Jan Pešta. Rekonstrukce roubených staveb

Kniha Rekonstrukce roubených staveb je praktickým návodem, který čtenáře provede úskalími oprav a ukáže mu možnosti bezpečné cesty k cíli, jímž je kvalitně a bezchybně opravený, krásný historický roubený dům. Kniha je inspirací i pro specializované stavební firmy nebo projektanty hledající poučení v historických stavebních postupech a technikách. Naleznou v ní návod na opravu roubených staveb od počátečního zamyšlení, přes přípravu stavby až po řešení zcela konkrétních praktických problémů. Stavebníkovi umožní nahlížet řemeslníkům či prováděcí firmě „pod ruce“, zručný „chalupář“ v ní najde praktické

ukázky stavebních postupů, z nichž mnohé pak bude schopen sám realizovat. Publikace je mimořádně záslužná svou prezentací ohleduplného přístupu k opravám důležité starší složky fondu našich tradičních vesnických staveb. Její autor je dnes nepochybně jediný, kdo může sám o sobě shromáždit, zpracovat a na patřičné úrovni prezentovat materiál v celé potřebné šíři od historického pohledu na roubené konstrukce až k dobře vybraným a podrobně dokumentovaným příkladům oprav a úprav těchto staveb. prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc.

ISBN 978-80-247-3239-8

Rekonstrukce roubených staveb


Jan Pešta

Jan Pešta

Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

roubenky9 final2.indd 1

12.2.2013 9:02:41

Jan Pešta


Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.


Jan Pešta

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ VERZE Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 [email protected], www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 5099. publikaci Odpovědný redaktor Vladimír Mikeš Sazba Martina Mojzesová Jazyková korektura Pavlína Zelníčková Recenze prof. Ing. arch. Jiří Škabrada, CSc. Fotografie na obálce autor Fotografie v textu z archivu autora, pokud není uvedeno jinak Ilustrace z archivu autora, pokud není uvedeno jinak Počet stran 304 První vydání, Praha 2013 Vytiskla tiskárna PBtisk, a. s. © Grada Publishing, a.s., 2013 Cover Design © Martin Sodomka 2013 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-3239-8 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE ISBN 978-80-247-8416-8 (elektronická verze ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8417-5 (elektronická verze ve formátu EPUB)

Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

9

1 Roubené stavby – historie a regionální typologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1 Roubená architektura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2 Roubená konstrukce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3 Historie roubené technologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3.1 Středověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3.2 Novověk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4 Roubený vesnický dům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.5 Roubené venkovské hospodářské stavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.6 Ostatní roubené stavby – technické a sakrální; maloměstské domy . . . . . . . . . 1.7 Roubené stavby ve středních Čechách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.7.1 Kokořínsko, Pojizeří, Polabí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.7.2 Posázaví, Podblanicko, Povltaví, Podbrdsko, Křivoklátsko . . . . . . . . . . . . 1.8 Roubené stavby v jižních a jihozápadních Čechách (Pootaví, Pošumaví) . . . . . . 1.9 Roubené stavby v západních Čechách (Chodsko, Plzeňsko, západ Čech) . . . . . . 1.10 Roubené stavby v severních a severozápadních Čechách (Středohoří, Lužické hory, Českolipsko, Liberecko) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.11 Roubené stavby v severních a severovýchodních Čechách . . . . . . . . . . . . . 1.11.1 Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.11.2 Podkrkonoší, Český ráj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.12 Roubené stavby na východě a jihovýchodě Čech a západní Moravě (Vysočina, Podorlicko) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.13 Roubené stavby na Moravě a ve Slezsku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.14 Roubené stavby v dalších evropských zemích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.14.1 Slovensko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.14.2 Alpské země . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.14.3 Severovýchodní a východní Evropa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.14.4 Severní Evropa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.15 Roubené domy a památková ochrana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.15.2 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.15.2 Nemovité kulturní památky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.15.3 Památkové rezervace a zóny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.15.4 Muzea v přírodě – „skanzeny“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

12 12 15 18 18 21 24 28 31 34 34 36 39 42

2 Příprava stavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.1 Zaměření stavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.2 Stavebněhistorický průzkum (SHP) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.3 Technická diagnostika stavby – stavebnětechnický průzkum . . . . . . . . . . . . . 2.4 Příčiny poškození stavby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.1 Dřevokazné houby a hmyz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.4.2 Statika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.5 Priority rekonstrukce, stanovení postupu prací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2.6 Stavební legislativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

79 79 83 86 88 90 92 95 98

45 48 48 50 54 57 60 60 62 64 67 71 71 72 73 76

6

Rekonstrukce roubených staveb 2.7 Památková péče . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 2.7.1 Odborné vyjádření a závazné stanovisko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101 2.7.2 Dotace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103 2.8 Architektonický návrh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106 2.9 Dispoziční řešení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 2.10 Podkrovní vestavba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113 2.11 Přístavky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 117 3 Oprava roubených staveb krok za krokem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 3.1 Dřevo jako konstrukční materiál . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121 3.1.1 Tradiční opracování dřeva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123 3.1.2 Příprava dřeva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125 3.2 Tesařské spoje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 3.2.1 Roubené stěny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 3.2.2 Ostatní konstrukce – hrázděné stěny, podstávky, krovy . . . . . . . . . . . . 130 3.2.3 Nové prvky se starými . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132 3.3 Oprava poškozených dřevěných konstrukcí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 3.3.1 Základní ošetření a impregnace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 135 3.3.2 Plomba a protéza . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138 3.3.3 Výměna poškozených prvků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141 3.4 Základy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146 3.5 Stropy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 3.5.1 Základní přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 3.5.2 Opravy záklopu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 3.5.3 Opravy stropních trámů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 154 3.6 Okenní a dveřní otvory . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157 3.7 Pavlače . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 3.8 Podstávky a podsíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 164 3.9 Krovy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168 3.9.1 Historické krovové soustavy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 3.9.2 Opravy krovů – příčiny poškození, obecné zásady . . . . . . . . . . . . . . . 170 3.9.3 Opravy krovů – technické zásady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172 3.10 Střechy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 3.10.1 Základní přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175 3.10.2 Došky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 3.10.3 Šindel – pokládka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 3.10.4 Šindel – povrchové úpravy; další typy dřevěné krytiny . . . . . . . . . . . . 187 3.10.5 Břidlice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 3.10.6 Eternit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193 3.10.7 Plech a lepenka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196 3.10.8 Keramické krytiny – bobrovky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 3.10.9 Keramické a betonové drážkové tašky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 204 3.10.10 Střechy – shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207 3.11 Vikýře, střešní okna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 3.11.1 Základní přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 212 3.11.2 Architektonické řešení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 214

3.11.3 Konstrukce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 218 3.12 Klempířské prvky, okapní žlaby (včetně dřevěných) . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221 3.13 Štíty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 3.13.1 Výtvarné řešení a regionální typy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225 3.13.2 Oprava štítu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 230 3.13.3 Replika štítu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 233 3.14 Výplň spár . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 237 3.15 Hliněná omítka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 3.15.1 Základní přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 3.15.2 Oprava mazaniny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 3.16 Obklady stěn a štítů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 3.16.1 Základní přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 249 3.16.2 Opravy obkladů stěn a štítů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252 3.17 Povrchové úpravy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 3.17.1 Úvod do problematiky povrchových úprav roubených staveb . . . . . . . 255 3.19.2 Realizace povrchových úprav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 258 3.18 Okna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 3.18.1 Základní přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 262 3.18.2 Oprava oken; repliky oken . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 265 3.19 Dveře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 3.19.1 Základní přehled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270 3.19.2 Oprava dveří; repliky dveří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 274 3.20 Podlahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277 3.21 Vytápění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 3.21.1 Kamna a pece . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 280 3.21.2 Komíny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284 3.22 Zápraží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 287 3.23 Zateplení roubených staveb . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 289 Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Další prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zdroje převzatých obrázků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zvláštní poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

295 296 297 298

Rejstřík věcný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299 Rejstřík místopisný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 302

7

Mým rodičům, Jiřině a Vladimírovi

Předmluva 9

Předmluva Tato publikace by měla být pomyslným ukazatelem na rozcestích, kterými bude majitel roubené stavby (nebo i stavitel hledající inspiraci) při její opravě procházet, od samotného představení roubené architektury přes počáteční úvahy, přípravu stavby až po řešení zcela konkrétních praktických problémů. Stavebníkovi umožní nahlížet řemeslníkům či stavební firmě „pod ruce“, což není určitě na škodu, a případně si i určit podmínky, jak by měla být stavba opravena. Zručný „chalupář“ v ní může najít praktické ukázky stavebních postupů, z nichž mnohé pak bude schopen sám realizovat. Kniha může být inspirací i pro specializované stavební firmy nebo projektanty hledající poučení v historických stavebních postupech a technikách. Knížka samozřejmě vzhledem ke svému rozsahu není, a ani nemůže být vyčerpávající – mnoho témat praktické obnovy spíše otvírá a ukazuje škálu řešení. I tak by ale měla být praktickým návodem, který čtenáře provede úskalími chybných postupů a ukáže mu různé možnosti bezpečné cesty k cíli, kterým je kvalitně a bezchybně opravený, krásný historický roubený dům. Publikace tohoto druhu samozřejmě není v české bibliografii zdaleka první. Z novějších knih bychom měli zmínit alespoň Lidová stavení od Václava Hájka, patřící do produkce nakladatelství Grada. Řada starších publikací je orientována primárně na dřevostavby, od nich se nově vydávaná příručka liší důrazem na obnovu historické roubené architektury – tedy roubených lidových staveb. Zvláštní pozornost zasluhuje společná publikace Svatopluka Voděry a Jiřího Škabrady Vesnické stavby a jejich úprava (SZN, 1975), která si jako jedna z mála v době svého vzniku zachovala vysokou odbornou úroveň a na rozdíl od mnoha jiných publikací nesklouzla k mnohdy pokleslému „chalupářskému“ či „chatařskému“ stylu. Již mnoho let u nás vychází také hobby časopisy věnované bydlení a především chalupářství – tedy rekreačnímu „druhému“ bydlení. Výsadní místo mezi nimi zaujímá dvojice časopisů Chatař & chalupář a Domov. Své články zde v průběhu let publikovala řada odborníků zabývajících se lidovou architekturou, památkovou péčí nebo problematikou venkova (patří k nim i autor této publikace). Na druhou stranu, i zde některé příspěvky občas uklouznou do polohy kýče. Zárukou nejsou ani technické rady, mnohdy vázané na skrytou reklamu výrobců novodobých sanačních technologií. V poslední době se velmi rozšířilo též spektrum internetových stránek věnovaných stejné problematice. Zejména jejich diskusní fóra jsou doslova nabitá informacemi, zkušenostmi a nápady, jak vyřešit každou konkrétní situaci. Pro laika je obtížné se v takto širokém spektru názorů byť jen základně zorientovat, neboť návody si mnohdy protiřečí a vypovídají o zkušenostech či jen domněnkách jejich pisatelů. Ty mohou vyplývat i z rozdílných stavebních zkušeností a podmínek, ovšem zobecnit je a najít mezi nimi univerzálně platný návod je téměř nemožné. Každá historická stavba je totiž originálem – liší se nejen svou dispozicí, technologií provedení a dobou vzniku, ale též terénními a klimatickými podmínkami apod. Své metodické publikace s návody, jak přistupovat k tradiční vesnické architektuře, v poslední době vydávají i jednotlivé regiony, orgány státní správy a samosprávy a další instituce. Jedná se např. o prakticky laděné publikace či jiné informační materiály o tom, jak stavět na území konkrétní chráněné krajinné oblasti, národního parku nebo specifického regionu (v poslední

10 Rekonstrukce roubených staveb

Obr. 1 Roubená architektura vždy spoluvytvářela obraz venkova v českých zemích. V posledním půlstoletí mnoho staveb zaniklo, jiné byly nenávratně přestavěny. Harmonickou podobu venkova tak v mnoha případech už můžeme obdivovat již jen na starých fotografiích (na snímku z počátku 20. století usedlost ve Stéblovicích na Sobotecku; dům dosud stojí). Fotografie neznámého autora, ze sbírky FA ČVUT v Praze.

době vzniká podobná iniciativa např. v česko-německém pomezí v kraji tzv. podstávkových domů). Přes nesporně pozitivní vliv však mají tyto publikace jen omezenou platnost – především z hlediska územního. Zásady platné v Krkonoších nemusejí platit na Šumavě a naopak. Podobné je to s odbornými příručkami věnovanými dřevostavbám, přírodním stavebním materiálům apod. – ty se vesměs zaměřují na novostavby a nové technologie využívající tradiční postupy, avšak nemají univerzální platnost. Tato nová publikace se snaží zaplnit citelnou mezeru, která v poslední době vznikla díky absenci univerzálního návodu, jak přistupovat a jak zacházet s historickými roubenými stavbami. Část textu, především praktické kapitoly věnované stavbě samotné vycházejí z některých článků publikovaných v časopisu Chatař & chalupář. Jsem si vědom omezené platnosti mnoha závěrů v této publikaci. Zvláště technologické sanační postupy se mohou lišit a zkušenosti s nimi mohou být různé. Obecně se přikláním k využívání tradičních technologických postupů s minimem chemické konzervace a omezením razantních zásahů. V publikaci se tak snažím uplatňovat názor, že historická stavba by se měla opravovat stejnými technologickými postupy, jakými vznikla. Úplně se však moderním technologiím vyhnout nemůžeme, proto jsou okrajově také zmiňovány. V rámci zachování objektivity jsme se snažili vyhnout konkrétním obchodním názvům sanačních prostředků. Navíc kvůli měnícímu se sortimentu výrobků by tyto kapitoly rychle zastaraly, zatímco kapitoly popisující historické tradiční technologie mají víceméně univerzální platnost. I u nich však můžeme nalézt celou škálu osvědčených a prověřených postupů, které si často protiřečí. Mnohdy tak nezbude než se řídit zdravým selským rozumem. Kromě ideálního řešení uvádíme někdy také kompromisní technologické postupy, které dle našeho názoru stále vedou k relativně uspokojivému výsledku a jsou při realizaci snazší nebo levnější.

Předmluva Větší pozornost je také věnována architektonickému řešení stavby a detailů, až po zdánlivé drobnosti – ovšem vždy se jedná o prvky, které ovlivňují především vzhled (ať již exteriéru, či interiéru) a případně konstrukční řešení stavby, nikoli dispoziční otázky. Obecnou dispoziční problematiku ponechávám na odborných publikacích věnovaných především obytným domům. Publikace je strukturována tak, aby mohla sloužit jako praktický návod komukoli, kdo jej bude potřebovat. Jedná se především o šťastné majitele roubených stavení, kteří jsou natolik osvícení, že se rozhodnou dům zachovat v jeho historické kráse a budou jej opravovat historickými technologiemi. Inspirovat se mohou též projektanti bez větších znalostí historických technologií nebo začínající pracovníci památkové péče, správ chráněných krajinných oblastí a národních parků – tedy všichni, kterým leží půvab tradiční roubené venkovské architektury na srdci. Naopak příznivci radikálních řešení, moderních technologií a soudobých technických řešení zde inspiraci nenajdou. Kniha je rozdělena do tří základních částí. První, úvodní část je věnována problematice roubených staveb obecně – tedy jejich historii, regionálnímu rozšíření v Čechách, na Moravě i jinde v Evropě a jejich ochraně. Druhá část je věnována přípravě stavby – tedy především průzkumným a projekčním pracím a všemu, co s tím souvisí. Třetí, nejobsáhlejší část řeší stavbu samotnou a měla by být praktickým návodem pro řešení různých stavebních detailů nosných konstrukcí i drobných detailů stavby. Jednotlivé kapitoly jsou krátké a věnují se konkrétním technickým řešením. Každá kapitola obsahuje jednak srozumitelně napsaný text doplněný ilustrativními fotografiemi a jednak upozornění na nejdůležitější zásady a také na nejčastější a nejzávažnější chyby, s nimiž se v praxi setkáváme. Knihu doplňuje rejstřík a přehled základní literatury. Na závěr ještě poznámka k dokumentačnímu materiálu. Na obnově mnoha objektů v knize prezentovaných jsem spolupracoval jako památkový architekt, případně konzultant či zpracovatel průzkumů. Další materiál laskavě poskytl můj kolega a dlouholetý přítel Tomáš Efler, který přispěl i svými radami a konzultacemi. Ne všechna témata je možné zdokumentovat a předvést na těchto objektech. Proto jsme si museli „vypůjčit“ dokumentační materiál i z jiných staveb, na jejichž obnově jsme se přímo nepodíleli, a neznáme tedy ani okolnosti rekonstrukce, předchozí stav objektu apod. Týká se to jak příkladů pozitivních, tak i negativních. Věříme, že obrazový dokumentační materiál poslouží pro dobrý účel, a doufáme, že se nikoho osobně nedotkneme. Protože si jsme vědomi citlivosti některých fotografií, zásadně ctíme „anonymitu“. Veškeré objekty použité ve fotodokumentaci (s výjimkou úvodních kapitol věnovaných regionům) proto uvádíme jen základním regionálním určením, zejména u citlivých fotografií interiérů jsou jméno lokality i číslo popisné samozřejmě zamlčeny. Nakonec ještě terminologická poznámka: rekonstrukce v názvu knihy není z hlediska ochrany památek ideální. Rekonstrukce znamená ve skutečnosti „znovupostavení“ stavby. Lepší by tedy bylo použití slova „oprava“, protože se však jedná termín zažitý a všeobecně známý, budeme ho používat nadále i v textu. Přeji všem čtenářům mnoho radostných chvil a úspěchů na stavbě i mimo ni.

Jan Pešta

11


1 Roubené stavby – historie a regionální typologie

1.1 Roubená architektura Velkou část zástavby našich vesnic i menších měst tvořily v minulosti objekty postavené roubenou technologií. Za roubené – či srubové – považujeme takové stavby, které mají stěny sestavené – obvykle bez doplňkového spojovacího materiálu – z vodorovně ukládaných, různě opracovaných kmenů či klád. Dodnes se v mnoha regionech můžeme setkat s větším množstvím historických roubených staveb, v současné době ponejvíce sloužících druhému, tedy rekreačnímu bydlení. Roubená architektura prostupuje nejen území České republiky, ale i velkou část Evropy. Roubená architektura prochází napříč dějinami minimálně od středověku a velké oblibě se těší, po nedlouhé přestávce posledního století, i v současnosti. Není divu, roubené stavby mají mnoho výhod. Jsou nejen esteticky zajímavé a přitažlivé, ale současně jsou postavené z ryze přírodního materiálu – dřeva, často ve spojení s dalšími přírodními materiály (hlína, kámen). V současné přetechnizované době, plné umělých materiálů a technologií, se tak nelze divit zvýšenému zájmu o bydlení či rekreaci v celodřevěných domech. Tradiční architekObr. 2 Roubený vesnický dům, dnes trvale obývaný a udržovaný laskavými majiteli, spoluvytváří nezaměnitelné přívětivé a útulné „obytné“ prostředí, jakého novostavba nikdy nemůže dosáhnout (Olešná, Podbrdsko).

Roubené stavby – historie a regionální typologie tura je navíc pojítkem mezi námi a generacemi předků, v jejichž moudrosti a životním stylu hledá i dnes řada z nás inspiraci. Rozšiřuje se tak poptávka po rekonstrukci historických roubených staveb a v neposlední řadě i po novostavbách postavených – lépe či hůře – tradiční roubenou technologií. Roubená technologie patří rovněž mezi stavební postupy s praktickou „suchou“ a velmi rychlou montáží, která není závislá na ročním období tolik jako běžné zednické práce. Roubené stavby ovšem vyžadují také pečlivou, odborně prováděnou údržbu. V případě jakékoli větší rekonstrukce je žádoucí používat tradiční postupy, mnohé dnes již polozapomenuté. Poptávka po odborně provedených rekonstrukcích ovšem mnohdy naráží na nedostatek kvalifikovaných sil – realizačních stavebních firem i projektantů, kteří by měli zkušenosti s opravou historických dřevěných konstrukcí. Stavební firmy jsou často zvyklé pracovat svými „osvědčenými“ postupy a práci si co nejvíce zjednodušovat bez ohledu na tradiční technologie. Přitom i v případě dřevěných staveb je na místě uplatňovat pravidlo, že historické či památkové objekty bychom měli opravovat za použití stejných technologií, jakými byly postaveny. Řešení se zpravidla nabízí celá škála, přičemž ne vždy je z různých objektivních důvodů možné uplatnit to ideální. I hledání kompromisů k opravám historických objektů nedílně patří Obr. 3 Výjimečné je spojení lidové architektury, především roubené, s krajinným prostředím – v tomto případě je dokonalé (Telecí, Poličsko).

13


Obr. 4 S roubenou architekturou jsme téměř geneticky srostlí: i proto ji mnozí volí jako své obydlí (novostavba podstávkového domu podle projektu Ing. arch. Tomáše Eflera v průběhu realizace, Děčínsko).

Obr. 5 Ovšem když dva dělají totéž, není to vždy totéž… Z nepochopení a podivného vkusu investorů a z neschopnosti úřadů vznikají i takovéto novostavby tzv. „kanadských“ (či spíše „sibiřských“) srubů, které na české vesnici nemají co dělat (Broumovsko).

a nelze jej a priori zavrhnout. Přesto bychom měli být při výběru technologie opatrní a obezřetní, neboť ne všechny novodobé stavební postupy jsou v souladu s historickými a estetickými hodnotami, případně s technickými vlastnostmi roubených staveb. Chybně navržené nebo provedené úpravy, použití nevhodných materiálů, technologií apod. se může v budoucnosti vymstít. Z apamatujte si ! • Roubené stavby tvořily v minulosti podstatnou část stavebního fondu nejen českého a moravského venkova, ale i menších měst, zejména v severní, severovýchodní a východní části země. • Tradiční architektura, k níž počítáme i roubené stavby, je pojítkem mezi naší současností a světem našich předků.

Roubené stavby – historie a regionální typologie

1.2 Roubená konstrukce V českých zemích bylo dřevo až do konce 18. století nejobvyklejším stavebním materiálem na venkově, a to i v oblastech, které dnes vnímáme jako tradiční regiony zděné architektury. Na stavbu se používalo především rovné jehličnaté dřevo, pouze v některých specifických regionech s nedostatkem jehličnatých lesů to bylo tvrdé dřevo listnatých stromů, především dubové (k tomu podrobněji viz kapitolu 3.1 Dřevo jako konstrukční materiál). Roubenou konstrukci je možné rámcově definovat jako stěnu postavenou z vodorovně umístěných masívních dřevěných prvků v různém stupni opracování – od jen nahrubo oloupaných kmenů, kuláčů (povalů), přes dvoustranně opracované („omítané“) trámce nebo fošny, ze všech čtyř stran opracované trámce s ponechanými přirozeně oblými rohy až po plně hraněné trámy. Jednotlivé prvky se častěji dotýkají jen na koncích (resp. ve spojích s ostatními stěnami – tedy styčnících). Méně častá je varianta, u nás vázaná především na regiony s vyspělou tesařskou kulturou, kdy jednotlivé – zpravidla přesně opracované – trámce spočívají na sobě navzájem v celé ploše vodorovných spár. Setkáme se s ní především v kontaktu s německou stavební kulturou – např. v severních Čechách (Šluknovský výběžek) nebo na Chebsku. Stavba z přesně hraněných trámů se objevuje i mezi roubenými domy mladší generace, typická je třeba pro novější architekturu Valašska. Spáry jsou v tomto případě minimalizované a zakryté trojúhelníkovými Obr. 6 Roubená konstrukce nás provází od středověku a do konce 18. století představovala bezpochyby nejběžnější stavební postup na venkově. Na snímku jeden z našich nejstarších zachovaných domů ze 16. století (Lučice, Klatovsko).

15


Obr. 7 Stěnové konstrukce z nehraněných klád i otesaných trámů daly vzniknout nejedné památce lidového stavitelství. Na snímku jeden z bezesporu nejkrásnějších domů na Vysočině (Telecí, Poličsko). Obr. 9 Na řemeslnou dovednost dávných tesařů se snaží navázat i řada jejich dnešních pokračovatelů. Na snímku precizně a technicky správně provedená rohová rybinová vazba stěnových trámů.

Obr. 8 Mistrné provedení i těch zcela účelových staveb ukazuje na virtuozitu dávných tesařů. Na snímku rybinové pláty stěn roubené polygonální stodoly – navazující stěny tedy nejsou navzájem kolmé! Přestože tesaři nejčastěji pracovali jen s provázkem a sekerou, je sesazení trámů dokonalé (Čistá, Litomyšlsko).

lištami, přichycenými k trámům drobnými dřevěnými kolíčky (klínky). Líc takové roubené stěny je pak téměř hladký. Je možné setkat se i se stavbou z jednostranně hraněných trámů (zpravidla stesanou stranou obrácených dovnitř stavby), které mají na vnější straně ponechanou více či méně neopracovanou oblinu. K příkladům patří roubené domy českého severu nebo některé roubené kostely (např. Guty v beskydském podhůří). V obou případech hladká stěna interiéru zajišťuje reprezentativní vzhled, umožňující pokročilejší povrchové úpravy. Postupem času se zformovalo několik typů roubených konstrukcí, které se vzájemně odlišují především v charakteru rohových spojů. Nejjednodušší, nejprimitivnější a také nejarchaičtější je prosté překřížení (přeplátování) trámců (nebo jen neopracovaných kuláčů), v místě křížení zeslabených, jejichž konce se pak nechají volně přesahovat. Předpokládá se, že v období středověku byla tato technologie zcela běžná. V současné době je však na našem území tento typ roubení již vzácný, je možné se s ním setkat výjimečně na archaických domech Pošumaví a jihozápadních Čech nebo na primitivních, jen utilitárně řešených hospodářských stavbách (stodoly, seníky,

Roubené stavby – historie a regionální typologie chlívky, sušárny ovoce apod.). Tím se naše oblasti lidové roubené architektury liší např. od východní Evropy (Rusko, Ukrajina), kde je tento typ spojů mnohem běžnější. Nyní se k nám vrací v podobě aktuálně módních, v našem prostředí ovšem zcela cizorodých „kanadských“ či „finských“ srubů z neopracovaných kuláčů s velkými přesahy v nárožích. Později se v nárožích používaly různé druhy rohových spojů, které svým tvarem stavbu vážou a zajišťují tak její stabilitu. U nás se nejčastěji setkáme s tzv. rybinovým spojem, odborně rohovým rybinovým přeplátováním, zjednodušeně rybinou. Svůj název dostala nepochybně podle tvaru rybího ocasu, tesařsky se opracovává v různém poměru, zpravidla podle šablony. Právě kónicky seříznutý tvar konců (zhlaví) jednotlivých trámců zabraňuje rozestupování stavby. Charakteristické přitom je, že jednotlivé trámce se navzájem dotýkají pouze v šikmo seříznutých plochách rybiny. Zejména v některých regionech (Novoborsko, Českolipsko, Lužické hory) se nejpozději od druhé poloviny 18. století uplatňoval kromě běžné rybiny také systém zámkových spojů. Ty mají podobnou funkci, zajišťují prostorovou tuhost stavby pomocí tesařských zámků – různě provedených spojů, které do sebe pomocí dlabů (zářezů) a výstupků přesně zapadají. Tento typ spojů snad mohl být považován za kvalitnější – často se na jedné stavbě setkáme s oběma typy spojů, přičemž zámkový je situován na reprezentativnější části objektu, např. v přední obytné části. Konečně v 19. století se objevuje častěji i spojení stěnových trámů do rohového sloupku na pero a drážku. Tato metoda souvisela především s renesancí roubených staveb na konci 19. století zejména v horských oblastech, váže se na přesné – až truhlářské – opracování jednotlivých stěnových trámů, které na sebe přesně dosedají, případně dokonce s vloženými pery. Podobná technologie se ovšem používala i v primitivním stavitelství raného středověku: archeologicky jsou doloženy stavby se stěnami z fošen zapažených do drážek v rohových sloupcích kůlové stavby. Z apamatujte si ! • Roubená konstrukce je stěna sestavená z různým způsobem opracovaných dřevěných trámů (kuláčů, půlkuláčů, hraněných trámů apod.). • Existuje několik regionálních i historicky vymezených variant konstrukčních spojů: od nejjednoduššího překřížení stěnových kuláčů přes důmyslné rybinové a zámkové spoje až po princip zapažení konců jednotlivých stěnových trámů pomocí seříznutého pera do rohového sloupku.

17

* 18 Rekonstrukce roubených staveb

1.3 Historie roubené technologie 1.3.1 Středověk Roubená technologie se na našem území objevuje minimálně od doby raného středověku. Pro nejstarší období u nás existují výhradně doklady archeologické. Z prostředí hradišť jsou doloženy stavby postavené jednak roubenou technologií s přesahy trámců na koncích a jednak stavby s rohovými sloupky, do nichž byly zapaženy stěnové trámce, či spíše silné fošny. Roubené mohly být i nadzemní části zemnic, po nichž ovšem – až na vypálenou hliněnou vymazávku – logicky nelze najít žádné hmotné pozůstatky. Nejstarší skutečně zachované roubené konstrukce u nás pocházejí z vrcholného středověku, konkrétně z předhusitských dob. Nenalezneme je na vesnici, ale v prostředí významných středověkých měst – např. Českých Budějovic nebo Znojma. Minimálně do doby pozdního středověku byla i ve velkých královských městech běžná dřevěná nebo polodřevěná zástavba. Zvláště obytné místnosti městských domů byly stavěny roubenou technologií i v jinak zděných domech. Důvodem byl nepochybně daleko větší tepelný komfort, který dřevěné konstrukce poskytují. V některých případech se uvažuje o tzv. dymném provozu (tedy vytápění roubených obytných místností – jizeb – za použití otevřeného ohně). Za jeho doklad se považuje nejen velká výška stropu (či dřevěné klenby), ale také vrchní větrací okénko umístěné nad okny osvětlovacími. Obr. 10 Rekonstrukce roubeného stavení (polozemnice) ze zaniklého středověkého osídlení Děčína (rekonstruováno ve středisku experimentální archeologie Villa Nova v Uhřínově pod Deštnou v Orlických horách).

Roubené stavby – historie a regionální typologie Podobně řešené roubené obytné místnosti se nevyskytovaly jen v městských domech, ale jejich různě zachované pozůstatky je možné nalézt i na hradech či tvrzích. Zde se často projevují jen jako negativní otisk klád či trámců, z nichž byla místnost postavena. Díky tomu dnes víme, že stavitelé nejprve na základových zdech postavili srubovou místnost – jizbu (někdy ještě vymazanou hlínou), kterou pak následně z vnější strany obezdili subtilnějšími stěnami, někdy nad okny ještě vylehčenými velkým klenutým pasem. Stěnové trámce byly nejčastěji nehraněné – tedy jen nahrubo opracované kuláče, s přesahujícími konci. V náročnějším provedení mohly být srubové trámce nahrazeny tzv. táflováním, tedy různě náročně zpracovaným fošnovým či prkenným obkladem stěn, který plnil stejnou funkci. Že se jednalo o běžné stavební postupy, dokládají četná historická vyobrazení z doby vrcholného a pozdního středověku.

Obr. 11 Jistě nejkrásnější z našich archaických roubených „předbělohorských“ domů dosud nezjištěného stáří. Na pozdně středověký původ ukazuje trojice okének vysoké roubené jizby v boční stěně domu (tzv. Štáflova chalupa v Havlíčkově Brodě).

Obr. 12 Další ze starobylých roubených domů v Čechách, s typickým špýcharovým uspořádáním, i když jizba je zde již nahrazena světnicí (bývalá rychta ve Zbečně na Křivoklátsku).

19


Obr. 13 Mimořádně působivé vnitřní uspořádání síně přes dvě podlaží s vnitřní pavláčkou umožňující vstup do patrových komor v zadní části domu (bývalá rychta ve Zbečně na Křivoklátsku).

Obr. 14 Otisk stěny středověké roubené obytné místnosti. Srub vložený do kamenných zdí měl v tomto případě funkci zateplení (zřícenina paláce hradu Borotín na Táborsku).

Nejstarší vesnické domy známé z území České republiky pocházejí z 15. století. Zatím zcela ojedinělý je ještě předhusitský dům v Mirkovicích na Českokrumlovsku, datovaný do 30. let 15. století, bohužel ohrožený naprostým nezájmem majitele. Z konce 15. století pochází jizby domů ve Vitějovicích na Prachaticku a v Sakách na Kladensku, ze 16. století je již známa celá řada roubených domů v oblasti Vysočiny, Litomyšlska i z jiných regionů. Významným kulturním předělem je v našem prostředí třicetiletá válka, proto říkáme takovýmto archaickým domům „předbělohorské“. Jejich průzkum a dokumentace nejsou ani zdaleka ukončeny, takže bude možné zažít nejedno překvapení v podobě nečekaného nálezu velmi starého domu. Společným znakem těchto nejstarších roubených domů jsou opět velmi vysoké obytné místnosti – jizby, postavené z nehraněných kuláčů, často se shodnými znaky dymného provozu jako u městských domů. K vysokým jizbám se připojují vstupní síně a zadní komorové bloky, které mají často patrové řešení na výšku vysoké přízemní obytné místnosti. Dlužno podotknout, že se v naprosté většině případů jedná o mimořádně velké a výstavné domy, jejichž obytné místnosti přesahují 40 m2 plochy a výšky stropů 3–3,5 m. Chceme-li hledat opravdu staré roubené domy, pak je určitě nenajdeme mezi chudými přikrčenými chaloupkami, ale mezi největšími usedlostmi. Jak takový archaický předbělohorský dům vypadal, je možné získat představu např. v tzv. Štáflově chalupě přímo v centru Havlíčkova Brodu nebo na zpřístupněné rychtě ve Zbečně na Křivoklátsku, i když její obytná místnost již prošla mladšími úpravami. Z apamatujte si ! • Roubené technologie se v minulosti používaly mnohem více a ve větší škále konstrukčních variant než dnes – jejich pozůstatky je možné najít ve středověkých měšťanských domech i na hradech a tvrzích, včetně staveb královských. • Skutečně staré roubené vesnické domy většinou vynikají nad ostatní roubené stavby svými dimenzemi – rozlehlou obytnou místností (jizbou) s velmi vysokým stropem a často i patrovým řešením zadní komorové části na výšku přízemní obytné části.


1.3.2 Novověk Třicetiletá válka zemi – a zejména venkov – uvrhla nazpět o mnoho desetiletí, či spíše staletí. Doba po třicetileté válce až do první poloviny 18. století je pro poznávání venkovské architektury temným obdobím – zatímco o podobě předbělohorských domů jsou k dispozici sice kusé informace, ale nálezy přibývají, o době druhé poloviny 17. století je toho známo jen málo. I v 17. a první polovině 18. století se stavělo v podstatě shodnou technikou jako v předchozí době. Okolo poloviny 17. století ovšem definitivně zaniká dymný provoz. Vytápění otevřeným nebo polootevřeným ohněm, případně pecí s volným odvodem dýmu do obytné místnosti je nahrazeno nepřímým vytápěním prostřednictvím otopného koutu v zadní části vstupní síně, z něhož se později vyvinula oddělená černá kuchyně, odkud se obsluhovala pec a později i kachlová kamna v obytné místnosti. Odstranění vytápění na otevřeném ohništi umožnilo nejen snížení stropu obytné místnosti, ale také dosažení světlé barvy stěn díky pravidelnému bílení vápenným nátěrem. Z tmavé a vysoké jizby se tak stala nepochybně příjemnější světlá místnost – světnice. Po stránce konstrukční se však roubená technologie příliš nerozvinula – spíše naopak. Dokládají to často velmi primitivní chalupy z neotesaných klád, jaké je možné dodnes nalézt Obr. 15 Pošumavské stavení, dosud sroubené z nehraněných klád, avšak již s přikrčenou nízkou světnicí (Hořejší Těšov, Sušicko).

21


Obr. 16 Doba 18. století (a zejména jeho poslední čtvrtina) je obdobím vrcholného rozkvětu roubené architektury. Skvělé příklady monumentálních patrových domů nalezneme především v severozápadních Čechách (Častolovice, Českolipsko).

Obr. 17 V západních a severozápadních Čechách se roubená architektura nedílně snoubí s hrázděnou konstrukcí, používanou buď na štíty, nebo patra domů (Hůrky, severní Plzeňsko).

Obr. 18 Nejmladší generaci roubené architektury ze závěru 19. a počátku 20. století představují domy s vysokými světlými světnicemi a typickými podstřešními polopatry („půlštok“), jaké nalezneme především v našich severních horách (Karlov, Jizerské hory).

třeba v jihočeské oblasti a Podšumaví. Teprve v průběhu 18. století se opět rozvíjí technika roubených staveb, včetně stavění z alespoň částečně otesaných trámců. Snížení stropu světnice (k němuž dle dochovaných staveb docházelo postupně) vedlo také k opuštění starobylého prostorového schématu špýcharového domu s patrovou zadní komorovou částí (viz kapitolu 1.4). Domy, stále ještě většinou v plném rozsahu roubené, pak měly již vyrovnanou výšku podlaží. Mohly být v závislosti na místních zvyklostech buď přízemní (většina území Čech), nebo patrové (severní a severozápadní Čechy, výjimečně i jinde).

Období 18. století je také dobou, kdy dochází s definitivní platností ke vzniku regionálních forem lidové architektury, jak jsou známé dnes. Ne že by v ranějších obdobích vývoje neexistovaly rozdíly mezi jednotlivými regiony: již z nejstarších grafických vyobrazení venkova je v náznaku patrná rozdílnost mezi patrovými a přízemními domy. Na druhou stranu právě výzdobné prvky, které jsou považovány za znaky regionálních typů lidové architektury (štíty, tvarové řešení střech, tesařské a truhlářské detaily), se patrně do dnes známé podoby vyvinuly až v tomto období.

Roubené stavby – historie a regionální typologie Koncem 18. století přicházejí první oficiální protipožární nařízení omezující stavbu dřevěných domů. Paradoxně právě v posledních dvou desetiletích 18. století a na počátku 19. století dochází k vrcholnému rozkvětu roubené lidové architektury na našem venkově. Jestliže ze druhé poloviny 17. století a první poloviny 18. století je známo jen minimum zachovaných staveb, naprostá většina – bez ohledu na region – jich pochází ze závěru století osmnáctého a počátku století devatenáctého. Postupně se také objevují stavby postavené kombinovanou technologií – obytné světnice jsou nadále roubené, zadní neobytné části (síně, černé kuchyně, komory, stáje a chlévy) pak bývají zděné. U patrových domů je možné se setkat s tím, že patro nad roubenou světnicí v přízemí je roubené, hrázděné nebo postavené v kombinaci obou technologií. Zatímco na většině území Čech se konečně během první poloviny 19. století začal respektovat zákaz nových dřevěných staveb a zejména jižní a jihozápadní část země zachvátila vlna lidového klasicismu, následovaná přebohatými formami zděného „selského baroka“, na severu a zejména severovýchodě Čech (od Labe až ke státní hranici) a současně i v Beskydech a na Valašsku se staví nadále stavby roubené. Například právě v Podkrkonoší dosahuje styl zdejších roubených staveb svého pomyslného vrcholu teprve v tomto období. V horských oblastech (Lužické a Jizerské hory, Krkonoše a Orlické hory) se pak staví ze dřeva až do první poloviny 20. století. Opravdovou renesanci prožívají dřevěné stavby na přelomu 19. a 20. století (v době návratu k romantickému rustikálnímu stylu) a podobně je tomu vlastně i dnes, kdy právě v našich horách a podhůřích vznikají roubené novostavby, inspirované zdejší tradiční architekturou. Z apamatujte si ! • Třicetiletá válka znamenala kulturní krok zpátky, což se projevilo v zastavení nebo opoždění vývoje stavební kultury. • Kolem poloviny 17. století dochází k definitivnímu opuštění dymného vytápění – z vysokých temných jizeb se stávají nižší vybílené světnice. • Během 18. století dochází k rozrůznění jednotlivých forem lidové roubené architektury, jak jsou známy dnes. • Navzdory oficiálním protipožárním nařízením se zejména v horských a podhorských oblastech stavěly roubené domy i v průběhu 19. a dokonce i na začátku 20. století.

23


1.4 Roubený vesnický dům Dispozice a prostorová skladba venkovského (roubeného, ale i poloroubeného, zděného, či hrázděného) domu bude důležitá i pro následující kapitoly – především kvůli sjednocení terminologie. Jako dům se označuje každé obytné stavení. Jen u nejmenších objektů, v minulosti stojících na nižších příčkách pomyslného sociálního žebříčku, se v odborné literatuře používá termín chalupa. Na druhou stranu v současné době jsou jako chalupa často označovány všechny venkovské objekty sloužící k rekreaci, bez ohledu na jejich velikost. Toto označení však není historicky a terminologicky zcela správné. Vesnický, resp. venkovský dům v Čechách má nejpozději od vrcholného středověku víceméně stabilizovanou, v podstatě typizovanou dispoziční skladbu. Ta se samozřejmě liší dle konkrétních regionálních zvyklostí a sociálních vrstev stavebníků, ovšem téměř vždy je v ní možné identifikovat shodné základní stavební prvky. Dispozice venkovského domu, bez ohledu na to, zda velkého patrového domu, či drobné přízemní chalupy, se v naprosté většině případů skládá ze tří základních, za sebou položených částí – říká se jí proto trojdílná dispozice. Orientačně je možné si ji představit jako protáhlý obdélník, příčně rozdělený na 3 díly. Obr. 19 Příklad přízemního roubeného obytného stavení – domu, s nabílenými stěnami světnice a vysokou lomenicí (Bělý, Policko).

Roubené stavby – historie a regionální typologie Vstup je v naprosté většině případů situován uprostřed. Výjimkou jsou jen zcela atypické domy – maloměstské stavby s krámky apod. Vstup vede do středního dílu, kde je umístěna vstupní síň, která bývá v některých oblastech i průchozí. Zadní část síně zaujímá zpravidla místo určené pro topení – buď jen kout vymezený klenutým pasem či mohutným trámem (mandrholcem), nebo plně oddělená černá kuchyně v podobě samostatné zděné klenuté místnosti. Odtud se vytápěla topeniště – kamna a pec v obytné místnosti, případně ve více obytných místnostech. Ze středního dílu – tedy síně – vedou proti sobě dveře do protilehlých krajních dílů. Na jedné straně (nejčastěji směrem do návsi, případně na osluněnou stranu) je situován přední díl, který slouží bydlení – tedy světnice. Tato hlavní obytná místnost má vždy dominantní obytnou funkci, a to i v případě, že je dům patrový nebo má obytných místností více. U velkých stavení je někdy ještě rozdělena příčkou na dva trakty: na větší světnici a menší světničku, zpravidla při zadní podélné stěně domu. V rohu světnice přiléhajícím k síni nebo černé kuchyni bývá umístěno topeniště – nejčastěji sestava chlebové pece s kachlovými kamny, od poloviny 19. století nahrazovanými kachlovým sporákem. Zatímco až do poloviny 19. století se jak pec, tak kamna vytápěla nepřímo z černé kuchyně nebo otopného koutu, později se obsluhovala již přímo ze světnice. Mezi kamny Obr. 20 Příklad velkého patrového roubeného domu z 18. století ze severočeské oblasti. Krov včetně štítu je mladší úpravou asi z přelomu 19. a 20. století (Žďár, Kokořínsko).

25

26 Rekonstrukce roubených staveb a vstupními dveřmi ze síně je někdy možné nalézt ve stěně ještě niku (často třeba s policemi). Ta sloužila původně jako krbeček pro umístění svítidla, a mívala proto někdy samostatný odtah do černé kuchyně. Obr. 21 Základní dispoziční schéma „komorového“ domu.

Obr. 22 Základní dispoziční schéma „chlévního“ domu.

Obr. 23 Základní dispoziční schéma smíšeného „komorochlévního“ domu.

Obr. 24 Základní dispoziční schéma patrového „chlévního“ domu s komorami v patře. Obr. 25 Základní dispoziční schéma „špýcharového“ domu.

Mnohem více podob může mít druhý krajní díl – zadní. Starší domy zde mají buď skladovací komoru, stáje (chlév), případně obě prostory. Podle toho se rozlišuje dům komorový, chlévní, nebo komorochlévní. Zatímco první je nejtypičtější v obilnářských oblastech (obývaných především česky mluvícím etnikem), druhý nalezneme častěji v horských a podhorských oblastech s převažující pastvou dobytka (v minulosti obývaných často německým etnikem). Kromě těchto variant ovšem může být zadní část také obytná a má pak funkci zadní světnice – o takovém domě se dá říci, že má oboustranně obytnou dispozici. Zvláštní variantou je starobylé patrové řešení komorového dílu, který pak slouží jako sýpkový (špýcharový) blok – proto se takovémuto archaickému domu říká špýcharový dům. V mnoha oblastech Čech, především na severozápadě, severu a v oblasti Pojizeří a Sobotecka (vzácně i jinde), se v minulosti stavěly plnohodnotné patrové domy. Dispozice přízemí se však v takovém případě nijak neliší od domu přízemního: i zde je dominantní obytná místnost světnice. V patře pak mohou být různé doplňkové prostory – komory, ubytování pro sezónní pracovní sílu i druhá obytná světnice. Přístup do patra je zpravidla řešen vnitřním schodištěm, na boční straně patra se v mnoha oblastech staví dřevěné pavlače. Patro může být postavené i kombinovanou technologií za použití hrázděných konstrukcí. Pro úplnost je třeba ještě dodat, že dům nemusí být jedinou obytnou stavbou v rámci usedlosti – u větších dvorů je možné se často setkat ještě s druhým obytným stavením, kterým

Roubené stavby – historie a regionální typologie mohlo být obydlí starých hospodářů – rodičů (výměnek, též vejminek apod.), případně podružská chalupa apod. Z apamatujte si ! • Roubený venkovský dům na území Čech, Moravy a Slezska má téměř výhradně dispozici skládající se ze tří základních stavebních kamenů – říká se jí trojdílná dispozice. • Trojdílná dispozice se skládá vždy ze střední vstupní síně s obsluhou topeniště v zadní části, přední světnice a zadní místnosti, která mohla v závislosti na regionu sloužit jako komora, chlév nebo zadní světnice. • Řešení půdorysu přízemí patrového domu se od přízemního nijak neliší, navíc přibývají jen místnosti patra (komory, sezónní ubytování, horní světnice apod.).

27


1.5 Roubené venkovské hospodářské stavby Tradiční dřevěnou architekturu na českém a moravském venkově nezastupují jen obytné stavby – domy. Venkovské usedlosti představovaly v minulosti svébytné a téměř soběstačné hospodářské jednotky, které byly kromě obytného domu tvořeny i stavbami holými, sloužícími především pro zemědělskou potřebu – chov zvířat, skladování a zpracování vypěstovaných produktů či uskladnění povozů, zemědělských strojů apod. Jejich dispoziční uspořádání se pochopitelně lišilo region od regionu – tak se liší skromné horské usedlosti převážně pasteveckých a dřevařských osad našich severních hor od zemědělských usedlostí úrodného Polabí nebo na pěstování chmele orientovaného Litoměřicka. Mezi nejčastější hospodářské stavby dodnes zachované v roubených technologiích patří sýpky a komory, lokálně nazývané komůrky, špýchárky apod. Je možné se s nimi setkat v širokém pásmu vnitrozemí Čech, Českomoravské vysočiny a sporadicky též v úrodných oblastech jihovýchodní Moravy či na Opavsku. Bývají přízemní i patrové, podle místních zvyklostí situované buď naproti domu, volně ve dvoře, nebo i připojené přímo za obytným stavením. Ty patrové a někdy i přízemní, postavené na vyvýšených podezdívkách, bývají na vstupní straně vybavené pavláčkou, často zdobenou řezbou (dekorativně prořezávané zábradlí, profilované sloupky apod.). Sýpky mohou mít podle místních zvyklostí více komor, kromě uskladnění obilí mohly sloužit i pro skladování cenností a dokonce pro sezónní přespávání. Národopisec Josef Spirhanzl Obr. 26 Dnes již unikátní polygonální roubená stodola z pomezí středních a jižních Čech, kdysi běžná hospodářská stavba v tomto regionu (Veletín, Voticko).

Roubené stavby – historie a regionální typologie Duriš dokonce uvádí, že komůrky bývaly výsostným královstvím neprovdaných děvčat. Jedny z nejmalebnějších dřevěných sýpek (komůrek) je možné nalézt v širokém pásmu mezi střední Vltavou a Blaníkem, velmi zajímavé jsou i sýpky jižního a jihozápadního Plzeňska, vybavené roubenými (povalovými) klenbami. V řadě oblastí mohly být sýpky kombinovány i s dalšími hospodářskými provozy – třeba na Křivoklátsku bývaly v přízemí otevřené kolny na „parkování“ vozů. Dalším dosud relativně hojným druhem roubených hospodářských staveb jsou stodoly. Stodola obvykle obsahuje dvě funkční části, různě kombinované – mlat (humno), čas- Obr. 27 Příklad krásné sýpky s roubeným patrem, to průjezdný, a vnitřní polopříčkou (oplotní) opatřeným pavlačí (Radějov, severní Plzeňsko). oddělenou pernu. Na mlat se přiváželo nevymlácené obilí, které se zde následně mlátilo cepy na podlaze. Perny sloužily k uskladnění vymlácené slámy či sena, seno se mohlo skladovat i v otevřeném podstřeší. Nejčastější forma uspořádání stodoly je podobně jako v případě obytného domu trojdílná, s jedním středním mlatem a dvěma pernami po stranách. Objevují se ale i jiné varianty – s jednou pernou a jedním mlatem, dvěma mlaty a třemi pernami, případně s připojeným samostatným dílem, který sloužil jako vozová kolna k uložení vozů a zemědělských strojů. Kolna však může stát i samostatně a může být rovněž částečně roubená, obvyklejší jsou ale různé trámové konstrukce, zevně obedněné. V některých regionech se v minulosti vyskytovaly dnes již velmi vzácné roubené stodoly s vícebokými (polygonálními) pernami. Takovým archaickým stodolám (doloženým již od pozdního středověku) se proto říká polygonální stodoly. Ve starší literatuře je možné se dočíst, že jsou typické pro velké oblasti Podblanicka, Voticka či Vysočiny. Ve skutečnosti se ale do dnešních dní dochovaly již jen opravdu poslední, velmi vzácné stavby. V ovocnářských oblastech se v minulosti vyskytovaly sušárny ovoce. Některé stojí dodnes ve východních Čechách, na Valašsku či v Českém ráji. Obvykle se jednalo o velmi drobné roubené stavbičky s dvoudílnou dispozicí, obsahující předsíňku (přípravnu) a vlastní prostor s topeništěm. Nejstarší sušárny bývaly dymné, postupně se však kouř ze sušení ovoce podařilo vytlačit. Sušárny ovoce jsou sice dodnes relativně hojné, nicméně tyto drobné dřevěné stavbičky s charakteristickými komíny z naší krajiny také rychle mizí a byla by velká škoda, kdyby následovaly osud polygonálních stodol. Alespoň pro úplnost je třeba ještě doplnit, že roubené mohou být (i když relativně vzácně) i stáje a chlévy, zejména pro drobnější zvířectvo, samostatné seníky, dále různé přístřešky, dřevníky, kůlny (pozor, neplést s kolnami!) apod. V chmelařských oblastech (severozápadní Čechy) se objevují specializované sušárny chmele, dnes již jen velmi vzácně je možné narazit dokonce i na ohrazení usedlostí postavené rovněž srubovou technologií.

29


Obr. 28 Dosud relativně běžný typ roubené stodoly (Starý Svojanov, Poličsko).

Obr. 29 Řádka seníků se srubovými stěnami z dubového dřeva (Javorník, Bílé Karpaty).

Dřevěné hospodářské stavby jsou dnes na našem území vzácnější než roubené obytné domy. V některých oblastech téměř vymizely (Kokořínsko). Je to dáno především tím, že zatímco pro obytné domy a chalupy se našlo alternativní využití pro rodinnou rekreaci, hospodářské objekty po ztrátě jejich zemědělské funkce zanikly. Z apamatujte si ! • Uspořádání a funkční skladba venkovských usedlostí se v rámci všech národopisných regionů České republiky značně liší. • Mezi roubenými hospodářskými stavbami početně i kvalitativně vynikají sýpky (též špýchárky, komůrky apod.). Pokud jsou patrové, nebo alespoň vyvýšené na zděnou podezdívku, mohou mít na vstupní straně dekorativní pavláčku. • K dalším roubeným hospodářským stavbám našeho venkova patří stodoly – zvláště vzácné a ohrožené bývají stodoly polygonální s mnohobokými pernami. • Vzácně je možné objevit též další typy dřevěných hospodářských staveb – sušárny ovoce či chmele, kůlny, dřevníky, chlívky apod.


1.6 Ostatní roubené stavby – technické a sakrální;

maloměstské domy

Pro základní seznámení s roubenou architekturou českého, moravského a slezského venkova ještě zbývá popsat roubené technické a sakrální stavby. Mezi technickými objekty jsou nejhojnější mlýny. Mlýny bývají velmi specifické stavby či areály, které obvykle kombinují funkci obytnou a výrobní. Tomu je přizpůsobena jejich dispozice – nejčastěji se jedná o obytné, často patrové domy, jejichž zadní (komorový) díl nahrazuje mlýnice. Někdy, zejména u starších menších mlýnů, slouží mlýnice dokonce zároveň jako vstupní síň. Mlýnice má často stěny roubené, s výjimkou stěny návodní (zadní podélné či štítové), k níž přiléhala šachta vodního kola – lednice. Tato stěna musela být vzhledem ke stálému kontaktu s vodou a vlhkostí zděná. Mlýny mají velmi propracovaný výrobní provoz se zcela specifickými stroji sloužícími nejen pro mletí, ale i čištění obilí a mouky a v neposlední řadě vertikální dopravu produktů. V zásadě se rozlišuje starší, tzv. české složení, jehož základem je mletí na mlecích kamenech, uložených na mohutné dřevěné mlýnské hranici, a modernější tzv. umělecké složení, jehož základem je mletí na speciálních strojích – tzv. válcových stolicích, doplněné čisticími, třídicími a dalšími stroji. Mezistupněm, patrně velmi vzácným, je tzv. poloumělecké složení – v podstatě klasické české složení doplněné o třídění a čistění meliva. K mlýnům se přidružovaly další doprovodné technické provozy, z nichž některé mohly být umístěny v dřevěných objektech – valchy, stoupy, hamry, pily apod. Mezi nejznámější roubené mlýny patří Hoslovice na Strakonicku, Mítov na jižním Plzeňsku nebo Ostrovec na Křivoklátsku. Obr. 30 Roubený patrový mlýn ve Střehomi (Český ráj).

31

32 Rekonstrukce roubených staveb Mlýny nejsou jedinými venkovskými technickými stavbami, které je možné v roubeném provedení na našem venkově najít, přestože jsou jistě nejčastější. Patří k nim i kovárny, jako např. kovárna ze Starého Bydžova v muzeu lidových staveb v Kouřimi, a dále pak nejrůznější objekty, jejichž dávno zapomenutá funkce se skrývá za nezvykle znějícími názvy – záhřivka (stavba pro bělení plátna), haltýř (přístřešek nad nádrží na živé ryby) apod.

Obr. 31 Jeden z nejznámějších roubených městských domů v Čechách s podsíní a štítovou pavlačí (tzv. Gansův dům, Sobotka). Ještě na počátku 20. století byla podobných domů ve městě celá řada.

Obr. 32 Výstavný barokní roubený mlýn na Zbirožském potoce (Ostrovec, Křivoklátsko). Obr. 33 Jeden z našich nemnoha zachovaných roubených kostelů (Žárová, Jeseníky).

Ve výčtu našich roubených staveb nelze opomenout objekty sakrální. Přestože naše země nejsou ani zdaleka tak bohaté na dřevěné kostely jako třeba sousední Slovensko, i u nás se dochovala řada pozoruhodných staveb. Nacházejí se především pod Beskydským hřebenem (Hodslavice, Ostrava-Hrabová) a ve východních Čechách (Vysočany, Kozojedy, Slavoňov, Loučná Hora). Často jsou ovšem omítané, takže na první pohled připomínají stavby zděné. Na našem území stojí i několik roubených kostelíků řeckokatolického ritu, přenesených v době první republiky z Podkarpatské Rusi – v Praze na Petříně, v Dobříkově u Chocně, v Hradci Králové a Nové Pace. Četnější jsou drobné kapličky a zvoničky, z nichž asi nejznámější – ač téměř zcela nově postavená – je zvonička v Ostrovci na Rokycansku. Avšak pozor: ne všechny dřevěné sakrální stavby jsou roubené – nejstarší dřevěný kostel na území Čech v Broumově je postaven rámovou technologií. K sakrálním stavbám je třeba přiřadit i farní budovy. Ty mají v podstatě stejnou dispozici jako obytné domy – až na to, že jsou stavěné s větším důrazem na reprezentaci a také postrádají některé hospodářské prostory. Téměř vždy mají trojdílnou dispozici, obdobnou jako u obytných domů. Někdy jsou postaveny kombinovanými technikami – přízemí bývá zděné, patro roubené. Několik zajímavých patrových farních budov se dochovalo na Kokořínsku a Českolipsku (Bořejov), přízemní je možné nalézt např. v Orlických horách (Dobřany, Dobré) i jinde.

Roubené stavby – historie a regionální typologie K úplnému výčtu roubených staveb českého venkova je třeba ještě připomenout maloměstské domy. Četné soubory dřevěných domů se dochovaly v menších městech českého severu a severovýchodu (Nový Bor, Zákupy, Železný Brod, Lomnice nad Popelkou, Sobotka, Mnichovo Hradiště). Specifickým fenoménem jsou opět dřevěná městečka pod Beskydami – Štramberk a do muzea přenesené domy ze starého Rožnova pod Radhoštěm. Většinou se vlastně nijak zvlášť neliší od běžných domů venkovských. Výjimkou bývají domy na náměstích a v hlavních ulicích, které mohou být vybaveny podloubím a díky úzké stavební parcele se dispozičně blíží spíše měšťanským domům. Podobně jako farní budovy často vynikají vysokou kvalitou tesařské práce.

Obr. 34 Drobná roubená zvonička (resp. její kopie) v Ostrovci (Rokycansko).

Z apamatujte si ! • Mezi hospodářskými a technickými roubenými stavbami vynikají mlýny. Mlýny jsou stavby s velmi náročnou typologií, ovlivněnou jejich propracovaným technologickým provozem. • Na území České republiky se dochovala řada dřevěných kostelů, především na severovýchodní Moravě a v severovýchodních Čechách. Některé jsou omítané, takže srubová konstrukce není na první pohled viditelná. • K zajímavým roubeným stavbám náleží i farní budovy a dále maloměstské domy, kterých se dosud v prostředí našich měst a městeček dochovalo větší množství.

33


1.7 Roubené stavby ve středních Čechách V následujících kapitolách bude představena roubená architektura napříč územím České republiky a ve stručnosti i v Evropě. Ani jeden z kulturních a národopisných regionů roubené lidové architektury nerespektuje přesně administrativní hranice správních celků – krajů, okresů apod. Přesto zde budou pro jednodušší orientaci alespoň částečně uváděny. Seznámení s regiony roubené lidové architektury je možné začít ve středočeském regionu, který díky své poloze v centrální části země vyniká velikou bohatostí forem a typů. Hlavním pomyslným kulturním dělítkem je tok řeky Labe, přesněji jižní okraje široké labské nivy. Severně od Labe na Mělnicko a Kokořínsko zasahují od severozápadu oblasti patrových domů ze severozápadních Čech. Jejich východní hranice rozšíření dosahuje k řece Jizeře, kterou mírně překračuje. Dále k východu, v úrodných rovinách Nymburska a Poděbradska, se setkáme již jen s přízemními omítanými domy, zasahujícími sem z Jičínska a východních Čech.

1.7.1 Kokořínsko, Pojizeří, Polabí Největší množství památek roubené lidové architektury ve středních Čechách se dochovalo na Kokořínsku, v minulosti rozděleném etnickou hranicí na severní německy mluvící část a jižní, k Mělníku přiléhající část českou. Zdejší lidová architektura, přecházející i na území navazujících krajů, vyniká vysokou úrovní tesařské práce. Domy jsou v naprosté většině patrové. Přízemky bývají někdy částečně zděné, téměř vždy jsou však srubovou technologií postaveny světnice. Patro (někdy v kombinaci s hrázděnou technologií) může v místě světnice podpírat tzv. podstávka – bohatě vyřezávaná podpůrná konstrukce, s níž je možné se dále setkat ještě v severních Čechách (viz kapitolu 3.10). Domy na Kokořínsku mívají často na boční vstupní straně pavlač krytou přesahem střechy, a to v různých modifikacích – buď v plné délce domu, v podobě krátkého balkonu, nebo jen jako zapuštěnou loggii (nářečně dříve Bühnchen). Štíty bývají skládané do podoby bohatých ornamentálních lomenic, nebo jsou vyplétané povřísly a omítané. Mezi nejcennější soubory lidové roubené architektury na Kokořínsku Obr. 35 Náves v Polabí s řádkou omítaných přízempatří vesnice Dolní Vidim, Dobřeň, Jestřebiních roubených domů (Bošín, Nymbursko). ce, Nosálov, Nové Osinalice, Olešno a Osinalice na území Středočeského kraje, nebo Bořeň, Bukovec, Hvězda, Kruh, Lhota u Dubé, Luka, Nedvězí, Žďár a Ždírec na území Libereckého kraje, mnohé chráněné jako památkové rezervace či zóny. Zajímavé stavby se ale vyskytují i jinde – prakticky ve všech vesnicích regionu. K nejkrásnějším patří skvěle rekonstruovaný penzion Roubenka v Truskavně, z něhož je čerpána inspirace i na dalších stránkách knihy. Na lesnatou pískovcovou oblast Kokořínska navazuje na východní straně úrodný zemědělský

Roubené stavby – historie a regionální typologie region dolního Pojizeří, přesněji oblasti mezi městy Mělník, Bělá pod Bezdězem, Mladá Boleslav a tokem Jizery. Podle kdysi nejznámějšího ohniska lidové architektury ve zdejším kraji – vesnice Vrátno – bývá region nazýván také oblastí Vrátenského domu. Lidová architektura této oblasti je v mnohém podobná roubeným stavbám Kokořínska, i když celkový ráz zemědělských vesnic je poněkud odlišný a většina vesnic také ležela na území s etnicky českým osídlením. I zde se dochovaly povětšinou velké patrové, mnohdy celoroubené domy. Podstávky – pokud se vůbec objevují – jsou ale prostší, stejně jako bednění štítů a pavlačí. I v tomto kraji se dochovalo větší množství hodnotných staveb – k nejcennějším patří památková rezervace Víska, nebo vsi Kluky, Skalsko, Chorušice a Březinka.

Obr. 36 V oblasti Kokořínska se často setkáme s tím, že i drobné chalupy založené na strmých stráních roklí mají patrové uspořádání, typické pro větší domy usedlostí (Olešno).

Dále k východu, za řekou Jizerou směrem k toku Labe, již patrové domy mizí. Oblast středního Polabí přibližně mezi Hradcem a ústím Jizery vyniká velkým množstvím zachovaných přízemních roubených domů, postavených většinou ze širokých štípaných dubových trámců či spíše fošen – trhanic a omítaných hliněnou omazávkou – kožichem. Řada domů má pěkné Obr. 37 Jeden z nejpěknějších patrových roubených domů na Kokořínsku, navíc vzorně obnovený (Truskavna).

35

36 Rekonstrukce roubených staveb skládané a řezbou zdobené lomenice, které sem pronikají od Jičínska. Mnoho domů bylo dříve vybaveno sloupovými podsíněmi – tedy krytými prostory před štítovým průčelím, připomínajícím podloubí. Nejmalebnějšími soubory lidové architektury jsou vesnice Bošín a barokní Byšičky, řada zajímavých staveb se nachází v Pojedech, Vysočanech u Nového Bydžova i jinde. S podobou lidové architektury Polabí je možné se seznámit i v Polabském muzeu v Přerově nad Labem. Z apamatujte si ! • Mezi nejvýznamnější oblasti lidové roubené architektury na území Čech patří Kokořínsko. Na Kokořínsku i v navazující oblasti až k toku Jizery se zachovaly především velké patrové roubené domy. K typickým rysům patří zejména různě řešené pavlače. • Domy středního Polabí, přibližně od Hradce po ústí Jizery, mají odlišný ráz – jsou přízemní, postavené z dubových štípaných trámců (trhanic) a omítané (dané do kožichu).

1.7.2 Posázaví, Podblanicko, Povltaví, Podbrdsko, Křivoklátsko Jižně od labské nivy se přes rozsáhlou oblast Posázaví táhne až k Blaníku a přes Benešovsko, Voticko a Sedlčansko až k Vltavě a na jihu až k Milevsku region přízemního středočeského roubeného domu. Má zcela odlišný ráz od staveb, s nimiž je možné se setkat v oblastech na sever od Labe – na Kokořínsku a ve středním Polabí. Domy tohoto regionu jsou bez výjimky přízemní, ovšem vzhledem k obvyklému svažitému terénu často postavené na kamenných podsklepených podezdívkách. Stavby jsou na rozdíl od těch severně od Labe daleko prostší, veškerá výtvarná pozornost se soustřeďuje na střídmě řešené lomenice, skládané buď vstřícně, klasovitě, nebo střídavě šikmo. Obvyklým prvkem jsou přesahy štítů před průčelím a mohutné polovalby, nebo i kabřince ve vrcholu štítů původně většinou doškových střech. Obr. 38 Prosté stavení z Podbrdska s roubenou světnicí a předstupujícím štítem (Kleštěnice).

Obvyklým a dosud hojně dochovaným stavebním druhem jsou již výše zmiňované komůrky či špýchárky, často s pavláčkou na vstupní straně. Naproti tomu dříve tolik typické roubené polygonální stodoly do dnešního dne téměř vymizely (poslední se zachovaly ve Veletíně a Martinicích u Votic, další na pokraji zániku dožívá v Těchobuzi). Nejzajímavějším celkem lidové architektury Posázaví je víska Losiny u Kácova, v oblasti Sedlecka a středního Povltaví pak vesničky Kojetín, Nechvalice a Porešín na území Středočeského kraje, nebo Klisín, Ounuz a Žebrákov v kraji Jihočeském. Blíže je možné se s lidovými stavbami regionu seznámit v Muzeu vesnických staveb středního Povltaví ve Vysokém Chlumci.

Roubené stavby – historie a regionální typologie Na druhém – tedy levém – břehu Vltavy se objevují přízemní domy Podbrdska, příbuzné i s lidovou architekturou povodí Berounky a Křivoklátska. Na Podbrdsku se opět objevují výhradně přízemní, velmi rozložité domy. Typickým prvkem jsou široké polovalbové střechy, kryjící komunikační prostor zápraží. To mívá vzhledem k drsným klimatickým podmínkám podobu pavláčky s bedněným zábradlím, někdy obíhající i před štítovým průčelím. S tímto typem roubené lidové architektury je možné se setkat např. v Kleštěnicích, Olešné a Zaječově u Hořovic, nebo v Dobřívi a Strašicích na Rokycansku.

Obr. 39 Příklad většího domu z Podbrdska s pavlačí obíhající před štítovým průčelím (Olešná).

Podobný charakter má i roubená lidová architektura rozsáhlé oblasti křivoklátských lesů a povodí Berounky. I zde se vyskytují přízemní domy, často se zápražím v podobě pavláčky s bedněným zábradlím. Dramaticky modelovaný terén donutil stavebníky často k vysazení přízemních domů na vysoké kamenné podezdívky v prudkých svazích. Jediným výzdobným prvkem bývají opět lomenice, vstřícně či klasovitě skládané. Specifickým stavebním druhem Obr. 40 Krásná nabílená roubená chalupa s jednoduchou lomenicí z pomezí středních a jižních Čech, dočasně ještě ozdobená doškovou střechou (Pohořelice, Jistebnicko).

37

38 Rekonstrukce roubených staveb jsou rámové kolny s roubenými komorami v podstřeší. Poměrně hojně se dosud dochovaly i roubené stodoly. Bezesporu nejznámější a nejzajímavější památkou lidové architektury je již v kapitole 1.3.1 zmiňovaný archaický dům – rychta ve Zbečně, zpřístupněný jako muzeum. Řada zajímavých staveb se na území Středočeského kraje zachovala v Branově, Kostelíku, Skřivani nebo Žloukovicích, na území Plzeňského kraje pak v Jablečně, Lhotě pod Radčem, Ostrovci, Podmoklech nebo Lhotě u Chříče. Výskyt roubené architektury v ostatních oblastech středních Čech (Kladensko, Slánsko) je dnes již jen okrajový a v této publikaci mu nebude věnována zvláštní pozornost. Pokud se zde ovšem nějaká roubená stavba najde, zpravidla to už stojí za to, jak dokládá nedávný nález jednoho z našich nejstarších známých domů v Sakách na Kladensku. Z apamatujte si ! • Pro oblast Posázaví, Podblanicka a středního Povltaví jsou typické přízemní domy, někdy na kamenných podezdívkách, se širokými, jednoduše bedněnými lomenicemi. Více než obytných stavení se ale dochovalo komůrek (špýchárků) s pavláčkami, zatímco kdysi charakteristické polygonální stodoly téměř zanikly. • Podobný ráz má roubená architektura Podbrdska a Křivoklátska. Přízemní domy mají velmi široké střechy, často kryjící i prostor před štítem, zápraží bývá kvůli drsným klimatickým podmínkám řešeno jako pavláčka s bedněným zábradlím.


1.8 Roubené stavby v jižních a jihozápadních

Čechách (Pootaví, Pošumaví)

Jižní Čechy si lidé často podvědomě spojují se zděnou lidovou architekturou, nesprávně, avšak vžitě označovanou za selské baroko. Je třeba si však uvědomit, že jihočeská zděná architektura je ve skutečnosti relativně mladá – vesměs nepřesahuje svým stářím před rok 1800, přičemž většina staveb pochází až ze druhé poloviny 19. století a výjimečné nejsou ani stavby z první poloviny 20. století. Není bez zajímavosti, že ještě první generace etnografů konce 19. a začátku 20. století považovala za typický jihočeský dům právě roubené stavení, jakých v té době ještě dožívalo větší množství. Přestože zděná zástavba v jihočeské oblasti dnes zcela dominuje, je možné zde nalézt i řadu roubených stavení. Hojně jsou zastoupeny zejména v oblasti severního Táborska, které bezprostředně – kulturně i geograficky – navazuje na výše popsanou oblast středního Povltaví. Další významnou oblastí je Písecko a širší pásmo Pootaví. Zde stojí za zmínku skupina velmi drobných chalupnických a domkářských stavení nejnižší sociální kategorie, která se dochovala zejména ve Varvažově a několika okolních vesnicích okolo soutoku Otavy a Vltavy. Domy jsou postaveny tou nejjednodušší a nejprimitivnější technologií z neotesaných klád s přesahy na koncích, stěny jsou obvykle nabíleny vápnem. V oblasti Pootaví směrem proti proudu ke Strakonicím a Horažďovicím roubené stavby na první pohled objevíme jen zřídka, což je ovšem způsobeno především tím, že srubové konstrukce stěn bývají skryty za kamennou nebo cihelnou obezdívkou. Obr. 41 Miniaturní chalupa se světnicí postavenou z nehraněných klád představuje příklad nejchudší zástavby z oblasti Povltaví (Varvažov, Písecko).

39

40 Rekonstrukce roubených staveb Se stoupající nadmořskou výškou směrem k podhůří Šumavy přibývá i roubených staveb. Mají obvykle dřevěné jen světnice, často jen z nahrubo opracovaných klád. Z horské oblasti Šumavy sem přesahují rozložité polovalbové střechy s velkým přesahem nad zápražím na vstupní straně. Štíty mají někdy po vzoru šumavských domů otevřené pavlače. V oblasti širšího Prachaticka se v posledních letech podařilo identifikovat několik archaických staveb, mezi nimiž kraluje ve své době nejstarší známý dřevěný dům v Čechách ve Vitějovicích z konce 15. století. Není pochyb, že další starobylé domy v okolních vsích na své objevení teprve čekají. Obr. 42 Velký šumavský dům, krytý rozložitou polovalbovou střechou s pavlačí ve štítu a zvoničkou v hřebeni (Zvíkov u Zámyšle, Sušicko).

Obr. 43 Dům z Pošumaví s mladší nízkou sedlovou střechou a obedněnou světnicí (Hořejší Těšov, Pošumaví). Obr. 44 V Čechách unikátní oblast výskytu tzv. alpského domu představuje město Volary a jeho nejbližší okolí.

K nejcennějším celkům roubené architektury pásma Podšumaví patří již zmíněné Vitějovice, dále Lažiště u Prachatic nebo Trhonín u Vimperka. Mimořádně pozoruhodnou stavbou, zpřístupněnou jako muzeum, je mlýn v Hoslovicích na Strakonicku. Výše v horách je pak možno stetkat se s roubenou architekturou již běžně. I zde dominují velké přízemní domy, sroubené z nehraněných kuláčů, kryté širokými polovalbovými střechami, s pavláčkami ve štítech. V hřebeni střechy se někdy objevuje zvonička. Stěny jsou běžně chráněny před povětrností šindelem nebo bedněním. Z česky mluvících oblastí Pošumaví vyniká národopisná oblast tzv. Podlesí v okolí Stach s hodnotnými soubory lidové architektury přímo ve Stachách a okolních osadách (Chalupy, Michalov), v Čábuzích, Rohanově, Strašíně a dalších vesnicích. Pozoruhodná je také oblast Sušicka s drobnými rozptýlenými osadami, mezi nimiž jednoznačně vyniká Zvíkov s několika krásnými šumavskými domy. Z bývalých německy mluvících oblastí Šumavy je patrně nejzachovalejším celkem vesnice Svojše. Naprostým unikátem, s nímž není možné se setkat nikde jinde u nás, je oblast tzv. alpského domu v okolí Volar. Alpské domy na naše území přinesli kolonisté z Bavorska

Roubené stavby – historie a regionální typologie a svým dispozičním, ale i technickým řešením se vymykají čemukoli, co je známé z ostatních oblastí Čech. Nejvýznamnějším celkem alpských domů bylo městečko Volary, z něhož se dodnes dochovalo jen torzo. Několik alpských domů je rovněž chráněno v památkové rezervaci Dobrá u Volar, sporadicky se zachovaly i jinde. Jen okrajově je třeba zmínit ještě mladé celky roubené architektury z konce 19. a první třetiny 20. století, které se dochovaly např. na Kvildě (Vilémov, Hamerské Domky) a v několika dalších vesnicích v okolí (Svinná Lada). Z apamatujte si ! • Přestože oblast Jižních Čech je dnes známá zděnou architekturou „selského baroka“, starší generace zástavby před rokem 1800 byla rovněž roubená. • Řada konstrukčně archaických staveb se dochovala v celé oblasti Pootaví – vesměs se jedná o prosté přízemní domy z nehraněných kuláčů. • Na Prachaticku se dochovalo několik starobylých špýcharových domů, z nichž nejstarší mohou pocházet ještě z doby pozdního středověku. • Pro Šumavu a Podšumaví jsou typické domy se světnicemi roubenými z nehraněných kuláčů, kryté širokými polovalbovými střechami (někdy s pavláčkou ve štítu a zvoničkou v hřebeni střechy). • Unikátem jsou tzv. alpské domy, které na naše území zasahují v oblasti Volar.

41


1.9 Roubené stavby v západních Čechách

(Chodsko, Plzeňsko, západ Čech)

Západočeská oblast je z hlediska lidové architektury velmi pestrá. Roubená zástavba se dochovala v několika regionech, navzájem dosti kulturně odlišných. S návazností na předchozí kapitolu věnovanou Pošumaví je třeba jako první zmínit národopisnou oblast Chodska. Ta geograficky navazuje na západočeskou část Šumavy. Domy z oblasti Chodska byly často roubené z nehraněných kuláčů (někdy v kožichu), podobně jako na Šumavě kryté rozložitými polovalbovými střechami. Bohužel je smutným paradoxem, že Chodsko coby jedna z našich nejznámějších etnografických oblastí byla v minulých desetiletích postižena devastací lidové architektury a zástavba hlavních chodských vesnic v podstatě ztratila historický ráz. Starší roubené domy se tak dochovaly spíše v okrajových oblastech regionu (Kout na Šumavě, Pocinovice, Podzámčí u Kdyně), jinde jen výjimečně (Újezd). Mnohem lépe než oblast Chodska se dochovaly regiony jižního a severního Plzeňska. Na jižním Plzeňsku a Klatovsku se dodnes zachovala řada lidových staveb, architektonicky příbuzných se sousedním Podbrdskem. Zvláštností regionu jsou sýpky (špýchárky) s roubenými (povalovými) klenbami, kterých se zde dochovalo poměrně velké množství (Skašov, Radkovice, Petrovice u Měčína). Vlastní domy byly často obílené nebo zabalené do hliněné omazávky Obr. 45 Unikátem roubené architektury západních Čech jsou sýpky s roubenými klenbami (Skašov, jižní Plzeňsko).

Roubené stavby – historie a regionální typologie („kožichu“), někdy s jednoduchými vstřícně či klasovitě skládanými lomenicemi. Výjimečnou stavbou je patrový roubený mlýn v Mítově. Severní Plzeňsko je charakterizováno dramaticky modelovaným terénem povodí horní Berounky a jejího přítoku Střely. Lidová architektura této oblasti navazuje na region Křivoklátska. Kromě poměrně početně dochovaných domů se zde zachovaly opět především hospodářské stavby – zejména sýpky (špýchárky). Bývají velmi často patrové, s pavláčkami na vstupní straně. Bezpochyby nejpočetnějším celkem roubených sýpek v regionu je vesnice Jarov, další se dochovaly např. v Borku, Rybnici i jinde. V Borku stojí také unikátní polygonální stodola. S roubenými stavbami je ovšem možné se setkat i v západněji položených oblastech, ležících již na styku s architekturou hrázděnou. V této souvislosti je třeba uvést, že i známé hrázděné stavby z oblasti Chebska mívají velmi často roubené světnice. Zatímco hrázděné konstrukce se omezují na štíty a patra domů, obytné světnice v přízemích bývaly vždy roubené. Jedná se však o technologicky mnohem vyspělejší konstrukce z přesně opracovaných hraněných trámů beze spár, spojovaných často na zámkovou vazbu. Mimo Chebsko se objevují i roubené podkrovní světničky, postavené stejnou technologií, v kombinaci s hrázděnými štíty nebo lomenicemi. S takto postavenými roubenými domy se vzácně setkáme i na Tachovsku (Ostrov u Tachova), v Českém lese či na severozápadním Plzeňsku (Hůrky). Roubená zástavba se v minulosti vyskytovala i v oblasti Krušných hor, a to opět v kombinaci s hrázděnými konstrukcemi. Většina patrových domů s roubenými světnicemi a hrázděnými patry zanikla. V Přebuzi na Sokolovsku se ale dochovalo několik přízemních stavení s roubenými stěnami opatřenými bedněným obkladem, které se svým řešením příliš neliší od podobných objektů v Lužických či Jizerských horách. Místní zvláštností

Obr. 46 Dům z oblasti Chodska má mnoho společných rysů s architekturou širokého pásma Pošumaví (Podzámčí u Kdyně).

Obr. 47 Drobné stavení z vrcholových oblastí Krušných hor s obedněnými stěnami (Přebuz, Krušnohoří). Obr. 48 Roubená polygonální stodola v Borku (severní Plzeňsko).

43

44 Rekonstrukce roubených staveb jsou tzv. sněhové domečky (Schneehausel), jakési bedněné budky zádveří, chránící vstup do domu před povětrností. Z apamatujte si ! • V západních Čechách se díky rozmanitosti národopisných regionů zachovalo několik oblastí roubené lidové architektury. • Pro Chodsko byly typické roubené domy z nehraněných kuláčů, podobné šumavským. • Na jižním Plzeňsku se dochovala řada hospodářských staveb – především sýpek s roubenými (povalovými) klenbami. • Rovněž na severním Plzeňsku dominují sýpky – v tomto případě patrové s pavlačemi. • V oblastech českého západu (Chebsko, Tachovsko) se roubené konstrukce objevovaly v kombinaci s hrázděnými.


1.10 Roubené stavby v severních

a severozápadních Čechách (Středohoří, Lužické hory, Českolipsko, Liberecko)

Jednou z hlavních oblastí výskytu roubené architektury na území Čech jsou severní a severozápadní oblasti – především pravobřežní část Českého středohoří, Českolipsko (navazující kulturně na oblast Kokořínska), Lužické hory s podhůřím a Šluknovský výběžek. Vzhledem k tomu, že se jedná o pásmo s odstupem sledující naši severozápadní hranici s Německem, setkáváme se – zejména ve Šluknovském výběžku – s kulturními přesahy na obě strany hranice. Prakticky v celé oblasti se roubené domy objevují v kombinaci s hrázděnou technologií. Podíl hrázděných konstrukcí kolísá oblast od oblasti od podružných konstrukcí v patře (příčky) až po celá patra. Vždy jsou ale roubené alespoň světnice, pokud nedošlo k jejich dodatečné náhradě zděnými stěnami. Dokonce i v sousedním Sasku se objevují roubené světnice v přízemí – zde pod označením „Böhmische Blockstube“, tedy doslova „česká roubená světnice“. Podobně jako na Kokořínsku je i v celé oblasti severních a severozápadních Čech možno setkat se s velmi mohutnými patrovými domy. Ve Středohoří a na Českolipsku jsou obvykle celé roubené, případně se zděnou zadní částí přízemku, v Lužických horách a českoněmeckém pohraničí se objevují častěji hrázděná patra, mnohdy zakrytá dekorativními dřevěnými nebo břidlicovými obklady. Domy mají buď bohatě skládané lomenice, nebo štíty obkládané břidlicí, případně i eternitem. K obvyklým prvkům, zejména ve Středohoří a na Českolipsku a Litoměřicku, patří různorodě řešené pavlače – dlouhé podle celého průčelí, krátké v podobě balkonu ve střední části domu, nebo zapuštěné na způsob loggie (zde nářečně „Bühnchen“, tedy zhruba „jevišťátko“). Na rozdíl např. od Kokořínska se ale zejména v Lužických horách, Českém Švýcarsku, na Liberecku a ve Šluknovském výběžku v mnohem větší míře objevují i domy a chalupy přízemní. Mají roubené buď jen světnice, nebo jsou dřevěné v celém rozsahu. K typickým prvkům patří to, že nad strop přízemí je nasazen ještě roubený věnec – několik srubových trámů vytvářejících nízké polopatro, na které je teprve nasazena konstrukčně nezávislá střecha (ně- Obr. 49 Menší patrový roubený dům z oblasti Česmecky „Umschrot“). V období konce 19. a prv- kého středohoří (Rané, Českolipsko). ní třetiny 20. století nahradilo tento věnec polopatro rámové nebo hrázděné konstrukce. Typickým prvkem, společným pro přízemní i patrové domy, který se stal pomyslným symbolem lidové architektury současného česko-německo-polského trojmezí, jsou tzv. podstávky. Podstávkové konstrukce mají několik konstrukčních variant, které se liší region od regionu. Vždy se však jedná o podpůrnou rámovou konstrukci, tvořenou sloupky, vodorovným trámem – ližinou, šikmými ztužujícími trámky (pásky) a někdy ještě vodorovnou rozpěrou mezi sloupky.

45


Obr. 50 Velké patrové stavení se zděnou střední částí přízemí a s pavlačí na vstupní straně (Sezímky, Českolipsko).

Obr. 51 Mimořádně mohutný podstávkový dům s roubeným přízemím a hrázděným patrem z oblasti českosaského pomezí (Královka, Šluknovský výběžek).

Obr. 52 Přízemní podstávkový dům s břidlicovým obkladem štítu (Jítrava, Podještědí).

Konstrukčním smyslem podstávky je podpírat buď stěny patra domu, které pak nezatěžují samonosné stěny přízemí, nebo střechu, případně polopatro domu. Nepravé podstávky, s nimiž se setkáme mimo jiné i na Kokořínsku, podpírají přesahující konce stropních trámů. Podstávky mohou být umístěny ve štítovém průčelí, nebo i na všech stěnách a vytvářejí velmi svébytný výtvarný prvek. Proto byly v minulosti – opět region od regionu – velmi rozmanitě dekorovány – ve Středohoří, na Českolipsku a v přilehlých oblastech jsou bohatě vyřezávané a profilované, v Lužických horách a na Šluknovsku jsou střídmější, seříznuté do oblouků na způsob slepých arkád. Domy severozápadních Čech vynikaly nad ostatní regiony naprosto jedinečnou kvalitou řemeslné práce i úrovně uměleckořemeslných prvků. Ztvárnění tesařských detailů (srubové stěny, podstávky, pavlače, lomenice), truhlářských prvků (okna, dveře, okřídlí oken, obklady stěn) nemá prakticky nikde jinde v Čechách kvalitativně srovnatelné úrovně. V tomto směru jsou nejzajímavější tzv. sklářské domy – velké patrové, mimořádně honosné stavby sklářských podnikatelů i řemeslníků, zachované nejvíce ve městech Nový Bor a Kamenický Šenov a v jejich okolí.

Roubené stavby – historie a regionální typologie V celé oblasti severních a severozápadních Čech se dochovalo, především díky rekreantům – chalupářům, obrovské množství staveb lidové architektury i celých vesnic (dnes často chráněných jako památkové rezervace či zóny), a to navzdory poválečnému nucenému odchodu německy mluvícího obyvatelstva. K nejcennějším vesnicím ve Středohoří náleží Janovice a Rané u Kravař, dále Zubrnice na Ústecku a Horní Týn a Dolní Nezly na Litoměřicku, na Českolipsku pak především Velenice, Lindava a Svitava, v Lužických horách pak Mařenice, Krompach a Dolní Světlá, v Českosaském Švýcarsku Vysoká Lípa a Kamenická Stráň, v Podještědí Kryštofovo Údolí a Rynoltice, na Šluknovsku Císařský a Královka. Kromě toho se roubené stavby dochovaly v nebývale velkém množství i v řadě měst a městeček – v Novém Boru, České Kamenici, Kamenickém Šenově, Zákupech, Jablonném v Podještědí, Rumburku, Šluknově i jinde. Z apamatujte si ! • V severních a severozápadních Čechách se dochovalo především díky fenoménu chalupaření obrovské množství památek roubené lidové architektury i celých vesnic. • Pro celou oblast jsou typické velké patrové domy, někdy postavené v kombinaci s hrázděnou technologií. • V Lužických horách a na Šluknovsku se objevují i přízemní domy s nízkými trámovými věnci – polopatry. • Nejtypičtějším rysem přízemních i patrových domů jsou tzv. podstávky – podpůrné vnější trámové konstrukce vynášející stěny patra nebo střechu, často dekorativně zdobené. Proto se pro označení domů současného česko-německo-polského pohraničí vžilo označení „podstávkové domy“. • Kromě podstávek lidové stavby severních a severozápadních Čech vynikají obecně velmi vysokou kvalitou řemeslné práce, tesařské, truhlářské i kamenické.

47


1.11 Roubené stavby v severních

a severovýchodních Čechách

1.11.1 Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory Další z oblastí, kde se dosud ve velkém množství vyskytují roubené stavby, je pásmo pohraničních hor českého severu a severovýchodu – Jizerské hory, Krkonoše a Orlické hory. Protože podoba zástavby často odráží přírodní podmínky, jsou si stavby lidové architektury těchto oblastí podobné. V celém pásu hor se vyskytují téměř výhradně přízemní domy. Svažitý terén horských svahů byl příčinou, že domy jsou často postaveny na vysoké kamenné podezdívky vyrovnávající nerovnosti podloží, s tarasy před vstupem. Domy bývají orientovány hřebeny svých střech rovnoběžně s vrstevnicemi. Střechy výrazně přesahují nad zápražím a alespoň u starší generace lidových staveb do konce 19. století jsou nízko nasazené, zato však strmé. Roubené bývají především světnice, v některých případech pak i celé domy. Drsné klima horských oblastí vedlo k ochraně stěn bedněnými, svisle kladenými obklady nebo štípaným dřevěným šindelem. Společným rysem jsou také nejrůznější dřevěné bedněné přístavby, zejména vstupní zádveří, verandy, dřevníky a přístěnky, chránící dům i jeho obyvatele před nepřízní počasí v oblasti s dlouho trvající sněhovou pokrývkou. Stěny bývají často natírány fermežovými barvami (suříková červená, šedá, vzácněji žlutá, modrá apod.), i když se patrně jedná o recentní úpravy. Obr. 53 Dům východních Krkonoš v typickém krajinném rámci horských luk (Modrý Důl, východní Krkonoše).

Roubené stavby – historie a regionální typologie Mezi lidovými stavbami jednotlivých horských pásem pochopitelně existují i dílčí rozdíly, které se však více než v dispozičním nebo konstrukčním uspořádání projevují v detailech, daných mimo jiné i převládajícím způsobem obživy. Pro domy Jizerských hor jsou typické nejčastěji bedněné plošné obklady stěn; mladší generace domů má mnohdy vaznicové krovy o nižším sklonu na vysokých obedněných polopatrech. Velmi častým prvkem jsou kolmá vystupující křídla na vstupní (někdy i zadní) straně, obsahující v patře světničky nebo pokoje pro první návštěvníky hor. Oblast západních Krkonoš a horního Pojizeří vykazovala prakticky jako jediná z našich severních pohraničních hor dominantní české osídlení. Na podobě domů se to projevuje především vnějšími výtvarnými znaky, které je možné najít i na domech v níže položených oblastech Podkrkonoší. Nejtypičtějším a zároveň nejkrásnějším prvkem jsou bohatě skládané lomenice, nahoře ukončené kabřincem. Mívají různě střídavě šikmo bedněná pole, v některých vesnicích se dochoval i zvláštní prvek tzv. „kočičí procházky“ – miniaturní galerie s balustrádou ve štítu. K památkovému bohatství vesnic patří i seníky a roubené stodůlky. Architektura východní části Krkonoš má odlišný ráz. Typově se blíží již tzv. východosudetskému domu, s nímž se setkáme ještě v oblasti Orlických hor a Jeseníků (viz kapitolu 1.13). Charaketristickým rysem domů jsou vysoké strmé střechy se štíty někdy pokrytými šindelovým obkladem. Domy mívají na zadní straně – směrem do svahu – připojená kolmá křídla seníků, do nichž se mohlo zavážet seno přímo saněmi z úrovně terénu až na půdu. Většinou mají sedlové střechy, v oblasti Malé Úpy se ale objevuje tzv. maloúpský seníkový vikýř specifického lichoběžníkového tvaru. Ještě dále na východ, v oblasti Broumovska, Jestřebích hor a Orlických hor se nadále setkáváme s tzv. východosudetským domem.

Obr. 54 Přízemní stavení z podhorských oblastí Trutnovska s vysokým štítem, ve vrcholku vstřícně skládaným (Horní Vernéřovice).

Obr. 55 Zástavba jedné z nejlépe dochovaných vesnic v oblasti na pomezí Trutnovska a Náchodska (Skalka).

Obr. 56 Roubený dům v Orlických horách (Šediviny).

49

50 Rekonstrukce roubených staveb Jeho charaketristickým rysem je velmi strmá a vysoká sedlová střecha, s okraji změkčenými námětky a vysokým bedněným štítem. Jeho spodní okraj lemuje úzký pruh stříšky – podlomení. Někdy bývá podobná stříška i nad okny ve štítu. Roubené stěny jsou obvykle nabílené vápnem, někdy je bílý i štít. V celé oblasti severních a severovýchodních hor se dodnes dochovalo velké množství staveb roubené lidové architektury. Nejhodnotnějšími lokalitami v Jizerských horách jsou osada Jizerka a vsi Karlov a Horní Maxov, v západních Krkonoších Horní Štěpanice, Paseky Obr. 57 Krkonošský dům s roubenou světnicí a štínad Jizerou, Horní Dušnice a Rokytnice s okoltem pokrytým šindelem (Horní Albeřice, východními osadami (Rokytno, Františkov), v oblasti ní Krkonoše). východních Krkonoš horské enklávy Modrý Důl, Velké Tippeltovy Boudy, Šímovy Boudy a vsi Horní Albeřice a Dolní Malá Úpa, v Orlických horách Šediviny, Kačerov, Bartošovice nebo Neratov. Lidová roubená architektura se dochovala i v některých městech a městečkách (Jilemnice, Vrchlabí, Žacléř), v Orlických horách je několik pěkných roubených far (Dobřany). Z apamatujte si ! • Horské oblasti severních a severovýchodních Čech charakterizuje především přízemní zástavba drobnějších chalup s roubenými světnicemi. • Typickým rysem domů je snaha o maximální přizpůsobení dispozice i konstrukčního řešení dlouhodobé sněhové pokrývce a obecně drsnému klimatu: široké přesahy střechy nad zápražím, různé kryté přístavky a verandy a obklady stěn prkny nebo šindelem. • Od počátku 20. století se zejména v Krkonoších a Jizerských horách rozvíjel turistický ruch – majitelé domů přistavovali kolmá křídla s pokoji uzpůsobenými k pobytu prvních hostů.

1.11.2 Podkrkonoší, Český ráj Krajina Pojizeří a Českého ráje, která se otevírá při sestupu z Krkonoš či Jizerských hor do vnitrozemí, je velmi malebná a členitá. I v tomto regionu se dochovalo velké množství mimořádně hodnotných staveb roubené architektury, které lze právem považovat za jeden z pomyslných vrcholů lidového stavitelství Čech. Typologicky i výtvarně se jedná o region rozmanitý a velmi zajímavý. V pásmu podle horního toku Jizery a jejích přítoků i dalších vodních toků (Olešky, Jizerky, Popelky) pod Krkonošskými horami se setkáme výhradně s přízemní zástavbou vesnic. Domy mají roubené dnes většinou již jen světnice, zadní části bývají zděné. Podobně jako krkonošské domy mohou být vystavěny ve svahu na kamenných tarasech (často z pískovcových kvádrů), někdy řešených jako pavláčky. Velká pozornost je věnována hlavnímu výzdobnému

Jan Pešta. Rekonstrukce roubených staveb

Recommend Documents