Julinka a její zvířátka – Přísně tajný plán také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
Rebecca Johnson Julinka a její zvířátka – Přísně tajný plán – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Pro pana a paní Winmillovy a pro Ruth. Za to, že jsem se díky nim cítila jako veterinářka! R. J.
Ahoj! Jmenuju se Julie. Je mi deset. A jsem skoro veterinářka! Vsadím se, že si říkáte, jak může být teprve desetiletá holka skoro veterinářka. Ale vlastně je to docela jednoduché. Moje mamka je veterinářka. Dívám se, jak pracuje, a pořád jí pomáhám. Vůbec to není tak těžké, víte?
Kapitola 1 Skoro veterinářka „Tak, teď ji drž hezky v klidu, Zuzi. Přesně takhle. Bezva.“ Skláněla jsem se nad drobnou packou a opatrně mačkala kleštičky. Cvak, cvak, cvak. Drápky lítaly na všechny strany. A Šmudla pisklavě protestovala. „Páni, Juli, ty jsi tak šikovná,“ vydechla Zuzka. „Kde ses naučila tak bezvadně stříhat drápky morčatům? Já bych nevěděla, kam až můžu střihnout.“ „To prostě patří k práci veterináře, Zuzi. Musí se na to opatrně. Ale víš přece, že už jsem skoro veterinářka. A mamka mi navíc ukázala, jak se to dělá. Koukni, mám i obrázek v poznámkovém sešitě.“ Pak jsem sáhla pro svůj doktorský kufřík a otevřela ho. Táta v něm dřív míval rybářskou výstroj, jenže ji nikdy nepoužíval, tak jsem mu ji přestěhovala do kartonové krabice. Vlastně myslím, že to tak bude mít lepší, protože až příště půjde na ryby, tak všechno najde snadněji. Pohladila jsem prsty své nástroje a pak jsem ze dna kufříku vylovila svůj zápisník.
„Tady, vidíš uvnitř drápku ten kořen?“ ukázala jsem Zuzce. „Tak tu část nesmíš ustřihnout.“ Bylo vidět, že to na ni udělalo dojem. Láskyplně hladila tlusté morče
7/11
na klíně. „Ty máš takové štěstí, že máš Šmudlu, Lulu a ještě navíc psa,“ povzdechla si. „Maminka říká, že se čtyřmi kluky v pubertě máme doma zvířat víc než dost. Takže mi nedovolí vůbec žádného mazlíčka. To je tak nespravedlivé.“ Zuzka se do domu vedle nás přestěhovala teprve před pár měsíci, ale já už jsem si teď jistá, že z nás budou ty nejlepší kamarádky. Má čtyři bratry. Všichni jsou starší než ona a opravdu hodně, hodně hluční. Kdykoli zahlédnu Zuzčinu mamku, nese koš s prádlem a má takový unavený výraz ve tváři, který jako by říkal „Teď ne!“, nebo někdy ještě hůř: „Co zase?“ „Nechápu, jak v tom kraválu vydržíš. Vždyť i já je od nás z domu slyším, jak se hádají.“ Vzpomněla jsem si na svého vlastního malého brášku. „Tak bych řekla, že Max a ti jeho plastoví dinosauři možná nejsou tak špatní… zatím. To je šílené, kolik už jich má. A máma mu kupuje pořád další. Zato když přijde na to, že já bych chtěla další zvířátko, pokaždé odpoví, že ne.“ Jako na zavolanou se z domu ozval hlasitý dinosauří skřek. Z domu vystřelil Kudrnáč, můj kokršpaněl. Zastavil se, aby si podrbal hlavu o kmen stromu. Nebyl právě nadšený ze širokého obvazu, který měl zavázaný kolem uší, ale snad si na něj brzy zvykne.
„Jak dlouho bude muset mít ten obvaz?“ chtěla vědět Zuzka. „Jen dokud mu nevyschnou uši. U psů s přiléhavýma ušima jsou ušní infekce dost časté, víš?“ Sklonila jsem se a přičichla si ke Kudrnáčovým uším.
8/11
Zuzka vypadala, jako by se jí chtělo zvracet. „Fuj! Co to děláš?“ „Jen kontroluju, jestli neucítím bakterie. To by byl první příznak infekce.“ Pak jsem ve svém zápisníku nalistovala stránky o Kudrnáčovi, abych si mohla všechno zapsat.
„Tak, a je to. Pojďme je vzít na procházku.“ Odfoukla jsem si z očí pramen černých vlnitých vlasů a stáhla je zpět do neposlušného ohonu. „Chceš tlačit kočárek nebo vést Kudrnáče?“ Vyšly jsme na ulici. Zuzka tlačila starý kočárek se stříškou, ve kterém si hověla rozmazlená morčata. A mě za sebou vláčel můj zvláštně vyhlížející pejsek. Bohužel se mu chtělo označkovat každou branku, okolo které jsme prošly. „Já vím, že nemáš žádné mazlíčky, Zuzi, takže si možná myslíš, že jsem nevděčná, jenže potíž je v tom, že já vážně potřebuju další zvířata. Spoustu dalších zvířat. Jestli se mám stát veterinářkou, potřebuju různá zvířata, abych se mohla všechno naučit a vyzkoušet. Chápeš to?“ „Jasně,“ přikývla Zuzka. „Tak proč to nechápou naši? Je to k zbláznění.“ Zuzanka dál kývala. „Pokud se mám stát světově uznávanou cvičitelkou a vystavovatelkou, taky potřebuju víc zvířat.“ Místo odpovědi jsem se jen zakuckala, protože Kudrnáč najednou
9/11
vyrazil dopředu a hned nato prudce zastavil. Přímo před Zvířecím hotelem. Vždycky si to tam rád pořádně pročmuchá. „Koukej,“ vykřikla Zuzka, „oni zavřeli! Co teď budou lidé dělat se svými mazlíčky, až pojedou na prázdniny? Jsou v tomhle městě ještě nějaké hotely pro domácí zvířata?“ „Ne, ale…“ začala jsem se usmívat. „Čemu se směješ? Vždyť to přece vůbec není legrační.“ „Právě jsem dostala ten nejlepší nápad v životě, Zuzi. Rodiče nám přece zakázali další vlastní zvířata. Ale neříkali vůbec nic o tom, že bychom se nemohly starat o cizí mazlíčky.“
„Ty jsi úžasná, Juli! Žádný div, že už jsi skoro veterinářka!“
Kapitola 2 Naše veterinární klinika Zuzka a já jsme utíkaly domů a hned jsme začaly pracovat na našem zatím nejlepším tajném plánu. „Kdo myslíš, že dovolí dvěma dětem starat se jim o mazlíčka?“ zeptala se Zuzanka. „Skvělá otázka. Kdo s námi nejedná jako s dětmi a vidí v nás chytré a skoro dospělé lidi?“ Zuzanka se na chvilku zamyslela. „Jiné děti?“ „Přesně. To budou naši zákazníci.“ Posadila jsem se k počítači a společně jsme vytvořily letáček.
Vytiskla jsem jich dvacet sedm, abychom jich měly dost pro všechny děti ze třídy.
@Created by PDF to ePub
