FARNÍ INFORMÁTOR 23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 4. ZÁŘÍ 2005
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, Boží slovo, které jsme právě slyšeli nás ujišťuje: „Shodnou-li se na zemi dva z vás v jakékoli věci a budou o ni prosit, dostanou ji od mého nebeského Otce:“. S touto důvěrou prosme: L: SVATÝ BOŽE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU.. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI., ať neohroženě vydává svědectví tvé pravdě a tak je Církvi i světu odpovědí na otázku, kterou Zmrtvýchvstalý položil Petrovi: „Miluješ mě?“ ! Za křesťany, aby cestou upřímného pokání dokázali změnit své smýšlení, a tak rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. ! Za ty, jejichž víra v životních zklamáních i osobních selháních zeslábla, aby po příkladu sv. Augustina neustávali hledat Boha ve svém nitru a tak došli k vyznání: „Stvořil jsi nás pro sebe, Bože, a naše srdce zůstává neklidné dokud nespočine v tobě“. ! Za ty, kdo jsou odpovědni za občanskou společnost, aby se nezdráhali hledat v evangeliu pevný základ pro budování člověka důstojnějšího světa. ! Za křesťanský lid, aby v Kristu poznával pravého Božího Syna, který přišel na svět, aby nám zjevil tvář Otce. ! Za děti a mládež, začínající nový školní rok, aby je nové poznání přivádělo ke stále hlubší úctě před tajemstvím a vznešeností člověka, Božího obrazu a podobenství. ! Za věrné zemřelé, ať patří na tvou moc a slávu. K: Nebeský Otče, dej ať žijeme v lásce, trpělivosti a vzájemném porozumění, a tak otvíráme srdce bližních pro přijetí tvého království. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
Jeho Eminence
Tomáš kardinál Špidlík v Pustiměři
První den čestného občana Pustiměře – sobota, 6. srpna 2005 –pokračoval odpoledne na faře autogramiádou knih, které byly k dispozici s vyjímečnými slevami u přítomných prodejců nakladatelství, jež vydávají české překlady děl Tomáše Špidlíka, a vrcholil při západu slunce žehnáním varhan farního chrámu sv. Benedikta a následným varhanním koncertem k poctě Jeho Eminence. Chrám byl zaplněn do posledního místa, zdejšími i těmi, kdo na tuto jedinečnou událost připutovali i z míst vzdálených. Jim všem patřila má první slova vděčného uvítání: „Srdečně vítám vás všechny, kteří jste přijali pozvání na varhanní koncert k poctě Jeho Eminence, Tomáše kardinála Špidlíka. Dříve než poprvé uvítáme Jeho Eminenci v tomto farním chrámě sv. Benedikta v Pustiměři, dříve než zazní první tóny, dovolte mi vyslovit velká poděkování: jsou adresovaná těm, kdo se přičinili, aby tyto varhany mohly zaznít v té poloze, jak je zakrátko uslyšíte. Především děkuji Obci Pustiměř, která značně přispěla k tomu, aby vůbec k opravě a obnově varhan mohlo dojít. Děkuji všem farníkům, kteří svým přičiněním – každý podle svých možností – pomohli k tomu, aby tento královský nástroj mohl v tomto Božím domě znít k větší cti a slávě Boží. Při této příležitosti patří mé jedinečné poděkování hejtmanovi Jihomoravského kraje panu Ing. Stanislavu Juránkovi: byl to právě Jihomoravský kraj, který přičiněním svých velkých mužů – v čele s panem hejtmanem a panem MUDr. Františkem Adamcem – přispěl k tomu, aby krása nevymizela z našich životů. Vám všem upřímné poděkování!“ Právem byla tato má slova přerušena potleskem přítomných – vždyť umění je řečí srdce, zaznívající v harmonii s inspirací ducha, je poselstvím důstojnosti lidství, - proto nikdy nesmí být umlčeno nepřízní času či horečnatostí vyjádřenou známým ‚carpe diem‘. „Prostředky jsou nutné, ovšem je potřeba mistrů! Proto bych při této zcela jedinečné příležitosti chtěl poděkovat mistru cechu varhanářského – panu Jaroslavu Stavinohovi. Prosím, aby přišel. Vždyť to byl právě on, kdo uvedl tento nástroj po sto letech do jeho původní podoby.“ Potlesk, který provázel příchozího, byl výmluvnou vděčností za génia profesionality, vyrůstajícího z dlouhé linie předků – varhanářů. I kytice uvitá ze sedmi červených růží,
lemovaných zlatem, vyjadřovala řečí symbolů hluboké poselství Ducha, jenž v živé tradici křesťanství promlouvá plností (7) svých darů, mezi nimiž se skví právě dar umění. Poté byl nastíněn samotný průběh slavnostního večera: tato na první pohled běžná informace se mi stala příležitostí k vyznání cest Boží prozřetelnosti: „ve svém životě jsem po papeži větší osobnost nepotkal a je štěstím, že jej mohu přivítat právě na tomto místě“. proto jsem přítomné shromáždění požádal, aby ve chvíli, kdy kardinál Špidlík vstoupí do chrámu, povstali. Má prosba se všem stala samozřejmostí. A tak krátce po 18h – za doprovodu majestátné Bachovy Toccaty d moll – překročil kardinál Špidlík práh chrámu sv. Benedikta. V každém z tónů bylo možné zaslechnout výzvu spojit gradaci okamžiků ve velkolepou harmonii vděčnosti, vyjádřené vyznáním „Credo in unum Deum Patrem, omnipotentem factorem caeli et terrae“.
„Vaše Eminence, pane kardinále, přijměte upřímné přivítání v tomto chrámě, kde jste před třinácti lety začal psát dějiny spirituality, kterou toto místo žije dodnes. Chtěl bych vám na tomto místě poděkovat za všechno, čím obohacujete život každého z nás. Proto při vašem příchodu zněl velkolepý Johann Sebastian Bach. Ten každou svou partituru končil slovy „Soli Deo laus“. I vy jste v kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně pronesl svou velkou homílii, v níž jste vyjádřil své životní Deo gratias. Vaše Eminence, prosím, abyste i na tomto místě znovu obnovil pohled krásy, která díky Vám září nad světem. Buďte nám srdečně vítán.“
Bratrské objetí pak provázel mohutný aplaus přítomných, v němž každý tiskl dlaň muži, jehož svědectví dnes promlouvá v desítkách jazyků světa a nejvýmluvněji zůstává vepsáno v kardinálském purpuru: ‚usque ad effusionem sanguinis‘. „Eminence, jak už jsem předeslal předtím, než jste vkročil do tohoto Božího domu, shromáždili jsme se, abychom Vám vzdali hold ná nástroji vskutku královském. Je připraven přispět k větší cti a chvále Boží. Proto Vás prosím, abyste požehnal tyto obnovené varhany chrámu sv. Benedikta“.
Bože, ty jsi od věků a věčně nová je tvá krása. Tvá moudrost řídí vesmír a krásné je všechno, co jsi stvořil Chválí tě sbory andělů, velebí tě celý hvězdný svět, zachovávající tebou stanovený řád. O tvé svatosti vydávají společné svědectví všichni vykoupení a srdcem, ústy a celým životem tě radostně oslavují. Také my, tvůj svatý lid, připojujeme hlasy k tomuto společnému chvalozpěvu. Aby náš zpěv stoupal k tobě způsobem co nejdůstojnějším, požehnej nás a dej, ať za doprovodu těchto varhan ti radostně zpíváme své chvály. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. Amen. Kardinál Špidlík požehnal obnovené varhany a pokropil je svěcenou vodou. Poté se ujal slova a promluvil:
„Když přijde člověk do kostela, chce vidět něco pěkného. A proto také vždycky záviděli jeden kostel druhým a usilovali o to, kdo bude mít lepší a krásnější kostel na pohled. Zajímavé je, že když se do kostela přijde, rádi bychom také něco pěkného slyšeli. A skoro ve všech církvích světa se zpívá. Bylo tomu tak vždycky? Není bez zajímavosti, že první křesťané byli ptori tomu. Říkali: ‚kdo chce poslouchat zpívání, ať jde do divadla. My jdeme do kostela, abychom slyšeli slovo Boží. A byli na to přísní. Dlouho to však nevydrželi. Někteří říkali: jdeme do kostela, abychom se také modlili žalmy a na člověka přichází spánek. Když se ale zpívá, spaní se ruší a člověk je pozornější. V Habeši jsem viděl jak mniši zpívají celou noc žalmy: pokouší se o ně spánek, klesá hlava, ale když se zpívá, probudí se. Pak si také všimli toho, že zpěv není jen proto, aby se probudili, ale lépe se modlitba vnímá. Slova více vstupují do nitra, jdou k srdci. Začalo se tedy zpívat.
Když zpíváme my, Slované, říkáme: ‚jazykem rodným Boží chválu pěli...‘. V našich kostelích se zpívalo od počátku. Máme některé velice staré písně: ‚Hospodine, pomiluj nás‘, ‚Svatý Václave‘, atd. Jiné národy to nemají. Právě v barokní době se rozšířilo mnoho lidových zpěvů – koledy aj. Pomohl tomu rovněž jeden, od koho bychom to nečekali. Josef II. totiž zrušil kláštery a zakázal zpívat latinsky. Bylo zakázáno zpívat v kostele latinsky. To ale přinutilo skladatele, že složili mnoho krásných mešních a jiných duchovních písní v lidovém jazyce. U jiných národů tomu tak není. Když jsem byl v Holandsku tak zpívali jenom něco zanedbatelného na konci. Když se pak v průběhu druhého vatikánského koncilu začalo mluvit o zpěvu, tak se divili a říkali: „Bože můj, co vy máte krásného, ani si to neuvědomujete. Ty naše písně mají také krásný obsah. Je v nich obsažen celý katechizmus. Jeden kněz říkal, že učí katechizmu děti tak, že vždy používá měkteré písně. A říká, tak se děti naučí nejlépe celému katechizmu. A také to kulturně působilo na jazyk. Jeden – od koho bych to zase nikdy nečekal: – Tomáš Garrigue Masaryk, jak píše jeho dcera Alice, když jel přes Řím na Capri, ještě brzo ráno vstal a šel k hrobu sv. Cyrila, poněvadž říkal: ‚tady vznikl náš jazyk‘. Tak se tedy zpívá. A jak se zpívá? Latinské zpěvy jsou jednohlasné a bez doprovodu. Říkali: do kostela se přichází, abychom byli všichni jedno. Proto se zpívá jednohlasně bez jakéhokoli doprovodu. Lidové písně však už začaly dvojhlasně. Když je to dvojhlasné, je to hezčí... Pak následovaly sbory, jak se v muzikologii říká – kontrapunkt. A já říkám: víte, že je to psychologicky něco velmi zajímavého. Jednohlasně zpívat, to znamená, když jsme jedno, musí být každý takový, jaký jsem já. Kdežto u sboru jde jeden hlas nahoru, bas jde dolů dva jsou uprostřed a dohromady vytvářejí krásnou melodii. To znamená: i když jsme různé povahy, i když různě smýšlíme, musíme se vynasnažit o to, aby to znělo krásně jako harmonie. Přišly varhany. V Řecku jsou ještě přísně zakázány, ale už pronikají i tam. Je to duba a nepřipadá nám jako cizí. Právě naopak, varhany jsou jako hlasy, které přicházejí z nebe. Zpíváme a celý svět jako by zpíval s námi. Proto máme rádi varhanní hudbu.
Máme tedy krásnou tradici. Ovšem u mladých se často setkáváme s námitkou: ale musí to tak být? nemohli bychom také něco moderního...? Začínají s kytarama, kytarové mše. Jste proti tomu, ptají se mě? Já proti tomu nejsem, ale musí to být něco uměleckého, ne jenom nějaké drnkání. Znám jedny řeholníky, kteří zpívají v chóru, přitom je jeden provází na kytaru, ale to je jak harfa.
My však zůstáváme stále věrni varhanám. Když jste je obnovili, tak říkám: buďme si skutečně vědomi, že můžeme být hrdi na naši tradici a tato tradice se musí rozvíjet, aby tu bylo v kostele krásné prostředí, ve kterém se něco pěkného vidí a také slyší a to z celého srdce. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.
„Vaše Eminence, přijměte upřímné poděkování za moudrá slova, která vždy padají na úrodnou půdu. Dnes jste už mnohokrát naznačil, co jste vyslovil při jedné francouzské konferenci: tehdy jste řekl, že vzpomínáte rád na setkání s Tarkovským. Vzpomínáte na jeho film Nostalgie, který představuje emigranta, co praví: jak už mě unavuje dívat se pořád na krásné věci. Vaše setkání s uměním vrcholí poznáním Dostojevského: ‚C‘est donc la beauté qui sauvera le monde‘ – ‚je to krása, která zachrání svět‘. Eminence, všechna svá velká díla jste psal francouzsky - proto i dnešní poselství krásy zazní v umění interpretek, které své mistrovství získaly právě ve Francii. Jsou jimi: na varhany – paní Věra Heřmanová; a soprán – paní Svatava Luhanová – Jiroušková. Ať tedy ad maiorem Dei gloriam zazní koncert k poctě Jeho Eminence“. Celé shromáždění se pak ponořilo v mlčenlivý úžas, jenž v srdcích přítomných zažíhala velkolepá díla barokních a
renezančních mistrů, co poprvé v dějinách zněla chrámem s neopakovatelnou brilantností, naplňujíc posvátný prostor vnímáním krásy promlouvající z kleneb, pilířů, soch, obrazů, portálů i Sanctissima – poselství stále nově se rodící naděje. Ve chvíli kdy zněl poslední z tónů Boëllmannovy Prière à Notre-Dame a tichou atmosférou meditace posléze hřměl bouřlivý potlesk vděčnosti, snad nejvýmluvnějšími se stávají slova Knížete apoštolů, která k nám právě 6. srpna o svátku Proměnění Páně promlouvají z hory Tábor: „Pane, je nám dobře tady!“ Úžas nad vznešeností Boží přítomnosti, jež vtiskla svou pečeť člověku a svůj odlesk nachází v umění, tento úžas přivádí k dialogu s živým Bohem, stává se modlitbou. Velkolepé
setkání proto završuje modlitba k Té, která je vrcholem dialogu nebe se zemí, vrcholu každého umění, k té, co na božskou inspiraci odpovídá „fiat mihi secundum Verbum tuum“, díky níž „Verbum caro factum est et habitavit in nobis“. K jejímu „fiat“ v odpověď na „Ave“ nebes nyní pojíme v duchu i to své, by Ten „qui potens est“ i v nás konal věci veliké. Schubertovo Ave Maria - jako závěrečné „Amen“ vyznání víry i upřímné touhy budovat „civilizaci lásky“ vepsané do životního poselství velkého papeže II. vatikánského koncilu Pavla VI. (který zemřel právě o svátku Proměnění Páně 1978) - promlouvalo z chrámu sv. Benedikta, který pohroužen v meditaci krásy i nadšení z jejího sdílení, se na okamžik stal horou Tábor, jejíž zážitek se bezesporu navždy vryl do paměti přítomných. Vděčný stisk rukou Jeho Eminenci Tomáši kardinálu Špidlíkovi, paní Věře Heřmanové, Svatavě Luhanové-Jirouškové se v tuto chvíli stává upřímným gestem vděčnosti za klíč k tomuto poselství, který nám dnes večer vložili do rukou. /pokračování příště/
PRVNÍ APOŠTOLSKÁ CESTA BENEDIKTA XVI. KOLÍN 18. - 21. SRPNA 2005 – XX. SVĚTOVÝ DEN MLÁDEŽE
Benedikt XVI. zdraví zástupy při příchodu do Hammerschmidtovi vily dole: dar papeže spolkovému prezidentovi
Německa a světa. Katolíci – jak dodal – ukázali, že nejsou v menšině a tato zkušenost nepochybně povzbudí i protestanty. Svatý Otec se po uvítání podepsal do pamětní knihy a poté se v jízdním sále uskutečnil soukromý rozhovor. Nato v uvítacím sále proběhlo představování jednotlivých delegací a členů prezidentovy rodiny. Papež při této příležitosti daroval prezidentovi mozaiku znázorňující Koloseum, výmluvnou „svatyni mučedníků“. Prezident pak věnoval papeži koncert klasické hudby, při němž zazněly skladby, které jsou Benediktu XVI. zvlášť milé. První zmínka o Hammerschmidtově vile pochází z roku 1862. Obecně se jí říkalo
Druhý den návštěvy Benedikta XVI. v rodném Německu začal slavením mše svaté v kapli kolínského arcibiskupství, na níž papež pozval dvacet přímých účastníků přípravy XX. Světového den mládeže. Poté se vydal autem do pětatřicet kilometrů vzdáleného Bonnu, aby zde v nádherném zátiší Hammerschmidtovi vily vykonal zdvořilostní návštěvu u prezidenta Spolkové republiky Německa, Horsta Köhlera. Setkali se už den předtím na letišti v Köln/Bonn u příležitosti uvítacího ceremoniálu. Ve chvíli čekání na vzácného hosta, prezident vyjádřil novinářům svéou radost nad dosavadním průběhem Světového den mládeže a vyslovil své přesvědčení, že tato událost bude pozitivním impulzem i pro budoucnost
Po soukromém rozhovoru mezi čtyřma očima se papež s prezidentem odebrali na terasu Hammerschmidtovy vily
„Bonnský Bílý dům“. Je to palác v pozdně gotickém vybavený ve stylu císařkých rezidencí. Nese jméno po Rudolphu Hammersmidtovi, podnikateli s cukrem, který ji v roce 1899 učinil svou rezidencí. Poté, co byla ušetřena pustošení za druhé světové války, byla zakoupena státem a stala se první rezidencí spolkového prezidenta. Od roku 1994 je druhou prezidentskou rezidencí. Bonn přijal papežovu krátkou návštěvu s nadšením. Po jedenačtyřicet let (1949-90) bylo toto město s téměř 300.000 obyvateli metropolí spolkové republiky. Nyní znovu hledá svou identitu, která má mnoho co do činění s kulturou. Kromě toho, že je sídlem mnoha muzejí, je rovněž rodištěm Ludwiga van Beethovena. Po této zdvořilostní návštěvě u prezidenta se Svatý Otec odebral zpátky do Kolína, aby zde vykonal historickou návštěvu synagogy.
Die katholische Kirche tritt ein für Toleranz, Respekt, Freundschaft und Frieden unter allen Völkern, Kulturen und Religionen Tady, před synagogou na Roonstraße, obnovené za pomoci křesťanské komunity, poté, co ji ničivé nacistické běsnění rpoměnilo v prach, si bytostně uvědomujeme, že stojíme tváří v tvář historickému okamžiku. Zakrátko překročí její práh papež Benedikt XVI. V tvářích představitelů židovské komunity lze číst vědomí, že jsou protagonisty mimořádné události, jež probouzí naději, schopnou překonat všechny překážky. Zastřeným hlasem ji vyslovuje i jeden starý Žid, přeživší tragédii koncentračního tábora –
„nenacházíme slov, abychom vyjádřili, jak jsme šťastní; tato slova snad zná jen Bůh“. I mladý kolínský rabín, Netanel Teitelbaum, přiznává: „Naše přijetí je více než vřelé a dochází k němu za Božího požehnání“: „připravoval jsem se dlouhou modlitbou. Všichni jsme si vědomi co tato návštěva znamená. Papež, německý papež v německé synagóze v průběhu světového setkání katolické mládeže, šedesát let po skončení války“. Teitelbaum mluví zvolna a nespouští oči z cesty, po níž by měl každou chvíli přijíždět vzácný host. Tu mu najednou policie sděluje, že Benedikt XVI přijíždí.... Tato návštěva papeže v synagóze je vskutku dějinným okamžikem. Po nezapomenutelné návštěvě Božího služebníka Jana Pavla II. v římské synagóze – 13. dubna 1986 (obr.), a jeho pouti do Svaté země v jubilejním roce 2000, návštěva Benedikta XVI. v kolínské synagóze ještě více rozšiřuje horizonty. Jsme na cestě, kterou rozhodným způsobem vytyčil II. vatikánský koncil deklarací „Nostra Aetate“ (1965) od jejíhož prohlášení uplyne 28. října čtyřicet let. Rabín ještě vzpomněl, že židovská komunita s nadšením přispěla k organizaci Světového dne mládeže. S rodinnou srdečností se svěřuje, že byly právě dokončeny restaurátorské práce na synagóze, protože historicita okamžiku žádá, aby i budova dostala nový šat. Odbíjí dvanáctá, když Benedikt XVI. přijíždí k synagóze. Po srdečném uvítání vstoupil hlavní branou do synagógy a vydal se po schodech do prvního patra, kde se nachází Pamětní sál, jenž připomíná šest miliónů obětí pronásledování a zvláště 11.000 kolínských Židů, kteří zahynuli rukama nacistů. Jejich jména nejsou zapomenuta. I papeže doprovázeli někteří z těch, kdo tuto hrůznou tragédii přežili. Benedikt XVI. byl hluboce dojat. Pro nacisty tito lidé neměli ani jména, byli pouhým číslem vypáleným na rameni a určeným k tomu, aby proletěli komínem plynových komor krematorii. Nyní máme před očima tato vypálená čísla, jako by šlo o zvířata, a je jich
tolik! V této prosté Síni vzpomínek vnímáme naléhavou výzvu k mlčení, strženi ozvěnou zdrcujících nářků těchto zástupů lidských bytostí vržených do propasti hrůzy, jakou lidská mysl ani nedokáže pochopit. Tuto tragédii nesmí nikdo zapomenout či umenšovat její rozměr. Je třeba ji připomínat s jediným úmyslem: už nikdy se podobné pohrdání člověkem nesmí opakovat. Jedině ideologie bez Boha mohla vytvořit představu o vyhlazení celého národa! Návštěva papeže Benedikta XVI. tady v synagóze je závazkem k budování nové budoucnosti, kde nebude pocitů nenávisti či nepochopení, nýbrž kde bude vládnout vzájemný respekt těch, kdo uctívají jediného Boha Stvořitele a Pána a v Abrahámovi spatřují společného otce ve víře. Židé a křesťané sdílejí nesmírné duchovní dědictví, jež vyvěrá z Božího zjevení. Společná náboženská nauka i duchovní zkušenosti je vedou k tomu, aby zlo přemáhali dobrem, a pracovali bok po boku na utváření světa v míru a spravedlnosti pro všechny. Setkání v synagóze – chvíle naslouchání Božímu slovu – začalo zpěvem rabína, jenž v aramejštině recitoval „Kaddis“: „Budiž velebeno a posvěceno Jeho velké jméno (Amen) ve světě, který stvořil podle své vůle, kde uskutečňuje své království, během vašeho života a v životě celého izraelského domu, záhy a v blízkém čas, a řekněte: Amen. Ať je požehnáno Jeho velké jméno, navždy a navěky požehnané; budiž chváleno, slaveno, povýšeno, povzneseno, vyzdviženo a slaveno jméno Svatého požehnaného (Amen). Nade vším dobrořečením, zpěvem, chválou a útěchou, jež se vzdává ve světě, a dodejte: Amen. Ať na nás spočine vznešený mír z nebe adobrý život na nás i na všechen Izrael. Ten, jenž ustanovuje pokoj na výšinách, ať skrze své milosrdenství dá spočinout míru nad námi a nad celým Izraelem, a řekněte: Amen“. Nato byl přečten úryvek z knihy Genezis (1,27-31) a zazněl 23. žalm, po němž následoval tradiční zvuk hebrejského rohu. Překlad hebrejských textů do němčiny vznikl díky Leopoldu Zunzovi (1794-1886). Ten jako první vytvořil překlad celého Starého zákona do němčiny. Nato pozdravili papeže Abraham Lehrer a kolínský rabín. Z těchto projevů překládám nejvýznamnější pasáže: „Je mi velkou ctí, Svatý Otče Benedikte – řekl Abrahám Lehrer – pozdravit Vás jménem komunity kolínské synagógy tak, jak jsme v hebrejštině zvyklí: Baruch haba! Vaše návštěva v naší synagóze je mimořádnou událostí nesmírného náboženského i politického významu. Židé dospěli do Porýní už za římských dob. První doložená zpráva o přítomnosti Židů v Kolíně je z roku 321 podle gregoriánského kalendáře a nachází se v jednom císařském
dokumentu, který se nyní uchovává ve vatikánském archívu. Zpočátku byli Židé v Kolíně jen trpěni. Prožívali zde údobí negativní i pozitivní, jako např. útrapy během křižáckých tažení či zrovnoprávnění za pruské emancipace Židů. Až do roku 1933 žilo v Kolíně na dvacet tisíc Židů. Na pamětním místě, které se zde nedaleko nachází a jež jsme navštívili, se připomíná 11.000 židovských obyvatel Kolína, kteří byli deportováni a zabiti v koncentrácích nacistického režimu stejně jako šest miliónů obětí Šoa. „Po druhé světové válce – pokračoval dále člen předsednictva židovské komunity – proti všemu očekávání, někteří staří Židé, kteří přišli o vlast, se vrátili zpátky sem do Kolína a založili tu židovskou komunitu. Dnešní komunita čítá 1.300 členů. Mnozí skeptici se obávali, že komunita vydrží tak deset let. Avšak po roce 1989 začal příliv Židů ze států bývalého Sovětského svazu, kterých je v současnosti asi 5.000. Papeži Benedikte, jako Pontifex Maximus představujete pro Němce největšího budovatele mostů. Ve vašem životopise býváte vždy označován za budovatele mostů mezi náboženstvími. Spolu s tímto tiulem bych rád zdůraznil skutečnost, že u příležitosti své první zahraniční návštvy jste se odebral do synagógy. Kéž pokračuje budování mostu mezi katolictvím a židovstvím, které začal váš předchůdce Jan Pavel II., když navštívil římskou synagógu i stát Izrael. To je velmi významné znamení, ano velké uznání, jež připisujete vztahu se Židy. Přijetí a toleranci vůči našemu náboženství chápete jako velmi důležitou. V Církvi existoval proces vzájemnosti s křesťanskožidovskými dějinami, jako např. křižácká tažení či postoj Církve během druhé světové války, kdy se dospělo k přiznání omylů. Tento rozkvět nastal v roce 1965 v závěru II. vatikánského koncilu, v deklaraci Nostra Aetate, kde se poprvé píše, že Židé nebyli odpovědni za smrt Ježíše Krista. Právě v té době - jako profesor teologie a poradce někdejšího kolínského arcibiskupa, kardinála Fringse, který byl častým hostem v naší synagóze, jste se podílel na vývoji této deklarace. Šlo o první milník na cestě zásadní proměny a zlepšení vztahů mezi Židy a katolíky, jež představuje opuštění staletého církevního učení o obraze zabití Boha. Zpočátku to zůstalo popsáno v tomto významném dokumentu. Uplynulo dalších dvacet let, když tu přišel prní aktivní signál ze strany papeže Jana Pavla II., totiž jeho návštěva římské synagógy. Mezi další znamení patří základní Smlouva a nastolení diplomatických
styků mezi Svatým Stolcem a státem Izrael v roce 1993, a v roce 2000 přiznání vin a konečně návštěva Izraele v roce 2003. „Jako hlava katolické Církve nesete vůči nám, Židům, zvláštní odpovědnost. Papeži Benedikte, váš postoj a vaše činy jsou pro Církev příkladem. Věřím, že vaše dnešní návštěva v této synagóze, přispěje k porozumění celému společenství Církve a váš postoj pronikne Církev od vrchu až dolů. Tak se lze postavit antisemitizmu, který v Církvi bohužel dosud panuje. Vyrůstal jste v historickém údobí, které bylo pro Německo strašlivé. Vidíme ve Vás nejen hlavu všech katolíků, ale také Němce, který bere na sebe vlastní historickou odpovědnost. V roce 1988 jste všem zpřístupnil dokumenty Kongregace pro nauku víry. Definitivní otevření vatikánského archívu, který se týká období II. světové války by pro nás – šedesát let po jejím skončení – bylo dalším znamením historicky uvědomnělého jednání, rovněž s cílem uklidnit křesťany na obou stranách. Je třeba pokračovat v už zmíněném procesu, uvnitř i vně Církve, aby se všem katolíkům ukázalo, že hebraizmus významně přispěl k rozvoji lidstva i křesťanství, a nepřestává tak činit dodnes. Církev dlouho nepřijímala skutečnost, že obě náboženství představují vlastní pravdy a tak se podílejí na rozvoji lidstva... Židovství – pokračoval dále – respektuje zvláště pro ne-Židy, kteří žijí a jednají podle těchto zásad. Tato přikázání mají platnost i v křesťanství a tvoří základ blahodárného lidského soužití. Obě náboženství mají kromě rozdílů, jež nelze opomíjet, i velkou podobnost a ne nadarmo Vy, papeži Benedikte, mluvíte o Fratres maiores, straších bratrech. My, Židé, vycházíme z předpokladu, že nás křesťané přijímají a tolerují jako lidi dobré... Budoucnost vztahu křesťanů a Židů vidíme pozitivně a jsme rádi vaší návštěvě v naší synagóze. Ještě jednou tedy, buďte vítán, Baruch haba!“ Nato promluvil kolínský rabín, Netanel Teitelbaum: „Právě jsme zde v synagóze četli a naslouchali 23. žalmu, který je velmi významný pro víru každého. tento žalm dává člověku sílu v souženích. Nám – židovskému národu – dal sílu přežít od východu z Egypta až po Šoa, i nadále. Tato síla je vírou židovského národa, vírou v jediného Boha, vírou ve Věčného ... Židovský národ, jako lid, skupina i každý z jeho členů, prošel strašnými údobími. Právě před pěti dny jsme slavili den smutku, který nám připomíná neštěstí židovských dějin. Byl to den zničení prvního i druhého jeruzalémského chrámu a den represí, jež vypukly ve varšavském ghetu. Židovský národ nikdy nepřestal věřit, ani když byl ponechán v osamění. Z této víry čerpáme sílu v každé době, i v době, kdy je izraleksý lid pronásledován. „Vaše dnešní návštěva je znamením naděje míru v celém světě a krokem na cestě duchovního budování třetího jeruzalémského chrámu, který lze vystavět jen pokud bude panovat mír mezi všemi národy. Vaše návštěva je také konkrétním znamením proti někdejšímu antisemitizmu křesťanů. Vaše návštěva má velkou symbolickou sílu. Dovolte mi nyní přejít od všeobecného k jednotlivému, ke konkrétním lidem. Vaše návštěva má nesmírný význam pro matku Abrahama Lehrera, s níž jste se před chvílí pozdravil. Dnes je spolu s námi v této synagóze. Na jejím rameni můžeme číst číslo, které jí bylo vypáleno v koncentráku. Tehdy v roce 1944, v Auschwitz, neměla ani sílu ani nejmenší pomyšlení, že jednoho dne roku 2005 bude její syn oficiálně vítat papeže v synagóze. Kromě ní jsou tu i další, kdo tuto dobu přežili. Odkud čerpáme tuto sílu, sílu věřit a přežít? Můžeme ji najít v textech, které jsem zde právě společně četli, totiž v I. kapitole I. knihy Mojžíšovy:
Bůh stvořil člověka ke svému obrazu, k Božímu obrazu ho stvořil. Člověk má v sobě část Boha a tato část Boha, kterou v sobě člověk má, je duše. Ta rozlišuje lidi od živých bytostí. Duše dává člověku uvažovat předtím, než cokoli koná. Je to člověk, kdo se rozhoduje pro konání dobra a z duše čerpá sílu i povinnost spojovat lidi a ne je rpzdělovat, enabo prakticky: člověk musí mít a utvářet pokoj. „Základ míru spočívá podle hebraizmu na pěti pilířích: prvním je víra v jediného a všemohoucího Boha. Vzpomínka na minulost a utváření budoucnosti jsou druhým pilířem. Jednou se Napoleon tázal, proč Židé pláčí? Odpověděli: „Pláčeme nad zpustošením jeruzalémského chrámu“.Tehdy se jich zeptal: „A kdy se to stalo?“ I odvětili mu: „Před dvěma tisíci lety“. Nato Napoleon reagoval úžasem: „Stalo se to před dvěma tisíciletími a vy pláčete dodnes? Je-li tomu tak, že národ dosud pláče při vzpomínce na svou minulost, pak je národem, který má i budoucnost.“ Třetím pilířem jsou dobré skutky. Modlitba je čtvrtým pilířem. Dnes, v závěru této události, se zaposloucháme do modlitby, která se nazývá „Dej nám mír“. Zvuk šofaru je pátým pilířem – je znakem míru. Proto jsme jej dnes rozezněli, neboť vaše návštěva je znamením, symbolem toho, že ve světě musí panovat mír, pokoj bez teroru. Spojíme-li těchto pět pilířů, tvoří ruku, která i přesto, že má pět prstů, zůstává stále jediná, je rukou židovského národa, kterou vám podáváme jako symbol míru židovského národa ke všem národům světa“. Nato Svatý Otec Benedikt XVI. přistoupil k ambonu – ‚Birma‘ a promluvil: Vážení židovští představitelé, vážené dámy, slovutní pánové, zdravím všechny jmenované. Schalom lêchém! Bylo mým hlubokým přáním, setkat se u příležitosti mé první návštěvy v Německu po zvolení nástupcem apoštola Petra, s židovskou komunitou Kolína a se zástupci německého judaismu. Touto návštěvou bych chtěl navázat na událost, k níž došlo 17. listopadu 1980, kdy se můj ctihodný předchůdce, papež Jan Pavel II. při své první cestě do Německa, setkal v Mohuči s Ústředním židovským výborem Německa a s rabínskou Konferencí. Také při této příležitosti chci potvrdit, že mám v úmyslu pokračovat v cestě zlepšování vztahů a v přátelství s židovským lidem, na které učinil rozhodné kroky papež Jan Pavel II. (srv. Projev v delegaci International Jewish Committee on Interreligious Consultations z 9. června 2005: L´Osservatore Romano 10. června 2005, s. 5). Kolínská židovská komunita se může v tomto městě cítit vskutku „doma“. Právě tady je totiž nejstarší sídlo židovské komunity na německém území, s jistotou lze určit, že sahá až po Kolín římské doby. Dějiny vztahů mezi židovskou a křesťankou komunitou jsou složité
a často bolestné. Byla zde požehnaná období dobrého soužití, ale došlo i k vyhnání židů z Kolína v roce 1424. Poté ve 20. století, v nejtemnější době německé i evropské historie, šílená rasistická ideologie novopohanského charakteru stála u zrodu plánovaného a režimem systematicky prováděného pokusu o vyhlazení evropské židovství: tehdy došlo k tomu, co vstoupilo do dějin jako Šoa. Oběti tohoto neslýchaného zločinu – do té doby také nepředstavitelného dosáhly jen v samotném Kolíně 11.000 těch, jež známe jménem; ve skutečnosti jich ale bylo zajisté mnohem víc. Svatost Boží se už neuznávala, a proto byla pošlapána i posvátnost lidského života. V tomto roce 2005 se slaví 60. výročí osvobození nacistických koncentračních táborů, v nichž milióny Židů – muži, ženy i děti – byly usmrceny v plynových komorách a spáleny v pecích krematorií. Opakuji slova svého ctihodného předchůdce vyřčená u příležitosti 60. výročí osvobození Osvětimi a také já říkám: „Skláním se přede všemi, kdo zakusili tento projev mysteria iniquitatis.“ Tehdejší otřesné události musí „neustále probouzet svědomí, odstraňovat konflikty a vybízet k míru“ (Poselství k osvobození Osvětimi, 15. ledna 2005). Musíme si vzájemně připomínat Boha a jeho moudrý plán se světem, který stvořil: „On“, jak připomíná Kniha Moudrosti, „miluje život“ (11,26). Na letošní rok připadá také 40. vyročí vyhlášení Deklarace Nostra aetate II. Vatikánského ekumenického koncilu, která otevřela nové perspektivy vztahů mezi židy a křesťany, založené na dialogu a solidaritě. Tato deklarace připomíná ve čtvrté kapitole naše společné kořeny a bohaté duchovní dědictví, jež židé a křesťané sdílejí. Jak židé tak i křesťané uznávají v Abrahámovi svého otce ve víře (srv. Gal 3,7; Řím 4,11 atd.), a odkazují na učení Mojžíše a proroků. Spiritualita židů, stejně jako křesťanů, se sytí Žalmy. Křesťané jsou s apoštolem Pavlem přesvědčeni, že „Boží dary a jeho povolání jsou neodvolatelné“ (Řím 11,29; srv. 9,6.11; 11,1ad). S ohledem na židovské kořeny křesťanství (srv. Řm 11,16-24), můj ctihodný předchůdce potvrdil názor německých biskupů a řekl: „Kdo se setkává s Ježíšem Kristem setkává se s židovstvím“ (Insegnamenti, vol. III/2, 1980, s. 1272). Koncilní deklarace Nostra aetate proto „hluboce lituje nenávisti, pronásledování a všech projevů antisemitismu, jimiž se kdykoli a kdokoli obrátil proti Židům“ (č. 4). Bůh nás všechny stvořil „ke svému obrazu“ (srv. Gen 1,27) a poctil nás tak transcendentní důstojností. Před Bohem mají všichni lidé stejnou důstojnost, ať patří k jakémukoliv národu, kultuře nebo náboženství. Proto deklarace Nostra aetate mluví s velkou úctou také o muslimech (srv. č. 3) a o příslušnících jiných náboženství (srv. č. 2). Na základě lidské důstojnosti, která je všem společná, katolická církev Dar židovské komunity papeži Benediktu XVI. „zavrhuje jakoukoli
diskriminaci či jakýkoli útisk lidí pro jejich rasu nebo barvu pleti, sociální postavení nebo náboženství jako protiřečící Kristově vůli“ (ibid., č. 5). Církev si je vědoma své povinnosti předávat - prostřednictvím katecheze pro mladé, stejně jako ve všech aspektech svého života - tuto nauku novým generacím, které nebyly svědky strašlivých událostí, k nimž došlo před a během II. světové války. Je to úkol dnes zvláště důležitý, protože se bohužel opět vynořují nové projevy antisemitismu a obecně se projevují různé formy nepřátelství k cizincům. Jak v tom nespatřovat důvody k obavám a k bdělosti? Katolická církev usiluje – a chci to zdůraznit i při této příležitosti – o toleranci, úctu, přátelství a pokoj mezi všemi národy, kulturami a náboženstvími. V průběhu čtyřiceti let, které uplynuly od vydání koncilní deklarace Nostra aetate se v Německu i na mezinárodní úrovni vykonalo mnoho pro zlepšení a prohloubení vztahů mezi židy a křesťany. Vedle oficiálních vztahů, zejména díky práci odborníků v oblasti biblických věd, vznikla i četná přátelství. V tomto ohledu připomínám řadu prohlášení Německé biskupské konference a blahodárnou činnost „Kolínské Společnosti pro křesťansko-židovskou spolupráci“, která přispěla k tomu, že se židovská komunita po roce 1945 může znovu cítit tady v Kolíně skutečně „doma“ a že nastolila dobré soužití s křesťanskými komunitami. Nicméně zbývá ještě mnoho práce. Musíme se daleko více a mnohem lépe vzájemně poznávat. Proto chci vyzvat k upřímnému a důvěrnému dialogu mezi židy a křesťany. Jedině tak bude možné dojít ke společné výkladu historických otázek, o nichž se dosud vede diskuse a především pokročit v hodnocení – z teologického hlediska – vztahu mezi židovstvím a křesťanstvím. Má-li být tento dialog upřímný, nesmí se přecházet mlčením existující rozdíly, a to ani ve věcech, jež na základě našeho niterného přesvědčení víry nás vzájemně odlišují, naopak – právě v nich se musíme navzájem respektovat a milovat. Náš pohled by se konečně neměl obracet pouze zpět, k minulosti, ale měl by se upírat také dopředu, k úkolům dneška a zítřka. Naše bohaté společné dědictví i bratrské vztahy posilované rostoucí důvěrou, nás zavazují k tomu, abychom společně vydávali stále svornější svědectví, abychom spolupracovali v praktické rovině na obraně a šíření lidských práv a posvátnosti lidského života, zasazovali se o hodnoty rodiny, sociální spravedlnost a mír ve světě. Desatero (Ex 20; Dt 5) je pro nás společným dědictvím i úkolem. Desatero přikázání není zátěží, ale ukazatelem cesty ke šťastnému životu. To platí především pro mladé, s nimiž se setkávám v těchto dnech a kteří mi tolik leží na srdci. Je mým přáním, aby poznali v Desateru tento náš společný základ, lucernu svých kroků, světlo svého putování (srv. Žl 119, 105). Dospělí mají vůči mladým odpovědnost za to, aby jim předali pochodeň naděje, kterou Bůh dal židům i křesťanům, Ani mladí nezapomněli na papeže - poutníka aby „už nikdy víc“ nepřevládly síly zla a budoucí generace tak mohly s Boží budovat spravedlivější a pokojnější svět, ve kterém by všichni lidé měly stejná práva k životu. Končím slovy 29. Žalmu, která jsou přáním i modlitbou: „Hospodin dá sílu svému lidu, Hospodin požehná svému lidu pokojem.“ Kéž nás vyslyší! /pokračování příště/
S takovou štědrostí jsem se ještě nesetkala /Dagmar Chyťová z Pustiměře o své účasti na XX. Světovém dni mládeže/
Ještě předtím, než jsem se přímo účastnila XX. Světového dne mládeže v Kolíně nad Rýnem, prožila jsem dny 11.-15. srpna v německých rodinách. Olomoucké diecézi patřila diecéze Limburg, ale ne každý byl ve stejné farnosti. Já spolu s 46 dalšími poutníky, včetně dvou kněží, jsme byli ve farnosti Biedenkopf. Vůbec jsem netušila co od své rodiny během těch několika dní mohu očekávat. Jelikož umím jen anglicky, doufala jsem, že se mezi námi nevytvoří jazyková bariéra. Velice překvapující byl příjezd po sedmnácti hodinách jízdy, tedy ve 22h. Před nově postaveným kostelem sv. Josefa visel ohromný transparent s nápisem „srdečně vás vícáme“, který byl po malé připomínce poopraven. Už tehdy jsme však pochopili otrevřenou náruč, která nás přijímá. Vrcholným okamžikem pro nás byla mše svatá, při níž jsme v modlitbě svěřili Bohu nadcházející dny. Právě svíce, kterou jsme dostali byla symbolem této modlitby, stejně jako darovaný kříž vyjadřoval spojení jednoty a naděje. Jak jsme byli šťastní, když k nám česky promluvila jinak německy hovořící dívka, která studovala v ČR. Po mši svaté jsme se odebrali do místnosti, kde bylo prostřeno jen pro nás spousta druhů jídla a pití. Ve 24h jsme však už každý byli u své rodině ve vesnici vzdálené asi 30minut od farnosti, kde jsme trávili celý den. V pátek ráno jsme se účastnili mše svaté už v naší farnosti. Díky našim kněžím jsme ji měli v češtině. Nelze zapomenout na týmovou práci, která nám dala jedinečnou možnost seznámit se s místními mladými lidmi. Němečtí farníci vytvořili několik skupin a k nim jsme se měli připojit po 3-5 lidech i my. Každá skupina měla jinou náplň: někteří navštívili domov důchodců, atd. A já spolu se třemi kamarádkami jsme se přidali ke dvěma mladíkům. Našim úkolem bylo vysadit vedle kostela smrk, který bude za 10-15 let ozdobou místního kostela sv. Josefa. Netušili jsme, co zažijeme legrace. Pro smrk jsme se vydali do asi 4km vzdáleného lesíka. Náhle se spustil liják, ale naštěstí jsme se mohli schovat pod nedalekou střelnici. I když mladíkům bylo tak 15-18 let chovali se k nám dívkám velice slušně a zdvořile. Po návratu jsme náš smrk zasadili a „pokřtili“ ho jablečnou limonádou. V sobotu jsme měli ranní ekumenický program a pak následovalo putování po Alžbětině stezce. Asi po třech hodinách jsme si mohli prohlídnout její kostel. Večer pak se nesl ve znamení Dne farnosti v nedalekém Breidenbachu. Nejdříve jsme se společně s německými farníky a našimi rodinami účastnili mše svaté, a poté již čekalo slavení, které nejprve začalo tancem, grilováním a pak následnou ochutnávkou asi 16 dortů. Všechny byly vynikající. Při tancích nesměla chybět ani naše polka a velmi slavná ministranská rozcvička, které se všichni chtěli naučit. Na závěr večera jsme si zahráli fotbal. Kdo vyhrál? No přece my! V neděli pak jsme se účastnili mše svaté, po které následovalo vypouštění balónků modré, červené a žluté barvy podle symbolu XX. Světového dne mládeže. Odpoledne jsme opět trávili u svých rodin. Nejprve jsem dostala u své rodiny pohoštění a pak si mě pořádně užili. Na večeři jsme byli pozváni k místnímu evangelickému faráři, který právě slavil narozeniny a sezval skoro celou vesnici. Každá rodina kromě dárku přinesla i občerstvení: bylo zde mnoho smažených jídel, dortů, bábovek, ale také hodně druhů sýrů. A jaký dárek dostal od nás? No přece naši českou píseň. V pondělí nás rodiny odvezli do Breidenbachu, kde nám kněz udělil požehnání na další putování. A my se rozloučili a vydali se po stopách Tří králů. Předprogramové dny tak byly prožité se spoustou srdečných lidí a staly se tak výbornou přípravou na Světové setkání mládeže v Kolíně nad Rýnem. Pan Bůh jim zaplať!
SKRYTÉ ZNAMENÍ
(úvaha Tomáše kardinála Špidlíka, S.J., čestného občana Pustiměře)
Chlapec šel ke zkoušce na Universitě, celý se třásl, nechtěl ani snídat. „Co když propadnu!“ lamentoval. Slyšela to matka a dozlobila se. „Tak se ke zkouškám nechodí. Myšlenku na propadnutí si nesmíš vůbec připouštět. Ta nesmí mít v tvé hlavě místo. Jenom tak se dá žít. Občas se sice přihodí neúspěch, ale i ten se musí co nejdřív zapomenout a ne na něj myslet předem“. Nezdá se nám, že projevil tento zdravý optimismus i sv. Petr, když napomenul Ježíše, aby nemluvil o svém umučení? Zvláště se tyto řeči nehodily k tomu, co předcházelo. Sestoupili z hory, kde se Ježíš před očima učedníků proměnil, kde ho viděli ve slávě a slyšeli z nebe svědectví o jeho božím synovství. A teď z čista jasna začne Ježíš dávat učedníkům najevo, že musí jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží i vykladatelů Písma a být zabit a třetího dne být vzkříšen. Evangelium k tomu dodává, že si Petr vzal Ježíše stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nesmí stát“ (Mt 16,22). My ovšem dnes vidíme události v jiné perspektivě. Ale to neznamená, že by šlo o pravdy lehko přijatelné. Zkusme si to osvětlit příkladem z křesťanského umění. Tu je přirozeně hlavním tématem zobrazení kříže. Ale jak jej podat, aby vyjadřoval skutečně tajemství víry. Východní autoři někdy kritizují realistické podání smrti Kristovy, jaké je časté na Západě. Dodávají, že při pohledu na takový kříž každého mimoděk napadne myšlenka podobná jakou měl sv. Petr: Probůh, ať se nám něco podobného nestane! Realistické zobrazení muk budí strach, protože tu vidíme jenom neštěstí. Na to pak je lépe nemyslit. Ve staré době a dodnes na Východě zobrazují proto kříž jako oslavený, neoddělitelný od tajemství vzkříšení a oslavy. Byly časté typy nazvané crux gemmata, kříž s perlami, plný zlata a ozdob. Nebývá tam osoba Krista, je to jenom symbol a to vítězství, života a ne smrti. Takový kříž ovšem nevzbuzuje strach a nosí se jako ozdoba. Jsou ovšem ve staré době také obrazy realističtější s osobou rozpjatého Spasitele. Ale malíři si dávali pozor, aby nezašli příliš daleko. Na nejstarších malbách je Kristus sice na kříži, ale je oblečený v bílé roucho, colobium, korunu má na hlavě zlatou, je bez známek utrpení, protože z kříže kraluje světu. Po stranách je slunce a měsíc. Nad jeho říší slunce
nezapadá. Co tím chtěli malíři vyjádřit? Nutnost vidět kříž ve světle víry. Kristovo umučení není tím, čím se jeví očima profánníma, není to porážka a neúspěch, ale vítězství a sláva. Není divu, že vznikla tato zobrazení v prvních dobách křesťanských. Kříž byl do nedávna ještě obvyklý popravní nástroj a sám v sobě nemohl budit nic jiného než hrůzu. Před křížem zlaceným a ozdobeným perlami se ten odpor ztrácel. Ale i tento způsob podání měl nevýhody. Před zlaceným křížem se snadno zapomene na to, že je to opravdu kříž a že jím zůstává, i když se ozdobí perlami. Ve středověku proto začali zobrazovat umučení Kristovo realisticky. Vznikají křížové cesty, Boží muka, sloupy bičování, apod. Pobožnosti a modlitby nás povzbuzují, abychom si uvědomili, kolik a jak pro nás Ježíš trpěl, abychom tedy snášeli i my trpělivě utrpení naše. Je tedy jakoby druhá strana téže mince. Na jedné je zobrazeno vzkříšení, na druhé smrt, která k němu vede. Přesto všechno si dovedeme těžko představit ty dvě stránky současně. Abychom viděli jednu, musíme obrátit stranu. Nejlépe si to představíme, když obojí oddělíme časově: napřed smrt a utrpení, potom přijde vzkříšení a věčné štěstí v Bohu. Tak tomu přece bylo podle vypravování evangelia. Tak to viděli očití svědkové, apoštolé. Ale viděl to tak i sám Ježíš? Před jistým časem vedli spolu dva římští teologové dlouhou a živou diskusi o Kristově vědomí. Jako Bůh a člověk viděl všechno z dvojí perspektivy: božsky a lidsky. Jak se ty dva pohledy prolínaly, o tom si těžko dovedeme udělat dokonaly obraz. Ale přece jenom jsme si jistí, že jeden doplňoval druhý. Jako člověk viděl Ježíš své utrpení lidsky a lidsky se ho i děsil. Vždyť se potil i krvavým potem úzkosti. To však, že své utrpení svobodně a s tak neobyčejnou silou nesl, nám ukazuje, že našlo jeho lidské vědomí oporu vyšší ve vědomí Božím. Jak jsme řekli, těžko se můžeme vžít do vědomí Bohočlověka. Ale přesto pozorujeme v životopisech svatých odlesky tohoto spojení. Cítí, vnímají životní události přirozeně a nadpřirozeně současně. To se nejlíp projeví v bolestech a pronásledováních. Příklad toho druhu, který bychom skoro nazvali klasickým, je v životě patronky nemocných, sv. Lidvíny. Začátek je celkem banální. Holandské děvče, plné života, se klouzalo na ledu. Holanďané bruslili už ve středověku. Dělali to na rybích kostech uvázaných na boty. Mládež se přitom šťouchá, padá se, nějaký nos se i rozbije. V případě Lidvíny se zlomilo žebro. Dnes je to jeden z nepatrných sportovních úrazů. Ale tenkrát se vinou zmýleného ošetřování vyvinula tragédie: vnitřní hnisání spojené s postupným odumíráním celého organismu a prudkými bolestmi. Myšlenka na sebevraždu v takových okamžicích není daleko. Lékaři nepomáhali, ale pomohl kněz. Přinesl nemocné kříž se slovy: „Tu máš knihu a čti ji stále!“ A četba pomohla. Nemocná se neuzdravila, bolesti nepřestaly, ale z úst trpící vyšla neuvěřitelná slova: „Kdybych věděla, že si jedním Zdrávasem vyprosím zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila“. Máme tu něco, co se v lidské logice a psychologii nedá spojit: z jedné strany živelný odpor k utrpení a z druhé strany hluboké přesvědčení o jeho smyslu a o jeho nesmírné hodnotě před Bohem. Spojuje se tu lidské a božské a může to pochopit jenom ten, kdo to zažil. Nejsou to jenom velcí světci. V menší míře to prožívají všichni křesťané v hlubokých zážitcích své pouti. Vědí, že musí trpět, ale nelekají se toho, neříkají, že se to nesmí stát, ale modlí se: „Buď vůle tvá!“ Mluvil jsem o malířích. Znám jednoho moderního, který často zobrazuje Krista. Jeho touha pak je podat jej jako trpícího, bez znaků slávy, ale přitom tak, aby samo utrpení se jevilo jako symbol krásy a vítězství. Taková je totiž podstata radostného poselství evangelia. Kříž i bez zlata a bez perel je symbol slávy.
POŘAD BOHOSLU ŽEB: 4. srpna – 11. září 2005 DEN
NEDĚLE 4. září
LITURGIE
23. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PONDĚLÍ 5. září ÚTERÝ 6. září STŘEDA 7. září ČTVRTEK 8. září PÁTEK 9. září SOBOTA 10. září
NEDĚLE 11. září
PONDĚLÍ 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ ÚTERÝ 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ STŘEDA 23. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK NAROZENÍ
PANNY MARIE SV. PETR KLAVER, KNĚZ
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PODIVICE za + Ludmilu KOZÁROVOU, manžela, rodiče a bratra sobota: 18.00 PUSTIMĚŘ za + Stanislava COUFALA a dvoje rodiče 8.00 za + Anežku FALÁTOVOU DRYSICE a rodiče 10.00 PUSTIMĚŘ za + Annu NALLEROVOU a duše v očistci 18.00 PODIVICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 8.00 PUSTIMĚŘ za + Ludmilu STRAKOVOU a manžela 18.00 za +Františka SLAVÍKA, DRYSICE manželku a Boží požehnání 18.00 za + Josefa MENŠÍKA, PUSTIMĚŘ živou a zemřelou rodinu 8.00
BL. KAREL SPINOLA, KNĚZ A MUČEDNÍK
24. NEDĚLE V MEZIDOBÍ
PODIVICE za + Antonína KOLAŘÍKA, sobota: 18.00 manželku, syna, zetě a +rod. na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ za 40 let manželství 8.00 DRYSICE za +dr. Ivetu POLÁCHOVOU a duše v očistci 10.00
PŘIHLÁŠKY DO NÁBOŽENSTVÍ NA ŠKOL. ROK 2005/2006 JSOU K DISPOZICI V KOSTELE NEBO VE ŠKOLE U TŘÍDNÍCH UČITELŮ. ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ZÁŘÍ 2005
1. Aby vlády všech národů světa uznaly právo na náboženskou svobodu. 2. Za mladá církevní společenství, aby se hlásaní Kristova poselství upevnilo a zakořenilo v jejich místní národní kultuře. 3. Za děti a mládež, aby jejich rodiče na přímluvu svaté Ludmily plnili slib daný při jejich křtu a nezanedbávali náboženskou výchovu. 4. Aby Maria, Matka božské lásky, otevřela a rozšířila naše srdce pro cestu přikázání svého Syna, v posvátné svobodě Božích dětí. FARNÍ INFORMÁTOR, XI. ročník, týdeník farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel. 517356351, mobil: 723593106,
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks=10,-Kč.. Ve formátu pdf na www.pustimer.cz.
