Julinka a její zvířátka – Nezbedný poník také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
Rebecca Johnson Julinka a její zvířátka – Nezbedný poník – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Věnováno Megan, která si se mnou v dětství tak ráda hrála na obchod se zvířaty. JRx
Ahoj! Jmenuju se Julie. Je mi deset. A jsem skoro veterinářka! Vsadím se, že si říkáte, jak může být teprve desetiletá holka skoro veterinářka. Ale vlastně je to docela jednoduché. Moje mamka je veterinářka. Dívám se, jak pracuje, a pořád jí pomáhám. Vůbec to není tak těžké, víte…
Kapitola 1 Veterináři mají občas spoustu práce Byla sobota ráno a já před sebou měla spoustu práce. Mamka se dnes dopoledne chystala na mléčnou farmu k Novákovým ošetřit jednu jejich krávu, která se poranila o plot. Vždycky mě na cesty za pacienty bere s sebou, protože jí dost pomáhám. A taky se při tom můžu něco přiučit o práci veterináře. Tentokrát mamka říkala, že s námi může jet i Zuzka. Nejdřív jsem ale musela zvážit a změřit svoje morčata, abych zkontrolovala, jak pokračuje jejich březost. Lulu už je tak nafouklá a kulaťoučká, že je veliká skoro jako talíř. Neodolala jsem a zaběhla pro jeden do kuchyně, abych se o tom přesvědčila. Zrovna jsem se chystala Lulu na talíř položit, když se objevila Zuzka. Zuzka je moje nejlepší kamarádka. Bydlí hned vedle nás. „Koukni se na tohle, Zuzi!“ Posadila jsem Lulu na talíř. Zůstal z něj vidět jen tenký bílý proužek na okraji, jinak ho morče celý zavalilo. Obě jsme dostaly záchvat smíchu. „Je tak sladká, viď?“ rozplývala se Zuzka. „Už je vážně skoro úplně kulatá.“ „Tohle je na tom nejlepší,“ usmála jsem se, vzala jsem Zuzku za ruku a opatrně jí vsunula dlaň pod obrovské bříško morčete. „Když ji takhle chvilku necháš a budeš v klidu, občas ucítíš, jak se uvnitř hýbou malá morčátka.“ Sedly jsme si a tiše čekaly. Najednou se Zuzka celá rozzářila. Nic neřekla, ale pootevřela pusu a tiše překvapeně vydechla. Má moje morčata ráda úplně stejně jako já.
7/12
Ze své veterinářské brašny jsem vytáhla stetoskop a přiložila ho Lulu opatrně na plece. Potom jsem kývla směrem k mému zápisníku. „Mohla bys prosím tě zapsat do tabulky, že Lulu má silný a pravidelný tep? Já ji zatím zajdu zvážit.“ Zuzka všechno pečlivě zaznamenala. „Jak dlouho myslíš, že ještě bude trvat, než se narodí morčátka, Juli?“ Podívala jsem se do tabulky na všechna ta čísla od té doby, co jsme začaly vést záznamy o březosti.
8/12
„Morčata jsou březí zhruba deset týdnů, takže už to nemůže trvat dlouho. Nemůžu se dočkat.“ Když jsem Lulu zvedla z talíře, Zuzka se na něj podívala. „Nejsou tohle talíře, ze kterých jíte?“ Pokrčila jsem rameny. „Nemohla jsem najít žádný starý. Když ho umyjeme, bude to v pořádku.“ „Ale fuj,“ zamumlala Zuzka. Pak jsem si všimla, že se k nám žene můj pětiletý bráška Max. Jako vždycky svíral v každé ruce jednoho dinosaura. Je jimi úplně posedlý. Nedokáže myslet na nic jiného. Leze mi to na nervy. Nejhorší na tom je, že jich má už stovky a já o ně pořád někde zakopávám, ale mamka mu pořád kupuje další a další. „Maxasauříčku,“ oslovila jsem ho sladce. Vždycky mu tak říkám, když po něm něco chci. A vždycky to funguje. „Co je?“ odpověděl nadšeně. Podívala jsem se na jeho dinosaura. „Páni, není tohle nějaký nový?
9/12
Toho jsem ještě neviděla.“ Max se úplně rozzářil. „To je Liopleurodon. Velký masožravý vodní ještěr, který žil ve středním jurském období. Byl velký až sedm metrů a…“ „Teda, to je krasavec,“ skočila jsem mu do řeči. Dobře vím, že ho člověk musí zastavit, jinak by vykládal hodiny a hodiny. Max souhlasně pokýval hlavou. S širokým úsměvem jsem mu podala ten talíř. „Nemohl bys ho za mě odnést do dřezu? Hrozně ráda bych si později prohlédla všechny tvoje dinosaury, ale právě teď tu mám spoustu práce.“ „Jasně,“ zakřenil se Max a rozběhl se s talířem do domu. Zuzka jen zavrtěla hlavou a usmála se. „Měly bychom si pospíšit,“ řekla jsem a vrátila Lulu do jejího malého domečku. „Ještě musím zvážit a změřit Šmudlu a zkontrolovat Kudrnáčovi uši, jestli nechytil nějakou infekci. Mamka říkala, že bude odjíždět v devět.“ „Tak to bych se měla jít oblíknout. V tomhle jet nemůžu! Vypadá to, jako by to domů přitáhla kočka.“ Podívala jsem se na Zuzčiny krásné copy, čistě bílé tričko, vyžehlené džíny a bílé tenisky. Pak jsem koukla na svoje pyžamo. Samé chlupy, stébla trávy a fleky od bláta. Jen jsem pokrčila rameny. Mám moc práce kolem zvířat, než abych si dělala starosti s tím, co mám na sobě. Když jsem obešla všechna zvířata, zaběhla jsem do pokoje zkontrolovat, jestli mám ve své veterinární brašně všechno, co potřebuju. Dcera pana Nováka, Míša, má kočku. Jmenuje se Trhačka a jednou jsme ji zachránily. Tak se na ni chci podívat, když už budeme na farmě. „Juli, jsi hotová?“ zavolala na mě mamka z verandy. „Půjdu připravit auto. Zuzka už tady na tebe čeká.“ „Už letím!“ křikla jsem, zavřela svou veterinární brašnu, hodila na sebe nějaké oblečení a spěchala do kuchyně, abych se ještě stihla trochu napít. Max právě rovnal všechny svoje dinosaury na kuchyňský stůl a táta na všech čtyřech hledal něco pod dřezem. Kolem něj se tyčily věže talířů a hrnků.
10/12
„Co to děláš?“ zeptala jsem se ho. Taťka si dal ukazováček před pusu. „Pšt. Neříkej to mámě, mohla by si začít dělat starosti, ale myslím, že tady možná máme krysy. Na jednom talíři jsem našel hromadu chlupů. Vypadá to dost nechutně.“ Ukázal mi talíř a zhnuseně se otřepal. Hodila jsem po Maxovi výhružný pohled. Ten se na mě ale jen nadšeně usmál. „Kdy se vrátíš domů, Juli?“ chtěl vědět. „Proč?“ zeptala jsem se podezíravě. „Jen chci vědět, na kdy mám nachystat všechny svoje dinosaury, aby ses na ně mohla podívat, jak jsi chtěla. O každém taky něco napíšu, abych ti to pak mohl přečíst.“ Vtom se ozvalo zatroubení. „Asi budeme pryč strašně dlouho.“ „To nevadí,“ rozzářil se. „Mně taky bude trvat strašně dlouho, než to
11/12
všechno nachystám. Mám jich v pokoji ještě tři plné krabice.“ Zaúpěla jsem. „A pamatuj, mámě ani slovo,“ zašeptal táta. „Já ty krysy najdu, i kdyby to měla být ta poslední věc, kterou udělám.“ Rychle jsem se vytratila z kuchyně. Cítila jsem se maličko provinile. Zuzka už seděla na zadním sedadle a mávala na mě, abych si pospíšila. Cestou na farmu nám mamka prozradila úžasnou novinu. „Včera odpoledne mi do ordinace přivezli čtyři slepice bantamky. Našli je v kurníku u jednoho opuštěného domu. Jsou vyhublé a trochu zanedbané, ale mě napadlo, jestli byste se o ně nechtěly starat?“ „Vážně? Můžeme si je nechat?“ vypískla jsem. „Teda! Díky, mami! Takže budeme mít ještě víc zvířat, na kterých se budeme moct učit!“ Vytáhla jsem svůj zápisník a podívala jsem se, co tam zapsala Zuzka o kohoutech.
@Created by PDF to ePub
