FARNÍ INFORMÁTOR 3. NEDĚLE POSTNÍ – 27. BŘEZNA 2011
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce! MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Bůh Otec si přeje, abychom ho uctívali v duchu a v pravdě. Vedeni Duchem svatým a podporováni Kristem, našim prostředníkem, máme důvěru, že naše modlitba bude vyslyšena. Proto společně prosme: L: BOŽE, DEJ NÁM ČERPAT Z PRAMENE ŽIVOTA. Aby každý člověk objevil v Kristu Boží dar a u něj čerpal živou vodu k utišení žízně po lásce, spravedlnosti, pravdě a svobodě. Aby ti, kdo znají křesťanství pouze jako souhrn morálních zásad nebo liturgických předpisů, poznali jeho bohatství v živé zkušenosti osobní i společné víry. Aby se každodenní život stával pro křesťany privilegovaným místem prožívání víry, kterou na křtu přijali. Aby národy Latinské Ameriky zůstávaly věrné evangeliu a velkoryse přispívaly k sociální spravedlnosti a pokoji. Aby Duch Svatý dával světlo a sílu křesťanským společenstvím a věřícím, kteří jsou pronásledováni nebo diskriminováni kvůli evangeliu. Aby si všichni pokřtění byli vědomi závazného podílu na misijním poslání církve a za vytváření pouta jednoty mezi všemi, kdo se z vody a z Ducha Svatého znovu narodili a oblékli v Krista. Aby ti, kteří nás předešli a spí spánkem pokoje, měli plnou účast na životě věčném, k němuž se zrodili na křtu z vody a z Ducha svatého. K: Otče našeho Pána Ježíše Krista, Bože života, buď uprostřed nás, slyš naše volání a utiš naši žízeň po životě z pramene, který vyvěrá z této eucharistie. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. L: Amen.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 27. března - 3. dubna 2011 DEN
LITURGIE
FARNOST
PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 27. března
3. NEDĚLE POSTNÍ
PONDĚLÍ 28. března ÚTERÝ 29. března
PONDĚLÍ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 30. března
STŘEDA PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
ČTVRTEK 31. března
ČTVRTEK PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
PÁTEK 1. dubna
PÁTEK PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
ÚTERÝ PO 3. NEDĚLI POSTNÍ
PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI
SOBOTA 2. dubna
NEDĚLE 3. dubna
ÚMYSL MŠE SV.
za +rodiče CHARVÁTOVY, dceru, vnučku a Boží požehnání pro živou rodinu za farnosti Drysice, Pustiměř a Podivice
DRYSICE 9.30 PODIVICE za + Marii FRÉLICHOVOU, manžela, syna zetě, živou a +r. 11.00 PUSTIMĚŘ za + Benedikta KRAMPLA, rodiče,sourozence a duše v o. 18.00 za + Františku a Josefa PODIVICE POSPÍŠILOVY, živou a + r. 8.00 POBOŽNOST DRYSICE KŘÍŽOVÉ CESTY 17.30 za + Alžbětu VÁCLAVÍDRYSICE KOVOU, manžela a rodiče 18.00 za + rodinu TAUŠOVU PUSTIMĚŘ a ZAHRADNÍČKOVU 18.00 za dar zdraví a Boží DRYSICE požehnání pro rodinu 8.00 STĚNIČKOVU POBOŽNOST PUSTIMĚŘ KŘÍŽOVÉ CESTY 17.30 PUSTIMĚŘ za +Marii POHLODKOVOU, dva manžely, živou a + rod. 18.00 POBOŽNOST PODIVICE 18.00 KŘÍŽOVÉ CESTY
SOBOTA PO 3. NED. POSTNÍ /JAN PAVEL II., + 2005/
4. NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
za + Břetislava PETŘÍČKA, PUSTIMĚŘ rodiče HROZOVY, živou a + r. 8.00 na poděkování za 70 let DRYSICE života a Boží požehnání 9.30 pro rodinu KLUDÁKOVU za + Rudolfa POSPÍŠILA, PODIVICE dvě manželky a děti 11.00
Ježíšova prosba Samaritánce: „Dej mi napít“ (Jan 4,7), v liturgii třetí neděle postní, vyjadřuje vroucí zájem Boha o každého člověka a chce v našem srdci vzbudit touhu po daru „vody, tryskající do života věčného“ (v. 14), po daru Ducha svatého, který činí křesťany „pravými ctiteli“, schopnými modlit se k Otci „v duchu a v pravdě (v. 23). Pouze tato voda může uhasit naši žízeň po dobru, pravdě a kráse! Jedině tato voda, kterou nám daroval Syn, svlažuje poušť neklidné a nepokojné duše, „dokud nespočine v Bohu“, jak to vyjadřují proslulá slova sv. Augustina.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 3. - 10. dubna 2011 DEN
LITURGIE
NEDĚLE 3. dubna
4. NEDĚLE POSTNÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ 4. dubna ÚTERÝ 5. dubna
PONDĚLÍ PO 4. NED. POSTNÍ SV. IZIDOR, BISKUP A UČ. C. ÚTERÝ PO 4. NEDĚLI POSTNÍ STŘEDA PO 4. NEDĚLI POSTNÍ
STŘEDA 6. dubna
/SV. METODĚJ, + 885/
ČTVRTEK 7. dubna
ČTVRTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ
PÁTEK 8. dubna
PÁTEK PO 4. NEDĚLI POSTNÍ
SOBOTA 9. dubna
SOBOTA PO 4. NEDĚLI POSTNÍ
NEDĚLE 10. dubna
5. NEDĚLE POSTNÍ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV. za + Břetislava PETŘÍČKA, PUSTIMĚŘ rodiče HROZOVY, živou a + r. 8.00
DRYSICE 9.30
na poděkování za 70 let života a Boží požehnání pro rodinu KLUDÁKOVU za + Rudolfa POSPÍŠILA, dvě manželky a děti za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Marii VAVERKOVOU a duše v očistci
PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 18.00 PODIVICE 8.00 POBOŽNOST DRYSICE KŘÍŽOVÉ CESTY 17.30 DRYSICE za živou a + r. POLÁCHOVU a NAVRÁTILOVU 18.00 za + Františka JURÁSKA PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 18.00 POBOŽNOST PUSTIMĚŘ KŘÍŽOVÉ CESTY 17.30 PUSTIMĚŘ za + Marii HOLUBOVOU, manžela a Boží požehnání 18.00 POBOŽNOST PODIVICE 18.00 KŘÍŽOVÉ CESTY CHRÁM SV. BENEDIKTA PUSTIMĚŘ 19.00 PŘÍPRAVA BIŘMOVANCŮ
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00
za + Josefa SNÍDALA a Boží požehnání pro rodinu za + Antonii SYNKOVOU, manžela a rodiče za + Františka ZAKOPALA, rodiče a sestru
Neděle slepého od narození představuje Krista jako světlo světa. Evangelium se ptá každého z nás: „Věříš v Syna člověka?“. „Věřím, Pane!“ (Jan 9,35.38), odpovídá s radostí slepec od narození, a stává se tak hlasem každého věřícího. Zázrak uzdravení je znamením, že Kristus spolu se zrakem chce otevřít náš vnitřní pohled, aby se naše víra stávala stále hlubší a my v Něm mohli poznávat svého jediného Spasitele. On osvěcuje všechny temnoty života a uvádí do života „synů světla“. FARNÍ INFORMÁTOR, XVII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (záznamník: 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE POSTNÍ – 3. DUBNA 2011
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, obraťme se k Bohu, našemu Otci, který nás křtem svatým vysvobodil z moci temnoty zla a učinil dětmi světla, a s důvěrou volejme: L: BOŽE, DEJ NÁM KRÁČET VE TVÉM SVĚTLE. Prosme, abychom dokázali chápat ty, kdo jsou v temnotě neznalosti či omylu jak v oblasti náboženské, tak i v postojích každodenního života. Aby církev věrohodným hlásáním evangelia předkládala dnešním lidem důvody ve prospěch života a naděje. Aby misionáři hlásáním evangelia a svědectvím života přinášeli Krista všem, kdo jej ještě neznají. Aby nezrušitelné duchovní znamení, které svátost křtu dává pokřtěnému, nás neustále posilovalo v úkolu vydávat svědectví našemu Spasiteli. Prosme za zemřelé, ať mají účast na světle tvé slávy. K: Otče, probudil jsi v nás vědomí odpovědnosti za naše bližní. Dej, ať toto poznání vkládáme i do skutků každodenního života. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY 3. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 2 MOJŽ 17,3-7 Čtení z druhé knihy Mojžíšovy. Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“ Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“ ŽALM 95
Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“ 2. ČTENÍ – ŘÍM 5,1-2.5-8 Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Římanůn. Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. EVANGELIUM – JAN 17,1-9
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak jak byl – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ – Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: ‚Dej mi napít‘, spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat. Vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‚Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.‘ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“ Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo. Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“ 3
LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE POSTNÍ 1. ČTENÍ – 1SAM 16,1B.6-7.10-13A
Čtení z první knihy Samuelovy. Hospodin řekl Samuelovi: „Naplň svůj roh olejem a jdi! Posílám tě k Jesseovi, Betlémanu, protože jsem si vyhlédl krále mezi jeho syny.“ Když Samuel přišel a spatřil Eliaba, řekl si: „Jistě tenhle je před Hospodinem jeho pomazaný.“ Hospodin však řekl Samuelovi: „Nevšímej si jeho vzhledu ani vysoké postavy, neboť ho vylučuji. Nedívám se totiž jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce.“ Jesse předvedl před Samuela sedm svých synů, ale Samuel řekl: „Mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“ A zeptal se: „Jsou to již všichni chlapci?“ Jesse odpověděl: „Ještě je nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel tedy řekl Jesseovi: „Pošli pro něho, neboť nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Poslal tedy a uvedl ho: byl plavovlasý, s krásnýma očima a milého vzhledu. Tu řekl Hospodin: „Nuže, pomaž ho; to je on.“ Samuel vzal roh s olejem a pomazal ho uprostřed jeho bratrů. Od toho dne i nadále působil s Davidem Hospodinův duch. ŽALM 23
Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, – dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, – vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, – občerstvuje mou duši. Vede mě po správných cestách – pro svoje jméno. – I kdybych šel temnotou rokle, – nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. – Tvůj kyj a tvá hůl, – ty jsou má útěcha. Prostíráš pro mě stůl – před zraky mých nepřátel, – hlavu mi mažeš olejem, – má číše přetéká. Štěstí a přízeň mě provázejí – po všechny dny mého života, – přebývat smím v Hospodinově domě – na dlouhé, předlouhé časy. 2. ČTENÍ – EF 5,8-14
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efezanům. Bratři! Byli jste kdysi tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla. Ovoce toho světla totiž záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v těch neplodných skutcích tmy; spíše je veřejně odsuzujte. Vždyť člověku je hanba už jen o tom mluvit, co ti lidé potají páchají. Všechno, co se odsoudí, ukáže se v pravém světle. Všechno totiž, na co se vrhne světlo, je potom zřejmé. Proto se říká v Písmu: „Probuď se, spáči, vstaň z mrtvých, a Kristus tě osvítí.“ EVANGELIUM – JAN 17,1-9
Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: „Jdi se umýt v rybníku Siloe“ – to slovo znamená „Poslaný“. Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: „Není to ten, který tu sedával a žebral?“ Jedni tvrdili: „Je to on.“ Jiní říkali: „Není, ale je mu podobný.“ On řekl: „Jsem to já.“ Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On jim odpověděl: „Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím.“ Někteří farizeové říkali: „Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu.“ Jiní ale namítali: „Jak by mohl hříšný člověk dělat taková znamení?“ A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: „Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?“ On odpověděl: „Je to prorok.“ Řekli mu: „V hříších ses celý narodil a ty nás chceš poučovat?“ A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: „Věříš v Syna člověka?“ Odpověděl: „A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?“ Ježíš mu řekl: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ On na to řekl: „Věřím, Pane!“ a padl před ním na kolena. 4
Náboženství má nejblíže k umění
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Byl jsem náhodou ve španělské Valencii a měl jsem konferenci o ikonách na univerzitě. Potom mě pozvali na oběd do studentské koleje společnosti Opus Dei, a pak jsem mluvil zase znova o tom tématu. Ne dlouho, čekal jsem spíš otázky. Ale ty se brzy vyčerpaly a padla jedna mimo program: "Co si myslíte o změnách ve východní Evropě a co si myslíte o budoucnosti církve v budoucím světě? Jaké mají křesťané naděje?" Podobně jako sv. Jan Křtitel jsem nezapřel a vyznal, že nejsem prorok, a proto nic nepředpovídám. Ale chtějí-li slyšet můj soukromý názor, nevidím, proč bych se s ním měl tajit. Nemyslím, že se už svět bude dělit na národy křesťanské, muslimské, buddhistické atd. Mísení už nastalo tuze veliké. Ale kdo v tom smíšení prohraje? Zdá se, že to budou křesťané. Ukáže se, že jich je koneckonců menšina. Ve smíšených státech nebudou již moci udávat základní tón. Budou se muset smířit s tím, že zákony a zvyky ztratí křesťanský ráz i v zemích s dvoutisíciletou náboženskou tradicí. Bude to opravdu škoda, nebo spíš zisk? Samozřejmě se tu sypaly důvody pro i proti, ale protože jsem právě před tím mluvil o ikonách, náhlou inspirací jsem se vrátil nazpět k tomuto tématu, k místu, kde jsem vysvětloval malířskou techniku světla. Obyčejně při této příležitosti promítám diapozitivy tří umělců: španělského Murilla, italského Fra Angelica a ruskou ikonu proroka Eliáše. Pro všechny tři je světlo symbol Ducha svatého, Boží milosti. Murillo ho tedy využil, aby znázornil, jak je Boží Matka plná milosti. Sedí s Božím dítětem na prostém sedátku a je celá zalitá světlem, zatímco všecko okolo je tmavé. Idea obrazu je tedy jasná: zatímco celý svět byl v temnotách, Boží Duch sestoupil na Marii plnou milosti a v jejím dítěti zazářila plnost božství. Docela jiné pojetí světla má Fra Angelico na nástěnných malbách v klášteře San Marco ve Florencii. Tu vidíme klášterní prostor celý zalitý světlem, které proniká všecko. Osoby Panny Marie i anděla jsou skrz na skrz prosvícené, jakoby se staly skoro průhlednými. Je to pojetí zbožného řeholníka, který žije a pracuje ve svém klášteře. Je to prostředí proniknuté a prosycené zbožností, které ovšem přetváří všechny, kdo se v něm pohybují. Síla Ducha svatého je zduchovňuje. A nakonec třetí obraz je ruská ikona svatého Eliáše. Je známé, že ikony nemají světlo, které je zevnější. Znamená-li světlo Ducha svatého, musíme být teologicky důslední. Duch svatý je uvnitř, sídlí v srdci člověka. Proto na ikonách světlo neosvěcuje shora, ani neproniká z vnějšku dovnitř, ale vychází zevnitř, vyzařuje z tváře, z očí, z celé osoby. Světec sám osvěcuje své okolí a celý svět. Naplňuje se v něm poslání Krista: "Vy jste světlo světa." Z toho technického výkladu maleb jsem z ničeho nic skočil na otázku, kterou mi položili na počátku: o situaci křesťanů ve světě. Zdá se mně, že na počátku svých dějin odpovídala jejich situace pojetí, které vidíme na Murillových obrazech. Osoby Písma i první apoštolové jsou vyvolení Boží, privilegovaní uprostřed světa, který se Bohu odcizil. Na nich doslova spočinulo světlo shůry. Jsou výraz Boží milosti, ale ojedinělý. Než jejich milost začala být plodná. Malá družina prvních se rozrostla jak hořčičné zrnko a začalo přetvářet svět, nejdříve římskou říši a pak Evropu zavalenou vpádem barbarů. 5
Vytvořilo se křesťanské prostředí pronikající do všech vrstev života: křesťanský vzhled měst a vesnic, křesťanské zákony, školy, umění, lidové zvyky. Kdo v tom prostředí žil a rostl, stával se křesťanským, nekladl-li tvrdý odpor. Byl jako ty osoby na obrazech Fra Angelica: žil ve světle a dával se proniknou světlem. Tak jsme si na tu situaci zvykli, že ji považujeme nejenom za ideální, ale dokonce za jedinou normální. Jak nás tedy musí mrzet, když pozorujeme, jak hrozně se tento svatý prostor znečistil. To, co dnes z prostředí proniká do člověka, už není Kristovo světlo, ale špína všeho druhu, odpadky zkažené civilizace. Jistě už nebude dnes křesťan ten, kdo se dá ovlivnit, kdo připustí do sebe všecko, co se snaží proniknout do všech jeho smyslů a do všech pórů jeho těla. Co máme tedy dělat? Přiznejme si, že tato situace není tak nová, jak by se zdálo. V jistém smyslu byla vždycky. Co tedy dělali ti, kteří chtěli žít doopravdy křesťansky? Utíkali do samoty, buď daleko od lidí, někam do pouště, nebo se uzavřeli jakoby do ulity, do zdí klášterní klausury. Je to však řešení? Oni sami si byli vědomi, že je to jen stadium provizorní, pedagogické. Nestačí bránit se vlivům zvenčí a zůstat přitom vnitřně prázdnými. Je potřeba naplnit srdce, a to se dá naplnit jen milostí Boží, světlem Ducha svatého. Je-li pak už jednou naplněno, začne vyzařovat navenek. Uskutečňuje se tu tedy to, co vyzařuje ruská ikona. Člověk, který je naplněn Duchem svatým, vyzařuje jeho světlo a osvěcuje tento svět. Není radno být prorokem a tím méně je vhodné zredukovat skutečnost, která má statisíce odstínů, na nějaké jednoznačné heslo. Ale všecky programy jsou toho druhu, jsou to jen šipky, které označují směr nejbližší cesty. Tento směr, jak se zdá, je právě ten, který jsme označili. Křesťané jsou povoláni, aby v dnešním světě vydali svědectví o tom, že existuje něco víc, co druzí neznají. Protože byla tato diskuse ve Valencii, napadla mě ještě jiná analogie. Dnešní město je rozsáhlé, moderní budovy, ulice, jako všude na světě. Kdo jede po okraji, nemá chuť se vůbec zastavovat. Ale přece je tu něco pěkného: starý střed města, jako všude, s katedrálou, s věžemi maurského stylu, El Greco v malém muzeu, atd. Navštěvují se pochopitelně jen tyto památky. Jsou svědectvím, že jsou v životě přece jenom i jiné hodnoty, než byt s výtahem a s ledničkou. V dnešním městě jsou ovšem i kina a noční lokály, a to třeba i v blízkosti nádherného gotického portálu kostela. Ten protiklad nás už ani nepřekvapí. Patří k životu. A každý ví, že je svobodný, že může vstoupit neonem osvícenými reklamami před pult s lihovinou, nebo gotickým portálem do šera, kde se zdá, že i kameny se vzpínají vzhůru, zatímco tam naproti duše padají dolů. Kolik těch portálů a kolik těch věží město potřebuje? Těžko říci. Ale kdyby tu byla i jenom jedna jediná taková katedrála, stačí, aby se tu poutníci zastavovali. Dává městu ráz a smysl. Takové je tedy poslání křesťanů v dnešním světě. Je krásné a povzbudivé. Nemá tedy smysl sestavovat číselné statistiky, jako nepočítáme ve městě, kolik domů je praktických a kolik staveb je uměleckých. Menší počet je v umění vždycky výmluvnější než masová řada. Náboženství pak má nejblíže k umění. Hledá v celém světě jen to, co je pravé.
6
„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)
SLOVO
+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA
Žízeň S humorem se říká, že žízeň je horší než válka, protože válka někdy skončí, ale žízeň nás provází po celý život. O žízni a o vodě byla řeč jak v prvním čtení, tak i v evangeliu, a proto jsou tématem dnešní promluvy. Co je to žízeň? Dělník, když přijde zpocený z práce nechce ani tak jídlo, než pití. Když se pacient probudí z narkózy, také chce jen vodu. Cestovatel v tropickém pralese nebo na poušti by bez přísunu tekutin brzy zkolaboval. Také izraelský lid žíznil po vodě na své cestě do zaslíbené země. Ovšem kromě této přirozené žízně, kterou pociťuje náš tělesný organizmus, je ještě jiná žízeň. Každé lidské srdce žízní a prahne po štěstí. A nikdo jiný, než Bůh, Ježíš Kristus, není schopen tuto žízeň utišit. Rozhovor Pána Ježíše se samařskou ženou je toho jasným důkazem. Zpočátku se nám jeví, že jeden mluví o voze a druhý o koze, jak jsme zvyklí lidově říkat. Žena mluví o rozporech mezi židy a samaritány, o své každodenní námaze s čerpáním vody, o naději, že přijde Mesiáš. Pán ježíš zase mluví o živé vodě věčného života, o Duchu, o modlitbě v duchu a v pravdě. V jednom okamžiku však nastává zlom a ze dvou monologů se stává konstruktivní dialog, a to v okamžiku, kdy Ježíš se dotýká citlivého místa v jejím životě. Připomíná jí její minulost. Pět mužů už vystřídala a nyní má šestého. Tolik rozkoší a radostí užila a žízeň pořád nepřestává. Ježíš jí začíná mluvit o Bohu a ukazuje, že on je zdrojem štěstí, utišení žízně našeho srdce. Žena je tak překvapena, že Ježíš zná všechno, co ve svém životě špatného udělala, vidí v něm proroka a nakonec Mesiáše. Utíká to oznámit obyvatelům města, kteří přicházejí za Ježíšem a docházejí k poznání, že on je opravdu Spasitel světa. Jan Maria Vianney, svatý farář arský byl známý jako dobrý zpovědník, kterému Bůh dal schopnost nahlédnout do nitra kajícníka. Jednou si všiml, že vzadu v kostele stojí nějaký muž, který tam přišel ze zvědavosti. Jan však vyšel ze zpovědnice a zamířil přímo k němu. Ptá se ho: vy už jste dlouho nebyl u sv. zpovědi, že? A on na to říká: no bude to už 30 let. Jan ho ale opravil: je to už 33 let. Od prvního svatého přijímání jste u zpovědi nebyl. Muž byl velmi překvapen, že to zpovědník ví. Jan mu říká, že se může vyzpovídat. Muž ale 7
namítal, že není připravený a ani tomu moc nevěřil. Jan ale stále naléhal: pojďte a uvěříte. Uvěřil, protože poznal v Janovi Božího muže, který odhalil jeho svědomí a díky němu se mu dostalo pokoje, který už 30 let hledal. A tak vidíme, že voda, která tiší žízeň našeho srdce je vlastně Boží milost, která nás očišťuje od hříchů a činí šťastnými. Jako samařská žena i my bychom si měli s Bohem promluvit tváří v tvář ve svátosti smíření, abychom stejně jako ona byli plni radosti a pokoje, vnitřního štěstí a přivedli k Bohu i další lidi dobré vůle. V jednom náboženském časopise bylo uvedeno 6 důvodů, proč se zpovídat: 1. Člověk, který si přizná vinu, nahlas ji vyzná před knězem a je rozhodnut se s ní rozejít, je daleko více motivován a zavázán v práci na sobě, než když to jen uzná ve svém nitru. 2. Člověk nenechává Boha čekat. Neztrácí čas – ů vstanu a půjdu k svému otci...“. Bůh čeká na člověka. Bůh tě stvořil bez tebe, ale bez tebe tě nespasí. 3. Člověk, který se zpovídá má odpovědnost i za druhé. Hřích není soukromou záležitostí, oslabuje a ohrožuje celek – manželství, rodinu, farnost, církev. Kouř se sice valí z jednoho komína, ale ničí zdraví mnoha lidem. 4. Přijímá dary a milosti – vycházíme posilněni, chuť ke konání dobra. Nejít ke zpovědi je jako nevyzvednout si prémie či výhru – absurdní! 5. Kdo se zpovídá duchovně roste. I průměrný sportovec potřebuje trenéra. Bez něho by jen stěží dosáhl patřičného výkonu. Ten, kdo má zpovědníka, čerpá z jeho rad, naučení, vedení, aby dosáhl mety nejvyšší. 6. Kdo se zpovídá zůstává na cestě. Dobře víme, když chceme udělat nějaký výstup na horu, co se stane, když ztratíme turistickou značku a tím i cestu – cíle nedosáhneme. Ten, kdo se zpovídá, ověřuje si směr své cesty podle Božích značek, ověřuje si směr a cíl.
Žít v Kristu je stálé dospívání
(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)
Před časem jsme často slýchali heslo: „Po staru se žít nedá.“ Jeden pán, kterému to šlo na nervy, si dovolil i na veřejné schůzi dotaz: „Platí to jenom pro mladé, nebo i pro nás staré?“ Vyhrknuli na něho přísně: „Ano, i vy se musíte přeorientovat, přizpůsobit se mladému světu.“ On na to už jenom zabručel: „Bude to tedy to, před čím varuje evangelium: přišívat nové záplaty na staré šaty. Učte mladé žít po mladu, ale nás staré nechte dožít po staru!“ Nebudeme však vyvolávat k životu stará hesla. Spíš nás musí zajímat otázka stará a věčně nová: Kdy vlastně začíná být člověk starým? Penzijní ústavy to určují podle stanoveného věku. Ale víme dobře, že to neodpovídá jednotlivým případům. Někdo jde do penze s radostným pocitem, že bude moci dělat, co ho nejvíc zajímá. Jiný už dávno před penzí vzdychá, že ho už nic nebaví a že na nic nestačí. Je tedy stárnutí tělesné a stárnutí duševní. O některých lidech se říká, že jsou v osmdesáti ještě duševní mladíci. V čem to tkví? Dovolím si příklad ze své vlastní 8
zkušenosti. Je banální, ale zdá se mně poučný. Byl pěkný den pozdního léta. Vyrazil jsem si na celodenní vycházku k italskému moři. Bývá v této periodě nejhezčí, klidné a sytě modré. Posadil jsem se na skálu a celý den jsem klidně vnímal tu přírodní krásu. Večer jdu spát, ale pod silným dojmem prožitého dne se mně ve fantazii vynoří spousty vod. Na tom není nic divného, vždyť jsem se na ně celý den díval. Divné však je to, že jsem neviděl v představivosti moře, ale samé potůčky, u kterých jsem kdysi dávno prožil své mládí. Silné dojmy dne se už tedy nevtiskly do duše, ale vyvolaly jenom cosi podobného ze starých dob. Když jsem to někomu pak vypravoval, ten mi to vysvětlil takto: „Vidíte, to je příznak stárnutí. Když přesvědčujete starého člověka, snadno vám přikývne, ale potom zase opakuje to, co říkal předtím. Přišívá nové záplaty na své staré šaty, a ty tam nedrží, odpadnou. Jde tu o duševní aplikaci hmotné zkušenosti s napravováním toho, co se časem poškodilo. Tzv. plánované hospodářství se často potkalo s neúspěchem pro okolnost, se kterou nedostatečně počítá. Nestačí vyrobit stanovený počet automobilů. Musí být v zásobě i součástky na výměnu těch, které se poškodí nebo ztratí. U šatů je to dnes méně aktuální. Nestojí tolik, proto se zahodí, když se roztrhnou. Ale za starých časů se záplatovalo, dokud to jenom bylo možné. Ale i tenkrát byli lidé, kteří to uměli dělat dobře, a jiní hůře. Při záplatování se musí brát velký ohled na to, aby byl kus, který se našívá, pokud možno stejný s látkou, která se opravuje, a to nejen co do barvy, ale i kvality. Přeneseme-li tuto zkušenost na duchovní pole, dojdeme k tomuto závěru. V životě zažijeme často, že se nám něco nepovedlo. Zjistíme, že jsme se zmýlili, že jdeme špatným směrem. Napravujeme to, ale obyčejně velmi ledabyle a nesouvisle. Slíbil jsem něco unáhleně? Napravím to tak, že slib zapřu. Urazil jsem někoho? Abych si ho usmířil, začnu mu neupřímně pochlebovat. Takové neorganické nápravy ovšem život nenapraví, jsou mladým vínem do starých měchů. Dnes se už víno do měchů nelije, ale i bečky mohou být v dobrém nebo špatném stavu. Byla by ovšem škoda, kdyby někdo šetřil na bečkách a rozlil víno. Obchodníci a podnikatelé vědí, že nikdo mnoho nevydělá, kdo neúměrně šetří. Šetrnost totiž nepochází vždycky z ekonomických motivů. Bývá to i psychologická neschopnost smířit se s tím, že se život vyvíjí a že už nemá hodnotu to, nač jsme si navykli. Když se zakládá nová rodina, muž i žena musí přetrhnout mnoho svazků, které je spojovali s minulým životem. U primitivních národů se vyskytují zvláštní obřady v době puberty, dospívání. Všechny mají obyčejně tento symbolický význam: přestáváš být dítětem, musíš si navyknout jinak vystupovat, jinak chodit. Někdy se dává i nové jméno. Infantilita se považuje za úchylku. Život v Kristu je stálé dospívání, a proto vyžaduje stálé změny. Proto je těžko říci, kdo je ještě mladý a kdo už není. Je to víc problém psychologie než věku. Dítě má život před sebou, je schopno přizpůsobit se novým myšlenkám, novému prostředí, naučit se novou řeč. Proto ten, kdo zakládá nové hnutí, novou práci, hledá pomocníky mezi mladými. Jaké jsou iniciativy Boží? Mají všechny ráz novosti, protože Boží skutky mají ráz neopakovatelnosti, jedinečnosti. Proto žádá od těch, které volá ke své službě, věčně mladé srdce. Dítě se nebudí ráno s fixními ideami, ale s očekáváním: „Copak mně přinese dnešní den krásného?“ Právě tuto dispozici žádá od nás Bůh, a to až do smrti. Kdo věří v Boží prozřetelnost, v inspiraci Ducha svatého, je duchovně stále mladý. Stále něco nového od Boha přijímá a je ochoten den ze dne se něco naučit. 9
Giovanni Paolo II. un grande dono di Dio alla Chiesa e all´umanità
(Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic, v přípravě na beatifikaci Jana Pavla II., Řím 1. 3. 2011))
K beatifikaci Jana Pavla II. scházejí už pouhé dva měsíce a naše setkání je bezprostřední přípravou na tuto slavnost, která bude epochální událostí, přitahující lidi celého světa. Děkuji iniciátorů i organizátorům této dnešní iniciativy, která díky globalizace audiovizuálních prostředků a stále rozsáhlejším technikám médií, chce co nejvíce šířit poznání, náklonnost a úctu k tomuto velkému papeži, který byl velkým Božím darem pro lidi na konci II. a počátku III. milénia. Lze tak oslovit všechny sféry veřejného mínění, zvláště pak mladé, kteří byli velkou láskou Jana Pavla II. a kteří ho tolik milovali. Srdečně zdravím zde přítomné, zvláště pak novináře, a budu velmi rád bude-li někdo chtít vystoupit s otázkami a příspěvky. Pokud jde o mne, jak mě o to požádal drahý don Zdielecky, promluvím k vám o lásce Jana Pavla II. k Matce Boží, a toto téma trochu rozšířím na jeho lásku k Ježíši Kristu, s odkazem na některé osobní vzpomínky. A protože jsem byl apoštolským nunciem v Československu a pak v České republice, měl bych také promluvit o vztahu, který k němu chovaly tyto slovanské národy, obdařené bohatou uměleckou a hudební kulturou. Činím tak velmi rád, i když vím, že jde příliš obsáhlá témata.
1. Láska Jana Pavla II. k Nejblahoslavenější Panně Marii Byla to bezmezná láska. Jan Pavel nikdy nevynechal příležitost, aby mluvil o Panně Marii, a bez počtu krát nás učil, jaké místo má zaujímat u každého z nás. Maria je Matkou Ježíšovou a Matkou Církve, „Velkou Matkou Boží“, jak říká v nádherném turínském chrámu. Maria byla Bohem vyvolená, aby svým „Ano“ přivedla na svět samotné Slovo Otce, které se působením Ducha svatého stalo v jejím přečistém lůně úplným a dokonalým člověkem. Jan Pavel II. mluvil o Panně Marii stále a neúnavně; jí věnoval encykliku, nesoucí titul „Redemptoris Mater“, „Matka Vykupitele“ – Vykoupení totiž bylo vůdčí linií jeho magistéria na Petrově Stolci -: vždyť z jejího Mateřství, které je nejvyšší důstojností, jakou může být obdařen úděl ženy, vzešla všechny privilegia a všechny Mariiny výsady 10
v dějinách spásy. Bylo by zapotřebí kdoví kolik knih, aby obsáhly učení Jana Pavla II. o Panně Marii. On ji však neuctíval pouze svým papežským magistériem, ale také mnoha dalšími formami: už od začátku pontifikátu si přál recitovat po tolik let růženec o první sobotě v měsíci, společně s věřícími ve Vatikáně; svou neúnavnou fantazií obohatil růženec o Tajemství světla; a skoro na konci pontifikátu vyhlásil Rok růžence, který přinesl mnoho plodů mariánské úcty a duchovní obnovy; vzpomínám na jeho pouti do Lurd a do Fatimy: a všichni vědí, že Jan Pavel II. si přál, aby kulka z atentátu, která ho mohla zabít, byla vložena do korunky nejblahoslavenější Panny Marie Fatimské. Do programu každé své cesty Jan Pavel II. zařadil návštěvu nejvýznamnějších mariánských svatyní světa. Dále pak tu bylo tolik působivých a velmi významných gest: například vím, jak si přál, aby vatikánské bazilice vévodil obraz Matky Boží, který se nyní mateřsky vypíná vysoko nad svatopetrským náměstím, aby svým pohledem a úsměvem žehnala všem procházejícím. Ale povyprávím vám o něčem, co možná neznáte. Všichni víme, že motto Mons. Wojtyly, které si zvolil před svým biskupským svěcením, bylo Totus Tuus. Budoucí papež převzal tato slova od velkého mariánského světce, Ludvíka Marie Grigniona z Montfortu, proslulého tolika díly, věnovanými Panně Marii, a zvláště pak „Pojednáním o pravé mariánské úctě“. Papež se tuto modlitbu nejen každý den modlil, ale svým krásným písmem ji psával na každou stránku, na níž si v polštině připravoval homílie, promluvy, encykliky. Mám zmocnění, abych vám ukázal některé z těchto stránek. Vpravo nahoře, ještě než začíná text stránky, psával papež jednu větu této modlitby: na první stránce: Totus tuus ego sum, Celý jsem Tvůj; na druhé stránce pokračuje: Et omnia mea tua sunt, A všechno mé je tvé; na třetí pak: Accipio Te in mea omnia. Přijímám Tě ve všech svých věcech. V ostatních dokumentech pokračoval: Praebe mihi cor tuum, Dej mi své srdce, a tak pokračoval na každé stránce, opakuje stejné fráze, dokud nepřestal psát. V Archivech Státního sekretariátu jsou tisíce těchto stran, kde Jan Pavel II. tak niterným způsobem a dojemným způsobem projevoval svou lásku k Panně Marii.
2. Láska Jana Pavla II. k Ježíši Ale odkud pramenila jeho bezmezná láska k Marii? Z lásky, kterou choval ke Kristu. Milovat Ježíše je ohniskem celého našeho života. A platí-li to o každém křesťanu, pokud chce být hoden svého jména – křesťan, jak všichni víme, znamená „Kristův“, jsem Kristův 11
– tím spíše to platí o papeži, která je Kristovým náměstkem. Je to něco tak samozřejmého, že by se mohlo zdát až zbytečným to zdůrazňovat. Také zde mám jednu zvláštní zkušenost, o které bych vám chtěl vyprávět. Týká se poslední apoštolské návštěvy, kterou Jan Pavel II. vykonal v České republice v roce 1997. Do Československa putoval už v roce 1990, krátce po pádu Berlínské zdi, zastavil se v Praze, na Velehradě a v Bratislavě. Při té příležitosti pronesl prezident Václav Havel proslulý projev, odvíjející se od dodnes památných slov: „Nevím, zda vím, co je to zázrak, ale pokud zázrak existuje, pak je jím nepochybně dnešní příjezd papeže do Prahy“. V roce 1995 přijel Jan Pavel II. podruhé, zastavil se v Praze, v Čechách, a v Olomouci, na Moravě, aby kanonizoval dva české světce; ale přál si také překročit hranice do nedalekého Polska, kde mimo jiné setrval v modlitbě u hrobu svého bratra – lékaře. V roce 1997 pak přichází znovu do Prahy a do Hradce Králové, kde slavil mezinárodní den mladých. Už tehdy papež trpěl, začal nosit hůlku, žertuje s ní s mladými, plnými nadšení, že se mohou kolem něj shromažďovat. Měl ještě tolik sil, že zvládal schody bez výtahu. První večer po příletu a večeři s biskupy se zastavil v kapli před svatostánkem: řeholnice pro něj připravily velké klekátko, ale on dal přednost modlitbě v lavici. Doprovázel jsem ho a čekal jej venku před kaplí. Následujícího večera jsem byl zaneprázdněn povinnostmi a naléhavými telefonáty, takže jsem ho do kaple nemohl doprovázet. Přišel jsem až později, když už byl na kolenou. Ještě než jsem vstoupil, zaslechl jsem nezřetelné tóny, ale když jsem tiše otevřel dveře, slyšel jsem, jak v lavici na kolenou tlumeným hlasem zpíval před svatostánkem: papež polohlasně zpíval eucharistickému Ježíši. Papež a Kristus v Hostii! Petr a Kristus! Byl to pro mne velmi mocná zážitek, silný odkaz na víru a lásku k Eucharistii, a na skutečnost Petrovy služby. Nikdy jsem nezapomněl na tento tichounký zpěv, který byl jakoby rozhovorem lásky s Kristem, neviditelnou Hlavou Církve, a papežem, který je její b´viditelnou Hlavou. Tento příběh jsem vyprávěl v České republice pouze jedenkrát, ale dnes jsem si přál tak učinit znovu, o vigílii jeho beatifikace, neboť nám úchvatným způsobem vypovídá, že musíme mít stále živý a hluboký vztah s Ježíšem, přítomném v Eucharistii. Nejvznešenějším způsobem to pak dokazuje, že „zdrojem důslednosti, energie, nadšení, hloubky i přirozenosti“ papeže Jana Pavla II. byl vztah k modlitbě, jeho nepřetržité „setkání s Bohem, jeho bytí zamilovanosti do Krista a cítit se Jím milován“, jak nedávno řekl postulátor, Mons. Oder.
3. Konečně, láska slovanských národů k Janu Pavlu II. Vždy jsem pracoval v Římě, nejprve v Apoštolské kanceláři, později na Státním sekretariátu. Když padla železná opona, bylo třeba otevřít nunciatury v zemích, které byly 40 let pod jhem komunizmu, a proto v roce 1990 byly ve všech bývalých komunistických 12
zemích jmenováni nunciové, mezi nimi i někteří arcibiskupové, kteří papežskými zástupci nikdy nebyli. A tak tomu bylo i u mne. Byl jsem poslán do Československa, které se dva roky nato pokojným způsobem rozdělilo na dva státy, Českou republiku a Slovensko. Byl to pro mne největší dar, jaký mi Jan Pavel II. – poté, co mne vysvětil na biskupa - mohl dát. Vzpomínám si, že ještě před svým odletem do Prahy jsem se s ním viděl na vatikánském helioportu, když se vracel ze své návštěvy jedné italské diecéze, a říkal jsem mu: „Svatý otče, zítra odlétám, a tak konečně i já spatřím na Slovensku vaše Tatry“, hory, na které vystupoval s mladými, aby s nimi prožíval duchovní obnovy, slavil mše svaté, spolu s nimi dělal výšlapy. A on mi s dobrotivým úsměvem povídá: „Ach! Tatry jsou mnohem krásnější z polské, než ze slovenské strany!“ Zkušenost, kterou jsem udělal jako apoštolský nuncius, byla tou nejintenzivnější jakou jsem kdy prožil. Komunistický útisk v Československu byl tvrdý, skoro jako v Albánii. Církev vycházela z katakomb, mnoho kněží bylo ve vězení, anebo pracovali jako dělníci v uranových dolech anebo v táborech nucených prací, kde museli den co den odvádět obrovské e předem stanovené množství práce, v opačném případě následovalo kruté bití, nebo něco horšího. Mnozí přišli o zdraví, a bylo to vidět. Stejně tomu bylo i s některými laiky, s nimiž jsem se mohl setkat. Láska těchto národů k papeži byla nevýslovná: a mít konečně mezi sebou zástupce Svatého otce bylo nepopsatelnou odměnou a radostí, protože všichni si mysleli, že komunismus nikdy neskončí. Vzpomínám si na jednu moravskou vesnici, kde všichni občané přišli do kostela v nádherných místních krojích, aby uvítali nuncia. Když mě pan farář představoval věřícím, nemohl přes slzy dojetí skoro mluvit. A tak tomu bylo i u dalších společenství, kde pro mi dokonce přijížděli vstříc s koňským spřežením. Říkával jsem jim: „Děkuji, ale tyto pocty náleží Svatému otci, nikoli mně, který jsem jeho zástupcem u vás“. Také někteří profesoři pražské Karlovy univerzity, jakož i další představitelé kulturního života i pulzujícího světa české hudby velmi usilovali o to, aby nuncius byl přítomen na jejich akademických či jiných shromážděních. Byla to pro mne velká odpovědnost, ale i velká radost. V těch téměř jedenácti letech, které jsem strávil v této slovanské zemi, jsem se mohl skoro dotýkat toho, jak český a slovenský národ miloval Jana Pavla II., a to počínaje jeho představiteli. Prezident Havel mi dvakrát 13
opakoval, že Jan Pavel II. sehrál zásadní úlohu v pádu komunizmu: „Jistě,- říkal -, byly i jiné příčiny vítězství svobody nad komunizmem, ale bez papeže by výsledek nebyl tak okamžitý a nečekaný“. Jindy mi říkal, že jeho rozhovory s papežem byly vždy velmi neformální a srdečné: „On mluvil polsky, já česky, a velmi dobře jsme si rozuměli“. Jan Pavel II. choval k prezidentu Havlovi velkou úctu, a top nejen jako k politikovi, ale jako k filozofovi, spisovateli, divadelnímu autoru, konferenciérovi, známému po celém světě. Když jsem přijel do Říma vždy se vyptával na jeho zdraví. Vzpomínám také na Alexandra Dubčeka, hrdinu Pražského jara, který rok co rok, až do své předčasné smrti, býval vždy přítomen o svátku Papeže v pražské katedrále. Sympatie všech poutala k Janu Pavlu II. skutečnost, že byl prvním slovanským papežem v dějinách: při svých návštěvách byl vždy obklopen obrovskými zástupy; lidé, kteří byli po 40 let mateni protináboženskou bolševickou propagandou, začali chápat, co je Církev, jaké poselství jednoty a bratrství lidem přináší spolu s vírou v Boha a Kristovu lásku, tak dlouhý čas upíranou. A návštěva Benedikta XVI, jíž jsem měl to štěstí se účastnit, byla pokračováním obrovského úspěchu na oné brázdě, kterou na evropském Východě šťastně započal Jan Pavel II. Milovaní, Jan Pavel II. byl vskutku velkým Božím darem Církvi i lidstvu. Jeho beatifikace, jejíž ohlášení je tak působivé a masové, že zastiňuje všechny ostatní události nedávných dějin, nám říká, že řekne, že je nadále přítomný v Církvi, nyní i v budoucnu. Musíme děkovat Bohu, že nám dává milost prožít takovou událost: dnešní příprava nám nepochybně přinese mimořádný užitek. Ať Jan Pavel II. vyprosí i nám lásku, kterou měl on ke Kristu a k Marii; ať nás aspoň trochu naučí modlit se tak, jak se sám modlil; a dá nám stále více chápat, že stejně tak jako On, jsme i my povoláni konat dobro a šířit ho kolem sebe, abychom budovali civilizaci lásky na skále evangelia, a tak činili náš život hodný toho, jej žít.
... Děkuji vám za vše, co jste mi napsal a těší mě, když vidím vaše nesmírné nasazení pro vaše farníky, kteří jsou i mými. Měl jsem a mám tolik práce: přikládám homílii z 23. února, kterou jsem měl při mši svaté za našeho přítele a prezidenta G. Marroneho, a konferenci, jež se konala 1. března v Auditoriu Sester Dívenky Panny Marie pro různé novináře, mezi nimiž byly i dva štáby televizních společností (jedna z Mexika) Stěžejním bodem této konference byl rukopis papeže Jana Pavla II., který ukazuje na jeho neustálou lásku k Panně Marii. Přikládám ho, protože je autorizován ke zveřejnění. Brzy se objeví i v L´Osservatore Romano. Také jsem dokončil svou knížku, u které ještě s obtížemi dělám korektury, protože mám další povinnosti v Římě a jsem skutečně unavený. O první neděli postní začnu exercicie. Od vás jsem se dověděl jejich téma, jste stále velmi informován! Texty promluv, které byste rád předložil vašim farníkům, zvláště pak biřmovancům, zatím nikdo nezná – bývají publikovány až několik měsíců po exerciciích. Posílám mnoho srdečných pozdravů vám a mým „spoluobčanům“, na které neustále s vroucností pamatuji ve svých modlitbách. Bůh vám žehnej!
14
Gianluigi Marrone
(Giovanni kardinál Coppa, homílie při eucharistii ve farnosti S. Francesco a Ripa 23. 2. 2011)
1. Intenzivní pouta lásky, přátelství, vděčnosti, která nás pojí s našim navždy nezapomenutelným Gianluigi Marronem, nás dnes svolala na tuto zádušní mši svatou u příležitosti 2. výročí jeho úmrtí. Ano, přešla už dvě léta, ale onen 23. únor 2009 zůstane vryt do naší paměti a do našeho srdce. Gianluigi je stále živý ve vás,milovaní příbuzní, zvláště ve Vás, paní Giovanno, která jste ho provázela v jeho dlouhé nemoci mimořádným svědectvím věrnosti a nezlomné síly; a je navždy živý v nás všech, kteří jsme ho poznali a milovali jako bratra. Dnes nemůžeme než opakovat fiat onoho dne, s nímž jsme přijali naplnění vůle Boha, který jej povolal k Sobě; a nemůžeme než se semknout ve víře kolem oltáře této Eucharistie, kterou slavíme za něj, abychom poděkovali Pánu, že nám v Gianluigim dal opravdového křesťana, jehož příklady v nás dodnes vzbuzují obdiv a nákazu dobrého příkladu. Gianluigi potvrdil, co nám dnes v úryvku z listu Římanům říkal svatý Pavel: „Žádný z nás nežije sám sobě, ani žádný z nás neumírá sám sobě. Neboť žijeme-li, žijeme pro Pána, umíráme-li, umíráme pro pána. Ať tedy žijeme nebo umíráme, patříme Pánu“ (Řím 14,7s). Ano, patříme Pánu! A to je skutečnost, kterou jsme měli před očima v Gianluigim: on žil pro Pána, v mnoha sférách své práce v Církvi i ve světě, jako opravdový křesťanský laik, jak ho vykreslil II. vatikánský koncil. 2. Gianluigi žil pro Pána především v rodině. Viděl vyrůstat své děti a radoval se z plodnosti, jíž Bůh žehnal jejich manželství, stejně jako se nepřestává radovat v nebi, protože v ní pokračuje jeho paměť. Paní Giovanno, milovaní Francesco a Tommaso, v těchto vašich dětech pokračují mimo jiné, duchovní a také fyzické rysy jejich dědečka, které se plně projeví v dospělém věku. Děti, jež přicházejí na svět jsou triumfem nevinnosti a živosti, smiřují nás se životem, nesou v sobě nejživější obraz Boží, ukazují na něj svou ryzostí, a nosí v srdci Boha jako skrytého hosta. S. Leonidas, otec velkého křesťanského spisovatele Origena, a poté mučedník, se klaněl Bohu ve svém malém chlapci, když ho pokřtěného přinesl domů. A P. Plus, autor duchovních spisů, značně rozšířených za mého dětství, psal jedné mamince: „Máte kolem sebe tolik svatostánků, kterými jsou vaše děti; v nich patřete na Pána, v nich zdravte Pána“. Gianluigi je živý ve své rodině, v níž zanechal svou stopu, a jíž se zcela věnoval. 3. Gianluigi žil pro Pána ve vykonávání občanské i právní profese, ve věrné službě křesťanským ideálům, pro které žil. Kromě ceněného zaměstnání, které vykonával v parlamentu, se mimořádně osvědčil, a jako takový zůstává dodnes v paměti, v posláních u Vatikánského státu, a to jak v soudech coby samosoudce a člen soudního kolégia, tak v gubernátu, kde mu ležela na srdci naprostá priorita bezpečnosti a zdraví pracujících na pracovištích, vynakládaje příkladné úsilí v tomto oboru, který pokud dnes existuje jako 15
zvláštní služba státní činnosti, vděčí za to jemu. S dojetím bych rád řekl, že Gianluigi nadále žije také v této moderní formě lidské a křesťanské pozornosti, konané jménem Svatého otce, potřeb těch, kdo pracují ve Vatikáně a pro Vatikán. A významná je i skutečnost, že se do této práce zařadil i syn Tomáš. 4. Náš Gianluigi však žil především pro Pána a sloužil nezištně a velkoryse Církvi. Římské Církvi, vybudované na Petrovi. Je téměř znamením nebes, že Pán jej k sobě povolal v noci, v níž se právě završovala slavnost Petrovy katedry. Láska Giaunluigiho k Církvi a k Petrovi nám ho činí a bude činit stále drahým pro službu, kterou poskytoval čestné palatinské stráži, a poté Asociaci sv. Petra a Pavla. K mému prvnímu setkání s ním došlo ještě předtím, než vstoupil do chlapecké skupiny, kde se vyznačoval pozorností a vůdčími schopnostmi. Jako palatinská stráž patřil ke Konferenci sv. Vincence, a vždy se zajímal o rozmanité iniciativy. Maje na zřeteli jeho velkou inteligenci, obracel jsem se na něj s prosbou o zprávu nebo pojednání pro měsíčník „Vita Palatina“, což činil vždy rád a znamenitě. Vzpomínka na Gianluigiho v Asociaci se stává zvlášť aktuální letos, o 40. výročí jejího založení. Nová organizace, jak si ji přál Pavel VI. v roce 1970, v něm našla už od počátku vynikající osobnost. Kolikrát jsme se v oněch velmi intenzivních dnech jen setkali! S ním a s nezapomenutelným Mons. Carmelo Nicolosim, jsme věnovali nemálo času hledání nějaké výmluvné ikony pro symbol a znak, stejně jako název, jímž jsme chtěli pojmenovat nové periodikum Asociace. Gianluigi vždy hýřil nápady a návrhy, takže jeho volba za prezidenta Asociace, po smrti prvního prezidenta Pietra Rossiho, byla jedinou možností, která se otvírala před údělem organizace, v jejímž čele chvályhodným způsobem stál, s bohatstvím své kultury, jasností idejí, vlídností osobnosti, stále příjemný a se všemi přátelský. Když ho potkala strašná nemoc, jejíž vážnosti si byl hned vědom, a na dlouhou dobu jej upoutala na lůžko, Gianlugi stále zůstával pro milovanou Asociaci přítomností, povzbuzením, soudržnou silou: pokud mu to bylo možné, chodil na mši svatou, na důležitá zasedání, obnovy, a účastnil se i několika poutí. 5. Drazí přátelé, životu, tak zcela strávenému pro to nejposvátnější a nejlidštější, se dostalo nejvznešenější pečeti v kříži, který nesl s příkladnou vnitřní silou, aniž by kdy naříkal, a tak vydal svědectví toho, co řekl Svatý otec během své loňské cesty na Kypr: „Kříž vyjadřuje naprostou proměnu, definitivní vítězství nad veškerým zlem, a tím jej činí nejvýmluvnějším symbolem naděje, jakou svět kdy měl! (homílie v Nicosii, 5. 6. 2010). Pán jej chtěl pro Sebe, jak jsme slyšeli v evangeliu: „Otče, chci aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli slávu, kterou jsi mi dal ... Dal jsem jim poznat tvé jméno, a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval byla v nich, a abych byl i já v nich“ (Jan 17 24.26). Ano, Gianluigi byl spjat s Pánem v lásce, takové bylo zaměření jeho života, jež pěkně vykládá responsoriální žalm: „Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už ho spatřím tváří v tvář? (Žl 42,3). Rádi bychom ho viděli tam nahoře u Boží tváře, a za to se modlíme. Ale modlitbu potřebujeme především my, proto musíme prosit Pána, aby zachoval v našich duších pevné odhodlání učinit i náš život službou Pánu, v souladu s našim někdejším i dnešním mottem: Fide constamus avita (pevni ve víře, ve věrnosti našim otcům).
16
Sv. Vavřinec z Brindisi (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 23. března 2011)
Drazí bratři a sestry, s potěšením stále vzpomínám na velkolepé přijetí, kterého se mi dostalo v roce 2008 v Brindisi, městě, kde se roku 1559 narodil význačný Učitel církve, svatý Vavřinec z Brindisi. Toto jméno přijal po vstupu do kapucínského řádu Giulio Cesare Rossi. Již od dětství byl přitahován rodinou svatého Františka z Assisi. V sedmi letech přišel o otce, a matka jej svěřila do péče menší bratří konventuálů v onom městě. O pár let později se spolu s matkou přestěhoval do Benátek. A právě zde poznal kapucíny, kteří se v té době velkodušně dali do služeb celé církve, aby šířili velkolepou duchovní reformu, prosazenou Tridentským koncilem. Roku 1575 složil řeholní sliby a stal se bratrem kapucínem a roku 1582 byl vysvěcen na kněze. Již během církevních studií se vyznačoval výjimečnými intelektuálními kvalitami, jimiž byl obdařen. Snadno si osvojil starobylé jazyky: řečtinu, hebrejštinu, syrštinu i ty moderní: francouzštinu a němčinu, které ovládal vedle italštiny a latiny, kterou v té době mluvili plynně všichni kněží i představitelé kultury. Díky znalosti tolika jazyků se mohl Vavřinec věnovat apoštolátu mezi nejrůznějšími intenzivnímu kategoriemi lidí. Byl působivým kazatelem, měl hlubokou znalost nejenom Bible, ale také rabínské literatury, takže i samotní rabíni žasli, obdivovali ho, vážili si jej a respektovali ho. Byl teologem pohrouženým do Písma svatého a církevních otců a dovedl mistrně vysvětlovat katolické učení i křesťanům, kteří zejména v Německu přijali reformaci. Svým jasným a klidným výkladem podával biblický a patristický základ všech článků víry, které zpochybnil Martin Luther. Mezi ně patří primát svatého Petra a jeho nástupců, božský původ episkopátu, ospravedlnění jakožto niterná proměna člověka, nezbytnost dobrých skutků ke spáse. Úspěch, kterému se Vavřinec těšil, nám umožňuje chápat, že také dnes je rozvoj ekumenického dialogu v konfrontaci s Písmem svatým, čteným v rámci tradice církve, neoddiskutovatelným prvkem zásadní důležitosti, jak jsem připomněl v apoštolské exhortaci Verbum Domini (č.46). I ti nejprostší věřící, neobdaření takovým kulturním rozhledem, měli prospěch z přesvědčivých slov sv. Vavřince, který oslovoval obyčejné lidi, aby všechny vybízel k důslednosti vlastního života vůči vyznávané víře. To je velká zásluha kapucínů a dalších řeholních řádů, které v 16. a 17. století přispěly k obnově křesťanského života a svědectvím vlastního života a svým učením hluboce pronikly do společnosti. Také dnes 17
potřebuje nová evangelizace dobře připravené, horlivé a odvážné apoštoly, aby světlo a krása evangelia převážily nad kulturními vzorci etického relativismu a náboženské indiference a proměnily nejrůznější způsoby myšlení a jednání na autentický křesťanský humanismus. Je překvapující, jak mohl sv. Vavřinec z Brindisi nepřetržitě vykonávat tuto ceněnou a neúnavnou aktivitu kazatele v mnoha městech Itálie i v dalších zemích, třebaže přitom zastával obtížné a velice zodpovědné mise. V rámci kapucínského řádu byl totiž profesorem teologie, novicmistrem, několikrát provinciálem a generálním definitorem, a nakonec v letech 1602 až 1605 generálním ministrem řádu. Kromě tolikeré práce Vavřinec s výjimečnou horlivostí pěstoval duchovní život, věnoval mnoho času modlitbě a zejména slavení mše svaté, která často trvala celé hodiny, kdy byl proniknut a pohnut památkou Umučení, Smrti a Zmrtvýchvstání Páně. Ve škole svatých se každý kněz může vyhnout nebezpečí aktivismu, tj. činnosti, která opomíjí hluboké motivace kněžské služby, jedině tím, že pečuje o vlastní duchovní život, jak bylo nejednou zdůrazňováno v průběhu nedávného Kněžského roku. Když jsem v katedrále v Brindisi, rodném městě svatého Vavřince, hovořil ke kněžím a seminaristům, připomněl jsem, že „čas modlitby je v životě kněze tím nejdůležitějším; dobou, v níž Boží milost nejúčinněji působí, přičemž uděluje jeho službě plodnost. Modlitba je primární služba, kterou je třeba poskytovat společenství. Bůh je proto první prioritou a vždycky si musíme vyhrazovat nezbytný čas k tomu, abychom byli s naším Pánem ve společenství modlitby.“ Vavřinec, ostatně, nezaměnitelnou vroucností svého stylu vybízí všechny, nejenom kněze, aby pěstovali život modlitby, protože jejím prostřednictvím mluvíme k Bohu a Bůh mluví k nám: „Ach, kdybychom brali zřetel na to, že Bůh je opravdu přítomen v nás, když k němu v modlitbě mluvíme – prohlašuje Vavřinec – a že opravdu naslouchá naší modlitbě, byť bychom se modlili jenom v srdci a v mysli; a že je nejenom přítomen a naslouchá nám, ba dokonce může a touží ochotně a s maximálním zalíbením vyhovět našim prosbám!“ Dalším rysem, který charakterizuje dílo tohoto syna sv. Františka, je jeho je nasazení pro mír. Jak papežové, tak katoličtí panovníci mu opakovaně svěřovali diplomatické mise, aby tišil roztržky a přispíval ke svornosti mezi evropskými státy, ohrožovanými v té době otomanskou říší. Morální autorita, které se těšil, z něho činila hledaného a respektovaného rádce. Dnes, stejně jako v dobách sv. Vavřince, má svět zapotřebí mírumilovné a mírotvorné muže a ženy. Každý, kdo věří v Boha, má být neustále zdrojem a tvůrcem pokoje. Právě během jedné z takovýchto diplomatických misí ukončil sv. Vavřinec svoji pozemskou pouť. Bylo to roku 1619 v Lisabonu, kam se vydal za španělským králem Filipem III., aby hájil zájmy neapolských poddaných sužovaných místními vládci. 18
Byl kanonizován roku 1881 a z důvodu své intenzivní a činorodé aktivity, rozsáhlému a harmonickému vědění si od papeže Jana XXIII. roku 1959 u příležitosti 400. výročí svého narození vysloužil titul Doctor apostolicus, apoštolský učitel. Svatému Vavřinci se tohoto uznání dostalo také proto, že byl autorem četných děl biblické exegeze, teologie a homiletických spisů. V nich přináší organické podání dějin spásy, soustředěných v tajemství Vtělení, nejvelkolepějším projevu Boží lásky k lidem. Kromě toho byl mariologem značného významu, autorem sbírky kázání o Matce Boží nazvané Mariale, kde vysvětluje jedinečnou roli Panny Marie, které jednoznačně přiznává titul Neposkvrněného Početí i spolupráci na Kristově vykupitelském díle. S jemnou teologickou vnímavostí Vavřinec z Brindisi poukázal na působení Ducha svatého v životě věřících. Připomíná nám, že Třetí Osoba Nejsvětější Trojice svými dary osvěcuje a podporuje naši snahu žít poselství evangelia s radostí. „Duch svatý – píše sv. Vavřinec – činí jho Božího zákona sladkým a jeho tíži lehkou, abychom Boží přikázání dodržovali s velikou snadností, ba dokonce s potěšením.“ Chtěl bych tuto stručnou prezentaci života a učení sv. Vavřince z Brindisi doplnit zdůrazněním toho, že veškerá jeho aktivita byla inspirována velkou láskou k Písmu svatému, jehož rozsáhlé pasáže znal zpaměti, a přesvědčením, že naslouchání a přijímání Božího Slova způsobuje vnitřní proměnu, která nás vede ke svatosti. „Slovo Páně – píše – je světlem intelektu a ohněm vůle, aby člověk mohl znát a milovat Boha. Pro vnitřního člověka, který milostí žije z Ducha Božího, je chlebem i vodou, ale chlebem sladším než med a vodou lepší než víno a mléko… Je beranidlem proti srdci, které zarputile vězí v neřestech. Je mečem proti tělu, světu a ďáblu, aby zničilo každý hřích.“ Svatý Vavřinec z Brindisi nás učí, abychom měli rádi Písmo svaté, rostli v důvěrnosti vůči němu a denně pěstovali přátelský vztah k Pánu modlitbou, aby každý náš skutek, každá naše aktivita měla v Něm svůj počátek a cíl. To je zdroj, z něhož je třeba čerpat, aby každé naše křesťanské svědectví bylo zářivé a schopné vést lidi naší doby k Bohu. 19
PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE 28. června - 6. července 2011
BAZILIKA SVATÉHO KŘÍŽE „...přijměte můj obdiv vaší iniciativě. Jsem rád, že vás budu moci přivítat 29. června u Santa Croce... /P. Antonio Di Marcantonio, rektor baziliky Santa Croce/ DĚJINY FRANTIŠKÁNŮ U SANTA CROCE První následovníci svatého Františka přišli do Florencie v zimě roku 1209. Dostalo se jim však velmi nevlídného přijetí, protože byli považováni za pobudy a zloděje. Avšak Bernardo a Egidio se odradit nenechali. První noc strávili pod mostem za branou Porta Mugnone, a na úsvitu následujícího dne už je viděli, jak se s velkou usebraností modlí v dómu. Protože odmítali peníze a říkali, že dobrovolně zachovávají chudobu, byli velmi záhy obklopeni úctou a náklonností. Po nějaké době se i přes lítost Florenťanů navrátili do Assisi. V roce 1211 dospěl do Florencie sám svatý František spolu s bratrem Silvestrem a podle tradice se uchýlili do Hospicu Santa Maria dei Magnoli. Nedaleko odtud, na jednom ostrůvku řeky Arno, dostal svatý František darem kapličku zasvěcenou Svatému Kříži, po níž byl brzy pojmenován kostel i konvent. Prokazatelnou dokumentací o přítomnosti františkánů je bula papeže Řehoře IX. ze 14. září 1228, jíž Petrův nástupce prohlašuje, že florentský chrám Svatého Kříže bere pod ochranu svou a Svatého Stolce. Chrám z roku 1228, jehož zbytky byly objeveny nedávno při obnově dlažby baziliky v důsledku záplav v roce 1966, zřejmě františkáni postavili již před tímto 20
datem, pravděpodobně v roce 1221. Konventuální bratři františkáni setrvali u Svatého kříže nepřetržitě až dodnes, až na dvě přerušení: - první v letech 1810-1814, kdy poté, co byli Napoleonem zrušeni, museli odejít a kostel byl znovu otevřen jako farní kostel Farnosti sv. Josefa u Svatého Kříže, s diecézním knězem. - druhé v roce 1868 v důsledku „Odstraňujících zákonů“ italské vlády, vydaných v roce 1866. Také tehdy museli františkánští bratři konvent opustit. Téměř veškerý majetek – zejména kodexy, rukopisy, knihy náležející Knihovně Svatého kříže, která patřila k nejprestižnějším v celé Itálii, - byl zabrán státem, prodán či ztracen. Bratři se do konventu vrátili až několik let poté, aby pokračovali ve své přítomností a ve svědectví spirituality svého zakladatele. FRANTIŠKÁNSKÉ ZALOŽENÍ BAZILIKY Dějiny Svatého Kříže začínají „oficiálně“ 14. září 1228. Takové datum totiž nese nám první známý dokument, kterým byla bula papeže Řehoře IX. zaslaná z Perugie, jíž bral pod svou ochranu menší františkánské bratry (minority), kteří spravovali kostel Svatého Kříže ve Florencii. Uznání existence malé oratoře, už tehdy františkány spravované, nás zmocňuje k tomu, abychom usazení františkánů na tomto místě posunuli o několik let dříve. Lidé ve velkém počtu přicházeli, aby naslouchali jejich poselství naděje: všichni jako děti jednoho Boha Otce a navzájem si rovni důstojností před Bohem. Pro ně a pro všechny lidi dobré vůle poslal svého Syna Ježíše, který jako člověk, sdílel naše radosti a bolesti, zklamání i naděje, až po svou smrt na kříži a své slavné vzkříšení. Velmi brzy bylo proto třeba rozšířit kostel, který byl v roce 1280 obohacen Cimabueho majestátním křížem, dnes uchovávaným v Museo dell´Opera, které se nachází vedle baziliky. Na konci XV. století, v důsledku velkého rozšiřování města, jež díky novým hradbám (1284) zabralo celou čtvrt Svatého kříže, bylo rozhodnuto vybudovat nový chrám monumentálních rozměrů, tak jak ho vidíme dodnes: projekt byl svěřen Arnolfu di Cambiovi. K položení základního kamene 21
došlo 3. května 1294, na svátek Svatého Kříže. Byla to léta, kdy se ve Florencii budovala velkolepá architektonická díla: od roku 1279 pracovali dominikáni na rozšiřování baziliky Santa Maria Novella a krátce nato Arnolfo di Cambio zahájil stavbu nové katedrály Santa Maria del Fiore (1296) a Palazzo della Signoria (1298). Stavba trojlodní baziliky ve tvaru T (Tau = znamení kříže) pokryté zevnitř otevřeným trámovím, jak je charakteristické pro františkánské kostely, se protáhla na více než sto let. Byla financována městem a bohatými florentskými rodinami, které na oplátku nesly patronát nad kaplemi. K jejímu posvěcení došlo o svátku Zjevení Páně v roce 1443 za přítomnosti papeže Evžena IV. Už od 14. století zde pracovali téměř všichni velcí umělci a zanechali tu svůj inovační či umělecký přínos: Giotto a jeho škola na velkolepých freskách kaplí; Brunelleschi v kapitulním sále – tzv. Cappelle Pazzi, Michelozzo se přičinil na rozšíření konventu a vybudoval pro rodinu Medicejských Kapli noviciátu. S nástupem medicejského knížectví v 16. století, se architektonický vkus změnil; fresky ze 14. století byly zabíleny a interiér Santa Croce změněn v duchu protireformace. Ze střední lodi byl odstraněn chór františkánských bratří, Giorgio Vasari vybudoval velké oltáře v bočních lodích, zvelebené oltářními obrazy největších malířů: Bronzina, Santi di Tita, Vasariho, Jacopa Ligozziho, a dalších. Bazilika, která už v 15. století přijala náhrobky dvou velkých osobností florentského veřejného života (Leonarda Bruniho a Carla Marsuppiniho), se počínaje 16. stoletím stále více stávala „sacrario delle itale glorie“ (svatyní italské slávy), povýšenou na florentský Patheon díky sarkofágům Michelangelo Buonarotiho, Rossiniho, a dalších. V předvečer vánočních svátků - 23. prosince 1933, papež Pius XI. povýšil chrám Svatého Kříže na baziliku minor. Také dnes, po osmi staletích dějin, neustávají konventuální bratři františkáni sdílet s lidmi františkánské ideály. Mimo jiné otevřeli v konventu teologickou školu pro laiky a vydávají významné periodikum: Città di Vita (Město života). TEOLOGICKÁ A FILOZOFICKÁ STUDIA Už od poloviny XIII. století nacházíme u Svatého kříže, podobně jako ve všech františkánských klášterech, vybudovaných ve velkých městech, dvojí úroveň škol: jednu, 22
otevřenou místním mladým lidem, kteří se chtěli naučit oborům tehdejší doby, tzv. umění trivia a quadrivia; druhá vyhrazená řádovým studentům, pocházejícím také z jiných provincií, aby se věnovali studiu filozofie, teologie a biblických věd. Tato druhá škola dostala časem název Generální studium řádu. Studium u Svatého kříže nabylo zakrátko velkého věhlasu a prosperity díky věhlasným učitelům, kteří zde vyučovali a bohaté knihovně, která byla v klášteře zbudována. V roce 1246 otec kvardián od Svatého Kříže, Fra Guido della Fassa, koupil pro menší konventuální florentské bratry Graciánův „Decretum“ („ad usum et utilitatem fratrum minorum conventus florentini“). To byl první krok k vybudování zmíněné obdivuhodné knihovny, která na konci XVII. století patřila k nejvýznamnějším ve Florencii a nejen zde. Jen pro představu o jakou knihovnu se u Svatého kříže jednalo, postačí uvést, že po vyhlášení zrušujících dekretů, bylo z tohoto kláštera odcizeno a přeneseno do Laurenzianské a Národní knihovny množství tištěných knih výjimečných a starobylých tisků, spolu se 781 rukopisy, zatímco veškerý archivní materiál byl začleněn do Státního archívu. Ve školách Svatého Kříže, - kromě spousty mladých členů řádu, korunovali svou mladistvou formaci i mnozí významní členové florentských šlechtických rodin, spolu s jinými mladými, kteří byli vybíráni z běžného lidu, aby později zaujali privilegovaná místa v kulturním životě města. Tady studoval největší z básníků Dante Alighieri; tady získal kulturní formaci Giovanni de´Medici, syn Lorenza il Magnifica, který se pak stal kardinálem a papežem, jenž přijal jméno Lev X. a výčet osobností by mohl ještě dlouho pokračovat. Tak se dostáváme do doby zrušení. Tolik práce, taková oddanost, tolik studia a takový věhlas, to vše bude v krátkosti smeteno jako prach. Pro Svatý Kříž nastávají dlouhá léta utrpení a zapomnění. Díky stále více se otupující přísnosti a aroganci odstraňujících zákonů z let 1866-1868, nabývají františkánští bratři jistoty a odhodlání. V roce 1926 bylo důstojně oslaveno VII. sté výročí smrti sv. Františka. V roce 1929 dostali zpět do užívání některé budovy kláštera. Byla znovu vybudována kolej pro aspiranty řádu, život se pomalu začal rozvíjet a bratři znovu nabyli vědomí věhlasné náboženské a kulturní tradice. V roce 1931 byly požehnány majestátné varhany a 23
20. května 1944, u příležitosti 500. výročí úmrtí sv. Bernardina ze Sieny, byla slavnostně otevřena nová Knihovna konventu s rukopisy a knihami, které se podařilo zachránit před zničením a navíc byla obohacena o četné svazky pocházející z konventů celé provincie. V poválečných letech pak františkánští bratři značně přispěli ke zhojení náboženských a mravních ran, způsobených válkou, a to tím, že v klášteře Svatého kříže otevřeli Teologické studium pro laiky, což byl vůbec první institut tohoto druhu v Itálii. Snad nejvýmluvnější jsou slova, jež napsal Moisé: „V prachu chrámu Svatého Kříže jsou vepsány dějiny italské civilizace. K této vzdělanosti přispěli nepřehlédnutelným způsobem františkánští bratři od Svatého Kříže“. FRANTIŠKÁNSKÁ KOMUNITA U SVATÉHO KŘÍŽE Současně s budováním chrámu se pokračovalo i se stavbou konventu. V XIX. století tak byla dokončena sakristie, noclehárna, ošetřovna, útulek pro poutníky, jídelna. Po zrušení financování z veřejných prostředků, z důvodu složitých historických událostí, kterými tehdy Florencie procházela, leželo pouze a jen na bedrech bratří, aby nakolik to bude možné, zabránili zkáze a zhroucení tak významného a jedinečného monumentu. Tento první františkánský konvent měl stále větší vliv na dění ve městě. Hostil nejvýznamnější osobnosti, jakými byli papežští legáti, kardinál Matteo d´Acquasparta, někdejší generální představený řádu a Gianni degli Orsini. Sloužil jako sídlo aténskému knížeti. Zažil velké pohromy, jakou byla povodeň v roce 1933, která způsobila nenapravitelné škody na archivu, a velký požár v roce 1423, který zcela zničil noclehárnu. V letech 1365 a 1387 se právě zde konala generální kapitula františkánského řádu. V XV. století došlo k nové výstavbě všech poničených objektů. Avšak i v dlouhých a slavných dějinách tohoto druhého konventu se mísily chvíle radosti s ničivými událostmi. Hostil papeže Evžena IV. Byl sídlem generální studia řádu, jednoho z nejprestižnějších v Evropě. Tady žili a vyučovali tři budoucí papežové františkánského konventuálního řádu a spolu s nimi spousta teologů, filozofů, spisovatelů, historiků a vědců, kteří z tohoto komplexu učinili jedno z nejprestižnějších center kultury. Dvaatřicet řeholníků, formovaných v této škole, bylo povýšeno k biskupské hodnosti, dalších devět se stalo generálními představenými řádu a dva apoštolskými nuncii. Mezi zdmi tohoto konventu se konaly tři generální kapituly řádu v letech 1449, 1467 a 1565. Dějiny tohoto konventu však provázely i ničivé události: v roce 1512 se po strašlivé bouři zřítila věž, která způsobila vážné poškození střechy chrámu; 24
v roce 1557 přišla další ničivá povodeň řeky Arno, která zničila archiv; v roce 1567 začaly pod vedením Vasariho obnovné práce na architektuře chrámu, které změnily jeho vnitřní vzhled; 28. března 1765 se zřítila velká část střechy kostela, protože se o něj nositelé veřejné moci, kteří vyhnali františkány, vůbec nestarali. Do jejich hradeb vniklo mnoho loupeživých výprav, mezi nimi je smutně proslulá ta z roku 1529, která pro chrám znamenala ztrátu téměř veškerého liturgického pokladu. Ve XX. století pak dopadla na konvent dvě krutá zrušení; 4. listopadu 1966 zaznamenal poslední dramatickou povodeň Arna. V činorodosti, tvořivosti a v evangelijním poselství františkánských bratří však florentský lid nepřestává vnímat přítomnost svatého Františka. Množství náhrobků a monumentálních sarkofágů podtrhuje zvláště v tomto chrámu téma smrti, úchvatným způsobem vyjádřené na Giottově obraze Smrt svatého Františka (Capella Bardi); vyjadřují důležitost připomínky občanských hodnot spjatých s křesťanskou nadějí v život věčný a v sílu modlitby za spásu duší, která spojuje živé i mrtvé ve společenství svatých.
NÁHROBKY Bazilika Santa Croce byla zpočátku pohřebním chrámem významných rodin a slovutných františkánů. Od poloviny XV. století – počínaje náhrobky Leonarda Bruniho a Carla Marsuppiniho – zbudovaných na náklady Florentské republiky, se stává pohřebním místem nejslavnějších osobností Florencie. V roce 1564 zde byl pohřben Michelangelo Buonarroti (foto vlevo), v roce 1642 pak Galileo Galilei (foto nahoře). 25
Michelangelo Buonarroti (6. března 1475 – 18. února 1564)
víra ve vrcholných dílech florentského génia Intenzivní vztah Michelangela Buonarottiho ke Kristu Pánu dosvědčují nejen jeho vrcholná díla sochařství a malířství, ale také mistrovy básně a listy. Je to vztah, který promlouvá z celého umělcova života: vyrůstal ve Florencii Marsilia Ficina a Savonaroly, už od mládí poznal působivost nového křesťanského humanizmu i odkaz na lidovou kající zbožnost. Na dvoře papeže Julia II. pak vstřebával atmosféru smělého vnímání křesťanského smyslu dějin, a následně, ve službách papeže Pavla III., se dostal do kontaktu s preláty a teology, působícími v prvním období katolické reformace, přičemž sám přispěl k některým nejvýmluvnějším vyjádřením nové katolické spirituality. A nakonec, ve stáří, když znovu definoval výraz chrámu – symbolu moci Církve, svatého Petra, naznačil trýznivé vize osobní křehkosti ve svých dvou posledních sochách, Pietách ve Florencii a v Miláně, přičemž jednu i druhou zamýšlel pro svůj vlastní hrob. Je však možné z tohoto všeobecně náboženského vnímání Michelangelova umění dospět k tomu, že umělec byl velkým průkopníkem nejen forem, které vymyslel, ale také jejich obsahů: že totiž byl originálním a vlivným průkopníkem linií náboženského výkladu, jež měly přetrvat v životě Církve? Je pravda, že v západních dějinách snad žádný umělec natolik neovlivnil chápání významu posvátna jako Michelangelo, jehož díla na biblické motivy či díla náboženské úcty, nepřestávají ani po pěti staletích oslovovat věřící i nevěřící, promlouvajíce dramatičností a životní silou témat židokřesťanské ikonografie. David a Mojžíš, postavy klenby Sixtínské kaple a Posledního soudu, Michelangelovo ztvárnění Panny Marie a Piety, to vše dalo podnět k novému chápání Boha i člověka, vzdáleným duchovním konvencím byzantského umění, ale také naturalizmu konce evropského středověku a počátku italské renesance. Jsou to vrcholná díla, která kromě formálního kouzla, sdělují své poselství s takovou působivostí, že každý, kdo před nimi stane je doslova zatažen do opravdové a originální náboženské zkušenosti, která je plodem rozjímané, žité a protrpěné víry. Jakým způsobem lze chápat Michelangela jako „teologa“, tedy někoho, kdo dokáže vyslovit nové slovo (lógos) o Bohu (Theós)? 26
V církevním životě doby Michelangelovy, malíři a sochaři následovali hned po těch, kdo se teologickému myšlení věnovali profesionálně, tedy po kněžích a řeholnících, a s nimi také udržovali privilegovaný vztah. V případě Michelangela víme, že k jeho první formaci došlo v dílně slovutného mistra jménem Domenico Ghirlandaio, který tehdy pracoval na realizaci souboru obrazů pro presbytář hlavního chrámu florentského dominikánského konventu, Santa Maria Novella. Nedostávali snad chlapci a mladí pomocníci výklad významu toho, co tvořilo, od samotného Ghirlandaia, který už tehdy byl mistrem tradiční ikonografické tvorby, ale také od otců dominikánské komunity, kteří duchovně i intelektuálně vyrostli v patristické a scholastické tradici? Nediskutovali mezi sebou o nejlepším způsobu, jak zadaný úkol splnit? A neusilovali o to, aby tu a tam přispěli k novým pohledům na známé věci, možná jen proto, aby ukázali svou zdatnost? A neposuzovala se snad tato bravura a profesionální reputace také na základě schopnosti umělce interpretovat originálním způsobem velká náboženská, mytologická a historická témata? Skoro každá stránka Vasariho Životopisů (1550) vybízí k pozitivní odpovědi na výše položené otázky a předpokládá, že mladé umělce skutečně takto formovali mistři a představitelé chrámů; že si navzájem vyměňovali názory; pokoušeli se o nové pohledy; a současníci je posuzovali i na základě jejich „exegetické“ originálnosti. V případě Michelangela tu byly kromě zmíněného obecného kontextu ještě další dva faktory: například jeho rodinná situace – poté, co se jeho starší bratr stal dominikánem, musel se zhostit závažné odpovědnosti prvorozeného on sám; pak je tu intelektuální nadání samotného umělce, které v řeči jeho listů a básní ukazuje na obdivuhodné teologické znalosti; a konečně osobní víra, tak intenzivní v pozdním věku, že musíme právem předpokládat její silné kořeny v mládí. Jeho víra byla téměř jistě živena znalostí Písma svatého: studie Rab Hatfielda potvrzují přímý odkaz mnoha výjevů z klenby Sixtinské kaple na xylografii ilustrované Bible, kterou vydal v několika nákladech Niccoló Malerbi v Benátkách v roce 1490 (čtyři roky před krátkým pobytem mladého Michelangela v tomto městě na laguně). Hatfield usuzuje, že Michelangelo jeden exemplář tohoto díla vlastnil, navíc ho používal jako ikonografický zdroj a dobře znal i text, který byl v italštině, nikoli v latině. Díváme-li se například na první Michelangelovo dílo, kterým je Madonna delle scale, datovaná kolem roku 1491, žasneme nad tím, jak se šestnáctiletý umělec zařadil do umělecké 27
společnosti svého města. Michelangelo, jako „stipendista“ v „akademii“, kterou založil Lorenzo de´ Medici, a která byla svěřena poslednímu spolupracovníku Donatella, Bertoldu di Giovannimu, se nejen pokoušel o náročnou Donatellova techniku zmáčknutého reliéfu, ale rozhodne se pro mariánskou typologii, která je na světělné roky vzdálená eleganci, jakou pěstovaly bezprostředně předcházející generace (například Botticelli) a přináší zcela osobní a mnohem starší motivy než Donatello, takže čerpá z kořenů florentské figurativní tradice XIII. a XIV. století. Masivní proporce jeho Madony, stejně jako její zamyšlený pohled, připomínají tvary a ducha tzv. Madonna dagli occhi di vetro (skleněných očí) od Arnolfa di Cambia, která se za Michelangela ještě nacházela nad hlavním vchodem do dómu – i další, která se jím nechala inspirovat, jako Giottova Maestà v kostele Všech svatých; starobylých a slavných obrazů, které představovaly Pannu Marii nejen či na prvním místě jako lidskou ženu a matku, ale jako královnu, apokalyptickou ženu, postavu Církve – Sponsa Christi (Snoubenky Kristovy) a Mater christianorum (Matky křesťanů). Pozice této ženy pod schody, na nichž vidíme děti („anděly“), vede navíc ke zcela konkrétnímu vědomí Mariina místa na schodech ráje – duchovní a fyzická vstřícnost Mariina, která dává Božství sestoupit do lidství a lidství vystoupit k Božství. Její pozice nad velkým hranatým a vyvýšeným blokem, odkazuje dále na tajemství svobody, spočívající na Tom, který je úhelným kamenem každé důkladné stavby, Krista, jediného základu Církve. Michelangelo představuje Pannu Marii v mystických a církevních pojmech (pocházejících od Danteho) jako jsou „dcera vlastního Syna“, jemuž - ač saje z jejího prsu – je vlastní heroická síla toho, kdo nejen přijímá, ale dává život. Svalnatost Dítěte u Madonna delle scale, stejně jako junonské rysy matky, nabádají k dalšímu zamyšlení. Michelangelo vytesal tento reliéf, když byl žákem tzv. „akademie“, založené Lorenzem, k němuž přešel poté, co urazil významnou cestu. Vasari říká, že il Magnifico, „protože trpěl tím, ..., že v jeho době nejsou slavní a vznešení sochaři, jako byli kdysi, proslulí a věhlasní malíři, rozhodl se ... otevřít školu; a proto požádal Domenica Ghirlandaia, pokud má ve své dílně k tomu nadané mladíky, aby je poslal do zahrady, kde by je rád vyučoval a vychovával, aby tak byli ctí jeho i rodného města“ (Vita di Domenico Ghirlandaio). „Zahrada“, kde Lorenzo de´ Medici přijal tyto mladíky, se navíc nacházela nedaleko konventu svatého Marka, ve kterém Medicejští uchovávali své sbírky antických soch, a jejich „kurátorem“ byl Bertoldo di Giovanni. Idea pozvání, která vedla Michelangela spolu s dalším „mladíkem“ z Ghirlandaiovy dílny, Francescem Granaccim, do medicejské zahrady byla především vychovat budoucí generaci sochařů pod vedením učedníka jednoho z největších sochařů XV. století, Donatella, a to díky přímému kontaktu s hlavními prameny Donatellova umění, řeckořímským sochařstvím. To vše ve snaze zaplnit citelnou mezeru, která vznikla po Donatellově smrti, kdy se Florencii nedostávalo velkých mistrů sochařství z mramoru. Florencie – rodné město Buonarottiho, s mimořádnou tradicí posvátného umění, - mělo tedy nesmírný význam pro duchovní formaci umělce. Tak to vyčteme i z konstatování Vasariho, že totiž Bůh „se rozhodl dát mu jako vlast nejvznešenější z měst, Florencii“, nejen či hlavně jako odkaz na zlatý věk Lorenza, kdy se Buonarroti narodil a dospíval, ale jako odměnu za veškeré slavné dědictví, jež Florencie vybudovala už od éry Giottovy. Vasari to říká jasně: „rozhodl se dát mu jako vlast nejvznešenější z měst, Florencii, aby v ní přivedl k dokonalosti všechny ctnosti, prostřednictvím jednoho jejího občana“. Podle 28
jeho prvního životopisce spočívalo „poslání“, které Bůh svěřil Michelangelovi v tom, že uskuteční a přivede k dokonalosti tradici věků florentského umění, uznávaného nejen v jeho nejvznešenějším období konce X. století, ale také a především v mimořádné energii skutečných objevitelů renesance, od Giotta po Donatella. Jako monumentální symbol této tradice,- a tedy tohoto „poslání“ a „povolání“, jež Vasari připisuje Michelangelovi, můžeme vzít ohromnou florentskou katedrálu, Santa Maria del Fiore, s jejíž stavbou započal Arnolfo di Cambio za časů Giottových (tento umělec byl ostatně povolán, aby navrhl její zvonici), a kterou dokončil Filippo Brunelleschi za časů Donatellových (tento byl povolán, aby dóm a zvonici vyzdobil významnými sochami). Katedrálu tedy můžeme vzít jako symbol, protože ještě za doby Michelangelovy byla ideálním místem přičlenění se k tradici: byla místem, o němž snil každý z mladých florentských umělců v naději, že bude povolán, aby na ní pracoval, což se ostatně Michelangelovi podařilo, neboť po krátké zkušenosti v Římě byl povolán, aby pro katedrálu vytvořil sochu Davida (i když se její umístění ještě v době kdy ji Michelangelo tesal, změnilo), stejně jako mocnou postavu svatého Matouše. Bez heroických postav proroků a evangelistů florentské zvonice a dómu, nelze pochopit morální intenzitu postav klenby Sixtinské kaple a náhrobku Julia II; bez mladistvé ambice mladého umělce promlouvat k jednomu celému městu, si nedokážeme představit zralou schopnost Buonarrotiho sdělovat Církvi a světu základy tisícileté identity křesťanského Západu.
Michelangelo a mrtvé tělo Ukřižovaného Krista V polovině roku 1540 začal Michelangelo se skupinou soch, jež v příštím desetiletí zůstaly nedokončené; dílo stáří velkého génia, značného osobního a duchovního zájmu, v němž umělec ztvárňuje sebe sama jako jednoho z těch, kdo sňali Kristovo tělo z kříže, Nikodéma, ve chvíli, kdy vkládá Ukřižovaného do náruče matky, vlevo je přítomna i Marie z Magdaly. Dnes se tato druhá ze tří mistrových Piet nachází v Museo dell´Opera del Duomo di Firenze, ale 29
umělec ji zamýšlel umístit do kaple římského kostela, v níž doufal, že bude pohřben, v blízkosti oltáře, pravděpodobně ve velkém výklenku nad ním. Poblíž či nad oltářem: všeobecný rámec tohoto díla byl tedy eucharistický, jak to viditelně vyplývá z Kristova těla, jež vévodí celému sousoší. Tento svátostný vzlet dává zvláštní sílu nejen Kristově „reálné přítomnosti“, ale současně i Michel-angelově, neboť jak jsem uvedl, sám se zobrazil v postavě starce za Kristem, od jehož vzpřímeného těla začíná sestupné zakřivení mrtvého těla Ježíšova; stařec, jehož přirozené dojetí kontrastuje s nadpřirozeným klidem Spasitele. Není zřejmé, zda tato postava znázorňuje Josefa z Arimatie, bohatého muže, který věnoval Kristu vlastní hrobku, anebo Nikodém, stařec, který přišel za Ježíšem v noci, aby se ho zeptal, zda se může dospělý znovu narodit, a pokud ano, zda musí znovu vejít do lůna matky a narodit se fyzicky podruhé (srv. Jan 3,4). Pro obě hypotézy lze předložit rozumné důvody. Ani odborníci, kteří se touto otázkou zabývali, ji nedokázali vyřešit. Oba Michelangelovi životopisci ze XVI. století – Giorgio Vasari i Ascanio Condivi – viděli v tomto starci Nikodéma, stejně jako skutečnost, že Michelangelo mu vtiskl vlastní rysy ve chvíli, kdy i on – stařec, se připravoval na smrt. Navíc toskánská tradice říká, že Nikodém byl sochařem a je autorem uctívané „Svaté Tváře“ v Lucce. Tato skutečnost spolu s pokročilým věkem, otázky kolem smrti a znovuzrození, jež evangelium spojuje s Nikodémem, nás vedou k tomu, abychom ve starci, jehož Michelangelo vytesal jako sebe sama, viděli „tajného ctitele“ Krista, Nikodéma. Přestože analogická identita zůstává nejistá, už vůbec tomu tak není v případě identity historické: Vasari i Condivi jednohlasně potvrzují, že tento muž s Kristovým tělem v náručí, je Michelangelo. Pro naše porozumění sousoší není ani tolik významná otázka „Nikodém/Josef z Arimatie“, ale „Kristus/Michelangelo“, která jako by vyvstávala z niternějšího vztahu než s jakým se setkáváme u jiných Piet, kde umělec ztvárnil sám sebe mezi kolemstojícími (vzpomeňme na autoportrét Tiziánův na velké Pietě, která byla původně – podobně jako sousoší Michelangelovo, - zamýšlena pro oltář, kde chtěl být umělec pohřben – foto, obraz je dnes uchováván v galerii Akademie v Benátkách, Tizián klečící před Kristem). Na známém Tiziánově obraze existuje jistý odstup mezi umělcem a Ježíšovým tělem, zatímco na Buonarrotiho Pietě jsou takřka v symbióze: splynutí dvou mužských postav je taková, že pozorovatel jen stěží rozezná přesné místo, kde končí Kristus a začíná Michelangelo. Zvláště pak uvědomíme-li si zjevný sklon – naklonění celebranta nad oltář, kde mělo být sousoší umístěno, anebo věřící, klečící před ním – je jasné, že postava, která 30
se sklání nad Kristovým tělem byla vnímána jako fyzický a psychologický odkaz na Spasitele. Či jinými slovy – mladistvé tělo Kristovo, mocné i ve smrti, se jeví jako „zrozené“ z těla starého Michelangela, skloněného ve snaze podpírat mrtvého Vykupitele. Význam tohoto nového splynutí těl – těla starce s tělem mladíka, živého s mrtvým – je třeba hledat v Janově evangeliu, kde nacházíme vyprávění o Nikodémově noční návštěvě u Krista. Zvláště pak dva úryvky – spjaté s Nikodémovým příběhem – naznačují, co chtěl Michelangelo říct, když nad Kristovo tělo umístil své vlastní, takže jen stěží je dokážeme oddělit; jsou to pak úryvky, které dávají naději Nikodémovi i každému věřícímu, že po smrti znovu vstane, a to v přímém vztahu s eucharistii. V 6. kapitole Janova evangelia, v souvislosti s dlouhou řečí, v níž Kristus velmi zneklidní své posluchače, když jim prohlásí, že on, Kristus, je „chléb života“, a každý, kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky, Pán nakonec říká: „Mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. Toto je chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli vaši otcové a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky“ (Jan 6,55-58). Druhý úryvek je Ježíšova řeč na rozloučenou, kterou pronáší při Poslední večeři, a která ve čtvrtém evangeliu zaujímá místo ve vyprávění o ustanovení eucharistie. Stále se vracejícím tématem je společenství: dokonalé životní společenství mezi Kristem a Otcem, které o vigílii své smrti Spasitel rozšiřuje také na své učedníky. „Nevěříte, že já jsem v Otci a Otec ve mně?“, ptá se jich Ježíš na začátku dlouhého monologu (srv. Jan 14,10). Poté, v přirovnání k vinnému kmeni a jeho ratolestem, jim ukazuje na svůj vztah k nim: „Kdo zůstává ve mně a já v něm, přináší mnoho ovoce“ (Jan 15,15). Vysvětluje, že tyto věci jim říká proto, aby „moje radost byla i ve vás, a vaše radost aby se završila“ (15,11), a abyste „ve mně měli pokoj“ (16,33). Nakonec pak Kristus prosí Otce za ty, kteří v něm najdou radost a pokoj, „aby byli jedno, jako ty ve mně a já v tobě (...). Já v nich a ty ve mně (...), aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich“ (17,21.23.26). Tyto evangelijní úryvky tedy popisují společenství života fyzického i duchovního současně, v němž ti, kdo jí Kristovo tělo a pijí jeho krev, žijí v něm a on v nich: z něj totiž čerpáme život stejně, jako on jej čerpá z Otce. A tuto kompozici zpracoval Michelangelo ve své Pietě – jeho způsob spojení starého těla s mladým tělem Vykupitele, muže blízkého smrti s Bohem, který ze smrti povstane – má co do činění s plným společenstvím života, zpřítomněným v Eucharistii, která – jak si Michelangelo přál – měla být slavena před jeho Pietou. Tuto ideu dokonalého spojení Kristova života s životem věřícího, vysvětlují Otcové Církve. Svatý Hilárius z Poitiers, v rozjímání nad vztahem vtělení a Nejsvětější Trojice, se například táže: „Jestliže se Slovo skutečně stalo tělem, a my v eucharistii skutečně přijímáme Slovo, které se stalo tělem, proč bych neměli věřit, že On s námi zůstává i co do přirozenosti?“. A uzavírá: „jsme jedno, protože Otec je v Kristu a Kristus je v nás. On je v nás skrze své tělo, a my jsme v něm, a spojeni s ním, tedy to čím jsme je v Bohu (...). To, jak přirozená je tato jednota, můžeme pochopit z jeho slov: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm“ (De Trinitate 8,13-16). Toto „přirozené“ spojení těl a duší, vysvětluje i svatý Petr Chrysolog v komentáři k výzvě sv. Pavla „přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou“ (srv. Řím 12,1). Petr 31
Chrysolog si představuje, jak Kristus říká duši věřícího: „Vidíš mě ve svém těle, ve svých údech, ve svých orgánech, ve svých kostech, ve své krvi“ (Disc. 108; PL 52, 499-500). Říká se tím, že věřící, vybízený, aby obětoval své tělo, ve skutečnosti obětuje Krista, který v něm přebývá! Na základě tohoto úsudku, Chrysolog uzavírá, že slova svatého Pavla povyšují každého věřícího ke kněžské důstojnosti, protože každý věřící je povolán, aby sebe sama přinášel jako „oběť svatou“ – je to závěr, který se zakládá na dalším Pavlově textu, totiž listu Galaťanům 2,20, kde je dokonalé spojení Krista s věřícím vyjádřeno podobnými slovy: „žiji ovšem, ale to už nejsem já, nýbrž ve mně žije Kristus!“. Pokusíme-li se číst Michelangelovu Pietu v tomto světle, objasní se nám mnoho věcí. Stejně jako kněz obětuje na oltáři chléb a víno, které se po proměnění stávají Kristovým tělem a jeho krví, tak na oltáři obětuje Michelangelo své tělo starce jako „oběť svatou“ a vidí ho proměněné v Krista; žije, nyní však životem Krista, který je v něm. Ve svém obrácení, chci tím říct, že Michelangelo jako by přijal výzvu apoštola „odložit starého člověka a jeho dřívějším chováním, člověka, který se žene za klamavými rozkošemi“, a „obléci člověka nového, který je stvořen podle Boha“ (Efesanům 4,22-24), aby tak „budoval Kristovo tělo“, a stal se „dokonalým člověkem do té míry, že se na něm uskuteční Kristova plnost“. (Efesanům 4,13). Ale existuje ještě další dimenze bezvýhradného spojení, která snad pomůže pochopit formální genezi Piety. Svatý Řehoř Nysský, v zamyšlení nad úryvkem knihy Kazatel, který říká, „všechno pod nebem má svůj čas ... je čas zrození i čas umírání“ (Kaz 3,1-2), říká: „My sami jsme jistým způsobem otci nás samotných, když svými dobrými předsevzetími a našimi svobodnými rozhodnutími rodíme nás samotné a vynášíme se na světlo“ (Hom. 6). Světec dále upřesňuje, že takové vlastní „otcovství“ věřícího spočívá v tom, že dovolí, aby byl do nás vtištěn „tvar Kristův“; to je „čas k zrození“. A „čas k umírání“ se nestaví proti duchovnímu zrození, ale doplňuje ho, protože „věřící, který nežije hříchu, ale neustále umrtvuje své tělo, a tak ve svém těle nosí umírající tělo Krista – toho, jenž se nechává ukřižovat s Kristem a nežije sám pro sebe, ale má v sobě Krista, který žije – zakouší stále, podle sv. Řehoře Nysského, „účelnou smrt, která přináší pravý život“ (tamtéž). Když se nyní s mnoha kritiky zahledíme na florentskou Pietu, jako vycházející ze skicy pro Vittorii Colonnu (obr.), na němž je Kristovo tělo sňato z kříže a položeno na kolena jeho Matce, pak přirovnání svatého Řehoře Nysského, podle něhož věřící rodí Krista sám v sobě, nabývá mimořádné výmluvnosti. Na sousoší, které Michelangelo tvořil pro svůj náhrobek, zaujímá místo Panny Marie on sám: nikoli „matka“, ale „otec“ Krista, který se rodí na oltáři z nyní již starého těla umělce. 32
Kajícník Michelangelo „vtiskuje“ svému tělu tvar Krista, protože – jak učí další učitel Církve, svatý Ambrož – „každá věřící duše počíná a rodí Boží Slovo ... Podle těla je pouze jedna žena Matkou Kristovou; ale skrze víru je Kristus plodem všech lidí“ (Expositio in Lucam, 2,19-23). Tak na Nikodémovu otázku, zda se člověk může znovu narodit, když už je starý, odpovídá florentská Pieta v duchu svatého Cyrila Jeruzalémského, že „tělo dává život všem, kdo na něm mají podíl. Když se stal jedno s těmi, kdo musí podstoupit smrt, Kristovo tělo vyhošťuje smrt; a tím, že dal vzejít tomu, co dokáže zničit porušení, jeho tělo vyhošťuje porušení“ (PG 73,563-66). Toto „splynutí“ je tvořeno dvěma navzájem nerovnými částmi. Jestliže Kristus umírá, je to v těle, které má od nás, když se v lůně Panny Marie stal „Synem člověka“; ale pokud se my nyní můžeme znovu zrodit – jak doufal Nikodém – pak je to díky jeho zmrtvýchvstání, jakožto Syna Božího. „Od tebe se mu dostalo smrti, ale od něj jsi získal život“, říká svatý Augustin; „ve tvém těle přijal zkoušku, ale v jeho těle ses stal vítězem“ (Komentář k žalmům, 60,2-3). V jiné souvislosti sv. Augustin dodává, že Kristus „neměl co vynést na kříž, ne-li tělo, které měl od nás ... naši přirozenost, kterou bylo třeba znovu zrodit, byla přibita na kříž s ním, aby naše přirozenost, porušená hříchem mohla být obnovena, a my abychom už nebyli otroky hříchu“ (Komentář k žalmům, 140,4-6). Když biskup z Hyppa rozjímá nad tajemstvím Božího Syna, který přijímá smrt, aby vykoupil hříšné lidstvo, říká: „Na jedné straně je Stvořitel; na druhé se stal tvorem. Ve svém božství svobodný od jakékoli nutnosti či proměny, vzal na sebe naši nestálou přirozenost tvorů, a tak nás shromáždil v něm, abychom se s ním stali jedním člověkem, hlavou a tělem“ (sv. Augustin, komentář k žalmům 85,1): snad ani neexistuje přesnější popis toho, co vytvořil Michelangelo ve splynutí dvou postav, totiž Krista a sebe sama, v životním propojení nad oltářem! Je třeba ještě zdůraznit, že tento způsob četby Piety nabývá smysl především v eucharistickém kontextu. „Od chvíle, kdy kalich a chléb přijímají Boží Slovo, a eucharistické způsoby se stávají Kristovým tělem a jeho krví, dávajíce našemu tělu pokrm a růst“, říká sv. Irenej, „ jak mohou někteří tvrdit, že lidské tělo není schopno přijímat božský dar věčného života?“ A dodává – „naše tělo se živí tělem a krví Pána a stává se jeho údem“. Tak píše svatý Pavel v listu Efesanům: „Jsme údy jeho těla“, tedy jeho masem a jeho kostmi. Nemluví o nějakém duchovém či neviditelném člověku, protože ´duch nemá maso a kosti, jak to vidíte na mě´(srv. Lk 24,39). Naopak, Pavel mluví o anatomii skutečného člověka, s masem, nervy a kostmi, živeném z jeho kalicha, z kalicha jeho krve, a který roste díky chlebu, kterým je jeho tělo“ (Proti herezím, 5,2,2-3). 33
BAZILIKA SV. PETRA V ŘÍMĚ „Qui grandi Sommi Pontefici, tra quali molti santi e beati, fino ai nostri giorni, hanno celebrato la Messa e confermato nella fede i fratelli; qui si sono celebrati avvenimenti storici epocali, qui sono stati battezati e cresimati innumerevoli schiere di fanciulli e di giovani; qui hanno voluto avere estremo riposo celebri figure di tutti i tempi...“ (z homílie J. E.
Eucharistie u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky, 9.6.2007
Giovanni kardinála Coppy, čestného občana Drysic, pronesené v bazilice svatého Petra v Římě při mši svaté u příležitosti výročí jejího posvěcení, 18. listopadu 2004)
„Tady, velcí papežové, mezi nimiž je mnoho svatých a blahoslavených, slavili mši svatou a utvrzovali bratry ve víře; tady se slavily epochální historické události, jakými byly dva vatikánské koncily; tady přijaly křest a biřmování nesčetné zástupy dětí a mladých; tady si přáli věčně spočinout nejslavnější postavy všech dob v očekávání svého vzkříšení; tady se modlili, plakali a nacházeli odpuštění poutníci, co po staletí přicházeli k hrobu svatého Petra...!“
Těmito slovy kardinála Coppy, - jehož římská rezidence se nachází ve stínu kopule svatopetrské baziliky, - zahajuji přípravu nadcházející pouti, která nás v roce sv. Pavla zavede k hrobům apoštolů, kam se po staletí ubíraly a dodnes ubírají generace poutníků, turistů a badatelů, vedeny motivy, které nejsou pouze „estetické“, ale mají rozměr vnitřní zkušenosti víry a modlitby spojené s kontemplací „krásy“, jejímž světovým symbolem je právě Řím. Nejobdivovanějším a nejnavštěvovanějším památkám věčného města vévodí komplex vatikánské baziliky, vybudované nad hrobem svatého Petra, knížete apoštolů, který spolu se svatým Pavlem položil základy Římské církve. „O Roma nobilis, orbis et domina/cunctarum urbium excellentissima, pěli středověcí římští poutníci, prožívající tak už předem radost, že se budou moci zastavit v modlitbě u hrobů apoštolů Petra a Pavla, díky jejichž krvi prolité pro Krista, „se Řím skví nad veškerou krásou světa“ (excellis omnem mundi pulchritudinem). Proto, jak řekl Pius XII. skupině německých poutníků, 1. ledna 1952: „zůstane bazilika svatého Petra povždy vrcholným bodem návštěvy Říma. Je obrazem věčného náboženského Říma, křesťanské víry, katolické Církve, její vůle nést do celého světa Kristovu pravdu a milost, své vědomí, že je nad časem a překoná všechny doby“. Mezi mnoha osobnostmi, které navštívily tuto“ohromnou a ohromující továrnu“ sv. Petra, jak ji označil Vasari ve své knize Životy, když je právem zařadil mezi „divy světa“, lze uvést svědectví francouzské spisovatelky madame de Staël (1807): „Tento chrám je obrazem Nekonečného: bezmezné jsou tu pocity, jež probouzí, ideje, na něž odkazuje, nekonečná řada let, co připomíná, pro minulost i budoucnost. Vstoupíte-li z jejího objetí, jako byste z myšlení nebes přecházeli k pozemským zájmům, a z věčnosti náboženství k pomíjivému vanutí času“. 34
„Řada let“ stávající baziliky svatého Petra dosáhla právě v roce 2006 půl milénia od chvíle, kdy 18. dubna 1506, papež Julius II., della Rovere, položil základní kámen nové stavby (na místě dnešního pilíře sv. Veroniky). Současně se pokračovalo v rozboru staré baziliky, vybudované císařem Konstantinem nad hrobem sv. Petra v první polovině IV. století, která hrozila zřícením, a s jejíž demolicí se začalo už za pontifikátů Mikuláše V. a Sixta IV. Starobylou baziliku, s jejíž stavbou se začalo v roce 315, tedy krátce poté, co sám císař udělil Milánským ediktem v roce 313 křesťanskému kultu svobodu, posvětil 18. listopadu 326 papež Silvestr I., a dokončena byla v roce 349. Uchvacovala svou velkolepostí – měla pět lodí rozdělených lesem 88 mramorových sloupů, co do výšky srovnatelných s dnešními, před nimiž stálo rozlehlé átrium s čtveřicí podloubí, v jehož středu stál cantharus (nádrž na omývání), do níž s ohromné bronzové šišky, nyní v Cortile della Pigna (obr.), teklo velké množství vody pro poutníky. Práce na nové bazilice trvaly více než 150 let, tolik si jich totiž vyžádalo uskutečnění projektu ve tvaru latinského kříže s jeho loďmi a bočními kaplemi, vztyčení obelisku na náměstí, bronzového baldachýnu a oltáře katedry, sochy, fresky, mozaiky a štuky, až po kolonádu. Zatímco staveniště Továrny sv. Petra bylo ještě v plném proudu, 18. listopadu 1626 – u příležitosti 1300. výročí posvěcení starobylého chrámu – byl papežem Urbanem VIII. posvěcen i nový chrám. Na tomto nesmírném a často vzrušeném staveništi tvořili vrcholní géniové rozmanitých odvětví umění italské renesance a baroka: Leon Battista Alberti, Bramante, Raffaello, Giuliano a Antonio da Sangallo, Michelangelo Buonarroti, Jacopo Barozzi řečený „il Vignola“, Giacomo della Porta, Carlo Maderno, Domenicu Fontana, Gianlorenzo Bernini a Francesco Borromini. Především Berninimu „singularis in singulis, in omnibus unicum“ (mezi všemi a ve všem jedinečný) - jak hlásá medaile, kterou nechal k jeho poctě razit Ludvík XIV. -, spolu s Michelangelem vděčíme za vnímání nádhery a úžasu, jaký jímá každého, kdo překračuje práh dnešní svatopetrské baziliky. Díky těmto géniům, zakotveným ve víře v Krista a úctě k Církvi, zůstává bazilika svatého Petra nejvelkolepějším architektonickým svědectvím světa, v němž jako by docházelo k mystickému setkání času a věčnosti, aby každý tvor mohl při vzpomínce na svatého Petra vzdávat chválu a dík svému Tvůrci. Úchvatné dějiny a mimořádné bohatství vrcholných uměleckých děl činí tuto baziliku „nejslavnějším chrámem světa“.
Hrob sv. Petra „Podstatnou je následující otázka: byl skutečně nalezen hrob sv. Petra? Na tuto otázku dávají závěrečné práce a studie jasnou odpověď: ANO. Hrob knížete apoštolů byl nalezen. Druhá otázka, vyplývající z předchozí, se týká ostatků světce. Byly nalezeny? Na okraji hrobu byly nalezeny lidské kosti, o nichž však nelze s jistotou říci, zda jsou to tělesné ostatky apoštola. To však nechává nedotčenou historickou skutečnost hrobu. Gigantická kupole se vypíná přesně nad hrobem prvního římského biskupa, prvního papeže; prostý hrob, nad nímž však úcta následujících staletí dala vyrůst největšímu chrámu křesťanství“. 35
Těmito slovy, pronesenými na závěr Svatého roku 1950, papež Pius XII. oznámil světu úspěšné výsledky průzkumné kampaně, která trvala celé předchozí desetiletí. Dějiny znovu nalezení hrobu sv. Petra začaly v roce 1939, kdy po zvolení Pia XII. byly ve vatikánských kryptách zahájeny práce na umístění hrobu jeho předchůdce Pia XI. Už první vykopávky vynesly na světlo některé archeologicky významné prvky, které vedly papeže Pia XII. aby dal podnět k průzkumu: následně byla odhalena skutečná nekropole, která se s jistotou používala až do IV. století po Kristu, kdy císař Konstantin položil základy baziliky sv. Petra. Nejvýznamnější částí této nekropole je malý prostor označený „pole P“. Přesně na vertikále, nacházíme pod hlavním oltářem současné baziliky prostý hrob sv. Petra. Všechny následující průzkumy tento prostý hrob nechaly nedotčený, ba usilovaly o jeho uchování. Z vykopávek je zřejmé, že když se kolem roku 160 začala na území Vatikánu množit náhrobní mauzolea, byl prostor kolem hrobu sv. Petra obehnán zdí, která byla červeně zbarvena (proto ji archeologové, kteří ji objevili, nazvali „muro rosso“, červená zeď). Tato zeď byla ovšem postavena tak, že vytvářela malou niku, která chránila hrob. Jen pro přesnost, nad místem hrobu byl vybudován malý výklenek se dvěma sloupy, aby se tím hrob ještě více zvýraznil. Nejstarší literární svědectví o pohřbení sv. Petra ve Vatikáně přináší Církevní dějiny (Hist. eccl. II., 25,5-7) teologa a historika Eusebia z Cézareje, jenž oslavoval císaře Konstantina, a protože psal v Cézareji přímořské, římské provincii, která se tehdy nazývala Palestina, mohl právě v Cézareji využívat knihovny, kterou založil Origenes. Eusebius přináší cenné svědectví vzdělaného římského presbytera jménem Gaius, který žil v Římě za časů biskupa Zefirina“ (tzn. v letech 198-218). Tento kolem roku 200 polemizoval s montanistickým heretikem Proklem, který se pyšnil hrobem apoštola Filipa v Hierapoli ve Frýgii (dnešní Turecko). Gaius, který hájil věrohodnost apoštolské tradice římských křesťanů, mu odpovídá: „Mohu ti ukázat ´trofeje´ apoštolů. Půjdeš-li do Vatikánu či po Ostijské cestě, najdeš tam ´trofeje´ zakladatelů Církve“. Výklenek, který archeologové nalezly, dostal na základě tohoto svědectví název „Gájova trofej“: trofej (z řeckého tropaion), připomíná vítězství, totiž poslední vítězství nad smrtí skrze mučednictví, čímž se říká, že hroby apoštolů jsou rovněž a především pomníky vítězství. Pro nás toto Gájovo svědectví dokazuje, že římští křesťané kolem roku 200 dobře věděli, kde se nachází Petrův hrob, neboť od jeho mučednické smrti ještě neuplynulo příliš času, aby se jeho paměť vytratila. Kolem roku 250 dochází k další změně: byla vybudována zeď, zvaná „g“, napravo v bezprostřední blízkosti výklenku. I přesto, že důvod nám zůstává neznámý, je jisté, že se vzápětí stává prostorem kultu sv. Petra: záhy byla pokryta množstvím nápisů, na nichž se neustále opakuje Petrovo jméno, na znamení úcty a prosebné modlitby, s níž se k němu věřící obraceli. Mezi těmito nápisy vzbudil mimořádný zájem 36
fragment „červené zdi“ s nápisem o dvou částečně Zachových řádcích v řečtině: PETR____ ENI___, který objevil jezuitský archeolog P. Ferrua (2. srpna 1951). Badatelka Margherita Guarducci, která se zabývá nápisy přelomu let 50/60 n.l. v tomto nápisu spatřuje klíč k dešifrování „mystické kryptografie“, a své výzkumy shrnula takto: Petr je graficky přidružen ke Kristu, a to tak úzce, že jeho jméno mnohdy tvoří jediný znak se jménem Vykupitele: spojení, jež představuje pouto, jež první křesťané přikládali vztahu mezi oběma postavami. Apoštol bývá vícekrát spojován s Kristem a Marii.. V některých případech je pak Petrovo jméno zkracováno a má tvar klíče, což je zřejmý odkaz na symbolické klíče, které Kristus svěřil svému náměstku na zemi. Zmíněný nápis pak badatelka interpretuje jako písmo neznámého poutníka, jenž napsal Petros eni („Petr je tady“) ve smyslu enesti („je tady uvnitř“). Podle mnoha badatelů, v čele se samotným objevitelem – P. Ferruou – k němuž se kloní i prof. Marrou ze Sorbonny, dal by se tento řecký nápis, v souladu s devocionálními nápisy, lépe interpretovat ve smyslu přání pokoje jako: Petr(os) en i(réné).
Pozůstatek bronzové sochy císaře Konstantina v Kapitolských muzeích
Pro Církev však konečně nadešly jasnější časy za Konstantina (nemanželský syn Konstance Chlora, vyrůstající na dvoře Diokleciánově v Nikomédii, kde začal velkolepou vojenskou kariéru, stal se tetrarchou; pro svůj obrovitý krk byl nazýván Trachala). Po smrti otce byl 25. července 306 vyhlášen augustem. U Milvijského mostu na Via Flamminia, před branami Říma, pokořil 28. října 312 svého soka Maxencia, který posléze utonul v Tibeře, a rok
nato vyhlásil Milánský edikt (313), v němž se praví: „My, Konstantin Augustus a Licinius Augustus jsme rozhodli, že křesťanům a všem ostatním dáváme svobodu vyznávat své náboženství, aby božstva, která jsou na nebesích, ať už jsou jakákoli, dopřávala nám a našim poddaným pokoj a prosperitu“ (Lactantius, De mortibus persecutorum, cap. XXX. A XVIII.) 37
Konstantin rovněž zavedl v roce 321 týdenní počítaní času «Imperator Constantinus.Omnes iudices urbanaeque plebes et artium officia cunctarum venerabili die solis quiescant. ruri tamen positi agrorum culturae libere licenterque inserviant, quoniam frequenter evenit, ut non alio aptius die frumenta sulcis aut vineae scrobibus commendentur, ne occasione momenti pereat commoditas caelesti provisione concessa. *
«Císař Konstantin. V ctihodný den Slunce, ať spočinou úřady i obyvatelé měst a zůstanou zavřeny všechny obchody. V osadách však jsou lidé svobodní pokračovat ve své práci, neboť často dochází k tomu, že nelze odložit žně či sázení vinic; je tomu tak z obavy, že promarněním vhodného okamžiku k těmto pracem, bychom přišli o hledání ztraceného ráje.“
Křesťanskému kultu tedy byla dána svoboda, a začalo se s řadou děl zaměřených na oslavu křesťanské víry. Konstantin, veden zřejmě svou matkou (sám se nechal pokřtít až v hodině smrti), svatou Helenou, a papežem Silvestrem, rozhodl o vybudování baziliky nad hrobem sv. Petra. Konstantinův monumentální „pomník“ vznikl obložením výklenku ze II. století a „zdi“ deskami vzácných mramorů, přičemž na jedné straně byl ponechán volný přístup, aby nika se dvěma sloupy zůstala viditelná. Vpředu byly vybudovány dvě řady spirálovitých sloupů, spojených zábradlím, aby tak bylo možné uzavřít prostor před pomníkem. Nad tímto Konstantinovým pomníkem“ Model Konstantinovy baziliky byla zahájena stavba baziliky: jedná se o velmi významnou skutečnost, neboť je posledním potvrzením tradice, tehdy už ustálené, že právě tady se nacházel hrob sv. Petra. Stavba baziliky však vzápětí narazila na závažné překážky různého druhu. Rozhodná vůle překonat je se pak nedá vyložit jinak, než snahou učinit ohniskem baziliky právě hrob knížete apoštolů. Především pokud jde o umístění: vatikánský pahorek má takový sklon, že k tomu, aby se vytvořila rovina, na níž by se stavěla bazilika, bylo zapotřebí na jedné straně zeminu odkopat a na druhou ji navést. K tomu však přistupuje fakt, že se jednalo o nekropoli, která se v době Konstantinově ještě používala: znepřístupnit toto území, hojně navštěvované příbuznými zesnulých by hraničilo se svatokrádeží. Dovedeme si představit, že Konstantin musel za tímto účelem použít všech svých císařských pravomocí. Kromě toho je anomálii také orientace baziliky, která je místo k východu obrácena k západu, aby se tak uchoval směr daný „Pomníkem sv. Petra“, a zachoval se výklenek, označující apoštolův hrob, jakožto bod, k němuž se okamžitě upře pohled každého, kdo vstoupí. Bazilikální stavby už Římané používali, a to jako shromaždiště: obvykle měly obdélníkový tvar, přičemž vstup byl na jedné z dlouhých stran s více apsidami. Konstantinovi architekti převzali tuto typologii vcelku beze změny, pouze s detaily, které si vyžadoval kult: vstup se přesunul na krátkou stranu a apsida, která tak byla jedinou, se nacházela na opačné straně.Pozornost vstupujícího tak hned upoutá apsida a to, co obsahuje. 38
Vatikánská bazilika představuje i další inovační etapu, jakožto místo kultu ale také pomník Petrova mučednictví. Proto apsida, pod jejímž obloukem se nachází oslavný pomník, nemůže být bezprostředně v kontaktu s korpusem baziliky, ale je oddělena, izolována, aby tvořila prostor k nezbytné usebranosti při pohledu na relikvie. Vzniká tak příčná chrámová loď, která se od té chvíle stává charakteristickým prvkem chrámové architektury. K další změně došlo za papeže Řehoře Velikého (590-604), který nechal nad „pomníkem“ vybudovat oltář, aby se právě nad Petrovým hrobem mohla slavit eucharistie. Ve středověku pak papež Kalist II. (1119-1124) postavil nad oltářem Řehoře Velikého nový oltář, jehož byl předcházející součástí. Nakonec v roce 1594, během dlouhých prací, které vedly k odstranění konstantinovské baziliky a vybudování té stávající, nechal papež Klement VII. vybudovat dnešní oltář přesně na místě, kde stávaly oltáře předcházející. Tento sled budování nachází svůj vrchol v bronzovém baldachýnu, který vytvořil Bernini v roce 1626, jenž v točitých sloupech převzal dekoraci Konstantinova pomníku. Snad bychom tuto část mohli uzavřít slovy M. Guarducci: Bazilika měnila během staletí svůj výraz. Jedno se však nemění: úcta k apoštolovi, která v úchvatném sledu přechází z pokolení na pokolení. Od oltáře Klementa VIII., který až podnes slouží jako papežský oltář, lze sestoupit až k prostému výklenku z I. století. Stávající oltář spočívá přesně na vertikále, na níž se dole v kryptě nachází hrob sv. Petra. Za pontifikátu papeže Pavla VI. byla uzavřena analýza relikvií, nalezených v blízkosti Petrova „pomníku“. Práci badatelů shrnul papež těmito slovy: „Nové průzkumy (jež následovaly po těch, co byly provedeny za papeže Pia XII.), bedlivé a pečlivé, proběhly s výsledkem, který My, potěšeni posudkem vážených a moudrých odborníků, považujeme za pozitivní: rovněž relikvie sv. Petra byly identifikovány způsobem, který lze považovat za přesvědčivý, a rádi bychom za to vyslovili chválu těm, kdo mu věnovali dlouhý a namáhavý průzkum. Bádání, ověřování, diskuze a polemiky tím nejsou u konce. Ale považujeme za svou povinnost, za současného stavu archeologických a vědeckých závěrů, přinést Církvi tuto radostnou zvěst, vázáni úctou ke svatým ostatkům, 39
podrobeným vážnému zkoumání jejich pravosti, a které kdysi byli živými údy Krista, chrámem Ducha svatého, určenými k slavnému vzkříšení; a nyní musíme být tím více povzbuzeni a nadšeni, když máme důkaz, že jde o přesvaté tělesné ostatky knížete apoštolů, Šimona, syna Jonášova, rybáře, jemuž Kristus dal jméno Petr, toho, jehož si Pán vyvolil, aby na něm založil svou Církev, a jemuž svěřil klíče svého království, s posláním pást a shromažďovat jeho stádce, vykoupené lidstvo, až do jeho konečného slavného návratu.“
Petrovo mučednictví a první římští mučedníci
Přesné svědectví, které by popisovalo Petrovo mučednictví nemáme. Nicméně máme literární svědectví římského historika Tacita, který není křesťanem, ale popisuje vztah mezi pohany a křesťany za časů vlády císaře Nerona, i první pronásledování, které proti nim rozpoutal. Tacitus také označuje místo, kde došlo k mučednictví mnoha křesťanů – Neronův cirk, který ležel vedle vatikánského pahorku, na němž dnes stojí bazilika, a je více než jisté, že právě během tohoto pronásledování zemřel mučednickou smrtí také apoštol Petr. V noci z 18. na 19. července roku 64 došlo k požáru v několika obchodech u Circo Massimo. Požár se nejprve rozšířil na Circo a pak, za pomoci silného větru zachvátil celé město a pustošil jej nepřetržitých devět dní. Jen co pustošící živel ustal, ukázala se zničená a zubožená tvář Říma. Zoufalství přeživších nebralo konce. Nero, který tehdy dlel na Anziu, se vrátil do města, aby organizoval pomoc a učinil kroky, aby se zabránilo opakování podobné katastrofy. V jeho mysli se zrodila myšlenka nového Říma, města hodného centra impéria, jež vyvstane z trosek toho antického. Tato císařova vášeň neunikla pozornosti obyvatel, a tak se mezi lidmi začalo mluvit o tom, že požár založil sám Nero, aby vzápětí mohl zahájit svůj megalomanský záměr. Domus Aurea (obr.), Neronova císařská rezidence na Colle Oppio, bude vybudována právě na pozemcích, kde vypukl požár. Až Flaviové vrátili oppijský pahorek římskému lidu k obecnému užívání. Na místě, kde Nero vytvořil umělé jezero pro své zahrady, vybudovali Koloseum, a to zřejmě i za pomoci jmění, které ukořistili z jeruzalémského chrámu. Nero chtěl od sebe odpoutat pozornost, a aby uklidnil nevoli lidu, našel obětním beránkem, na nějž svalil všechnu vinu se stali křesťané. Tacitus ve svých Análech líčí jejich krutou smrt: Avšak ani lidským úsilím, ani dary vládce, ani smírnými obětmi bohům, neutichalo plamenné obvinění, kdy panovalo přesvědčení, že požár byl nakázán. Aby Nero umlčel pomluvy, vymyslel viníky, a podrobil důmyslnému potrestání ty, které lid 40
nazýval křesťany, a kteří byli nenáviděni pro své bezbožnosti. Jejich jméno pocházelo od Krista, jenž byl za Tibériovy vlády popraven na příkaz místodržitele, Pontského Piláta. Poté, co byla tato zhoubná pověra na čas potlačena, propukla znova a to nejen v Judsku, místu oné nákazy, ale také v Římě, kde se vše hanebné a mrzké soustřeďuje a nachází své požehnání. Jako první byli zatčeni ti, kdo se k tomuto přesvědčení veřejně přiznali, na jejich udání pak bylo uvězněno velké množství dalších, a to nejen proto, že byli obviněni ze založení požáru, nýbrž proto, že byli považováni za nenávistné vůči lidskému rodu. Ti, kdo šli na smrt byli vystaveni i posměchu: zahaleni do kůží šelem, umírali roztrháni psy, anebo byli křižováni, či zaživa páleni jako pochodně, jež měly prozařovat temnoty, když slunce zapadlo. Nero k této podívané poskytl své zahrady, zatímco sám vyhlašoval hry v cirku a v odění vozataje procházel mezi davem, či vzpřímen stál v kočáře. Přestože tyto tresty byly vynášeny nad provinilci, kteří zasluhovali zcela mimořádná muka, i přesto se vůči nim vzedmul soucit, neboť byli obětováni nikoli pro obecné blaho, nýbrž pro krutost vladaře. Divadlem této hrůzné podívané byl císařův cirk, Circus Gai et Neronis: jde o malý cirk, který se nachází uvnitř zahrad, které ve Vatikáně patřily Neronovi. Tato pole se rozkládají v nezdravé zóně, jejíž hlavní chloubou byl cirk, k císařově zábavě, a snad jako jediný byl v Římě uchráněn požáru. Cirk se rozkládal v místech, kde se dnes vypíná Oblouk zvonů, náměstí sv. Marty a levá loď baziliky. V polovině “ostnu“, neboli zídky, která rozdělovala dráhu na dvě části, čněl obelisk (výška 25,5m – znak na obelisku je vysoký dalších 15m; hmotnost: 320 tun), který Caligula přivezl z Egypta – jediný pozůstatek antického cirku, na který patříme dodnes tak, jak jej viděli první římští mučedníci. Na obelisk cirku, napříště nesoucí Neronovo jméno, hleděl nejspíš v posledních okamžicích života také apoštol Petr. 41
V roce 1586 byl totiž obelisk přemístěn doprostřed dnešního svatopetrského náměstí
s Berniniho kolonádou (jen pro zajímavost: přesun organizoval Domenico Fontana a trval asi 4 měsíce; bylo použito 40 rumpálů, 140 koní a práci provádělo 800 dělníků).
Ostatní pozůstatky Neronových staveb spočívají pod dnešním budovami.
Na severní straně Cirku se ubírala via Cornelia, která sbíhala z návrší Castel Sant´Angelo a souběžně s via Conciliazione stoupala k vatikánskému pahorku. Podél cesty, na opačné straně než Cirk, se tu a tam vyskytovaly hroby, některé označené monumentálními náhrobky, jiné jako pouhé vyhloubené jámy: v antickém Římě totiž nebylo totiž ničím zvláštním pohřbívat na pokraji cest za hradbami města. /Obr.: hnědá(tlustě vyznačená elipsa): Caligulův a Neronův cirk; fialová (skvrna napravo u dráhy): vatikánská nekropole; šedá (plocha vlevo nahoře): půdorys stávající baziliky sv. Petra; zelená (levý bok baziliky): vatikánská sakristie/. 42
Tady pravděpodobně zemřel roku 64 spolu s ostatními křesťany i apoštol Petr, a tu se naplnila Pánova slova, kterými se na něj obrátil po třech otázkách, zda jej miluje, a příkazu, aby pásl jeho ovce: „Vpravdě, vpravdě pravím ti: když jsi byl mladší sám ses opásával a chodil jsi, kam jsi chtěl. Až zestárneš, jiný tě opáše a povede, kam nechceš“. To řekl, aby naznačil jakou smrtí oslaví Boha. A dodal: „Následuj mě“ (Jan 21, 18-19). I knížete apoštolů pohřbili do prostého hrobu v zemi podél via Cornelia. Liber Pontificalis (I, 118) nechává zprávu, podle které byl pohřben velmi blízko: při via Aurelia, u Apolonova chrámu… naproti Neronovu paláci. Dávná tradice vypráví, že byl na vlastní žádost ukřižován hlavou dolů, aby tak i v umírání ukázal svou nehodnost před Pánem, tak jak to vyslovil ve chvíli, kdy před ním padl po zázračném rybolovu na kolena: „Odejdi ode mě, neboť jsem člověk hříšný!“ V římském liturgickém kalendáři se slaví památka římských prvomučedníků 30. června, hned po slavnosti sv. Petra a Pavla, která připadá na 29. červen. Církev tak spojuje mučednictví apoštolských knížat s římskými mučedníky, kteří byli pro svědectví své víry téhož roku popraveni Neronem v jeho Cirku. Římská Církev, spojená se svými učiteli, vydala až k oběti života svědectví své naděje v Pána.
Petr a Řím
Abychom pronikli do Petrova svědectví v Římě, nabízí nám Nový zákon Markovo evangelium a dva Petrovy listy. Markovo evangelium - podle tradice – obsahuje Petrova kázání. Tak se vyjádřil i papež Jan Pavel II. v listu, kterým provázel kopii Markova evangelia, kterou věnoval jako dar všem římským rodinám u příležitosti městské misie: „Touto knihou, která ti byla předána, je Evangelium Ježíše Krista, Božího Syna. Napsal ji svatý Marek, a přináší ústní podání apoštola Petra, jemuž byl ´v městě Římě tlumočníkem a věrným učedníkem“. Celé Markovo vyprávění je odpovědí na otázku, která zaznívá už na jeho začátku: „Kdo to je?“ Uprostřed evangelia je to sám Ježíš, který ji klade svým učedníkům: „A za koho mě pokládáte vy?“ Odpovídá Petr, jenž vyznává a svědčí: „Ty jsi Kristus“ (Mk 8,29). Je to odpověď víry, jak hned podotkne Pán: Petrovi ji nesdělilo tělo a krev, nýbrž sám nebeský Otec (srv. Mt 16,17). 43
Zjevení Ježíšovy totožnosti však u tohoto okamžiku nekončí. Ve verších 8,27-9, které jsou ústřední statí Markova evangelia, Ježíš zjevuje, že „Syn člověka bude muset mnoho trpět, být zavržen od starších, velekněží a vykladatelů Písma, být zabit, ale třetího dne že vstane“ (Mk 8,31). Při Proměnění, které následuje šest dní po Petrově vyznání, sám Bůh prohlašuje o Ježíši: „Toto je můj milovaný Syn“ (Mk 9,7). Tyto tři kristologické pravdy – Ježíš je Kristus; Ježíš je Syn člověka; Ježíš je Syn Boží – jsou středem Markova evangelia. Petr je přijímá, stává se jejich svědkem a hlasatelem. Tuto zvěst Ježíš opakuje v Getsemanech i při soudním procesu: „Ty jsi Mesiáš, požehnaný Syn Boží? Ježíš odpovídá: „Já jsem!“ (Mk 14,61; Mk 14,36.41; 15,2.32). Totéž vyzná i setník, jehož můžeme nazvat prvním „Římanem“, co přijal víru, když
Raffaello, PROMĚNĚNÍ, 1518-20, Pinacoteca vaticana
„viděl, jak vydechl naposled, řekl: Tento člověk byl skutečně Syn Boží“ (Mk 15,39). Navíc shrnutím tohoto poselství jsou i první slova Markova evangelia – „Začátek evangelia Ježíše Krista, Božího Syna“ (Mk 1,1). Touto pravdou víry a lásky, která ji provází, se nechává Petr vést až do Říma, aby tady vydal svědectví lásce až do krajnosti. Od Ježíše Krista, Syna člověka a Syna Božího, dostává Petr dar a poslání být „skálou“, na níž bude vybudována Církev:
Bernini, socha Longina v bazilice sv. Petra, 1631-38 (podle apokryfů se tak jmenoval voják, který probodl Kristův bok. Po dlouhé historii se roku 1492 dostalo jeho kopí z dobyté Konstantinopole až do Říma). 44
„Blahoslavený jsi Šimone, synu Jonášův, protože ti to nesdělilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: „ty jsi Petr, Skála, a na této skále založím svou Církev a brány pekel ji nepřemohou. Tobě dám klíče nebeského království. Co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi; a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi (Mt 16,17-19). K tomuto textu kardinál Tomáš Špidlík poznamenává:
Tento nápis je v latině pod kopulí svatopetrského chrámu v Římě. Je tam právem, protože jej vztahujeme na moc Církve, především papeže a biskupů. Protože věříme, není pro nás nesnadné to přijmout. Ale dovedeme si přesto představit, jak musí být toto dogma obtížné pro nevěřící. Dát klíče je obrazný výraz, ale obsahuje mnoho. Je to předání odpovědnosti. Klíče od domu nesvěříme komukoliv, a to tam máme věci, které pominou a dají se nahradit. Království nebeské znamená uskutečnění všech ideálů, spásu všech lidí, dokončení díla stvoření. To všechno svěřil Bůh lidem? Jeden francouzský myslitel vyjádřil nad tím údiv aforismem: „Je pro nás těžké věřit naprosto Bohu. Ale jak musí být nekonečně těžší pro Boha, když uvěřil nám lidem!“ Je to ovšem jenom brilantní poznámka. Ale můžeme se tu zamyslet nad obrovským a nepochopitelným tajemstvím osobního vztahu, který se vírou navazuje mezi námi a Bohem. I nejužší svazek mezi lidmi, jakým je manželství, je podle Písma jenom obraz duchovního spojení duše s Bohem. Ikonografie vychází právě z těchto Ježíšových slov, když zobrazuje prvního z apoštolů se symbolem klíčů. Jeden významný biblický exegeta shrnul poselství klíčů - symbol „svazovat“ a „rozvazovat“, těmito slovy: Výrazy „svazovat a rozvazovat“ pocházejí z biblické řeči, a znamenají, že někdo má pravomoc prohlásit to či ono učení za pravdivé či falešné. Druhý význam se týká pravomoci vyloučit někoho ze společenství … anebo jej do komunity přijmout. Petrovi je tedy svěřen úkol sjednocovat a utvrzovat všechny věřící v jednotě víry, v jejím uchovávání a vyznávání, v pravdě učení o Ježíši Kristu. Petrovi bylo rovněž svěřeno být znamením přijetí a odpuštění bratřím a sestrám v Církvi. Petrovy klíče otevírají dokořán jak bránu pravdy, tak bránu odpuštění. První Petrův list dosvědčuje hlásání pravdy o Ježíši Kristu v Římě. Byl totiž napsán ve městě (Řím), které se na konci listu (1Pt 5,13) označuje pseudonymem Babylón. Tímto jménem - alespoň socha sv. Petra před bazilikou počínaje rokem 70 – se označuje v apokalyptické literatuře hlavní město římského impéria, které v roce 70 zničilo jeruzalémský chrám, zneuctilo svaté místo a nyní pronásleduje křesťany. 45
TITŮV OBLOUK v pozadí Koloseum
Dosud čitelný citát na atice oblouku ze strany směrem ke Koloseu uvádí: Senát a římský lid božskému Titovi, synu božského Vespasiána, Vespasiána Augusta. Titův vítězný oblouk byl zbudován po císařově smrti, k níž došlo v roce 81 n.l., k oslavě vítězství nad židy a zničení jeruzalémského chrámu. Díváme-li se na oblouk směrem k Římským fórům, rozeznáme na něm předměty, které Titus ukořistil během svého tažení proti Židům (stříbrné trouby a sedmiramenný svícen, dále pak vzácné předměty chrámu, vedle nich vidíme i nosiče transparentů, na nichž jsou s největší pravděpodobností uvedena jména dobytých měst). Na vnitřní straně oblouku je znázorněn císař Titus, odnášený na perutích orla do nebe: symbol apoteózy a zbožštění připisovaného císaři.
Oba listy připisované svatému Petrovi, zachycují jeho kázání v Římě, i když zřejmě byly napsány až po Petrově smrti jedním z jeho učedníků (někteří uvádějí jméno Silvána, citovaného v 1Pt 5,12). O těchto spisech platí, co čteme v konstituci II. vatikánského koncilu Dei Verbum o původu evangelií: 46
„Církev vždy a všude trvala a trvá na tom, že čtyři evangelia mají božský původ. Neboť to, co apoštolové z příkazu Krista hlásali, to nám později z božského vnuknutí oni sami i apoštolští mužové předali jakožto základ víry, totiž čtveré evangelium, podle Matouše, Marka, Lukáše a Jana.“ (DV, V., 18). Dei Verbum chce tímto vyjádřit, že spisy Nového Zákona jsou vyjádřením víry prvotní Církve, v jejímž čele neochvějně stáli apoštolové. Tyto spisy proto věrně předávají apoštolské svědectví, které bylo s jejich autoritou a pod vedením Ducha svatého zaznamenáno v jednotlivých knihách a listech. Oba listy odrážejí typicky římské prostředí, a to i v pozornosti věnované tomu, co vyplývá z křesťanské víry, v postoji smýšlení, který vyjadřuje „překvapivou konkrétnost beze snů či iluzí“, jak napsal významný jezuitský exegeta P. Vanni. První list Petrův začíná slovy „Petr, apoštol Ježíše Krista, věřícím rozptýleným v Pontu, Kapadokii, Asii a Bithýnii“, čímž se obrací k Církvím v Malé Asii, a zpětně ukazuje putování sv. Petra jako hlasatele evangelia předtím, než dospěl do Říma. Autor má stále před očima dva póly: na jedné straně skutečnost, že křesťan, který přijal Petrovu víru, tedy víru Církve, je už zrozen k novému životu, a už nyní má účast na Kristově zmrtvýchvstání, má už dědictví v nebi. A proto – jak říká list: „Jste naplněni radostí, i když teď ještě na krátký čas vás tísní všelijaké zkoušky ... zato budete jásat v nevýslovné radosti, až se vám dostane toho, k čemu směřuje vaše víra, totiž spásy duše“ (1Pt 1,6-9). Na druhé straně však je tu stále riziko návratu k pohanství, jež bylo před nedávnem opuštěno, u vědomí nepřátelství ze strany nekřesťanů. Autor předpokládá, že pronásledování bude ještě těžší: „Milovaní, vůbec se tomu nedivte, že musíte procházet očistnou výhní. To přece není nic neobvyklého“ (1Pt 4,12).
Caravaggio, UKŘIŽOVÁNÍ SV. PETRA, 1600, kostel Santa Maria del Popolo, Řím
Petr si je dobře vědom, že nenávist vůči křesťanství není něčím náhodným, nýbrž - podle slov Pána Ježíše - bude provázet cestu víry učedníků, kteří následují Krista, odvrhnutého a ukřižovaného Syna člověka. Skutečnost, že jsou vězněni a vydáváni před krále a vladaře kvůli jménu Syna člověka, to jim bude příležitostí ke svědectví (srv. Lk 21,13). Vše je v listu zaměřeno na tento úhel svědectví, dokonce i samotné utrpení, pramenící z pronásledování, stejně jako každá životní situace (rodina, otroci, vztah k veřejné moci, 47
poslušnost ve společenství). Křesťané tvoří vespolek „svaté kněžstvo“, jež přináší Bohu duchovní oběti, čili vlastní život, a tak se stává „lidem, patřícím Bohu jako vlastnictví, aby prohlašoval, jak veliké věci vykonal, když je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla“ (1Pt 2,9-10). Křesťané mají „mít v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a být stále připraveni dát odpověď každému, kdo se jich ptá po důvodech jejich naděje“ (1Pt 3,15). Jsou na jedné straně vyzýváni, aby se lišili od jiných novostí způsobu života; na druhé straně však mají ukázat, že křesťanský život neznamená odmítnutí lidského soužití, jak se jim snaží vnutit ti, kdo křesťanství napadají. Proto týž list říká: „Všechny mějte v úctě, milujte své bratry, bojte se Boha, ctěte krále“ (1Pt 2,17). V závěrečném pozdravu je kromě Silvána zmínka i o Markovi, zřejmě se jedná o Marka - evangelistu, které nazývá „svým synem“ v náklonnosti, která je pojí jako žáka ke svému učiteli Petrovi. Druhý Petrův list je na rozdíl od prvního adresován všem křesťanům, „těm, kterým se dostalo stejného pokladu víry jako nám“ (2Pt 1,1), což je důkazem, že zkušenost Petrovy víry se má stát vzorem i pro ostatní církevní obce. Pavel je nazýván „našim milovaným bratrem“, a říká se o něm, že napsal když je Bůh shovívavý, využijte toho ke své spáse (2Pt 3,15): znovu se setkáváme s hlásáním, které ospravedlňuje naše putování k bráně otevřené klíčem Božího milosrdenství. Církev v Římě se konfrontuje se třemi rovinami problémů: s rizikem, že Kristus bude vykládán jako mýtická postava; s právoplatným požadavkem vzdělaného a intelektuálního poznání křesťanství, i když může upadnout do subjektivních výkladů; a konečně s rozčarováním některých nad odsunutím druhého Kristova příchodu, který se čekal jako bezprostřední, ale stále se oddaluje. První kapitola listu potvrzuje milost, které se křesťanům dostalo, když dostali „podíl na božské přirozenosti“ (2Pt 1,4). Vědom si toho, že už záhy bude muset opustit své pozemské obydlí (srv. 2Pt 1,14), Petr nadále připomíná, že „když poučovali o tom, jak mocný je Raffaello, PROMĚNĚNÍ PÁNĚ, detail náš Pán Ježíš Kristus a že zase přijde, nedrželi jsme se v té věci nějakých chytrácky vymyšlených bájí. My jsme přece na vlastní oči viděli jeho vznešenost. Bylo to tehdy, když ho Bůh Otec zahrnul ctí a slávou, a když o něm vznešená Boží velebnost promluvila tato slova: „Toto je můj 48
milovaný Syn, v něm má m zalíbení“. Ten hlas přicházel z nebe a my jsme ho slyšeli, když jsme s ním byli na posvátné hoře. (2Pt 1,16-18). Velký důraz pak klade na četbu Písma v Duchu svatém a v tradici Církve: žádné proroctví Písma není ponechán soukromému výkladu nikoho. Proroctví přece nikdy nebylo proneseno proto, že to chtěl nějaký člověk, nýbrž vedeni Duchem svatým pronášeli oni lidé Boží výroky (2Pt 1,20).
Ve druhé kapitole list vystupuje proti falešným učitelům, kteří se jako „opovážliví domýšlivci nebojí mluvit s pohrdáním o oslavených“, a hledají „požitek z prchavé rozmařilosti“ (2Pt 2,13), a jako prase sotva umyté se znovu válí v blátě (srv. 2Pt 2,22), upadají do otroctví, z něhož je Kristus vysvobodil. Ve třetí kapitole pak list pomáhá číst očekávání Pánova příchodu jako projev trpělivosti, kterou projevuje Bůh „protože nechce, aby kdo zahynul, nýbrž aby všichni mohli činit pokání“ (2Pt 3,9). Odtud pramení odmítavý postoj vůči těm, kdo aby zdiskreditovali křesťanství hlásají: „Kdepak je ten jeho slibovaný příchod? Ode dne, kdy zemřeli naši otcové, všechno zůstává jako na počátku stvoření“ (2Pt 3,4). Pravda Petrovy víry se stává pro římskou Církev i pro všechny křesťany důvodem k důvěře v Boží shovívavost a v jeho milosrdenství. 49
PEREGRINATIO AD MEMORIAM DIEI NATALIS SOBOTA, 16. DUBNA 2011
VELEHRAD 1. VÝROČÍ ÚMRTÍ TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J.
15.00: eucharistie v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje za + Tomáše kardinála Špidlíka a Boží požehnání pro farnosti a obce Pustiměř, Drysice a Podivice
modlitební memento u sarkofágu Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. depositio votivní svíce pouti PEREGRINATIO IN CORDE ECCLESIAE
SUCHÁ LOZ
modlitba u hrobu P. ICLic. Mgr. Františka Beníčka, I. NEŠPORY KVĚTNÉ NEDĚLE v kostele sv. Ludmily PŘIHLÁŠKY:
paní Šmehlíková, Adamcová, Maráková
CENA AUTOBUSU: dospělí - 200,-Kč, děti a studenti - 100,-Kč ODJEZD: 13.15: Podivice, 13.25: Drysice, 13.30: Pustiměř (všechny zastávky) 50
