MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA (ÚSTAV ČESKÉ LITERATURY)

Magisterská diplomová práce

SROVNÁNÍ VYBRANÝCH SEDMI TEXTŮ SE SVATOPROKOPSKOU TEMATIKOU

Vedoucí práce: prof. PhDr. Michaela Soleiman pour Hashemi, CSc. Vypracovala: Bc. Lenka Švecová

Brno 2009

Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem tuto magisterskou diplomovou práci napsala samostatně, pouze za pomoci

pramenů

uvedených

v seznamu

literatury

a

odborného

vedení

prof. PhDr. Michaely Soleiman pour Hashemi, CSc. V Jihlavě dne 23. června 2009

Podpis: ……………………………

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala své rodině za podporu při psaní práce, dále svému příteli, který mi ochotně pomáhal s technickou stránkou práce. Největší dík patří paní profesorce Michaele Soleiman pour Hashemi, protoţe mi svými cennými radami a časem stráveným na konzultacích pomohla tuto práci úspěšně dokončit.

Obsah 1.

Úvod .......................................................................................................................... 3

2.

Postava svatého Prokopa ........................................................................................... 4 2.1.

Datum a místo narození, Prokopův původ a dětství ............................................... 4

2.2.

Studium a vzdělání ................................................................................................. 5

2.3.

Období dospělosti ................................................................................................... 6

2.3.1.

Kněţské období ............................................................................................. 6

2.3.2.

Mnišské období ............................................................................................. 7

2.3.3.

Opatské období .............................................................................................. 8

2.4.

Prokopova smrt a pohřeb ........................................................................................ 9

2.5.

Kanonizace ........................................................................................................... 10

2.6.

Prokopovy relikvie, památky a kult...................................................................... 11

2.7.

Atributy................................................................................................................. 15

2.8.

Prokopův vzhled ................................................................................................... 15

2.9.

Sázavský klášter ................................................................................................... 16

3.

Svatoprokopské legendy .......................................................................................... 18

4.

Literární díla se svatoprokopskou tematikou........................................................... 26 4.1.

Středověké legendy o českých světcích................................................................ 26

4.2.

Dvě legendy z doby Karlovy ................................................................................ 30

4.3.

Legenda aurea ....................................................................................................... 35

4.4.

F. Bridel: Básnické dílo ........................................................................................ 38

4.5.

L. Surius: Vitae Sanctorum… .............................................................................. 39

4.6.

Země dobrá, to jest země česká ............................................................................ 41

4.7.

J. Vrchlický: Legenda o svatém Prokopu ............................................................. 43

5.

Shodné znaky děl se svatoprokopskou tematikou ................................................... 54 5.1.

Charakterové vlastnosti svatého Prokopa ............................................................. 54

5.2.

Ţivot svatého Prokopa .......................................................................................... 54

5.2.1.

Původ a místo narození ............................................................................... 54

5.2.2.

Ţivot poustevníka ........................................................................................ 54

5.3.

Historické události ................................................................................................ 55

5.3.1.

Studium a jmenování opatem ...................................................................... 55

5.3.2.

Vladařská situace ......................................................................................... 55

5.3.3.

Papeţ Innocenc III. a Prokopův nástupce Vít.............................................. 55

5.4.

Atributy................................................................................................................. 56 -1-

5.5.

Smrt a následná kanonizace.................................................................................. 56

5.5.1.

Smrt ............................................................................................................. 56

5.5.2.

Kanonizace .................................................................................................. 56

5.6.

Zázraky ................................................................................................................. 57

5.6.1.

Léčitelské zázraky ....................................................................................... 57

5.6.2.

Zázraky jiného charakteru ........................................................................... 57

5.6.3.

Posmrtné zázraky......................................................................................... 58

6.

Rozdílné znaky děl se svatoprokopskou tematikou................................................. 60 6.1.

Důleţitá data ......................................................................................................... 60

6.1.1.

Předpovědění smrti ...................................................................................... 60

6.1.2.

Datum úmrtí................................................................................................. 60

6.1.3.

Datum kanonizace ....................................................................................... 61

6.2.

Hrob svatého Prokopa .......................................................................................... 61

6.3.

Postava čerta ......................................................................................................... 61

7.

Závěr ........................................................................................................................ 62

8.

Obrazové přílohy ..................................................................................................... 65

9.

Bibliografie .............................................................................................................. 70

-2-

Kap. 1. Úvod

1. Úvod Jako téma své magisterské diplomové práce jsem si zvolila svatoprokopskou tematiku. Cílem této diplomové práce je porovnat vybraných sedm textů, které ji různým způsobem zpracovaly. Vybrala jsem taková díla, jejichţ autoři jsou reprezentanty hned několika století. Druhá kapitola je věnována postavě svatého Prokopa, reáliím z jeho skutečného ţivota. V kapitole třetí se budu blíţe zabývat svatoprokopskými legendami, jejich rozdělením a popisem kaţdé z nich. Čtvrtá kapitola nám přinese rozbor sedmi zkoumaných textů, které prokopskou látku obsahují. V dalších dvou kapitolách pak provedu samotné srovnání těchto děl; pátá kapitola popisuje shodné znaky sledovaných textů, v šesté naopak uvádím jejich odlišnosti. V závěru práce bude porovnávání textů s prokopskou tematikou shrnuto. Součástí této práce je i několik obrazových příloh, které jsem zařadila do kapitoly osmé.

-3-

Kap. 2. Postava svatého Prokopa

2. Postava svatého Prokopa Hlavními prameny pro poznání osobnosti svatého Prokopa jsou legendy. Protoţe svatý Prokop patřil k velmi oblíbeným českým světcům, jeho ţivotopis byl hodně často opisován. Zejména tak tomu bylo v době vlády Karla IV. a v době husitské. Co se týče obecně zpracování prokopské tematiky, jde v podstatě, podle Sommera1, o čtyři základní texty. O staroslověnskou legendu a o tři latinské texty, které Chaloupecký2 nazývá Vita antiqua, Vita minor a Vita maior. Prokopská hagiografie začíná staroslověnskou legendou (pokud existovala, její vznik se datuje do roku 1067). Paralelně s ní, nebo v začátcích latinského období Sázavy vznikla Vita minor. Ta můţe se staroslověnským textem těsně souviset, nebo můţe být i dílem sázavské produkce nejpozději z 11. - 12. století. Následně pak vznikla Vita antiqua a Vita maior. Vita antiqua a Vita minor - v těchto dvou dílech se zachovala řada autentických pohledů na českou společnost 11. a 12. století. Jejich významné doplnění přináší tzv. Mnich sázavský3 a jeho kronika ze 70. let 12. století, která v mnohém z obou textů vychází. Obě legendy v úvodu přináší informace o světci. Tyto informace jsou čerpány z několika pramenů, jedním z nich je například legenda o sv.Benediktu. Středověcí autoři se velmi rádi a často opírali o díla svých předchůdců, na autorskou originalitu si příliš nepotrpěli. Citování starších děl jim dávalo jistotu pravdivosti a závaţnosti tvrzení. Blíţe se svatoprokopským legendám budu věnovat v druhé kapitole.

2.1.

Datum a místo narození, Prokopův původ a dětství Kolem světcova skutečného data narození se vede řada sporů. Budoucí opat a

světec se mohl podle Sommera4 narodit nejdříve kolem roku 970. Jde o tradiční odhad, který se odráţí od nejistých údajů o zaloţení Sázavského kláštera. Například Břevnovský rukopis Kosmovy kroniky uvádí jako datum zaloţení Sázavského kláštera rok 1009, podobně jako vokounovský rukopis Neplachovy kroniky, a stejný názor vyjadřuje i prokopská legenda Vita maior. Historikové se v datu narození Prokopa (podle tvrzení Sommera) shodují na roku 1009, který je tradičně povaţován jako zásadní mezník. Jiný názor předkládá Štěchová5. Podle ní není moţné určit přesné datum světcova narození, uvádí však rozmezí let 982 - 997, coţ je doba, kdy byl biskupem svatý Vojtěch. Podle 1

Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 138. Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 7. 3 Tento kronikář je tradičně povaţován za pokračovatele Kosmovy kroniky. 4 Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 73. 5 Štěchová, M.: Svatý Prokop, Patron země české a moravské, Olomouc 1940, s. 45. 2

-4-


Remešové6 se světec narodil kolem roku 985. Dalším moţným rokem narození je letopočet 990. Zastává ho P.Pracný.7 Vlček8 je v názorech na Prokopovo datum narození ještě méně konkrétní, protoţe uvádí rozhraní 80. - 90.let 10. století. V otázce Prokopova rodiště mají badatelé víceméně jasno. Shodně uvádí obec Chotouň na Kouřimsku. Na základě vyprávění anonymního kronikáře tzv. Mnicha sázavského historikové přijímají Prokopův český původ. Při detailnějším studiu jeho skutečných reálií vyplývá jasná skutečnost: není jediný důkaz o tom, ţe by svatý Prokop nepocházel z Čech či ţe by se pohyboval v zahraničí. Zásadní problém v této problematice tvoří fakt, ţe Prokopovo jméno je řeckého původu.9 Tato jména řeckého původu se v raně středověkých Čechách vyskytovala skutečně jen výjimečně, není tedy znám jiný nositel jména Prokop, neţ je první opat Sázavy. Nezpochybnitelné je podle výzkumů tedy to, ţe se v Chotouni nebo v jiném místě na Kouřimsku v 2. polovině 10. století nenarodil ţádný Prokůpek, ale „chlapec se slovanským jménem, nejspíše vybočujícím z domácí tradice.“10 Podle tzv. Mnicha sázavského se narodil rodičům Vojslavovi a Svatavě, v zemanské rodině. Z autentických dobových materiálů se nemůţeme dozvědět nic konkrétního o Prokopových rodičích. První obraz jeho dokonalé rodiny přináší aţ Vita maior. Z dosud známých informací vyplývá, ţe Prokopa s jeho rodinou nelze zařadit na vrchol společenské hierarchie. Sommer11 tvrdí, ţe Prokop vzešel ze svobodné zemědělské vrstvy. Měl mít více sourozenců. Jeho povaha byla od nejútlejšího věku zdrţenlivá, vedl ušlechtilý a zboţný ţivot jiţ od dětství. Vita maior nám přináší četné informace klasického legendistického charakteru o chlapcově zboţnosti a rozváţnosti. To samozřejmě souvisí s tradičním pojetím legendistického ţánru, ve kterém jsou světci líčeni jako dokonalé osobnosti, které svými schopnostmi, pílí a moudrostí vynikají nad svými vrstevníky jiţ od útlého dětství. Tento jev nese označení „puer senex“.

2.2.

Studium a vzdělání Informace o světcově vzdělávání nám můţe poskytnout například Vita maior.

V mládí prý studoval na škole sv. Petra na Vyšehradě a měl tam být zároveň i kanovníkem. 6

Remešová, V.: Ikonografie a atributy svatých, Česká katolická charita, Praha 1990, s. 49. Pracný, P.: Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha 1994, s. 148. 8 Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995, s. 185. 9 Překlad jména Prokop je „muţ činící v práci pokrok“. Překlad z latiny „procus pius“ znamená „svatý námluvčí“. Toto vysvětlení přináší Vlček (Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995, s. 159). 10 Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 77. 11 Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 88. 7

-5-


Tyto informace však nejsou pravdivé, neboť vyšehradská kapitula byla zřízena aţ v roce 1070, tedy po Prokopově smrti. Mohl však studovat při druhém kostele sv. Klimenta na Vyšehradě. Nepodloţená informace je i ta, ţe se vzdělával ve staroslověnštině ve Visegrádu v Uhrách. Rovněţ Pracný12 se zmiňuje o Prokopově vzdělání, podle jeho slov se světec vzdělával na Vyšehradě, kde studoval na kněze řecko-slovanského obřadu. Sommer13 uvádí mnohé domněnky ohledně Prokopova vzdělání. Ani tato část světcova ţivota není zcela jednoznačná. Mnoho historiků zastává názor, ţe místem jeho vzdělání byl právě jiţ zmíněný Vyšehrad14. Další moţnou školou mohla být tzv. latinská budečská škola, kde se století před Prokopem měl vzdělávat kníţe Václav.

2.3.

Období dospělosti Jiţ nejstarší svatoprokopské legendy vypráví o tom, ţe Prokop byl ţenatý a spolu

se svou manţelkou měli syna Jimrama. Jeho manţelství však není nikde blíţeji dokumentované, stejně tak jako narození jeho potomka. Prokop, společně se svojí rodinou, měl být vlastníkem určitých nemovitostí. S největší pravděpodobností ţili spolu se svými několika příbuznými (jeden z jeho příbuzných – synovec se dokonce stal jeho nástupcem v opatské hodnosti). Byl obklopen rozsáhlejší rodinou, navozuje to tedy dojem, ţe jeho obydlí bylo širším sídlištěm, nějakou větší vesnickou komunitou. Jeho obydlí mohlo vypadat podle dobových zvyklostí a jeho společenským zařazením jako jakýsi dvojprostorový dřevěný dům, který byl obklopen podobnými stavbami společně s jednoduššími hospodářskými budovami15. 2.3.1. Kněžské období Štěchová16 píše, ţe podle tzv. Mnicha sázavského byl svatý Prokop nejdříve světským knězem, poté přijal mnišské roucho. V té době měl opustit manţelku a syna a vzdát se veškerého svého majetku. Kněţí té doby ještě nebyli nuceni zachovávat celibát. Sommer17 se zabývá otázkou Prokopova vysvěcení na kněze. Zmiňuje období kolem roku 1000, věk pro vysvěcení se uvádí nejčastěji 30 let, proto podle něj sedí i přibliţné datum světcova narození (tedy rok 970). V Prokopově době mohly u Kouřimi stát dva kostely – sv. Jiří a sv. Klimenta, s jednou z těchto moţných institucí byl Prokop zřejmě spojen. 12

Pracný, P.: Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha 1994, s. 148. Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 100-102. 14 Kromě Pracného tento fakt přijímají i J. Kadlec, F. Dvorník nebo např. J. Bubeník. 15 Zde uţívám slova, kterými Sommer popisuje Prokopovo obydlí (Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 91.). 16 Štěchová, M.: Svatý Prokop, Patron země české a moravské, Olomouc 1940, s. 45. 17 Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 92-94. 13

-6-


2.3.2. Mnišské období Další důleţitou etapu světcova ţivota tvoří jeho mnišské období. Podle Sommera18 se do roku 1009 stal knězem a posléze i mnichem. O době mnišství se podle jeho slov píše aţ v souvislosti se Sázavským klášterem. Ale i tyto zmínky mají svá úskalí. Výjimku tvoří Vita minor, kde se hovoří o Prokopově mnišství ještě před jeho odchodem do jeskyně. To je na českou společnost ale velmi neobvyklé, protoţe být ţenatý, mít rodinu a zároveň být mnichem je velmi netradiční v 11. století. Více pravděpodobné je podle Sommera19 tedy to, ţe jako poustevník byl zároveň jiţ i mnichem. Novější myšlenkou je i ta verze, ţe by Prokop mohl být bulharským knězem, který uprchl při událostech roku 1018 do Čech. Tato myšlenka však není zcela nereálná, protoţe pozdější středověké a novověké legendy velmi často zmiňují informace o tom, kde se Prokop vlastně setkal s řeholním ţivotem. Jeho jméno je spojováno s východní církví, je tedy častá verze, ţe se pohyboval někde v Uhrách, kde ještě v době vlády krále Štěpána po roce 997 existovaly dvě oblasti, kde se pěstovala byzantská liturgie. Bylo to Sedmihradsko a oblast nad Maruší. Je zde tedy i verze, ţe Prokop své mnišství spojil s Uhrami. V době, kdy byl jiţ benediktýnem s řeholním jménem Prokop, odešel do poustevnické samoty. Vyhledal si jeskyni20, vzdálenou dvě míle od hradu Kouřimi (Sommer21 to však upřesňuje, ţe je známo, ţe od svatojiřské ostroţny), ve které začal bydlet. Není ale tak zcela jisté, ţe v jeskyni ţil Prokop v naprostém osamění, pasáţe Vitae minoris hovoří o tom, ţe okolí sázavské jeskyně bylo docela hustě osídleno. Podle této legendy si Prokop vybudoval dřevěný kostel Panny Marie a sv. Jana Křtitele a shromáţdil kolem sebe skupinu stejně smýšlejících lidí. S jejich souhlasem jim stanovil řeholi sv. Benedikta. Vlček22 zmiňuje ţivotní benediktýnské pravidlo, kterým se Prokop se svými bratry řídil: „Ora et labora“ (Modli se a pracuj!). Vlček22 si klade otázku, kde se svatý Prokop stal mnichem. Pravděpodobné to je ve svatovojtěšském klášteře v Břevnově, nebo v klášteře ostrovském, zaloţeném na přelomu století Boleslavem III. Existují zmínky o vztahu břevnovského kláštera ke světci, nikoliv však o jeho vztahu k Ostrovu. Břevnovský klášter měl také své statky na Kouřimsku.

18

Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 102. Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 103. 20 Podle Vlčka (Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995) dostal Prokop příleţitost ţít v lesní samotě. Tu nazývá „cella“ (klášterec), s. 159. 21 Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 107. 22 Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995, s. 159. 19

-7-


2.3.3. Opatské období S prohlášením Prokopa za opata Sázavského kláštera je nejčastěji spojován kníţe Břetislav I. a biskup Šebíř. Podle legendy Vita minor tak kníţe učinil po poradě se svými předáky, kdyţ se mu donesla zpráva o Prokopově svátosti. Tzv. Mnich sázavský, jehoţ tvorba reprezentuje dobu 70.let 12. století, přichází s epizodou, ve které se Prokop setkává s kníţetem Oldřichem. Tento panovník se vydává na lov jelena a zcela náhodou se ocitá u světcovy jeskyně. Prokop si kníţete zcela získal. Dokonce natolik, ţe si ho Oldřich zvolil za duchovního otce. Následující události se jiţ shodují s ostatními verzemi legend, jen je v této legendě panovníkem místo Břetislava Oldřich. I on zde po poradě s ostatními chce učinit Prokopa opatem. Prokop se však zdráhá, a aţ Břetislav ho přesvědčí k přijetí opatské hodnosti. Je tedy otázkou, proč se tzv. Mnich sázavský o Oldřichovi vlastně zmiňuje, i kdyţ se postava Oldřicha a jeho setkání se světcem v české historii pevně usadila. Postavu Oldřicha tam vloţil snad proto, „aby sladil tradovaný rok uznání kláštera s dobou vlády českých panovníků, vloţit do děje legendistický prvek setkání lovícího kníţete Oldřicha a poustevníka.“23 A navíc je pozoruhodné, ţe by legenda Vita minor opomenula zmínit kníţete Oldřicha, kdyby se v době jejího vzniku mluvilo o Oldřichovi jakoţto o někom, kdo má podíl na uznání a zajištění Sázavského kláštera. O klíčovém setkání svatého Prokopa s kníţetem Oldřichem vypráví i Pracný24, tomuto setkání dokonce přisuzuje i konkrétní datum – rok 1030. Podle jeho slov se měl Prokop dokonce stát Oldřichovým rádcem. K této problematice se vyjadřuje i Piťha25, podle něhoţ není důleţité řešit otázku, zda se svatý Prokop setkal s Oldřichem, nebo s Břetislavem. Podle jeho slov i Břetislav byl výrazně politicky myslící člověk, chápající nebezpečí vlivu cizí kultury. Podle slov E. Vlčka26 tzv. Mnich sázavský přičítá zaloţení kláštera na Sázavě kníţeti Oldřichovi, kníţete Břetislava jakoţto jeho zakladatele uvádí aţ Vita antiqua. Prameny břevnovského kláštera uvádí, ţe se tak stalo v roce 1032, nebo 1033. Kníţe Břetislav měl z poustevny vybudovat klášter se staroslověnskou bohosluţbou a svatého Prokopa zde učinit opatem. Prokop byl opatem jistě v roce 1039, v tomto roce se podle historických dokladů zúčastnil přenášení ostatků sv. Vojtěcha, sv. Radima a pěti bratrů mučedníků vojskem kníţete Břetislava z Hvězdna do Prahy.

23

Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 112. Pracný, P.: Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha 1994, s. 148. 25 Piťha, P.: Čechy a jejich svatí, COMDES, Praha 1999, s. 58. 26 Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995, s. 159. 24

-8-


2.4.

Prokopova smrt a pohřeb Všechny prameny se v tomto bodě shodují, badatelé uvádějí shodné datum

světcovy smrti. Tím je 25. březen 1053. O jejím průběhu se prameny příliš podrobně nezmiňují, pouze Sommer27 ji nazývá „smrtelnou nevolností“. Je třeba ale zdůraznit, ţe jeho smrt nebyla mučednická, jak se u světce očekává. Jiří Sláma28 jej popisuje jako prvního českého svatého, který nebyl mučedníkem (vedle svých vrstevníků – sv. Ludmily, sv. Václava či sv. Vojtěcha, i kdyţ Prokopův ţivot se odehrál spíše ve století následujícím neţ u výše zmíněných světců, tj. v 11. století). Svatý Prokop zemřel přirozeně a velmi poklidně. Další literární prameny smrt zmiňují pouze datem. Nejméně konkrétní je ve své knize Pracný29. Ten uvádí pouze rok 1053. 25. březen uvádí jako datum světcova pohřbu, jeho úmrtí zasazuje nepříliš konkrétně do druhé poloviny března. S informací navíc přichází Štěchová30, která den 25. březen 1053 navíc specifikuje jakoţto den Zvěstování Panny Marie. Světcův pohřeb patřil podle Sommera31 mezi událost roku. Důkazem tohoto jeho tvrzení můţe být fakt, ţe ho přijel pohřbít praţský biskup Šebíř. Jeho pohřbu se zúčastnila řada známých osobností a jeho součástí byla slavnostní liturgie. Hlavní bod tohoto obřadu proběhl v jednoduchém dřevěném kostelíku na Sázavě, který neměl moc velkou kapacitu. Nebyl ani zdaleka tak honosný, jak se dnes můţeme domnívat. V té době se monumentalita budov posuzovala jinak, neţ si představujeme dnes. První jeho hrob byl umístěn v nejstarším sázavském dřevěném kostele, velmi pravděpodobně byl situován na tom nejčestnějším místě – tedy v jeho hlavní ose, před hlavním oltářem. Při pohřbu se měly odehrát dva zázraky uzdravení. Po světcově smrti nastaly pro Sázavský klášter krušné časy. Dle slov Pracného32 byl po Prokopově smrti zvolen jeho nový nástupce – tím byl Vitoš. Po smrti kníţete Břetislava nový panovník Spytihněv Vitoše spolu s ostatními slovanskými mnichy vyhnal z české země. Jejich cesta vedla do Uher. V roce 1063 je však kníţe Vratislav II. povolal zpět a Vitošovým nástupcem se stává Prokopův jediný syn Jimram. Návratem slovanských mnichů na Sázavu dochází k znovuobnovení staroslověnské liturgie, velký rozmach

27

Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 159. V kapitole o ţivotě svatého Prokopa in: Sommer, P.: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, NLN, Praha 2006, s. 99. 29 Pracný, P.: Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha 1994, s. 148. 30 Štěchová, M.: Svatý Prokop, Patron země české a moravské, Olomouc 1940, s. 46. 31 Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 161. 32 Pracný, P.: Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha 1994, s. 148. 28

-9-


zaznamenává i písemnictví. Zde určitě vznikla jiţ zmiňovaná staroslověnská legenda, moţné je také to, ţe zde vznikl i překlad Ţivota sv. Benedikta33.

2.5.

Kanonizace K tomuto slavnostnímu aktu došlo v roce 1204, konkrétně 4. července. Datum 4.7.

je dodnes připomínáno v kalendáři, ten den slaví svátek všichni nositelé jména Prokop. Podle Vlčka34 jeho svátek jako svátek patrona byl v Čechách stanoven jiţ ve 13. století. Jeho jméno se poprvé objevuje v kalendáriu kláštera v Podlaţicích v letech 1224 - 1230. Svatý Prokop byl prvním českým světcem, který byl kanonizován. Církevně uznávaným světcem se Prokop stal za pontifikátu papeţe Innocence III. (1198 - 1216). O světcovu kanonizaci měl podle legend usilovat opat Blaţej. Do celé události se nakonec musel vloţit samotný Prokop. Podle legend vstal ze svého hrobu a zbil papeţe Innocence III. To bylo příčinou, proč papeţ ke kanonizaci nakonec přistoupil. Tento „neuctivý a násilnický motiv“35 nalézání kanonické pravdy vidí Sommer jako české specifikum. V ţádném jiném literárním prostředí se s tímto motivem nesetkal. Začátkem kanonizačního roku 1204 poţádal Přemysl papeţe Innocence III. o povýšení praţského biskupství na arcibiskupství. Je velmi pravděpodobné, ţe tyto dvě události měly mnoho společného. Je moţné, ţe součástí ţádosti o arcibiskupství byla i ţádost o nového světce, který by se stal světcem nové metropole. Innocenc III. nakonec vyhověl jen ţádosti o Prokopovu kanonizaci. Podle Sommera je otázkou, proč by se světcem nově vzniklého arcibiskupství měl stát právě „…“problematický“ Prokop – ţenatý kněz staroslověnského obřadu, násilnicky jednající s vynikajícími představiteli latinské církve.“36 Petr Kubín přichází s vysvětlením, ţe ţádný český další uchazeč o světectví nepřicházel v úvahu, protoţe jen Prokop měl příslušně doloţené předpoklady a za sebou silnou instituci. Sommer s ním ale nesouhlasí, připomíná zájem Břevnovských o kanonizaci poustevníka Vintíře. O konečné volbě Prokopa, jakoţto kandidáta na světce, rozhodla podle Sommera moţná malá připravenost podkladů pro kanonizaci Vintíře nebo také i fakt, ţe v době Přemyslovy vlády zvítězil spíše obraz opata, který byl výrazný vlastenec a němectví velmi výrazně odsuzoval. Sommer dále ve své knize upozorňuje na to, ţe datum světcovy kanonizace je v několika pramenech sporné. Ve dvou breviářích

33

S těmito tvrzeními přichází Vlček (Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995, s. 160). Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995, s. 161. 35 Zde cituji slova Sommera in: Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 150. 36 Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 174. 34

- 10 -


(Přeloučském a Vyšebrodském, oba z 15. století) je Prokopova kanonizace uváděna na 16. ledna a 4. července. Tato dvě rozdílná data vysvětlují P. Kubín a K. Kubínová skutečností, ţe 16. ledna došlo k vydání kanonizační buly a 4. července došlo na Sázavě k vlastnímu kanonizačnímu obřadu. Ale k tomuto vysvětlení má Sommer výhrady. Jde o to, ţe kardinál Guido (který měl být tím, kdo přijel na Innocencův popud na Sázavu a měl zde vykonat kanonizační obřad) nemohl být 4. července 1204 na Sázavě, protoţe v té době působil v Římě; jeho pobyt v Itálii je doloţený.

2.6.

Prokopovy relikvie, památky a kult Prvním z bodů je Prokopův hrob. Bylo to místo velmi respektované, několikrát

změnil své umístění, ale vţdy tomu tak bylo ze závaţných důvodů. Poprvé se to mohlo stát v době opata Boţetěcha. Tzv. Mnich sázavský píše ve své kronice, ţe Boţetěch přestavěl kostel a obnovil klášter. Stavbu však nestačil dokončit, takţe po sobě zanechal východní závěr kamenné trojlodní baziliky s věţemi, který obsahoval liturgickou kryptu. Po kanonizaci byly jeho některé kosti vyjmuty jako relikvie. Sestra císaře Rudolfa II., kněţna Alţběta, se údajně zaslouţila o přenesení světcových ostatků na Praţský hrad, do kostela Všech svatých. Jeho pozůstatky byly na Sázavě vyzdviţeny 28. května 1588, aby mohly být následujícího dne slavnostně přeneseny v dřevěné malované arše do Prahy. Jeho ostatky přijal arcibiskup Martin Medek, konal se slavný průvod, jehoţ se zúčastnil mimo jiné i císař Rudolf II., a po něm byly Prokopovy ostatky uloţeny v novém oltáři uprostřed kostela Všech svatých. Tato královská kaple po všech úpravách dnes navazuje na Vladislavský sál. Veřejnému kultu byla také vystavena část světcovy lebky, jeţ byla vloţena do nové stříbrné busty. V roce 1808 musela být stříbrná socha odevzdána místo poplatků do císařské mincovny, proto došlo k novému uloţení zlomů lebky. Tentokrát uţ jen do mosazné schrány. V roce 1895 nechal arcibiskup praţský František kardinál Schönborn vyrobit novou stříbrnou schránku, do které byly ostatky lebky přeneseny, a zde jsou také uchovávány dodnes. Dalším předmětem uctívání byla světcova paţe, přesněji řečeno kost této paţe. Uţ ve středověku údajně tato kost opustila Sázavu. Mělo se to stát na přání Přemysla I., a to ihned po kanonizaci. Podle Sommera byla „…kost vloţena do pozlaceného relikviáře v podobě ruky, kterou původně zdobily dva prsteny. Jeden z nich ztratil při procesí

- 11 -


ostrovský opat.“37 Relikviář38 ve tvaru ruky se objevil i ve druhém dochovaném inventáři (z roku 1355). Přináší s sebou detailní informaci, ţe jde o pozlacený stříbrný předmět. Na Karlštejn ve válečném roce 1420 byla do bezpečí odvezena noha z monstrance39 se zlomky světcových kostí. Tyto známé Prokopovy pozůstatky jsou takto dochované známé v předhusitské době. Příchodem husitských válek se ale situace poněkud mění. V roce 1987 profesor Emanuel Vlček revidoval stav relikvií a jejich počet, dochází k závěru, ţe kromě příliš malých nebo nedostupných zlomků kostí jsou známy pouze tyto autentické zlomky (je třeba připomenout, ţe tyto relikvie byly vyvezeny do zahraničí nebo jsou uloţené v relikviářích a oltářích domácích chrámů): zaprvé jsou to dva lebeční fragmenty, které jsou uloţené v relikviáři u Všech svatých na Hradě, dále pak tzv. rámě sv. Prokopa, které je pravou holenní kostí. Ta je uloţena původně v klášterním kostele sv. Vojtěcha v Broumově, nyní v broumovském děkanském kostele sv. Petra a Pavla. Třetím zlomkem je zlomek paţní kosti a zlomek diafýzy40 levé loketní kosti . Tyto zlomky jsou uloţeny v relikviářích v klášterním sázavském kostele P.Marie, sv. Jana Křtitele a sv. Prokopa. Za relikvie se velmi často povaţují i předměty, o kterých se traduje, ţe je sázavský opat uţíval. Jedním z takových předmětů je hábit. O jeho existenci nás informuje Vita maior. Hábit se měl pravděpodobně chovat v Sázavě v době předhusitské. Přičítala se mu léčivá schopnost. Jistou skutečností je existence kalichu (v novověké literatuře se uplatňuje pojmenování koflík), který se choval rovněţ v předhusitském klášteře. Počítá se s tím, ţe to byl kalich svatého Prokopa a i on měl mít léčivé účinky. Vypráví se o mladíkovi, který se pomátl z opilství. Byl přiveden k Prokopovu hrobu, po dobu několika dní pil ze zmíněného kalichu a výsledkem bylo jeho uzdravení. Novověká tradice jako další světcovu relikvii zařazuje i dřevěnou lţíci, o níţ však ţádná středověká zmínka není. I tu měl mít Prokop ve svém osobním majetku.

37

Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 186. Relikviář je schránka na relikvie. Jsou v ní uloţeny, a často i vystaveny, části těl světců nebo předměty, nějakým způsobem související s Jeţíšem Kristem. Přejato z http://cs.wikipedia.org/wiki/Relikviář, 15.3.2009. 39 Monstrance je ozdobná schránka z ušlechtilého kovu na vystavování a uctívání proměněné hostie a je pouţívána při tzv. (eucharistickém) výstavu, kdy jsou věřící vyzváni k adoraci (klanění). Monstrance můţe být různě umělecky vyvedená, obvykle je však tvořena nohou s ořechem (latinsky nodus), na něm je umístěna prosklená schránka, do níţ se hostie vkládá. V monstranci je hostie uchycena v lunule, coţ je svorka z ušlechtilého materiálu (často zlatá a zdobená) ve tvaru horizontálně poloţeného půlměsíce. Přejato z http://cs.wikipedia.org/wiki/Monstrance, 19.2.2009. 40 Jde o název pro tělo kosti. Přejato z http://cs.wikipedia.org/wiki/Speciální%3AHledání&search=diafýza&go=Jít+na, 19.2.2009. 38

- 12 -


Kalich je dodnes uloţen v Sázavě. Podle Sommera „…sestává z jalovcové kupy se zlaceným stříbrným obloţením, na níţ dosedá víčko, vrcholící kříţkem, a ze stříbrné nohy.“41 Sommer uvádí názor B.Grubera, který v něm spatřuje stopy byzantské ornamentiky. Podle Sommera je to ale nesmysl, podle vzhledu ho řadí do doby renesance a baroka, datuje ho do doby kolem roku 1600. Jiţ zmíněná Prokopova dřevěná lţíce má mít na konci rukojeti stříbrného andělíčka s heraldickým štítkem, který směřuje do stejné doby jako koflík. Lţíce je nejspíše produktem doby okolo roku 1600. U koflíku je to doba pozdější, protoţe stříbrné osazení poháru, víčko s kříţkem, celkové řešení a ornamentika kovových částí jasně spadá do 17. století. Dalším uctívaným předmětem je zlomek tzv. berly nebo hole svatého Prokopa. Ten je datován zcela bez výhrad do středověku. Tento zlomek berly je chován ve svatovítském pokladu a je zhotoven z březového dřeva. Velkým opotřebením má zakulacenou špici, coţ je důkaz toho, ţe byla tato berla dlouho uţívána. Tento zlomek byl za relikvii povaţovaný jiţ v první polovině 14. století. Tzv. Prokopova hůl je starší neţ ze 14. století. První svědectví o ní přichází aţ s pohusitskou dobou, kdy docházelo velmi zvolna a obtíţně k uspořádávání církevních poměrů v Čechách. Mezi památky středověkého původu patří ještě jedna věc. Tou je tzv. jeskyně svatého Prokopa. Sommer ji popisuje jako „příbytek, který podle legendistického svědectví světec obýval v době, kdy se rozhodl opustit laický svět.“42 Podle všech výzkumů se ukazuje, ţe jeskyně měla tvar rovnoramenného řeckého kříţe o délce os šest metrů. Objevem jeskyně se zabýval pouze H. Ječný ve své diplomové práci. Jeho práce má hodnotu primárního pramene, protoţe se samotného odkrývání jeskyně zúčastnil. Nálezy svědčí o tom, ţe asi v 16. století byla rokle vedoucí k jeskyni definitivně zasypána. Sumarizací všech výzkumů lze říct, ţe tzv. prokopská jeskyně (v podobě, jak ji známe dnes), je součástí prokopského kultu, je však velmi pravděpodobné, ţe se svatým Prokopem neměla přímo nic společného. Ke všem zjištěním z 50. let je nutno dodat, ţe jiţ v době výzkumu bylo jasné, ţe jeskyně je umělá. Na jejích stěnách byly zřetelné stopy po gotickém špičáku, coţ je důleţitá indicie pro stanovení doby vzniku jeskyně. Podle Sommera je třeba brát argument z 50. let o gotickém špičáku s jistou rezervou, ale při uznání tohoto argumentu je tedy nutné směřovat jeskyni do doby daleko po Prokopově

41 42

Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 193. Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 198.

- 13 -


smrti. Je velmi pravděpodobné, ţe jeskyně i rokle vznikly aţ těsně před husitskými válkami. Sommer43 dále pochybuje ještě o jedné věci. Jde o vyzdviţení Prokopových ostatků v roce 1588 zásluhou arcikněţny Alţběty. Kosti nalezené v roce 1588, podle Sommera, ale svatému Prokopu nepatřily. Při antropologickém výzkumu, který se zaměřil na ostatky v oltářním hrobu v kapli Všech svatých, se ukázalo, ţe ze Sázavy byl přenesen soubor kostí čtyř jedinců. Mezi nimi však není ani jeden fragment, který by odpovídal autentickým a v řadě relikviářů uloţeným a z Prokopova hrobu ve středověku odebraným ostatkům. Je tedy velmi pravděpodobné, ţe v době ohroţení byly jeho ostatky schovány, a je moţné, ţe budou znovu nalezeny. Kapitola o výše zmíněných relikviích je tedy plná nejasností a spekulací, vystihuje to Sommer svými slovy: „...typickým rysem středověkého církevního myšlení bývá hluboký respekt k místům, která jsou právem nebo i neprávem spojována se ţivotem některého světce. Tento hluboký respekt ale nemusí být spojen s originální podobou památky na onoho světce.“43 Lze tedy počítat i s moţností, ţe prvotní jeskyně, kterou Prokop skutečně obýval, byla v místech dnešní rokle a jeskyně. Mohla však být podle stavebníků gotického kláštera málo monumentální a symbolická, proto se rozhodli pro její vylepšení. To moţná souvisí i se středověkým myšlením, které neuctívalo originálnost v dnešním slova smyslu, moţné vylepšení nepociťovali jako podvod, ale jako „další krok k oslavení světce.“43 Mezi nejvěrnější ctitele prokopského kultu patří město Kolín. Na svátek Prokopa vysílá kaţdý rok několik poutníků, aby na Sázavě vykonali několik svatoprokopských poboţností. Kult svatého Prokopa je uctíván i v Americe, ve Spojených státech v Chicagu zaloţili benediktýnští misionáři kolej svatého Prokopa, a stali se tak průkopníky jeho kultu v Americe. Bylo tam rovněţ také vystavěno několik osadních kostelů svatého Prokopa.44 Prokopovy ochrany se dovolávali kromě nemocných lidí také rolníci a horníci. Kromě nich je i patronem vinařů. Tohoto národního patrona zvěčnil slavný sochař Myslbek jednou sochou na sousoší svatého Václava na Václavském náměstí v Praze.45

43

Sommer, P.: Svatý Prokop (z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007, s. 206. S těmito informace přichází Štěchová in: Štěchová, M.: Svatý Prokop, Patron země české a moravské, Olomouc 1940, s. 43. 45 Podle slov Vítězslava Tichého, který je autorem předmluvy v knize:Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939, s. 17. 44

- 14 -


2.7.

Atributy Svatý Prokop bývá nejčastěji zobrazován s ďáblem, buď s ním orá, nebo jej drţí

na řetězu. Dále ho lze spatřit, jak drţí důtky či pastýřskou hůl46. Můţe být téţ znázorněn s kříţem na prsou, oblečen v poustevnickém rouchu, s mitrou na hlavě nebo se v jeho blízkosti můţe nacházet laň. Ryneš47 s postavou svatého Prokopa dále spojuje jelena s kříţem mezi parohy, pluh se zapřaţenými ďábly a řetěz. Remešová48 připojuje knihu, kříţ a spoutaného ďábla u nohou (Rulíšek49 vysvětluje ďábla spoutaného řetězem jakoţto vítězství nad pokušením). Při zobrazení ho ještě můţe doprovázet velmi zřídka model kostela. Piťha50 Prokopovo zobrazení rozděluje do dvou skupin. Tou první je jeho zobrazení v cizím prostředí, kde bývá znázorněný v mitře, pluviálu51 a s berlou. V naší tradici je zobrazen jako poustevník s holí, jeţ je náznakem berly, tedy daleko přirozeněji. Plastické vyobrazení z konce 12. století v Hrusicích zobrazuje Prokopa místo s knihou s plamenem, světlem na světcově dlani. Stejné zobrazení (tedy svatého Prokopa se světcem) pouţil v roce 1952 i B. S. Urban. Na plátně bývá velmi často zachycen při orání s ďáblem, dále zde bývají vykresleny scény Prokopova vyhnání ďáblů z jeskyně či světcovo osudové setkání s kníţetem Oldřichem.

2.8.

Prokopův vzhled Na otázku, jak svatý Prokop vlastně vypadal, máme jen velmi málo odpovědí.

O jeho podobě a postavě se zmiňuje jen veršovaná legenda svatoprokopská ze 13. století. Podle tohoto díla „byl Prokop vysokého a širokého těla, měl silné hnáty a v těle byl plný. Hlava byla dosti velká, s velkým čelem, bílou tváří, černou bradou a tmavým vlasem.“52 V sutinách kláštera byl nalezen milostivý obraz sv.Prokopa s letopočtem 1638. Zde je vyobrazen bez vousů, na sobě má zelenou tunicelu53 a pluviál51 červeno-ţluté barvy. Na obraze je dále s berlou, kterou drţí v levé ruce, a na hlavě má mitru. Pravou rukou drţí na řemeni ďábla, který chrlí oheň z tlamy. 46

Často nese i označení „berla“. Ryneš, V.: Atributy světců, Kniţnice oblastního muzea Roztoky, Roztoky u Prahy 1969, s. 16. 48 Remešová, V.: Ikonografie a atributy svatých, Česká katolická charita, Praha 1990, s. 49. 49 Rulíšek, H.: Postavy, atributy, symboly (Slovník křesťanské ikonografie), Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou 2005, s. není uvedena, jelikoţ jde o slovník, kde jsou hesla řazena abecedně, čísla stran zde chybí. 50 Piťha, P.: Čechy a jejich svatí, COMDES, Praha 1999, s. 59. 51 Je to liturgický plášť, výraz přejatý z http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=pluvi%E1l, ze dne 7.2.2009. 52 Tuto citaci uţívá Vlček ve své knize (Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995) na straně 172. 53 Dříve krátký starořímský spodní šat, poté svrchní liturgické roucho podjáhna, vzhledem podobné damlatice, přejato z http://poutnik.kratky.org/poutnik/2007/0207.pdf, POUTNÍK, ÚNOR 2007. Tento měsíčník vydává Farnost sv. Jiří Dolní Čermná 1, 561 53 Dolní Čermná. 47

- 15 -


Dalším zdrojem pro popis Prokopova vzhledu je i antropologicko-lékařský průzkum vytříděných ostatků světce. Ale i tento výzkum nám přináší skromné mnoţství informací. Podle tohoto výzkumu měl světec krátkou hlavu, tenkostěnnou a středně vysokou. Jeho pravděpodobná výška byla kolem 178 - 180cm. V populaci 10. - 11. století byl světec nadprůměrně vysoký. Byl štíhlé postavy, střední robusticity a se středně vyvinutým svalstvem.

2.9.

Sázavský klášter S postavou svatého Prokopa samozřejmě souvisí i důleţitá stavba – tou je Sázavský

klášter. Výstavba kláštera měla začít kolem roku 1032.54 V klášteře se mělo pod Prokopovou záštitou vyučovat nejen náboţenství, ale i malířství, sochařství, architektura a zpěv. Podle Pracného šlo o první uměleckou školu v dějinách našeho národa. Mniši trávili celé dny v klášteře fyzickou prací a osmkrát denně se scházeli ke skupinovým modlitbám. Věnovali se při nich také písním ve staroslověnském jazyce. Staroslověnsky se zde odehrávala i liturgie. Archeologický výzkum, který trval desítky let, nám dává poznání, ţe první Sázavský klášter vznikl na místě, kde stojí dnes, a byl vystavěn za dřeva. Tato dřevěná stavba neshořela, ale byla rozbořena. Její zánik byl důsledek dlouhodobého uţívání. Není to sice dokázáno, ale je moţné, ţe součástí této dřevěné budovy byla v té době obvyklá soukromá opatova kaple. Její zbytky ale nebyly nalezeny. Je také moţné, ţe v areálu kláštera byl špitál, zasvěcený sv. Janu Křtiteli. Zmínku nám o něm poprvé přináší tzv. Mnich sázavský. Další součástí kláštera byly zřejmě nejrůznější výrobní a hospodářské objekty, ale ani o nich nemáme v historických materiálech ani zmínky. Vita minor hovoří o tom, ţe snad na okraji klášterního areálu stály příbytky sester. V těsném sousedství kláštera v 11. století stálo důleţité sídliště, pocházející ze stejné doby jako klášter. Nacházelo se na místě, které se dnes nazývá severská zahrada. Tvořily ho dřevěné, kůlové i roubené stavby, ve kterých ţili laikové, jejichţ prací byla údrţba kláštera. Po těchto budovách se zachovaly jen otisky v terénu, zbytky dřevěné konstrukce, ohnišť, podlah a malé vybavení interiéru (střepy jednoduchých hliněných nádob nebo kuchyňské odpadky, vzácné mince). Klášter se ve své původní podobě zachoval aţ do 90. let 11. století. Podle tzv. Mnicha sázavského v roce 1095 byl vysvěcen nový konventní kostel opata Boţetěcha

54

Pracný, P.: Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha 1994, s. 148.

- 16 -


(podle Vlčka55 je to jeden z Prokopových nástupců po světcově smrti). Archeologické výzkumy nám dávají rovněţ hodně informací o této stavbě. Jeho střed tvořil Boţetěchův chrám, šlo o druhou kamennou sázavskou stavbu. Z výše zmíněné mnichovy kroniky se také dozvídáme, ţe tento Boţetěchův chrám byl vybaven zvony. V rozšiřování stavby nemohl Boţetěch pokračovat, protoţe krátce po svěcení kostela byl sesazen z úřadu a s celým konventem, který pouţíval bohosluţebnou staroslověnštinu, byl ze Sázavy vyhnán. Podle sázavského kronikáře celou baziliku dokončil opat Silvestr, který ţil v letech 1134 1161. Sázavský klášter řídili celkem čtyři slovanští opati – svatý Prokop, Vít, Jimram a jiţ zmiňovaný Boţetěch. Podle slov Štěchové56 byl Sázavský klášter zrušen za vlády Josefa II, a to v roce 1785. Posledním opatem byl Leandr Kramář. .

55 56

Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995, s. 160. Štěchová, M.: Svatý Prokop, Patron země české a moravské, Olomouc 1940, s. 47.

- 17 -

Kap. 3. Svatoprokopské legendy

3.

Svatoprokopské legendy V této kapitole se opírám zejména o knihu Středověké legendy prokopské

od autora Václava Chaloupeckého57. Ten na své výše zmíněné knize spolupracoval ještě s Bohumilem Rybou, který vydal všechny obsaţené texty v knize a opatřil je kritickým aparátem. Středověké prokopské legendy jsou vlastně jediným pramenem, který popisuje naši slovanskou historii 11. a 12. století. Podle Chaloupeckého58 nelze na středověké prokopské legendy nahlíţet jako na literaturu ryze církevní, i kdyţ z církevních kruhů vzešly a zejména pro církevní kruhy byly psány. Svatoprokopské legendy byly u nás nejvíce čtené a oblíbené zejména v době vlády Karla IV. a v době husitské. Chaloupecký58 to vysvětluje tím, ţe je to způsobeno zejména samotnou postavou svatého Prokopa. Úspěšně bojoval s ďábly, byl léčitelem, svou berlou vyhnal cizince z českého kláštera a u samotného papeţe si vynutil své vlastní svatořečení. Právě tyto Prokopovy skutky z něj činily oblíbeného hrdinu a českého světce. O svatém Prokopu se zachovalo snad největší mnoţství textů ve srovnání s ostatními národními světci a legendami o nich. Je známo více neţ padesát rukopisů v několika různých zpracováních neboli redakcích. Východiskem převáţně většiny badatelů, v jejichţ zájmu byly právě legendy o tomto světci, bylo vyprávění o Prokopově ţivotě ve zpracování tzv. Mnicha sázavského. Je autorem latinského letopisu. Tento Letopis Mnicha sázavského byl sepsán někdy v druhé polovině 12. století, snad kolem roku 1177. Jeho součástí je latinská Historie o zaloţení kláštera na Sázavě, zřejmě staršího původu (De exordio monasterii Sazavensis) a v ní opět latinský Život svatého Prokopa (ten je patrně ještě staršího data). Letopis se zachoval ve dvou rukopisech. Jeden vznikl přímo v klášteře na Sázavě a řadí se do přelomu 12. a 13. století. Druhý rukopis pochází ze století třináctého. Text Ţivot sv. Prokopa obsaţený v Letopise Mnicha sázavského budil pro své stáří nejvíce důvěry, a je proto povaţován za text základní. V literatuře se pro tento text o ţivotě svatého Prokopa někdy uţívá označení legenda S. Dalším legendistickým textem je známá Velká legenda prokopská, která byla vydána jiţ v 17. století Bollandisty59, a to ve známé sbírce Acta sanctorum. Toto vyprávění 57

Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953. Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 7. 59 Bollandisté - první historičtí kritici a vydavatelé „Ţivotů svatých“ (od roku 1642). Jejich dílo vyniká přísnou kritičností, kterou významně přispěli k současnému chápání historie jako vědy. Původně vzešli z řad jezuitů a název Bollandisté nosí jako pokračovatelé v díle prvního vydavatele „Acta Sanctorum“ Jana Bollanda (1596 - 1665). Převzato z odkazu http://www.moraviamagna.cz/legendy/, 4.3.2009. 58

- 18 -


o Prokopově ţivotě Chaloupecký60 nazývá Vita s. Procopii maior. Často se pro ni také uţívá označení legenda B (protoţe tento text byl znám zejména od Bollandistů). Velmi blízko tomuto textu má (i obsahově) Česká veršovaná legenda o sv. Prokopovi. Je zachována v rukopise asi z poloviny 14. století jakoţto součást Hradeckého rukopisu. Vyšla několikrát v tištěné podobě. Úvod Vita maior tvoří prolog k biskupu Šebířovi, dále pak následuje kapitola o jméně Prokopově, k ní se připojuje prolog k čtenářům, kde se dozvídáme, ţe zmíněná latinská legenda prokopská byla přeloţena z původní předlohy ve slovanském jazyce. Uvedené prology mají pouze rukopisy této legendy onačené jako A a B. Dalším zdrojem poznání Prokopova ţivota můţe být pro čtenáře legenda nazvaná Vita s. Procopii minor. Z této redakce legendy prokopské je známo 14 středověkých rukopisů, nejstarší z nich pochází z konce 12. nebo z počátku 13. století. V uvedeném zpracování světcova ţivota chybí kapitoly o jméně nebo například i o Prokopových rodičích. Nenajdeme zde ani pasáţ, ve které se Prokop setkal s Oldřichem. Podle této redakce je zakladatelem kláštera na Sázavě aţ kníţe Břetislav. Svým textem a obsahem se tato redakce velmi blíţí Letopisu Mnicha sázavského. Tato dvě vyprávění o světcově ţivotě se ale liší v tom, ţe Letopis obsahuje informace o místě narození (v Chotouni) a také je jeho součástí vyprávění o setkání Prokopa s Oldřichem, ve Vita minor tyto informace nenajdeme. V Letopise Mnicha sázavského chybí zázraky, Vita minor je obsahuje, tím se tedy přibliţuje k Vita maior. Vita minor bývá někdy označována v literatuře jako legenda P. Obsahově i textově se s legendou Vita minor kryje i český Život sv. Prokopa. Dochoval se v obou Passionálech musejních z konce 14.století a také ještě ve dvou jiných rukopisech61. Tento česky psaný Život sv. Prokopa je velmi často pokládán za překlad legendy Vita minor, i kdyţ v něm chybí zázraky. Tato legenda končí, stejně jako legenda obsaţená v Letopisu Mnicha sázavského, návratem slovanských mnichů na Sázavu, kam se vrátili z jejich nuceného odchodu do Uher (rok 1061). Jiným sepsáním Prokopova ţivota je legenda nazvaná Vita s. Procopii antiqua. Tato redakce prokopské legendy se nám zachovala ve dvou rukopisech (Č – náleţí do třetí čtvrtiny 13. století a Ţ – řazen do konce 14. nebo do začátku 15. století). V porovnání s vytříbeným latinským jazykem, kterým je psaná Vita minor, je toto sepsání Prokopova ţivota napsáno prostým slohem, jasným a prozrazujícím autora, který byl pamětníkem 60

Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 12. Tyto rukopisy nesou někdy označení C, ten je z roku 1495, a D, který se datuje do 16. století (Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 13). 61

- 19 -


nejstarších dějin sázavského kláštera. Rukopis Vita antiqua byl známý uţ i Dobrovskému a také Fejfalíkovi62. Literární studie někdy tento text o Prokopovi označují jako legendu F63. Značný počet badatelů je toho názoru, ţe nejstarším a snad původním sepsáním legendy o svatém Prokopu byl Život sv. Prokopa jazykem staroslovanským. Chaloupecký64 pro tuto domněnku přikládá hned několik tvrzení. Tento názor se opírá především o skutečnost, ţe Sázavský klášter byl klášter slovanský, kde se velmi dařilo staroslovanské literární produkci. A je tedy nasnadě, ţe sepsání ţivota svatého Prokopa, které je svými historickými údaji řazeno do 11. století – tedy do doby slovanského písemnictví na Sázavě, bylo také napsáno staroslověnsky. Dokladem této skutečností pro mnohé badatele můţe být zmínka v druhém prologu k legendě Vita maior, ţe její latinský text je vlastně latinské zpracování starší předlohy, která vypráví o ţivotě svatého Prokopa, sepsané původně slovansky. Po této nejstarší staroslověnské legendě o svatém Prokopu není dnes nikde nejmenší stopy. Chaloupecký64 dále uvádí skutečnost, ţe dokonce ani úcta ke svatému Prokopu nepronikla na Rus, ani do Charvátska (na rozdíl od jiných českých světců z 10. a 11. století, jejichţ ţivotopisy byly slovanským jazykem sepsány). V literatuře se svatoprokopskou tematikou jsou známá ještě další díla, která vypráví o světcově ţivotě. Jedná se vesměs o texty aţ ze 13. a 14. století. Jde o různé verše a antifony o svatém Prokopu, dále jde o některé variace v českých a polských rukopisech. Známá je například kronika svatého Prokopa, jejím tvůrcem má být „český kronikář doby Karlovy, a to k roku 1316 a 1318.“65 Všechna tato zpracování však mají společný základ – tím jsou samozřejmě všechna výše uvedená zpracování ţivota svatého Prokopa. Svatoprokopské legendy byly a jsou v centru zájmu badatelů. Nejprve je třeba zmínit zkoumání Josefa Dobrovského. V jeho době však ještě nebyla známa existence staroslovanských textů a rukopisů, které byly teprve po jeho smrti objeveny na Rusi a Charvátsku. Latinsky sepsané ţivoty Prokopa, které se dochovaly v našich rukopisech zejména ze 14. století a z doby pozdější, v něm vzbuzovaly nedůvěru. To, ţe jim příliš nevěřil, moţná způsobil fakt, ţe od starších badatelů, jako například od Středovského, Bílejovského nebo Pešiny, byly o počátcích našeho křesťanství cyrilometodějské doby vypravovány „…nejednou skutečně nekritické bajky.“66 Dobrovský tedy přes svou

62

O badatelské činnosti nejen těchto autorů viz níţe. Písmeno F znamená, ţe jejím objevitelem byl jiţ zmiňovaný Fejfalík (Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 13). 64 Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 13. 65 Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 14. 66 Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ŠSAV, Praha 1953, s. 16. 63

- 20 -


nedůvěru k výše zmíněným legendám zastával názor, ţe křesťanství se dostalo do naší země díky latinským, tj. německým kněţím roku 845, a bylo tomu tak aţ do doby zaloţení latinského biskupství v Praze roku 973. V průběhu svého bádání vytvořil Dobrovský podle Chaloupeckého „kritické pokusy“66 o Bořivojovi, Ludmile, Václavovi a Cyrilu a Metodějovi, a nově na základě výše uvedených pochybností sepsal a nedokončil i svazeček věnovaný svatému Prokopu a dochovaným legendám, které jeho ţivot mapují. Toto nedokončené Dobrovského dílo vydal V. Fjašhans. Dobrovský se k jeho vydání podle Chaloupeckého neodváţil. Svou studii nazval Dobrovský Kritischer Versuch die Geschichte des böhmischen heiligen Abates Prokop von späteren Erdichtungen zu reinigen. Byla sepsána někdy v letech 1817 1824. Prokopské tematice se ale nevěnoval jen v těchto letech, této problematice zasvětil svůj celý badatelský ţivot. Nedořešený pro něj zůstal i problém samotné existence slovanské bohosluţby v naší zemi. Její existenci stále popíral. Moţným důvodem bylo jiţ zmíněné objevení pramenů, které byly sepsány staroslověnsky a byly nalezeny aţ po jeho smrti na Rusi a v Charvátsku. O existenci slovanské bohosluţby v Čechách prý začal váţně uvaţovat aţ na konci svého ţivota. Svatý Prokop se stal v této době pro něj „světcem jiţ bloudícího srdce“67. Svatoprokopskou legendistikou se jako první ale nezabýval Dobrovský. Středem zájmu pro badatele byla uţ v době, kdy byly tiskem vydány její první texty. Východiskem všech těchto zkoumání se stala Vita maior, kterou jiţ v roce 1721 vydali výše zmínění Bollandisté (ti za jejího autora povaţovali nějakého Prokopova současníka, povaţovali ji za dílo z konce 11. století). Následně pak byl vydán Letopis Mnicha sázavského (byl vydán Menckenem, Bollandisté tuto edici ještě neznali). Následovalo vydání české veršované legendy o sv. Prokopu, kterou objevil Dobrovský kolem roku 1786, a o několik let později, v roce 1817, ji pak vydal Hanka tiskem. Dlouhou dobu po vydání těchto tří textů se jejich vzájemným zkoumáním zabývala literární kritika. Chaloupecký dále upozorňuje na skutečnost, ţe se Dobrovský ve své výše zmíněné Kritické rozpravě ani nikde jinde nezmínil o Vita antiqua, i kdyţ ji podle Chaloupeckého z přepisu Cerroniho z let 1786 - 1796 bezpečně znal. Ze stránek Kritické rozpravy, stejně jako z jeho korespondence, je známé, ţe legendě Vita antiqua nepřipisoval příliš velký význam. Při svém bádání se nejčastěji opíral o Letopis Mnicha sázavského, o Vita maior a z ní odvozenou českou legendu o svatém Prokopu. Ani staročeskému překladu Vita

67

Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 17.

- 21 -


minor nevěnoval téměř ţádnou pozornost, i kdyţ mu musela být známa z tištěného Pasionálu. Z dalších badatelů se svatoprokopskou legendistikou zabýval také mladý František Palacký. Pod vedením Dobrovského sepsal v letech 1827 - 1828 Ocenění starých letopisů českých. V nich se přidrţel vesměs názorů, které měl Dobrovský. A to například v tom, ţe prokopské legendy jsou víceméně zaloţeny na Letopisu Mnicha sázavského. Podle Palackého veršovaná legenda česká není ničím jiným neţ rozšířením toho, co ve svém Letopise přináší tzv. Mnich sázavský. Samostatnou studii věnoval svatoprokopské tematice i Julius Fejfalík. Přestoţe Dobrovského názory příliš neznal, došel v této oblasti svého zkoumání ke shodným názorům. Podle Fejfalíkova zkoumání není Vita maior neţ zpracováním české veršované legendy o sv. Prokopu. Fejfalík, stejně jako Dobrovský, byl toho názoru, ţe oba prology jsou dílem pozdějšího legendisty, který prý „chtěl tak dodat obsahu své skladby větší váhy.“68 Fejfalík se s Dobrovským shoduje ještě v další skutečnosti. Základním textem je i podle něj Letopis Mnicha sázavského, z něhoţ vychází všechna ostatní svatoprokopská díla. Velkým přínosem pro literaturu je Fejfalíkův objev legendy Vita antiqua s. Prokopii, zachované v rukopise kláštera ve Starém Brně (Chaloupecký s Rybou68 jej označují písmenem Ţ). Tuto legendu i vydal ve své studii. Za moc velký objev ji ale nepovaţoval. Povaţoval ji za pouhé další zpracování Letopisu Mnicha sázavského. Autor této legendy prý k nim jen přidal některé zázraky (Chaloupecký68 Fejfalíkovo tvrzení opravuje, ve skutečnosti je to prý obráceně, tzv.Mnich sázavský ve svém Letopise vypustil ze staré legendy některé zázraky.). Vznik legendy Vita antiqua uvádí Fejfalík někdy do konce 12. století, coţ je doba po sepsání Letopisu, ale ještě před kanonizaci svatého Prokopa v roce 1204. O té prý není v legendě ani zmínky. Ve skutečnosti ale podle Chaloupeckého68 v textu legendy Vita antiqua o kanonizaci zmínka je, je ale pozdější vsuvkou. Dalším mylným tvrzením je Fejfalíkovo prohlášení, ţe Vita antiqua byla předlohou české prozaické legendy o sv. Prokopu, kterou vydal J.Gebauer. Tato jeho domněnka však nebyla správná, protoţe uvedená prozaická legenda je zpracováním latinské legendy Vita minor. Dalším badatelem, v jehoţ zájmu stály prokopské legendy, byl i Jan Emler. I jeho badání měla velké mylné nedostatky, ale nespornou zásluhou je to, ţe správně poznal, 68


- 22 -


(narozdíl od Dobrovského a Fejfalíka) ţe česká veršovaná legenda nebyla pramenem velké legendy latinské (Vita maior), ale ţe je na ní zaloţená, a tudíţ je nepochybně pozdější neţ velká legenda latinská. S prokopskou tematikou je také spojeno jméno V.Vondráka. I on zastává názor, ţe základem veškerých zkoumání je Letopis Mnicha sázavského. V prokopské legendě si všímá slovanských prvků. Centrem jeho zájmu je i Vita maior a její první kapitoly, ve kterých se píše hlavně o Prokopově studiu na Vyšehradě. K těmto částem textu legendy se staví velmi skepticky a zcela odmítavě. Ani v Letopise Mnicha sázavského prý není o škole na Vyšehradě zmínky. Ve svých názorech na svatoprokopskou tematiku se shoduje s výše zmíněným Emlerem. Naopak v dataci české veršované legendy se odlišuje od Dobrovského a Fejfalíka, protoţe její vznik klade aţ do 14. století. Z názoru Josefa Dobrovského, a to ţe Letopis Mnicha sázavského je nejstarším zpracováním ţivota svatého Prokopa, vyšli i A. Bachmann a V. Novotný ve svých studiích. Toto zpracování ţivota námi sledovaného světce povaţovali za jediné moţné východisko. Letopis Mnicha sázavského jakoţto zdroj pro poznání prokopské tematiky vidí i František Krásl. Letopis Mnicha sázavského řadí do roku 1173. Jiný mnich sázavský prý převzal uvedený letopis na samém počátku 13. století a přidal k tomu ještě některé zázraky aţ do roku 1204, a „..rozšířil tak vypravování Mnicha sázavského způsobem legendárním.“69 Stejně i po kanonizaci, kdy došlo díky dalšímu sázavskému mnichovi k dalšímu rozšíření textu, tentokrát byl přidán navíc ještě kanonizační zázrak (coţ uţ je Vita maior). Z tohoto zpracování vznikla prý někdy v druhé polovině 13. století veršovaná legenda o sv. Prokopovi. Legendu Vita antiqua pokládá Krásl za stručný výtah z legendy Vita maior. S významným objevem přišel A. Truhlář, který v rukopise Národní a univerzitní knihovny praţské našel text prokopské legendy, který se do jisté míry shodoval s textem tzv. Mnicha sázavského. Stáří rukopisu je datováno zhruba na konec 12. století. Truhlář se domnívá, ţe krátce po kanonizaci v roce 1204 byl tento text do rukopisu vlepen a ţe je tedy nejstarším latinsky sepsaným prokopským textem, který pak byl předlohou pro Mnicha sázavského. Chaloupecký69 povaţuje názor Truhláře za částečně správný. Jde prý v podstatě o první kapitoly legendy Vita maior a nikoliv nejstarší sepsání o ţivotě sv. Prokopa. Velkým mezníkem ve studiu legend o svatém Prokopu je Pekařovo bádání. Jeho největší posun byl zejména v tom, ţe se odpoutal od názorů svého nejčastěji citovaného 69


- 23 -


předchůdce – Dobrovského a znovu se kriticky podíval na rukopisy. Snaţil se zejména podvrátit názor, ţe jediným východiskem k dalším zkoumáním prokopské tematiky je Letopis Mnicha sázavského. Pekař předpokládá dvě ztracené legendy prokopské z 11. století, a to slovanskou legendu prokopskou asi z let 1053 - 1058 a její latinské zpracování z let 1063 - 1066, zaslané spolu s prologem biskupu Šebířovi. Velkou zásluhou Pekaře bylo však také to, ţe vlastně poprvé upozornil na rukopisné dochování jiné redakce svatého Prokopa, tj. naše Vita minor. Poznal ji ve dvou rukopisech Univerzitní knihovny praţské. Tato legenda byla správně povaţovaná za předlohu české prozaické legendy (náš Život sv. Prokopa). Je zároveň odchylná redakce od hlavní prokopské legendy – Vita maior, se kterou má (podobně jako s Mnichem sázavským) mnoho společného. Pekař byl podle Chaloupeckého70 velmi blízko myšlence, ţe Vita minor je starší neţ Vita maior i ţe byla předlohou Mnichu sázavskému. Za nejzachovalejší text tedy Pekař povaţuje Vita maior. Tento svůj názor vyjádřil například ve své studii z roku 1929. Stejného názoru je i V. Flajšhans, který správně poznamenává, ţe Vita maior je značně pozdní a hodně přepracovaná. V roce 1929 byla sepsána i studie F. Bartoše. Bartoš objevil v pozůstalosti Dobrovského Cerronim pro Dobrovského pořízený opis legendy Vita antiqua, kterou znal Fejfalík (i kdyţ z jiného rukopisu). Svým studiem prokopských legend dospěl k názoru, ţe Vita antiqua byla předlohou pro Vita minor a ta opět pramenem Letopisu Mnicha sázavského i legendy Vita maior. Legendě P (Vita minor) přesto přikládal velký význam, její sepsání klade aţ do počátku 13. století, i kdyţ to znamenalo rozpor s jeho tvrzením, ţe byla tato legenda předlohou tzv. Mnichu sázavskému na konci 12. století. Dalším jeho závěrem zkoumání je skutečnost, ţe Vita antiqua pochází od pamětníka doby Vratislavovy a byla později i předlohou legendě Vita minor (jak jiţ bylo zmíněno výše). Ta podle Bartoše představuje pouze stylistické přepracování, přešlé, s pominutím zázraků, do Letopisu Mnicha sázavského z roku 1177. Chaloupecký71 však Bartošovu bádání vyčítá to, ţe nesáhl k rukopisům a ţe se pouze spokojil s tím, co před ním vybádali jeho předchůdci (Fejfalík, Cerroni, Pekař). Dalším

pokračovatelem

po

Bartošovi,

který

se

zabýval

problematikou

svatoprokopských legend, byl R. Urbánek. Předmětem jeho zájmu je zejména autor legendy Vita maior. Podle něj, vše co má Vita maior navíc od legendy Vita minor, je to dílo falšovatelské činnosti opata Bavora. Řadí ji na Břevnov a do první čtvrtiny 14. století. Opat Bavor měl podle Urbánka zfalšovat například kapitolu o Prokopových rodičích a jeho 70 71

Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 29. Chaloupecký, V.: Středověké legendy prokopské, Nakladatelství ČSAV, Praha 1953, s. 31.

- 24 -


vzdělání. Chaloupecký ale tvrdí, ţe: „Kdyby tomu tak bylo, pak sotva by byl opat Bavor nechal vzdělat mladého Prokopa na Vyšehradě, ale volil by asi pro tento úkol Břevnov.“71 Kdyby se Prokop skutečně na Břevnově vzdělával, tak by to zajisté přispělo počátkem 14. století k velké slávě a věhlasu tohoto místa. Urbánkovo zkoumání prokopských legend přineslo do literární vědy, podle Chaloupeckého72, spíše jen další ze zmatků neţ nějaký přínos.

72


- 25 -

Kap. 4. Literární díla se svatoprokopskou tematikou

4.

Literární díla se svatoprokopskou tematikou Na úvod je třeba uvést skutečnost, ţe v této diplomové práce pracuji převáţně

s edicemi, které svatoprokopské téma přinášejí. Pro své srovnávání jsem si zvolila tyto literární texty: Vita minor (ze 13. století) ve vydání J. Kolára, z poloviny 14. století veršovanou legendu, která je zachována v rukopise jakoţto součást Hradeckého rukopisu (vydal ji J. Hrabák a V. Váţný), dále pak pozdější zpracování prokopské látky z doby těsně předhusitské, které vstoupilo do rozšíření svodu Jakuba de Voragine o české světce, dobu barokní reprezentuje F. Bridel, a to svým textem Sláva svatoprokopská z roku 1662 (z edice M. Kopeckého). Následně jsem pracovala se svatoprokopským textem u Suria z roku 174273, dále se svatoprokopskými motivy v kronice Země dobrá, to jest země česká z roku 1758 (vydána autorkami Kučerová – Medová) a na závěr jsem zvolila zpracování prokopské látky v literatuře novodobé, konkrétně ve veršované tvorbě J. Vrchlického z konce 19. století (1884).

4.1.

Středověké legendy o českých světcích V tomto výboru je Legenda o sv. Prokopu uvedena v kratší a starší verzi (tzv. Vita

minor – Menší ţivot) z latinských legend, které mu byly věnovány (překlad prof. B. Ryba). V zachované podobě pochází z počátku 13. století, její základ se však dochoval uţ v Sázavském letopise z 12. století. O povědomí tohoto světce ve světovém měřítku hovoří Kolár ve svém komentáři: „Úcta k tomuto světci se omezila jen na naše země, do okolních evropských krajin jeho pověst nepronikla. Bylo to patrně způsobeno tím, ţe podání o jeho působení bylo úzce vázáno na otázky aktuální v domácím prostředí (slovanská bohosluţba); v něm byla naopak legendická látka rozpřádána výpravnými prvky pověstí do podoby lidového světce a sílilo patriotické zacílení legendy.“74 Tato poměrně rozsáhlá skladba je vyprávěním o Prokopově ţivotě a skutcích nejen v něm, ale i po něm. Není to jen anonymní poustevník, ale v příběhu vystupuje jako muţ uvědomující si svou boţnost, o které chce sdělit celému světu: „A tak působením nebeské milosti rozrůstala se v šíř i v dál pověst o ctnostech blaţeného muţe, po všech křiţovatkách jsou přetřásaná mnohonásobným vypravováním do té míry, ţe na její doslech houfně přicházeli lidé oné země, aby mu nabídli své dárky a oddaně se poroučeli jeho modlitbám.“75 73

Zde přímo na základě starého tisku, toto dílo nově vydáno nebylo. Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 247. 75 Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 172. 74

- 26 -


Ale i přes svou slávu a známost po celém kraji zůstal skromným a pohostinným, rozváţným poustevníkem, zcela oddaným Bohu. Ve svých kázáních lid poučoval o víře a rád „napravoval jejich mysli“.75 Stal se spasitelem a velkou pomocí pro ty, kteří to nejvíce potřebovali: „Dále ujímal se chudých s takovým bohatstvím soucitu od Boha vrozeným a staral se o ně s tak odhodlanou a radostnou starostlivou obětavostí, jako kdyby tu zcela zřejmě byl sám Kristus. A tak jeho péčí došli obţivy všichni otrhanci a sirotci toho kraje. Spěchalo pak k němu mnoţství věřících, kteří v srdci svém si přáli dáti výhost ziskům tohoto světa a zůstati s ním aţ do konce; on je dobrotivě přijímal a opatroval je jako slepice kuřátka pod křídly svými.“ 75 Svatý Prokop ve své jeskyni neţil jako osamocený poustevník, ale byl obklopen několika svými učedníky, kterým vštěpoval mnišská pravidla a oddanost Bohu jakoţto smysl ţivota. Rozhodně ale nevystupuje jako povýšený vůdce, naopak: „…Sám se stal nejmenším mezi nejmenšími. Nikdo by nedovedl dost výmluvně vypověděti, jak nesmírně rozváţnou a účinnou osvědčil vůči bratřím pečlivost, příčinlivost a starostlivost, jaké bohatství vlídné lásky.“76 V tomto Kolárově vydání prokopské legendy se setkáváme s ďáblem. Svatý Prokop zde má schopnost vymítit ďábla z těla posedlých lidí (pomohl muţi, a díky modlitbám, pokání a pomoci svých bratrů muţi ďábla z těla vyhnal): „Tehda blaţený otec přikázav tomu člověku k pokání se postiti, poručil ho jednomu z bratří, aby se co nejhorlivěji věnoval modlitbě a zaklínání, sám se pak za něho přebedlivě trýznil posty a modlitbami. Kdyţ pak uběhl týden a svatý otec sám podle obyčeje nad ním ukončil vymítání, byl nečistý duch ihned spatřen, jak v podobě zcela černého ptáčka vylétl z úst nešťastníkových a usedl na kostelní střeše.“77 Velmi častou „vlastností“ světců jsou jejich léčitelské schopnosti, které samozřejmě nechybí ani svatému Prokopovi. To je vzápětí dokázáno hned několika příběhy, z nichţ lze uvést např. příběh ţeny, která dlouhou dobu trpěla slepotou a svatý Prokop jí za její oddanost a modlitby zrak vrátil. Toto uzdravení se odehrálo ještě za Prokopova ţivota. Další zázračná vyléčení se odehrála po jeho smrti, či přímo na jeho vlastním pohřbu. Právě při tomto obřadu se odehrálo i další zázračné navrácení zraku, zde ale u muţe, který si přál vidět alespoň po dobu Prokopova pohřbu. I jeho přání bylo splněno, a muţ tak mohl sledovat smuteční obřad na vlastní oči. Prokop získal náklonnost i samotného kníţete Břetislava, který si ho oblíbil natolik, ţe ho nechal dokonce povýšit na opata, Prokop byl poctěn, ale zároveň svůj nový stav 76 77

Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 173. Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 174.

- 27 -


přijímal s obavami, bál se jakési nadřazenosti nad ostatními a také pochyboval o svých zkušenostech a schopnostech (coţ je další důkaz jeho velké skromnosti). Nakonec ale podlehl a: „A tak byl proti své vůli uveden v důstojenství opatské muţ, na němţ potom co nejzřejměji spočinula milost Ducha svatého.“78 V textu této legendy se stal se i prorokem, uměl tedy předvídat události, které se odehrají v budoucnosti. S tím souvisí i předpovědění jeho vlastní smrti, coţ je další schopnost, kterou se světci vyznačují: „Podle zjevení boţí milosti předpověděl také dva dny napřed konec svého pozemského ţivota. Povolav k sobě muţe řádného, synovce svého Víta, a zboţného syna svého Jimrama, po pořádku jim vyloţil budoucí události, jak je potom skutečný běh dění potvrdil.“78 Předpověděl jim i krutou vládu Spytihněva, který jim vezme příbytek, ale také vládu moudrého a spravedlivého Vratislava, který na rozdíl od svého předchůdce bude vládnout mírně a spravedlivě. A skutečně, ani v tomto bodě se svatý Prokop nemýlil. Zvláštním a stěţejním okamţikem kaţdé legendy je smrt světce. Ve většině případů je to smrt mučednická. V případě svatého Prokopa se jedná spíše o určitou nevolnost, není to typická mučednická smrt, podle všeho trpěl jen krátce, nevolnost je jen jakési vyvrcholení očekávání vlastní smrti. Dokonce i v poslední chvíli je vylíčen jako hrdina, který ještě naposledy „bojuje“ svými modlitbami proti ďáblu: „Vskutku pak následujícího dne, kdyţ po kanonické sluţbě nešporní a po kompletáři usedl na loţi, byl zachvácen prudkou nevolností. Ač byl v posledním taţení a dýchal ze zbytku sil, přece neustával s paţí muţně napjatou odráţet starého nepřítele, ďábla, dýkou své modlitby. Náhle povolal k sobě bratry, otcovsky útěšným poučováním je posílil v jejich bolestném ţalu a bezútěšném nářku, sdělil jim přání o pohřbení svého těla a pětadvacátého dne měsíce března léta od vtělení Páně tisícího třiapadesátého odebral se z vlnobití tohoto světa k Pánu, z otroctví ke kralování, z lopoty k odpočinku, ze smrti do ţivota věčného, podle vůle Pána našeho Jeţíše Krista, jenţ v dokonalé trojici ţiv je v slávě jakoţto jeden Bůh po nekonečné věky věkův, amen.“79 Legenda dále vypráví, ţe po smrti byl svatý Prokop pohřben zásluhou biskupa praţského kostela, a to v kostele svaté boţí rodičky, který svatý otec sám zbudoval. Jeho nástupcem by zvolen jeho synovec Vít. I on byl velmi čisté povahy, stejně jako jeho strýc: „Po skonání nejblaţenějšího otce Prokopa druţina bratří z vlastní vůle si zvolila ze svého středu za opata jeho synovce Víta. Zvolen tak byl beze lstí a v úřad uveden bez úplatnosti muţ, který se vyznal ve věcech lidských i boţských, nepřítel tohoto světa, proslule 78 79

Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 177. Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 179.

- 28 -


mravný, moudrosti přebdělý, ctihodný v tváři, vlídný v oslovení a smířlivě mírný.“80 V té době na trůn nastupuje po vévodovi Břetislavovi Spytihněv. V tuto dobu se naplnily Prokopovy předpovědi ohledně krutosti jeho vlády. To bylo příčinou Vítova rozhodnutí: odejít i se svou druţinou pryč do země uherské. Spytihněv tak zvolil za opata muţe německé národnosti. V den stěhování do nového působiště se novému opatu zjevila postava svatého Prokopa. Prokop s ním promlouval a dal mu doporučení, aby co nejdříve z opatství zmizel. Pokud tak neučiní, pomsta ho nemine. Po tomto varování Prokop zmizel. Nový opat však neposlechl, a tak se mu po několika dnech Prokop zjevuje znovu. Opat opět neuposlechl jeho doporučení, a protoţe klášter vybudoval pro své duchovní syny a ne pro podvodníky, jako je německý opat, dostal od Prokopa výprask holí, kterou světec nosil stále u sebe. Po tomto rozhovoru a posledním varování se z kláštera ihned vzdálil a běţel za vévodou, aby se mu svěřil, co všechno ho potkalo. Po smrti Spytihněva nastupuje na trůn Vratislav. On pro svou zboţnou povahu znovu obnovil fungování kláštera, a to znovu povoláním opata Víta z uherské země do sluţeb kláštera. Po tomto vylíčení vladařské situace v zemi a následném uklidnění celkových poměrů následuje v textu legendy ještě popis několika zázraků, které se odehrály, a také proces kanonizace. Jak jiţ bylo uvedeno výše, v tomto Kolárově vydání legendy o svatém Prokopu se světec několikrát ocitá v roli léčitele nemocných. Pomáhal ale nejen nemocným, ale i jinak postiţeným lidem. Například je zde nastíněn příběh ovčáka, který měl být odsouzený za krádeţ šatů. Modlitba v cele ke svatému Prokopu ho ale od trestu zachránila: „Tu o půlnoci, kdyţ tíha spánku podobného smrti sklíţila oči stráţců, zjevil se mu v jasu světla muţ velebných šedin a ušlechtilé tváře, oděný rouchem mnišským, na hlavě mitru a v ruce hůl. Oslovil spoutaného: „Přišel jsem ti ku pomoci, vţdyť jsi mne volal!“ A jakmile se holí dotkl klády a pronesl slova: „Buď vysvobozen z tohoto dřeva a příště jiţ nehřeš!“, rozletěla se kláda s takovou rychlostí, ţe její střední část, jak se vymrštila, prorazila spodek dveří toho domu. Ale ten, který se zjevil, zmizel. Ovčák pak s rukama a nohama uvolněnýma, zachráněn byv jako ptáče z osidla, neskonalými chválami boţí lásky velebí slávu srdce boţího. Stráţcové strnuli úţasem a nenašel se ani potom nikdo, kdo by onoho činu ţaloval.“81 Text legendy dále popisuje osud mnicha jménem Martin, který působil poblíţ kláštera. Zloději mu jednoho dne odnesli veškerý majetek v jeho poustevně. Usilovnou modlitbou k sv. Prokopu dosáhl navrácení veškerého svého majetku: „A jak se potom 80 81

Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 180. Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 185-186.

- 29 -


v ţalu vrací k poustevně, hle, vstříc mu jdou oni zloději, kteří poděšeni byvše viděním boţím a jatí kajícností navrátili mu vše, co byli uchvátili. A tak ten muţ, dokud ţil, nepřestával splácet povinnou chválu Bohu, který působí tak veliká dobrodiní pro svého svatého vyznavače.“82 Stejný případ se odehrál i u sester v klášteře, také jim byl ukraden veškerý majetek, ale díky usilovné modlitbě k Bohu skrze sv. Prokopa jim byl všechen majetek do dvou dnů navrácen. Po výše uvedených příbězích je v závěru legendy ještě Přídavek: ten mluví o zázracích, které se udály u Prokopova hrobu v kostele svatého Jana Křtitele. Ale ani ty nepřesvědčily nikoho, aby byl prohlášen za svatého. Tak mu nezbývalo nic jiného, neţ se o svou kanonizaci postarat sám. V roce 1203 se zjevil opatu jménem Blaţej, a nařídil mu, aby sebral a sepsal všechna svědectví lidí, kterým pomohl a u kterých se odehrál díky němu zázrak. S tímto svědectvím měl Blaţej jít k papeţi, a zařídit tak kanonizaci a slávu svých ostatků. Papeţ Innocenc III. však nepřikládal předneseným skutkům ţádnou váhu a s kanonizací nesouhlasil. Blaţej strávil přesvědčováním o důkazech v Římě skoro rok. To se mu ale nedařilo, a tak se svěřil Prokopovi, a ten se rozhodl, ţe si pomůţe sám. Zjevil se papeţi ve spánku, pohrozil mu výhruţkami, pak dokonce i svou pastýřskou holí. To nakonec zabralo, a papeţ prohlásil Prokopa za svatého muţe a kanonizoval jeho ostatky, konkrétně 4. července 1204. Dle textu této legendy se při samotné kanonizaci ještě odehrálo mnoho zázraků: mnozí slepí dostali zpět zrak, nemocní byli uzdraveni, zajatci propuštěni, hluchým byl navrácen sluch, němí mohli opět mluvit, a to vše díky pomoci svatého Prokopa. Při otevření Prokopova hrobu se z něj vinula omamná vůně, kterou byli všichni přítomní lidé okouzleni. Uznání se dočkal i Sázavský klášter.

4.2.

Dvě legendy z doby Karlovy Jak jiţ bylo zmíněno výše, tato česká veršovaná legenda pochází z poloviny

14.století a je zachována v rukopise jakoţto součást Hradeckého rukopisu. Já pracuji s vydáním z roku 1959, s knihou Dvě legendy z doby Karlovy. Zde je vydavatelem Josef Hrabák. Po stránce obsahové i kompoziční se tato báseň shoduje s latinskou legendou Vita maior. Podle Hrabáka83 je tato veršovaná legenda přímo prostoupena aktuálními prvky a má také četné prvky lidové, je tedy zaměřena na široké publikum. Její aktuálnost vidí 82 83

Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 186. Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 17.

- 30 -


Hrabák84 v tom, ţe je vlastenecky zaměřená (protiněmecká), dále pak v důrazu na Prokopovu chudobu a v jeho vřelém poměru k církevněslovanské vzdělanosti. Hrabák85 ve své předmluvě nevylučuje, ţe tato česká veršovaná legenda mohla vzniknout v prostředí kláštera a také to, ţe byla původně přednášena jako kázání při společných shromáţděních mnichů. Pravděpodobným autorem legendy byl zřejmě kněz, šlo tedy o vzdělaného člověka. V této otázce Hrabák86 poukazuje na nápadnou podobnost se satirami Hradeckého rukopisu, a to nejen svým obsahem, ale i například po jazykové stránce. Podle něj: „Podobnost je zde tak nápadná, ţe nás vede přímo k domněnce společného autorství. Slovník je v podstatě stejný, podobná je i technika rýmová a stylistická výstavba. Některé rozdíly, které v jazykové stránce nacházíme, dají se vyloţit časovým odstupem; legenda je patrně o něco starší neţ satiry.“87 V úvodu textu legendy se autor obrací přímo na čtenáře (časté oslovování čtenářů/posluchačů (v případě kázání) v celém textu této legendy je také jedním z rysů lidovosti a důvodem k určení tohoto textu pro široké publikum) a vybízí je k poslechu vyprávění o svatém muţi jménem Prokop. Zdůrazňuje jeho slovanský původ, rodná ves je zde nazvána Chotúň88. Následuje zmínka o jeho rodičích, jejich jména zde autor legendy neuvádí. Nic nenasvědčuje tomu, ţe by byl Prokop urozeného původu. V textu této veršované legendy se Prokop plně věnuje studiím na Vyšehradě, je zde zdůrazňována jeho píle, učenlivost a pohrdání všemi marnostmi. Přes jeho nevoli je následně zvolen knězem. Cítil, ţe potřebuje odejít do samoty, ţivot mezi ostatními duchovními ho nenaplňoval, vydal se tedy hledat své budoucí bydliště poblíţ řeky Sázavy: I bra sě do jedneho lesa, s sobú vši potřěbu nesa. Takţ pak po téj púšči chodě, přiblíţi sě k jednéj vodě. Ta voda Sázava slove, ješto i dnes pod klášter plove. Nechtě přěs tu řěku dále, shrnu sě při jednéj skále.

84

Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 20. Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 21. 86 Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 36. 87 Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 37. 88 V případě této legendy zachovávám původní pravopis, v ostatních dílech je jeho rodiště nazváno Chotouň. 85

- 31 -


Ta skála stáše v téj chvíli ot Kúřimě za dvě míli.89 Jeskyni obývala smečka ďáblů, svatý Prokop je hned vyhnal a dal se do budování svého obydlí. Poblíţ své jeskyně vystavěl kapli svaté Marie. Klíčovým setkáním pro svatého Prokopa je v textu této veršované legendy návštěva kníţete Oldřicha. Ten se vydal na lov právě ke světcově jeskyni. Mířil na statného jelena90, ten se však schoval za svatého Prokopa, a tím si zachránil ţivot. Oldřich se za svůj čin velmi zastyděl a poprosil Prokopa o zpověď a následné odpuštění. Kníţe poprosil Prokopa o nějaký nápoj. Prokop mu však nabídl pouze vodu, ta ale Oldřichovi chutnala jako nejlepší víno, co kdy pil. Toto jejich setkání bylo významné i pro samotného kníţete Oldřicha, a proto měl k svatému Prokopu prosbu: „Sběř okolo sebe bratřie viece, ješto budú s tobú Bohu slúţiece. Chci tuto klášter učiniti, sboţím i dědinami jej nadati.“91 Prokop nabídku kníţete přijal a po výstavbě kláštera byl zvolen jeho opatem, i kdyţ ještě ne zcela oficiálně92. Přicházeli za ním lidé a prosili ho o pomoc. Kaţdého trpělivě vyslechl a kaţdé prosbě vyhověl. Měl také léčitelské schopnosti, proto se na něj s důvěrou obraceli i nemocní lidé. Autor veršované legendy dále vypráví příběh muţe jménem Menno, který se chtěl dostat k jeskyni svatého Prokopa. Nenašel však převozníka, který by jej dopravil na druhý břeh řeky Sázavy. Začal se modlit k Bohu, ten jej vyslyšel a člunek93, který se náhle na řece objevil, ho dopravil ke svatému muţi. Dle textu této veršované legendy chodili za Prokopem i lidé posedlí ďáblem, i ty dokázal s Boţí pomocí vyléčit: Potom zaklev ducha zlého, vyhna jej z člověka čsného. To mnozí lidie vidiechu, kteříţ koli při tom biechu, ţe velmi u brzkém spěchu vzletě na kostelnú střěchu; 89

Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 43. Jelena zdobí kříţ mezi parohy (Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 45). 91 Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 47. 92 O tom ale viz níţe. 93 Autor veršované legendy uţívá tohoto slova, v ostatních textech je uţito „loďka“ (Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 49). 90

- 32 -


brzo vňuţ pták sě svinujě, letí preč, sě nelenujě, potom pak na zemi pade a na čtvero sě rozpade. Ten člověk by ovšem uzdraven. Buď v tom Hospodin pochválen!94 Dále legenda vypráví, jak svatý Prokop slyšel hlasy čertů u jeskyně, rozhodl se je opět vyhnat, tentokrát s pomocí posvátného roucha a bičíku: Svatý Prokop poţehnav sě, posvátné rúcho vzvlek na sě, bičík malý sobě učině i jide tam do jěskyně v svojí rukú nesa svaté a řka: „Vy siemě proklaté, vy jste hadového roda, jěščerčieho k tomu ploda, Boţí mocí kazuji vem, abyste šli ottudto ven; některde na púšči jděte a nikomému neškoďte!“95 Čerti se tedy rozhodli pro útěk a usídlili se na hoře Lobec: Prokop svatý po tom boji viec tu osta u pokoji. Hospodine, buď ti chvála, diebelská moc neostála.95 Kromě příběhu muţe jménem Menno autor této legendy vypráví další konkrétní zázračný příběh, tentokrát slepé ţeny, která se obrátila se svou prosbou na Prokopa, ten se nad ní smiloval, pokřiţoval ji a s pomocí modlitby k Bohu jí zrak navrátil. Dále text této veršované legendy popisuje události, ke kterým došlo po smrti kníţete Oldřicha. Na trůn nastupuje jeho syn Břetislav. I on byl silně věřící, stejně jako jeho otec, a následoval všechny otcovy dobré skutky. V době, kdy Oldřich umírá, ještě nebyl oficiálně potvrzen Prokopův opatský titul. Aţ nový kníţe Břetislav prohlásil svatého Prokopa opatem Sázavského kláštera. Na opata ho vysvětil Severus, moravský biskup. 94 95

Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 50. Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 52.

- 33 -


Dalším Prokopovým dobrým skutkem je podle autora této legendy uzdravení nemocného muţe, toho mělo uzdravit Prokopovo roucho. Tento příběh se měl odehrát v době, kdy svatý Prokop jiţ cítil příchod své smrti: Jiţ bieše pro Buoh všecko rozdal, neb jmu Buoh byl smrt zvěstoval; i bieše sě všeho zbavil, neţ jediné rúcho na sobě ostavil. Vecě: ,,Milý synu, mněť jest s tohoto světa sníti, nebuď lén do třetieho dne zde býti; aţ mě do rovu doprovodie, tutoť mú sukni tobě dadie.“96 Příchod své smrti v textu této legendy předpověděl tři dny dopředu, sdělil to nejen výše zmíněnému nemocnému muţi, ale i svým dvěma svým druhům – Jimramovi a Vitošovi. Předpověděl jim i události, které se po jeho smrti odehrají. Po Břetislavovi na trůn nastoupí krutý Sbyhněv97, mniši budou z kláštera vyhnáni a na jejich místo nastoupí němečtí duchovní. Z vlasti budou vyhnáni na šest let, poté se do vlasti vrátí, bude to po smrti Sbyhněva a uţ v době vlády kníţete Vratislava. Právě tento nový panovník si je vyţádá zpět do vlasti. Dle autora této legendy svatý Prokop umírá v roce 1055. Jeho nástupcem byl zvolen Prokopův bratranec Vitoš. Světec byl pochován praţským biskupem, pohřbu se zúčastnil i výše zmiňovaný muţ, kterého mělo vyléčit Prokopovo roucho – to se také stalo. Prokopův pohřeb v textu doprovází další událost – celou místností se linula „rozkošná vóně“98, co rázem vyléčila všechny přítomné. Text této veršované legendy také popisuje Prokopův vzhled: Byl jest člověk urozením vysokým, u plecí i v těle stavem širokým, v hnáty byl velmi silný, ve vše tělo ovšem plný. Hlavu dosti velikú jměl, a tváří ovšem bieše biel; čelo jměl dosti veliké, brádka bieše črna také. 96

Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 60. Zachovávám původní pravopis tohoto jména, v ostatních zpracováních prokopské látky je tento panovník uveden jako „Spytihněv“ (Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 60). 98 Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 63. 97

- 34 -


Vlasy črné střědnie jmějieše a vezřěnie jasného bieše.99 Následující události v textu této prokopské látky se shodují přesně s Prokopovými předpověďmi: zemřel kníţe Břetislav, na trůně ho vystřídal krutý Zbyhněv100. Ten neměl Sázavský klášter příliš v oblibě, proto mnichy do jednoho vyhnal. Odešli do uherského kraje. Na jejich místo v klášteře nastupují duchovní německé národnosti, přesně podle slov svatého Prokopa. Tyto muţe autor veršované legendy nazývá „ďáblovými posly“101. Jednoho dne se jim svatý Prokop zjevil u dveří kostela, kde se měla konat mše. Zalekli se jeho hlasu, kdyţ k nim začal promlouvat a nabádat je k útěku z kláštera a ze země, pro odchod se však rozhodli aţ v momentě, kdy se jim zjevil třetí noc po sobě a pouţil svou berlu k jejich výprasku: To mluvě, v rucě berlu drţieše, jíţ nemilostivě Němcě tepieše. Němci ijedné otpovědi nejmiechu, jedno druh přěd druhem běţiechu; nic na cěstu netázáchu, jedno jako kozlové skákáchu. Tak sě jim bydlo ostudilo, běţiechu, nedas kde bylo.102 Zanedlouho po této události se podle textu tohoto veršovaného zpracování prokopské látky panovníkem stává kníţe Vratislav, panovník dobrý a spravedlivý. Oblíbil si i Sázavský klášter a rozhodl se české mnichy povolat z Uher zpět na Sázavu. Proroctví svatého Prokopa se tedy ve všem naplnilo. 4.3.

Legenda aurea Toto vydání Legendy zachycuje svatoprokopskou látku, která je podle marginálií

břevnovského mnicha nejkratší verzí, z doby těsně předhusitské (jde o kontaminaci Velké legendy a znění Mnicha sázavského). Úvod této svatoprokopské legendy tvoří vyprávění o Prokopově ţivotě. Je zde zmíněn jeho původ (který je urozený, coţ je také jeden ze znaků, kterým se legendy vyznačují; jde o topos dobrého původu), vlastnosti, kterými vynikal nad svými vrstevníky, 99

Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 64. I v tomto případě zachovávám původní pravopis; v textu je tedy dvojí způsob pravopisu jména Spytihněv: Sbyhněv i Zbyhněv (druhý případ je uţit na s. 65, in: Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959). 101 Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 66. 102 Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 68. 100

- 35 -


vzdělání a potom i následná uznání a povýšení (například na opata): „Svatý Prokop, Čech, pocházel z urozených rodičů. Jeho otec se jmenoval Vojslav, matka Svata. A jako si přál moudrý Šalomoun nemít ani bohatství ani chudobu, tak se i jeho trpěliví rodiče rozhodli ţít skromně a správně a nanejvýš milovat Boha. Z nich vzešel svatý Prokop, který pochází z území kouřimského z vesnice, jejíţ obvyklé jméno v národním jazyce je Chotouň.“103 Svatý Prokop uţ od nejútlejšího dětství tíhl k Bohu a pohrdal nástrahami světského marného ţivota. Snaţil se své vrstevníky převyšovat svou moudrostí a znalostmi, snaţil se být uctivý k rodičům. Ti, kdyţ viděli jeho moudrost, dobrotu a touhu po vzdělání, tak ho poslali do školy na hrad Vyšehrad, aby zde studoval svobodná umění. Právě na Vyšehradě v té době vzkvétalo studium ve slovanském jazyce. V té době ho potkává i první uznání: „Prokop tam poslouchal výborné učitele teologie i teorie, přijímal kaţdý den plody vědění a ukládal do ţivé paměti slova, jeţ četl ve svatých kodexech. Kdyţ kanovníci svrchu řečené hory poznali jeho chvályhodné chování a dobré nadání, viděli v jakési předtuše, ţe se přibliţuje k Bohu, a tušili, ţe se v budoucnu stane vzorem pro ţivot kleriků. Proto ho jednomyslně zvolili kanovníkem v kostele apoštolských kníţat Petra a Pavla, ačkoliv on to z přílišné poníţenosti velice odmítal. Kdyţ byl svrchu řečeným úřadem obdařen, zastával jej s velkou dokonalostí, ne jako kanovníci za našich dnů, kteří více dbají na svůj vlastní prospěch neţ na prospěch církve a chudých.“103 Text legendy následně vypráví, ţe po získání opatského titulu následovalo povýšení na kněze. V té době kněţí, ale i světští lidé říkali, ţe Prokop nebude kanovníkem, ale spíše jakýmsi poustevníkem, protoţe: „…bude následovat spasitelnou apoštolskou radu: „Hle, my opouštíme vše“ a nařízení Páně: „Nikdo, kdo se neodřekne všeho, co mám nemůţe býti mým učedníkem a jinam přijde; následuj mne.“ Na tyto a podobné výroky myslel a brzy se díky Boţímu zjevení pevně a určitě rozhodl, ţe přijme mnišský šat a opustí svět a vše světské, aby se mohl svobodněji oddávat Bohu.“103 Stává se z něj tedy poustevník, který v tomto případě neopustil svou manţelku104, nýbrţ „jen“ okolní svět. Přijetím řádu svatého Benedikta od zboţného mnicha odchází do svého kraje, aby vyhledal nějaké opuštěné místo a tam ţil o samotě a jen se svou láskou k Bohu. V průběhu několika let svého působení v jeskyni nad řekou Sázavou vyhnal tisíce ďáblů. Legenda dále vypráví, jak jednoho dne na lovu zabloudil k jeskyni samotný kníţe a zázrakem se voda u jeskyně změnila v lahodné víno. Postupem času se jeho zázračné skutky začaly rozšiřovat i mezi běţný lid, Prokop získává obdivovatele a popularitu, ale i

103

Voragine, J.: Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1984, s. 299. Rozdílné je pojetí svatoprokopské tematiky v Kolárově vydání, kde je zmíněno Prokopovo opuštění své manţelky, statků, příbuzných i přátel. 104

- 36 -


důvěru lidí, kteří se na něj obraceli se svými problémy. I v této legendě se stává léčitelem nejrůznějších nemocí. Získává i několik přátel, bratrů, kteří s nim v jeskyni ţijí. Tito muţi povaţují svatého Prokopa za jakéhosi vůdce a titulují ho opatem. On však tuto „nadřazenost“ odmítal, protoţe se neustále drţel boţích slov: „Kdo je z vás největší, budiţ vaším sluţebníkem.“105 V textu této legendy schází kapitola vypravující o Prokopově smrti, je zde aţ výčet nejrůznějších zázraků, které se odehrály aţ po světcově smrti, přičemţ nejvíce zázraků se odehrává u jeho hrobu. Prokopova smrt je zde zmíněna jen datem, a tím je 24. červen 1058. Vyprávěním o Prokopově pohřbu legenda pokračuje, původně byl pohřben v hrobě na prostém místě v bazilice, kterou sám vystavěl jako důkaz úcty k Boţí rodičce a k svatému Janu Křtiteli. Ale nikdo uţ neusiloval o to, aby byl prohlášen za svatého. O kanonizování se musel postarat nakonec on sám. V roce 1204 se Prokop zjevil sv. Blaţejovi, a nařídil mu, aby sehnal všechna svědectví o jeho zázracích, aby je sepsal a odnesl papeţi Innocenci III. do Říma, aby mohl být následně kanonizován. Zároveň mu slíbil pomoc. Papeţ ani v této legendě nechtěl o kanonizování světce ani slyšet, a tak se Blaţej vrátil domů s nepořízenou. V okamţiku Blaţejova odchodu se zjevil Prokop papeţi s pastýřskou holí v ruce a povídá: „…“Proč jsi váhal, proč jsi to protahoval, proč jsi dopustil, aby mé tělo takto leţelo, a proč jsi dovolil, aby můj kaplan takto odešel s prázdnou? Jestliţe nenařídíš, aby se Blaţej, který jde právě kolem svatého Vavřince za hradbami, vrátil, a nebudeš-li souhlasit s vydáním potvrzení o mém těle a nevzdáš-li mu povinnou úctu,“ – tu pozvedl pastýřskou berlu – „uhodím tě a probodnu.“106 Po tomto rozhovoru papeţ svolil ke mši pro sv. Prokopa a k následné kanonizaci, ta proběhla 5. července 1204. Co se týče zázračných příběhů, ty jsou zde zastoupeny v menším počtu. Jedním z popsaných zázraků je příběh ţeny, kterou Prokop skrze modlitby vyléčil, ona pak běţela do kláštera, vše vylíčila Prokopovým bratrům, oni se usilovně jako poděkování modlili i se ţenou, a ta nakonec přijala řeholní šat a v klášteře uţ zůstala. Tato svatoprokopská legenda je završena závěrečnou modlitbou: „Spáso všech, dobrý Jeţíši, který jsi prokázal svatému otci takovou laskavost, ţe smí uzdravovat nejen ty, kdo k jeho hrobu přicházejí, ale i ty, kdo jsou od něho vzdálení! Buď tedy ustavičně chválena Boţí laskavost a zboţná dobrota svatého Prokopa. Amen.“107

105

Voragine, J.: Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1984, s. 301. Voragine, J.: Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1984, s. 303. 107 Voragine, J.: Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1984, s. 303. 106

- 37 -


4.4.

F. Bridel: Básnické dílo Tento Bridelův text je zpracováním svatoprokopské tematiky ze 17. století, v tomto

výboru se text, vyprávějící o svatém Prokopu, nazývá Sláva svatoprokopská, s podtitulem Vítání kněţství (píseň svatého Prokopa kněţství). Bridel jej sepsal v roce 1662. K tomuto Bridelově textu se vyjadřuje editor M. Kopecký ve své předmluvě108: „Bridel se tímto spisem stal pokračovatelem v dlouhém vývoji prokopské legendistiky, na jehoţ počátku stojí po roce 1100 latinská Vita a do něhoţ se pak začleňují četné legendy latinské a české s vůbec nejdůleţitější veršovanou legendou z poloviny 14. století, zapsanou v Hradeckém rukopise. Ta podstatně ovlivnila další proces zlidovění a do určité míry i zesvětštění látky, která se vyskytuje ve většině v Čechách vytištěných souborů legend (nesoucích zpravidla ve svém názvu termín Ţivotové nebo Ţivot) i kronikářských spisů. Bridel čerpal se starší legendistické a kronikářské produkce, z jejichţ autorů uvádí v titulu svého spisu jmenovitě Jiřího Pontana z Breitenberku, Václava Hájka z Libočan a Bartoloměje Paprockého z Hlohol. Bridelova kompilace směřuje ke zdůraznění Prokopovy českosti a lidovosti a tím se zapojuje do vlastenecké linie české pobělohorské literatury. Tento důraz je provázen stálým zřetelem k Prokopovu ctnostnému působení v duchu křesťanské věrouky a mravouky a k jeho duchovnímu posvěcení.“109 Uvedenou skladbu Sláva svatoprokopská vidí Kopecký jako jednu z aktualizací prokopské látky. Bridelův spis vyšel ještě jednou, a to po jeho smrti. Je nazván Jiskra slávy svatoprokopské a datum jeho vzniku je rok 1699. Jedná se o veršovanou skladbu, zcela odlišnou od předchozích textů, které se svatoprokopskou tematikou zabývají. Jde o oslavnou píseň, původně určenou ke zpěvu. Ve Slávě svatoprokopské Bridel zcela opomíjí líčení Prokopova ţivota, jde spíše o jakousi oslavu světcovy povahy, osobnosti a jedinečnosti. Postavě svatého Prokopa se Bridel blíţeji věnuje ve verších, které popisují světcův zevnějšek: Jaké tvoje ruce? Slíčnější nad slunce! Panic a mládenec. Má míti ten věnec.110 V Bridelově pojetí prokopské tematiky je svatý Prokop někdo, koho si sám Bůh vyvolil, někdo, kdo se snaţí očistit okolní svět od hříchů: Bůh vás sobě zvolil, z zástupův vyvolil, toto stádo tichý 108

Zmíněná předmluva nese název: „V tomto se světle zatmívám“. Bridel, F.: Básnické dílo, Torst, Praha 1994, s. 17. 110 Bridel, F.: Básnické dílo, Torst, Praha 1994, s. 235. 109

- 38 -


světa snímá hříchy.111 Další důleţitou postavou, která se v Bridelově skladbě objevuje, je svatá Kateřina, která zde vystupuje coby světcova velká obdivovatelka. Celá tato skladba je nejen velkou oslavou významného českého světce, ale lze ji chápat i jako výzvu všem, aby svatého Prokopa uctívali a v případě potřeby se na něj prostřednictvím modlitby s důvěrou obraceli.

4.5.

L. Surius: Vitae Sanctorum… Surius je datem svého narození představitelem literatury 16.století112. Úvod tohoto textu tvoří datum Prokopova úmrtí, zde je uvedeno: „Zemřel okolo

léta Pána 1053.“113 Dále pak následují události z jeho skutečného ţivota, jako např. popis místa jeho narození (Chotouň mezi Kouřimem114 a Brodem Českým), výčet vzdělání a jeho přijetí na Vyšehrad, kde byl posvěcen na kněze. Následně se usídlil v jeskyni nad řekou Sázavou: „…po velikém prospěchu v literním umění, na Vyšehradě bezděk do počtu duchovních přijat byl a na kněţství posvěcený: Potom i zákon Svatého Benedikta na se přijal. V kterémţto stavu oblíbil sobě obydlí v skále nad řekou Sázavou; tisíc ďáblův, jenţ tam pobývali, vypudil.“113 Text této legendy nám dále popisuje setkání Prokopa s českým kníţetem Oldřichem, který při odpočinku pod stromem spatřil statného jelena. Vzal proto svůj luk a začal na něj mířit. Jelen utíkal a dostal se aţ k jeskyni, kde sídlil svatý Prokop. S Prokopem se tak kromě jelena setkává i kníţe a ţádá od Prokopa odpuštění za to, ţe na jelena mířil zbraní: „Kníţe pustiv lučiště115, k nohám jeho padl a za své hříchy od něho pokání sobě uloţeno býti ţádá. Svatý Prokop veda ho do své jeskyně velí drobet oddechnouti na prosbu jeho pro ţízeň vody mu, kříţe svatého znamením ţehnaje, podal, která se v lahodné víno obrátila, lepšího prvé při svém dvoru Oldřich nikdá byl nepil. Opět ţádá, aby mu pokání nějaké za hříchy uloţil. V rozţehnání uloţil mu, aby klášter svatého Jana Křtitele zaloţil a řeholníky příkladné do něho uvedl, coţ se stalo léta Páně 1105 za císařování Jindřicha Druhého po Ottovi Třetím a kralování v Uhřích krále Štefana.“116 111

Bridel, F.: Básnické dílo, Torst, Praha 1994, s. 237. Já pracuji s vydáním prokopské látky z r. 1742, ale všechna vydání – 1696, 1742, 1759 jsou totoţná, aţ na rozdíly grafického rázu – na straně 14 jsou u vydání z roku 1759 jiné závorky, a to hranaté, u zbylých dvou vydání jsou tyto závorky kulaté, jinak se jednotlivá vydání svým obsahem neliší. 113 Surius, L.: Vitae Sanctorum, W Impressy Universitatis Carolo-Ferdinandeae, w Kollegi Towaryšstwa Pána Geţjsse v Swatého Klimenta blíţ Mostu, Praha 1742, s.10. 114 V případě citací ze Suriova textu uţívám transliterované podoby. 115 Staročeský slovník tento výraz vykládá jako „luk“ (Bělič, J .- Kamiš, A. - Kučera; K. - Křístek, V.: Malý staročeský slovník, SPN, Praha 1978, s. 128). 116 Surius, L.: Vitae Sanctorum, W Impressy Universitatis Carolo-Ferdinandeae, w Kollegi Towaryšstwa Pána Geţjsse v Swatého Klimenta blíţ Mostu, Praha 1742, s. 11. 112

- 39 -


Legenda dále vypráví, jak český kníţe Břetislav ho i přes Prokopův nesouhlas učinil opatem kláštera. I v této nové úloze si zachoval svou spravedlivost a skromnost. Příchod vlastní smrti i v tomto legendistickém textu samozřejmě očekával (v tomto případě ji tušil tři dny dopředu), skrze zjevení Ducha svatého ji předpověděl a oznámil ji svým bratrům, spolu s vizionářským viděním budoucí situace v zemi: „Synové milí, kteréţ jsem já věrně v duchovním ţivotě vychoval, vězte ţe třetí den s tímto světem se rozloučím, Bohu vás poroučeje: v tom vás vystřihám, abyste věděli, opatrně se v pokoře zachovati, nebo vás veliká nenávist od lidí zlých potká. Vyhnáni budete z vlasti, a šest lét vně zůstanete. Toto vaše obydlí kníţe cizím lidem oddá: vy pak v tom protivenství v naději a víře stůjte, a se těšte: Boha vţdy chvalte, kdyţ vám dobře se povede, Bohu děkůjte: kdyţ zle, pro Boha pokorně trpte. Nebo přijde hodina, kdyţ vás potěší, po šesti létech slituje se nad vámi; v pokoji, do vašeho obydlí přivede, a nad protivníky pomstí.“117 Jeho vizionářské vidění vladařské situace se skutečně potvrdilo. Vše se stalo přesně tak, jak řekl. O okamţiku Prokopovy smrti Surius nepíše, je zde uvedeno pouze její datum, a to rok 1053. Pochování Prokopova těla provedl biskup Severus, stalo se tak v kostele Panny Marie. Po smrti Prokopa si bratři za svého opata zvolili Víta, který svou funkci plnil stejně svědomitě jako Prokop. Poté začal vládnout po Břetislavovi Spytihněv. A Vít se svými bratry odchází ze země, Spytihněv za opata zvolil cizince. Tomuto novému opatovi se zjevil samotný Prokop s výhrůţkou, ať se vzdá svého titulu. Nový opat ho ale nebral váţně a kdyţ se mu zjevil Prokop čtvrtý den po sobě, opět mu domlouval a u toho ho tloukl svou berlou. Tento cizinec se ihned po incidentu vydal za Spytihněvem a všechno, co ho potkalo, mu vyprávěl. Po smrti Spytihněva na trůn nastupuje Vratislav a za opata opět zvolil Víta. Prokopova kanonizace proběhla v roce 1205 díky papeţi Innocentiovi. Jeho tělo bylo přeneseno ze Sázavského kláštera do Prahy. Surius ve svém zpracování svatoprokopské tematiky neuvádí příliš zázraků spojených se světcovou osobou. V první polovině textu se setkáváme s prvním zázrakem, kterým je proměna vody v lahodné víno při setkání Prokopa s kníţetem Oldřichem. Dalším ze zázraků je příběh muţe jménem Menno, který přichází na břeh řeky Sázavy a chce se dostat za Prokopem. Na břehu viděl přivázanou loďku, kterou velmi touţil získat, aby jej převezla za Prokopem. Začal se intenzivně modlit k Bohu a doufal, ţe jej Bůh vyslyší a pomůţe mu při převozu na druhý břeh. Po chvíli jej opravdu Bůh vyslyšel, loďka k němu sama připlula a skutečně ho k svatému muţi dovezla. On pak s horlivostí světci celý zázračný příběh vyprávěl a Prokop ho jen utvrdil v muţově neotřesné víře, protoţe právě ta 117

Surius, L.: Vitae Sanctorum, W Impressy Universitatis Carolo-Ferdinandeae, w Kollegi Towaryšstwa Pána Geţjsse v Swatého Klimenta blíţ Mostu, Praha 1742, s. 13.

- 40 -


mu pomohla dopravit se na druhý břeh řeky: „Tu milost, synu, ne pro mne opovrţeného ráčil Bůh učiniti neţ pro potvrzení tvé poboţné víry.“117 I podle textu této legendy má svatý Prokop roli jakéhosi „vymítače“ ďábla, po vyhnání z těla ven se v tomto textu ďábel mění v černého ptáka, který si po vylítnutí z těla sedá na střechu kostela a po modlitbě Prokopa padá na zem a mizí pryč. Svatý Prokop se uplatňuje jako léčitel i v tomto legendistickém zpracování, a to hned v několika případech, kdy za ním nemocní lidé s prosbou sami přicházeli. Z posmrtných zázraků se jich několik stalo i v momentě Prokopova pohřbu. Prokop se například zaslouţil o navrácení zraku slepému muţi, byť jen po dobu trvání smutečního obřadu: „Svatý Prokope, otče milostivý, mnohým jsi skrze prosbu svou k Bohu milost ukázal, smilůj se také nademnou: Nemuţli déle, aspoň ať dotuď viděti mohu, dokud svatá sluţba při tvém pohřbu se koná: jak to promluvil, uzřel tak dlouho, aţ tělo mrtvé pochovali.“117 V závěru legendy se uvádí ještě jeden zázračný příběh. V roce 1213 se ve spaní ukázal svatý Prokop manţelce Soběslava Dobromile a přinutil na tom místě vystavět první Dům Města Praţského na počest Pána Boha a svatého Prokopa. S tímto příběhem souvisí i velká zvláštnost této legendy, a tou je jakási krátká pověst o původu názvu našeho hlavního města Prahy: „… protoţe na tom místě zaloţen jest první Dům Města Praţského, skrze Přemysla a Libuši, kdyţ otec s synem práh dělal, od nichţ Praha nazvaná.“118 4.6.

Země dobrá, to jest země česká Tato kronika od neznámého autora z roku 1758 je věnovaná „slavným muţům a

otcům našeho národa“119, konkrétně „sv. Jozefu, sv. Cyrhovi a Strachotovi, sv. Vítu, sv. Václavu, sv. Vojtěchu, sv. Zikmundu, sv. Prokopu, sv. Janu Nepomuckému, sv. Kozmu a Damanu, sv. bratrům: Benediktu, Janu, Matoušovi, Izáku a Kristýnu, sv. Ivanu, sv. Norbertu, sv. Lidmile, téţ blahoslavené panně Aneţce, dceři Přemysla, krále českého, a řádu sv. panny Kláry, i jiným svatým patronům a ochráncům milostivým.“ 120 Výše zmíněný text je jakýmsi převyprávěním dějin českého národa, jehoţ zdrojem jsou nejrůznější kroniky a archivní materiály. Postava svatého Prokopa se v knize objevuje v několika kapitolách. První z nich je kapitola dvanáctá (s názvem Kterak Čechové skrze pomoc sv. Václava a jiných 118

Surius, L.: Vitae Sanctorum, W Impressy Universitatis Carolo-Ferdinandeae, w Kollegi Towaryšstwa Pána Geţjsse v Swatého Klimenta blíţ Mostu, Praha 1742, s. 15. 119 Kučerová, I., Medová, L.: Země dobrá, to jest země česká, Atlantis, Brno 1998, s. 9. 120 Předmluva in: Kučerová, I., Medová, L.: Země dobrá, to jest země česká, Atlantis, Brno 1998.

- 41 -


sv. patronův českých slavné vítězství nad nepřáteli obdrţeli), týká se události ze 13. století, přesněji roku 1260. Prokop je jednou z postav v příběhu o náboţném muţi jménem Jan, který ve své nemoci měl následující sen: „Zdálo se mi, ţe jsem byl v poli mezi bojovníky a viděl sem nás lid český bídně proti nepřátelům postavený, i spatřil jsem nenadále svaté dědice jdoucí jim na pomoc: nejprve šel sv. Václav v pancíř oblečený a ţeleznou lebku měl na své hlavě a meč v pošvě zlaté perlami ozdobený a v pravé ruce praporec nesl, za ním šel sv. Vojtěch v rouše biskupském, za ním zase sv. Prokop, maje v ruce berlu, naposledy šlo pět bratrův sv. mučedlníkův v řeholním oděvu…“121 V tomto případě je Prokop součástí procesí, je jedním z několika svatých muţů, kteří se vydávají na pomoc českému národu v době ohroţení. V kapitole osmnácté (Kterak tělo sv. Vojtěcha i jiných svatých z Polska do Prahy přenešené byly) je opět sv. Prokop zmiňován, a to v souvislosti s ceremonií přenesení těla sv. Vojtěcha na Praţský hrad, která se odehrála v 11. století: „Toho času našlo se také tělo sv. Gaudence neb Rádmila, téhoţ města arcíbiskupa a vlastního bratra sv. Vojtěcha, téţ těla pěti sv. řeholních bratrův téhoţ sv. biskupa, totiţ Benedikta, Jana, Matouše, Izáka, Kristýna, kteří na poušti v Polsku léta 1004 od loupeţníkův pro Krista ukrutně zmordováni byli, ty všechny sv. těla počestně na vozy vloţené a s velikou radostí českého lidu ku Praze a potom u vigilii sv. Bartoloměje na Hrad praţský s slavnou procesí nešené byly: napřed se nesly korouhve, po nich ţáci, zpěváci, téţ kněţí v drahých kostelních oděvích oblečeni veliké hořící svíce nesouce, za nimi tělo sv. Vojtěcha nesli kníţe Břetislav, Sevérus biskup, sv. Prokop, opat sázavský, a kněţna abatyše od sv. Jiří, …“122 Na tomto místě je svatému Prokopu jakoţto sázavskému opatovi svěřena důleţitá vlastenecká role, a to přenesení ostatků dalšího neméně slavného českého světce – svatého Vojtěcha. Svatý Prokop je součástí ještě jedné kapitoly, přesněji kapitoly dvacáté páté (Jak mnohé zlé příhody od Boha lidu izrahelskému, téţ také to hrozné Viklefovo kacířstvo a zkáza české země některým Bohům milým a svatým muţům předoznámená a zjevená byla). V tomto případě figuruje jako důleţitá postava, která přispěla k vyhnání ďábla z české země spolu se svatým Ivanem a svatým Vojtěchem: „Pro kterouţto Karla IV. bedlivost nemaje ďábel ţádného přístupu do české země, poněvádţ prv s svou pekelnou rotou od sv. Ivana, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa s velikým svým zahanbením z české země byli vyhnáni: protoţ ten pekelný nepřítel obcházel jako lev řvoucí…“123 Tato zmiňovaná událost se uskutečnila v průběhu 14. století.

121

Kučerová, I., Medová, L.: Země dobrá, to jest země česká, Atlantis, Brno 1998, s. 70. Kučerová, I., Medová, L.: Země dobrá, to jest země česká, Atlantis, Brno 1998, s. 95. 123 Kučerová, I., Medová, L.: Země dobrá, to jest země česká, Atlantis, Brno 1998, s. 130. 122

- 42 -


4.7.

J. Vrchlický: Legenda o svatém Prokopu Tato poměrně rozsáhlá veršovaná legenda je jedním z mnoha lyrických autorových

počinů. Vrchlický je reprezentantem literatury 19. století a Legenda o svatém Prokopu je konkrétně součástí jeho dvousvazkového díla Mýty, které vycházely v letech 1879 a 1881. Svatoprokopská legenda je součástí prvního svazku. Podle Hrabáka124 pak tato legenda vyšla v rozšířené podobě a samostatně v roce 1884. V předmluvě125 se autor zamýšlí nad otázkou, proč si i Jaroslav Vrchlický vybírá právě svatoprokopskou tematiku. Svatý Prokop byl pro něj nejen příkladem zboţného ţivota, ale hlavně je symbolem českého vlastenectví. To se projevuje velmi silně v okamţiku, kdy je po Prokopově smrti na jeho místo zvolen muţ německé národnosti. Pro svou veršovanou skladbu volí Vrchlický verzi, která je zapsaná v Hradeckém rukopise (polovina 14. století) a ještě ji obohacuje např. skutečností, jak pobýval v jeskyni u Hlubočep a jak tam oral s čertem. Tato rozsáhlá báseň je rozdělena do několika kapitol, přesněji do 17, z nichţ první a poslední je shodně nazvaná Útěk. Samotný úvod básně tvoří velmi dramatická pasáţ, vystihuje jazykovou monumentálnost Vrchlického jazyka a jeho velké lyrické cítění, konkrétně popisuje větrné a deštivé počasí, aţ později nám Vrchlický sděluje o příchodu celé smečky ďáblů: S vichrem liják svatbu slaví, hrom jim k tomu tluče v buben, blesky jsou jim pochodněmi. Jak to padá s hustých mračen, jak to hvízdá šumným borem, hučí, píská, stená, výská, praští v lese, úpí v skalách, deště krůpěje v tom tanci poskakují divým tryskem! Jaký vír a jaká vřava!126 Rozhodli se přenocovat v černé jeskyni. Najednou se vítr ztišil a uslyšeli kroky. Zjevila se postava statného muţe – přichází první moment setkání se svatým Prokopem: Za balvanem ale běda – jak by blesk byl jeho poslem,124

Dvě legendy z doby Karlovy (Legenda o svatém Prokopu, Ţivot svaté Kateřiny), ČSAV, Praha 1959, s. 23. Jejím autorem je Vítězslav Tichý. 126 Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939, s. 3. 125

- 43 -


veliký muţ objevil se, černovlasý, černovousý, v říze hnědé, provaz bílý kolem beder, v ruce svojí obrovskou hůl s kříţem zdvihal…127 V tom okamţiku se tedy poprvé setkáváme se svatým Prokopem, v tomto textu však odlišně neţ v těch předchozích, v nichţ je nejdříve pilným studentem, a aţ poté se stává poustevníkem. I v tomto zpracování svatoprokopské látky si za své obydlí volí opuštěnou jeskyni.. Jeho nezbytným „pomocníkem“ je i zde berla s kříţem a nově bílý provaz, který nosí omotaný kolem beder. S ďábly si nakonec ale uměl poradit, všechny je do jednoho vyhnal a tím okamţikem začíná jeho poustevnický ţivot na Sázavě. Po vyhnání nepřátelských ďáblů z Prokopovy sluje následuje pasáţ básně, v níţ se Vrchlický věnuje popisu zařizování světcova skromného obydlí. Velmi důleţitou látkou pro zařízení jeho příbytku bylo dřevo, musel tedy porazit nejeden strom jakoţto stavební materiál. Ale i při shánění materiálu na výstavbu svého obydlí nezapomíná na zákony přírody, ty ctí a nikdy na ně nezapomíná, ţije tak v souladu s přírodou, kterou bezmezně respektuje. Například nemůţe porazit mohutný dub pro jeho dřevo, protoţe v jeho koruně se krčilo hnízdo malých ptáčků. V souboji porazil i medvěda, který chodil včelám na med. Včely mu byly za záchranu medu natolik vděčné, ţe si je zcela ochočil a ony si vystavěly své hnízdo v bezpečí světcovy jeskyně. Měl tedy zajištěn stálý přísun medu, podobně jako mléka, jeţ mu poskytovala, za poskytnutí přístřeší pro sebe a svá mláďata v době kruté zimy, laň. Vrchlického báseň následně popisuje dny, ve kterých se Prokop věnuje výstavbě své sluje, z nalezeného kamení si udělal malou předsíň, kam odkládal dřevo, nástroje a potraviny, díry ve stropě vycpal mechem, ve skalách si vytesal výklenky, jako malá okna. Kvůli sněhu v zimě si vyrobil z masivního dřeva dveře do své jeskyně. Kaţdou volnou chvíli mezi prací vţdy vyuţívá k modlitbě a ke krátkému rozjímání. Stává se tak z něj opravdový poustevník s velmi skromnými nároky, který se ve všem podřizuje Bohu a v kaţdém ohledu ctí řád přírody. Kromě velmi častého zdůrazňování harmonického vztahu člověka a přírody má tato básnické skladba ještě další zvláštnost. Prokopa v jeskyni navštívila zajímavá bytost. Byl to čert, jeho vzhled vzbuzoval u Prokopa úsměv, vypadal jako opice a vlk v jednom. Divné stvoření bylo zraněné a odmítalo s Prokopem komunikovat. Prokop se čerta ujal a začal mu 127

Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939, s. 11.

- 44 -


ošetřovat zranění pomocí bylin, které ráno natrhal v lese. Svázal čerta do kozelce. Kdyţ s ním hovořil, vzal si do ruky svou berlu s kříţem. Při kladení Prokopových otázek čert jen podivně vrčel a šklebil se. Prokop čerta nutil mlácením holí mluvit, zaklínal ho, ale čert jen stále podivně vrčel a zarputile mlčel. Přítomnost těchto bytostí vidí Prokop jakoţto příčinu všeho špatného na světě: Kdyţ chce poutník unavený píti v lese ze studánky průhledné a křišťálové, ropuchu v ráz hodíš do ní, jeţ mu bahnem zkalí vodu. V jeseni ty nad močálem bludičkou se často míháš, s pravé cesty svádíš chodce…128 Prokopovo naléhání ale čerta nedonutilo odpovídat, stále se jen šklebil a zarputile mlčel, tak světec dochází k ráznému rozhodnutí: Jménem Otce, Ducha, Syna, vševládného Hospodina, vypuď zlobu z mysli svojí, buď mým sluhou poníţeným! Viz tu kříţe svaté dřevo! Mlčíš a jen zrakem svítíš? Chceš zde býti mojím sluhou? Vrtíš sebou, vida, brachu, teď mi lízáš obě ruce. Chceš být vděčný, mlčenlivý, pravdomluvný, prázdný klamu? Slibuješ mi polepšení? Dobře: ale za své hříchy za pokání ve kozelci přes noc celou svázán budeš.129 Po tomto setkání Prokop probděl v modlitbách a přemýšlení skoro celou noc. Měl velmi divoké sny, ve kterých se setkal například s Bohem Ratihoštěm, který vypadal 128

Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939, s. 25. 129 Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939, s. 26.

- 45 -


děsivě, měl sedm hlav, po něm se mu zjevila další postava – Svantovít a nakonec se ho svou krásnou snaţila okouzlit krásná zlatovlasá svatá Lada. Po všech těchto setkáních se na lůţku probral a pokřiţoval. K ránu čert z jeskyně zmizel. Prokop se s ním ale nepotkal naposledy. O tom ale viz níţe. Vrchlického veršovaná legenda také píše o době, kdy přišla zima. Prokop rád a často trávil chvíle v zadumání a rozjímání u ohně, spravoval roztrhané rybářské sítě, vyrobil si malou loďku a nejrůznější hospodářské nástroje, které pro své obydlí potřeboval. Často je zdůrazňovaná jeho přemýšlivá povaha: V šerých dnech a zamlţených hlavu v dlaních dlouho sedal, přemýšlel o běhu světa, o ţivotě, o věčnosti, o světě, jenţ teď mu cizí v jiných barvách se mu jevil… 130 V autorově básni se podruhé svatý Prokop s čertem Rarachem setkává v okamţiku, kdy několik nocí po sobě vypozoroval, ţe mu někdo chodí tajně krást med. Nastraţil tedy na neznámého lapku past. Vykopal jámu, kterou přikryl chvojím. Ráno v díře pak našel vylekaného Raracha. Nějaký čas pak s Prokopem v jeskyni pobýval, stále vymýšlel nejrůznější lotroviny, aby mohl Prokopa škádlit a provokovat. Ve Vrchlického zpracování svatoprokopské látky tedy čert nevystupuje jakoţto Prokopův přítel či bratr, ale má zde roli velkého pokušitele a rebela. Na jaře se Prokop pustil do budování vlastního pole, při jeho vzniku za pluh zapřáhl čerta. Kdyţ práci dokončili, začal se Prokop věnovat modlitbám k Bohu, ve kterých ho prosil o úrodu, a to nejen o tu svoji, ale o úrodu všech lidí. Do prací na poli zapojí Prokop dokonce i statného zubra, se kterým se setkává při jedné z cest do lesa. Po několika letech, během kterých obýval jeskyni nad řekou Sázavou, jednoho dne zaslechl lidské hlasy, po tolika letech! Byli to zbloudilí mniši, kteří zabloudili cestou na Vyšehrad. Prokop nerozuměl jejich řeči, začal tedy na ně mluvit latinsky (tato znalost latinského jazyka dokazuje jeho vzdělanost, o které se Vrchlický do tohoto okamţiku nezmínil ani v jednom případě). Ţádali ho o moţnost přespat u něj v jeskyni a další den o doprovod na Vyšehrad, aby jim ukázal cestu. Prokop samozřejmě bez zaváhání souhlasil a vzal je do svého prostého příbytku. Při skromném pohoštění se od nich dozvídá, ţe jsou to mniši z Německa a ţe bloudí celým světem a rozšiřují svou víru. 130


- 46 -


Poselství mnichů, jejich odhodlání a přítomnost donutily Prokopa k zamyšlení. Náhle si připadal nečinný, ţe pro svou víru nic nedělá a ţe uţ dávno měl zaloţit nějaký klášter pro věřící. Začal také cítit potřebu bojovat za záchranu svého rodného jazyka. Pak se ale uklidnil skutečností, ţe všichni velcí proroci a apoštolové nejdříve ţili v osamění a v ústraní jako poustevníci, aby v sobě našli vnitřní sílu a byli schopni šířit svou víru mezi lid. Po velkém přemýšlení na mnichy změnil názor, uţ je pro jejich cizí jazyk viděl jako cizince a uţ ho k nim vázala pouze hostitelská povinnost. Ráno se s velkou chutí rozhodl, ţe si zazpívá Hospodine, pomiluj ny! Síla jeho hlasu a písně probudila spící mnichy. Ti píseň přijali s rozporuplnými pocity. Jedni se písní vzbudili, pokřiţovali se a zase usnuli, druzí se plaše rozhlíţeli po jeskyni. V písni vyjadřoval i své názory na německý národ, oni však tomu pro neznalost češtiny nerozuměli. Obsah písně však vytušili a začali ho mezi sebou povaţovat za černokněţníka, pohanského kněze a ďáblova sluhu. Po snídani je mlčky vyvedl ze sázavských černých lesů směrem k Vyšehradu. Pro tuto báseň je klíčovým setkáním návštěva kníţete Oldřicha v Prokopově obydlí. Prokop přivítal kníţete velmi vstřícně: „…Vítej, kníţe, v tuto sluji, k velkým věcem Pán tě chystá.“ „Mě? Vţdyť pln jsem černých hříchů!“ odpověděl kníţe Oldřich. „Kdybys chtěl mě vyzpovídat, s důvěrou bych potom větší mohl, otče, mluvit s tebou.“ Stalo se, jak přál si kníţe.131 Dále text básně popisuje, jak měl kníţe ţízeň, a tak mu Prokop podal trošku vody. Ta Oldřichovi zachutnala jako by to bylo samotné víno132. Pak s Oldřichem dlouho hovořil, mimo jiné i o setkání s mnichy a o ohroţení českého jazyka vlivem němčiny. Po tomto vyprávění mu Oldřich doporučil, ať kolem sebe shromáţdí co nejvíce zboţných mnichů, ať všichni spolu ţijí v jeskyni a lid vyučují křesťanství, a jakoţto vlastenci ať rozšiřují uţívání češtiny mezi lidmi. Ţe jim v tom všem bude pomáhat, jak bude moci. Báseň pokračuje tím, jak Prokop ukázal kníţeti místo, jeţ by se pro výstavbu kláštera nejvíce hodilo. Za několik dní si s sebou dovedl početnou skupinu lidí a začali 131

Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939, s. 73. 132 Tím se Vrchlického zpracování prokopské tematiky odlišuje od těch ostatních, kde se voda změnila ve víno (tuto událost zařazuji do početné skupiny zázraků, o tom viz níţe).

- 47 -


s výstavbou kláštera. Práce jim šla rychle od ruky a zanedlouho mohl přijet Oldřich znovu a tentokrát uţ chrám a přilehlý klášter slavnostně posvětit. S novou stavbou původně pustý kraj zcela oţil a ke klášteru neustále proudily davy lidí. Nově vystavěný klášter lidé oceňovali dokonce více neţ samotný Vyšehrad, který je nazýván šedostěnnou stavbou. Ve slavnostní den se zároveň všichni v čele s Oldřichem a Šebířem dohodli, ţe Prokopa učiní opatem. Prokop prosil, aby tak nedělali, ţe je spokojen ve své sluji se všemi svými zvířaty, ale marně. Opatem byl nakonec skutečně zvolen. Dveře kláštera původně nebylo moţné otevřít, poslední pokus učinil Prokop a: Vystoup‘ z davu svatý Prokop, nedotknul se ještě kliky, a jiţ samy rozlétly se obě půlky velké brány aţ do kořán s hlasným třeskem. „Hospodin sám nyní volil!“ pravil Šebíř ţehnaje se; vypuk‘ v jásot zástup celý – Prokop opat vstoupil v klášter.133 Dle textu básně s ním po těchto událostech sdílelo jeho obydlí dvanáct bratrů, bylo jich tedy celkem třináct. Na nich si vyţádal oslovování „otče“ a vymezil podmínky, podle kterých budou bydlet. Zadal úkol všem vybrat si takovou práci, která jim bude vyhovovat a která zároveň bude uţitečná pro všechny. Jedinou společnou prací je péče o kuchyň a samozřejmě sluţba boţí, pro tu musí být kaţdý z nich vţdy připraven. Podle Prokopa je ale nejdůleţitější ţít mezi sebou v míru a v co největší lásce. To je podle něj ta podstatná hodnota pro lidský ţivot a vzájemné souţití. Dle textu této veršované legendy se svatý Prokop po delší době opět setkává s čertem, ten ještě stále nemá zahojené rány z orání, při setkání vypráví Prokopovi samé špatné věci o kaţdém z mnichů, kteří s ním obývají klášter. Prokop ale na čertovy pomluvy nedal, jen prý bratrům závidí jejich moudrost, píli a zodpovědnost. Kapitoly Vrchlického básně nevypráví jen o svatém Prokopovi, ale jedna z nich je věnována i jednomu z bratrů – Vítovi. Jeho příběh se odehrává v době, kdy jiţ cítil příchod své smrti. Na smrtelné posteli se svým bratrům vyznal ze všech hříchů, ţe se málo modlil. Kapitola nese název Zlatý pták a vypráví o Vítově hledání lidského štěstí. Cestu za ním mu měl ukázat zlatý pták, vedl ho divokou krajinou, šli dlouho, nakonec se ale vrátili tam, 133


- 48 -


odkud vyšli. U nich pod šípkovým keřem seděl pastýř, který předtím hrál na flétnu, a krásná dívka, která šla sbírat jahody do malovaného dţbánu. Seděli si na klíně a zamilovaně na sebe koukali a povídali si. Vít zpočátku nechápal, proč jim zlatý pták létá nad hlavami, pak ale pochopil: Jiţ jsem věděl, co je štěstí, kde jest, jak se dostat k němu. Přes sepjaté ruce moje tekly slzy jako oheň. Cítil jsem, jest příliš pozdě, ale rty mé šepotaly: „Krásný je Tvůj věk, můj Boţe veliký a nekonečný, ale nad vše v něm je láska. Děkuji Ti, já ji spatřil.“134 Po převyprávění svého příběhu o hledání štěstí mu Prokop naposledy poţehnal a dal ho pochovat do kaple pod šípkovým keřem, na místo, kde spatřil lidskou lásku. V den, kdy se slaví upálení čarodějnic, se svatý Prokop přesvědčil o tom, ţe ještě nejsou zcela oddáni duchovnímu ţivotu a ţe se stále ještě naplno neodpoutali od světských zvyků a oslav. Vyprávěli si o dni upalování čarodějnic a místo toho, aby šli pak spát, tak se šli oslav v okolí kláštera zúčastnit. Prokop to zjistil a byl velmi rozzlobený. Ráno ho prosili o odpuštění a Prokop je musel ztrestat ranami provazem. Tento jejich noční výlet přinesl jednu oběť. Ráno našli leţet v lese v krvi bratra Ivana. Prokop ho ještě zastihl ţivého, umoţnil mu poslední zpověď a pak zemřel. Nikdo se pak uţ nikdy nedozvěděl, co se té májové noci vlastně stalo. Ani Vrchlického zpracování legendy o svatém Prokopovi není výjimkou co se obsahu zázraků týče. Vrchlický jim dokonce věnuje jednu zvláštní kapitolu, nazývá ji Divy sv. Prokopa. Celkově jich ale zmiňuje malé mnoţství. Prvním z nich je jiţ známý příběh muţe jménem Meno135. Ten se všeho vzdal, svůj majetek věnoval chudým a nastoupil pouť, která ho měla přivést k Prokopovi. K němu však vedla cesta přes řeku, přes kterou se bez loďky Meno nemohl dostat. Modlil se tedy k Bohu a ten mu za to seslal loďku, pomocí níţ se dostal na druhý břeh řeky, kde stál klášter svatého Prokopa. Ten si pak vyslechl muţovo vyprávění a pravil toto: 134

Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939, s. 108. 135 Zde se řídím pravopisem jména, jak jej uvádí Vrchlický, tedy v nezdvojené podobě konsonantu „n“. Podobu jména se zdvojenou hláskou „n“ uţívá například Surius.

- 49 -


„Znova se zas naplnilo, o víře co pravil Kristus: Hory můţe přenášeti, kdo má víru,“…136 I ve Vrchlického zpracování legendy vystupuje Prokop jako vymítač ďábla. Od ďábla z těla pomohl muţi, kterého k němu dovedli svázaného čtyři lidé. Dále pomohl i hluchým, slepým, chromým, zkrátka pomohl všem, kdo za ním přišli. Tyto případy uţ ale autor podrobněji nepopisuje. Kapitola o zázracích je zakončena příběhem bohatého zemana, který byl velmi neústupný a ţárlil na svou krásnou ţenu. Kdyţ rodila dítě, dal ji zazdít do jejich dřevěného hradu, aby neměla moţnost uniknout. V tom okamţiku však zeman onemocněl podivnou a neslýchanou váţnou nemocí. Proto přišel k hrobu své ţeny, klekl na kolena a ţádal ji o odpuštění. Ona ho však celá zemdlelá poslala za Prokopem a zemřela. Kvůli jeho bolákům na celém těle a hnisavým ránám se ho Prokop i všichni jeho bratři zhrozili. Ze všeho se vyzpovídal. Celé dva měsíce se spolu se zemanem Prokop modlil a postil, vše ale marně. Jednou v noci si zeman oblékl Prokopovo oblečení, protoţe si prý myslel, ţe ho to uzdraví. Ţe ho uzdraví zázračná moc, která je u Prokopa všudypřítomná. Prokopova reakce však byla taková: „Za tři dni já, bratře, umru. potom oblec moje roucho, potom vstaneš uzdravený; ještě tři dni trpělivě snášej trest svůj. Aţ má duše očištěna rmutu země vzlétne k nebi zlatým křídlem, uzdraví tě moje roucho;137… Tímto se tedy Prokop poprvé svěřuje s očekáváním příchodu své smrti. I v případě Vrchlického legendy ji očekával tři dny předem, avšak odlišné je zde to, komu se se svým očekáváním poprvé svěřuje. Zde své očekávání smrti poprvé nesděluje některému ze svých věrných bratrů, ale hříšnému zemanovi. Okamţik smrti popisuje kapitola s názvem Smrt sv. Prokopa. Ty tři dny, kdy Prokopovi ubývaly všechny síly, nesli jeho bratři velmi těţce. Neuměli si představit, co 136


- 50 -


s nimi po smrti jejich opata bude. I jim předpověděl, ţe po jeho smrti přijdou velmi kruté časy, ovládnutí české země cizinci, a oni tak budou muset vyklidit klášter a svou zem opustit. Předpověděl krutou vládu Spytihněva, ţe právě ten bude stát za jejich vyhoštěním ze země a zpět je navrátí Vratislav. Na bratry měl ještě poslední prosbu, cítil, ţe mu zbývá poslední noc, a tu si přál strávit ve své staré jeskyni, kde začínal svůj zboţný a poustevnický ţivot. Vydali se tedy všichni na cestu, aby tam svého opata naposledy doprovodili. Na cestě si zpívali „Hospodine, pomiluj ny!“ Na cestu mu přišel i roj včel, které s ním věrně kdysi sluj obývaly, stejně ho přivítala i laň. Poslední noc si přál strávit o samotě, jen s Bohem a svými modlitbami. S kaţdým z bratrů se rozloučil a na lůţku se mu přemítal celý jeho ţivot. Další den ráno ho bratři našli klidně spát, s úsměvem na tváři. Celý tento okamţik je doprovázen událostí, při které bylo moţné spatřit zvláštní zlaté světlo. Lze ho tedy také nazvat zázrakem: Otvorem, jímţ druhdy po tmě vyrazila smečka ďáblův, řinulo se zlaté světlo s červánkovým bledým nachem, polilo tvář poustevníka divným leskem. …138 Poslední kapitolu Vrchlický pojmenoval Útěk, stejně jako kapitolu první; tyto dvě kapitoly mají na svém počátku i shodné verše, které popisují bláznivý let smečky ďáblů. Na místě mnichů v Sázavském klášteře nyní seděli Němci, kteří své předchůdce do jednoho vyhnali. Naplnilo se tedy přesně to, co svatý Prokop předpověděl. Prokop to tak ale nemohl nechat a rozhodl se zasáhnout. Vstal z hrobu a vydal se Němce vyhnat. Na pomoc si vzal svou berlu a bílý provaz, který nosil omotaný kolem beder: „Nejsem zjev a nejsem přelud, Prokop já jsem, sluha boţí, první opat monastýru, odkud hněvně vyhnali jste moje syny, moje bratry; stráţce jsem té země české, jejíţ jazyk rváti chcete lidu z úst a poněmčit jej. 138


- 51 -


Vstal jsem z hrobu, prosil Boha, nebo nelze dél se dívat, co ta vaše chasa tropí zde, na místě svatých činů, zde, na místě velké práce, divů, kterých nechápete. Dvakrát zjev můj varoval vás darmo – vţdycky k plným číším navrátil se celý konvent, teď uţ mlčím. Ale vari odsud, z Prahy, z celé země!“139 Po těchto varovných slovech se dal do výprasku svou berlou, tu se mu podařilo dokonce i rozbít, to byl klíčový okamţik, kdy se ho Němci skutečně zalekli a rozhodli se urychleně klášter opustit. Venku je ještě překvapili ďáblové, kteří je hnali pryč ve dvou směrech – k Šumavě a Krkonoším. Celou básnickou skladbu uzavírá autorovo osobní vyznání: Prokope! Víš líp neţ básník, jemuţ péro padá z ruky pohnutím, ba mnohem lépe, ţe bys poznovu měl vstáti vyčistit zas českou zemi, vykoupit, ji osvobodit! Zapomněl jsi na nás, otče, či se stydíš za své vnuky? Rozpomeň se, nedej zhynout nám všem i budoucím Čechům, dokud budou pamětliví, dědictví svých velkých otců. Budiţ s námi a tvou paměť ţehnat budem vděčným slovem aţ do příštích pozdních věků!140

139


- 52 -


Toto zpracování legendy je v několika bodech odlišné od těch předchozích. Například po Prokopově smrti se Vrchlický ani slovem nezmiňuje o procesu kanonizace, součástí příběhu není papeţ Innocenc III. (jak tomu bylo v dílech předchozích). Co se týče zázraků, těch je tu také vylíčeno velmi malé mnoţství. Vrchlický čtenáři nic nesděluje o Prokopově vzdělání (pouze v jedné situaci, kdy v rozhovoru s cizinci hovoří latinsky), nepodává ţádnou informaci o jeho původu, datu a místu narození, neuvádí se zde ani přesné datum smrti. Spíše neţ charakterem svatého muţe se Vrchlický zabývá popisem jeho vzhledu, tomu věnuje víc prostoru neţ ostatní autoři.141 Jedinečná je tato legenda také v tom, ţe vypráví o „přátelství“ Prokopa s čertem a nejrůznějšími zvířaty. Další zvláštností této básnické skladby je detailnější popis Prokopových učedníků. Jednomu z nich (bratru Vítovi) Vrchlický věnuje celou kapitolu, o tom ale viz výše.

141

Mimo jiné se dozvídáme, ţe je to muţ urostlé postavy, černovlasý, černovousý a má démonické oči, které umí zkrotit i statného zubra. Nechybí mu charisma a nejen pro lidi je velkou autoritou (na svou stranu si získal čerta, chodí za ním jinak bázlivá a lidem se stranící zvířata).

- 53 -

Kap. 5. Shodné znaky děl se svatoprokopskou tematikou

5.

Shodné znaky děl se svatoprokopskou tematikou V této kapitole se zaměřím na shodné znaky textů, které se námi zkoumané

problematice věnují.

5.1.

Charakterové vlastnosti svatého Prokopa V tomto bodě se všechna uvedená díla více či méně shodují. Výjimku tvoří

Bridelova báseň, která se postavě svatého Prokopa věnuje jen sporadicky, celá skladba je vlastně oslavou světcovy výjimečnosti, ale o tom viz výše. Následující informace se nedočteme ani v kronice Země dobrá, to jest země česká, která se zabývá postavou svatého Prokopa v jiných souvislostech. Ve všech zpracováních prokopské látky vystupuje svatý Prokop jako velmi vzdělaný, moudrý, svými znalostmi a pílí vynikající nad svými vrstevníky, spravedlivý, pohostinný a skromný muţ, který se pro víru zříká všeho svého majetku, rodiny, přijímá mnišský šat a se svou velkou zboţností se chce podělit s celým světem. Stává se spasitelem a velkou oporou a pomocí pro ty, kteří to nejvíce potřebují.

5.2.

Život svatého Prokopa

5.2.1. Původ a místo narození Reálie z Prokopova ţivota detailněji popisuje Legenda aurea a Vitae Sanctorum. V první uvedené knize je zdůrazněn Prokopův urozený původ (v ostatních dílech tato informace chybí), zároveň se zde objevuje zmínka o jménech světcových rodičů (ani tuto informaci nám jiná díla nesdělují). Shodnou skutečnost nám sděluje česká veršovaná verze legendy z Hradeckého rukopisu, Legenda aurea a text legendy v knize Vitae Sanctorum, a tou je detailní místo světcova narození. Je zde uvedena ves jménem Chotouň, u Suria je její zeměpisná poloha ještě více specifikována: „Svatý Prokop ve vsi Chotouně, mezi Kouřimem a Brodem Českým rodilý, …“142 5.2.2. Život poustevníka Po vystudování a povýšení na kněze se vrací zpět do své země a stává se poustevníkem. Pro své bydliště si vybírá opuštěnou jeskyni, kde se později obklopuje i svými učedníky. Tyto události popisují shodně následující díla: Kolárovo vydání legendy, česká veršovaná verze legendy z Hradeckého rukopisu, Legenda aurea i Surius ve Vitae 142

Surius, L.: Vitae Sanctorum, W Impressy Universitatis Carolo-Ferdinandeae, w Kollegi Towaryšstwa Pána Geţjsse v Swatého Klimenta blíţ Mostu, Praha 1742, s. 10.

- 54 -


Sanctorum. Období světcova studia a jeho pozdější vysvěcení na kněze nepopisuje pouze Vrchlický, s Prokopem se poprvé v jeho básni setkáváme aţ jako s poustevníkem.

5.3.

Historické události V této kapitole uvedu shodná historická fakta ve sledovaných textech, zaměřím se

zejména na politickou situaci v českých zemích. Od všech textů se liší Bridelova oslavná báseň a kronika Země dobrá, to jest země česká. Bridel ve své veršované skladbě dobové události vůbec nezmiňuje. Druhá jmenovaná kniha popisuje historické skutečnosti, které spadají aţ do 11. a 13. století, a dokonce aţ do doby Karlovy, tj. století čtrnáctého. 5.3.1. Studium a jmenování opatem Legenda aurea stejně jako Surius shodně jmenuje Vyšehrad jakoţto místo, kde svatý Prokop studoval a kde byl zároveň posvěcen na kněze. Legenda aurea tuto informaci ještě dále specifikuje, Prokop na Vyšehradě studoval konkrétně tzv. svobodná umění. Prokop si postupně získal náklonnost i samotného kníţete Břetislava, který si ho oblíbil natolik, ţe ho nechal povýšit na opata. Tento fakt lze dohledat jak u Kolárova vydání, tak i u Suria. Legenda aurea a Vrchlický ve své básni o setkání Prokopa s Břetislavem nepíší. Autor české veršované verze legendy z Hradeckého rukopisu zmiňuje pro Prokopa klíčové setkání s Oldřichem, o této události píše i Vrchlický ve své básni. 5.3.2. Vladařská situace Svatoprokopské texty vypráví, ţe v době svého umírání se svatý Prokop stává prorokem a svým blízkým předpovídá následující události v zemi. V té době je vládcem Břetislav, po jeho smrti měl na trůn nastoupit krutý Spytihněv a po smrti Spytihněva se má stát vladařem spravedlivý Vratislav. Takto to svatý Prokop svým přátelům v textech předpověděl, a to se pak skutečně stalo. O budoucnosti v zemi Prokop nemluví pouze v textu Legenda aurea. Ostatní prokopská díla se v tomto bodě shodují. 5.3.3. Papež Innocenc III. a Prokopův nástupce Vít Téměř ve všech zpracováních prokopské tematiky stojí za kanonizováním světce shodná osoba, a to papeţ Innocenc Třetí. Ten s kanonizací nejprve nesouhlasil, ale poté, co se mu zjevil samotný svatý Prokop a pohrozil mu holí, jeho kanonizaci přijal. Pouze autor české veršované legendy z Hradeckého rukopisu a shodně i Vrchlický ve své básni motiv kanonizace literárně nezpracovává.

- 55 -


Kolárovo vydání legendy, Suriovo zpracování prokopské tematiky a česká veršovaná legenda z Hradeckého rukopisu se shodují v postavě Víta, který se po Prokopově smrti stává jeho nástupcem.143

5.4.

Atributy Ve všech výše zmíněných dílech je popsán jeden Prokopův atribut, který je ale

různě pojmenován. Je to např. pastýřská berla144, berla či hůl, kterou nosí stále u sebe145. Zvláštností je další atribut, který je zmíněný pouze v Kolárově vydání. Je jím mitra na hlavě. V tomto Kolárově výboru je tedy svatý Prokop zobrazován takto: „Tu o půlnoci, kdyţ tíha spánku podobného smrti sklíţila oči stráţců, zjevil se mu v jasu světla muţ velebných šedin a ušlechtilé tváře, oděný rouchem mnišským, na hlavě mitru a v ruce hůl.“146 Další atribut přidává Vrchlický. V jeho zpracování legendy světec vystupuje nejen s berlou, ale i s bílým provazem, který si uvazuje kolem beder.

5.5.

Smrt a následná kanonizace

5.5.1. Smrt Smrt světce tvoří v kaţdé legendě důleţitou součást. Světec je velmi často spojován se smrtí mučednickou, ne však v případě svatého Prokopa. Jeho smrt je ve výše zmíněných dílech líčena velmi mírně, zdaleka ne mučednicky. V knize Bridela a v kronice Země dobrá, to jest země česká není o Prokopově smrti zmínka. Ve zbývajících dílech je Prokopově smrti věnováno nejvíce prostoru v Kolárově vydání legendy. Zde je líčena jako jakási nevolnost. Světcova smrt přichází rychle, a Prokop tak trpěl velmi krátce. Všem ostatním textům je společné to, ţe svou smrt Prokop očekával a předpověděl. Odlišný je počet dní, kdy ji očekával, a také datum smrti a kanonizace, o tom ale viz níţe. 5.5.2. Kanonizace Po smrti světce následuje kanonizace spojená s prohlášením ho za svatého. Ani postava Prokopa nebyla výjimkou. Jeho kanonizaci však doprovází řada problémů, papeţ

143

Autor české veršované legendy však uvádí jinou podobu jména Vít, a to Vitoš (Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 64). 144 Takto je jeho atribut nazván v knize Legenda aurea, na s. 303. 145 Světcův atribut v Kolárově výboru, s.182. Surius Prokopův atribut nazývá jedním slovem, a to berla, s. 14. V knize Země dobrá, to ještě země česká Prokop vystupuje také s berlou, jakoţto s atributem, s. 70. U Vrchlického se objevuje dvojí pojmenování – obrovská hůl s kříţem či berla. 146 Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998, s. 185-186.

- 56 -


kanonizaci nechtěl nejdříve povolit, pak se do toho vkládá samotný Prokop a ke kanonizaci papeţ nakonec přistoupí. Za kanonizací stojí osoba papeţe Innocence III., tato skutečnost je aţ na Vrchlického zpracování a českou veršovanou legendu z Hradeckého rukopisu všem textům společná.147

5.6.

Zázraky Aby mohl být někdo prohlášený za svatého, musí být příslušným úřadům předloţen

alespoň jeden prokazatelný zázrak, spojený s postavou budoucího světce. V případě svatého Prokopa jich lze nalézt hned několik. I zde tvoří výjimku texty Země dobrá, to jest země česká a Bridelova Sláva svatoprokopská, ve kterých se o zázracích nedočteme. 5.6.1. Léčitelské zázraky Nejpočetnější skupinu tvoří zázraky léčitelského charakteru. Prokopa oslovovala řada nemocných lidí, a to buď osobně, či prostřednictvím modliteb, vţdy s prosbou o uzdravení. Kaţdé této prosbě Prokop vyhověl a nemocné uzdravil. Do této oblasti lze také zařadit jeho schopnost vymítat ďábla, ať uţ lidem z těla či například s pomocí druhých z jeskyně či ze země. Tuto jeho schopnost lze vysledovat i v kronice Země dobrá, to jest země česká, kdy ještě společně s jinými svatými muţi v době Karlově vyhnal ďábla z české země. Jako vymítač ďábla z těla se uplatňuje i v Kolárově vydání legendy, v textu české veršované legendy z Hradeckého rukopisu stejně jako u Suria, kde se po procesu vymítání ďábel mění v malého ptáka a zmizí. V díle Legenda aurea nevymítá ďábla z těla, ale v průběhu několika let postupně vyhání tisíce ďáblů ze své jeskyně nad řekou Sázavou. Před svým příchodem do jeskyně je donucen vyhnat všechny ďábly z jeskyně i v textu české veršované legendy z Hradeckého rukopisu. Ďábly z jeskyně, ze země i z těla vymítá ve Vrchlického básni. 5.6.2. Zázraky jiného charakteru Svatý Prokop nemá ale jen léčitelské a vymítačské schopnosti. Další okruh tvoří zázraky jiného charakteru; v knize Legenda aurea a ve Vitae Sanctorum je to například změna vody v lahodné víno při setkání s českým kníţetem Oldřichem. Tuto událost popisuje autor české veršované legendy z Hradeckého rukopisu spolu s Vrchlickým, ale s malým rozdílem. Při podání vody Oldřichovi se tekutina ve víno nezmění, Oldřichovi voda jako lahodné víno pouze chutná. Kolárovo vydání legendy, českou veršovanou legendu z Hradeckého rukopisu, Suriovo zpracování prokopské tematiky a báseň 147

O světcově smrti, a tudíţ ani o kanonizaci opět nepíše Bridel stejně jako kniha Země dobrá, to jest země česká.

- 57 -


Vrchlického spojuje jiný zázračný příběh, a to příběh muţe jménem Menno, který se chce dostat přes řeku Sázavu na její druhý břeh, aby se mohl s Prokopem setkat. Usilovnou modlitbou rozhýbe loďku148, která jej převeze na břeh, a jeho setkání se svatým muţem tak uţ nic nebrání. Zázrakem lze nazvat i příběh ovčáka, který byl odsouzený za krádeţ šatů. Ve vězení se usilovně modlí, svatý Prokop se nad ním smiluje a ovčák je propuštěn na svobodu. Podobné téma nese příběh sester v klášteře, kterým byl ukraden veškerý jejich majetek. Díky svatému Prokopu jim byly všechny odcizené věci do dvou dnů navráceny. Tyto dva příběhy se šťastným koncem jsou vyprávěny v Kolárově vydání legendy o svatém Prokopu. Další zázračný příběh ještě zmiňuje Vrchlický. Jde o pasáţ, kde se objevuje čert. Do Prokopovy misky s mlékem, ze které světec pil, mu čert naházel zetlelé listí. Schoval se do kouta a sledoval, jak bude Prokop reagovat. Vše ale dopadlo zcela jinak: Prokop vstal a po modlitbě jak se dotkl kraje misky, by ji k ústům lačným pozved‘, vylétl z ní jedním rázem motýlů roj sněhobílých.149 5.6.3. Posmrtné zázraky Zázraky v uvedených dílech lze ještě dále rozdělit. Jednu skupinu tvoří zázraky, které se odehrály ještě za Prokopova ţivota. Druhou skupinou jsou posmrtné zázračné skutky, přičemţ některé se odehrály při Prokopově pohřbu či následné kanonizaci. Právě při ní se událo hodně zázraků v Kolárově vydání legendy, kdy slepí dostali zpět zrak, zajatci byli propuštěni, hluchým byl navrácen sluch a němí mohli opět mluvit. Legenda aurea celkově nevypráví mnoho zázraků, z těch posmrtných lze jmenovat například příběh nemocné ţeny, kterou Prokop vyléčil, a ona jako důkaz velkého poděkování přijímá řeholní šat a stává se jeptiškou. Surius ve svém textu popisuje další posmrtný zázrak, jedná se o příběh slepce, který měl přání vidět alespoň po dobu Prokopova pohřbu. Jeho přání bylo vyslyšeno, a on tak mohl zhlédnout celý obřad na vlastní oči. Autor české veršované legendy z Hradeckého rukopisu spolu s Vrchlickým přináší jeden posmrtný zázrak, je jím vyhnání Němců ze země, ke kterému se rozhodl v době, kdy naši zem tito cizinci zcela ovládli a mimo jiné se usídlili v Sázavském klášteře místo vyhnaných českých mnichů. 148

V textu české veršované legendy z Hradeckého rukopisu člunek, o tom ale viz kapitola 4.2. Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939, s. 47. 149

- 58 -


Vstal tedy z hrobu a pustil se do násilného vyhánění Němců pomocí své hole, u Vrchlického navíc i provazu.

- 59 -

Kap. 6. Rozdílné znaky děl se svatoprokopskou tematikou

6. Rozdílné znaky děl se svatoprokopskou tematikou V této kapitole se zaměřím na výrazné nesrovnalosti mezi jednotlivými literárními texty. I v tomto případě povaţuji za stěţejní Kolárovo vydání legendy, dále českou veršovanou legendu z Hradeckého rukopisu, text Legenda aurea, dílo Suria a báseň Jaroslava Vrchlického. Zbylá dvě díla jsou kvůli svému obsahu pro mé srovnávání okrajová.

6.1.

Důležitá data V této oblasti jsem vysledovala několik nesrovnalostí, jako např. v datu úmrtí,

kanonizace či kolik dní dopředu tušil Prokop svou smrt. 6.1.1. Předpovědění smrti Důleţitým legendistickým rysem je u světců předpovědění vlastní smrti. Počet dní se však v jednotlivých zpracováních liší. Legenda aurea Prokopovo předpovědění smrti nezmiňuje. Tři dny dopředu ji svatý Prokop očekával v textu české veršované legendy z Hradeckého rukopisu, dále pak u Suria a Vrchlického150, Kolárovo vydání legendy o svatém Prokopu zmiňuje dny dva. 6.1.2. Datum úmrtí To je zde uváděno dvěma způsoby: tím prvním je přesné číselné vyjádření, tj. den, měsíc a rok úmrtí. Tento způsob lze vyčíst v Kolárově vydání prokopské legendy a dále pak v knize Legenda aurea. Datum Prokopovy smrti se v těchto dvou dílech výrazně liší. Kolárovo vydání prokopské legendy píše o 25. březnu 1053, text legendy v knize Legenda aurea uvádí datum 24. června 1058. Druhý způsob vyjádření Prokopovy smrti, tj. pouze rok úmrtí, je v díle Vitae Sanctorum. Surius uvádí rok 1053. Na tomto místě se tedy shoduje s Kolárovým vydáním legendy. Autor české veršované legendy z Hradeckého rukopisu řadí Prokopovu smrt do roku 1055. Výjimkou je Vrchlického veršované zpracování legendy, smrt světce je zde pouze vylíčena v jedné z kapitol, její přesné datum ale Vrchlický čtenáři nesděluje.

150

Jak jiţ bylo uvedeno výše, v případě Vrchlického skladby je zajímavé, komu se Prokop poprvé svěřil se svým očekáváním příchodu smrti. Nebyl to ţádný z jeho bratrů, ale hříšný zeman.

- 60 -

Kap. 6. Rozdílné znaky děl se svatoprokopskou tematikou

6.1.3. Datum kanonizace Ani tato informace není u všech textů stejná. Jsou zde dvě různé varianty, přičemţ ta první je shodná pro Kolárovo vydání a pro knihu Legenda aurea. Tato dvě díla uvádí shodný rok, ale rozdílný den v měsíci. V Kolárově vydání svatoprokopské legendy je to termín 4. července 1204, v druhém textu 5. červenec 1204. S jiným letopočtem přichází Surius, ten jako datum kanonizace volí rok 1205. Přesný měsíc a den neuvádí. V české veršované legendě z Hradeckého rukopisu stejně jako v básni Jaroslava Vrchlického se o kanonizaci nedočteme vůbec.

6.2.

Hrob svatého Prokopa Vyznačuje se u jediného zpracování svatoprokopské tematiky, a to u Kolárova

vydání legendy, zvláštností. Při kanonizaci došlo k otevření Prokopova hrobu, a v tom okamţiku se z hrobu začala vinout omamná vůně, kterou byli všichni přítomní lidé dočista okouzleni. O tomto zázračném jevu je moţné se dočíst do jisté míry i v české veršované legendě z Hradeckého rukopisu. Podle tohoto textu byla v den pohřbu svatého Prokopa cítit „rozkošná vóně“151, autor zde však neuvádí, zda byla cítit přímo z hrobu, píše jen o vůni, jeţ byla cítit v „tom svatém domě“151.

6.3.

Postava čerta Tato bytost se stává součástí Prokopova obydlí v jediném díle – a to u veršované

Legendy o svatém Prokopu od Jaroslava Vrchlického. Souţití těchto dvou bytostí v ţádném dalším literárním díle nebylo nalezeno. Je ale důleţité znovu zmínit, ţe v dalších textech Prokop ďábly vyhání z jeskyně, přičemţ česká veršovaná legenda z Hradeckého rukopisu je vystavěna na paralelismu vyhnání čertů a poté i Němců ze země (němečtí mniši jsou přímo autorem nazýváni „ďáblovými posly“152).

151 152

Dvě legendy z doby Karlovy, Nakladatelství ČSAV, Praha 1959, s. 63. Viz kapitola 4.2.

- 61 -

Kap. 7. Závěr

7. Závěr Při srovnávání uvedených sedmi děl, jejichţ obsahem je svatoprokopské tematika, jsem došla k několika poznatkům. Co se týče samotného zpracování prokopské látky, lze konstatovat, ţe v průběhu několika století došlo k jistému posunu. Pro srovnání lze uvést například text svatoprokopské legendy v knize Legenda aurea. V tomto případě došlo ke spojení legendy Vita maior s vyprávěním o Prokopově ţivotě tzv. Mnicha sázavského, které je zapsáno v mnichově Letopisu. Tento text má všechny náleţitosti, které k legendě jakoţto k ţánru patří (např.: topos dobrého původu, topos puer senex, světcovo patřičné vzdělání, zázraky, apod.). Ve dvou případech (F. Bridel a J. Vrchlický) se autoři rozhodli sepsat ţivot svatého Prokopa osobitým způsobem ve verších. Bridel vytvořil báseň zcela netradiční, v porovnání s ostatními texty, Vrchlický se nechal inspirovat verzí prokopské legendy zapsané v Hradeckém rukopise, přinesl však i zcela novou motiviku. Zejména je zde třeba zmínit souţití svatého Prokopa s čertem, které se v ţádném jiném prokopském textu neobjevilo. Pokud ano, tak pouze v souvislosti s vyháněním ďáblů ze světcovy jeskyně či ze země, jak je tomu například v české veršované legendě z Hradeckého rukopisu. Zcela jinak je svatoprokopská látka pojata ve vlastenecké barokní kronice neznámého autora z poloviny 18. století Země dobrá, to jest země česká. Tento text je jakýmsi převyprávěním dějin českého národa, jehoţ zdrojem jsou nejrůznější kroniky a archivní materiály. S postavou svatého Prokopa se zde pracuje odlišně, neţ jak to známe z předešlých legend. Svatý Prokop je v pojetí neznámého barokního autora hlavně národní patron, jemuţ jsou přisuzovány velmi důleţité role vlasteneckého charakteru (např. přenesení ostatků svatého Vojtěcha), nebo jako národní hrdina, který je jedním z těch, kdo vyhnali ďábly ze země. Na těchto výše zmíněných textech je tedy moţné ukázat, jak odlišně se dá svatoprokopská tematika v průběhu několika staletí uchopit. U vybraných textů, které byly předmětem mého srovnávání, je moţné si všimnout hned několika shodných rysů. Ve všech textech153 se sv. Prokop, jakoţto pravý světec, vyznačuje velkou moudrostí, pílí, poctivostí, skromností a dobrosrdečností. Samozřejmostí je jeho český původ a urození rodiče. Textům jsou společné i dobové reálie a součástí Prokopovy osoby jsou nezbytné atributy (berla, mitra, provaz kolem beder). Zkoumané prokopské texty jsou obohaceny o poměrně velké mnoţství zázraků.

153

Jak jiţ bylo poznamenáno několikrát výše, od všech děl se liší osobitá pojetí prokopské látky, kterými jsou díla F. Bridela a barokní kronika Země dobrá, to jest země česká. Ta byla svým obsahem pro má srovnávání spíše okrajová.

- 62 -

Kap. 7. Závěr

Lze si ale také povšimnout několika rozdílných skutečností, které je třeba zmínit. Jedním z rozdílů je datum Prokopova úmrtí. Podle historických pramenů zemřel svatý Prokop 25. března 1053. Toto datum lze dohledat u Kolárova vydání legendy, stejně tak jako u Suria. Česká veršovaná legenda z Hradeckého rukopisu uvádí rok 1055. V textu legendy o svatém Prokopu v knize Legenda aurea se tato událost řadí do roku 1058, konkrétně na 24. červen. V textu Vrchlického básně se datum světcovy smrti nedočteme. Druhý odlišný letopočet se objevil i u Prokopovy kanonizace, text legendy v Kolárově vydání stejně jako prokopský text v knize Legenda aurea zmiňuje rok 1204. Surius kanonizaci datuje o rok později.154 V jednom textu, a to u Kolárova vydání prokopské tematiky, je moţné se dočíst i zvláštnost týkající se světcova hrobu. Při kanonizaci se z něj vinula omamná vůně. Podobnou zvláštnost je moţné se dočíst i v textu české veršované legendy z Hradeckého rukopisu, v tomto díle se vůně linula po celém kostele, nejen ze světcova hrobu. Sledované texty se nejen shodují, ale i odlišují v historických reáliích. Po smrti Prokopa bylo třeba zvolit jeho nástupce. V Kolárově vydání, v české veršované legendě z Hradeckého rukopisu a u Suria se jím stává Vít, jinak je tomu v případě Vrchlického básně, v ní Vít umírá ještě před smrtí světce. U srovnávaných prokopských textů jsem vysledovala více shodných rysů neţ těch odlišných. Důvodem je zřejmě fakt, ţe text Kolárova vydání legendy, česká veršovaná legenda zapsaná v Hradeckém rukopise, prokopská legenda v knize Legenda aurea, Surius a Vrchlický vychází z těch nejstarších vyprávění o ţivotě svatého Prokopa, tedy z Letopisu Mnicha sázavského, z legendy Vita maior či Vita minor. Texty tedy mají shodný základ, který je příčinou jejich mnoha společných rysů. Je také velmi důleţité poznamenat, ţe rozdíly mezi texty jsou dány ţánrem. Převáţnou část zkoumaných textů tvořily prokopské legendy, zvláštností je Bridelova Sláva svatoprokopská, coţ je oslavná píseň s výchovným zřetelem. Vrchlického vlastenecká novodobá báseň je výrazná svými národními (protiněmeckými) tendencemi. V době svého vzniku se tyto tendence ukazovaly ještě jako velmi aktuální (báseň vyšla v roce 1884). Jedenkrát byl také zastoupen ţánr historické kroniky, a to v případě barokní kroniky neznámého autora Země dobrá, to jest země česká. Svatý Prokop je patronem všech rolníků, horníků a vinařů. Podle Jaroslava Kadlece155 je Prokop, v porovnání se svatým Vojtěchem či svatým Václavem, světec par

154

Je třeba poznamenat, ţe podle historických pramenů k ní došlo v roce 1204. Jeho slova cituje Vlček in: Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon – české katolické nakladatelství, Praha 1995, s. 155. 155

- 63 -

Kap. 7. Závěr

excellence. Byl postavou, co pohrdala všemi marnostmi světa a co se vzdala veškerého svého majetku, včetně manţelky. Opakem je svatý Vojtěch, který se stal navíc praţským biskupem, či svatý Václav, pro naši historii významný kníţe. I přesto, nebo snad i právě proto, se stal svatý Prokop prvním Čechem evropského významu, prvním českým kosmopolitou. S jeho postavou je spojena řada zatím nedořešených otázek, například světcovy relikvie. Svatý Prokop je tedy pro české dějiny nejen významným a respektovaným patronem, ale i inspirativní postavou pro další vědecká bádání.

- 64 -

Kap. 8. Obrazové přílohy

8. Obrazové přílohy

Obr. 1 a 2: Ukázka textu prokopské legendy (in.: Surius, L.: Vitae Sanctorum, W ImpressyUniversitatis Carolo-Ferdinandeae, w Kollegi Towaryšstwa Pána Geţjsse v Swatého Klimenta blíţ Mostu, Praha 1742).

- 65 -


Obr. 3: Jeden ze způsobů vyobrazení svatého Prokopa (http://www.svprokop-sazava.cz/obrazky/prefoceno/P1050905.JPG).

Obr. 4: Další ze způsobů vyobrazení (http://www.stredokluky.cz/images/svprokopw.jpg).

- 66 -


Obr. 5: Obec Chotouň se zvýrazněným kostelem svatého Prokopa (Google Earth).

Obr. 6: Letecký snímek Sázavského kláštera, pořízený od severozápadu (in.: Sommer, P.: Svatý Prokop (Z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007).

Obr. 7: Tzv. berla svatého Prokopa, uloţená ve svatovítském pokladu (in.: Sommer, P.: Svatý Prokop (Z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007).

- 67 -


Obr.8: Tzv. koflík a lţíce svatého Prokopa, které jsou uchovávány v bývalém sázavském konventním chrámu (in.: Sommer, P.: Svatý Prokop (Z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007).

Obr. 9: Zobrazení velmi oblíbeného setkání svatého Prokopa s kníţetem Oldřichem, které je doprovázeno přeměnou podané vody ve víno (in.: Sommer, P.: Svatý Prokop (Z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007).

- 68 -


Obr. 10: Hrob sv. Prokopa v kostele Všech svatých na Praţském hradě (in.: Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995, s. 164).

- 69 -

Kap. 9. Bibliografie

9. Bibliografie 

Bauer, J.: Čeští světci a kacíři, MOBA, Brno 2006.



Bělič, J. - Kamiš, A. - Kučera; K.- Křístek, V.: Malý staročeský slovník. 1. vyd. SPN, Praha 1978.



Hrabák, J. - Škarka, A. - Váţný, V. /edd./: Dvě legendy z doby Karlovy (Legenda o svatém Prokopu, Ţivot svaté Kateřiny), ČSAV, Praha 1959.



Chaloupecký,V. /ed./: Středověké legendy prokopské, ČSAV, Praha 1953.



Kadlec, J.: Dějiny katolické církve II., Cyrilometodějská teologická fakulta, Univerzita Palackého, Olomouc 1993.



Kalista, Z.: České baroko, Evropský literární klub, Praha 1941.



Kolár, J. /ed./: Hájek, V., Kronika česká /výbor/, Odeon, Praha 1981.



Kolár, J.: Středověké legendy o českých světcích, NLN, Praha 1998.



Kopecký, M. /ed./: Bridel, F., Básnické dílo, Torst, Praha 1994.



Králík, O.: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Vyšehrad, Praha 1969.



Kučerová, I., Medová, L. /edd./: Země dobrá, to jest země česká, Atlantis, Brno 1998.



Lehár, J. - Stich, A. - Janáčková, J. - Holý, J.: Česká literatura od počátku k dnešku, NLN, Praha 1998.



Patera, A. /ed./: Hradecký rukopis, Matice česká, Praha 1881.



Piťha, P.: Čechy a jejich svatí, Comdes, Praha 1999.



Pracný, P.: Český kalendář světců, Ewa Edition, Praha 1994.



Remešová, V.: Ikonografie a atributy svatých, Česká katolická charita, Praha 1990.



Rulíšek, H.: Postavy, atributy, symboly (Slovník křesťanské ikonografie), Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou 2005.



Ryneš, V.: Atributy světců, Kniţnice oblastního muzea Roztoky, Roztoky u Prahy 1969.



Sommer, P.: Svatý Prokop, Čechy a střední Evropa, NLN, Praha 2006.



Sommer, P.: Svatý Prokop (Z počátků českého státu a církve), Vyšehrad, Praha 2007.



Surius, L.: Vitae Sanctorum, To gest:, W ImpressyUniversitatis CaroloFerdinandeae, w Kollegi Towaryšstwa Pána Geţjsse v Swatého Klimenta blíţ Mostu, za Wogtěcha Gyřjho Konyásse Faktora, Praha 1696.



Surius, L.: Vitae Sanctorum, W ImpressyUniversitatis Carolo-Ferdinandeae, w Kollegi Towaryšstwa Pána Geţjsse v Swatého Klimenta blíţ Mostu, Praha 1742. - 70 -

Kap. 9. Bibliografie



Surius, L.: Vitae Sanctorum, To gest Ţiwotowe, Skutkowe, Mučedlnjctwj ... Swatých a Swětic Boţjch ... Předně Od ... w Latinském Gazyku sloţený, Pak Od ... Albrechta Chanowského ... přeloţenj ... Nynj ... w nowě wytlačeni, Impressy Universitatis za Jana Giřjho Ssneydra Fakt., Praha 1759.



Štěchová, M.: Svatý Prokop (Patron země české a moravské), Olomouc, 1940.



Vidmanová, A. /ed./: Voragine, J., Legenda aurea, Vyšehrad, Praha 1984.



Vlček, E.: Osudy českých patronů, Zvon, Praha 1995.



Vrchlický, J.: Legenda o svatém Prokopu (báseň Jaroslava Vrchlického), Nakladatel Vojtěch Hrách, Praha 1939. Internet



http://cs.wikipedia.org/wiki/Svatý_Prokop (2.10.2008).



http://www.moraviamagna.cz/legendy/ (4.3.2009).



http://poutnik.kratky.org/poutnik/2007/0207.pdf (7.2.2009).



http://slovnik-cizichslov.abz.cz/web.php/hledat?typ_hledani=prefix&cizi_slovo=pluvi%E1l (7.2.2009).



http://cs.wikipedia.org/wiki/Relikviář (15.3.2009).



http://cs.wikipedia.org/wiki/Monstrance (19.2.2009).



http://cs.wikipedia.org/wiki/Speciální%3AHledání&search=diafýza&go=Jít+na (19.2.2009).

- 71 -

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ

Recommend Documents