Les je kámoš... … ne koš
Vypracoval: Dan Bešta student 2. ročníku 1
2
Les je kámoš, ne koš Každý byl jistě alespoň jednou v lese. Ať už to byla krátká procházka zeleným lesoparkem uprostřed velkoměsta, rodinný výlet do přírody za hranici všední civilizace, nebo celodenní výprava někam dál, do větší divočiny, s turistickým oddílem. Určitě jste si všímali nádherné scenérie, kterou nám připravila matka příroda, úžasná kouzelnice tvořící neuvěřitelnou krásu stromů, vůni a barvu květů, rozložitost keřů i měkkost mechu a koberce vřesu. Stáda laní se tímto vším pohybují s rychlostí jim vlastní a s ladností baletek. Z doupat vystrkují svá dlouhá ušiska zajíci a nad jejich hlavami hbitě překonává překážky ve větvích veverka ve svém ohnivě zrzavém kožíšku. Zlaté sluneční paprsky pronikají hustým listovým rozložitých stromů jako prsty zkušeného kadeřníka hustým pramenem vlasů a upozorňují na přítomnost jemné mlhy stoupající ze země pokryté zářivě barevnými listy. Vzduch je jemně cítit „houbovinou“, ztrácející se však ve vůni právě kvetoucích stromů. Tuto neuvěřitelnou krásu vnímáme, když procházíme pod majestátními buky, mohutnými duby, zářivými břízami. Les je místo, kam můžeme utéci z každodenního shonu, zamyslet se, zhluboka se nadechnout čistého, svěžího vzduchu a uvědomit si, čím vlastně jsme. Jsme součástí přírody, té nádhery, která prostě nemohla vzniknout náhodným mícháním molekul. Musel ji někdo vytvořit a vložit do ní část svojí úžasnosti. Jsme její část, ne likvidátoři. Je tragické sledovat všechny petlahve, nezničitelné obaly sušenek, krabičky, papíry, plechovky, hadry, staré boty, dráty, kabely, hrnce, sklo, nedopalky nebo letité hračky. To všechno mezi rostlinstvo nepatří. Tohle všechno ničí a znečišťuje krásnou přírodní scenérii. Neuvěřitelnou skutečnost, že člověk dokáže být velmi bezohledný vídáme opravdu často. V lese se na každém kroku potkáváme s něčím výše uvedeným. Cesty a stezky jsou lemovány ne krásnou alejí topolů, ale odhozenými a napůl listím zapadanými igelitovými taškami. V proláklinách nenacházíme sasanky nebo houby, ale hromady špinavého a nerozložitelného odpadu. Do významných, starých stromů jsou vyrývány a vyřezávány nápisy. Pravdou však je – „jména hloupých na všech sloupích“. Mnoho lidí si neuvědomuje, že když něco jako přírodu dostanou do správy, tak nemůže dlouho fungovat vláda teroru a naprostého vysávání možností. Skončí to jedině totálním vyčerpáním a zničením využívaného subjektu. Lidé si často neuvědomují, že les je velice nepostradatelná součást našeho světa, neboť vytváří kyslík, který my akutně potřebujeme k životu. Dále je nutný k životu mnoha živočichů, kteří jsou pro nás také důležití, například ke konzumaci. Je užitečné udržovat les v pořádku, abychom měli dostatek dřeva, jak pro stavební průmysl, tak i třeba na výrobu papíru, který spotřebováváme všude opravdu velkou rychlostí. Jakmile si toto uvědomíme, je dobré předávat tyto zkušenosti dál. Vyučovat další generace úctě k přírodě, respektu ke zvířatům a ekosystémům. Nejenom kvůli těmto důvodům jsme vloni na jaře připravili s turistickým oddílem víkendovou výpravu do okolí Karlštejna s názvem Kornoráni. Byla to čistě klučičí výprava za dobrodružstvím, poznáváním a pomáháním přírodě. Studenti se mohli dostat do tajného bratrstva Kornoránů poté, co se rada usnesla, že jsou jejich zásluhy dostatečné. Za zásluhy byla především brána pomoc a ohleduplnost k přírodě. Potom, co se dostali do bratrstva, dostávali ještě tajné úkoly, za které obdrželi odměny. Začátek akce byl samozřejmě na nádraží v pátek odpoledne, kde jsme se všichni sešli a společně odjeli. Cesta nebyla dlouhá a hráli jsme zábavné hry, takže rychle utekla a než jsme se nadáli, byli jsme na místě.
3
4
Bydleli jsme ve staré vechtrovně u trati, po které jsme přijeli. Často kolem nás jezdily vlaky a kluci je rádi pozorovali. Naštěstí nebyl v noci takový provoz, takže jsme se v klidu vyspali. Jedním z pravidel této víkendovky bylo, že nikdo nesměl mít u sebe nic, co ukazuje a měří čas, abychom si více užívali činnosti a nebyli tlačeni časem. A to včetně vedoucích. V pátek po příjezdu jsme se zabydleli, navečeřeli a zahráli několik her bez světla. Poté jsme si přečetli pár dobrodružných povídek a šli jsme spát. Druhý den, sobotu, jsme zahájili krásnou rozcvičkou s protažením, krátkým během a zakončenou opláchnutím pod pumpou. Nebylo sice moc teplo, ale tělu to jednou za čas prospěje. Ráno to bylo krásné, jasné. Řeka, tekoucí kolem, byla zářivá a její koryto porostlé rákosím, kývajícím se a šumícím v mírném větříku. Tráva byla místy pokryta jemnou jinovatkou a slunce zářilo bílím světlem nízko nad východním obzorem. Dřevo na topení jsme si štípali na špalku za domem. Topili jsme v kamnech a na nich jsme i vařili. K snídani jsme si uvařili čaj a namazali si chleba pomazánkou. Panovala tam úžasná atmosféra přátelství a očekávání dobrodružství. Po umytí nádobí a poklizení jsme vyrazili prozkoumat nedalekou starou a polorozpadlou vápenku. Byla to velice zajímavé exkurze mezi vysoké pece a skladiště vybudované ve skále. Vrátili jsme se tak akorát k obědu. Dali jsme si lehký oběd, zabalili jsme si svačinu a šli na odpolední výlet do lesů kolem Karlštejna. Po poledni se krásně oteplilo a bylo příjemné počasí na výlet. Sluníčko svítilo na bezmračném nebi, ohřívalo studenou zemi a probouzelo k životu mnoho rostlinek prezentujících svou krásu voňavými květy. Jak jsme šli podél řeky, pronásledoval nás mírný a štiplavý větřík, ale krajina luk a řečiště byla příliš krásná, než abychom si to neužili. Ve chvíli, kdy jsme zašli do úkrytu mezi stromy, vítr už na nás nemohl a my jsme se mohli v klidu rozhlédnout po tajemné hradbě letitých stromů. Les byl nádherný. Pruhy světla ukazovaly mezery v listoví a v jejich proudech se lehce vznášely kousíčky prachu. Pod stromy a částečně na cestě byly napadané vrstvy nádherných listů všemožných tvarů i barev. Všude kolem nás dýchalo z tmavých koutů tajemno a ze zářivých barev radost. To všechno dohromady na nás působilo kouzlem volnosti a dobrodružství starodávných hrdinů. Vyrazili jsme dál po cestě a hráli oblíbenou schovávací hru zvanou „Nálet“. Přinesli jsme si však s sebou velké černé igelitové pytle, do kterých jsme ukládali ty hnusné odpadky, které tam jiní odhodili. Moc nás nebavilo, brát do rukou oslizlé obaly od tyčinek, nebo staré igelitové tašky. Než jsme dorazili na vyhlídku, kde jsme si chtěli dát svačinovou pauzu, jsme navzdory odporu k odpadkům nasbírali jeden celý a půl černého pytle odpadků. Na vyhlídce bylo krásně. Slunce se pomalu chystalo k sestupové trase po obloze a rozehřívalo stále ještě vlhké a chladné hvozdy lehce se kývající v mírném větříku. Kluci si posedali na kameny a hladově začali vytahovat své svačinky. Jakmile začali rozbalovat sušenky, zavolali si nás vedoucí blíže k sobě. Začali jsme si vyprávět o dokonalosti a nádheře přírody a poukazovali jsme na uplynulý čas strávený v tichém lese. Představili jsme si důležitou stránku té krásy. Vytváření kyslíku, pročišťování vzduchu, dokonalý koloběh vody, nebo neuvěřitelně fungující potravní řetězec. Povídali jsme si ale i o lidech, kteří berou lesy jen jako prostředek ke zbohatnutí a vysazují monokulturní kolonie smrků, které lehnou pokaždé když se objeví byť jeden jediný parazit. Díky tomu nám ubývá zdrojů životně důležitého plynu. Podobným příkladem jsou deštné lesy u rovníku, kde je ovšem parazitem sám člověk, jenž vypaluje čtvereční kilometry pralesa jen kvůli jednorázovému využití orné půdy, která si sama nedokáže obnovit živiny a tudíž ani porost. Pralesy jsou právem nazývány plícemi světa, neboť je to největší plocha zeleně na zemi, tvořící kyslík. Když ho budeme vyčerpávat a likvidovat, za chvíli bychom nemuseli mít co dýchat. Nedokázali jsme pochopit, proč jsou lidé tak oškliví na něco tak krásného jako je les, ve kterém jsme zrovna seděli.
5
6
Tento pocit umocnil ještě závěr našeho vyprávění, který obsahoval reálnou a hmatatelnou hrozbu v podobě toho, co jsme celou cestu sbírali. Odpadky. Pokud budeme pokrývat půdu v lese nerozložitelnými, nebo velice dlouho se rozkládajícími věcmi, jako jsou například různé plechy, kabely nebo plechovky, budeme muset řešit problémy mnohonásobně složitější, než je odvoz těchto věcí do sběru. Myslíme si, že nám to v lese nebude překážet. Že si toho nikdo nevšimne. „Vždyť les je veliký, nikoho přece nezabije jedna malá plechovka.....“ Ale ano, zabije. Jakmile si toto řekne každý, kdo si něco takového přinese do přírody, nebudou umírat jen malí živočichové, nakonec zemřou i stromy, neboť místo živin se jim do kořenů, větví a listů dostane rez, nebo barva uvolňující se z odpadu ležícího pod vrstvou listů. Stejně tak řeky. Do nich mnoho podniků vypouští neuvěřitelné věci. Jedy, které reálně zabíjejí. Zatím ne lidstvo, ale to, že žijeme v symbióze s umírajícími živočichy a rostlinami, to nás může zabít. Všechno to sice trvá dlouho, ale jakmile budeme neustále něco přidávat, není tu žádná jiná možnost jak to zastavit, než přestat se znečišťováním a zamořováním prostředí, ve kterém žijeme. „A co my s tím, vždyť my jsme malí, my jsme nikdo!“ Tuto větu bohužel neříkají jen malí kluci. Touto větou se od tohoto problému distancuje mnoho lidí. Mnoho lidí se totiž snaží žít pohodlněji a přesouvat problémy na další a další generace. Proto lesy, pralesy i příroda degraduje a postupně se ztrácí její lesk a použitelnost. Tomu je nutné zabránit. A každý může pomoci. Každý. Stačí, když si budeme všímat nádhery, která kolem nás je a budeme si jí vážit. Stačí, že budeme naše obaly od svačin brát zpět odkud jsme je přinesli a vyhodíme je do tříděného odpadu. Stačí, že nějaký zatoulaný odpadek vezmeme s sebou a také ho správně zlikvidujeme. Jde o to, aby si každý uvědomil, že stačí jen takhle málo a náš svět bude čistší, krásnější a voňavější. Jakmile se budeme chovat ohleduplně, příroda bude dál růst a bude nás zásobovat čerstvým a zdravým vzduchem. Stačí tak málo, a přesto jsou lidé stále zabednění a sobečtí. Stačí přece jen špetka rozumu a budeme tu moct žít déle. To je smysl, pro který se vyplatí sehnout se a sebrat jeden hloupý obal. Jeden jediný obal za den pomůže zachránit planetu. Při návratu do vechtrovny jsme se stavili ve vesnici u kontejnerů, abychom se zbavili tří pytlů s plastem, jednoho s papírem a jednoho a půl se vším ostatním. Děsivé, co člověk může najít za čtyři až pět hodin chůze v lese. Druhý den, v neděli dopoledne, jsme po sobě uklidili a vydali se zpět do domovů ve znečištěném městě. Ale přece jen „všude dobře, doma nejlíp“. Vždyť domov je tam, kde jsou vaši nejdražší. Ať je to kdekoli. Ale abychom se měli kam vracet, musíme udržet naši planetu v použitelném stavu.
7