Křesťanství a jeho postavení v evropské kultuře Vznik a šíření křesťanství V letech následujících po ukřižování Ježíše byly stále ti, co věřili, že Ježíš byl Mesiáš hlavně palestinští Židé. Ale to se výrazně změnilo ve čtyřicátých letech. Tehdy křesťané začali šířit svou víru mezi pohany (nevyznávající židovskou víru). Rozšiřování křesťanství začalo příběhem Pavla z Tarsu. Pavel se původně jmenoval Saul a byl to Žid, který byl zároveň římským občanem. Pavel šířil křesťanství po Římské říši, Zemřel mučednickou smrtí v Římě.
Doba mučedníků Příčinou pronásledování křesťanů ze strany celkem nábožensky tolerantního Říma je učení o výlučnosti Kristova náboženství, neúčast na pohanských kultech a odmítání kultu císaře. Pronásledování netrvalo po celá tři století nepřetržitě, ale probíhalo v určitých vlnách, mezi kterými byly i delší přestávky. První etapa (asi do r. 100). Sem patří pronásledování Neronovo (54-68) - které vypuklo z falešného obvinění křesťanů, že zapálili Řím. Mezi umučenými byl i sv. Petr a Pavel. Dále sem patří pronásledování Domiciánovo (81-96). Druhá etapa (od r.100-250) Křesťané nebyli přímo vyhledáváni, ale byli trestáni na udání. Z mučedníků je možno připomenout: Sv. Ignáce z Antiochie. Křesťanství se od 1. stol. n. 1. rychleji rozšířilo poté, co bylo legalizováno r. 313 Ediktem Nánský. Myšlenková náplň raně středověkého křesťanství vycházela z učení Bible rozvíjeného křesťanskými otci patristika. Nejvýznamnějším představitelem patristiky je AURELIUS AUGUSTINUS (354-430), který své učení formuloval ve spisu De Civitate Dei (O obci boží). Od 8. stol. začal vznikat scholastický systém, který se snažil křesťanské učení skloubit s filosofickým učením starověkých řeckých myslitelů Aristotela a Platóna a který vyvrcholil v učení TOMÁŠE AKVINSKÉHO (1225/26-1274).
Vývoj církevní organizace Šíření a vnitřní proměny křesťanství si vyžádaly vyšší stupeň organizace života společenství. Nejprve vznikla liturgie a kanonizovaly se náboženské spisy. Církevní organizace se vyvíjela od 4. století, kdy bylo křesťanství legalizováno. Původně byla církev jednotou věřících, kde si kněží i laikové byli rovni. Postupně došlo k vytvoření hierarchie. Na synodách se scházeli zástupcové velkých území, tedy biskupové, aby si utvořili názor anebo se shodli v zásadních otázkách. Vzniklo povědomí o existenci všeobecné, čili katolické církve. Ti, kdo se od jejího názoru odchýlili, byli prohlášení za kacíře (řecky heretiky). Po rozpadu římského impéria římští biskupové - papežové získali mimořádnou autoritu a místo císařů byli považováni za hlavu křesťanů.
Papežství a papežský stát Již v dobách existence Římské říše získal v stále početnější křesťanské obci uznávané postavení „římský biskup“, pokládaný za přímého nástupce apoštola sv. Petra (zemřel údajně v letech 63—64). Ten podle tradice splnil Ježíšovo pověření, vybudoval základy církve a stál v čele římské křesťanské organizace. Papežství nebylo zpočátku vyhraněno politicky. Bylo ideologickou silou a jeho instituce hledala potřebnou vojenskou oporu. Tu jí poskytli nejprve panovníci Francké říše a v letech 751 a 781 bylo vymezeno území papežského státu na území Itálie, Patrimonium Sancti Petri, které existovalo až do r. 1870. Jeho území nebylo velké a omezovalo se na oblasti v okolí Říma. Po celou dobu své existence stát potřeboval vnější vojenskou podporu, pokud ji papež nenalézal, papežství hrozila krize. Vztah mezi mocí světskou a duchovní byl komplikovaný a procházel krizovými obdobími. Císařská korunovace Karla Velikého r. 800 měla naznačit, že pokud papež uděluje panovníkovi císařskou korunu, pak nemůže být jeho podřízeným. Ustálila se praxe římských korunovačních jízd.
Východní křesťanství - ikonoklasmus V 8. století začal byzantskou společností zmítat jiný konflikt - boj mezi ctiteli a odpůrci svatých obrazů. Jako první vydal příkazy k odstranění populárních zpodobení světců císař Lev III. (717—740). Jeho opatření vzbudilo velké pobouření. Obrazoborectví (ikonoklasmus) odmítl roku 731 i papež Řehoř III. Císař Konstantin V. nicméně roku 754 schválil obrazoborectví jako oficiální politiku a zahájil energický postup proti přebujelé moci klášterů a mnišstva, nezřídka založené na široce rozšířeném uctívání proslulých obrazů (ikon). Obrazoborectví zavrhl až koncil roku 787. Za jevem samotným však tečku neučinil. Druhá obrazoborecká vlna přišla v 9. století (815—843). K důsledkům ikonoklasmu náležel především kulturní rozkvět byzantských provincií, kam se před nejistotou hlavního města stáhly některé mnišské obce, ještě závažnější však bylo odcizení Byzance evropskému Západu. Římští papežové se programově odklonili od Byzance a hledali napříště oporu u panovníků Francie a Říše. K otevřené roztržce mezi východním a západním křesťanstvím došlo již v roce 867, kdy konstantinopolská synoda exkomunikovala (vyloučila z církve) římského papeže.
Velké schizma Rozkol v církvi - církevní schizma - měl dlouhodobé kořeny. Rozdíl mezi východním a západním křesťanstvím spočíval od počátku v oblasti organizační a teologické. V 9. stol. došlo k malému schizmatu. Později rozdíly mezi východním a západním křesťanstvím sílily. K novému konfliktu došlo v pol. 11. stol. Spor se tentokrát týkal liturgických zvyklostí a učení o božské či lidské podstatě Ježíše Krista. R. 1054 papežovi vyslanci exkomunikovali byzantského patriarchu, který odpověděl se souhlasem císaře exkomunikací papežských vyslanců. Schizma - rozdělení církve na západní (římsko-katolickou) a východní (pravoslavnou) - bylo tedy definitivní.
Úloha a postavení církve ve středověké společnosti Nositelem vzdělanosti v raném středověku byla církev a především mnišské řády. Církevní a klášterní školy byly hlavními středisky vzdělanosti až do 12. století, kdy začaly vznikat univerzity. Model, kterého klášterní školy využívaly, měl svoje kořeny v pozdní antice. CASSIODORUS rozdělil sedm svobodných umění (gramatika, rétorika, dialektika, aritmetika, geometrie, astronomie a hudba). Kláštery podporovaly rozvoj vzdělání tím, že v skriptoriích mniši opisovali a iluminovali knihy. Význam měly církevní a zejména klášterní knihovny, které shromáždily vynikající díla církevní vzdělanosti a staly se centry raně středověkého vzdělání. Křesťanství bylo v nejranějším středověku pokládáno za ztělesnění toho nejcennějšího, čím přispěla lidstvu antická civilizace. Tvořilo v oněch dobách jádro vší vzdělanosti, kterou zcela běžně doplňovalo studium mimo-křesťanských autorů řeckořímských i jiných, jakkoli někteří přísní duchové doby hleděli na takové úsilí nevlídně. Klerici vzdělaní v latinských knihách se neostýchali užít« svého vědění k přebírání a ochraně kulturních statků neantických; např. když nástup křesťanství v raně středověkém Irsku ohrožoval tradici zdejší básnické tvorby, prosycené předkřesťanským myšlením, vystoupil na jeho obranu sv. Kolumban starší, za což se mu po smrti dostalo oslavného žalozpěvu, složeného jedním z irských bardů ve zcela pohanském duchu. Naprostá většina evropského obyvatelstva, živícího se převážně zemědělskou činností, zůstávala negramotná. Označení vzdělanec (litteratus), zahrnující automaticky všechny gramotné lidi, se v raném středověku vztahuje téměř výlučně ke klerikům, nevzdělanci byli všichni ostatní. Pro vrcholný středověk byla charakteristická i rozšiřující se vzdělanost, která přestává být výsadou kleriků, byť tvůrčí inteligence nadále nacházela uplatnění především v řadách duchovenstva. Gramotnost
pronikala do okruhu šlechty i měšťanstva a měla za následek explozi literatury, vznikající nejenom v latině, nýbrž stále více v národních jazycích, jimiž hovořily světské složky společnosti. Zakládání a činnost universit byly zřetelným výrazem prudké myšlenkové aktivity, typické pro vrcholně středověkou epochu. Ta zároveň usilovala o překonání namnoze již zkostnatělých a bezobsažných doktrín novým, neotřelým obsahem. Duchovní probuzení vedlo k nové reflexi církevního i náboženského života a ke vzniku nových řeholních čili mnišských řádů (cisterciáci roku 1118) nebo dalších církevních kongregací (premonstráti, potvrzení papežem v roce 1126, rytířské řády). V 11.—12. století se pozvolna prosazoval i princip celibátu, který znamenal, že kněží nesměli uzavírat sňatky ani žít ve svazku s ženami (ne vždy a všude byl tento požadavek dodržován). Do té doby respektovali tuto zásadu důsledně jen mniši a poustevníci.
Klášterní hnutí Vedle papežství hrálo v raně středověkém křesťanství důležitou úlohu mnišství. Vzniklo z činnosti křesťanů, kteří opovrhovali hříšným pozemským světem natolik, že si zvolili poustevnický život. Tzv. otcové mnišství (nejznámější z nich byl sv. Antonín) pobývali jako poustevníci v Egyptě. Na počátku 6. století však došlo k zásadní reformě mnišství, když Benedikt z Nursie (Norcia u italského Spoleta) založil roku 529 klášter Monte Cassino (jižně od Říma), pro který sestavil nová pravidla {řeholi) mnišského života. Řeholníci museli pobývat v organizovaných klášterech a poslouchat svého opata. Činnost mnichů se neomezovala pouze na meditace a bohoslužby, nýbrž plnili i pracovní povinnosti v souladu se zásadou Ora et labora! (tj. Modli se a pracuj!). Benediktini, jak se nejstarší organizované západoevropské řeholi říká, vytvořili ucelenou síť klášterů a až do vrcholného středověku neměli v západním křesťanstvu obdobu. Benediktinské kláštery patřily dlouhá staletí k nejdůležitějším střediskům vzdělanosti. Myslitelé v mnoha evropských zemích začali znovu uvažovat nad postuláty křesťanského učení a dospěli často k vlastním interpretacím, z nichž vyvozovali důsledky pro praktický život. Takové snahy se neprojevovaly zdaleka jednoznačně. Kazatel chudoby, milosrdenství, křesťanské lásky a pokory, mnich František z Assisi, jehož dílo položilo základy k činnosti žebravých mnišských řádů, vzbudivších od 13. století tak živý ohlas, byl prohlášen za svatého. Naproti tomu lyonský kupec Petr Valdés, zakladatel učení valdenských přidržujícího se přísně evangelia a prohlášeného církví za bludné, se dočkal jen zavržení. Také učení tzv. katharoi (odtud označení kataři), vycházející z nesmiřitelného protikladu mezi dobrem a zlem a těšící se masové oblibě v Provenci, bylo oficiální církví odsouzeno. Čistě mocensky podmíněná expanze francouzského království na břehy Středozemního moře dokonce na počátku 13. století získávala úřední papežské schválení jako tažení proti kacířům, v jehož průběhu nezazněl z kurie hlas protestu ani v okamžicích, kdy se ulicemi jihofrancouzských měst Béziers a Carcassone brodili křižáci potoky krve. Do těžkých potíží upadl již ve 12. století pro svůj konflikt s katolickým pravověřím originální myslitel a racionalistický logik Petr Abélard. Dezorientovaná a zaskočená katolická církev se uchýlila k postupům administrativním, případně represivním: zřídila zvláštní orgán, jejž pověřila teoretickým rozpracováváním věroučných otázek v souřadnicích římské víry a rovněž dozorem nad čistotou křesťanského vyznání Evropy — dominikánský řeholní řád (vznikl roku 1216). Právě ten se postupně stal ústředím, z něhož vycházely nejpozoruhodnější duchovní zjevy doby. Zároveň byl ovšem pověřen inkvizicí (zřízena roku 1231 ke kontrole nad dodržováním víry a k vyhledávání kacířů). Papež Inocenc IV. (1243 až 1254) „doplnil" její činnost užitím mučidel.
Boj o investituru Papež Řehoř VII. (1073-1085) formuloval svůj názor na vztah mezi mocí světskou a duchovní v proslulém spisu zvaném Dictatus Papae (1075). Papežství tím směřovalo k tomu, aby se zcela vymanilo z vlivu císařské moci a mohlo nezávisle rozhodovat o volbě církevních hodnostářů. Praxe byla taková, že jejich dosazování bylo zcela v rukou světských panovníků. Jindřich IV., který se chopil vlády, na to reagoval tak, že nechal v roce Řehoře VII. sesadit. Papež si to ovšem nenechal líbit a provedl krok, který Jindřicha učinil bezmocným, uvrhl na něj klatbu. Císař se octl v izolaci, jeho feudálové se cítili zbaveni závazků a dokonce zvolili protikrále. Jindřich neměl čas na to, aby si hledal nové spojence, a rozhodl se pro veřejné pokání a provedl známou cestu do Canossy (1077). Po té, co docílil papežova odpuštění, ukázal, že skutečně neměl v úmyslu se mu podřídit. Jeho biskupové Řehoře opět sesadili a na papežský stolec dosadili loajálního Klimenta III. Došlo ke kuriózní situaci: na královském trůně byli dva králové a na papežském stolci dva papežové. Během tažení do Itálie se Jindřich nechal korunovat r. 1084 na císaře. Spor tímto zdaleka nebyl vyřešen a nevyřešila ho ani pozdější smrt obou protagonistů. Určitým východiskem a zdánlivým kompromisem v tomto sporu byl až konkordát wormský uzavřený r. 1122. Investitura byla rozdělena do dvou částí, světské a duchovní. Světská byla symbolizována předáním světských atributů, tedy žezla, tj. moci nad územím, které tvořilo biskupovo nebo opatovo léno. Symbolem duchovní investitury byly atributy prsten a berla. Záleželo ovšem na tom, v jakém pořadí byly části investitury realizovány. Pokud investitura duchovní předcházela světskou, jak tomu bylo například v Itálii a Burgundsku, císař tím ztrácel jakýkoli vliv na jmenování církevních hodnostářů.
Církev před papežským schizma V první třetině 13. století se uskutečnilo v mnohé míře to, co požadoval papež Řehoř VII. Myšlenka, že právě církev představuje opravdové římské impérium (lat. impérium Romanům), a je tedy hlavním nositelem křesťanského universalismu, postupně zrodila ideu papežské světovlády, ztělesňovanou drobným, křehkým, ale neobyčejně vzdělaným (vystudoval teologii a právo) a silou vůle oplývajícím papežem Inocencem III. (1198—1216). Podle něho je papež „hlava křesťanstva“, a tudíž i vůdce západního světa, složeného z mnoha států a národů, ale spojeného stejnou vírou. Sám sebe nazýval „náměstek Kristův“ a tento název patří od jeho pontifikátu (tj. vykonávání úřadu) k souboru stálých papežských titulů. Jeho přesvědčení vyjadřovalo názor nejvyšších církevních kruhů, jejichž pozice zesílila v předchozím období a nyní se pokoušely vychýlit dualismus duchovní a světské moci zřetelně ve prospěch první z nich. Podle něho měl být papež ctěn a uznáván všemi panovníky západního křesťanstva. Vrcholem jeho životních snah se stalo uspořádání IV. lateránského koncilu roku 1215, kdy se do Říma sjelo na 500 biskupů a 800 opatů. Koncil byl událostí, již historikové právem označují za nejvyšší bod moci římskokatolické církve v jejích dějinách. V podstatě ovšem shromáždění představitelů církevních institucí, které pouze schvalovalo papežem připravené texty. Nařídilo každoroční povinnou ústní zpověď, vydalo výnosy proti kacířům, uzákonilo transsubstanciační učení (chléb a víno podávané účastníkům mše se po gestu celebrujícího kněze proměňují v skutečné tělo a krev Páně) a celkově upevnilo moc církve. Nebylo divu, že proti tomuto vystupování papežství i některých dalších církevních institucí směřovalo úsilí řady panovníků, především římských a stále i francouzských. Napětí mezi světskou a duchovní mocí se jen vyostřilo a vyvrcholilo mocenským zásahem francouzského krále Filipa IV. Sličného, který počátkem 14. století postavil papeže pod svou kontrolu (viz o tom blíže v kapitole o dějinách Francie). Zároveň sílící moc církve a papežství vzbuzovala již od 12. století neklid v řadách vzdělanců i prostých věncích
Avignonské zajetí papežů a papežské schizma Prestiž utrpělo papežství. Samotný fakt, že od roku 1309 sídlil papež v Avignonu (Francouzsko-anglické soupeření a Filip IV. Sličný), víceméně v závislosti na francouzském králi, byl dostatečně výmluvný. Od roku
1305 až do roku 1378 byl nositelem papežské tiáry vždy Francouz a Francouzi měli převahu i v kardinálském sboru, jehož členy se církevní hodnostáři nezřídka stávali v důsledku protekce či příbuzenských vztahů. Tyto okolnosti spolu s chamtivostí avignonské kurie, která ve snaze získat co nejvíce finančních prostředků kupčila s církevními úřady, vyvolávaly kritiku v celé západní i střední Evropě. Nesmiřitelným oponentem kurie byl císař Ludvík Bavor, prohlašoval, že veškerá moc patří státu, který se má starat o blaho svých obyvatel. Teprve v roce 1377 přesídlil papež Řehoř XI. (i pod tlakem císaře Karla IV.) z Avignonu zpět do Říma, ale toto řešení nemělo dlouhého trvání. Po jeho smrti roku 1378 prosadili italští kardinálové, na svatopetrský stolec neapolského rodáka Urbana VI., zatímco francouzská část sboru zvolila brzy poté papežem kardinála Roberta ze Ženevy, který přijal jméno Kliment VII. a vrátil se do Avignonu. Tak došlo k papežskému schizmatu. Římskokatolická církev měla nyní dva papeže. K papežům v Římě a Avignonu pak roku 1409 přibyl ještě třetí papež, zvolený koncilem v Pise a žijící v Boloni. Ani jeden nemohl dosáhnout plného uznání, neboť každý z nich se těšil podpoře některé z evropských mocností.
Papalismus a konciliarismus Myšlenku svolat obecný koncil, který by zaujal postavení nejvyšší církevní instituce a odstranil papežské schizma, vyslovili roku 1379 dva němečtí teologové působící na pařížské universitě. Trvalo však delší čas, než tento nápad získal náležitou podporu. Pozdně středověký konciliarismus vycházel z principu, že se organismus církve skládá z dílčích složek (arcibiskupství, biskupství, kláštery, kapituly, university aj.), reprezentovaných jejich představiteli či pověřenými zástupci. Ti potom spolu s kardinály zasedají na církevním sněmu, koncilu, který je, jakožto shromáždění významných autorit, nadřazen papeži j První velký koncil, který se sešel roku 1409 v italské Pise s cílem odstranit dvojpapežství, příliš neuspěl. Podpořila jej sice většina zemí, leč volba nového Svatého otce (Alexandra V.), sídlícího poté v Boloni, nepřiměla starší papeže k odstoupení. Nepomohlo ani, že se francouzský král zřekl avignonského papeže Benedikta XIII., jenž uprchl zprvu do Provence a následně pod ochranu aragonského panovníka. V pravý čas zasáhl nový římský a uherský král Zikmund Lucemburský. Uznal závěry pisánského koncilu a přiměl papeže Jana XXIII., který nahradil Alexandra V., aby svolal nový obecný (generální) koncil do říšského města Kostnice. Zikmund sám se stal světským ochráncem církevního "sněmu, jenž si stanovil tři hlavní úkoly: odstranit schizma, napravit církev v hlavě i v údech a projednat základní věroučné problémy. Kostnický koncil začal na prahu listopadu 1414 a trval až do jara 1418. Proti všem předpokladům se postavil proti papeži Janu XXIII., který se pokusil utéci a zmařit další jednání. Jeho akce se ale nezdařila, papež byl sesazen. Konciliarismus se tak střetl s papalismem (podle lat. papa, tj. papež), názorem o nejvyšším postavení papeže v křesťanské církvi. V duchu konciliarismu postupoval církevní sněm i vůči zbývajícím dvěma papežům. Nejprve rezignoval římský papež Řehoř XII., zatímco avignonský Benedikt XIII. vzdoroval. I přes tvrdý Zikmundův tlak se nevzdal a koncilu nezbylo nic jiného než vzpurného Benedikta XIII. sesadit. Novým a jediným papežem zvolil kardinálský sbor, doplněný o zástupce koncilů, Itala Oddo Colonnu, který přijal jméno Martin II.
Reformace a rekatolizace Reformace bylo náboženské a sociální hnutí, úsilí o reformu (nápravu) církve. Znamenala rozpad církevní jednoty na katolíky a protestanty. Byl to proces, který se snažil dostat církev z krize, protože v církvi byl rozpor mezi slovy a činy. Zvláště pak vyzývalo k reformě církve hlásání o chudobě duchovním libujícím si v penězích a přepychu, nebo dokonce v bitvách. Odpor vzbuzoval též prodej odpustků. V Německu byla všeobecná nespokojenost s církví. V roztříštěném a bezmocném Německu měl největší vliv papež, kterýžto vlastnil třetinu všech německých pozemků. O půdu se hlásí šlechta (říšská knížata i rytíři). Ti se snažili církevní majetek sekularizovat.
Začátek reformace Roku 1517 ve Wittenbergu mnich a profesor Martin Luther začal teologickou disputaci o podstatě odpustků. Sepsal 95 tezí (článků) proti odpustkům (v latině = určeno pro vzdělance). Tyto teze však byly vzápětí přeloženy do němčiny a během čtrnácti dnů se rozšířily po celém Německu. Proti Lutherovi byla církev v čele s papežem, ten požadoval, aby Luther veřejně formuloval principy svého učení. Hlavním problémem byl podle Luthera vztah člověka k Bohu (církev není hlavním prostředníkem mezi člověkem a Bohem). Byla zpochybněna úloha církve, hlavní byl osobní vztah člověka k Bohu. Hlavní autoritou by měla být Bible. Luther též odmítal celibát a oženil se. Odmítal papežství jako hlavu církve, odmítal zpověď a církevní majetek. Zavádí přijímání podobojí a bohoslužby v národním jazyce. Za Lutherem stála i šlechta, protože proti ní neútočil. Před církví se skrýval na saském hradě Wertburg, kde překládal Bibli (Nový zákon). Byl představitelem umírněné reformace, roku 1522 založil Lutheránskou církev, roku 1529 na sněmu ve Špýru přednesl protest proti zákazu reformace, o rok později bylo přijato Augsburské vyznání víry.
Rekatolizace Rekatolizace byla prováděna ve spolupráci světské a církevní moci. Světská moc se starala především o výkonnou a organizační část, církevní se měla postarat o náležité duchovní pozadí a hlavně o navržení postupu rekatolizační akce. Reformace se postupně šířila po celé Evropě. Lutheránství se uchytilo v Německu, Polsku, Maďarsku, Čechách, severských zemích a přijímali jej také německy mluvící obyvatelé. Kalvinismus ve Švýcarsku, Anglii, Francii, Nizozemí. Protireformace (rekatolizace) měla zabránit šíření reformace a obnovit moc a jednotu katolické církve. Roku 1540 bylo založeno Tovaryšstvo Ježíšovo = jezuité. Tovaryšstvo Ježíšovo mělo v programu učit (zakládali jezuitské koleje - například v Praze dnešní Klementinum), dalším jeho úkolem bylo kázat a zpovídat. Bylo založeno baskickým šlechticem Ignácem z Loyoly, což byl válečník zraněný v náboženské válce. V letech 1545 - 1563 zasedal Tridentský koncil (v italském Trentu), který měl posílit autoritu papeže, kladl důraz na výběr osobnosti. Byla zde zavedena instituce nuniů (měli posilovat katolický zájem). Bylo odstraněno svatokupectví, nově formulováno dogma, potvrzeny svátosti křtu, zpovědi, manželství a přijímání, byla zdůrazněna role hudby a výzdoby kostelů a byly vypracovány seznamy libri prohibiti (zakázaných knih). Rekatolizace se v českých zemích nejvíce rozvinula po Třicetileté válce. Během ní roku 1627 vydal Ferdinand II. Štýrský Obnovené zřízení zemské, kde stanovuje jako jediné povolené náboženství katolictví.
Náboženské tolerance První náboženskou svobodou, respektive povolení protestantské víry bylo vydáním Jihlavských kompaktát v roce 1436, kde došlo k usmíření mezi Husity a katolíky. Ovšem už v roce 1462 prohlásil papež Pius II. Jihlavská kompaktáta za neplatná a husité byli opět považováni za kacíře. Náboženský spor přestává existovat v roce 1485 Kutnohorským mírem za Jagellonců. Ferdinand I. přislíbil zachování náboženské svobody, ale po Šmalkadské válce, do které se zapojili i české protestantské stavy, stanovil povinné katolictví v Čechách. Maxmilián II. Habsburský ústně přislíbil náboženskou svobodu (v České konfesi), pod nátlakem českých stavů, že jeho syn nebude českým králem. České šlechtě se podařilo opět pod nátlakem donutit Rudolfa II., aby vydal Rudolfův majestát (rok 1609), který zavádí náboženskou svobodu v Čechách. Po českém stavovském odboji a po bitvě na Bílé hoře v roce 1627 král Ferdinand II. Štýrský zavádí Obnovené zřízení zemské s jediným povoleným náboženstvím – katolictvím. Josef II. vydal roku 1781 toleranční patent, který znamenal náboženskou svobodu pro luterány, kalvinisty, pravoslavné a židy.
