Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Feminismus v akademii: aktivismus v akademii – angažovanost feministického výzkumu – témata – jazyk rovných příležitostí1 Část II. Je, nebo není feministický přístup k vědeckému bádání specifický ve vztahu k angažovanosti/aktivismu? Libora Oates-Indruchová2 (editorka) Libora Oates-Indruchová: Vítám vás po přestávce a otevírám diskusi k druhé otázce: Je, nebo není feministický přístup k vědeckému bádání specifický ve vztahu k angažovanosti/aktivismu? Prosím Hanu Havelkovou o první vstup. Hana Havelková: Částečně jsme tu o tom již diskutovali, když se Lukáš Sedláček z mého pohledu vztahoval i k této otázce. Nerada bych opakovala, co už bylo řečeno, protože se nemůžu než ztotožnit s tím, že neideologická nebo neangažovaná věda neexistuje. Do té míry pro mě feminismus není specifický, ale liší se jenom tím, že to přizná, že skutečně aplikuje kritickou reflexi vlastní pozice. Takže to už bych nechala stranou, ale chtěla bych doplnit dvě věci. Za prvé chci otázku posunout ještě maličko jinam, a sice, zda je nějaký rozdíl z hlediska angažovanosti/aktivismu mezi feminismem a genderovými studiemi? Tady si myslím, že je v současné době na naší scéně nejvíc nejasností a také možná rozdílných pohledů. I když přímo přiznáme feministickou pozici jako východisko feministického bádání v takové úplně nejzákladnější formulaci problému jako třeba „sledování problematiky znevýhodnění žen“, protože to je samo o sobě výsostně politické, stejně to můžeme, a dokonce musíme udělat, jak už jsem řekla, striktně vědeckým způsobem. I když sleduju otázku znevýhodnění, sleduju prostě problém znevýhodnění jako každý jiný problém. Takže vlastně ten předmět nebo ta otázka ani na nějaké domnělé nadřazení ideologie nad vědu nemá nebo by neměla mít vliv. Když ale vezmu pojem gender, mám pocit, že se v našem populárně feministickém diskursu rozšířila představa, že genderová perspektiva je na rozdíl od feministické vědecky neutrální nebo neutrálnější. Proto bych ráda upozornila na skutečnost, že sám pojem gender je inherentně politický, a to z toho důvodu, že se zavedl, aby ukázal arbitrárnost, umělost, konvenčnost a vykonstruovanost určitých genderových jevů ve společnosti. Jako takový inherentně popírá všechny biologizující teorie a jeho političnost spočívá v tom, že sám pojem již označuje historickou nahodilost a umělost genderového řádu, a tím implicitně zdůrazňuje, že je možná změna. Jestliže je něco udělané uměle, lze to také uměle změnit. Takže vnímám pojem gender v tomto smyslu jako politický už samotnou svou definicí, protože akcentuje sociální změnu. Máme totiž i jiné teorie, například sociobiologické, které pojem gender odmítají s odkazem na „genetické zakódování“ rozdílů v chování obou pohlaví, a implicitně tím akcentují – a dodejme, politicky legitimizují – status quo jako neměnný, obhajují tedy neměnnost řádu pohlaví.
1
Seminář se konal v rámci Týdne vědy a techniky 2. listopadu 2007, v budově Akademie věd ČR, Národní třída 3, Praha 1. Koncepci semináře vypracovala Kateřina Šaldová ve spolupráci s Liborou Oates-Indruchovou. Seminář se uskutečnil v rámci projektu Otevírání debat na úrovni politik o postavení žen ve vědě ve středí Evropě, který byl financovaný 6 RP (WS debate). 2
Libora Oates-Indruchová působí jako docentka na oboru genderových studií na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy University v Brně.
1
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Moje druhá poznámka se týká příspěvku Lukáše Sedláčka k předchozí otázce. Mně se jeho příspěvek moc líbil a ráda bych dodala, že v českém psychologickém diskursu je ještě jeden fenomén, a sice psychologizace problémů z jiných oborů. Dělala jsem diskursní analýzu publicistiky hlavních deníků, jak se mluví o ženách v politice – tedy politologické či sociolingvistické téma – a skoro jediní, kdo o tom psali a mluvili a na koho se obraceli novináři, byli psychologové a ti problém samozřejmě zarámovali do psychoanalýzy: jak ti politici-muži jsou nezralí a takoví vlastně kluci, a že mají mindráky, prostě to celé bylo pojaté v psychologickém diskursu. Takže ještě ta psychologizace kontaminuje jinou problematiku. Zuzana Uhde: Feministický přístup ve vztahu ke kritické reflexi fungování společnosti a uvědomění si svých politických cílů a důsledků skutečně není specifický. Pro ilustraci mě napadají například nově vznikající interdisciplinární studia, jako jsou například kritická globální studia, která jsou angažovaná už sama o sobě, a řekla bych, že se to nijak neproblematizuje. Možná se tedy tato otázka nabízí pouze, pokud genderová studia, feministický výzkum a feministické teorie vztahujeme k tradičním disciplínám, jak se v rámci sociálních věd vydělily v 19. století. Pokud ale jako měřítko srovnání použijeme nově vytvořené obory, vlastně se ukazuje, že feministický přístup není nijak specifický s ohledem na východiska a požadavky kritického vědeckého bádání jako inherentně politické aktivity směřující k emancipaci lidstva. Rozdíl je pouze v základním předmětu bádání, kterým je pro feministický výzkum otázka, jak gender jako sociální struktura organizuje společenskou realitu a ovlivňuje jednak každodenní zkušenost jednotlivců, jednak komplexnější mocenské vztahy ve společnosti. Petra Jedličková: My na nově založeném magisterském studijním oboru nová média jsme též postaveni před problém dokazování vědeckosti našeho oboru. Týká se to mimo jiné již zmíněných metod, neboť právě ty jsou častou půdou pro dokazování, zda nový obor obstojí, či nikoliv. Připomnělo mi to konkrétní případ, kdy jsem dělala dlouhodobý výzkum, jehož součástí byly rozhovory s lidmi, kteří se uplatnili právě v tomto rodícím se oboru nových médií. Šla jsem dělat jeden z těch rozhovorů a kolega mi řekl: „Hlavně do toho nemotej zase ten feminismus.“ Zarazila jsem se a říkala jsem si, co mám tedy dělat: odpárat kus mozku, abych zapomněla na feminismus? No dobře, pokusím se tedy neptat přímo na něco, co by s feminismem mohlo jasně souviset. Zeptala jsem se té osoby – byla to žena – úplně nevinně, co vystudovala, a ona v druhé větě řekla, že feminismus, a tím se tam dostal i bez mého aktivního přičinění. Rozhovor dál nebyl o feminismu, ta žena se realizovala v takové čistě mužské profesi, takže mi to nepřipadalo jako nějaká propaganda feminismu, ale už jenom přítomnost pouhého slova „feminismus“ vytvořilo u mého redakčního kolegy dojem feministické angažovanosti. Tím chci jenom říct, že feministický přístup chápu nejenom jako způsob psaní a používání nějakého slovního aparátu, ale také jako způsob ptaní se. Tam se projeví, jestli jsem feministka: jaké otázky kladu, co mě zajímá a jaký zvolím sled otázek. Marcela Linková: Specifické pro feminismus je to, o čem se už zmínila Hana Havelková, a sice že jeho úhelným kamenem je kritická analýza strukturního znevýhodnění žen. Na tom se tady asi shodneme všichni. Naprosto souhlasím s Petrou Jedličkovou, že naše vlastní feministická pozice se projevuje po celém spektru rozhodovacích procesů a postupů, které zahrnuje výzkumná práce: co nás zajímá, jaký typ otázek si klademe, jak je formulujeme a analyzujeme. Co na feministických studiích nebo feministických teoriích a bádání není specifické, je to, co platí také o – já bych asi neřekla nových oborech – ale kritických studiích vědy a technologií, která 2
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
vystupují z pozic zdůrazňujících nutnost reflexivity a zaměřují se na různé typy podmíněností v procesu vytváření znalosti, na vnímání celé šíře procesů, které do procesu vytváření znalosti vstupují a které je ovlivňují – jak už se o tom zmiňovala i Hana Havelková, důraz kladou na lokálnost a pozicionalitu výzkumníka nebo výzkumnice. V tom opravdu feminismus není osamocený. Lukáš Sedláček: Doufám, že z toho mého prvního příspěvku nevyznělo, že by feministický přístup byl jako jediný reflexivní. Tradice kritické reflexe vlastní angažovanosti samozřejmě existuje i v jiných oborech, dokonce i v psychologii, kterou jsem kritizoval v předchozí části, existuje například diskursivní psychologie – začíná se rodit i u nás, ale já jsem psychologii tak napadl proto, že ta mainstreamová to rozhodně nereflektuje. Takže na kritickou reflexi nemá feminismus pochopitelně žádný patent. Uvedl jsem příklad psychologie, ale zkusím ještě připomenout jiný příklad, jak to vypadá, když kriticky nereflektují svou angažovanost ty takzvané exaktní, tvrdé vědy. Ve své slavné eseji „Vejce a spermie“ Emily Martin velmi pěkně ukazuje na vědách, jako je medicína, biologie či fyziologie, jak se do prostého popisu a znázornění příběhu oplodnění promítá ideologie, jak se v něm angažuje patriarchální struktura rozdělení moci.3 Její analýza krásně ukazuje, jak vědy prezentující samy sebe jako prosté ideologie používají jazyk, který je vlastně silně ideologický. Její přístup je rozdílný v tom, že na začátku jasně sdělí, že její perspektiva je feministická a že si je vědoma, že jí může někdo vytknout, že vidí v těch medicínských znázorněních a popisech něco, co tam vidět chce, když uplatní feministickou perspektivu. A to je právě kriticky reflexivní přístup. Ještě k poznámce Hany Havelkové o psychologii: psychologie dělá prostě to, že si uzurpuje některá témata, protože je to pro ni výhodné. Můžeme se bavit o tom, proč tomu tak je, ale zdá se mi, že psychologie zneužívá své blízkosti biologickým vědám, jako je medicína, a snaží se z té blízkosti těžit: je-li napojená na medicínu, dodává jí to větší kredit. Příklon k biologii a naopak odklon od filozofie, ze které vlastně psychologie vzešla, je v dnešní psychologii velmi patrný a projevuje se například v metodologii. Na druhé straně jde o to, jak společnost tuto vědu, psychologii, vnímá, že ji tak expertizuje, že psychologové a psycholožky mají o sobě představu, že se můžou vyjádřit k čemukoliv a že pak různá témata psychologizují. Pokud jde ale o otázku genderu: já léta vedu dialog s kolegyní Ivou Šmídovou z oboru genderových studií na katedře sociologie Masarykovy univerzity, kdy já jí tak trošku podsouvám, že sociologie si občas uzurpuje gender jako téma. Ovšem nakonec jí musím vždy dát za pravdu, že téma genderu jaksi volně přešlo k sociologii, protože se ho psychologové a psycholožky zbavili nebo se k němu dlouhá léta neznali, takže to téma je dneska víceméně sociologické. Kursy či semináře s genderovou tematikou jsou na českých katedrách psychologie naprostou výjimkou, pokud jsou vůbec. A přestože je mezi studentkami a studenty oboru psychologie o toto téma velký zájem, od kolegů-psychologů často slýcháme: toto nám sem netahejte, tohle ať si studují na sociologii. Není tedy divu, že když se u nás na fakultě na jaře 2007 pořádal třetí ročník multidisciplinárního sympozia Genderové konfrontace, už tam za psychologii nebyl nikdo, kdo by se k tématu vyjádřil a kdo by byl vůbec přizvaný k diskusi. Jana Hradilková: Já jsem feministkou nazývána od roku 1992 a stále mě to provází, i když už se nepohybuju v těch kruzích, jako jsem se pohybovala dosud. Celá ta léta si
3
Martin, Emily. 1991. “The Egg and the Sperm: How Science Constructed a Romance Based on Stereotypical Male-Female Roles." Signs: Journal of Women in Culture and Society, 16, 3: 485–501.
3
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
uvědomuju, že je pro mě feminismus součástí identity a že feminismus je pro mě to, co byl od začátku, a sice prostředek k pozorování reality, ve které se pohybuju. Když se teď zamýšlím nad tím, o čem se tady diskutuje, připomíná mi to jeden z důvodů, proč jsem opustila tu hlavní feministicko-aktivistickou sféru, to znamená genderová studia. Připadalo mi, že nastavení feministického bádání je v samotném počátku blokováno nebo přinejmenším dušeno nejen předsudky společnosti. Jako překážku k jeho otevřenosti a dialogičnosti bych viděla i jeho základní a dominantní východisko. Ve feministické praxi i teorii jsem cítila spoustu bloků, které bránily tomu, aby se v něm rozvinula zřetelná a červená linie mířící k nějaké nové vizi, kterou feminismus prostě potřebuje k životu. Hana Havelková a Marcela Linková řekly, že feministické bádání se zaměřuje na studium znevýhodnění žen, a já právě toto považuju za určitý blok, či chcete-li, omezení feministického bádání samotného, protože kdyby se víc zkoumala kapacita, praktická role a možnosti žen v různých systémech živých vztahů – počínaje soukromými a konče aktivistickými čili veřejnými – to znamená v rodině, práci, svépomocných komunitách, v systému nevládních organizací – možná by pár těch bloků odpadlo. To jsou takové moje poznatky z praxe. Jitka Kolářová: Feministický přístup k bádání je prostě politický a v tom se neliší od spousty jiných oborů, ať jsou to kulturální studia, postkoloniální studia nebo některé sémiotické přístupy. Napadlo mě ale, když se tady mluvilo o tom, že feminismus vychází ze strukturálního znevýhodnění žen, že já jsem někdy už alergická na to, že se mluví jen o ženách: my nejsme jenom muži a ženy, ale jsme konstruováni v mnoha dalších rovinách. Je tady spousta dalších perspektiv: perspektiva třídy, rasy či barvy pleti, etnického původu, věku, sexuální preference a dalších – nemluvě o lidech, pro které je výběr ze dvojice škatulek ženství a mužství nedostačující. Libora Oates-Indruchová: Děkuji za úvodní vstupy a prosím panelistky a panelistu o reakce. Hana Havelková: Nejdříve k příčinám té psychologizace: mám k tomu ještě další vysvětlení, a sice, že je to i dědictví komunismu, kdy psychologie byla daleko viditelnější, jako by reprezentovala společenské vědy vůbec, protože ty ostatní v podstatě nemohly do médií psát. Nebylo možné, aby třeba sociologie psala o tom, co žijeme, a všechny ostatní vědy měly nějaké úniky a v podstatě moc ve veřejném diskursu nebyly přítomny. To znamená, že psychologie, a to je na tom to smutné, vlastně profituje z toho, jak to za komunismu chodilo. Dále bych chtěla reagovat na otázku, zda jako základní máme tematizovat znevýhodnění žen. Ráda bych upozornila, že formulace „znevýhodnění žen“ je zde vlastně filozofická a dospělo se k ní při hledání nejzákladnější definice feministického přístupu. I když vyjdete z požadavků Jany Hradilkové a Jitky Kolářové, které se zdají tuto definici zpochybňovat, myslím, že k ní nakonec stejně dojdete. Pokusím se to vysvětlit. I když se totiž budete zabývat třeba multikulturním feminismem nebo intersekcionalitou genderu a rasy, nakonec zjistíte, že pokud to má být feminismus, stejně zkoumáte zkušenosti různých skupin žen nebo jednotlivých žen s kombinací různých „systémů útlaku“, jak se to odborně nazývá, ale vždycky dojdete k tomu, že tam je znevýhodnění žen jako žen, tedy proto, že jsou ženy, ale to už je na složitější teoretickou diskusi. Já si myslím, že formulace „znevýhodnění žen“ je inkluzivní, že zahrnuje všechno, co říkáte. Já jsem rozuměla, že Jana Hradilková to znevýhodnění
4
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
chápe jako takový ten politický slogan, stěžování si, ale když budeme řešit to, co Jana Hradilková navrhuje, jak ženy co umí a tak – v tom pozitivním smyslu slova – stejně se nakonec dostaneme k tomu, proč narážejí na překážky. Tedy zase dospějeme k tomu, že nejdřív musíme popsat, proč to nejde a proč jsme vůbec byly nuceny se tou otázkou zabývat. Charakteristika feministického přístupu jako studia „znevýhodnění žen“, to je prostě taková vypreparovaná definice, kterou ani nemám ze své hlavy. Jana Hradilková: Tak jsem to nemyslela. Myslela jsem to tak, že je určitě důležité se zaměřit na způsob, jak ženy ty překážky překonávají a že z toho lze vygenerovat spoustu nových poznatků. Ale tím, že v podstatě bádáme na základě určitého zhodnocení, ke kterému samozřejmě dospíváme, pokud k tomu tak přistupujeme, uzavíráme si tím možnosti, jak pozorovat skutečnou kapacitu ženské poloviny lidstva. Hana Havelková: Tato debata, že je vlastně teoreticky i politicky nesprávné konstruovat ženy jako oběti a že je potřeba hovořit také o „success stories“, proběhla ve feministických teoriích už na začátku 80. let, ne-li dřív. Definice skrze „znevýhodnění žen“ pro mě ale není stejná teoretická pozice, jako když označím ženy za oběti. To je pro mě něco jiného. Marcela Linková: Já bych tady na to navázala a připojila se k tomu. Za prvé používání slov „kapacita“ a „potenciál“ se v posledních letech profanuje, ale kromě toho velice často tady z toho přístupu vycházejí velice esencialistické pozice – takové to „ženský přístup“, „nebudou války“, „ochrana přírody“ – já teď hodně karikuju, ale tenhle přístup často esencializuje ženy v nějaké dobré kapacitě vůči nějaké zlé kapacitě mužů a s tím mám také velký problém. Abych ale odpověděla Jitce Kolářové i Janě Hradilkové, proč je pro mě výchozí hledisko strukturního znevýhodnění žen: Pochopitelně, že intersekcionalita s těmi dalšími aspekty je prostě všude a nelze od ní odhlédnout, ale pro mě jako feministku je gender klíčový. V našem současném výzkumném projektu genderu ve vědeckých institucích narážíme na různé faktory, které spolu s genderem utvářejí matici toho, jak se „dělá“ gender: obor, který člověk studuje, seniorita, juniorita, jestli je člověk ve výzkumné instituci nebo na univerzitě, jestli je cizinec nebo Čech, všechno hraje roli, ale pojí se to s pohlavím a genderem, což má pro ty lidi na daných pozicích konkrétní důsledky. Samozřejmě, že nelze říct, že ženy v těch institucích zakoušejí něco všechny stejně, o tom nelze takto uvažovat, ale – a v tom bych souhlasila s Hanou Havelkovou – to, na co člověk na konec narazí nebo co je pojítkem, je to, že na nějaké úrovni ty projevy, které do sebe zahrnují gender – a vždycky ho zahrnují – tam prostě jsou. Struktury, které do toho vstupují, se mohou lišit a různě fungovat, i gender funguje různě, ale prostě je tam pro mě vždycky jako začáteční bod dotazování. Libora Oates-Indruchová: Z několika příspěvků, které tady odezněly, vyplývá jakýsi argument kruhem, že feministický přístup k vědeckému bádání je feministický tím, že je feministický, tedy že se zabývá znevýhodněním žen, což je základní feministický postulát, a že není specifický kritickou reflexí své politické pozice. Já mám s touhle definicí trošku problém, pokud jde o vysvětlení vztahu feminismu a aktivismu/angažovanosti. Samozřejmě, jestliže jsme feministky, nemůžeme jinak než pohlížet na jakýkoliv předmět feministicky, stejně jako výzkum prováděný lidmi s politicky konzervativním či liberálním přesvědčením bude vycházet z tohoto vidění světa. I když, jak už tady padlo, ta pozice často zůstává nereflektovaná: my z oboru genderových studií jsme se u nás na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity před časem obrátily na lidi z katedry politologie, aby přispěli do sympozia Genderové 5
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
konfrontace, o kterém se tady zmínil Lukáš Sedláček, a jehož tématem byla otázka angažovanosti vědy. Dostaly jsme odpověď, že se k tématu nemohou vyjádřit, protože oni angažovanou vědu nedělají. Rozdíl feministického bádání je tedy skutečně v tom, že jeho politická pozice je inherentně a vědomě reflektovaná, a sice proto, že vychází z myšlenkového proudu, který má svůj původ v sociálním hnutí. V kursu feministické kvalitativní metodologie, který teď učím, mám text Mary Margaret Fonow a Judith A. Cook, který se pokouší o shrnutí zásad feministické metodologie, kterými bychom se jako feministické badatelky měly řídit.4 Těch zásad identifikují na přelomu 80. a 90. let celkem pět a říkají, že v současnosti je jich daleko více. Z těch původních pěti byl na prvním místě jednoznačně požadavek reflexivity, a sice ve smyslu „pozornosti k významu genderu a genderové asymetrie jako jednoho ze základních rysů společenského života včetně způsobů, jakými se provádí výzkum“.5 Dále následovaly požadavky „probouzení vědomí“, „zpochybňování normy objektivity, která předpokládá možnost vzájemného oddělení subjektu a objektu výzkumu a považuje osobní a/nebo podloženou zkušenost za nevědeckou“, „pozornost etickým implikacím feministického výzkumu“ a „důraz na posílení (empowerment) žen transformací patriarchálních sociálních institucí prostřednictvím výzkumu a jeho výsledků“.6 Tedy to feministické ve feministickém přístupu – ne v jeho předmětu bádání – se neomezuje jen na strukturní znevýhodnění žen. Marcela Linková: Já si právě myslím, že reflexivita není specifická pro feminismus, ale že je společná řadě kritických proudů, které se rozvíjejí, a hůř nebo lépe si nacházejí cestu do odborných časopisů, ale určitě to není unikátní pro feministický přístup. Zuzana Uhde: Já jsem vnesla do debaty určité zmatení zmínkou o nových oborech, ale Marcela Linková a Hana Havelková to uvedly na pravou míru, že ne nové obory, ale určité proudy kritických studií nebo kritického myšlení dokazují to, že v otázce reflexe feministický přístup specifický není. Dosavadní diskusi o předmětu feministického bádání, tedy zda je jím gender a genderové struktury znevýhodnění ve společnosti, chápu jako určitou výhradu vůči tomu, jak se u nás genderový výzkum provádí. Nicméně souhlasím s Marcelou Linkovou i Hanou Havelkovou, že feministický přístup se zaměřuje na genderové struktury nerovností, což by ale nemělo vylučovat zohlednění také dalších sociálních struktur, které genderové nerovnosti spoluutvářejí. To znamená, že nerovnosti nevznikají pouze ve vztazích mužů a žen, ale že rámec zkoumání by měl být otevřen i analýze nerovností třeba mezi různými skupinami žen. Nicméně pokud feministický výzkum tuto principiální otevřenost svou praxí popírá, je na místě kritika, kterou možná měla na mysli Jitka Kolářová. Jan Matonoha: Myslím, abychom tu otázku reflexivnosti inherentně přítomné v humanitním a společenskovědním myšlení 20. století nepřeháněli. Na jednu stranu je jistě pravda, že různé proudy kritického myšlení 20. století ví o tom, že mají svoji zřetelnou agendu a svoje hodnoty. Tyto momenty zde jsou a nemusí to být jen kritická teorie frankfurtské školy, můžeme jít třeba až k hermeneutice, podle níž je vlastní pozice inherentně zabudovaná v přístupu k jakékoli interpretaci problému. Na druhou stranu mám ale pocit, že u těch jiných proudů se neobjevuje tak explicitní a 4
Fonow, Mary Margaret, Judith A. Cook. 2005. “Feminist Methodology: New Applications in the Academy and Public Policy”. Signs: Journal of Women in Culture and Society, 30, 4: 2211–2236. 5 Tamtéž, s. 2213. 6 Tamtéž.
6
Kontext: časopis pro gender a vědění systematické promýšlení problematiky pozicionality, situovanosti subjektivity, jako tomu je ve feministických epistemologiích.
2008 vědění
a
Lucie Jarkovská: Feministické je na našem přístupu to, že se identifikujeme jako feministky, že děláme feministický výzkum. Ty distinkce jsou někdy těžko rozlišitelné stejným způsobem, jako je v sociálních vědách někdy obtížné vydefinovat rozdíly mezi jednotlivými disciplínami. Je to podobné i s feminismem a dalšími proudy kritické teorie: všechny diskutují o podobné agendě a podobných tématech, ale s různými akcenty. Připadá mi, že tady dochází k proměně celého paradigmatu – před lety bylo možné říct, že objektivně zkoumáme realitu, teď by si tím člověk v určitých kruzích „zavařil“ – ale jinak je to v Česku a jinak v zahraničí a pro nás je pozicionalita a situovanost vědění hodně spojená s tím, že my – feministické badatelky – jsme v tom českém kontextu víc vidět. Zatímco „venku“ je více těch lidí, kteří se identifikují s přístupem pozicionality a situovanosti vědění, v Česku je to pořád menšina, která se musí neustále obhajovat. Marcela Linková: Abych navázala na Lucii Jarkovskou: k té větší viditelnosti feminismu a jeho metodologických pozic přispívá to, že u nás nemáme silně vyvinutá jiná studia než feministická, která by zkoumala ustavování či konstruování identit ještě z jiných než feministických úhlů pohledu. U nás jsou tedy přístupy stavící na reflexivitě a situovanosti vědění spojované zejména s feminismem, ale ve světě to takto specifické není. Hana Havelková: Problém kritické reflexivity je, myslím, dost problém český a je rozdíl mezi vědeckým diskursem českým a zahraničním. Spousta oborů u nás – a jejich představitelů – nedospěla ještě vůbec k poznatku, že sociální jevy jsou konstruované. To znamená, ne že já jako badatelka, když něco o něčem tvrdím, že konstruuji takzvanou realitu, ale že to žádná realita není, ale vždycky jen konstruované jevy! Třeba v české historiografii ještě pořád trvá představa, že dějiny nějaké jsou a my si je promítneme jako film a jen popíšeme, že jevy jsou jaksi samy o sobě. Do hlav spousty lidí ještě nedošlo, že sociální jevy jsou už konstruovány tím, jak se o nich psalo v kronikách, že kronikářský zápis už je něčí konstrukt a ne faktická danost. V tom kontextu se potom feminismus jeví tak výjimečný, protože z konstruovanosti jako základní premisy vychází. Libora Oates-Indruchová: Já k tomu přidám jednu epizodu. Hana Havelková si určitě vzpomene, když s Marií Čermákovou editovaly první monotematické číslo Sociologického časopisu k feminismu v roce 1995 a já jsem tam jako začínající badatelka poslala článek, že přišel příšerný posudek.7 Do slova a do písmene v něm stála věta: „Nabízený článek … je zřejmě od autorky mladé, odborně nezkušené a zaujaté“. To byla první identifikační věta a pak to pokračovalo: „Feministické pozadí nutí autorku, aby nacházela hodnoty tam, kde maskulinistická bezpříznakovost žádné nehledá … a nenacházela je tam, kde jsou objektivně signalizovány. … Sahá pak sémioticky mimo obvyklost tím, že označujícímu připisuje ozvláštněné označované.“8 Tedy to k té poznámce Hany Havelkové, že u nás ještě ve spoustě oborů nedošlo vůbec k poznání, že by společenské jevy byly konstruované a že posláním společenských věd je ozvláštňovat, co je běžně zažité jako „neutrální“, „přirozené“ či „bezpříznakové“.
7
Indruchová, Libora. 1995. “Žena na ulici: (Stereo)typické reprezentace žen v současné velkoplošné reklamě v České republice." Sociologický časopis, 31, 1: 85–104. 8 Recenzní posudek ze Sociologického časopisu ze dne 25. srpna 1994.
7
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Hana Havelková: Přesně tak. Odkrývat procesy jejich konstruování. Marcela Linková: Toto „ozvláštňování“ v jazyce je dané také naší vlastní pozicí, kterou k problému ustavování (enactment) společenských jevů zaujímáme. Pořád musíme trvat na tom, že se v textech budou používat oba gramatické rody. Stále je pro některé lidi nové, když píšeme „vědkyně a vědci“ (místo jenom „vědci“). I když nedávno jsem byla na workshopu o metodologiích v sociálních vědách, který Národní kontaktní centrum – ženy a věda spolupořádalo s Vídeňskou univerzitou, a tam to, co já považuju za genderově senzitivní jazyk, používala široká plejáda lidí, kteří vůbec neměli s genderem nic společného: antropologové, etnografové. V některých těch reflektivních přístupech se zřejmě stalo dobrou praxí nebo zvykem třeba používat „její“ (her) jako generické femininum. Byli tam asi dva muži, kteří mluvili v generickém femininu, což pro mě bylo nesmírně osvěžující. Jan Matonoha: Ještě k té psychologii: učím seminář kritické analýzy diskursu, a tam když mluvíme o těle jako kulturním konstruktu, je tato myšlenka pro studující zprvu obtížně stravitelná. Stejně tak je asi obtížně přijatelné pro „běžné“ publikum nahlédnout onu konstruovanost reality, která je nerozlišitelným komplexem diskursivního, sociálního, materiálního a dalších faktorů. Tady také může ležet příčina, proč je psychologie tak často pasována do role experta. Pro populární publikum je totiž pohodlnější si představit, že se něco děje v něčí hlavě, než si představit somatizovanost sociálních rolí, tedy že naše identita i sama tělesnost je podobným způsobem sociálně a diskursivně konstruovaná. To je mnohem obtížnější vysvětlovat v televizi běžnému publiku, než se jednoduše odvolat na nějaké psychické pochody a normy. Hana Havelková: Ale já myslím, že pro populární publikum je u nás nezvyklé, a proto obtížné, uvažovat vůbec strukturálně, tedy chápat individuální nebo skupinové chování jako otázku a problém vždy také systémový. Dokonce ani nemusíme brát somatizaci jako příklad, ale třeba tak základní poznání, že naše myšlení není zcela naše, ale že z nás a skrze nás do velké míry „myslí“ například kultura a systémy poznávání, jednání, společenské organizace nebo zvyklosti – a mimochodem koncept vidět „moc ve struktuře“ je původně marxistická myšlenka. Petr Pabian: Doteď se v naší debatě vymezuje feministický výzkum ve srovnání s aktivismem jiných oborů, ale vymezuje se jakoby zevnitř. Mně přitom už dlouho běží hlavou, že zvenčí je jednoznačně vnímaný jinak než ostatní obory – na rozdíl od nich je feministický přístup vnímaný aktivisticky. A já teď přemýšlím nad tím, že je to svým způsobem zvláštní: Libora Oates-Indruchová před chvílí uvedla příklad politologie – já sám jsem politolog – a v politologii je jasná vazba mimo akademii, ale ta vazba není vnímaná jako aktivistická, protože vazba ke státu přece není aktivismus, že? Ještě větším paradoxem je přehlížení aktivistické vazby u mého druhého oboru, teologie, kde je aktivismus ještě výraznější. Tomu přehlížení pomáhá dlouhá tradice, těch několik staletí, po které se teologie vyvíjí jako disciplína, takže teď už je ten její aktivismus takový zapomenutý nebo nějak dlouhodobě etablovaný. Na rozdíl od ní je ale feminismus zvenčí jednoznačně vnímaný jako aktivistický. Přitom teologie je dost angažovaná a aktivistická. Hana Haveková: A ideologická, to je samozřejmě těžká ideologie. Lukáš Sedláček: A přiznává to? Reflektuje svou angažovanost? Petr Pabian: Nereflektuje. 8
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Lukáš Sedláček: Právě o to přiznání jde. Přiznává teologie, že je ideologická? Petr Pabian: Přiznává, ale nereflektuje to. Angažovanost je tak samozřejmou součástí jejího východiska, že není reflektována. mirek vodrážka: Já mám víc poznámek. Za prvé, jestliže aktivismus feminismu vnímáme jako problém vnějšku a máme zvenčí „odkrývat procesy konstruování“, pak se nabízí otázka, jak to souvisí se samotným postulátem feminismu kriticky reflektovat především sama sebe? To je moje první otázka. Dále jsem očekával, že příspěvky z akademické sféry budou opravdu „akademické“, tedy přesně vyargumentované a ne tak vágní, jak zaznělo z některých tezí, například, že zabývání se feministickými nebo genderovými studii už je samo o sobě angažovaná činnost či aktivismus. Vágnost diskuse a idyličnost tohoto semináře spočívá i v tom, že nevyžaduje kritickou reflexivnost, jak například používat pojmy. To přirozeně vede od počátku k novým problémům a nejasnostem především mezi diskutujícími aktivistkami, jako je například Jitka Kolářová, která z pozice undergroundové anarchistické scény na rozdíl od ostatních hovořila o požadavku nesměšování diskursu „ulice“, „neziskového sektoru“ a „teoretického bádaní“. Vágností myslím i to, že se zde nereflektují tyto konfliktní zóny a institucionální pole, absentuje historická reflexe angažovanosti a aktivismu po roce 1989 a navíc chybí při definici aktivismu i existenciální moment a historicky zvláštní, česko-slovenská diference fenoménu gender/feminismus. To souvisí i s dělením vědy na ty, které reflektují svou angažovanost, a ty, které ji nereflektují, jak o tom hovořil například Lukáš Sedláček. Odtud se totiž bere předsudek, který implicitně vyznívá z dnešní diskuse, že genderová studia jako typ určité vědecké disciplíny, která se navíc u nás etablovala až po roce 1989, a to velmi pozvolně, skutečně reflektují sama sebe?! Já si naopak myslím, že největším deficitem tohoto diskursu – a to specificky v českých zemích – je skutečnost, že nedokáže ani reflektovat svůj základní pojem „gender“. V dopoledním panelu mi chybí třeba zásadní příspěvek, který by reflektoval a analyzoval užívání pojmu „gender“ po roce 1989, a to specificky v České republice. Samozřejmě, je to do určité míry můj „zištný“ zájem, protože sám v tomto směru bádám9 – mimo akademické pole – a docházím k tomu, že se s termínem „gender“ nakládá svévolně, používá se vágně, skutečně nekriticky až dogmaticky, takže pojem genderu v různých sférách splňuje kritéria Mannheimovy definice ideologie: určité mechanismy, které by měl odhalovat a které spoluvytvářejí moc systému, spíše sám zakrývá, než odkrývá. A to je potřeba reflektovat. Tyto kritické poznámky míří samozřejmě i k dalším otázkám. Po roce 1989 jsem v určitém období sledoval subkulturní aktivity v českých zemích, například anarchofeministických ženských skupin. Jejich pozice byla zajímavá v tom, že v určité době se tyto skupiny začaly vymezovat právě vůči akademickému feminismu a kritizovaly ho z pozice jeho neangažovanosti, nespolupráce a ne-hnutí. Domnívám se, že toto pozadí může být určitým orientačním vodítkem pro to, co znamená aktivismus a co by mohla znamenat i angažovanost. Na dnešní diskusi se také vůbec nereflektují existenciální momenty aktivismu, kdy určité životní odpovědi nejsou dány poznáním, ale rozhodnutím. Převažuje zde intelektualismus typu „bez analýzy není akce!“ a navíc diskutující mlčky 9
Viz Vodrážka, Mirek. 2007. „Teorie sociálních atraktorů a krize genderu.“ In Mirek Vodrážka, DeCivilizace: výbor esejů z let 1990–2007 na téma undergroundu, chaosu, feminismu a transgenderu. Červený Kostelec: Pavel Mervart.
9
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
předpokládají, že existuje jen jeden typ jednosměrného hierarchického ovlivňování v podobě akademického servisu „dodávání argumentů“ těm druhým. Existenciální aktivismus často přesahuje specializovaný feministický aktivismus na akademickém poli. Mnohé subkulturní aktivististické skupiny jsou zajímavé právě v tom, že spojují nejrůznější diskursy s politickými, což si ale většina vědců/vědkyň předem zakáže. A to je podle mě opravdu obrovská asymetrie, obrovský rozdíl mezi možnostmi aktivismu a možností angažovanosti v určité vědecké disciplíně. Jana Hradilková: Já přikývnu v tom smyslu, že jsou tady obrovské nevyužité možnosti. Teď nedávno jsem měla přednášku pro americké studující o ženské angažovanosti a aktivismu a přišla tam řeč na feminismus. Zajímavé bylo, že jsem cítila jejich strach, skepsi vůči feminismu, ne kvůli nějakému ohrožení, ale protože říkali, že feminismus dneska nevyčerpává své vlastní možnosti. Kateřina Šaldová: Navážu na mirka vodrážku a jeho poznámku o reflexi používání pojmu „gender“. Tento seminář byl zamýšlený jako seminář čistě pro akademickou komunitu, nicméně se ukázalo, že akademická komunita nemá takový zájem diskutovat o tom, jak používá pojem „gender“. Takže jsme seminář rozšířili a vzniklo současné pojetí. Úplně ale souhlasím s tím, že se u nás strašně často zaměňují pojmy jako „muži“, „ženy“, „gender“, „maskulinita“, „femininita“, „female“, „male“, že se používají zástupně, přitom ale synonymy nejsou. Na druhé straně mám pocit, že se touto otázkou v naší práci docela zaobíráme, snažíme se o ní přemýšlet, jezdíme na konference a slyšíme feministické přednášky o tom, že cílem je mít vše „padesát na padesát“ – ať už se to týká zastoupení žen a mužů ve vedoucích pozicích či rozdělení domácích prací. Já si nicméně myslím, že je spíš potřeba přemýšlet o tom, co je maskulinita, co femininita, jak se gender prolíná do našeho každodenního života a jak a v jakém kontextu si sami své genderové osobnosti tvoříme. Cílem feminismu pro mě není mít a priori vše „půl na půl“. Jitka Kolářová: Chtěla bych reagovat na připomínku mirka vodrážky o aktivismu v anarchismu a v akademii. Rozpory, které uvedl, jsou důvodem, proč si myslím, že by se ty dvě sféry neměly směšovat, protože každá používá úplně jiné nástroje a taktiky, má jiné možnosti a jiné zdroje. Člověk, který je v akademii, projde – a mluvily jsme o tom s Hanou Havelkovou – jakousi drezúrou, jak má jeho nebo její práce vypadat, a získá tím nějakou průpravu: čtení odborné literatury, psaní vědeckých textů ho posune dál, pomůže mu – nebo jí, abych byla korektní – v přístupu k myšlenkám, na které by sám nebo sama prostě nepřišla, ale na druhou stranu je to myšlení už nějak zformované. Kdežto v tom aktivismu je širší prostor pro tvořivost, protože jeho způsoby vytváření vědění nejsou omezeny přísně vědeckým způsobem uvažování. To je pozitivní pro aktivismus, ale na druhou stranu aktivismus zase nemá ty zdroje vědění, jaké má akademie. Lucie Jarkovská: Souhlasím s tím, že je potřeba problematizovat pojetí genderu, diskutovat o konceptualizacích genderu. Souvisí to ale také s tím, jak tu problematiku věda zviditelňuje nebo nezviditelňuje, co se objeví v publikovaných článcích. Články, které používají „gender“ s tím, že se zabývají muži a ženami, projdou lehčeji, než když se zabýváte konceptualizací genderu. To je moje zkušenost. Recenzní posudek na „Genderové aspekty českého školství“,10 kde se druhý oddíl zabývá tím, co musíme udělat, když se chceme dívat na gender ve školství, jak tam uchopit gender a co je to genderový výzkum ve školství, říká: „Není mi také jasný smysl pasáže 10
Jarkovská, Lucie, Kateřina Lišková. 2008. „Genderové aspekty českého školství.“ Sociologický časopis, 44, 4: 683–701.
10
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
odmítající konceptualizaci žen jakožto skupiny. Činí tak snad někdo? (…) řešením by podle mého názoru bylo tuto pasáž vynechat.“11 Tedy posudek tvrdí, že konceptualizace genderu jakožto dvou homogenních skupin, skupiny žen a skupiny mužů, je dávno překonána a není už o tom potřeba mluvit. Obávám se ale, že to není pravda a že u nás je stále potřeba na to poukazovat, i když genderové debaty ve světě jsou dávno někde dál. Zdá se mi, že článek o mužích a ženách uplatníte v odborném českém periodiku snáze než skutečně genderovou analýzu. mirek vodrážka: V mnoha příspěvcích zaznívá silně marxistický backround například v tezích, že veškerá produkce znalosti je angažovaná nebo že aktivismus potřebuje vědecky podložené argumenty. Historické doznívání marxismu je zajímavé i v tom, že po roce 1989 se v Čechách často gender studies prezentovaly, například socioložkou Jiřinou Šiklovou, jako „vědecká odborná disciplína“, zatímco feminismus byl definován jako „ideologický“ názor žen.12 Tím se udržovala a přežívala klasická pozitivistická a marxistická dichotomie. Na druhé straně už v roce 1995 píše Martin Hájek v Sociologickém časopise, že volba pojmu „gender studies“ byla vedena ideově-rétorickými či legitimizačními motivy, které usnadnily angažovat se feministicky při denominaci a redefinaci označení jako „feminismus“ nebo „ženská otázka“. Podle Hájka je pojem „gender studies“ trojským feministickým koněm, který zároveň ale vypovídá, že ženy nechtějí přiznat otevřeně svůj politický aktivismus, tudíž „gender studies“ používají jako zástěrku.13 Tato určitá pojmová nevyjasněnost, která se historicky váže ke společenským změnám po roce 1989, se však dostala hlouběji do českého diskursu. Tento aspekt je pro mě fenomenální a spočívá v něm i zvláštnost genderového diskursu u nás. Nakonec ještě poslední poznámka. Zuzana Uhde řekla, že feministický přístup není specifický. Jestliže feminismus je pouze diskurs mezi jinými diskursy, pak se nabízí otázka, co je na něm společensky kontroverzního, politicky explozivního a kulturně subverzivního? Nepohřbíváme právě touto nivelizací jeho dějinnou specifičnost a jedinečnost?
11
Recenzní posudek ze Sociologického časopisu ze dne 29. srpna 2007. Šiklová, Jiřina. 1999. „Gender studies a feminismus na univerzitách ve světě a v České republice“. In Hana Maříková a Eva Věšínová-Kalivodová (eds.), Společnost žen a mužů z aspektu gender. Praha: Open Society Fund, s. 9–19. 13 Hájek, Martin. 1995. “Tanec na hraně nože”: strategie konstrukce sociálních problémů. Případová studie dvou skupin.“ Sociologický časopis, 31, 1: 105–116. 12
11
