Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

FARNÍ INFORMÁTOR 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 29. LEDNA 2012

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pustiměřští poutníci u sv. Jana Bosca - na nádvoří svatyně Panny Marie Pomocnice, Valdocco, Torino, pouť k Turínskému plátnu - „Vultum tuum, Domine, requiro“, 13. května 2010.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, prosme Otce, aby hojně posílal své Církvi proroky a nám aby dal sílu naslouchat jejich slovům a uvádět je ve skutek: L: PANE, VYSLYŠ PROSBY SVÉHO LIDU.  Za Církev, aby ji Pán obdařil schopností rozlišovat dary Ducha a s odvahou je přijímat.  Za ty, kdo mají v Církvi úkol hlásat Pánovo Slovo, aby dokázali být rozhodní v odmítání hříchu, ale vstřícní k růstu a dospívání Božího lidu.  Za ty, kdo upadli do vin či omylů, aby nebyli pouze předmětem posuzování, ale aby se jim dostalo pomoci v návratu k pravdě.  Za pokřtěné, aby odpověď na tíživou situaci světa nehledali v dění kolem sebe, ale naslouchali Božímu slovu a tak poznali prorocké poslání, které jim svěřila Prozřetelnost.  Za věrné zemřelé, ať se na nich zjeví tvá sláva, která světlem víry zářila jejich pozemským krokům. K: Otče, ty vzbuzuješ ve své Církvi odvahu a svěžest mládí, stejně jako prozíravost a moudrost stáří: dej, ať ve slovech proroků slyšíme výzvu k obnově a obrácení, a v rozvážnosti moudrých odkaz na věrnost a tradici. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 29. ledna - 5. února 2012 DEN

NEDĚLE 29. ledna

PONDĚLÍ 30. ledna ÚTERÝ 31. ledna STŘEDA 1. února

LITURGIE

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30

za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za + Milana RYŠÁNKA, švagrovou a dvoje rodiče

PODIVICE 11.00

za + Annu SUCHÁNKOVOU, + rodinu SUCHÁNKOVU a MATOUŠKOVU

PONDĚLÍ 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JAN BOSCO, KNĚZ STŘEDA 4. TÝDNE V MEZIDOBÍ SVÁTEK

ČTVRTEK 2. února

UVEDENÍ PÁNĚ DO CHRÁMU (Hromnice) KAPLE SV. ANNY: ŽEHNÁNÍ SVÍCÍ A PRŮVOD

PÁTEK 3. února SOBOTA 4. února

NEDĚLE 5. února

SV. BLAŽEJ, BISKUP A MUČEDNÍK PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI SOBOTNÍ PAMÁTKA PANNY MARIE

5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 17.00 PODIVICE 8.00 DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00 DRYSICE 8.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PODIVICE 17.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + Stanislava BENÍČKA, rodiče, živou a + rodinu na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní za +Libuši WILLMANNOVOU živou a + rodinu za děti a mládež ve farnostech Podivice, Pustiměř a Drysice za + Marii ŘIČÁNKOVOU a rodiče za + Josefa SMÉKALA, dvoje rodiče a Boží požehnání pro rod.

za + Františka SLAVÍKA, manželku, vnuka, živou a +r. za + Petra POHLODKA, manželku, živou a + rodinu MARIÁNSKÁ POBOŽNOST

za + Ferdinanda POSPÍŠILA, dvoje rodiče, živou a + rodinu za + Jana KLUDÁKA, manželku a dvoje rodiče za + Ludvíka FRÉLICHA, rodiče, živou a + rodinu

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby postižení přírodními katastrofami dostávali duchovní a hmotnou podporu, kterou potřebují k obnovení svých životů. 2. Aby horlivost křesťanů pro mír přinášela svědectví Kristovu jménu přede všemi lidmi dobré vůle. 3. Za všechny křesťany, aby s odvahou a opravdovostí naplňovali své poslání radostným životem podle evangelia. FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

POŘAD BOHOSLUŽEB: 5. - 12. února 2012 DEN

NEDĚLE 5. února

LITURGIE

5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 6. února ÚTERÝ 7. února STŘEDA 8. února ČTVRTEK 9. února PÁTEK 10. února

SOBOTA 11. února

SV. PAVEL MIKI A DRUHOVÉ, MUČEDNÍCI ÚTERÝ 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. JERONÝM EMILIANI, SV. JOSEFINA BAKHITA, P. ČTVRTEK 5. TÝDNE V MEZIDOBÍ SV. SCHOLASTIKA, PANNA

PANNA MARIA LURDSKÁ PODIVICE, DRYSICE: UDÍLENÍ SV. NEMOCNÝCH PUSTIMĚŘ: PROCESÍ K LURDSKÉ JESKYNI

NEDĚLE 12. února

6. NEDĚLE V MEZIDOBÍ

FARNOST

ÚMYSL MŠE SV.

PUSTIMĚŘ za + Ferdinanda POSPÍŠILA, dvoje rodiče, živou a + rodinu 8.00 za + Jana KLUDÁKA, DRYSICE manželku a dvoje rodiče 9.30 za + Ludvíka FRÉLICHA, PODIVICE rodiče, živou a + rodinu 11.00 za + rodinu SLANINOVU PUSTIMĚŘ a duše v očistci 17.00 za + Rudolfa POSPÍŠILA PODIVICE a dvě manželky 8.00 DRYSICE za +Františku STĚNIČKOVOU, manžela a rodiče 17.00 PUSTIMĚŘ na poděkování Pánu Bohu 17.00 za + Bohuslava POSPÍŠILA, PUSTIMĚŘ manželku, syna, dceru 17.00 a duše v očistci za nemocné a trpící PODIVICE ve farnosti 8.00 za nemocné a trpící DRYSICE ve farnosti 15.30 za nemocné a trpící PUSTIMĚŘ ve farnosti 17.00 PUSTIMĚŘ za +Marii ŠKAŘOUPKOVOU, dva syny a Boží požehnání 8.00 za + Ludmilu a Jana DRYSICE RACLAVSKÝCH a Boží 9.30 požehnání pro živou rodinu za + rodiče ŠÉNOVY PODIVICE a DRAGONOVY 11.00

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC ÚNOR 1. Aby postižení přírodními katastrofami dostávali duchovní a hmotnou podporu, kterou potřebují k obnovení svých životů. 2. Aby horlivost křesťanů pro mír přinášela svědectví Kristovu jménu přede všemi lidmi dobré vůle. 3. Za všechny křesťany, aby s odvahou a opravdovostí naplňovali své poslání radostným životem podle evangelia. FARNÍ INFORMÁTOR, XVIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks = 20,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.

FARNÍ INFORMÁTOR 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ – 5. ÚNORA 2012

Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jímž puká srdce.

Eucharistie u Massabielské jeskyně, Lourdes, Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem, 21. června 2008.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, slova starozákonního Joba – „což nejsou svízele údělem člověka na zemi“, zní jako otázka vyvěrající ze srdce člověka každé doby. Na ni odpovídá v Ježíši Kristu Bůh, který „uzdravuje ty, jimž puká srdce“. Proto jej s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Svatého Otce, aby v jeho poselství zaznívala hluboká víra v Boží lásku k nám.  Za Boží Církev, aby svědectvím evangeliu Ježíše Krista obvazovala rány světa, a tak shromažďovala rozptýlené v jediné společenství Božího lidu.  Za nemocné a trpící, aby se s vírou obrátili k Pánu a v tomto setkání poznali, že Bůh nás neponechává našim úzkostem a trápením, ale ve svém Synu je nám blízko, pomáhá nám je nést a chce uzdravit hlubiny našeho srdce.  Za nemocné a trpící, aby na výzvu Svatého otce nacházeli pevné zakotvení ve víře, živené nasloucháním Božímu slovu, osobní modlitbou a svátostmi.  Za ty, kdo na této zemi žili vírou v život věčný, ať mají podíl na slávě vzkříšení. K: Všemohoucí věčný Bože, slovem svého Syna nám svěřuješ radostnou zvěst života. Dej, ať v jeho síle kráčíme a tak se stáváme živým evangeliem, které čtou lidé tohoto světa. Prosíme o to skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

LITURGICKÉ TEXTY 4. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – DEUTERONOMIUM 18,15-20

Čtení z páté knihy Mojžíšovy. Mojžíš řekl lidu: „Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: ‚Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.‘ Hospodin mi tehdy řekl: ‚Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit ve jménu mém, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!‘ “ ŽALM 95

Pojďme, jásejme Hospodinu, – oslavujme Skálu své spásy, – předstupme před něho s chvalozpěvy – a písněmi mu zajásejme! Pojďme, padněme, klaňme se, – poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! – Neboť on je náš Bůh – a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: – „Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, – jako tehdy v Masse na poušti, – kde mě dráždili vaši otcové, – zkoušeli mě, ač viděli mé činy.“ 2. ČTENÍ – 1 KOR 7,32-35

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři, rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. EVANGELIUM – MK 1,21-28

Slova svatého evangelia podle Marka. V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ Ale Ježíš mu (to) přísně zakázal: „Mlč a vyjdi z něho!“ Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Všichni užasli a ptali se jeden druhého: „Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!“ A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji. 3

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Podle Ježíšova příkladu

Každý člověk má svůj vzor nebi ideál. Je to určitě dobré když máme před sebou někoho, kdo nás motivuje k lepším výkonům, jak ve svém povolání, tak v duchovním životě. Zvláště mladí trpí na různé plakáty herců, sportovců, zpěváků a umělců, kterými zaplňují své pokoje. Pro nás věřící je jediný dokonalý příklad Ježíš Kristus a po něm všichni svatí, kteří dokázali buď jako mučedníci nebo vyznavači jedinečným a hrdinským způsobem žít Boží Slovo. Pán Ježíš se vždy v evangeliu představuje jako dokonalý vzor, v každém úryvku evangelia nás motivuje k správnému jednání podle jeho příkladu. Všimněme si dnes několika jeho vlastností. Za prvé Pán Ježíš je mocný: lidé žasli nad jeho učením, protože učil jako ten, kdo má moc, ne jako učitelé zákona. Tato moc se jasně ukázala, když vyhnal zlého ducha z posedlého člověka. Nebyl to jediný případ setkání Ježíše se zlým duchem. Kromě dalších lidí bojoval s pokušitelem na poušti 40 dní před svým veřejným vystoupením. Ďábel však byl vždy bezmocný. My sami svádíme boj s pokušeními všeho druhu. Modlíme se v modlitbě Páně: „neuveď nás v pokušení“, neboli – dej nám, Pane, sílu, abychom zůstali v klidu a nešli za tím, co nás láká ke zlému. Příčina a pramen každého hříchu je špatná myšlenka, říká Origenes, ale teprve až s ní člověk souhlasí, stává se hříchem. Představy a nápady se nám kolem hlavy rojí jako včely, ale nemáme se nad nimi rozčilovat. Přehodnocujme své myšlenky, nejděme hned za nimi, ale zvažujme, k čemu nás vedou, zda-li k dobru nebo ke zlu. A jsme-li pokoušeni ke zlému, vzývejme Pána: „Pane Ježíši Kriste, smiluj se nade mnou hříšným“. Přesto se nám vždy nepodaří vyhrát. Pokušení jsou na denním pořádku – vítězství však jen zřídka, píše sv. Tomáš Akvinský. Ovšem Ježíš je vždy silnější a mocnější než pokušení či hřích, a proto s ním vždy zvítězíme. Není tedy nikdy důvod k rezignaci, ale vždy k radosti. Druhá vlastnost Ježíšova je, že je svatý. Tato výzva platí i pro nás - buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec, říká Pán Ježíš. Svatý je ten, kdo se odpoutává od hříchu a žije podle evangelia – dává dobrý příklad. Svatý František Saleský říká, že gram dobrého příkladu znamená víc než metrák slov. Římané měli přísloví: ´Verba movent, exempla trahunt´ – slova hýbají příklady táhnou. Nemusíme nikomu říkat – já jsem věřící nebo křesťan. Třetí vlastností, kterou u Pána Ježíše pozorujeme je dobrota. Pomáhá všem lidem – uzdravuje posedlého, křísí mrtvou dceru Jairovu, mládence z Naimu či Lazara, zachraňuje situaci v Galilejské Káně, tiší bouři na jezeře a nikdy neřekl nikomu, že nemá čas. 4

Najděme si i my čas pro děti, pro výpomoc manželce v domácnosti, pro návštěvu nemocného či staršího souseda. A konečně, všichni můžeme rozdávat radost: „nic nás to nestojí a udělá to radost každému“. A tak i my na to mysleme. Úsměv nejen zkrášluje tvář, ale potěší smutné, povzbudí váhavé a malomyslné, dodá odvahu bázlivým. Smutný svatý, žádný svatý. A tak kéž i my napodobujeme svého Mistra a Pána a jsme světlem a solí tohoto světa – zářivým příkladem v rodině, na pracovišti i ve farnosti. Amen.

Nemocná země (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

„Naše země je nemocná“, prohlásili zástupci národů na světové konferenci v Johannesburgu r. 2002, když sečetli počet katastrof v poslední době a znečištění vzduchu i vody. Ten výraz „nemocná země“ je příhodný. Je nemocný, kdo ztrácí moc, kterou má. Podle Bible stvořil Bůh zemi jako rajskou zahradu, ve které našel člověk všechno, co potřeboval k životu. U Otců církve čteme přirovnání země k připravenému stolu s jídlem k hostině, ke které je pozván člověk. V Johannesburgu promítali naopak filmové záběry beznadějných pouští, vyschlé půdy, kde hladem umírající lidé hledají trochu vody a jídla přivezeného z jiných šťastnějších končin. Jak tato skutečnost odpovídá obrazu vykreslenému v Bibli? Ekologové se Biblí nezabývají. Staví se k nemoci země podobně jako k nemocem tělesným, tj. především chemicky. Při slabosti těla se lékaři ptají, které látky se mu nedostávají, anebo kterých má tělo škodlivý přebytek. Nedostačující se hledí doplnit léky, přebývající se hledí omezit dietou. O něco podobného se chtějí pokusit při léčení země. Nedostatek vody by se dal nahradit jejím umělým převodem ze zemí, kde jí je nadbytek. Bylo by pro denní techniku těžké vybudovat velká potrubí ze Sibiře do Afriky? Asi ne. Horší je to s předepsanou dietou: omezit vypuštění otravných plynů do vzduchu. Ale to znamená omezit industrii, k tomu pak se státy nemíní zavázat. Ale nechme, ať o tom uvažují a rozhodují Spojené národy! Nás zajímá otázka z hlubšího stanoviska. I v tělesném léčení si uvědomujeme, že se nedá všecko řešit jenom chemicky. Mnoho nemocí má docela zřejmě duševní příčinu. Nejsou ojedinělé případy, kde se vidí názorně, že někdo např. začal trpět rakovinou, když ho stihla duševní trápení v rodině a v práci. Ke zdravému životu patří zdravé trávení. Jak špatně tráví ten, koho stihá zármutek za zármutkem. Tato obecná zkušenost nás vede k dalšímu stupni úvahy, a to ve smyslu biblickém. Písmo, dřív než mluví o nemocech tělesných, začíná u nemocí duše. Ta je při síle, když může plně rozvinout své osobní vztahy k ostatním lidem, především však k Bohu. Jejich 5

narušením onemocní. To pak se stalo už brzy po stvoření člověka. Jeho duše tím podlehla nebezpečné nákaze. Tato zlá epidemie se začala odrážet v těle a je první příčinou jeho neduh. Proto v evangeliu Ježíš nejdříve odpouští hříchy a pak uzdravuje tělesné choroby. Tam, kde vidí, že se navrátila plná důvěra v Boha, bývá nemocný propuštěn s odkazem: „Jdi, tvá víra tě uzdravila“ (srov. např. Mt 9,22). Uzdravená duše uzdravila tělo. Ale co je vlastně tělo člověka? Kde začíná a kde končí? My, kteří jsme dnes zvyklí na analytické myšlení, měříme tělo podle rozměrů, podle výšky, váhy. Za těmi rozměry už začíná něco jiného, svět, o kterém si myslíme že je nám cizí, že se nás netýká. Ale víme přitom dobře, že to není pravda. Vždyť v každém okamžiku cítíme, jak jsme závislí na počasí, na zimě, na přírodní pohodě a na katastrofách. Právem proto mnozí myslitelé považují vnější svět za prodloužení lidského těla. Závislost je tu však dvojstranná. Vnější svět má vliv na nás, ale i my máme vliv na vnější svět. Čteme o tom už v počátečních kapitolách bible. Hříchem onemocněla duše člověka. Proto řekl Bůh ženě: „Velice rozmnožím tvé trápení a bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení“ (Gn 3,16). Ale k tomu hned je přidán dodatek pro muže: „Kvůli tobě nechť je země prokleta, po celý život z ní budeš jíst v trápení, vydá ti jenom trní a bodláčí“„ (Gn 3,17). Hříchem je tedy země prokleta. Odkud jsou zemětřesení, potopy, suchost podnebí atd.“ Sv. Bazil odpovídá jednoznačně: Je to následek hříchů, jinak bychom obviňovali Stvořitele, že špatně udělal své dílo. Ale je tu i opak: vykoupení Kristovo očišťuje zemi. Na ikonách seslání Ducha sv. je dole pod apoštoly vymalován žalář a v něm je osoba v purpurovém plášti s korunou na hlavě. Je to král Kosmos, Vesmír. On také čekal na příchod Ducha Božího, aby se mohl vrátit ke své původní rajské podobě. Životopisy starých poustevníků to osvětlují názornými příběhy. Mnich, který se duchovně plně očistil, nachází nový poměr k přírodě. Divoká zvířata, kterých se původně bál, jako lvi a hadi, mu slouží. Je to známý motiv i ze života sv. Františka z Assisi, který uzavřel smlouvu s vlkem. Ruský sv. Serafin Sarovský měl divokého medvěda, který mu přinášel med, když chtěl pohostit návštěvníky. Není naším úmyslem zjišťovat, co je tu skutečná zpráva a co je rys legendární. Hlavní myšlenka však zůstává: člověk je povolán, aby svým čistým životem očišťoval zemi. Tato povinnost, míní Solověv, by měla předcházet otázku sociální a je neoddělitelná od snahy spasit duši: Jak bychom se mohli spasit my sami, nespasí-li se nakonec celý svět“ Tato povinnost člověka k vesmíru se shrnuje v těchto bodech. Nejdříve je potřeba zemi očistit od následků hříchu. To je negativní stránka. Té odpovídá povinnost pozitivní: posvětit zemi. Způsobem mimořádným se to děje ve svátostech. Kněžská modlitba posvětí křestní vodu tak, aby očišťovala duši, denní chléb se v eucharistii stává chlebem věčného života. Stává se dokonce tělem Kristovým, a to je předzvěst budoucího věku, kdy má být Bůh ve všem a ve všech (1 Kor 15,28). V tomto smyslu Solověv načrtnul vývoj vesmíru. Probíhá ve čtyřech fázích. První byla od stvoření první hmoty až do objevení první živé buňky na zemi. Druhá fáze byla od prvního života až k prvnímu člověku. Třetí fáze byla od prvního člověka ž k člověku „ Bohu, ke Kristu. My žijeme ve fázi čtvrté, která znamená vývoj od Krista až ke Kristu kosmickému, k oslavení celého vesmíru. Tyto myšlenky jsou jistě užitečné dnes, kdy se ekologové bojí o osud naší země. My křesťané máme k tomu problému co říci z hlediska duchovního. Nesmíme zapomenout, že jsme spolustvořiteli se Stvořitelem nebe a země. Hleďme své poslání konat věrně! 6

LITURGICKÉ TEXTY 5. NEDĚLE V MEZIDOBÍ 1. ČTENÍ – JOB 7,1-4.6-7

Čtení z knihy Job. Job řekl: „Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dny jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí.“ ŽALM 147

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, – opěvujte našeho Boha, neboť je milý, – zaslouží si chvály. – Hospodin buduje Jeruzalém, – shromažďuje rozptýlené z Izraele.Uzdravuje ty, jimž puká srdce, – a jejich rány obvazuje. – Určuje počet hvězd, – každou z nich nazývá jménem.Velký je náš Pán a přemocný, – jeho moudrost je bez míry. – Pokorné Hospodin pozvedá, – bezbožné však ponižuje k zemi. 2. ČTENÍ – 1 KOR 9,16-19.22-23

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. Bratři! Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. EVANGELIUM – MK 1,29-39

Slova svatého evangelia podle Marka. Ježíš vyšel ze synagogy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. Brzo ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: „Všichni tě hledají!“ Odpověděl jim: „Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel.“ A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagogách a vyháněl zlé duchy. 7

„Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a život“ (Jan 6,63)

SLOVO

+ P. FRANTIŠKA BENÍČKA

Smíření a odpuštění patří k životu Svatý otec Jan Pavel II ve své bule Incarnationis Mysterium, vyhlašující Velké Jubileum roku 2000 jasně prohlašuje, že jubilejní rok je obdobím volání po obrácení. Týká se to každého z nás osobně, ale také farního společenství. Přáním každého kněze je, aby ve farnosti byla jednota, aby věřící nevytvářeli různé tábory, ale žili každý pro toho druhého. „Pro všechny stal jsem se vším“, slyšeli jsme dnes vyznání apoštola Pavla, a takové má být krédo každého z nás. Svatý Pavel neříká, že se věnoval jen někomu, ale všem, a to je velmi důležité. Jsem i já pro všechny ve farnosti anebo jen pro někoho? Dokáži každého člověka přijmout v dobrém a nechovám ve svém srdci zášť proti někomu zde přítomnému? Pokud mi svědomí vyčítá, není zde něco v pořádku. Je nutné udělat krok ke smíření či odpuštění. Není to nic neobvyklého, patří to k životu. Všude totiž, kam se podíváme, setkáváme se mnohokrát s nějakou hádkou. Malé děti se hádají o místo na pískovišti nebo o formičky. Dospívající se hádají o to, kdo má pravdu. Manželé se pohádají, nemohou se dohodnout – ona chce jít k moři, on do hor. Často to začíná u maličkostí. Každý si jako kohout hájí svou pravdu a na smíření už není ani pomyšlení. Bez občasných hádek se život neobejde. Každý totiž má svou hlavu. Jeden má choulostivou kůži, všechno se ho dotýká a na všechno se uráží. Jiný má hroší kůži a nepozoruje jak jde druhým na nervy. Další je paličák, všichni musí skákat, jak on píská. Čtvrtý se stále zabývá jen svými city a pocity. Pátý vedle sebe nikoho nestrpí. Člověk ať chce nebo nechce vždycky na někoho narazí, kdo je mu zrovna proti srsti. Ani Pán Ježíš nebyl uchráněn sporů. A jak se zachoval? Nikoho nepřitlačil ke zdi, každého pustil ke slovu, nikdy nikoho nezranil. Ježíš se nenechal znechutit svými provokatéry. Byl velkorysý. A tuto vlastnost bychom měli mít i my všichni. Jen velkorysý člověk dokáže odpustit a smířit se. Není pod důstojnost člověka smířit se s druhým a udělat přitom dokonce první krok. „Kdo není schopen odpuštění, ten není schopen ani lásky“ – říkal jasně černošský pastor Martin Luther King. Láska všechno vydrží. Nejednou jsem se setkal s tvrzením: pane faráři, já mu nedokážu odpustit, to prostě nejde, není to možné, já na to nemám sílu ani nervy, apod. Je zapotřebí, bratři a sestry, učit se od dětí. ´ebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království´, říká Pán Ježíš. Osvojme si proto vlastnosti malých dětí, i když jsme dospělí a dokážeme všechny milovat a 8

vzájemně si odpouštět. První věc u našich dětí je, že mají jen jednu tvář. Neumějí se přetvařovat. Nevědí, co je záludnost a lest. Děti jsou bezmezně důvěřivé, dokud nejsou zklamány. Vůči druhému jsou otevřené, věří v jeho spolehlivost, jsou velkorysé. Děti jsou upřímné, naivní, nekomplikované, dokáží s Bohem mluvit velmi lidsky. Zdravé děti jsou bez zábran, nepřipustí si žádný duševní balast, vysloví všechno, co tíží jejich duši. Budeme-li jako děti – otevření, přímí, spontánní, schopni nadšení, srdeční, přirození, schopni odpouštět, pak získáme Boží království. Být dítětem je našim každodenním úkolem. Usilujme o vzájemné smíření. Bez vzájemného odpuštění neexistuje mezi lidmi pokoj a mír – ať doma či ve světě. Snažme se o toleranci k druhým. Snad i evangelium nás k tomu přivede. Pán Ježíš uzdravuje Petrovu tchýni. Z toho je jasné, že byl Petr ženatý, měl manželku a ta musela být skutečně velmi velkorysá, když souhlasila s tím, aby zanechal rybaření a šel za Ježíšem. A ještě obdivuhodnější je tchýně. Ta zcela jistě byla připravena, že se pustí do svého zetě a všechno mu vyčte, jak si to představuje zanechat práce, opustit rodinu, domov a jít si za svým. Byla však určitě překvapena uzdravením, kterého se jí dostalo a sama nakonec všechny ráda pohostí místo moralizování a napomínání. Prosme Pána, abychom dokázali být k druhým tolerantní, odpouštěli si navzájem a tak budovali pěkné společenství doma i ve farnosti. Amen.

Uzdravení z horečky (zamyšlení J. E.Tomáše kardinála Špidlíka, SI, čestného občana Pustiměře)

Je zima, netopí se ve světnici. Nemocný leží v posteli, ale netřese se zimou. Má naopak čelo rozpálené. Má horečku, teplotu 39 stupňů. Den předtím ho roztřásla zima. Nebylo to příjemné. Ale to teplo, které se dostavilo potom, je daleko horší. Je to nemoc. Horečka přináší žár, který není přirozený. Stala se tedy snadno symbolem nepřirozeného žáru mravního, tj. vášně. Problémem se zabývala podrobně morálka starých stoiků a Otcové církve z ní mnoho převzali. Stoické rozlišení je celkem prosté. Buď jednáme podle rozumu, uvažujíce solidní důvody pro a proti, nebo se dáme strhnout slepou náklonností, vášní. První skutek je tedy dobrý, druhý je zlý, i když se třeba navenek nic zvláštního nepřihodí. Ten, kdo se rozčílí, už hřeší. Zabije-li pak slepici nebo vlastního otce, píše Chrysippos, to už se stalo náhodou, podle toho, kdo se mu připletl do cesty. Mravní postoj od nás tedy požaduje, abychom potlačovali v zárodku všechny vášně. Řecký výraz pro vášeň je pathos, dokonalý člověk je tedy „apatický“, po ničem netouží, nic ho nerozčilí, ničeho se nebojí. Tato teorie vypadá vznešeně, ale přesto ji museli křesťané opravit, hlavně ve dvou bodech. Nejsou všechna 9

hnutí smyslů nepřirozená. A není pravda, že se vášně nedají kontrolovat. Dají se a musí se ovládat. Proto naše morálka rozlišuje vášně či náklonnosti zřízené a nezřízené. Křesťanští asketi byli vždy velcí optimisté. Člověk nehřeší proto, že vzplanul, ale proto, že se neovládl a mohl to udělat. Křesťanští autoři tedy obhajují zásadní moc člověka ovládat své vášně. Je to podobné jako síla zdravého lidského těla překonat horečku. Potrápí ho jenom dočasně. Není to ovšem příjemné. Tím nepříjemnější je cítit se rozhněvaným, smyslným, netrpělivým. Vyžaduje to boj proti vnitřní rozpolcenosti. Kde se vzala? Tento stav ovšem nemůže být přirozený. Cítíme v sobě jakýsi rozklad. V něm pak se dá, podle sv. Augustina, pozorovat následek hříchu. Vůle odepřela poslušnost Bohu, za trest nás neposlouchají naše vlastní náklonnosti. „Poručím noze, vykročí, poručím ruce, rozpřáhne se, ... poručím své náklonnosti, nehne se.“ Sv. Tomáš přirovnává svobodnou vůli ke králi, který už ztratil neomezenou moc a je hlavou svobodných občanů. Vyzve je, oni poslechnou, chtějí-li. Obyčejně pak dělají po svém daleko dřív, než o tom král ví, dřív, než to může schválit nebo zakázat. Náklonnost často předchází rozum svobodnou vůli. Známe to ze zkušenosti. Chce se nám pít, máme zlost a odpor, často ani sami nevíme proč. Nemáme tedy moc nad vznikem vášní. Jsou někdy silné, nedají se odehnat. Ale přesto všechno hájíme základní svrchovanou moc vůle. Nikdy nás nemohou náklonnosti přinutit ke svobodnému souhlasu s hříchem. Vždyť i velcí světci byli často lidé prudce vášniví, ale nejenom že nehřešili. Boj proti náklonnostem je naopak posvětil a posílil. Když pak někdy ztráceli trpělivost, volali k Bohu a ten jim přinesl klid a útěchu, podobně jako když Kristus uzdravil tchýni sv. Petra z horečky. Dostavil se tedy pokoj a schopnost pracovat. Smyslových lnutí je mnoho druhů. Ale stoikové je rozdělili především do dvou skupin: buď něco nesnášíme, odpuzuje nás to, nebo po něčem toužíme, chceme se toho zmocnit. Do první skupiny patří především hněv. O hněvu mnoho píší klasičtí autoři. Nazývají hněvivého „dobrovolným bláznem“. Dělá totiž v návalu vášně věci, kterých pak lituje, rozbije věci, které sám platí, udělá zle lidem, kteří jsou jeho přátelé a příbuzní. Hněvu podléhají lidé letory sangvinické a cholerické. Zatímco u prvních vzplanutí rychle opadne, u druhých je trvalé, a tak se hněv promění v nenávist a pomstychtivost. Protože je těžko zamezit první citové reakci, asketické ovládání se soustředí na to, abychom se naučili při rozčilení pokud možno nemluvit a nic nerozhodovat. V Apoftegmatech Otců pouště se vypravuje, že chtěli vyzkoušet ctnost starého mnicha, a proto začali v jeho přítomnosti s uštěpačnými poznámkami mluvit proti němu. On nedal nic znát. Pak se ho ptali: „Otče, rozčililo vás to?“ Odpověděl: „Rozčililo, ale nepohnulo to se mnou tak, abych promluvil.“ Hněv je vzplanutí proti něčemu, co je nám nemilé, odporné. Opačné vášni říkáme žádostivost. Jde tu o něco, co si žádáme, co je nám milé, co bychom si přáli mít, čeho se chceme zmocnit. Ve správné míře je to přirozená reakce zdravého organismu. Žaludek cítí chuť k jídlu, k pití. Svěží údy se chtějí hýbat, hrát si atd. Dobře však známe, jaký je chudák ten, kdo nemůže zvládnout žádostivost k pití, komu třeští fantazie žádostmi smyslnými. Doporučuje se, abychom v tomto případě utekli od každé příležitosti, která by nás svedla ke skutku. Je to moudré, ale není to možné provést do všech důsledků. Svatý Maxim Vyznavač proto radí, abychom „oddělili žádost od myšlenky“. Zní to abstraktně, ale je to výraz velkého psychologického optimismu. Znamená to prakticky, že se mohu zastavit a říci si: „Chce se mi to, ale já chci opak!“ Člověk pak není to, „co se mu chce“, ale co on sám svobodně chce, k čemu se rozhoduje. To pak přináší klid. 10

GIOVANNI KARDINÁL COPPA PRO VATIKÁNSKÝ DENÍK L´OSSERVATORE ROMANO, 19. LEDNA 2012

Měsíc od smrti prvního prezidenta České republiky

Velká lekce Václava Havla Byl mistrem úvah nad transcendencí, bytím, já, lidským údělem

I měsíc po smrti Václava Havla je pořád velmi těžké napsat o něm něco pádného, i přesto, že byl jedním ze světových protagonistů dobrodružství lidského ducha a politické činnosti v uplynulém století. Jeho dílo však bylo jeho životem. Sám to zmínil na konci 136. dopisu, který poslal z vězení manželce Olze, 10. července 1982: „stále více mi chybí psaní, a v hloubi duše jsem přesvědčen, že budu psát jedině dílo mého života“ (ed. CSEO, Bologna 1983; bohužel tato citace je vynechána jak v originálním vydání, Praha 1992, tak v italském překladu Santi Quaranta v Trevisu 2010). Apoteózou tohoto zásadního přesvědčení byl slavnostní pohřeb, slavený 23 prosince minulého roku v pražské katedrále, za přítomnosti všech státních představitelů i dalších, přišedších z celého světa, a zvláště pak nezadržitelného davu lidí, kteří v působivém mlčení, celé hodiny sledovali posvátný obřad, prokládaný přednesem dlouhých klasických děl Dvořáka, Händela, gregoriánských a středověkých liturgických zpěvů, i národní hymny. Tak intenzivní účast nemohla nepřipomenout velkou lekci moudrosti a pravdy, kterou Zesnulý zanechal jako dědictví budoucím. Dokonce se zdálo, jakoby jeho hlas nadále zněl z výšin věčnosti. Havel byl totiž velkým mistrem zamyšlení moderního člověka nad velkými problémy transcendence, já, lidského údělu. Jeho myšlení bylo bez přestání přitahováno odpověďmi na tyto otázky. Odpověďmi, které vposledku vedou ke konfrontaci s Bohem. Dopisy Olze, ale také všechna ostatní díla, mezi nimi divadelní hry Moc bezmocných, Dálkový výslech, VÁCLAV HAVEL, Prosím stručně, jsou bohatým pramenem filozofických a existenciálních úvah, které ústí do poslední otázky o Bohu, o křesťanství, o náboženství. To vše filtrováno neklidem brázděným často 11

pochybnostmi a protiklady, ale upřímným ve vlastním zarputilém a neuspokojitelném hledání. Citace by byly nekonečné, je tu jen potíž výběru. Přináším pouze pár nejvýznamnějších: „Východisko z marazmu světa neznáme a bylo by projevem neodpustitelné pýchy, kdybychom se domnívali v tom málu, co děláme, nějaké zásadní východisko spatřovat a kdybychom dokonce sami sebe, svá společenství a svá životní řešení nabízeli komukoliv jako příklad toho, co jedině má smysl dělat“ (Moc bezmocných, 22, 1978). „Perspektiva „existenciální revoluce“ je – co do svých důsledků – především perspektivou mravní rekonstituce společnosti, to znamená radikální obnovy autentického vztahu člověka k tomu, co jsem nazval „lidským řádem“ (a co nemůže být suplováno žádným řádem Havel na skice publikované v č. 21 týdeníku politickým). Nová zkušenost bytí; obnovené The Prague Post ze 27 prosince 2011 zakotvení v univerzu; nově uchopená „vyšší věnované památce zesnulého exprezidenta odpovědnost“; znovu nalezený vnitřní vztah k druhému člověku a k lidské pospolitosti – to je zřejmě směr, o který půjde“ (tamtéž, 21). „Lidstvím vzniká ovšem něco bytostně nového a na nic jiného vposledku nepřevoditelného, něco, co sice je, co ale už není spontánně v „bytí vůbec“; něco, co je, ale jaksi „jinak“, proti všemu a proti sobě samému. Bytí kladoucí si bytí jako otázku, bytí v otázce, bytí mimo bytí, postavené tváří v tvář sobě samému. Vzniká zázrak subjektu. Tajemství já. Vědomí sebe sama. Vědomí světa. Záhada svobody a odpovědnosti. Člověk tázající se, kým je a odkud a kam jde. Člověk jako ten, kdo je a zároveň ví, že je, aniž přitom ovšem své bytí plně chápe a aniž ho na druhé straně nemůže nechtít chápat. Subjekt jako ohnisko proměny bytí ve svět“ (Dopisy Olze, 129, 22. května 1982). „Bytí v integritě bytí – proměněno vržeností do cizoty světa ve vzpomínku a ideál – prorůstá nás svým odleskem či ozvěnou, je naší „druhou“ vržeností. A jako není úniku ze světa, v němž jsme odsouzeni žít, není ani úniku z našeho nenaplněného spojení s univerzalitou bytí, z trýznivé přítomnosti její nepřítomnosti v nás, z této trvalé výzvy k transcendenci, z tohoto volání našeho původu i cíle“ (tamtéž, 130, 29. května 1982). „Propadnutí pobytu je porušením rovnováhy bytostných intencí existence... Svět tohoto propadnutí roste tedy z krize lidské integrity, z krize vnitřního světa, z krize subjektu jako subjektu; je výrazem krize lidské odpovědnosti, kterou zároveň dál prohlubuje. Propadnutí pobytu je tedy pádem do bludného kruhu... Jak tento bludný kruh protrhnout? Zdá se, že existuje jediný způsob: revoluční obrat k bytí. Prvním předpokladem takového obratu je ovšem rozpoznání bludnosti tohoto kruhu. Moderní člověk se už k takovému rozpoznání, myslím, dopracoval: je obsaženo ve zkušenosti absurdity... Je to tedy zkušenost ztráty dotyku s bytím, zkušenost krachujícího osmyslnění, zkušenost lidství, které zjistilo, že se samo sobě zpronevěřilo, že „sešlo z cesty“ – a které se právě tím opět ke své cestě obrací“ (tamtéž, 136, 10. července). 12

Na toto důsledné a nesmlouvavé hledání smyslu bytí a nutnosti jej znovu získat, vidí Havel jedinou odpověď. Mnohokrát bylo řečeno, že nebyl věřící křesťan, nýbrž agnostik. To je velmi zúžený, ne-li falešný výklad. Ten, kdo zná Havlovy spisy, jeho jediná, nostalgická odpověď spočívá v hledání vyššího smyslu, s prahnutím po Bohu a Kristu: „Historická zkušenost nás učí, že skutečně smysluplné životní východisko pro člověka je obvykle to, které má v sobě prvek určité univerzality, které tedy není východiskem jen parciálním, přístupným jen tak či onak ohraničené komunitě a nepřenosným na jiné, ale které je naopak způsobilé být východiskem pro kohokoliv, předobrazem obecného řešení, a které tedy není výrazem jen do sebe uzavřené odpovědnosti člověka k sobě a za sebe, ale kterému je tato odpovědnost vždycky ze své podstaty odpovědností ke světu a za svět... Patočka říkával, že na odpovědnosti je nejzajímavější to, že ji s sebou nosíme všude. To znamená, že ji máme a musíme přijmout a pochopit tady, teď, v tomto místě prostoru a času, na něž nás Pán Bůh postavil, a nemůžeme se z ní vylhat jakýmkoliv přesunem jinam, ať už do indického kláštera, nebo do „paralelní polis“. Jestli únik do indického kláštera jako individuální nebo skupinové východisko u západní mládeže tak často selhává, pak je to zřejmě jen a jen proto, že takovému východisku chybí právě onen prvek univerzality (všichni lidé se nemohou odebrat do indického kláštera). Příkladem opačného východiska je křesťanství: je východiskem pro mne teď a zde, – ale jen proto, že je východiskem pro kohokoliv kdekoliv a kdykoliv“ (Moc bezmocných, 18). „Myslím, že archetypální náboženské představy výstižně zrcadlí rozměry této dvojsmyslné podstaty lidství – od ideje ráje, této „rozpomínky“ na ztracenou účast na integritě bytí, přes ideu pádu do světa jako vlastního aktu „oddělení“..., přes ideu posledního soudu jako naší konfrontace s absolutním horizontem našeho vztahování, až po ideu spásy jako vrcholné transcendence, oné „kvaziidentifikace“ s plností bytí, k níž se lidství vždy znovu vzpíná... Opravdu: relativně snesitelný život na tomto světě může zajišťovat jen lidství, které je orientováno „za“ tento svět, lidství, které se – každým svým „zde“ a každým svým „teď“ – vztahuje k nekonečnu, absolutnu a věčnosti. Bezvýhradná orientace k „teď“ a „zde“ jakékoli snesitelné „teď“ a „zde“ beznadějně mění v pustotu a poušť a barví je posléze krví. Ano: člověk je vlastně přibit – jako Kristus ke kříži – do průsečíku paradoxů: rozpjat mezi horizontálou světa a vertikálou bytí, strháván beznadějí pobývání z jedné strany a nedosažitelností absolutna z druhé, balancuje mezi trýzní z neznámosti svého poslání a radostí z jeho naplňování, mezi nicotou a smysluplností. A jako Kristus také vítězí vlastně především svými prohrami: nazřením absurdity nalézá opět smysl, svým selháním objevuje nově svou odpovědnost, prohrou několikaletého uvěznění vítězí – přinejmenším – sám nad sebou (jako objektem pobytových svodů), smrtí – svou poslední a největší prohrou – definitivně vítězí nad svou rozlomeností: uzavíraje navěky svůj obrys v „paměti bytí“ vrací se tak totiž teprve – aniž se zřekl čehokoli ze své „jinakosti“ – do lůna integrálního bytí (Dopisy Olze, 144, 4. září 1982). A bylo by třeba citovat dlouhou stať z Dodatku k Dálkovému výslechu, s projevem, který pronesl při „ceně míru“, kterou mu v roce 1989 udělili němečtí knihkupci, kde v závěru připomíná Janův prolog „Na počátku všeho je slovo“, aby si posteskl, že může-li být totéž slovo jednou pokorné a jindy pyšné, pýcha člověka jako „obdařeného rozumem“ znevážila hodnotu „slova“: a Havel předkládá k tomuto přestupku mistrovskou syntézu, v jednom úryvku coby antologii: vybízí, abychom „všichni společně bojovali proti pyšným slovům“, a končí takto: „Je zřejmé, že to naprosto není úkol pouhé lingvistiky. Jako výzva k odpovědnosti za slovo a vůči slovu je to úkol podstatně morální. A jako takový pak není 13

na horizontu světa, jak jej můžeme pozorovat, ale v nějaké části tam, kde přebývá ono Slovo, které bylo na počátku všeho a jež není slovo lidské“ (Milano, Garzanti, 1990, str. 220). Tato citace, převzaté z jeho nejvýznamnějších filozofických děl, mohou dát věřit, že Havlova osobnost Byla uzavřena v jakémsi druhu abstraktního solipsismu, bez zájmu o aktivní stránku života, zatímco on byl naprosto opačný: klidný, otevřený, srdečný, ironický, velmi vnímavý a rozsáhlých zájmů o všechno, co jej obklopovalo. V jeho Prosím stručně, z roku 2006, jej vidíme v každodenním nasazení, i za jeho rychlých cest do USA, v hromadě praktických věcí, pozorností k nutnostem jeho prezidentského života, počínaje setkáními s hlavami států, po vyřizování jeho diplomatické práce, počínaje přípravami konferencí v různých zemích, do kterých byl zván, až po starost o dům, zahradu, letní prezidentskou vilu. Osobně mám nezapomenutelné vzpomínky na setkání s ním, a na jeho rozhovory, už od toho prvního, při oficiálním zahájení mého poslání v září 1990, kdy s uspokojivým úsměvem zdůraznil, že tentýž den odjížděl můj předchůdce děkan diplomatického sboru, zástupce komunistického Německa: během čtyřiceti let režimu byla souslednost děkanů kombinována tak, že jimi byli pouze ti, kteří pocházeli z komunistických zemí Evropy a Ázie, což se silně protivilo ostatním velvyslancům. Moje vztahy s Havlem se umocnili, když na přání slovenského premiéra podal demisi na prezidenta Československa. Dle protokolu připadlo děkanu diplomatického sboru, aby odpověděl na Havlův projev v zahradách pražského hradu, 20. července 1992. Při té příležitosti, poté co jsem mu jménem všech poděkoval,uvedl jsem, že se právě otáčí významná stránka dějin této země: kardinál Tomášek umíral, prezident opouštěl, časy, kdy protagonista jeho Largo desolato, upřeně ustrašen hleděl na dveře domu při každém zazvonění, skončily; hrdinná epocha odvahy, boje, snášení pominula, začínal nový čas, který vyžadoval nemenší odvahu k čelení novým problémům společnosti. Prezident sledoval má slova s rostoucí pozorností: od té doby mezi námi přeskočila jiskra sympatie, která už nikdy nepohasla. Když jsem měl příležitost setkat se s ním, mluvil s nesmírným obdivem o Janu Pavlu II. (papež zase se vždy živě zajímal o zdraví prezidenta Havla); byl vždycky velmi otevřený a srdečný, až do jeho poslední státní návštěvy v Itálii a ve Vatikánu, kdy jsem s ním dlouze mluvil na letišti. Jsou to osobní vzpomínky, ale kéž by přispěly k lepšímu pochopení bohaté a živoucí osobnosti prezidenta Havla. Jeho smrt byla skutečně závěrečným, vrcholným dílem celého jeho života. Byla posledním vyzařováním života zcela stráveného pro dobro národa, v náročném a neustálém zamýšlení nad morální odpovědností jeho úlohy státníka, politika, básníka a literáta, nesmírné výše duchovní i lidské. Toto světlo zůstává. A Havel jistým způsobem tušil, že jeho vzdálení se světu bude nadále osvěcovat, i po smrti: „Bytí zakleté ve mně a bytí zakleté ve světě si mohou podat ruce kdykoli, kdekoli a jakkoli... ojedinělost a nevypočitatelnost takových chvílí spolutvoří přece jejich význam: je to význam „ostrovů smysluplnosti“ v oceánu našeho pachtění, význam luceren, jejichž světlo padá do temnoty naší životní pouti a osvětluje ji – v celé mnohoznačnosti jejího směřování“ (Dopisy Olze, 133, 19. června 1982). 14

Narození Páně – tajemství radosti a světla (středeční generální audience Benedikta XVI., 4. ledna 2012)

Drazí bratři a sestry, těší mne, že se s vámi setkávám na první generální audienci nového roku a z celého srdce přeji vám a vašim rodinám všechno nejlepší: Bůh, který narozením Krista, svého Syna, naplnil celý svět radostí, ať vás obdaří svým pokojem. Jsme v liturgickém vánočním období, které začíná vigilií 24. prosince a končí svátkem Křtu Páně. Rozmezí těchto dnů je krátké, ale plné tajemství a slavení. Všechno se soustředí kolem dvou velkých slavností Páně: Narození a Zjevení. Samotné názvy těchto slavností ukazují jejich příslušnou fyziognomii. Narození Páně slaví historický fakt Ježíšova narození v Betlémě. Slavnost Zjevení Páně, která vznikla na Východě, poukazuje na jeden fakt či spíše aspekt tohoto tajemství: Bůh se zjevuje v Kristově lidské přirozenosti – to je smysl řeckého slovesa epiphaino - nechat se spatřit. Zjevení Páně poukazuje z tohoto hlediska na několik událostí. Jde především o klanění mudrců, kteří rozpoznávají v Ježíši očekávaného Mesiáše, ale také o křest v řece Jordán či zjevení Božího hlasu shůry a zázrak na svatbě v Káni Galilejské, kde Kristus učinil první „znamení“. Překrásná antifona liturgie hodin spojuje tyto tři události s tématem zasnoubení Krista a církve: „Dnešního dne se zasnoubila církev s nebeským ženichem, protože Kristus smyl v Jordáně její viny; mudrci spěchají s dary na královskou svatbu a hosté se radují z vody proměněné ve víno” (Antifona k Zachariášovu kantiku). Můžeme skoro říci, že slavnost Narození zdůrazňuje skrytost Boha v poníženosti lidství Betlémského Dítěte. Naproti tomu ve Zjevení se Bůh skrze svoje lidství vyjevuje či ukazuje. V této katechezi bych rád krátce poukázal na pár témat, které patří ke slavnosti Narození Páně, aby mohl každý z nás pít z nevyčerpatelného pramene tohoto tajemství a přinášet plody života. Především se ptejme: čím se vyznačuje první reakce na tento mimořádný skutek Boha, který se stává dítětem, člověkem? Myslím, že první reakce nemůže obsahovat nic jiného než radost. „Radujme se všichni v Pánu, protože se nám narodil Spasitel“ – tak začíná půlnoční mše a slova, s nimiž se andělé obrátili k pastýřům: „Zvěstuji vám velikou radost“ (Lk 2,10). Je to téma ze začátku i závěru evangelia, kdy Ježíš apoštolům vytýká, že jsou smutní (srov. Lk 24,17), což je nesrovnatelné se skutečností, že On zůstává Člověkem navěky. Postupme však o krok dál: kde se rodí tato radost? Řekl bych, že vzniká z úžasu srdce, když je vidět, jak je Bůh blízko, jak na nás Bůh myslí, jak působí v dějinách; je to tedy radost, která se rodí rozjímáním tváře onoho pokorného dítěte, protože víme, že Boží tvář je navždy přítomna v lidství pro nás a s námi. Narození Páně je radost, protože vidíme a jsme si konečně jisti, že Bůh je dobrem, životem, pravdou o člověku a že se snižuje až k člověku, aby jej pozvedl k Sobě. Bůh se stává natolik blízkým, že Ho lze vidět a dotknout se Jej. Církev rozjímá toto nevýslovné tajemství a liturgické texty této doby jsou proniknuty úžasem a radostí. Všechny Vánoční písně vyjadřují tuto radost. Vánoce jsou místem sjednocení nebe a země a různé projevy těchto dní podtrhávají velikost toho, co se stalo. Bůh, který se jeví jako vzdálený, stal se blízkým; „nedostupný se stal dosažitelným, On který existuje dříve než čas, začal existovat v čase, Pán všehomíra skryl svoji velebnost a přijal přirozenost služebníka“ – volá sv. Lev Veliký (Sermone 2 in Nativitate Domini, 2,1). V tomto Dítěti, které potřebuje všechno stejně jako každé jiné dítě, se to, čím je Bůh - věčnost, moc, svatost, život, radost - pojí s tím, co jsme my: slabost, hřích, utrpení a smrt. 15

Teologie a spiritualita Vánoc užívají k popisu tohoto faktu výraz admirabile commercium, to znamená zázračná výměna mezi božstvím a lidstvím. Svatý Atanáš z Alexandrie tvrdí: „Syn Boží se stal člověkem, aby nás učinil Bohem“ (De Incarnatione, 54,3), ale je to především svatý Lev Veliký a jeho proslulé homilie o Narození Páně, kde se tato skutečnost stává předmětem hlubokého rozjímání. Tento svatý papež totiž praví: „Pokud se odvoláme k nevýslovné vlídnosti Božího milosrdenství, které přivedlo Stvořitele lidí k tomu, aby se stal člověkem, povznese nás k přirozenosti Toho, jemuž se klaníme v naší přirozenosti“ (Sermone 8 in Nativitate Domini). První úkon této podivuhodné výměny nastává v samotném Kristově lidství. Slovo přijalo naše lidství a výměnou byla naše přirozenost povýšena k božské důstojnosti. Druhý úkon výměny spočívá v naší reálné a niterné účasti na božské přirozenosti Slova. Svatý Pavel říká: „Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny“ (Gal 4,4-5). Vánoce jsou tedy slavností, ve které se Bůh natolik přibližuje člověku, že s ním sdílí samo jeho narození, aby zjevil jeho nejhlubší důstojnost, totiž že je dítětem Božím. Takto se sen lidstva započatý v Ráji – chtěli bychom být Bohem – nečekaně uskutečňuje. Nikoli však velikostí člověka, jenž se nemůže učinit Bohem, ale pokorou Boha, který sestupuje a tak ve své pokoře vstupuje k nám a pozvedá nás k opravdové velikosti Svého bytí. Druhý vatikánský koncil v této souvislosti praví: „Je skutečnost, že tajemství člověka se opravdu vyjasňuje jen v tajemství vtěleného Slova“ (Gaudium et spes, 22); jinak zůstává záhadou. Čím je lidský tvor? Jedině spatříme-li, že Bůh je s námi, může se nám objasnit naše existence, můžeme být šťastní, že jsme lidmi a žít s důvěrou a radostí. Kde se však tato podivuhodná výměna reálně zpřítomňuje, aby působila v našem životě a činila z něj život dětí Božích? Velmi konkrétně se tak děje v eucharistii. Když se účastníme mše svaté, představujeme Bohu to, co je naše: chléb a víno, plody země, aby je přijal a přetvořil tím, že nám daruje Sebe samého a stane se naším pokrmem, takže přijetím Jeho Těla a Jeho Krve máme účast na Jeho božském životě. Chtěl bych se nakonec pozastavit u dalšího aspektu Vánoc. Když se anděl Páně ukáže pastýřům v noci, kdy se narodil Ježíš, poznamenává evangelista Lukáš, že „se kolem nich rozzářila sláva Páně“ (2,9); a prolog Janova evangelia mluví o Slovu, které se stalo tělem, jako o pravém světlu, které přichází na svět, světlu schopném osvítit každého člověka (srov. Jan 1,9). Vánoční liturgie je prostoupena světlem. Kristův příchod rozhání temnoty světa, naplňuje svatou noc nebeským třpytem a tvář lidí prostupuje záře Boha Otce. Dnes také. Jsme prostoupeni Kristovým světlem a vánoční liturgie nás naléhavě zve, abychom nechali svou mysl a své srdce osvítit Bohem, který ukázal zář Svojí tváře. První preface o Narození Páně praví: „Neboť tvé slovo se stalo člověkem, a skrze ně nám nově zazářilo tvé světlo a jako nikdy předtím zjevila se tvá sláva: Když vidíme tvého narozeného Syna, vidíme tebe, Bože neviditelný, a jsme uchváceni láskou k tobě.“ Bůh, poté co v minulosti mnohokrát a mnoha způsoby mluvil skrze posly a znamení, „ukázal se“ v tajemství Vtělení, vyšel ze svého nedostupného světla, aby osvítil svět. O slavnosti Zjevení Páně 6. ledna, kterou budeme slavit za pár dní, nabízí církev velmi příznačný úryvek proroka Izaiáše: „Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou. Hle, tma zahalí zemi a temnota národy, nad tebou však zazáří Hospodin, jeho velebnost se zjeví nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři“ (60,1-3). Toto pozvání je určeno církvi, Kristovu společenství, ale také každému z nás, abychom si ještě živěji uvědomili poslání a odpovědnost vůči světu, dosvědčovali a nesli nové světlo evangelia. Na začátku konstituce Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium nacházíme následující slova: „Kristus je světlo národů. Proto má 16

tento posvátný sněm, shromážděný v Duchu svatém, vřelou touhu hlásat evangelium všemu stvoření“ (č.1). Evangelium je světlem, které se nemá ukrývat, ale postavit na svícen. Církev není světlem, ale dostává Kristovo světlo, přijímá je, aby jím byla osvícena a šířila je v celém jeho lesku. A k tomu musí dojít také v našem osobním životě. Ještě jednou cituji slova svatého Lva Velikého, která pronesl o svaté noci: „Uvědom si, křesťane, svou důstojnost. Stal ses spoluúčastným na božské přirozenosti, nevracej se tedy hanebným chováním do starého ponížení. Nezapomínej, jaké hlavy a jakého těla jsi údem. Pamatuj, žes byl vyrván z moci temnot a přenesen do světla a království Božího“ (Sermo 1 in Nativitate Domini, 3,2). Drazí bratři a sestry, Vánoce jsou zastavením a kontemplací onoho Dítěte, tajemství Boha, který se stává člověkem v pokoře a chudobě, ale především jsou opětovným přijetím onoho Dítěte, kterým je Kristus Pán, v nás samotných, abychom žili Jeho životem, a Jeho cítění, Jeho smýšlení a Jeho jednání učinili svým cítěním, smýšlením a jednáním. Slavit Vánoce tudíž znamená projevit radost, novost a světlo, které toto Narození vneslo do celého našeho bytí, abychom byli pro druhé také nositeli radosti, pravé novosti a Božího světla. Ještě jednou přeji vám všem vánoční čas požehnaný přítomností Boha!



Ježíšova modlitba při Poslední večeři (středeční generální audience Benedikta XVI., 11. ledna 2012)

Drazí bratři a sestry, v našem cyklu reflexí o Ježíšově modlitbě, jak je podaná v evangeliu, bych chtěl rozjímat o výjimečně slavnostním momentu Jeho modlitby při Poslední večeři. Hostina, při níž se Ježíš loučil se svými přáteli, má svoje časové a emocionální pozadí, jímž je bezprostřední hrozba smrti, jejíž blízkost už Ježíš cítí. O svém utrpení začal Ježíš mluvit již dlouho předtím a svoje učedníky se snažil do této perspektivy postupně uvádět. Evangelium podle Marka podává, že již na začátku cesty do Jeruzaléma, ve vzdálené krajině Cesareje Filipovy, Ježíš začal učedníky „poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých“ (Mk 8,31). Ve dnech, kdy se chystal k rozloučení se svými učedníky, prožívali lidé blížící se Paschu, Velikonoce, totiž památku vysvobození Izraele z Egypta. Toto osvobození, prožité v minulosti a znovu očekávané v přítomnosti i budoucnosti, bylo oživováno rodinným slavením Paschy. Poslední večeře do tohoto kontextu zapadá, ale vyznačuje se základní novostí. Ježíš hledí vstříc svému Umučení, Smrti a Vzkříšení a je si toho plně vědom. Chce prožít tuto Večeři se svými učedníky ve znamení zcela jedinečném a odlišném od ostatních hostin. Je to Jeho Večeře, v níž daruje Něco naprosto nového: Sebe samého. Ježíš tak slaví svoji Paschu, předjímá svůj Kříž a své Vzkříšení. Tato novost zřetelně vyplývá z chronologie Poslední večeře v evangeliu podle Jana, který ji nepopisuje jako velikonoční večeři, protože Ježíš zavádí něco nového, slaví Svoji Paschu, jež se ovšem také váže k událostem Exodu. Podle Jana zemřel Ježíš na kříži právě ve chvíli, kdy byly v Jeruzalémském chrámu obětováni velikonoční beránci. Co je tedy jádrem této Večeře? Jsou to gesta lámání chleba, podávání učedníkům a sdílení kalicha s vínem za doprovodu slov a v kontextu modlitby, do níž zapadají: to je ustanovení eucharistie, vrcholná modlitba Ježíše a církve. Podívejme se však na tento moment zblízka. Novozákonní tradice o ustanovení eucharistie nejprve podávají modlitbu, která uvádí tato gesta a Ježíšova slova o chlebu a vínu, přičemž používají paralelní a komplementární slova. 17

Pavel a Lukáš mluví o eucharistii/díků-činění: „vzal chléb, vzdal díky, lámal ho a dával jim“ (Lk 22,19). Naproti tomu Marek a Matouš zdůrazňují aspekt eulogie/požehnání: „vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim“ (Mk 14,22). Oba řecké výrazy eucharistein a eulogein odkazují k hebrejskému beracha, to znamená k zásadní modlitbě díkůvzdání a požehnání Izraelské tradice, kterou se zahajovaly velké hostiny. Dvě odlišná řecká slova odkazují na dva vnitřně spjaté a komplementární směry této modlitby. Beracha je totiž především díkůvzdáním a chválou Boha za obdržený dar. V Ježíšově Poslední večeři jde o chléb zhotovený ze pšenice, které dává Bůh vyrůst ze země, a o víno, vyrobené z plodů zralé révy. Tato modlitba chval a díků stoupající k Bohu se vrací jako požehnání. Dar přinesený Bohu se člověku vrací požehnán od Všemohoucího. Slova o ustanovení eucharistie spadají do tohoto kontextu modlitby. V ní se chvála a požehnání berachy stávají požehnáním a proměněním chleba a vína v Ježíšovo Tělo a Krev. Před slovy o ustanovení přicházejí na řadu gesta: lámání chleba a pozvednutí kalicha s vínem. Lámání chleba a podávání kalicha přísluší hlavě rodiny, která přijímá ke svému stolu všechny členy, ale mezi tato gesta patří také přívětivost, kdy je do společenství u stolu přijímán cizinec, který nepatří do rodiny. Při večeři, kterou se Ježíš loučí se svými učedníky, nabývají tato gesta zcela nové hloubky. Ježíš viditelně naznačuje přijetí k této hostině, kde se dává Bůh. V chlebu a vínu Ježíš nabízí a sdílí Sebe samého. Jak se ale toto všechno uskutečňuje? Jak může Ježíš v oné chvíli dát Sebe sama? Ježíš ví, že mu bude život odňat popravou na kříži, trestem smrti pro nesvobodné lidi, tedy způsobem, který Cicero definoval jako mors turpissima crucis. Darem chleba a vína, které nabízí v Poslední večeři, předjímá Ježíš svoji smrt a své zmrtvýchvstání a tak uskutečňuje to, co řekl v podobenství o Dobrém Pastýři: „Dávám svůj život a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce“ (Jan 10,17-18). Ježíš proto předem dává život, který mu bude odňat a takto proměňuje svoji násilnou smrt ve svobodný úkon darování sebe samého za druhé a pro druhé. Vytrpěné násilí se proměňuje v aktivní, svobodnou a vykupitelskou oběť. V modlitbě začínající podle obřadních forem biblické tradice Ježíš znovu ukazuje svoji totožnost a rozhodnost důsledným plněním svého poslání totální lásky, výrazem poslušnosti k Otcově vůli. Hluboká originalita darování Sebe samého učedníkům skrze eucharistickou památku je vrcholnou modlitbou, jež charakterizuje tuto večeři na rozloučenou. Rozjímáním Ježíšových gest a slov o této noci, jasně vidíme, že vnitřní a trvalý vztah s Otcem je místem, kde se uskutečňuje gesto, kterým zanechává učedníkům a každému z nás svátost lásky, Sacramentum caritatis. Dvakrát znějí ve večeřadle slova: „To čiňte na mou památku“ (1 Kor 11, 24.25). Darováním Sebe slaví Ježíš Paschu a stává se pravým Beránkem, který dokonává celý starozákonní kult. Proto svatý Pavel říká Korintským křesťanům: „Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky… s upřímností a životem podle pravdy“ (1 Kor 5, 7-8). Evangelista Lukáš uchoval další cenný prvek událostí Poslední večeře, který nám umožňuje spatřit dojemnou hloubku Ježíšovy modlitby za svoje učedníky onu noc, i Jeho pozornost vůči každému. Ježíš začíná modlitbou díkůvzdání a požehnání, potom přichází eucharistický dar, kdy dává Sebe samého, a zatímco podává tuto rozhodující svátostnou skutečnost, obrací se k Petrovi a na konci večeře mu říká: „Šimone, Šimone, satan si vyžádal, aby vás směl protříbit jako pšenici; ale já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra nezanikla. A ty potom, až se obrátíš, utvrzuj své bratry“ (Lk 22,31-22). Když nadchází zkouška také pro učedníky pozvedá Ježíš svojí modlitbou jejich slabost, jejich snahu pochopit, že Boží cesta 18

vede skrze velikonoční tajemství smrti a zmrtvýchvstání, které předjímá obětováním chleba a vína. Eucharistie je pokrmem poutníků a stává se posilou také pro toho, kdo je malátný, vysílený a dezorientovaný. A modlitba je určena zejména Petrovi, aby jednou, až se obrátí, utvrzoval svoje bratry ve víře. Evangelista Lukáš připomíná, jak Ježíš svým pohledem hledal Petrovu tvář těsně po té, co jej třikrát zapřel, aby mu dodal sil k opětnému nastoupení cesty za Ním: „V tom okamžiku, když ještě mluvil, zakokrhal kohout. Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr si vzpomněl na to, co mu Pán řekl“ (Lk 22, 60-61). Drazí bratři a sestry, účastníme-li se eucharistie, prožívejme mimořádným způsobem modlitbu, kterou Ježíš konal a neustále koná za každého z nás, aby zlo, které každý v životě potkáváme, nezvítězilo, a působila v nás proměňující moc Kristovy smrti a vzkříšení. V eucharistii církev odpovídá na Ježíšovo přikázání: „To čiňte na mou památku“ (Lk 22,19; srov. 1 Kor 11, 24-26); opakuje modlitbu díkůvzdání a požehnání a v ní i slova o transsubstanciaci chleba a vína v Tělo a Krev Páně. Naše eucharistie jsou realitami vázanými k tomuto momentu modlitby, stále novými úkony sjednocení s Ježíšovou modlitbou.. Církev již od samotného počátku chápala slova o proměnění jako součást modlitby konané společně s Ježíšem; jako ústřední součást chval plných vděčnosti, skrze něž je nám plod země a lidské práce opět Bohem darován jako Ježíšovo Tělo a Krev, jako sebe-darování Boha v Synově otevírající se lásce (srov. Ježíš Nazaretský II., str. 87). Účastníme-li se eucharistie, sytíme-li se Tělem a Krví Božího Syna, spojujeme svoji modlitbu s modlitbou Beránka v jeho vrcholné noci, aby náš život navzdory naší slabosti a našim nevěrnostem nebyl ztracen, ale byl proměněn. Drazí přátelé, prosme Pána, aby naše účast na Jeho eucharistii, jež je pro křesťanský život nezbytná, byla po náležité přípravě, včetně přijetí svátosti pokání, vždycky vrcholným bodem veškeré naší modlitby. Prosme, abychom v hlubokém sjednocení s Jeho obětí Otci, mohli také my proměnit svoje kříže ve svobodnou a odpovědnou oběť lásky k Bohu a k bratřím.



Týden modliteb za jednotu křesťanů (středeční generální audience Benedikta XVI., 18. ledna 2012)

Drazí bratři a sestry,dneškem začíná Týden modliteb za jednotu křesťanů, který si už více než sto let připomínají křesťané všech církví a církevních společenství, aby prosili o mimořádný dar, za který se modlil Pán Ježíš při Poslední večeři před svým utrpením: „Ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Týden modliteb za jednotu křesťanů byl zaveden roku 1908 o. Paulem Wattsonem, zakladatelem anglikánské řeholní komunity, která následně vstoupila do katolické církve. Iniciativě se dostalo požehnání papeže, svatého Pia X., a byla potom podpořena papežem Benediktem XV., který ji 25. února 1916 doporučil celé katolické církvi svým breve Romanorum Pontificum. 19

Oktáv modliteb se vyvíjel a zdokonaloval ve třicátých letech minulého století zásluhou abbé Paul Couturiera z Lyonu, který podporoval modlitbu za „jednotu církve tak, jak to chce Kristus a v souladu s nástroji, které chce On“. Abbé Couturier ve svých posledních spisech označuje Týden modliteb za nástroj umožňující Kristově univerzální modlitbě „prostoupit a proniknout celý Boží lid“, který prosí Boha o tento velký dar. A právě Týden modliteb za jednotu křesťanů je jedním z nejúčinnějších výrazů podnětu, který dal Druhý vatikánský koncil ke hledání plného společenství mezi všemi Kristovými učedníky. Toto duchovní setkání, které spojuje křesťany všech tradic, nám umožňuje si uvědomit skutečnost, že jednota, ke které směřujeme, nemůže být jenom výsledkem našeho úsilí, ale bude spíše darem, kterého se nám dostane shůry a o který je třeba neustále prosit. Každoročně jsou nějakou ekumenickou skupinou z různých částí světa připravovány podklady textů pro Týden modliteb. U tohoto bodu bych se chtěl pozastavit. Letos byly tyto texty podány smíšenou skupinou představitelů polské katolické církve a ekumenické rady, která zahrnuje různé církve a církevní společenství v této zemi. Dokumentace byla přehlédnuta komisí složenou ze členů Papežské rady pro podporu jednoty křesťanů a komise Víra a ústava Světové ekumenické rady církví. Také tato společná práce vykonaná ve dvou etapách je znamením touhy po jednotě, která oživuje křesťany, jakož i vědomí, že modlitba je primární cestou k dosažení plného společenství, neboť ve spojení s Pánem jdeme vstříc jednotě. Téma letošního Týdne je vzato z prvního listu Korinťanům: „Všichni budeme proměněni skrze vítězství našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. 1 Kor 15,51-58), Jeho vítězství nás promění. Toto téma bylo vybráno zmíněnou ekumenickou skupinou z Polska, která reflexí o své národní zkušenosti chtěla poukázat na oporu, kterou poskytuje křesťanská víra uprostřed zkoušek a zmatků, jakými byly ty, jež jsou charakteristické pro dějiny Polska. Po rozsáhlých diskusích bylo zvoleno téma zaměřené na proměňující moc víry v Krista, zejména ve světle významu, jaký má pro naši modlitbu za viditelnou jednotu církve, Kristova Těla. Tuto reflexi inspirovala slova svatého Pavla, který se obracel k církvi v Korintu a hovoří o dočasné povaze toho, co patří k našemu přítomnému životu, poznamenanému také zkušeností „prohry“ hříchu a smrti, ve vztahu k tomu, co přináší „vítězství“ Krista nad hříchem a smrtí v Jeho velikonočním tajemství. Konkrétní dějiny polského národa, který zakusil již v 16. století období demokratického soužití i náboženské svobody, byly poznačeny v posledních stoletích invazemi a neúspěchy, ale také stálým bojem proti útisku a prahnutím po svobodě. To všechno vedlo ekumenickou skupinu ke hlubšímu zamyšlení nad pravým významem „vítězství“; co je to „vítězství“ a co „prohra“. Ve srovnání s vítězstvím chápaným v triumfalistických kategoriích nám Kristus nabízí docela jinou cestu, která nevede skrze sílu a moc. Tvrdí totiž: „Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech“ (Mk 9,35). Kristus mluví o vítězství trpící lásky skrze vzájemnou službu, pomoc, novou naději a konkrétní útěchu darovanou těm, kdo jsou poslední, zapomenutí a odmítáni. Pro všechny křesťany je nejvyšším výrazem takovéto pokorné služby samotný Ježíš Kristus, naprostý dar, kterým dává Sebe samého, vítězství Jeho lásky nad smrtí v kříži, jež září úsvitem Velikonočního rána. Můžeme mít účast na tomto proměňujícím „vítězství“, pokud se necháme proměnit Bohem, pokud uskutečníme konverzi ve svém životě; tato proměna se uskutečňuje obrácením. To je důvod, proč polská ekumenická skupina považovala za mimořádně vhodné téma svého rozjímání slova svatého Pavla: „Všichni budeme proměněni skrze vítězství našeho Pána Ježíše Krista“ (srov. 1 Kor 15,51-58). Plná a viditelná jednota křesťanů, po níž toužíme, vyžaduje, abychom se nechali stále dokonaleji proměňovat a připodobňovat obrazu Krista. Jednota, za niž se modlíme, vyžaduje 20

vnitřní konverzi a to jak společnou, tak osobní. Nejde jenom o srdečnost či spolupráci, je zapotřebí zejména posílit naši víru v Boha, v Boha Ježíše Krista, který se stal jedním z nás a oslovil nás. Je třeba vstoupit do nového života v Kristu, který je naším pravým a definitivním vítězstvím; je třeba se vzájemně otevřít a přijmout všechny prvky jednoty, které nám Bůh uchoval a stále znovu nám je dává; je třeba cítit nezbytnost dosvědčovat člověku naší doby živého Boha, který se dal poznat v Kristu. Druhý vatikánský koncil postavil ekumenické hledání do středu života a působení církve: „Proto tento posvátný sněm vybízí všechny katolické věřící, aby pochopili znamení doby a horlivě se účastnili ekumenického díla“ (Unitatis redintegratio, 4). Blahoslavený Jan Pavel II. zdůraznil podstatnou povahu tohoto nasazení slovy: „Tato jednota, kterou Pán daroval své církvi a v níž chce obejmout všechny, není žádným doplňkem, ale samým středem jeho díla. Nelze ji stavět na úroveň jakéhosi druhotného přívlastku společenství Ježíšových učedníků. Je totiž vlastní samému bytí tohoto společenství“ (Ut unum sint, 9). Za ekumenické dílo je tedy odpovědná celá církev a všichni pokřtění, kteří mají růst v již existujícím částečném společenství mezi křesťany až k plnému společenství v pravdě a v lásce. Modlitba za jednotu se proto neomezuje na tento Týden modliteb, ale má se stát integrující součástí naší modlitby, života modlitby všech křesťanů na každém místě a v každé době, zejména když se setkávají lidé různých tradic a společně se v Kristu přičiňují o vítězství na veškerým hříchem, zlem, nespravedlností a násilím páchaným na důstojnosti člověka. Od doby, kdy více než před sto lety vzniklo ekumenické hnutí, stále existuje jasné povědomí skutečnosti, že nedostatek jednoty mezi křesťany brání účinnějšímu hlásání evangelia, protože ohrožuje naši důvěryhodnost. Jak můžeme přesvědčivě svědčit, když jsme rozděleni? Pokud se týká základních pravd víry, spojuje nás toho zajisté mnohem více než toho, co nás dělí. Rozdělení však zůstávají a týkají se také různých praktických a etických otázek, vzbuzují zmatek a nedůvěru, oslabují naši schopnost předávat spásonosné Kristovo Slovo. V tomto smyslu je třeba, abychom si připomínali slova blahoslaveného Jana Pavla II., který ve své encyklice Ut unum sint mluví o škodě, kterou způsobil křesťanskému svědectví a evangelnímu hlásání nedostatek jednoty (srov. č. 98,99). Je to velká výzva pro novou evangelizaci, která bude moci být plodnější, pokud budou všichni křesťané společně hlásat pravdu evangelia Ježíše Krista a poskytnou společnou odpověď na duchovní žízeň naší doby. Cesty církve i národů jsou v rukách zmrtvýchvstalého Krista, jenž zvítězil nad smrtí a nespravedlností, kterou podstoupil a vytrpěl za všechny. On nám dává účast na svém vítězství. Jenom On je s to nás proměnit a učinit z nás - slabých a váhavých - mocné a odvážné vykonavatele dobra. Jedině On nás může zachránit z negativních důsledků našich rozdělení. Drazí bratři a sestry všechny vás vybízím, abyste se během tohoto Týdne co nejintenzivněji spojili v modlitbě za růst společného svědectví, solidarity a spolupráce křesťanů v očekávání slavného dne, kdy budeme moci společně vyznávat víru předanou apoštoly a společně slavit svátosti naší proměny v Kristu.



Ježíšova velekněžská modlitba (středeční generální audience Benedikta XVI., 125. ledna 2012)

Drazí bratři a sestry, v dnešní katechezi soustředíme svoji pozornost na modlitbu, kterou Ježíš pozvedá k Otci v „hodině“ svého povýšení a oslavení (srov. Jan 17,1-26). Katechismus 21

katolické církve praví: „Křesťanská tradice ji právem nazývá Ježíšovou „velekněžskou modlitbou“. Je to modlitba našeho Velekněze, je neoddělitelná od jeho oběti, od jeho „přechodu“ [paschy] k Otci, kde je zcela „zasvěcen“ Otci“ (KKC, č.2747). Tato Ježíšova modlitba je ve svém překypujícím bohatství srozumitelná zejména na pozadí židovského svátku Jom kippur, dne smíření. Tento den Velekněz přináší smírnou oběť nejprve za sebe, potom za celou kněžskou třídu a nakonec za společenství celého lidu. Účelem je, aby Izraelský lid po přestupcích, kterých se dopustil v uplynulém roce, znovu nabyl vědomí smíru s Bohem, vědomí, že je lidem vyvoleným, „národem svatým“ mezi národy. Ježíšova modlitba, jak ji podává 17. kapitola Janova evangelia, přejímá strukturu tohoto svátku. Ježíš se onu noc obrací k Otci, když obětuje sám sebe. Ježíš, kněz i oběť, se modlí za sebe, za apoštoly a za všechny, kteří budou věřit v Něho, za církev všech dob (srov. Jan 17,20). Modlitba, kterou Ježíš koná za sebe, je prosbou o vlastní oslavení, vlastní „povýšení“ v jeho „hodině“. Ve skutečnosti je však více než prosbou a prohlášením naprosté disponibility začít svobodně a velkoryse naplňovat záměr Boha Otce, spočívající v tom, že bude zajat, vydán na smrt a vstane z mrtvých. Tato „hodina“ začala Jidášovou zradou (srov. Jan 13,31) a vrcholí výstupem vzkříšeného Ježíše k Otci (Jan 20,17). Odchod Jidáše z večeřadla komentuje Ježíš těmito slovy: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm“ (Jan 13,31). Nikoli náhodou pak začíná svoji modlitbu: „Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe“ (Jan 17.1). Oslavení, které pro sebe žádá Ježíš jakožto Velekněz, je vstupem do úplné poslušnosti k Otci, poslušnosti, která vede k naplnění Jeho synovství: „Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět“ (Jan 17,5). Tato disponibilita a tato žádost je prvním úkonem nového kněžství, který spočívá v naprostém odevzdání se na kříži. Právě na kříži, svrchovaném skutku lásky, je Ježíš oslaven, protože tato láska je opravdovou, Boží slávou. Druhým momentem této modlitby je Ježíšova přímluva za učedníky, kteří byli s Ním. To jsou ti, o kterých může Ježíš říci Otci: „Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal a zachovali tvoje slovo“ (Jan 17,6). „Zjevit jméno Boží lidem“ znamená realizovat novou přítomnost Otce uprostřed lidu, lidstva. Toto „zjevení“ není v Ježíši jenom slovo, nýbrž realita. Bůh je s námi a Jeho jméno, Jeho přítomnost s námi, Jeho bytí jedním z nás se tak „realizuje“. Toto zjevení se tedy realizuje vtělením Slova. V Ježíši Bůh vstupuje do lidského těla, a tak se novým a jedinečným způsobem stává bližním. A tato přítomnost má svůj vrchol v oběti, kterou Ježíš realizuje svojí Paschou smrti a zmrtvýchvstání. Jádrem této přímluvné a smírné modlitby za učedníky je žádost o posvěcení. Ježíš říká Otci: „Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě“ (Jan 17,16-19). Co znamená v tomto případě „posvětit”? Nejprve je třeba říci, že „Posvěcený“ či „Svatý“ je ve vlastním smyslu jedině Bůh. Posvětit tedy znamená převést nějakou realitu – osobu či věc – do Božího vlastnictví. Jsou v tom obsaženy dva komplementární aspekty: na jedné straně něco vyjmout z obyčejných věcí, segregovat a „dát stranou“ z prostředí osobního lidského života za účelem naprostého odevzdání Bohu. Na druhé straně je tato segregace, toto přemístění do sféry Boží určitým „posláním“, pověřením, protože realita darovaná Bohu - zasvěcená osoba - existuje „pro“ druhé, je druhým darována. Darovat Bohu znamená nebýt už sami pro sebe, nýbrž pro všechny. Zasvěcen je ten, kdo je jako Ježíš segregován ze světa, dán stranou pro Boha kvůli určitému poslání a právě proto je všem plně k dispozici. Pro učedníky to znamená, že pokračují v Ježíšově poslání, jsou 22

odevzdáni Bohu a tak posláni ke všem. Večer o Velikonocích, kdy se Zmrtvýchvstalý zjeví svým učedníkům, řekne jim: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás“ (Jan 20,21). Třetí moment této velekněžské modlitby sahá až na konec časů. Ježíš se v ní obrací k Otci, aby se přimlouval za ty, kteří budou přivedeni k víře prostřednictvím poslání, které započali apoštolové a trvá v dějinách: „Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne. Ježíš prosí za církev všech dob, prosí také za nás (Jan 17, 20). Katechismus katolické církve to komentuje: „Ježíš zcela dokončil dílo Otce a jeho modlitba, stejně jako jeho oběť, sahá až do konce časů. Modlitba jeho hodiny naplňuje poslední časy a přivádí je k jejich dovršení“ (KKC, č.2749). Ústřední prosba Ježíšovy velekněžské modlitby věnovaná jeho učedníkům všech dob se týká budoucí jednoty těch, kteří v Něho uvěří. Tato jednota není světským produktem. Pochází výlučně z božské jednoty a přichází k nám od Otce skrze Syna v Duchu svatém. Ježíš prosí o dar, který pochází z nebe a má svůj reálný a vnímatelný účinek na zemi. Ježíš se modlí, „ať jsou všichni jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal“ (Jan 17,21). Jednota křesťanů je na jedné straně utajená realita, která spočívá v srdci věřících. Zároveň se však má v dějinách vyjevit ve vší zřetelnosti, má se ukázat, aby svět uvěřil. Má to velmi praktický a konkrétní účel; má se vyjevit, aby byli všichni skutečně jedno. Jednota budoucích učedníků je jednota s Ježíšem, kterého Otec poslal na svět, a je také původním zdrojem účinnosti křesťanského poslání ve světě. Můžeme říci, že Ježíšovou velekněžskou modlitbou došlo k ustanovení církve. Právě zde při konání Poslední večeře Ježíš vytváří církev. Vždyť, co jiného je církev, ne-li společenstvím učedníků, které skrze víru v Ježíše Krista jakožto Otcem poslaného, dostává svoji jednotu a je zapojeno do Ježíšova poslání spasit svět tím, že jej přivede k poznání Boha? Tady skutečně nacházíme pravou definici církve. Církev se rodí z Ježíšovy modlitby. A tato modlitba není pouhým slovem; je aktem, ve kterém se on sám „posvěcuje“, to znamená „obětuje“ za život světa (srov. Ježíš Nazaretský II, str. 70). Ježíš se modlí, aby jeho učedníci byli jedno. Mocí této obdržené a střežené jednoty může církev kráčet „světem“, aniž by byla „ze světa“ (srov. Jan 17,16) a žít posláním, které jí bylo svěřeno, aby svět uvěřil v Syna a v Otce, který Jej poslal. Církev se tak stává místem, ve kterém pokračuje samotné poslání Krista, totiž vyvádět „svět“ z odcizení se člověka Bohu i sobě samému, mimo hřích, aby byl opět světem Božím. Drazí bratři a sestry, přiblížili jsme si několik prvků obrovského bohatství Ježíšovy velekněžské modlitby, k jejíž četbě a rozjímání vás vybízím, aby nás vedla v dialogu s Pánem a učila nás modlit se. Také my ve svojí modlitbě prosme Boha, aby nám pomohl plně přijmout plán, který má s každým z nás; prosme Jej, aby nás „zasvětil“ Sobě, abychom Mu stále více patřili a mohli stále více milovat druhé, bližní i vzdálené; prosme Ho, abychom byli schopni otevírat svoji modlitbu dimenzím světa, neomezovat ji na prosbu o pomoc ve svých vlastních problémech, ale připomínat Pánu své bližní, chápat krásu přímluvy za druhé; prosme Jej o dar viditelné jednoty všech věřících v Krista – jak jsme to intenzivně činili v tomto Týdnu modliteb za jednotu křesťanů - a modleme se, abychom byli neustále připraveni odpovědět komukoli, kdo se nás bude ptát po důvodech naší naděje (srov. 1 Petr 3,15).





 23

SV. AGÁTA, PANNA A MUČEDNICE Jméno svaté Agáty pochází z řeckého „αγαθή“, což znamená „dobrá“. Světice podstoupila mučednickou smrt v polovině III. století. Archeologické nálezy dokazují její úctu už několik desetiletí po její smrti, k níž podle tradice došlo 5. února 251. Agáta se narodila v prvních desetiletích III. století (někdy kolem roku 235?) v Catánii. Na Sicílii, stejně jako v celém rozlehlém římském impériu zuřilo v této době pronásledování křesťanů, které rozpoutal – i když čistě náhodně – kolem roku 40 po Kristu císař Nero. Snad nejintenzivnější však bylo Freska sv. Agáty na klenebním oblouku v Drysicích ve II. století, kdy byl vydán zákon, zakazující křesťanský kult. Ve III. století pak císař Septimus Severus vydal nařízení, v němž stanovil, že křesťané mají být nejprve udáni úřadům a pak vyzváni, aby veřejně hájili své nové přesvědčení. Vysloví-li souhlas s tím, že se vrátí k pohanství, dostanou potvrzení (libellum), dosvědčující jejich příslušnost k pohanskému náboženství. V opačném případě, totiž pokud odmítnou obětovat bohům, mají být nejprve mučeni a pak popraveni. Byl to nemilostný a důmyslný systém, protože císař chtěl, aby bylo více odpadlíků než mučedníků, neboť tito se pokládali za mnohem nebezpečnější než živí křesťané. Když v roce 249 císař Decius viděl, jak se křesťanství šíří, počínal si ještě krutěji: všichni křesťané – ať už byli udáni či nikoli, měli být automaticky místními úřady vyhledáváni, zatýkáni, mučeni a pak popraveni. Catánie byla v tomto období vzkvétajícím a prosperujícím městem, a to jak pro svou geografickou pozici, tak díky velkému přístavu, který byl místem čilého obchodu a kulturní výměny pro celé Středozemí. Stejně jako všechna města římského impéria, měla i Catánie svého prokonzula či guvernéra, který zastupoval decentralizovanou moc impéria, které už tehdy bylo velmi rozlehlé. Jmenoval se Quintinianus a byl mužem příkrým, pyšným a velmi mocným, navíc obklopen početným dvorem, čítajícím příbuzné, značný počet otroků, císařské gardy. Obýval skvostný pretoriánský palác s přilehlými budovami, v nichž se odvíjela veškerá veřejná činnost města. Podle „Passio Sanctae Agathe“, napsaném v polovině V. století, jehož latinský a řecký překlad se uchovaly dodnes, Agáta patřila k bohaté a šlechtické katánské rodině: otec Rao a matka Apolla vlastnili domy a úrodná pole, a to jak ve městě, tak v okolí. Protože byli křesťany, vychovávali podle křesťanského náboženství i svou dceru. Agáta vzkvétala v dětství a mládí ku kráse, ryzosti a čistotě panenství. Už v útlém věku pocítila ve svém srdci touhu patřit zcela Kristu. Když dosáhla 15. roku, měla za to, že nastal ten správný okamžik, aby se zasvětila Bohu. Zasvěcené panny se svým novým stylem života byly v počátcích křesťanství božským průlomem do tehdejšího pohanského a rozkládajícího se světa. Katánský biskup její žádosti vyhověl a během oficiálního obřadu, zvaného „velatio“, na ni vložil „flammeum“, neboli červený závoj, přinesený zasvěcenými pannami. 24

Na mozaice v kostele S. Apollinare Nuovo v Ravenně (VI. stol.) je zobrazena v dlouhé tunice, dalmatice a štolou přes ramena, což by vedlo k mínění, že byla diakonkou. Katánský prokonzul Quintinianus ji jednou zahlédl a bláznivě se do ní zamiloval. S odvoláním na Déciův edikt o pronásledování křesťanů ji obvinil z hanobení státního náboženství, což bylo běžné obvinění u všech křesťanů, a nařídil, aby ji zatkli a odvedli do paláce prétoria. V tomto bodě existují různé lidové tradice, které říkají, že Agáta před zatčením prchla a uchýlila se jak tradice vypráví – do Galerma, osady nedaleko Catánie, nebo na Maltu či do Palerma. Byla však zatčena a předvedena před Quintiniána. Když před ním stanula, byl prokonzul uchvácen její krásou a zmocnila se ho vášeň. Jeho pokusy svést ji však byly marné, protože mladičká Agáta byla ve své věrnosti Kristu nezlomná. Prokonzul tedy zahájil proces dívčiny převýchovy a svěřil ji kurtizáně lehkých mravů, jménem Afrodísie (od Afrodité=bohyně lásky), aby ji tato zlomila a učinila povolnější. Uběhl měsíc a byla znovu vystavena pokušením všeho druhu, flirtováním slavnostem, obscénním zábavám, hostinám; ona však neústupně chránila své panenství, zasvěcené nebeskému Ženichovi, jemuž chtěla zůstat věrna za každou cenu. Afrodísie tak poprvé během své pestré kariéry musela uznat, že je vůči čisté a ctnostné Agátě bezmocná. Pokořená a zklamaná předstoupila před Quintiniána a odevzdala mu Agátu se slovy: „Její hlava je tvrdší, než láva Etny“. Rozlícený prokonzul s ní proto zahájil proces. Nechal si ji předvést v odění otrokyně, jaké užívaly Bohu zasvěcené panny: „Jsi-li svobodná a šlechetná“ – namítl jí prokonzul – „proč vystupuješ jako otrokyně?“ Nato Agáta odvětila: „Protože nejvyšší šlechetnost spočívá v tom, být Kristovými otroky“. Podle jedné z legend při dalším výslechu a hrozbách mučení řekla soudci: „Obilí se nemůže uložit do sýpky, dokud není dobře vymláceno a zrno z klasů odděleno od slámy. Stejně tak ani moje duše nemůže vstoupit do ráje, jestliže nedáš nejprve zmučit mé tělo svými katany“. Agáta byla natahována na skřipec, trhána železnými hřebeny, A. Balestra, MUČEDNICTVÍ SV. AGÁTY, opatství Villanova pálena žhavými břity. Místo toho však, aby kruté mučení zlomilo její odpor, zdálo se, že jí naopak dává novou sílu. Rozzuřený Quintinián ji chtěl pokořit v jejím ženství, proto rozkázal, aby jí ohromnými kleštěmi utrhli či odřízli ňadra. Tehdy mu Agáta řekla: „nestydíš se zbavit ženu zdrojů života, z něhož jsi sál ty sám, když jsi byl kojen z prsou své matky?.. Ty drásáš mé tělo, má duše však zůstává nedotčena!“ Tento druh mučení se pak následně stal symbolem její mučednické smrti, takže Agáta bývá zobrazována s prsy na podnose a kleštěmi. Krvácející a posetá ranami byla odvlečena do cely. Trpěla horečkou a krutými bolestmi. Vše ale snášela z lásky k Bohu. Když se v noci modlila, zjevil se jí o půlnoci svatý apoštol Petr v doprovodu s dítětem nesoucím lucernu, a amputovaná prsa uzdravil. Po pěti dnech byla znovu předvedena před prokonzula, který když spatřil zhojené rány, nevěřícně se tázal, co se stalo? Tehdy mu Agáta odvětila: „Uzdravil mi je Kristus“. Pro Quintiniána to byla krutá porážka, jeho někdejší žár lásky se proměnil v zuřivou nenávist. 25

Proto nařídil, aby ji položili na lože řeřavých uhlíků, na rozžhavený rošt a s žhavými bodci. Zatímco oheň stravoval její tělo, její závoj – jak říká tradice – neshořel. Proto se „závoj sv. Agáty“ stal ihned jednou z nejcennějších relikvií. Vícekrát byl nesen v procesí k proudů lávy, vyvěrajícím z Etny, a ty se před ním zastavily. Když Agáta umírala v hořící peci, postihlo město Catánii silné zemětřesení, prétorium se zhroutilo a pohřbilo dva Quintiniánovi popravčí rádce. Lid Catánie byl jat hrůzou a vzbouřil se proti krutému rozsudku nad nevinnou dívkou. Prokonzul proto nechal dívku vyrvat z plamenů a v agónii ji dal přenést do její cely, kde krátce nato skonala. Přesně rok po její smrti – 5. února 252, ohrožovala Catánii silná erupce Etny: tehdy mnoho křesťanů i obyvatel města – a to i pohanů – utíkalo k jejímu hrobu, a nesli její zázračný závoj, kterým se halila: postavili ho do cesty žhavé lávě, která se před ním zastavila. Agáta už od té doby není jen patronkou Catánie, ale i ochránkyní před vulkanickými erupcemi a před požáry. G. Lanfranco, SV. PETR UZDRAVUJE SV. AGÁTU, 1613-14, Národní galerie, Parma V poslední době se její mocná ochrana – prostřednictvím zázračného závoje – projevila v roce 1886, kdy jej arcibiskup Catánie nesl v procesí, zatímco opakovaná erupce Etny ohrožovala městečko Nicolosii, ležící na úpatí vulkánu a to bylo před pohromou uchráněno.

Passio Sanctae Agathae Vyprávíme dějiny mučednické smrti nejblahoslavenější panny a mučednice Agáty, kterou podstoupila v provincii Sicílie, ve městě Catanii, 5. února za času císaře Decia, kdy tento byl potřetí konzulem. Když se Quintinianus, konzul sicilské provincie dověděl o bezúhonné pověsti Agáty, panny zasvěcené Bohu, z mnoha důvodů a za velkého přemýšlení hledal, jak by se k ní dostal. V každém zločinu svého nitra totiž v sobě probouzel vášeň odpovídajících neřestí: 26

Prahnoucí po světské slávě, bažící po vzrůstu své prestiže, dal Boží služebnici zatknout právě proto, že pocházela z urozené rodiny. Tak chtěl lidem ukázat, že on, neurozeného původu, je schopen podřídit své vůli dokonce i ty nejváženější. Jako chlípník pak chtěl probudit vášeň očí při pohledu na krásnou pannu. Jako lakomec rozpoutal svou chamtivost po jejím bohatství. Jako modloslužebník a sluha démonů, rozpálený svou zlobou nemohl ani slyšet Kristovo jméno. Tak zvrácen fúrií vášně nechal svými obdivovateli zatknout bl. Agátu, jak bylo řečeno, a předal ji matróně jménem Afrodisia, která měla devatero zvrácených dcer, stejných, jako jejich matka. Učinil tak proto, aby ji po třicet dní neustále pokoušely lichotkami a změnily její city. A tu jednou jí slibovaly radosti, jindy jí hrozily, doufajíce, že odradí její svatou mysl od dobrých předsevzetí. Svatá Agáta jim však říkala: Má mysl je pevně zakotvena v Kristu: vaše slova jsou vanutími větru, vaše hrozby vodními proudy, které přestože dorážejí na základy mého domu, tento nemůže padnout, protože spočívá na pevné skále. Toto řkouc celý den plakala a modlila se. A jako vyprahlý letním žárem touží po svěžích vodách, tak toužila dosáhnout koruny mučednictví a podstoupit pro Krista mnohá muka. Když si Afridisia povšimla, že její duše zůstává neochvějná, šla ke Quintiánovi a řekla mu: Je snazší rozdrtit kameny a změnit železo ve vláčné olovo, než odvrátit duši této dívenky od křesťanského smýšlení. Já i moje dcery jsme bez přestání, střídajíce se navzájem ve dne v noci nedělaly nic jiného, než se snažily zlomit jejího ducha k souhlasu s dobrou radou. Já jsem jí dokonce nabídla perly a vzácné šperky, i šaty zlatem tkané: Slíbila jsem jí paláce a vily, postavila před ni drahocenný nábytek i otroky obojího pohlaví a věku: Ale jako zemí, po níž nohama šlape, ona vším pohrdá. Tehdy nahněvaný Quintinián poručil, aby byla předvedena před jeho soud. Jakmile usedl začal mluvit takto: Jakého jsi stavu? Bl. Agáta odpověděla: - Nejenže jsem se narodila svobodná, ale z urozené rodiny, jak dosvědčuje mé příbuzenstvo. Konzul Quintinián odvětil: Jestliže tedy dokládáš, že jsi svobodná a urozená, proč dáváš najevo, že žiješ a oblékáš se jako otrokyně? Sv. Agáta řekla: Protože jsem služebnicí Krista, proto ukazuji, že jsem otrokyně. Quintinián pravil: Ale pokud jsi skutečně svobodná a urozená, proč se chceš stát otrokyní? Sv. Agáta řekla: Nejvyšší svoboda a urozenost spočívá v projevování, že jsme služebníci Krista. 27

Quintián pravil: A to proč?My, kteří pohrdáme podřízeností Kristu a ctíme bohy svobodu nemáme? Sv. Agáta odpověděla: Vaše svoboda vás vláčí tolikerým otroctvím, že nejenže z vás dělá sluhy hříchu, ale také vás podřizuje dřevu a kamení. Quintinián řekl: To všechno, co jsi bláznivými slovy potupila, dokáží pomstít kruté tresty. Ale dříve, než přistoupíme k mučení, řekni mi, proč pohrdáš svatostí bohů? Sv. Agáta řekla: Neříkej bohů, ale spíše řekni démonů. Ti, jejichž obraz si ztvárňujete v sochách a jejichž sádrové a mramorové obličeje pokrýváte zlatem, jsou totiž démoni. Quintinián řekl: Nyní si vyber, dle libosti, buď jako pošetilá půjdeš vstříc různým trestům s odsouzenci, anebo jako moudrá a urozená, jak tě příroda stvořila, budeš obětovat všemocným bohům, kteří jsou pravými bohy jak dokazuje jejich pravé božství. Sv. Agáta odpověděla: Přeji ti, aby tvá manželka byla taková jakou byla tvá bohyně Venuše, a ty byl takovým, jakým byl Jupiter, tvůj Bůh. Jakmile to Quintinián uslyšel poručil, aby jí zpolíčkovali a pravil jí: Neopovažuj se ztřeštěně žvanit v pohrdání soudcem. Sv. Agáta odpověděla: Řekl jsi, že to jsou tvoji bohové, jež pravé božství ukazuje jako takové; ať je tedy tvá manželka jako Venuše, a ty jako Jupiter, abyste i vy mohli být připočteni k počtu vašich bohů. Quintinián pravil: Je více než zřejmé, že sis zvolila trpět různá mučení, protože mě opakovaně urážíš. Sv. Agáta odpověděla: Divím se, že ty, moudrý muž, jsi dospěl k takové pošetilosti, že ctíš tvé bohy, jejichž život nechceš aby napodobovala tvá manželka a že současně říkáš, že tě uráží ten, kdo ti přeje žít podle jejich příkladu. Jsou-li tito bohové praví, přála jsem ti dobro, když jsem ti řekla, aby tvůj život byl takový jaký byl, jak se říká, ten jejich. Pokud se však jejich společnosti děsíš, pak souhlasíš se mnou. Potom to řekni jasně, že jsou tak hnusní, tak mrzcí, že chce-li kdo někoho urazit, stačí mu popřát, aby byl takový jak ohavný byl jejich život. Quintián řekl: K čemu tento příval slov? Buď obětuj bohům anebo ti dám za rozličného mučení umřít. Sv. Agáta odpověděla: Jestliže mne dáš předhodit šelmám..., tyto, jakmile uslyší Kristovo jméno, zjihnou; vydáš-li mne plamenům, andělé z nebe si pospíší z rosou spásy, poseješ-li mne ranami a bitím, mám v sobě Ducha svatého, který mi dá sílu, abych pohrdla každým z tvých mučení. Tehdy Quintinián, potřásl hlavou a vydal rozkaz, aby ji uvrhli do temného žaláře řka: Dobře si to rozmysli a čiň pokání, tak budeš moci uniknout strašným mukám, jež rozsápou tvé tělo. Agáta odvětila: Ta, služebníku satanův, ty čiň pokání, protože jen tak se vyhneš mukám věčným. A protože jej hlasitě odmítala, navíc před veřejností, Quintinián nařídil, aby ji co nejrychleji odvedli do žaláře.

28

Sv. Agáta pak naplněna radostí a hrdostí vstoupila do vězení a jakoby pozvaná na svatbu, vzplanula radostí a v modlitbách svěřovala Bohu svůj zápas. Následujícího dne ničemný Quintinián poručil, aby před něj byla znovu předvedena a řekl jí: Jak ses rozhodla pro svou záchranu? Sv. Agáta odpověděla: mou záchranou je Kristus. Quintinián řekl: Jak dlouho ještě se necháš strhávat nešťastnice touto marnou ideou? Zřekni se Krista a začni se klanět bohům, zaopatři si tak své mládí a vyhneš se hořké smrti. Sv. Agáta řekla: Ty se zřekni svých bohů, kteří jsou kamení a dřevo, a klaněj se pravému Bohu, svému stvořiteli, který tě učinil; pokud jím pohrdneš padneš za kořist přísným trestům a věčnému ohni. Tehdy rozezlený Quintinián nařídil, aby byla zavěšena na velký skřipec a mučena. Zatímco ji mučili Quintinián jí říká: Opusť tuto ideu své duše! Zachráníš si tak život. Sv. Agáta odpověděla: já v těchto mukách zakouším takovou radost: jako když někdo slyší dobrou zprávu anebo když někdo spatří někoho, po němž dlouhý čas toužil, anebo jako ten, kdo nalezl mnoho pokladů, tak se raduji i já, podrobena na krátký čas těmto útrapám. Obilí se totiž nemůže uchovávat na sýpce, jestliže se nejprve hrubě neodstraní jeho slupka a nerozdrtí se na kousky: tak ani má duše nemůže vejít do Pánova ráje s palmou mučednictví, aniž bych předtím nenechala katany aby důkladně rozsápali moje tělo. Tehdy rozzuřený Quintinián poručil, aby ji mučili na ňadru a pak aby jí ho pomalu zcela utrhli. Bl. Agáta řekla: zlý, krutý a nelidský tyrane, nestydíš se vyrvat ženě to, z čeho jsi sám sál u své matky? Ale já mám jiná ňadra, nedotčená, v nitru mé duše, ta, která živí mé city a už od dětství jsem je zasvětila Kristu Pánu. Tehdy Quintinián nařídil, že má být znovu uvržena do vězení, žádný lékař se nesmí opovážit k ní přiblížit a nesmí jí dát chléb ani vodu. Když byla takto zavřena ve vězení, hle, kolem půlnoci přišel stařec (před nímž kráčel chlapec s loučí) a nesl v rukou různé léky. Říkal, že je lékař a dal se s ní do hovoru: Přestože tě hloupý konzul sklíčil tělesným utrpením, tys mu svými odpověďmi způsobila těžší rány. A protože on tě mučil a dal ti vyrvat ňadra, jeho žírnost se mu změnila ve zlovůli a jeho duši je vyhrazena věčná hořkost. A protože jsem byl přitom, když jsi tyto věci trpěla, dával jsem pozor a přispěchal jsem, aby se tvému ňadru dostalo péče a záchrany. Tehdy mu Agáta řekla: Nikdy jsem svému tělu nedávala pozemské léky a nehodí se, abych nyní přišla o to, co jsem zachovala od nejútlejšího věku. Stařec jí řekl: také já jsem křesťan a ovládám dobře lékařské umění: nemusíš se přede mnou rdít. Agátu mu říká:A jaký ruměnec bych mohla mít z tebe, který jsi už pokročilého věku? A pak, i když jsem dívenka, mé tělo je tak rozdrásané, že už samotné rány mi ani nedají 29

pomyslet, že bych se mohla rdít. Ale děkuji dobrý otče, že jsi měl o mne takovou starost a opakuji, že mého těla se nikdy nedotkne lék udělaný lidmi. Onen stařec jí řekl: Ale proč nedovolíš, abych tě léčil? Agáta odvětila: Protože mám jako spasitele Pána Ježíše Krista, který pouhým slovem léčí každou nemoc a jen jeho hlas vše občerstvuje. Jestli on bude chtít, uzdraví mě. Tu jí stařec s úsměvem povídá: vždyť právě on mne poslal k tobě: já nejsem než jeho apoštol: a vez, že v jeho jménu máš být uzdravena. Jen co to řekl, zmizel jejím očím. Nato sv. Agáta padla na kolena v modlitbě a řekla: Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, že sis na mne vzpomněl, a poslal jsi svého apoštola, který mě potěšil a uzdravil mé údy. Jen co skončila s modlitbou, pohlédla na své tělo poseté tolika ranami, a hle, všechny její údy byly uzdraveny: dokonce i ňadra byla obnoveno. Navíc po celou noc v kobce zářilo takové světlo, že hlídky zděšeně prchli a nechali vězení otevřené. Ti, kteří byli dole uvězněni, říkali sv. Agátě aby uprchla. Ona však odpověděla: Ať je ode mne daleko taková myšlenka, že bych přišla o svou korunu a uvrhla do potíží rty, kteří mne hlídali. Navíc, když mi pomáhá můj Pán Ježíš Kristus, vytrvám ve svědectví Jemu, který mne zachránil a potěšil. Po čtyřech dnech nařídil Quintinián, aby ji znovu přivedli před jeho tribunál a řekl jí: Dokdy budeš bláznivě vzdorovat nařízením nepřemožitelných císařů? Obětuj bohům, pokud ne, věz, že budeš vydána ještě krutějším mukám. Agáta odpověděla: Všechna tvá slova jsou hloupá, prázdná a zlá, tvé příkazy dokonce zamořují ovzduší. Proto jsi ubohý a bez rozumu. Kdo by prosil o pomoc kámen a ne pravého a nejvyššího Boha, který neváhal uzdravit všechny mé rány, které jsi mi způsobil, a dokonce vrátit mému tělu moje ňadra? Quintinián pravil: Ale kdo tě to vyléčil? Agáta odpověděla: Kristus, Boží Syn. Nato Quintinián: Ty se ještě odvažuješ vyslovit Kristovo jméno? Agáta odpověděla: Já vyznávám Krista ústy i srdcem a nikdy ho nepřestanu vzývat. Quintinián řekl: Uvidím, jestli tě teď tvůj Kristus uzdraví. A přikázal, aby na zem vysypali ostré střepy a pod ně dali žhavé uhlíky a Agáta v nich měla být nahá vyválena. Jen co byl rozsudek vykonán, místo, kde bylo svaté tělo položeno se zatřáslo, spadlo kus zdi a zabilo soudcova poradce jménem Silván i jeho přítele jménem Falconius, na jejichž rady páchal hanebnosti. Také celé město Catania bylo zasaženo silným zemětřesením. Všichni proto běželi k soudnímu tribunálu a dali se do velkého křiku, protože svatá Boží služebnice byla krutě mučena a proto se všem hrozilo vážné nebezpečí. Quintinián se tehdy snažil utéct, poděšen na jedné straně zemětřesením a na druhé vzpourou lidu. Přikázal proto, aby ji odnesli zpátky do vězení, a on se dal na útěk bočními dvířky, takže dav nechal u bran. 30

Poté, co svatá Agáta znovu přišla do vězení, rozepjala ruce k Pánu a řekla: Pane, který jsi mne stvořil a chránil od mého dětství, a jenž jsi mi v mládí dal tak mužně jednat; který jsi mě zbavil lásky ke světu a mé tělo uchoval bez porušení, který jsi mi dal zvítězit nad mučením katanů, železem, ohněm i okovy, který jsi mi uprostřed muk dal ctnost trpělivosti; prosím Tě, abys nyní přijal mého ducha, neboť nadešel čas, abych na tvůj příkaz opustila tento svět a u tebe dosáhla milosrdenství. Jen co tato slova jasným hlasem dořekla za přítomnosti mnohých, odevzdala ducha. Jakmile se o tom doslechly zástupy zbožných, velmi rychle přišly, vzali její tělo a uložili ho do nového hrobu. Když její tělo mazali vonnými mastmi a s velkou pečlivostí jej ukládali do hrobu, přišel k nim mladý muž oděný do hedvábí, a za ním více než stovka hochů slavnostně oděných a spanilých. Nikdo předtím ani potom ho v Catanii neviděl. Ba ani nikdo z ostatních ho neznal. Ten tedy přišel k místu, kde spočívalo její tělo a poblíž hlavy jí položil mramorovou tabulku, na které byl nápis: SVATÁ MYSL, SPONTÁNNÍ ÚCTA K BOHU A OSVOBOZENÍ VLASTI. Tento nápis, jak jsem řekli, položil k ní do hrobu a tak tam zůstal stát dokud nebyl s velkou pečlivostí uzavřen. Po uzavření hrobu odešel, a jak jsme zmínili nikdo ho už nikdy nespatřil ani o něm neslyšel mluvit v okolí ani v celém sicilském kraji. Z toho se domníváme, že to byl její anděl. Ti, kdo to písmo viděli a šířili, probouzeli vroucnost ve všech obyvatelích Sicílie: takže ať Židé či pohané všichni začali svorně s křesťany uctívat její hrob. Tehdy se Quintinián s doprovodem kvapně vydal na cestu, aby si prohlédl její vlastnictví a pozatýkal všechny její příbuzné: ale Boží soud ho stihl uprostřed řeky. Když se na bárce plavil přes řeku, dva koně se splašili, jeden zaútočil zuby, druhý pak ho zasáhl kopytem, svrhl ho do řeky Simeto a jeho tělo se až dodnes nenašlo. Proto rostla bázeň a úcta ke svaté Agátě, a nikdo si nedovolil nikoho z jejich příbuzných sužovat. Vzhledem k tomu, že se pak jasně potvrdil nápis, který tam Pánův anděl položil, kdy asi po roce skoro v den jejího narození sopka Etna vybuchla obrovským plamenem a láva se jako nesmlouvavá řeka, zkapalňující kamení i půdu, blížila k městu Catania, tehdy množství obyvatel vesnic prchalo z hory a mířili k jejímu hrobu. Vzali závoj, kterým byl její hrob přikrytý a postavili ho proti ohni, který se na ně valil: v tu chvíli se božskou mocí zastavil. Plameny začaly šlehat prvního února a přestaly 5 února téhož měsíce, který je dnem jejího pohřbu. Tak náš Pán Ježíš Kristus potvrdil, že z nebezpečí smrti a z ohně byli vysvobozeni pro zásluhy a na přímluvu sv. Agáty. Jemu buď čest, sláva a moc na věky věků. Tak se staň. Noční pohled na katedrálu sv. Agáty v Catanii.

31

APOŠTOLSKÝ LIST PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

PORTA FIDEI DANÝ „MOTU PROPRIO“ KTERÝM SE VYHLAŠUJE ROK VÍRY

1. BRÁNA VÍRY (srov. Sk 14, 27), která uvádí do života ve společenství s Bohem a umožňuje vstup do jeho církve, je pro nás vždy otevřena. Překročit její práh lze tehdy, jestliže se hlásá Boží slovo a srdce se nechá přetvářet proměňující milostí. Vstoupit do této brány znamená vydat se na cestu, která trvá po celý život. Tato cesta začíná křtem (srov. Řím 6, 4), díky němuž smíme Boha nazývat Otcem, a končí tehdy, když skrze smrt projdeme do věčného života. Ten je plodem zmrtvýchvstání Pána Ježíše, který chtěl darem svého Svatého Ducha přivést všechny ty, kdo v něj uvěří, do své slávy (srov. Jan 17, 22). Vyznávat víru v Trojici – Otce, Syna a Ducha Svatého – znamená věřit v jednoho Boha, který je láska (srov. 1 Jan 4, 8): Otce, jenž v plnosti času poslal svého Syna pro naši spásu, v Ježíše Krista, jenž v tajemství své smrti a zmrtvýchvstání vykoupil svět, a v Ducha Svatého, jenž po staletí vede církev v očekávání slavného Pánova návratu. 2. Již od samého začátku své služby jsem jako nástupce svatého Petra mluvil o nutnosti znovu objevit cestu víry a s novou intenzitou ukazovat radost a nadšení ze setkání s Kristem. 32

V homilii během mše svaté při zahájení svého pontifikátu jsem řekl: „Celá církev a pastýři v ní se musí jako Kristus vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště na místo života, k přátelství s Božím Synem, k tomu, který dává život, a to život v plnosti.“1 Často se stává, že křesťané mají větší starost o sociální, kulturní a politické důsledky své činnosti a o víře uvažují jako o samozřejmém předpokladu života společnosti. Ve skutečnosti však už tento předpoklad nejen že není samozřejmý, ale často je i veřejně popírán. 2 V minulosti bylo patrné jednotící tkanivo kultury, obecně přijímané jako odkaz k obsahu víry a jí inspirovaných ctností. Dnes se však zdá, že ve značné části společnosti už tomu tak není. Důvodem je hluboká krize víry, která postihla množství lidí. 3. Nelze se smířit s tím, že by sůl ztratila svou chuť a světlo zůstalo skryto (srov. Mt 5, 13–16). Tak jako samařská žena mohou i dnešní lidé zakoušet potřebu vydat se ke studni a slyšet Ježíše, který nás zve, abychom v něj uvěřili a čerpali živou vodu vyvěrající z jeho pramene (srov. Jan 4, 14). Musíme znovu objevit chuť nechat se krmit Božím slovem, věrně předávaným v církvi, a chlebem života, nabídnutým jako pokrm jeho učedníkům (srov. Jan 6, 51). Ježíšovo učení skutečně zaznívá i dnes se stejnou intenzitou: „Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu“ (Jan 6, 27). Otázku, kterou tehdy Ježíšovi kladli jeho posluchači, vznášíme i dnes: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ (Jan 6, 28). A známe také Ježíšovu odpověď: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal“ (Jan 6, 29). Víra v Ježíše Krista je tedy definitivní cestou k dosažení spásy. 4. Ve světle všech těchto skutečností jsem se rozhodl vyhlásit Rok víry. Začne 11. října 2012, u příležitosti padesátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu, a skončí o slavnosti Ježíše Krista Krále, 24. listopadu 2013. Na datum jeho začátku, 11. říjen 2012, zároveň připadá dvacáté výročí vydání Katechismu katolické církve. Byl vyhlášen mým předchůdcem, blahoslaveným Janem Pavlem II., 3 aby všem věřícím ukazoval sílu a krásu víry. Tento dokument, skutečný plod II. vatikánského koncilu, si vyžádala mimořádná Synoda biskupů v roce 1985 jako nástroj ve službě katechezi 4 a byl připraven ve spolupráci se všemi biskupy katolické církve. A právě na říjen 2012 jsem svolal řádné zasedání Synody biskupů, aby se věnovala tématu „Nová evangelizace pro předávání křesťanské víry“. Bude to dobrá příležitost, jak celou církev uvést do období mimořádné reflexe a znovuobjevení víry. Není to poprvé, kdy je církev vyzývána k tomu, aby slavila Rok víry. Můj ctihodný předchůdce, služebník Boží Pavel VI., oznámil podobnou oslavu pro rok 1967, aby tak připomněl mučednictví svatých Petra a Pavla u příležitosti 1900. výročí jejich nejvyššího svědectví víry. Chtěl, aby to byl pro celou církev slavnostní okamžik „skutečného a upřímného vyznání stejné víry“ a aby toto vyznání bylo učiněno „jednotlivě a společně, svobodně a vědomě, vnitřně i navenek, pokorně a upřímně“. 5 Domníval se, že tímto způsobem celá církev 1

BENEDIKT XVI. Homilie během mše svaté při zahájení pontifikátu (24. dubna 2005). AAS 97 (2005), s. 710. Srv. BENEDIKT XVI. Homilie během mše svaté na „Terreiro do Paço“, Lisabon (11. května 2010). Insegnamenti di Benedetto XVI, VI, 1 (2010), s. 673. 3 Srv. JAN PAVEL II. Apoštolská konstituce Fidei depositum k vydání Katechismu katolické církve napsaného po Druhém ekumenickém vatikánském koncilu (11. října 1992): 4 Srv. Závěrečná zpráva II. mimořádného zasedání Synody biskupů (7. prosince 1985), II, B, a, 4. Enchiridion vaticanum, sv. IX, č. 1797. 5 PAVEL VI. Apoštolská exhortace Petrum et Paulum apostolos u příležitosti 1900. výročí mučednické smrti sv. Petra a Pavla (22. února 1967). AAS 59 (1967), s. 196. 33 2

znovu získá „přesné povědomí o své víře, kterou tak bude moci oživit, očistit, potvrdit a vyznat“. 6 Dalekosáhlé společenské změny, k nimž v oné době docházelo, jen potvrdily, že slavení Roku víry bylo potřebné. Tento rok byl zakončen Vyznáním víry Božího lidu, 7 jež mělo ukázat, že podstatný obsah, náležející ke staletému dědictví všech věřících, je třeba potvrzovat, chápat a prozkoumávat stále novým způsobem. Jedině tak je možné důsledně vydávat svědectví v dějinných okolnostech odlišných od minulých podmínek. 5. V jistých ohledech viděl můj ctihodný předchůdce v tomto roku „důsledek a požadavek pokoncilního období“ 8 a byl si plně vědom závažných problémů své doby, zvláště pak těch, které činily vyznání pravé víry a její správný výklad těžšími. Zdá se mi, že začátek slavení Roku víry v den padesátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu nabízí dobrou příležitost k tomu, abychom pomohli lidem pochopit, že texty koncilních otců, slovy blahoslaveného Jana Pavla, „ neztrácejí… svou hodnotu ani výkonnost. Je nezbytné, aby se vhodným způsobem pročítaly, abychom se s nimi seznamovali a přijímali je jako kvalifikované a normativní texty učitelského úřadu v rámci tradice církve… Cítím víc než kdy v minulosti povinnost poukázat na koncil jako na velkou milost, kterou církev ve 20. století obdržela; je pro nás bezpečným kompasem, který nám umožňuje, abychom se dobře orientovali ve století, které se před námi otevírá“. 9 Rád bych též znovu zdůraznil to, co jsem už měl možnost říci o koncilu několik měsíců po svém zvolení Petrovým nástupcem: „Pokud jej vykládáme a uskutečňujeme pod vedením správné hermeneutiky, může být stále účinnějším prostředkem obnovy církve, jíž je trvale zapotřebí.“ 10 6. Obnovy církve lze dosáhnout také skrze svědectví, jež svým životem vydávají věřící. Už tím, že žijí ve světě, jsou křesťané povoláni, aby vyzařovali slovo pravdy, které nám zanechal Pán Ježíš. Sám koncil řekl ve své věroučné konstituci Lumen gentium toto: „Kristus byl ovšem ‚svatý, nevinný, neposkvrněný‘ (Žid 7, 26), nepoznal hřích (srov. 2 Kor 5, 21) a přišel jen usmířit hříchy lidu (srov. Žid 2, 17); v církvi však jsou i hříšníci; je zároveň svatá i stále potřebuje očišťování a jde trvale cestou pokání a obnovy. Církev ‚při svém putování prochází mezi pronásledováními ze strany světa a útěchami od Boha‘ a hlásá kříž Páně a jeho smrt, dokud on nepřijde (srov. 1 Kor 11, 26). Moc zmrtvýchvstalého Pána ji však posiluje, aby trpělivostí a láskou překonávala trápení a nesnáze vnitřní i vnější a aby ve světě věrně, i když zastřeně, zjevovala jeho tajemství až do té doby, dokud nebude na konci odhaleno v plném světle.“ 11 Rok víry je tedy z této perspektivy pozvánkou ke skutečnému a novému obrácení se k Pánu, jedinému Spasiteli našeho světa. V tajemství své smrti a svého vzkříšení Pán zjevil plnost lásky, jež nás vysvobozuje a volá k obrácení života skrze odpuštění hříchů (srov. Sk 5, 31).

6

Tamtéž, s. 198. PAVEL VI. Slavnostní vyznání víry. Homilie během mše u příležitosti 1900. výročí mučednické smrti sv. Petra a Pavla na závěr „Roku víry“ (30. června 1968). AAS 60 (1968), s. 433–445. 8 PAVEL VI. Generální audience (14. června 1967). In: Insegnamenti V (1967), s. 801. 9 JAN PAVEL II. Apoštolský list na závěr jubilejního roku 2000 Novo millennio ineunte (6. ledna 2001). 10 BENEDIKT XVI. Promluva k Římské kurii (22. prosince 2005). AAS 98 (2006), s. 52. 11 II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium (21. listopadu 1964), č. 8. 34 7

Podle svatého Pavla nás tato láska přivádí k novému životu: „Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem“ (Řím 6, 4). Díky víře přetváří tento nový život celé lidské bytí podle radikální novosti zmrtvýchvstání. Do té míry, v níž člověk svobodně spolupracuje, procházejí jeho myšlenky i city, jeho mentalita i chování pozvolným procesem očišťování a proměny na cestě, jež v tomto životě nikdy úplně nekončí. „Víra, která se projevuje láskou“ (Gal 5, 6), to je nové měřítko porozumění a jednání, které proměňují celý lidský život (srov. Řím 12, 2; Kol 3, 9–10; Ef 4, 20–29; 2 Kor 5, 17). 7. „ Caritas Christi urget nos“ (2 Kor 5, 14): Kristova láska naplňuje naše srdce a pobízí nás k tomu, abychom evangelizovali. Tak jako v minulosti nás i dnes posílá na cesty světa, abychom zde hlásali evangelium všem národům na zemi (srov. Mt 28, 19). Svou láskou přitahuje Ježíš Kristus k sobě lidi všech generací: v každé době svolává církev, svěřuje jí úkol, aby hlásala evangelium, a dává jí k tomu vždy nový mandát. I dnes je tedy potřeba, aby se církev intenzivně nasazovala v úsilí o novou evangelizaci a znovu objevila radost z víry i nadšení pro její předávání. Misijní nasazení věřících, jež nikdy nemůže zeslábnout, čerpá moc a sílu z každodenního objevování Boží lásky. Víra roste tehdy, je-li prožívána jako zkušenost přijaté lásky a předávána dál jako zakoušená milost a radost. Díky ní může náš život vydávat plody, neboť víra rozšiřuje naše srdce v naději a umožňuje nám, abychom vydávali životodárné svědectví: ano, otevírá srdce a duše těch, kdo odpovídají na Pánovo pozvání, aby přilnuli k jeho slovu a stali se jeho učedníky. Jak potvrzuje svatý Augustin, věřící se „posiluje vírou“.12 Svatý biskup z Hippo měl dobrý důvod, proč se vyjádřil právě takto. Jak víme, vytrvale ve svém životě hledal krásu víry, a to až do té doby, kdy jeho srdce nalezlo spočinutí v Bohu. 13 Jeho početné spisy, v nichž vysvětluje význam a pravdivost víry, jsou jako nesmírně bohaté dědictví stále aktuální a také dnes pomáhají mnoha lidem hledajícím Boha, aby nalezli pravou cestu a „bránu k víře“. Jedině skrze víru tedy víra roste a posiluje se. Neexistuje jiná možnost, jak získat jistotu ohledně svého života, než svěřovat se stále dokonaleji do náruče lásky, která se zdá být vždy větší, neboť má svůj původ v Bohu. 8. Rád bych při této šťastné příležitosti vyzval své spolubratry biskupy z celého světa, aby se v tomto čase duchovní milosti, kterou nám Bůh nabízí k připomenutí cenného daru víry, sjednotili s Petrovým nástupcem. Chceme tento rok oslavit důstojně a plodně. Bude proto třeba zintenzivnit reflexi nad tématem víry a pomoci tak všem, kteří věří v Krista, aby vědomě a pevně přilnuli k evangeliu, zvláště v době hlubokých změn, jimiž dnes lidstvo prochází. Budeme mít příležitost vyznat svou víru ve zmrtvýchvstalého Pána v katedrálách a kostelech celého světa, ve svých domovech a rodinách, aby každý člověk pocítil silnou potřebu lépe poznávat odvěkou víru a předávat ji budoucím generacím. Řeholní i farní společenství a všechny církevní instituce, staré i nové, v tomto roce naleznou způsob, jak veřejně vyznat své Credo.

12 13

Sv. AUGUSTIN. De utilitate credendi, I, 2. Srv. Sv. AUGUSTIN. Vyznání I, 1. 35

9. Přejeme si, aby tento rok vzbudil v každém věřícím touhu vyznat svou víru v plnosti a s novým přesvědčením, s důvěrou a radostí. Bude dobrou příležitostí k tomu, abychom víru intenzivněji slavili v liturgii, zvláště při eucharistii, která je „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“. 14 Zároveň doufáme, že věřící budou svým životem stále věrohodněji svědčit. Je úkolem každého věřícího, aby zvláště v tomto roce znovu objevil obsah víry, kterou vyznává, slaví, žije a vkládá do svých modliteb, 15 a aby přemýšlel nad samotným aktem víry. Není bez důvodu, že se křesťané prvních staletí museli vyznání víry učit nazpaměť. Sloužilo jim jako každodenní modlitba, aby nezapomínali na závazek, který přijali ve křtu. Slovy bohatými na význam o tom hovoří i svatý Augustin ve své homilii na redditio symboli, složení vyznání víry: „Symbol svatého tajemství, který jste všichni společně přijali a dnes také jeden po druhém vyznali, to jsou slova, z nichž je zbudována víra matky církve. Tato víra vyrůstá z pevného základu, a tím je Kristus Pán… Přijali jste je a vyznali, ale ve své duši a v srdci je musíte uchovat jako trvale přítomná, musíte je opakovat na svém lůžku, připomínat si je na veřejných místech a nezapomínat na ně ani při jídle. A i když vaše tělo spí, musíte je opatrovat svým srdcem.“ 16 10. Rád bych nyní načrtnul cestu, jež nám má pomoci porozumět lépe nejen obsahu víry, ale také samotnému aktu, jímž se v naprosté svobodě rozhodujeme odevzdat se plně Bohu. Existuje totiž hluboká jednota mezi aktem, jímž věříme, a obsahem, jemuž dáváme svůj souhlas. Vstoupit do této reality nám pomáhá také svatý Pavel, když píše: „Víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse“ (Řím 10, 10). Srdce naznačuje, že první akt, jímž se člověk přibližuje k víře, je Božím darem a působením milosti, která jedná v nitru člověka a přetváří jej. V tomto ohledu slouží jako zvláště výmluvný příklad Lýdie. Svatý Lukáš vypráví, že když byl Pavel ve Filipech, šel v sobotu hlásat evangelium některým ženám. Byla mezi nimi i Lýdie a „Pán jí otevřel srdce, takže pozorně naslouchala Pavlovým řečem“ (Sk 16, 14). Význam tohoto prohlášení je důležitý. Svatý Lukáš tu ukazuje, že nestačí znát obsah toho, čemu se má uvěřit. Srdce, skutečný svatostánek skrytý uvnitř člověka, se musí otevřít milosti, jež očím umožňuje, aby viděly pod povrch, a člověk tak mohl pochopit, že to, co se hlásá, je Boží slovo. Vyznání ústy zase naznačuje, že k víře nutně patří také veřejně vydávané svědectví a angažovanost. Křesťan nikdy nesmí přemýšlet o víře jako o soukromé záležitosti. Víra znamená rozhodnutí být s Pánem a žít s ním. Toto „bytí s Pánem“ ukazuje na nutnost porozumět důvodům, proč věřit. Právě proto, že jde o svobodný akt, vyžaduje víra společenskou odpovědnost za to, v co se věří. Tento veřejný rozměr víry a její odvážné hlásání všem lidem předvedla církev zcela jednoznačně při Letnicích. Je to dar Ducha Svatého, který nás uschopňuje k misijnímu poslání a posiluje naše svědectví, aby bylo upřímné a nebojácné. Vyznání víry je aktem osobním a zároveň společným. Prvním předmětem víry je totiž církev. 14

II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum Concilium (4. prosince 1963), č. 10. Srv. JAN PAVEL II. Apoštolská konstituce Fidei depositum k vydání Katechismu katolické církve napsaného po Druhém ekumenickém vatikánském koncilu (11. října 1992): 16 Srv. AUGUSTIN. Sermo 215, 1. 36 15

Ve víře celého křesťanského společenství dostává jedinec křest, skutečné znamení vstupu mezi věřící lid, aby získal spásu. Jak čteme v Katechismu katolické církve: „‚Věřím‘ (apoštolské vyznání víry): to je víra církve, kterou osobně vyznává každý věřící, zvláště při křtu. ‚Věříme‘ (nicejsko-cařihradské vyznání víry v řeckém originále): to je víra církve, kterou vyznávají biskupové shromáždění na koncilu nebo liturgické společenství věřících v běžném životě. ‚Věřím‘: tak také církev, naše matka, odpovídá Bohu svou vírou a učí nás říkat ‚Věřím‘, ‚Věříme‘.“ 17 Je zřejmé, že k tomu, aby člověk mohl dát svůj souhlas, tedy aby výslovně a úplně svým rozumem a vůlí přilnul k tomu, co církev předkládá, je nutné poznat obsah víry. Toto poznání uvádí do plnosti Bohem zjeveného spásonosného tajemství. Dát svůj souhlas dále znamená, že když člověk věří, svobodně přijímá celé tajemství víry, protože garantem jeho pravdivosti je Bůh, který se zjevuje a dovoluje nám, abychom poznali tajemství jeho lásky. 18 Na druhou stranu nesmíme zapomínat, že v našem kulturním kontextu existuje množství lidí, kteří v sobě sice nerozpoznávají dar víry, upřímně však hledají nejvyšší smysl a konečnou pravdu svého života i celého světa. Toto hledání je skutečnou „preambulí“ k víře, neboť vede lidi po cestě směřující k tajemství Boha. Lidský rozum v sobě nese vrozenou potřebu „toho, co platí a trvá vždycky.“ 19 Tato potřeba pak zakládá trvalé a do lidského srdce nesmazatelně vepsané nutkání jít a nalézt toho, jehož bychom nikdy nehledali, kdyby nám už předtím nevyšel naproti. 20 Víra nás k tomuto setkání zve a plně nás pro ně otevírá. 11. Cenný a nenahraditelný nástroj, nezbytný k dosažení systematického poznání obsahu víry, mohou všichni najít v Katechismu katolické církve. Patří mezi nejdůležitější plody II. vatikánského koncilu. V apoštolské konstituci Fidei depositum, kterou ne náhodou podepsal blahoslavený Jan Pavel II. v den třicátého výročí zahájení II. vatikánského koncilu, se píše: „Tento katechismus (bude) velmi důležitým přínosem k oné obnově celého života církve… Uznávám Katechismus za platný a oprávněný nástroj ke službě církevnímu společenství a za bezpečnou normu pro vyučování víře.“ 21 Právě v tomto smyslu bude třeba, aby během Roku víry došlo ke koordinovanému úsilí znovu objevit a prostudovat základní obsah víry, jenž v Katechismu katolické církve nachází svou systematickou a organickou syntézu. Vidíme zde bohatství nauky, kterou církev během svých dvoutisíciletých dějin přijímala, střežila a předkládala. Od Písma svatého k církevním otcům, od mistrů teologie po světce všech staletí představuje Katechismus trvalý doklad množství způsobů, jimiž církev rozjímala o víře a rozvíjela své učení, aby věřícím nabídla jistotu pro jejich život z víry. Již svou strukturou sleduje Katechismus katolické církve vývoj víry až k důležitým tématům každodenního života. Stránku za stránkou zjišťujeme, že to, co se nám zde předkládá, není teorie, ale setkání s konkrétní osobou, která žije uprostřed církve. Po 17

Katechismus katolické církve, č. 167. Srv. I. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Věroučná konstituce o katolické víře Dei Filius, kap. III. DS 3008–3009; II. VATIKÁNSKÝ KONCIL. Věroučná konstituce o Božím zjevení Dei verbum (18. listopadu 1965), č. 5. 19 BENEDIKT XVI. Promluva v Koleji bernardinů, Paříž (12. září 2008). AAS 100 (2008), s. 722. 20 Srv. Sv. AUGUSTIN. Vyznání XIII, 1. 21 JAN PAVEL II. Apoštolská konstituce Fidei depositum k vydání Katechismu katolické církve napsaného po Druhém ekumenickém vatikánském koncilu (11. října 1992). 37 18

vyznání víry je představen svátostný život, skrze nějž je Kristus ve své církvi přítomen, působí v ní a buduje ji. Bez liturgie a svátostí by vyznání víry ztrácelo na účinnosti, protože by mu chyběla milost, která podporuje svědectví křesťanů. Podobně i nauka Katechismu o morálním životě dostává svůj plný význam teprve tehdy, jestliže je uvedena do vztahu s vírou, liturgií a modlitbou. 12. V Roce víry bude tedy Katechismus katolické církve sloužit jako skutečný nástroj podpory ve víře. Pomoci může zvláště těm, kdo se věnují formaci křesťanů, v našem kulturním prostředí tolik důležité. Z tohoto důvodu jsem vyzval Kongregaci pro nauku víry, aby se souhlasem kompetentních dikasterií Apoštolského stolce vypracovala Nótu, která církvi i jednotlivým věřícím poskytne směrnice, jak prožít Rok víry co nejefektivněji a nejvhodněji, ve službě víry a evangelizace. Více než kdy jindy je dnes víra předmětem mnoha otázek, vyplývajících ze změněné mentality, která zvláště v dnešní době omezuje oblast rozumových jistot na vědecké a technické objevy. Církev se nicméně nikdy nebála ukázat, že mezi vírou a skutečnou vědou nemůže být žádný rozpor; i když každá volí jinou cestu, obě směřují k pravdě. 22 13. Rozhodující význam bude v tomto roce mít návrat k dějinám naší víry, v nichž se prolínají neprobádatelné hlubiny svatosti a hříchu. Zatímco první z nich dosvědčuje nesmírný přínos, který pro růst a rozvoj celého společenství znamenalo svědectví života jednotlivých mužů a žen, hřích musí v každém člověku vyvolat upřímné a trvalé dílo obrácení a umožnit mu tak, aby zakusil Otcovo milosrdenství, které se nabízí všem lidem. Během této doby budeme muset mít zrak upřený na Ježíše Krista, neboť „od něho naše víra pochází a on ji vede k dokonalosti“ (Žid 12, 2): v něm všechny strasti a tužby lidského srdce nacházejí své naplnění. Radost lásky, odpověď na drama utrpení a bolesti, síla odpuštění tváří v tvář urážce a vítězství života nad prázdnotou smrti: to vše nachází svou plnost v tajemství jeho vtělení, v tajemství toho, že se stal člověkem a sdílel s námi naši lidskou slabost, aby ji proměnil mocí svého zmrtvýchvstání. V tom, který pro naši spásu zemřel a znovu vstal k životu, se v plném světle představují příklady víry, které tyto dvoutisícileté dějiny naší spásy provázely. Pro svou víru přijala Maria andělovo slovo a uvěřila zprávě, že se ve své poslušnosti a oddanosti má stát Matkou Boží (srov. Lk 1, 38). Při návštěvě Alžběty předložila Nejvyššímu svůj chvalozpěv za úžasná díla, která učinil těm, kdo v něj důvěřují (srov. Lk 1, 46–55). S radostí a rozechvěním porodila svého jediného Syna a uchovala přitom své panenství neporušené (srov. Lk 2, 6–7). S důvěrou ve svého manžela Josefa utekla s Ježíšem do Egypta, aby ho zde uchránila před Herodovým pronásledováním (srov. Mt 2, 13–15). Se stejnou vírou následovala Pána při jeho hlásání a zůstala s ním i po celou cestu na Golgotu (srov. Jan 19, 25–27). Pro svou víru Maria okusila plody Ježíšova zmrtvýchvstání a uchovávala všechny vzpomínky ve svém srdci (srov. Lk 2, 19.51). Poté je předala Dvanácti, když byli společně s ní shromáždění ve večeřadle a očekávali Ducha Svatého (srov. Sk 1, 14; 2, 1–4).

22

Srv. JAN PAVEL II. Encyklika adresovaná biskupům katolické církve o vztazích mezi vírou a rozumem Fides et ratio (14. září 1998), č. 34 a 106. 38

Skrze víru opustili apoštolové všechno a vydali se následovat svého Pána (srov. Mk 10, 28). Uvěřili slovům, jimiž on hlásal Boží království, přítomné a uskutečněné v jeho osobě (srov. Lk 11, 20). Žili ve společenství s Ježíšem, který je vedl svým učením a předával jim nová pravidla života, podle nichž měli být po jeho smrti poznáni jako jeho učedníci (srov. Jan 13, 34–35). Pro svou víru se vydali do celého světa, následovali příkaz zvěstovat evangelium všemu tvorstvu (srov. Mk 16, 15) a nebojácně všem lidem hlásali radost ze zmrtvýchvstání, jehož byli věrnými svědky. Pro svou víru utvořili učedníci první společenství, shromáždili se kolem učení apoštolů, v modlitbě a ve slavení eucharistie, a všechen svůj majetek dali k dispozici celému společenství, aby tak pomohli bratřím v nouzi (srov. Sk 2, 42–47). Pro svou víru obětovali mučedníci život a vydali svědectví o pravdě evangelia, která je proměnila a umožnila jim dosáhnout toho největšího daru lásky, schopnosti odpustit svým nepřátelům. Pro svou víru zasvětili muži a ženy své životy Kristu, opustili všechno a rozhodli se pro život v prostotě evangelní poslušnosti, chudoby a čistoty, které jsou konkrétními znameními čekání na Pána, jenž se neopozdí. Pro svou víru podnikali nesčetní křesťané kroky na podporu spravedlnosti, aby tak uvedli do praxe slovo svého Pána, jenž přišel hlásat osvobození utiskovaných a milostivé léto pro všechny (srov. Lk 4, 18–19). Pro svou víru vyznali muži a ženy všech věků a století, ti, jejichž jména jsou zapsána v knize života (srov. Zj 7, 9; 13, 8), jak krásné je následovat Pána Ježíše všude tam, kde byli povoláni vydávat svědectví o svém křesťanství: v rodině, na pracovišti, ve veřejném životě, při uplatnění svých jedinečných darů a ve službě, k níž byli povoláni. Pro svou víru žijeme i my: vyznáváme-li, že Pán Ježíš je přítomný v našich životech i v dějinách. 14. Rok víry bude též dobrou příležitostí k intenzivnějšímu svědectví milosrdné lásky. Jak nám připomíná svatý Pavel: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13, 13). Ještě silnějšími slovy, jež pro křesťany znamenala vždy veliký závazek, mluví svatý Jakub: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: ‚Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se‘ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je jim to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: ‚Ty máš víru a já mám skutky. Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru“ (Jak 2, 14–18). Víra bez lásky nevydává žádné ovoce, zatímco láska bez víry je pouhým sentimentem, trvale vydaným napospas pochybám. Víra a láska se navzájem potřebují tak, že jedna dovoluje druhé, aby se realizovala svým vlastním způsobem. Mnozí křesťané zasvěcují s láskou svůj život lidem osamoceným, stojícím na okraji či vyčleňovaným, a věnují se jim jako těm, kdo především vyžadují naši pozornost a jimž je nejvíce zapotřebí naší pomoci, neboť právě v nich se zrcadlí tvář samotného Krista. S pomocí víry můžeme zahlédnout tvář zmrtvýchvstalého Krista v těch, kdo vyžadují naši lásku. „Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali“ (Mt 25, 40). Jsou to 39

varovná slova, na něž nesmíme nikdy zapomenout, a zároveň je to trvalá výzva, abychom se odvděčili za lásku, s níž o nás Pán pečuje. Víra nás uschopňuje, abychom Krista poznali, a jeho láska nás vybízí, abychom mu sloužili všude tam, kde se on stává našim bližním na cestě životem. Posilněni vírou tedy s nadějí upřeme svůj zrak na své působení ve světě a přitom očekávejme „nová nebesa a novou zemi, kde bude mít svůj domov spravedlnost“ (2 Petr 3, 13; srov. Zj 21, 1). 15. Když se svatý Pavel blížil ke konci svého života, prosil svého žáka Timoteje, aby „usiloval o víru“ (2 Tim 2, 22) se stejnou vytrvalostí, s níž o ni usiloval, když byl ještě chlapcem (srov. 2 Tim 3, 15). Cítíme, že tato výzva směřuje i ke každému z nás, abychom ve víře nezlenivěli. Je naším celoživotním společníkem, který nás uschopňuje, abychom stále novýma očima vnímali úžasná díla, jež pro nás Bůh činí. Víra se soustředí na to, aby vnímala znamení času provázející soudobé dějiny, a každého z nás zavazuje, aby se stal živým znamením toho, že vzkříšený Pán je přítomen ve světě. Více než co jiného dnes svět potřebuje věrohodné svědectví těch, jejichž mysl i srdce jsou osvíceny Božím slovem a kteří jsou schopni otevírat srdce i mysl mnoha lidí toužících po Bohu a po pravém, nikdy nekončícím životě. „Aby se slovo Páně dále šířilo a bylo přijímáno“ (2 Sol 3, 1): kéž tento Rok víry znovu utvrdí náš vztah s Kristem Pánem, neboť jedině v něm se skrývá jistota, s níž můžeme hledět do budoucnosti, a záruka skutečné a trvalé lásky. Slova svatého apoštola Petra představují konečný pohled na víru: „A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti; až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše“ (1 Petr 1, 6–9). K životu křesťanů patří radost i utrpení. Kolik svatých žilo v samotě! Kolik věřících prochází i v dnešní době zkouškou Božího mlčení, ačkoliv by raději slyšeli jeho útěšný hlas! Životní zkoušky, jež nám pomáhají porozumět tajemství kříže a dávají nám podíl na utrpeních Kristových (srov. Kol 1, 24), jsou předzvěstí radosti a naděje, k nimž víra směřuje: „Když jsem slabý, právě tehdy jsem silný“ (2 Kor 12, 10). S nezvratnou jistotou věříme, že Pán Ježíš zvítězil nad zlem a smrtí. A s touto pevnou důvěrou se mu také svěřujeme: je přítomen mezi námi a přemáhá moc zla (srov. Lk 11, 20). Církev, viditelné společenství jeho milosrdenství, pak trvá v něm jako znamení konečného smíření s Otcem. Svěřme tento čas milosti Matce Boží, která byla nazvána „blahoslavená“, neboť „uvěřila“ (Lk 1, 45).

Dáno v Římě u sv. Petra, 11. října roku 2011, v sedmém roce mého pontifikátu.

40

PEREGRINATIO AD PORTAM FIDEI 2. - 13. července 2012

„Maria, promlouvej k nám o Ježíši, aby svěžest naší víry zářila v našich očích a rozehřála srdce těch, s nimiž se setkáme, jako jsi to učinila ty, když jsi navštívila Alžbětu, která se ve svém stáří radovala s tebou z daru života“ (Benedikt XVI., Loreto, 1. září 2007).

PONDĚLÍ, 2. ČERVENCE navečer odjezd z Pustiměře.  ÚTERÝ, 3. ČERVENCE LORETO – eucharistie v Nazaretském domku, na místě, kde se „Slovo stalo Tělem“. Nocleh s polopenzí.  "Pane, hledám tvou tvář": hledat Ježíšovu tvář musí být touhou nás všech křesťanů, jsme skutečně pokolením, které v této době hledá jeho tvář, tvář „Jakubova Boha“. Vytrváme-li v hledání Pánovy tváře, bude na konci naší pozemské pouti On, Ježíš, naší věčnou radostí, naší odměnou a slávou navěky“ (Benedikt XVI., Manoppello, 1.září 2006).

STŘEDA, 4. ČERVENCE MANOPPELLO – pouť do svatyně Svaté Tváře. ORTONA – pouť do katedrály sv. Tomáše, apoštola. MONTE SANT´ANGELO. Nocleh s polopenzí. „Od chvíle, kdy papež Gelasius I. dal v roce 493 souhlas k zasvěcení jeskyně zjevení archanděla Michaela jako místa kultu a sám tu vykonal první návštěvu, při níž udělil plnomocné odpustky „Andělského odpuštění“, celá řada římských papežů se vydalo v jeho šlépějích, aby uctili toto svaté místo. Přišlo sem i mnoho svatých, aby tu načerpali sílu a útěchu. Vzpomenu svatého Bernarda, sv. Vilhelma z Vercelli, zakladatele opatství Montevergine, sv. Tomáše Aquinského, sv. Kateřinu Sienskou; mezi těmito návštěvami zůstala po právu proslulá a doposud živá ta, kterou vykonal sv. František z Assisi, který sem přišel před dobou postní v roce 1221. Tradice říká, že se nepovažoval za hodna vstoupit do svaté jeskyně, zastavil se však u vchodu a na jeden z kamenů vyryl znamení kříže“ (Jan Pavel II. Monte Sant´Angelo, 24. 5. 1987). 41

„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci ... odhalil maličkým“ (Mt 11,25). Jak vlastní se jeví tato Ježíšova slova, když je vztáhneme na tebe, pokorný a milovaný otče Pio. Prosíme tě, nauč i nás pokoře srdce, abychom byli připočteni k maličkým evangelia, kterým Otec slíbil zjevit tajemství svého Království. Nauč nás modlit se a neochabovat, s jistotou, že Bůh ví co potřebujeme dřív, než ho prosíme. Vypros nám pohled víry, schopný okamžitě poznat v chudých a trpících tvář samotného Ježíše. Buď nám oporou v hodině zápasu a zkoušky, a jestliže padneme, dej, ať zakusíme radost ze svátosti odpuštění. Předej nám něžnou úctu k Panně Marii, Matce Ježíšově i naší. Provázej nás na pozemské pouti k blažené vlasti, kde jak doufáme, dojdeme i my, abychom navěky patřili na slávu Otce, Syna a Ducha svatého. Amen“ (Jan Pavel II. při kanonizaci P. Pia, 16.6.2002).

ČTVRTEK, 5. ČERVENCE – slavnost sv. Cyril a Metoděj, Patroni Evropy SAN GIOVANNI ROTONDO – eucharistie v nové bazilice sv. Pia z Pietrelciny (10. výročí kanonizace) , BARI - bazilika svatého Mikuláše. Noční přejezd na Sicílii.  „Dnes jsem viděl něco velkolepého: Monreale. Jsem naplněn vděčností za to, že existuje ... Zlato na všech stěnách, postava za postavou v každém výklenku a ve všech arkádách. Vystupují ze zlatého podkladu jako z vesmíru. Existují různé způsoby modlitební účasti. Jeden se uskutečňuje nasloucháním, mluvením, gestikulací; jiný se naopak odehrává patřením. Je to dobře, a my na severu nic jiného neznáme. Ale ztratili jsme něco, co tady ještě znají: schopnost žít v patření, spočívat ve „vidění“; kontemplací přijímat posvátné z forem a událostí“ (Romano Guardini,1885-1968, o katedrále v Monreale).

PÁTEK, 6. ČERVENCE MONREALE – provázená prohlídka „nejkrásnějšího“ chrámu světa, patrimonia lidstva - katedrály Panny Marie, eucharistie v katedrále, prohlídka benediktinského kláštera. SIRACUSA. Nocleh s polopenzí.  42

„Mariiny slzy se objevují při zjeveních, kterými čas od času provází Církev na jejím putování po cestách světa. Maria pláče v La Salettě, v polovině 19. století, před lurdskými zjeveními, v době, kdy se vzmáhá ve Francii nepřátelství proti křesťanství. Pláče znovu tady, v Syrakusách, na konci druhé světové války. Tento pláč lze chápat právě na základě oněch tragických událostí: nevýslovné hetakomby, způsobené válkou; vyhlazení synů a dcer Izraele; hrozba pro Evropu vycházející z Východu, výslovně od ateistického komunismu. V té době pláče i obraz Panny Marie Czestochowské v Lublinu: skutečnost mimo Polsko málo známá. Naopak se velmi rozšířila zpráva o Syrakusách, kam putovalo mnoho poutníků. Byl tu i kardinál Wyszynski v roce 1957, po propuštění z vězení, Byl jsem tu i já jako mladý biskup během koncilu ... Slzy Panny Marie patří do řádu znamení: dosvědčují přítomnost Matky v Církvi a ve světě. Pláče matka, když vidí své děti v ohrožení nějakým zlem, duchovním či fyzickým. Pláče Maria, maje účast na Kristově pláči nad Jeruzalémem, či u hrobu Lazarova nebo nakonec na cestě křížové“ (Jan Pavel II., při posvěcení svatyně, 6. 11. 1994).

SOBOTA, 7. ČERVENCE SIRACUSA – svatyně Plačící Panny Marie, eucharistie a provázená prohlídka. Den u moře. Nocleh s polopenzí.  „Skutky apoštolů (srv. Skt 28,12) nám dokládají, že sám svatý Pavel přišel do Syrakus a setrval tu tři dny, během nichž Kristovo slovo, které hlásal, zasáhlo srdce obyvatel tohoto města. A tak ono, už samo o sobě plné světla slunce a umění, bylo tímto zaplaveno září víry. Se stejným zanícením, jako svatý Pavel, přicházím k vám dnes i já, abych vydal svědectví Pravdě a jako dědic věčného poselství spásy. Vím dobře, že Syrakusy měly od počátků křesťanství zvláštní vztah k Petrovi. Podle doložené tradice byl totiž prvním biskupem Syrakus svatý Marcian, učedník sv. Petra, jenž ho sem sám poslal v době svého pobytu v Antiochii. Od té doby vaše země, zúrodněná ve chvílích strašlivých pronásledování krví mučedníků, zaznamenala hojné žně křesťanského života. Neochvějné svědectví věrnosti Kristu vydané slavnou a milovanou svatou Lucii, mučednicí ze čtvrtého století, uctívanou v celém křesťanském světě. V době adventní se slaví vždy 13. prosince závazná památka svaté Lucie. Ať její velkorysý příklad, spjatý s bezpočtem věřících všech dob, vzbudí nový rozkvět náboženské horlivosti i občanského nasazení, aby ve vzájemné spolupráci všech byly překonány obtíže, které na nás dnes doléhají“ (Jan Pavel II. k občanům Syrakus, 5.11.1994).

NEDĚLE, 8. ČERVENCE SIRACUSA – eucharistie ve svatyni svaté Lucie, patronky Sicílie, prohlídka katakomb. Den u moře. Nocleh s polopenzí.  43

„Rád bych hned vzdal hold jedné vaší vrstevnici, kterou nevidíme, ale je uprostřed nás; ba co víc, byla dříve než já i dříve než vy. Mluvím o Agátě, vaší svaté Patronce. Raduje se v ráji, protože mladí jejího města se shromáždili v Ježíšově jménu spolu s Petrovým nástupcem. Zdravím Tě, mladá mučednice Agáto!... Zeptáme-li se vaší mladičké patronky: Vysvětli nám, jak jsi dokázala v asi čtrnácti letech být tak silná ve svědectví Ježíšovi, tak zralá považovat za čest dát za něj život, Ona nám odpoví: „Není to moje zásluha, že jsem byla dobrá. Byl to Ježíš, který mne dobrou učinil, On je tajemstvím mého jména i mého života. Byla jsem pouze ratolest přimknutá k vinnému kmeni“. Hle, to tajemství Agáty i tolika, kdo jsou jako ona. Pomyslete kolik mladých položilo život za evangelium! Jsou zástupem, který by nikdo nespočítal, ze všech kmenů, plemen a jazyků. To je vpravdě „nová generace“: pokolení svatých! Nebojte se proto vstoupit, abyste měli účast na tomto úchvatném společenství: kdo ztratí svůj život pro Ježíše, najde ho, a kdo jej chce udržet pro sebe, vidí, jak se mu ztrácí pod rukama“ (Jan Pavel II. k mládeži Catanie, 5.11.1994).

„Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými a odhalil jsi je maličkým“ (Mt 11,25). Tato Ježíšova spontánně vytanou na mysli při slavení eucharistie ve svatyni, kterou zbožnost lidu zbudovala k poctě muže, jakým byl sv. František z Paoly, který žil vzdálen knihám, ale blízký Bohu: byl opravdu jedním z těch „maličkých“, které Bůh uvádí do poznání svých „skrytých věcí“. František z Paoly jistě nebyl učencem, ale i přesto znal dokonale vědu svatých a uměl proniknout do srdcí více a lépe než vzdělaní teologové, kteří se nezřídka uchylovali k němu, aby se jim dostalo objasňujících odpovědí v jejich pochybnostech a v jejich zmatení. On, „maličký“, ba „nejmenší“ jak rád nazýval sebe a své syny, si zasloužil být učitelem „velkých“ země, a to díky světlu, které Bůh vléval do jeho duše, po něm prahnoucí. ... Kalábrie byla vždy bohatá na mnišské a řeholní komunity a dala Církvi postavy světců jako sv. Sába, sv. Nil, sv. Bruno i sám svatý František. Mnišství přišlo do těchto končin z blízkého Východu a tady uskutečnilo šťastnou syntézu mnišsko-řeholní spirituality a kultury (Jan Pavel II. v Paole, 5.10.1984).

PONDĚLÍ, 9. ČERVENCE CATANIA – eucharistie v katedrále sv. Agáty. PAOLA – pouť do svatyně sv. Františka z Pauly. Nocleh s polopenzí.  44

„Nežít pro sebe samé, ale pro Krista: právě to dává plný smysl životu toho, kdo se jím nechá uchvátit. Jasně to ukazuje lidský i duchovní příběh svatého Benedikta, jenž opustil všechno a vydal se věrně následovat Ježíše Krista. Tím, že vtělil do svého života evangelium, stal se původcem rozsáhlého hnutí duchovního a kulturního znovuzrození na Západě. Rád bych zmínil jednu

mimořádnou událost z jeho života, o níž píše životopisec sv. Řehoř Veliký... V noci, 29. října 540 – čteme v životopise – když stál u okna s „očima upřenýma na hvězdy, pohroužen do božské kontemplace, světec cítil, jak se jeho nitro rozněcuje ... Hvězdné nebe pro něj bylo jako utkaný závoj, odhalující velesvatyni. V jistý okamžik duše jakoby byla přenesena na druhou stranu závoje, aby nezakrytě kontemplovala tvář Toho, jenž přebývá v nedostupném světle... I když vidění bylo přechodné, odkazy zůstaly, jeho vzhled zůstal navždy klidný, jeho chování andělské, a přestože žil na zemi, bylo zřejmé, že jeho srdce bylo už v ráji“ (Benedikt XVI. na Montecassinu, 24. 5. 2009)

ÚTERÝ, 10. ČERVENCE SALERNO – katedrála sv. Matouše, apoštola a evangelisty, PIETRELCINA – putování ve šlépějích P. Pia v jeho rodišti. MONTECASSINO. Nocleh s polopenzí.  STŘEDA, 11. ČERVENCE svátek sv. Benedikt, Patron Evropy MONTECASSINO – eucharistie v bazilice sv. Benedikta a sv. Scholastiky. ORVIETO, nocleh s polopenzí.  „Narozena v den slavnosti Zvěstování, vnímala zcela zvláštním způsobem velikost tohoto vznešeného tajemství: ´Je užitečné, ba dokonce nezbytné, abychom já i vy věděli, že Pán Ježíš Kristus, pravý Syn Boží, vzal na sebe naši lidskou přirozenost a trpěl a zemřel pro naše vysvobození. Toto vědět je pro mou spásu nezbytné, takže tím, že věřím a rozjímám tuto pravdu, rozněcuje se mé srdce, aby milovalo toho, který mne tolik miloval´.“ (Jan Pavel II. v Sieně, 14.9.1980)

ČTVRTEK, 12. ČERVENCE SIENA – pouť ve šlépějích sv. Kateřiny Sienské, patronky Itálie. Návrat do vlasti. 45

CENA POUTNÍHO ZÁJEZDU: 12.500,-Kč CENA ZAHRNUJE: DOPRAVU: luxusní bus NEOPLAN STARLINER L V.I.P. (EURO 4, 3 nápravy, WC, klimatizace, CD, DVD, bar, velké kufry, navigace), a trajekt přes Messinskou úžinu. UBYTOVÁNÍ: HOTELOVÉHO TYPU - 8

nocí s polopenzí (snídaně+večeře)

CENA NEZAHRNUJE: cestovní pojištění, vstupné. PŘIHLÁŠKA: DR. JOSEF BENÍČEK, FARÁŘ PUSTIMĚŘSKÝ, DRYSICE 115, 683 21 PUSTIMĚŘ  517.356.351 (záznamník) GSM: +420.723.593.106 E-MAIL: [email protected] WEB: www.pustimer-farnost.cz

46

POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. U PŘÍLEŽITOSTI 20. SVĚTOVÉHO DNE NEMOCNÝCH 11. února 2012

«Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.» (Lk 17, 19)

Drazí bratři a sestry, u příležitosti Světového dne nemocných, který budeme slavit 11. února 2012, v den památky Panny Marie Lurdské, toužím obnovit svou duchovní blízkost vůči všem nemocným, kteří se nacházejí v léčebných zařízeních anebo v rodinné péči. Projevuji každému z nich výrazy starostlivosti a lásky celé církve. Šlechetným a láskyplným přijetím každého lidského života, především slabého a nemocného, vyjadřuje křesťan důležitou stránku svého vlastního evangelního svědectví podle Kristova příkladu, který se skláněl k člověku a jeho duchovním i hmotným bolestem, aby je uzdravoval. 1. Tento rok je přípravou na příští slavnostní Světový den nemocných, který se bude slavit v Německu 11. února 2013 a připomene emblematickou evangelní postavu dobrého Samaritána (srov. Lk 10, 29-37). Letos chci zdůraznit „svátosti uzdravení“, to znamená svátost pokání a smíření a svátost pomazání nemocných, jejichž přirozeným završením je přijímání eucharistie. Setkání Ježíše s deseti malomocnými, o němž vypráví evangelium sv. Lukáše, a zvláště Pánova slova řečená jednomu z nich: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ (v. 19), nám pomáhají, abychom si uvědomili důležitost víry pro ty, kdo se přibližují k Pánovi pod tíhou utrpení a nemoci. Při setkání s Pánem mohou doopravdy zakusit, že ten, kdo věří, 47

nikdy není sám! Bůh ve svém Synu nás neponechává našim úzkostem a bolestem, ale je nám blízko, pomáhá nám v jejich snášení a touží uzdravit nás v hloubi našeho srdce (srov. Mk 2, 1-12). Víra jediného z malomocných, který vidí, že je zdravý, a na rozdíl od ostatních se plný úžasu a radosti vrací k Ježíšovi, aby mu projevil svou vděčnost, nám ukazuje, že znovuzískané zdraví je znamením něčeho cennějšího nežcennějšího, než je obyčejné fyzické uzdravení; je znamením spásy, kterou nám Bůh dává skrze Krista. Nachází výraz v Ježíšových slovech „Tvá víra tě zachránila“. Ten, kdo ve svém utrpení a nemoci vzývá Pána, si je jistý, že jeho láska ho nikdy neopustí a že nikdy nebude chybět ani láska církve, jež je prodloužením v čase Pánova spásonosného díla. Fyzické uzdravení jako výraz celkové spásy ukazuje na důležitost, které pro Pána nabývá člověk v celistvosti duše i těla. Ostatně každá svátost vyjadřuje a uskutečňuje blízkost samotného Boha, jenž absolutně nezištně „se nás dotýká prostřednictvím hmotných skutečností… které bere do služby a činí z nich nástroje pro naše setkání s ním samotným“ (homilie při Missa chrismatica 1. dubna 2010). „Zviditelňuje se jednota mezi stvořením a vykoupením. Svátosti jsou výrazem tělesnosti naší víry, která zahrnuje tělo i duši, zahrnuje celého člověka“ (homilie při Missa chrismatica 21. dubna 2011). Hlavním úkolem církve je zajisté hlásání Božího království, „ale právě samotné hlásání musí být procesem uzdravování: ‚obvázat poraněná srdce‘ (Iz 61, 1)“ (tamtéž), podle úlohy svěřené Ježíšem jeho učedníkům (srov. Lk 9, 1-2; Mt 10, 1.5-14; Mk 6 , 7-13). Propojení fyzického zdraví a zahojení ran na duchu nám pomůže, abychom lépe pochopili „svátosti uzdravení“. 2. Svátost pokání často stála v centru úvah církevních pastýřů právě proto, že má velkou důležitost na cestě křesťanského života od té chvíle, co „veškerá hodnota pokání spočívá v tom, že nás znovu vrací do stavu Boží milosti a poutá nás k Bohu v důvěrném a velkém přátelství“ (Katechismus katolické církve 1468). Církev i nadále hlásá odpuštění a smíření, jemuž propůjčoval Ježíš svůj hlas, a neustále vyzývá celé lidstvo, aby se obrátilo a uvěřilo v evangelium. Bere si za svou výzvu apoštola Pavla: „Jsme Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ (2 Kor 5, 20). Ježíš svým životem hlásá a zpřítomňuje Otcovo milosrdenství. On nepřišel proto, aby soudil, ale aby odpouštěl a zachraňoval, aby dával naději i v nejhlubší temnotě utrpení a hříchu a daroval věčný život. Proto se ve svátosti pokání „lékem zpovědi“ zkušenost hříchu nepropadá do zoufalství, ale setkává se s Láskou, která odpouští a proměňuje (srov. JAN PAVEL II., post-synodální apoštol. exhortace Reconciliatio et Paenitentia 31). „Nekonečně milosrdný Bůh“ (Ef 2, 4), tak jako otec z evangelního podobenství (srov. Lk 15, 11-32), neuzavírá své srdce před žádným ze svých dětí, ale očekává je, hledá je a přichází za nimi tam, kde se odmítáním společenství uzavírají do samoty a rozdělení. Zve je, aby se shromáždily kolem jeho stolu a radovaly se z odpuštění a ze smíření. Bolestná chvíle, z níž by mohlo vzejít pokušení, aby upadly do beznaděje a do zoufalství, se tak může proměnit v čas milosti, kdy mohou vstoupit do sebe, a tak, jako marnotratný syn z podobenství, přehodnotit svůj život, poznat své omyly a pády, pocítit stesk po Otcově objetí a vydat se na cestu domů. On ve své velké lásce vždy a stále bdí nad naším životem a očekává nás, aby každému dítěti, které se k němu vrátí, nabídl dar plného smíření a radosti. 48

3. Z četby evangelia jasně vyplývá, jakou mimořádnou pozornost Ježíš vždy věnoval nemocným. Nejen posílal učedníky, aby léčili jejich rány (srov. Mt 10, 8; Lk 9, 2; 10, 9), ale také pro ně ustanovil specifickou svátost – pomazání nemocných. Jakubův list dosvědčuje přítomnost tohoto svátostného úkonu již v prvním křesťanském společenství (srov. 5, 14-16). Pomazáním nemocných doprovázeným modlitbou kněží poroučí celá církev nemocné trpícímu a oslavenému Pánovi, aby je zbavil vin a zachránil je; dokonce je vyzývá, aby se duchovně sjednotili s Kristovým utrpením a smrtí, a tak přispěli k dobru celého Božího lidu. Tato svátost nás přivádí ke kontemplaci dvojího tajemství Olivové hory, kde se Ježíš dramaticky ocitá před cestou, kterou mu naznačil Otec, před cestou utrpení jako nejvyššího skutku lásky, a kde tuto cestu přijímá. On je v této hodině zkoušky prostředníkem, „přenáší a bere na sebe utrpení a bolest světa a proměňuje ji ve výkřik k Bohu; přináší ji před Božíma očima do jeho rukou a tím ji reálně nese k okamžiku vykoupení“ (Lectio divina, setkání s římským klérem 18. února 2010). Ale „Olivová zahrada je… taktéž místem, odkud on je vzat k Otci, a tedy místem vykoupení… Toto dvojí tajemství Olivové hory je stále činné i ve svátostném oleji církve… ve znamení Boží dobroty, která se nás dotýká“ (homilie při Missa chrismatica 1. dubna 2010). V pomazání nemocných se nám nabízí olej jako svátostná materie, takřka „jako Boží medicína… která nám nyní poskytuje jistotu o jeho dobrotě, má nás posilovat a utěšovat, ale zároveň, bez ohledu na fakt nemoci, nás odkazuje na definitivní uzdravení (srov. Jak 5, 14)“ (tamtéž). Tato svátost si v teologické reflexi i v pastorační práci s nemocnými zasluhuje větší pozornosti. Jelikož si ceníme obsahu liturgických modliteb přizpůsobených různým situacím spojeným s chorobou člověka, a to nikoli jen na konci života (srov. Katechismus katolické církve 1514), pomazání nemocných nesmí být považováno za jakousi „menší svátost“ vzhledem k ostatním. Pokud je pozornost a pastorační péče o nemocné na jedné straně pro trpícího znamením Boží láskyplnosti, na druhé straně přináší duchovní prospěch i kněžím a celému křesťanskému společenství, s vědomím toho, že cokoli učiníme jednomu z nejmenších, to učiníme samotnému Ježíšovi (srov. Mt 25, 40). 4. O „svátostech uzdravení“ říká sv. Augustin: „Bůh uzdravuje všechny tvé choroby. Neboj se tedy. Všechny tvé choroby budou uzdraveny… Ty mu jen musíš dovolit, aby tě léčil a nesmíš jeho ruce odmítat“ (Výklad k žalmu 102, 5: PL 36, 1319-1320). Jedná se o cenné prostředky Boží milosti, které pomáhají nemocnému, aby se stále více přizpůsoboval tajemství Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Spolu s těmito dvěma svátostmi bych chtěl zdůraznit i důležitost eucharistie. Je-li přijímána v době nemoci, jedinečným způsobem přispívá k transformaci tím, že spojuje člověka, který se živí Ježíšovým tělem a krví, s obětí, kterou on sám učinil ze sebe a přinesl Otci pro spásu všech. Nechť celé církevní společenství a především farnosti věnují pozornost tomu, aby zajistily možnost častého svátostného přijímání všem, kdo z důvodu zdraví nebo věku nemohou přicházet na místa slavení. Tito bratři a sestry tak dostanou možnost posilovat svůj vztah s ukřižovaným a zmrtvýchvstalým Kristem a svým životem obětovaným pro Kristovu lásku budou mít účast na samotném poslání církve. S ohledem na to je důležité, aby se kněží, poskytující svou delikátní službu v nemocnicích, léčebných zařízeních i v obydlích nemocných, cítili být „skutečnými služebníky nemocných, znamením a nástrojem 49

Kristova soucitu, který musí zasáhnout každého člověka poznamenaného utrpením“ (Poselství k 18. Světovému dni nemocných 22. listopadu 2009). Následování Kristova velikonočního tajemství, které se uskutečňuje i prostřednictvím duchovního přijímání, nabývá zcela specifického významu, když je eucharistie vysluhována a přijímána jako viatikum. V takovém okamžiku života ještě naléhavěji zaznívají Pánova slova: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den“ (Jan 6, 54). Podle definice sv. Ignáce z Antiochie je eucharistie, především jako viatikum, „lékem nesmrtelnosti a protilátkou ke smrti“ (List k Efezanům 20: PG 5, 661), je svátostí přechodu ze smrti do života, z tohoto světa k Otci, který všechny očekává v nebeském Jeruzalémě. 5. Téma tohoto poselství k 20. Světovému dni nemocných „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila“ ukazuje i směrem k nastávajícímu „Roku víry“, který začne 11. října 2012. Je vhodnou a cennou příležitostí, abychom znovu objevili sílu a krásu víry, hlouběji poznávali její obsah a svědčili o ní každodenním životem (srov. apoštol. list Porta fidei 11. října 2011). Toužím povzbudit nemocné a trpící, aby ve víře stále nacházeli pevnou kotvu posilovanou nasloucháním Božímu slovu, osobní modlitbou a svátostmi; pastýře pak vyzývám, aby byli stále více disponibilní pro vysluhování svátostí nemocným. Nechť jsou kněží podle příkladu Dobrého Pastýře a jako vůdci jim svěřeného stáda stále plni radosti, mají starost o slabší, o obyčejné lidi, o hříšníky a slovy plnými upokojující naděje projevují nekonečné Boží milosrdenství (srov. sv. AUGUSTIN, List 95, 1: PL 33, 351-352). Jménem svým i jménem církve znovu děkuji těm, kdo pracují ve světě zdraví, i rodinám, které ve svých příbuzných vidí tvář trpícího Pána Ježíše, protože ti všichni svojí profesionální schopností i svým mlčením, aniž by často vyslovovali Kristovo jméno, o něm konkrétně svědčí (srov. homilie při Missa chrismatica 21. dubna 2011). Pozvedněme svůj důvěryplný pohled a svou modlitbu k Panně Marii, Matce milosrdenství a Uzdravení nemocných. Kéž její mateřský soucit, který pociťovala v blízkosti svého Syna umírajícího na kříži, doprovází a podporuje víru a naději každého nemocného a trpícího člověka na cestě k uzdravení jeho tělesných i duchovních ran. Všechny ujišťuji, že na ně myslím v modlitbě, a každému uděluji své zvláštní apoštolské požehnání. Vatikán 20. listopadu 2011, slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále vesmíru

50