KONCEPCE VÝUKY V ATELIÉRU RESTAUROVÁNÍ VÝTVARNÝCH DĚL MALÍŘSKÝCH A POLYCHROMOVANÉ PLASTIKY AKADEMIE VÝTVARNÝCH UMĚNÍ V PRAZE
IGOR FOGAŠ
KONCEPCE VÝUKY Ateliér restaurování výtvarných děl malířských a polychromované plastiky
Umění restaurovat umění v mezinárodním kontextu Stávající koncepce výuky restaurování malby a polychromované plastiky na AVU kontinuálně navazuje na to nejlepší z české restaurátorské tradice. Lze ji však upravit v rámci její praktické aplikace při vlastní výuce i naplňování stanovených cílů. Především je nutné zvýšit dynamiku jejího vývoje směrem k otevřenosti novým informacím v oboru ze zahraničí a z přírodovědných disciplin. Pokud chceme hledat nové podněty pro stanovení progresivních cílů a inovaci výuky restaurování na AVU, je potřebné si uvědomit, že stojíme před celou řadou základních otázek na které musíme najít správné odpovědi. Teoretici i restaurátoři z praxe se snaží zformulovat svá stanoviska k zhodnocení tradice české restaurátorské školy, novým přístupům k řešení problematiky konzervace a restaurování a nové kvalitě vzdělávání restaurátorů. Potřebu změn si uvědomuje například Valná hromada UHS, která aktuálně organizuje diskuzní fórum na téma reflexe současných přístupů ke konzervaci a restaurování uměleckých děl. Ateliér restaurování výtvarných děl malířských a polychromované plastiky je výrazným reprezentantem české restaurátorské školy a navazuje na nenahraditelnou, nezaměnitelnou a v českém prostředí dosud nepřekonanou práci Bohuslava Slánského. Jeho přístup byl s nadčasovým předstihem interdisciplinární a nadnárodní. Bohužel, později nastalo období izolace a zdá se, že stále do jisté míry trvá. Navzdory snahám o rozvoj širší mezinárodní spolupráce je momentálně výraznější pouze kontakt s Florencií. Absolvent AVU se nyní profiluje jako samostatný specialista, všestranně vzdělaný a umělecky i řemeslně připravený pro velmi náročné a zcela specifické komplexní realizace. Dokáže pochopit uměleckou kvalitu díla v celé její šíři, v návaznostech a souvislostech, zhotovit umělecky hodnotný doplněk a zapojit ho citlivě do celku poškozeného díla, nikoli v neprospěch jeho autenticity, navíc v reverzibilním materiálu. Důraz na vysokou uměleckou kvalitu restaurátorského zákroku musí zůstat zachován. Jak je to ale se záchranou a konzervací poškozeného mnohapočetného sbírkového fondu uměleckých děl? Potřebujeme výhradně absolventa, který dokáže „jen“ zcela samostatně realizovat špičkovou restaurátorskou akci určitého typu v úzké specializaci na konkrétní materiál, nebo chceme vychovat spíše všestranně připraveného odborníka schopného flexibilně zvládnout i pozici vrchního konzervátora rozsáhlých a často masivně poškozených sbírek? Výuka na AVU zcela prokazatelně uplatňuje koncept konzervace jako samozřejmé součásti restaurátorského procesu, bohužel však chybí pocit nutnosti řešit závažné praktické problémy preventivní konzervace rozsáhlých poškozených souborů sbírkových fondů. Upřednostňuje se orientace na prezentační restaurování vybraných solitérů a podání špičkového profesního výkonu, to je však z hlediska efektivní strategie ochrany památek zásadní chyba. Odvolávaní se na nedostatek financí je zde lichým argumentem, protože efektivita ošetření rozsáhlého souboru děl je obecně mnohem vyšší, než finanční dotace úzce zaměřená na jedno vybrané dílo. Ovšem záchrana konvolutu děl je z hlediska ochrany kulturních památek stejně významná, jako excelentní komplexní restaurování vybraného uměleckého artefaktu. Rovněž stav, kdy se přistupuje ke konzervaci a restaurování až ve stadiu pokročilého poškození díla, je nesprávně vedenou strategií v přístupu majitelů nebo správců uměleckých sbírek. Přibližně třetina prostředků na komplexní restaurátorskou realizaci jediného díla by často stačila na tvorbu vhodného prostředí uložení, sanaci, případně základní konzervaci desítek předmětů stejné umělecko-historické hodnoty. Kritici kvality studia na AVU většinou poukazují na upřednostňování uměleckých aspektů v neprospěch
poznání vlastních materiálů originálu, ale obvykle si neuvědomují, že konzervace je zcela samozřejmou a plnohodnotnou součástí konceptu studia restaurování umění. Pravdou je, že praktické výuce restaurování děl na papíře a nástěnné malby se věnovala pouze malá pozornost a že neměla v tomto smyslu dostatečnou šíři ani hloubku. Škola v Litomyšli je proto oprávněně vhodnou alternativou přípravy specialistů na konzervaci a restaurování v těchto specifických oborech. V případě malby a polychromované plastiky je tomu ovšem jinak – právě a především absolventi AVU dosahují při jejich restaurování jednoznačně nejlepších výsledků. Samozřejmostí přitom všem je důraz na osvojení si tradičních malířských postupů tvorbou kvalitních kopií s využitím starých technologií. Rovněž vědeckovýzkumná činnost atelieru podpořená aktivitami laboratoře ALMA se dále rozvíjí a prezentuje intenzivním organizováním mezinárodních sympozií, mezioborových vědeckých konferencí a pravidelnou publikací svých výzkumů v mezinárodním měřítku. Co tedy zlepšit? Priority konceptu výuky: 1) tradice české restaurátorské školy by neměla vést k izolaci školy (což se nyní děje), ale měla by být podpořena otevřenou akademickou diskusí. Rozvíjení vztahů se zahraničím pomůže znovu oživit a rozšířit pojem české restaurátorské školy, umožní obhájit se v konfrontaci a z ní se i poučit. Z toho plyne, že studenti by se měli učit ve větší míře věcně diskutovat, ne jen "pokorně následovat". K tomu by měly směřovat semináře cíleně zaměřené na výchovu k prezentaci a obhajování vlastních postojů. AVU by měla být školou, kde se v oboru restaurovaní v otevřené diskusi tříbí názory a stále a živě se formuluje směr oboru. AVU nemá být školou, kde se jen oprašují staré ikony. Proto počítám s oživením výuky formou většího počtu mimořádných seminářů se zvanými hosty – špičkami oboru od nás i ze zahraničí, ale díky vlastním profesním kontaktům nejen z Itálie: Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Německo, Portugalsko, Francie, Anglie, USA, Čína, Japonsko. Chybí pravidelná účast zahraničních specialistů (praktiků i teoretiků) a jejich zapojení do výuky, které by se stalo prostředkem integrace vzdělávacího procesu konzervace a restaurování. Je potřebné cíleně zvýšit dynamiku vývoje a otevřenost vzdělávání v oboru. Posílit jeho nadnárodní charakter a rozvinout zahraniční aktivity, jak tomu bylo kdysi, právě za Bohuslava Slánského. 2) Je nutné výrazně posílit praktickou výuku restaurování nástěnné malby, děl na papíře a fotografie. Výuka se tedy zaměří nejen na klasická malířská díla, ale bude více akcentovat i restaurování kresby a malby na papíře, restaurování grafiky a fotografie. 3a) Závažná je také absence málo poučeného přístupu v řešení otázek prevence poškozování uměleckých sbírek. Podle mých zkušeností chybí většině čerstvých absolventů AVU povědomí o stěžejním významu preventivní konzervace pro záchranu rozsáhlých sbírkových fondů. 3b) V rámci výuky je nutné zprostředkovat podněty pro získání zkušeností z terénu, procvičit se v diagnostice stavu děl přímo při práci v autentickém prostředí depozitářů i expozic a prohlídkových tras zámků, paláců, galerií i muzeí. 4a) Průzkum děl je často veden paušálně, bez uvědomění si jeho skutečné potřeby – je vnímán jako nadstandardní aktivita, smysluplná pouze v případě dostatečného finančního zajištění akce, nebo vědeckovýzkumná aktivita nepříliš potřebná pro vlastní realizaci. Volba rozsahu, hloubky a efektivních metod průzkumu závisí na konkrétních případech. Podobně jako u samotného restaurování je i při průzkumu děl potřebný mezioborový přístup. Na umělecké dílo je důležité pohlížet komplexně, jak z umělecko-historického, tak z restaurátorského i přírodovědeckého hlediska. Odpovídající míru a rozsah průzkumu musí stanovit kvalifikovaný restaurátor s ohledem na požadavky i dílo samotné. Pakliže si restaurátor nebude všímat důležitých detailů, nebude postupovat cíleně a klást si správné otázky, stane se to, co se v praxi občas stává – že zrestauruje falzifikát jako originál a přispěje tak k zakrytí stop trestného činu, což jistě není naším profesionálním záměrem. Distributoři falzifikátů se často a zcela cíleně obracejí právě na studenty z důvodu nižší ceny jejich zákroku a nezkušenosti. 4b) Je nutné zlepšit spolupráci s přírodovědci. V posledních letech se stupňuje animozita AVU a přírodovědných oborů zaměřených na výzkum a vývoj materiálů a technologií konzervace děl. Ačkoli absolvent AVU již musí být připraven vyřešit náročný problém restaurování díla a podat špičkový výkon při
tvorbě umělecky hodnotného doplňku poškozeného vzácného díla, přesto není veden k úzké mezioborové spolupráci se specialisty dalších oborů a je motivován spíše snahou vše vyřešit svépomocí, což je neefektivní a při finanční (ne)dostupnosti speciální přístrojové techniky mnohdy i nereálné. Akademie logicky musí být kritickým oponentem současných pokusů na přírodovědných školách, kde pod zástěrkou objektivně exaktního přístupu dochází k odklonu od výchovy analytiků materiálu i chemických technologů konzervace. Jejich studenti se přes konzervační postupy profilují směrem k vlastnímu restaurování a dokonce doplňování novými prvky diskutabilní umělecké kvality, které hrubým způsobem zasahují do autenticity historicky cenných předmětů. Absolventi těchto oborů totiž nemají dostatečnou uměleckou ani řemeslnou průpravu a neprošli talentovou zkouškou odpovídající úrovně. Konstruktivní kritika ze strany AVU je v tomto případě plně na místě, což neznamená, že by s přírodovědnými obory zaměřenými na oblast umění neměla komunikovat. Naopak, musí s nimi spolupracovat velmi úzce a formovat tak korektním způsobem jejich specifické zaměření. Jedinečná je profilace AVU na restaurátorský a umělecký výkon, který tvoří nedělitelný celek přístupu ke kulturnímu dědictví, navíc podpořený exaktními vědeckými znalostmi nebo alespoň vědomím souvislostí (tj. znalostí, na koho z odborníků se obrátit v dalších vědeckých disciplínách). Ale na druhou stranu, pokud je technologie profesionální, je partnerem, ne protihráčem. Například excelentní snímky IR-skeneru INOA z Florencie jsou příkladným výsledkem práce techniků a přírodovědců, nikoli restaurátorů. Jsou ovšem restaurátorům zcela k dispozici pro zdárný průběh vlastní realizace záchrany a obnovy památek. 4c) Zásadním problémem je absence centrální databáze. Je třeba vybudovat kvalitní rozáshlou databázi uměleckých děl a jejich charakteristik, která zlepší orientaci v oboru a zprostředkuje vyšší kvalitu poznání. Optimálním systémovým řešením by bylo, kdyby tu existovalo pracoviště spravující centrální databáze restaurátorských a materiálových průzkumů. Realizační podíl AVU při řešení této delikátní záležitosti by mohl být určující. Zde se samozřejmě počítá s aktivní účastí studentů při tvorbě, shromažďování a komparaci dat. Důležité je spolupodílet se na optimalizaci metodiky zadání i interpretaci výsledků analýz a tvorbě databází. 5) Výuka vlastního restaurování zahrne nejen klasické postupy, ale i náročné testování nových materiálů a technologií. 6) Neopomene dnes živou problematiku restaurování moderního a současného umění, tedy zcela novodobých a netradičních materiálů (tak jak se na to zaměřují např. na AVU ve Vídni, protože vědí, že to je latentně narůstající problém). 7) Prostřednictvím ročníkových a diplomových prací si studenti budou trénovat a osvojovat především schopnost vlastní úvahy a vlastního přístupu k řešení různě náročných problému v rámci restaurování uměleckých děl. Budou se tak učit budoucí zodpovědnosti a samostatnosti rozhodování místo pasivního „čekání na povel“. 8a) Výzkum nelze přehlížet, i když ateliérová výuka zůstane klíčová. Nebude se nadále ignorovat nutnost provádět v souvislosti s restaurováním i výzkum, jehož parametry musí obstát v mezinárodním měřítku. Nelze jít jinou cestou, než že se to studenti naučí během studia. Výzkum musí být umělecký i vědecký. Restaurátoři se vědeckému výzkumu nevyhnou, musí mít dostatečné znalosti z historie umění, ale i z výtvarných materiálů, malířských technik a zejména z vědeckých metod, kterými mohou materiály a techniku studovat (ty se vyvíjejí velmi dynamicky). Jinak řečeno, charakter studia musí být více interdisciplinární, nikoliv ale na úkor vlastní umělecké práce (ateliéru). Znamená to, že studium bude náročnější, na studenty budou kladeny vyšší požadavky než dosud, budou více nuceni ke spolupráci se specializovanými pracovišti a dalšími obory. 8b) V rámci výzkumu zahrne doktorské studium např. ověřování nových postupů v rámci restaurátorského průzkumu, vyhledávaní nových poznatků, které umělecké dílo posunou v rámci jeho historického zařazení. 9) Ve výuce je třeba nahradit "neatraktivní předmět" čisté chemie aplikovanými přírodovědnými obory, protože při restaurátorské práci se uplatňuje kromě chemie také fyzika-optika, mineralogie, biologie atd. Speciální přednášky z přírodních a materiálových věd budou rozděleny do dvou klíčových skupin: a) technologie, b) průzkum. V technologii se budou vyučovat restaurátorské postupy využívající chemicko-
technologické procesy, neboli vlastní "conservation". V průzkumu se budou učit materiály, vztahy mezi nimi, jejich původ, jejich interakce a souvislosti jejich používání v historii (technika) a metody průzkumu (reflektujíce současné znalosti v oboru), neboli "conservation science". 10) Zavede se předmět cílený na přípravu restaurátorů do praxe – jak se orientovat v legislativě, jak zpracovat harmonogram práce a odhad nákladů, jak žádat o peníze (výběrová řízení, dotace, projekty – evropské i domácí), jak vést vlastní výzkum, jak formulovat stanoviska, jak psát, jak prezentovat výsledky, jak rozdělovat úkoly, jak vést pracovní tým. Závěr: Profil absolventa restaurátorského ateliéru AVU je jedinečnou kombinací duchovního, uměleckého a technického principu, neustálého vzdělávání i otevřeného životního stylu. Kreativní individuální přístup s převzetím plné osobní odpovědnosti za svěřené dílo, jako protiklad k pouhé technologii je zásadní, nesmí však ustrnout ve statickém individualizmu trezorového atelieru s demonstrativním utajováním know-how. Možným řešením výchovy takové osobnosti v rámci vysokoškolského studia je dynamická koncepce výuky ve stylu širokého restaurátorského workshopu s interaktivními ateliéry a důrazem na vzájemnou a velmi těsnou spolupráci restaurátorů s uměleckými historiky, přírodovědci a specialisty dalších spřízněných oborů, která má pozitivní dopad na kultivaci mezioborového chápání věci samé, čemuž především se má student restaurování učit na akademické půdě. Důraz na poznání (a nikoliv jen na řemeslnou rutinu) musí být na vysoké škole univerzitního typu stěžejní. Poznávání je cesta stále živá a dynamická, i v restaurování. Poznávání se neobejde bez pozitivní konfrontace názorů, při které se však nesmí vytrácet již výše zmíněné vědomí celku, vědomí souvislostí, musí jít o věc samotnou, nejen snahu za každou cenu prosadit svůj názor. Takto pojatá spolupráce v prostoru mezioborovém i co nejširším mezinárodním přitom nijak nesnižuje, nerozmělňuje, neředí individuální a nedělitelnou odpovědnost restaurátora a suverenitu jeho uměleckého výkonu, ve kterém integruje uměleckou erudici, odborné exaktní vzdělání a etické principy. K tomu, aby byl absolvent restaurátorského oboru v praxi schopen takovou odpovědnost převzít, je třeba již během studia uplatnit působnost a interaktivitu různých prostředí, tedy pracovat nejen v ateliéru, ale také přímo v terénu, na zámcích, v depozitářích muzeí a galerií, protože jedině tam mohou byt skutečné problémy praxe vnímány v reálných proporcích. V Brně dne 15. května 2014 Igor Fogaš
