- 22 2. Klíč * Svoboda – volnost * Každé dítě potřebuje svobodu. Ale pokud naše generace ji potřebovali dvakrát, tak dnešní děti ji potřebují dvacetkrát více. Vnímají vše kolem sebe zcela jinýma očima. Chtějí a potřebují být víc „sví“. Vše si dělají po svém a jinak, bez ohledu na to, jak my dospěláci reagujeme a co si o tom myslíme. To je známka, že tato generace „nových“ lidí má větší individualitu a nezajímá je reakce a hodnocení okolního světa. I to je důvod, proč má mnoho dětí dnes zdravotní potíže jako je alergie, ekzémy a astma. Dokud jsou ještě malí, spoustu reálných věcí ve vnějším světě nechápou, a proto je to trápí více a nastane reakce organismu. Většina problémů s kůží a dýcháním je rozpor, nebo nerovnováha s vnitřním světem a okolím. Kůže u člověka je prakticky taková hranice, která tyto dva světy odděluje. Když má dítě kožní problémy, může ho dusit někdo z rodiny, nebo situace v rodině jako taková, popřípadě na něj něco z okolí působí negativně.
- 23 Dnešní děti nechtějí přebírat zastaralé programy myšlení a jednání, daleko hůře se tzv. „ochočují“ a nehodlají respektovat jakoukoliv autoritu, pokud skutečnou autoritou není. Nechtějí uznávat dospělé lidi, pokud jejich jednání není v souladu s myšlením a jednáním dítěte. Nechtějí kopírovat bezmyšlenkovitě dospělé, ale chtějí svobodně jít vlastní cestou. To, co my jsme se učili léta, být sám sebou, hájit si svoje názory a zájmy, to oni umí od malička. Aby člověk mohl svobodně myslet, jednat a tvořit, nesmí být omotán emoční, nebo systémovou pavučinou. Pokud má dítě sílu ji okamžitě protrhnout, je to v pořádku, ale někdy to nejde, například u malých dětí, kde pro něj síla z okolního světa je mnohonásobně větší. Nechme je proto jít jejich originální cestou. Svoboda znamená, že je vyslechnu, nechám je v klidu a bez emocí říci jejich názor, a to i tehdy, kdyby byl stokrát jiný, než je ten náš. Svoboda je, že si mohou i částečně rozhodnout o svém volném čase a my jim netlačíme násilně, co je pro ně to nejlepší. Jedna starší paní měla utkvělou představu, že ví všechno lépe než ostatní členové v její rodině. Měla pocit, že má pravdu, a tak jim svoje názory někdy až
- 24 moc intenzivně dávala do cesty. Věřím, že to dělala s nejlepšími úmysly, vždy ostatním chtěla pomoci a měla pocit, že oni to nechápou. Ale to, co pro jednoho člověka je to nejlepší řešení, to pro druhého může být to nejhorší. Setkávám se často s pojmem svobody i při své práci. Při svých terapiích říkám klientovi, že já přeci nemohu vědět, co je pro něj nejlepší. To ví nejlépe on sám. Já mu jen nastavuji zrcadlo ze všech stran, aby co nejlépe na sebe a svůj život viděl, a pak se mohl nezávisle a svobodně zapřemýšlet a rozhodnout. Ne každý terapeut uctívá toto pravidlo, a tak se může stát, že i nevědomky vstupuje do klientova prostoru a rozhoduje za něj. Mnohokrát jsem si dávala pozor, aby při mé terapii se nepromítla tak zvaná „projekce“. To znamená, že se vám něco zrcadlí z vašeho života do příběhu, který vám vypráví klient, a vy byste měli pocit a snahu dát radu a reakci, která je na základě svých vlastních zkušeností a emocí. V tu chvíli by nastala chyba, o které jsem před chvílí mluvila. Proto správný terapeut nechá klienta, aby si sám odpověděl a našel svoje nejlepší řešení. Mnohokrát se mi stalo, že ke mně přišel klient s nějakým problémem. Sdělil mi, že již několik let
- 25 dochází na terapie k psychologovi a ten jen mlčí a nechá ho mluvit. Klient se vypovídá a jde domů. Momentálně se mu uleví, ale tak na dva dny. Proč? Protože se nic nikam nepohnulo. Přemýšlela jsem, proč se tak děje. Ano, chápu terapeuta, že nechce do jeho života vstupovat a zasahovat. Takto se to i vyučuje. Ovšem neaktivním postojem je klient pořád na stejném místě a neví si rady, co s tím. Zde se podle mého názoru pletou dvě věci. Za prvé je správné mít pokoru k životu jiného člověka a nevstupovat do jeho rozhodnutí a životních změn. Za druhé, pokud mu však nebudu nastavovat zrcadlo a jeho příběh ukazovat z jiných úhlů pohledu, nijak mu tím nepomohu. Tím by psychoterapeutická práce ztratila smysl. Dávám například lidem radu, když se nemohou rozhodnout, co je pro ně správně, aby si nakreslili váhy a na ně psali, co je pro a co je proti. Tím jim automaticky, podle jejich hodnocení, vychází, co by bylo pro ně lepší. A pak nastupuje jejich svobodná vůle a osobní rozhodnutí.
- 26 – Další pomůckou pro klienty je, ať si zavřou oči a představí si situaci A, a potom situaci B. Podle svých pocitů, po prožití této situace poznají, po čem skutečně jejich duše touží. To, že dnešní děti chtějí svobodu, dokonce si ji i vehementně brání, to je v pořádku. Je to v souladu s vesmírnými zákony a s úkoly, pro které děti přišly na tento svět. Transformace naší planety probíhá, ať se nám to líbí, nebo ne. Určité věci a matrixové systémy musí zaniknout, a nové zase vzniknou. Proto se tento vývoj nedá násilně brzdit ani stagnovat. Pokud to pochopíme a nebudeme proti tomu tlačit odpor, vše může v klidu probíhat, tak jak má. I tuto knihu jsem se rozhodla napsat, abych pomohla tomuto novému směru, abych pomohla dětem a tím bylo méně dětí v nemocnicích a v čekárnách u lékaře. Pokud bereme dětem jejich svobodu, ale to platí i pro nás dospělé, děláme věci nesvobodně, pod tlakem a bez radosti. Podle toho pak vypadá i výsledek. Já dnes u každé činnosti poznám, zda člověk, který cokoli tvořil, to dělal rád nebo ne. Každé jídlo, které se vařilo s láskou a s chutí, je úplně jiné než od kuchaře, který
- 27 přišel „nasraně“/omlouvám se za to slovo, ale jiné tam opravdu nešlo/ do práce a musí vařit celý den, ačkoliv vůbec nechce, ale kdo by za něj zaplatil tu hnusnou hypotéku, a ty dluhy, co má u kámoše. No a to starý, rezavý auto se musí taky opravit, a ty „haranty“ musím poslat do školy v přírodě, kam on taky nikdy nejezdil a přesto žil atd. Pokud vám jídlo uvaří kuchař, který se těší do práce, připravuje si nové recepty, aby mile překvapil hosta. Má radost, že z vydělaných peněz může bez problémů zaplatit svou hypotéku na krásný dům, z kterého má celá rodina radost, že může jezdit v krásném autě, a díky své práci, mohou jeho děti jet do školy v přírodě, kam se už moc těší, a on má radost, že i oni mají radost atd. Ten vám uvaří jídlo, které bude chutnat o mnoho lépe, nebude vás tlačit v žaludku, a vy se budete cítit dobře. Do této restaurace se s chutí budete vracet a těšit se na chvíle, které tam strávíte. Ano, to je o svobodě. Proto, pokud děti budou mít svobodu, mohou se zdravě, dobře a s láskou rozvíjet. Pokud cokoli děláme nesvobodně, vyvíjíme v sobě stres. Stresory v těle umí nadělat pořádnou paseku a problémy. Pokud je člověk vystaven dlouhodobému stresu, vznikají zdravotní problémy na úrovni psychické, ale i fyzické. Mnoho stresorů, dlouhodobě neřešených,
- 28 nám může zpustit i sebedestrukci organismu. Co to je sebedestrukce? Prakticky se otočí biologický systém v těle sám proti sobě, a tím je imunitní systém v oslabení, popřípadě pracuje proti člověku. Nesvobodný člověk má pocit, že se stal obětí. Může být oběť vůči jiné osobě, nebo vůči sobě a svému životu. Může se stát obětí pro rodiče, pro děti, pro svoji práci. Takový člověk o sobě mluví, že je chudák, že jeho život je těžký, nikdo ho nechápe a nikdo ho nemá rád. Vlastně se jen lituje a sebelítost rozhodně není dobrý přítel. Lítost a sebelítost nám nabourává rovnováhu trávicího ústrojí. Oslabuje slinivku a slezinu. Proto i lidé, kteří jsou přecitlivělí, pomáhají za každou cenu ostatním a litují je, ať vědomě, tak i nevědomě, mohou tyto zdravotní problémy mít. Říká se, že vehementně pomáhá ten, který potřebuje pomoci. Tím ovšem nejsem proti pomoci. Pomoc je zároveň součástí mé práce. Ale myslím si, že máme pomáhat těm, kteří si o pomoc požádají a také si jí alespoň trochu zaslouží. Nevyžádaná pomoc udělá spíš „medvědí službu“. Většinou za ní dostane dotyčný
- 29 vynadáno, pak má pocit nespravedlnosti a křivdy. Tím startuje sebelítost, kterou jsme již zmiňovali. Vraťme se ke svobodnému vývoji u dětí. Jako u všeho, i zde je určitá hranice, kterou bychom neměli překračovat. Jeli ze svobody udělána džungle, kde každé rozmazlené a nevychované dítě řádí, rozhodně to neschvaluji. Ano, a teď přichází ten největší problém. Poznat, zda je moje dítě rozmazlené a nevychované. Je to opravdu velmi obtížné. Pokud si přiznám, že mám dítě nevychované a rozmazlené, musím unést i to, že se vlastně poukazuje na mě. Proč? No, kdo jiný ho vychovával a umožnil mu to? A toto přiznání je opravdu dřina. Další obtížnost je v tom, že přeci o mé princezně, nebo mém miláčkovi nemohu takto mluvit. Vždyť ho tak miluji, že bych ho láskou snědla. A teď bych měla vystoupit s takovým hodnocením? Ano. Pokud máte sebe a své děti opravdu rádi, bez falešného nalhávání, tak si to přiznáte. Pokud si to přiznáte, jste schopni to i změnit. A pokud něco pro své
- 30 děti chcete udělat skutečně z lásky, tak zamezte tomu, abyste z nich vychovali sobce, ignoranty a rozmazlené hlupáky. Takže, i při svobodné výchově je potřeba držet určitá pravidla, řekla bych pravidla pokory, respektu a slušného chování. Jeden můj kamarád mi doporučil film, který se jmenuje „Sommerhill“. V překladu sluneční kopec. Doporučuji všem rodičům, aby si ho shlédli. V tomto filmu se popisuje alternativní škola, kde děti mají svoji samosprávu a svobodně rozhodují o všem, co se ve škole a dětském kolektivu bude odehrávat a dít. Je tam velmi názorně vidět, jak dnešní děti mají jiné myšlenkové pochody a jiné názorové reakce, než měli naše předešlé generace. Je až zarážející, jak jim to funguje a jaké mají výsledky. Musím říci, že to byl velmi zajímavý film. Další zajímavý postřeh od svého kamaráda mám v oblasti hodnocení svých dětí, z hlediska výsledků ve škole. On svému synovi vůbec neříká, aby se učil a měl samé jedničky. On se ho zeptá, zda je takto se sebou a se svými výsledky spokojený. A malý syn se vyjádří. V absolutním klidu mu vysvětlí, že pracuje pro sebe a výsledky jsou takové, jak se ke své práci postaví.
- 31 Přestože své děti nijak netlačí, nevyhrožuje jim a netrestá, jeho syn má ve škole nadprůměrné výsledky. Pokud se jeho tatínka zeptáte, proč to tak dělá, odpoví, že pro něj nejsou nejdůležitější jedničky, ale to, aby z malého syna vychoval dobrosrdečného a moudrého člověka, aby měl v sobě lidskost a pochopení. Hlavně, aby byl jeho syn v životě šťastný. Není v tom moudrost k zamyšlení? Nedávno jsem vedla rozhovor se svými vnuky na podzimní procházce lesem. Ptali se mě, zda je správné, že maminka nechce, aby se dívali na akční filmy s násilím a oni by je chtěli vidět. S klidem a mírem jsem jim vysvětlila, že je mi jasné, že pokud budou chtít takové filmy vidět, určitě si poradí, jak se k nim dostat. Na druhou stranu, že chápu jejich maminku, že nechce, aby si do hlavy pouštěli násilí a strach. Vysvětlila jsem jim, že i když se jim to momentálně líbí a zdá se to zajímavé, může nastat situace, kdy budou muset sami, ve tmě jít neznámým prostředím, a jejich hlava jim tuto vzpomínku opět zobrazí. Je jiné dívat se v teple domova, na gauči, v bezpečí mezi ostatními na televizi, a jiné jít sám po městě o půlnoci temnou uličkou.
- 32 I když tuto situaci přijímali velmi hrdinsky /jsou to budoucí muži/, přesto jsem viděla, že je nutí zamyslet se. A o to přesně jde. Dávám jím plnou důvěru, že jsem nevychovávala ve svých vnoučatech hlupáky, a tím oni sami dokáží tuto situaci vyhodnotit. Jak? To už je na nich. Tak, jak jejich životní cesta vyžaduje. Je pravda, že rozumná podpora a správné vedení děti vede k tomu, aby sami chtěly být úspěšní. Takové děti mají velké sebevědomí a ví, čeho chtějí dosáhnout. Dělají to s rozvahou, přehledem a v harmonii. Umí přebírat za svá rozhodnutí zodpovědnost, dokáží efektivně řešit svoje problémy a neutíkají před komplikacemi. Existuje ještě druhý typ tzv. úspěšných dětí, a to jsou děti, které byly ponižováni, pochází z rodin chudších poměrů a žili v hmotném nebo emočním nedostatku. Jsou to děti, které například prošli ve škole šikanou. Tyto děti mohou v dospělosti také dosáhnout úspěchu, ale tam je hnací motor- ukázat světu, že to dokážu, že taky jsem dost dobrý.
- 33 Zde bývá velmi vysoká touha a houževnatost, pracovitost a silná vůle. Tyto lidé dosahují také vysokých výsledků, ale bývají nevyvážení a ve stresu, pokud nepracují vehementně na osobním rozvoji, který je naučí nalézat harmonii a klid. Určitě se všichni shodneme na tom, že ta první cesta je příjemnější a rychlejší. Pokud se na otázku svobody podíváme všeobecně, zjistíme, že dnes je doba, kdy spousta lidí jsou singl. Nechce se jim uzavírat manželství. I v tomto aktu, cítí určitou nesvobodu. Je pravda, že manželství je slib. Lidé si slibují, že chtějí do smrti být spolu, že si celý život budou věrní, že se neopustí a budou spolu v dobrém i ve zlém. Představte si, kolik slibů a nesvobody je jen v jedné větě. Copak mohu vědět, jestli budu chtít žít s tímto člověkem za deset nebo dvacet let? Jak to mohu slibovat? Já jsem v manželství třicet dva let a každý rok jsem říkala, že nevím, zda za rok budeme spolu. Hlavně, lidé by měli být spolu proto, že chtějí, že se mají rádi, že si sebe váží, že chtějí plánovat nové a nové věci. Dnes je mnoho partnerů spolu jen proto, že potřebují peníze, že se bojí být sami, že nemají kde bydlet, že by je
- 34 ostatní odsoudili aj. To vážně nevede ke šťastnému životu a k radosti. Chápu částečně dnešní mladé lidi, že se jim do tohoto manželského slibu ani nechce. Na druhou stranu, ale i fungující rodina je pro dítě velmi důležitá. Dítě opravdu potřebuje mámu i tátu. Každý mu ukazuje jiný pohled na svět. Každý má jiné vlastnosti a vyjadřování sama sebe. Nejsmutnější příběhy jsou po rozvodu rodičů, kdy na sebe hází špínu, pomlouvají se, zesměšňují a hádají. Nejhorší pohled pro dítě je, když vidí mámu a tátu plakat. Spousta rodičů si neuvědomí, že ve svém umíněném pocitu pravdy, nejvíce ubližují svým dětem. Ale oni neřeší škody, které kolem sebe nadělají, protože prostě mají pravdu a tím to pro ně končí. Stalo se mi v poradně několikrát, že jsem se zeptala maminky, jestli pro mě a své děti může něco udělat. Odpověděla, že samozřejmě. A tak jsem ji požádala, ať ze svých dětí nedělá živé štíty proti svému partnerovi. Je to paradox, používat jako argument a štít lidi, které milujeme, a jsou pro nás nejdůležitější. Někdy má věta dětem pomohla, někdy ne. Záleželo, na jaké duchovní a emoční úrovni daná maminka byla. A tak jsem si v duchu přála, ať nám s tím pomohou i ti
- 35 „nahoře “. Měli bychom si uvědomit, že dítě není náš majetek. Je to svobodná lidská bytost a my ji nevlastníme. Podle toho bychom se měli k dětem, ale nejen k dětem, chovat. Teď bych vám ráda napsala, proč potřebují děti pro rovnováhu v životě oba rodiče: Co nám znázorňuje maminka a co tatínek : Maminka :
Tatínek :
City, emoce
logika, rozum
Pohlazení
soutěživost, povzbuzení
Domácí pohoda
ochrana, obživa
Moudrost, pohlazení
praktičnost, síla
Hloubka, detail
nadhled, odlehčení
Životní rovnováha je z toho patrná bez jakýchkoliv slov. Svoboda je projevována i tím, že lidé vyhledávají komunitní společenství. Dokáže žít několik skupin lidí pohromadě, mají podobné názory a navzájem si
- 36 pomáhají s prací, bydlením a výchovou dětí. I to je signál, že se uvolňují a odpadávají určité zvyklosti a systémy. Ať žije každý tak, jak mu vyhovuje. Hlavně, aby byli lidé šťastní a spokojení.
