JUDr. Václav Mastný. Fakulta bezpečnostního managementu Policejní akademie České republiky v Praze

ARKTICKÁ OBLAST A JEJÍ VÝZNAM V SOUČASNÝCH MEZINÁRODNÍCH VZTAZÍCH JUDr. Václav Mastný Fakulta bezpečnostního managementu Policejní akademie České republiky v Praze

Anotace Zásadní změnu na celosvětové úrovni zaznamenal konec studené války. Arktický region byl předmětem zvýšeného zájmu zejména z hlediska bezpečnostního, vojensko-strategického a mocenského. Proměna vztahů má několik příčin. Jako první je možné uvést klimatické změny, díky tání ledovců, druhou příčinou jsou velká naleziště energetických a jiných nerostných surovin. Třetím problémem je řada nevyřešených sporných otázek mezi hlavními aktéry regionu, tzv. arktickou pětkou – USA, Kanadou, RF, Norskem a Dánskem. Mimo uvedené musí být zmíněny další státy, Island, Švédsko a Finsko. Celkem jde o tzv. arktickou osmičku. Tento článek je pokusem popsat ve stručnosti složitost vztahů, také v souvislosti s přípravami k otevírání tzv. severních plavebních cest.

Klíčová slova Arktida, ledovce, nerostné suroviny, arktická pětka, lodní cesta, vojenské základny, spory o kontinentální šelfy, arktické ostrovy.

ÚVOD Na rozdíl od Antarktidy neexistuje speciální právní režim týkající se Arktidy. Arktida je specifická oblast okolo severního pólu, na jedné straně se jedná v podstatě o moře, na druhé straně je to do značné míry zamrzlé moře, což vyvolává otázky o specifikách režimu této oblasti. Dá se konstatovat, že na oblast Arktidy a na celý Severní ledový oceán lze aplikovat úspěšně Úmluvu OSN O mořském právu z roku 1982. Právě na základě této úmluvy vznáší státy své nároky na kontinentální šelf za hranici 200 námořních mil, které by jim umožnily výhradní čerpání zdrojů v oblasti jejich kontinentálních šelfů.1 Ukazuje se, že právní úprava kontinentálního šelfu obsažená v Úmluvě OSN o mořském právu vyvolává celou řadu otázek, které v ní nejsou jednoznačně upraveny. Je nutno říci, že na arktickou oblast se však nevztahují jen normy mezinárodního mořského práva. Vedle těchto pravidel existují rovněž důležitá pravidla v oblasti mezinárodní ochrany životního prostředí. Potřeba řešit různé otázky spojené s Arktidou vedla v roce 1996 k založení Arktické rady. Jednou z důležitých otázek do budoucnosti je, do jaké míry arktické, ale i další státy, které mají zájem o oblast Arktidy, budou chtít chránit její životní prostředí, nebo zda převáží zájem na využívání jejího, zejména nerostného bohatství. Asi hlavním důvodem problémů bude otázka kontinentálních šelfů a jejich přesného vymezení, neboť na základě nich bude možné nerostné suroviny těžit z podzemí mořského dna a tím získat vliv na obrovské množství energetických surovin. Pokusím se kontinentální šelf specifikovat ještě přesněji, jak jej na konferencích diplomaté formulovali. Takto je například specifikován kontinentální šelf v učebnici Mezinárodního práva veřejného autorů David, Sladký, Zbořil.2 Pobřežní stát vykonává nad kontinentálním šelfem svrchovaná práva pouze za účelem jeho průzkumu a využívání jeho přírodních zdrojů (nerostné a jiné neživé zdroje, druhy živých organismů přisedlé k mořskému dnu). Takovou činnost nemůže provádět žádný jiný stát bez souhlasu pobřežního státu. Všechny státy však jsou

1

2

Kontinentální šelf (též pevninská mělčina) zahrnuje mořské dno a podzemí, které leží za hranicemi pobřežního moře pobřežního státu po celém přirozeném prodloužení jeho pevninského území k vnější hranici kontinentálního okraje nebo do vzdálenosti 200 námořních mil od základní linie tam, kde vnější hranice kontinentálního okraje této vzdálenosti nedosahuje. Toto je základní vymezení, je však možné i jiné!! David, V., Sladký, P., Zbořil, F.: Mezinárodní právo veřejné s kazuistikou. Praha, Leges, 2008, str. 284 (ISBN 978-80-87212-08-0).

2

oprávněny klást podmořské kabely a dálková potrubí v prostoru kontinentálního šelfu. Pokud však kontinentální šelf geologicky pokračuje dál až za vzdálenost 200 námořních mil, může pobřežní stát vyhlásit za svůj kontinentální šelf mořské dno a jeho podzemí do vzdálenosti 350 námořních mil od izobaty 2 500 metrů (což je linie spojující body v hloubce 2 500 metrů pod mořskou hladinou). Tento vnější kontinentální šelf (outer continental shelf) se vyskytuje v celosvětovém měřítku asi v 29 situacích. Při využívání neživých zdrojů vnějšího kontinentálního šelfu (tj. přesahujícího 200 námořních mil) pobřežní stát musí odvádět platby nebo poskytovat příspěvky ve vytěžených surovinách Mezinárodní správě mořského dna. Mořské vody nad kontinentálním šelfem a vzdušný prostor nad těmito vodami podléhají právnímu režimu volného moře (včetně zákazu přivlastnění ze strany států – res communis omnium). Problematikou kontinentálního šelfu se několikrát zabýval i Mezinárodní soudní dvůr. Například v roce 1969 byly jedním rozsudkem rozhodnuty spory SRN s Dánskem

a Nizozemskem

o

vymezení

německo-dánských

a

německo-

nizozemských hranic na kontinentálním šelfu v Severním moři. Pro řešení sporných otázek vznikla také Komise pro vymezení hranic kontinentálního šelfu. Ta je orgánem složeným z 21 odborníků z oblasti geologie, geofyziky a hydrografie. Základní funkcí komise je posuzování údajů a materiálů, které se týkají vnějších hranic kontinentálního šelfu v oblastech, kde tyto hranice přesahují 200 námořních mil. Postavení Komise pro vymezení hranic kontinentálního šelfu je zakotveno v Příloze II k Úmluvě OSN o mořském právu. V této souvislosti je užitečné se zmínit o podstatě šelfového moře: Ta jsou podstatně bohatší na živiny, než ostatní moře, protože do této hloubky probíhá fotosyntéza nejintenzivněji. Stala se tak hlavními lokalitami tradičního rybolovu. To vysvětluje velký zájem států.

VYMEZENÍ ARKTICKÉ OBLASTI Hranice Arktidy lze stanovit různými způsoby. Nejčastěji se definuje buď jako oblast na sever od severního polárního kruhu, tj. 66˚32ʹ sev. šířky (v tom případě 3

zabírá oblast rozlohu 21,18 mil. km²), nebo jako oblast na severní polokouli, v níž průměrná teplota ani v létě není vyšší než -10 stupňů Celsia. Její hranice se přibližně kryje s hranicí lesa. V současné době má takto vymezená Arktida rozlohu více než 26 mil. km². Z politického hlediska je Arktida definována jako oblast ležící na území osmi arktických států (Norsko, Finsko, Rusko, USA, Kanada, Island, Grónsko (Dánsko), včetně Laponska. Většinu plochy Arktidy zaujímá Severní ledový oceán, převážnou část roku zamrzlý nebo s plovoucími ledovými krami, které cirkulují kolem pólu. Zbytek připadá na severní okraje Evropy, Asie, Grónska a Severní Ameriky včetně přilehlých ostrovů.

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ ARKTICKÉ OSTROVY 

Grónsko (2 130 000 km²)



Svalbard (Špicberky) (63 080 km²)



Baffinův ostrov (507 414 km²)



Země Františka Josefa (16 100 km²)



Viktoriin ostrov (217 291 km²)



Novosibiřské ostrovy (38 400 km²)



Ellesmerův ostrov (196 236 km²)



Severní země (37 560 km²)



Nová země (90 650 km²)



Wrangelův ostrov (7 270 km²)

Oblast Arktidy je ohniskem mezinárodního politického zájmu. Mezinárodní spolupráce se vytvořila v širokém měřítku přibližně před 10 roky. Mezinárodní arktický výbor (IASC) a stovky vědců a specialistů „Arktické rady“ se snaží neustále získávat co nejpřesnější informace o celé oblasti. Žádná krajina nevlastní geografický severní pól nebo oblast Severního ledového oceánu, který jej obklopuje. Okolní arktické státy, které hranicí se Severním ledovým oceánem, tedy Rusko, Norsko, Spojené státy americké, Kanada a Dánsko (přes Grónsko), jsou ohraničené 370 km zónou okolo jejich pobřeží. Po ratifikaci Úmluvy OSN o mořském právu má stát 10 let na podání žádosti o rozšíření svého území o zónu do vzdálenosti 370 km od svého pobřeží. Kvůli tomu Norsko (ratifikovalo v roce 1996), Rusko (ratifikovalo v roce 1997), Kanada

4

(ratifikovala v roce 2003) i Dánsko (ratifikovalo v roce 2004) vytvořily projekty, ve kterých požádaly o rozšíření svého území. 2. srpna 2007 se dva ruské batyskafy MIR-1 a MIR-2 poprvé v historii ponořily na dno oceánu pod severním pólem, kde umístily ruskou vlajku vyrobenou z nerezavějící titanové slitiny. Tato mise byla vědeckou expedicí, ale umístění vlajky podnítilo starosti okolních zemí o ovládnutí ropných ložisek v této oblasti. Ministři zahraničních věcí a další oficiální zástupci Kanady, Dánska, Norska, Ruska a USA se 28. května 2008 setkali ve městě Ilulissat na Arkticko-oceánské konferenci, kde ohlásili Ilulissatskou deklaraci. Od roku 1937 byla celá oblast Arktidy rozsáhle zkoumána sovětskými a ruskými polárníky. Mezi roky 1937 a 1991 bylo vytvořeno 88 polárních posádek, které pracovaly ve vědeckých stanicích budovaných na plovoucím ledě. Tyto stanice putovaly v průběhu roku tisíce kilometrů po oceánu.

ARKTICKÉ VODY 

Bafinnův záliv



Barentsovo moře



Beaufortovo moře



Beringovo moře



Beringův průliv



Čukotské moře



Dánský průliv



Davisův průliv



Grónské moře



Hudsonův záliv



Karské moře



Moře Laptěvů



Norské moře



Průliv Nares



Severní ledový oceán



Východosibiřské moře

5

ZA ARKTICKÉ JSOU POVAŽOVÁNY NÁSLEDUJÍCÍ OBLASTI 

Aleuty (Spojené státy americké/ USA)



Aljaška (Spojené státy americké/ USA)



Kanadské arktické souostroví (Kanada)



Diomédovy ostrovy (Rusko a Spojené státy americké)



Finnmark (Norsko)



Island



Jan Mayen (Norsko)



Medvědí ostrov (Norsko)



Newfoundland a Labrador (Kanada)



Nová země (Rusko)



Nunavik (Kanada)



Nunavut (Kanada)



Ruské arktické ostrovy (Rusko)



Severní země (Rusko)



Severozápadní teritoria (Kanada)



Sibiř (Rusko)



Špicberky (Norsko)



Vajgač (Rusko)



Země Františka Josefa (Rusko)



Yukon (Kanada)



Wrangelův ostrov (Rusko)

MEZINÁRODNÍ PRÁVO VEŘEJNÉ VE VZTAHU K PROBLEMATICE ARKTICKÉ OBLASTI Význam mezinárodního práva pro celou problematiku arktické oblasti je zásadní. Tvoří nebo by přinejmenším mělo tvořit, rámec chování států a jednotliví zainteresovaní aktéři v arktické oblasti se snaží své nároky prokazovat právě na základě

mezinárodního

práva.

A

to

především

kvůli

legitimitě

a

právní

nenapadnutelnosti svých nároků. V současné době je pro určení hranic přímořských 6

států

3

rozhodující právě mezinárodní právo. Pokud tedy hranice státu, resp. jejich

změny, jsou s ním v souladu, jsou právně nezpochybnitelné. V arktické oblasti jde především o nároky na území, jež je logicky vymezeno hranicemi. Slovy bývalého kanadského ministra zahraničních věcí Petera MacKaye, již není možné v dnešních dnech chodit po světě a zapichovat vlajky kamkoliv se nám zachce4, takový počin není možné chápat jako dostačující nebo i právně v pořádku. Takovýto akt je v současném světě takřka nerealizovatelný pro jakoukoliv zemi nebo velmoc bez následků. A to i v případě „bezcenného“ území, natož pak v surovinově bohaté a strategicky významné oblasti, kde se mimo to střetávají zájmy významných aktérů. A to nejen členů arktické pětky (osmičky), ale i dalších jako Čína, Evropská unie či NATO. Obecně je možné mezinárodní právo charakterizovat „jako systém právních norem, které upravují vztahy mezi státy a jinými mezinárodními subjekty“. Z trojrozměrného chápání státní hranice5 je pro arktickou oblast důležitý prostor vodní hladiny, konkrétně pobřeží neboli teritoriální vody. Jedna z platných definic říká, že „součástí státního území států, které hraničí se Severním ledovým mořem, jsou ty části pevniny a ostrovy, které leží v Arktidě uvnitř polárního sektoru příslušného státu. Polární sektor je trojúhelník, jehož vrcholem je severní pól, základnou severní hranice příslušného státu a stranami poledníky probíhající krajními body státních sektorů. Polární sektory mají Dánsko, Kanada, Norsko, Ruská federace a Spojené státy americké. Tyto státy se navíc sešly v květnu 2008 v Grónsku a deklarovaly, že mořské právo je pro řešení otázek spojených s proměnou arktické oblasti rozhodující. Tato deklarace známá jako the Ilulissat Declaration je významná ve dvou rovinách. První je již zmíněné uznání současného právního režimu jako dostačujícího. Druhou je potvrzení proměny v Arktidě s nutností na tyto změny reagovat. Tato deklarace nadále zvyšuje význam, jež bude i v budoucnu mezinárodní právo sehrávat při řešení sporných otázek. Problém však spočívá v tom, že celá oblast není pokryta státním územím jednotlivých států. Takto nedořešené územní nároky mají dvě příčiny. První byla trvalá ledová pokrývka. Druhou pak technologické omezení, což společně znesnadňovalo vytyčení hranic.

3

4 5

Ve vztahu k arktické oblasti nemá větší význam zabývat se právním vymezením hranice státu obecně. Tato slova pronesl po ruském „ovlajkování“ podmořského dna Peter Mac Kay. Území – jeho zemský povrch, nitro zemské, vzdušný prostor nad územím do výšky 100 km.

7

Nadto se státy snaží svá státní území v oblasti ještě rozšířit na úkor ostatních. Motivací jsou hlavně naleziště surovin a bezpečnostní otázky.

PRÁVNÍ NÁROKY STÁTŮ SE PŘEKRÝVAJÍ. Význačným faktorem zvyšujícím napětí mezi aktéry jsou překrývající se nároky států na kontinentální šelfy za hranicí 200 námořních mil a neexistence konkrétního režimu pro Arktidu v podobě, v jaké byl vytvořen pro Antarktidu, byť je tato varianta mnohými odmítána. Na počátku 90. let se již začalo diskutovat o potřebě takového režimu. Prvním krokem bylo přijetí Arctic Environmental Protection Strategy (AEPS). AEPS však nikdy nebyl zamýšlen jako nástroj k vytváření právně závazných aktů. Relativní úspěch vedl k vytvoření Arctic Council (Arktická Rada) jakožto diskusního fóra pro řešení společných zájmů arktických států. Rada nicméně trpí stejným nedostatkem pravomocí, aby mohla své členy právně vázat. V otázce právního režimu je zajímavá také diskuze geografů a právníků, kteří si nejsou jisti, zda považovat permanentně ledem pokryté části Arktidy za pevninu či moře. Jeden ze známých mechanismů pro uplatnění nároků je zanesen v článku 76 v UNCLOS6, kdy státy předkládají své návrhy subkomisi LOCS, která posoudí relevanci nároků a posune jej zpět vrcholnému orgánu složenému ze všech členů. První, kdo uplatnil své nároky, byla Ruská federace v roce 2001, následně pak Norsko roku 2006. Je možné očekávat, že aktéři jako Čína budou prosazovat, aby území mimo jurisdikci států nadále spadalo pod ISA7, protože tak by se stalo mezinárodním dědictvím. S tím je spojen princip rovnosti přístupu všech států k ziskům těžby surovin. Za předpokladu, že státy arktické pětky mají stále možnost prokázat vědecky podloženými materiály, že kontinentální šelf je přirozeným prodloužením jejich pevniny, je možnost nalezení konsensu oslabena.

6 7

UNCLOS – United Nations Couventions on the Law of the Sea. ISA – International Seabed Autorita.

8

MOŽNÉ ZDROJE KONFLIKTU Potenciál pro vznik konfliktu existuje v každém prostředí, v němž nalezneme aktéry s odlišnými hodnotami a stejnými cíli. Velmi často se jedná o kombinaci několika důvodů (zdrojů), jež jsou spolu v úzké souvislosti a nelze je posuzovat odděleně bez patřičného zkreslení. Takto stanovená kritéria splňuje také střet zájmů v Arktidě. Je možné identifikovat několik hlavních faktorů. Prvním a zřejmě nejzásadnějším spouštěcím mechanismem zvýšeného zájmu je proces klimatických změn, jež činí oblast přístupnou a ve svém důsledku vede k odtávání ledové pokrývky. Spolu s tím se stávají dostupnějšími surovinová naleziště. Suroviny můžeme označit za druhý faktor. Je však nezbytné zasadit otázku nalezišť do kontextu globální surovinové, resp. energetické bezpečnosti, jež je stále více skloňovaným termínem. A to především ve vztahu k ztenčujícím se zásobám současných nalezišť. To zvyšuje význam prozatím nevyužívaných zdrojů Arktidy. Oblast, často nazývaná terra nullius, země nikoho, je místem střetu právních nároků arktických států. To je umožněno jednak velkým množstvím kontinentálních šelfů, nezmapovaným dnem i pravidly mezinárodního práva, stejně jako nezájmem států řešit otázky Arktidy v minulosti. Tyto již zmíněné prvky společně vytváří prostor pro právní argumentaci států při nárokování země nikoho. To tvoří třetí faktor.

SUROVINOVÉ ZDROJE V OBLASTI Bohatství oblasti, jež přitahuje pozornost aktérů, je doslova ukryto pod povrchem. V éře energeticky vysoce náročných průmyslových odvětví je pak stabilní přísun dostatečných dodávek energetických surovin, především ropy a zemního plynu, vnímán jako jedna ze základních otázek národní bezpečnosti. Zajištění takových dodávek může být do budoucna významným zdrojem konfliktu. Dostatečné zdroje mají z pohledu státu dvě základní výhody – bezpečnost dodávek a zisky z exportu. Na konci 70. let proběhly pokusy najít ropu v oblasti Grónska. Zlom však přinesl až průzkum možných nalezišť vedený vědeckou organizací USGS8. To uveřejnilo v létě 2008, tedy v době, kdy barel ropy stál až 150 amerických dolarů, dokument 8

USGS – the United Geotogical Surfy.

9

pod názvem Circum-Arctic Ressource Appraisal (CARA), který shrnoval poznatky získané v průběhu čtyřletého výzkumu. Dle CARA se v oblasti nachází stovky nalezišť ropy a plynu, která ukrývají až 240 miliard barelů ropy či ropného ekvivalentu. Tento stav se rovná asi 10 % v přítomnosti známých ropných zásob, a zhruba 30 % u plynu9. Odhady všech zásob oblasti jsou vyčísleny na 1669 biliónů kubických stop plynu a 44 kapalného zemního plynu 10. ( Kubická stopa je 0,028 m3, tj. 28,3 l ). Dle dostupných informací je např. na Aljašce dostupných až 85 biliónů kubických stop zemních plynu. Pro srovnání:  denní produkce OPEC r. 2009

30,5 mil. barelů ropy

 denní světová produkce

72 mil. barelů ropy

 denní produkce RF

9,5 mil. barelů ropy

 denní produkce USA

5,3 mil. barelů ropy

Denní produkce plynu  RF

23,3 kubických stop

 USA

20,4 kubických stop

ROZMÍSTĚNÍ NEJVĚTŠÍCH LOŽISEK:  1/3 zásob u Aljašky  3,6 miliard barelů u West Siberian Basin (provincie)  17,5 miliard barelů ropy v okolí Grónska u plynu je to podobné  70 % zásob plynu je alokováno v oblastech Západosibiřské pánve 9

10

Více než 70 % z celkových neobjevených zásob ropy je alokováno v pěti provinciích Arctic Alaska, Amerasia Basin, East Greenland Rift Basins, East Barents Basins, and West Greenland-East Canada. Také 70 % zásob plynu je ve třech provinciích, a to the West Siberian Basin, the East Barents Basins, and Arctic Alaska. USGS také vytvořila mapku jednotlivých nalezišť dle odhadovaného množství jednotlivých surovin. Díky tomu se nabízí možnost porovnat surovinově bohatá naleziště s politickou mapou oblasti a posoudit, kterým státům jednotlivá naleziště připadají.

10

Denní spotřeba uvedených komodit roste, což může vést k výraznému zhoršení vztahů. Vždyť jisté incidenty již v roce 2005 a v roce 2007 vznikly mezi Ruskem a Norskem. Vzhledem k mohutnému odtávání ledu se očekává problém otevírání severní a severozápadní mořské cesty. To se bude dotýkat citelně USA, Kanady a Ruska. Obávají se ohrožení, které může být způsobeno vzrůstající přítomností civilních lodí, včetně válečných, které mají možnost využívat právo pokojného proplouvání. Ze strany těchto států bude nutné zvýšit počty základen a vojáků pro kontrolu a ostrahu cesty. Přítomnost válečných lodí v této oblasti může vést ke zvýšené nervozitě zapříčiněné existencí bohatých nalezišť surovin a snahu vlád „usadit se“ poblíž, popř. přímo u nich. Zejména Kanada a Rusko považují trasy severní cesty za vlastní historické vody. Každý z aktérů dříve jmenovaných, USA, Kanady, RF, Norska a Dánska má v této oblasti oprávněné, ale i sobecké zájmy. Získat pro sebe co nejvíce na úkor ostatních a tím získat vliv na naleziště surovin.

ZÁVĚR Na závěr je nutno konstatovat, že každý ze států arktické pětky má určité strategické priority své politiky, na základě kterých by získaly jisté výchozí výhody pro případ mnohostranných jednání. Strategické priority každého státu zvlášť se nedají vyjádřit několika větami. Důležité ale bude, aby „arktické mocnosti“ našly společnou řeč v době jednání i režimu, který bude v arktické oblasti panovat. V opačném případě hrozí nebezpečí vyostření napětí. Nutno podotknout, že v poslední době projevuje své zájmy i Evropská Unie. Ta přijala značné množství komplexních dokumentů reflektujících probíhající změny v širších souvislostech, které deklarují její zájmy

jako

celku.

Dokumenty

se

převážně

dotýkají

námořních

cest,

environmentálních otázek, dopadů tání ledovců na pobřežní státy EU, rybářský průmysl, práva a životní podmínky místních původních obyvatel - Inuitů. V úvahu je potřeba brát i skutečnost, že čtyři z pěti členů arktické pětky jsou členové NATO. Právě NATO by se mohlo stát fórem pro řešení sporů a mnoha otázek mezi členy 11

Aliance a také celé pětky. Do arktické problematiky by mohla do budoucna zasáhnout i Čína, neboť pro tzv. země středu platí, že jsou energeticky velmi „hladové“. Velice mnoho může pro řešení udělat Arktická Rada. Ta byla založena na konferenci v kanadské Ottavě v r. 199611. Posledních dvacet let je pro Arktidu obdobím znovu objeveného zájmu. V době studené války jí dominovala vojensko-strategická dimenze. S jejím koncem byl tento zájem oslaben a pozornost mezinárodní politiky, byla soustředěna na jiné oblasti. Arktida byla na vedlejší koleji. Klimatické změny a jejich dopady v Arktidě však postupně začaly upoutávat stále větší pozornost. Staly se spouštěcím mechanismem doposud neukončeného procesu zvýšeného zájmu o celou oblast. Vývoj nekopíroval situaci studené války a nezůstalo ani u jediné dimenze. V rámci mezinárodní politiky se životní prostředí a jeho změny staly jednou z mnoha otázek. Mezi ně patří bohatá surovinová naleziště, bezpečnostní aspekty, otázky námořní dopravy, otázky právního statusu Arktidy, právních nároků na poslední místo na Zemi, kde nebyla definitivně ustanovena státní moc ať už kvůli nezájmu nebo do značné míry ztíženým podmínkám pro vytyčení hranic. Pětka arktických států (USA, Kanada, Rusko, Norsko a Dánsko) se střetává v nárocích na rozšíření svých území a EEZ, jež uzavírají okolí Severního pólu, především ze dvou důvodů - kvůli surovinám a geostrategickým a bezpečnostním dopadům v regionu. Základní rámec chování států je dán mezinárodním právem, především Konvencí OSN o mořském právu. Bylo by nutné přesvědčit státy, které v arktické oblasti mají oprávněné zájmy, aby obsah této konvence respektovaly a v jejím rámci se chovaly.

11

Znění dokumentu the Declaration on the Establishment of the Arctic Concil, je dostupné na http://arctic-concil/filearchive/ottawa decl 1996-3...pdf.

12

POUŽITÁ LITERATURA Chřásťanský, F. – Jenne, D. (2010): Geopolitika Arktidy. Online text. Dostupné na: (http://www.globalpolitics.cz/clanky/geopolitika-arktidy). Informační centrum OSN (2005): Mořské na: (http://www.osn.cz/mezinarodni-pravo/?

právo.

Online

text.

Dostupné

Koplík, M. (2011): Ropa nad 90 USD. Kam dál? Online text. Dostupné na: (http://www.investicniweb.cz/fx-komodity/komodity/2011/1/4/clanky/ropa-nad-90usd-kam-dal/). Mareš, M. (2008): Příbuzné obory bezpečnostních a strategických studií. BSS 101 Úvod do bezpečnostních studií. Brno: Fakulta sociálních studií. Mareš, M. (2008): Konflikt, krize, válka, mír apod. BSS 101 Úvod do bezpečnostních a strategických studií. Brno: Fakulta sociálních studií. Potočný, M. – Beránek, M. (1985): Vybrané dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného – I. díl. Praha: Univerzita Karlova. Potočný, M. – Beránek, M. (1987): Vybrané dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného – II. díl. Praha: Univerzita Karlova. Potočný, M. – Beránek, M. (1989): Vybrané dokumenty ke studiu mezinárodního práva veřejného – III. díl. Praha: Univerzita Karlova. Potočný, M. – Ondřej, J. (2003): Mezinárodní právo veřejné – Zvláštní část. Praha: C. H. Beck. Pšeja, P. (2003): Konflikt. In: Česká bezpečnostní terminologie. Ed. Zeman, P. Brno: Masarykova univerzita. Severské listy. (2007): Boj o severní pól či o dno arktických moří? Online text. Dostupné na: (http://www.severskelisty.cz/kaleido/kale0307.htm). Severské listy. (2009): Grónsko chce větší autonomii. Online text. Dostupné na: (http://www.severskelisty.cz/novinky/uda0700.htm). Šmíd, T. (2010): Suroviny a energetická bezpečnost – pojem, vymezení, subdisciplína. In: Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. Ed. Šmíd, T. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity. Šmíd, T. (2010): Suroviny a ozbrojený konflikt. In: Vybrané konflikty o zdroje a suroviny. Ed. Šmíd, T. Brno: Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity.

13

Šmíd, T. (2010): Teoretické koncepty výzkumu konfliktu – terminologie, příčiny a dynamika. In: Vybrané bezpečnostní hrozby a rizika 21. století. Ed. Smolík, J. – Šmíd, T. Brno: Masarykova univerzita. Vlček, T. (2007): Arktida – budoucí oblast konfliktů o suroviny? Sekuriťáci. Studentský portál (ne)jen o bezpečnosti. Online text. Dostupné na: (http://www.sekuritaci.cz/arktida-budouci-oblast-konfliktu-o-suroviny/cs/). Waisová, Š. (2005): Úvod do mezinárodních vztahů. Plzeň: Aleš Čeněk.

14