Kdo by neznal,,krvelačnou šelmu vlka. Lupínka

1

Úvodem bych chtěl předeslat, že tato kniha by měla být chápána jako deník života s čistokrevnými vlky a v žádném případě, by neměla propagovat chov vlků na úrovni psů. Měla by ukázat problémy s chovem vlků v civilizovaném světě a upsání se pro tato zvířata na dobu dlouhých let. Nelze živé zvíře po chvíli odložit, jako model letadélka na skříň a vzít je zas někdy, kdy si na něho člověk náhodou vzpomene a zatouží si s ním opět krátce pohrát. Práci s divokými zvířaty by neměl dělat nezodpovědný člověk, myslící jen na sebe a nebo s myšlenkou, jestli z toho někdy něco bude mít.

. Kdo by neznal ,,krvelačnou“ šelmu – vlka. Lupínka. Měl jsem možnost se pár desítek let, věnovat sportovní i služební kynologii. Také život s několika vlky během let, které jsem měl, mě hodně ukázal rozdíl mezi povahou psa a vlka. Proto mohu tvrdit, že i ten nejneposlušnější pes je oproti vlku hodné zvířátko. Hodně se dnes mluví o problémových psech. Jestliže je vyrovnané zvíře, tak problém ve výchově dělal jeho majitel a život v jeho okolí. Problémový jedinec je, když není při smyslech. Je těžké s takovým jedincem komunikovat a něco mu vysvětlovat. Proto možná někdo z mých stránek o zkušenostech vyčte aspoň maličko, aby přišel na ještě lepší komunikování s vlastními psy, ale i s jinými zvířaty. Při psaní poznatků z pozorování povahy vlků se během let některá moje vysvětlení a názory postupně měnily tak, jak jsem získával nové zkušenosti. Také nic z mých názorů nikomu nevnucuji a to, jak se chovali moji vlci neznamená, že se tak chovají všichni vlci jak v přírodě, tak v Zoo, oborách , či v malých kotcích. Popisuji své myšlenky, pocity a vysvětlení, jak mi to v dané situaci připadalo. Své poznatky nechávám otevřené k posouzení všem odborníkům a zájemcům o problematiku s divokou přírodou. Vlk je jedno z nejsvobodnějších smečkových zvířat na světě a člověk pro něho zůstává největším zlem. Proto se nikdy nebude vlk chovat k člověku jako domácí pes. Tomu když člověk ublíží, mnohdy přijde a vzápětí mu olízne ruku. Pes běží za člověkem a vlk od člověka, jako od největšího zla. Pes je na člověku závislý a vlk se bez člověka zcela obejde. Vlkovi se ublíží už jen tím, že se mu dá vodítko a omezování pohybu

2

vodítkem, narušuje kontakt mezi člověkem a vlkem celé roky. Jelikož vlk nepatří mezi mazlivé tvory, jako některé kočkovité šelmy, v žádném případě se nehodí k dětem. Je to světě, když se tato zvířata už nemohou dostat z jakéhokoliv důvodu do volné přírody. Pro mnohé divoké šelmy, už není v přírodě místo vedle člověka a vlk patří mezi ně jako první. Od pradávna považovali lidé vlka za symbol zla a přisuzovali mu jen to nejhorší. Dříve je věšívali na šibenici, jako největší lotry a ještě dnes je někde přejíždějí sněžnými skútry, střílí z vrtulníků a dokonce je i skalpují. Je paradoxem, že tam, kde vlci ještě jsou, se na ně pořádají hony a tam, kde již nežijí, je vyhlášena jejich ochrana. Ještě se snad také nestalo, že by napadl vlk „pána tvorstva“ bez příčiny. Je také vypsána vysoká odměna pro toho, kdo přinese důkaz o bezdůvodném napadení člověka čistokrevným a divokým vlkem ve volné přírodě a dosud nebyla tato odměna vyzvednuta.

Rozdíl mezi cvičeným psem proti zlodějům a proti vlku, který zbytečně nevyhledává konflikt s člověkem. Armín,Lupínka a Saša. Je mnoho zvířat, která dokáží člověka smrtelně napadnou a nemusí to být jen velké zvíře. Přesto se s nimi lidé musí naučit žít a nemohou je úplně vyhubit. Člověk se sám mnohdy v přírodě chová jako ta nejhorší škodná a svým bezohledným jednáním, omlouvaným řadou teorií a ideologií, způsobil a způsobuje nadále již mnoho ekologických katastrof. Každý by si měl uvědomit, že o hodně větším nebezpečím od pradávna jsou mikroby, způsobující smrtelná nebezpečí než nejnebezpečnější a největší zvířata jako je ,,vlkodlak“, krokodýl, žralok, tygr nebo nejjedovatější had. Před nimi se člověk může ubránit, ale proti spoustě zhoubných a nakažlivých nádorů dnes ještě ne a je to zatím veliký problém. Dříve to nebyl strach z medvědů a z vlků, ale co zavinil například takový mor ve středověku.

3

Karkulky- neteř Maruška a kamarádky dcera Lenička s Lupínkou Lupínka ve dvou a v devíti letech.

Po dvaceti letech vzpomínka s Armínem, nejen na psa Hassa u pohraniční stráže, ale na všechny obětavé služební psy. Také pes Oran se složenou nejvyšší zkouškou ZVV3 v té době a spoustou účastí na různých soutěžích a ukázek mě hodně v začátcích s komunikováním zvířat naučil. Potomek Orana - Gauner byl jeden z nejlepších policejních psů v té době. Šel sloužit ve třinácti měsících, kdy jsem sním udělal zkoušku ZVV1 a vyhrál první místo v ZVV2. Také štěně Raff, co jsem si ho vzal na výchovu pro pohraniční stráž mě přidal na zkušenostech. Veškeré tyto zkušenosti se psy mě ale nebyly skoro k ničemu, neboť jsem je nemohl později využít při výchově mých vlků, abych při pozorování mohl poznat jejich povahu a využít je k předání odborníkům, zda-li by šlo s vlky, například nějak prodloužit život služebním psům nebo ozdravit psí plemena od civilizačních chorob, aby se se svými psy nemuseli psovodi, tak brzy loučit.

4

křížence, i když o svých miláčcích mluví jako o vlcích. Většinou mají a měli vlky v ohradách a hlavně dál od civilizace. Také je ale měli například v Praze, kde to s vlky nedopadalo nejlépe. Proto jsem nemohl nikde získat žádné zkušenosti. Také mi došlo, že zvíře, které se bojí a z maličkostí se k smrti plaší, je také o to více nebezpečné. Než si udělá člověk kontakt s divokým zvířetem a než se s ním domluví na určitých přísných pravidlech, trvá to delší dobu.

Malý Lobbo přivezený ze Zoo a při zastávce cestou do Plzně v Písku u rodičů. Větší Lobbo v Kaznějovské ulici v Plzni v kuchyni, kam jsem ho vzal párkrát i výtahem. Do Liberce jsem na vlče vezl starý velký vojenský kufr. Dcery jsem nechal u mých rodičů v Písku s tím, že než pojedu do Plzně, tak se pro ně zastavím. V Zoo jsem si vybral ze dvou vlčat to tmavší. Mláďata byla vyděšená a nic nedělala na svou obranu. Vlče bylo dost velké a kufr, který jsem si na ně přivezl, nešel použít. Cestou zpět, leželo vlče celou dobu v klidu u nohou bývalé manželky. V Písku jsem vlče přenesl z auta na verandu v prvním poschodí. Vlče dostalo od matky kus masa a když vidělo, že se na něj díváme, ani si masa nevšimlo. Jen jsme odešli a pozorovali je za záclonou oknem, skočilo po mase a celý kus přímo spolklo. Při jeho odchytu jsem poznal opět vlčí zuby. Na hledání rukavic nebyl čas, protože vlče strašně začalo vyvádět. Nebýt zavřené okno, snadno by vyskočilo ven. Cesta do Plzně už byla opět klidná. Konečně mi opravdu došlo, že dovolená a nemoc v posteli pro mne nebude existovat. Ve smlouvě bylo stanoveno, že vlče nesmím svěřit jiné osobě. V Plzni, ještě v autě před barákem, nastala otázka, kam s vlčetem na dobu, než mu dodělám kotec s výběhem. Nechal jsem je tedy v kočárkárně, protože v ní dosud bylo jen mé ruské kolo Ukrajina. Druhý den bylo kolo ,,krásně“ rozkousané, světla, pláště, sedačka, rukojetě, i překousané kabely od světel. Po několika dnech byla v rohu kočárkárny vyhrabána díra do betonu a vyčníval už z ní i drát od armatury a vyhrabaný žlábek v betonu u dveří, musel dát vlčeti v noci také určitou práci. Během týdne byla práce na kotci a na ohradě, v části Plzně Starého Bolevce, v takové malé vesničce ve velkém sídlišti paneláků dodělána. Vlčeti jsem dal jméno Lobbo, podle jednoho starého, velmi pěkného filmu o vlčí rodince.

5

Lobbo a jeho postava v jeho sedmi měsících. Každý den byl Lobbo na procházce. Než si zvykl na vodítko, hodně jsem si s ním užil, jak se na vodítku vzpínal. Často zůstával dlouho ležet a naslouchal zvukům sídliště. Ze začátku byly procházky pouze v noci. Přes den jsem chodíval k Lobbovi se starší dcerou Alenkou. V ohradě se cítil vlček daleko klidnější než v uzavřené místnosti, z níž není nikam vidět a těžko se lze orientovat na změť přicházejících zvuků. Vlk se sice dá naučit běhat do místnosti, ale musí se nechat otevřené dveře, jinak je nejistý. To poznali všichni, kdo se chovem vlků zabývali a pouštěli je na volno kolem svých příbytků. Než vlk vběhne do místnosti, dlouho dovnitř nahlíží a větří. Všichni vlci, které jsem měl, nesnášeli někoho za zády. Lobbo se lekal letícího listu i vlastního stínu při odrazu ve skle. Na vycházkách jsem jej jistil řetízkem, který byl upevněný kolem mého zápěstí, aby se nevyškubl. Ohrada byla vzdálena tak deset minut od lesa a všude bylo dost rybníků. Připadalo mi to jako doma, v jižních Čechách. Často jsem chodil Lobba koupat. Problém byl opět se všemi vlky, že jsem se nemohl vysvléknout a vyzout. Vlk totiž nepostojí na místě ani chviličku a přivázat jej ke stromu znamenalo riskovat překousnutí vodítka. Přepínat z vodítka vlče na řetízek v přírodě, hrozí jeho útěkem a pokousání rukou. Vždyť mi již ukázal, jak umí překousnout l,5 mm silný drát z mědi, na jedno cvaknutí, při odchytu do smyčky v ohradě, abych mu mohl nasadit vodítko. Dostat vlka na vodítko ve větší ohradě je problém. Na poprvé ano, ale podruhé už si dá každý vlk pořádný pozor a nějaké to nahánění vlčete narušuje kontakt mezi ním a člověkem. Volnost a přežití u starších vlků a zvláště samic, je přednostní a to i před potravou. Také v největším ohrožení i před ochranou vlastních potomků. Starší samice může další rok opět zabřeznout, když si zachrání vlastní ,,kůži“. Mladá vlčí fenka do dvou let nezabřezne a její ,,zbytečnou“ ochranou od staré vlčice a jejím úmrtím, by se smečka ohrozila k zániku, kdyby se dalším rokem nenarodili další potomci. Jen pro lepší pochopení, mladá samička poprvé hárá ve druhém roce, ale může zabřeznout až ve třetím. Také že je mladá, nepředala by potomkům žádné své zkušenosti a tím by se opět oslabovaly geny pro předávání v budoucnu. Proto dospělí vlci si v nebezpečí života především zachraňují kůži sami a díky tomu vlk ještě dnes existuje.

6

Každý odchyt narušoval mezi mnou a Lobbem kontakt a opatrnost ke mně se u něho k veliké škodě utvrzovala. To trvalo až do stáří jednoho roku. Teprve od té doby, se všechno polehoučku mezi námi zlepšovalo.

Roční Lobbo s dcerou Alenkou. Mladý Lobbo si zkoušel setkání v lese s Červenou Karkulkou Alenkou. Všichni vlci dětem dříve důvěřují než dospělým. Vlci umí ladně a hodně vysoko skákat. Takový Lobbův skok před nandáním vodítka vypadal asi tak, že Lobbo v sedmi měsících uměl skočit k hraně třímetrového plotu s úrovní hřbetu. Od zdi statku, u které ohrada z jedné strany stála se odrazil ve třímetrové výšce a dopadl o dva metry dál. Jakmile Lobbo ucítil na krku, že už ho pevně držím, lehl si a byl klidný. Potom si nechal připnout vodítko a jít s ním ven. Když v mé ruce Lobbo, ale později i Durman s Lupínou vodítko neviděli, přišli na zavolání vzít například pamlsek. Velmi pomalu jsem si získával Lobbovu důvěru, ale šlo to. Jen jednou jsem si dovolil dát Lobbovi a později Lupíně náhubek a vícekrát už nikdy. Lobbo zmáčkl náhubek silně svými zuby, ten se mu za ně zahákl a já mu jej nemohl vyndat z mordy, jak přitom vyváděl. Když se mi to podařilo, cvakl mi ještě po ruce. Vlci si totiž bolest spojovali se mnou a tím se zase mezi námi narušoval kontakt. Nejhorší je, když se vlk rozzlobí a jde proti člověku, jak se to stalo mě s Lobbem. Když už se vlk rozhodne zaútočit, nic ho neodradí. Oni totiž u divokých zvířat platí určité zákony a takový jeden je, že existují zóny v metrech. Například zóna, kdy zvíře může samo ještě odejít. Zóna varování, kdy se zvíře ještě neodhodlalo zaútočit a zóna, kdy už zvíře začíná útočit a nakonec samotný útok. Člověk nesmí rychle couvnout, či se k němu otočit zády, jinak by k vlku nemohl vícekrát vstoupit. Platí to i u jiných zvířat. Stalo se to při úklidu ohrady, kdy se Lobo rozhodl zaútočit. Důvodem bylo jeho místo se zahrabaným kouskem masa. Pomalu ke mě postupoval se skrčenou hlavou, pysky zdvižené s obnaženými zuby. Já pomalu couval a varoval jsem ho k lidným hlasem. Ve chvíli, kdy skočil, tak ruka s malou lopatkou na smetí byla reflexivně rychlejší. Dostal pleskanec ze strany přes tvář a já si už myslel, že je po něm. Byl jen otřesený. Protože byla už tma, vzal jsem ho domů, abych se podíval, jestli se mu něco

7

vážného nestalo. Tato příhoda změnila náš vztah. Od té doby mě respektoval, ale dlouhou dobu mým rukám nevěřil. Na oplátku jsem musel respektovat i já jeho. Byl odhodlaný strachy kousnout, při sebemenším pocitu jeho ohrožení. U zvířat prý není mstivost, platí u nich jen špatné vzpomínky, ale já časem poznal že mstivost, nebo-li odplata u vlků je. Vlk, když vyplašeně probíhá mezi člověkem ve dveřích, stačí v rychlosti roztrhnout kalhoty nebo udělat na noze ošklivou ránu. Také proskočí malým okénkem pro slepice, kde bych, kdybych to neviděl tvrdil, že se do tohoto otvoru vlk nemůže vejít.

Důvěra k dětem u vlků byla od začátku. Alenka a Lobbo. Ujít s Lobbem na vodítku sto metrů, trvalo hodinu. Za vodítko se přitom nesmělo moc táhnout. Sloužilo pouze k zabránění útěku a k pozvolnému usměrňování pohybu. Kam chtěli jít mí vlci, tam jsem musel ze začátku chodit i já a je to práce na dlouhé měsíce. Po zjištění poznatku, že nelze používat metody používané běžně u psů, rozhodl jsem se přivézt z Písku svého starého psa Orana, aby mě s výchovou Lobba pomohl.

LOBBO A ORAN. Jakmile jsem Orana přivezl, Lobbo znatelně ožil. Začal psu projevovat přízeň a olizovat mu ustavičně mordu. To se Oranovi nelíbilo, vrčel, ale nic vlčkovi neudělal. Jen jednou nešťastnou náhodou při ohnání se, jej bouchl zubem do hlavy a prosekl mu kůži. Oran preventivně dostal zatřepáním za ,,límec“ své a od té doby byl klid. Raději v mé přítomnosti od dotěrného Lobba odcházel do ústraní. Nejvíce Lobbo Orana zlobil při krmení. Potravu jsem dával Lobbovi jako prvnímu, ale stejně si musel jednou nebo dvakrát ochutnat z Oranovi misky, jako kdyby chtěl zjistit, jestli nemá Oran něco lepšího. Lobbovo ,,za bagrování“ znamenalo úbytek v misce skoro o polovinu a vůbec mu nevadilo, že jej Oran párkrát srazil svou váhou pod sebe na zem. Oranovi bylo v té době již 14 let a dost špatně chodil. Měl také za život dost zkoušek a závodů s ukázkami, ale i šikovné potomky. Časem se Lobbo naučil, rozhodit pár kostí a kousky masa z Oranovo misky a než se Oran k misce dostal, polovic mu sežral. Teprve pak se Lobbo vrátil ke své misce. Po rychlém vyjedení své misky si šel hltavě sebrat kosti rozházené blízko Orana. Vlci jsou totiž zvyklí žrát z jednoho kusu všichni dohromady a mladá vlčata do určitého věku si mohou dovolit k dospělým hodně. Jenže Lobbovi bylo po přivezení ze Zoo pět

8

měsíců a v jeho chování to bylo už také znát. Chyběla výchova starších vlků a Oran si ho podle svého také za krátký čas vychoval.

Lobbo ve Starém Bolevci v ohradě a s mojí bývalou manželkou v lese. Všichni vlci byli zvědaví a přes tuto zvědavost jsem je dostával i do domů a také do výtahů. Obzvláště, když tam před námi vběhli psi bydlících sousedů. Po očichání a zjištění uzavřených prostorů, do stejného domu už příště moc nechtěli. Jindy do baráku jsem vlky musel vodítkem vtáhnout. V místnosti je pro vlky spousta lákavého pachu, ale je tam také nečekaný hluk, teplo a hlavně uzavřený prostor. Už jen vstup do domu, kde se vlk zahlédne v prosklených dveří udělá své. Všichni moji vlci, se na poprvé po příchodu do místnosti vymočili. Domnívám se, že to dělali na odpoutání pozornosti od sebe a to dělali až do stáří jednoho roku. Ponechat vlka samotného v místnosti je skoro stejné, jako tam vhodit granát, neboť skoro všechno poničí. Vlci si rádi všechno zvědavě očichají a za všechno tahají za předpokladu, že v té době je klid. Když se v jejich blízkosti někdo bude pohybovat, budou buď někde v koutku v klidu ležet a nebo když se budou cítit v ohrožení, budou se chtít dostávat z uzavřeného prostoru pryč. Hluk padajících i maličkých věcí udělá také své. Okamžitě se snaží z místnosti utéci a umí se v ní hned zorientovat, kudy se z místnosti dostat. Je jasné, že nejslabší přepážka od volnosti nejsou pro vlka dveře, ale pouhé okno. A když je toto okno ve třetím poschodí, je to pro vlky nebezpečné. Durman v Plzni a v bytě v Kaznějovské ulici kde jsme v té době bydleli, mě to také později ukázal, jako Lobbo na verandě v Písku. Naštěstí odraz od kluzkého lina nebyl tak rasantní a okno vydrželo nápor jeho těla. Lobbo si brzy zvykl na určitý časový režim. Stačilo se opozdit a vyváděl jako pominutý. Co se dalo rozbít, to rozbil a vyléval a rozšlapával vodu z věder. Trestat vlka rukama se nedá, ruce mají chválit. A už samotné slovo trest v dnešním století je hodně ošklivé. Vlci mi časem ukázali, že největší trest je ignorace a ta platí nejlépe i u vyrovnaných dětí. Je to jako výchova a výcvik u kosatek a delfínů. S nimi se také nedá škubnout na vodítku jako se psem, nebo použít elektrický a ostnatý obojek. Nejhorší je jak se říká, lezení do zadku a to jsem hodně poznal i u Lupíny. Když jsem šel na ní po dobrém, ona si hrála na uraženou. Když jsem jí přehlížel a odcházel od ní, ona přicházela ke mně a často se přímo lísala. Tak se chovali i s Armínem a s Áresem později v ohradě.

9

Když je někdo v povaze nevyrovnaný až vyšinutý, to je potom problém. Musí jít při pozorování o vyrovnanost povahy každého jedince, aby ignorovaný trest zapůsobil.

Lobbo si v lese hrával na schovávanou, ale ustavičně kontroloval, kde jsem. Zkoušel jsem i vlky cvičit jako psy, ale je to zbytečné. Vlk, když nechce, tak nedělá. A jako Lupínu dostat přes překážky a na překážky dá se to, ale převážně jen, když má dobrou náladu a hlavně na maso. Proč cvičit vlka a vracet se zpět, když máme tolik výborných psích plemen a stačí je jen ve zdraví udržovat. Vidíme to i dnes když pes nemá přivolání, může umět na vodítku všechno, ale je to k ničemu když se nemůže pustit na volno. Každý potřebuje psa spolehlivého, co možná s nejmenšími problémy a zvláště ozbrojené, záchranářské a policejní složky potřebují u psů obrovskou jistotu. Proč tedy vlka cvičit, když nebude většinou chtít přijít a plnit požadované cviky. Zkusit jsem to ale musel, aby to zbytečně nemusel dělat někdo jiný. Pokusil jsem se s vlky i o pachové práce. Vlci mají sice výborný čich a paměť, ale nedovedou se dlouho soustředit. Vlk má zájem jen o ty nejčerstvější zvířecí stopy a nebo o pachy pro něho v té chvíli zajímavé. Také myší díru začne hrabat pouze tehdy, když cítí blízko myš. Zvěř vyslídí čichem a když ji v blízkosti zvedne, začne s pronásledováním. Pach „sbírá“ tzv. vysokým nosem, to znamená, že nedává hlavu na zem, ale chytá jej nad zemí a používá k orientaci jak oči, tak i uši. Když je zvěř daleko, přestane mít o ní zájem a šetří silami nebo se pomalu začne ke vzdálené zvěři přibližovat a do co možné nejmenší vzdálenosti od ní. Zkoušel jsem i s vlky obranu, přičemž mi pomáhal s Lobbem i pan Němec z Plzně, nejlepší praktický kynolog, kterého jsem znal. Starší kynologové ho znali a dnes je ještě napsaná knížka o výcviku psů panem Hartlem, panem Němcem a panem Skuhrovským. Do Zruče za Plzní, asi tak 15 kilometrů jsme šli za panem Němcem pěšky. Ke ,,kruhu“, kde probíhalo dráždění psů si Lobbo lehl zadkem a hlavu otočil k bráně. O psy nejevil žádný zájem a bylo na něm vidět, že by chtěl pryč, neboť se cítí být nesvůj. Figurant popíchl vlka klackem a ten se ani nepohnul. Figurant svůj pokus opakoval a v tom se Lobbo prudce otočil, chňapl po klacku, který překousl a opět ulehl. Když se jej pak dotkl figurant ochranným rukávem, Lobbo se otočil a silně zabořil své tesáky do cvičného rukávu, avšak hned zase pustil. Opět si klidně lehl. Nechtěl si hrát ani s míčky

10

nebo s klacky a nevyhledával zbytečné spory. Jeho vlčí hry byly směřovány k přežití v přírodě. Pes už má v genech očekávání, každé pomoci od člověka a hlavně

Lobbo a Oran. Odběhl, ale opět se vrátil a to dělal po celou mou cestu zpět k městu. Na okraji lesa v blízkosti začátku sídliště se Lobbo zastavil a nechtěl jít dál. Návrat do kotce ostatně nikdy rád neměl. Udělal jsem pár kroků dál od lesa a Lobbo se po chvilce na mne otočil a chvíli zůstal stát, jakoby se chtěl přesvědčit, jestli se k němu nevrátím. Jen krátce jsme na sebe pohlédli a on odběhl zpět do lesa. Jak jsem stál, padl na mne smutek. Hlavou mi běžely myšlenky, jako například, jak bude Lobbo trpět a padl na mne pocit provinění. Ale jak dokázat na druhou stranu, jestli se dělá pro přírodu to, o čem se mluví a píše. Také se Lobbo mohl vrátit do lepší jistoty na zahradu k Oranovi. Já musel už ale chvátat na odpolední do Škodovky a hrozné myšlenky provinění mě pronásledovaly všude. Tu noc rozštěkal Lobbo táhlým vytím snad všechny psy v Boleveckém sídlišti a okolí. Poslouchal jsem po příjezdu tramvají z odpolední ,,šichty“ na konečné, smutné a táhlé vytí jednoho opuštěného mladého vlka. Svým vytím volal jeho nejbližšího psího kamaráda, starého Orana, avšak nedočkal se ho. Druhý den brzy ráno jsem našel vlčí chlupy zachycené pod pletivem, to jak se pod ním snažil Lobbo protáhnout. Po tři dny byl Lobbo spatřován v okolí Bolevce sousedy chodícími ráno do práce, jak utíká veliký šedý pes od jedné zahrady ve Starém Bolevci a pak přicházely první hlášky, kde byl všude vlk spatřen. Před vypuštěním myslivci nechtěli vůbec věřit, že jsem majitelem vlka a nebo, že se jedná o čistokrevného vlka chodícího ve městě a v přírodě na vodítku. Předtím všichni tvrdili, že jde jen o křížence nebo nějaké severské psí plemeno. Jakmile ale vyšla v novinách zpráva, že je vlk ve volné přírodě, mnoho lidí poznávalo údajně a s jistotou čistokrevného vlka i z autobusu, auta nebo jedoucího vlaku. Přestože vlci byli v té době chráněni, snad všichni co měli pušku, šli na vlka. Já se jen obával, aby se mezi sebou střelci navzájem nepostříleli. Ono mít u takového střelce na kontě za rok pár zajíčků, nebo jednoho vlka, to je veliký rozdíl. Například vedoucí muzea v Plzni v té době, měl prý vlka na 20 metrů od sebe, ale nemohl vystřelit, protože tam bylo v okolí moc lidí. Chlapi si brali volno z práce, aby mohli být v přírodě co nejvíce. Střelci si vlka také přetahovali z revíru do revíru. Policisté po něm stříleli z malého samopalu prý u Bílé hory, ale naštěstí se netrefili.

11

Jak jsem předpokládal, zdržoval se Lobbo několik dní kolem skládky. Byl dokonce prý vyplašen ze lžíce bagru v jedné pískovně ve které spal, ale tomu já nevěřil. dodržovaly a to byla otázka už druhá. Proto jsem zásadně proti vypouštění vlků do volné přírody u nás a jen proto, že zákon na ochranu vlků a jiné škodné, jak jí většina lidí nazývá, je v rozvojových státech pod vedením hlupáků - k ničemu. Další jeden z důvodů proti vypouštění čistokrevných vlků je fakt, že v přírodě je čím dál více toulavých psů, kteří se s vlky mohou snadno pářit a potom tito kříženci by mohli být skrz zmenšenou plachost nebezpeční. Takový rys, který žije samotářsky a hlavně se nedá spářit se psy, se do volné přírody vypouštět může.V těch letech se podařilo několik rysů také vypustit. Rys na Šumavě se usadil a začal se množit. Po patnácti letech začalo na něho také přibývat stížností, jak v přírodě škodí a to na zvěři i stromech. Vysoká zvěř požíráním mladých stromků a také parožím ničí stromy, a tak myslivecká společnost si nadále vynucuje kontrolovaný odstřel, jak se jim to hodí a to je ten zakletý kolotoč. Toto slovo ,,kontrolovaný“ ve skutečnosti nemá žádný význam, protože vždy se ukázala spousta podvodů. Nikdy člověk neudělá v přírodě ,,přírodní přirozenost“, protože ji správně neodhadne, jako čistá příroda sama. Člověk se moc velikým přemýšlením mýlí. Ještě hůře než s rysy, by to dopadlo s vlky, kdyby se také v té době s rysy vlci vypustili. DRUHÝ VLK DURMAN. Byl to vlk karpatský a ve třech měsících věku to bylo opět dost staré vlče, i když mnohem mladší než byl Lobbo. Ten rok se narodilo dost mláďat a nikdo je nechtěl. Zoo většinou využívaly na výměnu vlky kanadské za jiná zvířata s jinými Zoo. A sama zoologická zahrada se mi po letech ozvala, že jsem před lety u nich sháněl vlče a že by teď mohli vlče odprodat.

Malý Durman u misky. Jedním z mnohých důvodů, proč jsem si opět vlka pořizoval, byla má snaha zjistit, zda-li je možné, aby existovalo trvalé přátelství mezi vlkem a člověkem, jako je to u většiny psů, jestli bychom mohli později s vlky po vysazení do volné přírody vedle sebe v klidu žít a hlavně za jakých podmínek. Předpokladem je, vlče si nějakým způsobem napřed sehnat, žít s ním několik let a poznat jeho vlčí povahu. To znamená, věnovat se

12

mu mnoho hodin, dát mu prostor k pohybu, respektovat jej, maximálně omezit všechny nepříznivé zásahy do jeho života a co nejméně potlačovat jeho pudy. Později po dlouhých letech byl jednoznačný poznatek. Vlk vedle sebe člověka v přírodě snese, ale člověk vlka vedle sebe ne. Člověk se nechce s nikým o nic dělit tak, jako myslivec o nějakou zvěř. Raději jí sežere sám, i když hlad nemá. U vlka je potřeba dosáhnout určitého snížení jeho plaché obezřetnosti, aby více důvěřoval lidem a hlavně potlačit kousavost u krmení, při němž hrozí největší nebezpečí pokousání. Časem jsem u svých vlků poznal, že to jde bez násilí a hodně rychle když vlče pozná, že mu ruce člověka neubližují, krmí ho a příjemně hladí. Největší roli při tom hraje trpělivost a co možná největší kontakt se zvířetem. Pro vlče se mnou opět jela manželka. Cestou zpět leželo mládě na zadním sedadle. Až do Prahy probíhala cesta klidně a jediným problémem bylo jeho zvracení. Vlče se před odjezdem pěkně nacpalo masem pomalu k prasknutí. Když jsme v Praze sjížděli z kopce ke kruhovému objezdu, náhle mi přestali fungovat brzdy. Vlče totiž vlezlo manželce pod nohy a tam zůstalo ležet. Přitom strčilo přední packy pod pedál brzdy. Dodnes nemohu pochopit, že divoká zvířata při bolesti nevydají hlásek a že ho síla mého šlapání na brzdu musela pořádně bolet. A zase na druhou stránku divoká zvířata často ječí předem, ještě než se jim něco stane. Vysvětluji si to tak, že mláďata na sebe nesmí ani hláskem v nebezpečí upozornit, aby neohrozila ostatní sourozence. Tím by je přivedl křičící jedinec do ohrožení jejich života. Proto tiše trpí. Rychle jsem vlče popadl za krk a odtáhl ho od pedálu. Zbytek cesty do Plzně proběhl bez problémů. Pes Oran byl už připraven v ohradě a vlče u něho hned hledalo ochranu. Durman mu podlézal stejně jako Lobbo. Olizoval mu mordu, mačkal se k němu a když Oran odcházel na výcvik, Durman nešťastně pískal. Časem si ulomil o betonovou zídku kus špičáku, jak se začal za námi dobývat ven z ohrady. Pokud se neměl možnost schovat u Orana, schovával se jako pštros. Strkal hlavu do sebemenší skulinky, i když mu celé tělo koukalo ven.

Oran vrčí na malého Durmana.

Durrman rád kradl čepici Alence.

Čtvrtý den po přivezení vlčete, jsem jej zkusil pustit volně proběhnout na okraji lesa. Říkal jsem si, že takového prcka musím hravě chytit, protože jsem dříve dost

13

běhával. Chtěl jsem mít jistotu, jestli jak se opět psalo, bude se držet od začátku psa. Durman chvilku klidně ležel, rozhlédl se a vystartoval. V tu chvíli jsem poznal, jak velmi jsem se mýlil. Vlče začalo kličkovat mezi stromy a dalo mi dost velkou práci ho chytit. Když doma. A Durman, ten se klidně postavil, pokulhával a šel loudit mezi děti další pamlsky. Až v cíli jsem se dozvěděl, že účastníků bylo sice přes 800, ale všichni šli kratší trasy. Nejdelší trasu padesát kilometrů jsme šli s Durmanem sami. Proto jsme cestou nikoho ze závodníků potkat nemohli. O pochodu se psalo v časopisu pes přítel člověka. Často v létě jsem nechával Durmana pobíhat volně u rybníka Senečák na okraji Plzně. Ten běhal chvilku po pláži a chvilku po okraji lesa. Byla jednou pěkná teplá noc a já si náhle uvědomil, že tu bude asi v přírodě dost milenců. Ale již bylo pozdě. „Dej sem tu tašku“, ozval se náhle mužský hlas. A to už jsem věděl, že je zle. Durman se totiž rychle a potichu přiblížil k milencům, skočil po igelitové tašce a pelášil s ní pryč. Z tašky padalo spodní prádlo, zapalovač, klíče, peněženka a jiné věci. Štěstí, že s námi byl Oran. Ten na povel revír aport poztrácené věci revírem vyhledal a přinesl. Omluvil jsem se milenecké dvojici a spěchal pryč.

Durman u rybníku Senečák na volno ukazuje, jak umí myškovat když je bez vodítka. Chtěl jsem s Durmanem vyzkoušet, jak se bude chovat při cvicích obrany a zašli jsme opět za panem Němcem do Zruče, abychom obranu vyzkoušeli a mohli později tvrdit, že se tak chovají všichni vlci. Dlouho trvalo než se Durman naštval. Ale rychle jsem pokusu zanechal. Při podráždění by se stal nebezpečnějším, než doopravdy byl. Co uchopil, už nechtěl pustit a jeho kousnutí bylo provedeno obrovskou silou. Také jsem zkoušel fotografovat a napadla mě jednou myšlenka, vyfotit Karkulku, jak stojí u postele, ve které leží vlk s čepečkem na hlavě. Ale jak to udělat, aby vlk ležel v klidu? Radil jsem se s veterinářem a ten zamítl, abychom vlka uspali. Poradil mi, že lepší bude ho opít. Z ,,opice“ se prý vyspí bez následků, jako člověk. Udělal jsem do hrnce míchanici z piva a sladkého vína Enzián, žitné a k tomu ještě černého piva Diplomata, které mělo 18% alkoholu. Oran a Durman se mi málem o tento skvělý nápoj u hrnce porvali. Oba něco vypili a Oran za chvilku spal jako nemluvně. Zato vlk ožil. Byl čím dál čilejší a drzejší. Čekal jsem půl hodiny, hodinu, dvě, ale pak jsem to vzdal. Dcera marně čekala oblečená jako Karkulka, až přinesu Durmana domů, abych je vyfotil. Fotky a filmové záběry s Karkulkami vznikly později a v přírodě. 14

Se všemi vlky jsem prožíval spoustu příhod, jako že nebýt vycházky k rybníku Košinář, mohlo to na zamrzlém rybníce pro malého chlapce dopadnout mnohem hůř. Chlapec se tam propadl v dopolední době, když jsme tam s Durmanem naštěstí šli. Jak jsme běželi k místu proboření se toho chlapce, pomalu bych vlka uškrtil a v běhu mi napadla myšlenka, pustit ho i s vodítkem, aby mě nebrzdil. Naštěstí chlapcova malá sestřička, na kterou jsem v běhu křičel, ať mu podá hokejku a vytáhne ho, tak učinila. Popadl jsem kluka do náruče, v běhu se ho ptal, kde bydlí a naštěstí to bylo v prvním paneláku u louky. Po chvíli zvonění vyšel chlapcův ospalý otec, který přišel z noční a zatím spal. Řekl jsem, ať udělá klukovi horký čaj, že se na rybníce probořil. Klučina dostal pohlavek a slovem ,,ty jsi ale blbej“, zavřel za sebou a dětmi dveře od výtahu a neřekl ani slovo. Mé vlky chtěli vidět také chlapi ze Škodovky a já jim jak Lobba, tak Durmana přivedl ukázat na autobusové nádraží. Musel to být pro cestující divný pocit, když v zimě, v době, kdy dělníci chodili na autobus z odpolední šichty, viděli ojíněnou dvojici a ještě k tomu s krásným velkým psem jak říkali, podobající se vlku. Byl to hezký pocit, když se cestující rozestupovali a uhýbali nám v podchodu a vlka chválili, jak je hezký. S Durmanem nás stavěla i hlídka veřejné bezpečnosti v Plzni u hlavní pošty na křižovatce. Vynadali mi z několika důvodů například, že vlk se při přecházení začal vzpouzet před příjezdem tramvaje, na chodníku že přičichával k osobám bez náhubku a před oslovením nás viděli, jak přecházíme mimo přechod. Vysvětloval jsem, že se jedná o plachého vlka a že nezůstane stát v klidu na přechodu mezi tolika lidmi. To bylo pro bezpečnost už moc, ale pro mě taky. Durman se mnou cloumal a chtěl jít dál. Omluvil jsem se a jestli mi něco chtějí, tak že je mohu navštívit, ale bez vlka. Něco za mnou zavolali, ale já už je nevnímal, protože jsem si povoloval zaříznuté vodítko v zápěstí.

Durman s Oranem u Senečáku. Horší to bylo na Karlovarské třídě, široké silnici v místě s odbočkou na Karlovo Vary. Durmana jsem musel brzdit, protože starý Oran nám už nestačil. Občas se mu už i podlomily zadní nohy. Čtrnáct let u psa udělá také hodně. Šel za námi po chodníku, nikomu nepřekážel a psů si nevšímal. Jenže při projíždění spousty aut a tří tramvají zastavující zrovna v tu chvíli na zastávce, se Durman polekal, vodítko prasklo a on proběhl mezi těmi tramvajemi a auty. Oran šel hodně pomalu, já na něho musel počkat, 15

aby ho auto nepřejelo. Mezi tím se Durman ztratil v uličkách mezi baráky u Vinic, nad letním kinem blízko plzeňské Zoo. Myšlenky rozpalovaly mojí hlavu při rozhodování, vyřešit tento problém bez následků. V tom z jedné uličky Durman vyběhl ještě vystrašený, ale s obrovskou radostí, že nás vidí. Chvilka k využití mých zkušeností a vlk respekt měli a vlci to hodně rychle poznávali. Proto si k cizím a hlavně ke známým lidem více dovolovali. JAK JSEM PŘIŠEL O DURMANA. K tomu přispělo více důvodů. Měl jsem jet s rodinou do zahraničí a hned potom na vojenské cvičení. Musel jsem se rychle rozhodnout, co s Durmanem. Svěřit jej nezkušenému civilistovi, o tom nemohla být ani řeč a napsaná smlouva o tom mluvila také jasně. Bylo sice pár lidí, které rád Durman viděl, ale neměl z nich respekt. Dostal jsem doporučení na jednoho odborníka v Kozolupech u Plzně, který pomáhal se šlechtěním československého vlčáka. Po domluvě onen pán za mnou přijel a vzal to jako hotovou věc. Když jsem mu chtěl říci další potřebné informace o zacházení s Durmanem a on viděl, jak Durman běhá na volno a jak si hraje s mými dcerkami, on jen mávl rukou, že ,,on“ prý dělá do vlků déle než já a že si tedy bude umět poradit. Myslel si totiž, že když vlk poslechne mne, poslechne i jeho. Durmana jsem odvedl pěšky do vesnice za Plzní a ponechal ho u onoho pána na zahradě, v jednom z více psích postavených kotců. Oran se vrátil k mým rodičům do Písku s tím, až se vrátím a než půjdu pro Durmana, tak Orana opět přivezu zpět, aby ho Durman našel v ohradě. Tím by se možná do budoucna upevnil Durmanův návrat, kdyby někdy náhodou utekl.

Durman rád chodil vedle Orana. Někdy jsem mu nechal volně táhnout vodítko po zemi, pro lepší a rychlejší odchyt před spoustou chodících lidí na procházkách. Po návratu z ciziny vedla první cesta za Durmanem. Zahrada, ve které byl umístěn, byla kousek za vesnicí. Vzal jsem s sebou starší dcerku Alenku. Branka byla zamčena a majitel doma nebyl. Proto jsme museli přelézt plot. Durman byl v kotci zamčený na veliký zámek a při spatření Alenky měl viditelnou obrovskou radost. Řekl

16

jsem mu, že to vydrží a za týden bude zase dobře. Myslel jsem si, že když potom přijde z horšího do lepšího, jeho výchova bude k lepšímu urychlena. Vyfotil jsem si, jak má Durman k žrádlu kukuřici se šrotem pro slepice. Ve střeše kotce si už udělal díru, já ji přikryl a to jsem neměl dělat. Později mohl být poznatek, jestli by se Durman do Plzně 12.11.1973, do Norinberka. V květnu 1977 se narodila v Norinberku prabába Lupíny, která byla převezena do Prahy 22.11.1977 a byla to matka samečka Erose, - dědek Lupíny, narozen 10.5.1983. Ten byl převezen do Brna 16.9.1987. Samička narozena v Norinberku 12.5.1984 byla převezena do Prahy dne 10.11.1988 a byla to bába Lupíny. Tu jsem viděl v pražské Zoo, když jí bylo devět let a Lupíně v té době tři. Babička Lupíny prý zemřela v šestnácti letech. Někteří vlci v Zoo pošli ve třinácti, v osmnácti, ale také ve dvaceti třech letech. A OPĚT NASTALY STAROSTI S UMÍSTĚNÍM S vlčetem opět nastal problém, kam jej umístit. Pomohl kamarád, který mi pro vlče zajistil dočasné ubytování v kotci, v písecké lesnické škole. S bývalým panem ředitelem jsme se domluvili na určitých pravidlech a malé vlče putovalo do svého nového bytečku. Bylo to naštěstí o letních prázdninách, takže kotce na škole byly poloprázdné.

Smutná a malá Lupínka v kotci na lesácké škole v Písku.

Jako prvního poznalo vlče psa, rotvajlera Jacka a hned u něho hledalo ochranu. Kotce byly ještě za jedním plotem z bezpečnostních důvodů a já tedy vlče mohl pouštět do tohoto prostoru před kotcem. Před tímto pouštěním následovalo několik týdnů prosezených dlouhých hodin u vlčete, v psí boudě bez stříšky. Nemohl jsem ještě moc dobře natáhnout nohu kvůli široké jizvě na stehně od roztrženého brusného kotouče. Co by ale člověk neudělal pro vlče. První doteky prsty byly, sahat na vlče jako na chřestýše. A opět rozmáčené piškoty pod vlhkým čenichem vlčete. Dojít domů, drobet se najíst, vzít si něco s sebou i pro vlče a běžet zpět. Po nějakém čase při mém pozorování přineslo vlče Jackovi ke kotci kost. Sedlo si a dívalo se na něj, zda si ji vezme. Ale široká hlava rotvajlera a jeho krátké nohy ukázaly vlčeti, že kost je daleko od mříží. Vlče po chvilce čenichem přistrčilo kost blíže

17

ke mřížím, ale to nemělo dělat, neboť pes skočil a chytil vlče za čenich. Naštěstí to dobře dopadlo a vlče i po letech na tohoto psa nezanevřelo. Takováhle starostlivost u psích samic jako u čistokrevných vlků není. Později mě takové chování ukázala vlčice časem několikrát. Po prázdninách se po škole rychle rozneslo, že v kotci je mládě vlka. Bylo zajímavé, že se o vlče zajímali hlavně učitelé například tělocviku, němčiny a podobně. Naproti tomu praktičtí učitelé, přes přírodu přesvědčivě tvrdili, že vlk se v žádném případě ochočit nedá, bude pořád utíkat a je dobrý pouze jako škodná k odstřelu. Ale ve škole se našli i tací, kteří mi opravdu fandili. Protože jsem už nějakou zkušenost s vlky měl, nezdála se mi postava vlčete - samce. Přednější bylo ale seznamování se s vlčetem navzájem a věřil jsem tomu, co mi v Zoo řekli o samečcích, než všelijak vlče otáčet a kontrolovat.Tím vším se narušuje kontakt. Vlče se mi zdálo slabší, mělo užší hlavu a pomalu jsem dostával jistotu, že se vlastně jedná o vlčici a ne o samce. Teprve v šesti měsících jsem mohl poprvé hmatem zjistit, že jsem se nemýlil. Do té doby se mi nezdálo ani močení vlčete, které jsem mohl sledovat jen občas. Vlčata tak jak si neberou potravu, když se na ně někdo dívá a cítí se v nebezpečí, tak se ani nenapijí a nevyprázdní. Vyprázdní se kálením okamžitě, ale po vystrašení, jako když vylítne vyplašený bažant a pustí to hned nízko nad zemí. Proto se hned ledacos nedalo u vlčete sledovat. Po jistém zjištění, že se jedná o samičku, muselo být vlče přejmenováno. Po poradě s kamarádkou Sašou dostala jméno, podle svého latinského názvu Canis Lupus - proto Lupína

. Lupínka se seznamovala se psy, ale i s lidmi a jako jedna z prvních byla moje mladší neteř Maruška. Na lesnické škole byla vlčice takovou malou raritou. Byla se na ni podívat i delegace z Francie, která právě přijela na exkurzi do lesnické školy. Ale jako všude i zde, na této škole se našel člověk, kterému vlče velmi vadilo a snažil se ze všech sil, dostat ji ze školy pryč. Mnoho žáků se vlčete zastávalo, ale nebylo to nic platné. Nejvíce mi pomohla paní učitelka Nováková s bratránkem, který na škole v kotci měl i psa Borka a Lupína je měla všechny moc ráda. S nimi jsem si dovolil pouštět malou Lupínku i po arboretu školy na volno. Došlo to tak daleko, že školáci začali psát petice a hrozilo jejich vyhození ze školy i s paní učitelkou. Vlčice se stala jejich maskotem a chtěli jí mít ve znaku i na různých sportovních akcích. V této době už tam byl jiný pan ředitel a nevěděl

18

prakticky o situaci nic, než co se mu doneslo právě od chlapíka, který chtěl vlčici vyhnat. A tak jsem přemýšlel, kam se se svou vlčí kamarádkou vrtnu. Po dvou měsících na lesnické škole v Písku mi bylo s konečnou platností vzkázáno, ať školní pozemek opustím i s vlčicí.

LUPÍNA MÁ NOVÝ KOTEC. V té době jsem byl již opět členem kynologického klubu v Písku a tak jsem tam se svou vlčicí přišel. Po dohodě s členy výboru byl vybudován provizorní kotec pod terasou klubovny, kde byl jen stavební ,,bordel “ od doby před více jak šestnácti lety, kdy jsem se během ukončení výstavby klubovny přestěhoval po svatbě do Tlučné za Plzní. Kotec byl postupně upraven tak, aby vlčeti co nejvíce vyhovoval. Tento kotec měl pro vlče nevýhodu, že mu stále někdo dupal nad hlavou nebo se při výcviku psů často střílelo v jeho blízkosti. Když jsem se proti tomu ozval bylo mi řečeno, že na cvičáku nemá vlk co dělat a že cvičák patří pro psy a ne pro vlky. Byli to jen jedinci, kteří tohle vyjádření nechtěli později přiznat, ale já musel v té době mlčet a být rád, že vlče někde mám. Zase z druhé stránky všechno špatné je také někdy ku prospěchu. Menší prostor byl dobrý k rychlejšímu odchytu a k lepší manipulaci s vlčetem při čištění, nasazování obojku, ošetřování apod. Lupína si pomalu zvykala na nové prostředí a takové to plašení hlukem a pohybem lidí, psů a střelbou, bylo dobré při ,,úpravě“ její výchovy a její povahy v civilizovaném světě. Paní Nováková z lesnické školy přišla za Lupínou na kynologické cvičiště několikrát a jednou měla kolem krku dlouhou šálu, která se Lupíně moc líbila. Paní Novákovou mohla Lupča tenkrát přímo uškrtit, jak se o šálu obě přetahovaly.

Lupínka v novém kotci pod terasou klubovny kynologického klubu v Písku. Udělal jsem si u Lupíny v kotci takovou podlážku na ležení, abych mohl pozorovat vlčici, jak žije v noci. Zda-li prospí celou noc, kdy a kolik pije, kdy požírá potravu, kde a jak spí, zda venku nebo v boudě, jak dlouho a jak přerušovaně a tak podobně. Počítal jsem, že za mé přítomnosti bude více běhat po kotci a že bude stále ve střehu. Jakmile jsem ale zalezl do spacáku, vlezla si do boudy a prospala celou noc.

19

Pokud jsem se otáčel nebo pohnul, neboť mě tlačila prkna do zad, vykoukla z boudy, ale hned si zase lehla. Takováto pozorování jsem prováděl po několik dní a své poznatky si zapisoval. Lupína mi potvrzovala pořekadlo o chování vlků, že když starý vlk lehne, nesmí ho ostatní vlci rušit. Prý je to u vlků neslušné. Po letech, když už se moje smíšená obraně na figuranta, aby se zakousl do ochranného rukávu, ale doběhl k paní rozhodčí, kterou silou objal a začal na ní ke smíchu ostatních přihlížejících, dělat sexuální pohyby. Tento pes, když jsem si ho půjčil a vedl ve tři ráno na cvičiště v dešti a v blátě, aby mě pomohl s odchytem Lupči, mě celou cestou objímal kolem pasu a to dělal i na cvičáku a cestou zpět. Hárající Lupína po něm radostí skákala, ale rotvajler se stále držel velikou silou mě. Po odchytu Lupči a odvedení rotvajlera do jeho kotce, jsem byl utahaný a zmazaný, jako kdybych skládal vagón uhlí. Bylo toho hodně, co všechno jsem na odchyt Lupči vyzkoušel a hlavně za ty roky vytrpěl. Vlastně jsme si spolu hráli hru „kdo z koho“. A ještě po pěti letech se stávalo, že vyhrávala ona. Málokdy jsem Lupínu mohl nechat bez dozoru do rána na cvičáku. Drůbežárna Vajax tam měla studny s čerpadly a často je tam jezdili opraváři opravovat a kontrolovat. Nebál jsem se, že by Lupína někomu z nich ublížila nebo že by utekla přes plot. Na cvičáku se Lupíně líbilo, protože na cvičák chodilo nejvíce a pravidelně dost psů různých povah a ras. Venku se s tolika psy Lupča nesetkala a hlavně, na cvičáku už se cítila v bezpečí, byla tam doma a znala každého jedince, jak psy, tak jejich majitele. Na cvičáku bylo její vzrušení, její smečka a kus naplnění smyslu jejího vlčího života. Věděla, co si už může dovolit a měla své místo i své postavení mezi psy. Jedni jí brali, druzí na ní útočili a ona si formovala svoji vlčí osobnost, promíchávanou povahami psů. I tím získala do svých genů nové poznatky, než vlci ve volné přírodě nebo v Zoo. Byl tam ale veliký pohyb lidí a mohla na nás přijít stížnost i vyloučení z klubu, kdyby se něco přihodilo z její strany.

Lupínka se dočkala Saši a Arpa. Jednou jsme se také vrátili pozdě v noci na cvičák a před vstupem za bránu mě Lupína varovala svými zježenými chlupy, že jde někdo po cvičišti proti nám. Byl to chlap, který si přes plot cvičáku od drůbežárny zkracoval cestu. Řekl jsem mu, že udělat to den před tím, asi by se moc divil, protože po cvičišti do rána běhala zvědavá vlčice a v té době už měla pár mých kamarádů pomalu vysvlečených z kalhot, jak začínala být

20

drzá ke známým a hlučným lidem na cvičáku. Stačilo, aby se někdo po vlčici ohnal rukou nebo nohou a ze hry by se rychle mohla stát krvavá obrana. Lupína štípala zezadu do nohou předními zuby a brala to většinou jako varování, odhánění a zastrašování. Jenže to naštěstí odnášely kalhoty a zůstávaly jen modřiny. Mimo cvičák zůstávala k cizím lidem ještě pár let stále plachá.

POUŠTĚNÍ VLČICE NA VOLNO V PŘÍRODĚ Lupínu jsem pouštěl už na lesnické škole. Napřed mezi plotem u kotců, za pár týdnů se psem Borkem po místním parku Arboretu, ( kde má škola vzácné dřeviny), o další týden po loukách za lesnickou školou a za vojenskými kasárny se psem rotvajlerem Džekem Jirky Kvasnovského, později se psem Džerym Milana Zdráhalů, kdy jsme chodili kolem řeky pod Pískem, ale i nad Pískem. Lupína běhávala se psy Arpem a s Editou, s RTW Fanym Petra Jelínka a jiní jako například fenka Arka a pes Kelly Mirky Zapletalů. Já Lupínu mohl pouštět sám jen za toho nejhoršího počasí, aby nedošlo k nějaké nepředvídané události a to jak z naší strany, tak ze strany jiných a také jsem hlavně nechtěl přijít o Lupínu, že by ji mohl nějaký střelec zastřelil, jako toulavého psa v honitbě.

Lupínka často za určitých podmínek běhala na volno, jako u této jeskyně před Sulanovem, směrem ke kynologickému cvičišti a ráda čekala na psí kamarády. Když jsme chodili ven, často se stávalo, že se rozepínaly na vodítkách karabinky, trhaly se řetízkové obojky a nebo karabinky dnes dělané z různých slitinových kompozic nesnášely silný a prudký odskok vlčice a přímo praskaly. Vždy se ozvalo zlověstné „cvak“ a Lupína běhala na volno. Nejhorší to bylo v nebezpečných zátočinách s hlubokými a vysokými svahy, kam se nemohlo nikam uhnout. Nebo při chůzi po kolejích. Hodně se mi tak stalo v prudkém ,,esíčku“, co vede silnice k Vajaxu. Tudy jsme se s Lupčou nejčastěji vraceli z našich toulek. Nejeden řidič musel být vylekán, když uviděl velikého světlého psa před svým autem v kuželech světel. Být to pes, byl by většinou přejet. Plachá vlčice těsně před auty naštěstí odskakovala. Já měl potom problém s jejím odchytem, ale to, že ji člověk od mládí zná a umí uvažovat, odchyt se zatím vždy podařil. Než se naučila chodit plynule na vodítku i v nebezpečných místech, byla dlouhou

21

dobu její přerušovaná rychlá chůze, samé naslouchání, větření, ustrašené škubání a byla neustále připravena utéci. Mezi mnou a Lupčou už byla určena pravidla, aby se dala chytit a dát jí vodítko ve volné přírodě. Takové jedno z mnohých pravidel bylo, že volnost byla určována podle nálady vlčice. Když byla pohodová a línější, běhala déle. Když byla až moc ve střehu, běhala kratší dobu. Někdy jsem Lupínu pouštěl na volno s celou známou psí smečkou i přes den a v blízkosti města. Když byli psi v povaze línější, chovala se tak i Lupča. Taková ale psí fenka erdelka Edita nebyla. Ta učila hned Lupínu ,,šmejdit“ ve stráních a lovit. Občas spolu ztropily neplechu, jako třeba jednou když Edita přinesla z kočárku deku jejich malého Vašíka a spolu s Lupčou si z deky vzala každá půlku. Vyhrožoval jsem Lupíně i Editě, že jestli se tak budou obě dvě chovat, tak jim zakážu spolu kamarádit.

Dvě nezbedné fenky, Lupínka a Editka. Jednoho pěkného dne jsem se s Lupínou honil po cvičišti a ona náhle vběhla do křoví. Chvilku jsem čekal a když se nevracela, vlezl jsem za ní a strnul. Lupína se vesele proháněla v lese nad cvičištěm. Objevila totiž díru v rezatém pletivu a hned toho využila. Naštěstí na mé volání a pískání přiběhla a nechala se chytit. Díru jsem opravil a šel se zeptat chatařů nad plotem, jestli tam neudělala nějakou lumpárnu. Řekli mi, že ne, že se na ně pouze díval velký světlý pes asi z deseti metrů, a dál se neodvážil, i když ho lákali. Lupína se začala osamostatňovat a to byla pro mě v pozdější době starost na víc. Byl jsem rád, že zase mám jeden den za sebou, bez nějakého průšvihu. Horší bylo, když se Lupča v zimě rozhodla přejít přes slabě zamrzlou řeku na druhou stranu za saňovými psy a bez vodítka na volno. Nastaly hodiny starostí s jejím odchytem. Často jsem se kvůli ní v zimě vykoupal, abych nemusel řeku přes most vzdálený kilometr obcházet. To by také za tu dobu mohla Lupča za někým a někam jinam odběhnout. Kde bych ji pak hledal?

22

Lupínka se cítila nejlépe na volno v lese.

Lupínka na volno u Sulanova.

Lupínu jsem pouštěl i v chatové oblasti, aby se proběhla s jejím psím kamarádem, hnědým dobrmanem Nerem. Museli jsme je ale hodně hlídat, aby si spolu nezaběhli podívat k nedalekým jiným chatám, kde měli například i pět černých dog a jinde malá psí plemena. Při potkání známých kynologů a nebo jen známých pejskařů si Lupína mohla volně zadovádět. Hodně dobrého pro klidnější povahu Lupíny také udělal kokršpaněl jednoho pána, co někdy zašel na cvičák jen kvůli svému psu, aby se proběhl s mojí vlčicí. Já sám často volal na majitele psů, kteří procházeli pod cvičákem, jestli by nezašli pustit své pejsky proběhnout se s mojí vlčicí. Většina byla ráda, jiní se báli, ale také bylo dost psů a fenek, které jsme pustit k vlčici nemohli. Nepadli si s Lupčou do oka a servali by se. Lupína měla volnosti oproti většině dnešních psů a zavřených vlků v ZOO poměrně dost. Také kolik vlčat jiných majitelů skončilo v malých kotcích a nedostali se ze dvorků ani za neprůhledný plot. Když měla Lupína později ohradu nad cvičákem, pouštěl jsem ji z ohrady často na volno, protože byla jistota že vběhne sama pro její zvědavost do prostoru cvičiště. Také ve volné přírodě byla větší jistota k jejímu odchytu, když byla v neznámém terénu, než v terénu který znala a věděla, kde může zaběhnout k nějakému pejskovi u nějaké vzdálené samoty. POZNÁVAL JSEM JEJÍ POVAHU O vlcích je známo, že nejvíce aktivní jsou k večeru, za špatného a chladného počasí, v zimě a za jasných nocí. Tou dobou mají zbystřeny všechny své smysly. Jsou v tu dobu i více lekaví. Dokáží se polekat i větší kapky, která spadne na suchý list. Naopak nejlínější jsou v létě nažraní, za horka a dusna, bez cizích neznámých pachů a nepoznaných hluků. Později bylo zajímavé, když jsme šli například s vlčicí na procházku a ona si už začala sama občas v horku kolem poledne lehat, že nikdy nezavřela oči a byla stále ve střehu, když jsem si lehl opodál vedle ní. Pokud jsem stál, ona zas klidně zavřela oči a dokázala i na ,,jedno“ oko usnout, jakoby se spoléhala na mne, že hlídám. Stalo se i to, že kolem nás někdo prošel nebo projel na kole. To se probudila, zvedla hlavu a když viděla, že jsem v klidu, nijak se nevzrušovala a ležela dál. To byly obrovské úspěchy v jejím chování. Bylo to o začínající důvěře mezi námi.

23

V noci, když je klid může být klidný spánek. Ve třinácti měsících si se mnou začala občas trochu hrát. Brala mě lehce za nohy, hlavně za kalhoty a rukávy. Já si k ní mohl dovolit také víc. Když měla dobrou náladu, bral ji za nohy a drbal na břichu. A to už Lupča dokazovala, že mi začíná věřit. V této době začala pozvolna sama běhat do kotce. Učila se na potravu a hlavně, že měla dostatek volnosti, byla zvyklá na pravidelnost mého příchodu, pravidelnost potravy a hlavně pravidelnost návštěv jejích psích kamarádů. Veliká jistota bezpečí kotce, kam se za Lupínou žádný nenáviděný pes nebo člověk nesměl dostat, udělala v její povaze také hodně dobrého. Začala vyhledávat na cvičáku vyvýšená místa, jako byly psí boudy blízko plotu, na které si vyskočila a odtud pozorovala okolí. Oplocení se muselo zvýšit a každou chvíli ho kontrolovat, zda není poškozené. Problémy s jejím večerním odchytem, když nechtěla jít ještě do kotce, však trvaly nepravidelně stále. Ono s uzavřením do kotce její den nechtěně končil a nejpříjemnější noční čas pro šelmy, kdy začínají teprve žít, musela být zavřená a k tomu ještě osamocená. Trvalo dlouho než pochopila, že druhý den se příjemně pokračuje. Do kotce ze začátku pravidelně lezla, jen když padaly kroupy a byla průtrž mračen. Později zalézala pod psí boudy.

Je mi smutno, kde jste kamarádi? Jedním z krásných zážitků bylo sledovat vlčici při vytí a pozorovat, jakým způsobem to dělá. Hladil jsem ji lehce po hrdle, které se jí při vytí třáslo. Díval jsem se z blízkosti, jak dává jazyk. Mordu měla našpulenou jako na písmeno „O“, pysky hozeny za špičáky a jazyk stočený dozadu do ruličky k hrtanu. Po zavytí povytáhla jazyk, jakoby ho chtěla narovnat a vše se znovu opakovalo. Její vytí se nádherně rozléhalo po širokém okolí, u řeky a mezi vysokými svahy. Psi si však jejího koncertování moc nevšímali, na její vytí jen málokdy odpovídali, ale pozorně naslouchali. Také když Lupína vyla, vibrace vytí se přenášela na vodítku až do mé ruky.

24

Jedním z dalších mých poznatků byla otázka tak zvaného vlčího pološtěku. Mnozí přírodovědci si nad tímto problémem lámali hlavu. Jeden z nich, který se otázkou vlků zabýval v Německu je například přesvědčen, že vlk tímto pološtěkem chrání své území. Já bych však k tomu ještě dodal, že vlčice, pokud byla honěna psy, tak se pološtěkem ozývala a tím jakoby volala o pomoc a když honička skončila, ještě chvíli se takto rozčílená ozývala. Možná jindy, za jiné situace, například v období mláďat, se snažila odpoutávat pozornost tímto pološtěkem. Při ochraně malého Armína a později u svých potomků tento pološtěk používala také k varování a k zažehnání nebezpečí. Nebezpečím jsem byl určitou dobu i já, při přiblížení se do blízkosti doupěte s jejími potomky. Jak Lupína stárla, tento dorozumívací prostředek používala čím dál méně. Tento pološtěk používala první roky i na Silvestra, když byl ohňostroj nad její hlavou. V okolí také používali všelijaké výbušné blbosti chataři, zahrádkáři, chalupáři, ale i kynologové. Četnost honiček se psy se také snižovala a pokud k nim došlo, Lupína zůstávala stát v blízkosti majitelů těchto psů, jakoby už věděla, že ji před svými psy ochrání okřiknutím. Ti, co se zajímali o divoká zvířata a chtěli s nimi žít, se jim hodně přizpůsobovali. S vlky se učili výt, cenit zuby, vrčeli na ně, různě se přikrčovali a podobně. Místo abych při přivolávání vlků na ně vyl, tak jsem je přivolával pískáním na prsty. Neuznával jsem cenění zubů. Vlci by se asi museli smát. Při porovnání jejich zubů s mými, nebo skrčením jejich čenichu a mého nosu, jsou opravdu ohromné rozdíly. Co se týče vrčení, málo komu by se podařilo zavrčet tak hluboce, jako vrčí vlk při varování. Při vrtění zadkem a ,,ohonem“by se mi samice musely také smát. Zato různé skrčování těla jsem hojně používal třeba při hrách nebo při zastrašování. Také při těchto pohybech se člověk dopustí mnoha chyb, ale zvířata si na ně zvyknou a také podle nich umějí reagovat. Malá psí plemena umí komunikovat s velikými plemeny a záleží na maličkostech, kterým ještě člověk z daleka tolik nerozumí a neumí si spoustu zvířecích jednání s jistotou vysvětlit a hlavně je napodobit.

Zuby Lupíny a moje,to je veliký rozdíl.

Při této příležitosti bych se zmínil o trestání vlků mezi sebou. Dospělí vlci trestají vlčata několika stupni trestů.

25

- Dospělý vlk jemně uchopí mordu nebo obličej vlčete do své tlamy. - Vlk nejprve vyhrne pysky po předchozí hrozbě nebo zavrčí. Teprve potom chňapne po mordě nebo obličeji vlčete a silněji zmáčkne. - Dospělý vlk uchopí vlče za šíji a zatřese s ním. Lupína s žádným štěnětem netřásla, ale srážela jej k zemi stiskem mordy za hřbet a štípala je předními zuby do boků či stehen a ramen. Před tím použila několikrát na prázdno silné, zastrašující cvaknutí zubů.

Po čase si Lupínka ke mně dovolovala stále víc. Čím plašší zvíře je, tím je více nebezpečné a musí se k takovým zvířatům přistupovat s citem, pohodovým klidem, s trpělivostí, zkrátka se na taková zvířata člověk nesmí křivě ani podívat pod podmínkou, jestli v budoucnu chce člověk s takovými zvířaty žít bez velikých problémů. To hlavně znamená, netrestat v žádném případě tato zvířata rukou, ruce mají chválit. Vše je dáno od citu a umění, vcítit se do povahy a myšlení daného zvířete. Ignorace znamená u divokých a smečkových zvířat ten největší trest. Nezapojit se s ostatními do hry a nebo přijít o potravu při rozdělování, to je v tvrdých přírodních podmínkách odsouzení i k záhubě takového jedince - samotáře. Výchova Lupíny pokračovala a já se například snažil nalákat ji v jejím stáří čtyř let do klubovny na cvičišti. Položil jsem maso na kraj stolu blíže k ní. U dveří se zastavila a váhala. Po chvilce si opatrně pro maso došla. Jakmile jsem se pohnul, okamžitě vyběhla ven. Zkusil jsem dát maso na vzdálenější okraj stolu. Ona však, než by stůl obešla, raději si maso nevzala. Jakmile byla ještě k tomu zapnuta kamera a ta začala slabounce vrčet, Lupína byla okamžitě velice obezřetná a nechtěla riskovat, aby například nepřišla o svoji volnost. A to by se dalo říci, že za čtyři roky byla na ledacos zvyklá. Jak říkám, pudy se dají pouze potlačit a nikoliv odstranit. A když se vlk nějak chová jeden den, neznamená to, že se stejně bude chovat den druhý a ve stejnou hodinu. Také stačí v místnosti přeměnit věci nebo postavení nábytku a opět mohu začít se zvykáním na prostředí znovu. Stačilo například, že vítr přilepil list na pletivo kotce a Lupína se ihned polekaně vzdálila. Nebylo to kvůli listu, ale byl to zvuk, kdy list dopadl na kovové pletivo a to do lesa nepatří. Tak, jako když našla Lupča ptačí budku v lese, která do lesa podle

26

jejích genů nepatřila. Dlouho trvalo, než se ke stojanu budky obezřetně přiblížila. A to mě viděla jak pro ní dávám do krmítka maso, aby měla důvod ke krmítku jít.

Všechno se musí zkontrolovat. Odlétl zrovna ptáček. Ten den slabě pršelo a já vzal vlčici, že půjdeme na kratší procházku, ale zašlo se o hodně dál. Po návratu z nás kapala voda a já šel připravit Lupíně potravu. Lupína za mnou vběhla do první místnosti v klubovně, tam uchopila svou misku na krmení a přinášela si ji ke mně. Miska jí však upadla, Lupína se polekala a odběhla na terasu, ale hned se vrátila. Misku jsem zvedl a šel do ní nandat maso. Mezitím, co jsem maso krájel, stála Lupína u stolu a čekala, co mi upadne, nebo co jí podám. A je jasné, že pro přivykání na místnost padalo masa dost. Ten den svou misku takto uchopila a přinesla si ji poprvé. Nikdy předtím to neudělala a do jejích jedenácti let, kdy píšu tyto řádky, potom také ne. Plachost Lupči zavinila hodně mých odřenin při mých pádech. Ať to bylo cestou do stráně k hlavní silnici v místě, kde se zrovna rozhodla parta lidí přelézt přes svodidla. Lupína se polekaně otočila, vodítkem mi podrazila nohy a už za ní byla divoká jízda z kopce. Roztržený loket až na kost, odřený obličej, roztrhaný oděv a veliký smích kamaráda Bohouše ze cvičáku, který to všechno z povzdálí pozoroval. Stalo se něco podobného, když vylétl z nedaleké továrny veliký balón a já si ho chtěl vyfotit. Jenže to bylo v době, kdy v balónu přidali plyn ke stoupání a jak to zasyčelo, Lupča vzala ,,zpátečku“ a já ,,hodil“ záda. Opět odřenina a hnedle rozbitý fotoaparát. Jindy i zlomené zápěstí nebo zabodnuté dřevěné silné trny v dlaních. Nejvíce ošklivých pádů bylo v zimě při namrznutí lesních cest a při polekání se Lupíny ze strany lidí, které jsme potkávali. Výronů na kotnících ani nepočítám. Než se uklidnila, trvalo to roky a stejně jsem musel být nadále opatrný a předvídavý. Poznal jsem v době, kdy Lupíně bylo pět let, že začíná pěkně žárlit a chtěla být vždy středem pozornosti. Jednou například přišla fenka německého ovčáka Cher se svou majitelkou. Fenka se ke mně hnala, aby se přivítala, ale Lupína jí v okamžiku zastoupila cestu a odehnala ji ode mne. Okamžitě se však sama začala předvádět. Otírala se o mne i

27

o majitelku fenky. Ukazovala, že ona si může dovolit všechno, ale mladá Cher nesmí. Ta nešťastně pobíhala kolem nás a kňučela. Lupína ode mne odháněla pouze feny, psí samce nechávala na pokoji. Později se tak choval i Armín, ale ten odháněl zase jen psí samce a fenky naopak nechával. Žárlivost si udržovala dlouhé roky. Abych si pohladil nějakého jiného psa, Lupína mně hodně dlouho nedovolila. Tuto svou jakoby žárlivost uměla dát pěkně najevo. Jemně mě odstrkovala tělem od psů, které jsem chtěl pohladit. Na ně se někdy začala ježit a cvakala zuby. Pokud jsem i přesto psa hladit nepřestal, uraženě od nás odešla a trvalo dlouho, než jsem ji ten den získal zpět. Pokud jsem dal některé fence kousek masa, Lupíně to bylo přímo líto. Jednou při bavení se s kamarádkou, kterou vlčice neměla v oblibě, přišla k nám, začala mě od ní odtlačovat a když jsem se bavit nepřestal, začala na „sokyni“ vrčet a cenit zuby. Jednou se také stalo, že si při takovémto rozhovoru opět s touto kamarádkou vlčice přede mne na cestě sedla, koukala mi do očí a začala výt. Časem ale poznala, že o nic nejde a když jsem se začal bavit s kamarádkami, naučila se chvíli postát i v klidu.

Lupína a Edita. Zkoušel jsem poznávat její povahu i takovým způsobem, když na cvičiště přišel Petr se svým psem Kendžim a Lupína se na něho těšila, abych ho pustil do ohrady, schválně jsem to neudělal. Lupína se urazila a odešla na druhý konec výběhu. Nepřišla ani při lákání na maso. Jelikož toto její chování už znám, nechal jsem ji o samotě. Po půl hodině se uklidnila a sama projevila zájem si hrát. Potom jsem jí dobrmana do ohrady pustil. Jak jinak jsem mohl poznat, jestli urážlivost u vlků je tak silná. Oběhli pár koleček, doběhli k nám, ukázala jakou má radost, nechala se ode mne pohladit a seběhla k brance. Nechala si nasadit vodítko a rozhodla se jít ven. Pustili jsme je po návratu z venku ještě proběhnout po cvičišti a vlčice začala mladého dobrmana učit různé neplechy. Dostala se do nezavřeného psího kotce a vynosila odtud vodítko, míček, aport a náhubek. Ten jsem našel později napůl zahrabaný v křoví. Kendžimu se tyto hry velice líbili a s chutí se do nich zapojoval. Problém byl, vyhledat rozházené a mnohdy i zahrabané předměty. A všechno jsem musel pro získání jistoty dělat několikrát. Tím dnes mám jistot u povahy vlků v civilizaci dost.

28

Když byla Lupínka mladší, močila výhradně do potoků, řeky, rybníků nebo louží, tedy do vody. Vysvětloval jsem si to, že je to z důvodu neupozorňovat okolní živou přírodu na mláďata, ale i na hárající fenky. Proto bylo její močení ve vodě. Později naopak v určitém období, jako u hledání samce, často močila na frekventovaných místech, kde chodilo nejvíce samců. V tuto dobu začala Lupína již močit i na jiná místa, ale nejraději do shnilé trávy, kde se moč drží déle a hniloba této trávy láká psy lépe. Močila i způsobem, že chodila v mládí i kousek po předních packách. Takový způsob je vidět často i u psích fenek. Na procházce při mém močení, nechtěla roky ani chvilku postát na místě. Bylo opravdu komické, když jsem si potřeboval dojít na malou stranu a ona se mnou neustále cukala a táhla mne, abych šel dál. Tohle cloumání se mnou jí vydrželo až do jejích 18-ti měsíců.

Pomalu by se člověk styděl při svém uvolnění, kdy Lupína koukala, co dělám a jak jinak to dělám než vlci a psi. Velmi těžké bylo naučit ji, aby si zvykla na lidi a auta. V každé zatáčce zvědavě natahovala krk a nadbíhala si, aby viděla za zatáčku nebo za roh. Při projíždění aut jsem ji učil, aby šla na stranu vozovky, buď do příkopu nebo na stráň. Zpočátku, když jelo auto, lehala si na zem. Teprve po druhém roce se naučila chodit po silnici plynule a už se kolikrát po osobním autu ani neotočila. Znejistila při projíždění nákladních aut na úzkých silnicích, ale to někdy přeběhne mráz po těle i mě. Často jsme s Lupínou chodili i po kolejích a jít v úzkých prostorách mezi svahy se skalisky, kam se nedá jen tak uskočit se spoustou zátočin, je nebezpečné. Já spoléhal na její uši a plachost, že mi dá včas vědět. Dvakrát jsme měli ale honičku, dostat se do mírnějšího svahu, před rychle se přibližujícím vlakem a udržet se na něm i s vlčicí. Kdyby Lupča zpanikařila, snadno by mě stáhla do kolejiště. Potíž jí činilo ze začátku i to, aby prošla pod nějakou značkou, lampou, pod hýbající se větví stromu nebo kolem popelnice a prosklených dveří, kde se v odraze skla uviděla. Párkrát jsem jí dal na cvičáku veliké zrcadlo, před kterým chodila přikrčená a připravena hned odskočit. Koukala a očichávala zrcadlo několikrát zezadu a až po třech opakování tohoto seznamování se zrcadlem, dostala jistotu z těchto odrazů, že se jich přestala bát. Vše kontrolovala a byla stále připravena jednat po vlčím způsobu. Nejvíce se však bála věcí nad svou hlavou a lidí jdoucích za ní. Nebo když se na ní lidi upřeně dívali

29

a ona poznala, že o ní mají nějaký zájem a nevěděla jaký. Do zúžených prostorů se musela dosti často opatrně vtáhnout nebo stačilo chvíli počkat, až nabyla přesvědčení, že je všude klid. Na některé lávky a mosty si zvykala velmi pomalu a přešla je až po jednom roce jejího stáří. Přes jeden takový most jen pro zajímavost, přecházela od města po levé straně chodníku i mezi nákladními auty, ale při zpáteční cestě chodila vždy po straně druhé, kde chodník nebyl. Ze začátku to hrozilo jejím skokem přes zábradlí mostu nebo vtažení pod auto, jak se vzpínala na vodítku.

To už byla pohoda s Lupínkou, když chodila v klidu do města, ale stále za určitých podmínek. Učila se také vcházet do místnosti. Věděl jsem, že je to pro plaché vlky velmi těžké a snažil jsem se k tomu využívat klubovnu na cvičišti. Hned při její první návštěvě uvnitř roztrhala záclony a přitom příšerně vyváděla, že by rozbila okna, jak se chtěla dostat z uzavřeného prostoru.

V kynologické klubovně krmím Lupču, aby si na místnosti zvykala. Hned pochopila, že sklo je nejslabší článek dostat se ven na svobodu než silnější zdi. Při druhé návštěvě pochopila, že při otevření dveří je mnohem lehčí výstup do volného prostoru. Hned začala brát za kliku a myslím, že u toho brala v úvahu jediné větší množství pachu lidských rukou na klice a také její pozorovací schopnost, kdy sledovala hlavně moje ruce, na co sahám. Uplynulo hodně měsíců, než sama začala chodit na terasu a než vešla sama do klubovny. To jsem musel jít před ní a musely být otevřené dveře, aby mohla utéci. Časem jsem jí vzal v noci i několikrát domů na Kollárovku, do panelového domu po schodech, kde výtah nebyl a to až do třetího poschodí. Tam si všechno důkladně a zvědavě očichala, ale že se v zimních měsících topilo, bylo jí za chvilku horko a chtěla jít brzo ven. Zvláštní bylo oproti psům, že jak byla velká, tak se

30

pohybovala s lehkostí a ničeho se ani chloupkem nedotkla. Pes by na svých zádech odnesl pomalu i stůl. hledají se partneři, každý jedinec si hledá podle své povahy místo dalšího postavení ve smečce. Začala špatně snášet samotu a já člověk, ji už moc nestačil. Když se jí viditelně stýskalo, snažil jsem se s ní zůstávat co nejdéle a nebo jsem přespával v ohradě. Lupína byla v povaze mnohem citlivější, než předešlí vlčí samci, o psech ani nemluvě.

Stále vyhledávala a učila mladá štěňata. Lupínka a malý Burášek. Touto dobou se u Lupíny začaly projevovat mateřské pudy. Začala si s oblibou hrát s malými štěňaty a odhánět od nich dospělé psí samce. Lupína pomohla vychovat spoustu psích štěňat na kynologickém cvičišti. V takových chvílích jsem si uvědomoval, že pro ní budu opět udělat něco navíc. Také zamilovanost u vlků je podstatně hlubší a citlivější. Partneři se dlouho hledají a pokud jeden zahyne, druhý truchlí. Vlk s vlčicí spolu žijí prý celý život. Já si myslím, že se musí mít rádi tak, jak je to u lidí.Potom je i nevěra zbytečná. Ona otázka samců, že jsou více nevěrni než samice, připadá jednoduchá. Když bude nevěru člověk brát podle přírody na uchování rodu, je to v přírodě normální. Slabý a líný samec a nebo naopak jen hrubý a lakomý, který se nedokáže o svoji rodinku postarat a všechno nechá na samici, je v drsné přírodě odkázána k záhubě a celá smečka s ním. Je to ale hlubší a delší otázka pro samotnou a odbornou kapitolu. Vlci si navzájem pomáhají s výchovou mláďat i při lovu. Pokud se jeden vlk třeba chytí do želez, druhý mu nosí potravu. O vzájemné pomoci mezi sebou mě přesvědčila i Lupína, když na lesnické škole nosila kosti psům, kteří byli zavřeni vedle v kotcích. Nebo kdy psi na kynologickém cvičišti byli přivázáni o přestávce u úvazných kolíků pro psy, než se jim časem udělali psí odkládací boudy a Lupína jim překusovala vodítka. Tím je osvobozovala. Jednou nás z klubovny vyhnal štěkot osmi psů, které Lupína takto osvobodila. Vodítek a kožených obojků v té době jsem se na opravoval a naplatil hodně. Začaly se objevovat problémy, se všelijakými ochránci přírody. Zvláště když Lupína byla mladá a jako správný vlk v létě hubená s dlouhýma nohama, bez hlubokého hrudníku a s hodně plachou, pro veřejnost nezvyklou povahou. Kolikrát z dálky o ní lidé řekli, že vypadá jako koza. To se mě také dotklo, když vodáci sjíždějící řeku Otavu volali,

31

že támhle jde chlap s kozou. Nebo jedna starší paní vedle nás zastavila s autem s pražskou značkou. Začala poučovat, že ten pes, kterého vedu po silnici je nemocný, jak je hubený a neposlušný, jak se bojí jejího auta a podobně. Paní si nedala vysvětlit, že jde o mládě vlčice a že ona je hlavní příčinou vlčího stresování a strachu z ní. Tato setkání Lupíny s podobnými lidmi se stávala zhruba do věku tří let.

Mladá a vylínaná Lupínka vypadala jako hubená koza. Například při jednom pozdním odpoledni jsem šel s Lupínou na procházku přes město. Doprovázely mě kamarádky Saša s Evou a jejich psi. Vtom se přede mnou zastavil nějaký starší pán a já schválně čekal až odejde, abych mohl zúženým místem projít. Ale on ne, stál dál a koukal na nás. Myslel jsem si, že se chce na něco zeptat. Lupína znejistěla, já se rozešel a pokračoval dál. Chlapík se rozešel za námi. Na konci parku mne zastavil a začal mi domlouvat a přesvědčovat, že ten pes trpí, je hubený a škrtí se na obojku. Přitom vlčice měla speciální obojek se zarážkou, aby nešel nastavit jako stahovací obojek, ale zase, aby jí nešel stáhnout při jejím zdráhání se, přes její hlavu. Jak byla vylínaná na vysokých nohou, vypadala opravdu hubeně. Pánovi jsem vysvětloval, že to není pes, ale vlčice a to, že silně tahá na vodítku zavinil on sám, protože plachá mladá vlčice se ho bojí a že ji plaší, když jí jde za zadkem. Ten mi skoro vynadal, že si z něho dělám blázny a šel do blízké telefonní budky, odkud volal na policii, že týrám psa. V duchu jsem se musel smát, když po představě, jak se asi tváří policista, když mu ten pán vyprávěl o chlapovi, který ve městě v parku škrtí vlka. Ten muž nás potom sledoval až za město, kde Eva bydlela a já jí řekl, že jestli ten chlapík půjde za mnou do lesa, tak je to v pořádku. Chtěl jsem mu dát beze svědků pohlavek, ale on šel za Evou a vyptával se, kdo jsem a kde bydlím. Je jasné, že se s ním Eva nebavila. Druhý den jsem tohoto pána potkal v obchodě, ukázal jsem mu fotky Lupíny, které nosím u sebe a vysvětlil mu ještě jednou, že to byl opravdu mladý vlk a v létě je takhle vylínaný. Neuvěřil. Neštěstím je, že dělal u ochránců přírody, ale přírodě vůbec nerozuměl. Takovému člověku je pak těžké něco vysvětlovat. Měl také psíka a jak s ním zacházel když ho pejsek neposlechl, mluvilo za všechno o charakteru tohoto ochránce přírody. Netrvalo dlouho a na svou ochranářskou horlivost trochu doplatil.

32

Chodil jsem po lesích a při odpočívání jsem se snažil udržet vlčici v klidu, aby počkala, než půjdeme dál. Když jsme toto zvládli, začal jsem ji učit, aby zůstala na místě i když tam chodí lidé a je tam určitý ruch. Za tím účelem mi velmi dobře posloužily přírodní restaurace „U Smetáka“, nebo „Na Živci“, kde se točil i film o bernardýnovi Bohoušovi, s hercem panem Sovákem nebo film o rodince Homolkových. Většinou nás chodilo více. Sedli jsme si do zahradní restaurace, dali si pivko a já pozoroval, jak se bude Lupína chovat

Devadesát procent střelců by si přálo, aby na čekané viděli toto zvíře z boku. Báchorek s vlky je také spousta a zvláště z Ruska. Já jich četl také několik a jedna byla taková přímo ,,mužíkovská. To prý jela ruská trojka se sáněmi a vezla, jak to v Rusku na severu bývá, opilého mužíka. Ten ze saní vypadl a než to vozka zjistil, ujel dost daleko. Mužík se probral zrovna v době, kdy k němu prý přičichával velký vlk. Mužík se po něm ohnal láhví samohonky, vlka zasáhl tvrdou lahví do hlavy a tím si prý zachránil život. Skončil výcvik a psovodi se pomalu rozcházeli. Vzal jsem Lupínu a šel s několika kamarády a jejich psy kolem řeky. Cestou si vlčice psů nevšímala a já byl s jejím chováním spokojen. Blízko mostu uviděla vlčice najednou postavu se psem a okamžitě změnila své milé chování. Při přiblížení jsem poznal kamaráda Jirku Kubelku, kterého vlčice vůbec neměla ráda a stejně tak jeho psa. Ten na ni totiž, pokud byla zavřená v kotci, neustále útočil, štěkal a Jirka ji několikrát také v kotci dráždil. Ten jednou také spadl na pletivo jejího kotce a Lupča mu sedřela klouby na prstech. Najednou Lupína vší silou zabrala, obojek ze silných ok praskl a vlčice byla volná. Dvě vteřiny se nikdo nezmohl na nějaké varování. To už byla vlčice u mostu padesát metrů od nás, kde proběhla těsně před jedoucím autem a na štěstí ,,šla“ po nenáviděném psu. Konečně se dočkala, aby oběma dala za vyučenou. Naštěstí Jirka psa pustil i s vodítkem a vlčice hnala psa kolem garáží. Najednou se pes Max otočil a rozběhl se směrem k nedalekému sídlišti a Lupína za ním. Já ,,letěl“ okamžitě za nimi. Naštěstí pes asi poznal, že by vlčici neutekl a lehl si do křoví. Lupína kolem něho chodila celá naježená. Vlci si na rozdíl od psů většinou kousnutí na plno rozmyslí a málokdy je použijí na slabší jedince, kteří se navíc ještě vzdají. Vlčice si chtěla psa jen podřídit. Kdybych je ještě chvilku nechal, aby si své postavení vyřídili, mohlo být možná vše vyřešené. Ale já měl strach, aby se pes

33

Max opět strachy nezvedl a neběžel pryč. To by samozřejmě za sebou odtáhl i vlčici a kde bych ji pak hledal na sídlišti. Pomalu jsem ke psovi přistoupil, vzal jej za vodítko a chtěl ho odvést k majiteli. Lupína kolem nás kroužila a snažila se Maxe chytit předními zuby a hlavně ho chtěla dostat pod sebe na zem, aby si na určitou dobu, jí určenou lehl a tím se jí podřídil. Tento čas podřízeného psa na zemi hraje velikou roli. Já psa bránil a snažil se Lupču

odkopávat nohama a pomalu jsme tak postupovali ke skupince psovodů jenže

trefit se nohou do útočící vlčice jen tak snadno nejde. Místo abych jí pomáhal, tak jsem prvním háráním začala rozhrabávat zemi, aniž by se vymočila. V té době když močila, ještě ani močení nedokončila a začala přešlapovat zadníma i předníma nohama, po kterých i kousek popošla. Chodit po předních při močení dovede většina psích fenek. A teprve potom několikrát silně na střídačku hrabala všemi čtyřmi. Ze začátku na ni psi vůbec nereagovali a nevšímali si ji. Ona sama začala mít koncem února zvýšený zájem o hru s nimi. Tuto větší pozornost však věnovala pouze svým oblíbeným psím kamarádům a na rase a velikosti jí v žádném případě nezáleželo, ale rozhodovala povaha samce. Starších psů si moc nevšímala, za to malým hravým plemenům a štěňatům velkých plemen přímo nadbíhala. Když se při hře rozdováděla, dávala před mladými samci svůj ohon na stranu, ale pokud si k ní něco chtěli dovolit, ihned uskakovala. Častěji také jezdila svým zadkem po zemi. Tím ukazovala případným nápadníkům, jak je při hárání připravena a že se přibližuje ten pravý čas ke krytí. A nebo tímto ,,sáňkováním“ zadkem po zemi během roku ukazovala psím samcům, jak je na tom se vším všudy jako samice. Takzvané ,,sáňkování“ zadkem neznamená vždy, že má vlčice nebo psí samice parazity ve střevech. Musel jsem ji před psy začít hlídat, ale ne zase tolik, jak se musí hlídat samičky psích plemen. Také a to i později starší, hárající Lupína, jak se říká ,,voněla“ psím samcům mnohem méně, než psí samička. Já si všiml, že při jejím prvním hárání si toho psi pomalu ani nevšimli. Příroda si dovede poradit a zvláště, když mladé fenky žijí ve větší smečce, kde je více samců různě starých. Při silnějším pachu hárající samičky, by se mohla k její smečce přibližovat cizí smečka a tím by se ohrožovala smečka vlastní. U hyen a u dalších volně žijících psovitých šelem je to jiné.

Lupínka přemýšlí, jak se dostat suchou tlapou přes řeku za smečkou hasek, při jejím hárání.

34

Lupča mě ale převezla. Jednou dopoledne běhala se psím kamarádem Bertem, hráli si spolu a vše probíhalo v pohodě. Seděli jsme s Petrem, majitelem psa na verandě a s uspokojením sledovali, jak si pěkně hrají. Lupína Bertovi nijak nenadbíhala a ani ten o ni nejevil zvláštní zájem. Petr musel na odpolední a já že s Lupčou půjdu ven. Požádal jsem ho, aby je hlídal, že dojdu zamknout klubovnu. On si ale šel se mnou pro klíče a že když se nic nestalo mezi nimi po více jak třech hodinách her, tak že se teď už nic nestane. Jenže stačilo pár vteřin a byli oba ,,spojení“. Nezbylo nám nic jiného, než počkat, až bude akt lásky u konce. Do skončení svého hárání, pak už vlčice k sobě žádného jiného psa nepustila, kromě Berta. Přemýšlel jsem, co mám dělat. Jít s vlčicí k veterináři, aby jí dal injekce na přerušení případné březosti nepřicházelo v úvahu. Ptal jsem se zkušenějších na jejich názor. Většina lidí mě přesvědčovala, abych vlčici žádné injekce nedával. Mohly by se vyskytnout nějaké psychické nebo zdravotní problémy a o to jsem v žádném případě nestál, protože to, co snese pes, nemusí být dobré pro čistokrevného vlka. Nakonec jsem se rozhodl, že počkám jak to všechno dopadne a že to nechám na samotné přírodě. Naštěstí Lupína nezabřezla a tak se porod nekonal. Tím se potvrdilo, že by čistokrevná vlčice při jejím prvním hárání neměla zabřeznout. Později jsem o tom i četl. Šli jsme s Petrem a s jeho psem za sebou kolem řeky a bylo zajímavé pozorovat Lupínu a psa Berta, jak se k sobě chovají. Vlčice totiž další rok po druhé hárala a snažila se nalákat Berta k sobě. Ten se stále zastavoval a dělal, že močí, jen aby k němu Lupína mezitím došla. Jakmile se jim povedlo, že se k sobě přiblížili, byli jako dva magnety. Lupína házela ohonem jako semaforem. Chvilku vymýšlel různé fígle Bert, chvilku zase Lupína, jen aby mohli k sobě blíž. Vlčice začala dělat, že močí, ačkoliv ani neukápla. Každou chvilku dělala, že teď musí zrovna, něco hrabat nebo očichávat a to s takovým zájmem, že k ní stačil Bert dojít a hned se k ní ,,přilepil“.

První Bert a Lupínka. Cestou se od nás Petr s Bertem oddělil. Nešlo takovou chůzí pokračovat daleko. A my s Lupčou pokračovali oklikou zpět do Písku. Cestou Lupča zašla za psem Blekem. U jeho kotce si Lupína lehla a nechtěla odtud odejít. Po chvilce přemlouvání se mi to povedlo a cesta na cvičiště už proběhla bez problémů. Kdybych s Lupčou nedělal to, co jsem s ní dělal, nikdy bych nepoznal její povahu a nebyla by taková, jaká byla a zatím je. Abych udržoval její povahu jak se říká v pohodě, musel jsem s Lupínou dělat, co jsem jí

35

Paní Kubišová měla velikou odvahu, ale v první řadě musí mít jistotu majitel vlčice a určit v té chvíli pravidla. Koncem října se přijel na Lupínu podívat pan Radovan Valeš, president Ligy na ochranu zvířat spolu s fotografem. Chtěli si udělat pár snímků a popovídat si o vlčici. Problém byl v tom, že Lupíně zrovna oba moc do oka nepadli a trvalo dosti dlouho než se k nim přiblížila, aby mohli udělat aspoň pár fotek. Mnoho lidí napadá, že když vlčice žije tak dlouho mezi lidmi, že je na ně zvyklá a neměla by dělat takové problémy. Z jedné strany to bylo naopak dobře, že její vlčí plachost viděli odborníci a to i v jejím vyšším věku. Trvalo asi hodinu, než si vzala z jejich natažené ruky kus masa. Bylo vidět, jak Radka mrzelo, že člověk, který velice miluje zvířata, tak těžko navazoval kontakt s vlčicí. Ale nedalo se nic dělat, divoký vlk není kočkovitá šelma a ani medvědovitá, kteří se člověka tolik jako vlk nebojí. Pan Valeš slíbil, že se na Lupínu přijede později podívat a to také splnil. Zajel do Písku již v listopadu a přivezl s sebou pana Karáska, který v Naganu na para- olympiádě dělal vodiče slepé lyžařce Rodží. Hned na to přijel se starší dámou, kterou mi představil jako paní Kadelovou. Tato příjemná paní se velice zajímá o zvířata a snaží se jim všemožně pomáhat, především zvířatům opuštěným. Chtěla za každou cenu Lupínu vidět. Přivezla s sebou pro vlčici spoustu masa a jiného krmení. Také nějaké hračky, o kterých tvrdila, že je Lupína jen tak nezničí. Zničila je ten samý den, gumovou pískající slepici, velikou gumovou a také pískající housku. Paní Kadelová při odjezdu slíbila, že se přijede opět podívat a to také dodržela. Přijela i se synem a s vnoučkem. Toho vnoučka neposedu, který lezl po kladině Lupína hlídala a nedovolila mu lézt do výšek. Začala kloučka s pískotem lákat, aby slezl. Když neposlechl, začala u kladiny panáčkovat a opírat se tlapami o klučinu, chtěla ho za každou cenu dostat dolů. Potomkům vlčice jako správná matka také nedovolí, aby někam lezly. Návštěva přijela z jara v době mladých, kdy je starostlivost samic o mláďata obrovská a něžná. V jiném období by byla Lupína na malého mnohem hrubší. Samice se řídí obdobím které ukazuje, jak jsou potomci už staří. A každé období má určitou změnu ve výchově a v chování ve smečce, ale i u jedinců. S vlčicí mě paní Kadelová hodně pomohla a nebýt jí, neměl bych tak rychle to, co jsem pro vlčici mohl udělat. Například tak velké oplocení ohrady.

36

Lupínka na volno.

Lupína nedovolovala štěňatům a ani dětem lézt po výškách.

Do ohrady časem chodilo spousta návštěv, jako lidé od rádia Prácheň nebo z Budějovic, navštěvovalo mě dost fotografů. On takový fotograf, když mi řekne, že by ten smrček potřeboval dát támhle pod tu stráň nebo aby se Lupína dívala na řeku nebo zůstala stát v klidu ve stráni na skále a podobně, to člověk kolikrát odpoví, že musí jet fotit do Kanady a že tohle je ochočená vlčice a ne, aby jí vydával někdo za vlčici vyfocenou právě v té Kanadě. Kolika lidem jsem dal fotku Lupíny, že jí dají na kalendář

Lupínka volná na lesní cestě. Bylo mi po delším čase divné, že když chci dát vlčici krátké vodítko, ona nechce jít ven. Naopak, pokud jsem toto vyměnil za vodítko dlouhé, desetimetrové, šla ráda. Lámal jsem si nad tímto významem délky vodítek hlavu. Po vyzkoušení myšlenky, proč to tak je jsem si uvědomil, že krátké vodítko používám při chůzi do města a naopak dlouhé vodítko při chůzi do přírody. Udělal jsem ještě pár pokusů a ono to vyšlo podle mého úsudku. Když Lupína nechtěla jít směrem na město, nenechala si dát krátké vodítko. Chtěla jít ven do přírody a proto si nechala nasadit vodítko dlouhé. A zase byl vyřešen, jeden další dorozumívací akt mezi námi. Dávala mi takto najevo svá přání a začali jsme si o to více rozumět. Je veliké umění vodítko citlivě používat. Zamotání se vlčice do vodítka znamená veliký problém. Při svých procházkách s Lupčou a po jejím stáří dvou let, jsem s vlčicí často chodil napřed v noci a potom k večeru přímo do města. Docela se jí to po letech líbilo. Bylo tam spoustu zajímavého a lákavého pachu. Stačilo ale, aby se ten den splašila a příště vstupovala do města s těmito obavami, že se jí může opět něco přihodit. U Starého mostu se Lupína naučila skákat na vyvýšenou zídku. Nedaleko byly dosti strmé schody dolů k řece. Zkoušel jsem ji lákat, aby sešla po těchto schodech k vodě. Nebála se jejich strmosti, ale zmátlo ji, že nevidí na terasu, za kterou chodili lidé. Nakonec se mi to přece 37

jen časem povedlo a to, když ji doháněla žízeň za parného dne. A žízeň je o hodně horší zlo, než hlad.

Lupínka u Starého mostu. Lupína se po letech také snadno naučila při našich toulkách odhadovat vzdálenost mezi námi podle váhy vodítka. Když bylo lehčí, byl jsem k ní blíž, těžší znamenalo, že jsem dál. Zmoklé a tím i těžší vodítko nemělo na její odhad žádný sebemenší vliv. Odhad zvládala i za těchto podmínek. Dříve při přiblížení se k ní, se po mně dívala a zjišťovala, co mám asi v úmyslu. Až po pár letech mne už přestala takto kontrolovat. Začala mi věřit, že se jen držím druhého konce vodítka a jinak si jí při chůzi nevšímám. Pouze jí občas ústně diriguji do směru našeho pochodu. Také, pokud jsem od ní něco během naší cesty chtěl a aby se nelekla, předem jsem na ní promluvil a ona tomu začala brzy také rozumět. U psa to trvá pár dnů, či týdnů, u vlčice mi to trvalo několik let aby se stala v povaze taková, jaká je dnes. Ne, že by byla méně chápavá než psí plemeno, ale šlo o plachou nedůvěru, která všechno dlouho kazila. Také jí už nevadilo, když jsem za jejím zadkem zakopl. Někdy se po mě ani neotočila. Když se to stávalo dříve, tak při mém zakopnutí, by mi leknutím utrhla ruku. A pokud se to stalo jí, dělala, jakoby se nic nestalo. Při mém nešikovném zakopnutí přikrčila svou hlavu trochu na stranu, takovým zvláštním způsobem, jakoby se mi smála. Občas se stalo, že jsem jí nechtěně přišlápl dosti bolestivě nohu. Nikdy jsem neslyšel žádné zanaříkání, jako u psa. Přímo to tutlala, abych nepoznal její oslabení a bolest. Chvilku sice někdy kulhala, ale bez naříkání.

Ráda se protahovala, než si lehla k odpočinku po procházce. Chodit s vlkem přes vodu, znamená se nesvlékat ani nezouvat. Na to není čas. Až postupem doby se naučila i postát na místě nejen na cestě, ale i v řece a to se mi povedlo jí naučit až v jejích 27 měsících. Trochu se mi však to chození přes řeku vymstilo, protože Lupíně se to natolik zalíbilo, že chtěla přes vodu i za špatného 38

podzimního, ale i zimního počasí, kdy už kolem bylo spousta ledu. Ona byla totiž na druhé straně přes řeku, naproti cvičáku zahrada s ohradou, kde bylo přes deset severských psů hasek. Lupína se naučila všechny psy v okolí navštěvovat. Také měla nad svojí ohradou v blízkosti vajaxu ohradu s dvanácti psy malamuty. Ty měla ale méně ráda, než hasky. Do vody v horkých dnech chodit nechtěla. Vysvětlil jsem si to tak, že když v létě líná, má potom při olizování mokré srsti s uvolněnými chlupy plnou mordu a je jí to nepříjemné. Také jí bylo určitě nepříjemné, když byla v noci mokrá a zapařovala se. Tento zapařený pach jí určitě vadil a vadilo jí, když se obalovala mokrá srst hlínou při ležení. A osušování mokré a zmazané srsti od hlíny jazykem, bylo pro ní také více nepříjemné. Být v mokrých šatech a v botách i několik hodin není v žádném případě příjemné ani pro člověka. Naštěstí jsem nikdy dříve po takovéto koupeli, rýmu nedostal. Při procházkách dosti často vedla naše cesta kolem plynové lávky pod Pískem. Lávka byla vysoko nad řekou a schody i celý ,,chodník“ byl dělán z železných mřížových rohoží. Když jsme tudy šli poprvé, musel jsem Lupínu nést v náručí do půlky lávky. Druhou polovinu přešla velice nejistě a váhavě, ale sama. Vlčice má totiž dlouhé tlapy, polštářky na nich daleko od sebe a rohože se jí mezi ně zařezávali. Podruhé vyšla jen čtyři schody, hned se vrátila a od té doby jsem ji na lávku pár let dobrovolně nedostal. Raději jsme řeku do té doby vždy, když jsme chtěli jít na druhou stranu přeplavali.

Lupínka jde přes plynovou lávku. Ze začátku s námi do města chodívala nejvíce kamarádka Mirka a její pes Ax . Někdy jsme došli až před její dům. Jednou navrhla, abych na ní počkal, že si vezme druhého psa, německého ovčáka Kellyho a půjde s námi ještě ven. Měl jsem trochu obavy, jak se bude vlčice ve městě chovat, protože už tam dlouho nebyla. Ale překvapila mne, protože šla pěkně ukázněně. Obzvláště se jí líbilo uprostřed města ve velkém parku a se zřetelnou radostí se válela ve sněhu na trávníku. Já měl obrovskou radost a byl rád, že jsme na tu procházku po městě šli. Byl to další úspěšný krok ve výchově Lupíny. Po návratu zpět k Mirčinu bydlišti, jsem zašel ještě na kus řeči a na kávu k nim domů. Lupína poprvé šla do kotce pro psy, který měli na zahradě. V kotci s Lupínou byl také Ax. Z okna jsem sledoval, co bude ta moje divoška asi dělat. Chovala se velice klidně a se zájmem pozorovala okolí a naslouchala zvukům z okolních domků. Začalo se pomalu stmívat, 39

zvedl jsem se k odchodu a šel si pro Lupínu do kotce. Ale ,,ouha“. Ta mrška mi zalezla do boudy a nechtěla odtud vylézt. A také tady u okolních domků se stále něco dělo a štěkalo tady spousta psů. Lupča občas zavrčela, když jsem chtěl sáhnout na její obojek, ale naštěstí bouda byla ze předu otevíratelná a tak jsem odstranil západku a přední desku odklopil. Byl to vlčí úžasný pohled. Vlčice vyvalila oči a koukala, co se to děje. V klidu jsem jí připnul vodítko a ona se milostivě rozhodla, že tedy se mnou půjde.To jsem opět na Lupíně poznal, že pro psy není kotec stresující a jsou v něm rádi, ale musí být od mládí naučený na určitý režim, který je baví. A to je čas strávený se psy venku, kde je to pro ně zajímavé a kam se těší. Musí mít svoji každodenní práci s pocitem své volnosti. U Mirky bylo s vlčicí několik takových návštěv a to i u ní s vlčicí přímo v pokoji a mezi jejími psy. V té době v počtu pěti psů a jednoho velikého kocoura. Ten si uměl většinou se psy poradit.

LUPÍNA A ADOPTIVNÍ ŠTĚŇATA Lupína se podílela při výchově spousty psích štěňat ze cvičáku. Byla to různá psí plemena velká i malá, nejvíce však kříženců. Škoda jen, že jsem neměl dříve kameru a nebo lepší fotoaparát jako mám k dispozici dnes. Proto se zaměří moje vyprávění o výchově štěňat spíše na pozdější dobu, kdy mohu vyprávění dokazovat pro nevěřící, s filmovými a s fotografickými materiály. Nikdy u vlků nezáleželo, jak psí plemena vypadala, ale jak se chovala a podle toho se k nim mí vlci také chovali. Lupína si těžko přivykala na dnešní rozlišné chování psích štěňat, od chování čistokrevných vlčat.

Lupína se podílela na výchově štěňat – Axík. Všechny samice narozené například v Zoo, se řídí geny svých předchůdkyň a o tom by každý zájemce o přírodu měl něco znát. Proto se o tom nemusím ani zmiňovat. Mohl jsem později srovnávat, jak se vlčice podílí na výchově adoptivního štěněte, ale hlavně později na výchově přímého potomka, s pomocí svého vychovaného a adoptivního štěněte a později ,,manžela“Armína. Nevím, kdo pozoroval smíšenou smečku, jako byla moje a mohl tak pozorovat výchovu potomka oběma rodiči. Ve smečce byl vlk, pes a jejich přímý kříženec F1.

40

Je 27. května 1997 a Lupína má již vylínané celé uši a nohy ke kolenům. Ten den nastal velký zlom v chování vlčice. Na cvičiště přišla Kamarádka Mirka s malým štěnětem leonbergera - Bessynkou, starým osm týdnů. S nimi přišel i pes Ax, dříve vychovaný také Lupínkou. Když dala Mirka psy do kotce, vlčice si ihned před něj lehla, na Mirku vrčela, útočila a nikoho k němu již nechtěla pustit. Přišel Petr Maruška a jakmile se přiblížil ke kotci, Lupína ho chytila zlehka za zadek. Když jsem se jí snažil od kotce odtáhnout, vzala za kalhoty i mne. Já se však prudce otočil a celá nohavice jí zůstala v tlamě. Mirka s Petrem se tomu smáli. Malá Bessynka se tak stala jejím dalším adoptivním štěnětem. Lupča si ji přivlastnila, protože to bylo v době rození vlčích mláďat. Udělali se filmové záběry a šli jsme Bessynku ze cvičáku spolu s Lupčou vyprovodit. Nastal problém dostat Lupču od baráku, kde Bessynka se svojí smečkou bydlela. Lupča si lehla před dveře a nechtěla se dlouho zvednout a odejít od domu.

Později malá Bessynka. Po návratu na cvičiště, kde jsem Lupču pustil ještě na volno, spěchala hned ke kotci Bessynky, aby se přesvědčila, zda tam na ní Bessynka náhodou nečeká. Až o několik dní později, přišla opět Bessynka se svou paničkou a s Axem. Vzal jsem štěně a dal je do kotce k vlčici. Ta zářila štěstím, že má štěně u sebe. Potom jsem vlčici pustil, aby si mohla hrát se psy. Ta se snažila kňučením a popocházením sem a tam nalákat štěně za sebou do křoví, dál od nás – od lidí. Už to byla zase divoká vlčice. Také dávala najevo svou nešťastnost, když ji štěně nenásleduje. V jednom kuse olizovala jak Bessynku, tak Axe, od něhož si také nechala v této chvíli dosti líbit. Bylo to takové její podlézání Axovi, protože věděla, že přímo s Bessynkou žije. Potom zalezla do křoví sama a smutně tam ležela. Chtěl jsem se přesvědčit, zda si štěně hlídá jako vlci ve volné přírodě. K tomu bylo potřeba, aby štěně bolestně zakňučelo. Mirka je vzala lehce za kůži na krku a ono hned nešťastně vypísklo. Lupína se vyřítila z křoví jako ,,bůh“ pomsty a okamžitě štěně očichávala, zda se mu něco nestalo. Oba nás Lupča postavila do pozoru a když se ujistila, že je se štěnětem vše v pořádku, odběhla zpět do stínu křoví. K večeru odcházela Mirka se psy domů a my s Vlčicí je šli opět doprovodit. Každého, kdo šel proti nám, začala Lupína pološtěkem varovat. Kdyby byla na volno, mohla by i ublížit. Kde štěně bydlelo, vlezla vlčice do chodby domu a já jí musel vytáhnout silou ven. Ona se však rozhodla, že dál opět nikam nepůjde a lehla si na chodník. Nastalo delší bylo

41

bezpečněji na cvičáku u vlčice, dál od lidí a civilizace. Zkrátka se o Bessynku chtěla starat a rozhodovat se o všem sama. Také mě od té doby začala Lupína sama vodit na vycházce směrem k Bessynčině bydlišti, ale zadem a okrajem města.

Šťastná Lupínka s Bessynkou a s Axem. Vlčice začala něco větřit a najednou se proti nám ze tmy vynořili dva chlapi. Šli směrem ke cvičišti a já si pomyslel, co tam asi chtějí takhle večer dělat. Nastaly také časy, že jsem se o Lupínu začal bál. Policie objevila nějakou kuchyni od šikmookých, že připravovali psí speciality a podobně. Obešel jsem kousek lesa a vrátil se zpět na cvičiště. mě tak přesvědčila o své veliké orientaci v neznámém terénu. Ten den se ušlo kolem padesáti kilometrů. Poslední týden v srpnu se odjíždělo na výcvikový kynologický tábor do Rakovic. Kamarád Láďa, který zde byl správcem mi povolil, abych si postavil v táboře provizorní ohradu, kde bude po dobu mé dovolené vlčice umístěna. Udělal jsem dvě stěny vypletené pletivem a ty jsem dal mezi dvě chatky, které tvořily další dvě stěny. Vezlo se tam spousta věcí a já se vrátil k Lupíně, ten den o něco později. Lupína se opět nemohla dočkat a řádila. Zničila ucho u kbelíku, pomačkala pletivo, jak za ně rvala a z několika stromů otrhala kůru. Druhý den se vyšlo s vlčicí pěšky na týden do psího tábora v Rakovicích. Na cestu jsem si koupil nové ale menší kecky, no a to jsem si dal. Po pár kilometrech byl cítit každý kamínek pod slabou podrážkou a začaly mě bolet nohy. Šlo se přes lesy a spoustu zarostlých míst, obcházel jsem kukuřičná pole a takovéto zacházky znamenaly značnou ztrátu času a přibývání kilometrů. V mé výbavě byl navíc krokoměr a kamera. Kolem poledního jsme konečně dorazili do tábora a krokoměr mi ukázal přes čtyřicet kilometrů. V táboře jsem se obával, zda bude vlčice chtít jít mezi chaty, kde bude tolik psů a lidí. Ale mile mě překvapila. Měla svůj výběh postavený mezi dvěma chatkami a u obou z nich byli její známí psi. A hlavně, měla vedle sebe i Bessynu. Problém nastal až v noci, kdy se Lupína rozhodla, že prokouše pletivo. Nezbývalo mi nic jiného, než vzít spacák a uložit se v ohradě u ní. Ona si poté už uklidněna lehla do druhého rohu a klidně a spokojeně usnula. Ráno po šesté hodině začali lidé chodit venčit své psy a tak Lupína šla také. Od druhého dne bylo vše v pořádku a já mohl spát v chatce. Vlčice měla v ohradě

42

přístřešek ze staré nástěnky, který předposlední den totálně rozškubala a kousky ještě k tomu podávala skrz pletivo Bessyně. Ta její dílo zkázy dokončovala. Je samozřejmé, že všechno jsem filmoval a fotil jako důkazy vlčího chování. Po celý týden mi vlčice nechtěla chodit na žádné dlouhé procházky a naše toulání bylo jen v blízkosti tábora, kde byl pohyb a štěkot ostatních psů. Já se vůbec nezlobil, protože jsem mohl déle odpočívat. Byla přeci dovolená.

Ohrádka mezi chatkami pro Lupínku v Rakovicích. O zpáteční cestě se ještě musím zmínit, že jsem se jen držel vodítka a Lupína mne sama vedla, sice svou cestou necestou, která byla pro člověka dost špatně schůdná a k tomu ještě hodně rychlá. Došli jsme ale oba v pořádku do naší ohrady a o to vždy šlo. Při zpáteční cestě se ušlo pouhých 22 kilometrů a to je rozdíl. Druhý den po návratu, přišlo na cvičák pár kamarádů se psy, kteří byli na táboře a Lupína poznala, že jsou její známí doma a že už za nimi nemusí šlapat v horku tolik kilometrů do psího tábora v Rakovicích. NOVÁ OHRADA PRO LUPÍNU Nad kynologickým cvičištěm hned za plotem byl kousek lesa zaneřáděný od bývalé městské skládky, která byla ukončena před několika lety. Bylo kolem spousta igelitů, pneumatik, drátů a skla. Na skládku vyvážely neřádstvo všechny podniky z Písku, včetně vojska. Napadlo mě zeptat se majitele pozemku, jestli by mi povolil postavit ohradu pro Lupínu, která chtěla čím dál tím víc volnosti. Po domluvě šlo potom všechno hodně rychle. Já majiteli slíbil vyčištění tohoto pozemku a také pozemku v okolí. Oplocený pozemek měřil v průměru osmdesát metrů a já se musel držet výdajů, na co jsem měl, jako invalidní důchodce. Kamarádi ze cvičáku mi ochotně pomohli plácek oplotit. Pletivo kolem dokola u země bylo zajištěno proti podhrabání poleny a kameny. Časem se muselo všechno zpevňovat. Z velkých balvanů, které jsem nemohl odvalit, jak byly těžké a ohýbal jsem o ně i lešenářskou trubku, byla zhotovena malá jeskyně. Musela být ale vyztužena kovovou konstrukcí, aby se balvany nepropadly. V nové ohradě po pár dnech Lupína zdivočela a muselo se s ní dělat ledacos od začátku. Obrat ke zlepšení v její povaze nastal, až když mě pozvolna opět začala chytat zlehka za ruku jako dříve, co měla kotec na cvičišti. To byla známka, že se začíná opět lepšit.

43

Zkontrolovala jeskyni v nové ohradě, která byla mnohem lepší, než bouda v kotci pod terasou na cvičáku. Pod betonovou terasou na cvičáku byla Lupína dobře chráněna před vichřicí, a v ohradě byl problém. Za silného větru se už roky obávám, že spadne strom na oplocení a zničí ho. Také ulomená silná větev může zranit nebo i usmrtit Lupínu. Už několikrát jsem přeřezával silné větve co spadli na plot a poničily ho. Jedna silná a těžká větev spadla i na branku a já se do ohrady nemohl dostat jinak, než se prořezat. Těsně za plotem bylo už vyvráceno pár stromů od nárazového větru. Byl to i pro mne nepříjemný pocit při spaní v mé boudě, o kterou je opřený vysoký a slabší strom. V silném větru se bouda i se mnou houpe. Pocit, že spadne strom nebo silná větev na mojí boudu, nenechává člověka za silného větru ani v klidu spát. A první měsíce každý den, jsem v ohradě spal abych Lupínu pozoroval, jak v ohradě žije.

Chvíli trvalo, než začala skákat pod přístřešek vedle mojí boudy. A Lupína? Té se v ohradě velice líbilo. Určitě se nechtěla vrátit do malého kotce pod terasou na cvičáku. Trvalo to několik týdnů, než se rozhodla přijít ke mně a nechat si nasadit obojek s vodítkem. Určitě se bála, že jí odvedu z ohrady a zavřu jí zpět do starého kotce. Celé roky jsem se snažil naučit vlčici na denní režim a ono se jí zatím podařilo naučit mne na režim noční. Přes den se povalovala a v noci by chtěla ,,polykat“ kilometry. Přes den chodili na cvičiště dost pravidelně kynologové se psy a ona na ně čekávala. Uráčila se jít ven, až když byla přesvědčená, že žádný pes už ten den nepřijde. Ohrada, kterou jsem jí vybudoval, ze začátku trochu narušila kontakt mezi námi. Měla tam totiž velkou volnost, nikdo ji nevodil na vodítku a krmení i vody měla dost. Slyšela spoustu jiných zvuků a viděla k sousedům na ovce. Byl tam pohyb dětí a pohyb zahrádkářů, kteří

44

s sebou měli různá psí plemena. To všechno nebylo ze starého kotce tepláky a punčocháče.

Malý Vašík s Lupínkou. Po druhé to bylo, když Lupča běhala se psy po cvičišti a my i s Vašíkem byli v klubovně. Když v tom se Eva zeptala, kde Vašík je. Vyběhli jsme ven a už jen zahlédli, jak za rukáv trička tahá Lupína malého skrz branku za klubovnu. Naštěstí v brance povolila prkénka. Vašík chtěl dát Lupíně napít z kojenecké lahve mezerami mezi prkennou výplní branky, láhev mu upadla a jak se pro ní natahoval, popadla Vašíka Lupča za rukáv který nepovolil a Lupína rukáv nepustila. Lupína po mém křiku a rychlém pohybu odnášela Vašíka jako malého zajíce dál od nás a také o to s větší rychlostí. Vašíkovi zůstal jen trochu odřený bok o štěrk za klubovnou, jak ho Lupča tahala po zemi. Malá štěňata a malé děti v období mláďat odváděla Lupína ráda dál, od nás dospělých. dočkat. Tou dobou jsem už pro ní měl zamluvené štěně, německého ovčáka bez průkazu původu, jehož jedním předkem byl zřejmě československý vlčák z dob sedmdesátých let, kdy probíhalo křížení tohoto plemene. Štěně však bylo ještě malé 28 dnů staré a já čekal, až bude umět samo jíst. Nebyla jistota zda by Lupča, jak se o vlčicích psalo, byla schopna ,,nabudit“ mléko a začít štěně kojit. Konečně přišel 20. květen a přivezl jsem malé štěně, narozené 24. dubna 1998. Pocházelo z Vodňan, kde u fenky Gerdy, která byla po psu Kassovi z Libějovic, došlo k nežádoucímu nakrytí psem od souseda. Fence ten rok veterinář štěňata nedoporučil a kvůli mléku ji majitelé fenky nechali dvě štěňata - samečky. V Libějovicích byla chovná stanice služebních psů pro ministerstvo vnitra. Toto štěně pocházelo z předků, z pokusného křížení při šlechtění československého vlčáka v sedmdesátých a v osmdesátých letech. Armín, tak se moje štěně jmenuje a také jeho bratr, mají trochu vybarvenou masku a dost znaků na hlavě po československém vlčákovi. Armínova bába a dědek, rodiče Gerdy byli také z chovné stanice Libějovice.

45

Po letech ten den, nejšťastnější tvor pod sluncem – Lupínka. Štěně bylo přikrmováno už u majitele fenky masem a u masa také zůstalo i později, když bylo u Lupíny. Pokud by bylo štěně starší, nemusela by o něho mít Lupína takový zájem a nemusela by jej ani přijmout. Jméno Armín, jsem mu dal na přání kamaráda Honzy Velána, který mi štěně pomohl sehnat. Bohužel, mu jeho těžká nemoc nedovolila, aby vývoj Armína sledoval déle, než do deseti měsíců Armínova věku. Když jsem přišel večer do ohrady s krabicí od piškotů, ve které bylo štěně, Lupína začala větřit a běhat kolem mne. Sedl jsem si s krabicí na kolenou a vlčice ke krabici přičichla a v tu chvíli začala tence, ale hlasitě pískat a honem běžela k jeskyni. Ještě jednou se ke mně vrátila, abych jí s krabicí následoval. Když viděla, že jdu za ní, vběhla do jeskyně a bylo slyšet, jak podlahu hrabáním upravuje. Po chvilce ustala v práci, oddechovala a znovu začala hrabat, jen se z jeskyně prášilo. Seděl jsem na bobku a říkal si, jaký ,, bič“ jsem si to zase na sebe upletl. Najednou vystrčila vlčice hlavu, bleskově mi krabici ukradla a vtáhla jí i se štěnětem dovnitř.

Malý Armínek si na novou maminku dovolil otevřít svoji tlamičku a já měl to štěstí, pozorovat obrovskou radost a nový život v ohradě. V tom okamžiku se z ní stala divoká šelma, která si brání své mladé. Chtěl jsem krabici vytáhnout, ale začala vrčet a já jí nechtěl nijak dráždit, aby k něčemu nepříjemnému nedošlo. Ne, že bych se jí bál, ale věděl jsem, že bych zase narušil mezi námi tak těžko získaný kontakt. Přemýšlel jsem, co se štěnětem když ho nebude Lupína krmit, nenavodí si mléko, nebude mu vyvrhovat potravu, bude lakomá a sežere mu všechno krmení, které mu dám, protože je celé roky zvyklá, že všechno dostávala jen sama. Tu noc jsem spal v ohradě. Abych mohl štěně nakrmit, vzal jsem kovové hrábě, kterými jsem chtěl krabici z jeskyně vytáhnout. Lupína však vzala za hrábě s takovou razancí, že kovovou zubatou část ohnula a já měl v ruce třísky z násady jak s hráběmi 46

silně škubla. Asi na třetí pokus, se mi podařilo krabici převrátit a štěně z ní vylezlo. Po chvilce jsem je vylákal, i když bylo vidět, že kdyby nebylo v cizím prostředí, hned by usnulo a tak by nastal další problém. Štěně tedy pomaličku vylezlo ven a Lupča nevěděla, co má dělat. Bylo na ní vidět, že je v tu chvíli nešťastná, určitě si myslela, že je chci odnést zase pryč a tak se rozhodla i když mě respektovala, že se jen tak štěněte nevzdá. Prudce vystrčila hlavu z jeskyně a silně zacvakala svými zuby u mých nohou. Uchopil jsem štěně a nesl je do boudy. Lupína se mě neodvážila přímo napadnout, i když dělala na mé nohy zezadu nepříjemné výpady. Využila moment, kdy jsem nakročil na schod mé boudy jednou nohou a chystal se zvednout druhou. Vtom mi dala do paty pootevřenou mordou takovou ránu, až mi nohy podklesly. Kdyby v té chvíli chtěla kousnout, utrhla by mi snad celou patu. Konečně jsem byl v boudě a z termosky jsem připravoval teplé jídlo pro malého. Lupína ležela venku, občas zapískala a párkrát nakoukla do boudy se zapískáním a zakňučením. Tu noc jsem malého nechal spát u mně v boudě v krabici a několikrát za noc štěně krmil. V noci jsem šel na cvičiště do klubovny přihřát mléko a při mém návratu mě zatarasila Lupína cestu, začala na mě vrčet a cenit zuby. Bylo zajímavé, že se přede mnou na cestě i vymočila. Tím mi dávala jasně najevo, že bych do míst, kde je štěně, vůbec neměl chodit. Když jsem nereagoval na její varování, šla za mnou a občas varovně pobafávala a udělala pár nových výpadů, proti mým nohám. Musel jsem ji pozorně sledovat, protože byla schopná mě vzít znovu za patu a určitě razantněji než poprvé. Klidně jsem k ní mluvil a uklidňoval ji. Doprovodila mě až k boudě a znovu několikrát zapískala. Potom odběhla do jeskyně, odkud se celou noc ozývalo hrabání a silné oddechování.

Maličký Armínek s kostí.

Celá ohrada a tedy i jeskyně byla na skalnatém povrchu a tak chudince Lupínce dalo to hrabání mezi balvany pěkně zabrat. Armín se probouzel po dvou hodinách a to se adoptivní matka vždy přiběhla s pískotem podívat, jestli o prcka správně pečuji. Celou noc byly otevřené dveře do mé boudy, aby vlčice mohla ze tmy pozorovat, co se uvnitř děje. Znal jsem jí už dost dobře, jak umí krást a tak jsem byl neustále ve

47

střehu. Stejně využila mé maličké nepozornosti a už měla hlavu uvnitř a snažila se štěně odnést. Stačilo se k ní otočit čelem a hned se stáhla zpět do tmy. Při zhasnutí svíčky nastal klid, ona odběhla do jeskyně a znovu se ozývalo neúnavné hrabání. Jenže by to nebyl vlk a samice k tomu, kdyby nebylo po ní. Vzala mě při mém dřímání pěkně za kotník, když mě vysela noha z postele a naštěstí jsem měl ještě boty. Byla to taková síla, že mě stáhla z postele, za kterou jsem se musel přidržel. Kotník mě bolel dva dny a to byly naštěstí boty ,,kanady“. Přemýšlela, jak se ke štěněti nejrychleji dostane a dovedla jako samice vyčkávat a jednat. Od vlků se učila nejlepší světová komanda a věděla určitě proč. Vlci jsou tiší, opatrní, musí vidět, ale sami viděni být nesmí, musí slyšet, ale slyšeni být také nesmí, rozhodovat se musí umět bleskově a za každé situace, ale hlavně, vždy pracuje celý tým a spoléhají se jeden na druhého. Když jeden zklame, mohou to odnést i jiní členové. Lupča mě ukázala několikrát, že umí jít za svým cílem dost tvrdě a dovede hodně přemýšlet a hned improvizovat.

Armínek by svojí adoptivní maminku láskou snědl. V noci se šel i sám najíst. Druhý den jsem dal štěně k jeskyni. Lupína hned vlezla druhým vchodem dovnitř a pískáním k sobě Armínka lákala. Jakmile za ní vlezl, lehla si k němu a byla obrovsky šťastná. Oči jí jen zářily. První dva dny byly pro mě kruté. Jezdil jsem domů fasovat jídlo pro sebe, krmení pro mé dva chlupaté svěřence a byl jsem zcela odříznut od normálního života. Můj život byl jen pro Lupču a Armína, uzavřen od civilizace. Strašně moc mi pomohla moje matka. Bez ní bych si nemohl v ničem dovolit ani polovičku všeho, co jsem kdy s vlčicí, s Armínem a později s křížencem Áresem dělal. Doma jsem se nezdržoval, jen doplnil zásoby a hurá zpátky. Obával jsem se, aby se Armínovi něco nestalo, kdyby náhodou byla Lupína někde na jiné straně ohrady, například kdyby se šla vymočit. Ono se řekne proč? Ale stačilo málo a po pár dnech, už by Armín nebyl. Naštěstí, když jsem polehával v boudě při otevřených dveřích nevyspalý z noci, všiml jsem si velikého a nezvyklého stínu pod lípou z boku jeskyně, u kterého ležel maličký Armín. Sedl jsem si na postel a uviděl na větvi veliké lesní káně. Stačila chvilička a bylo by po Armínovi. Káně by ho odneslo jako malého zajíce. Lupína ležela v jeskyni také nevyspalá a už dopoledne jí bylo hodně veliké horko.

48

Pro Armínka začala tvrdá škola.

Armínek dával své mamince co proto.

Třetí den mi Lupína laskavě dovolila štěně u vchodu do jeskyně nakrmit. Přitom mě celou dobu pozorně sledovala a jakmile jsem malého chtěl vzít do rukou, už se na mě nepříjemně ,,smála“ vyceněnými zuby a temně vrčela. Pokaždé jsem na ni klidně mluvil a na oplátku i já bedlivě sledoval každý její pohyb. Klid člověka u divokých zvířat znamená více, než se jim tvrdě bránit a určovat tvrdá lidská pravidla. Divoká a nezkažená zvířata mají svá pravidla dodržovaná po tisíciletí a stačí je jen respektovat a měnit je průběžně a nenásilně. Armínova první vycházka vypadala tak, že Lupína určila hodně rychlou chůzi a já si říkal, že ho musíme uštvat. Jenže Lupča ušla tak tři sta metrů, zastavila se, podívala se na mně s pískotem a začala se vracet zpět ke cvičišti. Já si uvědomil, že je doba, kdy mají přijít pejskaři na výcvik a že se chce Lupča vrátit kvůli nim. Jenže druhý den a to samé udělala s přesností znovu. Až třetí den došla o dvě stě metrů dál. Pochopil jsem, proč určení rychlosti a té vzdálenosti. Ono v divoké přírodě to samice nemá s potomky jednoduché a jak jim to může jednoduše po zvířecím způsobu vysvětlit, že se nemají někde zdržovat a od ní odbíhat? Ta rychlost při prvních vycházkách vlčata nutí, držet se matky a tím se nemůže stát, že by měla čas si někam odběhnout a třeba někam zapadnout. Je to dáno geny a takovéto jednoduché vysvětlení u zvířat je beze slov vysvětlování pro člověka těžké. Ať si každý člověk zkusí vysvětlit něco cizinci, na co slova nestačí, nebo postiženému člověku hluchotou nebo slepotou. Zvířata mohu jen obdivovat a stydím se za všechno, co mě jako člověku chybí. Hned od počátku jsem u vlků poznal, že si nedovedou hrát tak, jako dnešní domácí psi. O psy se dnes postará člověk a to prakticky o všechno. Od krmení přes zábavu, až po porody a ošetření. Vlčí hry směřují k životu v drsné přírodě o přežití a nejen jedince. Většina psů se rozběhne za kamínkem, klacíkem nebo šiškou ze smrku. jeskyni, tím více byla ona v uchopování krmení z ruky rychlejší. Musel jsem jí proto dávat maso z natažené dlaně a chránit si prsty. První dny ani nechtěla chodit z ohrady přesto, že na cvičišti bylo dost jejích psích kamarádů. Ze začátku neodpovídala vytím ani haskám. V přírodě by to znamenalo prozrazení nory s potomky. Převážně jsem malého krmil před jeskyní a pomalu každý den mu dával potravu o něco dál od vchodu. Lupína byla při krmení vždy zalezlá uvnitř a jen hlavu měla vystrčenou ven. Sledovala co se děje,

49

aby mohla případně zasáhnout. Když se Armín nakrmil, zalezl do jeskyně a většinou usnul. Ona pak vylezla ven a slupla, co zbylo. Někdy si misku zatáhla i dovnitř. Pokaždé, když Armín uvnitř spal, lehla si vlčice před jeskyni opodál tak, aby viděla na její vchod.

Hodně jako každá maminka, si musí od svých nezbedů vytrpět, ale ta šťastná vlčice nádhera…

Na Armínka se přišla podívat i Bessynka.

Její chování i po pěti letech dlouhého a stálého ochočování ukazuje, že pudy se opravdu při dobrém zacházení dají jen potlačit a v některých obdobích, jako v době mláďat, se vlčí povaha opět projeví. Je to u divokých zvířat normální, že rodiče a většinou samice se zdržuje poblíž hnízda či nory. Horší to však bylo, když jsem je šel kontrolovat do jeskyně v noci. Při sklonění se a posvícení dovnitř, mě v tu ránu bouchla Lupína pootevřenou mordou do zad s razancí, že jsem jen hekl. Kdyby ona chtěla, mohla mě do zad pěkně kousnout. Ale jen varovala. Takovéto varování používá i u samce, který ji v období mladých nosí krmení. Trvá to jen pár dní, než samce pustí k mláďatům, ale nevěří ani jemu. Věděl jsem z doby, kdy já sháněl poznatky o vlcích, že zase nastane doba navracení důvěry mezi námi. Tak proč nyní jednat silou. K práci s vlky se hodí jen klidní lidé, kteří i když přijdou k nějakému tomu kousanci, nesmí podlehnout zlosti a silou si dokazovat, že je člověk pán tvorstva. Holýma rukama a se vztekem u divokých zvířat, člověk nic nedokáže. Je to také hlavní důvod, proč chov vlků jen tak někomu po mých zkušenostech nedoporučuji. Byl cvičební den a já vzal Armína poprvé ukázat na cvičák. Ležel před jeskyní a já ho tedy mohl vzít. Lupína mi po čtrnácti dnech začala více důvěřovat a tak nás šla k brance doprovodit, ale ven z ohrady jít nechtěla. Kamarádi mi říkali, že štěně u vlčice zdivočí, ale já jim vysvětloval, že je to pořád pes a tím i zůstane. Jen se mu trochu obnoví potlačené domestikací vlčí pudy. Měl by více vědět, co si může k jiným psům a k lidem dovolit. Bude citlivější a po čase se také ukázalo, že má bezvadnou citlivou povahu.

50

okusovat. Vlčata musí v divoké přírodě čekat, až samice dovolí. Je to příprava při dělení se o potravu s celou smečkou, kde už jsou i starší roční vlčata a staří vlci. Malá vlčata tím poznají, že každý jedinec má své místo a později předávají v genech tato pravidla dál svým potomkům.

V noci, když dostali hlad, šli se spolu najíst. Jak Armín sílil, jeho škola života pokračovala pod vedením jeho adoptivní matky - učitelky. Učila ho kořist "lovit", hlídat si ji, ukazovala mu, že si slepici nemůže vzít do té doby, pokud nad ní má ona skloněnou hlavu a občas přitom na něho zavrčela. Poté odstoupila a Armín se pustil do brček a v tom začala vlčice pomalu čichat ke slepici. A to už Armínek na ní začal docela i vztekle vrčet. To Lupína učila Armínka si kořist, jako správného samce hlídat. Už předtím učila malého, že napřed vzala slepici, on ji chvilku honil, potom ji položila a Armín si slepice nesměl všímat. Musel se koukat, jak jí Lupína zahrabává. Tohoto místa si nesměl všímat do doby, než ho k tomuto místu Lupča dovedla a učila ho potravu vyhrabávat. Potom vlčice poodstoupila a koukala se, jak si pro změnu on počíná při vyhrabávání kořisti. Později bylo na Armínovi vidět, že mu při výchově vlčicí chybí výchova a hlavně agresivita samce. Armín byl později důsledný a velmi něžný i k cizím štěňatům při jejich hrách a to ještě ve vysokém jeho věku. Měl přátelskou povahu.

Armín se slepicí

Lupínka se stále věnovala Armínkovi.

51

Nastal měsíc srpen a s ním opět cesta do Rakovic, letního výcvikového tábora psů, kde jsem již s Lupínou jedenkrát byl. Teď zbývá ale necelých deset hodin do našeho pěšího pochodu. Chystali jsme se s Lupínkou i s Armínem a šla s námi letos kamarádka Irena se psem Badem, křížencem čuvače a novofundlandského psa. Tak měla být cesta zajištěna, kdyby se něco nečekaného přihodilo a nebo, kdyby Armín, starý necelé čtyři měsíce, nemohl pokračovat dál. Mělo se jít lépe než loni, kdy jsme šli s Lupčou sami a bylo tou dobou strašné vedro. Letos v noci začal foukat studený vítr a celou noc pršelo. Den před odchodem jsme postavili s kamarádem Jirkou Bílků pro Lupínu v Rakovicích drátěnou ohradu a nechalo se tam i moje auto s věcmi.

Další lekce pro Armína v plavání.

Lupínka s Armínkem na plynové lávce.

S Irenou jsem byl domluvený na ranní sraz u čističky, ale na poslední chvíli jsem jí telefonoval, že se sejdeme za řekou, naproti cvičišti. Nemuseli jsme řeku obcházet až po mostě, ale rozhodl jsem se, že jí přebrodím a tím si kus cesty ušetřím. Ráno jsem ale svého rozhodnutí trochu litoval, neboť se značně ochladilo a pršelo. Z 35o C horka klesla v noci teplota na pouhých 8o C a přes den pak bylo 18o C. Celou noc jsem měl otevřenou boudu, ve které jsem spal, aby mohl Armín vlézt za mnou. Ráno jsem byl zimou celý zkřehlý. Rychle jsem se rozcvičil padesáti kliky na židlích, připravil snídani pro sebe i pro mou dvojici. Hned po zamknutí dveří od klubovny se ozvala Irena za řekou a volala na mne, že už dorazila.

Sešli jsme k řece a Lupča, jakmile uviděla Bada, okamžitě lezla do řeky a Armín se valil za ní. Po překonání poměrně mělké, ale prudké řeky jsem vyhodil staré boty, které byly jen pro brodění mezi balvany v řece do trávy a snažil se obout si boty druhé na pochod. Přezout se byl ale trochu problém, neboť Lupína se mnou cloumala, jak se chtěla přivítat a zadovádět si s Badíkem. Cesta nejprve vedla lesem a snažil jsem se navíc vybírat schůdnější místa pro Irenu a ne, abych šel cestou necestou, jako minulý rok s Lupčou. Občas se Irča v hlubších lesích ptala, jestli nechci nápovědu ,,padesát na padesát“ a zda-li jsem si jistý, že jdeme správně a podle čeho se řídím. Mě ale stačí abych věděl směr a nějaký ten kilometr při obcházení třeba kukuřičného pole, mě nevadí.

52

Malý Armín šlapal statečně převážnou část cesty až za Mirotice. Tam začal občas pískat a polehávat. Lupína nás teď začala brzdit, zpomalovala a nebo si také lehla ke štěněti. Podle mne u ní nešlo o únavu, ale o nejistotu v daném cíli a hlavně nastal čas krmení a odpoledního spánku. Svým chováním dávala najevo, že bychom se už měli vrátit a jít se nakrmit. V přírodě také do určité doby nechodí vlčata na větší vzdálenosti od jejich nory. Bylo toho víc, co Lupína brala na vědomí. Začal jsem Lupíně jmenovat její psí kamarády, kteří v táboře na ní čekají. Vždy vstala při vyslovení jména Axe či Bessyny, Cida i Edity, Bena a dalších. Popošla další kousek cesty a opět ulehla. Po dalším kilometru zřejmě už poznala v dálce známé psí hlasy a šla bez přerušení až do tábora. Armín se stačil ještě vykoupat v rybníce, ale v ohradě se pak roztřásl zimou. Jednak vyčerpáním z cesty, vykoupáním se a chladným počasím. Proto jsem ho vzal do náruče a přes půl hodiny jsem ho zahříval dýcháním do srsti na zádech. Teprve potom bylo vše v pořádku a mohl jsem si jít dát odpolední kávu. Neměl jsem sebou fotoaparát a tak jsem použil fotky z dalšího roku.

V ohrádce v Rakovicích další rok už se starším Armínkem a naše Škodovka. Zajímavé na fotografii s Armínem v ohradě je, že je na slabinách průsvitný. Dvě hodiny se prospali a začali si v ohradě spolu hrát. Po cestě byla unavená i Irena, které se v cíli už podlamovaly nohy a tvrdila, že se celý týden bude z té cesty zotavovat. Mimochodem nebyla to pravda, večer pobíhala vesele po táboře a na bolavé nohy jakoby zapomněla. Také Bad cestou po několika kilometrech ochabl. Ustavičně nosil svůj huňatý ohon vesele nahoru, ale do tábora přišel s ocasem unaveně svěšeným. Ušli jsme hodně přes třicet kilometrů přesto, že Rakovice od Písku jsou 23 kilometrů po silnici. Lupína tu svou ohradu v táboře hned poznala. Také psi letos kolem ní byli stejní, jako v loni. Po levé straně měla Axe s Bessynou a po pravé sice také boxera Beníka, ale mladého, ten loňský musel být utracen, neboť byl těžce nemocný. Moje chatka byla letos hned pod ohradou a tak jsem na ty mé svěřence krásně viděl i z postele. První noc jsem musel Lupínu a Armína hlídat, zda se nedobývají z ohrady ven. Ale jejich únava z cesty udělala své a oni byli moc hodní.

53

Lupínce se v táboře vždy líbilo. Děti mohly vidět vlka z blízka. Foto je opět z dalšího roku, kdy už byl Armínovi rok a půl. V táboře bylo přes osmdesát lidí se psy a přes čtyřicet ostatních rekreantů s dětmi. Mimo jiné tu bylo ohromné množství myší a po průtrži mračen se jich sebrala dvě kolečka utopených jen přímo v táboře. Život v tomto rekreačním středisku byl krásný, ale pro mě dovolená nastala, až jsme se vrátili do naší ohrady nad cvičákem. V tomto táboře jsem vždy musel být ve dne v noci ve střehu, pro veliký počet lidí a psů v táboře, ale i při procházkách v okolí tábora. Svou chatku jsem nechával i v noci otevřenou a dělal jsem si z kamarádů legraci, že čekám, až mě navštíví nějaká lesní víla. A nakonec jsem se skoro víly dočkal. Nebyla to však lesní víla ale Mirka, která mě hlasitě a nešetrně budila, abych vstával a koukal jít k Lupíně do ohrady, že jí a ani Květu - majitelku Beníka, Lupína nenechá vyspat. Co mi zbývalo. V polospánku, ve tři hodiny v noci, jsem vylezl z teploučkého spacího pytle a vyvedl Lupínu i Armína z ohrady. Jindy by mě to nevadilo, ale zrovna po večerním pečení prasete a příjemném posezení, se mi vůbec nechtělo. Oba mí svěřenci vběhli do lesa a ihned se začali venčit. Měli to už na krajíčku a v ohradě si nechtěli dělat nepořádek. No a Lupča se rozhodla, že je škoda jít znovu spát, když je taková pěkná chladná noc a chtěla se jít ještě projít. Mě nezbývalo, než se poslušně procházet lesem s nimi. Po návratu a zalezení zpět do spacího pytle, začali pomalu vstávat ostatní táborníci a jejich psi začali poštěkávat. No, to už se člověk vůbec nevyspí. Tak jsem vstal a šel si dát kávu k snídani, abych se z polospánku celý probudil. chránit úhlavního nepřítele člověka, když ho člověk tolik pronásleduje a stále omezuje. Je to jen vlčice, která má v genech žít na svobodě a postarat se při nebezpečí sama o sebe a o své členy ve smečce. I když z druhé stránky, mají vlčí samice silný pud řešit konflikty a ochraňovat jak vlčí, tak psí napadené jedince. Myslím si, že je to i ochrana známých dětí, možná to byla v jedné situaci ochrana i mě, ale jisté je, že hraje hlavní roli období mladých. V jiném období roku se chovala, když ne nepřátelsky, tak alespoň bez zájmu. Lupína byla všude tam, kde se něco dělo, kde byl křik a snažila se uklidňovat i dva z nepřátelené samce, u kterých se podílela na jejich výchově.

54

Vzácná návštěva, která se přesvědčila, že když se cítí vlk ohrožený, nedá se nalákat ani na maso. ,,Ochočená“ Lupínka a na druhém snímku pan Masson hladí Armína. Připustil jsem, že jednou mi moje starší neteř při hrabání sena házela seno za krk a já jí varoval, že někde leží Lupča, tak aby se něco nestalo. Ani jsem nedořekl a stačil jsem dát mezi neteř a Lupču ruku. Stejně ale Lupína stačila neteři Laďce roztrhnout košili na ramenu a udělala jí menší škrábanec. Myslím že to nebylo, že by mě Lupča chtěla bránit, ale uklidňovala rozdováděné pohyby neteře. Zapracovaly geny jít do takové situace i když se jednalo o lidi. Mě, jako člověka na něhož si zvykla, bere jen proto, že jí nic jiného nezbývá. Pořád je to zajetí. S mou osobou má spojeno určité omezování ve své volnosti, i když by se mohlo zdát, že u mně má vše, co potřebuje. Není to pravda. Nejsem jí schopen zabezpečit všechny její životní potřeby tak, jako se to nezabezpečí v různých ohradách, oborách nebo v Zoo. Život těchto zvířat na svobodě je úplně jiný, než život, co si my lidé, můžeme u zvířat představit. Proč by tedy vlk měl bránit člověka? K tomu si člověk domestikoval psí plemena k různému použití a trvalo to ,,pár“ tisíc let. Proto se jeden vlčí život nemůže předělat. Lze ho jen za určitých podmínek, a přísně dodržovaných nenásilných pravidel usměrnit. Vlčí pudy se dají jen potlačit, ne odstranit. A z těchto důvodů bych si přál, aby se zvířata ve volné přírodě nelovila pro Zoo a když už, tak aby se to dělalo pouze pro záchranu vymírajícího druhu. Aby se v těchto případech odlovila jen mláďata. Pro zvířecí rodiče ztráta potomka je záležitost citlivá jako u člověka, i když trvá mnohem kratší dobu. Starší kusy, které už poznaly život ve volné přírodě, by se měli v přírodě nechat dožít. Tak se to mělo udělat i s vakovlkem, kdy odchytávali samce i samice a pak již nikdy nebyla tato zvířata spatřena. Starý poslední

,,Kdybys raději místo focení už šel s námi ven.“

55

Když si chce Lupína zadovádět, je to pro Armína důvod hned jí chytit a srazit k zemi. Chytí ji za krk a chvíli jí nedovolí vstát. Jeho nárazy jsou tak silné, že se často Lupča po zemi až roztočí. Ona si také nedovolí před ním se rychle rozběhnout, protože i když je hodně vytrvalá, není už tak rychlá jako Armín na krátkou vzdálenost, kde jí hned dožene. Vlčice ho naučila nadbíhat a strhávat za zadní nohu nebo za ohon. Nejdříve ho to učila a teď, když jí už dohání, sama před ním lehá na zem nebo se alespoň zastaví. Učila ho velmi dobře. Jak by jeho výchova potom musela vypadat, kdyby se na jeho výchově podílel i vlčí samec?

Co si asi říkají, když se dva mají rádi, ví každý zamilovaný. Dříve, ještě než jsem vlky měl, bavil jsem se s panem Ing. Karlem Hartlem, zakladatelem československých vlčáků, jestli bylo správné rozdat vojákům v základní službě křížence. Skoro každý voják kouká, aby mu vojna co nejrychleji utíkala a jestli to s křížencem nešlo, většina jich řeklo že jsou k ničemu a kašlali na ně. Koukali jen, aby jim vojna utíkala. Je málo těch, kteří se umí rozdat, umí být trpěliví a hlavně mít cit pro tuto práci. Jak se říká, nelámat hrubě nic přes koleno.Tvrdil jsem, že bych místo křížení jak se to u vojska dělalo, napřed ochočil vlčici aby při přiblížení se člověka své potomky nezaháněla do boudy, ale aby je naopak vodila k člověku. Samotný samec dělá velikou osobnost svým potomkům a toho bych také využil. Ono to ale tak snadno dříve nešlo a já moji teorii zase nemohl v té době dokázat, až nyní po letech s Lupínou a vyšlo to. ARMÍN NAKRYL LUPÍNU Testování samců vlčicemi je před samotným pářením tvrdé a obstojí jen ten nejlepší. Při hárání dělá vlčice proti samci tvrdé výpady, které způsobují zranění pomalu reagujících samců, jako nárazy zubů, lehké trhance na kůži, ale i natržený jazyk, či ukousnutí kusu ucha. Také přímá vlčí předehra, jsou hodiny vlčích tanečků s různými přískoky, kotrmelci, krátké sprinty a podobně. Neznamená, že když vlčice koketuje s nějakým psem v tu chvíli, že se mu dobrovolně v pravou chvíli podvolí. Při křížení československého vlčáka, to od vlčic odneslo také dost samců. Později pro ,,přidání“ vlčí krve do tohoto nového psího plemene, byl s vlky veliký problém. Například se nedal sehnat vhodný vlk.

56

Holka, ještě chvilku vydrž.

A máme ,,zaděláno“.

Armína, jako adoptivní štěně by na sebe Lupína nepustila, to už také dnes vím, ale naskytla se pravá chvíle na správném místě a využilo se více věcí, jako Lupíny vzrušení se v blízkosti chaty jejího oblíbeného psa, hnědého dobrmana Nera. Navíc byla na vodítku a tím pádem omezená a nemohla uhýbat Armínovi běháním a hledáním dobrmana kolem chaty. To by Armín neměl žádnou šanci, když by byla Lupína na volno. Po jeho obtěžování by Lupína odskakovala a silně by ho štípala. Těchto filmových záběrů o jejím chování mám pro důkaz dost. Takhle toho, že Lupína byla na vodítku Armín využil a zneužil. Páření se povedlo a přiznám se, že jsem jejich spojení zabránit mohl, ale proč bych to dělal, když jsme to dotáhli s Lupčou až sem? Druhá taková možnost v budoucnu už být nemusí z různých důvodů. Hlavní důvod je stáří Lupíny. Na druhou stranu se předci Lupíny dožili vysokého věku a tak mohlo Lupču čekat ještě spousta zajímavých let. Lupína čekala deset let na své potomky a na naplnění svého samičího nejdůležitějšího poslání v divoké přírodě. Dříve jsem tvrdil, že Lupču nebudu křížit, ale později byla doba s lepším zázemím. Kdo by mohl jen tak pozorovat čistokrevnou vlčici, psa a jejich přímého křížence F1, jak mezi sebou budou žít. Každý ale musí vzít v úvahu výchovu Lupíny, co všechno se mnou za ta léta prožila, také výchovu a výcvik Armína. Musel jsem jak se říká popustit uzdu výchovy a hlavně výcvik Armína. Poslušnosti a všelijakým usměrňováním co zvíře smí a nesmí, se omezí projev osobnosti v pravé povaze zvířete. Jako svědek při páření byla přítomná kamarádka Naďa Šebků ze zemědělské univerzity z Prahy a jako důkaz jsou i fotografie o samotném spojení těch dvou. Ke druhému spojení došlo druhý den těsně u kolejí, kudy projížděl vlak a vedle po cestě jelo auto. To muselo chvíli čekat, než ,, spojenci“ cestu opustí. Ten den už Lupča tolik ,,práce“ Armínovi nedala. Od této doby si Armín Lupču hlídal a nechtěl od ní odcházet ani kousek z ohrady na cvičák. Když byl po pár dnech po spáření s Lupčou na závodech, první den Armínovi tleskali, ale v noci už chtěl jít domů zkontrolovat svoji rodinku a když za rodinkou nejel, vykašlal se mi na noční cviky. Druhý den odmítl pokračovat dál v závodě a všechno co

57

Na Šumavě opět vlk.

Těžko bylo Armínovi na cvičišti, lehko v boji ve Stožci.

Do Stožce jsme přišli o dva dny dřív a už nás tam čekali. Písečtí psovodi policie dali všem policejním stanicím kolem naší cesty zprávu o našem pochodu. Hned za mostem byl hotel Pstruh kde jsme si odpočinuli, Lupína s Armínem se napili a vykoupali v průzračné Studené Vltavě a já si dal do každé ruky jedno pivo už za německé ceny. Protože se bývalá pohraniční rota v noci zamykala, musel jsem lézt do svého přízemního pokoje po kládě, přistavěné pod oknem. Moje nohy byly pochodem černé, ne od špíny, ale od zčernalých mozolů. Obcházením polí a vesnic se ušlo místo osmdesáti kilometrů, hodně přes sto. Dva dny jsme chodili s Lupínou i s Armínem po okolí, místní ,,domorodci“ mě dělali příjemnou společnost a paní prodavačka z místního konzumu vždy přibalila kus salámu a masa pro mé dva členy naší smečky. Po dvou dnech přijelo spousta závodníků, Lupína měla z množství psů pozdvižení a Armín zabodoval při praktické stopě a hlavně při nalezení na konci tří kilometrové a tři hodiny staré stopě pěti nábojnic. Cestou nalezl konečný předmět jiného závodníka a několik rozházených nábojnic ve vysoké trávě, které jsme neúspěšným závodníkům rozdali. Tím jsme zamotali pořadí a vyslechl jsem si výtky od jiných závodníků. Na zpáteční cestě se jelo se psovody písecké policie pod plachtou Avie. Lupču jsem před naložením musel uklidnit speciálním gelem, ale stejně Lupča za Volarami procitla.

S Lupínkou a s Armínem na Ávii.

Naše písecké družstvo už v Písku.

58

A že kolem ní bylo šest psů a jedna fenka, kousla razantně do trámku lavice. Na cvičišti se naše družstvo s Lupčou vyfotilo a Lupína měla krásné ,,probuzení“ ze špatného snu, když se ocitla opět v jejím známém a dobrém domově na kynologickém cvičišti v Písku. Ve Stožci jsme byli několikrát a umístili jsme se s Armínem někdy lépe, někdy hůře. Jednou jsme byli druzí jak ve dvoučlenných hlídkách, tak i v jednotlivcích. Také jsme se jednou s policejním píseckým psovodem ve Stožci s Pepou Vaňáčem, oblékli z legrace do staré uniformy pohraničníků a šli se podívat s jeho psem Vikem a s Armínem na přechod s Německem. Turisti si určitě mysleli, že jsme se ke hlídání hranic vrátili, jiní si určitě mysleli, že na nás po převratu zapomněli. Jedna mladá paní přestala jíst u stánku špagety, vysely jí z úst a nevěřila vlastním očím. Naše krátká procházka s našimi psy byla zakončena, když jsme s Pepkem a psy zašli na strážnici pohraniční policie a řekli: ,,tak chlapi, udělejte poslední rajóny a my to tu znovu zabíráme.“ Oni naše uniformy s odznaky s našimi psy, udělaly obrovské i když chvilkové překvapení. Zelené brigadýrky znali jak lidi z Čech, tak i turisti ze zahraničí a že turistů tam ten den bylo požehnaně!

Udělali jsme si legraci.Všichni z nás byli vykuleni, že se vrátili ,,psohlavci.“

SAMOTNÝ POROD LUPÍNY Nastal květen, tedy čas, kdy se zvířata v přírodě připravují na příchod mladých a vyhledávají si různé nory. Ani Lupína nebyla výjimkou. Cestou venku zalézala do různých děr a kanálů, které vedly například i pod silnicí. Měla také na cvičišti vyhrabané díry pod několika kotci. Myslel jsem, že jí tedy vylepším boudu a dal jsem jí dovnitř slámu. Podle jejího chování jsem ale poznal, že jí tam sláma vadí. Ono logicky vzato, vlčice rodí mladé v norách někdy hodně hlubokých a tam si nemůže natahat žádnou podestýlku. A samice vlastně po mladých požírá nějaký čas výkaly a ve slámě by jí to šlo dosti těžko. Také při porodu se mokré potomstvo čistí jazykem od slámy hůře. Vlčice tedy mají mladé na pevné uhlazené zemi a to pak mohou noru udržovat dobře v čistotě. Zkrátka jsem slámu vyhodil a vlčice byla spokojená. Lupína, jako možná budoucí matka,

59

se chovala každoročně stejně v období porodů, se všemi pudy které k tomu náleží a to od svých dvou let. Každý rok stejně přesně, až do jejích vlastních potomků, které měla ve stáří až v deseti letech. Hlídala si místo pod mojí boudou v tomto období tak, že když jsem dal nohu na schůdek, okamžitě po noze vyjížděla a jednou mi prokousla i botu. Štěstí, že mi botu vzala i s prkénkem od schůdku spodní čelistí. Když Lupča ležela v období mláďat pod boudou, musel jsem schůdky překračovat. Uběhlo ale pár dnů a bylo mezi námi opět všechno v pořádku. 11.2. Podezření z hárání. 21.2. samotné hárání.12.3. Armín řádí s Lupínou až z nich létají chlupy. 14.3. první spojení s Armínem. 15.3. Druhé spojení.16.3. třetí spojení. 14.5.2002. doba vrhu. Další rok 12.1.2003 byl Armín jako posedlý sexem u Lupči, hned druhý den se ale uklidnil. Až 16.2.2003 Lupína začala naplno hárat. Ten den kdy v noci Lupča rodila, byl v ohradě ještě pes Gallo, kterého jsem vychovával pro policii. Před ním byl vyřazen pes Daggo. Měl špatné ledviny a brzy zemřel. Oba psi byli vychováváni u Lupči v ohradě.

Březí Lupínka. Gallouš běhal kolem Lupči, která už měla hezký pupík. Do večera byla v klidu a až po odvedení Galla na policejní psinec a po návratu s Armínem, začala Lupča nervozně běhat z jeskyně do nor. Vždy jednu upravila, ale stále to nebyla podle ní ta pravá. V jedné bylo vlhko, ve druhé hrozilo sesypání se kamenů a tak nakonec Lupína zůstala pod mojí boudou. V noci už k sobě nepustila ani Armína a cvakala po něm zuby. K večeru se ozývalo pod mojí podlahou Lupínino bolestivé tenké kňourání. Já měl půjčenou kameru s nočním viděním a tak jsem se s ní šel pod boudu podívat. Viděl jsem dost veliké štěně, o které Lupína nejevila zájem. Dělal jsem si starosti, co když ho nechá. Jestli je jenom jedno a zahyne, bude to veliká škoda. Nevěděl jsem, jestli moje přítomnost Lupíně pomůže, nebo aby jí moje přítomnost neublížila. O psích fenkách se říká, že mají rádi přítomnost svého majitele nebo majitelky. Podle vlků kteří mají rádi klid, jsem odešel spát do klubovny na cvičák a Armín šel se mnou. Stejně bych nemohl Lupíně nějak pomoci. Ráno jsem do ohrady vstupoval s obavami, ale čekalo mě příjemné překvapení. Lupína olizovala své potomky a mě si ani hned nevšimla. Měla jich šest, ale jen tři

60

nechala žít. Ta mrtvá jsem chtěl vzít a dát je na univerzitu k prozkoumání. Jenže Lupína mi je za žádnou cenu nechtěla vydat. Pochopitelně. V přírodě, kdy je na severu ještě drsné podnebí a vlčice od mláďat nevychází, slouží mrtvá tělíčka potomků jako první potrava pro vlčici v nouzi. Například, kdyby se samec nevrátil s potravou určenou pro vlčici. Potrava z mrtvých potomků se stává až tak za tři dny, kdy už je to jen ,,maso“ a svým pachem mrtvá tělíčka nepřipomínají potomky samice. Opět nerozhodovalo u Lupíny to, že mě znala už deset let, že jsem jí pravidelně krmil a ona už věděla, co ode mne může očekávat. Řídila se ale svými pudy, získanými po předcích za celá tisíciletí. Po porodu se z Lupíny stala ochránkyně, jako kdyby to byla divoká vlčice a nebyla vůbec zvyklá na mě a na Armína. Cenila na nás zuby a já si u ní musel pomalu získávat jistotu, že nechci potomkům nic udělat. Jsou to pudy v genech a v pravou chvíli správně a neomylně zapracují. Armín se mi také jednou vysmekl a chtěl vlézt ze zvědavosti do nory za Lupínou. Stačil jsem ho ale chytit za chlupy na zadku. Lupína by mu mohla utrhnout ,,bambuli“ na čenichu.

Nechala tři krásné potomky. Ležel jsem dlouhé hodiny na břichu pod boudou a nemohl se první den přiblížit ani o pět centimetrů blíž, než Lupína dovolila. Jinak stáhla svaly na nohou a byla připravena zaútočit. Chvíli trvalo, než mi dovolila fotit a filmovat. Tiše, hrubě, ale přesvědčivě vrčela na každé mé pohnutí. Její oči mě zaostřovaly, zornice se rozšiřovaly a hned zase zužovaly, jak mi s nimi Lupína ,,pročítala“ mé záměry. Nosil jsem jí jogurty, sýry a maso přímo pod boudu. Vycházela se napít a vymočit jen v době, kdy byl kolem veliký klid a nikdo nebyl v blízkosti nory. Aby Lupína neupozorňovala na své potomky, protože se to v divoké přírodě nedělá, neodpovídala ani vytím haskám za řekou. Horší bylo, že Lupína dostala zánět do přední nohy. Strašili mě, že to může být odvápnění a že může i pojít. Těsně před porodem v noci si pravděpodobně píchla trn z akátu pod rameno, kterých v ohradě bylo několik. Rána se zanítila a Lupína si ji silně vylízala. Teprve teď bylo vidět, že jde o zranění. Čekal jsem nutně do odběru mláďat. Nechtěl jsem ji stresovat několikrát za sebou. Odběr byl nutný a správný, jak se později ukázalo a to nejen kvůli stáří Lupíny. Tři potomky bych těžko zvládal a abych je choval jako v Zoo, to by byla veliká škoda. Nikdy by se nepoznal rozdíl v jejich výchově, jak se později poznal. U čistokrevné vlčice nejde plánovat, hned jak si člověk vzpomene, nějaký

61

Obě fenky Lupíny a Armína byly perfektní. Obě jezdily autem, Audrey i metrem a autobusem. Audrey složila u kola a v běhu s paničkou v roce a půl zkoušku z vytrvalosti, uměla vydržet ležet i na místě a nosit aport, skákala po cizích lidech a hrozilo, že jim divokostí vyrazí zuby, ale časem se uklidnila a její výchova byla perfektně zvládnuta.

Krásná rodinka a jejich komunikování s malým Áreskem.

Armín s Audrey.

Jen my měli smůlu, že přišla povodeň a k tomu spadla bývalá skládka nad cvičištěm. Sjela těsně kolem naší ohrady až do půlky cvičáku kolem klubovny. Ještě více jak po dvou letech, nacházíme z nemocnice různé lahvičky s infůzemi a se zbytky léčiv do injekcí. První se musela dělat přístupová cesta a jak to taky dneska bývá, na tuto špinavou práci nás bylo pět, z více jak padesáti členů. Komunální technické služby, měly plné ruce práce s likvidací povodňových následků ve městě a v jeho okolí. To je jasné, že město bylo přednější, než nějaké kynologické cvičiště. Chtěli jsme pomoci. Byli zase i takoví, kteří měli strach z infekcí a dovolili si říct, že na cvičák přijdou, ale až to někdo dá do pořádku a pohyb v těchto místech bude bezpečný. Pomáhali jak písečtí psovodi policie, tak i Naďa z Prahy co měla malou Lupajdu. Po úklidu naplavenin z povodní a po úklidu první spadlé skládky přišla další průtrž a my uklízeli další kus spadlé skládky už po druhé. Dělal jsem správce cvičáku a tak byla moje povinnost, abych jako první dával na cvičišti všechno do pořádku. Proto Áres rostl pouze pod výchovou jeho rodičů. Ti ho ale vychovali výborně pro přežití v přírodě podle vlčího způsobu. Jenže ze stránky spolehlivosti pro spolehlivé využití pro člověka jako je to u psů, v žádném případě. Všechno je nafilmované.

Potopa

Spadlá skládka

62

Tak už se taťko na Áreska nezlob

Samec se podílí na utváření osobnosti štěňat.

16.7. poprvé vyšel Áres z ohrady. Viděl Lupču s Armínem, jak se těší oba ven a tak vyšel z ohrady na cvičák. Jen chvíli tam postál a hned se rozběhl sám k ohradě. Já ho v ohradě tedy zamkl a bez něho jsme se šli projít. Áres, jak to bývá v divoké přírodě u mláďat zalezl do jeskyně a vylezl až když se po návratu u ohrady, tenkým pískotem ozvala Lupína. Ze začátku sama Lupína nechtěla brát Árese ven. Jakoby napřed kontrolovala bezpečí celého okolí.

Lupínka si hlídá Áreska, abych mu jeho maso nevzal.

Maličký Áresek kouká, jak to

chutná mamince.

Kvůli povodni a spadlé skládce do jedenácti měsíců, běhal Áres po nocích na volno, bez obojku a bez vodítka. Výchovu a to výbornou, dostával stále od obou rodičů. Já mohl pozorovat, jak ho oba rodiče učí. Učili ho v ohradě například určitou dobu čekat u potravy, až co mu rodiče nechají. Armín nosil potravu do jeskyně, když v ní byla Lupína i s Áresem a já pozoroval, jak Lupča od Armína potravu přebírá. Armín chtěl také krmit malého a vrčel na Lupínu. Rovnoprávnosti se ale Armín u Lupči nedočkal. Přebíral roli chůvy, když Lupína odpočívala a zaměstnával Árese, aby ji nechal v klidu. Také Árese bedlivě hlídal aby se mu něco nestalo. Armín mi ukázal, jak dovedl jako pes vyvrhovat potravu, ale on byl oproti psům vychován vlčicí, kteří dnes většinou nemají tuto možnost prokázat, jestli by se také tak dovedli k potomkům zachovat. Když Lupína pozřela pouhý piškot nebo kousek párku, po chvíli ho chtěla vyvrhnout Áresovi a to i tak malé množství. Už ale nevyvrhovala v jeskyni, ale pískotem malého lákala před ní a nepřestala pískat, než malý vylezl ven. Vyvrhování prováděla Lupína ještě v pěti měsících života Árese. Ten se učil potravu zahrabovat, vyhrabovat, hlídat, lovit myši v ohradě, ale i drobné ptactvo a veverky. 63

Od tatínka se Áresek učil hodně. V životě jsem neviděl ani neslyšel o tak starostlivém samci a bylo to úžasné pozorování. Dnešním psům by stačilo tak ,,málo“. Venku na první vycházce bylo hezké pozorovat, jak rodiče Árese přezkušovali tomu, čemu ho učili v ohradě. Když například vlčice zpozorovala kořist na okraji lesa, zahleděla se tím směrem, mírně začala pohupovat ohonem a když zaujala soustředěnost těch dvou na sebe, tence zapískala a všichni se podívali do směru, kam koukala Lupína. Armín s Áresem zaujali svá místa a jak se Áres divil, když po povelu od Lupči k lovu silnějším vydechnutím a hlavně pohybem těla k vyběhnutí do směru, vyběhl jen on sám. Armín lovit nesmí a Lupča byla na vodítku. Po padesáti metrech se Áres otočil a jako-by nám vyčítal, kde všichni jsme? Získal jsem jistotu, že samec hodně chybí při výchově dnešních psích štěňat, při utváření osobnosti v povaze. Začal jsem znovu do ohrady pouštět i psa Galla a tento pes přebral perfektně roli strejdy. Byl mladý a rychlý, proto prováděl s Áresem honičky a všem ve smečce se to líbilo. Při jejich honičkách v ohradě jsem musel přikrýt nejhlubší noru, aby do ní malý Áres nespadl. Armín s Lupčou měli více času na sebe a Armín si k Lupíně více sexuálně dovoloval.

Co se v mládí naučíš…

Áresek musel u krmení čekat.

Chodili jsme všichni ven až k večeru a byla to pěkně veliká smečka. Armína a Galla jsem snadno v nebezpečí, když například někdo šel se psem přivolal. Lupína byla na vodítku a opatrný Áres zatím nikomu nevadil. Když Armín jako otec chtěl potrestat Árese, Lupína se kolikrát ani neotočila. Když chtěl Armín potrestat Galla, přibíhala s vrčením, jestli Armín nepotřebuje s Gallem pomoci. Často k nám jezdila na návštěvu do ohrady Naďa i s Audrey. Hned při první návštěvě dostala od svých rodičů v ohradě za vyučenou, že se chovala jako rozmazlený

64

,,Fracek“, který je zvyklý spát v posteli a po každém skákat. Od Armína dostala tak, že při druhé návštěvě do ohrady už moc jít Audrey nechtěla.

Audrey s Áreskem a s maminkou. Samec Armín byl hodně důležitý ve výchově Árese. Přesto že byla Audrey zvyklá z domova žít se svojí smečkou, kde byla západosibiřská laika, starší velký knírač a malý americký kokršpaněl, do ohrady se musela v táhnout, nebo vzít v náruči. V naší ohradě panovala přísná pravidla podle divoké přírody. Například po vstupu do ohrady se cizí štěňata nemohla hned rychle rozběhnout. To je Armín i Lupča přimačkávali k zemi. Musela se nechat očichat v ležící a hlavně v klidné poloze. Nesměli si brát hned ani ležící brčka ze slepic. Stačilo, aby se cizí štěně podřídilo a hlavně uklidnilo a po pár minutách mohlo běhat po ohradě a brát si i pohozené maso. Stačilo ale, aby štěně znovu začalo rychle a drze běhat a Armín nebo Lupča je znovu uklidňovali. Zajímavé pro mě bylo, že když si Áres dovoloval na cizí malé štěně, odháněl Áreska Armín od tohoto štěněte a to hodně hrubě. Armína jsem musel často okřikovat. On ale určitě věděl, co má dělat a také mnohem lépe než já-člověk, určité nebezpečí. Byla to výchova Árese pro budoucnost, kdy starší samci nesmí ublížit malým štěňatům. Tím by se oslabila celá smečka. Čím starší byla štěňata, tím tvrdší byla výchova hlavně ze strany Armína. Ale jak říkala majitelka Audrey, výchova v ohradě pomohla tolik, že byla malá Audrey po návratu do Prahy hodná tři dny. Dělal jsem v ohradě s cizími štěňaty dost záběrů při jejich výchově Lupínou a Armínem, abych poznal rozdíly u výchovy cizích a jejich vlastního potomka Árese. Bylo vidět, že výchově se musela podřídit všechna cizí štěňata, ale i starší psi.

65

Později byl Armín cvičen proti zlodějům a hlavně, aby hlídal v ohradě Lupínku a ještě později i Áreska. Když přišla do ohrady Bessynka i po letech, musela se před Lupčou sklonit k zemi a chvíli zůstat v klidu. Tím měly obě fenky jasno ve svém postavení. Venku na našich toulkách přírodou, by brzy sestřička Árese naučila toulat a vzdalovat se daleko od Lupíny a to se také ve vlčí smečce nedělá. Po navrácení se takto odvedeného Árese sestřičkou z větší dálky následoval trest a to opět hlavně od Armína. Ten se na Árese, když se k Armínovi přiblížil rozběhl a silně do něho se zavrčením mordou bouchl. Většinou Áres upadl a zaječel. Lupína svoji nespokojenost na neposlušného synka dávala najevo svým povyskočením předními tlapami a s naježenou srstí. Víc dělat nemohla, protože byla omezována vodítkem.

Maminka hodná a tolerantní,

Tatínek přísný a důsledný.

Áresek si dovolil na maminku a tatínek mu vysvětlil, že se to nedělá. Problém s Áresem nastal po roce jeho stáří z jara, kdy majiteli pozemku, kde stála ohrada, pes nebo psi zakousli ovci a potrhali berana. Majitel mi zavolal, abych se podíval na obrovské stopy u mrtvé ovce. Je jasné, že první jsem byl v podezření já s vlčicí. Jenže jsem mu řekl, že Lupína chodí na vodítku a kdyby utekla, tak že by se hned od ovce nevrátila a musel bych útěk nahlásit i policii, všem kamarádům kynologům a požádat je, aby mi pomohli s jejím odchytem. Naštěstí majitel dělal ve vajaxu a věděl, že utekla před třemi dny toulavá fenka, která už má také nějakou slepici v okolí na svědomí. Naproti stavení tohoto majitele pozemku byli dva ovčáci, kteří měli na svědomí i jeho psíka. Jen ty obrovské stopy na nás vrhaly podezření. Zachránilo nás to, že u vajaxu ze zahrady utíkal někdy psí samec leonberger. Já ale od této události Árese už na volno pouštět nemohl. Do té doby běhal na volno a po návratu k naší ohradě se zabíhal ještě podívat i 66

psy pouštěnými do ohrady se učil, aby některé venku nenapadal. Hrál si s papírovými škatulemi a s igelitovými sáčky, aby pro něho nebyly vzácností a venku je například nežral, nebo se jich nebál. Plašil se při nízkém průletu stíhaček, které často a přímo nad naší ohradou nacvičovali všelijaké honičky. Bylo toho hodně a ještě dlouho bude. Vidím i dnešní psy, co jezdí na vysoké závody, ale nemají odnaučeno požírání výkalů, mastných papírů, rozebírání psích bud, či překusování vodítek a honění všeho živého. Napřed musí být výchova, kde se určují pravidla pro pozdější jejich co možná nejvíce bezproblémový život.

Lupína dala povel před začátkem lovu.

Áreskovi se udělala krásná postava.

Áres se už v roce a půl předháněl při prosazování se před Armínem, chodil si ke mně před ním pro pohlazení a začínali mezi nimi lehčí boje. Armín žárlil, Árese odháněl a nedovolil mu, abych si s ním hrál. Využíval jsem toho, když se šel po mém příchodu Armín vyvenčit mimo ohradu. Ale kolikrát to ani Armín nestačil a už se začal vzteky dobývat do ohrady, jen aby prohnal Árese, který si dovolil hrát si se mnou. Áres mi olizoval ruce, nechal se i vyčesat a rád nastavoval zadek, abych ho po hřbetě podrbal. Byl největší z nich a při odemykání odtlačoval Lupču i Armína od branky, jen abych mohl jeho jako prvního drbat. Byl už citlivý bral si opatrně potravu z mé ruky, která byla zakrvácená od masa. Uměl čekat, až první dostane maso Lupča, potom Armín a teprve na zavolání jeho jména dostal on. Při vysypání masa pod jejich čenichy, jsem jim mohl sahat mezi jejich zubaté mordy a dávat jim kousky masa aniž bych se musel bát, že mě někdo z nich kousne. Armín s Lupčou Árese perfektně vychovali pro život a pro přežití ve smečce v přírodě, ale horší to bylo pro život mezi lidmi v civilizaci.

Armín a za ním sedí syn Áresek. Armínek učil Áreska lovit a srnku dělala Lupínka.

67

Áres věděl, co už si může dovolit. V roce a půl Áresova věku hlídal u plotu ještě jen Armín. A běda, když se do jeho blízkosti dostal Áres. Armín s ním zaklepal jako s onucí. Až později před druhým rokem stáří Árese, nechal Armín hlídat ohradu i jeho a navzájem se při hlídání doplňovali. Když kolem plotu běžel pes, pronásledoval ho Áres a když pes běžel zpět, čekal na něho Armín. U známých psů ze cvičáku nebo mladších psů, ale i policejních, které Armín znal, to nebyla u plotu agresivní psí brutalita, ale čistě se honili bez zježené srsti na hřbetě. Vydýchali se a dali si kolečka ještě na víc. Byly to převážně hry, kdy se i starší policejní psi při společném výcviku v terénu a když byla přestávka k odpočinku, jakoby se domluvili a začali se honit kolem auta. Psovodi jim po chvíli radili, že se jim zatočí hlava a tak aby změnili směr. Jejich psi, jako kdyby tomu rozuměli a ten směr i sami měnili. Také s Lupčou Armín často brutálně zaklepal, když ,,koketovala“ se psími samci u plotu a nestačila před ním utéci. Šlo o žárlivost a vztek. Později měla Lupína před Armínem obavy, klidila se mu z cesty a dávala si před ním dobrý pozor. Armína jsem mohl okřiknout, když jsem byl u nich v ohradě. Stačilo stát za plotem a jakoby Armín věděl, že na něho nemohu a pak takové okřikování na něho moc neplatilo. Vše se časem srovnalo, když si určili svá pravidla a začali je navzájem respektovat. Tvrdé hlídání fen od dominantních samců je v přírodě důležité, pro zachování zdravé smečky, tlupy, stáda nebo hejna.

Áres rostl jako divoký a volný ,,vítr“.

Učil se přežít ve volné přírodě.

Začal jsem chodit s Lupínou a Armínem na krátké toulky, aby si Áres zvykl, že se vrátíme a že se mu budeme věnovat, jenže on nechtěl pochopit, proč s námi už nemůže. Také Lupča ho svým pískáním lákala, aby vyšel z ohrady a Armín se do něj ze začátku tvrdě i ,,pouštěl“, že na něho čekat nebudeme a že nás má okamžitě následovat. Přímo mi ho nadháněl, jako pastevecký pes. To dělal i dříve s Lupínou, když se jí ven moc nechtělo. Také to Armín s Lupínou nemohli hned pochopit, proč Áres s námi nejde, protože se to vymykalo vlčím pravidlům ve smečce. Muselo se udělat pár nových pravidel. Stačí pár vteřin a je toho spousta zkaženo. Nebyl by problém dát Árese na vodítko a hrubě se s ním přetahovat, ale co potom dál? Druhý den by se ve větší ohradě už nedal určité dny, týdny a možná i měsíce dobrovolně odchytit.

68

Kdyby se po návratu z venku dal Áres do malého kotce, nebyl by druhý den problém ho chytit a dát ho znovu na vodítko. Takhle po návratu zpět do ohrady a po puštění Árese z vodítky, bych ho nemohl bez lasa ve velké ohradě chytit dlouhé týdny a určitě by přestal chodit i ke mně. Měl by opět obavy z první nepříjemné vycházky na vodítku. Bylo by to i nebezpečné pro mě, protože mi mohl prokousnout v panice ruku. Dříve vyhovoval při zvykání Lupíny na vodítko, malý kotec na cvičišti pod terasou. Proto jsem chtěl napřed naučit Árese, aby nevyváděl po dobu naší nepřítomnosti než se vrátíme s Lupínou a s Armínem. Nesměl se dostat z ohrady, to by znamenalo, že by se zní pokoušel dostat pokaždé, kdy by ho to napadlo, nebo jak by se naskytla příležitost. Stačilo, aby například k ohradě přišel nějaký psík, či fenka. Ale ven Lupína chodit musela. Ta byla zvyklá na náš režim už jedenáct let. Změna by u ní mohla zanechat psychické následky. Proto nové pravidlo bylo, vyvenčit napřed Lupču s Armínem a potom Árese s Armínem. Ještě v roce a půl u Árese převládalo chodit a hledat ochranu u maminky Lupíny, když mu tatínek Armín dával ,,tvrdou školu“. V mládí se zase naopak Áres držel spíše u Armína, který nad ním držel ochrannou tlapku. Áresovo chování, kdy zůstával v ohradě sám, se začalo zlepšovat po dvou měsících. Po dalším měsíci už přestal Áres rvát pletivo a odvalovat od plotu balvany. Také už tolik vzteky nevyl, ale vyl jen tak, aby se neřeklo. Když v ohradě vyl, bylo to pro mne z dálky upozornění, že za nic nerve. Dříve, když jsem ukázal z dálky Áresovi vodítko Lupíny, Áres odcházel dál ode mne. Po dalším měsíci si už začal přičichávat sám k obojku Armína a k vodítku Lupíny. To byl veliký pokrok, bez narušení našeho kontaktu. Dále si Áres přicházel pro pohlazení, lehal si přede mnou a já si k němu mohl dovolit v osmnácti měsících jeho života tolik, jako dříve u Lupíny v jejích pěti letech. Neznamená to ale, že když se takto Áres začal chovat, že už takový zůstane.To dobré se musí podporovat a trvá to mnohem déle. Jen málo cvičitelů si uvědomuje, jak velmi důležitá je jejich intonace hlasu a jak citlivý je pes na jejich povely. U cvičitelů delfínů a kosatek je to mnohem citlivější. Tam se vodítko použít nedá a hlavní ,,trest“ je ignorování toho, co se cvičiteli nehodí.

Nechtěli by jste ,,chlapi“ už jít domů?

Po záplavách když se pročistila voda.

69

Armín mezi tím vším jezdil na závody, měl už na čtyřicet diplomů i několik vítězství z policejních přeborů. Měl 24. prvních míst. Byl také už mistr republiky ve stopách. Druhý rok na tom samém mistrovství stopařů obhajoval putovní pohár a první místo nám uteklo o bod. S prvním závodníkem jsme měli stejný počet bodů. Dělal pro veřejnost a zvláště pro děti desítky ukázek během jediného roku v dětských táborech. Uměl vyhledávat plyn, hledat zbraně, nebo rozlišil popel z úmyslného založení požáru benzínem, nebo i cvičnou bombu a to i při ztížení cviku, kdy jsem dal na tašky či krabice maso, abych mu to ztížil a přihlížejícím ukázal, že umí hledat pouze danou věc. Proskakoval hořícím kruhem pro aport, skákal přes deset židlí postavených dva metry za sebou také pro aport, dělal rozlišení osob a předmětů, jako klíče, tužky, mobily, boty a podobně. Dovedl na povel vytáhnout z hořícího rámu i dětský kočárek s panenkou. Dělal likvidaci třech výtržníků v náhubku, hlídal kasičku proti dvěma figurantům a uměl spoustu dalších cviků. Aby pes mohl být tak všestranný a spolehlivý, záleželo na zkušenostech cvičitele, na jeho citlivosti a umění se vžít do myšlení a pocitů zvířete.

Vyhledání fouknutého plynu do jedné z krabiček a pravé pistole mezi hračkami. Všechno bylo stížené uzeninou - párkem na všech ostatních předmětech.

Tobogan ve výšce dva metry s žebříkem.

Náročné revíry na zloděje chat.

70

Překonání umělého příkopu.

Nácvik na překonání ohňů.

Armín znal na 150 cviků a měl složených šestnáct zkoušek. Ne délka nácviku, ale intenzita a důslednost s rytmem, je další podmínkou rozumět si se zvířetem. Díky vlčici kuřete pomočila a odešla ta dvě zahrabat na její místa, která musel Armín respektovat, že jsou její. Eva štítivě prohlásila o Lupíně, že je prase a já jí upozornil, že krátce a jasně to ,,hloupé“ zvíře vysvětlilo a to i studovanému člověku Evě – nebrat! Štítivost, která je známá i u psů, že se nenapijí jeden po druhém, zná také spousta kynologů. Nebo že nechtějí vzít aport do mordy, když už ho měl před ním jiný pes. Kolikrát si ani nelehnou na místo, kde před tím ležel jiný nenáviděný pes. Když člověk začne to samé vysvětlovat psu povel - ,,nebrat“, už musí škubnout silně vodítkem a dát v rozkazovacím tónu povel ,,fuj“! Nebo se po psu musí něco hodit, odehnat ho, použít dnes používané elektrické obojky a podobné násilí a různě silné. Lupína ukázala nenásilnost a hlavně účelnost komunikování mezi zvířaty a platí to nejen u vlků, opic, delfínů apod.

Braní si potravy z úst, to už byla mezi námi veliká důvěra a mohl jsem Lupíně věřit i jinde a u jiných.

Malý Honzík s maminkou Vlaďkou.

Vždy jsem učil, jako první ve výchově své vlky i psy na citlivost, hlavně při braní si potravy z prstů. Vždy se mi to později vyplatilo. Když bylo u sebe více ,,hladovců“, bral si jen ten, koho jsem oslovil jménem. Ze začátku jsem měl odřené klouby do krve, nesměl se zvýšit hlas, natož napřahovat hrozebně rukama. Nejúčinnější bylo, strčit například ukazováček na kořen jazyka, až se vlkům zvedal žaludek a brzo se naučili být citliví a opatrní. Mezi palcem a prostředníčkem se drželo maso a ukazováček dělal tlak na kořen jazyka. Vlk je náladové zvíře a učení na můj prst trvalo určitou dobu. Bylo to ale nutné, už kvůli návštěvám v ohradě v pozdější době. Vše se ale muselo dělat s jistotou a s klidem. A po této nutné a důležité výchově se nestalo, jako když byla Lupína 71

malé vlče, že by brala maso i s mými prsty, z mazanými od krve od syrového masa. K tomu se řeklo kouzelné slůvko ,,pomalu“ a brzy se dostavil úspěch výchovy. V žádném případě se nesmělo ucukávat rukou. To je větší snaha rychlejšího uchopení nabízené potravy nejen u vlků, ale i u psů. Proto jsem později návštěvám co se chtěly s Lupínou vyfotit, musel dát nutné ponaučení a radu, kdyby snad cítily že přeci jenom ucuknou, ať se koukají stranou. To samé bylo pravidlo, nesbírat za žádnou cenu nabízenou potravu ze země, která před vlčicí nebo před psem spadne. Stalo se, že se zkušení kynologové i přes moje varování pokusili sebrat takto spadlé maso a je i jedna fotografie s rukou zkušené kynoložky ve vlčí mordě. Naštěstí vlčice jen varovala. Jindy byla krvavá modřina od štípance a díra v rukávu. Ze začátku jsem krmil Lobba syrovým masem a postupně mu dával těstoviny s masem, vločky s krevní tučnicí, vejci a tvarohem. Zvykl si rychle na dětské piškoty, které jsem hlavně používal k naučení braní si potravy opatrně z ruky. Dostával i jogurty, sýry a měl rád i rýži s masem. Ze začátku všichni vlci nechtěli uzeniny. Podle mého názoru z nich cítili nakládací sůl. Všechno, co bylo cítit plísní, ať to byl například sýr Hermelín, nechtěla Lupína ani v jedenácti letech a později jsem musel plíseň napřed okousat. Dost dlouho nechtěli maso z výseku. Jako kdyby tam cítili, že zvíře bylo léčeno medikamenty. Ze začátku si všechna vlčata nechtěla brát potravu, když se na ně někdo díval. Stačilo položit piškot vlčeti pod čenich a tak dlouho čenichem na piškotu leželo, až se od vlhkého čenichu piškot rozmáčel. Pak však stačilo odejít kousek dál, aby mě vlče nevidělo a hned piškot pozřelo. Známí mi toto nechtěli věřit, dokud se o tom sami a na vlastní oči nepřesvědčili.

Krmení nebylo jen syrové maso nebo pošlé slepice, byly to i moje svačiny. S vlky jsem po lesích nacházel spoustu zraněné a ještě víc kusů mrtvé zvěře. Na druhém snímku jsme někoho vyplašili, začal už řezat kopýtka. Lupína požírala i suché zdechliny. Když Lobbo povyrostl, nechal se pohladit při žraní z misky, avšak když měl potravu položenou na zemi, vrčel. Toto vrčení mladých učí i dospělí později při jejich výchově. Dovedou však rozlišit, kdy je a kdy vrčení není na správném místě a podle toho se dospělí opět ve výchově mladých zachovají. Dnešní člověk při výchově psů, neumí rozlišovat projev rozvíjení osobnosti svého psa a většinou to řeší silou na nesprávném místě. Ono má všechno nějaký ten správný čas a nutnou určitou dobu. 72

Divoká vlčata při pití často naslouchají. Naproti tomu pes pije většinou bez přerušení a bez naslouchání. Nebo průzračná voda na lesní cestě v trávě, z které bych se v horku kolikrát napil i já, nebyla pro vlky dost dobrá a nechtěli se jí napít. Cítili plíseň. Malá Lupína ráda okusovala jemný mech. Jako předešlí vlci, sbírala žaludy a to jen z určitého dubu a v určitou roční dobu. Jeden takový strom byl na lesnické škole a druhý na okraji města u městské čističky. Přitom žaludových stromů bylo všude spousta. Myslím si, že to dělali na sražení kyselosti v žaludku tak, jak to dělají psovité šelmy s trávou. Kaštany nechtěli. Někdy ochutnali kukuřici, maliny, ostružiny, jeřabiny, třešně, jen jednou v klubovně pozřela kousek melouna, broskev, jablko, švestky. Mrkev si brali

ZÁBĚRŮ

1. OD VLČÍCH KOUSANCŮ PO VLČÍ POLIBKY

STR. 1

2. PROČ VLCI ?

STR. 7

3. CO JSEM O VLCÍCH VĚDĚL, NEŽ JSEM SI JE ZAČAL . . . STR. 8 4. KONEČNĚ VLČE LOBBO

STR. 14

5. LOBBO A ORAN

STR. 18

6. PŘÍHODY S LOBBEM

STR. 22

7. KONEC LOBBA

STR. 22

8. DRUHÝ VLK DURMAN

STR. 26

9. PÁR PŘÍHOD S DURMANEM

STR. 27

10. NĚKOLIK POZNATKŮ O DURMANOVI

STR. 31

11. JAK JSEM PŘIŠEL O DURMANA

STR. 31

12. VLČICE LUPÍNA

STR. 33

13. A OPĚT NASTALY STAROSTI S UMÍSTĚNÍM LUPÍNY

STR. 35

14. LUPÍNA MÁ NOVÝ KOTEC

STR. 37 73

15. POUŠTĚNÍ VLČICE NA VOLNO V PŘÍRODĚ

STR. 40

16. POZNÁVAL JSEM JEJÍ POVAHU

STR. 42

17. NAPADÁNÍ LIDÍ VLČICÍ

STR. 54

18. DVA ROKY A LUPÍNA SE STALA SAMICÍ

STR. 58

19. NAŠE HRY S LUPČOU A HONIČKY

STR. 61

20. NÁVŠTĚVY V OHRADĚ A FILMOVÁNÍ PRO TELEVIZI

STR. 61

21. NAŠE TOULKY PŘÍRODOU

STR. 65

22. LUPÍNKA A ADOPTIVNÍ ŠTĚŇATA

STR. 68

23. NOVÁ OHRADA PRO LUPÍNKU

STR. 73

24. ZÁJEMCI O KŘÍŽENÍ PSŮ A HLEDÁNÍ PARTNERA STR. 78 25. PÁR PŘÍBĚHŮ S VLČICÍ

STR. 79

26. KONEČNĚ ŠTĚNĚ ARMÍN

STR. 83

27. ARMÍN NAKRYL LUPÍNKU

STR. 104

28. SAMOTNÝ POROD LUPÍNKY

STR. 108

29. VÝCHOVA KŘÍŽENCE ÁRESE

STR. 111

30. DROBET O POTRAVĚ

STR. 123

31. RVAČKY SE PSY

STR. 131

32. OŠETŘOVÁNÍ VLČICE

STR. 137

33. ZÁVĚR O SMEČCE VLČICE LUPNKY

STR. 140

34. PODĚKOVÁNÍ VŠEM PŘÁTELŮM SMEČKY LUPÍNKY

STR. 155

Tento materiál byl jako první na knížku o smečce vlčice Lupínky a od té doby byl dodělán další materiál na knížku o výchově Árese a o výcviku Armína. Další materiál je rozdělán na knížku o psech pátracích, další o psech obranářích, další o psích specialistech na vyhledávání narkotik, výbušnin, úmyslně založených požárů například benzínem a zmínka o vodících záchranářských psích pomocníků.

74

75