Magazín 17. č í s l o b ř e z e n 2 010
vydává
Úvodní slovo Vážené čtenářky, vážení čtenáři, březnové číslo elektronického magazínu GaRP vychází jen několik dní poté, co astronomicky odzvonilo letošní dlouhé zimě. Přestože se stále intenzivněji hlásí o slovo slunce, první jarní paprsky nabývají na sile s rozvahou. Netrpělivci, kteří si čekání na příchod skutečně teplých dní každoročně krátí pobytem v oblíbených středomořských destinacích, jako například v Egyptě nebo Tunisku, však letos pečlivě váží, kam si koupí letenku. V africké části Středozemního moře je totiž v posledních měsících ještě větší horko než obvykle, a to především v souvislosti s nepokoji, které otřásají arabskými zeměmi. Vyhrocené dění v arabském světě, kde se nepokoje šíří z jedné země do druhé jako nezadržitelná epidemie a v Libyi dokonce vyústily ve vojenskou akci západních spojeneckých zemí, přimělo Dagmar Milerovou Práškovou, aby se zaměřila na současný trend prudkého nárůstu cen potravin, který působil jako jedna z roznětek nepokojů v zemích islámu. Experti si tento růst vysvětlují mnoha způsoby. Základní spor přitom panuje o to, zda za tento cenový růst mohou hlavně finanční spekulace, nebo nepředvídatelné výkyvy počasí. Jenže problém cen potravin je tak trochu “od všeho něco” a těžko jde jednoduše přenést do světa čísel. Protože bylo o finančních spekulacích napsáno již mnoho, věnuje se úvodní článek ostatním aspektům stojícím za růstem cen potravin. Riziku válek čelí v současné době také světové hospodářství. Nejedná se však o války, které by měly za následek lidské oběti, ale o vál-
Ilustrační foto. Zdroj: www.sxc.hu
ky vedené na měnovém a obchodním bitevním poli. Jiří Čáslavka a Ivan Lukáš se zabývají příčinou hrozby měnových válek, kterou je podle nich přetrvávající globální nerovnováha. Při objasňování příčin vycházejí z pojmu kontinent Čimerika (Chimerica), který uvedl v život britský finanční historik Neil Fergusson. Existence tohoto kontinentu znamená na jedné straně vysokou zadluženost často spojenou se slabým hospodářským růstem ve vyspělé části světa a na straně druhé vysoké obchodní přebytky obzvláště vynořujících se trhů jako Čína. Autoři se snaží najít způsoby, jak globální nerovnováhy vybalancovat, a nastiňují možné obranné mechanismy, jež by mohly pomoci účinně čelit riziku měnových a obchodních válek. Inspiraci pro poslední příspěvek do prvního jarního GaRPa poskytlo letošní lednové zasedání Světového hospodářského fóra v zemi hodinek a čokolády, které podnítilo debatu o možných škodlivých dopadech volného obchodu. Z Davoského fóra vyvstala otázka
Obsah Úvodní slovo.........................1 Komentář..............................2 Potravinová krize v souvislostech
Zaostřeno..............................4 Měnový a finanční nepořádek, ohrožená globalizace a co s tím vším má Čimerika
Nakonec................................7 Davos 2011 – Nová realita férového globálního řádu?
po překonání starého paradigmatu při řešení současných problémů a po hledání alternativ ke stávajícímu systému. Ivan Lukáš na závěr připravil příspěvek do debaty o globálních normách mezinárodní spolupráce a o možných alternativách ke starému paradigmatu. Milé čtenářky, milé čtenářky, přejeme vám klidné a slunečné jarní dny strávené ve společnosti našeho magazínu Globalizace a rozvojová politika – GaRP! Ingrid Mitáčková
(1)
Potravinová krize v souvislostech Každý, kdo alespoň po očku sleduje pravidelně světové dění, musel zaznamenat současné debaty o nové potravinové krizi. Její příčiny si experti vysvětlují mnoha způsoby a přou se o to, zda za cenový růst potravin mohou finanční spekulace, nebo nepředvídatelné výkyvy počasí. Tento problém však není černobílý, a proto není od věci se nad ním krátce zamyslet. Nezaprší a nezaprší V poslední době hraje počasí v produkci potravin čím dál větší roli. Loni vše začalo tím, že američtí farmáři kvůli nízkým teplotám a častým dešťům zasadili zhruba o milion akrů méně kukuřice, než byl březnový plán, a tak cena kukuřice vylétla o deset procent. Mimochodem, Spojené Státy mají na kontě polovinu celosvětového vývozu kukuřice, třetinu vývozu sóji a pětinu vývozu pšenice, proto americká produkce značně ovlivňuje zemědělské trhy na celém světě. Velké škody po sobě zanechaly také přívalové deště v Kanadě, která se ve vývozu pšenice řadí hned za USA a ve vývozu ovsa drží první příčku. Indie, další velký producent pšenice, měla potíže jiného charakteru. Kvůli silným monzunovým dešťům a nedostatku uskladňovacích kapacit hrozilo, že dojde ke zkažení deseti milionů tun obilí a rýže, které obvykle nakrmí zhruba 140 milionů Indů na celý měsíc, z čehož se stalo velmi ožehavé politické téma.
Indie. Foto: Marek Vaculík
S opačným problémem se během léta potýkalo Rusko. Na začátku prázdnin kvůli nejhoršímu suchu za posledních třicet let ruské ministerstvo zemědělství snížilo oficiální odhady sklizně obilí a po požárech, které zničily přibližně 20 procent veškeré produkce, byl vydán zákaz na vývoz pšenice. Tento krok třetího největšího vývozce pšenice znamenal, že se její ceny ihned vyhouply na své maximum za poslední dva roky. Požáry však byla zasažena i Ukrajina a Kazachstán (i část Ruska u Černého moře), odkud pochází polovina světového exportu ječmene. Z této oblasti dováží obilí především státy severní Afriky a Blízkého východu, a přestože nedochází k nepokojům celosvětově, na současných událostech v arabském světě se podepsaly rostoucí ceny potravin významnou měrou. V globalizovaném světě zkrátka všechno souvisí se vším.
Příliš malá planeta Kromě klimatických změn a vrtkavých rozmarů počasí se potravinová krize často přičítá globálnímu populačnímu růstu. Přestože se tento problém netýká většiny evropských států, odhady říkají, že denně na planetě přibude 230 až 290 tisíc (většinou hladových) krků. To vede k otázkám, zda naše civilizace nenarazila na limity produktivity. Celosvětové množství potravin je ale momentálně dostatečné, to, co je třeba změnit, je distribuce potravin. Mnohé chudé země se zaměřily na vývoz tržních plodin (takzvané „cash crops“ jako je káva, čaj, bavlna, tabák nebo květiny) a samy jsou přitom závislé na dovozu základních potravin. Tyto plodiny jsou obvykle určeny pro „potřeby“ bohatších obyvatel světa a zisky z jejich prodeje jdou ve většině případů do kapsy velkých agropodniků, nikoli chudému farmáři.
(2)
Kromě toho ale přichází i nový trend, kterým je kvalitativní i kvantitativní změna jídelníčku některých méně rozvinutých (především asijských) zemí. I když na světě zůstává stále kolem 925 miliónů hladových lidí, roste počet těch, kteří chtějí dosáhnout na potravinový standard západního světa. Například v Číně a Indii se zvyšuje poptávka po mléčných a masných výrobcích, díky (nebo kvůli?) posilující střední třídě, která si může dovolit „luxus“ jako vajíčka či kus šťavnatějšího masa. To však logicky vytváří tlak i na větší produkci krmiva. Jen pro představu, v chudých zemích je roční průměr konzumace masa jednoho člověka 20kg, zatímco v bohatém státě je to 80kg. Již dnes průměrný Číňan zkonzumuje 50kg masa za rok a jeho nároky i nadále porostou. Ve světle těchto čísel však produktivita planety zcela jistě v budoucnosti na své limity narazí. Oběd, nebo výlet? Svou roli v cenách potravin hraje i současná energetická politika a boom biopaliv. Cíle vyrábět energii z obnovitelných zdrojů mohou znít atraktivně (ať již kvůli snížení energetické závislosti či kvůli ochraně životního prostředí), kamenem úrazu je však to, že na výrobu těchto „biopaliv“, což je mimochodem zavádějící pojem evokující šetrnost k životnímu prostředí, se používají zemědělské plodiny určené pro výrobu potravin. Například čtvrtina produkce obilí USA (především kukuřice, celkově zhruba 120 milionů tun ročně) je spotřebována na výrobu etanolu, přitom toto množství by stačilo na pokrytí roční konzumace 350 milionů lidí.
Zvýšená poptávka po biopalivech ale také zvýšila zájem investorů o nezhodnocenou půdu, a proto se v posledních letech začala hojně pronajímat půda v chudých zemích (nejvíce v Africe, ale i v JV Asii a Latinské Americe). V této souvislosti se nejčastěji hovoří o takzvaných „záborech půdy“ (neboli land grabbing), kdy hostitelská vláda kvůli vidině zahraničního kapitálu splní investorům téměř jakékoliv podmínky a ti pak mohou zacházet s půdou dle libosti. Často však dochází k velmi necitlivým zásahům do životního prostředí (odlesňování, eroze, degradace půdy, znečistění vodních zdrojů) a do životů malých farmářů, kteří tvoří 80 procent všech hladovějících a půda je pro ně mnohdy jediným zdrojem obživy. Pokud k podobnému jednání dochází ve větší míře, může mít frustrace lokálního obyvatelstva vliv na celou společnost. Vzorovým příkladem se stal Madagaskar, jehož vláda chtěla poskytnout jihokorejské firmě Daewoo na 99 let k pronájmu polovinu veškeré své orné půdy, což vedlo k násilným politickým protestům a nakonec i ke svržení vlády. Nestabilita v jedné zemi se však může rychle rozšířit po celém regionu a globální hrozba je na světě. Při hlubším zamyšlení pak současná politika biopaliv postrádá logiku. Ve jménu záchrany planety ničí bohaté státy přírodu mimo svá území a zároveň ohrožují základní potřeby těch „méně šťastných“. Jenže výroba biopaliv je dnes výnosný obchod.
né), honem za biopalivy, rostoucí poptávkou po potravinách, nebo finančními spekulacemi. Je to tak trochu „od všeho něco“. Vždy hraje roli i aktuální cena ropy, úspěšnost sklizně v největších exportních zemích (nesmíme zapomenout na momentální záplavy v Austrálii a sucho sužující Argentinu, tedy potenciální riziko pro rok příští), či politická krize v zemi největšího producenta určité komodity, jak se ukázalo na ceně kakaa v případě Pobřeží slonoviny. Každopádně se ale zdá, že levným potravinám pomalu odzvonilo a že bez lepšího zacházení s přírodními zdroji a přehodnocení některého chování (především „business as usual“) se potravinové krize začnou objevovat pravidelně. autorka Dagmar Milerová Prášková Článek vyšel také v Hospodářských novinách.
Je těžké říct, zda ceny potravin jsou více ovlivňovány výkyvy počasí (jako v případě krize součas-
(3)
Měnový a finanční nepořádek, ohrožená globalizace a co s tím vším má Čimerika Světové hospodářství čelí v současné době možnému riziku měnových a obchodních válek a napětí. Jejich příčinou jsou přetrvávající globální nerovnováhy, jinými slovy existence toho, čemu britský finanční historik Neil Fergusson ve své knize Vzestup peněz říká Čimerika (Chimerica). Znamená to na jedné straně vysokou zadluženost často spojenou se slabým hospodářským růstem ve vyspělé části světa, především v USA (západní Čimeričané). Na straně druhé jsou to vysoké obchodní přebytky v Číně (východní Čimerika) a v dalších rychle rostoucích zemích s podhodnocenými měnami. To, co z těchto dvou táborů vytváří Čimeriku, je skutečnost, že obrovskou část dluhu západních Čimeričanú vlastní ti východní. Zadlužení západní Čimeričané musejí více šetřit, což podvazuje domácí poptávku, takže sázka na export představuje logický krok jejich ekonomické strategie. Z tohoto důvodu se uchylují k různým podobám kompetitivních devalvací, jako například měnovému uvolňování, kvantitativnímu uvolňování nebo k přímým intervencím na měnových trzích. To podporuje jejich konkurenceschopnost a zároveň snižuje hodnotu dluhů, což se pochopitelně nelíbí jejich věřitelům, tedy především
Ilustrační foto. Zdroj: www.sxc.hu
(i když ne jenom) východním Čimeričanům. Ti si navíc chtějí svoji exportní výkonnost udržet a brání se tlakům na zvyšování domácí poptávky. Vedle toho se ale chtějí také chránit před hrozbou finančních a měnových spekulací (carry trade, viz níže) a vyhnout se kondicionalitám světového hlídače Mezinárodního měnového fondu (MMF). Politika ekonomické bezpečnosti založená na exportním růstu však do značné míry přispívá k udržování Čimeriky při životě. Mezinárodní ekonomika je totiž hrou s nulovým součtem: zboží a kapitál, které jedni dovážejí, musí zase druzí dovážet. Ochrana před měnovými spekulacemi Carry trade je výnosný způsob obchodování, kdy si investoři půjčují peníze v zemích s nízkými úroko-
vými sazbami, které půjčují rychle rostoucím zemím s vysokými úrokovými sazbami. Zpravidla se jedná o krátkodobé úvěry a investice v zahraničních měnách, které jsou vysoce rizikové, protože pokud dojde k panice na finančních trzích, tak se investoři rychle stáhnou a úvěrové kanály vyschnou. Radikální pokles přílivu kapitálu vede i k poklesu hodnoty domácích měn a k nárůstu hodnoty dluhů v zemích s oslabující měnou, které vedou k potížím s jejich splácením. Jedno z poučení asijské finanční krize z let 1997 a 1998, které si vlády postižených zemí vzaly, bylo vytvoření obrovských rezerv (především v dolarech), které je měly ochránit před opakováním podobných katastrofických událostí. I když se následně ukázalo, že tato strategie ne zcela funguje, protože ačkoli se vlády většinou snažily chovat disciplinovaně a vyhýbaly
(4)
se rizikovým zahraničním úvěrům, soukromý sektor již tak opatrný nebyl, takže se mnohé země ocitly znovu v potížích. Přesto je hromadění a následný vývoz kapitálu pro mnohé země stále důležitou formou ochrany před finančními spekulacemi a následnými finančními krizemi. Dalším důležitým důvodem, proč rychle rostoucí země udržují velké finanční rezervy, je špatná zkušenost z ozdravného procesu, který by jim hrozil, kdyby byly nuceny znovu se obrátit na Mezinárodní měnový fond. Tyto země se obávají ztráty hospodářské svrchovanosti, tvrdých rozpočtových škrtů a strukturálních reforem jdoucích nad rámec měnové a fiskální politiky. Jak vybalancovat ekonomické nerovnováhy Do debaty jak vybalancovat ekonomické nerovnováhy vstoupil nedávno i šéf MMF Robert Zoellick. V médiích se hodně diskutovalo o jeho nápadu o modifikovaném zlatém standardu nebo vytvoření světové měnové soustavy, zahrnující dolar, euro, jen, libru a juan. Proč je debata o alternativě k dolaru jako rezervní měně tak důležitá? Alternativní měnový systém by mohl totiž přispět k odstranění závislosti stability mezinárodního měnového systému na monetární politice jediné země, a sice Spojených států. První, kdo na problémovost dolaru jako rezervní měny upozornil, byl Robert Triffin v šedesátých letech
20. století, tedy v čase standardu zlato-dolar. Takzvané Triffinovo dilema tvrdí, že v systému, ve kterém dolar slouží jako centrální měna, může dojít k nárůstu likvidity jedině tehdy, když Spojené státy poskytnou světu více dolaru nárůstem deficitu platební bilance. Čím víc se tak ale děje, tím víc upadá důvěra v konvertibilitu dolaru za zlato. V současné době plovoucích kurzů představuje toto Triffinovo dilema problém z jiného důvodu. Centrální banka USA (FED) má totiž ze zákona sledovat cenovou stabilitu, růst ekonomiky a zaměstnanosti ve Spojených státech. Pokud by vedle toho hleděla ještě na stabilitu mezinárodního měnového systému, překračovala by svůj mandát. Z jejího pohledu je tedy zcela logické, že v současné situaci pumpuje do ekonomiky stovky miliard dolarů ve snaze snížit kurz dolaru a podpořit vývoz. Číňanům a dalším věřitelům pochopitelně takový postup vadí, protože ve svých rezervách drží obrovské zásoby dolarů, jejichž hodnota se těmito operacemi snižuje. Finanční krize posledních let potvrdily zranitelnost současného mezinárodního měnového systému a reforma je nyní ještě naléhavější a možná také pravděpodobnější než v minulosti. A je na co navazovat. Keynes přišel se svým návrhem na zavedení alternativní globální rezervní měny zvané bancor již těsně po skončení druhé světové války. Jeho plán spočíval ve zřízení mezinárodní clearingo-
vé unie, která by spravovala účty centrálních bank členských zemí. Systém byl zajímavý mimo jiné i tím, že v sobě obsahoval mechanismus jak čelit globálním nerovnováhám. V případě salda měly být uplatňovány sankční poplatky a postihován měl být jak věřitel, tak dlužník. V případě, že by dluh převyšoval stanovenou mez, byl by dlužník nucen tuto nerovnováhu řešit, například devalvací své měny. Věřitelské země by zase byly zavázány poskytovat do systému úvěr automaticky do výše svého přebytku. Keynesův návrh není ovšem jediný. Načrtneme alespoň dvě další možné alternativy k současnému světovému měnovému systému. První, méně radikální, je návrh Johna Williama z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku. Ten doporučuje zachovat centrální roli dolaru a zároveň navýšit úroveň Zvláštních práv čerpání (Special drawing rights, zúčtovací jednotka MMF), což by zajistilo rezervní akumulační cíle všech zemí. Odstranila by se tak potřeba Spojených států udržovat deficit, nezbytný pro nárůst likvidity. Toto řešení by bylo provázeno vytvořením speciálního účtu, který by umožnil odstranění nadbytečných dolarů, aniž by došlo k tlakům na měnově trhy. Radikálnější je návrh UNCTAD, který má blízko i výše zmíněnému návrhu R. Zoellicka. Ten počítá s existenci vedoucích měn (planet), což by odpovídalo současnému multipolárnímu ekonomickému
(5)
systému. Planety by byly propojeny symetricky řízeným plovoucím systémem a zároveň by na ně byly navázány měnově systémy satelitů neboli regionálních bloků. Vraťme se ale ještě ke Keynesovu bancoru. Ten sice po druhé světově válce v Bretton Woods zaujal, ale s dolarem to prohrál především proto, že Spojené státy byly tehdy největším věřitelem a dominantní mocností. Ať se nám to líbí nebo ne, měnový systém vždy souvisel s geopolitikou. A je tomu tak i dnes, kdy změnu měnového systému požaduje guvernér Čínské centrální banky Zhou Xiaochuan a další představitelé národních bank zemí BRIC, tedy Brazílie, Rusko a Indie. Čína a další nově rozvíjející se země tak demonstrují svůj globální mocenský nárok, který by bylo dobré spojit i s větší odpovědností pod multilaterální kontrolou. Nastiňme na závěr možné nástroje a mechanismy, které by mohly pomoci čelit riziku měnových a obchodních válek. Zmínili jsme již, že americká federální banka svou měnovou politikou ohrožuje stabilitu mezinárodního systému, ale že zároveň není v jejím mandátu na tuto stabilitu dohlížet. Otázkou pak je, v čím mandátu by dohled nad strukturálními nerovnováhami, které jsou zdrojem nestability, měl být. Jsou za tímhle účelem postačující koordinace na úrovni G20, nebo má být tato funkce v mandátu MMF, OSN anebo se máme snažit o vytvoření úplně nové instituce?
Přebytkovým zemím je potřeba zajistit ochranu před šoky, které by mohly ohrozit stabilitu jejich ekonomik a měn. Tedy, aby tyto země nebyly v případě nesnází odkázány především jen sami na sebe a tudíž nebyly nuceny hromadit tolik rezerv. Za tímto účelem je nutné posílit zdroje Mezinárodního měnového fondu z hlediska jejich kvantity ale i kvality (viz níže). Následně by pak bylo potřebné zřídit systém, který by případné přetrvávající nadstandardně veliké obchodní přebytky penalizoval. Důležitá je také debata o tom, která instituce by vlastně měla plnit funkci světového věřitele poslední instance. Zmiňme, že jeho hlavním posláním je zajistit, aby státy s jinak zdravými ekonomickými fundamenty nebyly nuceny devalvovat z důvodů nedostatku likvidity. Problém je, že v současnosti není možné považovat MMF za skutečnou světovou centrální banku, jak připomíná i profesor z MIT Charles Kindleberger ve své knize Mánie, panika a pády: historie finančních krizí. Důvodem je, že po druhé světové válce nezvítězil Keynesův návrh, ale plán amerického ministra financí (White plan). Následkem toho je dnes kapitál MMF tvořený depozity členských států, a nemá tedy svoje vlastní peníze.
MMF. V neposlední řadě je také potřeba otevřít diskusi o tom, co všechno má a nemá být v mandátu Fondu. Na palčivost tohoto problému ukazuje nejenom otázka věřitele poslední instance, ale i situace kolem Irska z listopadu minulého roku. Tehdy si Irsko muselo půjčit nejenom od Evropské unie, ale také od MMF, aby mohlo sanovat svoje banky. Tím ale došlo k vytvoření kontroverzního precedentu. MMF totiž zasáhl, zdá se, že poprvé ve své historii, aniž by daná země čelila měnové nestabilitě. A konečně, je zapotřebí vytvořit novou světovou měnovou soustavu, která by zajistila odklon od dolaru jako dominantní rezervní a transakční měny. Která ze všech výše nastíněných variant by byla nejvhodnější, ponechávají autoři článku jako otevřený problém. autoři Jiří Čáslavka a Ivan Lukáš Článek vyšel také v únorovém čísle Mezinárodní politiky
Co se MMF dále týče, je žádoucí omezit kondicionalitu v těch oblastech, které jdou za rámec měnové a fiskální politiky. Je taky potřeba zajistit větší zastoupení chudých a rychle rostoucích zemí v rámci
(6)
Davos 2011 – Nová realita férového globálního řádu? Schůzku Světového hospodář-ského fóra ve švýcarském Davosu, která se konala minulý rok v lednu, poznamenalo zpochybnění toho, co Gideon Rachman z Financial Times nazývá Davoským konsenzem. Následkem krize tehdy převládaly na půdě Davoského fóra negativní nálady vůči „finančnímu kapitalismu“ a rozvinula se debata o možných škodlivých dopadech volného obchodu. V podobném duchu se nesl i letošní Davos. Převládajícím tématem lednového švýcarského dostaveníčka byla potřeba „překonat staré paradigma“ při řešení současných problémů. Už zakladatel Fóra Klaus Schwab vyzval v jeho začátcích k „definování nové reality“, a diskuzi o „globálních normách“ pro „globální spolupráci“. Co si pod těmito globálními normami představit a jaká je alternativa k onomu starému paradigmatu? Odpovědnost bez hranic Pokud bychom sestavovali stupnici globálních norem podle jejich důležitosti, pak by asi první stupeň obsadila norma politické odpovědnosti za stav globální ekonomiky a zdrojů, která by měla přispět k nastolení férového globálního řádu. Tuto normu vystihuje situace, kdy domácí ekonomická politika zohledňuje nejenom národní zájmy daného státu, ale i rozvoj ostatních účastníků mezinárodní-
ho systému, a bere rovněž v potaz i udržitelnost veřejných globálních statků, jako například voda, vzduch nebo zdroje energetické. Jejich zásoby totiž ohrožuje takzvaná honba za zdroji, která představuje jeden z nejpalčivějších geopolitických a ekonomických problémů současnosti. Tuto honbu vyvolal kromě jiného mohutný hospodářský růst vynořujících se ekonomik jako Čína, Indie nebo Brazílie, který vyžaduje neustálý příliv surovin. S nastolením férového globálního řádu, tedy alternativy ke „starému paradigmatu“, jsou však spojeny tři nemalé problémy. První problém je nejzávažnější a na jeho řešení jsou navíc závislé ty další dva. Je jím praktická možnost prosazovat na národní úrovni politiku, která bere v potaz jiné, než národní zájmy daného státu. Jinak řečeno, možnost, aby politici s pětiletým politickým mandátem prosazovali normy a politiku, které by vedli k nastolení férového globálního řádu. Druhý problém spočívá v tom, že by muselo dojít k zásadní přestavbě ekonomik, především těch největších tak, aby se snížila honba za zdroji. Je zřejmé, že například Evropská unie bere, alespoň na papíře, tento problém vážně. Ve své strategii Evropa 2020 zdůrazňuje potřebu omezení vlastní surovinové spotřeby, i když tak činí z vlastních ekonomických zájmů. Na mezinárodním poli však zároveň neváhá prosazovat obchodní politiku, které k honbě za zdroji v nemalé míře přispívá.
Jak měřit štěstí Třetí podmínkou nastolení férového globálního řádu je přehodnocení měření ekonomického růstu pomocí HDP. Tato metoda na jedné straně maskuje škodlivé externality. Příkladem mohou být náklady na odstraňování ekologické katastrofy, které se vykážou v nárůstu HDP. Na druhé straně nebere v potaz jiné než čistě ekonomické hodnoty. Jsou to hodnoty sociální nebo třeba štěstí obyvatelstva, indikátor, který se začíná těšit čím dál větší vážnosti. O tom, že nové přístupy k měření veřejného blahobytu se stávají jedním z témat veřejné debaty, svědčí nejen zájem francouzského prezidenta Sarkozyho reflektovaný v jeho mezinárodních aktivitách. Tato problematika se ocitla také na seznamu priorit francouzského předsednictví G8 a G20 a vážně ji bere i britský premiér David Cameron. S trochou hořkosti je nutno dodat, že podobně jako v případě honby za zdroji, je hlavní motivací spíše národní zájem, nežli veřejné globální blaho. Je tedy zřejmé, že existují možnost i cesty, jak prosazovat politiku vedoucí k férovému globálnímu řádu, i když hlavní motivací není norma globální odpovědnosti. Jestli někdy v budoucnosti bude důvodem prosazení alternativního měření blaha Sarkozyho reálpolitika nebo jeho globální cítění, je asi jedno, důležitý je výsledek. Přesto vyvstává otázka, zda existuje možnost prosazovat i politiku, jejímž hlavním motivem by nebyl národní zájem, ale norma globální odpovědnosti. Alespoň teoretic-
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Soukenická 23, Praha 1, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected] www.glopolis.org
(7)
ky to určitě možné je. Politici jsou totiž odpovědní voličům, kteří rozhodují o jejich osudu v pravidelných volbách. Pokud by tedy dali najevo svůj zájem o politiky, kteří hledí nejenom na úzce definovaný národní zájem, ale na i normy globální odpovědnosti, mohlo by to přispět k jejich prosazování. Nebo možná trik spočívá v objasnění, že normy globální odpovědnosti ve finále přispívají i k naší vlastní ekonomické bezpečnosti, jinými slovy našemu národnímu zájmu. autor Ivan Lukáš
Davoské kongresové centrum. Foto: Jolanda Flubacher/Flickr.com
Článek vyšel také na Aktualne.cz
Vytvoření Newsletteru bylo podpořeno z prostředků Evropské unie a Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Soukenická 23, Praha 1, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected] www.glopolis.org
(8)
