Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

FARN Í I N FO RM ÁT O R 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 1. ÚNORA 2009

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prorok je Božím darem Církvi. Je to však dar nepohodlný, protože jeho přítomnost i slova jsou často obviněním naší liknavosti a výzvou, abychom opustili své jistoty a své bůžky. Prosme Otce, aby hojně posílal své Církvi proroky a nám aby dal sílu naslouchat jejich slovům a uvádět je ve skutek: L: PANE, POSPĚŠ NÁM NA POMOC. ! Za Církev, aby ji Pán obdařil schopností rozlišovat dary Ducha a s odvahou je přijímat. ! Za ty, kdo mají v Církvi úkol hlásat Pánovo Slovo, aby dokázali být rozhodní v odmítání hříchu, ale vstřícní k růstu a dospívání Božího lidu. ! Za ty, kdo upadli do vin či omylů, aby nebyli pouze předmětem posuzování, ale aby se jim dostalo pomoci v návratu k pravdě. !Za všechny pokřtěné, aby odpověď na tíživou situaci světa nejistot nehledali v dění kolem sebe, ale v naslouchání Božímu slovu. !Za věrné zemřelé, ať se na nich zjeví tvá sláva, která světlem víry zářila jejich pozemským krokům. K: Otče, ty vzbuzuješ ve své Církvi odvahu a svěžest mládí, stejně jako prozíravost a moudrost stáří: dej, ať ve slovech proroků slyšíme výzvu k obnově a obrácení, a v rozvážnosti moudrých odkaz na věrnost a tradici. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – DEUTERONOMIUM 18,15-20

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: ‚Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.‘ Hospodin mi tehdy řekl: ‚Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit ve jménu mém, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!‘ “ ŽALM 95

Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“ 2. ČTENÍ – 1 KOR 7,32-35

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři, rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. EVANGELIUM –

MK 1,21-28

Slova svatého evangelia podle Marka. V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu (to) přísně zakázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji. 3

POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. – 8. února 2009 DEN

LITURGIE

FARNOST

PUSTIMĚŘ 8.00 NEDĚLE 1. února

4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA SVÁTEK

PONDĚLÍ 2. února

UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU KAPLE SV. ANNY: ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A SVĚTELNÝ PRŮVOD

ÚTERÝ 3. února STŘEDA 4. února ČTVRTEK 5. února PÁTEK 6. února SOBOTA 7. února

NEDĚLE 8. února

ÚMYSL MŠE SV.

za + rodiče SMEJKALOVY a ZABLOUDILOVY a Boží požehnání pro živou rodinu za + Jana KLUDÁKA, manželku, živou a + rodinu

DRYSICE 9.30 PODIVICE za +Bernardu POSPÍŠILOVOU, manžela a čtyři děti 11.00 PODIVICE za + P. Františka BENÍČKA 8.00 za + kněze a řeholnice, DRYSICE pocházející z Drysic 15.30 PUSTIMĚŘ za +Ludmilu ADAMCOVOU, manžela a rodiče z obou stran 17.00

SV. BLAŽEJ, BISKUP A MUČEDNÍK

4.

STŘEDA TÝDNE V MEZIDOBÍ

SV. AGÁTA, PANNA A MUČEDNICE SV. PAVEL MIKI A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI

4.

PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00

za + Marii TRNAVSKOU, manžela a dvoje rodiče za + Bohuslava POSPÍŠILA, manželku, syna a Boží pož.

SOBOTA TÝDNE V MEZIDOBÍ

5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ s prosbou o další požehnání 8.00 na poděkování Pánu Bohu DRYSICE za 80 let života 9.30 za Boží požehnání, ochranu PODIVICE Panny Marie a dary Ducha sv. 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR

1. Aby pastýři církve byli vždy poslušni Ducha Svatého ve svém učení a službě Božímu lidu. 2. Aby církev v Africe našla přiměřené cesty a způsoby k podpoře usmíření, spravedlnosti a míru podle závěrů Biskupského synodu na II. zvláštním shromáždění pro Afriku. 3. Aby nemocní zakoušeli lásku a přijetí od svých nejbližších i ode všech, kteří o ně pečují. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

FARN Í I N FO RM ÁT O R 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 8. ÚNORA 2009

Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.

Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, eucharistie v jeskyni Massabielle, Lourdes, 21.6.2008

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slova starozákonního Joba – „což nejsou svízele údělem člověka na zemi“, zní jako otázka vyvěrající ze srdce člověka každé doby. Na ni odpovídá v Ježíši Kristu Bůh, který „uzdravuje ty, jimž puká srdce“. Proto jej s důvěrou prosme: L: PANE, UZDRAV NAŠE SRDCE. ! Za Svatého Otce, aby v jeho poselství zaznívala hluboká víra v Boží lásku k nám. ! Za Boží Církev, aby svědectvím evangeliu Ježíše Krista obvazovala rány světa, a tak shromažďovala rozptýlené v jediné společenství Božího lidu. ! Za všechny křesťany, aby si uvědomili, že jsou povoláni vydávat svědectví útěšné pravdě o zmrtvýchvstalém Kristu, který na sebe vzal tíhu ran a zla světa, a v duchu poselství k Světovém dni nemocných se dokázali sklánět zvláště k mentálně postiženým. !Za společnost, ve které vládnou mocní a z níž jsou konzumizmem a materializmem vylučováni slabí a bezbranní, nenarozené děti a nevyléčitelně nemocní, za společnost tragicky poznamenanou kulturou smrti, aby nasloucháním evangeliu života poznala pravdu o člověku a jeho jedinečné důstojnosti. !Za ty, kdo na této zemi žili vírou v život věčný, ať mají podíl na slávě vzkříšení. K: Všemohoucí věčný Bože, slovem svého Syna nám svěřuješ radostnou zvěst života. Dej, ať kráčíme v jeho síle a tak se stáváme živým evangeliem, které čtou lidé tohoto světa. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JOB 17,1-4.6-7

Čtení z knihy Job. Job řekl: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí.“ ŽALM 147

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, – opěvujte našeho Boha, neboť je milý, – zaslouží si chvály. – Hospodin buduje Jeruzalém, – shromažďuje rozptýlené z Izraele. Uzdravuje ty, jimž puká srdce, – a jejich rány obvazuje. – Určuje počet hvězd, – každou z nich nazývá jménem. Velký je náš Pán a přemocný, – jeho moudrost je bez míry. – Pokorné Hospodin pozvedá, – bezbožné však ponižuje k zemi. 2. ČTENÍ – 1 KOR 9,16-19.22-23

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. EVANGELIUM –

MK 1,29-39

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu ji horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ Odpověděl jim: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy. 42

POŘAD BOHOSLUŽEB: 8. – 15. února 2009 DEN

LITURGIE

NEDĚLE 8. února

5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PONDĚLÍ 9. února ÚTERÝ 10. února

PONDĚLÍ TÝDNE V MEZIDOBÍ

5.

SV.

NEDĚLE 15. února

na poděkování Pánu Bohu PUSTIMĚŘ s prosbou o další požehnání 8.00 na poděkování Pánu Bohu DRYSICE za 80 let života 9.30 za Boží požehnání, ochranu PODIVICE Panny Marie a dary Ducha sv. 11.00 PUSTIMĚŘ za +Oldřicha TVRDÍKA, +rod. TVRDÍKOVU a ŠIMEČKOVU 17.00

PANNA

SVĚTOVÝ DEN NEMOCNÝCH PODIVICE, DRYSICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH

ČTVRTEK 12. února PÁTEK 13. února SOBOTA 14. února

ÚMYSL MŠE SV.

SCHOLASTIKA,

PANNA MARIA LURDSKÁ STŘEDA 11. února

FARNOST

5.

ČTVRTEK TÝDNE V MEZIDOBÍ

5.

PÁTEK TÝDNE V MEZIDOBÍ

5.

SOBOTA TÝDNE V MEZIDOBÍ

6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

za + Antonína PLISKU, PODIVICE manželku, dceru a syna 8.00 DRYSICE za nemocné a trpící ve farnosti 15.30 PUSTIMĚŘ za nemocné a trpící ve farnosti 17.00

PUSTIMĚŘ 17.00

za živé a zemřelé pustiměřské farníky

PUSTIMĚŘ za + Františka HROZU 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 9.30 svátost křtu: Daniel ZAKOPAL

PODIVICE 11.00

za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR

1. Aby pastýři církve byli vždy poslušni Ducha Svatého ve svém učení a službě Božímu lidu. 2. Aby církev v Africe našla přiměřené cesty a způsoby k podpoře usmíření, spravedlnosti a míru podle závěrů Biskupského synodu na II. zvláštním shromáždění pro Afriku. 3. Aby nemocní zakoušeli lásku a přijetí od svých nejbližších i ode všech, kteří o ně pečují. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

Křtitelnice

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Ve farních kostelích ovšem nechybí křtitelnice. Vždyť je křest první a základní svátost. V našich zemích jsou křtitelnice skrovného rázu. V Itálii naopak bývá baptisterium u starých katedrál jako nezávislá budova. Je to památka na starou dobu, kdy se křtily dospělé osoby ponořením pod vodu v nádrži, do které se sestupovalo třemi schody při trojím vyznání víry v Nejsvětější Trojici. Základ obřadu je ve slovech Kristových, daných apoštolům jako odkaz při rozloučení: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ (Mt 28,19). Svátosti mají v církvi zvláštní účinnost, je v nich síla modlitby Ježíše. Jejich vnější podoba ovšem být vzata ze starých zvyklostí národů. Historici se tedy ptají, kdy a kde se podobné obřady vyskytovaly už dříve. Dodnes vidíme např. v Indii, jak lidé rituálně vstupují do vody u pramenů Gangy s důvěrou, že je to vnější omytí očistí i vnitřně. Z evangelia známe, že už před Kristem křtil sv. Jan Křtitel ty, kteří slyšeli jeho kázání: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské!“ (Mt 3,2). Když se pak dále ptáme, odkud Jan sám ten obřad převzal, poukazuje se na to, že starozákonní mniši esénové používali obřadného omývání pravidelně. Židé je vyžadovali především od pohanů, kteří někdy přistupovali na Mojžíšovu víru. Ty Zákon považoval za nečisté, obmytí tedy symbolizovalo přijetí pravdy Boží. Přesto však sv. Jan zavedl něco nového. Křtil i židy, syny Abrahámovy. Bylo to přípravou na přijetí Mesiáše Božího. K tomu pak jsou všichni lidé nedostatečně čistí. Z téhož důvodu i dnes křtíme i malé děti, které nemají viny osobní, ale patří k lidu zatíženému dědičnou vinou lidského pokolení. Vina je v Bibli spojena se smrtí. Děti umírají, je to přirozené? Už jsme si na to tak navykli, že to za přirozené považujeme, ale dogmatické důvody jsou proti tomu. Bůh dal člověku život a ten je věčný. Co Bůh dal, nebere zpátky, leda v případě, že by ten dar člověk 4

odepřel. To se stalo odporem prvních prarodičů. Následky nesou i jejich děti. Děje se tu podobně jako v tělesném životě, i tam vidíme, jak se těžké nemoci dědičně přenášejí. Přesto však Bůh nedovolí, aby trpěli nevinní. Proto chce všem život dědičně ztracený znovu obnovit. Jak se to děje? V Bibli čteme, že byla na počátku země pustá a prázdná a nad propastnou tůní byla tma. Ale nad vodami vznášel se duch Boží. I řekl Bůh: „Buď světlo!“. A bylo světlo (Gn 1,1-3). Je tu symbolicky naznačeno to, co se děje při křestním obřadu. Užívá se tu vody, ale s tou vodou se spojuje milost Ducha svatého a v duší křtěného se probouzí světlo věčného života. Proto kněz před obřadem klade tyto otázky: „Co žádáš?“ – „Chci být pokřtěn.“ – „Co ti dá křest?“ – „Světlo víry.“ – „Co ti dá víra?“ – „Život věčný.“ Svátostně se tu uskutečňuje teorie prvního evropského filosofa Taléta z Milétu, který prohlašoval, že všecko, co na světě existuje, vzniklo z vody. V tom smyslu také říkáme, že celý náš duchovní život začíná křtem, první svátostí. Ale právě toto základní tvrzení budilo vždycky vážné pochybnosti. Jisté je, že chce Bůh spasit všecky a všem odměnit nebem za dobré skutky, které na zemi vykonali. A přesto jsou dodnes na zemi miliony lidí nepokřtěných. Co bude s nimi? Středověcí myslitelé to chtěli vyřešit kompromisem. Umístili mezi peklem na jedné straně a očistcem a nebem na druhé straně jakousi neutrální krajinu, kterou nazvali limbus. Tam se po smrti octnou poctiví lidé nekřesťanských náboženství a také křesťanské děti, které zůstaly nepokřtěné. Obyvatelé limbu žijí šťastně, spokojeně, ale jejich štěstí není úplné, protože nejsou připuštěni k vidění Boží tváře. V tomto smyslu napsal také Dante svou pověstnou Božskou komedii (tj. divadelní představení o cestě k Bohu). Básník začíná svou pouť peklem a limbem. Tam jej provází starořímský básník Vergilius, který ohlásil příchod Krista, byl života čistého, ale jako pohan nebyl pokřtěn. Proto za hradby limbu nesmí. Touto teorií se chtěla zachránit Boží spravedlivost a současně platnost a nutnost křesťanské svátosti křtu. Ale nemohla natrvalo přesvědčit věřící. Vždyť se ani neopírá o zjevení z Písma. Jak tedy o tom problému učí dnešní církev? V encyklice Pia XII o „Mystickém těle Kristově“ se bere za základ jiný nezvratný článek víry. Spasit se může jenom ten, kdo patří ke Kristu. On jediný je brána k Otci. Ti, kdo jsou s Kristem, jsou jakoby údy jeho mystického těla, tj.církve. Ptáme se tedy důsledně: kdo patří k církvi? Odpovídáme se svatým Pavlem a s celou tradicí církve: ti kdo byli pokřtěni. Kdy a jak se to stalo? Ve svátosti, křestní vodou. Ale ti, kterým se toho privilegia nedostalo, praktikují tajemně, mysticky to, co se nazvalo křtem touhy, snahou o dobrý život. Každý dobrý skutek člověk dělá z vnuknutí milosti Ducha svatého, tedy nás spojuje s Kristem. Toto vysvětlení plně přijali i Otcové II. vatikánského sněmu. Tím se také ospravedlňuje ekumenismus. Navazujeme styky s jinými natolik, nakolik jsme s nimi spojeni v opravdovém dobru a toužíme po tom, aby se tak touha po spojení plném postupně uskutečňovala. Dá se to osvětlit i jiným příkladem. Nějaká dobrá duše chodí pravidelně do kostela na mši a přistupuje k eucharistickému přijímání. Ale jednou se přihodí, že z vážných důvodů do kostela nemůže. Je proto smutná. Ale dobrý duchovní otec ji potěší: „Přijímejte eucharistii duchovně!“ – „Jak se to myslí?“ – „Docela jednoduše: touha po eucharistickém spojení s Kristem nahradí v tomto případě přijímání svátostné.“ Nebojme se, že by to byla jenom laciná náhražka. Vždyť takový je celý náš život. Všichni, kdo umírají si povzdychnou: Kolik dobrého jsem chtěl udělat a jak málo z toho opravdu vyšlo. Máme být proto smutní? Jenom částečně. Bůh odměňuje i to, po čem jsme toužili. Cení si totiž víc našeho srdce než vnějších skutků. Touha po dobru tam je spojení s Duchem Božím, je to tedy duchovní křest, spojení života s životem Krista. 5

In manus tuas, Domine, commendo spiritum meum Když mi ve čtvrtek, 8. ledna 2009, ráno volal bratr Radomír, a oznámil mi snad nejkrutější zprávu, kterou jsem dosud slyšel: „bratr František je mrtvý!“, svět mého života se zastavil. Snad nejvýmluvnější byla v tu chvíli slova, kterými jsem v roce 1997 vítal papežského nuncia v ČR, a dnes kardinála, Giovanniho Coppu, když o svátku Povýšení svatého Kříže překročil práh chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, aby zde uděloval svátost biřmování: „Stat Crux, dum volvitur mundus“ (Kříž stojí, zatímco svět kolem se kymácí); slova, kterým jsem dal později zaznít ve Fatimě, aby vedla meditaci posledního tajemství bolestného růžence shromážděných zástupů. Dnes jsem jejich výmluvnost pocítil sám a to nejbytostněji. Nesčetněkrát jsem opakoval bratrovo jméno, jež kdysi hrdý assiský otec Pietro di Bernardone dal synu svých nadějí – François, Františku… Ani on netušil, že syn, v jehož jménu je skryta touha po svobodě, najde svou budoucnost právě před křížem v polorozpadlém kostelíku sv. Damiána. Zesnulého bratra jsem bezprostředně svěřil přímluvě sv. Františka a s důvěrou v jeho lásku k duším prosil františkány v Assisi o modlitbu v Porziuncole, na místě, kde jedné noci roku 1216 František, dlící na modlitbách, spatřil mocné světlo a nad oltářem viděl Krista a jeho nejsvětější Matku, obklopené množstvím andělů, a ti se ho ptali, co by si přál pro spásu duší? Františkova odpověď byla okamžitá: „Prosím, aby ti, kdo po zpovědi a s kajícím srdcem přijdou do tohoto kostelíka, dosáhli širokého a velkodušného odpuštění všech vin“. Nato uslyšel: „Veliké je to, co žádáš, bratře Františku, ale mnohem větších věcí jsi hoden a většího se ti dostane. Přijímán tedy tvou prosbu pod podmínkou, že mým jménem požádáš o toto odpuštění mého zástupce na zemi“. A poté co papež Honorius III. jeho prosbě vyhověl, šťastný oznamuje 2. srpna téhož roku v Porziuncole shromážděným zástupům: „Bratři moji, chci vás všechny poslat do ráje!“ „Stat Crux, dum volvitur mundus“ – jak tato slova musela být blízká zesnulému P. Františkovi právě na posledním místě jeho kněžského působení – v Hustopečích nad Bečvou s farním kostelem Povýšení svatého Kříže. V jeho pracovně jsem viděl velký obraz Ježíšovy agónie v Getsemanech, kdy všemi opuštěn se potil krví a modlil k Otci: „Otče můj, odejmi ode mě tento kalich. Avšak ne má, ale tvá vůle se staň“ (Lk 22,42). Kráčel jsem jeho cestou a v hloubi duše vnímal přítomnost „Muže bolesti“ nesoucího kříž, a na jeho Kalvárii slyšel: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“, ale i vyznání „Do tvých rukou, Pane, svěřuji svůj život!“. 6

„Eritis mihi testes“ (Skt 1,8s), budete mými svědky, - toto poslání svěřil Zmrtvýchvstalý před nanebevstoupením svým učedníkům. V řeckém originále čteme výraz „martyr“, výraz stejný jako pro mučedníka. Při pohledu na zemi potřísněnou krví, se mi vybavil výrok Tertuliánův „Sanguis martyrum, semen christianorum“ (krev svědků/mučedníků, setbou nových křesťanů). V tu chvíli to byla vize, přání i modlitba. Ďábel, který je vrahem od počátku, zabil Krista; přepočítal se však, jak říká byzantská teologie – usmrtil ho jako člověka. Kristus však jako bohočlověk sestupuje do říše smrti (sestoupil do pekel), odkud nikdo živý nevyšel, podává ruku Adamovi a Evě a vyvádí je k životu, protože On je Život sám – a „třetího dne vstal z mrtvých“. Stejně ďábel usiluje o život všech, kdo jsou Kristovi: „satan si vyžádal, aby vás tříbil“ (Lk 22,31). Pro svoje spojení s Kristem jsou však povoláni k životu. Spolu se sv. Pavlem vyznávají: „Smrti, kde je tvé vítězství?“ (1Kor 15,54)… Tím vším bušilo mé srdce, když jsem s růžencem víry překračoval práh naděje. !

„Alta Trinita beata....“, chvalozpěv na Nejsvětější Trojici provázel liturgický průvod vstupující do chrámu Povýšení sv. Kříže v Hustopečích nad Bečvou, nad jehož portálem jsou vytesána slova knihy Job: „Miseremini, miseremini, saltem vos, amici mei. (19, 21) – Smilujte se, smilujte se nade mnou aspoň vy přátelé moji!” Slzy bolesti tak přehlušovalo vyznání víry v trojjediného Boha, jenž svůj obraz vtiskl člověku: „Imago tuae ineffabilis gloriae persevero, quamquam a peccato vulneratus“, obrazem tvé nevýslovné slávy zůstávám jakkoli jsa zraněn hříchem. 7

„Děkuji Bohu za ty dva roky, kdy u nás ve farnosti v Bělotíně působil otec František. Říká se : "po ovoci poznáte...", .. za jeho působení přijímalo eucharistii nejvíce lidí. Naši kluci u něj ministrovali, a přestože jsou "tvrdí" puberťáci, vycházeli spolu jako chlapi..“ ! … Prožívali jsme spolu první roky semináře v Litoměřicích, bydleli jsme spolu na pokoji, často chodili na společné vycházky, společně cestovali o prázdninách... Ještě po svěcení jsme se občas navštívili, i když pro vzdálenost (a hlavně mé pobyty v cizině) a vytížení obou to nebylo moc často. Měl jsem ho vždy rád pro jeho bezprostřednost a neokázalost, pro jeho přátelství. Zachovám si na něho mnoho krásných vzpomínek a rád vám slíbím, že zůstane také v mých modlitbách. Bůh vás potěš a posiluj! ! Člověk se těší na každé slavení eucharistie, ale kázání kněží se liší, proto je každá mše svým způsobem specifická. A mše otce Beníčka vždy specifická byla a z jeho kázání žil člověk celý týden a těšil se na další. Sestra se jen bála, aby takového kazatele a kapacitu nepřesadili do jiné farnosti. Až se nechtělo věřit, že pohraniční farnosti, kde víra upadá dostaly takovou osobnost. Bohužel otec odešel a zanechal po sobě hluboce zarmoucené farníky i nefarníky jako jsem já a moje rodina i všechny, kteří ho znali. ! Chci, abyste věděl, že jeho ztráta je pro celou mou rodinu, která ho znala, nenahraditelná. Otec František byl vynikající kněz a kazatel, z jeho kázání jsem čerpala celý týden. Jeho myšlenky měly obrovskou hloubku. Cítila jsem, že skrze něj skutečně promlouvá Bůh. Hluboce ovlivnil můj duchovní život… Stále se z této jeho ztráty vzpamatovávám. ! Vždycky jsem v duchu litovala své známé a přátele, kteří do kostela nechodí: "Nevíte, o co se ochuzujete!" Pan farář věděl, že hřešící, ale doufající dušičku je třeba pohladit a povzbudit. A to on svými promluvami uměl. I moje malinká, sotva dvouletá, dcera ho měla ráda (nejen za obrázek, pro který si při žehnání vždycky běžela jako o závod). Nikdy v neděli nechce zůstat doma, ale chce jít s maminkou do kostelíčka, kde bude "paáš", jak panu faráři říkala. /pokračování příště/ 8

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

S LOV O

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Čas Jistě mi dáte za pravdu, že jedna z největších hodnot na této zemi je čas. Někdo totiž říká: čas jsou peníze – promarněnou hodinu už nikdy nenajdeš,; čas léčí všechny bolesti. V západní Evropě se v současné době pěstuje „filozofie volného času“. Její podstatou je, že každý člověk má právo na svůj volný čas. Odpracuje si hodiny v práci, a víkend, prázdniny, dovolená, jsou jeho. Kulturní, zábavní, sportovní a jiné podniky se postarají, aby se nenudil, ale dobře bavil. Nikdo mu nemůže nic říci ani po něm chtít, protože má svůj volný čas. Jaký má být správný postoj křesťana k zodpovědnému prožívání času? Čas, stejně jako ostatní hodnoty a dary, nám nedává Bůh jen pro nás samé, ale přeje si, abychom je využili k oslavě Boží a pro dobro svých bližních. Tak se máme připravovat na věčnost, pro kterou jsme určeni. Mezi prací a odpočinkem má být zdravá harmonie. Odpočinek musí být aktivní, ne pasivní – nevím, co bych dělal, tak si pustím televizi – modlu našeho století, a jsem spokojený. V novinách jsem četl, že podle statistiky s u nás průměrně člověk dívá na televizi 198 minut denně, což je obrovská ztráta času. Čas má hodnotu nebe – věčnosti, říká sv. Augustin, a proto by bylo jistě smutné, kdybychom se o něj připravili vysedáváním u televize. Zdá se, že televize se stala pro mnohé návykem jako pití, kouření, a že bez ní nemohou lidé žít. A to je špatné. Moderní filozof, Ernst Bloch, vypráví o horníkovi, který vyhrál v podnikové loterii první cenu a mohl si 3 roky užívat, jezdit po celém světě, stravovat se ve vybraných restauracích, spát v luxusních hotelech - to vše pod jednou podmínkou: že potom bude 10 let pracovat v dole. Horník souhlasil. Tři roky si užíval a pak přišel do práce. Pohádkový svět skončil a on začal zase tvrdě pracovat v horku a prachu hluboko pod zemí. Jenže práce mu nešla. Zvykl si na jiný styl života, a to co pokládal za štěstí ho dovedlo až k totálnímu neštěstí. Jelikož už nevěděl kudy kam, šel, koupil si revolver a zastřelil svého šéfa. Tímto činem definitivně prohrál svůj život. Řekneme: nesprávně využil svůj čas. Myslel jen na požitek a to ho učinilo nešťastným. Zapamatujme si známé přísloví, že všeho do času, ale Pán Bůh navěky. Kdo se takto dívá na všechno kolem sebe, dokáže správně rozdělit i svůj čas. Ve škole jsme se učili, že máme tři časy: minulý, přítomný a budoucí. Který z nich je nejdůležitější? Staří řeknou – za našich mladých let, to býval krásný, zlatý svět. Páni učitelé chodívali s námi v neděli do kostela. Pan farář – to byl někdo! To už se nevrátí. Náboženství bylo povinné pro všechny, kostely naplněné k prasknutí, a těch dětí, … to 9

bylo něco! V nemocnicích se o nás starali řeholní sestřičky – to byli andělé mezi lidmi. Staří žijí ze vzpomínek. Mladé to už vůbec nezajímá – dívají se do budoucnosti, rýsují si všechno jinak. Zapomíná se ovšem na to, že minulost nevrátíme zpět a budoucnost nám ještě nepatří. To, co je naše a s čím se máme naučit správně nakládat, je přítomnost. Čas je krátký – jak zdůrazňuje svatý Pavel. Na první pohled se nám zdá, jako by pohrdal světem, věcmi i lidmi (manželku, radují, kupují, užívají svět …). Teprve poslední věta nám to všechno objasňuje: tento viditelný svět pomíjí, neboli všechna dobra světa mají relativní hodnotu a proto se zastavovat u nich, a spatřovat v nich cíl svého života, ale usilovat o dobra duchovní. Jedině dobra duchovní se nemění – Boží slovo zůstává stále stejné, na rozdíl od věcí tohoto světa. Ty jsou bohužel stále proměnné – jezdí se v jiných autech, používá se nová technika, lidé se jinak oblékají – a tak tomu bude až do konce světa a nikdo to nezastaví. Jedině Boží slovo je stabilní, trvalé, neměnné a přitom stále aktuální a živé. Na něm stavme svůj život, v jeho duchu naplňujme čas a budeme šťastní. Amen.

" Každý lidský život je originálem a čím je delší, tím je naplněn různými podivuhodnými zážitky. Jeden z filozofů přirovnává život k řece: má svůj počátek někde v horách, tam začíná malý pramínek. To je naše početí a zrození. Dále se pramínek mění v bublající potůček, který je symbolem čistého, klidného, bezstarostného dětství. Pak se mění v říčku, která skáče po kamenech, sem tam se objeví i nějaký ten vodopád, prudká zákruta – to je život mládí, plný energie a nespoutanosti. Pak se mění v mohutnou širokou řeku – to je zralý věk – práce, služba druhým, život lásky. A tato řeka se stává veletokem, směřujícím k moři. To je podzim života, důchodový věk, kdy si člověk váží každého dne, každé hodiny i minuty, a snaží se ho prožít radostně, pěkně, v lásce k lidem i k Bohu. V požehnaném stáří se veletok vlévá do moře, které je obrazem věčnosti. Lidé, kteří dobře prožijí svůj život, nemají strach ze smrti, ba právě naopak – touží po věčnosti, chtějí zemřít. Tak nějak vypadá život, umírání a smrt věřícího člověka. (z promluvy P. Františka)

" 10

"

"

Svatý Alois s lilií (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Matka přinesla studentovi z pouti obrázek, aby si ho pověsil nad postel ve studentské koleji, kde žil s ostatními. Neudělal to, styděl se. Zač? Byl to obrázek sv. Aloise s lilií v ruce, patrona mládeže. Zdálo se mu to neobyčejně zastaralé. Ostatní chlapci by se mu vysmáli. Studují všichni, aby dosáhli v životě úspěchu, aby udělali kariéru, aby si vybojovali dobré místo ve společnosti. Toho se nedosáhne s lilií v ruce. Tomu už dnes nevěří ani děvčata, tím méně chlapci. Ale jaké tedy mají o tom ponětí? To se ovšem s věkem velmi mění. Podívejme se na ten vývoj psychologicky. První periodu bychom nazvali dobou poznávání. Chlapec se setká s osobami a předměty hmatem, očima a jinými smysly. Je mu jasné, že je to něco jiného, než je on sám. Proto se ptá: Co je to? Nač je mi to? Co to je, mu říkají jiní, dávají tomu jména: To je koláč, to je kočička, to je pejsek. Nač mu to je, o tom se hledí přesvědčit sám. Koláč je mu dobrý, protože je sladký. Kočička a pejsek jsou milé, ale jsou nebezpeční, protože se od koláče musejí odhánět, ten je jeho. Projeví se tedy druhý životní postoj: touha zmocnit se věcí, které by byly opravdu jeho. Chlapec najde nějakou pěknou krabičku, řetízek. Hledí si ty poklady uchovat v nějaké skrýši, např. v zahradě v dutině stromu, nebo doma za skříní. Ukáže je jenom svým nejlepším přátelům. Má hřejivý pocit, že ty věci jsou jenom jeho vlastní. Ta sběrací touha ovšem s věkem roste. Jeho vlastní začínají být hračky, pak i kolo i brusle, nakonec zatouží i po počítači. Dospělí si uvědomují, že ho musejí mírnit. Vedlo by to k sobectví a možná i ke krádežím. Ale jedno mu už nevezmou. Hoch si začíná být vědom, že musí o svoje bojovat s ostatními, zvláště s chlapci stejného věku. Zápasení s blízkými a rvačky s cizími jsou na denním pořádku. Jaký mají důsledek? Snadno se tu pošpiní šaty, ale i duše. Je povinnost vychovatelů, aby ho učili čistotě tělesné i duševní zavčas. Přijde-li se s napomenutími pozdě, způsobí vzdorovitost a nesoulad v rodinném i kamarádském prostředí. A znehodnotí se tím i ta první dětská touha poznávat svět. Znečistěná mysl se honí za poznáním věcí nečistých anebo neužitečných. Na poli života se pak netrhají lilie ale bodláky. Když to u dítěte dospělí vypozorují, hledí ho kárat a trestat. Ale to probudí vzdorovitost. Ta pak se zesílí v době, kterou bychom označili jako třetí období, perioda tzv. puberty. Dvanáctiletý či třináctiletý hoch prožívá velkou změnu. Zdá se mu, že vstupuje do nového světa. Doposud se jeho zájmy omezovaly na to, co viděl v blízkém okolí. Ale teď se obzory překotně rozšiřují. Jde spát, ale dřív než usne, má sny s plným vědomím. Přemýšlí o tom, jak bude velikým sportovcem, vědcem, umělcem. Budou ho obdivovat, jak zpívá nebo jakými vynálezy obohatil techniku. Myslí to všecko smrtelně vážně. Ale nemůže se s 11

tím dospělým svěřit, smějí se mu. Není divu, že by rád utekl z domova a ze školy, do které chodí. Někde daleko se daleko líp uplatní a najde víc porozumění. O tom je v této periodě pevně přesvědčen. A skutečně se něco nového přihodí a nebylo potřeba ani chodit tak daleko. Čtvrtým vývojovým stadiem můžeme nazvat jeho první zamilovanost. Dříve se o děvčata pramálo zajímal, odháněl je. Tu však najednou objeví, že jedna z nich, např. Mařenka, je pěkná a mile se usmívá. Zdá se mu, že jenom ona je schopna jej pochopit. Proto se jí začne se svými plány svěřovat. Chtěl by jí i něco koupit, darovat. Je to bláhovost? Je to velmi důležitý moment v životě. Jde tu o objevení druhé osoby. Není to věc. Ta osoba je velmi pěkná a milá. Proč by jí to nedal najevo a nakonec i neřekl? Svět se tím rozjasnil, je to duchovní jaro. To by mělo trvat věčně. Vyhrkne ze zamilovaného: „Jestli mě opustíš, nevím, co bych si počal. Možná bych se i zastřelil. My dva patříme k sobě věčně.“ Když se to dospělí dozvědí, smějí se na celé kolo: „Uvidíme, jak dlouho bude ta věčnost trvat!“ Obyčejně mívá opravdu krátké trvání. Ale přesto je to důležitý okamžik v životě. Chlapec, který byl sobec a osamocený, objevil, že existují jiní lidé jako milé osoby. Je tu i přirozený náznak víry, že pravá láska je věčná, nemůže se nikdy přerušit. K tomu je ovšem potřeba, aby byla čistá a duchovní. Ti, kdo k tomu dospěli, ji rozšiřují na všechny a slibují žít v panenství, v celibátu. Jiní chtějí naopak zůstat věrni jedné konkrétní osobě, která jejich lásku chce láskou odměnit. Ti mají před očima ideál šťastného manželství. Není potřeba dokazovat, že je v obojím případě nutnou podmínkou čistota srdce. Jinak obojí skončí tragicky. Ptáme-li se, v čem ta čistota spočívá, můžeme to odvodit ze jména samého. Předměty jsou čisté, když na nich neulpělo nic, co k nim nepatří. Kupujeme-li víno, ptáme se, je-li čisté, tj. že tu dostáváme jenom víno, do kterého není nic přimíseno. Sokrates toho používal jako podobenství. Vybízel aténskou mládež, aby pili duchovně čisté víno, tj. aby hledali čistou pravdu čistou myslí. Mysl přemýšlí o všem, co se namane. Ale má-li hledat pravdu, dozvědět se pravdivost nějakého tvrzení, musí se zabývat jenom tím, co k tomu patří. Studenti mají úspěch ve škole, když studují s čistou myslí: zabývá-li se matematikou, odmítá ostatní myšlenky jako roztržitosti; i kdyby byli jinak velice užitečné, teď k matematice nepatří. Podobně je tomu, když slíbí věrnou lásku jedné dívce v manželství, jeho čistá mysl odmítá jiné lásky, které k tomu nepatří. To, co je čisté, je také krásné. Kristus dal za příklad právě lilii: „Podívejte se na polní lilie..., ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn, jako jedna z nich“ (Mt 6,28). Když napsal Dostojevský, že „krása spasí svět“, jistě tím nemyslel na banální soutěže krásek ve filmovém smyslu, ale měl na mysli krásu vnitřní, krásu čistého myšlení, čisté lásky, která je zdroj inspirace v umění, ve vědě i v denním životě, všude tam, kde člověk kráčí kupředu s lilií v ruce. Není to dnes moderní? Tím hůř pro ty, kdo to nechápou, ale tím potřebnější pro ty, kdo chtějí opravdu uspět. 12

Svatý Pavel: duchovní bohoslužba

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Aule Pavla VI., 7. ledna 2009)

Drazí bratři a sestry, rád bych při této první generální audienci roku 2009 vám všem popřál do nového roku vše dobré. Obnovme své úsilí otevírat Kristu mysl a srdce, abychom byli jeho opravdovými přáteli a jako takoví také žili. Jeho přítomnost učiní z tohoto roku i přes nevyhnutelné těžkosti cestu radosti a pokoje, neboť jedině, zůstaneme-li spojeni s Ježíšem, bude nový rok dobrý a šťastný. Příklad takového úsilí o sjednocení s Kristem nám dává také svatý Pavel. Navážeme dnes na katecheze, které jsou mu věnovány, a zamyslíme se nad jedním důležitým aspektem jeho myšlení, jenž se týká kultu, který jsou křesťané povoláni pěstovat. V minulosti se s oblibou hovořilo spíše o antikultovní tendenci apoštola, o „spiritualizaci“ myšlenky kultu. Pochopíme dnes lépe, že Pavel vidí v Kristově kříži historický obrat, který transformuje a radikálně obnovuje skutečnost kultu. Existují především tři texty z listu Římanům, v nichž se tato nová vize kultu objevuje. 1. Pavel v Řím 3,25 po té, co zmiňuje „vykoupení Ježíšem Kristem“, pokračuje formulací pro nás tajemnou, když říká: „Bůh ho ustanovil jako smírnou oběť v jeho krvi, která působí skrze víru“- Touto, pro nás trochu podivnou, formulací - „smírná oběť“ svatý Pavel odkazuje na tzv. „slitovnici“ starého chrámu neboli na příkrov archy úmluvy, který byl chápán jako místo setkání Boha a člověka, jako místo tajemné přítomnosti Boha 13

ve světě lidí. Tato „slitovnice“ byla v Den smíření – jom kippur – pokropena krví obětovaných zvířat, krví, která symbolicky uváděla hříchy uplynulého roku do kontaktu s Bohem, aby tak shozením do propasti božské dobroty byly jakoby pohlceny Boží silou, překonány a odpuštěny. A život znovu započal. Svatý Pavel naráží na tento rituál a říká: Tento obřad byl vyjádřením touhy vrhnout skutečně všechny naše viny do propasti božského milosrdenství a nechat je tak zmizet. Krví zvířat však tento proces uskutečnit nelze. Nezbytný byl reálnější kontakt lidské viny a božské lásky. K tomuto kontaktu došlo na kříži Kristově. Kristus, pravý Boží Syn, jenž se stal člověkem, přijal do sebe celou naši vinu. On sám je místem kontaktu lidské bídy a božského milosrdenství; v jeho srdci taje tristní masa lidstvem napáchaného zla a obnovuje se život. Svatý Pavel ukazuje tuto změnu a říká nám: „Kristovým křížem – nejvyšším aktem božské lásky, jež se stala láskou lidskou – se skončil starý kult zvířecích obětí v Jeruzalémském chrámu. Tento symbolický kult, bohoslužba touhy, je nyní nahrazen reálným kultem: Boží láskou vtělenou v Kristu a zcela dovršenou smrtí na kříži. Toto tedy není nějaká spiritualizace reálného kultu, ale naopak. Reálný kult, pravá božsko-lidská láska nahrazuje kult symbolický a provizorní. Kristův kříž, jeho láska vyjádřená tělem a krví je reálným kultem, jenž odpovídá realitě Boha i člověka. Ještě před fyzickým zničením chrámu se tak pro Pavla skončil chrám a jeho kult. Pavel se tak naprosto ztotožňuje se slovy Ježíše, který předpověděl konec chrámu a ohlásil nový chrám „neudělaný rukama“ – chrám svého vzkříšeného těla (srov. Mk 14,58; Jan 2,19). To je první text. 2. Druhý text, o kterém bych dnes chtěl mluvit podává první verš 12.kapitoly listu Římanům: „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba“. V těchto slovech se objevuje zdánlivý paradox. Zatímco oběť normálně vyžaduje smrt obětovaného, Pavel mluví o oběti v souvislosti s životem křesťana. Výraz „přinášejte sami sebe v oběť“ v sobě nese kultovní zabarvení. V originále se praví „svoje těla“ podobně jako v Řím 6,13, kde se píše „svoje údy“. Další výslovný poukaz na fyzickou dimenzi křesťana je také ve výzvě „oslavujte Boha svým tělem“ (1 Kor 6,20), v níž se jedná o uctívání Boha v té nejkonkrétnější každodenní existenci, tvořené viditelnými a vnímatelnými vztahy. Takovéto jednání tedy Pavel označuje za „oběť živou, svatou a Bohu milou“. A právě tady se setkáváme s výrazem „oběť“. V běžné mluvě je tento výraz součástí posvátného kontextu a znamená podříznutí zvířete, jehož část může být spálena na počest bohů a další část pak konzumována na hostině těmi, kdo oběť přinesli. Pavel to však aplikuje na život křesťana a popisuje tuto oběť za pomoci tří přívlastků. První – „živá“ – vyjadřuje vitalitu. Druhý přívlastek – „svatá“ – odkazuje na Pavlovu ideu svatosti, která se pojí nikoli k místům nebo předmětům, ale k samotné osobě křesťana. Třetí přívlastek – „Bohu milou“ – zřejmě odkazuje na často se vyskytující biblický výraz „příjemná vůně“ (srov. Lv 1,13.17;23,18;26,31;atd.) Hned poté Pavel definuje tento nový způsob života takto: „To ať je vaše duchovní bohoslužba“. Komentátoři tohoto textu dobře vědí, že řecký výraz (ten logiken latreian) není snadné přeložit. Latinská Bible jej překládá výrazem „rationabile obsequium“. Totéž slovo „rationabile“ se vyskytuje v první Eucharistické modlitbě, Římském kánonu, kde se modlí, aby Bůh učinil oběť „rationabile“. Český výraz „duchovní“ neodráží všechny odstíny řeckého, ba ani latinského textu. V každém případě se však nejedná o bohoslužbu 14

méně reálnou nebo dokonce metaforickou, ale o ten nejkonkrétnější a nejrealističtější kult, ve kterém se člověk sám ve své úplnosti jakožto bytost obdařená rozumem, stává adorací a oslavou živého Boha. Tato Pavlovská formulace, která se pak vrací v římské eucharistické modlitbě, je plodem dlouhého vývoje náboženské zkušenosti během staletí, jež předcházela Kristu. V této zkušenosti se nalézají teologické obsahy Starého zákona i proudy řeckého myšlení. Chtěl bych poukázat alespoň na některé prvky tohoto vývoje. Proroci a mnohé Žalmy silně kritizují krvavé chrámové oběti. Např. v Žalmu 50 praví Bůh v první osobě: „Kdybych měl hlad, nebudu ti o tom říkat, vždyť můj je svět se vším co ho plní! Copak požívám maso z býků či piji kozlí krev? Přinášej Bohu oběť chvály…“ (v.12-14). V témže smyslu říká následující Žalm 51: „Vždyť nemáš zálibu v oběti, kdybych ti věnoval žertvu, nebyla by ti milá. Mou obětí, Bože, je zkroušený duch, zkroušeným a pokorným srdcem, Bože, nepohrdneš“ (v.18). V knize Daniel v době dalšího zničení chrámu helénistickým režimem (II.stol. před Kristem) nacházíme novou pasáž stejného zaměření. Uprostřed ohně, tzn. v pronásledování a v utrpení – se Azariáš modlí takto: „Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celoval, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství. Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha! Jako celoval beranů a býků…tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí…“ (Dan 3,38). Při zničeném chrámu a znemožněném kultu, v této situaci zbavené jakéhokoli znamení Boží přítomnosti, nabízí věřící jako svou opravdovou oběť zkroušené srdce, svou touhu po Bohu. Podívejme se na jeden důležitý pokrok, pěkný, ale nebezpečný. Existuje určitá spiritualizace, moralizace kultu, kdy se bohoslužba (kult) stává pouhou záležitostí srdce, ducha. Chybí však tělo, chybí společenství. Tím je srozumitelné, proč např. Žalm 51 a také kniha Daniel, třebaže kritizují kult, touží po návratu doby obětí. Jde přitom však o dobu obnovy, o oběť obnovenou v syntéze, kterou ještě nebylo možné předvídat ani myslit. Vraťme se ke svatému Pavlovi. On je dědicem tohoto pokroku, touhy po opravdovém kultu, v němž se člověk sám má stát oslavou Boha, živou adorací v celém svém bytí. V tomto smyslu píše Římanům: „Přinášejte sami sebe v oběť živou… to ať je vaše duchovní bohoslužba“ (Řím 12,1). Pavel tak opakuje to, na co již poukázal ve třetí kapitole: Chrám s jeho zvířecími, zástupnými oběťmi, skončil. Nastala doba pravé bohoslužby. Právě tady je však nebezpečí nedorozumění. Snadno by bylo možné tuto novou bohoslužbu interpretovat v moralistickém smyslu: obětováním svého života konáme pravou bohoslužbu. Bohoslužba zvířecích obětí by v tomto smyslu byla nahrazena moralismem: člověk by sám od sebe konal všechno svým mravním úsilím. A to zajisté nebyl úmysl 15

svatého Pavla. Zbývá tedy otázka: jak máme vykládat tuto „duchovní, rozumnou bohoslužbu“? Pavel neustále předpokládá, že jsme „jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28), křtem jsme byli ponořeni do jeho smrti (srov. Řím 6) a žijeme nyní s Kristem, skrze Krista a v Kristu. V této jednotě – a jenom takto – se můžeme stát v Něm a s Ním „obětí živou“ a konat tak „pravou bohoslužbu“. Obětovaná zvířata měla zastupovat člověka, jeho sebedarování. To však nemohla. Ježíš Kristus a jeho darování sebe sama Otci i nám, není nějakou náhradou, ale skutečně v sobě nese lidskou bytost, naše viny a naše touhy; skutečně nás reprezentuje, přijímá nás do sebe. Ve společenství s Kristem, uskutečněném ve víře a ve svátostech, stáváme se navzdory veškeré svojí nedostatečnosti živou obětí: uskutečňuje se „opravdová bohoslužba“, „pravý kult“. Tato syntéza tvoří pozadí Římského kánonu, ve kterém se modlíme, aby se oběť stala „rationabile“ – aby se uskutečnila duchovní bohoslužba. Církev ví, že se v posvátné eucharistii, sebedarováním Krista zpřítomňuje jeho opravdová oběť. Církev se však modlí, aby společenství, které ji slaví, skutečně bylo sjednoceno s Kristem a proměněno; modlí se, abychom se stali tím, co nemůžeme být svými vlastními silami: obětí „rationabile“, která se líbí Bohu. Eucharistická modlitba tak správně interpretuje slova svatého Pavla. Svatý Augustin to všechno podivuhodně vysvětlil v 10.knize svého díla O Boží obci. Budu citovat jen dvě věty. „Toto je oběť křesťanů: přestože je nás mnoho jsme jediné tělo v Kristu“… „Celé vykoupené společenství (civitas), to znamená shromáždění a společnost svatých, je obětí přinesenou Bohu Nejvyšším Veleknězem, který daroval sebe samého“ (De civitate Dei, 10,6: CCL 47,27). 3. Nakonec ještě krátce o třetím textu z listu Římanům, týkajícím se nové bohoslužby. Svatý Pavel říká v kap. 15: „Pro milost, která mi byla dána od Boha, abych byl služebníkem (řec. „liturgem“) Krista Ježíše mezi pohany, kážu Boží evangelium, jako bych konal posvátný úkon (hierourgein), aby se tak pohané stali milou obětí, posvěcenou od Ducha svatého“. (15,16). Chtěl bych zdůraznit pouze dva aspekty tohoto podivuhodného textu, týkající se jednoty terminologie Pavlových listů. Svatý Pavel nejprve interpretuje svou misionářskou činnost mezi národy světa jako „kněžskou“ činnost při budování univerzální církve. Hlásat evangelium, aby národy byly sjednoceny společenstvím ve zmrtvýchvstalém Kristu, je posvátná, kněžská činnost. Apoštol evangelia je pravým knězem a koná to, co je jádrem kněžství: připravuje pravou oběť. A potom druhý aspekt: můžeme říci, že cílem misionářské činnosti je kosmická liturgie: aby se národy sjednocené v Kristu, svět jako takový stal slávou Boha, „milou obětí, posvěcenou od Ducha svatého“. Tady se ukazuje dynamický aspekt, aspekt naděje Pavlova pojetí bohoslužby: Kristovo darování sebe samého v sobě zahrnuje tendenci přitáhnout všechny do společenství svého Těla, sjednotit svět. Pouze ve společenství s Kristem, příkladným Člověkem, jenž je jedno s Bohem, stává se svět takovým, jakým si jej všichni přejeme: zrcadlem božské lásky. Tento dynamismus je vždycky přítomen v Eucharistii, tento dynamismus má inspirovat a formovat náš život. A tímto dynamismem začínáme nový rok. 16

Kazatelna (zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Vidíme v naších kostelích něco, co je pěkně vybudovaného a co se už prakticky nepoužívá. Je to kazatelna. Velmi umělecké kazatelny se obdivují v italských katedrálách. U nás bývají jakoby přilepeny ke stěně uprostřed kostela a vystupuje se na ně skrytými schůdky. Starali se, aby to umístění odpovídalo akustickým podmínkám prostoru, který se dá hlasem těžko zvládnout. Kazatelé museli umět svých hlasivek dobře používat, aby je bylo slyšet v koutech chrámu. Dnes jim tu námahu ušetří mikrofony. Může se tedy číst Písmo a kázat přímo od oltáře. Je to praktická výhoda. Ale odborníci v liturgii upozorňují, že to může znamenat i úpadek. V jakém smyslu? Pěkně vybudované místo k tomu, čemu říkáme služba slova, je posvátným symbolem podobně jako oltář. Naše liturgie má totiž dvě podstatné části: liturgii slova a liturgii eucharistie. Spojily se v jedno dvě staré tradice. V synagogách se Židé scházívali, aby četli knihy Zákona Božího a proroků a aby slyšeli jejich vysvětlení od kompetentních učitelů. Podle přání Krista se křesťané začali scházet k lámání chleba. Obojí tradice se brzy spojila v jednu liturgii, která celá má ráz kristologický. Podle vysvětlení Origenova tu k nám týž Kristus přichází osobně: v první části pod způsobou lidského slova, v druhé části pod způsobou lidské stravy, chleba a vína. Obojího se máme účastnit s vírou a pozorně. Jako učitel týž autor dobře znal, jak ruší pozornou četbu roztržitosti a jak těžko se jim lidé vyhnout. Při lámání chleba se jí vyhneme snadněji. Dáváme si dobře pozor, aby nám kousek posvěceného chleba neupadl na zemi. Ale při četbě, poznamenává Origenes vtipně, padají celé pasáže textu kamsi do prázdna, uši slyší, ale neslyší mysl. V byzantské liturgii slyšíme proto často napomenutí: Dávejme pozor, staroslovansky Vonměm! I to však není snadné, pokud si člověk neuvědomí, nač vlastně se má soustředit a co se tu dozví užitečného pro sebe. V některých textech ten smysl vůbec nechápe. Ve staré církvi ten problém viděli především při četbě Starého Zákona. Proč nás má zajímat ještě to, co už pro nás neplatí? Malý David zabil obra Goliáše. Zajímavé 17

vypravování pro děti, ale co to má znamenat pro člověka, který musí zítra do práce a má hlavu plnou starostí, jak všecko zvládne? Církevní Otcové našli brzo patřičnou odpověď na takovou námitku. Vychází z principu, že to, co se ve Starém zákoně dělo, je názorný obraz skutečnosti nové, duchovnější. Úhlavním nepřítelem otce rodiny jsou velké starosti v práci. Stojí před nimi jako malý David před velkým obrem. Četba Písma jej však napomíná: Postav se před ty potíže jak David (1Kr 17,45): „Ty jdeš proti mně s mečem..., já jdu proti tobě ve jménu Hospodina.“ Bůh je totiž vždycky ochoten pomoci těm, kdo se cítí slabými a v nebezpečí. Je všeobecné pravidlo: dobře umí číst knihy ten, kdo v nich umí najít něco vhodného pro svůj život. Tím víc to platí i pro čtení evangelia. Jak se to naučíme? Kázání, které po četbě následuje alespoň v neděli, by k tomu mělo pomáhat. Ale připomněl bych tu jeden způsob, který zavedli v některých farnostech v Itálii. Kněz shromáždí chlapce po mši do farního sálu a položí otázku: O čem jsme dnes slyšeli v evangeliu? Co by z toho platilo pro nás? Na počátku bývají odpovědi vyhýbavé a zmatené. Ale když se chlapci do takového rozhovoru vžili, je neuvěřitelné, kolik pěkných myšlenek tu vyjde najevo. Jeden kněz, který takové rozhovory s chlapci vedl, nakonec prohlásil: Tu já nekáži, ale naučím se sám mnoho a sbírám tu příklady pro kázání jiným. Není to způsob tak docela nový a nezvyklý. Za starých časů poklidného vesnického života se něco podobného dělalo v rodinách. Na poslední nedělní mši, tzv. hrubé, zůstával obyčejně jenom jeden člen rodiny a ten pak u oběda vypravoval, o čem se v kázání mluvilo a samozřejmě o tom diskutovali. Dnes to už zní jako idyla zašlých časů. Tenkrát nebyla televize, rádio, i noviny málokdo kupoval, lidé vždycky rádi slyšeli slovo od druhých. Dnes lidé utíkají, sotva někdo začne mluvit. Nemusíme se tomu divit. Jako se žaludek neúměrným množstvím jídla přesytí, tak mají lidé i jakoby přeslyšené uši. Neposlouchají tedy ani v kostele rádi kázání. V jedné tyrolské vesničce čekávali muži na hřbitově, až pan farář kázání skončí, pak teprve vstupovali do kostela. Duchovního správce to dozlobilo a začal své kázání nezvyklým úvodem: „Prosím vás, abyste se nejdříve se mnou nábožně pomodlili za živé i mrtvé, kteří na našem hřbitově odpočívají.“ Trochu úspěchu prý to mělo, protože se pak těm živým na hřbitově lidé smáli. Ale celkovou mentalitu doby nikdo snadno nepředělá. Musíme se starat o nápravu zatím na sousedním poli. Lidé nejenom málo poslouchají to, co by měli, ale i velmi málo čtou vážné knihy. To pak je úplně proti naší národní tradici. Bývali u nás pověstní písmáci, kteří čítali denně bibli a znali z ní celé části zpaměti. Dáme-li jim ji dnes do rukou, nevědí, kde začít a jak jí rozumět. Proto se dobře osvědčuje čtení Písma společné. Jak se to dělá? Byl jsem několikrát pozván k takovému čtení ve skupině římských intelektuálů. Předem se určil text. První, kdo promluvil byl specialista v biblické vědě, profesor exegese. Ode mne pak chtěli, abych řekl, jak tu pasáž vysvětlovali církevní Otcové. Třetí byl středoškolský profesor, který měl říci, měl-li ten text někde ohlas v literatuře. Pak k tomu dodal své mínění jeden básník, po něm člověk z politiky. Nakonec se připustili i volné dotazy. Dělalo se to každou sobotu postní doby na téma evangelia příští neděle. Mnohý z účastníků, který tam věrně chodil, se přiznal, že nikdy na kázání nechodil, ale toto, že mu všecko vynahradilo. Závěr z toho je jasný. Kdo jednou pochopí, že jsou Boží slova z života a pro život, ten je pak rád slyší, kdekoli se hlásají. A musí se to dít na prvním místě v kostele při bohoslužbě. 18

Svatý Pavel: listy Kolosanům a Efesanům

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Aule Pavla VI., 14. ledna 2009)

Drazí bratři a sestry, mezi Pavlovými listy jsou dva, které lze do jisté míry považovat za blížence. Je to list Kolosanům a list Efesanům. Oba obsahují výrazy, které se vyskytují pouze v nich, a bylo spočítáno, že více než jedna třetina slov listu Kolosanům se nalézá také v listu Efesanům. Např. v listě Kolosanům čteme výzvu: „s vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně“ (Kol 3,16) a pak v listě Efesanům doporučení, aby „užívali slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní a ze srdce zpívali a hráli Pánu“ (Ef 5,19). Mohli bychom o těchto slovech meditovat: srdce i hlas mají zpívat žalmy a chvalozpěvy a vstupovat tak do tradice modlitby celé církve Starého a Nového zákona; tak se učíme být spolu a mezi sebou s Bohem. Kromě toho se v obou listech nacházejí tzv. »pokyny pro domácnost«, které se nevyskytují v ostatních Pavlových listech. Jde o sérii doporučení, určených manželům a manželkám, rodičům a dětem, pánům a otrokům (srov. Kol 3,18-4,1 a Ef 5,22-6,9). Ještě důležitější je zjištění, že pouze v těchto dvou listech se vyskytuje titul »hlava«, řec.kefalé, lat.caput ve vztahu k Ježíši Kristu. Tento titul je použit ve dvou stupních. V prvním smyslu je Kristus pojat jako hlava Církve (srov. Kol 2,18-19 a Ef 4,15-16). To znamená dvojí: za prvé je vládcem, vůdcem a hlavním představitelem, jenž řídí křesťanskou komunitu jako její leader a Pán (srov. Kol 1,18: „A on je hlava těla, to je církve“); za druhé je hlavou, která oživuje a ovládá všechny údy těla (neboť podle Kol 2,19 „hlava dává celému tělu přes klouby a šlachy všechno, co tělo potřebuje a drží ho pohromadě“), to znamená, že není jenom tím, kdo poroučí, ale tím, kdo je organicky s námi spojen a od něhož také přichází síla jednat správně. V obou případech je církev chápana jako Kristu podřízená, ať už tím, že se řídí jeho vyšším vedením – přikázáními – anebo tím, že přijímá všechny životní vlivy, které od Něho vycházejí. Jeho přikázání nejsou pouhá slova, příkazy, ale jsou to životní síly, které od něho přicházejí a nám pomáhají. Tato idea je zvláště rozvinuta v listě Efesanům, kde jsou dokonce i jednotlivé služby a dary v církvi odvozeny nikoli od Ducha svatého (jako je tomu v 1 Kor 12), ale od vzkříšeného Krista. On je tím, kdo „určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele“ (4,11). A „z něho celé tělo, tvořící pevnou jednotu, dostává přes jednotlivé klouby výživu, odměřenou každé části zvlášť.. a tak roste a koná pokroky v lásce“ (4,16). Kristus si totiž „chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady“ (Ef 5,27). Tím je nám řečeno, že silou, která buduje, řídí a usměrňuje církev, je právě jeho láska. 19

Prvním významem je tedy Kristus jako Hlava Církve ať už co do vedení, anebo, zejména, co do inspirace a organické výživy jeho láskou. Za druhé je Kristus chápán nejen jako hlava Církve, nýbrž jako hlava nebeských mocností a celého kosmu. V listě Kolosanům čteme, že Kristus „odzbrojil knížata a mocnosti, veřejně je vystavil potupě a křížem nad nimi triumfoval“ (2,15). Analogicky se pak v listě Efesanům píše, že jeho vzkříšením Bůh postavil Krista „vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva – a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím“ (1,21). Těmito slovy nám oba listy podávají toto vysoce pozitivní a plodné poselství: Kristus se neobává žádného eventuálního konkurenta, protože stojí úplně nade všemi formami moci, které si umanuly ponížit člověka. Pouze On „nás miloval a vydal sebe za nás“ (Ef 5,2). Jsme-li tedy sjednoceni s Kristem, nemusíme se obávat žádného nepřítele a žádné nevraživosti. Znamená to však tedy, že se Ho musíme pevně držet, a neuvolňovat toto semknutí! Pro pohanské prostředí, jež věřilo ve svět plný duchů, kteří byli většinou nebezpeční a před nimiž bylo třeba se chránit, byla skutečným osvobozením zvěst o tom, že Kristus je jediným vítězem a že kdo je s Kristem, nemá se čeho obávat. Totéž platí i pro dnešní pohanství, neboť také nynější stoupenci podobných ideologií vidí svět naplněný nebezpečnými silami. Je třeba jim zvěstovat, že Kristus je vítězem, takže kdo je s Kristem, kdo s Ním zůstává spojen, nemusí se obávat ničeho a nikoho. Zdá se mi, že to je důležité také pro nás, že se musíme naučit čelit všem strachům, neboť On je nade všemi silami a je pravým Pánem světa. Dokonce i celý kosmos je Mu podřízen a k Němu směřuje jako ke své hlavě. Proslulá jsou slova z listu Efesanům, kde se mluví o Božím plánu „(recapitulare) sjednotit v Kristu vše, co je na nebi i na zemi“ (1,10). Analogicky v listu Kolosanům čteme, že „v Něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, svět viditelný i neviditelný“ (1,16) a že „jeho krví prolitou na kříži… usmíří se sebou všecko tvorstvo jak na nebi, tak na zemi“ (1,20). Nestojí tedy na jedné straně obrovský materiální svět a na druhé tato maličká realita dějin naší země, svět lidí: všechno je jedno v Kristu. On je hlava kosmu; také kosmos stvořil On, byl stvořen pro nás, nakolik jsme sjednoceni s Ním. Taková je racionální a personalistická vize vesmíru. A řekl bych že univerzálnější vizi nežli je tato, nelze koncipovat, a že se odvozuje pouze od vzkříšeného Krista. Kristus je Pantokrator, jemuž jsou podřízeny všechny věci. Vybavuje se zde Kristus Pantokrator, jak bývá vyobrazen v apsidách byzantských chrámů, někdy trůnící nad světem nebo přímo na duze, aby byla zdůrazněna jeho rovnost samotnému Bohu, po jehož pravici se nachází (srov. Ef 1,20; Kol 3,1), a tudíž také jeho nedostižitelná funkce v řízení lidských osudů. Vize tohoto druhu je pochopitelná jenom Církví. Nikoli v tom smyslu, že si mylně přivlastňuje něco, co jí nepatří, ale v jiném, dvojím smyslu: Jednak v tom, že jako Církev uznává, že Kristus je větší než ona, vzhledem k tomu, že Jeho vláda sahá také za její hranice; a jednak v tom, že jedině církev je Kristovým Tělem, nikoli kosmos. To znamená, že musíme chápat pozitivně pozemské skutečnosti, poněvadž Kristus je v sobě sjednocuje, a současně musíme v plnosti žít svoji specifickou církevní identitu, která je nejvíce homogenní v totožnosti samotného Krista. Existuje pak také zvláštní pojem, jenž je pro oba tyto listy typický, a tím je „tajemství“. Jednou je řeč o „tajemství vůle“ Boží (Ef 1,19) a podruhé o „tajemství Krista“ (Ef 3,4; Kol 4,3) nebo přímo o „Božím tajemství o Kristu, v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání“ (Kol 2,2-3). Označuje nevyzpytatelný božský plán s osudy lidí, národů a světa. Tímto výrazem nám oba listy říkají, že naplnění tohoto tajemství se nalézá 20

v Kristu. Jsme-li s Kristem, i když nemůžeme intelektuálně pochopit všechno, víme, že patříme k jádru „tajemství“ a jsme na cestě pravdy. On ve svém celku, a nejenom v nějakém aspektu své osoby nebo momentu svojí existence, obsahuje v sobě plnost nevyzpytatelného božského plánu spásy. V Něm dostává podobu to, co je nazváno „přerozmanitou Boží moudrostí“ (Ef 3,10), poněvadž v Něm „přebývá celá plnost božství tělesně“ (Kol 2,9). Od nynějška tedy již není možné myslet nebo ctít blahosklonnost Boha, jeho svrchované rozhodnutí bez toho, aniž bychom se osobně setkali s Kristem, v němž je ono „tajemství“ vtěleno a lze jej tak konkrétně vnímat. Dochází se tak k rozjímání „nevystižitelného Kristova bohatství“ (Ef 3,8), které stojí nad každým lidským porozuměním. Ne že by Bůh nezanechal stopy o svém přechodu, poněvadž Kristus sám je stopou Boha, jeho největší stopou, ale tušíme i „šířku a délku, výšku i hloubku“ tohoto tajemství, „přesahujícího všechno poznání“ (Ef 3,18-19). Jenom intelektuální kategorie tady nestačí, a uzná-li se, že mnohé věci překračují naše racionální schopnosti, je třeba se svěřit pokorné a radostné kontemplaci nejen myslí, ale také srdcem. Církevní otcové nám ostatně říkají, že láska rozumí více než pouhý rozum. Poslední slovo je třeba říci o pojmu, který byl již zmíněn výše, a týká se Církve jakožto Kristovy snoubenky. Apoštol Pavel v druhém listu Korinťanům přirovnal křesťanské společenství ke snoubence, když napsal: „Mám vás tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu.“ (2 Kor 11,2). List Efesanům tento obraz rozvíjí a upřesňuje, že Církev není jenom snoubenka, ale skutečná nevěsta Kristova. On si ji totiž takříkajíc získal za cenu vlastního života. „Vydal sám sebe za ni“ (Ef 5,25), čteme doslova v listu Efesanům. Jaký důkaz lásky může být větší než tento? On však navíc pečuje o její krásu. Nejenom o tu, kterou již získala křtem, ale která má každý den růst bezúhonným životem, svým mravním jednáním „bez poskvrny či vrásky“. Odtud je jenom krůček k obecné zkušenosti křesťanského manželství, ba dokonce není dost jasné, co bylo pro autora tohoto listu výchozím opěrným bodem: zda to byl vztah Krista-Církve, v jehož světle promýšlí sjednocení muže a ženy, anebo zda je to zkušenost manželského sjednocení, v jejímž světle promýšlí vztah Krista a Církve. Oba aspekty se totiž osvěcují vzájemně: učíme se, co je to manželství ve světle společenství Krista a Církve; a učíme se, jak se Kristus spojuje s námi, když promýšlíme tajemství manželství. Náš list v každém případě stojí přibližně uprostřed cesty mezi prorokem Ozeáše, který ukazoval vztah mezi Bohem a jeho lidem v kategoriích uskutečněné svatby (srov. Oz 2,4.16.21), a vizionářem Apokalypsy, který načrtává eschatologické setkání Církve a Beránka jako radostnou a nepomíjivou svatbu (srov. Zj 19,7-9; 21,9). Bylo by toho třeba ještě říci mnoho, ale zdá se mi, že z uvedeného je již zřejmé, že tyto dva listy jsou velkolepou katechezí, z níž se můžeme naučit nejen, jak být dobrými křesťany, ale také jak se skutečně stát lidmi. Začneme-li chápat, že kosmos je stopou Krista, naučíme se vlastnímu správnému vztahu ke kosmu a všem problémům záchovy světa. Naučíme se vidět jej rozumem, ale rozumem, pohnutým láskou, a s pokorou a úctou, které umožňují správně jednat. A máme-li na mysli, že Církev je Kristovým Tělem, že Kristus vydal sebe sama za ni, naučíme se, jak prožívat s Kristem vzájemnou lásku, lásku, která nás sjednocuje s Bohem a dává nám spatřovat v druhém Kristův obraz, Krista samého. Prosme Pána, aby nám pomáhal správně rozjímat Písmo svaté, jeho Slovo, a naučit se tak skutečně dobře žít. 21

CREDO IN UNUM DEUM PATREM TOMÁŠ KARDINÁL ŠPIDLÍK O VYZNÁNÍ VÍRY KATOLICKÉ CÍRKVE

SVÁTOST NEMOCNÝCH Vzdálené a málo související se zdají dvě svátosti, z nichž jedna bývá zpravidla na začátku života a druhá až na jeho konci: křest a pomazání nemocných. Jedna uvádí do života, druhá z něho vyprovází. Víme však, že svátostný vstup do života má zvláštní ráz, děje se symbolem pohřbení a vzkříšení, ponořením pod vodu a vystoupením z ní. Smrt a život se tu stýkají v těsném spojení. Proto nám neujde i jakási dvojznačnost předobrazů Starého zákona. Křest může být naznačen přechodem přes Jordán do zaslíbené země a nebo přechodem Rudého moře z Egypta. Přidržíme-li se obrazu druhého, jako například Origenes, pak přechod Jordánem značí ukončení pozemské pouti a vstup do země Hospodinovy, do věčnosti. Jak začátek, tak i konec života je tedy označen znamením přechodu, znamením velikonočního tajemství, tajemství kříže. K lidskému životu, který zde na zemi probíhá, patří i nemoci a utrpení. Nedá se říci, že by byly obsaženy už v tom, čemu říkáme stvořitelský plán Boží. „Bůh stvořil tělo, ne nemoc“, upozorňuje svatý Bazil. N. Berďajev vidí v nemoci a v utrpení cosi ďábelského, něco, co podvrací samu existenci člověka. Proto zlý člověk rád týrá a trápí. Člověku dobrému se protiví se protiví ublížit i zvířeti. Lidé se odjakživa nemocí a utrpení báli. Překáží totiž opravdovým i zdánlivým hodnotám života, práci pro sebe i pro druhé. Ani víra nás neučí, že bychom se neměli před nemocemi a slabostmi chránit, proti nim bojovat a je alespoň ulehčovat. Někteří staří askéti si myslili, že projevují nedostatek víry v Boží prozřetelnost ti, kteří vyhledávají v nemoci lékaře. Těm odpovídá svatý Bazil, že Bůh stvořil léčivé byliny a lékaře na to, abychom hledali Boží prozřetelnost i v nich. Je mnoho řeholníků, kteří se věnují nemocným, církev stavěla nemocnice a podporuje lékařskou péči, hlavně v misiích. Rozšiřuje boj proti nemocem i do oblasti, která přesahuje možnosti lidské. Nemocní jezdí do Lurd i na jiná poutní místa, aby si vyprosili uzdravení zázračné. Mnoho uzdravení se koná na přímluvu světců. Úsilí církve na ulehčení nemocí je tak známé, že laické zákonodárství snadno přiřazuje například na vojně duchovní službu ke službě sanitní. A přece názor křesťanství na nemoci je zvláštní, vyjadřuje se tu originální postoj. Poctivý nevěřící lékař léčí nemocného tak, jak nejlépe dovede. Když zjistí, že už není pomoci, nezbude mu než pokrčit rameny, připustit neúspěch své práce a nabádat chorého, aby se smířil s neštěstím. Křesťanovo úsilí o překonání nemoci nemá být ani menší ani houževnatější. Nemá však mluvit lehkomyslně o neštěstí tam, kde se lékařská věda setkala s neúspěchem. Věří totiž, že nemoc, jak to jadrně vyjadřuje Kniha exercicií svatého Ignáce, „není menší dar Boží než zdraví“, a že „krátký život je stejně dobrý jako dlouhý“. V houževnatém vzdorování nemocem se vyjadřuje vitalita života přirozeného, v radostném přijímání nemocí, slabostí a nakonec i smrti se projevuje životnost života věčného, síla vykoupené přirozenosti, která dovede využít k dobrému, a tedy nakonec k životu i to, co život podlamuje. 22

Pěkně tuto myšlenku vyjadřuje sádrové sousoší ke kterému se římská sochařka Helena Železná-Scholzová (nar. 1882 v Chropyni, +1974 v Římě) inspirovala za svého pobytu na Slovensku. Zapůsobil na ni těžký život horalek, jejich celotýdenní dřina. Jako úplný kontrast se jí jevilo nedělní procesí vycházející z kostela, při kterém se oko umělce nemůže nasytit krásou folklóru, krojů, zpěvu, hudby, životní síly. Jak spojit tyto dvě různé skutečnosti? Jeví se tu snad dvojí tvář lidu, jakýsi typ masové schizofrenie, rozpolcené osobnosti? V tom případě by to pak byly dvě tváře znetvořené, vyjevené a ne tak okouzlivě klidné. Tyto dvě části života patří k sobě, jako patří k sobě všední den a svátek. Sousoší Železné proto představuje jedinou skupinu žen, uprostřed níž se zvedá těžký kříž. Je nakloněný dopředu a tlačí k zemi ty ženy, které jdou před ním. Je však omotaný růžencem. A ty ženy, které jsou za křížem, se kříže skoro křečovitě chytají, s obličejem rozjasněným, obráceným k nebi. Zbožné knížky určené pro nemocné rády zdůrazňují výhody nemoci. Hlavní z nich je mimořádná příležitost k modlitbě, k rozjímání, k zamyšlení nad smyslem života. Mnoho lidí našlo cestu k Bohu jen v nemoci, a proto byla pro ně právě nemoc nejdůležitější okamžik života. Život nemocného není neplodný. Mladé a nadšené duše vstupují do přísných řádů, aby tam sloužily svými obětmi Bohu k záchraně celého světa. Jeden nemocný vtipně poznamenal: „I mne poslal Bůh už na tři měsíce k trapistům, do tak přísného řádu, že nesmím ani z cely vycházet.“ A kněz, který mu nosil svaté přijímání, mu odpověděl: „Proto také s vámi počítám, už dávno hledám někoho, kdo by mi vymodlil obrácení několika osob v mé farnosti“. Církev posiluje choré svátostí nemocných. Bylo by to zúžení jejího významu, kdybychom se na ni dívali jen jako na přípravu na smrt. Proto se snažíme vymýtit zakořeněný název „poslední pomazání“. Cíl svátosti nemocných je buď si vyprosit na Bohu zdraví, nebo posvětit nemoc tak, aby opravdu nebyla menší dar Boží než zdraví, ale spíše větší. Svědomí člověka, píše Dostojevský, se rodí v utrpení. Berďajev, který tato slova cituje, dodává: „Intenzita, s jakou kdo prožívá utrpení, může sloužit za míru k měření hloubky lidské osobnosti. Utrpení je těsně spojeno s osobou a osobním vědomím. Trpím, tedy jsem, to je opravený význam výroku Descartova“ (Descartes řekl: „Myslím, tedy jsem). Samo utrpení a jeho poznání by však člověka zahubilo. K opravdové vitalitě člověka patří i schopnost utrpení přetvářet. Máme-li věřit Berďajevovi, je prý to zvláštní dar Boží prozřetelnosti, daný slovanským národům. „Nést důstojně svůj kříž, vydržet důstojně strádání a přetvořit utrpení temné, které člověka ubíjí, v utrpení, které je cesta spásy.“

23

Maria – Fons Amoris

Lurdy jsou místem, kam putují tisíce nemocných. Při pastorační pouti Svatého otce nemohla chybět mše svatá slavená právě pro ně. Benedikt XVI. jí předsedal v pondělí 15. září 2008, o památce Panny Marie Bolestné, na prostranství před bazilikou Panny Marie Růžencové. Při ní také udělil několika nemocným svátost nemocných.

Drazí nemocní, drazí průvodci a ošetřovatelé, drazí bratři a sestry! Včera jsme slavili Kristův kříž, nástroj naší spásy, který nám zjevuje plnost milosrdenství našeho Boha. Kříž je vlastně místem, kde se dokonale projevuje soucit Boha s naším světem. Dnes slavíme památku Panny Marie Bolestné, kontemplujeme Marii, která sdílí soucit Syna k hříšníkům. Matka Kristova, podle tvrzení svatého Bernarda, vstoupila do Synova utrpení skrze soucit (srov. Homilie na neděli oktávu Nanebevzetí). U paty kříže se uskutečnilo Simeonovo proroctví: srdce Matky bylo probodeno (srov. Lk 2,35), takže i Matka zajisté před mučeným tělem Syna plakala. Její rezervovanost nám nicméně brání změřit propast její bolesti; hloubka tohoto strádání je pouze naznačena tradičním symbolem sedmi mečů. Stejně jako v případě jejího Syna Ježíše lze tvrdit, že toto utrpení přivedlo k dokonalosti také ji (srov. Žid 2,10), což ji uschopnilo přijmout nové duchovní poslání, které jí Syn svěřuje těsně před tím než „odevzdá svého ducha“ (srov. Jan 19,30), aby se stala Matkou Krista v jeho údech. Tehdy prostřednictvím postavy milovaného učedníka Ježíš představuje Matce každého ze svých učedníků a praví ji: „Hle tvůj syn“ (srv. Jan 19,26-27). Maria je dnes v radosti a slávě Vzkříšení. Slzy prolité u paty kříže se proměnily v úsměv, který už nic nepotlačí, třebaže její mateřský soucit s námi zůstává nedotčen. Zásah Panny Marie do běhu dějin to dosvědčuje a nepřestává v Božím lidu vzbuzovat nezlomnou důvěru k ní: modlitba Memorare („Pamatuj“) velmi dobře vyjadřuje toto cítění. Maria miluje všechny své děti a soustředí svou pozornost zejména na ty, které jsou jako její Syn během pašijí obětí utrpení, miluje je jednoduše proto, že jsou její děti podle vůle Krista na kříži. 24

Žalmista, jenž zdáli vytušil toto mateřské pouto, které pojí Kristovu Matku a věřící lid, prorokuje o Panně Marii: „Velmoži národa se ucházejí o tvůj úsměv“ (Žl 45,13). Takto křesťané, povzbuzeni inspirovaným slovem Písma, odedávna hledají tento úsměv Naší Paní, onen úsměv, který umělci ve středověku dovedli tak podivuhodně znázornit a ocenit. Tento Mariin úsměv je pro všechny, ale přesto je určen obzvláště těm, kteří trpí, aby v něm mohli najít útěchu a oporu. Hledat Mariin úsměv není otázkou zbožného či zastaralého sentimentalismu. Je to spíše ten správný výraz živého a hluboce lidského vztahu, který nás pojí s tou, kterou nám Kristus daroval jako Matku. Touha kontemplovat tento úsměv Panny vůbec neznamená poddat se nadvládě nekontrolované představivosti. Písmo samo nám zjevuje tento úsměv na Mariiných rtech, když zpívá Magnificat: „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli“ (Lk 1,46-47). Když Panna Maria vzdává díky Pánu, bere si nás za svědky. Maria jakoby předem s budoucími dětmi sdílí to, že jsme radostí, která přebývá v jejím srdci, aby se tato radost stala také naší radostí. Každá recitace Magnificat z nás činí svědky jejího úsměvu. Tady v Lurdech, během zjevení 3. března 1858, Bernardeta kontemplovala Mariin úsměv zcela zvláštním způsobem. Byla to první odpověď, kterou Krásná Paní dala mladé vizionářce, jež chtěla znát její totožnost. Těsně před tím, než se jí představila jako „Neposkvrněné Početí“, jí dala poznat nejprve svůj úsměv, jako by právě to byla nejvhodnější vstupní brána k odhalení jejího tajemství. V úsměvu nejvýznamnějšího ze všech tvorů nám adresovaného se odráží naše důstojnost Božích dětí, důstojnost, která nikdy neopouští toho, kdo je nemocen. Onen úsměv, pravý odraz něhy Boha, je pramenem neporazitelné naděje. Víme, bohužel, že prodlužované utrpení láme tu nejpevnější životní rovnováhu, otřásá těmi nejpevnějšími jistotami důvěry a někdy vede dokonce až k zoufání nad smyslem a hodnotou života. Jsou to zápasy, které člověk nemůže nést sám bez pomoci božské milosti. Když slova nemohou nalézt vhodné výrazy, nastupuje potřeba láskyplné přítomnosti: usilujme tedy být nablízku nejen těm, s nimiž sdílíme své pokrevní svazky nebo s nimiž nás pojí přátelství, ale i těm, s nimiž sdílíme svazky víry. Kdo by nám mohl být blíže než Kristus a jeho svatá Matka, Neposkvrněná? Kristus a jeho Matka jsou schopni nás chápat a obsáhnout tvrdost probíhajícího zápasu se zlem a utrpením více než kdokoli jiný. List Židům nám v této souvislosti nám o Kristu říká, že má schopnost „mít soucit s námi, slabými. Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my“ (Žid 4,15). Chtěl bych prostě poznamenat k těm, kteří trpí, zápasí a mají pokušení obrátit se zády k životu: obraťte se k Marii! V panenském úsměvu je tajemně skryta síla k dalšímu boji proti nemoci a za život. U ní lze rovněž nalézt milost přijmout beze strachu a bez hořkosti rozloučení s tímto světem v hodině, kterou určuje Bůh. 25

Jak správná byla intuice krásné francouzské duchovní postavy Dom JeanaBaptiste Chautarda, který v díle Duše veškerého apoštolátu křesťanům nabízel častá a horlivá „setkání s pohledem Panny Marie“! Ano, hledat úsměv Panny Marie není zbožný infantilizmus; je to touha – jak praví Žalm 45 – těch, kteří jsou „velmoži“ (v. 13). Výrazem velmoži či boháči se v řádu víry míní ti, kdo dosáhli vznešené duchovní zralosti a dovedou proto uznat svou slabost a svou chudobu před Bohem. V tomto velmi prostém projevu něhy, kterým je úsměv, vnímáme, že naším jediným bohatstvím je láska, kterou má Bůh k nám a která prochází srdcem té, která se stala naší Matkou. Hledat tento úsměv znamená především chápat nezaslouženost lásky; znamená také umět vyvolávat tento úsměv naším životním úsilím podle slov jejího milovaného Syna, tak jako se dítě snaží vyvolat úsměv matky tím, že dělá to, co se jí líbí. Co se Marii líbí víme díky slovům, kterými se obrátila ke služebníkům v Káně: „Udělejte všechno, co vám řekne“ (srv. Jan 2,5). Mariin úsměv je pramenem živé vody. „Kdo ve mě věří,“ říká Ježíš, „potečou proudy vod z jeho nitra“ (Jan 7,38). Maria je ta, která uvěřila, a z jejího nitra vytryskly proudy vod, které zavlažují lidské dějiny. Pramen, který Maria tady v Lurdech ukázala Bernardetě, je prostým znamením této duchovní skutečnosti. Z jejího věřícího srdce matky prýští voda, která očišťuje a uzdravuje. Kolik lidí objevilo a zakusilo ponořením do lurdské lázně něžné mateřství Panny Marie a přilnulo k ní, aby lépe přilnulo k Pánu! V liturgické sekvenci památky Panny Marie Bolestné je Maria poctěna titulem „Fons amoris“, „Pramen lásky“. Z Mariina srdce skutečně plyne nezasloužená láska, která vyvolává synovskou odpověď, vede ke zdokonalování bez póz. Jako každá matka, a lépe než každá matka, je Maria vychovatelkou lásky. A proto tolik nemocných přichází sem do Lurd, aby se napili 26

z tohoto „Pramene lásky“ a nechali se vést k jedinému prameni spásy, jejímu Synu, Ježíši Spasiteli. Kristus rozdává svou spásu skrze svátosti a osobám, které strádají nemocí nebo mají handicap, zvlášť skrze milost Pomazání nemocných. Pro každého je bolest vždycky cizinkou. Její přítomnost nemůže nikdy zdomácnět. Proto je obtížné ji snášet, a ještě obtížnější je – jak to učinili někteří velcí svědci Kristovy svatosti – přijmout ji jako integrující součást vlastního povolání nebo – podle slov Bernardety – přijmout „všechno utrpení v tichu, aby se zalíbila Ježíši.“ Aby bylo možné něco takového říci, k tomu je třeba projít dlouhou cestou sjednocování s Ježíšem. Navíc je možné ihned se odevzdat Božímu milosrdenství, jak to ukazuje milost svátosti nemocných. Bernardeta přijala tuto svátost během svého života, silně poznamenaného nemocemi, čtyřikrát. Milost této svátosti spočívá v přijetí Krista jako lékaře do svého nitra. Kristus ovšem není lékař na způsob tohoto světa. Aby nás uzdravil, nezůstává stát mimo zakoušené utrpení, ale tiší ho tím, že přichází přebývat k tomu, kdo je zasažen nemocí, aby ji spolu s ním snášel a žil. Přítomnost Krista přichází zlomit izolaci, kterou bolest vyvolává. Člověk už nenese svou zkoušku sám, ale jako trpící úd Krista je přizpůsoben jemu, který se dává Otci a v něm má podíl na zrození nového stvoření. Bez Pánovy pomoci je břemeno nemoci a utrpení krutě tíživé. Přijetím svátosti nemocných si nepřejeme nést jiné břemeno než Kristovo v síle příslibu, který nám dal, že totiž jeho břemeno se ponese snadno a jeho tíže bude lehká (srov. Mt 11,30). Vybízím osoby, které během této mše přijmou pomazání nemocných, aby vešly do takovéto naděje. II. vatikánský koncil představil Marii jako postavu, v níž je shrnuto celé tajemství církve (srov. LG, 63-65). Její osobní osudy vykreslují profil církve, která je povolána být jako ona pozorná k těm, kdo trpí. Srdečně zdravím složky sanitární a zdravotnické služby, i všechny ty, kteří různým způsobem v nemocnicích a jiných institucích kompetentně a velkoryse přispívají k péči o nemocné. Rovněž personál pohostinství, průvodce a nosiče, kteří pocházejí ze všech diecézí Francie i ze vzdálenějších míst, aby se v průběhu roku starali o nemocné, kteří přicházejí na pouť do Lurd. Chtěl bych jim říci, že jejich služba je velmi cenná. Jsou náručí církve, pokorné služebnice. Rád bych nakonec povzbudil ty, kteří z důvodů své víry přijímají a navštěvují nemocné zejména v nemocničních kaplích, ve farnostech nebo na poutních místech jako je toto. Kéž v tomto významném a citlivém poslání stále zakoušíte účinnou a bratrskou podporu svých společenství. Charitativní služba, kterou poskytujete, je službou mariánskou. Maria vám svěřuje svůj úsměv, abyste se ve věrnosti jejímu Synu stali pramenem živé vody. To co konáte, děláte jménem církve, jejímž nejčistším obrazem je Marie. Kéž můžete přinášet svůj úsměv všem! 27

Týden modliteb za jednotu křesťanů

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Aule Pavla VI., 21. ledna 2009)

Drazí bratři a sestry, minulou neděli začal “Týden modliteb za jednotu křesťanů”, který se končí tuto neděli svátkem Obrácení sv. Pavla. Je to cenná duchovní iniciativa, která se harmonicky šíří mezi křesťany stále více, a mohli bychom říci, že je odpovědí na vroucí invokaci, s níž se Ježíš obrátil k Otci ve Večeřadle před svým Utrpením: „Ať jsou všichni jedno.., aby svět uvěřil, že jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Pán v této velekněžské modlitbě celkem čtyřikrát prosí, aby jeho učedníci „byli jedno“ k obrazu jednoty Otce a Syna. Jde o jednotu, která může růst jenom podle příkladu Syna, jenž se dává Otci, tzn. vyjitím ze sebe a sjednocením se s Kristem. Kromě toho Ježíš v této modlitbě dvakrát připojuje účel této prosby, „aby svět uvěřil“. Plná jednota se tedy pojí k samotnému životu a poslání církve ve světě. Musí prožívat jednotu, kterou lze odvodit pouze z její jednoty s Kristem, s Jeho transcedencí, která je znamením, že Kristus je pravda. Jsme zodpovědní za to, aby byl ve světě vidět dar jednoty, která naši víru činí věrohodnou. Proto je důležité, aby si každé křesťanské společenství uvědomilo naléhavost usilovat všemi možnými způsoby o dosažení tohoto velkého cíle. Poněvadž ale víme, že jednota je především Pánův „dar“, je třeba ho zároveň v důvěřivé modlitbě neúnavně prosit. Jedině vyjdeme-li ze sebe a půjdeme-li ke Kristu, pouze ve vztahu k Němu, můžeme být skutečně sjednoceni mezi sebou. Taková je výzva, která v probíhajícím „Týdnu modliteb“ směřuje k věřícím v Krista z každé církve a církevního společenství. Odpovězme na ni, drazí bratři a sestry, pohotovou velkodušností. „Týden modliteb za jednotu“ nám letos předkládá k rozjímání a modlitbě tato slova z knihy proroka Ezechiela: „Ať jsou jedno v tvé ruce“ (37,17). Téma bylo vybráno ekumenickou skupinou z Koreje a potom přijato a mezinárodně rozšířeno Smíšenou komisí pro Modlitbu, která je tvořena představiteli Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů a Ekumenické rady církví v Ženevě. Samotný proces přípravy byl plodným a podnětným momentem opravdového ekumenismu. V úryvku z knihy proroka Ezechiela, z něhož je téma vzato, Pán přikazuje prorokovi, aby vzal dvě dřeva. Jedno jako symbol Judy a jeho kmenů a další jako symbol Josefa a celého Izraelova domu a žádá jej, aby je „přiložil k sobě“, takže by tvořili jediné dřevo, „jednotu v jeho ruce“. Podobenství o jednotě je průhledné. Ezechiel, osvícený Nejvyšším, říká „synům lidu“, kteří žádají o vysvětlení, že samotný Pán vezme obě dřeva a přiloží je k sobě, takže obě království s jejich kmeny, rozdělenými mezi sebou, stanou se „jedno v jeho ruce“. Ruka proroka, která přikládá k sobě obě dřeva, je pokládána za samotnou ruku 28

Boží, která shromažďuje a sjednocuje svůj lid a nakonec i celé lidstvo. Slova prorokova můžeme aplikovat na křesťany jako pobídku k modlitbě a práci, aby učinili všechno, co je možné, pro dovršení jednoty všech Kristových učedníků, a pracovali tak, aby naše ruce byly nástrojem sjednocující ruky Boží. Tato pobídka je zvláště dojemná a upřímná ve slovech, která pronesl Ježíš po poslední Večeři. Pán si přeje, aby veškerý jeho lid, v němž spatřuje budoucí církev budoucích staletí, kráčel trpělivě a vytrvale k cíli úplné jednoty. Toto úsilí zahrnuje pokorné přijetí a chápavou poslušnost příkazu Páně, jenž mu žehná a dává plodnost. Prorok Ezechiel nás ujišťuje, že to bude právě On, náš jediný Pán, jediný Bůh, který nás shromáždí ve „své ruce“. V druhé části biblického čtení jsou prohloubeny význam i podmínky jednoty různých kmenů v jediném království. Izraelité, roztroušení mezi národy, přijali bludné kulty, vypěstovali chybná pojetí života a osvojili si zvyky, odcizené božskému zákonu. Nyní je Pán volá, aby se už neposkvrňovali modlami a bůžky pohanských národů, jejich hanebnostmi a špatnostmi (srov. Ez 37,23). Poukazuje na nezbytnost vysvobození z hříchu a na očistu jejich srdce. „Vysvobodím je a očistím je“, praví se v Ezechielovi. A tak „budou mým lidem a já budu jejich Bůh“ (ibid.). Za těchto podmínek vnitřní obnovy „budou následovat má nařízení, mé zákony budou zachovávat a plnit“. A prorocký text se končí definitivním a plným příslibem spásy: „Uzavřu s nimi smlouvu pokoje… navěky u nich zbuduji svou svatyni“ (Ez 37,26). Ezechielova vize se stává výmluvnou v kontextu ekumenického hnutí, protože vynáší na světlo nevyhnutelný požadavek autentické vnitřní obnovy všech složek Božího lidu, což může učinit jedině Pán. Této obnově se musíme otevřít také my, protože i my, roztroušeni mezi národy světa, jsme si osvojili návyky velmi vzdálené Božímu Slovu. „Všechna obnova církve – čteme v dekretu o ekumenismu 2.vatikánského koncilu - spočívá podstatně v růstu věrnosti jejímu vlastnímu povolání, a to je nepochybně důvod pro hnutí za jednotu“ (UR, 6), tzn. větší věrnost Božímu povolání. Dekret o ekumenismu pak zdůrazňuje vnitřní dimenzi konverze srdce. „Opravdový ekumenismus není možný bez vnitřního obrácení. Vždyť touha po jednotě vychází a uzrává z obnovy mysli, ze sebezáporu a ze svobodně tryskající lásky“ (UR, 7). „Týden modliteb za jednotu“ se tak stává pro všechny podnětem k upřímnému obrácení a stále chápavějšímu naslouchání Božímu Slovu, ke stále hlubší víře. „Týden modliteb“ je také vhodnou příležitostí k poděkování Pánu za to, co doposud umožnil učinit „pro sblížení“ jedněch s druhými, mezi rozdělenými křesťany i samotnými církvemi a církevními společenstvími. Tento duch oživoval katolickou církev, která i v loňském roce pokračovala s pevným přesvědčením a zakořeněnou nadějí v navazování bratrských a uctivých vztahů se všemi církvemi a církevními společenstvími Východu i Západu. V rozmanitých, někdy pozitivnějších někdy svízelnějších situacích, se snažila neztratit závazek vyvinout veškeré úsilí o opětovné nastolení plné jednoty. Vztahy mezi 29

církvemi a teologické dialogy nadále poskytovaly znamení povzbuzujícího duchovního sblížení. Já sám jsem měl to potěšení setkat se ve Vatikánu a během svých apoštolských cest s křesťany, pocházejícími z nejrůznějších horizontů. S radostí jsem třikrát přijal ekumenického patriarchu, Jeho Svatost Bartoloměje I., který pak vystoupil na zasedání biskupské synody, aby pronesl slova bratrské církevní vroucnosti a přesvědčivé důvěry v budoucnost, což byla událost mimořádného významu. Měl jsem to potěšení přijmout dva Katholikose Apoštolské arménské církve: Jeho Svatost Karekina II. z Etchmiazinu a Jeho Svatost Arama I. z Antelias. Sdílel jsem pak také bolest Moskevského patriarchátu nad odchodem milovaného bratra v Kristu, Jeho Svatosti patriarchy Alexeje II., a zůstávám ve společenství modlitby s oněmi našimi bratry, kteří se připravují k volbě nového patriarchy své ctihodné a velké pravoslavné církve. Měl jsem rovněž příležitost setkat se s představiteli různých křesťanských společenství Západu, s nimiž nadále vedeme dialog o důležitosti svědectví, které dnes mají křesťané svorně vydávat světu, jenž je stále více rozdělován a zároveň stavěn před četné kulturní, sociální, ekonomické a etické výzvy. Za tato a mnohá další setkání, dialogy a bratrská gesta, jež nám Pán dal uskutečnit, vzdejme Mu společně radostné díky. Drazí bratři a sestry, využijme příležitost, kterou nám nabízí „Týden modliteb za jednotu křesťanů“, a prosme Pána, aby pokračovaly a pokud možno zintensivnily ekumenické nasazení a dialog. V kontextu Roku sv. Pavla, který připomíná dvoutisící výročí narození svatého Pavla, nemůžeme nezmínit to, co apoštol Pavel napsal o jednotě církve. Každou středu věnuji svou reflexi jeho listům a jeho cenné nauce. Uvedu zde to, co píše komunitě v Efesu: „Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest“ (Ef 4,4-5). Přisvojme si tuto touhu svatého Pavla, který dal celý svůj život jedinému Pánu a jednotě jeho mystického Těla, Církve, a mučednictvím vydal nejvyšší svědectví věrnosti a lásky ke Kristu. Ať každé společenství následuje jeho příklad a spoléhá na jeho přímluvu, aby rostlo ve snaze o jednotu, díky různým duchovním a pastoračním iniciativám a společným modlitebním shromážděním, která se obvykle v tomto týdnu na mnoha místech a ve velké intenzitě konají během tohoto „Týdne“, a dávají nám v určitém smyslu předem zakoušet onen den plné jednoty. Modleme se, aby mezi církvemi a církevními společenstvími pokračoval dialog pravdy, nezbytný pro urovnávání odchylek, a dialog lásky, který podmiňuje samotný teologický dialog a napomáhá společnému životu pro společné svědectví. V našich srdcích přebývá touha po uspíšení dne plného společenství, až budou všichni učedníci našeho jediného Pána moci společně slavit eucharistii, božskou oběť za život a spásu světa. Prosme o Mariinu mateřskou přímluvu, aby pomáhala všem křesťanům v pozornějším naslouchání Božímu Slovu a v intenzivnější modlitbě za jednotu. 30

La Luce che avevo cercato invano (článek A. Galliho v italském deníku Avvenire, 16.ledna 2009)

„Proste a dostanete, hledejte a naleznete, tlučte a otevře se vám.“ Tato slova z evangelia uslyšel Maurice Caillet při mši v kryptě nad Lurdskou jeskyní a užasnul. Byla to stejná slova, která slyšel před patnácti lety v roce 1970 v den své iniciace jako učeň zednářské lóže „Dokonalé jednoty“ v Rennes, Velkého orientu francouzského, jedné z nejstarších lóží v Evropě. Uprostřed ticha, které se rozprostřelo, uslyšel hlas, který jej žádal, aby za dobrodiní, které přišel do této svatyně hledat, něco výměnou nabídnul. Pomyslel si, že musí nabídnout sebe samého. „Probral jsem se – vypráví Caillet ve svých pamětech – když kněz pozvedal Hostii, v níž jsem poprvé v životě rozpoznal Ježíše pod prostou způsobou kousku chleba. Bylo to Světlo, které jsem marně hledal během mnoha svých iniciací.“ Bylo to jako blesk. „Po skončení mše jsem šel za knězem do sakristie a rovnou jsem ho požádal o křest“. Caillet nepřišel do Lurd jako poutník. Narodil se roku 1933 v jedné bretaňské antiklerikální rodině, vyrůstal v nevraživosti vůči všemu, o čem tušil, že je „katolické“. Vystudoval medicínu, specializoval se v urologii a gynekologii, stal se členem Planned Parenthood, multinacionální lobby, prosazující interrupce, a angažoval se při šíření antikoncepce a metod mužské i ženské sterilizace, která tehdy ještě nebyla legální. Rozvedl se svojí první ženou a v osudovém květnu roku 1968 zaklepal na Rue Cadet č.p. 16 v sídle lóže Velkého orientu francouzského, aby požádal o přijetí. Jeho žádost byla přijata a tak nastoupil cestu vzhůru po stupních iniciace: učeň, tovaryš, mistr. V roce 1973 se stal hodnostářem nové lóže založené v Rennes a rok po té velmistrem a tedy vyslancem na „konventu“ národního shromáždění Velkého orientu francouzského. Nakonec iniciace do nejvyšších stupňů tzv. Skotského ritu starého a přijatého, kde dosáhl 18. stupně, tzv. Rytíře růže a kříže. Zároveň s tímto výstupem probíhal i jeho kariérní postup za pomoci nesčetných „bratří“ roztroušených v místních zdravotnických a administrativních strukturách: od renomovaného specialisty k řediteli stejně renomované soukromé kliniky, potom zápis do Socialistické strany a s příchodem Francois Mitteranda do Elysejského paláce v roce 1981 pak jmenování do jedné komise na ministerstvu zdravotnictví. Mezitím se Caillet stal prvním lékařem, který v Bretani praktikoval interrupce po depenalizaci takzvaného „umělého přerušení těhotenství“ v roce 1975, a začal také na stránkách Le Monde polemizovat se slavným genetikem Jeromem Lejeune, odpůrcem interrupcí. 31

Zkrátka bezchybné curriculum. Až do oné návštěvy v Lurdech, kam se Caillet rozhodl přivést svou družku Claude, kterou jakási neznámá choroba poutala již několik měsíců na lůžko, aby pro ni hledal nikoli „milost“, ale kontakt s jakýmisi telurickými podzemními sílami, jejichž působení, jak učí René Guenón, iniciace mnoha svatyním přiznává. Síly, které si katolická omezenost banálně vykládá jako nějaké mariánské vlivy. A zatímco rytíř růže a kříže doufal v jakousi pomoc pro Claude, tato nepraktikující katolička, jež víru nikdy úplně neztratila, se ponořena do ledové koupele lurdského pramene modlila za Mauriceovo obrácení. A k zázraku skutečně došlo. O této události a o tom, jak otřásla jeho životem, včetně jeho traumatického rozchodu se Zednářstvím, se Caillet rozhodl obšírně vyprávět v knize, která nedávno vyšla ve Španělsku s názvem Yo fui masón (LibrosLibres, 188 stran, 18 euro) – Byl jsem zednářem. Je to vyprávění o světě lóží a o životě Velkého orientu francouzského zevnitř, k čemuž nedochází často. Popis iniciačních ritů, očité svědectví o protikatolické nenávisti pěstované v lóžích a v neposlední řadě o účinnosti, s níž zednářské lóže diktují svoje politické zájmy. Caillet mezi mnoha jinými epizodami vypráví: „Když byl v květnu roku 1974 zvolen Valery Giscard d´Estaigne prezidentem, vybral si - hned po jmenování Jacques Chiraca premiérem - za svého osobního poradce Jean-Pierre Prouteau, velmistra Velkého orientu francouzského... na ministerstvo zdravotnictví dosadil Simone Veil, právničku, bývalou vězeňkyni z Auschwitz, jejímž poradcem byl další zednář Pierre Simon, s nímž si dopisoval“, píše Caillet. „Politici byli už zaučení... a návrh zákona o interrupcích byl vypracován rychle“. A na konec ještě dramatická vzpomínka na to, jak se zednářská solidarita může změnit na nelítostnou past pro odpadlíky: od šikanování, které donutilo jak Cailleta, tak jeho družku, s níž se oženil, aby opustili svá pracoviště a ztratili jakoukoli možnost vrátit se zpět do zdravotnictví, až po vyhrožování smrtí jeho bývalými „bratry“. Tento rámec, vysvětluje autor v rozhovoru pro jednu katolickou rozhlasovou stanici, vede nevyhnutelně k otázce, která zní: „Pokud byla uzákoněna odluka církve od státu ve Francii již roku 1905, kdy bude konečně uzákoněna odluka zednářských lóží od státu?“ Otázka vskutku zajímavá. Nejen pro Francii.

32

Svatý Pavel: číst Písmo jako slovo Ducha svatého

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci v Aule Pavla VI., 28. ledna 2009)

Drazí bratři a sestry, poslední Pavlovy listy, o nichž bych dnes chtěl mluvit, bývají označovány jako pastýřské, protože byly adresovány jednotlivým postavám církevních pastýřů: dva Timoteovi a jeden Titovi, blízkým spolupracovníkům svatého Pavla. Timotea považoval apoštol skoro za své druhé já. Svěřil mu totiž důležitá poslání (v Makedonii: srov. Sk 19,22; v Soluni: srov. 1 Sol 3,6-7 a v Korintu: srov. 1 Kor 4,17; 16,10-11) a lichotivě o něm napsal: „Nemám totiž nikoho, kdo by tak stejně smýšlel a tak upřímně pečoval o vaše věci.“ (Flp 2,20). Podle Církevních dějin Eusebia z Cesareje ze 4.století se Timotej stal prvním biskupem Efesu (srov. 3,4). Také Titus musel být apoštolovi velmi drahý, protože jej výslovně nazývá „horlivým,.. je to můj společník a spolupracovník“ (2 Kor 8,17.23), ba dokonce – říká v listu Titovi - je to „můj pravý syn, kterému se dostalo stejné víry“ (Tit 1,4). Byl pověřen několika velmi delikátními úkoly v Korintské církvi, jejichž výsledek velmi ležel Pavlovi na srdci (srov. 2 Kor 7.6.13; 8,16). Titus, jak se nám v listu dochovalo, pak dostihnul Pavla v řecké Nikopoli (srov. Tit 3,12) a byl poslán do Dalmácie (2 Tim 4,10). Podle listu, jenž mu byl adresován se zdá, že byl biskupem na Krétě (srov. Tit 1,5). Listy adresované těmto dvěma pastýřům mají v Novém zákoně zcela zvláštní místo. Většina dnešních exegetů se dnes domnívá, že tyto listy nenapsal samotný Pavel, ale pocházejí prý z „Pavlovy školy“ a podávají jeho odkaz novým generacím, možná včetně několika krátkých vět či slov samotného apoštola. Například některá jeho slova z druhého listu Timoteovi se zdají natolik autentická, že nemohou pocházet odjinud než z Pavlova srdce i úst. Stav církve, jak se odráží v těchto listech, je odlišný, od situace z listů, které Pavel napsal uprostřed svého života. Nyní sám sebe zpětně označuje za „hlasatele, apoštola a učitele víry a pravdy mezi pohany“ (srov. 1 Tim 2,7; 2 Tim 1,11). Prezentuje se jako ten, komu se dostalo milosrdenství, protože Ježíš Kristus – jak píše v první listu Timotejovi – „na mně jako na prvním ukázal celou svoji shovívavost; já jsem měl být příkladem pro ty, kdo v něho v budoucnosti uvěří a tak dosáhnou věčného života“ (1 Tim 1,16). Podstatné tedy je, že se na Pavlovi, pronásledovateli obrácenému přítomností Zmrtvýchvstalého, projevuje Pánova velkorysost k našemu povzbuzení, abychom byli přivedeni k naději a důvěřovali v Pánovo milosrdenství, které i přes naši malost může konat velké věci. Také kulturní kontexty, vystupující v těchto listech, jsou nové a jiné než ty, jež se objevují v předchozím 33

období Pavlova života. Objevují se zde totiž narážky na výskyt mylných a falešných nauk (srov. 1 Tim 4,1-2; 2Tim 3,1-5), jako např. těch, kteří zakazovali manželství jako něco nedobrého (srov. srov. 1 Tim 4,3). Vidíme jak byly tyto starosti moderní, protože i dnes bývá někdy Písmo čteno jako předmět historické zvědavosti a nikoli jako slovo Ducha svatého, ve kterém můžeme slyšet samotný hlas Pánův a rozpoznat v dějinách jeho přítomnost. Mohli bychom říci, že krátký seznam bludů, vyskytující se v těchto třech listech, předjímá některé rysy pozdější pomýlené orientace, která je označována jménem Gnosticismus (srov. 1 Tim 2,5-6; 2 Tim 3,6-8). Autor čelí těmto naukám dvěma základními pokyny. Jeden spočívá v poukazování na duchovní četbu Písma svatého (srov. 2 Tim 3,14-17), to znamená na způsob čtení, který ho skutečně považuje za „inspirované“ a pocházející od Ducha svatého, takže z něho lze čerpat „spásonosné poučení“. Písmo je čteno správně, vstupuje-li se přitom do rozhovoru s Duchem svatým, aby odtud vyplynulo světlo „k poučování, k usvědčování, k napravování a k výchově ve spravedlnosti“ (2 Tim 3,16). V tomto smyslu, dodává druhý list Timoteovi, „je potom Boží člověk dokonalý a důkladně vyzbrojený pro každé dobré dílo“ (2 Tim 3,17). Další pokyn spočívá v důrazu na „poklad“ (paratheke). Je to zvláštní slovo pastoračních listů, které označuje tradici apoštolské víry, kterou je třeba chránit za pomoci Ducha svatého, který v nás přebývá. Tento takzvaný „poklad“ lze proto považovat za sumu apoštolské tradice a za kritérium věrnosti hlásání evangelia. A tady je třeba si uvědomit, že výraz „Písma“ znamená v pastoračních listech jakož i v celém Novém zákoně výslovně Starý zákon, protože spisy Nového zákony tehdy buď ještě neexistovaly nebo nepatřily do kánonu svatých Písem. Tradice apoštolského hlásání čili onen „poklad“ je proto klíčem k pochopení Písma Nového zákona. Písmo a Tradice, Písmo a apoštolské hlásání jako klíč k jeho četbě, spolu v tomto smyslu souvisejí a jakoby se prolínají, aby společně tvořily „pevné základy Boží“ (2 Tim 2,19). Apoštolské hlásání, to znamená tradice je nutná 34

pro přístup k porozumění Písmu a pochopení hlasu Kristova. Je proto třeba „pevně se držet spolehlivé nauky“ (Tit 1,9). Základem všeho je právě víra v dějinné zjevení dobroty Boha, který v Ježíši Kristu konkrétně projevil svou „lásku k lidem“, lásku, jež je v originálním řeckém textu příznačně označena slovem filantropie (Tit 3,4; srov. 2 Tim 1,9-10), Bůh miluje lidstvo. Celkově je dobře patrné, že křesťanské společenství se utváří podle přesných měřítek a jeho identita spočívá nejen v tom, že se distancuje od nepřípadných interpretací, ale zejména v tom, že stvrzuje svoje zakotvení v podstatných bodech víry, která je tu synonymem „pravdy“ (1 Tim 2,4.7; 4,3; 6,5; 2 Tim 2,15.18.25; 3,7.8; 4,4; Tit 1,1.14). Ve víře se ukazuje podstatná pravda o tom, kým jsme, kým je Bůh a jak máme žít. A církev je „sloupem a oporou“ (1 Tim 3,15) této pravdy (pravdy víry). V každém případě zůstává otevřeným společenstvím univerzálního rozsahu, které se modlí za všechny lidi každého postavení a stupně, aby došli poznání pravdy: „Bůh chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy“, protože „Kristus Ježíš vydal sám sebe jako výkupné za všechny“ (1 Tim 2,4-5). Smysl pro univerzalitu je v těchto listech mocný a rozhodující, přestože se jedná o dosud maličké komunity. Kromě toho tyto komunity „nikoho neurážejí a chovají se přívětivě ke všem lidem“ (Tit 3,2). To je první důležitá složka těchto listů: univerzálnost a víra jako pravda, jako klíč k četbě Písma svatého, Starého zákona a tak se vytváří jednota hlásání a Písma, živá víra otevřená pro všechny a svědectví lásky Boha vůči všem. Další typickou složkou těchto listů je to, že reflektují služebnou strukturu církve. Poprvé je v nich představeno trojí rozdělení na biskupy, kněze a jáhny (srov. 1 Tim 3,1-13; 4,13; 2 Tim 1,6; Tit 1,5-9). V pastoračních listech můžeme zaznamenat souběh dvou odlišných služebných struktur a tím i zrod definitivní služebné formy církve. V listech, jež Pavel napsal přibližně uprostřed svého života, hovoří o „představených (biskupech)“ (Flp 1,1) a „jáhnech“. To je typická struktura církve, vzniklá v prostředí pohanského světa. Dominantní však zůstává postava samotného apoštola a proto se další ministeria vyvíjejí teprve postupně. Máme-li v církvích, formovaných v pohanském světě biskupy a jáhny, a nikoli kněze, pak v církvích, jež vznikly v židovsko-křesťanském prostředí, jsou dominantní strukturou kněží. Na konec se v pastoračních listech obě struktury sjednocují. Vyskytuje se tam „představený“ (biskup) (srov. 1 Tim 3,2; Tit 1,7) vždycky v jednotném čísle s určitým členem: „ten“ biskup. A vedle biskupa nacházíme kněze (presbytery) a jáhny (diákony). Postava apoštola je stále ještě určující, ale tři listy, jak jsem již řekl, jsou adresované už nikoli komunitě, ale konkrétním osobám: Timoteovi a Titovi, kteří se na jedné straně jeví jako biskupové a na druhé straně začínají zaujímat místo apoštola. 35

Tak se počíná vytvářet realita, která bude později označena jako „apoštolská posloupnost“. Pavel říká Timoteovi velmi slavnostním tónem: „Nenech v sobě ležet ladem Boží dar, který ti byl dán prorockým vnuknutím a vzkládáním rukou starších“ (1 Tim 4,14). Můžeme říci, že se v těchto slovech rýsuje počínající svátostný charakter ministeria. A tak máme podstatnou katolickou strukturu: Písmo a Tradice, Písmo a hlásání vytvářejí celek. K této řekněme věroučné struktuře je však zapotřebí přidat strukturu personální: nástupce apoštolů jako svědky apoštolského hlásání. Nakonec je důležité zaznamenat, že v těchto listech církev chápe samu sebe velmi lidsky v analogii k domovu a rodině. Zejména v 1 Tim 3,2-7 čteme velmi podrobné pokyny představenému jako např., že musí být „bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, ušlechtilý, pohostinný, způsobilý učit, ne pijan, ne útočný, ale mírný, ne svárlivý nebo hrabivý. Musí umět dobře spravovat svůj dům a přidržovat svoje děti k poslušnosti, aby žili naprosto čestně. Jestliže někdo nedovede spravovat svou domácnost, jak se bude moci starat o Boží obec? Také je nutné, aby měl dobré jméno u těch, kdo stojí mimo církev“. Je třeba zde podtrhnout zejména důležitost způsobilosti vyučovat (srov. také 1 Tim 5,17), k čemuž najdeme odkazy na mnoha místech těchto listů (srov. 1 Tim 6,2; 2 Tim 3,10; Tit 2,1) a potom zvláštní osobnostní rys „otcovství“. Biskup je totiž považován za otce křesťanského společenství (srov. též 1 Tim 3,15). Myšlenka církve jako „Božího domu“ má ostatně své kořeny ve Starém zákoně (srov. Nm 12,7) a je znovu formulována v listě Židům (3,2.6). Na jiném místě čteme, že všichni křesťané nejsou už cizinci, ani přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny (srov. Ef 2,19). Prosme Pána a svatého Pavla, abychom i my mohli jako křesťané ve vztahu ke společnosti, v níž žijeme, stále více charakterizovat sami sebe jako členy „Boží rodiny“. A prosme také, aby si pastýři církve osvojovali stále více otcovského cítění, jež je zároveň něžné a silné, a utvářeli tak Boží rodinu, společenství, církev. V rámci generální audience se s papežem Benediktem XVI. setkal osobně také český ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, který dnes zahájil dvoudenní pracovní návštěvu Svatého stolce, během níž bude jednat s představiteli vatikánského Státního sekretariátu a vybraných papežských rad. Ministr Pospíšil předal za doprovodu velvyslance ČR při Svatém stolci Pavla Vošalíka papeži dopis českého premiéra Mirka Topolánka u příležitosti předsednictví České republiky v EU a dar, kterým je faksimile unikátní modlitební knížky knížete Rohana Horae Principii de Rohan (Modlitební kniha knížete Rohana). Originál, který je uložen v Národní knihovně v Praze, pochází z patnáctého století. Faksimile bylo vydáno v roce 2008 nakladatelstvím a vydavatelstvím Archa 90. Ministr Pospíšil také navštívil hrob kardinála Josefa Berana v podzemí baziliky svatého Petra. (Fotogalerie: vláda ČR). 36

Il sacerdozio ministeriale è la più bella avventura che meriti di essere vissuta (homílie Giovanniho kardinála Coppy v kapli Asociace sv. Petra a Pavla, Vatikán, 18. ledna 2009)

Drazí přátelé, s velkou radostí si znovu připomínám 60° výročí kněžství v této kapli, kde jsem po několik let vykonával podstatnou část své kněžské služby, nejprve u Palatinské gardy a poté u Asociace sv. Petra a Pavla. Několik let! Bylo to 17. listopadu 1957, kdy jsem tu poprvé slavil mši svatou. Vyplnil se tak velký sen. Můj velký přítel, který zemřel ve 40 letech v Austrálii jako kaplan Italů, mi ještě v semináři v Albě říkával, že pro kněze je dobře, když může pracovat na třech polích: kněží, mladí a zralí lidé, řeholnice. Můj kněžský život mě nevedl k práci v první kategorii, ale dopřál mi nesmírného potěšení ve dvou dalších. V roce 1954 jsem krátce po příchodu do Říma začal s duchovním cvičením u sester svaté Rodiny, s nimiž jsem hluboce spjat dodnes. Tři roky nato jste to byli vy, mladí a mužové palatinští. Jak krásné byly tady prožité neděle, když jsem přicházíval z Monte Gallo, kde jsem předtím slavil mši svatou pro lid, a každý měsíc zmíněná cvičení. Tady jsem sloužil druhou mši, při níž, po nějakém tom roku, si můj velký učitel Mons Tondini přál, abych pronášel i homílii. Potom následovala hodina katechizmu pro rekruty, a o půl dvanácté se šlo k Duchu svatému, na onen ohromný okruh, kdy jsme navštěvovali nemocné. Kolik jsme tu našel přátel, tak přívětivých a srdečných, ochotných k oběti, vždy s úsměvem na rtech: mezi vámi, muži a mladými té doby, jsme našel novou rodinu, nadšené pole kněžské činnosti; a přestože uběhlo tolik desetiletí, jsou tyto vzpomínky stále živé, jako by to bylo včera. Při koncelebraci, které jsem 2. ledna předsedal v bazilice sv. Petra, jsem řekl, že „služebné kněžství je tím nejkrásnějším dobrodružstvím, které stojí za to žít, a celá věčnost nepostačí na poděkování Pánu za tento ´dar a tajemství´, jak je nazval Jan Pavel II.“. Děkuji vám proto, že jste si přáli, abych byl uprostřed vás i o tomto mém jubileu. Děkuji vám především za vzpomínky, které ve mně vzbuzuje. Děkuji nejdůstojnějšího Mons. asistentovi za jeho včasné pozvání; vzpomínám na drahého pana prezidenta, onoho Gianluigiho, kterého jsem tu poznal ještě jako chlapec a u kterého jsem s radostí sledoval vršení stále vyšších odpovědností, a jehož stále nosím s modlitbou v srdci. Čtení této druhé neděle liturgického mezidobí, jsou jakoby vybrána právě pro kněžské jubileum. Kněžství totiž vychází z povolání. Já osobně jsem o svém povolání nikdy v Itálii nemluvil; ale v České republice, při setkáních s mládeží a seminaristy, se mě často dotazovali, jak se ve mně zrodilo. Překonal jsem tedy svou ostýchavost, a řeknu i vám dnes, že mé povolání se zrodilo u jesliček. Moje maminka nás naučila si je tolik zamilovat: s bratrem jsme sbírali mech, chodívali jsme do teplárny a prosili o nedopalky uhlí, ze kterých se výtečně dělaly hory, kladli jsem tam sošky za pár drobných, a pak jsme před nimi dlouho, dlouho stáli a obdivovali je. A bylo to právě v jednu takovou chvíli, kdy jako bych v srdci zaslechl hlas – nic mystického, naprosto ne! – a ten mi jasně říkal: „Knězem tohoto Boha! Knězem tohoto Boha!“. Takový byl začátek mého povolání, zpočátku poněkud kontrastní. Dnešní liturgie nám představuje právě dva nejkrásnější příběhy povolání v Písmu: povolání mladičkého Samuela a prvních apoštolů. Samuel byl darem Božím jeho matce Anně, která tolik let toužila po dítěti: už jako chlapec žil v chrámu, který byl tehdy v Silo, v Samaří, u velekněze Heliho, který je v Bibli 37

pranýřován za shovívavost, kterou prokazoval svým dvěma prostopášným synům. Tento poznává, že chlapec požívá Hospodinovy přízně, neboť jej dvakrát v noci oslovuje: potřetí mu říká, aby odpověděl: „Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá“ (1Sam 3,9s). Od té chvíle začíná oslnivá kariéra mladíka, který se stane duší náboženského života Izraele, pomaže za krále nejprve Saula a poté na jeho místě Davida. Samuel byl jedním z nejvýznamnějších mužů izraelských dějin, nespornou hlavou národa, který jej ctil a vždy k němu chodil pro radu, nástrojem Božím k šíření jeho Slova a k záštitě jednoty a identity Izraele, tím, kdo z naprosté poslušnosti Bohu učinil program a ideál vlastního života. Tato vznešenost se rodí právě z příběhu, který nám dnes předkládá liturgie. Také poslání apoštolů se rodí z jejich prvního setkání s Ježíšem. Patřili k učedníkům Jana Křtitele, ale když přicházel k Jordánu Ježíš, Jan na něj ukazuje jako na Božího beránka. Zvědaví, jsou za Ježíšem, který se zastavuje a zve je, aby ho následovali do jeho domu, protože se ho ptali, kde bydlí. „Pojďte a uvidíte“, odpovídá (Jan 1,39). A celé to odpoledne zůstali u něj. Podmanivá scéna, v níž se už skví jas vzcházejícího jitra, co promění svět. Od té chvíle jsou tito mladí mužové uchváceni Kristem, zůstanou s ním, budou naslouchat jeho Slovu, žít jediným ideálem: následovat Jej, sloužit jiným jako On, milovat Boha jako On, zamilovat si evangelium,a by jej jednoho dne mohli hlásat mezi lidmi, až k mučednictví. Vskutku, tímto jitrem začínají dějiny Církve: a ona touha přijmout a následovat Pána nakazí celý svět. Milovaní, nakazila i nás, kteří jsme uvěřili v Ježíše a zamilovali jsme si ho. Dostalo se nám této nesmírné milosti stejně jako apoštolům: je krásné, že naše Asociace nese jména Petra a Pavla, prvního papeže spolu s Apoštolem národů: v tomto Pavlově roce cítíme hrdost nad tím, že patříme i jemu. Snažme se i my být jako Samuel, jako apoštolové, zamilovanými do Ježíše! Vyprávěl jsem vám o povolání, prvním daru mého kněžství. Ale ono je darem i pro vás. I vy jste jím byli uchváceni, i vy jste toužili jej spatřit, zastavit se s Ním, jít za Ním. Také laici mají velké povolání. Ano, „povolání“, jak výslovně řekl II. vatikánský koncil: „Z vlastního povolání laiků vyplývá úkol hledat Boží království tím, že se zabývají časnými věcmi a upravují je podle Boha. … On je volá k tomu, aby plnili sobě vlastní úkoly v duchu evangelia a jako kvas přispívali k posvěcení světa jaksi z nitra, a tak především příkladem svého života … hlásali Krista jiným“ (LG, 31). Žijeme ve světě, který chce na Boha zapomnět, zakázal ho, přehlíží, jen aby si mohl užívat života. Jsou to smutné věci, jež se dnes objevují jako reklama na autobusech našich bezútěšných a blahobytných obcí. Vaše povolání, milovaní, se proto stává neodvolatelnou povinností, jít proti proudu, a postavit se i tomu, kdo by chtěl člověka zbavit jeho největšího bohatství, jediného, co jej zušlechťuje, poznání a lásky Boží. Nebojte se, opakuje nám z nebe Jan Pavel II. Ano, nebojme se, buďme neohroženými a pokojnými svědky naší víry, opakuje se Samuelem a s apoštoly: „Mluv, Pane, tvůj služebník naslouchá … Mistře, kde bydlíš? Je dobře zůstat s tebou“.

38

ANNI PAULINI PEREGRINATIO 24. června – 5. července 2009 STŘEDA, 24. ČERVNA navečer odjezd z Pustiměře ČTVRTEK, 25. ČERVNA LA VERNA (místo stigmat sv. Františka), 11.00: mše sv. v bazilice, oběd, 14.00: provázená prohlídka 15.00: procesí do kaple stigmat odjezd do ASSISI, 19.00: nešpory a adorace: bazilika Panny Marie Andělské, modlitba v Porciunkule, večeře NOCLEH S POLOPENZÍ

PÁTEK, 26. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše sv. u hrobu sv. Františka, putování po posvátných místech Assisi, modlitba v Porciunkule, poutní zastavení v NORCI (někdejší Nursie) – rodiště sv. Benedikta, navečer příjezd do ŘÍMA, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ

SOBOTA, 27. ČERVNA Snídaně, 8.00: mše svatá u hrobu sv. Petra v kryptách vatikánské baziliky - J. E. Giovanni kardinál Coppa: 60. výročí kněžství, modlitba u hrobu kardinála Berana (40. výročí úmrtí),

10.30: vatikánské zahrady a Sixtinská kaple, oběd, odpoledne u moře. NOCLEH S POLOPENZÍ 39

NEDĚLE, 28. ČERVNA Snídaně, modlitba u hrobu sv. Cyrila (1140. výročí úmrtí, +869) v kryptě baziliky sv. Klementa, Angelus s Benediktem XVI., oběd, 15.45 – královská kaple baziliky S. Maria Maggiore - Salus Populi Romani eucharistie na poděkování Pánu Bohu u příležitosti 90. narozenin J. E. Tomáše kardinála Špidlíka. NOCLEH S POLOPENZÍ

PONDĚLÍ, 29. ČERVNA Snídaně, 9.00: mše sv. na místě mučednické smrti sv. Pavla (kostel sv. Pavla, opatství Tre fontane),

17.00: MŠE SVATÁ S BENEDIKTEM XVI. na ukončení Roku sv. Pavla v bazilice sv. Pavla za hradbami, odjezd do SUBIACA, večeře NOCLEH S POLOPENZÍ

ÚTERÝ, 30. ČERVNA snídaně, 9.00: mše sv. v jeskyni sv. Benedikta, prohlídka míst spjatých s životem Patrona Evropy, odjezd do POMPEJÍ, bohoslužba v bazilice Panny Marie Růžencové, odjezd do PAGANI, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ 40

STŘEDA, 1. ČERVENCE Snídaně, AMALFI – 10.00: mše sv. u hrobu sv. Ondřeje (krypta katedrály),

RAVELLO (kaple sv. Pantaleona), SALERNO (katedrála sv. Matouše evangelisty),

SAN GIOVANNI ROTONDO (sv. P. Pio), večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ

ČTVRTEK, 2. ČERVENCE Snídaně, MONTE SANT´ANGELO – 10.00: mše svatá v jeskyni sv. Michaela, archanděla den u moře, večeře, NOCLEH S POLOPENZÍ

PÁTEK, 3. ČERVENCE 8.15: Mše sv., snídaně, uctění ostatků sv. Pia, odjezd do LORETA, večeře. NOCLEH S POLOPENZÍ

SOBOTA, 4. ČERVENCE LORETO – 6.30 mše svatá ve Svatém Domku nazaretském, snídaně.

odjezd k Lago di Garda, večeře, 21.15: ARENA DI VERONA–AIDA (nevýpravnější Verdiho opera v nejvelkolepějším amfiteátru světa – 22.000 míst), návrat do Pustiměře. 41