KLÍČ K URČOVÁNÍ ROSTLIN Určování rostlin na základní škole (RNDr. Jarmila Mladá) V různě dlouhých vlnách bývá nastolena otázka, jaký význam má toto určování rostlin a zda je vůbec třeba zařazovat do výuky biologie. Následující informace jsou určeny především začínajícím učitelům, ale i učitelům, kteří jsou více zaměřeni na zoologii, aby mohli pohotově reagovat na dotazy žáků. Někdy slyšíme hlasy o samoúčelném „škatulkování“ nebo o příliš teoretickém a málo praktickém významu určování rostlin. Taková stanoviska vyplývají převážně z nedostatečné nebo jen povrchní znalosti problému. Na území naší republiky existuje přibližně 3 000 druhů vyšších rostlin, které sice mají stejný buněčný základ, ale vzhled jednotlivých rostlin je velmi rozmanitý. Rozlišování nám umožňuje řada morfologických a anatomických znaků, které jsou pro určitý druh charakteristické a stálé. Žákům můžeme položit otázku, jak si vysvětlují tvarovou pestrost a rozdílné rozšíření jednotlivých druhů v závislosti na ekologických podmínkách. Život na Zemi se vyvíjel od jednoduchých organismů vyskytujících se ve vodním prostředí (např. bakterie, sinice, řasy, houby) k organismům složitějším, které se postupně přizpůsobovaly životu na souši. Vystupovaly z vod a udržovaly se na jejich okrajích, později se pak šířily i do vzdálenějších sušších oblastí, což trvalo mnoho milionů let. Ale již tehdy, v prvopočátku diferenciace, můžeme nacházet morfologické rozdíly. Z jednobuněčných organismů se pak vyvíjely organismy vícebuněčné, u nichž se s postupným rozšiřováním po souši měnila i jejich vnější a vnitřní stavba. Významnou změnou procházely listy (fylomy), u nichž se vyvinula vodivá pletiva (cévní svazky) a pletiva zpevňovací. Vidíme tedy, že dnešní vnější i vnitřní stavba vyšších rostlin je výsledkem jak dlouhodobého vývoje, tak i přizpůsobování se vnějším životním podmínkám, tj. vlivu životního prostředí. Určování rostlin (a to zejména v přírodě) umožňuje žákům sledovat, čím se vzájemně liší rostliny suchého prostředí od rostlin mokřadních nebo vodních. Žáci mohou konat ekologická pozorování, např. sledovat, jak se mění určité území během roku, atd. To je současně vede k soustředěnosti a přesnosti, cvičení paměti, smyslu pro krásu a estetické tvary, harmonii barev v různých ročních obdobích. Pochopení cyklických změn v přírodě umožňuje žákům pochopit důležitost životního prostředí, které nás obklopuje, a proč je nezbytně nutné je chránit. Při určování rostlin podle botanických klíčů vzniká u nich návyk přesného pozorování, který uplatní nejen při určování rostlin podle botanického klíče, ale i v dospělosti v řadě různých povolání (např. projektant, architekt, zemědělec, lékař). Známý je výrok prof. L. Borovanského (1897–1971) na Lékařské fak. UK, který tvrdil, že lékař zvyklý určovat rostliny podle botanického klíče, stanoví lépe a rychleji správnou diagnózu než ten, který rostliny nikdy neurčoval. Na základě znalosti morfologických tvarů a anatomické stavby lze lépe pochopit genetické vazby, fyziologické funkce jednotlivých orgánů, snáze pochopit ekologické vazby a geografické rozšíření jednotlivých taxonů (taxon = obecný termín pro taxonomické jednotky, např. rod, druh, poddruh). Studiem taxonů a jejich vývoje se zabývá taxonomie, která nachází v praxi stále větší uplatnění (např. v zemědělství, farmaceutickém průmyslu, chemotaxonomii). Na znalosti morfologie a anatomie rostlin i živočichů, na znalosti pohybu živočichů, způsobu jejich orientace v přírodě a způsobu dorozumívání je založena poměrně mladá interdisciplinární věda, bionika, která se zabývá aplikací funkčních a morfologických principů charakterizujících biologické systémy, které lze s výhodou uplatnit zejména v technice. I když při určování rostlin nalezly již uplatnění i moderní metody studia z oblasti chemotaxonomie, cytotaxonomie apod., sledování a hodnocení morfologických, popřípadě i anatomických znaků zůstává stále kritériem základním. Nyní k vlastnímu určování Na základní škole postupujeme při určování rostlin od známého k neznámému, od nápadného ke skrytému, od jednoduchého ke složitému. Důležité je vést žáky k užívání přesné botanické terminologie, nepřipouštíme charakteristiku opisem. Učíme žáky, aby kromě pozorování kořenů, listů, květů, plodů a semen také sledovali fenologickou stránku věci, tj. kdy rostliny rozkvétají (jaro, léto, otvírají se ráno, v poledne, atd.). Neméně důležitá jsou pozorování fytogeografická a ekologická, tj. zjišťování, rostou-li rostliny v nížině, v horách, v podhůří, na louce, v lese, na poli. Zajímavé je pozorovat, jak se mění skladba rostlinných druhů ve vztahu ke zhoršujícím se podmínkám vnějšího prostředí (spolehlivým indikátorem stavu životního prostředí jsou některé lišejníky, jichž značně ubývá). Možná vás pře62
KLÍČ K URČOVÁNÍ ROSTLIN kvapí, že podle výskytu určitých rostlinných druhů lze usuzovat na obsah některých nerostů v půdě, apod. Pro spolehlivé určení rostliny je třeba sbírat kromě nadzemních částí také části podzemní, pokud ovšem nejde o rostlinu chráněnou nebo o rostliny z přírodní rezervace. Na podzemních částech rostlin bývají mnohdy význačné určovací znaky (např. u ostřic a violek), také listy z horní a dolní části rostliny se mnohdy liší (např. u kopretiny a křenu). Chceme-li získat dokladový materiál z chráněného území či z přírodní rezervace, můžeme si rostlinu vyfotografovat nebo načrtnout do bloku ještě v terénu. K přesnému určení druhu rostliny však pouhá fyziognomie nestačí. Většina žáků ráda sbírá různé plody a semena, jsou mnohdy velmi dekorativní (např. kaštany, šípky, křídlaté hnědé nažky jasanu, dvoukřídlé nažky různých javorů lišící se tvarem i barvou, malvice jeřábů, plodenství platanů, žaludy dubů, bukvice buků a tvarem i velikostí se lišící různé šišky jehličnatých stromů a keřů). Můžeme z nich vytvořit sbírku semen a plodů, jejich tvarovou i barevnou rozmanitost je možné využít při výtvarných pracích, snadno klíčivá semena lze vysít a sledovat způsob klíčení, dobu za kterou semena vyklíčí, počet děloh, jimiž klíčí, a rozdíly ve vzhledu děložních listů a listů dospělé rostliny u různých rostlinných druhů. Pro určování jednotlivých rostlinných rodů, druhů a dalších systematických jednotek byla vydána řada určovacích pomůcek – klíčů. Určování rostlin podle dosud vydaných klíčů je pro začátečníka poměrně obtížné. Nedostatečná znalost morfologické terminologie a nezkušenost ve stanovování rozhodujících (diakritických) znaků vede často k nesprávnému výsledku, a tím odradí značnou část žáků od další práce. Protože jsem se při styku s pedagogickými pracovníky často setkala s názorem, že dosud existující určovací botanické klíče na knižním trhu neposkytují žákům možnost dostatečně pochopit princip postupu podle jednotlivých hesel klíče (od čísla k číslu) a dojít tak ke správnému výsledku, sestavila jsem velmi jednoduchý klíč umožňující určení 29 rostlinných rodů vyšších rostlin. Úmyslně jsem nezařadila rostliny výtrusné, protože jejich určování je obzvlášť obtížné. Záměrně jsem volila určení rostlin pouze do rodu, neboť určení rostlinného druhu se mnohdy již neobejde bez hlubších terminologických znalostí. Rostlinné druhy zařazené do klíče nejsou pro určování problematické, mnohé z nich jsou monotypické (např. kokoška, modřín, popenec), rostou na našem území obecně z nížin až k horám a kvetou v jarním období. Jsou tedy k procvičování ve škole snadno dostupné. V klíči jsou zastoupeny jak byliny (jednoděložné i dvouděložné), tak dřeviny (jehličnaté i listnaté). Určovací znaky jsem volila tak, aby k jejich stanovení nebyly kromě lupy potřebné žádné další pomůcky. Pro lepší názornost jsem většinu morfologických termínů doplnila nákresy. Botanik specialista může najít v klíči některé nepřesnosti, ale účelem tohoto klíče je pouze seznámit žáky s principy určování rostlin, učit je přesnému pozorování, trpělivosti a získat kladný vztah k přírodě. S tímto cílem by měl také pedagog přistupovat k práci se žáky, upozorňovat je na různé zajímavosti tak, aby se určování rostlin nestalo formální, nezajímavou záležitostí. V klíči je použit klasický způsob volby ze dvou možností (princip dichotomického klíče), který se používá ve všech současných botanických určovacích pomůckách. Stručný slovníček pojmů, o nichž se domnívám, že by se měly vysvětlit: borka – vnější odumřelá část stonku dřevin, lidově nesprávně „kůra“; číška (obr. 8b, 9d) – pohárkovitý až miskovitý útvar (stonkového původu), v němž jsou uzavřena květenství nebo květ, později plodenství nebo plod; lichoklas (obr. 14, 15,17) – nepravý klas složený z jednokvětých až vícekvětých klásků (trávy); mléčnice – buňka nebo soubor buněk spojených v trubicovité kanálky naplněné mléčně (např. u pampelišky) nebo oranžově (u vlaštovičníku) zbarvenou emulzí obsahující zpravidla latex, tuk, bílkoviny aj.; pluška – list květního obalu trav vzniklý srůstem dvou lístků vnějšího kruhu okvětí; šešule (obr. 20a) – suchý pukavý plod nejméně čtyřikrát delší než široký, rozdělený blanitou přepážkou ve dvě pouzdra; šešulka (obr. 22) – malá šešule, tak dlouhá jako široká, nebo nejvýše třikrát delší než široká; tvrdka (obr. 32d) – jeden díl poltivého plodu, který se v době zralosti rozpadá ve čtyři jednosemenné díly. Při praktickém určování rostlin vedeme žáky k tomu, aby si zaznamenávali do sešitu čísla hesel, podle kterých postupují. Jako příklad uvádím hluchavku: 1b, 10b, 16b, 18b, 22b, 26b, 28a. Poznámka: Klíč na str. 64–67 je rovněž umístěn v Pracovním sešitu Přírodopis 7. 63
KLÍČ K URČOVÁNÍ ROSTLIN Určování rostlin (podle RNDr. Jarmily Mladé)
mladé šišky jsou kuželovité (obr. 2b) až kulatě vejčité, nerozpadavé, za sucha se rozvírají (obr. 2a)
V klíči je použit klasický způsob volby ze dvou možností, který se používá ve všech současných botanických určovacích pomůckách. Stručný slovníček pojmů: borka – vnější odumřelá část stonku dřevin, lidově nesprávně „kůra“; číška (obr. 8b, 9e) – pohárkovitý až miskovitý útvar (stonkového původu), v němž jsou uzavřena květenství nebo květ, později plodenství nebo plod; lichoklas (obr. 14, 15, 17) – nepravý klas, složený z jednokvětých až vícekvětých klásků (trávy); mléčnice – buňka nebo soubor buněk spojených v trubicovité kanálky naplněné mléčně (např. u pampelišky) nebo oranžově (u vlaštovičníku) zbarvenou emulzí obsahující zpravidla latex, tuk, bílkoviny aj.; pluška – list květního obalu trav vzniklý srůstem dvou lístků vnějšího kruhu okvětí; šešule (obr. 20b) – suchý pukavý plod nejméně čtyřikrát delší než široký, rozdělený blanitou přepážkou ve dvě pouzdra; šešulka (obr. 22) – malá šešule, tak dlouhá jako široká, nebo nejvýše třikrát delší než široká; tvrdka (obr. 32d) – jeden díl poltivého plodu, který se za zralosti rozpadá ve čtyři jednosemenné díly. Při praktickém určování rostlin si zaznamenávejte do sešitu čísla hesel, podle kterých postupujete. Příklad u hluchavky: 1b, 10b, 16b, 18b, 22b, 26b, 28a.
borovice 5
jedle b) větvičky jsou po opadání jehlic drsné (obr. 4b), šišky válcovité, převislé, nerozpadavé (obr. 4a) smrk b a
b
Obr. 3
a) dřevina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 b) bylina . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 a) listy jehlicovité . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 b) listy lupenité . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
3
a) jehlice světle zelené, jemné, na podzim opadávají, vyrůstají ve svazečcích (obr. 1b) na velmi krátké větvičce – brachyblastu (obr. 1a) modřín b
Obr. 4
Obr. 3 Jedle: a – rozpadavá šiška; b – větvička po opadu jehlic; c – na rubu jehlice dva bělavé proužky. Obr. 4 Smrk: a – nerozpadavá šiška; b – větvička po opadu jehlic. 6
2
a
c
Určovací klíč pro ZŠ 1
a) větvičky jsou po opadání jehlic hladké (obr. 3b), jehlice na rubu se dvěma bílými čarami (obr. 3c), šišky válcovité, vzpřímené, rozpadavé (obr. 3a)
a) listy srdčité (obr. 5a), květy oboupohlavné, žlutavé, uspořádané v květenství (obr. 5b) (vidličnatém) s podpůrným listenem (obr. 5c) lípa b) listy jiné než srdčité, květy jednopohlavné . . . . . . 7
7
a) květy rozkvétají před rašením listů . . . . . . . . . . . 8 b) květy rozkvétají současně s rašícími listy nebo po olistění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
8
a) samčí (obr. 6b) i samičí (obr. 6c) květy jsou v samostatných jehnědách, listy jsou trojboké (obr. 6a), borka nápadně bílá, odlupující se v papírovitých plátech bříza
b a
a
a a
Obr. 1
c
c
Obr. 2
Obr. 1 Modřín: a – brachyblast, velmi pomalu rostoucí, a proto nápadně krátká větvička; b – svazeček jehlic; c – šiška. Obr. 2 Borovice: a – šiška zralá; b – šiška mladá; c – dvojice jehlic. b) jehlice tuhé, nevyrůstají ve svazečku, na podzim neopadávají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4 4
64
b
c
a) jehlice tuhé, tmavě zelené, vyrůstají jednotlivě, nejsou delší než 30 mm . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 b) jehlice tuhé, tmavě zelené, vyrůstají po dvou (obr. 2c), po třech nebo po pěti, jsou delší než 30 mm,
Obr. 5
b
Obr. 6
c
Obr. 5 Lípa: a – srdčitý list; b – květenství; c – podpůrný listen. Obr. 6 Bříza: a – list trojúhelníkovitý; b – samčí jehnědy (květenství); c – samičí jehněda. b) samčí květy v jehnědách (obr. 7a), samičí květy v pupenovitém květenství (obr. 7b), ze kterého vyčnívají červené blizny, listy obvejčité, protažené ve špičku líska
KLÍČ K URČOVÁNÍ ROSTLIN b
Obr. 7 Líska: a – samčí jehnědy (květenství); b – samičí květenství s červenými bliznami; c – list typicky protažený ve špičku.
a c
Obr 7. 9
a) samčí květy červenohnědé, v dlouze stopkatých svazečcích (obr. 8a), samičí květy vyrůstají po 2–3 v ostnitých číškách (obr. 8b), listy jsou v mládí řasnatě složené, na okraji brvité, ve zralé, ještě uzavřené ostnité číšce (obr. 8c) bývají dvě až tři trojboké nažky (bukvice, obr. 8d)
11 a) květy jednotlivé, s okvětím, 3 vnější bílé podlouhlé lístky okvětní (obr. 12a) jsou o polovinu delší než 3 dvoulaločné zeleně pruhované lístky vnitřní (obr. 12b), pod zemí je cibule (obr. 12c), ze které vyrůstají dva listy (obr. 12d) sněženka b) květy v květenství (klásky), nazelenalé, bez podzemní cibule . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 12 a) klásky hustě nahloučené na konci tuhých větévek vytvářejí jednostrannou latu (obr. 13), stébla jsou dole zploštělá srha b) klásky vytvářejí lichoklas a
buk
b
b) samčí květy (obr. 9a) v řídkých převislých jehnědách, samičí květy (obr. 9b) v chudých svazečcích, listy laločnaté (obr. 9c), plod nažka (žalud, obr. 9d) v miskovité číšce (obr. 9e)
d
Obr. 13
dub c
e
c
b
c b
d e
a
d
a
Obr. 9
Obr. 8
Obr. 8 Buk: a – samčí květenství (svazeček); b – samičí květenství mezi dvěma listy; c – uzavřená ostnitá číška; d – 2 plody (bukvice – nažky) v otevřené dřevnaté číšce (e). Obr. 9 Dub: a – samčí květenství; b – samičí květenství; c – laločnatý list; d – žalud (nažka); e – dvě mističkovité číšky se žaludy. 10 a) jednoděložné, listy čárkovité (obr. 10a), se souběžnou žilnatinou, hlavní kořen zakrnělý, vyvinuty jsou nerozvětvené stejně tlusté kořeny náhradní – kořeny svazčité (obr. 10b) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 b) dvouděložné, listy jiné než čárkovité, s žilnatinou zpeřenou (obr. 11a) nebo dlanitou (obr. 11b), hlavní kořen se větví v kořeny postranní (obr. 11c) . . . . 16 a
c b b
Obr. 10
Obr. 11
Obr. 10 Jednoděložné: a – čárkovitý list se souběžnou žilnatinou; b – kořeny svazčité (např. u trav a cibulovin). Obr. 11 Dvouděložné: a – zpeřená žilnatina listu u buku; b – dlanitá u javoru; c – kořen kůlový (např. u dubu).
Obr. 12 Sněženka: a – 3 vnější bílé okvětní lístky; b – 3 vnitřní dvoulaločné zelenavě zabarvené okvětní lístky; c – podzemní cibule, z níž vyrůstají dva podlouhlé listy (d) a stvol s jedním květem. Obr. 13 Srha: květenství – jednostranná lata.
Obr. 12 13 a) klásky jednokvěté (obr. 14a, 15a), vytvářejí válcovitý lichoklas (obr. 14b, 15b) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 b) klásky vícekvěté, ploché . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 14 a) klásky stopkaté, od vřetena květenství odstávají (obr. 14b), plevy jsou volné, pluchy zpravidla bez osin, plušky vyvinuté bojínek b) klásky stopkaté, ke vřeteni květenství přitisknuté (obr. 15c), plevy jsou dole víceméně srostlé, pluchy osinaté (obr. 15b), plušky chybějí psárka b
a
b
Obr 14.
a
. . . . . . . . . . . . . . . . . 13
a
c
Obr 15.
Obr. 14 Bojínek: a – jednokvětý klásek; b – válcovitý lichoklas nahoře jakoby uťatý. Obr. 15 Psárka: a – jednokvětý klásek; b – osina; c – válcovitý lichoklas se k vrcholu zužuje. 15 a) klásky přisedají k vřetenu lichoklasu užší stranou (bočně, obr. 16a), pleva jedna, podlouhlá, pouze vrcholový klásek se dvěma plevami (obr. 16b – pohled z boku) jílek b) klásky přirůstají k vřetenu lichoklasu širší stranou (plošně, obr. 17a, b), plevy jsou dvě pýr
65
KLÍČ K URČOVÁNÍ ROSTLIN b) kališní lístky přitisknuté (obr. 21a), plod příčně poltivý, rozpadavý v jednosemenné díly – struk (obr. 21b) ohnice
a
b
a
Obr. 16
21 a) lodyžní listy jednoduché, zubaté, přisedlé (obr. 22a), šešulky ploché, s křídlatým, dolů mírně zúženým lemem (obr. 22b) penízek
b
Obr. 17
Obr. 16 Jílek: a – pohled z plochy; b – pohled z boku. Obr. 17 Pýr: a – pohled z plochy; b – pohled z boku. 16 a) rostliny s mléčnicemi, květy čtyřčetné, kalich prchavý – při rozvíjení odpadává (obr. 18a, 19d, e) . . . . . 17 b) rostliny bez mléčnic, kalich vytrvává . . . . . . . . . 18 17 a) květy jednotlivé, červené, zřídka bílé nebo žluté, latex bílý, listy celistvé (obr. 18d) nebo členěné (obr. 18c), blizna přisedlá, terčovitá, laločnatá (obr. 18b), tyčinek větší počet, plod tobolka (makovice) mák a
b c
d
Obr. 18 Obr. 18 Mák: a – prchavý kalich; b – na makovici přisedlá terčovitá laločnatá blizna; c – členěný list; d – celistvý list. b) květy v okolíku (obr. 19a), žluté, latex oranžový, listy členěné, laločnaté (obr. 19b), plod válcovitá dvouchlopňová tobolka, nahoře zašpičatělá (obr. 19c) vlaštovičník a d
b c
Obr. 19
b) lodyžní listy objímavé (obr. 23b), v přízemní růžici peřenosečné (obr. 23a) až celokrajné, šešulky trojúhelníkovité, ke stopce zúžené, nahoře uprostřed vykrojené (obr. 23c) kokoška c a
c
b
a
a
b b
Obr. 20
Obr. 21
Obr. 22
Obr. 23
Obr. 20 Hořčice: a – květ hořčice s rozestálým kalichem; b – plod šešule; c – zakončení zobanem. Obr. 21 Ohnice: a – květ s přitisklým kalichem; b – rozpadavý struk. Obr. 22 Penízek: a – zubatý list dole střelovitě objímavý; b – plochá šešulka má široký křídlatý lem. Obr. 23 Kokoška: a – dolní list kracovitě peřenosečný; b – horní list střelovitě objímavý; c – trojúhelníkovitá šešulka. 22 a) květy sestaveny v úbory (obr. 25a) . . . . . . . . . . . 23 b) květy v jiných květenstvích . . . . . . . . . . . . . . . . 26 23 a) v úboru jsou všechny květy žluté . . . . . . . . . . . . 24 b) v úboru jsou okrajové bílé až červené květy jazykovité (obr. 27d) a středové žluté květy trubkovité (obr. 27c) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 24 a) okrajové květy jsou jazykovité (obr. 24a), středové trubkovité (obr. 24a, 27a), rozkvétají dřív než vyrostou listy, stvol je šupinatý (obr. 24a). Po odkvětu vyrůstá přízemní listová růžice řapíkatých listů s okrouhle srdčitou, na spodu šedě plstnatou čepelí, na okraji mělce zubatou (obr. 24b) podběl a
e
Obr. 19 Vlaštovičník: a – okolík žlutých květů; b – laločnatý členěný list; c – dvouchlopňová tobolka se semeny; d – poupě uzavřené v kalichu; e – prchavý kalich se začíná uvolňovat.
a
b
b c a
b
18 a) koruna volná (korunní lístky nesrostlé) . . . . . . . 19 b) koruna srostlá (korunní lístky srostlé) . . . . . . . . 22 19 a) květy žluté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 b) květy bílé nebo koruna zakrnělá . . . . . . . . . . . . 21 20 a) kališní lístky rozestálé (obr. 20a), plod šešule (obr. 20b), zakončený zobanem (obr. 20c), rostliny chlupaté hořčice
66
Obr. 24
Obr. 25
Obr. 24 Podběl: a – šupinatý stonek s úborem trubkovitých a jazykovitých květů a plazivým oddenkem; b – přízemní okrouhle srdčitý list. Obr. 25 Pampeliška: a – úbor jazykovitých květů; b – kracovitý list; c – dutý stvol.
KLÍČ K URČOVÁNÍ ROSTLIN b) všechny květy jsou jazykovité (obr. 25a), přízemní růžice kracovitých listů (obr. 25b) vyrůstá před květem, stvol je dutý (obr. 25c), bez šupin pampeliška 25 a) stonek bezlistý, 5–15 cm vysoký, kopisťovité listy (obr. 26a) vytvářejí přízemní růžici, úbory malé, 1,5–2 cm v průměru (obr. 26b), lůžko úboru je kuželovité, duté (obr. 26c) sedmikráska
c a
b
Obr. 26 Sedmikráska: a – kopisťovitý list; b – úbor trubkovitých a jazykovitých květů; c – schéma kuželovitého dutého lůžka s květy.
Obr. 26 b) stonek s listy podlouhlými, přisedlými (obr. 27f1) až objímavými (obr. 27f2), vroubkovaně pilovitými, přízemní listy jsou řapíkaté, kopisťovité (obr. 27e), vroubkované až zubaté, úbory velké až 8 cm v průměru (obr. 27a), květní lůžko je ploché (obr. 27b), květy ve středu květenství jsou trubkovité, žluté (obr. 27c), okrajové jsou jazykovité, bílé (obr. 27d) b
kopretina
a
f1
c
d
e
f2
b) květy v květenství – okolíku, koruna žlutá, modrofialová až červená, lístky korunní vzpřímené (obr. 31a) nebo rozestálé (obr. 31b), listy v přízemní růžici (obr. 31c) prvosenka a b b
a
c d
c
Obr. 30
Obr. 31
Obr. 30 Pomněnka: a – vijan tvořený květy s kolovitou korunou (b); c – tři tvrdky s částí kalicha. Obr. 31 Prvosenka: a – květenství s korunními lístky vzpřímenými a kalichy odstálými; b – květenství s korunními lístky rozestálými a kalichy přitisklými; c – listová růžice prvosenky jarní; d – list prvosenky vyšší. 28 a) dvě vnější tyčinky delší než dvě vnitřní tyčinky (obr. 32c), kalich nálevkovitý, pěticípý (obr. 32b), koruna zřetelně dvoupyská (obr. 32b), postranní laloky dolního pysku koruny špičaté, často malé, trubkovité nebo chybějí, koruna bílá, žlutá nebo růžová až červená, lodyha čtyřhranná (obr. 32a), listy vstřícné – křižmostojné (obr. 32a), vroubkované, srdčité, ve spodní části vzpřímeného stonku řapíkaté, v horní části přisedlé a
hluchavka
Obr 27. Obr. 27 Kopretina: a – úbor trubkovitých a jazykovitých květů; b – schéma podélného řezu plochým lůžkem; c – podélný řez trubkovitým květem, uvnitř jsou patrné dvě tyčinky a uprostřed rozeklaná čnělka se dvěma bliznami; d – jazykovitý květ s vyčnívající čnělkou; e – kopisťovitý list; f1 – přisedlý list; f2 – list objímavý. 26 a) květy pravidelné – mají více rovin souměrnosti, (obr. 28), tyčinek pět . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 b) květy souměrné – mají jednu rovinu souměrnosti, (obr. 29), tyčinky dvě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
d
b
c
Obr. 32 Obr. 32 Hluchavka: a – čtyřhranná lodyha s křižmostojnými listy; b – květ s dvoupyskou korunou, špičatými postranními laloky a s pěticípým kalichem; c – pohled na květ zpředu – zřetelné jsou čtyři tyčinky a čnělka s rozeklanou bliznou; d – čtyři tvrdky s částí kalicha. b) dvě vnitřní tyčinky delší než dvě vnější tyčinky, kalich pětizubý, koruna dvoupyská, dolní pysk není lžícovitý (obr. 33b), koruna modrá, listy vstřícné, řapíkaté, ledvinité až široce srdčité, vroubkované (obr. 33b), lodyha poléhavá popenec
Obr. 28
Obr. 29
Obr. 28 Pravidelný květ (např. pomněnky) – čárkovaně roviny souměrnosti. Obr. 29 Souměrný květ rozrazilu – čárkovaně jediná rovina souměrnosti. 27 a) květy v květenství – vijanu (obr. 30a), koruna modrá, kolovitá (obr. 30b), kalich vytrvalý, na dně se čtyřmi jednosemennými vejčitými a hladkými lesklými tvrdkami (obr. 30c), rostliny chlupaté pomněnka
a
b
Obr. 33 Obr. 33 Popenec: a – listy řapíkaté, ledvinité, s vroubkovanými okraji; b – koruna je dvoupyská, horní pysk je dvoulaločný, dolní pysk trojlaločný (střední z nich je uprostřed zřetelně vykrojený).
67
