Gabriela Brathová Tereza Pršalová Lucie Hylmarová Seminář pro protohistorii a raně středověké období akad. r. 2009/2010, LS
MAROBUDOVA ŘÍŠE – PÍSEMNÉ A ARCHEOLOGICKÉ PRAMENY MARKOMANI A MAROBUD Markomani: Germánsky kmeň Markomanov patrí ku kmeňovému zväzu Svébov, teda k tzv. polabským Germánom. Dozvedáme sa o tom zo Strabónovho diela Geografika (7, 1, 3) a z Tacitovej Germánie (38-42). Podľa starej etymológie meno Markomanov pochádza zo slov „marko-man“ teda „hraničiari“, čo by poukazovalo na to, že sídlili v pohraničnom území (marka) svojho materského kmeňa, v susedstve negermánskeho národa, teda Keltov. Toto by podľa J. Dobiáša ukazovalo na ich prítomnosť buď ešte v Polabí, či niekde na hornej Saale, v severozápadnom susedstve Bójov alebo až v Pomohaní (Dobiáš 1964, 75). Snahou bádateľov je lokalizácia miesta pôvodu tohto kmeňa. Vo všeobecnosti, a nie len v českej literatúre, sa uvádza, že Markomani pred príchodom do Čiech žili v Pomohaní. Tento názor publikoval už v roku 1868 J. E. Wocel, ale bez udania zdroja tejto informácie (Salač 2006, 467). Podľa J. Dobiáša sídlili Markomani v severnej časti Branibor a v Meklenbursku odkiaľ sa v súvislosti s Kimberským ťažením presídlili na prelome 2. a 1. storočia do Pomohania (Dobiáš 1964, 75). Kde teda mali sídliť v polovici 1. storočia pr. Kr. Toto tradičné tvrdenie však nemá oporu v archeologických ani písomných prameňoch a býva preto právom spochybňované, pretože v archeologických prameňoch prítomnosť Markomanov nemožno doložiť. Je možné doložiť akurát prítomnosť nelaténskej kultúry, ale tá v Pomohaní nie je doložená pred polovicou 1. storočia pr. Kr. (Salač 2006, 468). Do písomných správ sa Markomani prvýkrát dostávajú v roku 58 pr. Kr., kedy ich zmieňuje Caesar (I, 51, 2) ako súčasť vojska vedeného Ariovistom, ktorý voči Caesarovi uplatňoval svoje právo na osídlenie ľavého, galského brehu Rýna (Dobiáš 1964, 76). Caesar však po svojom víťazstve učinil Rýn hranicou medzi Germánmi a záujmovou sférou Rímskej ríše (Dobiáš 1964, 76). Po roku 58 nepočujeme o Markomanoch asi pol storočia nič. Zrejme sa zbytok Markomanských bojovníkov po Ariovistovej porážke stratil Rimanom z obzoru (Dobiáš 1964, 76). Ďalšie zmienky o Markomanoch potom pochádzajú až z roku 10 pr. Kr., kedy mali byť porazení rímskym vojvodcom Drusom (Orosius, Oros. hist.1 6, 21, 15; Florus2 2, 30, 23). Porážka bola podľa Orosia taká drvivá, že mala prinútiť Marobuda, aby previedol celý kmeň do českej kotliny (Salač a kol. 2008, 120). Toto Drusovo ťaženie bolo súčasťou prenikania rímskeho vojska do strednej Európy, kde v roku 9 pr. Kr. získava Augustus kráľovstvo Norikum. V roku 11. pr. Kr. prenikli Rimania na čele s Drusom na pravý breh Rýna, kde zahájili ťaženie, pri ktorom porazili kmeň Markomanov (Salač a kol. 2008, 120-121). Podľa J 1
Paulus Orosius (385-420): Historiarum adversum paganos libri VII. Aunius Florus: Epitoma de Tito Livio bellorum omnium annorum DCC (Výťah z Tita Livia o všetkých vojnách vedených za 700 rokov rímskych dejín).
2
Dobiáša, ktorý vychádzal hlavne z Cassia Diona (54, 36, 3) Drusus premohol vtedy najskôr Chattov niekde v severnom Hessensku, a „otevřev neschůdný a nepropustný dotud Hercynský hvozd“ a prenikol až do Svébie, porazil Markomanov a Svébov a cez územie Cheruskov postúpil potom až k Labe (Dobiáš 1964, 77), z čoho by vyplývalo, že Drusus narazil na Markomanov niekde severne od Durynského lesa (Salač 2006, 468). V nasledujúcom roku 9 pr. Kr. podnikol Drusus ďalšiu výpravu, pri ktorej dosiahol Sálu a Labe, ale po úraze umiera. Rímske snahy dosiahnuť rieku Labe, ktorá už vtedy bola Rimanom známa, čo dokladá aj Tacitus (Germánia 41): „V území Hermundurů pramení Labe, řeka kdysi slavná a známá; nyní se o ní jen slyší“, a rozsiahle výpravy proti Marobudovi vedené Tiberiom a neskôr Luciom Domitiom Ahenobarbom bývajú od dôb Th. Mommsena (1871-1905) chápané ako zámerná snaha cisára Augusta posunúť hranice ríše až k Labe. Na druhej strane však prebieha diskusia, či tento strategický plán vôbec existoval (Salač a kol. 2008, 121). V počiatočných fázach dobývania strednej Európy boli rímske vojská úspešné, čo dokladajú aj archeologické objavy vojenských táborov a počiatku zakladania regulérnych miest východne od Rýna z prelomu letopočtu, napr. objavy z obce Waldgirmes v Hesensku vo vzdialenosti niekoľko desiatok kilometrov východne od Rýna (Salač a kol. 2008, 121). Nakoniec aj Velleius Paterculus (2, 108, 1) píše: „V Germanii nebylo již ničeho, co by mohlo býti ještě podmaněno mimo národ Markomanů, jenž vyveden byv od svého vůdce Marobodua ze svých sídel a ustupuje do vnitř země, obýval v rovinách obklíčených hercynským lesem“, čím popisuje aj odchod Markomanov z pôvodných sídel. K príchodu Markomanov do Čiech malo podľa J. Dobiáša prísť najpravdepodobnejšie medzi rokmi 9 a 6 pr. Kr. a najneskôr v roku 1 pr. Kr., kedy už mal L. Ahenobarbus (Cassius Dion, LV, 10a, 2, II. 494 B.) usadiť na území predtým obývanom Markomanmi časť kmeňa Hermundurov (Salač a kol. 2008, 123). Tacitus (Germania 42) píše, že sa usadili v Boiohaeme: „Vynikající jest sláva a moc Markomanů i to, že samotných sídel si dobyli svou statečností zahnavše Boie“. Marobud: Velleius Paterculus (108) nám Marobuda opisuje nasledovne: „Maroboduus, rodem šlechtic, tělem přemohutný, chrabré mysli, barbar více svým původem než rozumem, …“ Z čoho môžeme usudzovať, že bol urodzeného markomanského rodu a jeho telesné i duševné prednosti imponovali i Rimanom. Z písomných prameňov sa tiež dozvedáme, že svoju mladosť strávil v Ríme na dvore samotného Augusta (Strabón 7, 1, 3). Nevieme však, akým spôsobom sa tam dostal, či ako hosť, zajatec, rukojemník alebo vyhnanec (Dobiáš 1964, 89). Na Augustovom dvore v tom čase pobývalo viacero detí barbarských vládcov, ktorí boli buď podrobení Rímom alebo sa nachádzali v spojeneckých vzťahoch s rímskou ríšou. Z niektorých mladých mužov barbarského pôvodu nechal vychovávať v rímskej kultúre a ideológii a vychovával z nich tak účinné nástroje zahraničnej politiky (Droberjar 2000, 35). Skúsenosti získané v Ríme mu museli poskytovať tak veľkú prevahu medzi jeho krajanmi, že niet divu, ak v ňom po návrate do vlasti súkmeňovci, ale i najbližšie kmene videli najspoľahlivejšiu oporu proti nepretržite doliehajúcemu tlaku ich mocných susedov (Dobiáš 1964, 89). Postupne si tak mohol medzi svojimi krajanmi vydobyť nie len autoritu, ale aj skutočnú kráľovskú moc. Zrejme preto ho potom Suetonius (Životopisy dvanástich cisárov, 3, 37, 4) oslovuje ako Germánskeho kráľa: „Krále nepřátelsky naladěné nebo podezřelé krotil spíše hrozbami a stížnostmi nežil násilím. Některé vylákal k sobě lichocením a sliby, ale potom je nepustil domů, například germánského Marboda, thráckého Rhaskuporise a kappadockého Archeláa, kterému také jeho království změnil v římskou provincii.“
Archeologický kontext príchodu Markomanov do Čiech: S príchodom Markomanov sa v Čechách dlho spájal pád keltského osídlenia a oppíd (Droberjar 2006, 12), čo podopierali aj písomné pramene (Tacitus, Germania, 42). Podľa J. Waldhausera (1983) však k zániku oppíd dochádza už v rokoch 50-25 pr. Kr. (Droberjar 2006, 12) a rekonštruovať osídlenie v Českej kotline v druhej polovici 1. storočia je obtiažne. Sídliská sú obecne datované do mladého a neskorého laténu (LT C2-D1) alebo až do tzv. grossromstedtského (plaňanského horizontu) (Salač 1996, 81). Výnimku tvoria sídliská v Radovesicích (datované do LT D2) a v Lužici na Chomutovsku (z výskumu Z. Smrže), kde má mimoriadny význam polozemnica č. 9 datovaná taktiež do LT D2. Práve v tejto polozemnici sa spolu vyskytovali nálezy domáceho neskorolaténskeho pôvodu a nálezy prechodného horizontu podľa čoho možno súdiť, že prežila kultúrnu zmenu z neskorolaténskej kultúry ku grossromstedtskej kultúre (Salač 1996, 81). Dôležité je to z toho hľadiska, že sa predtým predpokladal akýsi hiát v osídlení medzi zánikom keltského osídlenia a oppíd a nástupom grossromstedtskej kulúry, ktorá sa spočiatku kládla do obdobia historického príchodu Markomanov do Čiech. V súčasnosti sa ale uplatňuje názor, že táto kultúra sa u nás vyskytuje už na prelome LT D1/RA (niekedy po roku 40 pr. Kr.). Prechodom ku kultúre grossromstedtského horizontu prichádza teda v českej kotline ku kultúrnej zmene. Grossromstedtská kultúra vznikla v strednom Nemecku, odkiaľ prenikla aj na naše územie, preto doteraz prevažujúci názor, že táto germánska kultúra k nám prenikla z Pomohania, sa z chronologického hľadiska dnes javí ako menej pravdepodobný. Dokladá to aj súčasná nálezová situácia v Pomohaní, Durynsku a Sasku, kde je známych zatiaľ iba niekoľko desiatok nálezísk grossromstedtskej kultúry, o ktorej kmeňovej príslušnosti sa však i naďalej vedú diskusie. Doposiaľ nemožno dokázať, že by tamojšie osídlenie bolo staršie než v Čechách, alebo že by v priebehu stupňa RA v súvislosti s prípadným odchodom tamojších obyvateľov do Čiech nejako výrazne preriedlo. Skôr sa zdá, že oblasť Mohanu bola osídlená súčasne s Čechami rovnakým kultúrnym prudom vychádzajúcim z oblasti severne od Durynského lesa. (Salač a kol. 2008, 114-115). Osídlenosť Českej kotliny ostáva prakticky rovnaká v neskorej dobe laténskej a aj v prechodnom horizonte, teda v časnej dobe rímskej. Kultúrna zmena sa teda odohrala na celom vtedy osídlenom území (Salač 1996, 88). Nové obyvateľstvo by asi v krátkom čase neosídlilo tak rozsiahle územie, čo by znamenalo príchod desiatok tisíc prisťahovalcov, a to by sa prejavilo aj v preriednutí osídlenia vo východzej oblasti, ktoré ale nepozorujeme. Pravdepodobné sa preto zdá, že novú kultúru prijalo i pôvodné obyvateľstvo – či už dobrovoľne alebo pod nátlakom (Salač a kol. 2008, 114). Niekedy v 30 rokoch 1. storočia pr. Kr. k nám začína prenikať odniekiaľ zo stredného Nemecka početný germánsky kmeň, ktorý býva niektorými bádateľmi považovaný za Hermundurov. V archeologickej kultúre sa identifikuje prostredníctvom typických ostro profilovaných pohárov na vysokej nôžke, ktoré bývajú často zdobené rôznymi motívmi. Prvýkrát boli objavené v Plaňanoch na Kolínsku (Droberjar 2000, 11) podľa čoho sa toto obdobie nazýva horizont plaňanských pohárov, ktorý spadá do časnej doby rímskej (stupeň A: 35/25 – 10/5 pr. Kr.) (Droberjar 1999, 9) a zároveň tvorí starší stupeň kultúry grossromstedtskej. Procesom germánskej invázie do Čiech od neskorej doby laténskej do počiatku doby rímskej sa zaoberal J. Waldhauser (1992) a vyčlenil 4 tzv. kolonizačné stupne (Droberjar 2006, 20): 1. predkolonizačný stupeň (LT D1), kam kladie kobylskú skupinu 2. časne kolonizačný stupeň (koniec D1 - počiatok D2) 3. vrchol kolonizácie (koniec LT D2 – R B1) 4. stabilizačný stupeň (R B2)
Na záver možno dodať, že Markomani pod vedením Marobuda prichádzajú na územie Čiech až po akejsi konsolidácii pomerov po kultúrnej zmene, ktorá nastala príchodom grossromstedtskej kultúry po roku 40 pr. Kr., čo mu umožnilo vytvoriť si ríšu (Salač 1996, 93).
MAROBUDOVA ŘÍŠE Po příchodu Markomanů do Čech byly postupně osídlovány úrodné oblasti v povodí Ohře, Labe a Vltavy. Byly obsazeny především střední, severozápadní, jižní a východní Čechy, kde máme nálezy z této doby (Droberjar 2000, 44). Tacitův údaj o slávě a moci Markomanů můžeme nepochybně vztáhnout do doby existence tzv. Marobudovy říše (Droberjar 2008, 578): „Vedle Hermundurů bydlí Naristové a dále za nimi Markomannové a Kvádové. Vynikající jest sláva a moc Markomannů… (Tacitus, Germania 42).“ Zdá se, že původní obyvatelstvo (nejpíše Hermunduři) bylo postupně asimilováno Markomany a po upevnění moci v centru říše, v Boiohaemu, rozšířil Marobud svoji vládu na okolní oblasti – „…všechny sousedy buď válkou si podrobil nebo smlouvami v podruži získal (Velleius Paterculus II, 108).“ Strabón ve své Geographice VII, 1, 3 uvádí: „…Když se vrátil, stal se panovníkem a mimo ty, které jsem uvedl, získal veliký kmen Lugiů, Zumy, Gutony, Mugilony, Sibiny a ze samých Suebů (jeden) veliký kmen, Semnony. Ostatní kmeny suebské, jak bylo řečeno, sídlí jedny uvnitř toho lesa, jiné mimo něj, v sousedství Getů.“ Mělo se jednat o kmen Lugiů sídlící na severovýchodě v povodí Odry (dnešní Slezsko), kmen Gótů, který sídlil na dolním toku řeky Visly, kmen Semnonů, který se rozkládal na sever od Čech v dnešním Braniborsku a kmen Sibinů, který obýval dolní tok Odry (Dobiáš 1964, 95). Při popisu střetnutí Marobuda s Arminiem Tacitus zaznamenal, že od Marobuda přeběhli na druhou stranu Semnoni a Langobardi. Z toho např. J. Dobiáš vyvozuje, že si Marobud podmanil mocí i Langobardy (Pernička 1960, 64). „Pustili se tedy do války nejen Cheruskové a jejich spojenci, staří vojáci Arminiovi, nýbrž i z Marobudova království se k němu přidali svebští kmenové Semnonové a Langobardi (Tacitus, Letopisy
Kvádové sousedící s Markomany na jihozápadě nejspíše také vstoupili do spojenectví s Marobudem. Příslušnost Hermundurů k Marobudově říši není zcela jistá, spíše by se jednalo jen o Hermundury polabské a ne o Hermundury podunajské (Droberjar 2000, 47-48). Na jihu tedy Marobudova říše zasahovala k Dunaji, který tvořil přirozenou hranici s norickým královstvím, na Římu závislým klientským útvarem. Na severu byla Marobudova říše ohraničena Svébským mořem (dnešní Baltské moře). Problém je ve stanovení východního a západního rozsahu říše. Tok řeky Visly a území Lugiů nejspíše vymezovalo východní hranici říše a hranici západní tvořila převážně řeka Labe. Rozsah Marobudovy říše lze tedy jen přibližně odhadnout, u počtu obyvatel nelze ani to (Droberjar 2008, 578). Z archeologického hlediska se závěr plaňanského osídlení podle dosavadních poznatků kryje s novým příchozím lidem tzv. dobřichovské skupiny, která je pojmenována podle významné lokality Dobřichov – Pičhora (Droberjar 2005, 60). Kulturní změna, kterou archeologové označují jako proměnu materiální kultury stupně ŘA (tzv. grossromstedtská kultura) v kulturu stupně ŘB, se uskutečnila nezávisle na existenci Marobuda nejen v Čechách, ale na celém území tzv. polabských Germánů: v Pomohaní, Durynsku, Posálí a Polabí. V. Salač se domnívá, že tato proměna s konkrétními historickými událostmi v Čechách nesouvisí; jde o proměnu hmotné kultury (Salač 2006, 466). Specifická hmotná kultura dobřichovské skupiny má přímé genetické vazby na další svébské oblasti, zejména ve středním Německu a středním Polabí. Chronologicky je úsek dějin spojený s vládou Marobuda označován jako časná fáze stupně B1 (fáze B1a) starší doby římské. E. Droberjar toto období nazývá „horizont Marobudovy říše“ a datuje ho do let 10/5 př.n.l. – 20/30 n.l., V.
II, 45).“
Salač se spíše přiklání k označení „horizont importů Marobudovy říše“ (Salač 2006, 475). Toto období je totiž význačné mimo jiné také díky výskytu římských importů na našem území. Z Tacitových Letopisů víme, že na Marobudově dvoře pobývali římští obchodníci: „Vtrhl (Katvalda) se silným vojskem do území Markomanů, podplatil přední muže, aby se s ním spolčili, a potom vpadl do královského sídla a tvrze ležící nablízku. Tam byla nalezena stará kořist Svebů a z našich provincií markytáni a obchodníci, jež přivedla z jejich původních sídel na nepřátelskou půdu možnost volného obchodu, dále touha rozmnožit svůj majetek a konečně to, že zapomněli na vlast (Tacitus, Letopisy II 62, 3).“
Kontakty s římskou kulturou v tomto období potvrzují četné nálezy římských výrobků – např. bronzové nádoby, spony a kování opasků. Společnost Marobudovy říše byla poměrně diferencovaná, což můžeme poznat z velmi bohatých kostrových i žárových hrobů na území Čech – např. kostrový hrob z Prahy-Bubenče, kostrový dvojhrob ze Zlivi, žárový hrob z Holubic, bohaté hroby z Dobřichova – Pičhory (141 hrobů z B1), ze Stehelčevsi a Třebusic (282 hrobů z B1). Některé z nich bychom podle nálezů zbraní a ostruh mohli považovat za hroby bojovníků Marobudovy družiny (Droberjar 2002, 80 - 82). Velká koncentrace římských importů ve fázi B1a na území Čech je nepochybně důsledkem existence významného mocenského centra. Římské vojenské tažení proti Marobudovi: Rozšířením území své říše se Marobud dostal do sousedství s Římany, kteří v oblasti mezi Rýnem a Labem na sever od Čech vytvořili provincii Germania. Jelikož Římané měli v této oblasti jen jednotlivé strategické body, neměli zde stálé tábory, stal se pro ně Marobud se svoji početnou armádou nebezpečným. Jak uvádí Velleius Paterculus: „Vojsko jeho těla střehoucí přetvořil ustavičným cvičením co do válečného umění skoro na římské, přivedl je v krátké době na vysoký stupeň moci nebezpečné i naší říši a choval se k Římanům tak, že nás válkou nedráždil, ale najevo dával, že, kdyby byl sám drážděn, má moc a vůli klásti odpor. Poslové, které posílal k Caesarům, doporučovali ho někdy jako o pomoc prosícího, jindy zase mluvili tak, jakoby byl jim roven. Národové a lidé od nás odstupující nalézali u něho útočiště a on hrál si vůbec, ačkoliv ne dosti skrytě, na soka. Vojsko, jež doplnil na 70000 pěšců a 4000 jezdců, připravoval ustavičným cvičením ve válkách se sousedy vedených k dílu většímu, než bylo to, kterým se obíral. Také bylo třeba i proto se ho báti, poněvadž sousedil k západu a severu s Germanií, k východu s Pannonií a k jihu s zemí norickou a všichni se obávali, jakoby mohl každou chvíli na všecky přikvačiti. Ba ani Italie nemohla bez obavy přihlížeti k vzrůstu jeho moci, poněvadž od nejvyšších hřbetův Alp, které tvoří hranice Italie, počátek jeho hranic sotva více než dva millony kroků jest vzdálen. Na tohoto muže a na tuto krajinu chtěl Tiberius Caesar v nejbližším roce ze dvou rozličnými směry obrácených stran útok učiniti. Sentiovi Saturninovi bylo uloženo, aby územím Kattů, prosekaje husté hercynské lesy, legie vedl do Bojohaema (tak se nazývala krajina, ve které Marobuduus obýval), sám počal své vojsko, které konalo službu v Illyriku, vésti Markomanny od Karnunta, kteréžto místo v území norickém jest s této strany nejbližší (Velleius Paterculus, Dějiny římské II, 109).“ Zájmem císaře Augusta bylo upevnit své pozice v norickém království a připojit k římské říši podstatnou část Marobudovy říše. Uskutečněním této rozsáhlé vojenské akce by měli Římané lepší spojení mezi oblastmi dolního a středního Labe a mezi prostorem středního Dunaje (Droberjar 2000, 109-110). V plánu bylo napadení Marobuda ze dvou stran a postupné dobytí jeho říše. Tažení začalo na jaře roku 6 n.l. a bylo vedeno dvěma směry, přičemž se obě vojenské jednotky měly setkat v centru Boiohaema (Droberjar 2002, 332). První vojsko směřovalo ze západu, nejspíše z Mogontiaca (dnešní Mohuče) a bylo vedeno Sentiem Saturninem. Zde také působil cheruský vládce Arminius se svým vojskem. Druhé, jihovýchodní tažení směřovalo z panonského Carnunta a velel mu následník trůnu Tiberius. Z Carnunta mělo vyjít pět
ilyrských a dvě vindelické legie. V ilyrských legiích měl být přítomen i jejich velitel a ilyrský místodržící Valerius Messallinus (Droberjar 2000). Jelikož v celé římské říši sloužilo celkem 28 legií a uvědomíme-li si navíc, že dvanáct legií i s pomocnými sbory by tvořilo sílu o velikosti 120000 bojovníků, zdá se, že Tacitův údaj o dvanácti legiích je nadnesený. Nejspíše se jednalo jen o části těchto legií. Je velmi pravděpodobné, že východní část expedičního vojska v čele s Tiberiem pronikla na jižní Moravu (okolí Mušova) a možná i dále směrem do Čech, na Českomoravskou vrchovinu (Droberjar 2002, 332). Tacitus píše: „Než osud lidské úmysly někdy zcela maří, jindy zase zdržuje. Když Caesar činil již přípravy u Dunaje k zimnímu ležení a s postoupivším vojskem nebyl od prvních oddílů nepřátel více než pět dní cesty vzdálen, a legie, s kterými měl Saturninus k němu přijíti, skoro stejně daleko od nepřítele vzdálené na místě napřed určeném již v několika dnech s Caesarem se spojiti, chopila se zbraní celá Pannonie, jsouc zpupná výhodami dlouhého míru a sesílena, poněvadž se spojila s Dalmatií a se všemi národy onoho třásla. Tehdáž dána přednost věcem nutným před slavnými, také nezdálo se býti radno vtrhnouti vojsko dovnitř Germanie a Italii prázdnou zůstaviti nepříteli tak blízkému…(Tacitus, Dějiny římské II, 110).“ Římské vojsko se tedy muselo stáhnout a potlačit povstání v Panonii. Operace tedy pro Římany skončila neúspěšně. Marobud nevyužil šance napadnout římské území, ale uzavřel s Tiberiem roku 6 n.l. tzv. římsko-markomanskou smlouvu. Nevíme, jaké požadavky obsahovala, ale z vývoje následujících událostí je lze vyvodit. Zcela jednoznačně zde byl Marobud uznán za krále a přítele národa římského. To můžeme poznat z Tacitových Letopisů u záznamu Marobudovi porážky cheruským vládcem Arminiem: „Marobudovi, který byl na všech stranách opuštěn, nezbylo jiné útočiště než císařovo slitování. Překročil Dunaj tam, kde teče podél provincie Norika, a napsal Tiberiovi ne jako uprchlík nebo prosebník, nýbrž u vědomí svého dřívějšího postavení; ačkoli ho, kdysi slavného krále, zvali k sobě mnozí národové, že přece dal přednost přátelství s Římany… (Tacitus, Letopisy II, 63).“ Smlouva nepochybně také potvrzovala nezávislost a respektování obou říší a regulaci obchodních vztahů mezi oběma stranami (Droberjar 2000, 117). Zatím jediný dosud objevený římský tábor, na spojnici mezi dolním Pomohaním a Čechami, který by se mohl vztahovat k pochodu západních vojsk do Čech, je na vrchu Kapellenberg u města Marktbreit. Tábor byl zkoumán v letech 1986-1993, a přestože zde nebylo učiněno mnoho nálezů, 6 mincí a terra siggilata, jsou fortifikace datovány od Drusovy doby do doby tažení Sentia Saturnina (Musil 2005, 211). V táboře bylo prozkoumáno několik objektů, včetně brány a vnitřní zástavby. Tábor se nachází asi 140 km od dnešní Mohuče a jeho plocha dosahovala až 37 hektarů (Droberjar 2000, 114-115). Na svazích pod mušovským Burgstallem se podařilo v poloze Neurissen zjistit římský tábor, který obsahoval, mimo mladších objektů z dob markomanských válek, také stopy po přítomnosti římských jednotek ve starších dobách (nálezy militárií a spon typy Aucissa). I když se o této lokalitě hodně diskutuje a zřetelné argumenty datování do augustovského období chybějí (Komoróczy 2006), mohla by značit přítomnost jednotek Tiberiova jihovýchodního expedičního sboru (Droberjar 2000, 113-114). Je třeba zmínit také názor Petera Kehneho, který zpochybňuje realizaci válečného tažení proti Marobudovi. To podle něj nikdy nepřekročilo stadium příprav. Argumentuje tím, že v žádném z dochovaných písemných pramenů vztahujících se k tomuto tažení není o vlastním bojovém postupu ani zmínka a že se archeologům doposud nepodařilo dokázat existenci zimního tábora v okolí Carnunta, který Velleius Paterculus zmiňoval (Kehne 2006). Po uzavření tzv. římsko-markomanské dohody v roce 6 n.l. se Marobudova říše dále vyvíjela a upevňovala své postavení. V roce 9 n.l. došlo ke vzpouře Germánů, kteří sídlili na
sever od Rýna. V čele povstání stál cheruský vládce Arminius, který nakonec Římany porazil ve známé bitvě u Teutoburského lesa v roce 9 n.l. Arminius vyzval Marobuda ke spolupráci na válečných akcích proti Římanům, ale Marobud odmítl. Dokonce Varovu hlavu, kterou mu poslal Arminius jako nejvzácnější trofej z bitvy, poslal Tiberiovy do Říma. „Varovu mrtvolu na polo spálenou rozsápal divoký nepřítel; jeho hlava byla odříznuta, k Marobudovi donesena a od toho poslána Caesarovi a pohřbením v rodném rově přece poctěna (Velleius Paterculus, Dějiny Říma II, 119).“ Po potlačení panonského povstání se všechny římské legie mohly soustředit na povstání Arminiovo a pomstít Varovu porážku u Teutoburského lesa. V roce 16 n.l. se římská invazní armáda vedená Germanikem střetla v rozhodující bitvě s Arminiovými Cherusky, kterou nakonec Římané vyhráli. Po odchodu římského vojska z germánského území se začaly některé kmeny, které původně obývaly pravobřežní Labe, znovu vracet do osvobozených zemí. A to se stalo předmětem konfliktu mezi Arminiem a Marobudem. K rozhodujícímu boji mezi oběma germánskými vůdci došlo roku 17 n.l. Po nerozhodné bitvě, jejíž místo lze podle J. Dobiáše (Dobiáš 1964, 141, pozn. 128) hledat v Sasku (archeologické doklady k tomu chybějí), Marobud na další válčení rezignoval a stáhl se do nitra Čech (Droberjar 2008, 591). „Marobud však přeložil tábor na návrší. To bylo důkazem jeho porážky. A když byl přebíháním vojska znenáhla oslaben, ustoupil do území Markomanů a poslal vyslance k Tiberiovi s prosbou o pomoc. Dostal odpověď, že se neprávem dovolává římských zbraní proti Cheruskům, když Římany v boji proti témuž nepříteli nijak nepodporoval (Tacitus, Letopisy II, 46).“ Arminius Marobudovo chování považoval za důkaz ústupu a následné další Marobudovy územní rezignace. Síly na obou stranách se začaly měnit, Marobuda opouští Hermunduři a krátce po nich se k Arminiovi přidávají také Gótové a současně vystupují ze svazku Marobudovy říše. Oslabený Marobud se stáhl do nitra Čech a hledal podporu u Římanů, ti mu ale nepomohli.
ZÁNIK MAROBUDOVY ŘÍŠE Další informace o osudu Marobudovy říše i samotného Marobuda se opět dozvídáme z Tacitových Letopisů (II, 62, 63). "Zatímco Germanicus trávil léto ve více provinciích, zjednal si Drusus nemalou slávu tím, že podněcoval Germány k rozbrojům a k tomu, aby se po Marobudově pádu na něho doráželo až k jeho záhubě. Mezi Gothy byl vznešený mladý muž jménem Katualda, který byl před lety vyhnán mocným Marobudem a v jeho tehdejších nesnázích se odvážil pomsty. Vtrhl se silným vojskem do území Markomanů, podplatil přední muže, aby se s ním spolčili, a potom vpadl do královského sídla a tvrze ležící nablízku. Tam byla nalezena stará kořist Svebů a z našich provincií markytáni a obchodníci, jež přivedla z jejich původních sídel na nepřátelskou půdu možnost volného obchodu, dále touha rozmnožit svůj majetek a konečně to, že zapomněli na vlast (Letopisy II, 62)." "Marobudovi, který byl na všech stranách opuštěn, nezbylo jiné útočiště než císařovo slitování. Překročil Dunaj tam, kde teče podél provincie Norika, a napsal Tiberiovi ne jako uprchlík nebo prosebník, nýbrž u vědomí svého dřívějšího postavení: ačkoli ho, kdysi slavného krále, zvali k sobě mnozí národové, že přece dal přednost přátelství s Římany. Císař odpověděl, že bude mít v Itálii bezpečné čestné sídlo, zůstane-li; bude-li však jeho zájmům prospěšno něco jiného, že bude moci odejít tak bezpečně, jak přišel. Avšak v senátě vykládal, že tak nebezpeční nebyli ani Filippos Athéňanům ani Pyrrhos a Antiochos římskému národu. Zachovala se jeho řeč, v níž vylíčil velikost tohoto muže, divokost kmenů, které mu byly poddány, a jak blízký Itálii je to nepřítel, i svá opatření k jeho zničení. Marobud byl tedy držen v Ravenně pro výstrahu Svebům, že by se mohl vrátit na trůn, kdyby si někdy počínali zpupně. Ale neopustil Itálii po 18 let a zestárl; mnoho slávy ztratil pro přílišnou lásku
k životu. Týž osud stihl i Katualdu a ani útočiště nebylo jiné; byl totiž poražen nedlouho potom vojskem Hermundurů pod vedením Vibiliovým, od nás přijat pod ochranu a poslán do Fora Iulia, osady v Gallii Narbonské. Barbaři, kteří je oba provázeli, byli usazeni za Dunajem mezi řekami Moravou a Váhem, aby nebouřili klidné provincie, kdyby byli mezi ně přimíšeni, a dostali za krále Vannia z kmene Kvádů (Letopisy II, 63)." Marek Oledzki (2007) ztotožnil část Katvaldova gótského vojska s wielbarskou kulturou z oblasti Pomoří. Následná porážka Katvaldy Vibiliovým vojskem pak znamenala konec krátkého trvání Marobudovy říše. V Čechách ale nelze tuto přítomnost kmenů Gótů, Hermundurů a dalších germánských skupin na základě jejich hmotné kultury v tomto období dost dobře rozpoznat. Samotný Marobudův pobyt v Ravenně archeologicky doložit nelze. Z písemné zmínky víme, že v Ravenně zemřel roku 37 n. l. (Salač 2008, 125) a můžeme soudit, že zde byl také pohřben. Jeho hrob však dosud nemáme. V Ravenně byl učiněn nález honosné zlaté spony s bohatě prolamovaným zachycovačem, o které se soudí, že mohla patřit vysoce postavené osobě barbarské společnosti. Z tohoto důvodu ji někteří badatelé nazývají jako sponu královskou nebo tzv. Marobudovu sponu (Droberjar 2000, 170; Droberjar 2008, 591-592).
HLEDÁNÍ MAROBUDOVA SÍDLA Marobudova říše se podle písemných pramenů údajně rozkládala ve středoevropském prostoru a její centrum pak nejpravděpodobněji na území dnešních Čech. Záhadou však do dnešní doby zůstává lokalizace samotného Marobudova sídla - tzv. Marobudua. Marobudovo sídlo a písemné prameny: V Tacitových Letopisech (II 62) o existenci Marobudova sídla vypovídá již zmíněný záznam o Katvaldově vpádu a vyhnání Marobuda. Tacitus však toto místo neoznačuje jménem. Strabón (VII) pak hovoří o Boiohaemu uprostřed Hercynského lesa, což ale označuje oblast, do které měl Marobud přivést svůj lid (Salač 2008, 123). Z antických autorů pojem "Marobudon" zmiňuje pouze Klaudius Ptolemaios (II 11, 14). K této písemné zmínce se však badatelé vyjadřovali různě. Například podle Eduarda Nordena se může se jednat o uměle vytvořený termín, kterým on sám nebo jeho zdroj označil Marobudovo sídlo. Heinrich Kiepert koncem 19. stol. dokonce uvedl možnost, že mohlo dojít k nepochopení výrazu ad Maroboduum v latinské předloze, tím by Ptolemaios zaměnil krále Marobuda za město apod. (Dobiáš 1964; 143). Lokalizace Marobudova sídla: Období existence Marobudovy říše (časná fáze stupně B1 - fáze B1a: 10/5 př. Kr. - 20/30 n. l.) někdy bývá označováno jako horizont Marobudovy říše (Droberjar 2002, 80). V rámci tohoto horizontu pak existuje celá řada lokalit na našem území (v některých případech i mimo něj), které byly v průběhu času badateli spojovány samotným Marobudovým sídlem. Již v Kronice české Václava Hájka z Libočan z roku 1541 se setkáváme s první lokalizací Marobudova sídla, která ji klade na samotný vrch Závist u Zbraslavi. O této možnosti později uvažoval také Bohuslav Balbín (Musil 2006, 93) a mj. i na základě této Hájkovy zprávy o Marobudově hradu v těchto místech, Závist ještě ve 40. letech 20. stol. s Marobudovou říší spojil také například badatel Jiří Král (Dobiáš 1964; 144).
Stradonice u Berouna byly Josefem Ladislavem Píčem považovány za markomanské v důsledku chybného datování do doby od r. 15 - 10 př. n. l. do 25 - 50 n. l. Toto datování poté opravil Déchelette, který srovnal stradonické nálezy s keltskou hmotnou kulturou z Bibracte a datoval vznik oppida do poč. 1. stol. př. n. l. (Pernička 1960; 61). Samotný J. L. Píč ve svém druhém svazku Starožitností země české využívá zejména Tacitových slov ve zmínce o Katvaldově vpádu a vyhnání Marobuda (II 62): inrumpit regiam castellumque iuxta situm..., přičemž pojem castellum má znamenat skutečné opevnění, které sice není městem, ale představuje vlastní palác Marobuda. V této souvislosti připomíná, že bylo na přelomu letopočtu v Čechách jediné veliké místo s opravdovým opevněním Stradonice (Píč 1903; 139). Důvodem toho, proč někteří badatelé dávali do souvislosti keltská oppida Stradonice a Závist a sídlo Marobuda (Svoboda 1978, 683), jsou především starší teorie o příchodu Markomanů a jejich následném dobytí keltských oppid, pro což nemáme žádné doklady. Přesvědčivé důkazy, které by na těchto oppidech archeologicky dokládaly intenzívní osídlení z počátku doby římské, nemáme (Droberjar 2000, 59; Salač 1996, 92). Badatel Emanuel Šimek, ačkoli ještě neodmítal názor zastávaný Píčem, kladl Marobudovu říši spíše na hradiště Věnec na Pržmu nad Volyňkou. Možnost výskytu Marobudova sídla v okolí Řípu, kterou však nelze přijmout na základě nedostatku archeologických pramenů, vyslovil Erich Gierach. Objevil se také názor, že pro společnou skupinu hlásek bud- lze jako kandidáta na Marobudovo sídlo přijmout také České Budějovice, tento však nebyl nikdy brán příliš vážně. K dalším kandidátům na Marobudovo sídlo svého času také patřila Radyně u Plzně, okolí Chebu a další. Na většině z těchto míst ovšem doposud chybí doklady odpovídajícího osídlení. Snad nejpravděpodobnější z velkého množství možností se zdála být lokalita - významné germánské pohřebiště Dobřichov-Pičhora na Kolínsku, kam Marobuduum kladl především německý archeolog Helmut Preidel (Dobiáš 1964; 144; Musil 2006, 93). Hledání Marobudova sídla - závěr: Ačkoli stále nevíme, kde se sídlo Marobuda nacházelo, lze alespoň předpokládat, v jakých místech by se mohlo vyskytovat. V prvé řadě se dnes soudí, že by se mělo jednat o rovinné neopevněné sídliště, vykazující intenzivní germánské osídlení a v blízkosti by nemělo chybět pohřebiště s bohatými hroby. Podle Tacita se zde soustřeďovali obchodníci především z římských provincií a dá se také předpokládat, že se zde zdržovala také část Marobudovy družiny, která měla na starost obranu sídla. K problematice hospodářské soběstačnosti samotného sídla lze dodat, že v blízkém okolí zřejmě muselo být husté osídlení, které zajišťovalo zásobování samotného sídla. V případě, že by se na Marobudově sídle odehrávala ve větší míře také řemeslná výroba, by bylo jistě potřeba, aby byly suroviny potřebné pro výrobu co nejvíce dostupné (Droberjar 2000, 59-61; Droberjar 2008, 587; Salač 1996, 92). Z výše uvedených důvodů je zřejmě nejpravděpodobnější lokalizace Marobudova sídla do oblasti středních Čech. Úrodné zemědělské oblasti v polabské nížině by mohly tvořit vhodné hospodářské zázemí (Droberjar 2000, 64; Droberjar 2008; 587) a zároveň je zde patrná koncentrace římského obchodu, kterou dokládají nálezy importovaných výrobků. Doklady bohatých pohřbů z lokalit datovaných do počátku doby římské především z této oblasti by v některých případech mohly vypovídat o tom (jak se někteří badatelé domnívají),
že zde byli pohřbeni někteří z členů Marobudovy družiny, kteří zůstali v České kotlině. Výbava těchto germánských hrobů je mnohem bohatší než v okolních oblastech, kde můžeme předpokládat například kmeny Luigů, Semnonů a Langobardů, kteří pravděpodobně patřili do Marobudovy mocenské sféry (Musil 2006, 92). Jako příklady těchto hrobů, které jistě značí přítomnost vyšší vrstvy, lze uvést kostrový hrob v Praze-Bubenči, nalezený roku 1948, žárový hrob z Holubic, žárový dvojhrob ze Zlivi na Jičínsku a kostrový hrob III ze Strak. Hroby, které bývají přisuzovány členům Marobudovy družiny, pak obsahují také zbraně a ostruhy. Jedná se především o bohaté hroby z lokality Dobřichov-Pičhora na Kolínsku (hroby I až VI, 116) (Droberjar 1999), která již byla zmíněna, Třebusic a Stehelčevsi na Kladensku (Droberjar 2002, 80-82). Problémem však zůstává fakt, že k těmto pohřebištím nebo ojedinělým hrobům nemáme zatím žádné sídliště, které by splňovalo všechny znaky sídla nejvyšší společenské vrstvy v Čechách na počátku 1. stol. n. l. a které by tudíž přesvědčivě dokládalo přítomnost Marobudova sídla (Droberjar 2000, 64; Droberjar 2008, 587).
Použitá literatura: Caesar, G. I. 1964: Zápisky o válce galské, přeložil Ivan Bureš, Státní nakladatelství, Praha. Dobiáš, J. 1964: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů. Praha. Droberjar, E. 1999: Dobřichov – Pičhora. Ein Brandgräberfeld der älteren römischen Kaiserzeit in Böhmen. Pragae. Droberjar, E. 2000: Příběh o Marobudovi a jeho říši. Praha. Droberjar, E. 2002: Encyklopedie římské a germánské archeologie v Čechách a na Moravě. Praha. Droberjar, E. 2006: Plaňanská skupina grossromstedtské kultury. In: E. Droberjar – M. Lutovský (eds.): Archeologie barbarů 2005, Praha, 11-90. Droberjar, E. 2008: Poznámky k dějinám a archeologii Marobudovy říše. Archeologie ve středních Čechách 12, 575-600. Kehne, P. 2006: Vojenské podmanění Marobudovy říše plánované na rok 6 po Kr. Augustem a Tiberiem: válka bez boje, Archeologické rozhledy 58, 447-461. Komoróczy, B. 2006: K otázce existence římského vojenského tábora na počátku 1. stol. po Kr. u Mušova (kat. úz. Pasohlávky, Jihomoravský kraj). In: E. Droberjar – M. Lutovský (eds.): Archeologie barbarů 2005, Praha, 155-205. Musil, J. 2006: Atlantis české archeologie (Kde leželo Marobudon?), Studia Hercynia 10, 9294. Musil, J. 2006: Keltové a Germáni v Caesarově a Augustově pojetí. In: E. Droberjar – M. Lutovský (eds.): Archeologie barbarů 2005, Praha, 207-215.
Paterculus, Gaius Velleius: Dějiny římské až ku konsulatu M. Vinicia (přeložil Fr.Št. Kott, 1902) Pernička, M. R. 1960: Počátky a rozvoj Marobudovy říše. In: Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 9, řada archeologicko-klasická, E5, 1960, 57-68. Píč, J. L. 1903: Čechy na úsvitě dějin. II. svazek. Hradiště u Stradonic jako historické Marobudum, Praha. Salač, V. 1996: O hospodářství, oppidech a Marobudovi, Archeologické rozhledy 48, 60-96. Salač, V. 2006: 2000 let od římského vojenského tažení proti Marobudovi, Archeologické rozhledy 58, 462-485. Salač a kol. 2008: Archeologie pravěkých Čech/8. Praha Suetonius 1974: Životopisy dvanácti císařů. Antická knihovna sv. 24. Praha. Svoboda, B. 1978: Marobud a Katvalda. In: Pleiner, R. - Rybová, A. a kol., Pravěké dějiny Čech. Praha, 682-685. Šimek, E. 1935: Velká Germanie Klaudia Ptolemaia, II. svazek. Brno. Tacitus: Germania (přeložil V. Prach, Praha 1945) Tacitus: Letopisy (přeložili A. Minařík a A. Hartmann, Praha 1975)