PŘÍBĚHY STAVBYVEDOUCÍHO STAVITEL STAVAŘSKÝ
PŘÍBĚHY STAVBYVEDOUCÍHO Historky ze staveb s příhodami hlavního aktéra v ostravštině
2
Příběhy stavbyvedoucího Stavitel Stavařský
3
Příběhy stavbyvedoucího Vydavatelství:
Príprava stavby s.r.o. Trenčianská ul. 30, Bratislava http://www.priprava-stavby.cz
Knihu Příběhy stavbyvedoucího vydala společnost Príprava stavby s.r.o. Jako svou první publikaci.
Tisk: Autor: Stran: ISBN: EAN: Text: Obálka: Obrázky: Hudba:
Elektronická verze Stavitel Stavařský 136 978 – 80 – 970532 – 1 – 5 9788097053215 © Copyright Príprava stavby 2011 © Copyright Príprava stavby 2011 © Copyright Príprava stavby 2011 © Copyright Príprava stavby 2011
Žádná část této knihy a hudeních souborů nesmí být bez předchozího písemného souhlasu vydavatelství Príprava stavby s.r.o. veřejně publikována, rozmnožována a šířena jakýmkoli způsobem a v jakékoli podobě.
4
Obsah Slovo úvodem I. Tanči s Ufony Jak sem hubnul II. Reportaž z fotbala Kamasutra III. Jak sem pomahal developerovi Jak sem sportoval Pruzkum fajne baby IV. Ze světa Vylet Ostravskemu vzduchu ulevi V. Reportaž z vystavy trhaci techniky Jak sem išel s Mařenu do dochtora VI. Jak sem poznal poloopicu Reportaž ze šedesatky VII. Anoreksija Kratke zpravy Jak sem vymyslel system roboty Jak sem opravil žumpu VIII. Ostravaci a historie Zajímavosti z Ostravska, aneb víte že.. Ostravsko-český slovník IQ v Ostravě
6 7 14 16 18 26 28 30 36 38 40 42 47 49 52 54 59 61 63 72 74 75 82 84 86 88 90 91 93 96 111
5
. Slovo úvodem Časy kdy se fáralo jsou dávno pryč a dnes se v Ostravě více staví do výšky, než do hloubky. Horníky vystřídali stavbaři, kteří pomalu, ale jistě budují novou tvář Ostravy. Práce stavbyvedoucího je velmi náročná nejen na čas, ale především na znalosti v oboru, psychyku a zdraví. Stavbyvedoucí jsou lidé otřískaní světem, při vedení díla tvrdí a nekompromisní, v soukromém životě milí a rádi se baví. A to nejen mezi sebou, ale i s „rodinami“ z jiných staveb. A ikdyž se to nezdá, stavařský svět je malý a všechny úsměvné historky se šíří tímto světem rychlostí blesku. Příběh knihy se odehrává na jedné velké stavbě. A protože dílo se nestaví ze dne na den, tak příběh často zasahuje také do soukromých životů stavbyvedoucích – členů týmu. Dopředu však musím sdělit, že mnoho historek může být smyšlených a tudíž všechny „Příběhy stavbyvedoucího“ mohou být skutečnou fikcí. Taktéž jména všech členů týmu jsou „pro jistotu“ smyšlená a se skutečným životem nemají nic společného.
Autor: Stavitel Stavařský Ostravak co ho všeci znaji, no nikdo neviděl
6
I. Na tachometru se ručička ustálila u cifry sedmdesát kilometrů za hodinu, slunce mi ostře svítí do očí a za hudby lynoucí se z rozbitého rádia ukrajují kilometry jízdou na východ. Cesta je to ukrutně dlouhá, ikdyž jedu teprve patnáctý kilometr, protože si to přede mnou žene udýchaná plně naložená Ávie. Za dvě hodiny jízdy jsem konečně na staveništi, které je tak rozsáhlé, že přejít ho pěšky by trvalo asi tři hodiny. A tak se stalo, že vcházím do buňkoviště – kanceláře vedení stavby, která je seskládaná z dvaceti buněk za
7
sebou ve čtyřech řadách. Přehlédnu celou obrovskou místnost, ve které to bzučí jak ve včelím úlu a namířím si to ke stolu, na kterém je nápis recece. „Dobrý den, rád bych se zeptal, kde najdu pana Jarka Zaplatila,“ zněl dotaz k mladé a pohledné recepční. „Kde je Jarda sice netuším, ale tamhle je Marta.“ Řekla klidným hlasem a prstem ukázala někam do „úlu“ mezi pobíhající a konzultující pracovníky. „Počkejte tady v mítingovce, já pro ni dojdu,“ nabídla se a odvedla mne do jednací místnosti, která se nacházela hned vedle recepce. V místnosti běžela klimatizace, takže tam bylo docela příjemně. Na stolech podél stěny byly spořádaně uloženy červené plachty s bílími pruhy jejichž význam pochopím za několik měsíců. Uprostřed sestavy stolů stál přístroj pro konferenční hovory a nad ním visel data projektor namířený na čistě bílou stěnu, ve které nebyla žádná okna. „Dáte si kafe?“ zeptala se recepční ve dveřích a pokračuje: „Marta hned příjde, už o vás ví.“ „Dám, děkuji. Počkám tu.“ odpovídám a sedám si ke stolu. Pohledem skrz okno vidím jak pracovníci na první pohled různých národností tahají dřevěné obaly na shromaždiště odpadů, které bylo situováno kousek od buňkoviště. „Vítejte,“ ozve se za mými zády rázným ženským hlasem, „už jsme se nemohli dočkat. Práce je tu tolik, že nevíme kam dříve skočit.“ „Jak víte, že mám tady fungovat? Komunikoval jsem s lidmi z Prahy.“ udiveně se ptám. „Já jsem Marta,“ představuje se, podává mi ruku a dodává: „Tady se nic neutají. My jsme všichni jako jedna otevřená kniha.“ Usměje se šibalským úsměvem, prohrábne si své dlouhé černé vlasy a ptá se dále: „Tobě říkají jak?“
8
„Marek.“ Odpovídám nesměle se zakoukanýma očima na její postavu. Celý zaskočený, že na tak obrovské stavbě může pracovat tak křehká dívka mne evidentně zaskočil. „Tady bude tvoje místo,“ ukázala na předposlední prázdné místo seskupení osmi stolů a pokračovala v představování. „Tady je Tomáš, ten má na starosti kontrolu všech dokumentů a výkresů ke stavbě, za nim sedí Monika. Její práce je zabezpečení chodu naší silné sedmičky jako donést kafe, když máš jednání a tak. A když se náhodou nudí řeší veškerou fakturaci a přípravu pro účetní. Ta hromada faktur na jejim stole není její.“ Smích... „Za Mončou je náš právník Jelen. Neboj on se tak jmenuje a doufám, že není. Bude až zítra. Naproti němu sedí Peter, pokud neběhá po stavbě, tak připravuje podklady pro obchodní jednání a domlouvá poddodavatele. Část jeho práce převezmeš. Tamhle sedím já a mezi mnou a tebou sedí Jarda. Vaše práce je ta samá, takže jak se mezi sebou podělíte je vaše věc.“ Během představování na mne všichni postupně mávali ahoj jako že těší mne. Pokládám si tašku na svůj stůl a přináším si z meetingovky kafe. „Jsi tu akorát, dnes máme párty u Marty na zahradě. Měl bys přijít, protože jsi členem týmu.“ pobízí mě Monika. „Aspoň se s vámi všemi snadněji seznámím. Jak ale plánujete cestu domů?“ Ptám se. „Neplánujeme, spíme u ní.“ Tři auta u vjezdu na pozemek Marty už stojí řádně zaparkovaná tak, že se dá projít jen brankou pro pěší. Vlastně ideálně stíní výhledu z ulice. Na zahradě už roznášíme plastové zahradní židličky a stoly. Monika roztrhává první sáček sušenek a Jarda rozlévá do kelímků první piva z naraženého štěněte. „To je náš muclíček,“ představuje nám Marta svého
9
Irského vlkodava. „Tady to jéééé! Co je to za medvěda?“ zděšeně se ptá Jarda a tělem chrání tác s pivy. „Muclíček.“ Odpovídá Monika. „Muclíček poslouchá na slovo" a dala mu příkaz: "dělej si co chceš. Vidíš jak poslouchá?. Nebojte se ho. Nic vám neudělá, je hodný. Za celý svůj život zakousl jen dvě slepice od souseda.“ dodává a táhne psí příšeru do domu. „Dám ho do chodby, má tam svůj pelíšek. Tak na něho nikdo nešlápněte, až půjdete spát.“ „Neboj, nešlápneme. On nejde přehlédnout.“ popichuje Jarda. „Jak je vůbec starý?“ ptám se. „Jaště je to štěňátko, má deset měsíců. Pokud na vás bude skákat, tak si chce hrát. Hoďte mu balónek.“ „Kopačák je lepší, má tlamu, že by to tu všechno smlsl na posezení a ještě by to tu vypil.“ říká Jarda. Čas živých rozhovorů o rodinách a stavbě se sunul dál a při probírání posledního harmonogramu prací slyšíme úzkostný pískot Muclíčka. „Muclíčku, co je.“ Ptá se Marta svého pejska. „Má nějakou pěnu u huby.“ vidím přibíhajícího psa. „Všichni jste pili? Honem ke zvěrolékaři. Co jsi snědl?“ ptá se Muclíčka. Pes ale jenom lehl u martiných nohou a škytal, pískal a z očí mu slzely větší hrachy než pověstnému hrochovi. Snažím se ho pohladit po hlavě, když v tom ji zvedne a já rukou zavadím o jeho tlamu. Pěnou potřísněnou ruku se snažím utřít do kalhot, ale ta mi vytvořila na nohavici mastnou skvrnu. „Ty, to smrdí jako máslo.“ říkám svůj poznatek z ušpiněných kalhot a po přičichnutí k ruce. Marta se podívala na mne, na psa, na mne, trochu se zamyslela, podívala se na psa, „žes mi sežral to máslo, co jsem dala rozmrazit na topení. Fakt to smrdí jako
10
máslo. Jdu se podívat.“ „Muclééé!“ je slyšet křik z kuchyně. Muclíček se mimo másílko pustil také do připravených koláčků a zákusků, které jsme koupili během cesty z práce. „Tak teď už máme jen maso na grilování. Ostatní už Muclíček sežral.“ říká rezignovaně Marta. Ještě máme vzadu ve stodole živé prase, ale to jde o víkendu na porážku. Chtěli jsme grilovat až po setmění, ať se zvyšující hladina alkoholu míchá s tučným, ale protože předkrm je snězen, … tedy rozežrán psem …, tak jsme začali sekat dřevo na menší kousky, které jsou určené do malinkých grilovacích kamen vhodných tak akorát na zahradu. Sekání jsem se chopil osobně ale jen jsem si klekl ke špalku, už jsem měl na zádech psa, který neměl pro sekeru pochopení. Raději by za špalkem běhal. „Už mi olízal obě uši, oči a myslím, že za chvíli i něco vysmrkám.“ hlásím ke stolům. Ohnat se sekerou se psem u nohou nebylo zrovna nic bezpečného, tak jsem vzal ten největší špalek, dal ho Muclíčkovi očichat a vší silou jsem ho odhodil do zadní části zahrady. Tedy špalek se víc kutálel než letěl, ale zahrada byla z kopce tak ať. „Aport!“ volám na psa a využívám volna k okamžitému sekání dřívek. Muclíček chvílí skáče kolem aportu, ale neví jak ho vzít do huby. Přece jenom aport je trošku větší. Přináším druhou hromádku dřívek k roztopení v krbu a za zády slyším Martu. „Co to máš, ukaž to!“ a tahá mu z huby nějakou chlupatou kouli. „Tys ho zakousl. Co jsi s ním dělal? Proč?“ nechápavě se tázala svého psa. Malý Jorkšírský teriér byl celý od hlíny a tuhý, takže o jeho smrti nebylo pochyb. „Co teď?“ Jediný, kdo z nás zachoval chladnou hlavu byl Jarda. „Normálně ho umyj, vyčesej a polož ho před boudu.
11
Jakože tam chcípl hlady. Sousedé stejně nejsou doma, takže nikdo nic nemusí vědět.“ „Měli se rádi, hráli si spolu. A teď jsi ho zakousl!“ opět se zlobí na Muclíčka. Jarda se podíval na teriéra a škodolibě dodal: „říkalas, že zakousl dvě slepice, ty byly též od souseda?“ „Jo.“ „Ani se nedívím, jestli si spolu hráli a ty slepice toho tvorečka chtěly napadnout...“ Marta odvedla psa opět do chodby a zavřela dveře jak z chodby do kuchyně, tak také na zahradu. „Zapíjíme skuru!“ rozhlašuje Jarda a rozlévá slivovici. „Můžete to zapít tak akorát pivem, bo nealko došlo.“ Připíjíme si na sousedovic psa a Marta odchází vykoupat špinavou chlupatou kouli. Pijeme už čtvrté kolo a Marta přináší vykoupaného, fénem usušeného a navoňaného pejska, že by mohl hrát v reklamě. „Jardo, polož ho před boudu. Já neumím přeskočit plot. A nemluvte o tom. Sousedé tu sice nejsou, ale Jeřábková od naproti má uši všude. A co ví ona, ví všichni.“ říká a ukazuje na dům, z něhož je výhled na zahradu za normálních okolností více než dobrý. Bohužel sousedce ve výhledu překáží zaparkovaná auta. „Zapíjíme úmrtí, dej si s námi.“ pobídl Martu ke skleničce a přidal ji k tomu půllitr piva. „Nejsem sebevrah. Ke tvrdému jen nealko.“ „To my všichni, ale to před hodinou došlo. Polovinu má na svědomí Muclíček a druhou my.“ říká Monika. Čas opět pokročil a v průměru jsme každý vypili asi půl litru tvrdého alkoholu a šest piv. V tomto stavu ani netušíme jak jsme se dostali do postelí. Jarda měl nejlepší náladu a tak přímo úměrně své náladě pil. Monice zvedl průměr na dvojnásobek a Marta nebyla za Monikou moc pozadu. Zatímco všichni ležíme v postelích
12
a snažíme se na kolotoči usnout, probere nás mlácení do okna. Okno bylo přístupné hned z ulice, takže se sousedka do bouchání řádně opřela. „Dusí se vám prase. V chlívku se vám dusí prase!“ volala z plna hrdla tak, že vzbudila celou ulici. „Jaké prase?“ ptá se rozespalá a ještě nasosaná Marta. „To co máte v chlívku, jak o něm s nikým nemluvíte, aby to nikdo nevěděl!“ opět huláká na celou ulici. Evidentně prahnoucí po senzaci otevírá dvířka a bez dovolení se vtlačí na pozemek. „Vzadu, pojďme se podívat!“ vnucuje se sousedka. „Nikam nechoďte a běžte domů. Podívám se na to sama.“ A slušně vyprovodila sousedku z pozemku. „Kráva.“ brblá si pro sebe a jde stříc podivným zvukům. „Hmmm, hmmmm, hmmmmmm,“ ozývá se z okna v chodbě. „Měla pravdu, prase. Ale to naše.“ Jarda ležel v otevřeném okně, lapal po čerstvém vzduchu a nemohl usnout a vlastně ani odejít. Jen tam tak bezvládně visel v okně. „Marku, pojď mi pomoct přenést Jardu na lehátko. Neunesu ho.“ A tak Marta nachystala plastové zahradní lehátko, které přinesla z venku a rozložila ho pod oknem. Na lehátko jsme položili Jardu, kterému se právě podařilo zavřít oči. Asi usnul. „Ráno ho celého olíže pes, protože se bude chtít dívat z okna.“ „Pojďme spát.“ říkám a odcházím.
13
Tanči s Ufony Taky sa divatě v letě na hvězdy co padaji a nikdy nespadnou? Až je uvidiš jak padaji, tak si da co přej. Ale ony padaju tak rychlo, že až si všimnu tak je v ... čudu. Ať čumim jak čumim oči mam jak angorak a po desatem pivu teho vidim i vice něž chcu. V duparně byla dycky dobra nalada a muzika z tanca rytmicky doplňuje tančici hvězdy. Kuknu na tu svoju marfu .... Hé! Nééé! Eště ne! UFO s valečkem. Ale ona to něni sranda takove setkani třetiho druhu. Dyť i Organizacija spojenych narodu založila funkciju
14
velvyslanca pro styk s mimozemšťany. Tak něvim esli němysleli styk s našimi politiky, bo ti umja prosazovať zakony i s mimozamšťany dyž je potřeba. Ich moc musi byť fajna bo i sopku umi zrušiť. Sila ufonu je asi opravdu fajna ba i tak velika, bo někeři si už aj připravuju volebni tlemici se ksychty a protivajičkove skafandry až přileti. No ja si myslim, že tu žadny fajny E.T. něpřileti. A co by tu taky jako asi tak robil? Ropa skoro fuč, zlato fuč, plodna hlina fuč, plyn už za chvilku fuč, a elita jen kukuč a puč mi puč, puč nějake many na předvolebni fany. Podla americkeho ufologa Hastingsa sa zeleni mužčičci už naučili vypinať jaderne zbraně v americke Montaně a chystaju sa na okupačni navštěvu s umyslem sa tu usadiť. Pokud je to pravda tak i cele NATO je bezmocne bo vyšši rasa či druh musi byť i technologicky i vojensky na vyšši urovni. Ale furt mi nijde do paly NACO tu chcou byť. Tu fak nic něni. Jedine co fak užijou sou naše skorocesty typu samajama, bo uni litajou. Až přileti něchajou tu viry a němoci zrovna tak, jak Španěle u Indianu. Ti co přežili byli otroky na dluhou dobu. To ale ostravakum vadi i něvadi. Na otrocku robotu v ocelovym srdcu naroda sou zvykli, no nělibi se im to. A tak tu sedim sfechtovany jak po dvuch šestnactkach na čelbě v propocenych plisňakach a s ulepenyma vlasama a čumim na ty hvězdy. Ba ať si stihnu daco přat.
15
