Aby Pouť k Neposkvrněnému Početí otevřela srdce poutníků k hlasu Matky Boží, promlouvající v Lurdech i v mariánských svatyních Evropy, a přinesla

VADEMECUM POUTNÍKA

Aby Pouť k Neposkvrněnému Početí otevřela srdce poutníků k hlasu Matky Boží, promlouvající v Lurdech i v mariánských svatyních Evropy, a přinesla požehnání jim i životu farností.

PEREGRINATIO

AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM 18. – 29. ČERVNA 2008

STŘEDA, 18. ČERVNA V 5.00h - odjezd z Pustiměře (v 5.30h: Brno – hotel Grand; v 6.30: Břeclav – vlak. nádraží). Navečer příjezd do Padovy. Prohlídka baziliky sv. Antonína Paduánského, nocleh. ČTVRTEK, 19. ČERVNA 6.30: mše svatá v bazilice, snídaně, odjezd do La Saletty, putování po místě zjevení, večeře, modlitební vigílie a světelný průvod, nocleh. PÁTEK, 20. ČERVNA 6.30: mše svatá v bazilice, snídaně, meditace mariánského poselství La Saletty.

Odjezd do Lurd (příjezd navečer), večeře, světelný průvod, nocleh.

SOBOTA, 21. ČERVNA 6.45: mše svatá u Massabiellské jeskyně. 14.00: „Jubilejní putování“: farní kostel s křtitelnicí, Cachot, Jeskyně, Hospic. 4

NEDĚLE, 22. ČERVNA Odpustková jubilejní pouť. 9.30: mezinárodní mše svatá v podzemní bazilice sv. Pia X. (závěr 49. eucharistického kongresu v Québecu: „Eucharistie, Boží dar pro život světa“)

Poutní program v Lurdech. Nocleh.

PONDĚLÍ, 23. ČERVNA 9.00: mše svatá v Kryptě 14.15: Křížová cesta Poutní program v Lurdech.

Kolem 16h odjezd do španělské svatyně Santiago de Compostela. ÚTERÝ, 24. ČERVNA Ráno příjezd do Compostely pouť k hrobu apoštola sv. Jakuba staršího, 8.30: mše svatá v katedrále. Odjezd do portugalské Fatimy, večeře, 19.30: mše svatá v bazilice 21.30: svatý růženec v kapli zjevení (5. tajemství česky - jeden z poutníků)

světelný průvod, nocleh. STŘEDA, 25. ČERVNA Snídaně, poutní program ve Fatimě, oběd, 17.00: mše svatá v kapli zjevení, (XX. výročí kněžství, 1988)

večeře, 21.30: svatý růženec v kapli zjevení (5. tajemství česky - jeden z poutníků)

světelný průvod, odjezd do Biarritz. ČTVRTEK, 26. ČERVNA Dopoledne příjezd do Biarritz, koupání v Atlantiku, odjezd do Lurd, mše svatá, večeře, světelný průvod, nocleh. 4

5

PÁTEK, 27. ČERVNA Snídaně, odjezd do Paray le Monial, prohlídka svatyně Božského Srdce Páně. 19.00h: mše svatá v kapli zjevení sv. Markétě Marii Alacoque, večeře, noční adorace: ZASVĚCENÍ BOŽSKÉMU SRDCI, nocleh. SOBOTA, 28. ČERVNA Snídaně, odjezd do Nevers.

10.45h: mše svatá v kapli sv. Bernardety, přejezd Švýcarskem, večeře u Bodamského jezera, odjezd do vlasti. NEDĚLE, 29. ČERVNA 19.00: mše svatá v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři ZAHÁJENÍ ROKU SV. PAVLA, U PŘÍLEŽITOSTI MM. VÝROČÍ NAROZENÍ APOŠTOLA NÁRODŮ 6

5

P r o c e sí a po u tě

(slovo k duši poutníka od Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře)

Chrám představuje svět prosvícený světlem Ducha svatého. Tak máme prožívat svou přítomnost v něm. Ale chrámů je na světě mnoho. Vždycky měli křesťané pocit, že musí být nějak spojeny a že věřící v jednom musí nějak komunikovat s těmi druhými. Ve staré církvi si navzájem posílali eucharistický chléb. Ale je i jiná možnost. I jednotlivé rodiny tvoří každá svou jednotu. Přesto se však někdy navštěvují, zvláště při slavnostních příležitostech. Něco podobného se děje i v církvi tak, že lidé z jednoho chrámu navštíví chrám jiný. Dnes se to ponejvíc děje autobusovou výpravou. Ale stará tradice zná poutní procesí. Na Moravě byla tak folkloristická, že je např. Úprka rád zvěčňoval v malbách. Navštěvovat posvátná místa a chrámy je způsob zbožnosti všech dob a všech národů. První Ježíšova slova jsou nám známá z vypravování o jeho první pouti do jeruzalémského chrámu (Lk 2,41 nn.). Císařovně Heleně připisuje tradice nalezení Svatého kříže při její pouti do Jeruzaléma r. 326. Od té doby se pouti do Svaté země staly všeobecným křesťanským zvykem. Ale stejně tradiční se staly i pouti do Říma k hrobům sv. Petra a Pavla a jiných mučedníků. Když křižáci přinesli mnohé památky z Palestiny domů, stavěly se pro ně kostely, a i ty se staly poutními svatyněmi. Pouť se stává význačným „místem“ modlitby, protože zahrnuje několik prvků, které jsou přirozenou podmínkou povznesení mysli k Bohu. Píše Dostojevský: „Dlouhá cesta vypadá jak něco bez konce; je to jako lidský sen, nostalgie nekonečna.“ Putování vždycky vyžaduje úsilí. Obětujeme tu vlastní síly a vlastní čas. Odměnou za tu oběť, za ten namáhavý pochod je vítězství nad časem. Doma jsem byli otroci každé pracovní hodiny a dokonce i každé volné chvilky. Na cestě se jakoby neustále díváme z okna ven. Doma jsme museli mít na mysli mnoho denních starostí. Na cestě na ně zapomeneme. Upřeme pozornost jenom do dálky, tam, kde se nějakým zvláštním způsobem zjevuje Bůh a jeho svatí, kde je země víc posvěcena než jinde. Není to tedy útěk ze země, ale víra, že svou 7

životní poutí zemi posvěcujeme, aby se celá stala jedním velkým chrámem, místem setkání Boha s lidmi. Na pouti se také setkáváme s neznámými lidmi. Ale jsou ta setkání jinačí než ta, ve kterých žijeme. Tu si jsou všichni rovni a všechny považujeme za přátele. Přišli sem z různých sociálních prostředí, ale tu nás ta různost nezajímá. Na pouti nejsou páni a podřízení, ale jenom spoluputující, pobratřili jsme se i s těmi, kterým bychom se jinde vyhnuli. Pamatuji si na jedno takové putování v Itálii. Nebylo dlouhé, ale přesto bylo potřeba si na chvilku odpočinout a trochu pojíst z toho, co si každý vzal do kabelky. Já jsem si nevzal nic, protože jsem s tím putováním nepočítal. Ale vedoucí průvodu se mně jenom smál, že nemám dost víry a že mne tedy musí přesvědčit jen zázrak. Ukázal na lesík před námi a slíbil mně, že se tam stane zázračné rozmnožení chlebů. Jak se to pak přihodilo? Sotva jsme se tam octli, jedna paní rozprostřela na zem bílé prostěradlo a poutníci tam na hromadu nakladli, co kdo měl. Pak si každý z té kopy vybral, co mu bylo po chuti, a všichni měli dostatek, zbyla ještě hromádka pro mravenečky. Prý je to jediný způsob, aby měl každý dost. Když si jí každý jenom ze svého, vždycky mnohým něco chybí. Zde nechybělo nikomu nic. Není to pěkný obraz toho, jak by měli lidé navzájem žít i doma? Šlo by to těžko, ale je to lehké na pouti. Měli bychom tedy i doma zkusit chápat svůj život jako pouť. Uveďme si hned okolnost, ve které se to má hned aplikovat. Dva mladí lidé stojí před oltářem jako ženich a nevěsta a chtějí tu před Boží tváří slíbit vzájemnou věrnost po dobu celé své životní pouti. Ať se přihodí cokoli, my se budeme držet za ruce, i kdyby pršelo a hrom bil. Ale prozatím hrom nebije. Svítí slunce velkých nadějí. Vydáme se tedy na svatební cestu. Je to slibný začátek budoucí poutí? Není. Je to výlet. Všecko je připravené, aby to dobře vyšlo a pak se snoubenci rádi vrátí domů. Začne tedy životní pouť zde? Ne příliš. Nechce se jít do neznáma s důvěrou v Boha. Jde o to, abychom si všecko pevně zajistili, aby to všechno vyšlo tak, jak jsme si to představovali. Bohužel to není nikdy tak úplně. Příjmy z práce sotva vystačí, byt jsme si přáli lepší atd. atd. Ale nejhorší je, že ani on, manžel není takový, jak ho chtěla mít manželka. A manžel? Zklamaný realitou své vlastní družky, se začíná rozhlížet kamsi jinam. Ne kamsi do dálky, ale pomýšlí na změnění spoluputovatelky. To by se na pouti nepřihodilo, ale může se tak stát při výletu. Je tedy tak velký rozdíl mezi poutí a výletem? Je. Pouť směřuje k něčemu svatému, ke svatyni, na výlet se chodí jen pro chvilkovou zábavu. Křesťanské manželství je pouť. Začíná v kostele a má končit ve svatyni rodiny, u stolu, kde je všechno společné a kde přisednou radostně ti, které Bůh pošle jako nerozlučné společníky, tj. děti. Všichni si pak přejí, aby jejich vzájemné putování ani smrt nekončila předčasně. Takový je happy end, šťastný konec každého dobrého vyprávění. Ale jako pouť se musí chápat i každé životní povolání. Bůh je určuje už od narození, v dětství se zjevuje malými náznaky, předtuchami. Přesto se však stále kráčí do neznáma, budoucnost je kdesi za horami. Ale kdo zaměřil svůj život ke svatyni, má naději nejenom, že ji najde, ale že i nějaký nový kostel či kostelík postaví, anebo, jak píše Wolker, aby tu jeho prací stála „alespoň hospoda u silnice pro ušlé poutníky i pro poutnice“; řečeno obrazně, abychom měli zadostiučinění, že jsme pomohli druhým dojít tam, kam jsme chtěli dojít my sami. Křesťanský život je opravdu společná pouť. Zastavujme se jenom tam, kde je rozložena bílé prostěradlo k rozmnožení chlebů. Svátostným obrazem toho je eucharistický oltář, chléb z nebe, mana na pouti do zaslíbené země. 8

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM !

PADOVA „DOCTOR EVANGELICUS“ - SVATÝ ANTONÍN PADUÁNSKÝ „Pán jej obdařil schopností chápat Svatá písma, aby ke všemu lidu promlouval o Ježíši slovy, jež jsou nad med sladší. /Tomáš z Celana/

Svatý Antonín Paduánský se narodil v roce 1195 v portugalském Lisabonu. Jedna barokní tradice uvádí jako den jeho narození 15. srpen. Byl synem šlechtických rodičů Martina de‘Buglioniho a Marie Taveiry. Jeho rodný dům se nacházel jen pár metrů od lisabonské katedrály (obr.), v níž byl pokřtěn a dostal jméno Fernando. První léta formace strávil pod moudrým vedením dómských kanovníků. Mezi spolužáky byli i chlapci, kteří se už tehdy rozhodli pro kněžství. Právě tady se s největší pravděpodobností zrodila v srdci mladičkého Fernanda touha zvolit si kněžskou službu. Byla to však morální prostřednost, povrchnost a zvrácenost společnosti, jež ho přivedly ke vstupu do augustiniánského kláštera v São Vicente za hradbami Lisabonu, aby tak mohl žít evangelijní ideál bez kompromisů. Tady přebýval dvě léta. Jenže, obtěžován neustálými návštěvami dvou přátel, s nimiž neměl nic společného, požádal o přeložení do jiného augustiniánského kláštera. Tak se uskutečnila jeho první velká cesta dlouhá 250 kilometrů, jež dělí Lisabon od Coimbry, tehdejší portugalské metropole. Fernandovi bylo 17 let. Přišel do prostředí, kde posléze žil osm let (1212-1220) ve velké komunitě čítající kolem sedmdesáti členů. Pro lidskou a intelektuální formaci světce to byla léta nesmírně důležitá. Mohl se spolehnout na slovutné učitele i na bohatou a soudobou knihovnu. Fernando se zcela oddal studiu humanitních a teologických věd, i proto aby se vyhnul napětí, jež čas od času komunitou procházelo. Roky strávené v Santa Cruz v Coimbře zanechaly hlubokou stopu v psychické fyziognomii budoucího apoštola. Už povahou se jeví jako muž v ústraní, hrdý na své tajemství, jakoby uzavřený do svých pracovních povinností, které mu skoro nedopřály oddechu. Zcela svobodně se vzdal společenských ambicí, byl vzdálen tomu, aby stavěl na odiv sebe či své vlohy, nedůvěřoval polemikám a vůbec se nezajímal o vnějškovost jakéhokoli druhu, pokud jej k tomu nevedla povinnost evangelijního svědectví. Z Coimbry vychází jako zralý muž. jeho teologická kultura, živená Písmem svatým a tradicí Otců, dospěla do definitivního stádia. V Santa Cruz byl Fernando vysvěcen na kněze, někdy kolem roku 1220. Také 9

v jeho případě byla prominuta církevní směrnice, která stanovila nejnižší věk k přijetí kněžství na třicet let. Koncem léta 1220 Fernando žádal, aby směl opustit řád kanovníků sv. Augustina a přijmout františkánský ideál. Není jisté, zda osobně poznal první františkány, kteří na území působili. Jisté je, že o nich slyšel vyprávět a že ho uchvátil jejich ideál. Fernanda strhl jejich příklad života, který se mu jevil jako nejvěrnější uskutečňování evangelijních zásad. Zvláště pak, když byly převezeny do Portugalska ostatky pěti františkánů, kteří zahynuli mučednickou smrtí v Maroku – z Infante Pedro do Ceuty a odtud do Algesiras, Sevilly a nakonec do Coimbry (kde jsou uctívány dodnes). Vypráví se i o zázracích, které ještě prohloubily úctu k nim. Byli rovněž sepsány jejich činy. To vše přispělo k tomu, že františkánské hnutí bylo středem pozornosti všech portugalských věřících. Fernandova žádost o vstup k těmto následovníků svatého Františka z Assisi uzrála ve vizi mocného misijního povolání, a zvláště pak k prolití krve. V září roku 1220 Fernando odkládá bělostný augustiniánský hábit a obléká drsnou tuniku z hrubé látky a provaz kolem boků. Při této příležitosti rovněž opouští své křestní jméno a přijímá jméno Antonín, podle egyptského mnicha, po němž byla pojmenována pustevna Santo Antao dos Olivãis, kde žili františkáni. Po krátkém studiu františkánské řehole se Antonín vypravuje do Maroka. Cesta – jak po zemi, tak po moři – kudy se tam vydal zůstává neznámá. S největší pravděpodobností – podle františkánského zvyku – jej provázel spolubratr, ovšem i jeho jméno nám zůstává skryté. Poté, co dorazil na území Miramolinu do Marakéše či na další místa, přijal ho do svého domu nějaký křesťan, který zde sídlil z obchodních či jiných důvodů. Protože se chtěl světec obrátit na muslimy, musel se dokonale naučit jejich arabskému jazyku, což nebylo pro Lisaboňana té doby, pocházejícího z dvojjazyčné zóny, nikterak snadné. V opačném případě se mohl spolehnout na svého společníka: pokud ne oba, pak aspoň jeden z nich musel být v arabštině odborníkem. Antonín však své kazatelské plány nemohl uskutečnit, protože jej přepadla blíže nespecifikovaná tropická nemoc. Aby alespoň částečně vyzdravěl, rozhodl se vrátit do vlasti, aniž by jej opustil ideál mučednictví. Byl tedy přinucen Maroko opustit a po moři se vrátit domů. Ovšem z důvodu silných protivětrů byla loď odváta až k vzdálené Sicílii. Antonín, o němž tradice vyprávějí, že se vylodil v Milazzu (Messině), byl cizím neznámým mnichem, mladým a bez vládních pověření, navíc tělesně sužován nemocí. Sicilská rekonvalescence trvala asi dva měsíce. Poté, co se od sicilských spolubratří dověděl o generální kapitule, opustil Sicílii a vypravil se vzhůru do Assisi, kde kapitula zasedala od 30. května do 8. června 1221. Antonín z Lisabonu – nikomu neznám, protože vstoupil do řádu teprve před několika měsíci, strávil devítidenní zasedání v odloučení a samotě, ve sledování a úvahách. Byl jedním z mnoha. Ničím se nelišil. Při odchodu si jej žádný z „ministrů“ nevzal sebou. Jakmile skoro všichni odešli, povšiml si ho bratr Gracián, provinční mistr z Romagne. Jakmile se dověděl, že mladý frátr je knězem, požádal ho, aby šel s ním. Spolu s Graciánem z Bagnacavallo a dalšími spolubratry, Antonín dorazil v červnu 1221 do Montepaola. Dny trávil na modlitbách, meditacích a pokorné službě bratřím. Během této služby mohl světec vyzrát ve svém františkánském povolání, prohloubit náhle ukončenou misionářskou zkušenost, posílit asketické úsilí a žít kontemplací. Důvěryhodné prameny říkají, že svatý Antonín setrval v Montepaolu až do letnic (22. května) či maximálně do září téhož roku. Zpočátku, vzhledem k převažujícímu posvátnému ohledu jaký se bral na kněze, chovali se spolubratři k Antonínovi uctivě. Když viděl, jak si jeden ze společníků vytvořil ze skály pustevnu, naléhavě jej žádal, aby mu ji přenechal. A dobrý spolubratr se podřídil zanícené 10

touze mladého Portugalce. A tak každého rána, po společných modlitbách, Antonín spěchal do své cely (dodnes pietně uchovávané), aby žil v samotě s Bohem, v přísném pokání a niterné modlitbě, ve vytrvalé četbě Písma svatého a meditacích. O kanonických hodinkách a po čas jídla se připojoval k bratřím. Ve své vroucí oddanosti pokání zkrušil natolik své zdraví posty, bděními a bičováním, že mnohdy po zaznění zvonu, který svolával ke shromážděním, klopýtal a téměř padal, nebýt jeho starostlivých spolubratří, kteří ho podpírali. Antonín si povšiml, že jeho ideální spolubratři spojovali modlitbu se vzájemnou službou. Ale čím mohl přispět on sám? Promluvil o tom s kvardiánem. Došli k závěru, že by mohl umývat skromné kuchyňské nádobí a zametat dům. V září 1222 přijímali ve Forli kněžské svěcení dominikánští a františkánští řeholníci. Bylo zvykem, že předtím, než se hlouček těch, kdo měli být svěceni, odebral do městské katedrály, aby z rukou biskupa Alberta přijali posvátná svěcení, zaznělo ke kandidátům kázání. Nikdo však tímto úkolem nebyl dopředu pověřen a proto žádný z přítomných dominikánských ani minoritských kněží nebyl připraven. Když nadešel čas, aby někdo promluvil, všichni odmítli při takové příležitosti improvizovat Pouze představený z Montepaola znal Antonínovy vlohy. Poté, co by osloven, i on se chtěl vymluvit. Ale sklonil se před naléháním představeného a s klidem se ujal slova. S rozvíjejícím se dialogem ve zvučné latině, se výrazy stávaly vroucnějšími a přesvědčivými, originálními i působivými. I proti vůli, odhalil hlubokou biblickou kulturu a strhující spiritualitu. Posluchače ovládlo dojetí, nadšení a především úžas. Nicméně liturgie pokračovala dále svatými svěceními. Oči všech však byly od toho okamžiku upřeny na portugalského mnicha, zapomenutého eremitu, jenž se tak neslýchaným způsobem stal středem pozornosti své komunity. Znovu se vrátil do Montepaolo, ale jen aby se rozloučil se svou jeskyní, aby objal bratry, svěřil se jejich přízni a modlitbám. Rozhodli, že se soustředí na kazatelskou činnost, aby tak mohl plně uplatnit své znalosti a nadání. jeho věroučná příprava byla tak hluboká, že i sv. František mu začal důvěrně říkat „můj biskup“. V Rimini však Antonínova kázání neměla úspěch, neboť zde mezi obyvateli silně převažovali bludaři a ti ho přirozeně nechodili poslouchat. Sv. Antonín se tedy odebral na mořské pobřeží a začal kázat rybám. Hned se jich u něho nahromadilo velké množství. To byl jeho první, nikoli však poslední zázrak. Brzy následovaly další, které vzbudily ještě větší rozruch, takže ve sv. Antonínovi postupně převážil divotvůrce. proto ho začali posílat na místa, která byla nejvíce zamořena bludaři. Ve Veroně kázal proti tyranskému vládci tohoto města, Ezzelinovi da Romano a přimlouval se za uvězněné Guelfy. Po nějaké době si zvolil za své stálé sídlo malý klášter, zvaný Arcella, ležící asi kilometr od hradeb města Padovy. Jednoho večera se nemohl vrátit do své cely a zůstal ve městě jako host v domě hraběte Zina Camposampiera. Hostitel byl svědkem jiného známého zázraku. Viděl totiž sv. Antonína, jak drží něžně v náručí Jezulátko. Jeho tužbou bylo konat pokání na místech, kde se umrtvoval sv. František, např. ve Verně anebo v okolí Assisi. Pro takový způsob života však neměl dostatečně pevné zdraví. Bránila mu v tom zejména vodnatelnost. V postní době roku 1231 těžce roznemohl v poustevně u Camposampiero. Naložili ho na vůz, aby ho odvezli do Padovy. Když dojeli do jeho kláštera Arcella, sv. Antonín již dále nechtěl a zůstal tu ve své cele. Zrak měl stále upřený k nebi, a když se ho spolubratři ptali, zda něco vidí, odpověděl: „Ano, vidím svého Pána Ježíše Krista.“ Zdálo se, že usíná. Svatý Antonín zemřel 13. června 1231. Bylo mu teprve 36 let. Je až neuvěřitelné, co toho nastudoval, že tolik kázat a tolik vykonal. Za svatého jej prohlásil už Řehoř IX. necelý rok po smrti. Pius XII. mu přidal titul církevní učitel. 11

S v. A n to n í n s J e ží ške m (slovo k duši poutníka od Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře)

Sochy a sošky sv. Antonína s Ježíškem vidíme často. Do Padovy, kde je pochován, ode dávna chodí mnoho poutníků. Je tam v bazilice i tzv. slovanská kaple. I sám sv. František z Assisi si ho cenil jako svého dobrého učedníka, „ovečku Boží“. Dovolil mu dokonce to, čemu on sám nepřál a co některým i zakazoval, tj. studovat. Pročpak byl takové mysli? Dnes přece církevní představení horlivě vyzývají své bohoslovce, aby studovali. Víme dobře, že františkánské hnutí vzniklo jako duchovnost prostých lidí. Bratři měli zůstat na úrovni chudých lidí a jejich kněží se snažili nelišit se tuze od nich ani duševní úrovní. Museli ovšem znát poselství evangelia, ale měli se vyvarovat učených universitních diskusí. Antonín byl jeden z prvních, kterému se vyšší studie dovolily. Absolvoval je dobře, církev mu dala dokonce titul doctor ecclesiae, učitel církve. Jak vysvětlíme tuto povolnost k němu ze strany sv. Františka? Celkem snadno. Neztratil totiž tu prostotu, kterou evangelium vyžaduje: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete-li jako děti, nevejdete do království nebeského“ (Mt 18,2). Cestu „duchovního dětství“ v nové době propagovala sv. Terezička od Jezulátka. Ale její základy jsou už v době Otců církve. Byla to odpověď na jednu z prvních herezí, kterou označujeme slovem gnosticismus. Řecké slovo gnosis znamená poznání. V pohanském starověku, zvláště v Egyptě, bylo mnoho gnostiků, kteří hledali v náboženství nějaké tajemné hlubší poznání, kterým by se odlišovali od obecného lidu. Tato mentalita pronikla i do křesťanství. I křesťanští gnostici se chlubili tím, že oni chápou skrytou pravdu Písma, zatím co obyčejní věřící se musí spokojit jenom zachováváním přikázání. Nejdůležitějším spisem z patristické doby proti tomuto bludu je traktát Proti herezím, napsaný sv. Irenejem z Lyonu. Jeho argument se dá shrnout velmi stručně takto. I Ježíš přišel, aby nám přinesl pravé poznání Boha. Předal je i svým učedníkům a pověřil je, aby je nesli do celého světa. Ale upozornil je vážně, že jeho slovům ani oni sami neporozumějí, dokud nedostanou Ducha svatého: „Ještě mnoho jiného bych vám měl povědět, ale nyní byste to nesnesli. Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy“ (Jn 16,12-13). S tím textem křesťanští gnostici plně souhlasili. Tvrdili, že Ducha svatého mají a dokazovali to právě tím, že mají mnoho vědomostí a že tím převyšují obecný lid. Sv. Irenej jejich tvrzení vyvrací docela prostě. Máte pravdu, říká jim, že opravdové hlubší poznání Kristova evangelia dává Duch svatý. Ale ten je neviditelný, protože je Bůh. Boha pak poznáme ze znamení, kterými on sám nám dává. Jaká jsou znamení Ducha svatého? V církvi je jich mnoho. Shrnuje je stručně sv. Pavel v pověstné 13. kapitole 1. listu ke Korintským: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velkou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem“ (13,2). „ Kdybych mluvil jazyky lidskými i 12

andělskými, ale lásku bych neměl, sem jenom dunící kov a zvučící zvon“ (13,1). Sv. Pavel tu nepodceňuje duchovní poznání, ale jasně ukazuje, že jeho podmínkou je pravá láska. Není tedy gnostik. Sv. Irenej z toho udělá tento závěr. Tak zvaní povýšení křesťané se chlubí svými znalostmi, ale ty jsou falešné, protože jsou bez nutného základu. Daleko lepší poznání evangelia mají prostí neučené věřící, kteří žijí a pracují v lásce a dokonce i děti jsou Kristu blíž, než bláhoví spekulanti o víře. Touhy po hlubším poznání Kristovy pravdy, se ovšem nezříkáme. Usilovali o to především ti, kdo si zvolili za cíl života kontemplativní život. Ale přijali plně i oni podmínky stanovené Irenejem. Vyjadřovali je dvěma řeckými slovy: theoria a praxis. Slovu teorie se tu rozumí duchovně, jako pravé S kardinálem Špidlíkem v papežské kapli Redemptoris Mater ve Vatikáně, 13.6.2007 poznání Boha. Duchovně se chápe i slovo praxe, jako činnost v dobrých skutcích a v lásce. Ale zamýšlejí se na jejich vzájemném poměru. Co je dřív? V technickém světě se klade na první místo teorie. Inženýr, který staví dům nebo most nebo cokoli jiného, musí nejdříve vypracovat přesný plán a pak jej věrně uskutečňovat. Nikoho nepustí do práce bez takového plánu. Je proto zajímavé, že v duchovním životě tento poměr obrátili. Křesťanská víra se musí nejdříve žít a pak ji teprve dovedeme lépe pochopit. Vychází se tedy z praxe k teorii. Technicky vychovaným lidem, a takoví jsme dnes skoro všichni, se to zdá divné. Musíme si proto stále uvědomovat, že víra není technika. Proto nás napomíná myslitel B. Vyšeslavcev: „Pro moderní intelektualismus je prorocký výrok Leonarda da Vinci: Veliká láska je dcerou velkého poznání. My křesťané tvrdíme opak: Velké poznání je dcerou velké lásky.“ Velké věci poznáváme, jenom když se snažíme dorůstat do jejich výšky. Boha můžeme poznat, jenom když jsme mu podobni, protože Bůh je láska (1 Jn 4,8.16). Pěkně je to také vyjádřeno v byzantské liturgii. Tam se recituje Věřím v Boha před začátkem eucharistické modlitby proměňování. Diákon vyzývá lid slovy: „Milujme druh druha, abychom mohli jednomyslně vyznávat: Věřím v jednoho Boha Otce...“ Z toho uzavírá sv. Efrém, že pravda a láska jsou dvě křídla duše, aby se mohla vznésti do výše. Ale vraťme se nyní k tomu, čím jsme svou úvahu začali: soškou sv. Antonína s Ježíškem v náručí. Sv. František mu dovolil studovat a být učeným, protože v něm viděl někoho, kdo má přitom srdce prostého dítěte. Nebude se pro svou učenost nad nikoho vyvyšovat a jemu samému to nepoplete hlavu. Dost zajímavé je to, že se dnes stal sv. Antonín i patronem ztracených věcí. Nevím, jak k tomu došel. Ale řekl bych, že jednu věc naší generaci musí pomoci znovu najít: ztracenou jednotu mezi lačností poznávat stále nové věci a prostou láskou ke všem lidem a úctu k dětem. Ať se tedy jeho soška, kterou tak často vidíme, stává dnešním lidem výmluvnou. 13

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM !

LA SALETTE

„Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil v minulosti Bůh k našim předkům, …. V této pak, top je poslední době, promluvil k nám skrze svého Syna“ (Žid 4,12-13) – slova listu Židům jsou snad nejvýmluvnější výpovědí o tajemství Matky Boží v dějinách Církve. Po dlouhá staletí se zjevuje na mnoha místech těm nejprostším; těm, kdo jakoby ztělesňovali Ježíšovo první blahoslavenství i její osobní vyznání v Magnificat: „shlédl na svou nepatrnou služebnici…“, a tak nevinnost jejich duše se stává zárukou událostí, o nichž jsou povolání vydávat svědectví. Tak tomu bylo už v roce 1531 v mexickém Quadalupe, kdy se zjevila indiánskému chlapci Juanu Diegovi Cuauhtiotatzinovi, který se stal prvním světcem latinskoamerického kontinentu; nebo její zjevení v roce 1858 Bernardetě Soubirousové v Lurdech, jehož 150. výročí letos slavíme; či ve Fatimě v roce 1917 třem pasáčkům: Hyacintě, Františkovi a Lucii – abychom uvedli jen některá z těch nejslavnějších. Její poselství jsou výzvou k modlitbě a kajícnosti nad hříchy. 14

Avšak už dvanáct let před Lurdami se Matka Boží zjevuje dvěma chudičkým pasáčkům – jedenáctiletému Maximinovi a čtrnáctileté Melánii ve francouzské La Salettě. Místo zjevení – k němuž došlo v roce 1846 - promlouvá uprostřed impozantní scenérie majestátných Alpských vrcholů. Dnešní bazilika leží v nadmořské výšce 1800 m, chráněna úchvatným masívem Tartasu (2208), Chamoux (2198m) a Croix de Rougny (2259m). V tomto chudém a nábožensky zpustlém prostředí, se Panna Maria obrátila k dětem zcela prostou a srozumitelnou řečí: plakala a mluvila o svém Synu, který je nesmírně rozhořčen nad francouzským národem a chystá se ho přísně potrestat, jestliže se neobrátí a nevrátí k základním zásadám křesťanského života. Toto zjevení, které bylo brzy uznáno i církevní autoritou, se hluboce dotklo smýšlení obyvatelstva, a znamenalo začátek jeho nečekaného návratu k víře a křesťanskému životu. Nechme se i my oslovit tímto poselstvím dřív, než jako kajícníci budeme vystupovat k Té, která je na tomto místě vzývána jako „Smiřitelka“.

Dvě chudé děti Maximin Giraud a Mélanie Calvatová. Maximinovi bylo 11 let. Jeho otec, pan Giraud, byl kolářem v Corpsu. Byl to člověk, který v životě nepotřeboval Boha, a dlouhá léta ani nechodil do kostela. Po smrti své první manželky, matky Maximina, se oženil podruhé, ale manželství nebylo příliš šťastné. Maximin byl odkázán sám na sebe. Škola tehdy nebyla povinná, proto do ní Maximin nechodil a už vůbec na náboženství. Většinu svého života trávil hrami a pasením koz. Jeho přirozená nezodpovědnost a roztěkanost se jednoho dne stala příčinou úhynu zvířete, které měl na starost. Proto když 14. září 1846 Pierre Selme, hospodář z Ablandis (jedné ze 13 osad obce La Saletta), prosil pana Girauda, aby mu jeho syn vypomohl jeden týden s pasením dobytka, ten velmi váhal. Nakonec se dal přesvědčit a Maximin se odebral spolu s Pierrem Selmem do Ablandins. Právě zde se Maximim setkává, poprvé 17. září 1846, s Mélanií Calvatovou. Stejně jako on se narodila v Corpsu, ale byla o čtyři roky starší než Maximin. Stejně jako on nechodila do školy, a tedy ani na výuku náboženství. Proto nebyla připuštěna k prvnímu svatému přijímání. Její otec, pan Mathieu, zvaný Calvat, byl dřevorubcem, pod jeho rukama se kmeny proměňovaly na trámy a prkna. Při velké nezaměstnanosti a početnosti jeho rodiny, která měla devět členů, musel hledat další možnosti výdělku. Právě proto musela Mélanie od dětství pracovat. Nejčastěji pracovala jako pasačka v okolí Corpsu, např. v Sainte-Luce, Quet-en-Beaumont a dalších osadách. Po celé září roku 1846 sloužila v rodině Praových v Ablandins. I když děti pocházely z jednoho městečka, neznaly se. Jejich cesty se spojily až 17. září v Ablandins. 18. září hlídaly svá stáda na stejném kopci. Mélanie byla spíše uzavřená, zato Maximin byl výřečnější, a proto především on hledal způsob jak se s ní seznámit. Melánie se zapojila do rozhovoru až ve chvíli, když jí Maximin řekl, že pochází z Corpsu. Společné 15

téma je sblížilo a v závěru dne se děti dokonce dohodly, že následujícího dne půjdou na pastvu spolu a vystoupají až na štít hory.

19. září 1846 Za celé dopoledne se nestalo nic zvláštního. Děti pásly stáda a přitom si našly čas i na hru. V poledne, jako obvykle, přivedly krávy k potoku. Říkalo se mu "pramen pro zvířata" (nachází se pod současným mostem vedoucím k hotelu na La Salette). Pak vystoupaly i se zvířaty o něco výše na úpatí hory (dnes se tam nachází místo večerního průvodu). Vydaly se ale ještě výš (nyní se zde nachází cisterna na vodu), k "pramenu pro lidi", pramenu bohatému na vodu (právě proto je dnes tento zdroj využíván pro potřeby poutníků a hotelu). Tady se nasvačily a pak sešly k obvykle vyschlému pramenu, kterých je na horách mnoho. Voda z něj vytékala jen na jaře a po větších deštích. Pro zajímavost uvádím, že dva dny po zjevení pramen "ožil" a voda z něj prýští nepřetržitě dodnes, a to i když nastanou suchá léta. Tam děti asi na půl hodiny usnuly. První se probudila Mélanie a vzápětí se dala do křiku: "Kde jsou naše krávy?" Ze dna doliny neměly dobrý výhled do okolí, a proto se rychle vydaly po úpatí na štít hory, směrem k jihovýchodu. První kvapně vystoupala Melánie, za ní běžel Maximin. Na hoře však všechny starosti rychle zmizely, protože dětem svěřená stáda klidně ležela na louce. Mélanie se chtěla vrátit na místo odpočinku pro košík s jídlem, který nechaly na kamenné lavičce. Když se nacházela v polovině cesty, plna úžasu a strachu zůstala stát jako sloup. Tam, kde před chvílí ležely, uviděla velkou ohnivou kouli. Znovu křičela na Maximina: "Pojď se rychle podívat na to velké světlo!" Ten se k ní rychle připojil a také viděl tu podivuhodnou věc. Děti potom řekly: "Svítilo to tak, jako by slunce spadlo na zem." Maximin se po chvíli překvapení vzpamatoval a vzrušeně přikazoval: "Drž svou hůl! Pojď! Pojď jako já! Jestli nám něco udělá, dostane na pamětnou." Ohnivý kotouč se otáčel, zvětšoval se a pak se otevřel a uvnitř děti zpozorovaly postavu Krásné Paní - tak se děti vždy vyjadřovaly o Matce Boží. Žena seděla schýlena, s lokty opřenými o kolena, s hlavou položenou v dlaních. Vypadala, jako by klesala pod tíhou hlubokého zármutku. Maximin potom povídal: "Myslel jsem si, že to je nějaká matka z Valjoufrey, kterou děti vyhodily z domova a která se přišla vyplakat do klidu hor. Měl jsem chuť jí říct, aby už neplakala, že my jí pomůžeme." Taková podoba Matky Boží není obvyklá. Sochy nebo obrazy většinou představují Marii jako Vítěznou. V La Salettě se ale Maria ukazuje jako starostlivá, trpící Matka. Zde je možné připomenout skutečnost, kterou děti neznaly. Před II. vatikánským koncilem (1962 - 1965) se slavil třetí zářijovou neděli svátek Panny Marie Sedmibolestné (dnes připadá svátek Panny Marie Bolestné na 15. září) a v hodinu zjevení v La Salettě, v sobotu 19. září, církev zpívala při nešporech: "Hleďte, jakým množstvím slz je zalita tvář Panny Marie. Pohleďte a vizte, zdali je bolest jako bolest moje, ta která mi byla způsobena. Slzy 16

se mi proudem řinou z očí, vzdálil se ten, kdo by mě potěšil." (srv. Pláč Jeremiášův 1). Ale děti o tom nevěděly...

Nebojte se Děti nevěděly, kdo je ta zářící, plačící paní. Najednou Krásná Paní vstala. Děti se nehnuly z místa. Řekla jim nejprve francouzsky: "Přistupte blíže, mé děti, nebojte se; jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu." Děti nerozuměly přesně jejím slovům. Francouzština sice pro ně nebyla zcela cizím jazykem, ale v okolí Ablandins se tehdy mluvilo pouze nářečím. Ale její hlas, ten zněl jako hudba, uváděly potom děti. Najednou zmizel všechen strach, děti seběhly po úpatí dolů a přistoupily ke Krásné Paní, která jim také vyšla několik kroků vstříc. Nyní stály tak blízko, "že by nikdo mezi nimi a Krásnou Paní nemohl projít" - řekl potom Maximin. Děti z ní nespouštěly oči a ona nepřestávala plakat. Krásná Paní byla vysoká a celá zářila. Její oděv připomínal úbor prostých žen zdejšího kraje - dlouhé šaty, kolem pasu převázaná zástěra, přes ramena šátek překřížený a svázaný za zády, na hlavě čepec. Její hlavu korunoval věnec z růží, které také lemovaly její šátek a zdobily její boty. Nad jejím čelem zářilo silné světlo připomínající diadém. Kolem ramen visel velký řetěz a na druhém, menším řetězu (kolem 25 cm) byl zavěšen zářící kříž. Děti potom uváděly, že celé světlo vycházelo právě z toho kříže a ozařovalo celou Krásnou Paní. Na koncích ramen kříže bylo vidět kladivo a kleště. Jakoby Matka Boží chtěla opakovat po sv. Pavlovi: "Rozhodl jsem se totiž, že mezi vámi nebudu znát nic než Ježíše Krista, a to Krista ukřižovaného." (1. Kor 2,2) Zve nás, abychom zvolili mezi kladivem, symbolem hříchu, který ukřižoval a neustále křižuje Ježíše, a kleštěmi, symbolem obrácení a osvobození od utrpení. Tento kříž dostatečně mluví o tom, čím je poselství z La Saletty.

Poselství Krásná Paní promluvila ke dvěma pasáčkům. Později řekli: "Hltali jsme její slova. Plakala po celou dobu, co s námi mluvila!" Vyslechněme si nyní její poselství ve znění, jak nám je předaly děti: 17

"Přistupte blíže, děti moje! Nebojte se! Jsem tu, abych vám oznámila velkou novinu. Jestliže můj lid neuposlechne, budu muset uvolnit rámě svého Syna. Je tak silné a těžké, že ho už déle nemůžu udržet. Už tak dlouho za vás trpím. Nemá-li vás můj Syn opustit, musím ho neustále prosit. Ale vy na to nedbáte. I kdybyste se sebevíc modlili, nikdy nebudete schopni vynahradit mi to, co jsem pro vás vytrpěla. Dala jsem vám šest dnů k práci, sedmý den jsem si vyhradila pro sebe, ale lidé mi jej nechtějí dopřát. Proto je paže mého Syna tak těžká. Rovněž ti, co jezdí s vozy, nedovedou klít, aniž by do toho nemísili jméno mého Syna. Tyto dvě věci tolik zatěžují Jeho rámě. Zkazí-li se sklizeň, pak vaší vinou. Ukázala jsem vám to loni na bramborách, ale vy jste si z toho nic nedělali. Ba naopak. Když jste nacházeli zkažené brambory, kleli jste a brali jste nadarmo jméno mého Syna. Budou se kazit dál a letos o Vánocích už jich nebude." Slovo "brambory", "pommes de terre", však vzbudilo Mélaniinu pozornost, protože brambory se v místním nářečí nazývají "las truffas" a slovo "pomme" má ve zdejším nářečí pouze význam "jablko". Obrátila se proto k Maximinovi, aby jí to vysvětlil. Avšak Krásná Paní ji předešla: "Ach, děti moje, vy nerozumíte francouzsky, počkejte, povím vám to jinak." A Krásná Paní totéž pověděla dětem v jejich nářečí, užívaném v okolí Corpsu: "Si la récolta se gasta, é i re qué per vous aoutrés. Vous l'ai'ou fa véiréľan passa per las truffas ..." A pokračovala dále: "A quéou qua dé bla..." "Kdo má obilí, ať ho ani nerozsévá. Všechno, co zasejete, sežerou červi, a vzejdou-li z něho nějaké klasy, při mlácení se rozpadnou v prach. Nastane veliký hlad. Dříve než nastane, malé děti mladší sedmi let budou dostávat zimnici a budou umírat v náručí osob, které je budou chovat. Ostatní budou trpět hladem. Ořechy se zkazí, hrozny shnijí." 18

Krásná Paní mluvila dále, ale najednou ji slyšel pouze Maximin. Mélanie sice viděla pohyb rtů, ale nic neslyšela. Za nějakou chvíli ji zase slyšela pouze Melánie, zatímco Maximin si pohrával se svým kloboukem a koncem své hole posouval kamínky, protože tentokrát neslyšel nic on. Krásná Paní svěřila každému z nich tajemství. Poté její slova vnímaly opět obě děti: "Jestliže se lidé obrátí, kamení a skály se promění v obilí a brambory se samy zasadí do země. A vy, děti moje, vykonáváte dobře své modlitby?" "Ne, Paní, nevalně!" přiznali oba pasáčci. "Ach, děti moje, je nutné modlit se každý večer a každé ráno. Nebudete-li mít čas, pomodlete se alespoň Otčenáš a Zdrávas. Budete-li moci, modlete se více. V létě chodí na mši svatou jen několik starších žen. Ostatní pracují v neděli celé léto. A v zimě, když nevědí, co s časem, chodí do kostela, jen aby si tropili posměch z náboženství. V postní dny se sbíhají k řeznictví jako psi. Moje děti, už jste někdy viděly zkažené obilí?" "Ne, Paní, neviděly", odpověděly ihned. "Ty však, mé dítě (Maximine), jsi je přece jednou musel vidět, se svým otcem u Coinu. Muž hospodařící na tom pozemku pravil tvému otci: ‚Pojďte se podívat na mé obilí, jak se kazí.‘ Vy jste tam šli, tvůj otec pak vzal dva nebo tři klasy do rukou, třel je v dlaních a ony se rozpadly v prach. Když jste se potom vraceli a byli jste asi jen půl hodiny cesty od Corpsu, tvůj otec ti dal kousek chleba se slovy: ‚Tu máš, synku, jez letos chleba, neboť nevím, zdali ho bude kdo jíst napřesrok, bude-li se obilí takhle kazit. ‘" "Ach, ano, Paní, opravdu tomu tak bylo!" odpověděl Maximin. "Teď si na to vzpomínám. Před chvílí jsem si na to vůbec nevzpomněl." Krásná Paní skončila svou řeč znovu francouzsky: "Nuže, mé děti, oznamte to všemu mému lidu." Pak se Krásná Paní přiblížila a děti ji nechaly projít mezi sebou. Jedním krokem překročila potůček a ubírala se dále, aniž by se ohlédla, a opakovala: "Nuže, mé děti, povězte to všemu mému lidu!" Vše bylo řečeno. Krásná Paní vystoupila po klikaté stezce na vrchol pahorku zvaného "Malý" (dnes je na této stezce postavena křížová cesta), kde se vznesla do výše asi jednoho a půl metru. Děti, které za ní běžely, se postavily před ni. Krásná Paní nejprve 19

pohlédla k nebi, potom k zemi. Pak se obrátila k jihovýchodu a "začala splývat se září, jež ji obklopovala", nejprve hlava, ramena, pak pomalu celé tělo. Maximin už neviděl nic než růži, která zdobila její botu. Chtěl ji utrhnout, ale jeho dlaň zůstala prázdná. Ohnivá koule zmizela a Melánie se první odvážila přerušit mlčení: "Třeba to byla nějaká veliká světice?" - "Kdybychom to bývali věděli dříve," odpověděl Maximin, "mohli jsme ji poprosit, aby nás vzala s sebou." Děti nerozpoznaly, s kým se to v horách setkaly.

Vzruch v okolí La Saletty Navečer se děti vrátily do Ablandins. Jako omluvu, že se nepřišel odpoledne nechat zkontrolovat hospodářem, Maximin uvedl: "Pane, nepřišel jsem, protože jsme s Melánií potkali Krásnou Paní, která s námi dlouho mluvila." - "Dobrá, pojďme se na to zeptat Melánie k Praovým." Statek Praových byl hned v sousedství. Babička Praová stála na zápraží. Maximin se jí hned zeptal: "Matko, neviděla jste Krásnou Paní, celou zářící, jak se vznáší nad údolím?" Za několik okamžiků se všichni členové rodiny Praovy shromáždili v kuchyni a Maximin znovu vyprávěl, co zažili, a to francouzsky (!) i nářečím. Melánie, pro kterou museli nejdříve dojít do chléva, všechno do detailu potvrdila. Stařenka Praová vyhrkla: "Děti určitě viděly Pannu Marii, protože jedině ona má v nebi Syna, který vládne!" Vzápětí se zeptala zetě, jestli po tom, co slyšel, bude nadále pracoval v neděli. Nazítří, v neděli, byly děti přivedeny k panu faráři. Ten ještě před mší všechno vyslechl a byl hluboce dojatý. V tentýž den o tom všem vyprávěl z kazatelny, rozechvělý až k slzám. Zpráva se rozšířila jako blesk. Zneklidněný starosta se rozhodl, že hned odpoledne půjde nahoru do Ablandins, aby oba pasáčky na místě vyslechl. Avšak Maximin, který skončil svoji službu u Pierra Selma, se už mezitím vrátil do Corpsu. Pan starosta pak ztratil celý večer tím, že se pokoušel přemluvit Mélanii, aby všechno odvolala. Sliboval, vyhrožoval, pokoušel se za cenu dvaceti franků koupit její mlčení. Ničeho však nedosáhl. "Paní mi přikázala, abych to říkala, tak to budu říkat!" Téhož večera Jean-Baptiste Pra, Pierre Selme a jejich soused Jean Moussier, na které celá věc silně zapůsobila, dostali dobrý nápad: zapsat slova Panny Marie tak, jak jim je Melánie nadiktuje. Díky těmto třem horalům existuje první písemný záznam o událostech v La Salettě, obsahující Mariino poselství. Nese datum druhého dne po zjevení a podpisy všech tří mužů. V pondělí sešel pan starosta do Corpsu, aby se vyptal Maximina. Domů se vrátil přemožen chlapcovou jistotou, opravdovostí a neochvějností. Jeho výpověď se koneckonců dokonale shodovala s tím, co vyprávěla malá pasačka.

Co následovalo? Novina se šířila velmi rychle. Poutníci, zvědavci, nevěřící i pozorovatelé přicházeli, aby se obou vizionářů vyptávali, vyhrožovali jim a snažili se je usvědčit při sebemenším rozporu. Byli mezi nimi novináři, zástupci státních orgánů, ale hlavně vyšetřovací komise pověřená grenobelským biskupem. Z právního hlediska příslušelo jedině jemu, aby se k celé věci vyjádřil. Proto zveřejnil 9. října 1846 list zakazující jeho kněžím o této události mluvit do té doby, dokud sám věc neposoudí "po důkladném a přísném prozkoumání". Biskup se skutečně nechal průběžně informovat o všem, co se děje na hoře zjevení a jak se chovají obě děti. Abbé Mélin, farář hlavního města kantonu, mu podával podrobné informace. 20

Zatím se vyšetřovatelé snažili shromáždit a uspořádat všechny zprávy o zjevení, o svědcích a o průběhu všech událostí, které následovaly. Materiály byly předány komisi, jež byla záměrně sestavena z příznivců i odpůrců zjevení.

Brzy na horu zjevení začalo přicházet mnoho poutníků. Komise, jíž předsedal grenobelský biskup, se seznámila se všemi výsledky vyšetřování, vyslechla obě děti i lidi zodpovědné za jejich výchovu a ponechala prostor všem, kteří měli jakékoli výhrady. Její úsudek byl přesvědčivý: "Děti nebyly oklamány, ani neklamou. I kdyby chtěly podvádět, nebyly by schopny si něco takového vymyslet." Biskup byl o pravosti zjevení přesvědčen již roku 1847. Nicméně velmi rozvážně pokračoval ve shromažďování informací a v konzultacích další čtyři roky. V této době již ve vyšetřování pokračovali i další lidé. Na tomto místě připomeňme sice neoficiální, ale přesto významné práce dvou knězů, otce Lagiera, který pocházel z Corpsu (únor 1847), a otce Lamberta z Avignonu (květen 1847). Oba se vyptávali dětí v místním nářečí a s úzkostlivou přesností zaznamenávali jejich odpovědi. Bylo by možné a jistě i vhodné citovat ještě mnoho dalších takovýchto záznamů (srov. Jean Stern, La Salette, Documents authentiques, Desclée de Brouwer, Paris 1980). Shodné je pro ně následující: Výpovědi dětí se vždy shodovaly, ačkoli ty jinak nebyly schopny cokoli se naučit nazpaměť, a poselství opakovaly stále nejen v nářečí, ale i ve francouzštině - bez jediné chyby.

Rozhodnutí Dne 19. září 1851 píše grenobelský biskup, mons. Philibert de Bruillard, svůj věroučný pastýřský list. Jeho nejdůležitější část zní takto: "Usuzujeme, že zjevení Panny Marie dvěma pastevcům dne 19. září 1846 na jedné hoře alpského pásma, příslušející k farnosti La Saletta a spravované arciknězem z Corpsu, nese v sobě všechny známky pravosti a že věřící mají oprávněné důvody uznávat je za nepochybné a pravé." V dalším pastýřském listu z l. května 1852 oznámil grenobelský biskup nutnost vybudování svatyně na hoře zjevení a zároveň povolal do La Saletty skupinu diecézních misionářů za účelem zajištění duchovní péče v této svatyni. Základní kámen kostela byl položen 25. května 1852 a stavební práce trvaly až do roku 1865. Dne 20. srpna 1879 byl kostel posvěcen a byl mu udělen titul "baziliky", tedy privilegovaného místa shromažďování Božího lidu. Skupina kněží, jež zde působila, se postupně stala řeholní komunitou a následně potom misijní kongregací papežského práva, nesoucí název Misionáři Matky Boží z La Saletty (ke konci září roku 2004 čítala tato kongregace 926 členů, působících po celém světě: na obou amerických kontinentech, na Filipínách, v Evropě, v Africe a na Madagaskaru). Současně s touto kongregací se vyvíjela také kongregace Sester misionářek Matky Boží z La Saletty. Maximin a Melánie své poslání splnili. Nový grenobelský biskup mons. Ginoulhiac celou situaci zhodnotil takto: "Poslání lasalettských pasáčků je u konce, úkol církve právě začíná." Nesčetný je dnes počet mužů a žen všech národů a ras, kteří našli v poselství z La Saletty cestu k obrácení, prohloubení víry, zdroj síly pro svůj každodenní život i pro své nasazení žít s Kristem a v Kristu ve službě bližním. 21

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM !

LOURDES Mariánské dějiny Lurd se jistým způsobem začaly psát už dobrých tisíc let předtím, než se tu Svatá Panna v roce 1858 zjevila Bernardetě Soubirousové. Bylo to v době, kdy arabská vojska ohrožovala Evropu a přes Španělsko pronikla až hluboko do Francie. Tehdy roku 732 francký král a slavný vojevůdce Karel Martel je rozdrtil v rozhodující bitvě u města Poitiers, a tak zachránil západní křesťanský svět před vyvrácením a zkázou. Houfy Arabů prchaly ve velkém chaosu zpět přes Pyreneje do Španělska, Martelovi vojíni je však pronásledovali. Malý zbytek Saracénů se uchýlil na lurdský hrad, starou nedobytnou pevnost, která tu stála už za dob starého Říma a střežila důležitou cestu do Španělska. Saracény se odtud nepodařilo vypudit. Lurdský hrad se v roce 778 pokoušel dobýt sám král a pozdější císař Francké říše Karel Veliký, ale marně. Chtěl už odtáhnout s nepořízenou, ale situaci zachránil biskup z města Puy, který se výpravy také zúčastnil. Pustil se se saracénským velitelem Miratem do vyjednávání a z Božího dopuštění při něm byl tak úspěšný, že se mu Mirata podařilo obrátit na křesťanskou víru. A nejen to: z Mirata učinil věrného ctitele Svaté Panny. Tak byl Mirat pokřtěn a stal se křesťanským rytířem pod jménem Lorus, jeho jméno bylo přeneseno i na hrad, kterému se začalo říkat Lordum – francouzsky Lourdes. Lorus s Karlovým souhlasem svoji doménu navěky daroval Panně Marii, za jejíž dítě se považoval, a tak tento kus země vlastně Francouzům nepatří, zatímco Maria sem při svých zjeveních v roce 1858 přišla do svého. 22

Qui es-tu Bernadette? Dějiny Lurd jsou neodmyslitelně spjaty s dívenkou, která vypovídá své svědectví. I my se proto chceme ptát: „Kdo jsi, Bernardeto?“ Kolik to zlomů v životě Bernardety Soubirousové z Lurd do Nevers, ze mlýna Boly do kláštera SaintGildard, od okamžiku, kdy spatřila světlo světa – 7. ledna 1844 po chvíli, kdy odevzdala svou duši Pánu – 16. dubna 1879! Životní pouť prvorozené dcery zkrachovalého mlynáře, jehož nejzažší bída uvrhne do vězení, přechází od jedné chatrče do druhé, a končí ve starobylém městském vězení v Cachot. Zná nemoci, hlad, vyděděnost, nejistotu zítřka, pohrdání ze strany těch, kdo mají všechno. Jen stěží dokáže číst a psát.Je dospívající dívkou své doby, která na sobě pociťuje důsledky rodící se industrializace. Láska blízkých a víra v Boha jí dávají kráčet lurdskými ulicemi se vztyčenou hlavou. Uprostřed tohoto svého údělu dochází v životě Bernardety k nečekanému setkání s „Paní z Massabielle“. Bůh jí dává poznat svou lásku, kterou převrací řád, nastolený lidmi: ve chvíli, kdy všichni, co všechno znají a ve svých rukou drží moc, tvrdí s jistotou, že k přetváření světa stačí rozum, On jde hledat dívenka, která ani neumí francouzsky.

"C'est parce que j'étais la plus pauvre et la plus ignorante que la Sainte Vierge m'a choisie" Vše začalo 11. února 1858 za velkého vzruchu, jako poryv větru. Panna Maria se poprvé zjevuje Bernardetě u Massabiellské jeskyně: „Svatá Panna si mě vyvolila proto, že jsem byla nejchudší a nejneznalejší“

"Voulez-vous me faire la grâce de venir ici quinze jours?" Krásná Paní se zeptala „chtěla byste“: „Chtěla byste mi prokázat laskavost a přicházet sem po patnáct dní?“ … a Bernardeta odpověděla „ano“. Svobodné „Ano“, bez váhání, zatímco věhlasní a moudří lékaři, kteří se na ni přišli podívat, se o ní vyjadřují s povýšenou slohovou nabubřelostí, odkazujíce do kategorií „katalepsie a hysterie“. Bez jakýchkoliv obav a strachu vyslovené „ano“, zatímco jí vyhrožují žalářem. „Ano“ vyslovené bez rozpaků před těmi, kdo s ní jednají jako s lhářkou nebo jí dávají jméno „Svatoušek“, a chtějí si utrhnout aspoň lem kapesníku, šatů či odstřihnout chomáček vlasů. „Ano“, vyslovené s pokorou, ale důstojností, když vybízí, aby vstoupila do Kongregace, působící v nemocnicích, hospicích a školách, a to i přesto, že nemá vzdělání, kompetence, bez zavazadel … Večer, 7. července 1866, Bernardeta překračuje práh Saint-Gildard, mateřského domu Kongregace neverských sester lásky, které poznala v hospicu v Lurdech. Vydává se na evangelijní cestu, jak ji předkládá Kongregace, kterou si zvolila. 23

"Dieu est Charité" Tato slova – „Bůh je láska“ – vytesaná do kamene vstupního portálu, četla Bernardeta hned při svém příchodu do Nevers. Vyjadřují zkušenost, která už byla hluboko vepsána do jejího srdce: totiž zkušenost překvapivé Boží lásky ke každému člověku. Během 13 let, které Bernardeta stráví v Saint-Gildard, působí napřed jako pomocná ošetřovatelka, později jako hlavní sestra, sakristánka, často však sama nemocná.

"Je ne vivrai pas un instant que je ne le passe en aimant" V Nevers, v tichém a skrytém životě, bytostně prožívá hlubokou solidaritu s těmi nejchudšími, spojena s Ježíšem, který tak miloval, že vydal sám sebe, se snaží každým gestem i slovem vyjádřit touhu svého srdce: „Nežít jediný okamžik bez toho, že bych milovala“.

"On la quitte plus fort et plus assuré qu'on est venu" Bernardeta, ke konci života často churavá, prožívala poslední dny na ošetřovně Svatého kříže: „Člověk ji opouští silnější a jistější, než když přišel“. Bernardeta, stejně jako nemocní, sama na sobě zakouší ponížení závislosti na druhých, trápení nad neužitečností. Z tohoto utrpení však činí místo otevřenosti druhým, místo hluboké solidarity se všemi, kdo prožívají stejný přechod.

"...Assurément, je n'aurai pas choisi cette inaction où je suis réduite." "Ma prière est ma seule arme..." Bernardeta nezůstává pasivní, ani zahleděnou do sebe. Jejím stavem je stálá bdělost, aby se neutápěla v bolestech: „Tuto nečinnost, na níž jsem omezena, jsem si pochopitelně nezvolila… Jedinou mou zbraní je modlitba“. Své lůžko nazývá „bílou kaplí“. Ti, kdo jí byli nablízku, popsali, jak „kruté byly bolesti její poslední nemoci, zanícená hruď v jednom ohni, kosti kolena zarudlé od stravujícího zánětu“. Tyto poslední týdny na ošetřovně Svatého kříže, jsou pro Bernardetu údobím fyzické, ale nepochybně i duchovní zkoušky, „nocí“ víry. O sílu a vytrvalost, však prosí Ježíše, čerpá ji z Ukřižovaného. Ve středu, 16. dubna 1879, v týdnu velikonočního oktávu, nadchází v poledne „hodina“ kdy příběh Bernardety Soubirousové spěje ke svému završení. Jako Ježíš na Kalvárii, i ona svěřuje svůj život do rukou Božích, do náruče Boha, který „je naším Otcem a oplývá vůči nám nekonečnou něžností“. Bernardeta byla svatořečena 8. prosince 1933 papežem Piem XI. 24

„Je levai la tête en regardant la grotte. Je vis une Dame habillée de blanc: elle avait une robe blanche et une ceinture bleue et une rose jaune sur chaque pied, couleur de la chaîne de son chapelet.“ (autografické svědectví sv. Bernardety o 1. lurdském zjevení, jak je vypověděla a podepsala 28. 5. 1961)

Fotografie lurdské jeskyně z roku 1858 – takovou ji znala Bernardeta

„Šla jsem po břehu Gávy se dvěma jinými malými sbírat chrastí. Přešly vodu a daly se do pláče. Zeptala jsem se jich proč pláčí? Odpověděly mi, že voda je studená. Prosila jsem je, aby mi pomohly naházet kamení, abych se nemusela zouvat. Odvětily mi však, že to mám udělat stejně jako ony. Byla jsem ještě trochu daleko, abych se mohla podívat, zda mohu přejít, aniž bych se zouvala. Nemohla jsem. Vrátila jsem se tedy před jeskyni, abych se zula. Když jsme začala, zaslechla jsem lomoz. Otočila jsem se směrem k louce a viděla, že stromy se ani nehnou. Pokračovala jsem tedy v zouvání, ale zaslechla jsem stejný hluk. Pozvedla jsem hlavu a pohlédla k jeskyni. Spatřila jsem bíle oděnou Paní: měla bílý šat a modrý pás, a na každé noze zlatou růži, stejné barvy jako její růženec. Jakmile jsem ji tak uviděla, protřela jsem si oči, protože jsem se domnívala, že se klamu. Sáhla jsem rukou do kapsy a našla tam svůj růženec. Chtěla jsem se pokřižovat, ale nedokázala jsem zvednout ruku k čelu: ta mi poklesla. Vidění udělalo kříž. Ruka se mi chvěla, zkusila jsem znovu udělat znamení kříže, a tentokrát mi to šlo. Pomodlila jsem se svůj růženec. Vidění přebíralo zrnka svého růžence, ale rty nehýbalo. Když jsem se dokončila růženec, vidění vmžiku zmizelo. Ptala jsem se ostatních dvou, zda něco viděly, a ony mi řekly že ne. Řekla jsem jim tedy, že jsem viděla Paní oděnou do bílého šatu, ale že jsem nevěděla, co to je, ale ať o tom nikomu neříkají. Okamžitě mi řekly, že se tam už nesmím vracet: řekla jsem jim, že ne“. 25

VE ŠLÉPĚJÍCH SV. BERNARDETY

Jubilejní lurdskou pouť tvoří čtyři etapy: 1. Farní kostel, v němž se dosud uchovává křtitelnice, v níž byla Bernardeta pokřtěna 2. „Cachot“, kde rodina Soubirousových bydlela 3. Brána sv. Michaela, arkády a jeskyně 4. Oratoř hospicu, kde Bernardeta přistoupila k prvnímu svatému přijímání mezi 17. a 18. zjevením Na každém z těchto míst dostávají poutníci samolepku, kterou nalepí do pamětního znaku vykonané pouti. Tuto pouť papež Benedikt XVI. obdařil zvláštní milostí plnomocných odpustků za následujících podmínek: 1. svatá zpověď 2. svaté přijímání 3. modlitba na úmysly Svatého Otce 4. na každé etapě putování „setrvat nějakou dobu ve vroucí usebranosti“, zakončené - modlitbou Otče náš - Věřím v Boha - mariánskou modlitbou Jubilea či jinou mariánskou modlitbou. 1. VE FARNÍM KOSTELE Ve stávajícím kostele se uchovává i křtitelnice, v níž byla Bernardeta pokřtěna. Na zdi vidíme reprodukci potvrzení o křtu, poškozenou požárem. Ještě předtím, než se Bernardeta stala vizionářkou, byla křesťanskou. Byla prohlášena „svatou“, protože dokázala dobře žít milost svého křtu. MŮŽEME SE RUKOU DOTKNOUT KAMENNÉ KŘTITELNICE KŘÍŽE: „VE JMÉNU OTCE I SYNA I DUCHA SVATÉHO“ 26

A POTOM UDĚLAT ZNAMENÍ

Lze připojit modlitbu: „Křtem jsi mne, Pane, učinil členem tvého Království. V Bernardetě přinesl křest plody svatosti. Dej, ať mě pouť na toto místo v jubilejním roce zjevení obnoví v křestní milosti.“ Podle značek na zemi pokračujeme dále ke Cachot.

2. V „CACHOT“ Od listopadu 1856 žila rodina Soubirousových (rodiče se čtyřmi dětmi) v jediné místnosti, v níž byl alespoň krb. Prostředí to bylo vlhké a temné. Bída a potupa! Stejně jako si Bůh vyvolil Marii v maličké a zapomenuté osadě jménem Nazaret, tak i Maria nachází svou vyslankyni právě tady, v nejzazší chudobě. TADY

JE VHODNÉ MEDITOVAT JEŽÍŠOVA SLOVA: „BLAHOSLAVENÍ CHUDÍ, NEBOŤ JIM PATŘÍ NEBESKÉ KRÁLOVSTVÍ“ A MARIINA SLOVA V MAGNIFICAT: „SHLÉDL NA SVOU NEPATRNOU SLUŽEBNICI“.

Před či po návštěvě Cachot můžeme připojit modlitbu: Pane, Tys shlédl k poníženosti své služebnice, Marie. Ji sis vyvolil, aby dala světu tvého Syna. Neznámá dívka z Nazareta se stala Matkou Boží, Madonou! Abys připomněl evangelijní poselství, vyvolil sis v tomto „cachot“ Bernardetu, v očích světa ubohou. Dej, ať tato etapa jubilejní pouti rozjasní můj pohled na chudé a dá mi proniknout do ducha Blahoslavenství. Bílý pásek nás přivede až k bráně sv. Michaela.

3. K JESKYNI 1) U brány svatého Michaela Můžeme recitovat tuto modlitbu: Pane Ježíši, ty jsi brána! Ty nám dáváš vejít do nebeského království a dáváš nám přejít do života věčného! Dej nám s radostí prožít setkání s Marii u jeskyně, kde se zjevila Bernardetě. Dej, ať dokážeme pochopit její výzvu k obrácení. 27

Pokračujeme po bílém pásku, který nás přivede k arkádám.

2) U arkád V Římě o „Svatém roce“ vstupují poutníci do bazilik „svatými branami“. Tyto brány nahrazuje v Lurdech sedmero arkád před jeskyní. Pod každým z oblouků je mozaika, znázorňující Madonu s Dítětem: Maria nám dává svého Syna. K

UCTĚNÍ TÉTO IKONY SE JÍ MŮŽEME DOTKNOUT, POLÍBIT JI ČI PŘED NÍ POKLEKNOUT STEJNĚ JAKO PŘED KŘÍŽEM O VELKOPÁTEČNÍ LITURGIÍ.

Můžeme recitovat následující modlitbu: Maria, naše Matko, nauč nás jako Ty opakovat: „Hle, jsem služebnice Páně!“ Nauč nás jako Ty chválit: „Velebí má duše Pána, a můj duch jásá v Bohu mém Spasiteli.“ Provázej mne nyní k prameni jeskyně, symbolu života a radosti! PROCHÁZÍME KOLEM FONTÁN, JEJICHŽ VODA VYVĚRÁ Z PRAMENE. PRÁVĚ TOTO JE NAŠE CHVÍLE, ABYCHOM UDĚLALI TO, CO MADONA ŽÁDALA PO BERNARDETĚ: „JDĚTE SE NAPÍT Z PRAMENE A UMYJTE SE V NĚM“. 3) U jeskyně Pokud je to poutníkům možné, nezůstávají pouze stát před jeskyní: vstupují dovnitř a procházejí. S těmi, kdo stojí před jeskyní či před nimi a za nimi, tvoří komunitu tiché modlitby. V Bibli se často setkáváme s výrazem: „Hospodin je má skála!“ NYNÍ

NASTÁVÁ I VHODNÁ CHVÍLE K ZAŽEHNUTÍ SVÍCE A JEJÍMU POSTAVENÍ NA VELKÝ SVÍCEN SE SLOVY:

Od chvíle, kdy se Panna Maria zjevila Bernardetě, neustávají na tomto místě hořet svíce. Ať milost jubilea prozáří i můj život! Ať ve mně oživí předsevzetí být světlem, pro zásluhy Krista, který je světlem světa! PŘED JESKYNÍ SE DOPORUČUJE RECITOVAT MODLITBU LURDSKÉHO JUBILEA. Znovu se vydáme na cestu vyznačenou na zemi. 28

4. V KAPLI HOSPICU Neverské sestry dobročinné lásky měly na už před zjeveními na tomto místě útulek a školu pro dívky. Od ledna 1858, po svém návratu z Bartrés, začala tuto školu sester navštěvovat i Bernardeta. Tady rovněž mohla začít s přípravou na první svaté přijímání, k němuž přistoupila 3. června 1858. Ale naučila se tu i sloužit těm neopuštěnějším nemocným. Jubilejní pouť začala křtem a končí eucharistií a službou: je putováním křesťanského života. Kristus se zpřítomňuje v oltářní svátosti i v bratřích, bližních: „Cokoli jste učinili pro jednoho z těchto mých nejnepatrnějších bratří, mně jste učinili!“ V TÉTO

KAPLI NENÍ NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOST, MŮŽEME VŠAK OPAKOVAT STEJNÉ GESTO, JAKÉ KONAJÍ KNĚŽÍ NA ZAČÁTKU MŠE SVATÉ: POLÍBIT OLTÁŘ.

Tady můžeme recitovat modlitbu: Pane, oživ ve mně lásku k Eucharistii, i úsilí o službu těm, které potkám, a kdo potřebují mou pomoc. Ať se za mne přimlouvá svatá Bernardeta, která dokázala v duchu spojit eucharistii a službu, a nyní je ve světle u Tebe!

29

DECRETU M

Occasione completi CL anniversarii a Beatissimae Virginis Mariae manifestatione in Massabiellensi Specu prope Lapurdum, plenaria quotidie conceditur Indulgentia christifidelibus, qui pie statisque condicionibus, a die VIII Decembris MMVII usque ad diem VIII Decembris MMVIII, Massabiellensem inviserint Specum, et, a die II usque ad diem XI Februarii MMVIII, benedictum Beatae Mariae Virginis Lapurdensis simulacrum, in quolibet templo, oratorio, specu, vel decoro loco, publicae venerationi sollemniter expositum

U PŘÍLEŽITOSTI 150. VÝROČÍ ZJEVENÍ BLAHOSLAVENÉ PANNY MARIE V MASSABIELSKÉ JESKYNI NEDALEKO LURD, SE KAŽDODENNĚ UDĚLUJÍ PLNOMOCNÉ ODPUSTKY VĚŘÍCÍM, KTEŘÍ OD DNE 8. PROSINCE 2007 AŽ DO DNE 8. PROSINCE 2008, A OD 2.

ZBOŽNĚ A ZA STANOVENÝCH PODMÍNEK NAVŠTÍVÍ MASSABIELSKOU JESKYNI, DO 11. ÚNORA 2008 NAVŠTÍVÍ V KTERÉMKOLI KOSTELE, ORATOŘI, JESKYNI ČI UCTÍVANÉM MÍSTĚ, POŽEHNANOU SOCHU LURDSKÉ PANNY MARIE SLAVNOSTNĚ VYSTAVENOU VEŘEJNÉ ÚCTĚ.

Boží všemohoucnost a nekonečná dobrota spojily obdivuhodným způsobem prozřetelnostní úkol Marie, Matky našeho Pána Ježíše Krista a tedy Matky jeho mystického Těla, kterým je Církev, a spasitelné dílo samotné Církve. Blahoslavený opat Guerricus proto spojuje záštitu, kterou věřící s důvěrou očekávají od Matky Marie, a všeobecnou službu spásy katolické Církve: „Svatá Matka Kristova, která je vzhledem k tomuto tajemství matkou křesťanů, se jako jejich matka projevuje i svou starostlivostí o ně a náklonností, kterou jim dokazuje. Také křesťané ji mají za matku a hnuti přirozenou 30

náklonností, inspirovanou vírou, utíkají se k ní ve všech potřebách a nebezpečí, vzývají s důvěrou její jméno a jako děti se poroučejí do její mateřské náruče…. (Sermo I, In Assumptione B. Mariae Virg.). Také dogmatická konstituce II. vatikánského koncilu „Lumen gentium“ vyzdvihuje poslání - které můžeme nazvat společné - ,nejblahoslavenější Panny Marie a katolické Církve: „Maria, totiž pronikla do středu dějin spásy a jistým způsobem takřka v sobě spojuje a vyzařuje nejhlubší pravdy víry; proto když se o ní mluví a uctívá se, přivádí tím věřící k svému Synu, k jeho oběti a k lásce k Otci. Církev totiž, směřujíc ke slávě Kristově, připodobňuje se stále více svému vznešenému vzoru, zdokonaluje se ve víře, naději a lásce, hledá a zachovává ve všem Boží vůli (č. 65). Dějiny Církve a pozoruhodných svědectví o mariánské úctě, často a s jasnou zřejmostí zjevují a věřícím doporučují tento způsob jednání Boží prozřetelnosti, aby rozhojnily jejich zbožnost. Oslava nadcházejícího 150. výročí dne, kdy Nejsvětější Panna Maria zjevila dívence Bernardetě Soubirousové, že je Neposkvrněné Početí a chtěla, aby se vystavěla svatyně, poklad milosti, na místě zvaném „Massabielle“ v Lurdech, připomíná nespočetnou řadu zázraků, skrze něž nadpřirozený život duší i samotné zdraví těl mohly těžit velký prospěch z Boží všemohoucí dobroty; v této dispozici Boží prozřetelnosti, na přímluvu nejblahoslavenější Panny Marie, se jasně ukazuje, že integrálním cílem člověka je dobro celé osoby, tady na zemi a především ve věčnosti spásy. Už od počátků Lurdské svatyně věřící pochopili, že blahoslavená Panna Maria, chce prostřednictvím služby katolické Církve - na tomto místě láskyplně pečovat o tuto integrální spásu lidí. Když totiž věřící uctívají nejblahoslavenější Pannu Marii na místě, „jehož se dotkly její nohy“, a sytí se svatými svátostmi, vyjadřují pevná předsevzetí, že v budoucnu povedou stále dokonalejší křesťanský život, živě si uvědomují smysl Církve a zakoušejí pevné důvody všech těchto věcí. Ostatně samo spojení posloupnosti časů, úchvatných událostí, dává vhled do společného konání blahoslavené Panny Marie a Církve. Vskutku, v roce 1858 bylo definováno dogma o Neposkvrněném Početí Panny Marie; v roce 1858 se Nejsvětější Panna ukázala s nevýslovnou mateřskou laskavostí zbožné Bernardetě Soubirousové, a použila přitom dogmatické definice „Já jsem Neposkvrněné Početí“. Aby z této zbožné připomínky vzešly plody nové svatosti, Svatý Otec Benedikt XVI. stanovil, aby se široce udělil dar plnomocných odpustků, jak je níže vyloženo. Všichni jednotliví věřící, skutečně kající a náležitě očištěni skrze svátost smíření, a posíleni svatým přijímáním, zbožně vznášejíce modlitby na úmysly Svatého Otce, budou moci denně získat plnomocné odpustky, přičitatelné rovněž jako přímluva za duše v očistci.

A.

jestliže ode dne 8. prosince 2007 až do 8. dne téhož měsíce příštího roku 2008 včetně, zbožně navštíví, při zachování tohoto přednostního pořadí: 1. křtitelnici ve farním kostele, v níž byla pokřtěna Bernardeta; 2. dům zvaný „cachot“ rodiny Soubirousových; 3. Massabielskou jeskyni; 4. kapli hospicu, kde Bernardeta poprvé přistoupila k svatému přijímání

31

a pokaždé tu stráví patřičný čas v usebranosti a zbožné meditaci, završené modlitbou Otče náš, Vyznáním víry v jakékoli schválené formě a Modlitbou jubilea či jakoukoli mariánskou invokací.

B.

jestliže, ode dne 2. února 2008, o svátku Uvedení Páně do chrámu, až po 11. únor 2008, liturgickou památku Panny Marie Lurdské a 150. výročí zjevení včetně, zbožně navštíví v kterémkoli kostele, oratoři, jeskyni či uctívaném místě, požehnanou sochu Lurdské Panny Marie, slavnostně vystavenou veřejné úctě, a před touto sochou se zúčastní mariánské pobožnosti nebo alespoň zde setrvají přiměřenou dobu v usebranosti a zbožné meditaci, zakončené modlitbou Otče náš, Vyznáním víry v jakékoli schválené formě a modlitbou k Blahoslavené Panně Marii.

C.

Staří,, nemocní a všichni, kdo z vážného důvodu nemohou vycházet z domu, budou moci rovněž získat plnomocné odpustky a to doma či na místě, kde je omezení upoutává, jestliže, s vědomím pohrdání jakýmkoli hříchem a úmyslem splnit, jen co jim to bude možné, tři obvyklé podmínky, ve dnech 2. -11. února 2008, duchovně a s touhou v srdci vykonají návštěvu (výše uvedených míst), pomodlí se výše uvedené modlitby a skrze Marii s důvěrou obětují Bohu své nemoci a útrapy života. Aby se věřící mohli snáze podílet na těchto nebeských dobrech, ať kněží, ustanovení kompetentní autoritou, věnují s ochotných a velkorysým duchem přijetí kajícníků a slavnostně vedou recitaci veřejných modliteb k Neposkvrněné Matce Boží.

Platí pokud není stanoveno jinak. Řím, v sídle Apoštolské Penitencierie, 21. listopadu 2007, o památce Představení Panny Marie v chrámě.

32

„A la Grotte de Massabielle la Vierge Marie nous a enseigné que le vrai bonheur se trouvera uniquement au ciel“ (homílie kardinála Ivana Diase, prefekta Kongregace pro evangelizaci národů, pronesená v podzemní bazilice sv. Pia X. v Lurdech při mezinárodní mši svaté u příležitosti slavnostního zahájení Jubilea 150. výročí lurdských zjevení, 8. 12. 2007)

Shromáždili jsme se tu u nohou Panny Marie, abychom zahájili Jubilejní rok v přípravě na oslavu 150. výročí jejích zjevení na tomto požehnaném místě. Přináším vám velmi srdečný pozdrav od Jeho Svatosti, papeže Benedikta XVI., který mne pověřil, abych vám tlumočil jeho lásku a otcovskou starostlivost, ujistil vám jeho modlitbami a udělil vám jeho apoštolské požehnání. Jako poutníci shromážděni v Kristově lásce, si chceme s vděčností a pohnutím připomenout zjevení, k nimž došlo tady v Lurdech v roce 1858. Společně se budeme snažit vnímat tlukot mateřského srdce naší nebeské Maminky, připomeneme si její slova a zaposloucháme se do poselství, které nám dodnes předkládá. Známe dobře dějiny zjevení. Svatá Panna sestoupila z nebe jako matka naplněná velkou starostí o své syny a dcery, žijící v hříchu, daleko od jejího Syna Ježíše. Ukázala se v Massabielské jeskyni, která v té době byla bahniskem, v němž se rochnila prasata. Chtěla aby právě tady vyrostla svatyně, aby tak ukázala, že Boží milost a milosrdenství musí triumfovat nad ubohým bahnem lidských hříchů. Hned vedle místa zjevení dala Panna vyřinout hojnému prameni průzračné vody, aby se poutníci napili a s velkou úctou si ji odnášeli do celého světa, vyjadřujíce tak touhu naší Matky, prahnoucí po rozšíření své lásky a spásy svého Syna až na konec země. Z této jeskyně konečně Panna Maria pronesla ke všem naléhavou výzvu, aby se modlili a činili pokání, a tak dosáhli obrácení ubohých hříšníků.

Poselství Panny Marie dnes Můžeme se ptát: jaký význam může mít poselství Lurdské Madony pro nás dnes? Rád bych tato zjevení zasadil do širšího kontextu nepřetržitého a urputného boje, který probíhá mezi silami dobra a zla už od počátku dějin lidstva, v rajské zahradě, a který bude pokračovat až do skonání věků. Lurdská zjevení patří ve skutečnosti mezi první z dlouhého řetězce zjevení Matky Boží, jež začala před osmadvaceti lety, v roce 1830, na 33

Rue de Bac v Paříži, oznamujíc rozhodný vstup Panny Marie doprostřed nepřátelství mezi ní a démonem, jak je popsáno v Bibli, v knihách Geneze a Apokalypsy. Tak zvaná zázračná medajlka, kterou Panna Maria nechala při této příležitosti razit, ji představuje s otevřenou náručí, z níž vycházejí zářivé paprsky, symbolizující milosti, jež udílí celému světu. Její nohy spočívali na zeměkouli a drtily hlavu hada, ďábla, ukazujíc tak vítězství, které Panna Maria dosáhla nad Zlým a jeho silami zla. Kolem obrazu čteme invokaci: „Ó Maria, bez hříchu počatá oroduj za nás, kteří se k Tobě utíkáme“. Je pozoruhodné, že tato velká pravda o Mariině neposkvrněném početí tu byla potvrzena čtyřiadvacet let předtím, než ji papež Pius IX. definoval jako pravdu víry (1854): čtyři roky nato, tady v Lurdech, chtěla Matka Boží sama Bernardetě zjevit, že je Neposkvrněné Početí. Ani po lurdských zjeveních Svatá Panna nepřestala projevovat svou živou starostlivost o osud lidstva ve svých různých zjeveních po celém světě. Všude žádala o modlitby a pokání za obrácení hříšníků, neboť předvídala duchovní úpadek jistých zemí, utrpení, která bude muset podstoupit Svatý Otec, všeobecné ochabnutí křesťanské víry, obtíže Církve, nástup Antikrista a jeho pokusů nahradit Boha v životech lidí: pokusy, které i přes svůj oslnivý úspěch, byly nicméně odsouzeny k nezdaru. Tady v Lurdech, stejně jako všude ve světě, Maria spřádá ohromnou síť svých duchovních synů a dcer v celém světě, aby kladli silný odpor silám Zlého, aby je zastavili a tak připravili konečné vítězství jejího božského Syna, Ježíše Krista. Panna Maria nás dnes znovu vyzývá, abychom se stali součástí její bojové legie proti silám zla. Jako znamení naší účasti na jejím útoku, žádá, mezi jiným, obrácení srdce, velkou úctu k Svaté Eucharistii, denní modlitbu růžence, modlitbu bez ustání a bez přetvářky, přijetí utrpení pro spásu světa. Mohou se zdát být nepatrnými, ale v rukách Boha, jemuž nic není nemožného, jsou tyto věci mocné. Jako mladý David, který 34

s maličkým kamínkem a prakem porazil obra Goliáše, jenž mu kráčel naproti ozbrojen mečem, kopím a oštěpem (srv. 1Sam 17,4-51), i my malými zrnky růžence můžeme hrdinně čelit útokům našeho obávaného nepřítele a nad ním zvítězit.

Jako Bernardeta a s ní Zápas mezi Bohem a jeho protivníkem byl vždy zuřivý, a dnes ještě mnohem víc než za časů Bernardety, před 150 lety. Protože svět se nachází hrozivě pohroužen v bažině sekularizmu, který chce vytvořit svět bez Boha; relativizmu, jenž dusí trvalé a neměnné hodnoty evangelia; a náboženského nezájmu, který zůstává neochvějný tváří v tvář vyššímu dobru toho, co se týká Boha a Církve. Tento boj za sebou zanechává spousty obětí v našich rodinách a mezi našimi mladými. Kardinál Wojtyla, krátce předtím, než se stal papežem Janem Pavlem II. (9. listopadu 1976), řekl: „Stojíme dnes před největším bojem, jaký kdy lidstvo zažilo. Nemyslím si, že by si to křesťanské společenství zcela uvědomovalo. Stojíme dnes před rozhodujícím zápasem mezi Církví a Anti-církví, mezi Evangeliem a Anti-evangeliem“. Jedna věc je však jistá: konečné vítězství patří Bohu a to se uskuteční díky Marii, Ženě z Geneze a z Apokalypsy, která bude bojovat v čele voje svých synů a dcer proti silám nepřítele, Ďábla, a rozdrtí hadovu hlavu. U Massabielské jeskyně nás Panna Maria učí, že pravé štěstí je jedině v nebi. „Neslibuji vám, že vás učiním šťastnou na tomto světě, ale v jiném“, říkala Bernardetě. A Bernardetin život to dosti jasně ukazuje: ona, které se dostalo jedinečného privilegia vidět Svatou Pannu, byla hluboce poznamenána Ježíšovým křížem, byla zcela strávena tuberkulózou a umírá mladá ve věku 35 let. V tomto Jubilejním roce děkujeme Pánu za všechny tělesné i duchovní milosti, které nám udělil tolika statisícům poutníků na tomto svatém místě, a na přímluvu svaté Bernardety prosme Svatou Pannu, aby nás posilovala v každodenním duchovním boji, abychom mohli v plnosti žít naši křesťanskou víru a praktikovat ctnosti, kterými vynikala Panna Maria, fiat, magnificat, stabat: to znamená, neochvějnou vírou (fiat), bezmeznou radostí (magnificat), a věrností bez kompromisů (stabat). Ó Maria, Naše Paní z Lurd, požehnaná mezi ženami, a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás, hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen. 35

TAJEMSTVÍ RŮŽENCE SVĚTLA BAZILIKA SVATÉHO RŮŽENCE V LURDECH ATELIÉR CENTRA ALETTI, ŘÍM Od stvoření k plnosti Kristova vykupitelského díla, každá etapa dějin spásy zakládá a umocňuje schopnost hmoty stát se ikonou Božího království. Už od prvního dne stvoření jsou vody křestním obmytím; dávají nám poznat, že i kosmická realita, která vstupuje do liturgie (chléb, olej, víno, voda), není podružná, ani zaměřená k tomu, aby nesla význam, který je sám o sobě jiný, ale odhaluje pravý důvod jejího stvoření, když nám dává překročit omezené chápání, na které ji při denním užívání zužujeme. Ve svátosti se hmota stává průzračnou, dává prostupovat světlu. Hle, tady je zdroj správného a zdravého vztahu ke stvoření.

JEŽÍŠŮV KŘEST

Jan Křtitel je zobrazen jako asketa zcela pohlcený svým posláním stát se gestem toho, jenž ukazuje na Beránka Božího, který snímá hříchy světa, Božího Syna, spasitele lidí. Poznání Boha není čímsi abstraktním, teoretickým. V Janově evangeliu je patrné, že prostředí připravené Janem Křtitelem je privilegovaným místem ke zjevení Mesiáše. Jan Křtitel otevřeně ukazuje na hřích lidstva a vybízí k pokání. Člověk poznává svou pravdu, to, kým je, a proto se v něm přirozeně rodí otázka po spáse jako otázka zásadní a životně důležitá. Kristus sestupuje do vod a bere na sebe stav lidstva, přijímá smrt jako daň za hřích. Je živý, ale zdá se být mrtvý, pohlcen vodami. Ve skutečnosti však dává vodám životní sílu, schopnost rodit syny světla. On, světlo, světlo předává a Jan Křtitel je svědkem světla. 36

SVATBA V KÁNĚ

Tato evangelijní scéna má pro dnešní svět zvlášť významné poselství. V Janově evangeliu se říká, že třetího dne byla svatba v Káně. Podle starověkého počítání času (dnes, zítra a třetí den), se scéna odehrává dva dny po čtyřech dnech, o nichž se předtím vypráví u Jana (1,19.29.35.43). Chce se tím říct, že třetí den, kdy se konala svatba, v počítání dnů od začátku Janova evangelia, odpovídá ve skutečnosti šestému dni. Čtyři plus dva. „Třetího dne, počínaje čtvrtým tedy šestého dne počítaném od začátku, se konala svatba v Káně Galilejské“, říká Origenes ve svém komentáři. Umístěním svatby do šestého dne, se činí přímý odkaz na Jana 19,31, tedy na Ježíšovu smrt. Šestý den je rovněž dnem stvoření člověka. Je tedy dnem zrození nového člověka na kříži. Protože evangelium říká, že svatba byla třetího dne, zdůrazňuje se tu vztah s dnem zmrtvýchvstání. To znamená, že velikonoční tajemství smrti a zmrtvýchvstání jsou souřadnicemi pro porozumění svatbě v Káně. Proto je Ježíš zobrazen z ranou v boku: aby se ukázala jeho velikonoční a manželská dimenze. Jeho otevřený bok na kříži, z něhož vytryskla krev a voda, připomíná teologickou pravdu o Církvi jako manželce. Lze rovněž připomenout, že manžel a manželka jsou v Bibli symbolem vztahu mezi Bohem a lidstvem. Mariina slova „už nemají víno“, vykládaná ve světle textů knihy Moudrosti a Kazatel, chtějí říci: „nemají už lásky“. Tato slova tedy mohou vyjadřovat i konec náboženství bez lásky, náboženství, které se omezilo na formality, legalizmy, moralizmy, atd. Otcové ztotožňovaly kamenné nádoby s marností náboženství, v němž už zákon není strážcem náboženského vztahu, nýbrž stal se základem legalizmu. Náboženství, ve kterém se vyčerpala láska, se stává zbytečným jhem, které budí alergii vůči všemu náboženskému. To je zvlášť aktuální dnes, a to nejen ve Francii. Manželé se často prezentují smutní, protože už nemají lásku. V naší kultuře je smutek zvlášť dramatickým tématem. Vztah člověka k Bohu je sám o sobě pramenem lásky a radosti. Kristus, nový ženich odděluje lidstvo od temnot, úzkosti, a spojuje ho s Bohem, ve vztahu lásky – pokud je křesťanská víra – k němuž se svobodně přidružuje ve věrnosti, 37

lásky, kterou ani smrt nedokáže uhasit. Tehdy se s docela jinou pozorností naslouchá slovům Matky Boží „učiňte, co vám řekne“. Boží slovo – plně uskutečněné v osobě Krista, jako láska Otce k lidstvu – se stává horizontem nové smlouvy. Na tomto horizontu lze chápat i zjevení Panny Marie.

HLÁSÁNÍ BOŽÍHO KRÁLOVSTVÍ A VÝZVA K POKÁNÍ

Když se Jan Pavel II. modlil tajemství světla poprvé, u tajemství hlásání Božího království citoval úryvek z Janova evangelia (Jan 20,19-23: Večer toho prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci, když ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Najednou stál uprostřed nich a řekl jim: „Pokoj vám!“ To řekl a ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když viděli Pána. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak já posílám vás“. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny. Komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Toto tajemství světla je vyobrazeno na dvou panelech. Na jednom je znázorněn Kristus, jak prochází zavřenými dveřmi, ukazuje zraněný bok a krvavé rány na rukou, vydechuje Ducha svatého a tak dává apoštolům moc odpouštět hříchy. Boží království se představuje s radikální novostí: odpuštění hříchů. Jedině Bůh může odpouštět hříchy. Osmý den označuje tuto novost smýšlení, uvažování, tvořivosti, která se naprosto liší od logiky, tvořivosti dne sedmého. Osmý den je dnem, co nezná západu, tedy bez časového omezení, či lépe, osmý den je mírou všech ostatních dní. Čas se totiž měří vycházeje z osmého dne. V osmém dni se všechno setkává, vše je tu současné a vzájemně propojené. Příčinnost a rozumová logika sedmého dne pominuly a vše je přítomné v jednotě. Proto apoštolové stojí před Kristem, který zjevně nechává dveře zavřené. Ale ony nejsou zavřené. Jsou jako zrna na obilném klasu, aby připomínaly dávnou eucharistickou modlitbu: „Jako tento lámaný chléb byl rozptýlen po návrších a sebrán, aby byl jedno, tak se tvá Církev shromažďuje ze všech koutů tvého Království“ (Didaché, IX, 4). Druhý panel představuje uzdravení ochrnulého, který se spuštěn skrz střechu. Spása přichází skrze odpuštění hříchů a týká se našeho vztahu k Bohu. Kristus uzdravuje ochrnulého tím, že mu odpouští hříchy, neboť ten, jemuž jsou odpuštěny hříchy, je uzdraven, v tom smyslu, že je spasen, protože už není sám, podroben smrti, nýbrž opět ve spolčenost ví s Bohem, který je život. Kvůli ostatním přítomným, kteří 38

chtějí Ježíše odsoudit, protože se odvážil odpustit hříchy – což náleží jedině Bohu -, Kristus uzdravuje chromého tělesně, což je snazší, ale méně důležité. Co nám to všechno naznačuje? Lze být s Bohem, lze být v osmém dni, ale dosud tělesně nemocní. A přece jsme vykoupeni k životu, co nezaniká. Ale i opak může být pravdou: můžeme požívat dobrého zdraví a nežít spásou. Proto den, kdy se zdraví zhroutí, se zakouší jako tragédie naší nespásy, zatímco ten, kdo žije spásou, si už nevšímá tragické povahy nemoci a tělesné smrti. Kristus konečně uzdravuje ochrnulého, aby ukázal, že odpuštění je stejně reálné jako vstát a chodit.

PROMĚNĚNÍ

Kristus je pravým sluncem – proto vše kolem dlí v temnotě. Podle Otců se oči apoštolů otevřely a oni spatřili nehasnoucí světlo na tváři Toho, kterého pak uvidí posmívaného a k smrti ztýraného. Přítomnost Mojžíše a Eliáše, tedy zákona a proroků, dosvědčuje, že Kristova Pascha konečně odhalila smysl jejich poslání, ale také význam všech proroctví, všech zákonů, všech časů. Světlo velikonočního tajemství Ježíše Krista je pečetí všech proroctví i každého zákona, neboť velikonoční tajemství je zárukou cesty, na níž se uskutečňuje láska ke každému člověku i ke všem lidem. Láska žije ve velikonočním rázu, v dění velikonočního třídenní. Jedině Kristova láska je s to podstoupit smrt, zlo, utrpení, neúspěch; jedině láska toto všechno dokáže zahrnout a proměnit ve své světlo. Je to jediná cesta proměny celého stvoření, dějin, aby vše dostalo tvář v osobní dimenzi. Eliáš je zobrazen s pergamenem a Mojžíš s deskami zákona. Jsou to větší postavy než postavy tří apoštolů dole, jako by se chtělo zdůraznit, že bez Starého zákona není Nového, totiž že Starý zákon obsahuje předobrazy zjevení světla v Novém zákoně. 39

USTANOVENÍ EUCHARISTIE Tento přechod z temnot ke světlu se slaví v eucharistii. Křtem jsou křesťané skutečně naroubováni na Krista, vyrváni z temnot a transplantováni do světla. Eucharistií mají opravdu podíl na samotné krvi Kristově. Křtem nám Bůh dává život, když nás tvoří tělem Kristovým a v eucharistii se tato pravda neustále uskutečňuje a my jsme živeni ze zdroje naší totožnosti. Kristus se dává každému, kdo se účastní eucharistie, aby nás zahrnul do velikonočního tajemství, v němž se on vydal lidem do rukou, abychom mohli poznat dobrotu Pána, který nám důvěřuje a považuje nás za hodny své důvěry. Scéna je sestavena tak, že tři apoštolové – Petr, Jakub a Jan, dostávají chléb, zatímco zbývajících devět pije z kalicha, který Kristus nabízí jako kalich spásy. Apoštolové mají ruce zakryté pláštěm, je to starobylé náboženské gesto bezmezné úcty. Dnes se jeví jako zvlášť důležité připomínat tato gesta a nové vědomí posvátna, tajemství, aby se překonalo klima povrchnosti a banality. Apoštolové si byli vědomi, že ve chvíli Poslední večeře došlo k něčemu jedinečnému. Gestem zakrytí rukou – připomínajícím ruce Adama a Evy, kteří pojedli z ovoce zakázaného stromu – apoštolové vyjadřují svůj pravdivý postoj. Jediným apoštolem, který má v této skupině nezahalené ruce je Jidáš, který v nich drží vak s penězi, jako by ochromen jejich vlastněním. Je současně jediným, kdo odchází od přijímání, a proto je jeho tvář téměř schována za rozcuchanými vlasy. Odejít od přijímání znamená izolovat se, a izolování se znamená smrt. Život zaručuje jedině přijímání. Vlastnit a mít vede k odloučenosti a útěku.

40

Je třeba ještě uvést, že na dvou bočních branách jsou znázorněny dva tradiční symboly. Vlevo je slunce, rudý kruh na bílém povrchu je jedním z prvních zobrazení člověka, který chce namalovat světlo. Co to znamená? Vstoupíme-li do chrámu, vstupujeme do světla a stáváme se „syny světla“, onoho světla, kterým je Kristus, slunce spravedlnosti. Nachází se tu i latinský nápis, který říká, že toto dílo bylo vytvořeno v upomínku na Jana Pavla II., který se poprvé modlil tajemství světla právě v Lurdech:

mysteria lucis in memoriam Iohanni Pauli II. Na pravé bráně se nachází palma s datlemi – symbol hojnosti života. Datle se jedí během celého roku, což znamená že nic nechybí, že život je zajištěn pro věčnost. To, co je ve světle, má život, protože světlo je životem člověka. Na centrálním oblouku jsou dva latinské verše. Slova Panny Marie: „učiňte, co vám řekne“ a slova Ježíšova: „to konejte na mou památku“. 41

NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ

(první homílie Giovanniho kardinála Coppy, čestného občana Drysic, po jmenování kardinálem, o II. nešporách slavnosti Neposkvrněného Početí u hlavního oltáře svatopetrské baziliky v Římě, 8.12.2007)

Neposkvrněné Početí je triumfem milosti. Zakrátko, v antifoně Magnificat, stejně jako při dnešní mši svaté a v posvátném oficiu, budeme opakovat slova archanděla Gabriela, v pozdravu, kterým se na ni obrátil v Nazaretě – „Buď zdráva, milosti plná“. Právě jsme vyslechli ústřední téma velkolepého listu svatého Pavla Římanům: „Kde se rozšířil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20b). Říci, že dnešní svátek je triumfem milosti, je totéž jako říci, že je triumfem Boží lásky. Advent, který prožíváme v tíhnutí k vánocům, nám dává pochopit bohatství této lásky. Člověk byl pro život milosti mrtev, stal se hluchým k hnutím Ducha svatého, uzavřeným do spokojené soběstačnosti či do zoufalé samoty, bez jakéhokoli vztahu s Bohem. A přece Bůh tak miloval člověka, že poslal svého Syna, aby se narodil v chudobě Betléma a zemřel v nahotě kříže. Svatý Pavel v listu Římanům dále říká, že „Kristus umřel za bezbožníky. Vždyť stěží kdo položí život za spravedlivého … Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky (Řím 5,8). On nejenže umřel za nepřátele, ale kráčí vstříc hrůze smrti, jako by šlo o svátek. Milovaní, toto není přehánění, říká to list Židům: „Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky“ (Žid 12,2). Ježíš podstoupil trest otroků, jen kvůli radosti, aby nás vykoupil, smířil s Otcem a znovu nám vrátil ztracené synovství. Celé velikonoční tajemství je obsaženo v tomto obdivuhodném souboji života a smrti, hříchu a milosti. Kristus stojí tváří v tvář hříchu, aby jej zničil, aby jej pokořil. Ale při stvoření Té, která se měla stát jeho Matkou, chtěl hřích pokořit předem. Nechtěl, aby měla co do činění s hříchem. S ohledem na své zásluhy, získané na kříži, vzhledem k radosti, která z něj měla vytrysknout, uchránil Marii od prvotního hříchu i od veškerého stínu mravní nedokonalosti. Maria je proto Neposkvrněná. Ta, která byla od počátku naplněna milostí, kecharitoméne: celá svatá, bez poskvrny, nová Eva, vrcholné dílo nového stvoření, první vykoupená. Při volbě jeho Matky měla triumfovat jen Boží milost: krása, Bohem darovaná člověku, plnost božského života na zemi, vznešenost muže a ženy, tak, jak je stvořil na počátku světa. Maria je tedy zářivým jasem samotného Boha. Dnes bylo zahájeno slavení 150. výročí zjevení Neposkvrněné v Lurdech, s mimořádnými odpustky, které byli již předem připraveny a budou ve svůj čas představeny. V tomto lurdském roce se o to víc skví Mariina krása a zářivý jas, abychom si ji ještě více zamilovali. Nuže, v dějinách Bernardety je příběh, který nám dává pochopit tento neporušený jas Mariin. Po zjeveních ji obklopovali zvědavci, aby se dověděli, jaký měla madona vzhled, v čem byla oblečena, atd. Jednoho dne jí obchodník s látkami ukázal vzorník těch nevzácnějších bělostných látek, ze lnu, atlasu, sametu, všechny hýřící úchvatným třpytem. A zeptal se jí: „Madona byla takto bílá?“ Bernardeta si vzorník pečlivě prohlédla, a po chvíli rozpačitosti odvětila: „Pane, ale toto není bílá!“. Mariin jas převyšoval všechno stvořené, neboť ona je oděna světlem samotného Boha. Jaké z toho plyne ponaučení pro tento náš svět, který se plácá v blátě nečistých vášní, a živí je hanebnou spoluvinou módy, podívaných, internetu. Neposkvrněná nám připomíná, že na prvním místě jsou hodnoty Boží milosti, a že tyto máme hájit i za cenu mučednictví, jako Marie Goretti. Také my, chceme-li uctívat Marii, nesmíme mít nic do činění s hříchem. Neposkvrněná Panna Maria, dokonalé uskutečnění Božího záměru s člověkem, vrcholné dílo milosti a lásky, je pro nás všechny – zvláště pak pro mladé – odkazem na důslednost každodenního života, na boj proti hříchu, na úsilí o Boží království, lásku k bližním: na vše, co nemůže růst v srdcích poskvrněných nečistotou. Ať i nás Maria učiní vpravdě svatými a neposkvrněnými! 42

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM !

SANTIAGO DE COMPOSTELA

JAKUB STARŠÍ

/promluva Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 21. června 2006 na náměstí sv. Petra v Římě/

Drazí bratři a sestry, pokračujeme v sérii portrétů apoštolů, které si vyvolil sám Ježíš během svého pozemského života. Mluvili jsme o svatém Petrovi, jeho bratru Ondřejovi a dnes se setkáme s postavou Jakuba. Biblické seznamy Dvanácti uvádějí dvě osoby tohoto jména: Jakub, syn Zebedeův a Jakub, syn Alfeův (srv. Mk 3,17.18; Mt 10,2-3), kteří se obecně rozlišují označením Jakub Starší a Jakub Mladší. Tato označení nemají pochopitelně v úmyslu poměřovat jejich svatost, ale přihlíží se pouze k různému významu, jaký dostávají ve spisech Nového zákona, zvláště pak v rámci Ježíšova pozemského života. Dnes věnujme pozornost první z těchto stejnojmenných osobností. Jméno Jakub je překladem Iácobos pořečtěného tvaru jména slavného patriarchy Jakuba. Apoštol toho jména je bratrem Jana a ve zmíněných 43

seznamech zaujímá druhé místo po Petrovi, jak u Marka (3,17) nebo třetí místo za Petrem a Ondřejem v evangeliích Matouše (10,2) a Lukáše (6,14), zatímco ve Skutcích apoštolů přichází po Petrovi a Janovi (1,13). Tento Jakub patří spolu s Petrem a Janem do skupiny tří privilegovaných učedníků, které si Ježíš bral sebou ve významných okamžicích svého života. Protože je velké horko, chtěl bych to zkrátit a zmíním pouze dvě v těchto příležitostí. Spolu s Petrem a Janem se mohl účastnit chvíle Ježíšovi agónie v Getsemanské zahradě a události Ježíšova Proměnění. Jde tedy o navzájem velmi odlišné situace: v prvním případě zakouší Jakub spolu s ostatními dvěma učedníky Pánovu slávu, vidí jej, jak rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem, vidí, jak z Ježíše vyzařuje božský jas; v druhém stojí před utrpením a ponížením, na vlastní oči vidí, jak se Boží Syn ponižuje a stává se poslušným až k smrti. Jistě, druhá zkušenost je pro něj příležitostí zrání ve víře, opravení si jednoznačného triumfalistického výkladu té první: musel prohlédnout, že Mesiáš, očekávaný židovským národem jako vítěz, ve skutečnosti není jej obklopen ctí a slávou, ale i utrpením a slabostí. Kristova sláva se uskutečňuje právě v kříži, v účasti na našem utrpení. Toto dozrávání víry bylo završeno Duchem svatým o Letnicích, takže Jakub, když nadešla chvíle krajního svědectví, necouvl zpět. Na počátku 40. let prvního století, král Herodes Agrippa, vnuk Heroda Velikého, jak informuje Lukáš: „začal pronásledovat některé členy církevní obce. Janova bratra Jakuba dal popravit mečem“ (Skt 12,1-2). Stručnost sdělení, bez jakékoli výpravné podrobnosti, na jedné straně odhaluje, jak běžným bylo pro křesťany vydávat svědectví Pánu vlastním životem, a na druhé straně, jaké čelní místo zaujímal Jakub v jeruzalémské církvi, také kvůli úloze jakou zastával během Ježíšova pozemského života. Pozdější tradice, sahající aspoň k Isidorovi ze Sevilly vypráví o jeho pobytu ve Španělsku, aby v tomto významném regionu římské říše hlásal evangelium. Podle jiné tradice bylo do Španělska převezeno až jeho tělo, do města Santiago de Compostella. Jak všichni víme, toto místo se stalo předmětem velké úcty a dodnes je cílem četných poutí, nejen z Evropy, ale i z celého světa. A tak se vysvětluje ikonografické znázorňování sv. Jakuba s poutnickou holí v ruce a se svitkem evangelia, charakteristickými rysy putujícího apoštola, který se věnuje hlásání „radostné zvěsti“. Od svatého Jakuba se tedy můžeme naučit mnoha věcem: ochotě k přijetí Pánova povolání, i když po nás žádá, abychom opustili „loďku“ svých lidských jistot - nadšení následovat ho po cestách, které nám on ukáže za hranicemi jakékoliv naší domýšlivosti, ochotě vydávat mu odvážné svědectví, a je-li nutné až k nejvyšší oběti života. Tak se nám Jakub Starší staví před oči jako výmluvný příklad velkodušného přilnutí ke Kristu. On, který skrze matku zpočátku žádal, aby mohl spolu s bratrem zasednout po Mistrově boku v jeho Království, byl právě prvním, kdo pil z kalich jeho utrpení a sdílel spolu apoštoly mučednictví. Závěrem, když všechno shrneme, můžeme říci, že putování z hory Proměnění, a to nejen vnější, nýbrž především vnitřní, symbolizuje celou pouť křesťanského života, mezi pronásledováními světa a útěchami od Boha, jak říká II. vatikánský koncil. Následujeme-li Ježíše jako svatý Jakub, i v těžkostech víme, že jdeme po správné cestě. 44

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM !

FATIMA ZJEVENÍ PANNY MARIE VE FATIMĚ 13. května – 13. října 1917 Zjevení v portugalské Fatimě začalo v roce 1916 trojím zjevením anděla desetileté Lucii Santosové, devítiletému Františkovi a sedmileté Jacintě Martovým. Po této duchovní přípravě docházelo každý měsíc od 13. května do 13. října 1917 ke zjevením Panny Marie. Tento cyklus šesti zjevení byl ukončen slunečním zázrakem. I když dětem zpočátku nikdo nevěřil a zažily krušné chvíle a výslechy, díky ochraně Panny Marie byly všechny komplikace a pomluvy překonány a tato mariánská zjevení po důkladném teologickém šetření byla uznána Církví jako pravá dne 13. října 1930. Zjevení ve Fatimě začala v době, kdy v Portugalsku vládl mimořádně silný protináboženský duch a křesťanství bylo velmi pronásledováno. Fatimské události během roku po ukončení zjevení zcela změnily tuto negativní nábožensko-politickou situaci. Již při prvním setkání anděl děti povzbuzoval Loca de Anjo, místo 1. a 3. zjevení

k úctě k Bohu a v této souvislosti je naučil modlitbu: Můj Bože, věřím v tebe, klaním se ti, doufám v tebe, miluji tě. Prosím tě za odpuštění pro ty, kteří v tebe nevěří, kteří se ti neklanějí, kteří v tebe nedoufají a tebe nemilují. Při druhém setkání je velmi povzbuzoval k modlitbě a obětem. Řekl jim, že ze všeho mohou učinit oběti a nabídnout je Pánu. Při třetím setkání je povzbuzoval k eucharistické úctě a naučil je následující modlitbu: Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, klaním se Ti v nejhlubší úctě. Přináším ti oběť Tvého drahocenného Těla, Krve, Duše a Božství našeho Pána Ježíše Krista, který je přítomen ve všech svatostáncích na celém světě, na usmíření za všechna pohanění, znesvěcování a za lhostejnost, která Ho tak uráží. Pro nekonečné zásluhy Jeho Nejsvětějšího Srdce a na přímluvu Neposkvrněného Srdce Panny Marie prosím Tě za obrácení ubohých hříšníků. 45

1. zjevení - 13. května 1917 13. května 1917 si Lucie Santos, František a Hyacinta Marto hráli nahoře na svahu Cova da Iria. Zatímco se jim pásly ovce, postavili si zídku kolem křoví. Náhle uviděli něco jako blesk. V domnění, že se blíží bouřka začali sestupovat, aby hnali ovce k silnici. Asi v polovině svahu uviděli nový blesk a po pár krocích uviděli před sebou nad dubem paní, oděnou v bílém šatě, zářící více než slunce. Vycházelo z ní jasné intenzivní světlo. Všichni tři se octli uvnitř světla, které paní obklopovalo a z ní se rozlévalo. Ze vzdálenosti asi půldruhého metru k nim promluvila: "Nebojte se! Neublížím vám." Na otázky odkud je a co si přeje, odpověděla: "Přicházím z nebe. Přišla jsem vás požádat, abyste sem přicházeli po šest příštích měsíců třináctého dne vždy ve stejnou hodinu. Pak vám řeknu kdo jsem a co chci..." Děti se ptaly, zda přijdou do nebe a na dvě děvčata, která před nedávnem zemřela. Když jim Paní s laskavostí dotazy zodpověděla, zeptala se: "Chcete se obětovat Bohu a snášet všechna utrpení, která na vás sešle, jako zadostiučinění za hříchy, jimiž je urážen, a jako prosbu za obrácení hříšníků?" při posledních slovech otevřela ruce a děti zalilo silné světlo, odraz paprsků, které z jejích rukou vycházely. To světlo proniklo dětem do hrudi a do hlubin duše, takže se viděly v Bohu, který byl tím světlem, jasněji než v zrcadle. Padly na kolena a v duchu opakovaly andělem naučenou modlitbu. Paní pak ještě řekla: "Modlete se každý den růženec, abyste tak vyprosili světu mír a konec války." Pak se začala zvedat a vznášet směrem k východu a její světlo jakoby před ní otevíralo cestu do nebeské klenby.

2. zjevení - 13. června 1917 13. června po modlitbě růžence spatřili Lucie, František a Hyacinta odraz blížícího se světla a nad dubem se Paní zjevila podruhé. Na Luciinu otázku, co si přeje, odpověděla: "Přeji si, abyste sem přišli příští měsíc 13., abyste se modlili každý den růženec a naučili se číst. Potom vám řeknu, co chci." Dále Lucie přednesla své prosby včetně vzetí do nebe. V odpovědích se mimo jiné dozvěděla, že Ježíš chce, aby ho lidé poznali a milovali a ona mu má přitom pomoci. O poco dos pastorinhos, místo 2. zjevení Také řekla, že Ježíš: "Chce zavést ve světě úctu k mému Neposkvrněnému srdci." Lucie projevila smutek, že zůstane na zemi sama. Paní se soucitně zeptala zda ji to hodně bolí a dodala: "Neztrácej odvahu. Nikdy tě neopustím, mé Neposkvrněné srdce bude tvým útočištěm a cestou, která tě povede k Bohu." Opět je zalila záře jejich paprsků a před pravou dlaní Panny Marie bylo srdce ovinuté trním, které se je zdálo probodávat. Všichni pochopili, že je to Neposkvrněné srdce Mariino, zraňované lidskými hříchy, a že si přeje odčinění těch vin." To bylo na závěr zjevení a všichni tři to uchovávali jako první tajemství i když jim v té věci mlčení nebylo přikázáno. 46

3. zjevení - 13. července 1917 13. července na Cova da Iria se děti již modlily se zástupem. Paní přišla a zopakovala své prosby. Lucie mimo další prosby požádala o zázrak a Paní ho přislíbila v říjnu. Pokračovala: "Obětujte se za hříšníky a říkejte často, zvláště když přinášíte nějakou oběť: Ježíši, dělám to z lásky k tobě, za obrácení hříšníků a na odčinění hříchů proti Neposkvrněnému srdci Mariinu." Při posledních slovech otevřela Paní dlaně a zdálo se, že záře proniká zemí a všichni tři viděli jakoby ohnivé moře. V tom ohni ďáblové a duše, podobné průhledným a černým nebo bronzovým žhavým uhlíkům v lidské podobě. Vznášely se v tom požáru, zmítány plameny, které z nich šlehaly s mraky kouře, padaly na všechny strany jako jiskry při obrovských požárech, bez tíhy a rovnováhy, za bolestného a zoufalého volání a naříkání, které vzbuzovalo úděs a rozechvívalo hrůzou. Když vizionáři vzhlédli k Paní, řekla jim: "Viděli jste peklo, kam se dostávají duše ubohých hříšníků. Aby je zachránil, chce Bůh ve světě zavést úctu k mému Neposkvrněnému srdci. Jestliže lidé udělají, co vám řeknu, mnoho duší se zachrání a bude mír. Válka se chýlí ke konci. Nepřestanou-li však urážet Boha, vypukne za pontifikátu Pia XI. nová, krutější válka. Až uvidíte noc ozářenou neznámým světlem, vězte, že to je velké znamení, kterým Bůh dává najevo, že potrestá svět za jeho zločiny válkou, hladem, pronásledováním Církve a svatého Otce. Aby se tomu zabránilo, přijdu požádat o zasvěcení Ruska svému Neposkvrněnému srdci a o smírné svaté přijímání o prvních sobotách v měsíci... Panna Maria uvedla předpovědi o Rusku, o pronásledování Církve, o utrpení svatého Otce i to, že některé národy zmizí z povrchu země. Oznámení o utrpení bylo podmíněné jako v případě II. světové války. Mnoho se naplnilo, pekelné nebezpečí ale stále hrozí. Zbývá také přislíbený konečný triumf Mariina Neposkvrněného srdce. O tajemstvích sdělených v tento den měly děti prozatím přikázáno mlčet. A Paní dodala: "Když se budete modlit růženec, opakujte po každém desátku: O můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně a přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které toho nejvíce potřebují." Pak zjevení skončilo jako obvykle.

4. zjevení - 19.srpna 1917 13. srpna byly děti vězněny na faře a tak ke zjevení došlo později na Valinhos. Lucie, František a Hyacinta byli vyzváni, aby 13.9. přišli na Cova da Iria a denně se modlili růženec. Na dotaz, co s penězi, které tam lidé nechávají, dostali odpověď, aby se nechala udělat dvoje nosítka pro slavnost růžencové Panny Marie a zbytek sloužil na stavbu kaple a loučila se slovy: "Modlete se, hodně se modlete a přinášejte oběti za hříšníky, neboť mnoho duší přichází do pekla, protože se za ně nikdo neobětuje a nemodlí." Valinhos, místo 4. zjevení 47

5. zjevení - 13. září 1917 13. září Lucie, František a Hyacinta se museli protlačit zástupem, z něhož na ně lidé volali své prosby. U dubu se s nimi začali modlit růženec. Paní přišla, opět poprosila o modlitbu růžence. Pochválila děti za jejich oběti a stanovila hranice pro jejich askezi s provazem. Na různé prosby odpověděla, že některé splní, některé ne. Pak se začala vznášet.

6. zjevení - 13. října 1917 13. října pršelo, na Cova da Iria vybídla Lucie lid, aby zavřel deštníky a modlil se růženec. Pak přišla Paní a řekla Lucii: "Chci ti říci, aby zde postavili k mé poctě kapli; jsem Panna Maria, královna růžence! Modlete se nadále denně růženec. Válka se chýlí ke konci a vojáci se brzo vrátí domů." Následovala Luciina prosba za nemocné a hříšníky. K jejím žádostem o uzdravení Panna Maria řekla: "Některé ano, jiné ne. Musí se polepšit a prosit za odpuštění svých hříchů. Ať neurážejí Boha, byl už tolik urážen." Pak rozevřela dlaně a nechala je zazářit odrazem slunce; a zatímco se vznášela vzhůru, promítlo se její světlo do slunce. Pak spatřili vedle slunce sv. Josefa s Ježíškem a jejich žehnání; pak Krista a Pannu Marii Bolestnou a znovu Pannu Marii jako Pannu Marii Karmelskou, vše jak měli slíbeno. V té době nastal sluneční zázrak. Ustal déšť, roztrhly se mraky a ukázal se sluneční kotouč v podobě stříbrného měsíce, který začal vířivě kroužit jako ohnivé kolo metajíce všemi směry pruhy světel v barvách žluté, zelené, červené, modré, fialové, které ozařovaly oblaka, stromy, skály i lid. Pak se na několik vteřin zastavilo a nejhýřivější světelné kolo se znovu roztočilo. Ještě znovu se zastavilo a roztočilo ještě v rozmanitějším oslnivém víření. Pak všichni zažili pocit jakoby se odpoutalo od oblohy a padalo na ně. Lidé padali na kolena do bláta a vzbuzovali lítost nad svými hříchy. Tyto výjevy, trvající asi 10 minut, vidělo na 70.000 lidí nejen přímo nad místem, ale i ve vzdálenosti více kilometrů. Po skončení slunečního úkazu lidé měli šaty dokonale suché. Fatimská Panna Maria vyzývá k obrácení, k pokání, k modlitbám za hříšníky. Chce jedině to, co její Syn. Jedná se o lásku, které on učí v evangeliu. Ve své lásce k nám a za naši spásu šel do krajnosti. Stále jde o záchranu duší, to se neobejde bez lásky a ta je naší spásou, neboť Bůh je Láska a žít v lásce znamená žít v Bohu.

Zaslíbení prvních sobot Už sv. Pius X. v r. 1912 poskytl plnomocné odpustky věřícím, kteří na první sobotu v měsíci vykonají smírnou pobožnost k Neposkvrněnému Srdci Panny Marie. Benedikt XV. to v r. 1920 znovu potvrdil. Je to splnění přání Panny Marie ve fatimských zjeveních. V roce 1925 se zjevila Panna Maria Lucii z Fatimy a žádala ji o smírnou pobožnost k jejímu Neposkvrněnému Srdci po pět za sebou jdoucích prvních sobot v měsíci. Součástí této pobožnosti má být svatá zpověď, sv. přijímání, modlitba růžence a čtvrthodinové rozjímání o růžencových tajemstvích. FATIMSKÉ DĚTI

"Uznání svatosti dvou fatimských dětí nás musí vést k oslavě Boha a k tomu, abychom s větším úsilím prožívali křesťanskou víru. Tito dva pasáčci obohacují duchovní poklad Církve, z něhož máme všichni užitek." /z listu portugalských biskupů k beatifikaci fatimských dětí/ 48

Krátký životopis fatimských pasáčků Francisco Marto se narodil 11. června 1908 v kraji Aljustrel, ve farnosti Fatima, v obci Vila Nova de Ourém. Zde se narodila i Hyacinta, která spatřila světlo světa 11. března 1910. Jejich rodiče vlastnili malou zemědělskou usedlost a několik ovcí. Žili tedy velmi skromně, nikoli však v bídě. Velkou péči věnovali křesťanské výchově svých dětí. František, spolu s jinými, navštěvoval hodiny katechizmu u tety Růženy: šlo zajisté o první uvedení do křesťanské nauky. Doma byli navyklí se modlit a občas také se modlili růženec. V šesti letech začal František vyvádět na pastvu maličké otcovo stádo. Někdy jej doprovázela i mladší sestra Hyacinta. Při hlídání ovcí se obvykle potkávali se strýcovým stádem, které vyváděla na pastvu Lucie, která bylo o něco starší něž oni (narodila se v roce 1907)1. Tři děti trávily téměř celé dny mimo domov, staraly se o ovce a čas si krátily dětskými hrami. "František jakoby ani nebyl Hyacintiným bratrem - říká sestřenice Lucie - snad kromě podoby. Nebyl vrtošivý a neposedný jako ona. Naopak, byl klidné a vlídné povahy. Když mu při našich hrách a zábavách někdo upíral jeho vítězství, nekladl odpor a místo přenechal. Omezil se jen na dotaz: "Myslíš, žes vyhrál? No, dobře! Mně na tom nezáleží"2. Hyacinta byla docela jiná něž František, jak píše Lucie: "Společnost s ní se někdy stávala dost nesnesitelnou vzhledem k jejímu příliš urážlivému charakteru. Jakýkoli nepatrný problém, kterých se při dětské hře objeví, stačil k tomu, aby se podrážděně stáhla do kouta, zamračená, uvazujíc mezka, jak jsme říkávali. [...] Už tehdy (ještě před událostmi roku 1917) však měla dobré srdce: a dobrý Bůh ji obdařil sladkým a něžným charakterem, díky němuž byla současně láskyhodnou a přitažlivou"3. Poté, co pojedli, měli ve zvyku recitovat některé modlitby. S jednoduchostí, která je vlastní dětem, se mnohdy spokojili jen se "Zdrávas Maria" a "Otče náš", přičemž ostatní modlitby vynechali, aby byli dříve hotovi a tak jim zbylo více času na hry. Na podzim roku 1916, právě když pásli malé stádo ovcí na Loca do Cabeça, prožili tři pasáčci podivuhodné setkání s 'Andělem eucharistie'. Podle toho, co nám Lucie sdělila, se jim tehdy ukázal anděl, který v levé ruce držel kalich, zatímco v pravé nad ním držel hostii, z níž do kalicha kanuly krůpěje krve. Anděl sám poklekl po boku tří dětí a vyzval je, aby spolu s ním třikrát opakovaly tuto invokaci:"Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a 1

Lucie je dcerou Antonia dos Santos a Marii Rosy, kteří sídlili v Aljustrelu; je poslední ze sedmi sourozenců (jeden bratr a pět sester). Jako jediná z tzv. "fatimských vizionářů" dosud žije. Ve 14-ti letech vstoupila do koleje sester Dorotejek ve Vilar (Oporto). V 19-ti letech se stala dorotejskou novickou v Tuy (Španělsko). 3. října 1934, u příležitosti slavných slibů, sdělil leirijský biskup její pravou totožnost, kterou sestra Lucie z poslušnosti stále držela v tajnosti. V roce 1948 dostala od papeže Pia XII. souhlas, aby se mohla přestěhovat na Karmel v Coimbra, kde dosud - jako třiadevadesátiletá žije svůj život modlitby a pokání. Napsala knihu svých pamětí (Paměti sestry Lucie, vydáno péčí L. Kondora ve Fatimě v r. 1980). 2 Tamtéž, str. 118. 3 Tamtéž, str. 21s. 49

Duchu svatý, hluboce se vám klaním a obětuji drahocenné tělo, krev, duši a božství Ježíše Krista, přítomného ve všech svatostáncích světa, jako náhradu za urážky, svatokrádeže a nezájem, kterým je urážen. Pro nekonečné zásluhy jeho Svatého Srdce a Neposkvrněného srdce Mariina, vás prosím za obrácení ubohých hříšníků". Poté co mírně pozvedl kalich a hostii, anděl podal Lucii hostii, zatímco Hyacintě a Františkovi podal obsah kalicha. Když tak učinil řekl: "Vezměte a pijte tělo a krev Ježíše Krista, strašlivě znevážené nehodnými lidmi. Odčiňujte jejich zločiny a těšte svého Boha". Potom se znovu vrhl na zem, třikrát opakoval stejnou modlitbu: "Nejsvětější Trojice..." a pak zmizel4. V trojici dětí od onoho dne sílila potřeba modlitby, tak, jak jim bylo sděleno. Zvláště u Františka rostla touha přijmout Ježíše v eucharistii a co nejdéle prodlévat před svatostánkem, aby tak dělal společnost Ježíšovi, který je lidmi odmítán a urážen. U Hyacinty se zvláště po jednom ze zjevení Panny Marie, k nimž poté došlo, rozvinul hluboký soucit s hříšníky a utrpením, kterému jdou vstříc, jestliže se neobrátí. Proto v ní sílila modlitba za obrácení hříšníků a současně duch oběti a pokání. Když 13. května 1917 pásly děti stádo na Cova da Iria, byly překvapeny zjevení Naší Paní, která jim přikázala, aby se tam vracely každého třináctého dne v měsíci až do října. Během zjevení 13. července bylo třem dětem svěřeno tajemství, které nesměly nikomu sdělit5. V průběhu tohoto zjevení - podle sestry Lucie - jim Paní z nebe řekla: "Obětujte se za hříšníky a často opakujte, zvláště když přinášíte nějakou oběť: Ó Ježíši! Je to z lásky k tobě, pro obrácení hříšníků a za odčinění hříchů spáchaných proti Mariinu Neposkvrněnému srdci"6. Toto doporučení se stalo, zvláště pro Hyacintu, důležitým východiskem a charakteristikou jejího života modlitby, můžeme říci její spirituality. Když se 13. srpna děti chystaly, že půjdou na Cova da Iria, postavil se jim do cesty Arturo de Oliveira Santos, úředník obecního úřadu Vila Nova de Ourém, svobodný zednář a volnomyšlenkář, který nenáviděl Církev: vyhrůžkami a nátlakem se je snažil přinutit, aby mu sdělily tajemství. Na jejich rozhodné odmítnutí reagoval hrozbou, že je nechá zaživa usmažit v kotli s vařícím olejem; avšak ani přes tuto krutou hrozbu, žádné z nich nepodlehlo nátlaku, ani nezjevilo tajemství, které jim Panna Maria svěřila7. K objasnění, co znamenají "hrdinné ctnosti" u dětí, bylo řečeno, že při jejich hodnocení nelze očekávat něco výjimečného. To platí i v případě sourozenců Martových: jsou a zůstanou dětmi, které úměrně svému věku věrně odpověděly na nezasloužené Boží výzvy a žily proto opravdovým křesťanským životem, přesahujícím onen běžný způsob života, s jakým se setkáváme u hodných, křesťansky vychovávaných dětí jejich věku. Vždyť přece událost jejich uvěznění, hrozby, kterým byly vystaveny – dokonce že budou vhozeni do kotle s vařícím olejem a tak zemřeli - , stejně jako jejich odmítání zjevit tajemství, tedy projev věrnosti slibu, který dali Paní, vynášejí na světlo skutečnost, že i děti, vedené a podněcované Boží milostí, jsou s to vykonat mimořádné a v úzkém slova smyslu vskutku „hrdinské“ činy. Kvůli odmítnutí, kterým odpověděli na důrazné naléhání starosty, byly tři děti zavřeny do městského žaláře v Ourém. Tam se je vězni snažili přesvědčit, aby sdělily, co vědí; jedinou odpovědí, které se pasáčků dočkali však byla jen výzva, aby žili křesťansky a modlili se s nimi růženec. Současně se vzájemně povzbuzovali a jeden druhého podpírali; 4

Tamtéž, str. 62s a 22. Srv. tamtéž, str. 156. 6 Tamtéž, str. 160. 7 Tamtéž, str. 72-77 a 35s. 50 5

je dojemné číst, co o tom poznamenala Lucie: „Ve vězení se (František) ukázal být velmi oduševnělým a snažil se rozebrat Hyacintu v jejich nejtesknějších hodinách. Když jsme se ve vězení modlili růženec, viděl, že jeden z vězňů klečel s čapkou na hlavě. Přistoupil tedy k němu a říká: „Chcete-li se modlit, musíte si sundat rádiovku“. Onen chudák mu ji hned dal, a on ji hned položil na svou čepici na stoličce. Zatímco vyslýchali Hyacintu, říkal mi s hlubokým klidem a radostí: „Jestli nás zabijí, jak tvrdí, zakrátko budeme v nebi! Jak úžasné! Na ničem mi nezáleží“. Po chvíli ticha: „Kéž by Bůh dal, aby se Hyacinta nebála. Pomodlím se za ni Zdrávas Maria“. A hned si sundal čapku a modlil se. Když jej strážce zahlédl v tomto postoji, zeptal se ho: „Co to říkáš?“ „Modlím se Zdrávas Maria, aby se Hyacinta nebála“. „Malou Hyacintu nejvíce trýznila odloučenost od rodičů. Ale když jí František řekl: „Neplač, budeme to všechno obětovat Ježíši za hříšníky“, a pozvedl očí a ruce k nebi řka: „Ach, můj Ježíši! Z lásky k vám, za obrácení hříšníků“, Hyacinta dodala: „A také za Svatého otce a na usmíření za hříchy spáchané proti Mariinu Neposkvrněnému Srdci“. Až 15 dne toho měsíce byly děti vráceny zpátky rodičům, a čtyři dny nato – 19. srpna, měly tři z nich stejné zjevení jako předtím. Při všech těchto zjeveních František viděl Madonu, ale neslyšel, co říká. Dvě ostatní děti mu následně sdělily, co bylo řečeno, jak je k tomu zmocnila sama Paní. U Františka upoutává jeho upřímná dobrota, věrná vytrvalost, duch oběti a modlitby, stejně jako jeho touha přistupovat ke svatému přijímání a moci být brzy přijat do ráje, kam, jak doufal, se - podle odpovědi Matky Boží na jednu jeho otázku – se záhy dostane. Smrt Františka a Hyacinty V říjnu 1917 začal František chodit do školy. Její budova, která se nacházela blízko farního kostela, byla vzdálena něco přes dva kilometry od domova. Když se František ubíral do školy, využíval toho, že přecházel kolem kostela a trávil dlouhý čas před „skrytým Ježíšem“, jak jej nazýval. Často když chodíval spolu s Lucii, říkával jí: „Poslyš! Ty běž do školy; já zůstanu tady v kostele u skrytého Ježíše. Mně už nestojí za to, abych se chodil učit číst; zanedlouho jdu do nebe. Až se budeš vracet, stav se pro mě“. A vskutku, když se Lucie vracela ze školy domů, našla ho na modlitbách před svatostánkem. Od téže Františkovy sestřenice se dále dovídáme, že byl milovným dítětem, a když se modlil a chtěl přinést nějakou oběť, raději se vytrácel a skrýval; nezřídka se stávalo, že jej Lucie a Hyacinta vypátraly, jak se skrývá za zdí či keřem: chytře jim zmizel z očí, aby poklekl a modlil se anebo, jak říkával, „myslel“ na našeho Pána a utěšoval ho, protože „je pro tolik hříchů tak smutný“. Tak uplynulo pár měsíců, když se tu na podzim roku 1918 šířila po Evropě a zvláště na iberském poloostrově zhoubná forma epidemie zánětu plic, zvaná „španělská“. Postihla všechny členy rodiny Martových, vyjma otce. Františka zasáhla natolik, že i když na 51

krátkou dobu ozdravěl, že mohl aspoň občas do kostela, už nikdy se z nemoci nedostal. Jeho stav se naopak stále zhoršoval. Sužovaly ho intenzívní bolesti, ale snášel je trpělivě, ba dokonce s radostí a v duchu pokání: obětoval je - spolu s dalšími dobrovolnými sebezápory – za obrácení hříšníků, přičemž dlouhé hodiny trávil ponořen do modlitby. Ještě než onemocněl prahnul po tom, aby mohl přijmout svaté přijímání a mnohokrát o to žádal pana faráře; avšak podle tehdejších zvyklostí se záležitost stále odkládala, což bylo pro něj velikým trestem. Koncem března 1919 František upadal do častých krizí pláče, způsobených právě touhou moci přistoupit ke svatému přijímání. Když bylo 2. dubna zjevné, že smrt se blíží, přišel k němu pan farář, aby ho vyzpovídal: František vykonal zpověď s hlubokou zbožností. Následujícího dne, velmi brzy ráno, jen co kněz vešel do pokoje, aby mu podal viatikum, František se snažil důstojně posadit, ale síly ho opustily a padl zpátky na polštář. „Vždyť můžeš přijmout našeho Pána i vleže“, chlácholila ho babička. Ježíš tak překročil práh jeho nevinného srdce. Po dlouhé modlitbě a díkůvzdání, jeho první slova, kterými se obrátil na maminku byla: „Kdy mi otec zase přinese skrytého Ježíše?“. Přál si znovu přistoupit ke svatému přijímání. Už k tomu ale více nedošlo: 4. dubna 1919 zemřel ve věku deseti let a devíti měsíců. Hyacinta, která byla tak láskyplně spjata s Františkem, „mnoho pro smrt bratra trpěla. Bývala dlouho zadumaná, a když se jí ptali, nad čím přemýšlí, odpovídala: „Na Františka. Ach, kdybych ho aspoň mohla vidět!“, a oči se jí zalily slzami. Také ona byla stižena španělskou horečkou. Dlouho předtím, než se mluvilo o tom, že bude hospitalizována v nemocnici Vila Nova de Ourém, pravila jednoho dne sestřenici Lucii: „Matka Boží chce, abych vstoupila do dvou nemocnic, nikoli však, abych se uzdravila, nýbrž proto, abych více trpěla z lásky k Pánu a za hříšníky“. V létě 1919 byla převezena do nemocnice, kde pobyla od 1. července do 31. srpna. Nato se vrátila domů. Její stav se však začal zhoršovat; byla stižena hnisavým zánětem pohrudnice. Proto byla 21. ledna 1920 převezena do Lisabonu, aby se jí dostalo důkladnější péče. Byla hospitalizována v sirotčinci Madony zázraků, ale odtamtud byla 2. února převezena do nemocnice D. Estefánia, kde byla desátého dne téhož měsíce operována. 20. února se cítila špatně. Přijala tedy svátosti. Zavolali kněze, který ji vyzpovídal; ona s naléhavostí prosila o viatikum, a ujišťovala, že ještě téhož dne zemře. Protože však její stav nevzbuzoval obav, kněz její prosbu odkázal na následující den. Maličká se s tím smířila, a nabídla i tuto oběť za hříšníky. Ještě téže noci, kolem půl jedenácté, Hyacinta tiše zesnula, aniž by u ní byl někdo z blízkých. Bylo jí devět roků a jedenáct měsíců. 52

FATIMSKÉ POSELSTVÍ V DĚJINÁCH CÍRKVE 28. DUBNA 1919: ZAHÁJENÍ STAVBY KAPLE ZJEVENÍ VE FATIMĚ

13. ŘÍJNA 1921: POPRVÉ DÁNO SVOLENÍ KE SLAVENÍ EUCHARISTIE V KAPLI ZJEVENÍ

! 3. KVĚTNA 1922: DEKRET BISKUPA Z LEIRY, ZAHAJUJÍCÍ CÍRKEVNÍ PROCES O FATIMSKÝCH UDÁLOSTECH

! 26. ČERVNA 1927: BISKUP Z LEIRY POPRVÉ PŘEDSEDÁ OFICIÁLNÍ BOHOSLUŽBĚ V COVA DA IRIA, POTÉ, CO POŽEHNAL ZASTAVENÍ KŘÍŽOVÉ CESTY, DLOUHÉ 11 KILOMETRŮ, Z REGUENGO DO FETAL

! 13. ŘÍJNA 1930: PASTÝŘSKÝM LISTEM A DIVINA PROVIDÊNCIA, BISKUP Z LEIRY PROHLAŠUJE „VIDĚNÍ DĚTÍ NA COVA DA IRIA ZA HODNÁ VÍRY“ A SCHVALUJE UCTÍVÁNÍ FATIMSKÉ MADONY ! 53

13. KVĚTNA 1931: PRVNÍ ZASVĚCENÍ PORTUGALSKA MARIINU NEPOSKVRNĚNÉMU SRDCI, UČINĚNÉ PORTUGALSKÝMI BISKUPY PODLE FATIMSKÉHO POSELSTVÍ

! 13. KVĚTNA 1942: VELKÁ POUŤ U PŘÍLEŽITOSTI 25. VÝROČÍ FATIMSKÝCH ZJEVENÍ. ! 31. ŘÍJNA 1942: PAPEŽ PIUS XII. (1939-1958), V ROZHLASOVÉM POSELSTVÍ K PORTUGALSKU, ZASVĚCUJE SVĚT NEPOSKVRNĚNÉMU SRDCI PANNY MARIE, SE SKRYTOU ZMÍNKOU O RUSKU, JAK TO ŽÁDALA PANNA MARIA Ctihodní bratři a milovaní synové, "Benedicite Deum coeli, et coram omnibus viventibus confitemini ei, quia fecit vobiscum misericordiam suam" (Tob. 12, 6). Velebte Pána nebes a chvalte ho přede všemi tvory, že s vámi jednal podle svého milosrdenství“. V tomto milostivém roce jste už vícekrát vystupovali ve zbožném putování k posvátné hoře Fatimy, a nesli jste sebou srdce celého věřícího Portugalska, abyste v této hojivé oáze víry a zbožnosti položili k nohám Panny Marie – patronky, složili synovskou daň své nejčistší lásky, dar své vděčnosti za nezměrná dobrodiní, kterých se vám dostalo, důvěrnou modlitbu, aby nadále ochraňovala vaši zemi, zde i v zámoří, a tuto záštitu rozšířila i na velké trápení, co sužuje svět. My, jako Otec všech věřících, sdílíme zármutky i radosti našich dětí, a se vší vroucností naší duše se připojujeme k vám, abychom chválili a velebili Pána, dárce všeho dobra; abychom blahoslavili a děkovali Té, jejímaž rukama nám Boží dobrota udílí proudy milosti. A činíme tak s o to větší radostí, neboť vy sami jste si přáli spojit v synovské lásce tyto eucharistické a prosebné oslavy jubilea fatimské Madony a 25. výročí našeho biskupského svěcení: Nejsvětější Panna Maria a Kristův náměstek na zemi, dvojí úcta, Portugalcům tak drahá a povždy spjatá s vroucností nejvěrnějšího Portugalska, už od úsvitu jeho národních dějin, od chvíle, kdy první získaná území, jádro budoucího národa, byla zasvěcena Matce Boží jako Země Svaté Marie, a právě založené království, bylo postaveno pod ochranu sv. Petra. „První a největší povinností člověka je vděčnost“ (sv. Ambrož). „Nic není Bohu tak milé, jako vděčná duše, která vzdává díky za přijatá dobrodiní“ (srv. sv. Jan Chryzostom). A vy máte velký dluh vůči Panně Marii, Paní a Ochránkyni vaší vlasti. V tragické hodině temnoty a zmatku, kdy loď portugalského státu ztratila směr svých nejslavnějších tradic, zmítaná protikřesťanskou a protinárodní bouři, jakoby mířila k nezvratnému ztroskotání, aniž by si byla vědoma přítomných hrozeb a tím méně těch budoucích – jejichž závažnost ostatně žádná lidská obezřetnost, jakkoli prozíravá, nemohla tehdy předvídat – Nebe, jež vidělo jedny a předvídalo druhé, milosrdně zakročilo, a z temnot se vyřinulo světlo, z chaosu vzešel řád, bouře se změnila v bezvětří, a Portugalsko mohlo najít a znovu navázat na ztracenou nit svých nejkrásnějších tradic věrného národa, aby tak – jako za dnů, kdy „ve skrovném lusitánském domě nescházeli 54

horliví křesťané“ aby „šířili zákon života věčného“ (Camões, Lusíadas, zpěv VII, 3 a 14) – pokračovalo ve svém slavném putování křižáckého a misionářského národa. Čest těm, kdo byli nástroji Prozřetelnosti v tak velkolepém počínání! Avšak první sláva, chvála a díkůvzdání patří Naší Panně Marii, Královně a Matce Země Svaté Marie, kterou tisíckrát zachránila, vždy podpírala v tragických chvílích, - a v této hodině, snad nejtragičtější, to učinila tak zjevně -, že už v roce 1934 můj ctihodný předchůdce trvalé paměti Pius XI., v apoštolském listu Ex officiosis litteris, dosvědčil „mimořádná dobrodiní, jimiž Panna Maria, Matka Boží, ráčila také nedávno obdařit vaši zemi“. V té chvíli se ještě nepomýšlelo na Slib z května 1936 proti rudé hrozbě, tak děsivě blízké a tak nečekaně zapřisáhlé. Nebyl ještě nastolen obdivuhodný mír, jehož Portugalsko i přes všechno, nyní požívá a který, nehledě na oběti, jež žádá, je vždy nesrovnatelně méně ničivý než vyhlazovací boj, co nyní pustoší svět. Dnes, kdy k tolika dobrodiním přibyla i tato, a atmosféra zázraku, vznášející se nad Portugalskem, se šíří v hmotných divech a ještě mnohem větších a četnějších divech milostí a obrácení, a rozkvétá v zářivé jaro katolického života, které slibuje lepší plody. Dnes musíme mnohem důvodněji vyznat, že Matka Boží vás zahrnula vskutku mimořádnou přízní; proto máte svatou povinnost projevovat jí neustálou vděčnost. A vy jste děkovali během celého tohoto roku, to dobře víme… Dnes, ve čtvrtém roce války a stále hrozivěji se šířící konfliktu, dnes více než kdy jindy nám zůstává jen důvěra v Boha a jako Prostřednice před jeho trůnem Ta, kterou náš předchůdce během první světové války nařídil vzývat jako Královnu Míru. Vzývejme ji znovu, neboť jenom ona nám může pomoci! Maria, jejíž srdce se pohnulo tváří v tvář ničení, které se nahromadilo ve vaší vlasti a tak obdivuhodně jí pomohla: Maria, která pohnuta soucitem v předzvěsti stávajícího nesmírného neštěstí, kterým Boží Spravedlnost trestá svět, už předem ukázala cestu záchrany v modlitbě a v pokání; Maria nám neupře svou mateřskou náklonnost a účinnost své ochrany. Královno posvátného růžence, pomocnice křesťanů, útočiště lidského rodu, vítězná ve všech Božích zápasech! Prosebně se vrháme k vašemu trůnu, s jistotou, že si vyprosíme milosrdenství a že se nám v přítomných pohromách dostane milostí a náležité pomoci, a to ne pro naše zásluhy, jež nepředpokládáme, nýbrž jedině pro nezměrnou dobrotu vašeho mateřského Srdce. Vám, vašemu Neposkvrněnému Srdci, jako společný Otec velké křesťanské rodiny, jako náměstek Toho, jemuž byla dána všecka moc na nebi i na zemi (Mt 28,18) a od něhož se 55

nám dostalo péče o tolik duší vykoupených jeho krví, jež obývají celý svět, - Vám, vašemu Neposkvrněnému Srdci v této tragické hodině dějin svěřujeme, odevzdáváme a zasvěcujeme nejen Svatou Církev, mystické tělo vašeho Ježíše, jež v tolika částech trpí a prolévá krev a je mnoha způsoby sužována, ale i celý svět, drásaný krutými roztržkami, vržený do výhně nenávisti, oběť vlastní zloby. Ať na Vás zapůsobí tolikerá hmotná i morální spoušť; tolik bolesti, úzkostí otců a matek, manželů, bratří, nevinných dětí; tolik životů vyrvaných v květu; tolik těl zmučených v strašlivém krveprolití; tolik ztrápených a zoufalých duší, tolik těch, jimž hrozí věčná záhuba! Matko milosrdenství, vyproste nám od Boha mír! A především ony milosti, jež by dokázaly v jediném okamžiku proměnit lidská srdce; milosti, jež připravují, smiřují a zajišťují mír! Královno míru, modlete se za nás a udělte válečnému světu mír, po němž národy tak prahnou, mír v pravdě, spravedlnosti, v Kristově lásce. Dopřejte nám mír zbraní a pokoj duší, aby se v klidném řádu šířilo Boží království. Poskytněte svou ochranu nevěřícím a těm, kdo dosud dlí ve stínu smrti; dejte jim mír a učiňte, ať pro ně vzejde Slunce pravdy a mohou spolu s námi před jediným Spasitelem světa opakovat: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle!“ (Lk 2,4) Národům, rozděleným omylem či nesvárem, a především těm, kdo se přiznávají k jedinečné úctě k Vám, a u nichž není domu, kde by se s úctou neuchovávala vaše ctihodná ikona (dnes možná ukryta a odložena na lepší časy), dopřejte mír a přiveďte je do jediného ovčince Kristova, pod jedním a pravým Pastýřem. Vyproste mír a svobodu svaté Boží Církvi; zastavte šířící se povodeň novopohanství, hmota je vše; podněcujte u věřících lásku k čistotě, praktikování křesťanského života a apoštolskou horlivost, aby lid těch, co slouží Bohu rostl co do zásluh i počtu. Nakonec, protože Srdci vašeho Ježíše byla zasvěcena Církev i celý lidský rod, aby, když na Něj skládají všecku naději, byl pro ně znamením a zárukou vítězství, stejně ode dneška ať jsou navždy zasvěceni i Vám a vašemu Neposkvrněnému Srdci, naše Matko a Královno světa: aby vaše láska a ochrana uspíšili triumf Božího království, a všechny národy, vzájemně smířené mezi sebou i s Bohem, Vás prohlásily blahoslavenou, a od jednoho konce světa po druhý, spolu s Vámi pěly věčné Magnificat slávy, lásky, vděčnosti Ježíšovu Srdci, v němž jediném mohou najít Pravdu, Život a Pokoj.

56

13. KVĚTNA 1946: KORUNOVACE PANNY MARIE FATIMSKÉ (PAPEŽSKÝ LEGÁT KARD. BENEDETTO ALOISI MASELLA)

! 13. ŘÍJNA 1951: PAPEŽSKÝ LEGÁT KARD. FEDERICO TEDESCHINI UZAVÍRÁ VE FATIMĚ SVATÝ ROK A ODHALUJE, ŽE PAPEŽ PIUS XII., V ROCE 1950, VIDĚL VE VATIKÁNĚ SLUNEČNÍ ZÁZRAK, K NĚMUŽ DOŠLO 13. ŘÍJNA 1917 VE FATIMĚ ! 7. ČERVENCE 1952: PAPEŽ PIUS XII. ZASVĚCUJE NÁRODY RUSKA NEPOSKVRNĚNÉMU SRDCI PANNY MARIE ! 13. KVĚTNA 1956: KARDINÁL ANGELO RONCALLI, BENÁTSKÝ PATRIARCHA, POZDĚJŠÍ PAPEŽ JAN XXIII., PŘEDSEDÁ SLAVENÍ VÝROČNÍ POUTI

! 21. LISTOPADU 1964: NA ZÁVĚR 3. ZASEDÁNÍ II. VATIKÁNSKÉHO KONCILU, PAPEŽ PAVEL VI. OZNAMUJE – PŘED 2.500 KONCILNÍMI OTCI – UDĚLENÍ ZLATÉ RŮŽE FATIMSKÉ SVATYNI, SYMBOL ZVLÁŠTNÍ ÚCTY ! 13. KVĚTNA 1967: PAPEŽ PAVEL VI. PUTUJE DO FATIMY U PŘÍLEŽITOSTI 50. VÝROČÍ PRVNÍHO ZJEVENÍ PANNY MARIE „Utíkáme se k Té, která znovu ukázala svou sladkou a jasnou mateřskou tvář dětem, chudým, a jako nejvznešenější prostředky doporučila modlitbu a pokání. To je cíl naší pouti“. Ve Fatimě si papež přál po svém boku sestru Lucii a představil ji zástupu. ! 10. ČERVENCE 1977: PUTUJE DO FATIMY GARD. ALBINO LUCIANI, POZDĚJŠÍ PAPEŽ JAN PAVEL I. 57

12.-13. KVĚTNA 1982: PAPEŽ JAN PAVEL II. SE UBÍRÁ JAKO POUTNÍK DO FATIMY, ABY PODĚKOVAL ZA ZÁCHRANU SVÉHO ŽIVOTA PŘI ATENTÁTU PŘEDCHOZÍHO ROKU, A ZASVĚCUJE NEPOSKVRNĚNÉMU SRDCI PANNY MARIE CÍRKEV, LIDI I NÁRODY - SE SKRYTOU ZMÍNKOU RUSKA

! 25. BŘEZNA 1984: PAPEŽ JAN PAVEL II., NA NÁMĚSTÍ SV. PETRA, SPOLU S BISKUPY SVĚTA ZNOVU ZASVĚCUJE SVĚT NEPOSKVRNĚNÉMU SRDCI PANNY MARIE ! 12. - 13. KVĚTNA 1991: PAPEŽ JAN PAVEL II., SE PODRUHÉ UBÍRÁ DO FATIMY U PŘÍLEŽITOSTI 10. VÝROČÍ ATENTÁTU 12. - 13. KVĚTNA 2000: JAN PAVEL II. PUTUJE DO FATIMY POTŘETÍ, ABY ZDE BEATIFIKOVAL VIZIONÁŘE FRANTIŠKA A HYACINTU "A Igreja coloca sobre o candelabro os pastorinhos Francisco e Jacinta, duas candeias que Deus acendeu para alumiar a humanidade nas suas horas sombrias e inquietas" (homílie Svatého Otce při beatifikaci)

"Velebím Tě, Otče, (..), žes tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a odhalil jsi je maličkým" (Mt 11,25). Drazí bratři a sestry, těmito slovy Ježíš oslavuje nebeského Otce za jeho úradky. Ví, že nikdo nemůže přijít k Němu, nepřitáhne-li ho Otec (srv. Jan 6,44), proto velebí tento jeho plán a synovsky se mu podřizuje: "Ano, Otče, neboť tak se ti zalíbilo" (Mt 11,26). Zalíbilo se ti otevřít Království maličkým. Podle plánu Božího sestoupila z nebe na tuto zem "Žena oděná sluncem" (Ap 12,1), aby hledala privilegované maličké. Mluví k nim hlasem a srdcem matky: vyzývá je, aby se dali v oběť za usmíření, a říká jim, že je jistě přivede až k Bohu. A hle, vidí, jak z jejich mateřských rukou vychází světlo, které jim proniká do nitra, takže se - podle svých slov - cítí pohrouženi do Boha jako když se někdo na sebe dívá v zrcadle. František, jeden z vizionářů, říká později: "Hořeli jsme v onom světle, kterým je Bůh a neshořeli jsme. Jaký je Bůh! To nelze říct. Ano, to nikdy nedokážeme říct". Bůh: světlo, které hoří, a přece nespaluje. Bylo to stejné poznání, jaké měl Mojžíš, když viděl Boha v hořícím keři. Tehdy slyšel, jak k němu Bůh promlouvá, a říká mu, že má starost kvůli 58

otroctví svého lidu, a že se jej skrze něho rozhodl vysvobodit: "Já budu s tebou" (srv. Ex 3,2-12). Ti, kdo tuto přítomnost přijímají, stávají se příbytkem a následně, "hořícím keřem" Nejvyššího. 2. To, co blahoslaveného Františka nejvíce udivovalo a pronikalo, byl Bůh v onom nevýslovném světle které všechny tři v nitru zasáhlo. Avšak pouze jemu se Bůh dal poznat "tolik smutný", jak říkával. Jedné noci jej otec slyšel vzlykat a ptal se, proč pláče? Syn odvětil: "Myslel jsem na Ježíše, který je tolik smutný pro hříchy, které se proti němu páchají". Od této chvíle vedlo Františka jedno jediné přání - tak výrazné, vzhledem ke způsobu dětského smýšlení - totiž "těšit Ježíše a dělat mu radost". V jeho životě se odehrála změna, kterou lze nazvat radikální. Byla to proměna, která zjevně neodpovídá dětem jeho věku. Usiluje o intenzívní duchovní život s tak vytrvalou a vroucí modlitbou, že dosáhl téměř mystického spojení s Pánem. Právě to jej vedlo ke stále hlubšímu očišťování ducha, skrze mnohá zřeknutí se věcí, které měl v ob-libě, dokonce i nevinných dětských her. Velká utrpení, spojená s nemocí, na níž později zemřel, snášel František bez jakéhokoliv nářku. To všechno se mu zdálo být nepatrným k tomu, aby mohl potěšit Ježíše.. Zemřel s úsměvem na rtech. V tomto maličkém byla velká touha po odčinění urážek hříšníků, a za tímto účelem nabídl svou snahu být dobrým, své oběti i modlitbu. Také jeho, téměř o dva roky mladší, sestra Hyacinta žila stejným smýšlením. 3. "Tehdy se objevilo na nebi jiné znamení: obrovský drak" (Ap 12,3). Tato slova, která jsme četli v prvním čtení této mše svaté, nás přivádějí k zamyšlení nad velkým bojem mezi dobrem a zlem, a rovněž ke konstatování, že člověk, pohrdne-li Bohem, nemůže dojít štěstí, ale naopak končí tím, že zničí sám sebe. Kolik to bylo obětí během posledního století druhého tisíciletí! V myšlenkách zalétáme k hrůzám dvou "velkých válek", i běsnění válek v tolika částech světa, ke koncentračním a vyhlazovacím táborům, ke gulagům, k etnickým čistkám a pronásledováním, k terorizmu, k únosům lidí, k drogám, atentátům proti nenarozenému životu a rodině. Poselství Fatimy je připomínkou obrácení, výzvou lidstvu, aby si nezahrávalo s "drakem", který svým "ocasem smetl třetinu hvězd z nebe a svrhl je na zem" (Ap 12,4). Posledním cílem člověka je Nebe - jeho skutečný domov, kde nebeský Otec očekává ve své milosrdné lásce všechny lidi. Bůh nechce, aby někdo zahynul. Proto před dvěma tisíci lety poslal na tuto zem svého Syna, aby "hledal a zachránil, co bylo ztraceno" (Lk 19,10). On nás svou smrtí na kříži zachránil. Ať nikdo tento kříž neznevažuje! Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, aby byl "prvorozeným z mnoha bratří" (Řím 8,29). Nejsvětější Panna přišla ve své mateřské starostlivosti sem, do Fatimy, požádat lidi, aby "už neuráželi Boha, našeho Pána, který je tolik urážen". Je to bolest matky, která ji vede k tomu, aby promluvila; v sázce je osud jejich dětí. Proto žádá pasáčky: "Modlete se, hodně se modlete a přinášejte oběti za hříšníky; tolik duší končí v pekle, protože není nikoho, kdo by se za ně modlil a obětoval". 4. Malá Hyacinta sdílela a prožívala tento zármutek Panny Marie, a hrdinně se nabídla jako oběť za hříšníky. Jednoho dne, kdy ona i František už byli schváceni nemocí, která je upoutala na lůžku, přišla je domů navštívit Panna Maria, jak vypráví Hyacinta: "Panna Maria se na nás přišla podívat a říkala, že velmi brzy si přijde pro Františka, aby jej vzala do nebe. Mne se pak zeptala, zda chci obrátit ještě více hříšníků. Řekla jsem jí, že ano". A když se pak přiblížila chvíle Františkova odchodu, maličká mu připomíná: "Pozdravuj ode 59

mne našeho Pána a Pannu Marii, a vyřiď jim, že jsem ochotna snášet všechno, co budou chtít za obrácení hříšníků". Hyacinta byla natolik zasažena viděním pekla, kterého se jí dostalo při zjevení 13. července, že všechna umrtvování a pokání se jí zdála být pro záchranu hříšníků nepatrnou věcí. Hyacinta mohla zvolat se svatým Pavlem: "Raduji se, že pro vás trpím; vždyť na svém těle doplňuji to, co zbývá do plné míry Kristových útrap; je to k prospěchu jeho těla, to je Církve (Kol 1,24). Minulou neděli, jsme konali v římském Koloseu připomínku mnoha svědků víry XX. století, vzpomínkou výmluvných svědectví, která nám zanechali a utrpení, kterému byli podrobeni. Nesmírný oblak odvážných svědků víry nám zanechal vzácné dědictví, které musí zůstat živé ve třetím tisíciletí. Tady ve Fatimě, kde byly předpovězeny tyto časy utrpení, a kde Panna Maria žádala o modlitbu a pokání, aby byly zkráceny, chci dnes vzdát díky Nebi za sílu svědectví, která se ve všech těchto životech zjevuje. Navíc chci znovu oslavovat Pánovu dobrotu, kterou mi prokázal, když těžce raněn, onoho 13. května 1981, - jsem byl zachráněn od smrti. Vyjadřuji svou vděčnost také blahoslavené Hyacintě za modlitby a oběti, které konala za Svatého Otce, jehož viděla tolik trpět. 5. "Velebím tě, Otče, žes tyto věci odhalil maličkým". Dnešní oslava Ježíše nabývá slavnostní formy beatifikace pasáčků Františka a Hyacinty. Tímto obřadem chce Církev postavit na svícen tyto dvě svíce, které zažehl Bůh, aby osvítil lidstvo v jeho temných a neklidných časech. Tato světla ať tedy září na cestu tomuto nesmírnému množství poutníků, a mnoha dalším, kteří nás provázejí prostřednictvím rozhlasu a televize. Mé poslední slovo patří dětem: Drazí chlapci a děvčata, vidím, že mnozí z vás jste oblečeni do stejných šatů, jaké nosili František a Hyacinta. Sluší vám! Škoda, že je dnes večer, nebo možná zítra ráno odložíte, a ... pasáčci zmizí. Nezdá se vám, že by neměli zmizet? Panna Maria potřebuje vás všechny, abyste těšili Ježíše, který je smutný pro příkoří, kterých se mu dostává; potřebuje vaše modlitby a vaše oběti za hříšníky. Požádejte své rodiče a učitele, aby vás zapsali do Mariiny "školy", aby vás na-učila stávat se podobnými oněm pasáčkům, kteří se vždy snažili konat to, oč je žádala. Říkám vám, "že podřízením se Panně Marii se za krátký čas více pokročí, než za celá léta osobních iniciativ a spoléhání na sebe sama" (sv. Ludvík Maria Grignon z Montfortu, Pojednání o pravé úctě k Nejsvětější Panně, č. 155). Tak se stalo, že se tito pasáčci stali brzy svatými. Když jedna žena, která se ujala Hyacinty v Lisabonu, slyšela tak krásné a moudré rady, které jí maličká dávala, zeptala se, kdo ji tomu naučil. "Panna Maria", odvětila. Protože se František a Hyacinta nechali s naprostou odevzdaností vést tak dobrou Učitelkou, dosáhli v krátké době vrcholů dokonalosti. Poselství jejich životů, ať zůstane povždy živé, aby osvěcovalo putování lidstva! 8. ŘÍJNA 2000: JAN PAVEL II. U PŘÍLEŽITOSTI JUBILEA BISKUPŮ, SLAVÍ ÚKON ZASVĚCENÍ TŘETÍHO MILÉNIA PANNĚ MARII PŘED FATIMSKOU MADONOU NA NÁMĚSTÍ SV. PETRA 60

Duchovní význam nové svatyně ve Fatimě (slovo k duši poutníka od Tomáše kardinála Špidlíka S.J., čestného občana Pustiměře)

„Slavný den, plný světla“, tak nazval starověký historik Eusebius dobu po Konstantinově míru. Křesťané začali stavět kostely a jejich lesk překonával pohanské svatyně. Spontánně se proto ptáme v čem a jakým způsobem se tento lesk projevil. Překvapí nás, že už od počátku tu sledujeme dva odlišné směry na východě a na západě. Říká se, že východní křesťanství tu hledá nebe, jež sestoupilo na zem, oslavený vesmír, plný světel a obrazů svatých, předjímání konečné parúsie (druhého příchodu Krista ve slávě). Kardinál Špidlík navštívil umělce ve Fatimě při dokončovacích pracích, září 2007 Naproti tomu gotické katedrály mají tvar lodi určené k tomu, aby nás nesla k východu, ke Kristu, jehož plné zjevení zatím očekáváme; hojnost vertikálních linií vzbuzuje myšlenku na sepjaté ruce, které se modlí, aby Spasitel přišel co nejdříve. Obě tato pojetí nyní jistým způsobem nacházíme simultánně ve Fatimě. Je to nepochybně místo, kde nebe sestoupilo na zem ve formě privilegovaného zjevení a poutníci z celého světa přicházejí v touze dotknout se ho. Po straně velkého náměstí jejich shromáždění však vyrůstá nová 61

bazilika. Také sem je třeba vstupovat v duchu víry, naznačené dvanácti branami apoštolů. Poutník však, který jí prochází nemá dojem, že by se nacházel v prostoru slávy. Naopak, může jej přepadnout smutek z prázdnoty prostoru. Jeho další kroky nestoupají vzhůru, ale musí spíše procházet sestupnou cestou k temnému obrazu smrti, jež před ním panuje ve tvaru velkého Kříže. Tento zasmušilý dojem je ale pomíjivý a předkládá blahodárný psychologický význam. Vzhledem k tomu, že nemá po boku nic, co by dokázalo vzbudit jeho zájem, pohled se okamžitě upírá do dáli a s zůstane s ní takřka spojen. Oslnivý lesk zlata, který tu vyzařuje, nedovolí rozptylovat se jinde. Chceme vyložit duchovní smysl této zkušenosti? Tento chrám nemá tvar lodi na moři, ale spíše se podobá cestě, putování našeho pozemského života. A vyjadřuje vnímání mnoha lidí, kteří po ní musejí kráčet. Unavuje je nicota všeho, co potkávají, už netouží nic vidět. I přesto se znenadání mohou stát šťastnými, když svůj zrak nechají upoutat jasem zjevení dalekého cíle, k němuž putování neomylně spěje. Na počátku se toto zjevení podobá vidění jasného světla, bez rozlišení. Ale duše, která se k němu upne, tu objeví tvar beránka. Je tím, který byl obětován, ale nyní zasedl ve slávě na nebeský trůn. On se proto od nynějška stal pramenem nezničitelného světla, živého, tvůrčího světla, jež volá obnovený svět k bytí. Jako ze snu probuzené povstávají po pravici i levici osvícené postavy. Kůr sedmi archandělů, který je obklopuje, dokládá, že se nacházíme v nebeském příbytku Boha. Postavy sedmi apoštolů současně ujišťují, že shromáždění lidí se uskutečňuje v Kristově Církvi, jehož přítomnost, skrytá v symbolu pozlaceného beránka, na nějž ukazuje Jan Křtitel. Božské světlo však osvěcuje všechny. Na prvním místě, napravo vedle trůnu, vidíme Pannu Marii, která se skví v jasu neposkvrněné bělosti. 62

Právě ona, jakožto prostřednice všech milostí, uvádí všechny ostatní postavy k trůnu slávy. Maje na paměti místo, kde se nacházíme, nepřekvapuje nás, že jako první uvedené umělec ztvárnil tři fatimské vizionáře, Františka a Hyacintu v popředí, jako ty, pro něž se má nebeské patření brzy naplnit. Lucie stojí vzadu jako ta, která má čekat, a jejímž úkolem ještě zůstává vydávat svědectví o nebi spatřeném na zemi. A shromáždění svatých? Je vyjádřeno jejich množství, ať už jsou oficiálně kanonizováni či nikoli, ale netvoří „dav“, v němž by člověk ztrácel svou osobní fyziognomii. Proto poutník, jenž nad obrazem rozjímá, je zván, aby tu našel svého oblíbeného. Portugalci tu mohou obdivovat své národní patrony, řeholníci hlavní zakladatele svých životních stylů, východní tu s povděkem objeví, že ti, které uctívají si uchovávají oděv jejich ritu, a dokazují tak, že svatost rozličných církevních tradic. Mozaika byla totiž skutečně vytvořena skupinou umělců z různých národů a odlišných církevních tradic. A křesťan, který je v každodennosti života skličován nicotou pozemského putování, se musí cítit dojatý a povzbuzený reálnou blízkostí cíle, k němuž směřuje. A sestoupí-li při této příležitosti také do krypty baziliky, kde jsou umístěny zpovědnice, vybaví se mu, že je to právě křesťanské pokání, jež odstraňuje každou překážku, která brání spojení nebe a země. (kapacita baziliky je 8633 míst včetně 76 pro postižené; výška bronzového kříže, ulitého irskou umělkyní Catherine Greenovou je 7,5m; do baziliky se vstupuje celkem 13 branami – odkaz na data zjevení Panny Marie: 13.; 500m2 stěny presbytáře za oltářem pokryté zlatem a keramikou; celkový objem chrámu: 130.000 m3; 7000 tun oceli a kubíků bílého betonu; 50.000 m3 šedého betonu; 3 kaple svátosti smíření: 64 zpovědnic, 120 míst pro kněze a akolyty v presbytáři; průměr baziliky – 125m; na budování se podílelo 296 společností a pracovalo tu 3075 lidí různých profesí, řemesel a umění; vstupní brána váží 3500kg; celková hodnota díla 70.000.000,-Euro). 63

PEREGRINATIO AD IMMACULATAM CONCEPTIONEM !

PARAY LE MONIAL Sv. Markéta Marie Alacoque 22. července 1647 se v Vérovres v diecézi Autun ve Francii narodila Markéta Alacoque. Její otec byl notářem a královským soudcem. Záhy však zemřel a zanechal po sobě vdovu se sedmi dětmi. Markéta, v pořadí pátá, měla tehdy 8 let. Již ve věku 4 let složila slib celoživotní čistoty. Po otcově smrti ji poslali do internátu kláštera klarisek v Charolais. Ale těžká choroba ji donutila, aby se vrátila domů. Předali ji na výchovu k přísnému strýci a nelaskavým tetám, kvůli kterým mnoho vytrpěla. Její nemoc trvala čtyři roky a v tu dobu velice duchovně vyzrála. Svět ji vůbec nelákal, zato cítila velkou touhu po Bohu. Její touhou bylo co nejdříve se zcela zasvětit jeho službě. Musela však sloužit v domě svých pěstounů. Její sen se splnil teprve, když měla 24 let. Vstoupila do kláštera sester Navštívení Panny Marie, které založil sv. František Saleský a sv. Jana de Chantal a který 40 let vedl sv. Vincenc z Pauly. Svatá Markéta oblékla řeholní roucho 25. srpna 1671. Musela mezi ostatními sestrami obzvláště vynikat, protože dvakrát zastávala úřad asistentky matky představené a později se stala novicmistrovou. Zemřela 18. října 1690 ve věku 43 let po 19 letech řeholního života. Dne 27. prosince 1673 měla první zjevení Božského Srdce. Modlila se v klášterním chóru, kam přišla na adoraci před eucharistickým Pánem. Pán Ježíš jí otevřel své Srdce a řekl: Mé Božské Srdce plane tak silnou láskou k lidem, že nemohu déle vydržet hořící plameny uzavřené v mém nitru. Mé Srdce touží rozlít se tvým prostřednictvím na všechny lidi a obohatit je svými poklady. Pak Ježíš vzal srdce své služebnice a symbolicky je vložil do svého hořícího Srdce. Potom je planoucí vrátil sestře Markétě. Těchto zjevení bylo několik, poslední se uskutečnilo v oktávu Božího Těla 16. června 1675. Když světice klečela před svatostánkem, zjevil se jí Pán a řekl: Žádám, aby první pátek po oktávu Božího Těla byl slaven jako zvláštní svátek k poctě mého Srdce. (…) Já pak slibuji, že moje Srdce vylije mnoho milostí na ty, kteří tímto způsobem budou vzdávat čest mému Srdci nebo se přičiní o rozšíření této úcty... Markéta Marie by sama nikdy nebyla schopna splnit úkol, který jí Ježíš svěřil. Proto jí poslal pomocníka v osobě mladého jezuity Klaudia Colombiére. Když ho Markéta poprvé 64

spatřila, jak slouží mši svatou, uslyšela zcela výrazný hlas: To je ten, kterého ti posílám. Později uviděla, jak se její a Klaudiovo srdce přibližují k Srdci Ježíšovu, aby se do něho zcela ponořila. Uslyšela pak slova Spasitele: Neboj se! Moje čistá láska sjednotí tato tři srdce navždy. Předej svému bratru dar mé lásky. Řekni mu o všech tajemstvích mého Nejsvětějšího Srdce. Víš, jak velice miluji všechny své děti. Cokoliv činím pro tebe, činím také pro ně. Proto ani on si nic z toho, co mu řekneš, nesmí nechat pro sebe ve skrytu. Ať všem předá poklady mé lásky. Ať hlásá jejich cenu a užitek. Ať pomůže mému Srdce milovat lidi. Markéta pak napsala: Způsob, poznamenaný pokorou a vděčností, s jakou přijal vše, co jsem mu řekla ve jménu svého nejvyššího Mistra, i to, co se týkalo jeho, mě tak nadchl, že mi přinesl více užitku než všechna kázání, jaká jsem kdy mohla slyšet. Přes všechna výrazná znamení a zaslíbení narazila úcta k Božskému Srdci na velké překážky. První se do boje proti ní postavili jansenisté. Spustili velkou antikampaň a obviňovali ctitele Božského Srdce z hereze. Kniha P. Croiseta se dokonce ocitla na indexu. Svatý stolec mlčel a trpělivě vyčkával, ačkoliv dostával mnoho žádostí a proseb od biskupů. Teprve memorandum polských biskupů, adresované papeži Klementu XIII. v roce 1765, dosáhlo změnu postoje. Papež povolil slavit svátek Božského Srdce Páně nejdříve v klášterech Navštívení Panny Marie a pak v celém Polsku. Ale teprve téměř za sto let papež Pius IX. zavedl v roce 1865 tento svátek v celé Církvi. O třicet let později pověřil sv. Jana Boska, aby v Římě vybudoval chrám zasvěcený Božskému Srdci Páně. Dnes se stala úcta k Božskému Srdci Pána Ježíše vlastnictvím celé Církve ve všech formách, které Pán zjevil sestře Markétě. Ta se dočkala v roce 1864 blahořečení a v roce 1920 svatořečení.

Klaudius Colombiére Narodil se r. 1641 v Saint-Symphorien ďOzon poblíž Lyonu. Do Tovaryšstva Ježíšova vstoupil roku 1660 a na kněze byl vysvěcen r. 1669. Během měsíčních exercicií v terciátě se zavázal slibem, že bude věrně zachovávat všechny předpisy řádových konstitucí a pravidel. Roku 1675 byl jmenován představeným jezuitské komunity v Paray-le-Monial. Jako zpovědník kláštera sester Navštívení Panny Marie tam poznal také omilostněnou sestru Markétu Marii Alacoque. To byl ten „věrný služebník a můj oddaný přítel“, kterého jí Pán slíbil poslat. On ji měl zbavit úzkostí a pochybností stran pravosti jejích zjevení a zároveň jí pomoci uskutečnit její poslání: sdělit světu přemíru lásky a milosrdenství Ježíšova Srdce a vyzvat věrné duše ke smíru za urážky, kterých se mu neustále dostává. Jeho prostřednictvím bylo šíření úcty k Božskému Srdci svěřeno zvláštním způsobem Tovaryšstvu. Jen rok a půl prožil v Parayle-Monial. Byl mu svěřen úkol kaplana a zpovědníka Marie Beatrice ďEste, vévodkyně z Yorku, manželky budoucího krále Jakuba. V Londýně se stal středem skryté katolické obce. Stále více se jich svěřovalo jeho duchovnímu vedení a mnoho anglikánů připravil k návratu do římské církve. Tím na sebe upozornil, stal se nepohodlným a na zrádné udání z účasti na „papeženeckém spiknutí“ Tita Oatesa byl zatčen, uvězněn a nakonec vypovězen ze země. Vrátil se do Paray-le-Monial s těžce podlomeným zdravím. Tady umírá 15. února 1682 ve věku necelých 41 let. V roce 1929 ho papež Pius XI. prohlásil blahoslaveným a v roce 1992 byl Janem Pavlem II. kanonizován. 66

MODLITBA LURDSKÉHO JUBILEA Bože, náš Otče, mezi vším tvorstvem jsi dal vykvést Marii, dokonalému stvoření, „Neposkvrněnému Početí“. Tady, v Lurdech, toto jméno sama vyslovila a Bernardeta je pak opakovala. Neposkvrněné Početí je voláním naděje: zlo, hřích a smrt už nejsou vítězové. Maria, znamení, které předchází, jitřenka spásy! Maria, jež´s nevinností a útočištěm hříšníků, tebe prosíme.

Ave, Maria gratia plena! Dominus tecum. Benedicta tu in mulieribus, et benedictus fructus ventris tui, Iesus. Sancta Maria, Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus, nunc et in hora mortis nostrae. Amen.

Zdrávas Maria, milosti plná, Pán s tebou; požehnaná ty mezi ženami a požehnaný plod života tvého, Ježíš. Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné, nyní i v hodinu smrti naší. Amen.

Pane Ježíši, tys nám dal Marii za Matku. Ona sdílela tvé utrpení i tvé zmrtvýchvstání. Tady, v Lurdech, se ukázala Bernardetě smutná pro naše hříchy, ale zářící tvým jasem. Skrze Ni ti svěřujeme všechny radosti a bolesti: ty naše, ty nemocných i ty celého lidstva. Maria, naše Matko a Sestro, důvěrnice a oporo nás všech, tebe prosíme Ave, Maria gratia plena! … Duchu svatý, tys Duchem lásky a jednoty. Tady, v Lurdech, žádala Maria skrze Bernardetu, aby se tu postavila kaple a chodila sem procesí. Inspiruj Církev, kterou Kristus zbudoval na Petrově víře: shromáždi ji v jednotě. Veď putování Církve: ať je věrná a odvážná! Maria, ty jež naplněna Duchem svatým, jsi Snoubenkou i Služebnicí. Tys vzorem křesťanů a mateřskou tváří Církve: tebe prosíme. Ave, Maria gratia plena! …

Pro tolik milostí, kterých se na tomto místě dostalo, pro všechna obrácení, všechna odpuštění, uzdravení, pro povolání a přísliby, k nímž zde došlo či kterým tu dáš vzejít, pro radost ze služby, kterou nám dáváš zakoušet: Lurdská Madono, tobě děkujeme! Se všemi našimi bratřími a sestrami, s obětmi zármutku, nemoci, postižení, nezdarů, s těmi, kdo mají důvod k zoufání, s národy, prahnoucími po míru a spravedlnosti, s mladými, hledajícími svou cestu, ty, která ses ukázala dívence Bernardetě jako mladičká, Lurdská Madono, tebe prosíme! Neboť tys Božím úsměvem, odleskem jasu Kristova, příbytkem Ducha svatého; protože ty sis vyvolila Bernardetu v její ubohosti; neboť tys Hvězda jitřní, Brána nebeská a první ze vzkříšených tvorů: Lurdská Madono, tebe obdivujeme, a spolu s tebou opěvujeme Boží úžasné činy: Magnificat! Magnificat anima mea Dominum, et exsultavit spiritus meus in Deo salutari meo. Quia respexit humilitatem ancillae suae. Ecce enim ex hoc beatam me dicent omnes generationes. Quia fecit mihi magna, qui potens est, et sanctum nomen eius. Et misericordia eius a progenie in progenies timentibus eum. Fecit potentiam in brachio suo, dispersit superbos mente cordis sui. Deposuit potentes de sede et exaltavit humiles. Esurientes implevit bonis et divites dimisit inanes. Suscepit Israel puerum suum, recordatus misericordiae suae. Sicut locutus est ad patres nostros, Abraham et semini eius in saecula.

Velebí má duše Hospodina a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, neboť shlédl na svou nepatrnou služebnici. Od této chvíle mě budou blahoslavit všechna pokolení, že mi učinil veliké věci ten, který je mocný. Jeho jméno je svaté a jeho milosrdenství trvá od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Mocně zasáhl svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Mocné sesadil z trůnu a ponížené povýšil, hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté propustil s prázdnou. Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství, jak slíbil našim předkům, Abrahámovi a jeho potomkům navěky.

Gloria Patri et Filio et Spiritui Sancto, sicut erat in principio et nunc et semper et in saecula saeculorum. Amen.

Sláva Otci i Synu i Duchu svatému, jako byla na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. Amen.

Modlitba se skládá ze šesti strof. Lze použít jen tři první nebo tři poslední; anebo lze každou ze dvou částí použít ve dvou různých okamžicích. Po každé strofě se může recitovat modlitba Zdrávas Maria.