Julinka a její zvířátka – Nemocnice pro mláďátka také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
Rebecca Johnson Julinka a její zvířátka – Nemocnice pro mláďátka – e-kniha Copyright © Fragment, 2015
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
3/23
Věnováno mámě a tátovi, těm nejmilejším lidem, které znám. JRx
Ahoj! Jmenuju se Julie. Je mi deset. A jsem skoro veterinářka! Vsadím se, že si říkáte, jak může být teprve desetiletá holka skoro veterinářka. Ale vlastně je to docela jednoduché. Moje mamka je veterinářka. Dívám se, jak pracuje, a pořád jí pomáhám. Vůbec to není tak těžké, víte…
Kapitola 1 Veterináři nemají rádi lesní požáry Probudila jsem se uprostřed noci. Bylo takové horko, že jsem se nemohla přikrýt ani prostěradlem a větrák jako by na mě jen házel další deky plné horkého vzduchu. Opatrně jsem překročila Kudrnáče, svého kokršpaněla, který spal na podlaze, a šla jsem ještě víc otevřít okno. Všimla jsem si, že venku na chodníku tiše stojí máma, táta a Zuzčini rodiče. Co tam tak pozdě dělali? Šla jsem za nimi ven. Kudrnáč se probudil a vydal se za mnou. Jako by věděl, že je něco v nepořádku. To už jsem uviděla tu hrozivou záři na obzoru. „Co to je?“ zeptala jsem se. „V horách vypukl ohromný lesní požár,“ odpověděl táta a vzal mě okolo ramen. Jak jsme tam stáli na chodníku a pozorovali to oranžové světlo kroutící se na obzoru, ucítila jsem kouř. Začala jsem panikařit. „Není to tam, co bydlí Míša?“ „Kdepak, zlatíčko,“ ujistila mě mamka. „Míša bydlí víc na západ, ale tam nahoře v horách jsou jiné domy a taky velký les.“ Vypadala hodně ustaraně. „Pojďte domů,“ rozhodl táta. „Radši bychom se měli na zítřek pořádně vyspat. Čeká nás perný den.“ „Proč? Co se bude dít?“ zeptala jsem se. Maminka mě vzala za ruku. „Juli, spousta zvířátek v tom ohni přijde k ošklivým poraněním. Nevím, jestli je dobré, abys zůstala doma. Nechtěly byste se Zuzkou radši zajet na víkend k Míše na farmu?“ Tomu jsem ani nemohla věřit. „Mami, vždyť jsem skoro veterinářka a spolu se Zuzkou a s Míšou už jsme vám ukázaly, že když přijde nějaká pohroma, umíme být užitečné.
8/23
Nevzpomínáš si na tu krávu, co uvízla ve vodě? Zítra nás budeš potřebovat. Nikam nepojedeme!“ Dala jsem si ruce v bok. Mamka se podívala na Zuzčinu maminku, která jen pokrčila rameny. „Zítra uvidíme, jak hrozné to je, a pak se můžeme rozhodnout.“ Maminka přikývla a já jsem se přemáhala, abych se nezačala radovat. Popřáli jsme si dobrou noc, jenže já jsem věděla, že teď v žádném případě neusnu. Jakmile jsem se vrátila do pokoje, vytáhla jsem svůj zápisník a začala jsem si dělat seznam věcí, které budu potřebovat. Kudrnáč měl radost, že jsem vzhůru, a postavil se tak, abych ho mohla pohodlně hladit. Mamka zaklepala na dveře. Viděla, že svítím.
9/23
„Juli, prosím tě jdi spát. Jestli budeš zítra celý den chodit jako mátoha, tak mi moc nepomůžeš.“ Pak jsem zaslechla, jak se tiše zavřely dveře na zahradu, a došlo mi, že mamka odešla na svoji kliniku. Nevrátila se až do té doby, kdy se mi konečně podařilo usnout.
Kapitola 2 Veterináři musejí pracovat rychle Myslím, že mě probudil ten pach kouře. Byl mnohem silnější než v noci. Pak jsem uslyšela pod oknem nějaké hlasy. Když jsem se podívala ven, spatřila jsem, že na ulici parkuje spousta cizích aut a lidé nosí do máminy kliniky zvířata zabalená do ručníků a v různých přepravkách. Tak už to začalo. Hodila jsem na sebe nějaké oblečení, obula si žabky a vyběhli jsme s Kudrnáčem na zahradu. Když jsem otevřela dveře mamčiny kliniky, pochopila jsem, o čem to v noci mluvila. Čekárna byla plná tiše hovořících lidí, kteří nahlíželi do klecí a krabic a odnášeli je do ordinace. Mamka tam měla na pomoc ještě nejméně jednoho dalšího veterináře a několik sester. Prodírala jsem se tím zmatkem a hledala jsem mamku. Nějaká sestra mi pověděla, že telefonuje s veterinární nemocnicí na univerzitě. Vypadalo to, že ta nejvážněji poraněná zvířata budou posílat právě k nim. Když mamka položila sluchátko, okamžitě ji obklopili lidé, kteří jí kladli spousty otázek ohledně všech možných zvířat. Snažila se každému co nejrychleji odpovědět, zatímco nějakému mláděti veverky chladila ledem popáleninu na noze a současně mu kontrolovala pulz. To veterináři dělají, aby se přesvědčili, jestli zvíře není v šoku.
11/23
„Co mám udělat?“ zeptala jsem se mamky, když měla konečně chvilku čas. Máma si hřbetem ruky otřela tvář. Byla celá od popela. Na klinice bylo příšerné horko, přestože klimatizace jela na plný výkon. „Dohlédni na to, aby každé zvíře dostalo do kotce čistý ručník a dost čerstvé vody. Všechna jsou hodně dehydrovaná. Pak můžeš zaběhnout domů, posbírat všechny sáčky s ledem, které tam máme, a uložit je do mrazáku na klinice. A popros tátu, aby z kůlny vytáhl další staré přepravky a vyčistil je.“ Poznamenala jsem si to do svého zápisníku, abych na nic nezapomněla.
12/23
Ručníky a vodu jsem vyřídila, jak nejrychleji to šlo. Řada kotců už byla obsazená. Zahlédla jsem tam vačice, veverky, ptáky a spoustu malých zafačovaných ranečků. Zvířata, která nebyla moc vážně poraněná nebo popálená, se přede mnou snažila schovat. Ostatním bylo tak zle, že jsem jim byla fuk. S tou zčernalou a sežehnutou srstí vypadali ti tvorečkové tak smutně. Zhluboka jsem se nadechla a měla
13/23
jsem co dělat, abych se nerozplakala. Věděla jsem ale, že to by mě mamka poslala pryč. Na druhé straně místnosti jsem zahlédla tátu. Držel v rukou chundelatou vačici se svěšeným ocasem. Zrovna ji prohlížel ten druhý veterinář. Táta zvířata nemá moc rád. Dokonce ani nechce vzít do ruky moje krásná morčátka. Byla jsem na něj moc pyšná. Protlačila jsem se mezi lidmi až k němu. „Co se tak usmíváš?“ zeptal se mě. „A ještě než se zeptáš – ne, nenecháme si ji.“ Usmála jsme se ještě víc. „Máma tě prosí, jestli bys mohl z kůlny vytáhnout ty ostatní přepravky pro zvířata a vyčistit je. Ale když mi je vyneseš ven, klidně je umyju sama. Vidím, že máš plné ruce práce!“ Táta přikývl a já jsem se rozběhla z kliniky. Z vedlejšího domu zrovna vycházela Zuzka. „Honem, pojď se mnou,“ zavolala jsem na ni. „Čeká nás spousta práce.“ To jsem Zuzce nemusela říkat dvakrát. Přiběhla ke mně a já jí přečetla naše úkoly. „Já dojdu pro ten led,“ rozhodla jsem. „Začneš zatím umývat ty přepravky, co táta vyndá z kůlny? Samozřejmě až potom, co se přestane mazlit se zvířátky!“ Zuzka se ušklíbla. „To jako vážně?“ „No vážně,“ zasmála jsem se. „Není to skvělé?“ Když Zuzka odběhla, přišla za mnou nějaká paní. Držela v rukou zvíře zabalené v košili. Kudrnáč si myslel, že to je nějaký dáreček pro něj, a začal vrtět ocasem. „Nevíš, jestli tam pro něj budou mít ještě místo?“ Rozbalila košili a ukázala mi to nejrozkošnější mládě medvídka koaly, jaké jsem kdy viděla. Očička mu od kouře tak slzela, že vypadal, jako by plakal. Vzala jsem ho do rukou. „Já jsem Julie. Moje máma je veterinářka. Odnesu ho přímo k ní.“
14/23
„Díky,“ řekla ta paní. Jakmile jsem koalu vzala do rukou, Kudrnáč začal žárlivě kňučet. Ze všeho to pozdvižení byl úplně zmatený. Rozhodla jsem se, že ho radši zavřu doma. Když jsem se rozběhla ke klinice, cítila jsem i přes košili, jak se to mládě třese. „Už je to v pořádku,“ šeptala jsem. „Jsem skoro veterinářka. Postarám se o tebe.“ Uvnitř si ho ode mě vzala jedna sestra a zamířila s ním k místu, kde veterináři ošetřovali zvířatům rány. Ze všech kohoutků tekla voda, jak zvířatům opatrně omývali popáleniny a otírali jim z očí a čumáčků saze. Když jsem pelášila pro led, viděla jsem, že táta se Zuzkou tvrdě pracují na těch přepravkách. V kuchyni jsem potkala Maxe, mého pětiletého brášku. Seděl u stolu a před sebou měl asi deset dinosaurů a prázdný talíř.
15/23
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho. „Čekám, až mi máma udělá palačinky,“ odpověděl. Vzala jsem velkou bednu a naplnila jsem ji ledovými kostkami a sáčky s ledem. „Dneska mamka palačinky dělat nebude. Když se podíváš ven, pochopíš proč.“ „Ale vždyť je sobota. V sobotu máme vždycky palačinky. Slíbil jsem je svým dinosaurům.“ „No, tak dneska si budete muset jídlo ulovit sami,“ odsekla jsem. Max se slzami na krajíčku popadl největšího dinosaura a vyběhl ven. Zavřela jsem Kudrnáče uvnitř, pak jsem vzala led a šla s ním za bráškou. Max utíkal ke klinice. „Maxi,“ zavolal táta, „teď tam nechoď. Maminka má opravdu moc práce.“ „Ale já chci palačinky!“ Teď už plakal. Se Zuzkou jsme jen zakoulely očima. „Co kdybych ti místo toho udělal palačinky k obědu?“ navrhl táta. „A uděláš dost i pro moje dinosaury?“ zakňoural Max. „Udělám dinosauří hromadu palačinek. Co ty na to?“ Zaúpěla jsem a vydala se na kliniku.
Kapitola 3 Veterinářům je každá ruka dobrá Uvnitř už to vypadalo o dost klidněji. Mamka seděla a dávala něčemu droboučkému pít z lahvičky. Byla to malá vačice. Byla tak rozkošná. „Kde jsou všichni?“ zeptala jsem se. „Ty nejhorší případy jsme odeslali do univerzitní nemocnice a do záchranné stanice. Snaží se jich ošetřit co nejvíc. Rozhodli jsme se, že já se tady postarám o zbytek sirotků a o méně poraněná zvířata.“ Mamka vačici jemně utřela tlamičku od mléka. Ta sevřela dudlík svými maličkými pracičkami. Vypadaly trochu jako malé růžové ruce s dlouhými nehty. Nádhera. „Co se stalo s tím mládětem koaly?“ zeptala jsem se ustaraně. „Zatím se drží, ale má vážně popálené tlapky. Dala jsem mu něco proti šoku, tak doufám, že se trochu zklidní a usne. Zatím jsem ho nezkoušela nakrmit.“ „Můžu taky někoho krmit?“ Máma uložila maličkou vačici do měkké kapsy a odnesla ji do vedlejší ordinace, kde už pro ni byl připravený kotec a elektrický ohřívač. V místnosti bylo teplo a šero, svítilo tam jen slabé světlo v rohu. Byla tam převážně noční zvířata, která nemají ráda ostré světlo. Také potřebují ticho. Takové věci musejí veterináři vědět, když se chtějí starat o divoká zvířata. Ordinace byla plná krabic a přepravek a ve všech kotcích ležely malé uzlíčky.
17/23
„Myslím, že se všemi těmi mláďaty budeme potřebovat pomoct. Lidé ze záchranné stanice si jich hodně vzali k sobě, ale pořád jich tady máme hrozně moc,“ povzdechla si máma. „Můžu je všechny nakrmit,“ zašeptala jsem. „Pomůžu ti. Zajdu…“ „Juli, zpomal,“ zarazila mě mamka. „S mláďaty je víc práce, než si myslíš. Budu ti muset ukázat, jak je opatrně nakrmit, jinak všechna pojdou.“ „Může nám pomáhat i Zuzka? A Míša? Naučíš nás to všechny?“ „No, vlastně…“ Mamka se nad mojí nabídkou zamyslela. „Vlastně je to moc dobrý nápad. Nikdy bych je nezvládla nakrmit všechny sama. Můžeme se do toho pustit společně.“ Právě když jsme vyšly z ordinace, otevřely se dveře kliniky a táta se Zuzkou přinesli umyté a vysušené přepravky.
18/23
„Zuzi, víš co?“ zašeptala jsem. „Mamka nás naučí, jak krmit osiřelá mláďata z lahvičky. Potřebuje naši pomoc!“ Zuzka vykulila oči a zakryla si pusu rukama. Byla stejně nadšená jako já. „Půjdeme teď zatelefonovat Míše, aby ji sem její maminka přivezla. Tati, ty zůstaň tady a utěš nějaká další zvířata. Musíš trénovat,“ řekla jsem. Mamka se poprvé za celý den usmála.
Míšina maminka slíbila, že Míšu hned přiveze, a dokonce se nabídla, že tady zůstane a taky nám pomůže. I Zuzčina maminka nám přišla nabídnout pomoc. „Zvládla bys ušít spoustu kapes, Heleno?“ zeptala se jí mamka. „Mám nějaká stará prostěradla a povlaky na polštáře, které bys mohla rozstříhat. Chvilku se spolu bavily o různých tvarech a velikostech, jaké budeme potřebovat, a pak se Zuzčina maminka šla hned pustit do práce. „Teď,“ otočila se mamka k nám, „musíme ze všeho nejdřív zjistit, co za zvířátka tady vlastně máme, a roztřídit je do skupin. Budeme je muset zvážit, změřit, ošetřit jim zranění a postarat se, aby nebyla dehydrovaná…“ „Počkej, mami.“ Začala jsem si do zápisníku připravovat tabulku. Když jsem skončila, ukázala jsem ji mámě. Moc se jí líbila. Veterináři musejí mít v práci pořádek. Máma chodila od jednoho kotce k druhému, prohlížela všechna zvířata a hlásila nám výsledky. Zkontrolovala jim tep, dýchání, barvu dásní a celá je prohlédla, jestli nemají nějaká zranění nebo popáleniny. Přitom jsme zvířata třídili do skupin. Zuzka zapisovala do tabulky a já jsem roznášela prohlédnutá mláďata na správné místo. Rozhodly jsme se, že všechna ta opravdu slabá a dehydrovaná dáme do kotců u stěn a ostatní půjdou do přepravek v rozích ordinace.
19/23
Trvalo nám skoro dvě hodiny, než jsme všechna zvířata obešly a zaznamenaly údaje do mojí tabulky. Když jsme skončily, měly jsme: • 15 zvířat, která budou potřebovat tu největší péči a krmení i během noci, • 9 zvířat, která pořád potřebují krmit z lahvičky, ale začínají už i s pevnou stravou, takže je nemusíme krmit v noci, • 3 zvířata (jednu ještěrku a dva ptáky), které budeme moci vypustit zpátky do přírody hned, jak se zotaví ze svých zranění.
20/23
Kapitola 4 Veterináři si musejí umět práci rozvrhnout „Tohle bude hodně náročné,“ prohlásila mamka, když si sedla ke stolu a pročetla si ten seznam. Vtom se otevřely dveře a dovnitř vešli paní Nováková, Míša a Max. Max držel v ruce dinosaura a ukusoval palačinku. Dinosaurovi od tlamy visely kousky palačinky. Paní Nováková šla přímo k mamce a objala ji. „Slyšela jsem, že máš náročný den.“ „Horší snad nepamatuju.“ Mamka vypadala, že se rozpláče. „Tolik jich bylo tak těžce poraněných, Marto.“ „Jak můžeme pomoct?“ zeptala se Míšina maminka. „Nejlepší asi bude, když vám teď všem ukážu, jak na krmení a vyměšování, a pak si je nějak rozdělíme.“ „Vyměšování?“ rozřehtal se Max. „To jim jako budete nosit nočník?“ „Neměl bys jít nakrmit všechny svoje dinosaury?“ vyštěkla jsem. „Možná bych tady měla něco, s čím bys mi mohl pomoci, Maxi,“ řekla mamka. „Pojď se podívat.“
22/23
Dovedla ho k ještěrce, která ležela v krabici pod nahřívací lampou. Max málem upustil palačinku a podíval se na mámu. „Páni. Můžu si ji nechat?“ „Ne, nechat si ji nemůžeš. Žádné z těch zvířat si nemůžeme nechat, protože to nejsou domácí mazlíčci, patří do přírody.“ Z nějakého důvodu se při tom podívala na mě. „Ale musíme se o ni na pár týdnů postarat, než se jí zahojí popáleniny. Napadlo mě, že bys mi mohl pomoci a dohlížet na ni ve svém pokoji. Táta by ti mohl z kůlny vytáhnout to staré akvárium…“
@Created by PDF to ePub
