Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Feminismus v akademii: aktivismus v akademii – angažovanost feministického výzkumu – témata – jazyk rovných příležitostí1 Část I. Jak chápete pojem angažovanosti či aktivismu? (Jaká jsou jeho specifika ve vědě a neakademickém prostředí?) Libora Oates-Indruchová2 (editorka) Kateřina Šaldová: Tématem dnešní debaty je feministická praxe. Ten nápad se rozvinul během naší práce v Národním kontaktním centru – ženy a věda a také při psaní mé diplomové práce. Základní myšlenkou byla snaha zastavit se a reflektovat nejen naši práci, ale přizvat i kolegy a kolegyně z jiných oborů a zamyslet se nad tím, jak vidíme svou angažovanost, aktivismus, specifikum feministické práce, jak pracujeme s feministickými teoriemi, pokud s nimi vůbec pracujeme. Rozhodly jsme se pozvat na tuto debatu lidi z akademické a neakademické sféry – nebudu říkat neziskové, protože neakademická sféra není jen nezisková – a položit tři základní otázky k tématu angažovanosti v akademii, specifičnosti feministické práce a možnosti propojování akademické a neakademické sféry. Chtěly jsme také trochu rozrušit takovou tu obvyklou dualitu akademie versus aktivismus, protože si myslíme, že nejsou oddělitelné, ale vzájemně se prolínají. Náš kulatý stůl bude moderovat Libora Oates-Indruchová z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity. Libora Oates-Indruchová: Děkuji za uvedení a dovolte mi, abych stručně představila našich sedm přispívajících do dnešního panelu. Nepředstavím je podle pořadí, jak vedle mne sedí, ale podle jejich sféry působení od akademismu k aktivismu: naše pozvání přijali socioložka Hana Havelková z katedry genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy, Zuzana Uhde z oddělení Gender & sociologie Sociologického ústavu Akademie věd, Petra Jedličková z Ústavu informačních studií a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Marcela Linková ze Sociologického ústavu Akademie věd, Lukáš Sedláček, doktorand oboru psychologie Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity, Jana Hradilková z organizace Berkat a konečně Jitka Kolářová, redaktorka časopisu Bloody Mary. Už tímto seřazením na pomyslné ose od pólu akademismu k pólu aktivismu vzniká napětí mezi panelistkami (mezi jejich sebepercepcí a percepcemi dalších dnešních účastníků a účastnic) a předmětem našeho kulatého stolu, které samo o sobě snad poskytne impuls k diskusi. A nyní již vyzývám panelistky a panelistu k úvodním vstupům k první otázce, která zní: Jak chápete pojem angažovanosti či aktivismu? (Jaká jsou jeho specifika ve vědě a neakademickém prostředí?)
1
Seminář se konal v rámci Týdne vědy a techniky 2. listopadu 2007, v budově Akademie věd ČR, Národní třída 3, Praha 1. Koncepci semináře vypracovala Kateřina Šaldová ve spolupráci s Liborou Oates-Indruchovou. Seminář se uskutečnil v rámci projektu Otevírání debat na úrovni politik o postavení žen ve vědě ve středí Evropě, který byl financovaný 6 RP (WS debate). 2
Libora Oates-Indruchová působí jako docentka na oboru genderových studií na katedře sociologie Fakulty sociálních studií Masarykovy University v Brně.
1
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Hana Havelková: Tím, že pracuji v akademické sféře, chápu pojem aktivismu a angažovanosti samozřejmě šířeji, než se obyčejně chápe. Považuji vlastně to, co děláme, zvláště pokud se zabýváme feministickými nebo genderovými studii, za výsostně angažovanou činnost, a dokonce za aktivismus. Mám k tomu dokonce takový zážitek. Před mnoha lety chtěl nový rektor na Středoevropské univerzitě v Budapešti provést řadu změn, protože se mu tamní studium jevilo příliš jako ve „slonovinové věži“ a chtěl je víc obrátit k praxi. A tehdy tam byly přítomny takové kapacity jako Joan Scott a Juliet Mitchell, tedy opravdu takové ty slavné postavy feminismu, a já jsem říkala: „Prosím vás, já to nechápu. Podle mě to, co děláme, je aktivismus par excellence, protože děláme osvětu, dodáváme aktivismu akademické argumenty a všechno, co děláme, má určitý politický význam.“ Načež všechny tyto ženy, až mě to překvapilo, na to reagovaly: „Konečně to někdo řekl!“ Z následné diskuse vyplynulo, že zneuznávání této jejich role ze strany aktivistek je vždy dost mrzelo. Já si skutečně myslím, že výuka je „otvírání hlav“, protože to, co se snažím dělat v kursu feministických teorií, je nabídnout jinou vědeckou i kulturní perspektivu. To znamená, že napomáhám pronikání úplně nového diskursu, který je zrovna tak akademický jako politický, a doufám, že mé studentky a studenti to pak v praxi uplatní. Pořád je v pozadí cíl alespoň drobným dílem přispět ke změně genderové kultury, protože, jak se konečně ukázalo i včera na konferenci „Trans/formace: gender, věda a společnost“, nakonec těmi nejsilnějšími brzdícími faktory snah něco prosadit jsou genderové faktory. Můžeme mít různá opatření ve vědě, můžeme mít legislativu, která se i díky aktivismu prosadí a zavede, ale když ti, kteří mají příslušná opatření provádět, vůbec nemají hlavu ani trošku políbenou poznatky o genderové kultuře, stejně jde všechno do háje! Vyloží si to po svém a nedělají to tak, jak se to dělat má, to znamená ze znalosti skutečně toho, jak genderová kultura chodí. Čili toto se snažím dělat ve výuce i v bádání a myslím si, že je to věc vlastně praktická a aktivistická. Teď pokud jde o specifika aktivismu: aktivismus neakademického prostředí má samozřejmě jinou roli a je to tak dobře. Vždycky mě hrozně mrzelo takové to schizma, které je například v americkém kontextu dost ostré, mezi aktivismem a akademií, a teď mě mrzí, že nastalo i u nás. Pořád si ale myslím, že akademické bádání dodává aktivismu silné argumenty, ať už vycházejí z teoretického zpracování nějakého problému nebo z výzkumu. Prostě bez analýzy není akce! A na analýzu musíte mít dobrou metodu, dobrou teorii, musíte vědět, co s tím, aby se vám někdo nevysmál, když přinesete nějaká data – kvalitativní nebo kvantitativní: prostě musíte je mít o něco opřená. Takže to je, řekla bych, až servis akademismu: dodávání argumentů aktivismu. Ještě bych ráda řekla pár slov k Evropské unii, protože dneska se to dokonce někdy jeví tak, že ani akademie ani aktivismus, ale nějací úředníci od stolu vymýšlejí nějaká opatření, třeba konkrétně k oblasti genderu, ale tak to podle mne vůbec není. Když se podíváte, jak jsou argumenty těch opatření postaveny – třeba k problematice domácího násilí, abych dodala opravdu názorný příklad – je za nimi jednak dlouholetá aktivistická zkušenost v různých zemích – západních, které se touto problematikou zabývaly, a jednak obrovský výzkum akademický: rozhovory se ženami pro kvalitativní výzkum nebo výzkum fungování institucí od policie k soudům a jejich přístupů k tomuto problému. V tom všem ta různá opatření, když se přijímají v Evropské komisi, vycházejí z výzkumů! Ta opatření, která pak přicházejí, naprosto odpovídají tomu, co my o tom jevu víme. Jsou velmi dobrá a je za nimi obrovská znalost problematiky, a ta jde jak z aktivistického, tak z akademického prostředí.
2
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Domnívám se, že to byl i tlak od Evropské unie, který u nás přispěl k přijetí zákona o domácím násilí – byl přijat asi měsíc před naším vstupem. Prostě i když se čeští politici kroutili tak dlouho, jak to jen šlo, potom už jim nic nezbývalo, už museli ten zákon přijmout, jinak by nebyly splněny podmínky vstupu. Díky za to. Zuzana Uhde: Ideální stav by byl asi takový, že každý by byl nějakým způsobem angažovaný ve smyslu, že by se ve svém životě aktivně angažoval v rámci většího celku. Když vyjdeme z tohoto předpokladu, bude úplně samozřejmé, že se aktivismus musí prolínat do každé lidské aktivity: do vědy i do jiných oblastí. Pro mě bylo zajímavé, že když jsem přemýšlela o feminismu a genderových otázkách, vždycky jsem to vnímala velice aktivisticky, a teprve když jsem se dostala do akademického prostředí, zjistila jsem, že takový přístup naráží v převládajícím pojetí vědy na pochybnosti o jeho legitimitě. Pořád u nás totiž převládá diskurs „objektivní“ vědy, která je schopna nahlédnout realitu s odstupem a bez hodnotového zabarvení, tedy neutrálně. Takže u mě to bylo vlastně všechno naopak: nejdřív jsem aktivismus vnímala velice přirozeně jako součást vědecké práce a teprve potom mi tento postoj byl zpochybňován. Nemůžu než souhlasit, že obě činnosti na sebe navazují a že si ani nemůžeme představit aktivismus bez vyargumentovaných a vědecky podložených analýz. To specifikum aktivismu ve vědě a mimo ni je spíš otázkou, do jaké míry se podílí složka aktivistická a analytická. Petra Jedličková: Hanka a Zuzana řekly skoro všechno, co jsem chtěla říct. Jako přednášející na vysoké škole také vnímám to, že skutečně z aktivismu přicházejí podněty a zároveň otázky, které neřeší jenom aktivismus, ale řeší je i věda. Navážu na princip, o němž mluvila Zuzana Uhde, totiž že aktivismus potřebuje vědecky podložené argumenty. S tím souhlasím a doplním, že věda a teorie také kladou nové otázky, na které nehledají odpovědi samy, ale dávají podněty aktivismu. Proto si myslím, že mezi nimi musí fungovat dialog a musí fungovat ve vazbě jednoho na druhé. V mém konkrétním případě se jedná o přednášení o kyberprostoru a projekty, na kterých pracuji, jsou většinou aktivistické v tom smyslu, že vycházejí z nějaké otázky, z nějakého problému, který může nastolovat aktivismus – třeba umění nových médií, které je velice často aktivistickým projevem, výzvou starým médiím a tradičním klišé – ale některé z nich se dostávají do vědy právě proto, že posunuly dialog někam dál. Takže si nedokážu představit aktivismus bez vědy a vědu bez aktivismu. Marcela Linková: Já si myslím, že veškerá produkce znalosti je angažovaná. Otázka spíš je, jestli je aktivistická, tedy jakým způsobem se potom ta znalost využívá. Svým způsobem znalost je vždy mobilizována někým za nějakým účelem, ať jsou to neziskové organizace nebo sami vědci a vědkyně nebo třeba státní sféra. Všichni vědu nějak využívají pro svůj aktivismus, i když se někteří aktéři domnívají, že to aktivismus není. Podle mého názoru také nelze oddělovat vědeckou práci, angažovanost – a v případě mém a mých kolegyň z Národního kontaktního centra – ženy a věda – ani aktivismus. V tom našem případě se k angažovanosti a aktivismu vztahujeme dvojím způsobem. Jednak se konkrétními způsoby snažíme o změnu statu quo ve vědeckém prostředí podáváním návrhů opatření k vytváření podmínek pro vědeckou činnost, které by zohledňovaly sociální situaci například v grantových soutěžích, a jednak se náš aktivismus a angažovanost projevují v našem přístupu k produkci znalosti. Ten přístup vychází z feministických hodnot a z feministických vědních studií, což je proud, který z feministických pozic zkoumá různé aspekty vytváření znalosti od fungování výzkumných institucí přes procesy produkce znalosti a epistemické otázky až například po otázky laické expertizy v produkci znalosti. 3
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
A ještě poslední poznámka: myslím si, že co se týče angažovanosti, je strašně důležité si uvědomit, že je to něco, co si vlastně neseme vždycky s sebou; nejsou to brýle, které člověk může podle potřeby sundat, je to součást identity. Když jsme o tom s kolegyněmi diskutovaly při přípravě na tento seminář, došly jsme k závěru, že je to něco, co s námi je pořád a nejde to nějakým způsobem ze sebe dostat. Marilyn Strathern uvádí v této souvislosti pojem parciálních spojení, kdy člověk musí neustále v každém prostředí vyjednávat, jakou část své osobnosti bude mobilizovat víc, ale nikdy se nemůže zbavit té nebo oné.3 Lukáš Sedláček: Hned na začátku musím samozřejmě vyjádřit skepsi ohledně možnosti existence vědy, která by byla neangažovaná. Tak, jak já chápu angažovanost, je to úhel pohledu, který, jak už bylo řečeno, je vtělený a bez kterého vlastně ani nemůžeme vědecky pozorovat. Je to součást našeho východiska a umožňuje nám pozorovat, a tohle nepovažuju za negativní nebo dokonce za nebezpečné. To, co je ve vědě nebezpečné, je, pokud tuto angažovanost nebo tento úhel pohledu zastíráme, nereflektujeme ho kriticky a tváříme se, že ho vlastně nemáme nebo že nic takového neexistuje. V tomto smyslu považuji dělení vědy na angažovanou a neangažovanou za nesmyslné; spíš bych dělil na vědy, které reflektují svoji angažovanost, a ty, které ji nereflektují. Vědou, která má velkou tradici v tom, jak tragicky nereflektuje svoji angažovanost, je obor, který jsem vystudoval a kterým se zabývám, a sice psychologie. Na ní lze velmi dobře ilustrovat, kam může vést, když si vědci a vědkyně neuvědomují, že se podílejí na vytváření určité normalizace a že reprodukují například – když teď diskutujeme v rámci feminismu – struktury patriarchálního rozdělení moci ve svých výzkumech: ve svých analýzách, interpretacích a kategoriích. Psychologie by neměla zastírat, že je oborem, který o změnu usiluje – ať už tuto snahu nazýváme léčbou nebo nápravou. Zřetelné je to samozřejmě u psychoterapie – angažovaně něco mění a psychoterapeuti či psychoterapeutky si často neuvědomují právě to, že mění a ovlivňují z určité perspektivy, která je prostě angažovaná. Ve své výzkumné práci se zabývám tématem asexuality, což může posloužit jako názorná ukázka neschopnosti reflexe vlastních výchozích pozic: psychologie zná pro lidi bez sexuální touhy pouze kategorii nemoci či duševní poruchy. V Mezinárodní klasifikaci nemocí pak tyto dysfunkce zařazuje do diagnostických kategorií jako „nedostatek nebo ztráta sexuální touhy“ nebo „nedostatečné prožívání sexuální slasti“. Kdo ale určuje, co je dostatečné či nedostatečné prožívání, kdo má kompetence rozhodnout, jak se takové prožívání dá měřit či posuzovat? Existuje nějaký práh prožívání touhy, pod nímž jde již o nemoc a škodlivé pocity? Přestože jsou touha či slast subjektivními pojmy, jsou podobné otázky v psychologii značně tabuizované, což nutně vede k tomu, že psychologická praxe odlišné vnímání a prožívání posuzuje jako patologické a usiluje o jeho „nápravu“, tedy léčbu. Dalším takovým příkladem je současná debata o zpřístupnění umělého oplodnění svobodným ženám. Přední česká psycholožka Ludmila Trapková a psycholog Vladislav Chvála bijí na poplach a tvrdí, že děti, které vyrůstají pouze s matkou, jsou deprivované a že vývoj dítěte, zejména chlapců, není v takovém případě normální. Nazývají je dokonce „děti s ďábelským věnem“.4 Tato psychologická škola sahající svou tradicí až k profesoru Zdeňku Matějčkovi velmi často a velmi ráda poukazuje na 3
Strathern, Marilyn. 2005. Partial Connections. AltaMira Press. Trapková Ludmila, Vladislav Chvála. 2008. „Děti s ďábelským věnem.“ MF Dnes, 26. 4. 2008. Online: http://zpravy.idnes.cz/deti-s-dabelskym-venem-z-neuplnych-rodin-fd8/kavarna.asp?c=A080425_133947_kavarna_jba. Nahlíženo 16. prosince 2008. 4
4
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
některé rozdíly, které se objevují u chlapců vyrůstajících pouze s matkou. Respektive poukazují na nedostatek těch „správných“ mužských vlastností u těchto chlapců a chybějící maskulinitu někdy považují doslova za vývojový defekt.5 Pokud odhlédneme od toho, že existuje celá řada výzkumů, které tuto rozdílnost nepotvrzují, tak je toto přesně příklad oné nereflektované angažovanosti. Badatelé a badatelky si zde neuvědomují, že ve svém výzkumu reprodukují určitý model, v tomto případě patriarchální model toho, že defektní je pro chlapce nedisponovat vlastnostmi, které jsou považovány za maskulinní. To, že někomu chybí ty „správné“, očekávané vlastnosti, je vývojový defekt, a dál se nerozebírá, jestli a proč to je vývojová vada nebo není, v čem spočívá ona „defektivita“, ale pouze to, jak ji odstranit. Takže to je příklad z oboru, který má tradici nereflexe vlastních výchozích pozic naprosto zřejmou. Jana Hradilková: Já jsem taková veteránka angažovanosti a mě to v podstatě provází už od založení Gender studies centra na počátku 90. let. Tehdy jsem si uvědomila, že věda a angažovanost jsou spojeny, protože základní podmínka pro to, aby se člověk stal občanem, tedy aktivním člověkem, aby se stal angažovaným, je nějaký osobní důvod, nějaká energie, která musí jít zevnitř, protože člověk se cítí být osobně dotčen. Veškeří aktivní lidé, které jsem kdy potkala a se kterými jsem kdy pracovala, jsou lidé, kteří se cítí osobně dotčeni. Důvod, proč zůstává člověk aktivní a svoji angažovanost dál rozvíjí, může být několikerý. S vědou to má společné, že člověk začne být zvědavý na to, co jeho aktivita způsobuje, a zvědavý na to, co způsobuje aktivita lidí, kteří jsou vtaženi a zahrnuti do procesu osobního, respektive vědeckého bádání. To je moment, kdy jedinec začíná být aktivní, kdy se jeho aktivita a vlastní angažovanost rozvíjí, a z toho se potom rodí i angažovanost skupiny. Na tom je vlastně založena solidarita mezi lidmi, týmová spolupráce a vznik nových institucí, které pak ovlivňují systém, ve kterém žijeme. Takže to jsou pro mě otázky, které jsou na tom zajímavé a které mě provázejí celou dobu, kdy jsem aktivní a angažovaná. Já jsem angažovaná především proto, že jsem strašně zvědavá, a také jsem odjakživa prostě rebel. Zajímá mě otázka, která by i tady měla zaznít, a sice, kdy se ta energie k tomu, abychom něco měnili – ať už v akademii nebo v aktivistické rovině – vytrácí? Jak a s jakými důsledky se proměňuje v momentě, kdy je přijata systémem už nikoli jako nové téma, ale téma, které získalo kredit sociální objednávky. Tedy téma, jemuž se dostalo posvěcení „shora“ a které se postupně stává tématem nikoli průkopnickým, ale tématem mainstreamovým – což se podle mne přihodilo například tématu „rovných příležitostí“. Kdy je ta energie takříkajíc institucionalizována, a tudíž zbavena potřeby aktivismu? Jak fungují či nefungují zdroje energie pro angažovanost na poli již institucionalizovaném? Jitka Kolářová: Začnu rozlišením mezi pojmy „angažovanost“ a „aktivismus“. Angažovanost chápu jako obecně kritický přístup ke světu a z toho vyplývající snahu svět měnit – v mém případě ve třech sférách: sféře feministické teorie, sféře neziskového sektoru a sféře, dejme tomu, aktivismu, který vnímám jako zakotvený mimo nějaké instituce, jako „hlas běžného člověka v ulicích“, a který je specifickou, radikálnější formou angažovanosti. Souhlasím rozhodně s tím, co říkala Hana Havelková, že akademie je pro aktivismus hrozně důležitá, protože dodává argumenty, ale zároveň zase aktivismus je nějakým způsobem rozvíjí dál, protože na sebe váže problematiku denního života či problematiku ulice. Myslím si, že to 5
Matějček, Zdeněk, Věduna Bubleová, Jiří Kovařík. 1997. Pozdní následky psychické deprivace a subdeprivace. Praha: Psychiatrické centrum.
5
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
schizma, o kterém Hana Havelková mluvila, je vyloženě negativní, protože ty tři sféry – aktivismus, angažovanost neziskového sektoru a teorie – by se měly nějakým způsobem doplňovat a spolupracovat, ale neměly by se směšovat, protože každá pracuje s jinými zdroji, používá jiný diskurs nebo se obrací k jinému publiku. Směšování, které teď sama prožívám – protože jsem aktivistka, pracuju v neziskové organizaci a zároveň se pohybuju v akademické sféře a je pro mě nesmírně obtížné ty odlišné typy angažovanosti skloubit – není dobré, ale zároveň je obtížné je oddělovat, když člověk žije všechny tři. Libora Oates-Indruchová: Děkuji za úvodní vstupy a vyzývám panelistky a panelistu, k reakci na podněty, které tady zazněly. Hanka Havelková: Souhlasím, že samozřejmě angažovanost a aktivismus jsou dva různé pojmy. Já jsem se trošku nechala svést formulací otázky, kde bylo řečeno, jak chápete pojem angažovanosti či aktivismu. Ano, určitě je potřeba je odlišit, jsou to dvě různé věci. Na druhou stranu ale je někdy v praxi ta hranice neostrá. Pokud třeba vyučuju, píšu nějaké traktáty nebo přednáším, je to víc směrem k pouhé angažovanosti, ale nevím, co je, když třeba školím školní inspektory na zakázku Open Society Fund, který má zájem šířit povědomí o genderové kultuře, a já jim vysvětluji, co je gender a jak je důležitý ve školní výuce. Nebo za aktivismus například považuju to, že se snažím psát a plno věcí vysvětlovat co nejsdělnějším způsobem – a od čtenářstva vím, že si uvědomují, že se snažím strašně věci vysvětlovat – tedy popularizaci. Je to jen angažovanost nebo už aktivismus, protože já jsem třeba kvůli tomu, že jsem se snažila do společnosti něco vnést, dlouhá léta odkládala psaní vědeckých prací psaných výhradně vědeckým jazykem, tedy pro běžné čtenářstvo asi značně nesrozumitelným žargonem, a používajících vědeckého vedení argumentu, neboť jsem se obávala, že by byly srozumitelné jen pro úzký okruh „zasvěcených“? Nebo když na pozvání v Senátu vysvětluji senátorkám problematiku genderu v politice, co je to? Nevím, nechávám to otevřené. Potom bych chtěla reagovat na Zuzanu Uhde, když hovoří o pojetí vědy, které si zakládá na tom, že „nahlíží na realitu s odstupem“. Měla bych k tomu dvě věci: za prvé, feministický výzkum se snaží to, aby tam nebyl odstup, ošetřit – a vy všichni víte, že kvalitativní výzkum je vlastně vzájemný dialog, že tam není ten vztah vědec, který všechno ví, a nějaký objekt, pokusná myš, tedy respondent. To všechno se ve feministickém bádání velice ošetřuje, Zuzana Uhde měla patrně na mysli mainstream, a nikoli akademický feminismus. Za druhé ale chci upozornit na opačnou věc. Zastávám pozici, že zároveň i feministická věda si musí hlídat vědeckou kulturu. To znamená, že já nemůžu tvrdit něco, co nemám doložené. Musím hlídat metodologickou spolehlivost a validitu, protože i ve feministické vědě musí platit princip dokazování a ověřování. Musím všechno dobře dokázat, nemůžu si nic domýšlet, musím se o důkaz snažit vědeckými prostředky a musím každému čtenáři nebo čtenářce umožnit, aby si to mohli ověřit. Byla bych nerada, kdyby se slovo „vědecký“ stalo ve feminismu špinavým, aby se to převážilo na druhou stranu, jako že ve feministické vědě nemusíme mít nároky na vědeckou přesnost. A ještě poslední připomínka k Lukáši Sedláčkovi. Ke speciální otázce české psychologie se vyjádřím později. Teď ale k otázce, zda je, nebo není feministický přístup k bádání. Naprosto s vámi souhlasím, že neangažovaná věda neexistuje, ale
6
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
zase bych nerada, aby to vypadalo, že jenom feminismus tohle reflektuje. Tradice kriticky reflektovat svou vlastní pozicionalitu a lokaci sahá minimálně do roku 1923, kdy ve Frankfurtu založili dnes již legendární postavy jako Walter Benjamin, Theodor Adorno, Max Horkheimer, Friedrich Pollock a další Institut pro sociální výzkum6 a tohle byl jeden z jeho základních požadavků. Vyvinula se z toho kritická teorie, kterou feminismus aktivně používal a od samého začátku na ni navázal. Takže zase abychom se neprezentovali jako výjimeční a existující v nějakém vakuu: požadavek reflexivity vědy prostě existuje, jenom ne v českých vodách. V tom s vámi souhlasím, a je to prostě děs. Každá teorie, každý výzkum má nějaký motiv, prostě konstruuje, některé věci potlačuje, některé zdůrazňuje, a každý jsme nějakým způsobem hodnotově zatížen – hodnotovou neutralitu už řešil Max Weber. Takže je to starý problém a svým studujícím říkám: „Pozor, není to tak, že jenom feminismus je ideologický a ty ostatní vědecké přístupy jsou objektivní. Ideologii nádherně ukážu ve vědecké produkci každého vědce!“ Zuzana Uhde: Já jsem samozřejmě vůbec nechtěla říct, že feministická věda by měla rezignovat na vědecké postupy; analytický proces musí být podložený argumenty. Spíš jsem měla na mysli separaci vědy od života, kdy alespoň v případě společenských věd stále převládá představa, že věda jakoby shlíží shora a nastavuje objektivní zrcadlo celé společnosti bez reflexe vlastní zakotvenosti ve společenské realitě. Neměla jsem ale na mysli, že by se feministické teorie a feministický výzkum neměly držet vědeckých metod: samozřejmě, že si musí zachovat analytický odstup a kritickou reflexi. Libora Oates-Indruchová: Nyní přizývám k diskusi publikum. Klára Cozlová: Vystudovala jsem genderová studia a pracuji v neziskové organizaci Život 90. Z mé zkušenosti bývá aktivismus často zpochybňován kvůli své snaze přiblížení se širokému publiku, jak zaznělo od Hany Havelkové. Ano, určitý vědecký diskurs se musí zachovávat i ve feministickém aktivistickém výzkumu, ale na druhou stranu aktivismus nemá prostředky k tomu, aby se bránil ve chvíli, kdy je kritizován například za redukcionismus nebo esencialismus, kdy se zpochybňují jeho východiska, dejme tomu esencializované „ženy“. Hana Havelková: Já se strašně omlouvám, ale mohla byste být konkrétnější, aby bylo jasné, o kom je řeč nebo o čem je řeč? Já si vůbec nevybavuju zpochybňování aktivismu v akademii, takže bych docela ráda slyšela nějaký příklad. Klára Cozlová: Často se přehlíží, co se děje a proč se to děje. Konkrétním příkladem je projekt Quo vadis, femina? Agentury GAIA: GAIA projekt prezentovala na půdě katedry genderových studií pražské Fakulty humanitních studií.7 Došlo tam ale k ostré výměně názorů ohledně způsobu, jakým se projekt obracel k ženám především skrze ekofeministické myšlenky, a studující i vyučující, kteří byli diskusi přítomni, jej kritizovali za esencialismus. Mám pocit, že začínají vznikat tenze mezi akademismem a praktickým aktivismem. Aktivismus jako snaha přiblížit feminismus široké 6
Institut für Sozialforschung. Občanské sdružení Agentura GAIA vzniklo v roce 1997 a „[j]eho cílem je hledání nových forem mezilidské komunikace v oblasti ochrany životního prostředí, vzdělávání a osvěty“ (citováno podle http://gaia.ecn.cz/gaia.html, nahlíženo 20. října 2008). Projekt sdružení Quo vadis, femina? je spolufinancovaný Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky a zaměřuje se na trvale udržitelný život v zásadě z ekofeministických pozic. Podrobnosti viz http://www.quovadisfemina.cz/oprojektu.html (Nahlíženo 20. října 2008.) 7
7
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
veřejnosti z mé zkušenosti často potřebuje zjednodušovat a odkazovat na každodenní zkušenosti „všedních“ žen a mužů. Akademismus ale zpochybňuje, jakými zjednodušeními se aktivismus o toto přiblížení pokouší. Zkrátka v tom, co vy popisujete – dostat se na rovinu srozumitelnosti, aby osvěta měla účinek – feministický akademismus zpochybňuje nutnost zacházet příliš „pod odbornou úroveň“. Jana Hradilková: Možná je to problém jazyka, problém komunikace: akademické prostředí se vyjadřuje jedním jazykem a prostředí typu GAIA druhým, a je těžko potom najít vůbec motivaci k vzájemnému produktivnímu spojení. Marcela Linková: My se s tímhle problémem v Národním kontaktním centru – ženy a věda potýkáme neustále, protože na jednu stranu v těch lobbistických aktivitách, když se snažíme něco měnit, zacházíme s pojmem „ženy“ a neupozorňujeme na to, jak je tato kategorie utvářena a konstruována. Neustále řešíme, jak vlastně vůbec mluvit: se státní správou nebo i s jednotlivými vědkyněmi, které se nezabývají genderem – když na konferenci „Cesty labyrintem: proč je stále tak málo žen ve vědě“, které se účastnily zejména vědkyně, promluvila Gerlinda Šmausová na téma dekonstruktivistické analýzy genderu, nikdo přednášce nerozuměl! Hlavně to ale bylo pro publikum nepřijatelné. Argumenty vycházející z genderových teorií vlastně velice často zůstávají nepřijatelné, takže vzniká problém, že člověk musí vyjednávat sám se sebou, jaké registry, jaké diskursy může používat v jakých prostředích. Je jasné, že genderový, konstruktivistický jazyk, který používáme, nelze jednoduše přenášet třeba do dokumentů, které předkládáme například ministerstvu školství nebo se kterými jdeme do genderově nespecializované vědecké komunity. Nevím, jestli je tady ten problém vůbec řešitelný. Feministické akademičky řeší neustále rozpor mezi homogenizací identity žena/ženy a tím, jak strategicky tento termín používat na jedné straně a jakým způsobem využívat dekonstruktivistické přístupy na straně druhé. Není na to jednoduchá odpověď. My jsme nějakou dobu pracovaly s konceptem strategického esencialismu Gayatri Chakravorty Spivak a hledáme další cesty, jak tento problém pojmout. Lucie Jarkovská: Není to jen o diskusi, ale také o paradigmatickém přístupu, který je často až neslučitelný. Aktivistické iniciativy dost pracují s feminismem diference a prostě ta současná teorie už je někde jinde. Nevím, jestli tam patří to „už“, ale je někde jinde. Když se jako akademičky konečně dostaneme k dialogu, třeba se Stranou rovných šancí, abych uvedla kontroverzní inciativu, a setkáme se s těmi naštvanými ženami, které mají za sebou ty rozvody a boj v práci a jsou skutečně naštvané na muže, ony pro nás z hlediska teorie hovoří jiným jazykem. Pak se musím ptát, jestli ta spolupráce je vůbec možná? Jan Matonoha: Některé momenty naší debaty jako by naznačovaly, že mobilizace různých registrů a různých způsobů vyjadřování v různých kontextech potenciálně kompromituje vědeckost bádání. Z feministického hlediska, konkrétně třeba podle Sandry Harding, je ale právě mnohost různých perspektiv a vědomí téhle mnohosti pro vědeckost určující a posilující: objektivita je posílená právě tím, že jsme si vědomi, že se vždy díváme odněkud, že zaujímáme určitou hodnotovou a ideologickou pozici a reflektujeme ji. Je to právě to vědomí parciální perspektivy v mnohosti možných pohledů, co podle Harding naopak zajišťuje a zvyšuje vědeckou kvalitu.8 8
Viz např. Harding, Sandra. 1990. „Feminism, Science and the Anti-Enlightenment Critiques.“ In L. J. Nicholson (ed.): Feminism/Postmodernism. London a New York: Routledge; Harding, Sandra. 1991.
8
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
Důležité je myslím otevření prostoru uvnitř vědecké komunity k dialogu o možnosti či spíš nemožnosti dosažení „objektivní“ pravdy. Chtěl bych mít pocit, že v akademii ta možnost dialogu existuje. Nějaký posun tady už je, ale zdá se, že debata je možná jenom v určitých mezích. Záleží přitom na tom, kdo má hlas, kdo je arbitrem a určuje agendu vědeckého zkoumání. Když se u nás hovoří o zapojení žen do vědy, hovoří se v zásadě v paradigmatu využití lidských zdrojů, a nehovoří se například o genderových identitách. Otázka je, kde leží a čí je – řekněme – „sázka“ ve věci reflexe a proměny genderové kultury vědeckého provozu, kdo je zde „stakeholderem“ a reálným hybatelem postupných změn a posunů. Může totiž z feministického hlediska docházet k pozitivním posunům, je ale otázka, čeho nebo čí je to výdobytek, komu nebo čemu za to vděčíme. Jestli tyto pozitivní posuny nejsou náhodou vedlejším produktem jiných sázek. Agenda české vědní politiky totiž může být vnějškově a mechanicky tlačena evropskou politikou a ne vědomou, zevnitř jdoucí změnou v chápání genderovanosti vědy a výzkumu samotnými jednotlivými aktéry. Marcela Linková: Já jsem dřív měla hrozný pocit nespravedlnosti, že žijeme v nerovně nastaveném světě a nikdo ty problémy nevidí, vidíme je jenom my, kdo se zabýváme vědou a genderem, a proč nás ti ostatní neposlouchají? To bylo takové počáteční rozhořčení, že věda má nějaké hodnoty, ale vůbec podle nich nežije. Teď jsem se ale postupem doby dostala k tomu, že představa, že všichni máme nějaké sázky, mě už nerozčiluje, protože jsme na hřišti, které je sice nerovně postavené– – to je pořád velice nutné říct – ale to hřiště je nějakým způsobem otevřené, a to je hrozně pozitivní. Já jsem teď četla disertaci Terezy Stöckelové o kontroverzích kolem geneticky modifikovaných organismů.9 V té disertaci je vědkyně jasně vepsaná do textu. Text je celistvě reflexivní a není to rozhodně ten způsob, kdy se na začátku řekne něco jako: „Jsem žena, jsem lesba a jsem ze Střední Evropy, a tudíž něco.“ Autorčiny hodnoty jsou protknuté celým textem a zároveň má člověk neustále pocit, že text dává prostor pro všechny existující přístupy k těm problematikám a vypořádává se s nimi. Tento přístup mně připadal hrozně dobrý, protože z něj bylo zřejmé, že jde o proces, že se na tom hřišti učíme hrát a snažíme se měnit pravidla. Myslím si, že z hlediska toho, co teď řekl Jan Matonoha, je nutné si uvědomit, že to nikdy nebude jinak. „Strážci bran“, kteří drží status quo, najednou neobrátí a neřeknou: „Ano, dáme moc ženám, protože jsme jim historicky bránili účastnit se rozhodovacích procesů.“ Já prostě neočekávám, že by lidé odpovědní za vytváření vědních politik hovořili o něčem jiném než o harmonizaci osobního a pracovního života a o tom, jak dostat ženy do vědy, když potřebujeme lidské zdroje. To se prostě nestane. Ale je důležité, abychom využívali kriticky a strategicky otvory, které v tom systému existují, aby do nich pronikly jiné diskursy. Vždycky to ale bude boj. Libora Oates-Indruchová: To vyhledávání a využívání otvorů, co jsi teď popsala, to je angažovanost nebo aktivismus? Marcela Linková: Pro mě je to rozhodně obojí, protože se snažím o obojí. Když se budu určitým způsobem vepisovat do textů, produkuju podle mě angažovanou vědu. Nicméně u mě to nekončí napsáním textu, ale tím, že ten text vždycky chci použít ještě k něčemu. Že z něj třeba vzniknou nějaká doporučení pro vědní politiky, která Whose Science? Whose Knowledge? Thinking from Women’s Lives. Milton Keynes: Open University Press. 9
Stöckelová, Tereza. 2008. Biotechnologizace: Legitimita, materialita a možnosti odporu o problematice geneticky modifikovaných organismů v České republice a EU. Disertační práce. Praha: Fakulta sociálních věd UK.
9
Kontext: časopis pro gender a vědění
2008
už budou v argumentaci používat jiný jazyk, než jakým byl napsaný původní text, ale jejich cílem bude rozšířit představivost o konkrétním problému. Toto neustálé vyjednávání, jak vědecké kritické analýzy přepisovat do jazyka, který bude srozumitelný na té úrovni, na které se snažíme o změnu, se vpisuje úplně do všeho, třeba i do toho, co si člověk obleče na konferenci o vědních politikách. Jde totiž také o to, jak ustavit svou kredibilitu vůči lidem, kteří mají rozhodovací moc.
10