Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie. soutěžní práce RELAXAČNÍ ÚČINKY DÝCHÁNÍ PŘI KOUŘENÍ. Bc

Masarykova univerzita Fakulta sociálních studií Katedra psychologie

Studentské psychologické dny 2009

soutěžní práce

RELAXAČNÍ ÚČINKY DÝCHÁNÍ PŘI KOUŘENÍ

Bc. Václav Wortner

Brno 2009

Obsah I. Úvod

1

II. Teoretická část 1. Relaxace

2

2. Oblast stresu

3

3. Kouření

6

4. Dýchání jako podstatný faktor kouření

8

III. Výzkumná část 1. Cíl výzkumu a formulace hypotéz

11

2. Výzkumný soubor

12

3. Metoda

13

4. Výsledky 4. 1 Deskriptivní statistiky

24

4. 2 Testování hypotéz

27

4. 3 Velikost účinku

28

4. 4 Vliv působení času na relaxační účinek jednotlivých způsobů relaxace

28

5. Diskuze

30

IV. Seznam literatury

34

I. Úvod Při pozorování kuřáků jsem si všiml, že kuřáci při kouření dýchají jinak než normálně. Kuřákům se v okamžiku prvního potáhnutí z cigarety zpomalí a prohloubí dýchání, dech zadržují v plicích, pak dlouze a uvolněně vydechnou a sledují vyfukovaný dým. Napadlo mě, že kuřáci při kouření dýchají velmi podobně jako při provádění dechových relaxačních technik, což by znamenalo, že dýchání při kouření může mít relaxační účinky. Tento předpoklad jsem se rozhodl experimentálně ověřit. Kouření se často dává do souvislosti pouze s nikotinem, který je bezesporu jeho dominantní součástí, ale pouze pomocí nikotinu se nedaří vysvětlit všechny účinky kouření, jako například subjektivní požitek z kouření. Tyto nenikotinové faktory kouření jsou ve srovnání s nikotinem málo probádané, v této práci se proto pokusím zjistit, jestli je dýchání jedním z faktorů, které mohou přispívat k relaxačnímu účinku kouření. V teoretické části práce uvedu přehled poznatků o relaxačních účincích dýchání, budu se věnovat především dechovým relaxačním technikám z jógy a meditačním technikám, které pracují s dýcháním. Na základě těchto poznatků navrhnu mechanismy, kterými může být způsoben relaxační účinek dýchání při kouření. V dalších kapitolách se budu zabývat stresem, kouřením a jejich vzájemnými vztahy. Nakonec shrnu výsledky výzkumů, které se zabývaly složkami a relaxačními faktory kouření mimo nikotin. Na tuto část navazuje výzkumná část práce, ve které popisuji svůj experimentální výzkumný projekt. Abych mohl odpovědět na otázku, jestli má dýchání při kouření relaxační účinky, realizoval jsem experiment, ve kterém jsem měřil relaxační účinky tří způsobů kouření a manipulace s cigaretou po třech stresujících situacích. Chci zdůraznit, že jsem nekuřák a tato práce není pokusem obhajovat kouření. Snažím se pouze objevit neznámé souvislosti, které by mohly pomoci hlubšímu porozumění fenoménu kouření. Zkoumání relaxačních účinků dýchání při kouření by mohlo pomoci porozumět především počáteční fázi kouření, kdy se závislost na nikotinu ještě nerozvinula. Existence relaxační účinků dýchání při kouření by také mohla být novým podnětem pro výzkum motivací ke kouření. Závěry výzkumů v této oblasti by také bylo možné aplikovat na odvykací terapie, které by se mohly obohatit o nové dechové relaxační techniky. Tento experimentální výzkumný projekt je tedy prvním krokem tímto směrem.

1

II. Teoretická část 1. Relaxace Z neurofyziologického pohledu je relaxace definována jako obecné snížení neurofyziologického (sympatického) nabuzení (arousal). (Smith, 2007; Benson, Friedman, 1985). V průběhu relaxace se aktivuje parasympatická větev vegetativního nervového systému (ve stresu je naopak aktivován sympatikus), dýchání se zpomaluje a prohlubuje, snižuje se spotřeba kyslíku, snižuje se krevní tlak a puls a zpomaluje celkový metabolismus (Holmes, 1984). Tyto změny jsou označovány jako „relaxační reakce“ (relaxation response), což je protipól „stresové reakce“ (stress response). (Benson, Friedman, 1985; Drotárová, 2003; Votava, 1988). Relaxace a stres jsou tudíž dva propojené komplementární procesy. Existuje celá řada relaxačních technik, které v různé míře vyvolávají výše uvedené projevy relaxace, a tudíž redukují účinky stresu (Benson, Friedman, 1985). Vzhledem k tématu této práce se dále věnuji pouze relaxačním technikám, které využívají relaxačních účinků dýchání - dechovým relaxačním technikám a meditaci. Jógová cvičení, především pránájáma, vědomě pracují s dýcháním, protože dýchání ovlivňuje fyziologické i psychické stavy člověka. Zpomalené nebo zrychlené dýchání tudíž není pouze projev a důsledek stresu nebo relaxace, dýchání může naopak hladinu stresu a relaxace významně ovlivňovat (Mahešvaránanda, 1990). Tyto závěry podporuje i pohled medicíny na jógová dechová cvičení (Votava, 1988). Meditace je charakterizována jako „stav mysli, stav klidu, prohloubené koncentrace a relaxace.“ (Drotárová, 2003, s. 153). Relaxační účinky meditace ověřila celá řada experimentálních studií, které porovnávaly hladiny fyziologického nabuzení před a po relaxaci a zároveň při srovnání s kontrolní skupinou (Holmes, 1984, 1985; Benson, Friedman, 1985, srov. Votava, 1988). V úvodní definici meditace byla zmíněna koncentrace, která je u meditace klíčová (Fontana, 1998). Při meditaci je možné koncentrovat se na cokoli. „Od časů Buddhy, tedy od 5. století před Kristem - a pravděpodobně od nepaměti - se používá koncentrace na dech.“ (Fontana, 1998, s. 51). Meditace s pozorováním dechu je velmi podrobně rozpracována v buddhismu (Míček, 1984). Například buddhistická meditace vipassaná je založena výhradně na pozorování nádechu a výdechu (Sayadó, 1993). Z textu o dechových cvičeních vyplynulo, že zklidnění a prohloubení dýchání má relaxační účinky. Meditace má relaxační účinky a pozorování dechu jednou z hlavních 2

meditačních metod, mohu tudíž přijmout předpoklad, že zaměření pozornosti (koncentrace) na dýchání má relaxační účinky. Doposud uvedené poznatky naznačují, jakými mechanismy může být způsoben relaxační účinek dýchání při kouření: 1) kouření zpomaluje, zklidňuje a prohlubuje dýchání, což má relaxační účinky 2) kouření zaměřuje pozornost na jeden podnět (na manipulaci s cigaretou nebo na dýchání), což má relaxační účinky Těmito možnými mechanismy se v této práci jimi dále zabývám.

2. Oblast stresu Jelikož v této práci zkoumám relaxační účinky, je potřeba relaxační účinky přesně vymezit. Protože relaxace a stres jsou dva propojené komplementární procesy (viz výše), definuji relaxační účinek jako snížení stresu. V biologické perspektivě zkoumání stresu je v centru pozornosti aktivace specifických fyziologických systémů, které jsou prokazatelně modulovány náročnými psychologickými a fyzickými podmínkami. Součástí této stresové odpovědi jsou zvýšený krevní tlak, tepová frekvence, pocení, kontrakce periferních cév a zvýšená dostupnost glukózy v krvi (Baum, Grunberg, 1995; Tsigos, Chrousos, 2002). Psychologický přístup ke zkoumání stresu klade důraz na to, jak organismus vnímá a hodnotí potenciální nebezpečí z vnějšího prostředí. „Psychologický stres se týká specifického druhu vztahu mezi člověkem a prostředím. Stresový vztah nastává, když požadavky přetíží nebo převýší lidské zdroje.“ Lazarus (1990, s. 3). Pokud je situace vnímána jako hrozba, vyvolává negativní emocionální reakci (Cohen, 1995). Psychologický přístup proto používá měření negativního afektu jako indikátor stresu. Model stresu, který navrhuje Cohen (1995), integruje biologický a psychologický přístup. Stres je proces, při kterém „nároky prostředí přetíží nebo převýší adaptivní kapacitu organismu, což má za výsledek psychologické a biologické změny, které mohou zvyšovat riziko onemocnění.“ (Cohen, 1995). Ve své práci dál budu pracovat s tímto integrujícím modelem a definicí stresu, protože nejlépe odpovídá mému výzkumnému záměru (vycházím z něho při měření stresu). V psychologické literatuře se často používají termíny akutní a chronický stres, jasná časová hranice mezi akutními a chronickými stresory však není, jelikož toto rozdělení se liší v závislosti na typu zkoumaného fenoménu (Cohen, 1995). V tomto výzkumu proto definuji 3

akutní stres jako stres trvající po dobu maximálně několika minut, protože tento časový úsek je relevantní k mému výzkumnému problému. Takto vymezená délka trvání akutního stresu odpovídá délce trvání nálady, což jsou konstrukty, které při hodnocení stresu používám (viz níže). Chronickým stresem se v této práci nezabývám. 2. 1 Nálada a stres Jak jsem popisoval výše, v psychologickém a integračním modelu stresu hrají velkou roli emoce. Stres spouští negativní emocionální odpověď, měření této emocionální odpovědi je proto jednou z metod měření stresu, a to i v laboratorních experimentech.1 V této kapitole se pokusím popsat vztah stresu a nálady z teoretického hlediska, což je velmi podstatné pro účely následného měření (v empirické části práce). Podle Matthewse (1990) je nálada definována jako „zážitek podobný emoci, který trvá alespoň několik minut“. Tato délka trvání odpovídá také mému vymezení délky trvání akutního stresu (viz výše). V této práci používám dvojdimenzionální kruhový (circumplex) model nálady, ve kterém jsou dvě pravoúhle položené dimenze, nazvané hlavní (core) dimenze, jejichž průsečík tvoří střed kruhu (Stone, 1995; Russell, 1980; Posner et at., 2005 ). Tento model je založen na předpokladu, že některé emoce jsou si blíže než jiné, a že všechny mohou být vytvořeny kombinací dvou základních dimenzí. Stone (1995) jako dvě hlavní dimenze předkládá dimenzi Příjemný-nepříjemný a dimenzi Vysoká-nízká aktivace.2

1 Bylo zjištěno, že laboratorní experimenty, které využívají stresovou manipulaci, dramaticky ovlivňují náladu (Stone, 1995). 2 Existují však i další možnosti uspořádání a označení dimenzí (řadu jiných označení dimenzí uvádí Possner et al., 2005).

4

Tab. 1 - Grafické znázornění kruhového modelu nálady (Circumplex Model of Mood, Stone, 1995), který vychází z Russellova kruhového modelu afektů (Circumplex Model of Affect, Russell, 1980; Posner et at., 2005).

Nabuzený Překvapený Aktivní Vysoká aktivace Stresovaný Otrávený Nervózní

Nadšený Vzrušený Euforický

Nešťastný Smutný Nepříjemný Stísněný

Příjemný

Unavený Znuděný Zasmušilý

Veselý Potěšený Rozjařený

Relaxovaný Spokojený V pohodě Nízká aktivace Pasivní Tichý Klidný

Velmi důležitým závěrem této kapitoly je definice snížení akutního stresu, kterou budu používat v dalších částech práce. Jak vyplývá z kruhového modelu nálady (Stone, 1995), stav stresu je kombinací nepříjemného emocionálního stavu a vysokého nabuzení (aktivace), naopak stav relaxace je kombinace příjemného emocionálního stavu a nízkého nabuzení. Relaxační účinek, neboli snížení akutního stresu, proto vymezuji jako snížení nabuzení (aktivace) nebo zlepšení emocionálního stavu (tedy redukce negativních emocí nebo zvýšení pozitivních emocí). Graficky tedy relaxace znamená posun dolů po dimenzi Aktivace nebo posun doprava po dimenzi Příjemný-nepříjemný (v Tab. 1).

5

3. Kouření Kouření3 je komplexní behaviorální a farmakologický proces. Nástup i pokračování kouření má, stejně jako užívání jiných látek, rozmanité příčiny (Brandon, 1994). Protože se v této práci věnuji relaxačním účinkům dýchání při kouření, musím nejprve prokázat, jestli samotné kouření má nebo nemá relaxační účinky, tedy jestli kouření snižuje nebo zvyšuje stres. Odpověď na tuto otázku ovšem není jednoznačná, a proto shrnu výsledky všech dostupných výzkumů, které se k tomuto tématu vztahují. Studie motivace ke kouření, které vycházejí z faktorové analýzy výpovědí kuřáků, identifikovaly různé motivy ke kouření a z nich odvozenou typologii kuřáků. Některé motivy naznačují, že kuřáci chtějí kouřením redukovat negativní emoce a celkově relaxovat (Brandon a Baker, 1991, Russell, 1974). Ve výzkumu Russella (1974) udávalo 80% kuřáků, že kouří, pokud mají starosti (N=278). Toto zjištění naznačuje, že kuřáci kouřením redukují negativní emoce a napětí a tudíž kouří proto, aby se zrelaxovali. „Je jasné, že silnou motivací ke kouření tabáku je snaha ulevit si od negativních emocionální stavů jako úzkosti a stresu.“ (Juliano, Brandon, 2002, s. 88, srov. Brandon, 1994, Parrott, 1999). Ze studií motivací ke kouření vyplývá, že relaxace je jednou z motivací ke kouření. Je však důležité si uvědomit velké omezení těchto výzkumů. Zmíněné výzkumy motivace vycházejí z dotazníků a výpovědí zkoumaných osob, z metodologického hlediska proto zkoumají spíše to, co si o svých motivacích ke kouření zkoumané osoby myslí, než jaké motivace ve skutečnosti mají. Tyto výzkumy jsou tudíž limitovány tím, do jaké míry jsou zkoumané osoby schopny si své motivace uvědomovat a do jaké míry jsou schopny a ochotny o tom vypovídat (Brandon, 1994). Toto omezení částečně překonávají studie, které zkoumají vztah kouření a reálných stresujících situací každodenního života. Warburton (1988) došel ve studii kouření u studentů k závěru, že studenti během zkouškového období kouřili více než během semestru a dopoledne před zkouškou studenti kouřili o 80% více cigaret než během semestru (N=48). Existují také experimentální studie, ve kterých se zkoumal přímý vliv experimentálně vyvolaného stresu nebo úzkosti na kouření a u kterých můžeme hovořit o kauzálním vztahu. Schachter et al. (1977) provedl experiment, ve kterém se zabýval vlivem stresu na spotřebu cigaret. Dokázal, že stres zvyšuje množství vykouřených cigaret a potáhnutí. Juliano a Brandon (2002) došli ve svém experimentu s kuřáky (N=132) k závěru, že kouření

snižuje

úzkost

a

psychologický

3 V celé této práci se zabývám pouze kouřením cigaret.

6

diskomfort

vyvolaný

stresující

situací

(pětiminutovým projevem na kameru, ve kterém měli zkoumané osoby hovořit o svých tělesných nedostatcích, přičemž záznam měl být později hodnocen psychology).4 Možným vysvětlením pro relaxační účinek kouření je schopnost kouření odvracet pozornost kuřáka od stresorů a negativních myšlenek (Kassel, Schiffman, 1997, Kassel, Unrod, 2000). Nicméně, samotný akt kouření (např. manipulace s cigaretou) už může být vnímáno jako rozptylující aktivita (Juliano, Brandon 2002). Tyto závěry podporují předpoklad, že kouření zaměřuje pozornost na jeden podnět (na manipulaci s cigaretou nebo na dýchání), což má relaxační účinky. Vlivu kouření na stres a nabuzení se soustavně věnuje Parrott (1993, 1994, 1998; O'Neill, Parrott, 1992). Ve svém výzkumu (Parrott, 1993) zkoumal pocity nabuzení (arousal) a stresu po kouření. Úroveň nabuzení významně vyšší po kouření než před kouřením, ale stres byl po kouření naopak snížený. Tyto výsledky jsou v souladu se závěry výzkumů, že kouření často vede ke sníženým pocitům stresu a úzkosti (srov. Warburton, 1988, O´Neill, Parrott, 1992). Parrott (1994) později tyto závěry potvrdil i v další studii na jiném vzorku (N=105). V Parrottových studií (1993, 1994, O´Neill, Parrott, 1992) tedy došlo najednou ke snížení stresu a zvýšení nabuzení.5 Tento jev je znám jako Nesbittův paradox (Nesbitt, 1973, s. 138): „Kuřáci vypovídají, že se díky kouření cítí zrelaxovaní, ačkoli cigarety a nikotin zvyšují fyziologické nabuzení.“ Jádrem tohoto paradoxu je, že kouření vede ke zvýšení fyziologického nabuzení a zároveň k relaxaci. Parrott zastává názor, že relaxace po vykouření cigarety je způsobena tím, že nikotin pouze normalizuje náladu zhoršenou vlivem abstinenčních příznaků (deprivation reversal theory): „Zjevný relaxační účinek kouření jenom odráží snížení napětí a podrážděnosti, která se rozvíjí při nedostatku nikotinu. Závislí kuřáci potřebují nikotin, aby se cítili normálně.“ (Parrott, 1999, s. 817) Pozitivní změna nálady způsobená kouřením je tudíž jenom zvrácení negativního působení abstinenčních příznaků při nedostatku nikotinu a kouření tedy v tomto pohledu stres zvyšuje. K podobným závěrům došel ve svém experimentu Silverstein (1982). Velmi silným důkazem pro tuto teorii poskytuje longitudinální studie stresu během šesti měsíců, při kterých závislí kuřáci (N=260) přestali kouřit. Tato studie prokázala, že úspěšné skoncování s kouřením vede k významně sníženým pocitům stresu a zlepšení nálady ve srovnání s kuřáky, kteří se ke kouření během této doby vrátili. Hladina stresu se snižovala postupně s délkou 4 Důležitým zjištěním této studie bylo, že tento efekt není způsoben vírou v relaxační účinek nikotinu informace, že experimentální cigareta obsahuje či neobsahuje nikotin, neměla vliv na snížení úzkosti. 5 Metodologický přístup, který v těchto výzkumech Parrott používá, je ovšem diskutabilní. Své výzkumy totiž zakládá na výpovědích kuřáků, kteří sami hodnotí svůj stupeň nabuzení a stresu. Tento metodologický přístup má stejné omezení jako zkoumání motivací ke kouření na základě subjektivních výpovědí kuřáků (viz výše).

7

abstinence od kouření (Cohen & Lichtenstein, 1990). Celá Parrottova teorie je ale založena výhradně na závislosti na nikotinu a zkoumání pouze závislých kuřáků (1993, 1994; O´Neill, Parrott, 1992). Domnívám se, že pro závislé kuřáky je platná. Mezi kuřáky, kteří na nikotinu nejsou závislí, ale nemůže platit, protože se u nich neprojevují abstinenční příznaky (Shiffman, Paty, 2006). Pokud shrnu poznatky uvedené v této kapitole, pak: 1) relaxace je jedna z motivací ke kouření 2) kuřáci ve stresujících životních situacích kouří více 3) kuřáci při laboratorně vyvolaném stresu kouří více 4) kouření snižuje úzkost a psychologický diskomfort vyvolaný stresující situací 5) kouření relaxuje stres vyvolaný nedostatkem nikotinu Z těchto východisek vyplývá, že kouření má relaxační účinky, i když u závislých kuřáků tyto účinky mohou pouze relaxovat stres vyvolaný závislostí na nikotinu.

4. Dýchání jako podstatný faktor kouření Účinky kouření bývají často dávány do souvislostí pouze s účinky nikotinu. „Je málo pochyb o tom, že kdyby to nebylo kvůli nikotinu v tabákovém kouři, lidé by stěží byli více naklonění kouření než třeba foukání bublifuku nebo zapalování prskavek.“ (Russell, 1974). Cigaretový kouř však má silný senzorický účinek, jako je chuť, vůně, pocit tepla a stimulace horních cest dýchacích. Byla prokázána důležitost těchto senzorických faktorů pro subjektivní účinek kouření, které přispívají stejnou měrou jako nikotin k účinku kouření na uspokojení a touhu kouřit (Robinson et al., 2000). Velmi přesvědčivý důkaz pro tvrzení, že nenikotinové faktory hrají při kouření podstatnou roli, přináší Rose (2000) a Westman et al. (1996). Subjektivní požitek z nitrožilně podávaného nikotinu byl minimální, ačkoli dávky a intervaly v těchto výzkumech přesně kopírovaly jednotlivé dávky nikotinu, které se do krevního oběhu uvolňovaly při každém potáhnutí z cigarety. Významnost nenikotinových faktorů kouření potvrzují i studie motivace ke kouření, kde se objevují motivace jako „senzomotorické kouření“, tedy kouření kvůli jiným složkám, než je nikotin, například kouření kvůli potěšení, které kuřákům přináší vůně tabáku, zapalování cigarety, manipulace s cigaretou a pozorování vyfukovaného kouře (Russell et al., 1974). Důležitý argument pro významnost senzomotorických faktorů při kouření vychází 8

z výsledků terapií nahrazování nikotinu (nicotine replacement therapies). Tyto odvykací terapie jsou založeny na nahrazení nikotinu (např. nikotinovými náplastmi a tabletami), přičemž Rose (2006) tvrdí, že nejsou příliš účinná právě proto, že nepracují s nenikotinovými faktory kouření. Kouření tedy nelze redukovat pouze na nikotin, jako ve výroku Russela (1974) citovaném výše. Uvádím základní rozdělení faktorů, které se na kouření podílejí (podle Rose, 2006 a Robinson et al., 2000): 1) nikotinové faktory 2) faktory vyplývající z ostatních chemických složek cigaretového kouře (mimo nikotin) 3) senzomotorické faktory, které dále můžeme rozdělit na: a) senzorické faktory (chuť, vůně, vjemy dýchacích cest) b) motorické faktory (manipulace s cigaretou, vydechování a nadechování kouře) V této práci se zabývám především rolí dýchání při kouření, tedy senzomotorickými faktory kouření, protože dýchání obsahuje jak senzorický faktor (např. vjemy dýchacích cest při dýchání), tak i motorický faktor (např. napínání a uvolňování dýchacích svalů). Význam senzorických faktorů při kouření zkoumala celá řada studií, které prokazují, že tyto faktory hrají při kouření zásadní roli. „Výsledky ukazují, že senzorické podněty při kouření mohou poskytovat podobné účinky na zmírnění stresu jako cigarety obsahující nikotin.“ (Levin et al., 1991, s. 265). Význam senzorických faktorů potvrdil i experiment, ve kterém byly senzorické faktory eliminovány znecitlivěním dýchacích cest. „Uspokojení z kouření, měřené okamžitým snížením touhy po cigaretě po vdechování kontrolovaného množství kouře, bylo podstatně blokováno znecitlivěním dýchacích cest.“ (Rose et al., 1985, s. 292). Výsledky výzkumů cigaret bez nikotinu naznačují, že kouření cigaret bez nikotinu má podobné účinky jako cigarety s 1 mg nikotinu (tedy jako středně silné cigarety) vzhledem k úrovním nabuzení a touhy po cigaretě, pocitům relaxace a dechovým vjemům (Westman et al., 1996). Další výzkumy s cigaretami bez nikotinu ukazují, že cigarety bez nikotinu konzistentně poskytují významný stupeň subjektivního uspokojení (srov. Rose, 2006). Senzomotorické faktory hrají při kouření podstatnou roli a dýchání je jedním z těchto faktorů, který má navíc značný relaxační potenciál (viz kap. Relaxace). Všechny tyto poznatky naznačují, že má smysl zabývat se otázkou, jestli dýchání při kouření má relaxační účinky. Žádná ze studií uvedených v teoretické části práce se ale nevěnovala pouze dýchání jako velmi specifickému senzomotorickému faktoru kouření, a všechny zmíněné výzkumy zkoumaly závislost a závislé kuřáky. Z tohoto důvodu bylo nutné provést výzkum, který by 9

dokázal oddělit dýchání od ostatních senzomotorických faktorů kouření a který by zároveň nepracoval s nikotinem a závislými kuřáky. Tento výzkum jsem se rozhodl realizovat a popisuji ho v následující, empirické části práce.

10

II. Výzkumná část V tomto experimentu jsem hledal odpověď na výzkumnou otázku: Má dýchání relaxační účinek při kouření? Abych odlišil dýchání od ostatních senzomotorických faktorů kouření a zároveň od chemických faktorů kouření (viz kap. Složky a faktory kouření), musel jsem porovnat tři úrovně kouření, které se budou lišit v obsažených faktorech: 1) kouření cigaret bez nikotinu, které obsahuje všechny faktory kouření mimo nikotin 2) simulované kouření, které obsahuje všechny senzomotorické faktory včetně dýchání při kouření a neobsahuje žádné chemické faktory 3) manipulace s cigaretou, která obsahuje pouze senzomotorické faktory, ale bez dýchání při kouření Tyto předpoklady jsou spolu s hypotézami zobrazeny v tab. 2: Tab. 2: Proměnné a hypotézy

H1: Simulované kouření má větší relaxační účinky než manipulace s cigaretou. Pokud bude mít simulované kouření větší relaxační účinky než manipulace s cigaretou, mohu s jistotou vyvozovat, že tento rozdíl byl způsoben pouze relaxačním účinkem dýchání při kouření, a tak potvrdit existenci relaxačních účinků dýchání při kouření. Z rozdílu úrovně relaxace mezi simulovaným kouřením a manipulací s cigaretou mohu zároveň určit velikost 11

tohoto relaxačního účinku dýchání při kouření. H2: Kouření cigaret bez nikotinu má větší relaxační účinky než simulované kouření. Pokud se potvrdí hypotéza H2, budu z rozdílu úrovně relaxace mezi kouřením bez nikotinu a simulovaným kouřením moci určit velikost relaxačního účinku chemického a senzorického účinku kouře bez nikotinu.6 2. Výzkumný soubor Výzkumný soubor tvořili tzv. sváteční kuřáci (angl. chippers), které definuji jako kuřáky, kteří nejsou závislí na nikotinu. Závislost na nikotinu jsem ověřil vstupním dotazníkem - Fagerströmovým testem nikotinové závislosti (The Fagerström Test for Nicotine Dependece), v české verzi Králíková (2004).7 Hlavním důvodem pro zařazení svátečních kuřáků bylo, že v tomto výzkumu jsem nepracoval se závislostí na nikotinu, a to ani na straně experimentálních podmínek (použití cigaret bez nikotinu), ani na straně výzkumného souboru (kuřáci, kteří nejsou na nikotinu závislí). Jak ukázal výzkum Behma et al. (1993), závislost na nikotinu totiž může zastřít jemné aspekty kouření, jako je například dýchání, které přesto mohou být důležité při počátečních fázích kouření. 2. 1 Kritéria pro zahrnutí do výzkumného souboru 1. Zkoumanou osobou může být pouze dospělý člověk od 18 let 2. Příslušnost ke skupině svátečních kuřáků, tedy kuřáků, kteří nejsou závislí na nikotinu. Do výzkumného souboru jsem zařadil pouze jedince, kteří ve Fagerströmově testu nikotinové závislosti (Králíková, 2004) spadají do kategorie „žádná nebo velmi malá závislost“ (skóre 0 – 1 bod z maximálně možných 10). 3. Zkoumané osoby nesměly kouřit v den experimentu, protože nikotin může mít vliv na stimulaci a relaxaci, a tím ovlivňovat měřenou závislou proměnnou. 4. Zkoumané osoby nesměly trpět srdeční nepravidelností a hypertenzí, jelikož obě tyto nemoci by ovlivňovaly měřenou závislou proměnnou (El-Nokaly, 2007).8 5. Zkoumané osoby nesměly v den výzkumu pít alkohol, který by mohl zkreslovat výsledky a komplikovat průběh experimentu (Parrott, 1994). 6 Pro mou výzkumnou otázku to sice není podstatné, ale je výhodné pro následné srovnání s relaxačními účinky dýchání. Díky znalosti celkové velikosti relaxačního účinku kouření bez nikotinu také budu moci určit, jak významná je část představovaná relaxačními účinky dýchání při kouření. 7 V České republice pravidelně denně kouří 19% lidí a příležitostně 17%, nikdy nekouřilo 50% a s kouřením skoncovalo 18% lidí (Křivohlavý, 2001). Mou cílovou populací je tedy přibližně těchto 17% příležitostných kuřáků. 8 Hypertenze je definována jako krevní tlak vyšší než 140/90 mm Hg po dobu několika týdnů (Warren, 1987).

12

2. 2 Způsob výběru Protože jsem pracoval s omezenou a hůře přístupnou populací svátečních kuřáků, první volba způsobu výběru byla metoda sněhové koule, při které jsem vyhledával sváteční kuřáky splňující uvedená kritéria. Navíc jsem se rozhodl využít metodu příležitostného výběru. Zkoumané osoby jsem vybíral ze všech osob, které zareagovaly na inzerát v čajovně, kavárně a klubu „Velbloud“ v Českých Budějovicích, kde se experiment konal.9 Inzerát nabízel účast v půlhodinovém experimentu za odměnu jedné Kofoly nebo piva. Pokud zkoumaná osoba splnila výše uvedená kritéria pro zahrnutí do výzkumného souboru (což jsem ověřoval vstupním testem), mohla se experimentu zúčastnit. 2. 3 Popis výzkumného souboru Demografické údaje o zkoumaných osobách jsem získal ve vstupním testu. Obsahovaly otázky na pohlaví, věk a stupeň nikotinové závislosti. V souboru (N=36) byl stejný počet žen (N=18) a mužů (N=18). Z hlediska věkového rozložení výzkumného souboru byl vzorek velmi homogenní (M=18,92 let, SD=1,73), většinu vzorku (69%) tvořily zkoumané osoby ve věku 18-ti let.10 Z hlediska výsledků Fagerströmova testu nikotinové závislosti ve vzorku mírně převládala skupina se skórem 0 (N=22) oproti skupině se skórem 1 (N=14). 3. Metoda 3. 1. Proměnné ve výzkumu 3. 1. 1 Nezávislá proměnná Abych odlišil dýchání od ostatních senzomotorických faktorů kouření a zároveň od chemických faktorů kouření (viz kap. Dýchání jako podstatný faktor kouření), musela nezávislá proměnná nabývat takových hodnot, které by umožnily oddělit relaxační účinky dýchání od ostatních relaxačních účinků kouření. Při navrhování těchto hodnot jsem se inspiroval experimenty Silversteina (1982) a Nesbitta (1973). Srovnání účinků cigaret s normálním obsahem nikotinu a účinků cigaret bez nikotinu umožňuje určit samotné účinky nikotinu. Stejnou úvahu mohu použít i při zkoumání dalších složek kouření. Srovnání účinků cigaret bez nikotinu a účinků simulovaného kouření (vdechování skrze nezapálenou cigaretu) umožňuje určit účinky nenikotinových složek 9 Všechny experimenty proběhly v oddělené místnosti, kam jsem měl přístup pouze já a zkoumané osoby, a kam ruch kavárny nepronikal. 10 Toto věkové rozložení je dáno faktem, že kategorie „sváteční kuřák" je charakteristická pro počáteční stádium kouření, a tudíž i tuto věkovou skupinu (Shiffman, Paty, 2006)

13

cigaretového kouře. Konečně, srovnání simulovaného kouření s manipulací s cigaretou (bez vdechování skrze nezapálenou cigaretu), umožňuje určit účinky dýchání při kouření. Ve svém výzkumu jsem proto porovnával tyto tři úrovně nezávislé proměnné, kterou jsem nazval způsob relaxace: KouřA - kouření cigaret bez nikotinu – obsahuje: manipulaci s cigaretou, dýchání při kouření, chemické a senzorické účinky kouře bez nikotinu. Způsob provedení: přirozené kouření cigaret bez nikotinu, přičemž zkoumané osoby nevěděly, že se jedná o cigarety bez nikotinu. Délku kouření jsem zaznamenal. Pro použití cigaret bez nikotinu jsem se rozhodl z následujících důvodů: 1) Zkoumal jsem senzomotorické účinky kouření a účinky nenikotinových složek cigaretového kouře, ale ne účinky nikotinu. 2) V experimentu Nesbitta (1978) se prokázalo, že nikotin, který zkoumané osoby vykouřily v první části experimentu, ovlivňoval i následující části experimentu, ve kterých už se měřily podmínky bez nikotinu. Použití cigaret obsahujících nikotin by tudíž mohlo v mém výzkumu zkreslovat výsledky i u dalších hodnot nezávislé proměnné, protože nikotin má vliv na aktivaci a relaxaci (Robinson et al., 2000). 3) Nikotin obsažený v cigaretách přímo zvyšuje krevní tlak a tepovou frekvenci (Robinson et al., 2000), což by negativně ovlivňovalo měření těchto proměnných jakožto indikátorů stresu (viz níže). 4) Ani závislí kuřáci nepoznají absenci nikotinu v cigaretách (Donny et al., 2006). Pokud o tom zkoumané osoby nebudu informovat, mohu uvažovat, že k experimentální cigaretě budou přistupovat se stejnými představami a očekáváními jako k běžné cigaretě s nikotinem. Tyto argumenty dokazují, že cigarety bez nikotinu jsou pro můj výzkum vhodné. Cigarety bez nikotinu značky Quest 3 jsem koupil na americkém trhu. Obsahují pouze 0,05 mg nikotinu (oproti běžnému obsahu 1 mg). Jsou vyrobeny ze speciálně upraveného tabáku a jejich obsah dehtu (10 mg) odpovídá běžným cigaretám, senzorický vjem z kouření je proto téměř stejný jako u normálních cigaret.

14

Obr. 1 - Experimentální cigarety

KouřB - simulované kouření (sham smoking) – obsahuje: manipulaci s cigaretou, dýchání při kouření. Způsob provedení: manipulace s cigaretou jako při kouření, dýchání skrze nezapálenou cigaretu, představování vydechovaného kouře. Cigareta byla o polovinu zkrácena, protože nezapálená cigareta klade větší odpor vdechovanému vzduchu. Zkrácením jsem docílil toho, že odpor vdechovanému vzduchu byl srovnatelný jako při normálním kouření (viz obr. 1 Experimentální cigarety). Délku simulovaného kouření jsem zaznamenal a analyzoval (viz kap. Výsledky). KouřC - manipulace s cigaretou – obsahuje: manipulaci s cigaretou a normální dýchání. Způsob provedení: zapálení, manipulace s nezapálenou cigaretou (simulované zapálení, odklepávání, uhašení), po celou dobu normální dýchání. Délku manipulace s cigaretou jsem zaznamenal a analyzoval (viz kap. Výsledky).

15

3. 1. 2 Závislá proměnná Závislou proměnnou v mém výzkumu byla úroveň akutního stresu, přičemž snížení úrovně akutního stresu znamenalo relaxační účinek (kap. Stres). Snížení akutního stresu jsem v kap. Stres vymezil jako snížení nabuzení (aktivace) nebo zlepšení emocionálního stavu (tedy redukce negativních emocí nebo zvýšení pozitivních emocí). Operacionální definice snížení akutního stresu Takto vymezené snížení akutního stresu jsem operacionalizoval jako naměřené snížení krevního tlaku nebo snížení tepové frekvence nebo zvýšení hedonického tónu nálady. Tato operacionalizace vychází z teorie (kap. Stres) a mého vymezení stresu podle integračního modelu stresu (Cohen, 1995) a kruhového modelu nálady (Russell, 1980). 3. 2 Metody sběru dat Rozhodl jsem se pro kombinaci několika metod měření stresu, protože tím se zvyšuje pravděpodobnost získání dobrého modelu stresového zážitku (Taylor, 1999). Zvolil jsem kombinaci fyziologického a psychologického měření: 1. měření diastolického krevního tlaku 2. měření systolického krevního tlaku 3. měření tepové frekvence 4. měření hedonického tónu nálady pomocí dotazníku UMACL Pro měření tepové frekvence a krevního tlaku jsem se rozhodl z následujících důvodů: Tepová frekvence se ukázala jako citlivý ukazatel měnící se při různých formách stresu (Daniel, 1984 cit. dle Šiška, Opavský, 2002). Snížení tepové frekvence obecně znamená snížení stresu (El-Nokaly, 2007). Krevní tlak se používá jako indikátor akutního stresu díky tomu, že „stres vyvolává nejvíce měřitelný účinek na akutní stav kardiovaskulárního systému.“ (Everly, Lating 2002, s. 110). Měření krevního tlaku a tepové frekvence tonometrem na paži je jednoduchá a málo invazivní metoda, což je pro měření úrovně stresu velmi důležité. Invazivní metoda měření by mohla být sama o sobě stresující a zkreslovat tak výsledky. Domnívám se, že klasické změření tepu a krevního tlaku tonometrem na paži nepředstavuje pro subjekt stresující situaci (např. ve srovnání s odběrem krevních vzorků), už jen proto, že se s ním každý v životě několikrát setkal.11

11 Přesto se v předvýzkumu ukázalo, že první měření krevního tlaku a tepu vykazovalo vyšší hodnoty než další měření, což bylo velmi pravděpodobně způsobeno právě tím, že samotné měření je napoprvé stresující. Tento problém jsem se pokusil vyřešit tak, že jsem zkoumaným osobám v experimentu změřil krevní tlak a tep ještě

16

Krevní tlak a tep jsem měřil na nedominantní paži plně automatickým tonometrem Tensoval Comfort od firmy Hartmann, který splňuje normy EU o lékařských výrobcích 93/42/EWG a normu „Neinvazivní přístroje na měření krevního tlaku" EN 1060-1:1995. Klinická přesnost měření odpovídá normám EN1060. Technická přesnost měření tlaku byla stanovena na ± 3 mmHg a tepové frekvence ± 5% naměřené hodnoty. Vzhledem k tomu, že v mém experimentu zkoumané osoby vyplňovaly dotazník před a po každém působení nezávislé proměnné (před a po každém způsobu relaxace) a ještě jednou na začátku, vyplňovaly stejný dotazník celkem sedmkrát. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl měřit stav nabuzení a aktivace pomocí krevního tlaku a tepové frekvence (viz výše) a dotazníkem jsem měřil pouze dimenzi, kterou není možné fyziologickým měřením postihnout – hedonický tón, tedy míru příjemnosti daného emočního stavu (srov. integrační model stresu a dimenze nálady v kap. Stres). Tuto dimenzi nálady odděleně měří dotazník UWIST Mood Adjective Checklist (Matthews, 1990), který se používá také na měření stresu (použit je i v patentu Method and Apparatus for Measuring Acute Stress, El-Nokaly, 2007). Z tohoto dotazníku jsem použil pouze položky dimenze hedonický tón.12 Tímto zkrácením jsem získal dotazník obsahující pouze 8 položek, což zlepšilo můj experimentální design. Dlouhý dotazník vyplňovaný sedmkrát by mohl zkoumané osoby nudit a vést např. k automatickému vyplňování. Tím, že se explicitně v dotazníku neptám na pocity stresu a relaxace, snižuji pravděpodobnost intervenujících proměnných (např. nebezpečí „prohlédnutí“ záměru experimentátora) a zvyšuji věrohodnost klamného výzkumného cíle. Tento dotazník nebyl validizován v českém prostředí a proto bylo nutné data nejprve podrobit analýze, než jsem začal zjišťovat výsledky. Svá data jsem porovnal s původními psychometrickými parametry tohoto dotazníku (M=26.3, SD=4.0, Cronbachovo α=0.88), které vyplynuly z jeho validizace v americkém prostředí (Matthews, 1990). Z analýzy dotazníků použitých v mém výzkumu vyplynuly tyto výsledky: M=25.45 a SD=4.02, které kopírují původní parametry. Cronbachovo α se lišilo při každém měření (stejný dotazník byl podáván v průběhu experimentu celkem 7 krát v různých situacích), nejnižší bylo α=0.75, nejvyšší α=0.89, medián α=0.80. Na základě těchto výsledků mohu usoudit, že překlad tohoto dotazníku do češtiny byl odpovídající a že dotazník je reliabilní (Urbánek, 2002; Field, 2005). před vstupním měřením, aby si na měření zvykly, aby si ověřily, že není bolestivé a že pro ně nepředstavuje žádnou hrozbu. Hodnota druhého měření byla nižší, což potvrdily výsledky mého výzkumu: oproti prvnímu měření se při druhém měření krevní tlak a tep snížil u 68% měření, stejný zůstal u 5% měření. 12 Jednotlivé dimenze celého dotazníku se ukázaly být nezávislé, do skóru jednotlivých dimenzí se položky z jiných dimenzí nezapočítávají a zároveň se používají i zkrácené verze, které některou z dimenzí neobsahují (Matthews, 1990). Proto se domnívám, že samostatné použití pouze položek dimenze hedonického tónu je metodologicky v pořádku. Tuto domněnku mi také posléze potvrdil autor dotazníku (Matthews, 2008).

17

3.3 Výzkumný design Můj výzkumný design vychází z experimentálních výzkumů stresu v laboratorních podmínkách, kde se hodnotí velikost stresové reakce na různé stresující úkoly. Zvolil jsem experimentální výzkumný plán, ve kterém jsem manipuloval s nezávislou proměnnou (způsob relace, různé druhy „kouření") a měřil relaxační účinek vyvolaný touto manipulací.13 Intersubjektivní rozdíly ve vnímání stresu, které vycházejí z individuálního hodnocení stresové situace (viz integrační model stresu, kap. Stres), znamenají, že jedinci se liší ve stresové reakci na stejný podnět. Tyto intersubjektivní rozdíly ve velikosti stresové reakce a rozdíly mezi vnímanou stresovostí různých stresujících situací jsem eliminoval tak, že každý subjekt vystavím vlivu všech tří úrovní nezávislé proměnné. Rozhodl jsem se proto pro vnitrosubjektový výzkumný plán. Považuji to za výhodnější než mezisubjektový výzkumný plán i přesto, že to prodloužilo délku experimentu a přineslo další problémy, se kterými bylo nutné se vypořádat (opakování měření, efekt učení při případném použití stejné stresující situace, snížená ochota účastnit se časově náročného experimentu, viz níže). Protože relaxace vyvolaná působením prvním způsobem relaxace by mohla ovlivnit úroveň akutního stresu při následujícím způsobu relaxace, střídaly se relaxační fáze s fázemi stresujícími.14 Abych zkoumané osoby nenudil opakováním stejné činnosti (což by mohlo přinést další intervenující proměnné jako je efekt učení), rozhodl jsem se vystavovat je třem různým stresujícím situacím. Vybral jsem 3 druhy stresorů, které jsou v mém experimentálním designu použitelné z hlediska dostupnosti a technické proveditelnosti: televizní násilí (tento stresor používali Zimmerman et al., 2003, Matthews, 1990, Gilbert et al., 1989), Stroopův test (Zhai, Barreto, 2006; Šiška, Opavský a Opavská, 1998; Šiška, Opavský, 2002) a mentální aritmetiku, kdy zkoumané osoby v časovém tlaku nahlas počítají matematické příklady (tuto metodu jako experimentální stresor uvádí Šolcová, Kebza, 1998). Navíc jsem přidal řešení hlavolamu. Z těchto pěti experimentálních stresorů jsem potřeboval vybrat tři nejvhodnější. Vhodnost, tedy dostatečnou stresovost těchto stresových situací jsem ověřil v předvýzkumu, ve kterém se jako nejvhodnější ukázaly tyto tři experimentální stresory:

13 Příklady výzkumů s podobným designem uvádí Ice, James (2007). 14 Střídání řady stresujících situací a relaxačních fází je běžné v jiných experimentech (Šiška, Opavský, Opavská, 1998; Machačová, Boschek, 1997; Nesbitt, 1973).

18

Stresující situace A První stresující situací bylo promítání 4 minutového úryvku s výrazně negativní valencí a vysokou úrovní aktivace. V předvýzkumu jsem porovnal ukázku z estonského filmu Klass (režie Ilmar Raagi, 2007), která se odehrává ve školním prostředí, a ukázku z válečného filmu Deer Hunter (režie Michael Cimino, 1978). Ukázka z filmu Klass vyšla jako více stresující. Ukázku z filmu Klass (viz příloha č. 1 na CD - film Klass) jsem vybral z konce filmu, kdy dva středoškolští studenti vejdou se zbraněmi do školy, ve školní jídelně začnou střílet po svých spolužácích a několik jich zastřelí. Scéna končila těsně před rozuzlením, aby zanechala pocit napětí, nedokončenosti, zmatenosti a nejasnosti. Stresující situace B Druhou stresující situací bylo řešení Stroopova testu v situaci časového tlaku. Při Stroopově testu zkoumané osoby pojmenovávají barvy písma u slov, které označují různé barvy, přičemž význam slova a barva písma si odporují (Stroop, 1932; v české verzi Daniel, 1983). Stresová reakce může být ve významné míře ovlivněna verbalizací odpovědi (Šiška, Opavský, 2002). Samotné čtení nahlas před publikem je stresující (Nesbitt, 1973). Z tohoto důvodu jsem se rozhodl pro variantu, při které zkoumané osoby čtou Stroopův test nahlas. Zkoumané osoby dostaly klamnou instrukci, že měřím jejich mentální výkon v tomto testu, tedy počet správně pojmenovaných barev a počet chyb za dobu 4 minuty. Stresovost tohoto úkolu byla ještě podpořena tím, že při každé chybě musely zkoumané osoby začínat test znovu od začátku. Časový tlak byl zvýšen tím, že experimentátor ohlašoval ubíhající čas. Stresující Situace C Třetí stresující situací bylo řešení hlavolamu v situaci časového tlaku („Máte na to 4 minuty.“), kde je úkolem oddělit šňůrku s dřevěnými kuličkami od železné části hlavolamu. Šňůrku jsem zkrátil tak, aby hlavolam neměl řešení. Stresovost této situace potvrdil předvýzkum, ve kterém vyšla jako nejvíce stresující (jak podle fyziologických měření, měření hedonického tónu, tak i podle subjektivního hodnocení při debriefingu). Stresovost této situace jsem ještě zvýšil dodáním fiktivního sociálního tlaku („Zatím všichni to zvládli do 2 minut.“). Ve třetí minutě jsem navíc zkoumaným osobám poskytl i návod na vyřešení, což ještě zvyšovalo napětí („nezvládnul jsem to ani s návodem“). Časový tlak byl zvýšen tím, že experimentátor ohlašoval ubíhající čas. 19

Obr. č. 2 - Hlavolam

Rozdíly mezi stresovostí stresujících situací A, B a C nehrají roli, jelikož jde především o rozdíl v naměřeném stresu před a po působení nezávislé proměnné (způsobu relaxace), hodnoty stresu mezi jednotlivými situacemi jsem neporovnával, protože pro mou výzkumnou otázku nejsou relevantní. Experiment jsem prováděl s každým subjektem zvlášť, abych omezil možné sociální vlivy jako například stud simulovaně kouřit a manipulovat s cigaretou před ostatními, které by mohly snižovat relaxační účinek těchto způsobů relaxace.

20

Matoucí záměr experimentu Abych eliminoval vliv možných intervenujících proměnných jako je vliv očekávání, vliv sociální žádoucnosti a snahu odpovídat tak, aby „to dávalo smysl“, podal jsem zkoumaným osobám klamné vysvětlení výzkumného záměru. Domnívám se, že pokud bych otevřeně sdělil, že zkoumám relaxační účinky kouření, zkoumané osoby by se na tyto účinky více zaměřovaly, což by mohlo zkreslovat výsledky dotazníků.15 Podaný klamný výzkumný záměr byl s výzkumným designem logicky konzistentní a tudíž i pro zkoumané osoby věrohodný: „V tomto experimentu zkoumám, jaký má nikotin a cigarety vliv na mentální výkonnost. Budu Vám dávat různé úkoly a zároveň budu zaznamenávat Váš výkon v těchto úkolech. Váš mentální výkon budu měřit a zaznamenávat podle počtu zapamatovaných detailů z filmu, podle rychlosti četby při četbě matoucího textu a podle rychlosti vyřešení hlavolamu." Po skončení experimentu při debriefingu jsem zkoumaným osobám sdělil opravdový záměr experimentu a uvedl na pravou míru své výroky o jejich výkonu ve stresujících situacích. Zkoumané osoby také měly možnost vyjádřit emoce, které v nich experiment vyvolal.

Průběh experimentu Na začátku experimentu jsem zkoumanou osobu nechal vyplnit vstupní dotazník, na jehož základě jsem posoudil, jestli jsou splněna kritéria pro zahrnutí do výzkumného souboru. Poté jsem naměřil úvodní úroveň stresu. Následovala stresující situace, po které byla opět změřena úroveň stresu. Následně zkoumané osoby „vykouřily” jednu cigaretu (došlo k působení nezávislé proměnné), a poté byla znovu změřena úroveň stresu. Tento cyklus se třikrát opakoval, pokaždé s jinou stresující situací a jiným způsobem relaxace (jiným způsobem „kouření”). Po vystavení zkoumané osoby všem třem stresujícím situacím a způsobům relaxace (třem úrovním nezávislé proměnné) experiment skončil a následoval debriefing. Celý experiment trval 35 – 45 minut. Celý průběh experimentu vyjadřuje následující schéma, jednotlivé fáze jsou vysvětleny níže. Průběh experiment zachycuje videonahrávka jednoho kompletního experimentu (viz příloha č. 2 na CD - záznam experimentu).

15 Klamné instrukce byly použity v mnoha experimentech zkoumajících relaxační účinky kouření (např. Silverstein, 1982).

21

Tab.3: Schéma průběhu experimentu F1: vstupní test

→

po splnění kritérií zařazení do výzkumného souboru ↓

F2: Přednesení matoucího záměru, seznamovací měření

→ F3: Měření 0 ↓

F4: Stresující situace A (film Klass) ↓

F5: Měření 1

F6: působení nezávislé → proměnné (Kouř A, B nebo C)

→ F7: Měření 2

↓ F8: Stresující situace B (Stroopův test) ↓

F9: Měření 3

F10: působení nezávislé → proměnné → F11: Měření 4 (Kouř A, B nebo C) ↓

F12: Stresující situace C (řešení hlavolamu) ↓ F14: působení nezávislé F13: Měření 5 → proměnné → F15: Měření 6 (Kouř A, B nebo C) ↓ F16: Debriefing, poděkování, rozloučení

Abych omezil vliv intervenujících proměnných jako např. vzrůstající celková únava během trvání experimentu a vliv pořadí prezentace podnětů, pořadí působení jednotlivých úrovní nezávislé proměnné po stresujících situacích se mění.16 Toto opatření také může zabránit působení neznámých intervenujících proměnných spojených se stresujícími situacemi (jako například že stres vyvolaný filmem má delší trvání než stres vyvolaný řešením hlavolamu), které by ovlivnily všechna měření spojená pouze s jednou ze tří úrovní nezávislých proměnných. Nebyla možná kombinace pořadí všech úrovní nezávislé proměnné u každé osoby, protože by to znamenalo provést s každou zkoumanou osobou 18 způsobů relaxace, což by pro zkoumané osoby znamenalo velkou zátěž a zvyšovalo by to efekt učení a únavy. Rozhodl jsem se proto pro nekompletní vnitrosubjektový plán (srov. Ferjenčík, 2000), který jsem 16 Pořadí stresových situací v experimentu proto bylo neměnné, první proběhla Stresující situace A (promítání filmu Klass), druhá Stresující situace B (Stroopův test) a třetí Stresující situace C (řešení hlavolamu).

22

vyvažoval tak, že jsem náhodně rozdělil zkoumané osoby do šesti skupin s různým pořadím nezávislé proměnné. Tímto opatřením jsem zajistil, že všechny způsoby relaxace se vyskytovaly ve stejném pořadí se stejnou četností a zároveň všechny stresové situace předcházely všem úrovním nezávislé proměnné ve stejném počtu. Celkový efekt neznámých intervenujících proměnných tak byl na všechna měření stejný. Výzkumný soubor jsem proto rozdělil do 6 skupin (po 6 zkoumaných osobách), přičemž každá skupina měla jiné pořadí působení tří hodnot nezávislé proměnné.

23

4. Výsledky 4. 1 Deskriptivní statistiky V této části shrnuji výsledky měření hedonického tónu nálady před a po působení nezávislé proměnné (před jednotlivými způsoby relaxace a po nich). Tyto výsledky uvádím v tab. 4. Tab. 4: Hedonický tón před a po působení jednotlivých způsobů relaxace

hedonický tón

hedonický tón

hedonický tón

před kouřením cigaret bez nikotinu M SD SE Min Max 23,50 4,49 0,75 12 29 před simulovaným kouřením M SD SE Min Max 23,47 4,59 0,77 12 32 před manipulací s cigaretou M SD SE Min Max 24,22 3,99 0,67 16 32

po kouření cigaret bez nikotinu M SD SE Min Max 27,00 2,91 0,48 19 32 po simulovaném kouření M SD SE Min Max 26,78 2,67 0,45 20 32 po manipulaci s cigaretou M SD SE Min Max 25,94 3,76 0,63 15 32

Po odečtení hodnoty hedonického tónu před relaxací od hodnoty hedonického tónu po relaxaci jsem získal hodnotu zvýšení hedonického tónu nálady neboli hodnotu relaxačního účinku daného způsobu relaxace (viz operacionalizace v kap. Metoda). Průměry zvýšení hedonického tónu po jednotlivých způsobech relaxace přesně odpovídají hypotézám H1 a H2, jak je patrné z následující tabulky 5: Tab. 5: Srovnání relaxačních účinků jednotlivých způsobů relaxace (průměry zvýšení hedonického tónu nálady) M zvýšení hedonického tónu při kouření (KouřA) zvýšení hedonického tónu při simulaci (KouřB) zvýšení hedonického tónu při manipulaci (KouřC)

SD 3,50 3,31 1,72

SE 4,00 3,98 3,00

0,67 0,66 0,50

Lépe jsou tyto výsledky patrné na následujícím grafu 1, který zobrazuje rozložení těchto výsledků.

24

Graf 1: Boxplot znázorňující relaxační účinky jednotlivých způsobů relaxace (zvýšení hedonického tónu nálady)

Pozn. Všechny kladné hodnoty znamenají relaxační účinek

Z rozložení relaxačních účinků jednotlivých způsobů relaxace v tomto grafu je patrné, že k největší relaxaci došlo při kouření, při simulovaném kouření došlo k menší relaxaci a manipulace s cigaretou měla nejmenší relaxační účinek, což přesně odpovídá hypotézám H1 a H2. Rozdíl mezi simulovaným kouřením (tedy dýchání skrz nezapálenou cigaretu) a kouřením cigaret bez nikotinu ve vlivu na zlepšení nálady byl minimální. Škála, na které jsem náladu měřil (respektive jednu její dimenzi, příjemnostnepříjemnost neboli hedonický tón), má rozmezí 8 (nejvíce nepříjemný stav) až 32 (nejvíce příjemný stav). Kouřením a simulací kouření se nálada zlepšila v průměru o 3 body, což je znatelná změna. Z rozdílu simulace (KouřB) a manipulace (KouřC) mohu určit čistý průměrný relaxační účinek dýchání při kouření měřený zvýšením hedonického tónu nálady: 1,47. Z rozdílu kouření (Kouř A) a simulace (KouřB) mohu určit čistý průměrný relaxační účinek cigaretového kouře bez nikotinu měřený zvýšením hedonického tónu nálady: 0,19. Výsledky měření fyziologického nabuzení před a po působení nezávislé proměnné (po jednotlivých způsobech relaxace) uvádím v tab. 6.

25

Tab. 6: Fyziologické nabuzení před a po působení jednotlivých způsobů relaxace

systolický tlak diastolický tlak tepová frekvence

systolický tlak diastolický tlak tepová frekvence

systolický tlak diastolický tlak tepová frekvence

před kouřením cigaret bez nikotinu po kouření cigaret bez nikotinu M SD SE Min Max M SD SE Min Max 135,17 15,88 2,65 111 170 133,22 12,32 2,05 111 161 84,89 19,86 3,31 63 148 80,31 9,90 1,65 65 105 86,83 15,85 2,64 66 128 86,72 13,18 2,20 60 120 před simulovaným kouřením po simulovaném kouření M SD SE Min Max M SD SE Min Max 136,78 17,15 2,86 104 173 131,58 12,18 2,03 110 156 91,14 27,82 4,64 60 156 79,67 11,34 1,89 63 124 85,08 15,28 2,55 60 123 82,53 13,57 2,26 59 116 před manipulací s cigaretou po manipulaci s cigaretou M SD SE Min Max M SD SE Min Max 134,92 14,85 2,47 111 171 129,72 11,45 1,91 106 153 87,42 21,72 3,62 58 144 80,58 11,26 1,88 61 119 88,56 20,06 3,34 60 166 81,47 12,46 2,08 61 116

Po odečtení hodnoty fyziologického nabuzení po relaxaci od hodnoty fyziologického nabuzení před relaxací jsem získal hodnotu snížení fyziologického nabuzení neboli hodnotu relaxačního účinku daného způsobu relaxace (viz operacionalizace v kap. Metoda). Průměry snížení fyziologického nabuzení po jednotlivých způsobech relaxace hypotézám H1 a H2 neodpovídají, jak je patrné ze srovnání průměrů fyziologických měření při jednotlivých způsobech relaxace v tab. 7: Tab. 7: Srovnání relaxačních účinků jednotlivých způsobů relaxace (průměry snížení fyziologického nabuzení) M snížení systolického tlaku při kouření snížení systolického tlaku při simulaci snížení systolického tlaku při manipulaci snížení diastolického tlaku při kouření snížení diastolického tlaku při simulaci snížení diastolického tlaku při manipulaci snížení tepu při kouření snížení tepu při simulaci snížení tepu při manipulaci

1,94 5,19 5,19 4,58 11,47 6,83 0,11 2,56 7,08

SD 14,93 14,68 10,57 21,31 30,54 20,54 12,32 8,97 17,32

SE 2,49 2,45 1,76 3,55 5,09 3,42 2,05 1,5 2,89

Z těchto výsledků vyplývá překvapivý závěr, že při kouření cigaret bez nikotinu došlo k nejmenšímu průměrnému snížení fyziologického nabuzení.

26

4. 2 Testování hypotéz Pomocí statistických testů těchto hypotéz jsem proto ověřoval, jestli jsou zjištěné rozdíly průměrů uvedené výše statisticky průkazné. Výsledky tohoto testování uvádím v této kapitole. H1: Simulované kouření má větší relaxační účinky než manipulace s cigaretou. Pro testování této hypotézy jsem použil párový dvoustranný t-test pro dva závislé výběry. V tab. 8 jsou shrnuty výsledky tohoto t-testu. Tab. 8: Srovnání relaxačních účinků simulovaného kouření (KouřB) a manipulace s cigaretou (KouřC) (párový dvoustranný t-test) Srovnání simulace a manipulace rozdíl snížení systolického tlaku rozdíl snížení diastolického tlaku rozdíl snížení tepové frekvence rozdíl zvýšení hedonického tónu nálady

M

SD 19,23 35,40 18,72 5,19

0 4,64 -4,53 1,58

SEM t 3,21 0 5,90 0,79 3,12 -1,45 0,87 1,83

df 35 35 35 35

p 1,000 0,437 0,156 0,076

T-test neprokázal statistickou významnost rozdílu mezi testovanými průměry, na základě těchto výsledků hypotézu H1 zamítám. Nejvíce signifikantní vyšel rozdíl zvýšení hedonického tónu p=0,076 (v tabulce tučně). Při přijetí konvenčního kritéria hladiny významnosti p<0,05 je tento výsledek nezajímavý. Přesto jej považuji za podstatné výzkumné zjištění. Hladina významnosti je funkcí velikosti účinku (viz níže uvedené hodnoty d) a velikosti vzorku. Při velikosti výzkumného souboru (N=36) je totiž možné na požadované hladině p<0,05 prokázat jen velmi silné efekty. Např. Kerlinger (1972, str. 160) zmiňuje možnost užití i hladiny p<0.1. H2: Kouření cigaret bez nikotinu má větší relaxační účinky než simulované kouření. Pro testování této hypotézy jsem použil párový dvoustranný t-test pro dva závislé výběry.. U všech způsobů měření stresu byly rozdíly průměrů mezi kouřením cigaret bez nikotinu a simulovaným kouřením velmi malé, ani jeden rozdíl nedosáhl statistické významnosti. T-test neprokázal statistickou významnost rozdílu mezi testovanými průměry, na základě těchto výsledků hypotézu H2 zamítám.

27

4. 3 Velikost účinku Velikost účinku je kvantifikace velikosti nebo síly účinku, jehož bylo dosaženo zkoumanou intervencí, v tomto případě třemi způsoby relaxace. Tato informace není ve výše uvedených výsledcích statistických testů obsažena (Hendl, 2006; Field, 2005). Z toho důvodu jsem vypočetl Cohenův koeficient účinku d, který umožňuje standardizovaně posoudit velikost účinku. Pokud je d > 0.8, je efekt velký, pro d z intervalu 0.5 - 0.8 je efekt střední, efekty pod mezí d < 0.2 považujeme za malé (Hendl, 2006). Výsledné koeficienty velikosti účinku uvádím v tab. 9: Tab. 9: Velikost účinku - hodnota Cohenova koeficientu účinku d pro všechny způsoby relaxace a způsoby měření stresu snížení snížení snížení zlepšení systolického diastolického tepové nálady tlaku tlaku frekvence velikost relaxačního účinku při kouření (KouřA) 0,139 0,296 0,008 0,948 velikost relaxačního účinku při simulaci (KouřB) 0,354 0,548 0,179 0,901 velikost relaxačního účinku při manipulaci (KouřC) 0,397 0,401 0,430 0,454

Z těchto výsledků vyplývá, že kouření a simulace měly velký účinek na zlepšení nálady, kdežto manipulace měla pouze středně velký účinek na zlepšení nálady. Protože relaxační účinky dýchání při kouření jsou rozdílem mezi relaxačními účinky při simulaci a relaxačními účinky při manipulaci, velikost účinku relaxačních účinků dýchání při kouření vychází d=0.447, což je středně velký účinek. Velikost účinků relaxačních účinků cigaretového kouře bez nikotinu vychází d=0,047, což je velmi malý účinek. Sílu testu rozdílu zlepšení nálady mezi simulací a manipulací, kterým jsem zamítl hypotézu H1 a který byl nejblíže statistické významnosti vyšla (1-β) = 0.741. Tato hodnota ukazuje, že pravděpodobnost zamítnutí platné hypotézy v tomto testu byla za daných podmínek příliš velká (Hendl, 2006, Field, 2005). 4. 4 Vliv působení času na relaxační účinek jednotlivých způsobů relaxace Působení času byla možná intervenující proměnná. Pokud by se jednotlivé úrovně nezávislé proměnné lišily v délce, mohl být naměřený rozdíl způsoben působením času a ne jejich relaxačním účinkem. Průměrné délky jednotlivých způsobů relaxace se lišily, protože jsem nechal zkoumané osoby kouřit, simulovaně kouřit a manipulovat s cigaretou podle jejich vlastního uvážení. Kdyby podle instrukcí musely tyto způsoby relaxace provádět déle nebo kratší dobu, než jsou zvyklé nebo než by jim bylo příjemné, mohlo by je to totiž naopak 28

stresovat (viz kap. Metoda). Jedinou instrukcí, která se týkala délky relaxace, bylo: „Představte si, jak cigareta ubývá a pokuste se ji kouřit tak dlouho, jako byste ji kouřili normálně”. Délky kouření, simulace a manipulace jsem proto během experimentu zaznamenával a následně analyzoval, abych mohl zhodnotit možný vliv působení času jako intervenující proměnné. Zaznamenané délky kouření, simulace a manipulace shrnuje tabulka 10: Tab. 10: Délky jednotlivých způsobů relaxace (v sekundách) délka kouření cigaret bez nikotinu délka simulovaného kouření délka manipulace s cigaretou

M 03:15 02:29 02:43

SD 00:41 00:42 00:57

Ačkoli mezi délkami byl rozdíl, existují korelace mezi délkou kouření, simulace a manipulace. Délka kouření koreluje s délkou manipulace (r=0,331, p<0.05) a délka manipulace koreluje s délkou simulace (r=0,558, p<0.01). Z toho lze vyvozovat, že každá zkoumaná osoba prováděla všechny tři způsoby relaxace podle svého zvyku. Délky relaxace neodpovídají relaxačním účinkům jednotlivých způsobů relaxace, což vyplývá z výsledků uvedených výše (viz tab. 5, 7 a graf 1). Nejkratší simulované kouření (průměr 02:29) mělo srovnatelný vliv na zlepšení nálady jako nejdelší kouření (průměr 3:15) a výrazně větší vliv než manipulace cigaretou (02:43), ačkoli manipulace trvala déle. Zároveň, délka kouření nekoreluje s žádnou proměnnou, kterou byl měřen relaxační účinek (žádná korelace nebyla vyšší než 0.3 a žádná nebyla signifikantní). Na základě těchto výsledků mohu usoudit, že relaxační účinek nebyl způsoben pouze působením času, protože délka relaxace neodpovídá relaxačnímu účinku, ani s ním nekoreluje. Toto zjištění umožňuje usuzovat na to, že změny závislé proměnné (relaxační účinky) nebyly ovlivněny délkou relaxace.

29

5. Diskuze V tomto výzkumu jsem hledal odpověď na otázku, jestli má dýchání při kouření relaxační účinky. V experimentu jsem porovnával relaxační účinky tří způsobů „kouření“ (tří způsobů relaxace), které umožnily oddělit relaxační účinky dýchání od dalších faktorů kouření (viz kap. Metoda). Nezávislá proměnná způsob relaxace nabývala tří úrovní - kouření cigaret bez nikotinu, simulované kouření a manipulace s cigaretou. Protože se simulované kouření a manipulace s cigaretou liší pouze ve faktoru dýchání, z rozdílu relaxačních účinků těchto dvou úrovní nezávislé proměnné jsem mohl určit čistý relaxační účinek dýchání při kouření. Předpokládal jsem, že simulované kouření bude mít větší relaxační účinek než manipulace s cigaretou, protože navíc obsahuje faktor dýchání při kouření (hypotéza 1), a že kouření cigaret bez nikotinu bude mít větší relaxační účinek než simulované kouření (hypotéza 2), protože obsahuje relaxační faktory cigaretového kouře. Výsledky průměrů relaxačních účinků měřených zvýšením hedonického tónu těmto hypotézám odpovídají. Rozdíl mezi relaxačním účinkem simulovaného kouření a manipulace s cigaretou nasvědčuje existenci relaxačních účinků dýchání při kouření. Těmto závěrům odpovídá i srovnání velikosti účinků na zvýšení hedonického tónu nálady. Velikost účinku relaxačních účinků dýchání je d=0.447, což je středně velký účinek. Ze zjištěné velikosti účinku dále vyplývá, že relaxační účinek dýchání při kouření má měřitelný vliv na náladu a je možné ho experimentálně zkoumat. Zjištěné korelace mezi simulovaným kouřením a kouřením cigaret bez nikotinu poukazují na to, že dýchání je klíčový faktor, který na rozdíl od manipulace přiblížil relaxační účinky simulovaného kouření relaxačním účinkům kouření cigaret bez nikotinu. Statistické testy na konvenční hladině významnosti (p<0,05) neprokázaly, že by zjištěný rozdíl mezi simulovaným kouřením a manipulací s cigaretou byl statisticky významný. Na základě těchto výsledků jsem obě hypotézy zamítl. Přesto rozdíl mezi zvýšením hedonického tónu nálady při simulovaném kouření a manipulaci s cigaretou, který poukazuje na relaxační účinky dýchání při kouření, považuji za zajímavý výsledek (p=0,076). Na základě zjištěné velikosti účinku a vypočtené síly testu usuzuji, že tento závěr je způsoben malou velikostí výzkumného souboru. Při této velikosti výzkumného souboru (N=36) je totiž možné na požadované hladině p<0,05 prokázat jen velmi silné efekty. Kerlinger (1972, str. 160) v takovém případě zmiňuje možnost užití i hladiny (p<0.1). 30

Jednoznačným přínosem tohoto výzkumu je tudíž bližší určení velikosti účinku zkoumaného jevu (relaxačních účinků dýchání), díky čemuž bude v následujících experimentech možné lépe navrhnout velikost vzorku, která by na rozdíl od tohoto výzkumu zaručila přijatelnou pravděpodobnost chyby II. typu. Velikost účinku relaxačního účinku dýchání měřeného fyziologickými proměnnými byla spíše malá (viz tab. 9), a byla v rozporu s relaxačním účinkem naměřeným ve zlepšení nálady (viz tab. 5). Ačkoli se zkoumané osoby podle dotazníků kouřením cigaret bez nikotinu zrelaxovaly nejvíce (nejvíce se jim zvýšil hedonický tón, viz tab. 5 a graf 1), ve skutečnosti došlo k nejmenšímu relaxačnímu účinku podle všech tří měřených fyziologických proměnných (viz tab. 7). Tento překvapující závěr přesně odpovídá Nesbittovu paradoxu (Nesbitt, 1973, viz výše). Zajímavé ovšem je, že Nesbitt tento jev popsal na kouření cigaret s nikotinem, a pomocí nikotinu jej také vysvětlil. V tomto výzkumu jsem došel ke stejným výsledkům, a to i přesto, že nikotin v mém experimentu nefiguroval.17 Ověření a vysvětlení tohoto jevu by vyžadovalo další výzkum, který by mohl vyjít z teoretického předpokladu, že tento jev je způsoben podmíněným reflexem. Vysoká interní validita byla hlavním kritériem při tvorbě experimentálního designu. Neočekávaným problémem, se kterým jsem se setkal až v průběhu experimentu, je reaktivita zkoumaných osob. Pro většinu zkoumaných osob bylo simulované kouření a manipulace s cigaretou pouze „neobvyklou“ aktivitou. Několik zkoumaných osob však při debriefingu vypovídalo, že je tyto aktivity přiváděly do rozpaků, že se při nich styděly, že jim „to přišlo trapné“. Tyto pocity se samozřejmě mohly projevit na následné náladě a zkreslovat relaxační účinek dýchání, protože dotyčné osoby pravděpodobně neprováděly simulaci a manipulaci naplno a tyto aktivity je mohly naopak stresovat. V budoucích experimentech je nutné s touto intervenující proměnnou počítat. Je možné zahrnout ji do analýzy dat jako další proměnnou, anebo se ji pokusit eliminovat tím, že by si zkoumané osoby na tyto činnosti zvykly během nácviku s experimentátorem ještě před zahájením experimentu. Fyziologické měření považuji za největší nedostatek tohoto výzkumu. Měření krevního tlaku vykazovalo velkou variabilitu, jak je patrné z velikosti směrodatných odchylek (viz tab. 7). V několika případech byly naměřené hodnoty v přímém rozporu s očekávanou reakcí – stresující situace tlak a tep snížila, relaxace zvýšila. Z toho mohu usoudit, že použitý měřící nástroj neměřil dostatečně přesně. Dalším možným vysvětlením je, že některé zkoumané 17 Experimentální cigarety obsahovaly pouze 0.05 mg nikotinu, což je považováno za nefarmakologické množství (Juliano, Brandon, 2002).

31

osoby nebyly stresovány některými stresujícími situacemi, a naopak některé způsoby relaxace je ve skutečnosti stresovaly (viz výše reaktivita zkoumaných osob). Vzhledem k tomu, že tuto tendenci však vykazovala fyziologická data spíše než data z dotazníků, považuji nepřesnost měření za pravděpodobnější příčinu tohoto jevu. Tento nedostatek je z části způsoben tím, že celé měření fyziologického nabuzení bylo založeno na bodových měřeních. Daleko vhodnější by byla spektrální analýza variability srdeční frekvence, kterou ve výzkumu stresové reakce používá například Šiška a Opavský (2002). Tato metoda poskytuje informace nejen o úrovni fyziologického nabuzení v daném okamžiku, ale i o průběhu fyziologického nabuzení během celého experimentu. Dotazník UMACL (Matthews, 1990), kterým jsem měřil dimenzi hedonického tónu nálady, se ukázal jako velmi citlivý nástroj pro měření relaxačních účinků. Jeho reliabilita vyjádřená vysokou hodnotou Cronbachova α (viz výše) potvrzuje, že položky tohoto dotazníku měřily jeden společný konstrukt (hedonický tón) i v českém překladu. Použití krátkého dotazníku o osmi položkách se ukázalo jako velmi vhodné, protože opakované vyplňování stejného dotazníku bylo pro zkoumané osoby unavující a dlouhý dotazník by zkoumané osoby zatěžoval. Při debriefingu se potvrdil předpoklad, že zkoumané osoby nepoznají absenci nikotinu v experimentálních cigaretách (Donny et al., 2006). Pouze dvě zkoumané osoby z celého výzkumného souboru (N=36) při debriefingu vypověděly, že jim experimentální cigarety připadaly „lehké“ (tedy se sníženým obsahem nikotinu). Přesto by ještě bylo možné experimentální cigarety vylepšit použitím cigaret bez nikotinu, které nesou název běžné značky cigaret. Takové cigarety by se ale daly vyrobit výměnou filtru s názvem jiných cigaret běžně dostupných na českém trhu. Název „Quest“ vytištěný na filtru většinou zkoumané osoby zaujal a některé se divily, že takové cigarety ještě neviděly. Změna názvu cigaret by pak ještě zmenšila prostor pro pochyby o experimentálních cigaretách a zlepšila design výzkumu. Další výzkum v této oblasti by mohl replikovat tento experimentální výzkum na větším výzkumném souboru a s výzkumným designem vylepšeným o zmíněné návrhy. Tak by bylo možné potvrdit nebo vyvrátit existenci relaxačního účinku dýchání při kouření. Na základě tohoto zjištění by se výzkum mohl dál zabývat příčinami tohoto jevu.18 Také v oblasti zkoumání motivací ke kouření by se mohlo dál pracovat s tímto zjištěním, protože relaxační účinek dýchání při kouření by mohl být jednou z motivací ke 18 Dva možné mechanismy, které by mohly způsobovat relaxační účinek dýchání při kouření, jsem naznačil v teoretické části práce. Následný výzkum by se tudíž mohl zabývat těmito hypotézami: 1) Relaxační účinek dýchání při kouření je způsoben zklidněním a zpomalením dýchání při kouření. 2) Relaxační účinek dýchání při kouření je způsoben zaměřením pozornosti na dýchání při kouření.

32

kouření. Teorie motivací ke kouření zatím tuto možnou motivaci nezmiňuje (viz kap. Kouření). Odhalení této motivace ke kouření by pomohlo lépe porozumět fenoménu kouření. Zajímavá by byla rovněž aplikace těchto poznatků na oblast kouření, odvykání a duševní hygienu. Pokud by se prokázalo, že dýchání při kouření má větší relaxační účinky než normální dýchání, a pokud by se podařilo objevit mechanismus, na kterém je tento efekt založen, bylo by například možné vyvinout novou techniku rychlé relaxace. Tato technika by kopírovala hlavní rysy kouření (ve využití relaxačních účinků dýchání, v jednoduchém provedení a délce maximálně několika minut), ale bez závislosti na nikotinu a dalších negativních důsledků cigaretového kouře. Tato nová dechová relaxační technika by se mohla stát součástí odvykacích terapií, které zatím s dýcháním a dalšími faktory mimo nikotin nepracují, což je podle některých autorů důvodem jejich neúspěchu (Rose, 2006). Pokud by se ukázalo, že tato technika je účinná i mezi nekuřáky, mohla by mít uplatnění v celé populaci.

33

IV. Seznam literatury Baum, A., Grunberg, N. (1995). Measurement of Stress Hormones. In Cohen, S., Kessler, R., & Underwood Gordon, L. (eds.). Measuring Stress: A guide for health and social scientists. New York: Oxford University Press. Behm, F, M., Schur, C, Levin, E. D., Tashkin, D. P., & Rose, J. E, (1993). Clinical evaluation of a citric acid inhaler for smoking cessation. Drug&Alcohol Dependence, 31(2), 131-138. Retreived November 19, 2008 from Elsevier database. Benson, H., Friedman, R. (1985). A Rebuttal to the Conclusions of David S. Holmes's Article: "Meditation and Somatic Arousal Reduction". American Psychologist, 40, 725-728. Retreived November 5, 2008 from EBSCOhost database. Brandon, T. H., Baker, T. B. (1991). The Smoking Consequences Questionnaire: The subjective expected utility of smoking in college students. Psychological Assessment: A Journal of Consulting and Clinical Psychology, 3, 484–491. Retreived November 1, 2008 from EBSCOhost database. Brandon, T. H. (1994). Negative affect as motivation to smoke. Current Directions in Psychological Science, 3, 33–37. Retreived November 1, 2008 from EBSCOhost database. Cohen, S., Lichtenstein, E. (1990) Perceived stress, quitting smoking, and smoking relapse. Health Psychology, 9, 466-478. Cohen, S., Kessler, R., & Underwood Gordon, L. (eds.) (1995). Measuring Stress: A guide for health and social scientists. New York: Oxford University Press. Daniel, J. (1983). Stroopov test. Bratislava: Psychodiagnostické a didaktické testy. Donny, E. C., Houtsmuller, E. & Stitzer, M. L. (2006). Smoking in the absence of nicotine: behavioral, subjective and physiological effects over 11 days. Addiction, 102, 324 – 334. Drotárová, E., Drotárová, L. (2003): Relaxační metody: malá encyklopedie. Praha: Epocha. El-Nokaly et al. (2007). Method and Apparatus for Measuring Acute Stress. United States Patent No. 7,213,600 B2. May 8, 2007. Ferjenčík, J. (2000). Úvod do metodologie psychologického výzkumu: jak zkoumat lidskou duši. Praha: Portál. Field, A. (2005). Discovering Statistics Using SPSS (and sex, drugs and rock´n´roll). London: SAGE Publications. Fontana, D. (1998). Kniha meditačních technik: psychologicko-duchovní uvedení do západních i východních meditačních technik. Praha: Portál. Gilbert, D. G. et al. (1989). Effects of Smoking/Nicotine on Anxiety, Heart Rate, and Lateralization of EEG During a Stressful Movie. Psychophysiology, Vol. 26, No. 3. Retrieved October 22, 2008 from EBSCO database.

34

Hendl, J. (2006). Přehled statistických metod zpracování dat: analýza a metaanalýza dat. Praha: Portál. Holmes, D.S. (1984). Meditation and Somatic Arousal Reduction: A Review of the Experimental Evidence. American Psychologist, Vol. 39, No. 1, 1-10. Retrieved October 18, 2008 from EBSCO database. Holmes, D.S. (1985). To Meditate or Rest? The Answer Is Rest. American Psychologist, 40, 728 - 731. Ice, G. H., James, G. D. (eds.). (2007). Measuring stress in humans : a practical guide for the field. Cambridge: Cambridge University Press. Juliano, L. M., Brandon, T. H. (2002). Effects of Nicotine Dose, Instructional Set, and Outcome Expectancies on the Subjective Effects of Smoking in the Presence of Stressor. Journal of Abnormal Psychology. Vol. 111, No. 1, 88 - 97. Kassel, J. D., Shiffman, S. (1997). Attentional Mediation of Cigarette Smoking's Effect on Anxiety. Health Psychology, Vol. 16, No. 4,359-368 Kassel, J. D., Unrod, M. (2000). Smoking, Anxiety, and Attention: Support for the Role of Nicotine in Attentionally Mediated Anxiolysis. Journal of Abnormal Psychology, Vol. 109, No. I. 161-166. Králíková, E. (2004). Závislost na tabáku a možnosti léčby. Česká a slovenslá psychiatrie, 100, 1, 13-18. Kerlinger, F. (1972) Základy výzkumu chování. Pedagogický a psychologický výzkum. Praha: Academia. Křivohlavý, J. (2001). Psychologie zdraví. Praha: Portál. Lazarus, R. S. (1990). Theory-Based Stress Measurement. Psychological Inquiry, Vol. 1, No. 1, pp. 3-13. Retrieved June 27, 2008 from JSTOR database. Levin, E. D., Rose, J. D., Behm, F., & Caskey, N. H. (1991). The effects of smoking-related sensory cues on psychological stress. Pharmacology, Biochemistry, & Behavior, 39, 265–268. Mahéšvaránanda, P. S. (1990). Jóga v denním životě. Brno: Blok. Machačová, H., Boschek, P. (1997). Změny objektivních a subjektivních ukazatelů stresu v situaci modelové zátěže. Československá psychologie, 41, 1, 30-38 Matthews, G., Jones, D.M., Chamberlain, A.G. (1990): Refining the measurement of mood: The UWIST Mood Adjective Checklist. British Journal of Psychology. 81:17-42. Retrieved September 18, 2008 from EBSCO database. Matthews, G. (2008). Osobní e-mailová konzultace. October 13, 2008. Míček, L. (1984). Duševní hygiena. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Nesbitt, P. D. (1973) Smoking, physiological arousal and emotional response. Journal of 35

Personality and Social Psychology, 25, 137- 144. Retreived October 7, 2008 from EBSCOhost database. O´Neill, S. T., Parrott, A. C. (1992). Stress and arousal in sedative and stimulant cigarette smokers. Psychofarmacology. 107: 442-446. Retrieved September 18, 2008 from SpringerLink database. Parrott, A. C. (1993). Cigarette Smoking: Effects upon Self-Rated Stress and Arousal over the Day. Addictive Behaviors, Vol. 18., pp. 389 - 395. Parrott, A. C. (1994). Individual differences in stress and arousal during cigarette smoking. Psychopharmacology, 115:389-396. Retrieved September 18, 2008 from SpringerLink database. Parrott, A. C. (1998). Nesbitt’s Paradox resolved? Stress and arousal modulation during cigarette smoking. Addiction, (1998) 93 (1), 27- 39. Parrott, A. C. (1999). Does Smoking Cause Stress? American Psychologist, Vol. 54, No. 10, 817 – 820. Retrieved May 21, 2008 from EBSCO database. Posner, J., Russell, J. A. Bradley, S. P. (2005). The circumplex model of affect: An integrative approach to affective neuroscience, cognitive development, and psychopathology. Development and Psychopathology 17, 715–734. Retrieved October 20, 2008 from Cambridge University Press database. Robinson, M. L., Houtsmuller, E. J., Moolchan, E. T., Pickworth, W.B. (2000): Placebo cigarettes in smoking research. Experimental and Clinical Psychopharmacology. Vol. 8, No. 3, 326-332. Rose, J. E., Behm, F. M., Westman, E. C., & Johnson, M. (2000). Dissociating nicotine and nonnicotine components of cigarette smoking. Pharmacology, Biochemistry and Behavior, 67, 71–81. Retreived November 5, 2008, from Elsevier database. Rose, J. E. (2006). Nicotine and nonnicotine factors in Psychofarmacology. 184. 274 -285. SpringerLink. ISSN 0033-3158.

cigarette

addiction.

Rose, J. E., Tashkin, D. P., Ertle, A., Zinsel, M. C., Lafer, R. (1985). Sensory Blocade of Smoking Satisfaction. Pharmacology Biochemistry & Behavior, Vo1. 23, pp . 289-293. Russell, M. A. H., Peto, J., Patel, U. A. (1974). The Classification of Smoking by Factorial Structure of Motives. Journal of the Royal Statistical Society. Series A (General), Vol. 137, No. 3, pp.313-346. Retrieved September 25, 2008 from JSTOR database. Russell, J. A. (1980). A Circumplex Model of Affect. Journal of Personality and Social Psychology, Vol. 39, No. 6, 1161-1178. Sayadó, M. (1993).Meditace všímavosti a vhledu (Satipatthána-Vipassaná) - základní a pokročilé stupně. Praha: Stratos. Shiffman, S., Paty, J. (2006). Smoking Patterns and Dependence: Contrasting Chippers and Heavy Smokers. Journal of Abnormal Psychology, Vol. 115, No. 3, 509 – 523. Silverstein, B. (1982). Cigarette Smoking, Nicotine Addiction, and Relaxation. Journal of 36

Personality and Social Psychology, Vol. 42, No. 5, 946-950. Retrieved May, 12 2008 from Ovid database. Smith, J. C. (2007). The New Psychology of Relaxation and Renewal. Biofeedback, Vol. 35, Issue 3, pp. 85-89. Retreived November 4, 2008, from EBSCOhost database. Stone, A. A. (1995). Measurement of Affective Response. In Cohen, S., Kessler, R., & Underwood Gordon, L. (eds.). Measuring Stress: A guide for health and social scientists. New York: Oxford University Press. Šiška, E., Opavský, J., Opavská, H. (1998). Vliv experimentálního stresu na autonomní regulaci srdeční činnosti . Československá psychologie, 42, 4, 314-327. Šiška, E., Opavský, J. (2002). Některé novější přístupy k použití Stroopova testu interference. Československá psychologie, 46, 5, 440-449. Šolcová, I., Kebza, V. (1998). Psychoneuroimunologie a zvládání stresu. Československá psychologie, 42, 1, 32-41. – rozdíl mezi reakcí těla na akutní a chronický stres, různé modely a teorie. Stroop, J. R. (1935) Studies of Interference in Serial Verbal Reactions. Journal of Experimental Psychology, 18, 643-662. Taylor, S. E. (1999). Health psychology. Boston : McGraw-Hill. Tsigos, C., Chrousos, G. P. (2002). Hypothalamic–pituitary–adrenal axis, neuroendocrine factors and stress. Journal of Psychosomatic Research, 53, 865– 871. Urbánek, T. (2002). Základy psychometriky. Brno: Masarykova univerzita. Votava, J. (1988) Jóga očima lékařů. Praha: Avicenum. Warburton, D. M. (1988). The puzzle of nicotine use. In M. Lader (Ed.), The psychopharmacology of addiction. Oxford, UK: Oxford University Press. Westman, E.C., Behm, F.M., Rose, J.E. (1996) Dissociating the nicotine and airway sensory effects of smoking. Pharmacology, Biochemistry and Behavior, vol. 53. pp. 309–315. Retreive May, 5 from Elsevier database. Zimmerman, P., Guttormsen, S., Danuser, B., Gomez, P. (2003): Affective Computing – A Rationale for Measuring Mood with Mouse and Keyboard. International journal of occupational safety and ergonomics. 9(4):539-51. ISSN: 1080-3548. Zhai, J., Barreto, A. (2006): Stress detection in computer users through non-invasive monitoring of physiological signals. Biomedical sciences instrumentation. 42, 495-500.

37