MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Seminář estetiky
Platónovo pojetí lásky v jeho dialozích
Diplomová práce bakalářská
Autor práce: Jana Strbačková Vedoucí práce: Mgr. Martin Cajthaml, Ph.D.
Brno 2009
Bibliografický záznam STRBAČKOVÁ, Jana. Platónovo pojetí lásky v jeho dialozích. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, Seminář estetiky, 2009. 100 s. Vedoucí diplomové práce Mgr. Martin Cajthaml, Ph.D.
Anotace Diplomová práce „Plátonovo pojetí lásky v jeho dialozích“ pojednává o problematice Eróta. Popisuje jeho projevy a snaží se charakterizovat jeho podstatu. Nejdříve se zabývá základy této tematiky, když vyjasňuje počátky Platónova hledání lásky. Popisuje je pomocí teorie idejí, kde
dospěl až k nejvyšší Idey Krásy. Ta
představuje substanci, k níž člověk celý život směřuje. Pomocí této nauky přichází až k Erótovy, jenž se stává naším průvodcem po cestě k nejvyšší idey. Působení Eróta je dále vyloženo pomocí dialogů, zejména Symposionu a Faidra. Zjišťujeme, že Erós je touha, jenž nás žene ke kráse, což je hlavní cíl našeho života. Práce také otevírá téma erotické nauky vzhledem k dnešní estetice, kde sledujeme, že Platónovy názory na umění se liší od těch našich.
Annotation The work Plato's Conception of Love in his Dialogues addresses wide topic of Platon's Eros. At first it focuses on description of finding Eros. And it is also focuses to say what is it's main principle. Plato describes this with his Theory of Ideas. We can see that the highest is Idea of Beauty. It is something like the main object of our life. With this thesis we can see that Eros is described as an effort to find the beauty, main point of our life. There is also started theme about beauty and connection with the fine art. We can see many different opinions between him and todays aesthetics.
Klíčová slova Erós, Fílie, Platón, Sókratés, Symposion, Faidros, pederastie, mania, erastés, erómenos, daimón
Keywords Eros, Filia, Plato, Socrates, Symposium, Phaedrus, pederasty, mania, erastes, eromenos, daimon
Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou práci zpracoval/a samostatně a použil/a jen uvedené prameny a literaturu. Současně dávám svolení k tomu, aby tato diplomová práce byla umístěna v Ústřední knihovně FF MU a používána ke studijním účelům.
V Brně dne 27.dubna 2009
Jana Strbačková
Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Martinu Cajthamlovi, Ph.D. za vedení práce a dále také své rodině a přátelům za podporu.
Obsah ÚVOD .........................................................................................................................................6 1.
PLATÓNOVA CESTA K LÁSCE..................................................................................8 1.1
HLEDÁNÍ ERÓTA ............................................................................................................8
1.1.1 Idea Dobra, Krásy.....................................................................................................9 1.1.2 Krásno a umění .......................................................................................................11 2. ERÓS ....................................................................................................................................14 2.1 MYTOLOGIE .....................................................................................................................14 2.2 PLATÓNŮV ERÓS ..............................................................................................................16 3. PODOBY ERÓTA ...............................................................................................................19 3.1 ERÓS JAKO DAIMÓN V DIALOGU SYMPOSION ...................................................................19 3.1.1 Sókratova řeč...........................................................................................................24 3.2 ERÓS JAKO BOŽSKÉ ŠÍLENSTVÍ .........................................................................................27 3.3 PEDERASTIE .....................................................................................................................30 3.3.1 Pederastie za života starých Řeků ...........................................................................30 3.3.2 Pederastie v Platónově podání................................................................................33 3.4 PŘÁTELSKÁ LÁSKA ..........................................................................................................35 3.4.1 Fílie a Erós..............................................................................................................36 3.4.2 Vztah Alkibiada a Sókrata .......................................................................................38 ZÁVĚR .....................................................................................................................................42 RESUMÉ ..................................................................................................................................45 SUMMARY ..............................................................................................................................47 POUŽITÁ LITERATURA......................................................................................................49
Úvod Téma lásky, krásy a dobra se vztahuje k estetice napříč historií a patří mezi její hlavní aspekty. Platón jako filozof je právem řazen také mezi estetiky, i když jeho pojetí krásy se může lišit od toho, jak ho chápeme dnes. I téma lásky dostává na zcela jinou úroveň, když ho začne zkoumat filozoficky. Což stojí v protikladu k dnešní době, kde většinou neanalyzujeme své city a nepřipisujeme jím nějakou vyšší sílu. Navíc láska jako taková má u Platóna úplně jiný význam, nazývá ji Erós. Jak už jsme řekli, je spojena s filozofickým pohledem, a popsání tohoto pohledu také bude náplní práce. Jako cíl je kladeno postihnutí této tematiky pomocí Platónových dialogů a odpovědět na otázky „Co je Erós?“ „Jaká je jeho podstata a jaké je jeho působení?“ Nejdříve tedy popíšeme, jak Platón dospěl k Erótu, a zároveň objasníme jeho spjatost s krásnem. Dále se práce zaměří na mytologický výklad Eróta jako na základ Platónova pojetí. A nakonec objasní celou erotickou nauku na základě vybraných dialogů. Základní literaturou práce je zejména monografie Giovanni Realeho Platón. Tato kniha je velmi dobře srozumitelná a pomohla především k interpretaci jednotlivých dialogů. Další významnou literaturou jsou knihy Andrease Graesera Řecká filozofie klasického období a Františka Novotného O Platónovi, Díl třetí. Velký přínos přinesla také publikace Aleše Havlíčka Plato's Symposium, kde byl podrobně rozebírán dialog Symposion a témata s ním spojená, jako je například láska mezi muži. Co se týče samotných Platónových dialogů jsou v některých pasážích těžko pochopitelné. Zejména dialog Lysis, pojednávající o přátelství, byl svým velkým množství tezí a jejich následných vyvracení velmi komplikovaný. Práce se na základě kompilace textů pokusí nastínit celé Platónovo pojetí lásky. Postupuje tematicky a je rozdělena do tří částí. V první části popíšeme původ jeho tezí o Erótu, proč vůbec měl potřebu se jím zabývat. Nastíníme jeho teorii idejí a dostaneme se tak k Idey Krásy, kde hrál
6
významnou roli právě Erós. Zároveň nastíníme estetické téma krásy vzhledem k dnešnímu pohledu na výtvarné umění. Ve druhé části si ukážeme počátky erotických představ v mytologii, ze kterých vycházel i Platón, avšak dal jim úplně jiný význam. A v poslední části se již plně zaměříme na dialogy, kde popíšeme podoby Eróta, jeho funkci a význam.
7
1. Platónova cesta k lásce V této kapitole je popsán vznik Platónovy nauky o lásce. Lépe řečeno, to, co jej přivedlo k Erótovi.
1.1 Hledání Eróta Platón patří mezi ty filozofy, kteří se jako první domnívali, že existuje mnohem více než nám známý hmotný svět. Zahájil tak revoluci ve vývoji řeckého myšlení, když odmítl tvrzení přírodních filozofů. Ti vše vysvětlovali smysly a nenacházeli pravou podstatu předmětů. Podle jeho slov „existuje mnohem více věcí, nežli jsou ty, které poznává vaše filozofie, která zůstává v mezích fyzického světa.“¹ Platónovi jejich vysvětlení nestačilo, snažil se zjistit příčinu všech věcí. Vedle našeho smyslového světa nachází také nadsmyslovou oblast. A tu se pokouší zkoumat pomocí rozumu, což bylo něco nového. Snaží se objasnit bytí tohoto druhého světa, a také dokázat, že skutečně existuje. Dospět k takové myšlence byla cesta dlouhá, během níž na něj působily různé vlivy. V mládí čerpal inspiraci od Hérakleita, jenž prohlašoval, že vše ve světě je proměnlivé, v neustálem toku. Platón však dospěl k přesně opačnému názoru, když ustanovil bytí jako předmět pravého vědění. Nehledal odpovědi v přírodě, ale snažil se vyložit svět pomocí rozumu. Dospěl tedy k existenci, jejíž vlastnosti jsou jednota, stálost, nepohyblivost. Dalším vlivem, který mu dopomáhal k této tezi, byli pythagorejci. Ti stavěli číslo, a s ním spojenou neměnnost, jako podstatu všech věcí. Nejvíce na něj však zapůsobil jeho učitel Sókratés. Zejména učením, které založil na etice. Rozebíral všeobecné zásady toho, co nepodléhá změně. Platón však nezůstal jen na poli morálním, ale snažil se pomocí rozumu postihnout všechny oblasti. Vnesl do Sókratova učení metafyzický ráz. Proti našemu neuspořádanému smyslovému světu postavil ¹
TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. 4. vyd. Praha a
Litomyšl: Paseka, 2002. 376 s. ISBN 80-7185-171-X. s. 62
8
svět nehybný. Vyčlenil jej jako samostatný druh bytí a nazval jej světem idejí. Ten je poté tím pravým, prvotním, zatímco přechodný, smyslový je pouze od něj odvozeným. Reaguje tak na učení Démokritova atomismu, kde je svět popsán jako neuspořádaný, plný neustále se chaoticky pohybujících se atomů. Platón v otázce hledání podstaty tedy spatřoval původ v něčem neměnném, co by dalo neuspořádanému světu základ. Dospěl až k potřebě něčeho nadřazeného, obecného, výchozího, ke své teorii idejí. Popsal je jako neměnná nadsmyslová jsoucna, existující nezávisle na člověku, tedy sama o sobě. Učinil tak proto, aby mohl dojít k pravému poznání, což by nešlo, kdyby bylo neustále vše proměnlivé a relativní. Pokud tvrdíme, že ideje existují samostatně, je tomu podle Platóna opravdu tak. Charakterizuje je jako nezávislé na člověku a vyskytující se mimo naše vědomí. Idejí je poté podle něj několik. Stojí mezi sebou v různých vztazích, v hierarchickém uspořádání řadí v jistém smyslu nejvýše ideu dobra. I když právě kolem jejího začlenění je několik rozporů. V každém případě ve světě, kde má vše svůj význam a vše směřuje k nějakému účelu, představuje Idea Dobra konečný cíl tohoto snažení. Pokud se tedy přiblížíme k Idey Dobra, teprve tehdy se nám dostane pravého poznání. A jak se dozvíme v dalších kapitolách, průvodcem po této cestě je pro nás Erós.
1.1.1 Idea Dobra, Krásy
„Idea Dobra není libovolná idea mezi všemi ostatními idejemi, nýbrž zaujímá i v platónském pohledu význačné postavení.“²
²
GADAMER, Hans-Georg. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. 1. vyd. Praha:
Oikoymenh, 1994. ISBN 80-85241-46-3 s. 18
9
Idea Dobra, nazývána také Krásy, je spjata s Erótem. Právě kvůli němu totiž krásu vnímáme a toužíme po ní. Ideu Krásy řadí Platón jako nejvýše stojící ze všech, ale ve svých dialozích to naznačuje jen opatrně. V každém případě je tato idea v jeho nauce popisována jako první princip, což je něco, co považuje za podmínku všeho uspořádání a za jednotu. Řekli jsme, že Idea Krásy je nejvyšší Idea, ale co to vůbec znamená být Ideou, popíšeme následně. Ideje obecně mají různé vlastnosti, Platón jim připisuje znaky jako dobro, krásno a připojuje k nim ještě samo o sobě. Mnohokrát se v jeho dialozích objevuje krásno samo nebo dobro samo o sobě. Je tomu tak proto, že ideje existují mimo čas a prostor, nevznikají ani nezanikají, vyskytují se sami bez cizí příčiny. Jsou bytím, od kterého se vše odvíjí a vzniká. Mezi jejich další vlastnosti patří, že jsou beztvaré, nemají žádnou hmotu ani barvu, představují něco dokonalého, lišící se od smyslového světa. Jsou předobrazem tohoto světa a věcí v něm obsažených. Platón potřeboval najít něco výchozího, pevně daného. Nevyhovovala mu vysvětlení předchozích filosofů, a tak nalezl kontrast k „našemu“ smyslovému světu. Ten je totiž rozmanitý a složitý, přesněji věci v něm obsažené mají tyto vlastnosti. Je v neustálém pohybu, chaosu. Platón potřeboval nalézt jakýsi záchytný bod. Proto do protikladu k rozmanitým, složitým a neustále se pohybujícím věcem, postavil ideje, lépe řečeno, umístil je výše. Nalezl existenci, nazývanou bytí, jsoucno, idea. Jelikož je toto bytí nezávislé na prostoru a čase a hlavně neměnné, nemůžeme jej postihnout smysly. Bývá proto označovány jako pojem lidské mysli. Platón dospěl k hledání idejí, když hledal pravé příčiny věcí. Vycházel přitom z Anaxagorovy nauky, brzy však poznal, že ve svém učení nepoužívá k vysvětlení rozum, ale smysly. Doplnil jeho myšlení tak, že příčinou nějakého působení je dobro, a to je také první, nikoliv rozum. Dobro pak staví na stejnou úroveň jako krásu. Poznáním ideje, vzoru, může člověk poznat i další věci, které se k ní vztahují.
10
Abychom upřesnili myšlenku, že Idea Krásy je tou nejvyšší, musíme si popsat Platónovo členění těchto jsoucen. Zařadil je totiž do různých vztahů. Každá idea se liší obsahem, ale některé ho mohou mít podobnější, než druhé, a tak si můžou být bližší nebo vzdálenější. Navzájem mezi sebou stojí v různém poměru, a to souřadném, podřadném či nadřadném. Zejména nadřazenost a podřazenost je vyjádřena na stupních, kde výše stojící idea je také obecnější. Postupuje se tak dlouho, až se dostáváme k ideji nejobecnější. Tyto stupně se dají jednoduše vysvětlit tak, že si můžeme představit jakoukoliv věc z nám známého smyslového světa. Každý předmět má nějakou ideu, předobraz. Bylo by jich ale příliš mnoho, a tak se je Platón snaží zjednodušit. Seskupuje proto stále výše obecnější ideje, čili jsoucno, které je nadřazeno skupině jsoucen, podobných obsahem. Například idea květiny by v sobě mohla slučovat ideu pampelišky, tulipánu či narcisu. Tímto způsobem postupujeme, až přicházíme k božskému Jednu, nebo-li Krásnu samu, Idey Krásy. Cesta za tímto krásnem je pak podrobně vylíčena v dialogu Symposion.
1.1.2 Krásno a umění
Nejvyšší idea je podle Platóna Idea Krásy. Byl by ovšem omyl se domnívat, že krásu spojuje s uměním. V tomto směru se odlišuje od řeckého myšlení, kde krása byla spojována především s uměním. Vzpoměňme na Polykleitův kánon, sochařství či architekturu. Je však pravdou, že v době Platóna, a také před ním nebyl termín umění používán tak jako dnes. Umělec stál v pozici obyčejného řemeslníka a umění vůbec bylo označováno řeckým slovem téchne, což označovalo řemeslo. I přesto byla díla oslovavována a obdivována. U Platóna je tomu ale jinak. Zvláště výtvarné umění je podle něj jen pouhou nápodobou skutečnosti, a tak nemůže být nikdy krásné. Náš smyslový svět je napodobením idejí, čili umění je nápodobou nápodoby – mimesis
11
mimeseos. Znamená to, že je vzdáleno od pravdy a nedává nám vůbec nic. Platón dokonce tvrdí, že člověka kazí. Proto malíře, ale také básníka, řadí nejníže ze všech. Pokud se zaměříme více na básnické umění, tkzv. krásné umění, tak Platón zastával názor, že básníci neví, o čem hovoří. V dialogu Ión, což je jedno z raných děl Platóna, se objevuje výrazná kritika básnictví. Sókratés se zde setkává s rapsódem, což je přednašeč básní, většinou Homérových, s Iónem. Ten se zrovna vrací do Athén z Epidauru po vítězství v závodu rapsódů a chce se zúčastnit další soutěže. Ión je velmi namyšlený na své umění, dokáže nádherně přednášet a dělá, že také rozumí všemu, o čem Homér píše. Sókratés ho ale vyvede z omylu a dokáže mu opak. Ión je donucen opatrně přiznat, že neví vůbec nic, nechápe povahu básníků, dokonce ani svého hlavního hrdinu Homéra. Jediné, co dokáže je krásně naučeně mluvit. Sókratés podotýká, že jeho umění je výaz Múz, Boha, avšak ne rozumu. Ten je právě pro něj podstatou básnictví a umění vůbec. Cílem tohoto dialogu bylo zobrazit podstatu básnictví. Podle Platóna jde o výraz Múz, chybí zde rozumové poznání. Dalším dokladem této teorie může být Agathon v Symposionu. Agathon je tragický básník, který právě vyhrál soutěž. Přednesl nádhernou řeč, jenž měla veliký úspěch, avšak Sókratés podotýká, že se nezakládala vůbec na pravdě. Sarkasticky poukazuje na to, že Agathon sice umí nádherně básnit, ale jnak vůbec nemá ponětí, o čem hovoří. Ión i Agathon tedy dopadají podobně. A konečně se dostáváme k závěru, jenž plyne z celého jeho pohledu na krásu. Pravého umělce totiž představuje filozof. Jedině ten dokáže znát podstatu věcí a do svého umění vkládá víc než jen pouhé napodobení. Dává do něj pravdu. A k této pravdě přivádí každého filozofa opět láska, Erós. Platón sám vytváří taková díla o krásnu a lásce dialogy Symposion a Faidros. Zde se také dozvídáme, že jedině filozof může zachytit krásu samu, protože poznání vyžaduje lásku k moudrosti, což představuje právě filosophia. Platón mnohdy také tvrdí, že Ideu Krásy jako jedinou z idejí můžeme zachytit smysly, a to zrakem. Často bývá popisována jako záře, jako něco, co
12
má způsob bytí světla. Jjí účinky a velikost popisuje kněžka Diotima v Symposionu. Hovoří o stupních, nebo-li schodištích, kde na nejvyšším se člověk, filozof, dostává k této Idey. „Na tomto stupni života, milý Sokrate, pravila cizinka z Manineje, ač jestliže vůbec kde jinde, stojí člověku za to žíti, když se dívá na krásno samo. To jestliže někdy spatříš, bude se ti zdát, že je to nad všechno srovnání se zlatem, drahými rouchy, krásnými chlapci i jinochy, jejichž zjevem jsi nyní uváděn do vytržení, a hotov jsi ty jako mnozí jiní, kdykoli vidí své miláčky a jsou s nimi, ani nejísti ani nepíti, kdyby to bylo možno, nýbrž se jen dívat a býti s nimi. Což teprve, kdyby se někomu dostalo spatřiti samo krásno čisté, ryzí, neporušené příměsky, nenaplněné lidským masem, barvami a mnohou jinou pozemskou malicherností, nýbrž kdyby mohl uvidět samo ono božské, jednotné krásno? Jaký by to nastával život člověku, který by se tam díval a na to hleděl zrakem k tomu určeným a mohl s tím být! Či nechápeš, že jediné tu, když se bude dívat oním zrakem, kterým je pravé krásno viděti, podaří se mu rodit ne pouhé obrazy dokonalosti – vždyť se nebude stýkati s obrazem – nýbrž skutečnou dokonalost, protože se bude stýkati se skutečnem; a když zrodí a vychová skutečnou dokonalost, jistě se stane milým bohu, a jestliže to je člověku možno, stane se také on nesmrtelným.“³
V její řeči je vyjádřen smysl života – nesmrtlenost, k níž se dostaneme díky Idey Krásy a Erótovi. Což je něco, co filozof hledá po celý svůj život. „Krásno samo“ pak podle zmíněného schodiště lásky Diotimou, můžeme charakterizovat jako dobrý život, věrný spravedlnosti a spjatý s filozofickou moudrostí. Do pojmu krásno tedy nevztahuje pouhou vizuální stránku věci, jako je tomu u výtvarného umění, ale také morální a intelektuální obsah. ³
Platón, Symp. 211d1-212a8
13
2. Erós Erós představuje lásku. Jaký na něj byl pohled v minulosti a jaký význam mu přisuzuje Platón je popsán v této kapitole.
2.1 Mytologie „Erós tvoří a udržuje základ kosmický a fyzikální stejně jako sociální a kulturní (námluvy, svatba a plození potomstva, vzdělávání, přechodové rituály).“4
Mytologie hrála odpradávna významnou úlohu v životě Řeků. Již od dob Homérových se Erós týkal celého kosmu. Co se však týče mytologického pojetí, objevuje se původně jako důsledek spojení Země a Nebe. Výkladů je ale mnoho. Hesiodos například uvádí, že nejdříve vznikl Chaos, poté Země a s ní Erós. V tomto pojetí Erós nevzniká jejich spojením, Gaia sama plodí bohy a Erós zde figuruje spíše jako nějaká uvolňující síla, která vše spojuje, a tak pomáhá novému tvoření. Bývá tedy spojován s plozením, jako je tomu mimo jiné v Platónově Symposionu. Na tento mýtus se ostatně odvolává Faidros, když říká: „..nejprve vznikl Chaos, po něm pak vznikla Gaia širokoprsá, jež pevným je pro všechny sídlem, spolu s ní Eros.“5 Z mnoha významů, které má, jej Platón popisuje jako boha, poloboha, ale i jako prostředníka mezi lidmi a bohem. Co se týče mytologického postavení, mnohdy bývá zobrazován jako syn Afrodity. 4
HEJDUK, Tomáš. Od Eróta k filozofii: Studie o Erótu se zřetelem k Sókratově
filozofii. Červený kostelec: Pavel Mervart, 2007 s. 30 5
Platón, Symp. 178b4-b7
14
Významy nacházíme různé. Jeho pozice boha, poloboha či prostředníka byla komplikovaná. V minulých dobách byl často vykládán právě jako bůh, avšak neměl téměř žádnou tradici v uctívání. Jsou však doloženy jeho svatyně, zvláště v gymnaziích. Další mýtus souvisí s Erótem a plozením a pojednává o vejci. Bylo rozděleno na dvě poloviny, nahoře v kosmickém vejci byl obsažen nebeský, duchovní princip a dole pozemský, materiální. Pravejce se vznášelo v nebi a rostlo jako semeno, jeho interpretace souvisela s plodností a mnohostí. Z tohoto pravejce vznikl Erós, jenž symbolizoval přitažlivost. Vznikl díky tomu, že oba principy k sobě přitahoval, a tak se mohly oplodnit. Tento mýtus dokazuje pohled Řeků, kteří si byli vědomi jisté dimenze, jenž spojovala ducha a hmotu. K Erótovi také přiřazovali manželku Psýché, nebo-li jeho ženskou verzi. On i ona vznikli z pravejce, které jak už víme, bylo rozděleno na dvě části, pozemskou a nebeskou, a právě díky erotické přitažlivosti se spojil s Psýché a vznikla Gaia (Země). Nebo-li obě složky nebeská i hmotná se přitahovaly až jejich s pojením vznikla Země. Vejce leželo mezi oběma dimenzemi, ale samotnou Zemi nepředstavovalo, tvořilo jen hmotu, jenž zapříčinila její vznik. Psýché a Erós jsou tedy stejní. Psýché v sobě obsahuje erotickou povahu a Erós zase psychickou. Erós tedy nemůže existovat bez psychické složky, tak jako Psýché bez erotické. Z toho vyplývá, že každé erotické puzení je pravé pouze ve spojení s duševním. Což je také hlavní myšlenka Platónova. Narozdíl od Hesiodovy verze, jiná praví, že Erós přiměl Chaos ke spojení s Gaiou, a tak vznikla hmotná země. Gaia tudíž neznamenala zemi, ale byla její dvojnicí a hlavně zapříčinila její vznik. Z nemateriálna, pomocí Eróta a Chaosu se vše smíchalo a spojilo fyzickou láskou. Tak vznikl svět, tak vzniklo univerzum. Psýché byla pro staré Řeky něčím jako duch, představovala citovost, avšak bez jakékoliv substance, byla něčím polohmotným. Díky její polohmotnosti měla schopnost ovládat tělo. Představovala duši. Psýché souvisí s pojmem extáze, což jednoduše řečeno znamenalo vystoupení duše z těla.
15
Duše se odebrala do nadsmyslového světa, kde docházela k vytržení až šílenství. Platón tuto myšlenku přijímá a rozvádí v dialogu Faidros, kde Erós představuje průvodce k tomuto šílení. Pokud opustíme nejstarší řecké mýty a přeneseme se již do dob Platóna, jeden z nejhezčích popsal on sám v dialogu Symposion v řeči Sókrata, kde vyjádřil celou Erótovu podstatu. Popisuje hostinu, kde se slavilo narození Afrodité, a kde samozřejmě nesměl chybět žádný z bohů. Mezi ně přišla žebrat Penia, nebo-li chudoba. Vyspala se s Porosem, nebo-li důmyslem, jenž usnul poté, co se spil nektarem. Tak počala Eróta. Princip jeho bytí je tedy následující, slučuje v sobě protiklady, po matce zdědil nouzi a potřebu a po otci energii, pud stále něco hledat. A protože byl počat na oslavě krásné Afrodité, je také milovníkem krásy. Protiklady jsou zde ukázány metaforicky. A jsou to chudoba a nouze, a pak také důmysl, schopnost vždy překonat nedostatek a získat to, po čem toužíme. Pociťujeme nedostatku, tak jako Penia a snažíme se ho zbavit, stejně jako Poros. Jde o přitahující se síly, prostupující celým světem. Spojující síla, která takto vznikla, je Erós.
2.2 Platónův Erós Platón znal řeckou mytologii. Některé vlastnosti Eróta proto převzal, ale další mu přisoudil zcela jiné. Erós byl od pradávna v představách Řeků jako nějaká síla, k jejíž základním vlastnostem patřily přitažlivost a plození. Přesněji Erós k sobě přitahoval duchovní a pozemský svět, a tak docházelo k plození, tak vznikla Země. Platón se snažil dát mu více duchovní význam. Je známo, že základem jeho nauky byla filozofie, proto zastával názor, že nejdůležitější je filozofické poznání, ke kterému docházíme přes rozpomínání. Jak tomu ale rozumět? Víme, že existuje smyslový svět, to je ten, ve němž žijeme, který je nám známý. A také už bylo řečeno, že mimo něj existuje svět idejí. Naše tělo sice
16
žije ve smyslovém světě, ale duše, ta se neustále převtěluje, je nesmrtelná. Když opustí tělo, přijde do světa idejí, kde může uvidět Ideu Krásy a spatřit tak podstau celého bytí. Závisí to na tom, jaký kdo vede život, podle toho se jeho duše dostane více či méně k Idey Krásy. Vše, co pak děláme v našem životě, je výsledek toho, kolik toho duše stačila uvidět. Rozpomíná se na to, co uviděla. Může toho dosáhnout pouze tehdy, odpoutá-li se od těla. Ovšem otázkou zůstává, proč dochází k tomuto rozpomínání se, a co je vůbec důvodem, že člověk chce dosáhnout nějaké pravdy a filozofického poznání. Platón odpovídá, že je to smysl pro krásu. Krásno a krása vůbec má významné postavení a ovlivňuje člověka tak, jako nic jiného. Co probouzí tento smysl pro krásu je právě Erós. Podle této teze nás Erós žene k odhalování bytí. To znamená, že pud, kvůli kterému chceme dosáhnout poznání a pravdu, je Erós. Ovšem této pravdy je schopen nabýt pouze filozof. Tuto myšlenku rozebírá podrobně v dialogu Faidros, kde je Erós představen jako forma božského šílení. Podle Platóna totiž existují čtyři druhy šílenosti. První je věštecké, dalším je šílenství očisťovacích obřadů, poté básnictví a nakonec představuje nejvyšší formu božského šílení, což je láska. Co si však představit pod těmito pojmy? Šílenost můžeme nazvat také slovem mania, což se nám již zdá srozumitelnějš. Můžeme si všimnout, že všechny zmíněné činnosti jako věštectví, obřady a básnictví mají něco společného. Je u nich zapotřebí odpoutat se od těla a pohlédnout k Bohu. Když jsme hovořili o básnictví, viděli jsme, že Platón ho nazývá darem Múz. Není to pro něj činnost, k níž je zapotřebí rozum. A to se nám touto myšlenkou snaží vysvětlit. Pokud věštíme, vykonáváme obřady nebo básníme, jsme v jakémsi stavu nevědomí, extázi, kde necháváme jednat pouze naši duši. A nejvyšší formou těchto činností je Erós, jenž nás stejně nevědomě žene k nalezení pravdy. To je první z Platónových představ Eróta. Má však ještě druhou, podle níž je Erós ukryt v každém člověku a funguje jako hlavní energie v zakoušení lásky. Nebo-li, pokud milujeme, je to proto, že nás k tomu vede Erós. Celý
17
tento princip je popsán v dialogu Symposion a dal by se shrnout asi takto. Erós představuje nějakého zprostředkovatele, něco středního, co se nachází mezi smrtleným a nesmrtelným. Jeho působení spočívá v tom, že je láskou ke krásnu a moudrosti. Na jedné rovině je příčinou milování jednoho člověka k druhému, ukazuje nám, že pravá podstata krásy nespočívá v milování těla, ale duše. Na druhé ale dostává globálnější význam, když je popsán jako síla, jenž nás dovede od smyslové krásy k nadsmyslové, jenž nás přivádí k Idey Krásy. To znamená, že nejdříve je ukázan jednodušeji na lásce mezi lidmi, kde vidíme, že krása těla je pomíjivá a rozhodně nepatří mezi hlavní důvody někoho milovat. Výše je kladena krása duše, která je věčná. Tato myšlenka je poté převedena do obecnější roviny. Dostáváme se až k výkladu podstaty celého světa, když nás Erós opět odvede od smyslového světa až k nejvyššímu krásnu. Tímto způsobem Platón představuje své nejdůležitější teze o lásce a v následující kapitole jsou ještě více přiblíženy její podoby.
18
3. Podoby Eróta
Podoba lásky není u Platóna typická a mnohdy ani ne blízká dnešní představě. Dnes se tolik nezamýšlíme nad tím, co to znamená milovat. Platón tuto tematiku propojuje s filozofií a cení si jí natolik, že o ní pojednává hned několik dialogů. Lásku nazývá Erós a jak se dozvídáme, spíše než pouhý cit, představuje cestu k poznání. Umělecké zpodobnění této cesty je náplní dialogu Symposion. Účinek lásky popsaného pomocí mýtu o lidské duši zase nacházíme ve Faidrovi a téma přátelství, s láskou spojeného, v dialogu Lysis.
3.1 Erós jako Daimón v dialogu Symposion
Dialog Symposion je zajímavý tím, že jeho podstata je vyložena v několika řečích pronášených na oslavě. Pro pochopení Eróta je důležité popsat hlavní myšlenku každé této řeči, a proto je rozebrán celý dialog.
Symposion je často překládán jako „Hostina“, což není úplně přesné, protože znamená zábavu, která se konala až po jídle. Šlo o společné pití. Ne však v dnešním slova smyslu. Začínalo se modlitbou a poté se vykládali básně a debatovalo se. Tato oslava se konala na počest Agathona, tragického básníka, který vyhrál v dramatické soutěži. Jinak byla v klasickém Řecku součástí divadelních her, pořádaných na svátky boha Dionýsa. Symposium se odehrávalo výhradně ve společnosti mužů. V tomto dialogu popisuje Platón Eróta jako průvodce, jenž dovede člověk od krásy tělené až k Ideji Krásy. Stává se tak prostřednictvím oslavných řečí. Prvního řečníka, Faidra, napadne slavit boha, jenž je často opomíjen, Eróta. Popisuje jej jako nejstaršího z bohů a jako zdroj největšího štěstí.
19
Argumentuje tím, že pro mladého člověka je největším stěstím dobrý milovník a naopak. Tohle se týká řecké pederastie, což byla zvláštní forma lásky mezi dvěma muži, kdy starší muž se stýkal s mladým hochem. Faidros sám je v takovém vztahu, a proto vidí Eróta jako největší dobro, jako zdroj zamilovanosti, něco, co nás činí šťastným. Avšak nezůstává jen u člověka, svoji teorii rozvíjí, když říká, že díky němu se koná jen samé dobro, protože láska vzbuzuje pouze dobro. A velikost Eróta dokazuje myšlenkou, že kdo miluje je ochoten pro druhého zemřít. Faidros tedy představuje Eróta jako zdroj největšího dobra, a to nejen pro jednotlivce, ale i pro celý svět. Vidíme, že tato teze je velmi naivní, avšak načala otázku Eróta v rovině kosmologické, nebo-li jako otázku lásky ve významu pro celý svět. Dalším řečníkem je Pausanius, který je starší a navíc zkušený rétor, takže dokáže mnohem lépe argumentovat. Snaží se upřesnit výklad Eróta. Podle něj není ovšem jeden, ale jsou hned dva, Obecný a Nebeský. A navíc jsou proto také dvě Afrodité, protože Erós je její pomocník. Obecný Erós je láska kterou milují obyčejní lidé a jde spíše o lásku tělesnou. Nebeský Erós je pak „pravá láska“. Popisuje ji jako lásku krásnou, lásku k chlapcům. Pokládá ji za vyšší, na oduševnělejší úrovni. Umisťuje do své řeči také mýtus, tak jako bylo zvykem zkušených rétorů. Z jeho řeči jasně vyplývá, že obhajuje již zmíněnou pederastii. I přes soukromý záměr se zde objevuje důležitá myšlenka, že milovník, ve vztahu dvou mužů ten starší, má více obdivovat mladíkovu duši, než tělo. To je teze, která jak uvidíme, bude ještě podrobněji rozvedena. Pokračuje Eryximachos, jenž přejímá předchozí myšlenku o dvou Erótech, ale snaží se ji lépe dokončit. Je to lékař, a tak obhajuje svou vědu, podle které můžeme Eróta pozorovat v lidském těle. Ve zdravém těle se projevuje Nebeseký Eros a ve špatném Obecný. Dodává, že je potřeba se starat o dobré části těla a uspokojovat jejich touhy. Potřeby dobrých částí těla jsou totiž dobré a potřeby špatných částí těla jsou špatné. Navazuje na předchozí řeč o lásce mezi muži, jen místo nich použil označení částí těla.
20
Svou myšlenkou o Nebeském a Obecném Erótovi, přičemž toho druhého odsuzuje, posouvá problematiku lásky do další dimenze. U předchozích dvou řečníků se týkala jen mezilidských vztahů. Následuje komik Aristofanes. Podle něj lidé doposud dobře Eróta nepoznali a jeho moc dost neoslavovali, chce proto popsat Eróta mýtem. Říká, že nejdříve existovala tři pohlaví. Ženské, mužské a třetí složené z těchto dvou dohromady, androgynní. Popisuje člověka, jako tvora, který vypadal dost zvláštně. Říká, že tvar každého byl … „zcela válcovitý, s oblými zády i boky; měl čtyři ruce a právě tolik i noh a dva obličeje na okrouhlém krku, ve všem stejné; hlavu pak u těchto obou obličejů, obrácených v opačné strany, jednu a čtyři uši; dále měl dvoje pohlavní ústrojí a obdobně i všechno ostatní.“7 Takhle vypadalo každé ze tří pohlaví. Jako důvod, proč bylo trojí uvádí, že mužské mělo původ od Slunce, ženské ze Země a androgynní od Měsíce. Lidé vypadající, tak jak řekl, byli údajně velmi silní a pyšní. Jednou se postavili Diovi, a ten je potrestal rozseknutím napůl. Od té doby každá půlka člověka hledá tu protější, ženu či muže, podle toho, z jakého celku pocházela. Touha stát se opět celkem se nazývá láska. Jde o komickou řeč, která však skrývá vážnou myšlenku o Platónově nauce o Jednu. Neustále se zde objevují narážky na první princip, když mluví o dělení, jednu, jednotě a celku. Erós se zde objevuje jako síla, jenž pudí obě poloviny lidí, aby se spojily v jednotu a získali zpět svou původní přirozenost. Je zde vyjádřeno dělení jako zlo a jednota jako dobro. Není náhodné ani postavení řečníků, Aristofanes totiž měl mluvit před Eryximachem, ale náhodou ho chytla škytavka, a tak hovořil Eryximachos. Ten sice mluvil o Erótu jako o harmonickém spojení protikladů, ale jen velmi obecně a nedocházel k jádru věci, ke kterému dospěl až právě následující Aristofanes. Hlavní myšlenka celé řeči je, že každý nehledá pouze svou chybějící polovinu, ale podvědomě touží po Dobru. Nicméně v řeči Aristofana je vše naznačeno 7
Platón, Symp. 189e5-190a4
21
jen okrajově a hlavně v hádánkách. K závěru ji dovede až Sókratés, jenž bude mluvit ke konci dialogu o hledání něčeho vyššího a o lásce jako předmětu Dobra. Platón v tomto dialogu ukazuje své nadání, když umísťuje spoustu odkazů a mistrně řeči proplétá. Poté, co totiž dohovoří Sókratés, Aristofanes chce něco dodat, ale je přerušen opilým Alkibiadem, který opět popisuje lásku jako touhu po Jednu. „V lásce se tak ukazuje touha duality (rozštěpení, oddělení) po jednotě. Láska je tedy steskem po jednu a touhou jít za ním vyjadřující se na různých rovinách až po rovinu nejvyšší.“8 Nicméně bezprostředně po této řeči následuje Agathon. Je považován za nejlepšího vypravěče, protože právě vyhrál soutěž. Říká, že všichni oslavovali Eróta pro dobro, které přináší, ale ne pro něj samotného. Rozhodne se popsat jak vypadá. Připisuje mu vlastnosti jako krásu, mládí, hebkost. Pod maskou Eróta však chválí sám sebe a hovoří o svých vlastnostech. Tato v řeč v podstatě mnoho nepřináší, ale je správně umístěna, protože hned po ní následuje řeč Sókrata, které Agathon vytvořil krásný kontrast. Agathon je navíc pro všechny symbolem krásy, což si uvědomuje a je proto náležitě pyšný. Dokonce tak, že se ztotožňuje s Erótem. Avšak následuje řeč Sókrata, který všechny vyvede z omylu, když krásu tělesnou odmítne. Navíc je jeho myšlenka podpořena Alkibiadem, který následně vtrhne dovnitř a Sókrata popíše jako pravého představitele krásy, krásy vnitřní. Agathonova řeč je se Sókratovou v největším rozporu, a proto jí předchází. Po ní nastává dialektická pasáž, kde Sókratés vyvrátí všechno, co Agathon pronesl. V následujícím rozhovoru Sókratés pokládá otázky a Agathon odpovídá. Sókratés tvrdí, že Erós je touhou po kráse. Agathón přisvědčuje. Erós tedy nemůže být krásný, protože po čem toužíme, to 8
REALE, Giovanni. Platón: Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle
nepsaných nauk. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2005 s. 403
22
nemáme, takže Erós nemůže být ani krásný ani dobrý. Agathon to musí uznat a zjistí, že jeho řeč se nezakládala na žádním vědění, jak si můžeme ukázat:
„Zdali jsme pak souhlasně neuznali, že touží po tom, čemu se mu nedostává a co nemá? Ano. Nedostává se mu tedy a nemá Eros krásy. Nutně to vyplývá. A což jmenuješ krásným to, čemu se nedostává krásy a co naprosto krásy nemá? To ne. Tedy ještě tvrdíš, že Eros je krásný, jestliže se to tak má? A tu prý odpověděl Agathon: Podobá se, Sokrate, že jsem nic nerozuměl tomu, co jsem mluvil. A přece jsi mluvil krásně, Agathone. Než řekni mi ještě několik slov: nemyslíš, že dobré věci jsou také krásné? Ano. Jestliže se tedy Erotovi nedostává krásy a dobro jest krásné, nedostává se mu také asi dobra. Nedovedl bych tobě, Sokrate, odporovat; nuže budiž tomu tak, jak ty pravíš. Pravdě, milovaný Agathone, nedovedeš odporovat, neboť odporovat Sokratovi – to není nic těžkého.“9
Zde pozorujeme, že Agathonovo vědění se vůbec nezakládalo na pravdě a Sókratés to lehce dokázal. Všechny řeči byly nedokonalé, protože jejich podstatou nebyla pravda, pouze chvála Eróta a také Agathona. Sókratés staví důležitost pravdy vždy nade vše. Agathonova naivita je zdůrazněna ironickou 9
Platón, Symp. 201a11-c9
23
narážkou „A přece jsi mluvil krásně, Agathone.“10 Tím Sókratés poukazuje na to, že Agathon sice umí nádherně básnit, ale jinak vůbec nemá ponětí o čem hovoří. Následuje vrchol celého dialogu, čímž je Sókratova řeč.
Poté, co
Sókrates dohovoří, vtrhne mezi všechny opilý Alkibiades a způsobí menší rozruch. Nakonec všichni vyčerpáním usnou a Sókratés zase odchází. Vidíme, že struktura celého dialogu je koncipována jako příprava pro Sókrata, kterého Platón velmi obdivoval. V jeho řeči se dozvídáme podstatu celé Platónovy nauky o lásce.
3.1.1 Sókratova řeč
Sókratovou řečí získává oslava Eróta zcela nový ráz. Odlišení je ještě více vyznačeno tím, že ji nepronáší sám za sebe jako předchozí řečníci. Představuje ji jako něco, co mu o Erótu vykládala kněžka Diotima z Mantineie. Sókratés zde rozlišuje mezi dvěma Eróty, a to ve smyslu obecném jako touhu po dobru a štěstí, a pak ve smyslu lásky jednoho člověka k druhému. Až na Eryximacha, vyzdvihují všichni Eróta v tomto druhém významu. Řeč začíná diskuzí mezi Sókratem a Diotimou. Sókratés se staví do pozice nevědomého. Diotima mu pokládá stejnou dávku otázek jako předtím on Agathonovi. Dozvídáme se, že Diotima ho poučuje o tom, že Erós není krásný ani dobrý, a dokonce vyvrací myšlenku, že by měl být bohem. Na Sókratův dotaz, co tedy je, odpovídá, že něco středního, něco existujícího mezi smrtelným a nesmrtelným. Nazývá ho daimónem. Co takový daimón představuje a jakou má moc poté následně vysvětluje:
10
Platón, Symp. 201c1
24
„Jako prostředník a posel on chodí k bohům a od lidí a k lidem od bohů, přenášeje s jedné strany prosby a oběti, s druhé strany rozkazy a odplaty za oběti; jest uprostřed a vyplňuje mezeru mezi obojími, takže vše je spjato v jeden celek. Skrze něho se provádí i veškeré věštění a umění kněží i těch, kteří se zabývají obětmi i zasvěcováním i zaříkáváním i veškerým vykládáním budoucnosti a kouzly. Neboť bůh se s člověkem nestýká, ale všechny styky a rozmluvy mezi bohy a lidmi v bdění i ve spánku se dějí skrze tohoto daimona; a kdo je znalý v těchto věcech, to je muž daimonský, ale kdo jest znalý v něčem jiném, buď v nějakých uměních nebo řemeslech, je člověk sprostý. Těchto daimonů je mnoho a různých, jeden pak z nich jest i Eros.“11
Dozvídáme se, že je bytostí mězi člověkem a bohem, kterým dělá zprostředkovatele. Dále Diotima vyloží otázku jeho původu a vzniku pomocí mýtu, který je zároveň považován i za umělecký skvost. Jeho popsání je důležité, protože nám umožní lépe pochopit podstatu Eróta. I Sókratés tedy užívá ve své řeči mýtu. Popisuje v něm Erótovo zrození. Během hostiny, kde se slavilo narození Afrodité, a které se účastnili všichni bozi, přišla žebrat Penia (chudoba) a vyspala se s Porosem (důmysl), jenž zpitý nektarem usnul. Tak počala Eróta. Proto v sobě slučuje protiklady, po matce zdědil nouzi a potřebu, po otci energii, pudící ho stále hledat, a protože se to stalo na oslavě krásné Afrodité, je také milovník krásy a znakem milovníků. Jsou tu metaforicky ukázány protiklady, chudoba a nouze a zároveň touha nalézt způsob jak to vždy překonat. Získat, po čem se touží. Po matce si je vědom své chudoby a pootci vlastní důmysl, jak ji překonat. Mýtem naznačil, že pouze ten, kdo je schopen poznat, že má nedostatek, také může toužit, po tom, co nemá. Nemohli bychom toužit po nějakém, vědění, kdybychom si mysleli, že vše víme. Což se slučuje se Sókratovou filozofií, kterou byl Platón ovlivněn. Pomocí tohoto dialogu tedy 11
Platón, Symp. 202e4-203a8
25
dospěje k tomu, že Erós představuje touhou. Tato touha a nedostatek jsou charakteristické znaky jeho povahy a týkají se především krásných věcí. Pokud tedy touží po krásných věcech, kráse obecně, znamená to, že se mu jí nedostává, nemůže být tedy krásný ani dobrý. Tak vyvrací tvrzení, že Erós má některou z těchto vlastností. To ale neznamená, že by proto byl zlý nebo ošklivý, protože kdyby ano, nemohl by toužit po dobru a kráse. Znamená to, že Erós zaujímá jakési střední postavení, stojí mezi tím, co je krásné a ošklivé a mezi tím, co je dobré a zlé. Toto střední postavení Platón rozvádí ve dvou rovinách, vertikální a horizontální. Ve vertikálním směru je Erós popsán jako inteligibilní bytost, což znamená že ho nemůžeme považovat za boha, ale také ne za smrtelného a smyslového. Jako zprostředkovatel mezi těmito rovinami vše spojuje v jeden celek. Erós je v tomto významu daimónem, jak už bylo popsáno. V horizontální rovině je Erotovo střední postavení vykládáno jako sjednocovatel opačných vlastností – zbavenost a nadbytí, potřebu a schopnost něco si optařovat. Erós je pak také vyložen jako filosof, bytost stojící mezi věděním a nevěděním, není zcela vědoucí, ani zcela nevědoucí, neustále usiluje o další moudrosti a větším vědění. Erós je tedy ten, kdo vše spojuje v jeden celek. Platón ho také posouvá do antropologické sféry, kdyýž uvádí do souvislosti s Erótem každou lidskou činnost. Vše co člověk dělá, koná totiž proto, aby dosáhl dobra. Erós pak v obecném významu znamená nejen tíhnutí k dobru, ale také usilování o jeho trvalé vlastnictví. Tíhnutí k dobru se poté uskutečňje plozením v kráse (ta je jedním z aspektů dobra), krása podněcuje touhu plodit, krása podněcuje v tělesné rovině k nahrazování starými mladými, dětmi a v duševní rovině podněcuje k tvoření filozofických děl. Tohle je popsáno Diotimou jako forma zasvěcení, jenž se děje po stupních, nebo-li schodech lásky. Jsme vedeni Erótem od krásy na jednom těle ke kráse na druhém až dojdeme k pochopení, že jde jen o jednu stejnou krásu ukazující se na všech tělech. Od ní pak pokračuje cesta ke kráse duší, která je vyšší než krása těla. Potom vede cesta lásky ke kráse lidkých činností, ke způsobu života, ke kráse zákonů a poznatků až k poznání Krásy o sobě, kde je Jednotou.
26
Sokratův Erós stojí v kontrastu s tím, o kterém mluvil Agathon. Tomu šlo jen o krásu. U Sókrata vzniká napětí mezi krásou, o níž hovořil Agathon a vlastněním, což zase rozebíral Aristofanes. Jak již bylo řečeno, rozlišuje dva Eróty, ale oba spojuje to, že touží po nesmrtelnosti. Pokud se zaměříme na lásku mezi lidmi, také touží po krásném, což uskutěčňují v plození dětí, jde jim však pouze o vlastní slávu, o chtíč, nejde o opečovávání krásného. U druhého Eróta je ale hlavním cílem vlastnit dobro a neustále toužit jej mít vlastnit. Obě touhy se však pojí v jednoho Eróta, Obecného, o němž hovoří Diotima. Tím se snaží obrazně vyjádřit, že Erós je tedy filozofem, stojícím uprostřed mezi moudrými a nevědomými. Erós tedy není předmětem lásky. Sókrata dále zajímá, co pak poskytuje lidem. A dostává se mu odpovědi v podobě Platónovy etiky a to – Erós je touhou po dobru. Jen pokud dosáhneme dobra nemusíme se ptát dál, co je správné, jsme šťastni. Zde je vyložen cíl lidského života, být šťasten.
3.2 Erós jako božské šílenství Jako tkzv. božská šílenost je Erós představen v dialogu Faidros. Sókratés zde rozmlouvá s Faidrem o lásce. Faidros obdivuje řeč Lysiase a plně se ztotožňuje s jeho představou lásky, která je mimo jiné založena na tom, že bychom měli být spíše s tím koho nemilujeme, než s tím koho milujeme. Padají různé hypotézy, ale v porovnání s tím, co se poté dozvíme od Sókrata, jsou úplně bezvýznamné. Sókratés vyloží Faidrovi podstatu Eróta pomocí mýtu. Ten je základem celého dialogu, proto si ho popíšeme a následně vyložíme jakou úlohu zde Erós má. Mýtus se týká duše, protože to je místo, kde Erós sídlí. Duše je podle Platóna nesmrtelná a neustále se převtěluje. Když opustí tělo dostane se do oblasti mezi nebem a zemí. Tady se snaží uvidět Ideu Krásy, která sídlí v nebeském světě. V mýtu dostává podobu okřídleného vozu, který řídí vozataj a
27
táhnou dva koně. U bohů jsou oba koně dobří, proto je vozataj lehce zvládne a dostane se až k Idey Krásy. U lidí je tomu ale jinak, jeden kůň je dobrý a druhý vzpurný. Dobrý představuje vůli, touhu po vyšší kráse a vzpurný žádostivost, nebo-li touhu po té tělesné. Neustále spolu bojují, a tak je má vozataj problém zvládnout a jen někdy dosáhnou až k Idey Krásy. Ovšem každá duše člověka vždy alespoň jednou Ideu Krásy viděla. Vozi jezdí v kruhu po nebi, duše lidí následují duše bohů, přičemž ty božské stoupají vzhůru lehce. Duše lidí s obtížemi, protože kůň špatného původu je táhne zpět k zemi. Všechny vede Bůh. Ty, co ho nejlépe následují, těm se podaří uvidět nejvyšší pravdy, ostatní duše různě zápasí a ve snaze se předběhnout si polámou křídla, která mají, takže některé se vůbec k nejvyšší prvavdě nedostanou. Všechny duše chtějí uvidět Ideu Krásy, protože je tam nejlepší pastva pro nejlepší složku duše, a tím se živí perutí, které ji nadnáší. Ty duše, jenž uvidí nejvyšší pravdy zůstanou neporušené, ty, kterým se nepodaří spatřit vůbec žádné, se zatíží se a padnou k zemi. Tyto duše se pak vtělují do těl podle toho, kolik idejí a pravd před svým pádem viděly. Podle hierarchického pořádku se tak vtělují postupně od duše, jenž uzřela nejvíce až po tu nejméně. Přičemž nejvýše stojí filozof a nejníže tyran. „Duše, které toho spatřily nejvíce, vcházejí do zárodku budoucích filozofů; ty, které shlédly méně pravdy, vtělují se v krále, pak postupně v ekonomy, lékaře, věštce, básníky, řemeslníky a rolníky, a nakonec ty, které se k pravému poznání nejméně povznesly – v demagogy a tyrany.“12 Můžeme to interpretovat tak, že naše duše se, jak už víme, snaží dostat k Idey Krásy, chce zjistit nejvyšší pravdu. Ale ne každé se to povede. Podle toho, kolik toho po opuštění těla viděla v nebeské sféře, se tase vrátí zpět do těla, a podle toho poté vedeme život. Poznání se dobíráme pomocí rozpomínání, anamnése, což je právě vzpomínka na krásy, které duše stačila 12
TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. 4. vyd. Praha a
Litomyšl: Paseka, 2002. 376 s. ISBN 80-7185-171-X s. 87
28
uvidět. Cílem každé duše je pak žít s bohy, což se jí povede až za deset tisíc let. Výjimku tvoří opět duše filozova, která se k bohům dostane již za tři tisíce. A konečně se dostáváme k funkci Eróta, je zde příčinou toho, že se někdo zamiluje. Touhou po kráse. Co se děje s duší když spatří krásu popisuje Platón dojemnou alegorií. Duše se při pohledu na krásu rozpálí touhou, je jí takové horko, že jí roztají obaly kolem míst, kde vyrůstá peří. Každá duše je totiž opeřená. Pokud se tedy dívá na krásu, začne peří růst a ona pociťuje bolest. Je to totiž proces bolestivý. Když se dostane do blízkosti krásy, bolest zahřátím povolí, protože se zvětší otvory pro peří. Když ji ale ztratí z dohledu, otvory se zase scvrknou a duše trpí. Nemůže spát ani jíst, ale přitom se raduje, protože vzpomíná na krásu, kterou uviděla. Takto neustále pociťuje touhu být s krásou. Tento stav se nazývá láska, Erós. Tak jako popisuje Platón, tak i my jsme neustále puzeni k objektu krásy, k tomu, koho milujeme. A také k tomu, co milujeme. To znamená jsme puzeni k nejvyššímu vědění. Tato touha po kráse je také zajímavě vyložena. Opět se vracíme ke spřežení s koňmi, jenž symbolizuje naše chování, pokud se dostaneme k objektu své touhy. Kůň dobrého původu se přemáhán studem drží, kůn druhý táhne k milovanému předmětu, vozataj musí trhnout vší silou a zkrotit je, a dělá to proto, že se mu vybavuje vzpomínka na krásu, kterou viděl v nadzemském světě. Vozataj znázorňuje rozum, jenž je složen z dobrého koně, čili vůle a špatného, představujícího smyslovou žádostivost. Což znamená, že každý člověk v sobě má touhu dosáhnout krásy, ale jen některý to dokáže právě kvůli tělesné touze, jenž odvádí naši pozornost jinam. Člověk, který to dokáže je jak už bylo řečeno, filozof. Na pozadí této alegorie stojí Erós jako usilování o nalezení filosofické pravdy. Je charakterizován jako druh božské inspirace, jako šílení, která je krásou probouzena. Základem teorie v tomto dialogu je nauka o rozpomínání se (anamnésis) nesmrtelné duše na ideje, které kdysi dávno uviděla. Oproti Symposionu je zde poznání více zdůrazněno a děje se prostřednictvím vzpomínky.
29
3.3 Pederastie Platónova koncepce lásky se váže s řeckou pederastií, což byla náklonnost mezi dvěma muži. Starší se nazýval milovník έραστής (erastés) a mladý milovaný έρώµενος (erómenos). Existují určité rozdíly mezi řeckou pederastií a Platónovou teorií lásky. Tyto odlišnosti si přiblížíme pohledem na samotný vývoj pederastie. Často se tento pojem zaměňuje s homosexualitou, což ale není příliš přesné, jak uvedeme na příkladech.
3.3.1 Pederastie za života starých Řeků
Za Sókratova života, což se týká období archaického a počátku klasického Řecka, existují dva protichůdné proudy v náhledu na Eróta. Původ prvního proudu sahá do Orientu, doklady nalézáme např. v Anakreonově poezii, kde se dozvídáme o mladících, jenž vypadají zženštile, voní se, depilují a podobně. Velmi častým jevem je zde také mužská prostituce. Původ druhého proudu nacházíme u Dórů a jejich vojenských pravidel. Byli to především válečníci, a to se projevuje i v jejich lásce, jenž je podřízena předpisům, a nezáleželo na tom, zda se jedná o lásku k muži či ženě. Pederastie byl určitý rituál znamenající přechod z dětství do dospělosti. Hoch, který už nebyl dítětem, ale ještě také nedospěl, se stýkal se starším, zkušenějším mužem, jenž ho měl vyučovat správnému chování, vědomostem, ale i třeba umění argumentace. Mladík měl z tohoto vztahu získat dosáhnutí nějaké společenské úrovně a uvědomit si vlastní spřízněnost s urozenými rody. Kvůli takovému vztahu, odehrávajícímu se mezi dvěma muži, bývá často tento pojem nazýván homosexualitou, ale v mnoha pramenech je pederastie popsána pouze jako iniciační rituál dospělosti. Navíc je podpořen skutečností, že oba dva, milovník (starší muž) i milovaný (mladík), neměli po
30
ukončení tohoto zasvěcování nejmenší problém se začleněním se do obvyklého manželského života. Takové rituály neměli pouze muži, podobně na tom byly i ženy, vzpomeňme třeba na básnířku Sapfó, ale nejen na ni. Jsou doloženy i výrazně podobné zasvěcovací rituály jako u mužů, se starší a mladší ženou, dívkou. Proto spíše než homosexualita se nabízí přesnější označení, a to homofílie. Jedná se o lásku ke stejnému pohlaví, ale v tomto případě můžeme pojmenování použít pro obě z nich. Erós tedy v tomto případě uváděl mladíky do dospělosti a dívky do manželství. Vznik a vývoj této tradice pochází původně z indoevropských rituálů. Pederastie, kterou pěstovali Dórové, se provozovala po celém Řecku. Původně vznikala mezi aristokraty a válečnickými oddíly, protože Dórové byli především bojovníci. Instituce se však vlivem politických situací měnily, a v době, kdy již nebylo zapotřebí armádních oddílů na takové úrovni, se z nich postupně utvářely kluby vyplňující volný čas. Měnily se pak i prováděné rituály, zejména řecké συµπόσιν (symposion), tak jak to popisuje ve své studii T. Hejduk: „Pederastie je zkrátka zařízení či zvyklost, která prehistoricky byla součástí indoevropských iniciačních rituálů, ovšem postupně se společenskými změnami a kolapsem iniciačních ritů se mění její význam, mění se funkce přeživších pederastických zvyklostí.“13 Některé formy však přetrvaly a byly více či méně podobné po celém Řecku. To bylo v té době rozděleno do mnoha městských států, polis, což mělo také vliv na vývoj a utváření obřadů. I když se vycházelo z rituálů starých, sahajících do dávných dob, určitě nešlo o nějaké primitivní formy. Postupně se praktiky vyvíjely a dostaly zcela nových rozměrů. Například začali zapojovat rituály do atletiky, kde do té doby mohli soutěžit jen dospělí muži. Erós se tak stává součástí obcí, zejména na Krétě a Spartě se začalo spojovat zasvěcování s atletikou. Dostávalo se jim tak dalšího typu vzdělání, které probíhalo vedle soutěží také na gymnáziích a symposiích. 13
HEJDUK, Tomáš. Od Eróta k filozofii: Studie o Erótu se zřetelem k Sókratově filozofii. Červený
kostelec: Pavel Mervart, 2007 s. 18
31
Uvedení mladíka do dospělosti se tedy začalo spojovat s atletikou, kde mladíci, zřejmě na zdůraznění zasvěcování, soutěžili zcela nazí. Zejména kolem 5. století je již tato nahota sportovců zcela běžná. Vliv na nahotu měl také obdiv nahého těla, které bylo považováno za symbol krásy a dokonalosti. Opět nacházíme propojení Eróta s krásou. Jak ale tato pederastická, výchovná láska fungovala. Jak už bylo popsáno, praktikovala se mezi starším, zkušeným mužem a mladíkem. Starší muž byl vždy vzdělaný, vážený a veřejně známý, tak aby mladíkovi mimo jiné zajistil postavení. Starší se během námluv nazýval erastés, nebo-li milující, milovník a měl za úkol mladíka duševně pozvednout a uvést do veřejného života. Mladík erómenos, milovaný, se účastnil s milovníkem symposií, kde poslouchal politické diskuze, básně, chvalořeči a podobně. Mladíci poslouchali a hlavně se mohli ptát na cokoliv a bylo jim na to odpovězeno, takovou formou se vzdělávali. Pokud chlapec milovníka opustil, byla to pro něj veřejná ostuda. Dospělo to tak daleko, že každý chlapec musel mít svého milovníka. Pokud tomu tak nebylo, rodina uspořádala raději únos mladíka, než aby došlo k jejímu zahanbení. Byl přemístěn na místo, kde jej zařadili do skupiny stejně starých chlapců jako je on a tady se jej ujal milovník. Po návratu se zařadil do vyšší společenské třídy. Mladší ze dvojice většinou neměl ze vztahu žádné sexuální potěšení, většinou staršímu vyhovoval z úcty a vděčnosti. Nepředpokládalo se, že by se zamiloval. Vyměňoval své tělo za zvýšení společenské úrovně. Ovšem starší často podlehl Erótovi, zamilování, a pak také mohl trpět, protože mladíci často provokativně prchali a sváděli milovníky svou krásou. Přesto všechno spolu muži mohli navázat velmi důvěrný vztah. Proč však takovým vychovatelem nemohl být vlastní otec, ale cizí muž, když se i sám název paiderasteia, vztahuje k lásce k dětem. Láska rodičů k dětem je v Platónově pojetí spjata s omezováním dítěte, které si připadá odstrčené a pod závalem zákazů, jde však o výchovný prvek. Pokračování nebo dovršovací funkce je pak ale přenechána jinému staršímu muži. Důvodů, proč se nejedná o otce by se mohlo nabízet několik. Rodičovská láska může být totiž
32
často neobjektivní, příliš přecitvlivělá, a proto by nemusela vést správným směrem. Muselo se jednat o někoho, kdo zlepší prestiž a čest rodiny, o někoho, s kým bude mít mladík možnost soupeřit a srovnávat se, a také o někoho, kdo by mu byl věkově přece jen blíž než jeho otec. Mladík se totiž pohyboval v rozmezí kolem 13-ti až po roky kolem 2O-ti let a starší muž byl spíše třicátník. Jsou však doloženy i příklady nelibosti
pravých otců chlapců vůči těmto
mužům. Pederastie a výchova s ní spojená se neustále vyvíjela, a tak když se ke konci archaické doby rozpadal aristokratický svět, dá se říci, že pitky, symposia, ztrácejí svůj původní smysl a poněkud se zvrhávají. Objevují se stále mladší milovníci a milovaní. Místo hostin se zůstává již jen u pití a začaly se také objevovat ženy pochybných mravů. Platón se řadí do pozdější tradice, kde se spojuje pederastie s výchovou. Od 5. století se totiž začínají formovat nové instituce, nové formy vzdělání a iniciace. To je doba Sókrata a filozofie. Sókratés, a později jeho žák Platón, se snaží opět zformovat původní dórskou tradici a snaží se navrátit k původnímu modelu aristokratické, duševní lásky.
3.3.2 Pederastie v Platónově podání
Mezi Platónovou teorií lásky a řeckou pederastií nacházíme určité rozdíly. Jak již bylo vyloženo, pederastie se týkala pouze určité části života Řeků a nebyla myšlena jako homosexualita, obvzláště ne v dnešním moderním významu. I když na straně milovníka, čili staršího muže, šlo o sexuální uspokojení mladíkem, ovšem konalo se to ve zvláštní společensky přijatelné formě, dalo by se říci výměně. Navzdory společenským vztahům, kde mladík dostával výměnou duševní rozvoj a uvedení do společnosti, nelze tvrdit, že starší muž po chlapci netoužil. Platónova teorie však přináší filozofický rozvoj mezi oběma, milovníkem i milovaným, a činí tak pederastii více přijatelnou. Příklad nacházíme v Symposionu mezi Sókratem a Alkibiadem. Sókrates zde
33
odmítá nabídku sexuálního uspokojení, poté, co změnil Alkibiada. Udělal z něj lepšího člověka. Platón zcela vylučuje jakoukoliv formu sexuálního uspokojení mezi muži, a to právě dokládá na Sokratovi. On, jako milovník, změní postoj Alkibiada, ovšem Alkibiades nabízí sexuální styk, tak jak tomu bylo běžně zvykem. Sókratés ho však odmítá a ukazuje tak Platónovu koncepci pravé lásky mezi muži. Platón tedy naprosto vylučuje tělesné spojení, avšak Sókratova odpověď Alkibiadovi je velmi ironická, což ji činí nejasnou. Alkibiadovo myšlení je založeno na vzoru, které ve své řeči obhajuje i Pausanius, zastánce pederastie. Domnívá se, že pro ctnost a moudrost je přípustná jakákoliv služba, i výměna fyzické krásy za krásu ctností. Sókratova ironie spočívá v přehlédnutí Alkibiadovi nabídky, která je založena na vzoru myšlení, jež se naučil od kněžky Diotimy. S tou rozmlouvá a ona ho poučuje, lépe řečeno zasvěcuje do tajů lásky. Dozvídá se tak, že krása těla je malá, pokud ji srovnáme s krásou duší. A že jedině jednání, které vede k Idey Krásy způsobuje pravé poznání. Alkibiades přichází s tím, že chce krásu ctností vyměnit za tu tělesnou. Ironická narážka spočívá právě ve srovnání jeho myšlení s tím Diotimy. Důvodem Sókratova odmítnutí je tedy přesvědčení, které nacházíme v Diotimině řeči o Idey Krásy a o vznešenějším typu krásy, kterým je poznání. Platónovu myšlenku pederastie oproštěné od sexuálního spojení nacházíme také v dialogu Faidros, kde se říká, že pouze milovníci, kteří praktikují filozofii a odmítají sexuální uspokojení, mohou žít šťastný harmonický život. Dokládá to také tvrzením, že milovníci, kteří se sice řídí láskou ctností, nicméně neoddávají se filozofii, mohou snadno podlehnout, ztratí zdrženlivost a jejich život pak není úplně šťastný. Těchto milovníků si Sókratés docela váží, ale je mu jasné, že jejich vztah nemůže být považován za harmonický tak jako ten, který mezi sebou mají milovníci filozofičtí. Argumentů proti styku má Platón hned několik. Podle něj sexuální spojení mezi muži, byť jen příležitostné, rozštěpuje mysl, nedokáží pak uvažovat čistě racionálně. Platón tvrdí, že ten, kdo je čerstvě zasvěcen, iniciován, nebo kdo
34
byl zkažen, nemůže rychle přejít z našeho smyslového světa do toho druhého, jenž leží nad nebesy. Do světa, kde lze zřít absolutní krásu. Proto si pak neváží, ani když krásu vidí, a tak pokračuje v chtíči a plození jako zvíře bez jakéhokoliv znaku zahanbení. Platón ve svých tezích neodkazuje přímo k homosexualitě, mohou se týkat také heterosexuality, nicméně jindy homosexualitu přímo odmítá argumentem, že je proti přirozenosti. Nemyslí tak úplně přirozenost lidskou jako svět přirozenosti. Takže nezavrhuje homosexuální styk kvůli tomu, že by byl proti lidské přirozenosti, ale protože je proti přirozenému světu, který můžeme pozorovat všude kolem sebe. Tímto světem myslí svět živočichů, kde se podle jeho tvrzení nevyskytuje žádná forma spojení mezi samci. Z několika argumentů je tedy patrné, že Platón je proti sexuálního styku mezi muži a i proto u něj nelze hovořit o nějakém druhu homosexuality. Tělesné spojení mezi muži popisuje jako vadné, způsobuje totiž rozvrat duše. To duševní však schvaluje.
3.4 Přátelská láska
Zvláštní důraz přikládá Platón přátelství, dokonce pro něj představuje základ úvah o lásce. Ve svých dialozích se jím zabývá velmi často. Snaží se postihnou otázku přátelství (řecky fília) a lásky (erós). Objasňuje, jak tyto pojmy fungují, zda jsou propleteny, a zda není přesnější mluvit o přátelské lásce. Když popisuje přátelství, objasňuje základy své erotologie, neboť láska je typem rozvinutého přátelství.
35
3.4.1 Fílie a Erós
Platón opět vztahuje tento problém do kosmologické dimenze, když popisuje Fílii i Erós jako pojmy týkající se prvního nejvyššího principu, Jedna, Idey Krásy. Dokladem toho je dialog Lysis, kde píše: „Síla prvního principu každé lásky přesahuje lidský svět: láska je dobrem, k němuž směřují a po němž touží všechny věci, nikoliv pouze lidé.“14 Vidíme, že přátelství klade do souvislosti s prvním principem když mluví o „prvním milém“, což představuje dobro a nejvyšší hodnotu, tedy s pojmem, který spojuje lidi, věci a celý svět. V Lysidovi je tedy přátelství spojeno s nejvyšším principem dobra. Tento dialog totiž ukazuje svět řecké mužské erotiky, přes krásu těl až k nejčistčímu duševnímu spojení. I tady figuruje Erós, stejně jako v Symposionu, je zde ale navíc v kontextu s Filií. Řecké slovo filos je však velmi mnohoznačné, může znamenat milující, milovaný, milý a od něj odvozené filia potom přátelství. Právě kvůli více významům se tu hranice mezi láskou a přátelstvím téměř stírá. I v Lysidovi vystupuje Platón v zastoupení Sókrata, tak jako ve většině svých dialogů. Sókratés zde vchází mezi mládež, kde se setkává s chlapcem Lysidem. Ten má přítele Menexena. Sókratés s nimi rozmlouvá a poučuje je o pravém přátelství. V této rozpravě Platón dochází k definici přátelství nejdříve přes odmítnutí dvou hlavních tehdejších tezí té doby. Snaží se podstatu vyložit odmítnutím nebo spíše překonáním těchto nauk. První z nich říká, že podstata přátelství je založena na podobných povahách, odkazuje přitom na své předchůdce, když Sókratés v rozhovoru s Lysidem praví: „To jsi bezpochyby přišel i na spisy velmi moudrých mužů, které tvrdí totéž, že podobné je vždy nutně přátelské podobnému. To jsou asi ti, kteří rozmlouvají a píší o přírodě a 14
REALE, Giovanni. Platón: Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle
nepsaných nauk. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2005 s. 388
36
o vesmíru.“15 Lysis s touto tezí docela souhlasí. Sókratés ji postupně vyvrací tím, že kdyby byli oba špatní, dělali by si navzájem špatné věci a rozhodně by se nedali nazývat přáteli. Těmi by tedy museli být pouze ti, co by byli dobří a nikdo špatný by se s nikým nemohl přátelit. Vyplývalo by, že přátelé jsou pouze dobří lidé. Jenže ti by se nestali přáteli kvůli tomu, že by si byli podobní, ale právě kvůli své dobrosti. Ovšem kdo je dobrý je soběstačný, nepotřebuje nacházet zalíbení a tudíž nemiluje, a ten kdo nemiluje, není přítelem. Postupně dochází k tomu, že přátelé nejsou navzájem ani zlí ani dobří, právě kvůli tomu že by měli dostatek a již by nikoho nepotřebovali. Avšak ani to, co je dobré a to, co je zlé se podle něj nestává přátelské. Podle další teze tehdejších filozofů je přátelství založeno na protikladech. K tomu však dodává, že existuje něco, co není ani zlé ani dobré, a to je tím pravým, co se spřáteluje. Přátelství vzniká někde uprosřed mezi oběma úvahami. Něco, co není ani dobré ani zlé je v přátelském poměru k dobrému. Dále pak rozvíjí tezi o příčině přátelství: „Tedy to, co není ani zlé ani dobré, stává se přítelem dobrého pro přítomnost zlého.“16 To znamená, příčinou je zlo, účelem dobro. Což neznamená že bychom milovali dobro kvůli zlu, ale spíše to, že se tak chceme zlu vyhnout. Což je jistě zajímavá myšlenka, vzhledem k tomu, že Řekové měli vždy jasnou hranici mezi dobrem a zlem. Další úvahou o vztazích a dobru dochází až k prvnímu principu. Příčinou přátelství ale není zlo, nýbrž vždy nějaká žádost, touha. A objektem touhy je to, co se nám odmítá, co postrádáme. To je vždy nějaké dobro, stále vyšší a vyšší až se postupně dostáváme k prvnímu milému, což je první a nejvyšší dobro, k Ideji Dobra, které je zároveň nejvyšší mírou. Ovšem Platón spíše než k samé ideji odkazuje na první milé, což souvisí s jeho protologií, nauce o základu bytí. Prvním milým tedy odkazuje na nejvyšší dobro, jež představuje Jedno jako nejvyšší míru. 15
Platón, Lys. 214b3-b6
16
Platón, Lys. 217b9
37
Platón tomuto vztahu Eróta a Fílie k nejvyššímu dobru dává globální rozměr, přesahuje pouze oblast lidskou, zapojuje také celý svět, kosmos. Dobro tedy představuje jednotu. Takhle se dostáváme až k Platónově protologii, přivádí nás k ní Sókratés, který vstoupí do prostředí plného běžné erotiky, kam přivádí svou filozofickou a donutí všechny ostatní o ní přemýšlet. Společně potom přicházejí na myšlenku, že účelem přátelství je dobro. A postupně se dostávají až k rozuzlení celé nauky. Přátelství tedy úzce souvisí s dobrem a láska je v podstatě umocněné přátelství. Dokazuje to i fakt, že Platón uvádí touhu (epithymia), lásku (erós) a přátelství (filia) vedle sebe a hovoří o jakémsi přátelském vztahu. Rozebírá svoji tezi tak, že jde o něco stejného, rovného na obou stranách, pokud se pak jedna strana nebo druhá stane více prudkou, jde o to, co nazveme láska, Erós. Dialog Lysis rozhodně patří do dialogů s tematikou lásky, i když více se jí věnuje v Symposionu a Faidru. Ve všech třech však nacházíme společnou myšlenku idey jako krásy o sobě. Láska a přátelství jako globální problém, týkající se celého světa je rozebírán také v Symposionu v řeči lékaře Eryximacha. Hovoří o dobrých a špatných částech těla a o přirozenosti těla, což je maskou dobrých a špatných milovníků. Pokračuje v myšlence Pausania, jenž mluví o lásce k chlapcům jako k té pravé, ale dává jí hlubší rozměr. Rozlišuje dva Eróty, jednoho dobrého, založeného na harmonii, pořádku a uměřenosti, druhého špatného, založeného na nepořádku a přemíře. Zasazuje Eróta do univerza.
3.4.2 Vztah Alkibiada a Sókrata
Příklad přátelství pozorujeme v Symposionu mezi Alkibiadem a Sókratem. Opilý Alkibiades vtrhne mezi debatující, poté, co dohovořil Sokrates a začne pronášet také svou chvalořeč, a to na Sókrata. Doposud všichni chválili Eróta, Alkibiades však Sókrata, jakožto pravého milovníka. Jejich vztah je
38
komplikovaný a je zajímavé zabývat se otázkou, zda v tomto případě šlo o pravé přátelství, takové, jaké popisuje Platón. Alkibiades začne kritikou Sókrata, cítí se totiž uražený. Je s ním v důvěrném vztahu. On sám ve funkci milovaného a Sókratés milovníka. Alkibiadovi připadá, že vztah, který je mezi nimi, udržuje Sókratés také s jinými chlapci. Zároveň popisuje své přátelství s ním jako špatné, nečestné, protože podle něj pravé přátelství nevzbuzuje falešné naděje, které nemohou být naplněny. Také přiznává, že ho Sókratés dělá jedinečným, ale také zmateným, připadá si jako otrok. Alkibiades je opilý a uražený, ale přitom Sókrata stále obdivuje. Je sice zobrazen v pozici opilce, ale na konci jeho řeči Sókratés podotkne, že se mu zdá už dost střízlivý, jinak že by se nesnažil zakrýt tak povedeně pravý cíl své řeči, kterým je rozehnání Sókrata s Agathonem. Vidíme, že Alkibiades je uražen, co se týče chování svého druha a žárlí na něj. Zároveň jeho opilost není tak velká, aby nebyl schopen normálně jednat. Za maskou opilosti chtěl Platón zřejmě ukázat ironické chování Sókrata. Přinutil totiž Alkibiada, aby se cítil zahanbeně. Řečníky považuje za svou porotu, od které chce rozhodnutí, zda byl spíše uražen nebo zahanben. Sám to totiž není schopen určit. Sókratés nevypadá jako pravý přítel, Alkibiades ale dodává, že pravé přátelství vždy respektuje osobní důstojnost a přátelství se Sókratem ho seberespektu a důstojnosti naučilo. I když ve své řeči vypadá, že už všechnu důstojnost ztratil, uvědomuje si své chování, avšak chce dostat jakési rozhřešení, zadostiučinění. Sókratés se stane přítelem Alkibiada, protože si myslí, že zaslouží pokárání. Alkibiades však věří, že je toto přátelství falešné a klamné. Oba dva mají ve svém vztahu určité rezervy. Alkibiades se kvůli němu cítí vinný za své chování, zahanbený. Alkibiades by se zřejmě dal charakterizovat jako trochu povrchní bezstrarostný mladík, kterému chce Sókratés ukázat, jak by se měl ve skutečnosti chovat. On se však cítí uražen. Zamiluje se do Sókrata, a pak ho obviňuje, že nebere toto přátelství tak vážně. Jedná se o jev, kdy se milovaný zamiluje do svého milovníka, což je dosti neobvyklý případ. Dále poukazuje na
39
to, že jejich vztah byl protkán mnoha bolestivými a moralizujícími řečmi o tom, jak by se měl někdo chovat, pokud se chce stát dobrým člověkem. Domnívá se, že byl ponížený a od té chvíle se cítí dotčen. Důležité je, že přes jeho opilost jej Platón ukazuje jako někoho, kdo mluví pravdu. Díky tomu zjišťujeme, že jejich přátelství zřejmě nebylo dobrým. Nabízí se tedy otázka, zda bylo opravdoým. Platónova charakteristika pravého přátelství spočívá v rovnosti, vzájemné sebeúctě. Nezanechává ne druhém pocity vinny, či méněcennosti. Podle těchto znaků můžeme říct, že Platón jejich zvláštní vztah nepředstavuje jako pravé přátelství. Nabízí se také možnost, že Sókratovo chování bylo úmyslné, aby ukázalo Alkibiadovi, jak se správně chovat. To by nešlo jinak, než vyvoláváním špatných pocitů. Sókratovo přátelství tak možná bylo mnohem hlubším. Nutno podotknout, že Alkibiades se cítil odvržen také proto, že Sókratés odmítl jeho nabídku sexuálního styku, což měla být výměna za duchovní pozvednutí. Ovšem v Sókratově, a tedy i Platónově, případě, se jednalo pouze o čisté, duchovní spojení. Pokud by přijal nabídku sexuálního spojení, pouze by jej to rozptýlilo a odvrátilo jeho mysl špatným směrem. Ovšem navzdory všech čistých úmyslů, jenž Sókratés měl, je jeho jednání, způsobující svému příteli nenaplněnou lásku, docela zahanbující. Sókratovo záměrné podněcování, a poté opakování zájmu Alkibiadovy lásky v sobě obsahovalo ušlechtilý záměr, učinilo Alkibiada přemýšlet o mnoha dobrech lásky netělesné a dovést ho k nahlédnutí na Ideu Krásy. I přesto, poctivost jeho záměrů, nebyla příliš zřejmá, alespoň tedy ne pro Alkibiada. Nezáleží, jak morální bylo, nenaplněnou lásku totiž nakonec nesou těžce oba. Pokud bychom chtěli shrnout Platónovu definici pravého přátelství, tak můžeme říct, že jako definuje pravé přátelství chápeme takové, které nevzniká pouze pro potěšení, či prospěch. Důležitým faktem zůstává, že je oboustranné a nadevše staví city a mravní hodnoty činů. Podstatné také je, že pravé přátelství respektuje důstojnost druhého. Otázka moralizace a dovedení druhého k lepší cestě, v případě Sókrata a Alkibiada, zůstává neuzavřena. Sókratovi zájmy byly
40
bezpochyby čisté, ale pravým přítelem ho v tomto vztahu zřejmě nazvat nejde. Navíc fakt, že svůj úmysl hodlal opakovat s Agathonem a poté jeho přítelem Pausaniem, čeho si Alkibiades všiml a měl z toho obavy, důvěryhodnosti moc nedodá. Sókratovi metody zajisté nebyly obvyklé, ovšem vedly ke správným výsledkům. Musíme ovšem bezpochyby dodat, že Alkibiadovi bylo jeho přátelství prospěšné a to, že se dožadoval tělesného spojení zřejmě dokazuje, že pochopil duchovní význam. Je patrné, že Sókrata obdivuje, je do něj zamilován, představuje pro něj dokonalou bytost, které se vyzrála nad smyslností a chabých hodnot těla, a o to větší váhu a čistotu spatřuje v jeho duši. Alkibiades, i přes své počáteční rozhořčení, popíše Sókrata jako dokonalého milovníka a filozofa. Právě tak, jak ho spatřoval i sám Platón.
41
Závěr Práce se snažila odpovědět na otázky „Co je Erós?“ „V čem je jeho podstata a působení?“ Nejdříve se zabývala základy této problematiky a počátky Platónovy nauky. Popsala, že Platón dochází k teorii idejí, protože se snaží o logické vysvětlení světa. Nejvyšší ideou je pro něj Idea Krásy, což je substance, ke které člověk celý život směřuje. Dalo by se také říct, že zahrnuje komplexněji správný způsob života. „Krásno samo“, jak ji také nazývá, značí dobrý život spojený s filozofickou moudrostí. Jedině filozof jej totiž může spatřit, a to proto, že se snaží ve všem hledat pravdu. Platón vzhledem k dnešní estetice a názorům na umění může působit překvapivě, protože úplně odsuzuje výtvarné umění, a také básnictví. Umění totiž nepřináší nic nového, pouze napodobuje „náš“ svět, ten je ale zase napodobením světa idejí, a proto je umění nápodobou už jednou napodobeného. Kvůli tomu nepřináší žádné poznání. Pojem „krása“ ho však velmi zajímá, a to tak, že ho zkoumá filozoficky a staví na vyšší úroveň. Přidává mu zejména morální a intelektuální obsah. I když se jeho estetické názory odlišují od těch dnešních, jistě jsou pro nás stále aktuální. Platónova teze také říká, že jedině filosof vytváří opravdová umělecká a zároveň hodnotná díla. On sám je toho v podstatě důkazem, protože jeho dialog Symposion je považován za jedno z nejkrásnějších děl vůbec. Spojuje totiž obojí, krásnou uměleckou formu a přitom nám předává nějaké poznání. Základ jeho nauky vyložený v první části práce je důležitý pro pochopení celé problematiky jeho pojetí lásky. Ve druhé části práce jsme se zabývali vysvětlením, co je to Erós. Nejdříve z pohledu mytologického, kde je představen jako Bůh i jako jakási hybná síla, která spojuje pozemský svět od nebeského. Zároveň bývá v mytologických představách spojován s plozením, z čehož vychází i Platón, i když zmiňovanou tezi převede jinam.
42
Podstata a působení Eróta je pak objasňována v poslední části, na základě toho, co Platón říká ve svých dialozích. Zjistili jsme, že pohled na Eróta se různí. V dialogu Symposion je představen nejprve jako touha, a to touha po kráse. Erós je pud, kvůli němuž chceme pěstovat dobro a vlastnit jej na pořád. Ze zdánlivě jednoduchého popisování vztahu mezi muži, kde je správnější, pokud milujeme více duši než tělo, jsme se dostali ke vztahům celého světa. Erós tak dostává zcela nový kosmologický význam. Jak se to stane, ukazuje Platón pomocí schodiště lásky. Nejníže je řazena krása tělesná, následuje hodnotnější krása duše, od které se dostáváme ke kráse činností, a poté poznatků. Nakonec dospějeme k vrcholu, který představuje Idea Krásy, Krásno samo. A to je také cílem lidského života, dosáhnout Idey Krásy, trvale ji vlastnit, a tak se stát nesmrtelným. Pokud tuto tezi zjednodušíme, znamená to, že každý z nás se chce dobrat podstaty světa, zjistit, jak vše funguje. A to se stane pokud uvidíme nejvyšší krásu. Celý život jsme puzeni jednat dobře, abychom se k ní dostali. A ten, kdo nás k tomu vede, je právě Erós. Nejen, že se snažíme k této kráse dostat a získat poznání, chceme jej také trvale vlastnit. A to se stane plozením, k němuž nás pudí Erós. Platón popisuje tento jev na dvou úrovních. Buď se odehrává na tělesné rovině jako rození dětí, nebo na vyšší duchovní jako filozofická činnost. V podstatě oddání se cestě filozofie nás přivádí k nejvyššímu Krásnu. Avšak v dialogu Faidros je vyložen trochu jiný pohled na Eróta. Objevuje se zde motiv duše, která se neustále převtěluje, což Platón popisuje následujícím mýtem. Když duše opustí tělo, dostane se do sféry mezi nebem a zemí. Zde se snaží uvidět Ideu Krásy, která sídlí v nebeském světě. Duše je zde představena jako spřežení s vozatajem. U každého vozu se nachází dva koně. Bohové vlastní oba koně dobré, takže vozataj nemá problém je řídit, a proto v klidu doplují až k Idey Krásy. U lidí je ale jeden kůň dobrý a druhý špatný, proto má vozataj problém ho zvládnout, a tak se jen málokdy dostane tak vysoko, aby tuto ideu uviděl. Spřežení představuje alegorii naší duše. Vozataj znázorňuje rozum, dobrý kůň vůli a špatný smyslovou žádostivost. Což
43
znamená, že každý člověk v sobě má touhu dosáhnout nejvyšší krásy, ale jen některý to dokáže. Jeho pozornost totiž odvádí tělesná touha. Jediný, kdo ji dokáže ovládnout, je filozof. Takhle zkráceně vypadá princip duše. Jakou úlohu zde ale hraje Erós? Především je touhou. Vidíme, že motiv zde je stejný jako v Symposionu. Erós nás pudí k pravému poznání, avšak zde, ve Faidrovi, pozvedává více naši duši. Práce se dále zabývala pojmem lásky k mužům, pederastií, což je zajímavé téma, protože odráží tehdejší společenské zvyky. A dále postihla důležitost přátelství, které je rozebíráno v dialogu Lysis. Důraz je na něj kladen z toho důvodu, že podle Platóna je přátelství základem lásky. Práce si kladla za cíl postihnout tematiku Platónovy erotologie, popsat působení Eróta na základě jeho dialogů. Tak jako v jednotlivých kapitolách, i na závěr jsme došli k poznání, že Erós je daimón, čili něco mezi smrtelným a nesmrtelným. Dále, že spočívá v lásce ke krásnu a zároveň moudrosti. A konečně, že význam pro člověka má v plození, zejména na duševní úrovni, kde docházíme k Idey Krásy a nesmrtelnosti. Dále je druhem božského šílenství, kde jeho prostřednictvím usilujeme o nalezení filozofické pravdy. Možnosti bádání jsou neomezené a jistě bychom se mohli zabývat touto problematikou dále. Zajímavým tématem je i například význam Platóna pro současnou estetiku, protože přisuzuje kráse spíše vnitřní hodnotu, což se odlišuje od běžného pojetí, kdy se zabýváme více stránkou vnější. Stejně tak i téma lásky Platón pojímá zcela jinak. Pro nás může být docela nepochopitelné, ale když si na pozadí všech dialogů a alegorických mýtů uvědomíme hloubku jeho myšlení, zjistíme, že je pro nás aktuální stále.
44
Resumé Práce Platónovo pojetí lásky v jeho dialozích se zabývá širokou tématikou Platónovy erotologie. Nejdříve popisuje hledání Eróta. Na základě mnoha faktorů, kde hlavní vliv na něj měl Sókratés, dospěje ke své teorii ideí a k nejvyšší Idey Dobra, nebo-li Krásy. K této teorii ho přivádí absence vědeckého zkoumání podstaty světa u předchozích filosofů. Velkou váhu u něj má pravda a pravdivé poznání vůbec, což je právě dokladem velkého vlivu jeho učitele Sókrata. Platón tedy dochází k tomu, že pravého poznání dosáhneme až když uzříme Ideu Krásy, která existuje ve světě idejí, jenž je opakem našeho, smyslového světa. K cestě k této Idey je zapotřebí právě Eróta. Dále jsou tu představeny otázky Co je Erós, v čem spočívá a jaké je jeho působení? A na ty práce odpovídá s přihlédnutím na Platónovy dialogy. Odpověď totiž není jednoznačná. V dialogu Symposion je Erós popsán jako daimón, čili nějaká střední síla mezi smrtelným a nesmrtleným, mezi lidmi a bohy. Dozvídáme se, že jeho podstata je v tom, že je filozofický, protože představuje lásku ke krásnu. A jeho význam spočívá v plození v krásnu, což je touha každého člověka, plodit v krásném a dosáhnout tak nesmrtelnosti. Poté je nám představen Erós podle dialogu Faidros, kde se objevuje trochu rozdílný pohled, přesto s nějakými společnými rysy. Opět tu jde o duševní lásku, která je větší než ta smyslová, avšak přechod je tu pomalejší, nejde o takový skok jako v Symposionu. Podle Faidra je tedy Erós božské šílení (mania), nebo-li láska božská. Na pozadí alegorického mýtu, kde je představena duše jako trojspřeží s vozatajem a také mýtu o cestě vzhůru k nadnebeskému místu čistých prapodob – k Idey Krásy – a o jejím pádu do „našeho světa“, je Erós ukázán jako usilování o nalezení filosofické pravdy. Vidíme, že obě úvahy jsou odlišné, v Symposionu je předmětem Eróta krásno a cílem nesmrtelnost, ve Faidru je Erós ve funkci puzení, které se
45
probudí, až když krásu uzříme. Obě ale mají společnou touhu po krásnu, což je u Platóna rozhodující faktor. Krásno podle něj ovlivňuje člověka v každém směru. A proto lásku ke kráse staví dokonce výše než lásku k lidem. Nesmíme se ovšem domnívat, že krásu spojuje s výtvarným uměním. Tato tématika je rozebrána zpočátku práce a dozvídáme se, že v umění vidí právě opak krásna. Umění je podle něj nejspodnější činnost, jenž pouze napodobuje a nic nevytváří. Smysl má, až pokud se spojí s filozofií. Tato teze je zase probírána v dialogu Ión. Na závěr se ještě dostáváme k tématice přátelství, které se Platón věnuje v dialogu Lysis. Mohlo by se zdát, že se jedná o okrajovou záležitost v celé tématice lásky. Ale jak nás práce upozorňuje, je tomu naopak. Přátelství je v Platónově nauce základem pro úvahy o lásce. Bez přátelství by nemohla láska existovat. Objevuje se zde komplikovaný pojem Filia, jenž se nejblíže hodí k našemu slovu přátelství. Filie a Erós jsou propleteny, Platón hovoří o tkzv. přátelské lásce a řeší problém pravého přátelství. To je zde demonstrováno na vztahu Alkibiada a Sókrata, kteří se objevují v Symposionu. Dostáváme se ještě k dalšímu tématu pederastie, lásku mezi dvěma muži, což práce blíže rozvádí, a kde pojem přátelská láska nabývá pravých hodnot právě díky Sókratovu přístupu.
46
Summary The work Platon's Conception of Love in his Dialogues addresses wide topic of Platon's erotology. At first it focuses on description of finding Eros. On the basis of many factors, with the main influence from Socrates, he arrives to his Theory of Ideas and to the highest Idea of Good, or Beauty in another words. The lack of scientific research into the essence of our world, overlooked by previous philosphers, led him to this theory. The main pillar of utmost importance in his theory is the Truth, or generally, true knowledge, which illustrates the influence by his teacher – Socrates. Platon reaches a conclusion that the true knowledge can be achieved only after the Idea of Beauty has been fully comprehended, which exists in the world of ideas and is the opposite of our world based on senses. Further, the questions like 'What the Eros is?' and 'In which sense and how this phenomenon is affecting us' is presented. The answers are not unambiguous but, nevertheless, this work tries to answer them with the Plato's Dialogues in mind. In the Symposium Dialogue, Eros is described as 'daimon', which means something like a middle force in-between the mortal and immortal, in-between human and god. We learn that its essence is in the idea that it is philosophical in nature, because it represents our love to beauty. An its meaning lies in procreation in beauty, which is a desire of every human – to procreate in beautiful and to reach the immortality. After that, Eros is introduced to us in the Faidros dialogue, in which a different view is shown, although with some common characteristics. Again, the main focus is on the spiritual love, which is more important than the love based on senses, however, the transition is slower compared to large step in the Symposium. According to Faidros, Eros is god's madness (mania) or god's love. Eros is also described as an effort to find philosofical truth. We can see
47
this at the background of two allegorical myths, in which the soul is firstly introduced as a two-horse pulled carriage with a charioteer and secondly as a path towards the above-heaven place of pure ancient forms – The Idea of Beauty – and its fall to 'our world'. We can see that both considerations are different. In Symposion, the subject of Eros is beauty and the goal is immortality, but in Faidros, Eros is in function of urge, which awakes after it beholds the beauty. Both of them, however, have a common desire for beauty, which is decisive factor for Platon. Beauty influences humans in every respect according to Platon. And this is the reason why he places love to beauty in front of the love to other humans. There is, tough, no reason for a conclusion that he connects beauty with the fine art. This theme is discussed at the beginning of the work, with the outcome that he probably sees in art the contrary of beauty. The art, according to him, is the lowermost activity, which only reproduces and creates nothing. It acquires some sense only after the connection with philosophy. This thesis is discussed in dialogue Ion. In the end, we arrive to the topic of friendship, to which the Lysis dialogue is devoted. We could gain a false feeling that this is a marginal issue in the whole problem of love, but in fact, the exact opposite is true. Friendship is the basic building block in Platon's teaching about love. Without friendship, love would not be possible. The complicated term Filius appears, which is closest to our present understanding of friendship. This is demonstrated on the relationship between Alcibiades and Socrates as discussed in Symposion. In the very end, we encounter the term pederastry, which is the love between two men, which is further treated in work. At this point, the term friendly love acquires its full and right values due to attitude of Socrates.
48
Použitá literatura GADAMER, Hans-Georg. Idea Dobra mezi Platónem a Aristotelem. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 1994. ISBN 80-85241-46-3 GILBERTOVÁ, Katharine Everett, KUHN, Helmut. Dějiny estetiky. 1. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury a umění, 1965. 502 s. GRAESER, Andreas. Řecká filozofie klasického období. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2000. 445 s. ISBN 80-7298-019-X HAVLÍČEK, Aleš. Plato's Symposium: Proceedings of the fifth symposium platonicum pragense. Praha: Oikoymenh, 2007 HEJDUK, Tomáš. Od Eróta k filozofii: Studie o Erótu se zřetelem k Sókratově filozofii. Červený kostelec: Pavel Mervart, 2007 IVÁNKA, Endre von. Plato christianus. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2003. 543 s. ISBN: 80-7298-070-X KELLY, Michael. Encyklopedia of Aesthetics. Volume 2. New York: Oxford university press, 1998 Kolektiv autorů, Idea, hypotéza a otázka: K Platónově teorii idejí. Praha: Oikoymenh, 1991. 109 s. ISBN 80-85-241-08-0 NOVOTNÝ, František. Gymnasion: Úvahy o řecké kultuře. Praha: G. Voleský, 1922, 66 s. NOVOTNÝ, František. O Platónovi. Díl první: Život. 1. vyd. Praha: Jan Laichter, 1948 NOVOTNÝ, František. O Platónovi. Díl třetí: Filozofie. 1. vyd. Praha: Jan Laichter, 1949 PATOČKA, Jan. Platón: Přednášky z antické filozofie. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1992. 379 s. ISBN 80-04-25609-0 PLATÓN, Faidros: O lásce. 2. vyd. Praha : Československý spisovatel, 1958. 81 s.
49
PLATÓN, Hippias Větší, Hippias Menší, Ión, Menexenos. 2. vyd. Praha : Oikoymenh, 1996. 142 s. ISBN 8086005038. PLATÓN, Charmidés, Lachés, Lysis, Theagés. 2. vyd. Praha: Oikoymenh, 1995. 150 s. ISBN 80-85 241-81-1 PLATÓN, Symposion. 3. vyd. Praha : Oikoymenh, 1993. 80 s. ISBN: 8085241-31-5 REALE, Giovanni. Kulturní a duchovní kořeny Evropy: Za obrození evropského člověka. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 183 s. ISBN 80-7325-068-3 REALE, Giovanni. Platón: Pokus o novou interpretaci velkých Platónových dialogů ve světle nepsaných nauk. 1. vyd. Praha: Oikoymenh, 2005 TATARKIEWICZ, Wladislaw. Dejiny estetiky. 1, Staroveka estetika. Bratislava: Tatran, 1985. 521 s. TAYLOR, A. E. The Mind of Plato. 1. vyd. Ann Arbor: The University of Michigan, 1960. 148 s. TRETERA, Ivo. Nástin dějin evropského myšlení: Od Thaléta k Rousseauovi. 4. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 376 s. ISBN 80-7185-171-X
50