SALINGER J.D FRANNY AND ZOOEY Copyright J. D. Salinger, 1955, 1957, 1961 Translation o Luba and Rudolf Pellar, 1987
Co nejvěrněji v duchu jednoročního Matthewa Salingera, když u oběda vyzývá svého spolustolovníka, aby od něj přijal vystydlou fazoli, vyzývám svého redaktora, mentora a (Bůh mu buď milostiv) nejlepšího přítele Williama Shawna, který je genius domus časopisu The New Yorker, milovník podivínů, ochránce nepříliš plodných autorů, obhájce beznadějných mluvků a z nepochopitelných důvodů nejskromnější ze všech umělců-redaktorů, aby ode mě přijal tuto skrovnou knížečku.
FRANNY Sobotní odpoledne bylo sice rozjásané a slunečné, ale přesto to bylo počasí na svrchník, a ne na baloňák – jako celý týden, během něhož každý doufal, že to vydrží přes celý ten slavný víkend, kdy se měl hrát zápas s Yaleovou univerzitou. Z té dvacítky mladých mužů, co čekali na nádraží na vlak v deset padesát dvě, kterým měly přijet jejich dívky, jich na studeném otevřeném nástupišti nebylo víc než šest nebo sedm. Ostatní postávali, prostovlasí, v malých skupinkách po dvou, po třech a po čtyřech ve vytopené zakouřené čekárně a rozmlouvali hlasy, jež měly takřka bez výjimky akademicky kategorický tón, jako kdyby každý z těch mladíků, když na něj při rozhovoru došla řada, právě definitivně řešil nějakou silně kontroverzní otázku, do níž ten venkovní svět bez vysokoškolského indexu už po staletí, ať naschvál nebo mimoděk, vnáší zmatek. K těm šesti nebo sedmi mládencům na otevřeném nástupišti patřil i Lane Coutell v pršiplášti, který měl zřejmě vlněnou vpínací vložku. Nebo spíš patřil i nepatřil. Už nejmíň deset minut stál, ruce bez rukavic v kapsách, úmyslně mimo okruh ostatních rozmlouvajících chlapců, zády ke stojánku s brožurami Křesťanské vědy, jež tam byly volně k dispozici. Kaštanově hnědá kašmírová šála mu odstávala od krku a takřka vůbec ho nechránila před chladem. Zničehonic poněkud mechanicky vytáhl z kapsy pravou ruku a začal si šálu upravovat, ale nechal toho, protože ho vtom něco napadlo, strčil ruku pod kabát a z náprsní kapsy saka vytáhl dopis. S pootevřenými ústy ho okamžitě začal číst. Byl napsán na stroji na bleděmodrém papíru vytrženém z poznámkového bloku. Vypadal ohmataně, ušmouraně, jako by ho Lane z obálky vytáhl a četl už několikrát.
úterý, mám dojem Milý Lane, nemám ponětí, jestli to rozluštíš, protože v našem pokoji je dnes večer tak neuvěřitelný randál, že skoro neslyším vlastní myšlenky. Takže když v tom budou nějaké pravopisné chyby, buď tak laskav a laskavě je přehlídni. Mimochodem, v poslední době se podle Tvé rady utíkám často ke slovníku, takže jestli Ti bude připadat, že píšu šroubovaně, můžeš za to Ty. Zkrátka, právě jsem dostala Tvůj nádherný dopis a miluju Tě, až to bolí, miluju Tě k zešílení, atd., a nemůžu se dočkat víkendu. Moc mě mrzí, že se Ti nepovedlo dostat mě do Croft Housu, ale vlastně je mi jedno, kde budu bydlet, hlavně když tam bude teplo, nebudou tam Štěnice a když budu aspoň chvílema, tzn. každou každičkou minutu s
Tebou. V poslední době mám mánii psát v jednom kuse „tzn“. Tvůj dopis se mi fantasticky líbil, zvlášť to o Eliotovi. Myslím, že se začínám dívat svrchu na všechny básníky kromě Sapfó. Čtu ji jak zběsilá, ale vyprošuju si jakékoli sprosté komentáře. Možná že o ní budu psát svou zápočtovou práci, jestli se rozhodnu, že to chci zavřít s vyznamenáním, a jestli přinutím toho imbecila, co mi ho přidělili jako konzultanta, aby mi to schválil. „ Tvůj Adonis něžný, Kyprido, slyš, ti umírá: Rci, co počneme teď? – Ó rozhalte hruď, ó rvete si Šat, mé dívky, a bijte se do ňader svých!“ Není to nádhera? No uznej? A opravdu se do nich bije. Miluješ mě? Tos mi v tom svým příšerným dopise ani jednou nenapsal. Nesnáším, když dáváš tímhle způsobem najevo svou příslušnost k nadřazenému pohlaví a když se tváříš rezervovaně. Tím nechci říct, že bych nesnášela Tebe, jenom jsou mi bytostně odporný takový ty mlčenlivý mužný typy. Tím nechci říct, že bys nebyl mužnej typ, ale však víš, jak to myslím. Začíná tady být takový randál, že skoro neslyším vlastní myšlenky. Ale miluju Tě a chtěla bych to poslat expres, abys to dostal hodně brzo, jen jestli seženu v tomhle blázinci známku. Miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě. Uvědomuješ si, že jsem s Tebou tancovala za těch jedenáct měsíců vlastně jenom dvakrát.'' Když nepočítám tenkrát ve Vanguardu, jak jsi byl tak sťatej. Mimochodem, jestli mě tam budeš každýmu představovat, tak Tě zabiju. Tak v sobotu, můj kvítku! Moc a moc Tě líbá Franny P.S. Tatínek už dostal z nemocnice rentgenově snímky a všem se nám ohromně ulevilo. Je to nádor, ale ne zhoubný. Včera večer jsem mluvila po telefonu s maminkou. Nechá Tě mimochodem pozdravovat, takže pokud jde o ten páteční večer, můžeš se uklidnit. Asi nás vůbec neslyšeli přijít. P.P.S. Připadá mi, že Ti píšu strašně neinteligentní a prostoduché dopisy. Proč? Máš moje svolení to analyzovat. Ale tenhle víkend bychom si měli užít a nekazit si ho. Tím chci říct, aby ses pokud možná projednou pokusil neanalyzovat každou pitomost do poslední mrtě, zvlášť mě. Miluju Tě. Frances (v. r.) Když Lane došel při tomhle opětovném čtení dopisu asi do poloviny, vyrušil ho – přepadl, zmocnil se ho – urostlý mladík jménem Ray Sorenson a zeptal se ho, jestli ví, o čem to vlastně ten blbec Rilke píše – Lane a Sorenson spolu chodili na přednášky o moderní evropské literatuře (pouze pro studenty z vyšších ročníků) a na pondělí měli za úkol rozbor čtvrté z Rilkových Duinských elegií. Lane znal kolegu Sorensona sice jen povrchně, jeho obličej i chování v něm však vzbouzely neurčitou, zásadní antipatii, a tak když strčil dopis do kapsy, odpověděl, že neví, ale má dojem, že on té básni celkem rozumí. „To máš kliku,“ řekl Sorenson. „To jsi tedy šťastnej.“ Mluvil, jako když se mu nechce a jako by se přišel dát s Lanem do řeči jen z nudy nebo z 'dlouhé chvíle, a ne aby si s někým pohovořil. „Šmarjá, to je zima,“ řekl a vytáhl z kapsy balíček cigaret. Lané si všiml, že má na klopě kamelhárového kabátu vybledlou, ale velmi nápadnou čmouhu od rtěnky. Zdála se stará kolik týdnů, možná měsíců, ale Lane se s ním neznal natolik, aby ho na ni upozornil nebo aby mu to upřímně řečeno nebylo řuk. Kromě toho už přijížděl vlak. Oba hoši udělali něco jako nalevo vpříč k blížící se lokomotivě. Takřka v témže okamžiku se rozlítly s bouchnutím dveře čekárny a chlapci, kteří se tam předtím ohřívali a z nichž většina budila zdání, že drží v každé ruce minimálně tři zapálené cigarety, se vyhrnuli k vlaku. Když vlak vjížděl do nádraží, Lane si rovněž zapálil a hned nato se, jako to dělá spousta lidí, kterým by se měl možná vydávat perónní lístek až po dlouhé zkušební lhůtě, pokusil vymazat z obličeje jakýkoli výraz, jenž by mohl docela prostě, a možná i hezky vyjádřit, jaké jsou jeho city k přijíždějící osobě. Franny byla jedna z prvních dívek, které vystoupily z vlaku. Vyskočila ze zadního vozu na severním konci nástupiště. Lane ji okamžitě zpozoroval a jeho ruka, která vystřelila do vzduchu, prozradila navzdory tomu, co se pokoušel
udělat se svým obličejem, jak je to s ním doopravdy. Franny zahlídla jeho paži i jeho a zamávala mu emfaticky v odpověď. Na sobě měla kožíšek ze stříhaného mývala a Lane, který se k ní rychle, ale beze stínu spěchu v obličeji blížil, si s potlačovaným vzrušením pomyslel, že on jediný na tom nástupišti její kožíšek doopravdy zná. Vzpomněl si totiž, jak se jednou ve vypůjčeném voze s Franny takovou půlhodinu líbal a jak nakonec políbil i klopu jejího kožíšku, jako by to byla nějaká organická, absolutně neodolatelná součást její osoby. „Lane!“ vykřikla Franny radostně – neboť na rozdíl od Lanea nepatřila k těm, co se snaží vymazat z obličeje jakýkoli výraz. Pak ho objala a políbila. Byl to však perónní polibek – sice spontánní, ale jen v první chvíli, v následující fázi už byl poněkud ostýchavý a tak trochu připomínal berany berany duc. „Dostals můj dopis?“ zeptala se a takřka jedním dechem dodala: „Vypadáš zmrzlej jak preclík, chudinko. Pročs nečekal uvnitř? Dostals můj dopis?“ „Který?“ zeptal se Lane a vzal jí zavazadlo. Mělo stejně jako půl tuctu dalších, co byla právě vynášena z vlaku, námořnicky modrou barvu a bílé kožené lemování. „Tys ho nedostali Vždyť jsem ho posílala ve středu. Ach můj Bože! Dokonce jsem s ním šla na poštu –“ ,Jo ták, ten! Ten jsem dostal. Jiný zavazadlo nemáš? Co to máš za knihu?“ Franny sklopila oči ke své levé ruce. Držela v ní malou knížečku vázanou v hráškově zeleném plátně. „Tuhle? Ále – prostě jednu knížku,“ odpověděla. Otevřela kabelku, nacpala do ní knížku a vykročila za Lanem po dlouhém nástupišti směrem ke stanovišti taxíků. Zavěsila se do něj a cestou obstarávala většinu, pakliže ne veškerou konverzaci. Nejdřív vykládala něco o šatech v kufru, co potřebují vyr žehlit. Pak řekla, že si koupila děsně roztomilou malou žehličku, která vypadá jako do domečku pro panenky. Jenže si ji zapomněla vzít. A pak řekla, že má dojem, že z celého vlaku zná snad jenom tři holky – Martu Farrarovou, Tippie Tibbettovou a nějakou Eleanor, s kterou se zná z doby, kdy byla snad ještě v penzionátu v Exeteru. Všechny ostatní z toho vlaku, prohlásila, vypadají vyloženě na Smith College, až na dva nepochybně vassarské a jeden nepochybněbtnningtonský nebo sarahlawrenceovský typ. Ta z Benningtonu nebo ze Sarah Lawrence College vypadá, jako by byla celou cestu ve vlaku strávila na záchodě a něco tam malovala či modelovala, nebo jako by měla pod šatama baletní trikot. Lané, který šel trošku moc rychle, odpověděl, jak ho mrzí, že se mu Franny nepodařilo umístit v Croft Housu –to bylo samozřejmě úplně beznadějné –, ale že jí sehnal pokoj v jednom strašně příjemném a útulném podniku. Je malý, ale čistý. Řekl, že se jí tam bude líbit, a Franny okamžitě vytanula před očima bílá dřevěná svobodárna. Tři holky, které se navzájem neznají, v jednom pokoji. Ta, co přijde první, si pro sebe zabere hrbolatý gauč a zbývající dvě budou sdílet manželské lože s naprosto nemožnou matrací. „To je prima,“ odpověděla nadšeně. Někdy to je fuška skrýt rozmrzelost nad tou totální neschopností mužské polovičky lidského pokolení, a zvlášť nad Laneovou. Připomnělo jí to jeden deštivý večer v New Yorku po divadle, kdy Lane projevil u kraje chodníku podezřele přehnanou lásku k bližnímu a nechal si od jednoho vyloženě příšerného chlapa ve smokingu urvat taxík. Ne že by mu to měla zvlášť za zlé – Bože můj, je to určitě hrůza, když je někdo chlap a musí shánět v dešti taxík –, ale vzpomněla si na ten otřesně nepřátelský pohled, co na ni Lane vrhl, když se vrátil s hlášením na chodník. Jak se teď s podivným pocitem provinění na tuhle i na podobné příhody rozpomínala, stiskla Laneovi s předstíranou něhou zlehounka paži. Nastoupili do taxíku. Námořnicky modrý kufr s bílým koženým lemováním zaujal místo vpředu vedle řidiče. „Necháme tvůj kufr a všechno ostatní tam, kde budeš bydlet – jenom to hodíme do dveří – a pak si skočíme někam na oběd,“ řekl Lane. „Mám hlad jak vlk.“ Naklonil se dopředu a udal řidiči adresu. ,Jé, to je fajn, že tě zase vidím!“ řekla Franny, když taxík vyrazil. „Stejskalo se mi po tobě.“ Jen z ní ta slova vylítla, už si uvědomila, že vlastně nejsou
pravdivá. Znovu ji zalil pocit provinění, a tak vzala Lanea za ruku a propletla láskyplně prsty s jeho. Asi tak za hodinku už spolu seděli u poměrně izolovaného stolku u Sicklera, v jednom podniku ve městě, který měla v oblibě zejména intelektuální smetánka univerzitních studentů – v podstatě ti, kteří by, kdyby byli na Harvardu nebo na Yaleu, šikovali své dívky s poněkud přehnanou nonšalancí někam jinam než k Morymu nebo ke Croninovi. Dalo by se říct, že Sicklerova restaurace byla jediná ve městě, kam se nechodilo na „táákovýhle bifteky“– jejichž výška se naznačila palcem a ukazováčkem roztaženým na dva a půl centimetru od sebe. U Sicklera se jedlí šneci. Pokud jde o salát, ten si studenti a jejich dívky dávali buď oba, anebo si ho daleko spíš nedal ani jeden, protože byl s česnekovou majonézou. Franny a Lane si objednali martini. Když jim asi tak před deseti nebo patnácti minutami drinky donesli, Lane svůj ochutnal a opřel se dozadu s takřka hmatatelným pocitem uspokojení nad tím, že je (zřejmě si byl jist, že o tom nemůže být sporu) ve správném podniku s neoddiskutovatelně správnou dívkou – dívkou, která je nejenom neobyčejně hezká, ale – což je důležitější – která není ten typ, co chodí zásadně v kašmírových svetrech a flanelových sukních. Franny zákmit jeho výrazu, který tohle všechno prozradil, neušel. Dík jakési dávné permanentní dohodě se svou psýché se však rozhodla pokládat to, že si ho všimla, že ho byla svědkem, za svoje provinění a za trest si uložila, že bude další Laneovu konverzaci poslouchat s obzvláště zaujatým výrazem. Lane hovořil jako člověk, který už dobrou čtvrthodinu nepouští nikoho ke slovu a jede a jede, přesvědčen, že nemůže absolutně ujet. „Víš, abych se vyjádřil bez obalu,“ říkal právě, „dá se tvrdit, že mu chyběj varlata. Chápeš, jak to myslím?“ Seděl k Franny nakloněný, nahrbený, jako řečník k vnímavému posluchačstvu, martini mezi lokty, jimiž se opíral o stůl. „Cože mu chybí?“ opáčila Franny. Musela si odkašlat, než promluvila, protože už strašnou dobu neřekla ani slovo. Lane zaváhal. „Mužství,“ odpověděl. „Ne. Předtíms to říkal jinak.“ „Zkrátka a dobře, na tomhle byl celej ten esej aby se tak řeklo postavenej – a pokoušel jsem se to ozřejmit co nejpreciznějc,“ odpověděl Lane, který spěl neúchylně k cíli svého monologu. „A představ si ten gól, že ačkoliv jsem si přísámbohu myslel, že mě s tím požene svinským krokem, on mi to vrátil s jedničkou div ne přes celou stránku. Málem jsem se složil, fakt.“ Franny si znovu odkašlala. Zřejmě si už ten svůj dobrovolně uložený trest ve formě neochvějně pozorného poslouchání odpykala. „Proč?“ zeptala se. Lane se tak trochu zatvářil, jako by mu byla skočila do řeči. „Co proč?“ „Proč sis myslel, že tě s tím požene svinským krokem?“ „Vždyť ti to povídám. Je na Flauberta vysazenej. Ten Brugham. Anebo jsem si aspoň myslel, že je.“ „Aha,“ odpověděla Franny a usmála se. Upila martini. ,Je báječný,“ řekla s pohledem na sklenici. ,Jsem moc ráda, že mi to nenamíchal dvacet k jedny. Nesnáším martini, který je samej džin.“ Lane přikývl. „Mimochodem, myslím, že ten esej mám někde v pokoji. Jestli se k tomu během víkendu dostanem, tak ti ho přečtu.“ „To by bylo fajn. Strašně ráda bych si to poslechla.“ Lane znovu přikývl. „No ne že by to bylo něco světobornýho nebo tak.“ Zavrtěl se na židli. „Ale mám dojem – já nevím –, že jsem důraz na to proč, proč byl tak neurastenicky upíchnutej na mot juste, položil celkem správně, jako ve světle toho, co víme dneska. Tím nemyslím jen všechny ty hovadiny z psychoanalýzy a tak, i když v určitým slova smyslu taky. Chápeš, jak to myslím. Ne že bych byl nějakej freudovec nebo něco, ale určitý věci se prostě nedají přejít nebo odbýt tím, že je to freudismus s velkým F, a šmytec. Podle mýho jsem totiž do jistý míry naprosto správně poukázal na to, že ani jeden z těch opravdu dobrejch pánů – Tolstoj, Dostojevský nebo i takovej Shakespeare – se přece nesrabil se slovíčkama, šmarjápanno. Prostě psal. Chápeš, jak to myslím?“ Podíval se na Franny s určitou nadějí. Připadalo mu, že poslouchá s obzvlášť nezvyklým zaujetím.
„Budeš jíst tu olivu?“ Lane se mrkl na sklenku se svým martini, pak znovu na Franny. „Ne,“ odpověděl chladně. „Chceš ji?“ , Jestli ji nebudeš,“ odpověděla. Z Laneova výrazu poznala, že její otázka nebyla nejvhodnější. A co bylo horší, najednou neměla na olivu vůbec chuť a začala uvažovat, proč si mu o ni řekla. Lane k ní však natáhl ruku se skleničkou, a tak se nedalo nic dělat než olivu vzít a s okázalým požitkem ji sníst. Nato si vytáhla z Laneova balíčku na stole cigaretu. Lané jí zapálil a pak zapálil sobě. Po tomhle intermezzu s olivou se u stolu na okamžik rozhostilo mlčení. Porušil ho Lane, poněvadž nebyl ten typ, který by vydržel nechat si pointu příliš dlouho pro sebe. „Brugham si myslí, že bych měl ten slavnej referát někde otisknout,“ vysypal ze sebe. „Ale já nevím.“ Nato, jako by mu najednou došly síly – nebo spíš jako by ho byly vyčerpaly požadavky, jež na něj klade svět žádostivý plodů jeho intelektu – si začal dlaní třít spánek, a aniž si uvědomil, jaké se dopouští nevychovanosti, vymnul si z oka ospalek. , Já jen, že kritických esejů o Flaubertovi a o všech těchhle pánech je jako kvítí.“ Chvíli uvažoval, v tváři výraz mírného rozmrzení. „Upřímně řečeno si myslím, že o něm nikdo nenapsal nic, co by šlo opravdu do hloubky, aspoň v posledních –“ „Ty mluvíš jak asák. Ale na chlup.“ „Prosím?“ opáčil Lané tichým, odměřeným tónem. „Že mluvíš na chlup jak nějakej asák. Nezlob se, ale mluvíš. Fakt.“ „Ale? A jak mluví asák, jestli se smím zeptat?“ Franny došlo, že ho to podráždilo, a silně, ale měla v tom okamžiku chuť říkat, co si myslí, přestože se v ní škodolibost svářila s nechutí nad sebou samou. „No já nevím, jak u vás, ale tam u nás je asák člověk, co převezme přednášku, když tam kantor není nebo když je zaneprázdněnej tím, že se nervově hroutí či sedí u zubaře a tak. Obyčejně je to některej postgraduant nebo někdo, kdo má aspiranturu. Zkrátka, když jde dejme tomu o přednášku z ruský literatury, přijde v košilce s propnutým límankem a v pruhovaný kravatě a takovou půlhodinku hledá chlupy na Turgeněvovi. A když skončí a toho Turgeněva ti úplně zhnusí, začne mluvit o Stendhalovi nebo o někom, o kom psal svou diplomku. U nás na katedře anglistiky máme takovejch asáků, co ti všechno zošklivěj a jsou tak chytrý, že málem ani neotevřou pusu – promiň mi ten protimluv – nejmíň deset. Já jen, že když s nima člověk začne debatovat, tak se jim v obličeji objeví tak příšerně shovívávej výraz, že –“ „Ty jsi dneska nějak nabroušená – nezdá se ti? Co to do tebe vjelo?“ Franny honem oklepla popel z cigarety a přitáhla si o dva centimetry blíž popelník. „Nezlob se. Jsem děsná,“ odpověděla. „Byla jsem celej tejden v totálně destruktivní náladě. Je to děsný. Já vím, že jsem příšerná.“ „Z toho tvýho dopisu jsem ale neměl pocit, že bys byla v moc destruktivní náladě.“ Franny vážně přikývla. Pozorovala na ubruse malinkatou teplou kaňku slunečního světla velikosti zhruba hrací známky. „Však jsem se taky musela při psaní přemáhat,“ řekla. Lane se chystal něco říct, ale vtom k nim přišel číšník pro prázdné sklínky od martini. „Chceš ještě jedno?“ zeptal se Lane Franny. Odpověď se nedostavila. Franny upírala soustředěně pohled na tu malinkatou kaňku slunečního světla, jako by uvažovala, že si do ní lehne. „Franny,“ řekl Lane, kvůli číšníkovi trpělivě. „Chceš ještě jedno martini nebo ne?“ Zvedla oči. „Promiň.“ Podívala se na prázdné sklínky, které číšník vzal ze stolu. „Ne. Jo. Já nevím.“ Lane se podíval na číšníka a zasmál se. „Tak jo nebo ne?“ zeptal se. „Ano, buďte tak laskav.“ Zpozorněla. Číšník odešel. Lane ho vyprovodil očima z místnosti, nato se znovu podíval na Franny. S pootevřenými ústy shrnovala na kraji čistého popelníku, který jim číšník donesl, popel ze své cigarety na hromádku. Lane ji chvíli pozoroval a
jeho podráždění rostlo. S největší pravděpodobností proto, že mu u dívky, s kterou vážně chodil, vadil a naháněl strach jakýkoli projev nezájmu. Když nic jiného, rozhodně mu dělalo starosti, jestli jim ta Frannyina nabroušenost neotráví celý víkend. Najednou se naklonil dopředu, opřel se rukama o stůl, aby to dal krucifix do pořádku, ale než stačil promluvit, řekla Franny: ,Jsem dneska nějak přešlá. Jsem prostě nenaložená.“ Přistihla se, že se na Lanea dívá jako na cizího člověka nebo na plakát, co propaguje nějaké linoleum na protější straně v podzemce. Znovu v ní zaťukal ten pocit zrady a provinění, bez něhož se ten den zřejmě ne a ne obejít. Zareagovala na něj tím, že natáhla ruku k popelníku a vzala si cigaretu. „Za minutku to ze sebe setřepu,“ řekla. „Přísahám.“ Usmála se na něj – v jistém slova smyslu upřímně –, a kdyby ji byl v tom okamžiku úsměv oplatil, mohlo všechno, co následovalo, dopadnout aspoň o něco lip. Jenže Lanea příliš zaměstnávala snaha honem předestřít svou variantu nezájmu a rozhodl se úsměv jí neoplatit. Franny si dala šluka z cigarety. „Kdyby nebylo tak pozdě a já husa se nerozhodla, že se pokusím o výzo, tak bych na anglinu asi přestala chodit. Nevím.“ Oklepla si popel. „Mně už prostě ty hnidopiši a namyšlenci, co všechno cupujou na kusy, lezou tak krkem, až bych brečela.“ Podívala se na Lanea. „Nezlob se. Už toho nechám. Slibuju… Ale kdybych nebyla srab, tak bych se byla tenhle rok na školu nevracela. Nevím. Je to prostě neuvěřitelná fraška.“ „Máš geniální nápady, přímo geniální.“ Franny uznala, že si o ten sarkasmus koledovala. „Nezlob se,“ odpověděla. „Přestaň říkat v jednom kuse nezlob se – buď tak laskavá. Zřejmě tě vůbec nenapadlo, že generalizuješ, až bůh brání. Kdyby všichni anglisti na katedře jen všechno rozcupovávali na kousky, byla by to jiná –“ Franny mu skočila do řeči, ale nebylo takřka slyšet, co řekla. Dívala se upřeně přes jeho rameno ve flanelu barvy dřevěného uhlí na něco abstraktního na druhé straně lokálu. „Cože?“ zeptal se Lane. „Řekla jsem, že to vím. Ze máš pravdu. Jsem prostě nějaká přešlá, no! Nevšímej si mě.“ Jenže Lane nedokázal nechat žádné rozepře, dokud nebyla rozhodnutá v jeho prospěch. ,Já jenom,“ pokračoval, „že neschopný lidi jsou přece ve všech oborech, krucinál! To už je jednou tak. Ale nechme na chvíli těch debilních asáků.“ Podíval se na Franny. „Posloucháš mě vůbec?“ „Poslouchám.“ „Máš na tý vaší debilní katedře anglistiky dva z nejlepších lidí v Americe, Manliuse a Esposita. Škoda že je nemáme u nás. Když nic jinýho, jsou to aspoň básníci, ne?“ „Ne,“ odpověděla Franny. „V tom je taky částečně ta hrůza. Ze to nejsou skutečný básníci. Jenom lidi, co píšou verše, který se tisknou a zařazujou do všech možnejch antologií, ale básníci to nejsou.“ Provinile zmlkla a zamáčkla cigaretu. Už několik minut se jí z obličeje jakoby vytrácela barva. I její rtěnka se najednou zdála o odstín nebo o dva světlejší, jako by si právě přejela rty papírovým kapesníčkem. „Nechme toho,“ řekla takřka apaticky a rozdrtila nedopalek v popelníku. ,Jsem zkrátka nějak přešlá. Zkazím ti celej víkend. Ale třeba mám pod židlí propadlo a prostě zmizím.“ U stolku se na okamžíček objevil číšník a nechal před každým z nich další skleničku martini. Lane objal prsty stopku skleničky – měl je dlouhé a štíhlé a většinou dbal, aby si jich každý mohl povšimnout. „Nic mi nezkazíš“ odpověděl klidně. ,Jenom bych rád přišel na to, oč vlastně kráčí. Já jen, že člověk snad nemusí bejt žádnej bohém nebo po smrti, šmarjápanno, aby byl opravdovskéj básník, ne? Jakýho bys ho chtěla mít – to podle tebe musí mít kučery, nebo co?“ „Ne. Nemohli bychom toho nechat? Prosím tě. Je mi pod psa a dostávám příšerný –“ „Nechám toho s radostí – s rozkoší. Ale až mi laskavě řekneš, jak si představuješ opravdovskýho básníka. To bych ti byl moc vděčnej. Fakt.“ Franny se začínalo pod linií vlasů mírně lesknout čelo potem. Možná že to bylo jen tím teplem v místnosti nebo tím, že jí nebylo dobře od žaludku či že to martini bylo moc silné.
Ať už to bylo čímkoli, Lane si toho nevšiml. ,Já nevím, jak bych si ho představovala. Prosím tě, Lane, nemohli bychom toho nechati Vážně. Je mi strašně divně a nejsem schopná –“ „No dobrá, dobrá –jak myslíš. Tak se uklidni,“ odpověděl Lane.,Já chtěl jenom –“ „Vím jenom to,“ pokračovala Franny, „že když je někdo básník, tak vytváří něco krásnýho a tak. Ty, o kterých jsi mluvil, v člověku nezanechají jednu jedinou krásnou věc. A ty, co jsou o kapičku lepší, dokážou akorát aby se tak řeklo vlízt člověku do hlavy a něco v ní nechat. Ale jenom proto, že ti v ní něco nechali, to ještě nemusí bejt báseň, proboha! To můžou bejt klidně jen nějaký ohromně poutavý, po určitý stránce dobře sestylizovaný – promiň mi ten výraz – sračky. Jaký píše Manlius a Esposito a ty ostatní ubožáci.“ Lane si nejdřív beze spěchu zapálil cigaretu, teprve pak odpověděl: ,Já myslel, že máš Manliuse ráda. Upřímně řečeno, pokud' si vzpomínám, taks o něm před takovým měsícem prohlásila, že je to pusinka a že –“ ,Já netvrdím, že ho nemám ráda. Jenomže mi už lezou krkem lidi, který mám jenom ráda. A modlím se, abych už jednou poznala někoho, koho bych si vážila… Promineš na okamžik?“ To už stála, kabelku v ruce. Byla bledá jak smrt. Lane rovněž vstal, odstrčil židli a otevřel pusu. „Co je?“ zeptal se. ,Je ti něco? Není ti dobře nebo co?“ „Za vteřinku jsem zpátky.“ Vyšla z místnosti, ale nikoho se neptala, kudy má jít, jako by to nebyl její první oběd u Sicklera. Lane u stolu osaměl. Seděl, kouřil a upíjel ekonomicky martini, aby mu vydrželo, než se Franny vrátí. Bylo naprosto jasné, že ten pocit pohody, který v něm před půl hodinou vzbuzovalo vědomí, že je ve správném podniku se správným nebo správně vypadajícím děvčetem, je beze zbytku ten tam. Podíval se přes stůl na kožíšek ze stříhaného mývala, visící trošku šejdrem přes opěradlo Frannyiny prázdné židle – na ten kožíšek, který ho na nádraží tak vzrušil, poněvadž ho tak dobře znal – a najednou na něj upřel pohled, v němž byl takřka bezvýhradný odpor. Ta pomačkaná hedvábná podšívka v něm najednou z jakéhosi důvodu vzbuzovala nelibost. Přestal se na něj dívat a s ustaraným výrazem člověka, proti němuž se tak trochu nespravedlivě spikl celý svět, upřel pohled na stopku své skleničky s martini. Jedno už bylo jisté: ten víkend začíná skutečně sakra divně. Jenže v tom okamžiku zabloudil očima přes stůl na druhou stranu lokálu a zahlídl známou tvář – jednoho spolužáka s jeho dívkou. Okamžitě se na židli posadil rovněji a přesahoval z výrazu, vyjadřujícího nejasné obavy a nevoli, na výraz člověka, jehož dívka si jen odskočila na toaletu – jak to mají dívky ve zvyku – a který tam teď sedí samotný a nemá nic na práci, než kouřit a tvářit se znuděně, pokud možno půvabně znuděně. Dámská toaleta u Sicklera byla místnost takřka stejně velká jako jídelna a v jistém slova smyslu se nezdála o nic nepohodlnější. Nebyla tam žádná toaletářka, a když tam Franny vešla, byly zřejmě všechny kabinky neobsazené. Franny zůstala chvíli stát uprostřed místnosti na dlaždičkové podlaze – tak trochu jako by se tam měla s někým sejít. To už měla na čele krupičky potu, pusu pootevřenou a obličej ještě bledší než v jídelně. Pak honem vrazila do nejvzdálenějšího a nejanonymněji vyhlížejícího ze sedmi nebo osmi boxů – do kterého se naštěstí nemusela při vstupu házet mince –, zavřela za sebou dveře a s jistými obtížemi otočila závoru na „obsazeno“. Pak si bez jakéhokoli zjevného zřetele k účelu prostředí, jež ji obklopovalo, sedla. Kolena stiskla pevně k sobě, jako by se chtěla proměnit v něco menšího a kompaktnějšího. Ruce si přiložila vertikálně k čelu a přitiskla k očím bochánky dlaní, jako by chtěla vyřadit z činnosti oční nervy a utopit veškeré obrazy v černém vakuu. Natažené prsty se jí třásly, ale přesto, anebo možná právě proto, vypadaly podivně půvábně a krásně. Na jeden pomíjivý okamžik v téhle napjaté, takřka fetální pozici zůstala, pak to v ní prasklo. Plakala celých pět minut. Plakala, vůbec se nepokoušela potlačit hlasitější projevy svého žalu a bezradnosti a hořekovala jako hysterické dítě, z něhož se derou přerývané hrdelní vzlyky a jehož dech proráží přivřenou hrtanovou příklopku. Ale když konečně přestala, tak prostě přestala, bez toho vyčerpávajícího trhavého škytání, jež zpravidla po prudkém otřásajícím záchvatu pláče následuje. Působilo
to dojmem, že v jejím nitru došlo k jakési náhlé změně polarity, ke změně, jež má bezprostřední uklidňující účinek na její tělo. S uslzeným, naprosto bezvýrazným, takřka vygumovaným obličejem sebrala z podlahy kabelku, otevřela ji a vytáhla z ní knížečku v hráškově zelené plátěné vazbě. Položila si ji na klín – nebo spíš na kolena – a zadívala se na ni, upřela na ni oči, jako by ta knížečka ležela přesně tam, kde mají takové knížečky v hráškově zelené plátěné vazbě ležet. Za okamžik ji vzala, pozvedla a přitiskla k hrudi – pevně, ale jen na malou chviličku. Nato ji zastrčila zpátky do kabelky, vstala a vyšla z boxu. Omyla si obličej studenou vodou, utřela se ručníkem z poličky nad umyvadlem, přejela si rty tyčinkou, přičísla se a vyšla z místnosti. Když šla přes jídelnu, úžasně jí to slušelo, a vypadala každým coulem jako dívka, která je, jak se samo sebou rozumí, celá „auf“ před slavnostním univerzitním víkendem. Když dopochodovala s úsměvem k své židli, Lane beze spěchu vstal, v levé ruce ubrousek. „Proboha, nezlob se,“ řekla Franny. ,Jistě sis už myslel, že jsem tam umřela, viď?“ „Žes umřela, to zrovna ne,“ odpověděl Lane a přistrčil jí židli.Jenom jsem nevěděl, oč kráčí.“ Přešel ke své židli. „Máme už sakra málo času, chápej.“ Posadil se. „Už je ti dobře? Máš zarudlý oči.“ Podíval se na ni víc zblízka. „Něco ti je či co?“ Franny si zapálila cigaretu. „Už je mi ohromně. Jenom se mi v životě tak nemotala šiška. Už jsi objednal?“ „Čekal jsem na tebe,“ odpověděl Lane, nepřestávaje si ji důkladně prohlížet. „Co ti vlastně bylo? Špatně od žaludku?“ „Ne. Jo a ne. Já nevím,“ odpověděla Franny. Podívala se na jídelní lístek na svém talířku a mrkla do něj, ale do ruky ho nevzala. „Stačil by mi kuřecí sendvič. A třeba sklenice mlíka… Ale ty si objednej, co chceš. Dej si klidně šneky – šneky, chobotnice a všechno. Já nemám vůbec hlad.“ Lane se na ni podíval, pak vyfoukl do talíře tenký, nadmíru výmluvný proužek kouře. „To bude víkend k pomilování, fakt,“ řekl. „Kuřecí sendvič. Šmarjápanno!“ Franny se zatvářila rozmrzele. „Když já nemám vůbec hlad, Lane – tak se nezlob. Buď tak laskav, doprkvantic, a objednej si, co chceš, prosím tě, a až budeš jíst, tak budu taky jíst. Ale nedokážu dostat chuť k jídlu na komando.“ „No dobrá, dobrá.“ Lane natáhl krk a upoutal číšníkovu pozornost. Za okamžik pak objednal pro Franny kuřecí sendvič a pro sebe šneky, žabí stehýnka a salát. Po číšníkově odchodu se podíval na hodinky a řekl: „Mimochodem, máme bejt ve čtvrt na dvě až v půl druhý v Tenbridge. Nejpozděje. Řek jsem Wallymu, že se u něj pravděpodobně stavíme na drink a že bychom pak mohli jet všichni společně na stadión jeho vozem. Máš něco proti? Wallyho máš přece ráda.“ , Já ani nevím, kdo to je.“ „Vždyť ses s ním setkala aspoň dvacetkrát, šmarjápanno! Wally Campbell. Jéžišikriste! Jak bys ho neznala –“ „No jo. Už si vzpomínám… Poslyš, proč jseš na mě naštvanej, jen protože se nemůžu okamžitě na někoho upamatovat? Zvlášť když vypadá, mluví, oblíká se a chová jako všichni ostatní.“ Okamžitě však svůj hlas okřikla. Připadalo jí, že zní rejpavě a hádavě, a zavalila ji taková vlna vzteku na sebe samu, že jí na čele znovu vyrazil pot. Její hlas však znovu proti její vůli navázal. ,Já jsem přece neřekla, že by mi byl odpornej nebo něco podobnýho. Ale už čtyři roky, ať se hnu kam hnu, potkávám samý Wally Campbelly. Vím předem, kdy začnou bejt okouzlující, vím předem, kdy začnou vykládat nějakej hnusnej klep o holce, s kterou bydlím na koleji, vím předem, kdy se mě zeptají, kde jsem byla o prázdninách, vím předem, že v nejbližším okamžiku popadnou židli, sednou si na ni obkročmo, čelem k opěradlu, a začnou se takovým strašlivě tichým lhostejným hlasem honit – nebo kolem sebe házet jménama všelijakejch lidí. Pro lidi určitý společenský nebo finanční vrstvy existuje zřejmě nepsanej zákon, že si můžou házet jménama lidí, jak dlouho se jim chce, hlavně když o člověku, co ho právě jmenovali, řeknou něco strašlivě hanlivýho – třeba že je to prevít nebo nymfomanka nebo že je ustavičně zfetovanej nebo nějakej jinej horor.“ Znovu se přerušila. Chvíli mlčela, točila v prstech popelníkem, ale střežila se zvednout oči a podívat se, jak se Lane tváří. „Nezlob se,“ řekla. „Tady nejde jen o Wallyho Campbella. Vzala jsem si ho na mušku, jen poněvadž jsi se o něm zmínil. A poněvadž vypadá jako ten typ, co tráví prázdniny v Itálii nebo někde.“
„O loňských prázdninách byl ve Francii, jestli tě to zajímá,“ prohlásil Lane. ,Já vím, co tím chceš říct,“ dodal honem. „Ale jsi děsivě ne –“ „No dobrá,“ připustila Franny unaveně. „Tak ve Francii.“ Vytáhla si z balíčku na stole cigaretu. „To neplatí jenom o Wallym. To může klidně platit i o nějaký holce – tím chci říct, že kdyby to byla holka, například některá z mých spolubydlících – tak by přes prázdniny malovala u nějakýho divadelního spolku kulisy. Nebo čundrala na kole po Walesu. Nebo si najmula v New Yorku byt a psala pro nějakej časopis nebo inzertní kancelář. To platí o všech lidech. Ať kdo dělá, co dělá, všechno je tak – já nevím – ne, pochybený ne, a dokonce ani ne špatný a třeba ani ne hloupý. Ale prostě tak nicotný a nedůležitý – až by člověk brečel. A nejhorší na tom je, že jak se začneš chovat takhle bohémsky, takhle idiotsky, jsi vlastně stejně konformní jako ostatní, jenomže v jiných věcech.“ Zarazila se. Pak zavrtěla hlavou, v obličeji bílá jak smrt, a na zlomeček vteřiny si položila ruku na čelo – snad ani ne proto, aby zjistila, jestli se potí, ale spíš jako by byla svůj vlastní otec nebo matka a chtěla se přesvědčit, jestli nemá horečku. „Mně je tak divně,“ řekla., Já se snad zcvoknu. A třeba už cvok jsem.“ Lane se na ni díval s nepředstíranou starostí – rozhodně to byla spíš starost než zvědavost. , Jsi strašlivě bledá, jsi bledá jak smrt – věříš?“ řekl. Franny zavrtěla hlavou. „Ale je mi dobře. Za minutku mi bude dobře.“ Když k nim přišel číšník s objednaným jídlem, zvedla oči. ,Jú, ty tvoje šneci vypadají vábně.“ Právě přiložila cigaretu ke rtům, ale cigareta mezitím vyhasla. „Kams dal sirky?“ zeptala se. Lane jí po číšníkově odchodu zapálil. „Moc kouříš,“ řekl. Vzal malou vidličku, ležící vedle jeho talíře se šneky, ale než se pustil do jídla, znovu zvedl oči k Franny. „Mám o tebe starost. Vážně. Co se to s tebou heršvec za těch posledních čtrnáct dní stalo?“ Franny se na něj podívala, pak pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. „Nic. Vůbec nic,“ odpověděla. ,Jez. Jez ty šneky. Studený jsou hnusný.“ „Ty taky jez.“ Franny přikývla a sklopila oči ke kuřecímu sendviči. Rázem se v ní však vzedmula slabá vlna nevolnosti, a tak oči honem zase zvedla a dala si šluka z cigarety. ,Jak pokračuje ta hra?“ zeptal se Lane, který se věnoval svým šnekům. ,Já nevím. Já v ní nehraju. Už v ní nedělám.“ „Neděláš?“ Lane zvedl oči. ,Já myslel, že jsi do tý role úplně zfamfrněná. Co se stalo? To ji dali někomu jinýmu?“ „Ne, to ne. Ne že by mi ji vzali. Právě proto je to ode mě tak hnusný. Vyloženě hnusný.“ „A co se teda stalo? Nebo ses snad na divadlo vůbec vykašlala?“ Franny přikývla a upila mlíka. Lane nejdřív dožvýkal, polkl a pak řekl: „A proč, šmarjápanno? Já myslel, že bez toho tyátru nemůžeš bejt. Jakživo skoro o ničem jiným nemluvíš –“ „Prostě jsem toho nechala, no!“ odpověděla Franny. „Najednou mi to bylo trapný. Zničehonic jsem si začala připadat jako nějakej odpornej přízemní egomaniak.“ Zamyslela se. ,Já nevím. Ale zdálo se mi, že je to tak nějak ubohý chtít hrát divadlo. Tím myslím ten egocentrismus. A když jsem hrála v nějaký hře, byla jsem pak po představení v šatně sama sobě děsivě protivná. Hemžili se kolem mě samí egocentrici, který si o sobě mysleli, bůhvíjak jsou vlídný a srdečný. Se všema se líbali, všechny zapatlali tělkou, a když za někým přišli dozadu za jeviště známí, tak se tvářili odporně přirozeně a přátelsky. Prostě jsem byla sama sobě protivná… A nejhorší na tom bylo, že jsem se obyčejně tak trochu styděla, že v tý hře hraju. Zvlášť v zájezdovkách.“ Podívala se na Lanea. „Ale role jsem dostávala dobrý, nemáš proč na mě takhle koukat. V tom to nebylo. Ale byla bych se styděla, kdyby byl někdo, dejme tomu někdo, koho si vážím – například některej z mejch bratrů –, přijel a slyšel mě říkat některý z těch textů, co jsem měla v roli. Vždycky jsem určitým lidem napsala, aby nejezdili.“ Znovu se na chvíli zamyslela. „Až na Pegeen v.Hrdinovi Západu'
vloni v létě. To mohlo bejt fakt hezký představení, víš, nebejt toho, že mi ten vůl, co hrál titulní roli, zkazil veškerou radost, jakou jsem z toho mohla mít. Byl tak lyrickej – Kristepane, ten ti byl tak lyrickej, až tekl!“ Lane dojedl šneky. Seděl a schválně se netvářil nijak. „Ale kritiky měl fantastický,“ odpověděl. „Poslalas mi kritiky, jestli se pamatuješ.“ Franny si povzdychla. „No jo. To je pravda.“ ,Já jen, že už půl hodiny mluvíš, jako bys byla jediná osoba na světě, která má z těchhle věcí pojem a rozumí jim. Já jen, že když přece několik nejlepších kritiků usoudilo, že ten kluk byl v tý hře fantastickej', tak třeba fantastickej byl a pleteš se třeba ty. To tě nikdy nenapadlo? Nemůžeš přece tvrdit, že bys byla nějakej vyzrálej, starej –“ „Na normálního talentovanýho herce byl opravdu fantastickej. Jenže aby někdo zahrál tuhle roli správně, na to musí bejt geniální. Prostě musí, a tím to končí – to si nemůžu pomoct,“ odpověděla Franny. Malounko se prohnula v zádech, malounko pootevřela pusu a položila si ruku na teme – no. „Mně je tak divně, jako kdybych byla nadrátovaná. Nechápu, co to se mnou je.“ „Myslíš si, že ty geniální jsi?“ Franny stáhla ruku z hlavy. „Prosím tě, Lane, s tímhle na mě nechoď, buď tak hodnej.“ ,Já na tebe s ničím –“ „Vím jedině to, že se nejspíš co nejdřív pomátnu,“ odpověděla Franny. „Že se mi z toho věčnýho egocentrismu, z mýho vlastního i z egocentrismu ostatních, už obrací žaludek. Že se mi už obrací žaludek z každýho, kdo to chce někam dotáhnout, kdo chce udělat díru do světa nebo tak, kdo chce bejt nějak zajímsvej. Je to odporný – a je a je. Ať si říká kdo chce co chce.“ Lane zvedl obočí a opřel se o opěradlo, aby svým slovům dodal větší důraz. „A víš jistě, že to není jenom strach, že nebudeš nejlepší?“ zeptal se s líčenou lhostejností. ,Já se v tom moc nevyznám, ale nic bych za to nedal, že dobrej psychoanalytik – myslím jako někdo, kdo je opravdu klasa – by pravděpodobně z toho tvýho výroku vydedukoval, že – „Strach, že nebudu nejlepší? Právě naopak! Copak to nechápeš? Co mě na tom děsí, je právě to, že se budu snažit bejt nejlepší – z toho mám strach. Proto jsem přestala chodit na dramatický oddělení. To, že mám tak příšernou povahu, že tolik dám na mínění druhých lidí, to, že mám ráda potlesk a že se mi líbí, když na mě lidi pějou ódy, není přece důvod k tomu, abych hrála divadlo. Za to se stydím. Z toho se mi dělá nanic. Z toho, že nemám odvahu zůstat naprostej nýmand. Dělá se mi nanic z každýho, kdo chce nějak zazářit, včetně mě samotný.“ Odmlčela se, zničehonic pozvedla sklenici s mlíkem a přiložila ji ke rtům. ,Já to věděla,“ řekla a sklenici zase postavila. „To je zase něco novýho, víš? Zuby mi prováděj podivný věci. Drkotaj mi. Předevčírem jsem málem prokousla skleničku. Třeba už jsem totální magor a nevím o tom.“ Číšník přišel Laneovi naservírovat žabí stehýnka se salátem a Franny se na něj podívala. Číšník sklopil oči k netknutému kuřecímu sendviči a zeptal se, jestli by si slečna třeba nepřála něco jiného. Franny poděkovala a odpověděla že ne. , Já jsem taková nimra,“ dodala. Číšník, který už nebyl žádný mladík, jako by chvilku zkoumal, jak je Franny bledá a jak má zvlhlé čelo, pak se uklonil a odešel. „Chceš si ho pučit?“ řekl zničehonic Lane. V ruce držel složený bílý kapesník a podával jí ho. Z hlasu mu přes jakousi zvrácenou snahu o věcnost zaznívala účast a laskavost. „Proč? Měla bych?“ „Potíš se. Totiž, ne že by ses potila, ale máš čelo samou krůpěj.“ ,Jo? To je děs! Nezlob se…“ Pozvedla kabelku do úrovně stolku, otevřela ji a začala v ní štrachat. „Mám někde papírovej.“ „Tak si vem můj, šmarjápanno! Copak to není jedno, heršvec?“ „Ne– je to strašně krásnej kapesník a nerada bych ti ho zamokřila potem,“ odpověděla Franny. Kabelku měla přecpanou. Aby do ní lip viděla, začala z ní všechno vyndávat a klást to na ubrus po levé straně hned vedle sendviče, který
ještě ani neochutnala. „Tady je,“ řekla. Podívala se do zrcátka v pudřence a několikrát si rychle ďubla na čelo papírovým kapesníckem. „Kristepane, vypadám jak strašidlo. Jak se na mě vydržíš koukat?“ „Co to máš za knížku?“ zeptal se Lane. Franny doslova nadskočila. Pak sklopila oči k rozházené hromádce, kterou na ubruse vytvořil obsah kabelky. „Kterou?“ zeptala se. „Myslíš tuhle?“ Vzala v plátně vázanou knížku a zastrčila ji zpátky do kabelky. „Ale, tu jsem si vzala, abych měla do čeho koukat ve vlaku.“ „Ukaž! Co je to?“ Franny jako by neslyšela. Otevřela znovu pudřenku a znovu se rychle mrkla do zrcátka. „Kristepane,“ řekla. Pak všechno – pudřenku, peněženku, účet z prádelny, kartáček na zuby, plechovou krabičku s aspirinem a pozlacenou tyčinku na míchání drinků – uklidila zpátky do kabelky. „Proč sebou tahám tu zlatou tyčinku, to je u boha,“ řekla. „Dostala jsem ji v druhým járu od jednoho příšernýho trouby k narozeninám. Měl dojem, že mi dává ohromně krásnej, originální dárek, a když jsem otvírala balíček, tak mě pozoroval, jak se budu tvářit. V jednom kuse se ji chystám zahodit, ale prostě to nedokážu. Nejspíš mi ji dají do rakve.“ Zamyslela se. „Pořád se na mě zubil a říkal mi, že když ji budu nosit ustavičně u sebe, bude se mě držet štěstí.“ Lane se pustil do žabích stehýnek. „Ale co to bylo za knížku? Nebo je to snad státní tajemství?“ zeptal se. „Ta knížečka, co mám v kabelce?“ opáčila Franny. Pozorovala, jak Lane dranžíruje jednu dvojici žabích stehýnek. Pak si vzala z balíčku na stole cigaretu a sama si zapálila. „Ale, já nevím,“ řekla. ,Jmenuje se to ,Poutníkova cesta'.“ Chvíli pozorovala, jak Lané jí. „Pučila jsem si ji z knihovny. Mluvil o ní ten chlápek, co učí dějiny náboženství, já na ně tohle pololetí chodím.“ Dala si šluka z cigarety. „Tu knížku mám pučenou už moc neděl. V jednom kuse ji zapomínám vrátit.“ „Kdo ji napsal?“ ,Já nevím,“ odpověděla Franny ledabyle. „Podle všeho jeden ruskej venkovan.“ Pozorovala dál, jak Lane jí žabí stehýnka. „Neuvádí nikde svoje jméno. Za celou dobu, co ten příběh vykládá, se nedovíš, jak se jmenuje. Jenom o sobě tvrdí, že je venkovan a že je mu třiatřicet roků a že má uschlou paži. A že jeho žena je mrtvá. Odehrává se to celý v devatenáctým století.“ Lane jenom přesunul pozornost od žabích stehýnek k salátu. ,Je to dobrý?“ zeptal se. „O čem to je?“ , Já nevím. Je to zvláštní knížka. Je především náboženská, víš. Asi by se dalo říct, že je svým způsobem strašlivě fanatická, ale svým způsobem zase ne. Začíná to tím, jak ten venkovan, víš – ten poutník – chce zjistit, co se v bibli myslí tím, když se tam říká, že se člověk má bezustání modlit. Jako v jednom kuse, chápeš. V Epištole k Tessalonicenským nebo kde. A tak se vydá po Rusi hledat někoho, kdo by mu řek, jak se má člověk bezustání modlit. A co má přitom říkat.“ Působilo to dojmem, že ji nesmírně zajímá, jak Lane porcuje svoje žabí stehýnka, protože měla při řeči oči upřené na jeho talíř. „Má s sebou akorát ruksak s chlebem a se solí. Pak se setká s jedním člověkem, kterýmu se říká starec – to jsou takoví ohromně učený a zbožný lidi – a ten starec mu řekne o knize, která se jmenuje ,Filokalia'. Napsala ji zřejmě skupina učených mnichů, kteří jsou zastánci tohohle přímo neuvěřitelnýho způsobu modlení.“ „Prr!“ řekl Lane dvojici žabích stehýnek. „Zkrátka, ten poutník se doví, jak se modlit tak, jak se podle těch strašně mystických lidí má člověk modlit – prostě se modlí a modlí, až se to dokonale naučí a tak. Pak chodí dál po celým Rusku a setkává se s všelijakýma ohromně báječnýma lidma a říká jim, jak se modlit tou neuvěřitelnou metodou. A to je vlastně celý, víš.“ „Promiň, že o tom mluvím, ale ten česnek ze mě bude cejtit na sto honů,“ odpověděl Lane. „A na jedny svý cestě se taky setká s jedním manželským párem, ty se mi líbili ze všech lidí, o kterých jsem kdy četla, nejvíc,“ pokračovala Franny. ,Jde ti
jednou takhle někde na venkově po cestě s tím ruksakem na zádech, a vtom se za ním rozeběhnou dvě škvrňata a volají za ním: ,Pane žebráčku! Pane žebráčku! Pojďte k nám. Naše maminka má ráda žebráky.' A tak jde s těma dvěma dětma k nim domů a z jejich stavení vyběhne jak čečetka taková strašně milá paní, maminka těch dětí, a nedá jinak, než že mu pomůže zout jeho špinavý starý boty, a pak mu dá hrnek čaje. Když přijde domů tatínek, kterej má zřejmě taky rád žebráky a poutníky, zasednou všichni k večeři. A jak sedej u večeře, tak se jich ten poutník zeptá, kdo jsou ty paní, co sedej s nima kolem stolu, a ten manžel mu řekne, že to jsou všechno služky, ale že vždycky zasedají ke stolu s ním a s jeho ženou, poněvadž to jsou jejich sestry v Kristu.“ Najednou se na židli trošku provinile napřímila. „Víš, tohle se mi líbilo, to, jak se ten poutník zeptal, kdo jsou všechny ty paní.“ Pozorovala, jak si Lane maže na chleba máslo. „Zkrátka, ten poutník pak u nich zůstane spát a sedí s manželem dlouho do noci a rozpráví s ním o metodě, jak se bezustání modlit. Ten poutník mu řekne, jak se to dělá. Ráno pak odejde a vydá se za dalším dobrodružstvím. Setkává se s nejrůznějšíma lidma – a to je vlastně celý, víš – a všem říká, jak se modlit touhle zvláštní metodou.“ Lane přikývl. Zabořil vidličku do salátu. ,Já jen doufám, že nám přes víkend vybyde čas, aby ses mohla mrknout na ten můj slavnej referát, co jsem ti o něm vykládal,“ řekl. , Já nevím. Třeba se na to vykašlu – jako že se nebudu pokouset někde to uveřejnit a nic – ale rád bych, aby sis to aspoň prolistovala, co budeš tady.“ „To bych moc ráda,“ odpověděla Franny. Pozorovala, jak si Lané maže máslo na další kousek chleba. „Třeba by se ti ta knížka líbila,“ prohlásila zničehonic. ,Je strašně prostá, víš.“ „Zdá se zajímavá. Budeš jíst to máslo?“ „Ne, můžeš si ho vzít. Nemůžu ti ji pučit, poněvadž jsem ji měla už dávno vrátit. Ale nejspíš bys ji dostal v zdejší knihovně. Určitě.“ „Uvědomuješ si, žes ten sendvič ještě ani neochutnala?“ zeptal se zničehonic Lane. Franny se podívala na talíř, jako by ho teprve teď před ni někdo položil. „Hned se do něj pustím,“ odpověděla. Chvíli seděla tiše a neříkala nic, v levé ruce cigaretu, ale nekouřila, a pravou pevně svírala spodek skleničky s mlíkem. „Chceš slyšet, v čem spočívá ta metoda modlení, o který mu řek ten starec?“ zeptala se. ,Je to svým způsobem fakt zajímavý.“ Lane zajel nožem do poslední dvojice žabích stehýnek. Přikývl. „Samosebou,“ odpověděl. „To víš, že jo.“ „Tak teda, jak jsem ti vykládala, ten poutník – ten obyčejnej venkovan, se vydá na dlouhou pouť, aby zjistil, co se v bibli myslí tím, když se tam říká, že se člověk má v jednom kuse modlit. A pak potká toho starce – toho strašně učenýho zbožnýho člověka, jak jsem ti vykládala, toho, co už léta letoucí študuje tu ,Filokalii'. „ Najednou se zarazila, aby si mohla uspořádat myšlenky. „No a ten starec mu nejdřív řekne o modlitbě k Ježíšovi. ,Kriste Ježíši, Pane můj, smiluj se nade mnou'. V tom je totiž podstata, víš. A vysvětlí mu, že když se člověk chce modlit, jsou tohle ty nejlepší slova. Zvlášť to.Smiluj se', poněvadž to je vlastně hrozně širokej pojem a může znamenat strašně moc věcí. Tím chci říct, že to nemusí znamenat jenom smilování.“ Znova se odmlčela a zamyslela se. „Zkrátka,“ pokračovala, „ten starec řekne tomu poutníkovi, že když člověk tu modlitbu opakuje pořád dokola – ze začátku stačí, když ji jenom vyslovují jeho rty– tak nakonec dojde k tomu, že ta modlitba začne samovolně působit. Po nějaké chvíli se něco stane. Co, to nevím, ale něco se stane, a ta slova se přizpůsobí rytmu srdce toho člověka a ten člověk se zčistajasna modlí bezustání. A to má obrovskej, mystickej vliv na celej jeho pohled na svět. V tom je totiž více méně celej vtip. Člověk se modlí, aby očistil svůj pohled na svět a získal úplně novou představu o tom, oč jde.“ Lane dojedl. Když se Franny znovu odmlčela, opřel se o opěradlo, zapálil si cigaretu a pozoroval její obličej. Ještě pořád se dívala nepřítomně před sebe, přes jeho rameno, jako by si takřka ani neuvědomovala, že tam Lane je. „Ale báječný na tom je to, že když s tím člověk začne, tak vůbec nemusí tomu, co dělá, věřit. I když mu je totiž třeba celá ta záležitost strašlivě trapná, vůbec
to nevadí. Jako že tím nikoho neuráží a nic. Jinými slovy, nikdo po něm nechce, aby hned ze začátku něčemu z toho věřil. Dokonce ani nemusí na to, co říká, myslet, jak řek ten starec. Stačí, když začne s kvantitou. Ta se pozděj sama promění v kvalitu. Vlastní působivostí nebo čím. On říká, že takhle zvláštně samovolně působí kterýkoli jméno pro Boha – a že stačí, aby člověk nějak začal, a pak už to působí samo.“ Lane seděl nahrbeně na židli, kouřil, oči pozorně zúžené a upřené na Frannyin obličej. Ještě ho měla bledý, ale už ne tak jako v některých předcházejících chvílích. „Upřímně řečeno to není nic nesmyslnýho,“ prohlásila, „poněvadž buddhisti ze sekty nembucu opakujou pořád dokola a dokola ,Namu amida Bucu' – což znamená ,Čest budiž Buddhovi' nebo tak něco – a stane se to samý. Úplně to samý –“ „Tak se nevzrušuj,“ přerušil ji Lane. „A především dávej pozor, aby sis nespálila prsty.“ Franny vrhla nedbalý pohled na svou levou ruku a upustila oharek dosud hořící cigarety do popelníku. „A to samý se stane i v ,Mraku nevědění'! Jenom se slovem ,Bůh'. Prostě pořád opakuješ slovo ,Bůh', víš?“ Poprvé po několika minutách se podívala Laneovi do obličeje trochu přiměji. , Já jen že je to svým způsobem nejúžasnější věc, jakou kdo kdy v životě slyšel. A že se to dá těžko odbejt tvrzením, že je to čirá náhoda. A právě to mi na tom připadá tak úžasný. V každým případě je právě tohleto tak děsně –“ Nedořekla. Lane se na židli nepokojně zavrtěl. V obličeji měl výraz – spočíval převážně v tom jeho pozvednutém obočí –, který Franny moc dobře znala. „Co se ti nezdá?“ zeptala se. „Ty těm pitomostem fakt věříš, nebo co?“ Franny sáhla po balíčku s cigaretami a jednu si vytáhla. ,Já neříkám, že tomu věřím, ani že tomu nevěřím,“ odpověděla a přelítla pohledem stůl, jestli někde neleží sirky. , Já říkám, že mi to připadá úžasný.“ Nechala si od Lanea zapálit. „Prostě považuju za děsně zvláštní shodu okolností,“ dodala a vyfoukla kouř, „že se člověk s takovýmahle radama setkává v jednom kuse – jako že všechny doopravdy vzdělaný a absolutně nepředstíraně zbožný lidi všude říkají, že když opakuješ bezustání jméno boží, tak se něco stane. Dokonce i v Indii. V Indii říkají, že máš meditovat o slovu ,Om', což je vlastně totéž, a výsledek je naprosto stejnej. A tak chci říct, že se to nedá jen tak oddiskutovat, a přitom ani – „A jakej je výsledek?“ zeptal se Lané stroze. „Cože?“ „Ptám se jenom, jakej je výsledek, co z toho plyne? Ze vší tý synchronizace a mumlání zaříkávadel. Že dostaneš infarkt? Nevím, jestli víš, že si člověk může do značný míry přivodit skutečnej –“ „Že uvidíš Boha. V některý absolutně netělesný části srdce se něco stane – tam, kde podle hinduů sídlí Atman, jestli“s kdy chodil na dějiny náboženství – a ty prostě uvidíš Boha.“ Rozpačitě oklepla popel z cigarety, ale nestrefila se. Sebrala ho prsty a dala do popelníku. „A neptej se mě, kdo nebo co je Bůh. Já totiž ani nevím, jestli existuje. Když jsem byla malá, tak jsem si myslela –“ Zarazila se. Číšník si přišel pro talíře a položil jim na stůl znovu jídelní lístky. „Chceš moučník nebo kafe?“ zeptal se Lane. „Asi si jen dopiju to mlíko. Ale ty si něco dej,“ odpověděla Franny. Číšník právě sebral její talíř s nedotčeným kuřecím sendvičem. Franny se neodvážila zvednout k němu oči. Lane se podíval na své náramkové hodinky. „Kristepane! Nemáme už čas. Budem rádi, když to stihnem aspoň na zápas.“ Zvedl oči k číšníkovi. „Tak jenom jednu kávu, prosím vás.“ Díval se za číšníkem, jak odchází, a pak se s pažemi opřenými o stůl naklonil kupředu; bylo mu blaze, žaludek měl plný a káva měla přijít každým okamžikem; řekl: ,Je to rozhodně zajímavý. Tohle všechno… ale podle mýho názoru nebereš v úvahu ani tu nejelementárnější psychologii. Já jen, že podle mě mají všechny tyhle náboženský prožitky naprosto jasný psychologický pozadí, rozumíš, jak to myšlím… Ale zajímavý to je. To se rozhodně nedá popřít.“
Podíval se přes stůl na Franny a usmál se na ni. „Ale mimochodem, možná že jsem ti zapomněl říct jedno. Že tě miluju. Jestlipak jsem ti to dneska už řek?“ „Byl bys tak laskav a ještě jednou mě na vteřinku omluvil?“ zeptala se Franny. Než otázku dořekla, už stála. Lane rovněž vstal. Pomalu, s pohledem na Franny. ,Je ti něco?“ zeptal se. „To už je ti zase špatně, nebo co?“ ,Jenom divně. Hned jsem tady.“ Stejnou cestou jako předtím prošla rázně jídelnou. Tentokrát se však na okamžíček zastavila u malého koktejlového pultu na druhém konci lokálu. Barman, který utíral skleničky na šery, se na ni podíval. Franny položila pravou ruku na výčepní pult, pak sehnula – sklopila – hlavu a špičkami prstů levé ruky si sáhla na čelo, ale takřka se ho ani nedotkla, trochu se zapotácela, omdlela a sesula se k zemi. Než přišla úplně k sobě, uběhlo takřka pět minut. Ležela na gauči v kanceláři vedoucího a Lane seděl vedle ní. Jeho obličej, nakloněný starostlivě nad jejím, byl teď rovněž nápadně bledý. ,Jak je ti?“ zeptal se tak trochu nemocničním tónem. „Už je ti lip?“ Franny přikývla. Na vteřinku zavřela oči, aby ji nebodalo stropní světlo, pak je zase otevřela. „Čeká se ode mě, že řeknu ,Kde to jsem?'„ zeptala se. „Kde to jsem?“ Lane se zasmál. „V kanceláři vedoucího. Všichni lítají a shánějí čpavek, doktory nebo něco, čím by tě přivedli k sobě. Zřejmě jim čpavek právě došel. Jak je ti?“ „Dobře. Připadám si jak idiot, ale je mi dobře. To jsem fakt omdlela?“ „No zdali! Padlas jak špalek,“ odpověděl Lane. Vzal ji za ruku. „Co myslíš, že to s tebou je? Já jen, že jsi mluvila tak – rozumíš –, když jsme spolu minulý týden telefonovali, tak ses mi zdála absolutně v pořádku. Tos nesnídala či co?“ Franny pokrčila rameny. Očima přejížděla místnost. ,Je to strašnej trapas,“ řekla. „To mě sem musel někdo donýst?“ „Barman a já. Dopravili jsme tě sem jak kus nábytku, aby se tak řeklo. Vyděsilas mě k smrti. Bez legrace.“ Lane držel Franny za ruku a Franny upírala zamyšlený nemrkající pohled na strop. Pak se otočila a volnou rukou udělala gesto, jako by chtěla Laneovi odhrnout manžetu rukávu. „Kolik je hodin?“ zeptala se. „Na tom nezáleží,“ odpověděl Lane. „Chtěls přece jít na ten koktejl.“ „Na to se vykašlem.“ „Na zápas je už taky pozdě?“ zeptala se Franny. „Hele, povídám ti, že se na to vykašlem. Vrátíš se tam, co bydlíš – jak se to tam jmenuje – do Blue Shutters – a na chvíli si lehneš, to je teď nejdůležitější,“ pokračoval. Poposedl o chloupek blíž k ní, sklonil se a letmo ji políbil. Nato se otočil a podíval se na druhou stranu ke dveřím, pak znovu na Franny. „Odpoledne budeš prostě ležet. A nic jinýho.“ Pohladil jí ruku. „A až si chvíli poležíš, tak se možná pokusím dostat se nějak k tobě nahoru. Mám dojem, že je tam zadní schodiště. To si zjistím.“ Franny neodpověděla. Dívala se na strop. „Víš, jak je to dávno?“ řekl Lane. ,Jak je to dlouho od toho večera tenkrát v ten pátek? To bylo hned na začátku minulýho měsíce, ne?“ Zavrtěl hlavou. „Tohle je na draka – tak dlouhá pauza mezi dvojím napitím, abych to řek na ro – vinu.“ Podíval se na Franny víc zblízka. ,Je ti už fakt lip?“ Přikývla. Otočila k němu hlavu. , Jenom mám děsivou žízeň. Nemohl bys mi donýst kapku vody? Nebo by tě to moc obtěžovalo?“ „Prosím tě, nemluv. Můžu tě tady nechat na chvíli samotnou? Nebo víš, co bych moh udělat?“ Franny zavrtěla na druhou otázku hlavou. „Seženu někoho, kdo ti tu vodu donese. Pak seženu vrchního, řeknu mu, aby ten čpavek už nenosil – a přitom zaplatím. Potom seženu taxíka, abychom ho nemuseli hledat. Možná že mi to bude pár minut trvat, poněvadž většina jich právě jezdí po městě a sbírá lidi, co jedou na zápas.“
Pustil Frannyinu ruku a vstal. „O.K.?“ zeptal se. „Tak jo.“ „O.K. Hned jsem tady. Nehejbej se.“ A vyšel z místnosti. Když Franny osaměla, zůstala úplně klidně ležet a upírala oči na strop. Po chvíli se jí začaly pohybovat rty. Formulovaly nezvučně jakási slova a opakovaly je a opakovaly.
ZOOEY Fakta, jež jsou k dispozici, mluví prý sama za sebe, ale já mám podezření, že v tomto případě mluví poněkud neomaleněji než obvykle. Abychom to vyvážili, začínáme tedy tou vždycky osvěžující, vzrušivou ohavností: autorovým formálním úvodem. Úvod, jaký mám na mysli, nejenomže předstihuje svou rozvláčností a vážností mé nejdivočejší sny, ale navíc je trýznivě osobní. Jestli budu mít štěstí a povede se mi, měl by být jeho výsledný dojem srovnatelný s dojmem po povinné exkurzi do lodní strojovny, při níž jsem kráčel ve staromódních koupačkách s ramínky od firmy Janzten v čele ostatních jako průvodce. Abych si odbyl nejdříve to nejhorší: to, co se tady chystám předložit, není vlastně žádná povídka, nýbrž jakýsi vyprávěný amatérský film. Ti, co viděli natočený materiál, mi ovšem vřele doporučovali, abych si nedělal moc velké naděje, že ho prodám. Ta skupina nespokojenců, jak mám čest i smutnou povinnost vám vyjevit, sestává ze tří herců, kteří v tom filmu hrají, ze dvou žen a jednoho muže. Nejdřív si vezměme primadonu, která by podle mého soudu byla asi nejradeji stručně charakterizována jako unylý, kultivovaný typ. Má pocit, že by ten film nemusel být tak špatný, kdybych nějak pozměnil – kdybych vystřihl, jak předpokládám – tu patnácti nebo dvacetimetrovou scénu, v níž se několikrát vysmrká. Tvrdí, že dívat se na někoho, jak smrká, je odporné. Druhá dáma z ansámblu, kdysi éterická, dnes už blednoucí varietní hvězda, má námitky proti tomu, že jsem ji takříkajíc „bral“ ve starém županu. Ale ani jedna tahle diva (jak mi naznačily, že by chtěly být nazývány) se mým povšechným exploatativním záměrům nijak hlasitě nevzpěčuje. Po pravdě řečeno z velice jednoduchého důvodu, kvůli němuž se ovšem trošinku pýřím. Ze zkušenosti totiž vědí, že při prvním drsném slovu či námitce propukám v pláč. Kdo se však na mě obrátil s nejvýmluvnější výzvou, abych ten film přestal točit, je hlavní představitel. Má pocit, že děj zavání mysticismem nebo spíš náboženskou mystifikací – rozhodně, jak dává zcela jasně na srozuměnou, jakýmsi příliš okatě a markantně transcedentálním prvkem, který, jak se prý obává, může jen urychlit, uspíšit den a hodinu, jež přivodí můj pád jakožto autora. Už teď nade mnou lidi vrtí hlavou, a kdybych v nejbližší době použil ve svém díle znovu slova „Bůh“ jinak než jen jako známého jadrného amerického citoslovce, svědčilo by to o tom – nebo by to spíš potvrdilo –, že se nestydatě chvástám styky s nejvyššími vrstvami, což je bezpečná známka, že to se mnou jde z kopce. Něco takového samozřejmě každého normálního nesrdnatého člověka, a zvlášť spisovatele, ponouká, aby na chvíli zarazil. A tak zarazí. Ale jenom na chvíli. Poněvadž jakákoli námitka, byť sebevýmluvnější, obstojí jedině tehdy, když sedí. A já tyhle vyprávěné amatérské filmy vyrábím s přestávkami už od svých patnácti let. Někde ve „Velkém Gatsbym“ (který byl pro mě v mých dvanácti letech Tomem Sawyerem) ten mladistvý vypravěč poznamenává, že si každý člověk přisuzuje nejméně jednu ze základních ctností, a dál říká, že podle jeho názoru je to u něj, u chudáčka malého, upřímnost. U mě je to myslím schopnost poznat rozdíl mezi mystickým příběhem a příběhem o lásce. A tvrdím, že tahle moje poslední kreace není vůbec žádný mystický ani nábožensky mystifikující příběh. Tvrdím, že je to mnohovrstevný, komplexní příběh o lásce, čistý, i když spletitý. Vlastní dějová linie, jak musím závěrem podotknout, vznikla z převážné většiny dík poněkud pochybenému kolektivnímu úsilí. Takřka všechna fakta, co budou následovat
(beze spěchu, klidné) mi vlastně ve splátkách, s ohyzdnými přestávkami, při sedáncích, jejichž soukromý charakter byl – pro mě – dosti trýznivý, poskytly přímo ty tři dramatické postavy. Ani jedna z nich, jak můžu s klidem dodat, neprokázala, že by měla nějak pozoruhodně pronikavý talent šetřit s detaily a zhušťovat děj. Kterýžto nedostatek, jak se obávám, se projeví i v téhle konečné čili natáčecí verzi. Omluvit se to bohužel ničím nedá, ale neodpustím si, abych se to aspoň nepokusil vysvětlit. Jsme všichni čtyři pokrevní příbuzní a mluvíme v rodině jakýmsi esoterickým jazykem: je to něco jako sémantická geometrie, v níž nejkratší spojení mezi kterýmikoli dvěma body je takřka uzavřená kružnice. Ještě jedno, už opravdu poslední upozornění: naše rodinné příjmení zní Glass. Za okamžíček uvidíme nejmladšího Glassovic syna, jak čte dlouhatánský dopis (můžu vám slíbit, že tady bude otištěn v plném znění), který dostal od svého nejstaršího žijícího bratra Buddyho Glasse. Styl dopisu, jak mi bylo řečeno, jeví značně větší než pouze povrchní podobnost se stylem nebo způsobem psaní vypravěče tohoto příběhu, takže řadový čtenář musí bezpochyby dojít k ukvapenému závěru, že pisatel dopisu a já jsme jedna a táž osoba. Musí, a obávám se, že by i měl. My však budeme od téhle chvíle nechávat tohoto Buddyho Glasse v třetí osobě. Nezdá se (aspoň mně), že by tu byl nějaký opodstatněný důvod, proč bych ho měl té třetí osoby zbavovat. Jednoho listopadového dne roku 1955 v půl jedenácté dopoledne seděl Zooey Glass, mladý pětadvacetiletý muž, ve vaně napuštěné až po okraj, a četl čtyři roky starý dopis. Dopis se zdál takřka nekonečný, byl napsaný na stroji a zabíral několik stránek žlutého průklepového papíru, takže Zooeymu dalo určitou práci udržet ho opřený o ty dva suché ostrůvky, jež tvořila jeho kolena. Na kraji porcelánové misky na mýdlo po Zooeyho pravici balancovala cigareta, která sice vypadala navlhlá, ale zřejmě hořela, poněvadž ji tu a tam vzal a jednou nebo dvakrát z ní zatáhl, aniž měl zapotřebí zvednout oči od dopisu. Popel mu vždycky bez výjimky upadl do vody ve vaně, buď přímo nebo se skutálel po stránce dopisu. Zooey si zřejmě neuvědomoval, jaký nepořádek tím dělá. Zato si uvědomoval, i když jen matně, že ho ta horká voda začíná dehydrovat. Čím déle seděl a četl– nebo spíš znovu pročítal – dopis, tím častěji a vědoměji si hřbetem zápěstí otíral čelo a horní ret. Musím vám hned z kraje prozradit, že Zooey byl stvoření tak složité, proměnlivé a rozpolcené, že by teď měly následovat dva odstavce údajů o jeho osobě. Začněme tím, že to byl drobný mladý muž nesmírně štíhlé postavy. Zezadu – zvlášť v partiích, kde mu byly vidět obratle – by ho bylo možno považovat za takové to strádající velkoměstské dítě, které je léto co léto bezplatně posíláno do tábora, aby se tam vykrmilo a opálilo. Zblízka, ať už z enřasu nebo z profilu, byl nadprůměrně, dokonce pozoruhodně hezký. Jeho starší sestra (která ze skromnosti dává přednost tomu, aby se tady o ní mluvilo jen jako o ženě v domácnosti, která žije v Tuckahoe) mě požádala, abych o něm napsal, že vypadá jako „modrooký židovsko-irský mohykanský zvěd, který vám zemřel v náručí u rulety v Monte Carlu“. Jeden všeobecnější a rozhodně ne tak lokální názor zněl, že jeho obličej před přílišnou krásou, neřkuli přímo oslnivostí, zachraňuje jen tak tak jedno jeho poněkud odstávající ucho. Moje osobní mínění se od obou těchto dvou diametrálně liší. Připouštím, že Zooeyho obličej neměl daleko do dokonalé krásy. A proto – jako každý umělecký výtvor – podléhal celé škále unáhlených, smělých a většinou jen na první pohled oprávněných soudů. Podle mého je ovšem nutno dodat, že zatímco veškerou tu pohlednost, jíž byl tak štědře obdařen, by v jediném dnu nebo ve vteřině dokázalo znetvořit nebo jí setřít pel některé z těch sta nebezpečí, jež nás každodenně ohrožují – automobilová nehoda, nachlazení, lež na lačný žaludek – byl ten nefalšovaný esprit, který mu z celého obličeje, a zvlášť z partie kolem očí, vyzařoval a který často přitahoval pozornost lidí a mátl je ještě víc, než kdyby to byla harlekýnská maska, nepoškoditelný, a jak bylo už jasně nadhozeno, pro každého zdrojem potěchy. Povoláním byl Zooey herec, přední televizní herec, v té době už přes tři roky. Po pravdě řečeno už jako herec „letěl“ – a podle neurčitých zpráv, jež se jeho rodině donesly z druhé ruky, dostával i tomu odpovídající honoráře –, jak jen přední televizní herec, který není zároveň ani broadwayská, ani hollywoodská
hvězda, takže si ještě neudělal jméno po celé Americe, může „letět“. Kterékoli z takovýchhle prohlášení může ovšem lehko vést k různým mylným představám. Aby tedy bylo jasno, Zooey si odbyl svůj oficiální vážný debut před veřejností ve věku sedmi let. Byl druhý nejmladší ze sourozenců, kterých bylo původně sedm* Obávám se, že se tu neobejdu bez onoho estetického nešvaru, jímž je poznámka pod čarou. V tom, co následuje, uvidíme či uslyšíme přímo jen dva nejmladší z těchto sedmi sourozenců. Ale v příběhu se bude často jako jakási pětice duchů Banqua objevovat a zase z něj mizet i těch ostatních pět. Možná že by čtenáře hned na začátku zajímalo, že v roce 1955 byl nejstarší z Glassovych sourozenců Seymour už takřka plných sedm let po smrti. Spáchal sebevraždu, když byl na dovolené na Floridě se svou ženou. Kdyby byl naživu, bylo by mu v roce 1955 osmatřicet let. Druhé nejstarší dítě Buddy byl to, čemu se v univerzitní hantýrce říká „hostující spisovatel“ na jedné dívčí vysoké škole na severu státu New York. Žil sám v malém, na zimu nevybaveném domku bez elektřiny, asi tak půl kilometru od jedné velice oblíbené lyžařské sjezdovky. Další dítě byla Boo Boo, která byla vdaná a měla tři děti. V listopadu 1955 právě cestovala s manželem a se všemi třemi dětmi po Evropě. Podle věkového pořadí po ní následovala dvojčata Walt a Waker. Walt byl už přes deset let mrtev. Zahynul při jednom náhodném výbuchu v Japonsku, kde byl s okupační armádou. Asi o dvanáct minut mladší Waker byl římskokatolický kněz a v listopadu 1955 byl v Ekvádoru na jakési jezuitské konferenci. *pět chlapců a dvě dívky –, z nichž všichni v době svého dětství v poměrně příhodně odstupňovaných intervalech pravidelně vystupovali v jednom rozhlasovém seriálu, v jednom dětském kvizovém pořadu, který se jmenoval „Chytrá hlavička“. Věkový rozdíl takřka osmnácti let mezi nejstarším z Glassových dětí Seymourem a nejmladší Franny přispěl značně k tomu, že si rodina v pořadu „Chytrá hlavička“, který se táhl přes šestnáct let – od roku 1927 až takřka do konce roku 1943, čili v období začínajícím charlestonem a končícím bombardéry B-17 – udržela u mikrofonu jakési dynastické následnictví. (Všechny tyto údaje jsou podle mého soudu do určité míry důležité.) Vzdor všem mezerám a rokům mezi jejich individuálními vrcholy slávy v onom programu se dá říct (s několika, po pravdě řečeno nedůležitými výhradami), že se všem sedmi dětem podařilo zodpovědět posluchačům do éteru ohromující počet střídavě děsivě hlubokomyslných a děsivě lehkovážných otázek, a to s takovou pohotovostí a sebejistotou, že to bylo v rozhlase považováno za jev zcela jedinečný. Veřejnost reagovala na děti mnohdy bouřlivě, ale nikdy vlažně. Povšechně vzato bylo lze posluchače rozdělit do dvou podivně zarytých táborů: v jednom byli ti, kteří zastávali názor, že Glassovy děti jsou banda nesnesitelně „nafoukaných“ spratků, které měli po narození utopit nebo strčit do plynu, a v druhém ti, podle nichž to byli vyložení juvenilní učenci a mudrci výjimečného, třebaže nezáviděníhodného typu. Do téhle chvíle, kdy je tento příběh psán (1957), existují ještě bývalí posluchači tohoto pořadu, kteří se s opravdu udivující přesností rozpomínají na mnoho jednotlivých vystoupení všech z těchto sedmi dětí. A v té řidnoucí, ale obdivuhodně přívrženecké skupině vládne jednomyslnost v tom, že ze všech Glassových dětí „se nejlíp poslouchal“ nejstarší chlapec Seymour na konci dvacátých a na začátku třicátých let. Na druhé místo po něm bývá na stupnici oblíbenosti nebo popularity kladen nejmladší chlapec z rodiny Zooey. A poněvadž my máme na těchto stránkách nejeminentnější zájem o Zooeyho, můžeme připojit, že jako účastník pořadu „Chytrá hlavička“ vynikal nad svými sourozenci – nebo se od nich lišil – svou pamětí pro údaje. Během let, co vystupovaly v tomto pořadu, bylo všech sedm dětí znovu a znovu oblíbenou kořistí dětských psychologů nebo pedagogů z povolání toho typu, který se specializuje na předčasně vyspělé děti. Jakožto předmět nebo spíš oběť jejich zájmu byl mimo veškerou pochybnost dítě nejhorlivěji zkoumané, interviewované a okukované právě Zooey. A pokud je mi známo, přišly mu všechny jeho zážitky s psychology z řad lékařů, sociologů a novinářů bez výjimky draho, jako kdyby místa, kde ho zkoumali, byla do jednoho zamořena silně nakažlivými traumaty nebo aspoň obyčejnými staromódními bacily. V roce 1942 ho například přes nepolevující nesouhlas jeho dvou starších bratří (kteří byli v té době v armádě) zkoumala jenom jedna skupina bostonských výzkumných pracovníků pětkrát za sebou. (K většině těchto vyšetření došlo v době, kdy mu bylo dvanáct, a tak
pro něj možná měly jistý půvab, aspoň ze začátku, ty jízdy vlakem, kterých bylo dohromady deset.) Hlavním účelem těch pěti testů bylo, jak se dalo soudit, odhalit, a pokud možno přijít na kloub tomu, kde se vzal ten jeho předčasně vyspělý intelekt a představivost. Po skončení pátého testu byl předmět zkoumání poslán domů do New Yorku. Na cestu dostal tři nebo čtyři aspiriny v úřední obálce, protože posmrkával. Později se ukázalo, že má zápal plic. Asi za šest týdnů nato volal manžele Glassovy v půl dvanácté večer Boston a někdo, kdo házel do obyčejného telefonního automatu další a další drobné, jim neidentifikovatelným hlasem, který zněl, i když nejspíš neúmyslně, jako by patřil nějakému šprýmujícímu školometovi, oznámil, že slovní zásobu jejich dvanáctiletého syna Zooeyho lze postavit na roven slovní zásobě zakladatelky Křesťanské vědy Mary BakerovéEddyové, pakliže ho někdo dovede k tomu, aby jí využíval. Vraťme se však k věci: ten dlouhý, na stroji psaný, čtyři roky starý dopis, s nímž si Zooey onoho pondělního listopadového dopoledne roku 1955 vlezl do vany, byl zřejmě během těch čtyř let vytažen z obálky, rozložen a znovu složen už při tolika soukromých příležitostech, že vypadal nejenom děsivě neapetýtlich, ale dokonce se už trhal, hlavně v místech, kde byl přeložený. Autor dopisu, jak už bylo řečeno, byl Zooeyho nejstarší žijící bratr Buddy. Dopis byl doslova nekonečně dlouhý, rozvláčný, monotématický, mentorský, dogmatický, vyčítavý, blahosklonný, dotíravý – a přetékal láskou. Byl to zkrátka přesně ten druh dopisu, jaký příjemce volky nevolky tahá nějakou dobu po kapsách kalhot. A jaký jistý typ spisovatelů z povolání strašně rád reprodukuje doslova: Milý Zooey, 18.3.51 právě jsem rozšifroval dlouhý dopis, který jsem dostal dnes ráno od maminky a který je celý o Tobě, o úsměvu generála Eisenhowera, o chlapečcích, co v Daily News padají do výtahových šachet, a o tom, kdy odhlásím svůj newyorský telefon a dám si zařídit telefon sem na venkov, kde ho tolik potřebuju. Maminka je zaručeně jediná ženská na světě, která dokáže napsat dopis, v němž jsou neviditelně podtržená slova. Naše milá Bessie. Chodí mi od ní každého čtvrt roku pravidelně jak hodiny pět set slov rukopisu na téma mého ubohého starého soukromého telefonu a na téma, jak je hloupé platit každý měsíc nekřesťanské peníze za něco, co člověk přestal používat, protože bydlí někde jinde. Což je ovšem nehorázná lež. Když jsem ve městě, vždycky bez výjimky hodiny a hodiny sedím a povídám si se svým starým přítelem Jamou, bohem smrti, a k těm potlachům potřebuju bezpodmínečně vlastní telefon. Rozhodně jí, prosím Tě, řekni, že jsem si to nerozmyslel. Já ten starý telefon k zbláznění miluju. Byl to vlastně jediný soukromý majetek, jaký jsme kdy v tom Bessiině kibucu se Seymourem měli. Kromě toho je pro mou duševní rovnováhu neodmyslitelně důležité, abych každý rok našel v tom idiotském telefonním seznamu Seymourovo jméno. Rád si listuju písmenem G s jistotou, že ho v něm uvidím. Tak buď tak hodný a vyřiď jí to. Ale ne slovo od slova, šetrně. Buď k Bessie vůbec laskavější, Zooey, kdykoliv to jde. Myslím, že Tě k tomu nenabádám, protože je to naše maminka, ale protože je už ušlá. Až Ti mine třicítka, po níž každý trochu zpomalí (možná že i Ty), tak k ní laskavější budeš, ale vyviň větší snahu už teď. Chovat se k ní s brutalitou, s jakou se chová vášnivě milující apačský tanečník ke své partnerce – což ona mimochodem chápe, ať si tomu věříš nebo ne – nestačí. Zapomínáš, že k životu potřebuje projevy citu takřka stejně jako Les. Odhlédneme-li však od problému s mým telefonem, je Bessiin poslední dopis vlastně o Zooeym. Mám Ti napsat a vyřídit, že máš před sebou celý život a že by byl od Tebe zločin, kdyby sis, než se cele vrhneš na hereckou dráhu, neudělal doktorát. Z čeho bys podle ní měl ten doktorát dělat, to nepíše, ale předpokládám, že spíš z matematiky než z řečtiny, ty náš malej ošklivej knihomole. Ať už tak nebo tak, mám za to, že by byla ráda, aby ses měl čeho chytit, kdyby ti Tvá herecká kariéra z nějakého důvodu nevyšla. Což může být, a pravděpodobně i je, naprosto rozumné, i když se mi Ti to nechce dvakrát psát. Mám dneska jeden z těch dnů, kdy vidím všechny členy naší rodiny včetně sebe jako obráceným dalekohledem. Když jsem si ráno přečetl na obálce
jméno odesílatele, musel jsem se u té dopisní schránky doslova násilím upamatovat, kdo to ta Bessie je. Mám k tomu jeden velice pochopitelný důvod, moje žákyně ze stylistiky pro pokročilé mě totiž zavalily osmatřiceti povídkami, které si se slzami v očích potáhnu na víkend. Třicet sedm z nich bude o plaché samotářské pennsylvánské lesbičce holandského původu, která se chce stát spisovatelkou a dopisuje si s nějakou chlípnou děvečkou. Bude to psané dialektem a v první osobě. Jak předpokládám, nejspíš víš, že ačkoliv svou komůrku prodejného literáta už taková léta stěhuju z univerzity na univerzitu, nemám dodnes ani B. A. Myslím, že jsem měl tenkrát v té době, která mi už dnes připadá vzdálená celá staletí, dva důvody, proč jsem nesložil žádné zkoušky. (Buď tak laskav a necukej se. Nepsal jsem Ti už léta letoucí.) První je ten, že když jsem studoval na univerzitě, byl jsem jakožto bývalý účastník pořadu „Chytrá hlavička“ a budoucí doživotní nedostudovaný anglista vyložený snob, a proto jsem odmítal veškeré tituly, jakých všichni ti takzvaní sečtělí vzdělanci, rozhlasoví komentátoři a debilní pedagogové, co jsem poznal, měli kila. A druhý důvod byl ten, že Seymour udělal doktorát z filozofie ve věku, kdy většina mladych Američanů teprve vychází ze střední školy, a jelikož už bylo pozdě, abych ho mohl nějak efektně dohonit, řekl jsem děkuju nechci. A kromě toho jsem byl v Tvém věku samozřejmě skálopevně přesvědčen, že mě nikdo nikdy nedonutí, abych někde učil, že když se mi o živobytí nepostarají mé múzy, půjdu někam brousit čočky jako Booker T. Washington. Myslím si ovšem, že pokud jde o ty akademické tituly, ničeho zvlášť nelituju. I když si někdy, hlavně za svých černých dnů říkám, že kdybych si byl nahrabal tituly, dokud to šlo, nepřednášel bych dnes třeba něco tak středoškolského a nemožného, jako je stylistika pro pokročilé. Což je ovšem pitomost. Karty jsou namíchané (a mám dojem, že naprosto oprávněně) v neprospěch všech estétů z povolání a bezpochyby dřív nebo později všichni po zásluze zajdeme na tu svou neblahou akademickou ukecanost. Myslím si však, že Tvůj případ je podstatně jiný než můj. I když si naprosto nemyslím, že vlastně dávám za pravdu Bessie. Pokud Ti jde o zabezpečení, nebo pokud by si Bessie přála, abys byl zabezpečený, Tvůj diplom M. A. Ti rozhodně dává právo rozdávat logaritmická pravítka v kterékoli otravné chlapecké přípravce na venkově a dokonce i v nižších ročnících na většině univerzit. Tvoje krásná řečtina Ti naopak na většině velkých univerzit nebude k ničemu, pakliže k ní nebudeš mít doktorát z filozofie, poněvadž žijeme ve světě odiplomovaných lampasáků. (Můžeš se samozřejmě vždycky odstěhovat do Atén, do starých slunných Atén.) Ale čím déle o tom přemýšlím, tím víc docházím k přesvědčení, že by ses měl na všechny další tituly vykašlat. Fakt je ten, jestli Ti mám přiznat pravdu, že se nemůžu zbavit přesvědčení, že bys byl jako herec o moc, ale o moc vyrovnanější, kdybychom byli se Seymourem do domácí četby, kterou jsme Ti jako klukovi doporučovali, nezamíchali Upanišady, Diamantovou sútru, Eckharta a všechny své ostatní staré lásky. Herce by správně neměla na jeho cestě zatěžovat žádná zavazadla. Jako děti jsme byli se Seymourem na jednom nádherném obědě s Johnem Barrymorem. Byl děsně duchaplný, věděl kde co, ale netáhla ho k zemi žádná nešikovná zátěž příliš metodického vzdělání. Zmiňuju se o tom, poněvadž jsem o víkendu mluvil s jedním velice nabubřelým orientalistou, kterému jsem ve chvíli, kdy v naší rozmluvě nastala hlubokomyslná pauza, řekl, že mám bratříčka, který se kdysi přenesl přes nešťastnou lásku tím, že se pokoušel přeložit Mundakópanišad do klasické řečtiny. Hurónsky se rozesmál – však to znáš, jak se dovedou tihle orientalisté smát. Byl bych hrozně rád, kdybych měl představu, jak jako herec dopadneš. Jsi rozhodně rozený herec. To ví i naše Bessie. A Ty a Franny jste určitě jediní krasavci z rodiny. Ale kde chceš hrát? Myslels na to? Ve filmu? Jestli ano, pak mě polívá hrůza, že kdybys někdy přibral, mohla by se z Tebe jako z každého jiného mladého herce stát oběť, která rozhojní řady těch ortodoxních hollywoodských kříženců boxera s mystikem, pistolníka se strádajícím dítětem, kovboje se zosobněným svědomím lidstva a tak dále. Spokojíš se s tímhle standardním brakem, co plní kasy? Nebo budeš snít o něčem, co se víc dotýká všehomíra – zum Beispiel o tom, že budeš
hrát Pierra Či Andreje v barevné verzi „Vojny a míru“, v níž budou úchvatné bitevní scény, v níž budou všechny psychologické detaily postav vynechány (poněvadž jsou literární a nefotogenické), v níž bude Anna Magnaniová odvážně obsazená do role Nataši (aby to bylo „na úrovni“ a „pravdivé“), k níž napíše fantastickou scénickou muziku Dmitrij Popkin, v níž všem představitelům hlavních rolí neustále hrají čelistní svaly, aby bylo vidět, v jakém jsou emocionálním stresu, a jež bude mít světovou premiéru v kinu Winter Garden, kde bude v záplavě reflektorů představovat slavné osobnosti vcházející do sálu Molotov, Milton Berle a guvernér Dewey? (Těmi slavnými osobnostmi myslím samozřejmě naše drahé milovníky Tolstoje – senátora Dirksena, Zsa Zsa Gaborovou, Gayelorda Hausera, Georgieho Jessela a Charlese ze salónu krásy v hotelu Ritz.) Co tomu říkáš? A v případě, že bys šel k divadlu, by sis nějaké iluze délal? Viděl jsi někdy skutečně krásné představení dejme tomu „Višňového sadu“? Neříkej, že viděl. Krásné představení „Višňového sadu“ neviděl nikdo. Možná žes viděl „zajímavé“ představení, „zasvěcené“ představení, ale krásné nikdy. Představení, v němž by každý živý tvor na jevišti dokázal nuanci za nuancí vystihnout čechovovskou jedinečnost, Čechovův talent, jsi rozhodně neviděl. Mám z Tebe hlavu jak škopek, Zooey. Promiň mi aspoň mé škarohlídství, pakliže mi nemůžeš prominout ten vodopád slov. Ale vím, jak jsi náročný, ty potvůrko. A mám za sebou otřesný zážitek, kdy jsem vedle Tebe seděl v divadle. Dovedu si živě představit, jak od reprodukčního umění vyžaduješ něco, co ti prostě nemůže dát. Prokristapána, dej si pozor! Připusťtme, že do mě dneska nic není. Jako každý správný neurotik si vedu kalendář, jsou to na den tři roky, co Seymour spáchal sebevraždu. Už jsem Ti někdy vykládal svou příhodu z letadla, když jsem jel na Floridu pro jeho mrtvolu? Brečel jsem v tom letadle plných pět hodin jak idiot. Čas od času jsem si opatrně poopravil závoj, aby to žádný z mých spolucestujících na druhé straně uličky neviděl – vedle mě neseděl bohudík nikdo. Asi pět minut před přistáním jsem začal vnímat hovor lidí, co seděli za mnou. Nějaká ženská, které z hlasu zazníval celý patricijský Boston a skoro celé harvardské náměstí, říkala „… a představte si, že jí druhý den ráno z toho jejího krásného mladého tělíčka vytáhli půl litru hnisu.“ To je jediné, pokud si vzpomínám, co jsem slyšel, ale když pak ke mně za několik minut po tom, co jsem vylezl z letadla, přistoupila truchlící vdova celá v černém od firmy Bergdorf Goodman, měl jsem v obličeji nepatřičný výraz. Zubil jsem se. A přesně stejný pocit mám dnes, ačkoliv k tomu vlastně nemám žádný opodstatněný důvod. I když mi můj rozum napovídá něco jiného, jsem si jist, že někde v bezprostřední blízkosti – třeba v prvním baráku o kus dál u cesty – umírá dobrý básník, ale že zároveň někde v bezprostřední blízkosti vytahují nějaké ženské z jejího krásného mladého tělíčka komický půllitr hnisu; ale copak se můžu věčně zmítat mezi žalem a bujarým smíchem? Minulý měsíc mě se svým laskavým úsměvem a s bejkovcem kontaktoval děkan Sratch (jehož jméno, když ho vyslovím, ve Franny zpravidla vyvolá přímo nezřízené veselí), a tak teď každý pátek přednáším svým kolegům profesorům, jejich manželkám a několika deprimujícně hloubavým studentům o zenovém buddhismu a mahájánovém buddhismu. Tento počin mi bezpochyby jednou vynese katedru východní filozofie v pekle. Vtip je v tom, že jsem teď na kampusu místo čtyř dnů v týdnu pět, a když k tomu připočtu svou vlastní práci po nocích a o víkendech, nezbývá mi takřka čas myslet, nač bych chtěl. Kterýmžto fňukáním chci říct, že si sice o Tebe a o Franny dělám starosti, pokud se k tomu dostanu, ale že se k tomu nedostanu zas tak často, jak bych rád. Tím se Ti vlastně snažím naznačit, že tady sedím v moři popelníků a píšu Ti jen do nepatrné míry na základě Bessiina dopisu. Bombarduje mě veledůležitými zprávami o Tobě i o Franny každý týden, jenže já stejně nikdy nic neudělám, takže v tom to není. Tenhle dopis vyvolala jedna moje dnešní příhoda v místní samoobsluze. (Nezačnu nový odstavec, toho Tě ušetřím.) Stál jsem u pultu s masem a čekal, až mi nasekají jehněčí kotlety. Se mnou tam čekala jedna mladá maminka s asi tak čtyřletou holčičkou, která si krátila čas tím, že se opřená zádíčky o zasklený box koukala nahoru do mého neoholeného obličeje. Řekl jsem jí, že je snad nejhezčí holčička, jakou jsem ten den viděl. Pochopila, jak to myslím, a přikývla. Řekl jsem jí, že se vsadím, že
má spoustu nápadníků. Znovu přikývla. Zeptal jsem se jí, kolik jich má. Zvedla dva prsty. „Dva!“ řekl jsem. „To je hodně. Jak se jmenujou, beruško?“ A ona na to pronikavým hláskem odpověděla: „Bobik a Dorotka.“ Popadl jsem kotlety a utekl. Ale tahle příhoda mě přiměla, abych Ti napsal – daleko víc než Bessiino nabádání, abych Ti napsal ohledně toho doktorátu a hraní divadla. Tohle a pak jedna Seymourova báseň, kterou jsem našel v hotelovém pokoji, kde se zastřelil. Napsal ji formou haiku, tužkou na piják psací mapy na stole. „Holčička v letadle – otočila své panence hlavičku dozadu – aby se na mě panenka mohla podívat.“ Tyhle dvě věci mi táhly hlavou, když jsem jel z té samoobsluhy vozem domů, a řekl jsem si, že bych Ti měl napsat a prozradit Ti, proč jsme se se Seymourem tak brzy a tak rázně ujali Tvé a Frannyiny výchovy. Nikdo z nás to nikdy nevyjádřil slovy a myslím, že je nejvyšší čas, aby to jeden z nás udělal. Jenže si nejsem tak jist, že se mi to podaří. Ta holčička u pultu s masem je už pryč a ten zdvořilý obličejíček té panenky v letadle si nedovedu dost dobře představit. A ta odvěká hrůza z toho, že je člověk spisovatel z povolání, a k tomu ten puch slov, jenž jde obvykle ruku v ruce s mou profesí, mě začínají ponoukat, abych vstal ze židle a nechal toho. Ale přesto mi připadá strašně důležité se o to aspoň pokusit. Naše rodinné problémy asi zbytečně a nesmyslně zvětšovaly věkové rozdíly. Mezi S., dvojčaty, Boo Boo a mnou ani tak ne, ale mezi těmi dvěma dvojicemi, mezi Tebou a Franny a mezi mnou a Seymourem ano. V době, kdy jste se Ty a Franny naučili číst, jsme byli já i Seymour už dospělí – on už měl dokonce po fakultě. Necítili jsme žádnou potřebu strkat vám dvěma v tomhle stádiu své oblíbené klasiky – nebo jsme vám je aspoň nevnucovali s takovým zápalem jako dvojčatům nebo Boo Boo. Věděli jsme, že když se někdo narodí s touhou po vědění, je vyloučeno udržet ho v nevědomosti, a myslím, že jsme vás v hloubi duše ani v nevědomosti udržet nechtěli, jenom nás znervózňovaly a dokonce děsily statistiky o dětských školometech a akademických „gerngrossech“, z nichž vyrůstají ti vševědové z univerzitních sboroven. Ale mnohem mnohem závažnější bylo, že Seymour v té době už věřil (a já jsem s ním v tom byl zajedno, nebo aspoň do té míry, do jaké jsem chápal, oč jde), že vzdělání zvané i jinak „vonělo by stejně libě“, a možná mnohem liběji, kdyby vůbec nezačínalo touhou po vědění, nýbrž touhou po nevědění, jak to nazývá zen. Dr. Suzuku někde říká, že být ve stavu čistého vědomí – satori – je být Bohem, který ještě neřekl Budiž světlo. A tak jsme si mysleli, že by možná nebylo marné před tím světlem, a zároveň před všemi těmi nesčetnými nižšími, módnějšími světelnými efekty – před uměním, vědou, klasiky i jazyky – Tebe i Franny ochránit (aspoň pokud to bude v našich silách), dokud nebudete oba s to udělat si aspoň představu bytí, v němž už mysl zná zdroj veškerého světla. Mysleli jsme si, že by bylo ohromně konstruktivní říct vám aspoň to (to znamená, pakliže nám budou v ostatním bránit naše „nedostatky“), co víme o lidech – o světcích, arhatech, bódhisattvech, džívanmuktech – kteří o tomto stavu bytí věděli všechno nebo aspoň něco. To znamená, že jsme chtěli, abyste se oba dověděli, kdo a jaký byl Ježíš, Guatama, Lao-c, Šankaráčárja, Chuej-neng, Šrí Rámakrišna, atd., dřív než se dovíte vůbec něco nebo příliš mnoho o Homérovi či Shakespearovi nebo i o Blakeovi či Whitmanovi, natož pak o Georgi Washingtonovi a jeho třešni, nebo o rozboru větném či o tom, jak zní definice poloostrova. Zkrátka, tohleto byla ta naše grandiózní myšlenka. Tím chci říct, že chápu, jak hořké záští musíš pociťovat k letům, kdy jsme se Seymourem vedli ty pravidelné rodinné semináře, a zvlášť ty metafyzické sedánky. Jenom doufám, že si o tom jednou – pokud možno až budem někdy oba pod obraz – pohovoříme. (Zatím Ti můžu říct jenom to, že ani Seymour, ani já jsme tenkrát v té dávné minulosti neměli potuchy, že z Tebe vyroste herec. Měli jsme to bezpochyby tušit, ale netušili. Kdybychom to byli tušili, S. by se zaručeně pokusil něco konstruktivního v tom udělat. Někde přece musí existovat nějaké přípravné cvičení v nirváně a v jiných východních záležitostech určené výhradně pro herce. A S. by ho byl podle mého objevil). Tady by měl ten odstavec končit, ale já se nemůžu přimět, abych si dál nebrumlal pod fousy. Při tom, co bude následovat, se ošiješ, ale následovat to musí. Asi víš, že jsem měl po Seymourově smrti nejlepší úmysly tu a tam se přesvědčit, jak si Ty a
Franny vedete. Tobě bylo osmnáct, a tak jsem si s Tebou moc velkou hlavu nedělal. Nebo aspoň dokud jsem se od jedné slepičí prdelky z jedné své třídy nedoslechl, že o Tobě Tvoji spolubydlící na koleji říkají, že se často utrhneš a dokážeš deset hodin v jednom kuse sedět a meditovat, což byl pro mě důvod k zamyšlení. Franny bylo ovšem v té době teprve třináct. Jenže jsem se zkrátka nedokázal hnout z místa. Bál jsem se jet domů. Nebál jsem se, že oba celí uslzení zaujmete postavení na druhé straně pokoje a naházíte na mě všechny svazky Posvátných knih Východu od Maxe Muellera – od prvního do posledního. (To by mě bylo naopak uvedlo do masochistické extáze.) Ale bdi jsem se konkrétních otázek (daleko spíš než obvinění), jež byste mi mohli položit. A tak, jak se dobře pamatuju, jsem nechal po pohřbu uplynout celý rok, než jsem se rozjel do New Yorku. Pak už nebylo nic těžkého jezdit na narozeniny a na svátky a celkem logicky se spoléhat, že se vaše otázky omezí na to, kdy dokončím svou novou knihu nebo jestli jsem byl teď někdy na lyžích, atd. Oba jste za mnou v posledních dvou letech přijeli mockrát na víkend, a přestože jsme mluvili, mluvili a mluvili, bylo to, jako bychom se byli dohodli, že nikdo z nás nic neřekne. Dneska je to poprvé, co jsem dostal chuť opravdu promluvit. Čím víc zabředávám do tohoto idiotského dopisu, tím slabší si připadám v kramřlecích. Ale přísahám Ti, že dnes odpoledne v tom oddělení s jehněčím masem v okamžiku, kdy mi ta holčička řekla, že se její nápadníci jmenujou Bobík a Dorotka, jsem měl na okamžik dokonale sdělitelnou vizi, jak to vlastně je. Seymour mi jednou – ke všemu v městském autobuse – řekl, že správná nábožná meditace musí člověka dovést k tomu, že se odnaučí vnímat rozdíly, ty iluzorní rozdíly mezi chlapci a děvčaty, zvířaty a kameny, dnem a nocí, horkem a zimou. A právě to jsem si najednou vybavil u toho boxu s masem a připadalo mi, že musím stůj co stůj dojet stovkou domů a odeslat Ti dopis. Ach můj bože, kéž bych byl popadl tužku hned v té samoobsluze a nedůvěřoval cestám domů. Ale třeba je to tak dobře. Chvílemi si říkám, že jsi Seymourovi odpustil úplněji než kdokoliv z nás. Waker mi o tom jednou řekl jednu moc zajímavou věc – po pravdě řečeno vlastně jen papouškuju, co mi řekl on. Podle něj jsi jediný, kdo měl Seymourovi tu sebevraždu za zlé, ale zároveň jediný, kdo mu ji skutečně odpustil. My ostatní, řekl tenkrát Waker, jsme mu jí navenek za zlé neměli, ale v duši jsme mu ji nikdy neodpustili. Možná že je to až příliš pravda. Jak to můžu vědět? Jistě vím jedině to, že jsem měl pro Tebe něco radostného a vzrušujícího, co by se bylo vešlo na jedinou stránku, a to ještě popsanou ob řádek – ale když jsem dojel domů, tak jsem poznal, že je to takřka všechno, upřímně řečeno úplně všechno pryč a že mi nezbývá, než sednout a psát jen tak. Jaký je to nesmysl, jak je to komické a jak by se tomu S. jenom usmíval – a pak mě i všechny ostatní ujistil, že je zbytečné lámat si s tím hlavu. Dost. Hraj, Zachariáši Martine Glassi, kde chceš a kdy chceš, máš-li pocit, že musíš, ale dávej do toho všechno, co v Tobě je. Jestli kdy na jevišti vytvoříš něco krásného, něco nepojmenovatelně rozradostňujícího, něco, co bude víc a co půjde dál než obyčejné divadelní parádičky, vypůjčíme si se S. smokingy a klobouky zdobené štrasem a dostavíme se slavnostně k zadnímu východu s kyticemi gladiol. Rozhodně můžeš počítat s mou náklonností i podporou, i když nemají příliš velkou cenu a i když přicházejí z takové dálky. BUDDY Ty moje pokusy o vševědoucnost jsou jako obvykle směšné, ale právě Ty bys měl být k té části mého já, která se navenek jeví pouze jako chytrá, zdvořilý. Před léty, ve svých nejranějších, nejnevyhraněnějších dobách, kdy jsem se teprve chystal stát spisovatelem, jsem jednou přečítal S. a Boo Boo jednu svou novou povídku. Když jsem dočetl, Boo Boo suše poznamenala (ale podívala se přitom na Seymoura), že ta povídka je „příliš chytrá“. S. zavrtěl hlavou, zazubil se a odpověděl, že chytrost je můj nevyléčitelný neduh, moje dřevěná noha, a že obracet k ní pozornost naší skupinky je příšerný nevkus. A tak, milý Zooey, k sobě buďme jako jeden chromajzl k druhému chromajzlovi rytířští a laskaví. Líbá Tě B.
Na posledním, nejspodnějším listu toho čtyři roky starého dopisu, který byl na dvou místech v přehybech potrhaný, byly jakési vybledlé kordovánové skvrny. Když ho Zooey dočetl a skládal ho podle stránek, zacházel s ním velice šetrně. Pak s ním několikrát klepl o svá suchá kolena, aby se listy kryly. Zamračil se. Nato dopis hbitě, jako by si byl odpřísáhl, že ho četl v životě už naposledy, nacpal zpátky do obálky jak dřevitou vlnu. Pak položil tlustou obálku na okraj vany a začal si s ní hrát. Cvrnkal do objemné obálky prstem, aby jezdila po okraji vany sem a tam, a zřejmě zkoušel, jestli se mu podaří udržet ji v pohybu a neshodit ji přitom do vody. Dělal to dobrých pět minut, až pak do ní cvrnkl trošku nešikovněji, a tak musel honem natáhnout ruku a zachytit ji. Tím hra skončila. Se zachráněnou obálkou v ruce se sesunul ve vaně o kousek níž, takže měl pod vodou i kolena. Na minutu nebo na dvě se nepřítomným pohledem zadíval na okachlíčkovanou zeď v nohách vany, pak se mrkl na cigaretu v misce na mýdlo, sebral ji a několikrát zkusmo zatáhl, ale cigareta už nehořela. Vztyčil se prudce do sedu, až voda mohutně šplouchla, a přehodil suchou levou ruku přes okraj vany. Na předložce u vany ležel strojem psaný text, obrácený první stránkou nahoru. Zooey ho vzal, a aby se tak řeklo si ho přenesl na palubu. Chvíli na něj upíral oči, pak vložil ten čtyři roky starý dopis mezi stránky textu, hezky doprostřed, do míst, kde texty bývají nejpevněji sešité. Nato si text opřel o kolena, už mokrá, která vystrčil asi tak palec nad hladinu, a začal v něm listovat. Když došel na stránku devět, přeložil text, jako se přehýbá časopis, a začal si ho číst nebo se ho učit. Role „Ricka“ byla tlustě podtrhaná měkkou tužkou. TINA: {pochmurně) Ach, miláčku, miláčku, miláčku, já ti nejsem moc platná, viď? RICK: Tohle neříkej! Tohle nikdy neříkej, slyšíš? TINA: Vždyť je to pravda. Přinesla jsem ti smůlu. Strašnou smůlu. Nebýt mě, tak by ti byl Scott Kincaid už dávno svěřil filiálku v Buenos Aires. Já jsem ti to zkazila. (Jde k oknu.) Jsem jako ta lištička, co dělá škody na vinicích. Připadám si jak postava z nějaké strašně intelektuální hry. A nejlegračnější na tom je, že nejsem intelektuálka. Nejsem nic. Jsem prostě já. (Otočí se.) Ach Ricku, já se bojím. Co se to s námi stalo? Nemůžu nás najednou najít. Šmátrám rukou a prostě tady nejsme. Mám strach. Jsem jak ustrašené dítě. (Podívá se z okna) Já ten déšť nenávidím. Někdy se v něm vidím mrtvá. RICK: (klidné) Není to citát z románu Sbohem armádo!, miláčku? TINA: {otočí se, vztekle) Vypadni odsuď! Vypadni! Vypadni, než z toho okna vyskočím, slyšíš? RICK: [chytí ji) Tak hele, ty krásná husičko! Ty zbožňováníhodná, infantilní, hysterická – Vtom ho ze čtení vytrhl hlas jeho matky – neodbytný, rádoby klidný –, který na něj zavolal za dveřmi koupelny: „Zooey? Jseš ještě ve vaně?“ ,Jo. Jsem. Proč?“ „Ráda bych tam za tebou na minutku zaskočila. Něco ti chci.“ „Prokristapána, mami! Vždyť jsem ve vaně.“ ,Jen na minutku, proboha. Zatáhni si sprchovej závěs.“ Zooey se pohledem rozloučil se stránkou, kterou četl, pak text zavřel a hodil ho přes okraj vany. „Panebože na nebesích,“ řekl. „Někdy se v tom dešti vidím mrtvá.“ Nylonový sprchový závěs, jehož plastikové kroužky byly navlečené na chromovou tyč nad Zooeyho hlavou, rudý, s kanárkově žlutými hudebními znamínky – křížky, béčky a klíči –byl shrnutý v nohách vany. Zooey poposedl kupředu, sáhl po něm a trhnutím ho roztáhl podél celé vany, aby se uzavřel pohledům zvenčí. „No tak dobře! Ach bože! Tak pojď, když to musí bejt,“ řekl. Ne že by nějak nápadně herecky artikuloval, jenom měl neobyčejně znělý hlas. Pokud ho schválně netlumil, neúprosně „se nesl“. Když před lety jako kluk účinkoval v pořadu „Chytrá hlavička“, museli ho znova a znova nabádat, aby nechodil tak blízko na mikrofon. Dveře se otevřely a do koupelny se protáhla paní Glassová, plnoštíhlá žena se síťkou ve vlasech. Její věk byl krajně neurčitý za každých okolností, ale nikdy nebyl neurčitelnější, než když měla na vlasech síťku. Do místností vstupovala
zpravidla nejenom fyzicky, nýbrž i verbálně. ,Já nechápu, jak se můžeš takhle vyvalovat ve vaně.“ Okamžitě za sebou zavřela dveře jako člověk, který už léta letoucí vede ve jménu svého potomstva po koupeli válku s průvanem. „Není to ani zdravý,“ pokračovala. „Víš, jak dlouho už v ní trčíš? Přesně pětačtyřicet –“ ,Já to nechci slyšet! Prosím tě, Bessie, já to nechci slyšet!“ „Co tím chceš říct, že to nechceš slyšet?“ „To, co jsem řek. Ponech mi iluzi, žes tam před těma dveřma nepočítala minuty, co v tý idiotský –“ „Nikdo nepočítá žádný minuty, synu,“ odpověděla paní Glassová, která už byla v plné práci. Přinesla si do koupelny malý obdélníkový balíček v bílém papíru, převázaný zlatou šňůrkou. Zřejmě v něm byl předmět velikosti zhruba Hopeova diamantu nebo nástavce k irigátoru. Zamžourala na balíček přivřenýma očima a zatáhla prsty za šňůrku. Když uzel nepovolil, vzala ho do zubů. Na sobě měla svůj obvyklý domácí oděv – o němž se její syn Buddy (který byl spisovatel a v důsledku toho, jak pravil nikdo menší než Kafka, nelaskavý člověk) vyjádřil, že je to její uniforma pro přijímání úředních oznámení o úmrtí. Sestával převážně z omšelého japonského kimona barvy půlnočně modré oblohy. Nosila ho doma takřka bez výjimky od rána do večera. Měl spousty okultně vyhlížejících záhybů a sloužil i jako depozitář potřeb velice silného kuřáka cigaret a amatérského řemeslníka. Na bocích měl dvě dodatečně našité obrovské kapsy, v nichž byly obyčejně dva nebo tři balíčky cigaret, několikerý ploché zápalky, šroubovák, kladívko s rozštěpeným nosem, skautský nůž, jenž kdysi patřil některému jejímu synovi, a jedna nebo dvě porcelánové korunky od vodovodních kohoutků, plus směsice šroubů, hřebíků, pantů a koleček s kuličkovými ložisky od nejrůznějších pojízdných kusů nábytku – což všechno dohromady přispívalo k tomu, že paní Glassová při rázování po svém rozlehlém bytě tichounce cinkala. Obě její dcery čas od času – už deset nebo ještě víc let – kuly pikle, i když bezvýsledně, že jí to vysloužilé kimono vyhodí. (Její vdaná dcera Boo Boo nadhazovala, že by mu měl někdo zasadit nějakým tupým předmětem ránu z milosti a hodit do koše.) Ať měl ten župan původně působit sebeorientálněji, u určitého typu pozorovatelů ani v nejmenším nenarušoval ten zvláštní, ale silný dojem, jakým paní Glassová působila, když byla chez elle. Glassovi bydleli ve starém, i když rozhodně ne neelegantním činžovním domě ve východních sedmdesátých ulicích, kde měly dvě třetiny zralejších obyvatelek kožich, a když vyšly za jasného všedního dopoledne z domu, bylo je lze za takovou půlhodinku nebo hodinku s největší pravděpodobností přistihnout, jak nastupují nebo vystupují z výtahu u firmy Lord and Taylor nebo Saks či Bonwit Teller. V tomto výrazně manhattanském prostředí působila paní Glassová (z vyloženě nefilistrovského hlediska) jako velice osvěžující pěst na oko. Vypadala, jako by za á nikdy, naprosto nikdy nevycházela z domu, ale kdyby přec jen vyšla, měla by na sobě tmavý šál a mířila by přibližně k 0'Connel street, kde si hodlá vyzvednout mrtvolu některého ze svých napůl irských a napůl židovských synů, kterého v důsledku jakéhosi byrokratického přehmatu zastřelili příslušníci britských jednotek, jež v roce 1919-20 potlačovaly sinnfeinovskou rebelii. Zooeyho hlas najednou podezíravě vyjel: „Mami? Co to tam pro všechny svatý děláš?“ Paní Glassová už stáhla z balíčku obal a teď stála a četla na zadní straně krabičky se zubní pastou drobná písmena nápisu. „Buď tak laskav a zavři tu svou klapačku,“ odpověděla poněkud nepřítomně. Přešla k lékárničce, která visela na zdi nad umyvadlem, otevřela dvířka, na jejichž přední straně bylo zrcadlo, a okem zanícené pěstitelky – nebo spíš přimhouřeným pohledem experta – přelítla své záhonky na přecpaných přihrádkách domácí lékárničky. Stály před ní hýřivé, vyrovnané – aby se tak řeklo – šiky, nikoli snad zlatých narcisů jako u Wordsworthe, nýbrž léků, k nimž přistupovalo několik předmětů, jež tam technicky vzato nebyly už tak na místě. V přihrádkách byla jódová tinktura, mercurochrom, vitamíny, voskovaná nit na čištění mezer mezi zuby, aspirin, anacin, bufřerin, argyrol, hořčičné náplasti, projímadlo, magnéziové mléko, sal hepatica, zdravotní žvýkačka, dva holicí strojky značky Gilette, jeden holicí strojek
značky Schick Injector, dvě tubičky holicího krému, zprohýbaná a trošku potrhaná momentka tlusté černobílé kočky spící na zábradlí verandy, tři hřebeny, dva kartáče na vlasy, lahvička s pomádou na vlasy, šampon proti lupům, malá neoznačená krabička s glycerinovými čípky, Vickovy nosní kapky, Vickova vazelína, šest kostek olivového mýdla, útržky od tří vstupenek na hudební komedii z roku 1946 („Říkejte mi pane“), tubička depilačního krému, krabice papírových kapesníčků, dvě lastury, sada opotřebovaných smirkových pilníčků na nehty, dva kelímky pleťového krému, troje nůžky, ocelový pilníček na nehty, průsvitná modrá kulička (jaké hráči kuliček, aspoň ve dvacátých letech, říkávali „čirůvka“), krém na stahování zvětšených pórů, pinzeta na trhání obočí, plášť od zlatých dívčích nebo dámských náramkových hodinek bez řemínku, krabička užívací sody, dívčí prstýnek s prasklým onyxem a se znakem třídy, lahvička Stopette a ať se to zdá sebenepravděpodobnější – celá dlouhá řada dalších předmětů. Paní Glassova natáhla energicky ruku, vzala ze spodní přihrádky nějaký předmět a hodila ho do košíku, kam dopadl s tlumeným plechovým buch. „Dávám ti sem jednu tu novou pastu na zuby, co o ní všichni tak básněj,“ oznámila mu, aniž se otočila, a provedla, co slibovala. „Byla bych ráda, kdybys přestal používat ten nesmyslnej prášek. Sedře ti ze zubů všechnu tvou krásnou glazuru. Máš krásný zuby. A to nejmenší, co pro ně můžeš udělat, je používat správnou –“ „Kdo to tvrdí?“ Za závěsem se ozvaly zvuky rozbouřených vod ve vaně. „Kdo tvrdí, že mi sedře všechnu krásnou glazuru, herdek?“ , Já.“ Paní Glassová věnovala poslední kritický pohled své lékárničkové zahrádce. „Tak ji používej, buď tak laskav.“ Sázecí lopatkou svých prstů popostrčila krabičku se sal hepatikou, aby byla v jedné řadě s ostatními neopadavými rostlinkami, pak dvířka lékárničky zavřela. Otočila kohoutkem se studenou vodou. „To by mě zajímalo, kdo si to vždycky umyje ruce a neopláchne umyvadlo,“ řekla sveřepě. „Pak že jsou v naší rodině jen samí dospělí lidi.“ Pustila víc vodu a jednou rukou rychle, ale důkladně umyvadlo opláchla. „Předpokládám, žes ještě nemluvil se svou sestřičkou,“ řekla, otočila se a zadívala se na sprchový závěs. „Ne, se svou sestřičkou jsem ještě nemluvil. Co kdybys už takhle odsuď vystřelila?“ „A proč?“ chtěla vědět paní Glassová. „Podle mě to od tebe není hezký, Zooey. Podle mě to není vůbec hezký. Vysloveně jsem tě žádala, abys byl tak laskav a šel zjistit, jestli bys nemoh –“ „Tak za á Bessie, jsem teprve před hodinou vstal. Za bé jsem s ní včera večer mluvil dobrý dvě hodiny a upřímně řečeno si myslím, že nemá dneska chuť s kýmkoli z nás se vybavovat. A za cé, jestli z tý koupelny nevypadneš, tak podpálím ten ohyzdnej pitoměj závěs. Vážně, Bessie.“ Paní Glassová někde uprostřed těchto tří vysvětlivek přestala poslouchat a posadila se. „Někdy bych toho Buddyho nejradši zaškrtila, že si nepořídí telefon,“ řekla. ,Jako by to bylo zapotřebí. Jak může dospelej mužskej takhle žít– bez telefonu, beze všeho? Nikdo mu přece nechce vnikat do jeho soukromí, jesdi mu jde o tohle, ale přesto není podle mě zapotřebí, aby žil jako poustevník.“ Podrážděně sebou zavrtěla a přehodila nohu přes nohu. „Vždyť je to dokonce nebezpečný! Co kdyby si zlomil nohu nebo něco? Tak daleko uprostřed lesů. Pořád na to musím myslet.“ „Fakt? A nač? Na to, že si zlomí nohu nebo že nemá telefon, ačkoliv ty bys chtěla, aby ho měl?“ „Na obojí, synu, jestli chceš co vědět.“ „Tak na to prostě nemysli! Marníš zbytečně čas. Ty jsi přece tak hloupá, Bessie. Proč jenom jsi tak hloupá? Jako bys neznala Buddyho, šmarjápanno. I kdyby byl třicet kilometrů daleko, v lese, měl obě nohy zlomený a ze zad by mu vyčuhoval šíp, do své jeskyně by se doplazil, jen aby se přesvědčil, že se mu do ní mezitím nikdo nevplížil a nezkouší si v jeho nepřítomnosti jeho galoše.“ Za závěsem se ozvalo krátké, ale poněkud hyenní zařehtání. „Věř mi, že Buddymu je to jeho idiotský soukromí příliš drahý, než aby umíral někde v lesích.“ „Nikdo nemluví o nějakým umírání“ odpověděla paní Glassová. Tak trochu zbytečně si poopravila síťku na vlasech. „Celý dopoledne se snažím dovolat těch lidí, co bydlej kousek od něj. Ale vůbec to neberou. Je to k
vzteku, že se s ním nemůžu spojit. Kolikrát jsem ho jen prosila, aby si přehlásil ten idiotskej telefon z jeho a Seymourova bývalýho pokoje. Vždyť je to přímo nenormální! Kdyby se něco opravdu stalo a on potřeboval telefon – Člověk by se vztek! Včera večer jsem se dvakrát a dneska čtyřikrát pokoušela –“ „Proč by se vztek? A proč by měli nějaký cizí lidi, co žijou kousek od něj, bejt kvůli nám na špagátku?“ „Nikdo netvrdí, že má někdo bejt kvůli nám na špagátku, Zooey. Nech si ty drzosti, buď tak laskav. Ale jestli chceš co vědět, to dítě mi dělá strašný starosti. A opravdu si myslím, že by se to mělo říct Buddymu. Podle mě by mi nikdy neodpustil, že jsem se s ním v takovouhle chvíli nespojila, jestli chceš co vědět.“ „No dobrá, dobrá! Tak proč mu nezavoláš do školy, místo abys obtěžovala jeho sousedy? V tuhle denní dobu stejně ve svý jeskyni nebude – to přece víš.“ „Prosím tě, buď tak laskav a nerozkřikuj se na me, synu. Nikdo není hluchej. Do školy jsem volala, jestli chceš co vědět. Ale ze zkušenosti vím, že to stejně nemá vůbec žádnej smysl. Nechají mu prostě na stole vzkaz, jenže já mám dojem, že se svý kanceláři zdaleka vyhejbá.“ Náhle přesunula těžiště svého těla kupředu, ale nevstala, jenom natáhla ruku a vzala něco z víka košíku na špinavé prádlo. „Máš tam klouček na mytí?“ zeptala se. „Říká se ,žínka' a ne ,kloucek na mytí' a kromě toho mám jen jedno skromný přání – abys mě už v tý zatracený koupelně nechala samotnýho! Nic víc si nepřeju. Kdybych toužil po tom, aby ta koupelna byla plná tlustejch irskejch růžiček, co se už dávno přestaly rozvíjet, tak bych to řek. Tak šup! Vypadni!“ „Zooey,“ odpověděla trpělivě paní Glassová. „Držím v ruce čistej klouček na mytí. Chceš ho nebo ne? Buď tak laskav a odpověz mi jenom ano nebo ne.“ ,Jéžišikriste! Ano! Ano! Ano! Po ničem jiným na světě netoužím! Hoď mi ho sem.“ „Házet ho nebudu. Podám ti ho. V týhle rodině se se vším pořád hází.“ Paní Glassova vstala, udělala tři kroky k závěsu a počkala, až si ruka bez těla převezme žínku. „Děkuju nastotisíckrát. Ale teď už prosím tě vystřel. Už jsem tady zhubnul nejmíň o pět kilo.“ „Není divu! Sedíš v tý vaně, dokud nejseš v obličeji prakticky modrej, a pak – co je tohle?“ S nesmírným zájmem se sehnula a sebrala ze země rukopis, který Zooey četl před jejím entrée do místnosti. „To je ten novej scénář, co ti poslal pan LeSage?“ zeptala se. „A to ho válíš po podlaze?' Odpovědi se nedočkala. Působilo to dojmem, že se Eva ptá Kaina, jestli to, co tam leží na dešti, není náhodou jeho hezká nová motyčka. „To je nejpříhodnější místo pro scénář, to se musí nechat.“ Přenesla si text k oknu a položila ho opatrně na radiátor. Podívala se na něj, jako by chtěla prozkoumat, v kterých místech je mokrý. Roleta na okně byla stažená – Zooey četl celou tu dobu ve vaně při stropním svítidle s třemi žárovkami –, ale na titulní stránku textu se zpod rolety vedral zlomeček dopoledního světla. Paní Glassova si s hlavou na stranu, aby viděla lip na název, vytáhla z kapsy kimona balíček dlouhých cigaret. „,Srdce „je podzimní tulák'„, přečetla přemítavě nahlas. „To je neobvyklej název.“ Reakce za závěsem se malounko opozdila, ale zato byla nadšená. ,Jakej že je ten název? Jakej?“ Paní Glassová už však byla zase v plné pohotovosti. Zacouvala a se zapálenou cigaretou v ruce se znovu posadila. „Řekla jsem, že je neobvyklej. Ne že je krásnej nebo něco podobnýho, tak –“ „Achichouvej jemináčku! Člověk si musí hezky přivstat, aby nepropás nějakou tvou perlu, Bessinko. Víš, co je tvoje srdce, Bessie? Zajímalo by tě, co je tvoje srdce? Tvoje srdce je podzimní garáž. Co říkáš tomuhle názvu? Ten by táh, co? Panebože! A to si mnoho lidí – mnoho neinformovaných lidí – myslí, že jediný literáti v tyhle famílii jsou Seymour a Buddy! Ale když se zamyslím, když si na minutku sednu a zamyslím se nad tím, jakou krásnou prózu a garáže den co den celej svůj život zahazuju –“ „No dobrá, dobrá, dobrá, synu,“ odpověděla paní Glassová. Ať byl její vkus pokud jde o názvy televizních her jakýkoli, ať bylo její estetické cítění ve svém
úhrnu jakékoli, v očích jí zajiskřil – ne víc než zajiskřil, ale přece jen zajiskřil – znalecký, byť zvrácený požitek z toho, jak se do ní její nejmladší, její jediný hezký syn obouvá. Na malou chvilinku zastřel výraz celkové únavy a zcela očividné starosti, který měla v obličeji od chvíle, co vešla do koupelny. Takřka okamžitě však pokračovala ve své obraně: „Co je na tom názvu špatnýho? Je fakt strašně neobvyklej. Ale to jseš celej ty! Ty jakživo neuznáš, že je něco neobyčejný nebo krásný! Ještě jsem neslyšela, že bys –“ „Cože? Kdože? Co konrétně jsem neuznal za krásný?“ Za závěsem se ozvalo menší vlnobití, jako by se tam najednou začal cachtat poněkud provinilý delfín. „Tak hele, buculko, pokud říkáš něco o mý rase, víře nebo náboženství, tak je mi to fuk, ale že nemám cit pro krásu, to mi neříkej! To je moje Achillova pata, to si zapiš za uši! U mě je krásný všechno. Ukaž mi růžový západ slunce a rozteču se jak zmrzlina. Ukaž mi cokoliv. Třeba Petera Pana. Při Peterovi Panovi se ráchám v kaluži slz, ještě než se zvedne opona, a ty máš tu drzost mi tvrdit, že nemám –“ „Nech si ty žvejky, prosím tě,“ odpověděla paní Glassová roztržitě. Zhluboka si povzdechla. Pak si s nervózním výrazem v obličeji dala pořádného šluka, vyfoukla nosními dírkami kouř a řekla – nebo spíš vybuchla: „Kdybych aspoň věděla, co mám s tím dítětem dělat!“ Zhluboka se nadechla. ,Jsem s rozumem úplně v koncích.“ Vrhla rentgenový pohled na závěs. „A vy jste mi úplně na nic. Ale všichni! Tatínek o takových věcech odmítá dokonce mluvit. To přece víš. Má samozřejmě taky starost – to se pozná podle toho, jak se tváří –, ale aby se na to podíval otevřenýma očima, to ne.“ Semkla ústa. „Co ho znám, se ještě nikdy na nic nepodíval otevřenýma očima. Myslí si, že každá mimořádná nebo nepříjemná záležitost pomine sama od sebe, že stačí, když si otevře rádio, v kterým zpívá nějakej šnuk.“ Zooey ve své separaci ze sebe vyrazil burácivý smích. Byl takřka k nerozeznání od jeho řehotu, ale určitý rozdíl tu byl. „No fakt!“ trvala paní Glassová nevesele na svém. Poposedla si dopředu. „Mám ti prozradit, co si v hloubi duše myslím?“ zeptala se. „Mám?“ „Propánajána, Bessie. Vždyť mi to stejně prozradíš, tak jaký je tady rozdíl, jestli –“ „V hloubi duše si myslím – a teď mluvím vážně – v hloubi duše si myslím, že ještě nepřestal doufat, že z toho rádia uslyší zase vás. Doopravdy.“ Znovu se zhluboka nadechla. „Pokaždý, když ho otevře, tak si v hloubi duše myslím, že čeká, že chytne.Chytrou hlavičku' a uslyší, jak všichni, jeden po druhým, odpovídáte na otázky.“ Stiskla rty, bezděky se odmlčela, aby svým slovům dodala důrazu. „A tím myslím vás všechny,“ řekla a najednou se posadila rovněji. „Včetně Seymoura a Walta.“ Krátce, ale mocně zatáhla z cigarety. „Žije úplně v minulosti. Ale úplně. Na televizi se skoro nekouká, pokavaď v ní nejsi ty. A nesměj se, Zooey! To není vůbec nic legračního.“ „Kdo se směje, prokristapána?“ ,Je to tak! Ani ve snu ho nenapadne, že by s Franny mohlo bejt něco v nepořádku. Ani ve snu! Co bys řek, že se mě zeptal včera večer po zprávách v jedenáct hodin? Jestli by Franny podle mě neměla chuť na mandarínku! To dítě tam leží hodinu za hodinou, jakmile mu člověk řekne jen bú, tak se rozbrečí a brečí, div si oči nevybrečí a bůhsuď co si pro sebe mumlá, a tatínek přemejšlí, jestli by neměla chuť na mandarínku. Byla bych ho nejradši zabila. Třeba příště –“ Nedomluvila. Vrhla plamenný pohled na závěs. „Co je na tom tak legračního?“ dodala. „Nic. Nic, nic, nic. Jenom se mi líbí ta mandarínka. No dobrá, kdo další je ti na pendrek? Já. Les. Buddy. Kdo dál? Jen si mi vylej srdce, Bessie, já poslouchám. Jen se vymluv. U nás v rodině je ten problém, že v sobě všechno moc tutláme.“ „Bože, ty máš vtipy jak slepička Pipi, synu,“ odpověděla paní Glassová. Beze spěchu si zastrčila pod pružnou gumičku síťky uvolněný pramínek vlasů. „Ach, kdybych tak dostala na pár minut Buddyho k tomu zatracenýmu telefonu! Je to jedinej člověk, kterej by si s tou podivnou záležitostí moh vědět rady.“ Nato se zjevnou hořkostí poznamenala:
„Když se to na člověka sype, tak se to halt sype.“ Do mističky levé dlaně oklepla popel z cigarety. „Boo Boo se vrátí až desátýho, Wakerovi bych se to bála říct, i kdybych věděla, kde ho sehnat. V životě jsem neviděla takovouhle famílii. Vážně. Říká se o vás, jak jste všichni inteligentní a tak, ale když jde do tuhýho, není mi ani jedno z vás dětí k ničemu. Ani jedno. Pomalu toho začínám mít dost.“ „V čem jde do tuhýho, propánajána? Proč jde do tuhýho? Co máme podle tebe dělat, Bessie? Žít za Franny její život?“ „Nech si to, prosím tě! Nikdo neříká, aby za ni někdo žil její život. Jenom bych byla ráda, kdyby někdo šel do toho pokoje a zjistil, oč kráčí. To bych ráda. Ráda bych se dověděla, kdy se to dítě hodlá vrátit do školy, aby dodělalo ročník. Ráda bych věděla, kdy si hodlá vpravit do žaludku něco aspoň trochu výživnýho. Od soboty večer, co se vrátila domů, nesnědla prakticky jediný sousto – ale jediný! Pokoušela jsem se – ani ne před půl hodinou – ji přinutit sníst talíř dobrý slepičí polívky. Snědla přesně dvě lžíce – a šlus. Včera prakticky všechno, co jsem do ní dostala, vyzvracela.“ Hlas paní Glassové na chvíli umlkl, ale jen co se stačil, aby se tak řeklo, znovu nabít. „Řekla, že by si pozděj vzala syrověj hamburgr. Co to s těma sýrovejma hamburgrama má? Pokud můžu soudit, byla prakticky celej semestr živa na sýrovejch hamburgrech a na coca-cole. Krměj se snad dneska vysokoškolačky jen sýrovejma hamburgrama a coca-colou? Ale jedno vím jistě. Ani mi nenapadne cpát mladou holku, která je tak zhuntovaná jako tohle dítě, jídlem, co není vůbec –“ „Správně! Tak se na to musí! Buď bude jíst slepičí polívku nebo nic.Tomu říkám dupnout si nožinkou. Jestli se rozhodla, že se nervově zhroutí, musíme pro ni udělat aspoň to, že se postaráme, aby k tomu neměla moc klidu.“ „Nech si ty drzosti, synu. – Ach, ty máš přece hubu! Jestli chceš co vědět, podle mě není vůbec vyloučený, že s tou podivnou záležitostí má hodně společnýho jídlo, co to dítě dostává do sebe. Už jako dítě se to dítě muselo prakticky násilím přinutit, aby se aspoň dotklo zeleniny nebo něčeho, co je mu prospěšný. Šidit tělo donekonečna rok za rokem prostě nejde – ať si o tom ty myslíš, co chceš.“ „V tom máš stoprocentní pravdu. Stoprocentní. Člověka přímo ohromuje, jak vždycky trefíš hřebík rovnou na hlavičku. Až mi z toho naskakuje husí kůže… Vzbuzuješ ve mně přímo nadšení, posvátný obdiv, Bessie! Víš, co se ti právě povedlo? Uvědomuješ si, co se ti právě povedlo? Povedlo se ti podívat se na ten idiotskej problém z novýho, svěžího, biblickýho hlediska. Když jsem byl na univerzitě, tak jsem napsal čtyři eseje o ukřižování – vlastně pět – a se všema jsem se mořil, div jsem nezešílel, poněvadž jsem měl dojem, že v nich pořád něco chybí. Ale teď už vím, co jim chybělo. Už je mi to jasný. Najednou vidím Krista v úplně jiným světle. Ten jeho nezdravej fanatismus! Tu jeho hrubost k těm miloučkejm, rozumnejm, konzervativním farizejům, kteří platili řádně daně! Jsem z toho úplně na větvi! Tys totiž tím svým prostým, poctivým pravověrným přístupem vyhmátla to základní, co v Novém zákonu chybí. Správná výživa. Kristus byl zřejmě živ ze samých sýrových hamburgrů a z cocacoly. Co my mužem vědět, třeba ty davy krmil –“ „Buď tak laskav a nech si to,“ vpadla mu do řeči paní Glassová tichým, nebezpečným tónem. „Nebo ti tu tvou nevymáchanou hubu zacpu plínkou!“ „Jeminkote! Vždyť já se jenom pokouším o zdvořilou koupelnovou konverzaci.“ „Bože, ty jsi tak vtipnej! Ty jsi přece tak vtipnej! Jenže pro mě, synu, je tvá sestřička něco trochu jinýho než Pán Ježíš! Možná že ti to bude připadat divný, ale je. Já nevidím mezi Pánem Ježíšem a malou zbědovanou přetaženou studentkou, která čte moc nábožnejch knih a tak dále, pražádnou podobnost! Ty znáš svou sestřičku jistě stejně dobře jako já – nebo bys aspoň měl znát. Všechno na ni děsivě působí a odjakživa působilo, jak dobře víš!“ V koupelně se kupodivu na okamžik rozhostilo ticho. „Mami? Sedíš tam ještě? Mám příšerný pocit, že tam sedíš a máš zapálenejch nejmíň pět cigaret. Sedíš?“ Chvíli čekal. Paní Glassová se však rozhodla
neodpovědět. , Já nechci, abys tam seděla, Bessie. Chtěl bych už z tý pitomý vany jednou vylízt… Bessie? Slyšíš?“ „Slyším, slyším,“ odpověděla paní Glassová. Přes obličej jí přeběhla další vlna starostí. Zavrtěla sebou a posadila se rovněji. „Má u sebe v peřinách na gauči toho nemožnýho Bloomberga,“ řekla. ,Je to i nehygienický.“ Vyrazila ze sebe mocný povzdech. Už několik minut držela v misce levé dlaně cigaretový popel. Teď se trochu nadzvedla, natáhla ruku a vysypala ho do košíku na odpadky. „Nevím, co mám dělat,“ prohlásila. „Prostě nevím, no! Domácnost je celá vzhůru nohama. Malíři už skoro dodělali její pokoj a hned po obědě budou chtít do obýváku. Nevím, jestli ji mám vzbudit nebo co. Takřka nespala. Jsem už z toho skoro nepříčetná. Víš, jak dlouho jsem čekala, než jsem si vůbec mohla dovolit objednat ty malíře do bytu? Takřka dvacet –“ „Malíře! Á! Tudy na to! Na malíře jsem zapomněl. Poslyš, proč jsi jim neřekla, aby malovali tady? Tady je ještě moře místa. Co si o mně jako o hostiteli pomyslí, když je árii nepozvu do koupelny, kde se právě –“ „Buď chvíli zticha, synu. Já přemejšlím.“ Zooey se jakoby na rozkaz začal zničehonic drbat žínkou. Po značně dlouhý interval bylo v koupelně slyšet jenom tiché šuchání žínky. Paní Glassová, sedící dva a půl až tři metry od závěsu, upírala pohled přes dlaždičkovou podlahu na modrou koupelnovou rohož před vanou. Z cigarety už jí zbýval jen poslední centimetr. Držela ji v konečcích prstů pravé ruky. Způsob, jakým ji držela, odsouval počáteční živý (a dosud obhajitelný) dojem, že jí ramena zahaluje neviditelný šál Dubliňanky, do literárního haraburdí. Měla totiž nejenom neobyčejně dlouhé, pěkně tvarované prsty, jaké by člověk – většina lidí – u takové poměrně podsadité ženy neočekával, ale navíc se vyznačovaly jakýmsi, aby se tak řeklo, majestátním třasem; podle těch elegantně se třesoucích prstů by ji člověk mohl pokládat za nějakou sesazenou balkánskou královnu nebo za oblíbenou vysloužilou kurtizánu. A to nebylo jediné, co té představě o dublinském šálu protiřečilo. Přistupoval k tomu ještě fakt, že Bessie Glassová měla nohy, nad nimiž musel každý vytáhnout obočí, neboť byly podle všech kritérií neobyčejně pohledné. Byly to nohy kdysi široko daleko uznávané populární krásky, varietní umělkyně a tanečnice – velice lehkonohé tanečnice. V téhle chvíli, kdy seděla a truntala na koupelnovou rohož, je měla přehozené přes sebe, levou přes pravou, a ošoupaný bílý froté pantofel na nataženém chodidle budil dojem, že co nejdříve spadne. Chodidla měla neobyčejně malá, kotníky dosud štíhlé a – což bylo asi nejpozoruhodnější – dosud pevná lýtka, která očividně nebyla nikdy, ani kdysi, šlachovitá. Z paní Glassové se najednou vydral povzdech mnohem hlubší než normálně – působilo to dojmem, že vyšel takřka z vlastní podstaty jejího bytí. Vstala, odnesla cigaretu k umyvadlu, pustila na ni studenou vodu, hodila zhaslý nedopalek do košíku na odpadky a znovu se posadila. Magické kouzlo zahloubanosti, jímž byla zahalená, zůstalo však neporušené, jako by se byla ze sedátka vůbec nehnula. „Za takové tři vteřinky lezu ven, Bessie. Abys pak neřekla, že jsem tě nevaroval! Nezapomínej, karamádko, že ryba a host…!“ Paní Glassová, která už zase truntala na modrou koupelnovou předložku, odpověděla na jeho včasné varování jen roztržitým přikývnutím. Kdyby byl mohl Zooey v tom okamžiku aspoň koutkem oka zahlédnout její obličej, a zvlášť oči, pocítil by možná silné nutkání, i když třeba jen chvilkové, vzít zpátky nebo přebudovat či přeintonovat – zkrátka zmírnit, uhladit – podstatnou část rozhovoru, co spolu vedli. Ale třeba by ho byl naopak nepocítil. V roce 1955 to nebylo jen tak vyčíst paní Glassové z obličeje, co doopravdy vyjadřuje, a zvlášť z jejích obrovských modrých očí. Zatímco před několika lety už samy ty oči prozrazovaly (ať už lidem či koupelnovým předložkám), že dva z jejích synů jsou po smrti a že jeden z nich (její nejmilejší, její nejnezbadatelnější a nejlaskavější) spáchal sebevraždu a druhý (její jediný opravdu veselý syn) padl ve druhé světové válce – zatímco kdysi už samy oči Bessie Glassové sdělovaly tato fakta tak výmluvně, že se do nich ani její manžel ani žádné z jejích dospělých dětí, co zůstaly naživu, nedokázali podívat, natož pak snést jejich
pohled, prozrazoval teď, v roce 1955, tento strašlivý keltský nástroj (obyčejně hned ve dveřích) jen takové novinky, jako že například ten nový posluha, co jí nosí objednané zboží, nepřinesl včas jehněčí kýtu či něco jiného, co mělo být k večeři, nebo že manželství některé vzdálené hollywoodské hvězdičky je v troskách. Energicky si zapálila novou dlouhou cigaretu, zatáhla, pak vstala a vyfoukla kouř. „Za minutku jsem zpátky,“ řekla. Její prohlášení znělo, i když ne úmyslně, jako slib.; „Prosím tě, hlavně si stoupni na předložku, až vylezeš,“ dodala. „Od toho tam je.“ Vyšla z koupelny a zavřela za sebou dveře. Působilo to stejným dojmem, jako kdyby dejme tomu z waldenského rybníka, kde strávila řadu dní v nouzovém suchém doku, vyplula stejně náhle a protismyslně, jak tam vplula, Queen Mary. Zooey za závěsem zavřel na několik vteřin oči, jako by se jeho malé plavidlo v brázdě za její zádí povážlivě naklonilo. Pak závěs shrnul a zadíval se na zavřené dveře. Byl to vážný pohled a nezračilo se v něm příliš úlevy. Byl to kromě jiného pohled – a možná že to není ani takový paradox, jak by se zdálo – milovníka soukromí, jemuž je náhle mírně proti srsti, že vetřelec, který k němu vtrhl, prostě vstal a bez jakýchkoli cavyků zase odešel. Ani ne za pět minut už stál u umyvadla, na sobě tmavošedé terylénové sportovní kalhoty bez pásku, mokré vlasy učesané, ale bos a přes nahá ramena přehozený ručník. Rituál před holením už byl proveden. Roleta na okně byla povytažená, dveře od koupelny dokořán, aby mohla ven pára a aby slezla ze zamlženého zrcadla, a zapálená cigareta, z které už několikrát zatáhl, ležela na poličce z mléčného skla pod zrcadlem lékárničky, aby ji měl na dosah. Právě vymáčkl holicí krém na konec holicí štětky. Na tubu s krémem nedal klobouček a odložil ji někam do porcelánového pozadí, aby mu nepřekážela. Levou dlaní několikrát zavrzal po povrchu zrcadla lékárničky. A otřel většinu usazené páry. Pak se dal do mydlení obličeje. Jeho metoda se silně vymykala obvyklemu postupu, ale ve své podstatě se silně shodovala s jeho technikou při holení. To znamená, že se při mydlení díval do zrcadla, ale nesledoval, po kterých partiích obličeje štětkou jezdí; místo toho upíral pohled do vlastních očí, jako by to v jeho osobní válce s narcisismem, s nímž bojoval už od svých sedmi nebo osmi let, bylo neutrální území, země nikoho. Teď, v pětadvaceti, byl ten malý manévr už z větší části jenom reflex, něco jako když si ostřílený hráč baseballu u základní mety poklepe pálkou na tretry, třebaže to nemá zapotřebí. Když si však před několika minutami česal vlasy, česal si je nicméně za úplně minimální pomoci zrcadla. A předtím se mu podařilo se před dlouhým zrcadlem utřít, aniž se do něj jedinkrát podíval. V okamžiku, kdy se v zrcátku, před nímž se holil, zničehonic objevila znovu jeho matka, si právě domydlil obličej. Paní Glassová zůstala stát na prahu několik kroků za ním, jednu ruku na klice – obraz člověka, který předstírá, že se nemůže rozhodnout, má-li vejít znovu do místnosti. ,Jejda! To je ale milé a vítané překvapení,“ řekl Zooey do zrcadla. „Tak jen dál, jen dál!“ Zasmál se nebo spíš zařehtal, pak otevřel lékárničku a vytáhl si holicí aparátek. Paní Glassová popošla meditativně kupředu. „Zooey…“ začala. „Tak jsem tak přemejšlela.“ Její obvyklá sedací příležitost byla přímo po Zooeyho levici. Paní Glassová se na ni začala pomalu spouštět. „Nesedej si! Dovol, abych se nejdřív na tobě popásl pohledem,“ řekl Zooey. Protože už byl venku z vany, měl na sobě kalhoty a učesané vlasy, byl zřejmě v lepší náladě. „Návštěvy v naší malé kapličce jsou tak vzácné, že když už k nám někdo přijde, snažíme se, aby si tady připadal –“ „Dej si chvíli pohov, buď tak laskav,“ odbyla ho paní Glassová a dosedla. Přehodila nohu přes nohu. „Tak jsem tak přemejšlela. Myslíš, že by bylo co platný, kdybych sehnala Wakera? Já osobně si myslím, že ne, ale co myslíš ty? Podle mýho by to dítě potřebovalo především dobrýho psychiatra, a ne kněze nebo někoho takovýho, ale třeba se mejlím.“
„Kdepak! Nemejlíš. Nepamatuju se, že by ses ty kdy byla mejlila, Bessie. Ty když něco řekneš, tak to buď není pravda nebo je to přehnaný, ale aby ses mejlila – to nikdy!“ Rozjařeně namočil strojek a začal se holit. ,Já se tě na něco ptám, Zooey – buď tak laskav a přestaň šaškovat. Myslíš, že bych se měla spojit s Wakerem nebo ne? Mohla bych zavolat biskupovi Pinchotovi nebo jak se jmenuje, pravděpodobně by věděl, kam bych mohla Wakerovi aspoň zatelegrafovat, jestli je ještě na nějaký tý kocábce.“ Paní Glassová zvedla ruku, přitáhla si kovovou nádobu na odpadky k sobě a oklepla do ní jako do popelníku cigaretu, s kterou přišla. „Ptala jsem se Franny, jestli by si s ním měla chuť popovídat po telefonu,“ pokračovala. „Kdybych ho sehnala.“ Zooey zašpláchal holicím strojkem ve vodě. „A co odpověděla?“ zeptal se. Paní Glassová se přesunula o kousek doprava, aby si našla lepší pozici. „Ona říká, že nechce mluvit s nikým.“ „A! Jenže my víme svý, hm? My nezaložíme ruce a nespokojíme se s tak přímou odpovědí, hm?“ ,Jestli chceš co vědět, synu, tak se dnes nespokojím s žádnou odpovědí od toho dítěte,“ řekla paní Glassová. Mluvila k Zooeyho namydlenému profilu. „Když ti nějaká mladá holka leží osmatřicet hodin v pokoji, brečí a něco si pro sebe mumlá, tak nečekáš na to, co ti odpoví.“ Zooey to nekomentoval a pokračoval v holení. „Odpověz mi na mou otázku, buď tak laskav. Myslíš, že bych se měla pokusit spojit s Wakerem nebo ne? Upřímně řečeno z toho mám strach, Waker je taková citlivka – přestože je kněz. Tomu stačí říct, že to vypadá na déšť, a už se mu zalejou oči.“ Zooey se o své pobavení nad touhle poznámkou podělil s odrazem svých očí v zrcadle. „Ty nejsi úplně ztracený případ, Bessie,“ řekl. „No musím přece něco podniknout, když Buddyho nemůžu dostat k telefonu a ty mi pomoct nechceš,“ odpověděla paní Glassová. Dlouhou chvíli se jenom tvářila nesmírně zasmušile a kouřila. Pak řekla: „Kdyby to bylo něco, co se týká vyloženě katolictví nebo něčeho podobnýho, tak bych jí možná dovedla pomoct sama. Ještě jsem to všechno nezapomněla. Ale žádný z vás dětí katolicky vychovaný nebylo, a tak nevidím –“ Zooey jí skočil do řeči. „Šlapeš vedle,“ řekl a otočil k ní namydlený obličej. „Šlapeš vedle. Vyloženě vedle. Říkal jsem ti to už včera večer. To s Franny nemá rozhodně nic společnýho s nějakou sektou.“ Namočil žiletku a pokračoval v holení. „V tom mi můžeš věřit.“ Paní Glassová se zadívala přímým, nedočkavým pohledem na jeho profil, jako by čekala, co řekne dál, ale Zooey neřekl nic. Po chvíli si povzdychla a poznamenala: „Prozatím bych se úplně spokojila s tím, kdyby se mi podařilo dostat toho příšernýho Bloomberga z gauče, na kterým Franny leží. Je to strašně nehygienický. „Zatáhla z cigarety. „A už vůbec nevím, co mám províst s těma malířema. V týhle chvíli dodělávají prakticky její pokoj a jsou jak na trní, aby mohli do obýváku.“ „V týhle rodině jsem zřejmě bez problémů jedině já,“ odpověděl Zooey. „A víš proč? Poněvadž kdykoliv na mě sedne chandra nebo kdykoliv nevím kudy kam, tak udělám to, že si pozvu pár lidí, aby mě přišli navštívit do koupelny, kde spojenýma silama dáme pěkně všechno do latě, a je to.“ Už už se zdálo, že paní Glassovou metoda řešení Zooeyho problémů rozveselí, jenže měla jeden z těch dnů, kdy veškeré projevy veselí potlačovala. Na okamžik se na něj zahleděla, nato se výraz jejích očí začal zvolna měnit – vkrádala se do nich vynalézavost, mazanost a zároveň mírné zoufalství. ,Já nejsem tak hloupá, jak si možná myslíš, synu, rozumíš,“ řekla. „Vy jste všichni takoví tajnůstkáři, vy děti. Ale když už to chceš vědět, tak o tom, co je za tou záležitostí, toho vím náhodou víc, než si myslíš.“ Stiskla rty, a aby svým slovům dodala důrazu, setřepla si z klína kimona několik imaginárních smítek tabáku. „Náhodou vím, jestli chceš co vědět, že u kořene celý tý věci je ta knížečka, co s sebou včera celej den tahala po baráku.“ Zooey se otočil a podíval se na ni. Usmíval se. ,Jaks na to přišla?“ zeptal se.
„Na tom nezáleží, jak jsem na to přišla,“ odpověděla paní Glassová. „Volal několikrát Lané, abys věděl. Má o Franny děsivou starost.“ Zooey si opláchl holicí strojek. ,Jakej Lana, prokristapána?“ zeptal se. Z jeho otázky zaznívala občasná neochota jistého typu mladých mužů přiznat, že znají křestní jméno určitých lidí. „Víš moc dobře, jakej Lana, synu,“ odpověděla paní Glassová důrazně. „Lana Coutell. Chodí s Franny přece už celý rok! Setkal ses s ním nejmíň desetkrát, pokud jenom já vím, tak nedělej, že nevíš, kdo to je.“ Zooeyho řehot byl tentokrát zcela nefalšovaný, jako by mu působilo nesmírnou rozkoš, když někdo někoho, byť by to byl on sám, přistihne při přetvářce. „Říká se, že má s Franny známost,“ odpověděl, „a ne že s ní chodí. Proč užíváš tak zastaralých výrazů, Bessie? Proč? Hm?“ „Na tom nezáleží. Ale jestli chceš co vědět, volal už pětkrát nebo šestkrát, co je Franny doma – dneska ráno volal dvakrát, než jsi ty vůbec vstal. Je to ohromně milý chlapec a má o Franny strašlivý strach a starost.“ „Na rozdíl od některých lidí, co známe, že? No nerad ti beru iluze, ale proseděl jsem s ním nějakou tu hodinu a není to vůbec milej chlapec. Jenom se dělá hezkej, komediant. Mimochodem, někdo z tyhle domácnosti si vyholoval podpaží nebo si holil haxny mým holicím strojkem. Nebo ten strojek upustil na zem. Vršek je celej –“ „Na tvůj holicí strojek ti nikdo ani nešáh, synu. Proč se dělá hezkej a proč je komediant, jestli se smím zeptat?“ „Proč? Protože je. Nejspíš se mu to vyplácí. Ale řeknu ti jedno. Jestli má o Franny opravdu starost, tak se chci vsadit, že k tomu má nějaký mrzácký důvody. Nejspíš mu dělá starost, že když museli odejít z toho pitomýho zápasu před koncem, tak dal najevo rozladění – dělá mu starost, že na něm bylo vidět, jak je rozladěnej, a ví, že Franny není tak pitomá, aby to nepoznala. Přímo ho vidím, hajzlíka, jak ji strká do taxíku, posazuje na vlak a přitom uvažuje, jestli to na ten zápas stihne před koncem prvního poločasu.“ „S tebou se prostě nedá mluvit! Jednoduše nedá! Nevím, proč se o to vůbec pokouším. Jsi stejnej jako Buddy. Myslíš si, že všichni lidi dělají všechno z nějakejch podivnejch důvodů. Myslíš si, že nikdo nikomu netelefonuje, pokavaď k tomu nemá nějakej odpornej sobeckej důvod.“ „Přesně tak – v devíti případech z desíti. A tenhle nechutnej Lane není právě ta výjimka, to si piš. Jednou večer, abys věděla, když se Franny oblíkala, protože spolu někam šli, jsem se s ním vybavoval dvacet vražednejch minut, a říkám ti, že je to velká nula.“ Zamyslel se a přestal si jezdit holicím strojkem po obličeji. „Co mi to jen proboha živýho říkal? Něco, čím si mě chtěl koupit. Co to jen bylo?… Už vím, už vím! Říkal, jak mě a Franny v dětství každej tejden poslouchal – a víš, co dělal, hajzlík jeden? Vynášel ti mě na úkor Franny. Neměl k tomu absolutně žádnej jinej důvod, než aby mi zalichotil a předvedl mi ten svůj pronikávej intelekt študenta z puncovaný univerzity.“ Zooey vystrčil jazyk a jeho ústa vydala tlumený zvuk pohrdání. „Ať jde někam,“ řekl a začal se znovu holit. „Ať jdou všichni někam, ty univerzitánci, co redigujou kampusový literární časopisy. To je mi stokrát milejší poctívej podvodník.“ Paní Glassová vyslala směrem k jeho profilu dlouhý, kupodivu chápavý pohled. ,Je to mladej kluk a ještě nedodělal školu. A lidi jsou v tvý přítomnosti nervózní, synu,“ řekla tónem, který byl na ni velice umírněný. „Ty totiž někoho buď bereš, nebo nebereš. Když ho bereš, pak obstaráš celej rozhovor sám a jeho nepustíš ke slovu. A jakmile ti ten druhej nejde pod nos – a to se stává většinou –, pak prostě sedíš jak bubák a necháš ho, aby mluvil, dokud se neztrapní. Já jsem tě zažila.“ Zooey se otočil čelem vzad a podíval se na ni. Otočil se a podíval se na ni přesně tak, jak se k ní v tom či onom roce, v tom či onom okamžiku, otočil a podíval každý z jeho bratrů a sester (a zvlášť bratrů). Nejenom s objektivním údivem nad tím, jak se tou maskou předsudků, klišé a banalit, jež se často zdála neproniknutelná, prodírá pravda, ať už částečná nebo celá, nýbrž i s obdivem, láskou a v neposlední řadě s vděčností. A ať už je to s podivem nebo ne, kdykoliv se takový hold od některého jejího syna nebo dcery dostavil, paní Glassova ho vždycky bez výjimky přijala s nádhernou samozřejmostí. A po každé ho
kvitovala laskavým, skromným pohledem. V téhle chvíli se s tímhle laskavým, skromným výrazem obrátila k Zooeymu. „Fakt,“ řekla, ale z hlasu jí nezazněla výčitka. „Ani ty, ani Buddy neumíte s lidma, co vám nejsou sympatický, vůbec promluvit.“ Pak se nad tím zamyslela. „Který nemáte rádi,“ doložila. Zooey se přestal holit a jenom stál a upíral na ni pohled. „A to není správný,“ řekla – vážně, smutně. „Chováš se čím dál víc jak Buddy, když byl v tvém věku. I tatínek si toho všiml. Když ti někdo po dvou minutách není sympatickéj, tak ho odepíšeš navěky.“ Podívala se roztržitě na modrou koupelnovou předložku na druhé straně dlaždičkové podlahy. Zooey stál co nejklidněji, aby ji nevytrhl z jejího rozpoložení. „S tak vyhraněnejma sympatiema a antipatiema v tomhle světě neobstojíš,“ řekla předložce, pak se otočila zpátky k Zooeymu a zadívala se na něj dlouhým, nikoli však káravým, anebo jen nepatrně káravým, pohledem. „Ať si o tom myslíš, co chceš, synu,“ řekla. I Zooey na ni upíral vytrvale pohled, ale pak se usmál, otočil se obličejem k zrcadlu a jal se zkoumat své fousy. Paní Glassová, která ho pozorovala, si povzdychla. Sklonila se a zamáčkla cigaretu o vnitřní stranu kovové nádoby na odpadky. Takřka ihned si zapálila další, a jak nejkousavěji svedla, dodala: „Tvoje sestra každopádně tvrdí, že je to chytrej chlapec. Ten Lane.“ „To z ní mluví sex, karamádko,“ odpověděl Zooey. „Ten hlas znám. A jak!“ To už měl z obličeje i z krku oholené poslední stopy mydlin. Sáhl si zkoumavě na krk, vzal štětku a začal si strategické partie obličeje mydlit znovu. „No dobrá, co k tomu teda Lane podotýká po telefonu?“ zeptal se. „Co je podle něj důvod Frannyiných potíží?“ Paní Glassová si dychtivě poposedla kupředu a odpověděla: „No, Lane tvrdí, že to souvisí – že celá ta věc souvisí – s jednou knížečkou, co Franny nosí ustavičně při sobě. Víš přece. S tou knížečkou, kterou si četla celej včerejšek a kterou s sebou všude vláčí, ať –“ ,Já ji znám. Pokračuj.“ „Zkrátka tvrdí, Lane tvrdí, že je to taková strašně nábožná knížka – fanaticky nábožná a tak – a že si ji Franny půjčila na univerzitě z knihovny, a myslí si, že by možná –“ Nedořekla. Zooey se totiž s mrštností, v níž byla jakási výhrůžka, otočil k ní. „Co je?“zeptala, se. „Kde říkal, že si ji půjčila?“ „V knihovně. Na univerzitě. Proč?“ Zooey zavrtěl hlavou, pak se otočil zpátky k umyvadlu. Odložil štětku a otevřel lékárničku. „Co je?“ dožadovala se paní Glassová. „Co je na tom? Proč ten pohled, synu?“ Zooey odpověděl, až když otevřel nový balíček žiletek. Když rozšroubovával strojek, řekl: „Ty jsi tak hloupá, Bessie.“ Vyhodil žiletku ze strojku. „Proč jsem hloupá? Mimochodem, dával sis novou žiletku včera.“ Zooey s bezvýraznou tváří vložil do strojku navou žiletku a začal se přeholovat. „Na něco jsem se tě ptala, synu. Proč jsem hloupá? Nebo snad tu knížku ze školní knihovny nemá, či co?“ „Ne, nemá, Bessie,“ odpověděl Zooey a holil se dál. „Ta knížka se jmenuje ,Poutník pokračuje v cestě' a navazuje na jinou, co se jmenuje.Poutníkova cesta' a co s sebou Franny taky všude vláčí, a obě ty knížky si vzala v bývalém pokoji Seymoura a Buddyho, ležely tam na Seymourově stole, co se pamatuju. Ach můj bože!“ „Proto mě ještě nemusíš hned urážet. Je to snad tak hrozný, že jsem si myslela, že si ji třeba půjčila ve školní knihovně a prostě si ji přivezla –“ .Jo! Je to hrozný. Je to hrozný, poněvadž obě ty knížky ležely na Seymourově stole celý léta. Je to smutný.“ Do hlasu paní Glassové se nečekaně vloudil podivně nebojovný tón. „Dobře víš, že do toho pokoje pokud možná nechodím,“ řekla. ,Já se na to, co kdysi patřilo Seymourovi
– já se na jeho věci nedívám.“ Zooey honem řekl: ,Já vím. Tak se nezlob.“ Nepohlédl na ni, a ačkoliv ještě neměl přeholený celý obličej, stáhl si z ramen ručník a utřel zbytek mýdla. „Nechme toho pro změnu,“ řekl a hodil ručník na radiátor. Ručník dopadl na titulní stránku scénáře o Rickovi a Tině. Zooey rozšrouboval strojek a strčil ho na chvíli pod kohoutek se studenou vodou. Svou omluvu myslel upřímně a paní Glassová to věděla, ale zřejmě nedokázala odolat pokušení jí využít; snad proto, že omluvy byly u Zooeyho tak vzácné. „Nemáš k nikomu ohled,“ řekla, když pozorovala, jak Zooey oplachuje strojek. „Nemáš k nikomu kouska ohledu, Zooey. A přitom jsi už dost starej na to, aby ses o to aspoň snažil, i když jseš v nenáladě. To Buddy se aspoň, když je –“ Vdechla, ale zároveň sebou cukla, poněvadž Zooeyho holicí strojek i s novou žiletkou řachl do plechové nádoby na odpadky. Zooey s největší pravděpodobností nezamýšlel hodit holicí strojek do odpadků, jenom spustil levou ruku tak náhle a tak prudce, že mu z ní strojek vyklouzl. Rozhodně nezamýšlel uhodit se do zápěstí o bok umyvadla. „Buddy, Buddy, Buddy“ řekl. „Seymour, Seymour, Seymour.“ Stál otočený k matce, kterou zařinčení holicího strojku poplašilo a polekalo, ale nezastrašilo. „Ty dvě jména mi už lezou tak strašně krkem, že bych si ho nejradši podřezal.“ Obličej měl bledý, ale takřka bez výrazu. „Celej tenhle haushalt se hemží duchama. Když mě straší mrtvěj duch, tak mi to ani tak nevadí, ale když mě straší polomrtvej, je mi z toho blivo. Jenom se modlím, aby se Buddy už jednou rozhoupal. Chová se úplně stejně jako kdysi Seymour – nebo se aspoň snaží. Tak proč se herdekfilek nezasebevraždí, aby to už měl za sebou?“ Paní Glassová zamžikala, jenom jednou, ale Zooey okamžitě odvrátil pohled od jejího obličeje. Sklonil se a vylovil z odpadků strojek. ,Jsme zrůdky, Franny i já,“ prohlásil a narovnal se. ,Já jsem pětadvacetiletá zrůda a ona jednadvacetiletá, a kdo za to může, jsou ty dva pacholci.“ Položil strojek na okraj umyvadla, ale strojek sklouzl jako naschvál dolů. Zooey po něm chňapl a tentokrát si ho dobře přidržel. „U Franny se příznaky dostavily o něco pozdějc než u mě, ale zrůda je taky, aby ti bylo jasno. Na mou duši, že bych je byl s to oba zamordovat, a ani bych nemrk. Velcí učitelé, velcí emancipatori. Ach můj Bože! Už ani nedokážu s někým zasednout k obědu a slušně s ním konverzovat. Buď se tak strašně nudím nebo začnu tak kázat, že kdyby měl ten druhej kouska rozumu, tak by mi rozmlátil o hlavu židli.“ Zničehonic otevřel lékárničku. Několik vteřin do ní čučel, jako by zapomněl, proč ji otevřel, pak vrátil neosušený strojek na místo do přihrádky. Paní Glassová seděla jako pěna a pozorovala ho. V prstech držela hořící cigaretu a pozorovala, jak Zooey zašroubovává tubu holicího krému. Chvíli mu trvalo, než se mu podařilo navázat. ,Já vím, že to nikoho nezajímá, ale dodnes si nedokážu sednout ani k tomu pitomýmu jídlu, abych si nejdřív polohlasem neodříkal ty čtyři slavnostní sliby, a vsadím se s tebou oč chceš, že to nedokáže ani Franny. Jsme od nich tak příšerně vycvikaný, že –“ „Čtyři slavnostní co?“ skočila mu do řeči paní Glassová, ale opatrně. Zooey položil na každou stranu umyvadla jednu ruku, malinko se předklonil a upřel zraky na jednolitou plochu porcelánu. Přes to útlé tělo budil v tom okamžiku dojem, že se tím umyvadlem chystá prorazit podlahu a že ji taky prorazí. „Čtyři slavnostní sliby“ řekl a zavřel záštiplně oči. „Slibuju, že zachráním každou bytost, byť by jich bylo bezpočet, slibuju, že potlačím každou vášeň, byť by jich bylo sebenevyčerpatelnéji, slibuji, že si osvojím všechny dharmy, byť byly sebenezměřitelnější, slibuju, že se doberu Buddhovy pravdy, byť byla sebenepostižitelnější. Samo, kamarádi! Však já to zmáknu! Jen mě pusť na hřiště, trenére!“ Nechal oči zavřené. „Bože můj, tohle jsem si polohlasem mumlal od svých deseti let. Dnes a denně – třikrát denně, před každým jídlem. Nejsem s to se najíst, dokud to neodříkám. Jednou jsem se při obědě s LeSagem pokusil to vynechat a málem jsem se udusil mrňavou zaděnkou.“ Otevřel oči, zamračil se, ale ve svém podivném postoji vytrval. „Co kdybys odsaď takhle vypadla, Bessie?“ řekl. „Vážně. Nech mě v klidu dokončit ten můj obřad omývání, prosím tě.“ Znovu zavřel oči a znovu to působilo
dojmem, že se chystá prorazit umyvadlem podlahu. Přestože měl hlavu mírně skloněnou, z obličeje se mu vytratilo povážlivě moc barvy. „Byla bych tak šťastná, kdyby ses oženil,“ řekla zničehonic paní Glassová toužebně. Tyhle její nelogické závěry znali dobře všichni členové rodiny – a Zooey rozhodně ne hůř než ostatní. Do nejkrásnějších, nejnádhernějších květů vyrážely uprostřed takovýchhle emocionálních erupcí. Tenhle však Zooeyho zastihl velice nepřipraveného. Vyrazil ze sebe – hlavně nosem – zvuk, jenž mohl být smích, ale i opak smíchu. Paní Glassová se honem naklonila starostlivě kupředu, aby zjistila, co to vlastně bylo. Protože to byl více méně smích, s úlevou se zase napřímila. „Fakt,“ pokračovala neústupně. „Proč se neoženíš?“ Zooey přestal svírat umyvadlo, vytáhl z kapsy kalhot složený plátěný kapesník, roztřepal ho a pak se do něj jednou, dvakrát, třikrát vysmrkal. Nato ho zastrčil zpátky do kapsy a odpověděl: „Protože hrozně rád jezdím vlakem. A ženatý člověk se nikdy nedostane na místo u okýnka.“ „To není žádnej důvod!“ ,Jakpak ne! A jakej! Běž pryč, Bessie. Dopřej mi trochu klidu. Nechceš si chvíli jezdit výtahem? Mimochodem, jestli to žváro netípneš, tak si popálíš prsty.“ Paní Glassová zamáčkla opět cigaretu o vnitřní stranu nádoby na odpadky. Chvilinku seděla tiše, aniž sáhla po svém balíčku s cigaretami a po sirkách. Pozorovala, jak Zooey bere z poličky hřeben a předělává si pěšinku. „Potřeboval bys ostříhat, synu,“ řekla. „Začínáš vypadat jako nějakej potřeštěnej Maďar nebo jako někdo, kdo právě vylez z bazénu.“ Zooey se neznatelně pousmál, ještě pár vteřin se česal, ale pak se náhle otočil a zamával matce před obličejem hřebenem. „A ještě něco, než zapomenu. Ale teď dobře poslouchej, Bessie,“ řekl..Jestli zase někdy začneš uvažovat, jako například včera večer, že zavoláš ohledně Franny tomu psychiatrovi Phillyho Byrnese, tak nejdřív udělej jedno –o víc tě nežádám. Nejdřív se zamysli nad tím, co provedla psychoanalýza se Seymourem.“ Odmlčel se, aby svým slovům dodal důrazu. „Slyšíš? Uděláš to?“ Paní Glassová si okamžitě, i když zcela zbytečně, poopravila síťku na vlasech, pak si vyndala cigarety a sirky a chvíli je držela v ruce. , Jestli chceš co vědět,“ řekla, „tak jsem neříkala, že toho psychiatra Phillyho Byrnese hodlám zavolat, jenom že přemejšlím, jestli ho nemám zavolat. Předně to není jen nějakej obyčejnej psychiatr. Je to náhodou velice zbožnej katolík, abys věděl, a tak jsem si říkala, že by bylo možná lepšímu zavolat, než sedět se založenýma rukama a přihlížet, jak to dítě –“ „Hergot, já tě varuju, Bessie. I kdyby to byl veterinář a zbožnej buddhista, to je fuk. Jestli zavoláš nějakýho –“ „Nech si ty sarkasmy, synu. Znala jsem Philla Byrnese už jako malinkatýho chlapečka. Vystupovali jsme léta s jeho rodiči v jednom představení. A vím náhodou pozitivně, že ty návštěvy u psychiatra z toho chlapce udělaly úplně jinýho, výbornýho člověka. Mluvila jsem s jeho –“ Zooey mrskl hřebenem do lékárničky a netrpělivě přibouchl dvířka. „Bože, ty jsi tak hloupá, Bessie,“ řekl. „Philly Byrnes! Philly Byrnes je ubohej, impotentní upocenej štrářek, kterýmu je přes čtyřicet a kterej už léta spí s růžencem a s jedním číslem Variety pod polštářem. Já mluvím o voze a ty o koze. Ale teď poslouchej, Bessie.“ Otočil se čelem k matce a pozorně se na ni zadíval, dlaň jedné ruky na porcelánu, jako by potřeboval oporu. „Posloucháš mě?“ Než se paní Glassová uvolila odpovědět, zapálila si novou cigaretu. Vyfoukla kouř, setřepla si z klína pár imaginárních tabákových smítek a teprve pak zavile řekla: „Poslouchám.“ „No dobrá. Tohleto totiž myslím strašné vážné. Jestli – Prosím tě, ale poslouchej – jestli si nedokážeš nebo nechceš vzpomenout, jak to bylo se Seymourem, tak neváhej a zavolej nějakýmu psychiatrickýmu nedoukovi. Klidně. Klidně zavolej nějakýmu psychoanalytikovi, kterej má zkušenosti, jak lidi naučit žít s požitky, co nám skýtá televize a každou středu časopis Life, cesty do Evropy, vodíková bomba, prezidentský volby, první stránka Timesů, funkce v
rodičovském sdružení a bůhví kolik dalších nádherně normálních věcí – prostě ho zavolej a já ti přísahám, že do roka bude Franny buď ve cvokhausu nebo se vydá s hořícím křížem v rukou na pouť do nějaký idiotský pouště.“ Paní Glassová si setřepla další imaginární smítko tabáku. „No dobrá, dobrá – tak se tak nevzrušuj“ řekla. „Zatím nikdo nikomu netelefonuje, propánakrále!“ Zooey trhl dvířky lékárničky, otevřel ji, chvíli koukal dovnitř, pak vyndal pilníček na nehty a dvířka zavřel. Sebral cigaretu z okraje poličky z mléčného skla, kam si ji předtím odložil, a zatáhl, ale cigareta mezitím vyhasla. Jeho matka řekla „Na“ a podala mu svůj balíček s dlouhými cigaretami a své sirky. Zooey si vytáhl cigaretu a už ji měl v ústech a škrtal sirkou, ale neodbytné myšlenky mu nedovolily si ji zapálit, a tak sirku sfoukl a cigaretu vyndal z úst. Netrpělivě zavrtěl hlavou. „Nevím,“ řekl, „ale připadá mi, že by se v New Yorku rozhodné dal vyštrachat psychoanalytik, kterej by Franny pomohl – myslel jsem na to včera v noci.“ Malinko se ušklíbl. „Ale bohužel o žádném nevím. Psychoanalytik, kterej by Franny pomoh, by se totiž musel hodně vymykat normálu. Já nevím. Musel by věřit, že je to milost boží, že ho vůbec napadlo študovat psychoanalýzu. Musel by věřit, že je to milost boží, že ho dřív, než vůbec získal doktorskej diplom, nepřejel nějakej náklaďák. Musel by věřit, že je to milost boží, že ho příroda obdařila takovou inteligencí, aby dokázal těm svejm idiotskejm pacientům vůbec pomáhat. Jenže žádnýho dobrýho psychoanalytika, kterej by k tomu přistupoval takhle, neznám. Ale jedině takovej by jí moh bejt něco platnej. Jakmile se dostane k nějakýmu vyloženýmu freudovci nebo vyloženýmu eklektikovi nebo prostě k cvokaři, jakejch je třináct do tuctu – k někomu, kdo nikdy z nějakejch pošahanejch mysteriózních důvodů nepocítil vděčnost za svůj bystrozrak a inteligenci – tak z tý analýzy vyjde ještě nabouranější, než z ní vyšel Seymour. Na tohle jsem myslel včera večer, div jsem se z toho nezjančil. Ale přestaňme se o tom bavit, jestli nemáš nic proti.“ Znovu si začal zapalovat cigaretu. Dával si na čas. Pak vyfoukl kouř, odložil ji na poličku z mléčného skla vedle té předešlé, vyhaslé, zaujal poněkud ležérnější postavení a začal si jezdit pilníčkem po spodní straně dokonale čistých nehtů. ,Jestli mi do toho nebudeš repetit,“ řekl po pauze, „tak ti prozradím, o čem jsou ty dvě knížky, co je s sebou Franny v jednom kuse tahá. Zajímá tě to nebo ne? Jestli ne, tak bych tě nerad –“ ,Jak by mě to nezajímalo! Samozřejme že mě to zajímá! Co si myslíš, že jsem –“ „No dobrá, dobrá, tak hlavně přestaň na minutu repetit,“ odpověděl Zooey a opřel se křížem o okraj umyvadla. Nehty si však čistit nepřestal. „Obě ty knížky jsou o jednom ruském venkovanu z přelomu století,“ začal tónem, který ve srovnání s obvyklou věcností jeho hlasu zněl poněkud vypravěčsky. ,Je to takovej strašně prostej, strašně milej človíček s uschlou paží. Což z něho u Franny s tím jejím pohostinným srdíčkem dělá samozřejmě toho pravýho.“ Otočil se kolem své osy, sebral z poličky z mléčného skla cigaretu, zatáhl a začal si pilovat nehty. „Na začátku ti ten venkovan řekne, že měl kdysi ženu a hospodářství. Ale že měl pošahanýho bratra, kterej to hospodářství podpálil – a že jeho žena pozděj, jak mám dojem, prostě umřela. Zkrátka a dobře, ten člověk se vydá na pouť. Má totiž tenhle problém: Celej svůj život čet bibli a rád by přišel na to, co se myslí tím, když se v Epištole k Tessalonicenským říká ,Bezustání se modlte.' Tahle věta mu nedá spát.“ Znova sáhl po cigaretě, zatáhl a pokračoval: „V epištole k Timoteovi je taky jedna podobná věta – ,Chtěl bych, aby se modlili muži na všelikém místě'. A dokonce i Kristus sám po pravdě řečeno říká: Je zapotřebí se modliti a neoblevovati.' Chvíli si mlčky piloval nehty, v obličeji podivně zarytý výraz. „A tak se zkrátka vydá na pouť, aby si našel učitele,“ řekl. „Někoho, kdo by ho poučil, jak se má v jednom kuse modlit a proč. A tak chodí a chodí a chodí, od jednoho kostela a od jednoho svatostánku ke druhýmu a rozmlouvá s tímhle knězem a hned zase s támhletím. Až najednou potká obyčejnýho starýho mnicha, kterej zřejmě ví, kudy na to. A ten mu řekne, že jediná modlitba, kterou Bůh vždycky
přijme a kterou si žádá, je modlitba k Ježíšovi. Ježíši Kriste, Pane můj, smiluj se nade mnou.' Po pravdě řečeno zní celá ta modlitba Ježíši Kriste, Pane můj, smiluj se nade mnou, ubohým hříšníkem', ale nikdo z těch vyznavačů v ani jedné z těch knížek o tom poutníkovi neklade důraz – zaplaťbůh – na toho ubohýho hříšníka. Zkrátka a dobře, ten starej mnich mu vysvětlí, co se stane, když se ta modlitba říká bezustání. Několikrát to s ním vyzkouší a pošle ho domů. A – abychom to nenatahovali – ten poutníček po nějaký době získá v tý modlitbě velikou praxi. Stane se z něj expert. Ohromně se raduje nad svým novým duchovním životem a chodí po celým Rusku – hustými hvozdy, městy a vesnicemi a tak dále – cestou si pořád opakuje tu modlitbu a každýmu, koho potká, vykládá, jak se má říkat.“ Zooey střelil pohledem po matce. „Posloucháš mě vůbec, ty stará tlustá druidko?“ otázal se. „Nebo jenom zkoumáš můj švarne j ksicht?“ Paní Glassová se naježila a odpověděla: „Samozřejmě že tě poslouchám.“ „No dobrá – nepřeju si tady mít nějaký trudínky.“ Hlasitě se zařehnil, pak zatáhl z cigarety. Ačkoliv si piloval nehty, držel ji dál v prstech. „První z těch dvou knížek, poutníkova cesta',“ pokračoval, „je hlavně o dobrodružstvích, co toho poutníčka potkávaly na jeho putování. S kým se seznámil, co mu kdo řek, co řek on jemu – mimochodem, seznámil se s několika ohromně milýma lidma. Druhý díl“ Poutník pokračuje v cestě“ je z převážné části pojednání ve formě dialogu o tom, proč a nač se má člověk tu modlitbu k Ježíšovi modlit. Sejde se tam poutník, nějakej profesor, jeden mnich a jakejsi poustevník a přemílají to. A to je vlastně všechno.“ Zooey zvedl na kratičký okamžik pohled k matce, pak si přehodil pilník z pravé ruky do levé. „Záměrem obou těch knížek, pokud tě to zajímá,“ pokračoval, „nejspíš je upozornit lidi, jak je potřebný a prospěšný tu modlitbu k Ježíšovi neustále opakovat. Nejdřív za dohledu odborného učitele – nějakého křesťanského guru – a pak, když tu modlitbu do jisté míry zvládneš, v ní máš pokračovat sama. A hlavní myšlenka je v tom, že to neplatí jen pro takový, co by Pánubohu nejradši ukousli nohy nebo co se pořád tlučou v prsa. Můžeš třeba v kostele vykrádat kasičku s milodary, hlavně když přitom říkáš tu modlitbu. Osvícení prý přijde až s modlitbou, ne před ní.“ Zooey se zamračil, ale vyloženě jenom přemýšlivě. „Vtip je vlastně v tom, že se ta modlitba dřív nebo pozdějc úplně sama od sebe přesune ze rtů a z hlavy dolů do jednoho centra v srdci a že se z ní v tom člověku stane úkon stejně automatický, jako je tep srdce. A po nějaké době, jakmile se ta modlitba v srdci zautomatizuje, pronikne prý ten člověk k takzvané realitě věcí. O tomhle se vlastně v žádné z těch knížek nemluví, ale podle východních filozofů existuje v těle sedm citlivých center, která se nazývají čakry, a tomu, co je nejúžeji spojené se srdcem, se říká anabata. Je přej pekelně senzitivní a má obrovskou moc, a když se zaktivizuje, tak se zaktivizuje další takové centrum, které je mezi obočím a kterému se říká adžňa – což je vlastně šišinka nebo spíš jakási aura kolem šišinky –, až se pak najednou čáry máry pod kočáry otevře „třetí oko“, jak tomu říkají mystikové. Je to vlastně stará vesta. Tím chci říct, že to nezačalo s tou partou lidí kolem toho poutníčka. V Indii to znají už bůhvíkolik století a říkají tomu džapa. Džapa je prostě opakování jakéhokoli lidského jména pro Boha. Nebo jména pro jeho vtělení – pro jeho avatary, jestli to chceš mít vyjádřeno technicky správně. Vtip je v tom, že když člověk to jméno volá dost dlouho a pravidelně a doslova z hloubi srdce, dostane se mu dřív nebo pozděj odpovědi. Ne zrovna odpovědi. Ale odezvy.“ Zooey se najednou otočil, otevřel lékárničku, do které uložil zpátky pilníček, a vzal z ní nápadně krátkou tyčinku z dřeva pomerančovníku. „Kdo mi to okousal mou tyčinku na nehty?“ zeptal se. Přejel si zápěstím zpocený horní ret a pak si začal tyčinkou shrnovat kůžičku na nehtech. Paní Glassová, která ho pozorovala, zatáhla mocně z cigarety, přehodila nohu přes nohu a pak se ho zeptala, vznesla k němu dotaz: „A tohle jako dělá Franny? Tohle je jako to, co dělá?“ „Soudím, že jo. Ale mě se neptej, zeptej se jí.“ Nastala krátká pauza, během níž nebylo jasné, co bude následovat. Přerušila ji paní Glassová, která vyrukovala s otázkou: „A jak dlouho to člověk musí dělat?“ Zooeyho obličej se rozsvítil radostí. Otočil se k ní: ,Jak dlouho?“ opáčil. „Ach dlouho ne. Jen dokud se člověku nezačnou do pokoje dobejvat malíři. Nato vpochoduje průvod svatých a bodhisattvů s talíři slepičí polívky v rukou. V pozadí spustí černošský sbor Halla Johnsona, kamery najedou na takového milého
starého pána s bederní rouškou, který stojí na pozadí hor, modré oblohy a bílých mraků, a v obličejích všech se rozhostí mír –“ „No dobrá, dobrá, tak si to nech“ řekla paní Glassová. ,Jejdamane, vždyť já se jenom snažím pomoct. Pro smilování boží! Abys neodešla s dojmem, že náboženství člověku v některém ohledu ztěžuje život – rozumíš – v kterémkoli ohledu. Já jen, že spousta lidí jen proto nežije náboženským životem, poněvadž má za to, že je s ním spojeno jisté sebeobětování a vytrvalost, které jsou silně nepříjemné – chápeš, co tím myslím.“ Řečník očividně s vyloženým požitkem spěl k vyvrcholení svého proslovu. Se slavnostní vážností zamával matce před obličejem tyčinkou na nehty. , Jakmile se dostanem z týhle kapličky, tak ode mě doufám přijmeš svazeček, který jsem odjakživa obdivoval. Mám za to, že pojednává o některých subtilních otázkách naší dnešní ranní diskuse. ,Bůh je můj koníček'. Napsal dr. Homer Vincent Claude Pierson mladší. V té knížtičce nám dr. Pierson jasně líčí, jak si od svých jednadvaceti let denně vyšetřil pro Panaboha trošku času – dvě minuty ráno a dvě minuty večer, pokud se správně pamatuju – a než se rok s rokem sešel, zvýšil dík těm neformálním sedánkám s Bohem svůj roční příjem o sedmdesát čtyři procenta. Myslím, že to mám dvakrát. A když budeš tak hodná –“ „Bože, ty jsi nemožnej,“ odpověděla paní Glassová. Ale nijak rázně. Její oči znovu vyhledaly její starou přítelkyni, modrou koupelnovou předložku na druhé straně místnosti. Koukala na ni, zatímco Zooey, který se zubil, přestože měl horní ret samou krupičku potu, dál pracoval s tyčinkou na nehty. Paní Glassová vydala jeden ze svých výběrových povzdechů a obrátila pozornost znovu k Zooeymu, který si natočený k rannímu světlu shrnoval kůžičku na nehtech. Jak upírala oči na linie a plochy jeho neobyčejně hubených zad, vracel se její strnulý pohled zvolna k realitě. Upřímně řečeno se už několik vteřin zdálo, že se její oči zbavily všeho temného a tísnivého a že v nich žhne uznání obdivovatelky. „Ty tak hezky mohutníš,“ řekla nahlas, natáhla ruku a sáhla mu na kříž. „Vždycky jsem se bála, že ty tvoje nesmyslný tělocviky s čínkana zanechaj“ „Nech si to, jo?“ vyštěkl Zooey a ucukl. „Co si mám nechat?“ Zooey otevřel dvířka lékárničky a vrátil na místo do přihrádky tyčinku. „Prostě si to nech! Neobdivuj moje záda, heršvec,“ řekl a zavřel lékárničku. Sebral černé hedvábné ponožky, visící na věšáku na ručník, a odnesl si je k radiátoru. Posadil se na něj, přestože byl radiátor horký – nebo možná právě proto – a začal si ponožky navlíkat. Paní Glassová frkla – i když trochu opožděně. „Obdivovat tvoje záda – ty jsi mi dobrej!“ řekla. Ale dotklo se jí to a trošku ji to urazilo. S výrazem, v němž se mísila ublíženost s nepotlačitelným zájmem člověka, který už léta letoucí pátrá po dírách ve vypraných ponožkách, pozorovala, jak si Zooey navlíká ponožky. Pak ze sebe zničehonic vyrazila jeden ze svých nejslyšitelnějších povzdechů, vstala a přešla zavile za svými povinnostmi k prostoru u umyvadla, který Zooey uprázdnil. Jejím prvním, okázale mučednickým počinem bylo otevřít kohoutek se studenou vodou. „Kdy už se naučíš dávat na věci, co přestaneš používat, zpátky klobouček,“ řekla zcela úmyslně pichlavým tónem. Zooey, sedící na radiátoru a připínající si k ponožkám podvazky, k ní zvedl oči. „Kdy se už naučíš odejít z mejdanu, kterej skončil,“ řekl. „Vážně, Bessie. Rád bych tady byl aspoň minutku sám – ať ti to připadá sebenezdvořilejší. Předně spěchám. Musím být v půl třetí u LeSageho v kanceláři a předtím bych si ještě rád ve městě vyřídil několik věcí. Tak ráz, dva , tři – když budeš tak hodná.“ Paní Glassová se otočila od svých hodspodyňských povinností, podívala se na něj a položila mu jednu z těch otázek, které už léta vzbuzovaly u všech jejích dětí podráždění: „Ale než pudeš, tak se snad naobědváš, ne?“ „Zhltnu něco ve městě… Herdek, kde mám druhou botu?“ Paní Glassová se na něj odhodlaně zadívala. „Pohovoříš si se svou sestrou, než odejdeš, nebo ne?“ zeptala se. ,Já nevím, Bessie,“ odpověděl Zooey po viditelném zaváhání. „Tak se mě na to pořád neptej, prosím tě. Kdyby mě napadaly nějaký moudrosti, co bych jí moh
říct, tak bych jí je řek. Tak se mě pořád neptej.“ Na jedné noze obutou a zavázanou botu a na druhé jen ponožku se zničehonic spustil na všechny čtyři a zašmátral rukou pod radiátorem. „A –tady jseš, mrcho,“ řekl. Vedle radiátoru stála malá koupelnová váha. S pohřešovanou botou v ruce si na ni sedl. Paní Glassová se dívala, jak se obouvá. Ale ještě než měl zavázané tkaničky, už vykročila ke dveřím. I když pomalu. Šla jakýmsi těžkým, pro ni netypickým krokem – po pravdě řečeno se vlekla –, který Zooeyho úplně vyhodil z kolejí. Zvedl pohled a velice pozorně se na ni zadíval. ,Já prostě nevím, co se to s várna se všema stalo, děti,“ řekla paní Glassová neurčitě, aniž se otočila. Zastavila se u věšáku na ručníky a narovnala žínku. „Za starejch časů, když jste účinkovaly v rozhlase, když jste byly malý, tak jste byly takový – čiperný a šťastný – a – prostě roztomilý. Celej boží den.“ Sehnula se a sebrala z dlaždičkové podlahy něco, co vypadalo jako dlouhý, a i když je to s podivem, blonďatý vlas. Udělala si s ním malou zacházku ke košíku na odpadky a řekla: ,Já nevím, k čemu to je, tolik znát, mít takovou hlavu a všechno, když člověk není šťastnej.“ Obrácená zády k Zooeymu se znovu vydala ke dveřím. „Rozhodně jste všichni bejvali tak strašně milí a měli jste se navzájem tak rádi, že byla radost se na vás koukat.“ Otevřela dveře a zavrtěla hlavou. „Přímo radost,“ pronesla rezolutně a zavřela za sebou dveře. Zooey se s pohledem na zavřené dveře zhluboka nadechl a pak pomalu vydechl. „Ty si ale umíš vybrat aktšlus, karamádko!“ zavolal za ní – ale teprve když si byl jist, že k ní jeho hlas na druhý konec haly nedolehne. Obývací pokoj rodiny Glassovy byla místnost pravděpodobně nejméně připravená k malování, jakou kdo kdy viděl. Franny Glassová ležela na gauči a spala, přes sebe afgánskou přikrývku. Kovral nebyl ani stažený ani srolovaný od okrajů a nábytek – byl by asi vydal na malé skladiště – měl své obvyklé staticko-dynamicke rozmístění. Nebyla to místnost impozantních rozměrů, ani podle měřítek manhattanských nájemních domů, ale nashromáždilo se v ní tolik nábytku, že by zútulnil i hodovní síň ve Valhalle. Stálo tam koncertní křídlo značky Steinway (bez výjimky vždycky otevřené), tři rádia (Freshman z roku 1927, Stromberg Carlson z roku 1932 a R.C.A. z 1941), televizor s jednadvacetipalcovou obrazovkou, čtyři gramofonové skříně (včetně Victroly z roku 1920, která měla nasazenou troubu dosud neporušenou), milióny kuřáckých stolečků a stolků na časopisy, pingpongový stůl regulérních rozměrů (milosrdně sklapnutý a uložený za klavírem), čtyři pohodlná křesla, osm nepohodlných židlí, padesátilitrové akvárium s tropickými rybičkami (v každém slova smyslu naplněné, jak to jen jde, a osvětlené dvěma čtyřicítkami), kanapíčko, gauč, který zabírala Franny, dvě prázdné ptačí klece, psací stůl z třešňového dřeva a celá sada stojacích, stolních i „bridžových“ lamp, které trčely po celém interiéru do výšky jako výhonky škumpy. Tři stěny vroubil kordon knihovniček, jež sahaly do výšky pasu a jejichž přecpané poličky se doslova prohýbaly pod knihami – dětskými knihami, učebnicemi, antikvárními knihami i knihami z Klubu čtenářů, k nimž přistupovala záplava nejrůznorodějších svazků, pocházejících z privátnějších koutů bytu. („Drákula“ stál vedle „Základů pálí“, „Chlapci, spojenci na Somně“ vedle ,Jiskřících melodií“, „Případ se skarabeem“ po boku „Idiota“ a „Nancy Drewová a tajné schodiště“ na „Strachu a třesavce“.) I kdyby si nějaký rázný, neobyčejně srdnatý tým malířů dovedl poradit s knihovničkami, zdi, jež byly za nimi, by dokázaly každého řemeslníka s kapičkou sebeúcty přimět k tomu, aby vrátil svou odborovou legitimaci. Od vršků knihovniček až asi tak třicet centimetrů pod strop byly stěny – na nichž bylo v místech, kde vykukovaly, vidět, že mají modř wedgewoodského porcelánu a že se loupou – takřka úplně „vydekorovany“, jak by se to dalo nazvat, což znamená, že byly pokryty kupou zarámovaných fotografií, žloutnoucími dopisy od soukromých osob i od prezidentů, bronzovými a stříbrnými plaketami a rozlezlou všehochutí listin, jež nejasně připomínaly pochvalná uznání, dále předměty charakteru trofejí nejrůznějších tvarů i rozměrů, což všechno dohromady tak či onak dokládalo úctu vzbuzující fakt, že od roku 1927 až takřka do konce roku 1943 se program „Chytrá hlavička“ velice zřídkakdy vysílal bez spoluúčinkování jednoho (ale častěji dvou) ze sedmi Glassových dětí. (Buddy Glass, který byl se svými šestatřiceti lety nejstarší žijící bývalý účastník tohoto programu, se nezřídka o stěnách bytu svých rodičů vyjadřoval jako o jakémsi vizuálním chvalozpěvu na
zkomercionalizované americké dětství a začínající pubertu. Často vyslovoval politování, že jeho návštěvy z venkova jsou tak nečetné a časově od sebe tak vzdálené, a zdůrazňoval, obyčejně nesmírně zeširoka, oč jsou jeho bratři a sestry, z nichž většina žije dosud v New Yorku, šťastnější.) Schéma výzdoby stěn bylo po pravdě řečeno duševním dítkem – a s bezvýhradným duchovním posvěcením paní Glassové, i když s ním formálně nikdy neprojevila souhlas – pana Lese Glasse, otce těchto dětí, bývalého mezinárodního varietního umělce a nepochybně zapřísáhlého a zaníceného obdivovatele výzdoby stěn v Sardiho divadelní restauraci. Snad nejbrilantnější dekoratérský počin pana Glasse bylo lze spatřit vzadu nad gaučem, na němž právě spala mladá Franny Glassová. Bylo nad ním v takřka incestně těsné juxtapozici sedm svazků s výstřižky z novin a z časopisů, zasazených hřbety přímo do omítky. Všech těch sedm svazků, ročník za ročníkem, tu bylo očividně připravených k prohlížení nebo aspoň k prolistování jak pro blízké přátele Glassovy rodiny, tak pro náhodné návštěvy, a nejspíš i pro posluhovačku, která tam občas přicházela. Je nutné se zmínit, že se paní Glassová to ráno, než přišli malíři, zmohla na dvě symbolická gesta. Do pokoje se vcházelo buď z haly nebo z jídelny a oba vchody měly dvoukřídlé zasklené dveře. Paní Glassová z nich hned po snídani sundala hedvábné zřasené záclonky. A když se jí později v okamžiku, kdy Franny předstírala, že ochutnává slepičí polívku, naskytla příležitost, vylezla čiperně jak kamzík na sedátko pod okny a sundala ze všech tří oken těžké damaškové závěsy. Pokoj měl jediný výhled, na jih. Přímo proti němu na druhé straně postranní ulice stála třípatrová soukromá dívčí škola – fádní, poněkud blazeované anonymní budova, jež málokdy ožila před čtvrtou odpoledne, kdy na její kamenné schody chodily děti ze státní školy z Druhé a Třetí avenue hrát drábky nebo stoopball. Glassovi měli byt ve čtvrtém poschodí, takže převyšoval o patro školu, přes jejíž střechu právě dopadalo slunce holými okny do obývacího pokoje. Sluneční paprsky k němu byly velice nelaskavé. Zařízení bylo nejenom staré, bytostně nepohledné a mělo po sobě nostalgické a památeční škraloupy, ale protože pokoj sloužil v minulých letech jako hřiště pro bezpočet hokejových a fotbalových utkání (při nichž se padalo na zem), nebyla snad na jediném kusu nábytku noha, která by nebyla ošklivě okopaná či poničená. Byly na něm však i jizvy mnohem bližší úrovni očí, jizvy po úctyhodně pestré směsici létajících předmětů – po pytlících s fazolemi, baseballových míčcích, kuličkách, kličkách k bruslím, pryži a dokonce po porcelánové panence s uraženou hlavičkou, kterážto jizva vznikla při jedné pamětihodné události na začátku let třicátých. Ale snad nejnelaskavější byly ke koberci. Původně –a při umělém světle i dnes – byl vínově červený, ale vyznačoval se celou škálou světlých skvrn ve tvaru pankreasu, nesentimentálních to připomínek celého zástupu rozličných domácích zvířat. V tuhle hodinu svítilo slunce do místnosti tak daleko, hluboko a nemilosrdně, že dopadalo přímo do nemrkajícího kyklopského oka televizoru. Paní Glassová, jejíž nejpodnětnější, nejkrkolomnější meditace se odbývaly zpravidla u otevřených dveří prádelní skříně ve zdi, uložila své nejmladší dítě na gauč do růžových perkálových povlaků a přikryla ho bleděmodrým kašmírovým afgánem. Franny spala na levém boku, obličejem k zadní stěně gauče, ke zdi, a bradou se zlehka dotýkala jednoho z několika ozdobných polštářů, které byly kolem ní rozházené. Ústa měla zavřená, ale ne sevřená. Její pravá ruka na přikrývce však byla nejenom sevřená, nýbrž zaťatá v pěst. Prsty měla ohnuté, palec zastrčený – působilo to dojmem, jako by se ve svých dvaceti letech těmi pěstičkami znovu uchýlila k němé obranné taktice miminka. Ale je dlužno poznamenat, že tady u gauče se slunce přes veškerou svou nelaskavost k ostatním částem pokoje chovalo vzorně. Dopadalo plně na Frannyiny vlasy, černé jako smůla a velice hezky ostříhané a za tři dny třikrát myté. Jeho paprsky zalívaly celý afgan, takže už sama ta hra teplého jasného světla na světle modré vlně stála za pohled. Zooey, který přišel se zapáleným doutníkem takřka přímo z koupelny, postil hezkou chvíli v nohách gauče. Ze začátku si přitom zastrkával do kalhot čerstvě oblečenou bílou košili, pak si zapínal manžety, ale pak už jen stál a díval se.
Jeho obličej za doutníkem se kabonil, jako by ty ohromující světelné efekty „vytvořil“ divadelní režisér, jehož vkus Zooey považuje za více méně pochybný. Přes neobyčejnou jemnost jeho rysů, přes jeho věk i celkovou konstrukci – i oblečeného by ho někdo mohl klidně považovat za mladičkého hubeného tanečníka – se nedalo tak docela říct, že by mu ten doutník neslušel. Jednak neměl nijak krátký nos. A jednak nebyly doutníky u Zooeyho v naprosto žádném slova smyslu mladická afektovanost. Kouřil je už od svých šestnácti a od osmnácti jich kouřil zcela pravidelně až tucet denně – většinou drahých panatel. Těsně podél gauče stál obdélníkový, poměrně dlouhý konferenční stolek z vermontského mramoru. Zooey k němu náhle přešel. Odšoupl z cesty popelník, stříbrnou krabici na cigarety a časopis Harper's Bazaar a sedl si přímo do úzké mezírky na studenou mramorovou vrchní desku, obličejem k sestřině hlavě a ramenům – takřka nad ně. Pohlédl na sevřenou pěst na modrém afgánu, pak rukou, v níž držel doutník, vzal Franny velice něžně za rameno. „Franny!“ řekl. „Frances. Hej holá, karamádko! Abychom tady neprobzdili celej den… Hej holá, karamádko!“ Franny sebou škubla a probudila se – po pravdě řečeno nadskočila, jako by gauč pod ní právě přejel přes ošklivý rigol. Opřela se o ruku, nadzvedla se a řekla: ,Jú.“ Zašilhala do slunce. „Čím to, že je tady tolik slunce?“ opakovala. Zooey ji zpytavě pozoroval. „Kam jdu já, karamádko, tam jde i slunce,“ odpověděl. Franny se na něj zahleděla mžourajícíma očima. „Co mě budíš?“ řekla. Neřekla to vyloženě rozladěně, protože se ještě nevymanila úplně ze spánku, ale bylo jasné, že cítí ve vzduchu jakousi nespravedlnost. „No… jde o to, že bratrovi Anselmovi a mně nabídli novou farnost. Na Labradoru, víš. A tak jsme uvažovali, jestli bys nám nedala svoje požehnání, než –“ , Jú,“ řekla znovu Franny a sáhla si na temeno. Její vlasy ostříhané podle módy nakrátko přestály spánek naprosto bez úhony. Nosila je k libosti těch, co se na ně podívali, uprostřed rozdělené pěšinkou. „Ach, já ti měla strašlivej sen,“ řekla. Povytáhla se kapičku víc do sedu a přitáhla si klopy svého županu. Byl to na míru šitý župan z bezového kravatového hedvábí s hezkým vzorečkem z drobných růžových čajových růžiček. „Tak spusť,“ řekl Zooey a zatáhl z doutníku. , Já ti ho vyložím.“ Franny se otřásla. „Byl přímo děsívej. Hotová noční můra. V životě jsem neměla tak děsívej sen.“ „Můra, hm? To je zajímavý. To je moc příznačný. Před několika lety jsem měl v Curychu jeden moc zajímavej případ – jedna mladá osoba, která ti byla upřímně řečeno moc podobná –“ „Buď chvíli zticha nebo ho zapomenu,“ řekla Franny. Třeštila oči zaujatě do prázdna, jak to dělávají lidé, když si chtějí vybavit ošklivý sen. Pod očima měla kruhy a jiné méně nápadné známky příznačné pro mladé dámy, které mají právě nějaké soužení, ale přesto nebylo lze přehlédnout, že je vyložená krasavice. Měla nádhernou pleť, jemné, velice nevšední rysy. Její oči byly takřka stejně udivujícího odstínu modře jako oči Zooeyho, jenže byly posazené dál od sebe, jak se to u sestřiček bezesporu sluší, a když do nich někdo chtěl nahlédnout, nepotřeboval k tomu, aby se tak řeklo, celý den jako u Zooeyho. Když se asi tak před čtyřmi lety při slavnostním předávání maturitního vysvědčení usmívala ze stupínku na svého bratra Buddyho, pronesl v duchu morbidní proroctví, že se s největší pravděpodobností jednou vdá za muže s chronickým kašlem. I to měla v obličeji. „Ach bože, už si vzpomínám,“ řekla. „Byl to hrozně ohavnej sen. Plavala jsem v nějakým bazénu a celá banda lidí mě nutila, abych se potápěla až ke dnu pro plechovku kafe značky Medaglia ďOro. Kdykoliv jsem se vynořila nad hladinu, tak mě donutili, abych se potopila znovu. Brečela jsem a pořád jsem všem říkala: ,Vy jste v plavkách. Proč se nezkusíte potopit vy?', ale oni se jenom smáli a trousili tak děsivě uštěpačný poznámky, až jsem znovu zmizela pod vodou.“ Opětně se otřásla. „Byly tam taky ty dvě holky, co s nima bydlím na pokoji. Stefanie Loganová a ta druhá, skoro ji ani neznám, ale je mi jí po pravdě řečeno vždycky líto, protože má děsivý jméno, Sharmon Shermanová. Každá měla velký veslo, a jakmile jsem vyplavala nad hladinu, tak se mě s ním pokoušely praštit.“ Na chvíli si zakryla rukama oči. ,Jú!“ zavrtěla hlavou. Chvíli uvažovala..Jediná
logická osoba v tom snu byl profesor Tupper. Ten je totiž z těch lidí, který tam byli, jedinej, o kom vím, že mě doopravdy nesnáší.“ „Nesnáší, hm? To je moc zajímavý.“ Doutník držel v ústech. Pomalu s ním v prstech otáčel, jako by byl vykladač snů, kterému se některá fakta případu zatajují. Tvářil se velmi spokojeně. „Proč tě nesnáší?“ zeptal se. „Uvědomuješ si, že pokud nebudeš úplně upřímná, není v mý moci –“ „Nesnáší mě, poněvadž se v tom jeho idiotským semináři o náboženství, do kterýho chodím, nedokážu jakživo přinutit, abych se na něj taky usmála, když nasadí ten svůj roztomile) oxfordskej výraz. Přijel k nám totiž z Oxfordu, na základě smlouvy o půjčce a pronájmu, nebo jak se to říká, ale je to jen takovej děsivě ubohej starej samolibej šašek s rozcuchanejma bílejma kučerama. Myslím, že než vkročí do třídy, zajde si vždycky na pány a schválně si ty vlasy rozcuchá – na mou duši. Nemá pro svůj předmět sebemenší zápal. Ego, to má, ale zápal teda ne. Což by ani tak nevadilo – to by byla celkem normálka –, kdyby v jednom kuse netrousil idiotský poznámky, jak ucelená je osobnost a že my děcka bychom měly bejt štěstím bez sebe, že ho máme v Americe.“ Ušklíbla se..Jedinkrát, kdy projeví trochu ajfru, pokavaď se zrovna nevytahuje, je, když opravuje někoho, kdo řek, že je něco sanskrt, a ono je to pálí. Prostě ví, že ho nemůžu vystát. Přála bych ti vidět, jak se po něm ošklebuju, když se nekouká.“ „A co dělal u toho bazénu?“ „To je právě to! Nic! Vůbec nic! Jenom stál, usmíval se a koukal. Byl ze všech nejhorší.“ Zooey, dívaje se na ni skrz kouř doutníku, odpověděl nevzrušeně: „Vypadáš příšerně. Věříš?“ Franny se na něj zadívala. „Už jsem myslela, že tady prosedíš celý dopoledne a nerekneš to,“ odpověděla a dodala důrazně: „Hlavně buď od tý dobroty a nezačni se do mě hned po ránu navážet. Bez legrace.“ „Nikdo se do tebe nenaváží, karamádko,“ odpověděl Zooey zase tím nevzrušeným tónem. „Prostě vypadáš příšerně, no! Proč něco nesníš? Bessie říká, že tam má slepičí polívku a že –“ , Jestli přede mnou dneska ještě někdo řekne něco o slepičí polívce –“ Zooeyho pozornost však už byla někde jinde. Díval se do místa, kde sluncem zalitý afgán zakrýval Frannyina lýtka a kotníky. „Co je to?“ zeptal se. „Bloomberg?“ Natáhl prst a zlehka šťouchl do značně veliké, podivně mobilní vybouleniny pod afgánem. „Bloombergu? Jseš to ty?“ Vyboulenina se zachrula. I Franny na ni upřela pohled. „Nemůžu se ho zbavit,“ řekla. „Najednou mě přímo šíleně miluje.“ Bloomberg se po šťouchnutí Zooeyho pátrajícího prstu protáhl a začal si pomalu prohrabávat cestu na svobodu na dívčin klín. Franny ho v okamžiku, kdy se na denním světle, na slunci, vynořila jeho nevábná hlava, vzala pod předními packami a zvedla ho do výšky, aby se s ním mohla pozdravit z důvěrné blízkosti. „Dobrýtro, Bloomberčíčku,“ řekla a vtiskla mu žhavý polibek mezi oči. Bloomberg antagonisticky zamrkal. „Dobrýtro, ty starej tlustéj smraďochu. Dobrýtro, dobrýtro, dobrýtro!“ Líbala ho a líbala, ale kocour jí ten příliv náklonnosti ničím neoplatil. Místo toho se nešikovně, poněkud příliš prudce pokusil přemístit na Frannyinu klíční kost. Byl to obrovský, mourovatý, šedivý, „mužství zbavený“ kocour. „Vidíš, jak je přítulnej“ řekla Franny obdivně. „V životě jsem ho takhle přítulnýho neviděla.“ Podívala se na Zooeyho, pravděpodobně proto, aby jí dal za pravdu, ale jeho výraz za doutníkem byl nezúčastněný. „Pohlaď ho, Zooey! Podívej, jak je sladkej! Pohlaď si ho!“ Zooey natáhl ruku a pohladil Bloomberga po prohnutém hřbetě, jednou, dvakrát, ale pak toho nechal, vstal z konferenčního stolku a propletl se na druhou stranu pokoje ke klavíru, který stál otevřený, ve své černé steinwayovské obrovitosti proti gauči profilem do místnosti. Jeho lavička byla takřka přímo proti Franny. Zooey na ni usedl, váhavě, ale pak s naprosto neskrývaným zájmem pohlédl do not na stojánku. „Má takovejch blech, až to není hezký,“ řekla Franny.
Chvíli s kocourem zápolila a snažila se ho přinutit, aby zaujal na jejím klíně pozici poslušného mazlíčka. „Včera večer jsem mu jich našla čtrnáct. Jen na jedny straně.“ Přitlačila mu seshora zadek, aby si sedl, pak se podívala přes pokoj na Zooeyho. „Mimochodem, jakej je ten scénář?“ zeptala se. Jestlipak už včera večer konečně přišel?“ Zooey jí na to neodpověděl. „Můj ty bože,“ řekl, ale oči od not na stojánku neodvrátil. „Kdo vytáhl tohle?“ Noty měly nadpis „Proč jsi na mě tak ošklivá, holčičko?“ Byl to čtyřicet let starý kousek. Na obálce byla hnědá reprodukce fotografie pana Glasse a paní Glassové. Jak pan Glass, tak paní Glassová byli ve fraku a v cylindru. Usmívali se zářivými úsměvy do aparátu a oba se s rozkročenýma nohama nakláněli kupředu, opření o vycházkové hůlky. „Co je to?“ opáčila Franny. ,Já tam nevidím.“ „Bessie a Les. ,Proč jsi na mě tak ošklivá, holčičko.'„ „No jo,“ zahihňala se Franny. „Les včera uspořádal vzpomínkový večer. Kvůli mně. Myslí si, že mě bolí břicho. Vytahal i lavičky všechny kousky do posledního.“ „Mě by jen zajímalo, jak jsme se dostali od ,Proč jsi na mě tak ošklivá, holčičko' až do tyhle zatracený džungle. To mi řekni!“ To ti neřeknu, pokoušela jsem se na to příjít, ale márně',“ odpověděla Franny. ,Jaký je ten scenář? A přišel vůbec? Říkals, že kdosi – pan LeSage či jak se jmenuje – ho hodí k domovníkovi, až –“ „Přišel. Přišel,“ odpověděl Zooey. „Ale nechce se mi o něm mluvit.“ Strčil si doutník do úst a pravou rukou začal nahoře v diskantech hrát v oktávách melodii písně, která se jmenovala „Kinkajou“ a která byla z poněkud nepochopitelných důvodů v módě a s celou parádou z ní zase vyšla, než se Zooey narodil. „Nejenom přišel,“ pokračoval Zooey, „ale navíc mi včera volal Dick Hess, v jednu v noci, pacholek jeden – těsně po naší malé kontroverzi, a žádal mě, abych se s ním sešel na drink. A ke všemu v San Remu. Objevuje Village. Ach jo.“ „Nemlať do těch kláves,“ řekla Franny, jak ho pozorovala, „když už tady sedíš, tak ti budu dělat režiséra. A můj první režijní pokyn je, abys nemlátil do kláves.“ „Za dví, že nepiju. Za bé ví, že jsem se v New Yorku narodil a jestli něco nesnáším, pak je to milieu. Za cé ví, blbec jeden, že bydlím minimálně sedmdesát bloků od Village. A za dé jsem mu třikrát opakoval, že jsem v pyžamu a v trepkách.“ „Nemlať do těch kláves,“ režírovala ho Franny, hladíc Bloomberga. „Ale všechno marný, že přej to nemůže počkat. Že se mnou musí mluvit hned. Že je to strašně důležitý. Bez legrace. Abych byl taky jednou hodnej malej a skočil do taxíku a přijuchal za ním.“ „A přijuchals? S tím víkem taky nebouchni! To je můj druhej –“ „To víš, že přijuchal. Jak jinak, karamádko. Copak já mám nějakou vůli, hergot?“ odpověděl Zooey. Zavřel víko od klavíru, sice netrpělivě, ale nebouchl s ním. „A kromě toho mám ten problém, že nevěřím lidem, co nejsou z New Yorku. Ať tady totiž žijou sebedýl, mám vždycky strach, že až se budou pídit po nějaký malý arménský restauraci na Druhý avenue nebo po nějakým jiným lokále, něco je přejede nebo je někdo zmlátí či něco podobnýho.“ Nasupeně vyfoukl proužek kouře z doutníku přes noty „Proč jsi na mě tak ošklivá, holčičko“. „Zkrátka jsem tam jel,“ pokračoval. „A milej Dick tam sedí, je úplně daun, je přímo v psí náladě, ale je tak nabitej důležitejma zprávama, že nemoh počkat do dnešního odpoledne. Seděl u stolku v džínách a v nějakým apokalyptickým sportovním sáčku. Exulant z Des Moines v New Yorku. Nejradši bych ho byl zabil, na mou duši! To byla noc! Seděl jsem tam s ním dobrý dvě hodiny. Celou tu dobu mi vykládal, že jsem fouňa a že v naší famílii jsou samí psychopati a psychotický fenoméni. A když skončil s mou analýzou – a s analýzou Buddyho i Seymoura, který v životě neviděl – a v duchu došel k jakýmusi dilematu, jestli se má na zbytek večera proměnit v nějakou agresivní Colettovou nebo v stručnýho Thomase
Wolfa, vytáh najednou zpod stolu efektní aktovčičku s monogramem a strčil mi do podpaždí svůj novej scénář – hodinovku.“ Mávl rukou, jako by už chtěl to téma hodit za hlavu. Vstal však z lavičky u klavíru příliš prudce, než aby to gesto mohlo znamenat, že ho za hlavu skutečně hodil. Doutník držel v ústech, ruce měl v kapsách kalhot. „Léta letoucí jsem poslouchal Buddyho řečnický cvičení na téma herec,“ prohlásil. „Ale co já bych toho, kristepane, dokázal nacintat na téma spisovatelé, které jsem poznal!“ Chvíli stál pohroužen v myšlenky, ale pak začal těkat po místnosti. Zastavil se u gramofonu z roku 1920, podíval se na něj nepřítomným pohledem a pro vlastní pobavení dvakrát štěkl do jeho trouby. Franny, která ho pozorovala, se zahihňala, ale Zooey se zamračil a šel dál. U akvária s tropickými rybičkami, stojícího na rádiu z roku 1927, se náhle sehnul a vyndal doutník z úst. Se zjevným zájmem nakoukl dovnitř. „Moje černý molisky mi vymírají,“ řekl. Automaticky sáhl po nádobě s krmením pro rybičky, která stála vedle akvária. „Bessie je ráno krmila,“ upozornila ho Franny. Ještě pořád hladila Bloomberga a snažila se ho vypudit do šalebného krutého světa, kde nejsou teplé afgány. „Vypadají hladově,“ odpověděl Zooey, ale ruku od nádoby s krmením odtáhl. „Tady tenhle hošík se zdá úplně ušlej.“ Zaťukal nehtem na sklo. „Potřeboval bys trošku slepičí polívky, karamáde.“ „Zooey,“ řekla Franny, aby upoutala jeho pozornost. ,Jak teda vypadá stav? Máš dva nový scénáře. Jakej je ten, co ho k nám LeSage hodil taxíkem?“ Zooey ještě chvíli koukal na rybičky v akváriu. Pak, poslušen náhlého, ale zřejmě neodbytného popudu, se natáhl na koberec na záda. „V tom, co mi poslal LeSage,“ řekl a dal nohu přes nohu, „mám hrát nějakýho Ricka Chalmerse, je to salonní komedie, která je – věř si tomu nebo nevěř – jako když ji přetiskne z Frenchova seznamu her z roku 1928. Jediný rozdíl je v tom, že je fantasticky zaktualizovaná spoustou blábolu o komplexech, potlačených představách a o sublimacích, které autor odposlouchal od svého psychoanalytika.“ Franny se na něj zadívala – nebo aspoň na to, co z něj bylo z místa, kde seděla, vidět: na jeho podrážky a podpatky. „A co ten od Dicka?“ zeptala se. „Už jsi ho čet?“ „V tom od Dicka můžu hrát Berniho, senzitivního mladého dozorce. Je to nejodvážnější nejnekonvenčnější televizní opus, jakýs kdy četla.“ „To myslíš vážně? Je to fakt dobrý?“ ,Já jsem neřek, že je to dobrý. Já řek, že je to odvážný. Poslouchej ušima, karamádko. Ráno po tom, co se to objeví na obrazovce, se bude celá televize poplácávat po zádech a vybíjet se v orgiích vzájemných gratulací. LeSage. Hess. Pomeroy. Sponzoři. Celá ta odvážná cháska. Má se to rozjet dneska odpoledne. Jestli se to už nerozjelo. Hess vejde do LeSageovy kanceláře a řekne mu: ,Vážený pane LeSagei, nesu vám nový scénář, je to o jednom mladém senzitivním dozorci z podzemky, z kterého přímo srší odvaha a poctivost. A vím, vážený pane, že hned po scénářích hluboce jímavých a lidských, milujete nejvíc scénáře odvážném poctivé. A z tohohle scénáře, vážený pane, oboje, jak už jsem řekl, přímo srší. V jeho postavách se obráží různorodost amerického lidu. Je to sentimentální. A na patřičných místech drastické. V okamžiku, kdy toho senzitivního dozorce z podzemky začínají zmáhat jeho problémy a brát mu víru v člověka s velkým Č a v obyčejné lidi, přijde domů ze školy jeho devítiletá neteř a řekne mu několik hezoučkých, trefných vlasteneckých mouder, která dědíme z generace na generaci už od dob zálesácké ženy Andrewa Jaksona a která nám vštěpují v základní škole. Nemůže se to minout s úspěchem, vážený pane! Je to realistické, je to prosté, je to nepravdivé a je to tak otřepané a triviální, že tomu naši ziskuchtiví, panikářští a negramotní sponzoři určitě porozumí a bude se jim to líbit.' „ Náhle se zvedl a posadil. ,Jen teď jsem se vykoupal a už se zase potím jako prase,“ poznamenal. Vstal a přitom se letmo a jakoby proti své vůli podíval na Franny. Už už chtěl pohled odvrátit, ale místo toho se na ni zadíval pozorněji. Hlavu měla sklopenou a oči upírala na
Bloomberga na svém klíně, kterého nepřestávala hladit. Ale něco se tu změnilo. „A,“ poznamenal Zooey a se zřejmou touhou po střetnutí přešel ke gauči. „Madam pohybuje rty. Modlitba je tady.“ Franny nezvedla pohled. „Co to kruci děláš?“ zeptal se. „Utíkáš tím snad před mým nekřesťanským postojem k umění pro lid?“ Teprve teď pohled zvedla, zavrtěla hlavou, zamrkala a usmála se na něj. Její rty se předtím vskutku pohybovaly a pohybovaly se i teď. „Moc se na mě necul, prosím tě,“ řekl Zooey suše a vzdálil se od ní. „Tohle mi vždycky dělal Seymour. Ten náš haushalt je zamořenej lidma, který se na člověka v jednom kuse culej.“ Palcem pořádkumilovně zastrčil na jedné poličce vyčuhující knížku, pak šel dál, až se dostal k střednímu oknu pokoje, které od stolku z třešňového dřeva, na němž paní Glassová vyplňovala šeky a psala dopisy, dělilo sedátko pod okny. Tam se postavil zády k Franny a s rukama znovu v kapsách a s doutníkem v ústech se zadíval ven. „Víš, že možná v létě pojedu točit do Francie?“ řekl podrážděně. „Už jsem ti to říkal?“ Franny se zadívala se zájmem na jeho záda. „Ne, neříkal!“ odpověděla. „Fakt? A co?“ Zooey s pohledem přes makadamovou střechu školy na druhé straně ulice odpověděl: „Ále, to je dlouhá historie. Je tady jeden chlap z Francie a slyšel tu desku, co jsem natočil s Philippou. Před pár nedělema jsem s ním obědval. Je to vyloženej šnorer, ale celkem sympaťák a zřejmě je tam právě v kursu.“ Dal si nohu na sedátko pod oknem. „Nic není definitivní – u těchhle typů není jaktěživo nic definitivní – ale myslím, že jsem ho tak napůl nahustil, aby natočil film podle toho Lenormandova románu. Podle toho, co jsem ti poslal.“ „Aha! Jú, to je prima, Zooey. A kdy myslíš, že bys jel, kdybys jel?“ • „Prima to není. To je ten malér. Rád bych to dělal, to jo. To rozhodně. Jenže se mi zoufale nechce z New Yorku. Abych ti řek pravdu, já tyhle takzvaný tvůrčí typy, co jsou ochotný nasednout na jakoukoli loď, prostě nesnáším. A je mi úplně putna, jaký k tomu mají důvody. Tady jsem se narodil, tady jsem chodil do školy, Tady mě přejelo auto – dokonce dvakrát a na stejný ulici, herdek! Tak co mám co hrát v nějaký Evropě, šmarjájózef!“ Franny upírala zamyšleně pohled na jeho záda v bílém popelínu. Její rty však dál nezvučně formulovaly slova. „Tak proč tam jedeš?“ zeptala se. „Když máš na to takovýhle názor?“ „Proč?“ opáčil Zooey, ale neohlédl se. „Především proto, že už mě štve každý ráno rozběsněnej vstávat a každej večír si chodit rozběsněnej lehnout. A abych už jednou přestal kritizovat všechny ty ubožáky s žaludečníma vředama, co znám. I když by mi tohle samo o sobě zas tak nevadilo. Poněvadž když někoho kritizuju, tak mu to aspoň řeknu od plic, a vím, že si dřív nebo pozdějc každou kritiku, co vyslovím, pořádně odskáču, ať už tak nebo tak. Tohle by mi tak moc nevadilo. Ale mám v sobě něco – Jéžiši Kriste – něco, čím zřejmě narušuju morálku lidí z televize, a na to se mi už nechce koukat. Řeknu ti přesně, jak to se mnou je. Každej, kdo se mnou dělá, začne mít pocit, že vlastně nechce odvést dobrou práci, jenom že ji chce mít odvedenou tak, aby ji všichni jeho známí za dobrou považovali – kritika, sponzoři, publikum, dokonce i učitel jeho dětí. Tohleto je moje vada. Tohleto je moje nejhorší vada.“ Zamračil se na střechu školy, pak si špičkami prstů setřel z čela pot. Když uslyšel, že Franny něco řekla, prudce se k ní otočil. „Cože?“ zeptal se. ,Já jsem tě neslyšel.“ „Nic. Řekla jsem jen.Panebože'.“ „Proč.Panebože' ,“ zeptal se Zooey popuzeně. „Ále – jen tak. A buď tak laskav a neutrhuj se na mě. Jenom jsem se nad tím zamyslela, no! Skoda totiž, žes neviděl v sobotu mě. Vykládáš mi tady, že narušuješ morálku lidí! Já jsem zase Laneovi totálně zkazila celej den. Nejen že jsem mu každou hodinu přesně v nula nula omdlela, ale navíc jsem zřejmě na ten hezkej, přátelskej, normální, s pitím spojenej fotbalovej zápas, od kterýho každej čekal, jak mu na něm bude dobře, jela celou tu dálku jen proto, abych se na něj, ať řekne co řekne, vyloženě utrhla nebo mu odporovala nebo – já nevím – prostě mu ho celej zkazila.“ Zavrtěla hlavou. Ještě
pořád hladila Bloomberga, ale už jen mechanicky. Terčem jejího pohledu byl zřejmě klavír. „Zkrátka jsem si nedokázala nechat názor na jednu jedinou věc pro sebe,“ řekla. „Byl to přímo děs. Takřka tu minutu, co jsme se setkali na nádraží, jsem do něj začala šťourat a šťourala jsem do něj a šťourala, ať řekl svý mínění nebo názor o čemkoli – ale o čemkoli. Úplně o čemkoli. Napsal jakejsi úplně nevinnej esej, v kterým si vzal pod mikroskop Flauberta, a byl na něj strašně pyšnej a chtěl, abych si to přečetla, ale na mě z toho najednou zavanula katedra anglistiky a študácká přemoudřelost, a tak jsem se zmohla jen na to – „ Nedořekla. Znovu zavrtěla hlavou. Zooey, ještě pořád natočený k ní, se na ni zadíval přimhouřenýma očima. Zdála se ještě bledší, ještě víc jako po nějaké operaci, aby se tak řeklo, než když se probudila. ,Je to div, že mě nezastřelil,“ pokračovala. „Ale kdyby to byl udělal, zaručeně bych mu k tomu pogratulovala, na mou duši.“ „Tuhle kapitolu jsi mi odvyprávěla už včera večer. Nemám chuť hned po ránu na nějaký zamřelý reminiscence, karamádko,“ řekl Zooey a zahleděl se znovu z okna. „Předně děláš tu chybu, že nadáváš na lidi a na věci, místo na sebe. Stejně jako já. Já dělám tu samou chybu s televizí – to si uvědomuju. A to není správný. Tohle je v nás. Říkám ti to pořád. To jsi tak zabedněná, hergot? Nebo co?“ „Nejsem zabedněná, ale ty v jednom kuse –“ „Tohle je v nás“ uťal jí řeč Zooey. ,Jsme prostě zrůdky. Ty dva pacholci si nás hned v mládí pučili a udělali z nás zrůdky se zrůdnými měřítky, v tom je ten fór. Jsme půl žena půl hada, a dokud nebudou půl žena půl hada i všichni ostatní, nedojdem do konce života na minutku klidu.“ Zachmuřil se, dost výrazně, vložil doutník do úst, zatáhl, ale doutník byl vyhaslý. „A ke všemu,“ pokračoval bezprostředně, „máme komplex.chytrých hlaviček'. Dodnes vysíláme do éteru. Všichni. Nemluvíme, řečníme. Nekonverzujem, podáváme výklady. Aspoň já. Tu minutu, co se octnu v místnosti s někým, kdo má obě uši, stane se ze mě buď hotová vědma nebo rejč v lidský podobě. Protiva všech protivů. Vem si například ten včerejší večer. Ve městě, v tom San Remu. V jednom kuse jsem se modlil, aby mi Hess nezačal vypravovat děj svýho novýho scénáře. Věděl jsem na beton, že ho má. Věděl jsem na beton, že se z toho podniku nedostanu, abych si ho nenes s sebou domů. Ale v jednom kuse jsem se modlil, aby mě ušetřil vypravovaný předpremiéry. Není to žádnej blbec. Ví dobře, že si nedokážu nechat svoje mínění pro sebe.“ Najednou, aniž sundal nohu ze sedátka, se prudce otočil, popadl, drapl sirky, ležící na matčině psacím stole. Pak se obrátil zpátky k oknu, k výhledu na střechu školy, a znovu si strčil do úst doutník – ale okamžitě ho zase vyndal. „Ale, ať mi vleze na záda,“ řekl. ,Je tak blbej, že nad ním člověku srdce usedá. Je jak všichni televizníci. A filmaři z Hollywoodu. A celá Broadway. Všechno sentimentální je u něj hluboce jimavý, každá surovost je podle něj realismus, a když něco skončí fyzickým násilím, pokládá to za logický vyvrcholení něčeho, co není ani trochu –“ „A řek's mu to?“ ,Jak by ne! Copak jsem ti právě neřek, že si nedokážu nechat svý mínění pro sebe? Jak by ne! Když jsem ho tam nechal sedět, zaručeně si přál, aby byl mrtvěj. Nebo aby byl mrtvěj jeden z nás – doufám, že si přál, abych to byl já. Zkrátka a dobře jsem z toho San Rema odešel přímo stylově.“ Sundal nohu ze sedátka. S výrazem, v němž byla nervozita, ale i vzrušení, se otočil, odstrčil od matčina psacího stolku židli a posadil se. Znovu si zapálil doutník, pak se opřený oběma rukama o desku z třešňového dřeva vzpurně nahrbil. Vedle kalamáře stál předmět, který jeho matka používala jako těžítko: malá skleněná koule na černém plastikovém podstavečku, v níž byl sněhulák s rourou od kamen místo klobouku. Zooey vzal kouli, zatřepal s ní a pak seděl a pozoroval víření sněhových vloček. Franny, která se na něj dívala, si zastínila rukou oči, protože seděl v hlavním sloupci slunečních paprsků, dopadajících do místnosti. Byla by se mohla na gauči přesunout, pakliže se na něj chtěla dál dívat, ale tím by byla vyrušila Bloomberga, který jí ležel na klíně a zřejmě spal. ,Je to pravda, že máš vředa?“ zeptala se zničehonic. „Maminka povídala, že máš žaludečního vředa.“
,Jak bych neměl! Jak bych neměl, propánakrále! Žijeme v kalijuze, karamádko, v éře železa. Každej, komu je víc než patnáct a nemá žaludečního vředa, je něco jako špión.“ Znovu, energičtěji zatřepal sněhulákem. „Nejlegračnější na tom je,“ pokračoval, „že mám Hessa rád. Nebo aspoň dokud do mě nezačne hůrou důlou cpát to svý ubohý umění. Když pro nic jinýho, tak proto, že v tom našem ustrašeným superkonzervativním superkonformním blázinci nosí tak příšerný kravaty a komický obleky s vycpávkama. A pro tu jeho namyšlenost. Ten šašek je tak namyšlenej, že je až skromnej. Má totiž o sobě a o tom svým velikým, rádoby odvážným „nekonvenčním“ talentu tak vysoký mínění, že ho podle svýho názoru nemůže věnovat ničemu menšímu, než je televize – což je vlastně, když se nad tím zamyslíš, jakási zvrácená skromnost.“ Koukal na skleněnou kouli, dokud se sněhová bouře trochu neutišila. „Svým způsobem mám rád i LeSageho. Všechno, co má, je to nejlepší – jeho kabát, jeho jachta s dvěma kajutama, známky, které dostává jeho syn na Harvardu, jeho elektrický holicí strojek, všechno. Jednou mě pozval k nim domů na večeři a na příjezdové cestě mě zarazil a zeptal se mě, jestli se ještě z filmů pamatuju na ,zesnulou Carole Lombardovou'. Nato mě upozornil, že setkání s jeho ženou bude pro mě asi šok, poněvadž vypadá, jako by z oka vypadla Carole Lombardové. Za tohle ho nejspíš nepřestanu mít do smrti rád. Z jeho ženy se totiž vyklubala strašně unavená, prsatá blondýna, která vypadala jak Peršanka.“ Vtom se ohlídl na Franny, protože něco řekla. „Cože?“ zeptal se. „No jo!“ opakovala Franny – bledá, ale celá rozzářená. Bylo vidět, že tohle rozhodlo, aby i ona měla od téhle chvíle až do smrti ráda pana LeSageho. Zooey chvíli mlčky pokuřoval doutník. „Co mě na Dickovi Hessovi tak ničí,“ řekl, „co mě na něm tak rozesmutňuje nebo vzteká či jak bych tomu krucifix řek, je, že ten první scénář, co napsal pro LeSageho, byl poměrně dobrej. Ten byl upřímně řečeno skoro dobrej. Bylo to první, co jsme od něj natočili – tys ten film myslím neviděla, bylas ve škole nebo kde. Hrál jsem v něm mladého farmáře, který žije sám s tátou, mladíka, který má pocit, že farmaření nenávidí. Dalo jim to s tátou vždycky zabrat, aby schrastili aspoň na živobytí, a tak když táta umře, prodá mladej veškerej dobytek a dělá si velký plány, jak si odjede vydělávat do ,velkoměsta'.“ Vzal znovu sněhuláka, ale nezatřepal s ním – jenom s ním, jak ho držel za podstavec, otočil. „Mělo to pár pěkných míst,“ pokračoval. „Když jsem prodal ty krávy, tak jsem pak chodil dál na pastvu a hledal je. A když jsem si na rozloučenou vyšlap se svou holkou, těsně před tím, než jsem odjel do města, tak jsem ji v jednom kuse kormidloval směrem k tomu prázdnýmu pastvisku. A když jsem pak přijel do toho velkoměsta a dostal práci, trávil jsem všechen svůj volný čas tím, že jsem se potloukal kolem jatek. A pak jednou ve velkým frkéru na hlavní ulici zabočilo jedno auto doleva a proměnilo se v krávu. A já jsem se k němu rozběh právě ve chvíli, kdy naskočila červená, a to auto mě přejelo – ta kráva mě rozdupala.“ Zatřepal sněhulákem. „Byl to takovej ten pořad, na kterej se člověk pravděpodobně nemůže koukat a stříhat si při tom nehty na nohou, ale rozhodně jsem neměl pocit, že musím po zkoušce utíkat ze studia domů kanálama. Bylo to aspoň ohromně nový, bylo to z něj! A vymykalo se to tý donekonečna omílaný šabloně. Proč ten chlap nejede domů, herdek, znovu natankovat? Proč nejedou všichni domů, herdek! Už mě to krká dělat pořád toho zloducha, co každýmu všechno zmaří. Kristepane, přál bych ti vidět Hessa a LeSageho, když se baví o nějakým novým pořadu. Nebo o čemkoli novým. Dokud se tam nezjevím já, jsou šťastný jako blechy. Připadám si jako ty postrachové, před kterýma varuje Seymorův milovaný Čuang-c. ,Uzříte-li, že se k vám belhá takzvaný rozumbrada, střežte se ho!' „ Seděl bez hnutí a pozoroval vířící sněhové vločky. „Někdy bych sebou s rozkoší pláč na zem a umřel,“ řekl. Franny se právě v tom okamžiku dívala na vybledlou skvrnu u klavíru na druhé straně pokoje, kam dopadalo slunce; její rty se velice znatelně pohybovaly. „Nedovedeš si představit, jak je to komický,“ řekla nepatrně rozechvělým hlasem.
Zooey na ni pohlédl. Její bledost ještě podtrhávala nenamalovaná pusa. „Všechno, co mi tady vykládáš, mi totiž připomíná, co jsem se v sobotu pokoušela říct Laneovi, když ze mě páčil, co to se mnou je. Přímo při martini, při šnekách a tak. Já jen, že mě štvou podobný věci, i když ne úplně stejný, jako tebe, a ze stejnejch důvodů. Aspoň se mi to podle tvých řečí zdá.“ Právě v tom okamžiku jí z klína vstal Bloomberg, začal se točit dokolečka dokola, spíš jako pes než kočka, a hledat si pozici, v níž by se mu lip spalo. Franny mu mimoděk položila něžně na hřbet ruku, aby ho usměrnila, a mluvila dál..Jednou už jsem upřímně řečeno dospěla do stadia, kdy jsem si řekla, a hezky nahlas, jako bych měla o kolečko víc: Jestli od tebe ještě uslyším jedno jediný šťouravý rejpavý nekonstruktivní slovo, Franny Glassová, tak jsme spolu domluvily – a definitivně. A nějakou tu dobu to se mnou docela ušlo. Když nic jinýho, byla jsem celej měsíc zticha, když někdo řek něco, co mi připadalo jako vysokoškoláckej blábol nebo mi to až do nebe zavánělo egem či něčím podobným. Chodila jsem do kina nebo jsem hodiny a hodiny dřepěla v knihovně nebo jsem psala jak zjednaná eseje o restaurační komedii a o podobných blbostech – ale aspoň mi to přinášelo to potěšeni, že jsem chvílemi nemusela poslouchat vlastní hlas.“ Zavrtěla hlavou. ,Jenže pak jednou ráno – bum bác! – jsem s tím začala nanovo. Z jakýhosi důvodu jsem celou noc nespala, ale musela jsem v osm na francouzskou literaturu, a tak jsem nakonec vstala, oblíkla se, uvařila si trochu kafe a vydala se po kampusu. Měla jsem vlastně chuť podniknout dlouhou projíždku na kole, jenže jsem se bála, že by všichni slyšeli, jak ho vytahuju ze stojanu – vždycky při tom něco upadne, a tak jsem si jen šla sednout do budovy, kam chodíme na literaturu. Seděla jsem a pak jsem vstala a začala popisovat tabuli citáty z Epikteta. Popsala jsem celou přední stranu – ani jsem nevěděla, že si z něj tolik pamatuju. Ale než se tam nahrnuli lidi, tak jsem to smazala – zaplaťpámbů! Bylo to stejně dětinství – Epiktetovi bych se tím zaručeně totálně zprotivila – jenže…“ Zaváhala. ,Já nevím, ale asi jsem prostě chtěla na tý tabuli vidět jméno někoho sympatickýho. Zkrátka a dobře tímhle to začalo nanovo. Celej den jsem do každýho šťourala. Do profesora Fallona… do Lanea, když jsem s ním mluvila po telefonu. Do profesora Tuppera. Bylo to čím dál horší. Dokonce jsem začala šťourat do svý spolubydlící. Můj ty bože, chudinka Bev! Každou chvíli jsem ji přistihla, jak se na mě zničehonic zadívala, jako by doufala, že se rozhodnu z toho pokoje vystěhovat, aby se tam moh nakvartýrovat někdo aspoň kapičku příjemnej a normální, někdo, kdo by ji nechal chvíli na pokoji. No prostě děs! A nejhorší na tom bylo, že jsem si uvědomovala, jak jsem protivná, že jsem si uvědomovala, jak lidi deprimuju nebo dokonce zraňuju – jenže jsem s tím prostě nedokázala přestat! Prostě jsem nedokázala toho šťourání do lidí nechat.“ Na chvíli se odmlčela a přimáčkla Bloombergovi vrtící se zadek. Zdála se duchem značně nepřítomná. „A nejhorší to bylo při vyučování,“ pokračovala odhodlaně. „To bylo vůbec nejhorší. Zkrátka mi vlezlo do hlavy – a ne a ne to dostat ven –, že univerzita je jenom jedna z těch blbáren a nesmyslností, co jsou na světě jen od toho, aby se na zemi hromadily další poklady a podobně. Já jen, že poklad je přece poklad, prokristapána. A jakej je v tom rozdíl, jestli ho představujou peníze nebo majetek nebo třeba kultura či jen obyčejný vědomosti? Připadalo mi – a ještě pořád mi připadá –, že když z těch věcí člověk stáhne obal, jsou vlastně všechny stejný. A někdy si myslím, že vědomosti – nebo aspoň vědomosti pro vědomosti – jsou ze všeho nejhorší. Rozhodně nejmíň omluvitelný.“ Nervózně, a aniž to vlastně měla v nejmenším zapotřebí, si shrnula rukou vlasy dozadu. „Myslím si, že by mě to tak strašně nedeptalo, kdyby někdo aspoň občas – aspoň občas – pro formu letmo nadhodil, že by vědomosti měly víst k moudrosti, a že když nevedou, je to jen hnusný marnění času. Jenže nikdo nic takovýho jakživo neřekne! Na škole jakživo neuslyšíš jedinou narážku na to, že cílem všech vědomostí by měla bejt moudrost. Dokonce ani to slovo moudrost takřka nikdy neslyšíš! Mám ti říct něco komickýho? Něco fakt komickýho? Za ty takřka čtyři roky na univerzitě – a to je pravda pravdoucí– za ty takřka čtyři roky na univeritě jsem, pokud se správně pamatuju, slyšela výraz ,moudrej člověk' jenom jednou, a to v prvním jaru na přednášce z občanský výchovy!
A víš, v jakým smyslu ho bylo použito? Bylo ho použito v souvislosti s jakýmsi milým, nudným postarším státníkem, co si nahrabal na burze balík a pak odjel do Washingtonu a stal se tam poradcem prezidenta Roosevelta. Čestně! Za takřka čtyři roky na vysoké škole! Já neříkám, že se to stane každýmu, ale když na to pomyslím, tak mě to tak veme, že se mi chce umřít.“ Umlkla a zřejmě se chystala znovu věnovat Bloombergovým zájmům. Rty měla jen o něco méně bezbarvé než obličej. Kromě toho je měla mírně popraskané. Zooey z ní stejně jako předtím nespouštěl oči. ,Já bych se tě rád na něco zeptal, Franny,“ řekl zničehonic. Otočil se zpátky k desce psacího stolku, zamračil se a zatřepal sněhulákem. „Co sleduješ tou modlitbou k Ježíšovi?“ zeptal se. „Toho jsem se snažil včera dopídit, než jsi mi řekla, abych koukal vystřelit. Mluvíš o hromadění pokladů – peněz, majetku, kultury, vědomostí a tak dále a tak dále. Ale tím, že opakuješ modlitbu k Ježíšovi – prosím tě, nech mě nejdřív domluvit – tím, že v jednom kuse opakuješ tu modlitbu k Ježíšovi, nepokoušíš se i ty naskládat si nějaké poklady? Něco, co má stejně jako ty ostatní, materiálnější věci nějakou zatracenou směnnou hodnotu? Nebo je v tom nějaký rozdíl, poněvadž je to modlitba? Já jen jako, jestli je v tom u tebe nějaký rozdíl, na kterou stranu kdo svý poklady skládá, jestli na tuhle nebo na onuhle? Jestli je skládá na tu, kde ji zloději nemůžou vykopat ani ukrást? Mění tohle něco u tebe na věci? Tak přece vteřinku počkej – počkej, až domluvím, prosím tě.“ Několik vteřin seděl a pozoroval miniaturní sněhovou vánici ve skleněné kouli. Pak řekl: „Ty totiž k té modlitbě přistupuješ tak, že mi z toho naskakuje husí kůže, jestli chceš co vědět. Myslíš si, že tě chci donutit, abys s ní přestala. Jestli chci nebo nechci, to nevím – to je náramně diskutábl otázka – ale rád bych, abys mi objasnila, co tě ksakru ponouká, abys ji říkala.“ Zaváhal, ale ne na tak dlouho, aby Franny popřál čas vzít mu slovo. „Když na to vemem čistou, prostou logiku, není tu, aspoň jak se na to dívám já, pražádný rozdíl mezi člověkem, chtivým materiálních – nebo dokonce intelektuálních – pokladů, a člověkem chtivým pokladů duchovních. Poklad je přece poklad, jak sama říkáš, hergotsakra, a myslím, že devadesát procent všech svatých, co se odřekli světa, byli stejní hamouni a v podstatě stejně ohavná a nesympatická čeládka jako my ostatní.“ Franny odpověděla tak ledově, jak jí to jen její rozechvělý hlas dovolil. „Už tě smím přerušit, Zooey?“ Zooey nechal sněhuláka sněhulákem, vzal tužku a začal si s ní pohrávat. „Beze všeho, jen mě přeruš,“ odpověděl. „Tohle všechno, co mi tady říkáš, vím. Neříkáš mi jedinou věc, která by mě byla samotnou nenapadla. Říkáš, že od tý modlitby k Ježíšovi něco čekám – a že jsem proto vlastně stejnej hamoun, abych použila tvých slov, jako ten, kdo chce soboli kožich nebo se proslavit nebo mít takový postavení, aby před ním lidi padali na zadek. To všechno vím! Páni, za jakýho pitomecka mě to máš?“ Chvění v jejím hlase dosáhlo takové intenzity, že takřka zadrhávala. „No dobrá, tak se uklidni, tak se uklidni.“ ,Jak se můžu uklidnit, když tě člověk poslouchá, tak by se vztek! Proč myslíš, že jsem v tom idiotským pokoji, že hubnu jak o závod – že dělám Bessie a Lesovi starosti, div z toho nezfamfrněj, nebo proč obracím domácnost vzhůru nohama a podobně? Nemyslíš, že mám dost rozumu, abych si i já dělala hlavu s tím, co mě k tý modlitbě ponouká? Právě tohle mi dělá hlavu. Jen proto, že jsem vybíravá v tom, co chci – v tomhle případě osvícení nebo mír v duši, a ne peníze nebo důležitost či slávu nebo podobně – nejsem o nic menší egoista a sobec než všichni ostatní. A možná že větší. Na to nepotřebuju slavnýho Zachariáše Glasse, kterej by mi to vyložil!“ V tomhle místě se jí hlas znatelně zlomil a začala znovu věnovat velkou pozornost Bloombergovi. Dalo se předpokládat, že má slzy na krajíčku, pakliže se jí už neřinou. Zooey, který vyplňoval na druhé straně psacího stolku všechna „o“ na reklamě, jež byla po straně malé psací mapy, tlačil vší silou na tužku. Ještě chvíli v této činnosti pokračoval, pak tužku odhodil ke kalamáři. Ze žlábku měděného popelníku vzal doutník, co si tam předtím odložil. Byl už jen asi pěticentimetrový, ale ještě hořel. Zooey zhluboka zatáhl, jako by to byl
kyslíkový přístroj a jako by nikde jinde na světě nebyl vzduch. Pak se takřka násilím přinutil podívat se znovu na Franny. „Mám se ti pokusit sehnat na večer k telefonu Buddyho?“ zeptal se. „Podle mě by sis měla s někým pohovořit – já jsem ti v tomhle na pendrek.“ Díval se na ni a čekal. „Co říkáš, Franny?“ Franny měla hlavu skloněnou. Vypadalo to, jako by hledala Bloombergovi v kožichu blechy, neboť její prsty se velice pilně probíraly chomáčky jeho srsti. Po pravdě řečeno už plakala, ale aby se tak řeklo velice komorně. Slzy jí tekly, neozývaly se však žádné zvuky. Zooey ji zhruba minutu pozoroval a pak řekl, ne sice zrovna laskavě, ale taky ne hartusivě: „Co říkáš, Franny? Mám se pokusit dostat k telefonu Buddyho?“ Zavrtěla hlavou, ale nezvedla ji. Hledala dál Bloombergovi blechy. Po nějaké chvíli mu přec jen odpověděla, ne však zvlášť slyšitelně. „Cože?“ zeptal se Zooey. Franny své prohlášení zopakovala. „Chtěla bych si promluvit se Seymourem,“ řekla. Zooey na ni ještě chvíli upíral pohled, ale v obličeji se mu v podstatě nezračilo nic – jenom mu na poněkud protáhlém, výrazně irském horním rtu vyskočila šňůra perliček potu. S prudkostí, která pro něj byla charakteristická, se otočil a vstal od stolku – netypicky pomalu – a s nedopalkem doutníku zaujal znovu své postavení s jednou nohou na sedátku pod oknem. Vyšší člověk s delšíma nohama – například kterýkoliv z jeho bratrů – by možná nohu na sedátko zvedl ladněji. Jakmile však měl nohu nahoře, budil dojem tanečníka, jenž zaujal pózu. Ze začátku jen chvílemi, pak už zcela nepokrytě věnoval pozornost malému výjevu, který se odehrával pod okny o čtyři poschodí níž na druhé straně ulice – v celé své kráse, bez zásahů jakýchkoli autorů, režisérů i vedoucích produkce. Před tou soukromou dívčí školou stál mohutný javor – jeden ze čtyř nebo pěti stromů té šťastnější strany ulice – a v tomhle okamžiku se za ním schovávala sedmi nebo osmiletá holčička. Měla na sobě námořnicky modrou kajdu a skotskou čepičku, která měla takřka stejný odstín červeně jako přikrývka na posteli ve Van Goghově pokoji v Arles. Ze Zooeyho nadhledu se upřímně řečeno podobala opravdovskému cákanci barvy. Asi tak pět metrů od holčičky pobíhal mladý jezevčík se zeleným koženým obojkem a s vodítkem a hledal stopu své paničky. Lítal jak šílený pořád dokola a tahal vodítko za sebou. Byl z toho odloučení už takřka k nesnesení zoufalý a zachytil její stopu skutečně v nejvyšší Čas. Oba měli nesmírnou radost ze shledání. Jezevčík slabě vyštěkl, pak se oddaně, přešlapuje z nohy na nohu, plazil celý přikrčený kupředu, až na něj jeho panička něco zavolala, rychle překročila drátěnou ohrádku kolem stromu a vzala ho do náruče. Jazykem, srozumitelným pouze účastníkům této hry, mu řekla několik pochvalných slov, pak ho postavila na zem, sebrala ze země vodítko a nato se oba bok po boku vydali vesele k západu směrem k Páté avenue a k Central parku, pryč ze Zooeyho zorného pole. Zooey položil ruku zamyšleně na příčku mezi skleněnými tabulkami, jako by se chystal vytáhnout okno, vyklonit se a sledovat je, jak mizí. Ale držel v té ruce doutník a váhal o vteřinku déle, než měl. Zatáhl z doutníku. „Doprkvantic,“ řekl, „na světě jsou hezký věci – fakt hezký. A my jsme takoví blbci, že se od nich necháme odvádět. Jak se něco netýká našeho malýho prašivýho ega, tak nám to může bejt úplně ukradený.“ Franny za jeho zády se právě v tom okamžiku s bezelstnou vehemencí vysmrkala; bylo to značně hlasitější zatroubení, než by člověk od tak hezkého a jemného orgánu očekával. Zooey se otočil a poněkud káravě se na ni zadíval. Franny si utírala pilně nos několikrát přeloženým papírovým kapesníčkem a přitom se na něj rovněž dívala. „Promiň,“řekla. „Ale snad se ještě smím vysmrkat?“ „Už jsi skončila?“ ,Jo! Už! Páni, tohle je ale famílie! Tady se člověk nemůže ani vysmrkat beze strachu, že ho za to někdo zabije.“ Zooey se otočil zpátky k oknu. Zabafal. Prohlížel si vzorek, který tvořily betonové kvádry školní budovy. „Buddy mi jednou před několika lety řek něco, co bylo poměrně rozumný,“ odpověděl. ,Jen kdybych si vzpomněl, co to bylo.“ Zaváhal a Franny, přestože si ještě utírala nos, k němu zvedla oči. Kdykoliv se totiž
Zooey tvářil, jako by si na něco nemohl vzpomenout, sledovali ho jeho bratři a sestry vždycky bez výjimky s velkým zájmem, a dokonce s troškou pobavení. Bylo to vždycky váhání jen na oko. Většinou to byla přímá transpozice jeho chování během těch pěti, beze vších pochyb formativních let, za nichž pravidelně účinkoval v pořadu „Chytrá hlavička“ a za nichž si vypěstoval zvyk svraštit čelo a tvářit se, že se snaží získat čas, jak to dělaly ostatní děti, co v pořadu účinkovaly, aby se nezdálo, že se chce blýskat svou poněkud zrůdnou schopností citovat okamžitě a většinou doslova takřka všechno, co kdy s opravdovým zájmem přečetl nebo dokonce jenom vyslechl. I teď měl čelo svraštěné, ale promluvil o něco dřív, než měl za takovýchto okolností ve zvyku, jako by cítil, že ho Franny, jeho stará partnerka z rozhlasu prokoukla. „Řek, že i člověk, který leží na úpatí pahorku s proříznutým hrdlem, krvácí a pomalu umírá, a vtom kolem něj jde nějaká hezká holka nebo stará ženská, na hlavě krásný džbán, který se ani nezakymácí, by se měl dokázat zvednout na jednu ruku a sledovat ten džbán, dokud nezmizí bez úhony za vrcholkem.“ Zamyslel se nad tím, pak tiše frkl. „To bych ho rád viděl, pacholka.“ Zatáhl z doutníku. „V tyhle famílii má každej svoje náboženství v jiný ambaláži,“ poznamenal s očividným nedostatkem zbožné úcty v hlase. „Největší odvazník byl Walt. Walt a Boo Boo měli nejodvážnější náboženskou filozofii z celý naší famílie.“ Znovu zatáhl z doutníku, jako by tím chtěl smazat dojem, že se tím baví. „Walt jednou řek Wakerovi, že všichni členové naší rodiny zřejmě ve svých minulých vtěleních nahromadili tááákovouhle hromadu špatný karmy. Měl na to teorii. Walt. Že náboženský život a veškerý trápení, co z něho plynou, je prostě trest, co Bůh sesílá na ty, co mají tu drzost ho obviňovat, že stvořil škaredej svět.“ Z gauče k němu dolehlo zachechtání uznalého publika. „To jsem nikdy neslyšela,“ řekla Franny. „A jakou náboženskou filozofii má Boo Boo? Já myslela, že žádnou.“ Zooey chvíli neříkal nic, pak odpověděl: „Boo Boo? Boo Boo je přesvědčená, že svět stvořil pan Ashe. To má zřejmě z ,Deníku' M. Kilvertové. Když školní děti ve farnosti paní Kilvertové dostaly otázku, kdo stvořil svět, jedno dítě odpovědělo: ,Pan Ashe.'„ Tohle Franny slyšitelně nadchlo. Zooey se otočil, podíval se na ni, a protože byl nepředvídatelný mladý muž, najednou se silně zaškaredil, jako by se z něj zničehonic stal zarytý odpůrce frivolity v jakékoli formě. Sundal nohu ze sedátka, svěřil nedopalek doutníku měděnému popelníku na psacím stolku a odešel od okna. Pomalu, s rukama v kapsách přecházel přes místnost, ale bylo vidět, že má určitý cíl. „Měl bych už padat. Mám s někým sraz na oběd,“ řekl a hned nato se sehnul, aby mohl pohodlně, majetnicky prozkoumat vnitřek akvária s rybičkami. Zaťukal neodbytně nehtem na sklo. „Stačí, abych se na pět minut obrátil zády, a nikdo se nestará, že mi moje molisky vymírají. Měl jsem si je s sebou vzít na univerzitu. Já věděl, jak to dopadne.“ „Ale Zooey! To říkáš už pět let. Proč si nekoupíš pár nových?“ Zooey nepřestával ťukat na sklo. „Vy jste všichni stejný, vy vysokoškolácký nedorosti. Máte srdce z kamene. To nebyly jen nějaký obyčejný molisky, karamádko. Byli jsme ohromný přátelé.“ Jakmile to dořekl, natáhl se znovu na koberci do mezery mezi skříňkou s rádiem značky Stromberg-Carlson z roku 1932 a javorovým stojánkem přecpaným časopisy, ale přes svůj štíhlý trup se tam jen tak tak vešel. Franny z něj už zase viděla jen podrážky a podpatky sportovních polobotek. Jen se však natáhl, už se znovu vymrštil do sedu: ve Frannyině zorném poli se najednou objevila jeho hlava i ramena, což v sobě mělo v jistém smyslu stejnou makabrózní grotesknost, jako když ze skříně najednou vypadne mrtvola. „Modlitba ještě pokračuje, hm?“ zeptal se a znovu jí zmizel z očí. Chvíli ležel klidně, pak se silným akcentem londýnských vyšších tříd, takže mu bylo sotva rozumět, řekl: „Kdybyste mi mohla věnovat minutečku, slečno Glassová, tak bych si s vámi rád pohovořil.“ Od gauče na druhé straně místnosti mu odpovědělo nápadné zlověstné ticho..Jestli chceš, můžeš si přitom říkat dál svou modlitbu, nebo si hrát s Bloombergem, nebo si klidně kouřit, ale věnuj mi pět minut nepřerušovaného mlčení, karamádko. A pokud možná bez slz, O. K.? Slyšíš?“ Franny neodpověděla hned. Jen o něco víc skrčila nohy pod afgán a přesunula si spícího Bloomberga blíž k sobě.
„Slyším,“ odpověděla a přitáhla nohy víc k tělu, jako když pevnost vytahuje před obléháním padací most. Chvíli váhala, pak znovu promluvila. „Říkej si klidně co chceš, ale hlavně na mě nebuď sprostej. Na nějaký napínání na skřipec nemám dneska ráno náladu. Vážně.“ „Žádný napínání na skřipec, kamarádko. Žádný napínání na skřipec. A definitivně nejsem na nikoho sprostej.“ Při řeči měl ruce dobrodušně složené na prsou. „Občas nějaké to říznější slovíčko, to prosím, když mě k tomu opravňuje situace. Ale abych byl na někoho sprostej, to nikdy. Podle mých zkušeností na sebe strhneš pozornost publika nejlíp tím, že –“ ,Já to myslím vážne, Zooey,“ odpověděla Franny více méně jeho polobotkám. „A mimochodem, byla bych děsně ráda, kdyby ses posadil. Čím to, že každý hromobití, co u nás propukne, přijde přesně z místa, kde právě teď ležíš? A že tam vždycky ležíš ty? Tak se prosím tě posaď.“ Zooey zavřel oči. „Naštěstí vím, že to vážně nemyslíš. V hloubi duše ne. V hloubi duše oba víme, že je to v týhle idiotský strašidelný domácnosti jedinej kousek posvěcený půdy. Je to přesně to místo, kde jsem míval svoje králíky. A to byli světci, oba dva. Po pravdě řečeno to byli jediný králíci na celým širým světě, co žili v celibátu –“ „Prosím tě, nech si to!“ řekla Franny nervózně..Jestli chceš spustit, tak spusť. Žádám tě jenom o jedno: aby ses vzhledem k mýmu stávajícímu rozpoložení pokusil mluvit aspoň kapičku šetrně– o nic jinýho. Jsi totiž bezpochyby ten nejnešetrnější člověk, jakýho jsem v životě poznala.“ ,Já že jsem nešetrnej? Nikdy! Otevřenej, to prosím. Prudkej, to prosím. Temperamentní, to prosím. Krajně sangvinistickej, možná. Ale ještě nikdy nikdo o mně –“ ,Já tvrdím, že jsi nešetrnej!“ nedala se Franny. Řekla to značně rozohněně, ale přitom se snahou potlačit své pobavení. ,Jednou zkus onemocnět a jít sám sebe navštívit, a hned uvidíš, jak jsi nešetrnej. V životě jsem nepoznala osobu, kterou by si člověk, když mu není akorát, víc nepřál nemít kolem sebe. Stačí, aby byl jenom nachlazenej, a ty na to okamžitě reaguješ – víš jak? Kdykoliv ho uvidíš, podíváš se na něj jak na vraha. Jsi ten nejnesoucitnější člověk, jakýho jsem poznala, abys věděl!“ „No dobrá, dobrá, dobrá,“ odpověděl Zooey s očima dosud zavřenýma. „Nikdo nejsme dokonale], karamádko.“ Nato promluvil jako paní Glassová, když kolem sebe trousí napomenutí, ale jenom ztišil a zvýšil hlas, do falsetu nepřešel. Franny už byla mnohokrát svědkem toho, když matku imitoval, a vždycky se jí to moc líbilo: „V rozohnění řekne člověk ledacos, dcerunko, co vlastně tak nemyslí, a čeho druhej den moc a moc lituje.“ Vzápětí svraštil čelo, otevřel oči a na několik vteřin se zahleděl do stropu. „Především si nejspíš myslíš, že mám v úmyslu se pokusit ti tu tvou modlitbu vzít nebo co. Jenže to není pravda. Ani v nejmenším. Pro mě za mě si na tom gauči lež až do skonání světa a odříkávej si třeba preambuli k Ústavě Spojenéjch států, jenže vtip je v tom, že –“ „Začátek je nádhernej. Přímo nádhernej.“ ,Jak prosím?“ „Nekecej a pokračuj. Pokračuj“ ,Jak už jsem ti začal říkat, proti ty modlitbě nic nemám. Ať si o tom myslíš, co chceš. Nejsi první, koho kdy napadlo si ji říkat, rozumíš? Jednou jsem prolez všechny armádní prodejny v New Yorku, abych našel nějakej pěknej poutnickej ruksak. Hodlal jsem ho nacpat chlebovejma kůrkama a vydat se na pouť po celý tý idiotský Americe. A přitom si říkat tu modlitbu. Šířit slovo boží. Se vším, co k tomu patří.“ Zaváhal. „A nemluvím o tom proto, abych ti ukázal, že jsem i já byl kdysi v mládí taková citlivka, jako jsi ty, hergotsakra.“ „Tak proč o tom mluvíš?“ „Proč o tom mluvím? Proto, že bych ti rád řek pár věcí, i když na to možná nejsem ten právej. Mluvím o tom z toho důvodu, že jsem i já kdysi pociťoval silnou touhu říkat si tu modlitbu, jenže jsem to nedokázal. Takže ti třeba trošku závidím, že ses do toho pustila, co já vím? Je to vlastně dost
pravděpodobný. Předně jsem komediáš. A je docela dobře možný, že mě prostě míchá hrát Martu vedle něčí Marie. Kdo to může vědět, hergot?“ Franny se neuráčila odpovědět. Jenom si přitáhla blíž Bloomberga a z jakéhosi neznámého důvodu ho k sobě přivinula. Pak se podívala směrem k bratrovi a řekla: ,Jseš pidižvík. Věříš?“ „Počkej s těma komplimentama, karamádko – třeba se ještě dožiješ toho, že je budeš muset odvolat. Ještě jsem ti neřek, co se mi nelíbí na způsobu, jakým celou tu záležitost provádíš. Ať už jsem na to ten právej nebo ne.“ Nato se na takových deset vteřin zadíval nepřítomným pohledem na omítku na stropě, pak znovu zavřel oči. „Předně,“ pokračoval, „se mi nelíbí ta šarže Corneillovy Camille. A nepřerušuj mě. Já vím, že se hroutíš doopravdy a všechno. A nemyslím si, že to hraješ – to vážně ne. A nemyslím si, že se podvědomě dožaduješ soucitu. Nic podobnýho. Ale přesto tvrdím, že se mi to nelíbí. Je to bezohledný k Bessie, je to bezohledný k Lesovi – a začíná to trošku zavánět pámbíčkářstvím, jestli ti to ještě není jasný. Hergotsakra, v žádným náboženství světa není modlitba, kterou by se dalo omluvit pámbíčkářství. Já netvrdím, že jsi pámbíčkářka – nemusíš hned vyskakovat –, ale tvrdím, že se z toho tvýho hysterčení obrací jednomu žaludek.“ „Už jsi skončil?“ zeptala se Franny, která si velice viditelně poposedla kupředu. Už zase se jí třásl hlas. „Ale Franny! No tak! Slíbilas, že mě vyslechneš. Myslím, že jsem to nejhorší už řek. Já se ti jenom snažím vysvětlit –ne snažím, ale vysvětluju –, že to prostě od tebe není vůči Bessie a Lesovi fér. Jsou z toho zděšený – jak dobře víš. A jestlipak víš, hergotsakra, že ti Les, než si šel včera lehnout, chtěl přinýst mandarínku? Můj ty bože! Historky s mandarínkama jsou už i na Bessie moc: A sám pámbů ví, že na mě taky. Jestli chceš v tom hroucení pokračovat, tak buď prosím tě od tý dobroty a vrať se do školy a odbejvej si to tam. Tam aspoň nejsi benjamínek rodiny. Sám pámbů ví, že tam nenajdeš nikoho, kdo by měl nutkání nosit ti mandarínky. A aspoň tam nemáš ve skříni svoje stepovací střevíce. Franny si při těch slovech skoro po slepu, ale nehlučně vytáhla z krabice na mramorovém konferenčním stolku papírový kapesník. Zooey zíral nepřítomným pohledem na starou skvrnu od šumáku. Bylo to jeho dílo, vytvořil ho před devatenácti nebo dvaceti lety stříkací pistolí na omítce stropu. „Další, co mě míchá,“ pokračoval, „není taky nic hezkýho. Ale už jsem skoro u konce, ještě vteřinku vydrž, jestli můžeš. Co se mi na tom vůbec, ale vůbec nelíbí, je ten tajný život mučednice v žíněné košili, jaký vedeš na koleji – to tvoje usoplený křížový taženíčko, na který ses podle svého názoru vydala. A tím nemyslím to, co si asi myslíš, že myslím, tak se pokus ještě minutku mě nepřerušovat. Podle mě máš spadýno především na systém vyššího vzdělání. Prosím tě, nesyp se do mě– já s tebou celkem souhlasím. Ale odporný mi je, že ho napadáš tak paušálně. Souhlasím s tebou z devadesáti osmi procent, ale z těch dvou zbývajících na mě jde vyloženě hrůza. Když jsem byl na univerzitě, tak jsem měl jednoho profesora – byl jenom jeden, to ti přiznávám, ale byl fakt ohromnej –, o kterým nic z toho všeho, co tady říkáš, neplatí. Nebyl to Epiktetos. Ale taky to nebyl žádnej egomaniak, žádnej takovej ten kantor, co se dělá hezkej. Byl to velkej, skromnej učenec. A co víc, myslím, že jsem v životě neslyšel, aby řek, ať už ve třídě nebo mimo, něco, v čem by podle mě nebyl aspoň kousínek opravdický moudrosti – a někdy jí v tom bylo moře. Co se stane s tímhle člověkem, až začneš se svou revolucí? Když na to pomyslím, přepadá mě úzkost – radši změňme téma. Tamty ostatní lidi, o kterých mi tady řečňuješ, jsou něco jinýho. Ten profesor Tupper. A ty druhý dva nádivové, jak jsi mi o nich vykládala včera večer – ten Manlius a ten druhej. Takových jsem měl tucty, stejně jako všichni ostatní, a dávám ti za pravdu, že nejsou neškodný. Po pravdě řečeno jsou smrtelně nebezpečný. Můj ty bože dobrotivej, nač šáhnou, to se promění v něco naprosto akademickýho a zbytečnýho. Nebo – a to je ještě horší – kultovního. Podle mýho názoru je převážně jejich vina, že se v Americe rok co rok v červnu vypouštějí stáda odiplomovanejch ignorantskejch blbů.“ Nato se s očima dosud obrácenýma ke stropu ušklíbl a přitom zavrtěl hlavou. „Ale co se mi na tom nelíbí – a co by se podle mě po pravdě řečeno nelíbilo ani Seymourovi nebo
Buddymu, je to, jak o všech těch lidech mluvíš. Ty totiž opovrhuješ nejenom tím, co představujou – ale i jima. Jsi příšerně osobní, Franny. Vážně. Například kdykoliv mluvíš o tom Tupperovi, tak se ti v očích objeví přímo vražedný záblesk. Když mluvíš o tom, jak si chodí na pány rozcuchat vlasy, než vejde do třídy. I o všem tom ostatním. Pravděpodobně tam skutečně chodí – podle toho, co mi o něm vykládáš, to na to vypadá. Já netvrdím, že ne. Ale co provádí se svýma vlasama, do toho ti nic není, karamádko. Kdyby ti ty jeho osobní manýry připadaly dejme tomu komický, tak by to bylo svým způsobem v pořádku. Nebo kdyby ti ho bylo aspoň kapičku líto, že má tak málo sebejistoty a pociťuje potřebu dodat si tak žalostným způsobem trošku glancu. Jenže ty o tom vykládáš – a věř mi, že tohle myslím smrtelně vážně – ty o tom vykládáš, jako by ty jeho pačesy byly tvůj úhlavní nepřítel. A to není v pořádku – jak dobře víš. Když už jsi vytáhla do boje proti systému, tak střílej jako způsobná inteligentní holka – poněvadž střílíš po svým nepříteli, a ne po jeho účesu nebo jeho šlajfce, který se ti nelíběj.“ Asi tak minutu bylo ticho, které porušovalo jedině Frannyino smrkání – vehementní, dlouhotrvající „husté“ smrkání, charakteristické pro člověka, kterého už čtyři dny sužuje rýma. „To máš úplně stejný jako s tím idiotským vředem, co jsem si uhnal. Víš, proč ho mám? Nebo aspoň z devíti desetin? Poněvadž když přestanu pořádně myslet, začnu brát televizi a všechny tyhle věci moc osobně. Dělám úplně totéž co ty, a přitom jsem už dost starej, abych věděl svý.“ Odmlčel se. S pohledem upřeným na skvrnu po šumáku do sebe zhluboka vtáhl nosem vzduch. Prsty na hrudi měl dosud propletené. „A až ti řeknu to poslední, co ti ještě chci,“ navázal náhle znovu, „vylítneš pravděpodobně až do stropu. Ale nemůžu si pomoct. Je to ze všeho nejdůležitější.“ Chvíli jako by se radil s omítkou na stropě, pak zavřel oči. „Nevím, jestli se na to pamatuješ i ty, ale já se rozhodně pamatuju na dobu, karamádko, kdy sis prodělávala takové malé odpadlictví od Nového zákona; bylo tě přitom slyšet na kilometry. Všichni ostatní v té době vojáčkovali, takže z toho zalíhaly uši akorát mně. Pamatuješ se přece? Nebo se už na to nepamatuješ?“ „Vždyť mi bylo teprve deset!“ odpověděla Franny – nosem – poněkud výhružně. ,Já vím, kolik ti bylo. Vím náramně dobře, kolik ti bylo. Ale jdi, já jsem to přece nevytáh proto, že bych ti to chtěl otloukat o hlavu – můj ty bože!'Vytáh jsem to z jednoho dobrýho důvodu. Vytáh jsem to proto, že podle mě jsi jako malá Ježíšovi nerozuměla, a myslím, že mu nerozumíš ani dneska. Podle mě si ho v hlavě pleteš s takovými pěti nebo deseti jinými náboženskými osobnostmi a nechápu, jak můžeš říkat tu modlitbu k Ježíšovi, dokud nevíš, kdo je kdo a co je co. Pamatuješ se přece, čím to tvoje malé odpadlictví začalo?… Franny? Pamatuješ se nebo ne?“ Odpověď se nedostavila. Bylo slyšet jenom usilovné smrkání. Jenomže já se na to náhodou pamatuju. Matouš, kapitola šestá. Já se na to pamatuju naprosto jasně, karamádko. Dokonce se pamatuju, kde jsem v té chvíli byl. Byl jsem vzadu ve svém pokoji a omotával si hokejku izolačkou, když jsi tam vrazila s otevřenou biblí – celá auf. A že už nemáš ráda Ježíše a chceš vědět, jestli bys mohla zavolat do vojenského tábora Seymourovi a říct mu to. A víš, proč jsi přestala mít ráda Ježíše? Já ti to povím. Jednak jsi neschvalovala, jak v tý synagoze zpřevracel všechny stoly a modly. To bylo podle tebe strašně sprostý a úplně zbytečný. Byla jsi přesvědčená, že Šalamoun nebo někdo takovej by nikdy nic podobnýho neudělal. A jednak jsi neschvalovalala – mělas tu bibli na tý stránce otevřenou – verše: ,Hleďte na ptactvo nebeské, žeť nesejí, ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, ale Otec váš nebeský živí je.' Až sem jsi proti nim nic neměla. Až sem se ti líbily. Až sem jsi je schvalovala. Ale když Ježíš jedním a tím samým dechem řekne: ,1 zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete?' – jó, s tímhle už naše Franny přestala hnát. Tímhle byla pro naši Franny bible odbytá a Franny přešla rovnou k Buddhovi, který se na to roztomilé ptactvo, na všechna ta rozmilá rozkošná kuřátka a na husy, co jsme kdysi krmili u jezírka, nekouká jako na něco
horšího. A neříkej mi zase, že ti bylo teprve deset. S tím, o čem tady mluvím, nemá věk nic společnýho. V tomhle není mezi desetiletým a dvacetiletým člověkem žádnej velkej rozdíl – a když na to přijde, ani mezi desetiletým a osmdesátiletým. Dodnes toho Ježíše, který udělal, nebo aspoň o kterém se tvrdí, že udělal, a řek některé věci, nedokážeš milovat tak, jak bys ráda – jak dobře víš. Celá tvá bytost se zpěčuje milovat nebo chápat syna božího, který tvrdí, že lidské stvoření – kterékoli lidské stvoření – i profesor Tupper – je pro Boha mnohem cennější než nějaké hebké nemohoucí velikonoční kuře.“ To už byla Franny obrácená přímo směrem, z kterého k ní doléhal Zooeyho hlas, a seděla jako svíčka, v ruce svírajíc zmačkaný papírový kapesníček. Bloomberg jí už neležel na klíně. „Ty to zřejmě dokážeš,“ vyjela. „Nejde o to, jestli to já dokážu nebo ne. Ale upřímně řečeno máš pravdu, já to dokážu. Nechce se mi to rozebírat, ale rozhodně jsem se nikdy nepokoušel, ať už vědomě nebo podvědomě, udělat z Ježíše svatého Františka z Assisi, aby byl „pomilováníhodnější“ – jak to z něj zatvrzele odjakživa dělá osmadevadesát procent křesťanského světa. Ne že bych si to přičítal za nějakou zásluhu. Mně se prostě typ svatého Františka z Assisi nelíbí. Kdežto tobě jo. A podle mýho je to jedna z příčin, proč ses nám teď nervově, aby se tak řeklo, sesula. A jedna z hlavních příčin, proč si to odbýváš doma. Je to tady pro tebe jak dělaný. Obsluha je vzorná a místnosti jsou vybaveny teplými i studenými duchy. Kde bys našla větší pohodlí? Můžeš si tady říkat svou modlitbu a patlat si dohromady Ježíše, svatého Františka, Seymoura a třeba děda Vševěda.“ Zooeyho hlas na okamžíček umlkl. „Copak to nechápeš? Copak nechápeš, jak je tvůj pohled povrchní, hajdalácký? Bože můj, nejsi přece v žádném ohledu druhořadý člověk, a přesto se v téhle chvíli přímo topíš v druhořadých myšlenkách. A druhořadý je z náboženského hlediska i tvůj přístup k té modlitbě, a ať už si to uvědomuješ nebo ne, druhořadý je dokonce i to tvoje nervový zhroucení. Byl jsem několikrát svědkem opravdovýho nervovýho zhroucení, ale lidi, co je postihlo, se nenamáhali s vybíráním nebo volbou místa, kde si ho –“ „Prosím tě, přestaň, Zooey! Prosím tě, přestaň?' řekla Franny a rozvzlykala se. „Hnedle. Za minutku, za malou minutku. Mimochodem, proč se vlastně nervově hroutíš? Já jen, že když máš dost energie na takovéjhle kolaps, proč ty síly radši nevynaložíš na to, abys zůstala zdravá a něco dělala? Přísámbůh, že mi s tebou dochází ta trocha trpělivosti, s kterou jsem se narodil, fakt! Rozhlídneš se po kampusu, po světe, po politice a po několika zájezdech divadelního souboru, a hned dojdeš k přesvědčení, že za vším je ego, ego a zase ego, a že jediná inteligentní věc, jakou může holka udělat, je si lehnout, oholit si hlavu, říkat si modlitbu k Ježíšovi a prosit Boha, aby jí seslal nějaký mystický zážitek, po kterým by byla šťastná a spokojená.“ ,,Budeš už jednou tak laskav a zavřeš tu svou bubu?“ zaječela Franny. „Za vteřinku, za vteřinku. Mluvíš v jednom kuse o egu. Můj ty bože, aby někdo rozhodnul, za čím je ego a za čím není ego, na to by musel bejt sám Kristus. Tohle je Boží vesmír, karamádko, ne tvůj, a konečné slovo v tom, za čím je ego a za čím není, patří jemu. A co ten tvůj milovaný Epiktetos? Nebo tvoje milovaná Emily Dickinsonová? To snad chceš, aby si ta tvoje Emily pokaždý, kdy pocítí nutkání napsat báseň, prostě sedla a odříkávala modlitbu, dokud to její odporný, hnusně egoistický nutkání nepomine? Ne, to samozřejmě nechceš! Ale aby někdo zbavil ega tvého přítele Tuppera, to bys chtěla, viď? To je jiná káva. No, třeba i je. Třeba i je. Ale přestaň vykřikovat o egech jen tak všeobecně. Podle mýho, jestli chceš doopravdy co vědět, vzniká polovina všech ohavností na světě proto, že lidi neposlouchají svoje ego. Vezmi si svého profesora Tuppera. Podle toho, co mi o něm vykládáš, bych se vsadil takřka o cokoliv, že to, co ho žene, to, o čem si ty myslíš, že je jeho ego, vůbec jeho ego není, ale nějaká jeho jiná, mnohem odpornější, mnohem nepodstatnější stránka. Můj ty bože, chodíš přece do školy už dost dlouho, abys věděla, že je to tak a nejinak. Škrábni do kteréhokoli neschopného učitele – nebo i do univerzitního profesora, pro mě za mě –
a v polovině případů vespod objevíš výbornýho automechanika nebo zedníka, co se minul svým povoláním. Vem si například LeSageho – mého přítele, zaměstnavatele, mou dobrou vílu z Madison avenue. Myslíš si, že to bylo jeho ego, co ho dovedlo do televize? Akorát! Ten už žádné ego nemá – i jestli ho kdy měl. Rozmelnil ho na svoje koníčky. Pokud je mi známo, má aspoň tři – a všechny mají něco společného s tou jeho velkou dílnou v suterénu, která ho stála deset táců a v které má plno elektrických nástrojů, svěráků a bůhvíčeho ještě. Nikdo, kdo jde tam, kam ho žene jeho ego, jeho pravý ego, nemá čas na nějaký idiotský koníčky.“ Najednou se odmlčel. Ještě pořád ležel se zavřenýma očima, prsty velice pevně zaklesnuté do sebe na hrudi, na přednici košile. Ale obličej měl v té chvíli záměrně zkroucený do bolestivého výrazu – který měl zřejmě vyjádřit něco. jako sebekritiku. „Koníčky, „pokračoval. ,Jak jsem se dostal na koníčky?1. Jediné zvuky, co se v pokoji ozývaly, byly Frannyiny vzlyky. Bloomberg seděl pod klavírem na ostrůvku slunečních paprsků a velice pitoreskně si myl ksichtík. ,Jsem nenapravitelnej zloduch,“ řekl Zooey poněkud příliš věcně. „Ať řeknu co řeknu, všechno vyzní, jako bych chtěl tu tvou modlitbu k Ježíšovi zlehčovat. A to sám pámbů ví nechci. Jenom nesouhlasím s tím, proč, jak a kde se ji modlíš. Byl bych šťastnej – byl bych přímo štěstím bez sebe – kdybych věděl jistě, že ta modlitba u tebe není jenom taková záminečka, abys nemusela dělat to, co je tvoje životní povinnost – nebo prostě tvoje denní povinnost, ať už je to cokoliv. Ale horší je, že nechápu – přísámbůh že ne – jak se můžeš modlit k Ježíšovi, kterýmu vůbec nerozumíš. A co je už skutečně neomluvitelný – když uvážím, že do tebe nacpali přibližně stejný kvantum náboženský filozofie jako do mě – co je skutečně neomluvitelný, je fakt, že se mu ani porozumět nesnažíš. Kdybys byla nějakej prosťácek jako ten poutník nebo kdybys byla na pokraji zoufalství – tak by se to dalo do jistý míry omluvit –, jenže ty žádnej prosťáček nejsi, karamádko, a na pokraji zoufalství teprve ne!“ V tom okamžiku, s očima dosud zavřenýma, poprvé od chvíle, co se položil, stiskl rty – velice podobně (jak by se dalo v závorce podotknout), jak to měla ve zvyku jeho matka. „Můj ty bože na nebesích, Franny,“ pokračoval. „Když už chceš říkat tu modlitbu k Ježíšovi, tak ji říkej aspoň jemu, a ne svatýmu Františkovi a Seymourovi a dědovi Vševědovi naházeným do jednoho pytle. Mysli při tom modlení na něj, jenom na něj, jakej byl, a ne jakýho by sis ho přála mít. Podívej se už na to jednou otevřenýma očima. Právě tohle tě dostalo do tý tvý dnešní bryndy – to, že se jakživo nepodíváš na nic otevřenýma očima – a právě kvůli tomuhle se z ní nevyhrabeš.“ Zničehonic si zakryl rukama obličej, který měl už celý vlhký, chvíli je na něm držel, pak je stáhl. A znovu je sepjal. Jeho hlas znovu navázal, takřka dokonale konverzačním tónem: „To, nad čím mi zůstává rozum prostě stát, nad čím mi fakt zůstává stát, je, jak se může někdo – ledaže by to bylo dítě nebo anděl nebo nějaká prostá šťastná dušička jako ten poutník – modlit k nějakýmu Ježíšovi, kterej je jen kapičku jinej, než jak se nám jeví a jak mluví v Novým zákonu, krucifix! Vždyť je to prostě ten nejinteligentnější chlap z celý bible, krucifix! Copak je v ní někdo, koho by nepřevyšoval o celou hlavu? No řekni? Oba Zákony jsou samej učenec, prorok, apoštol, nejmilejší syn, Šalamoun, Izajáš, David, Pavel – ale kdo ke všem sakrům kromě Ježíše věděl, oč vlastně kráčí? Nikdo. Ani Mojžíš. Neříkej mi, že to Mojžíš věděl. Byl to milej chlap a to, že byl v jednom kuse ve styku se svým Pánem Bohem a podobně, je ohromně krásný – jenže vtip je právě v tom, že s ním musel zůstávat ve styku. Ježíš si uvědomoval, že člověk je od Boha neoddělitelnej.“ Tleskl do dlaní – jenom jednou, a ne hlasitě, a velice pravděpodobně ani tlesknout nechtěl. Pak znovu sepjal ruce na hrudi; dalo by se říct, že dřív než tlesknutí doznělo. „Můj ty Pane, to ale byl duch!“ řekl. „Kdo jinej by například neřek ani ,ň', když od něj chtěl Pilát vysvětlení? Šalamoun ne. Neříkej mi, že Šalamoun jo. Šalamoun by si tu příležitost nedal ujít a prohodil by několik trefnejch slov. Možná že i takovej Sokrates, když už jsme tak u toho. Třeba by se Kritonovi nebo někomu podařilo aspoň na chvíli ho odtáhnout, aby stačil zaznamenat pár jeho rozšafnejch slov. Ale nejdůležitější ze všeho je, že nikdo z bible kromě
Ježíše Krista nevěděl – fakticky nevěděl – že království nebeské nosíme s sebou, v sobě, tam, kde ho nehledáme, poněvadž jsme pitomci pitomí, romantický a nenápaditý. Tyhle věci může totiž vědět jenom syn boží. Proč nepřemejšlíš o tomhle? To myslím vážně, Franny, fakt. Když nevidíš Ježíše přesně takovýho, jakej skutečně byl, pak ti veškerej smysl tý modlitby k Ježíšovi uniká. Když nechápeš Ježíše, nemůžeš chápat ani modlitbu k Ježíšovi – pak to není vůbec žádná modlitba, jenom drmolení nějaký sestavy slov. Ježíš byl přece ten nejlepší z nejlepších a měl strašlivě důležitý poslání. To nebyl žádnej svatej František, aby měl čas smolit nějaký hymny nebo kázat ptáčkům nebo dělat cokoliv z těch ostatních miloučkejch věcí, co jsou tak drahý srdíčku Franny Glassový. A tohle myslím vážně, krucinál! Jak můžeš tohle nevidět? Kdyby byl Bůh chtěl na ten úkon v Novým zákonu někoho, kdo má tak skrz naskrz líbeznou náturu jak svatej František, tak by si k tomu byl vyvolil jeho, to si piš! Jenže on si náhodou vyvolil toho nejlepšího, nejchytřejšího, nejláskyplnějšího, nejneromantičtějšího, nejnenapodobitelnějšího mistra, jakýho si mohl vyvolit. A jestli to nevidíš, pak vůbec nechápeš, oč v tý modlitbě k Ježíšovi jde, to ti garantuju. Modlitba k Ježíšovi má jediný cíl, jeden jediný. Probudit v tom, kdo ji říká, vědomí Ježíše Krista. A ne mu zaopatřit nějakej útulnej svatostáneček, kam by chodil na dostaveníčka s nějakou miloučkou, cukrkandlovou božskou osobou, která ho veme do náruče, zbaví ho všech jeho povinností a postará se, aby se všechny jeho ošklivý Weltschmerzen jakož i profesoři Tupperové vypařili a už se nikdy nevrátili. A jestli jsi dost inteligentní, abys tohle pochopila – a to jsi –, a přesto to odmítáš brát na vědomí, pak tý modlitby na mou duši zneužíváš, pak ji říkáš jen proto, že bys chtěla mít svět plný panenek a svatých, ale bez profesorů Tupperů.“ Najednou se posadil, takřka stejně hbitě jak gymnasta se naklonil kupředu a podíval se na Franny. Košili měl mokrou, že by se dala ždímat, jak zní to oblíbené rčení. „Kdyby si Ježíš přál, aby se ta modlitba odříkávala proto –“ Vtom se zarazil a zadíval se na Frannyinu nataženou postavu, ležící na gauči obličejem dolů, a uslyšel, pravděpodobně teprve v té chvíli, její jenom částečně potlačované usouzené vzlykání. Okamžitě zbledl – jednak úzkostí z toho, v jakém je Franny stavu, a patrně i z toho pachu neúspěchu, kterého byla najednou plná místnost a z kterého se člověku vždycky udělá špatně. Jeho bledost se však vyznačovala zvláštní bělostí – nebyla totiž smíšená se zelenými a žlutými odstíny pocitu provinění nebo pokorné zkroušenosti. Podobala se silně barvě obličeje malého kluka, jenž miluje k zbláznění zvířátka, všechna zvířátka, a jemuž právě z obličeje vyprchala všechna barva, protože spatřil výraz své nejmilejší sestry, která miluje králický, v okamžiku, kdy otevřela krabici s jeho dárkem k jejím narozeninám – s právě chycenou mladou kobrou s neumělou červenou mašličkou kolem krku. Zíral na Franny plnou minutu, pak vstal; trošku se přitom zapotácel, jako by byl ztratil rovnováhu, což pro něj bylo netypické. Přesel zvolna k matčině psacímu stolku na druhou stranu pokoje. Jakmile tam však došel, bylo jasné, že nemá zdání, proč se tam vydal. Působilo to dojmem, že předměty na desce – mapa s pijákem, na níž sám vyplnil všechna „o“, popelník s oharkem jeho doutníku – jsou mu zcela neznámé. Otočil se a znovu se zadíval na Franny. Její vzlykání se už trošku utišilo, nebo se to aspoň zdálo, i když dosud ležela žalostně natažená na gauči obličejem dolů. Jednu ruku měla uvězněnou pod sebou v pozici, která pro ni musela být silně nepohodlná, pakliže ne přímo bolestivá. Zooey od Franny odvrátil pohled, nato sebral odvahu a podíval se na ni znovu. Dlaní si přejel čelo, pak strčil ruku do kapsy kalhot, aby si ji osušil, a řekl: „Nezlob se, Franny. Prosím tě, nezlob se.“ Ta formální omluva však vyvolala jenom nové, ještě hlubší vzlyky. Díval se na ni upřeně dalších patnáct nebo dvacet vteřin. Pak vyšel z místnosti do haly a zavřel za sebou dveře. Hned za dveřmi obývacího pokoje byla pronikavě cítit čerstvá barva. Hala sama ještě vymalovaná nebyla, ale celá rozloha parketové podlahy byla zakrytá novinami a Zooeyho první krok – nerozhodný, takřka mrákotný – zanechal otisk jeho gumového podpatku na sportovní stránce s fotografií Stana Musiala, držícího ve výšce pětatřicet centimetrů dlouhého potočního pstruha. Při pátém nebo šestém
kroku se Zooey málem srazil s matkou, jež právě vyšla ze své ložnice. ,Já myslela, že už jseš pryč!“ řekla. Nesla dva vyprané složené bavlněné přehozy na postele. ,Já měla dojem, že jsem slyšela bouchnout hlavní – „ Vtom se zarazila, poněvadž si všimla jeho vzhledu. „Co to znamená? To se tak potíš?' zeptala se. Ale na odpověď nečekala, vzala ho za ruku a odvedla ho – takřka s ním smýkla, jako by nevážil víc než smeták – na denní světlo, které tam padalo z její čerstvě vymalované ložnice. „To se ví, potíš se.“ Její tón by nemohl být udivenější ani káravější, i kdyby Zooeyho póry vyměšovaly nerafinovanou naftu. „Pro všechno na světě, cos to dělal? Vždyť ses jen teď koupal. Cos to dělal?“ ,Já už spěchám, buculko. No tak, buď sem nebo tam,“ odpověděl Zooey. Do haly byla totiž přestěhovaná filadelfská komoda, která mu spolu s paní Glassovou stála v cestě. „Kdo sem strčil tu nestvůru?“ zeptal se Zooey s pohledem na komodu. „Proč jsi tak zpocenej?“ vyptávala se paní Glassová, když upřela oči nejdřív na synovu košili, pak na syna. „Mluvils s Franny? Kdes byl? V obýváku?“ , Jo, jo, v obýváku. A mimochodem, na tvým místě bych tam zaklusal se na ni mrknout. Brečí. Nebo aspoň brečela, když jsem odcházel.“ Poklepal matce na rameno. „No tak. Vážně. Uhni mi z ces –“ „Proč brečí? Už zas! Proč? Co se stalo?“ „Co já vím, proboha – schoval jsem jí Medvídka Pú. No tak, Bessie, prosím tě, uhni, mám kvalt.“ Paní Glassová ho nechala projít, ale pohled z něj nespustila. Pak, takřka vzápětí, vykročila k obývacímu pokoji takovým tempem, že skoro nestačila přes rameno zavolat: „Převlíkni si tu košili, synu!“ Pakliže to Zooey slyšel, nedal to ničím najevo. Na druhém konci haly vešel do ložnice, kterou kdysi sdílel se svými bratry dvojčaty, ale která v té době, v roce 1955, byla už jenom jeho. Nezůstal v ní však déle než dvě minuty. Když se vynořil, měl sice na sobě dosud tu propocenou košili, ale jeho zevnějšek se přesto nepatrně, i když nenápadně změnil. V ruce držel nový zapálený doutník a z jakéhosi záhadného důvodu měl na hlavě nerozlozený bílý kapesník, snad proti dešti nebo krupobití či síře pekelné. Zamířil přímo přes halu do pokoje, který patříval jeho dvěma nejstarším bratřím. Bylo to takřka po sedmi letech poprvé, co vůbec „vkročil nohou“, abychom to vyjádřili tou běžnou nadnesenou frází, do bývalého Seymourova a Buddyho pokoje, pakliže nepočítáme zcela zanedbatelný případ před několika roky, kdy pročesával metodicky celý byt a hledal rám na tenisovou raketu, který někam zatrakal nebo mu ho někdo „šlohl“. S výrazem, jenž napovídal nespokojenost nad tím, že v zámku chybí klíč, za sebou co nejpečlivěji zavřel dveře. Jakmile byl uvnitř, po pokoji se takřka ani nerozhlédl. Místo toho se rázně otočil obličejem k desce z hobry, kdysi bílé a přibité zcela bezohledně na vnitřní stranu dveří. Byl to mamutí exemplář, málem stejně dlouhý i široký jak samy dveře. Nebylo těžké uvěřit, že bělost, hladkost a rozměry desky kdysi přímo úpěnlivě volaly po tuši a po tiskacích písmenech. Pakliže volaly, nevolaly nadarmo. Celý viditelný povrch zdobily do posledního centimetru čtyři velice honosně vyhlížející sloupce citátů z nejrůznějších světových literatur. Písmena byla droboulinka, ale černá jako smůla a vyzývavě čitelná, i když místy kapičku svérázná, a nebyly mezi nimi kaňky ani vymazaná místa. Citáty byly stejně pečlivě vyvedeny i dole u prahu, kde oba střídající se písaři museli zřejmě ležet na břiše. Nikdo se nesnažil citáty ani autory řadit do nějakých kategorií či skupin. Takže když je člověk četl odshora dolů, sloupec po sloupci, podobalo se to procházce po záchranném táboru v kraji po záplavách, po táboru, v němž by například Pascal bez jakýchkoli necudných úmyslů sdílel lože s Emily Dickinsonovou a v němž by – obrazně řečeno – ležel Baudelairův kartáček na zuby vedle kartáčku Tomáše Kempenského. Zooey, stojící hned u desky, si přečetl nejhornější záznam v levém sloupci a pak pokračoval směrem dolů. Podle toho, jak se tvářil, nebo spíš podle toho, že se netvářil nijak, by člověk mohl usoudit, že na nádražním nástupišti utlouká čas četbou reklamy dr. Scholleho na náplasti na kuří oka.
Máš právo pracovat, leč jen pro práci samu. Na ovoce své práce právo nemáš. Při práci té nikdy nesmí vést touha po plodech tvé práce. Nikdy však nepodlehni lenosti. Při všem, co konáš, se upínej srdcem k Nejvyššímu pánu. Na plodech nelpi a zřekni se jich. Snaž se být stejné vyrovnaný (podtrženo jedním z krasopisců) při úspěchu i neúspěchu; neboť právě tuto vyrovnanost má jóga na mysli. Práce, při níž se usilovně snažíš, aby přinesla výsledek, je mnohem nehodnotnější než práce vykonávaná bez takovéto snahy, v klidném odevzdání. Hledej útočiště v poznání Brahmy. Kdo pracuje sobecky kvůli výsledkům, toť ubožák. Bhagavadgíta Strašně rádo se to stávalo. Marcus Aurelius Ó, hlemýždi, lez na horu Fudži, leč zvolna, zvolna! Issa Pokud jde o bohy, jsou lidé, kteří popírají samu existenci božství, jiní, kteří říkají, že existuje, ale o nic se nepřičiňuje, ni nestará, ni nic předem nerozmýšlí. Třetí strana připisuje božství existenci i rozmysl, ale jenom v důležitých, nebeských záležitostech, v čemkoli pozemském nikoli, čtvrtá strana připouští, že se stará nejen o záležitosti pozemské, nýbrž i nebeské, toliko však povšechně a nikoliv pokud jde o každého jednotlivce zvlášť. A pátá, ke které patřil Odysseus a Sokrates, jsou ti, kteří volají: „Neučiním kroku bez tvého vědomí!“ Epiktetos K vyvrcholení milostného zájmu dochází, když se ve vlaku, jenž se vrací na východ, dá do řeči muž se ženou, kteří se neznají. „Tak co jste říkal Kaňonu,“ zeptala se paní Crootová, neboť to nebyl nikdo jiný než ona. ,Je to pořádná díra do země,“ odpověděl její průvodce. „To jste vyjádřil ohromně komicky,“ odpověděla paní Crootová. „A teď mi něco zahrajte.“ Ring Lardner (,Jak psát povídky“) Bůh srdce poučuje, nikoli však myšlenkami, nýbrž bolestí a rozpory. De Caussade „Tatínku!“ vypískla Kitty a zakryla mu ústa rukama. „No tak ne!“ řekl. „Mám velkou velkou radost… Ach, jsem to hlupák…“ Objal Kitty, políbil ji na tvář, na ruku, pak znovu na tvář a přežehnal ji křížkem. A když se Levin díval, jak Kitty dlouho a něžně líbá jeho masitou ruku, naráz si toho člověka, kterého do té doby tak málo znal, zamiloval. „Anna Kareninová“ „Pane, měli bychom lidi učit, že nedobře činí, uctívají-li podoby a obrazy v chrámě.“ Rámakrišňa: „To jste celí vy, vy z Kalkaty: Chcete pořád učit a kázat. Chcete rozdávat milióny, a přitom jste žebráci… Myslíte, že Bůh neví, že v těch podobách a obrazech je uctíván on? Nemyslíte, že Bůh pozná záměry zbožného člověka, i když se ten člověk dopouští chyb?“ Evangelium Srí Rámakrišny
„Chcete si k nám přisednout?“ zeptal se mě nedávno jeden známý, když mě zastihl samotného po půlnoci v kavárně, kde už takřka nikdo nebyl. „Ne, nechci,“ odpověděl jsem. Kafka Štěstí být s lidmi. Kafka Modlitba svatého Františka Saleského: „Ano, Otče! Ano, a vždycky ano!“ Zui Gan zavolal každý den sám na sebe: „Mistře!“ Pak si sám odpověděl; „Ano, pane,“ A pak dodal: „ Vystřízlivěj!“ A znovu sám sobě odpověděl: „Ano, pane.“ „A pak, „pokračoval, „se nedej od ostatních oklamat.“ „Ano, pane, ano, pane,“ odpověděl. Mu-Mon-Kwan Protože písmena na desce byla tak malá, byl tento poslední záznam ani ne v horní pětině sloupce, takže Zooey by byl mohl ve čtení sloupce pokračovat ještě pět dalších minut, aniž si musel přidřepnout. Ale neudělal to. Otočil se, i když ne zvlášť prudce, přešel ke stolku svého bratra Seymoura a posadil se – vytáhl malou obyčejnou židličku, jako by to byl jeho každodenní úkon. Doutník odložil na pravý kraj stolku tak, aby zapálený konec přesahoval desku, naklonil se kupředu, opřel se lokty o stůl a zakryl si obličej rukama. Za ním po jeho levici byla dvě okna, se záclonami a s polostaženými roletami, vedoucí do dvora – do nemalebného údolí z cihel a betonu, kterým po celý den procházely anonymní posluhovačky a doručovatelé zboží. Pokoj, v kterém Zooey seděl, by se dal nazvat třetí hlavní ložnicí bytu a byl více méně v duchu všech manhattanských nájemních domů neslunečný a neveliký. Oba nejstarší Glassovi hoši, Seymour a Buddy, se do něj nastěhovali v roce 1929, v době, kdy bylo prvnímu dvanáct a druhému deset, a uvolnili ho, když bylo Seymourovi dvacet tři a Buddymu dvacet jedna. Většina nábytku patřila k „javorové“ garnituře: dva gauče,' noční stolek, dva chlapecky malé stolky, u kterých neměl dospělý místo pro nohy, dvě skříně a dvě ne zrovna pohodlná křesla. Na podlaze ležely tři neobyčejně ošlapané „perské“ předložky domácí americké výroby. Takřka bez nadsázky všechen ostatní prostor zabíraly knihy. Knihy, které někdo potřeboval mít po ruce. Knihy, které tam někdo nechal povalovat. Knihy, s kterými si nikdo nevěděl rady, kam je dát. Ale knihy, knihy, knihy. Tři stěny místnosti vroubily napěchované, přecpané vysoké knihovničky. To, co se do nich nevešlo, stálo na hromádkách po podlaze. Pro projití zbývalo místa jen velmi poskrovnu a pro procházení vůbec žádné. Cizí člověk, který by ho chtěl vtipně popsat na nějakém koktejlovém večírku, by možná poznamenal, že pokoj při letmém pohledu vypadá, jako by ho kdysi obývali dva ctižádostiví dvanáctiletí právníci nebo výzkumní pracovníci. A upřímně řečeno, dokud se člověk neodhodlal prohlédnout si poctivě a pečlivě čtivo, které tam bylo, objevil jen málo známek (pakliže vůbec nějaké), že bývalí obyvatele dospěli v těchto převážně juvenilních rozměrech až do voličského věku. Pravda, na Buddyho stolku byl telefon –ten soukromý telefon, jenž byl předmětem tolika řečí. A oba stolky měly celou řadu míst vypálených od cigaret. Ostatní výraznější známky dospělosti – krabice s knoflíčky do náprsenek i do manžet, obrazy na stěnách, to charakteristické to i ono, co se hromadí na prádelnících – bylo však z pokoje odstraněno v roce 1940, kdy se oba mladí muži „udělali pro sebe“ a najali si vlastní byt. Zooey s obličejem zakrytým rukama a s kapesníkem, jenž mu zdobil hlavu a spadal hluboko do čela, seděl u Seymourova starého stolku dobrých dvacet minut bez pohnutí, třebaže nespal. Pak takřka jedním pohybem stáhl ruce, jimiž si podpíral obličej, sebral doutník, strčil si ho.do pusy, otevřel levý dolní šuplík stolku
a za pomoci obou rukou vytáhl patnáct nebo dvacet centimetrů tlustý štos něčeho, co vypadalo – a co taky bylo – jako lepenkové výstuže od pánských košil. Postavil ho před sebe na stůl a začal výstuže obracet – po dvou nebo po třech. Ruka se mu vlastně zarazila jenom jednou, a to ještě pouze na chvilinku. Výstuž, u které se zastavil, byla popsaná v únoru 1938. Stálo na ní Seymourovým rukopisem modrou tužkou:
Moje jednadvacáté narozeniny. Dárky, dárky, dárky, Zooey a naše malá nakupovali jako obyčejně na dolní Broodwayi. Věnovali mi moře svrbícího prášku a krabičku s třemi smradlavými kuličkami. Jakmile se mi prý naskytne vhodná příležitost, mám ty smradlavky hodit na zem ve výtahu na Columbii nebo „někde jinde, kde jsou mraky lidí“… Večer několik varietních výstupů pro mé pobavení: Les a Bessie předvedli rozkošný dřeváčkový tanec na písku, který Boo Boo čajzla z nádoby ve vestibulu. Když skončili, předvedli B. a Boo Boo jeho legrační parodii. Les málem slzel. Malá zazpívala „Abdul Abulbul Amir“. Z. předváděl odchod Willa Mahoneyho, který ho naučil Les, ale vrazil přitom do knihovny a příšerně se naštval. Dvojčata provedla mou a Buddyho slavnou parodii stepařské dvojice Buck and Bubbles. Ale dokonale. Světově. V nejlepším zavolal domácím telefonem vrátný a zeptal se, jestli tam někdo tancuje. Nějaký pan Seligman ze čtvrtého – V tomhle místě přestal Zooey číst. Velice slyšitelně klepl dvakrát štosem o desku stolu, jako když srovnává balíček karet, pak štos hodil zpátky do šuplíku a šuplík zavřel. Znovu se podepřel lokty o stůl a zabořil obličej do rukou. Tentokrát zůstal sedět bez pohnutí takřka půl hodiny. Když se pohnul, působilo to dojmem, že má k tělu přidělané drátky, na nichž se vodí loutky, a že s nimi někdo zuřivě cukl. Bylo to, jako by měl právě jen tolik času, aby sebral doutník, a už s ním další trhnutí neviditelných drátků smýklo na židli u druhého stolku v místnosti – u Buddyho stolku, na němž stál telefon. Jakmile se v té nové pozici usadil, ze všeho nejdřív si vytáhl z kalhot košili. Rozepnul si ji odshora až dolů, jako by ho ta tři kroky dlouhá cesta nějakým nevysvětlitelným způsobem zavedla do tropů. Pak z úst vytáhl doutník, ale nepoložil ho, pouze si ho přehodil do levé ruky, a pravačkou si sundal z hlavy kapesník, který položil vedle telefonu, z čehož jasně vyplývalo, že ho asi chce mít „po ruce“. Nato bez jakéhokoli viditelného zaváhání vytočil jedno místní číslo. Po pravdě řečeno velice místní. Když dotočil, sebral se stolku kapesník a přikryl jím mluvítko, ale nepřitiskl ho, takže kapesník tvořil nad mluvítkem jakousi boudičku. Nato se hlouběji nadechl a čekal. Byl by si mohl zapálit doutník, který mu mezitím vyhasl, ale nezapálil. Franny právě asi před půl druhou minutou velice zřetelně rozechvělým hlasem odmítla matčinu nabídku, v poslední čtvrthodině už čtvrtou, že jí přinese talíř „dobré horké slepičí polívky“. Tuhle poslední nabídku učinila paní Glassová už vstoje – upřímně řečeno už na cestě z pokoje směrem ke kuchyni; v obličeji se jí zračil značně sveřepý optimismus. Ale rozechvělost, která se Franny vrátila do hlasu, ji rychle nasměrovala zpátky k židli. Židle paní Glassové byla samozřejmě na té straně místnosti, kde byla Franny. Stála tam jakoby na stráži. Asi tak před čtvrthodinkou, kdy se Franny natolik zmátořila, že si sedla a rozhlížela se, kde by našla hřeben, si paní Glassová přenesla židli od psacího stolku a postavila ji bokem ke konferenčnímu stolku. Bylo to vynikající stanoviště pro pozorování dcery a kromě toho odtamtud mohla pozorovatelka snadno dosáhnout na popelník na mramorové desce. Když se paní Glassová znovu usadila, povzdychla si přesně tak, jak si povzdychla, kdykoliv někdo odmítal talíř slepičí polívky. Objížděla však vyživovací kanály svých dětí ve svém hlídkovém člunu už tolik roků, že její povzdych nebyl v žádném směru znamením skutečné kapitulace. Vzápětí totiž poznamenala: ,Já nechápu, z čeho chceš načerpat znovu síly, to skutečně nechápu. Snědlas akorát –“ „Mami – prosím tě. Už jsem tě o to žádala dvacetkrát.
Byla bys od tý dobroty a přestala přede mnou mluvit o slepičí polívce? Dělá se mi nanic už jen z toho – „ nedomluvila a nastražila uši. „To zvoní telefon u nás?“ zeptala se. Paní Glassová už mezitím vstala ze židle. Rty měla malounko stisknuté. Zvonění telefonu, jakéhokoli telefonu a kdekoli, mělo u paní Glassové vždycky bez výjimky za následek, že malounko stiskla rty. „Hned jsem tady,“ řekla a vyšla z pokoje. Cinkala hlasitěji než obvykle, jako by se jí v některé kapse kimona rozpadla krabička se sadou hřebíků. Byla pryč asi pět minut. Po návratu měla v obličeji onen výraz, o němž se jí nejstarší dcera Boo Boo jednou vyjádřila, že může znamenat jen jedno z dvojího: buď právě mluvila po telefonu s některým svým synem nebo právě dostala z velice hodnověrných pramenů zprávu, že po dobu jednoho týdne se budou střeva všech lidí na světě vyprazdňovat s dokonale hygienickou pravidelností. „To volá Buddy,“ oznámila, když vešla do pokoje. Věrna zvyku, který zachovávala už několik let, potlačila jakoukoli, byť sebenepatrnější známku radosti, jež by se jí mohla eventuálně vloudit do hlasu. Z Frannyiny reakce na tu zprávu bylo lze vyčíst, že jí není zdaleka nadšená. Po pravdě řečeno se zdála nervózní. „Odkud volá?“ odpověděla. „Ani jsem se ho neptala. Podle hlasu má příšernou rýmu.“ Paní Glassová si nesedla, zůstala stát nad Franny. „Pospěš si, dcerunko. Chce mluvit s tebou.“ „On říkal?“ „Samozřejmé. Pospěš si… natáhni si trepky.“ Franny se vymotala z růžových povlaků a bledě modré deky. Zůstala však sedět na kraji gauče, bledá, oči obrácené nahoru k matce, a zřejmě oddalovala odchod. Nohama lovila trepky. „Cos mu řekla,“ zeptala se nervózně. „Buď tak laskavá, dcerunko, a běž k tomu telefonu,“ odpověděla vyhýbavě paní Glassová. „A hlavně si proboha pospěš!' „Nejspíš jsi mu řekla, že mám smrt na jazyku,“ odpověděla Franny. Na to se jí nedostalo odpovědi. Vstala z gauče, ne sice tak nejistě jako pacient po operaci, ale trošinku bázlivě a opatrně, jako by čekala, nebo možná spíš doufala, že se jí mírně zatočí hlava. Navlíkla si trepky pořádně, pak vyšla vážně zpoza konferenčního stolku. Cestou si rozvázala a znovu zavázala pásek od županu. Před takovým rokem v dopise adresovaném bratrovi Buddymu napsala v jednom odstavci, v němž sama sebe neopodstatněně shazovala, že má „ve všem všudy americkou“ postavu. Když se na ni v téhle chvíli paní Glassová, která byla přes postavy a chůzi mladých dívek velký arbitr, dívala, znovu – místo úsměvu – malounko stiskla rty. V tom okamžiku však, co jí Franny zmizela z očí, obrátila pozornost ke gauči. Soudě z jejího pohledu bylo na světě zřejmě dost málo věcí, které by nesnášela bytostněji než gauč, dobrý péřový gauč s rozházenými pokrývkami. Došla do uličky mezi gaučem a konferenčním stolkem a jala se terapeuticky natřásat všechny polštáře v dohledu. Franny šla halou, ale telefonu v hale si ani nevšimla. Bylo jasné, že dala přednost oblíbenějšímu aparátu v bytě, přestože to představovalo delší procházku až do ložnice jejích rodičů. I když se na její chůzi nejevilo nic kromobyčejného – ani se neloudala, ani vyloženě nespěchala – přesto se s ní při té procházce děla jakási velice podivná změna. Jako by s každým krokem viditelně mládla. Ta dlouhá hala, plus úleva po pláči, plus zvonění telefonu, plus pach nové malby, plus ty noviny pod nohama – a pravděpodobně souhrn toho všeho – bylo pro ni něco jako nový kočárek pro panenku. Ať už tak nebo tak, než došla ke dveřím rodičovské ložnice, působilo to dojmem, že na sobě nemá svůj hezký, na míru šitý župan z kravatového hedvábí – symbol snad všeho, co se na koleji pokládá za šik a fatale – nýbrž chundelatý koupací pláštík malé holčičky. V ložnici manželů Glassových páchl, ba přímo štípal do nosu čerstvý nátěr na stěnách. Nábytek byl sražený do středu pokoje a přikrytý plachtovinou – starou, barvou postříkanou, integrované vyhlížející plachtovinou. I postele byly odtažené od zdí, ale byly přikryté bavlněnými přehozy, které přes ně přetáhla sama paní Glassová. Telefon stál na polštáři v posteli pana Glasse. I paní Glassová mu očividně dávala přednost před přípojkou v hale, kde nebylo tolik soukromí. Sluchátko neleželo na vidlici, čekalo na Franny.
Vypadalo takřka jako bezmocná lidská bytost, která je závislá na tom, až někdo uzná její existenci. Když se k němu Franny chtěla dostat a vysvobodit ho, musela k němu doťapat po podlaze mezi spoustou novin a obejít prázdný kyblík od barvy. Ale když k němu došla, tak ho nezvedla, jenom si vedle něj sedla na postel, podívala se na něj, pak pohled odvrátila a shrnula si vlasy dozadu. Noční stolek, stojící v normálních časech u postele, byl přistrčen tak blízko, že jí stačilo se nadzvednout, a dosáhla na něj. Strčila ruku pod jeden obzvlášť špinavý kus plachtoviny, jímž byl stolek zakrytý, a chvilku šmátrala rukou, až našla, co hledala – porcelánovou dózičku s cigaretami a krabičku sirek v měděném stojánku. Zapálila si cigaretu, pak věnovala telefonu další dlouhý, nadmíru ustaraný pohled. V tomhle místě je nutno podotknout, že všichni její bratři s výjimkou zemřelého Seymoura měli v telefonu velice znělý, neřku-li burácivý hlas. Bylo velice pravděpodobné, že Franny silně váhá, má-li v tuto hodinu podstoupit to riziko a vystavit se po telefonu působení třeba jen témbru hlasu, natož pak slovnímu projevu kteréhokoli svého bratra. Ale zabafala nervózně z cigarety a celkem odhodlaně telefon zvedla. „Haló, Buddy?“ řekla. „Haló, beruško. Jak se máš – jsi v pořádku?“ „Naprosto. Jak se máš ty? Hlas ti zní, jako bys měl rýmu.“ A když nedostala okamžitě odpověď: „Bessie tě asi nepřetržité informuje.“ „No – více méně. Ano a ne. Však to znáš. Jsi v pořádku, beruško?“ „Úplně. Ale ten hlas ti zní stejně divně. Buď máš rýmu jak trám nebo je mizerně slyšet. Kde vlastně jseš?“ „Kde jsem? Ve svém živlu, žblabuňko. V jednom začarovaném domečku u cesty. Ale to není důležitý. Hlavně mi něco řekni o sobě.“ Franny přehodila nepokojně nohu přes nohu. ,Já nevím, co přesně bys o mně chtěl slyšet,“ odpověděla. „Co ti vlastně všechno Bessie navykládala?“ Na druhém konci nastala pauza, která byla pro Buddyho silně charakteristická. Byla to přesně taková ta pauza – měla v sobě větší fous převahy staršího, než bylo zapotřebí –, která tak často útočila na trpělivost jak Franny, tak toho eskamotéra na druhém konci drátu, když byli oba ještě malí. „No nevím tak docela na beton, co všechno vykládala, beruško. Když Bessie překročí při telefonování určitý bod, je poněkud nezdvořilé nepřestat ji poslouchat. O těch sýrových hamburgrech jsem slyšel, to buď klidná. O knížkách s tím poutníkem samozřejmě taky. Pak jsem asi jenom seděl s telefonem u ucha a de facto neposlouchal. Však to znáš.“ „Hm,“ odpověděla Franny. Přendala si cigaretu do druhé ruky, v níž držela telefon, volnou sáhla znovu pod plachtovinu, přehozenou přes noční stolek, a vylovila zpod ní maličkatý keramický popelník, který si postavila vedle sebe na postel. „Ten hlas ti zní nějak divně,“ řekla. „Máš rýmu, nebo co?“ , Je mi báječně, beruško. Je mi báječně, protože tady sedím a bavím se s tebou. Je to lahoda zase tě jednou slyšet. Ani nevíš jaká.“ Franny si shrnula rukou vlasy. Neodpověděla. „Žblabuňko? Nenapadá tě něco, co by byla Bessie mohla vynechat? A máš vůbec chuť si povídat?“ Franny šoupla kousek dál maličkatý popelník, který stál vedle ní na posteli. „No, jestli mám bejt upřímná, jsem tak trošku vypovídaná,“ odpověděla. „Zooey si mě podával celý odpoledne.“ „Zooey? Jak se má?“ ,Jak se má? Prima. Bezva, jenže bych ho nejradši zavraždila.“ „Zavraždila? Proč? Proč bys našeho Zooeyho nejradši zavraždila, beruško? „Proč? Protože proto! Je to vyloženej kazisvět! V životě jsem neviděla většího kazisvěta. A úplně zbytečně. Jednu minutu se na mě vrhne jako lev kvůli modlitbě k Ježíšovi – která mě náhodou právě v tyhle chvíli zajímá – a přesvědčuje mě, že jsem neurotickej debílek, když mě něco takovýho může vůbec zajímat. A za dvě minuty mi začne básnit o tom, že Ježíš je jedinej na světě, ke komu měl kdy úctu – a o tom, jak fantastickej to byl duch a podobně. Je tak náladovej. Obchází kolem člověka v takovejch děsivejch kruhách.“ „Tak mi o tom něco pověz. O tom obcházení v děsivejch kruhách.“
Nato se Franny dopustila té chyby, že netrpělivě vydechla – ačkoliv si právě dala šluka z cigarety. Rozkašlala se. „Co ti mám povídat? Prosím tebe, vždyť bych na to potřebovala celej den!“ Položila si ruku na hrdlo a čekala, až to nepříjemné kuckání pomine. ,Je to netvor,“ prohlásila puk. „Fakt! No netvor zrovna ne, ale – já nevím. Je na všechno tak nabroušenej. Na náboženství, na televizi, na tebe a na Seymoura – pořád opakuje, že jste z nás nadělali zrůdy. Já nevím. Přeskakuje od jednoho –“ „Proč zrůdy? Já vím, že si to myslí. Nebo aspoň že si myslí, že si to myslí. Ale řek ti proč? Co je jeho definice zrůdy? Esipak ti to řek, beruško?“ Přesně v tomhle místě se Franny, zřejmě ze zoufalství nad naivitou té otázky, plácla dlaní do čela. Neudělala to pravděpodobně už pět nebo šest let – naposledy v době, kdy ještě jezdila autobusem po Lexington avenue domů a například v půli cesty zjistila, že si zapomněla v kině šátek. „Co je jeho definice?“ opáčila. „Ten má na všechno minimálně čtyřicet definic! Jestli ti připadá, že trošku blábolím, tak je to právě proto. Jednu minutu – jako včera večer – řekne, že jsme zrůdy, poněvadž jsme byli vedený k tomu, abychom uznávali jenom jedny měřítka. A za deset minut na to prohlásí, že on je zrůda, poněvadž se nerad schází s lidma na drink. Jedině když –“ „Že se nerad co –?“ „Schází s lidma na drink. Musel totiž včera večer na nějakou schůzku do města, do Village nebo kam, kde se měl sejít na drink s jedním televizním autorem. Tím to začalo. Říká, že jediný lidi, s kterýma se mu kdy chce zajít někam na drink, jsou buď po smrti nebo nedosažitelný. Říká, že se mu jakživo nechce zajít s nikým ani na oběd, pokud tu podle něj není veliká pravděpodobnost, že se z toho člověka může vyklubat Ježíš – nebo Buddha nebo Chuej-neng nebo Šankaráčárja nebo někdo podobnej. Chápeš.“ Zničehonic zamáčkla v maličkatém popelníčku cigaretu – s určitými potížemi, poněvadž neměla volnou druhou ruku, aby si ho přidržela. „A víš, co mi řek ještě?“ zeptala se. „Víš, nač mi při všem na světě přísahal? Včera večer mi řek, že jednou, když mu bylo osm, pil doma v kuchyni s Ježíšem zázvorovou limonádu. Posloucháš mě?“ „Poslouchám. Poslouchám… žblabuňko.“ „Vykládal mi, jak seděl u stolu – přesně tak, jak mě slyšíš – vykládal, jak seděl u kuchyňskýho stolu, úplně sám, pil sklenici zázvorový limonády, jed slaný krekry, čet si ,Dombeyho a syna' a najednou si na druhou židli sed Ježíš a zeptal se ho, jestli by náhodou nemoh dostat taky sklínku zázvorový limonády. Sklínku, rozumíš – přesně takhle to řek. Já jen, že na jedny straně říká takovýhle věci a přitom je skálopevně přesvědčenej, že má na to, aby moh rozdávat rozumy a tak! To mě na tom tak štve! Člověk by z něj vylít z kůže. Vážně! To je, jako kdyby byl člověk v blázinci a přišel k němu nějakej jinej pacient vyštafírovanej jako doktor a začal mu měřit puls nebo něco. Je to k nevydržení. Mluví, mluví a mluví. A když nemluví, tak kouří ty svoje cigára, co smrděj po celým baráku. Už se mi z toho smradu dělá tak nanic, že bych sebou nejradši plácla a umřela.“ „Ty doutníky jsou zátěž, žblabuňko. Ty jsou jen zátěž. Kdyby se nemoh držet doutníku, vyletěly by mu nohy do luftu. A pak bychom našeho Zooeyho už nikdy nespatřili.“ V Glassovic rodině bylo několik zkušených žonglérů se slovíčky, ale jenom Zooey měl v tom žonglování takovou zručnost, aby tu poslední poznámečku dokázal vysypat po telefonu takhle z rukávu. Nebo se to aspoň vypravěč tohohle příběhu domnívá. A Franny měla nejspíš stejný pocit. Rozhodně najednou poznala, že na druhém konci drátu je Zooey. Pomalu vstala z kraje postele. „Tak dost, Zooey,“ řekla. „Tak dost.“ Nikoliv hned vzápětí: „Prosím?“ „Povídám dost, Zooey.“ „Zooey? Co tím chceš říct… Franny? Jsi tam?“ ,Jsem. Prosím tě, nech toho. Já vím, že jsi to ty.“ „O čem to mluvíš, žblabuňko, pro všechny svatý? Co tím chceš říct? Jakej Zooey?“
„Zooey Glass,“ odpověděla Franny. „Prosím tě, nech toho. Nebavíš mě. Abych ti řekla pravdu, tak začínám mít trošku pocit –“ „Grass, říkáš? Zooey Grass? Ten Nor? Takový podsaditý, atletický blondýn –“ „Tak už dost, Zooey. Prosím tě, už toho nech. Co je moc, to je moc. Nebavíš mě… A jestli mi chceš říct něco důležitýho, tak si prosím tě pospěš, řekni mi to a nech mě na pokoji.“ Poslední, zdůrazněné slovo zůstalo viset podivně ve vzduchu, jako kdyby důraz na něm nebyl tak docela vážně míněný. Na druhém konci se rozhostilo zvláštní ticho. A Franny na ně zvláštně reagovala. Znepokojilo ji. Znovu se posadila na kraj tatínkovy postele. ,Já ti to nepoložím, abys myslel,“ řekla. „Ale jsem – já nevím – jsem nějak unavená, Zooey. Abych se přiznala, jsem úplně vyplivaná.“ Chvíli poslouchala. Odpověď se však pořád nedostavovala. Přehodila nohu přes nohu. „Ty bys v tom dokázal pokračovat třeba celej den, ale já ne,“ řekla., Já jsem totiž jenom ta strana, co poslouchá. A není to nic příjemnýho, víš? Ty si myslíš, že jsou všichni lidi ze železa nebo z čeho.“ Chvíli poslouchala. Pak chtěla pokračovat v řeči, ale zarazila se, poněvadž uslyšela, že si Zooey odkašlává. „Ze jsou všichni ze železa, to si nemyslím, karamádko.“ Tahle pokorně prostá odpověď Franny zřejmě znepokojila ještě víc, než kdyby byl dál mlčel. Rychle se natáhla a vzala si z porcelánové dózický cigaretu, ale neměla se k tomu, aby si zapálila. ,Jenže to tenhle dojem budí,“ řekla. Chvíli poslouchala. Vyčkávala. , Já jen, jestli voláš z nějakýho speciálního důvodu?“ vyhrkla..Jestli jsi měl k tomu, abys mě zavolal, nějakej speciální důvod?“ „Žádnej speciální důvod, karamádko, žádnej.“ Franny čekala. Po chvíli promluvil druhý konec znova. „Zavolal jsem tě více méně nejspíš proto, že ti chci říct, abys v tý modlitbě k Ježíšovi pokračovala, když máš chuť. Jako že je to tvoje věc, že je to tvoje věc. Je to prima modlitba, a jestli ti bude někdo tvrdit něco jinýho, tak ho neposlouchej.“ ,Já vím,“ odpověděla Franny. Velice nervózně sáhla po krabičce se sirkami. „Myslím si, že jsem tě vůbec nechtěl donutit, abys s ní přestala. Nebo si to aspoň myslím teď. Já nevím. Já nevím, co mě to posedlo. Ale jedno vím sichr. Že jsem mluvil jak nějaká vědma a že na to nemám gebíry. V naší rodině je to samá vědma. A to mě zlobí. To mě kapičku děsí.“ Následovala pauza, které Franny využila k tomu, aby se malinko napřímila v zádech, jako by se jí mohlo v nejbližší chvíli hodit, když bude sedět rovně nebo aspoň rovněji. „Ne že bych z toho byl úplně zkoprnělej, ale kapičku mě to děsí. Aby bylo jasno: zkoprnělej z toho nejsem. Zapomínáš totiž na jedno, karamádko. Když jsi pocítila to nutkání, to puzení říkat tu modlitbu, tak ses nezačala nejdřív na všech světovejch stranách shánět po nějakým učiteli. Přijela jsi domů. A nejenom žes přijela domů, ale sesula ses jak domeček z karet. Takže když se na to podíváš z určitýho úhlu, máš vlastně právo a nárok jen na tu podřadnou duchovní útěchu, jakou ti mužem poskytnout my, co jsme tady, na nic víc. Ale máš aspoň jistotu, že tady v tom našem idiotským blázinci nemá nikdo žádný postranní úmysly. Ať jsme jaký jsme, karamádko, křiváci nejsme.“ Franny se zničehonic pokusila zapálit si jednou rukou cigaretu. Krabičku se sirkami se jí otevřít podařilo, jenže ji při prvním, nemotorném škrtnutí shodila na podlahu. Rychle se shýbla, sebrala ji, ale vysypané sirky nechala ležet. „A ještě něco ti řeknu, Franny. Něco, co vím bezpečně. Ale nenamíchni se. Nemyslím to zle. Jestliže to, po čem toužíš, je náboženský život, tak bych ti měl snad rovnou prozradit, že pomíjíš veškerý nábožný skutky, jaký kdo dělá v tomhle haushaltu. Nemáš ani tolik ohledů, abys jedla, když ti někdo přinese talíř požehnaný slepičí polívky – a Bessie žádnou jinou v tomhle blázinci nikomu nenosí. A tak mi řekni, tak mi řekni, karamádko, co by ti pomohlo, kdybys při tom hledání učitele – guru, svatýho muže – kterej by ti řek, jak máš správně říkat modlitbu k Ježíšovi, propátrala třeba celej svět? Jak bys chtěla heršvec
rozpoznat, že je to doopravdy svatej muž, když ani nepoznáš talíř požehnaný slepičí polívky, kterou máš přímo pod nosem?“ To už Franny seděla až nepřirozeně zpříma. , Já se tě jen ptám. Nerad bych, aby ses namíchla. Jsi namíchnutá?“ Franny odpověděla, ale její odpověď zřejmě nedolehla až k němu. „Cože? Já tě neslyším.“ „Povídám že ne. Odkud voláš? Kde jsi?“ „Propánajána, to je snad buřt, ne? Mysli si, že jsem třeba v Pierre v Jižní Dakotě, jestli chceš. Poslouchej dobře, Franny – ale nezlob se a nenaštvi se. Poslouchej! Mám už na srdci jenom jednu nebo dvě drobnosti a pak toho nechám, to ti slibuju. Ale mimochodem, jestlipak víš, že jsme se vloni v létě zajeli s Buddym podívat na jedno tvoje představení? Jestlipak víš, že jsme tě jeden večer viděli v ,Hrdinovi Západu'? Můžu ti prozradit, že bylo zrovna k zešílení'horko. Ale jestlipak víš, že jsme tam byli?“ Vypadalo to, že si Zooey žádá odpovědi. Franny vstala, ale ihned si znovu sedla. Odstrčila popelník kousek od sebe, jako by jí strašlivě překážel. „Ne, to nevím,“ odpověděla. „Nikdo o tom přede mnou ani – Ne, nevím.“ „Zkrátka jsme tam byli. Byli. A řeknu ti, karamádko, že's byla dobrá. A když já řeknu dobrá, tak myslím dobrá. Bez tebe by to představení byl bej val vejbuch. To poznali i ty opálený holanďani v hledišti. A teď se najednou dovídám, že jsi s divadlem navždycky sekla – nemůžu uvěřit svým uším. A pamatuju se na ty cancy, cos měla, když ses vrátila domů z toho zájezdu. Bože, Franny, já se z tebe snad pošaším. Je mi líto, ale fakticky. Došlas tenkrát k překvapivymu světovýmu objevu, že mezi herci jsou samí hraboši nebo břídilové. Pokud se pamatuju, tak se dokonce zdálo, že ti dalo strašnou ránu zjištění, že každej biletář není génius. Co je to s tebou, karamádko? Kdes nechala rozum? Když už jsi byla vychovaná jako zrůda, tak se podle toho chovej] Tak se podle toho chovej] I kdyby sis tu modlitbu říkala až do soudnýho dne, pokud si neuvědomíš, že jediný, co má v náboženským životě nějakou cenu, je od všeho se oprostit, pak nechápu, jak se chceš dostat třeba jen o palec kupředu. Od všeho se oprostit, karamádko, to nejdůležitější je od všeho se oprostit. Nemít žádný tužby. ,Po ničem neprahni!' Jenže herce dělají hercem především jeho tužby, jestli chceš co slyšet. Proč mě nutíš, abych ti říkal věci, který víš? Někde na svý cestě – v tom či onom svým idiotským vtělení, jestli chceš – jsi neprahla jen po tom stát se hercem nebo herečkou, ale dobrou herečkou. A tohohle se už nezbavíš. Nemůžeš se jednoduše vykašlat na to, k čemu tě tvoje tužby dovedly. To je příčina a následek, karamádko, příčina a následek. Jediný, co můžeš dělat, jediná nábožná věc, jakou můžeš dělat, je hrát. Hrát pro Boha, když myslíš – stát se boží herečkou, když myslíš. Co může bejt hezčího? Přinejmenším se o to můžeš aspoň pokusit, když myslíš – za pokus nic nedáš.“ Nastala krátká pauza. „Ale měla bys sebou hodit, karamádko. Ten zatracenej písek se přesejpá a přesejpá, a kdykoliv se otočíš, je ho zase míň. Vím, co mluvím. Člověk má štěstí, když v tomhle zatraceným jedinečným světě stačí aspoň kejchnout.“ Nastala další krátká pauza. „Kdysi mě to trápilo. Ale teď už mě to tolik netrápí. Rozhodně jsem ještě pořád zamilovanej do Yorickovy lebky. Rozhodně mám aspoň čas zůstat zamilovanej do Yorickovy lebky. A rád bych, aby po mně jednou, až umřu, zbyla poctivá lebka. Já prahnu po tom, aby po mně zbyla tak poctivá lebka jako po Yorickovi. A ty zrovna tak, Franny Glassová. Ty zrovna tak, ty zrovna tak… Kristepane, jakej tady mají smysl řeči! Tvoje výchova byla stejně idiotská a zrůdná jako moje, a jestli nevíš, jakou chceš mít po smrti lebku a co musíš dělat, aby sis ji vysloužila – jako jestli ještě nevíš ani to, že když jsi herečka, máš hrát, tak jakej tady mají smysl řeči.“ To už Franny seděla, dlaň volné ruky přitisknutou k tváři, jako by ji nesnesitelně bolely zuby. „A ještě něco. A tím už končím. To ti slibuju. Jde o to, že když ses vrátila tenkrát domů, tak jsi běsnila a sakrovala, jak je to obecenstvo pitomý. A že se z pátý řady ozýval něčí
„nemístnej“ smích. V tom máš pravdu, v tom máš pravdu – sám pámbů ví, že tyhle věci člověka deprimujou. Netvrdím že ne. Ale není to vlastně tvoje věc. Není to tvoje věc, Franny. Umělec se má starat jen o to, aby spěl k dokonalosti, ať už k takový nebo makový, k tomu, co pokládá za dokonalost on, ne někdo druhej. Na to ostatní nemáš ty co myslet, to mi věř. Aspoň ne nijak konkrétně. Chápeš, co tím myslím?“ Nastalo ticho. Oba ho přečkávali bez jakékoli zjevné netrpělivosti či rozpačitosti. Franny si dosud tiskla ruku k tváři, jako by ji měla rozbolavělou, ale její výraz byl pozoruhodně netrpitelský. Hlas na druhém konci se ozval znova. „Vzpomínám si, jak jsem asi tak po páté účinkoval v ,Chytrý hlavičce'. Zaskakoval jsem několikrát za Walta, když byl v sádře – pamatuješ, jak byl Walt v sádře? Zkrátka a dobře, jednou večer před vysíláním jsem se strašně rozběsnil. Vycházel jsem s Wakerem ze dveří a Seymour mi řek, abych si vyčistil boty. Hrozně mě to namíchalo. Odpověděl jsem mu, že publikum ve studiu jsou samí volové, že ten komentátor je vůl, sponzoři jsou volové a že mě ani nehne, abych si kvůli nim čistil boty! Řek jsem mu, že tam, kde sedíme, mi na boty beztak neviděj. Ale on mi řek, abych si je přesto vyčistil. Řek, abych si je vyčistil kvůli tý tlustý paní. Nevěděl jsem, co to kecá, ale měl v obličeji takovej ten echt seymourovskej výraz, a tak jsem si je vyčistil. Kdo je ta tlustá paní, to mi nikdy neřek, ale od tý doby jsem si kvůli ní čistil boty, kdykoliv jsem měl jít do éteru – všechny roky, co jsme v tom programu účinkovali spolu, jestli si pamatuješ. Myslím, že jsem si je jen asi dvakrát nevyčistil. Udělal jsem si o tý tlustý paní naprosto jasnou představu. Posadil jsem si ji na jedno zápraží, kde vysedávala celý den, plácala mouchy a přitom měla od rána do večera puštěný na plný pecky rádio. Říkal jsem si, že je strašný horko, že má pravděpodobně rakovinu a – já nevím. Zkrátka se mi zdálo jasný jak facka, proč Seymour chce, abych si na každý vysílání čistil boty. Zdálo se mi to logický.“ To už Franny stála. Ruku si sundala z tváře, aby si mohla přidržet telefon oběma rukama. „Mně to taky řek,“ odpověděla do telefonu. „Mně zase jednou řek, abych se pokusila tu tlustou paní rozesmát.“ Sundala ruku z telefonu a na okamžíček si ji položila na temeno, pak si znovu přidržela telefon oběma rukama. ,Já jsem si ji nepředstavovala na zápraží, ale představovala jsem si, že má hrozně tlustý nohy – rozumíš – samou žílu. Já jsem si ji představovala v takovým příšerným proutěným křesle. Ale rakovinu měla ta moje taky a rádio jí od rána do večera řvalo na plný pecky taky! Tý mý!“ „Ano. Ano. Ano. No dobrá. Tak dovol, abych ti řek ještě něco… Posloucháš?“ Franny se strašlivě napjatým výrazem přikývla. „Kde nějakej herec hraje, to je úplně buřt. Může hrát u šmíry na venkově, může hrát v rozhlase, může hrát v televizi, může si hrát třeba i v nějakým tyátru na Broadwayi, kam chodí to nejvyfiknutější, nejlíp živený a nejopálenější publikum, jaký si dovedeš představit. Ale prozradím ti jedno velký tajemství – Posloucháš mě? Mezi vším tím publikem nenajdeš duši, která by nebyla ta Seymourova tlustá paní. To platí i o tvým panu profesorovi Tupperovi, karamadko. I o všech jeho idiotskejch bratráncích a sestřenicích, kdyby jich měl veletucty. Nikdo, kdo by nebyl Seymourova tlustá paní, neexistuje. Copak to nevíš? Nebos to zatracený tajemství ještě neobjevila? Copak nevíš – ale teď poslouchej – copak nevíš, kdo ta tlustá paní je?… Ale karamadko! Ale karamadko! To je přece sám Kristus Pán. Sám Kristus Pán, karamadko.“ Tohle Franny očividně tak potěšilo, že se nezmohla na nic, jenom dál držela sluchátko, které musela dokonce držet oběma rukama. A asi tak půl minuty neřekl žádný z nich jediné další slovo, nepronesl žádnou další řeč. Pak: „A tím končím, karamadko.“ Nato se ozvalo cvaknutí, jak sluchátko dosedlo do vidlice. Franny se mírně nadechla, ale telefon držela u ucha dál. Po tom definitivním přerušení se samozřejmě ozval oznamovací tón. Zdálo se, že Franny nesmírně blaží ho poslouchat, jako by ten tón byla nejlepší náhražka za ticho před vznikem světa. Ale zároveň zřejmě věděla, že už ho může přestat poslouchat, neboť už v sobě má tu trošku nebo tu hromadu moudrosti světa, kterou
mohla získat. A když položila sluchátko, zřejmě přesně věděla, co udělá dál. Uklidila kuřácké potřeby, odhrnula přehoz, na němž seděla, shodila trepky a vlezla si do postele. Několik minut jenom klidně ležela a usmívala se do stropu, pak upadla do hlubokého spánku beze snů. J. D. SALINGER FRANNY A ZOOEY Z anglického originálu Franny and Zooey (Little, Brown, New York 1961) přeložili Luba a Rudolf Pellarovi. Typografie Zdeněk Ziegler. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 4668. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1987. Odpovědná redaktorka Eva Slámová. Výtvarný redaktor Vladimír Nárožník. Technická redaktorka Hana Keslová.
