Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Feminismus v akademii: aktivismus v akademii – angažovanost feministického výzkumu – témata – jazyk rovných příležitostí1 Část III. Jaké je podle vaší zkušenosti a práce propojení akademického sektoru se sektorem neziskovým či státním? (A jaké by být mělo?) Kateřina Šaldová2 (editorka) Libora Oates-Indruchová: O první vstup k poslední, třetí, části dnešního sympozia nyní prosím Jitku Kolářovou, která se o tomto tématu již zmínila. Otázka zní: Jaké je podle vaší zkušenosti a práce propojení akademického sektoru se sektorem neziskovým či státním? (A jaké by být mělo?) Jitka Kolářová: Kdybych měla mluvit o vlastní zkušenosti, obrátila bych se k těžišti své aktivity (a k tomu, co dělám nejraději), které se nachází úplně mimo organizace nebo nějaké institucionální struktury ve smyslu neziskových organizací nebo akademie a tak dále. Samozřejmě, že jsou pro mě instituce jako akademie nebo třeba škola přínosné, ale to, co nejvíc cítím jako aktivismus, je má práce pro časopis Bloody Mary. To je pro mě tvůrčí oblast, kde se nemusím omezovat vůbec ničím, a jejíž kreativita a určitá nespoutanost, rebelskost je prostě strašně přínosná v možnosti experimentovat a naplno říct svůj názor. Když to srovnávám se svou současnou prací v neziskové organizaci Gender Studies, tak z toho ta práce v neziskovém sektoru vychází nutně jako nefeministická. Už jen třeba přistupování na pravidla řekněme systému, z něhož potřebujeme peníze, abychom mohly dělat naše aktivity, je přistoupení na pravidla hry, která se mi samozřejmě nelíbí, a z hlediska dejme tomu etiky, je to nějaký kompromis. Na druhou stranu vím, že práce v neziskovém sektoru, a teď mluvím hodně obecně, je přínosná v tom, že může změnit mnohem více než ten aktivismus samotný. Ten totiž v podstatě nemá zdroje a občas ho lidé vnímají jako ”to křičení” a házení molotovů na ulici” – i když to tak samozřejmě není a je to jen určitá mediální reprezentace a stereotypní představa o tom, co to je. Nicméně, vidím tyhle dvě, respektivě tři oblasti (neziskový sektor, akademii a aktivismus) jako strašně důležité, ale každá má nějaká svá pozitiva a nějaká negativa, ať jsou to právě například zdroje – třeba finanční nebo obecně materiální – anebo na druhé straně zdroje intelektuální svobody. Ty se v každé té oblasti liší. Čemu já dávám nejvíc přednost, je nicméně právě onen aktivismus, a to především kvůli té kreativitě, kterou mi nabízí. Jana Hradilková: To slovo svoboda…. To je klíčové slovo právě pro pohyb v neziskovém sektoru. Při své práci jednak v Gender Studies, o. p. s. na začátku, tak také ve velmi širokém spektru nevládních organizací, díky práci v Ašoce – tedy ve spolcích, které otevírají nějaké nové problémy a chtějí je systematicky řešit – tak právě to, co je na téhle práci nejatraktivnější, je skutečnost, že je tam širší pole možností pronikat, 1
Seminář se konal v rámci Týdne vědy a techniky 2. listopadu 2007, v budově Akademie věd ČR, Národní třída 3, Praha 1. Koncepci semináře vypracovala Kateřina Šaldová ve spolupráci s Liborou OatesIndruchovou. Seminář se uskutečnil v rámci projektu Otevírání debat na úrovni politik o postavení žen ve vědě ve středí Evropě, který byl financovaný 6 RP (WS debate). 2
Kateřina Šaldová působí jako odborná pracovnice Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i.
1
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
objevovat ta uzavřená místa v systému a aktivizovat energii určité skupiny lidí k tomu, aby z těch uzavřených míst tvořily koridory. A ještě jsem chtěla dodat k tomu propojení akademie nebo vědy a aktivismu – mám pocit, a už jsem o tom mluvila předtím, že tady vlastně není vytvořená dostatečně jasná, zřetelná a efektivní nabídka a poptávka. A tím pádem si myslím, že reciprocita mezi vědou a aktivismem nefunguje tak, jak by mohla. A ještě jedna důležitá věc mne napadá v souvislosti se skupinou okolo slovenského časopisu Aspekt – to, co na něm velmi oceňuji, je čistota jazyka, kterým se vyjadřuje, a což já osobně pokládám za základní podmínku k tomu, abychom mohli komunikovat. Prostě se umět vyjadřovat svým vlastním jazykem. Pokud jazyk má svoji vlastní identitu, pokud z něčeho vychází, tak je možné se jím o nějakém společném problému dorozumět spíš, než když je vágní. A připadá mi, že vágnost tu pořád ještě přetrvává, a to právě proto, že ještě nejsme schopné ty jazyky, kterými se vyjadřujeme, vypracovat tak, aby byla jasně čitelná linka mezi cílem sdělení, jeho směřováním a formou vyjádření. Lukáš Sedláček: Navázal bych tím, co zaznělo již v první části. Ono to prolínání toho vědeckého a aktivistického světa je pro mě osobně složité právě na té osobní úrovni. Na fakultě jsem ve výzkumné, vědecké pozici, na druhé straně v Nesehnutí, což je nezisková organizace, jsem zase součástí onoho aktivistického světa. A ta situace totiž nejde vždy jasně vymezit: teď jsem tady jenom za aktivismus, teď jsem tady jenom za vědu. A není to jenom tak, že bych to vnímal jen já, ale jak to vnímá mé okolí. O přestávce jsme se o tom bavili s Kristýnou Ciprovou. Máme takový zážitek, kdy jsme byli pozváni na diskusi k lesbickému rodičovství a byli jsme tam asi čtyři panelisté – já panelista a panelistky. Kristýna tam byla za sociologii, byla tam ještě Hana Kulhánková a já jsem měl pocit, že jsem tam za ten aktivismus. Já sám jsem toho v podstatě řekl nejmíň, protože to není moje téma, ale téma třeba právě Kristýny, jejíž povídání bylo mnohem zasvěcenější. Druhý den o té diskusi vyšel článek. A nevyšel v Mladé frontě, ale vyšel v Gitě, to znamená u agentury, která by tu diskusi měla nějakým způsobem reflektovat. Jediný, kdo byl v tom článku citovaný, byl psycholog Sedláček jako expert, který tam byl. Tu linii mezi aktivistickou a vědeckou pozicí nelze prostě tak jednoduše vymezit. Jako expert jsem byl vnímán, protože jsem psycholog, navíc muž? Je to trochu taková moje deziluze v tom, že nemůžu sám rozhodovat ani o tom, jak jsem vnímán – zda jako aktivista, nebo vědec. Jestli i když říkám svoje např. politické názory, jsem přesto vnímán jako nezávislý expert. A měl jsem ten pocit i z toho publika – jak třeba reagovalo na to, co říká Kristýna, a na to, co říkám já jako “ten expert” na tu psychologii. Mluvili jsme o tom, jaký má lesbické rodičovství vliv na děti, a tehdy jsem měl opravdu pocit, že když to slyší ti lidé od psychologa, že ty děti nejsou nijak deprivované, tak tomu teprve uvěří. Tohle je ale přesně to, co já vlastně kritizuji. To osvojovování si a přijímání expertnosti na politickém poli. Na té akademické úrovni je to vlastně něco, k čemu zaujímám velmi kritická stanoviska a potom to vlastně jen reprodukuji. Marcela Linková: Já na to navážu tím, že z mého hlediska to skutečně není možné úplně oddělovat nebo vůbec oddělovat a že mám pocit, že tady občas zaznívá určitá hierarchizace – aktivismus je ten nejsvobodnější, pak neziskový sektor a ta akademie svázaná nějakými pravidly, která se týkají používání jazyka, metod a já nevím čeho všeho ještě. Tady s tím ze svého hlediska skutečně nemůžu souhlasit, protože si myslím – a to se pojí s tím, co říkala Jana Hradilková úplně na začátku, s tou energií a intelektuální
2
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
svobodou – že přístupy rozvíjené v rámci vědních studií mně skýtají naprosto zásadní pocit svobody promýšlení toho, jakým způsobem se ptát na otázky, které se týkají produkce znalosti o výzkumných institucích, technologiích, o produkci znalosti jako takové, a že je tady možné si ty svobody nacházet, budovat je a nějakým způsobem také doufám přispívat k budování těchto svobod tím, jaké otázky si člověk klade, jak na problémy nahlíží a jaké teorie používá k uchopení těchto problémů. Vědní studia, respektive to, co v rámci NKC-ŽV z toho proudu čteme, jsou ještě dost daleko od standardní sociologie. Tolik jenom k tomu, jak je to s tou hierarchizací a vůbec s tím dělením. Já třeba zase úplně nesouhlasím – i když, a tady bude to “i když” – je to šíleně schizofrenní situace. Ta schizofrenie se týká jednak toho, o čem už jsme tady diskutovali, tedy jakým způsobem zacházet s jazykem a kdy mluvíme o genderu, kdy o ženách, co to znamená. Toto je součástí celého ,balíku´ toho, jak se snažíme řešit otázku postavení žen ve vědě v interakcích s jednotlivými aktéry, které prostě nemůžeme nikdy odmyslet, vždycky vstupují, prostě jakým způsobem se utvářejí, vznikají v konkrétních kontextech. V angličtině je pro to skvělé slovo enact, „ustavovat“ – posunuli jsme se tedy od „konstruování“ k „ustavování“. Co se dělá a jak se to dělá. Druhá věc, která mně na tom přijde hrozně schizofrenní – a ukazuje se to v poslední době velice konkrétně například na pozici NKC-ŽV v Sociologickém ústavu – je přesně to, že akademická scéna má obrovský problém nejenom s angažovanými genderovými studiemi, dejme tomu s feminismem v genderových studiích, ale rozhodně má problém s tím mít potom ve svém rámci něco, co pracuje výzkumně a zároveň je explicitně aktivistické, je tam snaha o změnu. Jako že je snad už v pořádku dělat genderové analýzy, ale aby v tom nebyl moment snahy o změnu. A myslím si, že se tady ten problém pojí s tím, o čem jsme diskutovali už na začátku. Tedy i s metodologickými rozdíly mezi kvantitativními a kvalitativními přístupy. Petra Jedličková: Já jsem tady na to už vlastně narazila, když se zde objevila otázka nových oborů, které jaksi musí obhajovat svoji pozici ve vědě, vědeckost. Byli jsme nedávno vystaveni tlaku akademického okolí a Filozofické fakulty, abychom ukázali, že jsme v tom svém působení v oboru studia nových médií na Filozofické fakultě dostatečně vědečtí. Nedávno jsem to tedy skutečně zažila v praxi. A samozřejmě je člověk dotlačen k tomu, aby použil jazyk, kterému rozumí okolí, které ho k té obhajobě vyzývá. Mně se zdá, že se totéž stalo s problematikou, kterou jsme tu „smrskli“ do slova rovné příležitosti nebo genderové problémy a podobně. Moje konkrétní zkušenost pochází z přípravy jednotného programového dokumentu (JPD3) pro Prahu, kde byla původně plánována kapitola, která se měla věnovat rovným příležitostem. Protože jsem byla přesvědčená o tom, že zkušenosti z neziskového sektoru a aktivismu by se měly promítnout do strategických a rozhodovacích procesů, použila jsem výsledky práce jednak Gender Studies a jednak dalších ženských organizací a promítla je do té kapitoly, kterou jsem připravovala. A pak se stala zvláštní věc. Ta kapitola zmizela a dostala se do kapitoly o sociálním vyloučení. Zajímavé na tom je, že dnes jsme si zvykli na to, že problematika rovných příležitostí se jeví jako horizontální – má být prostě ve všem, ve všech aktivitách, které se v rámci daného projektu podporují. A já si kladu otázku, jestli máme být hrdí na to, že jsme dosáhli toho, co jsme tehdy říkali – tedy že to do jisté míry je horizontální problém. Objevuje se totiž nový problém v tom,
3
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
že se vytrácí reflexe toho, z čeho vlastně pochází celá velká oblast aktivismu a bádání, to jest tedy výzkum specificky zaměřený na gender, který zkoumá gender jako takový: jeho konceptualizaci. Zuzana Uhde: Já jsem se nad touto otázkou zamýšlela z trochu jiného úhlu pohledu, který ale navazuje na schizofrenní situaci, kterou popisovala Marcela Linková na základě své zkušenosti působení v NKC- ŽV. Shodli jsme se zřejmě, že propojení vědy, aktivismu a neziskového sektoru je přínosné pro všechny strany. Z mého pohledu shoda panuje také o tom, že takový přístup naráží na institucionální překážky. Když člověk funguje v rámci určité vědecké instituce, tak vidí, jak je jeho snaha o propojení aktivismu a vědy v sebereflexivním angažovaném využívání vědeckých poznatků stále problematizována. Ale důležitý moment vidím i v logice systému, ve kterém jak věda, tak aktivismus fungují a nějakým způsobem se mu přizpůsobují, o čemž mluvila Jitka Kolářová. Kritika by měla směřovat i k institucionálním podmínkám fungování těchto dvou sfér, zejména způsobu financování. Z mého hlediska je velký problém to, že jak neziskový sektor, tak věda jsou odkázány na grantovou politiku. Z různých, často vnějších důvodů (například zpoždění výzev a nedostatek času na přípravu projektu, úzce vymezené podmínky grantových výzev, nejisté schválení projektu a z toho plynoucí někdy přehlcení projekty, někdy nedostatek financí) nejsou projekty od začátku propojovány a plánovány dohromady, což by mohlo v praxi přispět k větší propojenosti, i personální, a k větší návaznosti. Dnes tyto sféry stále fungují velmi separovaně i v oblastech, kde panuje shoda na žádoucnosti propojení. Někdo má nějaké granty, teď tam potřebuje určité vstupy i z jiných sfér, ale zároveň o to žádá až ex post. V jiných institucích mají zase jiné granty a jsou zavaleni jinou prací, třeba na jiných tématech. Takže pokud ze strategických důvodů volíme určitý kompromis se systémem, je podle mě třeba plánovat spolupráci od začátku. Ta propojenost by tak měla fungovat od bodu nula a tohle by možná mohlo pomoci překonat některé institucionální překážky. Jako srovnání s naší situací se můžeme podívat na příklady ze západní Evropy, kde velké neziskové organizace do své instituce přímo inkorporují jak teoretické oddělení, tak také to aktivistické, ne ve smyslu undergroundu, ale ve smyslu té praktické práce. Hana Havelková: Tentokrát snad budu opravdu stručnější. Na té osobní rovině to tak nějak člověk pašuje, že…Byla jsem velmi činná v Gender Studies, původně vyloženě v aktivistické organizaci, tam už dlouho nejsem, potom jsem působila v Českém helsinském výboru, tak tam například, si myslím, že se mi jakžtakž dařilo zasazovat o genderovou problematiku, stavět ji do pozice politicko-právní problematiky. Protože ČHV, to je “lidsko-právní nevládka”, tak jsem například hodně tlačila, aby tato problematika stála až v poloze “lidsko-právního problému” nebo občansko-právního problému. A obráceně jsem zase musela své kolegy dost často přesvědčovat v rámci užšího Helsinského výboru, že se máme zaměřit na určité skupiny a soustavně je sledovat. Když se dnes podíváte na zprávy ČHV, tak jsou tam ženy, jsou tam děti, jsou tam senioři a tak dál. Takže to jsou taková ta drobná každodenní přispění. A k tomu, co už jsem říkala, že už považuji za aktivistickou i samotnou akademickou činnost, to už nebudu opakovat. Jen bych se opravdu chtěla přidat k Marcele Linkové v tom, že se domnívám, že jak svoboda, tak jaksi šíře podnětů, není nějakou exkluzivní vlastností nebo atributem neziskové sféry. Je to jiná svoboda a jiná šíře podnětů, ano! Protože i 4
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
takové teorie nejsou nic jiného než v podstatě nějaké sumarizace předchozích velmi empirických bádání – toho, co o sobě řekli lidé ve výzkumech, to není nic vzatého z „luftu“. To znamená, že já si dokonce jako badatel tím, že se seznamuji s výsledky jiných výzkumů nebo s teoriemi, rozšiřuji obzor toho, jak kdo co zakouší. Ale jinou cestou než aktivismus, že. Osobně jsem vždycky aktivismus velmi uznávala jako výborné čidlo. Čidlo pro nové problémy a jevy, protože je nejblíže cílovým skupinám, jimiž se určitá organizace zabývá – a to je nezastupitelná role. Ale neznamená to, že by ta šíře a svoboda v akademii neexistovala, to znovu opakuji, je to jiná svoboda a jiná šíře. Libora Oates-Indruchová: Nyní prosím diskutující v panelu o reakce na přednesené úvodní příspěvky. Petra Jedličková: Ráda bych krátce zareagovala na to, co tady říkala Zuzana Uhde ohledně té linky mezi nějakým poznáním, bádáním a plánováním některých grantů, případně nějakých složitějších schémat, v rámci nichž se mimo jiné také podporuje věda, výzkum a neziskové organizace. Ideálně tam ta linka totiž je, ale je strašně složitá a na cestě k cíli často ztratí spoustu ostnů a různých větví a přijde tam vlastně taková dost očesaná jednoduchá věc – alespoň podle mých zkušeností. Já si myslím, že ještě větší problém je v něčem jiném, než co říkáš ty, Zuzano, problém je, že my musíme nějakým způsobem nabízet řešení. Musíme to řešení skoro hned vidět dopředu a musíme ho umět kvantifikovat a musíme nějakým způsobem obhájit to, že tu je nějaký problém a ten problém má nějaké řešení. Tohle se mi jeví jako nebezpečný moment instrumentalizace přístupu k genderu a genderovým problémům, neboť říkáme, že určitá řešení přinesou okamžitý měřitelný výsledek a určité aktivity budou „vidět“ – jak tady někde myslím už zaznělo – a na to se soustředíme a to můžeme řešit, protože to ostatní jsou otázky, na které třeba nemáme odpověď. A na ty otázky, které nemají hned jasnou odpověď, můžeme bohužel asi těžko hledat nějakou tu podporu. Tím se to samozřejmě determinuje a vychyluje z rovnováhy, protože pokud jsou peníze na toto, a ne na jiné části bádání, tak se to samozřejmě zvrhává v používání pouze jednoduchých, rychlých, statisticky zachytitelných řešení. Lukáš Sedláček: Mám jen takovou poznámku k té chybějící reciprocitě, kterou jsem si začal uvědomovat teprve v momentě, kdy jsem se dostal z akademického prostředí. Už to tady také několikrát padlo v souvislosti s hierarchizací a týká se to už i toho, jak definujeme onen vztah vědy a aktivismu. Věda může poskytovat argumenty aktivismu, což je určitě výborné, ale pokud ten vztah omezíme jen na tohle, že věda dodává argumenty aktivismu, tak ten vztah je potom hrozně omezený a vytváří se předpoklad pro onu nerovnováhu: jako by aktivismus potřeboval vědu, ale věda aktivismus nikoliv. Já si právě myslím, že to funguje jenom jedním směrem. A potom samozřejmě ten vztah je hierarchizovaný a ti, kteří pracují v aktivismu, se cítí tak, že oni žádají ty vědce a ty vědkyně o argumenty, oni je žádají, aby jim přišli přednášet, ale nefunguje to i opačně. Mám pocit, že ze strany akademie vlastně vůbec není požadavek, že by oni – akademie – pozvali aktivisty, pojďte k nám, pojďte diskutovat, pojďme se bavit o tom, co nám vlastně vy aktivisté můžete nabídnout. Vlastně to není vůbec otázka reciprocity, je to jednosměrný vztah. Jsou tady lidé v aktivismu, kteří jsou tou akademií přehlíženi.
5
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Marcela Linková: Já bych k tomu dodala dvě poznámky. Jedna se týká té instrumentalizace. Jak jsem již říkala na začátku, tyto věci se týkají obecného vývoje – jak ve výzkumu, tak v neziskovém sektoru – a je otázka, do jaké míry proti tomu lze postupovat a jakým způsobem, protože ta kritéria měření úspěchu jsou prostě standardizována v obou sférách. To je jen poznámka na okraj. Myslím si, že je to něco, proti čemu by se mělo nějakým způsobem vystupovat, jen si nejsem úplně jistá, jak a na jaké úrovni. Ten druhý komentář se týká toho, co teď říkal Lukáš Sedláček o roli expertizy a expertního vědění v dnešních společnostech, což je zase obrovský prostor pro bádání. K tomu jen na okraj: to, jak se vyvíjejí úvahy o výzkumu a vývoji v posledních dejme tomu třiceti letech, zdůrazňuje několik aspektů, které z některých hledisek mají (já jsem o tom mluvila včera na konferenci Trans/formace: gender, věda a společnost) na jedné straně znemožňující a na druhé straně i umožňující charakter. Ten znemožňující je právě třeba rostoucí důraz na měření vědeckých výsledků podle jednoho mustru, případně komercionalizace výzkumu, důraz na manažerský styl ve výzkumu a tak dále, to, že se vědění vlastně stává komoditou, a na druhou stranu do tohoto procesu vstupuje také to, že se rozšiřuje vějíř aktérů, kteří mohou znalost vytvářet, kteří si vlastně nárokují právo do výzkumu hovořit. Klade se důraz právě ve větší míře na lokálnost, reflexivitu a poznání. Tento dvojsměrný vývoj na poli vědy a vědních politik mi připadá důležitý z hlediska našeho uvažování o expertní znalosti a expertize. Měla bych předeslat, že v České republice bohužel taková debata o směřování výzkumu vůbec neprobíhá a neprojevují se tady ani ty věci, které vnímám jako ty umožňující (například větší množství aktérů, kteří do vědy vstupují a kteří dříve do této oblasti přístup neměli, nebo otázky vládnutí a kontroly ve výzkumu). V České republice se objevují spíše jen ty znemožňující aspekty, což je důraz na průmysl, spolupráce průmyslu a vysokých škol, případně veřejného výzkumu, kritéria hodnocení a tak dále. Chybí tu otevření toho vějíře širšímu spektru aktérů (včetně občanského sektoru) a reflexivitě. V zahraničí k tomu ovšem dochází a i na úrovni Evropské komise probíhají v tuto chvíli velice důležité debaty o tom, jakým způsobem do těchto debat zahrnovat tzv. civil society organisations, tedy neziskový sektor. Opět to tedy znamená vyjednávání prostoru, protože se stále obrovská spousta aktérů pochopitelně brání tomu, aby například do debat o GMO vstupovali Greenpeace a tak dále. Například ve Francii ale existuje široký vějíř neziskových organizací, které produkují znalost (nejen v sociálních, ale i přírodních) vědách a které vstupují do diskusí o směřování vědních politik. A ty se stávají vědoucím subjektem mimo akademický sektor. A tenhle aspekt je myslím důležité zdůraznit. Tato sféra je v České republice málo rozvinutá a přetrvává tu hierarchický vztah mezi tím, kdo má moc vědět, a kdo ne. Marta Kolářová: Já jsem chtěla reagovat na zdánlivý spor ohledně svobody u aktivismu a řekněme neziskové a akademické sféry. Myslím, že tady jde spíš o nedorozumění, protože Marcela Linková a Hana Havelková myslely spíše svobodu, která se týká tématu. Nepochybně, ve vědě a v neziskové oblasti jsou samozřejmě nová témata a je tam svoboda a tvořivost si vybírat nová témata a posouvat je dál. Já ale interpretuji to, co říkala Jitka Kolářová, spíše jako formu, jako to, jak se dělá aktivismus. A myslím, že neformální organizace jsou rozhodně svobodnější v možnosti se vyjadřovat, ale je také otázka, jestli je to efektivní. Podle mého názoru tkví problém právě těch krajních aktivistických skupin, z té definice, jak zazněla tady od Jitky Kolářové, v tom, že oni si prostě nestanoví „chceme opravdu něco změnit“. Možná, že mění už tím, jak nastolují tu 6
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
diskursivní krajní pozici. Nedávno jsem dělala rozhovor s jednou zástupkyní neziskové organizace a ona vyzdvihovala právě tyto neformální aktivistické skupiny proto, že ony vlastně veřejně formulují radikální krajní pozici a že to vlastně umožňuje tomu “hlavnějšímu” proudu (mainstreamu) nebo neziskovým organizacím a vlastně i akademii mít určité řekněme reálnější požadavky a mít potom i úspěch. I z hlediska genderu je efektivita sociálních hnutí nebo organizovanosti zdola problematická, protože pokud je spojovaná s femininními charakteristikami nebo tradičně genderově stereotypními charakteristikami, tak může být úspěšná krátkodobě. Dlouhodobě se ale ukazuje, že je to velmi problematické a že argumentace a prezentace aktivistů, která je založena na tradičních genderových stereotypech, více rezonuje v širší společnosti a je snazší ji prosadit. Libora Oates-Indruchová: Dovolím si na celou tuto debatu krátce reagovat. Není to poprvé, kdy se ocitám v pozici, že v nepřítomnosti Gerlindy Šmausové začnu „obývat“ jejího ducha. Zamýšlím se totiž nad tím, jak by na tuto debatu reagovala ona, a myslím, že by docela nadskočila rozlícením. Proč? My tady hovoříme o propojování aktivismu a vědeckého bádání se sektorem neziskovým, případně státním, ale hovoříme o tom v podstatě jen z jediné pozice, a sice z pozice pozitivního přínosu a zviditelnění aktivismu ve vědě. V rovině osobního vztahu k vědě jsme se, myslím, shodli – a já jsem ve složení panelu záměrně trochu kontroverzně hierarchizovala diskutující od akademismu k aktivismu – že všichni obýváme dvě židle a pociťujeme někdy větší, někdy menší problém, na které zrovna sedět. Objevil se tady přitom koncept svobody a otázka, kdy máme svobody více a kdy méně, když chceme něco dělat. Ale dělat co: vědu nebo to, na čem nám angažovaně či aktivisticky záleží? Právě pojetí svobody leží v jádru toho problému dvou židlí. V rovině vzájemného vztahu vědy a aktivismu jsme tady hovořili o tom, do jaké míry by věda měla mít napojení na aktivismus, do jaké míry by měl být aktivismus zván, aby se podílel na vědě. Ale jedno hledisko nám tady docela vypadlo – i když Marcela Linková na něj narazila, když hovořila o politikách Evropské unie a Lukáš Sedláček, když se zmiňoval o nereflektované angažovanosti psychologie a jejím vlivu při určování závazných norem – a sice mám na mysli napojení vědy na státní sektor. A to je právě to, kde by Gerlinda Šmausová vyjádřila nesouhlas. Říká totiž, že výzkum musí být neutrální ve smyslu akademické svobody, a upozorňuje na nebezpečí, co se stane, když nejen, že je přelegislativizováno, ale když stát nebo nějaké vyšší instance začnou diktovat vědě, v čem smí a v čem nesmí bádat. Nemusí to být ani direktivní, ale tím, jak se nastaví politiky, na co se dají prostředky a na co se nedají, to má potom samozřejmě vliv dál vůbec třeba na to, na co můžou sehnat peníze i čistě aktivistické organizace – feministické nebo nefeministické. Marcela Linková: Jestli na to můžu navázat – toto je celá otázka nastolování agendy ve veřejných politikách. Je nutné mít na paměti, že veřejná politika je vytvářená státem nebo zástupci státu v podobě rad vlád a podobně a že ty jsou ideologické a mají svoje hodnoty. To, že se v dnešní době klade důraz na podporu začínajících vědců a vědkyň a na spolupráci se středními a malými podniky, je hodnotově zaujaté, vytváří to určité finanční toky. Nevím, jak tvůrce vědních politik přesvědčit o tom, aby si to uvědomili, ale ta slepota je tady úplně neuvěřitelná. Jana Hradilková: Já bych tady chtěla jen krátce reagovat – protože to je velice důležité, jak chápeme ten pojem svoboda v aktivismu. Právě díky zkušenosti v Ašoce jsem zjistila,
7
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
že jsou to často, ne-li většinou ženy, které začínají něco nového – a dělají to prvotně z osobních důvodů, tedy čerpají ze soukromé zkušenosti, což jim dává tu počáteční tvůrčí a svobodnou energii, nutnou ke všem začátkům. Tato energie pak přetrvává, pokud se promění v odpovědnost vůči otevřenému tématu a jeho dalšímu životu a integraci v systému. Když uvedu příklad jednoho tématu, ve kterém došlo právě k posunu od toho svobodného aktivismu až k systémovým změnám, je to občanská habilitace lidí s postižením. Začalo to vlastně lidmi z Jedličkova ústavu, kteří chtěli dělat něco jinak než tradiční péči o postižené. A dneska, když to vezmete za posledních deset let, tak se to hodně změnilo. Jsou to věci, o kterých se prostě mluví a je to právě díky těm lidem, kteří začali jako svobodní aktivisté, kteří pronikli do systému a byli jednoduše nuceni pracovat, získávat právě argumenty od sociologů, od vědců, na velice široké scéně. Takže to není tak, že by aktivismus znamenal jenom svobodu, která otevírá nová témata. Naopak si myslím, že tady je ta paralela s vědeckým bádáním v tom, že aktivisté, to jest lidé, kteří chtějí něco změnit (tzv. changemakers neboli sociální podnikatelé), postupují velice podobným způsobem jak na poli občanských aktivit, tak na poli akademického bádání. Libora Oates-Indruchová: Bohužel, čas vymezený naší panelové diskusi se naplnil a mně nezbývá než poděkovat všem panelistkám a panelistovi za účast a stimulující diskusi, která doufám bude pokračovat na dalších fórech.
8
