Jan Guillou Stavitelé mostů. Velké století I

HOST

Jan Guillou Stavitelé mostů Velké století I

Jan Guillou Brobyggarna Copyright © Jan Guillou, 2011 Published by agreement with Salomonsson Agency Translation © Helena Matochová, 2014 Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014 (elektronické vydání) ISBN 978-80-7491-211-5 (Formát PDF) ISBN 978-80-7491-212-2 (Formát ePub) ISBN 978-80-7491-213-9 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7491-214-6 (Formát MobiPocket)

I / Vikinská loď

MUŽI SE ZTRATILI na moři. Prostě se to stalo. Došlo k tomu již dříve a dojde k tomu opět, neboť takový je životní úděl lidí z pobřeží, ať už na Osterøye nebo na jiných ostrovech a u jiných fjordů. Tak tedy chlapci Lauritz, Oscar a Sverre přišli o otce, stejně jako děvčátka Turid, Kathrine a Solveig. Co se tam venku stalo, nikdo nevěděl a jako obvykle se to neobjasnilo ani později. Bouře zuřila zajisté silně, jak jen pozdní únorová   bouřka dovede. Lauritz a Sverre byli zkušení mořeplavci, statní a silní jako málokdo. Vyrostli na moři a jen zpola žertem se o nich říkalo, že pocházejí z vikinského rodu. Jejich otec byl také takový. Nezbývalo než se dohadovat. V této roční době nebylo pravděpodobné, že by se tvořily ledové kry. Ani že by muži s lodí uvízli na mělčině nebo vybočili z kurzu a roztříštili se o skalisko, na to si byli na moři až příliš jistí a vody ve fjordech i cestu na volné moře znali jako své široké dlaně. Mohl jim spadnout stěžeň nebo měli štěstí při lovu, a když se pak vyhýbali bouři, loď ztěžklá nákladem je zanesla příliš daleko. Dohady stejně ničemu neprospěly. Kněz z Hosangeru přišel po týdnu, kdy už si byl poměrně jistý, že veškerá naděje pohasla a že zodpovědnost za obě vdovy nyní přechází z jejich mužů na církev. Přijel parníkem k přístavnímu molu v Tyssebotnu a dál se doptal. Usedlost Frøynes ležela nedaleko mola, v závětří za velkým kamenitým kopcem. Skládala se ze dvou obytných stavení (což bylo velmi neobvyklé), kravína, dvou stodol a několika spižíren, starých několik set let a postavených na vysokých kůlech kvůli divoké zvěři. Všechno zde bylo udržované a svědčilo spíše o skromném blaho­ bytu než o chudobě, která byla jinak na ostrovech běžná. Bratři  

7

Eriksenovi platili za pracovité a zbožné muže a o své rodiny se dobře starali. Dokonce si postavili vlastní rybářskou loď s nákladním prostorem, do něhož se vešel dvojnásobný úlovek. Kněz se s oběma vdovami, už oděnými do černých šatů, sešel ve větším z obou obytných stavení, kde bydlela Lauritzova manželka Maren Kristine se svými třemi chlapci. Ti seděli ve světnici na dlouhé lavici, svátečně oblečeni a s očima rudýma od pláče; vedle nich dcerky Sverreho Eriksena a jeho manželky Aagot. Děvčata na sobě měla černé šatičky a kněz si pomyslel, že jim je asi právě obarvili z bílých. Pohled na těch šest dětí bral za srdce. Vdovy kněze poslouchaly nehybné a vzpřímené. Ovládaly se, slzy jim netekly. Bylo vidět, že si zakládají na důstojnosti. Kněz pro ně žádná slova útěchy neměl, neboť co v takovém případě také říci? Držel se praktických záležitostí. Jestliže není tělo, které by se dalo pohřbít, slouží se zvláštní vzpomínkový obřad a na jeho konci se požehná duším zemřelých. Určili datum. Pak přišla na řadu složitější otázka: jak se o sebe rodiny postarají bez příjmů, které jim zajišťovalo moře. Vdovy byly mladé, možná jen něco přes třicet let, ale spíše ani to ne, a zvláště Maren Kristine byla nápadně hezká, měla rudé vlasy, pihy a velké modré oči. Navíc vlastnila poměrně slušnou usedlost. Nebude mít potíže, jak si sehnat nového muže, její švagrová také ne. Toto téma by však bylo nevhodné, a proto si kněz nechal vyprávět o strastech, které měly ženy bezprostředně před sebou. Jídlo se na usedlosti našlo, skopové, vepřové i drůbeží maso, a navrch čtyři dojnice. Když je tu teď méně hladových krků, budou vdovy také moci vyrábět sýr z přebytků a prodávat ho. Řekly, že umějí i tkát a barvit látky. Kdyby tři osiřelá děvčátka byla starší, muselo by se postupovat jako obvykle: poslali by je jako služky do panských domů v Bergenu. Ale to v úvahu nepřipadalo, protože nejstarší dívka završila teprve devátý rok. S chlapci to byla jiná, ačkoli jim bylo jen dvanáct, jedenáct a deset let. V Bergenu, kde se vyrábělo, stavělo a opravovalo vše, co mělo 8

co do činění s mořeplavbou a rybolovem, mohli získat práci jako učedníci. Na to už vdovy myslely. Maren Kristine měla bratra, Hanse Tufte­ ho, který pracoval jako provazník u Cambella Andersena na Nord­ nesu. Napsala mu dopis. Hans byl v provaznictví zástupcem předáka, takže jeho slovo něco znamenalo, a dá-li Bůh, budou mít brzy o tři   hladové krky méně. A po čase od chlapců získají také nějaký menší příjem. Kněz kradmo pohlédl na tři uplakané hochy, kteří seděli na lavici se skloněnými hlavami, aniž by cokoli řekli nebo jen výrazem dali najevo, co si myslí o tom, že mají opustit domov v Tyssebotnu a stát se dělníky ve městě. Bylo jisté, že tři rybářští synkové si svou budoucnost představovali jinak. Ale v nouzi si vybírat nelze. Kněz už vlastně nic dalšího probrat nepotřeboval. Neurčitě se zmínil o tom, že se spojí s dobročinnou společností v Bergenu, ale nic slíbit samozřejmě nemůže. S těžkým srdcem jim ujedl z čerstvě upečeného chleba, protože věděl, že odmítnout by bylo horší než do slova a do písmene urvat sousto od úst těm šesti dětem. Rybáři z Osterfjordu úzkostlivě dbali na morálku i na důstojnost. Když se odebral zpátky do přístavu, aby si najal někoho, kdo ho odveze plachetnicí domů do Hosangeru, pocítil jednak úlevu, že splnil těžkou povinnost, jednak špatné svědomí, že cítí úlevu. Mohlo to být mnohem horší. Vdovy před sebou každopádně mají těžké období smutku a chudoby. Zvyk káže, že budou muset truchlit nejméně rok, než byť jen pomyslí na to, že by si našly nové muže, a to spíše z nouze než z lásky. * * * Jon Tygesen byl strojníkem na parníku Ole Bull od chvíle, kdy loď na jaře roku 1883 spustili na vodu. Teď mu stačilo jen krátce pohlédnout přes zábradlí a přesně věděl, u které ze čtrnácti zastávek na trase z Bergenu se nacházejí. Ale výhled ho už unavoval a cizince, kteří jezdili parníkem jen pro potěšení, nechápal. Na této plavbě byli čtyři 9

pasažéři, kteří cestovali pro zábavu. Podle všeho pocházeli z Anglie. Dokud pluli fjordem, krčili se v kožených křeslech v salónku první třídy. Ale ihned po zakotvení vyšli ven, na sobě tlusté kabáty a kožešinové límce, a ukazovali na strmé horské srázy a mávali rukama. Ženy čas od času něco vykřikly — Tygesenovi se zdálo, že jsou uchvácené. Zvláštní lidé. V Tyssebotnu vyšel ven také, aby se trochu nadýchal čerstvého vzduchu. Svítilo slunce, ale bylo chladno a nahoře na Høgefjellu v noci napadla spousta sněhu, přestože už byl začátek května. Aniž věděl proč, zahleděl se na tři malé chlapce v přístavišti. Možná proto, že na sobě měli doma pletené svetry v neobvyklých odstínech modré, ale spíše proto, že pohledy k sobě poutala jejich matka oděná v černém. Navzdory smutečním šatům to byla pohledná žena. Stroze se loučila se svými třemi syny. Podala jim ruku, oni se uklonili, otočila se na podpatku a zamířila pryč, ušla několik kroků, rozmyslela si to, rozběhla se zpátky, klekla si a všechny tři krátce a pevně objala. Pak se ztěžka zvedla a odkráčela, aniž by se ohlédla. Jon Tygesen pochopil, kdo ti tři chlapci jsou — o tom, že se rybářská loď Soløya potopila i s posádkou a nákladem, už slyšel. Chudáci malí, pomyslel si. Teď musejí odejít do města a dřít jako koně. Je zima, ale dovolit si mohou samozřejmě jen lístek na palubu. V tu chvíli přišel kapitán, na něco se Tygesena zeptal a ten chlapce spustil z očí, právě když pozoruhodně jistě — jako by byli na moře zvyklí — přešli přes houpavý lodní můstek. Už minuli Eikangervåg, urazili tedy pěkný kus cesty, a Jon Tygesen ty tři hochy přistihl, jak mrštně slézají po zadním žebříku do strojovny. Opíral se o lopatu, pozoroval je a myslel si, že se jen chtějí trochu ohřát. Na palubě cestovali jako jediní, všichni ostatní si připlatili dvacet pět öre, aby měli místo uvnitř. Venku byla svinská zima. Samozřejmě to bylo proti pravidlům. Pasažéři se ve strojovně zdržovat nesměli. Musí je tedy vyvést. Ale přesto, uvažoval, by bylo křesťanské chvíli počkat, aby se chlapci stihli alespoň trochu zahřát. Jenže když je potají pozoroval, zdálo se mu, že vůbec nepřišli kvůli teplu, ale kvůli parnímu kotli a strojům. Horlivě si něco ukazovali, 10

mávali rukama a v jinak utrápených obličejích se jim objevil záblesk radosti. Jonu Tygesenovi náhle do očí vstoupily slzy. Odhodlaně vyšel z úkrytu a velitelským hlasem se zeptal, proč se pasažéři nacházejí ve strojovně. Dva mladší vypadali, jako by měli v úmyslu pláchnout k žebříku, ale nejstarší zůstal stát na místě a téměř nesrozumitelným nářečím odpověděl, že chtěl bratrům jen ukázat, jak funguje parní stroj. Jona Tygesena to vyvedlo z míry, téměř vybuchl smíchy. „Ty jsi takový šikovný klučina, že víš, jak funguje parní stroj?“ zeptal se pobaveně a shovívavě. „Takže ani nemá smysl, abych vám to vyprávěl?“ Tři chlapci horlivě přikývli. A Jon Tygesen zahájil své naučené kolečko, které občas odříkal lepším lidem z města, když ho o to poprosili. Vzal to systematicky jako obvykle, začal spalováním uhlí jakožto zdrojem síly, pokračoval kolem velkého nablýskaného parního kotle z mědi a mosazi a potom popsal přenos síly pomocí hřídelů, ozubených koleček, mechanických principů a tak dále. Všem třem chlapcům se brzy na rtech objevil šťastný úsměv a kupodivu se zdálo, že všechno chápou. Občas se totiž některý z nich vytasil s otázkou, zpočátku nesmělou. Ptali se na něco, co Jon Tygesen přeskočil, aby výklad nebyl příliš složitý. Zvláštní. Jak se u všech všudy mohli tři malí rybářští kluci z Osterøyi tak dobře vyznat v moderní strojovně, kterou přece ještě nemohli nikde vidět? Ne, připustili, na palubě parníku ještě nikdy nebyli. Ale někde prý o strojích něco četli, přičemž nebylo jasné, kde přesně — nejspíš v nějakém časopise. Každopádně nebylo pochyb o tom, že vše chápou a neobyčejně je to zajímá. Když Ole Bull zakotvil u nové přístavní hráze v Murebryggenu, Jon Tygesen se ubezpečil, že chlapce skutečně vyzvedl nějaký příbuzný, zamával jim na rozloučenou a zamyšleně sešel do strojovny. * * * Strýce Hanse znali hoši jen zběžně, přece jen odešel do města už před několika lety. Byl překvapivě malý, v porovnání s jejich otcem 11

měl drobné ruce. Když procházeli městem, nesměle a jednoslabičně odpovídali na jeho otázky, jaká byla cesta a jak se daří jeho sestře Maren Kristine. Chlapci už v Bergenu byli i dřív, ale nikdy pořádně. V létě za hezkého počasí někdy směli jet s otcem a strýcem Sverrem, s nimiž pak prodávali úlovek přímo v přístavu. Nikdy ale nenavštívili město samotné, takže když teď překonali prvotní nejistotu a nesmělost, všímali si tolika věcí — dívali se na ně a vyptávali se a strýčkovi připomínali mláďata kormoránů, která jako by si chtěla ukroutit  krky. Strýc Hans žil v příbytku, kterému se říkalo byt, na Verftsgaten blízko vody. V jednom třípodlažním domě tam spolu bydlela kopa cizích lidí. Byt se skládal z pokoje a kuchyně s komůrkou pro služky, jak se místnůstce říkalo. V ní měli všichni tři bratři bydlet. Strýc Hans jim sám vyrobil tři lavice na spaní. Setkali se také se Solveig, manželkou strýce Hanse. Uklonili se a podali jí ruku, jak je to maminka naučila a což jim často připomínala. Paní Solveig jim pochválila hezky upletené svetry a řekla něco o matčině umění, čemuž nerozuměli. Dvě věci byly na městě zvlášť podivné. Za prvé tu z kohoutku tekla voda, ačkoli bydleli několik metrů nad zemí. Za druhé, a to se museli bratři naučit okamžitě, se tu dodržoval zvláštní městský způsob chození na velkou. Vedle kuchyňských dveří visel klíč. Byl od očíslované latríny dole ve dvoře, o kterou se člověk dělil se sousedem a na kterou nesměl chodit nikdo další. Jednou za týden přijel ras a její obsah odvezl. Slovo ras bylo pro chlapce nové, trochu děsivé. A stejně vzrušující jako velké krysy dole na dvoře. Večeřelo se v kuchyni po obvyklé modlitbě u stolu. K jídlu měli většinou rybu s bramborami a jednou týdně vepřové. Jako doma na Osterøye. * * *

12

Lauritz, Oscar a Sverre si v provaznictví Cambella Andersena, kam to měli ze svého domova na Verftsgaten pouhých deset minut chůze, velmi rychle zvykli. Byli bystří a zručně zacházeli s provazy a nářadím — tak zručně, že kamarádi z práce i předák brzy začali strýci Hansovi klást zvědavé, a přitom uznalé otázky. Hans Tufte vysvětloval, že jsou to rybářští chlapci, kteří už od pěti let jezdí po moři, a tak přičichli k lecjaké práci. Jejich otec se strýcem například vlastno­ ručně postavili neobyčejně velkou rybářskou loď a chlapci u toho samozřejmě byli a pomáhali. Už po týdnu předák Andresen rozhodl, aniž by se zeptal nahoře, že chlapci Lauritzenovi budou dostávat mzdu po měsíci namísto po obvyklých třech. Nebylo totiž pochyb, že se z těch kluků brzy stanou zruční provazníci. Každou neděli se chodilo korzovat. Strýc Hans chlapcům vysvětlil, čemu se tak říká: po bohoslužbě se jdou lidé ve svátečních šatech projít do města, třebaže tam zrovna nepotřebují nic vyřídit, a sem tam pozdraví někoho, koho potkají. Bratři si nejvíc oblíbili cestu vedoucí k malému umělému fjordu Lille Lungegårdsvann, kterému se správně nemělo říkat fjord, ale nějak jinak. O nedělích tu veslovali muži v košilích, kabáty si pokládali vedle sebe na sedátko a za nimi seděly dámy, které si nad hlavou držely paraplíčko, i když nepršelo. Proč takhle veslují, bylo chlapcům ze začátku záhadou. Nemají přece nikam namířeno ani nerybaří. Strýc Hans jim vysvětlil, že ve městě se vesluje jen tak pro zábavu, podobně jako se chodí na procházku, jen se u toho jede na lodi. To jim připadalo neméně podivné. Na severní straně Lille Lungegårdsvann se podél pláže táhla Kaigaten s domy o třech i čtyřech podlažích a s fasádami zdobenými sochami a štukami. Když jsou domy z kamene, musí být u základů obrovská zátěž, poznamenali chlapci, jakmile tu vznešenou ulici uviděli, a ptali se strýce Hanse, jak se tento problém řeší. Řekl jim něco v tom smyslu, že kámen je těžký, takže postaví-li se kámen na kámen, stavba drží vlastní vahou. Velmi dobře si všiml, že mu chlapci nevěří, ale lepší vysvětlení neměl. Sám se nad tím nikdy nezamýšlel. 13

Po měsíci a půl — nedlouho před svatým Janem — obdrželi chlap­ ci zálohu na svou první mzdu. Zaplatili za jídlo, které dostali u strýce a jeho ženy Solveig, a ještě jim něco zbylo. Po hlasování, které skončilo dva proti jednomu, se rozhodli, že zbylých pět korun pošlou domů mamince. Lauritz by si byl raději koupil knihu o lokomotivách. Všechno vypadalo dobře. A přesto to nakonec skončilo katastrofou, ještě než přišel podzim. Později se Hans Tufte proklínal, proč nebyl pozornější. Vůbec netušil, že chlapci se za jasných červnových nocí vykrádají ven — přece jen byli ještě malí. Jenže i kdyby byl něco slyšel, myslel by si, že někdo jde na záchod. Zoufale se snažil sám sebe omlouvat, že o tom za živého Boha nemohl vědět. Ani si nevšiml, že by snad chlapci trpěli nedostatkem spánku, což   jistě museli. Nejvíc se bál toho, jak vysvětlí bídný konec jejich městského života své sestře Maren Kristine. To bude nejhorší. * * * Christianu Cambellu Andersenovi bylo dvacet osm let a coby nejstarší syn provaznického mistra Andersena měl živnost brzy převzít. Byl to hezký muž s pěkným knírkem, kupodivu stále ještě svobodný. Možná se na něj dalo pohlížet jako na mladého příslušníka bergenské smetánky, ale kdo do ní patří a kdo ne, šlo určit jen stěží. V kaž­ dém případě byl řádným členem Výboru pro železnici, Divadelní společnosti, dobročinného spolku a pánského klubu Dobrý úmysl. Vždycky měl v hlavě mnoho nápadů a ve společnosti byl oblíbený. Před volnem na svatého Jana musel něco vyřídit v kanceláři v době, kdy už pracovní tempo polevovalo. Ke svému překvapení potkal několik dělníků, jak jdou přes dvůr ke kůlně, která byla už rok a půl prázdná. Používala se jako záložní sklad pro konopí. Když se mužů zeptal, co se děje a proč s sebou nesou velké sekery, dostal vyhýbavou odpověď — zmínili se o „klukovských neplechách“, ale prý to brzy vyřídí. To vzbudilo Andersenovu pozornost, a tak šel s nimi ke kůlně a sám otevřel děravé dvoukřídlé dveře. 14

To, co spatřil, ho nejprve tak zaskočilo, že zůstal stát s otevřenými ústy a pátral v paměti. Tyčila se tam z více než poloviny hotová loď. Ale nebyla to žádná veslice ani plachetnice, byl to model. Bezpochyby vikinská loď. „Panebože,“ zamumlal Christian Cambell Andersen tiše, když mu konečně došlo, co vidí. „To je přece loď z Gokstadu!“ Dychtivě vytáhl jednomu dělníkovi z boční kapsy pracovních kalhot skládací metr a začal loď měřit. V nových mírách, které v Norsku a Švédsku právě zavedli, měřila na délku 4,6 metru a uprostřed trupu byla široká sto dva centimetrů. To by mohlo klidně souhlasit. Christian Cambell Andersen to chtěl ihned zkontrolovat, a tak se rozběhl přes dvůr k hlavní budově. Ale pak si to rozmyslel a vyrazil zase zpátky. „Co hodláte dělat s těmi sekerami, chlapi?“ zeptal se. „Předák řekl, že máme ten krám rozsekat a uklidit to tady,“ odpověděl nejstarší dělník znepokojeně. Zápal majitelova syna nebylo radno pochopit špatně. „Proboha, ničeho se tam nedotýkejte!“ nařídil Christian Cambell Andersen. „Nechte všechno, jak to je, s nářadím a se vším. A mimochodem, co jste mysleli těmi klukovskými neplechami?“ Když se mu dostalo odpovědi, ztratil řeč — zdálo se to nemožné. Opravdu by ti tři noví učedníci, kterým bylo teprve něco přes deset, dokázali postavit tohle? A vůbec, kde ti chlapci jsou? Nesměle zašeptaná odpověď nevěstila nic dobrého. Předák Andre­ sen těm malým zlodějům napráskal a okamžitě je propustil. A tak je předákův zástupce, jejich strýc, odvedl na parník a poslal domů. „Jak to, zlodějům?“ divil se Christian Cambell Andersen. Kradli prý dřevo ze skladu sousední pily. Sice si určitě brali z odřezků, ale krádež je to stejně. A nářadí štípli z opravny v provaznictví. Na toto vysvětlení Christian Cambell Andersen rezignovaně přikývl. Začít se o tom teď dohadovat by nebylo k ničemu. Pouze zopakoval svůj příkaz, aby v kůlně nikdo na nic nesahal, což platilo i pro „ukradené“ nářadí a vůbec všechen materiál uvnitř. Pak si pospíšil do své kanceláře a prohrabal poličku s literaturou o vikinzích. 15

Jako mnozí jiní v této době, o zahraničních turistech ani nemluvě, byl i Christian Cambell Andersen nadšeným obdivovatelem vikingů. Ságu o Frithiofovi uměl nazpaměť a odkrytí první zachovalé   vikinské lodi u Gokstadu pozorně sledoval už ve svých jednadvaceti letech. Nakonec našel, co hledal. Knihu, která uváděla přesné rozměry lodi z Gokstadu: 23,3 metru na délku a v nejširším místě trupu 5,2 metru (po přepočítání ze stop a palců). Napsal si na papír zlomky a rychle počítal. Souhlasilo to na centimetr, chlapci postavili svůj model přesně v poměru jedna ku pěti. Christian Cambell Andersen se svezl do anglického kancelářského křesla a snažil se to pochopit. Ale šla mu z toho hlava kolem — musí se na práci chlapců podívat blíže! Odhodlaně vstal, dlouhými kroky zamířil zpátky ke kůlně na druhé straně dvora a otevřel obě části dveří, aby měl dostatek světla. Znamenitě se jim povedla klinkrová obšívka, což bylo nepochopitelné, neboť boky byly výrazně vyklenuté, na přídi a na zádi do sebe zapadaly a uprostřed trupu byla loď nejširší. Kromě toho příď i záď stoupaly strmě vzhůru a to, že nějací malí chlapci dokázali bez správného nářadí vytvořit tak vznešené a elegantní linie ze dřeva, které víceméně náhodně našli na hromadě odřezků na pile, působilo jako zázrak. Christian Cambell Andersen přejel po prknech rukou. Nikde ani tříska, všechno pečlivě osmirkované. Vepředu na bocích byla vidět zpola dokončená reliéfní řezba spletitého dračího těla. K této ozdobě neexistovala žádná známá předloha, alespoň ne na lodi z Gokstadu, tím si byl Christian Cambell Andersen úplně jistý, protože kdyby exis­ tovala, znal by ji. Smyčky na drakovi přesto vypadaly naprosto věro­ hodně, jejich umělecké zpracování vykazovalo mistrovskou kvalitu. Lavičky nebyly připevněné v lodi, stály opřené o zeď kůlny. Ovšem i jejich povrch byl dohladka osmirkovaný a sedělo by se na nich dozajista pohodlně. Škoda že chlapci nemohli svou práci dokončit jen proto, že na ně přišel nějaký pitomec! Klukovské neplechy? Napráskal, propustil a poslal domů?! 16

Nejhorší na tom nebyla ta krutost a nekřesťanské jednání, nýbrž omezenost. Provazníci samozřejmě nebyli námořníci ani stavitelé lodí, ale cit pro hezkou loď by měl mít v Bergenu každý. Inu, tohle se bude muset napravit stůj co stůj. Otázka zní jak. O tom musí Christian Cambell Andersen ještě přemýšlet. Jako většina ostatních obyvatel města se šel o několik hodin později podívat do čtvrti Engen na svatojánské ohně, ale myšlenkami byl celou dobu jinde a ze slavností brzy odešel, protože ve vzduchu byl cítit déšť a on nechtěl do pánského klubu přijít zmoklý. Domluvil se, že si ten večer dá partii whistu s Halfdanem Michelsenem, který byl stejně starý jako on a brzy měl převzít přední loďařství ve městě, a s rejdaři Mowinckelem a Dünnerem, pány výrazně staršími než Christian a Halfdan, kteří nicméně nacházeli potěšení v rozpravách s generací, jež mířila na jejich místa. Avšak pouze za předpokladu, že nepřišla řeč na politiku. Christian odehrál několik partií bídně a ostatní si samozřejmě všimli, že je duchem nepřítomen, ale prokázali ohleduplnost a nevyptávali se. Pravděpodobně šlo o nějakou záležitost srdce a o těch se v Dobrém úmyslu nemluvilo. Považovaly se za osobní. Později se posadili ke své obvyklé sklence pjolteru. Do silných vitrážových oken bubnoval déšť, v krbu praskalo, anglická kožená křesla domácky vrzala a Christian ze sebe vymáčkl sám, o čem přemýšlí. Vyprávěl bez oklik a šel rovnou k věci. Bez jeho vědomí předáci v provaznictví vyhodili tři učedníky, a ještě k tomu jim nařezali koženými řemeny za to, že — slyšte a žasněte — téměř dokončili model lodi z Gokstadu ve zcela přesném měřítku. Ostatní na něj zírali, jako by se snad zbláznil. „Jak staří jsou ti učedníci?“ zeptal se rejdař Dünner opatrně. „Myslím, že kolem jedenácti let,“ odpověděl Christian rozpačitě. Měl strach, že se mu vysmějí. A také že ano, nemohli si pomoci. Ale vzápětí se omluvili a rozhořčeně zamávali rukama. Následovalo rozpačité ticho. „Mám návrh,“ řekl Christian odhodlaně. „Vsadím cokoli, pánové, že až uvidíte to mistrovské dílo, užasnete a dáte mi za pravdu. Pokud 17

ano, budu do konce roku pít pjolter na váš účet náhradou za vaši nedůvěru. V opačném případě samozřejmě na zbytek roku převezmu platby za veškerý koňak a sodovku já.“ Napjatá nálada se uvolnila smíchem a pánové si ihned nechali poslat pro dvoukolý kočár od firmy W. M. Bøschen do ulice Krále Oskara. V tomto počasí pomyšlení na procházku neměli, ačkoli do provaznictví ve čtvrti Nordnes to nebylo daleko. O půl hodiny později (drožka na ně čekala) už Christian otvíral dveře do staré kůlny. Pozdvihl dvě lucerny, aby projasnil svatojánské šero. Ostatní mocně zalapali po dechu. Byli to loďaři a okamžitě pochopili, co vidí. Ale ani jeden velmi dlouho nic neříkal. Místo toho začali stavbu prozkoumávat a vzájemně si sdělovali různé objevy a postřehy. Jako například to, že chlapci nepoužili hřebíky a prkna se jim povedlo pospojovat jen kolíky. Ale jak dokázali vyrobit kolíky bez soustruhu? Halfdan, který stavěl lodě už v dětství, jeden kolík prozkoumal blíže: vzal kladivo a klín, opatrně kolík vyrazil a pečlivě si ho prohlížel — nejprve zachmuřeně, ale poté se širokým úsměvem. Pak ostatním rozjařeně oznámil, že mají co do činění s „důvtipnými neplechami“, skromně řečeno, a mnohonásobně je o tom ujistil. Chlapci kolíky vyřezali ručně, ale do tvaru klínů. Potom tu část kolíku, která měla projít vyvrtanými dírami v prkně, obtočili konopím (velmi tence) a navrch nanesli vrstvu dehtu. Nato kolíky zatloukli kladivem, přičemž se konopí s dehtem stlačilo, takže kolík drží pevně v otvoru. Nakonec už jen upilovali konce a povrch vyhladili smirkovým papírem. Ale jak se chlapcům povedlo dosáhnout zakřivení dřeva, když vytvářeli například výrazné zaoblení na přídi a zádi? Muži se rozhlédli kolem sebe v blikajícím světle luceren, aby našli nějaké vysvětlení, a skutečně ho objevili. Na protější straně kůlny stál na několika kamenech kbelík s vodou a pod ním byly jasně patrné stopy po ohni. Chlapci využili páru. Nejdojemnější objev představovala vlastní předloha. Byla přilepená na zdi a sestávala z barevných obrázků lodi z Gokstadu před zrestaurováním a po něm. Jeden obrázek také znázorňoval, jak mohla 18

celá loď vypadat před tisíci lety. Nacházely se tu i jednoduché náčrty a výměry. Obrázky pocházely z levného zábavného časopisu pro domácnosti a coby konstrukční podklady byly veskrze ubohé. Christian si všiml, že na žádném obrázku z časopisu není předloha spletitého dračího těla, které zdobilo příď a záď. Zpátky do klubu odjeli ve skvělé náladě a chtěli neprodleně dostát svému závazku a dohlédnout, aby Christian neodešel střízlivý, přičemž jeho útrata půjde samozřejmě až do konce roku na jejich vrub. V klubu už panovalo téměř ticho. Bylo pozdě a většina ostatních odešla domů. Ale když si muži toho svatojánského večera přiťukli při druhé rundě, rozhostila se tam slavnostní nálada. Právě viděli zázrak, na tom se shodli všichni. Tři malí chlapci, kteří za sebou měli čtyři, možná pět let školní docházky — takové už jsou zkrátka možnosti tam na ostrovech —, vytvořili něco, co by obstálo u závěrečné zkoušky lodního inženýra. Cesty Páně jsou vskutku nevyzpytatelné. Tři rybářští chlapci z Osterøyi. Proč Bůh obdařil technickým nadáním právě je? K jakému užitku jim takové mozkové soukolí bude, až budou chytat tresky do sítě? Christian, který v Boha a jeho nevyzpytatelné cesty nijak zvlášť nevěřil, suše namítl, že z těchto chlapců se rybáři podle všeho nestanou. Budou z nich totiž železniční inženýři a stavitelé mostů. Ostatní se na něj udiveně podívali a přitom zpracovávali jeho myšlenku. Potom radostně přikývli na souhlas. Nápad to byl stejně vynikající jako samozřejmý. Kdo chtěl, mohl si ho vyložit jako boží znamení. Bergenský železniční výbor vznikl už v roce 1872 a všichni přítomní byli jeho aktivními členy. Ale s plány na výstavbu železnice se postupovalo jen velmi pomalu, protože politici v daleké Kristiánii se domnívali, že Bergeňané, kteří přece mají tak blízko k moři, klidně mohou do hlavního města dál cestovat lodí. Když už si tam potřebují něco vyřídit. Parlament jen neochotně povolil stavbu železnice mezi Bergenem a Vossem. Ta byla už několik let v provozu. Ale stále zbývalo uskutečnit ten velký skok: schválit pokračování stavby  z Vossu přes celou Hardangerviddu až dolů do Kristiánie. Politici 19

se zpěčovali a tvrdili, že není možné postavit železnici v takové nadmořské výšce, kde je takový mráz a tolik sněhu a kde zima trvá osm měsíců. Kromě toho Norsko nemá inženýry na potřebné úrovni — s podobným projektem neuspěli dokonce ani ve Švýcarsku. Pustit se do něčeho, co je od samého začátku odsouzeno k neúspěchu, by tedy i navzdory některým naivním optimistům z Bergenu vedlo pouze k nezodpovědnému plýtvání omezenými státními zdroji. Na tom, že by Bergenská dráha, jak se projekt nazýval, byla ne­ slýchanou technickou a inženýrskou výzvou, se všichni shodovali. V otázce nemožnosti její výstavby ale shoda nepanovala. „Čili asi takto,“ zakončil úvahy rejdař Dünner, když záležitost několikrát probrali ze všech stran. „Vychováme si vlastní inženýry a poskytneme jim nejlepší technické vzdělání na světě. Zaplatíme ho. A oni ho splatí tím, že nám postaví železnici.“ Všichni u stolu se v zamyšlení odmlčeli. Objednali si poslední pjolter a připili si s Christianem, který počínaje dneškem pil půl roku na jejich účet. Ale ticho trvalo dál. Na Dünnerových myšlenkách bylo něco neslýchaného, co v ostatních vyvolávalo obavy. „Je to velkodušné rozhodnutí,“ řekl nakonec rejdař Mowinckel. „Čistě rozumově s Dünnerem souhlasím. Ale nad životy těch chlapců vládne pouze Bůh, ne my, jakkoli bychom chtěli vložit jejich nadání do věci, po které tak prahneme. Řekl bych to asi takto: pro své dobro­činné výdaje Dobrý úmysl vždy hledá dobře odůvodněné využití. Máme tu mladou nemajetnou vdovu se třemi výjimečně talentovanými syny. Nestačí to snad na začátek?“ Ostatní přikývli a na znamení souhlasu pozdvihli sklenky. Rozhodli se, že Christian dostane za úkol vdovu vyhledat. * * * Toho červnového dne, kdy Christian na hrázi v Murebryggenu nastoupil na loď Ole Bull, byla obloha výjimečně bez mráčku (předešlých deset dní v kuse pršelo). Na palubě bylo nezvykle mnoho turistů, což zřejmě mělo co do činění právě se změnou počasí.  20

Většinou samí Němci. Salónek první třídy byl plně obsazen a Christian se v něm cítil trochu stísněně a nepohodlně. Chystal se projít po palubě a vtom se ho žena, která seděla vedle něj, zeptala, jestli mluví německy. Když přitakal, začala se ho ptát na vikingy. A protože Christian se o toto téma vášnivě zajímal, uměl odpovědět téměř na všechno. Ostatní ze společnosti se přidali a kladli mu další a další otázky, takže se brzy cítil jako nějaký „turistický průvodce“. To byl nový výraz pro nové povolání. Cizinci byli do vikingů úplně zbláznění a v létě přijížděli k fjordům zblízka i zdaleka. Bylo to trochu zvláštní, ale pro Norsko samozřejmě výhodné. Měli spoustu peněz, tihle cizinci. Christian se nakonec omluvil a vyšel na palubu. Díval se kolem sebe novýma očima. Pro někoho, kdo se narodil ve Vestlandu a neznal nic jiného, svět takto vypadal úplně samozřejmě. Třpytivá voda. Zasněžené vrcholky hor, strmé srázy, které končí přímo v moři, velké vodopády. Ale co když pocházíte ze špinavého města, jako je Londýn nebo Berlín? Možná by bylo výnosné investovat do turismu. Provaznictví měl Christian sice v úctě, ale slibuje tento obor podobně výdělečnou budoucnost jako nové hotely pro turisty? To byla zajímavá otázka. A dobré téma k hovoru na některý z večerů v klubu. Když Christian vystupoval po povážlivě vratkém můstku na jednoduché molo v Tyssebotnu, něco se v něm sevřelo. Teď už se nemohl rozptylovat výhledem, musel se soustředit na náročný rozhovor, který měl před sebou. Nevypadalo to, že by mu někdo přišel naproti, ačkoli samozřejmě dopředu napsal a svůj příjezd ohlásil. Divné. Vdova neposlala ani jednoho z těch šikovných malých chlapců, aby hosta přivítal. Musel se doptat. Poté, co vstoupil do tmavé světnice na Frøynesu, seděli chlapci se svěšenými hlavami v řadě na dlouhé lavici. Neodvážili se na něj ani pohlédnout. Vdova Maren Kristine se strnule posadila na velkou vyřezávanou dřevěnou židli (všiml si, že je na ní drak) a mlčky mu pokynula, aby si sedl na podobnou židli naproti ní. Ještě ze sebe nevydala ani hlásku, dokonce ho ani neuvítala. Bylo to strašidelné. 21

Christian se musel ovládat, aby ho nezachvátila panika. Připadal si jako ve zlém snu, kde je krajně nevítaný. Místnost trochu páchla po kravách. Kromě toho vdova Maren Kristine byla — ač se naprosto nehodilo myslet na to právě teď — jedna z nejkrásnějších žen, jaké kdy viděl; jen o něco málo starší než on, byla-li vůbec starší. Na sobě měla černé šaty a černý šátek, ale zpod látky vyčnívaly dlouhé výrazně měděné vlasy. Její světle modré oči se na něj dívaly klidně, ale ne přátelsky. Na stole stál talíř s koláči. Na dřevěných stěnách visely podomácku tkané gobelíny, jaké Christian ještě nikdy neviděl — rád by si je prohlédl zblízka, ale na to teď nebyl čas. Musel okamžitě přejít k věci, protože rodina si podle všeho myslela, že přijel, aby si vymohl další potrestání. Sebral síly a začal: „Těší mě, že jste mě se svými syny přijala, paní Eriksenová. Rád bych vám řekl několik důležitých věcí. Vezmu to po pořádku.“ Odmlčel se a kradmo se podíval na chlapce. Ani jeden k němu ještě nevzhlédl. Zdálo se, že se připravují na další utrpení. „Za prvé,“ pokračoval, „vám musím, paní Eriksenová, poblahopřát k tomu, že jste byla obdařena třemi tak nadanými syny. Na jejich model lodi z Gokstadu jsem hleděl přímo uchvácen — ano, musím použít tento výraz.“ Ztichl a znovu se nenápadně podíval na chlapce. Ti překvapeně vzhlédli, rychle a nesměle se na sebe usmáli, ale zůstali i nadále vážní. Báli se, že by je matka mohla vidět, a tak zase sklonili hlavu jako při modlitbě. Jejich matka stále ještě nehnula ani brvou. Christian dosud nezažil, že by se někdo dokázal takto ovládat, a nebyl si jistý, jestli před ním žena skrývá strach, nebo zášť. „Dále bych vám chtěl vyřídit,“ pokračoval a sílila v něm víra, že se mu strašidelnou náladu konečně podaří prolomit, „upřímnou omluvu od firmy Cambell Andersen za to, jak špatně naši zaměstnanci odměnili chlapce za jejich mimořádné mistrovské dílo. Mohu vás ujistit, paní Eriksenová, že kdybych tu úžasnou stavbu jako první objevil já nebo můj otec, tedy majitelé firmy, bylo by pak vše o po22

znání šťastnější, a především spravedlivější. Chlapci by byli dostali odměnu, a ne výprask a vyhazov.“ Teprve teď vdova zareagovala, ovšem o to jasněji. Zalapala po dechu, a to ne jednou, ale několikrát, a její krásná ňadra se přitom vzdula a zase poklesla, za kterýžto postřeh, právě tak nevyhnutelný jako nevhodný, se Christian zastyděl. „Víte, pane Cambelle Andersene,“ řekla klidným hlasem, i když stále ještě ztěžka dýchala, „žádná slova by mě nemohla potěšit víc. To je jediné, co mohu říci.“ Chlapci už neseděli skrčení a se skloněnou hlavou. Narovnali se a dívali se na hosta pátravě a s očekáváním. Christian Cambell Ander­sen pocítil úlevu. Usoudil, že ledy byly právě prolomeny a je jen zapotřebí přiložit pod kotel a vyrazit plnou parou vpřed. „Dále,“ pokračoval a poprvé se zkusmo usmál, „s sebou mám mzdu za dobu, po kterou byli chlapci omylem propuštěni. A k tomu vám dám nabídku a chtěl bych, abyste se k ní vyjádřila, paní Eriksenová. Přichází z dobročinného spolku v Bergenu, který také zastupuji, i když s firmou nic společného nemá. Vedení Dobrého úmyslu, jak si říkáme, se usneslo, že zaplatíme chlapcům vzdělání, nej­prve v katedrální škole v Bergenu, pak na vyšší polytechnické chlapecké škole v Kristiánii. A nakonec studia na univerzitě v Drážďanech. To je nejvyhlášenější univerzita pro inženýry na světě. Leží  v Německu.“ Všichni tři chlapci na dlouhé lavici na něj podle jeho očekávání němě zírali. Ale vdova Maren Kristine ani sebemenším záchvěvem ve tváři nedala znát, co si myslí. Christian se odmlčel a čekal, co žena řekne. Uplynulo několik minut a on si v duchu kladl otázku, jestli toho nevyklopil moc najednou. Možná nechápou, s jak velkolepým návrhem přichází? Vdova nadále mlčela, jen sem tam sotva znatelně přikývla, jako by si v duchu opakovala, co má říci. Nakonec se zhluboka nadechla a promluvila. Hovořila dlouho, jistě, bez zadrhávání, ale těžkým dialektem, kterému, jak si Christian uvědomil teprve teď, rozuměl jen s obtížemi. 23

„Kněz hovořil stejně jako vy, pane Andersene. Byl přesvědčen, že z těchto chlapců se nemají státi rybáři. Proto se měli odstěhovati do Bergenu, aby se přiučili velkýmu světu. Ale já vím, a věděla jsem to i předtím, že takový školy nám děti odvedou. Ti, kdož dostanou vzdělání, zpět se nenavrátí. Nikdá. Tenkrát řekla jsem ne. A nyní říkám ne. Protože je mi zapotřebí tří malejch mužů náhradou za jednoho velikýho, co měla jsem na dvorci. Za muže, jehož mi moře vzalo.“ Christian Cambell Andersen byl nejdřív tak zaskočen, že se nezmohl na odpověď. On sem přišel s královským darem, téměř jako tři králové před Pannu Mariu a Jezulátko, a položil ho na stříbrném podnose k nohám černě oděné rybářovy vdovy. A ona ho odmítla, aniž by se jedinkrát v řeči zadrhla. Potřeboval si to promyslet. Znovu vrhl rychlý pohled na chlapce, kteří seděli rovně na dlouhé lavici a zírali na něj i na matku vyděšenýma, vytřeštěnýma očima. Jako by zoufale doufali, že on teď řekne něco ničivě chytrého a dokonalého. Ale Christian měl v hlavě prázdno, byl zcela zaskočen. V tomto domě však bylo dlouhé ticho přípustné. Žena ho nechala čekat nekonečné minuty. On teď dělal totéž a přitom přemýšlel. „Víte, paní Eriksenová,“ začal pomalu a stále hledal slova. „Teď je léto, čas sušení sena na kopcích. To budete mít chlapce bezpečně u sebe. Katedrální škola nezahájí výuku dříve než po takzvaných letních prázdninách, což je několik týdnů po sušení. To za prvé. Za druhé jsme ve spolku Dobrý úmysl samozřejmě vzali v potaz… promiňte, pomysleli jsme na vaši svízelnou životní situaci. Proto jsme se rozhodli, že pokud budeme smět poskytnout chlapcům vzdělání, jaké jsem navrhl, vám budeme zároveň vyplácet vdovskou penzi, která bezezbytku nahradí, že dvorec přijde o tři tak zdatné pracovní síly.“ Poslední informace nebyla pravdivá. Christian si ji právě vymys­ lel. Jenže těch pár slušně zajištěných pánů, kteří úřadovali v Bergenu, si neuvědomilo, co by pro čerstvou vdovu po rybáři znamenalo, kdyby ji oloupili o syny. Tato jejich hloupost, nebo přinejmenším nedostatek fantazie, se dala napravit zvláštním, diskrétním rozhodnutím o vdovské penzi. 24

A pokud bude nějaký úřední šiml z vedení tvrdit, že Christian překročil své pravomoci (což udělal), pak bude s pomocí boží vyplácet vdovskou penzi ze svého. Krásná vdova se opět odmlčela a promýšlela si, co odpoví. Její malí synové seděli s rovnými zády, trochu předklonění, a ani na okamžik nespustili z matky oči. Nebylo pochyb o tom, co si ti tři myslí. „Matko,“ řekl najednou jeden z nich, „odpusťte, že mluvím bez vašeho dovolení. Ale jednu věc musím říci. My tři synové toto chceme více než cokoli jinýho v životě. O tomhle se nám nikdy nesnilo. A přísaháme, že se vždy dobře budeme o vás starati.“ Druzí dva chlapci horlivě přikývli na souhlas. Christiana Cambella Andersena se znovu zmocnil pocit, že se tu odehrává něco snově neskutečného. Ten malý inženýr, stavitel lodí či mostů, nebo čím se stane, zničehonic promluvil, jako by mu slova napsal Snorri Sturluson. Argumenty zformuloval krátce, přímo, v pou­hých třech větách. Jeho matka i přesto s odpovědí vyčkávala. Z výrazu její tváře se nedalo vyčíst, o čem přemýšlí nebo k čemu se teď přiklání. Pak  se náhle rozzářila — stejně nečekaně, jako když zamračený den rozjasní zářící slunce nad fjordem. „Pane Christiane Cambelle Andersene,“ řekla. „Velká je má důvěra ve vaši dobrou vůli. Také má víra v budoucnost je velká. Starejte se o mý syny dobře.“ I ona mluví jako v sáze o vikinzích, pomyslel si. * * * Za jedné z nejhorších bouřek toho podzimu se ředitel katedrální školy v Bergenu dostavil k projednání osmnáctého bodu schůze Dobrého úmyslu, na niž ho vedení spolku přizvalo. Šlo o zhodnocení prvních měsíců výuky chlapců Lauritzenových. Ze začátku bylo těžké hochy zařadit, začal ředitel. Jejich znalosti jsou velmi nevyrovnané. Do nějaké školy pochopitelně chodili — k místnímu knězi na Osterøye. To nejběžnější, psát a počítat, se sice 25

naučili, ale pak sbohem a vzhůru na rybářskou loď. Takže v některých předmětech, především v německém jazyce, zeměpisu a moderních dějinách, jsou daleko pozadu za svými vrstevníky. V jiných předmětech je tomu naopak. Pro matematiku a fyziku mají nadání, které je třeba označit za vskutku mimořádné. Kromě toho má nejmladší z chlapců očividný umělecký talent. Suma sumárum velmi brzy doženou náskok ostatních žáků, mimo jiné proto, že studují se zápalem a nadšením, které většina měšťanských dětí bohužel projevuje jen zřídkakdy. Je nade vši pochybnost, že všichni tři chlapci Lauritzenovi jsou výjimečné studijní talenty. „A mohou se z nich v Drážďanech stát diplomovaní inženýři?“ odsekl předseda schůze netrpělivě. Formální zápis rozhodnutí zjevně musel znít právě takto. V zasedací síni s dubovým obložením se rozhostilo napjaté ticho, byl slyšet jen déšť bubnující do tlustých vitrážových oken. Členové spolku se přísně zadívali na ředitele, který po té konkrétní otázce ztratil nit. „Promiňte, jestli jsem se vyjádřil nejasně, to jsem v úmyslu skutečně neměl,“ odpověděl nakonec trochu odměřeně a stiskl rty. Zdálo se, že otázku považuje za hloupou. „Dovolte mi, abych se znovu pokusil popsat věc tak, aby už nemohlo dojít k žádnému nedorozumění,“ pokračoval rozhořčeně. „Pokud jsou ve Vestlandu nějací chlapci, ze kterých se mohou stát diplomovaní inženýři v samotných Drážďanech, pak jsou to tito tři!“ Předseda se nenechal vyprovokovat poněkud káravým tónem ředitelova hlasu, udeřil kladívkem do stolu, poděkoval řediteli Helmersenovi za to, že se jednání zúčastnil, a přešel k dalšímu bodu, který byl na pořadu schůze dobročinného spolku Dobrý úmysl.

26

II / 1901 Poslední dny v Drážďanech

„PÁNI DIPLOMOVANÍ INŽENÝŘI! Zde v Drážďanech máme nesmírně dlouhou tradici ve vzdělávání předních německých, a tedy i světových inženýrů. Tak tomu bylo v dobách, kdy zde fungovalo Königliches Sächsisches Polytechnikum, a je tomu tak i nyní, na naší Technische Hochschule. Přesto jsou vyhlídky pro ty, kdo složí závěrečnou zkoušku v dnešní době, zářnější, než tomu bylo za celou naši mnohasetletou historii vzdělávání. Pánové, svět vám leží u nohou, ale je to zcela nový svět. Dvacáté století bude totiž svědkem většího technického pokroku než jakákoli jiná epocha v dějinách lidstva. Moderní technika půjde kupředu mílovými kroky a od základu změní svět, takže kolegové, kteří zde složí závěrečnou zkoušku za sto let, budou pohlížet na naši dobu způsobem, jakým se my díváme na dobu kamennou. Co bylo včera nebo je ještě dnes divokou fantazií, se zítra stane skutečností. Cesta kolem světa za osmdesát dní, o které napsal Jules Verne, již nebude představovat žádnou výzvu. Svět budeme schopni objet za — osm dní! Podrobíme si vzdušný prostor a většina z nás, kteří jsme dnes tady v sále, se dožije letecké přepravy cestujících, a to nejen mezi různými zeměmi, ale i mezi světadíly. Stejně tak si podrobíme i zemské hlubiny, a abych znovu odkázal na Julese Verna, naše ponorky budou schopny urazit dvacet tisíc mil pod mořem. Uvidíme ve tmě, budeme spolu mluvit na vzdálenost tisíců mil, po železnici pojedeme rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu, domy se budou tyčit do výšky stovek metrů, vynalezneme metody, jak pečlivě prohlédnout a vyšetřit lidské tělo, aniž bychom ho poškodili, v Drážďanech uslyšíme hudbu z Bayreuthu stejně zřetelně, jako bychom byli v tamním 27

koncertním sále, naše počítací stroje budou stokrát, možná tisíckrát výkonnější než ty, které používáme dnes, a jsem si jistý, že alespoň vy mladí se dožijete dne, kdy první německý vědec stane na Měsíci, přestože zrovna v tomto ohledu stojí technické návrhy Julese Verna za zlámanou grešli.“ V tuto chvíli zazněl první smích. Mladí inženýři, kteří měli čerst­vě složenou závěrečnou zkoušku, až dosud seděli úplně potichu, jako očarovaní, a nevydali ze sebe ani hlásku. Rektor z Technische Hochschule byl znám jako velmi dobrý řečník, ale tentokrát překonal jak sebe, tak vysoká očekávání. „Stručně řečeno,“ pokračoval, „za pouhých několik desetiletí bude svět díky našemu technickému pokroku vypadat zcela jinak. Své znalosti budeme šířit do chudých částí světa, jak to již činíme v případě Afriky. Tím nastolíme rovnost mezi různými národy a rasami, a proto nás nečeká pouze projekt určený pro lidi, kteří mají místo srdce logaritmické pravítko, čili pouhá problematika fyzikálních zákonů a jiných přírodních věd. Projekt, jejž máte před sebou, je z velké části také humanistický. Převratné technické změny, kterými svět projde ve dvacátém století, v jistém smyslu přinesou lidstvu větší požehnání než cokoli jiného. Válka již nebude představovat metodu k vyřešení politických problémů. V tak technicky pokročilém světě, který budete ode dneška po zbytek svých profesních životů spoluvytvářet, bude válčení vykázáno do propadliště dějin. Války jsou primitivní, proto je pojem technologické války contradictio in adjecto, neboli rozpor sám o sobě. A právě tento svět nyní odcházíte nakreslit, postavit a zkonstruovat. Z celého svého inženýrského srdce vám přeji hodně štěstí!“ Nato následoval hromový potlesk, který jako by nikdy neměl skončit. Bylo to jako v opeře: nejprve se ozvalo dupání, pak začali absolventi ve fracích jeden po druhém vstávat a jásot tak končil ovacemi vestoje. Potom bylo zahájeno vlastní předávání diplomů. Ty, kteří při zkouškách dosáhli nejvyššího počtu bodů, vyvolávali od desáté28

ho místa k prvnímu. Umístění mezi deseti nejlepšími absolventy v Drážďanech skýtalo nesmírné kariérní možnosti, otevíralo dveře k nejzajímavějším a nejlépe placeným pozicím v Evropě. Kdo do této desítky patřil, mohl si vybírat a odmítat. Desáté místo obsadil Angličan. Vyšel na pódium, převzal očíslovaný diplom a dostalo se mu zdvořilého potlesku, samozřejmě především od anglické lavice. Říkalo se, že bohatí Angličané, kteří se nedostali na Cambridge, se místo toho uchylují do Drážďan, což všichni Angličané ve městě — čistě náhodou všichni bohatí — rozhodně popírali. Číslo devět pocházelo z Berlína, číslo osm z Hamburku. Číslo sedm byl Nor, Oscar Lauritzen, jenž byl odměněn mdlým zdvořilým potleskem. Tři bratři seděli vedle sebe. Naděje pro Sver­ reho už pohasla, Oscarovi se ulevilo a Lauritz byl čím dál nervóznější, protože počet nepředaných diplomů pro deset nejlepších se ztenčoval. Lauritz se ze všech sil snažil tvářit nevzrušeně, ale bratři ho bez větších těžkostí prohlédli. „Představ si, že je to závod,“ pošeptal mu nejmladší bratr Sverre. „Odkdy ty prohráváš závody?“ Narážel tím na Lauritzovu kariéru závodního cyklisty. Minulý rok se na domácím velodromu v Drážďanech stal evropským univerzitním mistrem. Mistrem Německa a mistrem Drážďan byl už   několikrát. Nakonec zbývaly jen dva diplomy. Když druhé místo získal kdosi z Lipska, Lauritze polil studený pot a nejstarší z bratrů ztratil schopnost jasného uvažování. Jistěže měl být mezi deseti nejlepšími, to věděli všichni. Ale…? Rektor, výborný řečník, při jehož projevu se absolventi třásli a ježily se jim chloupky na předloktí, předstoupil s diplomem číslo jedna a protahoval chvíle napětí. „Je s podivem,“ řekl, „že letošní první místo obsadil někdo naprosto nemoderní a technicky primitivní. Totiž cyklista!“ Věc byla tedy jasná, bratři se vrhli vpřed a mocně poplácali svého staršího bratra po zádech. On sám se snažil krotit a zachovat si   29

vážnou tvář, jako by byl z padesáti sedmi promujících inženýrů jediný, kdo nepochopil, o kterého cyklistu má jít. „Prosím našeho mistra Evropy Lauritze Lauritzena, aby předstoupil!“ zvolal rektor, aby přehlušil potlesk, který zaduněl sálem. Lauritz byl oblíbený, ostatně jako všichni vítězové nad jinými univerzitami. Později, když bratři s diplomy pod paží stanuli v tlačenici čerst­ vých absolventů a jejich rodičů na George-Bähr-Strasse, cítili, že teď jim svět skutečně leží u nohou. Čekalo na ně pár let dřiny na Hardangerviddě, což byl dluh, který musejí splatit, než budou volní. Až bude stavba železnice hotová, mohou si založit vlastní inženýrskou firmu dole v Bergenu, Lauritzen & Lauritzen & Lauritzen, jak o tom často žertovali. Stále ještě říkali „dole v Bergenu“, to jim zůstalo z dětství nahoře na Osterøye. Teď však nejprve půjdou rovnou do Dresdner Bank, kde ukážou diplomy a kde podle dohody každému z nich vyplatí tisíc marek v hotovosti. Jednalo se o dárek na rozloučenou, o svého druhu slavnostní sbohem od Dobrého úmyslu, který se jich ujal, ještě když byli provaznickými učni, ba dokonce propuštěnými provaznickými učni, u Cambella Andersena v Nordnesu. Obnos tisíc marek představoval vskutku štědrý dárek k promoci, odpovídal osmi tisícům norských korun, což bylo více než roční plat železničního inženýra u Bergenské dráhy. Domů půjdou bratři se slušným jměním v kapse, na chvíli si sundají fraky a na večer se převléknou do čistých košilí. Na promoční banket se totiž musejí dostavit rovněž ve fraku. Cesta to byla dlouhá, ale teď dospěli k jejímu cíli. Pro všechny tři to měl být nejšťastnější den jejich života a vzájemně na sobě viděli, že tomu tak opravdu je. Ale byla tu jedna věc, o které Lauritz bratrům neřekl. Byla tu také věc, o které bratrům neřekl Oscar. A pak tu byla věc, o které bratrům vůbec neřekl Sverre. * * *

30

Pozdě večer, druhý den po jejím zmizení, seděl Oscar na policejní stanici blízko Hauptbahnhofu v Süd-Vorstadtu, mimochodem nedaleko Technische Hochschule. Byl neoholený a navzdory svěžesti květnového večera se potil. Jestli předvčerejšek byl nejšťastnějším dnem jeho života, pak dnešek byl zcela jistě tím nejnešťastnějším. Maria Teresia byla s konečnou platností pryč. Slehla se po ní zem. Nebylo po ní ani památky, žádný dopis, nikde ani stopa po   krvi, nic. Oscar přišel na nádraží už dvacet minut před odjezdem vlaku do Berlína, měla to být první cesta vstříc jejich novému šťastnému životu. Ona — konečně osvobozená, mířící do nové země a k nové existenci. On — nesmírně zamilovaný, téměř neschopný uvěřit štěstí, které ho naplňovalo. Přesně v okamžiku, kdy vlak vyrazí, chtěl otevřít láhev šampaňského, kterou zabalil do zavazadla. Když do odjezdu zbývaly tři minuty, Oscar svá zavazadla, dvě napěchované cestovní tašky, z kupé vynesl. Něco ji muselo zdržet, on tedy pochopitelně odjet nemůže. Znepokojilo ho to a měl vztek, že zmeškal vlak a další den bude muset znovu zmobilizovat své síly na útěk do nového světa — a to ve více ohledech, než o kterých hovořil ten báječný řečník v den promoce. Nepřišla. Zapískala píšťalka, lokomotiva začala pomalu a těžkopádně supět a vlak odjel. Nejprve musel sehnat drožku a poslat domů zavazadla. Potom se šel pěšky zeptat k madam Freuerové, jestli něco neví. Cítil se trapně, ale nedalo se nic dělat. Madam Freuerová byla podle očekávání nevrlá a rozmrzelá, ale nemyslela si, že by Maria Teresia utekla, spíše jen „odcestovala“. To samozřejmě souhlasilo. Lépe řečeno nesouhlasilo. Že by ji cestou na nádraží někdo unesl? Přepadl? Oloupil? Leží zraněná v nemocnici? Oscar se pokoušel přehlušit svůj strach a neklid myšlenkami na její krásu. Už nikdy nebude schopen milovat ženu tak, jako miluje Marii Teresii. V této jistotě ho utvrzovaly veškeré životní zkušenosti pětadvacetiletého muže. Žádná žena není jako ona, žádná není 31

krásnější, žádná není kouzelnější a bystřejší a nápaditější, žádná není… svůdnější. Nedalo se říci, že by ho na policii přijali zdvořile, nebo alespoň profesionálně. Nejprve se Oscar obrátil na službu konajícího strážníka na oddělení pro pohřešované osoby. Když vše vylíčil starému, unavenému, tlustému, lhostejnému, nejméně padesátiletému seržantovi na oddělení pohřešovaných osob, poslali ho na oddělení pro vyšetřování podvodů. Což bylo naprosto pomýlené. Tihle líní zabednění byrokrati ani zdaleka nechápali, jak je věc vážná. A k dovršení všeho ho teď poslali na mravnostní, jako by šlo o obyčejnou záležitost z nevěstince! Životní osud Marie Teresie Oscara po pravdě řečeno velmi dojímal. Matka byla španělská hraběnka, odtud ty její tmavé, téměř černé oči, ve kterých by se dovedl utopit, aniž je viděl, stačilo na ně pomyslet. Otec byl rozvedený hrabě z Mnichova, nebo vlastně z okolí Mnichova, protože rodina vlastnila venkovské panské sídlo, které se v rodu dědilo od třináctého století. Bydleli ve slunečném Španělsku nedaleko Valencie. Kolem jejich sídla se rozkládal hájek pomerančovníků a v dálce bylo vidět modré Středozemní moře. Na hraní měla Maria Teresia malé bílé beránky a čas od času ji silní muži vysadili do sedla a povozili po panství, kde se chovali také býci pro zápasy. A pak se za jedné bouřlivé noci štěstí zničehonic změnilo v hluboký zármutek. Její matka s planoucíma černýma očima chorobně žárlila (později se ukázalo, že její podezření byla zcela neopodstatněná), tasila nůž a její otec tehdy v sebeobraně svou nade vše milovanou Španělku zabil. Jaká bezbřehá katastrofa! Otec se u soudu nehájil sebeobranou, neboť platil za kavalíra. Bylo by mu hluboce proti mysli vytahovat manželčinu žárlivost před očima veřejnosti v obyčejném soudním procesu. Odsoudili ho k smrti a popravili garotou, škrticím strojem. V pěti letech proto Marii Teresii poslali k velmi zlé tetě na zámek u Mnichova. Ale protože teta se stala její poručnicí a protože Maria Teresia byla právoplatnou dědičkou, umístila ji teta nejprve do 32

sirotčince, přičemž tvrdila, že pro to má všemožné důvody. Potom zaplatila té čarodějnici, která sirotčinec vedla, aby nevinnou dívenku prodala do nevěstince v dalekém Lipsku. Maria Teresia Oscarovi v slzách vyprávěla, že už se dávno vzdala naděje, že někdy opět získá práva na zámek a ostatní majetek. Nikdy  ale nepřestala doufat v lepší život a vždy si střádala peníze na budoucnost. Měla sedm tisíc marek ve skříňce s dvojitým dnem. Oscar tu schránku viděl na vlastní oči. Dívka doufala, ačkoli naděje postupem času slábla a slábla, že jednoho dne přijde mladý, krásný a inteligentní světlovlasý muž, nejlépe seveřan, a zachrání ji. Odjedou do jeho země, on jí odpustí dřívější utrpení, za kterým oba udělají tlustou čáru, a budou spolu šťastně žít. Oscar horečně snil o prvním setkání Marie Teresie s matkou Maren Kristine. Matka si v životě nebude schopna představit její minulost, možná až na šťastné dětství. Matka neví, co je nevěsti-  nec. Vyšel unavený, neoholený policista, stejně neoholený jako Oscar, a podíval se na něj, jako by Oscar byl nějaký zločinec. „To jste vy, ten s tou ztracenou děvkou?“ zeptal se krajně necitlivě. „Pojďte dál a povídejte!“ Jeho kancelář byla malým brlohem, kde se povalovaly složky z vyšetřování jedna přes druhou, měl tu psací stůl a dvě židle, obě s popraskaným koženým potahem. Osvětlení bylo slabé, na policistově stole stála jen žárovka zakrytá zeleným stínítkem. „Nuže,“ řekl policista unaveně. „Jak se jmenuje?“ „Maria Teresia.“ „Je z nevěstince na Schmaalstrasse, nebo z toho fajnového podniku u opery? Jak jen se jmenuje…“ „Salón Morgenstern.“ „Aha. Okamžik.“ Policista odešel do vedlejší místnosti, chvíli tam s někým šeptem hovořil a zpátky přišel se stohem dokumentů v kožených deskách svázaných černými tkaničkami. 33

„Tady v Drážďanech máme děvky v nejlepším pořádku,“ zamumlal a přitom listoval v dokumentech. „Podstupují pravidelné lékařské kontroly, proto jsou prý z celého Německa zdravotně nejneškodnější. A nucenou léčbu, pokud jde o něco jednoduššího. Vyhoštění následuje v případě syfilidy. Říkal jste Maria Teresia?“ „Ano.“ „Skvělé, máme ji tady. Judith Kreisslerová, narozená v roce 1875 v Poznani, jedenkrát odsouzená za podvod v Hamburku, odseděla si rok. Znovu zažalovaná, žaloba byla stažena, hm. Ano, to vypadá jako…“ „Ona se doopravdy jmenuje Maria Teresia. Její matka byla Španělka, proto má černé oči!“ přerušil ho Oscar. Policista se zhluboka nadechl a povzdechl si, ale posměšně se netvářil ani v nejmenším. „Maria Teresia je vskutku velmi krásné jméno, hodné královny. Odpusťte, nechci, aby to vyznělo ironicky. Ale je to jen, abych tak řekl, umělecké jméno. Černé oči má možná proto, že je Židovka, ale Španělka není. Jak jsem říkal, pochází z Poznaně.“ Pro Oscara se zastavil čas. Všechno, co mu dívka vyprávěla, před sebou viděl tak jasně, jako by toho byl očitým svědkem. Španělsko, hájek pomerančovníků, modré Středozemní moře, temperamentní krásná matka s vlasy sepnutými na zátylku jakýmsi hřebínkem (ně­ jak zvláštně se mu říkalo, ale to teď zapomněl), ušlechtilý otec… Všechno byla lež? To není možné! Vždyť viděl dokonce i skříňku, ve které přechovávala peníze, jež vydělala za mimořádného strádání. „Musím se zeptat na jednu věc,“ řekl policista klidně. „Nedostala od vás ta žena těsně před svým záhadným zmizením třeba peníze?“ „Ano, a právě to mě tak zneklidňuje. Někdo ji mohl přepadnout. Dal jsem jí tisíc marek!“ „Smím se zeptat proč?“ „Mohla je proměnit za zlato, s padesátiprocentním ziskem.“ „Jak?“ „U jednoho staršího zákazníka, kterého má velmi ráda, ale už s ním… neudržuje styky. Nabídl jí zvláštní slevu, což nějak souvisí s účetnictvím v jeho firmě. Ať tak či tak, mohla proměnit moje marky 34

v bankovkách za zlaté a ty bychom přidali k jejímu, zdůrazňuji, vyššímu ušetřenému kapitálu. Měl to být začátek našeho nového života.“ Policista vypadal unaveně, ale ani trochu nepřátelsky. Opřel se lokty o stůl a protřel si oči. Měl pleš, špatně ušitý kabát, špatně upravený knír, zkrátka nepůsobil jako muž, na něhož by se dalo spolehnout. „Vy jste přece inteligentní člověk, pane inženýre,“ řekl policista a opět si promnul oči. „Nebo to alespoň předpokládám, když jste sedmý z letošního vrhu nejlepších světových inženýrů. To, že jste sou­ čas­ně také hlupák, souvisí s vaším věkem. Kolik vám je? Dvacet šest?“ „Přiznávám, že o rok méně.“ „Maria Teresia, pokud budeme dál používat její pseudonym, provedla tento podvod s malými obměnami už třikrát. Jednou byla odsouzena, dvakrát zproštěna obvinění, protože žalující strana nechtěla věc hnát do krajnosti. Právě díky tomu jsou zločiny tohoto druhu tak geniální. Řekněte sám, copak byste chtěl vystoupit jako svědek v takovém případu před městským soudem v Drážďanech? My bychom ji našli, to by nebyl problém. V Německu jsou všechny děvky z lepších bordelů zapsané a řádně vedené. Takže jestli to opravdu chcete hnát dál, najdeme ji. Ale chcete to? Na peníze můžete bohužel zapomenout, ty už má dávno nějaký pasák. Nuže, odložíme tu záležitost teď hned?“ Oscarovi se zhroutil svět. Ztratil řeč a nemohl myslet. Když vstal a podával policistovi ruku na rozloučenou, byl tak slabý v kolenou, že se málem skácel na zem. Měl pocit, že ho z policejní služebny vyplavil nějaký neviditelný proud, a ne že nakonec vyšel po vlastních nohou. Zúžilo se mu zorné pole, před sebou viděl pouze policistu, který podupal, pokálel a pomočil to nejkrásnější, co v životě měl. Policista si zapálil cigaretu a posbíral akta, jež se mimo jiné týkala Marie Teresie alias Judith Kreisslerové z Poznaně. Seděl na lavičce na nábřeží Terrassenufer a zíral do tmavého Labe. Noční chlad na čele mu dělal dobře, jeho zkratovaný mozek začínal znovu fungovat. 35

Maria Teresia neexistuje, všechno byl jen sen. Pokud ovšem zlým snem není sama přítomnost. Ne, skutečnost — diváci, kteří začali proudit ze Semperoper — byla až příliš hmatatelná. Dávali Feuers­ not, operu Richarda Strausse, ale Sverre tvrdil, že nestojí za to na ni chodit. Svátečně odění návštěvníci opery teď procházeli kolem Oscarovy lavičky, smáli se, mluvili, byli bezpochyby skuteční. Policista ho nazval hlupákem a proti tomuto odhadu vnějšího   objektivního pozorovatele nebylo co namítnout. Ale to nebylo to nejhorší, Oscar totiž podvedl i sám sebe. Láska, která byla tím největším, co v životě měl, ve skutečnosti nikdy neexistovala — to největší a nejkrásnější v jeho životě byla iluze. Jaký smysl má tedy  žít? Náhle jako by se mu rozjasnilo. Vstal a vydal se k Augustusbrücke. Zastavil se uprostřed něj, křečovitě se chytil kovového zábradlí a zíral dolů do poklidného černého proudu. Bylo by to rychlé. Plaval špatně, takže kdyby se teď vrhl přes zábradlí, cesta zpět by neexistovala. Jevilo se mu to jako jediné důstojné řešení. Nechal se ošidit děvkou a přišel o celý obnos za promoci, kterým ho odměnil Dobrý úmysl. Nikdy už se nebude moci podívat svým bratrům do očí. Musí pryč, daleko. * * * Když Lauritz vystoupil na malém venkovském nádraží, čekal na něj kůň a kočár ze zámku Freital. Kočí mu řekl, že jízda potrvá slabou půlhodinku. Cestu k zámku a velkému rozhodnutí lemovala hezká kopcovitá krajina s mnoha vinicemi. Lauritz si ještě jednou celou záležitost promyslel a nenašel žádný důvod, kvůli kterému by měl očekávat baronovu odpověď jinak než s optimismem. Letní sezóna, kdy rodina von Freitalů s veškerým služebnictvem opouštěla městské sídlo na Wigordstrasse mezi Carolabrücke a Albert­brücke, aby strávila celé prázdniny na zámku, ještě nebyla 36

v plném proudu. Baron odjel napřed sám. A jelikož teď na Lauritzovu formální písemnou žádost o audienci odpověděl tak, že nápadníka pozval na zámek Freital a nabídl mu i večeři a nocleh, vypadalo to opravdu dobře. Jistě nemá v plánu jeho prosbu zavrhnout. Baron byl čestným předsedou Drážďanského svazu velodromové cyklistiky a Lauritz jeho nejúspěšnějším cyklistou. To jistě také přispěje v Lauritzův prospěch. Při promoci obsadil první místo a tvrdá práce, která se za tímto umístěním skrývala, daleko více souvisela s Ingeborg než s touhou po prestiži a soutěží jako takovou. Dívka ho ujistila, že jejímu otci neobyčejně zaimponuje, pokud dosáhne tohoto úspěchu — dokonce více než vítězstvími v závodech na velodromu. V cestě mu stálo jen to, že byl chudý, a možná také to, že nebyl šlechtic, ačkoli baron si před pár lety myslel opak. Když se dozvěděl, že dvorec Frøynes byl pojmenován po vikinské bohyni Freyje a že na něm Lauritzův rod žije už tisíc let, učinilo to na něj velký dojem a prozradil, že jeho rod obývá zámek Freital teprve osm set   let. Později nechal věc blíže prověřit a dozvěděl se všechno, co bylo z jeho společenské perspektivy podstatné, a sice že bratři Lauritzenovi pocházejí z rybářské rodiny. Navzdory tomu byl Lauritz letošní jedničkou na Technische Hochschule. A baron ho požádal, aby za ním přijel až na Freital. Pokud by měl v úmyslu na onu velkou otázku odpovědět zamítavě, bylo by jednodušší — a pro obě strany méně trapné — vyřídit to v zimním sídle v Drážďanech. Zámeckou alej tvořily rozkvetlé staleté kaštany. Byla krásná a čišela z ní moc. Při pohledu na velký zámek si Lauritz připadal malý, jaksi nedůstojně malý. Když s kočím, který nesl jeho zavazadlo, kráčeli po štěrkovém chodníčku k hlavnímu vchodu, poprvé za celou cestu znejistěl. Sluha v livreji otevřel dveře právě ve chvíli, kdy Lauritz nesměle zdvihal ruku, aby zaklepal. Služebník ho přivítal, převzal jeho cestovní tašku a sdělil mu, že baron ho za půl hodiny očekává u večeře 37

v kuchyni a že oděv má být venkovsky jednoduchý. Pak doprovodil  Lauritze po širokých schodech do prvního patra a poté dále do dlouhé chodby. Pokoj pro hosty byl skvostný, velký alespoň sto metrů čtverečních. Postel zakrývala světle modrá nebesa a závěs z tmavě modrého a stříbrného brokátu, u rozměrného okna stál malý elegantní psací stůl se zahnutými nohami. Lauritz zapomněl, jak se tomuto stylu nábytku říká. „Venkovsky jednoduchý“ oděv a večeře „v kuchyni“? Jak si má tyto pokyny vysvětlit? Sverre, který se v těchto věcech vyznal, ho vybavil trojími šaty: těmi, ve kterých Lauritz přijel (sako, stříbrná vesta a kravata v barvě půlnoční modři), za druhé frakem pro případ, že by měl povečeřet ještě s dalšími lidmi, a do třetice také anglickým tvídovým oblekem s pletenou kravatou, kdyby efekt měl být „spíše všední“. A podle všeho právě takový teď měl být. A večeře v kuchyni? Má být záměrným degradováním hosta, způsobem, jak ho ocejchovat? Když sestupoval po širokých vápencových schodech, nebyl si jist vůbec ničím, ani oděvem, ani baronovým záměrem, ani významem večeře v kuchyni. Dole v hale ho dostihl sluha a ukázal mu cestu do kuchyně. Tam čekal baron a jeho oděv se skutečně podobal tomu, který Sverre doporučil bratrovi jen pro jistotu. Kuchyň byla obrovská, jejímu středu dominovala ohromná kamenná pracovní deska, na níž se tísnily měděné hrnce a syrové potraviny. V rohu místnosti se nacházel malý výklenek se čtyřmi okny. V něm bylo prostřeno pro dva. „Pane inženýre!“ řekl baron a vyšel Lauritzovi vstříc s rukou nataženou k pozdravu. „Slyšel jsem tu novinku: jste na prvním místě! To je vskutku výkon! Zvlášť když pomyslíme na to, jaká je v Drážďanech konkurence. Nedáte si sklenku vína z naší vlastní předloňské sklizně? Sylvánské zelené?“ Odmítnout se samozřejmě nedalo. A pak se po něm ke všem strastem ještě bude chtít, aby víno ohodnotil. Ovšem i možnost, že mu 38

předloží saské víno, Sverre předvídal. V takovém případě má Lauritz pouze říci, že „má zajímavou svěží chuť, ale možná je ještě trochu mladé“. To v Sasku postačí, aby vyvolal dojem světáka. Teď navíc věděl, že víno je staré jen dva roky. Posadili se k elegantně prostřenému stolu v okenním výklenku a baron pozdvihl skleničku. Lauritz se napil a snažil se tvářit zamyš­ leně. Pro něj to bylo bílé víno jako každé jiné. Poté, co si připili, ho baron vyčkávavě pozoroval. „Hm,“ řekl Lauritz. „Zajímavá svěží chuť. Možná trochu mladé. A i když nejsem žádný znalec, musím říct, že je velmi dobré.“ Z téhle nesnáze se tedy dostal. „Ano, i já si myslím, že toto víno dosáhne svého vrcholu teprve za dva roky,“ odtušil baron a znovu upil, aby si víno dobře vychutnal. Lauritze napadlo, že se nachází v podivném snu — v nejodlehlejším východním koutu Německa, ve vinařské oblasti na míle vzdálené od vinic, na nichž se rodí proslavené rýnské či moselské víno, nebo franské, když už jsme u toho. A o jeho štěstí či neštěstí rozhodne i to, jak se vyjádří k něčemu, v čem se vůbec nevyzná. Pravidla hry přitom určuje muž naproti němu, očividně dobře naladěný, asi padesátiletý, se sklonem k plešatění, s modrýma očima, muž, který může velmi rychle přejít od bodré náklonnosti k mrazivému chladu. Lauritz zkrátka musel jet v závěsu. Tak se v cyklistice říká tomu, když někdo jede těsně za vedoucím jezdcem pelotonu a kopíruje každý jeho pohyb, aniž by přejímal iniciativu. Dokud se nepřiblíží k cílové pásce. „Říkal jsem si,“ pronesl baron přátelsky po dalším vydatném doušku, přičemž se ihned objevil sluha, dolil jim sklenice a zase se bleskurychle stáhl do pozadí, aniž by mu baron věnoval pozornost, „že jelikož jsme tu dva muži a nemusíme tak přísně dbát na etiketu, nabídnu vám Eisbein mit Knochen, pokrm, který se zpravidla nepodává, jsou-li přítomny dámy, a suchý ryzlink — ten ale bohužel není místní, saský. Takže si, pane inženýre, dáme pořádnou chlapskou baštu. A měl byste také vědět, že tenhle kuchyňský výklenek je mé nejoblíbenější místo v celém domě. Říkám to, abyste si nemyslel, že 39

vás, vážený pane inženýre, chci výběrem místa pro podávání večeře nějak zneuctít. Doufám, že vám vyhovuje.“ „Vyhovuje mi naprosto dokonale, pane barone. Jsem vám velmi vděčný za to, že jste si udělal čas na tento vysoce soukromý rozhovor, neboť…“ „Nuže, teď se trochu uklidníme, pane inženýre!“ přerušil ho baron. „Moc dobře vím, proč jste mě vyhledal. Má dcera Ingeborg mi v tomto ohledu přinejmenším něco naznačila. Ale navrhuji, abychom s touto otázkou počkali, až si vypijeme kávu v salónu. Vyhovuje vám to, pane inženýre?“ „I to mi vyhovuje naprosto dokonale, pane barone.“ „Výtečné. Pojďme si tedy vychutnat pokrm, který si muži mohou užít, jen pokud nejsou nablízku ženy.“ Proč by měl s otázkou čekat? Lauritz byl na hřišti soupeře, a to v pravém smyslu toho slova. Nezbývalo mu než přistoupit na jeho   hru. Každému přinesli obrovský kus vepřové kýty s trochou kysaného zelí. A s ředkvičkami, zřejmě kvůli barvě. K této vydatné porci pili suchý ryzlink z Rheingau, což se Lauritzovi zdálo trochu rozporuplné. Baron nastolil téma hovoru. Chtěl vědět vše o Lauritzových plánech do budoucna. A Lauritzovi nezbylo než zcela podle pravdy vyprávět příběh o třech chudých chlapcích z ostrova daleko od Bergenu, kteří díky hříčce osudu dostali stipendium a mohli vystudovat na inženýry na světově nejproslulejší technické univerzitě. Tito tři bratři se teď samozřejmě vrátí do Norska, aby se tam podíleli na největší a nejsmělejší železniční stavbě vůbec. Právě proto jim Bergeňané zaplatili vzdělání v Drážďanech. Znamená to, že několik let stráví v arktické zimě a v nanejvýše primitivních podmínkách. Ale je to otázka cti, dluh, který je třeba splatit. „Váš smysl pro čest chovám v hluboké úctě, pane inženýre,“ řekl baron, „nicméně jste číslo jedna mezi vysoce kvalifikovanými odborníky. Tím pádem si můžete vybírat z nejlépe placených inženýrských míst na celém světě. Vlastně jsem už trochu prozkoumával terén, mám své kontakty. Pokud zůstanete v Německu, může z vás 40

být přinejmenším dobře zajištěný muž, ne-li boháč. Nepomýšlel jste   na to?“ „Ano, pomýšlel,“ připustil Lauritz. „V okamžiku, kdy vlaky začnou jezdit přes ledovec, což mnoho lidí v mé rodné zemi dlouho označovalo za nemožné, bude můj dluh vyrovnán. Pak se vydám do Německa.“ „Chápu. A cyklistika?“ „Ve světě sněhu a ledu se příliš často na kole nejezdí. Kolo jsem prodal.“ „To je mi líto, měl jste před sebou nejméně pět let závodní kariéry, kterou jste stihl sotva zahájit.“ Baron se zatvářil trochu posmutněle. Z jejich talířů už přepadávaly kosti z vepřové kýty. Slané maso zapili velkým množstvím vína. „Kávu a koňak do knihovny!“ přikázal baron náhle a služební v černobílých oděvech zbystřili, jako by dostali ránu elektrickým proudem, a okamžitě zahájili řadu úkonů. Hostitel vzal mezitím Lauritze ochranitelsky kolem ramen a odvedl ho ze svého nejoblíbenějšího místa. Knihovna se bezpochyby jevila jako přiměřenější baronovu společenskému postavení, strop tu sahal do výšky čtyř až pěti metrů a všechny zdi byly zakryté knihami. „Záliba předků,“ vysvětlil baron. „Prý se tu nachází Voltaire a první vydání Goetha a Schillera a bůhví co ještě. Jistě víte, že po mé smrti zámek připadne mému nejstaršímu synovci…“ „Ne, to jsem nevěděl. Jak je to možné?“ Baron na Lauritze zaútočil ze zálohy a ten si to uvědomil, až když bylo příliš pozdě. Myslel si snad baron, že se Lauritz chce oženit se zámkem Freital? „Je to tak,“ řekl baron, uřízl špičku doutníku a podal ho Lauritzovi. Okamžitě k němu přistoupil sluha a doutník zapálil — Lauritz   si předtím ani nevšiml, že se v místnosti nachází někdo další. „Ingeborg je má nejstarší dcera a dosud se neprovdala,“ pokračoval baron a přitom potáhl ze svého doutníku. „Její mladší sestry se nám podařilo udat, jednu do Greifswaldu, jednu do Hesenska. Ale Ingeborg tento dům nezdědí.“ 41

„O tom jsem s ní vlastně nikdy nemluvil, proto o tom nic nevím,“ řekl Lauritz. Náhle si připadal nedůvěryhodný, jako chudý hledač štěstí, který se chystá svést dámu z lepší společnosti. Baron chvíli neodpovídal, protože dohlížel, jak jim oběma nalévají koňak. Napili se a kouřili doutníky, ticho ani jeden z nich nepřerušoval. „Nuže tedy,“ řekl konečně baron. „Dospěli jsme k té velké otázce, kterou jste mi chtěl položit, pane inženýre. Jsme u důvodu našeho setkání. Prosím!“ Lauritz měl pocit, jako by ho někdo náhle udeřil do hlavy. Všechny jeho pečlivě promyšlené formulace jako by odvál vítr. Baron potáhl z doutníku a pobaveně se na něj díval, jako by jen zlomyslně žertoval. „Já a Ingeborg se milujeme,“ začal Lauritz a v ústech mu vyschlo. Než pokračoval, rychle usrkl koňaku. „Proto jsme se dohodli, že vás vyhledám a požádám o její ruku.“ „Ale neměli jste snad v úmyslu odstěhovat se na ledovec a bydlet v horském srubu?“ zeptal se baron bez ironie, bez vtipné nadsázky, bez hněvu, jako by se zajímal čistě jen o vysvětlení této věci. „Ne, to jsme v úmyslu neměli,“ odpověděl Lauritz. „Nejprve musím se svými bratry dokončit práci na železnici mezi Bergenem a Kristiánií.“ Baron nic neříkal. Kouřil, vzhlédl ke stropu a přemýšlel. „Pro to, aby se žena chtěla vdát pod svůj stav,“ začal zamyšleně, po trýznivě dlouhé pauze, „jsou známy pouze dva důvody. První se dá snadno pochopit: jde o peníze. Člověk jako já obětuje svou dceru bohatému obchodníkovi s vepřovým, pokud dotyčný dodá rodině kapitál. To je otázka rozumu, mnoho dcer vzalo na svá bedra takový úděl pro dobro rodiny. Tak tomu však nyní není. Druhým důvodem k mesalianci je láska. Ne že bych v tomto ohledu neměl pochopení, také jsem býval mladý. Ale mohu vás ujistit, že ve sněhových vánicích na ledovci, v malém srubu, nebo v jakých prostých obydlích se tam žije, by Ingeboržina láska nijak dlouho nepřežila. Oba byste na sebe přivolali neštěstí.“ 42

„Právě proto jsme chtěli počkat, než ten čestný úkol dokončím,“ odpověděl Lauritz. „Ale v takovém případě můžete se svou otázkou přijít znovu za čtyři pět let, pane inženýre!“ vyhrkl baron. Vypadalo to, že hraje překvapeného. „Velmi stojíme o to, abychom se mohli zasnoubit už teď,“ odpověděl Lauritz. „Čekat tak dlouho by bylo těžké, ale přesto jsme oba na tuto oběť při­praveni.“ Baron pomalu upíjel koňak a opatrně odložil doutník. Lauritzovi nezbývalo než čekat. „Mám jednu podmínku,“ řekl baron nakonec. „Musíte Ingeborg nabídnout slušný život. Pokud přijmete některé z mnoha míst v německém průmyslu — a s mými styky je můžete získat velmi snadno —, pak mou nepatrnou podmínku splníte. Na ledovec ať jedou vaši bratři. Zůstaňte v Německu. Jazyk umíte, jako byste byl jeden z nás, jste ozdobou germánské rasy. V době dramatického technického pokroku tu můžete bezpochyby udělat štěstí. Promluvte s bratry! Měli by vaši tíživou situaci pochopit. Věřte, že jsem moderní muž. Nemám nejmenších námitek proti tomu, že pocházíte z nižšího stavu — naopak se mi zdá úchvatné, že se nadání, jakým oplýváte, mohlo vynořit z hlubin lidu. Pouze jedna věc je důležitější než vše, o čem jsme spolu hovořili: štěstí mé dcery. A v tom ohledu bychom měli být zajedno. Promluvte s bratry. Pokud se ze tří stavitelů železnice vrátí dva, mohlo by to stačit, ne?“ „Vaše odpověď tedy nezní ne, pane barone?“ „Ne, to nezní. Ale nezní ani ano. Na psacím stole ve svém pokoji, kam se teď brzy uchýlíte, naleznete řadu nabídek míst do několika   německých firem, které mají tu nejlepší pověst. Nuže, dáme si ještě koňak?“ * * * Vlak do Drážďan se šinul a Lauritze se zmocňovala čím dál větší netrpělivost. Usoudil, že cesta kočárem by byla bývala rychlejší. Ale na 43

večeři na rozloučenou u paní Schultzeové to stihne bez obtíží, takže si nedělal starosti. Hlavně si musí promluvit s Oscarem a Sverrem dřív, než zasednou ke stolu. Nebylo lehké se rozhodnout, protože měl mnoho pádných důvodů proti. Dobrý úmysl vynaložil mnoho peněz — Lauritz raději ani nechtěl počítat kolik —, aby se z něj a jeho bratrů stali konstruktéři a stavitelé železnic a mostů. A cílem této investice bylo to, po čem mnoho Bergeňanů toužilo ze všeho nejvíce: stavba Bergenské dráhy. Bratři mají morální závazek dluh splatit. Před dvěma dny dostali královskou odměnu a mohou ji vnímat jako kompenzaci za hubený plat, který na ně čeká na Hardangerviddě. A oni peníze přijali, dokonce s nadšením. To nejmenší, co by se dalo žádat od člověka, jenž nedostojí své povinnosti, je vrácení peněz. Pro to, aby se Lauritz probíral mnoha úžasnými nabídkami, které mu baron předložil, přičemž tři z oněch zaměstnání se nacházela přímo v Drážďanech, hovořily pouze soukromé a sobecké   důvody. Miluje Ingeborg, nikdy neváhal v duchu toto velké slovo použít, a jeho láska je opětována. Jejich společný život, který má trvat, dokud je smrt nerozdělí, by mohl začít okamžitě. Dokážou Oscar a Sverre vůbec pochopit, kolik tato láska váží na miskách jeho vah? Nebo ještě hůře: budou respektovat, že zcela vážně uvažuje o tom, že zradí svou povinnost a nechá je oba na holičkách pro něco, co zřejmě budou považovat za snílkovství? O lásce nikdy nemluvili, možná o ní někdy žertovali nebo ji ironicky znevažovali v souvislosti s návštěvou nevěstince při nějaké slavnostní příležitosti. Jak vůbec Oscara a Sverreho přiměje uvěřit, že jeho láska k Ingeborg je tak silná, že může obrátit naruby všechno ostatní v jeho životě, především čest a smysl pro povinnost? Možná rozhovor skončí tak, že je na kolenou poprosí o odpuštění své zrady. Oni se pak vydají na náhorní plošinu sami a on se místo toho rovnou vrhne po svém osobním štěstí v zemi, která ve srovnání s Hardangerviddou oplývá mlékem a strdím. 44

Nemůže tak učinit proti jejich vůli. K takovému závěru dospěl, když všechno důkladně promyslel. Poprosí bratry o svolení, poprosí, aby oni dva zaštítili jeho, třetího. V určitém ohledu to bylo jako hodit si korunou, protože Lauritz vůbec netušil, co na to bratři řeknou. Koneckonců neměli žádné zkušenosti s velkou láskou. Když konečně dorazil na Hauptbahnhof, ve spěchu se prodral tlačenicí, ale myšlenkami se asi toulal někde jinde, neboť při tom byl méně ohleduplný než obvykle. Měl totiž pocit, že na nástupišti číslo jedna, odkud odjížděl vlak do Berlína, zahlédl Oscara. Celou cestu domů na König-Johann-Strasse šel pěšky, jako by si všechno potřeboval promyslet ještě jednou. Mohlo se zdát, že to přehání, ale pokud jde o důležité rozhovory, přemýšlení není podle Lauritze nikdy dost. To se mu potvrdilo i u barona, před kterým úplně oněměl a v hlavě měl jako vymeteno. V půl páté odpoledne prošel vraty u velkého domu, jenž byl jemu a jeho bratrům pět let domovem. Jedno samostatné bílé křídlo měli jen pro sebe. V přízemí se nacházely jejich pokoje, kuchyň a jídelna a v prvním patře obrovská pracovna, kde stála rýsovací prkna a model železnice, která se na ploše dvaceti pěti metrů čtverečních prodírala horskou krajinou z papírmaše. Všechny umělecké součásti — bílou zasněženou horu uprostřed modelu, domečky ve stanici a velmi hodnověrné flíčky znázorňující smrkový les — měl samozřejmě na starosti Sverre. Oscara a Lauritze více zajímala stavba lokomotivy  a vagónů. Lauritz vešel do přízemí a okamžitě nabyl dojmu, že něco je špatně, ale nevěděl co. Možná to bylo tím, že na zemi v chodbě ležela kravata, možná tím, že v domě panovalo úplné ticho: ve Sverreho pokoji nehrál gramofon a žádný zvuk se neozýval ani odjinud. Všechny dveře byly zavřené. Když zaklepal a otevřel dveře do Oscarova pokoje, naskytl se mu pohled, z něhož ho polil studený pot. Pokoj byl prázdný a vypadalo to, že ho někdo vyklidil ve spěchu: dveře od skříně otevřené, šaty vyházené na zemi, cestovní tašky pryč. 45

Že by ten, koho Lauritz zahlédl v tlačenici na Hauptbahnhofu, byl skutečně Oscar? Naplněn neblahým tušením se vřítil do Sverreho pokoje. Tam bylo sice pečlivě uklizeno jako vždy, ale cestovní tašky také chyběly. Ve skříni viselo několik obleků, jež tu Sverre zanechal a které možná, chraň Bůh, nebyly à la mode. Ale většina byla pryč. Zůstal tu gramofon. Z koupelny zmizely toaletní potřeby. Oba si zabalili a vydali se svou vlastní cestou, a přinejmenším Oscar ve značném spěchu. Byla to záhada. Určitě tu někde nechali dopis. Nebo je to celé jen nejapný žert? Lauritz si pospíšil do svého pokoje, ale žádný dopis nenašel. Běžel dál do kuchyně, ale ani tam nic nenalezl. Možná by měl zajít k Frau Schultzeové. S ní se bratři před odjezdem jistě rozloučili a přitom mu u ní nechali vzkaz. Možná položili dopis na jeho rýsovací prkno v pracovně, to je vlastně nejlogičtější, protože tam měli ve zvyku nechávat si vzkazy. Běžel nahoru a schody bral po třech. Na jeho rýsovacím prkně ležely dvě bílé obálky zatížené velkým trojúhelníkovým pravítkem. Téměř ochromen hrůzou přistoupil blíž a zjistil, že jednu obálku bezpochyby nadepsal Sverre. Elegantní zdobný rukopis neponechával prostor pro dohady. Stejně tak hranatý, mírně roztřesený rukopis na druhé obálce — ten byl Oscarův. Oba bratři napsali na obálku totéž: Mému drahému bratru Lauritzovi. Vytáhl oba dopisy zpod pravítka a poodešel ke křeslům pod velkými okny, kde po práci u rýsovacího prkna strávili mnoho večerů. Potěžkal dopisy v ruce, oba byly lehké, sotva obsahovaly víc než jeden list papíru. Dostal neurčitý strach a chvíli váhal, než obálky otevřel. Proč kaž­dý z nich napsal svůj dopis? Mají pro své zmizení odlišná vy-  světlení? Vlastně to ani nechtěl vědět, nechtěl dopisy číst. Mohly to být jen špatné zprávy, ať už šlo o cokoli. Ale samozřejmě se nemohl zříct své zodpovědnosti a musel si psaní přečíst — čím dříve, tím lépe. Kdo bude první, Oscar, nebo Sverre? 46

Nemohl se rozhodnout, a tak si hodil korunou. Poté roztrhl Oscarův dopis. Byl krátký a patetický: Drahý Lauritzi, můj nade vše milovaný bratře a kamaráde! Dnešek je dnem, kdy jsem navždy opustil nejen Drážďany. Mé zoufalství a hanba jsou tak velké, že o nich stěží dokážu povědět víc. Včera, v chladném večeru, jsem dlouho stál na Augustusbrücke a vážně jsem uvažoval, že nenávratně opustím tento svět. Byl jsem tak zamilovaný, bratři, že si to vy, jakožto inženýři, nedovedete ani představit. Krutě mě zradili a podvedli, nestoudně mě okradli o mých tisíc marek. Už nikdy se nebudu moci žádnému z vás podívat do očí. Utíkám velmi daleko odsud. Sbohem. Oscar, Váš zoufalý bratr Lauritz seděl, potěžkával dopis v ruce a snažil se pochopit, co se v něm vlastně píše. Někdo Oscara podvedl. Podle všeho někdo, kdo ho pobláznil, do slova a do písmene. Oscar se za to pochopitelně stydí. Pokud je toto všechno, dává to sice důvod k trápení a vzteku, ale stěží to znamená konec světa. Oscar má sice občas sklony hrát si na mladého trpícího Werthera, ale Lauritz ho nikdy nebral opravdu vážně. V zoufalství jednal Oscar impulzivně, ale za nějaký čas se vrátí se staženým ocasem a zpola zahojenými ránami, které se později zacelí úplně. Vždyť je mu proboha teprve dvacet pět let. Lauritz se zastyděl za to, že se mimoděk stylizuje do role Oscarova strýčka. Vždyť jemu samotnému je dvacet šest let. Jak by mu asi bylo, kdyby za ním přišla Ingeborg a řekla, že všechno byla jen hra, že bylo navíc praktické mít za milence cizince, protože ve městě se dodatečně nerozšíří žádné drby, až bude Lauritz nucen odjet na daleký sever? Kdyby řekla, že je velmi domýšlivý, když věří, že ona by někdy mohla milovat někoho, jako je on? Inu, to by nejspíš i on stál na některém z mostů přes Labe a zíral do tmavého proudu. Za koho se tedy považuje, že chce soudit Oscara? 47

Ty rány, které se mají zahojit, jsou ještě ke všemu čerstvé a jistě hluboké. Jednou přijde den, kdy bude mít Oscar ženu a děti v Bergenu, a to, co mu dnes připadá jako katastrofa a největší zoufalství, bude tou dobou cynicky zábavná vzpomínka na mladické   poblouznění. Ale to by Lauritz stejně tak mohl říci o sobě, pokud vyjde z noční můry o Ingeborg, kterou si v duchu právě vykreslil. A jaký příběh o nešťastné lásce si nyní přečte od Sverreho? Zvláštní, tomuto tématu se ve svých, jinak bratrsky důvěrných, rozhovorech vždycky vyhýbali. Je snad i Sverre stižen „Velkou Nešťastnou Láskou“? Vůbec ne. Problém byl spíše opačného rázu: jeho láska je opětována a on se nyní nechává unést. Mužem. Jistým lordem S. Homosexualita byla nejenom proti přírodě, ale navíc i nepo­ cho­pitelná. Lauritz samozřejmě slýchal oplzlé zkazky o tom, co se v Drážďanech odehrává v anglickém klubu nebo v divadelní či operní společnosti. Ale nikdy takovým klepům nevěřil právě proto, že ani nepovažoval za fyzicky možné, aby… Ne, nechtěl to ani domyslet. Ovšem teď to měl černé na bílém, bratrovo přiznání nemohl zpochybňovat. Ostatně to také Sverre zvláště zdůrazňoval: Jsou dvě věci, můj drahý Lauritzi, které podle mě nemůžeš pochopit pouhým rozumem, navzdory své inteligenci. První z nich je láska. Tu se básníci pokoušejí vylíčit už déle než dva tisíce let. Věčná vznešená píseň lásky zní v uších nám všem. Přesto, když nás pak jednoho dne zasáhne, pokud k tomu vůbec kdy dojde — a o tom svědčí všichni, jimž se tohoto požehnání dostalo —, je tento zážitek nekonečně silnější, než jsme si představovali. Ačkoli jsme si mohli myslet, že jsme velmi dobře připraveni čtením všech možných knih. Ale je to tak, o tom Tě mohu ujistit. Z hloubi duše doufám, že jednou něco takového zažiješ. Druhou věcí, kterou se svou duší inženýra nemůžeš pochopit, což vůbec nemyslím uštěpačně (všichni jsme inženýři), je fakt, že předmětem velké lásky se může stát muž. Mohu Tě pouze ujistit, že tomu tak je.

48

Lauritz si tuto pasáž přečetl podruhé a znovu musel dopis odložit. To, co jeho nejmladší bratr popisoval, nebyla jen nestoudnost, zcela po právu to byl také zločin. Kromě toho se tím proviňoval proti   Bohu. Bylo těžké zachovat si v této nelehké chvíli chladnou hlavu. Pro takovouhle „zálibu“ neexistovalo obhajoby nebo omluvy. Tím pádem se však Sverreho vysvětlení útěku dalo lépe přijmout: Musíš také pochopit, můj drahý bratře, že muž mého založení by to měl na Hardangerviddě těžké a žít v Bergenu by pro něj bylo zcela nemožné. Naší matce by zlomilo srdce, kdyby se to dozvěděla. Se svým lordem S. mohu žít jako všichni ostatní nejen proto, že anglická kultura přijímá nás pederasty lehčeji, ale také proto, že budeme žít v ústraní na jeho panství. Tam můžeme mimo jiné rozvíjet naše plány na zlepšení železniční sítě v Anglii. Na Hardangerviddu se nehodím, v Bergenu by to bylo ještě horší a u matky by to byla katastrofa. Předpokládám — čemuž Ty, Lauritzi, nebudeš věřit, ale stejně Ti to napíšu —, že v budoucnosti nebudou lidé jako já pokládáni za zločince, a stanou se dokonce rovnocennými občany. Žijeme přece ve století, v němž lidstvo učiní největší pokroky, což tak výmluvně zdůrazňoval i rektor. Tvůj nade vše milující a obdivující bratr Sverre Lauritz plakal, což se v rodině jinak nikdy nedělalo. Plakal poprvé, ale zato pořádně. Předevčírem byli třemi nejšťastnějšími bratry na světě, alespoň měl takový pocit. Ale něco tu nehrálo. Vzal oba dopisy a podíval se na datum. Sverreho dopis byl z před­ včerejška. Jakmile Lauritz odjel vlakem do Freitalu, Sverre klidně a vyrovnaně uskutečnil dlouho připravovaný útěk s anglickým homofilem. Oscarův dopis nesl včerejší datum. Když se sem tedy přikradl, aby strčil své psaní pod pravítko na rýsovacím prkně, našel tu ke 49

svému překvapení dopis od Sverreho, který samozřejmě neotevřel. Ani jeden nevěděl, že ten druhý chce utéct. A Lauritz tu teď sedí sám, opuštěný, s celou katastrofou na svých bedrech. Pochopil, že tato situace má jeden samozřejmý následek: právě ho odsoudili k pěti letům pobytu na Hardangerviddě. A homo­ filové se budou zatím v Londýně oddávat radovánkám, pro které Lauritz nenacházel slova, a Oscar bude s hlavou v dlaních a s celým svým utrpením na útěku do světa! Kromě toho, že to byla katastrofa, to nebylo spravedlivé. Žádná katastrofa není spravedlivá, uvědomil si Lauritz, když se trochu uklidnil a osušil slzy. Byl rád, že ho nikdo neviděl plakat. Přesně tak to celé i začalo, katastrofou. Ztratili otce za zimní bouřky. Božím přičiněním byli zachráněni od věčné chudoby a otrocké práce za pár korun denně. Dospěli až k inženýrské promoci a svět jim ležel u nohou. A teď je postihla nová katastrofa. Opravdu nebylo lehké pochopit, jaký boží záměr za tím vším leží. Lauritz přejel pohledem po pracovně. Studovali tak tvrdě, a jaké úžasné večery tu ve třech strávili! Na rozdíl od ostatních studentů měli tu výhodu, že mohli pracovat společně, vždycky se spolu mohli poradit, vždycky mohli probrat alternativní řešení, vždycky nakonec nechali Sverreho, aby nakreslil návrh. Jeho dračí řezby tu teď zdobily okenní rámy, Frau Schultzeová si je nadmíru zamilovala, byla to nadšená obdivovatelka Norska. Vlastně Sverreho poprosila, aby takové dekorace vyrobil i pro její známé, samozřejmě za štědrou odměnu. Celých pět let k ní v neděli chodili na večeři do velkého domu. Když sem přišli jako maturanti z Kristiánie, nejenže mluvili lámanou němčinou, ale navíc se ve společnosti chovali jako neotesanci. Frau Schultzeová začala stolováním a podobnými jednoduchými věcmi, později přešla k oblékání a konverzaci. Když s ní bratři při nedělních večeřích hovořili, nebyl to jen prostý rozhovor, ale konverzace. Nejprve volila témata, která v nich nebudila nejistotu, čili taková, která měla něco společného s Norskem. Ona a její zesnulý manžel 50

patřili k prvním turistům, kteří navštívili fjordy už v osmdesátých letech. Tím tedy jejich rozhovory započaly. A zároveň mladíky učila, že ubrousek se pokládá na pravou stranu a chleba na levou. Také jim neustále opravovala němčinu. Ale za čas to už nebylo potřeba. Během pěti let z nich udělala mladé světáky, což sama hodnotila jako sociální experiment, nad kterým její přátelé žasli. Na to téma existovala nějaká divadelní hra, ale v ní prošla proměnou obyčejná žena, a ne tři rybářští chlapci z Osterøyi. A teď je tomu všemu konec. Tamhle v řadě stojí jejich rýsovací prkna. O kousek dál odpočívá model železnice uprostřed věrné napodobeniny hor a lesů. Je tomu konec. Všemu je konec. Lauritz musel bezpodmínečně udělat dvě věci: jít na večeři na rozloučenou k Frau Schultzeové a napsat dopis své milované, nejspíš velmi dlouhý.

51

III / Lauritz Hardangervidda Květen 1901

NAHLAS A ZOUFALE proklínal lyže. Proklínal také své vysoké sebe­

vědomí, s nímž si je koupil, což se odehrálo před čtyřmi dny v Kris­ tiá­nii. Když ve sportovních potřebách na Prinsens gate požádal o lyže zrovna v den před sedmnáctým květnem, Dnem Ústavy, prodavače tím docela pobavil. Bezpochyby to vypadalo, že letos je na něco takového už pozdě, protože v hlavním městě začínaly pučet listy, keře obsypaly jarní květy, všechen sníh byl dávno pryč a z ulic uklidili i štěrk a smetí, které se tu v zimě nahromadily. Třídu Karla Johana, jíž měly brzy projít děti ve slavnostním průvodu, zdobily vlajky na celém úseku od parlamentu až k zámku. Teď stál na opuštěné ledové pláni, po kotníky ve vodě. Vrchní vrst­ va ledu se pod ním prolomila a on si několik děsivých vteřin myslel, že se propadne, ačkoli ho všichni ujišťovali, že tady v říši hor bude trvat ještě několik měsíců, než ledy roztají. V onom obchodě odmítl veškerá lyžařská doporučení. Lyžovat přece umí každý Nor, je to jako s jízdou na kole, tvrdil. Jakmile se techniku jednou naučíte, zůstane ve vás do konce života. Teď věděl, že to není pravda a že vzpomínky z dětství ho oklamaly. Vždy když pobřeží fjordu zamrzlo a nedalo se vyjet s lodí, on a jeho bratři se o nedělích vydávali s matkou a otcem do kostela na lyžích. Tam a zpátky urazili dobrých třicet kilometrů. Nevzpomínal si přitom na žádnou zvláštní námahu. Tak to bylo tehdy. Teď se ocitl na hranici vyčerpání. Na vině nebyla jeho fyzická kondice — uplynul sotva rok, co se stal mist­ rem Evropy v dráhové cyklistice, ve které vyhrával právě na delších trasách, jež vyžadovaly hodně sil. Ještě před pár dny hrdě kráčel po Prinsens gate s lyžemi přes rameno, čelil všem pře52

kvapeným pohledům a těšil se na nádherně posilující horskou   túru. A teď tu stál po kotníky ve vodě uprostřed jezera Ustevand, o kterém ještě nikdy neslyšel, a cítil, jak do něj lýtky a holeněmi proniká mrazivý chlad. A co hůř — viděl, jak se k němu blíží smrt v podobě prudké změny počasí. Když ráno vyrážel z vesnice Ustaoset, svítilo slunce a obloha byla bez mráčku. Ale teď se před ním na nebi zdvihala vysokánská zeď sněhové vánice a blížila se zběsilým tempem. Sluneční svit se pomalu vytrácel a Lauritzovi zbývalo jen pár minut, než ztratí výhled úplně. Nikde žádná pomoc, široko daleko ani človíčka, ani lidského obydlí. Jenom bílá horská krajina a pak ten zatracený led, který mátl tenkou svrchní vrstvou, jež Lauritze neunesla. Z toho vlhkého chladu ztrácel cit v nohou. Vyrostl u moře a o horách nevěděl vůbec nic. Teď ho brzy oslepí bičující příval sněhu a ostrý vítr, který se s burácením valil přímo na něj, a čím více se blížil, tím byl hlasitější. Už mu začínal vát kolem uší a nohavice se mu třepotaly jako nepřivázaná plachta. Na moři hrozí podobná nebezpečí jako na horách, vštěpoval svým třem synům kdysi otec. Když například loď vjede do mlhy, musí námořník — ještě než ztratí rozhled — zaměřit na kompasu kurz k nějakému orientačnímu bodu a pak ho udržovat, dokud nedopluje k pevnině a nezorientuje se. Teď by to mělo fungovat stejně. Špičky Lauritzových lyží ukazovaly přesně tam, kam měl namířeno, k místu vzdálenému přibližně dvanáct kilometrů, kde Ustevand končí a kde ho má někdo vyzvednout na břehu. Vyhrabal kompas, zaměřil kurz, zhluboka se nadechl a začal se ztěžka brodit ledovou břečkou. Tenká svrchní vrstva ledu se pod ním na každém kroku prolamovala, batoh mu připadal jako z olova, po celém těle ho zaléval pot, jen nohy mu mrazem čím dál víc tuhly. Ale nezbývalo mu než nutit se k pohybu. Pokaždé když posunul lyži po ledové krustě vpřed, zadoufal. Jenže jakmile přisunul i druhou nohu, krusta prask­ la. Vždy po deseti metrech se zastavil, zkontroloval kompas, otočil se a snažil se rozeznat ve sněhové vánici svou stopu, aby se ujistil, 53

že udržuje kurz. Zkoušel i odpočítávat čas, jako by byl na moři, ale brzy pochopil, že to nemá smysl. Kdyby se několik metrů před ním náhle objevil ve vánici břeh, nehrozilo by mu, že do něj narazí, naopak by to pro něj byla záchrana. Uvažoval, jestli by neměl odhodit těžký batoh, ale usoudil, že je možná lepší ponechat si zátěž a udržovat vysokou tělesnou teplotu, aby se chránil před zmrznutím. Zdálo se mu, že přebytečné teplo se šíří i do nohou. Kromě toho nechtěl do cíle dorazit jako nějaký trosečník, nebo ještě hůře jako ubožák, který si ani nedovede uhlí­ dat zavazadlo. Najednou ho led začal nést a lyže po tenké krustě klouzaly, aniž by se pod nimi prolamovala. Lauritz nejprve pocítil nekonečnou úlevu, ke břehu už nemohlo být daleko a pak mu bude zbývat asi jen pět kilometrů do Nygaardu, kde ho měli ubytovat. Úleva trvala jen krátce. Když jeho úplně mokré lyže najely na pevný sněhový podklad, zespodu se na nich rychle vytvořila vrst­ va ledové tříště, nejméně palec vysoká. Jízda teď byla ještě těžší, než když se brodil praskajícím ledem. Musel se zastavit, s tak vysokým nášlapkem se na širokých lyžích z ořechovcového dřeva jet  nedalo. Jednou možností bylo sundat si lyže a pokračovat pěšky, tak by si vlastně udržel nohy v teple spíš. Ale s dvojnásobným nákladem by postupoval velmi pomalu a už teď měl velké zpoždění. A kolem něj řádila sněhová vánice, ve které neviděl na metr před sebe, takže by už ani nemohl kontrolovat svou stopu. K Bohu se modlit nechtěl. Ze zásady. Bůh by se neměl zbytečně obtěžovat věcmi, které člověk zvládne sám. Stejně jako by člověk neměl Boha prosit o bohatství, neměl by se na něj obracet ani s prkotinami. K Bohu se jistojistě pomodlí večer, až bude mít toto utrpení za sebou, ale obsahem jeho modlitby bude jako vždy to, co svou mocí neovlivní. Budoucnost jeho a Ingeboržina. Lauritzovy promočené nohy jako by křičely bolestí. To bylo nejspíš dobře, každopádně to bylo lepší, než kdyby v nich ztratil cit. Teď mu zbývalo udělat jen jedno. 54

S určitou námahou si sundal batoh, který vážil třicet kilo a většinu jehož těžkého obsahu tvořily knihy, stáhl si rukavice a uvolnil zledovatělé vázání na lyžích. Chvíli se v přeplněném batohu přehraboval a našel nůž. Pak začal důkladně oškrabávat lyže. Alespoň tohle si z dětství pamatoval: když se na lyžích utvoří vrstva ledu, musí se oškrábat úplně dočista, teprve pak se může jet dál. Pokud na nich zbude sebemenší troška ledu, začne se kolem ní tvořit nový hrbolek, za chvíli je z něj rostoucí pruh ledu a ušlapaného sněhu a jste tam, kde jste byli. Nijak silně nemrzlo, bylo asi čtyři nebo pět stupňů pod nulou, ale kvůli větru měl pocit, že je zima alespoň dvojnásobná. Přinutil se vydržet, třebaže mu tuhly prsty, a obě lyže oškrábal úplně dočista. Když se konečně poprvé odrazil hůlkami dopředu, výborně mu to klouzalo. Při každém pohybu nohou ujel dva metry a stálo ho to daleko méně námahy než předtím. A díky tomu, že zase mohl pořádně lyžovat, rozhýbal nohy natolik, že se znovu probudily k životu. Zneklidňovalo ho jen to, že podél břehu by mohla být voda nebo tenký led, takže by se mohl probořit právě ve chvíli, kdy bude tak blízko záchraně. Nebo se snad led tímto způsobem tvoří jen na moři, a na jezeře ne? Nejlepší nakonec stejně bylo udržovat rychlé tempo, dokud to šlo, a pečlivě kontrolovat kompas. V podstatě stále nic neviděl a měl téměř zavřené oči. Ani mu moc nevadilo, že ho do obličeje bičují ostré krystalky ledu — teplo, které z něj sálalo, je rozpouštělo. Ale jakmile oči otevřel, působila mu v nich zledovatělá zrnka sněhu příliš velikou bolest. Ocitl se uprostřed šílenství, nebo jen v šíleném snu? Na této lyžařské túře měli být všichni tři, jenže místo toho je v tomto sněhovém pekle sám. Oscar dezertoval bůhví kam, v horším případě někam opravdu daleko do světa. Skutečnost, že Oscara podvedli, nestoudně podvedli, byla zlá. Víc než to, bylo to… Lauritz hledal norské slovo pro „zdrcující“, nenašel ho a uvědomil si, že teprve docela nedávno začal přemýšlet opět v norštině, ne v němčině. Před týdnem byl doma v Drážďanech, teď byl neodvolatelně doma v Norsku. 55

Doma v Norsku? Lauritz se náhle rozesmál, aniž věděl proč. Zastavil se, zalapal po dechu, opřel se o zkřížené hůlky a možná spíš plakal, než se smál. Nacházel se uprostřed zuřící sněhové vánice na Hardangerviddě, stěží rozeznal střelku kompasu a začínalo mu dělat potíže stát rovně. A to bylo jaro, mírná roční doba proti tomu, co ho čeká za pouhých pár měsíců, až skončí krátké léto. A jen Bůh ví, jak dlouho v tomto bílém pekle bude muset zůstat, a ještě k tomu pracovat za směšnou   mzdu. Jenže nic naplat, je tady a na tom se nedá nic změnit. Sněhová vánice ho nezastaví, ani ty nejhorší zimní bouřky, které ho čekají. Je to otázka cti. Štědří měšťané z Bergenu věnovali jemu a jeho bratrům to nejlepší inženýrské vzdělání, jaké se dá na světě získat. A z tohoto hlediska nebyla cena, kterou měli zaplatit, přehnaná. Postavit mosty, postavit tunely, postavit Bergenskou dráhu. Oscar bohužel dezertoval jako zbabělec, s hlavou v dlaních a naříkaje nad nešťastnou láskou a zraněnou hrdostí, oblečen nejspíš do modrého svrchníku a žlutých kalhot jako ten ještě větší blázen od Goetha. Sverre také dezertoval, ale to bylo jenom dobře. Sverreho už Lauritz nechtěl pokládat za svého bratra, Sverre přestal existovat. Teď se mu na lyžích jelo dobře, možná by měl zpomalit a častěji kontrolovat kompas. On sám dluh splatí, bude stavět mosty za tři. Po pravdě řečeno také snil o útěku, ale to bylo v době, kdy ani v nejmenším netušil o plánech ostatních. V tuto chvíli neměl na výběr. Útěk bratrů spolu s baronovými tvrdými podmínkami nutí jeho a Ingeborg, aby prožili několik let v odloučení. Pochopit barona, vlastně ho omluvit, bylo lehčí než omluvit  bratry. Lauritzovy lyže znovu zpomalil nášlapek, jako by ve sněhu, který ho bičoval do obličeje, byly i kapky deště — tím by se vše vysvětlovalo. Nicméně se nezdálo, že by vánice ustupovala. Zastavil se a zakmital lyžemi ve stopě tam a zpátky, ale sněhové a ledové hrboly 56

držely na skluznici příliš pevně. Mohl udělat jediné. Sundat lyže a vytáhnout nůž. Když z lyží začal oškrabávat ledové hrudky a těžký sníh, uvědomil si, že už mu nemrznou nohy. Rychlejší jízda, při které se neustále nakláněl dopředu a dozadu, mu zahřála i nohy. Ale pod oblečením byl zpocený a dobře věděl, že se teď nemůže zastavit, aby si odpočinul, protože by mu pot brzy vytvořil ledový krunýř po celém těle. Lyže musí očistit rychle. Na druhou stranu to nesmí uspěchat, aby se nemusel znovu zastavovat. Samozřejmě, mohl se z něj stát boháč. Možná ne boháč v baronových očích, ale mohl mít dost, aby Ingeborg nabídl „slušný život“, jak se baron vyjádřil. Mohl přebírat a odmítat nabídky, jednu lákavější než druhou. Jak snadno by se dalo podlehnout takovému pokušení… A smět pak milovat Ingeborg, dokud je smrt nerozdělí. Bylo by strašné, kdyby utekli všichni bratři, kdyby zradili všichni tři. Hanba, nemožné na to byť pomyslet. Muž stojí za svým slovem, ať už jde o slovo nevyřčené, dané železničním nadšencům z řad bergenských měšťanů, nebo o slib vyslovený, který dal Ingeborg. Přísahal, že nikdy nebude milovat žádnou jinou, nikdy se s žádnou jinou neožení. I toto slovo dodrží. Ingeborg versus jeho čest, to bylo neřešitelné dilema. A pouze s takovými problémy se člověk smí obrátit na Boha. Lauritz přinutil ztuhlé prsty, aby oškrábaly i ty nejmenší ledové krystalky, které v dešti se sněhem rozeznal, a lítostivě si zabručel pod vousy, proč jen nemá tenčí rukavice. Palčáky z tulení kůže, které si koupil na Prinsens gate, byly moc neforemné. Přesně ve chvíli, kdy skončil, vítr náhle ustal a sněhovými mraky se prodralo slunce. Nejprve ho překvapila jeho záře, potom zpoza protrhaných bílých mraků vykoukla bílá svítící koule, za chvíli už bylo vidět jenom pár jednotlivých mraků a objevily se první záblesky modré oblohy a nakonec se slunce rozzářilo stejně jasně, jako když se ráno vydával na cestu. Magická proměna trvala jen několik minut. Lauritz si prohlédl svou stopu pod tenkou vrstvou sněhu, která pokryla led. Stopa byla trochu klikatá, chvilku ubíhala doleva, 57

chvilku doprava a zase zpátky. Usoudil, že bezděky nabral správný kurz ve chvíli, kdy se zastavil a kontroloval kompas. Pozoruhodné. Bouře se přehnala přes zledovatělou hladinu Ustevandu a s kaž­ dou vteřinou se vzdalovala, až nakonec hromy a burácení větru nahradilo naprosté ticho. Ohlédl se a zjistil, že se nachází ani ne deset metrů od břehu. Uviděl také, že asi sto metrů od něj stojí muž a nejspíš rozebírá přístřešek proti větru. Jistě to byl jeho kolega inženýr, který mu přišel naproti. Lauritz si připnul lyže, silně se odrazil a dlouhými kroky vyjel kolegovi vstříc. „Dobrý den, vidím, že na lyžích jste tak trochu nováček,“ pozdravil kolega k Lauritzovu vzteku. „Daniel Ellefsen, pomocný inženýr,“ pokračoval, sundal si klobouk se širokou krempou a podal Lau­ ritzovi ruku. „Lauritz Lauritzen, inženýr,“ odpověděl Lauritz obezřetně. Právě takto bylo jeho jméno uvedeno ve smlouvě. Stiskl kolegovi ruku. Dívali se na sebe. Lauritz si ze všeho nejdřív všiml, že muž má vlasy dlouhé jako žena a je hnědý jako černoch. Kůže v jeho obličeji připomínala čokoládu. „Tady nahoře si tykáme,“ sdělil mu muž. „Proti tomu nic nemám,“ odpověděl Lauritz. Tím konverzace skončila. Daniel Ellefsen sbalil přístřešek proti větru, připnul si lyže a rozjel se stejnou cestou, kterou přijel, ve své částečně zasněžené stopě. Lauritz ho stopou následoval tak rychle, jak jen dovedl. Po dvaceti minutách dřiny, přinejmenším Lauritzovy, se dostali na Haugastøl, kde měla vzniknout železniční stanice. Základy už položili a necelý tucet dělníků teď stavěl lešení pro stavbu vlastní budovy. Opodál stála ubytovna s vratkým komínem z černého plechu, z něhož se příjemně kouřilo. „Zbytek cesty půjdeme pěšky,“ řekl muž, odepnul si lyže a ukázal na rozbahněnou pěšinku, která vedla na ubytovnu v Nygaardu. „Vezmu ti lyže, máš dost co dělat se svými věcmi,“ pokračoval, vzal Lauritzovy lyže, hodil si je přes rameno vedle svých a vydal se po kamenité blátivé pěšince. 58

Lauritz by byl rád šel vedle něj, aby si mohli promluvit, chtěl se zeptat na tisíc věcí. Ale muž postupoval příliš rychle, Lauritz mu sotva stačil. Za celou hodinu chůze k hornímu stavení nikdo nic   neřekl. Lauritz nevěděl, jak si má to mlčení vyložit. Vyjadřuje jím snad muž nedůvěru k němu coby nově příchozímu, možná také coby nadřízenému, který je o pár let mladší? Nebo mužova málomluvnost jednoduše pramení z prostředí, kde mocná příroda pokořuje lidské duše? Brzy začal hlasitě funět, ale muž si toho buď nevšiml, nebo mu to bylo jedno. Lauritz se začal také znovu potit. To mu určitě nemohlo uškodit, protože byl celý mokrý a už cestou na Haugastøl mu byla trochu zima. Nygaard tvořily až na jednu výjimku nízké domy. Jednopatrové dřevěné stavení bylo nápadně větší. Tam měli namířeno. „Tomuhle srubu se říká inženýrský dům,“ vysvětlil muž, když si z bot oklepali sníh a vešli dovnitř. „Můžeš se seznámit s kuchařkou Estrid, v sedm dává na stůl večeři. Já mám zpoždění. U Ustevandu jsem čekal déle, než jsem předpokládal, a teď se musím podívat na stavbu. Chceš se na něco zeptat?“ „Ano,“ řekl Lauritz. „Jak to tady chodí s poštou?“ „V téhle roční době sem z Haugastølu pošťák přijede na lyžích dvakrát týdně. Jezdí mezi Geilem a Finse.“ „Kdy přijede příště?“ zeptal se Lauritz. „Zítra kolem druhé hodiny. Záleží na počasí, ale do Finse se musí dostat před setměním. Už čekáš poštu?“ „Ne, ale chci napsat dopis. A ještě jedna otázka. Kde tady v domě budu bydlet?“ Muž se zatvářil překvapeně a rozpačitě. „Promiň,“ řekl. „Tady nahoře si myslíme, že všechno je samozřejmé — to je zlozvyk, který časem také získáš. Ale ke tvé otázce. My dva bydlíme každý v jednom pokoji v přízemí, mezi sebou máme ještě místnost s velkými kamny. To kvůli teplu, protože celou zimu se musíme střídat v přikládání. V prvním patře je kancelář. Uvidíme se večer.“ 59

Pak se kolega otočil na podpatku a zmizel. Lauritz začal zkoumat „samozřejmosti“ a hned si všiml, že jeden pokoj v přízemí je prázdný a druhý ne. Přinesl si sem batoh a roz­hlédl se po místnosti, která měla být na neurčitou dobu, nejméně však na několik let, jeho domovem. Tři na čtyři metry. Stěny z hrubých prken, podlaha ze širokých fošen, všechny díry ucpané mechem. Bylo tu okno, stůl, židle, vysoká úzká šatní skříň a široká postel v rustikál­ ním stylu, trochu krátká. V pokoji to vonělo dřevem a dehtem. Lauritz se otřásl chladem a vzpomněl si, že je celý promočený. Začala mu být znovu zima od nohou. Jedním trhnutím shodil batoh na širokou postel a začal z něj lovit oblečení, ale pak si to rozmyslel, vyšel do předsíně a zamířil do kuchyně. Tam seděla vedle sálajících železných kamen kuchařka Estrid. Jakmile Lauritz vešel, vyletěla jako neklidný ptáček. Právě doloupala brambory. „Promiňte!“ vyhrkla a začervenala se. Nebylo však jasné, proč nebo co jí má Lauritz prominout. „Dobrý den, Estrid,“ pozdravil. „Jsem Lauritz, nový inženýr, a můžete mi klidně říkat křestním jménem. Chtěl jsem se zeptat, jestli byste mi mohla pomoci s jednou maličkostí.“ Estrid přikývla, ale zdálo se, že odpovědět se neodvažuje. Byla roztomilá, vlasy měla světlé skoro jako sníh a spletené do copu, který jí sahal až do spodní části zad. Mohlo jí být mezi osmnácti a dvaceti lety. „Potřeboval bych lavor s horkou vodou,“ pokračoval Lauritz. „A pak tu mám hromadu zpoceného oblečení, které by bylo potřeba vyprat, ale to nespěchá. Mohla byste to zařídit?“ „Samozřejmě, pane inženýre. Mám přinést vodu do pokoje ke kamnům?“ odpověděla tiše a ještě stále ani nezvedla oči. „Ano, to by bylo výborné. Děkuji mnohokrát, Estrid,“ řekl Lauritz a odešel. O půl hodiny později, poté, co si vybalil psací potřeby, knihy a časopisy a položil je na úzký psací stůl, stál nahý v zinkovém lavoru u mohutných otevřených kamen a snažil se umýt od hlavy k patě. Nejprve si před lavor klekl, napěnil si ve vlasech borové mýdlo a pak ho spláchl. Potom se do lavoru postavil a umyl si obličej i celé tělo. 60

Nakonec v lavoru ještě postál a čekal, až na vzduchu oschne. Pálilo to a píchalo jako jehličky. Převlékl se do čistého, navoskoval si knír, který začínal vypadat povážlivě zanedbaně, posadil se k psacímu stolu a namočil pero do kalamáře. Okamžitě ho napadlo, že si s sebou asi vzal málo inkoustu. Nedal by se nějaký objednat přes pošťáka? Co jí má psát, kromě čistě věcných sdělení? Dorazil na místo. Cesta z Drážďan do Kristiánie trvala tři dny. Cesta z Kristiánie nahoru přes sněhové pláně trvala čtyři dny. Je tomu tedy týden, co se rozloučili před Hauptbahnhofem. Krásná budova, mimochodem — jednou v životě by chtěl postavit něco podobného. Ale samozřejmě ne v barokním stylu, spíše v severském. Zpátky k věci. Je na místě, cesta proběhla bez obtíží, jen na posledním úseku na lyžích ho zastihla menší sněhová vánice, ale rychle přešla. Po cestě měl hodně času jen pro sebe, hodně času na přemýšlení. Jeho zajetí v říši ledovců bude zcela jistě trvat několik let. Ale nic, ani ta nejsladkobolnější touha, netrvá věčně. Když se nad tím zamyslí, je mu přece teprve dvacet šest let a ona je o tři roky mladší. Pokud dodrží svou úmluvu, nakonec zvítězí. Krajina, jež ho obklopuje, je pustá, ale zvláštním způsobem krásná. Vidí před sebou Ingeboržin obličej ve vánici, stejně tak na vysokých zasněžených vrcholcích hor a zamrzlých jezerech, neustále na ni myslí, neustále po ní touží, posílá jí tisíc zapovězených polibků. Něco v tom smyslu. Dopis napsal s puntičkářskou přesností. Soustředil se na správné použití konjunktivů, aby navodil jistou eleganci, ačkoli se nyní nacházel v prostředí velmi „rustikálním“ — právě toto slovo použil. Na obálku napsal jméno a adresu Ingeboržiny nejlepší přítelkyně Christy a tajnou značku, která odkazovala na skutečného adresáta. Obálku zalepil a osušil pero. Pak si lehl na postel a teprve teď — když vyřídil všechno, co první­ ho dne v trestanecké kolonii vyřídit musel — si uvědomil, že ho bolí celé tělo. Nohy měl odřené od bot a na obou patách se mu udělaly velké puchýře. Svaly na přední straně stehen a kyčle ho bolely tak, 61

jak to ještě nezažil. Jedině snad před třemi lety, kdy naostro začínal s tréninkem na velodromu v Drážďanech. Tehdy, možná tehdy, ale nikdy jindy v životě jeho tělo nepocítilo po běžně těžké práci podobnou bolest. Natáhl si přes sebe pár ovčích kožešin a usnul. Potom, aniž by si toho všiml, aniž by si vůbec uvědomil, že spal, ho probudilo cinkání porcelánu v předsíni. Okénkem s tabulkami z hrubého, doma foukaného skla sem dopadalo pozdní odpolední světlo. Ne, pomyslel si, tady doma na severu jsou touto roční dobou večery velmi dlouhé, jistě už bude brzy sedm hodin a čas k večeři. Když vyšel z pokoje, jeho kolega Daniel seděl za stolem, na který Estrid mezi dva talíře postavila velký hrnec, ze kterého se kouřilo. Celou místnost naplnila silná vůně skopového. „Pojď si nabrat, Lauritzi,“ zabručel Daniel s plnými ústy. „Období konzerv konečně skončilo, přijel jsi sem ve správnou dobu.“ „Období konzerv?“ podivil se Lauritz. „Ano, období konzerv. A samozřejmě i sušených ryb. Od listopadu do března sem se zásobami nikdo nejezdí, chodí sem jenom pošťák. Takže míváme jen konzervy a sušené ryby. Dáš si víno na oslavu prvního večera u nás?“ „Tady nějaké je?“ zeptal se Lauritz překvapeně. Estrid hbitě postavila na stůl láhev se stručným názvem „Červené víno“. Mlčky si připili. Pak se, také mlčky, pustili do jídla. „Nejsi zrovna hovorný, Danieli, z toho tě nikdo nařknout nemůže,“ řekl Lauritz nakonec. Musel něco prohodit, aby přerušil to ticho, které mu šlo čím dál víc na nervy. „Nejsem,“ odpověděl Daniel zdráhavě, odložil příbor a zamyslel se. „Tady nahoře se to stane lehce,“ pokračoval. „Když s někým dlouho bydlíš v jednom pokoji, brzy už znáš všechny jeho příběhy. I práce je hodně jednotvárná, většinu času děláme pořád to samé, takže ani o tom si nemáme co říct. A tak nakonec člověk přestane mluvit. Ani si toho nevšimne, prostě tak nějak vpluje do ticha.“ „Ale já jsem právě přijel, mé příběhy tě ještě nemohly unavit!“ namítl Lauritz. 62

„To je pravda.“ „A potřeboval bych, abys mi s lecčíms pomohl.“ „Taky pravda.“ „A mám spoustu otázek.“ „Chápu, také jsem je měl, když jsem tu byl nový. Tím bychom tedy mohli začít. Co chceš vědět?“ Lauritz ujedl trochu skopového a přitom přemýšlel. Pokrm mu chutnal stejně jako v dětství, před očima mu vytanuly vzpomínky na matku a nedělní jídlo ve světnici. „Nejdřív něco o mém osobním vybavení,“ začal odhodlaně. „Chybí mi něco z věcí, které bych tu měl mít?“ Daniel se trochu křivě pousmál a potřásl hlavou. Pak se nadechl a pustil se do menší přednášky, která byla možná delší než všechno, co namluvil dohromady za poslední měsíc, soudě podle jeho slov o zdejším horském mlčení. V zimě vane severozápadní vítr, a tak přijde vhod kožešinová čepice s klapkami na uši. Lauritzovi dobře poslouží ta, ve které přijel. Ale teď ji může odložit, teď bude potřebovat spíš klobouk se širokou krempou, aby si chránil oči. A samozřejmě sluneční brýle. Se sněžnou slepotou není radno si zahrávat. Někteří dělníci, kteří sem přišli na jaře — zvlášť v období od března do konce května, kterému se říká bílé jaro —, sluneční brýle neměli. Upoutáni na lůžko pak proleželi celé týdny v krutých bolestech, s obvazy na očích. To je pro začátek to nejdůležitější a nejjednodušší, co si může opatřit. Všechno se dá koupit v chatách železniční společnosti, nejbližší z nich je na Haugastølu. S lyžemi je to složitější. Sníh se neustále mění, jsou tu ztvrdlé závěje, zledovatělá krusta, která člověka ráno unese, ale odpoled­ne se prolamuje, i hluboký nový sníh, do kterého se člověk propadne až po pás, pokud má špatné lyže — mimochodem, na takový sníh by se výborně hodily Lauritzovy široké lyže z ořechovcového dřeva. Teď je to však horší. V nejbližší době by měl mít lyže trochu užší, z březového nebo jasanového dřeva, vespod natřené dehtem a lojem. Pastevci sobů, kteří usedlostí občas projíždějí a prodávají   63

maso, právě takové lyže mají. Sami si je vyrábějí a s velkou radostí je i prodají. Tlusté oblečení se tu vlastně moc nevyužije, protože do vánice se nikdo dobrovolně nevydá. A když už v ní člověk uvázne, což se občas stává, nezůstane na místě, ale utíká ostošest, aby se co nejdřív dostal domů. Jenže pokud je potřeba pohybovat se rychle, tlusté oblečení překáží. Ochrana proti větru je daleko důležitější, Lauritz tedy bude potřebovat větrovku. I ta se dá koupit v chatách železniční společnosti. Může se ale přihodit, že člověk uvázne ve vánici a musí se zahrabat do sněhu. Potom se teplé oblečení samozřejmě hodí, nebo ještě lépe spacák ze sobí kůže. Jestliže se člověk vydá ven v nejistém počasí, musí mít pro jistotu něco takového v batohu. To je příkaz vrchního inženýra Skavlana. A to by bylo podle Daniela asi to nejdůležitější, co Lauritz potřebuje vědět o výstroji. S nákupem nebude problém, v chatách prodávají na dluh každému. Lauritz si trochu zahanbeně uvědomil, že při svém pečlivém plánování před balením na mnoho věcí zapomněl. Alespoň že dokoupit potřebné věci bude moci rychle a bez problémů. Po své překvapivě zábavné přednášce potřásl Daniel Ellefsen ironicky hlavou. „Tolik jsem toho, u všech čertů, nenamluvil za celý poslední rok,“ řekl. „Já jsem hádal, že za půl roku,“ odpověděl Lauritz suše. „A doufám, že si toho řekneme ještě víc. Co důležitého bych měl vědět o práci?“ „Myslíš čistě technické věci jako nákresy, konstrukce a měření?“ „Ne, to všechno si dokážu představit, tedy pokud teorie alespoň trochu odpovídá praxi. Ale předpokládám, že budu dělat předáka partě dělníků, a o něčem takovém upřímně řečeno nevím vůbec nic. A nerad bych se zesměšnil hned na začátku. Chápeš, o co mi zhruba jde?“ „Myslím, že ano. Ale jsem tu tři roky a tady je rok mnohem delší než v nížině. Už skoro ani nevím, co je na nás tady nahoře zvláštního. Musím chvilku přemýšlet.“ 64

Připili si vínem a v tichosti dojedli. Lauritz si pomyslel, že kolega na otázku zapomněl. Teprve když Estrid nesměle a tiše sklidila ze stolu (láhev vína a sklenice tam nechala), byl Daniel Ellefsen podle všeho opět připraven na verbální námahu. Ze všeho nejdřív oběma dolil víno. Potom se trochu zaklonil, zadíval se na hrubé stropní trámy a konečně promluvil. Zvláštní, začal, je vztah mezi inženýrem a polírem party. Dělnickou partu tvoří zpravidla dvanáct až šestnáct mužů, kteří si sami volí, kdo má být jejich polírem jak v práci, tak na ubytovně. Polír rozhoduje v partě o všem od toho, na kom je řada se spaním v kuchyni, až po to, kdo bude dělat jakou práci. Vyjednává o dohodách, protože tady nahoře všichni pracují na základě dohody. Polír je ten, kdo řídí vlastní práci. Formálně je samozřejmě podřízený inženýrovi, ale v praxi vede veškerou práci sám. S tím je třeba se smířit. Za políry se volí muži, kteří mají mnohaleté zkušenosti, při pohledu na skalní úbočí dovedou odhadnout, kolik času jim zabere zářez, znají všechny druhy žuly (většinou se tu pracuje se žulou), poznají,  když se v tunelu blíží sesuv, jednoduše jsou nepostradatelní. Inženýr odpovídá za všechny výpočty, vyměřuje výšku, šířku a směr tunelu, rozhoduje, jaký typ mostní konstrukce se použije, a podobně. Pokud se políři chtějí na něco zeptat, zeptají se. Ale nemá cenu snažit se jim dýchat na záda a dávat jim instrukce při vlastním průběhu práce. Zvlášť když je člověk mladý, a navíc je tu nový. To je asi tak vše. Alespoň pokud jde o rozdíly mezi prací na Bergenské dráze a na jiných pracovištích v zemi. Daniel Ellefsen se odmlčel, jako by už docela domluvil. Lauritz zamračeně přemýšlel, na co se má zeptat ze všeho nejdřív. „Co je to zářez?“ začal a ihned si připadal hloupě, že začal takovým detailem. Daniel Ellefsen neodpověděl hned, ale namočil ukazováček do sklenice s vínem a na stůl nakreslil mírný oblouk. „Tohle je horské úbočí,“ řekl, znovu namočil prst do sklenice a do úbočí nakreslil velké L. „Tohle je zářez. Vlak musí objet úbočí po rovině.“ 65

„Ano, samozřejmě,“ řekl Lauritz zahanbeně. „Jen jsem neznal to slovo. Ale abych přešel k něčemu obtížnějšímu: jak mám u všech všudy vyjednávat o dohodách a odměnách?“ „Na začátku je to těžké,“ připustil kolega. „Polír ti dá návrh, který se bude blížit správné ceně za práci. Ty budeš trochu smlouvat, pak si plácnete a věc bude vyřízená. Nebo řekneš, že si to musíš trochu promyslet, a zeptáš se mě. Časem se to naučíš, není na tom nic zvláštního. Zítra se seznámíš s Johanem Švédem, to je jeden z nejlepších polírů. Je tu už od roku 1895. No nic, je načase prohlédnout si kancelář!“ Daniel vstal a nasměroval Lauritze do prvního patra. Začínalo se stmívat, a tak si rozsvítili petrolejovou lampu. Lauritz dostal mnoho papírů v kožených deskách, na kterých bylo jeho jméno. Jednalo se o jednoduché nákresy tří mostů, které měly být jeho prvním pracovním úkolem. Na první pohled v návrzích neviděl žádnou chybu, ale řekl si, že než si na ně udělá názor, musí nejprve vidět místa, kde mají mosty stát. Nic víc prozatím udělat nemohl. Brzy se omluvil a odešel si lehnout. Daniel Ellefsen byl hluboce ponořen do svých nákresů a po straně si něco počítal na papírku, takže si ani nevšiml, že se Lauritz vzdálil, a na přání dobré noci mu neodpověděl. V pokoji byla zima, ale Lauritz se domníval, že ho dostatečně zahřejí přikrývky z ovčí kůže. Znovu se ozvaly bolesti svalů po celém těle a on jen těžko hledal polohu, ve které by ho při spánku nic nebolelo. Nadešla hodina modlitby. Lauritz se nemodlil k Bohu tak, jak se to obvykle dělává, neklečel vedle postele, nespínal ruce, nemhouřil oči. On s Bohem rozmlouval. Poděkoval za to, že šťastně dorazil na místo, ale nemyslel na těžkosti, které spatřoval v kolegovu popisu práce, o nich s Bohem nehovořil. Rozhodující teď byla zkouška, které ho Bůh vystavil. Jak bude dlouhá, Lauritz nevěděl, jisté bylo jen to, že v ní musí obstát. Bůh zkouší každého člověka a toho, kdo ve zkoušce obstojí, možná (avšak nikoli jistě) odmění. Lauritzovi vždy šlo a také v budoucnu vždy mělo jít o jedno jediné — o Ingeborg. Pro ni vydrží cokoli.

66

IV / Oscar Německá východní Afrika Květen 1902

KONEČNĚ USTALY dlouhotrvající deště a Oscar měl pocit, že je pro-

močený až na samotnou duši. Drobnozrnná hlína, ze které Afričané vyráběli cihly a ty pak sušili na slunci, se v celém táboře proměnila v rozbředlou červenou kaši. A po návratu slunce to chvíli vypadalo, jako by bydleli v parní sauně nebo v turecké lázni. Oscar trval na tom, že se sem dostaví v období nejsilnějších dešťů, kdy je stav vody ve třech ramenech řeky Msuri nejvyšší a proud nejdivočejší. To mu radil obyčejný selský rozum. Měl postavit tři mosty na úseku, který neměřil ani dva kilometry, a za každou cenu se chtěl vyhnout chybě svého předchůdce, který použil příliš nízké konstrukce a mosty pak strhla voda už po dvou týdnech dešťů. Chyba to byla pochopitelná, ale její důsledky zdržely práce o dva měsíce, protože se vším se muselo začít nanovo. Africké řeky se od řek v civilizovaném světě liší tím, že většinu roku působí naprosto neškodným dojmem, vypadají jako pruhy písečné pouště bez jediné kapky vody. Ale v období dešťů se mění v rozbouřené vodní proudy, které strhávají všechno, co jim stojí v cestě. To byl pro Oscara velmi zajímavý poznatek. Připomínalo mu to, jak doktor Fichte při přednáškách z mechaniky vždy zdůrazňoval, že tajným nástrojem pravého inženýra — a možná tím jediným, který ho odlišuje od průměru — je fantazie a improvizace. Člověk se jim naučí v praxi, pouhým studiem knih o fyzikálních zákonech si je osvojit nelze. Teď tedy Oscar mohl na úvod své práce vylít základy betonem, aby unesly mosty v dostatečné výšce nad nevypočitatelnou, ničivou silou vody. Za to utrpení, že si padesát dní a padesát nocí připadal spíš jako topené kotě než jako německý inženýr ve službách civilizace, to stálo. 67

Odteď už mělo všechno jít jako po másle. Ale právě tehdy začala noční můra. Události byly zprvu spíše divné než děsivé. Druhé noci po skončení dešťů se z party dělníků, která měla konzervovat železniční pražce kreosotem, ztratili dva Svahilci. Pro jejich zmizení neexistovalo žádné přirozené vysvětlení. Proslýchalo se, že Angličané na severu mívají značné problémy s dezertujícími dělníky. Ale to se ještě pochopit dalo, neboť Angličané byli barbaři, kteří využívali práce otroků dovezených z Indie a jiných asijských kolonií. Čas od času přijížděly lodě plné vyhublých, ubohých chudáků stižených mořskou nemocí. Oscar je v Mombase viděl z jedné takové lodi vystupovat a pohled na ně byl vskutku strašný. Angličané ještě ke všemu zastávali názor, že chinin proti malárii a očkování proti neštovicím jsou jen pro bílé — ačkoli ani přesto neměli o domorodce nouzi. Nebylo se tedy proč divit, že za takových podmínek někteří dělníci utíkali, aby si zachránili holý život. Ovšem tato železnice byla německá, a tudíž civilizovaná. Proč by pracovní síly utíkaly z německé stavby? Dělníci mizeli z tábora již třetí noc v řadě. Ani domorodci pro to zkraje nenacházeli vysvětlení, protože tábor ležel dvě stě třicet šest kilometrů od Dar es Salaamu a zpátky nevedla žádná cesta kromě železnice, kterou sami stavěli. A pouhých dvacet kilometrů od místa, kde se nacházeli, začínala step podobná poušti bez jediné kapky vody. Ztracení muži kromě toho ještě ne­ dos­tali mzdu, která jim už náležela. Ujít dvě stě třicet šest kilometrů v sálajícím slunci po železničních pražcích bez vody a proviantu se zdálo zkrátka neuskutečnitelné. Nebylo divu, že domorodci (i ti pokřtění) dospěli k závěru, že tu mají co do činění s řáděním zlých duchů. Oscar musel sám sobě přiznat, že tato vlna pověrčivosti u osazenstva tábora ještě zvyšuje jeho zodpovědnost. Po pravdě řečeno nebyl žádný misionář, přestože se vždycky domníval, že jejich práce se rovná velkolepému šíření světla ve tmě. Jeho úkolem bylo postavit železnici a mosty a zpřístupnit tak zemi obchodu a osvětě, nikoli 68

kázat čistou protestantskou víru, která mu mimochodem nic neříkala. Ale nyní se jeho morální povinnosti s teologií protnuly, protože musel vyděšené černochy přesvědčit o tom, že žádní zlí duchové prostě neexistují. Ze všeho nejdřív tedy musel najít pro noční mizení dělníků rozumné vysvětlení. V jednom z říčních ramen, které rychle vysychalo a stávala se z něj řada zelených bahnitých louží, kde se uvězněné ryby zoufale plácaly jedna přes druhou přímo před lačnými orly šedohlavými v korunách stromů na břehu, našli první konkrétní stopy: potrhaný červený fez celý od krve a zbytky lidské paže. Nález dané záležitosti nijak neprospěl. Svahilci začali okamžitě mluvit o kanibalech a tato hypotéza měla na pracovní morálku stejně neblahý vliv jako představa zlých duchů. Co se Oscara týkalo, byli mu kanibalové milejší než zlí duchové. Pronikl s ostatními hluboko do Tanganiky a možná se dostali do oblasti, kde se kanibalové stále ještě vyskytují, i když ho všichni úředníci v Dar es Salaamu s uraženě našpulenými rty ujišťovali, že „tento zlozvyk“ byl vymýcen. Kanibalové byli nicméně skuteční lidé, a mohli se jim tudíž postavit. V táboře pobývalo deset dobře vyzbrojených askarů, což představovalo značnou palebnou sílu. Kanibaly mohli vystopovat a zneškodnit. Ale když Oscar prozkoumal potrhanou paži, kterou našli ve vysušeném říčním korytu, zdravý rozum mu napověděl, že mají tu čest s něčím docela jiným. Zavolal si svého asistenta Hassana Heinricha a požádal ho, aby přivedl lovce Kadimbu. Všichni tři se pak odebrali k říčnímu ramenu, ale tentokrát si s sebou Oscar vzal mauserovku a Kadimba svou záložní manlicherovku. Nemuseli jít daleko a našli mrtvolu jednoho zmizelého dělníka, na které už nezbylo téměř žádné maso. Kadimbovi nečinilo potíže vysvětlit, co se tu stalo, a jeho popis událostí byl souvislý a velmi důvěryhodný. Jeho úvahu navíc podporovaly stopy v písku, které Kadimba se sebeovládáním a trpě­li­vo­stí pedagoga označil za stopy dvou lvích samců. Četl ze stop v přírodě stejně samozřejmě, jako by se jednalo o tištěné písmo. 69

Jeho vysvětlení událostí bylo věcné a přesné. Bwana inženýr Os­ car by měl vědět, řekl Kadimba, že když lev zestárne, přijde mladší a sil­nější lev a vyžene ho ze smečky. Tomu se nedá vyhnout. Dříve nebo později zestárne i ten nejmocnější simba a pak se stane to, co se stalo teď. Tady máme dva staré bratry. Nemohou lovit bez svých družek, které teď slouží jiným pánům. Nedokážou už dohonit zebry, o antilopách ani nemluvě. Pokud se v jejich blízkosti ocitnou lidé, stanou se jejich kořistí, protože zabít člověka je snadné, zvláště ve tmě. Simba ví, že my nevidíme ve tmě jako on. Tito dva staří bratři už ochutnali lidské maso a budou se vracet, dokud je nezabijeme. To byl rozhodující poznatek, který vyžadoval okamžitá organizač­ ní opatření. Za prvé, všichni v táboře musejí pochopit skutečný důvod nočních zmizení, ať už je pravda jakkoli nepříjemná. Nejspíš je   ale méně nepříjemná než představa kanibalů a zlých duchů. Za druhé, stany kolem budovy už nesmějí stát v prusky rovných a očíslovaných řadách. Stany je třeba přeskupit do malých kruhů a kolem každé skupiny postavit boma z trnitých keřů. Tuto práci je nutné zahájit okamžitě, dokonce ještě před stavbou mostu. Za třetí je nutné uspořádat na ty dva lidožravé lvy hon. Tento poslední úkol bezpochyby náležel Oscarovi. Jako zastupující vrchní inženýr se zvláštní zodpovědností za stavbu mostů (tak zněl popis jeho práce) nesl také nejvyšší odpovědnost za pořádek a disciplínu v táboře. Pro udržení pořádku prozatím zastřelil čtyři nosorožce, kteří buď napadli tábor a nadělali neplechu, jak mívají nosorožci ve zvyku, nebo rozdupali podmáčený železniční násep a zapříčinili tak mnoho zbytečné práce navíc. Nad obtížnými žirafami, které neustále strhávaly telegrafní dráty, už zlomil hůl, těch bylo jednoduše příliš mnoho. Na radu lovce Kadimby čas od času zastřelil nějakého slona a nechal ho ležet na místě, aby ostatní sloni přestali chodit do blízkosti železnice. Zápach jejich tlejícího druha je odstrašoval. Stádo slonů by znamenalo čirou katastrofu. Bohatě stačilo, že na železniční násep chodili osamělí nosorožci. S Kadimbou také průběžně lovili buvolce a impaly a jiné menší antilopy, aby přispěli k zásobování tábora 70

masem. Dosud to šlo dobře. Ale nijak zvlášť šikovným lovcem Oscar nebyl. Střílet sice uměl — za studií v Drážďanech patřil k městské rotě ostrostřelců —, ale tohle bylo něco docela jiného. Moc ho ne­utě­ šovalo ani to, že jeho mauserovka byla bezpochyby nejlepší zbraní na světě a palebnou silou zdaleka převyšovala všechny zbraně, které měli k dispozici Angličané. Tady totiž nestál proti fyzikálním zákonům, ale proti simbovi. A ještě ke všemu potmě. Když přestavovali tábor podle jeho instrukcí — pro ten den pozastavil veškeré ostatní práce —, trávil čas poslechem gramofonu ve svém stanu. Z toho mála nových desek, které si přivezl z poslední dovolené v Dar es Salaamu, si ve chvílích melancholie, nebo pokud potřeboval přemýšlet o nějakém vážném problému jako teď, vybíral Schubertovu Nedokončenou. Vedle doktora Ernsta byl Oscar jediným civilizovaným mužem v táboře a ještě ke všemu právě on velel všemu, co se netýkalo lékařských rozhodnutí nebo čistě zdravotních otázek. Pokud vyměřoval mostní rozpětí nebo označoval místo, kde se mají vykopat základy, bylo vše v nejlepším pořádku. Těšil se přirozené autoritě. Žádný černoch neměl důvod ji zpochybňovat. Jenže teď se na něj navíc budou muset spolehnout jako na svého ochránce — je jediným, kdo stojí mezi nimi a hrůzostrašnou smrtí v simbových čelistech. Oscar takovou smrt viděl na vlastní oči, když s transportem projížděl k nejvzdálenějšímu bodu železnice. Čtyři lvi roztrhali na kusy zebru. Nejprve jí rozdrásali břicho. Ve chvíli, kdy ji začali požírat, stále ještě jevila známky života. Nebyl důvod se domnívat, že s lidskou kořistí by nakládali jinak. Nejisté tedy zůstávalo, jestli domorodci budou Oscarovi v otázce zabití lva důvěřovat. Z civilizovaného světa s sebou možná, tak jako ostatní běloši, přivezl mnoho, co mohlo černý kontinent změnit k lepšímu. Ale teď šlo o nejděsivější věc, kterou si člověk hluboko   uprostřed černého srdce Afriky dokáže představit: o lidožravce. Existovalo jen jedno rozumné rozhodnutí, a to nehledě na to, jaký vliv bude mít na respekt domorodců vůči němu. Upustit od něj by bylo ryzí šílenství. 71

Oscar se proklínal, že byl líný a nevěnoval víc času pozdně večerním jazykovým cvičením s Hassanem Heinrichem, během nichž on mluvil německy a Hassan Heinrich nejprve jeho slova opakoval a pak mu na ně odpovídal ve svahilštině. Rád by si totiž promluvil s Kadimbou o samotě, aby se co nejméně lidí v táboře dozvědělo, že potřebuje radu od černocha. Ale to bylo nemožné — věc byla natolik vážná, že si nemohl dovolit sebemenší jazykové nedorozumění. Vypnul hudbu a uhodil do gongu, který stál vedle vchodu do jeho stanu. Hassan Heinrich okamžitě vstoupil dovnitř. „Ať sem co nejdřív přijde Kadimba!“ poručil Oscar. „A potom chci, abys tu byl při našem rozhovoru, abychom oba dobře pochopili, co ten druhý říká.“ Kadimba ještě nikdy v Oscarovu stanu nebyl, a když do něj s Has­ sanem Heinrichem vešel, tvářil se velmi rozpačitě. Sice se spolu už něco nastříleli při lovu nosorožců a jiné havěti, aby doplnili zásoby masa, ale nikdy se nestýkali takto intimně. I Oscar byl ze začátku na rozpacích, ale náhlý nápad mu zahájení rozhovoru ulehčil. Kadimba měl jako většina lidí narozených v buši na těle různé prazvláštní tetování a rituální řezné rány. Nad tím nakonec nebylo proč se pozastavovat. Teď si ale Oscar všiml, že Kadimbovy rány na tvářích by se daly vykládat jako symbolické jizvy po drápech. Takže se ze všeho nejdřív zeptal na ně a ukázalo se, že hádal správně. Jizvy skutečně představují stopy po lvích drápech. Kadimba pochází z kmene, který žije u moře, jež muzunguové, běloši, nazývají Viktoriiným jezerem, a pro jeho druhy je simba důležitý jak na lovu, tak v mytologii, kde představuje nepřítele a nadpřirozenou bytost s magickými schopnostmi, podobně jako je tomu u Masajů na severu. Aby byl chlapec přijat do společenství mužů a lovců, musí nejdřív zabít simbu oštěpem a chránit se smí štítem, stejně jako u Masajů. Pokud přitom neutrží žádné rány takříkajíc přirozenou cestou, vyříznou mu je do obličeje při slavnosti zasvěcení. Získat jizvy od otce a strýce při velké slavnosti je čest, protože to dokazuje, že ze setkání se simbou jste vyšli bez zranění a jste lovec, jehož provází štěstěna. 72

Oscar málem zažertoval, že v tom případě je Kadimba správný muž na správném místě, ale už věděl, že takový bělošský humor by se u člověka, který byl teď zřejmě nejdůležitější v táboře, zcela minul účinkem. Místo toho Kadimbu požádal, aby vymyslel plán na nadcházející lov. Mají se pokusit lvy zastřelit, až si přijdou pro další lidskou kořist, nebo je mají vystopovat a překvapit je v jejich denním úkrytu? O tom by se mělo rozhodnout ze všeho nejdřív, uvažoval Oscar, a když se na to ptal, snažil se působit suverénně. Hassan Heinrich otázku přetlumočil a z výrazu Kadimbovy tváře bylo patrné, že se jedná o zásadní věc, na kterou se však těžko odpovídá. Kadimba se na chvíli zamyslel a pak začal pomalu formulovat odpověď. „Simba ví, kde jsme my, ale my nevíme, kde je on — to je první věc, na kterou musíme myslet, bwana Oscar,“ začal. „Můžu pro vás ty dva bratry vystopovat. V táboře máme deset askarů, to je deset zbraní. A pak máme ještě jednu mauserovku a já bych si třeba mohl půjčit vaši manlicherovku. Přesto to není dobrý nápad. Bude lepší počkat, až ti dva bratři přijdou sem, protože oni přijdou zcela   určitě.“ „Jak to?“ přerušil ho Oscar překvapeně, aniž by počkal, jestli Has­ san Heinrich bude tlumočit dál. Kadimba vysvětlil, že ty dva staré lvy zná, protože se s nimi dříve možná už setkal v jiném světě nebo v jiném čase, každopádně je zná. Stopy, jejich obezřetnost a jejich hlad po lidech, to vše Kadimbovi prozradilo, co jsou ti lvi zač a jak přemýšlejí. Oba jsou velmi staří, asi devět nebo deset let, a úplně holohlaví. Plešatějí úplně stejně jako staří muži — i když muzunguové plešatějí rychleji než černoši. Možná by ti dva ještě dokázali zabít mboga, starého osamělého bu­ vola, ale jisté to není. Za pár let, až přijde jejich čas, si je oba vezmou hyeny. Ale do té doby tu mají velkou zásobu lidí, kteří se dají snadno ulovit a sníst pro obnovení sil a prodloužení života. Oba jsou velmi zkušení a lstiví, takže vědí, že mohou lovit jen potmě a celé dny musejí spát pečlivě ukrytí. 73

To znamená, že pokud je půjdou stopovat, nebude to nijak těžké — zvlášť teď, když je země po dlouhých deštích ještě vlhká. Zabere to dvě tři hodiny, nebo ještě méně. Každé křoví, na které muži narazí, bude jejich možným denním úkrytem. A když se bude deset askarů v kožených holínkách a s tvrdými onucemi ohánět pažbami po každém křoví, lvím bratrům to na vzdálenost pěti dlouhých hodů oštěpem prozradí, že se blíží lidé, aby se pomstili. Mladí a méně zkušení lvi, kteří také okusili lidské maso, by možná zůstali na místě a zaútočili by, kdyby slyšeli, že jdeme v jejich stopách. Stálo by je to život, třebaže i my bychom přišli o pár mužů. Ale bylo by to za námi. Jenže s těmito dvěma starými bratry to takhle nepůjde. Až nás uslyší přicházet, utečou. Kadimba je bude dál stopovat a oni utečou znovu. Počkají na tmu. A my se musíme do tmy vrátit domů. Kdybychom věděli, kde mají denní úkryt, kdyby to bylo dostatečně blízko a kdyby se vraceli každý den na stejné místo, mohli bychom je obklíčit, pomalu uzavírat kruh a nakonec je oba zastřelit ve chvíli, kdy by se pokusili proniknout ven. Ale na to, abychom je zabili takhle, nevíme dost. Musíme to vzít z druhého konce: pokusit se je zastřelit, až v noci přijdou do tábora. Nějakou dobu to bude trvat. Protože až simba v noci přijde a uvidí, že jsme přestavěli tábor, bude zmatený a pojme podezření. Simba velmi dobře ví, co je boma — zná ji ze svých výprav za dobytkem. My tu navíc udržujeme pár ohňů a to ještě zvýší jeho opatrnost. Nepřijde dnes v noci ani zítra v noci, i když tady v blízkosti jistě najdeme čerstvé stopy. Ale až dostane hlad, přijde a už bude mít vybranou bomu, na kterou bude chtít zaútočit. Třetí noc ode dneška bychom měli držet hlídku někde nahoře, odkud budeme mít rozhled, třeba na zásobovacím voze, tam, kde končí železnice. Ukázalo se, že Kadimba měl naprostou pravdu. Teprve třetí noci po nastolení nového uspořádání, kdy v táboře porůznu hořely ohně a kolem rozptýlených skupin stanů se tyčily trnité palisády, přišli oba lvi zpátky. Zkraje noci Oscar spokojeně trávil čas na střeše jednoho ze dvou zbylých zásobovacích vozů. Pohodlně si hověl v křesle, které 74

sem donesli z jeho stanu, nohy si obalil pokrývkou a v ruce svíral mauserovku. Dokud bylo světlo, pociťoval sebevědomí. Kadimba ho ujistil, že lev zemře rychle, pokud ho trefí někam doprostřed těla — ne po stranách, ale doprostřed těla. Rána do hlavy, srdce nebo plic tu bestii zabije na místě. Lev nepřežije ani zásah do břicha. Skýtá tedy velký terč k zasažení a bwana Oscar je dobrý střelec. Poté, co před několika týdny skončilo období dešťů, se ze západů slunce opět stala rudě žhnoucí podívaná. Z lesa se ozývaly průvodní zvuky stmívání, z nichž Oscar už většinu poznával, i když neznal německé názvy ptáků, žab a podivného žalostného kvílení, pro které měl zatím pohříchu jen anglické pojmenování, bush baby. Německá akademie věd se dosud pro žádné nerozhodla. Zalíbení našel i v prvním soumraku, kdy v táboře ještě plály čerst­ vě rozdělané ohně a zpoza hradeb opevněných trny a chrastím slyšel tlumené rozhovory dělníků, kteří se ukládali ke spánku. I v květnu tu umějí být noci pěkně chladné, ačkoli Nora jejich mráz nespálí. V porovnání s některými sychravými a zároveň mrazivými nocemi doma u fjordu to nic není. Hjemme vid fjorda, pomyslel si v norštině a uvědomil si, že je to pro něj nanejvýš neobvyklé. Vždycky přemýšlel v němčině, tedy pokud zrovna neodříkával svahilská slovíčka, aby si zopakoval večerní lekci s Hassanem Heinrichem. V duchu viděl fjord před sebou, každý mys, každou horskou louku, bílé domky sousedů a v dálce loď ky na tmavě modré vodní hladině, přátele, příbuzné nebo alespoň známé, kteří se chystají lovit velmi cennou skreien, tresku v období tření, nebo jsou na cestě do Bergenu, aby tam svůj bohatý úlovek prodali. Zmocnil se ho silný pocit neskutečna. Právě teď tam měl vlastně být, u fjordu nebo alespoň v Bergenu. Místo toho je v Africe, přesně v bodě, kde končí civilizace a kde se má postavit další most. Na druhém břehu vysychající řeky je pouze africká tma. Železnice si pomalu, ale jistě razí cestu vpřed, napříč širými rozbahněnými pláněmi, kde řádí malárie, napříč pouští, napříč napohled neproniknutelným houštím a lesy, míří neustále a pořád dopředu. 75

To byla světlá stránka Oscarovy situace. Jeho život nenabral pomýlený směr. Byl kolečkem v obřím soukolí, které mělo začlenit celý černý kontinent do civilizace, podílel se na historickém úkolu nesmírných rozměrů. Zato jeho osobní život nabral směr naprosto pomýlený. A ještě ke všemu je zrádce. Ano, měl stavět železnici, právě teď, v tuto chvíli, ovšem mezi Kristiánií a Bergenem a spolu se svými bratry. Tam jistě není nouze o výzvy, některé stavby mostů na Hardangerviddě budou přinejmenším stejně obtížné jako ty, na kterých pracuje tady. Ale tam nahoře, deset tisíc kilometrů přímo na sever, představuje výzvy spíš sníh, led a silný vítr, a ne divoké nespoutané řeky. Nebo lev, který požírá lidi, bílé pravděpodobně se stejnou chutí jako černé. Lev. Simba. A tak se náhle ocitl zpátky v realitě, která mu mezitím zčernala před očima. Sotva dohlédl na vlastní ruku a kolem něj se rozhostilo naprosté ticho, umlkl nedaleký les i celý tábor. Kadimba seděl ve stejné pozici pouhých deset metrů od něj, na druhém vagónu. Ale mluvit spolu nemohli, ani šeptem. Kadimba Oscarovi řekl, že lev slyší lidský šepot, jako by křičeli z plna hrdla. Ohně kolem hradeb z trnitého křoví vyhasly v pouhé žhavé uhlí­ ky. Oscar měl naprosté pochopení pro to, že se nikomu nechce vyplížit se do tmavé noci a přiložit nové dřevo. Ale také to znamenalo, že brzy v podstatě oslepne a bude odkázán jenom na sluch.  Zcela určitě toho nenastřílel tolik jako mnoho starých veteránů ze sice pošetilé, zato jistojistě poslední války Německa s Francií, tedy těch veteránů s nahoru natočenými a navoskovanými kníry,  kteří vždycky vypadali tak prusky přísně, těch, kteří veleli drážďanským ostrostřelcům. Naproti tomu nebyl úplně hluchý jako větši­ na z nich. Lidský sluch však není nic proti sluchu afrických divokých zvířat, to už se stihl naučit. A simbovy velké měkké tlapy na podupané a ještě trochu provlhlé rudé zemi kolem tábora pro něj budou naprosto neslyšné. 76

Oscara napadlo, že on a Kadimba sedí pouhé tři metry nad zemí a nemají chráněná záda. Vyskočí lev tak vysoko? Nejspíš ano. Do příští noci tedy musejí vylepšit uspořádání. Za oběma vagóny napnou tenké provazy a na ně upevní pár prázdných konzerv, které zařinčí na výstrahu. Vynikající inženýrské řešení, které jako obvykle přišlo pozdě, pokusil se povzbudit sám sebe šibeničním humorem. Ticho bylo naprosté. Stejně tak tma, protože hvězdnou oblohu zakrývaly mraky, které po období dešťů ještě nezmizely. Kromě toho právě ubývalo měsíce, i na to měli pomyslet. Pokud měl Oscar věřit Kadimbovi — a ten byl bezpochyby na tuto problematiku odborník ne navzdory tomu, že je Afričan, ale právě proto, že jím je —, čistě věcně teď mohl konstatovat, že v táboře jsou pro lva jedinými viditelnými kořistmi on a Kadimba. Seděli jako dvě nastražené návnady, neměli kolem sebe trnité chrastí, byli vystaveni všem na odiv. Technickým řešením by bylo sedět uprostřed kruhu z oštěpů zaražených do země pod úhlem čtyřiceti pěti stupňů. Lev by se pak ve skoku za lovcem na oštěpy nabodl. Ale i toto řešení přišlo Oscarovi na mysl příliš pozdě. Právě teď byl ničím nechráněná návnada. Tak to zkrátka bylo a nemělo smysl snažit se to popírat. Po několika hodinách, kdy Oscar přemýšlel o vylepšení celého uspořádání a zároveň se snažil potlačit smrtelnou hrůzu, nejspíš na   chvilku usnul. Navzdory tomu všemu určitě na chvilku usnul. Náhle se z druhého konce tábora ozval křik, řinčení hrnců a dalších věcí a ještě něco, co mohlo být jedině řevem divokého zvířete. Zařvání bylo tak zvučné, jako by vycházelo z hrdla nesmírně velkého tvora. Brzy se objevila plápolající světla pochodní a k černé noční obloze stoupal vzrušený křik domorodců. Ozval se zvuk, který zněl jako nářek člověka ve smrtelné agónii, a pak znovu zřetelné zařvání lva. A ještě jedno. Teprve za svítání vyšlo najevo, co se stalo. Oba lvi se vrátili a našli úzký tunel nebo škvíru pod palisádami z trnitého chrastí. Tudy vešli dovnitř, našli stan, který nebyl zcela dovřený, a stejnou cestou vytáhli muže. Zabili ho až za bomou — tehdy se ozval ten smrtelný křik. 77

U snídaně Kadimba Oscarovi stručně a jasně vylíčil průběh událostí. Než lvi zaútočili, pečlivě tábor zkoumali, možná dvě noci po sobě. Vybrali si skupinu stanů, která ležela ode dvou čekajících střelců nejdál. A nebylo to štěstí. Byla to lest. Trnitým křovím se prodrali tak lehce proto, že byli úplně holo­ hlaví, přesně jak Kadimba od začátku předpokládal. Lev s mohutnou hřívou by takovou zábranou neprošel, ale tito bratři jí proklouzli   snadno. „Bwana Oscar,“ povzdechl si Kadimba spíše rozpačitě než zneklidněně, „tito dva lvi nám způsobí velké problémy. A mnoho z těch, kdo nejsou lovci jako bwana Oscar a já, brzy opět uvěří na zlé duchy.“ * * * Víře v čáry a zlé duchy se nedalo zabránit. Na tyhle démony ve lví podobě nic neplatilo a nikdy se nenechali přechytračit. Lidé neměli daleko k panice. Jednoho večera se jeden z mužů divoce rozkřičel, utekl z tábora do lesa a od té doby ho už nikdo nespatřil. Jistě ho očarovali zlí lví duchové, aby se pomstili za to, že jim lidé stále více ztrpčují život. Tak zněl obecný názor v táboře a Oscarovi dělalo čím dál větší starosti, co se stane, až z Dar es Salaamu přisupí další transport s vybavením a novými pracovními silami. Nejspíš bude muset poru­čit askarům, aby vagóny střežili s bajonety a aby stříleli ostrými patronami po každém, kdo by se pokusil vlak unést a uprchnout. Oscar s Kadimbou vyzkoušeli všechno. Každou bomu kolem stanů ještě vylepšili o nízký zátaras, aby ty bestie nemohly podlézt pod trním. Oba těžce strádali nedostatkem spánku po nočních hlídkách, na nichž se teď, když bylo nebe bez mráčku a měsíčního světla přibývalo, cítili ve větším bezpečí. Ale nic nepomáhalo, lvi tváří v tvář novým překážkám vždy vymysleli novou taktiku. A byli čím dál nadutější. Své noční příchody začali ohlašovat zvukem, který Evropané nazývají lvím řevem. Tento hlas je v africké tmě slyšet na kilometr daleko, zlověstně duní a každému, černochovi i bě78

lochovi, se při něm zježí vlasy na hlavě. Kadimba Oscarovi vysvětlil, že tímto zvukem simba ohlašuje, že se blíží do svého teritoria, a varuje všechny, aby mu neupírali jeho právo. Oba lvi začali železniční tábor považovat za svou osobní farmu, kde je pro ně vždy štědře prostřeno. Oscarův pocit bezmoci se začal blížit zoufalství. A s narůstající  pověrčivostí, proti které musel jako zástupce německé kultury bojovat, se to nezlepšilo ani poté, co se ti dva ukázali za denního světla. Spíše naopak. Zhruba okolo druhé hodiny odpolední lvi napadli muže u první­ ho mostního pilíře. Přišli skutečně jako zlí duchové, bleskurychle vyskočili z čerstvé trávy u základů mostu na náplavce a popadli jednoho dělníka, který zrovna o kousek poodešel, aby vykonal potřebu. Pak se svou kořistí zase stejně rychle zmizeli v trávě a ta je skryla. Během několika vteřin bylo po všem. Přesto se nechali vidět dost dlouho na to, aby všichni spatřili, jak hrůzostrašně vypadají. Byli velmi mohutní, větší, než lvi bývají. A úplně holohlaví — kolem hlavy, na krku ani na zádech, neměli sebemenší stopu po hřívě. Působili proto groteskně: jako lvi, a přitom ne jako lvi. Oscar právě opíral svou mauserovku o pilíř jen o pár metrů dál, ale stejně neměl šanci vystřelit, protože bylo hned po všem. Mohl už jen vydat samozřejmý rozkaz, že veškerá tráva v okruhu nejméně padesáti metrů musí být posekána, a to ručně, mačetou. Kosy bohužel neměli. Další den seděl připravený na mostním základu, s mauserovkou v ruce, a dělal si zbytečné naděje. Lvi nikdy překvapivou novou taktiku nezopakovali. Zato nejspíš pochopili, jak páchnou lidské výkaly. Dvakrát po sobě pozdě odpoledne nalezli svou kořist ve stejné nechráněné pozici v podřepu na samém kraji tábora. Nad tím, že černoši raději vykonávají potřebu v přírodě, železniční společnost přivírala oči. Nikdo v tom neviděl problém, neboť stavební tábor byl většinou neustále v pohybu, takže poté, co zamořil jedno místo, automaticky se posunul o několik kilometrů dál, pryč 79

od zápachu. Ale u této stavby zůstali kvůli různým průtahům celý měsíc. A když se v táboře rozšířilo přesvědčení, že kdo chodí kálet moc daleko, riskuje život, změnilo se blízké okolí během několika dní ve smrdutou kloaku. To byla poslední kapka pro jinak nesmělého a zdrženlivého doktora Ernsta, který se většinou věnoval svému výzkumu malárie. Ale coby táborový lékař také odpovídal za hygienické podmínky. Byl to hubený mužíček, jistě alespoň dvakrát starší než Oscar, ale o polovinu lehčí a výrazně menší a dosud ještě nikdy nezvýšil hlas. Ale když se v době večerní hygieny přiřítil bez dovolení k Oscarovi do stanu, v obličeji byl bledý vzteky a beze slova ukázal na špičku své pravé holínky. Očividně šlápl do výkalu. Oscar se pokusil situaci zlehčit a naoko přísně zdůraznil, že rozpaky doktora Ernsta sice chápe, ale přesto mu názorná ilustrace v podobě zanesení špíny do jeho stanu připadá poněkud nevhodná. Oscarův pokus o žert se minul účinkem, spíše ještě přispěl k tomu, že mužíček nečekaně prudce vybuchl vzteky. Jako by nebylo dost na tom, že je za dveřmi problém s malárií! Ještě na sebe přivolají epidemii cholery nebo úplavice, která bude při takovéto hygienické nedbalosti následovat téměř nevyhnutelně! Nejsme v Africe proto, abychom se chovali jako neznalí divoši, jsme tu proto, abychom zde šířili německou civilizaci a k té cholera nepatří! Proti výrokům doktora Ernsta nebylo co namítnout, ani proti jeho prohlášení o německé civilizaci. Oscar ho tedy poprosil, aby se uklidnil, posadil se a navrhl potřebná opatření. Poté probíhal rozhovor klidněji. Africké zvyky sem, africké zvyky tam, odteď zavedou fungující latríny spíše vojenského ražení, ne jako tu kadibudku, kterou používá Oscar s doktorem Ernstem. Takže se vykope hluboká jáma, nad ni se připevní sedátka a kolem se postaví zástěna z pleteného rákosí. I uvnitř se klidně mohou vyrobit přepážky ze stejné rákosové konstrukce, abychom pamatovali na známou nesmělost domorodců v otázce této lidské potřeby. Na nesmělost, která je o to zvláštnější, že v případě jiných nejmenovaných věcí nemají zábrany vůbec žádné. Ale tak už to zkrátka je. 80

Prvním zítřejším opatřením musí být zahájení stavby latríny, a to ještě než se začne s pracemi na mostu. A další, neméně důležitá věc: u latríny musí být také možnost umýt si ruce, a kdo si je po vykonání potřeby neumyje, musí být přísně potrestán. Tato hygienická opatření jsou nanejvýš důležitá, protože v důsledku jejich selhání může být v sázce blaho veškerého mužstva. Kromě toho by mohl být ohrožen i výzkum malárie. Všechny výkaly, které se tu kolem povalují, musejí být odneseny a zakopány, třeba i v doprovodu ozbrojené skupiny askarů, bude-li to nutné! Oscar neměl námitek. Sám byl inženýr znalý moderních přírodních věd, jež ze všech disciplín nejvíce přispívají k vytvoření nového mírumilovného světa. Ale v otázkách medicíny byl sotva všeobecně vzdělán, ne-li zcela nevzdělán. Osobní hygienu vnímal spíše jako otázku estetickou než jako vážnou zdravotní náležitost. Na druhou stranu neměl důvod zpochybňovat znalosti doktora Ernsta a tím méně se s ním o nich dohadovat. Pojmout zítřejší pracovní den jako souhrnný zásah proti problému s vylučováním, místo aby se pokračovalo ve stavbě, úplně lehké nebude. Všichni si přejí dokončit mosty co nejdříve, aby mohli toto prokleté stanoviště opustit. Mnoho domorodců totiž tvrdí, že zlí duchové jsou spjati s konkrétním místem a zlobí se, když někdo vnikne na jejich území. Ale Kadimba prohlásil, že i kdyby posunuli tábor o pár kilometrů dále, vyšlo by to nastejno. Staří lvi by je zkrátka pronásledovali stejně, jako jiní lvi pronásledují zebry nebo buvoly. Hlavním problémem jsou tedy zdánlivě nezranitelní lvi. K dnešnímu dni zabili v táboře patnáct lidí. Proto všichni netrpělivě čekají na pracovní posilu, která dorazí s dalším transportem z Dar es   Salaamu. Musejí najít způsob, jak ty dvě bestie zastřelit. Je to otázka principiální a téměř stejnou měrou i humanitární. Oscar je bwana inženýr a vedoucí prací, toť odpovědnost, před kterou není úniku. Dalšího dne, když mumlající a bručící dělníci stavěli latrínu podle jednoduchého nákresu v písku a jiní muži s ještě větší nevolí sbírali výkaly k odvozu, představil Oscar Kadimbovi nový plán. 81

Jeden vagón byl rozdělen silnou železnou mříží na dvě poloviny. Dříve se uzavřená část používala pro převoz mezd, vědeckých přístrojů, zbraní a munice. Co kdyby postavili dva askary za mříž, otevřeli protilehlou krátkou stranu vagónu a použili vojáky jako návnadu? Když si Kadimba nápad vyslechl, zatvářil se zmateně, a než se pokusil zformulovat odpověď, dlouho přemýšlel. Jenže Oscarova svahilština byla tak špatná, nebo přinejmenším těžko pochopitelná, že museli zavolat Hassana Heinricha, aby jim tlumočil. „Myslím si, že bwana Oscar má dobrý nápad,“ řekl Kadimba. „Měl jsem na to přijít sám a prosím o prominutí. Na jiné lvy by takováto past nikdy nezabrala. Ale tito bratři nejsou jako jiní lvi. Vezmou si člověka, kdekoli ho najdou. Může to zabrat. Až si simba přijde pro kořist, nechají askaři spadnout velkou past, kterou musíme postavit na konci vozu. Simbu to velmi rozzuří, všechny nás vzbudí a naši muži ho zastřelí. Simbovi nejdřív pomůžeme najít cestu dovnitř. A já vím jak.“ Porazili jednu ze zbývajících koz, které měly chlívek ve druhém vagónu, a kolem tábora roztrousili kozí plíce, srdce a celá střeva tak, aby pachová stopa vedla do vagónu s nastraženou pastí. Nápad to byl bezpochyby dobrý, ale ukázalo se, že najít dva dobrovolníky v řadách jinak odvážných a statečných askarů bude těžké. Nejdříve namítali, že návnadu ve vagónu by měl dělat lovec, a ne voják. Oscar jim oznámil, že po dvou nocích převezme tuto úlohu on sám a potom se bude střídat s Kadimbou. Teď se musí hlavně  vyspat, protože na hlídkách probděl mnoho nocí. Dal jim své čest­ né slovo. Vůbec ale netušil, jestli ozbrojení černoši jeho výroku o čestném slovu věřili. Pokud mu bylo známo, v Africe panoval obecný názor, že slovo, které vám dá muzungu, se nedá považovat za pravdivé. Ať už to bylo jakkoli, coby zdejší vůdce měl Oscar nejvyšší moc a kaž­ dý, kdo by se mu postavil, by byl disciplinárně potrestán a přišel by o práci. Poté, co prozkoumali železnou mříž uvnitř vagónu, kde chtěli nastražit past, se navíc všichni shodli, že takovou mříž žád82

ný lev nepřekoná. Tedy alespoň žádný běžný lev. Jenže proti zlým duchům nepomůže sebelepší mříž na světě, ani kdyby byla ze zlata. Oscar suše namítl, že zdroje zlata v táboře jsou velmi omezené a že ocel je pětkrát pevnější než zlato. Toto tvrzení, ač vědecky správné, zřejmě nikoho nepřesvědčilo. Víceméně násilím pak zavřel do klece dva dobrovolníky, které vybral sám. Klec zabírala polovinu vagónu. Oscar zkontroloval, že oba muži, očividně k smrti vyděšení, mají fungující zbraně, ukázal jim lano, za které mají zatáhnout, kdyby simba přišel na návštěvu, odměřeně jim popřál dobrou noc a odešel do svého stanu. Jakmile si kolem postele natáhl moskytiéru a položil hlavu na polštář, usnul. Nestihl se ani zastydět, že se neumyl a nevyčistil si zuby. Neměl tušení, jak dlouho spal, protože jeho spánek se podobal bezvědomí. Nejprve nechápal, proč se probudil ani kde vůbec je. Ale vzápětí uslyšel salvu výstřelů a lví řev. Když v noční košili a s petrolejovou lampou zdviženou nad hlavou došel k pasti ve vagónu, ze všeho nejdřív si všiml, že dveře pasti visí nakřivo. Uvnitř bylo navíc znepokojivé ticho. Zhluboka se nadechl a pln neblahého tušení, které se snažil potlačit zdravým rozumem — žádný lev nedokáže prolomit dvoupalcovou ocelovou mříž —, odklopil polámané padací dveře a posvítil si do vagónu. První, co uviděl, byla čtyři oční bělma v dálce za mříží. „Byl tu simba?“ zeptal se, ačkoli odpověď už znal. Muži byli tak ochromení strachem, že mu nedokázali odpovědět. Další den ráno vyzvěděl průběh událostí. A pomyslel si, že jestli černoši vůbec mohou zblednout hrůzou, pak jeho dvěma askarům, kteří dělali ozbrojenou návnadu, se to povedlo. S pomocí Hassana Heinricha se jich postupně na všechno vyptal a teprve potom pochopil, co se stalo. Uvnitř vagónu se náhle objevil simba, nebo dva simbové, to nebylo jasné. Askaři podle instrukcí zatáhli za provaz — možná s menším zpožděním, způsobeným mentální silou zlých duchů — a klec spadla. Potom, samozřejmě obklopeni černočernou tmou, zahájili palbu. 83

Vypálili jedenáct až třináct nábojů do tmy a prokazatelně stříleli tak nešťastně, že roztříštili západku, která past uzavírala. Nato simba otvor uviděl, protáhl se jím a zmizel do noci. To bylo celé. Oscar o tom napsal zprávu se slzami v očích. Byli tak blízko tomu, aby se celého zpropadeného problému zbavili, a stejně selhali. Kdyby se nepovažoval za civilizovaného člověka, zřejmě by se už také začal přiklánět k teorii o čárech a zlém duchovi. Zdálo se mu, že by měl všechno vzdát, naskočit na příští trans­ port do Dar es Salaamu, nechat si vyplatit poslední mzdu, vrátit se do Norska a dělat to, k čemu byl od začátku předurčen. Tváří v tvář zdejšímu temnému zlu se nemá jak bránit, je špatným příkladem bělocha, který přináší do Afriky civilizaci a moderní způsob života. Podruhé v životě selhává. Sotva tuto mučivou myšlenku vstřebal, před jeho stanem na něj zavolal Kadimba. Smutně vyšel ven a s překvapením zjistil, že jeho lovec a druh se tváří šťastně. „Bwana Oscar, než zapadne slunce, zabijeme jednoho lva,“ ujistil ho Kadimba a obdařil ho oslnivě bílým, zářivým úsměvem. Oscar se neovládl a skočil Kadimbovi kolem krku. Hned se ale upamatoval a omluvil se. Kadimba ho svižně a optimisticky odvedl k poničenému vagónu a začal vykládat, co přečetl ve stopách. Hassana Heinricha teď nepotřebovali, protože dokud mluvili jen o lovu, rozuměli si výborně. Ve vagónu byla krev, čerstvá krev — jak na podlaze v místě, kudy se simba protáhl ven, tak na rozstřílené pasti. Kadimba trochu krve setřel ukazováčkem a pozdvihl ho, aby si ji mohli prohlédnout. Pak krev vítězně ochutnal. „To jsou játra, bwana Oscar. Můžeme ho najít a zabít teď hned, pokud už není mrtvý,“ objasnil Kadimba a opět se zářivě usmál. Potom vyšel ven a ukázal na stopy krve v rudé hlíně, které by jinak byly pro Oscara úplně neviditelné, a rukou naznačil směr, kterým simba uprchl. Po vydatné snídani se ozbrojili, naplnili láhve vodou a vydali se po stopách. Ze začátku lev podle všeho běžel, protože stopy byly ně84

kolik metrů od sebe. Pak se simba uklidnil a šel pokojně a pomalu. Po pár stech metrech Oscar znejistěl a zastavil se, aby si s Kadimbou promluvil. Podle toho, co vidím, řekl svému společníkovi, teď pronásledujeme nezraněného lva, který nám bez obtíží uniká. Kadimba zavrtěl hlavou a ukázal na zřetelný otisk zadní tlapy. „Podívejte se, bwana Oscar. Vždycky se musíte podívat. Jde s vytaženými drápy a roztaženými prsty.“ Obsah těchto slov byl Oscarovi nejasný, ale spolkl ponížení a zeptal se, co to u všech všudy znamená. Prý to znamená, že simba má bolesti, že umírá. A že to ví, a proto je mnohem nebezpečnější. Aby Kadimba Oscara přesvědčil, vzal do ruky trochu rudé hlíny, promnul ji mezi prsty, uchopil Oscara za bílé zápěstí a otiskl na něj jasně červenou skvrnu. Šli další hodinu, což se Oscarovi zdálo na zraněné zvíře příliš dlouho. Nemohl si také nevšimnout, že i Kadimba trochu znejistěl. Navrhl, aby se posadili a udělali si přestávku. Kadimba přikývl a usmál se. Sedli si a vytáhli láhve s vodou. Oscar se snažil dospět k nějakému závěru. Lva zasáhla kulka, která prošla jeho játry a druhou stranou těla vyšla zase ven. To byl vědecký fakt. Člověk by ve stejné situaci upadl do bezvědomí a velmi záhy by se ocitl na pokraji smrti, ale tento lev urazil hodinu cesty. Tyto skutečnosti si odporovaly a Oscar nevěděl, co si o tom má myslet. „Kadimbo, ty víš, kde je?“ zeptal se. Kadimba se na něj překvapeně podíval a pak ukázal na husté křoví vzdálené padesát metrů od nich. „Leží tamhle, jsme u cíle, bwana Oscar. Myslel jsem, že proto jsme tu zastavili a čekáme,“ odpověděl Kadimba a pokrčil rameny. „Možná je mrtvý, možná není. Ale je tamhle.“ „Co budeme dělat?“ zeptal se Oscar. Kadimba se usmál, odjistil manlicherovku a naznačil Oscarovi, aby udělal totéž se svou mauserovkou. Došli na půl cesty ke křoví a zastavili se. Kadimba Oscarovi naznačil, aby vystřelil nízko nad zemí doprostřed křoví a pak rychle znovu nabil. Oscar udělal, co mu Kadimba řekl, a přitom si pomyslel, 85

že tohle je určitě poprvé, co mu rozkazuje černoch. Vystřelil nízko nad zemí a rychle znovu nabil. Řvoucí lev vyrazil jako šedozlatý blesk přímo proti nim, oba zároveň vystřelili, lev dopadl pár metrů od nich, pokusil se vstát, ale zasáhly ho dva nové výstřely a on zůstal ležet. Chvíli škubal zadníma nohama a pak utichl úplně. „Bylo těžké ho zabít, ale teď je mrtvý,“ prohlásil Kadimba. Přišel jako zlý duch, pomyslel si Oscar. Pro jistotu lva šťouchl hlavní do oka a to ani nezamrkalo. Teprve teď si mohli toho netvora prohlédnout. Kadimba Oscara ujistil, že je to největší lev, jakého kdy viděl. Lví tělo muselo zpět do tábora odnést šest mužů. Veškeré práce byly pro ten den zastaveny, muži přinesli poslední zásoby bavorského piva na oslavu a tančili dokolečka kolem mrtvoly a zpívali o tom, jak byli při zabíjení simby všichni stateční. Oscar se poprvé za svůj pobyt v buši opil pivem, ač poměrně teplým, ale zůstal natolik při smyslech, že mohl přikázat, aby lva stáhli z kůže, než bude znehodnocena. Tentokrát se přihlásila spousta dobrovolníků. Oscar si chtěl kůži ponechat jako důkaz, jednak pro ústředí v Dar es Salaamu, ale hlavně pro muže v táboře. Až ji ostatní nasolí a vysuší, nechá ji napnout vysoko nad táborem jako standartu, jež bude připomínat, že neexistuje zlý duch, kterého by běloch nedovedl porazit. Přes to všechno si těsně před usnutím, kdy se v něm mísilo opojení štěstím i alkoholem a vyčerpání, dobře uvědomoval, že to ještě nemají za sebou. Druhý bratr simba je při vší síle.

86

V / Lauritz Hardangervidda Květen 1901

LAURITZ BYL CELÝ ZTUHLÝ. Probudilo ho, jak Estrid chodí po ved­ lejší místnosti a prostírá k snídani. Donutil se vstát z postele a uvědomil si, že na uvolnění svalů nezná jiné cviky než ty, které provádějí cyklisté před tvrdým tréninkem a po něm. Kolo a lyže budou mít jistě něco společného, pomyslel si a pustil se do cvičení. Snídaně se skládala z obilné kaše, chlebových placek, kozího sýra a vepřového. Před těžkým pracovním dnem bylo důležité, aby se pořádně najedli. Daniel se opět pohroužil do mlčení a Lauritze nenapadalo, jak rozproudit hovor, a ani si nebyl jistý, zda je to nutné. Technické vybavení měli uložené nahoře v kanceláři. Lauritz si vzal teodolit (značky Zeiss, jak si s uspokojením všiml), posuvné měřidlo, stativ, nákresy a milimetrový papír, aby si mohl u stavby mostu za Ustaosetem dělat skici. Každý se vydal jiným směrem. Daniel mířil nahoru ke stavbě tunelu u Vikastølenu a Lauritz jel dolů. Bylo těsně po šesté ráno, ledová krusta po studené noci ztuhla a unesla ho. Na takovém podkladu se jelo rychle, skoro až nebezpečně rychle, protože několikrát málem upadl. Ale i když se začal odrážet pomaleji, jel jako po másle a bez námahy. Batoh s náčiním, měřidly  a psacími potřebami nevážil ani z poloviny tolik jako jeho včerej­ ší náklad. Vedle prvního plánovaného mostu stála ubytovna pro dělníky. Celá parta odhazovala sníh. Už vyklidili cestu mezi ubytovnou a budoucím staveništěm a teď odklízeli sníh z míst dvou budoucích pilířů, která ležela patnáct metrů od sebe po stranách osm metrů hluboké průrvy. Na dně průrvy tekl potok, právě teď zamrzlý.

87

Lauritz sjel na zamrzlý potok, zastavil se asi dvacet metrů od stavby mostu a celé místo si prohlížel. Dělníci nahoře si ho nevšímali a tempo odhazování ani nezvýšili, ani nesnížili. Kamenná klenba, ano, klenutý kamenný most, to je zcela správně, pomyslel si, sundal si batoh a vytáhl nákresy. Z velké části všechno vypadalo logicky a správně, ale přesto sem tam viděl, jak by se dal most vylepšit. Nasadil si batoh a vyjel půlkruhem nahoru, na místo budoucího pilíře, odkud právě odklízeli sníh. Pahorek tvořila pevná tmavá žula, to bylo skvělé. Jeden z mužů, který měl na hlavě velký šedý klobouk se širokou krempou a na bradě dlouhý tmavý plnovous, zapíchl lopatu do sněhu, odhodlaně předstoupil před Lauritze, smekl a podal mu ruku velikosti pánve. Lauritz si stáhl svou příliš teplou čepici z vlčí kožešiny a ruku mu stiskl. „Ty jsi polír Johan Švéd?“ zeptal se zcela zbytečně. „Přesně tak. A ty jsi ten nový inženýr, rád tě poznávám,“ odvětil obr a úmyslně zmáčkl Lauritzovi ruku příliš silně. Několik vteřin jeden druhého pozorovali. Muži z party si jich nevšímali a dál stejným tempem odklízeli sníh. „Jak jsem pochopil, bude se tu stavět klenutý kamenný most,“ řekl polír. „Materiál na stavbu jsme měli dostat dnes ráno, ale zdá se, že bude mít zpoždění. Nejspíš dorazí odpoledne.“ Mluvil trochu divně. Lauritz si nejdřív myslel, že je to nějaké neznámé nářečí ze severu, ale pak si uvědomil, že jde o směsici švédštiny a norštiny. „Ty se jmenuješ Švéd, nebo ti tak jenom říkají?“ zeptal se. „Jmenuju se Johansson, ten Švéd je spíš čestná přezdívka,“ po­ usmál se polír a dal si do úst kus žvýkacího tabáku. „Kamenolom je jen pět set metrů odtud, kdyby tě to zajímalo.“ „Dobře,“ řekl Lauritz. „Chtěl bych ti ukázat nákresy a probrat s tebou nějaké změny. Můžeme se posadit v domě?“ Polír pokrčil rameny a paží Lauritzovi naznačil, že může jet na lyžích jako první. 88

Jakmile Lauritz rozložil nákresy na jeden ze čtyř jídelních stolů u žhnoucích kamínek, Johan Švéd vešel dovnitř, posadil se, beze všeho si nákresy otočil k sobě a chvilku si je prohlížel. „Jako vždycky nic nového, nic zvláštního,“ řekl a odstrčil od sebe papíry s tázavým výrazem, jako kdyby mu všechno bylo jasné už od začátku, dokonce ještě předtím, než nákresy viděl. Lauritz chvilku váhal a přemýšlel, jak má své návrhy na změny prezentovat. Nechtěl ukázat, že si není jistý. „Tady,“ řekl, otočil nákresy tak, aby na ně viděli oba, a zapíchl do nich tužku. „Tohle je slabé místo. Svah, ke kterému máme připevnit severní oblouk klenby, tvoří mírný převis, jak tady vidíš. To je špatně. Potřebovali bychom pod ním vytvořit sedm metrů dlouhou plošinu, kterou bychom pak vyplnili kamením, aby klenba měla horizontální i vertikální oporu. Co si o tom myslíš?“ Lauritz vyčkával a nedával najevo nervozitu. Polír si mezitím zvědavě prohlížel nákresy, tahal se za plnovous a přemýšlel. „To je dobrý nápad,“ řekl nakonec. „Měli jsme to tak asi udělat už na několika místech. Ale prodraží se to. Zvýší se tím hodinová mzda. Měl jsem připravený návrh, ale budiž, ještě ho přepočítám. Budeme muset odpálit a odvrtat půl metru do hloubky. Krát sedm metrů, krát pět metrů. To bude pěkných pár kubíků.“ „Ano,“ řekl Lauritz, „ale most bude mnohem bezpečnější.“ „To ano. Zdá se, že víš, o čem mluvíš, inženýre. Ale nejdřív musíme odklidit sníh, o zbytek se pak postará slunce.“ „Slunce?“ „Ano. Když odkryjeme černý kámen, v téhle roční době už na něj přes den pěkně praží. Za pár dní máme čisto a sucho a můžeme začít s odpalováním. Pokud vydrží počasí, což samozřejmě nikdy nemůžeme vědět dopředu.“ Vypadalo to, že si padli do noty. Lauritz cítil spíš štěstí než úlevu. Spolupracovat s někým, kdo je jeho pravým opakem a všechno se naučil v praxi, a ne na přednáškách, mu připadalo zvláštní a napínavé. Poprosil několik dělníků, aby mu pomohli držet měřidla, protože si chtěl všechno přesně přepočítat přímo v místě stavby. 89

Chlapi, kteří mu pomáhali, to jistě nedělali poprvé. Nijak nezpochybňovali jeho pokyny a nebyli netrpěliví, ani pokud měli jen stát, držet měřidla a čekat, až jim dá znamení, že se mají posunout o několik metrů dozadu. Když byl Lauritz s měřením a zapisováním v polovině, přijely z Ustaosetu dvoje zpožděné sáně s materiálem na lešení. Fjordští koně, malí a mohutní, táhli sáně s vypětím všech sil a z nozder jim stoupala bílá pára. Část dělníků, kteří odklízeli sníh, zahodila lopaty a začala odvazovat provazy, kterými byl náklad připoután. Zároveň na zem dopadly první sněhové vločky. Lauritz vzhlédl k nebi. Zabral se do měření tak, že si nevšiml změny počasí. Obloha byla tmavě šedá, zvedal se vítr a sněžilo čím dál víc. Aniž by polír cokoli řekl, hodili si chlapi lopaty na ramena a vydali se k ubytovně. Dva muži, kteří Lauritzovi drželi měřidla, se tvářili netrpělivě a udiveně. Samozřejmě mají pravdu, pomyslel si Lauritz, když si všiml, jak mu na čočku přístroje padá mokrý sníh. V tomhle počasí se nedá měřit ani zapisovat. Pokynul jim, aby šli také dovnitř. Než tu krátkou vzdálenost urazili, nabyla bouře na síle. Lauritz shledal, že je jiná než ta, v níž jel po zamrzlém jezeře. Teď padal těžký mokrý sníh, včera to byly malé ostré zledovatělé krystalky. Všichni chlapi se přesunuli do domu. Většina z nich si lehla na pryčny, někteří vytáhli karty a sedli si ke stolu, někdo se posadil ke kamnům a začal si mazat holínky tukem. Johan Švéd přizval oba kočí a Lauritze ke svému stolu a zeptal se, jestli by si nedali kávu. Nikdo totiž neví, řekl, jestli bouře přejde za dvacet minut, nebo za dvacet dní. Kočím bylo líto koní. Říkali, že mokrý sníh a prudký vítr je pro ně to nejhorší. Zvlášť mají-li za sebou těžkou jízdu z Ustaosetu jako právě teď. Takováhle břečka zvířatům pokryje záda jako tlustý mokrý koberec a velmi rychle je podchladí. V nejhorším případě dostanou kašel a pojdou. Lauritz kradmo pohlédl na políra, který ani trochu nenaznačil, co si myslí o nebezpečí, že koně onemocní. Bouře venku sílila. V koutech domu i pod střechou kvílel vítr a čas od času otřásl celým stavením. 90

„Nemohli bychom vzít koně dovnitř?“ zeptal se Lauritz, jako by to byla úplná samozřejmost. Riskoval a měl strach, že se zesměšní, ale bylo mu těch zvířat líto. A v ubytovně hned vedle vchodu by se pro ně našlo místa dost. Johan Švéd se zeširoka usmál. Ale spíš přátelsky než pohrdavě, usoudil Lauritz možná i proto, že si to zbožně přál. „Inu,“ řekl polír a zatahal se za plnovous. „Říkal jsem si, že se nehodí mít pod jednou střechou na návštěvě inženýra a kálející koně. Ale když to říkáš, inženýre, tak…“ Potěšeně kývl na oba kočí, kteří po Lauritzovu návrhu netrpělivě poposedávali a teď bleskurychle vstali a vyběhli do bouřky. Vítr divoce mlátil dveřmi, pak někdo s bručením vstal a zavřel je. O chvíli později v místnosti stanuli dva promočení, velmi klidní fjordští koně se zplihlýma ušima a jejich majitelé jim ze zad oprašovali nános mokrého těžkého sněhu. Z kuchyně vyšla kuchařka, vyvalila oči a výhrůžně zvolala, že není placená od toho, aby se starala o koňská lejna. Její výbuch vyvolal vlnu veselí a muži ji ujistili, že tady umí s koňskými lejny zacházet kdekdo. Stačí je jen hodit do kamen. Káva byla horká a překvapivě silná a dobrá. Lauritz se tu cítil dobře, skutečně dobře, a pro tuto nastalou pohodu nenacházel jiný výraz. Všichni si tu byli rovni, inženýr, kočí, polír i dělníci. A jestli tu bude muset zůstat přes noc, nic se nestane. Určitě tady nemají telefon jako na ubytovně pro inženýry. Ale vzhledem k počasí bude úplně jasné, proč se neobjeví u večeře v Nygaardu. Začal se Johana Švéda vyptávat na rozdíly ve specializaci různých dělnických skupin a na to, co on sám dělá nejraději. Nebyla to jen zdvořilá konverzace, opravdu se chtěl co nejrychleji naučit všechno, o čem v Drážďanech nemohli mít ani zdání. Teoretickými znalostmi už vybaven byl, tím si byl jistý. Ale všechno ostatní, o čem se Daniel Ellefsen zatím zmínil jen v náznacích a o čem ho teď   Johan Švéd ujistil dvěma gesty, jsou věci, které bude nutně potřebovat znát. Johan Švéd se k povídání nenechal dlouho přemlouvat, na své povolání byl hrdý, a navíc platil za dobrého vypravěče. Tunely a mosty, 91

to bylo jeho, mosty v létě a tunely v zimě. Hlavně u tunelů je těžké odhadnout, jak rychle se bude s prací postupovat. Zkraje se stihnou třeba tři metry za den. Ale o kousek dál se hora změní, někdy úplně jako mávnutím kouzelného proutku, a za den se prorazí jen půl metru. Když je vidět, s jakou žulou se bude pracovat, snadno se určí, jak rychle nebo pomalu práce půjde. Nejlepší je červená žula, nejhorší světle šedá. Tou se dokážou prozpívat jen stěží. Ano, prozpívat. Zpěv je na tom to nejlepší. Dva muži otáčejí vrtačkou, dva se ohánějí palicemi. Dvě rány, jedna otočka, dvě rány, jedna otočka, a to ve zvláštním rytmu. Johan zatleskal a vyzval pár chlapů, aby zazpívali pekelnou píseň, tu, kterou zpívají, když je nejhůř. Někteří začali trochu nesměle, nebyli zvyklí předvádět se ani před inženýry, ani před nikým jiným. Ale brzy se přidali další a nakonec se dům rozezněl hezkou trojhlasnou písní, což Lauritze překvapilo. Naprosto živě si dokázal představit, jak se práší od zvonících palic a jak zpocené silné paže pomalu, ale neúprosně otáčejí vrtačkou ve vzpouzející se žule, až se dostanou dost hluboko na to, aby se do otvoru dala položit nálož   dynamitu. Tunely jsou nejtěžší, ale nejnebezpečnější jsou zářezy podél hory. To kvůli neustálým sesuvům. Když k sesuvu dojde, musí se člověk vrhnout co nejblíž k hoře, aby mu padající kameny nezlámaly kosti nebo ho nepotloukly, což je obvyklejší. Řeší se to tak, že dělníci nad zářezem projdou a palicí shodí dolů všechno, co vypadá na spadnutí, čímž se zbaví alespoň viditelného nebezpečí. Ale hora je zákeřná a trhliny, které nejsou na povrchu vidět, se mohou zvětšovat, jestliže jim zářez takříkajíc vezme pevnou půdu pod nohama. A tak vypukne pekelná mela, když ji nejmíň čekáte. Stavba mostů byla podle Johana Švéda ze všeho nejpříjemnější. Za prvé proto, že mosty se dělají přes léto, za druhé proto, že práce na nich jde den za dnem rychleji, ne jako u tunelů a zářezů. A nejen to, mosty jsou také svým způsobem krásné. Třeba právě tenhle klenutý kamenný most, který brzy začnou stavět. Johan Švéd viděl jeho nákres teprve dnes a most na něm vypadal přesně tak, jak si 92

ho představoval, nebo přinejmenším skoro přesně. Přece jenom je čeká ta novinka s odpalováním a budováním horizontální podpěry pro konstrukci. To u všech všudy vůbec není špatný nápad. Ať se o inženýrech říká, co chce, občas mají své světlé chvilky. Lauritze tahle slova potěšila. Byl zvyklý na chválu jak od učitelů, tak od cyklistických trenérů. Správný muž by přitom neměl být domýšlivý. Ale názor Johana Švéda byl něco docela jiného a velmi cenného. Budou spolu přece stavět tři mosty a Lauritz je zelenáč. Diplomovaný inženýr z Drážďan, ale zelenáč. Bouřka znatelně zeslábla. Lauritze to překvapilo, ostatní nikoli. Pár mužů vyšlo na zápraží, podívali se k obloze a zavolali dovnitř, že se znovu může odhazovat. Napadlo třicet centimetrů mokrého sněhu, obzvlášť těžkého a hnusného. Bylo ho dvakrát více, než kolik za dnešek stihli odklidit — tedy pokud vzali v úvahu rozdíl mezi těžkým mokrým sněhem a tím starým, ušlapaným. Kočí vyvedli koně, kteří se trochu vzpouzeli, jako by nechtěli opustit teplo stavení. Uvnitř se chovali, jak se sluší a patří, a kupodivu tu nenechali žádné kobližky. Lauritz si ujasnil, že nejlépe teď využije čas, když se vrátí do Ny­ gaardu, kde do zítřka dokončí nákres jednoho mostního pilíře, a pak přijede zase sem, aby změřil druhý pilíř. Zeptal se ještě na počasí. Johan Švéd zavolal jakéhosi kulhavého muže, ten chvilku studoval oblohu a pak Lauritze ujistil, že přichází tlaková výše, bude zima, ale jasno. Lauritz poděkoval a připnul si lyže. Odhadoval, že není víc než čtyři hodiny odpoledne, takže se domů dostane dlouho před večeří. Sem dolů jel po ledové krustě hodinu. Nahoru by mu to s velkou rezervou mělo trvat tři hodiny. Už po půlhodině začal o přesnosti svého odhadu silně pochybovat. Sníh byl těžký a mokrý, ale nekladl žádný odpor, vůbec nenesl. Jeho široké ořechovcové lyže se bořily tři decimetry hluboko, jako by se brodil bílým blátem. A protože každý pohyb šel ztuha, svaly ho od námahy brzy rozbolely úplně stejně jako včera. Začal uvažovat, jestli by se neměl vrátit do dělnické ubytovny. Jistě by se tam pro něj našel nějaký koutek na spaní. 93

Jenže to by bylo k vzteku. Inženýr zelenáč, který ani nedovede po práci dojet na lyžích domů jako všichni ostatní. Zaťal zuby a pokračoval dál. Myslel si, že je zvyklý bolest svalů ovládat. Závodník, který si při sprintu dovede dobře poradit s kyselinou mléčnou, vyhrává. A on vyhrával nejčastěji ze všech, je mistrem Evropy. Ovšem tenkrát ho sledovalo publikum, které jásalo a křičelo. A v publiku byla kromě toho osoba, jež pro něj znamenala víc než kdokoli jiný na světě. A ještě jedna, její otec, který měl nad jeho životním štěstím největší moc ze všech. Lauritz se pokoušel rozptýlit vzpomínkami na Drážďany, od­mys­ let si bolest v lýtkách a představovat si jeden výjev z minulosti za   druhým. Velodrom. Zvláštně vonící směsice gumy, oleje, potu a laku, toho načervenalého laku, který vytvářel dokonale hladký a lesklý povrch. Oválná dráha, trochu nakloněná dovnitř, postavená nejspíš z bukového dřeva, prkna pečlivě ohoblovaná a zapadající do sebe bez sebemenší mezery ve spárách. Bez laku by byl velodrom spíš bělavý, po nalakování připomínal barvou strunné nástroje jako violu nebo   cello. Musel se zastavit a vydechnout si. Teprve teď mu došlo, že jeho potíže s dýcháním mají úplně přirozený důvod. Nachází se ve výšce přes tři tisíce stop a jeho tělo si ještě nestihlo zvyknout. Je to jako první den horské túry v Alpách. Za pár dní, až si tělo přivykne, bude všechno lepší. Ale tyto vyhlídky právě teď Lauritzovi neskýtaly žádnou útěchu. Odepnul si lyže, hodil si je na rameno a vydal se po cestě, která vedla podél budoucí železnice. Už po několika minutách si uvědomil, že to není jednodušší, ale naopak ještě těžší. Vanul stálý studený severozápadní vítr, díky kterému začal mokrý sníh namrzat, a pokaždé, když Lauritz prolomil jeho horní vrstvu, se propadl ještě níž. Na obloze nebyl ani mráček, slunce pomalu zapadalo za vrcholky hor a cesta nahoru se proměnila v obrovské zrcadlo, protože sluneční světlo teď zešikma dopadalo na bíle zářící 94

horské srázy. Lauritz musel jít se zavřenýma očima — měl na paměti, co mu kolega Ellefsen říkal o sněžné slepotě. Sächsische Staatsoper. Ale takhle jí v Drážďanech nikdo neříkal, i když tak zněl oficiální název. Říkalo se jí Semperoper. Dříve tam působil Richard Wagner, ale ten byl — stejně jako architekt Gottfried Semper, který budovu opery navrhl — z politických důvodů vykázán z Drážďan; oba byli samozřejmě přívrženci demokracie. Oběma, zvláště Wagnerovi, se později dostalo odpuštění. A baron miloval především Prsten Nibelungův, ale nejvíc ze všeho Valkýru. Takto si Lauritz našel nový způsob rozptýlení. Pokoušel se vyvolat v paměti mocnou „Jízdu valkýr“, která se dobře hodila do zdejší krajiny. Jötunheim odtud vlastně nebyl tak daleko. Ale Soumrak bohů si moc dobře nepamatoval, a tak si musel znovu vybavit  valkýry. Ne, takhle to dál nepůjde. Musí si znovu nasadit lyže. Poté, co zmizely poslední paprsky slunce, začala teplota klesat, což mohlo přinést tu výhodu, že se vytvoří krusta, která ho na lyžích unese. Zlato a slonovina. Velká opona fialové, nebo spíše purpurové barvy. Kdyby to chtěl Lauritz vyjádřit vznešeně, nazval by ji barvou plášťů římských císařů a generálů. Barvivo se vyrábělo z ulity malého mořského šneka a bylo dražší než zlato. Nad parketem se vznášel obrovský lustr. Role návštěvníka opery v Drážďanech se Lauritz zhostil s klamem, avšak s klamem, pro který měl nezanedbatelnou omluvu. Baron si užíval ročního předplatného a stále rezervovaného místa v první řadě lóže. Místa v první řadě, kromě těch v královské lóži, byla vyčleněna pro saskou smetánku. Baron chodil výhradně na představení, která považoval za čistě německá, jednoduše řečeno na Wagnera. Když Lauritz poprvé vyhrál univerzitní mistrovství, dostalo se mu pocty — jako zvláštní cenu obdržel na zbytek sezóny místo v baronově lóži. Baron byl čestným předsedou univerzitního Velocipedního klubu, odtud ta na první pohled podivná souvislost. Poté, co Lauritz dostal pozvání do opery, nejprve váhal a přemýšlel, jak toto časově náročné vyjádření úcty zdvořile odmítnout. 95

Tvrdě trénoval a stejně vážně se věnoval i studiu. A opera se podle jeho názoru vyznačovala především tím, že trvá pekelně dlouho. Lyže po krustě docela klouzaly, už se nepropadal tak hluboko. Když se bude držet po straně rozblácené cesty pro přívoz materiálu, možná se mu podaří vytvořit cosi, co se bude podobat stopě. Právě teď ji sice nijak zvlášť nevyužije, ale zítra mu dobře poslouží. Příšerné pomyšlení, ale nic naplat. To, co mu teď připadá jako závěrečná a rozhodující dřina, je pouze konec prvního pracovního dne. Zítra bude procházet stejnou zkouškou nanovo. Zpět do opery. Když se při banketu na počest vítězů (Drážďany získaly i první místo v kategorii stájí) baron naklonil přes stůl k Lauritzovi a přednesl svou velkorysou nabídku předplaceného místa v Semperoper, nevšiml si výrazu své dcery, která seděla po jeho levici. Ingeborg horlivě přikývla a hned se otočila jinam. Lauritz tedy pozvání s nadšením přijal. Byl-li na programu Wagner, seděl baron v lóži vždy spolu se svou manželkou. Takže bylo zapotřebí lstivosti, chladnokrevnosti a opatrnosti: sem tam letmý dotek, který musel vypadat jako náhodný. Jakmile konečně začala přestávka a celá společnost se šla občerstvit, mohl Lauritz Ingeborg nabídnout rámě. Dívka k němu mohla nenápadně přisunout nohu, zvláště když sálem právě znělo nějaké dunivé crescendo, jež zcela zaručeně upoutalo pozornost jejího otce. A pak jeden rychlý, sotva znatelný dotek, který jim oběma rozproudil krev v žilách. Pokud v Semperoper dávali francouzskou nebo italskou operu, baron ani jeho manželka nepřišli. To se s Ingeborg posadili v lóži dozadu, co nejdále od balustrády. Tehdy se poprvé políbili, už při předehře ke Strace zlodějce. Baron je odhalil až příliš rychle. Nebo přinejmenším nařídil bezpečnostní opatření, aby Ingeborg vždy doprovázela hlavní hospodyně nebo přítelkyně. Ale hlavní hospodyně si na operu nemohla udělat čas kdykoli. Když měl baron hosty, a ty většinou během pobytu ve městě míval, byla přítomnost hospodyně v domě nutná. Právě ona řídila veškeré služebnictvo. 96

Lyže Lauritze začaly nést úplně. Ze slunce už zbýval jen rudý, zlatě zářící pruh za vysokými horami na západě. Ostré světlo, které ho řezalo do očí jako nože, se změnilo v růžový soumrak. Uvědomil si, že večeři promeškal. To mu zároveň připomnělo, že má ukrutný hlad hraničící až s nevolností. Ale sníh ho unesl a za jeho zády se tvořila zhruba decimetr hluboká stopa, sice mokrá, ale úplně hladká. Přes noc se změní v ledovou dráhu, která bude na jízdu dolů moc rychlá a na jízdu nahoru moc kluzká. Právě teď se mu však jelo mnohem lépe, než když se několik hodin brodil rozbředlým sněhem. Jakmile se přestal upínat ke vzpomínkám, vrátily se mu bolesti v lýtkách a kyčlích. Také se mu připomněly rozedřené paty, což bylo možná ještě horší. Musel se rychle vrátit ke snění o Drážďanech. Začali se scházet ještě před začátkem opery a procházkou spolu chodili na Theaterplatz. Buď po Augustusbrücke přes Labe, nebo po promenádě na nábřeží Terrassenufer. Ingeborg se totiž spolčila se svou přítelkyní, která sice pocházela z velmi dobré rodiny, ale nesnášela operu. Protože baronovi byla známa pouze první z těchto dvou skutečností, choval v počestnost této dceřiny přítelkyně nezlomnou důvěru. Proto neměl ani zdání o tom, jak příšerné názory tato dívka zastává a že je mimo jiné (stejně jako Ingeborg) pro zavedení vše­ obecného volebního práva, tedy i pro volební právo žen. Christa se většinou diskrétně vzdálila z lóže po začátku druhého dějství a vrátila se přesně před druhou přestávkou. Brávala si s sebou knihy, které tak jako tak musela číst jedině potají na dámských toaletách, a ujišťovala Ingeborg, že jí to tak naprosto vyhovuje. Nikdo, ani její vlastní otec, přinejmenším stejně přísný a politicky zkostnatělý jako otec Ingeboržin, by si byl nepomyslel, že Christa čte v opeře na toaletách zakázanou literaturu. Kromě toho Christa oznámila Ingeborg, že intriky ze zásady podporuje. Moderní žena, žena, která vstoupí do nového století pokroku, má mít nejen volební právo, ale i právo na lásku podle vlastní, svobodné volby. Dokonce i na   takovou lásku, která není posvěcena náboženským rituálem. Kdyby baron tušil, že důvěrná přítelkyně jeho dcery vyznává takové skandální názory, rychle by intrikám učinil přítrž. Copak by si 97

ale dovedl byť jen představit, že dobře vychovaná mladá dáma by byla schopna něčeho tak krajně nevhodného? Christa navíc stejně dovedně jako Ingeborg hrála roli vzorné slečny z minulého století. Lauritz si zděšeně uvědomil, že i on je — na rozdíl od svých brat­ rů a většiny mužů, které zná — přívržencem ženského volebního   práva. Vždycky byl i pro to, aby volit směli také dělníci a rybáři. Měli by snad v Bergenu disponovat volebním hlasem jen vykrmení mistři pekařští, majitelé drožek, bankéři a mistři provazničtí, ale ne muži jako jeho otec a strýc Sverre? To je první krok v modelu logického uvažování, jak ho navrhl Aristoteles. A nevyhnutelně vedl ke kroku dalšímu. Jestliže mají mít volební právo všichni dělníci a stavitelé tunelů z party Johana Švéda, všichni tito vynikající muži, proč ne také ženy jako Ingeborg a Christa, o tolik vzdělanější a znalé práce duševní, ne manuální?  Logika hovoří neúprosně. Přesto by o tom nechtěl diskutovat s jinými muži. Když Lauritz dojel k cíli, byla tma. Tedy úplně se už nestmívalo. Pokud bylo nebe jasné a vrcholky hor a horské srázy ještě pokrýval sníh, nastal pouze modrý soumrak. Na zápraží ze sebe Lauritz oklepal led a sněhovou břečku. Mezitím vyšla Estrid, stejně nesmělá a ustrašená jako předtím, a ptala se, co se mu stalo. Bez okolků jí řekl pravdu. Je špatný lyžař a cesta domů mu trvala mnohem déle, než si myslel. Byl by jí ale neskonale vděčný, kdyby pro něj našla něco k jídlu. Tiše přikývla a zmizela v kuchyni. Daniel Ellefsen byl nahoře v kanceláři a svítil si petrolejovou lampou. Dolů Lauritze přivítat nepřišel, aby se zeptal, co se stalo. Lauritz to ani neočekával. O chvíli později zasedl k silné polévce ze sušených ryb a brambor, sušenému sobímu masu, chlebovým plackám, máslu a vodě, do které si mohl přidat sušené mléko. Jedl soustředěně a rychle. Pak s nákresy pod paží vyšel po rozbolavělých nohou nahoru do kanceláře. Kolega, který seděl u stolu a počítal si něco na papírku vedle nákresů, letmo vzhlédl od práce a kývl mu na pozdrav. 98

„Na zpáteční cestě ses nadřel,“ řekl Daniel po chvíli. „Ano,“ připustil Lauritz. „Polovinu cesty jsem se brodil po kolena v břečce. Teď už o ní vím, jen trochu pozdě. Mám odřené obě paty. Krvácím.“ „Líh je tamhle ve skříni, v té bílé lahvičce s červeným křížem. Zuj si boty, rány potřebují vzduch, aby se vysušily. Vezmi si čisté ponožky, nějaké silnější. Až zítra pojedeš, nezapomeň s sebou vzít whisky.“ „Whisky?“ Přesně tak. Železniční společnost vždy v sobotu večer dodávala do každé ubytovny dvě láhve White Horse. Whisky se nakupovala v sudech a do láhví se rozlévala v inženýrských ubytovnách. Vodu na toddy si dělníci museli obstarat sami. Další ráno bylo nejtěžší, jaké kdy Lauritz zažil. Připadalo mu, že by prospal celý den. Přinutil se hodinu a půl pracovat u rýsovacího prkna, ale oči se mu při tom zavíraly. Ze spánku si nepamatoval nic, jen to, že si odešel lehnout do studené ložnice a přetáhl si přes hlavu přikrývku z ovčí kůže. Teď ho bolelo celé tělo, i břišní svaly a zadní strana předloktí. Cítil se spíš jako invalida než jako norský diplomovaný inženýr, natožpak „viking z Drážďan“. Přiměl se k sérii běžných cyklistických cviků na uvolnění a protažení svalů. Bolest ho propichovala ze všech stran. Kromě toho ho trápilo pálení v obličeji. Když vyhrál bitvu s oblečením a postavil se před zrcadlo, svou tvář skoro nepoznával. Nad obočím, na nose i lícních kostech byl začervenalý a oteklý, kůži mu pokrývaly mokvající vředy. Nejprve si užasle pomyslel, že dostal neštovice. Ale obličej měl samozřejmě jen spálený od slunce. Účinek slunečních paprsků nejspíš znásobila bílá zářící krajina. Pokud do obličeje fouká studený vítr, člověk toto nebezpečí snadno podcení. U snídaně Lauritz dlouho čekal, než o tom začal mluvit. Doufal, že se kolega Daniel zmíní sám. Ale to by toho chtěl příliš. „Víš, stala se mi taková věc,“ řekl Lauritz, když si nalili kávu. „Jak vidíš, slunce dalo pěkně zabrat mému obličeji.“ 99

„Třikrát se oloupeš, pak budeš mít klid. Do července budeš vy­ padat jako já,“ řekl Daniel roztržitě, jako by šlo o naprostou samo­ zřejmost. „Aha, to jsem rád, že to vím,“ zamumlal Lauritz kysele. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli bys mi mohl půjčit klobouk a sluneční brýle, než budu mít příležitost dokoupit si potřebné věci v chatě v Ustaosetu. Pokud tedy nejde o příliš smělou prosbu. Víš, možná bude nutné prohodit slovíčko.“ „Samozřejmě, to nebude problém,“ odpověděl Daniel, jako by ho ironie nijak nezasáhla. Pak se odmlčel a zadíval se do kávy. Lauritz si schválně nahlas povzdechl, ale nemělo to žádný účinek. Dál bylo ticho. Lauritz si významně odkašlal. Ani to nepomohlo. „Takhle to dál nepůjde,“ řekl, když mu došla trpělivost. „Pochopitelně si cením toho, že jsi ochotný půjčit mi klobouk a brýle, můj obličej bude nám oběma vděčný dvojnásob. Ale snad nečekáš, že ke mně ty věci samy přijdou?“ „Promiň, máš pravdu,“ řekl Daniel, vstal a zamířil do svého pokoje. Vmžiku se vrátil s kloboukem a brýlemi, jaké v Německu nosí motoristé. Beze slova položil věci na stůl. Lauritz neměl daleko k zoufalství. „A kde je ta whisky, kterou mám vzít dělníkům?“ pokračoval vyzývavě. „Ve studené spíži v kuchyni, za zásobami. Whisky nemrzne.“ „Děkuji za informaci. Ještě mi řekni tohle: když dělníci v sobotu večer dostávají příděl whisky, mají na něj nárok i inženýři?“ „Ne, nás to stojí tři koruny za láhev.“ „Chápu. V tom případě bych měl návrh. Pochopitelně nečekám, že mi na to něco řekneš, ale stejně. Zvu tě večer na láhev whisky. Postranní úmysly samozřejmě mám: rád bych svého nejbližšího spolupracovníka přiměl k menšímu konverzačnímu cvičení.“ Daniel Ellefsen vzhlédl od šálku kávy, který si až dosud pozorně prohlížel. Náhle zbystřil. „To není hloupý návrh,“ řekl. „Máš úplnou pravdu, trocha konverzačního cvičení by mi přišla vhod. Ale já zaplatím půlku.“ 100

Dopil kávu, vyšel do předsíně, oblékl si kabát a vzal si batoh. Pak se zabouchly vstupní dveře a brzy se ozvalo praskání lyží na tvrdé ledové krustě. Lauritz se usmál a zavrtěl hlavou. Také dopil, se zasténáním vstal a šel do kuchyně najít whisky pro partu Johana Švéda. Svažitá cesta ke stavbě byla hrozivá. Stopa, kterou včera Lauritz vyšlápl v rozbředlém sněhu, se proměnila ve tvrdý led potažený tenkou vrstvou měkkých krystalků, díky nimž to klouzalo ještě více. Říkal si, že dobrému lyžaři by to dolů trvalo slabou půlhodinu. Jemu se však vedlo mnohem hůře. Už na prvním svahu se rozjel tak rychle, že si musel sednout na zadek. Párkrát pěkně tvrdě spadl, a tak ho rozbolela i poslední část těla, kterou dosud necítil. Naštěstí toto riziko předvídal a každou láhev whisky zabalil zvlášť do vlněného svetru, aby se nerozbily. Z příliš prudkých kopců musel sejít pěšky s lyžemi na rameni. Ale v pozvolném klesání nebo na rovině si je znovu připnul. Postupně sbíral odvahu a zkoušel čím dál prudší svahy. Nakonec skončil na hromadě křupajícího zledovatělého sněhu zamotaný do lyží a hůlek, ale s batohem nahoře. Ujistil se, že nic nerozbil a láhve whisky jsou pořád ještě celé. Ale ztratil sluneční brýle s modrými skly a trvalo mu dlouho, než je našel. Když dorazil ke stavbě poblíž dělnické ubytovny, shledal, že odklízení sněhu postupuje překvapivě rychle. Obě místa, kde měly stát mostní pilíře, byla v podstatě uklizená, svítilo na ně slunce a odklízecí parta se už dostala pěkný kus od domu. Nejspíš prohazují cestu ke kamenolomu, o kterém mluvil Johan Švéd. Lauritz dojel k odklízečům, zastavil se, zavolal a zamával hůlkami. Muž s velikým šedým kloboukem, určitě polír, zapíchl lopatu do sněhu a zamířil k domu. Lauritz jel napřed. Když Johan Švéd vešel dovnitř a oklepal ze sebe cukrový poprašek námrazy, seděl už Lauritz u stolu a před sebou měl dvě láhve whisky a nové nákresy. „Budete odklízet celou cestu ke kamenolomu?“ zeptal se Lauritz. „Neříkal jste, že je to pět set metrů?“ 101

„To ano,“ řekl polír a položil si klobouk na stůl vedle nákresů. „Tady si krucinál nemůžeme jen tak točit palci a čekat, až za nás odvede práci jaro, to by to šlo s rozvrhem prací do pytle.“ „A na jaro se tady nahoře nedá vždycky spolehnout, že?“ „To teda sakra nedá. Za dva dny budeme u kamenolomu. A pak může přes noc napadnout metr sněhu. A můžeme začít znova. Díky za whisky. V pondělí budu potřebovat dynamit.“ „Kolik?“ zeptal se Lauritz nejistě. „Myslím, že deset kilo, abychom otevřeli kamenolom a měli materiál na pilíře. Zbytek uděláme ručně, s palicemi a dláty.“ „Dobrá, v pondělí přivezu dynamit,“ řekl Lauritz, jako by to byla samozřejmost. Ve skutečnosti neměl ani tušení, jak to chodí s fasováním, dodáváním a vyúčtováním dynamitu. Jen hádal. Usoudil, že ho má asi dodat on, když ho po něm polír chce. Je snad dynamit uskladněný v inženýrském domě? To by mu připadalo nebezpečné. Nebo že by byl v nějaké bývalé spižírně kousek stranou od ostatních budov v Nygaardu? Nebo někde úplně jinde? Ať to bylo, jak chtělo, Johan Švéd nijak nezareagoval na informaci, že Lauritz dynamit  přiveze osobně, čili deset kilo dynamitu v batohu. Už to tak tedy asi bude. Lauritz přisunul blíž nové nákresy, ve kterých přesněji navrhl, jak mají vypadat největší bloky v kamenné klenbě a jak se má při stavbě postupovat. Johan Švéd si nákresy prohlížel se svraštělým čelem a vypadal trochu podrážděně. Lauritz se ze všech sil snažil, aby na sobě nedal znát, že se ho pomalu zmocňuje nejistota. Početní chybu nikde neudělal, tím si byl jistý, ačkoli včera přišel do kanceláře značně unavený. V tom by problém být neměl. Ale polír se mu zdál přesto kvůli něčemu nespokojený. „Musím říct, inženýre, že tohle nevypadá vůbec špatně, vážně,“ spustil hromotluk a pročísl si hustý plnovous. „Ty teda setsakra víš, jak se staví most. Ale já to vím taky a to, co jsi nakreslil, vidím živě před sebou. Tohle bude můj šestnáctý kamenný most.“ „Chápu,“ řekl Lauritz ostražitě. Ve skutečnosti nechápal vůbec nic. „Takže si rozumíme?“ zeptal se Johan Švéd po delší odmlce. 102

„V čem?“ musel se Lauritz zeptat. Už nemohl dál předstírat, že chápe něco, co nechápal. Johan Švéd se podíval do stolu a usmál se. Pochopil. „Jsi tady nový, inženýre,“ ztišil vlídně hlas. „To vylepšení u západního pilíře, které jsi nakreslil, je dobré — to jsem říkal hned, když jsem ho uviděl. Takže hned od začátku jsme byli zajedno a to je dobře. Ale musíme být zajedno taky v tom, že ty se, inženýre, budeš starat o svůj teodolit a já budu stavět. Naopak by to nefungovalo. Ty budeš měřit, počítat úhly a vzdálenosti a o stavbu se budu starat já. Půjde to?“ „Myslím, že ano,“ odpověděl Lauritz. „Šestnáct mostů, to není zlé. Víš, kolik jsem jich postavil já?“ „Ne, ale každopádně to asi nebyly mosty tady na horách a ve sněhu.“ „Ani jeden!“ Johan Švéd se nejdřív zatvářil zaskočeně a pak se bouřlivě rozesmál. Srdečně si potřásli rukou. Uzavřeli dohodu. Kdyby Lauritze všechno tak nesnesitelně nebolelo, byla by tentokrát cesta domů příjemná jako nedělní procházka podél Labe. Slunce mu svítilo do zad a na rovině se mohl odrážet s pokrčenýma nohama, takže nenamáhal ani kyčle, ani lýtka a nerozdíral si rány na patách. Když se odrážel oběma hůlkami najednou, ujel na jeden záběr skoro deset metrů. Ani stoupání nešlo tak špatně, jak se obával. V kluzké zledovatělé stopě, kterou vyšlápl včera večer ve sněhové břečce, se dalo s pomocí rukou jet i nahoru, vyjma velmi prudkých srázů. Na nich si sundal lyže a šel do svahu bokem, jak se na horách chodívá. Nemusel spěchat, vrátí se kolem poledne a bude moci odpočívat až do večeře. A pak bude whisky, pomyslel si a už se těšil. Přece jen by bylo podivné, kdyby Daniel pil whisky úplně mlčky. Ačkoli cesta domů byla snadná a lyžařské podmínky nejpříznivější, jaké mohou být, padl Lauritz na postel jako podťatý, a než si rozvázal lyžařské boty, chvilku jen tiše ležel. Další den by nezvládl, nebyl by schopen vstát ráno za svítání a znovu se vydat na cestu. Ale zítřek byl den odpočinku Páně v naprosto výstižném slova smyslu. Nepohne jediným svalem, bude si jenom číst. 103

Knihy do batohu si vybíral pečlivě, a ještě že tak — batoh ho pak příznivě tížil ve sněhové vánici na Ustevandu. Shakespearovy sebrané spisy v jediném svazku, se stránkami tenkými stejně jako u knih žalmů, mu tady vydrží na hodně dlouho a tlustá kniha komentářů od Georga Brandese právě tak. Ze Shakespeara přitom Lauritz neznal ani desetinu toho, co znal z Goetha a Schillera. Nic anglického ho dříve moc nezajímalo. Se sténáním a skučením — byl rád, že ho nikdo nevidí ani neslyší — se nakonec donutil vstát z postele a sundat si boty a šaty. Chvilku nato tvrdě usnul a opět nestihl ani trochu přemýšlet či rozmlouvat s Bohem. Estrid nečekaně připravila učiněnou hostinu: jako první chod sušené maso a pak slavnostní pokrm, jakému se na místních rozlehlých pláních nic nevyrovnalo, tetřívka „po inženýrsku“, neboli se smetanovou omáčkou, bramborami, mrkví a červeným vínem. Lauritzovi to připadalo téměř jako královská odměna po těžké zkoušce. Také Daniela Ellefsena to trochu probudilo k životu, dokonce se snažil konverzovat, ještě než otevřeli whisky. Lauritz ho podporoval nejrůznějšími otázkami, nejdříve o tetřívcích. Daniel samozřejmě odpovídal jednoslabičně, ale Lauritz se nedal, vyptával se dál a přitom zapíjel delikatesní masový pokrm červeným vínem. Nakonec z Daniela vydoloval dokonce jeden příběh z Ny­gaar­ du, který byl sice trochu podivný, ale zato typický. Statkář na Nygaardu (s nímž se Lauritz zatím nesetkal, i když formálně je hostitelem obou inženýrů) se jmenuje Tollef Nygaard a platí za nejhorlivějšího a jistě také nejlepšího lovce v širokém okolí; nejraději loví soby. Se synem Olem většinou prodávají sobí maso a tetřívky. Jezdí na sáních do Geila, kde vždycky prodají maso a ryby a nakoupí mouku a kávu. Tollefův nejlepší přítel a druh v lovu se jmenuje Gjert Kaardal. Během mnoha let drsných zimních lovů se velmi sblížili. Říkali si, že by jim lov ulehčilo, kdyby se Gjertova dcera Sigrid provdala za Tollefova syna. Pár let o tom nezávazně hovořili a pak se Gjert rozhodl, že se do toho vloží. Jednoho letního dne, kdy zem pokrývala 104

jen tenká vrstva sněhu, vzal dceru a jednu statnou dojnou krávu a urazil s nimi sedmdesát kilometrů na Nygaard. Na statku předal krávu — a dceru, nejspíš velmi uzardělou, přitom vystavil na odiv. Všechno šlo jako po másle, Ole se okamžitě zamiloval. A že na tomto vyprávění může být něco pravdy, člověk pochopí, když na Nygaardu spatří jeho manželku Sigrid, která je dodnes velmi pohledná. To všechno stihl Daniel Ellefsen říci, ještě když pili červené víno, byť jen pod tlakem Lauritzových otázek, které zpočátku připomínaly téměř výslech. A whisky mu posléze rozvázala jazyk ještě víc. Dokonce začal sám klást otázky, například se zeptal, jaké inženýrské zkoušky Lauritz složil. Když mu Lauritz — ne zcela bez hrdosti, čehož velmi brzy zalitoval — prozradil, že složil státní zkoušky v Drážďanech, Daniel se zakabonil a zamumlal, že to zřejmě všechno vysvětluje. „Co všechno to vysvětluje?“ zeptal se Lauritz překvapeně. „Že já jsem pomocný inženýr, kdežto ty, i když jsi mladší a nový, jsi inženýr. Má rodina neměla na drahé studium peníze, musel jsem se spokojit s Technickou vysokou školou v Kodani.“ „Moje rodina neměla peníze ani na základní školu,“ odpověděl tiše Lauritz a zahanbeně se podíval do stolu. Domníval se, že pochopil, v čem je zakopaný pes, a došlo mu, že Danielovo mlčení nesouvisí jen s čarovným vlivem místních rozlehlých planin, ale také s obyčejnou, jednoduchou závistí. „Celé vzdělání, od katedrální školy dále, zaplatil mně a mému bratru Oscarovi dobročinný spolek Dobrý úmysl z Bergenu,“ pokračoval Lauritz. „Můj otec byl rybář a utopil se na moři se svým bratrem, proto jsme byli chudí jako kostelní myši. Abych vyjádřil vděk za vzdělání, jsem teď tady na Nygaardu, celý rozlámaný, s oloupanou kůží na obličeji a odřenými patami. Místo toho, abych byl ve světě a vydělával peníze.“ „Vděk za vzdělání?“ zeptal se Daniel a v očích se mu zableskl skutečný zájem a zvědavost. „Ano, to byla taková nevyslovená podmínka. Tihle pánové ze spolku se projevovali jako nenapravitelní nadšenci a optimisté v otázce stavby Bergenské dráhy. V parlamentu namítali, že Norsko na   105

takový projekt nemá dost dobrých inženýrů. Bergeňané se tedy rozhodli, že si odborníky vychovají sami. A tak jsem tady. Na zdraví!“ „To mě podrž!“ vyhrkl Daniel a pozdvihl sklenku whisky tak horlivě, že jí trochu vylil. „Takže ty jsi rybářský kluk z Vestlandu. Tomu bych nikdy neuvěřil!“ „Jak to, neuvěřil?“ zeptal se Lauritz, kterého to upřímně překvapilo. „Přízvuk přece nemám zrovna z Kristiánie.“ „To nemáš, ale podívej se do zrcadla. Knír, vlasy nakrátko jako lepší lidi, tvoje způsoby u stolu, to, jak mluvíš s naší kuchařkou… Byl jsem si jistý, že pocházíš z nějaké rejdařské rodiny z Bergenu, já od sebe tamní nářečí nerozeznám, jsem až z Hamaru. Tak teda ještě jednou na zdraví, u všech čertů!“ Daniel vypil zbytek whisky a ihned se natáhl po láhvi. Nejprve nalil sobě, ale pak se upamatoval, žertem se uklonil na omluvu a naplnil Lauritzovu sklenici až po okraj. „Takže ty umíš chytat ryby?“ zeptal se, jako by to bylo nejpřiroze­ nější pokračování rozhovoru, který nabral tak nečekaný obrat. „Ano, samozřejmě. A umím řídit loď.“ „Umíš chytat i pstruhy pod ledem?“ „Ano, i pstruhy pod ledem.“ „Půjdeme na ně zítra?“ „To zní jako kouzelný nápad, drahý bratře,“ napodobil Lauritz posměšně manýru vyšší třídy a nakroutil si knír. Oba se úlevně rozesmáli. Ve zbytku večera se spolu zpili do němoty, vyprávěli si různé příběhy ze života a ani jeden přitom nepomyslel na to, že by to mohl být začátek konce všech rozhovorů. Pokud tedy měl Daniel pravdu v tom, že mlčení nastává poté, co už je všechno vyřčeno. Další ráno vyrazili o čtyři hodiny později než obvykle, podle oče­kávání je oba bolela hlava. Přesto byli pevně rozhodnuti, že lov pstru­hů podniknou. Sítě si vzali v kůlně na Nygaardu, sekery a lana měli vlastní. Lauritz svázal čtyři bambusové lyžařské hůlky, takže z nich vznikla jedna dlouhá tyč, a s lopatami na ramenou šli ke břehu jezera. Bylo to 106

blízko, s lyžemi se tudíž neobtěžovali, a Lauritz navíc tvrdil, že by měl volný den zkažený, kdyby lyže jen koutkem oka zahlédl. Vybrali si místo na rozhraní Nygaardsvandu a Ustevandu. Lauritz Danielovi vysvětlil, že na takových místech obvykle voda proudí jedním nebo druhým směrem a v proudech ryby nacházejí potravu. Sekerou vysekali díru do ledu, bambusovou tyčí odměřili vzdálenost k další díře, a když vysekali pět děr, mohli mezi nimi natáhnout síť. Lauritz strčil bambusovou tyč do prvního otvoru, uvázal kolem ní provaz, prostrčil ji k dalšímu otvoru a tam ji Daniel vytáhl nahoru. Když natáhli provaz pod ledem až k poslednímu otvoru, ponořili do vody první síť a na laně ji protáhli pod ledem. Takto položili tři sítě, čímž pokryli celou plochu, kde se podle Lauritze měly vyskytovat ryby. Nakonec nad sítěmi odklidili co nejvíce sněhu, aby ledem proniklo víc světla. Světlo přiláká larvy chrostíků a jiné živočichy, kterými se ryby živí, vysvětlil Lauritz. Po půlhodině si Lauritz lehl na ovčí kůže, aby se pustil do Shake­ speara. S dneškem byl nanejvýš spokojen. Když už to s lyžováním není jako s jízdou na kole, tak alespoň s rybařením ano, pomyslel si. Jakmile se mu člověk jednou naučí, zůstane v něm. S řízením lodi to bude stejné. Před soumrakem vytáhli sítě a byla v nich spousta ryb. Odnesli kuchařce tolik, kolik bylo potřeba na dva dny. Zbytek zasypali sněhem na rohu domu. Pstruhů měli dost na několik týdnů.

107

VI / Oscar Německá východní Afrika Červen 1902

PAST VE VAGÓNU už nezabírala. Oscar s Kadimbou se jako ozbro-

jená návnada střídali na stráži za železnou mříží skoro týden a pak to vzdali. Kadimbovo vysvětlení neúspěchu znělo věrohodně. Domníval se, že poprvé — předtím než zabili prvního lva — navštívili vagón oba simbové. Lví bratr, který přežil, tedy ví, že vagón je   past. Ani přesto se šelma nenechala zastrašit. Pro to podle Kadimby také existovalo vysvětlení. Dva staří lvi si jen stěží dokázali najít potravu, a tak začali lovit lidi. Jeden osamělý samec v tak pokročilém věku to má pochopitelně ještě těžší. Proto nemá na výběr. Chce-li přežít, musí dál lovit lidi, kteří jsou snadná kořist. Lidé jsou skutečně snadná kořist, pomyslel si Oscar odevzdaně. Zbylý bratr simba uměl úžasně improvizovat a neustále vynalézal nové metody lovu. Po každém jeho útoku museli vymyslet novou obranu, ale ta zákeřná bestie přišla vždy s další taktikou. Objevila se ráno a ulovila muže z kolony, která mířila na staveniště. Potom už nikdo k mostu ani od něj nešel bez ozbrojeného doprovodu. Askaři nebyli nikterak proti, protože to znamenalo, že několik hodin denně vykonávali jen vojenskou službu, místo aby se zabývali podřadnými činnostmi, jako je nošení kolejnic, pražců nebo trámů na stavbu mostního oblouku. Tím se práce ještě více zpomalily. Ve lvích čelistech zmizelo dvacet jedna mužů, a teď navíc nemohli využívat pracovní potenciál deseti askarů. Radost z toho, že jeden démon už byl zastřelen jako každý jiný lev, brzy pominula. Stejně rychle se Oscarovi vrátil zoufalý pocit bezmoci.

108

Znovu se začal považovat za nehodného představitele civilizace a příliš mu neprospělo ani to, že se mu náhle naskytla příležitost zastřelit zbylého lva, ale minul. Jednoho nedělního odpoledne, kdy se nepracovalo a v táboře panoval příjemný klid, se zničehonic ozval povyk a křik nosičů vody, kteří vběhli do tábora, divoce mávali rukama a volali, že simba se   vrátil. Oscar okamžitě vyskočil a rozběhl se po krátké cestičce, která vedla od tábora ke studni vykopané v jednom z vysychajících říčních ramen. Tam ke své hrůze, ale také trochu ke své radosti, spatřil lva, jak se sklání nad oslem, jehož využívali k nošení vody, a právě začíná hodovat. Bylo s podivem, že se netvor před člověkem se zbraní nedal na útěk. Místo toho zvedl hlavu, vycenil zuby a zařval tak hlasitě, jak Oscar ještě v životě lva řvát neslyšel — znělo to úplně jinak než zvuk, který se obvykle ozýval po setmění z lesa. Oscar se zastavil, klekl si a zamířil. Ale protože byl zadýchaný, nebo protože měl strach (možná k tomu přispělo obojí), hlaveň mu poskakovala všemi směry a on nakonec vystřelil v čiré panice a minul. Lev poté bleskurychle zmizel. Oscar proklínal svou nešikovnost a nerozvážnost a okamžitě dovedl vyjmenovat, co všechno měl místo střílení dělat. Měl počkat, až se mu zklidní dech a lev vstane, aby měl větší šanci se trefit, měl se lépe opírat o koleno, měl udělat to a ono, jen ne to, co udělal ve skutečnosti. Než za ním přišel Kadimba a zeptal se, co se stalo, v myšlenkách zastřelil lva alespoň stokrát. Kadimbovi jen stručně odpověděl, že minul, ani se to nepokoušel nějak vysvětlit nebo ospravedlnit. Kadimba se poté odebral na místo střelby, začal zkoumat půdu a potom šel kousek po lvích stopách. Podle všeho nic neobjevil, protože na něm nebylo nic znát. Pomalu se vracel zpátky a tvářil se spíše zamyšleně než ustaraně. „Vypadá to dobře, bwana Oscar,“ řekl. „Kulka prošla zadní částí břicha a vyšla levým zadním stehnem. Jen nevím, jestli má zlomenou nohu, nebo jenom prostřelený sval. Z krve to není poznat a úlomky kosti jsem na místě nenašel.“

109

„Ale já jsem neviděl, že by na výstřel nějak zareagoval!“ namítl Oscar. „Takového zásahu bych si dobře všiml, tohle spíš vypadalo, jako bych vystřelil do vzduchu. Lev po výstřelu jen zmizel, rychle jako blesk.“ „Když bwana Oscar vystřelil, simba ležel na oslovi,“ řekl Kadimba. „Ano, pak to mohlo vypadat takhle.“ Oscarovo zoufalství se pomalu začínalo měnit v naději. „Říkal jsi, že jsem ho střelil do zadní části břicha. Zemře tedy?“ zeptal se Oscar, ačkoli odpověď by měl znát sám. „Ano, je vyřízený, už se nevrátí. Za pár dní ho sežerou hyeny,“ ujistil ho Kadimba. „Nemusíme si s ním dělat starosti.“ Oscar zvažoval pro a proti. Vydat se po stopách postřeleného lva, který ještě není úplně na pokraji smrti, je to nejnebezpečnější, co se v Africe dá udělat, tolik už věděl. Jenže on chtěl kůži jako důkaz, že byl skolen i druhý ďábelský lev. Všichni v táboře ji musejí vidět, jinak povídačky o nesmrtelném duchovi začnou nanovo. Kromě toho by i tuto kůži rád odvezl na ústředí v Dar es Salaamu. Rozhodl se, že simbu okamžitě vystopuje a skoncuje s ním. Kadimba nikterak nedal najevo, co si o tom myslí, jen odešel zpět do tábora a z Oscarova stanu přinesl manlicherovku a trochu munice navíc. Potom se vydali po stopě. Oscar šel vedle Kadimby s mauserovkou u boku připravenou k výstřelu. Už po chvíli se stopa stočila do neproniknutelného křoví. Kadimba husté křoví obešel v dostatečné vzdálenosti. Oscar se neustále držel po jeho boku jako stráž v plné pohotovosti. Když se vrátili k výchozímu místu, Kadimba řekl, že lev je uvnitř v houští, necelých dvacet metrů od nich. Fakt, že nezaútočil, může mít dvě příčiny. Buď se mu rána po zásahu zanítila, lev dostal horečku a není útoku schopný, nebo už je touhle dobou mrtvý. Ale to není po zásahu dozadu do břicha pravděpodobné. Vysvětlením by mohlo být i to, že lev leží v křoví, kde se cítí v bezpečí, a čeká, až se k němu jeho pronásledovatelé přiblíží. To však neudělají. Místo toho se pokusí lva vylákat na otevřené prostranství. A k tomu budou potřebovat pomoc všech askarů v táboře. 110

Vrátili se do tábora, svolali všechny vojáky a vyzbrojili je kanystry s petrolejem a pochodněmi. Když dorazili zpátky na místo, Kadimba znovu obešel křoví a prohlásil, že lev neutekl. Oscar zatím čekal ve stínu obrovského baobabu o obvodu kmene alespoň dvanáct  metrů. Poté, co se Kadimba vrátil z obhlídky, si sedl vedle Oscara a šeptem zopakoval, co je potřeba udělat, aby bwana Oscar mohl udělit rozkazy. Askaři by nikoho jiného z tábora neuposlechli. Plán byl jednoduchý, ale nebezpečný. Deset askarů obklíčí křoví, každý bude mít v ruce zapálenou pochodeň. Postaví se do půlkruhu a volnou nechají jen tu cestu, kterou lev do křoví přišel. Před ní, ve vzdálenosti dvaceti pěti metrů, budou čekat Oscar s Kadimbou, připravení k výstřelu. Na Oscarův signál muži zapálili křoví ze všech stran až na jednu a začali střílet do míst, kde se podle nich simba skrýval. Nejprve se nic nestalo a všichni si vydechli, protože to vypadalo, že lev je mrtvý. Potom se všechno událo ráz na ráz. Lev byl najednou asi pět nebo šest metrů od křoví — teprve tehdy si Oscar uvědomil, že se zvíře řítí přímo na něj. Vystřelil a lev padl k zemi, ale okamžitě se zvedl a pokračoval v útoku. Oscar vystřelil znovu. Ke třetímu výstřelu už pušku nabít nestihl a netvor se na něj vrhl. Poslední, co Oscara napadlo, bylo vrazit zbraň mezi svůj krk a výhrůžně řvoucí tlamu. Pak ho srazila k zemi obrovská tíha a síla a on ani nestihl dostat strach, protože brzy bylo po všem. Kadimba totiž namísto výstřelu z dálky vyrazil vpřed, vrazil manlicherovku lvovi zespodu do srdce jako oštěp a hned potom stiskl spoušť. Neskutečná tíha se odvalila a Oscar se rychle kousek odplazil a vstal, aby ho askaři, kteří se k němu sbíhali, neviděli v tak nemožně bezbranné pozici. Lev na zemi sebou ještě párkrát zacukal ve smrtelné křeči. Teprve cestou do tábora — i tentokrát bylo zapotřebí šesti mužů, aby obřího lva bez hřívy unesli — si Oscar všiml, že má úplně za­ krvá­cenou košili a silně krvácí z pravé tváře. Když si přejel rukou přes obličej, zvlhla mu od krve. 111

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.