MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA

UNIVERZITA V BRNĚ

Fakulta sportovních studií Katedra sportovních aktivit

Musala - Přechod pohoří Rila. Příprava, organizace a vedení outdoorové akce Bakalářská práce

Vedoucí bakalářské práce: PaedDr. Pavel Korvas, CSc.

Vypracoval: Libor Havlíček 3. ročník APAK + PR3

Brno, 2007

PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a použil jen literaturu a prameny uvedené v seznamu literatury, která je součástí této práce.

Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně a byla zpřístupněna ke studijním účelům.

................ Libor Havlíček

2

Na úvod své práce bych chtěl poděkovat PaedDr. Pavlu Korvasovi, CSc. za odborné vedení a ochotu, kterou mi v průběhu přípravy a zpracování bakalářské práce poskytl.

3

OBSAH: Úvod........................................................................................................................ 6 1. Teoretický rozbor.............................................................................................. 7 1.1 Cíl a metody bakalářské práce...................................................................... 7 1.2 Historie turistiky a VHT ................................................................................ 7 1.3 VHT ............................................................................................................... 8 1.4 Odborně technická složka ............................................................................. 9 1.4.1 Orientace v horách ............................................................................... 10 1.4.2 Výstroj.................................................................................................. 10 1.4.2.1 Materiály používané pro výstroj ................................................... 11 1.4.2.2 Oblečení a základy vrstvení .......................................................... 14 1.4.2.3 Obuv.............................................................................................. 15 1.4.3 Výzbroj................................................................................................. 17 1.4.3.1 Batoh ............................................................................................. 17 1.4.3.2 Stan................................................................................................ 20 1.4.3.3 Spací pytel..................................................................................... 23 1.4.3.4 Karimatka...................................................................................... 28 1.4.3.5 Hole ............................................................................................... 30 1.4.3.6 Mačky............................................................................................ 30 1.4.3.7 Cepín ............................................................................................. 31 1.4.3.8 Doplňky výzbroje.......................................................................... 32 1.4.3.9 Stravování ..................................................................................... 33 1.4.4 Stanování.............................................................................................. 35 1.5 Tělesná složka ............................................................................................. 35 1.5.1 Kondiční a psychická příprava............................................................. 36 1.5.2 Zdravotní rizika.................................................................................... 37 1.5.2.1 Aklimatizace ................................................................................. 37 1.5.3 Technika chůze..................................................................................... 38 1.6 KPČ – Kulturně poznávací činnosti............................................................ 43 1.6.1 Rilský monastýr ................................................................................... 44 1.7 Pohoří Rila .................................................................................................. 44 2. Praktická část .................................................................................................. 49 2.1 Příprava akce VHT ..................................................................................... 49 2.2 Popis realizace akce.................................................................................... 51 2.3 Srovnání s plánem ....................................................................................... 67 3. Shrnutí.............................................................................................................. 68 3.1 Zkušenosti.................................................................................................... 68

4

Závěr .................................................................................................................... 70 Resume ................................................................................................................. 71 Seznam použité literatury .................................................................................. 72 Internetové zdroje ............................................................................................... 73

5

Úvod Téma této bakalářské práce: „Musala - Přechod pohoří Rila. Příprava, organizace a vedení outdoorové akce“ jsem si vybral po vlastní zkušenosti, kterou jsem získal v červnových dnech roku 2007 v Bulharsku v pohoří Rila. Turistika jako taková, především vysokohorská turistika (VHT), mě velice baví a zajímá. Pohyboval jsem se v rozmanitých podmínkách, které daná oblast Balkánu připravila. Setkal se s řadou problémů, na které bych chtěl v mém rozboru upozornit. Protože pohoří Rila nebyla poslední zastávkou, co se mojí vysokohorské turistiky týče, rozhodl jsem se právě pro takové téma, protože bych se chtěl v budoucích letech vydat na další hory nejen Evropy ale i světa. V příštích několika kapitolách se budu snažit stručně rozebrat obsah, vyjádřit se k jednotlivým kapitolám a informovat o základních povinnostech každého turisty, především v oblasti přípravy, která je předpokladem úspěšné akce.

6

1. Teoretický rozbor První část bakalářské práce bude teoretická, ve které se budu snažit rozebrat dostupnou literaturu a ostatní zdroje, týkající se této problematiky. V jednotlivých kapitolách se stručně, ale výstižně vyjádřím k daným problémům. Vystihnu důležité body a upozorním na některé situace, které mohou v průběhu túry nastat. Prevence je předpokladem úspěšné akce.

1.1 Cíl a metody bakalářské práce Cílem této bakalářské práce je získat potřebné informace a znalosti v problematice vysokohorské turistiky (dále v textu jako VHT) v horách jihovýchodní Evropy, přesněji v pohoří Rila v Bulharsku a cíleně je uspořádat a kompletovat do stručné a ucelené formy. Metodou k dosažení tohoto cíle bude studium literatury, odborných textů, článků, dokumentů a následně jejich analýza. Vypracovat podrobnou studii k této problematice a být v budoucnu schopen organizovat náročnější outdoorové akce v horách jihovýchodní Evropy.

1.2 Historie turistiky a VHT O rozvoji turistiky lze hovořit až v kapitalistickém společenském řádu. Vyjma vyspělých civilizací starověku nebyl dostatek volného času na cestování (turistiku). V 15. a 16. století docházelo k velkým zeměpisným objevům, které přispěly k novému poznání světa. Organizovaná turistika a další formy pobytu v přírodě se začali formovat v polovině 19. století a to především v Anglii. Impulsem byl rozvoj výroby, dopravy, kartografie a informační prostředky. V anglofonním světě vznikaly dětské a mládežnické organizace zaměřené na turistiku a různé formy pobytu v přírodě. Alpine Club (1857) byl první turisticko-horolezeckou organizací. Obdobné kluby vznikaly i v ostatních zemích Evropy, nejdříve v alpských zemích. Jejich

7

členové stavěli turistické chaty, značili a upravovali turistické cesty, vydávali časopisy, průvodce a mapy. (Vyškovský a kol. 1997) Co se týče historických dat, zmíníme několik důležitých historických milníků: 1336 – výstup F. Petrarky na alpský vrchol Mt. Ventoux. Počátek 18. století znamená zvýšený zájem o cesty za poznáním přírody, cest za dobrodružstvím. 1741 – Angličané W. Windham, R. Pococke odstartovali zájem o alpské túry. 1786 – Francouzi M.G. Paccard a J. Balmat dobývají Mont Blanc. Na přelomu 19. a 20. století se hlavním cílem horolezců začíná stávat cesta vedoucí k vrcholu. Cílem je prostoupit co nejobtížnější a nejnáročnější cestou. Čím náročnější výstup, tím vyšší sportovní hodnota výstupu. V 30. letech 19. století se začíná formovat organizovaná turistika, kluby, spolky, zvyšuje se turistický ruch, objevuje se pojem Turista (Stendal). V této době je vydávána první literatura se zamřením na turistiku. K. Baedeker – vydává prvního známého průvodce – Průvodce Porýním. V těchto letech začíná organizovat turistické aktivity vyšších vrstev Anglie první oficiální cestovní kancelář Tomase Cooka. 1932 – založen UIAA – mezinárodní svaz horolezeckých asociací. Ve druhé polovině 19. století se turistické aktivity začínají rozdělovat na pěší, vysokohorskou turistiku a horolezectví. (Neuman a kol., 2000, Korvas a kol., 2007)

1.3 VHT Horská turistika tvoří plynulý přechod od pěší turistiky, přes náročné formy uváděné jako tzv. vysokohorská turistika (VHT) až po další plynulý přechod do alpinismu. Provádí se v horách na skalnatém terénu, ledovcích i firnových polích. Vysokohorskou turistiku rozlišujeme na letní a zimní. Zimní zahrnuje horské přechody v zimním období, traverzy ledovců, túry na sněžnicích a můžeme do této oblasti zařadit i skitouring (méně náročné túry na skialpinistických lyžích).

8

Letní VHT zahrnuje jednodenní horské túry, vícedenní horské přechody – trekking, vysokohorské túry do I. – II. stupně UIAA i v ledovcových terénech a zajištěné cesty (Via Feratta, Klettersteig). Za VHT považujeme pohyb v terénu nepřesahující I. st. obtížnosti horolezecké klasifikace, schválené UIAA (mezinárodní horolezecká federace). Je na rozhraní turistiky a horolezectví. Rozdíl mezi VHT a horolezectvím je v používání rukou. Z odborně technických znalostí se ve vysokohorském terénu nejvíce uplatní znalosti orientace (práce s mapou, buzolou, výškoměrem, GPS apod.) VHT vyžaduje ve srovnání s pěší turistikou vyšší úroveň odborné znalosti a dovednosti i vyšší tělesnou kondici. Náročnost výstupů je větší než u běžné turistiky, často je jako doplňující nezbytný horolezecký materiál. Při putování v horách se k přespání používají horské chaty. Nejsilnější zastoupení vysokohorské turistiky je v Alpách, které poskytují turistům řadu možností všech stupňů obtížnosti. Technicky obtížné úseky a exponované terény, kde hrozí nebezpečí pádu či dokonce ohrožení na životě, představují riziko, se kterým musíme počítat a které nesmíme podceňovat. Vysokohorská turistika představuje skvělou možnost, jak si v kruhu obdobně naladěných lidí odpočinout od stresu a vypětí. Nesmíme také opomenout další pozitivní účinky, jako je zlepšení činnosti srdce a krevního oběhu. Důležitou součástí a povinností každého vedoucího je dbát o bezpečnost členů skupiny při náročné akci ve vysokohorském terénu. (Winter, 2003, Vyškovský a kol. 2000, Neuman a kol. 2000, Korvas a kol. 2007)

1.4 Odborně technická složka Velmi důležitá kapitola, na kterou klademe velký důraz! Příroda má svoji krásu ale i sílu, kterou není radno podceňovat. Při horských túrách bychom měli používat pouze speciální výbavu, určenou pro vysokohorskou turistiku. Ta je předpokladem úspěšného zvládnutí celé túry. Výbava může vážit i přes 10 kilogramů.

9

Výstroj pro pěší turistiku je z převážné části současně vybavením pro ostatní druhy turistiky i pro pobyt v přírodě.

1.4.1 Orientace v horách Jednotlivé terénní tvary v horském terénu mají své odborné názvy. Tyto názvy musíme zvládnout, abychom se v horském a skalnatém terénu spolehlivě orientovali. Jejich znalost je nutná pro orientaci v průvodcích. Velehorské podmínky u nás neexistují, ale najdeme je u našich sousedů, na turistických cestách ve Slovensku ve Vysokých Tatrách, Roháčích a Slovenském Ráji. Hora je ohraničena od okolního terénu úpatím. Souvislý pás hor tvoří pohoří. Masívem nazýváme sevřené pohoří přibližně o stejné šířce a délce. Dle zeměpisných kritérií dosahují velehory nejméně 2500 m nadmořské výšky. Skalnaté velehorské vrcholy nazýváme štíty, podle charakteristických tvarů také věže, jehly, rohy, zuby a hroty. Nižší vrchol stejné hory je předvrchol. Oblejší, méně výrazná vyvýšenina je kopa nebo kopec. Vrcholy navzájem spojují hřebeny. Postranní hřebeny nazýváme také rozsochy. Širší hřebeny nazýváme hřbety. Jednotlivé vrcholy oddělují sedla nebo výraznější průsmyky. Mezi hřbety a hřebeny jsou údolí. Údolí modelovaná erozí vody ve tvaru „V“, ve tvaru „U“ jsou údolí modelovaná dřívější činností ledovce. Doliny mohou mít patra a prahy, za nimiž mohou být jezera často hrazena nakupením balvanů a zeminy, které nazýváme morénami. (Vyškovský a kol, 1992) Mezi orientační pomůcky patří turistické průvodce, mapky, buzola, výškoměr, GPS, mobilní telefon s možností využití tísňového volání 122 a následného zjištění pozice pomocí GPS.

1.4.2 Výstroj Výstrojí nazýváme vše, co nosíme na sobě. Oblečení, boty a doplňky. S rozvojem turistiky a především náročnějších forem pobytu v přírodě, zejména VHT, horolezectví a expedičních činností se začal rozvíjet turistický průmysl. Nové syntetické materiály od 70. let postupně vytlačují staré materiály a z oblasti výzbroje a výstroje se stala pro outdoorové aktivity věda.

10

1.4.2.1 Materiály používané pro výstroj S rozvojem turistiky a outdoorových aktivit dochází také k rozvoji materiálů používaných při těchto aktivitách. V této kapitole bychom charakterizovali nejznámější materiály, které najdou využití zejména při turistice. Revoluci v oblasti těchto materiálů počala firma W. L. Gore & Associates, která před více než třiceti lety vyvinula membránu GORE-TEX®, která má mimořádné vlastnosti. Obsahuje více než 1,4 miliardy mikroskopických pórů na cm2. Tyto póry jsou 20 000 krát menší než kapka vody, a zároveň 700 krát větší než molekula vodní páry. Proto je membrána GORE-TEX® zvenku zcela nepromokavá a větruvzdorná, a přitom umožňuje odvádět tělesný pot. Do struktury membrány je začleněna oleofobní látka (látka odpuzující olej), která brání průniku znečisťujících substancí, např. olejů a přípravků odpuzujících hmyz, jež by mohly negativně ovlivnit funkci membrány. V současné době existuje na trhu celá řada membrán s rozličnými parametry nepromokavosti a prodyšnosti. Tyto membrány mohou být hydrofobní (porézní – např. Gore-tex) nebo hydrofilní (neporézní – např. Sympatex). Nevýhodou hydrofilní membrány je pomalejší prostupování páry membránou, nevýhodou hydrofobní membrány zase možnost zanesení pórů. Čím jsou hodnoty nepromokavosti a prodyšnosti vyšší, tím je membrána lepší. Nepromokavost – udává se jako hodnota vodního sloupce v milimetrech. Hodnota nepromokavosti membrány využitelné při běžné turistice by měla být alespoň 5000 mm, při náročnějších aktivitách raději kolem 10000 – 20000 mm. Nepromokavost výrazně snižuje zatížení materiálu, např. při klečení a sezení v mokré trávě nebo tlak popruhů v batohu. K tomu, aby materiál plnil svoji funkci nepromokavosti je zároveň nutné zabezpečit švy. Nejčastěji bývají zataveny páskou. Přibližné hodnoty vodního sloupce v různých podmínkách nám ukazuje následující tabulka:

11

Tab. 1 Hodnoty nepromokavosti (zdroj: magazín Outdoor 2006)

Déšť odpovídající sprše

300 mm

Déšť za větrných podmínek

5000 mm

Liják

11000 mm

Liják za vichřice

20000 mm

Sed při váze 80 kg

5000 mm

Klek při váze 80 kg

12000 mm

Popruhy batohu

15000 mm

Prodyšnost – Hodnota prodyšnosti se udává veličinou MVTR v gramech na metr čtvereční za 24 hodin. Pro nenáročné outdoorové aktivity se můžeme spokojit s materiálem o prodyšnosti do 10000 g.m-2/24 hod, do vlhkých a náročných podmínek několikadenní akce bychom měli uvažovat o hodnotách kolem g/m2/24hod. Orientační hodnoty množství páry vyprodukované při různých druzích pohybových aktivit nám ukazuje následující tabulka.

Tab. 2 Hodnoty vyprodukované páry tělem při různých aktivitách (zdroj: magazín Outdoor)

Chůze pomalá

1000

Chůze rychlá

2300

Turistika s malou zátěží

3500

Lyžování, snowboarding

4000

Běh

Více jak 5000

Trekking se zátěží

Více jak 10000

Extrémní námaha

Více jak 20000

12

V současné době existují na trhu desítky druhů membrán nejrůznějších kvalit. Mezi nejznámější membrány patří Gore-tex, Sympatex, BlocVent, Gelanots XP, Exel Dry, Supra-Tex, Climatic aj. K tomu, aby oblečení s membránou správně fungovalo, je nutné používat funkční spodní prádlo. V této oblasti udávají tón moderní materiály. Ty dokáží přenést vlhkost od ponožky směrem ven a předat ji další vrstvě oblečení nebo odpařit tuto vlhkost přímo do vzduchu. Zajišťují tak, že spodní vrstva nebude na těle studit. Jejich výhodou je také to, že velmi rychle schnou. Při náročných aktivitách jako je běh, nebo několikadenní přechody hor, při vysokých teplotách nebo vlhkosti, se může stát, že i tyto moderní materiály nebudou danou situaci „zvládat“. V těchto případech je potřeba se obléci na spodní hranici komfortu. Nejčastější materiály používané při výrobě funkčního spodního prádla jsou polyester a polypropylen. Mezi nejznámější výrobky na našem trhu jsou výrobky Moira a Klimatex, ze zahraničních výrobky firmy Craft. Vedle nepromokavých membrán se můžeme na trhu setkat také s membránami poskytující vysokou odolnost proti větru. Je nutné si uvědomit, že se sílícím větrem zároveň klesá teplota, kterou naše tělo pociťuje. Mezi nejznámější membrány patří opět výrobek firmy W. L. Gore & Associates – Windstopper, Windblock od firmy Polartec a No Wind firmy Pontetorto. Na začátku tohoto tisíciletí se objevily snahy skloubit to nejlepší z materiálů vyznačujících se nepromokavostí, větruodolností a hřejivostí a tak se na svět dostal systém, který nazýváme softshell. Byl vytvořen, aby dostatečně dokázal chránit při 80% klimatických podmínek. (Korvas, 2007)

Tab. 3 Změny teplotních hodnot při větrnostních podmínkách (zdroj: Windstopper.de)

10

20

30

40

10

km/h km/h km/h km/h

20

30

40

km/h km/h km/h km/h

8 °C

5°

1°

-2°

-4°

-6 °C

-10°

-17°

-22°

-25°

4 °C

1°

-5°

-8°

-10°

-8 °C

-12°

-20°

-25°

-28°

13

0 °C

-4°

-10°

-14°

-16°

-10°C

-25°

-23°

-28°

-31°

-2 °C

-6°

-12°

-16°

-19°

-12°C

-17°

-25°

-30°

-34°

-4 °C

-8°

-15°

-19°

-22°

-14°C

-19°

-28°

-33°

-37°

1.4.2.2 Oblečení a základy vrstvení Co se oblečení týče, je třeba dbát na stálé udržování tělesné teploty. Volíme proto oděv z látek lehkých, porézních, dobře propustných, tepelně izolovaných. Oblečení nemá omezovat pohyb, mělo by být co nejlehčí. Lepší tepelnou ochranu má více tenkých vrstev, než jedna silná. Dbáme především na účelnost. Kvalitní oblečení poznáme především až zaprší. Čím hůř, tím více oceníme jeho kvality. Základním principem dnešního oblékání je tzv. vrstvení. Dnes již neoblékáme dvě silné vrstvy pro aktivní pohyb do přírody nebo pro sport, ale více slabých, protože se s nimi lépe manipuluje a přizpůsobuje prostředí – počasí a vlastnímu zatížení. Z hlediska energetického je výhodné a ekonomické udržovat tělo na spodní hranici tepelného komfortu, což právě umožňuje oblékání do více, někdy až pěti vrstev, z nichž každá má díky moderním materiálům svou zvláštní funkci. První vrstva – spodní prádlo, ponožky mají základní úkol odvádět vlhkost od pokožky, zajišťovat pocit sucha. Je důležité, aby také zajistily příjemný pocit. Druhy tkanin, které se dnes používají, jsou především ze speciálních umělých vláken – od různých firem Draft, Moira, Senzor atd.. Spodní prádlo by mělo být přiléhavé, těsné. Ze stejného materiálu se vyrábí čelenky i čepice. Nevýhodou je, že tento typ tkanin může u některých jedinců vyvolat alergické reakce. Ponožky a podkolenky se vyrábějí z podobných materiálů, jsou kombinované s vlnou nebo bavlnou. Chrání nohy před omrznutím. Ponožky musí mít vzestupnou velikost a nesmí být těsné. Při teplotách do 10 °C stačí dva páry, potom přibíráme na každých -10 °C

jeden pár, tzn. Při -40 °C

je to 6párů ponožek.

(Pavlíček, 1987, Korvas, 2007)) Druhá vrstva – do této skupiny patří různá trika, mikiny, roláky, košile, lehké bundy, kalhoty – lehké, prodyšné, rychle schnoucí. Někdy mohou první nebo třetí vrstvu nahradit (mikro fleece). Musí umožnit odvádění vlhkosti do těla z první

14

vrstvy. Normálně se v první vrstvě nebo ve třetí nechodí, proto je tato druhá vrstva brána jako civilní. Třetí vrstva – hlavní funkcí je tepelná izolace. Vlněné svetry jsou dnes nahrazovány umělými vlákny. Výrobky této vrstvy jsou z tzv. fleece. Tento materiál je lehký, tvarově stálý, odvádí dále ven vlhkost, tepelně izoluje, dobře schne, ale není odolný proti větru. Patří sem i oblečení s doplňkem větru odolných materiálů – Windstopper, Windbloc, které je tenčí, lehčí a skladnější v batohu. Čtvrtá vrstva – chrání před větrem, měla by být volná, aby se pod ni vešly předcházející 3 vrstvy. Používá se v případě, kdy jako třetí vrstvu nemáme oblečení typu Windstopper či windbloc. Může to být i obyčejná větrovka, která ale blokuje odvod vlhkosti, proto jsou lepší z novějších materiálů – Pertex, Tactel. Vítr je nepřítel turisty, odvádí teplo ven z těla. Pátá vrstva – zajišťuje ochranu před deštěm, promoknutím, proti zimnímu prostředí a výrobci tvrdí, umí současně propouštět i vypocené vlhko (jen částečně). Také chrání před větrem. Nejsou vhodné igelitové pláštěnky (nepropouští vlhko ven). Kromě nepromokavého oblečení můžeme proti dešti používat různé typy převleků, nebo přetahů, které jsou vodě odolné. Nehodí se ale do náročného terénu, kde potřebujeme při jednoduchém lezení k pohybu vpřed i paže. (Boštíková, 2004, Korvas, 2007)

1.4.2.3 Obuv To nejdůležitější nosí turista na svých nohou - obuv. Tu volíme velmi pečlivě. Tvar by měl vyhovovat stavbě nohy. Nejvhodnějším materiálem je zvířecí kůže. Je velmi trvanlivá, odolná proti opotřebení a oděru, drží tvar a zůstává minimálně 2 hodiny vodoodpudivá. Nohy vypotí při zátěži až 200 ml potu za den. Schopnost kůže přijímat vodní páru končí po 8 až 12 hodinách. V důsledku toho se hromadí vlhkost mezi svrchní kůží a podšívkou. Aby nám bota nohu pevně držela, bývá její horní část většinou vyšší. Obzvláštní pozornost si vyžaduje speciální gumová podrážka se vzorkem Pro turistiku se hodí středně tvrdé podrážky, které perfektně drží na všech podkladech.

15

Nejznámější podrážky jsou Vibram nebo Skywalk. Nejmodernějšími materiály, které se zpracovávají při výrobě obuvi, jsou Gore–tex a outlost. Materiál Gore–tex nepropustí vodu dovnitř ale propustí vodní páry ven. Boty impregnujeme a necháme poté vyschnout. Po každé použití boty vyčistíme kartáčkem a houbičkou a necháme vyschnout. (Vyškovský a kol. 1997, Winter, 2003) Rozeznáváme sedm základních typů turistické obuvi. Základní rozdělení turistických bot (hmotnost pro č. 42): 1. Turistické sandály – vhodné pro nenáročný terén, dobré počasí, nevýhoda je stálé padaní kamínků mezi chodidla a botu. Hmotnost mezi 0,5 a 0,8 kg. 2. Outdoorové boty – pro chůzi po nezpevněných cestách i mimo cesty, běh, lehké lezení, jízda na kole. Hmotnost mezi 0,4 -0,6 kg. 3. Trekingové polobotky – nízké zpevněné obutí pod kotníky, vhodné pro nezpevněné cesty i vícedenní pohotovější akce. Obvyklá doba využití od jara do podzimu. Hmotnost mezi 0,9 – 1,7 kg. 4. Trekingové pohorky – lehká kotníková obuv vhodná i pro náročnější terén se zátěží i vícedenní akce, obvyklá doba využití od jara do podzimu. Hmotnost mezi 0,9 – 1,7 kg. 5. Pohorky – pevná, vysoká obuv pro turistiku v náročných terénech, se zátěží, pro vícedenní akce a náročnější turisty. Vhodné pro pěší i vysokohorskou turistiku po celý rok, tedy i na sněhu a ledu. Hmotnost mezi 1,5 – 2,2 kg. 6. Skelety – pro zimní turistiku a horolezectví, extrémní horský terén a podmínky, sníh, led, skála, při těžkém zatížení batohem, při použití maček a dlouhodobějších akcích. Hmotnost 1,5 – 2,5 kg. 7. Speciální turistické boty – turistické holínky, skialpinistické boty, boty pro lyžařskou turistiku, pro telemarské lyžování, zimní mrazové boty.

Části turistických bot a požadavky na ně kladené: - Podešev a podrážka – jednotlivé typy obuvi se odlišují kvalitou, tuhostí, pevností podešve i mezipodešve, což je důležité pro bezpečný pohyb

16

v nezpevněném terénu. Podrážky musí zajistit co největší tření na všech podkladech a neklouzat za vlhka a bláta, vydržet co nejdéle, neochodit se během prvních akcí, nezanášet se blátem a kamínky. Dobré turistické boty mají podrážku italské firmy Vibram, která má dominantní postavení na trhu. - Vnitřní stavba boty – musí zajistit tuhost boty ve směru podélném, příčném i ve zkrutu. Dostatečně tlumit nárazy při došlápnutí a dokonale izolovat teplotně nohu od vlivu podložky. - Vložka boty – je to další izolační součást boty, podílí se na tlumení došlápnutí a měla by mít schopnost odvádět vlhkost vzniklou pocením. - Svršek obuvi – musí být odolný proti vodě a mechanickém opatření. Zpevňuje a podpírá nohu v náročném terénu. Dobrý svršek odvětrává zvýšenou vlhkost z boty pomocí dobré prodyšnosti z vnitřní strany boty. U kvalitní obuvi je svršek ušitý tak, aby měl co nejméně švů. Důležité je, z jakého materiálu je svršek vyroben, Dnes jsou tři typy materiálů, které se používají, z níž nejtradičnějším materiálem je kůže. Vhodná je zejména pro chladnější podmínky v zimním období do ledu a sněhu. Nevýhoda je vyšší hmotnost a hůře se suší. Také je náročnější na údržbu. (Korvas, 2007, Winter 2003)

1.4.3 Výzbroj Výzbrojí jsou všechny pomůcky, které používáme pro pobyt v přírodě. Je to nezbytná součást turisty pro vysokohorskou turistiku. Kvalitní výzbroj a správný výběr je základem úspěchu.

1.4.3.1 Batoh Je to neodmyslitelná součást výzbroje všech forem turistiky a nejen pro ni. Základní rozdělení batohů je podle velikosti a také podle objemu. Rozdělení je orientační a může se individuálně odlišovat podle potřeb turisty. Tab. 4 Kategorie batohů podle jejich velikosti (zdroj: Korvas, 2007) Kategorie batohů

Objem batohu

Typ akce, pro které je určen

17

Malé

Do 40 l

Střední

40 až 60 l

Velké

Nad 60 l

Méně náročné výlety, celodenní vycházky, jednoduchá víkendová turistika Náročnější víkendové až týdenní akce, kde je nutné přibalit stan a spacák Vícedenní náročnější akce mimo civilizaci, pro zimní akce, expedice, když musíme nosit více než 25 kg

Základem batohu je tělo. To se skládá z řady částí, které mají svou funkci a tvoří tak integrovaný systém pro dobré pocity při jeho nesení a praktickém užívání. Patří sem komory, vstupy do batohu, záda batohu, nosné popruhy, dno, víko a nástavec batohu, bederní pás. Na tělo batohu mohou být připevněny další součásti umožňující jeho lepší nesení a tvarování. Jsou to kompresní pásky, balanční dotahy, hrudní popruh, spony, přezky (viz. obr. 1). - Komory – batohy jsou jedno i více komorové. Výběr záleží na uživateli, jeho potřebách, cíli, používání a způsobu balení věcí. Nejčastěji bývá menší komora ve spodní části batohu pro jednoduchý přístup pro sbalený spacák a další věci pro stanovaní, které jsou tak rychle po ruce. Čím větší batoh, tím je nutnější samostatný vstup do jednotlivých komor. Při jakémkoli počtu komor je obvykle jeden vstup z vrchní části na zdrhovadlo, další s přední nebo boční částí trupu batohu pomocí pevného zipu. Může být i jeden dlouhý pevný zip přes celý batoh. - Záda batohu – u kvalitního batohu jsou vyztužena s možností přetvarování podle potřeby turisty. Výztuha by měla být vyjímatelná, tak aby se batoh dal vyprat. Zádový systém musí být přiměřeně měkký, pohodlný a zajišťovat odvětrávání. - Dno batohu – je pevné, odolné a tvoří nosnou součást batohu, materiál by měl být voděodolný a současně omyvatelný. - Nosné popruhy – pohodlné, anatomicky tvarované a samozřejmě polstrované. Systém jejich upevnění musí dovolovat změnu její délky i za chůze a současně nastavovací přezky nesmí samovolně měnit délku popruhů. - Víko batohu – kryje dokonale vstup do batohu i při vysunutém a naplněném nadstavci. Připevňuje se delšími popruhy k tělu batohu, kterými současně batoh přitažením zpevňujeme. Při dešti nesmí propouštět vodu. - Nástavec – většina batohů má vysouvací nadstavec, který se pomocí šňůrky a zdrhovadla uzavírá a tím se uzavírá celý horní vstup do hlavní komory batohu.

18

Vyroben je obvykle ze slabší tkaniny než tělo batohu. Tvoří rezervní prostor při větším množství věcí. Pokud používáme nadstavec velmi často až pravidelně, je to signál k přemyšlení o větším batohu. - Bederní pás – velmi platná součást nosného systému. Dobře upevněný, kvalitní bederní pás dokáže odlehčit nosním popruhům až 60 % hmotnosti batohu, čímž výrazně šetříme svalstvo trupu. Pomáhá vyrovnávat kymácení batohu, měl by být polstrovaný, přitom dostatečně tuhý. - Hrudní popruh – výškově nastavitelný a pružný. Je opatřen rychlou sponou, nesmí omezovat hloubku dýchání a především brání padání batohu na zem. - Kompresní pásky – slouží ke zmenšování objemu batohu, přichycení věcí na vnější stranu batohu. Nutností je jejich pevné přišití. - Balanční dotahy – umožňují přitáhnout batoh těsněji k tělu, aby se batoh volně nepohyboval. Jsou přichyceny k nosním popruhům v místě batohu, kde je ještě vzpruha. Na rovině a do kopce je možné jít s povolenými balančními popruhy, protože nám lépe odvětrávají záda. Při sestupech a obtížném terénu je dotahujeme. - Kapsy – dobrý batoh má aspoň jednu kapsu přístupnou z vnějšku batohu, bez nutnosti otevírání víka nebo komor. Boční kapsy mohou být pevné, nebo odpojitelné, na spodní části boků batohu jsou praktické kapsičky pro zastrčení stanových tyčí, kapsička na bederním pásu se hodí na klíče, mince, drobnosti, dále je třeba mít jednu vodotěsnou kapsu na doklady a peníze. (Boštíková 2004, Korvas, 2007)

19

Obr. 1 Řez batohem (zdroj: Korvas, 2007) Balení batohu Důležitá činnost založená na zkušenostech. Těžké věci se dávají blíže zádům batohu a do jeho vyšší části při chůzi po rovině a jednoduchém pohybu viz. obr. 2. Důležité a často potřebné a používané věci dáváme do batohu nakonec, nebo do bočních kapes. (Korvas, 2007)

Obr. 2 Balení batohu (zdroj: Boštíková, 2004) 1.4.3.2 Stan Spaní v přírodě má své půvaby a nejpěknější noci prožíváme pod širákem na čerstvém vzduchu pod hvězdami. Ne vždy nám to počasí dovolí a potom oceníme

20

přenosný příbytek a jeho kvality, přičemž je důležité, abychom uvnitř nebyli vystaveni stejným podmínkám jako jsou venku. Vhodný stan se skládá z tropika a ložnice, které jsou konstrukčně spojeny a stojí díky skládacím prutům. Ideální stan pro aktivity v přírodě je lehký, prostorný, jednoduše se staví i balí a samotný sbalený je skladný. Další vlastností by měla být nepronikavost a odolnost vůči silnému větru. (Korvas, 2007, Boštíková, 2004) Požadavky na stan - Co nejjednodušší stavba, minimální hmotnost, ale ne na úkor odolnosti stanu - Maximálně odolný ve větru a dešti (může mít i sněhové límce) - Pestré barvy zvyšují bezpečnost - Stan se bude stavět i bourat nejspíš každý den, ponese se na zádech. - Klimatické podmínky vysokých hor budou náročné - Často se bude ve stanu přečkávat i delší čas nepohody. Velikost, výška a hmotnost Výrobci udávají pro kolik osob je stan určen. Jedna osoba zabere minimálně 55 až 60 cm na šířku a stan by měl být nejméně o 25 cm delší než výška postavy. U dvouplášťových stanů jsou brány v úvahu rozměry stanu vnitřního. Výška rozhodne o tom, zda ve stanu budeme moci stát, sedět či klečet nebo jen ležet. Nejlehčí jednomístné stany v současnosti váží kolem 1,7 kg, dvoumístné v přepočtu na jednu osobu od 1,1 kg. Vícemístné nejlehčí stany již od 0,9 kg na osobu.

Koncepce a tvar stanu Klasické stany typu A jsou starší koncepce. Střecha je podepřena dvěma tyčkami, vypnuta a kotvena šňůrami, vnitřní prostor je hůře využitelný. Stany méně odolávají větru a vyžadují tak více kotvení. Vyrábějí se stále méně, jsou však levné a poslouží při méně náročných akcích. Nejmenší ministany tvarem připomínají rakvičky. Jsou vylepšené jedním či dvěma ohnutými pruty. Patří sem i jednoprutové „kopulky“.

21

Nejrozšířenějšími stany jsou kopule. Na kamenitých místech či na sněhu mohou sice stát i bez kotvících šňůr, ale kotvení zvyšuje odolnost vůči náporům větru. Kopule mívají dva nebo tři pruty křížící se v jednom bodu a oproti áčkům lépe využívají vnitřní prostor. Pokud se nosné pruty stanu kříží ve dvou a více bodech, mluvíme o geodetických stanech. Jejich výhodou je také vysoká samonosnost, ale navíc jsou segmenty střechy menší a lépe odolávají větru. Vnitřní prostor je využit ještě o něco lépe než u kopulí. Vnitřní prostor stanu nejlépe využívají tunelové stany, poměrně snadno a rychle se stavějí, vždy však potřebují ukotvení. Především pro kempování jsou vhodné kombinované stany.

1 - křížení prutů v jednom nebo více bodech 2 - vnější stan - tropiko (často samozhášivá úprava materiálu) 3 - vnitřní stan (často samozhášivá úprava materiálu) 4 - nepropustná podlážka vnitřního stanu, dostatečně zdvižena i na bocích 5 - vchodová moskytiéra zajistí do stanu přísun čerstvého vzduchu bez komárů 6 - připojení dolních konců prutů 7 - prutová konstrukce (nejčastěji laminát nebo dural) 8 - meziprostor 9 - odvětrávání 10 - kotvení stanu (konstrukce či tropika) Obr. 3 Konstrukce stanu (zdroj: www.svetoutdooru.cz)

22

Obr. 4 Tvary stanu (zdroj: www.svetoutdooru.cz) Dvouplášťový a jednoplášťový stan Snaha omezit kondenzaci vodních par uvnitř stanu byla důvodem pro zdvojení střechy. Zdrojem vlhkosti uvnitř stanu jsou jak obyvatelé, tak jejich věci, ale ve značné míře i vzdušná a zemní vlhkost. Vnitřní stan je proto vyroben z dobře prodyšného materiálu, aby se vlhkost vysrážela až na vnějším stanu (tropiku). V prostoru mezi vnitřním stanem a tropikem může cirkulovat vzduch a stan se tak vysouší. Kapky vody, které se přesto vysrážejí na tropiku, stékají po něm dolů a vnitřní stan zůstává suchý. Dvojitý stan vzniká nejčastěji zavěšením vnitřního stanu na konstrukci a přetažením tropika přes konstrukci. Druhým způsobem je protažení prutů konstrukce skrz tunýlky tropika a zavěšení vnitřního stanu na tropiko. První způsob je levnější, jednodušší a na střeše se tak snadno neusazuje sníh, výhodou druhého je větší pevnost, možnost stavby obou částí stanu najednou a také možnost postavení samostatného tropika. (www.svetoutdooru.cz)

1.4.3.3 Spací pytel Je to významná součást výzbroje každého turisty, nezbytná pro pohodlný nocleh, ale také pro přežití v náročnějších až extremních podmínkách. Dostatečně dlouhý a klidný spánek je jedním z mnoha důležitých faktorů, které ovlivňují náš výkon v horách. Spacáky jsou vyráběny pro různé druhy používání a potřeb spotřebitele. Pořídit si můžeme jednoduchý, lehký spacák do teplých podmínek a na druhou stranu spacák do extrémních akcí, které mohou trvat i více týdnů. Nejdůležitějším údajem o spacím pytli je rozmezí teplotního použití.„Tepelný komfort“ znamená, že jedinec oblečený v jedné vrstvě spodního prádla by měl pohodlně prospat celou noc bez pocitu chladu nebo probuzení se chladem. Na

23

území EU platí společná Evropská norma (EN 13537) pro označení teplotního určení spacích pytlů na jejím území. Norma se snaží sjednotit údaje všech výrobců tak, aby byly jednoduše srovnatelné zákazníkem. Norma rozlišuje čtyři teplotní údaje, které tvoří tři teplotní oblasti.(Korvas, 2007, Boštíková 2004)

Tab. 5 Teplotní údaje pro spací pytle podle EN 13537 (zdroj: Korvas, 2007) Tmax Tcomf Tlim Text

Horní extrémní teplota, muž při teplotě pokožky 35°C. Při vyšší teplotě je již nepříjemně horko, zvýšené pocení. Horní hranice teplotního komfortu, žena při teplotě pokožky 32,8°C. Dolní hranice tepelného komfortu, muž při teplotě kůže 32,9°C. Při nižší teplotě již nastává pocit chladu. Dolní extrémní teplota, žena oblečena pro pobyt venku (péřová bunda, oteplováky). Teplota pokožky 29°C. Při nižší teplotě nastává nebezpečí prochlazení, podchlazení organismu.

Horní extrémní teplota je asi nejméně zajímavá a říká, při jaké teplotě nám v zapnutém spacáku začne být nepříjemné teplo. Problém s nadbytkem tepla se u většiny spacáků dá vyřešit rozepnutím zipu. Hranice tepelného komfortu je naopak hodnota nejzajímavější, neboť vypovídá o tom, do jakých nejnižších teplot je vlastně spacák použitelný. Podle nové evropské normy z roku 2002 by pro hranici tepelného komfortu měly být uváděny údaje dva – komfortní teplota Tcomf (pro ženu o hmotnosti 60 kg) a limitní teplota Tlim (pro muže o hmotnosti 70 kg). Klesne-li teplota pod vyznačenou hodnotu, začneme se ve spacáku budit zimou a rozhodně se moc dobře nevyspíme. Teplota označovaná jako extrém je spíše spekulace o tom, do jaké zimy bychom ve spacáku přežili bez omrzlin nebo přežili vůbec. Většího orientačního významu nemá a také málokdo si kupuje spacák za tím účelem, aby v něm pouze přežíval. (zdroj: www.svetoutdooru.cz)

24

Podle staršího dělení jsou na spacáku zpravidla uvedeny tři teploty. První údaj bývá maximum, což je teplota, při které se dá ještě ve spacáku vydržet bez přílišného pocení. Druhý údaj znamená dolní hranici komfortní teploty, která je velmi individuální a znamená maximální tepelnou oblast, ve které se jedinec pohodlně vyspí bez pocitu chladu, kdy se nebudí zimou. Třetí údaj je extrémní teplota. To je teplota, při které ve spacáku ještě přežijeme, kdy nás spacák zachrání např. před omrznutím nebo umrznutím a o spánku se nedá mluvit. Tyto hodnoty se mohou stárnutím a opotřebením spacáku významně změnit. (Korvas, 2007)

1 - stahovací kapuce, po stažení a zůstane otvor jen pro obličej, nebo jen pro nos 2 - zateplovací límec kolem krku se svorkou, po zatažení uzavírá prostor spacáku a chrání ramena před prochladnutím a únikem vyhřátého vzduchu ze spacáku 3 - suchý zip u konce zipu je pojistkou proti samovolnému rozepínání 4 - izolační náplň, nejčastěji umělá vlákna nebo peří 5 - konstrukce stěny spacáku, použitý způsob závisí na izolační náplni 6 - vnitřní tkanina 7 - vnější tkanina (vodoodpudivá úprava) 8 - někdy odepínací podhlavník (může se častěji prát) 9 - obousměrný zip s dvojitým jezdcem 10 - dostatečné překrytí zipu légou či jiným způsobem zabrání úniku tepla zipem 11 - některé spacáky mají zateplovací vak na nohy Obr. 5 Typické konstrukční prvky spacího pytle (zdroj: www.svetoutdooru.cz)

Podle tvarů rozeznáváme několik druhů spacáků.

25

- Dekový, přikrývkový – spacák vhodný pro méně náročné akce, pohodlný, rozepnutím se změní na deku. - Mumiový – tvar optimalizuje velikost vyhřívaného prostoru a hmotnost spacáku, zatažením tkanice je dokonale chráněna hlava. - Oválné, rozšířené a anatomické mumie – oválné a rozšířené mumie jsou ideální pro jedince silných postav a pro ty, kteří nemají rádi těsné prostory, anatomická mumie naopak tvarem co nejvíce kopíruje lidské tělo, aby bylo dosaženo nejmenší hmotnosti spacáku a nejlepších tepelně-izolačních vlastností i za cenu menšího pohodlí. Pro anatomické mumie se někdy používá i označení „sarkofág“.

Obr. 6 Tvary spacích pytlů (zdroj: www.svetoutdooru.cz) Správná velikost spacího pytle vzhledem k postavě uživatele je důležitější, než by se zdálo. Malé tělo jen obtížně vyhřívá příliš velký spacák a navíc nosíme zbytečnou zátěž. Naopak malý a těsný spacák je nepohodlný a stlačená izolační vrstva studí. Vhodnou délku zjistíme tak, že si do spacáku vlezeme, přetáhneme kapuci přes hlavu a posadíme se, při tom bychom neměli moc tlačit nohama na dno. Co se týká šířky spacáku, při spaní je třeba se pohodlně otáčet a je pohodlnější dělat to uvnitř spacáku, než se spacákem celým. Správnou šířku vyzkoušíme pokusem o obutí ponožky ve spacáku, ve kterém ležíme a máme přetaženou kuklu spacáku přes hlavu. U spacáků pro aktivní formy turistiky je důležité, aby měl vnitřní límec. Ten rozdělí spacák na dvě zóny, od krku dolů a nahoru. Ve spodní části se vytváří vlastní mikroklima odpovídající kvalitě spacáku. Izolační náplně:

26

- Syntetická vlákna jsou nenáročná na údržbu, odolná proti plísním a vhodná i do vlhkého prostředí. Lépe snáší nešetrné zacházení, časté praní a jsou vhodná i pro alergiky. Rozlišujeme různé druhy vláken, ale v posledních letech dochází k postupnému prolínání kategorií, neboť se často používá směs mikrovláken, dutých vláken a vláken ve tvaru spirálek. Mezi umělými vlákny jsou velké kvalitativní rozdíly a jen ta nejlepší snesou srovnání s peřím. Spacáky s méně kvalitními vlákny jsou však velmi levné a pro běžné letní podmínky zcela dostačující a praktické. - Peří je i v současnosti stále špičkový izolant, v konkurenci nejlepších syntetických náplní však ztratilo svoji výlučnost. Oproti spacáku z umělých vláken je při srovnatelných izolačních vlastnostech „péřák“ lehčí a lépe se balí. Nevýhodou peří oproti syntetice je složitější údržba, absorpce vlhkosti (a tedy zhoršení izolace), pomalé schnutí, komplikovanější výroba spacáku, a tím i jeho vyšší cena. Z uvedeného vyplývá, že peří (zejména prachové) se hodí nejlépe do zimních expedičních spacáků, do velkých mrazů (a tedy suchého prostředí) a pro ty, kteří požadují špičkové vlastnosti spacáku a jsou srozuměni s vyšší cenou. Nejčastěji se používá peří husí. Samotné prachové peří by bylo z hlediska izolace nejlepší, ale po čase by se rychle slehávalo. Důležitým údajem je tzv. „plnivost“. Vyjadřuje pružnost a rozpínavost peří, tedy schopnost zaujmout maximální objem. Udává se objemově hodnotou, kolik kubických palců (cuin) zaujme jedna unce (28,35 g) peří za přesně daných podmínek. Špičkové čisté prachové peří dosahuje hodnoty 950 až 1000 cuin, nejlepší používané směsi ve spacácích přes 800 cuin. Hodnota pro kvalitní spacák by měla dosahovat minimálně 600 cuin. (www.svetoutdooru.cz)

Vnější a vnitřní tkanina Hlavním požadavkem na vnitřní materiál je prodyšnost. Měla by být co nejlehčí, aby umožnila co největší rozpínavost vnitřní náplně, která musí zaujmout co největší objem. Vhodná je tkanina příjemná na dotek, při styku s pokožkou nesmí vyvolávat alergickou reakci. Velmi často se používá bavlna, je ale těžká, objemná, snadno se špiní a vlhne a dlouho schne. Základní podmínkou pro vnější tkaninu je její dostatečná hustota, aby drobná pírka nepronikla ven. Také musí

27

odolávat vnější vlhkosti tak, aby zejména peří nenavlhlo. Nejlepší jsou Gore Dry Loft a Excel Dry. Velmi častým materiálem je Pertex. (Korvas, 2007)

1.4.3.4 Karimatka Pobyt v přírodě se neobejde bez kvalitního zajištění podmínek pro přenocování za různých podmínek. Další z částí výzbroje, bez které si nedovedeme kvalitní nocleh představit, je podložka, lidově nazývaná karimatka (zkomolenina jména firmy Karrimor, která uvedla na trh typ podložek vhodných pro všechny typy turistiky a horolezectví). Dnes si můžeme vybrat z široké škály nabídky podložek od jednoduchých až po náročné či extrémní. Mezi podložkami jsou velké rozdíly. Jedny skýtají velký komfort a pohodlí, jiné jsou dobré jen proto, aby se nezašpinil spacák. Pohodlí je téměř stejně důležité jako tepelný komfort. Typy podložek na spaní - Alumatka – tenká podložka s hliníkovou folií, vhodná jen pro léto nebo nouzové přespání. Vhodná pro cyklisty, protože se dá sbalit do velmi malého objemu. Její hmotnost se pohybuje obvykle kolem 160 – 190 g. Nejlepší využití je jako podložka pod hlavní podložku, např. pěnovou nebo profilovanou karimatku. - Pěnové karimatky – nejpoužívanější podložky. Vyrábí se ze dvou materiálů: a) z pěnového polyetylénu, jedno nebo vícevrstevné o tloušťce od 7 mm, jsou lehké a velmi praktické, pro většinu turistů dostačující. Hmotnost při tloušťce 10 mm je kolem 300 – 500 g. Pro zimní turistiku se používají obvykle tloušťky 15 mm. Čím silnější, tím lépe vyrovnávají terén. Nevýhodou je nasákavost vodou. b) z materiálu EVAZONE (EVA), které mají o něco lepší izolační vlastnosti. Jsou hladší a pružnější. Lépe odolávají nasákavosti vodou a mají také lepší mechanické vlastnosti jako např. otěr. Hmotnost při tloušťce 10 mm kolem 400 – 600 g. Stříbrná nebo zlatá povrchová vrstvička slouží jen jako ochrana před vlhkem, nemá vyšší izolační vlastnosti.

28

- Profilové podložky – vyrábí se z EVA i klasických materiálů, jsou určeny do náročných podmínek. Mají lepší izolační vlastnosti z důvodu většího množství vzduchu v profilu, což se oceňuje především na chladných kamenitých, betonových nebo sněhových podložích. Balí se přeložením a velmi dobře vyrovnávají terén. - Nafukovací podložky (lehátka) – široká škála od lehkých po těžké, od tenkostěnných po silnostěnné. Lehké se dají dobře sbalit do malého balíčku, ale mají tenké stěny a jsou méně spolehlivé, zvláště při častějším používání. Těžké nejsou vhodné pro přenášení. Také stálé nafukování a vyfukování není příliš praktické. Zvýšená možnost protrhnutí, propíchnutí nebo rozestoupení švů činí následně tyto podložky nefunkční. - Samonafukovací karimatka – poskytují nejkomfortnější spaní, lépe izolují a mají trochu vyšší hmotnost než pěnové. Dobře vytvarují terén a jsou skladné. Vyrábí se o různé tloušťce od 2,5 cm po 5 cm. Hmotnost kvalitní samonafukovačky při tloušťce 3,5 cm se pohybuje v rozmezí 600 – 800 g, u vylehčených typů je kolem 400 g. U levnějších typů bývá problém s propustností vzduchu obalem, kdy tlak vzduchu nevydrží celou noc a postupně ujde. Do konečné podoby je třeba samonafukovací karimatku dofouknout, protože pootevřením ventilu začíná pěnová hmota, která tvoří vnitřní výplň, nasávat vzduch, ale nevytvoří dostatečný tlak ve vnitřním prostoru. Šířka karimatek se obvykle pohybuje kolem 50 – 60 cm, což je dostatečné pro spaní. Délka se pohybuje od 120 cm do 200 cm.

Obr. 7 Karimatky: zleva- alumatka, samonafukovací, pěnová karimatka (zdroj: www.bartsport.cz)

29

1.4.3.5 Hole Jak píše Stefan Winter (2003), hole jsou při vysokohorské turistice téměř nepostradatelné. Teleskopické hůlky jsou opatřeny speciálními talířky, retré se tolik neboří do suti, mají nastavitelnou délku, což ocení při transportu v batohu nebo dlouhotrvající chůzi ve strmém terénu. Výhodou teleskopických holí je jejich skladnost. O používání holí se budeme bavit v kapitole odborně technická složka.

Obr. 8 Teleskopické hole (zdroj: www.svetoutdooru.cz) 1.4.3.6 Mačky V zimních podmínkách, kdy hory sevře mrazivý chlad, však potřebujeme k bezpečnému pohybu některé další pomůcky. Jednou ze stěžejních částí vybavení na sněhu a ledu jsou spolu s cepínem tzv. mačky. Mačky, nebo někdy také zvané stoupací železa (z německého Steige-isen), jsou ozubení připevněné na boty pro zajištění opory na kluzkém sněhovém a ledovém povrchu. (www.treking.cz)

30

Obr. 9 Mačky (zdroj: www.bartsport.cz)

1.4.3.7 Cepín Pomocí cepínu se leze a udržuje opora na sněhu a ledu. Lze s ním sekat úchyty a stupy, zasekávat a chytat se ho, opírat se o něj, brzdit jím při pádu na sněhovém svahu a v neposlední řadě i sondovat, kopat, apod. Cepín se skládá z několika částí a prvků. Zobák slouží k zasekávání do sněhu (ledu), lopatka slouží k vysekávání stupů, hrabání, zasekávání do měkkého sněhu, bodec slouží k zapichování topůrka do sněhu, poutko brání upadnutí cepínu poté, co jej pustíme rukou, a otvory v hlavici cepínu a v topůrku nám umožňují k cepínu přicvaknout karabiny nebo přivázat smyčky. (http://metodika.sakal.stredozem.cz/cep/cepin.htm)

31

Obr. 10 Popis cepínu (zdroj: http://metodika.sakal.stredozem.cz)

1.4.3.8 Doplňky výzbroje Již v roce 1930 vydala skupina horolezeckých nadšenců z oblasti Seattlu vlastní desatero „Ten Essentials“, které obsahuje deset základních částí výzbroje a pomůcek, které by měl každý turista, horolezec, zálesák mít při toulkách přírodou při sobě. Jedná se o těchto deset částí výzbroje: 1. Mapa – nepostradatelný pomocník v neznámém i známém terénu. Znalost používání mapy je základní dovedností nejen pro všechny turisty, ale i pro širokou veřejnost. 2. Kompas, buzola – orientace v neznámém terénu vyžaduje velké zkušenosti a i ti nejzkušenější turisté tyto orientační pomůcky používají. Buzola nebo kompas v kombinaci s dobrou mapou dokážou pomoci vždy, za jakékoliv orientačně náročné situace, při bloudění, v nepřehledné krajině, mlze. 3. Baterka, čelová lampa – pro vícedenní pobyty v přírodě nezbytná. Vždy je možné přijít pozdě na tábořiště a pomocí světla z baterky stavět stan, vařit nebo se ráno při potřebě brzkého vstávání balit.

32

4. Jídlo navíc – každá akce se může protáhnout, kolega si může své potraviny znehodnotit kontaminací apod. 5. Oblečení navíc – v závislosti na roční době a místním klimatu si vezmeme náhradní oblečení, které nám může pomoci při zhoršeném počasí. 6. Sluneční brýle – při turistice ve vyšších nadmořských výškách, kde je možné se dostat do styku se sněhovými poli. Sněžná slepota může nejen znepříjemnit pobyt, ale i zapříčinit další problémy, včetně zdravotních. 7. Balíček první pomoci – na každé akci je potřeba mít minimálně jeden až dva balíčky pro akutní ošetření, než se dostaneme do oblasti s kvalitní lékařskou pomocí. Balíček by měl obsahovat základní zdravotnický materiál, který dokáže pomoci při zraněních nebo i vyřešit jednoduché zdravotní potíže. Pro soukromé akce se řídíme opět náročností, délkou a typem akce a zejména lokalitou, ve které se pohybujeme. Zvážíme také, zda je možné počítat s místní pomocí apod. 8. Kapesní nůž – řadu situací v přírodě zvládneme bez nože jen velmi obtížně. Od rozřezání oděvu u zraněného po nařezání větviček na oheň. 9. Zápalky v nepromokavém obalu – zapálení vařiče na přípravu jídla nebo ohně pro usušení či ohřátí v nepříznivém počasí má základní význam pro přežití. 10. Podpal – votivní svíčka, zápalná směs nebo suchý troud může mít zásadní význam při urychlení zapálení ohně. Vařič Další neodmyslitelnou výbavou turisty je vařič, neboť ne všude je možné rozdělat oheň pro přípravu jídla. Při všech formách turistiky a outdoorových aktivitách všech úrovní a náročnosti se používají vařiče pěti druhů systémů spalování (podle druhu paliva). Nejvíce rozšířené jsou vařiče plynové a na tekutá paliva, dále se používají vařiče na pevný líh a na tuhá paliva. (Korvas, 2007) 1.4.3.9 Stravování Voda má pro člověka zásadní význam, což vyplývá z faktu, že množství vody v jeho organismu se pohybuje od 53 – 73 % tělesné hmotnosti. Tuková buňka ob-

33

sahuje kolem 5% vody, svalová kolem 70 % vody. Z těchto důvodů je zřejmá problematika doplňování vody během pohybové činnosti. O potřebě doplňování vody v průběhu turistických akcí není třeba diskutovat. Je zde především otázka, kde ji vzít a zda je tato voda pitná. V přírodě může totiž voda obsahovat řadu chemických příměsí. V evropských podmínkách to obvykle nebývá problém a doplňování zásob vody v průběhu akce je možné z ověřených, doporučovaných nebo veřejných zdrojů. Jedno z nejdůležitějších pravidel při doplňování vody z přírodních zdrojů je ověření, zda se nad pramenem nepohybují domácí zvířata nebo neteče kolem nějakého stavení. Jak tedy upravit vodu z neznámého zdroje, aby byla pitelná bez dalších následků: 1. převaření – vodu, pokud není znečištěna mechanickými nečistotami, stačí převařit. Základní údaje se rozchází a doporučuje se od 10 do 20 minut, na každých 300 výškových metrů se přidává 1 minuta. Převařování je účinné ale zdlouhavé a energeticky náročné. 2. Filtrování – v amatérských podmínkách (turistické) se omezuje na odstranění hrubé nečistoty, např. pomocí šátku, trička. Tím se ale nezbavíme např. jemného kalu a takovou vodu bereme jen v nouzi a potom ji převaříme. Používání kvalitnějších mechanických filtrů v přírodě se většinou omezuje na filtry založené na bázi jednoduché filtrace, které zbaví vody hrubé nečistoty. Jádro filtru může obsahovat aktivní uhlík, který zachycuje škodlivé chemikálie či jód, který vodu umrtvuje Jádro filtru je potřeba měnit po asi 200 l filtrované vody. Nejkvalitnější filtry používané v terénu jsou keramické. Dokáží pomocí pumpy protlačit vodu přes keramické jádro, které zachytí třeba i bakterie, ale již ne všechny viry. 3. Chemické přípravky, desinfekce – účinná metoda k odstranění bakteriologického znečištění. Na druhou stranu je třeba zajistit, aby chemické látky zajišťující desinfekci byly v takových koncentracích, které nezajišťují zdravotní riziko při daném časovém užívání. Většina přípravků používá jódové nebo chlórové sloučeniny. Účinné látky je možné zakoupit v lékárnách, jako např. Sanosil, 2 % roztok jódu, Izosan, Sterilag, PharmX-Aqua, Puritabs, Aquatabs, Stertabs apod.

34

Základním pravidlem na turistice je mít s sebou dostatečné množství jídla, které energeticky pokryje náročnost akce v celé její délce. Je třeba také myslet na možné obtíže, zdržení, a proto si vždy vezmeme jídla více. Na vícedenní akce bereme převážně dehydratovanou stravu ve formě polévek, ochucených nudlí, speciálních předvařených polotovarů, těstovin apod. Na okamžité doplňování kalorií jsou vhodné sušenky, rozinky, energetické tyčinky, čaj, cukr. (Korvas, 2007)

1.4.4 Stanování Stanování umožňuje volbu turistických tras nezávisle na ubytovacích zařízeních, čímž rozšiřuje možnosti turistiky, prohlubuje její motivační činnost a přitažlivost. Stany a jejich vnitřní vybavení mají poskytovat spolehlivou ochranu v nepříznivém počasí, přiměřený komfort pro spánek i uložení výstroje a výzbroje. (Vyškovský a kol. 1997). Pravidla pro stanování:


Dodržujeme zákazy stanování




Volíme suché místo




Vybíráme místo s dostatkem topného dřeva v okolí




Využíváme reliéf krajiny pro krytí před nárazovým větrem




Nestavíme stany pod strom, které mají křehké, větrem se ulamující větve




Raději volíme místo, kde stan po ránu vysuší slunce




Vchod stanu orientujeme většinou na jihovýchod, vzhledem k převládajícím severozápadním větrům (Boštíková, 2004)

1.5 Tělesná složka Pohybová složka turistické činnosti musí přispívat ke zlepšení zdravotního stavu. Tělesná příprava turisty zajistí dosažení takové úrovně tělesné zdatnosti, která umožní bezpečné zvládnutí i těch obtížnějších tras, bezpečné překonání nepředvídaných překážek a situací a zajistí úspěšné absolvování turistické cesty. Vyšší úroveň zdatnosti a zvládnutí techniky pohybu podstatně ovlivní rozsah i kvalitu poznávací činnosti při náročnějších turistických akcích.

35

V turistice se převážně jedná o cyklické pohyby s poměrně jednoduchou strukturou a velkou možností automatizovaného provádění. Celková doba zátěže je rozložena do dlouhého časové úseku (2 – 8 hodin). Turista musí umět vyvinout volní úsilí na překonání únavy, překážek i bolestivých pocitů, např. při nesení zátěže. Intenzitu pohybové činnosti charakterizujeme jako mírnou, neboť jde především o využívání aerobního energetického systému. (Sýkora, 1986)

1.5.1 Kondiční a psychická příprava Ani ta nejhezčí horská túra nebude tím pravým potěšením, nebudeme-li mít odpovídající fyzickou kondici. Vyčerpání, slabost a únava vám nedovolí užít si krásy vysokohorské turistiky naplno, a kromě toho představují také bezpečnostní riziko. Proto by se měli všichni turisté, vysokohorští turisté, fyzicky připravit na obtíže, které jim svět hor připraví. Takový trénink také navíc prospívá našemu zdraví. Nejlepší možnost, jak zajistit optimální tělesný stav, představuje trénink, který probíhá podle určitého plánu. Dalším důležitým předpokladem je schopnost udržet si i v kritických situacích přehled a správně se rozhodnout. Dostaneme-li se do neočekávaných situací, je potřeba umět reagovat pružně a zvážit např. možnost alternativní trasy nebo zvolit raději ústup. Momentální podmínky, které jsou dány prostředím, nemůžeme při vysokohorské turistice ovlivnit, přesto se ale odrazí na našem výkonu. Jedná se např. o stav, ve kterém se daná cesta nachází, počasí a osobní forma, kterou v daný okamžik máme. Dalším faktorem, který může ovlivnit naši výkonnost, je vybavení. Kondice - osobní fyzická kondice (síla, výdrž, pohyblivost a rychlost) je veličina určující naši výkonnost. Každý člověk, pohybující se v horách, ji bezprostředně prožije na vlastní kůži. Protože úroveň tělesné výkonnosti ovlivňuje většinu jmenovaných faktorů výkonnosti, je fyzická kondice rozhodujícím činitelem pro celkovou sportovní výkonnost. (Winter, 2003)

36

1.5.2 Zdravotní rizika Jako při všech formách turistiky se může objevit nebezpečí ohrožující naše zdraví, jehož příčiny jsou dvojího typu: 1. Subjektivní nebezpečí – krizové situace jsou zapříčiněny našimi vlastními špatnými rozhodnutími ať vědomě, či nevědomě a patří sem: •

přeceňování vlastních sil, dlouhá trasa, těžký terén

•

nedocenění vlivu počasí, pokračování v akci za zhoršeného počasí

•

nedostatečná příprava akce (bez mapy, informací o regionu, terénu, bez propočítání dosažitelnosti cílu, informacích o předpovědí počasí atd.)

•

neznalost, podcenění objektivních nebezpečí a zásad pobytu na horách

•

nerespektování varování Horské služby nebo jiných orgánů

Většina krizových situací, do kterých se turista dostává ve volné přírodě, má subjektivní příčiny. Většinou bylo možno předvídat, předejít, správně vyhodnotit symptomy nacházejících se problémů a včas a správně reagovat a tím předejít problémům. Základem pro předcházení krizovým situacím je především dostatek zkušeností a dokonalá znalost příčin objektivního nebezpečí. 2. Objektivní nebezpečí – vzniká vlivem okolního prostředí, podmínek, přírodních sil. Tyto faktory jsou nezávislé na nás a jejich vlivům je možné předcházet díky zkušenostem, vědomostem a dobrou informovaností o daném prostředí. Mezi hlavní příčiny vzniku objektivního nebezpečí patří: •

terén

•

počasí (mlha, mráz, vítr, vichřice, vánice apod.)

•

tma, světlo

•

sníh, laviny, trhliny, převěje (Korvas, 2007)

1.5.2.1 Aklimatizace Jak píše Neuman a kolektiv (2000) podceňování aklimatizace může vážně ohrozit zdraví i bezpečnost celé skupiny. V prostředí s nadmořskou výškou do 2500 metrů už dochází k přizpůsobování organismu, ale u většiny případů bez výraz-

37

ných negativních vlivů na lidský organismus. Chceme-li se pohybovat ve výšce nad 3000 metrů bez zdravotních problémů, je nutno se postupně přizpůsobovat. Po třech dnech je možno pozorovat pokles výkonnosti. Nedostatečná klimatizace se projevuje zvýšením srdeční frekvence, bolestí hlavy, nechutenstvím, nespavostí a dušností, což může být předzvěstí vzniku tzv. horské nemoci. Reagujeme tak, že buď zůstaneme jeden den a noc na stejném místě a odpočíváme, anebo se vrátíme o 400 výškových metrů níž. Po zlepšení zdravotního stavu můžeme pokračovat ve výstupu. Jsou známy případy, kdy se už ve výškách kolem 4000 metrů projevila akutní horská nemoc (náhlý otok plic či mozku). Jedinou záchranou je pak rychlý sestup a lékařské ošetření. Prevencí poruch aklimatizace je pozvolný výstup. Nad hranicí 3000 metrů se doporučuje postupovat denně o 300-500 výškových metrů. Na výšku kolem 4000 metrů bychom si měli přivykat 3-6 dnů. Boštíková (2004) píše, že pro aklimatizaci je nejdůležitějším faktorem aktuální výška, ve které člověk přespává. Proto se snažíme dodržovat následující pravidla:


přespávat v co nejnižší nadmořské výšce, vystupovat po etapách a vždy přespat v nižší než dosažené výšce.




Na každých 500 m překonané výšky mají připadnout dvě přenocování ve stejné výšce, v průběhu jednoho týdne nepřespávat v táboře výše než o 1000 m.




Spát s mírně vyvýšenou horní polovinou těla, průběh aklimatizace neovlivní žádný lék.

1.5.3 Technika chůze Základní formou turisty je chůze. Jestliže začne být terén strmý a stupňovitý, přechází chůze ve stoupání. Je nutné uvážit, že při turistice v horách se téměř nikdy nepohybujeme na rovném terénu. Naopak většinou musíme zdolávat nerovný, kamenitý terén. Přitom se musíme koncentrovat, abychom nesešli z cesty, a abychom nepřehlédli některé z objektivních nebezpečí, které na nás po cestě číha-

38

jí. Správnou techniku chůze a stoupání bychom měli trénovat tak dlouho, až se budeme pohybovat zcela automaticky. Mírně skloněný terén Při chůzi v mírném terénu se jedná o přirozený, střídavý krok, přičemž se paže pohybují přirozeně vpřed a vzad. Chůze do kopce – jestliže začne cesta stoupat do kopce, zkrátí se podstatně délka jednotlivých kroků a jejich frekvence. Důsledkem je pak citelné zvolnění tempa. Markantním znakem je zesílený tlak na špičky, delší fáze pohybu, při kterém se tělo zdvihá a výrazněji přenášení těžiště těla (houpavý krok). Chůze z kopce – jestliže jdeme z kopce, musíme vlastně působit proti zemské gravitaci. Nohy přitom mají za úkol brzdit tělo, které má tendenci pohybovat se směrem dolů. Při chůzi bychom neměli těžce dopadat z jedné nohy na druhou, ale plynule a pružně vyrovnávat pohyb pomocí kotníků, kolen a kyčlí. Silnice, cesty a stezky Silnice a cesty v údolí a štěrkové a kamenité cesty nebo cesty, jejichž povrch je tvořen zeminou, nekladou na turistu žádné velké nároky. Přesto bychom i zde měli věnovat pozornost některým maličkostem.

Strmý terén Při chůzi po horských chodnících se setkáme s různými stupni a překážkami, jako jsou např. kořeny. Nerovnoměrné rozložení těchto stupňů má za následek narušení rytmu chůze a rovnováhy. Výstup – dostaneme-li se do stupňovitého terénu, musíme překonávat malé překážky stejným způsobem jako při chůzi do schodů. Sestup – sestup klade vysoké nároky na koordinaci pohybů a je ztížen působením gravitační síly Země a těžkým batohem. Turista, který má problém s koleny, by měl bezpodmínečně k jejich odlehčení používat hůlky.

39

Terén, kde nejsou žádné cesty Túry vedoucí terénem, kde nejsou žádné cesty, patří k těm nejkrásnějším. Příkladem může být poslední úsek zdolávání vrcholu. Obecně bychom si měli vybrat cestu, která je pro nás nejúspornější. To znamená, že dáváme přednost serpentinám, které mají přibližně stejný sklon, před přímým výstupem strmým terénem. Horské louky a pastviny – tyto oblasti se vyznačují velkým bohatstvím různých druhů travin, které se nacházejí na svazích s různým sklonem, od mírných až po extrémně strmé. Turista zde může nalézt terén hustě zarostlý, měkký a poddajný. Podle sklonu svahu a podmínek počasí můžeme zvolit různé formy chůze. Používání turistických hůlek Používání turistických hůlek se v současnosti mezi turisty velmi osvědčilo. Váha těla, včetně výbavy, kterou má turista na zádech, se místo na dva body rozdělí na body čtyři. Tím se při výstupu uleví kotníkům, kolenům a kyčlím. Obzvláště chrupavky a meniskus kolenního kloubu jsou při horské túře díky hůlkám šetřeny, budou-li ovšem správně používány. Tímto způsobem je možné předcházet známkám únavy. Při sestupu strmými stezkami po velkých kamenech jsou silně redukovány otřesy páteře. Používání hůlek vede ke vzpřímenému držení těla, které umožňuje důkladnější hrudní dýchání. Posílení celého svalstva horní poloviny trupu je dalším pozitivním vedlejším efektem. Při výstupu se použitím hůlek šetří svaly nohou. Na těžších úsecích terénu, který je pokryt ledem nebo blátem, zlepšují hole udržování rovnováhy. Přesto se doporučuje chodit i bez holí, aby se trénovala schopnost udržení rovnováhy. Uchopení hůlek – ruku prostrčíme poutkem zespoda nahoru. Otevřeme dlaň a položíme ruku na poutko směrem dopředu a dolů. Rukou sevřeme poutko i rukojeť. Střídavé použité holí - v rovném a mírně nakloněném terénu odpovídá přirozenému pohybu chůze střídavé použití hůlek Současné použití holí – k současnému použití hůlek dochází většinou ve strmém terénu, a to jak při výstupu tak i při sestupu.

40

Traverzy – turistické cesty a chodníky procházejí často v dlouhých úsecích šikmo svahem. Pro tyto situace platí, že horní hůlku držíme pod rukojetí a spodní hůlku držíme za rukojeť a opíráme se o ní. Chůze a stoupání v terénu, kde nejsou značené cesty Terén, ve kterém nenajdeme žádné cesty, je ve vysokohorské turistice něčím zcela normálním. Typickými ukázkami takových terénů jsou sice obávané, ale přesto schůdné skalní úseky, velké balvany a suť, ležící vysoko v kotlích. Může se také jednat o pole starého sněhu a starého ledu. Úseky se skalkami Jedná se o místy strmé svahy, pokryté skalními ostrůvky, které jsou přerušeny malými stupni a lávkami. Na nich leží často drobná suť nebo také velké kameny. Podle nadmořské výšky se zde také můžeme setkat s travnatými polštáři. Protože v tomto terénu jen sotva založíme nějaké postupové jištění a vzájemné jištění by bylo často časově náročné, chodí se většinou tyto úseky bez lana. Za mokra se takovým místům v každém případě vyhýbáme.

Suť a kamenné bloky Suť a kamenné bloky se nacházejí v kotlích, na suťových svazích a v oblasti morén po stranách ledovce. V důsledku skalního zvětrávání a pukání mrazem se tento terén neustále mění, takže se zde jen ztěží dá udělat cesta. Pro chůzi v tomto terénu platí následující zásady: Kamenné bloky – hodí se obzvláště pro stoupání. Hůlky raději nepoužíváme, protože se snadno zaklíní. Stupy volíme přesně a pokud možno došlapujeme na celé chodidlo. Občas je nutné udělat dlouhé dynamické kroky a skoky. Ruce přispívají k udržení rovnováhy. Pozor na velké bloky, které se viklají.

41

Suť – jestliže se nemůžeme vyhnout výstupu sutí, hledáme jako stupy velké, pevné kameny. Pozor na jemnou suť na nakloněných skalních plotnách. Funguje jako kuličková ložiska a skrývá tak v sobě vysoké nebezpečí zřícení. V hluboké suti je možno také sjíždět. Sníh a firn Na zasněženém ledovci, při sněhových srážkách, které následují po změnách počasí nebo na jaře, kdy v horách leží sněhová pole, přichází vysokohorská turistika do styku s chůzí a výstupem po sněhu a firnu. Přímý výstup po měkkém sněhu – snažíme se o co nejširší postavení nohou. Těžiště přenášíme na nohu, na které stojíme.Nohu pokládáme na co největší plochu chodidla horizontálně nebo lehce nakloněnou dovnitř. Přímý sestup na měkkém sněhu – nohy jsou od sebe na šířku větší než je šířka boků. Zatíženou nohu, na které stojíme, pokrčíme v koleni a horní část těla nakloníme vpřed. Nezatíženou nohu zvedneme a přeneseme dolů. Nohu zaklíníme patou do sněhu, špička nohy směřuje mírně dolů. Ihned zachytíme váhu těla a těžiště těla přenášíme na nohu, na kterou jsme se právě postavili. Traverz v měkkém sněhu – nohy jsou od sebe na šířku boků. Jestliže je terén příliš strmý, otočíme se čelem ke svahu, do postavení, které zaujímáme při brždění na svahu a traverzujeme svah postupnými bočnými kroky. Starý, tvrdý sníh – pole starého sněhu mohou během noci silně zmrznout. Vytvoří se na nich tvrdý a kompaktní povrch. Bez maček se v tomto případě můžeme pohybovat pouze v nepříliš strmých terénech. Doporučuje se používat hůlky nebo cepín. Oblékneme se a vezmeme si i rukavice, aby nedošlo v případě pádu k poranění kůže. Protože nelze dělat do sněhu stupy při chůzi, musíme je sekat hranou boty, respektive je musíme vysekávat, vyškrabávat. Při výstupu je vhodné dělat na mírnějším svahu serpentiny. Čím je sníh tvrdší, tím častěji musíme stup vylepšovat. Při sestupu volíme serpentiny nebo sestupujeme přímo a zasekáváme paty. Sjíždění

42

Jestliže je terén dostatečně strmý a je-li sněhová pokrývka lehce změklá nebo ještě lépe velmi měkká, můžeme sjíždět po podrážkách bot. Rozkročíme se na širší vzdálenost než je šířka boků a mírně předkročíme. Horní polovinu těla předkloníme a podrážky bot postavíme na celou plochu. Vyvarujeme se příliš velkého záklonu, aby nám nepodklouzly nohy dopředu. Všechny klouby na noze musíme mít v pohotovosti. Poddáme se svahu a kloužeme dolů. K brždění využijeme zvednuté špičky nohou a hůlky. Sjíždění ve sněhu patří mezi takovou možnost sestupování, které nám nejvíce šetří kolena a užijeme si i kus zábavy Zbrzdění pádu V případě uklouznutí vzniká nebezpečí zřícení přes celé sněhové pole. V oblečení z hladkého materiálu bude rychlost, kterou se budeme pohybovat, vyšší. Pouze ten, kdo automaticky použije správnou techniku brždění, má ještě šanci pád zastavit. (Winter, 2003)

1.6 KPČ – Kulturně poznávací činnosti Jak píše Korvas a kol. (2007), jsou pro realizaci KPČ jednoznačné a obecně platné pravidla nebo metodické pokyny. Zde je nutné se řídit znalostmi historie, kultury, umění regionu, kde provádíme turistickou činnost. Všechny podrobnosti nastudujeme z průvodců, z příslušné odborné literatury nebo internetu. KPČ musí odpovídat zájmům věku, vzdělání jedinců nebo skupiny, pro které je určena. Především u dětí a mládeže musí vycházet ze znalostí, vědomostí, které získali ve škole a touto formou je prakticky doplňovat. KPČ je třeba pečlivě plánovat a zabudovat do rámce turistických akcí. Je vhodné mít připravené i další akce v záloze pro čas, kdy počasí nedovolí pohybové aktivity, pokračovat v turistické činnosti. To vyžaduje vždy dobrý přehled a informace o regionu, ve kterém se pohybujeme , minimálně ze stránky geografické, historické a přírodovědné.

43

1.6.1 Rilský monastýr V údolí Rilské řeky se ve výšce 1147 metrů uprostřed hustého listnatého lesa nachází největší a nejslavnější klášter v Bulharsku. Založen byl poustevníkem sv. Ivanem Rilským (876-946). V klášterní knihovně je 16 000 svazků a rukopisů, životopisy svatých ze 12.století, evangelia a privilegia kláštera. R. 1343 jej Makedonský vladyka Chrelju přestavěl na pevnost a doplnil kostelem Panny Marie. Ústředním bodem komplexu Rilského kláštera a korunu na tomto uměleckém chvostu je právě hlavní kostel Světa Bogorodica (Panny Marie). Za zhlédnutí stojí také muzeum s originálem dveří z Chreljovy věže, které pochází ze 14. století a kříž mnicha Rafaila, mistrovské dílo řezby miniatur, nástěnné malby ze 14. století. Klášter je otevřen denně od rozednění do soumraku, ale muzeum a kostel se uzavírají v 17:00. (Hatschikjan, 2003)

Obr. 11. Rilský monastýr (zdroj: Hatschikjan, 2003)

1.7 Pohoří Rila Rila spolu s Pirinem jako součást Rilsko-rodopského masívu patří k nejvyšším pohořím nejen v Bulharsku ale i na celém Balkánském poloostrově. Na západě je ohraničena řekou Strumou a jejím přítokem Džerman, na jihu souvisí s Pirinem v sedle Predel, údolí řek Mesta a Jadenica ji na východě dělí od Rodop a údolí řeky Marici na severovýchodě od pohoří Sredna gora. Rila zaujímá plochu 2629 km2, což je např. trojnásobek rozlohy Vysokých Tater. K nebi zde vystupuje 132 dvoutisícovek, z nichž osmasedmdesát přesahuje výšku 2500 metrů. Nejvyšším vrcholem je Musala (2925 m), která ještě o 8 metrů

44

převyšuje bájný Olymp. Nejvyšší partie (obzvláště oblast Maljovice) jsou alpského charakteru, s ostrými hřebeny i vrcholy. Na Rile jsou však nejen strmé skalní srázy, ale i holé svahy, náhorní plošiny, cirky s ledovcovými jezírky, alpské louky a zalesněná pásma. Pohoří je složeno z krystalických hornin, velehorská modelace (štíty, karová a morénová jezírka) je výsledkem ledovcové činnosti. Rila se dělí na čtyři části: Východní Rila je nejvyšší, Musalou dosahuje zmíněné výšky 2925 m. Jsou pro ni typické následující rozsochy a horské hřbety: Ibrský (V. Kolarov 2627 m, Ravničal 2637 m, Ibr 2666 m); Musličalský (Mustačal 2633 m); Marický (Mariški čal 2767 m, Bliznacite 2779 m); Musalský (Musala 2925 m, Dimitrov 2902 m, Ireček 2852 m, Deno 2790 m, Aleko 2713 m); Kovačský (Kovač 2634, Sucha Vapa 2643 m). Tato část pohoří má místy alpský charakter. Střední Rila navazuje na východní Rilu, od které je oddělena hlubokým údolím řeky Iskar. Nemá výrazných vrcholů, avšak skýtá nádherné výhledy a ukrývá největší Rilské jezero. Skládá se z těchto hřbetů a rozsoch: Kanarský (Vapa 2560 m, Kanarata 2691 m); Šiškovický (Josifica 2601 m, Šiškovica 2669 m); Skakavický (Goljam, Skakavec 2706 m, Malak Skakavec 2605 m); Bričeborský (Rilec čili Džendema 2713). Severozápadní (Maljovická) Rila má zvlášť výrazný alpský charakter s rozeklanými divokými vrcholy. Nejvýznačnější jsou tyto hřebeny: Maljovický (Maljovica 2730 m, Budačica 2437 m, Zlijat zab 2650 m, Elenin vrch 2696 m, Popova kapa 2704 m); Poličský (Kalin 2667 m, Goljam Polič 2615 m); Damžský (Damga 2670 m) a Sejmenský (Sejmenski kamak 2667 m, Kabul 2531 m). V oblasti se také nachází Rilský monastýr viz. obr. 13 a sedm rilských jezer.

45

Obr. 12 Sedm Rilských jezer (zdroj: www.wikipedia.cz)

Jihozápadní Rila je nejméně navštěvovanou částí pohoří. Má zaoblený, většinou travnatý hřeben s vrcholy -Angelov vichr (2643 m), v jeho sousedství Goljam Meči vrch (2618 m), dále Ezernik (2485 m) a nejjižněji ležící Kapatnik (2170 m) Pohoří Rila patří mezi významné hydrografické uzly, je odvodňováno do Černého i Egejského moře. Pramení zde řeky Marica, Iskar, Džerman, Bistrica, Rilská reka, Mesta a další. Na Rile je asi 150 jezer (s malými jezírky dokonce 230), které se nacházejí ve výšce 2100 – 2716 m. Největší jezero se nazývá Smradlavé (Smradlivo) leží pod horou Rilec. Mezi nejhezčí patří Rybí jezero s turistickou chatou na březích, Sedm rilských jezer v maljovické Rile a konečně Ledové jezero přímo pod Musalou. Až na vrchol Musaly zasahuje přírodní rezervace Maričini esera, jež má rozlohu 1510 ha. Je zařazena do chráněných území sledovaných UNESCO. Předmětem ochrany je např. horská zvířena (na 140 kusů kamzíků, medvědů apod.). Stanování ve volné přírodě se oficiálně nedovoluje, ale mlčky toleruje. (Čížek a kol, 1986) Klima je typicky horské se srážkami okolo 2 000 mm, z čehož je 80 % sněhových. Průměrná teplota v únoru je −11,6 °C, nejnižší naměřená −31,2 °C. Průměrná srpnová teplota je 5,4 °C, nejvyšší 18,7 °C. (www.wikipedia.cz)

46

Fauna a flóra Horské oblasti jsou domovem pro divočáky, medvědy, vlky, divoké kočky, lišky a jezevce. Bulharská flóra je neobyčejně odlišná díky třem typům podnebí (kontinentální, středomořské, step) na celém území. Téměř třetina země je pokryta stromy a to jehličnany, k nimž patří korsická, skotská, makedonská a bílá borovice, jedle, smrk a jalovec, které převládají na horách. Nadvládu má potom ve vyšších oblastech borovice kleč. Rila, Pirin a Rodopy navíc oplývají rostlinami, bylinkami a houbami včetně druhů, které se jinde v Evropě už dávno nevyskytují. (www.parkam.cz/leto/info/pozorovani-ptactva) Turistické značení Celé pohoří je výborně značeno turistickými značkami (červená, zelená, modrá a žlutá). Některé z nich byli inovovány roku 2007. Jsou téměř vždy dobře viditelné s dostatečnými rozestupy od sebe.

Obr. 13 Horský reliéf pohoří Rila ve výšce 2000 m n.m (zdroj: vlastní foto, 2007)

47

Obr. 14. Pohled na vrcholky hor z Musaly (zdroj: vlastní foto, 2007)

48

2. Praktická část Tato část pojednává o podrobném nastudování oblasti v pohoří Rila, ve které bude realizována vysokohorská túra. Příprava akce je nezbytným předpokladem úspěšné realizace plánů. Pracovalo se s turistickou mapou pohoří Rila v měřítku 1:55 000, podle které byla vytvořena šestidenní túra touto oblastí a plán jednotlivých dnů.

2.1 Příprava akce VHT Nejdůležitější části přípravy bude seznámení všech účastníků s cílem akce. Proto musíme určit následující:
Konkrétní oblast, kam se chceme vydat.
Vrcholy, kam chceme vystoupit, nebo cesty, které chceme lézt. V případě vícedenní túry pak musíme určit trasu, kterou chceme projít.
Výchozí místo a způsob dopravy. V případě přechodu pohoří také cílové místo a dopravy z něho.
Ubytování (kempy, horské chaty, bivaky)
Finanční a časovou náročnost. Vhodná doba Každá oblast a také každá aktivita mají svá vhodná a nevhodná roční období. Proto se opět využívá informací z průvodců, internetu nebo zkušeností jiných osob, abychom správně určili nejvhodnější období, kdy se do oblasti vydat. Plán trasy Hrubou představu o trase získáme studiem informačních materiálů, internetových článků nebo map ve velkém měřítku. Pro detailnější postupy a vlastní orientaci v terénu jsou pak vhodné mapy v měřítku 1 : 50 000 nebo 1 : 25 000. Pro jed-

49

notlivé denní trasy si připravíme itinerář, poznamenáme si zajímavá místa. V průvodcích získáme informace o průběhu trasy, obtížnosti případných výstupů a také výstupových a sestupových trasách. Zjistíme si také náhradní sestupové trasy a vyznačíme v mapě nebo zapamatujeme „únikové body“, tedy místa, odkud je možno trasu změnit (většinou zkrátit). Připravíme si také náhradní program pro velmi špatné počasí. Itinerář Itinerář jednotlivých etap si připravíme velmi pečlivě. Dobře si pročteme mapu a popis cesty v průvodci. Určíme vzdálenost a převýšení, které je potřeba za den urazit. Z těchto hodnot pak určíme čas, který budeme na túru potřebovat. Převýšení Převýšení zjistíme odečtením nadmořské výšky našeho cíle a místa nástupu. Nesmíme zapomenout započítat všechna výrazná údolí nebo hřebeny, které budeme přecházet. (Ne vždy vede cesta přímo vzhůru). Na každých 300 (u zdatnějších jedinců 400) výškových metrů výstupu musíme počítat jednu hodinu. Naopak za hodinu se dá sestoupit asi o 600 – 800 výškových metrů. Vzdálenost Vzdálenost zjistíme přepočtením měřítka mapy do skutečnosti. Za hodinu ujdeme asi 4 kilometry (v pohodovém tempu, ve větší skupině) Zdatní jednici v malých skupinkách i 5 kilometrů. (Boštíková, 2004) Z vlastní zkušenosti nemohu toto tvrzení potvrdit. Čtyři až pět kilometrů ujde jedinec či skupinka s lehkým batohem a v místech kde není takřka žádné převýšení. Jinak se běžně ve vysokohorské turistice pohybujeme okolo dvou až tří kilometrů za hodinu. V extrémním stoupání třeba i jeden kilometr za hodinu. Výběr účastníků, seznámení s plánem akce Před začátkem akce seznámíme účastníky s programem, stanovíme podmínky účasti, zodpovíme případné dotazy a získáme jejich souhlas. Tímto souhlasem se

50

zavazují, že se budou řídit pokyny vedoucího akce. Počet osob ve skupině provádějící náročnou vysokohorskou turistiku by neměl přesáhnout šesti osob. Vybavení na akci Dostatečné a správně fungující vybavení je jedním z předpokladů úspěšného absolvování turistické akce. Vedoucí by měl proto informovat o povinném a doporučeném vybavení. Toto vybavení je nutné zkontrolovat před zahájením akce. Povinné vybavení pro vícedenní přechod: Oblečení - spodní prádlo, druhá vrstva - Powerstretch), do větru – Windstopper (bunda, kalhoty), do deště – Gore-tex (bunda, kalhoty), ponožky tenké. Obuv - pohorky, lehké trekové boty. Vybavení, doklady a důležité doplňky – batoh 45 – 70 l (vícedenní), lékárnička, hliníková fólie, pas, pojištění (na turistiku, mimo značené cesty), peníze, nůž, svítilna, píšťalka, hodinky, sluneční brýle, opalovací krém, jídlo, pití. Bivakovací potřeby – stan, spacák, karimatka, vařič, nádobí, zápalky. Doporučené vybavení pro vícedenní přechod: Oblečení - dlouhé spodní prádlo, oblečení do zimy, ponožky silné, doplňky do zimy – čepice, čelenka, rukavice Ostatní – turistické hole, fotoaparát, kamera, základní hygienické potřeby, léky dle potřeby. (Boštíková, 2004)

2.2 Popis realizace akce Přechod hlavního hřebene pohoří Rila. Šesti-sedmidenní vysokohorská turistika se skupinou deseti osob v letních měsících roku. Jedná se o sedm mužů a tři ženy ve věku 20 – 30 let, jejichž zkušenosti jsou základní (Pohoří Biokovo…). Začátek túry - Borovec (1300 m) → komplex Maljovica (1700 m), chata Vada (1410 m) → chata Sedmte Ezera (2206 m), Rilski Manastyr (1147 m) → chata

51

Maljovica (2050 m) → chata Ribni Ezera (2300 m) → útulek Kobilino braniště (2145 m) → chata Grnčar (2187 m) → hora Musala (2925 m) → Chata Musala (2389 m) → Borovec (1300 m). Akce je rozdělena do jednotlivých dnů a každý den do jednotlivých etap. Každá etapa měří určitou vzdálenost, která má určité výškové převýšení a trvá určitou dobu. Pro každý den je vytvořen itinerář, ze kterého se vychází. Účastníci byli seznámeni s pokyny vedoucího, které se týkali především povinné a doporučené výzbroje a ostatního vybavení pro vícedenní vysokohorskou turistiku v pohoří Rila a pojištění. Co se týče jídla, jsou doporučené polívky, těstoviny, tedy jídlo, které není třeba dlouho připravovat. Jídlo si sebou bere každý turista na několik dní. Doplnit zásoby je možno v některých chatách v průběhu cesty. Důležitý je samozřejmě i pitný režim. Doporučeno je mít alespoň tři litry tekutin na cestu, přičemž je možno doplnit vodu v průběhu cest ať už v horských chatách či z horských potůčků. Samozřejmě je nutno dbát na hygienu a možnost kontaminace vody. Proto je nutno mít ve výbavě i látky pomáhající odstranit nebezpečné látky z vody, a učinit tak vodu pitelnou.

Graf 1 Celkový profil šestidenního přechodu Celkový profil šestidenní túry

Nadmořská výška (m)

3500 3000 2500 2000 1500 1000 500 0 1

4

7

10

13

16

19

Etapy

52

22

25

28

31

34

Obr. 20 Pohoří Rila (zdroj: Čížek, 1978)

53

Den první (Borovec 1300 m → chata Sedmte Ezera 2206 m) Výchozí místo šestidenní vysokohorské turistiky je z Borovce, lyžařského střediska ležícího pod nejvyšší horou celého Balkánu, Musalou. Je to také nejvhodnější bod pro toulky po Rile. Borovec leží v nadmořské výšce 1300 m n.m. Odtud se autobusem dostaneme do 1700 m n.m. ležícího komplexu Maljovica, odkud začne přechod pohoří Rila. První den není tak fyzicky náročný jako ostatní dny. Jde o to, aby si jedinci zvykly na prostředí, ve kterém se budou pohybovat zbylých pět dní. První den je rozložen do pěti etap. Celková délka trasy prvního dne je přibližně 11150 m, s převýšením 506 m. Celková doba všech pěti etap je asi čtyři a půl hodiny, přičemž se samozřejmě počítá s přestávkami. Cesta bude převážně po horské cestě. V průběhu túry narazíme na řadu horských potůčků (možnost doplnit vodu). Cestou mineme postupně také tři chaty a to v pořadí chatu Vada, Lovna a Rilsky Ezera. Příchod k chatě Sedmte Ezera, kde je možnost se ubytovat, je v odpoledních hodinách. Odtud je nádherný výhled na Sedm rilských jezer. Je tu možnost sestupu k některým z nich. Koupání (10stupňů) je zde spíše pro otužilé. Ve večerních hodinách následuje příprava na druhý den, poté volno. Graf 2 Etapy prvního dne

Den první Nadmořská výška (m)

2300 2100 1900 1700 1500 1300 1

2

3 Etapa

54

4

5

6

Tab. 6 Fáze jednotlivých etap prvního dne Etapa

Délka trasy (m)

Doba (min)

1.

2585

50

2.

1870

40

3.

2040

50

4.

2950

80

5.

1700

40

Obr. 14 Mapa prvního dne

55

Den druhý (chata Sedmte Ezera 2206 m → Rilski Manastir 1147 m) Druhý den je rozložen opět taktéž do pěti etap. Celková délka trasy druhého dne je přibližně 14250 m, s převýšením 1059 m. Celková doba všech pěti etap je asi pět a půl hodiny, přičemž se samozřejmě počítá s přestávkami. Cestou budeme mít nádherný pohled na Rilská jezera, cesta bude převážně po horské cestě s převýšením asi 400 m. Poslední část druhého dne bude náročné klesání celkem asi o 1500 výškových metrů. Příchod k Rilskému Monastýru v odpoledních hodinách. Jeden z devíti divů Bulharska, který je na seznamu kulturního dědictví UNESCO. Klášter je otevřen denně od rozednění do soumraku. Je zde možnost ubytování v blízkém kempu. Poté příprava na třetí den a volno. Graf 3 Etapy druhého dne

Nadmořská výška (m)

Den druhý 3000 2750 2500 2250 2000 1750 1500 1250 1000 1

2

3

4

5

Etapy

Tab. 7 Fáze jednotlivých etap druhého dne Etapa

Délka trasy (m)

Doba (min)

1.

2310

60

2.

2150

40

3.

2750

50

4.

1540

30

5.

5500

150

56

6

Obr. 15 Mapa druhého dne

57

Den třetí (Rilski Manastir 1147 m → Kobilino braniště (2145 m) Třetí den je rozdělen též do pěti etap. Celková délka trasy třetího dne je asi 16900 m, převýšení téměř 1000 m. Předpokládaný čas je asi 9 hodin. Úvodní část dne je asi nejobtížnější část celé šestidenní túry, protože se jedná o úsek dlouhý asi 4400 m s převýšením 1400 m, čili na třech metrech je převýšení jeden metr. Výstup by měl být zahájen v brzkých ranních hodinách, protože je tento den časově i fyzicky náročný. Opět je nutno dbát na pitný režim, tedy načerpání vody v oblasti Rilského monastýru. Po úvodním náročném stoupání následuje krátký mírný úsek na nejvyšší horu severozápadní Rily Maljovicu. Cesta dále pokračuje na chatu Maljovica, kde je možno doplnit zásoby i vodu. Konečná fáze třetího dne vede částečně horskou cestou a částečně lesní cestou. Předpokládaný čas příchodu ke Kobiliho braništi je pozdních odpoledních hodinách. Graf 4 Etapy třetího dne

Nadmořská výška (m)

Den třetí

2700 2500 2300 2100 1900 1700 1500 1300 1100 1

2

3

4

5

Etapy

Tab. 8 Fáze jednotlivých etap třetího dne Etapa

Délka trasy (m)

Doba (min)

1.

4400

300

2.

1750

40

3.

3300

70

4.

2950

60

5.

4500

80

58

6

Obr. 16 Mapa třetího dne

59

Den čtvrtý (Kobilino braniště 2145 m → chata Grnčar 2187 m) Čtvrtý den je vůbec nejdelší část celé túry. Etapa měří asi 25600 m, ale převýšení není větší než 550 metrů, takže není celá délka náročná na přílišné výstupy a sestupy. Vzhledem k velké vzdálenosti je túra určená jen mimořádně zdatným zájemcům. Den je však možné upravit podle reálných schopností a možností jednotlivých členů skupiny. Proto lze túru případně rozdělit do dvou dnů. Co se týče času a pitného režimu, platí stejné podmínky jako v předchozích dnech. Úvodní část dne tvoří výstup na horu Vodni vrah. Následuje šestikilometrová cesta k chatě Ribni Ezera s převýšením 500m. Dále pokračuje horskou cestou až k chatě Grančar, ke které je předpokládaný příchod ve večerních hodinách. Co se týče batohu, není již tak těžký, jako na začátku túry, protože je odlehčen o jídlo, které bylo v průběhu předchozích dnů spotřebováno. Graf 5 Etapy čtvrtého dne

Nadmořská výška (m)

Den čtvrtý 2800 2600 2400 2200 2000 1

2

3

4

5

6

Etapy

Tab. 9 Fáze jednotlivých etap čtvrtého dne Etapa

Délka trasy (m)

Doba (min)

1.

3300

120

2.

6050

100

3.

1700

40

4.

1375

30

5.

2750

50

6.

4400

80

60

7

8

7.

6050

100

Obr. 17 Mapa čtvrtého dne (první část)

61

Obr. 18 mapa 4 dne (druhá část)

62

Den pátý (chata Grnčar 2187 m → MUSALA → chata Musala 2389 m) Pátý den se týká výstupu na nejvyšší horu celé túry a zároveň i celého Balkánu, MUSALU. Zdolání nadmořské výšky 2925 m je předpokládán v odpoledních hodinách. Pátý den je dlouhý 21330 m, stoupání dosáhne v páté fázi etapy převýšení 750 metrů a zároveň časově náročný. Součástí je zastávka v meteorologické stanici, která je vybudována na nejvyšší hoře, kde je možnost občerstvení a doplnění vody. Poté následuje sestup k chatě Musala a poslední strávená noc v horách v nádherných přírodních podmínkách.. Příchod k chatě Musala je předpokládán k večeru.. Horská cesta vede od chaty Grančar za vrchol Musaly, poté pokračuje cesta po horské mýtině, která je často podmáčená. Co se týče jídla, dojídají se zbylé zásoby tak, aby na poslední den zbylo dostatečné množství.

Graf 6 Etapy pátého dne Den pátý

Nadmořská výška (m)

3000 2800 2600 2400 2200 2000 1

2

3

4

5

Etapy

Tab. 10 Fáze jednotlivých etap pátého dne Etapa

Délka trasy (m)

Doba (min)

1.

4125

80

2.

3750

70

3.

1705

40

4.

2800

60

5.

6500

150

6.

2450

80

63

6

7

Obr. 18 Mapa pátého dne

64

Den šestý (chata Musala 2389 m → Borovec 1300 m ) Závěrečný den je již sestupový, ale i přesto dost náročný, protože se jedná o převýšení kolem 1100 m. Délka trasy je asi 11 kilometrů. Začátek dne tvoří výstup na chatu Jastrabec, odkud vede prudký sestup k lesní cestě. Poté je již cesta pohodlná, jedná se o širokou cestu pro automobily a horská vozidla. Využití turistických holí je v tomto případě na místě. Příchod do Borovce v odpoledních hodinách, odkud následuje odjezd domů. Šestý den není časově náročný. Graf 7 Etapy šestého dne Den šestý

Nadmořská výška (m)

2500 2250 2000 1750 1500 1250 1000 1

2

3

4

5

Etapy

Tab. 11 Fáze jednotlivých etap šestého dne Etapa

Délka trasy (m)

Doba (min)

1.

3740

60

2.

1100

40

3.

1300

30

4.

2640

50

5.

2300

50

65

6

Obr. 19 Mapa šestého dne

66

Bilance šestidenního přechodu pohoří Rila Přechod pohoří Rila v letních měsících roku je tvořen šesti až sedmi dny. Výchozím bodem je Borovec, lyžařské středisko ležící asi čtyřicet kilometrů od Sofie. Hlavní fáze túry je započata v komplexu Maljovica v nadmořské výšce 1700 metrů. Celková délka trasy je asi sto kilometrů. Byla změřena z turistické mapy Rily měřidlem a přepočítána vzhledem měřítku mapy (1:55 000). Na každý den je potřebné určité časové rozmezí, přibližně deset hodin bez přestávek, kromě prvního seznamovacího dne a posledního sestupového dne. Šestidenní túra je náročná především na fyzickou kondici. Musí se také brát ohled na odlišné přírodní podmínky, které v Rile panují. Počasí je zde velmi proměnlivé. Počítat musíme i s nižšími teplotami, možností sněžení a silného větru. Proto je prevence v podobě dobrého vybavení a dobré kondice v tomto případě na místě.

2.3 Srovnání s plánem Na počátku celé akce byli všichni účastníci seznámeni s plánem, který byl pro přechod pohoří Rila vytvořen. Dané fáze šestidenních etap byli dodržovány. Jednotlivé úseky, které jsme šli, souhlasily s plánem a byly stejně dlouhé co se týče vzdálenosti i času. Cesta byla většinou horského charakteru a velmi dobře schůdná. Někdy bylo zapotřebí použití rukou, ale jen v ojedinělých případech (týkalo se to hlavně sestupu z Musaly). Turistické značení odpovídá značení v mapě. S doplňováním vody a jídla v průběhu celé akce nebyl žádný problém. Všechny horské chaty, na které jsme v průběhu cest narazili, byly otevřeny. Počasí bylo velmi příznivé a rovněž souhlasilo s krátkodobou předpovědí. Zvolené délky etap byli přiměřeně určeny možnostem účastníků, včetně čtvrtého dne, který byl nejnáročnější a také nejdelší. Pro tuto skupinu mimořádně zdatných jedinců však nepředstavoval větší problém. V průběhu akce nenastali žádné komplikace a tak se všichni opět v pořádku dostali zpět až do Borovce.

67

3. Shrnutí 3.1 Zkušenosti Nejvyšší horu Balkánu, Musalu (2925,40 m n.m.), která je zároveň nejvyšší horou Bulharska, jsem zdolal se svoji skupinou v červnových dnech roku 2007. Výstup jsme začali 10.6.2007 v 18:00 místního času (GMT + 02:00) z největšího lyžařského střediska v Bulharsku Borovce, z nadmořské výšky 1305 m po červené turistické značce. Výstup trval kvůli časové tísni necelé tři hodiny. Z Borovce vede asfaltová cesta až k začátku červené turistické značky. Poté pokračuje v náročném stoupání širokou lesní cestou až do výšky téměř 2000 metrů nad mořem. Zde se červená značka dvojí a je možno si vybrat ze dvou cest. První vede strmou cestou k chatě Jastrebec, druhá cesta, kterou jsme se vydali, vede hustým porostem borovicí kleč, ve kterém navíc teče horský potůček. Tato, nutno podotknout náročná cesta, byla dlouhá asi 1500 m a trvala asi třicet minut. Podklad je tvořen již zmíněným potůčkem s kluzkými kameny. Nepromokavé boty jsou v tomto případě nutností. Slunce začalo zapadat za štíty hor kolem jedenadvacáté hodiny. Nocovalo se ve stanech na mýtině nad hustým porostem. Musíme také zmínit, že teplota se i v letních obdobích dostává v této výšce po západu slunce pod bot mrazu. Ráno jsme výstup začali kolem deváté hodiny, kdy vykoukly první sluneční paprsky. Cesta pokračuje hustě podmáčeným porostem až k horské cestě. Zde je možno doplnit vodu z horských potůčků. Asi po hodině jsme se dostali k chatě Musala. Začal se objevovat sníh, který se zde ještě začátkem června drží. Po hodině cesty, která vede částečně po sněhu a částečně po kamenité cestě, jsme se dostali asi dvě stě výškových metrů pod vrchol Musaly. Na samý vrchol je to asi půl hodiny cesty, ovšem náročným terénem, na kterém je zapotřebí použít i rukou. Vrchol, na kterém je vybudována meteorologická stanice, byl zdolán něco po poledni. Počasí se v této výšce rychle mění.. Po dvaceti minutách strávených na vrcholu začíná velmi obtížná část – sestup. Výborným pomocníkem jsou zde tu-

68

ristické hole, které nesmírně uleví kloubům dolních končetin. Cesta z Musaly do Borovce trvala asi pět hodin a byla velice náročná na fyzickou kondici. Celé pohoří je výborně značeno turistickými značkami, které jsou přehledné a jasně viditelné, a zakreslené jak v terénu, tak i na mapě. Mým dalším cílem je výstup na Mont Blanc, na který se chystám vyrazit v letních měsících roku 2008.

69

Závěr Tato bakalářská práce se týká přípravy, vedení a organizace outdoorové akce v horách jihovýchodní Evropy, přesněji v pohoří Rila v Bulharsku. V úvodní teoretické části se na začátek dozvíme něco o VHT a historii VHT. Nejdůležitější částí v úvodu práce jsou informace o výstroji a výzbroji, vrstvení a také o materiálech, ze kterých je tato výstroj vyráběna. Mezi výstroj patří oblečení a obuv. Nejvýznamnějším materiálem v této oblasti jsou výrobky firem Gore-Tex, Sympatex, Finetex. Jsou voděodolné a prodyšné. Větruvzdorné jsou materiály firem Windstopper a NoWind. Výzbroj zahrnuje všechny pomůcky, které používáme pro pobyt v přírodě (batoh, stan, spací pytel, karimatka, hole, cepín, mačky atd…). K nejdůležitějším aspektům kvalitní přípravy na vysokohorskou turistiku patří oblečení, u něhož bych zdůraznil správné vrstvení. Lepší tepelnou ochranu má více tenkých vrstev, než jedna silná. Velký význam má i správně zvolený materiál k jednotlivým vrstvám oblečení. Druhá část bakalářské práce se týká přípravy a organizace akce, která je rozdělena do šesti (případně sedmi) dnů a každý den do jednotlivých etap. Celková délka přechodu pohoří Rila je přibližně sto kilometrů. Nadmořská výška jednotlivých túr se pohybuje v rozmezí od 1147 do 2925 metrů nad mořem. Každý den je jinak časově náročný. Pro úvodní a závěrečný den jsou vybrány časově méně náročné úseky, ve zbylých dnech jsou na programu náročnější výšlapy. Tato práce by měla sloužit především začínajícím turistům jako zdroj informací při začátcích s vysokohorskou turistikou. Význam by mohla mít i pro turisty, kteří se do pohoří Rila chystají a mohou tedy využít jednotlivé trasy a k nim přiložené mapy, případně si je upravit podle vlastního uvážení. V Rile najdeme spoustu nádherných a zajímavých míst, tudíž mu zdrojem jedinečných a neopakovatelných zážitku, jako je návštěva Rilského klášteru, Sedmi rilských jezer či samotného výstupu na nejvyšší vrchol jihovýchodní Evropy-Musaly.

70

Resume Cílem této bakalářské práce je získat potřebné informace a znalosti v problematice vysokohorské turistiky v horách jihovýchodní Evropy, přesněji v pohoří Rila v Bulharsku a cíleně je uspořádat a kompletovat do stručné a ucelené formy. V úvodní části této práce se to týká zejména informací o výstroji a výzbroji a materiálech, při jejich výrobě používané. Ve druhé části se čtenář dozví informace o pohoří Rila, o možnosti turistiky v této oblasti, o turistickém značení, o převýšení, vzdálenostech mezi určitými místy a o přírodních podmínkách.

Resume The target of my work is conversion of important information and attainments in theme of hiking in mountain of south-east Europe, exactly in Rila mountains in Bulgaria and order in flash and clear form. In exordium of this work are important informations about equipments and materiale. In second part readers found information about Rila mountains, about possibilities of hiking in this area, about tourism marks, about drop of altitude, distance between some places and about nature and weather.

71

Seznam použité literatury 1. Boštíková S. Vysokohorská turistika. 1. vyd. Grada Publishing, Praha, 2004, 124 s., ISBN 80-247-0696-2

2. Čížek, J. et. al. Rumunské a Bulharské hory. 2. vyd. Olympia, Praha, 1986, 223 s.,

3. Hatschikjan, M. Bulharsko. 1. vyd. Mairs Geographische Verlag, Ostfildern, 2003, 124 s., ISBN 3-8297-6264-1

4. Korvas P. et. al. Aktivní formy cestovního ruchu. 1. vyd, Brno, 2007, 149 s., ISBN 978-80-210-4361-9

5. Neuman, J. Turistika a sporty v přírodě. 1. vyd. Portál, Praha. 2000. 200 s. ISBN 80-7178-391-9

6. Pavlíček, J. Člověk v drsné přírodě. 2.vyd. Olympia, Praha, 1989, 134 s.

7. Sýkora, B. et. al. Turistika a sporty v přírodě. 1. vyd. Praha, státní pedagogické nakladatelství, 1986. 224 s.

8. Vyškovský, J. et. al. Turistika. Brno, 1992. 73 s. ISBN 80-210-0496-7

9.Vyškovský, J. et. al. Turistika a sporty v přírodě. Brno, 1997. 98 s., ISBN 80-210-1552-7

10. Winter, S. Vysokohorská turistika. KOPP nakladatelství, České Budějovice, 2003. 128 s., ISBN 80-7232-201-X

72

Internetové zdroje 11. http://metodika.sakal.stredozem.cz/cep/cepin.htm [cit. 19.11.2007] 12. http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?107501-to-zakladni-o-spacich-pytlich [cit. 26.11.2007] 13. http://www.bartsport.cz/karimatky/ [cit. 27.11.2007] 14. http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?107017-to-zakladni-o-stanech [cit. 27.11.2007] 15. http://www.strndasport.cz/katalog/turistika-outdoor/turisticke-hulky/ [cit. 27.11.2007] 16. http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?107295-hulky-leki-extreme-lawison [cit. 27.11.2007] 17. http://www.svetoutdooru.cz/clanek/?106750-%C4%8Foubova-ruzova-tabulka [cit. 27.11.2007]

73