Jan Guillou Norský dandy. Velké století II

HOST

Jan Guillou Norský dandy Velké století II

NORSKÝ

DANDY

Jan Guillou Dandy Copyright © Jan Guillou, 2012 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Helena Matochová, 2014 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-395-2 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-396-9 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-397-6 (Formát MobiPocket)

I / Jiný svět Wiltshire Červen 1901

SVERRE NEBYL NIJAK zvlášť nervózní zejména proto, že Albie o svém domově ve Wiltshiru mluvil vždy jen neurčitě. Občas se zmínil o „domě“, jindy o „pozemcích“ a „chovu ovcí“, a tak se zdálo, že se jedná o trochu větší norský statek, soudě alespoň podle těch ovcí. Ve vlaku do Salisbury měl Albie poslední možnost leccos vysvětlit. Místo toho se Sverrem zabředli do vášnivé debaty o tom, jak jejich vědecké poznatky přispějí k vylepšení nejdůležitější dopravní sítě Anglie, totiž železnice. Byli čerstvě promovanými inženýry z Dráž­ďan a měli tak v kapse nejvyhlášenější technické vzdělání na světě. A odpovědnost nyní leží především na inženýrech, neboť lidstvo vstoupilo do století, v němž veškerý vývoj zaznamená neslýchaný pokrok, a dospěje dokonce na takovou úroveň, že barbarství zvané válka zcela vymizí ( ještě stále měli v čerstvé paměti úžasné vize budoucnosti z rektorova promočního proslovu). Nová technika od základů změní celou lidskou existenci. Nic není nemožné, tak  proč rovnou nezačít vymýšlet, jak zlepšit železniční dopravu? Sverre se specializoval právě na železniční dopravu a Albie zase na strojírenství, takže téma bylo nasnadě. Albie rozhodil rukama a šťastně a bezstarostně se protáhl — kupé  první třídy měli jen pro sebe. Potom pozvedl pravý ukazováček, což bylo jeho obvyklé gesto, a zformuloval otázku: „Co je nejhorší na tomhle kupé? Začněme tím, co by se mělo zlepšit teď hned. Co nás napadne jako první?“ „Saze,“ prohlásil Sverre a nespokojeně ukázal na svou manžetu. „Než jsme dnes ráno nastoupili v Coburgu, vzal jsem si čerstvě na­ škrobenou bílou košili. A teď se obávám, že mi nevydrží ani do večeře. A pak ještě ten rachot a otřesy, možná i nízká rychlost.“

7

Albie chvíli přemýšlel a pak přikývl. Ano, to všechno jsou problémy k okamžitému řešení, o tom není pochyb. Začali sazemi, zřejmě největší potíží, zejména v takovýto teplý červnový den, kdy chtěli mít otevřené alespoň jedno okénko. Lokomotivu pohání parní stroj, do kterého se přikládá uhlí, a právě uhelný kouř způsobuje problémy. Nabízejí se tedy dvě řešení: buď vypouštět kouř přes nějaký filtr, nebo změnit pohon (což je radikálnější). Nové automobily jsou poháněny ropnými produkty. Takové spalování rovněž produkuje emise, ale ty jsou ve srovnání s kouřem z vlaku zanedbatelné. Teoreticky by se parní stroj poháněný uhlím dal nahradit rozšířeným spalovacím motorem, který se používá u automobilů. Dopady na cenu jsou jiná otázka; uhlí je totiž v Anglii v podstatě zadarmo. Ovšem Rudolf Diesel ve svém pojednání Theorie und Konstruk­ tion eines rationellen Wärmemotors zum Ersatz der Dampf­maschine und der heute bekannten Verbrennungsmotoren konstatoval, že při provozu parního stroje se ztrácí přes devadesát procent energie. To je obrovská ztráta, a tudíž mrhání penězi. Nové motory Rudolfa Diesela — alespoň ty ve zkušební verzi — jsou poháněny arašídovým olejem. Získat arašídový olej v dostatečném množství je samozřejmě náročné, ale na rozdíl od uhlí nejsou jeho zásoby omezené, a navíc je čistší a zdravější. Takže Dieselovy motory? Nebo elektřina? přemítal Sverre. Ta je čistá a tichá. Uhelné emise by tak vznikaly už jen v elektrárnách. Právě tam by bylo rozumné uvažovat o zavedení kouřových filtrů. Ihned se vrhli na otázku elektromotorů. Dosud nebyl vynalezen žádný elektromotor, který by dokázal pohánět celý vlak, ale to možná souvisí i s jinými než jen praktickými úskalími: potřebnost takového motoru si třeba zatím nikdo neuvědomil. Technologie už existuje, a tak by nemělo být nijak těžké ji rozvinout. Horší je to v tomto případě s přenosem elektřiny z místa výroby do lokomotivy. Elektrické vedení s transformátory se už používá, v tom tedy problém nespočívá. Co takhle nějakou třetí, napájenou kolej, ze které by lokomotiva čerpala elektřinu pomocí nějakého výčnělku nebo lyže na podvozku? 8

To by nebylo moc šťastné řešení. Kromě čistě metalurgického problému se silným opotřebením lyže (a vrzáním čili zvukem velmi nepříjemným pro uši) by vedení vysokého napětí po zemi, křížem krážem přes celou Anglii, znamenalo roční ztrátu až sta tisíc do­ bytčat a nějakých deseti tisíc dětí. S touto zničující námitkou přišel Albie. Sverre s povzdechem prohlásil, že pak bude zapotřebí vymyslet, jak by se elektřina dala přenášet vzduchem. Opustili otázku pohonu a přešli k rachotu a dunění. Tento zvuk samozřejmě způsobují dilatační spáry v kolejích. Co se proti tomu dá dělat? To bylo Sverreho pole působnosti. Vysvětloval, že v zemích s velkými teplotními výkyvy se mezi kolejnicemi musejí ponechávat ši­ roké mezery, protože kov (zejména železo) se v teple rozpíná a v zimě se stahuje. To jsou přírodní zákony, které se nedají obelstít. Jediným řešením by bylo vyrábět pružnější kola vagónů, čistě teoreticky by výtečně posloužilo zlato, ale to by se rychle opotřebilo, odhlédneme-li od dalších na první pohled zřejmých nevýhod. Gumová kola, která se používají na automobilech, by se opotřebovala ještě rychleji. Kdyby ale někdo objevil způsob, jak onen nový gumový produkt využít uvnitř vlakového kola, tedy ne v přímém styku s kolejemi,  podstatná část otřesů by se absorbovala. Takže gumová kola potahovaná ocelí? Se smíchem toho nechali. Vlak se blížil k Salisbury. Blížili se k novému životu. * * * Naposledy Sverre zapochyboval předtím, než se v Antverpách nalodili na poštovní loď. Tady — upřímně řečeno až tady, kde za mořem ležela Anglie — měl pocit, že překračuje Rubikon. Ze všech sil se snažil nedat svou nejistotu najevo před Albiem.  Ale s ním bylo vždycky všechno tak jednoduché: kdykoli se na sebe podívali, Albieho krásný, ironický, inteligentní, prosebný,  9

rozkazovačný pohled v hnědých očích odvál veškeré pochybnosti. A k tomu se přidružoval téměř stejně opojný pocit, že se nacházejí v epoše nové techniky a míru, kterou spolu dobudou a ve které je vše možné. Společně dokážou hory přenášet, a to nejen obrazně míněno, ale v případě potřeby i doopravdy (například kdyby došlo na projekt kanálu). Tak hovořila první a nejsilnější část Sverreho mysli. Nijak to ale nezmírňovalo utrpení části druhé. Sverre totiž nemohl popřít, že je zrádce. Zradil Norsko, začneme-li rovnou od toho nejhoršího. Norsko, lépe řečeno bergenský dobročinný spolek Dobrý úmysl, zajistilo jemu a jeho bratrům Lauritzovi a Oscarovi vzdě­ lání, na které by se tři osiřelí chlapci z Osterøyi sami nikdy nezmohli. Kdyby je byl potkal běžný osud, zůstali by v provaznictví Cambella Andersena jako provazničtí učni a dnes už by byli povýšeni na provaznické dělníky. Nic víc, nic míň. Ovšem náhoda způsobila, že dobrodinci nad nimi jako pohádkové víly vyřkli zaklínadlo „vyšší vzdělání“. Neznamenalo to jen lístek první třídy na cestu do lepší společnosti. Už po několika letech by bývali mohli zbohatnout. Nabídky zaměstnání a návrhy platů, kterých se všem třem bratrům dostalo hned po promoci v Drážďanech, mluvily jasnou finanční řečí. Avšak vzdělání, jež dostali do vínku, s sebou neslo i dluh. A právě před tímto dluhem Sverre utekl, jako by šlo o obyčejný hospodský účet. Jednoduše nechal svůj díl zodpovědnosti na bedrech obou bratrů, aniž by si o tom s nimi vůbec promluvil. To bylo neodpustitelné. Ne že by měl takový rozhovor nějaký smysl. Staršího bratra Lauritze obdivoval Sverre z mnoha dobrých důvodů. Lauritz měl železnou sebekázeň: zuřivě trénoval, aby se stal mistrem Evropy v dráhové cyklistice, a zároveň byl nezdolně odhodlán uspět coby premiant celého inženýrského ročníku. Studoval s neuvěřitelnou pílí, ačkoli často musel být tréninkem úplně vyčerpaný. Pro Lauritze nepředstavovalo překážku naprosto nic. Proto působil trochu děsivě, a to i na svého bratra. Lauritz by nikdy nedovolil, aby mu něco tak světsky triviálního jako láska   10

zabránilo vykonat to, co si žádá čest. V tomto bodě u něj nepanovaly žádné pochybnosti. Všichni tři měli odjet do Bergenu a potom pracovat jako ďasi na široširé náhorní plošině ve vánicích a ledu, za plat jen o málo vyšší, než dostávali obyčejní dělníci. Pět let, stejně dlouho, jako jim trvala studia. Coby třicátníkům by se jim samozřejmě otevřely nové možnosti. Jak často žertovali a snili o nové inženýrské firmě v Bergenu, která by nesla název Lauritzen & Lauritzen & Lauritzen? Ve čtyřiceti   by všichni tři žili v Bergenu jako úctyhodní měšťané, každý ve svém krásném domě se ženou a dětmi. Takový byl plán, kterému se nic nesmělo postavit do cesty. Ze všeho nejméně něco, co se týkalo citového života. Pro Lauritze byly silné city pouze znamením  zženštilosti. Vysvětlit nezlomně tvrdému a zásadovému Lauritzovi city tak silné, že dokážou veškeré principy obrátit vzhůru nohama, bylo zhola nemožné. Navíc jednalo-li se o city, jež jsou v očích božích ohavností — Lauritz totiž k celému neštěstí ještě věří v Boha. K podobnému argumentu by se tedy jen zhnuseně obrátil zády. A takové rozloučení by bylo strašné. Nejlépe Sverre udělal, když zbaběle a nezásadově prchl. Bylo s podivem, že si bratři mohli být tak podobní, a zároveň byli tak rozdílní. Všichni, kdo je vídali pospolu v Drážďanech, ani na minutu neupadli do pochybností. „Přicházejí tři norští vikingové,“ říkávali lidé. Bratři byli zhruba stejně vysocí, měli široká ramena a stejnou nazrzlou barvu vlasů, a než se Sverre z politických důvodů přestal holit, nosili dokonce stejný knír. Tak stejní navenek, a přesto tak odlišní v nitru. Oba starší bratři se ani trochu nezajímali o umění a hudbu, jež byly polovinou Sverre­ho světa. Sverre bez obtíží vnímal krásu v povedeném nákresu, odvážné mostní klenbě přes pomyslnou propast na Hardanger­ viddě nebo v elegantní rovnici. Zato Lauritz a Oscar by nepoznali Gustava Dorého od Clauda Moneta, a to ani podle námětu, a jedinou hudbou, která je kdy trochu oslovila, byly jednoduché písničky  pro zábavu, jež v neděli odpoledne vyhrávala žesťová kapela v parku. 11

Sverre neměl důvod bratry kritizovat za jejich vkus, který sdílela i většina ostatních lidí. Dalo se na to pohlížet jedině tak, že on sám je obdařen darem, jehož se jim nedostalo. Ale podivuhodné na tom stále bylo, že tihle tři mohou být tak odlišní, ačkoli měli zcela určitě stejné rodiče a shodné podmínky v dospívání a při studiích spolu strávili dlouhých deset let. Lauritz každou volnou chvíli jezdil na kole jako posedlý a Oscar neměl žádný zvláštní zájem kromě střílení — každou neděli odpochodoval na cvičení Drážďanské roty ostrostřelců. Člověk by si myslel, že se mu taková jednotvárná zábava postupem času omrzí, ale nestalo se tak. Jeho druhý zájem se dal pochopit snáz: byly jím noční toulky po hospodách a jiných podnicích, které provozoval ve vší diskrétnosti. Přesto se celý život milovali bratrskou láskou a ta trvala až do oné chvíle — do zrady nejmladšího bratra. Teď tedy na Hardangerviddu pojede Lauritz s Oscarem. Nebylo těžké si představit, jak strašně se jim tam povede; možná ne teď v červnu, ale už brzy. Jednou o letních prázdninách, za nezvykle hezkého počasí po sklizni sena, odjeli všichni tři z Osterøyi a týden pěšky putovali po náhorní plošině, aby si udělali představu, co je čeká na nejvýše položeném úseku dosud nezahájené stavby, tedy na nejtěžší části železnice, kam se odeberou po odjezdu z Dráž­ďan. V létě byla na Hardangerviddě magicky nádherná příroda s rejstříkem takových barev, jaké jinde nebyly k vidění. Sverre tu pořídil  sérii kreseb, a dokonce i několik akvarelů. S trochou fantazie si uměl představit, jak celou krajinu pokryjí bílé blyštivé závěje a teploty klesnou na třicet pět stupňů Celsia pod nulou. A krása se změní v peklo. Bergenská dráha byla bezesporu největší technický projekt, na jaký si Norsko kdy trouflo. Šlo také o projekt hrdinský, což je v éře techniky dvacátého století přiléhavé pojmenování. Až doposud bylo všechno v pořádku. Ale práce probíhala v technicky omezených podmínkách, nebyla nijak zvlášť sofistikovaná a vyznačovala se velmi tvrdou, možná až nelidsky tvrdou tělesnou námahou. Spíše než o výzvu pro inženýry a techniky se jednalo o zkoušku 12

fyzické zdatnosti. Takto to — možná nespravedlivě, nebo přinejmenším příliš zjednodušeně — chápal ten, jehož sužovalo špat-  né svědomí. Tam nahoře nyní Lauritz a Oscar trpí v boji se zuřícími živly, kdežto jejich proradný mladší bratr se prochází mezi krásnými uměleckými díly v Paříži (kde si s Albiem na cestě do Antverp udělali dvoudenní přestávku) a toulá se po svěží zelené krajině jižní Anglie, protkané mírnými kopečky a pastorálními scenériemi. Možná že tu propast mezi bratry, teď už nejspíš nepřekonatelnou, způsobil výhradně vztah k umění. V domácnosti Frau   Schultzeo­vé si žili dobře, i když skromně a velmi disciplinovaně. Univerzita jednou za čtvrt roku posílala zprávy Dobrému úmyslu   v Bergenu, kde studijní výsledky bratrů Lauritzenových pečlivě prozkoumali do posledního desetinného místa. Poté vždy přesně v termínu přišly peníze na jejich účet do pobočky Deutsche Bank v Altstadtu. Nikdy jim nehrozila nouze, to v žádném případě. Ale peníze z Bergenu jim ani v nejmenším neponechávaly prostor pro výstřednosti. Hezké a čisté oblečení a tři porce celkem vydatného jídla v podnájmu, toť vše. Později začal Lauritz nosit domů peněžité odměny za vítězství v cyklistice, které důsledně rozděloval: polovinu pro sebe a bratry, druhou pro Dobrý úmysl v Bergenu (ačkoli tamní dobrodinci by tyto peníze nepostrádali a nijak se po nich nesháněli). Začalo to tak, že Frau Schultzeová Sverreho požádala, aby jí   ozdo­bil rám dveří do velké jídelny, kde se podávaly nedělní večeře, pokud byli pozváni více než čtyři hosté. Samozřejmě si přála „vikinské umění“, to nebylo třeba zdůrazňovat. Sverremu to dalo čtyři dny práce a stálo ho to jen jedno propadnutí u bezvýznamné zkoušky, kterou si brzy opravil. Nedělní hosté Frau Schultzeové byli velkými přívrženci vikingů, ostatně jako většina Němců. Vášnivě obdivovali staroseverské orna­menty, a tak brzy jedno následovalo druhé. První hosté, kteří si u Sverreho objednali ozdoby, zaplatili průměrně. Později ho přestalo bavit stále opakovat to, pro co choval vášeň od dětství   13

(sám na Osterøye leckde vyzdobil rodný dům svými řezbami), takže už nebyl tak ochotný a tvrdil, že nemá čas kvůli studiu. Pak dramaticky stoupla cena i za ty nejjednodušší práce a šplhala vzhůru po stupnici, na jejímž vrcholu se skvěly černé reliéfy na pozlaceném   pozadí. S bratry se o peníze dělil, to byla samozřejmost, ne však s Dobrým úmyslem. Lauritz to kupodivu nikdy nekomentoval. Výsledkem těchto řemeslných přivýdělků bylo, že od třetího ročníku bratři nikdy neměli nouzi o peníze, přestože stále více utráceli za módní oblečení. Sverre oblékal své bratry tak, aby zastínili všechny spolužáky, a dělal to stejně rád, jako chodil ke krejčímu. Možná právě tato záliba v oblékání ho svedla dohromady s Albiem. Skupina anglických studentů byla v Drážďanech početná, dokonce se tvrdilo, že Angličanů je na univerzitě více než Němců z jakékoli spolkové země, snad s výjimkou Saska. Důvodem byla skutečnost, že Německo a německá kultura přišly v Anglii v posledních letech do módy, a angličtí studenti to jen dokazovali: jejich obdiv pro vše německé byl nanejvýš nápadný, někdy možná až přehnaný. Většina z nich se přesto šatila spíše v anglickém stylu než v kontinentálním, ačkoli rozdíly byly nepatrné. Šel-li někdo na koncert nebo do Semperoper, samozřejmě se na to řádně ustrojil, to bylo zcela přirozené a zároveň se to podílelo i na úplnosti prožitku. Jenže frak je frak — na něm se moc změnit nedá. Ale když člověk zamířil na soaré do Uměleckého nebo Operního klubu, čelil daleko větší výzvě, neboť musel usilovat o prostší eleganci, což je mnohem těžší. Angličané v takových případech volili většinou smoking, oděv, který se Sverremu zdál poněkud nenápaditý; připadal mu jako jednodušší typ fraku, pouze černý motýlek místo bílého a jinak vše vypadalo navlas stejně. Část Angličanů samozřejmě zarytě volila šedé kalhoty a černá či tmavě modrá saka — tento styl nazývali „Oxford grey“. Právě takhle se s Albiem poprvé vzájemně objevili. Ani jeden z nich neměl smoking, oba si dali s oděvem daleko větší námahu. Brzy si začali vyměňovat tipy na různá krejčovství ve městě. 14

A tak opět jedno následovalo druhé. Albie byl mezi anglickými  studenty oblíbený a častěji než ostatní u sebe pořádal večírky po konci oficiálních akcí. Měl pro ten účel nejvhodnější podmínky: obýval velký byt v centru města a měl komorníka i hospodyni. Ale mezi Angličany, kteří pocházeli výhradně ze zámožných rodin, to nebylo nijak neobvyklé. Vysvětlovali, že přesně tak většinou žijí studenti v Oxfordu nebo v Cambridgi. Tento blahobyt působil ve srovnání s možnostmi německých a jiných studentů zcela přirozeně; měl v sobě něco ryze anglického, co je pro obyvatele největšího a nej­bohatšího impéria světa samozřejmostí. Jejich večírky byly buď velko­lepé a rozverné, nebo ( jak tomu bývalo často u Albieho) poklidnější a intelektuální; pilo se zde sice také hojně, ale pomaleji. Občas až do pozdních nočních hodin poslouchali gramofon nebo si předčítali poezii, německou i anglickou. Bývaly to neskonale příjemné návštěvy a Albie platil za velmi štědrého hostitele. Styk s ním kromě toho představoval i prospěšné a neplacené hodiny angličtiny, se kterou by jinak Sverre přišel do kontaktu pouze v těch několika málo skriptech, jež pocházela z Ameriky. Číst anglicky je jedna věc, ale mluvit a porozumět něco docela jiného. Zvláštní bylo na Albiem také to, že na rozdíl od ostatních mluvil velmi dobře německy, nikoli se saským ani žádným jiným pří­ zvukem, ale přesto dokonale. Albie tvrdil, že může procestovat celé Ně­mecko a všude ho budou považovat za rodilého Němce, nic­méně nikdy nevysvětlil, odkud se tento jeho talent bere. Popíral, že by byl poloviční Němec. Albieho výtečná němčina se skvěle hodila, když všichni hosté odešli domů a oni zůstali se Sverrem sami. Takové chvilky nastávaly čím dál častěji. Někdy ostatní odešli nečekaně brzy, jako by něco vytušili. Setrvávali spolu do pozdních hodin — alespoň vzhledem k tomu, že je ráno čekaly přednášky, a bavili se o všem mezi nebem a zemí, téměř do slova a do písmene. Mluvili o Norsku a Ang­lii, o Bachovi a Mozartovi, o průlomu impresionistického umění, Wag­nerově 15

vikinském romantismu ve srovnání s daleko drsnější rea­litou této doby, o socialismu a volebním právu žen, o neochotě Německa účastnit se závodu o kolonie a o poněkud přehnaných snahách   Anglie v téže oblasti, o holandské technice šerosvitu ve srovnání se světlými barvami moderních francouzských malířů; vždyť kdo by nechtěl, aby mu doma na zdi visel Vermeer, zvlášť vezme-li se v úvahu, za kolik moderních francouzských obrazů bys­te ho mohli vyměnit a ještě by vám dali nádavkem kopii tohoto sta­rého holandského mistra. V těchto chvílích byl svět až bolestně nádherný a připomínal některé pasáže z Čajkovského Patetické. Jak dlouho ostatně dokázali srovnávat Bachovu matematickou a Čajkovského emotivní tvůrčí metodu! Život byl s Albiem větší a bohatší a Sverre si to uvědomoval, kdykoli pomyslel na to, jakou cestou by se jeho život ubíral, kdyby zůstal s bratry v Bergenu coby provazník, a přišel tak o devadesát procent svého celkového přehledu o světě. Občas pociťoval silný vnitřní pře­ tlak, jako když se nafoukne pneumatika až k prasknutí, občas podléhal spíše horečnému vzrušení, které nedovedl nijak popsat, neboť mu pro něj chyběly výrazy jak vznešené, tak nízké. Nechápal tajný, pro mnoho lidí ostudný obsah citů, jež ho přemáhaly. Když ho Albie poprvé políbil na rozloučenou — sice opatrně a něžně, zato na ústa —, kráčel domů po břehu Labe jako opilý. Vycházející slunce rudě zářilo a on šel úmyslně oklikou a prozpěvoval si, co mu přišlo na mysl, hlavně Schuberta. V tu chvíli v něm city  jasně převládly nad rozumem. Nic nechápal a vůbec si neuvědo­ moval, že se ocitl na rozhodujícím životním rozcestí. * * * Albieho trápilo špatné svědomí. S příliš mnoha věcmi se Sverremu dosud nesvěřil. Nikdy se ani v náznaku nezmínil o katastrofě, která ho přiměla opustit Anglii a hledat nový život v Německu, nebo přinejmenším začátek nového života. Neprozradil Sverremu nic   16

o svých dřívějších výstřelcích ( jak zněl jeden z mnoha umírněných opisů), kdy vedl nezodpovědný, avšak šťastný život mezi londýn­ skými bohémy a dandyi, máme-li použít další umírněné opisy. Sverreho, nebo lépe řečeno jejich vzájemnou blízkost, se od začátku snažil chránit právě svou diskrétností. Sverre byl čistý, neposkvrněný jako světec, samo ztělesnění venkovské nevinnosti. Ani v nejmenším to neukazovalo na zženštilost. Sverre byl viking, statný jako socha v řeckém oddělení Britského muzea. Ve Sverreho modrých očích se zračily slané mořské vody a rybářské sítě, zároveň však studoval na světově vyhlášené technické univerzitě, měl duši zasněného umělce, a ještě ke všemu platil za nejlépe oblečeného muže v celých Drážďanech. Taková kombinace byla pohádková a nedalo se jí odolat. Albie se od samého začátku jednoduše bál, že by Sverreho jakoukoli zmínkou o jiných mužích ve svém životě odradil. A čím déle setrvával ve lži, tím větších rozměrů nabývala a bylo stále těžší ji prolomit. Přesto by mohl začít s vyprávěním od světlých stránek. Vždyť   občas míval chvilky, v nichž ho zachvátil úžasný pocit svobody  a štěstí, že žije jako dandy, mimo jiné v okruhu Oscara Wilda. Jako tehdy, když přišli (v sevřeném šiku a se zeleným karafiátem v knof­líkové dírce) záměrně pozdě na premiéru Lady Windermere’s Fan. Toho večera byl divadelní salónek plně obsazen těmi, kdo v Londýně něco znamenali — a ti všichni Oscara zbožňovali. V děkovné řeči z jeviště Oscar prohlásil, že gratuluje publiku k vybranému vkusu a vysokému literárnímu úsudku, neboť se zdá, že všichni přítomní oceňují tuto hru téměř jako on sám. Kdyby stejnou řeč pronesl George Bernard Shaw, byl by z toho skandál. Když ji   však pronášel Oscar, nacházel se v nebeské sféře, kde ho obklopovala láska jako ochranné pouzdro z bavlny a hedvábí, a skýtala jemu i všem okolo pocit, že právě on je Prince of London, a tím pádem nezranitelný. Jen o několik let později se Oscar Wilde octne za zdmi žaláře v Readingu, odsouzen ke dvěma letům nucených prací za „lásku, 17

jež se neodvažuje vyslovit své jméno“, kterou trestní zákoník nazývá „obzvláště nestoudným jednáním“. Takovou pohromu by si byl onoho večera v divadle Saint James’s nikdo nedokázal představit. Když skandál po vynesení rozsudku nad Wildem vypukl v plném rozsahu a tisk zachvacovaly vlny nenávisti proti všemu, co údajně Wilde ztělesňoval, byla šťastná doba tatam. Ustala tak rychle a brutálně, že se zdálo nemožné na ni byť jen vzpomínat. Náhle bylo riskantní chodit do londýnských restaurací v sametovém saku se zeleným karafiátem v knoflíkové dírce. Dokonce i vyjít ven hladce oholen mohlo v okolí vzbudit podezření (často oprávněné). Vyjádřit se pochvalně o francouzském umění či literatuře platilo za krajně neuvážené a hraničící s vlastizradou. Byl to deník The Daily Telegraph, který se vší vážností přišel s politickým vysvětlením problému. Tvrdil, že za vším stojí francouzské satanistické spiknutí, jež má za cíl plíživě vnést do Anglie nejmenované francouzské zlozvyky a v krátkém časovém horizontu tak podkopat morálku anglické mládeže. A v poněkud delším časovém horizontu zcela vyhladit anglickou rasu. Jde tedy o novou, zvláště zákeřnou a zbabělou válečnou taktiku francouzského arcinepřítele. Oscar Wilde a jeho přívrženci se tudíž dopouštějí zrady jak na Anglii, tak na celém impériu. Budoucí generace se takové ztrátě soudnosti možná budou smát. Ale ti, kteří pociťovali nenávist na vlastní kůži, neměli daleko ke zhroucení. Albie ještě dlouhá léta poté trpěl nočními můrami. Když pozdvižení v Londýně vrcholilo, utekl do rodného Wilt­shi­ ru a poprvé po osmi měsících se setkal s otcem. Otce nalezl v pracovně vedle knihovny, ponořeného do účetních knih či nějaké podobné triviality. Albie očekával, že mezi nimi dojde k výstupu, při němž mu otec vynadá a bude mu vyhrožovat tím i oním; nabízelo se pozastavení apanáže. Nic takového se však nestalo. Otec se na něj klidně díval a přikyvoval, jako by se naposledy  viděli před pouhými pár hodinami. Krátce si prohlédl synovo oblečení, ale nic k němu neřekl, jen se sotva znatelně pousmál. 18

„Dobře že jsi tady,“ řekl. „Navrhuji, abychom si zašli na odpolední procházku a o všem si promluvili. Za chvilku to tady dokončím  a ty se mezitím můžeš převléknout.“ Poté se otec opět ponořil do svých papírů. Albie neměl na výběr, a tak se odebral nahoru do svého pokoje a převlékl se do obyčejného oděvu. Vzal si kalhoty po kolena, tvídové sako, čepici s kšiltem a hnědé polobotky. Během deseti minut se z dandyho změnil ve venkovského gentlemana. Fialové sametové sako, bílý kabát a klobouk pověsil ve skříni až úplně dozadu. O chvíli později si vyšli do parku. Otec byl klidný jako beránek, ale než promluvil, dlouho otálel. V šedivém dni drobně mrholilo. Za prvé, začal otec konečně, jsme v situaci, jež se zdánlivě podobá francouzskému pronásledování hugenotů v sedmnáctém století, neboť morální chaos v Londýně řádí jako divá zvěř. Je sice pravda, že lord Alfred Douglas, jehož Oscar Wilde něžně nazývá Bosiem, unikl žaláři a zneuctění. Ale to se před několika lety podařilo i oněm milým bratrancům, Henrymu Jamesi Fitzroyovi a lordu Arthuru Somersetovi. Nemilá událost, tenhle takzvaný skandál z Cleve­land Street. Tehdy se každopádně mlýny spravedlnosti spokojily s tím, že semlely několik majitelů nevěstinců a jejich méně významných zákazníků. Syn prince z Walesu se ze všeho vykroutil — není divu. Ale jak jsem řekl, i oba drazí bratranci vyvázli jen otřesení. Zato nyní je důvod se domnívat, že tyto — chceme-li — šťastné doby jsou nenávratně pryč. Teď se ve vší vážnosti musíme obávat éry bezohledných perzekucí. Proto by bylo nanejvýš chytré změnit místo pobytu a na několik let se uchýlit na studia do zahraničí. Až dosud Albie nepronesl jediné slovo či námitku. Otec popsal situaci klidně a naprosto přesně. Chvíli šli bok po boku mlčky jako dva gentlemani na obyčejné procházce. Zpovzdálí by nikoho nenapadlo, že by mohli hovořit o něčem jiném, než o čem spolu gentlemani obvykle hovoří: o počasí, kriketu a bažantech. Víc se ostatně k celé záležitosti snad ani doplnit nedalo. Věc byla jasná a Albie už si představoval, jak bude žít v Paříži. Další otcova úvaha ho proto dokonale zaskočila. 19

„Navrhuji, aby ses ve svém dalším studiu zaměřil na strojírenství,“ řekl a nic k tomu nedodal. Stále ještě byl klidný jako beránek a mluvil tónem, jako by hodnotil počasí. Albie několik vteřin váhal a domníval se, že se jedná o běžný ang­ lický ironický žert. Ale pak pochopil, že to otec myslí vážně, a připadal si, jako by do něj udeřil blesk z čistého nebe. Strojírenství? Něco tak obyčejného a banálního, dobrého leda pro vozky, kováře a nižší úředníky z jejich londýnské kanceláře? Jak duchamorné, jak nízké! Albie si později nedokázal vybavit, jak přesně zformuloval své námitky — slova se mu pravděpodobně zadrhávala v krku. Ale otec se jenom pousmál. Jistě velmi dlouho promýšlel, jak má synovi vyjevit tento veskrze prozaický návrh. Na námitky se velmi dobře připravil. Dvacáté století, zahájil svou další řeč, bude epochou strojů a tech­ niky. Stroje od základu změní nejen zemědělství, ale stejnou měrou  také dopravu a průmyslovou výrobu. Ti, kteří to pochopí jako první, jednak nadmíru obohatí sami sebe, jednak vykonají dobrý skutek pro lidstvo. A k čemu dospějeme, uplatníme-li tuto úvahu na Albieho? Albie se sice strojí jako velký umělec, chová se bohémsky a co možná nejvyzývavěji a přitom tvrdohlavě prohlašuje, že literatura je jediná smysluplná lidská činnost. Avšak navzdory tomu všemu má nepochybné matematické nadání. Za to se mimochodem nemusí stydět, vždyť veškeré posudky z Etonu se v tomto bodě naprosto shodují. Na Etonu se takové nadání navíc velmi vyplácí. Copak snad Albie za poslední dva roky nevypracoval bezpočet domácích úloh z matematiky, a to nejen pro spolužáky ze své třídy, nýbrž i pro podstatně starší studenty, a dokonce pro prefekty, kteří měli na starost kázeňské přestupky? Co ostatním trvalo hodinu, Albie měl hotové  za pět minut, není to tak? Díky tomuto nadání, o něž se sám pra­ málo zasloužil, na tom byl ze všech studentů Etonu finančně nej­ lépe, třebaže v otázkách finanční podpory z domova zde platila velmi přísná pravidla. Nedalo by se na to pohlížet jako na memento do budoucnosti? 20

Takové má člověk možnosti: buď bude zápolit s tím, co miluje, ale neumí (v Albieho případě s poezií a literaturou), nebo se vrhne na obor, pro který je jako stvořený, a časem se ho naučí milovat. Pak zase dlouho kráčeli mlčky. Došli až k velkému potoku, kde na jaře povodeň strhla most. Bylo načase vydat se zpátky. Albie si připadal polapen otcovou logikou. Ani jeden z nich nemusel říkat, že Albie je jediným synem, a proto na jeho bedrech spočívá mimořádná odpovědnost. Nehledě na tento stín, ve kterém vždy musel žít, ho teď otec pomalu a metodicky zahnal do kouta. Jedna věc byla, co by chtěl v životě dělat Albie sám. Jenže logika bohu­žel hovořila pro něco docela jiného. „Nuže dobrá,“ řekl. „Dám se na strojírenství.“ „Excellent,“ odpověděl otec. „Myslím si, že je to velmi šťastné rozhodnutí jak pro tebe, tak pro rodinu, a možná dokonce i pro celou Anglii. Dobrá! Tím se dostáváme k otázce, kde bys měl strojírenství studovat. Cambridge může v oboru přírodních věd nabídnout nebývale kvalitní výuku, jak známo. Ale tvůj návrat na Trinity College by teď jaksi nebyl v souladu s naším záměrem.“ To byl velmi umírněný, možná až ironický eufemismus. Albie vedl na Trinity College značně bohémský život a kromě toho už ho stejně na zbytek školního roku vyloučili pro neustálé absence. Opět se mu tedy nedostávalo žádných námitek. „Ano, já vím, otče,“ odvětil odevzdaně. „Mám si vybudovat nový život mimo bohému. Takže v zahraničí?“ „Přesně tak. A tím se dostáváme k zajímavější otázce: kde v zahraničí?“ „Ve Francii!“ „Obával jsem se, že začneš Francií…“ Otcovu zášť vůči Francii ani v nejmenším neovlivnila strachem živená nenávistná kampaň, kterou rozpoutal The Daily Telegraph a jiné notoricky frankofobní londýnské deníky. Z jeho pohledu se to celé mělo úplně jinak. Přínos Francie pro svět tkví samozřejmě v literatuře, malířství a do jisté míry v moderní hudbě. Ale Francie především platí za šelmu Evropy. Je to země tak krvelačná a chtivá 21

války, že to hraničí se šílenstvím, a tak tomu bylo už v dobách Lud­ víka  XIV. a posléze za Napoleona — výbojnost této bestie zkrotilo   až to, že se proti ní semklo Rakousko, Prusko, Anglie, Rusko, dokonce i Švédsko a do jisté míry také ruská zima. Další válku Anglie povede bezpochyby a nevyhnutelně proti Francii — jako obvykle. Z velmi dobrého důvodu vychovávaly Albieho a jeho sestry německé guvernantky. Nikoli tedy francouzské, které bohužel stále upřednostňují některé tvé sestřenice, pokračoval otec ve svém dlouhém  kázání. Ne z Francie, ale z Německa se blýská na mírové časy v Evropě. Ví, o čem mluví. Historik Frederic William Maitland byl jeho spolu­ žákem už na Etonu, neboť jsou stejně staří. Posléze nastoupili na Trinity College, kam se otec (stejně jako Albie) dostal díky tomu, že tam měl předplacené místo. Ovšem Maitlanda přijali pro nebývalé nadání a proto, že získal stipendia. Otec a Maitland měli během prvních několika let na Trinity College pokoje vedle sebe a společně se účastnili večírků a… tak vůbec. Kromě toho vedli nekonečné rozhovory o evropské budoucnosti. Maitland vždy považoval za ideál Evropy právě Německo, ačkoli  je to země nepraktických snílků v modrém oblaku tabákového kouře a krásné hudby. Němci jsou pravděpodobně nejmírumilovnějším národem Evropy, stačí se podívat na posledních pět set let válečných dějin. V letech 1870—1871 Francie vehnala Němce do válečné vřavy, ale to bylo způsobeno jednoduše tím, že Francouzi chtěli ukořistit nová území jako obvykle a domnívali se, že tehdejší nejmladší evropský stát bude snadnou kořistí. Žádný div, že během této vynucené války celý svět sympatizoval s Německem. Díkybohu vyhrálo! A od té doby žije Německo se svými sousedy v naprostém míru. A třebaže se dnes budoucnost předpovídá jen obtížně, jedna věc je zcela jasná. Anglie se velmi brzy ocitne ve válečném konfliktu s Francií, pravděpodobně kvůli sporům o dolní Súdán nebo nějakou jinou oblast v Africe. S Německem samozřejmě Anglie nikdy válčit nezačne. 22

„Takže jestli se ptáš, proč mluvíš plynně německy a jen bídně francouzsky, teď to už víš!“ zakončil otec svůj vášnivý chvalozpěv na přední evropskou zemi míru, umění a v posledních letech také techniky. Otec opět zahnal Albieho do slepé uličky, která připouštěla jediné možné rozhodnutí. Studovat v zemi, ze které se v blízké budoucnosti znovu stane nepřítel Anglie, by samozřejmě nebylo nejchytřejší. Díky tomu se z Německa stala jasná volba. Otec Albieho přesvědčil. A on ani příliš nelitoval ztráty šťastných dní v Paříži, neboť v hloubi duše věděl, že pokud by ho přijali na Sorbonnu, jeho už tak chabá studijní sebekázeň by ve víru zábavy upadla docela. Ne pro nic za nic byla Paříž nejoblíbenějším evropským městem Oscara Wilda. Zbývalo jen formálně kapitulovat. „A kam do Německa se mám podle tebe vydat? Kde mám studovat strojírenství, otče?“ zeptal se odměřeně. „V Drážďanech. Domnívám se, že tam v současnosti nabízejí nejlepší technické vzdělání na světě, a tento názor nemám zdaleka sám. V Cambridgi si o tom mohou říkat, co chtějí. Gute Reise, mein lieber Sohn!“ Tak ho otec napohled lehkomyslně, v té chvíli téměř samozřejmě, poslal do Sverreho náruče, ačkoli tehdy se ani jednomu z nich o takové hříčce osudu nesnilo. Po pouhých několika týdnech pobytu v Drážďanech si Albie zařídil předplatné do Semperoper, kde se setkal s mnoha spřízněnými dušemi, zejména se Sverrem. Po představeních se všichni nadšenci scházeli v klubu přátel opery, aby kritizovali a diskutovali, a pokud to bylo nutné (což bylo téměř vždycky), vyšli si spolu někam na   skleničku, aby rozhovor dokončili. První, čeho si Albie na Sverrem z dálky v tlačenici všiml, bylo jeho oblečení a ručně šité boty. Pak trvalo ještě nějakou chvíli, než se spolu spontánně vydali do města v jedné skupince. Od té doby — nebo lépe řečeno od toho okamžiku, neboť jeden druhého si poprvé všimli v jeden konkrétní okamžik — byl Sverre 23

neustále přítomen v Albieho životě, i když zpočátku spíše v jeho   fantazii. A poté se začala k nebi zvedat věž vystavěná ze lží, byť obrostlá překrásným růžovým keřem. A pokud se nejednalo o výslovné lži, pak přinejmenším o věci zamlčené a zatajené, což je téměř totéž. Přitom Albie věděl o Sverreho životě všechno — věděl o městečku Bergen, o nespoutaných jezerních vodách, rybářských bárkách, zuřivých bouřích, nešťastném úmrtí Sverreho otce a strýce, kteří po sobě zanechali šest sirotků, dále o učednickém období v provaznictví, zkrátka o všem. A co věděl Sverre o Albiem? To, že je jakýmsi chovatelem ovcí z anglického venkova? Proč se vzájemně nemohou navštívit o letních prázdninách, se dalo odůvodnit jednoduše tím, že Sverreho matka je hluboce věřící a má jasnou představu o tom, co je ještě obyčejný hřích a co už ohavnost. A jeho nejstarší bratr, cyklistický nadšenec, byl podle všeho zkostnatělý reakcionář a člověk silně netolerantní. V takové společnosti by je mohla prozradit sebemenší něžnost a toho se Sverre zjevně velmi obával. Tak zněla jeho omluva. Zato Albie se vymlouval jen neurčitě. Pravda byla, že kdyby si domů pozval norského spolužáka z Drážďan, který je zcela oči­vidně víc než jen spolužák, otec by možná nanejvýš starostlivě svraštil čelo a nic by nepodotkl. Ale jeho otec představoval pravý opak Sverreho matky. Po celý život byl velmi chápavý k výstřednostem mladých mužů předtím, než se usadí a založí rodinu, jak si žádá povinnost. Velmi upřímně si o tom promluvili, než Albie poprvé odjel do Drážďan. Jeho otec chodil na Eton stejně jako všichni ostatní příbuzní, a zakusil tedy stejnou míru mužské blízkosti jako oni. Totéž platilo i pro  Trinity College. Otec vždy prohlašoval téměř s lítostí, že jeho období Sturmu a Drangu vzalo velmi náhlý konec, neboť Bůh si k sobě  povolal jeho otce příliš předčasně. A on se musel ujmout svých povinností. Bylo to jako přírodní zákon, člověk to zkrátka musel akceptovat. Oženit se, pokud možno bohatě, a zplodit nejméně jednoho 24

syna, nejlépe však ještě několik dalších do zásoby. Konec radostného života. Otec uspěl hned ve dvou ohledech: bohatě se oženil a zplodil syna. Se syny do zásoby to bylo horší — po Albiem přišly dcery  Alberta, Margrete a Penelope. Přivést si domů mužského partnera ve věku, kdy všichni očekávají příchod budoucí snachy, by se jevilo jako poněkud nešťastné. Žádná katastrofa, ale poněkud nešťastné. Možná zbabělost vedla Albieho k tomu, že přijal Sverreho pochybnosti za své. Sice to nikdy nevyslovil nahlas, ale předstíral, že oba jsou polapeni ve   stejné pasti. Na otcův pohřeb jel Albie samozřejmě sám. Kdyby byl jeho dědeček nepadl v búrské válce, a nezemřel tudíž příliš mladý, byl by důvod se obávat, že se jedná o rodinný rys. Albieho otec zemřel na rakovinu žaludku, ke konci to s ním šlo rychle. Nejtrpčí zármutek po několika letech odezněl, nicméně Albie cítil, že jizvy v jeho nitru budou svítit po zbytek života. Nejvíce litoval toho, že se s otcem skutečně sblížili až po krizi, jež následovala po rozsudku nad Oscarem Wildem. Nikdy dříve si nedovedl představit, že by otec věděl něco o umění nebo se zajímal o literaturu. Albieho vlastně vůbec nenapadlo, že by spolu mohli vycházet o poznání lépe. To všechno se ukázalo až těsně před Albieho odchodem do německého vyhnanství. Příliš pozdě odhalil, že jeho otec nebyl jen venkovským gentle­ manem, jenž vedl jednotvárné a nudné konverzace jako ostatní venkovští gentlemani. Příliš pozdě si uvědomil, že když otec trávil odpoledne za psacím stolem, mohl číst třeba i Fausta, a nejen účty a zprávy o sklizni. Bylo otci líto, že prožil tak krátké období svobody a snění ve společnosti skvělých mladíků, kteří jeho sny sdíleli? Nejspíš ano. Ale to už se Albie nikdy nedozví. A nyní se sám ocitl ve stejné situaci. Právě teď nastal čas, aby se oženil a zplodil syna, a nejlépe ještě druhého. Jinak by matka a sestry — v případě, že by Albie zahynul při nehodě nebo z jiných příčin skonal jako mladý — byly nuceny vystěhovat se z domova bůhvíkam, 25

na jejich sídlo by se nastěhoval nějaký bratranec a všechno by tu převzal. Připomínalo to přírodní zákon — nedalo se to nijak změnit ani najít kompromis. A byla tu ještě další věc, o které se Albie vyjádřil před Sverrem jen mlhavě. Upřímněji řečeno ji před ním zcela zatajil. Jenže brzy mu to bude muset prozradit. A nyní se chvíle pravdy blížila děsivou rychlostí čtyřiceti mil za hodinu; vlak zanedlouho dorazí do Salisbury. Albie se s nadějí upínal ke dvěma myšlenkám. Než onoho zakaboněného rána před pěti lety opustil Anglii, napsal nejupřímnější text svého života. Učinil tak těsně po soudních procesech s Oscarem Wildem. V době, kdy sám sebe chápal jako umělce, jehož mladíci kolem Oscara svedli k romantice a jehož   sám Oscar povzbuzoval k tvorbě. Podle něj psal Albie vlastní krví, totiž bezohledně upřímně, přesně jak si umění žádá. Popsal tehdy padesát stránek a vylíčil nejen soudní procesy, život bohémy a šťastné období před onou katastrofou, nýbrž celý svůj život, tak jak se mu tou dobou utvářel. Dotkl se všeho, co pak musel před Sverrem čtyři roky tajit. Měl to tedy černé na bílém. Až budou na pár dnů u Sverreho doma, vytáhne povídku ze šuplíku a předá mu ji. Bude to hop, nebo trop. Ale jestli si spolu mají vybudovat nový život, musí být upřímnost od nynějška sine qua non, nutná podmínka. Jejich nový dům byl už dokončen. To by mělo Sverreho přesvědčit, že se Albie ve vší vážnosti připravuje na společný život. Hop nebo trop — brzy se rozhodne. Nahánělo mu to strach, ale zároveň to přinášelo podivnou úlevu. * * * Později si Sverre musel přiznat, že kdyby měl alespoň trochu pozorovacího talentu a — ke své ostudě — dedukčních schopností, nemuselo ho všechno tak zaskočit. Jeho pozornost mohl upoutat například fakt, že na rušné stanici London & South Western   26

Rail­ways v Salisbury je nevyzvedli obyčejní nájemní drožkáři. Skutečnost, že on a Albie bezstarostně zanechali svých devatenáct za­ vazadel na perónu jen tak bez dozoru, si Sverre vykládal jako okouzlující rys anglického venkova, kde jsou lidé nejspíš tak čestní, že by je ani ve snu nenapadlo obohatit se z obsahu nákladných cestovních brašen a kufrů. Jeho znalosti heraldiky byly sice ubohé, ale měl si zkrátka všimnout, že na dvířkách kočáru není obyčejný městský znak jako na drožkách v Drážďanech. Nevytušil nic z toho, co mu mělo začít docházet už při příjezdu do Salisbury. Možná byl v zajetí svých živých představ. V duchu si vytvořil obrázek Albieho domova, přesný jako fotografie: pěkná usedlost na kopečku, obklopená zelenými svažitými loukami, tvoří ji podlouhlý dům s obílenými zdmi, několik stodol a skladů, v okolí se pase pár set ovcí, zkrátka takový pěkný dvorec pro dobře situovanou rodinu ze střední vrstvy. Jejich kočár záhy vyjel po venkovské cestě. Letní den byl téměř bez mráčku a panovalo překvapivé teplo, přinejmenším vezme­me­ ‑li v úvahu, jak si Angličané vždycky stěžují na počasí. Albie nej­ prve chvilku radostně rozmlouval s kočím, a sice v nářečí, kterému  Sverre skoro nerozuměl. Brzy však umlkl a zdálo se, že se pohroužil do myšlenek. Minuli alespoň tři statky, které přesně odpovídaly Sverreho představám, a projeli několika malebnými vesničkami s kamennými domy, doškovými střechami a růžemi — Anglie vskutku vypadala jako Anglie. „Je to ještě daleko?“ zeptal se Sverre po neobvykle dlouhém tichu. „Ne, už jen necelých dvacet minut,“ odpověděl Albie. „Mám pro tebe překvapení, které souvisí s naší prací. Myslím, že ti udělá radost.“ Sverreho nenapadla žádná odpověď. Jestliže je to překvapení, nemůže se vyptávat. A Albie mu připadal nějaký divný. Mluvil tónem, jaký u něj ještě nikdy neslyšel. Právě vyjeli z vesnice, kterou obklopovala jakási tři metry vysoká cihlová zeď, a aby se dostali ven, museli projet mohutnými   27

železnými vraty, vedle nichž stál strážní domek, patrně určený pro platbu mýta. Hlídači jim však jen otevřeli, pozdravili a nijak ne­ naznačili, že by chtěli vybírat peníze nebo kontrolovat cestovní doklady. A tak se zase ocitli na venkovské cestě. Projeli kolem několika rybníků s kachnami a labutěmi a pokračovali řídkým hájkem majestátních mnohasetletých dubů, kde se kupodivu procházela velká stáda jelenů, ale ne takových, jaké Sverre znal z Vestlandu a Saska, nýbrž menších, skvrnitých, se světlou srstí a ničím nechráněných. Zvířata vůbec nevěnovala pozornost tomu, že kousek od nich projíždí koňský povoz. „Co je to za zvířata? Taková jsem ještě nikdy neviděl,“ zeptal se Sverre. „Daňci. V tomhle kraji je jich spousta,“ odpověděl Albie. Ani tentokrát se mezi nimi hovor nerozproudil. Albie i nadále působil podivně napjatě. Teprve teď si Sverre uvědomil, že těmi   vysokými železnými vraty odnikud nevyjeli, nýbrž někam vjeli. Z úzké štěrkové cestičky, která se před nimi klikatila dubovou alejí, bylo vidět nějakou velkou budovu, snad nemocnici, kasárna nebo jinou veřejnou instituci, kterou podle Sverreho mínění naprosto nevhodně umístili na venkov. Po bílém selském stavení nikde   ani vidu. Přibližovali se k té velké budově a Sverre po chvíli pochopil, že jejich cesta skončí právě tady, na rozlehlém dvoře u širokého kamenného schodiště a vysoké vstupní brány. Na spodních schodech se řadili nějací lidé. Albie se zhluboka nadechl a zavřel oči jako při námaze. Pak začal soustředěně udělovat pokyny. „Půjdeme zprava doleva, já pozdravím jako první, pak představím tebe. Mé matce, sestrám a babičce polib ruku, s ostatními si ruku jen podej!“ Sverre jako by zkameněl. Celý tento výjev ani úsečné Albieho   příkazy se nedaly nepochopit. Přijeli k nějakému zámku, na kamenných schodech je očekává knížecí rodina a Sverre o tom všem neměl ani ponětí. Skutečnost, že Albie je „lord“, mohla podle Sverreho 28

chápání znamenat úplně cokoli. V jeho poněmčeném vidění světa se tento titul nijak nelišil od „svobodného pána“ či „barona“ —  těmito přídomky se ohánělo mnoho spolužáků z Drážďan. Když kočí zabrzdil před čekajícím shromážděním, přiběhli k nim dva mladíci ve světle modrých uniformách, na obou stranách ko­čá­ ru otevřeli dvířka, vysunuli schůdky a postavili se do pozoru. Veškeré Sverreho představy o venkovské idyle se během minuty zhroutily, vyschlo mu v ústech a obával se, že nebude schopen vypravit ze sebe jediné slovo, ať už anglicky, nebo německy. Povedlo se mu procedit skrze zuby jen rychlou otázku. „Jak mám oslovovat dámy?“ Albie už vystupoval z kočáru, ale ještě se spěšně otočil. Veškerá nervozita z něj napohled spadla a vykouzlil svůj nejkrásnější úsměv, jako by právě toto mělo být ono chystané překvapení. „Starší oslovuj ‚Vaše Milosti‘, mladší ‚milady‘. Drž se u mě, miláčku, to zvládneme!“ Albie čile seskočil na štěrkový chodníček a s roztaženými pažemi zamířil k nejlépe oblečeným ženám na začátku řady. Sverre ho následoval v těsném závěsu. Albie objal matku, políbil ji a odpověděl na několik otázek ohledně cesty. Pak začala samotná procedura. „Drahá matko, toto je diplomovaný inženýr Sverre Lauritzen, můj budoucí společník, o kterém jsem ti toho tolik vyprávěl. Sverre, toto je má matka, lady Elizabeth.“ Plisované hedvábí je u krku hezky střižené, jakýsi falešný tylový výstřih, ovšem velmi vkusný, a ta ozdoba na krku bude jistě akvamarín, na safír je to moc velké, pomyslel si Sverre zoufale, jako by se nutil myslet na něco konkrétního, aby neztratil kontakt s realitou. Nepříliš krásná, avšak elegantní žena středního věku mu podala pravici, on ji opatrně uchopil do levé ruky a naznačil nad ní letmý polibek. Pronesla něco v tom smyslu, že je zde srdečně vítán. Zamumlal cosi v odpověď. Albie mu představil sestry, lady Margrete, již měl oslovovat „Margie“, a lady Penelope, které měl říkat „Pennie“. Sverre oběma políbil ruku; hovořily německy a žertovaly. Když se 29

pokusil přeložit slovo „lady“ jako „meine gnädige Frau“, rozesmál je, protože to bylo podle všeho chybně. A poté obřad pokračoval starší dámou, pravděpodobně babičkou, lady Sophy. Albie žertem prohodil cosi stěží pochopitelného: prý by se měla oslovovat „lady Sophy“, ale v nejužším rodinném kruhu jí říkají jednoduše „Auntie“. Opět následovalo políbení ruky a Sverre stále nechápal, co se to kolem něj vlastně děje. Připadalo mu, jako by se ocitl v noční můře, ve které ohluchl. Sice vidí, jak ostatní lidé pohybují rty,  ovšem neslyší, co říkají. Jakéhosi mohutného muže v žaketu mu představili pouze jako „Jamese“. Sverre nebyl schopen zařadit ho na společenském žebříčku, protože dotyčný stál sice hned vedle babičky, ale představili ho jen křestním jménem. Bylo to matoucí. Sverre muže zkusmo oslovil „sire“ — odměřeně ho však opravili, že postačí „Jamesi“. Potřásl  si s ním tedy rukou. Poté následovala dáma ve středních letech, jež byla něčím mezi honosně, draze oblečenými členkami rodiny a příslušnicemi služebnictva, jež stály dál v řadě. Byla to „Mrs. Stevensová“ a Sverre usoudil, že by si s ní měl stejně jako předtím s Jamesem pouze potřást rukou. Dále ho kupodivu představovali německy, ačkoli tentokrát byla na řadě jakási Mrs. Jonesová. Ta stejně jako Albieho sestry mluvila německy. Albie Sverremu objasnil, že dříve to bývala Fräulein Gertrude, nástupkyně Fräulein Hilde, jež naneštěstí utekla s jejich účetním, kvůli čemuž nadále upustili od jistých zásad. Proto se z Fräulein Gertrude stala Mrs. Jonesová, zákonitá manželka vrchního komorníka Henryho Jonese, tudíž je nyní pevně ukotvená ve zdejší domácnosti, a pokud je známo, žádný útěk v plánu nemá. Toto představení bylo trochu matoucí, i když nejspíš mělo být zábavné, protože všichni okolo se srdečně smáli. Sverre se soustředil opět jen na to, že situace si vyžaduje podání ruky. Další představování s řadou zbývajících sloužících, kteří na sobě měli černobílé uniformy, proběhlo podstatně rychleji. Poté se všichni odebrali dovnitř, jako první šly dámy a hned po nich Sverre, kterého na toto místo nenápadně postrčil Albie, jenž kráčel v těsném 30

závěsu za ním a pošeptal mu, ať se jednoduše drží u něj a všechno půjde jako po másle. Služební se rozlétli do všech stran jako duchové. Rodina se shromáždila v menším salónku v přízemí, který se nacházel za knihovnou a pánským pokojem. Sverre nedovedl styl téhle místnosti kunst­ historicky určit, nicméně viděl, že spadá do osmnáctého století a je výrazně anglický, rozhodně ne francouzský. James jim naservíroval čaj, kanapky a scones. Sverre si připadal jako ve snu nebo v transu, možná v obojím zároveň. Ze všech sil se snažil odpovídat na přátelské otázky, které se netýkaly ničeho zvláštního. Nejsnazší to bylo, když se na něj obracely sestry. Ty s ním nadále hovořily v němčině, kterou ovládaly téměř stejně dokonale jako Albie. Čajový obřad trval asi půl hodiny a poté lady Elizabeth náhle vstala. Albie ji okamžitě následoval a Sverre byl naštěstí přece jen dostatečně při smyslech, takže ho napodobil. Lady Elizabeth pronesla něco o dlouhé cestě, unavených gentlemanech a uvítací večeři v osm hodin. Albie vzal Sverreho pod paží a odvedl ho, jako by Sverre nebyl schopen odejít sám. Venku na čerstvém vzduchu se mu vrátila schop­ nost uvažování, kterou měl do té doby zcela ochromenou. Bylo to jako náhlé osvobození. „Můj drahý, nejdražší Albie, proč ses mi o tomhle nikdy ani slovem nezmínil?“ zeptal se Sverre, když kráčeli po hrubém vápencovém schodišti k hlavnímu východu. „Protože ze začátku jsem měl strach, že tě vyděsím. A později, když jsem se toho přestal bát, jsem si myslel, že to vůbec není důležité — vždyť naše vzájemná blízkost je povznesena nad takové ekonomické a sociální triviality. A ještě později jsem se styděl, že jsem ti to neřekl už dávno. A tak jsme teď tady.“ „Tuhle odpověď jsi piloval asi dlouho.“ „To si piš. Zhruba od chvíle, kdy jsme v Antverpách nastoupili na loď.“ „Rozhodně se ti to povedlo krásně zformulovat.“ „Díky, miláčku.“ 31

Odmlčeli se a dál kráčeli obrovským parkem, který sahal, kam oko dohlédlo, a blížili se k podlouhlé bílé patrové budově s nesmírně velkými okny, jež dosahovala od přízemí až do patra — dům byl pravděpodobně jakousi oranžérií. Podařilo se jim prolomit první bariéru, to nejdůležitější si vyří­ kali hned zkraje. Ale existovala spousta dalších důležitých věcí, které  si říkaly o slovo. Sverre byl ještě stále tak otřesený, že váhal, jestli má v rozhovoru pokračovat. Albie se tvářil dojemně provinile a hovor se za žádnou cenu nesměl vyvinout ve výslech. Zároveň však rostla Sverreho nezměrná zvědavost. „Víš, že pocházím z prostředí, kterému se říká ‚velmi skromné poměry‘?“ prohodil zkusmo. „Hm, další z mnoha pohrdavých anglických výrazů. Ale ty jsi mi pověděl o své rodině všechno — na rozdíl ode mě. Říká se, že lidé jako ty se za svůj původ stydí a někteří se ze všech sil snaží ho utajit. Pak bývají odhaleni takovými, jako jsem já. Ty jsi ale nikdy nic podobného neudělal. Mezi námi to bylo přesně naopak.“ Tato odpověď Sverreho zmátla, ale na další otázky se nezmohl, protože právě došli ke vstupním dveřím toho podlouhlého bílého domu. Albie významně pozvedl dva klíče, jeden předal Sverremu a druhým odemkl. „Tohle je to překvapení, o kterém jsem mluvil,“ řekl, když vešli do vstupní haly. Sverre užasl. Vstupní hala působila velmi neanglicky, možná spíše německy nebo holandsky. Zdi byly nabílené jako v protestant­ ském kostele, dekorace na nich sestávaly zčásti z litografií, které evokovaly nákresy a inženýrské umění, zčásti z dramatických olejo­ maleb, jež vzbuzovaly podobné asociace — lokomotiva řítící se vpřed, obrovské zaoceánské parníky. Všechno tu vonělo po čerstvě ohoblovaném dřevu, novém nátěru a zbrusu nové stavbě. Do prvního patra vedlo dvojité schodiště ve tvaru podkovy, vyhotovené ze světlého dubového dřeva a zakryté perskými běhouny. Modernost a světlo vytvářely ostrý kontrast k přítmí starého zámku, který stál pár set metrů odtud. 32

Albie otevřel postranní dveře a společně prošli do velké knihovny a  pracovny, kde se nacházela čtyři rýsovací prkna opatřená všemi náležitostmi. Byla stejného typu jako ta, která měli doma   v Drážďanech. „Knihovna je velmi obsáhlá, čítá dva tisíce šest set svazků. Je tu v podstatě veškerá technická literatura z našeho oboru,“ řekl Albie, několika rychlými kroky místnost přešel a otevřel další dveře. Tam, v nejodlehlejším koutě přízemí, byla zřízena plně vybavená dílna. Cokoli kdo vymyslel ve vedlejší místnosti u rýsovacího prkna, dalo se vedle ihned zkusmo zkonstruovat. Točité schodiště v rohu dílny vedlo nahoru do velkého salónu klasického pánského stylu a do knihovny s literárním a humanitním zaměřením. Tady byl nábytek na rozdíl od dolejší vědecké knihovny spíše konzervativní — stěny z tmavého dřeva, na podlaze orientální koberce, pár palem, gramofon s úctyhodnou sbírkou desek, na zdech námořní motivy. Na pánský salón navazovaly čtyři pokoje pro hosty zařízené v jednoduchém stylu a ozdobené jen úsporně: zdi zde namísto štuků zdobily řecké vlysy. Sverre tiše následoval Albieho při prohlídce prvního patra, na jehož konci vešli do koupelny velké jako leckterá společenská místnost. Samotnému koupání zde sloužila nikoli obyčejná vana, ale menší bazén, do kterého se lezlo po schůdcích z mosazi a mahagonu. I tady bylo zařízení řecké, nebo alespoň navozovalo podobnou atmosféru díky kachlíčkům kobaltově modré a bílé barvy. Vedle koupelny měl každý svou ložnici. Do krátkých zdí tu byly zasazené krásně zpracované šatní skříně, styl místností byl opět tmavší a orientální, velká okna bývalé oranžérie rámovaly dvojí drapérie: první vrstvu tvořily skládané tylové záclony, před nimiž spočívaly těžké sametové závěsy temné rubínové barvy. Na podlaze před velkou železnou postelí stály Sverreho kufry a cestovní brašny, které sem (což si Sverre uvědomil teprve teď) někdo zcela nepozorovaně přemístil z nádraží v Salisbury. Dočista ho to všechno připravilo o řeč, takže během celé prohlídky neřekl jediné slovo. Nyní se svezl do koženého křesla, které stálo 33

uprostřed záplavy zavazadel, okázale vydechl a manžetou si utřel pot z čela — stejně si bude muset vzít čistou košili. „Není to špatné, že?“ řekl Albie. „Není to vůbec špatné,“ přitakal tiše Sverre. „Tak tohle je to překvapení?“ „Ano, to je ono. Tady budeme mít volnost, kterou potřebujeme na tvorbu všeho nového. V domě nebydlí žádní sloužící, přijdou nám vždycky jen naservírovat jídlo a pak zase odejdou. Kuchyň se nachází přímo pod námi. Je vybavena tekoucí vodou, stejně jako koupelna. Vypadáš spíš bledě a malátně než šťastně.“ „Jsem bledý, malátný a šťastný.“ „Teď budeme pár hodin vybalovat a později se sejdeme v kou­ pelně, vyhovuje ti to?“ Sverre tiše přikývl a povedlo se mu vykouzlit nesmělý úsměv. Pak zůstal jen netečně sedět na místě a Albie za okázalého pohvizdování odešel přes koupelnu do své ložnice. Takhle se tedy budou navštěvovat, přes koupelnu, nikoli chodbou mezi ložnicemi. Ale kdykoli spolu trávili noc, spali na stejné posteli. Jak to budou dělat teď? Jednu noc u Albieho, jednu noc tady? Sverre tiše seděl v křesle, nedokázal se přimět k činnosti. Kolem něj byl takový nepořádek — stačilo by vybalit a uklidit zavazadla a všechno by bylo perfektní. Na oknech stály dvě velké kytice rudých růží, jistě nějaká odrůda, která kvete brzy. Sverre někde četl, že jižní Anglie je růžemi vyhlášená — mírné klima, hodně deště… Při pohledu na květiny se zasnil. V duchu si je vymaloval s každým krásným záhybem v okvětních plátcích; pomyslel si, že zrovna nyní není schopen ničeho jiného než si v představách malovat zátiší. Uvědomil si, že z tohoto stavu mysli by se měl pokud možno ihned dostat. Zároveň mu to připomnělo slast, kterou prožíval, když si některého rána trochu poležel, přestože pak musel na první ranní přednášku běžet. Nakonec se oběma rukama opřel o lesklou kůži na opěrkách křesla, ztuhle vstal a odhodlaně přistoupil ke dvěma bednám s knihami. Snažil se svazky seřadit podle abecedy, ale brzy dospěl k zá34

věru, že to by mu moc nepomohlo. Zhruba polovina knih patří do humanitní knihovny v patře, druhá do vědecké v přízemí — jako by šlo o dva zcela odlišné světy. Ze všeho nejdřív roztřídil knihy  do beden; do jedné dal odbornou literaturu a do druhé humanitní. Později je svazek po svazku umístí do knihoven. Poté, co odtáhl obě přerovnané bedny ke schodišti, vrátil se do svého pokoje a čile začal třídit oblečení. Vymýšlel, jak je co nejlogičtěji uspořádat v prostorných šatních skříních. Oblečení na volný čas by mělo viset nejblíže, hned za ním oděvy na večeři ve všední den, potom fraky a úplně nakonec rozličné svršky na procházky a cesty do města… Ano, tak to bude nejpraktičtější. Ve zhruba stejném  duchu pak seřadí i boty. K dispozici tu měl i dostatek přihrádek a skříněk, do kterých si mohl naskládat košile a spodní prádlo. Pracoval horlivě a metodicky a přitom zaslechl, jak Albie začíná napouštět vanu. Právě končil a chystal se, že uklidí kufry a tašky do horních přihrádek ve skříních, a vtom vešel Albie. Vzal ze skříně jeho frak, nonšalantně si ho přehodil přes rameno a začal se prohrabovat Sverreho košilemi. „Tyhle zmuchlané věci pověsím na dveře do ložnice. James bude mít spoustu času, takže se o ně do večeře postará. Sejdeme se za deset minut v koupelně,“ řekl Albie a zmizel, aniž by počkal na odpověď. Sverre se znovu posadil do moderního koženého křesla. Teprve nyní si všiml, jak esteticky je pokoj uzpůsoben. Okna dosahovala až ke stropu, protože dům byl původně určen pro rostliny a zřejmě i pro exotické dřeviny, jak Sverre předpokládal. Kožené doplňky z naleštěné zelené kůže dokonale ladily s těžkými rubínově rudými závěsy a afghánským kobercem ve stejné barvě s černými vzory. Mezi obrovskými okny stála palma, na stěnách visely obrazy antických sportovců, uprostřed se vyjímal známý diskobolos. Albie měl vytříbený vkus se smyslem pro jednoduchost a čistotu. Nic přehnaného, málo barev, ale zato v krásně sladěných kombinacích. Snad o jediné drobnosti by se dalo říci, přinejmenším žertem, že je „dekadentní“, 35

a sice o rudých prostěradlech, která vyčnívala zpod přehozu přes postel. Ta ovšem ladila s afghánským kobercem, jehož černý vzor se zase výtečně hodil k černé železné posteli. V koupelně se rozléhala ozvěna a Sverre uslyšel, že se konečně zastavil proud vody. Nato zaslechl, jak se Albie ponořil do napuštěné lázně a slastně vzdychl. Sverreho to tam najednou začalo silně lákat. Strhal ze sebe oblečení, pohodil ho na zem, aniž by pomyslel na pořádek, a nahý odkráčel do koupelny. Albie tu ležel natažený jako ukázka mužské krásy, což měl také zcela jistě v úmyslu. Sver­re se ponořil do blyštivé modré vody, objal ho a v tu chvíli z něj spadla veškerá sklíčenost a nejistota, již zakoušel v posledních hodinách, a jejich vášeň vzplála tak rychle a samozřejmě, jako když se   sirka přiblíží k plápolajícímu plameni. Najednou nic nebylo obtížné ani cizí. Poté se Albie schoulil Sverremu na hrudi. Ve vodě mu připadal lehký jako dítě. Sverre si vzpomněl na daňky v parku, protože Albie byl ve srovnání s ním tak ztepilý. On sám je hřmotný a těžkopádný, typický sedlák. Dlouho tiše setrvávali v objetí, zlehka se pohupovali ve vodě a ani se nehnuli, dokud lázeň nevychladla a Albie se neotřásl zimou. Pak vylezli ven a oba se zabalili do osušky. „Na večeři přijde pár hostů,“ řekl Albie, jemuž se do očí vrátil jas. Horečně se utíral, aby mu přestala být zima. „Převážně sousedé a bratranci a sestřenice, především lord Somerset, manžel mé nejstarší sestry Alberty, kterou tím pádem také poznáš. Bude nás osmnáct až dvacet. Je to večeře na počest mého návratu, později   se všechno zklidní.“ „A co si počne obyčejný norský kocour mezi všemi těmi hra­nos­ taji?“ zeptal se Sverre a opět se ho zmocnil neklid. „Pro tebe to bude jednoduché jako facka. Lord Somerset bude dělat společnost matce a někdo ze sousedů, nejspíš ten nejstarší, se posadí vedle babičky, takže tohle budeš mít z krku. Coby mého hosta tě usadí mezi mé neprovdané sestry, které k smrti rády mluví německy. Nemáš se tedy čeho bát.“ 36

Albie odložil osušku, usmál se svým neodolatelným způsobem (pokud to ovšem nemyslel sebeironicky) a přitáhl Sverreho k sobě. Sverre ho obezřetně odstrčil, vzal jeho hlavu do dlaní a zadíval se mu zpříma do očí. Pátral v nich po náznaku, zda mu Albie něco netají. A poté se zeptal na věc, která ho znepokojovala nejvíce. „O čem s tvými sestrami mohu mluvit? A především: o čem s nimi mluvit nesmím?“ „U všech rohatých!“ vybuchl Albie. „Máš přece sociální instinkt, který se vyrovná babiččinu. All right. Oholíme se, a  než se převlékneme, dáme si cigaretu a já ti řeknu, na co by sis měl dávat  pozor.“ Každý měl k dispozici vlastní toaletu, do níž se vcházelo z ložnice. Obě sousedily s velkou koupelnou, byl tu splachovací záchod, umyvadlo, silné elektrické osvětlení a nástěnné zrcadlo. Oba se pečlivě oholili, každý pohroužen do svých myšlenek, a poté se sešli u kuřáckého stolku v Albieho ložnici. Byla zařízena stejně jako ta Sverreho, jen barvy zde byly použity zrcadlově, čili co bylo u Sverreho zelené, bylo u Albieho rudé a naopak. Oblékli si župan. Albie se stále ještě nezahřál, protože pobyl   moc dlouho v chladnoucí vodě. Cigarety měli turecké, se zlatými ná­ustky. „Věc se má jednoduše,“ objasnil Albie poté, co poprvé dlouze a slastně potáhl z cigarety. Nikdo jiný nedokázal kouřit tak přitažlivě jako on. „Kdybys byl žena, obě mé mladší sestry by tě zbožňovaly.“ Udělal dramatickou pauzu, zcela jistě záměrně, aby Sverreho zmátl, protože ten vyřčenému paradoxu skutečně moc dobře nerozuměl. „Není ti to jasné?“ popichoval ho Albie. „Ne, to opravdu není. Ony jsou také…?“ „To vskutku ne! Lesbická láska se tu pěstuje jen ve větších městech a pouze mezi intelektuály. Mezi poněkud zkostnatělou vyšší vrstvou z venkova nikoli — tady sotvakdo četl Sapfo, abych tak řekl. Máš se o Anglii hodně co učit a jsi tu teprve druhý den, tak se pořád všeho tak zatraceně neboj. Věci se mají takto. Kdybys byl má 37

milenka, snoubenka nebo nastávající snoubenka a kdybys vypadal alespoň trochu plodně, čili mohl porodit jednoho, ale nejlépe dva tři syny, zbožňovaly by tě. Naštěstí jsi muž.“ „Naštěstí? Pennie a Margie budou podle všeho odlišného názoru, nebo ne?“ „Inu, obávám se, že máš naprostou pravdu. Kdybych měl syna, což bohužel dříve či později budu muset zařídit, budou tu Pennie a Margie moci žít až do smrti. I kdybych náhodou natáhl bačkory. Totéž platí pro matku a babičku.“ „A pokud mít syna nebudeš?“ „Pak sem nakráčí některý bratranec, sám přesně nevím který, zkrátka bratranec, a převezme titul a spolu s ním i dům a veškerý majetek. A příbuzné předchozího earla pošle pryč.“ „Earla? To jsi ty?“ „Jistě, třináctý earl z… Ale co! Nikdy jsem se o to neprosil a pro nás to vůbec nic neznamená. Zpět k otázce!“ „K jaké otázce?“ „Když se tě mé mladší sestry jakoby mimochodem zeptají, zda jsi zasnoubený nebo se hodláš oženit, budou chtít pouze zjistit, jestli neupřednostňuješ muže. Toto podezření samozřejmě pojaly. Odpověz jim záporně, jinak by už bylo lží příliš. Ale co je důležité: vysvětli jim, že tvou milovanou Hannelore nebo Brigitte nebo jakkoli jinak, zkrátka tvou osudovou lásku z Německa, přinutil její   velmi konzervativní otec, aby ti dala košem kvůli nízkému pů­vo­ du. Chápeš?“ „Ano, chápu.“ „Dobře. Zlomené srdce se ti ještě nezhojilo, neustále o Hannelore nebo Brigitte sníš a tak dál. Kdyby se začaly zajímat o detaily, nezapomínej, že obě toho o Německu vědí překvapivě mnoho. Zvládneš to?“ „Jestli se zvládnu přetvařovat? Vždyť to znáš. Někdy se přetvařovat musíme, jindy ne. Na Osterøye vždycky. Tady… Jak se to tady jmenuje?“ „Manningham House.“ 38

„Tady v Manningham House se tedy někdy budu muset přetva­ řovat. A jindy ne. Tak jsi to myslel?“ „Přesně tak! To je pro dnešek, pro tvůj druhý den v Anglii, všechno. Ale nikdy nezapomínej, že pro mě znamenáš nesmírně mnoho a že spolu zvládneme cokoli. I tady v jiném světě.“

39

II / Láska, jež se neodvažuje vyslovit své jméno Manningham House Září 1901

CELÉ LÉTO BYLI pilní jako včeličky. Anebo dřeli jako mezci, Albie

to nazýval podle nálady různě. Sverre měl spíš výčitky svědomí, neboť jejich práce často velmi lehkomyslně přecházela v čiré potěšení.  Třeba když ho Albie učil jezdit na koni. Nebo když se nechali odvézt do hospody v Andoveru, jen aby se tam zpili pivem do němoty (Albie byl i nositelem titulu Viscount of Andover, který po něm převezme jeho nejstarší syn při narození). A pak celou cestu domů zpívali, nebo lépe řečeno hulákali. Vlastně ne, celou cestu ne, protože ještě před příjezdem usnuli. Nebo když Albie Sverreho přemluvil, aby ho zkusil portrétovat, nebo když spolu jako za dávných časů seděli v pánském pokoji, pili a poslouchali hudbu a do ranního rozbřesku se toulali myšlenkami chvíli tu, chvíli jinde. Ale přinejmenším něco dokázali. A do svého projektu se pustili s rozhodností, „jejíž zdravá barva se dosud neroznemohla zbledlou meditací“, jak praví Shakespeare. Vycházeli z toho, co improvizovaně vymysleli ve vlaku z Londýna. Vlaky bude v budoucnosti pohánět něco jiného než uhlí. Kola vlaků budou muset být kvalitnější, aby díky nim cesta byla příjemnější, ale i bezpečnější. Zemědělská správa v Manninghamu nepostrádala materiál pro experimentování. Už Albieho otec byl posedlý myšlenkou, že popožene techniku, aby zracionalizoval zemědělství, a tak si objednával jeden zbytečný stroj za druhým, především z Ameriky. Posléze tyto roztodivné předměty zůstávaly bez využití a jen se na ně snášel prach a pavučiny. Nejpodivuhodnější byl jeden univerzální stroj. Ten dokázal   vše od tahání mlátiček, pil a čerpadel až po orání půdy, a to „s výkonností šestnácti mužů a osmi koní“, což se tvrdilo na americ40

kém reklamním letáku, který spolu s tímto divem světa přišel   z Illinois. Jednalo se o  Robinsonovu lokomobilu čili převozný parní stroj poháněný van Duzenovým motorem žárového typu. Mlátičky a čerpadla už se na panství dávno tahaly mnohem dokonalejšími stroji, ale stále tu přežívala velká výzva, a sice přimět zázračnou loko­mobilu k orání polí, čehož měla být podle slibů prodejce také schopna. Povolali si oráče, aby jim vylíčili, co se událo, když se Albie­ho otec pokoušel stroj zprovoznit. Ale tihle muži byli očividně skeptičtí, chvílemi dokonce obezřetně ironičtí, a poukazovali na to, že prvním úskalím tohoto mechanického pluhu je fakt, že uvízne v zemi. Kola se jen naprázdno protáčejí v bahně, a tak se toho moc nezorá. Proto se vrátili ke koním a jiným tažným zvířatům. Tím pádem se nabízely dva problémy, které bylo nutné vyřešit. Nedostatečně silný pohon a (podle Sverreho odhadu) nesprávný tvar poháněných kol. Ocelová kola velikosti muže, umístěná na obou stranách stroje, byla téměř dokonale hladká. Stačilo se na ně podívat a zapojit fantazii a oba si hned dovedli představit, jak se kola protáčejí v blátě a stroj se nepohne ani o píď. Několik dní parní stroj a van Duzenův motor restaurovali a poté uspořádali neskutečně hlučnou zkušební jízdu na nádvoří před domem a zpět ke stájím. Zahradníkům pak trvalo pěkných pár hodin, než na nádvoří znovu úhledně uhrabali štěrk. Nato za stroj zapojili všech pět radlic a pokusili se vyorat brázdy na pastvině, ale pluh přesně podle předpovědí uvízl v zemi. Velká kola se protáčela dokonce i na suchém trávníku a čím větší silou motoru se snažili stroj popohnat vpřed, tím hlouběji se bořil do   zeminy. Přesto se shodli na tom, že nápad s nahrazením tažných zvířat stroji není špatný. Šlo o logický směr vývoje. Ale konstrukce si žá­ dala vylepšení — bylo načase zasednout k rýsovacím prknům. Doma v Inženýrské vile se jim hned první den povedlo vymyslet dvě jednoduché úpravy. Nejviditelnější chybou byla nedostatečná přilnavost kol k podkladu. Vypracovali nákresy ocelových kol 41

navlas stejných rozměrů, jejich povrch však doplnili o vystouplý dvou­palcový vzorek ve tvaru obráceného písmene V, který vytvářel na povrchu kola třecí plochu. Už na rýsovacím prkně bylo vidět, že taková změna mnohonásobně zvýší přilnavost kol k podkladu. Teď zbývalo jen objednat výrobu v některé z dílen v southamptonských docích. A první problém bude vyřešen. Albie si také všiml, že radlice jsou umístěny příliš blízko za strojem, takže svírají s terénem nesprávný úhel. Tuto nedokonalost  mohou napravit ve vlastní dílně: budou muset pouze prodloužit ocelové oje, na kterých jsou radlice zavěšeny. Další úskalí představovala tažná síla, neboť účinnost van Duzenova motoru nebyla nijak ohromující. Tomu se ale hodlali podívat na zoubek až poté, co provedou veškeré ostatní úpravy. Potom se nějakou dobu věnoval každý z nich úplně jiným úkolům. Albie doma pročítal veškerou literaturu o motorech, která se mu dostala do ruky. Zdejší vědecká knihovna obsahovala mnoho svazků týkajících se tohoto tématu. Sverre navštívil kočárnictví s nákresy nového typu kol určených pro koňská spřežení, hlavně pro ta, jež převážejí pasažéry. Vyšel z konstrukce, která se na panství už používala, tedy z dřevěného paprskového kola s ocelovým pláštěm na třecí ploše, jež přicházela do styku s terénem. Při svém experimentu zamýšlel zformovat vnější obvod kola do žlábku ve tvaru písmene U a vzniklý prostor vyplnit koženými řemeny, které by mu dodal sedlář. Myšlenka to byla prostá. Rachotící ocelové kolo, které se přímo dotýká země, by nahradila měkká kůže, čímž by se výrazně zmírnil nepříjemný hluk. Při čekání na první prototypy z kočárnictví a místního sedlářství si Sverre zašel do zámeckého parku s malířským stojanem. Tentokrát ho zajímalo, zda přijde na způsob, jak zachytit mihotavé a proměnlivé světlo pronikající korunami dubů. Než ze Southamptonu dodali nová vylepšená kola, trvalo to pár týdnů a Sverre se v té době věnoval malování. Nepokoušel se jen pokořit výzvu, kterou představovalo zachycení světla mezi vzrost42

lými duby, ale také portrétoval Albieho. S výsledkem své práce nebyl nikdy spokojený a nenechal se přesvědčit ani Albieho chvalozpěvy. Výrazně pozměněný stroj na orání se oproti původní verzi z Illinois dvojnásobně zlepšil. V zemi totiž uvízl až po dvaceti yardech namísto pouhých deseti. Tentokrát byl problém zcela zřejmý: tažná síla není dostatečná. Kdyby se ji povedlo zvýšit, nejlépe rovnou zdvojnásobit, vytvořili by skutečně funkční stroj na orání, který by s velkou pravděpodobností nahradil šestnáct mužů a osm koní. Kromě toho by se mohli zbavit samotného parního stroje, který k orání přispíval leda svou tíhou. Pluhomobil nesměl být ovšem příliš lehký, protože jinak by se nikam nedostali ani s dvojnásobnou tažnou silou. To byl však čistě matematický problém, který mohl počkat, dokud nevyřeší otázku správného typu motoru pro pohánění pluhu. Takhle daleko se dostali na začátku září a Albie jednoho večera překvapil Sverreho prohlášením, že se musí vydat na obchodní cestu do Augsburgu, kde má svou Maschinenfabrik samotný Rudolf Diesel. V první řadě musejí pluhomobilu obstarat funkční motor. A Albie po rozsáhlém studiu dospěl k závěru, že Rudolf Diesel by jim takový mohl dodat. Dále si s ním chce samozřejmě promluvit o možnosti výroby ještě daleko silnějšího motoru dle Dieselových principů, který by v budoucnosti poháněl vlaky. V otázce strojů přece nese odpovědnost on, nikoli Sverre. Albieho řeči o chystané cestě působily naprosto logicky, přesto byl Sverre zklamaný a možná i podivně žárlil — jistě ne na Rudolfa Diesela, ale přece jen. Vždyť budou s Albiem tak daleko od sebe. Oddělení. V nejhorším případě dokonce několik týdnů. Takhle si nový život v jiném světě nepředstavoval. Pochopil, že s takovými iracionálními námitkami se nikam nedostane. Jejich společný život nebyl pouze životem soukromým, museli spolu také vykonat velké věci. To si řekli už na samém začátku, když Albie v posledním semestru v Drážďanech vyslovil tu úžasnou myšlenku, že povedou společný život — a to nejen při vychutnávání krásy a uměleckých požitků, ale též při vědecké práci. 43

Tehdy se z toho vyklubala další z nocí, po nichž Sverre chodil domů tichými drážďanskými ulicemi s písní na rtech. A právě teď byl jejich sociální experiment poprvé vystaven vážné zkoušce. Teď a tady, v realitě, na kterou si Sverre kupodivu začínal zvykat, ačkoli přišel z obyčejného venkova do země, kde létají pečení holubi do úst a kde nic není nemožné. Samozřejmě, Albie musí navštívit Rudolfa Diesela. Může to mít velký význam pro budoucnost, a to nejen tu jejich. V den odjezdu přišel Albie s dalším překvapením. Před vstupní dveře jejich domu předjel kočár a kočí trpělivě čekal na kozlíku. Rozhodli se, že si řeknou sbohem doma, neboť loučení na nádraží bývá tak banální. Něžně se rozloučili v hale, kde je nikdo neviděl, a poté vyšli na dvůr. Potřásli si rukou, stroze mužsky a počestně se objali a poplácali se po zádech. Albie položil nohu na schůdky kočáru a na chvíli zaváhal. Nato pronesl slova, která si jistě v duchu pečlivě připravil. „O mém životě před pobytem v Drážďanech stále téměř nic nevíš, drahý Sverri. Na tureckém stolku v knihovně v prvním patře jsem nechal ležet padesát stránek. Tam je vše, opravdu vše. Možná je to místy formulováno trochu nabubřele, protože jsem to psal v době, kdy jsem se chtěl stát spisovatelem a věnovat se tomu, co se tehdy nazývalo ‚nová žurnalistika‘. Ale až se vrátím, konečně budeme jeden druhého znát až do hloubi duše. V dobrém i zlém. A já doufám, že především v tom dobrém.“ Jeho dobře připravená replika jako by musela skončit právě těmito slovy, protože hned po nich vyskočil do vozu a dal příkaz k odjezdu. Sverre se za ním díval a doufal, že se Albie otočí a zamává mu. To také udělal — těsně předtím, než vůz zmizel z dohledu za prvním velkým dubem v aleji vedoucí k bráně. Albie se v kočáře postavil a horlivě a procítěně Sverremu zamával oběma rukama. Vypadal jako trosečník na moři. * * * 44

Ke Sverreho zvyklostem v roli osamělého gentlemana v Inženýrské vile se velmi brzy přidala účast na odpoledních čajích, jež na zámku pořádaly sestry Penelope a Margrete společně s Mrs. Jonesovou, dříve Fräulein Gertrude. Pro sestry představoval čaj každodenní chvilku německé konverzace, již pochopitelně oživila přítomnost inženýra z Drážďan, který byl ještě k tomu Nor a věděl snad všechno o vikinzích. O nich se bavily už dříve, protože to bylo běžné téma k hovoru, ale teď mohly začít od začátku a nechat si všechno po­ tvrdit přímo od důvěryhodného zdroje. Sverreho všechny ty řeči o vikinzích nudily k smrti už od druhého ročníku v Drážďanech, ale zde se tvářil přívětivě; potvrzoval, s čím se dalo souhlasit, a obezřetně odmítal nejhorší mylné představy o bersercích, muchomůrkách a srázech, z nichž se svrhávali staří a nemohoucí. Jedno přitom následovalo druhé. Brával si s sebou skicář a črtal do něj dívkám obvyklé vikinské vzory, lodě, zbraně či kroje. Žertem v rychlosti nakreslil přítomné dámy ve vikinském oděvu a dosáhl tím většího úspěchu, než by si byl přál. Zatoužily totiž spatřit Albieho portrét — jejich bratr s ním dělal takové tajnosti, a přitom z něj byl nadšený. Žadonily, aby se na portrét směly přijít podívat. Sverre se bránil, že ještě není s obrazem tak docela spokojen a musí ho nejprve dokončit. Ale to samozřejmě nepomohlo. Mladé dámy byly zvyklé, že je vždycky po jejich. Lady Penelope zavolala Jamese a nařídila mu, aby zítřejší odpolední čaj podával v Inženýrské vile. James odešel s úklonou a slovy: „Výtečná volba, milady.“ Tím bylo rozhodnuto. Druhý den Sverre od brzkých ranních hodin portrét předělával. Co chtěl na Albiem vidět on, se nejspíš lišilo od toho, co chtěly vidět jeho sestry. Pověsil obraz do dlouhé chodby, která vedla podél celé zadní strany přízemí Inženýrské vily. Prozatím to byla opuštěná část domu: na jedné straně bílá zeď, na druhé sklo. Místo jako stvořené pro umělecké výstavy; tím spíš, že odtud zmizely všechny exotické rostliny. Když sem začaly dopadat paprsky odpoledního slunce, Sverre přistoupil k obrazu a dlouho si ho prohlížel. Nakonec si řekl, že 45

teď už je portrét neutrální a nevysvítá z něj nic, co by mohlo dámy znepokojit. Podobalo se to Albiemu, ale pouze tak, jak daný objekt znázorňuje fotografie. O několik hodin později personál zabral kuchyň a začal připravovat odpolední čaj. Na Sverreho příkaz tentokrát prostřeli nahoře v pánském pokoji namísto v moderní jídelně. Bylo to poprvé, kdy Sverre na Manninghamu udělil nějaký příkaz, ale od gentlemana se to vůči zaměstnancům rozumělo samo sebou. Stejně nakonec nezáleželo na tom, kde vypijí čaj a snědí kanapky a čerstvě upečené scones. Dámy se dostavily úderem třetí výhradně kvůli obrazu a při pohledu na něj zůstaly užasle a obdivně stát. Než se zmohly na slovo, nějakou chvíli jen tajily dech. Poté následoval příliv pochvalného a nadšeného ševelení. Sverre­ mu se zdálo, že to dámy myslí upřímně, zejména výrok, že je to „Albie jako živý“. Přesně toho se Sverre snažil docílit, když víceméně zoufale obraz předělával. Chtěl, aby to byl jejich Albie, ni-  koli jeho. Následky byly nevyhnutelné. Lady Margrete a lady Penelope si obratem objednaly každá svůj portrét. Bylo jim sedmnáct a devatenáct let, dívky sotva na vdávání. Ale jednalo se o Albieho sestry a kromě toho ladies, takže se dalo od­ povědět jediným možným způsobem: Sverre se toho úkolu ujme s největším potěšením. Nemělo smysl skřípat zuby nad promarněným časem, protože co pro někoho takového znamená čas? Otázka zněla jinak: jak si dámy přejí vypadat? Velký dům byl přeplněn portréty ve velmi oficiálním stylu, obzvlášť pokud zachycovaly mužské příslušníky rodu. Uniformy, medaile, na koni, bez koně, šavle, na starších portrétech meče, rudé kabáty důstojnických uniforem, v nejhorším případě červené pláště lemované hermelínem a malá korunka na sametovém polštáři. Ženy obvykle seděly na pohovce nebo ve velkém křesle, oblečené v objemných hedvábných šatech, které byly pro zpodobitele buď noční můrou, nebo zajímavou technickou výzvou. Chtějí Albieho sestry vypadat takhle? Pak jim Sverre to potěšení dopřeje. 46

Umělecká past opět sklapla, přesně jako u Frau Schultzeové, kde se z něj stal řemeslný stroj obchodující s vikingy. Tehdy mu alespoň platili, což vynahrazovalo skutečnost, že se trochu opož­ ďoval se studiem. Také tady mu tedy budou bránit ve skutečné práci, jenže tentokrát zůstane bez odměny, to bylo poměrně jasné. Margrete i Penelope jsou pravděpodobně bohaté. A Sverre pochopil, že peníze pro ně představují něco, co zkrátka mají, ale nikdy  nepoužívají. Každopádně v tom byl namočený až po uši. Nedalo se nic dělat — nejlepší bude zatnout zuby a pár týdnů se cele věnovat malování portrétů. Práce a experimenty s různými konstrukcemi kol musejí počkat, dokud se Albie nevrátí domů a opět se do toho nepustí společně. Po večerech, až mu prchne světlo, se bude moci věnovat Albieho dlouhému příběhu, který zatím ležel nedotčený na tureckém stolku v pánském pokoji. Sverre se neodvažoval k rukopisu ani přiblížit. Bude se muset vzchopit i v tomto ohledu, aby byl do Albieho příjezdu se vším hotový. * * * Bylo naprosto nejasné, proč se Sverre onoho textu tak obává. Možná to bylo tou Albieho narážkou, že se konečně poznají „v dobrém i zlém“. Sverre nechtěl o Albiem vědět nic zlého. Ale třeba se jednoduše bál střetu se špatným textem, s planými mladickými úvahami o podstatě lásky nebo významu umění, se směšnými výbuchy afektované poezie… Kdyby spolu měli o něčem takovém později mluvit, cítil by se velmi trapně. První setkání s Albieho krásně vycizelovaným příběhem pro něj přichystalo velké překvapení. Vyprávění začínalo jako detektivní drama a bylo stejně poutavé, efektivní a bohaté na dějové napětí jako bulvární literatura, která se dala diskrétně zakoupit před budovou Hauptbahnhofu v Drážďanech za padesát feniků za kus. 47

Melodramatu, neboť přesně tím dílo bylo, nechyběl dokonce ani pořádný lump v hlavní roli. Lumpa představoval markýz z Queens­ berry, muž naplněný temnou touhou po pomstě a rudě žhnoucí nenávistí — zde se vykreslovalo rozmáchlými tahy. Markýz měl pro své zlovolné úmysly pochopitelné důvody, alespoň v očích nezávislého čtenáře. Jeho nejstarší syn, lord Francis Archibald Douglas, Viscount of Drumlaurig, byl nucen spáchat  sebe­vraždu, aby zachránil svou čest a rodinu ušetřil skandálu. Sebe­ vraždu pak nešikovně vydávali za nehodu při lovu, ale nikdo jim nevěřil. Autor podotkl, že anglickou aristokracii může leckdo na­ řknout z toho, že s tím či oním zachází neohrabaně, ale rozhodně se to netýká loveckých zbraní. Motiv pro sebevraždu, tedy samotný hrozící skandál, spočíval v tom, že mladý lord udržoval problematické styky s předsedou vlády lordem Roseberym. A styky tohoto druhu by mohly vést k soudnímu procesu z důvodu „obzvláště nestoudného jednání“. Ačkoli nebylo pravděpodobné, že by tak vynikající gentlemany pohnali před spravedlnost a odsoudili jako nějaké telegrafní poslíčky nebo námořníky, mohla by mít taková veřejná ostuda katastrofální důsledky pro liberální vládu. Rozzuřený markýz z Queensberry měl tedy v ruce zbraň, jež by dokázala svrhnout vládu: pravděpodobně důkazy v podobě milostných dopisů. A nabízely se mu dobré důvody, proč své moci   využít. Jeho mladší syn, lord Alfred Douglas zvaný Bosie, totiž už několik let udržoval neskrývaný skandální vztah s Oscarem Wildem. Se svými helénistickými ideály se ani jeden z nich vůbec netajil, spíše naopak. A necítili se ohrožení ani rukou zákona, ani rozzuřeným otcem Queensberrym. Oscar Wilde se domníval, že za štítem umění a popularity je nezranitelný, lord Alfred Douglas si zase myslel, že mu dostatečnou ochranu poskytuje jeho titul. Jednočlenná křížová výprava lorda Queensberryho, jež měla ochránit druhého syna před osudem horším než smrt, působila zpočátku nanejvýš směšně. Kdykoli Bosieho a Oscara Wilda po48

tkal v některém z vyhlášených londýnských podniků, vyvolal scénu a pronášel takové obhroublosti, že to zařazovalo do kategorie   vulgárních nezdvořáků spíše jeho samotného, než by to jakkoli uškodilo známému spisovateli. K tomu se přidružovala i skutečnost, že pokud šlo o schopnost vymyslet bleskovou repliku a získat smějící se publikum na svou stranu, nemohl si markýz v celém Londýně vybrat horšího protivníka než Oscara Wilda. Queensberry sklízel posměch zas a znova, v neposlední řadě tehdy, když se pokusil proklouznout na premiéru veleúspěšné divadelní hry The Importance of Being Earnest   s košem zkažené zeleniny, přičemž tvrdil, že nechová nekalých   úmyslů. Opět se mu vysmáli a pak ho potupně vykázali ze dveří. Policejní konstáblové, kteří měli tuto exekuci na starosti, se sice k markýzovi chovali velmi zdvořile, ale byli neoblomní. Podobně to mohlo pokračovat, dokud to všechny (včetně samotného markýze) nepřestane bavit. Tak si to alespoň představovali všichni z bohémských kruhů kolem Oscara Wilda včetně Albieho, vypravěče příběhu. Podcenili však markýzovu lstivost a odhodlání. Na tomto místě se Sverre musel od stránek odtrhnout. Navzdory počáteční nedůvěřivosti ho text zcela pohltil; všechno kolem něj jako by zmizelo a to, o čem četl, před sebou viděl jako na jevišti. Příběh nevnímal jako laciný román, vždyť se dotýkal Albieho nitra — pro Sverreho nemohlo být poutavější četby. Ale naprosto při ní ztratil pojem o čase a uvědomil si to až ve chvíli, kdy musel rozsvítit lampičku. Přijde pozdě na večeři v zámku. Měl jen deset minut na to, aby se převlékl a odebral se tam. Aby to stihl, musel vynechat holení, ale jeho světlé vousy nebyly vidět tak zřetelně jako Albieho tmavé. Jelikož se jednalo o všední večeři, oblékl si jen smoking, což bylo podstatně rychlejší než trápit se s frakem. Ani se nezadýchal a na minutu přesně vstoupil do salónu, kde se podával drink na uvítanou. Hovor při večeři (sestávala ze želví polévky, zavařeného lososa, ledvinkového koláče a fíků v koňaku)   49

se točil především kolem portrétů Margrete a Penelope, které se Sverre chystal malovat. Jejich matka s lady Sophy se přikláněly k té nejobyčejnější póze, na pohovce a ve slavnostních šatech. Slečny se prozatím nerozhodly a oběma se líbilo diskutovat o konvenční podobě portrétu jako o něčem docela novém a moderním. Co takhle obraz celé postavy v jezdeckém úboru, jak stojí na dvoře   za stájí? Nebo rovnou zobrazení sportovního rázu na badmintono­ vém hřišti? Tuto očividně děsivou alternativu jejich babička zcela rázně vetovala. Tedy začtené do knihy v knihovně? To navrhla Margrete, ale nevzbudila tím pražádné nadšení, neboť knihy jsou neženské. Margrete začala proti tomuto názoru argumentovat: copak ženy nečtou? Copak dokonce neexistují ženy, které samy píší? Proč jsou ženy vždy prezentovány pouze jako někdo, kdo má oblažovat okolí — jako by snad neměly vlastní myšlenky a přání?! Ale co by u všech všudy měla na sobě na obraze, kde by si četla? Snad ne župan?! namítla matka. Margrete ji pohoršila odpovědí, že by si to uměla docela dobře představit. Takový obraz by byl daleko pravdivější. Nevypadalo by to, že pouze pózuje umělci, jehož jedinou povinností je zobrazit ji jako dostatečně vdavekchtivou! V tu chvíli se rozpoutala hádka. Nikoli taková, při níž se mluví zvýšeným hlasem a lidé si navzájem skáčou do řeči, nýbrž hádka kultivovaná, přísně logická a ukázněná. Takovou mezi sebou vedly přítomné urozené dámy a veškerou zlobu vyjadřovaly ironií.  Sverreho to hluboce fascinovalo; za necelé čtyři měsíce, jež strávil v Manningham House, se ještě nestal svědkem podobného představení. Margrete se posléze musela vzdát župánku, který byl podle většinového názoru pro portrét příliš intimní, ba možná dokonce skandální. Margrete patrně vyrukovala se županem stejně jen proto, aby mohla učinit taktický ústupek. Trvala totiž na tom, že bude číst knihu, klidně ve velmi upjatém oblečení, třeba v nějaké 50

obyčejné halence s vysokým límečkem. Rozhodně to tedy nebude nijak eroticky vyzývavé. Babička se jejího posledního výrazu zhrozila. Sverre si ten obraz už stihl představit a domníval se, že přesně ví, co má Margrete v úmyslu. Byla to výzva, jež vyžadovala velkou pečlivost: šlo o zdůraznění intelektuální krásy a Sverremu nic nemohlo vyhovovat více. Ale nikdo z přítomných se na jeho názor nezeptal. Jako by se z hosta změnil v najatého umělce, který má splnit objednávku. Penelope se nakonec — ne zrovna nečekaně — rozhodla pro obvyklou pózu ve slavnostních šatech v salónu, klidně i v dlouhých rukavičkách. Na zpáteční cestě do Inženýrské vily se Sverre cítil, jako by se v něm přely o slovo dvě různé osobnosti. Jedno jeho já divoce snilo o tom, jak zvěční Margretinu revoltu: a sice tak, aby ji na obraze poznala jen ona a nikdo jiný. Práci s ní zahájí hned dalšího dne po obědě. Mladší sestra Penelope potřebuje čas, aby si opatřila vy­ hovující barevné šaty. Pro takové si bude muset zajet do Londýna. Sverreho druhé já uvažovalo o tom, co si dosud přečetl v Albieho románovém textu; nebo by to snad měl nazývat „novou žurnalistikou“, jak to označil Albie. Text si každopádně zakládal na tom, že sděluje pravdu, a to přímo bezohlednou. Sverreho nakonec přemohla zvědavost. Chtěl se zkrátka dozvědět, jak to dopadne. Jakmile pověsil do skříně sako od smokingu,  zbavil se černého motýlku a převlékl se do kuřáckého županu, namířil si to prvním patrem rovnou na své čtecí místo v pánském pokoji a rozsvítil lampu. Než byl Sverre přinucen četbu v kvapu přerušit, dostal se k bodu zjevného dramatického zvratu. Zlotřilý a pomstychtivý markýz z Queensberry se právě navzdory zdravému rozumu a morálce   blížil svému vítězství. Zdali zvítězil díky své lstivosti, nebo měl jen štěstí, či jestli k tomu přispěla domýšlivost a naivita jeho mladšího syna Bosieho, to autor neuměl rozhodnout. Ale popis událostí byl jasný a konkrétní. 51

Markýz zanechal Oscaru Wildovi lístek ve vestibulu podniku nazvaného The Albemarle Club. Obálku nadepsal: „Oscaru Wildovi, jenž vystupuje coby sondomita.“ Sverre poslednímu slovu nerozuměl a musel se podívat do slov­ níku. Nebyl pak o nic moudřejší, protože takový výraz neexistuje. Ale to, že „sondomita“ je nějaká hrubá urážka, vyplývalo z dramatické výstavby vyprávění, tolik mu bylo jasné. O kousek dál v textu vyšlo najevo, že markýz popletl pravopis. Chtěl napsat „sodomita“. Sverre neznal ani toto slovo, ačkoli bylo podle všeho správné. Znovu se musel podívat do slovníku, a když si příslušné heslo přečetl, začervenal se. Odhlédl-li od počátečních vysvětlivek, které souvisely se zvířaty, zjistil totiž, že sodomité jsou lidé jako on   a Albie. A podle božích zákonů mají být takoví jedinci beztrestně popravováni. Tahle ustanovení se nacházejí ve druhé a páté knize Mojžíšově. To ho vytrhlo z četby. V jeho očích byl Bůh nemoderní. V co věřily nebo nevěřily pastýřské národy Přední Asie někdy před dvěma tisíci lety, nebo dokonce ještě dříve, nemělo v moderním dvacátém století žádnou výpovědní hodnotu. Představy o Bohu kdysi mívaly  význam pro morálku, právo i umění, stačí si vzpomenout třeba   na Mozartovo Requiem. Nikoli však dnes, kdy ze sebe umění setřáslo okovy náboženství, nikoli ve století, kdy se lidé naučí létat jako ptáci, potápět jako velryby a brzy spolu budou moci komunikovat mezi kontinenty. Jenže veškeré tyto výhrady byly trpce bezvýznamné a Sverre to věděl. Rozhodující zůstávalo, že náboženským pověrám věří jeho vlastní matka, ba co hůř, i jeho starší bratr, který je sečtělý a má veškeré vzdělání, jakému se matka z přirozených příčin nikdy neměla možnost ani přiblížit. Její umění, neboť byla osobitou umělkyní   se smyslem pro barvy jako málokdo, nevykazovalo nic společného s její primitivní vírou. Přesto pevně vězela v náboženských okovech a věřila ve vyšší vůli, která kázala, že lidé jako její nejmladší syn   52

mají být kvůli své lásce zabiti. Bylo to tak nelidské, že proti tomu nic nezmohly slzy ani prosby. Ještě horší se to zdálo s Lauritzem. On a ten jeho Bůh! Opravdu se domníval, že Bůh si přeje, aby jeho bratra Sverreho upálili na hranici? Podobné úvahy a myšlenky nikam nevedly. V tomto bodě Sver­ re rezignoval už dávno. To ty strohé věcné popisky ze slovníku   ho připravily o veškeré soustředění a opět mu dovolily zaobírat se nesmyslným. Když byl Albie zvlášť rozrušený, šťastný nebo smutný, míval ve zvyku dát si whisky. Sverre mu dělával společnost, ale o samotě nikdy nepil. Nyní nastala chvíle, aby udělal výjimku. V baru, kde Jones každý den měnil karafu s čistou vodou, bylo na výběr z desítek druhů whisky. Sverre přistoupil k baru a vytáhl první láhev, která mu přišla pod ruku. Nalil si do skleničky, přidal trochu vody a odebral se zpátky do koženého křesla. Popíjel a pomalu se uklidňoval. Zpět k jádru věci, jak by řekl Albie. Ať už šlo o ďábelství, nebo jen o dílo štěstí — tuto otázku ohledně provokace markýze z Queensberry nechal autor otevřenou —, past fungovala. Markýz chtěl, aby ho obžalovali pro pomluvu. Takhle to nalíčil. A podle všeho ne právě bystrý Oscar Wilde návnadu spolkl i s navijákem — nejspíš také proto, že jeho milovaný Bosie byl špatným rádcem a našeptával mu ty největší hlouposti. Jinak by se celé kata­ strofě dalo zabránit. Z těchto pasáží jasně vysvítalo Albieho opovržení, ačkoli předtím se snažil psát objektivně a věcně. Zde ale Bosieho vylíčil jako člověka nezměrně domýšlivého, snobského a arogantního, zkrátka a na rovinu jako zlého sobce. Čtenář se jen těžko zbavoval dojmu, že Oscaru Wildovi vykopal hrob právě Bosie. Poté následovalo několik stran, jež pojednávaly převážně o právních a procesních otázkách. Text ztratil na napětí a literární živosti a Sverre ho jen letmo přelétl jako některé pasáže v učebnicích,  53

které se dají jednoduše přeskočit, aby se člověk rychleji dostal k tomu podstatnému. Výsledkem bylo, že když se zlovolnému markýzovi (ve Sverreho  očích spíše otci zaslepenému zoufalstvím a nenávistí) povedlo   Wilda vlákat do mašinérie soudních procesů, mohlo to vzít jen jeden možný konec. Markýz totiž svíral anglickou vládu železným stiskem. Kdyby  odhalil, že předseda vlády Rosebery je — nu ano — „sodomita“, vláda by padla. Proces měl tedy jediné myslitelné východisko. Postavení Anglie ve světě a blaho impéria si žádalo Wildovo odsouzení. Takový byl obsah sdělení. Ke konci pohnutého líčení soudního procesu bylo patrné jisté zoufalství — navzdory tomu, že se jednalo o text, který začal tak slibně dramaticky. Dílo jako celek bylo přesto rozechvěle   krásné. Někdy ve třetím procesu se žalobce pokusil Oscara Wilda na­ chytat na pamflet, jehož autorem byl nejspíš ten odporný Bosie, tedy lord Alfred Douglas. Ten zplichtil básničku, jejíž poslední verš  zněl: „Jsem láska, jež se neodvažuje vyslovit své jméno.“ Muselo být jasné, o co jde. Žalobce chtěl však triumfovat a přimět již nalomeného Oscara Wilda, aby odpověděl na řečnickou otázku, o jakou nesmělou lásku se zde jedná. Na tomto místě Albieho text opět dostal jiskru a plynul s uměleckou přesvědčivostí, kterou měl na začátku, než začaly ty právnické tlachy. Kdyby se byl Sverre odvážil, červeně by podtrhl celou tuto pasáž: Oscar jako by se v tu chvíli probral z ochromení. Zvedl hlavu, na­dechl se a promluvil jako dřív, bez připraveného scénáře, neboť scénář měl přímo v hlavě. Hovořil bez váhání, bez jediného přeřeknutí a pronesl nejkrásnější slova, která kdy v Old Bailey zazněla: „Láska, jež se v našem století neodvažuje vyslovit své jméno, je to­ tožná s velkou náklonností staršího muže k mladšímu (ta existovala už mezi biblickým Davidem a Jónatanem) i s citem, který je základem 54

Platonovy filozofie a jejž najdeme i v Michelangelových a Shake­spea­ ro­vých sonetech. Tato hluboká duševní náklonnost je právě tak čis­ tá, jako dokonalá, představuje základ velkých uměleckých děl, takových, jaká stvořili Michelangelo a Shakespeare, a mimo jiné i mých dopisů, které zde soud nechal předčítat. Tato láska nenachází v našem století porozumění, proto se dá označit za lásku, jež se neodvažuje vyslovit své jméno. A pro tuto lásku jsem nyní tady. Je krásná, je dokonalá, je nejušlechtilejší formou náklonnosti. Není na ní nic nepřirozeného. Ze své podstaty je intelektuální a vždy bude existovat mezi starším a mladším mužem, přičemž starší k ní přispěje svým intelektem a mladší zase svou radostí, nadějemi a nadšením pro život, který má před sebou. Svět ne­ chápe, že se to má právě takto. Svět se této lásce vysmívá a čas od času kvůli ní pošle muže na lavici obžalovaných.“ Sverre si tuto část přečetl třikrát a naučil se ji nazpaměť. Byl to strhu­ jící text, jeden z nejjímavějších, jaké kdy četl, srovnatelný s nejkrásnějšími pasážemi z Goetha a Schillera; zvláště při pomyšlení, že se jedná o umění a zároveň o vylíčení skutečnosti. A nadto ne jen tak ledajaké skutečnosti, nýbrž skutečnosti zakázané. Nicméně vše, co Albie až dosud napsal, Sverreho navzdory rostoucí literární kvalitě zarmucovalo hned z několika důvodů. Albie totiž na Bosieho očividně žárlil. A Sverre si nemohl pomoci a žárlil zase kvůli tomuto anglickému autorovi, o němž sice už slyšel, ale nic od něj nečetl. Na jeden večer toho na něj bylo příliš. Červené víno od večeře a nyní whisky mu mátly myšlenky. Kdyby byl ve správné společnosti, mohlo by to být příjemné, ale ne takto o samotě, když byl nucen přemýšlet, aby dobře chápal. A zítra začne pracovat na Margretině portrétu. Potřebuje spát. Musí zapomenout na vše, co četl, aby mohl upadnout do spánku beze snů. * * *

55

Nejprve se museli shodnout na místnosti. Když Margrete navrhla místo, kde si obvykle četla, a sice prošoupaný ušák v knihovně, Sverre si pomyslel, že jeho záměr je zničen, a její tím pádem také. Knihovna měla asi sto metrů čtverečních, možná i víc. Zdi dosahovaly výšky přes pět metrů a od podlahy ke stropu byly zakryty knihami. Promyšlený systém schůdků zavěšených na železných kolejnicích umožňoval přístup ke všem řadám, i těm horním. Tedy alespoň sluhům. Jen u vstupních dveří se našlo trochu místa pro několik mědirytin, jinak byly všude knihy. Uprostřed místnosti trůnil biliárový stůl, ve třech rozích stála křesla a vedle nich stolky na knihy či občerstvení. V dostatečné vzdálenosti od sebe zde tedy mohli číst nejméně tři lidé. Margrete měla nejraději místo vedle okna, které se nacházelo v nejzazším rohu. A tam také chtěla sedět, aby byl obraz pravdivý. Tam si přece skutečně čte. Na takovém uspořádání nebude nic umělého ani falešného. Nebo snad ano? Sverre ji v žádném případě nechtěl zklamat, ale musel se alespoň pokusit jí to vysvětlit. „Když tě namaluju tady, pravdivé to v podstatě nebude,“ namítl opatrně. „Co? Jak to myslíš? Bude to pravda. Já jsem já a sem si vždycky chodím číst.“ „Tady sedíš mezi pěti, možná šesti tunami knih a ty tě úplně utopí. A nejsou to ani tvé knihy. Mimochodem je jich tolik, že tě nebude vidět. To je stejné, jako by ses postavila mezi dva vaše nejkrásnější plnokrevníky — byli by vidět jen koně, a ne ty.“ „Tak co kdybys obraz trochu ořezal a odstranil pár tun knih?“ „Hm, lepší. Ale stejně se ztratíš v tom ušáku, protože tě budu muset malovat přímo z ánfasu. Budeš se dívat do knihy, nebo na mě, tedy na diváka? A světlo bude padat zezadu, takže ne na tvůj   obličej.“ „Aha, už chápu. Máš nějaký jiný návrh?“ „Ano, bývalou pracovnu tvého otce za malým pánským pokojem.“ „Ale to je jen taková malá komora!“ 56

„Rozhodně je to opak této místnosti. Mohl bych ti alespoň ukázat, jak to myslím?“ Margrete se do toho ani trochu nechtělo. Zdvořilost si však žádala, aby vyšla Sverremu vstříc a odporovala jeho argumentům přímo na místě. Sverre si začínal říkat, že se mu možná povede ji přesvědčit. Byla velmi inteligentní, to pochopil už po několika dnech na Manninghamu. Měla smysl pro obraz a ihned si uvědomila, proč by její portrét uprostřed nepřeberného množství knih působil dojmem, jaký si ani ona, ani on nepřejí. „Tak teď mi pořádně vysvětli, jak to myslíš,“ řekla, když vešli do malé opuštěné pracovny, a vyzývavě zkřížila ruce na prsou. Začal jí líčit, jak bude sedět za stolem se zašlou zelenou koženou deskou, na židli, která nebude obrazu dominovat, a v pozadí budou knihy. Sedne si trochu bokem, aby jí do obličeje dopadalo světlo z okna. V této místnosti bude středobodem ona a její kniha, nic jiného jim nebude konkurovat. Toto je její malá komůrka, sem si zašla, aby si mohla v klidu číst, tady uvnitř pro ni literatura nabývá smyslu. Divák nebude mít pocit, že obraz je naaranžovaný, uvidí Margrete, jako by ji potají pozoroval. A tak se k ní dostane daleko blíž. Sverreho úvahy dívku zaujaly a zdálo se, že se s ním téměř chystá souhlasit. Požádal ji, aby si sedla na židli, vzala si nějakou knihu a otevřela ji. Margrete chvíli vybírala mezi knihami, které měl její otec na dosah ruky na zdi za stolem. Poté jednu otevřela zhruba v polovině,  položila ji před sebe, oběma lokty se opřela o stůl a předstírala,  že čte. „Zajímavé,“ řekl Sverre. „Myslím, že chápu, jak to myslíš.“ „Povídej!“ řekla, aniž vzhlédla. Zjevně jí to nebylo jasné ani zdaleka. Póza, kterou zaujala, byla psychologicky vzato výmluvná, ale zobrazit se nedala. Jak jí to má jen vysvětlit? „Čteš tu knihu doopravdy,“ začal. „Nejsi hodná holčička, která čte hlouposti nebo to, co jsou hodné holčičky zvyklé číst, protože je k tomu vedou. Čteš doopravdy a knihu sis sama vybrala.  57

Jsi inte­lektuálka a snažíš se to dát najevo. Mimochodem, kdo tu knihu napsal? Myslím tu, kterou si teď představuješ?“ „Heinrich Heine,“ odpověděla, aniž ke Sverremu vzhlédla. „To není špatné. A která z jeho knih to je?“ „Nejspíš Reisebilder, pro jejich různorodost a zábavnost. Nebo možná Buch der Lieder, protože tam se střídá politika, volné verše, které jsou občas pěkně krkolomné, ironie, satira, zkrátka všechno. Žádný div, že ho v Německu zakázali, ještě než se z Německa stalo Německo. Tak co, obstála jsem ve zkoušce?“ „To nebyla zkouška, jen mě to zajímalo. Vybrala sis tedy knihu, kterou by si tvé sestry nebo sestřenice nikdy nevybraly, že   ano?“ Vzhlédla a letmo se na něj usmála, ale nic neřekla. Sverre upravil její pózu tak, aby seděla trochu bokem, natočená ke stolu, a požádal ji, aby držela knihu v klíně a dívala se směrem k oknu, jako by na chvíli přestala číst a zamyslela se. Řekla mu, že něco takového se jí vůbec nelíbí. Romanticky zasněná dívčina, která po něčem touží — obvykle po „tom pravém“ —, určitě čte jednoduchou anglickou milostnou literaturu s venkov­ skými motivy. Už chybí jen váza rudých růží na stole. Ne, vysvětloval jí. Růže ne, a už vůbec ne rudé. Přesně z toho důvodu, který uvedla. Místo nich tam budou psací potřeby a papíry. Jako by se žena na obraze chystala knihu odložit a udělat si pár poznámek nebo se pustit do psaní dopisu, jichž jistě píše každý den nemálo. „Vlastně máš pravdu,“ řekla Margrete. „Pochopil jsi, co chci, ale hlavně co nechci. Ale když už jsme tady, smím se tě na něco   zeptat?“ „Ano, jistě.“ „Jsi pro volební právo žen, nebo proti němu?“ „Samozřejmě že pro.“ „Myslela jsem si to. A co Albie? Je také pro volební právo žen?“ „Ano, samozřejmě. Jsme pro všeobecné volební právo, stejné pro muže i ženy.“ 58

„To jste pochytili v Drážďanech?“ „Dá se to tak říct. Musím připustit, že doma v Norsku jsem o otázkách demokracie moc neuvažoval.“ „Já se tady už měsíce snažím při večeři vyhýbat tomuto odvěkému jablku sváru, a přitom jsem ani netušila, že mám oba gentlemany na své straně. All right, pane umělče. Práce je tvá.“ „To jsem rád. Opravdu se těším, že vytvoříme něco, co oba oceníme. I když tví nejbližší to možná neocení. Ale musím se tě zeptat, proč ses tak zničehonic vytasila s otázkou o ženském volebním právu?“ „Přemýšlela jsem o tom, jak ke mně promlouváš svými obrazy. Ačkoli jsi muž, vidíš mě jako člověka. Mimochodem, jsou tyhle šaty vhodné?“ Odpovědět na tu otázku taktně nebylo jednoduché. Margrete uvažovala správně, v souladu se svým záměrem. Upnutá blůza s oválným nabíraným límečkem, dlouhá šedá sukně, nízké černé domácí botky, které odhalovaly část kotníku. Vystupovala proti přepychu a povrchnosti, byla mladou ženou, jež se zaměřuje na daleko důležitější věci. To měla v úmyslu: ženský portrét naprosto odlišný  od všech ostatních vyobrazení žen ve zdejší domácnosti. „Myslíš to dobře. Chápu, co chceš svým oblečením vyjádřit,“ začal po dlouhém přemýšlení. „Ale řekl bych, že jsi zašla příliš da­le­ ko. Nejsi žádná maloměšťanka a nikdy nebudeš, jsi lady Margrete.  Ani ty, ani já to nemůžeme změnit. Chceš si držet odstup od rodiny a jejích politických… Promiň, to jsem přehnal. Hluboce se   omlouvám.“ „Vůbec ne! Pokračuj!“ „Well, jsi lady Margrete, ale máš radikální politické názory a upřímně tě zajímá literatura. Pozlátko vyšší třídy je ti lhostejné. Až potud s tebou souhlasím a chci to vtělit do tvého portrétu.“ „A co bys tedy chtěl změnit?“ Sverre věděl velmi přesně, co by změnil — bylo to nasnadě. Otázkou zůstávalo, z jakého konce o tom začít. Domníval se, že nejsnáze by to mohlo jít od šperků. 59

„Při Albieho večeři na uvítanou a ještě při dalších dvou třech příležitostech jsi měla na krku zlatý přívěsek s ženským portrétem v medailónku. Myslíš, že by sis ho mohla vzít?“ „Proč? Abych ukázala, že má rodina je finančně nezávislá? Co to má společného se mnou?“ opáčila Margrete. „Kdo je ta žena na medailónku?“ „Moje prababička. Proč bych si to měla brát?“ Sverre nejprve poukázal na to, že Margrete má šperk očividně ráda, protože ho často nosí, takže k ní patří. Tomu nejcitlivějšímu se zatím vyhnul a vylíčil jí, že obraz namalovaný v této intimní místnosti bude velmi přísný, klidný, vybízející k zamyšlení; použije pro něj decentní barevné odstíny. Kdyby tedy nenápadně, na první pohled téměř neznatelně, oživili výjev kouskem blyštivého zlata přímo uprostřed, vznikl by zajímavý barevný detail. A šperk také každému prozradí, že na obraze není žádná služka, která se sem vkradla, aby si potají četla, odvážil se poznamenat. Margrete dlouho přemýšlela a nakonec rozhodně kývla na souhlas. Přesvědčit ji, aby bílou blůzu vyměnila za podobnou v odstínu světle žluté neboli champagne bylo už jednodušší. Sverre to vysvětlil tak, že světlo sem proniká světle žlutými tylovými závěsy a blůza v podobném barevném odstínu nastolí harmonii. Nejsložitější se zdála otázka účesu. Margrete si vyčesala vlasy do přísného drdolu na temeni. Nebylo těžké pochopit proč, vždyť účes přitakával jejímu záměru. Chtěla obraz oproštěný od veškeré erotiky. Chtěla být člověkem, a ne pohlavně determinovaným   stvořením. Když se Sverre zmínil o možnosti, že by měla vlasy rozpuštěné, ihned se stáhla do obranné pozice. Rozhodl se v téhle diskusi prozatím nepokračovat, ostatně ve všech ostatních ohledech prosadil svou. Až přijde čas, konkrétně jí ukáže, jak by rozdíl vypadal na obraze. Právě v tu chvíli slunce minulo velkou korunu stromu na druhé straně zahrady a místnost úhlopříčně osvětlil široký pruh jasného 60

světla, podobný zlatému řezu. Sverre nedokázal skrýt své překvapení a obdiv. Margrete jen vzhlédla a podezřívavě se na ten úkaz   podívala. „V antice existoval bůh, který se občas přestrojoval za zlatý déšť,“ vysvětlil Sverre v domnění, že tím dívce stejně nic neobjasní. „Ano, Zeus. Když sestupoval na zem, aby znásilnil tu jednu, tu jinou, převlékal se za ledacos. Tohle na mě nezkoušej!“ vybuchla Margrete. Její pohoršení bylo velmi upřímné. „Vidím, že jsi pečlivě studovala dějiny umění,“ odpověděl vyhýbavě a uchopil skicář. „Jestli máš čas, můžu načrtnout pár návrhů teď hned.“ * * * Po večeři strávil Sverre několik hodin u rýsovacího prkna v pracovně, kde různě obměňoval své náčrty. Základní myšlenku už měl. Ale dějiny umění jsou plné podobných motivů: žena u okna se zamyšleně hladí po břiše ( je tedy těhotná), žena se dívá oknem a do tváře jí dopadá paprsek světla (brzy otěhotní), žena se rozhlíží po italské krajině, do níž brzy vjede rytíř (alespoň v to doufá), žena stojí u okna a čte dopis, jedinou netmavou barvou je její modrý šál, jako od van Delfta. Kdykoli žena stojí u okna, vztahuje se to nějak k muži. Ví to Margrete? Ohledně Dia a zlatého deště vůbec nevá­ hala, dokonce se rozzlobila. On tu teď má ženu u okna bez vztahu k muži. V nejhorším případě poprvé v celých dějinách umění. Margrete to každopádně chce dát najevo a on je s ní v tomto bodě zcela zajedno. Co kdyby v pravé ruce nad zašlou zelenou deskou stolu držela cigaretu? Nehrozilo, že by se kvůli takovému drobnému detailu obraz stal příliš vulgárním, naopak by z něj vyzařovalo vše, čím ona, lady Margrete, v nitru je. Ne, to by bylo příliš vyzývavé, obě starší ženy by padly do mdlob úlekem. Navíc žádná žena ze zdejší venkovské šlechty nekouří, toho si Sverre všiml na několika větších večeřích. Co vlastně dělají ženy, když pánové po večeři odejdou, aby si zakouřili? Rozhodně nekouří.  61

Právě proto si muži musejí svléknout saka a vzít si kuřácké kabátky, aby později (když se opět sejdou, aby si popřáli dobrou noc) nemučili citlivé dámské nosíky cigaretovým kouřem. Tou dobou už na sobě samozřejmě mají zase sako. Stručně řečeno: cigareta je zajímavý nápad, ale nedá se využít. A co pero? Pokud někdo čte knihu s perem v ruce, chce si zapisovat myšlenky, najít citát nebo si poznamenat zvláště zdařilou či špatnou formulaci. Takový čtenář čte aktivně, nejen pro rozptýlení. Sverre načrtl pár variant a brzy si byl jistý, že Margrete se jeho nápady zalíbí a bude s nimi souhlasit. V prvním patře v pánském pokoji ležel Albieho rukopis a přivolával Sverreho čím dál hlasitěji. Zápal, s jakým Sverre pokračoval v práci na Margretině portrétu, byl upřímný. Zároveň šlo o formu úniku. Obával se pokračování Albieho příběhu. Nedalo se tomu však utéct. Až se Albie vrátí domů, Sverre mu nemůže jednoduše říct, že neměl čas přečíst si text, který jeho milovaný napsal se srdcem na dlani; sice jakožto poněkud výstřední jednadvacetiletý mladík, ale přesto s největší vážností. Musí číst  dál. Zhasl pracovní lampu a odebral se do knihovny. Skončil na místě, kdy Oscara Wilda, podle všeho vynikajícího spisovatele, jenž byl bohužel také Albieho nešťastnou láskou, odsoudili ke dvěma letům nucených prací za „obzvláště nestoudné jednání“. Co tedy zbývá doříct, proč už vyprávění neskončí? Pasáž, jež následovala po rozsudku nad Oscarem Wildem, byla svým způsobem ještě děsivější. Pojednávala o záplavě nenávisti, škodolibosti a ryzího šílenství, která se vyvalila z londýnského tisku. Albieho text prostupovaly otřesné citáty s pečlivými údaji o deníku, datu a čísle stránky. Noviny začaly Oscara Wilda označovat za „cizince“, což očividně souviselo nikoli s tím, že byl Ir, nýbrž s tím, že platil za nejničemnějšího ze všech kolportérů zdegenerované francouzské kultury. Zdegenerované francouzské kultury? 62

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.