J. D. SALINGER VZHŮRU, TESAŘI,DO VÝŠE STŘECHU ZVEDNĚTE! SEYMOUR: ÚVOD Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi Raise High the Roof Beam, Carpenters Seymour: An Introduction Copyright © J. D. Salinger, 1955, 1959
Existuje-li ještě někdo, kdo čte jenom ze záliby, anebo kdo čte prostě to, co mu přijde pod ruku, prosím ho nebo ji s nevýslovnou láskou a vděčností, aby se o věnování této knížky podělil či podělila rovným dílem s mou ženou a s mými dvěma dětmi. VZHŮRU, TESAŘI,DO VÝŠE STŘECHU ZVEDNĚTE! Jednou večer asi před dvaceti roky, kdy naši prepočetnou rodinu obléhaly příušnice, přestěhovali mou mladší sestru Franny i s kolíbkou do mého údajně bezbacilového pokoje, který jsem sdílel se svým nejstarším bratrem Seymourem. Bylo mi tehdy patnáct, Seymourovi sedmnáct. Asi tak kolem druhé hodiny ranní mě moje nová spolubydlící probudila pláčem. Několik minut jsem jen ležel, klidně, v neutrální pozici, a poslouchal ten řev, ale pak jsem uslyšel nebo ucítil, že se ve vedlejší posteli pohnul Seymour. V těch dobách jsme pro případ nouze, který, pokud se pamatuju, nikdy nenastal, mívali na nočním stolku mezi sebou baterku. Seymour ji rozsvítil a vylezl z postele. „Maminka říkala, že flaška je na kamnech,“ povídám mu. „Před chvílí jsem jí ji dal,“ odpověděl Seymour. „Hlad nemá.“ Přešel potmě ke knihovně a kuželem rozsvícené baterky pomalu přejížděl po hřbetech knih. Posadil jsem se v posteli. „Co to chceš dělat?“ zeptal jsem se. „Říkám si, že bych jí třeba něco přečet,“ odpověděl Seymour a vytáhl jednu knihu. „Šmarjápanno, dyť je jí deset měsíců,“ řekl jsem – , Já vím,“ odpověděl Seymour. „Ale uši snad už má. V tomhle věku už přece slyší.“ Povídka, kterou tenkrát v noci Seymour při světle baterky přečetl Franny, byla jeho oblíbená povídka, taoistická. Franny přísahá, že si dodnes pamatuje, jak jí ji Seymour četl:
Vévoda Mu, vládce Čchinu, řekl Pcho Luovi: ,Jsi už pokročilého věku. Je mezi členy tvé rodiny někdo, koho bych mohl místo tebe pověřit tím, aby mi obstarával koně?“ Pcho Luo odpověděl: „Dobrý kůň se dá poznat podle celkové stavby těla a podle vzhledu. Ale poznat, že je to kůň nad všechny koně – kůň, který nevíří prach a nezanechává žádné stopy – to je něco stejně nezachytitelného, prchavého a nepostižitelného jako vzduch. Nadání mých synů nedosahuje tak vysokého stupně: poznají dobrého koně, ale koně nad všechny koně nepoznají. Mám však jednoho přítele, jakéhosi Tiou-fang Kaa, prodává po ulicích topivo a zeleninu, ale pokud jde o koně, si se mnou nikterak nezadá. Prosím, dej ho zavolat!“ Vévoda Mu si ho dal zavolat a vzápětí ho vyslal, aby mu vyhledal nějakého oře. Kao se vrátil za tři měsíce se zprávou, že jednoho objevil. ,Je v Sa-cchiou,“ dodal. , Jaký je to kůň?“ zeptal se vévoda. „Ach je to hnedka, klisna,“ zněla odpověď.
Když však pro ni někoho poslali, zjistilo se, že je to jako uhel černý hřebec. Rozmrzelý kníže poslal pro Pcho Lua. „Ten tvůj přítel,“ řekl, „kterému jsem uložil, aby se mi poohlédl po nějakém koni, to pěkně zpackal. Prosím tě, vždyť on u zvířete nerozezná ani barvu a pohlaví! Co může pro všechno na světě o koních vědět?“ Pcho Luo si spokojeně povzdychl. „Opravdu došel už tak daleko?“ vykřikl. „Á, pak je desettisíckrát lepší než já. Pak se mu nemůžu vůbec rovnat. Kao si všímá duševních pochodů. Ujistí-li se o podstatném, zapomene na podružnosti a detaily; hledě na vnitřní kvality, nepozoruje vnější. Vidí, co vidět potřebuje, ne to, co vidět nepotřebuje. Dívá se na to, nač se dívat má, a pomíjí to, nač se dívat netřeba. Kao je tak bystrý znalec koní, že je s to posuzovat i lepší věci než jen koně.“ Když pak koně přivedli, ukázalo se, že je to vskutku zvíře nad všechna zvířata. Zopakoval jsem tady onen příběh nejenom proto, že si nikdy neodpustím, abych rodičům nebo starším bratrům desetiměsíčních miminek nedoporučil dobrý dudlík ve formě prózy, nýbrž i ze zcela jiného důvodu. Následující vyprávění je vylíčení jednoho svatebního dne v roce 1942. Podle mého názoru tvoří tohle vyprávění uzavřený celek a má svůj začátek, svůj konec i své mrtvé. A protože tento fakt znám, myslím si, že se musím zmínit o tom, že ženich už dnes, v roce 1955 není naživu. Spáchal v roce 1948 sebevraždu, když byl se svou ženou na dovolené na Floridě… Ale bezpochyby mi jde vlastně spíš o tohle: od té doby, co ženich odešel navždy ze scény, jsem nepřipadl na nikoho, koho bych místo něj rád vyslal, aby se mi poohlédl po nějakém koni. Ke konci května roku 1942 bylo potomstvo – v počtu sedmi – Lesa Glasse a jeho ženy Bessie (roz. Gallagherové), bývalých varietních umělců společnosti Pantages – rozprášené, abych to vyjádřil nadneseně – po všech koutech Spojených států. Například já, druhý nejstarší, jsem ležel v posádkovém špitále ve Fort Benningu ve státě Georgia se zánětem pohrudnice – malým to suvenýrem z třináctitýdenního základního pěšáckého výcviku. Dvojčata Walt a Waker už byli celý rok každý jinde, Waker v Marylandu, v táboře pro ty, jejichž svědomí se příčí nosit zbraň, a Walt s jednotkou polního dělostřelectva někde v Pacifiku – nebo na cestě tam. (Nebyli jsme si tak docela jistí, kde v té době právě byl. Nikdy si nepotrpěl na psaní dopisů a po jeho smrti se nám o něm dostalo informací jen velmi málo – takřka žádné. Zahynul při jednom nepředstavitelně absurdním vojenském incidentu na sklonku podzimu 1945 v Japonsku.) Starší z mých dvou sester Boo Boo, která chronologicky vzato patří mezi dvojčata a mě, byla v té době s jistými přestávkami na základně válečného námořnictva v Brooklynu jako podporučice Pomocného ženského sboru, Celé to jaro a léto bydlela v malém newyorském bytě, který jsme já a můj bratr prakticky takřka uvolnili ve chvíli, kdy jsme narukovali. Dvě nejmladší děti z rodiny, Zooey (chlapec) a Franny (děvče) žily ještě s rodiči v Los Angeles, kde otec sháněl talenty pro jedno filmové studio. Zooeymu bylo třináct a Franny osm. Oba vystupovali každý týden v rozhlasovém dětském kvizovém pořadu, nazývaném – možná že s tou typicky americkou kousavou ironií – „Chytrá hlavička“. Bude lip, když rovnou prozradím, že v něm v té či oné době – nebo spíš v tom či onom roce – vystupovaly týden co týden za honorář jako „hosté“ všechny děti z naší rodiny. Seymour a já jsem se v tom pořadu objevili první, už v roce 1927, kdy jemu bylo deset a mně osm, v dobách, kdy program „šel ven“ z jednoho sálu starého hotelu Murrey Hill, kde se pořádaly sjezdy stran. Všech nás sedm, od Seymoura až po Franny, vystupovalo v pořadu pod pseudonymy. Což možná vzhledem k tomu, že jsme byli děti varietních umělců, kterým publicita zpravidla není proti mysli, vypadá jako nehorázný paradox, ale maminka kdysi četla v jednom časopise článek, jaký kříž musí nutně na svých zádíčkách nést „veřejně vystupující“ děti a jak je to odcizuje normální společnosti, po níž podle všeho touží, a zaujala v téhle otázce skálopevné stanovisko, v kterém se nikdy, nikdy nedala zviklat. (V téhle
chvíli mi nejde o to prozkoumat otázku, zda většina nebo všechny „veřejně vystupující“děti by měly být postaveny mimo zákon nebo litovány nebo nesentimentálně popravovány jakožto rušitelé klidu. Prozatím bych jenom podotkl, že obnos, který jsme všichni dohromady vydělali na pořadu „Chytrá hlavička“, zaplatil šesti z nás studium na univerzitě, a právě platí studium sedmé.) Náš nejstarší bratr Seymour – který je tady takřka výlučně předmětem mého zájmu – byl desátník zbraně, jež si v roce 1942 ještě říkala Letecký sbor. Byl posádkou v Kalifornii na základně bombardérů B-17, kde – jak aspoň myslím – zastával funkci výkonného roty. A můžu dodat (není to totiž tak docela nepodstatné), že byl z celé rodiny nejneplodnější pisatel dopisů. Myslím, že jsem jich od něj za celý svůj život nedostal ani pět. Jedno ráno, bylo to buď 22. nebo 23. května (nikdo z naší rodiny jakživo dopis nedatuje) mi někdo do noh mého kavalce v posádkové nemocnici ve Fort Benningu položil dopis od mé sestry Boo Boo právě v okamžiku, kdy mi přelepovali bránici leukoplastí – což je obvyklé lékařské opatření, které teoreticky zaručuje, že pacienta neroztrhá na kusy kašel. Když to moje martyrium skončilo, tak jsem si dopis přečetl. Mám ho dodnes a opisuju ho doslova:
Milý Buddy, děsivě spěchám, protože musím balit, takže to vemu zkrátka, ale přímo k věci. Admirál Pozadkuplácal došel k rozhodnutí, že musí z důvodů válečného úsilí letět do nějakých horoucích pekel, a zároveň k rozhodnutí, že s sebou vezme svou sekretářku, když budu hodná. Jsem namíchnutá až na půdu. I kdyby nebylo toho Seymoura, znamená to baráky z vlnitého plechu na leteckých základnách, kde je zima jak na severní točně, dětinské nájezdy našich válečníků a zvracení do těch papírových odporností v letadlech. Věci se totiž mají tak, že se Seymour žení – ano, žení, tak bud tak laskav a dávej pozor. Já jet nemůžu. Můžu na tom výletě být šest týdnů, ale taky dva měsíce. Se Seymourovou nastávající jsem se seznámila. Podle mého názoru je to nula, ale vypadá senzačně. Tím nechci říct, že vím na beton, že je nula. Tím chci říct, že ten večer, co jsme se setkaly, řekla sotva dvě slova. Jenom seděla, usmívala se a kouřila, takže to vlastně ode mě není fěr. O vlastním milostněm příběhu nevím vůbec nic, jenom že se zřejmě seznámili minulou zimu v Monmouthu, když tam byl Seymour posádkou. Paní matinka je něco non plus ultra – dělá do všech uměn a chodí dvakrát týdně k jednomu znamenitému jungiánovi (ten večer, co jsem se s ní seznámila, se mě dvakrát zeptala, jestli jsem někdy chodila na psychoanalýzu). Řekla mi, že by byla ráda, kdyby Seymour dovedl víc s lidmi komunikovat. A jedním a tím samým dechem prohlásila, že ho prostě strašně miluje, atd. atd. a že ho po celá ta lěta, co účinkoval v rozhlase, nábožně poslouchala. Víc toho nevím, jedině že na tu svatbu prosté'musíš jet. Jestli nepojedeš, tak ti to nikdy neodpustím. Vážně. Maminka s tatínkem sem z Kalifornie nemůžou. Už proto, že má Franny spalničky. Mimochodem, slysels ji minulý týden? Nádherně se rozpovídala o tom, jak jednou, když jí byly čtyři roky a byla sama doma, lítala po bytě. Ten nový komentátor je horší než Grant – a pokud je to vůbec možně, dokonce horší, než byl za starých časů Sullivan. Řekl, že se to Franny zaručeně jenom zdálo, že umí lítat. Ale naše malá trvala na svém jak andílek. Odpověděla, že určitě lítala, poněvadž vždycky když se pak spustila na zem, měla od toho, jak sahala na žárovky v lustrech, celé zaprášené prsty. Chtěla bych ji vidět. Tebe taky. Zkrátka, na tu svatbu se musíš dostat. Zdrhni bez opuštaku, když to bude zapotřebí, ale prosím tě, jeď. Je to 4. června ve tři hodiny. Bude to velice nereligiózní a moderní obřad v domě její babičky v 63– ulici. Oddávat je bude nějaký soudce. Číslo domu nevím, ale je to přesně o dva domy dál, než tam, kde si tak přepychově žili Carl s Amy. Waltovi pošlu telegram, ale myslím, že jeho loď už odplula. Prosím tě, snaž se tam dostát, Buddy. S. váží zhruba tolik jako kočka a má v obličeji ten extatický výraz, při kterém se s ním nedá mluvit. Třeba to bude naprosto v pořádku, ale rok 1942 prostě nenávidím.
Myslím, že ho budu nenávidět do smrti, už jen ze zásady. Líbám Té a na shledanou, až se vrátím. Boo Boo Několik dní po tom, co dopis přišel, jsem byl propuštěn z nemocnice, svěřen ochraně, aby se tak řeklo, asi tak tři metry dlouhému pásu leukoplasti kolem žeber. Pak začalo velice namáhavé celotýdenní tažení za získáním povolení k účasti na té svatbě. Nakonec se mi ho získat přec jen podařilo, neboť jsem se pracně vetřel v přízeň svého velitele roty, který byl podle vlastního doznání knihomol a jehož nejoblíbenějším autorem byl šťastnou shodou okolností i můj oblíbený autor – L. Manning Vines. Nebo Hines. Navzdory duchovnímu poutu, jež nás pojilo, jsem z něho nevymangelil opušťák na víc než na tři dny, které mi v nejlepším případě mohly stačit akorát na to, abych dojel vlakem do New Yorku, zúčastnil se svatby, zhltl někde večeři a celý vyždímaný se vrátil do Georgie. Všechny nelůžkové vagóny ve vlacích byly v roce 1942 větrané jenom teoreticky, pokud se pamatuju, a hemžily se vojenskou policií a páchly pomerančovou šťávou, mlékem a žitnou whisky. Strávil jsem noc kašláním a čtením jednoho čísla kreslených seriálů, které mi někdo laskavě zapůjčil. Když vlak vjel do newyorského nádraží – ve dvě hodiny deset minut toho odpoledne, kdy se konala svatba – byl jsem celý ukašlaný, po všech stránkách vyplivaný, zpocený, nevyžehlený a leukoplast mě pekelně svrběla. V New Yorku bylo nepopsatelné vedro. Neměl jsem čas zajet k sobě do bytu, a tak jsem zavazadla, skládající se z jediné velice truchlivě vyhlížející malé plátěné kabely na zip, nechal v jedné té kovové schráně na Pennsylvánském nádraží. A korunou všeho bylo, že jsem ve chvíli, kdy jsem lítal po Garment Center, čtvrti s oděvními obchody, a snažil se sehnat volný taxík, zřejmě při přecházení Sedmé avenue přehlídl jakéhosi poručíka od spojovacího sboru a nezasalutoval mu a že poručík vytáhl zničehonic plnicí pero a za přihlížení a zájmu celé řady civilistů si zapsal mé jméno, mé číslo a mou adresu. Když jsem konečně nastoupil do taxíku, byl jsem úplně zvadlý. Dal jsem řidiči příkazy, podle nichž mě měl dovézt aspoň k bývalému baráku Carla a Amy. Jakmile jsme však dojeli k jejich bloku, bylo to už jednoduché. To už se prostě šlo za davy. Nad vchodem byl dokonce baldachýn. Za okamžik jsem vstoupil do obrovského starého domu, kde mě přijala jakási překrásná dáma s levandulovými vlasy a zeptala se mě, jestli jsem známý nevěsty nebo ženicha. Odpověděl jsem, že ženicha. „Ach tak,“ řekla, „my totiž houfujem všechny dohromady.“ Poněkud nezřízeně se zasmála a popostrčila mě k skládací židli, která byla zřejmě jediná volná, do obrovského pokoje, kde byla hlava na hlavě. Pokud jde o detaily celkového vzhledu oné místnosti, v tom mám velké třináctileté okno. Kromě faktu, že pokoj praskal ve švech a že tam bylo k zadušení, si pamatuju jenom dvě věci: že mi takřka přímo za zády hrály varhany a že se žena, sedící na židli hned po mé pravici, ke mně otočila a nadšeně poznamenala divadelním šepotem:, Já jsem Helena Silsburnová!“7j umístění našich židlí jsem usoudil, že to není matka nevěsty, ale abych neudělal nějakou botu, tak jsem se usmál, společensky přikývl a už se chystal říct, kdo jsem já, když vtom si přiložila způsobně prst ke rtům a oba jsme se obrátili tvářemi kupředu. To byly zhruba tři hodiny. Zavřel jsem oči a tak trochu ve střehu čekal, až varhaník přestane hrát jen tak a spustí „Lohengrina“. Jak proběhla další hodina a čtvrt, o tom nemám tak docela jasnou představu, kromě základního faktu, že nikdo „Lohengrina“ nespustil. Vzpomínám si na houf poněkud rozmazaných neznámých tváří, které se tu a tam kradí otočily a ohlížely se, kdo to kašle. A vzpomínám si, že mi ta dáma po mé pravici zase tím nadneseným šepotem řekla: „Zřejmě došlo k nějakému zdržení,“ prohlásila. „Viděl jste už soudce Rankera? Má obličej
jako světec.“ A vzpomínám si, že varhanní hudba jednu chvíli podivně, takřka zoufale přeběhla od Bacha k ranému Rodgersovi a Hartovi. Úhrnem vzato jsem však, jak se obávám, trávil čas tím, že jsem každou chvíli postál sám nad sebou jak nad nemocným na lůžku a politoval se, že jsem nucen potlačovat takové záchvaty kašle. Po celou dobu, co jsem byl v té místnosti, jsem se vzdor korsetu z leukoplasti, který jsem měl na těle, nemohl zbavit zbabělé představy, že co nejdřív začnu chrlit krev nebo aspoň že mi praskne žebro. Ve čtyři hodiny a dvacet minut – nebo abych to vyjádřil jinak, nezaobaleněji, hodinu a dvacet minut po tom, co se všichni vzdali veškerých nadějí, které by neodporovaly zdravému rozumu – vyvedli z domu neprovdanou nevěstu, kráčející se sklopenou hlavou, z každé strany doprovázenou jedním rodičem, a jako by byla ze skla, ji svedli po dlouhém kamenném schodišti na chodník. Tam byla předána – takřka z ručky do ručky – prvnímu z nablýskaných černých najatých vozů, stojících dvěma řadami u chodníku. Byl to nadmíru živý výjev – jak vystřižený z nějakého senzačního plátku – , a jak už to u takových výjevů bývá, měl náležitý počet očitých svědků, neboť svatební hosté (mě nevyjímaje) se už se zbystřenými pohledy, neřkuli s očima na šťopkách začali valit v houfech z domu, i když spořádaně. Pokud trapnost té podívané něco byť sebenepatrněji zmírňovalo, bylo to počasí. Červnové slunce pražilo a žhnulo s intenzitou tolika fotoblesků, že obraz nevěsty, absolvující svůj takřka ochromený sestup z kamenného schodiště, měl tendenci se rozostřovat, a rozostřenost tu byla nadmíru žádoucí. Jakmile vůz s nevěstou aspoň fyzicky zmizel ze scény, napětí na chodníku – zvlášť kolem ústí baldachýnu u obrubníku, kde jsem se mezi jinými potloukal i já – opadlo a proměnilo se v cosi, co by se, kdyby ta budova byla kostel a kdyby bývala byla neděle, dalo pokládat za poměrně normální propletenec při rozchodu shromáždění. Pak zcela nenadále přišla důrazná výzva – prý ze strany nevěstina strýčka Ala –, aby svatební hosté nasedli do vozů stojících u chodníků: to znamená, ať svatební hostina bude nebo nebude, ať se plány změní nebo nezmění. Pakliže může být měřítkem reakce v mé blízkosti, byla nabídka všeobecně přijata jakožto jakési beau geste. Nikdo z ní však bezesporu nevyrozuměl, že se do vozů má nasedat teprve pak, až ta impozantní rota lidí – o nichž se mluvilo jako o nevěstiných „nejbližších příbuzných“ – zaujme tolik dopravních prostředků, kolik jich k odchodu ze scény potřebuje. A po poněkud mysteriózních průtazích, jež se podobaly dopravní zácpě (během níž jsem zůstal kupodivu přinýtovaný na místo), začal skutečně exodus „nejbližších příbuzných“, buď po šesti nebo sedmi nebo jen po třech či Čtyřech osobách na jeden vůz. Soudím, že počet záležel na věku, chování a šířce boků těch, co zaujali svá místa ve voze první. Náhle při něčí poznámce na rozloučenou – ale poznámce znatelně řízné, aby bylo jasno – jsem zjistil, že zaujímám stanoviště u obrubníku přímo u ústí baldachýnu a pomáhám lidem do vozů. Jak došlo k tomu, že jsem byl k tomu úkolu vybrán já, si ode mě zaslouží malého zamyšlení. Pokud vím, ten neidentifikovaný muž činu, ten pán středního věku, jenž mě k tomu vybral, neměl jiskřičku zdání, že jsem ženichův bratr. Zdá se tudíž logické, že jsem byl vybrán z jiných, zdaleka ne tak poetických důvodů. Psal se rok 1942. Bylo mi třiadvacet a právě jsem narukoval. A tak mě napadá, že jsem byl za toho dveřníka vybrán výlučně pro svůj věk, svou uniformu a pro tu olivověhnědou auru očividné použitelnosti, co mě obklopovala a co nikoho nenechávala na pochybách, že jsem k tomu úkonu způsobilý.
Jenže mi bylo teprve třiadvacet a nad to jsem byl na svůj věk nápadně opožděný. Pamatuju se, že jsem lidi nakládal do vozů naprosto neodborně. Počínal jsem si jako nováček, který prohnaně předstírá horlivost při vykonávání svých povinností. A abych se přiznal, po několika minutách jsem si už až příliš uvědomoval, že jsem tu k službám převážně starší, masitější generaci nižšího vzrůstu, a z mého výkonu v roli pomahače při nastupování a zavírání dveří se čím dál víc stávala pustá šarže. Vedl jsem si jako neobyčejně účinlivý, naprosto neodolatelný kašlající mladý obr. Jenže to odpolední vedro bylo mírně řečeno úmorné a mzda za můj úřad mi nejspíš připadala čím dál pofidernější. A tak jsem se zničehonic, přestože tlupa „nejbližších příbuzných“ nezačala ještě ani zdaleka řidnout, vrhl i já do jednoho z čerstvě naložených vozů, který se právě chystal odrazit od obrubníku. Přitom jsem se velice slyšitelně (snad za trest) praštil o střechu vozu do hlavy. Jeden z pasažérů uvnitř nebyl nikdo jiný než moje šeptající známá Helena Silsburnová, která mě zahrnula svou bezvýhradnou účastí. Rána se zřejmě rozlehla po celém voze. Ale byl jsem ve svých třiadvaceti letech ten typ mladíka, který na veškerá zranění své osoby kromě fraktur lebky reaguje před lidmi dutým debilním smíchem. Auto se rozjelo k západu, aby se tak řeklo přímo do té otevřené pece oblohy pokročilého odpoledne. Urazilo k západu dva bloky, a když se dostalo na Madison Avenue, zahnulo v pravém úhlu přímo k severu. Měl jsem pocit, že nás před tím strašlivým slunečním nevodem zachránila jen obrovská pohotovost a šikovnost onoho neznámého řidiče. První čtyři nebo pět bloků po Madisonu směrem na sever se rozhovor ve voze omezoval na poznámky jako: „Nemačkám se na vás moc?“ a „V životě mi nebylo takové vedro.“ Ta, které v životě nebylo takové vedro, byla, jak jsem se dověděl, když jsem chvílemi u obrubníku natahoval uši, nevěstina družička. Byla to asi tak čtyřiadvaceti až pětadvacetiletá udělaná dívka v růžových saténových šatech a s věnečkem z umělých pomněnek ve vlasech. Vyzařoval z ní výrazně atletický duch, jako kdyby před rokem nebo přede dvěma absolvovala fakultu tělesné výchovy. Kytici gardenií držela, jako by to byl splasklý volejbalový míč. Seděla na zadním sedadle, boky vtisknuté mezi svého manžela a mrňavoučkého postaršího pána v cylindru a v žaketu a s nezapáleným doutníkem, který vypadal jako přímo z Havany, v ruce. Paní Silsburnová a já (naše kolena se sice dotýkala, ale nijak necudně) jsme zaujímali sklápěcí sedátka. Dvakrát, bez jakéhokoli omluvitelného důvodu, jen z čirého zalíbení, jsem se ohlídl na toho mrňavoučkého postaršího pána. Když jsem předtím vůz nakládal a přidržoval mu dveře, dostal jsem na jeden pomíjivý okamžik chuť zvednout ho do vzduchu a něžně ho šoupnout dovnitř otevřeným okýnkem. Byl to mrňous nad mrňouse, rozhodně neměřil víc než sto čtyřicet osm nebo sto padesát centimetrů, ale nebyl ani trpaslík ani zakrslík. Seděl ve voze a koukal se velice přísně přímo před sebe. Když jsem se na něj ohlídl po druhé, všiml jsem si, že má na klopě žaketu cosi, co se silně podobá starému fleku od omáčky. Kromě toho jsem si všiml, že mezi jeho cylindrem a střechou vozu zbývá dobrých deset nebo dvanáct centimetrů. Ale v těch několika prvních minutách ve voze jsem se zaměstnával především svým zdravotním stavem. Nejenže jsem byl po zánětu pohrudnice a měl jsem šrám na hlavě, ale navíc jsem měl hypochondrické podezření, že mi v krku řádí streptokok. Seděl jsem a jazykem ohnutým dozadu zkoumal domněle bolavou partii. Pamatuju se, že jsem upíral zraky přímo před sebe na řidičův týl, podobající se svými jizvami po vředech plastické mapě, když vtom mě najednou oslovila moje kolegyně na sklápěcím sedátku: „Neměla jsem uvnitř příležitost se vás zeptat, jak se daří vaší milé paní matce? Jste přece Dickie Briganza?“
Ve chvíli, kdy mi položila tuhle otázku, jsem zkoumal dozadu ohnutým jazykem své měkké patro. Vypletl jsem ho, polkl a otočil se k ní. Bylo jí kolem padesátky, oblečená byla podle poslední módy a vkusně. Na obličeji měla velice silnou vrstvu make-upu. Odpověděl jsem, že ne – že nejsem. Nepatrně přimhouřila oči, podívala se na mě a poznamenala, že vypadám úplně jako syn Celie Briganzove. Kolem úst. Snažil jsem se jí výrazem naznačit, že to je omyl, kterého se může dopustit každý. Pak jsem znovu upřel zraky na řidičův krk. Nikdo ve voze nemluvil. Mrkl jsem z okna, abych změnil vyhlídku. ,Jak se vám líbí v armádě?“ zeptala se mě paní Silsburnová. Zničehonic, jen aby řeč nestála. Právě v tom okamžiku mě přepadl malý záchvat kašle. Jakmile pominul, otočil jsem se k ní, jak nejrychleji to šlo, a odpověděl, že jsem si tam už našel spousty kámošů. Otočit se k ní bylo pro mě vzhledem k tomu krunýři z leukoplasti kolem bránice, v němž jsem vězel, poněkud obtížné. Přikývla. ,Já vás všechny obdivuju,“ řekla tak trochu neurčitě. „Vy jste přítel nevěsty nebo ženicha?“ zeptala se pak, čímž přešla delikátně k jádru věci. „Totiž, nejsem vlastně pří –“ .Jestli jste přítel ženicha, tak si to radši nechte pro sebe,“ přerušila mě družička ze zadního sedadla. „Poněvadž nemám jiné přání, než ho dostat na dvě minuty do rukou! Jen na dvě minuty – nic víc!“ Paní Silsburnová se na okamžik otočila – úplně čelem vzad – a usmála se na tu, co promluvila. Pak se zase obrátila dopředu. Upřímně řečeno jsme ten obrat provedli takřka unisono. Vzhledem k tomu, že se otočila jen na okamžik, byl úsměv, jejž družičce věnovala, na tom sklapovacím sedátku přímo mistrovský výkon. Byl tak výmluvný, že vyjádřil bezvýhradné sympatie se všemi lidmi na celém světě, a obzvlášť s touhle jejich zmužilou přímočarou zástupkyní, i když jí byla možná představena jen letmo, pokud vůbec. „Ty jsi ale krvežíznivá ženská,“ řekl něčí mužský hlas a zachechtal se. Já í paní Silsburnová jsme se znovu otočili – To promluvil družiččin manžel. Seděl přímo za mnou po levici své ženy. Vyměnili jsme si takový ten nic neříkající nekamarádský pohled, jaký si v tom roce opojení, v roce 1942, mohli vyměnit jen důstojník a prostý vojín. Byl poručík Spojovacího sboru a měl na hlavě velice zajímavou pokrývku pilota Leteckého sboru – čapku s kšiltem, z jejíhož dýnka byl vytažen vnitřní kovový ráfek, což většině nositelů propůjčovalo jistý, a jak se dá předpokládat kýžený neohrožený vzhled. V tomto případě však čapka tento požadavek ani zdaleka nesplňovala. Budila dojem, jako by nesloužila žádnému jinému účelu, než aby si vedle ní moje předpisová pokrývka hlavy, která mi byla moc velká, připadala jako klaunská čepice, kterou nějaký úzkostlivec vytáhl z popelnice. Poručíkův snědý obličej měl v podstatě bázlivý výraz. Byl takřka k nevíře zbrocený potem – čelo, horní ret a dokonce i špička nosu – takže by asi bývalo bylo na místě, kdyby si poručík vzal solnou tabletku. „Mám za ženu nejkrvežíznivější ženskou z celého státu New York,“ prohlásil na adresu paní Silsburnové a znovu se tiše, ostentativně zachechtal. Z automatické poníženosti před jeho šarží jsem se málem zachechtal s ním – takovým tím přiblblým smíchem člověka, který se s tím druhým nezná a který právě narukoval, smíchem, jenž by jasně naznačil, že jsem na jeho straně i na straně všech ostatních ve voze a proti nikomu z nich. ,Já to myslím vážně,“řekla družička. „Stačily by mi dvě minuty, víc bych nepotřebovala, milánku. Bože můj, kdybych ho tak dostala do ručiček –“
„No dobře, dobře, tak se tak nerozčiluj,“ odpověděl jí manžel, který měl zřejmě nevyčerpatelnou zásobu manželské dobromyslnosti. „Škodí to na zdraví.“ Paní Silsburnová se otočila znovu dozadu a poctila družičku svým takřka kanonizovaným úsměvem. „Viděl někdo z vás na svatbě někoho z jeho příbuzných?“ zeptala se tiše. Důraz, který položila na osobní zájmeno, byl mírný a zůstal v mezích dobrého vychování. Družiččina odpověď byla žíravě halasná: „Ne. Všichni jsou na Západě v Kalifornii nebo kde. Ale je to velká škoda, že jsem tam nikoho z nich neviděla.“ Ve voze se znovu rozlehl chechtot jejího manžela. „A co bys byla udělala, kdyby tam z nich někdo byl, kočičko?“ zeptal se a zamrkal na mě jako na sobě rovného. „To nevím, ale něco bych byla udělala,“ odpověděla družička. Chechtot po její levici nabral na síle. „To si piš!“ trvala družička na svém. „Něco bych jim asi řekla. Co, to mě zrovna nenapadá, ale něco bych jim řekla, krucipísek!“ Mluvila s čím dál větší sebedůvěrou, jako by na nás ostatních, co jsme byli v doslechu, pozorovala, že podněcováni jejím manželem obdivujem na jejím smyslu pro spravedlnost, byť byl sebemladistvější a sebenerealizovatelnější, jakousi otevřenost – neohroženost. „Nejspíš bych jenom zablekotala nějakou idiotštinu. Ale věřte mi, krucipísek, že dívat se, jak někomu prochází vyložená vražda, prostě nesnáším. To se ve mně začne okamžitě vařit krev.“ Zbrzdila svůj elán, ale jen na okamžik, jen co by se posílila pohledem paní Silsburnové, v němž se zračila hraná empatie. Paní Silsburnová a já jsme se mezitím otočili na sklápěcích sedadlech v dokonalé družnosti úplně dozadu. „To myslím vážně,“ pokračovala družička. „Člověk přece nemůže jít životem a nekoukat nalevo napravo a zraňovat city lidí, kdykoliv se mu zachce.“ „Vím toho o tom mladíkovi bohužel příliš málo,“ řekla paní Silsburnová tiše. „Upřímně řečeno ho vůbec neznám. Když jsem slyšela, že se Muriel zasnoubila –“ „Nikdo ho nezná,“ vybuchla takřka družička. „Dokonce ani já. Měli jsme dvě zkoušky, ale po oboukrát za něj musel zaskočit chudák Murielin tatínek, protože to jeho letadlo nemohlo odstartovat. Mělo ho sem hodit v úterý večer nějaký armádní letadlo, jenže v Koloradu nebo v Arizoně nebo v nějakým jiným blbákově sněžilo či padaly trakače, a tak se sem dostal až dnes v jednu ráno. Nato – v tu nelidskou hodinu – zatelefonuje Muriel až odněkud z Long Islandu nebo odkud a řekne jí, aby na něj počkala ve vestibulu nějakýho příšernýho hotelu, že si spolu musí pohovořit.“Výmluvně se otřásla. „A znáte přece Muriel, jakej je to drahoušek. Nechá sebou od každýho, ale doslova úplně od každýho vorat! A právě to mě na tom tak žere. Poněvadž tenhle typ lidí nakonec vždycky všechno odskáče… Zkrátka, Muriel se oblíkne, sedne do taxíku a pak dřepí v nějakým příšerným vestibulu a baví se s ním až do tři čtvrtě na pět ráno.“ Družička na okamžik pustila kytici gardenií na klíně a pozvedla zaťaté pěsti. „ Úúú, já snad vylítnu z kůže,“ řekla. „V kterém hotelu?“ zeptal jsem se družičky. „Nevíte?“ Snažil jsem se, aby mi hlas zněl lhostejně, například jako kdyby můj otec měl něco společného s hotely a já projevoval určitý, u syna pochopitelný zájem o to, kde se lidi v New Yorku ubytovávají. Ve skutečnosti jsem tou poznámkou nechtěl vyjádřit takřka nic. Jenom jsem více méně myslel nahlas. Fakt, že můj bratr požádal svou snoubenku, aby se s ním sešla ve vestibulu nějakého hotelu místo v jeho prázdném volném bytě, byl pro mě zajímavý. Po morální stránce odpovídalo sice to pozvání naprosto jeho povaze, ale přesto ve mně do jisté míry vzbudilo zájem.
„To nevím, který to byl hotel,“ odpověděla podrážděně družička. „Prostě nějaký hotel.“ Upřela na mě pohled. „Proč se ptáte?“ chtěla vědět. ,Jste snad jeho přítel?“ Z jejího upřeného pohledu šel vyloženě strach. Jako by se na mě díval dav skládající se z jedné ženy, kterou jenom čas a náhoda odvedly od její kabely s pletením a nádherné vyhlídky na gilotinu. A mě odjakživa každý dav děsil. „Vyrůstali jsme spolu jako kluci,“ odpověděl jsem takřka nesrozumitelně. „To máte štěstí!“ „Ale no tak,“ řekl její manžel. „Promiň,“odpověděla družička, ale na adresu všech. „Ty jsi totiž nebyl v pokoji a nekoukal se dobrou hodinu, jak to ubožátko pláče, div si oči nevypláče. To není nic k smíchu – abys věděl. Ženich, kterej veme ze strachu do zaječích a tak, není nic novýho. Ale nedělá se to přece v poslední minuté. Rozhodně se to nedělá takovým způsobem, aby z toho měla fůra ve všem všudy slušných lidí málem smrt a aby to to dítě psychicky málem vyřídilo! Jestli si to rozmyslel, tak proč jí to nenapsal, proč to zasnoubení nezrušil jako slušný člověk, propánakrále? Proč to nechal dojít do těch hrůzných konců?“ „No dobře, dobře, tak se tak nerozčiluj,“ řekl její manžel. Jeho chechtot se sice ozval znovu, ale už zněl kapičku nucené. „To myslím vážně! Proč jí nenapsal, proč jí to neřek jako chlap, proč téhle tragédii a všemu nepředešel?“ Náhle se podívala na mě. „Vy náhodou nevíte, kde je?“ zeptala se hlasem, v němž zazněl kov. „Když jste spolu v dětství kamarádili, tak byste moh mít aspoň –“ „Dorazil jsem do New Yorku teprve před dvěma hodinama,“ odpověděl jsem nervózně. To už na mě upírali zraky nejenom družička, ale i její manžel a paní Silsburnová. „Zatím jsem se ještě vůbec nedostal k telefonu.“ V tom okamžiku, jak si vzpomínám, mě přepadl kašel. Byl naprosto nefalšovaný, ale musím se přiznat, že jsem ho příliš nepotlačoval, ani se nesnažil zkrátit dobu jeho trvání. „Byl jste s tím svým kašlem u nějakého doktora, vojíne?“ zeptal se mě poručík, když mě záchvat přešel. Okamžitě jsem dostal další – naprosto nepředstírány, jakkoli je to s podivem. Byl jsem ještě ze čtvrtiny nebo z poloviny natočený na sklápěcím sedátku dozadu, tělo odvrácené dopředu do vozu, abych mohl při kašlání zachovávat náležité hygienické ohledy. Je to ode mě asi neukázněné, ale myslím, že bych sem měl vsunout odstavec, v němž bych odpověděl na několik zapeklitých otázek. První z nich je, proč jsem v tom voze seděl dál? I když pominu veškeré vedlejší okolnosti, vůz měl přece dopravit pasažéry do bytu nevěstiných rodičů. Sebevětší počet informací, ať už z první nebo z druhé ruky, jaké bych mohl získat od zdeptané, neprovdané nevěsty nebo od jejích rozrušených ( a velice pravděpodobně rozezlených) rodičů, by nejspíš nemohl vyvážit tu trapnou situaci, v níž bych se ocitl v jejich bytě. Proč jsem tedy v tom voze seděl dál? Proč jsem nevystoupil, dejme tomu v okamžiku, kdy jsme zastavili na červenou? A – což je ještě frapantnější – proč jsem vůbec do toho vozu skočil… Zdá se mi, že na tyto otázky existuje aspoň tucet odpovědí a že jsou všechny více méně trefné. Myslím si však, že je můžu pominout a jenom zopakovat, že se psal rok 1942, že mi bylo třiadvacet let, že jsem právě narukoval a byl instruován, jak je prospěšné držet se v houfu – a že mi bylo především smutno. Zkrátka jsem byl v situaci, kdy člověk skočí do naloženého taxíku a zůstane v něm sedět. Ale abych se vrátil k ději. Vzpomínám si, že jak na mě ti tři – družička, její manžel a paní Silsburnová – upírali kolektivně zraky a pozorovali, jak kašlu, ohlédl jsem se na toho mrňavého postaršího pána vzadu. Ještě pořád zíral přímo před sebe. Všiml jsem si – takřka s
povděkem – že se nohama jen tak tak dotýká podlahy. Ty nohy mi připadaly jako dva staří, drazí přátelé. „Co ten člověk vlastně dělá?“ zeptala se mě družička, když jsem se vyhrabal z druhého záchvatu kašle. ,Jako Seymour?“ opáčil jsem. Z její intonace jsem nejdřív usoudil, že ho podezírá z něčeho velice hanebného. Pak jsem najednou dostal podezření – čistě intuitivní –, že má třeba o Seymourovi tajnou zásobu pestrých biografických údajů. To znamená takových těch laciných, uboze senzačních a – podle mého názoru – v podstatě zavádějících: že byl kdysi ve svých chlapeckých letech asi tak šest roků Billy Black, americká rozhlasová „hvězda“. Nebo že, abych uvedl další příklad, začal studovat na Columbii už ve svých patnácti letech. „Ano, Seymour,“odpověděla družička. „Co dělal, než narukoval?“ Znovu mi v hlavě vyšlehl ten intuitivní záblesk podezření, že toho o něm ví mnohem víc, než má z jakéhosi důvodu chuť dát najevo. Jednak mi připadalo, že moc dobře ví, že než byl odveden, učil angličtinu – byl profesorem. Univerzitním profesorem. A jednak jsem měl v okamžiku, kdy jsem se na ni podíval, upřímně řečeno velice nepříjemný dojem, že možná ví i to, že jsem jeho bratr. A protože se mi u tohohle pomyšlení nechtělo nějak moc dlouho prodlévat, podíval jsem se jí neupřímné do očí a odpověděl: „Dělal pedikéra.“ Nato jsem se prudce otočil a vykoukl z okýnka na své straně. Vůz už několik minut stál a já jsem si právě v tom okamžiku uvědomil, že se k nám zdálky přibližně od Lexington Avenue nebo od Třetí avenue nesou zvuky vojenských bubnů. „Průvod!“ řekla paní Silsburnová. I ona mezitím otočila hlavu. Byli jsme někde mezi Osmdesátou pátou a Devadesátou ulicí. Uprostřed Madison Avenue stál policista a zastavoval veškerý provoz směřující na sever a na jih. Pokud jsem viděl, jenom zastavoval. To znamená, že ho neodkláněl ani na východ ani na západ. Tři nebo čtyři auta a jeden autobus čekaly, až budou moct vyrazit k jihu, ale jediné vozidlo mířící nahoru byl náš taxík. Na nejbližším rohu a na tom kousku postranní ulice vedoucí k Páté avenue, který jsem obsáhl pohledem, stáli pod chodníkem i na chodníku dvěma nebo třemi řadami lidi a zřejmě čekali, až ta četa vojáků nebo ošetřovatelek či skautů nebo čeho vyjde ze svého shromaždiště na Lexington Avenue nebo na Třetí avenue a přepochoduje kolem nich. „Můj ty pane! To nám ještě chybělo!“ řekla družička. Otočil jsem se, takže jsme se div nesrazili hlavami. Nakláněla se totiž kupředu do mezery mezi paní Silsburnovou a mnou. Paní Silsburnová se k ní s náležitě trpitelským výrazem rovněž otočila. „To tady mužem trčet taky týdny,“ řekla družička a natáhla krk dopředu, aby se podívala předním sklem. „Už jsem tam měla bejt! Řekla jsem Muriel a její matce, že pojedu v jednom z prvních vozů a že jsem za takových pět minutu nich. Ach bože! Nemůžem něco podniknout?“ ,Já už jsem tam taky měla být,“ řekla paní Silsburnová pohotově. „No jo, ale já jsem jí to svatosvatě slíbila. Budou tam mraky všelijakejch bláznivejch tet a strejčků a naprosto cizích lidí, a tak jsem se jí nabídla, že budu na stráži nejmíň s deseti bajonety a postarám se, aby měla aspoň kousek soukromí a – „ Nedomluvila. „Ach bože! To je hrůza!“ Paní Silsburnová se strojeně zasmála. „Obávám se, že jedna z těch bláznivých tet jsem já,“ řekla. Bylo jasné, že je uražená. Družička se na ni podívala. ,Jé – promiňte. Vás jsem tím nemyslela,“ řekla. Opřela se na sedadle dozadu. „Myslela jsem tím, že mají strašně malinkatý byt a že když se tam nahrnou desítky lidí… Chápete, co myslím?“ Paní Silsburnová neodpověděla a já jsem se na ni nepodíval, abych zjistil, jak moc ji družičcina poznámka urazila. Ale pamatuju se, že na mě v jistém slova smyslu podivuhodně zapůsobil tón družiččiny omluvy za to malé uřeknutí o „bláznivých tetách a strejčcích“.
Byl upřímný, ale nijak rozpačitý a – což je ještě lepší – nijak patolízalský, a mě se na okamžik zmocnil pocit, že přes to své teatrální rozhořčení a hranou říznost v sobě má něco jako bajonet, něco, co není tak úplně neobdivuhodné. (Ale jsem ochoten bez okolků připustit, že můj názor má v tomhle případě hodnotu jen velmi omezenou. Stává se mi totiž dost často, že pocítím sympatie k člověku, který nepřekypuje omluvami.) Vtip je v tom, že mnou v té chvíli poprvé proběhla malá vlna rozmrzelosti na nepřítomného ženicha, takový drobný, ale zřetelný záchvěv odsudku za tu jeho nevysvětlitelnou absenci. „Pojďme zjistit, jestli by to nešlo trochu popostrčit,“ řekl družiččin manžel. Byl to tak trochu tón muže, který zachovává v palbě klid. Cítil jsem, jak za mnou zaujímá bojové postavení, a pak se jeho hlava náhle objevila v tom omezeném prostoru mezi paní Silsburnovou a mnou. „Pane řidiči,“ řekl velitelsky a čekal na odpověď. Když se pohotově dostavila, hlas mu trochu zvláčněl, zdemokratičnel: ,Jak dlouho myslíte, že tady budem trčet?“ Řidič se otočil. „To se mě moc ptáte, člověče,“ odpověděl a obrátil se obličejem znovu kupředu. Byl zaujat něčím, co se odehrávalo na křižovatce. Před minutou vyběhl do vyprázdněné, zapovězené ulice jakýsi chlapeček s polosplasklým červeným balónkem. Jeho tatínek ho právě polapil, a jak ho táhl zpátky k chodníku, přivřenou pěstí mu do zad mezi lopatky vrazil dvě herdy. Dav tento čin komentoval nesouhlasným zahučením. „Viděli jste, co ten člověk udělal tomu dítěti?“řekla paní Silsburnová na adresu všech. Nikdo jí neodpověděl. „Co se zeptat toho poldy, jak dlouho tady budem vězet?“ řekl družiččin manžel řidičovi. Ještě pořád byl nakloněný dopředu. Očividně nebyl tak docela spokojen s lakonickou odpovědí na svou předešlou otázku. „Máme všichni nakvap, chápejte! Nemoh byste se ho zeptat, jak dlouho tady budem muset trčet, co říkáte?“ Řidič, aniž se otočil, pokrčil nezdvořile rameny. Ale vypnul klíček od zapalování, vystoupil z vozu a zabouchl za sebou těžká dvířka limuzíny. Vypadal neupraveně, tvářil se zarytě a jeho šoférská uniforma byla neúplná – měl sice černý seržový oblek, ale bez čapky. Několika kroky přešel zvolna, velice suverénně, neřku-li arogantně na křižovatku, kde kraloval policista, dirigující provoz. Stáli a mluvili spolu celou věčnost. (Slyšel jsem, jak družička za mnou zasténala.) Pak oba najednou propukli v nehorázný smích – jako by spolu vůbec nebyli rozmlouvali, nýbrž si vyprávěli sprosté anekdůtky. Pak náš řidič se smíchem, i když nenakažlivým, poldovi kolegiálně zamával a vrátil se – pomalu – k vozu. Vlezl dovnitř, zabouchl za sebou dvířka, z balíčku na palubní desce si vytáhl cigaretu, strčil si ji za ucho a teprve pak se otočil a podal nám hlášení. „Von neví,“ řekl. „Musíme počkat, až ten průvod přejde.“ Všechny do jednoho si nás změřil lhostejným pohledem. „Pak si mužem klíďo píďo jet.“ Obrátil se obličejem dopředu, vysvobodil cigaretu zpoza ucha a zapálil si. Vzadu ve voze se ozvalo družiččino hlasité zaúpění, v němž bylo zoufalství i dopal. Nato se rozhostilo mlčení. Poprvé po několika minutách jsem se znovu ohlídl na toho mrňavého postaršího pána s nezapáleným doutníkem. Na něj ty průtahy zřejmě nijak nepůsobily. Jeho názor na to, jaké držení těla má mít člověk, sedící na zadním sedadle, byl zřejmě ustálený jednou provždycky – ať ten vůz jede, stojí nebo třeba i, jak člověka maně napadlo, sjíždí z mostu do řeky. Byl nádherně prostý. Člověk zkrátka sedí jako svíčka, udržuje mezi svým cylindrem a střechou vozu vzdálenost deseti nebo dvanácti centimetrů a vejrá sveřepě na přední sklo. I kdyby tím sklem prolezla smrt, která tam venku na člověka číhá a možná sedí na kapotě – kdyby nějakým zázrakem tím sklem prolezla a přišla si pro něj dovnitř, tak by s největší
pravděpodobností jednoduše vstal a odešel s ní – sveřepě, ale bez řeči. Možná že by si s sebou vzal i ten doutník, pokud by byl přímo z Havany. „Co si počnem? To tady budem jenom takhle sedět?“ řekla družička. „Umírám vedrem.“ A když jsme se s paní Silsburnovou otočili, ještě jsme stačili zahlídnout, jak se poprvé od chvíle, co ti dva nastoupili do vozu, podívala na manžela přímo. „Nemoh by ses aspoň kousínek pošoupnout?“ řekla mu. ,Jsem tady tak zmáčknutá, že skoro nemůžu dýchat.“ Poručík se uchechtl a výmluvně zvedl dlaně. „Vždyť sedím prakticky na blatníku, dušinko,“ odpověděl. Nato se družička zvídavě a zároveň káravě ohlédla na svého druhého spolupasažéra na sedadle, který, jako by se nevědomky podjal úkolu povzbuzovat mě na duchu, zabíral mnohem víc místa, než potřeboval. Mezi jeho pravým bokem a postranním opěradlem pro ruku zbývalo dobrých pět centimetrů. Družička si toho bezpochyby rovněž všimla, ale přes veškerou svou energičnost evidentně neměla potřebnou troufalost, aby té respekt budící osůbce něco řekla. Otočila se zpátky k manželovi. „Můžeš ke svým cigaretám?“ zeptala se podrážděně. ,Já svoje za živej svět nevytáhnu, jak jsme tady napresovaný.“ Při slovu „napresovaný“ znova otočila hlavu a střelila krátkým, všeříkajícím pohledem po mrňavém viníku, který usurpoval prostor, jenž podle jejího mínění patřil správně jí. Toho se to však v jeho velebnosti naprosto nedotklo. Zíral sveřepě dál přímo před sebe k řidičově přednímu sklu. Družička se podívala na paní Silsburnovou a zvedla výmluvně obočí. Paní Silsburnová zareagovala výrazem plným pochopení a účasti. Poručík mezitím přesunul své těžiště na levou hýždi, na tu, co byla blíž k okýnku, a z pravé kapsy vycházkové důstojnické uniformy vytáhl balíček cigaret a sirky. Jeho žena si vzala cigaretu a čekala na oheň, který se okamžitě dostavil. Pozorovali jsme s paní Silsburnovu zapalování cigarety, jako bychom něco tak fascinujícího v životě neviděli. „Ach promiňte,“řekl náhle poručík a natáhl ruku s balíčkem k paní Silsburnové. „Děkuju, já nekouřím,“ odpověděla promptně paní Silsburnová – skoro lítostivě. „Vojíne?“ řekl poručík a po takřka neznatelném zaváhání natáhl ruku s balíčkem ke mně. Mám-li být upřímný, sice se mi od něj líbilo, že mi tu cigaretu nabídl, neboť to bylo malé vítězství obyčejné zdvořilosti nad kastovnictím, ale cigaretu jsem odmítl. „Směla bych se podívat na ty sirky?“ zeptala se paní Silsburnová nesmělým, takřka holčičkovským hláskem. „Na tyhle?“ opáčil poručík a ochotně jí sirky podal. S výrazem zaujetí jsem přihlížel, jak paní Silsburnová zkoumá sirky. Na přední straně byl zlatými písmeny na karmínovém pozadí vytištěný nápis „Tyto sirky byly ukradeny u Boba a Edíe Burwickových“. „To je rozkošné,“ řekla paní Silsburnová. „To je tak rozkošné.“ Snažil jsem se nasadit výraz, který by vyjádřil, že ten nápis bez brýlí těžko přečtu. Nezávazně jsem po nich zašilhal. Paní Silsburnová se se sirkami zřejmě nerada loučila. Jakmile je vrátila jejich majiteli a poručík sirky zastrčil zpátky do náprsní kapsy svého vojenského saka, řekla: „V životě jsem nic podobného neviděla.“ Otočená na sklápěcím sedátku takřka úplně čelem vzad, upírala něžně, láskyplně zraky na poručíkovu náprsní kapsu. „Dali jsme si jich vloni udělat celou hromadu,“ řekl poručík. „Divila byste se, jak to pomáhá, aby člověk nebyl v jednom kuse bez sirek.“ Družička se k němu – nebo spíš na něj – otočila. Kvůli tomu jsme si je udělat nedali,“ řekla. Vrhla na paní
Silsburnovou pohled, jenž vyjadřoval „Bože, tihle chlapi“, a řekla jí: ,Já nevím. Prostě mi to připadalo roztomilý. Trochu uhozený, ale celkem roztomilý. Však rozumíte.“ ,Je to rozkošné. Myslím, že jsem v životě –“ „Ne že by to bylo nějak originální nebo něco. Dneska je už má každý,“ pokračovala družička. „Abych se přiznala, tak jsem ten nápad ukradla u Murieliných rodičů. Oni jiný nepoužívají.“ Zhluboka zatáhla z cigarety, a když pak pokračovala v řeči, vypouštěla kouř po malých jednoslabičných porcích. „Můj ty světe, to jsou přece tak fantastický lidi! Právě proto mě celá ta záležitost tak hnula žlučí!'Proč se něco takovýho musí vždycky stát akorát tak slušnejm lidem, proč se to nestane nějakejm mizerům, kterejch je na světě taková fůra, no řekněte! To mi nejde na rozum.“ Podívala se na paní Silsburnovou, jestli jí odpoví. Paní Silsburnová jí věnovala úsměv, který byl světácký, unylý i enigmatický zároveň – úsměv, jak si vzpomínám, jakési Mony Lisy sedící na sklápěcím sedátku. „To mě už taky kolikrát napadlo,“ zamudrovala tiše. Pak z jakýchsi přezáhadných důvodů dodala: „Murielina matka je mladší sestřička mého zemřelého manžela, víte?“ „Ale?“ odpověděla družička se zájmem. „Takže chápete, jak to myslím.“ Natáhla honem ruku – měla ruce neobyčejně dlouhé – a oklepla popel z cigarety do popelníku u manželova okýnka. „Myslím, že je to jedna z té hrstky opravdu chytrých lidí, co jsem za život poznala, čestně. Já jen, že přečetla snad všechno, co bylo kdy vytištěné. Můj ty světe, kdybych přečetla jen desetinu toho, co ona přečetla a už zapomněla, tak bych byla šťastná. Když si představím, ze kdysi učila, psala pro jedny noviny, že si dodnes sama navrhuje šaty a obstarává do posledního puntíku sama celou domácnost! A přímo světově vaří! Páni! Na mou duši, že ji považuju za jednu z –“ „Byla pro to, aby se vzali?“ skočila jí do řeči paní Silsburnová. „Ptám se proto, že jsem teď byla řadu týdnů v Detroitu. Umřela mi náhle švagrová, a tak jsem –“ , Je příliš taktní, než aby o tom mluvila,“ odpověděla kategoricky družička. Zavrtěla hlavou. „Chci říct, že je na to – chápete – příliš diskrétní a tak.“ Chvíli uvažovala. „Upřímně řečeno to bylo dneska dopoledne poprvé, co jsem ji slyšela projevit nad tím něco jako mírnou nelibost. A to jenom proto, že byla celá pryč z chudinky Muriel.“ Znovu natáhla ruku a oklepla cigaretu. „A co řekla?“ zeptala se dychtivě paní Silsburnová. Družička chvíli uvažovala, jak se zdálo. „No. Vlastně toho moc neřekla,“ odpověděla. „Myslím jako, že o tom neřekla nic škaredýho či doopravdy hanlivýho. Vlastně řekla jenom to, že ten Seymour je podle jejího názoru latentní homosexuál a že se v podstatě manželství bojí. Ale ne že by to řekla nějak ošklivě nebo něco. Řekla to, rozumíte – inteligentně. Chodila totiž léta a léta na psychoanalýzu.“ Družička se podívala na paní Silsburnovou. „Tím vám neprozrazuju žádné tajemství. To by vám totiž paní Fedderová řekla sama, takže to není žádné tajemství nebo něco.“ ,Jistě,“ pospíšila si s odpovědí paní Silsburnová. „Paní Fedderova je ten poslední člověk na –“ „To víte,“ pokračovala družička, „paní Fedderova není ten typ člověka, co by se s něčím takovým vytasil, kdyby nevěděl, o čem mluví. A nebyla by to nikdy řekla, kdyby chudinka Muriel nebyla tak – rozumíte – tak zdeptaná. Můj ty světe, kdybyste byla tu ubohou holku viděla!“ V tomhle místě bych měl bezpochyby svoje vyprávění přerušit a vyložit, jaká byla moje celková reakce na tenor všeho, co družička říkala. Ale pakliže mi to čtenář povolí, radši to prozatím pominu.
„Co řekla ještě?“ zeptala se paní Silsburnová. „Myslím jako Rhea. Řekla ještě něco?“ Nepodíval jsem se na ni – nemohl jsem odtrhnout oči od družiččina obličeje –, ale chvíli jsem se nemohl zbavit nesmyslného dojmu, že si paní Silsburnová co nejdřív sedne hlavní řečnici na klín. „Ne. Vlastně už nic. Skoro nic.“ Družička chvíli uvažovala, pak zavrtěla hlavou. „Totiž, jak jsem vám už řekla, nebyla by o tom vůbec mluvila – vzhledem k tomu, že kolem stálo tolik lidí a tak –, kdyby chudinka Muriel nebyla tak šíleně rozčilená.“ Znovu si oklepla cigaretu..Jediné, co asi tak ještě řekla, bylo, že ten Seymour je vyloženě schizoidní a že když se na to člověk podívá ze správného úhlu, je pro Muriel vlastně lepší, že to dopadlo, jak to dopadlo. Já se na to koukám zrovna tak, ale nejsem si docela jistá, že se na to takhle kouká i Muriel. Ten hoch ji tak zjančil, že neví, čí je. Právě to mě tak –“ V tomto bodě byla přerušena. Mnou. Vzpomínám si, že se mi chvěl hlas, jako se mi chvěje vždycky, když jsem strašně rozčilený. „Co dovedlo paní Fedderovou k závěru, že je Seymour latentní homosexuál a že je schizoidní?“ Všechny oči – všechny hledáčky, jak mi připadalo – se náhle zaostřily na mě. „Cože?“ zeptala se mě družička úsečně a se stopou nepřátelství. A ve mně na okamžik znovu zahlodalo podezření, že ví, že jsem Seymourův bratr. ,Jak došla paní Fedderová k tomu, že je Seymour latentní homosexuál a že je schizoidní?“ Družička na mě chvíli koukala, pak výmluvně frkla. Otočila se k paní Silsburnové a s veškerou ironií, jíž byla schopna, se odvolala k jejímu mínění: „Řekla byste, že někdo, kdo vyvede takovouhle klukovinu, je normální?“Vytáhla obočí a čekala. „No? Řekla byste to?“ zeptala se jako ztělesněný klid. „Ale upřímně. Ptám se jen tady kvůli tomuhle pánovi.“ Odpověď paní Silsburnové byla zosobněná jemnost, zosobněná spravedlnost. „Ne, to bych rozhodně neřekla,“ odpověděla. Zničehonic jsem pocítil prudké nutkání vyskočit z vozu a vyrazit pryč, kterýmkoli směrem. Pamatuju se však, že když na mě družička znovu promluvila, seděl jsem dál na sklapovacím sedátku. „Poslyšte,“ řekla okázale trpělivým tónem jako učitel k dítěti, které je nejenom opožděné ve vývinu, ale navíc má neustále u nosu odpornou nudli. „Nevím, jak moc znáte lidi. Ale který muž se zdravým rozumem drží svou snoubenku celou noc před jejich předpokládanou svatbou vzhůru? A blábolí jí o tom, že je prostě příliš šťastný, než aby si ji mohl vzít, a že Muriel musí odložit svatbu do té chvíle, než bude mít on pocit, že je už vyrovnanější, protože jinak se na tu svatbu nebude moct dostavit? A když mu jeho snoubenka jako nějakému dítěti vysvětlí, že je už kolik měsíců všechno zařízené a naplánované a že jejího tatínka stálo neuvěřitelně moc peněz, starostí a všeho, obstarat svatební hostinu a podobně, a že se sjede ze všech koutů země celé její příbuzenstvo – přátelé – když mu tohle všechno vysvětlí, tak jí odpoví, že ho to děsně mrzí, ale že dokud si bude připadat tak strašně šťastný, tak se s ní nemůže oženit, nebo nějakou podobnou šílenost! Buďte tak laskav a myslete trošku hlavou. Zdá se vám to normální? Zdá se vám, že by něco takovyho řekl člověk, kterej to má v hlavě v pořádku?“ To už skoro ječela. „Anebo se vám zdá, že něco takovyho může říct jenom někdo, koho by měli zavřít na magorku?“ Podívala se na mě strašlivě přísně, a když jsem okamžitě neřekl nic na svou obranu ani jsem ničím nepotvrdil svou kapitulaci, opřela se celou svou vahou na sedadle dozadu a řekla manželovi: „Prosím tě, dej mi novou cigaretu. Od téhle si co nejdřív spálím prsty.“ Podala mu hořící nedopalek a on ho típl. Znovu vytáhl balíček s cigaretami. „Zapal mi ji,“ řekla. ,Já k tomu nemám sílu.“
Paní Silsburnová si odkašlala. „Podle mě je to vlastně štěstí v neštěstí,“ řekla, „že to takhle dopadlo –“ „Tak mi odpovězte vy,“řekla jí družička s čerstvým elánem, když od manžela přejímala zapálenou cigaretu. „Zdá se vám, že je takovýhle člověk normální – že je to normální chlap –? Anebo že buď není dospělý nebo je to nějaký podivný, úplně nepříčetný maniak?“ „Božínku, na to nevím, jak vám odpovědět. Myslím, že je to zkrátka štěstí v neštěstí, že –“ Družička si náhle poposedla rázně kupředu a vyfoukla nosními dírkami kouř. „No dobrá, na tom nezáleží, nechme toho na momentíček – to je vedlejší,“ řekla na adresu paní Silsburnové, ale ve skutečnosti na mou. Obracela se ke mně takříkajíc přes obličej paní Silsburnové. „Viděla jste někdy nějaký film s –?“ zeptala se. Jméno, které vyslovila, bylo umělecké jméno jedné tehdy velice známé – a dnes, v roce 1955, už hodně slavné – herečky a zpěvačky. „Viděla,“ odpověděla honem se zájmem paní Silsburnová a čekala. Družička přikývla. „To jsem ráda,“ řekla. „Všimla jste si někdy náhodou toho jejího pokřiveného úsměvu? Ze se usmívá jakoby jenom jednou půlkou obličeje? Je to velice markantní, když si člověk – „Ovšem – ovšemže všimla!“ odpověděla paní Silsburnová. Družička zatáhla z cigarety a vrhla na mě – sotva pozorovatelně – pohled. ,Je to jakési částečné ochrnutí, víte,“ pokračovala, přičemž s každým slovem vydechla malý obláček kouře. „A jestlipak víte, jak k tomu přišla? Tenhle normální Seymour ji prý tak praštil do obličeje, že jí ho museli sešít devíti stehy.“ Natáhla ruku (nejspíš z nedostatku vhodnějšího režijního pokynu) a znovu oklepla popel. „Směl bych se zeptat, kde jste to slyšela?“ řekl jsem. Rty se mi chvěly jak dva šílenci. „Směl,“ odpověděla s pohledem na paní Silsburnovou místo na mě. „Murielina matka se o tom zmínila před dvěma hodinama, když Muriel plakala, div si oči nevyplakala.“ Podívala se na mě. „Stačí vám ta odpověď?“ Zničehonic si přendala kytici gardenií z pravé ruky do levé. Ze všech pohybů, co jsem ji do té chvíle viděl udělat, měl tenhle nejblíž k zcela obyčejnému nervóznímu gestu. „Mimochodem, pokud vás to zajímá,“ řekla s pohledem na mě, „víte, kdo podle mě jste? Podle mě jste bratr toho Seymoura.“ Chvilinku čekala, ale když jsem neodpovídal, pokračovala: „Podle fotky jste mu moc podobnej & náhodou vím, že jeho bratr měl přijet na svatbu. Muriel to ví od jeho sestry.“ Její pohled byl neochvějně upnutý na můj obličej. ,Jste jeho bratr?“ zeptala se bez obalu. Hlas, kterým jsem odpovídal, zněl asi kapičku nakřáplé. „Ano,“ řekl jsem. Obličej mi hořel. Ale v určitém směru jsem už neměl zdaleka tak děsivý, hrůzostrašný pocit z toho, kdo jsem, jaký mě deptal od chvíle, co jsem odpoledne vystoupil z vlaku. ,Já to věděla,“ řekla družička. „Nejsem přece padlá na hlavu. Ten moment, co jste nastoupil do tohohle vozu, jsem věděla, kdo jste.“ Otočila se k manželovi. „No neřekla jsem tu minutu, co nastoupil do tohohle vozu, že je to jeho bratr? Neřekla?“ Poručík si nepatrně poposedl. „Řeklas. Ano.“ Nebylo ani zapotřebí ohlídnout se na paní Silsburnovou, aby si člověk uvědomil, jak pozorně zaznamenává nejnovější vývoj událostí. Pohlédl jsem přes ni kradí na pátého pasažéra – na toho mrňavoučkého postaršího pána – , abych zjistil, setrvává-li dosud ve své izolaci. Ano, setrvával. V životě mě tak nepotěšil něčí nezájem. Družička se vrátila ke mně. , Jestli chcete co vědět, je mi známo i to, že váš bratr není žádný pedikér. Tak si ty vtipy nechtě. Náhodou vím, že
vystupoval snad padesát nebo kolik let v pořadu ,Chytrá hlavička' jako Billy Black.“ Paní Silsburnová se znenadání vložila do hovoru aktivněji. „V tom rozhlasovém pořadu?“ zeptala se a já jsem ucítil, že se na mě zadívala s jakýmsi novým, živějším zájmem. Družička jí neodpověděla. „Který jste byl vy?“ zeptala se. „Georgie Black?“ Ta směs neomalenosti a zvědavosti v jejím hlase byla zábavná, i když ne úplně odzbrojující. „Georgie Black byl můj bratr Walt,“ řekl jsem, čímž jsem zodpověděl jenom její druhou otázku. Otočila se k paní Silsburnové. „Zřejmě to má zůstat tajemství nebo co, ale tenhle pán a jeho bratr v tom rozhlasovém pořadu vystupovali pod krycími jmény. Jako Blackovy děti.“ „Tak se tak nerozčiluj, drahoušku,“ podotkl poručík poněkud nervózně. Jeho žena se k němu otočila. ,Jakýpak nerozčiluj,“ řekla – a já jsem, i když se proti tomu ve mně všechno vzpíralo, pocítil k té její ráznosti, ať už pramenila z hrubosti nebo z čehokoli jiného, špetičku čehosi, co se blížilo obdivu. „O tom jeho bratrovi se tvrdí, bůhvíjak není inteligentní, „řekla. „Byl snad už ve čtrnácti nebo v kolika na univerzitě a kdesi cosi. Ale jestli je to, co dneska vyved tomu dítěti, inteligentní, tak jsem já Mahátma Gándhí! Myslete si, co chcete, ale mne se z toho dělá nanic!“ K mému nepříjemnému pocitu přibyl další: někdo v mé bezprostřední blízkosti zkoumal levou, ohroženější stranu mého obličeje. Paní Silsburnová. Když jsem se k ní prudce otočil, trošku sebou škubla. „Smím se vás zeptat, jestli jste byl Buddy Black?“ otázala se s tak nepochybnou uctivostí v hlase, že ve mně na zlomeček vteřiny vyvstala obava, aby mi před oči nestrčila plnicí pero a malé, v safiánu vázané album na autogramy. Ta představa mě přivedla na chvilku vyloženě do rozpaků, zejména proto, že se psal rok 1942 a že od vrcholu té mé lukrativní kariéry uběhlo už devět nebo deset let. „Ptám se vás proto,“ pokračovala, „že ten program poslouchal můj manžel, ani jedinkrát ho nevynechal –“ , Jestli chcete co vědět,“ skočila jí do řeči družička s pohledem upřeným na mě, „tak to byl jediný rozhlasový pořad, který mi byl z duše odporný, mně jsou totiž přemoudřelý děti z duše odporný. Kdybych měla dítě, který –' O konec věty jsme přišli. Družičku totiž náhle, ale neodvolatelně přerušil ten nejpronikavější a nejfalešnější ryk v Es dur, jaký jsem kdy slyšel. Jsem přesvědčen, že všichni, co jsme byli ve voze, jsme doslova nadskočili. Právě nás totiž míjel oddíl bubeníků a trubačů, složený nejméně ze stovky námořních skautů bez hudebního sluchu. Chlapci se s jakýmsi přímo zločineckým zaujetím obořili do „Hvězdnatého praporu“. Paní Silsburnová byla tak moudrá, že si zacpala rukama uši. Po několik vteřin, které nám připadaly jako věčnost, byl ten tartas takřka neuvěřitelný. Mohl ho překřiknout – nebo lépe řečeno se o to pokusit – jedině hlas družičky. Když se o to pokusil, byl by člověk řekl, že na nás družička mluví, jak nejhlasitěji dokáže, z jakési obrovské dálky, nejspíš odněkud z ochozů stadiónu mužstva „Yankeeů“. „To už je příliš!“ řekla. „Pojďme tady vystoupit a najít si nějaký podnik, odkud bychom mohli zatelefonovat! Musím zavolat Muriel a říct jí, že jsme se zpozdili. Určitě už šílí!“ Když se předtím rozpoutal ten lokální Armageddon, obrátili jsme se já a paní Silsburnová obličeji dopředu a vyšli mu očima v ústrety. Teď jsme se na svých sklapovacích sedátkách otočili obličeji znovu dozadu ke své vůdkyni. A ke své eventuální vysvoboditelce. „Na Sedmdesáté deváté je jedna Schrafftova cukrárna!“
zahalekala na paní Silsburnovou. „Pojďme si tam dát limonádu a já bych si odtamtud zatelefonovala. Bude tam aspoň klimatizace!“ Paní Silsburnová nadšeně přikývla a mimikou úst naznačila „Ano!“ „Vy pojďte taky,“ křikla na mě družička. Se spontaneitou, která mě samotného velice udivila, jsem na ni, jak se pamatuju, křikl v odpověď ono silně emfatické slovo „Prima!“ (Do dnešního dne si nedovedu dost dobře vysvětlit, proč mě zahrnula do svého pozvání opustit loď. Možná že jí to jednoduše napověděl přirozený smysl pro pořádek, který je rozené vůdkyni vlastní. Možná že měla jakousi neurčitou, ale neodbytnou potřebu mít svůj výsadek kompletní… Moje kupodivu okamžité přijetí jejího pozvání mi však připadá daleko nevysvětlitelnější. Nejvíc by se mi zamlouvala představa, že to byl v podstatě náboženský impuls. V některých zenových klášterech je základním pravidlem, pakliže ne jediným skutečně povinně dodržovaným postulátem, aby když jeden mnich na druhého zavolá „Zdar“, mu dotyčný bez rozmýšlení odpověděl rovněž „Zdar!“) Nato se družička otočila a poprvé přímo oslovila onoho mrňavého postaršího pána vedle sebe. K mému neskonalému potěšení upíral planoucí zraky ještě pořád před sebe, jako by se jeho soukromé jeviště ani o chlup nezměnilo. Nezapálený doutník, který vypadal přímo jako z Havany, třímal dosud mezi dvěma prsty. Družička, protože si očividně vůbec nevšímal toho strašlivého randálu, co vyluzoval ten oddíl bubeníků a trubačů, který nás míjel, nebo možná dokonce ve víře v chmurnou doktrínu, že všichni starci přes osmdesát musí být buď hluší jako pařez nebo aspoň silně nedoslýchaví, přiblížila své rty na palec nebo na dva k jeho levému uchu. „My vystupujem z vozu!“ křikla na něj – takřka do něj. „Chceme si najít nějaký podnik, odkud bychom mohli zatelefonovat, případně si tam dát nějaké občerstvení. Chcete jít s náma?“ Reakce postaršího pána byla přímo nádherná. Podíval se nejprve na družičku, pak na nás ostatní a zazubil se. Jeho úsměvu nikterak neubíralo na zářivosti, že byl naprosto nesmyslný a že zuby, které odhalil, byly evidentně, překrásně, takřka neskutečně falešné. Na okamžik se tázavě zadíval na družičku, ale jeho úsměv zůstal obdivuhodně neporušený. Nebo k ní spíš vzhlédl, jako by se – jak mě napadlo – domníval, že družička nebo některý z nás dostal milý nápad nabídnout mu na tom našem výletě košíček s jídlem. ,Já myslím, že tě neslyšel, drahoušku,“ křikl poručík. Družička přikývla a znovu přiložila megafon svých úst až k stařečkově uchu. Pak s opravdovou chvályhodnou intenzitou opakovala své pozvání, aby se přidal k našemu exodu z vozu. Podle toho, jak se zatvářil, se znovu zdálo, že je víc než přístupný jakémukoli návrhu na světě – že by pravděpodobně byl ochoten i docupkat k East River a skočit do ní. Ale nebylo možno se zbavit nepříjemného podezření, že neslyšel ani tentokrát slovo z toho, co mu bylo řečeno. A znenadání dokázal, že opravdu neslyšel. S širokánským úsměvem věnovaným celému našemu kolektivu pozvedl ruku s doutníkem a prstem si významně zaťukal nejprve na ústa a pak na ucho. Působilo to dojmem, že to gesto patří k jakémusi výbornému vtipu, o který by se s námi z celého srdce rád podělil. V tom okamžiku se vedle mě zřetelně pohnula – takřka nadskočila – paní Silsburnová; svým pohybem chtěla naznačit, že už chápe. Dotkla se družiččina saténového rukávu a vykřikla: „Už vím, kdo to je! Je hluchý a němý – to je ten hluchoněmý strýček Murielina otce!“ Družička zformovala rty do slova „Ach!“ a natočila se na sedadle k manželovi. „Máš tužku a papír?“ zahulákala na něj. Dotkl jsem se jejího rukávu a křikl, že já mám. Rychle
– upřímně řečeno z jakéhosi důvodu tak rychle, jako by nám všem hrozilo, že něco zmeškáme – jsem vytáhl z náprsní kapsy uniformy malý bloček a špaček tužky, které jsem nedávno zrekvíroval v šuplíku stolu v rotní kanceláři ve Fort Benningu. Na jeden papírek jsem poněkud přehnaně čitelně napsal: „Uvízli jsme tady kvůli tomu průvodu a nevíme, na jak dlouho. Chceme najít nějaký telefon a dát si někde něco studeného k pití. Půjdete s námi?“ a papírek jsem přeložil, podal družičce, která ho rozložila, přečetla si ho a předala tomu mrňavému starému pánovi. S úsměvem si ho přečetl, pak se na mě podíval a několikrát vehementně přikývl. Chvíli jsem se domníval, že tím ta dokonale výmluvná odpověď končí, ale on najednou udělal gesto, z něhož jsem vyrozuměl, že chce, abych mu podal bloček a tužku. A tak jsem mu ho podal – ale na družičku, od níž se šířily velké vlny netrpělivosti, jsem se nepodíval. Stařík si na klíně nesmírně pečlivě urovnal bloček, pak chvíli seděl s pozdviženou tužkou a zřejmě se soustřeďoval; jeho úsměv pohasl jenom nepatrňoučce. Nato se dala tužka velice nejistě do pohybu. Udělala tečku nad nějakým „i“. Pak mi byly bloček a tužka osobně vráceny a nádavkem přidáno přesrdečné pokývnutí hlavy. Nevypsaným rukopisem napsal jediné slovo „milerád“. Družička, která mi četla přes rameno, ze sebe vyrazila zvuk, jenž se vzdáleně podobal frknutí, ale já jsem se na toho velkého spisovatele rychle podíval a pokusil se mu dát výrazem najevo, že všichni, co jsme ve voze, poznáme, když máme před očima báseň, a dovedeme ji ocenit. Nato jsme začali jeden po druhém vystupovat – opouštět loď, aby se tak řeklo – přímo do prostředka Madison Avenue, do toho moře lepkavého makadamu. Poručík chvíli okolkoval vzadu, aby mohl o naší vzpouře informovat řidiče. Ten nekonečný oddíl bubeníků a trubačů kráčel dosud kolem nás, takže randál ještě ani trochu nepotichl. Vedení výpravy k Schrafftovi se ujaly družička a paní Silsburnová. Šly ve dvojici – takřka jako předsunutá hlídka – po východní straně Madison Avenue k jihu. Poručík, když doinstruoval řidiče, je dohonil. Nebo takřka dohonil. Zůstal kousek pozadu, zřejmě aby mohl potají vytáhnout náprsní tašku a podívat se, kolik má u sebe peněz. Strýček nevěstina otce a já jsme tvořili zadní voj. Strýček kráčel po mém boku, ale ne proto, že by se byl opozdil, spíš se ke mně schválně přifařil, ať už intuitivně vycítil, že jsem jeho přítel, nebo prostě proto že jsem byl majitel bločku a tužky. Dýnko jeho krásného hedvábného cylindru mi nedosahovalo ani k rameni. Z ohledu na jeho kraťounké nožičky jsem nasadil za nás za oba odpovídajícně pomalé tempo. Ke konci bloku jsme už byli hezký kus za ostatními. Myslím, že to ani jednoho z nás nermoutilo. Pamatuju se, jak jsme se při chůzi tu a tam na sebe podívali, on nahoru, já dolů, s pitomoučkým výrazem radosti nad tím, že jsme spolu. Když jsme s mým společníkem došli k otáčecím dveřím u Schraffta na Sedmdesáté deváté ulici, družička, její manžel i paní Silsburnová tam už několik minut stáli. Čekali, jak jsem si pomyslel, jako nějaká hrozivě jednotná tříčlenná tlupa. Hovořili mezi sebou, ale jakmile se naše nesourodá dvojice přiblížila, zmlkli. Ve voze, jen před několika minutami, když kolem nás vřeštěl ten oddíl bubeníků a trubačů, budila naše skupinka dík společným trampotám, ba takřka mukám, zdání spojenectví – spojenectví, jaké třeba vznikne v Pompejích mezi turisty Cookovy cestovní kanceláře, které přepadl prudký liják. Jakmile jsme však s tím mrňavým postarším pánem dorazili k otáčecím dveřím u Schraffta, bylo naprosto jasné, že se liják přehnal. Pohled, který jsme si vyměnili s družičkou, vyjadřoval, že se známe, nikoli však že se rádi vidíme. „Mají zavřeno kvůli adaptacím,“
konstatovala chladně a podívala se směrem ke mně. Neoficiálně, ale zcela markantně mi znovu přiřkla roli pátého kola u vozu a mě se v tom okamžiku bez jakéhokoli důvodu, nad nímž by bylo třeba hloubat, zmocnil nejsilnější pocit osamění a opuštěnosti za celý ten den. Je pozoruhodné, že se takřka simultánně zaktivizoval můj kašel. Vytáhl jsem z kapsy kalhot kapesník. Družička se otočila k paní Silsburnové a ke svému manželovi: „Někde poblíž je nějaký Longchamps,“ řekla, „ale kde, to nevím.“ , Já taky ne,“ odpověděla paní Silsburnová. Vypadala, jako by měla pláč na krajíčku. Na čele i na horním rtu jí přes silnou vrstvu make-upu prosakoval pot. Pod levou paží měla černou lakovou kabelku. Vypadala jako neuměle nalíčené, napudrované, velice nešťastné dítě, které uteklo z domova a drží v ruce svou nejmilejší panenku. „Taxík neseženeme za živého boha,“ prorokoval pesimisticky poručík. I on vypadal úplně zvadle. A ta jeho frajerská čapka se přímo nemilosrdně tloukla s jeho bledým, potem zbroceným obličejem, jehož výraz už nebyl ani dost málo neohrožený. Dostal jsem cukání mu ji střepnout nebo ji aspoň trošku narovnat, aby mu na hlavě neseděla tak furiantsky. Bylo to v podstatě stejné nutkání, jaké člověk pocítí na dětské slavnosti, kde se vždycky bez výjimky najde jedno malé, neobyčejně ošklivé dítě, kterému ohýbá jedno nebo obě uši papírová čapička na hlavě. „Bože můj, to je ale den!“ pronesla za nás za všechny družička. Věneček z umělých květin jí seděl trošku šejdrem a byla mokrá jako myš, ale to jediné, co na ní bylo vlastně zničitelné, jak jsem si pomyslel, byl ten její aby se tak řeklo přílepek – ta kytice gardenií. Držela ji dosud v ruce, i když nepozorně. Na kytici bylo vidět, že i na ni je ta štrapác už moc. „Co podniknem?“ zeptala se družička poněkud bezradně, což u ní člověka trošku překvapilo. ,Jít pěšky tam nemůžeme. Bydlí prakticky v Riverdcúe. Má někdo nějaký chytrý nápad?“ Podívala se nejdříve na paní Silsburnovou, pak na svého manžela a pak – pravděpodobně ze zoufalství – na mě. „Mám tady poblíž byt,“ vyhrkl jsem nejistě. ,Je to vlastně jen o blok dál.“ Asi jsem tu informaci podal poněkud příliš hlasitě. Možná že jsem ji dokonce vykřikl, co já vím. „Patří mně a mému bratrovi. Někdy v něm bývá moje sestra, když jsme teď oba v armádě, ale teď tam právě není. Slouží v Ženském pomocném sboru válečného námořnictva a je někde na služební cestě.“ Podíval jsem se na družičku – nebo do nějakého bodu hned nad její hlavou. „Můžete si odtamtud aspoň zatelefonovat, když budete chtít,“ podotkl jsem. „A je tam klimatizace. Můžem se tam na minutku vychladit a nabrat dech.“ Jakmile pominul šok z mého pozvání, uspořádali družička, paní Silsburnová a poručík jakousi zrakovou poradu, dáli se to tak říct, ale zatím se neobjevovala žádná známka, že bude vynesen verdikt. První, kdo se vzchopil k činu, byla družička. Upřela oči – marně – na ty druhé dva, jestli vyjádří na věc svůj názor. Pak se otočila zpátky ke mně a otázala se: „Říkal jste, že tam máte telefon?“ „Ano. Pokud ho moje sestra z nějakého důvodu neodhlásila, ale nevím, proč by to dělala.“ ,Jak můžem vědět, že tam nebude váš bratr?“ zeptala se družička. Na tenhle detail má příliš rozžhavená hlava vůbec nepřipadla. „Myslím, že tam nebude,“ odpověděl jsem. „Mohl by tam být, je to i jeho byt – ale myslím, že tam nebude. S největší pavděpodobností ne.“ Družička na mě chvíli upírala svůj bezostyšný pohled – pro změnu nijak urážlivý, ledaže se dá říct, že je dětský pohled urážlivý. Pak se otočila zpátky k manželovi a k paní Silsburnové a řekla: „Proč ne. Aspoň si odtamtud můžem zatelefonovat.“ Přikývli na souhlas.
Paní Silsburnová zašla po pravdě řečeno tak daleko, že si vzpomněla na pravidla slušného chování pro pozvání vyřčená před Schrafftem. Skrz její sluncem spečený make-up se ke mně prodral náznak úsměvu, jaký Emily Postová předpisuje ve své rukověti o společenském chování. Pokud si vzpomínám, byl mi velice vítaný. „Tak pojďme, ať už jsme pryč z toho slunce,“ řekla naše vůdkyně. „Co mám dělat s tímhle?“Na odpověď nečekala, přistoupila k obrubníku a nesentimentálně zpřetrhala pouta se zvadlou kyticí gardenií. „O. K., veďte nás, MacDuřfe,“ řekla mi. „Budem vás následovat. Mám k tomu jedinou připomínku: ať tam ten pacholek kouká nebejt, až tam dorazíme, nebo ho zabiju.“ Podívala se na paní Silsburnovou. „Promiňte mi ten výraz – ale myslím to vážně.“ Jak mi bylo nařízeno, ujal jsem se vedení. Takřka šťastně. Za okamžik se ve vzduchu po mé levici, hezky nízko, zhmotnil cylindr a můj osobní, jenom formálně mi nepřidělený doprovod se na mě odzdola zazubil – na okamžik jsem měl dojem, že dokonce vklouzne ručkou do mé. Moji tři hosté a můj jediný přítel zůstali v předsíni a já jsem zatím rychle prolezl byt. Všechna okna byla zavřená, oba klimatizátory vypnuté a při prvním vdechnutí měl člověk pocit, že se zhluboka nadechl v kapse něčího stařičkého mývalího kožichu. Jediný zvuk v celém bytě bylo poněkud třaslavé předení letité ledničky, kterou jsme si kdysi se Seymourem koupili z druhé ruky. Moje sestra Boo Boo – jak už to tak u děvčat od námořnictva bývá – ji nechala běžet. Abych řekl pravdu, nebyla to jediná drobná známka nepořádku, svědčící o tom, že byt převzala mořeplavkyně, po bytě jich byla celá řada. Na gauči leželo podšívkou dolů hezké, malé, námořnicky modré sako podporučice. Na konferenčním stolku před gaučem stála poloprázdná krabice bonbónů od firmy Louis Sherry, v níž byly všechny nesnědené bonbóny na zkoušku nakousnuté. Na psacím stole stála zarámovaná fotografie velice rázně vyhlížejícího mladého muže, kterého jsem v životě neviděl. A ze všech popelníků, kam oko dohlédlo, zurčely jak o závod zmačkané odličovací kapesníčky a cigaretové špačky se stopami rtěnky. Do kuchyně ani do ložnice, ani do koupelny jsem nešel, jenom jsem otevřel dveře a rychle nakoukl dovnitř, jestli tam někde netrčí Seymour. Jednak jsem byl vynervovaný a nechtělo se mi a jednak jsem měl plno práce s vytahováním rolet, zapínáním klimatizátorů a vysypáváním přetékajících popelníků. Kromě toho tam takřka ihned za mnou vpadli ostatní členové naší společnosti. ,Je tady ještě větší horko než na ulici,“ řekla družička na přivítanou, jakmile vkročila. „Za minutku jsem u vás,“ odpověděl jsem. „Ne a ne tu klimatizaci donutit, aby se rozběhla.“ Po pravdě řečeno nejspíš zaskočil knoflík „zapnuto“, a tak jsem se s ním pilně hmoždil. Zatímco jsem se bavil zapínáním klimatizace – na hlavě jeste čepici, jak se pamatuju –, kroužili ostatní poněkud podezíravě po místnosti. Po očku jsem je pozoroval. Poručík přešel k psacímu stolu, kde zůstal stát a zíral na tři nebo čtyři čtvereční decimetry stěny přímo nad stolkem, kam jsme s bratrem z vyzývavě sentimentálních důvodů napíchali celou řadu lesklých fotografií o rozměrech osmnáct krát dvacet čtyři. Pani Silsburnová si sedla do jediného křesla v místnosti – jakpak by ne, pomyslel jsem si –, na němž s oblibou spával můj nebožtíček bostonek; opěradla se špinavým manšestrovým potahem byla v důsledku jeho přemnohých zlých snů totálně oslintaná a ožužlaná. Strýček nevěstina otce – můj velký přítel – zřejmě nenávratně zmizel. I družička byla, jak se zdálo, zničehonic někde jinde. „Hnedle vám donesu všem něco k pití,“ řekl jsem nejistě a přitom jsem se dál pokoušel zdolat knoflík klimatizátoru.
„Něco studenýho by neškodilo,“ řekl něčí velmi povědomý hlas. Otočil jsem se o sto osmdesát stupňů a zjistil, že družička leží natažená na gauči, čímž se vysvětlovalo, proč mi její vertikála zmizela z očí. „Zavolám si z vašeho aparátu až za chvilku,“ oznámila mi. „V tomhle stavu bych stejně nebyla s to otevřít pusu a s někým telefonovat, jsem úplně vyprahlá. Mám jazyk jak troud.“ Klimatizace náhle zavrčela a rozběhla se a já jsem přešel do středu místnosti, do prostoru mezi gaučem a křeslem, v němž seděla paní Silsburnová. „Nevím, co je tady k pití,“ řekl jsem. „Nedíval jsem se do ledničky, ale řekl bych –“ „Přineste cokoliv,“ skočila mi do řeči naše permanentní mluvčí. „Hlavně aby to bylo mokré. A studené.“ Podpatky jejích střevíčků spočívaly na rukávu saka mé sestry. Ruce měla složené na prsou. Pod hlavu si zmuchlala polštář. „Hoďte do toho led, jestli máte,“ řekla a zavřela oči. Chvilinku, ale zato vražedně jsem na ni shlížel na gauč, pak jsem se nad ní naklonil a co nejšetrněji jí zpod nohou to sako mé sestry Boo Boo vytáhl. Už jsem chtěl vyjít z místnosti a věnovat se svým hostitelským povinnostem, ale zrovna když jsem vykročil, promluvil u stolku na druhé straně pokoje poručík. „Odkud máte všecky ty fotky?“ zeptal se. Přešel jsem přímo k němu. Svou kšiltovku, která mi byla moc velká, jsem měl dosud na hlavě. Nenapadlo mě, abych si ji sundal. Zůstal jsem stát vedle poručíka u stolku, kousínek na ním, a zadíval se nahoru na fotografie na zdi. Odpověděl jsem, že to jsou většinou staré obrázky dětí, co účinkovaly v pořadu „Chytrá hlavička“ v dobách, kdy jsme v něm vystupovali i já a Seymour. Poručík se ke mně otočil. „Co to bylo za pořad?“ zeptal se. ,Já jsem ho nikdy neslyšel. Takový ten dětský kviz? Otázky, odpovědi a podobně?“ Do hlasu se mu vloudil sotva slyšitelný, ale záludný nádech velitelského tónu. Kromě toho se mi zdálo, že kouká na mou čepici. Sundal jsem si ji a řekl: „Ne, ne tak docela.“ Zničehonic se ve mně probudila jistá dávka mrzké rodinné pýchy. „Tak ten pořad vypadal, než v něm začal účinkovat můj bratr Seymour. A tuhle podobu dostal znova, když v něm dělat přestal. Seymour totiž změnil celý jeho ráz. Udělal z něj jakousi dětskou diskusi u kulatého stolu.“ Poručík se na mě podíval, s poněkud přílišným zájmem, jak jsem si pomyslel. „Vy jste v něm taky vystupoval?“ zeptal se. „Ano.“ Z druhé strany pokoje z neviditelného zákoutí zaprášeného gauče se ozvala družička. „No to bych se na to podívála, aby moje dítě vystupovalo v tak idiotským pořadu,“ řekla. „Nebo v něčem podobným. Nebo někde hrálo. Moje dítě se nikdy nebude producírovat před publikem, leda přes mou mrtvolu! Takováhle věc ho pokřiví na celý život. Ta popularita a tak, když už nic jiného – to vám řekne každý psychiatr. Prosím vás, jak může mít pak nějaké normální dětství?“ Do našeho zorného pole zničehonic vystřelila její hlava, korunovaná věnečkem z květin, který se svezl a seděl na ní šejdrem. Objevila se, obrácená obličejem k poručíkovi a ke mně, odříznutá od těla nad opěradlem gauče, a seděla na něm jak na hřadu. „A v tom je taky nejspíš ten problém vašeho bratra,“ řekla hlava. „Prosím vás, člověk, který vede v dětství takovýhle skrz naskrz nepřirozený život, se pochopitelně nikdy nenaučí chovat dospěle, komunikovat s normálníma lidma a s nikým. Přesně tohle řekla před několika hodinama paní Fedderová v té ložnici. Doslova a do písmene. Váš bratr se vůbec nenaučil vytvářet si k lidem vztah.
Zřejmě se zmůže akorát na to, aby chodil po světě a mlátil lidi, až jim doktor musí sešívat obličej. Takový člověk je přece absolutně nezpůsobilý k manželství a ke všemu jen trochu normálnímu, prokristapána! Abych řekla pravdu, přesně takhle to taky řekla paní Fedderová.“ Nato se hlava pootočila, ale jenom o tolik, aby mohla vrhnout plamenný pohled na poručíka. „Nemám pravdu, Bobe? Prohlásila to nebo ne? No řekni!“ Další hlas, který promluvil, nebyl poručíkův, ale můj. V puse jsem měl vyschlo a v krajině stydké jsem pociťoval vlhkost. Odpověděl jsem, že je mi rajncenkrecht putna, co paní Fedderová ráčí prohlašovat o případu Seymour. Nebo co o něm ráčí prohlašovat kterákoli vzdělaná diletantská či amatérská káča, když už jsme tak u toho. Řekl jsem jí, že se do Seymoura už od jeho dětství naváží kdejakej americkej myslitel“, kterej vyštudoval Í vyznamenáním, kdejakej intelektuálskej hajzldědek. Řekl jsem, že něco jinýho by bylo, kdyby byl Seymour v dětství jen nějakej odpornej vypínavej fracek s vysokým inteligenčním kvocientem. Řekl jsem, že to u něj nebylo žádný producírování. Že do toho rozhlasu odcházel každou středu jak na vlastní funus. Dokonce celou cestu v autobuse slovo nepromluvil, krucifix! Řekl jsem, že nikdo z těch pitomců, ze všech těch povznesenejch kritiků a novinářů čtvrtýho řádu v něm nerozpoznal to, co vlastně je. Že je to básník, krucifix! A tím myslím doopravdy básník! I kdyby nenapsal jedinej verš, má toho víc v malíčku než vy ve všech deseti prstech! Vtom jsem se zaplaťpámbů zarazil. Srdce mi bušilo jak kladivo a hlavou mi prolítlo úděsné hypochondrické podezření, že právě z takovýchhle tirád povstávají infarkty. Do dnešního dne nemám potuchy, jak moji hosté na můj výbuch, na ten malý špinavý příval neuctivých invektiv, co jsem na ně vychrlil, zareagovali. První realistický detail, jaký jsem si ve svém okolí uvědomil, bylo to všeobecně známé hrčení splachované vody. Dolehlo k nám odkudsi z jiné části bytu. Najednou jsem se rozhlídl po pokoji a podíval se po tvářích, přes tváře a za tváře svých hostů, co jsem měl před sebou. „Kde jen ten starý pán?“ zeptal jsem se. „Ten malinkatý starý pán?“ Mluvil jsem, jako když másla ukrajuje. Odpověď, která se dostavila, přišla kupodivu od poručíka, nikoliv od družičky. ,Já mám dojem, že je na záchodě,“ řekl. Pronesl to slovo se zdůrazněnou přímočarostí, která hlásala, že mluvčí patří k lidem, co nazývají úkony osobní hygieny pravými jmény. „Ach tak,“ odpověděl jsem. Poněkud roztržitě jsem se znovu rozhlídl po pokoji. Jestli jsem se schválně vyhnul družiččině pohledu nebo ne, to si už nevzpomínám, anebo se ani nesnažím rozpomenout. Na sedadle židle na druhé straně pokoje jsem objevil cylindr strýčka nevěstina otce. Měl jsem chuť ho nahlas pozdravit. „Donesu něco studeného k pití,“ řekl jsem. „Hned jsem tady.“ „Můžu si od vás zatelefonovat?“ zeptala se mě znenadání družička, jak jsem šel kolem gauče. Přehodila nohy na zem. ,Jistě – jistě, samozřejmě,“ odpověděl jsem. Podíval jsem se na paní Silsburnovou a na poručíka. „Co kdybych namíchal pár koktejlů, pár Tomu Collinsů, jestli jsou tady citróny nebo limetty, co říkáte?“ Žoviálnost poručíkovy odpovědi byla tak nečekaná, že mě až zarazila. „Sem s nima,“ odpověděl a zamnul si ruce jako někdo, kdo si rád pořádně přihne. Paní Silsburnová přestala zkoumat fotografie na stěně a upozornila mě:.Jestli budete dělat Torna Collinse, tak mně jen kapičku, malilinkatou kapičku džinu. Takřka žádný, jestli vás smím obtěžovat.“ Přestože jsme vešli z ulice teprve před malou chvilinkou, už začínala vypadat trošku zrekreované. Třeba k tomu přispěl fakt, že stála necelý metr od zapnutého klimatizátoru a že na ni foukal chladný vzduch. Odpověděl jsem, že si dám u jejího drinku pozor, a zanechal ji těm nepříliš významným „celebritám“, co vystupovaly v rozhlase na začátku třicátých a na konci dvacátých let,
té spoustě odvatých tvářiček z dob Seymourova a mého dětství. Bylo jasné, že i poručík se v mé nepřítomnosti zabaví. Už mířil, ruce sepjaté za zády jak nějaký osamělý znalec, k přihrádkám s knihami. Družička vyšla za mnou z pokoje a zívla – bylo to slyšitelné zívnutí na celé kolo, které se nikterak nesnažila potlačit ani skrýt před mým pohledem. Jak šla za mnou předsíní do ložnice, kde byl telefon, objevil se na druhé straně strýček nevěstina otce a mířil k nám. V obličeji měl ten divoký klid, který mě mátl takřka po celou dobu v taxíku, ale jakmile se k nám přiblížil, jeho maska dostala diametrálně jiný výraz: pantomimicky nás jásavě pozdravil na uvítanou a já jsem se přistihl, že se na oplátku zubím a o překot přikyvuju. Jeho řídké bílé vlasy vypadaly čerstvě učesané, takřka čerstvě umyté, jako by byl na tom opačném konci bytu objevil malinkaté zastrčené holičství. Když nás přešel, dostal jsem cukání ohlédnout se přes rameno, a když jsem se ohlédl, tak mi vehementně zamával – bylo to slavnostní zamávání „Šťastnou cestu, vrať se brzo!“ Pozvedlo mě neuvěřitelně na duchu. „On je blázen?“ zeptala se družička. Odpověděl jsem, že doufám, a otevřel jsem dveře do ložnice. Žuchla na jednu ze dvou stejných postelí – po pravdě řečeno na Seymourovu. Telefon na nočním stolku měla na dosah. Řekl jsem, že jí tam hned donesu drink. „Neobtěžujte se – hned jdu pryč,“ odpověděla. ,Jenom zavřete dveře, když budete tak laskav… Nezlobte se, ale já nedokážu telefonovat při otevřených dveřích.“ Řekl jsem jí, že já jsem taky ten typ, a chystal jsem se vzdálit. Ale právě když jsem se otočil a chtěl vyjít z prostoru mezi oběma postelemi, všiml jsem si na sedátku pod oknem malého skládacího plátěného zavazadla. Při prvním pohledu jsem měl za to, že je to moje, že se nějakým zázrakem přeneslo samo po vlastni ose do bytu celou tu dálku z Pennsylvánského nádraží. Moje druhá myšlenka byla, že musí patřit Boo Boo. Přešel jsem k němu. Zip byl rozepnutý a jediný pohled na to, co bylo nahoře, mi prozradil pravého vlastníka. Při dalším, zevrubnějším pohledu jsem uviděl na dvou vypraných vojenských košilích ležet něco, co by nemělo zůstat s družičkou v místnosti samotné. Vytáhl jsem to z brašny, strčil to do podpaždí, zamával spiklenecky na družičku, která už měla prst strčený do první dírky čísla, jež chtěla vytáčet, a jenom čekala, až zmizím, a zavřel jsem za sebou dveře. Chvilinku jsem stál za dveřmi ložnice, v blahodárné samotě předsíně, a uvažoval, co mám udělat se Seymourovým deníkem, neboť, jak bych měl honem podotknout, to byl onen předmět, který jsem vzal seshora z plátěné brašny. Můj první konstruktivní nápad byl, že ho schovám, dokud moji hosté neodejdou. Říkal jsem si, že by nebylo marné odnést ho do koupelny a hodit do košíku se špinavým prádlem. Ale další, mnohem složitější myšlenkový pochod mě dovedl k rozhodnutí, že ho odnesu do koupelny a kousek si z něj přečtu, a teprve pak ho hodím do koše. Sám pámbů ví, že ten den neoplýval jenom znameními a symboly, nýbrž i přehršlí kontaktů via psané slovo. Sotva jste stačili naskočit do přeplněného vozu, už jste zjistili, že to osud předem zaonačil tak, abyste u sebe měli bloček a tužku pro případ, že by jeden z vašich spolupasažérů byl hluchoněmý. Když jste vklouzli do koupelny, udělali jste dobře, jestliže jste zvedli oči, nečekají-li snad nad umývači mísou nějaké drobné vzkazy, ať už poněkud apokalyptické nebo jiné. Všech sedm dětí z naší rodiny, která vlastnila jen jednu koupelnu, mělo možná nechutný, ale praktický zvyk nechávat si navzájem na zrcadle lékárničky vzkazy, psané navlhčeným šperkem mýdla. Obsahem většiny těchto vzkazů bývala zpravidla nanejvýš důrazná napomenutí a nezřídka nezastřené výhrůžky. „Boo Boo, ukliď na místo žínku, když se domeješ. Nenechávej ji na podlaze. Líbá Seymour.“
Walte, jsi na řadě, abys šel se Z. a F. do parku. Já byl včera. Hádej kdo.“ „Ve středu mají výročí. Nechoď do kina a neočumuj po vysílání ve studiu, nebo budeš muset dát fant. To platí i pro tebe, Buddy.“ „Maminka říkala, že Zooey málem sněd projímadlo. Nenechávejte nic ani nepatrně jedovatýho na míse, moh by na to dosáhnout a sníst to.“ Tohle jsou samozřejmě ukázky z dob, kdy jsme byli ještě vyloženě děti, ale když jsme se po letech se Seymourem ve jménu nezávislosti trhli a najali si vlastní byt, vzdali jsme se svého starého rodinného zvyku jen teoreticky. To znamená, že jsme zbytky starého mýdla i nadále nezahazovali. Jakmile jsem se se Seymourovým deníkem v podpaždí nastěhoval do koupelny a zajistil za sebou pečlivě dveře, takřka okamžitě jsem zblejskl vzkaz. Nebyl však psaný Seymourovou rukou, nýbrž naprosto beze všech pochyb rukou mé sestry Boo Boo. Ať už psala mýdlem nebo něčím jiným, měla rukopis takřka nerozluštitelně drobounký, a tak se jí podařilo vměstnat na zrcadlo následující vzkaz: „Vzhůru do výšky střechu zdvihněte, tesaři muži! Přichází ženich jako Ares, je vyšší než nejvyšší muž. Líbá Hugo Sapfó, t. č. u filmové společnosti ,Elysium Studios', s.r.o. Prosím tě, buď se svou krásnou Muriel šťastnej, šťastnej, šťastnejllo je rozkaz. Mám v tomhle bloku nejvyšší šarži.“ Měl bych se zmínit, že Sapfó, scenáristku citovanou v textu, měly po řadě – v odpovídajících časových intervalech – ve velké oblibě všechny děti z naší rodiny, hlavně zásluhou nezměrného vlivu Seymourova vkusu v poezii na všechny z nás. Když jsem si přečetl a ještě jednou přečetl citát, sedl jsem si na kraj vany a otevřel Seymourův deník. To, co následuje, je přesný opis stránek ze Seymourova deníku, které jsem četl, když jsem dřepěl na okraji té vany. Připadá mi naprosto logické vynechávat jednotlivá data. Podle mého názoru stačí říct, že všechny záznamy byly zaneseny na konci roku 1941 a na začátku 1942 několik měsíců před stanovením data svatby, když byl Seymour posádkou ve Fort Monmouthu. „Když jsme večer nastoupili k stahování vlajky, byla ledová zima, ale přesto asi šest maníků jen z naší roty během nekonečného ,Hvězdnatého praporu' omdlelo. Mám za to, že člověk s normálním krevním oběhem ten nepřirozený vojenský postoj v pozoru nevydrží. Zvlášť když zaujímá postavení k poctě zbraň s olověnou puškou v ruce. Ale já žádný krevní oběh, žádný puls nemám. Nehybnost je má druhá přirozenost. Tempo.Hvězdnatého praporu' mi dokonale vyhovuje. Pro mě je rytmus té písně romantický valčík. Po rozkazu jsme dostali přesvečerku až do půlnoci. Sešel jsem se s Muriel v sedm před Biltmorem. Dva drinky, dva sendviče s tuňákem v dragstóru, pak kino, které chtěla vidět, něco s Greer Garsonovou. Když bylo pohřešováno letadlo syna Greer Garsonové, několikrát jsem se na Muriel ve tmě podíval. Měla pusu otevřenou. Prožívala to, byla celá ustaraná. Stoprocentně se s tou metro-goldwyn-mayerovskou tragédií ztotožňovala. Pozoroval jsem ji s posvátnou úctou a štěstím. Jak to její nenáročné srdce miluju a potřebuju! Když děti v tom filmu přinesly mamince ukázat kotě, podívala se na mě. To kotě se jí strašně líbilo a byla by bývala ráda, kdyby se líbilo i mně. I v té tmě jsem vycítil, jak jsem jí cizí, jako vždycky když se mi automaticky nelíbí to, co se líbí jí. Když jsme pak pili na nádraží drink, tak se mě zeptala, jestli to kotě nebylo podle mě „moc hezké“. Už přestala používat slovo ,sladké'. Kdy se vlastně začala bát vyjadřovat se přede mnou svým normálním slovníkem? Jaký už jsem protiva, řekl jsem jí, jak R. H. Blyth definuje sentimentalitu: sentimentální jsme tehdy, když něčemu věnujeme víc citu nežli Bůh. Řekl jsem (moralisticky?), že
Bůh bezpochyby koťata miluje, ale s největší pravděpodobností jen taková, co nemají na pacinkach botičky vyvedené v technikoloru. Tento tvůrčí detail přenechává scenáristům. M. o tom zauvažovala, zdálo se, že se mnou souhlasí, ale ten ,poznatek' jí nebyl moc vítaný. Seděla, míchala drink a připadalo jí, že máme k sobě daleko. Trápí ji, jak se její láska ke mně dostavuje a zase pomíjí, objevuje a zase mizí. Nevěří, že je opravdová, protože pro ni není tak neselhávajícím zdrojem radosti jako to kotě. Sám pámbů ví, jak je to smutné. Lidský hlas pase jen po tom, jak nám všechno znesvětit. Dnes jsem byl na večeři u Fedderů. Moc chutné telecí, bramborová kaše, fazole, skvělý zelený salát s olejem a octem. Jako dezert bylo něco, co vyrobila sama Muriel: Nějaký výtvor ze zmraženého žervé a na něm maliny. Vehnalo mi to slzy do očí. (Saigjó říká:,Nevím proč, ale do očí se mi rinou slzy vděku.') Na stole vedle mě stála láhev kečupu. Muriel zřejmě řekla paní Fedderové, že si dávám kečup na všechno. Dal bych za to nevímco, kdybych byl u toho, jak omluvně říká mamince, že si dávám kečup i na zelené fazolky. Děvenka moje zlatá. Paní Fedderová po večeři navrhla, abychom poslouchali náš program. Její nadšení nad tím programem, její nostalgie, zvlášť po těch bývalých časech, kdy jsme v něm účinkovali já a Buddy, je mi trošku nepříjemná. Dnes byl ke všemu vysílán z nějaké letecké základny válečného námořnictva odněkud od San Diega. Příliš mnoho hnidopišských otázek i odpovědí. Franny mluvila, jako by měla rýmu. Zooey byl v neskutečně vrcholné formě. Moderátor s nima najel na téma sídlišť a ta Burkeovic holčička řekla, že nenávidí domy, které vypadají jeden jako druhý – čímž měla na mysli ty dlouhé řady stejných baráků „na sídlištích“. Zooey řekl, že jemu se líbí. Řekl, že by se mu moc líbilo, kdyby šel někdy domů a ocitl se v jiném domě. Povečeřel omylem s jinými lidmi, vyspal se omylem v jiné posteli a ráno všechny políbil na rozloučenou v domnění, že je to jeho rodina. Řekl, že by si dokonce přál, aby i všichni lidi na světě vypadali jeden jako druhý. Že by si pak člověk myslel o každém, s kým se setká, že je to jeho žena nebo matka nebo otec, a všichni by se v jednom kuse navzájem objímali, ať by šli kam šli, a to že by se mu moc líbilo. Byl jsem celý večer nesnesitelně šťastný. Když jsme seděli společně v obýváku, připadala mi ta vzájemná důvěrnost mezi Muriel a její matkou strašně krásná. Jedna zná všechny nedostatky druhé, zvlášť nedostatky konverzační, a vyštipuje jí je očima. Oči paní Fedderové hlídají při rozhovoru Murielin ,literární' vkus a Murieliny oči zase matčiny sklony k rozvláčnosti a k upovídanosti. Poněvadž jsou matka s dcerou, nehrozí při jejich debatách nikdy nebezpečí, že to skončí trvalou roztržkou. Pro pozorovatele je to strašlivý, ale krásný úkaz. A přesto existují chvíle, kdy tam sice okouzleně sedím, ale přitom si přeju, aby pan Fedder projevil při rozhovoru větší aktivitu. Mám někdy pocit, že bych ho potřeboval. Stává se, že vejdu do dveří a mám dojem, že jsem vešel do jakéhosi nepořádného světského kláštera pro dvě ženy. Při odchodu mám někdy podivný pocit, že mi jak M., tak její matka nacpaly do kapes plno malých lahviček a tubiček, v kterých jsou rtěnky, růže, síťky na vlasy, deodoranty a podobně. Jsem jim za ty neviditelné dárky nesmírně vděčen, ale nevím, co si s nimi počít. Dnes jsme nedostali přesvečerku hned po rozkazu, poněvadž u nás byl na inspekci jeden britský generál a někdo upustil pušku. Nestihl jsem vlak v 5,52 a na schůzku s Muriel jsem přišel o hodinu pozdě. Večeře u Lun Fara na 58. ulici. M. po celou večeři podrážděná a uslzená, doopravdy rozčilená a vystrašená. Její matka si myslí, že jsem schizoidní. Zřejmě o mně mluvila se svým psychoanalytikem a on jí dal za pravdu. Paní Fedderová požádala
Muriel, aby diskrétně vyzvěděla, jestli se v naší rodině vyskytlo šílenství. Soudím, že jí Muriel při své naivitě prozradila, jak jsem přišel k těm jizvám na zápěstích, chudinka malá milounká. Podle toho, co říká, to však její matku neznepokojuje zdaleka tak jako několik dalších faktů. Tři. První je ten, že se vyhýbám lidem a že s nimi nejsem s to komunikovat. Druhý je ten, že se mnou musí být očividně „něco v nepořádku“, protože jsem ještě Muriel nesvedl. A za třetí paní Fedderovou už několik dní zřejmě straší poznámka, kterou jsem pronesl jednou při večeři, že bych si totiž přál být mrtvá kočka. Minulý týden se mě při večeři zeptala, co hodlám dělat, až se dostanu z armády. Hodlám znova učit na stejné univerzitě? A chci vůbec dál učit? Nebo uvažuju, že se vrátím do rozhlasu, třeba jako.moderátor'? Odpověděl jsem, že podle mě může tahle válka pokračovat i navěky, ale pakliže kdy nastane mír, jsem si jist jenom tím, že bych byl rád mrtvá kočka, „ani Fedderová se domnívala, že to má být nějaký vtípek. Nějaký intelektuálský vtípek. Podle Murieliných řečí mě považuje za velkého intelektuála. Mou smrtelně vážně míněnou poznámku pokládala za takový ten vtip, který se má ocenit lehkým melodickým smíchem. Ten smích mě asi trošku vyvedl z konceptu, a tak jsem jí to zapomněl vysvětlit. Dnes večer jsem Muriel vyložil, že podle zenbuddhismu se jednou ptali jednoho učitele, co je nejcennější na světě, a on odpověděl, že mrtvá kočka, protože nikdo nemůže stanovit její cenu. Muriel spadl kámen ze srdce, ale bylo vidět, že se nemůže dočkat, aby už byla doma a mohla matku ujistit, že moje poznámka byla zcela nevinná. Doprovodila mě taxíkem na nádraží. Byla strašně milá a měla mnohem lepší náladu. Roztahovala mi prsty svaly kolem úst, aby mě naučila se usmívat. Jaká je to rozkoš se na ni dívat, když se směje. Ach Bože, jsem s ní tak šťastný! Jen kdyby byla ona šťastnější se mnou! Občas jí to se mnou baví a zřejmě se jí na mně líbí obličej, ruce a hlava zezadu, a je celá blažená, když může svým přátelům vykládat, že je zasnoubená s Billym Blackem, který vystupoval léta a léta v pořadu ,Chytrá hlavička'. To, co ji ke mně nejasně vábí, je asi mateřský pud smíšený s pudem sexuálním! Moje jediná, i když strašlivá útěcha je v tom, že má milovaná chová nehynoucí, v podstatě neochvějnou lásku k instituci manželství. Je v ní jakási základní potřeba hrát si neustále na tatínka a na maminku. Její manželské cíle jsou strašně směšné a dojemné. Těší se, že se opálí hodně do tmava, a těší se, až přistoupí v nějakém hogo fogo hotelu k recepčnímu a zeptá sa ho, jestli si už její manžel vyzvedl poštu. Těší se, až bude shánět po obchodech záclony. Těší se, až si bude po obchodech vybírat těhotenské šaty. A ať si to uvědomuje nebo ne, navzdory své příchylnosti k mamince se těší, až vypadne z její domácnosti. Těší se, že bude mít děti – pohledné děti, které budou mít její rysy, ne moje. A kromě toho mám pocit, že se teší, až bude rok co rok vytahovat z krabice vlastní ozdoby na stromeček místo matčiných. Dnes jsem dostal od Buddyho strašně legrační dopis, který napsal hned po tom, co skončil službu ve vojenské kuchyni. Myslím na něj, když teď píšu o Muriel. Buddy by Muriel pro její pohnutky k manželství, jak jsem je tady vylíčil, opovrhoval. Ale jsou tak opovrženíhodné? V jistém slova smyslu určitě, ale mně připadají nicméně tak krásné a lidské, že ještě v téhle chvíli, kdy to píšu, na ně nemůžu pomyslet bez hlubokého pohnutí. Murielina matka by se mu taky moc nezamlouvala. Jde člověku na nervy a je ve svých názorech předpojatá, typ, který Buddy nemůže vystát. Nejspíš by nepoznal, že je ve skutečnosti úplně jiná. Ze je to člověk, kterému zůstane do konce života odepřeno pochopit nebo přijít na chuť poezii, která jako hlavní proud protéká vším, absolutně vším na světě. Mohla by být právě tak dobře mrtvá, ale žije dál, stavuje se v lahůdkářství, chodí ke svému analytikovi, každý večer zhltne jeden
román, obléká si podvazkový pás, organizuje Murielino zdraví i blaho. Mám ji moc rád. Myslím, že je nepředstavitelně udatná. Dnes nesmí nikdo z roty opustit posádku. Stál jsem v klubu celou hodinu frontu na telefon. Z Murielina hlasu zaznívala určita úleva, že dnes nemůžu přijet. Což mě potěšilo a rozradostnilo. Jiná dívka, která by byla ráda, že se na jeden večer zbaví svého snoubence, by po telefonu aspoň markýrovala lítost. Když jsem jí oznámil, že nepřijedu, řekla jenom aha. Ach, jak tu její prostomyslnost, tu její strašlivou upřímnost zbožňuju! Jak na ni spoléhám! 3-30 ráno. Jsem.ve službě. Nemohl jsem spát. Natáhl jsem si přes pyžamo kabát a šel sem. Dozorčího má dnes AI Aspesi. Spí na podlaze. Když za něj budu brát telefony, můžu tady zůstat. To ale byl večer! Paní Fedderová pozvala i svého psychoanalytika a ten mě s přestávkami až do půlnoci vyslýchal jak inkvizitor. Občas ohromně šikovně, inteligentně. Jednou nebo dvakrát jsem se přistihl, že mu schválně nahrávám. Je to zřejmě můj a Buddyho bývalý fanda. Zdálo se, že ho jak osobně, tak profesionálně zajímá, proč mě v šestnácti z toho pořadu vyšoupli. Slyšel na vlastní uši tu relaci o Lincolnovi, ale měl dojem, že jsem do éteru řekl, že Projev u Gettysburgu je pro děti „nevhodný“. Což není pravda. Odpověděl jsem mu, že jsem řekl, že podle mě je ten projev pro děti nevhodný k učení nazpaměť. Dále měl dojem, že jsem řekl, že to byl neupřímný projev. Odpověděl jsem mu, že jsem řekl, že u Gettysburgu padlo nebo bylo raněno 51 112 mužů a že když už někdo musel při výročí té události řečnit, tak měl jenom vystoupit, zahrozit publiku pěstí a odejít – to znamená, kdyby ten řečník byl absolutně upřímný člověk. Ne že by se mnou nesouhlasil, ale měl zřejmě pocit, že mám jakýsi komplex nekompromisnosti. Mluvil dlouhosáhle a docela inteligentně o tom, jak je záslužné dělat v životě kompromisy, smiřovat se s vlastními i cizími slabostmi. Souhlasím s ním, ale jenom teoreticky. Až do soudného dne zůstanu přívržencem tolerance, poněvadž vede ke zdraví a k určitému velice konkrétnímu záviděníhodnému druhu štěstí. Je to bezpochyby nejvyšší cesta, tao, pakliže po ní člověk kráčí důsledné. Ale aby po ní mohl jít člověk netolerantní, musel by se odříct poezie, jít za poezii. Řečeno čistě abstraktně, nenaučil by se a ani násilím nepřiměl nacházet zalíbení v poezii špatné, natož pak ji stavět na roveň poezii dobré. Musel by na poezii úplně rezignovat. Řekl jsem, že by to pro něj nebylo nijak lehké. Dr. Sims odpověděl, že to beru moc striktně – že to beru, jak se vyjádřil, z hlediska absolutní nekompromisnosti. Můžu to popřít? Paní Fedderová mu zřejmě, poněvadž jí to nedá spát, vypravovala o těch Charlottiných devíti štychách. Nejspíš jsem se unáhlil, že jsem o té staré odbyté záležitosti s Muriel mluvil. Předává všechno za tepla mamince. Měl bych proti tomu bezpochyby vznést námitky, ale nemůžu. Muriel mě slyší, jenom když poslouchá i její maminka, děvenka moje malá. Jenže se mi nechtělo o těch Charlottiných štychách se Simsem diskutovat. Rozhodně ne jenom po jednom drinku. Dnes večer jsem M. na nádraží více méně slíbil, že v jednom z nejbližších dnů zajdu za nějakým psychoanalytikem. Sims mi řekl, že ten, co ho máme tady u posádky, je výtečný. Paní Fedderová s ním měla na toto téma očividně nejedno téte-á-téte. Proč mě to nehněte? Ale nehněte. Připadá mi to legrační. Z jakéhosi neznámého důvodu mě to hřeje. Mně byly odjakživa prototypy tchyní v humoristických listech dokonce něčím sympatické. Rozhodně se mi nezdá, že by mi mohlo uškodit, kdybych za tím analytikem zasel. Když to provedu, co jsem v armádě, budu to mít gratis. Muriel mě miluje, ale dokud na mně neprovedou tu malou technickou prohlídku, nebude ke mně mít nikdy vpravdě blízký, vpravdě důvěrný vztah, nikdy v mé přítomnosti vpravdě nerozváže.
Jenom se modlím k Bohu, aby ten analytik, až nebo jestli K němu začnu chodit, měl tolik prozíravosti, aby si jako konzultanta přizval kožaře. Odborníka na ruce. Mám od toho, jak jsem se dotýkal všelijakých lidí, po rukou jizvy. Jednou v parku jsem položil ruku na ochmýřenou šešulku Franny – to se ještě vozila v kočárku – a nechal jí tam moc dlouho. Jindy jsem ji zase položil na hlavu Zooeymu, když jsme byli na jednom strašidelném filmu v biografu na Sedmdesáté druhé ulici. Zooeymu bylo tehdy šest nebo sedm a vlezl si pod sedadlo, aby se nemusel koukat na jednu hrůznou scénu. A tak jsem mu položil ruku na hlavu. Některé hlavy, některé barvy a textury lidských vlasů mi zanechávají na rukou permanentní stopy. A i jiné věci. Jednou před rozhlasovým studiem mi chtěla utéct Charlotta, a tak jsem ji chytil za šaty, abych jí zadržel a aby zůstala u mě. Byly to žluté bavlněné šaty, které se mi na ní strašně líbily, protože jí byly moc dlouhé. Dodnes mám na dlani pravé ruky citrónově žlutou skvrnu. Bože můj, jestli se na mě hodí vůbec nějaká medicínská nálepka, pak mě lze označit za jakéhosi paranoika naruby. Podezírám lidi, že jenom kují pikle, jak mě udělat šťastným. Pamatuju se, že jsem po slově „šťastným“ deník zavřel – upřímně řečeno prudce sklapl. Nato jsem několik minut seděl s deníkem pod paží, až jsem si uvědomil, že sedět tak dlouho na okraji vany není zrovna nejpohodlnější. Jakmile jsem povstal, zjistil jsem, že jsem zpocený, jak jsem od rána nebyl, že jsem mokrý, jako bych právě vylezl z vany, a nikoliv jen seděl na jejím okraji. Přešel jsem ke košíku se špinavým prádlem, nadzvedl víko, takřka rozezleně škubl zápěstím a doslova mrštil Seymourovým deníkem přímo mezi prostěradla a polštářkové povlaky, co byly na dně. Pak jsem se z nedostatku jiného, konstruktivnějšího nápadu znovu posadil na okraj vany. Minutu nebo dvě jsem zíral na Boo Booin vzkaz na zrcadle lékárničky, pak jsem vyšel z koupelny a zbytečně prudce za sebou přirazil dveře, jako by prostá síla stačila tu koupelnu zavřít navěky. Moje další zastávka byla v kuchyni. Naštěstí se do ní vcházelo z haly, a tak jsem se do ní dostal, aniž jsem musel projít obývákem a objevit se na očích svým hostům. Jakmile jsem tam přišel a lítací dveře se za mnou zavřely, stáhl jsem si kabát – své vojenské sako – a hodil ho na natřený stůl. Připadalo mi, že jsem na to svlečení saka vyplýtval veškerou svou energii, a tak jsem chvíli stál v tričku a takříkajíc prostě rekreoval, než se podejmu toho herkulovského úkonu namíchat drinky. Nato jsem, jako by mě někdo neviditelný kontroloval malými otvory ve stěně, začal rázně otvírat dvířka kredence a ledničky a hledat přísady do koktejlu Tom Collins. Byly tam všechny, jenom jsem místo limett našel citróny, a tak jsem měl za několik minut hotový džbán trošku přeslazených Collinsů. Vyndal jsem pět sklínek a začal se ohlížet po podnose. Najít ho byla velká fuška a trvalo mi to dost dlouho, a než jsem ho konečně našel, vydával jsem už při tom otvírání a zavírání dvířek od kredence slabounké, ale slyšitelné steny. V okamžiku, když jsem už zase v saku vyrážel z kuchyně se džbánem a se skleničkami naskládanými na tácu, rozsvítila se mi nad hlavou imaginární žárovka – jaká se kreslí v seriálech, když se chce naznačit, že nějaká postavička dostala najednou chytrounký nápad. Položil jsem podnos na podlahu. Vrátil jsem se k přihrádce s alkoholem a vyndal do polovice plnou sedmičku skotské. Přenesl jsem si tam svou sklenici a nalil do ní – ne zcela úmyslně – nejméně na čtyři prsty whisky. Na zlomek vteřiny jsem se na sklenici kriticky zadíval a pak jsem ji jako nějaký správný hrdina z westernů jedním rázem s kamennou tváří do sebe kopl. Musím se tu zmínit, že při líčení téhle scénky mi zřetelně jezdí mráz po zádech. Prosím, bylo mi třiadvacet a udělal jsem jenom to, co by za těchhle okolností asi udělal každý třiadvacetiletý prosťáček s krví v
žilách. Jenže u mě to tak prosté nebylo. Neumím totiž pít, jak se říká. Zpravidla je mi po jednom panáku buď strašně špatně nebo začnu očima hledat v místnosti jinověrce. Po dvou panákách, jak je o mně známo, ztvrdnu. Nebyl to však – abych to vyjádřil bezpříkladně zdrženlivě – normální den a pamatuju se, že když jsem zase zvedl tác a vykročil z kuchyně, nepociťoval jsem žádnou ze svých obvyklých, takřka okamžitých, metamorfních změn. Sice se zdálo, že žaludek výše zmíněného produkuje nebývalý žár, ale tím to končilo. Když jsem donesl naložený podnos do obýváku, připadalo mi, že v chování hostů nedošlo k žádným změnám, vzpružil mě však fakt, že se strýček nevěstina tatínka připojil k ostatním. Uveleben ve starém křesle mého mrtvého bostonka, měl maličkaté nožky křížem, vlasy učesané, jeho skvrna od šťávy poutala stejnou pozornost jako předtím – a nastojte! – doutník měl zapálený. Pozdravilli jsme se ještě emfatičtěji než kdykoli předtím, jako bychom najednou zjistili, že ty neustálé, příliš dlouhé a zbytečné odluky jsou pro nás nesnesitelné. Poručík stál dosud u knihovniček. Listoval v jedné knize, kterou si vytáhl, a byl do ní zřejmě zcela pohroužen. (Která kniha to byla, to jsem nezjistil.) Paní Silsburnová, která vy – padala značně zmátořeně, dokonce svěže, si asi mezitím, jak jsem si pomyslel, nanesla nový make-up a seděla na gauči, v rohu, který byl od strýčka nevěstina otce nejdál. Obracela stránky nějakého časopisu. „Ach, to jste hodný!“ řekla společenským tónem, když zmerčila tác, který jsem právě položil na konferenční stolek. Usmála se na mě, jako by byla můj parťák. „Dal jsem do toho jen malounko džinu,“ lhal jsem, jak jsem míchal tekutinou ve džbánku. „Už je tady nádherně chladno,“ řekla paní Silsburnová. „Mimochodem, směla bych se vás na něco zeptat?“ S těmito slovy odložila časopis, vstala a přešla kolem gauče k psacímu stolku. Natáhla ruku a dotkla se špičkou prstu jedné fotografie na stěně. „Kdo je to kouzelné dítě?“ zeptala se mě. Protože klimatizátor už hladce a vytrvale pracoval a protože měla čas nanést si čerstvý make-up, nevypadala už jako zvadlé, ustrašené dítě, jako když stála na palčivém slunci před Schrafftem na Sedmdesáté deváté ulici. Oslovila mě s touže břitkou vyrovnaností, kterou se vyznačovala, když jsem skočil do vozu před domem nevěstiny babičky a ona se mě zeptala, jestli nejsem. Dickie Briganza. Přestal jsem míchat koktejlem ve džbánku a obešel to k ní. Tiskla nalakovaný nehet na fotografii, na níž byly děti z pořadu „Chytrá hlavička“ ročník 1929, a zvlášť na jedno dítko. Sedělo nás tam sedm kolem kulatého stolu. „ V životě jsem neviděla kouzelnější dítě,“ řekla. „Víte, komu se trošilinku podobá? Kolem očí a kolem pusy?“ Asi tak v tom okamžiku se na mně začaly jevit první účinky skotské – zhruba ten první prst, řekl bych – a tak jsem málem odpověděl „Dickiemu Briganzovi“, ale instinkt opatrnosti mě ještě neopustil. Přikývl jsem a řekl jméno filmové herečky, o níž se odpoledne zmínila družička v souvislosti s těmi devíti chirurgickými stehy. Paní Silsburnová na mě vypoulila oči. „Ona taky vystupovala v pořadu.Chytrá hlavička'?“ zeptala se. „Ano, asi tak dva roky. Pravdaže. Ovšem pod svým pravým jménem. Charlotta Mayhewová.“ To už za mnou po mé pravici stál poručík a díval se nahoru na fotografii. Jakmile padlo Charlottino umělecké jméno, přešel od přihrádek s knihami k nám, aby se taky podíval. ,Já nevěděla, že v dětství účinkovala v rozhlase,“ řekla paní Silsburnová. „To jsem vůbec nevěděla. To byla jako dítě tak chytrá?“
„Ne, hlavně se ráda poslouchala. Ale zpívala stejně dobře jako teď. A uměla člověka ohromně morálně podporovat. Obyčejně to zařídila tak, aby seděla u vysílacího stolu vedle mého bratra Seymoura, a kdykoliv řekl v pořadu něco, co se jí líbilo, tak mu šlápla na nohu. Bylo to, jako by mu stiskla ruku. Jenomže to udělala nohou.“ Tuhle malou homilii jsem odříkal s rukama na vrchní příčce židle u stolu. Pak mi najednou sklouzly – asi.jako když člověku zničehonic ujede loket, kterým se opírá o stolní desku nebo výčepní pult – a já jsem ztratil rovnováhu, ale hned jsem ji zase našel. Paní Silsburnová ani pan poručík zřejmě nic nezpozorovali. Založil jsem ruce na prsou. „Když byl Seymour ve zvlášť dobré formě, tak někdy večer cestou domů malounko kulhal. Fakt. Charlotta mu nejenom na nohu šlapala, ale přímo dupala. Seymourovi to nijak nevadilo. On měl rád lidi, co mu šlapali po nohách. A miloval holky, co se rády poslouchají.“ „To je zajímavé!“ odpověděla paní Silsburnová. ,Já jsem vážně nevěděla, že kdysi účinkovala v rozhlase!“ „Do rozhlasu ji dostal vlastně Seymour,“ odpověděl jsem. ,Její tatínek byl chiropraktik a bydleli na Riverside Drive ve stejném domě co my.“ Dal jsem ruce znovu na příčku židle a položil se na ni celou vahou, jednak abych se podepřel, jednak abych zaujal pózu vzpomínajícího pamětníka. Začínal jsem nacházet zvláštní zalíbení ve zvuku vlastního hlasu. „Hrávali jsme před domem stoopball – Zajímá to vůbec někoho z vás?“ „Ovšem!“ odpověděla paní Silsburnová. ,Jednou odpoledne po škole jsme taky takhle hráli se Seymourem stoopball u postranní zdi našeho domu a někdo, pak se ukázalo, že to byla Charlotta, na nás začal z dvanáctého poschodí házet kuličky. Tak jsme se seznámili. Ještě ten týden jsme ji dostali do rozhlasu. To jsme ani nevěděli, že umí zpívat. Jenom jsme ji tam chtěli mít, poněvadž měla strašně krásný přízvuk, přízvuk newyorské Dyckmanovy ulice.“ Paní Silsburnová se zasmála takovým tím zvonivým smíchem, který je pro vnímavého posluchače přímo zhoubný, ač už je střízlivý jak zahradní hadice nebo namazaný. Očividně čekala, až skončím, aby se mohla obrátit se svou neodbytnou otázkou na pana poručíka. „Komu je podle vás podobná?“ zeptala se umanutě. „Kolem očí a zvlášť kolem úst. Koho vám připomíná?“ Pan poručík pohlédl na ni, pak nahoru na fotografii. „Myslíte tak, jak vypadá na tomhle obrázku? Jako dítě?“ zeptal se. „Nebo dnes? Jak vypadá ve filmu?“ „Vlastně tehdy i teď. Ale zvlášť tady na té fotce.“ Pan poručík chvíli zkoumal fotografii – poněkud přísně, jak jsem si pomyslel, jako by rozhodně nesouhlasil se způsobem, jakým ho paní Silsburnová, která je koneckonců jenom civil, a ke všemu ženská, požádala, aby si ji prohlédl. „Muriel,“ odtušil krátce. „Na tomhle obrázku vypadá jako Muriel. Ty vlasy a vůbec.“ „Na chlup!“ řekla paní Silsbumová. Otočila se ke mně. „Ale úplné na chlup!“ opakovala. „Znáte se s Muriel? Jako jestli jste ji někdy viděl, když nosila vlasy svázané do toho rozkošného velkého –“ „Viděl jsem ji dneska poprvé,“ odpověděl jsem. „Ale nechtě si říct, že je to tak.“ A na důraz zaťukala ukazováčkem na fotografii. „Tohle dítě by bylo mohlo Muriel v době, kdy byla takhle stará, dělat dvojníka. Ve všem všudy.“ Whisky na mně hlodala čím dál víc, takže jsem nedokázal vejmout tu informaci celou, natož pak domyslet její eventuální četné důsledky. Vydal jsem se – trošinku moc, jako bych šel po nějaké čáře, myslím – zpátky ke konferenčnímu stolku a znovu jsem začal míchat koktejlem ve džbánku. Když jsem dorazil do končin, kde dlel strýček nevěstina tatínka, pokusil se
upoutat mou pozornost a při mém znovuobjevení mě přivítat, jenže ta údajná podobnost Muriel a Charlotty odvedla mé myšlenky jinam, a tak jsem na to nezareagoval. Kromě toho se mi drobátko točila hlava. Pociťoval jsem silné nutkání, i když jsem mu nepodlehl, míchat tou tekutinou ve džbánku vsedě na podlaze. Asi tak za minutku, právě když jsem začal nalívat drinky, vyslala paní Silsbumová mým směrem otázku, která ke mně dorazila přes celý pokoj takřka ve formě písně, tak melodické měla ladění. „Bylo by to ode mě ošklivé, kdybych se vás zeptala, jak to bylo s tou nehodou, co se o ní zmínila paní Burwicková? Myslím jako s těmi devíti stehy, o kterých mluvila. To do ní váš bratr náhodou strčil nebo něco podobného? Či co?“ Postavil jsem džbán, neboť mi připadal kromobyčejně těžký a nezvládnutelný, a podíval jsem se přes pokoj. Bylo to s podivem, ale přestože se mi mírně točila hlava, neviděl jsem vzdálené objekty ani dost málo rozmazaně. Paní Silsburnová, na niž byl můj pohled zaostřen, se mi zdála až vtíravě zřetelná, pokud tu byla vůbec nějaká změna. „Kdo je to paní Burwicková?“ zeptal jsem se. „Moje žena,“ odpověděl pan poručík tak trochu stroze. I on se na mě díval, ale jenom jako jednočlenný výbor, který vyšetřuje, proč mi to s těmi drinky tak dlouho trvá. „Ach ano, ovšem,“ odpověděl jsem. „To byla nějaká nešťastná náhoda?“ naléhala na mě paní Silsburnová..Jistě to neudělal schválné, že?“ ,Jéžíšmarjá, paní Silsburnová.“ ,Jak prosím?“ opáčila chladně. „Promiňte. Nevšímejte si mě. Začínám mít trochu v hlavě. Nalil jsem si před pěti minutama v kuchyni jeden velký drink –“ nedořekl jsem a náhle jsem se otočil. Na holé podlaze v předsíni jsem uslyšel známé těžké kročeje. Řítily se k nám, na nás – velkou rychlostí – a za okamžik přiharcovala do pokoje družička. Neuznala nikoho za hodná pohledu. „Konečně jsem je dostala,“ řekla. Hlas, jak se zdálo zbavený sebenepatrnější stopy proloženého písma, jí zněl podivně ploše. „Takřka po hodině.“ Její obličej vypadal napjatý a přehřátý, jen jen explodovat. ,Je to studené?“ zeptala se, ale nezastavila se a nepočkala, až jí někdo odpoví, a přešla ke konferenčnímu stolku. Vzala jednu sklenici, do které jsem před minutou do Polovičky nalil, a na jedno lačné pozvednutí ji vyžahla. „V životě jsem nebyla v místnosti, kde by bylo takové vedro,“ řekla – celkem neadresně – a postavila prázdnou sklenici na stul. Pak vzala džbán a za hlasitého cinkání a žbluňkání ledových kostiček si nalila další půlku sklenice. Paní Silsburnová mezitím došla takřka ke konferenčnímu stolku. „Co říkali?“ zeptala se netrpělivě. „Mluvila jste s Rheou?“ Družička se nejdřív napila. „Mluvila jsem se všema,“ odpověděla a s pochmurným, ale na ni podivně nedramatickým důrazem na slovo „všema“ skleničku položila. Nejdřív pohlédla na paní Silsburnovou, pak na mě, nakonec na pana poručíka. „Můžete se všichni uklidnit,“ řekla. „Všechno je v pořádku, všechno je v pohodě.“ „Co tím chcete říct? Co se stalo?“ vyštěkla paní Silsburnová. „To, co jsem řekla. Ženich už není z přemíry štěstí indisponovaný.“ Do hlasu se jí vrátila ta známá modulace. ,Jak to? S kým's to mluvila?“ zeptal se jí pan poručík. „S paní Fedderovou?“ „Povídám, že jsem mluvila se všema. Se všema kromě uzardělé nevěsty. Ta a ženich upláchli.“ Otočila se ke mně. „Mimochodem, kolik jste do toho dal cukru?“ zeptala se podrážděně. „Chutná to jak vyložený –“
„Upláchli?“opáčila paní Silsburnová a položila si ruku na hrdlo. Družička se na ni podívala. ,Jen klid, nerozčilujte se,“ doporučila jí. „Škodí to na zdraví.“ Paní Silsburnová si ochable kecla na gauč – po pravdě řečeno hned vedle mě. Upřel jsem zraky vzhůru na družičku a jsem přesvědčen, že paní Silsburnová následovala vzápětí mého příkladu. „Když se vrátili, našli ho zřejmě u nich v bytě. A tak si Muriel prostě zapakovala kufr a pak spolu jednoduše frnkli.“ Pokrčila okázale rameny. Znovu zvedla skleničku a dopila ji. „Zkrátka jsme všichni pozvaní na svatební hostinu. Nebo jak se tomu říká, když nevěsta s ženichem ujedou. Pokud jsem vyrozuměla, jsou tam už hordy lidí. V telefonu mi všichni připadali ohromně veselí.“ „Povídalas, žes mluvila s paní Fedderovou. Co říkala?“ zeptal se poručík. Družička tak trochu krypticky zavrtěla hlavou. „Byla báječná. Kristepane, to je přece ženská!“ Hlas jí zněl už úplně normálně. „Pokud jsem to správně pochopila, jako to, co mi říkala – tak jí ten Seymour slíbil, že začne chodit na psychoanalýzu, aby se dal do pořádku.“ Znovu pokrčila rameny. „Kdo ví? Třeba to ještě všechno bude ólrajt. Jsem tak vyplivaná, že mi to vůbe nemyslí.“ Podívala se na manžela. ,Jdem. Kde máš tu svou čepičku?“ Než jsem se vzpamatoval, vykročili všichni tři, ona, pan poručík i paní Silsburnová, husím pochodem k hlavním dveřím, a tak jsem je jakožto hostitel šel vyprovodit. Velice znatelně jsem pletl nohama, ale poněvadž se žádný z nich neotočil, zůstal můj stav asi nezaznamenán. Slyšel jsem, jak paní Silsburnová říká družičce: „Stavíte se tam? Nebo jak?“ „Nevím,“ zněla odpověď. „Ale jestli se tam stavíme, tak jen na minutku.“ Poručík stiskl knoflík u výtahu a pak všichni tři stáli a tupě pozorovali číslíčka na indikátoru. Nikdo zřejmě nepovažoval za nutné něco říct. Stál jsem v hlavních dveřích, jen asi krok od nich, a mdle přihlížel. Když se dveře výtahu otevřely, řekl jsem nahlas sbohem a jejich tři hlavy se unisono otočily ke mně. „Ach – sbohem,“ zavolaly na mě, a když se za nimi zavíraly dveře výtahu, uslyšel jsem družiččino zvolání: „A děkujem za drink!“ Na silně vratkých nohou jsem se vydal zpátky do bytu; cestou jsem se pokoušel rozepnout si knoflíčky u saka své uniformy anebo ho rozepnout trhnutím. Můj návrat do obýváku se setkal s bezvýhradně nadšeným přivítáním ze strany mého jediného zbývajícího hosta, na kterého jsem mezitím zapomněl. Když jsem vešel do pokoje, pozvedl na přivítanou plnou sklenici. Upřímně řečeno na mě s ní doslova zamával a přitom zakýval hlavou a zazubil se, jako by konečně nastal ten vrcholný triumfální okamžik, na jaký jsme oba tak dlouho čekali. Zjistil jsem, že při tomto opětovném shledání nedokážu s jeho zubatým úsměvem tak zcela držet krok. Ale vzpomínám si, že jsem ho poplácal po zádech. Nato jsem přešel ke gauči a žuchl na něj, přímo proti svému hostu, škubl sakem a konečně si ho rozepnul. „Vy nemáte kam jít?“ zeptal jsem se ho. „Kdo se o vás stará? Holubi v parku?“ V odpověď na ty provokativní otázky pozvedl sklenici s koktejlem a s ještě větší vervou s ní zamával, jako by to byl hliněný džbánek s pivem. Zavřel jsem oči, natáhl se na záda a dal nohy nahoru. Jenže se se mnou v téhle pozici začal točit pokoj. Posadil jsem se a přehodil nohy na podlahu – tak prudce a s tak mizernou koordinací, že jsem se musel rukou opřít o konferenční stolek, abych neztratil rovnováhu. Asi tak minutu jsem seděl jak pytel, s očima zavřenýma. Pak – nemusel jsem ani vstát – jsem se natáhl pro džbán a nalil si do sklenice koktejl, přičemž jsem moře nápoje i kostiček ledu vybryndal na stůl a na podlahu. Nato jsem několik minut
seděl s plnou sklenicí v ruce, ale nenapil se, a pak jsem ji postavil do mělké kaluže na konferenčním stolku. „Zajímalo by vás, jak přišla Charlotta k těm štychům?“ zeptal jsem se zničehonic hlasem, který mi připadal naprosto normální. „Byli jsme u jezera Champlain nahoře ve státě New York, Seymour napsal Charlottě, aby k nám přijela na návštěvu a její maminka ji konečně pustila. Jenže když jednou ráno seděla Charlotta uprostřed naší příjezdové cesty a hladila Boo Booinu kočku, Seymour po ní hodil kamenem. Bylo mu dvanáct. A to je celé. Tím kamenem po ní hodil proto, že jí to tak slušelo, jak tam seděla uprostřed příjezdové cesty s Boo Booinou kočkou. Všem to bylo jasný – šmarjájózef – mně, Charlottě, Boo Boo, Wakerovi, Waltovi, celý famílii.“ Zahleděl jsem se na kovový popelník na konferenčním stolku. „Charlotta mu neřekla ani slovo. Ani slovo.“ Zvedl jsem oči k svému hostu, tak trochu v očekávání, že vznese nějakou námitku, že mě nazve lhářem. Protože jsem samozřejmě lhal. Charlotta vůbec nepochopila, proč po ní Seymour tím kamenem hodil. Ale můj host žádnou námitku nevznesl. Naopak. Povzbudivě se na mě zazubil, jako by mi naznačoval, že ať k tomu tématu připodotknu cokoliv, slupne všechno jako čistou pravdu. Přesto jsem však vstal a vysel z místnosti. Pamatuju se, že jsem v půli pokoje zauvažoval, jestli se nemám vrátit a sebrat z podlahy dvě kostičky ledu, ale připadalo mi, že je to příliš náročný úkon, a tak jsem pokračoval v cestě do předsíně. Jak jsem míjel kuchyňské dveře, stáhl jsem si – vysoukal se – ze saka a hodil ho na podlahu. V té chvíli jsem měl dojem, že si své sako nechávám vždycky na podlaze. V koupelně jsem postál několik minut nad košíkem se špinavym prádlem a diskutoval sám se sebou, jestli mám nebo nemám vytáhnout Seymourův deník a ještě jednou se na nej mrknout. Už se nepamatuju, jaké argumenty pro a jaké kontra jsem si uváděl, ale nakonec jsem koš přec jen otevřel a deník vytáhl. Znovu jsem se posadil na okraj vany a listoval stránkami, až jsem došel k úplně poslednímu Seymourovu zápisu: ,Jeden z maníků volal znovu do informací na letiště. Jestli se ten příkrov bude i dál zvedat, můžeme zřejmě před rozedněním odstartovat. Oppenheim říká, abychom předčasně nezoufali. Volal jsem Muriel, abych jí to oznámil. Bylo to strašně zvláštní. Když přišla k telefonu, opakovala pořád haló. Hlas mi totiž vypověděl službu. Málem už zavěsila. Jen kdybych se dokázal trošku uklidnit. Oppenheim jde na kutě a nevyleze, dokud nás letiště nezavolá zpátky. Měl bych jít taky, ale jsem jak na jehlách. Volal jsem ji vlastně proto, poněvadž jsem se jí chtěl zeptat, požádat ji, naposledy poprosit, aby se mnou prostě někam odjela a vzala si mě. Jsem jak na jehlách a těžko bych snášel lidi. Mám pocit, jako bych se měl teprve narodit. Posvátný, posvátný den. Spojení bylo strašně mizerné a po většinu naší rozmluvy jsem nebyl s to promluvit. Je to horor, když člověk řekne miluju tě a ten druhý na opačném konci vykřikne ,Cože?'. Četl jsem celý den všelijaké védántské texty. Partneři v manželství si mají navzájem sloužit. Jeden má druhého povznášet, pomáhat mu, učit ho, posilovat ho, ale především si mají navzájem sloužit. Vychovávat své děti řádně, s láskou a nezaujatě. Dítě v domě je host, který má být milován a respektován – nikdy vlastněn, neboť náleží Bohu. Jak je to krásné, jak je to moudré a jak je to nádherně obtížné, a proto pravdivé. Poprvé za celý svůj život zakouším radost z odpovědnosti. Oppenheim je už v kanafasu. Měl bych být taky, ale nemůžu. Někdo musí přece s tím šťastným člověkem bdít.“ Přečetl jsem celý zápis jen jednou, pak jsem deník zavřel a vzal ho s sebou zpátky do ložnice. Hodil jsem ho do Seymourová plátěného vaku na sedátku pod oknem. Potom jsem více méně schválně upadl na bližší z obou
postelí. Připadalo mi, že než jsem na ni žuchl, už jsem spal – nebo možná ztratil vědomí. Když jsem se asi tak za hodinu a půl probudil, bolela mě hlava jak střep a v puse jsem měl vyprahlo. V místnosti už byla skoro tma. Pamatuju se, že jsem poměrně dlouho zůstal sedět na kraji postele. Pak jsem v důsledku strašlivé žízně vstal a pomalu se šinul k obýváku v naději, že ve džbánku na konferenčním stolku jsou nějaké studené mokré nedopitky. Můj poslední host se očividně vyprovodil z bytu sám. Že kdysi existoval, naznačovala jenom jeho prázdná sklenice a nedopalek doutníku v kovovém popelníku. Dodnes si myslím, že ten nedopalek by býval měl být ve stylu módy, jaká dnes panuje ve svatebních darech, doručen Seymourovi. Jenom ten doutník, v malé hezké krabičce. Třeba s přiloženým nepopsaným listem papíru na vysvětlenou.
SEYMOUR: ÚVOD Moji aktéři mé k mému zděšení svým chováním vždycky přesvědčí, že většina toho, co jsem o nich do té chvíle napsal, není pravda. To proto, že o nich píšu nejen s nepolevující láskou (i to, co jsem právě napsal, není pravda), nýbrž i s proměnlivou dovedností, jež často nevystihne skutečné aktéry dost živě a věrně, neboť se utápí v mé lásce, která je daleko větší než má dovednost a která se domnívá, že když ji nepustí ke slovu, mé aktéry tím ochrání. Je to (abych to vyjádřil obrazně), jako kdyby se autor přepsal a chyba, jíž se při psaní dopustil, si sama uvědomovala, že je chyba. Ale možná že to nebyla chyba, nýbrž v nějakém daleko vyšším slova smyslu podstatná složka celé expozice. Působí to dojmem, jako by se chyba, jíž se autor při psaní dopustil, proti němu vzbouřila a zakázala mu, aby ji opravil, a řekla: „Ne, já se nedám vymazat, já zůstanu svědectvím, jak pramizerný jsi spisovatel.“ I když jsou upřímně řečeno chvíle, kdy se mi to jeví jako hezky hubená žeň, považuju dnes, ve věku svých čtyřiceti let, za svého posledního současného důvěrníka svého starého přítele z dob svých úspěchů, svého řadového čtenáře. A jeden z nejzajímavějších a zároveň v podstatě nejméně namyšlených známých odborníků, jehož jsem osobně poznal, mi kladl důrazně na srdce, abych se bez ustání uvážlivě snažil nedotknout nějakého choulostivého místečka tohoto vztahu, byť byl sebepodivnější a sebehroznější. Od začátku totiž věděl, jak to u mě dopadne. Otázka je, jak se může spisovatel snažit nedotknout se nějakého choulostivého místečka svého řadového čtenáře, nemá-li ponětí, jaký ten čtenář je? Opačně tomu bývá poměrně často, to rozhodně, ale kdypak se někdo autora zeptá, jak si vlastně představuje svého čtenáře? Abych nepřešlapoval na místě a přešel k věci – já jsem si naštěstí o svém řadovém čtenáři, to znamená, jak se obávám o vás, zjistil prakticky všechno, co o něm potřebuju vědět. Bojím se, že to budete rezolutně popírat, ale nejsem v situaci, abych mohl dát na vaše slovo. Máte velice rád ptáky. Podobně jako ten muž v povídce Johna Buchana, která se jmenuje „Racek na skalisku v moři“ a kterou mi jednou o přestávce ve studovně za velice laxního dozoru vnutil Arnold L. Sugerman, ml., jste si ptáky vyvolil především proto, že podnítili vaši představivost, že vás fascinovali, neboť vám připadalo, že ti tvorečkové, jejichž tělesná teplota je 52 stupňů, mají ze všech stvoření nejblíž k čistému duchovnu. Pravděpodobně vás stejně jako toho člověka z oné Buchanovy povídky napadlo mnoho vzrušujících souvislostí; bezpochyby jste si připomněl, že: „Králíček obecný, ptáček s žaludkem ne větším než fazole, lítá přes Severní moře! Jespák písečný, který snáší vajíčka tak daleko na severu,
že jenom asi tři lidi viděli jeho hnízdo, tráví prázdniny v Tasmánii!“ Bylo by samozřejmě až příliš krásné, kdybych mohl doufat, že se z mého milého řadového čtenáře vyklube jeden z těch tří, co na vlastní oči viděli hnízdo jespáka písečného, ale mám pocit, že ho – tedy vás – znám natolik, abych mohl soudit, co by ode mě uvítal jakožto dobře míněné gesto. V duchu tohoto entre-nous bych tedy, můj milý důvěrníku, než se přidáme k těm, co zakotvi všude, k nimž, jak jsem přesvědčen, patří ti neohrožení jezdci středního věku, kteří by nás nejradši viděli všechny na měsíci, dharmoví tuláci, výrobci cigaretových filtrů pro uvážlivé lidi, bítnící, ti špindírové a skuhralové, ti vyvoleni vyznavači kultů, všichni ti vznešení experti, kteří tak dobré vědí, co bychom měli nebo neměli dělat se svými ubohými sexuálními orgánky, všichni ti fousáči, hrdopýšci, nesčetlí mladíci a neumělí kytaristé, vrazi zenu a přifaření estétští pásci, kteří se na tu naši nádhernou planetu, kde (prosím vás, nekřičte na mě, nechtě mě domluvit) pobyl Kilroy, Kristus a Shakespeare, dívají skrz své neosvícené prsty – než se tedy přidáme k těmhle všem, rád bych vám, milý čtenáři, důvěrně sdělil (nebo spíš se vám pokusil vpravit do hlavy, jak se obávám), abyste ode mě laskavě přijal tento neokázalý pugétek raně rozkvetlých závorek ( (( (0) )) )– Asi bych vlastně rád (řečeno zcela nekvětnatě), abyste je považoval – ty závorky – především za křivonohá – na nohy slabá – omen duševního i tělesného stavu, v jakém tyhle řádky píšu. Mám-li mluvit jako spisovatel – a to je vlastně jediný způsob, jak mě těšilo odjakživa mluvit (a abych se ještě víc znelíbil, podotýkám, že mluvím bez ustání, a to devíti jazyky, z nichž čtyři jsou mrtvé tak, že je už nikdo nevzbudí) – mám-li tedy mluvit jako spisovatel, opakuji, musím vám sdělit, že jsem extaticky šťastný člověk. Dřív jsem nikdy nebyl. Ach možná jednou, to mi bylo čtrnáct a napsal jsem povídku, v níž měly všechny postavy prušácké jizvy ze soubojů – hrdina, padouch, hrdinka, její stará chůva, všichni koně i psi. Tehdy jsem byl poměrně šťastný, jak by se dalo nct, jenže ne extaticky, ne takhle šťastný. Ale k věci: Nikdo asi neví lip než já, že mít kolem sebe extaticky šťastnou osobu, která píše, může být někdy pro člověka k nevydržení. V tomhle rozpoložení jsou „nejhorší“ samozřejmě básníci, ale ani prozaik takhle postižený není vlastně přijatelný pro slušnou společnost; posedlost je posedlost, ať už je božská nebo nebožská. A ač si myslím, že i extaticky šťastnému prozaikovi se může na vytištěné stránce ledacos povést – dokonce moc povést, jak upřímně doufám – je nutno zároveň přiznat a je asi nekonečně logičtější, že se nedokáže mírnit, ani krotit, ani být stručný; a tak se úplně odnaučí psát krátké odstavce. Nedokáže být objektivní – a když, pak jen ve vzácných případech, jen tehdy, kdy jeho pocit štěstí už podezřele opadá. To, že ho zalívá něco tak velkého a stravujícího, jako je štěstí, ho nutně musí připravit o to mnohem menší, ale pro spisovatele vždycky nádherné potěšení, to znamená o možnost jevit se čtenáři jako člověk, který si sedí bohorovně na plotě a přihlíží. A co je podle mého názoru nejhorší, takový spisovatel už není s to starat se o to, co je nejbezprostřednější čtenářovou potřebou; to znamená o jeho přání, aby autor koukal se svým příběhem frčet dopředu. Tím se částečně vysvětluje ta zlověstná nabídka závorek o několik vět výše. Uvědomuju si, že spousta vysoce inteligentních lidí, když předstíráte, že jim vykládáte příběh, poznámky v závorkách nesnáší. (Jsme na to upozorňováni poštou – ty dopisy, jak se samo sebou rozumí, píšou především ti, kdo si připravují diplomku a které jejich mladistvá nerozvážnost ponouká, aby nás ve svém mimoškolním čase jakožto spisovatele vyřídili. Jenže my ty dopisy čteme a zpravidla jim věříme, neboť jakákoli šňůra anglických slovíček, ať dobrá, špatná či indiferentní, zaujme naši pozornost, jako by pocházela od samotného Prospera.) Rád bych vás uvědomil o tom, že
počínaje tímhle místem bude mých odboček až bůh brání (upřímně řečeno si nejsem zcela jist, zda se neobjeví i jedna nebo dvě poznámky pod čarou) a že mám dokonce pevně v úmyslu, čas od času, zejména uvidím-li něco, co sice vybočuje z vyšlapané cestičky děje, ale co mi bude připadat vzrušivé nebo zajímavé, něco, k čemu by stálo za to zakormidlovat, vyskočit milému čtenáři osobně na hřbet. Rychlost – Bůh buď mé americké kůži milostiv – pro mě v tomhle případě vůbec nic neznamená. Jsou ovšem čtenáři, kteří zcela vážně vyžadují, abych upoutával jejich pozornost jen těmi nejstrožejšími, nejklasičtějšími a pokud možno nejobratnějšími metodami: těm navrhuju – tak upřímně, jak to jen v takovém případě spisovatel svede –, aby odešli včas, dokud je to nestojí žádné úsilí. Při našem postupu vpřed budu pravděpodobně upozorňovat na východy, které jsou k dispozici, ale nejspíš už nebudu předstírat, že mi to jde od srdce. Rád bych se hned ze začátku poněkud šířeji rozhovořil o oněch dvou úvodních citátech. „Moji aktéři mě k mému zděšení…“ je z Kafky. Druhý citát – ,Je to (abych to vyjádřil obrazně), jako kdyby se nějaký autor přepsal…“ je z Kierkegaarda. (To je jediné, co můžu udělat proti tomu, abych si nehezky nemnul ruce při pomyšlení, že tahle pasáž z Kierkegaarda může připravit několika existencialistum a poněkud příliš vydávaným francouzským mandarínům a jejich – zkrátka malé překvapení).*
Tato zlomyslná narážtička je skrz naskrz pokáráníhodná, ale fakt, že velký Kierkegaard nebyl vůbec kierkegaardovec, natožpak existencialista, nekonečně blaží srdce provinčního intelektuála a neustále utvrzuje jeho víru ve vesmírnou poetickou spravedlnost, pakliže ne ve vesmírného Ježíška. V hloubi duše nemám vlastně pocit, že by někdo potřeboval nevývratný důvod k citování z děl autorů, které miluje, ale přiznávám se, že mít ten důvod je vždycky příjemné. Připadá mi, že v tomhle případě ty dvě pasáže, zvlášť za sebou, v jistém slova smyslu nádherně reprezentují to nejlepší nejenom z Kafky a z Kierkegaarda, ale ze všech těch čtyř mrtvých, ze všech těch čtyř z různých důvodů známých trpitelů, nebo z těch čtyř nedostatečně adjustovaných starých mládenců (z těch čtyř nebude muset jako host vystupovat na těchto stránkách jedině van Gogh), k nimž se nejčastěji utíkám – tu a tam v opravdové nouzi –, když toužím po nějaké vpravdě věrohodné informaci o moderních uměleckých pochodech. Zkrátka a dobře, ty dvě pasáže jsem ocitoval proto, abych se pokusil zcela otevřeně napovědět, jaký postoj podle svého názoru zaujímám k úhrnu všech těch údajů, jež, jak doufám, na tyto stránky snesu – což je něco, co by měl autor vždycky, jak bez váhání prohlašuju, co nejdřív a co nejzřetelněji objasnit. Do jisté míry by mě ovšem potěšilo, kdybych si mohl myslet, snít o tom, že ty moje dva krátké citáty případně poslouží jako jakási okamžitá pomůcka té poměrně nové líhni literárních kritiků – těm nesčetným pracovníkům (předpokládám, že by se dalo říct bojovníkům), kteří tráví dlouhé hodiny na našich rušných novofreudovských klinikách umění a písemnictví, a často s mizivými nadějemi na proslulost. A možná obzvlášť mladičkým studentům a méně zralým příslušníkům výše zmíněných klinik, kteří pochopitelně sami nepochybně překypují duševním zdravím, kteří, jak se domnívám, netrpí žádným inherentním morbidním attrait ke kráse a kteří se jednoho dne hodlají specializovat na estetickou patologii. (Přiznávám, že mám na tuhle věc skálopevný názor už od svých jedenácti let, kdy jsem byl svědkem, jak toho umělce a trpitele, jehož jsem na tomto světě miloval nejvíc a který v té době ještě nosil krátké kalhoty, zkoumá šest hodin a pětačtyřicet minut skupina uznávaných profesionálních freudovců. Podle mého, ne tak úplně hodnověrného mínění mu jen tak tak neodebrali vzorek mozku a nedali si ho na sklíčko pod mikroskop, a léta letoucí jsem se nemohl zbavit představy, že je od toho odradila pouze ta pozdní hodina – byly dvě hodiny po půlnoci. Rád bych proto, aby z mých
slov zaznívala skálopevnost. Ale ne hrubost. I když nahlížím, že se vydávám po velice tenkém laně nebo prknu, chtěl bych se pokusit ještě nějakou tu minutu po něm jít; ať už rád nebo nerad, musel jsem čekat hezkých pár let, než se ve mně tyto pocity nahromadily a než jsem se odhodlal dát jim průchod.) O neobyčejných, fantasticky plodných umělcích – mám tady výlučně na mysli malíře, básníky a plnokrevné Dichter – se samozřejmě vždycky šíří nejrůznější zvěsti. Jedna z nich – a právě ta mě osobně nejvíc rozjařuje – praví, že nikdy, ani v tom předpsychoanalytickém šerověku, příliš hluboce nectili své profesionální kritiky, a protože jejich povšechné názory na společnost byly nezdravé, zpravidla je házeli do jednoho pytle s echt vydavateli, obchodníky s uměním a s ostatními, možná záviděníhodně prosperujícími nohsledy umění, kteří by, jak sami ti umělci prý tu a tam přiznávají, dali přednost jiné, pokud možno čistší práci, kdyby ji sehnali. Ale co pokládám – aspoň v moderní době – za nejčastěji slýchaný výrok o těch překvapivě produktivních, i když chorých básnících nebo malířích, je, že to jsou bez výjimky neuvěřitelní, ale beze všech pochyb „klasičtí“ neurotici – vyšinutci, kteří si pouze tu a tam přejí vzdát se svého vyšinutí, i když nikdy z hloubi duše, nebo po našem řečeno trpitelé, kteří nezřídka, i když to prý dětinsky popírají, ze sebe vyrážejí strašlivě bolestné výkřiky, jako by z celého srdce toužili, aby si jejich umění i jejich duše mohly svobodně užívat toho, co se u jiných lidí považuje za normálnost, ale kteří přesto (jak praví dále zvěst), když někdo vnikne do jejich nezdravě vyhlížející komůrky – bývá to ke všemu nezřídka někdo, kdo je doopravdy miluje – a účastně se jich zeptá, kde je to bolí, buď bolest popřou nebo toho o ní nedokážou říct srozumitelně tolik, aby to mělo pro diagnostika nějakou konstruktivní hodnotu, a když pak nastane ráno, kdy se prý i velcí básníci a malíři cítí poněkud čilejší než obvykle, je zřejmě jejich perverzní odhodlanost ponechat své nemoci volný průběh ještě silnější než kdy jindy, jako by se, jakmile nastane světlo dalšího, podle všeho pracovního dne, upamatovali, že nakonec všichni lidé, včetně zdravých, stejně umřou, a obyčejně dost nehezky, ale oni mají aspoň to štěstí, že je připravuje do hrobu ten nejpodnětnější společník, jakého kdy poznali, ať už mu ti druzí říkají choroba nebo jinak. Jakkoli to zní proradně, když to říkám já, který mám mezi svými nejbližšími příbuznými právě takového mrtvého umělce, na jakého jsem po celou tu skoro polemiku dělal narážky, úhrnem vzato nenahlížím, jak by racionální člověk mohl dojít k závěru, že se ta poslední obecná zvěst (a klep) nezakládá na docela slušném množství podstatných faktů. Dokud byl můj význačný příbuzný naživu, tak jsem ho pozoroval – někdy si myslím, že takřka doslova – jako ostříž. Podle každé logické definice to byl exemplář vskutku nezdravý a za svých nejhorších večerů a podvečerů ze sebe vskutku vyrážel nejenom bolestný křik, nýbrž i volání o pomoc, a když se ta která pomoc dostavila, vskutku odmítl srozumitelně vyjádřit, kde ho co bolí. Přesto však se s vyhlášenými experty na tyto záležitosti – s učenci, životopisci a zvlášť s tou v současné době vládnoucí intelektuální šlechtou, jíž se dostalo vzdělání v té či oné veřejné psychoanalytické škole – zcela otevřeně rozcházím velice příkře v tomto: nenaslouchají těm bolestným výkřikům, když se ozvou, dosti pozorně. Samozřejmě nemůžou. Jsou to aristokraté s děravýma ušima. Jak by mohl někdo s tak nedostatečným vybavením, jako jsou jejich uši, vysledovat pouze po zvuku a po barvě bolest až k jejímu zdroji? S tak ubohým sluchovým vybavením můžou podle mého v nejlepším případě rozpoznat jen několik slabých, ojedinělých parciálních tónů – kontrapunkt nikdy –, v nichž se ozývá trudné dětství nebo narušené libido. Ale odkud se vlastně bere to obrovské gros, ta plná sanitka bolesti? Odkud by se brala? Což nejsou praví básníci nebo malíři vizionáři? Což nejsou jediní vizionáři, jaké na zemi máme? Vizionáři,
kterými zcela očividně nejsou vědci, a rozhodně ne psychiatři. (Jediný velký básník, jakého kdy psychoanalytikové měli, byl bezesporu sám Freud; i on měl nepochybně do jisté míry vadný sluch, ale kdo se zdravým rozumem by mohl popřít, že to byl epický básník?) Promiňte, už toho brzy nechám. A který orgán musí u vizionáře nutně nejvíc trpět? Oči, samozřejmě oči. Prosím vás, můj milý řadový čtenáři, abyste si ještě jednou přečetl jakožto poslední laskavost, jakou mi prokážete (jestli jste ještě neutekl) ty dva krátké úryvky z Kafky a Kierkegaarda, kterými jsem začal. Není to jasná? Nevycházejí ty výkřiky přímo z očí? Ať tomu koronerova zpráva odporuje sebevíc – ať prohlašuje za příčinu smrti souchotě, osamělost nebo sebevraždu –, což není jasné, nač opravdový umělec vizionář vlastně umírá? Já tvrdím (a je až příliš pravděpodobné, že všechno, co bude na těchto stránkách následovat, stojí a padá s tím, jestli mám aspoň zhruba pravdu) – já tvrdím, že opravdového umělce vizionáře, toho božského blázna, který umí vytvářet krásu, a taky ji vytváří, oslepují k smrti především jeho vlastní skrupule, oslňující barvy a tvary jeho vystrašeného lidského svědomí. Tím jsem vyjádřil své krédo. Narovnávám se na židli. Oddechl jsem si. Obávám se, že šťastně. Zapálil jsem si muradku a dá Bůh, že přejdu k dalším věcem. A teď bych chtěl říct – pokud se mi podaří stručně – něco k podtitulu „úvod“, který jsem napsal nahoru na markýzu. Mou ústřední postavou bude, aspoň v těch světlejších okamžicích, kdy dokážu zvítězit sám nad sebou, sednout si a moc nemluvit, můj zesnulý nejstarší bratr Seymour Glass, který – protože se mi nechce psát nějaké dlouhé nekrology, řeknu to jednou větou – v roce 1948, kdy trávil se svou ženou dovolenou na Floridě, spáchal ve věku jednatřiceti let sebevraždu. Dokud byl naživu, znamenal pro moc a moc lidí moc a moc věcí a pro své bratry a sestry ze své poněkud příliš rozvětvené rodiny doslova všechno. Rozhodně pro nás znamenal samé konkrétní věci: byl to náš modře pruhovaný jednorožec, naše lupa s dvěma čočkami, náš geniální poradce, naše přenosné svědomí, průvodce nákladu na našich lodích, náš jediný skutečný básník, a poněvadž zdrženlivost nebyla nikdy jeho silná stránka a navíc prožil takřka sedm let svého dětství jako superstar dětského rozhlasového kvizu vysílaného po celé Americe, při němž tak či onak přišlo na přetřes všechno, musel se z něj nutně stát, jak se domnívám, i náš nechvalně známý „mystik“ a „neurotik“. A když už to, jak se ukazuje, beru hned z kraje od podlahy, rád bych konstatoval i to – pokud člověk něco konstatuje, když přitom křičí –, že ať měl tu sebevraždu už tenkrát v hlavě nebo ne, byl to z lidí, s nimiž jsem se kdy trvaleji družil, kamarádil, jediný, kdo se v mnoha věcech shodoval, aspoň v mých očích, s klasickou představou mukty, ryzího osvícence, člověka, který poznal Boha. Jeho charakter se vzpírá jakékoli uznávané formě vypravěčské lakoničnosti, o jaké vím, a nedokážu si představit, jak by se ho někdo, natožpak já, mohl pokusit vylíčit na jeden zátah nebo po několika málo sezeních, ať už by se odbývala v měsíčních či ročních intervalech. Přejdu k věci: původně jsem měl v plánu rozvrhnout si tyhle stránky povšechně vzato tak, že napíšu povídku o Seymourovi a nazvu ji SEYMOUR I, přičemž by ta římská jednička sloužila jakožto vkomponovaná pomůcka spíš pro mě, Buddyho Glasse, než pro čtenáře – byla by to užitečná, do očí bijící připomínka, že po ní musí logicky následovat povídky další (Seymour II, III a eventuálně IV). Tento plán jsem však opustil. Nebo, pakliže ne – a mám podezření, že jak se věci mají, platí spíš to ne – je někde pod zemí, kde čeká, možná po dohodě se mnou, že až budu připraven, třikrát na něj zaťukám. Pokud ovšem jde o mého bratra, jsem všechno, jenom ne spisovatel povídek.
Podle svého názoru jsem vlastně jakási pokladnice neobjektivních úvodních poznámek o Seymourovi. Mám za to, že v podstatě zůstávám tím, kým jsem byl vždycky – sice vypravěčem, ale vypravěčem, kterého ženou k psaní velice osobní motivy. Chci ho představit, popsat, chci rozdávat suvenýry, amulety, chci vytahovat náprsní tašku a dávat kolovat momentky, chci postupovat po čuchu. Zkrátka, formě povídky se v tomhle rozpoložení neodvažuju ani přiblížit. Tahle forma požírá tak neobjektivní tlusté pisálky, jako jsem já, jak drak princezny. Musím vám však povědět přemnoho věcí, které se vám nebudou zdát zrovna na místě. Abych uvedl příklad, příliš mnoho toho o svém bratrovi říkám příliš brzo, příliš brzo ho katalogizuju. Mám pocit, že jste si toho musel všimnout. Třeba jste si všiml i toho – mé pozornosti to určitě úplně neuniklo –, že všechno, co jsem o něm zatím napsal (a o jeho krevní skupině vůbec, aby se tak řeklo), byly přímo exemplární pajány. No dobrá, tohle je důvod k zamyšlení. I když připustíme, že jsem nepřišel pohřbívat, nýbrž exhumovat a s největší pravděpodobností chválit, mám nicméně podezření, že tím nepřímo ohrožuju čest všech chladných nevášnivých vypravěčů. Copak Seymour neměl žádné politováníhodné chyby, žádné neřesti, žádné ošklivé vlastnosti, které by se daly aspoň letmo zachytit? Co to vlastně bylo za člověka? Světec? Odpověď na tuhle otázku není zaplaťpámbů moje věc. (Ach, jak šťastný to den!) Dovolte, abych přehodil výhybku a bez okolků prohlásil, že měl stejně jako Heinzovy výrobky bohatou škálu nejrůznějších vlastností, které všechny členy naší rodiny v různých časových intervalech div nedoháněly k chlastu. Existuje totiž jeden velice jasný, dosti děsivý charakteristický znak, společný všem lidem, kteří hledají (a zřejmě s obrovským úspěchem) Boha v těch nejroztodivnějších a nejnepředstavitelnějších místech – to znamená v rozhlasových moderátorech, v novinách, v taxících se šidícími taxametry, doslova všude. (Můj bratr, jak místopřísežně prohlašuju, měl po většinu svého dospělého života protivný zvyk – s úsměvem od ucha k uchu pátrat ukazováčkem v přeplněných popelnících a sešupovat všechny cigaretové špačky ke straně, jako by očekával, že uprostřed toho popelníku spatří samotného Krista, stočeného jak andělíčka do klubíčka; a nikdy se nezdál zklamaný.) Charakteristický znak takového silně nábožného člověka, ať už je příslušník nějaké církve nebo ne (a do definice „silně nábožný“ zahrnuju podle slov velkého Vivékánandy velkomyslně, jakkoli je ta fráze ohavná, všechny křesťany; to znamená podle jeho výroku „Uzříš-li Krista, jsi křesťan, všechno ostatní jsou pouze řeči“) – charakteristický znak, podle něhož takového člověka zpravidla poznáme, spočívá v tom, že se ten člověk velice zhusta chová jako blázen, dokonce jako idiot. Pro rodinu, která má ve svém středu takovouhle veličinu, je to utrpení, když se nemůže spolehnout, že se ta veličina bude vždycky jako veličina chovat! Už brzy toho katalogizování nechám, ale hned toho ještě nechat nemůžu, dřív musím ještě uvést, která z jeho osobitých stránek nám podle mého názoru nejvíc pila krev. Souvisela s jeho řečnickými projevy – nebo spíš s anomálním rozsahem jeho řečnických projevů. Mluvil buď stručně jako strážný u bran trapistického kláštera – někdy celé dny, ba i týdny – nebo mluvil naopak bez ustání. Když mu dal někdo nějaký podnět (a abych to upřesnil, podnět jsme mu všichni poskytovali takřka v jednom kuse a rychle si k němu vždycky přisedli, abychom od něj mohli lip získávat rozumy) – když mu tedy dal někdo nějaký podnět, byla pfo něj hračka mluvit v jednom kuse celé hodiny, a někdy se na jeho obranu nedalo ani říct, že by si uvědomoval, že v místnosti je ještě jeden, dva nebo deset dalších lidí. Tím chci dát jasně na srozuměnou, že byl sice znamenitý a
neumdlévající řečník, ale že i ten – vyjádřeno velice mírně – nejperfektnější ' neumdlévající řečník jde člověku občas na nervy. A měl bych dodat, že to neříkám ani tak z nějaké odporně šlechetné pohnutky hrát se svým neviditelným čtenářem „fair“, ale spíš – a to je, jak předpokládám, mnohem horší – z přesvědčení, že tenhle neumdlévající řečník snese jakoukoli dávku šlehů. Nebo aspoň ode mě. Jsem v té jedinečné situaci, že dokážu o svém bratru bez jakýchkoli zábran napsat, ze celé hodiny bez ustání mluvil – a říct něco takového o komkoli je podle mého názoru dost velká sprosťárna – a přitom můžu, jak se obávám, sedět se založenýma rukama, jako někdo, kdo má oba rukávy plné es, a bez námahy si vybavovat celou legii polehčujících faktorů (i když „polehčující“ tady není zdaleka to správné slovo). Můžu je zhustit do jednoho: už v době, kdy ještě nebyl úplně dospělý – v šestnácti, v sedmnácti – uměl nejenom potlačovat své domorodé výrazivo, své zdaleka ne vybrané newyorské slovní obraty, ale už si osvojil vlastní výstižný slovník pravého básníka. Jeho neumdlévající řečnění, jeho monology, ty jeho skorotirády pak vyznívaly od začátku až do konce málem stejně příjemně – aspoň pro mnohé z nás – jako dejme tomu velká většina Beethovenovy tvorby z doby, kdy mu už neházel klacky pod nohy sluch, a možná že tu mám především na mysli, i když se to asi bude zdát poněkud snobské, jeho kvartety B dur a cis moll. V naší rodině bylo tenkrát nicméně sedm dětí. A ani jeden z nás nebyl v nejmenším skoupý na slovo. A když šest dětí, které příroda obdařila silnou mnohomluvností a které všechno komentují, má v baráku nepřekonatelného šampióna v mluvení, je to někdy sakra na pováženou. Pravda, nikdy o ten titul neusiloval. A vášnivě toužil po tom, aby nad ním ten či onen z nás při rozhovorech nebo při debatách vyhrál na body nebo aspoň na výdrž. Tato drobnost šla samozřejmě, přestože on sám to nikdy nezjistil – i on měl totiž stejně jako každý jiný určitá „slepá místa“ –, některým z nás o to víc na nervy. Faktem zůstává, že ten titul držel pevně on, a přestože by byl podle mého názoru dal cokoliv na světě, jen aby o něj přišel (tahle záležitost je bez debaty ze všeho nejožehavější a ještě několik roků se do ní nebudu s to ponořit), nikdy nepřišel na dokonale taktní způsob, jak to provést. Měl bych se asi zmínit, a nejen z kamarádství k vám, že nepíšu o svém bratru poprvé. Ostatně možná že kdybyste na mě byl chvíli milý a trošku škemral, tak bych se asi přiznal, že takřka nebyla doba, kdy jsem o něm nepsal, a kdyby na mě někdo dejme tomu namířil revolver a přinutil mě, abych zítra sedl a napsal povídku o dinosaurovi, nepochybuju, že bych tomu goliášoví bezděčně přisoudil jeden nebo dva drobné rysy, jež by připomínaly Seymoura – například ten jedinečně milý způsob, jakým by dejme tomu ukousl květenství bolehlavu nebo zavrtěl devítimetrovým ocasem. Někteří lidé – pokud to nejsou mí blízcí přátelé – se mě ptají, jestli mladý hrdina jediného románu, jaký jsem kdy vydal, nepřevzal hodně ze Seymoura. Upřímně řečeno se mě na to většina těch lidí neptá, nýbrž mi to oznamuje. Zjistil jsem, že se proti tomu vždycky ohradím tím, že se okamžitě obsypu kopřivkou, ale musím říct, že se mě na nic podobného neptal a nic takového mi neřekl nikdo, kdo mého bratra znal – za což jsem vděčný, i když mě to svým způsobem nesmírně udivuje, neboť hezká řádka mých hlavních postav mluví plynně po manhattansku, používá manhattanských idiomů a takřka všechny jsou ochotné řítit se po hlavě tam, kam se většina bláznů bojí vkročit, a vesměs všechny pronásleduje Bytost, kterou bych ze všeho nejradši označil velice neurčitě za Starce na hoře. Ale co můžu přiznat, co bych měl přiznat, je, že jsem napsal a uveřejnil dvě povídky, které měly být přímo o Seymourovi. Ta pozdější, která vyšla v roce 1955, bylo velice vyčerpávající vylíčení jeho svatebního dne v roce 1942. Podrobnosti v ní byly podány s takovou obšírností, že si čtenář
nejspíš jen tak tak nenesl domů výslužku ve formě šlápoty každičkého svatebního hosta, otištěné do kopečku zmrzliny, ale Seymour – hlavní chod – se v ní vlastně nikde ve své fyzické podobě neobjevuje. V té dřívější, mnohem kratší povídce, kterou jsem vydal na konci let čtyřicátých, se naopak nejenom objevil in persona, ale chodil, mluvil, šel se smočit do moře a v posledním odstavci si vpálil kulku do hlavy. Avšak několik členů mé nejbližší, byť poněkud košaté rodiny, kteří v mé próze hledají malé technické vši, mě jemně upozornilo (tak jemně, že to bylo až s podivem, neboť se na mě zpravidla vrhnou jak hnidopiši), že ten mladý muž, ten „Seymour“, který v té časově dřívější povídce chodil a mluvil, nemluvě o tom, že střílel, není vůbec Seymour, nýbrž někdo, kdo se kupodivu nápadně podobá – elá hop! – mně, jak se obávám. Což je asi pravda, nebo aspoň do té míry, že z toho mám jako umělec hryzavé výčitky. A i když pro takové faux pas neexistuje žádná řádná omluva, nemůžu nepodotknout, že jsem tuhle povídku napsal jen pár měsíců po tom, co jsem se stejně jako ten Seymour v mém příběhu i Seymour ve skutečném životě vrátil z evropské scény vojenských operací. Psal jsem ji na velice mizerně zrestaurovaném, neřku-li rozhašeném německém psacím stroji. Jo, štěstí, to je truňk! Báječně člověka uvolňuje. Cítím, že vám můžu s klidným svědomím říct to, co už zaručeně toužíte slyšet. Pokud totiž na tomto světě ze všeho nejvíc milujete (jak dobře vím, že milujete) ty tvorečky, co mají nejblíž k čistému duchovnu a normální teplotu 52 stupně, je logické, že stvoření, jež milujete nejvíc hned po nich, je asi člověk – ať už Boha miluje nebo nenávidí (ale asi takřka nic mezi tím), ať je světec nebo zhýralec, moralista nebo skrz naskrz nemorální –, který umí napsat báseň, jež je opravdu báseň. Je to koliha mezi lidskými bytostmi, a tak vám musím honem říct aspoň to málo, co vím o jeho létání, o jeho tělesné teplotě i o jeho neuvěřitelném srdci. Od počátku roku 1948 jsem seděl – podle mé rodiny doslova – na trhacím bloku zalidněném sto osmdesáti čtyřmi krátkými básněmi, které můj bratr napsal během posledních tří let svého života, když byl v armádě, anebo po tom, co se z ní dostal, ale většinou když vězel až po krk v armádě. V době co nejbližší hodlám – říkám si, že je to otázka pouhých dnů nebo týdnů – asi tak sto padesát z nich přepustit prvnímu ochotnému nakladateli, jenž vlastní vyžehlený žaket, proužkované kalhoty a pár poměrně čistých šedivých rukavic, a dovolit mu, aby si je odnesl přímo do té své pokoutní tiskárny, kde s největší pravděpodobností dostanou svěrací kazajku v podobě dvoubarevného přebalu se záložkou, na níž bude otištěno několik neuvěřitelně katastrofálních doporučujících poznámek, jaké si nakladatel vždycky vyžádá a obdrží od nějakého „renomovaného“ básníka či spisovatele, který bez jakýchkoli skrupulí komentuje veřejně díla svých kolegů-umělců (při čemž si zpravidla schovává o něco vřelejší chválu pro své přátele, pro ty, o nichž se domnívá, že jsou bez talentu, pro cizince a pro obskurní individua a robotníky na jiných líchách), aby si je tedy odnesl do tiskárny, odkud poputují dál do nedělních literárních příloh, kde je, pakliže zbude místo a pakliže kritika nového rozsáhlého a jediného správného životopisu Grovera Clevelanda nevyjde moc dlouhá, jeden z toho hloučku stálých, nevalně placených kožených teoretiků a melouchárů, od nichž se dá bezpečně čekat, že jejich recenze té které nové sbírky básní bude – ne snad bezpodmínečně moudrá nebo vášnivá – nýbrž stručná, stručně představí milovníkům poezie. (Myslím, že tenhle kyselý tón už nenasadím. Ale pakliže ano, pokusím se, aby mi i v dalším případě bylo vidět až do ledví.) Nuže, vzhledem k tomu, že jsem na těch básních seděl přes deset let, by bylo možná správné – nebo přinejmenším normální či neperverzní – uvést dva hlavní důvody, které mě podle mého vedly k tomu, abych se z těch básní zvedl, abych vstal. A rád bych oba ty důvody nacpal do jednoho odstavce jako do trampského pytle, jednak protože bych je chtěl mít v
jedné kupě a jednak protože jsem došel k názoru, možná ukvapenému, že je na své cestě už nebudu potřebovat. První důvod je ten, že na mě tlačí má rodina. Takový tlak ze strany rodiny je obvyklá věc, možná tak obvyklá, že se mi už ani nechce popřávat mu sluchu, ale mám čtyři žijící, sečtělé, poněkud příliš výřečné mladší bratry a sestry židovskoirského původu s případnou příměsí krve Minotaura – dva chlapce, z nichž jeden, Waker, byl kdysi potulný kartuziánský řeholník a reportér a dnes žije v internaci, a druhý, Zooey, není sice příslušníkem žádné církve, ale je stejně povolaný i vyvolený herec. Prvnímu je třicet šest a druhému dvacet devět. A dvě dívky, z nichž jedna, Franny, je herečka v rozpuku a druhá, Boo Boo, čiperná mohovita žena v domácnosti ve Westchesteru; první je dvacet pět a druhé třicet osm. Od roku 1949 mě všichni tito čtyři výtečníci čas od času položí písemně nespecifikované, ale zcela zřetelně výhrůžné ultimátum, abych už jednou něco udělal, a to co nejdříve, se Seymourovými Básněmi, nebo že mě čeká to a to. Jejich ultimáta mi přicházejí ze seminářů i z penzionátů, z porodních sálů Ženské nemocnice i z pisárny pro studenty, kteří se plaví v podpalubí Queen Elizabeth do Evropy výměnou za evropské studenty, a jsou odesílaná aby se tak řeklo mezi zkouškami na univerzitě, generálkami v divadle, ranními pobožnostmi a kojením ve dvě v noci. Je dlužno poznamenat, a nejlépe ihned, že nejenom píšu, nýbrž i učím na zkrácený úvazek na katedře anglistiky jedné dívčí univerzity na severu státu New York, nedaleko kanadských hranic. Žiju sám (ale kočku nemám, aby bylo jasno) ve vyloženě skromném, ba přímo pokorně přikrčeném domku zapadlém hluboko v lesích na nepřístupnější straně jedné hory. Nepočítám-li studentky, profesorský sbor a číšnice středního věku, vídám během svého pracovního týdne nebo roku jen velice málo lidí. Zkrátka, patřím k těm exemplářům literárních poustevníků, kteří se dají písemně nepochybně velice úspěšně k ledasčemu donutit nebo dohnat. Nicméně každý člověk toho může absorbovat jen tolik a tolik, a tak když otvírám svou dopisní schránku, celý se klepu, že mezi ceníky hospodářského nářadí a bankovními vyúčtováními najdu třeba zachoulanou dlouhou upovídanou výhružnou pohlednici od některého ze svých sourozenců, z nichž dva, jak mi kupodivu připadá důležité dodat, píšou propiskou. Druhý hlavní důvod, proč jsem se rozhodl ty básně pustit na svobodu, nechat je zveřejnit, je vlastně svým způsobem daleko spíš povahy fyzické než emocionální. (A vede, jak s pýchou páva prohlašuju, přímo do bahniska mnohomluvnosti.) Působení radioaktivních částiček na lidský organismus, o kterém se dnes, v roce 1959, tolik mluví, není pro staré milovníky poezie nic nového. Prvořadý verš, užíván s mírou, je vynikající a obyčejně rychle působící forma termoterapie. Když jsem kdysi v armádě přes tři měsíce, aby se tak řeklo, přecházel zánět pohrudnice, ulevilo se mi doopravdy, teprve když jsem si strčil do kapsy košile jednu na pohled naprosto nevinnou Blakeovu lyrickou báseň a nosil ji asi tak den místo teplého obkladu. Extrémy jsou ovšem vždycky riskantní, a obyčejně vyloženě škodlivé, a nebezpečí delšího kontaktu s jakoukoli poezií, která předstihuje to, co velice dobře známe jakožto poezii prvořadou, je hrozivé. A tak by se mi rozhodně ulevilo, kdyby ty básně mého bratra byly aspoň chvíli někde jinde než na tom malém místečku, kde jsou. Připadá mi, že už od nich mám mírné, ale zato rozsáhlé popáleniny. A nejrozumější vysvětlení se mi zdá tohle: Seymoura po značnou část jeho dospívání i po celý jeho dospělý život přitahovala silně nejdřív čínská a pak stejnou měrou japonská poezie; obě tak, jak ho žádná jiná poezie na světě nepřitahovala.*
* Jelikož je tohle jakýsi záznam, měl bych v tomhle místě zabručet, zabrumlat, že S. četl čínskou i japonskou poezii většinou v originále. Později se budu muset – pravděpodobně tak široce, že to bude – aspoň podle mého soudu – až protivné – rozepsat o jednom zvláštním rysu, který dostalo do vínku do určité míry všech sedm z původních sourozenců naší rodiny a který je u tří
z nás tak nápadný jako kulhání a usnadnil nám učit se velice snadno cizí jazyky. Tato poznámka pod čarou je však určena především mladým čtenářům. Pakliže bych při výkonu svých povinností náhodou upoutal zájem několika mladých lidí o čínskou a japonskou poezii, bylo by to pro mě velmi potěšující. Ať už tak nebo tak, rád bych, aby ten mladý čtenář zvěděl, pakliže to už neví, že poměrně značná část prvořadé čínské poezie je přeložena velice věrně a nápaditě do angličtiny, a to od několika význačných lidí; jako první mi přichází na mysl Witter Bynner a Lionel Giles. Nejlepší krátké japonské básně – zvlášť haiku, ale i senou – se čtou s obzvláštním požitkem, pakliže se jejich překladu ujal R. H. Blyth. Blyth je někdy samosebou nebezpečný, poněvadž je sám stará zpupná báseň, ale kromě toho je velkolepý – a kdo hledá v poezii bezpečí? (Tento poslední malý projev pedanterie je, jak opakuju, určen mladým lidem, kteří píšou autorům a kterým ty bestie nikdy neodpovědí. Mluvím tady částečně i za svou titulní postavu, která byla, chudinka, stejně jako já učitelem.) Nemám samozřejmě žádnou možnost rychle zjistit, jak je můj milý, byť těžce zkoušený řadový čtenář obeznámen nebo neobeznámen s čínskou nebo japonskou poezií. Když však vezmu v úvahu, že i krátká diskuse o ní by mohla vrhnout značně světla na povahu mého bratra, myslím, že není na místě, abych byl v téhle věci příliš rezervovaný a zdrženlivý. Nejlepší čínské a japonské verše jsou podle mého názoru velice srozumitelné výroky, které přizvaného posluchače nanejvýš rozradostní nebo osvítí či posílí na duchu. Mohou lahodit, a často lahodí, zvlášť uchu, ale řekl bych, že – pokud skutečné forte čínského nebo japonského básníka nespočívá v tom, že pozná opravdického tomela nebo opravdického kraba či opravdické komáří kousnutí na opravdické paži – není většinou důležité, jak dlouhá nebo nezvyklá nebo fascinující jsou jeho sémantická či intelektuální střeva, ani jak svůdně zní, když na ně ten básník zadrnká, a nikdo na tajuplném Východě o něm nemluví jako o básníkovi, pokud o něm vůbec mluví. Uvědomuju si, že moje vnitřní neutuchající euforie, kterou podle svého názoru právem, i když do omrzení, nazývám štěstím, v sobě skrývá hrozbu, že se celé tohle mé dílo zvrhne v bláznův monolog. Avšak myslím, že nemám přesto tu nestydatost, abych se pokusil definovat, proč je četba čínského nebo japonského básníka takový zázrak a takový požitek. Něco mě však přec jen (to jste si mohl myslet, že?) napadá. (Nemyslím si, že je to přesně to, co hledám, ale nemůžu to jednoduše zahodit.) Jednou, před děsivou řadou let, kdy bylo Seymourovi osm a mně šest, pořádali naši rodiče ve starém newyorském hotelu Alamac v těch třech a půl pokojích, které jsme obývali, večírek na rozloučenou pro takřka šedesát lidí. Rodiče zanechávali oficiálně své varietní dráhy, takže to byla příležitost jak k dojetí, tak k oslavě. My dva jsme dostali dovolení vylézt v jedenáct z postele a přijít se podívat. Jenže nezůstalo při dívání. Jak se to u dětí z takovýchhle rodin stává, byla k nám vznesena prosba – která se z naší strany nesetkala s žádnými námitkami –, abychom zatančili a zazpíváli, nejdřív každý zvlášť, pak společně. Ale důležité je, že jsme nešli zpátky do postele a koukali se. Ke druhé hodině ranní, kdy začalo loučení, poprosil Seymour Bessie – naši matku –, aby mu dovolila nosit odcházejícím kabáty, jež visely nebo byly přehozené nebo se povalovaly na hromadách po celém našem bytečku, dokonce i v nohách postele naší spící mladší sestřičky. Oba jsme dobře znali asi tucet našich hostů, asi tak deset jen od vidění nebo z vypravování a ostatní vůbec ne nebo málo. Měl bych ještě podotknout, že když se hosté dostavili, byli jsme ještě oba v posteli. Ale protože jsme je pak takové tři hodiny pozorovali, usmívali se na ně a nejspíš si je i zamilovali, přinesl Seymour – aniž se dřív kohokoli zeptal – takřka všem hostům, vždycky jednomu nebo dvěma najednou, naprosto neomylně správný kabát a všem zúčastněným pánům i klobouk. (S dámskými klobouky měl určité potíže.) Ne že bych tím chtěl zrovna tvrdit, že takovýhle výkon je pro
čínského nebo japonského básníka typický, a v žádném případě tím nechci říct, že ho to dělá básníkem. Ale myslím si, že když takový čínský nebo japonský veršotepec od pohledu nepozná, který kabát patří komu, má jeho poezie pozoruhodně slabou naději, že kdy vyzraje. Osm let, jak soudím, je takřka krajní věková hranice, kdy už musí takovýhle malý úkon zvládnout. (Ne ne, teď přestat nemůžu. Připadá mi, že jsem v situaci, kdy už nejenom prosazuju svému bratru místo mezi básníky; mám pocit, že aspoň na minutu nebo na dvě odstraňuju rozbusky všech bomb na tom našem mizerném světě – je to bezpochyby jen maličká, čistě dočasná služba veřejnosti, ale moje osobní.) Všeobecně se soudí, že čínští a japonští básníci mají nejradši prosté náměty, což se nebudu pokoušet vyvracet, poněvadž bych si připadal ještě větší trumbera než obvykle, i když slovo „prostý“ nenávidím jak mor, poněvadž se pod ním zpravidla myslí – aspoň tam, odkud pocházím – něco nehorázně jednoduchého, co nikomu neubere čas, něco banálního, holého a okleštěného. I když pominu své osobní fobie, myslím si, že vlastně v žádném jazyce neexistuje slovo – zaplaťpámbů – které by vystihovalo, jaké látky si čínští nebo japonští básníci vybírají. Zajímalo by mě, kdo by dokázal najít slovo pro něco, jako je tohle: pyšný, nabubřelý ministr se prochází po své zahradě, v duchu si vybavuje obzvláště jízlivý projev, který měl to ráno v císařově přítomnosti, a šlápne – nerad – na perokresbu, kterou tam někdo ztratil nebo vyhodil. (Běda mi, máme ve svém středu prozaika; musím používat proloženého písma tam, kde by orientální básník nemusel.) Velký Issa nám radostně sdělí, že v zahradě je pivoňka s boubelatými tvářičkami. (Nic víc nic míň. Jestli se na tu boubelatou pivoňku půjdem podívat, abychom ji viděli i my, je jiná záležitost; na rozdíl od jistých prozaiků a západních veršíčkářů, které mi nepřísluší tady jmenovat, nám nedělá policajta.) Stačí, abych vyslovil jméno Issy, a už vím bezpečně, že opravdový básník si svou látku vybírat nemůže. Látka si očividně vybírá jeho, ne on ji. Pivoňka s boubelatými tvářičkami se ukáže jen a jen Issovi – nikoliv Busonovi, nikoli Sikiovi a dokonce ani Bašóovi. Toto pravidlo platí s určitými prozaickými obměnami i pro toho pyšného, nabubřelého ministra. Dokud se na scénu nedostaví a nezpozoruje ho velký plebejec, panchart a básník Lao Ti-Kao, neodváží se s tou nádhernou lidskostí na ten kus pokresleného papíru nerad šlápnout. Zázračnost čínských a japonských veršů tkví v tom, že všichni ryzí básníci mluví naprosto stejně a zároveň každý naprosto jinak, odlišně. Když Tang-liovi v jeho třiadevadesáti letech říkají do očí chvály o tom, jak je moudrý a dobročinný, prozradí, že ho sužují hemeroidy. Abych uvedl ještě další, ale už opravdu poslední příklad. Ku-huang poznamenává – a slzy se mu přitom koulejí po tvářích –, že jeho zesnulý učitel se neuměl chovat u stolu. (Je tu vždycky nebezpečí, že člověk bude k Západu zbytečně macešský. V Kafkových denících je řádka – vlastně jedna z mnoha řádek –, která by mohla snadno uvádět čínský Nový rok: „Mladá dívka se kolem sebe rozhlížela tak klidně jen proto, že se vedla zavěšená do svého milého“. (Pokud jde o mého bratra Seymoura – no ano, vraťme se k mému bratru Seymourovi! Pro toho semitsko-keltského orientálce potřebuju zbrusu nový odstavec. Neoficiálně psal a mluvil v čínských a japonských verších po všech těch jedenatřicet let, co s námi byl, ale řekl bych, že oficiálně začal skládat jednou ráno ve svých jedenácti letech v čítárně, která byla v prvním poschodí Veřejné knihovny na horní Broadwayi poblíž našeho domu. Byla to sobota, kdy není škola, a neměli jsme před sebou nic neodkladnějšího než oběd, a tak jsme se bavili tím, že jsme líně plavali nebo šlapali vodu mezi stohy knih, tu a tam v nich opravdu zalovili a vytáhli nějakého nového autora, když vtom na mě Seymour zničehonic kývl,
abych se šel podívat na jeho úlovek. Vytáhl plnou síť přeložených veršů Fanga, divu jedenáctého století. Ale lovit v knihovnách nebo vůbec kdekoli je, jak víme, ošidné, poněvadž člověk nemá nikdy jistotu, kdo chytí koho. (Riziko lovu ve všeobecném slova smyslu bylo Seymourovo oblíbené téma. Náš mladší bratr Walt byl jako chlapec velký rybář, který chytal ryby na ohnutý špendlík a který ke svým devátým nebo desátým narozeninám dostal od Seymoura báseň – způsobila mu jednu z největších radostí jeho života – báseň o bohatém chlapečkovi, jenž chytí v řece Hudson ariommu, a když svinuje šňůru a rybu přitahuje, pocítí ve svém dolním rtu prudkou bolest; pustí to však z hlavy, a teprve když přijde domů, zjistí, že ryba, dosud živá a prohánějící se ve vaně, má na hlavě modrou seržovou čepici, která má nad štítkem znak stejné školy, jako je jeho. A zjistí, že v té maličkaté mokré čepičce je všita jeho jmenovka.) Od toho dopoledne byl Seymour navěky chycen. Od jeho čtrnácti let jsme mu jeden nebo dva z naší rodiny dost pravidelně prošacovávali saka a bundy, jestli tam nemá něco zajímavého, co si třeba poznamenal během vleklé hodiny tělocviku nebo během dlouhého čekání u zubaře. (Od poslední věty uplynul den a já jsem mezitím zavolal meziměstsky odtamtud, co pracuju, svou sestru Boo Boo do Tuckahoe a zeptal se jí, jestli existuje nějaká Seymourova báseň z jeho hodně raného chlapectví, kterou by na tomhle místě viděla obzvláště ráda. Odpověděla, že mi zavolá zpátky. Pak se ukázalo, že si vybrala něco, co neodpovídá mým současným záměrům tak, jak bych si přál, a to mě kapičku irituje, ale myslím, že to překonám. Vybrala si báseň, o níž vím, že ji autor napsal v osmi letech: Johne, Johne Keatsi /svou novou čepici/ nezapomeň vzít si.) Ve dvaadvaceti už měl vybraný celý štůsek, a nikoli tenký, básní, které mi připadaly moc dobré, a protože jsem sám nikdy nenapsal rukou řádku, abych ji okamžitě před očima neviděl vysázenou aspoň petitem, tak jsem do něj dost hučel, aby je poslal někam k uveřejnění. Ne, má prý dojem, že nemůže. Nebo aspoň zatím ne; a možná nikdy. Jsou příliš nezapadni, příliš lotosové. Prohlásil, že má pocit, že jsou až urážlivé. Že sice ještě s konečnou platností nepřišel na to, čím jsou urážlivé, ale chvílemi má pocit, že vyznívají, jako by je psal nějaký nevděčník, někdo, kdo se obrací zády – nebo to tak aspoň působí – ke svému okolí a k lidem, kteří jsou mu blízcí. Prohlásil, že se živí potravou z našich velkých ledniček, jezdí našimi americkými osmiválci, a když je nemocný, užívá bez váhání naše léky, a spoléhá se, že americká armáda ochrání jeho rodiče a sestry před Hitlerovým Německem, ale že v žádné jeho básni se ani jedna jedinká z těchhle skutečností neobráží. A to že je něco strašlivě pochybeného. Prohlásil, že si velice často, když dopíše nějakou báseň, vzpomene na slečnu Overmanovou. Slečna Overmanová, jak bych měl podotknout, byla knihovnice v odbočce Veřejné newyorské knihovny, kam jsme jako děti pravidelně chodili. Prohlásil, že je slečně Overmanové povinován hledat velice pečlivě a vytrvale formu poezie, která by sice odpovídala jeho specifickým měřítkům, ale přitom by už na první pohled nebyla zcela neslučitelná s vkusem slečny Overmanové. Jakmile domluvil, tak jsem mu klidně, trpělivě – což samozřejmě znamená, že jsem řval jako tur – vypočítal všechny nedostatky, jaké má podle mého slečna Overmanová jako čtenářka básní nebo dokonce jako posuzovatelka poezie. Nato mí připomněl, že když byl poprvé v knihovně – sám, v šesti letech – otevřela slečna Overmanová, ať už má jako posuzovatelka poezie co dohánět nebo ne, jednu knihu na stránce s obrázkem Leonardova katapultu a s úsměvem ji před něj položila, a proto ho nijak netěší, když dokončí báseň a ví, že se slečna Overmanová, která nejspíš přijde právě od svého milovaného pana Browninga nebo jí stejně drahého a o nic méně explicitního Wordsworthe, bude muset nutit, aby si ji s potěšením nebo se zájmem přečetla. Tím ta hádka – z mé strany hádka, z jeho diskuse –
skončila. Člověk se přece nemůže hádat s někým, kdo věří nebo aspoň ve všech kostech cítí, že básníkovým úkolem není psát to, co psát musí, ale spíš to, co by psal, kdyby mu někdo pod trestem smrti uložil napsat to, co napsat musí, stylem, který by odradil tak málo jeho bývalých knihovnic, kolik je v jeho lidských silách. Pro pravověrné, trpělivé, nenarušitelně ryzí lidi jsou překrásné všechny důležité skutečnosti tohoto světa – možná že život a smrt ne, neboť to jsou pouze slova, ale všechny důležité skutečnosti rozhodně. Seymour nejméně tři roky před svým koncem určitě prožíval to nejhlubší uspokojení, jaké je jen ostřílenému umělci dopřáno pociťovat. Našel si formu veršování, která mu vyhovovala, která splňovala jeho nejdávnější požadavky na poezii vůbec a kterou by podle mě i slečna Overmanová, kdyby byla ještě naživu, pokládala za velice zajímavou, neřku-li za půvabnou, a přinejmenším za „poutavou“, pokud by jí ovšem věnovala stejnou neskoupou pozornost jako svým starým milcům Browningovi a Wordsworthovi. To, co si S. našel, k čemu se dopracoval, je velice těžké popsat. *
Normální a jediná logická věc by byla, kdybych sem teď vrazil jednu nebo dvě nebo třeba i všech těch stočtyříaosmdesát básní, aby čtenář poznal, oč jde. To ovšem udělat nemůžu. Dokonce si nejsem jist ani tím, že mám právo o té záležitosti vůbec mluvit. Je mi dovoleno na těch básních sedět, připravit je k uveřejnění, pečovat o ně a případně jim vybrat nakladatele, který by je nevydal jen brožované, ale ocitovat tady z nich nemůžu sebekratší úryvek, neboť mi to ze silně osobních důvodů zakázala vdova po básníkovi (které podle zákona patří). Třeba pro začátek pomůže, když napíšu, že nejoblíbenější Seymourova básnická forma bylo nejspíš klasické japonské tříverší, sedmnáctislabičné haiku, a že sám psal – krví – haiku (takřka vždycky v angličtině, ale někdy i – doufám, že to nebude znít jako nemístné holedbání – v japonštině, němčině nebo italštině). Dalo by se říct, a nejspíš se i řekne, že básně ze Seymourova pozdnějšího období se v podstatě podobají anglickému překladu jakéhosi dvojitého haiku, pokud něco takového existuje, a já bych se o to nerad s někým handrkoval, ale z čeho se mi obrací žaludek je, že si s největší pravděpodobností nějaký ušlý, ale nezdolný špásmajstr z katedry anglistiky v roce 1970 – a není vyloučeno, že to budu, Bůh mi buď milostiv, já sám – zavtipkuje a řekne, že Seymourova báseň se má k haiku jako dvojité martini k obyčejnému. A pakliže bude mít nějaký vědátor pocit, že je třída správně rozpumpovaná a připravená, nezastaví ho ani fakt, že to není pravda. Zkrátka bych rád, dokud můžu, hezky pomalu a zřetelně prohlásil: Seymourovy pozdní básně jsou šestiverší, která nemají žádné stanovené metrům, i když jsou to povětšině jamby, a která částečně z lásky k mrtvým japonským mistrům a částečně z vlastních přirozených básnických sklonů pracovat na přitažlivě malé ploše, schválně omezil na třicet čtyři slabiky, neboli na dvojnásobný počet slabik klasického haiku. Navíc žádná z těch sto osmdesáti čtyř básní, jež jsou v současné době pod mou střechou, nikoho kromě Seymoura moc nepřipomíná. Je třeba přičinit alespoň to, že po zvukové stránce jsou stejně osobité jako Seymour. To znamená, že jsou všechny tak nezvučné, tak tiché, jak Seymour věřil, že mají básně být, jenom jsou protkány ustavičnými krátkými závany eufonie (tohoto slova používám proto, že mě okamžitě nenapadá jiné, méně ohavné), jež na mě osobně působí, jako kdyby někdo – samozřejmě někdo, kdo není úplně střízlivý – otevřel dveře mého pokoje a zatřoubil do něj tři, čtyři nebo pět nepopiratelně líbezných, neamatérských tónů na kornet a zase zmizel. (Ještě jsem nepoznal básníka, který by budil dojem, že uprostřed básně hraje na kornet, natož pak že na něj hraje líbezně, a tak bych to radši moc nerozváděl. Popravdě řečeno vůbec ne.) V rámci této šestiveršové struktury a této prazvláštní harmoničnosti dělá Seymour s básní podle mého názoru přesně to, co s ní dělat má. Obrovská většina z těch
stočtyřiaosmdesáti básní je nezměrně – nikoli snad rozjásaná – ale plná jasu a může je číst každý, kdekoliv, dokonce i nahlas za bouřlivých nocí v pokrokovějších sirotčincích, ale posledních třicet nebo pětatřicet z nich bych žádné živoucí duši, která za života aspoň dvakrát neumřela, a pokud možno pomalu, tak úplně stoprocentně nedoporučoval. Moje nejoblíbenější, pokud mám nějaké nejoblíbenější, což rozhodně mám, jsou dvě poslední básně z té sbírky. Myslím, že nikdo neutrpí žádnou újmu, když prostě řeknu, o čem jsou. Předposlední je o jedné mladé vdané ženě a matce, která má očividně mimomanželský poměr, jak se tomu říká v mé staré příručce. Seymour ji nepopisuje, žena vstupuje do básně právě v okamžiku, kdy ten jeho kornet vyluzuje něco neobyčejně působivého, ale já ji vidím jako děsně hezkou, průměrně inteligentní, nadprůměrně nešťastnou holku, která s největší pravděpodobností bydlí blok nebo dva od Metropolitního muzea umění. Jednou večer přijde hrozně pozdě domů z dostaveníčka – představuju si, že má oči opuchlé od pláče a rozmazanou rtěnku – a najde na pokrývce své postele balónek. Někdo ho tam prostě nechal. Básník neříká, že je to veliký nafouknutý dětský balónek, pravděpodobně zelený jako Central park na jaře, ale nic jiného to být nemůže. Druhá báseň, poslední z té sbírky, je o jednom mladém vdovci z vilové čtvrti, který si jednou večer sedne na svůj trávník, rozumí se že v pyžamu a županu, a kouká na úplněk. Unuděná bílá kočka, nepochybně příslušnice jeho domácnosti a takřka bezpečně bývalá hlava jeho domácnosti, přijde k němu a převalí se na záda a on, jak se na ten měsíc kouká, se od ní nechá kousat do levé ruky. Tahle poslední báseň by mohla být upřímně řečeno pro mého řadového čtenáře zvlášť zajímavá, a to ze dvou zcela speciálních důvodů, o kterých bych tady velice rád pohovořil. Seymourovy verše jsou maximálně holé a vždycky bez výjimky bez okras, což prospívá většině poezie a svědčí zejména básním se zřetelným čínským nebo japonským „vlivem“. Když však tady asi před půl rokem byla o víkendu na návštěvě moje mladší sestra Franny a kramařila v zásuvkách mého psacího stolku, přišla náhodou na tuhle báseň o vdovci, kterou jsem právě znesvětil svým převyprávěním; měl jsem ji vyndanou ze sbírky, že ji přepíšu na stroji. Z důvodů, které v tomhle okamžiku nejsou příliš podstatné, tu báseň neznala, a tak si ji přirozeně na místě přečetla. Když pak se mnou o ní mluvila, prohlásila, že by ji zajímalo, proč Seymour napsal, že se ten mladý vdovec nechal od té kočky kousat právě do levé ruky. To jí vadilo. Řekla, že to s tou „levou“ rukou zní spíš jako ode mě než od něj. Nehledě samozřejmě k tomu, že tím narážela na mou čím dál trestuhodnější, čím dál větší profesionální vášeň pro detail, chtěla asi říct, že podle jejího názoru to adjektivum člověka zarazí, poněvadž z toho trčí, poněvadž je moc explicitní, nepoetické. Utloukl jsem ji argumenty, a upřímně řečeno jsem ochoten utlouct i vás, pokud to bude zapotřebí. V hloubi duše jsem si jist, že Seymour tenkrát pokládal za životně důležité naznačit, že to byla levá, ta nešikovnější, ruka, do které ten mladý vdovec nechal tu bílou kočku zarývat její ako jehla ostré zoubky, poněvadž si tím ponechal pravou volnou, aby se mohl udeřit do prsou nebo plácnout do čela – tahle analýza bude mnoha čtenářům připadat strašně přitažená za vlasy. A taky možná přitažená za vlasy je. Jenže já vím, jaký měl můj bratr vztah k lidským rukám. Kromě toho je tu další, nanejvýš závažný aspekt téhle záležitosti. Třeba bude někomu připadat nevkusné, že to rozpitvávám – že je to, jako bych chtěl mermomocí naprosto cizímu člověku přečíst do telefonu celý scénář „Abieho Irská růže“ – ale Seymour byl napůl žid, a i když se o tom nemůžu vyslovovat s absolutní jistotou velkého Kafky, můj zcela střízlivý odhad čtyřicetiletého člověka mi říká, že každý myslící člověk s větším podílem semitské krve v žilách a jeho ruce k sobě mají důvěrný, takřka oboustranně informovaný vztah, a i když ten člověk třeba
chodí léta a léta s rukama v kapsách, ať už řečeno obrazně nebo doslova (obávám se, že mu často připadají jako dva agresivní starší přátelé nebo příbuzní, které by radši nechal doma, když jde někam mezi lidi), v krizovém okamžiku je velice pohotově z kapes vytáhne, vytrhne a nechá je udělat něco drastického – například se uprostřed básně zcela nebásnicky zmíní, že to byla levá ruka, do které ta kočka kousala – psát básně zajisté okamžik krizový je, možná jediný, za který můžeme být pohnáni k zodpovědnosti. (Omlouvám se za tu lavinu slov. Bohužel bude asi pokračovat.) Druhý důvod, proč si myslím, že právě tahle báseň by mohla mého řadového čtenáře obzvlášť – a doufám že doopravdy – zajímat, je ten zvláštní osobní náboj, co obsahuje. V životě jsem nic podobného neviděl vytištěného a podotýkám, i když je to možná ode mě neuváženost, že jsem od raného dětství až do věku, kdy mi bylo už hezky přes třicet, přečetl jen málokdy méně než dvě stě tisíc slov denně, a často spis ke čtyřem stům tisícům. Přiznávám se však, že ve svých čtyřiceti letech mám jen zřídkakdy chuť do něčeho byť jen klořnout, a když po mně nikdo nežádá, abych prohlížel nějaké anglické texty, ať už své nebo svých mladých dam, čtu zpravidla jen velmi málo, pakliže nepočítám uštěpačné pohlednice od svých příbuzných, semenářské katalogy (takové i onaké), časopisy milovníků ptactva a významné lístky Brzy se uzdravte, které mi posílají mí bývalí čtenáři, co se někde dopídili lživých informací, že trávím půl roku v buddhistickém klášteře a druhý půlrok v ústavu pro choromyslné. Hrdost člověka, který nečte – nebo který svou konzumaci literatury výrazné zredukoval, když už jsme tak u toho – je však, jak si dobře uvědomuju, dokonce urážlivější než hrdost jistých čtenářů, kteří literaturu hltají, a proto se snažím (myslím, že teď mluvím vážně) držet se aspoň částečně svých raných namyšlených názorů na literaturu. Jeden z nejbarbarštějších z nich je, že obyčejně poznám, jestli autor nějaké básně nebo prózy čerpá ze zkušenosti, ať už z bezprostřední nebo převzaté z druhé či desáté ruky, nebo jestli nám podstrčil něco, o čem si myslí, že si to sám vymyslel. Přesto však, když jsem tehdy v roce 1948 četl poprvé ty verše o mladém vdovci a bílé kočce – nebo spíš když jsem seděl a poslouchal je –, se mi skoro nechtělo uvěřit, že Seymour nepohřbil aspoň jednu manželku, o které nikdo z naší rodiny nevěděl. Samozřejmě že nepohřbil. Aspoň ne (kdo při tom dřív zrudne, pokud někdo zrudne, bude rozhodně čtenář, a ne já) v téhle inkarnaci. A stejně tak neznal, pokud má značně široká, i když poněkud nesystematická znalost jeho osoby sahá, důvěrně žádného vdovce. Abych k tomu přičinil ještě poslední, skrz naskrz nepředloženou poznámku: měl do vdovce stejně daleko jako každý mladý Američan. A i když připustíme, že každý ženatý muž v okamžicích trýzně nebo nadšení – a tedy (řečeno čistě teoreticky) pochopitelně i Seymour – asi uvažuje, jaký by byl jeho život, kdyby se jeho ženuška najednou vypařila (a rád bych, aby z toho vyplývalo, že prvořadý básník by mohl z takových vzdušných zámků vytvořit krásnou elegii), připadá mi to jen jako voda na mlýn psychologů, a rozhodně to není to, oč mi tady jde. Mně jde o to – pokusím se do toho nezabřednout, jakkoli je nepravděpodobné, že se mi to podaří –, že čím se Seymourovy básně zdají nebo jsou osobnější, tím méně ozřejmuje jejich obsah známé detaily jeho každodenního života v našem západním světě. Můj bratr Waker po pravdě řečeno tvrdí (a doufejme, že se to jeho opat nikdy nedomákne), že Seymour v mnoha svých nejpůsobivějších básních asi čerpal z radostných i žalostných prožitků svých jedinečných pozoruhodných existencí na venkově v Benaresu, ve feudálním Japonsku a ve velkoměstské Atlantidě. Musím se na chvíli odmlčet, abych čtenáři poskytl čas zvednout ruce k nebi nebo si je spíš nad celou tou naší pakáží umýt. Ale přesto se domnívám, že by v tomhle s Wakerem všechny žijící děti z naší rodiny, i když možná jedno nebo dvě s nepatrnými výhradami, náramně výřečně souhlasily. Například to odpoledne, kdy Seymour spáchal sebevraždu, napsal ve svém hotelovém
pokoji na piják podložky čisté haiku v klasickém stylu. Můj doslovný překlad se mi moc nelíbí – on to napsal japonsky –, ale vykládá v té krátké básni, jak jakási holčička otočí své panence, kterou má v letadle vedle sebe, hlavičku, aby se mohla na básníka podívat. Asi týden před tím, než tu báseň napsal, letěl skutečně letadlem a moje sestra Boo Boo poněkud věrolomně poznamenala, že třeba na palubě toho letadla skutečně nějaká holčika s panenkou byla. Já osobně o tom pochybuju. Ne že bych to kategoricky popíral, ale pochybuju o tom. Jestliže tomu však tak skutečně bylo – čemuž ani na minutku neuvěřím –, pak se vsadím, že tu holčičku ani nenapadlo upozorňovat svou kamarádku na Seymoura. Zdržuju se příliš dlouho u poezie svého bratra? Jsem užvaněný? Ano. Ano. Zdržuju se příliš dlouho u poezie svého bratra a jsem užvaněný. A vadí mi to. Ale mé důvody pro to, abych s tím nepřestal, se mi při psaní množí jak králíci. A navíc, přestože jsem šťastný, když píšu, jak už jsem okázale prohlásil, můžu odpřísáhnout, že jsem při psaní nikdy nebyl a ani teď nejsem veselý; moje povolání mi milosrdně skýtá obvyklou kvótu neveselých myšlenek. Právě mě například napadlo, a ne poprvé, že jakmile jednou dospěju k tomu, abych začal vykládat, co vím o Seymourovi jako o člověku, nenajdu už místo a ani nebudu mít potřebně zrychlený puls, nebo řečeno obecněji, ale pravdivěji, chuť znovu začínat o jeho poezii. V tomhle okamžiku, kdy se držím za zápěstí a kážu sám sobě o žvanivosti, promarňuju možná svou životní šanci – tím myslím svou skutečně poslední šanci – učinit závěrečné, ochraptělé sporné souhrné veřejné prohlášení o tom, jaké místo zaujímá můj bratr mezi americkými básníky. Nemíním si tu šanci nechat ujít. A tak vám to prohlášení předkládám: když se ohlídnu zpátky, když znovu poslouchám ten půltucet nebo jen o něco málo víc originálních bísníků, které v Americe máme, stejně jako ty četné talentované básnické excentriky, tu spoustu moderních nadaných poetů, kteří se, zvlášť v dnešní době, uchylují od současného trendu, kloním se silně k přesvědčení, že jenom tři nebo čtyři z nich jsou takřka nenahraditelní, a myslím si, že po boku té hrstky stane nakonec i Seymour. Ne přes noc, verstándlich – zuti Co všechno byste chtěli? Můj – možná flagrantně namyšlený – dohad je, že těch prvních pár vln recenzentů jeho verše nepřímo zatratí, poněvadž o nich napíšou, že jsou zajímavé nebo velmi zajímavé, což bude jen němé nebo prostě ošklivě formulované, a tím ještě víc odsuzující prohlášení, že to jsou úhrnem vzato téměř neslyšitelné bezvýznamnosti, jimž se přes jejich zabudované pódium, včetně řečnického pultíku, skleničky a džbánku s vychlazenou mořskou vodou, nepodařilo dorazit na současné západní dějiště. Ale opravdový umělec, jak jsem vypozoroval, přežije všechno. (K mé radosti dokonce i chválu, jak se domnívám.) A připomínám si, jak mě S. jednou, když jsme byli ještě kluci, celý vzrušený vzbudil z hlubokého spánku. Jeho žluté pyžamo probleskovalo tmou. Vypadal – jak se o tom vyjadřoval můj bratr Walt, když se S. takhle tvářil – jako když křičí heuréka! Chtěl mi sdělit, že podle svého mínění konečně přišel na to, proč řekl Kristus, že se nikdy o nikom nemá říkat, že je hlupák. (Trápil se tím problémem celý týden, ta Kristova slova mu totiž nejspíš připadala jako rada typičtější pro Emily Postovou, autorku příručky o společenském chování, než pro někoho, kdo se zabývá horlivě záležitostmi svého Otce.) Podle Seymoura, který si myslel, že mě to bude zajímat, to Kristus prohlásil proto, poněvadž žádní hlupáci neexistují. Tupci, to ano – ale hlupáci ne. Měl dojem, že mě kvůli tomu musí vzbudit, a jestli prý připustím, že má pravdu (a to bez výhrad připouštím), budu muset přiznat, že když člověk nebude na recenzenty poezie spěchat, prokážou, že ani oni nejsou nejspíš hloupí. Abych přiznal pravdu, není mi při tom pomyšlení nijak lehko, a jsem vděčný, že můžu přejít k něčemu jinému. Konečně jsem dospěl k nejbolavějšímu místu svého povinného, a jak se obávám místy
trochu choulostivého průzkumu poezie svého bratra. Tušil jsem od samého počátku, že k němu dorazím. Kéž by na mě čtenář v téhle chvíli vyrukoval s nějakou strašlivou otázkou! (A vy jeden – s tím vaším záviděníhodným Mlčeti zlato.) Vždycky se mi znovu a znovu vracelo neblahé tušení, které mě teď, v roce 1959, už skoro neopouští, že až budou Seymourovy básně všeobecně, a aby se tak řeklo oficiálně uznány za prvořadé (a v univerzitních knihkupectvích jich budou celé stohy a přejdou do osnov přednášek o současné poezii), začnou mladíci i dívky před státnicí sólově i v párech vyrážet s přichystanými zápisníky k mým poněkud skřípajícím dveřím. (Je politováníhodné, že tahle záležitost musí vůbec přijít na přetřes, ale předstírat naivitu, o ušlechtilosti, která mi chybí, ani nemluvě, je pozdě, a tak se musím vytasit s tím, že moje – jak se tvrdí na city útočící – próza, mě pasuje na jednoho z nejoblíbenějších plytkých autorů od dob Ferrise L. Monahana, a že hezká řádka mladých lidí z kateder anglistiky už ví, kde bydlím, kde mám svůj brloh: můžu to dokázat otisky jejich pneumatik na svých záhonech růží.) Když to vezmu kolem a kolem, tak bych bez sebemenšího stínu zaváhání řekl, že existují studenti trojí sorty, kteří touží a zároveň se nebojí podívat kterémukoli literárnímu koni na zuby tak důkladně, jak jen svedou. K první patří mladí muži nebo ženy, kteří k zbláznění milují a uznávají veškerou, aspoň trošinku poctivou literaturu a kteří se, pakliže se jim nezdá jasný Shelley, spokojí s tím, že si vyhledají nějakého místního výrobce podřádnější, i když zcela důstojné poezie. Znám tyhle chlapce a děvčata dobře, nebo si to aspoň myslím. Jsou naivní, jsou živí, jsou nadšení, většinou se dost mýlí a jsou myslím věčnou nadějí té celosvětové kliky blazeovaných nebo materiálně orientovaných literátů. (Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale jakýmsi šťastným řízením osudu se jeden z takovýchhle temperamentních, sebejistých, nesnesitelných, příkladných, často okouzlujících chlapců nebo dívek vyskytl v každém druhém nebo třetím semináři, v kterém jsem v uplynulých dvanácti letech učil.) Druhá sorta mladých lidí, kteří doslova zvoní na domovní zvonky při sháňce literárních dat, trpí, a je na to tak trochu hrdá, neduhem akademismu, kterým se nakazila od některého z půl tuctu svých profesorů moderní anglické literatury nebo od svého instruktora, jehož vlivu byla od prvního ročníku vystavena. Zhusta, pakliže už sami učí, nebo se chystají učit, je jejich nemoc tak pokročilá, až člověk pochybuje, že by se dala zastavit, i kdyby se našel někdo, kdo by k tomu byl patřičně vybaven a mohl se o to pokusit. Například právě vloni mě přepadl jakýsi mladý muž kvůli jedné věci, kterou jsem napsal před několika lety a která se týkala především Shenvooda Andersona. Přišel ve chvíli, kdy jsem rozřezával část své zimní zásoby paliva benzínovou pilou – nástrojem, z něhož mám dodnes, přestože jím řežu už osm let, hrůzu. Bylo to na vrcholu jarního tání, za krásného slunečního dne, takže jsem si, abych se přiznal, připadal tak trochu thoreauovsky (což byl pro mě skutečný svátek, neboť jsem ani po těch třinácti letech života na venkově ještě nepřestal měřit vzdálenosti v přírodě na newyorské bloky.) Zkrátka to vypadalo na pěkné, i když literární odpoledne, a vzpomínám si, že jsem se silně kochal nadějí, že toho mladíka po vzoru Torna Sawyera a jeho kyblíku s barvou přiměju, aby to zkusil s mou pilou. Vypadal zdravý, ba dokonce jako svalovec. Jeho klamavý vzhled mě však stál málem levou nohu, neboť se po přemítavé a krutě slibné pauze hned na to, co jsem skončil s krátkou, pro mě poměrně příjemnou eulogií o jemném, působivém stylu Sherwooda Andersona, zeptal mezi jekotem a chrapláním pily, jestli podle mého názoru existuje endemický americký Zeitgeist. (Chudák kluk. I když o sebe bude výjimečně dobře pečovat, nemůže mít před sebou víc než padesát úspěšných let vysokoškolské kariéry.) Třetí sorta lidí, z kterých se stanou moji značně
stálí návštěvníci, myslím jako po tom, co budou Seymourovy básně pečlivě vypakované a označené visačkami, vyžaduje samostatný odstavec. Tvrdit, že většinu mladých lidí daleko víc než básníkova poezie přitahují podrobnosti jejich života, ať už je jich pár nebo celá kupa, podrobnosti, které se tady dají zhruba, pracovně, označit za senzační, by bylo absurdní. Je to však jedna z těch absurdit, které bych si někdy rád vzal teoreticky pořádně na paškál. V každém případě si myslím, že kdybych těch přibližně šedesát (nebo po pravdě řečeno šedesát a něco) dívek z mých dvou kursů tvůrčího psaní, z nichž většina je z vyšších ročníků a které mají do jedné diplom z angličtiny, požádal, aby mi ocitovaly jediný, kterýkoli verš z „Ozymandiase“ nebo aspoň řekly, o čem ta báseň zhruba je, pochybuju, že by jak jedno tak druhé svedlo aspoň deset z nich, ale vsadím se o své ještě nevyrašené tulipány, že takových padesát by vědělo, že Shelley byl náramný zastánce volné lásky a měl dvě ženy, z nichž jedna napsala „Frankensteina“ a druhá se utopila. Ale vězte, že mě tohleto pomyšlení ani neděsí, ani utopila.*
Bylo by zbytečné přivádět své studentky do rozpaků jen proto, abych své tvrzení dokázal. Nebylo by to poprvé, co to nějaký pedagog udělal. Nebo jsem si možná jen vybral nesprávnou báseň. Jestliže platí, jak jsem zlomyslně nadhodil, že „Ozymandias“ na mé studentky vyloženě nezapůsobil, dá se třeba velká část viny za to přičíst básni samotné. Třeba nebyl šílený Shelley dost šílený. Rozhodně nemůže být sporu o tom, že jeho šílenství nebylo šílenství srdce. Moje dívky bezpochyby vědí, a pravděpodobně nad tím zajásaly, že Robert Burns nezřízeně chlastal a hýřil, ale jsem si jist, že kromě toho znají veškeré podrobnosti o té podivuhodné myši, co vyoral. (Zajímalo by mě, jestli by ty „obrovské kamenné nohy bez trupu“, co stály v poušti, nemohly být Percyovy. Možná že jeho životopis přežije velkou část jeho nejlepších veršů. A pakliže ano, je to snad proto – No dobrá, už toho nechávám. Ale mladí básníci, mějte se na pozoru! Jestli chcete, abychom chovali v paměti vaše nejlepší verše aspoň s takovou láskou, s jakou vzpomínáme na vaše pikantní pestré životy, měli byste možná v každé strofě vyplašit srdcem jednu pěknou polní myš.) Ale vězte, že mě tohleto pomyšlení ani neděsí, ani nerozhořčuje. Dokonce si myslím, že si ani nestěžuju. Poněvadž když není nikdo hlupák, nejsem hlupák ani já, a jakožto nehlupák, i když samozvaný, mi jistě nikdo neupře právo si uvědomovat, že ať jsme kdo jsme, ať svíčky na našem posledním narozeninovém dortu plápolají žárem sebepodobnějším žáru vysoké pece a ať jsme všichni zdánlivě dosáhli sebevětší intelektuální, morální i duchovní výše, naše lačnost po tom, co je senzační, nebo aspoň trochu senzační (což samozřejmě zahrnuje klevety nižšího i vyššího řádu), je nejspíš jedna z těch lidských choutek, které se ukájejí nejhůře a nejneúčinněji se drží na uzdě. (Proboha, proč toho řečnění nenechám? Proč si nezajdu pro příklad přímo ke svému básníkovi? Jedna ze Seymourových sto čtyřiaosmdesáti básní – která nás šokuje jen při prvním setkání, ale při druhém působí jako ta nejpovzbudivější óda na všechno živé, jakou jsem kdy četl – líčí jednoho význačného starého asketu, který leží na smrtelné posteli, obklopen kněžími a učedníky, odříkávajícími modlitby, a který se snaží zaslechnout, co říká pradlena na dvoře o špinavém prádle jeho souseda. Ten starý pán, jak dává Seymour jasně najevo, si v koutku srdce přeje, aby kněží trošku ztlumili hlas.) Vidím však, že mi jako obvykle dělá mírné potíže zastavit a zkrotit to strašlivé příhodné generalizování aspoň na tak dlouho, než nějak tu divokou premisu doložím. Nepůsobí mi žádnou radost, když se mám v tomhle směru mírnit, ale zřejmě musím. Podle mého názoru se nedá oddiskutovat, že valná část lidí na celém širém světě, lidí různého věku, kultury a přirozeného nadání, nachází obzvláště živé a v některých případech dokonce přemrštěné zalíbení v básnících a umělcích, o nichž se nejenom traduje, že vytvářejí velká a krásná umělecká díla, ale že mají jakožto lidé nějaký do nebe
volající nedostatek: buď mají nějakou evidentní vadu charakteru nebo se nechovají jako řádní občané nebo mají nějaký rozpoznatelně romantický neduh či vášeň –jako je obrovský egocentrismus, záletnictví, totální hluchota, úplná slepota, neuhasitelná žízeň, smrtelně úporný kašel, slabost pro prostitutky, enormní sklony k cizoložství nebo k incestu, zjištěná nebo nezjištěná závislost na opiu či sodomie a tak dále, Bůh buď všem těm opuštěncům milostiv. I když na seznamu těch nepřekonatelných slabostí tvůrčích lidí není na prvním místě sebevražda, nemůže si člověk nepovšimnout, že básníkovi nebo umělci, který ji spáchá, se odjakživa dostávalo značně horlivé pozornosti, nezřídka takřka z výlučně sentimentálních důvodů, pozornosti, jakou věnujeme jedinému nedochůdčeti z vrhu štěňat (abych to vyjádřil mnohem ošklivěji, než chci). Konečné jsem tu myšlenku, která mě za mnoha nocí připravila, a nejspíš ještě asi připraví, o spánek, vyřkl. (Ptáte se, jak je možné, že jsem šťastný, když jsem napsal, co jsem právě napsal? Ale jsem. Není mi do smíchu, jsem až do morku kostí neveselý, ale moji euforii zřejmě nic nezdolá. Je srovnatelná, jak si připomínám, s euforií jen jedné osoby ze všech lidí, co jsem v životě poznal.) Nedovedete si představit, jak obrovské plány jsem měl s následujícím místem a jak jsem si nad nimi mnul ruce. Zdá se však, že jim je osudem souzeno, aby se s celou svou krásou ocitly na dně mého košíku na papír. Mel jsem teď v úmyslu prosvětlit ty dva půlnoční odstavce dvojicí slunných duchaplností, jakýmsi sladěným párem fórů, nad jakými asi moji kolegové vypravěči často zelenají, ať už závistí nebo ošklivostí. Měl jsem v úmyslu říct teď čtenáři, že jestli za mnou někdy ti mladí lidé zaskočí (a budou se vyptávat na Seymourův život nebo smrt), jedna moje vada – běda! – jim tu audienci překazí. Měl jsem v úmyslu se teď zmínit – zatím jen mimochodem, protože doufám, že to jednoho krásného dne rozvinu do nekonečné šíře –, že Seymour a já jsme v dětství strávili takřka sedm let odpovídáním na otázky v jednom kvizovém rozhlasovém pořadu a že od té doby, co jsme oficiálně zmizeli z éteru, mám k lidem, kteří se mě zeptají třeba jen kolik je hodin, takřka přesně stejný vztah jako ta Dickensova Betsy Trotwoodová k oslíkům. Dále jsem měl v úmyslu vyjevit, že po těch zhruba dvanácti letech asistování na univerzitě jsem dnes, v roce 1959, obětí častých záchvatů Glassovy nemoci, jak to tuším lichotivě nazývají moji kolegové z profesorského sboru – což jsou laicky řečeno chorobné křeče v lumbální a pobřišní krajině, které mají za následek, že když přednášející v mimoúředních hodinách vidí, jak se k němu blíží někdo pod čtyřicet, honem se celý přikrčí a přejde na druhou stranu ulice nebo zaleze pod nějaký velký kus nábytku. Žádná z těch dvou taktik mi ovšem není moc platná. V obou je v jakémsi zvláštním slova smyslu kus zvrácené opravdovosti, ale zdaleka ne dost. Neboť jsem si mezi těmi dvěma odstavci uvědomil strašlivý, nepominutelný fakt, že hořím touhou, abych mohl o tom mrtvém člověku mluvit, abych na něj byl dotazován, abych byl podrobován výslechům. Právě mi dopadlo, že kromě mnoha dalších – a jak pevně věřím ušlechtilejších – pohnutek, mě žene nafoukanost člověka, který se domnívá, že je jediný živoucí tvor, jenž zesnulého, kterého přežil, dobře zná. A tak nechť jen přijdou – ti holobrádci, ti nadšenci, ti teoretikové, ti zvědavci, velcí i malí, ti vševědové! Nechť jich přijíždějí narvané autobusy, nechť se ke mně se svými leikami snášejí padáky. V hlavě se mi už rojí vlídné řeči na uvítanou. Jedna ruka už sahá po krabici se saponátem a druhá po špinavém čajovém servisu. Zarudlé oko se už cvičí v rozjasňování. Červený koberec před vchodem je rozvinut. A teď o jedné velice delikátní záležitosti. Je poněkud hrubšího zrna, to bezesporu, ale delikátní, velice delikátní. Když vezmu v úvahu, že na detaily téhle záležitosti nemusí později v žádoucím nebo dostatečně velkém rozsahu dojít, myslím, že bych měl
čtenáře radši honem upozornit a doporučit mu, aby pokud možno do samého konce neztrácel ze zřetele, že všechny děti z naší rodiny byly, jsou, potomky udivujícně dlouhého a pestrého dvojstupu profesionálních komediantů. Dovolte, abych vám řekl nebo pošeptal, že všichni máme buňky – abych to vyjádřil geneticky – ke zpěvu, k tanci a (o tom jistě nepochybujete) k vykládání legračních historek. Za obzvlášť důležité však pokládám neztrácet ze zřetele – stejně jako to nikdy neztrácel ze zřetele Seymour, dokonce už v dětství –, že máme mezi sebou širokou paletu profesionálních cirkusáků a lidí s povoláním, které s cirkusem souvisí, aby se tak řeklo. Jeden z mých (a Seymourových) pradědečků, abych uvedl jeden nepochybně interesantní příklad, byl velmi slavný polskožidovský jarmareční šašek jménem Zozo, který měl tu slabůstku – dokud na ni nezahynul, jak musí člověk nutně usoudit –, že skákal z obrovských výšek do malých nádob s vodou. Další můj a Seymourův pradědeček, Ir jménem MacMahon (o kterém matka, budiž ji až do smrti přičítáno k dobru, nikdy nepřišla do pokušení mluvit jako o „roztomilým chlapíkovi“), byl samostatný podnikatel, který vždycky na louce rozestavil dvě oktávy prázdných lahví od whisky, a když ho obestoupil hlouček platících diváků, předvedl, jak nám vypravovali, velice melodický tanec na lahvích. (A tak jistě uvěříte mému slovu, že máme v rodokmenu mimo jiné i několik cvoků.) A naši rodiče, Les a Bessie Glassovi, vystupovali v kabaretech a v music hallech s poměrně konvenčním, ale – jak si myslíme my – pozoruhodně dobrým zpěvním a tanečním kupletem, z kterého se v Austrálii – kde jsme se Seymourem strávili při vyprodaných domech asi dva roky svého nejútlejšího dětství – stala takřka prvořadá atrakce a který později dosáhl i v Americe u společnosti Pantages a v Orpheu víc než jen přechodné popularity. Podle názoru nemála lidí to mohli jako varietní dvojice táhnout ještě značně déle. Ale Bessie se na to dívala jinak. Nejenomze měla odjakživa schopnost číst na stěnách menetekel – v roce 1925 bylo dvěma vaudevillovým vystoupením za den už takřka odzvoníno a ke čtyřem představením za den ve velkých, nových, neustále se množících palácích, kde se promítaly filmy, proložené varietními čísly, měla silnou averzi – ale důležitější bylo, že ji už od dětství, které strávila v Dublinu, kde její dvojče, její sestra podlehla v zákulisí rychlé podvýživě, fatálně přitahovala jakákoli forma jistoty. V každém případě se na jaře roku 1925 po skončení jakž takž úspěšného angažmá v Albee v Brooklynu, kdy jejích pět dětí leželo se zarděnkami ve třech a půl nehonosných pokojích starého hotelu Alamac na Manhattanu a ona měla podezření, že je zase těhotná (mylně, jak se pak ukázalo, neboť nejmladší děti z rodiny Zooey a Franny se narodily teprve v roce 1930 a 1935), zničehonic obrátila na jednoho svého „vlivného“ (a to nikoli jen v uvozovkách) obdivovatele a můj otec se stal „ministrantem v administrativním oddělení“ rozhlasu, jak se o tom léta a léta vyjadřoval beze strachu, že by mu někdo z nás příliš protiřečil, a tím dlouhodobá umělecká dráha dua Gallagherova a Glass oficiálně skončila. Já se tady však snažím především najít nejjistější způsob, jak napovědět, že tento podivný odkaz rampy a tří manéží byl takřka všudypřítomnou a zcela určující realitou pro život všech sedmi dětí z naší rodiny. Z dvou nejmladších, jak jsem už podotkl, se stali v pravém slova smyslu herci z povolání. Ale mezi nimi a ostatními neexistuje žádná tlustá dělicí čára. Starší z mých dvou sester, jen na první pohled pevně zakotvená obyvatelka vilové čtvrti, matka tří dětí, spolumajitelka garáže se dvěma vozy, ve všech svých svrchovaně radostných okamžicích tančí, jako by jí šlo do slova a do písmene o život; viděl jsem ji ke svému zděšení, jak s mou pětidenní neteří v náručí provedla velice slušný step (něco á la Ned Wayburn z pořadu Pat a Marion Rooneyovi). Můj mrtvý bratr Walt, který zahynul nešťastnou náhodou v Japonsku, ačkoli už válka skončila (a o kterém v této řadě sezení, abych se jimi prokousal, hodlám vykládat co
nejméně), byl taky tanečník, možná že ne tak spontánní, ale z profesionálního hlediska mnohem lepší než moje sestra Boo Boo. Jeho dvojče, můj bratr Waker, náš mnich, náš v internací žijící kartuzián, si jako chlapec soukromě kanonizoval W. C. Fieldse a v duchu tohoto nadaného, neukázněného, ale skoro svatého muže se cvičíval mezi jiným v žonglování s krabicemi doutníků, až v tom dosáhl obdivuhodné dokonalosti. (V rodině se traduje, že ho šoupli do kláštera – to znamená zbavili všech jeho povinností sekulárního kněze v městě Astorii –, aby nepřicházel neustále do pokušení házet svým farníkům hostii na jazyk nádherným obloukem přes levé rameno z odstupu dvou nebo tří kroků.) Pokud jde o mou maličkost – Seymoura bych si rád nechal až na konec –, jsem naprosto přesvědčen, že jste museli vyrozumět, že i já trošku tančím. Samozřejmě jen na požádání. Kromě toho, jak bych se měl zmínit, mám často pocit, že nade mnou bdí, i když maličko roztěkaně, pradědeček Zozo. Mám pocit, že když se procházím v lese nebo vcházím do třídy, dědeček jakýmsi záhadným způsobem dbá, abych neklopýtl o své neviditelné pytlovité klaunské kalhoty, a možná i dohlíží, aby můj falešný nos, když sedím u psacího stroje, ukazoval tu a tam k východu. Koneckonců i náš Seymour byl po celý život (a ani o vlásek méně než my ostatní) ovlivňován svým „zázemím“. Už jsem tu podotkl, že i když jsou jeho básně nanejvýš osobní, i když se v nich dokonale zrcadlí, prochází jimi, a to i tehdy, když ho jeho múza dovede k nejvyššímu rozjaření, aniž o sobě utrousí jedno jediné autobiografické zrníčko. Což je, jak upozorňuju, i když se tím asi nezavděčím každému, vysoce kultivovaný varietní výstup – tradiční úvodní číslo, při kterém má artista na bradě místo obvyklé špacírky zlatý kornet a balancuje se slovy a s emocemi místo se stolkem z chromovaných trubek a pohárem na šampaňské naplněným vodou. Mám však pro vás něco ještě mnohem názornějšího a směrodatnějšího. Nemohl jsem se dočkat, až vám to budu moct říct: V roce 1922, kdy bylo Seymourovi pět a mně tři, vystupovali Les a Bessie v Brisbanu několik týdnů v jednom pořadu s Joem Jacksonem – s tím proslulým Joem Jacksonem s jeho poniklovaným akrobatickým bicyklem, který svítil až do poslední řady sálu, jako by byl z něčeho ještě lepšího než platina. O mnoho roků později, nedlouho po vypuknutí druhé světové války, krátce nato, co jsme se se Seymourem přestěhovali v New Yorku do vlastního bytečku, nás náš otec – Les, jak mu budu odteďka říkat – jednou večer přepadl, když se vracel domů z partičky binoklu. Bylo naprosto jasné, že mu celé odpoledne padala špatná karta. Rozhodně vešel s umíněným odhodláním nesvlíknout si ani kabát. A tak seděl a kabonil se na nábytek. Otočil mi ruku, aby zkontroloval, jestli mám prsty zažloutlé od cigaret, pak se zeptal Seymoura, kolik jich denně vykouří. Měl dojem, že má ve sklenici mouchu. Po chvíli, když rozhovor – aspoň podle mého názoru – už takřka skomíral, zničehonic vstal a šel se podívat na fotografii, na níž byl on a Bessie a kterou jsme si právě připíchli na zeď. Nejméně minutu se na ni mračil, pak se s prudkostí, která nikoho z rodiny nemohla překvapit, otočil a zeptal Seymoura, jestli se pamatuje, jak tenkrát Joe Jackson vozil jeho, Seymoura, na řídítkách bicyklu po jevišti kolem dokola. Seymour, který seděl na druhé straně místnosti ve staré lenošce potažené manšestrem, se zapálenou cigaretou, v modré košili, v šedivých kalhotách, v mokasínkách se sešmajdanými podpatky, na tváři z té strany, kterou byl ke mně obrácený, říznutí po holení, odpověděl na Lesovu otázku vážně a okamžitě tím zvláštním způsobem, jakým odpovídal na všechny Lesovy otázky – jako by měl takovéhle otázky nejradši ze všech na světě. Odpověděl, že si není jist, jestli už z toho krásného kola Joa Jacksona vůbec slezl. A tahle odpověď měla nejenom obrovskou osobní sentimentální cenu pro tatínka, ale byla v mnoha a mnoha směrech pravdivá, pravdivá, pravdivá.
Mezi posledním odstavcem a tímhle uběhlo, uplynulo něco přes dva a půl měsíce. Musím k tomu vydat malý bulletin, i když se nad ním mírně ušklíbám, protože mi připadá, že by někdo z jeho řádků mohl vyčíst, že při práci vždycky sedím na židli, během hodin, co píšu, vypiju až třicet šálků černé kávy a ve svém volném čase si vyrábím sám nábytek, zkrátka poněvadž má tón literáta, který s dotazujícím se redaktorem nedělní knižní přílohy ochotně mluví o svých pracovních zvycích, o svých koníčcích a o svých zveřejnitelnějších lidských slabostech. Po pravdě řečeno nic tak intimního nemám za lubem (v tomhle si zatím na sebe dávám bacha, poněvadž podle mého názoru nehrozilo tomuhle literárnímu výplodu ještě nikdy bezprostřednější nebezpečí, že bude mít stejnou neformálnost jako spodní prádlo, než právě v téhle chvíli). Oznámil jsem, že mezi těmi dvěma odstavci je velký časový odstup a vysvetluju ho čtenáři tím, že jsem proležel devět týdnů se žloutenkou a teprve teď jsem vstal z postele. (Chápete už, jak to myslím s tím spodním prádlem? Ta moje poslední upřímná poznámka je jakoby takřka beze zbytku převzatá z Minského burlesky. První komik: „Proležel jsem devět tejdnů v posteli s pěknou žloutenkou.“ Druhý komik: „S kterou, ty klikaři? Ty Žloutenkovic holky jsou obě moc pěkný.“ Jestli má být tohle moje slibované zdravotní osvědčení, tak snad abych si honem pospíšil zpátky do Údolí nemocných.) Zajímalo by mě, jestli si čtenář, když mu důvěrně sdělím, jak taky bezpodmínečně musím, že už takřka týden chodím a do tvářiček i do líček se mi už vrátily růžičky, vyloží to mé důvěrné sdělení nesprávně – čímž myslím hlavně na dvě možnosti: za prvé, jestli si pomyslí, že ho mírně kárám, poněvadž opomenul zaplavit pokoj, v kterém jsem ležel, kaméliemi? (Hádám, že si každý od srdce oddychne, když zví, že mi ten humor vteřinu od vteřiny dochází.) Za druhé, jestli se čtenář na základě té zprávy o nemoci nemusí nutně přiklonit k názoru, že moje osobní štěstí – tak pečlivě vytrubované na úplném počátku tohoto literárního výplodu – třeba nebylo vůbec štěstí, ale prostě podrážděný žlučník? Tato druhá možnost mi dělá vážné starosti. Je jisté, že při práci na tomto Úvodu jsem byl skutečně šťastný. A když jsem se rozležel při té životodárné žloutence (už jen ta aliterace by mi měla zatnout tipec), byl jsem šťastný přímo zázračně. A jak celý šťastný prohlašuju, jsem extaticky šťastný i v tomhle okamžiku. Čímž nepopírám (a tím jsem se, jak se obávám, dostal k tomu, proč jsem vlastně pro svá nebohá jatýrka konstruoval tuhle vitrínku), čímž nepopírám, jak opakuju, že mi po mé chorobě něco strašlivě chybí. Z celé své duše nesnáším dramatické přeryvy, ale myslím, že tahle látka si žádá nový odstavec. První večer tohoto týdne, kdy jsem cítil, že jsem už zase zdravý jako řípa a můžu znovu začít pracovat na tomhle Úvodu, jsem zjistil, že moje extáze sice neopadla, ale že mi na pokračování v psaní o Seymourovi nestačí síly. Co jsem byl pryč, příliš vyrostl. Nemohl jsem tomu takřka uvěřit. Ten obr, s kterým jsem si před propuknutím své nemoci věděl rady, se za devět krátkých týdnů rozvinul v nejznámější lidskou bytost mého života, v osobu, která je tak velká, že se nevejde na normální strojový papír – rozhodně ne na můj strojový papír. Abych to řekl na rovinu, zmocnila se mě panika, která mě držela pět večerů za sebou. Říkám si však, že to nesmím malovat černěji, než je nutné. Neboť celá ta záležitost má i oslnivě světlé stránky. Dovolte, abych vám bez jakéhokoli přechodu prozradil, co jsem dělal dnes večer a co ve mně vzbuzuje pocit, že se zítra vrátím k práci možná sebevědomější, nafoukanější a protivnější než kdy jindy. Zkrátka jsem si asi před dvěma hodinami přečetl jeden starý soukromý dopis – de facto velice obšírné memorandum
– , který jsem měl jednou ráno v roce 1940 na podnose se snídaní. Přesněji řečeno pod půlkou grapefruitu. Už za minutku nebo za dvě si hodlám dopřát toho nevýslovného (potěšení není to pravé slovo) – toho nevýslovného pomlčka, že vám to dlouhé memorandum ocituju slovo od slova. (Ach ty životodárná žloutenko! Ještě nikdy mě nepostihla nějaká nemoc – a ani zármutek nebo pohroma, když už jsme tak u toho –, aby se nerozvila v něco jako květ nebo spíš poučné memorandum. Stačí mít oči otevřené. Když bylo Seymourovi jedenáct, řekl jednou do éteru, že z bible miluje nejvíc slovo HLEĎTE!) Než však přejdu k hlavnímu bodu, jsem povinován věnovat se cele několika vedlejším záležitostem. Později k tomu třeba už nebudu mít příležitost. Je to asi vážné opomenutí, ale zřejmě jsem neřekl, že kdykoli to bylo proveditelné, a velice často i když to proveditelné nebylo, měl jsem ve zvyku, zkrátka nikdy jsem neodolal a vyzkoušel si svou novou povídku na Seymourovi. To znamená, přečetl mu ji nahlas. Četl jsem ji molto agitato, s jasným náznakem, že po skončení budou všichni potřebovat přestávku na odpočinek. Jinými slovy, když se můj hlas konečně odmlčel, Seymour se pokaždé zdržel jakýchkoli poznámek. Místo toho zpravidla pět nebo deset minut koukal do stropu – ležel při poslechu vždycky bez výjimky natažený na podlaze – pak vstal, (někdy) jemně podupal nohou, která mu usnula, a vyšel z pokoje. Později – obyčejně to byla záležitost několika hodin, ale při jedné nebo dvou příležitostech i dnů – hodil na kus papíru nebo na lepenkovou výztuž od košile několik poznámek, které mi buď nechal na posteli či na mém místě u jídelního stolu nebo mi je (velmi zřídka) poslal poštou. Tady je několik jeho krátkých kritických připomínek. (Upřímně řečeno je to jen taková rozcvička. Nevidím, jaký smysl by mělo tvrdit něco jiného, i kdybych pravděpodobně měl.) Děsně, ale přesně. Věrná hlava medúzy. Kéž bych to uměl vyjádřit! Ta ženská je výborná, ale malíři zřejmě straší v hlavě ten tvůj milovaný přítel, ten, co portrétoval v Itálii Annu Kareninovou. Je to příjemné strašidlo, to nejlepší, ale našel bys vlastní popudlivé malíře. Myslím, že bys to měl předělat, Buddy. Ten doktor je moc dobrý, ale asi sis ho oblíbil moc pozdě. Celou první půlku čeká za dveřmi, až si ho oblíbíš, a přitom je to tvoje hlavní postava. Vidíš ten dobrý dialog s ošetřovatelkou jako konverzi. Měl by to být nábožný příběh, jenže je puritánský. Mám pocit, že mu zazlíváš, že kleje. To mi připadá pochybené. Když ten doktor nebo Les nebo kdokoli jiný zakleje, je to přece jen nižší forma modlitby, ne? Nemůžu uvěřit, že by Bůh uznával existenci nějaké formy rouhání. To afektované slovo si vymysleli kněží. Je mi to moc líto, ale tentokrát jsem neposlouchal dost pozorně. Je mi to opravdu moc líto. Ta první věta mě zavedla někam úplně jinam. „Když se Henshaw to ráno probudil, měl hlavu jak střep.“ Strašně pevně spoléhám, že ty nepravdivé románové Henshawy zlikviduješ. Žádní Henshawové neexistují. Přečetl bys mi to ještě jednou? Prosím tě, smiř se se svou inteligencí. Té se nezbavíš, Buddy. Svévolně ji zahodit by bylo stejně nesprávné a nepřirozené, jako kdybys zahodil svá adjektiva a příslovce jen proto, že to profesor B. po tobě chce. Co o tom ví? A co ty víš o své inteligenci, když už jsme tak u toho? Sedím tady a trhám poznámky, co ti píšu. Vždycky začnu s něčím jako „Tohle má báječnou stavbu“ nebo „Ta ženská vzadu na nákladáku je ohromně legrační“ nebo „Rozhovor mezi těmi dvěma policajty je fantastický“. Z čehož vyplývá, že jenom chodím kolem horké kaše. Proč, to nevím. Hned jak jsi spustil, tak jsem trochu znervózněl. Znělo to jako začátek nějaké „senza“ povídky, jak tomu říká tvůj úhlavní nepřítel Bob B. Nemyslíš, že by o tomhle řekl, žes vykročil správným směrem? Nedělá ti to těžkou hlavu? Připadá mi, že to, co je na té ženské na nákladáku legrační, ty, sám za legrační nepokládáš. Daleko spíš mi
připadá, že je to něco, o čem si říkáš, že se to všeobecně považuje za ohromně legrační. Mám pocit, žes mě podfoukl. Máš vztek? Můžeš se utěšit tím, že vzhledem k našemu příbuzenskému vztahu nejsem dobrý posuzovatel. Mě to taky napadlo. Ale kromě toho jsem obyčejný čtenář. Jsi spisovatel nebo jenom píšeš „senza“povídky? „Senza“ povídka od tebe mi vadí. Chci vidět veškerou tvou kořist. Ta nová mi nejde z hlavy. Nevím, co ti o ní napsat. Vím, jakě jsi musel zdolávat nebezpečí, abys nezabředl do sentimentality. Ale vyšel jsi z toho výborně. Možná ze až moc výborně. Uvažuju, jestli bych si vlastně nepřál, abys do ní byl trošinku sklouzl. Můžu ti taky napsat povídečku? Žil kdysi dávno jeden slavný hudební kritik, význačný znalec Wolfganga Amadea Mozarta. A ten měl malou dcerušku, která chodila ve škole do pěveckého kroužku a jednou přišla domů s ještě jedním dítětem, že si budou cvičit písničky Irvinga Berlina, Harolda Arlena, Jeroma Kerna a podobných skladatelů, a toho milovníka hudby to strašně rozzlobilo. Proč nemůžou malé děti místo takovýchhle škvárů zpívat jednoduché Schubertovy Písně? A tak zašel za ředitelem školy a udělal kvůli tomu ohromný cambus. Na ředitele argumenty té význačné osobnosti silně zapůsobily a přislíbil, že si zavolá na koberec učitelku hudební výchovy. Byla to stařičká dáma. Velký milovník hudby odešel z ředitelny ve velice dobré náladě. Cestou domů myslel na to, jak skvělé argumenty řediteli v jeho kanceláři předestřel, a jeho roozjaření stoupalo a stoupalo. Hruď se mu dmula. Zrychlil krok a začal si pískat jednu nenáročnou melodii. Byla to písnička ,,K-K-K Katy“. A teď to memorandum! Předkládám ho hrdě a odevzdaně. Hrdě proto – no dobrá, to pomiňme. Odevzdaně proto, že třeba poslouchají někteří moji kolegové z profesorského sboru – jsou to samí lokální posměváčci – a mám tušení, že právě tahleta příloha si dřív nebo později nutně vyslouží název „Devatenáct let starý recepis pro bratry, spisovatele a rekonvalescenty po žloutence, kteří neví kudy kam, a tak nemůžou pokračovat v cestě.“ (Ale ať, vím, že kudy kam vědí jenom posměváčci. Kromě toho mám pocit, že moje bedra jsou pro tento případ kupodivu dobře opásána.) Za prvé si myslím, že to byla nejdelší kritická připomínka, jakou mi kdy Seymour o jakémkoli mém literárním pokusu napsal, a pravděpodobně – když už jsme tak u toho – nejdelší neústní komuniké, jaké mi za celý svůj život předal. (Psali jsme si málokdy dopisy, i za války). Byla napsaná tužkou a zabírala několik archů poznámkového bloku, o který maminka několik let předtím připravila hotel Bismarck v Chicagu. Byla to Seymourova reakce na rozhodně nejambicióznější literární celek, jaký jsem do té doby dal dohromady. Psal se rok 1940 a oba jsme ještě bydleli v tom přelidněném bytě svých rodičů ve východních sedmdesátých ulicích. Mně bylo jednadvacet a byl jsem nezávislý, jak může být nezávislý jen mladý, dosud nevydaný spisovatelský zelenáč. Seymourovi bylo třiadvacet a právě začal svůj pátý rok profesorování na katedře anglistiky na jedné newyorské univerzitě. Předkládám to memorandum v plném znění. (Už vidím, jak vybíravého čtenáře na několika místech zarazí, ale nejhorší si asi odbyde při oslovení. Říkám si však, že když to oslovení nijak zvlášť nezarazilo mě, nemá proč zarážet ani žádného jiného živoucího tvora. MILÝ STARÝ TYGŘE, KTERÝ TADY SPÍŠ, zajímalo by mě, jestli existuje hodně čtenářů, kteří někdy obraceli stránky rukopisu, jehož autor chrápe v téže místnosti. Chtěl jsem si to přečíst sám, vlastníma očima. Tvůj hlas na mě byl tentokrát skoro moc. Myslím, že z tvé prózy bude co nejdřív takové divadlo, až se to tvým postavám bude zajídat. Chtěl bych ti toho tolik sdělit, ale nevím, čím začít.
Dnes odpoledne jsem napsal něco, co jsem pokládal za regulérní dopis, a to nikomu jinému než vedoucímu katedry anglistiky, dopis, který podle mého mínění vypadal skoro jako od tebe. Měl jsem z toho takovou radost, že jsem zatoužil dát ti to vědět. Byl to krásný dopis. Dýchalo z něj to sobotní odpoledne vloni na jaře, kdy jsem s Carlem, s Amy a s tou zvláštní dívkou, kterou vzali s sebou kvůli mně, šel na Zauberflóte a měl na sobě tvé zelené afrodisiakum. Já jsem ti neřek, že jsem si ho vzal. (Tím myslel jednu ze čtyř drahých kravat, kterou jsem si sezónu předtím koupil. Zakázal jsem všem svým bratrům – ale zvlášť Seymourovi, poněvadž k ní měl nejsnadnější přístup – byt'se jen přiblížit k zásuvce, v které jsem je choval. Měl jsem je uložené, jenom částečně z recese, v celofánu.) Nepociťoval jsem nejmenší výčitky, že ho mám na sobě, jenom smrtelný strach, že zničehonic vejdeš na jeviště a uvidíš mě, jak tam ve tmě sedím s tvou kravatou. Ladění toho dopisu bylo trošku jiné. Napadlo mě, že kdyby se to prohodilo a tys napsal dopis, který by vypadal jako ode mě, tak by tě to otrávilo. Já jsem na to dokázal po většinu času nemyslet. Jedna z mála věcí, co mě ještě na tomto světě kromě světa samotného denně rozesmutňují, je vědomí, že když tě Boo Boo nebo Walt upozorní, žes řekl něco, co vypadá jako ode mě, tak jsi z toho celý divý. Bereš to jako nějakou obžalobu z pirátství, jako takovou malou facku své individualitě. Copak je to tak špatné, že někdy jeden z nás mluví jako ten druhý? Membrána mezi námi je tenoulinká. Je tak důležité mít na paměti, od koho co je? Tenkrát to léto před dvěma roky, kdy jsem byl tak dlouho pryč, se mi podařilo vysledovat, že ty, Z. a já jsme bratři už po neméně než čtyři inkarnace a možná déle. Copak v tom není určitá krása? Nezačíná snad pro každého z nás individualita právě v bodě, v němž se doznáme k svému nanejvýš těsnému spojení a smíříme se s nevyhnutelností půjčovat si navzájem své vtipy, své talenty a své hloupé nápady? Jistě sis povšiml, že jsem do toho kravaty nezahrnul. Myslím, že Buddyho kravaty jsou Buddyho kravaty, ale půjčovat si je bez dovolení je pro mě nicméně obrovská rozkoš. Určitě tě polívá hrůza při pomyšlení, že kromě tvé povídky mám v hlavě i kravaty a podobné věci. Ale nemám. To jenom shledávám po všech koutech myšlenky. Říkal jsem si, že mi takovéhle lapálie pomůžou trošku se sebrat. Venku je už den a já tady sedím od chvíle, co sis šel lehnout. Jak mě to blaží, že jsem tvůj první čtenář! A bylo by to blaho přímo dokonalé, kdybych věděl, že si mého názoru neceníš víc než svého. Prostě mi nepřipadá správné, aby někdo přikládal tolik váhy mému názoru na jeho povídky. Tím chci říct ty. Můžeš mi to příležitostně vyvrátit, ale jsem přesvědčen, že k téhle situaci došlo proto, že jsem v něčem moc pochybil. Ne že by se mnou vyloženě lomcoval pocit provinění, ale pocit provinění je pocit provinění. Ne a ne zmiznout. Nedá se vymazat. Jsem přesvědčen, že je dokonce těžko pochopitelný – jeho kořeny sahají hluboko do nějaké mé dávné karmy. Jediné, co mi pomáhá, abych na ten pocit provinění nezašel, když mě přepadne, je asi to, že je to nedokonalá forma vědění. Ale že je nedokonalá, ještě neznamená, že je zbytečná. Jenom je těžké najít pro ni konkrétní uplatnění, než člověka stačí ochromit. A tak honem napíšu, co si o té povídce myslím. Mám silné tušení, že když sebou hodím, poslouží tentokrát ten můj pocit provinění těm nejlepším, nejsprávnějším cílům. Skutečně. Myslím, že když to vemu hurtem, dokážu ti možná napsat, co ti chci napsat už celá léta. Jistě i sám víš, že v té povídce je plno efektních skoků. Veleskoků. Když jsi odešel spát, chvíli jsem váhal, jestli nemám probudit celý barák a uspořádat na oslavu našeho obdivuhodného bratříčka skokana večírek. Co jsem to zač, že jsem to neudělal a neprobudil je? Bůh sám ví. Když nic horšího, jsem rozhodně příliš velký starostlivec. Asi si představuju, že se jednou odvážeš a vyskočíš tak vysoko, až mi zmizíš z
očí. Nezlob se na mě. Píšu už strašlivě rychle. Myslím, že tahle nová povídka je ta, na kterou jsi čekal. A na kterou jsem v určitém slova smyslu čekal i já. Víš dobře, že to, co mi nedá spát, je hlavně hrdost. A to mi dělá starosti největší. Piš tak, abych na tebe nebyl hrdý, už kvůli sobě samému. Myslím, že přesně tohle se ti snažím říct. Kéž bych na tebe nebyl už nikdy tak hrdý, abych nemohl spát! Napiš mi povídku, při které budu jenom bůhvíproč čerstvý jak rybička. Piš tak, abych neusnul až do pěti do rána, ale jen z toho důvodu, že všechny tvoje hvizdy jsou na nebi, z žádného jiného. Promiň mi tu podtrženou větu, ale je to poprvé, co při nějaké tvé povídce kývám hlavou. Prosím tě, nedovol mi říct už nic dalšího. Přikláním se dnes večer k názoru, že jakmile jednou člověk spisovatele poprosil, aby nechal vyjít všechny své hvězdy, jsou všechny další řeči už jenom literární rady. Vím dnes večer bezpečně, že veškeré „dobré“ literární rady jsou jen přípodotky, kterými Louis Bouilhet a Max Du Camup zasahovali Flaubertovi do jeho Paní Bovaryové. No dobrá, připusťme, že ho ti dva s jejich vybraným vkusem dovedli k tomu, že napsal mistrovské dílo. Připravili ho o šanci, aby vypsal své srdce. Zemřel jako hvězda, což bylo jediné, co nebyl. Když člověk čte jeho dopisy, tak by si zoufal. Jsou o tolik lepší, než by měly být. Zaznívá z nich marnost, marnost, marnost. Člověku nad nimi usedá srdce. Mám dnes večer děsný strach psát ti cokoliv jiného než banality, milý Buddy. Prosím tě, jdi za svým srdcem. Řekni si hop nebo trop. Měl jsi na mě takový vztek, když jsme se šli tuhle dobrovolně hlásit. (Týden před tím jsem já i on spolu s několika milióny dalších mladých Američanů zašli do nejbližší školy přihlásit se do armády. Přistihl jsem ho, jak se usmívá něčemu, co jsem napsal do své přihlášky. Celou cestu mi odmítal říct, co mu v ní připadalo tak komické. A jak může kdokoli z naší rodiny dosvědčit, když měl Seymour dojem, že bude lepší nepromluvit, dokázal mlčet jak hrob.) Víš, čemu jsem se usmíval? Napsal jsi, že jsi povoláním spisovatel. Připadalo mi to jako ten nejrozkošnější eufemismus, jaký jsem kdy slyšel. Kdy bylo psaní tvým povoláním? Bylo to odjakživa tvoje náboženství. Odjakživa. Promiň mi mou předrážděnost. Když je to tvoje náboženství, jestlipak víš, jaká otázka ti bude položena, až umřeš? Dřív mi však dovol, abych ti prozradil, jaká otázka ti položena nebude. Nebude ti položena otázka, jestli jsi v hodině smrti pracoval na nějakém nádherném působivém literárním díle. Nebude ti položena otázka, jestli to dílo bylo dlouhé nebo krátké, smutné či komické, jestli bylo vydáno nebo ne. Nebude ti položena otázka, jestli jsi byl při práci na tom díle v dobré nebo špatné kondici. Nebude ti dokonce ani položena otázka, jestli bys pracoval právě na tomhle literárním díle, kdybys věděl, že ti tvůj čas vyprší v okamžiku, kdy to dokončíš – myslím, že tahle otázka bude položena jenom chudákovi Sórenovi K. Jsem si naprosto jist, že ti budou položeny jen dvě otázky. Byla většina tvých hvězd na nebi? Snažil ses ze všech svých sil, abys vypsal své srdce? Kdybys tak věděl, jak snadné by pro tebe mohlo být odpovědět na obě otázky ano. Kdyby sis tak vzpomněl, než si vůbec sedneš k psaní, že jsi dávno před tím, než ses stal spisovatelem, byl čtenář! Stačí, když si do paměti zafixuješ tenhle fakt, pak si sedneš, budeš sedět úplně bez hnutí a položíš sám sobě otázku, jaké literární dílo by si Buddy Glass jakožto čtenář ze všeho nejvíc přál Číst, kdyby si mohl vybrat podle srdce svého. Další krok je příšerný, ale tak prostý, že ačkoliv to sám říkám, nemůžu tomu takřka uvěřit. Prostě seď a to, co bys chtěl číst, si bezostyšně napiš sám. Nebudu to ani podtrhávat. Tohle je tak důležité, že se to ani podtrhávat nemusí. Ach osměl se a udělej to, Buddy! Důvěřuj svému srdci! Své řemeslo ovládáš. Nikdy tě nezklame.
Dobrou noc. Mám pocit, že jsem strašně předrážděný a trošku dramatický, ale myslím, že bych dal takřka cokoliv na světě, kdybych jednou viděl, žes něco, cokoliv – povídku, báseň, strom – napsal tak, jak ti to opravdu a beze všech pochyb diktuje tvé srdce. Toho Bankovního detektiva dávají v Thalii. Pojďme tam zítra vzít celé to naše stádo. Líbá tě S. Tohle je už zase pero Buddyho Glasse. (Buddy Glass je samozřejmě jenom můj pseudonym. Mé skutečné jméno je major Gerry Fielding Antiklimax.) I já si připadám trošku předrážděný a trošku dramatický a mám v téhle vteřině tisíc chutí slíbit čtenáři, že mu na našem zítřejším večerním dostaveníčku snesu doslova hvězdy z nebe. Ale jestli budu chytrý, tak si nejspíš jenom vyčistím zuby a hupsnu do postele. Bylo-li pro vás to dlouhé memorandum mého bratra poněkud náročná četba, bylo zase pro mě přímo vyčerpávající naklepat ho pro své přátele na stroji. V tomhle okamžiku mám přes kolena přehozenou tu hezkou nebeskou klenbu, kterou mi nabídl darem s přáním, abych se koukal rychle vyléčit ze své žloutenky a ze své malodušnosti. Ale neukvapuju se příliš, když chci čtenáři prozradit, co hodlám dělat počínaje zítřejším večerem? Přes deset let sním o tom, že se mě někdo, kdo na své otevřené otázky neočekává příliš krátké, břitké odpovědi, zeptá. ,Jak vypadal váš bratr?“ Zkrátka, ten rozhodující orgán, který mi S. doporučuje jako autoritu, mi napovídá, že literární dílo, to něco, to cokoliv, co bych ze všeho nejraději stočený do klubíčka četl, je zcela vyčerpávající popis Seymourova vzhledu, popis, který by napsal někdo, kdo nehoří netrpělivostí, aby ho už měl z krku – čili abych to vyjádřil zcela bezostyšně – který bych napsal já sám. Vlasy mu vždycky lítaly po celé oficíné. Ten zítřejší večer je už totiž tady a já tu sedím, jak se samou sebou rozumí ve smokingu. Vlasy mu vždycky lítaly po celé oficíné. Jéžišikriste, má to snad být moje úvodní věta? Zaplní snad všechny tyhle stránky pomaloučku polehoučku kukuřičné lívanečky a jablkový koláč? Možná. Nechce se mi tomu věřit, ale možné to je. Jestli se při tom popisu budu nutit neuvádět všechno, tak to můžu rovnou zabalit, dřív než začnu. U tohohle člověka se nedá vybírat jen něco, u tohohle člověka se nedá postupovat byrokraticky. Můžu jen doufat, že mi aspoň néco vyjde z pera srozumitelné, ale nechtějte po mně, abych i tentokrát prohlížel každou idiotskou větu lupou, jinak jsem v koncích. To, že mu vlasy vždycky lítaly po celé oficíné, je úplně první neodbytná představa, jaká mi přichází na mysl. Chodili jsme se dávat stříhat zpravidla v den před každým druhým vysíláním neboli jednou za dvě neděle, hned po škole. Holičství bylo na rohu 108. ulice a Broadwaye uvelebené jako v hnízdečku (tak už toho nech!) mezi jednou čínskou restaurací a košer lahůdkářstvím. Když jsme zapomněli sníst nebo spíš ztratili oběd, tak jsme si tam někdy koupili za patnáct centů krájený salám a dvě rychlokvašky v kopru a pojídali je u holiče na křesle, nebo aspoň do chvíle, než nám začaly padat vlasy na zem. Holiči se jmenovali Mario a Viktor. Pravděpodobně už dávno zašli na přepísknutou dávku česneku, jak se to nakonec stane všem newyorským holičům. (No tak, už s tím fakticky přestaň] Buď tak laskav a takovéhle šplechty zamáčkni hned v zárodku.) Naše křesla spolu sousedila, a když se mnou Mario skončil a jal se vytřepávat plátěný pláštík, nestalo se nikdy, nikdy, abych po sobě neměl víc Seymourových vlasů než svých. Málo věcí v životě, jak těch, co tomu předcházely, tak těch, co po tom následovaly, mě dokázalo namíchnout víc. Jenom jednou jsem se dopustil té kolosální chyby, že jsem proti tomu vznesl námitky. Řekl jsem tenkrát zcela markantně jedovatým tónem něco v tom smyslu, že na mě vždycky nalítají jeho „pačesy“. V tom okamžiku, co jsem to vyřkl, mě to zamrzelo, ale už to bylo venku. Neodpověděl, ale okamžitě se nad tím začal trudit. Cestou domů jsme přecházeli mlčky ulice a bylo to čím dál horší; zřejmě se pokoušel vymyslet, jak svým vlasům nakázat, aby u holiče nelítaly na bratra. Ten úsek po 110. ulici, ten
dlouhý blok z Broadwaye k našemu domu na rohu Riverside Drive, byl nejhorší. Nikdo z rodiny nevydržel trudit se celý ten blok až k našemu domu, jenom Seymour, když k tomu měl slušné podklady. To pro jeden večer stačí. Jsem úplně vyčerpaný. Jen ještě jedno. Co si slibuju (to slovo jsem podtrhl jen a jen já) od popisu Seymourova vzhledu? Nebo spíš, jaký si od toho slibuju efekt? Slibuju si, že se dostane do časopisu, to ano. Chci ho uveřejnit. Ale to není ten důvod – uveřejnit chci všechno. Spíš to souvisí s tím, jak ho chci dát tomu časopisu k dispozici. S tím to upřímně řečeno souvisí především. Myslím, že vím jak. A vím moc dobře, že to vím. Chci, aby se tam dostal, ale abych na něj nemusel lepit známku ani ho strkat do obálky. Jestli to bude věrný popis, mělo by se mi podařit dát mu jenom peníze na vlak, případně mu zabalit na cestu chlebíček a nalít něco horkého do termosky, a hotovo. Ostatní cestující si od něj budou muset trochu odsedávat, jako by byl mírně rozjařený. Ach, to je báječný nápad! Ať mi z něj Seymour vyjde malounko rozjařený. Ale jak rozjařený? Rozjařený jako někdo, koho máte rádi a kdo po třech vítězných setech v tenisu vyjde na schůdky před domem a s úsměvem se vás zeptá, jestli jste si všiml té jeho poslední slupky. Ano. Oui. Další večer. Nezapomínej, že je to určeno ke čtení. Řekni čtenáři, kde jsi. Buď přívětivý – člověk nikdy neví. Jistěže. Jsem v zimní zahradě, právě jsem zazvonil, aby mi přinesli portské, s kterým co nevidět přijde starý rodinný domestikus, nadobyčej inteligentní, korpulentní uhlazený myšák, který sní všechno, co je v baráku, kromě školních testů. Vracím se k S. vlasům, když už je mám na papíře. Než mu začaly asi tak v devatenácti po hrstích vypadávat, byly černé a tvrdé jako žíně. Dalo by se o nich takřka říct, že byly chundelaté, ale ne docela. Myslím, že kdyby bývaly byly opravdu chundelaté, tak bych neváhal a toho slova použil. Vypadaly jako vlasy, za které se náramně krásně tahá, a taky ho za ně každý tahal. Malé děti z naší rodiny mu po nich sahaly automaticky, dokonce radši než po nose, který měl jak sám pámbů ví rovněž vynikající. Ale berme to po pořade. Jako dospívající mladík a jako muž byl strašně chlupatý. Ostatní děti z rodiny, zejména chlapce, i když ne výlučně, tu hromadu prepubertálních chlapců, kterých u nás bylo vždycky plno, fascinovaly jeho zápěstí a ruce. Můj bratr Walt měl asi tak v jedenácti letech ve zvyku podívat se mu na zápěstí a vyzvat ho, aby si svlíkl svetr. „Hele, Seymoure, svlíkni si ten svetr. Tak si ho svlíkni, dyť je tady teplo.“ S. na něj vždycky vrhl rozzářený, rozjařený pohled. On to totiž miloval, když si z něj naši malí dělali šprťouchlata. Já taky, ale jenom občas. On bez výjimky vždycky. On si v těch beztaktních nebo neuvážených poznámkách, kterými ho ti mladší z rodiny častovali, liboval, ba přímo medii. Upřímně řečeno, když se dnes v roce 1959 doslechnu něco mrzutého o počínání svého nejmladšího bratra nebo své nejmladší sestry, vždycky si vzpomenu na tu obrovskou radost, jakou Seymourovi často připravili. Vzpomenu si, jak mu Franny asi tak ve čtyřech letech seděla jednou na klíně, obličejem k němu, a s nesmírným obdivem mu řekla: „Ty máš tak hezký žlutý zuby, Seymoure!“ Doslova se ke mně dopotácel a zeptal se mě, jestli jsem slyšel, co Franny řekla. V tomhle posledním odstavci mě konsternuje jedna poznámka. Proč se to mně líbilo jen občas, když si děti dělaly šprťouchlata ze mě? Bezpochyby proto, že když si vzaly za terč mě, bylo v tom někdy hodně zlomyslnosti. Neříkám, že jsem si o ni nejspíš přímo nekoledoval. Zajímalo by mě, co vlastně čtenář ví o velkých rodinách? A – což je ještě důležitější – jak dlouho mé řeči na tohle téma vydrží poslouchat? Ale aspoň jedno říct musím: Když je člověk ve velké rodině starší bratr (zvlášť když je mezi
dětmi, jak to bylo v případě Seymoura a Franny, věkový rozdíl zhruba osmnáct let), a buď se sám obsadí do role domácího vychovatele a mentora, nebo poleví v pozornosti a připustí, aby ho do ní obsadili ostatní, je vyloučené, aby se z něj rázem nestal i vedoucí oddílu. Ale i vedoucí oddílu se vyskytují v různých barvách, podobách a velikostech. Například když Seymour řekl některému z dvojčat nebo Zooeymu či Franny nebo dokonce madame Boo Boo (která je jen o dva roky mladší než já a často si hrála už na dámu), aby si před vstupem do bytu zuli galoše, všichni do jednoho věděli, že mu jde především o to, že když se nezujou, nadělají po podlaze šlápoty a Bessie bude muset vytáhnout mop. Když jsem jim však řekl, aby si zuli galoše, já, věděli, že to říkám hlavně proto, poněvadž pokládám lidi, co se nezouvají, za prasata. Tohle muselo nutně hrát nemalou roli v tom, jak si utahovali a dělali psinu ze mě, a jak z něho. Což je doznání, z kterého nemůže nezaznívat podezřelá upřímnost a podlízavost, které z něj – běda! – taky slyším. Ale co s tím nadělám? To mám celou tu parádu zarazit, kdykoli se mi do hlasu vloudí tón „co na srdci to na jazyku?“ Snad se můžu spolehnout, že čtenář ví, že bych sám sebe neshazoval, to jest nezdůrazňoval, že mé vůdčí vlastnosti byly mizerné, kdybych necítil bezpečně, že jsem v naší domácnosti nebyl zdaleka jen vlažně trpěný člen. Pomohlo by, kdybych vám znovu zopakoval, kolik mi je? Dnes, kdy to píšu, jsem šedovlasý čtyřicátník, který má už povislý zadek a náběh k pupku a poměrně slušnou naději, že nemrskne svou stříbrnou lžičkou na podlahu, když se letos nedostane do basketballového družstva nebo ho nepošlou do důstojnické školy, protože neumí tak dobře salutovat. Kromě toho ještě nikdo nenapsal takovéhle doznání, aby malounko nezavánělo spisovatelovou hrdostí na to, že odhodil svou hrdost. Když se někdo veřejně zpovídá, má člověk vždycky poslouchat, z čeho se nezpovídá. Člověk může například v jistém údobí svého života (obyčejně je to, žel Bohu, údobí úspěšné) cítit, že si může dovolit doznat, jak při závěrečných zkouškách na univerzitě fixloval, nebo se může dokonce rozhodnout prozradit, že byl mezi svými dvaadvaceti a čtyřiadvaceti lety sexuálně impotentní, jenže takováto chrabrá doznání nám sama o sobě nezaručují, že se kdy dovíme, jak ho jednou jeho křeček dopálil tak, že mu šlápl na hlavičku. Mrzí mě, že se o tom tak rozepisuju, ale připadá mi, že je tu oprávněný důvod k obavám. Člověk, o němž píšu, je jediný ze všech lidí, co jsem poznal, který je podle jakýchkoli myslitelných kriterií opravdu veliký, jediný ze všech lidí, co jsem poznal, ať už byli větších nebo menších dimenzí, kterého jsem nikdy ani na okamžik nepodezíral, že má někde ve svém nitru jak v tajné komůrce ukrytou celou hromadu ubohé nicotné marnivosti. I pouhé pomyšlení, že bych mohl na těchto stránkách vzbudit o svou osobu větší zájem než o něj, je pro mě příšerné – po pravdě řečeno hrůzné. Snad se nebudete zlobit, když vám to říkám, ale ne všichni čtenáři jsou zkušení čtenáři. (Když bylo Seymourovi jednadvacet a stal se po dvou letech asistování takřka řádným profesorem angličtiny, tak jsem se ho zeptal, co, pakliže vůbec něco, ho na učitelském povolání deprimuje. Odpověděl, že ho na něm sice nic vyloženě nedeprimuje, ale že mu vadí jedno: číst v univerzitní knihovně tužkou psané poznámky na okraji knih.) Ale abych to dopověděl. Ne všichni čtenáři jsou zkušení čtenáři, opakuji, a podle kritiků, kteří nám řeknou všechno a ze všeho nejdřív to nejnepříjemnější, prý mám jakožto spisovatel navenek řadu půvabů. Mám upřímný strach, že se třeba vyskytne čtenář, který ode mě pokládá za hezké i to, že jsem se dožil čtyřicítky. To znamená, že jsem na rozdíl od té druhé osoby z tohoto výtvoru nebyl tak „sobecký“, abych spáchal sebevraždu a nechal celou svou milující rodinu na holičkách. (Řekl jsem, že to dopovím, ale nakonec se mi to asi přec jen nepodaří. Ne že bych se na to dost necítil, ale kdybych to chtěl pořádně dopovědět, musel bych
sáhnout (můj ty Bože, sáhnouti) po podrobnostech o jeho sebevraždě, a na to se nejspíš při tom tempu, jakým postupuju, ještě několik let nezmůžu.) Ale než půjdu spát, řeknu vám ještě něco, co sem podle mého patří. A byl bych každému povděčen, kdyby se ze všech sil pokusil nepovažovat to ode mě za výlučně dodatečný nápad. Tím chci říct, že vám uvedu jeden dokonale ověřitelný důvod, proč je pro mě přímo obludná výhoda, ale i nevýhoda, že to píšu ve svých čtyřiceti letech. Seymour zemřel v jednatřiceti. Přivést ho při rychlosti, jakou vyvinuju, jen k tomuhle krajně nekmetskému věku mi bude trvat mnoho, přemnoho měsíců, a pravděpodobně let. Zatím vám ho budu ukazovat takřka výhradně jako dítě a jako chlapce (nikdy, dá Bůh, jako špuntá). Pokud s ním budu mít na těchto stránkách co do činění já, budu dítě nebo chlapec i já. Nikdy však nepustím ze zřetele, a věřím, že to nepustí ze zřetele ani čtenář, byť k tomu nemá tak osobní pohnutky, že tady o všem rozhoduje muž, který má už trochu pupek a dosáhl skoro středního věku. Podle mého názoru není tohle pomyšlení o nic truchlivější než většina faktů ,o životě a o smrti, ale taky o nic méně truchlivé. Prozatím se musíte spokojit s mým slovem, že vím naprosto bezpečně, že kdybychom si své situace prohodili a na mé židli seděl Seymour, byl by ze své věkové převahy v roli vypravěče i oficiálního rozhodčího tak zmatený, po pravdě řečeno tak ochromený, že by toho projektu úplně zanechal. Víc už o tom samozřejmě neřeknu, ale jsem rád, že je to venku. Je to tak. Prosím vás, snažte se mou situaci nejenom nahlédnout, ale taky se do ní vžít. Přec jen si ještě nepůjdu lehnout. „Někdo tady vraždí spánek.“ Ať žije! Ostrý nepříjemný hlas (nepatří žádnému z mých čtenářů): Řekl jste, že nám budete vyprávět, jak váš bratr vypadal. Ty debilní analýzy a omáčky můžete vynechat. Jenže já je nevynechám. Já chci všechny ty omáčky do poslední kapky. Trošku míň analyzovat by nepochybně neškodilo, ale ty omáčky v tom chci mít do poslední kapky. Jestli do něčeho vkládám naděje, že od toho neuteču, jsou to právě ty omáčky. Řekl bych, že dokážu popsat jeho obličej, postavu, chování a tak dále – takřka v každém údobí jeho života (s výjimkou let, kdy byl za mořem) a vypodobnit ho správně. Bez veškerých eufemismů, prosím. Věrně. (Kdy a kde, pokud v tom budu pokračovat, budu muset čtenáři říct, jakou mají někteří členové naší rodiny paměť, schopnost si vybavovat? Seymour, Zooey i já. Nemůžu to odkládat donekonečna, ale jak ošklivě se to bude vyjímat vytištěné.) Ohromně by pomohlo, kdyby mi některá laskavá duše poslala telegram, v němž by stálo, kterého Seymoura by vlastně měla ráda vypodobněného. Jestliže mám Seymoura, kteréhokoli Seymoura, jenom vypodobnit, vyvstane mi sice před očima živý obraz, to ano, jenže se mi na něm objevuje ve věku přibližně osmi, osmnácti i osmadvaceti let zároveň, s hlavou vlasatou i plešatějící, v červeně pruhovaných šortkách v letním táboře i v pomačkané žlutohnědé vojenské košili se seržantskými proužky, i jak sedí v pozici padmásana nebo na balkóně kina v 86. ulici. Obávám se však nebezpečí, že předložím obraz jen tohoto druhu, a to se mi nezamlouvá. Předně si myslím, že by Seymoura zarmoutil. Je to kruté, když je vaším námětem váš cher maitre. Myslím, že by ho to přec jen tolik nezarmoutilo, kdybych se po náležité konzultaci se svým instinktem rozhodl vykreslit jeho obličej jakýmsi literárním kubistickým stylem. Seymoura by po pravdě řečeno vůbec nezarmoutilo, ani kdybych to celé dopsal jenom minuskami – kdyby mi to radil můj instinkt. Proti nějaké formě kubismu bych nic neměl, ale veškeré mé instinkty mi radí, abych proti němu ve jménu nižší střední třídy statečně bojoval. Radši se na to ještě vyspím. Dobrou noc. Dobrou noc, paní Calabashová. Dobrou noc, ty pitomý portréte.
Poněvadž mi však dělá trochu potíže mluvit sám za sebe, došel jsem k rozhodnutí (dnes ráno ve třídě, když jsem se jak se obávám tak trochu zakoukal na neuvěřitelně vypasované golřky slečny Valdemarové), že by vlastně bylo zdvořilé dát první slovo některému ze svých rodičů, a s kým by bylo lip začít než s naší Pramátí. Nese to s sebou ovšem povážlivé riziko. Pokud totiž z některých lidí nedělají lháře city, dělá je z nich takřka určitě jejich vrozená hrůzná paměť. Například z Bessie dělá lhářku kromě jiného Seymourova výška. Vidí ho v duchu jako neobyčejně dlouhonohý texaský typ, který při vcházení do místností ustavičně sklání hlavu. Pravda je však taková, že měřil sto sedmdesát šest – že tedy nebyl podle novodobých mnohovitamínových měřítek žádný dlouhán. Jeho to ovšem nijak nemrzelo. Neměl výšky ani dost málo v oblibě. Když se dvojčata vytáhla na sto osmdesát centimetrů, tak jsem si jednu chvíli říkal, že jim snad pošle soustrastný dopis. Myslím, že kdyby byl naživu, vyvolával by v jeho tváři íakt, že Zooey, který je herec, zůstal malý, úsměv od ucha k uchu. Pevně věřil, že praví herci mají mít těžiště nízko. S tím jeho „úsměvem od ucha k uchu“ jsem udělal chybu. Teď ho ne a ne přimět, aby se přestal usmívat. Byl bych strašně rád, kdyby mě v psaní vystřídal některý jiný vážný spisovatel. Když jsem se chopil téhle profese, byla jedna z prvních věcí, co jsem si slíbil, že na svých stránkách budu dusit úsměvy a chechtání svých postav. Jacquelina se chechtala. Mohutný líný Bruče Browning se ironicky usmíval. Drsné rysy kapitána Mittagessena zjasňoval chlapecký úsměv. A už se mi zase derou do stroje o sto šest úsměvy. Abych si odbyl nejdřív to nejhorší: myslím, že na člověka s ucházejícími, až špatnými zuby měl moc pěkný úsměv. Napsat, jaká byla mechanika jeho úsměvu, není nic obtížného. Často se rozvinul nebo stáhl i tehdy, kdy mimika všech ostatních obličejů v místnosti byla veškerá žádná nebo se brala opačným směrem. Jeho rozdělovač nepracoval nijak pravidelně, ani v rodině! Dokázal se tvářit vážně, neřku-li pohřebně, při sfukování svíček na narozeninových dortech našich malých sourozenců. Ale na druhé straně se dokázal tvářit vyloženě radostně, ačkoliv mu některé děcko ukazovalo, kde si odřelo ramínko, jak podplavávalo vor. Společenský úsměv neměl myslím prakticky žádný, a přesto mi připadá zcela správné (možná malounko přehnané) prohlásit, že jeho obličeji v podstatě nikdy nechybělo nic, co by tam bylo mělo být. Například ten jeho úsměv nad odřeným ramínkem byl často k vzteku, pokud šlo o vaše rameno, ale zároveň odváděl pozornost od toho, od čeho bylo důležité ji odvést. Jeho vážnost při oslavách narozenin a při improvizovaných mejdanech nikdy nepůsobila jako studená sprcha – nebo takřka nikdy studeněji, než když byl pozvaný dejme tomu na něčí první přijímání nebo barmicve a pochechtával se tam. A vůbec si nemyslím, že tu ze mě mluví předpojatý bratr. Lidé, kteří ho vůbec neznali nebo ho znali jen povrchně nebo jako slavnou rozhlasovou „hlavičku“, ať už v době jeho působení nebo bývalou, vyvedl někdy jeho výraz v obličeji – nebo nedostatek výrazu v obličeji – z konceptu, ale myslím, že pouze na okamžik. A v obětech vzbudily často podobné případy něco mile příbuzného se zvědavostí – nikdy, pokud se pamatuju, opravdovou osobní zášť nebo dopal. Jeden z důvodů – a jistě ten nejjednodušší – byl ten, že všechny jeho výrazy byly bezelstné. Když dospěl v muže (a tady ze mě asi předpojatý bratr mluví), byl myslím poslední člověk v New Yorku a okolí, který si výraz v obličeji vůbec nehlídal. Jediné chvíle, v nichž se mu v něm, jak se pamatuju, objevilo něco předstíraného, něco umělého, byly ty, kdy chtěl doma pobavit některého svého pokrevního příbuzného. Ale ani tohle se nestávalo denně. Úhrnem vzato se dá prohlásit, že holdoval humoru se střídmostí, která
všem ostatním z naší domácnosti chyběla. Tím nemíním nikterak naznačovat, jak musím zdůraznit, že humor ze svého jídelníčku úplně vylučoval, ale že ho zpravidla dostal nebo si sám vzal nejmenší porci. Když nebyl po ruce tatínek, připadla takřka vždycky bez výjimky role osvědčeného šaška rodiny jemu. Většinou se jí zhostil na jedničku. Abych uvedl jeden opravdu pěkný příklad, jak to vlastně myslím: když jsem mu četl nahlas své nové povídky, dodržoval neochvějně pravidlo přerušit mě při každé nové povídce uprostřed věty některého mého dialogu a zeptat se mě, jestli vím, že mám dobré ucho pro rytmus a pro intonaci hovorové řeči; rád se přitom tvářil ohromně znalecky. A teď k jeho uším. Po pravdě řečeno jich mám celý krátký film – jednu šmouhatou cívku, na které má tehdy asi jedenáctiletá sestra Boo Boo vyrazí neukázněně od stolu s večeří a za minutu přilítne zpátky do pokoje a zavěšuje Seymourovi na uši dva kovové kroužky vytažené z trhacího bloku. Byla s výsledkem velice spokojená a Seymour si ty kroužky nechal na uších celý večer. S největší pravděpodobností až do chvíle, kdy mu začala téct krev. Ale nehodily se k němu. Obávám se, že neměl uši bukanýra, nýbrž uši starého kabalisty nebo starého Buddhy. Měly neobyčejně dlouhé, masité lalůčky. Vzpomínám si, jak se mě Otec Waker před několika málo lety, kdy v tom svém tlustém teplém černém šatě projížděl New Yorkem, zeptal ve chvíli, kdy jsem luštil v Timesech křížovku, jestli nemyslím, že Seymourovy uši pocházejí z doby dynastie Tchangů. Já osobně bych kladl jejich stáří do doby ještě dřívější. Jdu spát. Možná že si dám v knihovně s plukovníkem Anstrutherem drink na dobrou noc, pak jdu do postele. Proč mě to tak vyčerpává? Ruce se mi potí, v útrobách mi to vaří. Kam se poděl ten integrovaný člověk? Zbytek jeho obličeje až na oči a možná (zdůrazňuju možná) na nos jsem v pokušení pominout, úplnost sem úplnost tam. Byl bych zoufalý, kdyby mě někdo obvinil, že jsem nic neponechal čtenářově fantazii. V jednom nebo ve dvou snadno popsatelných ohledech se jeho oči velmi podobaly mým, Lesovým a očím Boo Boo, a sice tím, že by se za á o očích všech z téhle skupiny dalo, i když tak trochu se studem ve tváři, říct, že mají barvu výjimečně silné polívky z hovězí oháňky nebo tklivou židovskou hněď a že jsme za bé měli všichni pod očima kruhy a v některých případech vyložené pytlíky. Ale tím veškerá vnitrorodinná podobnost končí. I když se mi to zdá poněkud negalantní vůči dámám ze souboru, kdybych měl zvolit dva „nejhezčí“ páry očí z naší rodiny, padla by moje volba na Seymoura a na Zooeyho. Přesto však se ty dva páry od sebe diametrálně lišily, i když rozdíl v barvě byl to nejmenší. Před několika lety jsem uveřejnil jednu neobyčejně znepokojující, pozoruhodnou, nepříjemně kontroverzní a totálně neúspěšnou povídku o jednom „nadaném“ chlapečkovi na transatlantickém parníku, v níž byl kdesi detailní popis jeho očí. Šťastnou shodou okolností mám jeden její exemplář u sebe, vkusně přišpendlený ke klopě svého županu. Cituju: ,Jeho světle hnědé, nepříliš velké oči malounko šilhaly – levé víc než pravé. Nešilhaly tolik, aby to chlapce hyzdilo, a dokonce ani tolik, aby to člověk musel hned na první pohled zpozorovat, jen „tolik, že by si člověk mohl po delší úvaze říct, jestli by se neměly dívat rovněji, jestli by neměly být hlubší či hnědší nebo dál od sebe posazené.“ (Neměli bychom se na vteřinku odmlčet a nabrat dech?) Fakt je (opravdu, ne že by se za tím skrývalo nějaké ha ha), že to nebyly vůbec Seymourovy oči. S. měl oči tmavé, hodně velké, posazené od sebe naprosto přiměřeně, a jestli něco, tak nešilhaly. Přesto nejméně dva členové naší rodiny poznali, a dokonce i poznamenali, že jsem se v tom popisu pokoušel vylíčit Seymourovy oči, a měli pocit, že mi to svým způsobem docela vyšlo. Ve skutečnosti měl v očích něco jako cink, něco
jako tenoulinkou gázu, která tam hned byla a hned zase nebyla, až na to, že to nebyl žádný cink, a právě to byl ten můj kámen úrazu. Existuje ještě jeden spisovatel, který měl rád legraci – Schopenhauer – a který se někde ve svém rozpustilém díle pokouší popsat takovýhle pár očí. Ale k mé velké radosti to zpackal podobně jako já. No dobrá. Tak tedy nos. Říkám si, že to nebude bolet déle než minutu. Když člověk přišel mezi rokem 1919 a 1948 do místnosti plné lidí, mezi nimiž jsem byl i já a Seymour, poznal s největší pravděpodobností, že jsme bratři, jenom podle jedné věci, ale zato neomylně. Podle nosu a brady. Brady můžu samozřejmě v minutě odbýt levou rukou prohlášením, že jsme skoro žádné neměli. Ale nosy jsme zcela nepopiratelně oba měli, a takřka identické: velké, masité, protáhlé, chobotoviteútvary, které se lišily od všech ostatních nosů v rodině s výjimkou – ale zato velice nápadnou – nosu milého starého pradědečka Zoza, jehož nos se na jednom starém daguerotypu aby se tak řeklo vydouvá tak, že mě jako malého chlapce značně děsil. (Právě mě napadlo, jak mě jednou Seymour, který si nikdy z lidí neutahoval kvůli jejich anatomii, jak by se dalo říct, dost překvapil úvahou, jestli naše nosy – to znamená jeho, můj a nos pradědečka Zoza – nepředstavují pro člověka, který se chystá jít spát, stejné dilema jako pro některé lidi jejich vousy, čímž chtěl říct, jestli si je před usnutím máme zastrkávat pod peřinu nebo si je nechávat na peřině.) Je tu však riziko, že by všechno, co o tom řeknu, mohlo vyznít moc nadutě. Rád bych, aby bylo naprosto jasné – když bude zapotřebí až urážlivě jasné –, že to rozhodně nebyly romantické cyranovské výstupky. (Což myslím v tom našem novém statečném světě psychoanalytiků, z nichž takřka každý s naprostou samozřejmostí ví, co bylo dřív, jestli Cyranův nos nebo jeho bonmoty, v tom našem světě, v němž o nosáčích, kteří jsou nepopiratelní nemluvové, panuje rozšířená, mezinárodní lékařská úmluva pomíjet je mlčením, je po všech stránkách ožehavé téma.) Jediný rozdíl stojí za zmínku, pokud jde o celkovou šířku, délku a tvar našich nosů: Seymour, jak jsem nucen přiznat, měl kobylku nosu velice nápadně ohnutou doprava a neobyčejně křivou. Vždycky se domníval, že se můj nos zdá zásluhou jeho nosu patricijský. Měl ho zakřivený od té doby, co se kdosi z rodiny v hale našeho bývalého bytu na Riverside Drive cvičil v rozmachování baseballovou pálkou a nebyl při tom tak docela soustředěný. Nikoho nenapadlo dát mu po té nehodě nos narovnat. Hurá! Nos máme za sebou. Jdu spát. Neopovažuju se znovu si přečíst, co jsem do téhle chvíle napsal. Ten můj starý spisovatelský strach, že se úderem dvanácté proměním v opotřebovanou pásku do stroje, je ve mně dnes večer neobvykle silný. Ale je mi zcela jasné, že mi z toho, co jsem napsal, rozhodně nevychází něco jako portrét „Šejka z Arábie“. Což je, jak si račte uvědomit, zcela v pořádku. Na druhé straně však nesmí vinou mého zatraceného neumětelství ani mého zápalu vzniknout v nikom domněnka, že Seymour byl, abych to vyjádřil tím otřepaným protivným rčením – takový ten přitažlivý šereda. (Tahle nálepka, kterou zhusta používají určité typy žen, ať už skutečné nebo románové, aby ospravedlnily, že je nadobyčej přitahují ti nepopsatelně sladce kvílející démoni nebo, vyjádřeno méně příkře, nevychované labutě, je vždycky velice podezřelá.) I kdybych to měl omílat do aleluja – a jak si vědomuju, tak to taky omílám –, musí z toho jasně vyplynout, že jsme byli v dětství oba, i když každý trochu jinak, nápadně „nehezcí“. Můj ty Bože, jak nehezké děti jsme to byli! A i když asi můžu říct, že se náš vzhled, když jsme byli starší a tváře se nám vyplnily, „silně zlepšil“, musím zdůraznit a ještě jednou zdůraznit, že když jsme byli kluci, mladíci a výrostci, mnoha nefalšovaně laskavým lidem při prvním pohledu na nás bezpochyby vyloženě zatrnulo. Tím mám samozřejmě na mysli dospělé, ne děti. Malým dětem většinou jen tak lehce nezatrne, nebo aspoň ne v tomhle smyslu. Na druhé straně však nejsou většinou nijak
nápadně shovívavé. Můžu s klidným svědomím dosvědčit, že když na nějaké dětské „party“ něčí okázale neúzkoprsá matka navrhla nějakou hru, při níž se dávaly pusy, nebo „Psaníčka“, byli dva nejstarší Glassovi chlapci po celé své dětství ti, kdo dostávali tradičně pytle neodeslaných dopisů (což je podle mého názoru řečeno sice nelogicky, ale výstižně), ledaže ovšem roznášela poštu jedna holčička, které jsme říkali Anna harapanna a která byla trošku cvok. Ptáte se, jestli nám to někdy vadilo? Jestli nás to někdy bolelo? Tohle si dobře rozmysli, spisovateli! Moje velice neukvapená, velice uvážená odpověď zní: takřka nikdy. Napadají mě hned tri důvody, proč to konkrétně mně nevadilo! Za á jsem byl až na jedno nebo dvě mezidobí, kdy jsem byl ve své víře zviklán, po celé své dětství přesvědčen – hlavně dík Seymourově ujišťování, ale rozhodně ne pouze dík jemu –, že jsem vyloženě okouzlující šikulka, a když si někdo myslel něco jiného, byl to pro mě takřka jasný, ale nedůležitý doklad o jeho vkusu. Za bé (pakliže to ještě chvíli vydržíte, o čemž silně pochybuju) jsem, ještě než mi bylo pět let, došel k optimistickému přesvědčení, že až budu velký, stane se ze mě vynikající spisovatel. A za cé jsem vždycky až na velice nepatrné výjimky, kdy mi to ovšem nešlo vůbec od srdce, v hloubi duše pociťoval radost a pýchu, že se něčím, pokud jde o vzhled, podobám Seymourovi. U něj šlo obyčejně o něco zcela jiného. Jemu fakt, že vypadá komicky, střídavě silně vadil a vůbec nevadil. Pokud mu vadil, bylo to jenom kvůli ostatním lidem. Mám tu v tomhle okamžiku na mysli zejména naši sestru Boo Boo. Seymour by se byl pro ni dal rozkrájet. Což samo o sobě moc neříká, poněvadž Seymour by se byl dal rozkrájet i pro všechny ostatní příslušníky naší rodiny stejně jako pro většinu lidí mimo ni. Jenomže Boo Boo měla jako všechna mladá děvčata, co jsem poznal, údobí – v jejím případě, jak dlužno přiznat, bylo obdivuhodně krátké –, kdy nejmíň dvakrát denně „umírala“ nad všelijakými botami a faux pas dospělých lidí. Na vrcholku tohoto údobí stačilo, aby její oblíbená učitelka dějepisu vešla po obědě do třídy s drobečky piškotového dortu na tváři a Boo Boo se už v lavici sesunula a „umírala“. Ale velice zhusta přišla domů „mrtvá“ z poněkud méně nicotného důvodu, a právě tyhle případy Seymoura znepokojovaly a dělaly mu starosti. Starosti, aby ti dospělí, co k nám chodili na návštěvu (ke mně a k Seymourovi) a podobně, neřekli před Boo Boo, jak nám to ten večer sluší. K takovýmhle věcem docházelo často, i když třeba neřekli přesně tohle, a Boo Boo byla vždycky jako naschvál na doslech, jako by čekala, až bude moct „umírat“. Možná že beru na příliš lehkou váhu možnost, že se při popisu jeho podoby, jeho fyzické podoby dám moc unést. Připouštím bez mučení, že moje metody mají v jistém smyslu daleko do dokonalosti. Možná že se s tím popisem moc patlám. Jednak jsem, jak vidím, probral málem už všechny jeho rysy a ještě se v nejmenším nedotkl toho, co ten jeho obličej tak oživovalo. To pomyšlení samo o sobě mě přímo otřesně sráží k zemi, i když jsem to vůbec nečekal. Ale přestože už na mě doléhá, přestože už pod ním klesám, určitá víra, kterou mám od počátku, tu zůstává nedotčená, naprosto nezasažitelná. „Víra“ není rozhodně to správné slovo. Je to spíš něco jako vítězství v soutěži o nejlepšího sebemrskače nebo diplom za vytrvalost. Cítím, že jsem už pochopila že mi to napovídá i jakýsi redaktorský instinkt získaný za těch jedenáct let, během nichž jsem se tolikrát marně pokoušel vypodobnit Seymoura na papíře, že jeho portrét se nemůže povést, pokud při něm člověk nepoužije sytých barev. Po pravdě řečeno jich použít musí. Od roku 1948 jsem o něm napsal a teatrálně spálil aspoň deset povídek a črt, z nichž některé, přestože to říkám já, měly břink a dobře se četly. Jenže to nebyl Seymour. Když člověk nepoužije pro Seymourův portrét
sytých barev, obrátí se mu všechno, dozraje mu všechno v lež. Možná že v lež uměleckou, a někdy dokonce v lež rozkošnou, ale přesto v lež. Mám pocit, že bych ještě takovou hodinku měl zůstat vzhůru. Bachaři, dohlídni, aby si ten člověk nešel lehnout. Přemnoho věcí na něm nebylo v nejmenším šeredných. Například ruce měl moc hezké. Rozpakuju se říct krásné, poněvadž bych se té skrz naskr odporné frázi „krásné ruce“ rád vyhnul. Dlaně měl široké, sval mezi palcem a ukazováčkem se zdál překvapivě vyvinutý, „silný“ (nač ty uvozovky, prokristapána? – klid, klid), a přesto měl prsty dokonce ještě delší a tenčí než Bessie; jeho prostředníček vypadal jako něco, nač by si člověk nejradši vzal krejčovský centimetr. Přemýšlím o posledním odstavci. To znamená o tom, kolik se mi do něj vloudilo osobního obdivu. Zajímalo by mě, nakolik si člověk v naší době může dovolit obdivovat ruce svého bratra, aby se přitom nezvedlo několikero obočí? Za mého mládí byla v některých mých studijních skupinách, Otče Williame, dost častým a už značně otřepaným terčem klepů moje heterosexualita (když nepočítáme několik mrtvějších období, jež nebyla vždycky dobrovolná, jak je nutno poznamenat). Jenže se mi právě vybavilo, možná kapičku moc živě, jak Sofie Tolstá při jednom ze svých – nepochybuju, že silně opodstatněných – výpadů proti svému manželovi, obvinila otce svých třinácti dětí, který ji přesto, že už nebyl žádný mladík, po celý její manželský život noc co noc obtěžoval, z homosexuálních sklonů. Podle mě byla Sofie Tolstá úhrnem vzato pozoruhodně neinteligentní žena – a navíc mám dík seskupení atomů ve svém těle bytostné sklony věřit, že tam, kde je kouř, nemusí být bezpodmínečně oheň, ale třeba jenom jahodový puding – ale jsem velkým zastáncem názoru, že nejenom každý nekompromisní prozaik, nýbrž i každý prozaik, který by nekompromisní být chtěl, má v sobě obrovskou dávku androgynie… Myslím, že když se takový prozaik chichotá do hrstičky nad spisovateli, kteří jsou sice mužského rodu, ale nosí neviditelné sukně, činí to na vlastní nebezpečí, které hrozí i jemu. Víc už o tom neřeknu. Tohle je přesně ten druh důvěrného přiznání, z něhož se dá velice snadno udělat náramně pikantní záležitost. Je zázrak, že nejsme na svých vytištěných stránkách větší zbabělci, než jsme. O Seymourově hlase, když promlouval, o jeho neuvěřitelném hrtanu tady mluvit nemůžu. Nemám dost místa k pořádnému rozběhu. Prozatím řeknu svým vlastním nepůvabným tajuplným hlasem jenom to, že když mluvil, zněl jako ten nejlepší, byť nanejvýš nedokonalý hudební nástroj, jaký jsem kdy dokázal poslouchat i celé hodiny. Ale opakuju, že od detailního popisu bych prozatím rád upustil. Pleť měl velice tmavou nebo aspoň silně, i když ne nezdravě nažloutlou, a neobyčejně čistou. Prošel celým dospíváním bez jediného uhříku, což mě jak mátlo, tak silně dráždilo, poněvadž jedl právě tolik poživatin zakoupených u pouličních stánků – neboli nehygienické potravy od špindíru, co si nikdy nemejou ruce, jak se o tom vyjadřovala naše maminka – jako já, pil přinejmenším stejně sodovek jako já a rozhodně se nemyl o nic častěji než já. Naopak bych řekl, že se myl o moc méně než já. Měl tolik práce s dohlížením, aby se ostatní z našeho houfu – zvlášť dvojčata – pravidelně koupali, že často prošvihl dobu, kdy byla řada na něm. Což mě hází zpátky, i když se mi to moc nehodí, do toho holičského krámu. Když jsme se šli jednou odpoledne dát ostříhat, zůstal najednou stát jak přibitý uprostřed Amsterodam Avenue, a zatímco kolem nás svištěly oběma směry automobily a náklaďáky, zeptal se mě, jestli by mi moc vadilo, kdybych se šel dát ostříhat bez něj. Odtáhl jsem ho k chodníku (kéž bych tak měl niklák za každý případ, kdy jsem ho v dospělosti nebo jako kluka odtáhl k chodníku!) a odpověděl jsem, že by mi to samozřejmě vadilo. Měl totiž podezření, že nemá čistý krk. Chtěl holiče
Viktora ušetřit nepříjemného pohledu na svůj špinavý krk. Mezi námi, špinavý ho měl. Nebylo to poprvé ani naposledy, co si dozadu za límeček od košile strčil prst a požádal mě, abych se mu tam mrkl. Obyčejně měl tu partii ve stavu, v jakém se slušelo a patřilo, ale když ne, pak to stálo za to. Už si musím jít opravdu lehnout. Za rozbřesku mi přijde vyluxovat děkanka naší dívčí univerzity – velice milá osůbka. Sem někam bych měl zařadit to děsivé téma – S. oblečení. Jak by to bylo nádherně pohodlné, kdyby si autoři mohli dovolit popisovat oblečení svých postav kus po kuse, záhyb po záhybu. A co nám v tom brání? Částečně naše tendence čtenáře, toho cizího člověka, brát na hůl, anebo ho podceňovat; na hůl ho bereme v případech, kdy mu nepřiznáváme stejné znalosti o lidech a jejich mravech, jaké máme my, a podceňujeme v případech, kdy se přikláníme k názoru, že nemá v malíčku úplně všechna ta nicotná sofistikovaná data, jaká máme my. Například když si jdu k svému pedikérovi dát „dělat nohy“ a narazím u něj v časopise Peekaboo na fotografii některé známé americké osobnosti jistého typu, který je na vzestupu – na nějakou filmovou hvězdu, politika nebo právě jmenovaného rektora univerzity –, a ta osoba na tom obrázku je vyfotografována doma, u nohou bígla, na zdi Picassa a na sobě anglické sako s páskem, pohlížím zpravidla na psa vlídně, na Picassa celkem zdvořile, ale ve svých závěrech o známých amerických personách v anglickém saku s páskem dovedu být nesnesitelný. Tím chci říct, že jakmile mi ta dotyčná persona nepadne do oka, to sako to ještě dorazí. Vyvodím z toho, že se jeho obzory rozšiřují příliš velkým tempem, než aby mi to šlo pod fousy. Tak dál. Jak já, tak Seymour jsme jako starší chlapci chodili příšerně postrojení, každý v jiném slova smyslu. Je to trochu s podivem (i když tak moc zase ne), poněvadž jako malé kluky nás myslím oblíkali docela slušně a nenápadně. Na začátku naší dráhy placených rozhlasových „hlaviček“ nás Bessie vodila vybrat si šaty k De Pinnovi na Pátou avenue. Jak vůbec ten usedlý a ctihodný podnik objevila, to je u boha. Můj bratr Walt, jenž byl za svého života velice elegantní mladý muž, se domníval, že prostě šla a zeptala se nějakého policajta. Což není tak pošetilá přadstava, neboť naše Bessie, když jsme byli děti, chodila zpravidla se svými nejzašmodrchanějšími problémy na křižovatku k irskému dopravnímu strážníkovi, který se ze všech lidí v New Yorku nejvíce blíží druidskému orákulu. Svým způsobem se dá předpokládat, že objevila obchod pana De Pinny částečně zásluhou onoho příslovečného irského štěstí. Ale jistě ani zdaleka jenom jeho zásluhou. Například – to sem sice nepatří, ale mně se to líbí – nebyla nikdy v žádném známém významu tohoto slova čtenářka knih. A přesto jsem byl svědkem, jak zašla do jednoho z těch procovských knižních paláců na Páté avenue pro dárek k narozeninám jednomu mému bratranci a vyšla, vyplula z něj s knížkou „Na východ od slunce a na západ od měsíce“ ve vydání s ilustracemi Kay Nielsonové, a kdo naši maminku znal, mohl si být jist, že s těmi snaživými prodavači, co ji obskakovali, jednala sice jako dáma, ale povýšeně. Vraťme se však k tomu, jak jsme vypadali jako výrostci. Začali jsme si kupovat šaty sami, nezávisle na Bessie i jeden na druhém, když nám bylo kolem třinácti. Seymour, protože byl starší, se aby se tak řeklo trhl první, ale když jsem pak dostal šanci i já, tak jsem si tu ztracenou dobu vynahradil. Pamatuji se, že jakmile jsem dovršil čtrnáctý rok, vyhýbal jsem se Páté avenue jak čert kříži a vždycky si to namířil rovnou na Broadway – konkrétně do jednoho krámu v padesátých ulicích, kde byl sice prodávající personál podle mého názoru mírně nevlídný, ale aspoň poznal, že do krámu vešel rozený švihák. Poslední rok, kdy jsme S. a já účinkovali v rozhlase – 1933 – jsem se na každém vysílání objevil ve světle šedém dvouřadovém obleku se silně vycpanými rameny, v košili barvy půlnočně modré oblohy s
límcem á la Hollywood a v čistší ze dvou identických krokusově žlutých bavlněných kravat, které jsem si ponechával pro veškeré slavnostní příležitosti. Upřímně řečeno jsem se od té doby necítil v ničem tak dobře. (Předpokládám, že člověk, který píše, se vlastně svých starých krokusově žlutých kravat nikdy nezbaví. Dřív nebo později se nejspíš proderou do jeho prózy a on s tím houby zmůže.) Seymour si naopak vybíral neuvěřitelně usedlé oblečení. U něj byl zádrhel především v tom, že mu nic, co si koupil – zvlášť oblek nebo kabát – jakživo nepadlo. Jakmile se k němu přiblížil někdo z oddělení, kde se obleky upravují, vyrazil zřejmě z krámu, sice jen napůl oblečený, ale rozhodně nepomalovaný křídou. Všechna jeho saka na něm buď visela nebo se mu v pase vyhrnovala. Rukávy mu zpravidla sahaly až k nehtům na palcích nebo zase končily nad zápěstím. Největší hrůza byly zadnice jeho kalhot. Člověk nad nimi někdy div neoněměl, měl dojem, že zadnice číslo 36 normál byla jak hrášek do košíku posazena do kalhot číslo 42 s prodlouženými nohavicemi. Ale je nutno se zastavit ještě u dalších, hrůznějších aspektů. Jakmile měl nějaký kus jednou na těle, přestal si takřka úplně uvědomovat jeho existenci (snad s výjimkou toho, že v něm jaksi automaticky vzniklo nejasné tušení, že technicky vzato není nahý jako palec). A nebyla to jenom známka instinktivní nebo intelektuálské antipatie k tomu, co se v našich kruzích rozumělo pod slovy být dobře oblečený. Jednou nebo dvakrát jsem šel s ním, když se vydal na nákup, a při dnešní vzpomínce na tu dávnou minulost se mi zdá, že si kupoval šaty s mírným, ale – aspoň podle mě – pyšným uspokojením – jako mladý brahmáčárja nebo hinduistický novic, který si vybírá svou první bederní roušku. Jeho šaty byly ovšem kapitola sama pro sebe. Jakmile si je oblíkl, něco se s nimi stalo. Přestože dovedl strávit plné tři nebo čtyři minuty před otevřenými dveřmi šatníku přehlížením své strany tyče s kravatami, člověk věděl (pakliže byl takový blázen bláznivý, aby seděl a pozoroval ho), že jakmile si jednu vybere, má kravata po parádě. Buď bylo jejímu budoucímu uzlu souzeno, aby za živý svět nazapadl úhledně do véčka jeho košilového límečku – většinou se zarazil asi čtvrt palce pod knoflíčkem u krku – nebo když se tomu potencionálnímu uzlu podařilo do místa, jež mu náleží, bezpečně vklouznout, bylo té kravatě souzeno, aby páseček jejího fuláru vyčuhoval vzadu pod přehybem límečku jak řemínek dalekohledu nějakého turisty. Ale radši toho obsáhlého, obtížného námětu nechám. Zkrátka, jeho oblečení přivádělo často takřka celou rodinu k něčemu, co se velmi blížilo zoufalství. Vlastně jsem ho popsal velice povšechně. Celá ta záležitost měla nesčetně variací. Mohl bych ještě dodat (pak už toho hned nechám), že stát dejme tomu za letního dne vedle jednoho toho kyblíku s palmou v hotelu Biltmore v době koktejlové špičky a koukat se, jak se váš lenní pán žene nahoru po veřejném schodišti, očividně šťastný jako štěně, že vás vidí, ale ne tak docela všude dopnutý, může být značně otřesný zážitek. Hrozně rád bych chviličku zůstal u toho úprku po schodišti – to znamená zůstal u něj a nekoukal na to, vykašlal se na to, kam mě zavede. Seymour se do schodů vždycky hnal úprkem. Prostě po nich vylítl. Zřídkakdy jsem ho viděl vyjít po schodech jinak. Čímž se dostávám – zcela zákonitě – k námětu energie, elán a euforie. Nedokážu si představit nikoho, kdo by v současné době (v současné době je pro mě vůbec těžké někoho si představit), snad s výjimkou neobyčejně nesebevědomých přístavních dělníků, několika penzionovaných generálů z armády i válečného námořnictva a hromady malých kluků, kteří napjatě sledují, jak jim mohutní bicepsy – dal nějak moc na fyzickou zdatnost, jejíž nedostatek se odjakživa s oblibou připisuje básníkům. Nicméně jsem připraven namítnout (zvlášť protože mě tolik vojáků a stoprocentních zocelených ošlehaných chlapů počítá mezi své oblíbené vypravěče), že aby se člověk propracoval
ke konečné verzi prvotřídní básně, potřebuje skutečně značnou dávku obyčejné fyzické výdrže, nejenom pevných nervů nebo železného ega. Žel Bohu se až příliš často z dobrého básníka vyklube člověk, který se sakra bídně stará o své tělo, ale myslím, že do vínku dostává tělo velice upotřebitelné. Můj bratr byl takřka nejneúnavnější člověk, jakého jsem poznal. (Najednou si uvědomuju čas. Ještě není půlnoc a už si pohrávám s myšlenkou, že se svezu na podlahu a budu psát vleže.) Právě mě napadlo, že jsem ho jakživo neviděl zívnout. Jistě zíval, samozřejmě, ale já ho při tom nikdy neviděl. A jistě ne proto, že by dbal na pravidla slušného chování. U nás doma se zívání nikdy vychovaně nepotlačovalo. Já zíval na celé kolo, jak vím – a spal jsem víc než on. Ale zdůrazňuju, že ani jeden z nás, to znamená ani S., ani já jsme nebyli velcí spáči, ani jako malí kluci. Zvlášť v letech, kdy jsme působili v rozhlase – tím chci říct, že v době, kdy jsme oba nosili po kapsách kalhot legitimaci nejmíň do tří knihoven, odrbanou jak starý pas, bylo jen málo večerů, kdy – přestože jsme druhý den museli do školy – světla v naší ložnici s výjimkou krátkého rozhodujícího přerušení po večerce, kdy náš staršina Bessie vykonával svou generální inspekci, nezhasla dřív než před druhou nebo třetí ráno. Když byl Seymour do něčeho zapálený, něco zkoumal, nedělalo mu potíže – už od takových dvanácti let – nejít si i dvě nebo tři noci za sebou vůbec lehnout, a taky často nešel, a přitom se to neprojevilo nějak výrazně ani na jeho vzezření, ani na jeho hlase. Ty dlouhé noci beze spánku působily zřejmé jenom na jeho krevní oběh: měl ruce i nohy jak ledy. Když už bděl takovou třetí noc, zvedl obyčejně aspoň jednou oči od toho, co právě dělal, a zeptal se mě, jestli taky cítím, jak strašlivě to v pokoji táhne. (Nikdo z naší rodiny, Seymoura nevyjímaje, nikdy necítil, že by to někde táhlo. Vždycky jenom že to strašlivě táhne.) Nebo vstal ze židle či z podlahy – nebo kde to právě četl či psal nebo přemýšlel – a šel se přesvědčit, jestli někdo nenechal v koupelně otevřené okýnko. Jedině Bessie z celé naší domácnosti poznala, že si Seymour odřekl spánek. Usoudila tak z toho, kolik párů ponožek měl na nohou. V letech, kdy postoupil z krátkých kalhot do dlouhých, mu v jenom kuse zvedala manžety, aby se přesvědčila, jestli nemá navlečený druhý pár ponožek proti průvanu. Dnes dělám sám sobě Hajaju. Dobrou noc. Dobrou noc, vy nespolečenští protivové. Většina lidí mého věku a mé příjmové kategorie, kteří píšou o svých mrtvých bratřích v té roztomilé formě skorodeníku, se nikdy neobtěžuje udat nějaké datum nebo nám prozradit, kde to píšou. Nemají smysl pro spolupráci. Já jsem se zapřísáhl, že nepřipustím, aby se mi něco takového přihodilo. Dneska je čtvrtek a už zase sedím na té své příšerné židli. Je tři čtvrtě na jednu v noci, dřepím tady už od deseti a snažím se ze všech sil, dokud mám ve stroji S. vzhled, najít způsob, jak S. představit jako atleta a sportovce, a přitom zbytečně nedráždit ty, kdo sporty a hry nenávidí. Zjišťuju, že se nehnu z místa, pakliže nezačnu s omluvou, která mě rmoutí a vzbuzuje ve mně opravdové znechucení. Ale jsem členem katedry anglistiky, z níž přinejmenším dva moji kolegové jsou na nejlepší cestě dostat se na seznam uznávaných moderních básníků, a třetí je literární kritik, který v naší akademické obci na východním pobřeží přímo letí a vysoce ční nad všemi ostatními specialisty na Melvilla. A všichni tito pánové (jistě si dovedete představit, že pro mě mají velkou slabost) se na vrcholu sezóny profesionálních baseballových zápasů vrhají – podle mého mínění až příliš ostentativně – s lahví studeného piva k televizoru. Naneštěstí tento kamínek, kterým jsem právě hodil po tom akademickém hejnu, ztrácí do jisté míry svou ničivou sílu, neboť jedna z potrefených hus jsem tady i já. Celý život jsem byl baseballový fanda a nepochybuju,
že v mém mozku je určitá partie, která musí vypadat jak dno ptačí klece poseté rozcupovanými výstřižky ze sportovních rubrik. Upřímně řečeno (a to je snad mé poslední důvěrné sdělení autora čtenáři) je pravděpodobně jeden z důvodů, proč jsem jako dítě vysílal skoro sedm let za sebou, fakt, že jsem dokázal říct přátelům u přijímačů, jak si ten který týden vedli Waner boys nebo, což bylo ještě efektnější, kolikrát v roce 1922, tedy v době, kdy mi byly dva roky, doběhl Cobb na třetí metu zadarmo. Jsem na to snad dodnes citlivý? Neudělal jsem snad dodnes kříž za těmi odpoledni svého mládí, kdy jsem nadzemkou via Třetí avenue prchal před realitou do svého lůnka za třetí metou na stadiónu Pólo Grounds? Tomu se mi nechce věřit, třeba i proto, že mi je čtyřicet a že je podle mého názoru nejvyšší čas říct všem postarším chlapeckým spisovatelům, aby vyklidili stadióny a býčí arény. Ne. Vím – ach jak dobře! – proč tak váhám představit vám toho estéta jako atleta. Nemyslel jsem na to celá léta, ale odpověď zní: V rádiu kdysi se mnou a se Seymourem vystupoval jeden výjimečně inteligentní milý chlapec – jakýsi Curtis Caulfield, který pak padl při vyloďování v Pacifiku. Jednou odpoledne jsme já, on a Seymour naklusali do Central parku, kde jsem zjistil, že hází míčem, jako by měl obě ruce levé – zkrátka že hází jako většinou házejí holky – , ale dodnes vidím ten výraz na Seymourově obličeji, když se ozval můj posměšný, koňský, hřebci řehot. (Čím bych omluvil tu přehlubokou analýzu? Přešel jsem snad na druhou stranu? Mám si dát na barák kovovou tabulku se svým jménem?) Tak jen s tím ven! S. miloval sporty i hry, ať už se provozují uvnitř nebo venku, a sám v nich byl buď nadobyčej dobrý nebo nadobyčej špatný – zřídkakdy něco mezi. Před několika lety mě moje sestra Franny uvědomila, že jedna z jejích nejstarších vzpomínek je, jak leží v kolíbce z proutí a se záclonkami (zřejmě jako nějaká „infantka“) a pozoruje, jak Seymour hraje s kýmsi v obýváku ping pong. Ten košík z proutí, co má na mysli, byla ve skutečnosti stará otřískaná postýlka na kolečkách, v které ji její sestra vozila po celém bytě a drncala s ní přes prahy, dokud nedojely do centra dění. Je však víc než pravděpodobné, že Franny jako miminko opravdu pozorovala, jak Seymour hraje ping pong, a že ten jeho zapomenutý a zřejmě nevýrazný protivník jsem byl já. Když jsem s ním totiž hrál ping pong, zpravidla mě tak zastínil, že jsem se úplně ztrácel. Bylo to, jako by na druhé straně síťky hrála sama matka Kálí, mnohoruká, usmívající se, bez špetky zájmu o stav hry. Mlátil do toho, sekal míčky a každý druhý nebo třetí bral tak, jako by byl lobovaný a tudíž vhodný na smeč. Zhruba tři z pěti jeho ran šly buď do síťky nebo až bůhvíkam do autu, takže jsme při hře nedostali míček doslova víckrát než párkrát přes. Tento fakt nikdy nepronikl příliš hluboko do jeho vědomí, a když si jeho protivník nakonec hořce postěžoval, že musí jeho míčky lovit po celém tom idiotském pokoji, pod židlemi, pod gaučem, pod klavírem i na těch odporných místech za knihami na poličkách, vždycky ho to překvapilo a pokorně se omlouval. Stejně tak se obouval do tenisu a hrál ho právě tak zuřivě. Hrávali jsme spolu často. Zvlášť když jsem byl v posledním ročníku na univerzitě v New Yorku. On v té době už na témže ústavu učil, a tak jsem se za mnoha dnů, zvlášť na jaře, třásl, aby nebylo nějak nápadně hezky, protože jsem věděl, že by mi mohlo nějaké páže, některý jinoch, padnout k nohám se vzkazem od Seymoura, v němž by stálo, že je nádherně a co bych říkal tomu, dát si po vyučování několik setů tenisu. Odmítal jsem s ním hrát na univerzitních kurtech, protože jsem se bál, že by ho tam mohl někdo z mých nebo jeho přátel – zvlášť některý z jeho poťouchlejších Kollegen – při této činnosti zblejsknout, a tak jsme zpravidla chodili na Ripovy kurty v 96. ulici, kde jsme byli štamgasty.
Jeden z nejúčinnějších manévrů, jaký jsem používal, spočíval v tom, že jsem si nechával raketu i tenisky doma, a ne ve skříňce na univerzitě. Měl nadto jednu malou přednost. Když jsme se měli sejít na kurtu a já jsem se doma oblíkal, dostalo se mi obyčejně špetičky sympatií od některé mé sestry nebo bratra a nezřídka mě někdo z nich soucitně eskortoval k hlavním dveřím a pomáhal mi čekat na výtah. Při všech karetních hrách – při go-fish, pokru, kasinu, srdcích, párech, při licitovaném i kontraktním bridgi, při zelené louce i při oku – byl vždycky bez výjimky nesnesitelný. Ale při go-fish bylo zajímavé se na něj koukat. Hrával s dvojčaty, dokud byla malá, a neustále jim házel narážky, aby měli možnost se ho zeptat, jestli má v ruce tuhle kartu nebo tuhle, anebo ze sebe mačkal kašel, aby při tom mohl ukázat, co drží v ruce. I v pokru byl něco non plus ultra. Těsně před tím, než jsem dovršil dvacátý rok, jsem měl krátké údobí, kdy jsem tak trochu tajně, ale usilovně hrál nevyhratelnou hru, jejímž účelem bylo, abych se stal dobrým společníkem, správným chlapíkem, a často jsem k nám zvával lidi na pokr. Seymour se těch sedánků mnohokrát zúčastnil. Dalo trochu práce nepoznat, kdy má ruku nabitou esy, protože seděl a usmíval se, jak to vyjadřovala moje sestra, jak velikonoční zajíček s košíkem plným vajíček. A co bylo ještě horší, míval ve zvyku, že ačkoliv měl třeba v kartě straight-flush nebo full house nebo dokonce něco ještě lepšího, nechal vyhrát protivníka, který měl proti němu v ruce třeba jen párek kluků, jen protože ho měl rád. Při čtyřech z pěti sportů, co se hrají venku, to s ním bylo k zoufání. Za časů, kdy jsme chodili do obecné školy a bydleli na rohu 110. ulice a Riverside Drive, jsme obyčejně odpoledne hráli nějakou kolektivní hru – buď v některé postranní ulici (stickball, což je baseball, při kterém se místo pálky používá kus klacku, nebo hokej na kolečkových bruslích) nebo častěji na kousku trávníku, na tom povětším plácku poblíž Košutovy sochy na Riverside Drive, kde se věnčili psi (americký nebo evropský fotbal). Při evropském fotbalu nebo při hokeji měl na hřišti k velké nelibosti spoluhráčů ve zvyku se utrhnout – často přímo obdivuhodně –, ale pak otálet, aby protějšímu brankáři poskytl možnost zaujmout neprůstřelné postavení. Americký fotbal hrál málokdy, většinou jen když jednomu nebo druhému mančaftu na hřišti chyběl panáček. Já jsem ho hrál v jednom kuse. Nemůžu říct, že by mi bývaly byly surovosti proti srsti, i když jsem před nimi měl smrtelnou hrůzu, a tak jsem vlastně neměl na vybranou a hrát ho musel. Dokonce jsem ty idiotské zápasy dával sám dohromady. S. se k nám v několika případech přidal, ale nikdy se nedalo předem odhadnout, jestli bude pro spoluhráče přínosem nebo přítěží. Přesto si ho velmi často vybrali do mužstva jako prvního, poněvadž se uměl bezesporu proplítat jako had a byl rozený útočník. Pokud se, když nesl míč, uprostřed hřiště náhle nerozhodl projevit přibíhajícímu obránci své sympatie, byl pro svou stranu výrazným přínosem. Ale jak říkám, nedalo se nikdy předem říct, jestli bude posilou nebo brzdou. Jed – nou, kdy hrál na protější straně, mě v jednom z těch velmi vzácných blažených okamžiků, kdy moji spoluhráči proti své vůli dopustili, abych doběhl s míčem až před branku, vyvedl úplně z konceptu, protože jak jsem se k němu řítil, rozzářil se mu obličej radostí nad tím, že mě vidí, jako by mu mě přivedla do cesty nějaká nadobyčej šťastná náhoda. Zastavil jsem se takřka na místě a někdo mě samozřejmě skosil. A já jsem, jak se říkalo v naší ulici, padl jak špalek. Vím, že už o tom rozkládám moc dlouho, ale teď skutečně nemůžu přestat. Jak jsem už řekl, jisté hry hrál obdivuhodně dobře, po pravdě řečeno neodpustitelně dobře. Při hrách a při sportech totiž existuje určitý stupeň dokonalosti, který nás štve, obzvlášť dosáhne-li ho nějaký
nepravověrný protivník, nějaký vyložený „prevít“, ať už takový nebo makový – prevít, který nemá správný styl, prevít, který se vytahuje, nebo prostě jen normální stoprocentní americký prevít, jakých je pochopitelně celá škála, začínající prevítem, který proti nám hraje s velkým úspěchem, ačkoliv má lacinou nebo nekvalitní výzbroj, a končící soupeřem, který nad námi vyhrává a neodpustí si, aby se netvářil šťastně a spokojeně. Jedno ze Seymourových provinění při hrách, v nichž vynikal, bylo, že neměl správný styl. Nebylo to provinění jediné, ale hlavní. Myslím při tom zvlášť na tři hry: stoopball, strefovanou s kuličkami a americký kulečník. (O kulečníku budu muset mluvit až někdy jindy. To pro nás nebyla hra, to byla takřka pobožnost. Hráli jsme ho před i po takřka každé významné krizi svých mladých mužných let.) Stoopball, jak musím pro informaci venkovských čtenářů uvést, je hra s míčem, při níž se využívá schůdků před domem nebo domovního průčelí. My ji hráli tak, že jsme házeli gumový míč zhruba ve výšce pasu na nějakou architektonickou žulovou parádičku – na tu oblíbenou manhattanskou slátaninu řeckého iónského a římského korintského stylu, jaká zdobila i fasádu našeho domu. Když míč odskočil do vozovky nebo až na druhý chodník a nikdo z protihráčů ho v letu nezachytil, platilo to jako odpálkování do pole při baseballu. Když ho někdo chytil – což se stávalo spíš – byl hráč aut. Když míč vylítl do výšky tak prudce, že dopadl na zeď baráku na druhé straně ulice, aniž ho někdo po odrazu chytil, počítalo se to za celý přeběh. Za mého mládí dopadla na zeď protějších baráků hezká řádka míčů, ale jen velmi málo z nich letělo tak prudce, tak nízko a tak šikovně, že se s nimi nedalo nic udělat. Seymour však docílil celý přeběh takřka pokaždé, kdy na něj došla řada. Když se někomu z nás ostatních kluků z ulice podařil jeden celý přeběh, považovalo se to všeobecně za fantastickou náhodu – příjemnou nebo nepříjemnou, přijde na to, na čí straně kdo hrál –, ale u Seymoura vypadalo naopak jako fantastická náhoda, když se mu to nepodařilo. A ještě podivnější a pro tuhle diskusi značně podstatnější je, že házel míčem úplně jinak než my ostatní. Všichni z našich končin, pokud byli praváci jako on, se vždycky postavili od té hrbolaté strefovací plochy kousek nalevo a mrskli míč prudkým postranním rozmachem. Seymour se k dotyčnému místu postavil čelem a vrhl míč šikmo dolů – pohybem, který se silně podobal jeho nepohlednému a katastrofálně neúspěšnému smeči v ping pongu nebo v tenisu. Odražený míč mu přitom zasvištěl přes hlavu, kterou takřka nemusel ani sehnout, a aby se tak řeklo letěl „přímo za plot“. Když to někdo zkusil po něm (ať už tajně nebo za jeho přímo zanícené osobní instruktáže), odlíti míč buď daleko do autu nebo se (parchant jeden) odrazil a praštil hráče do obličeje. A tak časem se Seymourem nechtěl nikdo stoopball hrát – dokonce ani já. Pak velice zhusta trávil čas tím, že vysvětloval veškeré finesy této hry některé z našich sester nebo si z té hry udělal jakousi hladce probíhající partii pasiánsu, při níž si to míč odražený od protějšího domu namířil zpátky tak, že Seymour nemusel vůbec změnit postoj a míč chytil, když se kutálel zpátky k němu. (Já vím, já vím, dělám z toho moc velkou vědu, ale jak vidím, nemůžu ani po těch takřka třiceti letech odolat, abych ji nedělal.) A stejný ďábel byl při strefované s kuličkami. Tahle hra se hraje v nějaké postranní ulici, kde neparkují žádná auta; hráč hodí do vzdálenosti asi šesti nebo sedmi metrů těsně podle obrubníku kuličku, svou začínačku, kterou se pak druhý hráč, který střílí ze stejné startovací čáry, snaží zasáhnout. Podaří se to málokdy, protože kuličku může z její přímé dráhy k cíli odvést spousta věcí: nerovnost vozovky, ošidné drcnutí o obrubník, vyplivnutá žvejkačka, cokoliv z té stovky typických věcí, které se v newyorských postranních ulicích odhazují na zem – nemluvě o tom, že hráč může mít docela obyčejnou normální špatnou trefu. Když se druhý hráč při
prvním hodu nestrefí, zastaví se jeho kulička obyčejně v nějakém místě, v kterém se do ní první hráč, když na něj znovu dojde řada, snadno strefí. Seymour byl v téhle hře, ať už házel první nebo poslední, v osmdesáti nebo devadesáti případech ze sta neporazitelný. Když někdo hodil kuličku daleko, poslal za ní svou kuličku poměrně nízkým obloukem, jako když se při baseballu pošle míč podél pomezní čáry. I v tom byl jeho přístup, jeho styl k zbláznění neobvyklý. Zatímco všichni ostatní kluci z ulice házeli kuličky do dálky spodním obloukem, Seymour posílal své tak, že švihl paží – nebo spíš zápěstím – ze strany, asi jako když někdo dělá na rybníku placakem žabky. A když se ho v tom někdo pokusil napodobit, dopadlo to katastrofálně. Dělat to po něm, znamenalo vzdát se veškerých nadějí, že kulička poletí tam, kam člověk chtěl. Myslím, že si Část mého podvědomí na to, co přijde dál, brousí už dávno zuby. I když jsem na to léta a léta ani nevzdechl. Jednou k večeru jsem s jedním klukem, který se jmenoval Ira Yankauer, hrál strefovanou s kuličkami v té tak trochu teskné čtvrthodince, kdy se v New Yorku rozsvěcují pouliční světla a parkovačky automobilů – některé jsou už rozsvícené, jiné ještě ne – na druhé straně naší postranní ulice přímo proti markýze nad vchodem našeho domu. Bylo mi osm. Hrál jsem Seymourovou technikou nebo se o to aspoň pokoušel – a stejně jako S. jsem posílal svou kuličku velkým obloukem za kuličkou svého partnera švihem zápěstí ze strany – a vytrvale jsem prohrával. Vytrvale, ale bez lítosti. Tohle je totiž denní doba, kdy jsou newyorští kluci ve velmi podobné náladě jako kluci z Tiffinu ve státě Ohio, kteří uslyší v dálce zapísknutí vlaku ve chvíli, kdy je do chlíva zaháněna poslední kráva. Když člověk v téhle magické čtvrhodince prohrává kuličky, jenom prohrává kuličky. I Ira musel být nejspíš v silném zajetí té chvíle, a pakliže byl, jenom vyhrával kuličky. A najednou na mě v tom klidu, v naprostém souladu s tím klidem, zavolal Seymour. Příjemně mě zašimralo poznání, že ve vesmíru je ještě nějaký třetí člověk, a ten příjemný pocit ještě zesilovalo vědomí, že je to právě Seymour. Otočil jsem se doslova na podpatku a mám podezření, že Ira zrovna tak. Pod markýzou našeho domu se právě rozsvítila kulatá jasná světla. Seymour stál na kraji chodníku před markýzou, obličejem k nám, pohupoval se ze špiček na paty, ruce v postranních prostřižených kapsách kabátu s beránkem. Obličej měl ve stínu, nezřetelný, protože měl za zády ta světla pod markýzou. Bylo mu deset. Podle toho, jak se na kraji toho chodníku pohupoval, podle toho, že měl ruce v kapsách – zkrátka podle celé řady faktorů jsem tehdy poznal, stejně jako to vím dnes, že si i on dokonale uvědomoval tu magickou hodinu. „Co kdyby ses pokusil trošku míň mířit?“ řekl mi, ale stál dál. „Když míříš a strefíš se, je to jenom štěstí.“ Řekl to tak, promluvil na mě tak, aby neporušil kouzlo toho okamžiku. Zato jsem ho porušil já. Schválně. ,Jak to štěstí, když mířím?“odpověděl jsem mu, ne hlasitě (přes ta podtržená slova), ale s poněkud silnějším podrážděním v hlase, než jaké jsem ve skutečnosti pociťoval. Chvíli neodpovídal, jen stál na obrubníku, pohupoval se ze špiček na paty a láskyplně, jak jsem si nejasně uvědomoval, se na mě díval. „Takto,“ odpověděl. „Když se do jeho – do Irovy kuličky – strefíš, tak budeš rád, ne? Nebo nebudeš! A když je někdo rád, že se strefil do něčí kuličky, pak v hloubi duše moc nedoufal, že se mu to podaří. Takže v tom hrálo určitou roli štěstí, takže v tom musela mimo jiné hrát určitou roli i velká náhoda.“ Sestoupil z chodníku, ale ruce z kapes nevyndal a vydal se k nám. Cestou přemýšlel, a tak tu zšeřelou ulici nepřecházel rychle, nebo se to aspoň nezdálo. Přibližoval se k nám v tom světle skoro jako plachetnice. Hrdost je naopak jedna z
nejrychlejších věcí na světě, a tak než došel na metr a půl od nás, řekl jsem honem Irovi: „Už se stejně stmívá,“ a tím hru prakticky ukončil. Při tomhle malém posledním pentimentu, nebo co to vlastně je, jsem se zalil doslova od hlavy až po paty potem. Mám chuť na cigaretu, ale můj balíček je prázdný a nechce se mi zvedat ze židle. Bože můj, jak ušlechtilé to mám povolání! Jak dobře znám svého čtenáře? Kolik mu toho můžu říct, abych zbytečně nepřivedl ani jednoho z nás do rozpaků? Říct mu můžu jedno: oba máme pro sebe v duši připravené místo. Až do předcházející minuty jsem viděl to své celkem čtyřikrát v životě. Tohle je po páté. Natáhnu se na takovou půlhodinku na podlahu. Prosím vás, omluvte mě. To, co přijde dál, podezřele zavání poznámkou v divadelním programu, ale po tom posledním, dramatickém odstavci mám pocit, že jsem si to sám spískal. Tentokrát je o tři hodiny víc. Já jsem na té podlaze usnul. (Už jsem zase při sobě, drahá paní baronko. No ne, co jste si o mně asi pomyslela? Prosím vás, dovolte mi zazvonit, aby nám přinesli lahvinku. Je to pozoruhodné víno, z mé vlastní viničky, a doufám, že si…) Rád bych prohlásil – co nejstručněji –, že ať bylo příčinou těch nepřístojností, jichž jsem se na těchto stránkách před třemi hodinami dopustil, cokoli, nebylo to ani v nejmenším to, že bych byl (nebo že někdy jsem či jsem někdy byl) opilý svou schopností (svou schopnůstkou, drahá paní baronessso!) vybavovat si věci takřka do posledního detailu. V okamžiku, kdy se ze mě stal nebo kdy jsem ze sebe udělal vrak, zbrocený potem, jsem nemyslel tak docela přesně na to, co řekl Seymour – a vlastně ani na Seymoura, když už jsme tak u toho. V podstatě mě vyhodilo z kolejí a vyřídilo nejspíš to, že jsem si zčistajasna uvědomil, že Seymour je můj bicykl od Davegy. Takřka celý život jsem čekal, až sebeméně zatoužím (o tom, kdy tu svou touhu uskutečním ani nemluvě) darovat někomu svůj bicykl od Davegy. Samozřejmě že to honem honem vysvětlím. Když bylo Seymourovi patnáct a mně třináct let, vyšli jsme jednou ze svého pokoje do obýváku, protože jsme si tam chtěli něco poslechnout v rádiu – tuším, že to byla dvojice komiků Stoopnagle a Budd – ale vpadli jsme do rozčileného, velice zlověstně napjatého ovzduší. Byly tam jenom tři osoby – tatínek, maminka a náš bratr Waker – i když mám podezření, že na skrytých strategických stanovištích špicovali uši další, menší človíčkové. Les byl strašně zardělý, Bessie měla rty stisknuté, že jí skoro nebyly vidět, a náš bratr Waker – kterému v tom okamžiku podle mých počtů bylo takřka přesně devět roků a čtrnáct hodin – stál u klavíru, bos, v pyžamu, a po obličeji se mu kutálely slzy. První, co se mi v každé takovéhle rodinné situaci chce vždycky udělat, je po anglicku zmizet, ale poněvadž Seymour se ani dost málo netvářil, jako by se chystal odejít, zůstal jsem tam taky. Les mu s nedokonale potlačovaným rozhorlením okamžitě předložil obžalovací spis. To ráno, jak jsme věděli, dostali Waker a Walt k narozeninám stejný krásný dárek, který značně přesahoval rodinný rozpočet – dvě červenobíle pruhovaná chlapecká kola, přesně ta vozidla, která oba skoro celý rok ostentativně obdivovali ve výkladu Davegova obchodu se sportovními potřebami v 86. ulici mezi Lexington Avenue a Třetí avenue. Les asi deset minut před tím, než jsme se Seymourem vyšli z ložnice, zjistil, že Wakerovo kolo není uložené v bezpečí sklepa našeho domu vedle kola Waltova. Waker totiž to odpoledne v Central parku svoje kolo daroval. Přišel k němu nějaký neznámý kluk („nějakej šmuk, kterýho v životě neviděl“), o to kolo ho požádal a Waker mu ho dal. Jak Les, tak Bessie samozřejmě do jisté míry uznávali Wakerovy „ohromně hezké, velkomyslné pohnutky“, ale na detaily té transakce pohlíželi s vlastní nesmiřitelnou logikou. Měli v podstatě pocit, že Waker měl – a Les ten názor Seymourovi zopakoval velice důrazně
– tomu chlapci dovolit, aby se na kole pořádně projel. Vtom do toho vpadl vzlykající Waker. Ten kluk se nechtěl jenom pořádně projet, on chtěl to kolo mít. V životě kolo neměl, ten kluk. A odjakživa si ho přál. Podíval jsem se na Seymoura. Začínalo ho to vzrušovat. Začínal se tvářit jako někdo, kdo by strašně rád takovouhle obtížnou disputaci rozhodl, ale není toho absolutně schopen – a já jsem ze zkušenosti věděl, že mír v našem obývacím pokoji bude co nejdřív obnoven, byť zázrakem. („Moudrý člověk je při všem, co dělá, pln obav a nerozhodnosti, a proto je vždycky úspěšný“ – Cuang-c'ovy texty, kniha XXVI…) Nebudu podrobně vypisovat (pro změnu), jak se Seymour úspěšně proklopýtal – jistě existuje lepší slovo, jakým to vyjádřit, jenže mě nenapadá – k jádru věci, ale za několik minut se ti tři válečníci políbili a usmířili. To, oč mi tady šlo, je flagrantně osobní, myslím však, že jsem to řekl. To, co na mě Seymour zavolal – nebo spíš to, co mi jako trenér radil – ten večer 1927 při kuličkách, mi připadá velice podstatné a důležité a musím se o tom podle mého rozhodně trochu rozhovořit. I když, což je poněkud otřesné doznání, se v tomto stadiu nezdá mým očím takřka nic podstatnější a důležitější než fakt, že Seymouruv nabubřelý čtyřicetiletý bratr dostal konečně vlastní bicykl od Davegy, který může někomu věnovat, nejlépe prvnímu, kdo o něj požádá. Přistihl jsem se, že uvažuju, dumám, jestli je tak docela správné přejít od jedné pseudometafyzické specifické otázky, byť byla sebepodružnější a sebeosobnější, k další, byť sebeobecnější nebo sebeneosobnější. To znamená, aniž bych se nejdřív u ní zastavil, chvíli přešlapoval a jenom chrlil slova, jak to mám ve zvyku. Nicméně k ní přikročme: Když mi z toho chodníku na druhé straně ulice dal tu trenérskou radu, abych přestal mířit svou kuličkou do kuličky Iry Yankauera – a to mu bylo deset, na to prosím nezapomínejte – myslím, že mi instinktivně dal něco, co je duchem velmi spřízněné s instrukcemi, jaké udělí japonský mistr v lukostřelbě, když zakazuje svému novému snaživému žáku mířit šípy do terče; to znamená, když mu dovolí, aby se tak řeklo Mířit, ale ne mířit. Zenovou lukostrelbu i zen samotný bych z této minidisertačky ovšem radši vynechal – bezpochyby částečně proto, že slovo zen zní citlivému uchu čím dál víc jako slovo poněkud obscénní, kultické, což je sice silně oprávněné, ale jen při povrchním pohledu. (Řekl jsem jen při povrchním pohledu, protože čistý zen určitě přežije své západní přívržence, kteří si většinou zřejmě tu zenovou skoro-doktrínu pletou s výzvou k duševní lhostejnosti, ba otrlosti – a kteří evidentně neváhají srazit Buddhu, aniž si vypěstovali zlatou pěst. Čistý zen, jak musím dodat – a při tom tempu, jakým postupuju, to podle mého dodat musím – tady bude i pak, až se snobi, jako jsem já, už odporoučí.) Úhrnem vzato bych však radši Seymourovy rady při hraní kuliček se zenovou lukostřelbou nesrovnával, z toho prostého důvodu, že nejsem ani zenový lučištník ani zenbuddhista, tím méně adept zenu. (Neslušelo by se tady říct, že jak Seymourova, tak má východní filozofie tkví svými kořeny – pakliže se smím odvážit nazvat to „kořeny“ – v Novém i Starém zákonu, advaitové védantě i v klasickém taoismu? Mám tendenci na sebe pohlížet, dá-li se to vůbec označit tak sladkým východním jménem, jako na karmajógina čtvrtého stupně, možná přikořeněného trošku džňánájógy. Klasická zenová literatura mě silně přitahuje a jsem tak drzý, že o ní a o literatuře mahájánového buddhismu jednou týdně večer na univerzitě přednáším, ale nedovedu si představit, že by můj život mohl vypadat méně zenově, než vypadá, a ta troška, co jsem s to ze zenových prožitků pochopit – to slovo vybírám pečlivě – je vedlejším výsledkem sledování mé vlastní, celkem přirozené cesty extrémní bezzenovosti. Z velké části proto, že mě o to Seymour sám prosil, a já vím, že měl v těchto věcech vždycky pravdu. Naštěstí pro mě, a pravděpodobně i pro všechny ostatní, nevěřím, že by bylo skutečně
nezbytné vnášet sem zen. Metoda hraní kuliček, jakou mi Seymour z čiré intuice doporučoval, se dá, a řekl bych zcela oprávněně a nevýchodně, přirovnat k umění hodit cigaretového špačka do malého košíku na odpadky na druhé straně místnosti. K umění, v němž většina kuřáků mužského rodu, jak mám za to, dosáhne opravdového mistrovství jedině tehdy, když jim buď za mák nezáleží na tom, jestli se tím vajglem do košíku strefí nebo ne, či když z té místnosti odejdou všichni očití svědkové, včetně toho, obrazně řečeno, kdo ten nedopalek hází. Chci se pokusit, seč jsem, tenhle příklad nerozmazávat, i když v něm nacházím zalíbení, myslím však, že by se slušelo ještě aspoň dodat – abychom se na okamžik vrátili k hraní kuliček –, že když Seymour hodil kuličkou a vzápětí uslyšel ťuknout sklo o sklo, celý se rozzářil, ačkoliv mu zřejmě nebylo jasné, kdo tím ťuknutím vlastně vyhrává. A je fakt, že takřka bez výjimky musel tu kuličku, co vyhrál Seymour, někdo zvednout a podat mu ji. Zaplaťpámbů, že je to za námi! Můžu vás ujistit, že jsem to neměl v plánu. Myslím – vím –, že tohle bude můj poslední záznam o „jeho tělesných“ vlastnostech. Tak ať je patřičně legrační. Hrozně rád bych, než si půjdu lehnout, trošku zjasnil atmosféru. Je to jedna historka, kterou na vás vychrlím, i kdybyste mě za to zabili: asi tak v devíti letech jsem měl dojem, velice příjemný, že jsem nejrychlejší běžec ze všech kluků na světě. Takováhle nafoukanost na zdatnost v nějaké zvláštní, v podstatě mimoškolní disciplíně, jak mám chuť dodat, má tuhý život, takže si dodnes jako velice usedlý čtyřicátník rád představuju, jak se v oblečení, jež nosím normálně na ulici, řítím kolem celé řady význačných, ale těžce oddychujících olympijských mílařů a přátelsky, bez jakékoli stopy povznesenosti jim kynu. Zkrátka a dobře, za jednoho nádherného jarního večera, to jsme ještě bydleli na Riverside Drive, mě Bessie poslala do dragstóru pro dva kartóny zmrzliny. Vyběhl jsem z domu právě v takové té magické čtvrhodince, jakou jsem popsal o několik odstavců dřív. Stejně rozhodující pro výklad té příhody je, že jsem měl na nohou tenisky – tenisky, jež jsou zajisté pro každého, kdo umí běhat ze všech kluků na světě nejrychleji, takřka úplně totéž, co byly červené střevíčky pro tu holčičku z Hanse Christiana Andersena. Jakmile jsem se vyřítil z domu, proměnil jsem se v samotného Merkura a pustil se do „fantastického“ sprintu podél toho dlouhého bloku k Broadwayi. Roh Broadwaye jsem vzal „po jednom kole“ a hned utíkal dál a dokazoval nemožné: zvyšoval rychlost. Dragstór, kde prodávali zmrzlinu od firmy Louis Sherry, na které Bessie neústupně trvala, byl o tři bloky dál na sever v 113. ulici. Asi tak v půli cesty jsem se řítil kolem papírnictví, kde jsme obyčejně kupovali noviny a časopisy, ale úplně slepě, takže jsem si vůbec nevšiml, že by někde v okolí byl nějaký můj známý nebo příbuzný. Pak jsem asi tak o blok dál zaslechl, že mě někdo pronásleduje, a to beze všech pochyb po svých. Moje první myšlenka, pro Newyorčana možná typická, byla, že jsou mi v patách policajti a že mě stíhají – třeba na základě obvinění, že jsem překročil nejvyšší dovolenou rychlost, ačkoliv neutíkám do školy. Snažil jsem se vymáčknout z těla ještě o něco větší tempo, ale marně. Vtom jsem ucítil, jak se po mně sápe něčí ruka, která mě chytila za svetr přesně v místě, kde by mělo být číslo našeho vítězícího týmu, a tak jsem se vyděsil a neobratně jak dosedající albatros se v běhu zastavil. Mým pronásledovatelem byl samozřejmě Seymour; i on se tvářil příšerně vyděšeně. „Co se děje? Co se stalo?“vyhrkl. Ještě pořád mě držel za svetr. Vyškubl jsem se mu z ruky a jedním, poněkud skatologickým rčením naší čtvrti, které tady nebudu doslova citovat, jsem ho uvědomil, že se nestalo nic, že se neděje nic, že jsem prostě utíkal, doprčic!
Šíleně se mu ulevilo. „Páni, tys mě ale vyděsil!“ řekl. „Člověče, tys pádil, že jsem tě málem nedohonil!“ Nato jsme se spolu krokem vydali do dragstóru. Je to možná s podivem, i když možná zase tak moc ne, ale sebevědomí od té chvíle druhého nejrychlejšího běžce ze všech kluků na světě tím nijak znatelně neutrpělo. Jednak mě předběhl on. A kromě toho jsem nesmírně dychtivě pozoroval, jak lapá po dechu. A ten pohled ve mně kupodivu vzbuzoval zvláštní nadšení. Tím jsem s tím skončil. Nebo to spíš ono skončilo se mnou. Má duše se v podstatě staví vždycky na zadní, když mám něco skončit. Kolik povídek jsem už od svých chlapeckých let roztrhal jen proto, že měly začátek, prostředek a konec, jak tomu říká ten starý klepař Somerset Maugham, když se naváží do Čechova. Třicet pět? Padesát? Jeden z tisíce důvodů, proč jsem zhruba ve svých dvaceti letech přestal chodit do divadla, byl, že jsem k smrti nesnášel vycházet v jednom kuse husím pochodem z divadla jen proto, že nějaký dramatik spustil tu hloupou oponu. (Co se vlastně stalo z toho otravného reka Fortinbrase? Kdo to nakonec spočítal jemu}) Nicméně tímhle jsem už opravdu skončil. Sice bych ještě o Seymourově vzhledu rád přičinil jednu nebo dvě dílčí poznámečky, ale až příliš dobře cítím, že můj čas vypršel. Kromě toho je za pět minut tři čtvrtě na sedm a od devíti učím. Zbývá mi čas jen na to, abych si hodil na půl hodinky chrupku, oholil se a možná se vykoupal v chladné, osvěžující krvavé lázni. Mám chuť – je to zaplaťpámbů spíš reflex bývalého obyvatele velkoměsta než chuť – napsat ještě něco mírně uštěpačného o těch dvaceti čtyřech mladých dámách, co se právě vrátily z krásného víkendu v Cambridgi, v Hanoveru či v New Havenu a co na mě budou čekat v učebně č. 307, ale nemůžu přece zakončit popis Seymoura – ani špatný, ani takový, z něhož místy čouhá moje ego či moje neuhasitelná žádostivost být s ním uveden na plakátech stejně velkými písmeny – a neuvědomit si, co je dobré, co je správné. Zní to dost velkohubě (takže to říká ten pravý), ale jistě nejsem bratr bratra svého pro nic a za nic a vím – ne vždycky, ale vím – že ze všeho na světě, co dělám, je nejdůležitější jít do té příšerné učebny č. 307. Není v ní jediná dívka, tu děsivou slečnu Zabelovou nevyjímaje, která by nebyla právě tak moje sestra jako Boo Boo nebo Franny. Jejich obličeje asi svítí nevědomostí všech věků, ale svítí. A jedno pomyšlení mě ohromuje: Nikam bych v téhle chvíli nešel radši než do učebny 307. Seymour jednou řekl, že celý život neděláme nic jiného, než přecházíme z jednoho kousíčku posvátné půdy na druhý. Copak se nikdy nemýlí? A teď do postele! Rychle! Rychle, ale beze spěchu.
J. D. SALINGER VZHŮRU, TESAŘI, DO VÝŠE STŘECHU ZVEDNĚTE! SEYMOUR: ÚVOD Z anglického originálu Raise High the Roof Beam, Carpenters a Seymour: An Introduction (Little, Brown, New York, 1963) přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Typografie Zdeněk Ziegler.
Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 4669. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1987. Odpovědná redaktorka Eva Slámová. Výtvarný redaktor Vladimír Nárožník. Technická redaktorka Hana Keslová. Z fotosazby zhotovené v n. p. Svoboda, závod 4, Praha, vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p., Brno, závod 3, Český Těšín. 8,69 autorských archů, 8,89 vydavatelských archů. 605-22-855. Vydání první. Náklad 60 000 výtisků.