ČASOPIS KUŘIMSKÉ FARNOSTI ČÍSLO 3/2009 ROČNÍK IV.
Jak papež dával naději Nepřijel jako politik. Přijel hlásat Krista a volat po svatosti každého z nás. Abychom měli užitek z této návštěvy, připomeňme si něco z papežova odkazu v naší vlasti. Papežova promluva při mši svaté v Brně byla věnována tématu naděje. Papež v ní zdůraznil, že jedinou cestou k naději je naslouchání k Božímu Slovu a že jedině Kristus ukřižovaný a zmrtvýchvstalý je opravdovou Nadějí lidstva. Jak víra v Boha, tak naděje byly totiž v moderní době „přemístěny“, byly odsunuty na rovinu pouze soukromou a pozemskou, zatímco v běžném a veřejném životě se prosadila víra ve vědecký a ekonomický pokrok (srov. Spe salvi, 17). Víme všichni, že tento pokrok je dvojznačný: otevírá možnosti pro dobro, zároveň má však i negativní dopady. Technické vynálezy a zdokonalení společenských struktur jsou důležité a jistě potřebné, leč nestačí k tomu, aby zaručily morální blaho společnosti (srov. Spe salvi, 24). Ano, člověk potřebuje být osvobozen od materiální tísně. Mnohem podstatnější však je, aby se zachránil před zlem, které postihuje ducha. A kdo jiný jej může zachránit, ne-li Bůh, který je Láska a zjevil svou tvář všemohoucího a milosrdného Otce v Ježíši Kristu? Naši pevnou nadějí je tedy Kristus: v něm nás Bůh miloval až do krajnosti a dal nám život v hojnosti (srov. Jan 10,10), život, po kterém každý člověk, někdy třeba nevědomě, prahne. V tomto našem světě, který se ztrácí, když důvěřuje pouze lidským plánům (srov. Caritas in veritate, 53), jedině Kristus může být naši spolehlivou nadějí. To je zvěst, kterou my křesťané jsme povoláni každodenně hlásat a dosvědčovat. Pro křesťany má pravda jméno: Bůh. A dobro má tvář: Ježíš Kristus. Křesťanská víra, už od časů svatých Cyrila a Metoděje a prvních misionářů, skutečně sehrála rozhodující roli v utváření duchovního a kulturního dědictví této země. Obdobně ji musí sehrávat nyní i do budoucna. (Benedikt XVI. v projevu ve Španělském sále). Každá lidská bytost je Božím dítětem, a tedy naším bratrem, a jako takovou je třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si to uvědomila i naše společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena ne podle toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se zračí Boží obraz. Tyto země zvlášť trpěly pod diktaturou, jak jsem již zmínil, ale v utrpení též dozrála pojetí svobody, která jsou aktuální a která je třeba nově zpracovat a zrealizovat. Mám na mysli například jeden text Václava Havla, který říká, že diktatura je založena na lži, a kdyby lež byla překonána a nikdo by už nelhal a kdyby vyšla na světlo pravda, byla by tu i svoboda. Rozvinul tak úzký vztah mezi pravdou a svobodou, kde svoboda není
STRANA 2
nevázanost, svévolnost, ale je spojena a podmíněna velkými hodnotami pravdy a lásky, solidarity a dobrem obecně. Myslím si proto, že toto chápání, tyto ideje, které dozrávaly v době diktatury, se nesmí vytratit, musíme se k nim teď opravdu vrátit! Ve svobodě, která je často prázdná a bez hodnot, musíme znovu uznat, že svoboda a hodnoty, svoboda a dobro, svoboda a pravda patří k sobě, jinak se zničí i svoboda. To vidím jako poselství vycházející z těchto zemí, které je třeba v této době oživit. Děkujeme Svatému Otci za jeho návštěvu a povzbuzení ve víře, naději a lásce k našemu Pánu. Váš farář Jiří Krpálek
Svátek všech svatých Na svátek všech svatých budeme slyšet evangelium o blahoslavenstvích, které jistě všichni znáte. Já se vám nyní pokusím blahoslavenství přiblížit z jiného pohledu. - Blahoslavení chudí v Duchu, neboť jejich je nebeské království – být jednoduchým znamená být pokorný, nic nenamítat a nic nežádat - Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni – znamená mít soucitné srdce - Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví – znamená nebýt ráda v hluku, umět se ztišit - Blahoslavení ti, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni - spravedlnost je jen v lásce - Blahoslavení milosrdní, neboť oni dosáhnou milosrdenství – snažit se odpustit, nepomlouvat - Blahoslavení ti, co mají srdce čisté, neboť oni uvidí Boha – nemít zalíbení v hříchu - Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími dětmi – Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje - Blahoslaveni ti, co jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království - Blaze vám, když vás budou tupit a pronásledovat a lživě mluvit proti vám všechno zlé kvůli mne. Radujte se a jásejte, protože máte hojnou odměnu v nebesích; stejně pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi – žádný prorok není vítán ve své zemi Na cestě k věčné odměně, kterou už nyní zakoušejí všichni svatí, se máme řídit zákony, které nám dal sám Boží Syn Ježíš. Jeho slova, která jsme si právě přečetli, nezněla lákavě zástupům, ani učedníkům - a ruku na srdce, ani nám nejsou velmi příjemná a lehko přijatelná. Musíme si právě v tento svátek uvědomit, že svatost a dokonalost není výsadou jen některých. Svatost je určená nám všem, obyčejným lidem, kteří berou svůj vztah s Bohem velmi vážně, svou víru žijí nejen v kostele, ale všude v běžném životě (v práci, ve škole, s kamarády; ale i na místech, kde jen oddychují a baví se). Prosme i my za to, aby byl Bůh přítomný i v našem běžném všedním dni, a abychom se dokázali stávat svatými už zde na zemi. Hanka
STRANA 3
Láska není jen slovo Kdo miluje, daruje se lidem. Kdo miluje, vidí v lidech především dobro. Kdo miluje, nikoho nevylučuje ze své pozornosti. Kdo miluje, nemyslí a nemluví o jiných zle. Kdo miluje, není přítěží. Kdo miluje, snaží se vcítit do druhého a pochopit ho. Kdo miluje, má radost ze štěstí druhého. Kdo miluje, má čas pro všechny. Kdo miluje, je ochotný naslouchat. Kdo miluje, má trpělivost. Kdo miluje, každému pomůže. Kdo miluje, je ochotný stále odpouštět. Kdo miluje, nesoudí. Kdo miluje, neodplácí zlo zlem. Kdo miluje, je si vědomý své zodpovědnosti za společné dobro. Kdo miluje, chrání svobodu druhých. Kdo miluje, chrání autoritu. Kdo miluje, vidí nouzi ve světě. Kdo miluje, snaží se pomáhat bez toho, aby se šetřil. Kdo miluje, vytváří společenství pro bezmocné, chudé a pro ty, kterých si nikdo nevšímá. Kdo miluje, nehodnotí lidi podle jejich sociálního postavení, vzdělání, původu, věku a nebo zdraví. Kdo miluje, přemáhá předsudky. Kdo miluje, snaží se být spravedlivým. Kdo miluje, zasazuje se o pokoj. Kdo miluje, dá si říct a umí přijmout kritiku. Kdo miluje, je ochotný uznat svoje chyby a prosit o odpuštění. Kdo miluje, dá se na něj spolehnout. Kdo miluje, bere svoji každodenní práci jako službu lidem. Kdo miluje, nebude díky svým životním zkušenostem nemilosrdný a tvrdý. Kdo miluje, přijímá sebe samého, svůj osud, svoje bližní. Kdo miluje, těší se z daru víry. Kdo miluje, věří ve vítězství dobra. Kdo miluje, je vděčný. Kdo miluje, modlí se. Kdo miluje, není daleko od Božího Království. Kdo miluje, je na cestě k Otci. Kdo miluje, nechává se vést Duchem Svatým. Kdo miluje, je Ježíšovým učedníkem. (převzato ze Slovenska) Hanka
STRANA 4
Jan Maria Vianney V rámci roku kněží (19. 6. 2009-19. 6. 2010) si připomeneme krátce životopis svatého Jana Maria Vianneye, faráře arského. Jan Maria Vianney se narodil 8. května 1786 v rolnické rodině severozápadně od Lyonu v obci Dardilly. Dětství neměl lehké, musel mnoho pracovat a do školy začal chodit až v 17 letech. Na zvládnutí školní látky však už bylo pro něho pozdě. Ujal se ho tedy kněz Balley z lyonského předměstí. Vážil si Janovy neobyčejné zbožnosti. Všiml si ho již dávno, když se Jan při pasení dobytka modlíval u mariánské sošky. Pater Balley jej připravil na studia a Janovi se na druhý pokus a po horlivých přímluvách patera Balleye podařilo dostat do semináře v Lyonu. Studoval velmi špatně, závěrečné zkoušky mu dokonce dovolili skládat ve francouzštině místo běžné latiny. Ale svou zbožností a také přímluvou generálního vikáře se dočkal 9. srpna r. 1815 vysvěcení na kněze. Farář Balley ho přijal jako kaplana v Ecully a dál ho vedl v odříkavém a ctnostném způsobu života. Jan začal záhy vynikat jako zpovědník. Po Balleyově smrti Jan jen velmi těžce
vycházel s novým farářem, proto ho církevní představení poslali do vesnice Ars, která ležela 30 km severně od Lyonu a měla cca 230 obyvatel. V Ars Jan zůstal až do své smrti. Jeho začátky nebyly snadné. Vesnice byla známá svou bezbožností, Jan jeho neoplýval velkou výřečností, vystupování bylo velmi prosté a kázání neumělá. O to víc se arský farář modlil, postil a výsledky se začaly ukazovat. Lidí v kostele přibývalo, u se zpovědnice začaly tvořit fronty, pod kazatelnou se tísnily zástupy. Nakonec sedával až 16 hodin denně ve zpovědnici a bojoval o záchranu lidských duší. K tomuto boji jej Bůh vybavil citlivostí s schopností vidět do lidského nitra. Přes velikou oblíbenost a náročnou práci žil farář arský velmi skromně. Většinu toho, co dostal, rozdal potřebným. Dodnes je možné si v Ars prohlédnout jeho světnici, která je skutečně velice prostě a chudě zařízená. Jan Maria Vianney zemřel ve věku 73 let. V roce 1925 byl papežem Piem XI. svatořečen a v roce 1929 prohlášen patronem všech farářů. (převzato z internetových stránek biskupství) Hanka
STRANA 5
Svatý otec Benedikt XVI. v Brně Brno bylo v letošním roce poctěno návštěvou Svatého otce Benedikta XVI. V rámci návštěvy České republiky zavítal v neděli 27. září do Brna. Při mši na brněnském letišti v Tuřanech s ním koncelebrovalo čtyřicet biskupů a tisíc kněží. Svatého otce na letišti máváním svých praporků přivítalo více jak 120 tisíc poutníků z Čech a také ze Slovenska, Maďarska, Polska, Německa. Pro kuřimské farníky to byla vzácná příležitost přivítat Svatého otce téměř za humny naší farnosti. Myslím, že pro nás bylo toto setkání o to radostnější, že se nám Svatý otec takto přiblížil a zavítal do našeho středu. Chtěla bych zde na stránkách Petrklíče zavzpomínat a podělit se o atmosféru setkání také s těmi, kteří neměli možnost se mše zúčastnit. Je časné nedělní ráno, naše skupinka se setkává na vlakovém nádraží v Kuřimi. Cesta vlakem je pohodová, vagonů je dostatek a tak se dostáváme bez tlačenic na nádraží do Slatiny. Zvolili jsme zřejmě dobrou variantu, z vlakového nádraží je na místo mše relativně blízko. Po vystoupení z vlaku nás organizátoři nasměrují do hlavního proudu poutníků jdoucích na letiště. Ráno je docela chladné, ale probouzející se den a předpověď počasí slibují slunečno. Silnice je plná lidí, po stranách jsou stánky s praporky a také s balíčkem pro poutníky od Jihomoravského kraje. Sem tam se proud lidí zastaví u těchto lákadel, ale jinak je tempo chůze, vzhledem
k rannímu chladu, docela svižné. Před osmou hodinou se blížíme k areálu a z ampliónu slyšíme Úvahu o naději režiséra Jiřího Stracha. Přední sektory jsou už plné poutníků a zadní sektory se průběžně naplňují. Sektory jsou od sebe odděleny páskami a u vchodů do sektorů dobrovolníci kontrolují místenky. Je zde velký počet organizátorů ve žlutých vestách a i vojáků v maskáčích. Bezpečnostní opatření ale nijak nenarušují pokojnou a radostnou atmosféru očekávání příjezdu Svatého otce. Do příjezdu Svatého otce máme ještě dostatek času prohlédnout si areál. Protože je zrovna koncert Hradišťanu, jdeme dopředu a chvíli postojíme před vedlejším pódiem, kde probíhá předprogram. Prohlížíme si zblízka přístřešek, pod kterým bude Svatý otec sloužit mši. Naši pozornost poutá i velká bílá kotva, symbol naděje. Zdravíme se s dobrovolníky organizátory z řad mladých kuřimské farnosti. Před devátou hodinou přilétá prezident republiky a to už stojíme ve svém sektoru a sledujeme dění z velké obrazovky. Po nějaké době následuje přílet Svatého otce, nad letištěm znějí fanfáry z Janáčkovy Sinfoniety. A jak jsem se později dočetla v tisku, po celém Brně se nese hlas zvonů a dělové salvy ze Špilberku. Nad hlavami poutníků se třepotají tisíce barevných praporků. skupinky mají i větší Některé transparenty. Svatý otec zdraví poutníky z proskleného papamobilu projíždějícího
STRANA 6
mezi sektory. Následuje přivítání brněnským biskupem Vojtěchem Cikrlem, který vzhledem k tomu, že je brněnská katedrála zasvěcená apoštolům Petru a Pavlovi vítá Svatého otce jako domů! Na požádání Svatého otce probíhá mše v tiché a důstojné atmosféře. Liturgii sledujeme v tištěných brožurkách rozdávaných spolu s místenkami. Mše je sloužena v latině. Homilie Svatého otce je překládána do češtiny. Jejím hlavním tématem je naděje. Svatý otec hovoří o svobodě člověka a nelehkém poslání vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství. Cestu nám ukazuje Boží slovo, které jediné nám může dát pevnou naději. Ujišťuje všechny, že Ježíš nikdy své přátele neopustí, protože nic nelze konat bez něho. Po mši následuje modlitba Anděl Páně, závěrečné požehnání, v němž je zahrnuto také žehnání základních kamenů sakrálních staveb. Už zbývá jen
odzpívat papežskou hymnu a Svatý otec se pomalu loučí. Konečně přichází i šance pro nás v sektoru B7 vidět Svatého otce zblízka v kolem projíždějícím papamobilu. Po třech hodinách strávených na půdě brněnské diecéze Svatý otec odlétá zpět do Prahy. S Brnem se loučí z oblaků, kdy letadlo opisuje oblouk kolem naší jihomoravské metropole. Závěrem odlétá i prezident republiky. Doznívají v nás dojmy z tohoto krátkého, důstojného a intenzivního setkání. Je to radost z prožitého společenství. Lidé ze zadních sektorů už pomalu odcházejí k domovům. My máme možnost ještě slyšet hudební pásmo, které je jakýmsi programem pro poutníky čekající na svých židličkách na pokyn pořadatelů k opuštění sektorů. Je velmi teplý slunečný den a tak jsme nakonec, vyprahlí ze slunce a znavení, vděční za trochu stínu. Budeme mít určitě všichni dlouho na co vzpomínat. Jana
Vážení farníci, měsíc listopad je časem, kdy věřící i nevěřící lidé myslí na své drahé zemřelé. Nejde jen o pouhou vzpomínku, ale máme se za zemřelé modlit. Zvláště za blízké zemřelé. Církev nám nabízí ze svých pokladů milostí, kterými můžeme pomáhat duším zemřelým z očistce do nebe. Je to možné skrze modlitby, které za daných podmínek v měsíci listopadu vykonáme. Jak se modlit za zemřelé 1. a 2. listopadu je dostačující: -pomodlit se kdekoliv v kostele či kapli modlitbu Otče náš a Vyznání víry -přistoupit ke svatému přijímání -pomodlit se libovolnou modlitbu na úmysl Svatého Otce V jednotlivých dnech od 3. do 8. listopadu je třeba: -přistoupit ke svatému přijímání -navštívit hřbitov -třeba jen v duchu se pomodlit libovolnou modlitbu za zemřelé -pomodlit se modlitbu Otče náš a Vyznání víry -pomodlit se libovolnou modlitbu na úmysl Svatého Otce -v nejbližších dnech (před nebo po) přistoupit ke svátosti smíření Hanka
STRANA 7
Misie Tentokrát z Moravských Knínic až do Indie Mladí manželé Marie a Karel Dvořákovi z Moravských Knínic odjeli na začátku září jako dobrovolníci na roční misi do Indie. Rozhodli se využít Salesiánské organizace BREADS, která se v jižní Indii snaží lidem – jednoduše řečeno – ulehčit život. Shání peníze a lidi pro svoje projekty, které jsou zaměřené na mladé a jejich sociální potřeby. Ty se v jednotlivých částech země liší – v jedné oblasti zřizuje školy, v jiné pomáhá dětem z ulice a v další podporuje mladé nezaměstnané. BREADS také hledá dobrovolníky z celého světa, kteří se chtějí do těchto činností zapojit. Ještě před svým odjezdem si v maratonu rozhovorů, zajišťování a příprav na cestu našli chvíli i pro náš časopis. Mým nedopatřením se však záznam rozhovoru nezachoval. Naštěstí před odjezdem poskytli manželé rozhovor také pro rádio Proglas v pořadu Magdazín. Vyprávění o plánované cestě do Indie je možné si poslechnout na www.proglas.cz/audioarchiv-detail/magdazin.html. Před odjezdem se Maruška s Karlem zúčastnili několika přípravných víkendových setkání, kde se seznámili se zákony dobrovolnictví, základy zdravovědy a s kulturní, společenskou, historickou, náboženskou a jazykovou stránkou země. Indii zvolili především z jazykových důvodů. V celé Indii se používá 23 úředních jazyků, oficiálním jazykem v centrální oblasti jižní Indie, kam odjeli, je sice kannadština, ale děti ve škole se učí anglicky. Více než polovina lidí v této oblasti neumí číst a psát. BREADS postavili ve městečku Deodurga ve státě Karnataka školu pro 400 dětí a internát pro zhruba 100 dětí z okolních vesnic. Práce manželů Dvořákových se soustředí především na doučování, pomáhají nejslabším žákům pochopit látku. Od příštího semestru, tj. od půlky října, by měli začít i učit. Hlavně angličtinu, matematiku, informatiku a biologii. Další informace o samotném pobytu v Indii manželé publikují na internetových stránkách www.kdvorak.wz.cz. Ve svém deníku popisují dopravu, stravu a zvyky tamních lidí, doplněné množstvím fotografií z místa jejich pobytu. Naleznete zde kontakt, na který lze poslat pozdrav či povzbuzení od krajanů. Závěrem vybírám některé jejich konfrontace znalostí nastudovaných před cestou a zkušeností získaných pobytem v Indii: Co jsme věděli předem: Hinduisté nejedí hovězí, muslimové nejedí vepřové. Maso jsme údajně měli mít jednou do týdne. A pouze kuřecí. Co jsme zjistili až tady :Maso máme zhruba obden. Kuřecí, hovězí a občas i vepřové. Ještě že jsme křesťani! Co jsme věděli předem: Indové mají tmavou pleť, bílé dlaně, chodidla a zuby. Co jsme zjistili až tady: Sehnat košili na 184centimetrového Moraváka se prakticky nedá. Kdo je světlejší pleti, je považován za krásnějšího. Kluci i holky si po ránu na obličej nanášejí vrstvičku bílého zásypu. Misi manželů Dvořákových budeme průběžně sledovat i v dalších číslech Petrklíče. Zatím jim přejeme hodně úspěchů v jejich práci. Seznam odkazů: Rozhovor o Cestě do Indie před odjezdem www.proglas.cz/audioarchiv-detail/magdazin.html. Veškeré informace o pobytu v Indii www.kdvorak.wz.cz/indie. Podpořit budoucí dobrovolníky můžete přes projekt www.adopcenablizko.cz. Dáša
STRANA 8
Služba v manželství Přednáška Josefa Zemana v rámci programu Charismatické konference 10. července Dříve bylo od manželství očekáváno – z vnějšku i zevnitř především naplnění role muže a ženy. Tyto role byly sice nepsané, ale zato poměrně pevně stanovené, a „správné manželství“ bylo to, kde muž i žena do těchto rolí nejlépe zapadali. Dnes jsou vlivem vývoje manželství i vlivem změn ve společnosti tato očekávání výrazně odlišná. Dnes je kladen důraz na schopnost naplnění vztahu. A to je nový nárok, který není pro každého snadno splnitelný. Snoubenci i mladí manželé se často mylně domnívají, že silná emoční láska je pevným základem trvalého porozumění. A potom, pokud tato emoční láska ztrácí na síle, se snaží ze všech sil ji znovu nalézt, vynutit nebo i vyvzdorovat. Často také mladý manžel, naplnění své manželka, očekává spokojenosti, svých představ o vlastních potřebách. Bez práce, bez rizika, bez bolesti. Harmonický začátek manželství tedy nemusí být vždy ideálním základem pro to potřebné naplnění vztahu, protože bývá poznamenán nadbytkem nereálných očekávání, ale nedostatečnou schopností přijmout druhého. Na prvním místě není tedy kvalita výběru partnera, ale schopnost vybudovat vztah. A to na základě rozdílnosti manželů. Právě disproporce mezi očekáváním jednotlivce a realitou vztahu, mezi emočním naplněním raného vztahu a všedním soužitím, může vést ke zklamání a rezignaci. A to i tam, kde neschází snaha o nápravu. Ta pak ale bývá potlačena s povzdechem: „Ale vždyť už jsem to stokrát zkusil-zkusila.“ Jaká je tedy cesta ke společnému růstu v manželském vztahu?
Základní podmínkou je nikdy nerezignovat. Nerezignovat na pozitivní nabídky. Na moje pozitivní vstřícné nabídky své manželce, svému manželovi. Nerezignovat, i když mám pocit, že vyprchal důvod proč. Nerezignovat na ochotu a schopnost sloužit druhému. Pokud totiž rezignuji, odcházím. Vztahově, psychicky, fyzicky. Někdy však i snaha o službu, o naplnění oběti v manželství, které je podstatné pro duchovní růst, může svádět k manipulaci. Většinou totiž ten, který se „obětuje“, s tímto postojem vlastně pouze obchoduje a něco za něj očekává. Manipuluje s partnerempartnerkou anebo se svým okolím. Může totiž za tuto „oběť“ očekávat (vědomě nebo nevědomě) zisk sám pro sebe: Ústupky od partnera, změnu jeho-jejího chování, uznání přátel anebo i samolibý pocit: „Jsem přece jen ten lepší, více se obětuji“. Křesťanská služba naproti tomu k ničemu nezavazuje. Křesťanská služba aktivně, jako první a bez nároku na zisk vyhledává možnost posloužit, vyjít vstříc. Je gestem, který ten druhý vnímá s úlevou a s potěšením. V křesťanské službě máme odložit představy – často předsudky - o tom, co je a není pro partnera-partnerku přínosné podle našeho názoru, a máme dávat to, co druhého potěší. Službou jej nijak nevychováváme, nechceme změnit, není prvotní dát mu „něco“, je důležité dát mují sami sebe. Být pro druhého darem. Stejně jako uvádí C.V. Pospíšil v Teologii oběti: „Bůh se nám nedává jako odměna za úkoly lásky, ale přímo v těchto úkonech. Bůh nám nechce dávat „něco“, chce nám darovat sám sebe.“ Mirek
STRANA 9
Chodit ve víře Přednáška P. Aleše Opatrného v rámci programu Charismatické obnovy 12. července K čemu je pěkně zařízený byt, pokud v něm nežijí lidé? K čemu jsou brýle dle poslední módy, pokud neodpovídají potřebám našich očí? Kdo by neznal kázání či přednášky otce Aleše Opatrného? Jejich neotřelost, dynamiku, často zajímavou dramaturgii? Koho by neoslovila zkušenost žité víry promítnutá poutavým způsobem do každodenních, všedních událostí našeho dne? Možná, že i toto jsou důvody, proč je právě otec Opatrný znovu a znovu oslovován, aby promluvil k širšímu publiku, které se při Charismatické konferenci již tradičně schází na brněnském Výstavišti. Chceme se zde pro čtenáře Petrklíče pouze ve zkratce ohlédnout za přednáškou „Chodit ve víře“, kterou si otec Aleš připravil pro letošní konferenci, aniž bychom ji chtěli přepisovat, vysvětlovat či interpretovat. Snad i tento drobný fragment může někoho inspirovat či oslovit. Příjemně zařízený byt, v němž nikdo nebydlí, přirovnává otec Opatrný k „víře“, která je pasivní, která možná zná dokonale zná přikázání, Písmo, katechismus. Která ale není ve skutečnosti žitá, není naplněna skutkem, je vyprázdněná. Na druhou stranu může žitá víra, které naprosto schází znalosti, informace, předávaná tradice, působit jako bydlení v bytě, ve kterém jakékoliv zařízení schází. Ve kterém není ani voda, ani topení, ani elektřina. V každém z těchto jednostranných zaměření něco podstatného schází. K žití totiž není ani jedno z nich. Dalším obrazem ze života je obraz
potřeby dioptrických brýlí. Každý, kdo má s dioptriemi nějakou zkušenost, může potvrdit, že pouze ty jeho brýle, ty, které byly pečlivě připraveny jen a jen pro něj, jsou k něčemu. Krátkodobě si lze samozřejmě vypůjčit brýle někoho jiného. Dlouhodobě to ale nepomáhá, naopak to může ublížit. A bez brýlí plnohodnotně žít už nelze. Stejně tak bez víry žít nelze. Bez té naší osobní, konkrétní. Bez té, kterou Pán právě mně jedinému „vybrousil na míru“. Proto není a nemůže být moje víra a moje cesta totožná s vírou někoho jiného. Každý je originál a každý má jinou potřebu. A Hospodin dobře ví, jakou kdo má potřebu, a má pro každého z nás připraveno chápání a žití víry, které mě konkrétně vede ke spáse. Stejně jako nošení i těch nejlépe individuálně připravených brýlí není zpočátku samozřejmostí, tak i přijetí a žití víry není často samozřejmost. Je třeba si „na sebe zvykat“, abychom vytvořili harmonický vztah. A co je tedy to „Chodit ve víře“? Chodit ve víře je žitý vztah. Nic v životě nezůstává neměnné. Chození ve víře je život s Bohem, ve kterém se mám stále co učit. Nejsou to statické odpovědi z katechismu. Je to život s Bohem, ve kterém se poznávám. Ve kterém jsem to právě já a právě On. Chodit ve víře neznamená naivně věřit, že všechno dobře dopadne. Ona řada věcí – alespoň v námi dohledném horizontu - dobře nedopadne. Znamená to ale zůstávat s Bohem. Z naší strany někdy věrně, někdy nevěrně, ale zůstávat. Zůstávat a věřit, že On se mnou chodí a zůstává vždy. A On vždy věrně. Mirek
STRANA 10
Festival mladých v Medžugorje Většina z vás už asi někdy v životě slyšela o Medžugorje, městečku v Bosně a Hercegovině, které patří k několika málo místům na naší planetě spojovaným se zjevováním Panny Marie. Všechno se začalo 24. června 1981, kdy se zde šesti mladým lidem ve věku deset až šestnáct let začala denně zjevovat Panna Maria. Události nabraly rychlý spád a po zprvu nevěřícných reakcích rodičů dětí bylo již třetí den zjevení na kopci Podbrdo, kde se Panna Maria zjevila poprvé, několik tisíc lidí. Děti byly podrobeny lékařskému a neuropsychiatrickému vyšetření a lékař je prohlásil za normální a zdravé. Do farnosti přišli také lidé z vládních úřadů, aby zastavili probíhající události, nakonec děti pronásledovala i policie. Děti ukryl před policií na faře fra Jozo Zovko, nedlouho potom se Panna Maria zjevila dětem přímo tam. Poutníci přicházeli z kopce zjevení do kostela, kolem sedmnácté hodiny se začali modlit růženec a v osmnáct hodin byla slavena mše. V Medžugorje se od té doby každodenně lidé v podvečer scházejí na modlitbu růžence s krátkou tichou pomlkou v čase zjevení a poté je sloužena mše. Významnou osobností působící v Medžugorje od roku 1982 byl otec Slavko Barbarič. Tento kněz založil v Medžugorje před dvaceti lety tradici festivalů pro mladé – Mladifestů. Za zmínku z jeho velmi činorodého působení stojí mimo jiné vedení duchovních cvičení postu a modlitby, setkání kněží, růženců na Podbrdu a křížových cest na kopci Križevac. Založil a vedl také instituci pro vojenské sirotky a lidi v nouzi – Majčino selo. Jeho psychoterapeutické vzdělání mu umožnilo pracovat s lidmi léčícími se z drogové závislosti z komunity Cenacolo, založenou a vedenou sestrou Elvírou. Letos se konalo již dvacáté modlitební setkání mladých. Každoročně
se na přelomu července a srpna sjíždí do Medžugorje množství mladých z celého světa. Statistiky hovoří o padesáti tisících účastnících z šedesáti devíti zemí světa ze všech pěti kontinentů. Mše svaté se pravidelně účastnilo více jak pět set kněží a více jak šest set jich bylo denně k dispozici ke svátosti smíření. Medžugorje je po právu označováno jako „zpovědnice světa“. Festivalový program provázel hudbou a písněmi mezinárodní sbor a orchestr mladých hudebníků z dvaceti tří zemí. Celý program festivalu přenášely rozhlasové i televizní stanice. K dispozici byly také ke koupi různé nahrávky písní a záznamy přednášek i z minulých festivalů. Program Mladifestu je každoročně dalo by se říci stejný a zároveň i jiný. Každý den dopoledne začíná přednáškami různých osobností, jako jsou manželské páry, kněží, biskupové, řeholníci a řeholnice, lékaři, spisovatelé, ale i mediálně velmi známí herci a zpěváci. Tito lidé mluví o svém životě, obrácení, cestě k Bohu o své práci a rodinách. Odpoledne potom probíhá druhý blok přednášek. Večer se navazuje na každodenní praxi modlitby růžence, mše a večerní adorace. Zvláštní místo mají jeden den vyhrazeno členové komunity Cenacolo. Na přednáškách vyprávějí o tom, jak se dostali ke drogové závislosti a o svém životě v komunitě. Jsou to velmi silná svědectví mladých lidí. Nevidí drogovou závislost jako nemoc, která by se měla léčit léky, ale jako plod špatného života. Svůj život si zde dávají do pořádku velmi života, jednoduchým způsobem modlitbou, prací, prohlubováním skutečných přátelských vztahů, sdílením se a dialogem s ostatními. Dávají tak svému životu řád a smysl. Použiji zde slov jednoho z členů komunity: „Kdo nedělá jen gesta, ale umí se obětovat pro
STRANA 11
druhého, ten se cítí být v nitru naplněn a ne prázdný. Poprvé v životě jsem skutečně šťastný. Učíme se přát dobro jedni druhým, učíme se trpět jedni pro druhé. Tady se rodí pravé přátelství. Pomáháme si a říkáme pravdu jedni druhým.“ Účastníky festivalu členové komunity každý rok ohromí večerním představením plným světelných efektů, hudby, propracovaných kostýmů a kulis ale také svým hereckým vystupováním a autenticitou prožitku děje. Letošní hra s názvem Credo – Věřím, pojednávala o událostech z Bible od stvoření světa po vzkříšení Ježíše Krista. Nedílnou součástí každého festivalu je večerní procesí farností Medžugorje, kdy účastníci ve skupinách podle zúčastněných států procházejí
ulicemi se svíčkami, zpívají a zdraví se s obyvateli městečka. Celé setkání bylo provázeno velice radostnou atmosférou. Tuto atmosféru velmi významným způsobem doplňovali hudebníci z kapely a společný zpěv a tanec účastníků festivalu. Každý měl také možnost ztišení a intenzivní modlitby v kostele, kapli, u soch a křížů nebo při pouti na vrchy zjevení Podbrdo a Križevac. Mladifest je každý rok ukončen v pět hodin ráno jitřní mší na Križevaci. Přítomní byli v závěru mše odměněni krásným pohledem na východ slunce. Medžugorje je místem prožívání společenství, místem objevování sebe sama a pokoje v duši, je to také místo návratů tisíců poutníků. Jana
Poselství Panny Marie vizionářce Mirjaně z 2. října 2009 Drahé děti! Když se na vás dívám, srdce se mi svírá bolestí. Kam jste se to vydaly děti moje! Což jste tolik zapadly do hříchu, že se neumíte zastavit? Hříchem se omlouváte a podle něj žijete. Klekněte pod kříž a podívejte se na mého syna. On přemohl hřích a zemřel, abyste vy děti moje žily. Dopusťte, abych vám pomohla, abyste nezemřely, ale žijte s mým Synem navždy. Děkuji!
STRANA 12
Rozhovor Marie a Petr Oujezdští Letošní podzim je v Kuřimi obohacen právě probíhající duchovní obnovou pro manžele, kterou pro farnosti již řadu let připravuje komunita Emmanuel. Cílem této duchovní obnovy je oživit vztah s Bohem a s partnerem, prožít společenství s dalšími manželskými páry a také načerpat nejen impulsy a náměty, ale především touhu a odvahu znovu a znovu něco udělat pro tento nejdůležitější vztah. Manželé se schází po tři víkendy od září do listopadu a společně prožívají čas modlitby, přednášek, adorace i rozhovorů. Při této příležitosti jsme položili několik otázek jednomu z manželských párů, který v tomto programu vede přednášky, manželům Marii a Petrovi Oujezdským z Brna. Marie a Petr jsou manželi již 27 let, mejí 4 dcery, 2 zetě a – jak sami říkají - na vnoučata se teprve těší. Co je vlastně cílem a smyslem duchovní obnovy pro manžele? Jako u každé obnovy. Oprava toho, co nefunguje a vylepšení toho, co funguje, aby to fungovalo ještě lépe. Láska a Pravda je pro každé manželství. I ta velmi dobrá vždy mají co vylepšit. Daří se tento cíl při setkáních naplňovat? To záleží jen na ochotě a snaze manželů na sobě a svém manželství pracovat. Často dochází nejen k pozitivním změnám v manželství, ale i k nalezení inspirace, chuti i času všímat si víc potřeb okolí. Jaké máte zkušeností s vedením těchto obnov? Jsou plody obnovy spíš krátkodobé nebo i dlouhodobé? Lásku a Pravdu jsme absolvovali před 14 lety. Velmi tehdy našemu manželství pomohla. Proto jsme právě před deseti lety přijali nabídku k vyučování. Nejprve s velkými obavami, ale dodnes s tím, že to prospívá našemu vztahu, na kterém je stále co zlepšovat. V čem jsou dle Vašeho názoru dnešní manželství zranitelná? Manželé mají na sebe stále méně času a stále méně času si pro sebe dokáží vyhradit. A také stále méně vědí, co druhý prožívá a o co usiluje. To pak vede k odcizení. Na jakých základech se naopak dají budovat? Určitě na pravdivé lásce. Vlastní síly na to ale určitě nestačí. Je nutné opírat se o milost svátosti manželství, očekávat Boží pomoc, ptát se na Jeho vedení. Řešení neodkládat a začínat vždycky u sebe. Odpouštět. Co Vám přináší víra pro Vaše manželství? Bez ní by naše manželství už asi nebylo. Mirek
Farní WEB Potřebujeme vůbec web, když slyšíme každou neděli ohlášky a nyní nám navíc vychází i farní časopis Petrklíč? Troufám si říct, že ano. Výhodou webu je rychlé šíření informace. Tak například skoro každý týden v pondělí máme na webu poslední nedělní ohlášky. Takže pokud něco přeslechnete jistě to zde najdete. Ale zůstat na této úrovni by bylo jistě škoda. Při návštěve papeže se na našich farních stránkach objevily upřesňující informace o dopravě a nebo nedávno to byly detaily dětské mše. Právě aktuálnost může být to, co naše stránky udělá zajímavé a užitečné. K tomu je ale zapotřebí, aby tyto informace jste nám poslali. Zde spoléhám na vaši pomoc! Rád bych poděkoval všem, kteří nám napsali a těším se na další vaše podněty. Dan
STRANA 13
Ekonomie dobra a zla Kniha od renomovaného ekonoma, která nejednoho ekonoma nepotěší. Ekonomie dobra a zla od Tomáše Sedláčka rozhodně není křesťanskou literaturou. Přesto neodolávám nutkavosti se o dojmy z této knihy s Vámi, čtenáři Petrklíče, podělit. Ekonoma Tomáše Sedláčka zřejmě již není třeba nijak představovat. Má za sebou – ve svých 29 letech zařazením mezi ocenění nejperspektivnější ekonomy universitou Yale University, práci ekonomického poradce prezidenta Václava Havla, i aktivní práci v týmu Národní ekonomické rady vlády (NERV). Tomáš Sedláček pracuje jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB a zvládá psát úvahy a komentáře na ekonomická témata do několika periodik. A při tom všem zvládl napsat velmi zajímavou knihu. Tomáš Sedláček dokáže zaujmout. Svým širokým rozhledem, zkušenostmi, schopností vnímat souvislosti, nalézat podstatné vztahy a srozumitelně je sdělovat i nám, laikům. Svojí schopností přemýšlet filosoficky nad ekonomickými tématy dostává tato témata o „několik pater“ výše, než kde se v posledních letech běžně pohybují. Vlastně tím alespoň trochu navrací ekonomii tam, odkud vzešla a kam má patřit. Dovedu si však představit, že právě touto svojí schopností řadu svých kolegů ekonomů pravidelně přivádí do mdlob. A to především ty, kteří sami nejsou schopni podívat se na svůj obor v širších souvislostech. Sám Tomáš Sedláček se přihlašuje k názoru, že dobrý ekonom není pouze ekonom a sám tuto proklamaci také potvrzuje. Tomáš Sedláček skutečně dokáže zaujmout. Mně osobně zaujal již vícekrát velmi výstižnou charakteristikou hospodářských problémů. Zaujal mě také
právě svojí schopností vnímat souvislosti. Letos v květnu například, při setkání asi dvou set manažerů z významných firem prohlásil, že jedna z příčin současné hospodářské krize je to, že jsme v minulých letech zoufale hledali „jen pravdu“. Ale tuto naši představu pravdy jsme si zmaterializovali a snažili ji popsat matematicky a potom jsme se veškerý život (i ten podnikatelský a hospodářský) snažili vměstnat to matematických formulí. Ale to není vůbec správný přístup. Ježíš také neřekl jen: „Já jsem pravda“, ale řekl: „Já jsem pravda, cesta a život“. A nám se z našeho uvažování ta cesta a život úplně vytratily. A pravdu jsme degenerovali na matematické vzorce. Kniha Ekonomie dobra a zla popisuje historický vývoj ekonomického vnímání lidstva, zpracovává snad vše podstatné, co tento vývoj ovlivňovalo. Již pouze pro tento historický exkurs, podávaný více pohledem filosofa než ekonoma, si kniha zaslouží zařazení do povinného všeobecného vzdělání pro každého. Čím více se autor přibližuje filosofickým a ekonomickým směrům, které ovlivňují i náš současný život, tím zřejmější je, které vlivy dle jeho názoru negativně ovlivňují právě dnešek a které svým způsobem také „dopomohly“ k hospodářské krizi, kterou právě prožíváme. Oproti většinovému proudu ekonomie, který prosazuje myšlenku, že touha po vlastním prospěchu, osobní sobectví, je vítanou hnací silou ekonomie prospěšnou nakonec pro všechny, zastává Tomáš Sedláček odlišný názor. Nevtíravě, ale přesto jednoznačně dokladuje i na historických skutečnostech, že se naopak nejlépe– i ekonomicky – daří společnosti, ve které je
STRANA 14
každý jedinec ochoten dávat své schopnosti ve prospěch druhých. V přesvědčení autora knihy tedy není nutno řešit dilema: buďto chudá, ale spokojená společnost anebo sobecká bohatá společnost bez morálky. Společnost prosperující – vztahově, morálně i ekonomicky - , je společnost, která stojí na pevných základech
křesťanských hodnot. Moc si přeji a modlím se za to, aby právě ekonomové „nesobecké filosofie“, ekonomové, kteří zdaleka nejsou pouze „matematickými“ ekonomy, brzy byli těmi, kteří budou ovlivňovat podstatná rozhodnutí, která mají dopad na naše konkrétní životy. Mirek
Dětské mše v Kuřimi Možná to někoho překvapí, ale již čtvrtým rokem se scházíme na dětských mších. Vznikly jako odpověď na Ježíšovu výzvu: „Nechejte maličké jít ke mně a nebraňte jim“. V případě klasické mše však někdy takové zábrany nastávají, zvláště když ti maličcí jsou doopravdy maličcí a nedovedou se chvíli soustředit. Pak se rodiče obávají reakcí z okolních lavic, mnohdy rozhořčených napomenutí vyrušených farníků, jindy svého stále se opakujícího: „buďte zticha!“ Protože jsme patřili a stále patříme mezi rodiny s malými dětmi, chtěli jsme nějak pomoci najít řešení. Jednou za měsíc či šest týdnů tedy jedenáctá mše patří dětem. Zpočátku jich bývalo kolem dvacítky. Nyní připravujeme obrázky na závěrečné rozdávání pro šedesát těch nejmenších farníků a jen občas něco zbude. Program vzniká spontánně. Držíme se liturgického roku, vybíráme události ze život církve – advent, vánoce,velikonoce nebo aktuálně návštěva sv. Otce u nás. Vždy se snažíme, aby děti i rodiče během mše vnímali, že jsou vítáni, že je Pán má rád a že dětem opravdu nikdo nebrání přicházet k Němu. Pokud jste zažili atmosféru naší „dětské“ a líbila se vám, pozvěte na ni i ty, kdo se třeba bojí přijít. A pokud máte nějaký nápad, návrh, podnět i kritiku, určitě si nic nenechávejte pro sebe. Je jednodušší přijít a sednout si do lavice, o něco těžší je přijít a zapojit se do dění. Ale i to můžete udělat pro své děti, protože když uvidí, že se maminka či tatínek nebojí v kostele zapojit, ani oni nebudou mít později strach se angažovat. Pomoci potřebujeme ve schole se zpěvem, flétnou, houslemi, kytarou nebo také čtením liturgických čtení, přímluv, pomocí přípravy darů. Kdo bude mít chuť se zapojit, způsob jistě najdeme.☺ Obracíme se na vás také s nabídkou emailových pozvánek na dětské mše. Ne vždy se nám totiž podaří v dostatečném předstihu rozdat pozvánky do lavic, a tak mnohdy ani nevíte, že už třeba příště bude dětská mše. Takhle můžete být pravidelně a dostatečně rychle informováni a děti se mohou plněji zapojit, protože pro ně chystáme i úkoly. Chceteli, aby vám byla zaslána pozvánka na vaši adresu, kontaktujte mě na
[email protected] Dále také najdete pozvánky na webových stránkách farnosti http://www.farakurim.cz/web/ S přáním pokoje a radosti za všechny, kdo se na přípravě dětských mší podílejí Lída
STRANA 15
Ohlédnutí za prázdninami obrazem Každý malý indián měl svého vlastního koně, kterého ovšem musel krmit a hřebelcovat.
A každý velký indián měl několik svých oddaných zajatců, kteří krmili a hřebelcovali jeho (koně, samozřejmě).
A ten, kdo tvrdil, že ho nejvíc bolí nohy, mohl přestat chodit a začít jezdit. Nohy ho bolet nepřestaly a kostrč bolet začala.
STRANA 16
Dětská stránka Vzpomínáme na zemřelé V prvních listopadových dnech si připomínáme všechny zemřelé. Chodíme na hřbitovy, kde zdobíme hroby a zapalujeme svíčky, a myslíme na mrtvé ve svých modlitbách. Vzpomínky na zemřelé nás mohou naplnit nejen smutkem, ale i radostí a nadějí. Jako křesťané přece věříme, že… Dokončení najdeš v písmenkovém labyrintu, když budeš mezi různými druhy listů postupovat po listech lípy. Začni u šipky vlevo nahoře.
Tajenka:________________________________________________________ Použito z Katechet. věstníku 06/07se schválením Katechetického centra. Pro vnitřní potřebu vydává farnost v Kuřimi Uzávěrka příštího čísla je 22. 11. 2009 Redakční rada: Kateřina Šťastná, Hana Prokopová, Petra Vašeková, Jana Kolaříková, Dáša Montágová, Petr Prokop, Dan Planer, Mirek Strašák. Příspěvky prosím zasílejte na e-mail:
[email protected], nebo dejte do schránky vzadu v kostele Časopis Petrklíč bude také zveřejňován na internetových stránkách: www.farakurim.cz
