PŘÍBĚHY STAVBYVEDOUCÍHO STAVITEL STAVAŘSKÝ
Už máte stavební povolení? Ano? Do kolaudace je ještě daleko … Je čas relaxovat a nabrat další síly ... HUDBA VE FORMÁTU MP3 Prostor Mezi kapkami Zklamání Bráško Lesní ozvěna Osud Tunel Myšlenka Návrat zpět Zklamání Loučení K přehrávání hudebních souborů musíte mít ve svém PC, nebo čtecím zařízení nainstalován přehrávač mp3 souborů.
Příběhy stavbyvedoucího Stavitel Stavařský
Příběhy stavbyvedoucího Vydavatelství:
Príprava stavby s.r.o. Trenčianská ul. 30, Bratislava http://www.priprava-stavby.cz
Knihu Příběhy stavbyvedoucího vydala společnost Príprava stavby s.r.o. Jako svou první publikaci. Tisk:
Elektronická verze
ISBN: 978 – 80 – 970532 – 1 – 5 Text: Obálka: Obrázky: Hudba:
© Copyright © Copyright © Copyright © Copyright
Príprava stavby 2010 Príprava stavby 2010 Príprava stavby 2010 Príprava stavby 2010
Žádná část této knihy nesmí být bez předchozího písemného souhlasu vydavatelství Príprava stavby s.r.o. veřejně publikována, rozmnožována a šířena jakýmkoli způsobem a v jakékoli podobě.
Slovo úvodem Práce stavbyvedoucího je velmi náročná nejen na čas, ale především na znalosti v oboru, psychyku a zdraví. Stavbyvedoucí jsou lidé otřískaní světem, při vedení stavby tvrdí a nekompromisní, v soukromém životě jsou milí a rádi se baví. A to nejen mezi sebou, ale i s „rodinami“ z jiných staveb. A ikdyž se to nezdá, stavařský svět je malý a všechny úsměvné historky se šíří tímto světem rychlostí blesku. Děj knihy by se mohl odehrávat na jedné velké stavbě. A protože dílo se nestaví ze dne na den, tak příběh často zasahuje také do soukromých životů stavbyvedoucích – členů týmu. Jména všech členů týmu jsou „pro jistotu“ smyšlená a se skutečným životem nemají nic společného. Dopředu však musím sdělit, že mnoho historek může být smyšlených a tudíž všechny „Příběhy stavbyvedoucího“ mohou být skutečnou fikcí.
Autor Stavitel Stavařský
…..... Tři auta u vjezdu na pozemek Marty už stojí řádně zaparkovaná tak, že se dá projít jen brankou pro pěší. Vlastně ideálně stíní výhledu z ulice. Na zahradě už roznášíme plastové zahradní židličky a stoly. Monika roztrhává první sáček sušenek a Jarda rozlévá do kelímků první piva z naraženého štěněte. „To je náš muclíček,“ představuje nám Marta svého Irského vlkodava. „Tady to jéééé! Co je to za medvěda?“ zděšeně se ptá Jarda a tělem chrání tác s pivy. „Muclíček.“ Odpovídá Monika. „Muclíček poslouchá na slovo. Nebojte se ho. Nic vám neudělá, je hodný. Za celý svůj život zakousl jen dvě slepice od souseda.“ dodává a táhne psí příšeru do domu. „Dám ho do chodby, má tam svůj pelíšek. Tak na něho nikdo nešlápněte, až půjdete spát.“ „Neboj, nešlápneme. On nejde přehlédnout.“ popichuje Jarda. „Jak je vůbec starý?“ ptám se. „Jaště je to štěňátko, má deset měsíců. Pokud na vás bude skákat, tak si chce hrát. Hoďte mu balónek.“ „Kopačák je lepší, má tlamu, že by to tu všechno smlsl na posezení a ještě by to tu vypil.“ říká Jarda. ….... Muclíček chvílí skáče kolem aportu, ale neví jak ho vzít do huby. Přece jenom aport je trošku větší. Přináším druhou hromádku dřívek k roztopení v krbu a za zády slyším Martu. „Co to máš, ukaž to!“ a tahá mu z huby nějakou chlupatou kouli. „Tys ho zakousl. Co jsi s ním dělal? Proč?“ nechápavě se tázala svého psa. Malý Jorkšírský teriér byl celý od hlíny a tuhý, takže o jeho smrti nebylo pochyb. „Co teď?“ Jediný, kdo z nás zachoval chladnou hlavu byl Jarda. „Normálně ho umyj, vyčesej a polož ho před boudu. Jakože tam
chcípl hlady. Sousedi stejně nejsou doma, takže nikdo nic nemusí vědět.“ „Měli se rádi, hráli si spolu. A teď jsi ho zakousl!“ opět se zlobí na Muclíčka. Jarda se podíval na teriéra a škodolibě dodal: „říkalas, že zakousl dvě slepice, ty byly též od souseda?“ „Jo.“ „Ani se nedívím, jestli si spolu hráli a ty slepice toho tvorečka chtěly napadnout...“ ….............. Čas opět pokročil a v průměru jsme každý vypili asi půl litru tvrdého alkoholu a šest piv. V tomto stavu ani netušíme jak jsme se dostali do postelí. Jarda měl nejlepší náladu a tak přímo úměrně své náladě pil. Monice zvedl průměr na dvojnásobek a Marta nebyla za Monikou moc pozadu. Zatímco všichni ležíme v postelích a snažíme se na kolotoči usnout, probere nás mlácení do okna. Okno bylo přístupné hned z ulice, takže se sousedka do bouchání řádně opřela. „Dusí se vám prase. V chlívku se vám dusí prase!“ volala z plna hrdla tak, že vzbudila celou ulici. „Jaké prase?“ ptá se rozespalá a ještě nasosaná Marta. „To co máte v chlívku, jak o něm s nikým nemluvíte, aby to nikdo nevěděl!“ opět huláká na celou ulici. Evidentně prahnoucí po senzaci otevírá dvířka a bez dovolení se vtlačí na pozemek. „Vzadu, pojďme se podívat!“ vnucuje se sousedka. „Nikam nechoďte a běžte domů. Podívám se na to sama.“ A slušně vyprovodila sousedku z pozemku. „Kráva.“ brblá si pro sebe a jde stříc podivným zvukům. „Hmmm, hmmmm, hmmmmmm,“ ozývá se z okna v chodbě. „Měla pravdu, prase. Ale to naše.“ Jarda ležel v otevřeném okně, lapal po čerstvém vzduchu a nemohl usnout a vlastně ani odejít. Jen tam tak bezvládně visel v okně. „Marku, pojď mi pomoct přenést Jardu na lehátko. Neunesu
ho.“ ….................. Po ranním příchodu na stavbu si u stolu skládám vlastní hrníček na kafe, stolní kalendář, nafasovaný hned první den po příchodu a psací potřeby. Jsem tu první takže tu ještě, jak už to tak bývá, když jste první, nikdo není. Za zády u zdi slyším rachot jako když běhají myši kolem zdi. To jen stavební křeček běhá ve svém akváriu ze strany na stranu a snaží se přelézt skleněnou stěnu akvária. Z pilin mu vytahuji kelímek na vodu a jdu pro vodu k pití. „On vodu nepije, nalej mu pivo.“ Otáčím se ke dveřím a vidím Pedra jak vchází do ofisu. „Vždycky mu lejeme pivo nebo mlíko. Ve vodě si tak akorát umyje nohy.“ přidává Pedro. Opravdu, křeček si vody ani nevšiml a teměř okamžitě po položení kelímku na piliny do něj šlápl a vylel si vodní obsah do pilin. „Tak a teď budeš spát v mokrém.“ „Hele,“ povídá Pedro a z lednice vytahuje pivní láhev. „Trochu mu odleju a dívej, jak to vychlemptá.“ „Opravdu, on to pije. Jak to, že křeček pije alkohol?“ „To nikdo neví, ale evidentně mu to chutná.“ Usmívá se a začne přehrabovat výkresy, které slouží jako podklad k jeho další práci. ….............. Se smíšenými pocity odcházím do chodbičky soustavy buněk tvořící kancelář stavby, kde se nachází také kuchyňka a WC. Zastavuji se před vstupem do WC a neustále v hlavě řeším předchozí rozhovor o značce telefonu. Opětovně si ho vytáhnu z kapsy u kalhot a prohlížím si ho. Co může být na tom používat tenhle telefon? Zkusím zavolat na firmu Pavlovi do IT oddělení, třeba mi ho vymění. Dovolali jste se v době,
kdy jsem mimo, nebo v hrobě, za chvíli to zkuste zas, nebo mi tu nechte vzkaz. To je fakt vůl. Nechat si na záznamníku takovýto vzkaz. Za chvíli to zkouším znovu. „Tady chobot!“ ozve se ze sluchátka. „Tady je zbytek slona,“ odpovídám. „Ahoj,“ říkám opět do telefonu. „Ahoj,“ slyším odpověď a ve sluchátku, ve kterém se ještě ozve další tlumené, ahoj. „Ty vole, zavolám ti později. Jsem na záchodě a nějaký debil mi tu odpovídá z vedlejšího boxu.“ „Tak tenhle den začíná opravdu stylově,“ říkám ….......... …......... A tak se ten život stavařský sune dále, já si užívám progresu a tu se náhle objeví zima. Tedy ne pravá zima, ale zimní teploty. Vzhledem k tomu, že zima přichází každý rok mohu konstatovat, že nás letos opravdu zaskočila. To, že silničáři jsou zaskočení, že v zimě sněží, stavaři zase bývají překvapeni, že jim netuhne beton. Ono to tak nějak nejde, když se nerealizují zimní betonářské opatření spočívající ve zvýšených dávkách cementu a přidáním teplé vody do čerstvé betonové směsi. Ale co stojí peníze, tak se realizuje s velkou pompou až jako poslední. …......... Asi jsme byli skutečně dost rychlí, protože nás prase za celých dvacet sekund našeho padesáti metrového běhu nezaregistrovalo. Teď, když ho zalehlo 250 kilo živé váhy nemělo šanci utéct. Jeho překvapivé kvíknutí si pamatuji dodnes a občas mne i vzbudí ze spaní. „Co teď? Jak povolíme, tak nám zase uteče.“
Na mou poznámku Jarda zareagoval pohledem do dáli přes pole, pak k autu a zase přes pole. „Sundej si pásek z kalhot.“ „Proč?“ ptám se. „Ty ho máš delší, tak z něho uděláme vodítko a smyčku mu provlékneme mezi předníma a zadníma nohama. K autu je to dost daleko, takže ty půjdeš s prasetem ke stavbě a já dojdu pro auto. Před plotem stavby se sejdem a zkusíme ho vrátit do vozíku.“ „OK“ odpovídám a sundávám si opasek. Sele si vítězoslavně vykračuje přede mnou a dokonce je rychlejší než kdejaký severský tažný pes. V jedné ruce držím opasek se seletem a druhou si přidržují kalhoty, ať mi nespadnou. I tak je mám slušně zařezané v zadku jak si je ve předu tahám nahoru. …............ „Dobrý den,“ zvolal ze sousedního pozemku soused. „Neviděli jste někoho běhat po našem pozemku tak před měsícem? Byli jsme na dovolené a před odjezdem nám chcípl pes. A ikdyž jsme ho zakolali vzadu u plotu, po našem příjezdu jsme ho našli ležet vykoupaného a vyčesaného před boudou.“ „Ne nikoho jsme neviděli.“ odpovídá Marta a nenápadně si pomáhá, jako že nese ingredience v hrnci, do domu, kde propadá smíchové histerii. „Co blbneš?“ ptá se Monika ve vstupní hale. …....... Na Rudné ulici ve směru do centra vystupuje radarová skupina benga bojs. Koncert je to krásný, ale pozór, kousek dál vybírají vstupné. Na pedály šlapu stále, jezdím rychlosti krále, asi je to cesta zrádná, nikde odbočka žádná,
do očí mi blaskem svítí, asi jsem už zase v řiti, světla jak na stadióně, vítejte v benga zóně. Benga jsou všude, fotí tě usmívej se, benga jsou všudé, chtěj prachy, nevzpírej se, benga jsou všude, už mávaj připoutej se, benga jsou všude, benga jsou, be be, benga jsou všude, s úsměvem, vychloubej se, benga jsou všude, tak caluj, rozplývej se, benga jsou všude, benga jsou, be be. Koukám jak benga píská, a jak si bločky chystá, nad volantem hlavou kroutím, z pokuty slevu loudím, v peněžence velká díra, i benga na ní zírá, výmluv těch mám na vagóny, když mě pouští z benga zóny. „Asi bych si měl vyměnit melodii budíku ….......
