přes ty vobrázky šlo a nápisy teda tím, že umí číst, že jinak jinak já už jí teď jako. No a chráníme, no tak tam je to daný už tim, že ona sama nikam nejde že jo. Furt s ní někdo je, takže tam jako nehrozí, že by ona není naštěstí jako utíkací typ jo, tím že je vlastně pasivní, tak je líná, že jo. A ona sama od sebe rozhodně nikam nepude. Pude si lehnout tak jako, ale aby jako odcházela to ne. T: Já bych se ještě zeptala, když se zamyslíte nad tím, jestli vám Maruška dává najevo, jak se zrovna cítí, a když jo, tak jak to konkrétně dělá a který pocity to jsou, který vyjadřuje? M: No tak Máňa dá najevo třeba dobrou náladu, že se směje, to je jak jsem říkala, že třeba chce laškovat jo že do vás strká a směje se u toho, pak dá jasně najevo, když třeba je nespokojená, ale ty příčiny tý nespokojenosti jsou různý, to si musíte vydedukovat, někdy to odhalíte, někdy ne, nepoznáte jestli se vzteká proto, že jí bolí hlava nebo že jí bolí břicho nebo že prostě je zrovna něco nějak, nemůže najít žínku třeba nebo něco takovýho jo. To prostě je už takový, že na to prostě musíte přijít no. Dobře mířenejma otázkama, na který může kejvat ano ne, protože ona nic jinýho neumí jo, ona umí odkejvat že ano, když se trefíte, a takhle prosí – rukama naznačuje, jo to znamená, že chce něco jo, no a nebo kroutí hlavou, že ne. Někdy je to trošku slitý do takovýho jednoho pohybu tý hlavy, takže stejně se nic nedozvíte@ jo, takže stejně musíte zase jí třeba vodit nebo jí ukazovat, co vás napadá, jestli by to třeba bylo tahle příčina. Někdy se podaří odhalit tu nespokojenost proč a někdy ne no, někdy holt se to musí nechat a když se to zhoršuje, tak to zkusit znovu a nebo přestane, protože buď pomine ten důvod tý nespokojenosti a nebo ho vyřeší sama, jo že třeba fakt něco hledá nebo jí něco škrábe nebo já nevím, že jo to je prostě těch možností je spousta, jo, může jí svědět něco na hlavě, stejně tak jí může bolet břicho, stejně tak jí vadí, že je nakřivo polštář, jo to je takový, někdy třeba furt ječela, nevěděli jsme, proč, pak jsme přišli na to, že se snažila sundat povlečení z polštáře, to nás vůbec nenapadlo,
že jo, až jsem na to přišla, když ho rozervala, ho vzala, celý to roztrhla, pak to vyndala no a už byla spokojená, jo, takže to je třeba poučení, že víme, že třeba i takovýhle věci jí můžou vadit. Ale ta reakce je stejná u ní nebo ten projev tý nespokojenosti, jak říkám je stejnej, ať je to bolest, ať je to takováhle věc, že povlečení nebo něco nemůže najít, to nerozeznáte. Jo takže to co dává jasně najevo je spokojenost, že se usmívá, je klidná a nespokojenost, když se kouše do rukou, kroutí se a řve. Jinak nic jako mezi tim, nebo je mezi tim, to je normální prostě, v pohodě. T: A jak konkrétně dáváte vy najevo, když vám udělá radost, [když je hodná] M: [no tak normálně], my jsem s ní vždycky jednali jako s normálním dítětem, jako se zdravým, jo že ses ní normálně mluvilo, normálně já nevím jsme jí chovali, ona nikdy nebyla já nevím jako že by jí vadil kontakt jo, ona se ráda mazlila, teď je to samozřejmě tak, že když má náladu, tak jo, tak se ráda nechá jako přitisknout nebo dá pusu nebo tak, když nemá, tak cejtíte takový to napětí, jakože teda dobře, ale už mě pusť, jo stačilo. No, nevzteká se jako nebo tohle, jako přetrpí to, jako že zrovna nemá náladu no, tak to úplně normálně no, když prostě je dobrá, nebo takhle když se vidíme, když pro ní jedu, tak si dáme pusu, usmíváme..ona se usmívá, no s ní normálně mluvím: ‚tak co, jak se máš‛, samozřejmě nečekám, že mi odpoví, jo jako vždycky jsme s ní jednali jako se zdravým i co se týče toho, jak se s ní mluvilo a jak se k ní chovalo no. Tam říkám, ta odezva tam od ní samozřejmě je jiná nebo žádná, ale jako ten přístup k ní byl vždycky jako normální no. Ne že bysme ňák báli jí dotknout no, samozřejmě že člověk musí nějak ovlivnit ten chod tý domácnosti a všeho, jo to se musí, protože nemůžete dělat já nevím věci, který víte, že jí vyloženě vaděj, jo, musíte se jí přizpůsobit, jo třeba právě tím trpěl Lukáš, jako ten mladší, třeba že on chtěl chodit na hřiště samozřejmě, Máňa to nenávidí, protože prostě ona nepude na hřiště, aby si tam sedla a kolem ní lítali děti jo, ona je nepříčetná, nehledě na to, že když se de ven, tak se musí jít jo, to prostě de, vš, nabere se ňákej rychlost, trasa a maže se prostě. No a to zas Lukáš že jo malej, chtěl se kouknout na to, támhle se na to zeptat jo, to prostě nešlo. Tam byl od začátku problém jít s oběma ven třeba nedalo se, to jsem musela přizpůsobit Máně, Lukášovi to vysvětlit nebo Lukáše poslat s někým jiným a bejt s Máňou, s Máňou jít prostě rychle se projít a domů, ta nemá ráda žádný prostoje a nějaký čekání někde. No, takže samozřejmě se musíte přizpůsobit těm potřebám toho autisty, ale myslim si, tak aby byl spokojenej nebo tak aby to bylo v klidu prostě všecko, ale jinak si myslim, že se chováme úplně normálně jako a vždycky jsme to tak dělali. T: I když se třeba zlobíte? M: No, i když se zlobím, prostě na ní normálně jí vynadám, tak jako vynadám manželovi nebo Lukášovi jako zdravými dítěti, vůbec ne jinak. T: Jak na to reaguje? M: Jako většinou kouká, hm, kouká. Jí je to jedno. Já nevím, jestli...ale uvědomuje si to, to pozná jako, že ten hlas a ta intonace, že se jako zlobim, jo, že většinou si tak jako dá ty ruce k puse a jakoby je připravená se začít vztekat jo a jako ne vždycky to udělá. Jako někdy mám z ní pocit, že si třeba uvědomuje, že to není dobře jo, ale tak jako nikdy jsme jí tak vyloženě netrestali nebo tak, protože to nemá význam ani jo. Jo, ona si z toho to poučení neveme, jo vona stejně zase udělá, když jí to bude jako bavit nebo dělat dobře, je spíš potřeba odstranit ty možnosti, kdy dělá něco škodlivýho že jo. To se spíš řešilo takhle no, ale taky se tomu nevyhnete, abyste se nerozčílila že jo, jste taky jenom člověk že jo, takže samozřejmě, když byla třeba už potřetí za sebou úplně pročúraná, tak taky už jí člověk vynadá, už se na ní zlobim, třeba už jí plácnu na zadek jo nebo jo. Jo jako je na ní vidět, že si třeba uvědomuje, že se zlobim, to jo, no ale jako je to málokdy, protože jako, ono to nemá celkem ani význam, ale někdy, když už prostě se člověk rozčílí, tak ale úplně normálně, jako s každým jiným. T: A když jí chcete dát najevo, že jí máte ráda, tak jak to [konkrétně] M: [tak jí dám pusu], no jako pohladit jí nebo jí vobejmu a dám jí pusu, jak říkám, někdy je vidět, že jí to dělá dobře, jako usmívá se, nechá se jako přitisknout, někdy se nechá, ale jako už mě pusť, to už jako cejtíte, že teď zrovna mi to nesedí. T: Jak poznáte, že ona vás má ráda? M: To nepoznáte, ne, to nepoznáte. To si můžu myslet, že mě má ráda, že jako je ráda doma, ale stejně tak je ráda v tom chráněným bydlení, stejně tak byla ráda ve škole. No ale tak já nevím no, to si prostě myslíte to si nemůžete připouštět, říct si, to mě nemá rádo to dítě, ono vás má rádo, ono to nějak cejtí že jo akorát to nedá najevo no, autista to nikdy nedá najevo prostě. Jak říkám, ten dá najevo, že je spokojenej, že je nespokojenej no. Prostě, když je spokojená, usmívá se, tak bych řekla, že jako, že má no, že prostě nás má ráda, ale samozřejmě nemůžu vědět, jako to vnímá, jestli jsme na úrovni prostě já nevím tý žínky na hraní, protože ta jí taky dělá dobře, taky jí má ráda. Jo, nebo jestli to má jinak že, nebo jestli rozlišuje, že já jsem matka, že Lukáš je bratr, že učitelka je učitelka, to nevim, to člověk jako nepozná, protože ty projevy spokojenosti jsou stejný jak s tou učitelkou, tak se mnou, tak tou babičkou, jo prostě, jo prostě to je stejný. Jak to cejtí ona, to teda nevim, to se nikdy nedozvím. T: A jak to cejtíte vy tohleto? M: Tak jako myslím si, že nás má ráda no, proč by neměla, nikdy se jí nic špatnýho nedělo, myslím, že má. Akorát to teda samozřejmě neříká, neprojevuje, ale je většinou je spokojená teda jako. Já my už jsme dneska na tom tak, že tim, že už je jí šestnáct, tak prošli jsme si hroznýma obdobíma, kdy měla opravdu strašný stavy, vzteky a tak, kdy nemohla opravdu téměř vycházet z domu, to bylo hrozný, tak to už je za náma naštěstí a navíc ona je vlastně pasivní, takže klidná, líná a ona, já prostě to mám tak, ať je hlavně spokojená, jako já jí do ničeho nenutim, nic jí jakoby nezakazuju z toho, co vim, že má ráda a neškodí to jo, to znamená libovolně si pouští vodu, nosí si mokrou žínku, jí co má ráda, jo prostě to. Nějak jí jako už prostě jo jako žádná drezúra a takový už tam není. Jo samozřejmě, když byla menší, tak jo, protože je potřeba jí něco naučit, ale dneska už je to jenom o tom jí naučit ty praktický věci, tak tam pak samozřejmě musíte bejt tvrdá, že jo nepovolit, jinak ona vám dělat nic nebude, ale když se zrovna nic neučíme nebo není potřeba něco, tak jí nechávám naprosto prostě nějakou volnost, ať jako si dělá co chce sama, protože tím ona je úplně nejspokojenější a myslím si, že to už je to jediný, o co jde, aby prostě byla spokojená a neměla nějaký zbytečný, jo prostě zbytečně se nemusela nervovat nebo vztekat, jo když prostě to není fakt nutný, tak jí nechávám prostě volnost a i v tom chráněným bydlení to takhle má, tak proto je tam taky spokojená no. T: Ještě bych se zeptala, jak často cítíte radost ve vztahu k Marušce, čím vám ji dělá? M: Radost, ježišmarjá. Nevim@ No to já nevim teda. Radost to vůbec se nedá říct u těhletěch dětí si myslim, když jsou na tom tak jako Máňa, no protože u normálního dítěte můžete říct, no mám radost, když se mu něco povede, když já nevim když se naučil jezdit na kole
nebo když tohle támhle, jenže Máňa třeba se tyhle věci nikdy nenaučila, protože u ní chybí koordinace pohybů, jo takže. Radost, no, já nevím, kdy z ní mám radost. Mám z ní radost, když je spokojená no, když prostě vidím, že je v pohodě, že se usmívá a že nemá žádnej problém, že na ní není vidět, že by prostě něčím trpěla nebo že by byla nervní, vidím, že je spokojená, tak z ní mám radost no protože u ní opravdu už dlouho nejsou žádný víte co, že by třeba ňákej novej pokrok se naučila, jak maj lidi radost z dětí, už to u ní dlouho není no. Jako bylo samozřejmě, zkraje, když se učila, když jsme zjistili, že třeba umí písmena nebo že počítá výborně no tak z toho jsem měla radost, protože jsem si říkala, tak neni blbá že jo, je vidět, že ten mozek funguje, že nějaká inteligence tam je, že prostě je schopná, i když ona, je jí šestnáct a mentální věk má na asi čtyřech tři čtyři roky, jo dítě, ale třeba ty nejjednodušší příklady, sčítání, odčítání jí šlo bez problémů, přiřazovala správně ty výsledky a tak, tak to člověk třeba měl radost, protože jsem říkala není úplně, že jo tak není nevzdělavatelná jo, pak jsem samozřejmě zase vás trošku zkosí to, když zjistíte, že sice není nevzdělavatelná, ale je jí to k ničemu, protože to prakticky prostě nepoužije, ten autismus jí v tom brání prostě jakkoli to použít to, takže to zas pak trochu pohasne no, ale takový ty dílčí radosti tam určitě jsou, třeba když se naučí něco nebo zjistíte, že zvládá něco, co jste třeba vůbec nevěděli, že to umí třeba jo. T: A nějaký opačný pocity než radost, jako spíš nějaký smutek, vztek nebo tak, určitě to je těžká situace, můžete mi k tomu něco říct? M: No, to jo, to taky máte, občas se to, taky příde takový jako, teď třeba není přes tejden doma, že jo, je v tom chráněným bydlení a do tý doby byla normálně doma, že jo, vodili jsme ji do školy, ze školy, jo, tak tam někdy byly takový ty, zvlášť teda, takový ty to noční pomočování a to, když prostě máte opravdu ráno toho nad hlavu, teď potřebujete vodejít že jo a zjistíte, že musíte vyprat matraci že jo, svlíknout celou postel, povlečení, jí celou že jo.Teď prostě všechny tyhle věci, tak to úplně jako jo, to už taky si člověk někdy říká, mám toho dost, pudeš někam do ústavu, tohleto nemůžu vydržet, jo. Myslim si, že to napadne každýho, kdo má doma autistu a jestli jako někdo tvrdí, že ho to nenapadlo, tak tomu nevěřim. Jo prostě myslim si, že tyhlety okamžiky přijdou na každýho rodiče, kterej má doma autistu, se kterým jsou nějaký problémy. Neříkám třeba nějaký vysoce funkční aspergři, tam je to lepší, ale tadyhle u těch co se opravdu chovaj ve spoustě věcech jako zvířátka, prostě pudově, tak tam si myslim, že to musí napadnout každýho občas. Jo, že jsou opravdu situace, kdy toho máte plný zuby. Když to dítě řve že jo nebo když si ubližovala, teď prostě krev, strupy, bylo to hrozný, tak to taky jsem říkala, to prostě nejde tohleto. To prostě nemůžu vydržet a jako pude z domu prostě tohleto ne. Pak se to zas zklidnilo, to člověk nějak, jako tohleto si říkáte, ale vesměs si to řeknete v tý chvíli toho vzteku nebo prostě jo, ale stejně to neuděláte že jo, pak zas vás to přejde, člověk se uklidní, to dítě se uklidní, že jo, tak je to furt dokola no, ale jako teď už to takhle neni, ale bylo to taky samozřejmě, byly takový chvíle. No, jinak se na ní člověk ani nemůže zlobit, tak jako normálně no, jako se zlobim na Lukáše, když nadrobí při jídle, tak se zlobim i na ní, prostě jo, řeknu: ‚Máňo, ty jsi prase, podívej co pod sebou máš‛, ale to stejný řeknu tomu Lukášovi, kterej je zdravej jo, když taky drobí, že jo. No tak to je tak stejný, to neni jakoby, že by byl člověk vyloženě vzteklej na ně, jako samozřejmě, přidělávaj vám práci a je úplně jedno, jestli ona je autista a on je zdravej, v tom jako rozdíly neděláme. Ale říkám, ty veliký problémy, kdy to teda bylo už fakt naostro, tak to teda, musím zaklepat, je teď už snad za náma no, to už jsme si prožili. T: A teď bych vás poprosila, abyste se zamyslela, jak Maruška reaguje, když s ní nejste, jaký to je pro ní a jaký to je pro vás. M: Myslím, že pro ní je to úplně, jak jsem říkala, když je tam, kde je spokojená, tak jí je to jedno, ona tydle věci nerozlišuje. Jo, ona rozliší lidi, že je zná, prostědí pozná, že je známý, ale jak říkám, když je tam spokojená, tak jí vůbec nevadí, že tam jako nejsem. Že to u ní neni no, že tady se to nedá brát nějak jako že matka – dítě. To prostě, třeba u tý matky tam ta vazba samozřejmě je, od toho dítěte, tam třeba je, ale neprojevuje se, záleží na úrovni prostě tý poruchy, tak u nás je to hodně. Ona je opravdu jako nízko funkční, tam je hlubokej ten autismus, tam je to hodně jako postižený, ten mozek timhle, takže jí to vůbec, podle mě jí to vůbec nevadí. T: A jaký to je pro vás, když nejste zrovna s ní? M: Teď už spíš je to lepší no, protože teď už jako, přece jenom začnete bejt unavená časem, jo, furt furt furt prostě pečujete a. Takže takhle se mi uleví, no prostě spíš se mi uleví, takhle, když jí přes ten tejden nemám. Tak jsem docela ráda, že ona má svůj klid, svoje že jo, protože ona je samozřejmě taky klidnější, když je to všechno v klidu a v pohodě, než jako takový ty stresy rychle to stihnout, vyzvednout ji, domu, teď ráno jí brzo budit, mazej, jo teď přes její odpor prostě jí rychle mejt, oblíkat, honit jí, abysme byli včas ve škole a všechno. Tak jí je taky líp takhle že jo, ona si v klídku vstane, všechno si s ní dělaj, co je potřeba jo, tak jako ona je taky ve větší pohodě. Je to na obě strany, ona taky a my taky. No, tak ale zase, když jí tam, když si jí třeba na ten víkend neberu, tak jako mám výčitky, že jsem jí tam nechala, jestli jí to třeba nebude vadit, jo. Tak tam třeba volám, jestli, jestli jí to nevadí no a oni vždycky: ‚ne, ona je úplně v pohodě‛. No, ale tak to na to myslim, říkám si, jestli jí to třeba nemrzí, že jsme tam, jo, že jsem jí tam nechala, že jí beru tak, ale jako není to na ní vidět no prostě. Jako jo, když tam přijedu, tak se usměje, ale když nepřijedu, tak nedá vůbec najevo, že by jí vadilo, že jsme nepřijeli jo. Ale to se stává málo, většinou jí teda beru no. T: Teď tady mám takovou hypotetickou situaci, poprosím vás, abyste si jí představila. Jste s Maruškou v nějakým cizím prostředí, v nějaký neznámý místnosti a musíte někam nutně odejít a nechat jí tam samotnou v tý místnosti, tak co si myslíte, že bude dělat, jak bude reagovat? M: Bude se kejvat. Ona má, když takhle si neni jistá, že jo, když neví, bude se kejvat, bude hejkat a třepat prstama, to zcela jistě. Určitě nebude běhat třeba křičet nebo tak, jenom proto, že je sama v cizí místnosti jo, no já si teda vůbec nevybavuju, kdy kdy se naposled něco takovýho stalo teda. Protože my jsme s ní byli furt fakt někdo z nás známej, já, manžel, učitelka nebo někdo, asistentka, tady taky, tak hlavně to pro ní už neni neznámý, že jo v tom chráněným domě, takže. Já vlastně ani nevim, kdy se naposled stalo, že bych jí někde jako nechala jo jakože že by to tam neznala, jo. Přemejšlim, že třeba nějaká čekárna u doktora, jo, ale taky, tam co chodí, to vlastně taky ví, tam není poprvé. Fakt nevim. T: A když by do tý místnosti třeba přišel cizí člověk a zkoušel s ní navázat kontakt, dát jí [třeba hračku] M: [Tak ho odstrčí], nebude reagovat. Buď nebude reagovat vůbec nebo odstrčí případně se kousne do ruky a bude hejkat jo jako, tim dává najevo prostě. Pokud to bude někdo, koho nezná, tak jí nebude absolutně zajímat. T: A když byste se tam potom vrátila, tak by vás třeba přivítala? M: Ne. Možná by koukla a usmála se, jako že ví. Možná ani to ne. Tam, není tam vždycky ta reakce. T: A teď vás poprosím, abyste se zamyslela nad výchovou nebo péčí o Marušku celkově, určitě to je hodně obtížná věc to všechno zvládnout a naplnit ty její potřeby, aby to bylo pro ní i pro vás přijatelný. Připadáte si nejistá v tomhle, jak to dělat ty věci?
M: Tak já už teď ne. Todle je spíš myslim otázka pro ty rodiče, co maj malý ty děti, co to třeba vědí chvíli o tom autismu nebo začínaj teprve s tím vzdělávání, s tou výchovou doma. Ale my s tou výchovou doma, u nás už v podstatě tohleto není aktuální. Já už jsem si naopak bych řekla ve všem jistá, já už si myslím, že mě nic nepřekvapí. I kdyby se vrátily ty záchvaty, tak ale už vim, co můžu čekat, jo, že prostě, jak (?) agresivitu, tak sebeagresivitu, to už jsme si prožili, takže. Myslim si, že úplně horší už to bejt nemůže jo. Že už bych věděla, jo, takže. Jediný, co by mě asi překvapilo, kdyby najednou začala bejt normální, jo, ale to se asi nestane, teda, tak jinak pak asi nic. T: A kdybyste se měla v roli maminky oznámkovat, tak jakou známku byste si dala? M: Je, tak to nevim, to je teda těžký. Fakt nevim no. Já nevim no, tak za dvě. Myslim si, že úplně výborný to zase není, že třeba jsou matky, který se jim věnujou ještě daleko víc, že třeba nejdou do práce, že jo, jsou s nima doma, ale ono to taky není dobře, protože to začne bejt znát na psychice tý matky samozřejmě. Takže já jsem se jí samozřejmě věnovala, jak to šlo, ale chodila jsem normálně do práce, jo jako nikdy, byla jsem s ní doma, já nevím, těch pět let nebo jak dlouho, pak šla do školky a do školy, jako to ale, tak asi asi by se dalo jí věnovat ještě mnohem víc, samozřejmě, jako na úkor sebe že jo třeba, jako já nejsem ten typ, ani nezastávám ten názor, že to je dobře. Myslím si, že by to mělo bejt vyvážený no. Takže asi tak za dvě, protože si myslím, že zase dost věcí se naučila. T: Na závěr bych se vás zeptala, jestli se cítíte jako maminka spokojená, co vám dělá největší radost a co naopak přináší nejvíc bolesti. M: Jako u Máni? T: No M: No já nevím, no...Tak největší radost, no asi to, když je spokojená no, to jsem ráda. Když je Máňa spokojená, když je v pohodě. A starost, no starost mi dělá, to že prostě kdyby náhodou nebylo žádný pro ní zařízení, co s ní bude že jo do budoucna, to jako mě vadí no protože samozřejmě bych nerada, aby šla někam pod léky nebo do velikýho kolektivu nebo do nějakýho velikýho ústavu, nejsou všechny špatný samozřejmě, ale ona je zrovna typ, kterýmu velkej kolektiv teda nedělá dobře. Jo, ta potřebuje soukromí. To jako jediný mě dělá starost, jako kdyby kdyby z nějakýho důvodu nevyšlo, tak to to by byl problém, asi co s ní no, protože pokud by byla nespokojená někde, tak to ona dá najevo samozřejmě a bude to, šlo by to samozřejmě asi, no všechno by bylo asi mnohem horší s ní no. A pokud bude spokojená, tak z toho mám radost no, tady už fakt se nedá nic jinýho jako očekávat no, to už je prostě jako velká holka, v podstatě dospělej člověk no, tam už teda nevim. T: Chtěla byste mi ještě něco říct, zapomněla jsem se na něco důležitýho zeptat? M: Já myslím, že ne, že tak jsme to probrali všecko, od narození, pocaď. No, ja nevim. T: Dobře, tak já vám děkuji za rozhovor.
Rozhovor č. 3 matka, 55, pomáhající profese otec, 59, inženýr Barbora a Nikola, 33, autismus (blíže neurčený, matka uvádí, že žádný údaj o jeho hloubce jí sdělen nebyl, dle popisu předpokládám spíše hlubší formu), mentální retardace Pozorování: Matka je velmi sdílná, začíná mluvit sama a nenechá mě ani položit otázku, je cítit, že toho potřebuje hodně sdělit, postěžovat si. Během rozhovoru je převážně smutná a pláče, když hovoří o hezkých chvílích, usmívá se. Působí velmi unaveně. M: Máte otázky? Ale já vám nejdřív budu něco vyprávět. Když mi řekli, že to vypadá na dvojčata, tak vlastně ultrazvuk nebo něco nebylo, jo takže.A dokonce to, když jsem teda o pět týdnů dřív teda rodila, tak to ani, nade mnou se ještě pomalu dohadovali, jestli to pude tak nebo tak jo. Tak to bylo takový docela...pěkný, když se k tomu člověk vrací. Teď už co že jo, už je to jedno, holkám je třiatřicet let, takže prostě co, co už si po kom vemete že jo. Ale jestli tím by to bylo jo, jestli jestli, ale možná kdyby se nenarodili tak předčasně, jo kdyby třeba to vydrželo ňákou, tak třeba by to bylo jinak a nebo nebylo jinak že jo, takže. Tož to nám nikdo neřekl a já už jsem se po tom ani nepídila, protože to tím jsme prošli teda vším možným, ať už Y, ať už YY, ať už další teda (?) psychiatři, psychologové, takže stejně stejně dneska už je to jedno, že jo a nebudu pátrat, jestli jaká příčina je, protože to už je úplně jedno. Mě to teda už osobně je jedno, protože ty holky stejně budou hendicapovaný celej život, jedině jestli by se stal zázrak, to ale o tom teda těžko pochybuju, že by se to stalo, jo takže. Holky nemluví, jo, oni mají vlastně takový to, to repetetivní chování jo, to sebeubližování, jo třeba s hlavou, zrovna včera měla takovej den, já říkám: ‚Barboro, netluč se do tý hlavy‛, jo že je taková nervóznější, tak tluče hlavou o futra jo, a takovýto že že klidně by se vyslíkly a šli by nahý ven jo, nebo ani neví, že když je vokno votevřený, oni ani, od mala byly vedený, že okna jsme prostě zavírali, takže voni, když je votevřený vokno, tak automaticky ho chcou zavřít, ale oni nevědí to nebezpečí, dřív třeba když jsme bydleli v patře, jo že by vypadnutí z vokna, oni to třeba i šly dělat naschvál jo třeba vyloženě. Nebo: ‚Barboro nesmíš, Nikolo nesmíš do silnice‛, jo a ona tam schválně de, jo, pak když se mě rozpojili a obě dvě každá šla jinam tak někdy jsem měla takový sny, že to bylo docela takový no. Je to náročný no. A to že jsou autisti, to jsme se dozvěděli až někdy ve dvanácti letech, když jsme byli náhodou v Y na psychiatrii, tam v Y jo, tak primář X., možná si ho budete taky pamatovat, on už teda zemřel, jo nešťastnou náhodou, no tak on tam tenkrát nebyl a byla tam mladinká tenkrát doktorka a ona se na ně tak podívá a říká: ‚prosím vás, nejsou voni autisti?‛ A já říkám: ‚ježiš marjá, co to vůbec je‛, že jo. Když se vrátíte zpátky vo ty roky, že jo, dvacet let ňákejch zpátky, kde to bylo ta věda vlastně kolem toho že jo, když byl někdo autista dřív a trošičku byl ňákej takovej. Já jsem třeba měla já si taky vzpomínám teďkom, že jsem nestačila třeba ve škole psát diktáty, že jsem hůř chápala než jsem, že jsem takovou tu reakci, a to vím, že tenkrát, to se dal lepanec a nebo a piš jo ne že se pídilo se po tom, že teda máš ňákou poruchu, která by teda trošičku tady v tom a vono to. No takže ta doktorka, když to tenkrát vykládala, jo takovýto ten oční kontakt a teď když takhle všechno (?) no a já říkám asi jsou. Že oni se vyvíjely, vlastně do těch dvou let, všechno, že jo, tak vlastně byli, já jsem s nima byla v kojeňáku, když se narodily, tak měly kilo devadesát a ještě něco spadli, a takže pak když ale byly v kojeňáku a Nikola, vlastně obě byly nějakou chvilku v inkubátoru a potom když jsem tam za nima přijela, bylo všecko to a byla jsem tam s nima celejch pět týdnů. A samozřejmě to jídlo, to se zvracelo, tak, tak, tak a přitom si vrátím se až na ten konec, když nás ten přimář propouštěl, tak říkal: ‚víte, já‛, vlastně pardon, řekl: ‚měly by to dohnat to zpoždění do tří let, ale je tady jedna věc‛, on ty děti nějak prohlíží že jo, vzal takhle to tělíčko a teď ty reakce a takhle ta hlavička a všecko a on říká: ‚víte ale jeden moment prostě se mi nezdá, tam by měly reagovat jinak‛. Jo a to bylo všecko. No a potom teda jsme jsme jezdili jo že jo, mi jsme v tý době byli v Hrušovanech a ta doktorka: ‚no co chcete, voni se narodily předčasně, voni byly malinký‛ a takhle jo nás utěšovala a všecko. Ještě tam dělala pak jednu věc, že dostávaly, když byly malý tetracyklin, tak jim to zničilo zuby, že jo, ještě další věc. Jo a pak už jsem sami, už se nám to nezdálo a začali jsme běhat že jo po doktorech, shánět různý možný léky, jo tenkrát byl Energol, Encefabol, vozilo se to i z Německa, ze všech možnejch těch na podporu mozkový činnosti. Ale oni se holky, oni se začaly, oni do těch dvou let, tak oni začaly se jako rozvíjet, oni začali opakovat slova, jo byly pomalejší, ale jak dělá auto, jako dělá pejsek, to všechno jako jo, ale pak ňák dva roky a po těch dvou letech (?) tak jako když utne a ne. T: Přestaly mluvit? M: Přestaly tady tohle to, no nechtěly. A ono to tak právě je, to jsem si i vyčetla, že ono to tak je a že i to záleží i na tý stravě jo těch lidí, když už potom ta mléčná strava, jo když jakoby už je pak přechází na jinou stravu, takže ono to má i, prostě i v tomhlectom. No a takže potom někdy řeknu ve čtyřech letech, v pěti, jsme se dostali do Y, že jo, dělali nám veškerý vyšetření, vyšetření mozku, já nevím to to vzduchovej rentgen hlavy to tenkrát a takový všeljaký věci, na nic moc teda nepřišli, akorát přišly v hrozným stavu domů, byly tam málem měsíc. Tak jsme hledali další pomoc, odborník dětskej, dětskej teda doktor, a to možná, to ale nikde nepište, co vám teď řeknu14, ale je to svatá pravda, to se...přišli jsme tam, sedl ke stolu a my jsme takhle přicházeli těma dveřima k tomu stolu a on říká: ‚no, dejte je do ústavu a mějte další děti‛, to řekl jo... My jsme tam teda jeli na radu... a byla tam taková sestra zdravotní a ona shodou okolností byla z Y a ta když to slyšela, ta se tam pomalu chytala za hlavu a pak jsme vyšli ven a protože já jsem byla v šoku, já jsem nemohla dejchat, já jsem tenkrát měla, úplně jsem se dusila psychicky, jo, nemohla jsem vůbec chytnout dech a člověk tam jel na radu a co dělat, jak dělat, aby se holky chtěly učit jo a tak vůbec všechno nějak poradit a on vám řekne tohlencto, to jo jako takže to bylo jako, to byl šok, z kterýho jsem se nemohla půl roku vzpamatovat. No ale přesto teda do toho Y jsme jezdili, no a brali jako různý léky a taky různý svinstva, jo, který dneska už by možná ani nedostávaly, tenkrát ty kapky, (?), to bylo hrozný svinstvo, který se dneska už ani nevyrábí. No a, takže holky rostly, rostly, mezitím jsme jezdili taky do ... tady za panem psychaitrem , já jsem se dostala i na nějaký jejich sympózia , který on tam dělal, no a čas běžel, odklad školní docházky, pak zbavení v osmnácti letech svéprávnosti, jo, pak zbavení školní docházky úplně, že jo, a zas tak tak tak. No a celou tu dobu jsme je měli doma, nikdy nám je nikde nechtěli vzít jo, ať už třeba do školky, když byly malý, to jsme se furt střídali u holek, no a dělali jenom sami, prostě to co nám rozum dal, protože jsme nevěděli, že jo, nikdo nám nic neporadil, ani ani když se holky narodily, tak nebyla žádná riziková poradna, žádná i to, všechno jsme prostě sami, tak nějak jako, díky mejm rodičům, který nám jako pomáhali, jo a to můžu říct, třeba i Jirka, nás tam viděl jo, jsme bydleli blízko sebe...No a nikdy nikdo nám jako neporadil jo. A pak to v tom devadesátým třetím roce, když jsem zůstala teda doma, tak jsem si říkala, že něco musí být a to jsem se začala zajímat o to a to se teda postupně se tady budovalo nějaký zařízení v Y, kde byli teda ty starší pro ty lidi od patnácti let nahoru a no a tam potom teda něco, když to bylo no. Ale vyloženě tady není nic pro ty autisty a vždycky, když jsem na tom tak špatně, tak někdy volám jo, ať už třeba tý X, říkám: ‚Prosím Tě‛, letos mě nabízela, že jedou na nějakej taky tábor a prostě k moři a tak, jenže u Nikoly se ten stav taky zhoršil, protože byla zvyklá na určitej typ léků a přestal se vyrábět, takže jsme přecházeli na něco jinýho, takže znovu se vyvolal záchvat epileptickej, a stejně po tou, po tý změně léků není dobrá, je, je furt takový jako by zlá, jo a terorizuje mě doslovně, já si třeba doma nemůžu ani sednout ani když jím, ani kdykoliv jindy, když si sednu k televizi u babičky tam, my máme velkej dům a v tý půlce, co jsme, tak tam ani televize není a v tý a když se chcu aspoň na něco podívat, sednout ke stolu, číst noviny, vypít kafe u stolu, nepřipadá v úvahu, to i ten poslední žebrák támhle v koutku usrkává kafe, to jako musím utýct vyloženě doslova jo a když zase se střídají jo. A nejhorší je, že ona chuděrka,ona si v tý hlavičce taky že jo, oni 14
Pasáž nebyla vypuštěna, protože reakci na tuto situaci považuji za podstatnou. Přání respondentky respektuji tím, že není uvedeno jméno onoho odborníka ani jiné údaje o něm.
nemluvijou, a ona neví co všechno, že jo tak přiběhne z toho stacionáře a nebo večer z procházky a to je honem už aby byla vyslečená, honem a neví, do koupelny mazat, to utíká a teď mezitím ukazuje mazat chleba, to ona tak ukazuje si jo a nebo ve vaně sedí a teď: ‚pít‛ a teď řve, brečí, prostě to jsou takový stavy, jo a jednou druhou v tom podpoří, jo že než se zklidní než trošičku jako bych řekla je to pohoda a pak jí to zase chytne a ona mě honí a dává mě úkoly a ona mě třeba dá deset úkolů najednou jo prostě, to je já říkám, to je neuvěřitelný, má nachystaný jídlo na stole, mazat chce, tak se maže, nebo jí vadí třeba, že jsou v ledničce nějaký věci, který se přemisťujou někde jinde jo, pak zase je hledá, jo prostě to je to je neuvěřitelný jo, to je strašný, jo někdy to jako. Když tady byl ten pan John, tak on říkal, musíte si najít koutek, jenom tak, abyste utekla a jako vodpočala jo, a já ještě dělám, já jsem tady předsedkyně, ještě jsem v republikovým výboru sdružení a vyřizuju, zařizuju, teďka sponzoři se shnání, že jo, teď to není vůbec jednoduchý, aby bylo na provoz a to všechno, teďka bude mikulášská, na kterou příde sto padesát lidí, musíte mít na osmdesát balíků dárky a to a dělám akce, který vlastně našim holkám nic neříkají, že jo, nějakej ples, že jo, jim je to jedno a když někde tříská hudba, tak to ještě ňák moc se jim to nelíbí, mají rádi přímej kontakt, když hraje hudba, když se zpívá, jo nebo hezká muzika když to, ale když je tři sta lidí v sále, tak je tam blázinec, jo, tak to vůbec ne, protože to vona už zas má epi záchvat jo a nebo prostě v tom svým jo a úplně se vodpojí, vůbec je to nezajímá, vlezte nám na záda, takže je to, fakt takovej ten svůj svět mají jo a (?) takhle dělaj a teď to kolíbání a jako hračky nikdy neměly jo, nebo měly hračky, ale nestály vo to. Nikola se specializuje na plastový věci a to je kyblík, do kyblíka menší kyblík a do kyblíka šusťákovej pytlík, kterej šustí a do toho nějaký věci z koupelny třeba jo a to donáší a nebo jablíčko a pomeranč si tam donese jo a takhle. Jo, to jsou její hračky no a nebo jí tam takový různý jako zvířátka, to si taky přenáší z těch pytlíků a tak. Maximálně teďkom ňákej časopis, kterej jako stejně voni si ho tak jako přendávají jedna druhý a vono to tak šustí a vono to prostě má barvy a takhle. Nikdy vyloženě, když byla panenka, tak se jí píchalo do vočí, že jo. To jim nic neříkalo, no tak my jsme nějaký jako ani vyloženě, kočárek byl a byla koloběžka, ale to prostě jako jim nic neříká jo, ten tvar nebo něco. Teďkom co už se dělá, tak takovou tu zoo jo, Nikča hodně. Nebo se musíme jo, jim dát, my jsme nikdy ve voknech jsme záclony nikdy neměli, protože oni za to tahaly, jo, to jsme buďto dávali mezi skla a nebo byli jenom kanýry na dveřích, vodmontovávaly se kličky, protože bylo nebezpečí, že se votevře a vypadne a teďkom a teďkom jo a teďkom ona buší do skla jo prostě takhle
M: No, Nikola chodí dýl, Nikča už asi, vona byla ve dvou zařízeních, jo když bylo to městský, tam byla přerušovaně a teď tady v tom je asi vod roku 1998 a Barbora teda šla vo dva roky dýl (?) T: Já bych se ještě vrátila zpátky a poprosím vás, abyste mi popsala svoje těhotenství, porod, jak jste to těhotenství prožívala, jak jste si třeba ty děti představovala. M: No tak takhle, já jsem, mě bylo jednadvacet let, když jsem se vdávala, holky se narodily, mě bylo dvaadvacet. No tak samozřejmě já jsem jo měla představu, že se narodí zdravý dítě, manžel je inženýr, tak ty představy potom, tenkrát, když mě to pan doktor poprvé řekl, že to vypadá na dvojčata, tak jsem samozřejmě byla ráda, že jo, ale měla jsem těžký zaměstnání a docela jsem si to taky dost protrpěla, protože jsem měla velký bolesti zad, nebyla jsem nějaká vazba, že jo, byla jsem spíš drobnější, dělala jsem v hluku, kde bylo 85 decibelů, tahala jsem těžkej materiál, teplo že jo, kde v létě bylo vod toho června, května, holky se narodily v srpnu a já jsem vlastně květen, červen, červenec, že jo, v horku, kde bylo kolem 40 stupňů, takže jsem, když jsem tenkrát šla za panem doktorem, tak on onikal a on řekl: ‚ona chce jít asi do nemocnice‛, já říkám: ‚já nechci jít do nemocnice, ale není mě dobře jo‛, takže to bylo všechno, takže jsem do nemocnice nešla a nešla jsem ani marodit že jo. Potom, když se holky teda narodily předčasně, když jsem za nim běžela, tak měl teda nahnáno a docela jako asi měl strach nebo byl překvapenej, prostě nebo tak. A já říkám a on říká: ‚dneska se narodí‛ a já říkám: ‚jak to, vždyť se maj narodit‛, teda ‚to dítě se má narodit až‛, protože to jsem neměla potvrzený, protože ultrazvuk nebyl, tak že se měly narodit až koncem září a ne, ne, ne, to už je prostě už se narodí, sanitka přijede a už si pro věci nemůžete jít, nic, prostě zkrátka jsem jela do nemocnice a tenkrát v těch v těch necelejch dvaadvaceti letech jsem byla vycvakaná, protože že jo, nikdo mě neinformoval, nijak mě, nikdo mi nic o tom neřek, jo a. Holky se vlastně, to bylo kolem druhý hodiny a holky se kolem pátý narodily, pět týdnů dřív a ještě se nade mnou ještě nade mnou stáli a dohadovali se, jestli to pude císařem nebo to pude normálně, teď vím, že mě tam dávali masku na to, vzduch jo, já říkám: ‚já to nepotřebuju‛ vlastně, ale to mě taky neinformovali, proč se to dělá, kvůli dítěti a tak ale to je prostě. Holky se teda narodily předčasně. T: Narodily se teda nakonec normálně nebo císařem? M: Normálně se narodily. Nakonec se narodily normálně, co se narodila druhá vlastně, tak ta na tom byla hůř s dýcháním, protože i takhle promodrávala kolem pusinky, no a holky teda druhej den, ještě si pamatuju, že je dali do zavinovačky, kde byly dvě kapsy jo <dojatý úsměv> a odvezli je druhej den do kojeňáku a já jsem tam za nima jela během pěti dnů no a teda během pěti tejdnů jsem tam taky jela. Ten, zase říkám pravdu, tenkrát já jsem byla mladá a strach jsem měla teda vo ty děti a samozřejmě, oni byly, oni byly, oni vážily teda těch to jsem říkala kilo devadesát a měřili 42 centimetrů, tak oni na to jak byli malý, byly krátký teda ale byly docela baculatý, nebylo to tak strašný jo jako, když si představíte 42 centimetrů, tak to bylo. No a potom, když jsem tam přijela, tak to už to začalo, že jo, za jedno strach a teď i to okolí, vidíte i to okolí, teď ty děcka i postižený, některý s některejma byly maminky, s některejma nebyly maminky, teď jsem tam viděla, že i třeba dítě zemřelo jo, taky třeba z dvojčátek, jeden chlapeček prostě umřel, teď jsem dostala zánět do prsu, teď holky zvracely, nejdřív vlastně dostávaly krmení sondou že jo, pak když už pily z flašky, tak to bylo, protože to pití vode mě, to bylo vždycky takový nic jo, tak to bylo z flašky, tak to pily dvacítku, vlastně začínaly dvacítkou, tak to bylo vypily a takováhle šavle šla ven jo, to bylo celou dobu a pak ještě i doma to pokračovalo, to zvracení. No, takže nabývaly pomalu, protože ty děti se tam vážily, že jo, se napily, pak se to zvážilo, takže to bylo takový, do těch dvou a půl kilo to trvalo pět týdnů než to nabraly, jo to bylo s fousem teda dva a půl kila. Šli jsem domů a to už jsem vám říkala, nás primář pouštěl potom domů, takže to zpoždění mají dohnat do těch třech let, ale o tom hendicapu, to prostě jenom tam se pozastavil a nic neřek no. Jinak jsem tam zažila v tom kojeňáku říkám vočistec na zemi, protože že jo, ve strachu, teď mě taky nebylo dvakrát dobře, teď že jo, co bude dál, bylo to takový vopravdu jako hrozný jako. Když je člověk mladej a nezkušenej a pak ho něco takovýhodle potká hroznýho, prostředí, kde vlastně jako jde o život a tak to jako to fakt bylo docela nerada na to vzpomínám no. To bylo dost jako smutný no. Ten personál byl skvělej, to jako můžu říct, že byly tam hodný sestřičky jo, jsme si je mohli vykoupat, tam se koupalo jiným způsobem, jo, to se na stole namydlili a jenom se takhle pod tu spršku se dali, jo, protože že jo, malinkatý a tak to jo, nebo jsme tam dovezli vždycky koše plen a skládalo se to tam, takže jsem měli nějak jako ten program vyplněnej a protože tenkrát ještě plena na jedno použití nebyla jo. No tak takhle jo, ale jinak ten strach pořád a ta to těšení domů a s tím, že potom to bude už prostě dobrý jo a pak už holky vyrostou a bude to dobrý a to že pak budou chodit do tanečních a budou krásný, jednovaječný, jo protože oni jsou jednovaječný dvojčata, tak že budou že jo kudrnatý, krásný, hezký, chytrý, už jsem je viděla v tanečních jo, manžel je viděl stu, jo že budou studentky, že se s nima bude učit matiku, protože on je na matiku a na fyziku a tak, no a ono se vám to pomaličku bortilo tady ty představy, bylo to úplně všechno jinak a je to jinak. T: A když si vzpomenete na odbobí vývoje do tří let, na ten ranej vývoj, tak vy jste říkala, že po těch [dvou letech se tam] M: [no, protože v tom roku] voni říkali pořád, že se to zpoždění, tak my jsem do toho jednoho roku ani tak moc nic, jako chodilo se po doktorech, tady třeba jsme chodili na neurologii, s těma nožičkama, že jo, na cvičení, ale pořád jsme si říkali máme čas, máme čas, oni to doženou to zpoždění a když jsme viděli, že ty, že zdravý dítě prostě, že nám utíkaj jo, tak jsme začali teda sami běhat no, jsme se dostali do toho Y, nejdřív na neurologii, potom na psychiatrii a i teda tady na dětský, to teda, že to je podezření na fenylketonurii a takový různý věci, no a začali jsme shánět tyhlety léky na podporu mozkový činnosti že jo. A to byl teda ten Encefabol, Energol, vozilo se to ze západního Německa tenkrát, já vím, že jsme Kalikorn tenkrát z Chorvatska nebo tenkrát Jugoslávie se to vozilo, přes všechny možný známý a tak jako. To nám ještě doporučili jo, když si to seženete, tak to je dobrý, no tak se tohleto všecko dělalo, to je do těch, a to už jsem říkala, že oni se teda začaly jako rozvíjet, jo to opakování, začaly teda chodit, postavily se v roku na ty nožičky, jo ale ta chůze, já je do čtyř let vozila v kočárku, to si pamatuju. A do těch třech let no že jo říkám nemluvily, akorát teda jakoby něco opakovat, zvířátko, autíčko, máma, táta a takhle jo, ale zase potom, v těch třech letech, dva a půl, tři roky, jako když utne a prostě nechtěly to dělat a to už nám pak nikdo nevysvětlil proč. T: Byly tam ještě nějaký další znaky rozdílů oproti běžným dětem, kromě toho, že se nechtěly učit, nechtěly mluvit? M: No tak že jo, nemluvily, ty hračky je taky dvakrát nezajímaly, jo děcka jezděj s kočárkama a oni ten kočárek měli a stejně tam s tím narážely někde do skříně a bylo jim to fuk. Trojkolku jsme jim taky dali, to jsme taky je učili, ale oni nejradši měly, když se jim zpívalo, jo když tatínek jako můj tak se snažil hodně s nima chodit jo, tak to jim hodně pomohlo, protože jinak ty nožičky, oni, měli, oni chodily do takovýho stromečku, i ten, ano, i ta chůze, i tom byly pomalejší, děcka ve třech letech lítaly jako to a takž to no, celkově opožděný byly no. T: Jak jste to prožívala tohle? M: Já jsem totiž žila furt taky, samozřejmě těžko, ale já jsem nevěděla furt ten konec jo, já jsem si říkala, nebo mi jsme si doma říkali, i ty rodiče, který mi pomáhali, ať už teda manžel, tak jsme futr věřili, že se že se to, že to bude lepší, že jo, že se to bude lepšit. Ale potom, když už jsme byli v tom Y, že jo, když nám teda ten X tohleto řekl, tak to už bylo teda vopravdu hrozný. Pak když jsme šli poprvně jako do školy,
do školky ne, to nás nikde nechtěli vzít, pak když teda holky šly, věk teda do tý školy, no tak odklad, prvně odklad školní docházky, postupně několik let za sebou chodily, tak to bylo odklad, odklad, potom nakonec je teda zbavili školní docházky že jo, no a teda, když už teda přeskočím to, tak v těch osmnácti letech je zbavili svéprávnosti že jo. Vyřkli tady u soudu ortel, ještě vlastně dvakrát jsem to tam slyšela, když to řekli že jo, takže to bylo takhle. A jinak s holkama jsme jezdili, když byly malý, tak jsme s nima jezdili na chatu, jezdili jsme na dovolenou, pokavad to šlo, do těch dvanácti let, určitě do třinácti, tak řeknu a pak už ta puberta, pak Barbora začala křičet jo, ale předtim jsme projezdili s nima vlastně Chorvatsko, každý rok tenkrát nebo do Jugoslávie jsme jezdili, jsme tam měli známý, tak jsme tam každej rok strávili já nevim čtrnáct dní, tři tejdny, jo a dobrý, ale potom tady u Barbory nastalo tady tohlencto, že já jsem s nima do autobusu chodila, normálně všecko, až ale vona když potom začala křičet, tak to už prostě se nedalo a ona najednou v tom autobusu zařvala jo, takže a ona i takhle a ona třeba i dotek, když třeba sedíme v autě, tak ona třeba když tu a takhle třeba bych se jí třeba takhle jako dotkla, tak třeba už utíká, jo. A ne že by se třeba, ona příde a taky se třeba jakoby přitulí jo, ale nebo když hladí, tak jenom, já říkám: ‚Barborko, pohlaď‛, tak ona jenom, aby aby nemusela tou rukou celou, tak tak jako uhýbá jo, tak tak. No takže tak. Bylo mě líto samozřejmě, že holky nemohly do školy, probrečela jsem to, nenáviděla jsem vždycky první září jo, prostě to, tak dneska, už je to jedno, protože už jim je třiatřicet let, už mi to tak jako nepříde jo, ale to byly, to bylo kolik let, vždycky když jsem se dívala, jak jdou děcka do školy, tak mi to bylo strašně moc líto tady to, to určitě jo. No a to že třeba i jejich (vrstevníci) se jim smáli jo nebo se nám smáli a pořvávali po nás všemožně a tak, takže to bylo celkem takový, to bylo docela hrozný no. T: To muselo být těžký i tím, že jste pořád nevěděli jakoby čím to je. M: No, no, no, no. Takže oni tam třeba, když jim dělali ten vzduchovej rentgen hlavy, tak oni vám řeknou, jsou tam nějaký místa, prostě nějaký, ale jakože my nevíme, jo, ale jako stejně nikdo vám, nikdy, nikdo nám, nikdy nám to nikdo neřek. No a vo tom autismu až v těch dvanácti letech jsme se teda to dozvěděli v tom Y. A to byla vlastně mladá doktorka úplně jo, jako že ten starej nic. T: A jaký to bylo tenkrát, když vám teda řekli, že to je autismus? M: No, tak jsme samozřejmě zůstali paf, samozřejmě já jsem to nikdy předtím neslyšela, manžel taky jako coby vysokoškolák jo, protože tenkrát, no nevím, no prostě nebylo to. Tak jsme byli překvapený a trošičku jsme, ať nám dá nějakou literaturu, aspoň nějakou brožurku, abysme se dočetli co to vůbec je jako za poruchu a zas ale stejně jsme chtěli zase po ní, aby nám poradila, jak máme, co máme s nima dělat. Ona říká: ‚no bylo by dobrý, abyste tady v Y je zařízení‛, no jenže v YY nebylo, že jo, tak zase ty holky zůstaly doma jo, a za tu dobu, nastaly horký, těžký chvilky, taky jo. Třeba s jednim primářem jednoho ústavu, my jsme měli známou doktorku a protože oni taky měli dvojčata, tak jsme k nim jezdili na návštěvu a oni k nám, tak přišel tenkrát ten a ten pan primář a říká: ‚dejte je do ústavu, dejte je tam na nějakej čas, abyste si odpočali a tak‛ a já říkám: ‚dobře, já bych je tam dala, ale museli by tam mít, každej den by musely být vykoupaný a to a to a to‛ a on říká: ‚no, tak to vám nikdo nezaručí, to tak prostě nebude jo‛ a já říkám: ‚no tak nepudou do ústavu‛ no a teďkom, jak byly ty těžký a opravdu těžký, kdy už jsme byli taky na dně, protože třeba se to vždycky přišlo to tak, že třeba přišlo i jiný onemocnění, jo přišlo, opravdu závažný třeba jo, Barbora před několika rokama měla, pravděpodobně jí praskl vřed, tak najednou musela, byla v nemocnici, manžel tam musel jít s ní, oprava zubu, vlastně při narkóze, jo jak jsem říkala, oni přišly vlastně o tu sklovinu jo, u těch zubů prvních, tetracyklin, jo svinstvo, zuby oprava při narkóze a tak. No a vždycky když je takový to horší období, tak taky, já nevím, holkám mohlo bejt já nevím, tak řeknu deset let jo a možná víc a já nevím už, a tady je ústav u Y jo, tak jsme holky naložili a jeli jsme jako na vejlet, přijeli jsme k tomu ústavu a teď jsme viděli za plotem ty děcka v těch teplákovkách že jo, my jsme tam stáli takhle a čučeli jsme do tý zahrady, na ten ústav a na ten zámek a to. A pak jsme se na sebe s manželem podívali a sedli jsme k těm našim holkám do auta a prostě bez slova, bez ničeho jsme jeli domů jo. Byly takovýhle chvilky, určitě jo, bylo jich víc. Nejhorší vždycky období je kolem vánoc, když oni jsou na tom vždycky psychicky nějak, my už teda Vánoce neslavíme asi tři roky, já Vánoce prostě nechci slavit, ale ne že bych, ale z důvodu prostě toho, že to pro ty holky nemá prostě význam, všude bylo jenom papíru pod stromkem a stromek z kterýho padalo jehličí a prostě nanic úplně vyloženě, já říkám, já si nebudu přidělávat starosti a kvůli nějakýmu tady jako a oni stejně to se dělá pro ty děti, že jo, já nepotřebuju jako já bych slavila Vánoce třikrát za rok, kdyby ty holky byly zdravý a měly z toho rozum jo, proč, já je nepotřebuju že jo. Já říkám, já nemám tu radost
jo takže je to úplně jako tenkrát mi to zazlívali, že tady chci něco jako takhle a to, ale jako je to pravda jo, že by, si vemte, že byste se vy měla starat o postiženýho bráchu že jo, teda a musíš se o něho postarat a co ten tvůj teda co ten partner jo, to neni jako jenom takhle jo, já můžu chtít se postarat o toho svýho sourozenca, ale co ten partner ten řekne třeba já to nechci, ale i třeba i by chtěl, ale může přijít postižení nebo nějakej že jo problém zdravotní jo, takže to teda není vůbec možný, aby to dítě zdravý: ‚já ti maminko slibuju, že se vo toho svýho bráchu postarám‛, nepostará, nikdy. Může se přijet podívat, jednou za měsíc, za půl roku, že jo, kde je, jak je, jo ale to je všechno, jo takže je to tak. T: Co Vám pomáhalo to zvládnout, to nějak přijmout, že holky mají autismus? M: My jsme nikdy, nikdy jsme o tom neuvažovali, to co jsem říkala o tom ústavu, to bylo jenom jako takhle, přišli fakt těžký chvíle, ale nikdy jsme teda...to...V první řadě jsme teda stáli jeden při druhým a rodiče moji mi fakt pomáhali, my jsme byli tým čtyř lidí a my jsme se starali, já jsem vlastně odpracovala pětadvacet let, dělala jsem do roku devadesát tři, takže to mě i pomáhalo, že jsem mohla, že jsem přišla mezi jinou skupinu lidí a prostě že jsem chodila do zaměstnání. No a takže to takhle, to třeba tenkrát mamka moje říkala, já jsem měla nevlastního otce, kterej byl skvělej a to je jako postěžovala jsem si jako dědovi jako tatínkovi jo, a ona říkala: ‚prosím tě, co bys chtěla, sedět tady s těma babkama na lavičce a drbat a takhle jo‛, a skutečně do dneška ona je jí jednaosmdesát roků a pomáhá, ona bydlí s náma a ona vaří a nebo něco dělá a fakt mi pomáhá jo. Takže jako vydrželi jsme pohromadě jo. Kdyby skutečně jako manžel třeba vodešel, tak by to bylo už o něčem jiným jo, ale byli jsme tým, kterej jsme jako, kterej jsme kolem těch holek dělali jo. Jsme si tak nějak opravdu pomáhali, takže tak nějak to bylo. T: A jaký to je dneska pro [vás, že mají] M: [no tak jsem už] menší tým, holky teď už mají aspoň půl dne kde bejt, takže to už zase, tim pádem já zase můžu už dělat jiný, taky přídu mezi jiný lidi. Ale řeknu vám ještě takový období, to když bylo ten rok devadesát tři a já jsem musela skončit ze dne na den doma, když tatínek umřel, manžel skončil v elektrárně, protože muselo se to že jo, musel ty hodiny, všechno to muselo bejt jinak, tak jsme, já jsem zůstala doma a já jsem přestala najednou, protože holky nemluví že jo, to je jak když mluvíte s ročním, dvouročním děcketem, tak jsem přestala komunikovat, já jsem, fakt jenom to nejnutnější, já jsem se bála zvednout telefon, zavolat, já jsem prostě přišla někde na úřad, já jsem zčervenala, já jsem skutečně jsem, slabá slovní zásoba, neschopnost někde vystoupit, natož někde mluvit před lidima, to už vůbec ne, a to až potom jsem se dostala, vlastně potom za krátkej čas jsem se stala předsedkyní sdružení, protože jsem si říkala to takhle nejde, já musím něco dělat jo, takže to rozhodnutí a pak dneska du a mluvím támhle do rádia a prostě du, ale nevím co to je, prostě nějakej takovej motor hnací vás žene a dá vám to tu odvahu, že se nebojíte a prostě promluvíte před lidima a tady já nevim, prostě konference a ples a jdete na pódium a prostě mluvíte a tak. Ale tenkrát bych toho prostě nebyla schopná, nevim proč to je, zase říkám díky tomu, zase i ty klady jo, díky tomu, že ty holky jsou postižený, tak nikdy bych se nedostala mezi takový lidi jako se dostanu, jo ať už třeba nedávno jsem byla na golfu, kterej připravovala paní X, byla jsem v Y, nebo třeba příklad byli jsme u paní u paní X ve Štrasburku tady se skupinou dvacíti dětí jo nebo třeba byli jsme já nevím třeba přes zase jednu takovou soutěž na českým olympijským výboru a paní X, tyhlety osobnosti, za panem Y, jo zase s dětma, jo prostě další, koncerty v Sazka Aréně, jo prostě další další další jiný věci. I když třeba nemá, většina nemá pro ty naše holky ani smysl jo, ale dělám to prostě pro všechny a je to o tom, že se musíme připomínat, že musíme, aby tady ta společnost s náma počítala, že jsme tady, že tady to postižení je jo a může to potkat každýho jo. T: A jak byste holky popsala, jaký jsou? M: Povahově je každá jiná, jsou jednovaječný dvojčata, takže jsou si podobný hodně, jsou kudrnatý světlovlasý, Barborka je spíš taková, že vždycky byla spíš taková jako, že se stranila tý společnosti, nemusí ju mít jo, mají rádi, Nikola ta zase víc chodila na besedy jo a tak jo, Barbora ta se spíš kochá tou přírodou, když někde jdeme, pozoruje stromy a co kde lítá, sleduje, co kde lítá v lese, jo a hudbu mají rádi obě dvě, to bych teda řekla, že jo, že ta hudba, to je pro ně i takový jako uklidňování jo veliký, no ale Nikola je zlobivější teďka no, jako rozhodně, taková jako rošťačka, kdejakou lumpárnu a když někde náhodou nějaký sprostý slovo se řekne, tak to už na to čeká a když děláme seděla cikánka u jetele, tak už kouká jestli to řeknu špatně tam nebo to no ale, tak nějak nejsou stejný povahově no, to jako je fakt. A změnilo se to jako takhle protože jako oni berou od jakživa ty léky nějaký jako na to uklidnění a nevím prostě jestli se dávají těm autistům léky, ale asi určitě jo, protože oni si sami ubližujou taky, jo takže asi musijou taky jo, to uklidňování tam asi taky musí probíhat že jo. Ale oni jsou že jo ono je vlastně několik rysů autismu, že jo, je to vlastně rozdělený do skupin a je to prokombinovaný, autista kterej mluví a, jsou děcka, choděj do školy, jsou autisti, ale jsou autisti, kteří nemluví a jsou na tom krapánek hůř no. Žijeme dál no, uvidíme co přinese to to budoucno, moc si od toho neslibuju, no ale prostě jsme tady a jakákoli třeba, to já vždycky mluvím o tom, že pudu na most a houpnem dolů, ale udělat to třikrát, to už by bylo těžší že jo, takže tak nějak... T: A když se zamyslíte nad tou péčí o holky, jak je třeba chráníte nebo se je snažíte nebo jste se snažili něčemu naučit, že [třeba něco nesmí nebo] M: [tak to je pořád no tak to je do dneška] že jo, ty zákazy jsou vždycky horší u nich no, protože nesmíš to, nebo takhle já už to třeba spíš udělám než neudělám jo, protože abych měla klid jo, tak třeba ona mě a já když to neudělám, tak ona to i hodí na zem jo třeba, že by někdy něco rozbily, to ne, ale spíš třeba příklad, já třeba přídou zvenku a ona chce rychle vyslíkat a rychle mazat chleba a rychle to a já nevím, co rychle jo a: ‚Nikčo počkej, Nikčo, já ti to za chvíli udělám‛, jo ale v tom momentě jak je taková rozzuřená třeba tak to prostě hodí na zem jo nebo bouchne s dveřima jo ale jako. Co, jako to bylo? T: Co v tý výchově nebo v tý péči je pro vás důležitý, jak to vnímáte. M: Takže vždycky jsme, vždycky jsme nevěděli že jo jako, bylo to takový vždycky složitější, jo dělali jsme to co jsme tak ňák sami jako to a teď už člověk se něco teda dozvěděl, tak se snažim, jo to dodržet, ale ono někdy skutečně ani nejde jo, tady prostě třeba babička jí říká ‚Nikolo‛, jako ráno jo mají malinkatý jogurty s tim s práškama jo a ona už je taková, už chce utíkat jo a už všecko že jo honem aby už a babička že jo: ‚Nikolo, musíš to‛ a já říkám: ‚mami, to musíš jí vůbec neříkej, prostě to musíš, to je hrozný slovíčko, to musíš prostě jinak jo. Tady to musíš, to je jako když nám řekne musíš jo, to zase ona pochopí ‛. No jinak jsem třeba ještě, co jsem chtěla říct, když je hrozný je to, že oni si vlastně sami neudělaj nic že jo, já se o ně musím, ale my jsem je nebyli schopný to naučit, ale já říkám já nevím prostě jak, my jsem je to učili, ale jestli jsme prostě tak neschopný jo, že třeba od rána jo, jde se na záchod že jo, vyčistit zuby, to musíme vyčistit, to oblíkání spolupracujou teda, to slíkání je jednodušší, to udělaj, ale prostě to jsme nebyli schopný, ale cizí člověk třeba, když je to v tom stacionáři, tak to oni si spíš od cizího člověka daj říct jo. Ale od nás, nebo už už je to i taková ta ponorka, jo že prostě oni, Nikola už, jo, tam přídu do stacionáře a ‚Nikolo, odnes hrnek, dej ho do dřezu‛ a prostě automaticky to veme a odnese, ale prostě u nás, asi už prostě je alergická. A nebo ještě třeba při těch, když maj měsíčky jo, tak to je prostě taky hrozný jo, teď se bojím toho, co příde dál, protože to maj docela silný a teď nevim, já jsem třeba byla na operaci závažný a teď nevím, jestli oni to třeba taky tak nebudou mít jednou, jo že to je prostě, teď ten vřed
žaludeční, zuby oprava, teď to prostě všecko, to je fakt jako hrozný. Teď to víte, loni v zimě Nikolu začalo bolet ucho, teď to víte, jsme vůbec nevěděli co jo, pak jsme se dopídili, že by to mohlo bejt to ucho, doktor říká: ‚ale to není potřeba antibiotika‛, já říkám: ‚proboha dejte jí antibiotika‛, já vím, že by se jí to vyhojilo i jinak, já nevím do ucha si něco naleju, vybublám a prostě, ale já potřebuju, aby to okamžitě zabralo jo. To jsou nebo i takhle ještě v nemocnicích třeba, lidi nejsou informovaný, ten personál, já jsem tam přišla s tou Barborou a říkám, to je hrozný, ty lidi nevijou, jestli jí maj tykat, vykat, paní nebo babko nebo jak, oni vypadají mladě, pěkně, holky. Jo ale to taky ještě, ta neinformovanost, prostě ty lidi a pak tam přišel novej doktor na tu internu a říká: ‚tak Báro, já ti budu tykat‛ a bylo to vyřešený prostě jo, dobrý a takže takže takhle no. Takže dál ještě. T: Teď se prosím zkuste zamyslet, jestli vám dávají holky najevo, jak se cítí a když jo, tak jaký to jsou pocity, který dávaj najevo. M: Když, když je jim dobře, tak třeba fakt příde <usmívá se a „září“> a Nikola příde a prostě je jí dobře a třeba příde a i dá pusu na tvář a nebo příde a udělá ‚ááááá‛ jako ‚rááááda, ráááda‛ jo nebo má taky takový jakoby radost, přiběhne a vona na tou špičkou se tak jakoby zakolíbe jo a tak to si myslím, že asi jim je dobře no. T: A Bára to dělá taky? M: No, Bára tak ta taky příde, ale ta to tulení jako ne, tak ty ručičky nedá, ta už je taková trošičko to, ale taky příde, takhle jako se přitulí a příde trošku jinak no (vyhýbá) se doteku. A nebo co jsou takový potvory # že deme a ona i tu vaši ruku, abyste ji tu kliku otevřela, jo ty dveře otevřela a já říkám: ‚dyť máš ruku, vodevři si‛ jo, to taky někdy jako by mě trefil šlak jo tadyhle u toho. Takže tak nějak. T: A když se zloběj, tak jak to dají najevo? M: No tak zařvou no jasně, Bára řve, Bára ta nebouchne s dveřma, ta nedělá nic takhle. Nikola ta bouchne s dveřima nebo lomcuje s dveřima jo když třeba jsou zamčený, jo když třeba něco chce, ale Bára ta ne, ta křikne. Když není spokojená, tak zařve jo, třeba jednou, dvakrát. A když je když se necítí nějak, tak fakt tou hlavou do toho do těch do toho futra si dá a docela dost jako silně a nebo bych ještě řekla i k těm chutím, k tomu jídlu, tak oni dokážou splácat všechno možný dokupy, jim je jedno sladký, slaný, kyselý, ostrý jo prostě vegetu na lžičku jo, oni to říkaji, jo, že oni maj, co jim vadí strašně, to když zazvoní telefon, strašně, to když to když to zařve jo a křičí když já volám, tak prostě se jí to nelíbí jo a nelíbí se jim televize taky jo to je rušička pro ně, taky vodpoutávání pozornosti jo, ale ten telefon to je, to bych ho někdy vzala a švihla s ním, letěl by tam kdesi. Jo že že zrovna lidi zavolaj, když ve špatnej čas, že já kolikrát řeknu radši: ‚ty já ti zavolám pak‛, jo když využiju doma, ale kolikrát to jsou třeba důležitý hovory a oni fakt jako je to úplně jo takže takhle. No? T: Co děláte konkrétně vy, když chcete holkám ukázat, že máte radost, že vás něčím [potěšili a jak na to reagujou] M: [no tak to je tak pomuchluju] jo, taky se (?) pokoj, třeba si i, oni nesnáší že když třeba leží a přišla bych k nim během dne, tak to ani nejde, ale třeba večer, když je jakoby klid, tak tak vedle sebe voni můžou ležet jo, kdykoli, ale ale taky bylo období, když přicházely do puberty, že spolu přes den nebyly, jo že si sebeubližovaly, oni třeba že jedna druhou zatahala za vlasy, takhle, ta jí kousla, jo škaredě, pak se to teda změnilo za ňáký, já nevim, třeba dva roky to tak bylo to jsme pomalu je zvykali, že třeba večer už zase spolu byly a to šla jedna na procházku tak se vždycky minuly někde jo a fakt to bylo takový takový docela těžký jo a pak teda už jo teď už jo můžu třeba ze stacionáře a voni si jako vodpočnou, ležijou spolu a vono někdy si říkám oni ležijou spolu v zákrytě úplně jako když jedno tělo jo a jsou a tak si spolu o jako ‚rááádi‛ a tak se spolu muchlujou jako, taky když je pohoda, no ale nemůžu si k nim přilehnout, to mě hned vyženou, ale večer třeba jo Bára si tady třeba takhle dá hlavu
M: [no tak taky jo:‚Nikolko, pojď] pomazlíme se se nebo ‚Báro‛ a taky jim udělám: ‚ráda‛ a vemu je tak se se jo nebo všechny tři taky já říkám: ‚holky poďte‛ a nebo jim tancujeme jo tak taky maj a nebo blbnutí jo, blbnem tak prostě dělá se sranda tak různě takový takový ty nebo je honím jo a říkám schovat za roh a já jenom takhle prstem dělám a ona už čeká takhle celá jako jo natěšená T: A jak poznáte, že oni vás mají rádi, dávají to nějak najevo? M: No tak taky jo jak už jsem říkala, že i třeba příde Nikola z ničeho nic a pak mi dá takhle pusu a nebo se směje jo a Bára ta taky jo, ne že by vyloženě vás nějak držela, ale ona si udělá takovej odstup jo, ale taky příde a taky jako se chce tak jo T: A když se zamyslíte nad tím, jak často cítíte radost ve vztahu k holkám, čím vám jí nejvíc dělají? M: @ když se jim něco podaří, někdy taky překvapí něčim jo, že si říkám, to je, a taky jo, člověk jako radost no tak, já jsem ráda, hlavně jsem ráda, když je jakoby na ně nepříde žádná ještě jiná nemoc jo nebo když je klid doma, tak si říká, jo, je to dobrý a takhle no, ale ty radosti, oni nebo takhle, když chceme, mám radost, když v tom stacionáři jo jsou takový veselý a to, tak to říkám: ‚holky, jo tak to jste mi udělali radost, že jste takový‛ prostě jo ale co vod nich můžu vočekávat že jo. Nebo když se dělá aj sranda, tak já říkám ‚holky, jak bylo ve škole?‛ a Nikola říká: ‚bee‛ @ jo a řeknu třeba: ‚jaká byla Ivana‛ ‚bee‛@ T: A teď bych se ráda něco dozvěděla o těch pocitech jinejch než o radosti, vy už jste říkala, že je to někdy hodně těžký, tak mohla byste mi o tom říct víc, co to je za pocity třeba? M: Pocity teda jako jak? T: Jako vaše pocity třeba nepříjemný vzhledem k tomu autismu holek....Třeba máte někdy vztek nebo jste smutná [nebo] M: No tak to je jasný, že člověk má vztek, když ho to popadne, a když už třeba je i takovej jako utahanej a třeba ještě v jedenáct hodin ona příde a dává nám úkoly a to říkám herdek krupica, protože oni s tim spánkem, Nikola ta ještě je jakžtakž lepší, ale Bára, ta už míň spí a já říkám: ‚holky, tak už byste třeba mohli dát pokoj a uložit se‛ jo nebo v noci taky, třeba Bára jde pětkrát nebo jakoby šestkrát na záchod, ale ona se jednou dvakrát vyčůrá a pak už nic že jo, tak říkám taky tak no ale člověk jde a to už, já už jsem jak automat, já jdu stejně pozdě spát, já jdu tak v jednu, v půl jedný spát, to je můj čas, takže jo ale naštve vás, když si lehnete na čtvrt hodiny a ta už si tam šmátrá a leze z postele, takže to jako no jinak...Nevim, další? T: Vy jste říkala, že to moc neznáte, když třeba jsou holky bez vás, ale když se nad tím zamyslíte, jak by to asi vypadalo nebo jaký to je pro vás, když nejsou s váma, a jaký to je asi pro ně? M: No takhle, já jsem ráda, že jsou v tom zařízení, to jsem určitě ráda a jsme všichni doma, protože za jedno si myslím, že se tam víc naučijou a že prostě ten cizí člověk je pro ně cizí člověk a daj si spíš říct, kdežto mě řekne klidně, že nee jo. Ale tam tam si to tak nedovolí a... Ještě jednou, já teďkom, ještě jednou. T: Jaký jsou pro vás a pro ně asi ty situace, kdy nejste spolu? M: Když je, když teda mám možnost a vidím je tam, že jsou spokojený, tak jako je to pěknej pocit, jo že tak si říkám, jo tak dobrý. A pro ně asi taky, jsou jako taky určitě ponorka, když jsme doma všichni furt stejný lidi že jo a když tam maj, třeba včera jsem tam přišla a Vašík tam s Nikolkou jí držel a: ‚Nikolo, Nikolo, já tě mám rád‛ jo a von taky špatně mluví, a ona ho chytá za nos jo a teď takže taky, taky je ráda, prostě určitě je to lepší takhle si myslim, jsou tam spokojený no, nebo to tak vidím no, když tam přídu. Jo taky jim tam Barbora hukne jo, když zrovna nemá program, děcka tam něco dělaj a ona je jakoby mimo, jde si stranou a pak zařve a oni řeknou: ‚Báro, pojď za náma‛ jo a najednou je tam už třeba pak muzika a už si tam tleská a už se tam kolíbe. T: Teď tady mám takovou hypotetickou situaci, poprosím vás, abyste si jí zkusila představit. Že jste s holkama v nějakým cizím prostředí, v nějaký cizí místnosti, měla by tam být každá zvlášť, každá v nějaký jiný místnosti, když byste je tam musela nechat samotný a někam odejít, tak jak by na to asi reagovaly? M: Šly by za mnou, no hned by utíkaly, to je jasný. To když jsme třeba v létě, no určitě by utíkaly, to prostě jsme jí nechali v tom stacionáři a šli do jinýho stacionáře, tak Barbora metla až ven jo za manželem. Takže asi šly by, šly by no. T: A když by třeba ty dveře byly zavřený a musely by tam zůstat? M: Tak by asi, asi by křičely ještě jo a nevim, možná, záleže záleželo by na tom, jak by ta místnost vypadala jo a ještě kdyby tam byly úplně samy, tak určitě by chtěly jít pryč jo a kdyby je někdo, kdyby je někdo potom už zabavil tak to by možná mohlo jít. T: Takže kdyby tam přišel někdo cizí a pokoušel [se je zabavit] M: nebo něčim nebo kytarou, tak voni by určitě jo
[možná i možná i jo] a myslím si, že kdyby třeba správně volil, třeba nějakou písničkou
T: Teď vás poprosím, abyste se zkusila zamyslet nad tou péčí jakoby celkově, určitě to je hodně náročná věc zvládnout to všechno a to co holky potřebujou, jim dát. Jsem v tom někdy třeba nejistá, jak to dělat? M: Jo, tak určitě, kolikrát jsem říkala, třeba i doma, třeba i manžel, jsem říkala, jestli jsme to udělali dobře a jestli kdyby ty holky vychovával někdo jinej a byl s nima tak jestli by na tom nebyly lepší nebo jestli by byly horší jo a kolikrát jsme si říkali i kdyby se třeba narodily někomu jinýmu jo, jestli by třeba neskončily v ústavu zase dávno
M: Jo@ tak to já nevím, nevím @ teda fakt nevím, já si myslím, že co jsem pro holky udělat mohla, takže jsem udělala úplně maximum jo, teda já jo, no to by musel někdo jinej, ale já myslím, že bych obstála <úsměv> T: A nakonec bych vás ještě poprosila, abyste se zamyslela, jestli jste spokojená v roli maminky, co vám přináší největší radost a co nejvíc bolí? M: No, já si nemůžu vybrat že jo, ty holky prostě tady jsou a kdybych si měla vybrat že zdravou Nikolu a Barboru
Rozhovor č. 4 matka, 57, původně pracovala v oblasti přírodních věd, autismus dcery jí přivedl k pomáhající profesi otec, 63, fyzik Katka, 31, nízkofunkční autismus, otázka mentální retardace nezodpovězena, diagnosticky nejasné syn, 28 Pozorování: Matka je poměrně stručná, odpovídá věcně a bez emocí. Celý rozhovor na mě působí dojmem přednášky, občas i v odpovědích najdeme obecné úvahy, související s tím, že matka se oblasti autismu věnuje i profesně.
T: Já bych vás pro začátek poprosila, abyste mi popsala, jak jste prožívala svoje těhotenství, porod, jak jste si to dítě třeba představovala. M: No@ asi jako každá matka, nenapadlo mě, že by tady mohlo nastat něco co nečekáme, těhotenství normální, porod normální, jo a Katka se narodila jakoby zdravá, protože autismus se projeví nejdříve kolem těch dvou let, i když je to vrozená vada jo. Protože autismus je vlastně porucha komunikace a sociálních vztahů, takže se začne projevovat až v období, kdy ta komunikace už je na určité úrovni, jo i ty sociální vztahy. T: Takže to bylo všechno v pořádku? M: Hm, ano. T: Těšila jste se? M: Velmi@ T: A když si vzpomenete na období vývoje do tří let, tak jak jste prožívala tohle období, kdy jste si třeba začala [všímat různých] M: [no tak Katka je typ] s pozdním výskytem autismu, čili ona se do těch dvou let vyvíjela normálně. Pak začly problémy, že se stávala takovou uzavřenější, přestávala mluvit, ale bohužel, odborníci, alespoň ti první, ke kterým jsme se dostali, to brali jako normální, pak mě říkali: ‚vy jste úzkostlivá matka, máte první dítě, o nic nejde‛, teprve až jsme se dostali, to jí byly tak dva roky a dva měsíce k psychiatře paní X., tak ta zjistila, že to asi tak úplně v pořádku není a do těch tří let se tak jako potvrzoval ten autismus, až tak kolem toho třetího roku už to bylo jasný. No samozřejmě to první období jsem byla spokojená, Katka je první dítě, tak jsem na ní měla hodně času. No, pak když začly ty problémy, tak samozřejmě, že jsem se snažila najít nějakou pomoc. No chvíli to trvalo, no a když řekli autismus, no tak samozřejmě jsem musela hledat, co to je. Paní psychiatra mi sice řekla, že to bude dosti složité s Katkou, ale ani ona sama v těch třech letech Katčiných si nedokázala představit, jak ten vývoj půjde, něco prostě předvídat. No takže se tam potom, když se to nelepšilo, nějaká taková krize objevila, pak jsem se s tim začala rvát, což je asi jediná možnost@ a doporučuju to i rodičům, protože tady jsem se toho moc nedověděla, no tak jsem začala shánět literaturu a tak dál a tak dál. T: A jaký byly ty první projevy, který vám naznačily, že něco není v pořádku s Katkou? M: No, Katka do těch dvou let docela slušně mluvila, byla taková mazlivá a najednou prostě se začala uzavírat do sebe a přestávala mluvit. Motoricky šla dál, tam žádný výkyv nebyl, což je samozřejmě typický pro autismus. T: Jak jste to prožívala tu změnu? M: No tak v ten první moment člověk si asi neuvědomí, že je to závažný a na celý život, takže vlastně si myslíte, no tak jo, tak prostě má horší období a ono se to zase zlepší a ono se to zlepšilo, ale samozřejmě k normálu to nepřišlo, takže tak nějak postupně člověk si zvyká na to, že asi bude muset trošku jinak ten život brát. T: A když řekli, že to je přímo autismus, [tak] M: [já jsem pořád] stejně nevěděla, co to je, samozřejmě protože nejsem odborník a paní doktorka řekla, že teda je to těžké postižení, ale že se tomu dá napomáhat. A že ani ona nedokáže mi říct, kam to až se dá dovést. T: Takže jste se snažila zjišťovat nějaký informace? M: No tak samozřejmě, tenkrát nebyl internet že jo, takže když někdo známý jel do ciziny, tak jsem mu dala papír s nápisem autismus a snažila jsem se dopisovat, to co kde jsem se dověděla. Bohužel od doktorů moc ne v tý době před těmi vlastně devětadvaceti lety, no pedagogové, ti asi neměli vůbec ještě ponětí, že to existuje tady. Tady byla akorát paní primářka XX, to už tenkrát byla velmi stará dáma. No a ta ale měla takovou tu úzkou představu autismu, jak byla v těch čtyřicátých letech, když se vlastně poprvé definoval. Prostě nebrala to jako spektrum a do toho Katka prostě zas tolik nezapadá, do toho klasickýho autismu. T: V čem je jiná? M: No tak on je takovej, jako ta uzavřenost je opravdu téměř stoprocentní, kdežto Katka, i když přestala být taková mazlivá, hravá, tak pořád tam nějaké ty kontakty zbyly, i v té komunikaci, když byla motivovaná, když jí něco šlo, tak taky takový náznaky, zbytky zbyly, takže to se asi paní primářce tak nějak nezdálo jako jestli to je nebo není, takže neřekla, no ona hlavně už byla stará, už neměla ordinaci, špatně chodila, tak jsme jí tak nějak nenavštěvovali už potom. T: A jak se to potom s Katkou vyvíjelo dál, chodila někam třeba do školy? M: Ne, škola nebyla, škola nebyla, ani předškolní zařízení, musela jsem s ní zůstat doma, aspoň jsme chodili ale každý den k tý paní doktorce, čili jsem měla kontakt s někým, kdo o tom něco věděl, jinak bych to prožívala asi daleko hůř. Což se těm vrstevníkům Katky a jejich rodičům stávalo, prostě autismus, i když to dobře diagnostikovali, tak prostě na autismus není pomoci, teprve se tak postupně získávaly nějaký ty znalosti ze zahraničí, tak se, jsme se snažili něco udělat v tý pedagogice, protože v tomhle, medicína může sice tak nějak symptomaticky ovlivňovat autismus, ale ne kauzálně, takže bylo potřeba něco s těma pedagogama dát dohromady. Ale to samozřejmě trvalo
dlouho a to už Katka byla jakoby starší, takže ona do školy nechodila, prostě nevzdělavatelná, ale odkládali jsme školní docházku, protože paní doktorka si právě myslela, že ten autismus je, ale ta retardace, že pokud tam je, tak není tak těžká a že by mohla aspoň trošku se posunout a jít aspoň do nějaký tý specielní školy, ale autistický třídy nebyly, tak jsme to tak nějak pak, ne vzdali, ale já jsem se s ní snažila něco dělat, ale oficielně ve škole nebyla. Teď se učí až na starý kolena, jenže bohužel, to už zase nemůže oficielně být ve škole v tomhle věku, jo přestože i ta druhá dívenka, co se o ní starám, tak umí třeba všechny písmenka, Katka s vizualizací tak do těch šesti dokáže sečíst, odečíst, hodně s vizualizací, samozřejmě, ale prostě když to srovnám s některýma dětma,, co teď chodí do školy, a to je dobře, že chodí, to nechci říct, že jim závidím, tak bohužel byla trošku starší, než se došlo k tomu, že tady i něco takovýho existuje. T: Co vám ještě pomáhalo kromě toho hledání informací? M: No tak rodina, manžel že jo. Mu...tak nějak nevadilo, že má postižený dítě, že se o ni staral i s tou domácností. No a později Jirka, syn, on je teda mladší, takže to chvíli trvalo, ale tak nějak se k ní choval hezky, oni někdy ty sourozenecký vztahy nevídou, ale tak Jirka, no stal se z něho ten starší sourozenec a tím, že jsme byli úplná rodina, tak snad jsme měli i na něj trochu času, jo že třeba u nás v tom občanském sdružení je hodně matek samoživitelek, jo že otcové neunesli tu zátěž s postiženým dítětem a tam je to pak, zvlášť když mají ještě jedno dítě, tak je to horší, ale u nás tak nějak no...vydrželi jsme. T: To je dobře. A jaký to je pro vás dneska, že má Katka autismus? M: No tak dneska už jsem si zvykla, s tim se naučíte žít jako se všim. No, snažím se pro ní dělat maximum, samozřejmě@ kdyby byla zdravá, bylo by to lepší, ale prostě jako. T: Jak byste jí popsala, jaká je? M: Katka@ jaká je? No tak ten autismus tam samozřejmě je, ale přesto je taková trošku společenská je, dává přednost lidem před věcma. Teď se moc ráda učí, ráda poznává nové věci. Samozřejmě jak se říká, že autismus znamená, že nesnáší změny, tak Katka je typ, že má změny ráda, ale samozřejmě musí být ty na ty změny připravená. No, no takže těžko posoudit tu její úroveň, ale...Je dost samostatná, obleče se, nají se, když nemá dobrý období, tak je to samozřejmě trošku složitější. Agresivní není, má nějaký zlozvyky, který třeba ještě taky odbouráme. T: A když se zamyslíte celkově nad péčí o Katku nebo nad tou výchovou, jak jí chráníte nebo se snažíte jí něčemu naučit, [že něco nesmí] M:
[oboje]
T: Co tady v tý oblasti je pro vás důležitý? M: Aby byla spokojená a šťastná. T: Hm, takže všechna ta péče a výchova směřuje M: K tomu no. No, nemůžu si tam promítat svoje ambice jo, takový ten postoj, tak já těm doktorům ukážu, že jí naučím číst, jo tak, ale za jakou cenu. Ale taky to neznamená, že bysme se jí ve všem přizpůsobovali. Prostě existujem, máme určitý pravidla. Tím, že je autistická, tak musíme ten její autismus do těch pravidel nějak zakomponovat, že se nesmí stát, že bysme jí třeba potrestali za něco, co je dáno tím postižením. Někdy je to těžký rozlišit že jo, jestli takzvaně zlobí jako každý jiný dítě nebo jestli je to tim postižením, že třeba něčemu nerozumí, něčeho se bojí, stres, je toho na ní moc. T: Teď vás poprosím, abyste se zamyslela nad tím, jestli vám Katka dává najevo, jak se cítí, a když jo, tak který to jsou pocity, který vyjadřuje? M: Katka, jistě no tak, Katka rozhodně dává najevo radost, smutek u ní není tak, to je spíš taková mírná nervozita, spokojenost, když dostane něco dobrýho a tak podobně. Dává najevo třeba, že má zájem se něco učit nebo něco dělat, to se prostě tady usadí a už čeká, kdy přídu s něčím. No, jsou ty projevy samozřejmě takový hodně naivní, ale nevim, jako třeba dvouletý, tříletý dítě, jo, nejsou na úrovni dospělý holky, ale prostě, dává najevo. Tím, že jsme s ní pořád a leccos asi přečtěme jo, co co znamená. T: A co konkrétně děláte vy, když jí chcete ukázat, že vám udělala radost? M: Jí pochválim, jako zdravý dítě, ona rozumí verbálním projevům, takže takhle, pohladím, pochválím. T: A když jí chcete ukázat, že vás naštvala [nebo že] M:
[no tak jí to taky] řeknu, taky tomu rozumí. Nebo tytyty, jako na malý dítě
T: A když jí chcete dát najevo, že jí máte ráda tak jak to konkrétně uděláte? M: Konkrétně, no tak Katka tedy, i když je autistická, tak je mazlivá, takže příde a mazlí se. Čili zase jako zdravý dítě, ale na daleko nižší sociální úrovni než odpovídá věku samozřejmě. Což sebou nese i problémy, protože ona se mazlí a teď vás chytne kolem krku, ale jak jsem říkala, jako dvouletý dítě, to když vás chytne kolem krku, tak vás nezmáčkne@ ale ona má daleko větší sílu. Vy máte na vybranou, že prostě buďto to vydržíte nebo ji nějak odstrčíte, ale to tim tam je nebezpečí, že už to víckrát neudělá že jo, že už se bude bát nebo se nebude snažit. Protože oni se daleko snadněji odradí, oni jednají tak tady a teď, jo ona si nedovede představit máma je třeba teď unavená, nemá čas, to neexistuje pro autisty, takže tím pádem člověk musí být dost opatrný, co odmítne nebo co dovolí. T: A podle čeho poznáte, že vás má ráda? M: Tímhle tím fyzickým kontaktem. Tím že nemluví, tak to prostě říct, to neříká ale T: A když se zamyslíte nad tím, jak často cítíte radost ve vztahu ke Katce, tak co vás k tomu napadá, čím vám ji dělá nejčastěji?
M: @ No, když se jí něco povede, to je jako každá máma u zdravýho dítěte, když se jí něco povede, když vidím, že udělala pokrok. A nebo druhá věc, když vidím, že my jsme se strefili do jejího vkusu, když má z něčeho radost, když dostane dárek, kterej jí pobaví. T: A teď bych se zeptala na nějaký jiný pocity, co se k tomu pojí, protože určitě je to hodně obtížná situace o to dítě s autismem pečovat, máte někdy nějaký třeba [špatný pocity?] M: [Špatný nálady? No určitě] No, hlavně když narážíte na veřejnost třeba. Třeba uvedu příklad, Katka si nedá ošetřit normálně zuby, ale samozřejmě nechci, aby o ně přišla, tak každý rok martýrium, aby nás ošetřili v narkóze, i když ze zákona na to ty děti nebo lidi s postižením právo mají, takže jdete na prohlídku, ona otevře pusu, teď paní doktorka začne vyprávět, že musí mít rentgen, nevím na co, když a pořád nějaký takový. A dávaj vám třeba najevo na co odstraňovat u ní zubní kámen, on se jí tam udělá a takže řekla bych ne nějakým hrubým způsobem, ale dávají vám najevo, že prostě s takovým dítětem obtěžujete, to jsou pro mě dost obtížný situace no prostě. Už jsem se naučila na to samozřejmě reagovat, ale není to příjemný a většinou se to opakuje, protože většinou tady zrovna ve městě toho zubaře, kterej by se k nim choval hezky nemáme. No oni samozřejmě jim neubližujou, jsou to vysokoškoláci, lidi vzdělaný, neříkají nějaký takový hodně zraňující věci, ale ono tohleto stačí, když vidíte takovej ten nezájem, jéžiš, zase takovýhle nějaký dítě a na co to má cenu a no tak ty zuby vypadaj, to neřekne, ale to v tom chování poznáte a to je jako špatný pro mě. T: A třeba v tom kontaktu přímo s Katkou, jsou nějaký situace, který by ve vás vyvolávaly nepříjemný pocity? M: Ne, ne, ne. Cítím se někdy samozřejmě hodně unavená, třeba přes víkendy, přes prázdniny, ale vyloženě špatný pocity ne, to určitě ne. T: A když se zamyslíte nad tím, jak Katka reaguje, když nejste s ní, tak jaký asi to je pro ní a jaký to je pro vás? M: No tak podle toho, kde je, že jo, když vím, že je v péči někoho, třeba rodiny nebo i cizí osoby, o které, na kterou se můžu spolehnout, tak prostě mě to nějak netrápí, když si nejsem jistá, asi tady v tom zařízení, no tak to je potom horší, to se člověk trošku i jako je takový neklidný. Ještě tam byla jedna otázka. T: Jaký je to asi pro ní? M: Pro ní. No zase záleží, jestli má někoho k sobě, kdo jí rozumí, kdo tak jako ví o tom autismu, je na ní milý, ale musí jako vždycky říkám studentům: pevná, ale laskavá ruka, jo když má takový ty svý meze daný, ví, že tak to funguje, někdo se jí věnuje, respektuje, tak jako mě nemusí, nepostrádá, není na mě vázaná. Asi mně dává přednost, to ano, před všema, ale vyloženě, že by beze mě byla nešťastná, to ne. Byla jsem už kolikrát pár dní z domova a nějak to vydržela. T: Teď tady mám takovou hypotetickou situaci, poprosím vás, abyste si jí představila. Jste v Katkou v nějakým cizím prostředí, v neznámý místnosti a musíte jí tam nechat samotnou, někam odejít. Tak jak asi na to bude reagovat? M: To neodhadnu, protože takovou situaci bych tedy asi nerada vůbec připustila, takže i když mluvíme teoreticky, že by nastala, tak nevim, nevim. Prostě možná záleželo by asi na tom no místnost, jak by vypadala, jestli by tam někdo, nikdo by tam nebyl jo? T: Ne, nikdo. M: Kdyby tam nebyl nikdo, tak to myslim, že by jí zpočátku vůbec nevadilo, zvlášť když by tam měla třeba kanape nebo nějaký věci, kdyby tam měla svý věci, tak to vyloženě se zabaví. Záleželo by na čase no, kdyby tam byla celý odpoledne, tak by byla asi neklidná. T: A když by tam přišel nějaký cizí člověk a [chtěl] M: [těžko říct], ona má lidi nějak rozdělený, někdo je jí příjemný a někdo není, tak by na ten první dojem, to nevim, co by si vybrala. Nejspíš by si ho nevšímala, pokud by pořád ještě byla spokojená, kdyby měla pocit, že se něco děje, jinak jí ta samota tolik neděsí nebo jako je zvyklá spávat sama v pokoji třeba, ale pořád je tam to zázemí nějaký, (který ona ví) T: A na ty špatný lidi reaguje jak, na ty který si označí jako špatný? M: Ona si jich moc nevšímá no, protože není nikdo tak špatný, že by ji bil nebo něco jo, a ty řeči, to nevnímá, to je na ní složitý. Myslím, že už se za ta léta naučila, že občas musí něco nepříjemnýho vydržet, braní krve nebo něco takovýho. A ty řeči, to bych vůbec, vůbec si myslí, že nevnímá. T: A když byste se potom do tý hypotetický místnosti vrátila, tak přivítala by vás? M: To zase nedokážu odpovědět, to záleží na tom, jak by se tam cítila. Že by mě nějak vítala, tak to ona mě nevítá, to ona mě prostě bere, že jsem, budu, ale kdyby tam byla hodně dlouho, tak asi jo, to víte, že jo, ale pokud by to bylo nějaký kratší období časový tak to, když přídu domů, tak mě třeba nějak tak extra nevítá, spíš se jde podívat, co mám v tašce. Ale já se vracím, že jo, já nevím, jaký by to bylo, když bych byla dlouho pryč a pak přišla. A byla třeba v cizím prostředí, i když jsem byla pryč, tak byla doma s rodinou, takže a nebo byla tady, kde byly známý kolegyně, takže to docela tak jako nesla normálně. T: A když se zamyslíte nad tou výchovou nebo péčí celkově, tak určitě to je hodně obtížné, připadáte si někdy nejistá v tom, jak to dělat? M: Samozřejmě, že jsou, jako i když bych řekla, to hlavní mám naučený, samozřejmě, a vyzkoušený, ale jsou situace, kdy musíte rozhodnout a nevíte jak, je to pokus omyl, no i když ten autismus dobře znáte, i když si mnoho přečtete, i když za sebou máte mnoho let zkušeností a já třeba i s druhýma dětma autistickýma, tak vždycky je tam situace, kdy nevíte, jak dál, protože ono taky, ty zkušenosti se kromě těch základních bodů těžko přenáší, ty děti jsou hodně hodně odlišný. Normální zdravý děti mají třeba určitý osnovy ve škole pro všechny stejný, tady pokud se jim chcete opravdu věnovat na úrovni, to absolutně nejde. Ale já myslím, že každý prožívá někdy období nejistoty, kam to dítě dát, jestli tady, jestli tady nějaký to chování eliminovat třeba i trochu tvrdší cestou, tvrdším způsobem, nebo jestli to nechat takzvaně vyhnít to ten, to určitě, v čem vyhovět, v čem ne. Jako nějaká vyložená nejistota to určitě ne, to v žádným případě, ale jsou určitý situace či okamžiky, ta nejistota je asi hlavně u těch maminek, co tu diagnózu se doví jo, najednou..doteďka o autismu v životě neslyšely, nejvýš viděly Rain Mana.
T: A když byste se měla v roli maminky oznámkovat, tak jakou byste si dala známku? M: To nevím, já bych se hodnotila strašně dlouze a slovně. To by mě měla známkovat Katka spíš. To člověk@ má pocit, že dělá co může nebo že to dělá, jak nejlíp umí, ale třeba taky ne. Subjektivní dojem může být úplně jiný než ten objektivní. T: Tak mě jde právě o ten subjektivní@ M: @ No já musím říct, že dělala jsem, co jsem mohla, jo že ale jako jestli to bylo úplně, jestli jsem nemohla jednat jinak a líp, to nevim. T: Cítíte se spokojená v roli maminky? Co vám přináší největší radost a co naopak největší [bolest?] M: [Ale jo tak jako,] to říkám, takový ty nějaký špatný situace, to nesu těžce, ale zase ty úspěchy, taky toho má, jako to z toho mám radost. No tak v podstatě ano. Jako byly těžký období, bylo to samozřejmě horší, ale tak nějak celkově ano. Hodně dělá to, že mám ještě jedno dítě zdravý, jo že to je takový jakoby to na těch vahách trošku pomůže k tý spokojenosti. T: Tak jo, z těch mých otázek už to je všechno, akorát se zeptám, jestli byste mi chtěla říct ještě něco vy, jestli jsem se zapomněla zeptat na něco důležitýho třeba. M: Snad ani ne, možná mě to napadne časem, ale asi ne, ne jako myslím si, že jako samozřejmě, je tu spousta věcí, jako třeba péče o dospělý no, tak žádná jo, takže je potřeba začít nějaký ty domovy pro dospělý. Protože mezi těma ostatníma jim dobře není, i když třeba jsou to dobrá zařízení pro mentální retardaci, takže oni přece jenom jsou jiní, no všude na světě, ne všude, jsem to přehnala no, ale tam kde o tom autismu vědí delší dobu nebo mají větší možnosti, prostředky, tak to funguje, takže doufejme, že i tady se něco podaří. T: Taky doufám a děkuju vám za rozhovor.
Rozhovor č. 5 Matka, 32, úřednice, v současné době v domácnosti Pavel, 11, nízkofunkční autismus s hlubokou mentální retardací, extrémní hyperaktivita, jednostranná hluchota Radka, 14, zdravá dcera Pozorování: Rozhovor celý byl velmi emotivní, matka hodně plakala a zároveň mluvila o synovi s úsměvem a zřetelnou láskou. Celkově působila matka hodně vyčerpaně, ale odhodlaná bojovat a udělat pro své dítě to nejlepší. T: Já vás pro začátek poprosím, abyste mi popsala, jak jste prožívala svoje těhotenství, porod s Pavlíkem, jak jste si ho teda představovala a tak. Klidně se zamyslete a pak mi o tom tématu něco povězte. M: Tak těhotenství s Pavlíkem, to Radce byly dva roky, když jsem s Pavlíkem byla v jiným stavu, no Pavlík byl plánovanej, chtěli jsme druhý dítě, ale zrovna do toho se tady dělala přestavba ještě bytu, takže jsme právě bydleli tady všichni tři v jednom pokoji. Takže, ale Pavlík, tím, že byl chtěnej, tak to bylo takový hezký no. Radka plánovaná nebyla, takže tam to bylo takový hektický, ale u Pavlíka to bylo takový, už i ta Radunka že se těšila, takže to bylo takový hezký, ale v pátým měsíci jsme museli jít na odběr plodový vody, protože právě tam bylo riziko, že by měl Downův syndrom, takže to bylo hrozný, že teda tři tejdny se čekalo na výsledek, jestli teda bude v pořádku nebo ne, tam teda vyšlo najevo, že bude v pořádku no a vlastně to ten autismus to se zjistilo až pozdějš. Takže tak. T: Takže jinak to těhotenství, porod, to bylo všechno v pořádku? M: Tam akorát teda ještě ten porod, že vlastně jsem ho přenášela jo, to ale jinak ve zprávě nic není napsaný. T: A když si vzpomenete na období ranýho vývoje Pavlíka, to je od narození do tří let, tak se zkuste zamyslet, jak se vyvíjel, který ty pokroky pro vás byly důležitý a který ne, co jste sledovala, jak jste to prožívala. M: Tak u Pavlíka, Pavlík byl hodně hodnej, skoro vůbec nebrečel, byl # myslela jsem si právě, že neslyší, takže už od čtyř měsíců jsme začali vyřizovat za prvý teda foniatrii, tam se Pavlík dostal až v jedenácti měsících teda na vyšetření, a začali jsme chodit na rehabilitace, protože právě se nepohyboval tak, jak měl. Tak jsme cvičili Vojtovu metodu a vlastně v roce se ještě ani neotáčel ještě a v roce vlastně, v těch jedenácti měsících se zjistilo, že teda na jedno ucho neslyší, ale na druhý jo, takže by to nemělo zas tak vadit tomu vývoji, ale mě se zdálo vopravdu, že vůbec neslyší, protože nevnímal, on se smál, on se i třeba kouknul, ale nekoukal teda do očí, spíš se díval do zdi, když ležel v tý postýlce, ale byl jako veselej, ale smál se právě spíš takovejm věcem, který jako vlastně k smíchu nebyly jo, já jsem to hodně srovnávala s Radunkou, takže tam bylo hodně to, že mi lékaři říkali, že to srovnávám vlastně podle dcery a že kluci jsou pomalejší a tak. Takže potom až paní doktorka X v roce a čtvrt, když jsme se dostali k ní na psychologii, tak řekla rovnou, že teda je autista. Rovnou takhle my to T: To je docela brzy v roce a čtvrt M: No, to mi právě říkal každej, že to ani nebude pravda, ale no trefila se@ No a Pavlík začal chodit až po třech letech, tam vopravdu ten vývoj byl hodně rozhozenej, ale tak jak jsme se báli, když byl miminko, že nebude chodit, tak teda pak jsme zase měli pocit, že pořád jenom běhá, že v podstatě nedělá nic jinýho než že utíká takže. Ale byl moc hodnej jako, byl teda že všude všechno zkoumal, ale byl hodnej že nebo hodnej no ne neupoutával pozornost, třeba jako Radka, pořád si něco vynucovala v jeho věku a ale Pavlík byl takovej, že si třeba vydržel hrát sám přesně třeba s ňákou hračkou, provázkem a tak. T: Jaký to pro vás bylo, když jste viděla, že to není úplně běžný ten vývoj? M: Ono spíš bylo těžký, že jak se to zjistilo, tak nás opustil otec dětí, takže když Pavlíkovi bylo rok a tři čtvrtě asi, no rok a tři čtvrtě, tak od nás odešel tatínek, takže to bylo těžký v tom, že jsem se musela věnovat jak teda Radunce tak teda Pavlíkovi a vlastně díky tomu, že můj táta mi pomohl hodně, tak se to dalo nějak zvládnout. A kdyby mi někdo řekl, co všechno nás čeká, tam nevim, asi prostě děti někam dám a uteču pryč protože@ to je hrozný, jsem si vůbec nedovedla představit, když jako mi paní doktorka říkala, co ten autismus je nebo co nás všechno může potkat a takový, tak tim, že jsem ještě pořád doufala, že se to nějak změní, tak vlastně to mě teda drželo, ale když si to vezmu zpětně, tak prostě, kdyby mi někdo ukázal dítě, jako je Pavel, tak do toho nikdy nejdu, jo jako fakt nikdy prostě@ <slzy> Vopravdu ne, jako takhle jako mám ho ráda, všechno, ale je to strašně náročný, když do toho člověk spadne úplně naráz, tak to prostě vůbec nejde no. Takže díky tátovi jenom se to všechno podařilo. T: Takže, když vám řekli v tom roce, že to je autismus, tak ještě nějakou dobu [jste doufali] M: [no já jsem vlastně] vůbec nevěděla, co to je, já jsem nevěděla, co to je že jo, takže jenom jsem si vybavila Rain Mana, paní doktorka mi řekla, že to teda jako zrovna ne, že to nebude. A tam vlastně až jako co jsem si vyčetla v knížkách, ale tam vlastně vůbec jsem nevěděla ještě, jakej bude ten mentální vývoj jo, a potom až třeba ve čtyřech letech, když ještě Pavlík vůbec nemluvil, tak paní doktorka říkala, že ještě do těch pěti let jako je šance, že třeba ještě začne mluvit, ale tak vlastně, je mu jedenáct a furt nic, že jo. Ale tam vlastně postupně s tím věkem se začalo měřit, že měl středně těžkou mentální retardaci, nebo lehkou, pak středně těžkou a teďka těžkou že jo. Se to prostě, no jak roste, tak na tý mentální úrovni je tak nějak pořád stejně. T: A když už jste potom měla ty informace, co to autismus je, tak jaký to bylo pro vás? M: No, no to jsem měla informace až teďka tak, tak vůbec jsem neměla informace do sedmi, osmi let, protože vlastně, v Y jsme byli poprvé, takhle, když Pavlíkovi bylo pět, tak jsme byli poprvé v Y jako že Pavlík byl na táboře, ale pak jsme tam nechodili, protože přesně ty služby byly hrozně drahý, takže přednášky stály 1800 korun, tábor stál taky 2500 korun, a vlastně vyšetření kolem tisícovky, takže jsme tam vůbec nechodili a teďka až před dvěma lety se to udělalo, že pražský to maj zdarma. Takže vlastně díky tomu tam chodíme. Ale zrovna tak se začala teďka platit ta asistenční služba, takže ono je to nastejno@ ale aspoň, že to poradenství a tak, jako že už to je zdarma no. Takže vlastně předtím jsme, jsem měla kontakt jenom takhle s pár rodičema, jinak vlastně jsem vůbec ne, s paní X., tam jsem byla na pár přednáškách, jinak takhle když je nějakej kurz nebo není to moc drahý, tak tam na to du, teďka zrovna mělo bejt v sobotu něco, na to jsem se tak těšila jo, bylo to zvládání jako agrese u klientů s autismem a právě jak je uchopit, aby si neublížil teda ani ten klient, ani aby neublížil vám, ani abyste neublížila vy jemu. A tak tam ještě bylo jako v létě to bylo vyhlášený, že teda bude tady ten kurz a že může bejt jenom patnáct rodičů, aby jako to, tak jsem se tam hned hlásila a ještě jsem říkala, že vopravdu chci jako, že se tam chci dostat, protože Pavlík vopravdu dovede bejt hodně jako takhle jak agresivní, tak autoagresivní, no a teďka v sobotu to mělo bejt a začátkem tejdne mi volali, že
jsem se přihlásila jediná a že se to ruší. Takže jsem z toho byla nešťastná, protože fakt jsem se těšila, že teda konečně bude něco pro rodiče, protože jinak je to dělaný pro pedagogy, ať už ze školy nebo z ústavu a to je jako že tam učej, když je ten personál, že jsou třeba tři nebo dva, jo tak to učej je, ale když je člověk sám, tak je to úplně něco jinýho, no takže potom, jako já si obíhám, když teďka byla taky nějaká, jak se to jmenuje, konference o autismu, teďka bude zase v únoru od Y, tak tam se těším, no takže já si obíhám sama takhle co jde, co kde vidím, ale ono víceméně, tam je totiž takovej strašnej rozdíl v těch dětech, jako já co takhle mám dvě kamarádky, tak maj právě děti autisty a to chlapečky, a my tam nemůžem jít ani na návštěvu, protože by to tam Pavlík rozmlátil no vono, tak tam jedu jedině sama, když mám hlídání, takže to právě ani jinak nejde. T: A jaký to pro vás bylo, když vám řekli, že to je autismus, vy jste nevěděla, co to je, ale věděla jste, že to je nějakej problém. M: No, já tím, že jsem si pod tím nedokázala nic představit, tak spíš tam bylo to, že. Víte co, já tím, že jsem na to zůstala sama, tak jsem řešila takovejch věcí, jako abysme vůbec přežili, takže jako, bylo to strašný, byla jsem v tom sama, vlastně jako máma moje vůbec mi s Pavlíkem nepomohla, spíš mě potopila, takže říkám, nebejt toho táty, a hlavně i ta rodina tatínka vlastně, Pavlíkova tatínka, tak ta se taky otočila zády, takže vlastně jsme v tom s Radkou byly samy no. Ještě, nevim no, bylo to takový že vlastně nemohla jsem se už stýkat s kamarádkama, protože ty jejich děti, už to bylo jiný, že jo. No a Pavlík už se potom začal chovat hodně jinak, ty děti už to nepřijmuly, když byly ještě dejme tomu dvouletý, tříletý, tak to ještě šlo, ale jakmile už pak byly větší, tak už prostě, už tam Pavlík hodně vyčníval a už to bylo jiný. Nešlo chodit jako mezi maminky na pískoviště a támhleto. No takže, co třeba můžu vzkázat a já už jsme to říkala i v Y, jo, že nejhorší je ta izolace. Prostě strašná izolace a nikdo si to neumí představit
nedívá na televizi, tak to je jedno no, tu tady máme jenom kvůli mě a Radunce@ jeho nezajímá televize. No ale jinak jako trest vlastně vůbec nic není no. T: A když se zamyslíte nad tím, jestli vám Pavlík dává najevo, jak se cítí a jak. A když ano, tak který to jsou pocity, který vyjadřuje. M: No, tak když má vztek, tak řve, to je právě třeba, když nemůže dostat to jídlo zrovna jako v tu danou chvíli a nebo jako kolikrát se stane, že je prostě nešťastnej a já vůbec nevím proč, prostě začne ječet a většinou se u toho kouše do rukou. Když se stane, že je to vopravdu hodně kritický, tak mu navlíkám chrániče jako na brusle, aby právě se nepokousal hodně. A jednu dobu si hodně vytrhával vlasy, takže jsme ho pak museli ostříhat skoro dohola. Teď už to teda dělá míň, takže když je vzteklej, tak si klekne a mlátí sebou, kouše si ruce. No a když je veselej, tak to to von skáče a chytá vás za ruce a chce točit dokola a strašně se chechtá, takže to von dovede dávat jako najevo tady to. T: A jak to děláte vy, když mu chcete ukázat, že máte radost, že vás něčím potěšil? M: Taky, skáču, venku běháme, tleskám no a venku běháme, to teda říkám, si připadám jako blázen, ale vždycky, protože Pavlík nemluví, tak začínám trpět samomluvou, tak vždycky: ‚Pavlíku, mám radost, je hezkej den‛ @no tak von se směje no, právě že děláme, že různě skáčeme a takový ty poskoky vždycky na jednu stranu, takže jako on má třeba rád, když se fouká bublifuk, takže si vždycky stoupnu na stůl a z vrchu foukám bublifuk, no tak nebo Radunka když se tady houpe na houpačce, tak to se může zbláznit radostí a to je dobrý no. T: A když mu chcete dát najevo, že zlobí nebo že vás naštval, tak jak to uděláte a jako on na to reaguje? M: Když mě čapne za vlasy nebo když mě třeba štípe nebo něco, tak ho prostě čapnu takhle za ruce a když to nepomůže, tak teda holt nechtama mu takhle udělám
v tom má jabko, kdyby Pavlík náhodou udělal někde nějakou scénu, tak aby mu moh dát kousnout jabka, protože to Pavlík hned by se sklidnil. Ale tak děda tady jezdí vždycky dokola, tak to je dobrý. No a takhle o prázdninách to bylo každej den a to teda, to bylo hrozný teda, to ještě Radka byla na táboře, tak jsem tady byla sama a to teda já jsem měla pocit, že už budu mluvit s Peginou, protože jako, jak jsem pořád s nikým nemluvila, já jsem provolala takovejch peněz, protože jsme pořád s někým mluvila po telefonu, to bylo hrozný. No a já jsme vám to vlastně nedopověděla, Pavlík měl být tenhle rok v ústavu sociální péče, na tři týdny jsem to domlouvala, paní z Y. my to právě pomáhala vybírat, kam by ten Pavlík mohl, byli jsme se podívat na několika místech, tak nakonec teda byl v jednom ústavu, kterej byl vybranej jako nejlepší, no a po třech dnech mi volali, že je to něco strašnýho, a to jsem ho tam byla ukázat měsíc předtím, na celej den jsme tam byli jo, a ještě jsem tam s ním byla celej den, co jsem ho předávala, i asistent tam s náma byl, aby se všechno ukázalo, tak to nám řekli, že v pohodě a pak třetí den volali, že je to strašný, tak tam jel asistent zase na celej den, a to je 180 kilometrů, no a po tejdnu mi volali, že si rpo něj prostě musím dojet, že to prostě nejde, že jako se musí hlídat, takže nám ho vlastně vrátili. Tak jsme měli po prázdninách s Radkou@ to bylo strašný, to bylo hrozný, no takže mi řekli tam, že to fakt nejde, jako ať se nezlobim, ale že si musím najít ústav, kde jsou připravený tady na ty děti a tak jsem řekla, ať mi poraděj, kam ho asi mám dát, když byli vybraný voni a že pak můžu do psychiatrický léčebny, kam ho teda nedám, že jo takže, říkala, že teda neví no@ takže to bylo dobrý. Takže Y. z toho taky byla docela vykulená, že to tam jako nezvládli. T: Jak často cítíte radost ve vztahu k Pavlíkovi, čím Vám ji dělá? M: No, tak to jo, to každej den určitě jo, aspoň z něčeho. Jak mi jí dělá? No tak, pokavad me netahá moc za vlasy a nekousne@ Ale tak jako nejlepší je to večer no, když čtu pohádku nebo teda včera zrovna usnul, když jsem mu četla, to bylo fajn. A to si nejvíc vodpočinu no, že prostě většinou už leží a nebo já sedím na posteli a Pavlík teda leží na zemi a vždycky něco čtem, ale prostě venku je to nejlepší, venku běháme a fakt jako že se směje a jako to je paráda, venku je to nejlepší. Jako to fakt je sranda no, takže každej den je tam ta radost, jako vždycky se zasmějem, to jo. T: A když jsou ty chvíle, kdy to není fajn, tak jaký máte pocity? M: @ to bych ho zabila jako@ to mám pocit, že už se z toho zblázním, že ho někam odvezu už. Jako to je strašný, jako málokdo si umí představit, že jako # jako že už mám fakt kolikrát pocit, že už se z toho zblázním. Jako jo, to se vůbec nedá říct
T: Já bych vám jí dala taky. M: No, já bych si jí dala klidně no. T: A nakonec bych vás poprosila, abyste se zamyslela nad tím, jak jste v tý roli maminky spokojená, co vám přináší největší radost a co naopak nejvíc bolí. M: Hm, ....No radost. Já ani nevim, nejvíc bolí to, že prostě je Pavlíkovi opravdu jedno, kdo s ním je. Pokavad se mu ten člověk věnuje teda. Takže pokavad by ten člověk s ním byl a nebude dělat co já třeba a Pavlík bude nejistej, tak potom je jasný, že on šťastnej nebude, ale třeba loni jsem měla tady asistenty, tak když jsem je zaučila, jak s Pavlíkem pracovat a dělalo se to jakoby stejně, tak Pavlík fakt je spokojenej <povzdech> No, takže to je tady tohle. Co mi dělá největší radost no. Jak říkám, mám radost, když vidím, že se směje, ale. Prostě ten život je úplně přehozenej vzhůru nohama a vlastně nejvíc to odnese Radka nebo vodnesla, takže tam asi žádná radost jako taková není. T: Tak z těch mých otázek je to všechno, já se ještě zeptám akorát, jestli je něco, co vám příde důležitý a no co jsem se nezeptala. M: Tam třeba jestli vy budete dělat psycholožku, tak co třeba si myslím, že pro ty rodiče je strašně důležitý a to právě mě se teda nedostalo, že mi teda pani psycholožka řekla: ‚Pavlík je autista a přijďte za čtyři měsíce na kontrolu‛ a to bylo všechno. A teď jako já jsem jenom jako já jsem říkala, co to teda je, a ona říkala, ať si koupím knížku a jinak jsem v tom byla teda vopravdu úplně sama. A to prostě bylo něco strašnýho. To předtím Y ještě ani nebyla a prostě nic a těch knížek bylo taky málo, že jo, teď už je toho taky víc. Teď už je i raná péče od toho Y jo, jak jsem říkala, předtím to vopravdu bylo hrozný, že moje doktorka tady jako dětská nevěděla taky jakoby nic a ani jsem vlastně netušila, že oni můžou bejt vysokofunkční, nízkofunkční, aspergři a atypický autismus, to jsem vůbec nevěděla, že je to takhle ještě rozdělený, takže jako vopravdu těm rodičům dát tu informaci teda jako hned, že to je vlastně jedno, že nejsou sami, že s těma dětma se dá hrozně moc udělat, když se teda od malička, že nemusej bejt vyčleněný prostě úplně z toho života. A asi těm rodinám pomoct úplně jako od začátku, když jsou třeba jako ještě oba dva rodiče, protože jinak to ta rodina nezvládne a půjdou od sebe že jo. No, takže tak. Prostě aby se těm rodinám pomáhalo. Protože i když to vidím u jinejch maminek, co jsou děti postižený jinak,tělesně, nebo i ještě kamarádka má taky holčičku autistku, to je ten Turnerův? T: Tourettův? M: No, Tourettův, takže ta holčička doma sedí, že jo, kam se posadí, tam sedí, no, to je prostě pohoda no@ Takže tam potom zase kamarádka má chlapečka na vozejčku no a to je teda sice nemluví, ale sestřička ho vezme prostě do kina, chlapeček se dívá na film, všemu rozumí, umí komunikovat přes ty komunikační obrázky, má tu knihu že jo, tam má všechno, dá se s ním kamkoliv jít, prostě je to úplně něco jinýho, je to prostě vopravdu takovej rozdíl u těch autistů, že prostě se neumí začlenit do tý společnosti a hlavně lidi, jako společnost to vlastně skoro nezná, Pavlík není vidět, že je postiženej, dobře když běží, tak je vidět, že je celej takovej, se klátí@ ale dokavad nezačne dělat nějaký zvláštnosti, tak to prostě není poznat a nebo spíš to vypadá, že je nevychovanej, takže to spíš je problém tady v tom, že se o tom strašně málo ví. No, takže abyste to teda potom nějak rozšířila@ tý veřejnosti no. T: Já se budu snažit@ a děkuju Vám za rozhovor.
Rozhovor č. 6 matka, 30, sportovkyně otec David, 32, obchodník Radim, 3, diagnostikovány zatím autistické rysy, konečnou diagnózu zatím nemá, spíše se jedná o vysokofunkční autismus, oblast vztahů je narušena je částečně, období uzavřenosti se střídají s obdobími dobrého kontaku Dan, 4, zdravý syn Pozorování: maminka v úvodu žádá o tykání, je velmi přátelská, celou dobu je velmi živá, o svém synovi mluví láskyplným tónem s úsměvem a s leskem v očích, mateřská láska z ní úplně čiší. T: Já bych se Tě nejdřív zeptala, jak jsi prožívala těhotenství, porod, jak sis představovala to dítě? M: No, tak on Radim byl jakoby druhej, jako po Danovi byl krátce po sobě, jako že jsem už když Danovi byl rok, tak jsem otěhotněla a už to nebylo takový to úplně šílený, že jsem jak jsem si to prožila chvilku před tím, tak jsem, že už to není to první těhotenství, že už je to takový samozřejmý, že už na sebe člověk nedává já nevím takovej pozor a nebo prostě že to bere ňák jakoby samozřejmějc, ale jako rozhodně to bylo chtěný, že jsem jakoby chtěla, no a všechno bylo v pořádku, úplně jakoby od začátku, on naopak byl hrozně, jako že byl větší, i zdravej a vždycky, když jsem šla na tu kontrolu, tak jakoby říkali, že jsem taková ta ukázková maminka a miminko, že je úplně skvělý, takže to bylo všechno jakoby supr, akorát že pak nakonci jsem ho dlouho přenášela a já jak jsem jakoby věděla, kdy jsem otěhotněla, tak jsem jako vopravdu už mi nebylo dobře, tak se to neřešilo, jako že je čas a to, no a Radim byl hodně velikej, měl čtyři čtyřista a pak vlastně, když jsme jeli do tý porodnice, tak asi se tam trochu přidusil, že vopravdu tam nastal nějakej problém a voni neměli volnej porodní sál, takže nás tam dlouho jakoby zdržovali, než mě tak převezli, takže nakonec jsem vopravdu rodila jakoby den a pak šel císařským řezem jakoby na poslední chvíli, takže to byl takovej jako říkali dramatickej, že i jsem ztratila hodně krve a že to bylo takový jako to, no ale narodil se a byl jako v pořádku, bylo to vyloženě takový velký, zdravý mimino no a jako krásný, všechno takový jako jak má bejt no. A jako se narodil a vůbec byl takovej úplně bezproblémovej, jako že jsem o něm nevěděla, že spinkal, normálně se najed, i byl takovej jako dopředu, do toho roka byl takovej jako že že jsem si říkala, ten bude chodit v deseti měsících, protože byl hodně živoučkej a furt se někam jako šamořil a tak, byl hrozně takovej ukázkovej, krásnej@ T: A potom v tom raným vývoji? M: No, pak já nevím, kolem toho roka se začal jako opožďovat s tím chozením, že jako že vlastně od toho devátýho měsíce se vlastně furt stavěl na ty nohy a vypadalo to, že bude brzo chodit, tak na tom už vlastně jako zůstal a jakoby nějak se nerozvíjel, ale byl v roce ještě jako normální, začal v roce mluvit a hrozně hezky čistě, že já byla zvyklá od Dana, že hrozně drmolil a nebylo mu rozumět a tenhle ten hrozně čistě jakoby všechno vyslovoval a až tak já nevím, v roce a půl vlastně přestával mluvit, tak už ty slova jakoby neříkal, už začal být hrozně jakoby uzavřenej a měli jsme pocit, že je hluchej, že vůbec jakoby nereagoval, že si s něčím třeba hrál a my jsme na něj mluvili, tak se za námi jako vůbec neotočil a i když nám něco spadlo, tak se nelek a takhle jako to, takže od toho roku a půl jsme začali řešit, jako jestli není hluchej a prošel takový ty vyšetření na sluch a to to bylo všechno v pořádku a pak jsem to i zjistila na malejch věcech, že slyší dobře, ale že když se do něčeho zabere nebo prostě to, tak že jako prostě nereaguje, s tím mluvením vlastně, pak už jako neříkal vůbec nic, pak už jenom vydával takový jako že se zasmál a tak mu zůstali ňáký dvě slova, jako haló že zvedne telefon nebo ahoj, ale jinak už vlastně neříkal vůbec nic no, takže pak jsme pak jsme přes ten sluch jsme šli na neurologii a paní doktorka říká, že si, že si všímá takovejch těch věcí, co by mě normálně nenapadly, že se jí nedívá do očí a prostě to, protože se mnou ten kontakt měl perfektní jo, ale ale jako to že se jí nedívá do očí a že je takovej roztěkanej a už jsme věděli, že po nás nic nevopakuje, že ho vlastně nejsme schopný nic naučit nebo tak, tak nás vlastně poslala k psycholožce no a ta už tam viděla, že má jako ty autistický rysy, ale že je ještě moc malej na to, aby se to diagnostikovalo, tak že ho jako necháme a že se za půl roku že tam pudem znova a že se jako uvidí a pak se to potvrdilo, už jsme jako věděli, že to může bejt, tak jak si o tom člověk něco přečte, tak do toho jako přesně zapadal. T: Jak jsi to prožívala, tohleto? M: No, já jsem si to nějak jakoby vůbec nepřipouštěla, mě to jakoby nepřišlo, že že by to jako byla pravda, mě jako přišel, že je jako vopožděnější a taky mi přišlo, že to jako spíš dělá naschvál, různý věci, jako že že jakoby ví, ale že úmyslně nedělá, jako prostě měla jsem ten pocit, že je hodně trucovitej a že jako schválně vopravdu, že spíš jsem z něj byla nešťastná, že jakoby to dělá naschvál, že jsem mu říkala, aby něco nedělal nebo aby ke měl šel nebo něco a že jako se mi koukal do očí s takovým tim já to jako vím, ale neudělám to. Já jsem říkala, že já mu vidím na očích, že on ví, co já po něm chci a to, takže já jsem si furt říkala, že to je takový jakoby přehnaný a že prostě že jakoby za půl roku se to změní a jako že to dožene, vůbec mi nedošlo, že by to jako mohlo bejt takhle pořád a nebo že by se to zhoršilo, to jako, to vůbec, takže se to jako, dali mi diagnózu, fajn, ale stejně jsem si myslela, že je to spíš jakoby vo nervy se mu věnovat nebo vydržet, ale nepřišlo mi jako, že to vopravdu tak bude prostě (vůbec jsem si to nepřipouštěla). T: A dneska? M: No, dneska, vono je to jakoby podle období no, že teď třeba v létě to bylo takový jako vyloženě zoufalý, že s tim jako nic neudělám, že člověk má vždycky takový jako na houpačce, že chvíli, že on je taky hrozně jakoby náladovej, že on má období, kdy je vopravdu jako demoliční a kdy s nim člověk neudělá nic a nedostane se s nim ven a nakoupit a vůbec nic a pak je třeba vopravdu hrozně sladkej jako, že spoustu věcí jakoby dělá a to mě zpočátku hrozně jakoby mátlo a rozčilovalo, že nějaký věci nějakou dobu dělá, já nevim, že třeba tejden chodil na záchod, snažil se jíst a pak jako si to rozmyslel a nedělal to a teď já jsem si myslela, že mi to dělá přesně jakoby naschvál a že jakoby má ňákej truc a pak mi vlastně jakoby vysvětlili v Y., že on ty věci jakoby zapomíná, že že se mu to prostě musí pořád opakovat a že to nedělá schválně a že má najednou ňáký jiný jakoby priority a že rozhodně mi to nedělá, aby mě naštval nebo ňák jako to, takže jakoby závisí, v kterým období jako je a v létě to bylo takový zoufalý, protože jsem měla oba dva kluky doma, Dan nechodil do tý školky a jako nejde s nima skloubit program, protože Dan je ještě moc malej na to, aby mě jako poslouchal a mohla jsem ho nechat nějak jakoby bez dozoru no a z Radima se nesmí jakoby spustit oči a furt se za nim musí, on je takovej hodně aktivní a běhá a leze hrozně do vejšek a nemá jakoby pud sebezáchovy, takže vždycky někam vyleze a to prostě jakoby se musí na něj furt koukat, no tak jako jít s nima k vodě, to bylo jako na hodinu a půl a člověk byl fyzicky i psychicky úplně prostě jako, takže to léto pro mě bylo takový nejhorší, protože i ten Dan odnášel, že bysme mohli dělat spousta věcí, který by ho bavily a my jsme někam přišli a Radimovi se tam nelíbilo a teď jako tomu čtyrletýmu dítěti to nevysvětlim a vždycky to bylo všechno jako kvůli tomu Radimovi, prostě jemu se tu nelíbí, tak mi dem domů, takže on i na něj žárlil, takže i on byl protivnej, tak to bylo jakoby to, ale teďko v září se nám povedlo ho dostat jakoby nám ho vzali jako na psychiatrický oddělení, že tam bude chodit jakoby do školky, takže tak jako jsme čekali, co to s nim udělá a tak, protože doktorka říkala, že se musí dostat do kolektivu a že tam se jakoby naučí ty nový věci, že on jak má doma takový ty stereotypy, jak furt dělá ty samý rituály, takže jakoby není schopnej už se od nás něco učit a že nás nebude poslouchat, takže musí někam jakoby nastoupit, tak se nám povedlo ho dát tam a on vopravdu za nějaký tři
dny, prostě tam chodil tři dny na tři hodiny a úplně to bylo o tři sta procent jiný dítě, úplně mu to vyhovovalo, on se tam těšil, já jsem se bála, že tam nebude chtít, protože jsme na sebe hrozně jako fixovaný a on si vždycky sbalil ty věci a utíkal a byl tam hrozně rád a začal mě poslouchat i jakoby doma a začal jakoby ty věci, co se tam naučil, tak začal to, ale je je vopravdu jakoby hodně tvrdohlavej, že nesmím mu jakoby ustoupit, že on nesnáší změny, nesmí se jít jinejma cestama než on jakoby je zvyklej a nebo je hroznej problém mu dát nový boty nebo něco takovýho a von jakoby v létě vůbec, než nastoupil do tý školky, tak jsme na něj nedostali boty, se mi svlíkal, jsme chodili po ulicích a on byl bosej, někdy prostě i nahatej, vůbec jako prostě se nedalo nic s nim to a od tý školky prostě jakoby nádherně i začal jakoby jíst, on je hodně i drobounkej na svůj věk, vypadá jakoby o rok mladší a je to teďka jako úplně, mu to prostě hrozně prospělo a začal se mnou chodit i venku normálně, že jsem ho nechytala a to a že třeba mi dal tu ruku, takže teďkom v září prostě jsem měla strašnou jakoby euforii a přesně takový to jakože za půl roku tímhle tím se to jakoby srovná a bude to jakoby to, ale on to měl vlastně na šest neděl a pak jsme měli hroznej problém jakoby sehnat školku, kam bysme ho umístili, takže to jsme obvolali a sjezdili úplně všechno a vlastně to sháníme, už před létem jsme začali to shánět a vůbec jsme ho nemohli umístit a teďka se nám povedlo před týdnem, že ho vzali v Y., takže teďka chodí tejden do tý speciální školky na Y. a vlastně taky úplně jako je úplně spokojenej, ale prostě byl čtyři dny doma, nebo čtyři pět dnů byl doma, že nešel do tý školky a byl vzteklej a byl skoro zase tam kde byl a teď v tý školce, jak po něm jdou a jsou na něj přísný a prostě to, tak jemu to jakoby vyhovuje no, ale vyloženě je to jakoby vydržet no, on vydrží opravdu hystericky řvát a bránit se tý nový věci, že to vypadá až jako když člověk tejrá dítě a on prostě za hodinu si to nechá a od tý doby to bere jako samozřejmost a jako nosí to a úplně, ale jako spíš je to o nervy no (vydržet to), jak to bude dál to nevim no, zkoušíme teďka tenhle tejden, už chci do práce a taky něco dělat prostě jinýho a tak nevim, ale jestli se mu tam bude líbit, uvidíme. T: A tu diagnózu dali? M: Tu má, je opožděnej a autistický rysy, zatim, má to v určitejch oblastech, má to v řeči, má to v sociálním cítění a má hodně vyvinutej jako hmatovej, já nevim, jak se tomu říká, jako že mu třeba vadí to oblečení na kůži a všechno vlastně, všechno si musí jakoby ošahat a všechno prostě zjišťuje hmatem a já nevim co, všechno prostě si přikládá na tělíčko, co se mu dá a já nevím, třeba i houska, když se mu dá, tak on si to dá na tvář, ošahá si to a už třeba ví, že mu to nechutná než to jakoby dá do pusy@ já nevim, von nemá rád třeba koblihy, je jedno v jakym se mu to dá to těsto tvaru, on jako si to ošahá a zahodí to, aniž by do toho kous, jako že to je z koblihovýho těsta už jako ví dopředu no@ no je zajímavej@ T: Co Ti pomáhá to nějak zvládat? M: Tak já nevim, jako pomáhá, no za prvý jako jsem na něm vyloženě taková závislá jako, on je hrozně hrozně hezkej a takovej roztomilej, teda pro mě aspoň, takže je takovej jako mě příde, že to jako umí vrátit, to jak jakoby jeden den je tak hroznej, že máma na něj kouká a říká: ‚to bych nevydržela, já bych ho zaškrtila, to když vidim, co on dělá, tak už chápu ty lidi, co třeba uhoděj dítě‛ vždycky prostě takhle jako. On jako dopoledne s nim jdu třeba ven, on je takhle jakoby šílenej, že třeba nás i odněkad vyhoděj a dělá neskutečný věci a vopravdu mám třeba i co dělat, abych ho vůbec třeba silou dotáhla domů, abych se s nim prostě vůbec odněkud vrátila, jo on dostane záchvat a válí se po zemi a mlátí mě a jakoby to, tak přídu domů a úplně se jakoby třesu a on během hodiny to dokáže prostě úplně otočit, začne bejt roztomilej, začíná mluvit, začíná chodit, vždycky jako takový to: ‚ahój‛ a hrozně se jako snaží a ví, že se na něj zlobím, jak s nim jakoby nemluvim, tak prostě chodí a fakt dělá těma ručičkama, sedne si a takhle mě furt chytá za tu pusu a chce mě dát pusu a já se na něj zlobim, že mu uhybám a on furt jako: ‚ahój, ahój‛, že jako se vždycky, že člověk jakoby najednou na to zapomene a úplně by se z něj jakoby zbláznil a jako to. Tak jako já mám spoustu jako jakoby koníčků a nebo todle a mam a manžel taky jako mi hodně pomáhá, on vždycky říká, to bude dobrý, něco jakoby seženem a že se taky snaží mu jakoby věnovat, že nemám takovej ten pocit, že prostě to leží jenom a na mě a Daník prostě to je taky takový jako to a zlatíčko, já nevim, mě příde, že nad tim jakoby moc jako nepřemejšlim, jako že to beru tak, že to tak prostě je a že jakoby jenom jsou takových pár okamžiků, že je mi to jakoby líto, v ňákejch situacích jako, ale neni to tak, že bych se tim jakoby zabejvala furt, že to, že prostě ho beru, jako kdyby to, kdyby měl takovou povahu, že to neberu tak jako nějakej úděl, jako to, spíš jsem, když někde jakoby hodně zlobí a nemůžeme někam jít tak a nebo když jsme třeba někde na hřišti s Danem a jsou tam jakoby lidi, co maj stejně starý ty děti a vidim, jak jsou oni v pohodě a vidim, jak se oni s tim dítětem jakoby stejně starým dorozuměj, tak maj tam hezký odpoledne a ten Radim má zrovna takovou, že je jakoby šílenej a teď musím jako musím je tam odtud oba dva jako odtáhnout a ňák se s nima jakoby, protože Dan začne taky brečet, že tam chce bejt a nebo něco, je mi ho líto, tak jako v těhle těch chvílích vždycky jakoby, ale jinak jako se to, někdy jakoby no, no protože nevim, nevim, jakej bude, až bude starší, nevim, jestli se to vopravdu jakoby zlomí a něco se naučí, spíš jakoby ta nejistota, že jakoby co bude, ale to jakoby nevim, takže já spíš myslim pozitivně, takže si to furt jakoby nepřipouštim, že by jakoby se z toho nějak nedostal, že si nepřipouštim, že by třeba v osmnácti nebyl schopnej se o sebe postarat nebo prostě takový, jako počítám, že mu to bude všechno trvat dýl, že s nim bude jako víc práce, ale že jako nepředstavuju si, že by byl nějakej jako mimo realitu nebo tak. A navíc jakoby i říkaj, že je chytrej, že je to na něm i vidět, že jako spousta věcí ví, že jako na některý věci, že je jakoby mazanej, že mu to myslí a že to, co chce, tak že se k tomu dostane a. T: Ty už jsi něco, říkala, ale jak bys ho popsala Radima, jakej je? M: Jako vzhledově nebo povahově? T: Jak chceš. M: No, tak popsala, je takovej samorost@ ne jako je vopravdu takovej, máma říká, že má v sobě jako líbezníčka, protože má vlastně jakoby pět vnuků a samý takovýhle malinkatý a s žádným se jakoby nemá takovou potřebu ho jako furt pusinkovat a jakoby se mazlit, takový to dítě, co člověk má chuť úplně rozmačkat a ukousnout ho nebo to, tak má prostě něco v sobě takovýho asi i tim, ale neni to jakoby tim, že by byl takovej malinkej a drobnej, ale má to jako už vod narození, že je takovej, je svůj a je má smysl pro humor, má takový svoje, že vopravdu až dokáže brečet smíchy, že že že si vidí takový jako svoje věci, že mu přijdou hrozně jako zábavný. Je je hodně jako tvrdhlavej, že když si něco umane, tak vůbec neexistuje nic, co by ho jako vodradilo, úplně to jako já nevim, pro mě prostě úplně je hrozně roztomilej na druhou stranu má jako toho ďábla, že jako vyloženě zlýho, vopravdu to má takový úplně napůl takový rozto rozdělený no a je takovej hrozně jakoby čipernej a furt se někam jakoby šamoří, někam jakoby leze a furt něco zkoumá, takovej technik, já vždycky říkám, že to bude nějakej jakoby vědec, protože on s ničim si nehraje jakoby normálně, že všechno rozebere úplně, kolikrát už rozebral myčku, že jsem jí pak zapla a jsme si vyplavili kuchyň nebo pračku@ on je hrozně šikovnej jako manuelně má ty prstíčky, jako že všechno ho zajímá a to z toho technickýho hlediska, že je takovej, můj malej Ráďa@ T: A to mazlení, jak on na to reaguje? M: No on je hrozně mazlivej, to jako hrozně rád se mazlí, jako na cizí lidi určitě ne, na cizí lidi dělá, že je nevidí, jako dělá, že tam nejsou, i jako mu trvá než se na ně podívá a tohle a pak jakoby spíš někde poňouká, aby ho někdo honil a nebo to a on sám je takovej, že po mě
jakoby furt leze a furt chce pusinkovat a hrozně jako to, akorát, že on nemá jako neumí jako pohladit, bejt jakoby to, on jako to projevuje tim, že do mě začne mlátit, nebo že má v sobě, že se jakoby úplně třese a to, ale má hroznou sílu a vždycky jakoby příde a skočí na mě a teď rukama nohama, ale hrozně mě kope, mlátí, ale je takovej jakoby ode mě furt vyžaduje jakoby ten tělesnej kontakt, furt jakoby chce bejt u mě, furt chce nosit a jakoby to, i s Danem se takhle jakoby mazlí, akorát že Dan to, jak ho vždycky praští, tak on to bere jako že ho bouchnul, tak se pak začnou jakoby dohadovat a pošťuchovat a když je jakoby s mámou tak taky hrozně rád se dá jakoby to a i pani učitelce šel dát pusu a jakoby na to že jí nezná@ a že si na ní rychle zvyk a i v tý nemocnici, co tam byly ty sestřičky, tak jako mazlíček prostě, což jako většinou se říká, že ty autisti jsou takový jako odtažitý nebo to, tak to on jakoby nemá. T: A ta řeč, zbylo něco? M: No, učí se a učí se jakoby znova a vlastně už nic neříká, tak jak jakoby říkal, všechno hrozně jakoby huhlá, mě příde, že má takový jako skřeky jako maj třeba hluchoněmý, že huhlá a tak a má asi kolem dvaceti slov, ale jako používá je hrozně jakoby málo, vopavdu je to takový jakoby nahodilý, že a většinou je to, když něco vopravdu jakoby chce, není to jakoby, že by člověk řek: ‚tak řekni‛, to neřekne nikdy, jak se po něm něco chce, tak to jakoby neřekne nikdy, ale má některý, který říká jakoby hezky čistě a pak má jako spousta, že jakoby huhlá nebo že spíš to člověk pozná podle tónu jako, on třeba hrozně dobře napodobuje jakoby zvuky, že když je třeba nějaká písnička, tak on přesně ví, jak jdou ty ty, tak mi ho tak i učíme mluvit, že mu všechno jako přeháníme do nějakejch jako hlásek nebo mu z toho uděláme nějaký jako to a podle toho vlastně poznáme, co vlastně říká, protože on vlastně krásně jakoby zkopíruje ten zvuk toho slova, ale špatně jakoby vyslovuje no, teď třeba se krásně čistě naučil máma, ale neví, že jsem to jakoby já, že se naučil to slovo, že vidí, že mám jakoby radost, když to řekne, ale vůbec jakoby, přesto, že se to říká nejčastějc, tak on vůbec neví, že to, že se jakoby jedná o moje nějaký oslovení nebo tak, ale třeba on miluje kytky, tak kytka řekne úplně krásně jo, to má hezký, no on má vždycky nějakej jakoby okamžik, že ho něco jakoby zaujme a když to člověk dobře odhadne a začne hned jakoby říkat, tak třeba prší se naučil úplně nádherně, to jakoby se mu řeklo a jeho to tak zaujalo, že mu to v tý hlavě jakoby zůstalo no. Ale pak mu člověk něco vopakuje, nějaký slovo jako pití, který prostě má dvacetkrát za den a ‚nechceš pití‛ a prostě furt dokola a prostě to neřekne. Chci a pojď, to už umí, to jo@ T: Tak jo, a když se zamyslíš nad tou péčí a výchovou celkově, když se ho snažíš něco naučit, aby něco uměl nebo že něco nesmí naopak, tak co v týhle oblasti je pro Tebe důležitý? M: No, já si myslím, že jsem, že jsem tohlecto ňák jako # prošvihla nebo jsem to ne jakoby zanedbala, ale rozhodně jsem to jakoby poslední půlrok dělala špatně jako protože jako já jsem, jako nějakou dobu jsem měla furt ten pocit, že mi dělá jakoby naschvál, takže jsem se na něj jakoby zlobila a dostal třeba přes ruku a nebo prostě to a pak mi vysvětlili, že za to prostě nemůže, včetně psycholožky, že to nedokáže jakoby respektovat a že i když se tváří jako že to vypadá, že to, tak že mi nerozumí, vysvětlili mi, že neví, co říkám, což je pravda teda, že neví, co říkám, že když se mu nedá nějakej jednoduchej povel, tak ta věta pro něj nemá vůbec smysl, takže jsem to vzala za teď vim špatnej jakoby konec, že jsem ho nechala dělat úplně jakoby co chce, takže jsem ho nikam jakoby nevedla a ještě jak jsem to pobrala, že je mu teda jakoby ubližováno, tak jsem ho jakoby tak hrozně já nevim teď je i jako že vopravdu je jako i rozmazlenej jo, že jsem to vopravdu, že co chtěl a jako vopravdu bylo to možný, tak jsem ho jo, co mu nebylo jakoby životu nebezpečný, tak on jakoby může a teďko se to hrozně špatně, když to nějakou dobu jakoby dělal a měl to dovolený, že spousta věcí jakoby může, tak to doma, on si dělá prostě absolutně jakoby co chce a všechno, co jsem mu jakoby, já jsem se chovala tak, abych s nim jakoby vyšla, aby se nerozčílil, tak já prostě kamkoli jsme šli, tak já prostě celou procházku, celej jakoby svůj program jsem nechala řídit jakoby jeho, takže jsem měli cíl, že dojdeme někam, ale když tam prostě Ráďa se rozmyslel, že půjde někudy jinudy, tak prostě se tam nedošlo a šlo se jak on chce zrovna a pak cokoli chtěl, jako je těžký, že on jako nikdy nic nechce že mu neudělá jako nic radost, jako hračka nebo něco, že když by ho člověk chtěl potěšit a něco chtěl koupit, tak ono mu to prostě neudělá radost, protože on se jakoby zajímá o jiný věci, teďka třeba Dan chce jakoby spousta věcí, jak to vidí v tý televizi a to, tak to člověk jakoby nebo aspoň jako já jsem tim jakoby posedlá ho něčim jakoby potěšit a tak když jako měl radost z něčeho, ať to byla blbost nebo jakoby to chtěl, tak nebo jsem viděla, že ho z toho má radost, tak bych mu dala jako úplně všechno, co by si vymyslel, takže když vopravdu jsme byli na pískovišti a jemu se líbila prostě hračka nějakýho dítěte, jeho to zaujmulo a von z toho měl hroznou radost, tak jsem to od těch lidí koupila nebo to vyměnila prostě za něco jinýho, jenom proto jako aby von měl něco, co jakoby chce. Takže s tou výchovou jsem to jako prostě úplně jako jsem myslela, že to dělám dobře, že de vo to mít na to nervy, zvládnout ty ty, aby se prostě nerozčílil a to a přišlo mi, že do tý doby, že jako jak jsem furt jakoby peskovala a to jako se na něj zlobila a teďko jsem jako udělala tenhleten obrat a mě přišlo, že je jakoby štastnej, takovej, že předtim mi přišlo, že je takovej jakoby ztrápenej, protože jsme ho furt chtěli nacpat někam, kam on nechtěl, furt jsme ho nutili jako mít voblečení, mít tohlecto no a tak jako já jsem to pak jsem si řekla, dobrý, nebudu ho nutit dělat, to co chcem my, když tomu nerozumí a já budu dělat, to co chce on, takže dopadlo to tak, že doma chodí jenom nahatej, prostě nedostanem na něj jakoby oblečení a všechno se to to, ale jako byl takovej, hrozně pohodový období, kdy on se furt jakoby smál, byl po tý době, kdy byl furt rozmrzelej a vzteklej, tak jsem měla po, že se na mě jakoby dívá a že je mi takovej jakoby vděčnej nebo tak, takže jsem v tom jakoby pokračovala, až se s nim vlastně nedalo udělat vůbec nic, až potom nastoupil do tý vlastně do tý nemocnice a tam na něj nastolili jakoby ten tvrdej režim, já jsem si jako myslela, že ho stejně nezlomim, když se člověk vopravdu hodinu s tim dítětem jakoby pere a stejně to na něj nedostane, tak jsem si myslela, že vopravdu to třeba nesnese, že by to jako stejně neto, takže jsem to nikdy jakoby nedotáhla no a tak v tý nemocnici, jak na něj nastoupili, on jak byl v novým prostředí, tak jako nedělal hodinovou scénu, jo, on se dvakrát rozčílil, sundal si něco, oni mu to znova natáhli, tak už si to nechal a to no a v tý nemocnici mi vlastně sestřička vynadala, že že že ho nosim, že je rozmazlenej, že už by jako uměl spousta novejch věcí, kdyby jsem já byla jako tvrdá a to, a když jsem viděla, že jako tam to jde, tak teďka jsme začli s nějakou jakože tvrdší výchovou, pro něj je to jakoby šok, protože najednou si na tom jakoby trváme a je to jakoby hodně náročný ho jakoby to jako ustát, ustát to, že jako vopravdu prostě řve a kope a to, ale prostě děláme to, protože teď už víme jako, že vopravdu mě to dělá naschvál, protože ve školce tak jakoby funguje, nosí oblečení, nosí boty, uklízí si po sobě hračky a doma prostě jakoby to neexistuje, je to jakoby že nemusí a tak. No takže s výchovou jsem jakoby tak pochybila a musim to pomalu ňák jako dostat zpátky, jsem ráda, že teď jako bude chodit do tý školky a že tam to bude mít jakoby zažitý a že tam se jakoby s nima svezu místo abych dala vychovaný dítě do školky a oni ho tam rozvíjeli, tak jako ono ho tam daj do pořádku a já si musim aspoň udržet tu jejich, abych já to nekazila že jo. Takže se spíš tak jako, mi právě sestřička říkala, že když ‚my tady celej den něco děláme, tak vy nemůžete přijít domů a dovolit mu to‛ že jo, takže nemám teď jakoby ani na vybranou, tak jsem ráda, že jsem k tomu jak jakoby dotlačená a je lepší no, si říkám, že kdybych začla třeba před půl rokem, že by byl třeba jakoby už lepší jako já nevim, tak jako uvidíme no, jestli se nezastaví, jestli ho to bude bavit, to je tak jako že člověk fakt jakoby neví, co co bude za měsíc, že jo. T: A teď bych chtěla, aby ses zamyslela na tím, jak ti Radim dává najevo, jak se cítí a který to jsou pocity, který vyjadřuje? M: No tak, von je jakoby náladovej hodně no. Rozhodně jako člověk ví, to víš jako od prvního okamžiku, kdy ráno vstane a podívá se na tebe, tak víš, jakou má náladu a jak se cítí. To jako von je hodně hodně takovej, že jako nemá nějakou potřebu nějak bejt jako to, když je rozmrzelej, tak se všim tříská a zvrhne a i kdyby měl žízeň, tak to pití po mě klidně hodí, prostě je takovej jako je vzteklej, je vzteklej a když jakoby má dobrou náladu, tak přesně mě furt jakoby pošťuchuje, chce se honit a furt na mě skáče a chce se jakoby to a i když když poznám, že je takovej smutnej jako, je přešlej, jo von má jakoby málo takovou tu neutrální náladu, jo, že on je buď že je vzteklej, je naštvanej nebo je
zlatej, že nemá moc jako takovejch těch mezi nebo to. Akorát asi dvakrát jako se stalo, že se jakoby bál, jako že je úplně takovej to, to jsme šli do nějakýho takovýho nákupního centra a tam je koutek a je dělanej jakoby džungle a je tak jakoby šero, je tam šero a je to takový i hrozně ponurý jako ty zvuky, ale je tam hrozně takovejch jakoby sítí a to po čem se jakoby leze, tak já jsem si naopak myslela, že to se mu bude líbit, že to je jako přesně pro něj no a von jako úplně poprvý jako úplně byl zkoprnělej a jakoby začal:‚chci pápá, chci pápá‛ a začal mě jakoby rvát za to to a já jsem tam měla položenou kabelku a sbalil mi i tu kabelku, abysme tam jako vůbec nic nenechali, což jako jemu jakoby ty věci jsou jedno, ale že si chtěl bejt jistej, že tam nic nenecháme, že chtěl vopravdu pryč, tak to bylo poprvý, co byl jako vopravdu hrozně zoufalej, jako úplně, že to z něj, úplně měl jinej výraz v očích a nebyl ani vzteklej ani jako to, ale vyloženě zoufalej, tak to bylo jako to je na něm všechno jakoby hrozně znát, že to jako i těma očima jako to, je hodně takovej výraznej na todle. T: A jak to konkrétně děláš ty, když mu chceš ukázat, že ti udělal radost? M: No, tak já nevim, musim, my jsme hodně takový jako živelný, hlasitý, takže jako já všechno furt jakoby přeháním, kor když něco udělá dobře, tak to ho furt jakoby chválim a šikulka a teď jako s nim blbnu, on má rád já nevim, když se s nim točí a hází a prostě to a mazlíme se, takže prostě když z něčeho, tak jako my jsme takový, že furt jakoby pobíháme a takže jsme takový jako hodně hlučný jsme@ T: A když se zlobíš? M: No, tak to je jako asi podle nálady, podle toho, co jako dělá, když někdy to, tak někdy jsem taková že křičim, že jako vopravdu tohle, ať tohle jako nedělá nebo tohle, že na něj jakoby řvu a když jako dělá jenom něco takovýho, tak buďto ho od toho tahám nebo záleží no, když už potom je vopravdu nějaká hrozná scéna někde a je takovej jako na zabití jak se říká, tak spíš jako mam takovej ten jakoby vztek, tak jakoby přestanu mluvit a musim ho jakoby, nevšímám si ho, takže jako dokavad řvu, tak je to dobrý@ a jak mlčim, tak už je všechno jakoby špatně, že už se zuby nechty držim, že to že většinou jsem jako pak když už vopravdu to jako přetáhne všechny jakoby hranice, že už jsem z toho jako to, tak přestanu mluvit, ho chytnu, vodtáhnu ho domů, sundám z něj to oblečení a du vod něj pryč a nechám ho sedět na tý chodě a nechám ho jakoby to že je to pro něj vopravdu jako horší, že vidí, že už je něco jako vopravdu špatně, tak právě začne bejt jakoby že ví, že už to jako hodně přetáh no. Že jako jak je ticho, tak je to hodně podezřelý@ T: A když křičíš, tak na to nějak reaguje? M: Ne. To je mu jedno@ když křičim, tak je mu to jedno, vždycky jako toho prvního zakřičení se lekne, že tak jako když chce lízt někam vysoko, tak on třeba ví, že mě vždycky vytočí, když leze do linky a veme si vostrej nůž, to je jako jeho oblíbená ta, že on jakoby může toho spousta a ten vostrej nůž jakoby ví, že nesmí, tak to ví jako, že mě vopravdu jako dostane, tak to když mě potřebuje vytočit nebo nějakou reakci ze mě vydolovat, tak vleze do linky a vezme si vostrej nůž, tak to už jakoby vidí, jak po něm startuju no a on to dělá pořád dokola, já mu ho seberu, dám ho zpátky nebo něco a vod zase de a začíná bejt jako vzteklej a pak musim všechny ty nože vyndat a zamknout někam celej ten šuplík, někam to jakoby dát. Tak když na něj zakřičim jakoby poprvý, tak to se jakoby lekne a tou ručičkou jde pomalejc@ jo že tak jakoby vopatrně no a pak už jako to je akorát přes to první, když na to první nezareaguje, tak pak už jako mám smůlu, protože pak už jako nereaguje, pak už můžu řvát jak chci a už je to jakoby, pak už to musim zamknout@ T: A když mu chceš ukázat, že ho máš ráda, tak jak to konkrétně uděláš? M: No, tak jako já si myslim, že máme právě až moc to, že jsme na sobě vopravdu jakoby závislý, takže my se jakoby mazlíme furt a jakoby a manžel mi i za to jakoby nadává, že říká, že jsme siamský dvojčata a takže jako já si sednu na sedačku a on příde a sedne si na mě, tak prostě mi dává pusu a já jemu, takže my se vlastně celodenně líbáme@ tak jako pokavad nezlobí, tak mi jsme jako přilepený na sobě, takže je to takový že to, ale já myslim, že mu to jakoby dávám najevo až moc pořád no. Že vopravdu má něco takovýho zvláštního nebo jestli je to tim, že neni jakoby úplně v pořádku, takže člověk má nad nim takový jako to nevim takový jako jsem do něj až nekriticky jako zamilovaná, že na něj jako kolikrát on se dívá na televizi a já se dívám na něj, jak von se na ní jakoby dívá@ jo že vždycky manžel už říká, no tak ty seš vopravdu to, protože jak von se dívá, tak von to vidí jinak, von to jakoby sleduje jinak a směje se jakoby jinejm věcem třeba než ten Dan, jako Dan se směje takovejm těm evidentním jako vtipům, který tam jsou daný, a toho Radima rozesmějou takový ty malý, kterých si i ten starší Dan jakoby nevšimne a příde mu tam vtipný jakoby úplně jiný ty a já vždycky se na něj dívám, protože von když se takhle něčemu směje, tak za prvý je hrozně roztomilej, já úplně, von si vždycky tak jakoby kroutí tou hlavou a dává si jí do dlaní, jak von vypadá jakoby mimino, von jak je jakoby dvouletej, tak je u něj jakoby vtipný, že von se směje takovejm jakoby vtipům a tak, takže mě to vždycky hrozně jakoby pobaví a navíc mě jakoby zajímá, co jeho zajímá, jako co jemu příde tak strašně vtipný, že se úplně popadá za břicho a to, takže si myslim, že jako jakoby to ze mě musí cejtit jakoby pořád, že jakoby to i ví, že jsme na sebe tak jako upnutý, jako ne že bych mu to ňák extra dávala najevo, že to jakoby je, že to nemusím ňák jako zvlášť dávat najevo. T: A ty to cítíš taky z toho mazlení, že tě má rád, nebo ještě z něčeho jinýho? M: Jo, no já jako vyloženě to vim, že se máme jako voba dva, že se máme jako hrozně rádi, mě příde, že že jakoby má ten pocit, že já mu vopravdu jakoby rozumim, že jako už ho jakoby znám a vim, co ho potěší a jak se na který věci jako dívá tak, a jsem s nim jako úplně nejvíc že jo, že já vim, když se takhle jakoby kouká, tak vim, co jako bude chtít a nebo jako po čem jde, co chce, po čem poleze, tak prostě mám ten pocit, jako že prostě s někým jste a okolí neví, vo co jde. Tak jako že to vo sobě voba víme, že jsme v tomhle jako na stejný tý, tak jako já to z něj cítím hrozně, že mě má rád, to je takový jakože hrozně zodpovědný, že člověk ví, že ho nemůže nikde jakoby zklamat nebo jako to, že je na mě prostě hrozně závislej a to, všechno si beru jako hrozně osobně, že nechci pro něj přijet nikdy jako pozdě, jako že aby neměl ten pocit, že na mě musí někde čekat nebo že aby vůbec neměl ten pocit že jako bych nepřijela a nebo že prostě to. T: Teď tady mám takovou otázku, jak často cítíš radost ve vztahu k dítěti, ale mám pocit, že to na tobě vidím@ M: @ no, když mě nezlobí ne tak jakoby u něj je to vopravdu jakoby jenom vo tý náladě, on dokáže bejt tak jako zlej, dokáže bejt vopravdu tak jako že zlej, že mám někdy jako pocit, že když to má dlouho, má někdy období, měl třeba období, že nic z toho hezkýho z něj jakoby nevypadlo, že byl už vopravdu jenom jakoby a já nevim, to trvalo asi měsíc a to bylo vopravdu úmorný, že jsem řík jako vopravdu jsem měla ten pocit, že to že ho snad ani už nemám ráda nebo to, protože mě fakt jakoby terorizoval on rána do večera, že nebylo jako z toho, co mi jakoby vrací teď, tak to vůbec nedělal a byl jenom jakoby hroznej tak to jsem se na něj jakoby zlobila, ale když to má, třeba teď to měl vopravdu když takhle jako dlouho funguje, tak to už není jakoby co řešit no, ale dokáže bejt jako, dokáže bejt vošklivej. T: A jak se potom cítíš ty v těhle situacích?
M: Když je jakoby zlej? No tak jako bezmocně, někdy jako že to já nezvládám, někdy to mam jakoby někdy mám takovej ten vztek, že jsem se nechala vytočit, že prostě jako to, že jsem na něj měla být jakoby přísnější nebo asi jakoby jak má ženská hormony, že někdy jsem ukřivděná, že jakoby proč já a jakoby to je vopravdu zrovna podle toho, jak člověk jakoby má náladu, že někdy člověk má náladu, že i kdyby já nevim spadla stěna, tak to jakoby zvládne a pude a posbírá to a někdy prostě se sype, to podle toho jak se to nabaluje no, jak má jakoby starosti asi i jiný, protože někdy ňákej i menší jakoby konflikt venku mi hodně jakoby mě hodně ze začátku vadilo, jak on má jakoby záchvaty venku, že se vzteká, tak ty lidi jako, že furt měli takový ty jako že bych ho měla seřezat nebo bych měla to, nebo na mě jako že když nezvládám svoje dítě, tak ať se seberu a vodejdu, jo že mě vyhodili třeba támhle, já už jsem s nim pak jako do obchodu nechodila, protože jsem věděla, že to jakoby nezvládne že to jakoby ne to, ale pak jsou takový situace, že tam člověk musí prostě pro něco dojít nebo prostě to a byla nějaká ta, tak to jsme měla pak kolikrát takovej jako zoufalej to že je člověk jako to. Myslím, že když to vidím i třeba oproti normálním jako mámám, co maj normální jakoby zlobivý děti, tak to jakoby ustávám dobře, že mám na něj jakoby tu trpělivost, mám na něj jakoby ty nervy a pokavad se toho jakoby neschumelí úplně moc věcí najednou, tak to jako jednou vím, že vim, že jsem měla teplotu, že jsem byla nemocná a oba kluci taky, všichni tři jsme byli jakoby nemocní, oni v noci nespali a takže nevyspalá a tohle a musela jsem s nima jet ráno k doktorovi, takže jsme jeli k doktorovi, teď už byl problém v tý čekárně, protože Radim nevydrží čekat nikde, hlavně neví proč a prostě nevysvětlí se mu to že jo, takže už v tý čekárně zlobil, že tam mě ňák ty rodiče furt se do mě jakoby naváželi, on nechtěl jít k tomu doktorovi, takže tam byla scéna, teď ho jakoby i silou furt někam rvát a tohle, tak jsem toho měla dost a pak jsme museli do lékárny, tam byla fronta, takže zase jsem to schytala od lidí ve frontě, protože on tam furt chtěl pobíhat a tak jsem ho pořád jakoby chytala a nechtěla jsem ho jakoby násilím držet na místě, protože jsem věděla, že by dostal ten záchvat a že pak už si ani ty léky nevezmu, takže jsem mu furt jako vycházela vstříc, abych ho udržela v ňáký tý náladě a to a ňáký ženský ve frontě mi tam jakoby říkali, jak je jakoby zlobivej a tak jsem jako v dobrý víře, že jim to teda jakoby vysvětlim, tak jsem jim jakoby vysvětlila, že teda je autista a jako že teda to a @ tak se ta paní votočila na tu druhou a povídá: ‚no, dřív se ty děti seřezaly a byly vychovaný a teď jsou to holt autisti‛@ a prostě to a jak mi prostě nebylo dobře, tak jsem to to a musela jsem ještě mu jakoby něco koupit, protože to bylo jako vraceli jsme se z víkendu, nějak jsme se vrátili dřív, ano prostě protože Radim měl tu teplotu, tak my jsem přijeli, jsme se vrátili, protože my jsme odjeli, chtěli jsme tam bejt tejden a vrátili jsme se za dva dny jakoby zpátky a šli jsme k tomu doktorovi, takže David neměl nakoupeno a měl úplně prázdnou lednici a my jsme ráno jeli k tomu doktorovi, takže já jsem musela aspoň něco, abych udělala něco k obědu, tak jsme do toho ochodu museli a to už byla taková poslední kapka, že Radim teda to už absolutně nezvlád, protože taky mu nebylo dobře a udělal ještě jednu scénu prostě v tom krámě a tam vyloženě se shlukli ty ženský a prostě hrozně takovým tim jako se do mě vobuly a to byl takovej prostě špatnej den. <slzy> A to to jako vyloženě jsem pak přišla domů, zalezla jsem si a to vim jako, že to mě tenkrát úplně jako dostalo no, že z toho jsem fakt byla špatná no. Tak co tam máš ještě? T: Jaký jsou pro vás situace, kdy nejste spolu? M: S Radimem? T: No, když je někde bez tebe, tak jaký je to asi pro něj a jaký je to pro tebe? M: No, tak to jako těžko říct, protože my jako bez sebe jsme do teďka nebyly, vlastně do teďka on si ho ani nikdo nedovolil jako nechtěl ho hlídat, takže jsme to do teďka jakoby nezkoušeli a první ňáký bylo jako když šel do tý školky do tý nemocnice, jako třeba mi ho pohlídala mamka na hodinu na dvě, když jsem potřebovala k zubaři nebo tak, ale tak jako to je to bylo v pohodě, protože on byl buď u mě, jako u nás doma že jo a mamka přišla a nebo byl u ní na hodinu a tam ho to bavilo, jak měl to nový prostředí a jako věděla jsem, že se za hodinu vrátím, tak to bylo v pohodě, ale musela jsem odejít tak jako že on si začal hrát, že jsem mu to nemohla říct, že jakoby to, no ale to jsem spíš byla tak jako hrozně ráda, protože jak ho furt někam rvu, tak jsem hrozně ráda, když jako můžu hodinu nebo to se projít sama, takže to jsem byla ráda. Pak bylo jako, když šel do tý školky, do tý nemocnice, tak tam jako měl bejt tři hodiny, tak to jako bylo pro mě hrozný, protože když jsem vodcházela, tak strašně řval, takže já jsem řvala venku a von řval vevnitř@ takhle jsme strávili ty první ňáký dvě hodiny nebo já, protože já jak jsem tam byla venku a nemohla jsem od tý nemocnice ani jakoby vodjet, tak jak jsem tam tak pořvávala jakoby venku, tak jsem koukala, že von šel s nima na procházku za ruku úplně v pohodě zvesela, jako že se šli projít ven a už jenom jako za prvý jsem byla v šoku, že se jakoby usmíval, šel, měl boty a držel se tý sestřičky za ruku, což já jsem s nim do tý doby jakoby nezažila, takže jsem z toho byla zase úplně v euforii, jako vykolejená, jak on v pohodě, tak říkám to je dobrý, já tady řvu a on jakoby si to užívá a druhej den tam jenom jakoby zabrečel, když jsem odcházela a prakticky od třetího dne už si balil věci, že tam jakoby jde a byl to a já když vim, že on se dobře jakoby baví, tak si to volno dokážu jakoby užít jo, ale ne nezvládla bych ho nechat jako třeba vo víkendu někde, kdybych nevěděla, že se bude dobře bavit, on tam jako by vydrží, ale že se nebaví, že si to jakoby neužívá, tak to volno by pro mě prostě nemělo vůbec žádnej smysl. Je to ale takhle když vim, že se do tý školky hrozně těší a že jakoby tam jde, tak jsem jakoby ráda a je to jako dobrý. Nedovedu si teda představit, že bych ho poslala někam na tejden, to jsem jako ještě nedošla k tomu, i mi vlastně nabízeli nějakej ten respitní víkend, že pojede na víkend, tak jakoby po tom létě hrozným, kdy jsme spolu byli furt, tak jsem si chtěla vod něj vodpočinout, tak jsem se na to těšila jak na smilování no a když k tomu došlo, tak jsme ho tam nedala, protože prostě mi to najednou přišlo, že ho nemůžu dát na víkend jakoby a vlastně k někomu cizímu a vlastně bych já nevim, jako tříletýho mám pocit, že jsem nedala ani toho Dana, takže mi přišlo, že toho Dana bych možná ani teď ho jako s nikym cizím neposlala jako na víkend, tak mi přišlo divný, že Radim prostě jenom proto, že ho nemůže nikdo jinej hlídat, tak že ho pošlu s někym cizim, abych si jako vodpočinula, mi přišlo najednou úplně jako nesmyslný, takže nakonec tam teda nejel, ale myslím si, že když bude třeba v létě lepší a máma by si ho vzala, jako že by ho hlídala nějak dýl a jemu by se tam líbilo, tak myslím, že bych to zvládla v pohodě@ ale nevim no. Jako vono záleží jako jak mu to vyhovuje, rozhodně bych ho nemohla nechat někde, kde že by tam jako pobrekával nebo že by tam byl nešťastnej, tak to ne, to určitě bych nezvládla odloučení. T: Teď tady mám takovou hypotetickou situaci, poprosím tě, aby sis představila, že jsi s Radimem v nějakým cizím prostředí v nějaký cizí místnosti a musíš odejít a nechat ho tam úplně samotnýho, tak jak by na to asi reagoval? M: No tak rozhodně by to už by jako hystericky brečel, když bych odcházela, že jako určitě bych ho tam jako nemohla nechat no. To jako, že bych jako přišla úplně do novýho prostředí, vodešla a nechala ho tam, to jako by určitě, jako já bych odešla jenom v případě, že by mě jako neviděl, jinak on by mě nepustil, to jako vopravdu by se mě hystericky držel kolem krku a v tom případě bych ho tam jako nenechala a nemoha ho tam nechat, to určitě ne. T: A kdyby si toho teda nevšiml a zůstal by tam a pak by tam třeba přišel někdo cizí, [tak] M: [já nevim, já] myslím, že jako to v úplně cizim tom, kdyby ani neznal ty lidi, nebylo by tam nic jako, já si myslim, že by to u něj bylo taky jako vod nálady a protože zatim jsem ho takhle nechala v tý školce a za chvilku se s nima zabavil a šel s nima na procházku, tak to relativně teda zvládl, jsou tam sestřičky že jo, který tomu rozuměj, byly tam jako jiný malý děti, tak to jakoby zvládl no, ale jako kdybych ho nechala v ňáký místnosti, která mu jakoby nějak nesedí nebo prostě by to pro něj bylo stresující, tak asi by tam řval dokavad bych pro něj nepřišla no, nevim, my jsme to nezkoušeli, tak to nedokážu
jakoby posoudit a rozhodně vim, že jsou místa, který mu jako vyloženě vaděj, že jako já nevim, třeba mu vadí takový hodně výrazný místnosti jako třeba prostě někam příde a je tam takhle jakoby oranžově vymalováno a nebo ňáká taková, tak se toho bojí jo nebo naopak, když je tam to přítmí, když tam není takový to normální jako takový to světlo a tohle, tak se toho jakoby bojí, že asi hodně záleží na tom prostředí, co by ho tam jako zajímalo a to. T: A jak by tě pak přivítal? M: Jo, to von jako vždycky, když přídu, ať je to u tý mámy nebo v tý školce, vždycky jak mě vidí, tak úplně se mu rozzářej oči a roztáhne ty ruce a hned jakoby utíká a skočí na mě a hrozně mě mačká okolo krku, že tak se na mě jako pověsí a už nechce ani položit na zem a abych si to nerozmyslela, už všem hlásí jako ahoj, ahoj. Se rozloučí, okamžitě, jak mě uvidí, tak se rozloučí a balí mi tu tašku, když mám tašku, tak mi jí hned balí @ a táhne jí. Nebo je i zvláštní jak on jako nemá rád ty boty, tak když někde jsme a on je vzteklej, tak on si ty boty sundá a on ví, že ho nenechám jít bosýho, že ho furt jakoby obouvám, tak když si ho přestanu všímat a du pořád, tak on jako že ty boty tam nenechá, on jako si ty boty vezme do ruky a utíká jako s těma botama, abysme tam jako nic nenechali, to jako vim, že Dan by je tam třeba klidně zapomněl, ale von jako že si ty svoje věci hlídá, že to ví, že to musí mít všechno jako. T: A kdyby ses měla oznámkovat jako maminka, tak jakou známku by sis dala? M: Nevim, to bych nemohla se oznámkovat, nevim. Jako citově asi dobře, že jako s Danem i jako s Ráďou jako že jsem jako co se jako toho citovýho jako týče, tak si myslim, že jako je mám hrozně ráda a že jim to dávám najevo, že to máme jakoby skvělý a nebo to, co jako se týče jejich jako zábavy a potřeb, tak jako si myslim, že to je taky dobrý, že furt jako chodíme ven, že se snažim s nima jako to, ale v čem jsem jakoby horší je takovýto jakoby rozvíjení se, učení, že já nejsem moc typ, co dokáže takhle jakoby sedět, soustředit se a bejt jakoby v klidu, něco jako že bysme seděli a něco vystřihovali nebo dělali třeba takový ty omalovánky nebo že bysme vydrželi jakoby sedět a číst si, to tak v tomhlectom to dělám jakoby špatně, oni jsou jakoby oni sami jsou aktivní a já taky a nás to jakoby nebaví takže my to jako nedokážu se k tomu dokopat, občas mám takovej ten záchvat, že teď si sednem a budem něco kreslit, ale za pět minut stejně blbneme a prostě je to takový, že když jako vidím kamarádku, která je hodně taková jako intelektuálně to, tak ty děti naučí spoustu říkanek a spousta takovejch jako že si doma něco vyroběj, něco slepjej a tak to mi vždycky příde tak jakoby krásný, jak oni doma pracujou a to my jako, já tohle jako neumim a nezvládám prostě. Jednak mě to nebaví a jednak na to nejsem to, jako že my se třeba spíš vyblneme potý fyzický stránce, že deme ven, vyjezdíme se na kole a prostě všechno, můžu třeba s nima hrát na schovku, hodně třeba spolu vaříme, že si tam přinesou ty židličky a nebo Radim si tam sedne na tu linku, nebo hodně spolu děláme věci třeba věšíme prádlo nebo tak takže spolu jako děláme spousta věcí jako dohromady, ale jako jsem špatná po tý výchovný intelektuální stránce, abych jako je rozvíjela no, to vopravdu jsem šťastná za tu školku, že je to jako učej, že tam tyhlety věci dělaj, protože já prostě nejsem schopná je naučit nějaký básničky nebo prostě to vůbec no. V tom jsem špatná@ hodně špatná. Jako přídu si pak blbě, že vopravdu mám kolem sebe dvě takovýhle maminky, který jsou tady na ty věci, že kupujou jako ty kreslící sady @ a prostě jako maj tisíce knížek a já když koupim klukům knížku, tak za dva dny je roztrhaná jako někde se válí ten vršek, někde ty listy, jako dávám dohromady a oni to maj všechno tak jako úhledně a i ty děti, voni jak to čtou furt dokola, tak to tak jako vypadá, že oni už to s nima jako opakujou, tak to si jako přídu, že je jako trochu zanedbávám, že by toho třeba uměli jako víc. Nebo že tohle vopravdu jako nemám na to nervy a jako prostě, jako je fakt, že oni maj ty děti jakoby klidnější, že prostě to maj asi už v rodině daný, jako že je to zajímá, je to baví a ty děti jsou taky asi po nich klidnější a to a já prostě jak mě tyhle věci nebavěj, tak je opomíjim a ty děti už se v tom jakoby vezou@ jako se mnou, tak nevim, jako dopadnou, až budou starší, jestli to jako převálcuju já, nebo jestli se pak jako zklidněj a budou se něco učit. T: Nakonec bych se zeptala, jestli se cítíš v roli maminky spokojená, co ti dělá největší radost a co třeba nejvíc bolí. M: Jako to určitě, to jako prakticky mi přijde, že od tý doby co mám děti, že to má jako nějakej smysl všechno, to jako rozhodně, za prvý jsem je hrozně chtěla, jako že jsem hrozně chtěla toho Dana a vlastně od tý doby, co jsem byla těhotná, tak jsem věděla, že těch dětí chci jako spousta a hned jsem, já jsem je chtěla právě že to byl takovej jako sen, že je budu mít rychle po sobě, aby mohli bejt spolu a že budem věci dělat spolu, společně jezdit na kole a prostě to, že jsem nechtěla, aby byl velkej věkovej rozdíl a pak měli jako jiný zájmy a musela jsem to nějak mezi nima půlit, takže se mi to povedlo nádherně, že ten sen o tom, že to budem takhle společně, tak jsem, vim, že už v porodnici jsem se těšila, že budem mít druhýho, takže to jsem jako hrozně chtěla a děti jsem chtěla tři, akorát že teda teď když mám tohodle Ráďu, tak už teda dítě nechci, protože se i bojim, že kdybysme z tohohle, za prvý jsem teď z toho unavená a potřebuju jít do práce a potřebuju si jako odpočinout od toho, ale i se bojim stejně, že i když se z toho dostanu, tak znova bych se bála, aby to třeba nedopadlo stejně, jestli k tomu máme nějaký jakoby dispozice, že když teda nevim, čím to je, takže bych asi znova ne, že to to. Takže u těch dvou zůstanem, ale jako určitě ta role mámy je pro mě to nejdůležitější, co jakoby mám, že jako mě nikdy nic ani tak nezajímalo ani prostě jako to, to určitě, co mi dělá největší radost, to nevim, já nevim, já mám radost, když jakoby jsou voba dva jakoby spokojený, když prostě na nich vidim, že jsou jakoby nadšený, že jsou spokojený, tak jakoby to mám největší takovou jakoby radost, že se něco povedlo, když člověk jakoby vymyslí něco, co je baví a úplně je to uchvátí a úplně jsou jakoby rozzářený, že Dan vždycky tleská a skáče a že jako to, tak to jako, když se jim jakoby trefim do toho jejich a maj jako ňákej takovej hezkej ten, vždycky takový to jupí, to mě na tom asi nejvíc jako těší no. T: Tak z mých otázek už je to všechno, akorát se zeptám, jestli ti příde něco důležitý, na co jsem se nezeptala. M: Nemám ňáký jakoby. T: Tak já moc děkuju za rozhovor.
Rozhovor č. 7 matka, 35, v domácnosti, dříve technická profese otec, 39, technická profese Martin, 7, diagnóza: středněfunkční autismus, epilepsie, hyperaktivita, lehká mentální retardace Jan, 14, zdravý syn Pozorování: maminka je poměrně strohá, hodně váží slova, moc emocí během rozhovoru nevyjadřuje, o svém synovi mluví spíše s rozčilením, nápadné je, že málokdy používá jeho jméno, když o něm mluví M:
ledacos dokáže, kolikrát jsme byli aj mile překvapení, v těch školkách, oni mají pro ty děti třeba vlastnoručně vyrobený takový různý věci, já nevim třeba na tyčku nandavat korálky, jo, právě na tu jemnou motoriku a všechno možný jo prostě. Tak jsme byli aj mile překvapený, že nikdy třeba tydle věci neviděl a když to mu stačilo jenom to ukázat a on to udělal, spoustu toho uměl, ale to je říkám, nějakej pan učitel ho musel jako trošku přidržet a nepustit ho jo a říct: ‚teďka ještě udělej tady toto‛, jo a bez problému. T: To bylo v kolika letech, kdy jste si všimli, že ta řeč se nevyvíjí nebo že s tou hrou není něco v pořádku? M: Asi já nevim, no hodně brzo, prostě, když si děti začaly hrát, tak jeho to prostě nebavilo, on jenom chodil a chodil jako od ničeho nikam, no tak běžně děti si hrají nebo aspoň nějaká činnost je baví, jako někdy jsem měli radost, třeba něco ho zaujalo, něco ho trošku pobavilo, ale že říkám tak strašně krátkodobě, že za chvílu už prostě žádnej zájem. T: A když potom jste viděli, že něco teda není v pořádku s tou řečí a hrou, tak jste potom vyhledali nějakýho odorníka nebo? M: No, to nám právě bylo doporučený, tady ten psycholog, psychiatr, abysme se o tom dozvěděli co nejvíc, z toho docházel na tu neurologii a to vlastně docházíme pořád a z toho, že bere ještě nějaký léky, na to zklidnění vlastně od té psychiatričky, jak byl hospitalizovanej, na zklidnění a ona paní doktorka se mě ptá, jestli jako pozoruju nějaký zlepšení a já jí říkám, že už ani nevim, už ani to nedokážu posoudit, protože nevím, jak by se choval, když by nějaký ty léky neměl jo. Prostě on už to bere tak dlouho a kolikrát už si aj říkám, že by bylo lepší se na to vykašlat, než ho cpát těm lékama furt nějakýma, tak si říkám, že už je toho opravdu dost, nevim, nedokážu to posoudit no, ale zase z druhé stránky jednou mu nějakej něco snížila a on byl potom nějak strašně nepříčetnej jakejsi, ale jak říkám to mohlo bejt zapříčiněný úplně něčim jiným než těma lékama, já to vopravdu nedokážu posoudit, no tak potom mu to vrátila zase ty léky, tak potom se to srovnalo nějak zase, ale těžko říct, protože někdy je všechno v pořádku a z toho je jak běs, že jsme celá rodina vzhůru nohama, všichni jsme jak bych řekla nas naštvaný řeknu jo, počínaje manželem, mnou aj tim staršim klukem, takže jeho chování je hrozně, hrozně problémový no, takový to sociální, to jde všecko mimo něho. T: Co konkrétně třeba dělá, čim vás naštve? M: Čim mě štve, že mě neposlouchá. Jo, někdy to vypadá tak, že mě neposlouchá, ono to kolikrát k němu ani nedorazí nebo prostě mu to nedocvakne, já mu něco říkám třikrát a není to vůbec k ničemu a zlobí a zlobí a když mu řeknete, aby nezlobil a aby si šel hrát, tak to vůbec. Prostě když s normálním dítětem, normální děti taky zlobí jo. Takže s nim, to jeho vnímání vůbec, co mu člověk říká. A z toho zase někdy příde, že chce pití. Říkám, ale normálně umí pít, jo, ale my jsem si to taky zavařili sami, když teda přeskočim to, tak hodně dlouho pil z láhve, protože pil ty léky a ty vypít musel prostě, takže jsme se báli, aby to nějak nevyžbrundal prostě, aby se mu zase nějaká ta epilepsie nevrátila, takže hodně dlouho pil z té láhve a on pak se toho nějak nechtěl zříct, ale nakonec jsme to nějak udolali ale pořád má vlastně tu flašku a pije ze slámky, ale jinak umí pít, v menším množství do hrníčku, aby to, protože von se zapomene a prostě naklopí to jo, no ale když byste stála u něho a říkala mu pomale, tak o prostě pomale jo, jenže to člověk prostě nemůže pořád být u něho a všechno mu říkat, to je strašný. Teď jsem zapomněla, co jsem chtěla říct. T: Já bych se zeptala, vy jste říkala, že řekne, že chce pít, tak on teda mluví? M: No, mluví, mluví ale málo jo, on třeba se vyjadřuje jednim slovem, spojení málokdy, ale příde a řekne, že chce pití a já se o zeptám: ‚co chceš na pití, čaj nebo tang?‛ tak on řekne ‚čaj‛ a nebo řekne ‚tang‛, jo on jako umí mluvit už teďka jo, ale kdyby řekl třeba já nevím, kdyby řekl: ‚mami, pojď‛ tak su v šoku, jo. Takže on prostě když něco chce, tak to umí vyjádřit jakž takž a nebo to třeba řekne tou svou řečí, ještě trochu takovou šišlavou a nerozumím mu, tak mu řeknu, vezmu ho za ruku a řeknu mu: ‚pojď mě to ukázat, pojď mě říct, co chceš, pojď, mě tam zaveď‛, jo tak to třeba pochopí, říkám, pořád se to nepodaří, ale jako (?) si řekne, že chce čurat, teďka má období minerálky, tak řekne, že chce ‚majkiku‛. Jo, takhle mluví jo. Špatně jí, skoro nic, nevím, z čeho je živej. Jako taky nás posílali ještě jako po těch doktorách, jestli dobře slyší jo, jestli to neni sluchovej problém, jo tak to jsme sice tam šli na to vyšetření, ale já jsem říkala, že to nebude sluchovej prolém, protože, teď už ho to teda nezajímá, ale když byl trochu menší, tak ty tři čtyři roky zpátky, tak prostě, když slyšel znělku reklamy v televizi, jo tak to byl signál, ať byl jakkoli daleko, tak všš a už byl před tou televizí, jo takže sluchovej problém to určitě nebyl @ T: A když teda, že to je autismus řekli až v těch pěti letech, tak jak jste to prožívala to odobí, když jste věděla, že něco není v pořádku? M: No, to oni říkali, že má ty autistický prvky jo, tak jsme jako nejdřív tak v skrytu duše doufali, že to jakž takž se vyspraví jo, třeba, že bude nějakej zpoždenej třeba, no ale potom postupem času jsme viděli, že teda bude zle a že to nebude tak jednoduchý. Teď teda nevim, úplně se děsim toho (co bude). T: Co vám pomáhá to zvládat? M: Co, když občas se dostanu z domu, se moc nedostanu, ale teď k nám chodí ta Maruška
M: No, to netuším teda povahově, jak ho mám popsat, zlobivej je, paličatej, umíněné, naschvály dělá a není moc přítulnej třeba, to vůbec, tady na to mazlení a pusinkování vůbec není a když teda mu řeknete, aby dal pusinku nebo tak, tak příde a natočí se takhle bokem, takže on ani sám pusinku, to se stalo párkrát, že. Někdy, někdy umí být aj veselej, to je pravda, i veselej a když třeba si chce hrát, on třeba má rád takový jako hraní na schovku a tak nebo lechtání a takový věci nebo teď má kovej kovej kováříčku, to má strašně rád tady ty říkanky, to je strašně spokojenej, tak jako dovede být aj takovej jako milej a aj jako si na vás sedne a zůstane sedět, což teda taky obvykle nedělá, že by si sedl na klín a zůstal u vás deset minut nebo tak, tak v tramvaji, že jo to jo. Tak přes tu přítulnost moc jako neni a to oni i říkaj, že tady ty děti jako moc nějaký emoce neprojevují jako moc. Ano, má určitě sníženej práh bolesti, že jeho nic nerozhodí, co ostatní děti by řvali jako tur, tak to on udělá <škleb>, otočí se a hotovo a nakonec, když začne plakat, tak to už musí bejt, když třeba si něco udělá nebo bouchne se nebo tak sám, protože on je taky neposednej jo, takže to letí a dívá se dozadu a letí dopředu, jo takže když teda se bouchne sám, tak to už musí být teda pořádná pecka, aby se rozplakal. No, nic ho nerozhodí, třeba i na zadek, když dostane, tak to pro něho nic neni. Se otočí a jde pryč. A ani si myslim, že mu ne jako nechápe ani pořádně, že se na nás dívá, když mu třeba říkám: ‚to nesmíš dělat, to nedělej‛, tak on se na vás dívá, ale je to v podstatě k ničemu, protože stejně to, stejně to udělá, i třeba teď si nedokážu vzpomenout na konkrétní věci, ale třeba si vzpomenu, ale jako kolikrát byly věci, který udělal opakovaně, že už strašně lezly na nervy, když mu máte padesátkrát denně říct třeba to nedělej nebo to nesmíš dělat jo, tak on pořád a pořád a pořád a pořád to bude dělat, pořád to bude dělat. T: Takže se tou výchovou, něco ho naučit nebo [odnaučit] M: [No, to je dost] teda úmorný, i když zase kolikrát i k něčemu je takovej jako vstřícnej, já si teď nevzpomenu, co bych vám dala jako příklad jo. T: Vy jste už říkala, že ty tresty, nějaký vynadání, že to [nefunguje] M:
[Ne, to vůbec] nefunguje.
T: A třeba odměny? M: No, to nám taky psycholog taky radil, jsme vyzkoušeli ho uplatit teda něčim, nějakej úplatek, ale nemělo to moc nějakou jako odezvu, protože on ani, myslim si, že ani nepochopí ani, že je to nějakej jako úplatek, i když ve školce ho teď teda, všechny ty děti vedou, že když udělá nějakou tu činnost, co oni tam...dělaj s těma dětma, tak dostávaj něco, co ty děti maj rádi, tak se ptali, jestli má rád gumový medvídky nebo lentilky nebo brambůrky, tak vždycky do mističky mu tak daj nějakou dobrotu a když to udělá, tak to může zbaštit, takže takhle oni tam ty děti vedou, ale říkám, on je tam teď od září tady v tý školce, kde to takhle dělaj, tak že tam ještě ten účinek jako neni, ale třeba časem to bude lepší. Takže a doma nějaký ty úplatky, no někdy to funguje, ale málo a moc to není takový jako že bych se radovala a to. T: A když se zamyslíte nad tím, jestli vám Martin dává najevo, jak se zrovna cítí a když jo, tak jak a který pocity to jsou? Co vás k tomu napadá? M: No, on většinou tak jako, říkám, on moc taty tyto projevy na sobě nedává znát, ale třeba hodně třeba zlobí, když když mi třeba chceme chvílu něco dělat nebo něco, jako s manželem třeba něco dělat, třeba se chvílu podívat na jednu reportáž z televizních novin, tak to prostě dává najevo, že zlobí pořádně, aby my jsme se nedívali, jo abysme se věnovali jemu. T: Takže když je nespokojenej, tak zlobí? M: No a někdy mívá takový jako plačtivý, plačtivý nálady, třeba zrovna dneska, byl takovej jako mouchy sežerte mě a pak začal jako pofňukávat a pokňourávat, tak jako bez slziček, on jako ty slzičky moc nemusí, ale říkám: ‚proč kňučíš?‛ se ho ptám: ‚proč kňučíš, když ti nikdo nic nedělá, proč kňučíš‛, on mě to prostě neřekne jo, jestli má jako nějakej jako špatný myšlenky nebo tak, nic se mu nestalo jo, prostě sedí a z toho má někdy zase řehtavou, něco ho já nevim, něco ho rozesměje, tak se začne řehtat, jak kůň, když to tak řeknu, jak kůň a když mu řekneme: ‚ticho, neřechtej se tak nahlas‛, tak on začne ještě víc to vytlačovat a jinak jako mám tady fotečku, jestli se chcete podívat. T: Jasně, ráda. Má krásný oči Martínek. M: No, má my říkáme úplně kokýnkový, úplně černý, no černý ne, tmavě hnědý a manžel má taky hnědý a z jeho strany, sestra a to a je zajímavý, že Honza ten má zase modrý oči a nevím teda po kom, protože já mám oči do (?) a blond taky je, Martin je hnědej. Vypadá jak anděl, že? Ale s takovejma rohama. T: A když je třeba spokojenej, tak jak to dá najevo? M: On je třeba spokojenej, když se jede, má rád strašně dopravní prostředky, taky jsem slyšela, že tady ty autistický děti se tady v těch dopravních prostředcích necítijou moc dobře, ale on naopak to má rád, šalinky, autobusky, trolejbusky, to je jeho a nebo s tátem v autě jede, to je taky moc spokojenej, ale to většinou nic neříká, on je spokojenej, je potichu, je všechno v pořádku a vy se ho třeba zeptáte, když v tom autě jedem se zeptáte: ‚kam teď jedem‛ a on: ‚za tetóu‛ a nebo: ‚kdo tam bude?‛ a on řekne: ‚Matin, Lukáš‛, koncovky tak spolyká, tak to je spokojenej no. T: A jak to uděláte konkrétně vy, když mu chcete ukázat, že vás něčím potěšil, že vám udělal radost? Jak to dáváte vy jemu najevo? M: No určitě slovně, to hlavně slovně, protože nám bylo i doporučeno hodně ho chválit, i když ono teda neni většinou jako za co jo, ale když teda něco se mu podaří říct nebo udělat, tak slovně, hodně ho chválím nebo pohladím a to, ale nejlepší je to slovně, to říkali, že to povzbuzuje hodně, on třeba umí počítat jedna, dvě tři, jako umí napočítat do deseti jako tak na prstíčkách jo, umí. Teď jsem vám chtěla něco říct a už nevim co, mám takový výpadky úplně. Jo, když se mu podaří říct nějaký nový slovo, jo nedávno, to jsme koukali, Honza měl nějakýho kamaráda doma, tak se s ním loučil a říkal zdar a tak on Martin:‚zdar‛, tak on na něho a já jsem jako zpozorněla a Honza taky, protože co to řekl, protože to neříkal, tak říkám: ‚no, Honza tady měl kámoše, že‛ a on: ‚kamoš‛. Jo, takže to takovýhle slovíčka jako. Nebo říkal: ‚zdar kamo‛ jo <úsměv, hlas je vlídnější> nebo ahoj říká krásně, on umí ledacos říct jako slovíčka, ale jak říkám jako, jaký je spojení prostě, většinou jednoslovně se vyjadřuje. T: A když mu chcete dát najevo, že vás naštval, že zlobí, tak taky slovně nebo jinak?
M: No, slovně a tak mu jako hrozím a on kolikrát z toho má vopice, protože to nechápe asi že prostě, ukazuje tak
T: A v tý výchově, když se ho snažíte něco naučit, tak o co usilujete, co byste chtěla, aby zvládnul, kam by to mělo vést? M: No, s tim učením je to hrozný, já vždycky říkám, že bysme potřebovali někoho, kdo tady těmhle věcem rozumí a ví, jak tady na tyto děti, vůbec nejlepší by bylo, kdyby nějakej takovej člověk k nám docházel a prostě jenomže to asi těžko, těžko to, takže jsme se docela těšili, až pude tady do této nové školky, tam vlastně jsou zaměřený tady na ty děti a ono vlastně je to, je to škola jo, oni tam vždycky dělaj takové nulté ročníky jako školku. On vlastně protože je říjňák, tak měl odklad a teď mu dali zase o rok odklad, jsme museli jako vyžádat. Nevím, co potom s nim budou dělat v té škole, protože nedovedu si představit, takže to by byl takovej můj jako docela sen, mít takového člověka, který by k nám mohl docházet a učit ho něco, protože mi opravdu nevíme jak na něho, ale z druhé strany si říkám, že y to bylo docela jako škoda, kdyby takovej člověk jako, kterej na to má vzdělání a opravdu v tom umí chodit jo, tak kdyby byl jenom pro toho Martina jo, že by to byla škoda, že by to chtělo mít víc takovejch dětí jako třeba. My jsme vlastně ještě než šel tady na tu školku, tak my jsme byli v kontaktu s paní psycholožkou a jako nejspíš by do té školky chodil i tak, ale my jsme to chtěli hlavně proto, že je tam i ta škola a my se taky budeme stěhovat, budeme se stěhovat, takže to je vlastně po cestě, ten autobus tam jezdí kolem teda, takže to pro nás bude úplně nejvýhodnější. No on prostě chodil do jiné školky a já nevím, kolik tam maj těch děcek, ale tady si myslim, že je to lepší, protože ono jich je ve třídě šest a jsou tam na ně tři v podstatě a teď ještě jsem se dozvěděla o tom, že že vlastně jedna z těch tří vždycky je tam jenom pro Martina, jenom se věnuje Martinovi, protože on je tak prostě, že jedna vždycky je pro Martina, ty ostatní dvě si rozdělí zbytek těch dětí. Tak prostě musí mít furt někoho za chrbátom. T: A jaký si myslíte, že jsou pro něj ty situace, kdy není s váma, kdy je třeba ve školce, a jaký je to pro vás? M: To on zvládá moc dobře tady toto, nikdy jako nebyl žádnej problém, že by byl nějaké jako ufňukané nebo nechtěl tam jít nebo už ráno mu bylo zle nebo, to vůbec takový stavy nemíval, aj žádný projevy toho, teď jako ten přechod z jedné školky do druhé, prostě jiní lidi, vůbec to mu nevadí, to jde mimo něho takový věci, nebo aspoň žádný projevy nějakýho stresu nebo něco nic, prostě naštěstí tady toto zvládá dobře. No a jako my, my jsem byli rádi, že se dostal tady do té školky. Nějak jako ze začátku, že budou dělat ještě jednu třídu, tak nějak jako potřebovali, ale nevěděli, jestli peníze dostanou na to, tak jsme čekali nějakou dobu, jestli teda to bude nebo ne, ale naštěstí jo. A tak jsme byli rádi, že se tam dostal, protože co že, těch školek jako tady těch neni moc, pokud vím tak nabízeli nám ještě nějakou někde, to je nějaká školka jako speciální pro nějaký hodně problémový děti, ale myslim si, že přímo pro tady ty autistický je to nejlepší tady v té. T: A když je v tý školce, tak třeba stýská se vám nebo myslíte, že se stýská jemu? M: To si nedovedu posoudit, jestli se mu stýská, ale říkali že, já ho teďka vyzvedávám v té školce o něco dřív jo než tam potom bude do toho oběda, tak teďka ho ještě vyzvedávám o něco dřív a když se třeba o chvílu zpozdím, tak nevím, jestli to pozná, že jdu o chvílu o chvílu později, tak jako říkali, že už jako říká: ‚máma‛, tak neví jestli se mu stýská, možná i jo, nevím, opravdu nevím. A jako mě, já si snažím si vždycky oddychnout trochu a udělat to, co potřebuju, ale ono prostě se toho moc nedá, ráno, prostě ráno manžel ho odváží do té školky, vstáváme všichni naráz, vypravit jednoho, druhýho, třetího, šup do dveří a teď rychle podělat doma těch pár věcí a už musím, vlastně ono je to dost daleko jo, už musím šupnout do teho a jet pro něj. Takže moc nepřemýšlím nad nějakým stýskáním jako. T: A nějak dýl z domova třeba nebyl? M: Dýl z domova byl, jak byl hospitalizovanej, to jsem měla nepříjemný pocity z toho, že jsem říkala, tam už nikdy nepude jo prostě. Ale dali jsme ho tam i z toho důvodu, že říkám doporučila to ta doktorka, ale už bych se na ne asi ale už bych se na to vykašlala, protože jako říkám, nevím, byl hrozněj, takovej jako jak nafetované. Divočil a oni mu dají něco na uklidnění, nevim, ne nelíbilo se mě to vůbec. A ještě jsem chtěla jak se mu objevila ta epilepsie, když byl malinkej, tak oni říkali, že to může něco nastartovat, jako on to má v sobě tak to může něco nastartovat a on vlastně chodil začal chodit na očkování a teď teda už chodíme na očkování na infekční, ale ze začátku jsme prostě chodili normálně na středisko a tam když mu píchli tu trojkombinaci poprvé, tak to vlastně měl strašnou reakci na to, za hodinu, dvě, já už nevim přesně jako to bylo, tak začal hrozně řvát, byl celej hrozně horkej a končetiny, hlavně nožičky mu hrozně otekly, úplně byl jak bambula a úplně měl ty zespoda ty šlapky, úplně růžový, úplně jak, takže tenkrát jsme museli, jsem volala doktorce vlastně co mu to píchli a ona říkala, že teda, že to je neobvyklý a dali jsme, museli jsme jet tady na tu infekční kliniku právě a tam si ho tenkrát, to mě taky taky strašně mrzí, co se tenkrát stalo, oni že si ho tam musí nechat přes noc, to bylo odpoledne jsme ho tam dovezli a než se to všecko to, tak byl večer, takže si ho tam nechali a já že přijedu druhej den jo. Takže jsem ho tam tenkrát nechali a to bylo taky dost hrozný, protože když jsem tam druhej den přijela, tak on strašně řval, ten večer jo strašně řval, strašně neklidnej, úplně, úplně hrozně, asi mu to něco dělalo, nevím, to tělo bylo horký celý jo. A druhej den potom, když jsem přijela, tak jsem tam byla s nim, to byl hospitalizovanej pár dní, jako co se s ním bude dít dál, ale byl v postýlce taky úplně apatickej, taky mu něco na uklidnění dali, asi museli, já neříkám, že že chtěli mít pokoj, to ne jo, ale byla to hrůza, to děcko prostě jako mrtvolka jo. A taky jsem si říkala, no už bych to odmítla, už bych jim ho tam prostě nenechala, přes tu noc, jo ale člověk neví, si myslí, prostě taková reakce jo zlá. A to bylo vlastně tady toto se stalo, stalo krátce před tím, něž se u něho začala tady ta epilepsie projevovat, ale to oni taky nezjistí, jestli to, jestli to odstartovala tady ta injekce nebo tady ten strašnej stres, kterej on musel zažít, že tam zůstal, taky jsem o tom něco četla, že že prostě tady to malinký dítě, když je odtržený od matky, tak prostě to na něm může zanechat nějaký hrozný následky, tak měla jsem z toho potom takový jako nepříjemný pocity, že člověk jako neví no, když vám řeknou, že že máte jít dom a přijít zítra ráno, tak prostě jako, teď už bych jednala úplně jinak, už bych ho tam odmítla nechat. Takže tak se dozvídáte postupem času, co to mohlo jaksi proudit tu epilepsii, no asi to bylo tady tim, protože vlastně to bylo krátce předtím a pak hned začaly tady ty projevy se vkrádat a jako říkám, my to přesně nevíme, protože ze začátku tak to bylo malý prostě, tak jsme to nerozpoznali, že něco se děje. A pak jsme chodili už na očkování tady na tu kliniku a už to bylo v pořádku, když mu dali druhou injekci, třetí injekci, už nikdy žádnou reakci neměl. No tak tak. T: Teď tady mám takovou hypotetickou situaci, poprosím vás, abyste si ji představila, že jste s Martinem v nějakým neznámým prostředí, v cizí místnosti, musíte ho tam nechat samotnýho a odejít. Tak jak si myslíte, že bude reagovat, když by tam musel zůstat sám. M: No, to nevím, asi by se mu to moc nelíbilo, to on jako vždycky: ‚máma? máma?‛, tak jako tak se vyjadřuje jako, kam jdeš? Ale když se na něho jako promluví nebo něčím se zaujme jako třeba na nějakou chvíli, tak to, už to není takovej problém jako, že člověk odchází, on třeba nemá rád ani to, my jsme teďka jeli autem, tak když tak jak teď mě někde vezou a pokračujou dál, tak mu se nelíbí, že vystupuju prostě, že prostě já jdu pryč, já mám být tam, že prostě my jsme vyjeli všichni, tak máme pokračovat, ale když mu řekneme, že máma ‚my vezeme mámu a máma vystoupí a řekne ti ahoj‛, tak je potom všechno v pořádku. Prostě jemu se to nelíbí, taky chvilku trvalo, než jsme na to přišli, že jemu se to nelíbí, když se mu nic neřekne a že já si najednou vystoupím, tak ztropil takovej povyk, že začal kopat nohama do toho sedadla jo a vyvádět jo, že jsem odešla, takže ten projev tam je nějakej. Tak asi nějak by to probíhalo, když by se nezaujal něčim slovně, nějakým mluvením, tak jemu by se to taky nelíbilo. Ale jinak nemá problémy být v cizím prostředí nebo tak. T: A kdyby tam přišel nějakej cizí člověk a chtěl si s ním povídat nebo hrát?
M: No, to by mu asi taky moc nevadilo. T: Zapojil by se? M: Tak jak reaguje na cizí prostředí tak aj na cizího člověka docela jako. T: A když byste se pak vrátila, tak přivítal by vás nějak? M: No, to si nejsem jistá, protože chodim pro něho do školky a oni už třeba jsou tam na chodbě a chystají se a já říkám: ‚ahoj Matrí a dobrý den‛, pozdravím i paní učitelku a tak jako kolikrát on na mě kouká jako kdyby se nechumelilo a někdy zase řekne: ‚ahoj‛, jako jak kdy, takže nevím jestli by mě nějak vítal s radostí, že bych se vrátila, to nevim. Možná, možná jak kdy, třeba někdy by ten projev byl jako takovej milejší, nedokážu říct, spíš možná my možná jo, kdyby jsme ho někde nechali, tak bysme ho vítali víc než on. T: Ještě se zeptám, jestli se cítíte někdy nejistá v tom, jak to Martínkem dělat, protože určitě to je hodně náročná situace to všechno zvládnout. M: Určitě, určitě. A taky si někdy říkám, že jsem se neměla unýst, ale ono to jde dost těžko jako, člověk je tak za tu dobu už tak vystresované z toho, co ten dělá a nedělá, takže stačí málo a člověk se rozčílí, já vím, že je to špatně a že to tak nemá být jo, ale těžko se to dá, opravdu. Vím že bych to neměla dělat a na něho křičet, ale kolikrát aj ten kluk se chová tak jako, jak kdyby to dělal naschvál jo, on třeba někdy to i dělá trošku naschvál, ale zase z druhé stránky, jo je nemocnej a těžko se to dá udržet, nevím, nevybouchnout, těžko, těžko se to dá vydržet. T: A cítíte se jako maminka spokojená, v roli maminky? M: V jakým směru jako spokojená? T: Tak celkově, jestli vám to dělá radost být maminkou nebo jestli vás to spíš zlobí, bolí. M: No, kolikrát si říkám, že kdybych věděla, co mě čeká, tak, tak už bych druhý dítě neměla, bych si to rozmyslela, protože moc mě to netěší. Je to tak, lhala bych, kdybych řekla, že su nějaká spokojená, to určitě nejsu. A děsím se toho, jak to bude dál, až bude větší. Jestli ty jeho projevy se budou nějak ještě stupňovat nebo, jestli bude mít ještě něco dalšího tak nevím. Říkám, už má všechny diagnózy a říkám, někde někde jsem to slyšela, že když dítě hodně pije a chodí na záchod, tak že jsou to projevy cukrovky, takže třeba může mít i cukrovku. A toho se teda děsím, protože kdyby měl ještě cukrovku, tak to už by mě úplně dorazilo, ale jako asi ne, může to být čímkoliv, ale no, to by bylo to poslední, co bysme potřebovali, on chodí často na krev, tak to by snad poznali, protože musí kvůli těm lékům, tak snad to bude v pořádku. T: Ještě jsem se zapomněla zeptat, jestli byl Martin kojenej jako miminko. M: Byl, byl deset měsíců určití, já si pamatuju, to jsem totiž zjistila, že u něho si spoustu věcí nepamatuju, jak u toho staršího, protože on je Martin problémovej, takže u něho se člověk soustředí tady na ty problémový věci a takový, kdy mu vypadl první zub, to jde úplně mimo, to je prostě nepodstatný, takže si u něho spoustu věcí ani nepamatuju, pokud je nemám někde poznamenaný nebo tak, ale vím to, protože jsem je kojila oba dva stejně a toho staršího deset, tak toho mladšího taky. T: Tak ode mě už je to všechno, já se akorát ještě zeptám, jestli je něco, co vám příde důležitý a na co jsem se nezeptala, jestli mi chcete ještě něco říct. M: Jé tak to nevím, je to všechno asi, možná že si na něco vzpomenu, ale nevím. T: Dobře, tak já vám děkuju za rozhovor.