Směřování Akademie výtvarných umění v Praze a funkce tradice

Směřování  Akademie  výtvarných  umění  v  Praze  a  „funkce  tradice“   MgA.  Vladan  Kolář,  v  Praze,  11.  1.  2015          Má  alma  mater,  Akademie  výtvarných  umění  v  Praze  (dále  jen  AVU),  založená  roku  1799,   nedávno   oslavila   215   let   své   existence.1   Měl   jsem   tu   čest   zde   od   roku   2000   s  tříletou   přestávkou   10   let   studovat.   Čtyři   roky   jsem   se   vzdělával   v  Malířské   škole   doc.   Michaela   Rittsteina,  přičemž  jsem  jeden  semestr  v  rámci  výměnného  pobytu  strávil  na  Hochschule  für   Gestaltung   und   Kunst   v  Luzernu   ve   Švýcarsku   (dále   jen   HGK),   půl   roku   modeloval   na   „přípravce“   u   odb.   as.   Petera   Orieška   a   zbytek   studií   prodělal   v  Intermediální   škole   prof.   Milana  Knížáka,  kde  dokončuji  doktorské  studium.      V  současnosti   v  naší   škole   vrcholí   generační   výměna   pedagogů,   kteří   ji   formovali   po   roce   1989.  Z  původních  profesorů  na  AVU  dosud  kontinuálně  působí  šest  matadorů:       prof.  Milan  Knížák,  Dr.  A.  (*1940,  rektor  1990–97),     prof.  Jiří  Sopko  (*1942,  rektor  2003–10),     prof.  Jan  Hendrych  (*1936),     prof.  Karel  Stretti  (*1943),     prof.  Petr  Siegl  (*  1948),   prof.  Emil  Přikryl  (*1945).2      Za  pár  let  tomu  však  může  být  jinak,  na  AVU  bude  vyučovat  mladší  generace.  Měli  bychom   se   tedy   konečně   začít   ptát   po   „funkci   tradice“,   jak   prohlásil   současný   rektor   ak.   mal.   Mgr.   Tomáš  Vaněk  (*1966)  ve  své  volební  tezi:     [...]   Chybí   jasné   vedení,   společné   nasazení   a   podílení   se   na   budování   jasné   vůle   po   definici,   čím   chce   vlastně   AVU   být   a   jak   se   vztahovat   ze   své   historicky   potvrzené   tradice   vůči   současnému  a  složitému  světu,  ve  kterém  žijeme.  [...]  Vypadá  to  tak,  že  uvnitř  velké  školy  je   spousta  malých  škol,  které  věří,  ctí  a  prosazují  tvůrčí  názorové  přístupy  práce  kolem  tradičně   definovaného   média,   či   specificky   koncepčnímu   přístupu   k   tvorbě   současného   příběhu   umění.  Rozvržení  těchto  škol  uvnitř  školy  nechci  měnit.  Je  prověřen  dvacetiletým  formováním   porevoluční  praxe.  Má  velký  smysl!  Považuji,  ale  za  důležité:  /  otevřenou  snahu  po  diskusi  o   funkci  tradice  ve  vztahu  k  současnému  světu[.]  [...]  Přeji  si,  aby  Akademie  výtvarných  umění  v   Praze   byla   excelentní   vzdělávací   institucí,   která   si   pěstuje   a   hájí   různost   názorových   platforem.   Přeji   si,   aby   stejně   intenzivně,   kriticky   a   aktivně   řešila   vztah   a   postoje,   jak   k   historicky   odvyprávěnému   příběhu   umění,   tak   k   vyprávění   toho   současného.   Vše   co   z   dnešního   pohledu   vidíme   jako   ověřené   a   dané[,]   bylo   ve   chvíli   svého   zrodu   často   dosti   drzé   a   vymezující.   Vše   co   bylo   popíráno,   bylo   utvrzeno   právě   tím[,]   čím   bylo   odmítáno.   I   toto   je   historicky  ověřená  zkušenost  i  toto  je  tradice.  [...]3    

   Pusťme  se  tedy  do  tohoto  snažení!                                                                                                                             1

 Viz.:  215.  výročí  založení  Akademie  výtvarných  umění  v  Praze  /  AVU  v  Praze  /,  Artalk,  10.  9.  2014.   http://www.artalk.cz/2014/09/11/tz-­‐215-­‐vyroci-­‐zalozeni-­‐akademie-­‐vytvarnych-­‐umeni-­‐v-­‐praze/   2  Viz.:  Přehled  pedagogů  AVU  od  roku  1990,  Akademie  výtvarných  umění  v  Praze.     http://www.avu.cz/document/p%C5%99ehled-­‐pedagog%C5%AF-­‐avu-­‐od-­‐roku-­‐1990-­‐821   3  VANĚK,  Tomáš:  Stručné  teze  volebního  programu.  Volba  kandidáta  na  rektora  AVU  pro  funkční  období  2014  –   2018.  V  Praze  25.10.2013.  http://www.avu.cz/sites/default/files/document/2455/volebni_teze__vanek.pdf  

 AVU   ve   svých   počátcích   vyučovala   kresbě,   základu   všech   ostatních   výtvarných   oblastí,   a   malbě,   „královské   disciplíně“,   která   se   rozdělila   na   krajinomalbu,4   figurální,   historickou   a   náboženskou  malbu.  Záhy  přibyla  grafika  a  o  něco  později  i  „matka“  architektura,  umělecká   teorie   a   sochařství.   Během   2.   sv.   války   byly   VŠ   uzavřeny   a   roli   Akademie   převzala   Vysoká   škola   uměleckoprůmyslová   v  Praze   (dále   jen   VŠUP),   tehdy   UPŠ   středoškolského   typu.5   Po   válce  byl  na  AVU  nově  otevřen  restaurátorský  obor.  Doba  komunismu  přinesla  zaměření  na   socialistický  realismus  a  nekonfliktní  témata.  Téměř  200  let  byla  výuka  zaměřena  výhradně   na   klasické   obory.   Po   reformě   Milana   Knížáka   v   roce   1990   se   školy   AVU   rozšířily   o   obory   nového   typu,   které   reflektují   zařazení   novodobé   techniky   a   konceptuálního   uvažování   do   repertoáru   umělců.   Vznikl   ateliér   Intermediální   tvorba,   Konceptuální   tvorba,   Nová   média,   Vizuální   komunikace   (Malířská   škola   aktuálních   tendencí,   1994–98),   Figurální   a   monumentální   malba   (1990–92),   Monumentální   tvorba   (1990–2006)   a   Socha   –   instalace   (1990–1993).6   Posledních   několik   let   soustavu   AVU   doplňuje   Ateliér   hostujícího   pedagoga,   často  zahraničního  původu.    Struktura   zaměření   ateliérů   a   jejich   pedagogů   byla   porevolučním   rektorem   vhodně   rozdělena.   Např.   dnes   již   neexistující   Ateliér   klasických   malířských   technik,   vedený   loni   zesnulým   prof.   Zdeňkem   Beranem,   by   na   škole   neměl   chybět.   Podle   mě   byla   škoda,   že   se   tato   škola   odchýlila   od   „klasiky“   k  fotorealismu.   Domnívám   se,   že   by   měl   být   klasicky   zaměřen   také   Ateliér   kresby,   jenž   dnes   připomíná   typ   intermediálního   ateliéru,   kterých   na   škole   zbytečně   neustále   přibývá   (i   když   jsou   někdy   pojmenovány   jinak)   na   úkor   diferenciace.   Školy   klasické   kresby,   malby   a   sochy   by   měly   sloužit   mimo   jiné   studentům,   kteří   se   chtějí   v  těchto  odvětvích  zdokonalit,  nebo  je  sem  pošle  na  stáž  jejich  pedagog.  Sochařské  ateliéry   dávaly   studentům   možnost   volby   podle   jejich   inklinace   k  abstrakci,   figuraci,   stylizaci,   soše,   instalaci   nebo   objektu.   Škola   by   měla   diferencovat   zaměření   ateliérů   nejenom   rozdílnými   typy  jejich  vedoucích  pedagogů,  ale  měla  by  také  definovat  rozdílné  specializace  ateliérových   náplní.    V  dnešní  době  hrozí,  že  při  odchodu  „sochařů  staré  školy“  Prof.  Jindřicha  Zeithammla  a  prof.   Jana   Hendrycha   za   ně   konkurzní   komise   AVU   nenajde   adekvátní   náhradu.   Bohužel   naše   současná   společnost   upřednostňuje   dravé   mládí   před   moudrostí   stáří.   Přerušení   této   sochařsko-­‐řemeslné  tradice  vznikem  sochařských  ateliérů  intermediálního  typu  by  mohlo  mít   pro   několik   generací   studentů   i   pro   náš   národ   fatální   důsledky.   Tuto   tendenci   můžeme   vidět   na   VŠUP,   která   se   odchyluje   od   svého   původního   umělecko-­‐řemeslného   poslání   založením   katedry  volného  umění  po  roce  1990,  suplující  pole  AVU,  která  nyní  obsahuje  tyto  ateliéry:   Sochařství,  Malba,  Intermediální  konfrontace,  Supermédia  a  Fotografie.    

                                                                                                                        4

  „Ta   pak   položila   základy   souvislé   tradice,   která   se   pak   plodně   rozvíjela   zejména   v  období   romantismu   od   třicátých  let,  kdy  pod  vedením  Antonína  Mánesa  docházelo  k  postupnému  formování  národní  specifičnosti  ve   vztahu   k  české   přírodě.“   RATAJ,   Jaroslav:   Historie   školy.   Akademie   výtvarných   umění,   Program   a   informace,   Praha,  1990.   5   „Kontinuita   této   tradice,   přerušená   zavřením   vysokých   škol   byla   pak   po   válce   obnovena   tím,   že   v  pedagogickém  sboru  byla  zastoupena  řada  významných  osobností  české  předválečné  výtvarné  kultury[.]  [...]“   RATAJ,  Jaroslav:  Historie  školy.  Akademie  výtvarných  umění,  Program  a  informace,  Praha,  1990.   6 Viz.:  KOTALÍK,  Jiří  T.:  Akademie  výtvarných  umění  v  Praze  od  historie  po  současnost.  Akademie  výtvarných   umění  v  Praze  /  Informace  o  studiu.   http://www.avu.cz/sites/default/files/document/1946/info_brozura_11.1_web.pdf  

Na  webových  stránkách  VŠUP  se  můžeme  o  její  historii  dočíst  toto:    

[...]   (UPŠ)   byla   založena   v   duchu   idejí   Gottfrieda   Sempera.   Semper   stavěl   na   dosavadní   umělecké   zkušenosti   lidstva   a   hledal   syntézu   uměleckého   a   technického.   Jako   teoretik   architektury  se  snažil  nalézt  společné  vyústění  umělecké  a  technicky  konstrukční  složky,  sladit   umělecký   koncept   jak   s   vědeckou   a   technickou   prací,   tak   s   prací   řemeslníků.   [...]   Úkolem   UPŠ   bylo,   jak   praví   zakládací   listina,   „vychování   v   umění   dovedných   sil   pro   umělecký   průmysl   a   vycvičení   učitelských   sil   pro   vyučování   uměleckoprůmyslové   a   pro   učitelství   kreslení   na   školách   středních“.   Pod   pojmem   uměleckoprůmyslový   se   tehdy   rozumělo   především   umělecké  řemeslo  a  dekorativní  doplňky  architektury.  [...]  Škola  se  pod  Vrátníkovým  vedením   [po   roce   1990]   vrátila   k   Semperově   a   Schmoranzově   koncepci   výuky   založené   na   třech   7 pilířích:  teorii  umění  a  filozofii,  technických  disciplínách  a  ateliérové  umělecké  tvorbě.  [...]  

  Katedru  volného  umění  na  VŠUP  bych  vnímal  jako  přínosnou  v  případě,  že  by  její  ateliéry  na   řemeslo   určitým   způsobem   navazovaly   nebo   k  němu   odkazovaly.   Nejlépe   je   tento   problém   vidět  na  Ateliéru  sochařství,  který  vedou  konceptuální  umělec  MgA.  Dominik  Lang  (absolvent   AVU)   a   teoretička   umění   Mgr.   ak.   arch.   Edith   Jeřábková   (VVP   AVU),   kteří   mají   s  klasickým   sochařským   řemeslem   minimální   zkušenost.   Lang   o   řemeslu:   „[…]   S   velikým   respektem   k   historii  této  disciplíny  je  naším  médiem  samotné  umění  a  nikoliv  pouze  řemeslná  dovednost.   [...]“8  Zániku  klasického  sochařství  a  řemesla  by  se  měla  AVU  vyvarovat,  což  shledávám  jako   jeden  z  hlavních  nejdůležitějších  úkolů.      Obdobné   zkušenosti   přinášejí   studenti   ze   zahraničních   pobytů   na   akademiích   a   dalších   vysokých   školách   uměleckého   typu.   Západní   školy   mají   oproti   těm   v  zemích   bývalého   východního   bloku   náskok   v  nových   technických   a   konceptuálních   oborech,   ale   bohužel   většinou   základ,   klasické   umělecké   řemeslo,   upozadily   jako   něco   zastaralého.   Zřejmě   k  tomuto   stavu   také   přispěla   teze   sociální   plastiky   Josepha   Beuyse   „Jeder   Mensch   ein   Künstler“  neboli  „každý  člověk  je  umělec“  (1967).  Umění  se  dnes  stalo  masovou  záležitostí.    Své   poznatky   jsem   nabyl   na   stáži   na   HGK   v   Luzernu.   Škola   byla   perfektně   technicky   vybavena,   ale   výrazně   pokulhávala   v  klasickém   výtvarném   řemeslném   školení.   Na   první   pohled   tento   problém   můžeme   zpozorovat   v  úrovni   kresby,   malby   a   sochařské   modelace.     Mimo  jiné  jsem  se  zde  účastnil  kresby  a  malby  podle  modelu  a  byl  mi  vyčítán  klasický  přístup.   Studenti   se   měli   snažit   spíše   zachytit   jakousi   energii   modelu.   Také   jsem   si   přivydělával   „stáním“   modelem,   avšak   bylo   po   mně   požadováno,   abych   se   pohyboval   a   studenti   vytvářeli   jakýsi   záznam   (partituru).   Proč   ne,   je   to   určitě   zajímavé   cvičení,   ale   vedle   toho   by   měl   být   přítomen  klasický  dril.      Vraťme   se   nyní   zpátky   k   „funkci   tradice“.   Různé   definice   ozřejmující   pojmy   tradice,   tradicionalizmus  a  tradovat,  které  nás  navedou  k  tomu,  o  co  by  na  AVU  mělo  jít,  uvádím  na   konci  textu  v  příloze.    

                                                                                                                        7

UMPRUM/Škola/Historie,  Vysoká  škola  uměleckoprůmyslová  v  Praze,  2014.     https://www.umprum.cz/web/cs/skola   8  LANG,  Dominik:  Ateliér  sochařství,  UMPRUM/Volné  umění/Sochařství,  Vysoká  škola  uměleckoprůmyslová   v  Praze.  https://www.umprum.cz/web/cs/volne-­‐umeni/socharstvi  

 O  tradici  často  hovoří  i  pedagogové  AVU  nebo  jsou  v  jejím  kontextu  zmiňováni.  Níže  uvádím   několik  příkladů.  Prof.  Vladimír  Kokolia,  jako  strážce  tradice:     Všichni   mladí   autoři   se   věnují   nejen   grafice,[   ]ale[   ]také   malbě,   instalacím   či   performancím.   „Zároveň  jsou  ukotveni  v  nějaké  tradici.  Když  to  přeženu,  cítíme  se  jakýmisi  strážci  tradice  a   zároveň   vlastně   vůbec   nevíme,   kam   nás   to   vede.   V   tom   je   možná   jedinečnost   našeho   ateliéru,“  řekl  Kokolia.9    

 Text   o   prof.   Janu   Hendrychovi   uvolňujícím   postsocialistické   tradice:   „Své   působení   [jako   učitel   figurálního   sochařství]   bral   jako   možnost   působit   na   mladou   generaci,   uvolnit   postsocialistické  tradice  v  umění  a  propojovat  východní  a  západní  tradice.“10    Texty   o   Škole   architektury   prof.   Emila   Přikryla   navazující   na   tradice   české   architektury:   „Škola   architektury   Akademie   výtvarných   umění   v   Praze   udržuje   téměř   stoletou   tradici   „mistrovských“  či  „speciálních“  škol  architektury  na  Akademii.“11  

 

  Je   tradicí,   že   vedoucím   profesorem   je   významná   osobnost   české   architektury,   po   Janu   Kotěrovi  přichází  Otakar  Novotný  (1923),  Josef  Gočár  (1924-­‐39),  po  válce  pak  Jaroslav  Frágner   (1945-­‐65)   nebo   František   Cubr   (1968-­‐76).   Po   listopadu   1989,   kdy   se   Milan   Knížák   stáva[á]   rektorem   Akademie   výtvarných   umění,   jmenuje   vedoucím   profesorem   Emila   Přikryla.   Škola   architektury   chce   pod   jeho   vedením   navázat   na   nejlepší   tradice   české   architektury   a   být   mistrovským  učilištěm,  jak  jím  byla  ve  svém  slavném  meziválečném  období.12  

 Prof.  Karel  Stretti  o  navázání  tradice  Ateliéru  restaurování  výtvarných  děl  malířských:    

Restaurátorská   malířská   škola   AVU   navázala   na   tradici   školy   prof.   Bohuslava   Slánského,   založené  na  premise,  že  dobrý  restaurátor  uměleckých  děl  musí  mít  talent,  rozvíjený  v  úvodní   fázi   uměleckého   školení,   na   které   navazuje   odborné   teoretické   i   praktické   restaurátorské   vzdělání  při  práci  na  konkrétních  dílech.13  

  Čím  je  tedy  AVU  tradiční?  Co  je  na  AVU  tradicí,  co  jí  bylo  a  dnes  již  není?  Jaký  je  její  smysl,   funkce  v  dnešním  světě?    V  této  oblasti  bychom  museli  provést  rozsáhlejší  historický  průzkum  a  do  diskuze  by  se  měla   zapojit   akademická   obec   AVU.   Pokud   bude   na   Akademii   zavedeno   teoretické   doktorské   studium,   bylo   by   podle   mě   téma   tradice   jedním   z  vhodných   námětů   disertační   práce.   Pokusím   se   několik   výše   zmíněných   otázek   stručně   zodpovědět   ze   svých  dosavadních   zkušeností  a  z  toho,  co  se  na  AVU  „traduje“.    

                                                                                                                        9

 ŠNAJDAR,  Hynek:  Před  obřím  bitevním  plátnem  létaly  „jiskry“  od  papírových  mečů.  Trutnovinky,  10.12.2014.     http://trutnovinky.cz/zpravy/kultura/2014/prosinec/pred-­‐obrim-­‐bitevnim-­‐platnem-­‐letaly-­‐jiskry-­‐od-­‐papirovych-­‐ mecu/   10  Text  k  výstavě  Jan  Hendrych,  Výstavní  síň  Sokolská  2,  Otrava,  21.  2.–29.  3.  2013.     http://ckv-­‐ostrava.cz/vystavni_sin/2013_vystavy/2013_vzdelavaci_programy/2013_02_hendrych_nabidka.pdf   11  Akademie  výtvarných  umění  v  Praze/  Škola  architektury  prof.  Emila  Přikryla,  Program  školy  architektury  AVU.   http://arch.avu.cz/index.php?page=school&school_page=program   12  Akademie  výtvarných  umění  v  Praze/  Škola  architektury  prof.  Emila  Přikryla,  Stručné  dějiny  Školy  architektury   na  Akademii  výtvarných  umění  v  Praze.  http://arch.avu.cz/index.php?page=school&school_page=historyschool   13  STRETTI,  Karel:  Průzkum  a  restaurování  malířských  uměleckých  děl  na  Akademii  výtvarných  umění  v  Praze.  in:   Technologia  Artis  2006,  Sborník  příspěvků  1.  semináře  Akademické  laboratoře  materiálového  průzkumu.  Nové   metody  a  témata  v  analýze  malířských  výtvarných  děl.  http://www.techartis.cz/TA_2006/0_Stretti.htm  

 Tradice  AVU  bych  rozdělil  na  okruhy  vzdělávání  a  rituálů.       VZDĚLÁVÁNÍ      Traduje   se,   že   elitní   byla   škola,   vyučující,   studenti,   teoretická   i   praktická   úroveň   vzdělání   absolventů.   Např.   dosavadní   rektoři   disponovali   titulem   profesor,   popř.   docent.   Standardem   bylo  klasické  kreslířské,  malířské  a  sochařské  vzdělání  studentů  i  pedagogů.    Připomeňme  si  ideál  výuky  prof.  Knížáka:      

Dobrá   škola   musí   mimo   idejí   nabízet   i   tvrdou   práci,   nezáživné   biflování   a   monotónní   a   nepříjemnou   práci.   To   ke   kvalitnímu   studiu   patří   stejně   jako   revoluční   vize.   Je   třeba,   aby   si   studenti  uvědomili,  že  nejsou  umělci,  že  jsou  pouze  na  cestě  něčím  takovým  se  stát.  Škola  je   dobrá   pomůcka   pro   tuto   cestu,   ale   jen   tehdy,   když   je   dostatečně   náročná.   Zatím   vidím   jen   snahy  se  každé  náročnosti  vyhnout.14     Uvítal  bych,  kdyby  AVU  v  Praze  jako  celek  projevila  větší  péči  o  intelektuální  vývoj  studentů   založený   na   orientaci   v   kulturních   i   společenských   dějinách   a   na   schopnosti   samostatné   kritické  analýzy.  Jsem  přesvědčen,  že  je  nutné,  aby  byly  řádně  definovány  diplomové  práce  a   staly   se   tak   opravdovou   prověrkou   a   završením   dlouholetého   studia.   Považuji   současný   požadavek  dvou  stran  teoretického  textu,  (který  ve  valné  většině  žádným  teoretickým  textem   není,  jen  lyrickou  reflexí  či  impresí)  za  naprosto  nedostačující  až  směšný.  Proto  navrhuji,  aby   se   diplomová   práce   skládala   ze   dvou   částí:   praktické   a   teoretické.   Ta   by   musela   korelovat   s   praktickým   výstupem   a   byla   by   uceleným   teoretickým   esejem,   který   by   hodnotila   katedra   teorie  a  dějin  umění  a  ne  jen  vágní  zkušební  komise.  Jsem  přesvědčen,  že  by  to  přispělo  i  k   lepší  připravenosti  pro  eventuelní  následné  doktorské  studium.  Předpokládám,  že  minimální   rozsah   takovéto   práce   by   byl   25   typizovaných   stran   textu.   Studium   nejen   v   Intermediální   škole   AVU,   ale   na   celé   AVU   by   mělo   být   důsledné   a   škola   by   měla   bez   hysterie   ukončit   spolupráci   se   studenty,   kteří   nevyužívají   nabízené   možnosti   školy,   nebo   jejichž   talent   se   vyčerpá.   [...]   Zásadně   podporuji   náročnost   studia   na   AVU,   poněvadž   se   jedná   a   musí   jednat   o   e   l   i   t   n   í   školu,   která   není   založena   na   masové   výuce   vedoucí   k   výrobě   středně   výtvarných   kádrů,   ale   je   schopna   vypěstovat   studenta,   který   si   uvědomuje   všechny   nároky   kladené   na   umělce  současné  společnosti  a  bere  všechnu  odpovědnost  z  toho  vyplývající.15  

  Dnes   je   úpadek   vzdělávání   a   degradace   stupňů   školských   úrovní   obecným   problémem   školství.  Nevalnou  výši  připravenosti  ke  studiu  můžeme  pozorovat  již  u  přijímacích  zkoušek.      AVU   se   někdy   hanlivě   přezdívá   „malířské   učiliště“.   Podle   mě   bohužel   už   ani   toto   rčení   neplatí.   Když   jsem   na   AVU   nastoupil,   došlo   ke  zrušení   výuky   technologie.   Naopak   byly   zavedeny   různé   počítačové   kurzy   v  DigiLabu   (např.   základy   obsluhy   PC).   Nyní   jsme   často   svědky   toho,   že   si   řada   diplomantů   např.   není   schopna   pořádně   napnout   nebo   našepsovat   plátno.  Byl  bych  pro  znovuzavedení  technologie,  alespoň  jako  volitelného  předmětu.    Škola   by   měla   více   dbát   na   teoretické   vzdělání   a   všeobecnou   kultivaci   studentů.   Např.   je   škoda,   že   naše   instituce   nevyžaduje   standardní   nivó   semestrálních   a   ročníkových   obhajob.   Texty   diplomových   prací   potom   často   nabývají   nelogické,   nespisovné   lyricko-­‐expresivní   podoby.  Totéž  se  pak  projevuje  i  u  disertačních  prací.                                                                                                                           14

 KNÍŽÁK,  Milan:  Situace  na  Akademii  výtvarných  umění.  23.2.2012.   http://www.milanknizak.com/aktuality/situace-­‐na-­‐akademii-­‐vytvarnych-­‐umeni-­‐n37/   15  KNÍŽÁK,  Milan:  Stručná  vize  konceptu  pedagogické  činnosti  v  Intermediální  škole  AVU  v  Praze.   Intermedialní/Ateliér  intermediální  tvorby/pedagogická  koncepce,  2011.   http://www.intermedialni.net/pedagogicka-­‐koncepce/  

 Akademii  naneštěstí  absolvuje  téměř  každý,  kdo  se  do  školy  občas  dostaví  a  není  vážně   mentálně  retardovaný.  Domnívám  se,  že  dříve  elitní  škola  dnes  směřuje  k  plebejství.    Vlastní   tvorbou   se   uživí   jen   nepatrná   část   absolventů,   ostatní   vytvářejí   filmové   dekorace,   pracují   v  reklamních   agenturách,   ve   školství,   jako   pomocní   restaurátoři   nebo   se   živí   jiným   způsobem.  Neměla  by  jim  být  tedy  škola  nápomocná,  aby  alespoň  v  těchto  oborech  vynikali?   (AVU   umožňuje   získání   pedagogického   minima   na   jiných   institucích,   výuku   několika   digitálních   programů,   podle   platné   legislativy   nepodporuje   studijní   nástavbu   absolventů   v  oboru  restaurování.)      Aby   AVU   byla   elitní   institucí,   měli   by   se   kultivovat   nejenom   její   studenti,   ale   také   zaměstnanci  by  se  měli  účastnit  celoživotního  vzdělávání.                  Ak.  mal.  Mgr.  Tomáš  Vaněk  o  tom,  jak  být  excelentní  školou:   AVU  si  musí  jasně  definovat  pojem  excelence,  neschovávat  se  pouze  za  něj,  ale  přirozeně   a   intenzivně   pracovat   na   své   kvalitě.   Ta   pak   musí   obstát   v   možném   porovnání   s   vysokými   školami   stejného   typu   jak   doma   tak   ve   světě.   Slovo   excelentní   musí   také   vyslovovat   ostatní   o   nás,   nikoli   a   především   AVU   sama   o   sobě.   Má-­‐li   AVU   do   budoucna   obhájit   svoji   výjimečnost  -­‐   excelenci,  musí  to  obyčejně  dokázat.  K  tomuto  bych  požadoval  následovné:   /  ve  spolupráci  s  pedagogy  nastavovat  formy  výuky  velmi  vysoko   /  ve  spolupráci  s  restaurátorskými  školami  vytvářet  excelentní  vědecké  pracoviště   /  ve  spolupráci  s  KTDU  a  VVP  nastavit  vysokou  kvalitu  teoretického  vzdělávání  ve  vztahu  k   umělecké  praxi,  jak  pro  studenty  magisterského  studia  tak  doktorandy   /   ve   spolupráci   s   KTDU   a   VVP   připravit   akreditaci   Doktorského   studijního   programu   teoretických  /  studií  ve  vztahu  k  praxi  umění   /   ve   spolupráci   s  TV   Artyčok   spoluvytvářet   kritickou   a   nezávislou   platformu   pro   současné   umělecké  dění   /  zapojit  více  studenty  doktorandského  studia  do  výuky  a  organizace  věcí  na  škole16  

   Ateliéry  fungovaly  před  rokem  1990  podobně  jako  „umělecké  dílny“,  studenti  pracovali  na   zakázkách   „mistra“.   Vedoucí   pedagog   ateliéru   měl   pro   sebe   k  dispozici   vlastní   ateliér,   větší   než  studentský.      Návrat   k  této   tradici   by   jistě   vyvolal   bouřlivé   emoce.   Pokud   by   AVU   získala   rozměrné   detašované  pracoviště  nebo  provedla  dostavbu  (na  kterou  existuje  řada  návrhů),  nebylo  by   od   věci,   o   něčem   podobném   začít   uvažovat.   Tato   záležitost   s  sebou   samozřejmě   nese   pozitiva  i  negativa.  Někteří  pedagogové  AVU  opouští,  protože  se  kvůli  pedagogické  činnosti   nemohou  věnovat  vlastní  tvorbě  nebo  zakázkám.  Obvykle  můžeme  podle  práce  rozeznat,  u   kterého  pedagoga  se  student  vzdělával.    Je  otázkou,  od  jaké  míry  je  to  již  špatně.      

                                                                                                                        16

 VANĚK,  Tomáš:  Stručné  teze  volebního  programu.  Volba  kandidáta  na  rektora  AVU  pro  funkční  období  2014  –   2018.  V  Praze  25.10.2013.  http://www.avu.cz/sites/default/files/document/2455/volebni_teze__vanek.pdf  

RITUÁLY      Rituály  školy  by  měly  sloužit  k  předávání  jejích  tradic  a  k  upevnění  identity  členů  akademické   obce.      Bývalý   rektor   doc.   PhDr.   Jiří   Kotalík,   CSc.   (*1951,   rektor   1997–2003;   2010–14)   se   vrátil   k  původní   civilní   tradici,   nepoužívání   talárů   (které   nově   po   roce   1990   zavedl   rektor   prof.   Knížák)   při   oficiálních   příležitostech   jako   jsou   např.   imatrikulace   a   promoce,   což   je   na   ostatních  VŠ  dobrým  zvykem.      Obecným  čestným  rituálem  ve  státních  institucích  bývá  tradiční  vyvěšování  státní  vlajky  při   státních  svátcích  a  výročích  a  smutečního  praporu  při  smutných  událostech.  Podle  mě  toto   škola  opomíjí  (možná  jako  nějaký  komunistický  relikt).  Akademie  by  se  měla  hlásit  k  dědictví   našeho   národa,   vzdávat   hold   lidem,   kteří   jí   prošli   a   tento   svět   opustili.   Je   to   signál   dovnitř   tohoto  ústavu,  ale  také  navenek  veřejnosti.    Dříve   byly   na   chodbě   AVU   vyvěšeny   medailony   význačných   osobností   její   historie   (za   komunismu   poplatné   době).   Škola   by   dnes   opět   mohla   připomenout   vybrané   osobnosti   studentům  a  návštěvníkům  např.  na  nějaké  nástěnce  nebo  na  školním  webu.        Tradiční   bývalo   pořádání   plesů   AVU,   vánočních   večírků   a   narozeninových   oslav   pedagogů.   Tyto   činnosti   napomáhají   k  meziateliérovému   sblížení   a   komunikaci.   Plesy   již   na   naší   škole   vymizely,   zřejmě   jsou   považovány   za   historismus   a   obávám   se,   že   klasický   tanec   ovládá   minimum   posluchačů.   Domnívám   se,   že   je   škoda   opustit   tuto   tradici,   která   nás   kultivuje   a   presentuje  na  veřejnosti.      Závěrem   bych   rád   uvedl,   že   toto   byl   pouze   stručný   nástin   několika   tradic   a   rituálů,   od   kterých   AVU   v  poslední   době   upustila   nebo   upouští.   Akademie   by   si   měla   zachovat   svou   tradiční  elitnost,  trademark  –  ochrannou  známku.  Tradice  by  zde  neměly  být  rigidní,  měly  by   se   přirozeně   transformovat,   nikoli   rušit.   Jejich   funkce   a   smysl   v  současném   světě,   který   do   umění  přináší  nové  technologie  a  postoje,  tkví  v  kontinuitě  předávání  standardů  základních   principů   a   dovedností   (nejen)   ve   výtvarném   umění,   které   jsou   stále   platné.   Vedle   ateliérů   ctících  tradiční  řemeslo  by  měly  koexistovat  školy  zabývající  se  současnými  fenomény.      Vyzývám   tímto   akademickou   obec   AVU   k  diskuzi   o   funkci   tradice,   kterou   inicioval   současný  rektor  ak.  mal.  Mgr.  Tomáš  Vaněk  ve  své  volební  tezi.  

Příloha  I.      Na  závěr  připojuji  vyjádření  prof.  Knížáka  a  doc.  Periče  k  tématu  tradice.       Prof.  Milan  Knížák:    

Jsem   přesvědčen,   že   současná   škola   musí   být   v  poloze,   kde   jsou   tradice   i   současné   trendy   vyváženy,   dokonce   by   měla   tradice   mírně   převažovat.   Současné   trendy   by   neměly   být   zatracovány,   ale   za   žádnou   cenu   nepriorizovány.   Rozhodně   by   taková   škola   neměla   být   ve   vleku  módních  trendů.    

Doc.  Milan  Perič:    

Tradici   vnímám   jako   existenci   určité   kvality,   která   se   relativně   dlouho   vytvářela,   rozvíjela   a   udržovala.  Bez  toho,  abychom  si  jí  uvědomovali  a  koexistovali  s  ní,  jí  rychle,  snadno  a  směšně   ztratíme.   Zbavujeme-­‐li  se  však  tradice  dobrovolně,  je  to  o  to  více  tristní.   Nechci   se   zaklínat   postmodernou,   ale   domnívám   se,   že   jedním   z   jejích   fenoménů,   je   též   vnímání   tradice   jako   čehosi   nebezpečného   a   nepohodlného.   Pro   mnoho   abonentů   rychlého   úspěchu   je   tradice   přímo   hrozbou   a   proto   proti   ní   musí   bojovat.   Nejlépe   zpochybňováním   významu   její   existence,   což   se   děje   většinou   zavádějící   a   rádoby   progresivně   působící   argumentací.     Ve  jménu  větší  svobody  osobnosti  atd.  a  demokracie  atd.  se  musíme  zbavit  konzervativního   balastu  a  tedy  i  tradic.     Tradice  brání  pokroku  a  my  jsme  přece  pokrok.     Není  to  nic  překvapujícího,  pravidelně  se  to  v  historii  opakuje.     Tradice  však  znamená  taky  kvalitu  a  to  i  v  poloze  morální  a  s  tím  není  lehké  žít,  pohodlnější  je   na  kvalitu  rezignovat.   Tím   se   mimo   jiné   potvrzuje   stále   populárnější   inklinace   k   plebejství,   které   je   příjemně   teplé   a   zasmrádlé   a   nevyžaduje   odpovědnost   a   nebezpečí   rozhodování.   Tradice   a   plebejství   spolu   nekorespondují  a  nemohou  korespondovat,  jsou  antagonistické.     Ideální   je   tudíž   tradici   rozmlžit   a   stát   se   společností   a   možná   jenom   médii   oslavovaným   mlhooportunistou.   Trochu   nešťastné   však   je,   že   v   dalekém   i   blízkém   světě   začíná   být   tradice   opět   žádaným   artiklem.      

Příloha  II.    

tradice,   kulturní,   určitá   složka   *kultury   (určitá   norma   nebo   několik   norem,   zvyk,   typ,   komplex   typů   atd.),   která   se   stabilně   a   dlouhodobě   udržuje,   někdy   i   vyvíjí,   avšak   bez   radikální   transformace,  a  to  během  několika  pokolení  (teritoriální  rozšíření  není  definicí  stanovováno).   tradicionalismus   (z   latiny:   trādere,   „předávat,   podávat,   doručovat,   odevzdávat“):   1.   záměrné   a   cílevědomé   lpění   na   tradici,   snaha   o   její   pěstování   a   zachování,   vyplývající   z   přesvědčení   o   významu  tradic  pro  lidskou  společnost;  2.  moderní  umělecký  směr  navazující  na  tradici.17  

  tradice,  lat.  1.  soubor  společenských,  kulturních  aj.  zvyklostí  přenášených  z  generace  na  generaci;   2.  soubor  jednotlivých  forem  národního  kulturního  dědictví;  3.  dlouhodobá  zvyklost;    [...]   tradovat,  předávat,  sdělovat,  dále  šířit18     tradice   [-­‐dy-­‐],   hist.   vzniklé   zvyky,   návyky,   způsoby   chování   a   jednání;   instituce,   ideje,   normy   a   hodnoty,   jež   se   předávají   z  generace   na   generaci.   Pojem   t.   zahrnuje   výrobu,   tech.,   umění,   kult.,   způsob  života;  [...]19     tradice   –   předávání   kulturních,   duchovních,   sociálních   i   materiálních   hodnot   z  generace   na   generaci.   T.   je   projevem   kontinuity   a   integrity   →   společenství,   důkazem   vztahu   k  minulosti   a   přetrvávání   minulosti   v  současnosti.     T.   vzniká   mnohageneračním   hodnotícím   procesem   jednotlivců,   →   skupin   obyvatelstva   i   celých   →   národů.   Přispívá   k  plynulosti   vývoje   tím,   že   mírní   vývojové   skoky   a   zvraty.   Je   to   proces   do   značné   míry   neuvědomělý,   imanentní,   vyvolaný   podmínkami   prostředí   a   zpětnou   vazbou   na   minulost   společenství.   Vnímání   t.   je   ustáleno   ve   smyslu:   a)   frekvence   výskytu   (tradiční   jako   častý,   obvyklý),   b)   dlouhodobosti   výskytu   (tradice   sahající  hluboko  do  minulosti,  tradice  novodobé),  c)  kontinuity  (relativně  nepřetržitý  výskyt),  d)  ve   smyslu  hodnotovém  (t.  jako  uznávaná  kvalita,  obliba),  e)  normativním  (vzorce  chování,  to,  co  je   potřebné  respektovat).  V  duchu  t.  se  odehrávaly  i  nepopulární  jevy,  povinnosti,  exekuce,  sankce.   T.  představuje  společenský  imperativ,  jehož  nerespektování  nebo  porušování  vybízí  k  posuzování   sounáležitosti   s  tradičním   společenstvím   a   k  případné   sankci.   T.   a   na   ni   vázané   opakování   společenských  jevů,  jejich  řetězců  v  jistých  okamžicích  života  individua  i  společnosti  vede  ke  zrodu   →   zvyků,   →   obyčejů   a   →   rituálů   a   naopak   –   zvyky,   obyčeje   a   rituály   jsou   živnou   půdou   tradice.   Z  hlediska   individuálního,   lokálního,   regionálního   či   národního   není   t.   pociťována   stejně   intenzivně  a  obecně.  Co  je  respektováno  jako  tradiční  v  jednom  prostředí,  v  jiném  respektováno   být  nemusí.  Stejně  tak  si  „svou“  t.  (pocit  tradičnosti)  odlišně  vymezují  různá  sociální  prostředí.  T.   může   být   respektována,   ale   i   narušována,   negována   nebo   inovována.   Ve   →   folkloru,   důsledkem   převládajícího   ústního   tradování,   dochází   k  permanentní   inovaci   v  procesu,   jehož   jsme   svědky   i   aktéry,   a   podílíme   se   na   vzniku   tradic   nových.   Pojem   t.   funguje   také   v  pasivním,   statickém   významu  jako  něco,  co  nelze  měnit,  aniž  by  bylo  nutné  se  ptát,  proč  ke  změně  nedochází.  T.  tak   znamená  nejen  stabilitu  a  hodnotu,  ale  i  rezervovanost  nebo  obranu  vůči  novotám,  zbavování  se   osobní  odpovědnosti  v  chování  a  rozhodování  na  úkor  obvyklých  normativních  řešení.  Má  vliv  na   estetickou  normu  a  napomáhá  ke  sjednocení  estetických  požadavků  společenství.  T.  se  tak  může   stát,   zpravidla   krátkodobě,   příčinou   procesů   retardačních.   Výskyt   pojmu   t.   není   jednostranně   spojován   s  venkovským   nebo   městským   prostředím,   ale   funguje   v  obou   případech   obdobně.   Městské  prostředí  však  bylo  v  boření  tradic  dynamičtější,  méně  konzervativní.  Intenzita  působení   t.  není  v  různých  dobách  stejná.  Vazba  na  t.  a  odpoutání  se  od  t.  se  proměňují.  Pojem  t.  (ale  také   zvyk,   obyčej,   rituál)   je   v  mediální   češtině   poslední  doby   nesprávně   překrýván   obecnějším   pojmem   folklor.  Je-­‐li  něco  t.,  zvykem,  stereotypem,  je  zároveň  „folklorem“.  (LT)20    

                                                                                                                        17

 MALINA,  Jaroslav  a  kol.:  Slovník  pro  studenty  antropologie  II.  N-­‐Ž.  CERM,  Brno  2007.  Str.  1797;   http://www.sci.muni.cz/anthrop/moduly/SPSAII.pdf   18  LINHART,  Jiří  a  kol.:  Slovník  cizích  slov  pro  nové  století.  Dialog,  Litvínov  2003.  Str.  382.   19  Kol.  autorů  a  konzultantů:  Malá  ilustrovaná  encyklopedie.  ED,  Praha  1999.  Str.  1070.   20  Kol.  autorů:  Malý  etnologický  slovník.  Národní  ústav  lidové  kultury,  Strážnice,  2011.