3. Tzv. kritická teorie v sociologii, kritika kultury "pozdního kapitalismu" ve frankfurtské škole W. Benjamin, Iluminácie H. Marcuse, Jednorozměrný člověk E. Fromm, Mít či být KRITICKÁ TEORIE FRANKFURTSKÉ ŠKOLY Frankfurtská škola je sociálně filosofická škola 20.století vzešlá z německého duchovního prostředí, jejíţ teoretický program je postaven na kritické teorii společnosti; vtahuje sociologii do politiky, politizuje ji ústředním dějinně filosofickým motivem je proces úpadku rozumu; fašismus je ukázán jako dějinné vyústění osvícenské racionality, která formalizovala a univerzalizovala pojem rozumu, čímţ zpřístupnila všechny sféry ţivota pořádajícímu principu panství; kritická teorie společnosti se tu stává především kritikou fenoménu moci jako takového; tato kritika zahrnuje i moderní vědu jako symbol osvícenské racionality, v níţ nachází panský charakter rozumu svůj vrcholný výraz; touha po univerzálním vědění je vyloţena jako touha po moci (nad přírodou i člověkem) motivovaná strachem z neznámého dějiny FŠ směřují od ohraničeného uznání marxismu k jeho odmítnutí; vůdcem FŠ byl Horkheimer Frankfurtská škola patří do teorie sociálního konfliktu r. 1923 byl zaloţen „Institut pro sociální výzkumy“ ve Frankfurtu 1924-29 byla škola orientována na dějiny dělnické třídy Fromm se stává ředitelem institutu, změnil jeho orientaci spíše na filosofii, na současnost, empirické výzkumy, překonání marxistického dogmatismu 1933 nástup fašismu, budovy institutu (do té doby financovaného nezávisle, soukromě) byly zestátněny, institut se postupně přesouvá do Ţenevy1933-34 členové odchází do zahraničí, Horkheimer pozván na Columbijskou uni , institut se tak dostává na americkou půdu Do první generace patří:
Max Horkheimer Theodor Adorno Walter Benjamin Herbert Marcuse Erich Fromm
Druhou generaci tvoří v podstatě jen J. Habermas ORIENTAČNÍ OBDOBÍ FRANKFURTSKÉ ŠKOLY 1) Pro první období je klíčová Horkheimerova programová stať Tradiční a kritická teorie. V ní je představen projekt kritické teorie jako program školy. Objevuje se zde problém sociální (ne)zakotvenosti – tj. rezignaci na spojení s dělnickou třídou, jeţ se skrze formální politické zastoupení, ústupky v oblasti sociálních práv, nacionalismus, spotřební vzorce chování a masovou kulturu nechá čím dál více integrovat do kapitalistického systému. Otázka ochotného podřízení moderního člověka obecně neosobním autoritám (trhu, byrokracie, práva, vědy) vedla uţ v prvním období k propojení marxistických inspirací s psychoanalytickým odkazem S. Freuda. (Fromm, Marcuse) 2) Americké období je reprezentováno zejména pracemi Dialektika osvícenství a Autoritářská osobnost. Dialektika osvícenství navazuje na Weberovo vymezení moderní racionality, předkládá její radikální kritiku. Weberovo téma odkouzlení světa a etického vyprázdnění je zde doplněno napojením formální a instrumentální racionality na vůli
k moci (otázka násilí). Jde zároveň o kritiku subjekt-objektového paradigmatu, v němţ se formuje moderní věda, později tuto kritiku završí Habermas. 3) Poslední období je charakterizováno zejména tzv. sporem o pozitivismus, ve kterém se angaţoval zejména Adorno a vrátil se tak k reflexi poznávacích východisek kritické teorie. Dále jsou důleţité práce různých autorů zaměřené na kritickou teorii masové kultury. (One-dimensional man). Charakteristiky školy:
marxistická orientace – ekvivalentní význam mají i další teorie – Hegelova dialektika, Kant, Nietzche, Freud (nikoli Heidegger)
programově nestranický charakter
ovlivněni „mladým Marxem“ – odpor proti cenzuře, „odcizení“, nezávislost teorie na praxi
absence pozitivistické filosofie – vše prodchnuto kulturním pesimismem
zkoumání fašismu (největší podíl na produkci f.š. ) – příčiny vzniku nacismu, celosvětového totalitarismu → poprvé to pouţili v negativním smyslu
odpor proti logickému empirismu (Popper, pozitivismus = pseudověda pomocí metody)
kritika a teorie masové společnosti (A. zkoumal am. jazz → hlavní char. masové hudby je znovupoznání, efekt ţádný neprodukuje) – nekritizují nízkou kvalitu ale manipulativnost
kritická teorie f.š. je vţdy historickou teorií – pokud něco nemá hist. rozměr, pak je to pseudoteorie
teorie f.š. je stranická v pozitivistickém smyslu, tradice osvícenství – vždy je na straně subjektu (odtud orientace na Freuda a psychoanalýzu)
všechny práce mají povahu realistických teorií a staví se proti stávajícím výzkumům
f.š.je protikapitalistická, má to morální pozadí na abstraktní úrovni (dehumanizace, kritika ekonomiky) → emancipace subjektu a odcizení v trţním hospodářství
Frankfurtská škola (= sociálně filosofická škola 20. století) - hlavní myšlenkové zdroje: německá klasická filosofická tradice (Kant, Hegel, Marx) a dále: Nietzsche, Lukács, Weber, Freud - teoretický program je postaven na kritické teorii společnosti - vtahuje sociologii do politiky, politizuje ji - dějiny FŠ směřují od ohraničeného uznání marxismu k jeho odmítnutí - vůdcem FŠ byl Horkheimer - nejvýznamnější představitelé: 1) Theodor W. Adorno 2) Max Horkheimer 3) Herbert Marcuse 4) Erich Fromm 5) Friedrich Pollock 6) Leo Lowenthal 7) Otto Kirchheimer někdy: 8) Walter Benjamin 9) Jurgen Habermas - historie školy – nejčastěji 3 období: 1) evropské (meziválečné) 2) americké 3) poválečné - vznik školy a první období její aktivity svázáno s Ústavem pro sociální výzkum ve Frankfurtu nad Mohanem – zaloţen 1923
-
-
-
-
→ od roku 1930: v jeho čele Horkheimer → po nástupu fašismu jeho přesídlení: Ţeneva → Paříţ → New York – program ústavu ≈ teoretická deklarace školy: 1) – interdisciplinární výzkum podmínek ţivota moderní kapitalistické společnosti – symbióza teorie a vědy, teorie a empirie – FŠ prohlašovala za svůj úkol uskutečnit sociální výzkum, jehoţ výsledkem by mohlo být vědecké pochopení společnosti jako celku 2) – vůdčí princip: kritika jako sebeuvědomění kritického rozumu, jenţ je tak s to postihnout základní a nejhlubší rozpory soudobé společnosti → cíl kritické teorie je výhradně negativní neboť pravdivá teorie nemůţe být nadále stvrzující, ale pouze kritická – kritická filosofie: idea emancipace člověka od všech forem panství, podřízenosti a útlaku 30. léta: zkoumání celkové společenské krize v oblastech ekonomiky (5), politiky (2, 3), umění (1, 8), kultury (3), vědy (2), psychologie (4), filosofie (2,3) projekt ústavu: výzkum autority a rodiny Horkheimer + Adorno: 1. polovina 40. let v USA: • Dialektika osvícenství – vzývají k znovuobnovení pravého kolektivismu (X stalinismus, nacismus) – interpretace empirických fenoménů má být podřízena obecnému dějinně filosofickému konceptu – autoři vykládají dějiny společnosti jako proces ovládnutí přírodních sil – vědeckotechnické osvojování přírody vede stále více ke ztrátě individuality, k omezení svobody člověka spolu se zesílením panství nad přírodou roste i panství člověka nad člověkem – zkušenost fašismu ústředním dějinně filosofickým motivem je proces úpadku rozumu – fašismus = dějinné vyústění osvícenské racionality, která formalizovala a univerzalizovala pojem rozumu, čímţ zpřístupnila všechny sféry ţivota pořádajícímu principu panství kritika fenoménu moci jako takového ← tato kritika zahrnuje i moderní vědu jako symbol osvícenské racionality – touha po univerzálním vědění je tu vyloţena jako touha po moci (nad přírodou i člověkem) motivovaná strachem z neznámého – zájem o fenomén kulturního průmyslu a antisemitismu 1953: znovuobnovení ústavu ve Frankfurtu (Horkheimer, Adorno, Pollock) – zájem o problém racionalizace moderního světa – 2 hlavní atributy (podle Webera): formálnost a účelovost ← kritika: tyto atributy (formálně účelové instituce a weberovské účelově racionální jednání) podle konceptu FŠ se zbavily potenciálních obranných mechanismů proti zneuţití, staly se nástroji, jichţ můţe uţívat jakákoli moc (prostředek bez ohledu na cíl) kritika ideologie, obranné prvky proti vlastní ideologizaci (W. Benjamin) → radikální rozchod s evolučními prvky ve filosofii dějin dopad modernizace vyvolává paradoxní důsledky ← racionalizace má iracionální důsledky po úmrtí Adorna (1969) a Horkheimera (1973) se FŠ definitivně rozpadla na její teoretické dědictví navázal především Habermas FŠ někdy povaţována za poslední pokus postavit se dehumanizaci společnosti
Herbert MARCUSE (1898 – 1979) - radikálnost jeho kritiky a přístupnější formulace myšlenek Marcuse se stal jedním z mluvčích tzv. nové levice a hlavních ideových vůdců studentské revolty 60. let v západní Evropě a USA - pokouší se o revizi materialistického pojetí dějin z pozic heideggerovského existencialismu a Husserlovy fenomenologie
• -
-
čerpal i ze svých záţitků z války sociálně třídní obsah revoluce ustupuje do pozadí a do popředí se dostává její antropologická interpretace jakoţto popření formy totálního odcizení, jehoţ odstranění je jím povyšováno na hlavní historický úkol rozpor mezi prací a kapitálem Marcuse zastírá místo něj vyzdvihuje existencialistický rozpor mezi podstatou člověka a jeho existencí Marcuse mění Marxe v existencionalistu a abstraktně antropologického humanistu podstatnou zvláštností soudobého vývoje kapitalistické společnosti podle Marcuseho je to, ţe její ohromné technické prostředky navzdory logice vývoje racionality přinášejí lidem spíše neštěstí i kdyţ je technika z hlediska svého určení prostředkem osvobození lidí, mění se na úrovni automatizace výrobních prostředků na nástroj útlaku racionalita se mění v iracionalitu instituce industriální společnosti přestávají slouţit humanistickým ideálům a mění se v samoúčel → projevy této iracionality: růst manipulace vědomím velkých mas, ztotoţnění individua se společností – represivní vůči jedinci příčiny vad a rozporů kapitalismu vidí Marcuse ve zvláštnostech projevu technické racionality, v nejnovější technice technika = příčina společenskohistorického vývoje = sama o sobě existující a reprodukující se síla → formuje celý systém vztahů ve společnosti základní pojem u Marcuseho = technická racionalita výrobní technika zotročuje rychlým tempem celou společnost soudobá industriální společnost = ztělesnění technického universa společnost je ve stavu, kdy se technika vymyká její kontrole sociálně-ekonomické vztahy ztrácejí pod vlivem technické racionality určující místo ve společnosti důsledek panství technické racionality: nivelizace potřeb, neexistence jasně vyjádřených politických a ideologických poţadavků Jednorozměrný člověk (1964) (Studie o ideologii vyspělé industriální společnosti) v této své nejznámější knize podává Marcuse kritiku moderní, kapitalistické, konzumní společnosti jako odcizujícího aparátu, eliminujícího v člověku kritický rozměr → rozvinutá industriální společnost je: nerozumná, destruktivní, Marcuse formuluje koncepci vědy a techniky jako ideologie zkoumal, jaký vliv má současný vědeckotechnický pokrok na různé stránky ţivota kapitalistické společnosti soudobá společnost se stává ztělesněním technické racionality a věda a technika novou formou ideologie převládá pohodlná, bezkonfliktní demokratická nesvoboda (relativní blahobyt) panství technické racionality si podřizuje celý společenský ţivot → totalitární sklony uzavření politického univerza: volby probíhají X nemohou přinést zásadní změnu ← manipulace s lidem prostřednictvím médií rozvoj vědy a techniky neznamená podle Marcuseho zánik ideologie (X Aron, Bell), ale její pokračování a zesílení v nové podobě: věda a technika, jejichţ prosazení má podle některých teoretiků znamenat konec ideologie, se samy stávají ideologií technika se dnes stala efektivní formou sociální kontroly, a tak získala společenskopolitický význam technický pokrok produkuje procesy znemoţňující změnu, která je za této situace nutná Marcuse (stejně jako Habermas) zveličuje vliv soudobého vědeckotechnického pokroku na sociální procesy a činí z něj téměř historickou fatalitu z teze o fatální roli vědeckotechnického rozvoje vychází celá sociální filosofie Marcuseho
-
-
působení vědy a techniky proniká celým sociálním organismem společnosti a zasahuje i do vědomí kaţdého člověka → technický pokrok vnucuje individuu určitý typ myšlení a jednání jednorozměrný → soudobá kapitalistická společnost produkuje a reprodukuje jediný typ myšlení – jednorozměrné a pozitivistické → pomocí tohoto myšlení společnost smiřuje vnitřní protiklady Marcusova kritická teorie odsuzuje kapitalismus jako nehumánní typ technické racionality
vykládá média, spolu s ostatními sloţkami systému masové produkce, jako instituce zapojené do “prodávání” či vnucování celého spol. systému, který je současně vyţadovaný i utlačující. Hlavní příspěvek masových médií spočívá ve vytváření a následném uspokojování “falešných potřeb”. Média rovněţ vědou k asimilaci skupin, jeţ nemají jediný opravdový společný zájem, v “jednorozměrnou společnost” Civilizace přejímá, organizuje, kupuje a prodává kulturu podtitul: studie o ideologii vyspělé industriální spol. rozvinutá industriální společnost je nerozumná, destruktivní, oproti obrovské produktivitě je zde rozpor se svobodným rozvojem lidských potřeb a tuţeb převládá pohodlná, bezkonfliktní demokratická nesvoboda - příznak technického pokroku, převládá rozum, roste výroba i upevnění pozic elit - relativní blahobyt - není touha po změně ani vědomí svobody převaha je hl. technická - neexistuje vnitřní opozice (v industr. spol.) -má totalitární sklony - je masou spol. přijímána, ale i tak by měla být kritizována uzavření polit. univerza - volby probíhají, ale nemohou přinést zásadní změnu, manipulace s lidem prostřednictvím médií - nepravé hodnoty - touha po potlačení lidské sexuality - zvyšování agresivity, svědomí je nahrazeno vypočítavostí, absentuje pocit viny vědecké podřizování přírody se vyuţívá k vědeckému podřizování a ovládání člověka, technika slouţí k zavádění nové účinnější a příjemnější sociální kontroly; rozmach vědy a technické racionality plodí větší a silnější pouta nadvlády industriální spol. nad lidmi; produkty vědy a techniky - změny ve vědě a technice produkují jednorozměrnost ve všech sférách ţivota; vědecká a technická racionalita produkuje i plýtvání, odcizení a zvěcnění; tato racionalita je iracionální - vede sice k produktivitě, ale tím deformuje lidskou svobodu, vede i k útlaku národnímu a mezinárodnímu technický pokrok vyvolává konkrétní formy ţivota, které pacifikují síly bojující proti systému, produkuje procesy znemoţňující změnu, která je za této situace nutná = nutnost alternativy proti etablované společnosti a potřeba myšlení, abstrakce, která odmítá dané fakty a souvislosti jako jedinou skutečnost a vyjadřování moţností a skutečností, které jsou těmi spol. systémy potlačeny • -
Sovětský marxismus (1958) za tuto knihu byl kritizován → i kdyţ totiţ kritizoval sovětský svět marxismu, sovětskou společnost a ideologii X přesto zůstal stoupencem socialismu
• -
Eros a civilizace (1955) Marcuse vyuţil Freudova podnětu , a obohatil tak své marxistické pojetí o poznávací přínos, který je nesporný zvláště pro pochopení lidské přirozenosti, biologické determinace člověka a sloţitosti socializace člověka v moderní industriální společnosti
FREUD A MARX Marcuse však kritizoval na Frommovi retušování hloubky základního konfliktu, jeţ se odehrává mezi člověkem a společnosti. On sám jej naopak akcentoval, spojuje vedle Freuda inspirace Hegelovy, mladého Marxe a existencialistické. Ve své nejznámější knize One-Dimensional Man podává Marcuse kritiku moderní, kapitalistické, konzumní společnosti jako odcizujícího aparátu, eliminujícího v člověku kritický rozměr v jeho vztahu ke světu korupcí instinktů tíhnoucích ke konformitě. S ostrou kritikou moderní racionality západu vystupuje Marcuse také v pojednání výslovně navazujícím na
Webera, které vrcholí tezí, ţe věda a technika, jejichţ prosazení má podle některých teoretiků znamenat konec ideologie, se samy stávají ideologií. Při radikálnosti kritiky a přístupnější formulaci myšlenek se stal Marcuse jedním z teoretických mluvčích tzv. nové levice a hlavních ideových vůdců studentské revolty konce 60. let v západní Evropě a v USA materialistická dialektika a psychoanalýza prolínají, roztţka přírody a člověka se odráţí v nesmiřitelnosti principů slasti a reality: toto srovnání je zvlášť jasně vyjádřeno u Marcuseho v knize Eros a civilizace, kde je názorně předveden vnitřní vztah Marxe a Freuda. Společenskou výchovu smyslů chápal Freud jako negativní proces limitace v uspokojování instinktů. Člověka znázorňoval jako zkrocenou přírodní bytost, jejíţ instinkty mají tendenci se prodírat ven ve formě válek. Dějiny byly znázorňovány jako souhrn střídajících se období panství instinktů a období jejich potlačení. Naproti tomu Marx chápe jednotu člověka a přírody v historické rovině. Vztah člověka k přírodě a jeho představa o ní vzniká v procesu pracovní činnosti.
Erich FROMM (1900 – 1980) - americký sociální filosof a psycholog německého původu - hlavní inspirační zdroje: Freud a Marx - osobnost je stejně produktem kultury jako biologických faktorů nejde tedy o psychoanalýzu neopsychoanalýza – interpretuje psychoanalýzu spíše sociálně neţ biologicky – hlavní zájem = zkoumání dopadů sociálních vlivů na osobnost - problémy člověka z hlediska psychoanalýzy, filosofické antropologie a sociální psychologie - jedním z největších propagátorů a modifikátorů psychoanalytické koncepce Freuda zakladatel americké neofreudistické školy - humanitní psycholog: téma člověka a odcizení - jádro jeho myšlení: vztah člověka, svobody a lidských dějin → člověk je odsouzen ke svobodě a k dějinám - člověk je částečně zvíře, ale svou zvířeckost přesahuje, tento přesah je pro něj tíţivý - spasení vidí v produktivních činnostech a lásce - 3 rysy: 1) humanisticko-etické zaměření – odlišuje pozitivní a negativní ţivotní orientaci 2) základem ţivotních orientací jsou vztahy – vnímá individuální projevy jako sociálně determinované, odchylky analyzuje jako sociolog ( X Freud – psycholog) 3) optimismus
Fromm ve 30. letech objevil a formulačně rozpracoval moţnost spojit kriticismus Freudův a Marxův → v této syntéze mělo jít o účelné spojení teorie struktury osobnosti a teorie sociální struktury srovnáme-li Marxe a Freuda zjistíme, ţe mají jedno společné → oba se zabývají tím, jak je lidská osobnost determinována → Freud se přitom soustředí na biologické faktory - pudy → a Marx na sociální, především pak ekonomické faktory ← Fromm tyto dva deterministické systémy sloučil a přidal k nim ideu svobody a umoţnil tak lidem překročit Freudův a Marxův determinismus Fromm konstruuje vlastní koncepci člověka a společnosti, opíraje se o svou interpretaci učení Marxe a Freuda historický materialismus není schopen poskytnout přijatelné vysvětlení pro jednání kaţdého jedince, a proto musí být doplněn idejí freudismu Marx zaujal Fromma pro jeho vizi socialismu, ideu seberealizace a humanizace snaha redukovat Marxovo učení na antropologii (za kulminační bod ve vývoji Marxova myšlení povaţuje Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844 → v Rukopisech podává Marx hlubokou analýzu problému odcizení)
abstraktně humanistická interpretace problému odcizení vede Fromma k antropologizaci marxistické koncepce (historické a ekonomické kategorie Marxistické teorie mění Fromm v antropologické) a zcela opomíjí objektivní společenské podmínky Fromm zavrhuje řadu základních Marxistických tezí (o třídním boji, o socialistické revoluci, o diktatuře proletariátu) Fromm vyuţívá mnohé Marxovy teze a deformuje je za účelem svérázného výkladu Freuda a spojení psychoanalýzy s Marxismem Fromm přiznává, ţe Marx převyšuje Freuda, protoţe je hlubším a encyklopedičtějším myslitelem podle Formma spočívá Marxova zásluha v odhalení přání a zájmů, které působí na naše jednání nezávisle na nás Marxovi se ze zorného pole vytratila existence iracionálních ţivotních sil, nedocenil lidské emoce
PSYCHOANALYTICKÁ TEORIE OSOBNOSTI A TEORIE SPOLEČNOSTI na formování osobnosti se podílí ve vzájemné součinnosti příroda, člověk a společnost člověk je prostřední článek této triády, spojující přírodu a společnost na rozdíl od Freuda Fromm uznává obecně vliv sociálních faktorů na jednání člověka, ale podvědomým motivům připisuje rozhodující význam
kritika kapitalismu a pojem odcizení: → Fromm kritizuje deformující vliv sociálního prostředí na osobnost v podmínkách kapitalistické společnosti → sociální formy ţivota potlačují potřeby člověka a toto potlačení je příčinou odcizení → odcizen = stav, při němţ se osobnost cítí ve všech vztazích jako cizí, odcizuje se dokonce i sama sobě → ve vědeckotechnickém pokroku se dle něj ztrácí člověk jako harmonická biologická bytost → v naší době se prostředky převrátily v účel → bůh je mrtev, ale i člověk je mrtev, a ţivé jsou pouze organizace a stroje → pro Fromma je kapitalistický stát jedině moţným modelem, a tak nutně dochází k závěru, ţe odcizení ve společenském ţivotě je neodstranitelné
existenciální dichotomie a bezkonfliktní socialismus: dynamiku sociálního procesu je moţno pochopit jen na základě studia dynamiky psychických procesů: pojem historické a existenciální dichotomie historické dichotomie (= dějinné rozpory) - jsou vytvářeny a ničeny člověkem v procesu jeho ţivota - v této souvislosti je útokům Fromma vystaven vědeckotechnický pokrok, který působí stále intenzivněji na člověka, manipuluje jím, ničí jeho podstatu, přirozené lidské kontakty a oduševnělost - historické dichotomie je moţno překonat, bude-li úsilí člověka zaměřeno na racionální vyuţití vymoţeností vědy a techniky - historické dichotomie chápe Fromm jako přechodné jevy, principiálně odstranitelné a závislé na určitých sociálních podmínkách, jejichţ likvidace je moţná vytvořením humánního socialismu existenciální dichotomie (= existenciální rozpory): o pojem: tragika člověka spočívá v tom, ţe je nositelem všech lidských potencí, avšak bezvýznamné trvání jeho ţivota mu neumoţňuje, aby je plně realizoval - rozpolcení v lidské povaze označuje Fromm jako existenciální proto, ţe koření ve vlastní existenci člověka - jsou to rozpory, které člověk nemůže odstranit o řešení: Fromm tento problém řeší jen částečně prostřednictvím osvobození potenciálních moţností člověka a klade zvláštní naděje na psychoanalytické odhalení, jeţ se projeví ve skoku k úplné jednotě
-
-
• -
•
s přírodou, lidmi a sebou samými; není to intelektuální (racionální), nýbrţ afektivní odhalení; o výsledek: lidé, kteří tak překonají pocit destruktivní oddělenosti mohou v souladu se svými potřebami uţ v podmínkách kapitalismu začít budovat buňky komuny – komunitární socialismus postupně tyto buňky pokryjí celou společnost, kapitalismus bude bez třídního boje nahrazen humánním socialismem vybudování tohoto socialismu spojuje Fromm s radikálními přeměnami v celé sociální struktuře v důsledku překonání psychologických faktorů odcizení Fromm doporučuje zavést principy čisté demokracie, která diferencuje a integruje racionální činnost člověka a státu - musíme se vrátit k širokým městským shromáţděním, k vytvoření nevelkých, dobře informovaných skupin, které mají moţnost projednávat a schvalovat integrující řešení prostřednictvím lidové sněmovny; vzniká tak nový člověk: nový člověk Fromm kritizuje Marxovu tezi o zespolečenštění výrobních prostředků jako hlavní podmínky přechodu k socialismu Marx nepochopil, ţe dokonalejší společnost nemůţe být vytvořena lidmi, kteří neprodělali vnitřní morální přerod, kteří se nezbavili svých neurotických snah Marxova chyba byla, ţe povaţoval člověka za rozumnou bytost; člověk je ale iracionální ţivočich, který je řízen nepřekonatelnými instinktivními tuţbami; jeho rozum je otrok jeho iracionálních nevědomých Frommova psychoterapie spočívá ve vytvoření nového člověka, který dosáhl vnitřní svobody a štěstí (vzdát se forem závislosti na vlastnictví) a je proto schopen vytvořit zdravou, bezkonfliktní společnost k spasení osobnosti doporučuje uskutečnit obrat od světa techniky, vrátit se do prapůvodní vlasti lidí (ve středověku ještě nebyl člověk tak silně odcizen ani věcem, ani sobě a ostatním lidem, ani přírodě) ovšem rozvoj vědy a techniky, zdrojů zla, zbavuje člověka prapůvodního, přirozeného svazku s přírodou, vede k psychickým poruchám řešení je ve vytvoření psychicky zdravé společnosti, ve vybudování bezkonfliktního socialismu Fromm je zastánce pokojných sociálních transformací, stoupenec socialismu a revolucí, ale takových revolucí, které by se nedotýkaly vlastnických forem; bojuje za revoluci v psychice, která má nahradit socialistickou revoluci; Strach ze svobody (1941/3) – hlavní téma = svoboda význam svobody pro člověka v historickém vývoji moderní člověk je osvobozený od pout přeindividualistické společnosti, ta ho omezovala, ale zároveň mu poskytovala bezpečí nově nabytá svoboda = nezávislost a racionalita X izolace a úzkost proces vyčleňování jedince z jeho původních vazeb 3 formy útěku před svobodou: autoritářství (nacismus, osoba Hitlera) destruktivita (sebevraţda, alkoholismus, drogová závislost) konformita (člověk se začleňuje jako automat) rozlišení pozitivní a negativní svobody hromadné sdělovací prostředky a reklama člověk = nesvobodný objekt jejich působení anonymita „nových pánů“ vede k tomu, ţe si jejich existenci lidé někdy ani neuvědomují občas sklouzává k iluzorním řešením (demokratický socialismus, plánované hospodářství) Mít nebo být ? (1976)
-
• • • • -
kniha je empiricko-psychologickou a sociální analýzou dvou způsobů lidské existence: vlastnění (pasivita, touha vlastnit) a bytí (produktivní ţití, solidarita, láska k ţivotu) civilizace začala, kdyţ se lidstvo ujalo kontroly nad přírodou, přelomem byla průmyslová revoluce náboţenství je nutné produkce, svoboda a štěstí = jádro náboţenství Pokroku X opak je realitou: uspokojování potřeb nevede ke štěstí jsme poskoky byrokracie růst je omezen na bohaté pokrok vyvolává nebezpečí války a ekologické katastrofy chybná premisa: individuální egoismus vede k obecnému blahu ke změně došlo, kdyţ se ekonomické chování oddělilo od etických principů současný sociálně-ekonomický systém má patogenní rysy činí člověka a společnost nemocnými nutnost změny vyvolává i stav přírody a potřeba přeţití člověka názor, ţe neexistují alternativy kapitalismu a socialismu = brzda změny Člověk a psychoanalýza (1947) klade proti sobě 2 typy etiky: humanistickou a autoritativní (člověk se nevnímá jako autor svých hodnot a norem) existenciální rozpory jsou zakotveny v lidské povaze – jsou neřešitelné a neodstranitelné → nejzákladnějším rozporem je rozpor mezi ţivotem a smrtí dějinné rozpory: na společenské rozpory lze působit a lze je odstranit člověk musí mít odpovědnost sám za sebe a za svůj osud → produktivní orientace: práce, láska (mateřská láska), rozumová tendence (předmět myšlení nám není lhostejný), produktivní myšlení → neproduktivní orientace: receptivní, vykořisťovatelská, hromadící – křečkovská, trţní ← v realitě se nevyskytují v čisté podobě všechno negativní, s čím se setkáváme, pramení z odcizení Umění milovat (1956) psychologicko-filosofické dílo je milování skutečně umění? problém je spíš o tom, jak být milován: snaha o dobrý vzhled, atraktivnost, ale nic víc změnilo se seznamování lidí: dříve partnery vybírali rodiče a lidé se museli i naučit milovat láska není pasivní efekt, ale druh aktivity, je to především dávání, nejen přijímání existuje více druhů lásky: bratrská, mateřská, erotická, sebeláska, láska k bohu Lidské srdce (1964) věnuje se zlu zkoumá otázky, které směřují proti ţivotu: nekrofilie, narcismus, symbiotická fixace (na matku, národ, klam, rasu...) = syndrom rozpadu X syndrom růstu Anatomie lidské destruktivity (1973) nejrozsáhlejší Frommovo dílo rozlišuje 2 typy agrese: 1) benigní = obranná, společná s ostatními ţivočišnými druhy 2) maligní = vraţdění a týrání pro radost, specificky lidské pro člověka je typické napětí mezi pudem ţivota a pudem smrti (k němu se to přiklání) s tím souvisí 2 druhy orientace: 1) biofilie – orientace na vše ţivé, plné a tvořivé proţívání ţivota
2) nekrofilie – nemoţnost cokoli tvořit, něco nebo někoho ovládat, pocit neschopnosti, izolovanosti, nicoty člověk ničí ţivot, protoţe ho sám není schopen tvořit 2. E.FROMM A H.MARCUSE, SPOJENÍ MARXISMU A FREUDISMU ERICH FROMM (1900 – 1980;"Člověk a psychoanalýza"/orig. Man for Himself/,1947) Fromm ve 30. letech objevil a formulačně rozpracoval moţnost spojit kriticismus Freudův a Marxův; v této syntéze mělo jít o účelné spojení teorie struktury osobnosti a teorie sociální struktury, a to především ve vztahu k procesu aktivní a pasivní adaptace instinktuálního aparátu člověka na sociálně ekonomické podmínky jeho ţivota patří k psychoanalytikům, někdy téţ humanitní psych.: téma člověka a odcizení; podle něj Freud i Marx odhalili cosi skrytého; srovnáme-li Marxe a Freuda zjistíme, ţe mají jedno společné. Oba se zabývají tím, jak je lidská osobnost determinována. Freud se přitom soustředí na biologické faktory - pudy a Marx na sociální, především pak ekonomické faktory. Fromm tyto dva deterministické systémy sloučil a přidal k nim ideu svobody a umoţnil tak lidem překročit Freudův a Marxův determinismus. jádro Frommova myšlení: vztah člověka, svobody a lidských dějin, člověk je částečně zvíře, ale tu zvířeckost přesahuje, ten přesah je pro něj tíţivý - čl. je odsouzen k svobodě a k dějinám, spasení vidí v produktivních činnostech a lásce
problémy člověka z hlediska psychoanalýzy, filosofické antropologie a sociální psychologie jedním z největších propagátorů a modifikátorů psychoanalytické koncepce Freuda snaha redukovat Marxovo učení na antropologii (za kulminační bod ve vývoji Marxova myšlení povaţuje Ekonomicko-filosofické rukopisy z roku 1844. Rukopisy svědčí o přechodu Marxe na pozice dialektického materialismu, ale je v nich ještě patrný vliv feuerbachovského antropologismu; v Rukopisech podává Marx hlubokou analýzu problému odcizení); Fromm vyuţívá mnohé Marxovy teze a deformuje je za účelem svérázného výkladu Freuda a spojení psychoanalýzy s Marxismem Fromm přiznává, ţe Marx převyšuje Freuda, protoţe je hlubším a encyklopedičtějším myslitelem podle Formma spočívá Marxova zásluha v odhalení přání a zájmů, které působí na naše jednání nezávisle na nás; velká zásluha Freuda je, ţe objevil fenomén nevědomého v člověku, avšak toto objevení nebylo dostatečně vědecky podloţeno; Marxovi se ze zorného pole vytratila existence iracionálních ţivotních sil, nedocenil lidské emoce; Freudova psychoanalýza vzbudila zájem o emocionální ţivot člověka, o problém důsledků neuspokojené touhy, o analýzu motivů jednání a rozpory mezi sférou chtěného a nutného; Freud však neměl moţnost spojit fakta, která objevil, s alespoň trochu exaktními psychologickými představami; Freudovu tezi, podle níţ společnost má jen potlačovací funkci, podrobuje Fromm seriózní revizi a dokazuje, ţe můţe mít i tvořivou funkci: člověka nevytvářejí instinkty, ale dějiny; Fromm reformuje psychoanalýzu, opíraje se o univerzální, neuvědomělou, násilně vnucovanou motivaci, vyvolávanou traumatizujícím působením kapitalismu na individuum; psychologické důsledky kapitalismu nazývá břemenem nesnesitelné svobody; nelze věčně nést břemeno negativní svobody, lidé se musí buď zbavit kaţdé svobody, nebo získat svobodu skutečnou, pozitivní; Fromm konstruuje vlastní koncepci člověka a společnosti, opíraje se o svou interpretaci učení Marxe a Freuda
