Pohádky od srdce k srdci
Eva Gmentová
1
Eva Gmentová
Pohádky od srdce k srdci
Ilustrace Kateřina Jelínková
O švadlence a skřítku Jehličkovi
V
jednom království vládl mladý král, rád by se oženil, ale stále nemohl najít tu pravou. Dvorní dámy se kolem něj točily jak na obrtlíku a předháněly se, která se králi více zalíbí. Ale král si stále mezi nimi nemohl vybrat tu pravou. Žadná z nich nebyla tak hodná a laskavá, jak by si přál. Jeho ministři a rádcové však na krále tak dlouho naléhali, až svolil, že se tedy ožení. Dal vyhlásit, že přesně za týden uspořádá velký ples, na kterém si vybere nevěstu. Dvorní dámy se okamžitě jaly vybírat ze svých truhlic ty nejkrásnější šaty, aby se právě jedna z nich králi zalíbila a stala se tak jeho ženou. Ale ouha, v truhlicích byly šaty jen obnošené a ošklivé. Rozběhly se tedy hned za dvorní švadlenkou. Ta chtěla šaty takové, ta zase makové, až z toho šla švadlence hlava kolem. Všechny chtěly šaty co nejkrásnější, a jestli je švadlenka
Eva Gmentová, 2015 Illustrations
Kateřina Jelínková, 2015
5
do týdne neušije, zle s ní naloží. Co měla chudák švadlenka dělat, hned se pustila do šití. Ale kdepak by do týdne mohla stihnout ušít tolikero šatů? Šila celé dny a noci, na chvíli oka nezamhouřila, den plesu se blížil a jí zbývalo ještě několik šatů došíti. Byla již velmi unavená, ruce měla rozpíchané, oči opuchlé, když za ní přišel králův komoří. Nařídil jí, že do zítřejšího plesu musí králi ušít nové šaty, sic ji ze zámku vyženou. Co mohla švadlenka dělat, slíbila, že i králi nové šaty ušije. Sotva však komoří odešel, dala se do usedavého pláče. Kterak by mohla stihnout do zítřejšího večera všechny šaty ušít, když jí nezbývalo příliš mnoho sil. Plakala nešťastná švadlenka tak, že by se kámen ustrnul. V tom ji někdo zatahal za rukáv. Kde se vzal, tu se vzal, stál před ní mužíček. Nebyl větší než kolovrátek, bílé vousy mu sahaly až na zem, očka měl temná a pichlavá a oblečen byl v podivný šat. „Neplač,“ řekl švadlence. „Pomohu ti.“ Udivená švadlenka si otřela slzy. „Kdo jsi?“ ptala se mužíčka.
Probudila se až večer, kdy si dvorní dámy a pan komoří přišli pro šaty. Všichni byli s její prací velmi spokojeni. Sotva odešli, švadlenka se umyla a oblékla do šatů od skřítka Jehličky. Byly ze všech šatů, které kdy viděla, nejkrásnější, i jí to velmi slušelo. A tak se není čemu divit, že sotva ji mladý král v těch krásných šatech na plese zahlédl, hned se do krásné dívky zamiloval. Kdepak by ho napadlo, že je to jeho dvorní švadlenka. Hned švadlenku požádal o ruku a ta jako ve snách svolila. Darmo páni ministři ohrnovali nos, králi nevadilo, že jeho vyvolená není urozeného rodu. Brzy byla svatba. Švadlenka i král byli spolu velmi šťastni. Po nějakém čase navštívil královský dvůr čáp a položil šťastným manželům do kolébky syna. To bylo radosti. Mladá královna celá štěstím zářila a sama se o synka starala. Jednou, když dítě v kolébce houpala a tiše mu zpívala, kde se vzal, tu se vzal, stál před ní mužíček, ne větší než kolovrátek, bílé
„Jsem skřítek Jehlička. Slíbíš-li mi, že mi dáš, o co si řeknu, pomohu ti.“ „Dám ti, co budeš chtít, jen mi pomoz skřítku Jehličko,“ slibovala švadlenka. Skřítek se dal do díla. Švadlenka nestačila koulet oči, jak jde mužíčkovi práce od ruky. A dřív než kohout zakokrhal, měli hotovo. „Tak,“ řekl Jehlička. „Tyhle šaty jsem ušil tobě, večer si je oblékni a jdi na ples.“ Švadlenka nevěděla, jak by skřítkovi poděkovala. „Neděkuj mi, jen si pamatuj, co jsi mi slíbila.“ A s těmi slovy zmizel. Unavená švadlenka si z jeho slov nic nedělala, práce byla hotová a konečně si mohla odpočinout, ale než byste řekli švec, usnula, jako by ji do vody hodil.
vousy až na zem, temná pichlavá očka upíral na švadlenku. Ta radostně skřítka vítala a synka mu ukazovala. „Jestli pak si pamatuješ, co jsi mi slíbila?“ ptal se Jehlička. Královna přikývla. „Dej mi tedy svého syna,“ řekl skřítek. Švadlenka se k smrti vyděsila. Měla by dát to, co jí nejdražší na světě bylo? Jak by to svému muži a králi vysvětlila? Raději by ze skály skočila než dát svého syna. I prosila skřítka, aby jiné přání měl a syna jí ponechal. Ale Jehlička jen hocha v kolébce chtěl, nic jiného. Plakala nešťastná královna a prosila mužíčka o slitování. „Dobrá,“ řekl skřítek. „Po tři dny přijdu a jestli neuhodneš, z čeho že jsou ušity mé šaty, odnesu si tvého syna,“ a pak zmizel. Zaradovala se královna a začala hned přemýšlet, z čeho by mohlo být ušito to podivné oblečení skřítkovo. Ale ať si lámala hlavu, jak
6
7
lámala, na nic nepřišla. Rozplakala se opět královna nad kolébkou svého syna. I našel ji tam tak plačící král. Ptal se, cože jeho ženu trápí, ale ta se jen na bolest hlavy vymlouvala, králi pravou příčinu svého trápení neprozradila. Po dva dny navštívil skřítek královnu, ale ani jednou nevěděla, z čeho že jsou jeho šaty. „Zítra neuhodneš-li, odnesu si tvého syna,“ vyhrožoval Jehlička. Královna chodila celý den jako v horečkách, stále si opakovala jména všech látek, z kterých kdy šila, ale žádná nebyla podobná šatu mužíčkovu. V obavách pozoroval král svoji paní, myslel, že se snad na rozumu pomátla. Večer, kdy ji opět zastihl nad kolébkou plakat, prosil jí, aby mu vše vypověděla a své trápení mu svěřila. I pověděla nešťastnice svému choti o plese i šatech, o skřítkovi, který jí pomohl a kterému ona slíbila dát, o co si řekne. „A jestli neuhodnu, z čeho má ušity šaty, zítra si odnese našeho syna,“ plakala nešťastná královna. Choť její ji uklidňoval, že třeba zítra přijdou na to, z čeho je Jehličkovo oblečení. Ráno, když se mužíček objevil, divil se velmi, že král chce také hádat, z čeho je ušit jeho šat, ale nakonec svolil. Král si skřítka prohlížel ze všech stran, ale stále nevěděl, z čeho je to podivné oblečení. Bylo hladké, lesklé a slizké, jak hadí kůže. Ano, zaradoval se král. „Tvůj šat je z hadí kůže!“ vykřikl. Mužíček se zakobonil. „Uhodls, králi. Musím vám syna ponechat,“ řekl a zmizel. Zaradovali se král s královnou a šťastně k sobě syna přivinuli. A zazvonil zvonec a pohádky je konec.
8
Zahradník králem aneb Napravená princezna
J
eden král nevelkého království měl krásnou a hodnou dceru. Bylo to děvče jako obrázek, ale jinak rarášek v sukních. Pytel blech bys uhlídal spíš než tuhle jednu princeznu. Dobré chování a správné královské mravy jí měly vštěpovat dvě postarší dvorní dámy. Většinou zůstalo jen u té snahy. Princeznu učení nebavilo a pokaždé dvorním dámám utekla. Tu se schovala ve větvích stromů, tu na vysoké zídce, jindy až nahoře ve věži. Krále to velmi trápilo. Nevěděl si se svou nezdárnou dcerou již rady. Pak ho však napadlo, že ji provdá, ať se s ní zlobí někdo jiný a ne on. A jak se rozhodl, tak také udělal. Pozval na zámek prince, knížata a hrabata, aby si mezi nimi princezna mohla vybrat. Ale kdepak princezna Jitka, ani za nic se nechtěla vdávat. Umínila si, že si žádného z ženichů nevybere. A ať byl mládenec sebehezčí, vždy na něm nějakou tu vadu našla. Ten měl velké uši, ten zase nos, jiný měl pichlavé oči, ten se zase moc mračil, tam ten se moc smál, jiný se nijak netvářil. A tak to šlo dál, až žádný ženich nezbyl. Král se zlobil a pincové uraženě odjeli domů s nepořízenou. Jen jeden z nich, pohledný kníže, 9
který se zdál princezně příliš vysoký, zůstal. Princezna se mu líbila, a tak přemýšlel, jak by na ni vyzrál. Svěřil se se svým nápadem králi. Ten se zaradoval, neboť i on toužil dát dceři za vyučenou, mladý kníže se mu jako budoucí král zamlouval, a tak mu slíbil pomoc. Kníže Vítek požádal krále o službu zahradníka a král Jan přijal. Princezna, která si ženichů valně nevšímala, v zahradníkovi knížete nepoznala. Zpočátku si ani zahradníka nehleděla, ale Vítek to nastražil vždy tak šikovně, že jej nemohla přehlédnout. Sám princeznu okatě přehlížel a kdykoliv se ho na něco zeptala, jen na půl pusy odpovídal a vymlouval se, že má moc práce. Princeznu to velmi zlobilo. O to víc trávila času v zahradě, o to víc se kolem zahradníka točila. Ale ten si hleděl jen své práce. Jednou, to se zase běžela schovat dvorním dámám, větev jejího oblíbeného stromu se zlomila a princezna Jitka spadla do záhonu růží. Byla celá potlučená a od trnů do krvava poškrábaná. Snažila se vstát, ale noha ji neposlouchala. Najednou se vedle ní objevil zahradník Vítek, bezeslova ji vzal do náručí a odnesl do její komnaty. Tam jí nohu ovázal a rány ošetřil. Princezna byla zahradníkovou proměnou celá překvapená, málem mu zapomněla poděkovat. Ale zato král, velmi se rozzlobil. „Již bylo dost těch taškařic,“ hněval se na princeznu. „Ještě někdy vylezeš na nějaký strom a dám je všechny pokácet,“ vyhrožoval. „Nevylezu, tatínku,“ slibovala princezna. „Budeš poslouchat dvorní dámy a budeš se učit,“ nařizoval dál král. „Ano, budu,“ slibovala princezna. Nepochybně měla i vůli splnit svůj slib, ale hned, jak se uzdravila, byla zase v zahradě. Na stromy již nelezla, ale společnost pohledného zahradníka čím 10
dál tím víc vyhledávala a o všem možném s ním hovořila. Vítek byl jako vyměněný, přestal skrývat svou náklonnost ke královské dceři a ona mu stejnou měrou oplácela. To se však přestalo líbit panu králi. Zavolal si proto princeznu Jitku a řekl: „Nehodí se, aby se budoucí královna točila kolem zahradníka. Jsi už dospělá, musíš se vdát. Hned zítra ti určím ženicha,“ rozhodl král. Princezna prosila, přemlouvila, slibovala, ale nic to nebylo platné. Král byl neoblomný. Nakonec se s pláčem rozeběhla do altánku. Tam ji našel Vítek. „Proč pláčeš, princezno?“ ptal se jí. „Tatínek král chce, abych se vdala, a již zítra mi určí ženicha,“ plakala princezna. „Jistě ti vybere hodného muže,“ chlácholil ji Vítek. Jitka k němu zvedla své uplakané oči. „Ale já nechci žádného jiného než tebe.“ „A to ti nevadí, že jsem jen zahradník?“ „Co na tom záleží, mám tě ráda.“ „I já tě mám rád.“ přiznal Vítek, „ale královská dcera si nemůže vzít zahradníka.“ Jitka z toho byla velmi nešťastná a celou noc proplakala. Těžko jí bylo, když jí ráno vzkázal král, že její ženich již přijel. S těžkým srdcem kráčela do slavnostně vyzdobené síně. Ale jaké bylo její překvapení, když v knížeti poznala svého milého zahradníka Vítka. Byla veliká svatba. Princezna již dávno otci i svému muži odpustila, že ji tak vytrestali. Mladý král vládl moudře a spravedlivě a všichni spolu šťastně žili dlouhá léta.
11
Král Slunce
V
jednom nevelkém království na trůně sedávala a usilovně se snažila dobře zemi spravovat, aby mohla brzy synovi vládu předat, smutná královna. Princ Jan byl mladý muž na ženění, měl laskavé srdce a svou matku velmi miloval. Trápil ho však její neustálý smutek. Již dávno se snažil dopídit se příčiny, ale stále marně. Jednou se takhle procházel zahradou, přemítajíc, proč jen je právě dnes královna celá uplakaná. Ve svém zamyšlení ani nevěděl, jak dlouho se takhle prochází, když přišel ke staré polorozpadlé věži na konci zahrady. Dvířka byla otevřená a neváhal vstoupit. Ještě nikdy do těchto končin nezabloudil. Úzké točité schody ústily do prostorné síně. Na zdech zde viselo patnáct obrazů. Ze všech patnácti obrazů na něj hleděl pár modrých laskavých očí. Popošel blíže, aby si obrazy prohlédl. Na prvním z nich bylo malé roztomilé děvčátko. Na tom druhém bylo děvče již větší. I na tom třetím i dalším a dalším, až na tom posledním byla dívka jako květ. Princ se tomu velmi podivil a pospíchal hned za svou matkou v naději, že mu to vše vysvětlí. Královna se dala do usedavého pláče. Děvče na obrazech byla její dcera a princova sestra Apolenka. V den jejích pátých narozenin se strhla obrovská bouře a Apolenka zmizela. Hledali ji všude, ale nenašli, jako by se do země propadla. Královna z toho byla velice nešťastná, a proto se král rozhodl vydat se dcerku hledat. Od té doby uplynulo již patnáct let. Každý rok v den princezniných narozenin přibyl ve věži další obraz. „Jak to, že si z toho nic nepamatuji?“ divil se princ. „Byly ti sotva čtyři roky,“ přiznala královna.
12
Princ se zamyslel. Těch patnáct obrazů je důkazem, že jeho sestra je živa i zdráva. Jan dlouho neváhal. „Půjdu svou sestru hledat!“ rozhodl se. „To tě nesmí ani napadnout!“ zděsila se královna. „Mám už jenom tebe.“ Ale princ se již rozhodl. Nic nepomohly matčiny prosby a nářky. Hned druhý den se Jan vydal na cestu. Královně nezbylo než popřát mu šťastné pořízení. Princ bloudil světem již drahnou dobu, ale po princezně ani stopy. Vyptával se každého, koho potkal, ale nikdo nevěděl nic o jeho sestře Apolence. Princ již začínal být z toho celý zoufalý, když ho cesta zavedla do hlubokého lesa. Byl několikátý den na cestě, ale konce lesa nedohlédnout. Vtom najednou kde se vzala, tu se vzala, stála před ním chaloupka. Seskočil z koně a vešel dovnitř, aby se na cestu poptal. V chaloupce přebývala stará babička. „Dobrý den, babičko,“ pozdravil princ. „I tobě synáčku, i tobě,“ vítala prince babička a vyptávala se hned, co že jej přivádí až k ní. Princ vyprávěl o své ztracené sestře i o tom, jak dlouho již bloudí světem a není nikoho, kdo by mu řekl, kde má svou sestru hledat. „I já o ní dobře vím,“ řekla babička. „Ale nejdřív se pořádně najez a odpočiň si, ráno ti povím, kde jí máš hledat.“ Princ babičku poslechl, najedl se a uložil ke spánku. Ráno sotva vyšlo slunce a babička odvedla Jana k vysoké skále. „Tam na té skále přebývá ve svém paláci Král Slunce. To on unesl tvou sestru. Chceš-li spatřit svou sestru, musíš vyšplhat na tu skálu. Ale to ti povídám, nesmíš se ani jednou ohlédnout, ani jednou podívat za sebe. Musíš stále šplhat nahoru, ať se děje, co se děje. Jestli se ohlédneš, vmžiku zkameníš a skutálíš se 13
dolů jako kámen.“ Pak ukázala na balvan na úpatí skály. „Tohle je tvůj otec, neposlechl mé rady a vidíš, jak dopadl,“ řekla babička a zmizela dřív, než jí mohl Jan poděkovat. Jan vzhlédl vzhůru. Skála byla velmi příkrá a vysoká, sotva vrcholku dohlédl. Ale co, řekl si, tam nahoře je moje sestra, nač váhat. I počal Jan šplhat na skálu. Než se nadál, měl pěkný kus za sebou, za chvíli budu nahoře, myslel si princ. Ale ouha. Už dlouhou chvíli co krok dopředu, to sklouznutí zpátky. Nevěděl už ani, jak dlouho už to trvá, co se nemůže hnout z místa. Připadalo mu, jako kdyby byl jen kousek nad zemí. Tolik se mu chtělo ohlédnout, zjistit, jak je vlastně vysoko. Jen mrknout okem. Jen moci se tak podívat. Ale ne! Nesmí. Jak balvan by se skutálel dolů. A tak Jan raději zavřel oči a šplhal dál. Už byl celý umdlený, ruce měl do krve rozedrané, když vtom... Ani nevěděl, jak se to stalo, stál pevnýma nohama na rovné zemi. Snad opravdu vyšplhal na tu skálu nebo nějakým jiným zázrakem se ocitl před nádherným zámkem. Z jeho
Dříve než princ Jan mohl poděkovat, vrhla se mu Apolenka radostně do náruče. To bylo radostné shledání. Jan musel vypravovat, co matka, co jejich lid a království, co všechno prožil cestou za Králem Slunce. Apolenka ho zase na oplátku s Jitřenkou, sestrou krále, provázely zámkem, ukazovaly zahradu a vyprávěly, jak se celá ta dlouhá léta měly. Apolenka se svěřila bratrovi, že ji tenkrát coby malé děvče Král Slunce unesl, aby byla společnicí princezně Jitřence. Nežila si špatně, nescházelo jí praničeho, ale mnoho se jí stýskalo. Jan slíbil, že požádá krále, aby mohl svou sestru odvést zpět do rodného zámku k matce. A jak se domluvili, tak také udělali. I Jitřenka, která byla stejně tak dobrá a laskavá jako Apolenka, se u krále přimlouvala. „Dobrá tedy,“ svolil král. „Můžeš si svou sestru odvést, jen prosím zůstaňte ještě několik dní.“ Jan s Apolenkou se velmi radovali a rádi přislíbili, že se ještě
nádhery jen oči přecházely. Vešel do zámku. Nikde ani človíčka. Žádné stráže u brány, žádní sloužící na chodbách, žádní poddaní. Procházel zámkem a pomalu nabýval dojmu, že je zámek opuštěný, když vtom zaslechl nějaké hlasy. Vstoupil do velké síně, kde na stěnách visely překrásné obrazy v rámech vykládaných zlatem, po zemi se vinuly dlouhé koberce protkávané zlatem a na konci síně na velkém zlatém trůně seděl mladý muž, jehož vlasy se třpytily jako slunce o poledni. Po jeho levici i pravici stály dvě krásné dívky. Jedna z nich byla Apolenka, Janova sestra, druhá byla podobná muži na trůně, zlaté vlasy jí padaly ze zad až na zem. „Vítej, Jane,“ pozdravil Král Slunce příchozího. „Již jsme tě čekali. Buď naším hostem.“
několik dní zdrží. Dny plynuly jako voda. Byl čas návratu. Jen s těžký srdcem se loučila Apolenka se svou přítelkyní Jitřenkou i s králem, kterého tajně velmi milovala. Ani Janovi se neodcházelo lehko, našel zalíbení v jasných očích princezny Jitřenky. Ale museli domů. Matka je již dávno čekala. Král Slunce ještě před rozloučením podal Janovi živé vody, aby s ní otce pod skalou pokropil. A Apolence kladl na srdce: „Ten kočár není ledajaký. Zaveze vás domů tak rychle, jako byste s větrem jeli. Až se dotkne země, promění se v duhovou kuličku. Tu kuličku si schovej, budeš-li někdy potřebovat, polož ji na zem, opět se promění v kočár a zaveze tě tam, kam poručíš.“ Apolenka králi za ten vzácný dar poděkovala, poté se rozloučili
14
15
a kočár se rozjel. Pod skalou pokropili balvan živou vodou. Vmžiku před nimi stál jejich otec, král. A pak už ujížděli jak s větrem o závod. Než by se člověk nadál, stál kočár na hradním nádvoří jejich zámku. Apolenka schovala duhovou kuličku a všichni pospíchali za královnou. Ta již chudák ani nevěřila, že se ještě někdy se svými drahými setká. To bylo radosti, to bylo vítání. Několik dní se pořádaly oslavy, jaké dlouho nikdo nepamatoval. Přešly slávy a radovánky, přešel nějaký čas. Vše se vrátilo do svých kolejí. Král s královnou spravovali zemi, Jan se snažil přiučit a Apolenka... byla stále smutnější. Ač nerada, musela si přiznat, že se jí stýská po králi Slunce, po Jitřence, po paláci i zahradě. Jan se ji snažil rozptýlit, ale příliš se mu to nedařilo, i on často myslíval na dvě jasné oči a zlaté vlasy až na zem. Oba se trápili a ani si nevšimli, že ačkoliv začíná léto, sluneční zář den ode dne více slábne. Slunce svítilo stále míň a míň,
Krále Slunce. V zámku bylo však pusto a prázdno. Všude ležela vrstva prachu, dokonce i na zlatém trůně. Apolenka s Janem běželi do zahrady, ale ani tu nemohli poznat. Květiny uvadlé, stromy suché, tráva zešedlá. Šli tou pouští, až došli do altánku, kde Apolenka s Jitřenkou nejraději sedávaly. Jaké bylo jejich zděšení, když v altánku našli Jitřenku s Králem Slunce, oba spící a celé proměněné. To stesk zaplavil jejich srdce a oba ochořeli těžkou nemocí. Apolenka s Janem si nevěděli rady, jak oběma pomoci. Až princ Jan si vzpomněl na živou vodu, kterou mu při odjezdu král daroval. Usedl opět do kočáru a vmžiku byl zpátky i s živou vodou. Oba, krále i jeho sestru, zázračnou vodou omyli a čekali,
až jednoho dne přestalo svítit docela. Oblohu zakryla černá mračna a pokropila zemi vodou. Pršelo již mnoho dní. Zem byla rozmáčená, hynuly stromy i květiny, lidé i zvěř se schovávali pod střechami, jenže i ty byly již celé promáčené. „Jestli brzy nevyjde slunce, všichni zahyneme,“ bědovali lidé. „To není samo sebou,“ přemítala princezna Apolenka. „Něco se muselo stát. Proč by jinak slunce nesvítilo.“ I Janovi bylo podivné, že slunce již dlouho nevyšlo. „Měli bychom zjistit, co se děje,“ řekl princ. „Ale jak?“ tázala se princezna. „Máš přeci někde tu kuličku,“ najednou si vzpomněl Jan. „Ale ano,“ zaradovala se Apolenka a hned se rozběhla do své komnaty pro kuličku. Sotva ji položili na zem, proměnila se v kočár. Nasedli do kočáru a ujížděli s větrem o závod k zámku 16
17
co se bude dít. Nejdříve otevřel oči Král Slunce. Sotva jeho pohled spočinul na milované tváři Apolenky, okamžitě se uzdravil. Tak i Jitřenka, jakmile pohlédla na bratra se sestrou, vyskočila hned dočista zdravá. A stejně rychle jako se uzdravili oni dva, uzdravila se i celá zahrada se zámkem. Král slunce zase usedl na svůj trůn, aby usušil zemi od přívalu vod. Po jeho boku s ním usedla ta, která ho tolik milovala, princezna Apolenka. Jan s Jitřenkou nasedli do kočáru a vrátili se dolů na zem, spravovat Janovo království. Brzy byly dvě svatby, Jan se oženil s Jitřenkou a Král Slunce s Apolenkou. A když se někomu zastesklo, usedl do kočáru a jako s větrem o závod ujížděl za svými drahými. A zase každé ráno vycházelo slunce a usmívalo se na svět. Lidé vzhlíželi k obloze, děkovali slunci, že je neopustilo, vždyť bez jeho záře a tepla by zahynuli.
18
O bludičce
B
ylo nebylo jedno království. Nebylo ani velké ani malé, bylo tak akorát. Král té země nebyl ani chytrý ani hloupý, ani dobrý ani zlý. Vládl lidem své země tak, že se měli všichni dobře, on i jeho poddaní. Vše se odehrálo v době, kdy na loukách tančily víly, do močálů vábily pocestné bludičky, kdy v tůních žili vodníci a po nocích se vodili s rusalkami, kdy se lesem ozývaly děsivé skřeky hejkala a kdy nebylo radno překročit bludný kořen. V tomto strašidlům požehnaném čase přikázal král vykácet část lesa a vystavět nový královský palác. Ten starý se mu zdál již malý a ošuntělý. Velmi si tím však rozhněval královnu lesa a paní všech strašidel a divých bytostí, která mu přísahala pomstu. Král však o zlobě vládkyně lesa netušil a žil dál spokojeně a radoval se ze svého jediného syna. Netušil nic o pomstě a o ztracených mužích cestujících v noci lesem. Šel čas, překulilo se osmnáct let a princ Radomil měl narozeniny. Na jeho počest uspořádali královští rodiče slavný hon. Radomil se velmi těšil, neboť les a honitba byla jeho vášní. Lesem zněly trubky a psí štěkot, ale zvěř se lovcům vyhýbala. Jezdci zajížděli stále hloub a hloub do lesa. V tom se mezi stromy mihl mohutný dvanácterák, princ se za ním okamžitě pustil a ani si nevšiml, že se odpoutal od své skupiny lovců. Štval zvíře dál a dál, hloub do lesa. Najednou se mohutný jelen zastavil a upřel jiskrné oči na prince, Radomil neváhal, napjal tětivu, ale v ten samý okamžik dvanácterák zmizel, jako by se do země propadl. Co je to za čáry, pomyslel si princ. Rozhlédl se, ale kolem byly jen samé stromy a keře, ani sluneční paprsky nepronikly tím houštím. 19
Radomil slezl z koně, vzal ho za uzdu a vedl ven z lesa. Jenže netušil, že zachází stále hloub a hloub do lesa. Najednou zčista jasna se před ním stromy rozestoupily a princ se ocitl na palouku. Tráva se leskla v odpoledním slunci, jako kdyby ji někdo pozlatil, a vábila k odpočinku. Princ neodolal, byl již unavený, ulehl do trávy, hebké jak samet, a vmžiku spal, jako když ho do vody hodí. Probudila ho líbezná hudba. Otevřel oči a posadil se. Byla již noc, měsíc svým bledým světlem ozařoval palouk. Princ nevěřil vlastním očím, uprostřed mýtiny tančilo několik dívek krásných jak sen. Dlouhé zlaté vlasy se jim leskly ve světle měsíce, na hlavách měly věnečky z bílých květů a oděny byly jen do lehkých košilek. Vznášely se nad paloukem jako pápěrky, snad se ani země nedotýkaly. Princ skoro nedýchal, ještě neviděl takovou krásu. Asi jsou to víly, říkal si. Najednou se jedna od ostatních odpoutala a dotančila až k němu. „Zatanči si se mnou,“ vyzvala ho líbezným hlasem. Princ byl jako
k němu natahovalo ruce. „Pojď,“ opakovala tak vábivě, že nemohl odolat. Šel dál a neuvědomoval si, že píseň zní stále tesklivěji a stále smutněji. Znova se mu zjevila až na malé mýtině mezi stromy. Tančila ve vysoké trávě, tělo utkané z paprsků měsíčního světla, jako by se ani země nedotýkala. Vzala ho dokola. Tančil a nevnímal nic než krásnou dívku. Jako ve snech se držel její ruky, hebké a jemné jak pramínek vlasů, a kráčel za ní dál a hloub do lesa. Neviděl, že ty oči jsou stále smutnější, že se propadají hluboko do jezer slz, neslyšel, že zpěv je stále tesklivější. Byl již na pokraji své zkázy, když ticho lesa prořízl hlas trubky. Dívka se zarazila. Dusot kopyt byl již blízko, mužské hlasy volaly: „Vaše Veličenstvo!“ Než se princ vzpamatoval, krásná dívka zmizela. „Kde jsi? Kam jsi zmizela? Vrať se!“ volal nešťastný a rozeběhl se za ní. Ale ouha. Avšak jen co udělal krok, ucítil, že se propadá hloub a hloub. Nebylo čeho se zachytit, nebylo kde se opřít. Nebýt vojáků, kteří zaslechli jeho hlas, močál by se za ním zavřel. I on,
omámený. Podal víle ruku a ocitl se najednou v kole. Točila se mu hlava z krásy lehoučkých vil i z tance. Pak ho vzala k tanci ta nejkrásnější z nich. Měla jiskrné zelené oči a vlasy jak rozzářené slunce. Vtom odněkud z dáli k jeho sluchu se donesl překrásný zpěv. Tklivý ženský hlas pěl podmanivě tesknou píseň. Víly jak mávnutím kouzelného proutku zmizely. Princ se rozhlédl, odkud zpěv přichází, a pak se vydal tím směrem. Po několika krocích se mezi stromy objevila okouzlující dívčí tvář. Bledá líčka, slunečními paprsky protkávané vlasy, smutné velké oči. „Pojď,“ řekla ústa malinové barvy. Radomil byl zcela omámen, jak smyslů zbavený kráčel za hlasem. Ušel opět několik kroků, když se dívka opět zjevila. Tentokrát viděl nejen tvář, ale i mladé svůdné tělo, které
jako mnoho před ním, by se stal objetí krásné bludičky. Vojáci odvezli prince domů. Ale byl jak vyměněný. Dříve samý smích a žert, nyní nepromluvil celou cestu. Královští rodiče se dlouho z návratu syna neradovali. Radomil byl stále jako v horečkách, blouznil, neustále někoho volal a utíkal do lesa. Nešťastný král povolal k synovi doktory, ale žádný si nevěděl rady. Nezbývalo než požádat o radu kořenářku. Ta dala princi bylinky na lehké spaní, ale jinou pomoc neznala. „Je uhranutý,“ tvrdila. „Do lesa už nikdy nesmí vstoupit,“ nabádala krále. „Musíte vydržet, čas vše zhojí,“ chlácholila královnu. Poděkovali kořenářce za rady, ale prince se jim uhlídat nepodařilo. Jedné noci utekl. Běhal po lese a volal: „Kde jsi? Jak se jmenuješ? Ukaž se mi! Půjdu s tebou, kam jen budeš chtít!“ Nic se však
20
21
neozývalo. Princ se ale nevzdával a stále běhal a volal jak smyslů zbavený, až zemdlen padl do mechu. Najednou mu čelo ovanul chladivý dech. Zvedl oči. Nad ním se skláněla dívka z měsíčního světla utkaná, ve vlasech se jí třpytilo slunce, líčka ještě bledší, oči ještě smutnější. „Pojď,“ vzala ho za ruku. Vstal a šel jako omámen, už zapomněl na hrůzu propadat se do močálu. „Kdo jsi?“ ptal se jí. „Bludička,“ odpověděla a vedla ho dál. Nezpívala ani netančila. A on šel jak poslušný psík. Šli, až se octli na kraji lesa. Radomil nevěřil svým očím. Pustila jeho ruku a řekla: „Vrať se domů a už mě nikdy nehledej. Zapomeň na mne!“ S těmi slovy zmizela. Radomil stál, jako by ho vytesal. Nemohl uvěřit, co se stalo. Ucítil něco v dlani. Byl to bledý kvítek, co kvete v bažinách, omamně
nějž pozvali všechny šlechtičny a princezny zblízka i zdáli. Princ si mezi nimi měl vybrat nevěstu. Ale těžko vybírat, když mezi nimi nenašel dvě velké smutné oči, zelené jak hebký mech v lese, vlasy protkávané paprsky slunečními a rty chutnající po malinách. Čekal na vlahý dotek na čelo, když chřípí jeho nosu přivábila omamná vůně. Nechal nevěsty stát a rozhlédl se sálem. Běhal od jedné vázy ke druhé, až v posledním koutě objevil tu, co hledal. V křišťálové vázičce, třpytící se v záři měsíce, omamně voněla a chladivě bodala u srdce vonička z kvítků, pokrývající rozsáhlé bažiny. Zahřál milé kvítky ve svých dlaních, jako by cítil chladivý dech na čele. „Kdo sem přinesl ty kytky?“ zavolal na komořího. „Hned to zjistím, Vaše Veličenstvo.“ Za nějakou chvíli se vrátil. „Nikdo neví, kde se tady ty květiny vzaly. Nikdo je nepřinesl,“ krčil komoří bezradně rameny. Princ zesmutněl. Vzal vázičku a odnesl si ji do svého pokoje.
voněl a příjemně chladil. Uschoval květ a vrátil se do zámku. Usnul, jako když ho do vody hodí. Ráno myslel, že to byl zase sen, ale chladivý kvítek, který uschoval na prsou, mu připomněl, že to všechno byla skutečnost, žádný sen. Položil si bledý květ na čelo a jako zázrakem ho uzdravil z mámení a blouznění.
Postavil ji na stolek, sám usedl do křesla a hleděl na ty malé něžné kvítky, tolik krásné a tolik zrádné. Do sálu se již nevrátil. Princezny odjely s nepořízenou. Král se rozhodl, že Radomilovi předá vládu, přestože se neoženil, ale dříve, než se tak stalo, les tentokrát velmi krutě zasáhl. Od chvíle, co princ vyvázl ze sítí bludičky, byli muži cestou lesem obezřetnější. Avšak, kdo se s ní setkal, nebylo mu pomoci. Mnohé rodiny přišly o otce, matky o syny. Avšak tuto noc, přihodilo se, že dvě děti, které šly na jahody, se již domů nevrátily. Vesničané je hledali celou noc i den, ale marně. Matka nebohých dětí přišla prosit krále o pomoc. Po lese se rozjeli vojáci do všech koutů, ale všechno marné, děti nenašli. Všechen lid této země povstal. Již měl dost zlovůle krutého lesa.
Přešlo několik let. Z mládence byl urostlý muž, pohledný, ale smutný. Kam zmizel chlapec jako rtuť? Kam vítr odvál veselý úsměv, živé oči? Zůstaly někde hluboko v lese. Královské rodiče trápil smutek jejich syna, ale laskavé, i když teskné oči, moudrá slova i odvážné činy byly zárukou dobrého následníka trůnu. Král byl již stár a rád by předal synovi vládu. Královna si přála, aby se Radomil ještě dříve oženil. Uspořádali tedy veliký ples, na 22
23
Král si však nevěděl rady. „Otče, dovol, abych šel já,“ ozval se Radomil. Nevěděl sice jak, ale jedno věděl, již musí skončit vláda lesa nad lidmi. Rodiče ho nechtěli pustit, ale princ se nenechal zdržovat. Dříve si však ještě zašel pro radu ke kořenářce. Ta již pro něj měla připravené bylinky proti zlé moci a radu: „Bludičku chyť za ruku a musíš ji držet pevně, ať se děje, co se děje. Co dál, to už si musíš poradit sám,“ a s tím se s ním rozloučila. Princ se vydal do lesa. Jel na koni tak dlouho, dokud to bylo možné. Pak z koně slezl a šel pěšky. Cestou ulovil lasičku. Když se setmělo, rozdělal oheň, usedl do trávy a opékal lasičku. Stále čekal. Les byl tichý. Měsíční zář se již dávno rozlila po kraji a Radomil stále čekal. A tak se mezitím pustil se do pečínky, neboť mu již notně vytrávilo. Vtom uslyšel známý tklivý a vábivý zpěv, jen tentokrát se mu zdál mnohem tesklivější. U srdce ho píchlo, ale oči nezvedl od jídla. Mezi stromy se objevila krásná tvář, oči ještě smutnější, líčka ještě bledší. Princ si jí nevšímal. Tvář zmizela. Zpěv ustal. Za chvíli se zpěv ozval opět, teď jen o něco blíže. Mezi stromy kousek od ohně se zjevila dívka utkaná z měsíčního světla, vztahovala k němu ruce. „Pojď,“ vábila. Seděl, mlčel a nevšímal si jí. Potřetí se objevila přímo vedle něj. Píseň podmanivě zněla. Vztáhla k němu ruku. „Pojď si zatančit.“ „Nechce se mi,“ odbyl ji. „Aspoň jeden taneček,“ zaprosila. „Až to dojím. Posaď se,“ nabídl jí místo vedle sebe. Smutně usedla. Když princ dojedl, znovu zaprosila a vztáhla k němu ruku. Na tu chvíli princ čekal. Uchopil pevně podávanou ruku, až bludička tesklivě zavzdychala a zaúpěla. 24
25
„Pusť! To bolí!“ „Už tě nepustím.“ „Proč jsi sem chodil?“ smutně naříkala a ztrácela se mu před očima. Ale princ držel pevně. „Odvedu tě s sebou na zámek.“ „To nemůžeš,“ vyděsila se bludička. „Můžu,“ řekl princ. Vzal do druhé ruky uzdu koně, udusal oheň a vydal se na cestu ven z lesa. Vlastně vůbec nevěděl, co by měl udělat. Vyvést bludičku ven z lesa jistě nestačí, ale zatím vůbec netušil, co bude následovat. Když vtom ho z přemítání vytrhl ohromný rámus. To se najednou uprostřed toho lesního ticha zvedl velký vítr, až se stoleté borovice ohýbaly, a ve větvích to svištělo a skřípalo, až v žilách tuhla krev. Najednou vichr ustal, stromy se rozestoupily a před Radomilem se zjevila královna Lesana. Byla stejně krásná jako bludička, jen místo zlatých vlasů se jí po zádech valily vodopády zelených pramenů plné rozličného lesního kvítí.
stále pevně svírajíc v dlani. „A jak?“ „Nechám vysázet nový les a ty se postaráš o to, aby nikdo již nezahynul na dně močálu.“ „Dobrá, souhlasím,“ přistoupila na jeho návrh královna. „Ale mám ještě jednu podmínku,“ řekl princ. „Jakou?“ zlobila se královna. „Vrátím ti tvou dceru, až ty vrátíš ty děti jejich rodičům.“ „Nevím o žádných dětech.“ „Zabloudily, když šly na jahody. Zavedla jsem je do paláce a schovala ve své komnatě,“ šeptem přiznala matce bludička. „Dobrá, vrátím jim děti. Ale ty teď pusť mou dceru,“ opět hromovala královna. Nějaký smrtelník nad ní vítězil a ona byla zcela bezmocná. „Vrátím ti ji, až budu mít jistotu, že všechno, co jsi slíbila, jsi také splnila.“ Nedal se princ uchlácholit sliby ani zastrašit hrozbami. Měl na paměti, co mu kořenářka kladla na srdce. Lesem zaburácel
„Stůj, člověče! Už ani krok!“ zahromovala. „Pusť mou dceru, mé dítě!“ „Nepustím. Má na svědomí mnoho životů!“ „Ale ten tvůj ušetřila. Pusť ji a dám ti, co budeš chtít,“ sliboval královna. „Vrať tedy všechny, co zahynuli v močálu.“ „To není v mé moci.“ „Tak řekni aspoň, proč museli zemřít?“ „Tvůj otec dal pokácet les. Až se počet mých poddaných vyrovná s životy tvých poddaných, pak již přestanou umírat.“ „Ale to může ještě trvat stovky let,“ děsil se princ. „Mně na čase nezáleží,“ smála se pohrdavě královna. „Třeba bychom se mohli dohodnout,“ navrhl Radomil, ruku bludičky
vítr, královna se zle zamračila a zmizela. Bludička vedle Radomila už víc nepromluvila. Nechala se vést dál z lesa. Když vyšli z hustého porostu, vyšvihl se princ na koně a krásnou dívku si posadil před sebe, neustále pevně svírajíc její ruku. Blížili se ke skalnímu převisu. „Tudy ne,“ hlesla bludička. Princ stočil koně. Sotva se vzdálili, skála se s ohromným rachotem zřítila. „Už podruhé jsi mi zachránila život? Proč to děláš?“ divil se princ. „Na tom už nezáleží,“ smutně se usmála. Byla tak krásná, ale tak smutná. Nerozuměl jejímu smutku, ale toužil po tom, aby byla veselá, usměvavá, šťastná. Bylo mu ji líto a nejraději by ji pustil, ale obával se toho, že by ho královna
26
27
zradila, nebo snad, že by se i pomstila. Jeli dál, až vyjeli z lesa. Byla ještě tma a Radomil byl unaven. Chtěl si odpočinout, a tak ulehl i s bludičkou do trávy a za chvíli usnul, jako když ho do vody hodí. Když se probudil, byl již bílý den. Slunce stálo vysoko na obloze a ptáci vesele vyzpěvovali v oblacích. Podíval se vedle sebe, ale nenašel nic, co by se i jen zdánlivě podobalo bludičce. Místo vedle něj, kde před tím ulehla, bylo prázdné. Jen v dlani se mu třpytilo několik zlatých vlasů. Radomil vyskočil, jako když ho střelí. Vběhl zpátky do lesa, doufajíc, že najde ztracenou bludičku. Netušil, že se s prvním slunečním paprskem rozplynula a že po ní zůstaly jen pramínky zlatých vlasů, které vítr roznesl po kraji. Celý den běhal princ po lese a volal svou bludičku, všechno marně. Navečer se celý utrmácený vrátil na zámek. Tam již ho netrpělivě očekávali. Radostně ho všichni vítali a vyptávali se, jak pořídil. Princ jim vše dopodrobna vylíčil, ale to, že se do smutných zelených očí
přesvědčil, že nesní. „Kdo jsi?“ ptal se překvapeně. Byla bludičce podobná, jako by jí z oka vypadla, ale přesto to nebyla ona. „Jmenuji se Lesanka a jsem dcerou královny Lesany.“ „Ty jsi bludička?“ ptal se dál princ. Dívka se jen usmála. „Byla jsem bludičkou, má matka mě kdysi proklela stejně jako celý les.“ „Ale proč?“ „Z velkého žalu nad padlými stromy a uhynulými květinami.“ „A teď již nejsi bludičkou?“ ptal se dál Radomil. „S prvním slunečním paprskem jsem se rozplynula, ale ty jsi mne vysvobodil, protože jsi se do mne zamiloval. Přišla jsem ti poděkovat,“ usmívala se krásná dívka. Tatam byl její smutek a trápení. „Co budeš dělat, Lesanko?“ ptal se dál princ, který se nechtěl se znovu nalezenou láskou loučit. „Vrátím se domů, do lesa.“
zamiloval, zamlčel. Ještě ten večer přiběhli lidé z města do zámku zvěstovat zprávu, že se děti vrátily do náruče svých rodičů. Král dal okamžitě nařídit, aby se hned ráno začalo s vysazováním nového lesa. Všichni se radovali a veselili, jen princ se vymluvil na únavu a odešel do svého pokoje. Usedl do křesla a zadíval se na kvítky v křišťálové vázičce. Byly krásné a smutné jako ty, co miloval. Vzal z kapsy pramínek zlatých vlasů, chvíli jej laskal v dlaních a poté položil na tvář. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, před ním stála krásná dívka. Zlaté vlasy jí padaly ze zad, velké zelené oči se smály a rty vonící po malinách se zeptaly: „Proč mě voláš?“ Princ nemohl uvěřit vlastním očím. Štípl se do tváře, aby se
Radomil vzal princezniny dlaně do svých, už nebyly studené, ale teplé a hebké jako samet. „Zůstaň tu se mnou, Lesanko. Vezmi si mě za muže,“ zaprosil. „Ráda bych, ale musím se starat o les.“ „Však můžeš, nebudu ti v tom nikterak bránit,“ slíbil princ své vyvolené a ta ráda souhlasila. I ona měla Radomila již dávno ráda. Brzy byla svatba a oba spolu šťastně žili. Vládli společně celému království, Lesanka lesu a Radomil lidem. Jejich zem jen vzkvétala, že jim i sousedé záviděli, ale to by byla už zase jiná pohádka.
28
29
Devět jabloní
V
jednom království vládl dobrý a spravedlivý král. Měl devět dcer, byly to panenky jak obrázek, jedna krásnější než druhá. Otci samou radost dělaly. Ale běda! V den, kdy nejstarší z dcer dovršila osmnácti let, zmizela, jako by se po ní zem slehla. Celý zámek prohledali, každý kout království prosmejčili, ale po princezně ani památky. Zesmutněl král i jeho krásné dcerky, zesmutněl zámek i celé království. Dny ubíhaly a nastal den, kdy se další princezna chystala oslavit osmnácté narozeniny, ale opět nebyla k nalezení. A tak to šlo dál, vždy v den osmnáctých narozenin další princezna zmizela. Až králi zbyla dcerka nejmladší a jeho srdci nejmilejší. I strachoval se král, že se mu záhadně ztratí i Maruška. Nařídil strážím, aby ji hlídaly ve dne v noci a aby ji ani na krok z očí nespustily. Stráže byly poslušny králova rozkazu, ale co naplat. Najednou se strhl veliký vítr a princezna byla tatam. Naříkal král. Naříkal i všechen lid, měli krále rádi a princezen jim bylo líto. O neštěstí krále se dozvěděli i v sousední zemi. Zvěst o ztracených princeznách se donesla až k Ondrovi. Ondra byl mládenec jak panna, urostlý jak jedle, ale co mu to bylo platné, když nikde zastání neměl. Maminka mu umřela, když byl ještě malý chlapec, a otce nikdy nepoznal. Od dětství sloužil u sedláka, který pro něj neměl jediné vlídné slovo. Spával na seně a jídal suchý chléb, ale pranic mu to nevadilo, práce se nebál a ještě si vesele hvízdal. Pro ty jeho písničky, sedlákova dcera v něm zalíbení našla. Ale kdepak by si on chudý chasník mohl myslet na děvče ze statku, i když se mu Majolenka tuze líbila. Ale sedlák měl pro ni již vybraného jiného ženicha.
30
31
A tak, sotva uslyšel o ztracených princeznách, rozhodl se, že půjde hledat štěstí a možná i ty ztracené princezny najde. Majolenka mu bránila, slzami přemlouvala, ale Ondra již neměl stání, rozloučil se a vydal se na cestu. Když dorazil do sousedního království, hned se dal ohlásit u krále. Kolik rytířů a šlechticů už tu bylo, kolik chasníků se již vypravilo hledat ztracené princezny, ale žádný z nich se ještě ze světa nevrátil. Král byl již velmi smutný, nevěřil, že se ještě kdy setká se svými dcerami, přesto dal Ondrovi na cestu dobrého koně i trocha peněz a vyprovodil ho na cestu. Ondra byl již dlouho na cestách, o ztracených princeznách nikde ani slechu. Byl již celý zoufalý, když přišel do hlubokého lesa, ze kterého nemohl najít cestu ven. Bloudil již kolikátý den, když v tom se před ním otevřel les a on vstoupil na překrásnou louku plnou květů, kde uprostřed stálo vedle sebe devět planých jabloní. Byly obaleny květem, až ta vůně Ondru omámila. Díval se na jabloně a po chvíli si všiml staříka, který jabloně okopával, zaléval a přitom si s nimi vyprávěl. Ondra přistoupil blíže a pozdravil. Dědeček se tuze ulekl, kde se tady vzal člověk? Ondra staříkovi vyprávěl, kam jde a co hledá a ptal se ho na těch devět kvetoucích jabloní. A tu se mu stařík svěřil, že je to těch devět zakletých princezen, co Ondra hledá, a že je začarovala zlá baba, která přebývá v chatrči na kraji lesa. On sám prý k jabloním nesmí, ale jakmile ráno baba odletí na koštěti, pospíchá se s nimi potěšit. Ondru zajímalo, jak by mohl babu přemoci. „Silou jistě ne,“ odpověděl stařík. „Počkej do rána, já tě někde schovám a vyzvím od baby, v čem je její síla.“ Schoval stařík Ondru v chýši do veliké kádě a čekal na babu. 32
Sotva slunce zapadlo, zvedl se divoký vítr, až se jabloně ohýbaly, zasvištělo koště povětřím a baba byla ve světnici. „Čichám, čichám člověčinu! Koho tady dědku máš?“ zahromovala. „Koho bych tu měl, to se ti jen něco zdá,“ chlácholil stařík babu. Baba staříkovi nevěřila, ale když prošmejdila kdekterý kout a nikoho nenašla, dala se do jídla. Nemusím vám děti povídat, že v Ondrovi byla jen malinkatá dušička. Stařík vida, že se baba již uklidnila, usedl vedle ní a začal se jí vyptávat, co by dělala, kdyby chtěl někdo princezny vysvobodit. Čarodějnice se jen rozchechtala: „Mě nikdo nepřemůže. Moje síla je ukryta v šišce na špici té nejvyšší jedle, a to tak vysoko, že tam ani střela nedolétne.“ Stařík byl s odpovědí spokojen a více se nevyptával. Sotva ráno baba zasvištěla povětřím, utíkal stařík pro Ondru. Ten se již nemohl dočkat, až bude z kádě venku, aby se vydal hledat tu nejvyšší jedli. Jedle rostla nedaleko chatrče a byla tak vysoká, že se její špička ztrácela někde v mracích. Ale Ondra se ničeho nezalekl, šplhat uměl již jako malý hoch, a tak vyskočil na jedli a šplhal a šplhal. Stále výš a výš, až staříkovi zmizel z očí. Dlouho už Ondra šplhal, ale špičky stále nedohlédl. V tom se zvedl velký vítr, jedle se houpala ze strany na stranu, málem by Ondra spadl. Stačil se však pevně zachytit a šplhal dál. Vítr neustával a Ondra jen pomaloučku postupoval výš. A v tom uviděl velikou starou šišku až úplně ve špičce. Sebral všechny síly a lezl výš a už ji držel v ruce. Najednou ho přepadl strach, zavřel oči a šišku rozlomil. V tu chvíli se s ním všechno zatočilo, už nebyl ve špičce jedle, ale stál v krásné zahradě, místo staříka tu byl mladý král a z jabloní zase devět princezen. Ze zámku sem doléhala hudba a smích a všichni Ondrovi děkovali za svoji záchranu. 33
Mladého krále začarovala čarodějnice i s celým jeho královstvím proto, že se odmítl s ní oženit. A krásné princezny trpěly za laskavost a dobrotu svého otce. Všichni se hned vydali na cestu ke králi. To bylo radosti, to bylo veselí. Nikdo již nedoufal, že se s princeznami ještě někdy setká. Byla svatba. Nejmladší Maruška si brala mladého krále, a i když přijelo mnoho dalších ženichů, i Ondrovi nabídl král jednu ze svých dcer. Ale Ondra králi poděkoval, slíbil přeci Majolence, že se do roka a do dne vrátí. Ale král ho nechtěl jen tak pustit, a tak ho Ondra požádal o několik koní, dobytek a něco peněz, aby si hospodářství mohl zařídit. To mu král rád splnil a ještě mu přidal. Byl to zrovna rok a den, co Ondra opustit statek. Statkář právě své dceři nepěkně lál, že bohaté ženichy odhání a vdávat se nechce, když do světnice vešel Odra přepěkně vyšňořený, váček plný zlaťáků se mu houpal u pasu. „Tak tohohle ženicha už neodmítnu, tatínku!“ vykřikla Majolenka a vběhla Ondrovi do náruče. Sedlák se umoudřil a vystrojil jim oběma veselou svatbu.
34
Tanečnice
V
jedné zemi vládl již starý král. Bylo načase, aby předal vládu svému jedinému synovi. Dříve však rád by viděl po boku svého syna manželku a budoucí královnu. Již jako malého chlapce zaslíbil král svého syna dceři sousedního krále, princezně Doubravce. Sotva se však o tom princi zmínil, vyskočil ten, jako když do něj píchne, a prosil otce, aby zrušil své slovo. Nechtěl se oženit s princeznou Doubravkou. Pamatoval si totiž, že jako děvče, ač mladší než on, byla větší skoro o hlavu a ve všem měla navrch. Vítězila ve hře šachy, ve střelbě lukem, v jízdě na koni a nejednou jej dokonce i přeprala. Neuvědomoval si princ Vladimír, že tenkrát býval útlým drobným chlapce a že teď byl již statným mužem a rytířem, jakému nebylo široko daleko rovno. Přesto netoužil mít za ženu dívku, která nad něj vyniká. Král se nechal prosbami oblomit a poslal sousednímu králi list, ve kterém jej žádal o zrušení slibu, který je zavazoval provdat své děti. Ani král Vladan a ani princ Vladimír netušili, že se před lety princezna Doubravka ztratila a dosud ji žádný nenašel. Ten den do královského města zavítali kejklíři. Brzy se rozneslo, že jeden z nich, muzikant, má dvě krásné dcery. Jedna hrála na loutnu a ta druhá, němá, tančila. Byla to tak pěkná podívaná, že žádný nemluvil o ničem jiném. Princ také zatoužil potěšit se tancem neznámé dívky a dal šumaře zavolat na zámek. Sál byl plný dvořanů, když se dveře otevřely a v nich se objevil drobný šedivý mužíček a dvě dívky. Obě byly velmi krásné, ale každá jinak. Jedna byla jak nejčernější noc a druhá jak jasný letní den. Obě byly dobrota sama a ta s vlasy 35
jak uhly a s očima jak hvězdičky na obloze byla navíc moudrá a chytrosti měla za dva. Děvče s vlasy jak zlátnoucí obilí a chrpami v očích nebylo hloupé, ale pro radu si vždy běželo ke své přítelkyni. Všichni užasli nad krásou obou dívek. Princ vyzval šumaře, aby přistoupil a zahrál svoji písničku. Mužík přiložil k ústům klarinet, modrooké děvče vzalo loutnu a spustili veselou písničku. Tmavovláska se uklonila a začala tancovat. Ale nebyl to tanec ledajaký. Vznášela se lehounce na špičkách a přitom každý tón jí hrál v těle. Tančila tak krásně, že princ neodolal, aby k ní nesestoupil. Už ji držel za ruku a už z ní nespustil oči. Točila se mu hlava z tance, nebo z těch černých očí? „Jste našimi hosty,“ ukončil král dnešní sezení. „To jsou tvé dcery, šumaři?“ chytil princ Vladimír mužíka za rukáv. „Jen jedna výsosti. Tu druhou, němou, jsme našli v lese, prokřehlou a opuštěnou, už to bude šest let. Nevíme, kdo je, ale máme ji rádi. Říkáme jí tanečnice.“ „To vám ani nenaznačila, kdo je?“ ptal se dál princ. „Sama neví. Všechno zapomněla, kdo ví, co se jí tenkrát přihodilo.“ Víc princ šumaře nezdržoval, jen přemýšlel, kde už viděl ty dvě temné oči a krásný úsměv. Od té chvíle bylo možno vídat prince ve společnosti obou dívek. Později už jen jedné, to když modrooká Milena našla zalíbení v zahradníkovi. Princ se nechal okouzlit jiskérkami v černých očích a němým úsměvem. Jen on tmavovlasé dívce rozuměl, promlouvala k němu svým pohybem. Vladimír ji bral všude s sebou, ani jediný krok bez ní neudělal. Jednou, když se vrátili z projížďky, zavolal si ho král. „Kdo to jakživ viděl, aby princ a následník trůnu věnoval všechen svůj čas potulné tanečnici.“ 36
37
„Otče, vyprošuji si, abyste o ní takhle mluvil,“ bránil se princ. „A jak o ní mám mluvit?“ „Jako o mé nevěstě.“ Král zalapal po dechu. „To snad ne?“ Ale princ byl neoblomný. „Je to krásné děvče, nic ti nevyčítám,“ domlouval král synovi, „ale tvojí ženou být nemůže. Jsi budoucí král.“ Princ svěsil hlavu. Nebylo co namítnout, král měl pravdu. „Čím dříve se s ní rozloučíš, tím lépe,“ rozhodl král. Čekala na prince ve skleníku, měl tam svůj oblíbený kout. Proč si smutný? zeptala se ho dlaní. „To se ti jen zdá,“ vymluvil se princ. Ukázala na stoleček s figurkami. „Chceš si zahrát šachy?“ přikývla. „Šachmat,“ konstatoval sklesle po několika jejích vítězných tazích. Ona se jen vesele smála.
Přestože se král na prince zlobil, že to němé děvče s sebou přivedl na ples, nemohl popřít, že byla ze všech urozených dívek nejkrásnější. I její pohyby byly ladné a chování vznešené, jako kdyby se odjakživa mezi tolika panstvem pohybovala. Dvořané však byli jiného názoru. Byli velmi pohoršeni nad tím, že princ s tmavovláskou protančil celý večer. K ránu ho probudilo políbení. Skláněla se k němu, připravena na cestu. „Co se stalo?“ posadil se v posteli. Smutně se usmála. „Odcházíš?“ přikývla. „Proč?“ neodpovídala. „Nesmíš mi odejít!“ sevřel ji v náručí. „Miluji tě. Ožením se s tebou,“ smutně kroutila hlavou. „Já vím, můj otec nám nikdy nedá svolení,“ zesmutněl i princ Vladimír. Povzbudivě ho pohladila po tváři, smutně se usmála a zamířila ke dveřím. Princ vyskočil z postele a zadržel ji. Naposledy ji sevřel v náručí a políbil ji. „Nikdy na tebe nezapomenu,“ řekl, když odcházela. Do rána princ už neusnul. Srdce mu ztěžklo žalem.
Sevřel ji v náručí. „Jak se jmenuješ? Řekni mi, jak se jmenuješ?“ zaprosil. Ukázala na něho. „Mám ti dát jméno?“ přikývla. „Běla. Maruška, Hortensie, Sylvie?“ hádal princ, ale ona jen kroutila hlavou. Nevím, pokrčila rameny, vymanila se z jeho náruče a utekla. „Počkej!“ volal princ. Zastavila se. „Zkusím to ještě jednou,“ řekl princ, když ji dohonil. Znova hádal a znova vymýšlel spoustu dívčích jmen, ale žádné nebylo to pravé. Znova to vzdal, ale tentokrát ji nenechal utéci, odvedl ji do komnaty, kde měla připraveny krásné šaty. „Dnes večer je ples, dal jsem ti je ušít. Chci, abys tam šla. Šaty se jí líbily, ale bránila se jít s princem na ples, ale když dlouho prosil, slíbila, že přijde.
Ráno se ke královské audienci ohlásil král Dobroslav. Jaké bylo překvapení otce a syna, když jim nešťastný král vyprávěl, jak se kdysi, před šesti lety, jeho dcera ztratila, a jak ji od té doby nikdo nespatřil. „Doubravka,“ najednou vyskočil princ. „Byla to Doubravka,“ konečně si vzpomněl, odkud zná ty oči, odkud mu byl povědomý ten úsměv. „Musím ji najít,“ řekl oběma překvapeným králům a vyběhl ven ze zámku. Hledal ji na zámku, ve městě, za městem, ale po kejklířích ani stopa. Smutně se vrátil do paláce a zamířil rovnou do skleníku, na místo, kde spolu tak rádi sedávali. U stolku s figurkami sedělo tmavovlasé děvče, hlavu v dlaních. „Doubravko!“ vykřikl princ. Děvče se uleklo. Padl jí k nohám
38
39
a opakoval: „Doubravko, Doubravko.“ „Vladimíre,“ špitla. „Já mluvím, já zase mluvím.“ radostí se spolu zatočili. Když si všechno vypověděli, běželi za královskými otci. To bylo radosti ze znova nalezené dcery. Princezna Doubravka otci vyprávěla, jak ji před šesti lety v lese přepadl medvěd, stráže roztrhal a ji ponechal. Z toho velkého leknutí zapomněla, kdo je a oněměla. Nebýt kejklířů, kteří se o ni postarali, jistě by v lese zahynula. Oba králové zahrnuli šumaře i jeho dceru bohatstvím a pak byla veliká a slavná svatba. Vladimír s Doubravkou spolu vládli moudře a spravedlivě.
40
Vojáček
V
edle sebe vládli dva králové. Jeden svou zemi dobře spravoval, lidé měli dostatek a království bylo bohaté. Tomu druhému králi se zdálo, že má stále málo, i zem chtěl mít větší, a tak vyhlásil sousednímu králi válku. Dlouho se bojovalo, mnoho let trvalo, než král ubránil svou zem a vyhnal z ní dobyvačného souseda. Dlouhá válka sužovala zemi, byla bída a hlad. Bohatství, které králi zbylo, rozdal vysloužilým vojákům, aby se mohli vrátit ke svým rodinám, zase obdělávat pole, zase hospodařit. Těm vysloužilým vojákům, kteří neměli kam hlavu složit, vyplatil jejich odměnu a nařídil, aby jim ve městech a na vesnicích vyhradili bydlení a nechal pro ně zřídit služby ponocného a místního strážníka. Pak už králi zbyli jen mladí vojáci. Dal si je nastoupit a zeptal se jich, kteří chtějí zůstat sloužit králi na zámku, a ti, co se chtěli vrátit ke svým rodinám, dostali odměnu a směli odejít. Mezi těmi chlapci ve stejnokroji si všiml princ, že je i dívka. Nebylo pochyb, zpod čepice jí koukal cop. Naklonil se k otci. „Podívej, támhle to je děvče,“ ukázal směrem k dívce. Král ji vyzval, aby předstoupila. „Kdo jsi a proč jsi oblečena v těchto šatech?“ Dívka se nejdříve poklonila a pak odpověděla. „Jmenuji se Rozárka a mojí mamince říkali matka pluku. Kdysi odešla se svým mužem do války. Brzy padl v jedné bitvě a maminka zemřela při pochodu. Vyrostla jsem mezi vojáky, nemám nikoho ani jiné šaty.“ „Bojovala jsi také?“ zeptal se princ. „Jinak to nešlo.“ 41
„Jsi statečné děvče,“ pochválil ji princ. Dívka jen sklopila oči. Princův pohled pálil jak žhavé uhlí, až se bála, že jí srdce spálí. „Chtěla bys zůstat na zámku?“ ptal se král. Dívka přikývla. „Mohla bys pomáhat Apoleně v kuchyni. Bude víc strávníků, bude víc práce.“ Pak poslal Rozárku do kuchyně a poručil, aby jí dali nějaké ženské šaty. Když odpoledne princi přinesla šálek čokolády a jeho oblíbené koláčky, podivil se, jaké hezké děvče se z vojáčka vyklubalo. Ten král se rozhodl, když už vojna skončila, že syna ožení. Pozval šlechtičny zblízka i zdáli a uspořádal velký ples. Princi se z krásných dívek zatočila hlava. Však jedna z nich ho zaujala nejvíce. Byla oblečená v černých šatech, vlasy, které jí padaly ze zad až na zem, byly černější něž noc, jen její oči byly zelené a pichlavé. Princi ta zvláštní kráska učarovala. Protancoval s ní celou noc, a když svítalo, najednou oba zmizeli, jako by se
černá kráska. Celou noc tančila na paloučku při měsíčku, když však začalo svítat, jezero se opět otevřelo a černá víla se vracela do jezera. Na tu chvíli čekala Rozárka. Vyskočila ze svého úkrytu a vešla do jezera za černou paní. Šla nepozorována za černou vílou až k nádhernému jezernímu paláci, tam jí víla zmizela. Rozárka vešla do paláce. Procházela komnatami, ale nikde prince nenašla. Až v jedné komnatě uviděla za stolem sedět dvanáct ohavných černých žab. Možná by se polekala, ale v tom jedna z žab k ní promluvila princovým hlasem: „Rychle se schovej, Rozárko.“ Dívka vklouzla pod stůl a měla na mále, v tu chvíli se otevřely dveře a vstoupila černá kráska. Kouzelným proutkem proměnila jednu z černých žab v prince a odvedla jej z komnaty.
pod nimi zem slehla. Všichni prince i neznámou krásku hledali, ale marně. Král byl velmi smuten, netušil, kam se mohl jeho syn podít. Nevěděl, že ta temná dívka byla zlá jezerní víla z Černého jezera za lesem. Tu za králem přišla dívka, která byla dříve vojákem. „Staří vojáci vyprávěli, že za lesem u Černého jezera mnohokrát za noci viděli tančit černou krasavici. Vždy za svítání se vracela zpět do jezera. Říká se že je to zlá jezerní víla. Dovol králi, abych k ní směla jít prince hledat.“ Král však nechtěl svolit, jakpak by takové děvče mohlo přemoci zlou jezerní vílu. Ale Rozárka tak dlouho prosila, až král svolil. Vydala se tedy Rozárka k Černému jezeru. Schovala se opodál a čekala, až bude noc. V tom se jezero otevřelo a z něj vystoupila 42
43
Rozárka vylezla ze své skrýše. Přemýšlela, kam jen mohla víla s princem odejít, když k ní promluvila jiná ohyzdná černá žába. „Proč jsi přišla, Rozárko?“ Odkud jen ten hlas znala, a ty oči? Ačkoliv byla žába velmi ohyzdná, ty modré oči byly lidské a ona je jisto jistě znala. „Kdo jsi?“ zeptala se. „Jsem Janek. Byl jsem důstojníkem u tvého pluku,“ odpověděla žába. Jak pak by si nepamatovala na pohledného důstojníčka, vždy na něm mohla oči nechat. Tenkrát, když jednou zmizel, si je málem vyplakala. „Přišla jsem vysvobodit prince,“ řekla Rozárka. „Ale ráda pomohu i vám,“ dodala k žábám, které byly také zakletí mládenci. „To bude těžká věc,“ řekla žába. „Nikdo z nás neví, v čem vězí vílina moc. Jsme zakleti jen do této komnaty. Jen princ byl dál, možná ti on řekne, jak nás budeš moci vysvobodit.“ Navečer se vrátil princ a víla jej opět proměnila v žábu.
dokud bylo v žábě jen trochu života. Sekala a bodala, až žábu docela zahubila. Ve chvíli, kdy žába naposled vydechla, zmizela, jako by se do země propadla. Studánka se rázem vyčistila, byla v ní voda průzračná jak křišťál. „Děkuji ti, děvče,“ promluvila lidským hlasem. „Zlomila jsi zlé kouzlo, jste všichni volni.“ V tu chvíli se začala voda ve studánce točit a Rozárka stála na břehu jezera, které již nebylo černé, ale průzračné jak alabastr a slunce, které právě vyšlo, se v něm vzhlíželo jako v zrcadle. S ní tam stálo dvanáct švarných mládenců a děkovali jí za záchranu. Ještě někdo jí přišel poděkovat, překrásná dívka se zlatými vlasy až na zem a jasnýma zelenýma očima. Byla to černá víla, která byla také zakletá. Víla se chtěla vrátit zpět do jezera, ale princ, který se do ní zamiloval, ji prosil, aby se vrátila s ním na zámek jako jeho nevěsta. Víla ráda svolila. Rozárku popadl do náruče pohledný důstojníček a všichni
Všichni se hned začali radit, jak zlomit vílinu moc. Princ věděl o tajné komnatě a řekl Rozárce, jak se tam dostane, jen nikdo z nich nevěděl, co ji tam čeká. Ale Rozárka se nebála, měla přece svoji vojenskou šavli. Vydala se k tajné komnatě dřív, než vyjde slunce. Otevřela dveře a vešla. Ale nebyla to komnata, byla to obrovská jeskyně, k zemi visely bílé krápníky a uprostřed jeskyně byla studánka s vodou temnou jak nejčernější noc. Z té studánky na Rozárku vykoukla obrovská žába, ještě ohyzdnější než zakletí mládenci. Poulila na Rozárku své pichlavé zelené oči a svýma dlouhýma ohyzdnýma nohama se sápala po Rozárce. Vyděšená dívka si v poslední chvíli vzpomněla na svoji šavli a začala do žáby sekat a bodat, až se žába celá svíjela. Ale Rozárka nepřestala,
pospíchali domů za králem. To bylo radosti, to bylo vítání. Král dal vystrojit dvě svatby. Princ se oženil s vílou z Černého jezera a Rozárka si vzala svého milého Janka.
44
45
O Lidce
V
království, kterému jeho obyvatelé říkali šťastné království, vládl král, který byl již velmi stár. Ten král měl syna a dceru a schovanku Lidku, děvče, jež jako malé děcko osiřelo a královští rodiče se ho ujali. Všichni tři, Běla, Petr i Lidka, spolu vyrůstali od nejútlejšího dětství. Rodičům radost přinášeli, neboť se navzájem velmi milovali. Jeden druhému by nikdy neublížili. Byli stále spolu, nebylo chvíle, aby se odloučili. Až když začaly děti dospívat, musely se rozdělit. Chlapec se učil vládnout mečem i žezlem a děvčata hrát na harfu, tančit a vyšívat. Děti dorůstaly. Petr již byl mladým mužem a obě dívky dospěly v krásné panny. Avšak Lidčině kráse se těžko něco vyrovnalo. Byla jak rozvitý růžový květ. Princezna Běla byla také velmi půvabná, ale vedle Lidky její krása bledla. Nejdříve závist a pak zloba zatvrdila její srdce. Lidka se od té chvíle od ní nedočkala dobrého slova, dobrého skutku. Velice se Lidka trápila, mnoho slz vyplakala. Proměna dcery trápila i královnu. Zloba princeznina jí život zkrátila a královna brzy zemřela. Šla léta. Z děvčat byly panny na vdávání a z prince muž na ženění a budoucí král. Nikdo nevěděl o příkořích, kterých se dostává Lidce od princezny Běly, snad jen sloužící. Král i Petr se podivovali nad smutkem schovanky Lidky, ale ani jeden z nich nenalezl příčiny. Lidka ani slovem neprozradila princeznu Bělu. Snad se bála její zloby, snad ji měla ráda a bylo ji jí líto. Král byl již stár a rád by viděl syna na trůně s hodnou ženou po boku. A protože nebylo jiné přání královo, než aby jeho děti i Lidka, kterou miloval jako svoji vlastní, byli také tak šťastni jako všichni
46
v jeho království, vyslyšel přání svého syna prince Petra, oženit se s komtesou Eliškou. Chystala se velká svatba, na niž bylo pozváno mnoho hostí. Pozvání přijal i král Jaroslav ze sousední země. Všichni byli na krále Jaroslava velmi zvědavi a nejvíce Běla. Tajně doufala, že král požádá jejího otce o ruku své dcery. Už se těšila, jak se stane královnou. Sotva král Jaroslav dorazil na zámek šťastného království, hned si ho všichni oblíbili. Byl to příjemný mladý muž s veselým úsměvem a upřímnýma očima. Princezna Běla si umínila, že se za krále Jaroslava provdá, ať se děje, co se děje. Král ani princ Petr nebyli proti. Avšak srdci těžko poroučet. Král Jaroslav se hned od prvního okamžiku zahleděl do smutných očí královy schovanky Lidky. Konala se veliká svatba, po ní hostina, bály, hony a turnaje trvající několik dní. Celý ten čas se princezna točila jen kolem krále Jaroslava. Ten však, rád by, aspoň na chvíli, byl o samotě s Lidkou, aby jí mohl vyjádřit svou náklonnost. Všechno marně, jako by se mu vyhýbala. Až na posledním bále, všiml si král, že Lidka odešla do zahrady. Šikovně se vymluvil a nepozorovaně zmizel princezně Běle. Našel Lidku u záhonů růží. Zamyšleně se procházela mezi růžovým loubím, když se před ní Jaroslav objevil, celá se polekala. „Proč se mi vyhýbáte, Lidko?“ zeptal se jí. „To se vám jen zdá, králi,“ sklopila oči. „Již celých pět dní a nocí trvají slavnosti a ještě jsem s vámi ani jednou netančil a ani nehovořil. Myslíte tedy, že je to dílem náhody?“ „Nepochybně, králi,“ měla oči stále sklopené. „A co mi odpovíte, Lidko, když vás požádám o ruku?“ zeptal se král 47
v obavách, že do svého odjezdu nebude již míti příležitost hovořit s ní o samotě. Dívka na něj upřela své vyděšené oči. „Myslíte to vážně, králi?“ „Jako že jsem král.“ „Vůbec mne neznáte.“ „Vaše laskavé oči mi již dávno všechno prozradily. “ „Pozor! “ vykřikla Lidka a vtáhla krále do růžového loubí. Kolem prošla princezna Běla, dle všeho hledala krále. „Proč jste to udělala? “ zeptal se podivený král. Avšak Lidka mu neodpověděla, místo toho jen smutně řekla. „Já si vás nemohu vzít, králi. Nejsem urozeného rodu, mí rodiče byli chudí a prostí lidé.“ „Co na tom záleží?“ řekl Jiří. „Princezna Běla vás velmi miluje.“ „A vy?“ zajímal se král. „Mám ráda Bělu jako svoji vlastní sestru.“
celá ztrápená povzdychla: „Proč jsem jen krále odmítla?“ A běžel čas. Starý král zemřel a místo něj na trůn nastoupil princ Petr. I on byl slepý k trápení schovanky Lidky. Jednou, když už nebylo déle možno všechna příkoří snášet, rozhodla se Lidka opustit královský palác i královskou rodinu.
„A vy?“ zeptal se král opět, neboť nedostal na svou otázku odpověď. „Nemohu říci, že byste mi byl lhostejný, ale nemohu se stát vaší ženou. Odpusťte, králi.“ Smutně se usmála a odešla. Král byl z toho velmi smutný. Nechápal, proč ho Lidka odmítla. Nerozuměl jejím důvodům ani jejímu smutku. Hned druhý den se rozhodl odjet zpět domů, na svůj královský hrad. Král ho nijak nezdržoval, avšak neopomněl se ho poptat, zdali by princeznu Bělu nechtěl za manželku. „Odpusťte, králi, vaše dcera byla vždy ke mně velmi milá, ale mé srdce patří jiné ženě,“ omluvil se král Jaroslav, rozloučil se a opustil královský palác. Dlouho zuřila princezna Běla, že ji král nepožádal o ruku. Dlouho se vztekala a na Lidce si svůj vztek vylévala. Mnohokrát si Lidka 48
49
Smutně opouštěla všechny, které milovala, s uzlíkem v ruce šla, kam ji nohy nesly. Ani nevěděla jak, ale po dlouhém putování najednou stála před branami hradu krále Jaroslava. Netroufala si jít přímo za králem, a tak jen poprosila o nějakou službu. Panu kancléři se zdála na služebnou příliš hezká, a proto jí dal na starosti všechny květiny v paláci. To nebyla pro Lidku žádná práce, to byla radost. Ráda květiny zalévala, omývala jim listy, vyměňovala vodu ve vázách a přinášela nové kytice od zahradníka. Král si brzy povšiml, že v jeho komnatách jsou každý den nové květiny a že nikdy nechybí růže, které měl ze všech nejraději. Ptal se kancléře, kdo že se to nyní o květiny stará. „Přijal jsem králi nové děvče, je velmi šikovné,“ přiznal kancléř. Král se netajil tím, že by rád děvče poznal a dal si ji hned zavolat. Jaké bylo jeho překvapení, když v děvčeti poznal Lidku. Ptal se jí, kde se vzala na hradě a proč opustila královskou rodinu. Lidka mu popravdě vypověděla, jak musela Běle sloužit a jak mnohokrát od ní i bita byla a jiné týrání snášet musela. Král se hněval, že mu to již dříve neřekla a jeho ženou se stát nechtěla, ale pak Lidce vše odpustil. Tentokrát ho již Lidka neodmítla. Brzy byla velká svatba, na kterou pozvali i krále Petra se sestrou. Běla již dávno poznala, jak Lidce ubližovala, a prosila ji za odpuštění. Lidka jí ráda odpustila a po celý život se jako vlastní sestry rády měly a jedna druhé štěstí přály.
50
Kovář a pyšná princezna
V
jednom království za devatero horami a za devatero řekami, u mořského břehu, žil byl mladý princ. Po otci zdědil moudrost a šlechetnost, po matce laskavost a dobrotu. A protože to byl navíc pohledný a urostlý mládenec, kdekterá panna na vdávání si na něj myslela. Ale mladý princ na ženitbu zatím nemyslel, zdálo se mu, že je ještě mladý a světa nezkušený, a děvče, které by mohl celý život milovat, ještě nepotkal. Ale co čert nechtěl, do mladého prince se zamilovala zlá a krutá vládkyně Černého ostrova uprostřed moře. Povídalo se, že ovládá všelijaké čáry, ale nebylo kouzlo, které by donutilo prince oženit se s touto zlou a nenávistnou ženou. Rozezlená vládkyně Černého ostrova prince za to, že ji odmítl, na místě proklela. Ta kletba byla tuze zlá. Pokud princ od slunka západu do slunka východu bude pobývat v lidském obydlí, lehne zrána všechno kolem něj popelem. Ať přijme pozvání k noclehu, postaví si vlastní přístřeší či jakkoliv jinak se octne pod střechou, shoří ta při ranním rozbřesku. Velmi se zarmoutili princovi rodiče, ale princ, ač s bolavým srdcem, neváhal, rozloučil se s nimi a vydal se do světa. Toulal se po krajích, dokud mu peníze stačily, když i koně prodal, nezbývalo než se živit prací. A protože byl urostlý jako jedle a síly měl za dva, všude ho rádi viděli. Pomáhal při žních, o senách i ve mlýně, nejraději však pracoval s koňmi, kterým rozuměl. Jednou potřeboval pomocníka místní kovář, a protože Jíra, jak všichni princi Jiřímu říkali, byl statný chasník, hned se kováři zalíbil, a vzal ho tedy do učení. Všichni měli Jíru rádi, ale kroutili hlavami nad tím, že vždy před západem slunce odchází z chalupy spávat ven pod širé nebe. Divili se o to víc, když odcházel v mrazu, ve vánici, za bouřek i plískanic. Žádné 51
domluvy ani prosby nepomáhaly, a tak si lidé časem zvykli a měli podivného kováře rádi. Jednou zavítal do kovárny mladý král této země. Na cestě jeho kůň ztratil podkovu a potřeboval novou. V kovárně se králi líbilo, hovořil s oběma kováři, hlavně s tím mladším, a obdivoval, jak jim jde práce od ruky. Mladý kovář, protože se ho nebál a mluvil s ním na rovinu, zatímco jemu všichni jen pochlebovali, dvořané se poklonkovali a nikdo k němu nebyl upřímný, se králi zalíbil natolik, že mu nabídl práci na zámku. I Jírovi se mladý král líbil, a tak se nedal dlouho přemlouvat, jen si podmínil, že v paláci nebude nocovat, že si postaví chaloupku ve vsi. Králi se jeho přání nezdálo vůbec podivné, proto bez prodlení souhlasil a vzal kováře hned s sebou. Na zámku bylo pro Jíru práce více než dost, koní byla plná stáj, zámecká brána již rezivěla a kde co potřebovalo opravit, a tak se Jíra nenudil. Měl tolik práce, že by snad na své prokletí i zapomněl,
Jiří na chvíli odložil práci, ukrojil si chléb a sýr, nabídl i králi, ten však dál hovořil. „Je stejně krásná jako bývala naše matka, a bývala stejně tak veselá a milá, ale poté, co matka zemřela, poslal ji otec na vychování ke své sestře. Docela se změnila, je pyšnější než páv. Nevím si s ní rady,“ postěžoval si král. „Nech ji vyučit nějakému řemeslu,“ řekl Jíra. Král myslel, že se přeslechl. „Každá práce člověka změní,“ pokračoval Jíra. Král věděl, že toho Jíra moc nenamluví, a když něco řekne, má to vždy hlavu a patu. Zamyslel se a najednou radostně vyskočil. „Dostal jsem skvělý nápad,“ poplácal Jíru po zádech a pospíchal do zámku. Okamžitě si nechal zavolat Liběnku. „Milá sestro,“ řekl jí, „je ti osmnáct let. Měla by ses vdát. Ale tvoje matka, královna, si přála, aby ses, dříve než se vdáš, naučila příst, tkát a šít.“
kdyby mu ho sluníčko každý večer nepřipomnělo. Mladý král často zašel do kovárny. Poznal v Jírovi moudrého a upřímného přítele. Radil se s ním o daních i o dvořanech, přišel si pro radu, když v kraji začali řádit lapkové, i když byla neúroda a lidé měli hlad. Vždy mladý král ve svém příteli našel oporu i dobrého rádce. Jen dvořanům a královým ministrům byl Jíra trnem v oku. Ten mladý král měl sestru. Děvče jako poupátko. Hned jak ji Jíra poprvé spatřil, okamžitě se zamiloval, ale princezna Liběnka si ho ani nevšimla. Nosila nosík pěkně vysoko. A přestože byl Jiří vysoký a urostlý mládenec, přes tu svou pýchu ho ani neviděla. Jednou se král Jírovi svěřil, jaké má se sestrou trápení. „Rád bych jí provdal, je jí už osmnáct let, ale je tak ukrutně pyšná, nechce o nikom ani slyšet.“
„Příst, tkát a šít?“ ohrnula nosík Liběnka. „Tak jsem řekl!“ skončil král svou řeč. Princezna myslela, že se jí to jen zdá. Ona by měla pracovat? Ona, princezna? Vzpírala se, naléhala a prosila, ale Vojtěch byl neoblomný. Nevěděla si rady, ale pak si vzpomněla na kováře. Jen on by mohl bratrovi domluvit. Musela se hodně přemáhat, aby vůbec do kovárny došla. Bylo tam tolik kouře, špíny a ten urostlý muž byl celý upocený a špinavý. Přesto si dodala odvahy a vyprávěla kováři, proč přišla. Jírovi málem spadla podkova do ohně, když uviděl Liběnku, že přichází do kovárny. Bolelo ho srdce z toho, že jí nemůže říci, kdo je. Proto jen na její stížnost prohodil: „Vaše matka byla moudrá žena. S vaším bratrem ale promluvit nemohu, i kdybych chtěl.“
52
53
„Proč ne?“ divila se princezna, jak jen jí ten otrhanec, i když byl pohledný, může odporovat. „Jsem jen poddaný,“ řekl Jíra a hleděl si už jen své práce. „Ale já nechci pracovat!“ dupla si princezna, ale nebylo jí to nic platné. Za nějaký čas se objevila Liběnka opět v kovárně. Jíra na sobě nedal nic znát, i když mu srdce poskočilo radostí. „Ruce mám celé odřené, záda bolavá, nechci už pracovat,“ kabonila se na celý svět. „Na chleba se těžko vydělává, Vaše Veličenstvo.“ „Nepotřebuji si vydělávat, máme peněz dost,“ zlobila se. Na to Jiří nic neřekl, jen pokrčil rameny, opravdu s ní bylo těžké pořízení. „Příst už umím, nechci se učit něco víc,“ hovořila dál Liběnka, aniž by si všimla, že ji kovář neposlouchá, ani ji nemohl slyšet přes rány kladiva. Ještě chvíli pozorovala Jiřího při práci a pak odešla. A tak čas od času navštívila princezna kovárnu, zpočátku si jen stěžovala, ale přibývalo i radosti z práce. Jíra nebyl mnohomluvný a princezna se nikdy nedočkala více než několika krátkých vět, ale to jí nijak nevadilo. Sama byla upovídaná dost a dost, stačilo jí, že jí ten pohledný kovář naslouchá. Odměnou za jeho trpělivost s ní mu přinesla svou první ušitou košili. „Budu ji opatrovat jako oko v hlavě,“ sliboval šťastný Jíra. Věděl, že Liběnka už není pyšná a těšilo ho to jako nic na světě. Avšak ani králi Vojtěchovi neunikla princeznina proměna, ani to, že ráda vysedává v kovárně. „Vystrojím Liběnce svatbu,“ řekl král Jiřímu, když spolu opět seděli nad kusem chleba a přikusovali sýr. Jírovi píchlo u srdce tak, že si na ta místa musel položit ruku. 54
55
„Lepšího ženicha bych jí široko daleko nenašel,“ hovořil dál král o tom, jakou vystrojí svatbu, jak pozve stovky hostů a jak budou novomanžele šťastni. Nakonec dodal: „Liběnka souhlasí, není třeba déle otálet.“ Jíra stále mlčel, a i kdyby chtěl snad něco říci, bolest by mu to nedovolila. „No tak Jíro, co nic neříkáš?“ nevydržel to již Vojtěch. Odpovědí mu bylo jen pokrčení ramen a smutný úsměv. „No tak,“ poplácal ho král po rameni, „copak si myslíš, že bych ji dal někomu jinému, když má ráda tebe?“ „Mě?“ vyděsil se Jiří upřímně. „Snad mi nechceš říct, že ty ji rád nemáš?“ vysvětlil si král jeho rozpaky po svém. „Ano, ale…“ nestačil však domluvit. „Ale nejsi urozený,“ přerušil ho král, „já vím, ale to nevadí. Jsi moudrý, bystrý a upřímný, vážím si toho. Udělám z tebe svého
Jiřímu bylo do pláče. Miloval Liběnku, ale copak ji mohl uvést do neštěstí svým prokletím? Copak od ní mohl chtít, aby nesla jeho těžký úděl. Byl dočista zoufalý. Sotva Vojtěch své sestře všechno vypověděl, rozběhla se do kovárny, ale Jíru zde již nezastihla. Usedla na koně a pospíchala do vsi, kde jí lidé ukázali cestu k malému stavení, které patřilo kováři. Vešla dovnitř a právě zastihla Jiřího, jak si váže uzlík na cestu. „Chceš odejít?“ ptala se. „Ano,“ přiznal s těžkým srdcem. „Copak mě nemáš ani trochu rád?“ ptala se zoufalá princezna. „Proč mě trápíte, princezno? Miluji vás,„ přiznal, „ale nemohu si vás vzít.“ „Proč?“ „To vám nemohu říci.“ „Nevadí mi, že přespáváš pod lesem, budu tam přebývat s tebou.“
prvního ministra, pasuji tě na rytíře, ale jestli budeš chtít pracovat, nikdo ti nebude bránit.“ „Děkuji za uznání, králi, ale nemohu si vzít tvou sestru,“ odpověděl Jíra. „Jak to?“ zarazil se král. Tohle nečekal. „Proč? Jsi snad ženatý?“ „Nemohu ti to říci, ač bych rád,“ přiznal Jiří. „Takže ty si Liběnku nevezmeš?“ král se začínal zlobit. „Je mi líto,“ posmutněl Jiří o poznání více. „Ani když ti to nařídím?“ král se už doopravdy zlobil, neměl rád, když mu někdo odporoval. „Prosím, nedělej to, králi!“ zděsil se Jíra. Král se chvíli zamyslel, ale na nic kloudného nepřišel. Přísně se na Jíru podíval a řekl: „Zítra bude svatba, je to má vůle,“ a odešel.
Již dávno si vyslechla lidské řeči o podivínství mladého kováře. Jiří byl překvapen, nečekal, že by pyšná královská dcera chtěla sdílet jeho osud s ním. Včas si všiml, že slunce právě zapadlo, rychle chytil princezninu ruku a vytáhl ji ven z chalupy. „Něco takového od vás nemohu chtít, Vaše Veličenstvo.“ „Já to chci. A neříkej mi Vaše Veličenstvo.“ „Ty bys opravdu chtěla?“ nemohl uvěřit šťastný Jiří. „Chtěla,“ usmála se princezna a políbila ho na ústa. Jíra ji pevně k sobě přivinul a držel ji v náručí celou noc. Ale nebyla to obyčejná noc. Lítaly blesky, hromy hřměly, kolem nich se valila voda a kamení. Princezna se tiskla ke kováři a ani slovem nedala najevo, že by si svůj záměr rozmyslela. Ráno s prvním paprskem byla bouře tatam. Princezna usnula a před Jiřím se zjevila zlá
56
57
vládkyně Černého ostrova. „Vyhrál jsi, jsi volný,“ řekla a zase zmizela. Když se princezna probudila, vzal jí Jíra za ruku a odvedl do zámku. Tam jí i Vojtěchovi vyprávěl o svém prokletí. Poslali pro jeho rodiče, kteří Liběnce děkovali za záchranu syna, a byla veliká a slavná svatba. Jiří a Liběnka žili spolu šťastně, a pokud nezemřeli, žijí dodnes.
OBSAH O švadlence a skřítku Jehličkovi.................................................. 5 Zahradník králem aneb Napravená princezna............................. 9 Král Slunce................................................................................. 12 O bludičce.................................................................................. 19 Devět jabloní.............................................................................. 30 Tanečnice................................................................................... 35 Vojáček....................................................................................... 41 O Lidce....................................................................................... 46 Kovář a pyšná princezna............................................................ 51
58
59
60
