Martin Kovář. NOC V MARIBORU Nejen o dějinách a o dnešním světě

Vy š e h r a d

ROZHOVORY

Martin Rychlík /

Martin Kovář NOC V MARIBORU Nejen o dějinách a o dnešním světě

Martin Rychlík / Martin Kovář Noc v Mariboru

Martin Rychlík /

Martin Kovář Noc v Mariboru Nejen o dějinách a o dnešním světě

Vyšehrad

Foto Martin Kovář a jeho archiv, Jaromír Kovář, Vladimír Šigut, Jaromír Soukup, Martin Frouz, Jiří Stibor, Jan Chlubna, Jan Hálek, Pavel Kavka, Blanka Kovářová, Milan Svoboda (frontispis) Obálku s použitím fotografie Vladimíra Šiguta a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Odpovědná redaktorka Radka Fialová E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2015 jako svou 1405. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle prvního vydání v tištěné podobě) Doporučená cena E-knihy 160 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz

Copyright © Martin Rychlík, Martin Kovář, 2015 ISBN 978­‑80­‑7429­‑561-4

Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Martínkovi, aby si jednou mohl přečíst, „jaké to tenkrát bylo“.

Úvod

Martine, v listopadu ti bude padesát let. Jsi profesorem, dlouhá léta řídíš Ústav světových dějin na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, druhým rokem jsi také prorektorem této univerzity. Napsal jsi výtečné odborné monografie i oblíbené populárně-vědecké knížky, získal jsi prestižní ocenění za vědeckou činnost, jsi členem think-tanku, který spolupracuje s řadou významných institucí, často vystupuješ ve veřejnoprávních i komerčních mé­ diích. Navíc jsi šťastně ženatý, v loňském roce se ti narodil syn. Myslím, že je na čase udělat „bilanční“ rozhovor, aniž bych tím chtěl říct, že už máš všechno za sebou… Snad máš pravdu. Musím ale říct, že když přišel pan inženýr Novák, ředitel nakladatelství Vyšehrad, s nápadem, že by chtěl takový rozhovor vydat, což bylo u příležitosti křtu podobné knížky, kterou s mým přítelem, profesorem Miroslavem Bártou, připravil Tomáš Tureček, šéf českého vydání časopisu National Geographic, nebyl jsem si jistý, zda je to vhodné. Padesátka přece není žádný věk, říkal jsem si, a já mám před sebou ještě tolik práce a tolik věcí, jež bych chtěl dokázat, napsat… Souhlasil jsem teprve poté, co jsi mi slíbil, že se ujmeš role „zpovědníka“; tvoje role je tudíž velmi důležitá. Ještě pár slov k té motivaci. Vždycky, po celý život, jsem měl pocit, že čas sice utíká hodně rychle, ale že já sám skoro nestárnu. Neustále jsem měl hodně co dělat a kolem sebe spoustu skvělých lidí – kolegů, přátel, studentů a doktorandů, doma báječnou ženu, vlastně jsem si ani nestačil všimnout, jak neúprosně mi přibývají roky. V posledních dvou letech se ale 9

mnohé změnilo. Nečekané úmrtí tatínka mojí manželky a záro‑ veň mého blízkého přítele, narození syna a nová výzva v podobě práce na rektorátu – to všechno jako by mi otevřelo oči. Dnes vnímám svůj věk i možná rizika velmi zřetelně, a proto dobře vím, že čas a příležitost udělat podobnou knížku už nemusejí nikdy přijít. I to mě vedlo k tomu, že jsem na nabídku pana ředitele nakonec kývnul. Padesát let, celé půlstoletí, je navíc dost na to, abychom se měli o čem bavit, zvlášť když jsem vět‑ šinu z nich strávil v takové instituci, jako je Univerzita Karlova v Praze. Většina podobných rozhovorů vzniká v době, když jsou ti zpovídaní takřka nebo úplně na konci kariéry, kdy bilancují celý život a kdy se mohou k mnoha věcem vyjádřit bez ohledu na to, o čem a hlavně o kom mluví. To ale není tvůj případ. Proto se nemohu na úvod nezeptat: nakolik hodláš být při našem povídání otevřený a co všechno si budeš chtít nechat pro sebe? V tom mám, Martine, jasno. Kdybych nechtěl být v největší možné míře otevřený a kdybych si chtěl nechávat svoje názory pro sebe, neměl by tenhle rozhovor smysl. Přesto, přirozeně, nebudu vyprávět úplně o všem a jistě se v některých případech budu vyjadřovat více či méně diplomaticky, protože to jinak nejde. V zásadě ale platí, že chci být co nejkonkrétnější, co nej­ adresnější, že – jednoduše řečeno – hodlám mluvit o tom, jaké to všechno, nač se budeš ptát, podle mého názoru opravdu bylo. Možná, že se moje slova některých lidí dotknou, možná, že se někdo bude cítit ukřivděný, nedoceněný nebo nepochopený, ale na tom, popravdě řečeno, příliš nesejde. Důležitý bude můj pocit, stejně jako názor lidí, které mám rád a kterých si vážím, nemluvě o čtenářích, kteří si knihu koupí a přečtou. Pro knížku sis vymyslel zvláštní název – Noc v Mariboru. Proč? Protože náš rozhovor bude nejenom o mojí životní cestě, o mé profesi, nejenom o dějinách a o všem, co s nimi souvisí, o lidech, místech a věcech, které mám rád, ale i o dnešním světě – hektickém, rozbouřeném, rozechvělém, o jeho neural‑ gických bodech, hrozbách a výzvách, o světě, jak ho vidí histo‑ rik, o světě, o němž a o jehož problémech se vedou v rodinách, 10

mezi přáteli, v médiích, na sociálních sítích i po hospodách tak vášnivé a vyhrocené debaty, že to člověku až bere dech. Jedné takové diskuse, přecházející chvílemi v hádku a pak se zase zázračně zklidňující, jsem byl před nedávnem svědkem a poté i aktivním účastníkem, když jsme s přáteli na cestě z letní dovolené nocovali ve slovinském Mariboru. Od té doby na tu noc často myslím, dost často se k ní vracím ve vzpomín‑ kách, takže nejspíš proto. A také proto, že to docela hezky zní: Noc v Mariboru…

11

První kapitola

Dětství a dospívání v Jičíně „Nejen přirozenost, ale také výchova utváří povahu…“ C o l ume l l a

Martine, jako správný historik bys měl mít „sloní“ paměť. Jaké jsou tvoje první vzpomínky z dětství? Paměť mám, naštěstí, výbornou; celý život si, až na výjimky, výtečně pamatuji jména, tváře a události, stejně jako dlouhé citáty z knížek a z oblíbených filmů, moji přátelé i moji studenti často žasnou, když na to přijde řeč. Mé první dětské vzpomínky, to jsou jednak silně rozostřené obrazy plné sytých, teplých barev, ztracené v jakémsi neuchopi‑ telném čase, respektive bezčasí, jednak konkrétní, ale nezřídka zmatené flashbacky. Ty vzpomínky jsou vesměs, pro mě pří‑ značně, extrémní – veliké teplo, horko, slunce vysoko na obloze, zbarvené do červena, skoro do temně rudé až fialové, a do toho onen konkrétní obraz, například rozpálený, polorozteklý asfalt s charakteristickými praskajícími bublinkami na povrchu, úplně se vidím – prcek stojící na silnici za naším jičínským domem, šťouchající klacíkem do těch asfaltových bublin, přičemž se k malé radosti rodičů zmaže všude možně… Také další z mých raných vzpomínek souvisí s létem – omamná vůně zahrady, vysoké trávy a zeleniny, jak jsem ji prav‑ děpodobně poprvé vnímal na chalupě svých rodičů v Hubálově, nedaleko od Jičína, ještě dneska čas od času cítím na bosých nohách chladivou ranní rosu, kterou už za chvíli vysuší prudké slunce… Když o tom tak teď přemýšlím, vlastně není žádné překvapení, že mám ze všech ročních období nejraději léto, už od raného dětství; jakmile přijdou červen a červenec, vždycky úplně pookřeju, zatímco se srpnem, nemluvě o září, přichází 13

pozvolný útlum a zvláštní, posmutnělá nostalgie. Coby student, středoškolský kantor – před mnoha lety – i dnes coby vysoko‑ školský učitel jsem měl a mám velké štěstí, že pro mě v jistém smyslu nikdy neskončily prázdniny, nikdy jsem neměl svoje „poslední prázdniny“, na které často vzpomínají moji spolu‑ žáci. Takže léto, teplo, horko a později prázdniny – právě to se mi vybaví, když se ptáš na moje první vjemy, dojmy a vzpo‑ mínky z dětství. Rád vzpomínám i na zimu. Také tentokrát se vidím, jak stojím před domem, v němž si s mou ženou Blankou držíme víkendový byt, mrzne, až praští, kolem chodníků jsou vysoké závěje, někdo ze sousedů odhazuje čerstvě napadaný sníh lopa‑ tou a volá: „Takovou nadílku jsme tu neměli léta, co?“ Pamatuji si zimní procházky k vyhlídce na Čeřovce anebo lipovou alejí k valdštejnské lodžii v Libosadu za městem, na melancholický Žabínek, tajuplný Hádek a Šibeňák, kde se odjakživa lyžovalo a sáňkovalo – i mě učil táta lyžovat tady –, na stejnojmenný zamrzlý rybník, posetý maličkými bruslícími postavičkami jako na Brueghelových obrazech, vzpomínám si na ticho, jež neru‑ šilo zdaleka tolik aut jako dnes. Vyprávíš, jako bych to sám zažil… Když už začínáme dětstvím, jak vzpomínáš na své rodiče? Jací byli, jak si je pamatuješ? Jaké jsou, pokud jde o ně, tvoje „prazážitky“? Jedna z mých nejhezčích vzpomínek na rodiče se týká Vánoc, vánočních svátků. Vzpomínám si na tátu, strojícího v předve‑ čer Štědrého dne stromeček, na čokoládové figurky a na další ozdoby, vytažené po celoročním odpočinku z gauče, i na hro‑ madu dárků, které se přes noc objevily v obývacím pokoji, na onu sváteční atmosféru, na svoji nedočkavost, na knížky, pas‑ telky, fixky a další věci, jež jsem dostával, na první kolo, „scho‑ vané“ na balkóně, na kapra s naším bramborovým salátem – slovíčko „naším“ je důležité, protože v ostatních rodinách, kam jsme chodili na návštěvy, nebo i v rodině mojí ženy, dělali salát jinak –, na husu se sádlem, jež mi maminka mazala na chleba ke svačině, na písničku Vánoce, Vánoce přicházejí… i na „vánoční“ televizní seriály – na Kamarády s malým Markem Ebenem coby 14

Válečkem i na Záhadu hlavolamu se strašidelným Širokem, jehož hrál, jak jsem zjistil mnohem později, Jan Tříska. Jiná z mých raných vzpomínek na rodiče: je teplé podzimní odpoledne a my si s tátou hrajeme na indiány na Bradech, v kopcích kousíček za Jičínem ve směru na Turnov, na dohled od osária u vesničky Kbelnice, o kterém mi táta bude později vyprávět a kam spolu budeme jezdit na malé výlety. Na hlavě mám neuměle udělanou čelenku z listí, můj táta také, v rukou držíme luky, šípy a oštěpy, mohou mi být tak čtyři roky, možná i pět…, je to jen střípek, zlomek příběhu, který mi zůstal dodnes v paměti, podobně jako procházky s maminkou na už zmíněný Šibeňák. Moje další dětské vzpomínky jsou vesměs spojené s profesí mých rodičů. Oba dva byli kantoři; maminka učila na jičínské třetí základní škole, táta na obou jičínských průmyslovkách. Oba vystudovali bohemistiku a rusistiku, táta v Praze, maminka v Hradci Králové; na škole pak, když bylo třeba, učili také další předměty, například dějepis. Mimochodem, když jsem poprvé viděl, shodou okolností ve starém jičínském kině Svět, Hře‑ bejkovy Pelíšky, musel jsem se smát při scéně z počátku druhé části filmu, odehrávající se na jaře 1968, v níž malý Péťa s něčím pomáhá mamince na školní chodbě, přičemž si prohlíží fotogra‑ fie československých prezidentů, naskládané jedna za druhou pod zarámovaným sklem, protože přesně to je jeden z mých „prazážitků“… Nejspíš to není žádná náhoda, že se i ze mě stal kantor, asi to bylo dané už od dětství. Takže jsi byl typické dítě z učitelské rodiny? Projevovalo se povolání tvých rodičů nějak i u vás doma? Určitě ano. Maminka byla učitelka tělem i duší, pečlivá, důsledná, na dnešní poměry hodně přísná, ale žáci ji navzdory tomu měli rádi. Později dělala školní inspektorku a potom zase, „na stará kolena“, několik let kantořila, tentokrát už ne v Jičíně, ale na venkovské škole v nedaleké Libáni, což byla její „nejlepší učitelská štace“, jak často říkala. Ještě pár slov k těm žákům – její vztah s nimi musel být skutečně výjimečný, většina z nich se k ní dodnes hlásí a ona zná všechny jménem… 15

Byl jsem svědkem mnoha setkání mé maminky s jejími žáky, takže vím, o čem mluvím. Několikrát jsem zažil i to, jak některé z nich, zjistila-li, že dělají něco nekalého, kárala svým typic‑ kým hlasem: „Stando, tohle nerada vidím, víš, žes’ mi slíbil…“ A stokilový hromotluk Standa, jehož se bojí půl Jičína, nasadí zkroušený výraz, celý se jakoby scvrkne, sklopí zarostlou tvář a potichu, provinile povídá: „Tak se, paní učitelko, nezlobte…“ Abych to nějak zakončil – jak říká Wendell Armbruster junior v mém oblíbeném filmu Billyho Wildera Avanti, česky známém pod názvem Nebožtíci přejí lásce, o svém zesnulém tatínkovi, pro jehož tělo si přijel z Ameriky na ostrov Ischia v Neapol‑ ském zálivu: „Lidi ho tady měli rádi…“ Tak nějak je to i s mojí maminkou a s jejími žáky. A co tvůj táta? Táta byl a je ve většině ohledů protipól mé maminky. Zatímco ona vždycky patřila – doufám, že se nemýlím – do svého jičín‑ ského světa, který znala a ve kterém jí bylo dobře, velice reál‑ ného světa, táta měl od mládí, už od studií v Praze, sny, jež ten jičínský svět nějak přesahovaly. Byl a je dodnes nesmírně sečtělý, klasicky vzdělaný filolog, a zároveň výborný fotograf – jeho fotky mě vlastně provázely celý život. Nikdy nezapomenu na to, jak chystal proměnu koupelny v temnou komoru, na zvláštní vůni vývojky a ustalovače, na to, jak se v koupelně, v kuchyni i v obývacím pokoji sušily svitky vyvolaných filmů, na chvíle, kdy se bílý papír po ponoření do vývojky začal vybarvovat, na to, jak z něj postupně, někdy pomalu a někdy rychleji, vystu‑ povaly siluety lidí či kontury vyfotografovaných věcí a krajin… Posedlost fotografováním jsem zdědil určitě po tátovi. Samozřejmě, že bych o rodičích mohl mluvit ještě dlouho, o jejich vlivu, jejž vnímám stále zřetelněji, o tom, jak bezsta‑ rostné a pohodové dětství jsem díky nim prožil, o své lásce a o své vděčnosti, o svém strachu o ně… Jací byli tvoji prarodiče, s jakými pocity vzpomínáš na ně? Děda z matčiny strany pocházel z Vršců, z vesnice nedaleko Kopidlna; babička byla také z venkova, z již zmíněného Hubá‑ lova, z malé vesničky pár kilometrů na východ od Jičína, kde 16

s dědou po svatbě žili a kde se jim v únoru 1940 narodila moje maminka. Dobře si vzpomínám na dědovo vyprávění o tehdejší velké zimě a o tom, jak se sousedy museli odhazovat sníh, aby se do stavení dostal „pan doktor z města“. Když jsem byl kluk, žili prarodiče už v Jičíně, ve Fügne‑ rově ulici, naproti městské knihovně, kam jsem to měl jenom pár kroků ze školky a pak i ze základní školy. Dědu si vyba‑ vuji z doby, kdy pracoval jako úředník na poště, babička byla v domácnosti, rodinnému rozpočtu ale přispívala jako švadlena. Oba pro mě byli, fakticky vzato, jedinými prarodiči, babička mě do jisté míry vychovávala; do školky jsem šel až poslední rok před nástupem na základní školu a do té doby jsem trá‑ vil dopoledne a rané odpoledne s ní, zatímco rodiče chodili do práce. Později, když už prarodiče nežili spolu, sice děda mě a moji sestru navštěvoval jen občas, ale přesto byl velmi důle‑ žitou součástí našeho dětského světa. Vzpomínám si, jak nám přivážel obrovské sladké větrníky nebo jak přijížděl na naši chalupu v Hubálově na veliké hlučné motorce, červené jawě, a skoro vždycky mě na ní i svezl, k nedalekému lesu a zpátky, moc dobře si pamatuji, jak bývala rozpálená od slunce, na její koženou sedačku, na dědovy rukavice, velikou přilbu i na vůni benzínu a oleje… Jaký vztah jsi měl s druhými prarodiči? Prarodiče z otcovy strany jsem tak dobře neznal, příliš k nám nechodili a ani my jsme je často nenavštěvovali, náš vztah byl mnohem formálnější. Děda pracoval v jičínském ČSAD, babička v továrničce na výrobu umělých květin, alespoň mys‑ lím. Jinak, popravdě řečeno, nevím, co bych o nich řekl. Mám sice v paměti několik společných výletů s nimi, letní stanování v Českém ráji, příležitostná setkávání v Horní Branné, kde žil jejich druhý syn, tátův bratr Josef, kterého jsem měl jako kluk rád a který bohužel nedávno zemřel, aniž jsem se s ním stačil v posledních letech setkat, ale i tyhle vzpomínky se týkají spíše těch míst než přímo jich.

17

Nenapadlo tě někdy udělat si rodokmen své rodiny? A pokud ano, jak hluboko do historie ses dostal? Martine, mě tohle nikdy moc nebralo a nejen to – známí i kamarádi, kteří se pídili po svých předcích ve snaze dodat si prostřednictvím starobylosti své rodiny na vážnosti, mi vždycky připadali trochu komičtí. Poté, co se nám narodil Martínek, mě to ale už několikrát napadlo, až jsem se musel sám sobě smát, takže nemohu vyloučit, že se do toho jednou pustím. Když už jsi z Jičína, nemohu se tě nezeptat, jestli jsi jako malý kluk jezdil do pověstného lesa Řáholce. I když s pohádkami o Rumcajsovi, Mance a Cipískovi jsi ještě vyrůstat nemohl, anebo ano? Ale samozřejmě, že jsem vyrůstal s Rumcajsem, Mankou, Cipískem a také s jičínským knížepánem. Knížky Václava Čtvrtka, Radka Pilaře a Zdeňka Smetany jsou od mého dětství neodmyslitelné. Myslím, že jsem měl, jako v celém dosavadním životě, už tenkrát štěstí, protože kolik kluků a holčiček může prožívat televizní večerníčky v místech svého dětství? To bylo tak zvláštní a tak senzační! Jeden den večer jsem viděl Rum‑ cajse v naší malé černobílé televizi, jak si vykračuje po jičínském náměstí, a druhý den ráno jsem si tam s babičkou nebo s mamin‑ kou vykračoval já sám. Ty pohádky jako by byly ze skutečného světa, Řáholec byl skutečný a pohádky z mechu a kapradí se přece nemohly odehrávat nikde jinde než v okolí mého rod‑ ného města. Nebyli to ale jen Rumcajs, Manka a Cipísek anebo, chceš-li, Křemílek a Vochomůrka; totéž platilo i o dalších Čtvrt‑ kových postavičkách – u místního rybníku Kníže i u každého dalšího rybníku v Českém ráji, kde je jich požehnaně, jsem napjatě číhal na vodníky Volšovečka a Česílka, v zapadlých jičínských uličkách jsem se opatrně rozhlížel, zda někde nebude postávat obrovitý sládek Kule… S odstupem let musím říct, že to bylo idylické dětství, z dnešního pohledu, kdy žiju hektický život v Praze, skoro neuvěřitelné. Jaký byl Jičín tvého dětství? Měl jsi hodně kamarádů, nebo ses raději ztrácel v knížkách? Jičín mého dětství? Pamatuji si ho hlavně z tátových fotogra‑ fií. Černobílé město. Ve srovnání s dneškem trošku pošmourné, 18

šedivé, maličko zašlé, typické české městečko s dvanácti, pat‑ nácti tisíci obyvateli na konci šedesátých let a v době norma‑ lizace… Tedy ne tak upravené a ne tak hezké, jako je dnes, ale jistojistě romantičtější a poetičtější než Jičín, do kterého se dnes z Prahy a z cest po světě pokaždé tak rád vracím. Když se toulám se svou ženou Jičínem, který už i ona, „holka z Liberce“, ale s jičínskými kořeny – Blančin pradědeček byl významný jičínský lékař –, velmi dobře zná, vybavují se mi vzpomínky skoro pořád. Žiju s tím městem celé půlstoletí. Je do mě zažrané, mám ho pod kůží, znám ho důvěrně, mohu v něm chodit poslepu, cítím ho, staré uličky v centru města, podloubí na náměstí, dlažbu, kde duněly moje kroky, když jsem na poslední chvíli dobíhal – dost nerad, ale rodiče, hlavně táta, si to přáli – do houslí k panu učiteli Gajdošíkovi, pro něhož musely být hodiny se mnou, stejně jako pro jeho kolegy Picka a Bašuse, čiročirým utrpením, protože jsem byl všechno, jenom ne nadaný a pilný žák… Jezdili jste s rodiči na výlety do okolí? Jaké to bylo – vyrůstat v Českém ráji, v jednom z nejkrásnějších koutů naší země? Samozřejmě, že jsme jezdili na výlety, také proto mě nejen město samotné, ale i jeho okolí formovalo a utvářelo. Prachov‑ ské skály. Vysokánské pískovcové jehly. Hluboké prolákliny mezi nimi, takzvané „myší díry“. Lesy plné kapradin, celé oce‑ ány kapradí – vidíš, zase jsme u Václava Čtvrtka –, chladivý písek mezi skalami, vlhký po ránu a rozpálený horkem v letní podvečer, borovice, jimiž prosvítalo slunce. Tajuplná plastika připomínající totem u koupaliště Pelíšek uprostřed Skalního města, Turistická chata, zřícenina hradu Pařez a Trosky, maje‑ státní Panna a Baba tyčící se k nebi, boží muka na všech cestách a cestičkách, jimiž je Český ráj protkaný, a konečně moje milo‑ vané rybníky Krčák, Vidlák a Věžák v Podtroseckých údolích. Stanoval jsem tu jako malý kluk s rodiči a prarodiči z otcovy strany, jak jsem už říkal; že tu se mnou byli i děda s babičkou, vím jenom z fotografií, ale jako dnes si pamatuji vaření na ohni, v kotlíku, chození pro vodu k nedaleké studánce každé ráno, v poledne i večer, svítání a stmívání, skály padající z ohromné výšky přímo do vody… Možná si vzpomínáš, jak Jana Preissová 19

v televizním filmu Jak dostat tatínka do polepšovny vyběhne ráno z chalupy svého budoucího tchána, rozhrne houští a v tu chvíli se před ní otevře výhled na Věžák a skály nad ním a ona strne v úžasu nad tou krásou… A bezprostřední okolí Jičína? Měl jsem a stále mám rád hlavně Zebín, impozantní čedi‑ čový vrch s lomem, kam jsme jako kluci chodívali pálit čaroděj‑ nice, hned za Jičínem, ve směru na Valdice, s bílou kapličkou nahoře, kam vystoupat bylo v dětství velké dobrodružství, velký sportovní výkon, něco jako zdolat osmitisícovku… Na druhé straně, na jih od města, cestou na Kopidlno a na Poděbrady, poutala moji pozornost od malička zřícenina hradu Veliš, z níž se otvírá, podobně jako z Prachova, nejhezčí pohled na Jičín, nad nímž se navíc, při dobré viditelnosti, rýsují melancholické kopce Tábor, kam jsem jako kluk jezdil s rodiči na vyhlášenou pouť, Kumburk a Bradlec, a za nimi, na obzoru, i Krkonoše – Sněžka, Zlaté návrší, Černá hora… Nezapomenutelné scenerie, nezapomenutelné kulisy let mého dětství a dospívání. Ještě dnes, když cestou autem z Prahy do Jičína vyjedu nad Jičíněves a tenhle pohled se přede mnou otevře, chytne mě to pokaždé za srdce. Moje žena a moji kamarádi to vědí a pokaždé, když jsou v autě se mnou, si na to téma neodpustí nějakou „vtipnou“ poznámku; mně to ale nevadí, ve svém věku už si mohu dovolit být maličko sentimentální. Když už jsi zmínil své přátele – jací byli tvoji první kamarádi? Můj první kamarád, Jirka Lisý, bydlel v sousedním vchodu našeho domu. Byl o dva roky mladší než já a vychovávali ho děda s babičkou; jeho rodiče totiž pracovali přes týden v Praze. Jirkova maminka byla dětská lékařka, dnes je to stará paní pro‑ fesorka naší univerzity, kterou čas od času potkávám, když večer odcházím z fakulty, zatímco ona směřuje na koncert do Rudol‑ fina; táta, který už zemřel, „docentoval“ na některé pražské vysoké škole, nevím už kde. Právě s Jirkou jsme v předškolním věku vytvořili nerozlučnou dvojici, pořád jsme byli spolu, dopo‑ ledne i odpoledne, o víkendech, jeho dědeček, pan Vynikal, 20

s námi chodil do kina a jezdil na výlety, často i s mojí babičkou. Vzpomínám si, jak jsme si hrávali u Vynikalů doma, jak jsme sledovali Bellu a Sebastiana… Dodnes mám knížku, kterou jsem od Jirky, vlastně spíš od paní profesorky, dostal k Vánocům, jmenovala se Žlutý člun a byl to příběh malého kluka odkudsi ze Středomoří. Nevím, proč mi zrovna tahle knížka utkvěla v paměti, snad proto, že to je letní příběh plný tepla, slunce a moře, které mám tak rád. A co kamarádi ze základky? Pamatuješ si na ně? Když jsem nastoupil do školky, v posledním předškolním roce, a hlavně do první třídy základní školy, všechno se změnilo. Mými kamarády se stali noví spolužáci – Pavel Babák, Pavel Křelina, Jirka Kozák, Jirka Komárek, Martin Kocourek zvaný Číča a další, všechno kluci z našeho sídliště, všichni ročník 1965 jako já nebo 1966, ráno společně do školy, odpoledne společně domů a hned ven, na hřiště, anebo do knihovny, každý týden jsme si alespoň jednou nesli plnou tašku knížek; četli jsme ten‑ krát velmi náruživě a povídali jsme si o tom, prožívali jsme ta napínavá literární dobrodružství tak říkajíc kolektivně. Četba a láska ke knížkám mě sblížila i s jedním z mých celo‑ životních přátel, Tomášem Arndtem, Oswaldem, jak mu říkám. Došlo k tomu, myslím, v osmé třídě základní školy, přesně už ani nevím jak, ale literatura v tom hrála velmi důležitou roli. Byli jsme doslova posedlí Herculem Poirotem, kapitánem Has‑ tingsem a hlavně „holmesianou“, Doyleovi hrdinové – Sherlock Holmes, doktor Watson, profesor Moriarty a jejich příběhy – nás fascinovali, stejně jako pozdně viktoriánský a eduardovský Londýn. Zoufale jsme toužili po tom, abychom se tam alespoň jednou v životě podívali, do domu v Baker Street 221B, kde naši hrdinové žili, ale to bylo pro dva kluky z Jičína v komunistic‑ kém Československu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století vzdálené jako cesta na Měsíc; ani ve snu mě tehdy nenapadlo, že jednou budu znát britskou metropoli „jako své boty“ a že o ní se svými kolegy z univerzity napíšu kulturně-historického průvodce.

21

Tvoje přátelství s Oswaldem tedy neskončilo s přechodem na střední školu, ba ani s maturitou, jak to hodně často bývá… Ne ne, přátelství, o němž mluvím, nám vydrželo po celá středoškolská a vysokoškolská studia, třebaže já jsem jezdil do Prahy a Oswald do Hradce Králové, a vlastně i potom, byť jsme měli období, kdy jsme se vídali méně. Dnes se setkáváme poměrně často a někdy přitom dojde i na vzpomínky, na už zmíněnou „holmesianu“, na to, jak fanaticky jsme v mládí sle‑ dovali sportovní výsledky, hlavně ty tenisové, a také Tour de France – oba jsme fandili Bernardu Hinaultovi –, na to, jak složité bylo sehnat v Jičíně Československý sport, zejména ten sobotní s přílohou Volno, sportovní týdeník Stadión, o sloven‑ ském Štartu nemluvě… Nakonec nám ty noviny a časopisy nechávala ve svém stánku na sídlišti „pod pultem“ dobromyslná paní Janovská, sousedka a kamarádka mojí babičky… Noviny a časopisy „z podpultu“, to dneska zní skoro jako historky z pravěku, že? Tak trochu. Martine, se svým tehdejším nejlepším kamarádem ses sblížil prostřednictvím knížek. Zůstaňme u nich ještě chvíli. Co jsi nejvíce četl jako kluk? „Mayovky“? Anebo „foglarovky“? Obojí – „májovky“ i „foglarovky“. Měl jsem sice i jiné lite‑ rární hrdiny, ale přiznávám, že Vinnetou a Old Shatterhand byli dlouho nejzářivějšími „hvězdami“ mých dětských let. Souviselo to také s tím, že jsem jako kluk viděl na velkém plátně filmy s Pierrem Bricem a Lexem Barkerem: Vinnetou, Vinnetou – rudý gentleman, Poklad na Stříbrném jezeře, Vinnetou – poslední výstřel… Dnes jsou ty snímky úsměvné, jistě, ale pro osmiletého či deseti‑ letého kluka, který měl Mayovy příběhy podrobně načtené, byly dokonalé. O mnohém vypovídá to, že kdykoli jsme v posledních letech cestovali s rodiči mé ženy, Zuzanou a Ivošem, či s našimi přáteli, Jeromem a Martinou Soukupovými, v létě do Dalmá‑ cie, kterou máme moc rádi, pokaždé jsme se zastavili na Plit‑ vických jezerech nebo v národním parku Krka, kde je Harald Reinl v šedesátých letech natáčel. Ještě než se dostanu k Jaroslavu Foglarovi, který mě oslovil o něco později, musím zmínit i další autory a knížky, napří‑ klad Emilia Salgariho – Černého korzára a Tygry z Mompracemu. 22

A Julese Vernea, pochopitelně – Dvacet tisíc mil pod mořem, Na kometě, Pět neděl v balónu a Tajuplný ostrov; dodnes si vzpo‑ mínám i na stejnojmenný televizní seriál s nedávno zesnulým Omarem Sharifem v roli kapitána Nema… Rád bych připomněl i první knižní edici, kterou jsem opravdu miloval, legendární „KOD“, Knihy odvahy a dobrodružství, dnes ji tak trochu sbírám, některé kousky jsou krásné i po výtvarné stránce, například „ransomovky“, ilustrované Kamilem Lhotákem, na prvním místě Holubí pošta, i ty jsem doslova hltal, stejně jako později moje sestra a moje „americká“ neteř Barbora, i když to byla jiná vydání, ta z Albatrosu, s báječnými ilustracemi Jana Čer‑ ného – Boj o ostrov, Vlaštovky a Amazonky, Nechtěli jsme na moře, Zamrzlá loď kapitána Flinta… Už odmalička jsem měl rád i knížky Marka Twaina, příběhy Toma Sawyera a Huckleberryho Finna, už v dobách, kdy jsem ještě ani v náznaku netušil, jak velká je to literatura… Knížky pro děti, pro dospívající kluky, to by bylo téma na delší povídání… Samozřejmě. Když už se o tom bavíme, musím říct, že o tomhle tématu psal hezky třeba George Orwell, česky ten text vyšel v knížce Uvnitř velryby a jiné eseje, a také, třebaže docela jinak, Umberto Eco, v románu, který mám z jeho knih nejraději, ač nepatří k těm nejznámějším, a který často doporu‑ čuji studentům, když probíráme meziválečný svět. Jmenuje se Tajemný plamen královny Loany. Hlavní hrdina, vlastně sám Eco, v něm hledá ztracenou paměť mimo jiné právě prostřednictvím svých dětských knížek a časopisů, komiksů. Krásný román, jehož atmosféra se podobá té, jakou vykouzlil Federico Fellini v Amarcordu; i téma je vlastně podobné – Itálie, onen „medite‑ ránní svět“, jak říkával můj starý kolega a přítel, profesor Vla‑ dimír Nálevka, třicátá léta, dětství v době fašistické diktatury a specificky dětská reflexe té doby… K dětství českých kluků patřil spíš již zmíněný Jaroslav Foglar, už jsem se na něj ptal. Abychom to nezamluvili… Jistě. „Foglarovky“ – které se vzhledem k tomu, že jejich autor byl u komunistů v nemilosti, v sedmdesátých letech jen 23

velmi těžko sháněly – to pro mě vždycky byli jednak Rychlé šípy, další z mých dětských hrdinů, zejména komiksové pří‑ běhy ilustrované Janem Fischerem a později Markem Čermá‑ kem, jednak největší možná česká romantika pro dospívající kluky – Tajemná Řásnovka, Když duben přichází, Chata v Jezerní kotlině, Hoši od Bobří řeky, Pod junáckou vlajkou, Devadesátka pokračuje a další. Snad nikdo neuměl tak jako Jaroslav Foglar vykreslit, zachytit tajuplnou, podmanivou atmosféru večer‑ ního velkoměsta, napjaté očekávání nějakého dobrodružství… Když jedu nebo jdu po Revoluční ulici v Praze, od řeky směrem k Náměstí republiky, občas mi v hlavě naskočí: „Aha – Rozdě‑ lovací třída…“ Stejně dobře dokázal Foglar popsat i junácké výlety, výpravy do přírody, táboření pod širým nebem. O mém vztahu k Foglarovi svědčí také to, že když jsem se svým kamarádem Honzou Hálkem, který pracuje v Masary‑ kově ústavu Akademie věd, čundroval před třemi lety Posá‑ zavím, a když jsme po několika dnech putování českou letní krajinou dorazili do Sluneční zátoky, kde jeho tatínek, bývalý ledečský starosta, odhaloval Foglarův pomník, bylo mi docela úzko u srdce… To už většina dnešních dětí nezná a je to, mys‑ lím, škoda… Tomu naprosto rozumím. „Foglarovky“ byly ve své době neuvěřitelně populární. Proto také ovlivnily povahu a charakter mnoha kluků i holek. Jak to bylo v tvém případě? V době, kdy jsem je četl, na mě měly veliký vliv. Vzpomínám si, jak jsme s kamarády toužili po tom mít svůj klub a hlavně klubovnu, podnikat výlety a výpravy do přírody, chtěli jsme žít „modrým životem“, plnit či lovit bobříky, chovat se slušně, pomáhat slabším, nemluvit sprostě… Určitě to znáš sám. To víš, že jo. Právě proto jsem se na to ptal. Jako kluk jsem to prožíval podobně; dodnes si vzpomínám také na to, jak mě vždycky úplně nadchl objev nějakého skautského románu u dědy, v jihlavské knihovničce. U mě to bylo podobné. Miloval jsem knížky, které jsem zdě‑ dil po tátovi a které jsem četl na naší chalupě v Hubálově – ze všeho nejvíc typicky prázdninový příběh Srub nad řekou Fran‑ 24

tiška Šuberta nebo dobrodružný román Pod Chlumem, jehož autora jsem už zapomněl –, knížku S devatenáctkou do Bernu Lubomíra Mana, kterou jsem dostal, nevím už kdy, k Váno‑ cům, a samozřejmě příběhy malého Mikuláše, jeho „patálie“, či knížky Vojtěcha Steklače – celou „pekelnou třídu“, Bořík, Mirek, Čenda, Aleš a dokonce i protivný šplhoun Bohoušek byli moji kamarádi, stejně jako Žlutý Robert, inspektor Brouk a sou‑ kromý detektiv Maryska, všechny ty knížky skvěle ilustrované Vladimírem Renčínem a později Adolfem Bornem. Které předměty tě bavily na základní škole? Vlastivěda, dějepis a asi i čeština, ne? A jací byli tvoji učitelé? Máš pravdu, vlastivěda byla prima, ve třetí, čtvrté a páté třídě, dějepis od šesté, ale i zeměpis, ty hodiny mi vždycky voněly exotikou a dálkami. Vzpomněl jsem si na ně, stejně jako na cestopisy Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda, které jsem jako kluk rovněž četl, když jsme s Jeromem Soukupem před lety poprvé přistáli na letišti v kolumbijské Bogotě… Ale zpátky ke škole. Chodil jsem tenkrát na devítiletku v Husově ulici, na „hlavní třídě“, pouhých deset minut od domova, do solidní, na jičínské poměry skoro až majestátní stavby, kde studoval, jak se ředitelé a učitelé školy stále tak trochu chlubí, přijde-li na to řeč, třeba známý spisovatel Karel Václav Rais. Pokud jde o kantory na prvním stupni základní školy, nej‑ raději vzpomínám na pana učitele Kutka. Zčásti jistě proto, že to byl první muž, který nás, bohužel jenom rok, učil, což nám po několika více či méně hysterických učitelkách přišlo jako příjemná změna, ale hlavně proto, že to s námi tak říkajíc uměl, na rozdíl od svých kolegyň, jež nás v podstatě soustavně terorizovaly – z jejich věčného křiku jsem měl v první a druhé třídě čas od času těžké sny a mnozí moji spolužáci, jak jsme se po letech shodli, rovněž… Ještě k panu učiteli Kutkovi – mys‑ lím, že jsem se právě tehdy poprvé potkal s přirozenou kan‑ torskou autoritou; Pavel Kutek na nás nemusel křičet ani nás nemusel řezat, stačilo, aby se významně podíval, a byl klid. Všichni jsme ho měli rádi, a když po roce ze školy odcházel, bylo nám po něm smutno; na „školu v přírodě“ na Svinčici, v Českém ráji, v Prachovských skalách, kde jsme s ním ve čtvrté 25

třídě necelý týden pobývali, si i dnes vzpomenu častěji, než bych tenkrát řekl. Co druhý stupeň základky? To bylo jednoduché. Nejraději jsem měl paní učitelku Macho‑ vou, která nás učila dějepis a která uměla skvěle vyprávět o sta‑ rých časech, a paní učitelku Volfovou, výbornou češtinářku. Obě dvě byly přísné, ale jejich hodiny byly zajímavé a určitě přispěly k tomu, že jsem později studoval historii a bohemis‑ tiku. Právě tehdy jsem zřejmě pocítil počátky touhy věnovat se těmto předmětům, těmto disciplínám hlouběji. Jak ti šly „slohovky“? Psal jsi je rád? Moc rád, k úžasu většiny spolužáků jsem se na ně vysloveně těšil. Takové zvláštní vzrušení, příjemné napětí to tenkrát bylo. Jaké nám paní učitelka zadá téma? O čem budeme psát? Co všechno vymyslím, co všechno mě v tu chvíli napadne, říkal jsem si. Takže slohovky jsem měl, na rozdíl od jiných písemek, hlavně matematických „čtvrtletek“, což pro mě byly naopak chvilky čiročiré hrůzy a následně, většinou, větších či menších průšvihů doma, rád… Psaní mi navíc šlo, koneckonců, něco z toho spisování, které je dnes nedílnou součástí mojí profese, jsem musel mít už tenkrát v sobě. Kteří učitelé tě ovlivnili na střední škole? A jaká byla tvoje středoškolská studia? Profesoři a profesorky na gymnáziu… Můj vztah ke škole i k nim určovalo několik věcí. V první řadě fakt, že „ústav“, jak se gymnáziu v Jičíně dodnes říká, vznikl už v první polovině dvacátých let sedmnáctého století, v roce 1624, ve Valdštejnově éře, jež byla pro rozvoj města naprosto zásadní. Jako studenti jsme tu historii přirozeně vnímali, i když spíš podprahově, ne že bychom o ní denně přemýšleli. Ono důstojné stáří ale bylo ve zdech budovy, byť pocházela „pouze“ z devatenáctého století, znát; mimochodem, když jsem na podzim roku 1980 nastoupil do prvního ročníku, topilo se ve třídách v zimních měsících ještě v klasických kamnech a pan školník Ábel chodil pravidelně přikládat… Takže – onu velkou tradici jsme cítili 26

v učebnách, v kabinetech, na chodbách, v krásné zahradě školy, lehce zpustlé, než ji manželé Banýrovi dali do pořádku, a cítili ji samozřejmě i učitelé. Malé okresní město jako Jičín bylo na své gymnázium hrdé, a proto pro nás byl velký úspěch, když jsme uspěli u přijímaček. Na mnohé z tehdejších kantorů si dobře vzpomínám, jak už to u gymnaziálních profesorů bývá. Dneska je, logicky, vidím jinýma očima než v čase svých studií, což je dané mimo jiné tím, že v řadě případů znám jejich životní osudy. Také už vím, že jejich odbornost a rozhled po světě byly dané místem, kde žili, a dobou, v níž žili, ale tehdy to pro mě byly vesměs auto‑ rity, které na mě měly určitý vliv. Například profesor Hrubý, latiník, franštinář a ruštinář ze staré školy, velkorysý, starosvět‑ ský gentleman, připomínající svým chováním postavy z filmů pro pamětníky, který učil už mého tátu, anebo profesor Bureš, matematik a fyzik, jenž sice vyučoval předměty, které mě téměř vůbec nezajímaly, či, popravdě řečeno, k nimž jsem měl spíše odpor, ale on sám byl výborný učitel s velikým charismatem; skoro pokaždé, když jdu kolem knihkupectví U Pašků, si vzpo‑ menu, jak jsme se zde čtvrtek co čtvrtek ráno potkávali ve frontě na knižní novinky, často na angloamerické detektivky… A mohl bych jmenovat i další – již zmíněné manžele Banýrovy, tělocvi‑ káře a biology, kteří měli vysoké nároky a udržovali ve třídě železnou kázeň, profesorku Horčičkovou, češtinářku a děje‑ pisářku, absolventku pražské Filozofické fakulty, profesorku Nachtmannovou, báječnou angličtinářku, profesora Cardu, chemikáře, který později školu vedl jako ředitel, a – v nepo‑ slední řadě – našeho třídního profesora Jiřího Kazdu, jenž nás měl na zeměpis a na tělocvik. Jak jsi trávil letní prázdniny? Jsi velký sportovní fanoušek, čutali jste s klukama? Prázdniny, léto a teplo… Když se dnes ohlížím zpátky, mám pocit, že v časech mého dětství a dospívání bylo pořád jen krásně, na žádné dlouhé deště ani na chladné dny si nepama‑ tuji. Léto, i když jsme s rodiči hodně cestovali – vzpomínám si na naše dovolené v moravských horách, Jeseníkách a Beskydech, se starou, tehdy vlastně novou škodovkou, se stanem, na místa, 27

kam dnes jezdíme, i když už ne pod stan, s Jeromem a Marti‑ nou Soukupovými, a také na cesty na Slovensko, do Roháčů, na Malou a Velkou Fatru a do Nízkých a Vysokých Tater –, to byly hlavně prázdniny v již zmíněném Hubálově. Jednoduché stavení s nevelkou zahradou, dvě místnosti, koupelna a předsíň, pro vodu se chodilo na dvůr k pumpě, za domem suchý záchod, a především dědův včelín… Ještě dnes, po tolika letech, tu brzy po ránu, pokud zde přespím, cítím vůni včelích pláství a medu, a také dědovu „kuřačku“ i jeho vodu po holení… Dneska je vče‑ lín „letním sídlem“ mého táty, má tu své knížky, svá alba plná fotografií i svoje poznámky, právě tady tráví „na stará kolena“ každé léto, i pro něj je jistě včelín plný vzpomínek. Moje léto v Hubálově, to byli ale hlavně kamarádi, na které se ptáš. Byli trochu jiní než moji přátelé z Jičína i než já, „hoch z města“, „syn paní učitelky“, držený v řadě ohledů zkrátka, aby se choval slušně, aby moc nevyváděl. Prostě venkovští kluci se vším, co k tomu patří – Roman Coufal, Vašek Jánský, Miloš a Petr Kosejkovi, ale také kluci, kteří sem jezdili stejně jako já na prázdniny – Petr Opl, Roman Valenta či Ota Tlaskal, jenž přijížděl do Hubálova za babičkou až z Brna, trochu sígři, ale přesto bezvadní kámoši na léto. Je dost děsivý pocit, že tři z nich, oba Romanové a Petr, jsou už několik let mrtví… Hráli jsme spolu fotbal, přesně jak říkáš, skoro pořád jsme hráli fot‑ bal, chodili na ryby do Písáku, ukrytého mezi poli, koupat se pod most do nedaleké říčky, nebo jsme jezdili na kole na kou‑ paliště do sousední Kacákovy Lhoty, právě s nimi jsem si dal svoji první cigaretu… Čas od času jsme vyráželi vlakem do kina do Jičína a pak jsme se pěšky vraceli domů; občas jsme jezdili i do vzdálenějších Hořic v Podkrkonoší, kde byla „sedmde‑ sátka“, velké širokoúhlé plátno, pro nás kluky veliký zážitek… A co skutečný, „velký“ fotbal? Sledovali jste už tehdy třeba mis­ trovství světa? Samozřejmě, právě na naší chalupě v Hubálově jsem viděl v televizi několik zápasů mistrovství světa ve fotbale v roce 1974, což je první velká sportovní událost, kterou si jakžtakž pamatuji, kromě nepatrných zlomků z olympiády v Mnichově a z hokejového šampionátu v Praze ve dvaasedmdesátém… 28

V sedmdesátém osmém roce jsem zde, už mnohem zřetelněji, vnímal fotbalový šampionát v Argentině; stále před sebou vidím Kempesovy dlouhé vlasy a nešťastného Nizozemce Ren‑ senbrinka, který trefil v poslední minutě základní hrací doby finále tyč domácí branky… V Hubálově jsem sledoval i moskev‑ skou olympiádu v roce 1980, několik finálových klání ve Wim‑ bledonu, hlavně fantastický zápas mezi Björnem Borgem a Johnem McEnroem z roku 1980, rekordně dlouhý tiebreak ve čtvrtém setu, ­Mc­Enroeovy odvrácené mečboly a také jak Borg na konci poklekl na centrálním dvorci popáté za sebou na kolena a zvedl ruce k nebi, první červencovou neděli to bylo, jako ostatně každoročně… V té nevelké místnosti naší hubálovské chalupy, v níž ma­ minka v létě dodnes vaří na velkých kachlových kamnech, v místnosti, která zároveň sloužila a stále slouží i jako obývací pokoj, jsem prožil velkou část svých letních prázdnin. A jak to bylo s děvčaty? Prožil jsi už tehdy nějaké románky? Ponechám-li stranou úplně dětské „lásky“, byly ty první sku‑ tečné spojené s léty na gymnáziu, kde šlo vesměs o spolužačky z nižších ročníků, a právě s prázdninami, které jsem trávil jed‑ nak v Hubálově, jednak jako praktikant a později jako vedoucí na táboře v Podhradí nad Dyjí. To byly moje nejhezčí studentské prázdniny vůbec. Horké léto na jižní Moravě, na veliké řece, pod romantickou zříceninou hradu Frejštejn, právě tam jsem prožíval svoji velkou, byť ještě ne zcela dospělou lásku. Jak se ona dívka jmenovala, není důležité, i když si to samozřejmě pamatuji, naposledy jsme se ostatně potkali před několika lety v Praze. Byla o pár let starší než já, studovala na univer‑ zitě v Olomouci, hrála senzačně na kytaru, zpívala mi Krylovy písničky, skoro o všem věděla víc než já, několikrát jsme spolu prožili velkou část léta, na to se nedá zapomenout. Pojďme teď k tvému oboru, k historii. Vzpomeneš si ještě dnes, jakou první opravdovou dějepisnou knihu jsi četl? Nejsem si úplně jistý, ale mohlo by to být Objevení Tróje Voj‑ těcha Zamarovského, známý příběh amatérského archeologa Heinricha Schliemanna. To byl jeden z mých prvních „dotyků“ 29

s historií, k němuž docela jistě došlo ještě v době, kdy jsem chodil na základní školu. Potom, na gymnáziu, už to nabralo rychlý spád: Spěváčkův Král diplomat, Janáčkovy knihy Valdštejn a jeho doba a Valdštejnova smrt či Petráňova Staroměstská exekuce… Čím tě ty knihy zaujaly? Zejména svými příběhy. Nezapomeň, že jsem vyrůstal v kraji, který je historií doslova prostoupený. Na každém výletě s rodiči do okolí jsme míjeli nejrůznější pomníky a památníky, například na prusko-rakouskou válku z roku 1866, na dušičky jsme cho‑ dívali na hřbitov zapálit svíčku k symbolickému hrobu padlých vojáků z první světové války… Táta mi o dějinách často vyprá‑ věl, zejména o těch regionálních, jičínských a východočeských, které velice dobře znal, byť nebyl vystudovaný historik, i to hrálo svoji roli. O „šestašedesáté“ válce jsem jako gymnazista dokonce napsal svoji první rádoby odbornou práci. Zajímal ses ještě o něco jiného, nebo už jednoznačně převládala historie? Historie v té době nebyla mým jediným zájmem. Na střed‑ ní škole jsem hodně četl, tehdy už především krásnou lite‑ raturu, francouzskou a ruskou klasiku, právě tehdy jsem si zamiloval Stendhala, Maupassanta či Turgeněva, ale i některé moderní autory, hlavně Američany, například Hemingwaye a Scotta Fitzgeralda a také americkou „drsnou školu“ – Ham‑ metta a Chand­lera, po nichž sáhnu čas od času i dnes, zejména z Chand­lerových Phil Marlowe Stories umím pořád některé pasá‑ že zpaměti… Hluboký spánek, Sbohem buď, lásko má, Vysoké okno, Dáma v jezeře anebo Loučení s Lennoxem, o dalších nemluvě – to je láska na celý život. Nejvíc mě ovšem fascinoval film, což mi ostatně vydrželo dodnes, jenom už na to nemám, podobně jako na fotografování, skoro vůbec čas. Tehdy, v první polovině osmdesátých let, jsem mu ale úplně propadl, poté co jsem na chalupě v Hubálově obje‑ vil staré časopisy – Film a dobu, Filmové a televizní noviny, Kino, kompletní ročníky z šedesátých let, zlatého desetiletí českého i světového filmu. Hltal jsem ta čísla celé dny a noci a díky nim se přede mnou otevíral úchvatný svět. Michelangelo Anto­nioni, 30

Federico Fellini, Luchino Visconti, Ingmar Bergman, François Truffaut, Jean-Luc Godard a další, nejenom režiséři, ale i scé‑ náristé a herci se rychle stali mými idoly, aniž bych většinu jejich filmů viděl. Znal jsem literární scénáře, otištěné ve Filmu a době, recenze na slavné snímky, polemiky, rozhovory s reži‑ séry i filmovými hvězdami. Když jsem na podzim 1984 přišel do Prahy a mohl všechno, o čem jsem četl, vidět ve Filmovém klubu v Klimentské ulici, bylo to, jako bych potkal staré známé. Ta díla, jejich poselství a tváře herců ke mně mluvily známým hlasem a já jsem četl v titulcích dialogy, repliky, které jsem dobře znal. Viděl jsem tehdy často dvě, někdy i tři představení denně, v řadě případů na úkor studia, ale to je už příběh mých „pražských let“… Vraťme se ještě k historii. Jestli se nepletu, v Jičíně žil známý historik Robert Kvaček. Znali jste se? Vedl tě k zájmu o dějiny také on? Já jsem se o dějepis a o literaturu sice zajímal dlouho před‑ tím, než jsem Roberta Kvačka poznal; setkání s ním, s první skutečnou osobností oboru, v době, kdy jsem chodil do třetího ročníku na gymnáziu, v roce 1983, bylo ale bez přehánění osu‑ dové. Tehdejší docent Katedry československých dějin na Filo‑ zofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze na mě měl, jako na mnoho dalších studentů, obrovský vliv. Právě jeho pochvaly na pravidelných konzultacích, k nimž jsem za ním docházel do Konecchlumské ulice, mě hnaly kupředu; když jsem naopak něco z toho, nač se mě ptal, nevěděl, cítil jsem se zahanbeně a snažil jsem se, aby se to už neopakovalo. Setkával ses v Jičíně ještě s nějakou zajímavou osobností? Vzpomínám si také na emeritního profesora jičínského gym‑ názia Jakuba Svobodu, starého pána, jenž bydlel ve Fügne‑ rovce, kousek od bývalého bytu mých prarodičů z maminčiny strany, který podobně jako profesor Hrubý učil již mého otce a který se mě od třetího ročníku snažil vzdělávat v němčině. O to ale tehdy, popravdě řečeno, příliš nešlo, němčina byla pouze jakousi záminkou k našim schůzkám. Jednalo se spíše o diskuse o literatuře, o historii, podobné rozmluvám, jaké jsem v té době vedl s docentem Kvačkem, jen trochu volnější, méně náročné 31

na přípravu a méně směřující k určitému cíli; ale přesto byly inspirativní a pro mě důležité. Doporučil ti pražskou „fildu“ přímo Robert Kvaček? A zvažoval jsi i jinou školu, třeba Pedagogickou fakultu v Hradci Králové? Robert Kvaček měl při mém výběru vysoké školy velké slovo. Ale snadné to nebylo. Na rozdíl od dnešní doby, kdy se ucha‑ zeči mohou hlásit na libovolný počet univerzit, jsme si v první polovině osmdesátých let mohli podat pouze jedinou přihlášku. Otázkou proto bylo, zda zvolit školu, o niž usiloval velký počet středoškoláků a kam se dostat bylo obtížné, například na praž‑ skou Filozofickou fakultu, anebo hrát tak říkajíc „na jistotu“ a zvolit třeba Pedagogickou fakultu v Hradci, kterou jsi zmínil. Já jsem se nakonec rozhodl pro Prahu, mimo jiné proto, že mě docent Kvaček na přijímací zkoušky systematicky připravoval, nutil mě číst, pracovat, i s odstupem let bych řekl, že dosti tvrdě. Přijetí na „fildu“ byl proto můj i jeho úspěch. Dodnes si vzpomínám na úlevu, kterou jsem pocítil poté, co mi přišel doporučený dopis oznamující přijetí na fakultu. Ta radost! A dlouhé, ničím nezkažené léto přede mnou! A odlo‑ žený nástup na vojnu, strašidlo nejen mojí generace! Mnozí spo‑ lužáci se hlásili na vysokou školu jenom proto, aby se vyhnuli dvěma rokům buzerace na vojně, byť neměli opravdový zájem studovat a raději by nastoupili do práce. To ale nebyl můj pří‑ pad; já jsem toužil po univerzitě z celého srdce a na začátku podzimu roku 1984 se mi ten sen splnil.

32

Druhá kapitola

Vysokoškolská studia v Praze a rok 1989 „Čemukoli se učíš, učíš se pro sebe…“ P etronius

Martine, v září 1984 jsi nastoupil na pražskou Filozofickou fakultu. Jaké pocity jsi tehdy měl? Velice smíšené. Dříve než se k tomu dostanu, ale musím říct, že jsem na fakultu poprvé přišel už v únoru 1984, kdy mi docent Kvaček domluvil konzultaci na tehdejší Katedře čes‑ kého jazyka u svého přítele, docenta Jaroslava Poráka. Pamatuji si přesně, jakou jsem měl trému, a také to, že se páni docenti bavili o olympijských hrách v Sarajevu, o holčičí štafetě v běhu na lyžích, která tam získala stříbrné medaile – dodnes vím, že to byly Květa Jeriová, Blanka Paulů, Gábina Svobodová a Dáša Švubová… Docent Porák to nepřeháněl, zlehka mě pro‑ zkoušel, zdálo se mi, že je docela spokojený, doporučil mi pár dalších knížek ke studiu a propustil mě. Samozřejmě jsem se na fakultě chvilku zdržel, procházel jsem se po chodbách, pročí‑ tal nástěnky, zjišťoval, jaké přednášky a semináře se kde konají, co všechno profesoři, docenti a asistenti vzkazují studentům… Teprve potom, v červnu, přišly přijímačky. Dnes už vím jenom to, že jsem je dělal před komisí, jejímž členem byl budoucí profesor Otto Urban, v dnešní místnosti 201, tehdy to bylo, myslím, číslo 131. Jak to dopadlo, už jsem říkal. Ještě předtím, než jsem na fakultu na konci září nastoupil, jsem ale musel absolvovat povinnou chmelovou brigádu, tomu se tehdy nešlo vyhnout.

33

Chmelové brigády byly „za socialismu“ pověstné. Jak vzpomínáš na tu svoji? Bylo to koncem srpna 1984, kdy jsem s partou neznámých kluků a holek, stejně starých jako já i o něco starších, z mého pohledu zkušených druháků a třeťáků, odjel do středočeských Chrášťan, kde jsme pod dohledem několika asistentů tři týdny otročili na „chmelových plantážích“ – vzpomínám si, že bylo tenkrát velmi chladno, ubytování a hygienická zařízení byly naprosto příšerné, o jídle nemluvě… Na druhou stranu jsem ale poznal některé budoucí spolužáky, dozvěděl se leccos o fakultě, takže to nebyl úplně ztracený čas. A také jsem v nedalekém rakovnickém kině viděl poprvé na velkém plátně Vláčilovu Marketu Lazarovou, která mě naprosto ohromila; cestu zpátky do Chrášťan, pěšky, v noci a v hustém dešti, jsem tenkrát absol‑ voval jako v transu. A pak už přišel, konečně, nástup na fakultu… Ano, někdy na přelomu září a října 1984. Na oboru historie – bohemistika, jak se říká dnes, tehdy to bylo učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů: čeština a dějepis, nás bylo, vzpomínám‑ -li si dobře, patnáct, ze všech koutů Čech. S některými spolu‑ žáky se dodnes občas vídám – Jirka Peňás novinaří v Lidovkách, Marek Pečenka je jedním ze spolumajitelů nakladatelství Doko‑ řán, o Radku Machkovi vím, že pracuje jako sportovní žurna‑ lista na Královéhradecku, ale většinu jsem od státnic neviděl; o svém nejlepším příteli ze studií Pavlu Karnetovi budu mluvit podrobněji za chvilku. Studium samotné bylo v řadě ohledů jiné než dnes. Žádný xerox, žádný internet, žádné webové stránky, žádný JSTOR či Amazon, ale klasická skripta, knížky a atlasy, některé velmi těžko dostupné, protože byly v knihovnách ve dvou, maximálně ve třech exemplářích, nekonečné vysedávání ve Slovanském semináři či v Historickém kabinetu na fakultě, v Národní nebo Městské knihovně, vzpomínám si na sešity plné ručně psaných poznámek, na pevně daný rozvrh, na minimální možnost zvolit si svobodně nějaký kurz, zejména v prvních ročnících, na to, že neexistovala žádná studentská hodnocení, žádné evaluace… Tím ale nechci říct, že studium bylo nějak zvlášť kompliko‑ 34

vané, nebo snad dokonce nepříjemné, vůbec ne, spíše naopak. Z každé dobré přednášky a z každého dobrého semináře jsme měli radost, stejně jako z každé vzácné knihy, již se nám poda‑ řilo sehnat, zejména z těch, jež byly tak říkajíc na indexu, vět‑ šinu z nich jsme měli půjčenou jen na několik dní, často jen přes noc, to byly opravdové vzácnosti. Studoval jsi ve druhé polovině osmdesátých let. Jaká panovala na škole atmosféra? Druhá polovina osmdesátých let byla zvláštní doba. Komu‑ nistický režim měl před sebou svá poslední léta, což jsme ovšem nevěděli ani my, studenti, ani soudruzi, kteří stáli v čele státu. Cosi ale bylo přece jen cítit ve vzduchu. V Sovětském svazu se dostal k moci Michail Gorbačov, jenž v rámci politiky perestrojky a glasnosti vypustil na svět „démony“, které se posléze jemu ani jeho souputníkům v celé střední a jihovýchodní Evropě již nepodařilo dostat pod kontrolu. Československá vládnoucí gar‑ nitura, Husák, Biľak, Fojtík, Štěpán a spol., všichni ti tragiko‑ mičtí poskokové Moskvy, si uchovávala své odpudivé represivní rysy ze sedmdesátých let, o čemž vypovídal například průběh tak zvaného Palachova týdne na počátku roku 1989, současně ale bylo zjevné, že jí začíná docházet dech, což se projevovalo i na naší Alma Mater. Pražská Filozofická fakulta tehdy prožívala rozporuplné časy. Zatímco na některých pracovištích, například na Katedře československé literatury, stále ještě vládli rigidní neostalinisté v čele s Vítězslavem Rzounkem a jeho nohsledy, jinde byla situ‑ ace méně jednoznačná a pro studenty podstatně zajímavější. K těm druhým patřily Katedra československých dějin i Katedra obecných dějin a pravěku. Ani tady nebyla nouze o neochvějné stranické kádry, kteří v normalizačních časech udělali velké kariéry a pečlivě o ně dbali, v některých případech i za cenu neodpustitelného morálního selhání, tj. za cenu spolupráce se Státní bezpečností. Zároveň zde ale působili učitelé, kteří nás díky svým dílčím – ve srovnání s těmi, o nichž byla řeč před chviličkou, vlastně nepodstatným, byť pro ně samotné boles‑ tivým – úlitbám komunistickým bossům mohli vyučovat, uči‑ telé, u nichž jsme nikdy ani na chvíli nezapochybovali o tom, 35

že jejich místo je tak říkajíc na „druhé straně“. Na Katedře čes‑ koslovenských dějin mezi ně patřili například docent Robert Kvaček nebo vedoucí naší studijní skupiny, docent Josef Petráň, na Katedře obecných dějin zejména odborní asistenti Vladimír Nálevka a Aleš Skřivan. A právě tito lidé rozhodli o mém dalším odborném směřování a vlastně i o mém dalším životě. Jak k tomu došlo? Všechno podstatné se událo na podzim roku 1986, kdy jsem se na přednáškách a cvičeních ve třetím ročníku poprvé setkal s Alešem Skřivanem. Právě on mi začal otevírat cestu ke stu‑ diu obecných a světových dějin, právě jeho znalosti historie a moderního umění mě nadchly natolik, že jsem se jimi rozhodl zabývat. Nebyly to ale zdaleka pouze dějiny a umění, které mě s Alešem od prvních chvil spojovaly. Měli jsme i jiné společné zájmy, koníčky, posedlosti a vášně, o nichž jsme spolu k malé radosti dalších studentů, čekajících netrpělivě na chodbě, doká‑ zali během jeho konzultačních hodin hodně dlouho mluvit, ať už se jednalo o film, krásnou literaturu či sport, a také, proč to nepřiznat, o něžné pohlaví… O tvém zaměření na obecné novověké a nejnovější dějiny tedy rozhodl Aleš Skřivan… Jednoznačně. Otázkou bylo pouze to, jakému konkrétnímu období, jakému tématu z moderních obecných a světových dějin se budu věnovat. Nakonec to byl přelom devatenáctého a dva‑ cátého století, problematika německých kolonií ve východní Africe. Vedoucím práce byl Aleš Skřivan a byla to vynikající škola. Během dvou let mi v praxi ukázal všechno, co jsem znal z teorie, tj. jak se pracuje s prameny a s odbornou literaturou, jak je analyzovat, interpretovat a v neposlední řadě, což poklá‑ dám za ze všeho nejdůležitější, jak psát. Stejně jako to dnes dělám já se svými studenty, se mnou tehdy Aleš týden co týden procházel moje texty, kapitoly mé diplomky, větu po větě, odsta‑ vec po odstavci, stránku za stránkou, a trpělivě mi ukazoval chyby a nepřesnosti, nikdo mě na fakultě nenaučil víc.

36

Jak vzpomínáš – po mnoha letech a se vším povědomím o oné době – na učitele, kteří si s komunistickým režimem zadali více, než bylo nutné? Jaký byl třeba Miroslav Hroch, významný historik dějin národních obrození, evropská kapacita a zároveň agent Státní bezpečnosti? Já jsem Miroslava Hrocha znal pouze z přednášek k obec‑ ným dějinám, myslím, že se jednalo o raný novověk, a musím říct, že to byly celkem slušné hodiny, ale zároveň nic mimo‑ řádného. Na fakultě byla tehdy pověstná hlavně arogance, s níž dával docent a poté, ještě před listopadem 1989, profesor Hroch studentům najevo svoji intelektuální převahu. Jenom na okraj dodávám, že když jsme se po více než čtvrtstoletí potkali na krátký čas jako externí učitelé na jedné pražské sou‑ kromé univerzitě, zjistil jsem, že tamní studenti mají stejnou zkušenost. Pokud jde o Hrochovu spolupráci s StB, ta přirozeně říká o jeho charakteru, alespoň pro mě, jakkoli dobře vím, že věci nejsou nikdy černobílé, leccos podstatného, stejně jako způsob, jak se touto skutečností „vypořádal“ po roce 1989. Když už se o tom bavíme: jde podle tebe, úplně v obecné rovině, teď nemám na mysli nikoho konkrétního, vůbec oddělovat odbornost a lidskou povahu, charakter člověka? Jaký na to máš názor? V zásadě oddělovat odbornost, profesionální zdatnost, od lidské povahy, od charakteru člověka, jistě lze, je to ale dost složité. Agent komunistické Státní bezpečnosti mohl být vyni‑ kajícím odborníkem, klidně i evropskou kapacitou; „fízlo‑ vat“ svoje kolegy, psát o nich zprávy a hlášení, ať už doma či v zahraničí – na tom nesejde –, je ale neodpustitelný morální lapsus. Představa, že takový člověk ovlivňuje mladé lidi, stu‑ denty, ve věku, kdy hledají své vzory a kdy jsou připraveni vnímat všechno, co jim mohou jejich učitelé předat, je pro mě naprosto nepřijatelná. I když bych dnes, kdy je to tak snadné, nerad jakkoli moralizoval, tím spíš, že vím, jak složité a nepřed‑ vídatelné okolnosti mohly a mohou ovlivňovat lidské osudy, a i když mám mimořádné pochopení pro nejrůznější lidské prohřešky, selhání a slabosti, vzpomínám si, jak těžko jsem se 37

smiřoval s tím, že agenti StB zůstali po roce 1989 v nejrůzněj‑ ších grémiích, výborech, radách a podobně, kde mohli i nadále rozhodovat o osudech jiných lidí, a jak mi z toho tenkrát bylo a vlastně stále ještě je smutno. Jinému známému historikovi té doby, Josefu Polišenskému, vyšly před časem obsáhlé paměti. Předpokládám, že jsi je četl. Líbily se ti? A jaký byl on sám, poznal jsi ho ještě osobně? Paměti profesora Polišenského jsem četl, ale velký dojem na mě neudělaly. Je to celkem standardní bilancování jednoho lidského osudu, jedné univerzitní kariéry. Kromě toho mám pocit, že se řada věcí odehrála trochu jinak, než jak je pan profe‑ sor popsal; na to jsem na Filozofické fakultě a na Univerzitě Kar‑ lově příliš dlouho, než abych věřil všemu, co se napíše v memo‑ árech, navíc mám přirozeně vlastní informace a vlastní zdroje… Pokud jde o druhou otázku, osobně jsem Josefa Polišenského takřka nepoznal, několik sporadických, kratičkých setkání nestojí za řeč, takže k tomu nemohu nic smysluplného říct. Když už ale mluvíme o memoárech významných historiků, nemohu nezmínit obsáhlou knihu, jež vyšla v Karolinu letos na jaře, a sice Filozofové dělají revoluci Josefa Petráně. Vynika‑ jící text, rekapitulující z osobního úhlu pohledu dějiny FF UK v letech 1948–1989. To je – na rozdíl od Polišenského pamětí – skutečně výjimečná práce, od roku 1989 naprosto ojedinělá, jak svým záběrem, rozsahem, množstvím použitých pramen‑ ných materiálů, tak neobyčejně kultivovaným jazykem a také, v neposlední řadě, morálním kreditem autora. Všem, kteří se zajímají o univerzitu, o fakultu a naše poválečné dějiny vůbec, ji vřele doporučuji. Ty jsi Josefa Petráně během studií dobře poznal, stejně jako Roberta Kvačka. Byli to hodně přísní pedagogové? Oba dva pánové, kteří se na rozdíl od normalizačních kádrů dočkali zasloužených profesorských titulů až na počátku deva‑ desátých let, byli, respektive jsou nesmírně vzdělaní a jako uči‑ telé nároční, zároveň ale mají pochopení pro všechny, kteří toho vědí méně než oni. Nejpřísnější jsou ostatně vždycky mladí asis‑ tenti, zatímco staří profesoři už mají nadhled a jsou shovívavější. 38

O Robertu Kvačkovi jsme už mluvili, ale přece jenom ještě přidám pár slov. Pro mě bylo velmi příjemné vědět, hlavně na počátku studia, že mám na historických katedrách spřízně‑ nou duši, člověka, na kterého se mohu obrátit, kdyby mi bylo nejhůř. Odborně jsme se ale příliš nepotkávali, protože mě to od počátku, hlavně od seznámení s Alešem Skřivanem, táhlo k obecným dějinám. Přesto rád vzpomínám na Kvačkovy před‑ nášky k dějinám českých zemí v devatenáctém století, do první světové války; nic lepšího jsem na fakultě nikdy neslyšel, a že bylo z čeho vybírat! Robert se nikdy, ani jedenkrát, nepodí‑ val do papírů, do poznámek, žádné si ostatně nenosil, jenom se tiše zeptal, kde jsme minule skončili, a potom začal mluvit, učebna plná studentů, za jejímiž za okny se rýsoval Pražský hrad, ztichla, to bylo úplně čarovné… A Josef Petráň? S profesorem, tehdy docentem Petráněm, jsme si nikdy nebyli osobně blízcí, ale znali jsme se docela dobře, neboť byl, jak jsem už říkal, vedoucím naší studijní skupiny, studentů dvouoboru čeština – dějepis. Byl to mírný, laskavý člověk, excelentní odbor‑ ník, jeho přednášky z českého raného novověku patřily rovněž k tomu nejlepšímu, co jsem na fakultě během studentských let absolvoval. Jako študáci jsme vnímali, že to na katedře nemá z politických důvodů lehké, čas od času k nám prosákly nějaké informace, registrovali jsme i to, jak s ním jednali někteří kole‑ gové a některé kolegyně… Ocenění jeho práce po listopadu 1989 jsme stejně jako v případě Roberta Kvačka vnímali coby velikou spravedlnost a veliké zadostiučinění, zvláště když se profesor Petráň stal i prorektorem univerzity. Jaké byly další zajímavé přednášky a semináře, na které jsi na historii chodil, a na jaké další učitele si ještě vzpomínáš? Kromě Kvačka, Petráně a Skřivana rád vzpomínám třeba na cvičení k dějinám starověku, jež naší studijní skupině hned v prvním ročníku vedl profesor Radislav Hošek, velká kapa‑ cita, autor pěkné knížky Země bohů a lidí, kterou jsem znal. Jeho hodiny byly nesmírně poučné, často vysloveně napínavé, skoro jsem litoval, že jsem si jako specializaci nezvolil antická studia. 39

Mladý doktor Michal Skopal nás pro změnu učil české středo‑ věké dějiny, i jeho nadšení pro věc bylo nakažlivé a jeho odbor‑ nost byla nezpochybnitelná. Tehdejší odborný asistent, dnes profesor Eduard Maur nás pro změnu mučil na úvodu do studia dějepisu, což nebyla žádná velká zábava, ale leccos nám to, jak jsme později zjistili, přece jen dalo. S postupem času, jak jsme se propracovávali k moderním dějinám, vstupovala do výuky stále více ideologie. Odpudivou ukázku politickými poměry deformované kantořiny nám pravidelně předváděl například doktor Otto Novák z Katedry československých dějin; dodnes si vzpomínám, jak křičel na mého spolužáka: „Soudruhu Kar‑ néééte, co si to dovolujete? Houpat se na téhle židli? Vždyť na ní sedával soudruh Král…“ „Pol Pot české historiografie“, jak se mu tenkrát přezdívalo mezi studenty, dodávám já. Měl jsi oblíbené učitele i na bohemistice? Hezké vzpomínky mám na tehdejší docentku, dnes profe‑ sorku Marii Dohalskou, která nás učila, hned v prvním roč‑ níku, fonetiku; právě u ní jsem dělal svoji vůbec první zkoušku na fakultě, jedničku jsem od ní dostal. Paní docentka nás navíc uváděla do světa kultury a kumštu, pomáhala nám sehnat lístky na Bécauda a na Spirituály, s nimiž zpíval a hrál její bratr Karel Zich… Rád vzpomínám i na tehdejší asistentku, dnešní profesorku Alenu Macurovou. Chodil jsem k ní s několika spolužáky na výběrový seminář k současnému českému jazyku a bylo to bez přehánění báječné; s Alenou Macurovou mě dokonce bavila i gramatika, k níž jsem jinak velkou lásku nepociťoval; už jsem ostatně říkal, že mě na bohemistice lákalo studium literatury, nikoli jazyka. Alena, ještě nedávno kolegyně z Vědecké rady na naší fakultě a stále ještě kolegyně z Vědecké rady Filozofické fakulty v Českých Budějovicích, byla ale tak skvělá, že v nás dokázala probudit zájem i o něco, co jsme úplně nemilovali. Ona si to už určitě nepamatuje, ale já nikdy nezapomenu, jak mi po skončení druhého semestru, který jsme spolu strávili, řekla, že je škoda, že mě „dostala do rukou tak pozdě“, to bylo ve čtvr‑ tém ročníku, že by se se mnou jinak „dalo dobře pracovat“… 40

Na Katedře československé literatury, myslím, že se tak jme‑ novala, působila v době mých studií doktorka Věra Menclová, která však patřila, navzdory mimořádným znalostem a navzdory tomu, že byla výborná kantorka, k těm, již byli na pracovišti jen neradi trpěni a nikoli oceňováni a respektováni, přirozeně z politických důvodů – jinak tomu na Rzounkově katedře ani být nemohlo. Ale studenti ji měli rádi, dokonce i ti, kteří, podobně jako já, tíhli k moderní literatuře, ke dvacátému století, zatímco ona se věnovala hlavně století devatenáctému. A jaké byly ostatní, doplňkové předměty, povinné jazyky například? Dnes s nimi studenti často „válčí“… Prima byla, pro někoho možná překvapivě, ruština, kterou nás učila paní doktorka Vichnarová, maminka známého tele‑ vizního komentátora; nám, kteří jsme měli rádi sport, stačilo při jejích hodinách v Celetné ulici zavřít oči a už jsme slyšeli jejího syna, jak svým charakteristickým hlasem cosi povídá, a třebaže to bylo rusky a třebaže to nebylo o sportu, nebylo to nepříjemné… Fajn byl i doktor Gregor, starý děda, jinak to nemohu říci, vyučující němčinu. Jeho vzpomínky na mladá léta, včetně druhé světové války, kterými výuku gramatiky prokládal, nás vždycky pobavily. Později jsem sice zjistil, že jeho příběhy neměly se skutečností mnoho společného, ale na tom, co jsem řekl, to nic nemění. Co tě naopak na  FF UK štvalo? Byl to nechvalně proslulý „­mar­xák“, tedy marxismus-leninismus, povinný pro všechny studenty? Na „fildě“ ho prý v osmdesátých letech vyučoval i jakýsi kuriózní Bulhar, je to tak? Je to tak, máš pravdu. V době, kdy jsem byl na vysoké škole, museli všichni študáci, ať už si zvolili jakoukoli fakultu, absolvo‑ vat povinné předměty, jakousi daň tehdejšímu režimu. V prvním ročníku se jednalo o dějiny mezinárodního dělnického hnutí, ve druhém o marxisticko-leninskou filozofii, ve třetím o poli‑ tickou ekonomii a o vědecký ateismus, ve čtvrťáku o vědecký komunismus a v posledním roce o marxisticko-leninskou etiku a estetiku; ještě dnes mě jenom z těch slov mrazí. 41

U všech předmětů, jakkoli jejich názvy vypovídají skoro o všem, šlo ovšem také o to, kdo je učil; v některých případech to tedy nemuselo být až tak strašné. My jsme ale měli velikou smůlu. Hned v prvním ročníku s námi dějiny mezinárodního dělnického hnutí probíral doktor Karel Herman z Historic‑ kého ústavu Československé akademie věd, což byla katastrofa, protože se jednalo o tupý, bezduchý, ortodoxně marxistický výklad; soudruh doktor byl ke všemu ještě osobně nepříjemný a navíc, jak jen to vyjádřit, řekněme esteticky obtížně stravi‑ telný – dodnes si vzpomínám na kolečka salámu, která při výuce s chutí vybíral z mastného papíru, a na to, jak se pak, nejhoršího hladu už zbavený, mlaskavě dojídal polorozteklou čokoládou… A co ten Bulhar? Vidíš, málem bych zapomněl. Ten člověk se jmenoval Šitov, opravdu, nevymýšlím si, není to vtip. Soudruh Šitov nám na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v osmdesátých letech přednášel marxisticko-leninskou filozofii, velice snaživě až úporně, a k tomu velmi specifickou češtinou. Slyším ho stále jako dnes: „Soudrůůůhu Karnéééte, jak vy mýýýslite tu svóóóji věěětu o té dialéééktice… Já nerosůůůmim.“ Anebo: „Soudrůůůhu Drašnááárže, nechóóóďte mi sem s tim indééé‑ xem, to je poněěěkud předčááásne…“ Navíc to byly strašlivé žvásty, co nám ten prostý, ale ideologicky správně vyškolený chlapec z Burgasu, Sofie či bůhví odkud vyprávěl. Mimocho‑ dem, moji spolužáci Petr Luňák s Markem Pečenkou ho zmi‑ ňují ve svém „humoristickém románu bez vtipu“ Hrdinové, který vyšel v roce 2014 v nakladatelství Dokořán a ve kterém celkem věrně vykreslují atmosféru na fakultě na přelomu let 1988 a 1989. Pro zasvěcené čtenáře je to docela dobré retro. Dnes se život studenta Filozofické fakulty odehrává převážně na hlavní budově na Palachově náměstí a v Celetné ulici. Jak to bylo v době tvých studií? Chodili jste ještě do paláce Kinských? Bylo to velmi podobné, prakticky neustále jsme přebíhali mezi Celetnou a Náměstím krasnoarmejců, dnešním Náměs‑ tím Jana Palacha; často jsme měli co dělat, abychom následující 42

hodinu stihli. A palác Kinských na Staroměstském náměstí? Tam jsme se také učili. Budova nebyla ve druhé polovině osmde‑ sátých let v nejlepším stavu, ale atmosféru měla, možná tím spíš, úžasnou. Už to sice nebyl onen legendární „Kinďák“, na který vzpomínali naši učitelé Kvaček, Nálevka, Skřivan a další – moc hezky o něm mluvil právě Vladimír Nálevka v rozhovoru, který jsme spolu udělali před několika lety a který posléze vyšel jako doplněk jeho knížky o druhé světové válce v nakladatelství Tri‑ ton –, ale přesto to stálo za to. V místnostech, kam jsme dochá‑ zeli, byla spousta starých knih, starý nábytek, stará kamna, specifický pach, známý z letních prohlídek hradů a zámků. Historie se nám tu studovala náramně. Jak na tebe působil pražský genius loci? Pokud jde o Prahu, nerad se přiznávám k tomu, že jsem ji během studií poměrně dlouho zanedbával, většina mých spo‑ lužáků ji znala lépe než já. Některé její čtvrti jsem si nakonec zamiloval, ale až mnohem později, přesněji řečeno v době, kdy jsme se s manželkou nastěhovali do Vršovic. A jak si Prahu mých studentských let pamatuji? Podobně jako v případě Jičína byla normalizační metropole hodně šedivá, omšelá, zanedbaná, ale přesto všechno svým způsobem krásná. Ani tak jsem k ní tehdy nepřilnul. Zejména levý břeh Vltavy s dominantou Hradu, včetně Malé Strany, ve mně nevyvolá‑ val žádné nadšení. Bylo tu a je tu vlastně dodnes příliš mnoho turistů, příliš mnoho předražených kšeftů, příliš mnoho umě‑ lého, kašírovaného, nikoli skutečného života. Já jsem navíc nikdy nebyl ctitelem atmosféry „povídek malostranských“ ani malostranských hospůdek; s touhle části města jsme si prostě nepadli do oka a zdá se, že se na tom už nic nezmění. Kde ses nejčastěji učil? Já jsem se učil skoro výhradně doma. Potřeboval jsem a potře‑ buji dodnes, mám-li soustředěně pracovat, být obklopen lidmi a věcmi, které mám rád, musím se cítit dobře, a kolej mi tenhle komfort neposkytovala. Ve zkouškovém období jsem tudíž v Praze často nebyl, jezdil jsem tam jen ráno na zkoušky a večer 43

jsem se vracel domů. Po smrti mého dědy z maminčiny strany jsem se nastěhoval k babičce, kde zůstal volný pokoj, takže jsem mohl trávit víkendy v soukromí, aniž bych přišel o výhody ply‑ noucí z blízkosti rodičovského zázemí. Studovalo se mi proto dobře a výsledky tomu celkem odpovídaly; poprvé a naposledy jsem opakoval zkoušku až v letním semestru čtvrtého ročníku, z české syntaxe u docenta Hrbáčka, který zkoušel coby mladý asistent už mého tátu. Když jsem napodruhé uspěl, dokonce jsme si o tom spolu popovídali. Jaká byla nejtěžší zkouška, kterou jsi na „fildě“ absolvoval? Vesměs šlo o zkoušky z českého jazyka – jazykověda, slavis‑ tika, staroslověnština, to byly pekelné předměty, jejichž zdo‑ lání mě stálo hodně úsilí, protože mě to příliš nebavilo a ještě to bylo velmi náročné. Těžké byly i některé zkoušky na histo‑ rii, z předmětů, které sice byly nebo mohly být zajímavé, ale jejichž vyučující byli dost specifičtí, nejen pokud šlo o výuku, ale i pokud šlo o nároky na studenty a způsoby atestace, jak se dnes říká. Například zkouška z dějin českého středověku, během níž poněkud svérázná, ale politicky „vyspělá“ docentka Skýbová vykouřila během tři čtvrtě hodiny skoro celou krabičku cigaret, přičemž mi z několika desítek centimetrů vykřikovala do obličeje, jak by si přála, aby měl Ludvíček Jagellonský v bitvě u Moháče kulomet, a jestli bych mu jej přál rovněž… Takové zkoušky nebyly snadné a vyžadovaly jistou odolnost. Chodili jste úspěšné zápočty a zkoušky se spolužáky zapít? Jak kluk z Jičína poznával pražské nálevny? Mnozí vysokoškoláci právě na tyto chvíle vzpomínají celý život… Pokud jde o oslavy a mejdany, žádný velký milovník praž‑ ských náleven se ze mě za studií nestal, ani po úspěšných zkouš‑ kách ne. Pivo mi v té době ještě nechutnalo a ani vínu jsem ten‑ krát moc nedal, spíše jsem zašel na kávu či na čaj, k Pavoukovi v Celetné ulici třeba; pražské putyky a hospody, to zkrátka nebyl můj svět. Když jsem později, už jako kantor, objevil jejich kouzlo, trošičku mě to zpětně zamrzelo, ale nakonec jsem to, myslím, se svými studenty i s přáteli úspěšně dohnal… 44

Pojďme od zkoušek k příjemnějším věcem. Už jsi říkal, jak moc pro tebe znamenal film a jak jsi v Praze chodil do filmových klubů… O své posedlosti filmem jsem už mluvil i o tom, že jsem za studií v Praze často viděl dvě, někdy dokonce i tři představení denně, pokud se to dalo stihnout, nejčastěji ve Filmovém klubu v Klimentské ulici, v kině Slavia na Náměstí Jiřího z Poděbrad nebo v Ponrepu. Tak to prostě bylo… Kteří režiséři tě nejvíc oslovili a které filmy tě nejvíc zasáhly? Jednoznačně francouzská nová vlna – Godard a Truffaut. Godardův film U konce s dechem byl jedním z mých nejmilo‑ vanějších, úplná revoluce v kinematografii, jak pokud jde o námět, tak o způsob režie, kameru, střih i muziku, kdykoli jsem v Paříži, slyším klokotavý klavír Martiala Solala…; dodnes mám rád i další Godardovy kousky z šedesátých let – Alphaville, Pohrdání anebo Bláznivého Petříčka s Jeanem-Paulem Belmon‑ dem a Annou Karinovou. Truffauta miluji právě od vysokoškol‑ ských studií celého – Nikdo mě nemá rád a doinelovský cyklus, Julese a Jima, Americkou noc s Jacquelinou Bissetovou, o níž se nám jako klukům na gymplu a na vysoké škole často zdálo, také díky Yatesově Hlubině… Ale zpátky k Truffautovi – báječnou poctou filmům noir a Alfredu Hitchcockovi byl jeho snímek Konečně neděle s Jeanem-Louisem Trintignantem, vzpomínám si i na stravující Ženu odvedle s Fanny Ardantovou. Nadchli mě ovšem i další režiséři, hlavně Italové. Na rozdíl od svých spolužáků jsem nikdy, s výjimkou Amarcordu, který miluju, nepropadl Fellinimu; zato Luchino Visconti, Paolo a Vittorio Tavianniové či Ettore Scola, to byli a jsou moji velcí oblíbenci. Měl jsem rád i některé věci od Michelangela Anto‑ nioniho, na prvním místě Zvětšeninu, od Luigiho Comenciniho, třeba film Bože, jak hluboko jsem klesla s neodolatelnou Laurou Antonelliovou, anebo skvělý povídkový film Nová strašidla, abych uvedl alespoň některé z mnoha… S kým jsi do kina chodil? S holkama, anebo s kamarády? Do kina jsem chodil zejména se svým nejbližším přítelem, jímž byl po celou dobu studií spolužák z našeho kruhu, tj. ze 45

„skupiny čeština-dějepis“, Pavel Karnet. Pocházel z Příbra‑ mi a už v prvním ročníku se z nás stali kamarádi. Byli jsme na pohled zvláštní dvojice. Já jsem byl menší a – což dneska může znít překvapivě – velmi štíhlý, spíš úplně vyhublý, nakrát‑ ko ostříhaný a skoro vždycky pečlivě oholený, zatímco Pavel byl takřka dvoumetrový chlap s dlouhými tmavými vlasy a hus‑ tým knírem. Já jsem byl hýčkaný chlapec z učitelské rodiny, on samostatný kluk, jak sám se smíchem říkával, z příbramské periferie. Cosi nás k sobě ale nezadržitelně táhlo. Zajímali jsme se o historii, to jistě, ale hlavně jsme oba milovali literaturu, Pavel navíc výborně maloval a kreslil… Prožili jsme spolu, bok po boku, pět let, spojovaly nás semináře, přednášky, všech‑ ny úzkosti ze zkoušek a radosti po jejich složení, sdíleli jsme zkrátka všechno, co ke kamarádství vysokoškoláků bydlících společně na koleji patří. Léta jsme se vídali i po skončení studií, většinou jsem jezdil já do Příbrami, kde Pavel učil na obchodní akademii, stejně jako v Praze jsme hráli karty, strávili jsme několik víkendů na chalupě Karnetových ve Voltýřově na Orlíku, Pavel při‑ jel naopak za mnou do Jičína. Vlastně ani nevím, kdy jsme se přestali scházet. Čas od času na mě padne stesk po těch letech a po tom ztraceném přátelství, už nejednou jsem si říkal, že se mu musím ozvat, zavolat mu, napsat, jenže práce a povinností je tolik, že jsem to zatím neudělal. Měl jsi přátele i mezi ostatními spolužáky? Samozřejmě jsme se dobře znali, protože jsme měli shodný, respektive velmi podobný rozvrh, některá jména jsem už ostatně zmínil, ale kamarádi v pravém slova smyslu jsme nebyli. A co tvé studentské lásky, kamarádky a spolužačky? Vzpomínáš na ně? Vysokoškolské lásky… Stejně jako během gymnaziálních let se jednalo hlavně o spolužačky, o dívky z fakulty, jejichž jména si ale, jaká ostuda, v řadě případů vybavuji jen stěží. Nejspíš to bylo tím, že mě v Praze žádný osudový vztah nepotkal; od čtvr‑ tého ročníku mě navíc čekávala doma budoucí manželka Olga. 46

Seznámili jsme se sice v době mých pražských studií, jenomže v Jičíně, byla to kolegyně mého táty na střední škole, čerstvá absolventka pražské „fildy“, anglistka a bohemistka, skvělá holka. Manželství nám sice nevydrželo, naše povahy a představy o budoucím životě se ukázaly příliš rozdílné na to, abychom mohli být spolu, ani rozvod nás ale fatálně nerozdělil a Olga je dodnes důležitou součástí mého života. Pokud jde o spolužačky, z několika z nich se staly mé dobré kamarádky; dobře si pamatuji třeba na Danu Tylšovou a Mirku Tesařovou, historičky a rusistky, s nimiž jsme měli společné některé přednášky. Rád vzpomínám také na Renatu Valento‑ vou, jež pocházela z Valdic, kousíček od Jičína, a jež studovala češtinu s francouzštinou, hodně jsme spolu za studií kamarádili. Její manžel byl velvyslancem v Číně, dnes zastupuje Českou republiku v Thajsku, takže si občas napíšeme, ale na setkání dojde, jen když je Renata v Praze, což je, bohužel, vzácně. Jak ti chutnal „kolejní život“? Pokud jde o život na koleji, bydlel jsem na Větrníku, stejně jako většina „filozofů“ a „právníků“, na „dvojce“, tj. na druhém bloku. V prvním ročníku jsem, podobně jako skoro všichni nováčci, dostal za spolubydlícího cizince, studenta z Vietnamu. Zpočátku to pro mě byl malý kulturní šok, ale poměrně rychle jsme se spřátelili. Od druháku jsem už bydlel skoro pořád s Pav‑ lem Karnetem, s výjimkou několika krátkých období, například když se jeden z nás zapomněl na další rok včas zapsat a nějaký čas nám trvalo, než jsme se k sobě sestěhovali. Jak jsem už ale řekl v souvislosti se zkouškami, nikdy jsem typický student z kolejí nebyl. Na víkendy jsem, na rozdíl od vět‑ šiny spolužáků, v Praze takřka vůbec nezůstával, pátek odpo‑ ledne, sobota a neděle doma mi byly nadevšecko, tím spíš, že z Hradce Králové, kde studoval Farmaceutickou fakultu, přijíž‑ děl do Jičína můj nejlepší kamarád z gymnázia Oswald, na kte‑ rého jsem se vždycky těšil a se kterým jsme si měli po týdnu co říct. Pondělní ranní vstávání, už kolem páté hodiny, bylo sice nepříjemné, hlavně v zimních měsících, dlouhý nerušený víkend stál ale za to. 47

Jako historik a milovník literatury jsi za studií určitě často navštěvoval antikvariáty. Jaké knížky sis kupoval, co jsi nejčastěji sháněl? Jsem rád, že se ptáš, protože to neoddělitelně patřilo k mým studentským letům. Právě díky antikvariátům na Můstku, v Dlážděné ulici i jinde jsem si začal systematicky budovat vlastní knihovnu, přesněji řečeno začal jsem si doplňovat knihovnu, protože jsem spoustu knížek dostal od rodičů. Kupo‑ val jsem si odbornou i krásnou literaturu, dost často poezii, hlavně sbírky prvorepublikových autorů, Biebla, Nezvala, Sei‑ ferta a dalších. Jako kluka posedlého tenisem, což nebyl v komunistickém Československu zrovna preferovaný sport, mě nadchlo, že byl v „antících“ často k dostání německý časopis Tennis Magazin, velký žurnál se spoustou fotografií a s podrobnými informacemi o všech turnajích, zejména o Grand Slamech, byly tu nejnovější žebříčky ATP a WCT, stále je mám pečlivě uložené doma. Jaká byla tvoje nejcennější „kořist“? Sehnal jsi v antikvariátech nějaký „poklad“? Jedna z nejkrásnějších knížek, které se mi v antikvariátech podařilo získat, se jmenovala Japan in Colour, poetické vyprá‑ vění o této vzdálené zemi, doplněné velkými barevnými foto‑ grafiemi. Tehdy jsem ani náhodou netušil, že právě v Japonsku strávím se svou druhou ženou předsvatební cestu, že spolu projdeme krok za krokem moderní Tokio i staré Kjótó, Ósaku a další pro Evropany exotická místa… Pokud jde o onen „poklad“, nejvíc jsem si považoval prvních vydání sbírek českých avantgardních básníků z meziválečné éry, o nichž už jsem mluvil, postupně se mi jich podařilo sehnat několik desítek, v mnoha případech i s podpisem autora, což pro mě tehdy byly velké vzácnosti, chránil jsem ty knížky jako oko v hlavně, nenechával jsem je na koleji a hned je odvážel do Jičína, abych o ně náhodou nepřišel.

48

Jak jsi do Prahy jezdíval? Nejspíš jsi toho během cest hodně přečetl, ne? Vlak byl pro cesty mezi Jičínem a Prahou ideální, mimo jiné proto, že jsem na něj, na rozdíl od autobusu, mohl uplatnit studentskou slevu, a bylo to také pohodlnější; autobusy ČSAD byly věčně přecpané, takže bych musel většinu cesty stát. Jezdil jsem hlavně rychlíkem a později zrychleným vlakem jménem Krakonoš, který vyrážel brzy ráno z Trutnova, před půl sed‑ mou jsem do něj nastupoval v Jičíně a po osmé hodině už jsme byli v Praze, na nádraží Praha-Střed, dnešní Masaryčce. Večer, každý den v týdnu, odjížděl kolem půl šesté z Prahy a po sedmé hodině byl v Jičíně, skvělý spoj. Proč ho později České dráhy zrušily, obnovily a zase zrušily, třebaže byl každý den plný lidí, jsem nikdy nepochopil. Dnes musí Jičíňáci, kteří jedou do Prahy vlakem, přestupovat v Nymburce, což je poněkud otravné. Když se náhodou stalo, že jsem z Prahy ve čtvrtek večer odjet nemohl, protože mě ještě čekaly nějaké povinnosti, odjíž‑ děl jsem v pátek po obědě, v půl třetí odpoledne, „courákem“ se dvěma přestupy – nejprve v Poříčanech a potom v Nym‑ burce – městě. Cesta to byla na jedné straně šílená – z Prahy do Jičína, necelých sto kilometrů, to trvalo přes tři a půl hodiny, vlak stavěl v každé zastávce –, ale zároveň vysloveně kouzelná. Zatímco v podzimních a zimních měsících jsem hodně četl, na jaře a hlavně v létě jsem často už od Nymburka stával u ote‑ vřeného okna a díval se do krajiny, nadšený z toho, že se vracím domů. Zejména návraty po úspěšně zvládnutých zápočtech a zkouškách bývaly báječné. Pojďme k závěru studia. Jak probíhala obhajoba tvé diplomky a jaké byly státnice? Martine, je mi to líto, ale z obhajoby diplomové práce a ze státní závěrečné zkoušky si nepamatuji skoro vůbec nic, snad kromě toho, že jsem ji skládal v dnešní místnosti číslo 204, kde mám jako šéf ústavu svoji pracovnu, a že mě zkoušela vedoucí katedry, docentka Alena Závadová, specialistka na ruské a sovět‑ ské dějiny, které nevykládala na rozdíl od některých kolegů úplně otravně, a, mimochodem, spolužačka Michaila Gorba‑ čova z doby studií v Sovětském svazu. Nic víc si nepamatuju, 49

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.