Řízek na severozápadě. Radek Seifert

Řízek na severozápadě

Radek Seifert

ŘÍZEK NA SEVEROZÁPADĚ Sice malý a nevážný, nicméně zcela vážně míněný soubor zamyšlení i praktických rad na téma nevidomí, určený výhradně všem bez rozdílu.

Radek Seifert

ISBN 80-239-0514-7

Věnování: Tuto útlou knížku bych rád věnoval své bývalé ženě a dlouholeté lásce Šárce, která ode mne musela odejít, aby mi otevřela oči. A pak také mé současné asistentce Martě, která mi je neopakovatelným způsobem pomáhá udržet otevřené.

OBSAH: Chyťte se za ruce.........................................................................................................1 Za co se vlastně chytit?.........................................................................................2 Fígl číslo 1 - chyťte se za PŘEDloktí..............................................................3 Fígl číslo 2 - chyťte se za ruce.........................................................................3 O svobodě, výhodách a přirozenosti.........................................................................5 Nepadejte do kolejí.....................................................................................................8 Zmatky nejen kolem násilí.......................................................................................13 Tam po přechodu sem..............................................................................................16 Přejít umím, ale ukažte mi, kde je přechod.......................................................17 Věčná bolest nevidomých - auta na přechodech...............................................17 Opravdový oříšek při přecházení - kolony, šňůry a štrúdly...............................19 Za větší bezpečí hrozí pokuta..............................................................................20 Fantazie na sněhové téma.........................................................................................21 I nevidomí musejí koukat na cestu....................................................................21 Nekřičte tolik, já jen nevidím.............................................................................21 Hlasy....................................................................................................................22 Zvuky...................................................................................................................22 Fantazie a orientační smysl................................................................................22 Asistenti ve vodě........................................................................................................27 Asistované plavání..............................................................................................27 Bavit se musí oba................................................................................................29 Může nevidomý běhat?.............................................................................................32 Nejprve vše dobře rozvážit..................................................................................32 Jak tedy nevidomý vlastně běhá?.......................................................................33 Jak si pomáháme.......................................................................................................35

Kdo je Radek Seifert? Radek Seifert se narodil 24. února 1971 v Chomutově, od svých šesti let však strávil většinu času v Praze, a ta se mu také nakonec stala milovaným domovem. "V Praze jsem prožil vše podstatné, studoval jsem tu, miloval, trpěl, oženil se i rozvedl, Praha je už čtvrt století můj osud, "říká o svém městě dnes. Vrozená zraková vada (glaucom) se u něj do osmnácti let projevovala jen mírně, poté postupně progredovala k praktické, po dvou sportovních úrazech pak i úplné ztrátě zraku (1996). V letech 1986 až 1991 studoval na pětileté Střední odborné ladičské škole při konzervatoři J. Deyla, nikdy se ovšem jako ladič ani jako muzikant neživil, přestože má za sebou třináct let studia hry na klavír. Namísto toho mu učarovaly počítače; v r. 1993 absolvoval docházkový kurs výpočetní techniky v rámci projektu Evropské unie TEMPUS na Katedře matematiky Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze. Krátce rovněž podnikal, ovšem svých organizačních schopností a dobré orientace ve světě přístupných technologií dokázal využít až poté, co byl v květnu 1995 přijat jako odborný pracovník ve výpočetní technice právě na zmíněné Katedře matematiky FJFI ČVUT v Praze ve Středisku pro podporu vysokoškolského studia zrakově postižených (známého dnes pod názvem Centrum TEREZA), kde pracuje dodnes. Jeho pracovní náplní je vývoj prostředí na bázi přístupných technologií, poradenství v oblasti těžkého zrakového hendikepu, účast na projektech vedoucích k eliminaci informačních a sociálních bariér nevidomých, organizace poskytovaných služeb a reprezentace střediska navenek. Vede kursy výpočetní techniky zaměřené na osamostatnění nevidomých a slabozrakých při získávání informací, překonávání komunikačních bariér a plnohodnotnější způsob vlastní prezentace. Pět let byl moderátorem největší elektronické konference v ČR věnované přístupným technologiím. V r. 1996 navrhl a zorganizoval ve spolupráci s časopisem Zora vydávání specializovaného periodika zabývajícího se problematikou práce se speciální technikou, které jako odpovědný redaktor sám vedl od r. 1997 do r. 2001: "Odchod od časopisu, který jsem si kdysi vymyslel a tak dlouho vedl, mě nesmírně bolel, ale chtěl jsem se pokusit o přijímací zkoušky na vysokou školu, a proto celá řada mých aktivit musela v té době z časových důvodů stranou." Od r. 1998 do r. 2002 spolupracoval s informační agenturou Anopress na elektronickém monitoringu televizního pořadu Nedělní partie (TV Prima) a rozhlasového pořadu Události a názory (Rádio Svobodná Evropa). Poslední jeho zde uvedenou významnější aktivitou, která měla přímý vliv i na vydání této knížky, byla spolupráce s redakcí Mladé fronty Dnes, které přispíval svými popularizujícími články o problematice života bez zraku do pražského vydání listu, internetového IDnes a přílohy Obzory Dnes. Radek Seifert je příležitostným hostem pořadu Doteky Českého rozhlasu 2 - Praha, vlastní osvědčení odborného instruktora pro výuku Braillova písma, miluje hudbu a literaturu, rád plave, jezdí na kole, chodí do přírody a občas skládá básně. Nesnáší rýžový nákyp a nošení šál. V současné době je studentem Katedry sociální práce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. "Tento obor jsem si vybral po poměrně dlouhém zvažování, lákala mě zprvu spíše politologie nebo sociologie. Jsem na fakultě prvních pár měsíců a zatím mohu říci, že rozhodně nelituji svého rozhodnutí studovat právě tento obor, vždyť budovu fakulty mám pár minut od domova a mé spolužačky jsou mladé, a taky je jich hodně, takže..." 1. Považujete ztrátu zraku za svou osobní ztrátu? Pokud ano, v čem nejvíce Vlastně si ani neumím představit, že by to někdo nepovažoval za osobní ztrátu. Ovšem po

čase se může jistě stát (podaří-li se Vám díky různým pozitivním vlivům identifikovat se s novou realitou), že to jako "ztrátu" přestanete vnímat. Jinak bych to asi vyjádřil tak, že člověka po čase jednoduše přestane bavit myslet na to, co, kde a za jakých okolností ztratil. Mám-li být upřímný, nejvíc mi asi chybí možnost normálně číst, a rozhodně také třeba pohled na hezké a pěkně upravené dívky a ženy. 2. Dá se říct, že vám ztráta zraku také něco přinesla? Ztráta zraku může s sebou přinést celou řadu pozitivních věcí, avšak jen tehdy, jste-li ochotni si připustit, že jsou skutečně pozitivní. Mně osobně značně překopala žebříček hodnot a převedla můj zájem k věcem, kterými jsem kdysi málem opovrhoval. Dříve bych si rozhodně nebyl ochoten udělat tolik času na věci, jež považuji dnes pro svůj život za podstatné a nezbytné. Mnohem víc mě baví sledovat svět kolem sebe, a věřte nebo ne, k tomu zrak není to nejpodstatnější. Dokud jsem viděl, vzpomínám si, že jsem se někdy i nudil; cosi takového si dnes už jen těžko dokážu představit. 3. Je něco, co byste o životě se zrakovým hendikepem chtěl sdělit vidícím lidem Mezi nevidomými jsou obrovské rozdíly v lidských kvalitách, způsobech vyrovnání se s pekelně krutou realitou, a především pak v celkovém životní zacílení. Negativní zkušenosti s nevidomým člověkem se určitě nenechte odradit, protože potkáte-li na ulici člověka v červeném klobouku, kterak si přihýbá z láhve destilátu, věřte, že červený klobouk za to nemůže. Obdobně bílá hůl není znamení agresivity, třebaže jí někdo proti vám použil jako zbraň. 4. A co vlastně pořád děláte? Pracuji na vysoké škole, studuji na vysoké škole, nesmírně rád rekreačně sportuji, chodím za kulturou, čtu kvalitní literaturu i totální brak, poslouchám muziku a hraju na piáno, brouzdám po internetu s cílem vzdělávat se nebo četovat, píšu občas články do novin a občas do šuplíku, scházím se s přáteli, kouřím vodní dýmku, rád cestuji, starám se o domácnost, občas se s někým pohádám, utratím moc peněz v čajovně či hospodě, zkazím někomu radost nebo zbrkle navrhnu nějakou příšernou pitomost. Rozhodně se nenudím. 5. Co je pro vás v životě nejdůležitější, pokud jste ochoten o tom mluvit? O tom se rozhodně lépe mluví než píše, ale naprosto obyčejně si troufám tvrdit, že jako jedna z nejdůležitějších věcí pro můj život mi připadá mít dostatek času pro své přátele, tedy lidi, které mám rád a jichž si vážím. A k tomu dohromady nic nepotřebujete, jen lásku, zájem a humor. Maličkost, viďte...?

Chyťte se za ruce O průvodcovství nevidomých už toho bylo napsáno velmi mnoho, i když mně osobně se do ruky nikdy nedostalo nic významnějšího než letáky formátu A5 s výčtem toho naprosto nejzákladnějšího. Některé materiály tohoto typu se mi líbily, nad jinými poněkud rozum zůstával stát, jednoduše názory a strany se liší, stejně jako schopnosti průvodců a pisatelů letáků. Ovšem na tom vskutku nejelementárnějším se shodnout můžeme asi všichni. Patří sem například to, že příležitostný průvodce, setká-li se s nevidomým někde na ulici či v metru, by měl svou nabízenou pomoc "verbálně deklarovat", čili pozdravit a zeptat se, zda někdo o jeho pomoc vůbec stojí. Kupodivu právě s tímto mají vidomí lidé značné potíže. Spousta nevidomých mi jistě potvrdí, jak často je uchopí anonymní ruka a odvádí kamsi vpřed - a "uchopí-li", lze vlastně mluvit o štěstí, někdy totiž ona ruka člověka jen postrčí, pošťouchne, potlačí nebo odtlačí. Poradím nevidomým na tomto místě svůj trik: obraťte se směrem, kde předpokládáte to, co k ruce patří (tedy zbývající lidské tělo), usmějte se a řekněte: "Dobrý den." Je neuvěřitelné, jak to funguje, ubezpečuji vás, že jako "trubka" si pro jednou nebudete připadat vy, ale někdo úplně jiný... Rád bych se stručně zmínil o dalších aspektech průvodcovství, které tak či onak fungují a setkávají se na obou stranách, vidomé i nevidomé, s různou mírou porozumění. Můžeme sem zařadit nabídnutí rámě nevidomému, který se tzv. "zavěsí" (tohle označení mi sice vždy připadalo poněkud prkenné, je ale mezi nevidomými tak vžité, že jsem po čase kapituloval). No, a to je asi tak zhruba vše, protože v dalším výčtu situací si letáky buď občas dosti značně odporují, nebo se s nimi naprosto nemohu ztotožnit. Příkladem prvního případu budiž nastupování do auta, kde jsem se nechal obeznámit se třemi nepochybně dobře míněnými metodami. Problém je ovšem v tom, že všechny TŘI metody při JEDNOM jediném nastupování do auta prostě dost dobře použít nemůžete, i kdybyste překypovali dobrou vůlí vyjít pisatelům letáků vstříc. Podle nich by průvodce měl v takové situaci položit ruku nevidomého: a) na kliku dveří auta; b) na horní rám otevřených dveří auta; c) na část karoserie nad otevřenými dveřmi auta. Každá z uvedených metod má pro nevidomého své výhody, tak třeba hned ta první mu umožní nastoupit do auta bez zbytečného tyátru a ještě se poměrně brzy zbavit svého průvodce. Při druhém způsobu má okamžitě přehled o výšce prostoru, kam se hodlá v nejbližším okamžiku "vecpat". Třetí varianta je tak trochu "totální", neboť jejím cílem jednoznačně je ušetřit nevidomého toho jediného, co mu při nastupování do auta vlastně hrozí - totiž praštit se do hlavy. Při vší úctě k variantám b) a c) nemohu než doporučit variantu a), která v sobě spojuje výhody všech zbývajících. Předkládám k posouzení tento postup: a) průvodce nechť se dotkne kliky dveří, kterými bude nevidomý nastupovat. Kliky se musí dotknout tou samou rukou, za kterou se ho drží nevidomý; b) ten sjede po ruce svého průvodce a kliku uchopí. (Průvodce odchází, nevidomý je ponechán svému osudu.); c) jakmile nevidomý otevře dveře auta, vkročí bez obav do prostoru mezi nimi a vozidlem, přičemž jednou rukou zkontroluje výšku střechy nad vchodem do interiéru, druhou pak může třeba hodit bágl na sedadlo, čímž se zároveň přesvědčí o přátelskosti, případně nepřátelskosti toho, na co si v nejbližším okamžiku hodlá sednout. Příkladem návodu, se kterým mám já osobně dosti značný problém se ztotožnit, je otázka stolování, resp. pomoc při "zorientování se" v umístění pochutin na talíři. Obvykle se doporučuje 1

tzv. hodinová metoda, kdy nevidomému oznamujete, že maso má na půl druhé, brambory od tří do sedmi a zeleninu mezi devátou a půlnocí. Netvrdím, že to nepomůže, chraň bůh, jen si nemyslím, že je to nutné. Souhlasím sice, že ne každý dokáže píchnutím do jídla rozpoznat, kde co přesně má, ale i kdyby ne, pak obyčejně stačí říci: "Maso máš nahoře," nebo svému nevidomému kolegovi otočit talíř tak, aby maso nahoře opravdu měl - a pak mu to sdělit. Každý přece víme, co znamená na talíři "nahoře", většině z nás také dojde, že jestliže je maso nahoře, pak to ostatní bude všude kolem. Nasazení vyznavačů hodinového popisu je sice obdivuhodné, ovšem ani ten nejzdatnější nevidomý ve skutečnosti nepozná, zda píchl do půl sedmé, nebo zda se snad o patnáct minut neseknul. Ani pokusy o vylepšení této metody (řízek na severozápadě) mi nepřipadají šťastné, a troufám si tvrdit, že jsou spíše jakousi "show" pro spolustolovníky, než účinnou pomocí hladovému nevidomému. Nastupování do auta a stolování lze zařadit do průvodcovství obecně, bez ohledu na to, zda nevidomý se svým průvodcem tráví deset minut nebo týden. Ve skutečnosti ale existuje jistý rozdíl mezi tím, když nevidomému někdo pomůže na ulici a dělá mu společnost přes dva bloky, anebo s ním stráví týdenní dovolenou na horách. Snesitelnost, nebo naopak nesnesitelnost dlouhodobějšího průvodcovství je dána zejména způsobem uchopení (vzájemným držením se nevidomého a jeho průvodce), čemuž bych nyní rád věnoval několik poznámek.

Za co se vlastně chytit? Je to asi půl roku, co mi jedna mladá žena nabídla v metru svůj doprovod. K mému velkému a příjemnému překvapení mi však nenabídla rámě, nýbrž svou ruku - tak, jak obvykle chodí lidé v poněkud bližším než formálním vztahu - ruku v ruce. Podíváme-li se na tento způsob držení čistě metodicky, zda je či není vhodný pro nevidomého, pak tady platí to příslovečné "ano, ale...". Vezměme to ovšem po pořádku. Racionální důvody klasického zavěšení se nevidomého za průvodcovo NADloktí jsou nabíledni: nevidomí může dobře "číst" pohyby průvodce, neboť při tomto uchopení jde půl až jeden krok za ním. Průvodce může paži nejrůzněji naklánět, předsouvat, zasouvat, jednoduše pomoci si v situacích, kdy je např. průchod úzký, ulice přeplněná lidmi, terén nerovný nebo nepřirozený. Přiznejme si ale, že zároveň je uchopení za nadloktí také dostatečně anonymní, vypovídající (někdy až zbytečně křiklavě o ryze formálním vztahu mezi průvodcem a nevidomým. Řada průvodců se ve své roli, zvláště je-li nahodilá, cítí velmi nejistě, takže deklarace směrem k okolí ve stylu "Pozor, vedu nevidomého!" jim vyhovuje - cítí se bezpečněji. Stejně tak řada nevidomých špatně snáší bližší než právě jen formální kontakt (dotyk) s průvodcem a s lidmi na veřejnosti vůbec, takže se tímto uchopením vlastně nedá nikdy nic zkazit - a pro nemalé množství situací je i vhodné. Budete-li ale chtít jít coby nevidomý na výlet se svým přítelem nebo kolegou, záhy (po pár prvních kilometrech) se přesvědčíte o nevýhodách uchopení za nadloktí. Připravte se na následující pravděpodobné komplikace: a) začnou vás bolet záda, a to od pozvednuté ruky, kterou se držíte průvodce; b) vašeho průvodce začnou bolet záda, a to od pokrčené ruky,kterou vám neustále jakoby nabízí rámě; c) (po dalších pár kilometrech) vám bude toto uchopení připadat uprostřed lesa poněkud nepřirozené a snad až PŘÍLIŠ formální a křečovité. Jak z toho ven? Mnozí nevidomí jistě přišli na řadu fíglů, takže já si dovolím navrhnout dva takové, které se mi jednoznačně osvědčily.

2

Fígl číslo 1 - chyťte se za PŘEDloktí Předpokladem plné spokojenosti dvojice při tomto způsobu držení je především celkové uvolnění průvodce tak, aby se jeho ruka dostala do přirozené polohy, tedy víceméně se narovnala podél těla. Jestliže totéž udělá i nevidomý, střetnou se paže v normální poloze a dokonce není třeba se průvodce v pravém slova smyslu "chytat", stačí se jej přidržovat nebo jen zlehka dotýkat ze zadní strany v oblasti nad zápěstím (například roztaženým palcem a ukazováčkem). Úžasné přitom je, že průvodce takto neztrácí nic z výhod, které mu poskytuje uchopení za nadloktí, může v případě potřeby rukou manipulovat dokonce o cosi volněji a precizněji. Je to krásně vidět například u schodů, kdy naznačit první schod lehkým pozvednutím předloktí - ohnutím paže v lokti - je méně namáhavé a o mnoho přirozenější než naznačovat tento pohyb nadloktím, kde si pochopitelně nelze nevypomoci ramenem. Uchopení za předloktí je pro veřejnost metodou dosti neznámou, nesignalizující na první pohled vztah "průvodce-nevidomý". A jelikož je to metoda hodně nenápadná, v naprosté většině případů nesignalizuje pro kolemjdoucí prostě vůbec nic. Věřte nebo ne, ale existují i tací nevidomí i průvodci, kteří přesně tohle hledají. Osobně tento způsob držení preferuji i ve městě a na kratší vzdálenosti, osvědčil se mi jako bezpečný, příjemný a použitelný úplně všude - na přecpané ulici, při slézání kopců, na schodech, v jeskyních, v restauracích i v bazénu plném vody. Fígl číslo 2 - chyťte se za ruce Chytnout druhého člověka za ruku je odnepaměti veřejnou deklarací čehosi intimního, co mezi držící se dvojicí vzniká nebo existuje. Hodně zde záleží na tom, co kdo vnímáme jako "intimní", zda je nám tento vztah příjemný a kolik důležitosti veřejným deklaracím přisuzujeme. Každopádně ale držení se za ruce lze zařadit mezi techniky průvodcovství, pokud jej umíte - jak nevidomý, tak průvodce - použít. Dovolte mi několik vlastních doporučení, ze kterých určitě vyčtete i jistou specifičnost této "techniky": a) předně platí, že jste-li heterosexuál, bude pro vás jistě přirozenější držet se za ruce jen ve smíšené dvojici, a pak jste-li přibližně stejného věku, případně ve dvojici dívka-dívka; b) držet se za ruce je výhodné jen někde, přesněji tam, kde nevidomý terén a prostředí dobře zná, takže nepotřebuje "číst" z pohybů svého průvodce (chybí zde onen předpisový půlkrok za průvodcem); c) při držení se za ruce má průvodce pochopitelně rovněž možnost předávat nevidomému "signály" upozorňující ho na standardní situace, např. pozdvihnutí spojených rukou, lehký nebo silný stisk ruky apod.; d) u průvodcovství obecně platí, že o způsobu vedení by neměl rozhodovat výhradně jen jeden z dvojice, ale měla zde fungovat jakási dohoda. Ta naprosto nemusí být verbální ve stylu oznamování, "Teď se tě pustím a chytnu se jinak." Úplně postačí, když každý z dvojice vždy zareaguje přirozeně na situaci; máte-li tedy coby nevidomý například pocit, že je terén pro vás bezpečný a dobře jej znáte, uchopte vaši průvodkyni za ruku a kráčejte uvolněně v přátelském stisku. Jestliže ona bude mít dojem, že je prostředí pro chůzi ruku v ruce nadále nevhodné (davy lidí, lesní cesta s vystouplými kořeny), pustí se vás a nabídne vám své rámě nebo - viz výše – předloktí; e) ale POZOR! Přestože kombinovat všechny techniky držení - nadloktí, předloktí a ruku v ruce - je pro vás, ať již jste v té či oné roli (průvodce či nevidomý), nesmírně pohodlné 3

a dovolí vám absolvovat takto i ty nejdelší výlety v extrémním terénu, musíte být předem dohodnuti, případně musíte si být jisti, že uchopit svého partnera je, abych tak řekl, "v pořádku". Jak jsem už uvedl, existují lidé, pro které je uchopení za ruku naprosto přirozené a lidské, nespatřují v tom nic významně intimního. U jiných může pokus o uchopení za ruku způsobit šok a nepředvídatelný kontr. Nabádám-li vás proto, abyste vzali svou průvodkyni nebo nevidomého přítele za ruku, předpokládám, že tak učiníte pouze v případě, kdy je vám to rovněž příjemné a kdy je to příjemné i tomu druhému, anebo jestliže jste se dohodli na tom, že tento způsob držení budete využívat. Průvodcovství nevidomého je dosti obsáhlou problematikou, kde by mělo vždy platit, že musí být pokud možno příjemné oběma stranám. Spousta nevidomých se svou "životní roli" učí mnoho let, je proto dost možné, že právě průvodce může být pro něho impulsem dělat věci jinak, pohodlněji a přirozeněji. I vy, potencionální průvodci a průvodkyně, máte v rukou dosti značnou odpovědnost za normální a zdravý vývoj svého nevidomého kolegy, společníka či přítele. Vaše, "Nedrž se mě jako klíště, tady tě nic nezajede... Chyť se mě za ruku... Uvolni se... Neboj se, nežijeme ve středověku a za ruku se dnes vodí kdekdo," může ve světonázoru mnoha nevidomých způsobit malou i větší revoluci a napomoci integraci více, než nastudování textů z haldy učených brožur nebo pětileté studium sociální práce.

4

O svobodě, výhodách a přirozenosti Když jsem pro jistý časopis připravoval šestidílný seriál, který měl seznámit lidi nepoučené o možnostech, jaké mají nevidomí při práci s internetem, uvažoval jsem při koncipování jednotlivých dílů o smyslu a hlubším významu všeho, o čem seriál byl, o internetu, výpočetní technice, o nezbytných potížích, které čekají na každého, kdo si bude chtít techniku ochočit, ale i o svobodě, kterou zakusí každý nevidomý, jenž počítač zvládne a donutí ho, aby mu skutečně sloužil. Nebudeme si nic zastírat, mezi nevidomými je počítačová dovednost dnes tématem číslo jedna, stáváte se "nemožnými", jestliže v hovoru se známými neprohodíte čas od času nějaké to "pentium" či "harddisk". Do počítačového kursu chodí téměř každý, mladí, staří, doktoři, telefonisté, s vyznáním i bez něho. Motivaci mají různou - jedni chtějí zvýšit své šance při hledání nového zaměstnání, druzí cítí skoro jako povinnost zajímat se o vše, co by jim mohlo usnadnit život, a jsou i tací, co holdují počítačům jako svému koníčku, prostě je to baví. Já mám ale velkou radost i z těch, kteří v reakci na mé články o výpočetní technice najdou odvahu reagovat slovy, "Je to zajímavé, ale pro mě to není, nebere mě to, nic mi to neříká." A skutečně, jaká radost! Dnes už jsme tak daleko, že se můžeme "opovážit" prohlásit něco donedávna tak nepřístojného, přitom bez uzardění a s jasným vědomím vyřčeného. Každá minorita v každé společnosti, troufám si tvrdit, má svá žhavá témata. Vím, že nemá smysl po pštrosím způsobu strkat hlavu do písku před skutečností, že zvládnutí práce s počítačem je pro dnešního nevidomého člověka podobně výhodné, jako pro vidícího třeba řidičák; máte-li jej, můžete odvézt děti do školky, rodinu na dovolenou, maminku do nemocnice, své líné tělo do práce. Obdobně jste-li nevidomí, díky počítači můžete dětem přečíst pohádku, pro rodinu vyhledat vlakové nebo autobusové spojení na dovolenou, případně objednat nákup potravin na celý měsíc přes internet. To nelze zpochybnit, tak to prostě je. Tyto zcela zjevné a neoddiskutovatelné výhody (důležité je zde pro mne především slovo VÝHODY) byly ještě před lety tak markantní, že je mnoho nevidomých označovalo mylně za nově nabytou SVOBODU, nezbytný schůdek k naprosto svobodné seberealizaci. "Kdo nevládne výpočetní technikou, není svoboden!" hlásaly jejich transparenty a nebylo málo těch, kteří uvěřili. S tou "svobodou" to tehdy bylo vůbec zamotané, údajně "svobodně" se řada z nás rozhodla pro zakoupení drahé techniky s vydatnou podporou státu, přitom VÝHODY tohoto nákupu sem tam jaksi "pokryl prach". Čas od času postávám před nefunkční, zato velmi drahou počítačovou technikou a přemýšlím o svobodě, o svobodném rozhodnutí vlastnit počítač. Dnes už ale také občas mluvím s lidmi, kteří říkají, "Tohle zařízení nemám, snad by se mi líbilo, ale asi bych ho nevyužil." Tento argument mi připadá nejenom srozumitelný, ale i svědčící o skutečně SVOBODNÉM rozhodování jedince. Člověk zde vypovídá cosi o sobě a své otevřenosti, mnohdy - tváří v tvář spotřebně naladěné společnosti - i o své odvaze. Koneckonců ani ten tolik VÝHODNÝ řidičák není nutně podmínkou spokojeného a SVOBODNÉHO života. Dnešní nevidomý člověk, jak se zdá, se již definitivně zbavuje stigmat, která si s sebou nesl celé 20. století, o dřívější době vůbec nemluvě...! Byly doby a země, kde bylo zcela normální uvazovat nevidomého na provaz, k jídlu dostal co ostatní nechali, ale všem asi přišlo takové zacházení velice humánní - vždyť ve zvířecí říši by vůbec neměl nárok na život. Už tady někde je možné položit si první fundamentální otázku nevidomého člověka; rodí se takový člověk svobodný? Má stejné právo na život jako kdokoliv jiný? Jsem přesvědčen, že uspořádáte-li na toto téma u nás anketu, nikdo (snad až na opravdové filozofy zvyklé pochybovat úplně o všem) svobodu takto již narozeného člověka nezpochybní. Přesto je slovo "integrace" v našich zemích cosi permanentně nového, mnohde ještě přijímaného s rozpaky, teprve se učíme vídat nevidomé lidi na ulici, na vysokých školách, na sportovních stadionech, v lyžařských stopách, dokonce v kině či divadle. Považte! Na rozdíl od doby socialismu, která hendikepované lidi "uklízela" před zraky veřejnosti do speciálních ústavů, dnes přiznáváme nevidomým sice "jakous takous" svobodu, ale stále nás docela dost vyvádí z míry, když se chovají přirozeně. V novinách, 5

časopisech či v televizi narážíte na upřímné zpovědi lidí (v tomto případě spíše jakýchsi "svědků"), kteří po nově nabyté zkušenosti s nevidomým člověkem nebo skupinou oznamují národu, "Jsou to úplně normální lidé, mají stejné problémy i radosti jako my všichni..." A já dodávám - nekoušou! Naše společnost si vůbec ráda vymýšlí mýty, například že nevidomí lidé jsou obzvlášť nadáni hudebním sluchem, dokonce jsem se párkrát setkal i s tvrzením, že se rodí již s jakýmsi vyvinutým šestým smyslem. Mnohým nevidomým takový pohled na ně samotné vyhovuje, proto se jen pomalu mají vidící lidé šanci dozvídat, že ona "mimořádná muzikálnost" je dána především faktem, že nám donedávna bývali nevidomí prezentováni téměř výhradně s nějakým tím hudebním nástrojem v ruce, dodnes pak přetrvává ve společnosti tristní obraz nevidomého žebráka vydělávajícího si na své skrovné živobytí šumařením. Položím vám záludnou otázku: co by měl vlastně nevidomý člověk držet v ruce, dejme tomu třeba na televizní obrazovce? Knihu? Dalekohled? Krajtu? Vidíte, není snadné dát nevidomému do ruky něco, aby to vypadalo přirozeně a "dobře", že? Ještě tak ten klarinet nebo harmoniku... Ovšem opět ke svobodě. Tak, jako svoboda nemá nic společného s výhodami, nesouvisí příliš ani s přirozeností. Svobodná společnost neposuzuje, zda jí to či ono připadá "přirozené", nechává na svobodném jedinci, byť je třeba nevidomý, co připadá přirozené jemu, čím chce být, co chce dělat, jak chce vypadat a čím se chce živit. Svobodná společnost posuzuje, zda svou přirozeností jedinec neomezuje jiného jedince, zda jí (společnosti) neškodí, případně je-li z takového přirozeného počínání alespoň minimální užitek. Ať to zní jak chce divně, i nevidomý člověk dnes může přirozeně držet v ruce obyčejnou knihu (má asi namířeno ke skeneru, za pomoci něhož si ji převede do digitální podoby; kupuje si a vlastní auto, i když s ním obvykle do práce nejezdí sám, dokonce ani ten do nebe volající dalekohled či jedovatý had nemusejí být úplné pitomosti, ostatně o tom by vám nejlépe mohli vyprávět představitelé hvězdáren a zoologických zahrad, kteří už také začínají chápat, že nevidomý zákazník je také zákazník, byť je to nutí o své profesi uvažovat jinak a přizpůsobovat svou nabídku těm, kteří se přizpůsobit nemohou. Příkladem svobodného rozhodování jedince ve společnosti budiž třeba jeden můj nevidomý přítel; ačkoliv jeho rozhodnutí považovali mnozí za podivínské a snad i za "nepřirozené", rozhodl se studovat Dopravní fakultu ČVUT v Praze. Pochopitelně, řidič ani strojvedoucí z něho nebude, ostatně na to by ani tuhle školu nepotřeboval, neviděl však důvod, proč by nemohl o oblasti svého zájmu vědět víc a sám se svobodně rozhodnout, zda a jak by mohl či nemohl být mezi dopraváky užitečný. Samozřejmě se ukázalo, jak velkým přínosem může jeho prce být vždyť nevidomí také cestují, pohybují se po ulicích, létají letadly, mimochodem, v nové vyhlášce o provozu na pozemních komunikacích je akustický signál na přechodech pro chodce postaven na roveň se signalizací světelnou. Ale i kdyby nevidomí necestovali, nechodili po ulicích a nelétali letadly, rozhodně z toho nevyplývá, že nemohou rozumět problematice cestování; konečně ani stát se ministrem cestovního ruchu ještě nutně nepředpokládá nechat se sežrat lidojedy na Filipínách! Když jsem psal o cestování s bílou holí v pražském metru, nemohlo mě nenapadnout téma častých diskusí nevidomých, které s fyzickým pohybem po nástupištích a eskalátorech na první pohled vůbec nesouvisí, avšak přesto je to téma právě zde nesmírně citlivé. Chodíte-li totiž s bílou holí, přistupují k vám lidé, nabízejí pomoc, postrkují vás, volají na vás, chtějí si s vámi mnohdy povykládat, očekávají také, že jim za pomoc poděkujete, často - nikoli vždy - také očekávají, že k formě pomoci nebudete mít výhrady - jako byste chtěli někomu věnovat stovku a on si vymiňoval, že to chce ve dvou padesátikorunách...! Ani zdaleka nepřeháním, když právě tyto aspekty chůze s bílou holí označím pro mnohé nevidomé za ten nejtěžší a nejbolestnější problém jejich existence, mnozí dokonce těmito nucenými kontakty a nutností neustále a dokola reagovat v pro ně mnohdy nepřirozených situacích tak strašně psychicky trpí, že raději ani sami nikam nechodí. Přitom pro člověka - alespoň já si to myslím - je přirozené poděkovat za poskytnutou službu. Přiznám se, že osobně jsem zvyklý poděkovat i za službu špatnou, asi 6

naivně totiž předpokládám, že mi nebyla takto poskytnuta úmyslně. Na druhou stranu rovněž přiznávám, že dokola se opakující, "Děkuji... Jste moc hodná... Moc mi to pomohlo," je po čase poněkud vyčerpávající a frustrující, zvláště když to není vždy tak úplně pravda; člověk má dojem, jako by jeho svoboda i přirozenost zoufale trpěly. Jedna má nevidomá klientka mi řekla: "Cítím se být svrchovaným člověkem, stejně jako každý jiný, jsem svobodná a nemám potřebu ani chuť děkovat lidem za to, že neví, jak mi pomoci." Vůbec bych si netroufl polemizovat s jejím názorem, rozhodla se jít svou cestou, ostatně opět stejně jako každý jiný. Já tento pro ni "přirozený" způsob komunikace nevolím, což je možná dáno jen mým poměrným nováčkovstvím ve světě nevidomých. Snažím se spíše vybudovat v sobě schopnost čelit podobnému tlaku v takových situacích pokud možno s grácií, velkomyslně a v případě nutnosti s humorem. Je to - eufimisticky řečeno - nesnadné, bez "rozdýchávání" a ukrytým bonbónem v puse by to mnohdy ani nešlo, přirozené to tedy zřejmě moc není, ostatně, cítím se být rovněž svrchovaným člověkem. I mé ego občas silně trpí a nikdo by mě k boji s větrnými mlýny v pravém slova smyslu nedonutil. Připadám si však ve svém rozhodnutí naprosto svobodný. Doufám jen, že někdy ono "Děkuji, pane," dostatečně přehluší mé přirozené skřípání zubů.

7

Nepadejte do kolejí Pražské metro. vlaky přijíždějí a odjíždějí v obou směrech, lidé přicházejí a odcházejí, zamyšlení, rozesmátí, ospalí i hluční. Cestovat v metru je příjemné, v zimě je tu teplo, v létě chládek, nikdy nečekáte v dešti, ani příliš dlouho, kolem vás je relativně čisto a obvykle i dosti bezpečno. Dnes navíc můžete čekání na vlak ve vašem směru strávit i četbou reklamních poutačů, vývěsek, deníku Metro, můžete i telefonovat ze svého mobilu, prostě cestujete příjemně, rychle - jen ve špičce by těch lidí mohlo být méně. V metru ovšem naleznete i lidi soustředěné, někdy drží v ruce bílou hůl a dělají s ní prapodivné pohyby. Málokdo ví, že nevidomý člověk nemá hůl jen k jakémusi označení své životní reality, ale že to může být i velmi účinný nástroj k poměrně bezpečnému pohybu prostorem. A takovým prostorem může být právě třeba metro. Setkávám se u nevidomých velmi často s dvěma naprosto odlišnými postoji k metru; buď že je to prý bezvadné místo na orientaci (sloupy a odpadkové koše zůstávají na svém místě, rovněž místo odjezdu vlaků se nemění, pohyb lidského davu dobře navádí ze stanice směrem k východu a s es-kalátorem je jediná potíž, totiž trefit se přesně na jeho vstupní hranu). Druzí mají z metra panickou hrůzu, děsí je nezvyklá akustika prostředí, přijíždějící vlak jim nahání strach, na nástupišti a v přilehlých chodbách přestupů se cítí stísněně a rachotící eskalátor jen čeká na to, aby jim podtrhnul nohy. Pokusme se na problematiku cestování nevidomého v metru podívat střízlivě, i když jakýkoliv názor, tudíž i ten můj, je nutně čistě subjektivní. Vidící veřejnost čas od času zaslechne v rádiu či televizi zprávu o tom, jak nevidomý člověk skončil pod koly přijíždějící soupravy metra. I zde se obyčejně veřejné mínění rozdělí na dva tábory, jedni říkají, "Chudák, byl nešťastný ze svého osudu, rozhodl se to proto ukončit," druzí říkají, "Chudák, ztratil orientaci, nevšiml si kolejiště - bodejť by jo, když nevidí!" Jak to tedy vlastně je? Za normálních a přirozených okolností je téměř vyloučené, aby nevidomý člověk spadl do kolejiště jenom proto, že nevidí. Pravděpodobnost takové události v porovnání se stejnou událostí u vidícího člověka je snad pouze o malinko větší. A kdy tato pravděpodobnost u vidících vlastně nastává? Do kolejiště máte šanci nechtěně spadnout především v opilosti, zřídka pak z únavy, kdy se vám oči zavírají a nevidíte na krok. Pochopitelně vás také může někdo strčit, shodit či jinak donutit k sestupu. To je ovšem jiná kategorie pádů. Nevidomí rovněž bývají někdy opilí, mnohem častěji však unavení, vždyť energie a soustředění vynaložené na chůzi s bílou holí je mnohonásobně větší než je k účelu chůze obecně obvyklé. Začíná trpět technika. Technika chůze s bílou holí je konglomerát pravidel, doporučení a návyků umožňujících nevidomému pohybovat se v rámci daných možností samostatně, a přitom přirozeně, s jasným povědomím o okolním prostředí a pokud možno s přesnou představou celé cesty (trasy). Vidící lidé se často nechávají zmást situací, kdy člověk s bílou holí například přistupuje k eskalátoru nejistě, mnohdy si to namíří tam, kde eskalátor zrovna stojí (nejede), případně přesně mezi ně. Vidícího člověka rovněž může poněkud vyvést z konceptu, jestliže sleduje nevidomého, který navzdory velkému prázdnému prostoru chodby nebo nástupiště má tendenci uhýbat ke kraji, doslova pohrdá prostorem, kde je přece tolik místa a kde mu nic nehrozí! Namísto toho se žene vstříc stěnám, sloupům, odpadkovým košům a lavičkám. Proč? Protože nevidomý na své cestě nehledá bezpečný prostor, kde se mu nemůže nic stát, ale bezpečný prostor, který ho zároveň dovede k jeho cíli. Prázdná a prostorná chodba ve skutečnosti nikam nevede, vede vás její vymezení - okraje, stěny. Kdybyste je neviděli, motali byste se chodbou sem a tam a rozhodně byste si nemohli být nijak jisti svým směrem, tedy směrem vaší chůze. Nevidomý člověk stěnu chodby nevidí, nemůže si proto být jistý svým směrem. Pokud ovšem nepůjde tak, aby ji "viděl", přesněji aby se mohl (většinou v určitém rytmu) přesvědčovat o směru stěny klepnutím bílé hole do místa jejího spojení s podlahou. Tento kontakt (dotyk) je pro nevidomého nesmírně důležitý, 8

vlastně rozhodující pro normální a přirozený pohyb. Pokud nemá na své trase v některých úsecích možnost si takto kontrolovat směr své chůze, označují se takové úseky za místa pro pohyb nevidomého člověka problematická, často naprosto nevhodná. Příkladem prostoru bez tzv. "vodících linií", kterými mohou být například zdi domů, rozhraní chodníků a trávníků či obrubníků všeho druhu, je třeba prostorné náměstí vydlážděné ke všemu ještě jednotnou dlažbou. Budeme-li se pak držet našeho tématu, tak jsou to mnohá prostranství před vstupem do metra, typická svým "trhovým" charakterem; podél stánků jít s bílou holí sami prostě nemůžete, je u nich příliš mnoho lidí a obvykle i jejich "naváděcí vlastnosti", tedy možnost nechat se chůzí těsně kolem nich navést k rozumnému cíli, bývá nedostatečná. Nezbude vám než pokusit se překonat volný prostor přímo, bez vodící linie, a stánkům se pokud možno úplně vyhnout. Jakmile je to potom možné, je nutné přiblížit se k jiné linii, která vás povede dál. Někdy je ale stejně nutné odchýlit se od vodící linie i tam, kde existuje. Ilustrujícím příkladem budiž již zmíněné eskalátory; z nástupiště metra k nim obyčejně vede chodba, ta má stěny, které vás k nim mohou bezpečně dovést. Jenže - v proudu vystupujících lidí nemáte mnohdy šanci dostat se ke kraji chodby, a když se vám to přece podaří, nemusí jet na povrch zrovna krajní eskalátor. Jste tedy nuceni odchýlit se od stěny a překonat sice malý, přesto však prostor zcela bez vodící linie. Každé překonávání takového prostoru je svým způsobem nejisté, cílem nevidomého je v tom okamžiku co nejrychlejší kontakt s jeho koncem (eskalátorem, vstupními dveřmi, schodištěm apod.). Nevidomý je dopředu připraven na možnou situaci, že se mu nepodaří napoprvé nalézt přesně vstup na eskalátor nebo otevřené dveře do místa, kam chce vejít. Potřebuje však kontakt, dotyk hole (v horším případě ruky) s překážkou. A přesně v tom okamžiku může proběhnout v jeho hlavě přirozená analýza situace, je to nezbytně nutný čas k uvědomění si odchylky ze směru a k nalezení řešení. Tím je často pouhý úkrok stranou, jindy je nutné se i kousek vrátit. Ať tak či onak, už ale má to nejdůležitější, ví nebo alespoň tuší, kde je a co by měl dělat. Jenže vidící člověk rovněž reaguje přirozeně, mnohdy tak, že nevidomého postaví doprostřed široké chodby a řekne, "Jděte rovně," aniž by ho nechal samostatně řešit odchýlení od směru, protože nemá jednoduše to srdce sledovat ho, jak se blíží k zavřeným dveřím nebo stojícímu eskalátoru. Je to vlastně v pořádku, těžko mohou nevidomí očekávat něco jiného. Z toho plyne, že pokud není nikdo z ochotných vidících poblíž, mají nevidomí vcelku jistotu, že si s odchylkami všeho druhu na své pouti poradí, a jestliže poblíž někdo takový přece jenom je, mají o jeden či dva drobné problémy méně, v cíli budou o něco dřív a ani únava ke konci cesty nemusí být tak patrná. Pokud bych měl shrnout až dosud uvedené, pak metro je prostor pro orientaci nevidomého člověka spíše vhodný, je zde řada vodících linií, mnohé dokonce záměrně vybudované (vyfrézované drážky přímo do nástupiště). Eskalátor není skutečnou překážkou, i když se na něj nevidomý netrefí napoprvé. Problémy nastávají obvykle spíše při vstupu do metra, v prostorách těsně před vestibulem a ve vestibulu. Samozřejmě, že existuje mnoho výjimek, řada nevidomých by mou teorii o vcelku bezpečném pražském metru roztrhala na kousky s poukazem na četné boule a modřiny utržené právě tam. Bylo by však třeba objektivně posoudit, co vedlo k těmto nehodám, zda fakt nepřátelského prostředí metra, nebo nedostatek umění se v metru pohybovat, případně se vůbec pohybovat s bílou holí. I ten, kdo ovládá techniku chůze s bílou holí dokonale, se občas na vlastní kůži velmi bolestivě přesvědčí o nepřátelskosti i toho sebepřátelštějšího prostředí, je však minimálně schopen nezaujatě zvážit a rozhodnout, zda tohle rozseknuté obočí či odřená holeň byly opravdu nutné. Na tomto místě bych nyní rád pro změnu já roztrhal na kousky některé mýty, které mezi vidícími o cestování nevidomých metrem kolují. Věřte tedy, že nevidomý, nicméně jinak zdravý a průměrně schopný člověk v metru: 9

a) nepotřebuje za každou cenu použít eskalátor, jestliže lze použít i pevné schody. Pevné schody mu nečiní žádný problém, řada nevidomých jim dokonce dává přednost před jezdícími; b) nepotřebuje k cestě na povrch výtah, jestliže se pro něj sám nerozhodne. Pokud tak učiní, ví velmi dobře proč - obvykle však nikoliv proto, že by neuměl použít eskalátor nebo nemohl vyjít pevné schody. Výtah použije v situaci, kdy mu jednoznačně zkrátí výstup z metra a jeho vyústění na povrchu je příhodné pro pokračování v jeho trase; c) nepotřebuje na nástupišti či v soupravě metra nutně sedět; pokud si sedá, pak spíše z obavy, že by druhým mohl překážet; d) ví, kde má vystoupit a kde se v tu chvíli nalézá; ví, kudy má jít, i když chvílemi vypadá nejistě (důvody nejistoty jsme si výše stručně uvedli); e) nepotřebuje k pohybu široký prostor, aby se do něho tzv. "vešel", naopak vyhledává jeho okraje, chodí podél stěny proto, aby ho vedla; f) nepotřebuje asistenci při nastupování na eskalátor, nastoupit i vystoupit umí sám. Pomoc přivítá proto, že ho zbaví nutnosti eskalátor hledat; g) pozná konec eskalátoru i pevného schodiště, nepotřebuje na tomto místě podepřít, nadzvednout či postrčit, naopak to pro něho může být nebezpečné; h) je si vědom mezery mezi nástupištěm a soupravou metra. Upozorněním na ni nic nezkazíte, ale také ničemu zvlášť nepomůžete; i) nechce být postrkován ani naváděn na dálku. Jestliže se už rozhodnete mu pomoci, pak ho přímo oslovte, pomoc mu nabídněte (v žádném případě nenuťte a nechte ho, aby se vás chytil za paži (zavěsil se do vás). Vše ostatní nechte na něm, jen při nástupu na eskalátor nebo pevné schody mírně zpomalte a upozorněte ho na ně; j) jestliže ho vedete, nepotřebuje hlásit změny směru, neboť je registruje sám; k) je připraven s vámi komunikovat. Rozsah nabízené pomoci musí definovat vidící, na nevidomém je, aby ji přijal v celém rozsahu nebo jen částečně. Chce-li vidící vyjít nevidomému vstříc nad běžný rámec pomoci, hodlá-li například jít s nevidomým kus cesty jeho, nikoliv svým směrem, je možné se na tom jistě dohodnout. Pokud jako nevidomí nemáte s cestováním v metru zkušenosti, nebo si snad marně lámete hlavu s tím, jak některé situace řešit, dovolte mi několik vlastních, zcela základních doporučení: a) stává-li se vám, že při procházení turnikety o ně až příliš často zavadíte bokem či ramenem, může být na vině podvědomý strach právě z této situace. V důsledku tohoto strachu zmenšíte kluzný oblouk hole po podlaze na šířku rovnající se nebo menší vašich ramen, důsledkem čehož se mezi turnikety "nevejdete"; b) využíváte-li při vstupu na nástupiště a při výstupu z metra vyfrézovaných umělých vodících linií, doporučuji netlačit zabodnutou hůl do drážky linie před sebou, protože se tak zbavujete základní ochrany, kterou vám poskytuje standardní kluzná technika. Běžte raději přímo po linii tak, jakoby tam nebyla, tj. dodržujte běžné obloučky a linii sledujte mírným přitlačením hole ukazováčkem seshora. Při každém dodrženém obloučku byste pak měli linii bezpečně registrovat zhruba uprostřed pravolevého pohybu vaší ruky s holí a standardní způsob chůze vám umožní zachytit překážky v těsné blízkosti linie; c) máte-li strach, že vám zapadne noha do mezery mezi nástupištěm a vagónem, nesmíte do poslední chvíle před nástupem zvednout hůl z podlahy. Osudnou chybou řady nevidomých je, že se chtějí přesvědčit o přítomnosti stěny vagónu mírným pozvednutím 10

hole, což sice ve většině případů ničemu neublíží, někdy ale přece - hůl stěnu vagónu nezachytí, vklouzne do otevřených dveří soupravy nebo do prostoru mezi vagóny a vy uděláte ten jeden jediný krok navíc, mnohdy právě přesně do toho místa, kterého se tolik bojíte. Nezvednout hůl z podlahy až do momentu, kdy její koncovka jasně signalizuje okraj nástupiště, je opět věc ryze psychická. Pokuste se to naučit i pro případ, že nastupujete v chumlu nejrůzněji vás podpírajících lidí a máte tak (ovšem falešný) pocit ochrany. Jestliže jste přišli o zrak později, zkuste si vybavit situaci v ledním hokeji, kdy útočník najíždějící si před branku soupeře - byť z obou stran svírán obránci - do poslední chvíle nezvedne hůl nad led, má ji jakoby přilepenou k ledu; d) v případě, že na eskalátor nastupujete sami, vždy se přesvěčte rukou o směru jeho pohybu. Před tímto ověřením byste si měli zároveň být jisti, že opravdu stojíte na vstupu na eskalátor, což nejlépe zjistíte klepnutím hole do jeho vnitřní boční části. Jste-li praváci, doporučuji klepnout do pravé bočnice, pak přendat hůl do levé ruky a pravou rukou zkontrolovat směr pohybu eskalátoru dotykem na jeho madlo. Pokud je směr správný, uchopte madlo pevněji a s holí v levé ruce nastupte. Nikdy se nepřesvědčujte o směru pohybu eskalátoru rovnou pevným uchopením madla, mohli byste být nepříjemně překvapeni; e) cítíte-li blížící se konec eskalátoru, máte minimálně dva způsoby, jak jej opustit. Při cestě nahoru vám vždy výtečně pomůže jedna noha opřená o hranu následujícího schodu, ta i při těsném kontaktu s podlahou bezpečně přistane jako první na pevném výstupu z eskalátoru a dá vám signál i čas přirozeně a bez sebemenšího zaváhání vystoupit; f) jestliže si v soupravě metra sednete a máte skládací hůl, není jistě třeba ji celou složit, ale rozhodně držíte-li ji kolmo k podlaze vagónu mezi koleny, vytáhněte horní článek nebo dva a ohněte je směrem dolů. Vaše posezení tak bude nejen vypadat přirozeněji, ale bude i bezpečnější pro ostatní cestující; g) při výstupu z vagónu opět nezvedejte hůl nad podlahu vagónu, nechte ji, ať vám jasně poví, kde je třeba udělat delší krok a vyhnout se obávané mezeře. Hlavně se na

11

překonávání tohoto místa zase nesoustřeďte natolik, abyste náhodou nezapomněli první krok z vagónu pojistit dostatečně širokým obloučkem - mohlo by se vám stát, že noha vám sice do mezery nezapadne, ale skončíte pro změnu třeba pod koly dětského kočárku.

12

Zmatky nejen kolem násilí Když jsem se začal systematičtěji zajímat o životní podmínky nevidomých, vzpomínám si, kolik věcí mě tehdy překvapilo a ostatně překvapuje dodnes: tak například fakt, že jen nepatrný zlomek nevidomých ve svém každodenním životě využívá služeb asistenta či asistentky, téměř nikdo nechodí na pravidelné lékařské kontroly s ušima a málokdo spolehlivě rozezná křik sojky od pozpěvování kosa. Naopak skoro každý se "dívá" na televizi, navštívil jednou či párkrát Matějskou pouť a velké oblibě se těší cestování vlakem. Zvláštní... Ovšem od té doby jsem leccos pochopil, třeba že nalézt si asistenta nebo asistentku není jen tak (přestože v současném státním sociálním systému máte nárok skoro na vše, právě na to nejzákladnější ne), úzkostlivá péče o sluch může vést k přecitlivělosti (stejně jako úzkostlivé vyhýbání se zimě vede časem k zimomřivosti) a kromě zpívání ptáků je toho na světě ještě tolik ke slyšení! Chápu už také, že při sledování televize jsou nejoblíbenější dokumentární a zpravodajské pořady, a i přes to, že nemohu najít žádný racionální důvod na oblibě Matějské pouti a pojíždění vlakem, k něčemu se vám přece jen přiznám; zrovna tuhle jsem si říkal, že bych měl na Matěje zase jednou zajít a vlakem jezdím vlastně taky docela rád. Jedna věc mi ale přece nedá spát. Žijeme v době, o níž je moderní říkat, že nahrává lumpům, podvodníkům a tunelářům. Nemohu se k tomu kompetentně vyjádřit, neboť lumpa na první pohled nikdy nepoznám, s podvodníkama ani vodníkama se zásadně nestýkám, a v tunelu si portmonku s výplatou raději přidržím. Přesto na tom asi něco bude, vždyť v masmédiích se nemluví o ničem jiném. V tom případě mě ovšem znepokojuje, jak snadným cílem je pro všechnu tu lůzu a chátru nevidomý člověk, jak snadnou kořistí mohou být jeho peníze, mobil, doklady či prošívaná zimní bunda. Přesto se zdá, že tento typ násilí není zase až tak běžný, ale opravdu není? Co když je to třeba tak jako u znásilněných žen, které se stydí svou "nehodu" přiznat? Řeknete si, proč by se měl člověk za něco takového stydět? Ovšem nenechte se mýlit, ani nevidomému nemusí být vždy příjemné, jestliže je nucen veřejně deklarovat, jak snadným terčem byl pro vysmátou partičku adolescentů nebo zamindrákovaného nýmanda řešícího si svůj problém šikanou téměř bezbranných. Ačkoliv nejsem psycholog, myslím, že jeden psychologický aspekt tu může vysledovat i naprostý laik. Přiznejme si, že je nám jaksi žinantní obrat pětileté dítě na ulici o jeho hračku a dívat se pak, jak si s ní hraje naše Zuzanka. Když už budu chtít tímto ne zcela tradičním způsobem svou Zuzanku obdarovat, půjdu do krámu, obhlédnu terén, vyberu takovou, která se mi pohodlně vejde do kapsy, a pokusím se ji pronést nepozorovaně ven. Při pohledu na hrající si dítě mě pak může hřát vědomí, že ani zazobaný kapitalista se všemi svými kamerami a elektronickými bezpečnostními udělátory, prodávající ostatně hračky pro děti za nekřesťanské ceny, nebyl dostatečně dlouhý na můj smysl pro šikovnost. A za to přece není třeba se stydět, no ne?! Ve středověku dokonce při soubojích, jimiž se řešila čest dotčeného a právo udavače na své tvrzení, panovala až hysterická snaha o rovné podmínky - stejné pistole, stejný meč, sekundanty v případě nutnosti dodá protivník a žádná zákeřnost, sejdeme se pěkně přesně v šest na Špitálském poli, kde nás nikdo nebude rušit. Tvrdím, že něco z této čestnosti našich předků zůstalo snad i v nás, že přirozenější přece jen je nevidomému spíše pomoci, než mu od čehosi odpomoci. Okrást nevidomého je křiklavé, znepokojivě nestydaté, dokonce bych se odvážil tvrdit, že kupodivu "vzácně konsenzuálně nemorální", protože co je opravdu NEMORÁLNÍ, a tom se obvykle lidé v počtu vyšším jak jeden neshodnou. Svět by byl ovšem příliš černobílý a fádní, kdyby bylo všechno tak snadné. Proto se najdou tací, kteří nás donutí o těchto věcech minimálně přemýšlet, sednout k počítači a napsat tento nebo podobný článek. Co si totiž myslet o situacích, kdy k nevidomé telefonující dívce přistoupí prostě "někdo", mlčky jí vytáhne telefonní kartu z automatu a poté se nevzrušeně, klidně a spořádaně odporoučí? A co si myslet o muži, který vyhrožuje nevidomému blížícímu se k jeho na chodníku zaparkovanému autu s bílou holí, že doslova "uvidí", jestliže se jeho plechového 13

miláčka byť jen lehce dotkne? To jsou naprosto reálné historky, konkrétně tyto dvě se staly lidem mně velmi blízkým, historky, které jsou jakoby z jiného světa a dají se spíše jen vyprávět než aby sloužily jako podnět pro nějaká eventuální preventivní opatření. Představte si nevidomou oběť takového činu u policejního výslechu: Dotaz: Slečno, kolik impulsů vám v okamžiku odcizení zbývalo na kartě? Odpověď: Nevím, na displej telefonního automatu nevidím. Dotaz: Jak karta vypadala? Odpověď: Nevím, kartu si nemohu prohlédnout... Dotaz: A jak tedy alespoň vypadal ten člověk, který vám kartu odcizil? Odpověď: Byl z něho cítit kouř... Dotaz: Muž? Žena? Odpověď: Parfém jsem necítila... Dotaz: A vy, pane, jaké to bylo auto, barva, typ, poznávací značka? Odpověď: Na to vám rozhodně uspokojivě odpovědět nedokážu... Dotaz: A podle čeho tedy máme pachatele hledat, aha? Zřejmě by to příliš nikam nevedlo, proto se podobné historky udržují mezi nevidomými spíše jako jistý folklór, a na policii jde postižený až když mu definitivně prasknou nervy. Přesně před rokem jsem dosti nepochopitelným způsobem přišel na autobusovém nádraží v Brně o všechny doklady a nepřejte si slyšet, co jsem si na svou adresu musel vyslechnout v okamžiku, kdy jsem se na policejní stanici ve vteřině nedokázal jednoznačně rozhodnout, zda jsem doklady ztratil, nebo mi je někdo ukradl. Vzpomínám si, že když jsem při sametové revoluci rozdával po Praze tehdy ještě protistátní letáky, radil mi jeden přítel, abych při případném zatčení na vše odpovídal, že "si nepamatuji", že je to tak nejbezpečnější a nikdo mi nemůže nic dokázat. Tady jsem to ovšem použít nemohl, nemohl jsem si dost dobře "nepamatovat", zda mi někdo doklady ukradl, nebo jsem je ztratil. Policista pro mé váhání neměl pochopení, tak jsem se rozhodl čistě ekonomicky: krádež je zdarma, ztráta je za padesát. "Ukradl," povídám. "A jak to víte?" on na to. "A jak mám vědět, že jsem je ztratil?" povídám opět já. Má snaha o skutečně pravdivé vylíčení příhody mu viditelně neimponovala, neumím si proto už vůbec představit, že bych se podobnému orgánu snažil vysvětlit, že ačkoliv jsem s oním mužem mluvil, téměř se ho dotýkal, telefonní kartu jsem nosil měsíc u sebe a považuji se za průměrně inteligentního jedince, přesto všechno nevím, jak dotyčný vypadal, co měl na sobě, zda byl jeho úsměv křivý či potměšilý, zda byla karta žlutá nebo zelená - a vůbec, jak to, že si na své věci nedávám pozor, když nevidím?! Na druhou stranu bych nerad, aby vznikl mylný dojem, že nevidomý člověk nikdy netuší, zda je to či ono hnědé nebo červené, co na sobě nosí jeho přátelé a kolik mu, alespoň přibližně, zbývá impulsů na telefonní kartě. Pochopitelně, že to obvykle ví, nežije ve vzduchoprázdnu. Koneckonců už na začátku tohoto příspěvku jsem se zmínil o tom, kolik nevidomých sleduje televizi; že ji nevidí, ještě neznamená, že ji ani neslyší. Že nevidí barvu své košile neznamená, že neví, jaká košile je. I když vidíte dobře, jste čas od času přistiženi při naprosto fatálních nevědomostech, ostatně opět mohu posloužit dvěma skutečnými historkami ze svého života, z doby, kdy jsem ještě viděl. 14

Jednou jsem se před svými přáteli odvážil tvrdit, že "cosi", nepamatuji se už přesně co, znám JAKO SVÉ BOTY. Chvilku na to jsem ucítil zezadu nepříjemný tah v krční páteři, to jak se mi kdosi snažil násilím zvednout hlavu volaje, "Nedívej se dolů a podrobně nám popiš své boty!" Jistě, barvu jsem dohromady tak nějak dal, s typem tkaniček a počtem otvorů na ně to už bylo o poznání horší a z detailů jsem totálně propadl. Ještě zdaleka tristnější případ se mi ovšem stal o pár let později na nádraží v Teplicích v Čechách, kde jsem, ačkoliv se mi to obvykle nestává, zapomněl kód od svého zavazadlového sejfu, přitom můj vlak už brzdil ve stanici. Pádil jsem do nádražní kanceláře a vychrlil na tamní zřízenkyni svůj problém. Obratem jsem obdržel jakýsi hrozivě vyhlížející formulář, jenž bylo třeba vyplnit, podepsat, ověřit - a mohlo se jet. Mohlo, jenomže nikoliv tímto vlakem... "Prosím vás," povídám zkroušeně, "můj vlak už je tady... Nešlo by to nějak rychleji?" Úřednice se chápavě usmála nad mou bezradností a dala mi poslední šanci: "dobrá, tak mi tu tašku alespoň v rychlosti popište. Jakou měla barvu?" Bůh mě netrestej, ale já opravdu nebyl schopen verbálně popsat barvu svého zavazadla. Když z toho vylezlo cosi jako kafe-bronz-dozelena, nechal jsem toho a vyhrkl: "Na boku měla nápis CZECHOSLOVAKIA!". To mě tehdy zachránilo, jinak bych možná dodnes seděl za pokus krádeže na spolucestujícím. Později, už jako nevidomý, jsem udělal pozoruhodnou zkušenost, totiž že dva vidící lidé jsou schopni popsat mi barvu konkrétní věci tak přesně, že má případný "corpus delicti" barvy vlastně tři; první - kterou mi popsal jeden, druhou - kterou mi barvitě vylíčil druhý, a třetí - kterou si z toho zmatku snažím ve své hlavě vytvořit a představit sám. Chápu to, vždyť i na mé historce s uzamčeným zavazadlem je cosi objektivního, neboť jsem poté tašku předložil k "ohledání" svým naprosto nezaujatým přátelům - a budiž k mé cti řečeno, že jsem se při snaze srozumitelně formulovat její barvu vskutku hodně nasmáli! Řada věcí barvu prostě nemá, i když se zdá, že jo. Zmatky v tom mají i vidící, natož pak nevidomí, no ne?

15

Tam po přechodu sem Asi před rokem jsem na ulici zažil pozoruhodnou příhodu. Předesílám, že jsem tehdy už pro chůzi potřeboval bílou hůl, a snažil jsem se - Bůh je mi svědkem - chodit pokud možno bezpečně pro mě i pro kolemjdoucí. Přihodilo se to na velmi rušném místě v centru Prahy, kde pracuji, a tudíž i chodím velmi často. Jsem zde zvyklý na situace, kdy se vyhýbat musím spíše já než někdo jiný. Ten den to bylo ovšem obzvlášť náročné, všichni se jednoduše dohodli, že budou stát těsně u baráků a za nic na světě toto strategické místo neopustí. Jistá komplikace tkví v tom, že "baráky", tedy fronta domů (též domovní blok) používá nevidomí jako tu nejpřirozenější vodící linii, což téměř nikdo z dobře vidících netuší. Zrovna jsem si začal v duchu klást otázku, jak tuto prekérní situaci vyřešit (jednoduše mě ten krkolomný slalom kolem mých ten den až nezvykle indiferentních spoluobčanů přestával bavit), když mě náhle oslovila příjemná mladá žena: "Pane," povídá, "musíte jít dál od těch baráků, protože tam stojí lidi..." Já jsem samozřejmě nehodlal jen tak lehce kapitulovat, a proto odpovídám s dobromyslným úsměvem: "Chápu, ale jít podle baráků je zrovna pro mě dost důležité...," (na větší výklad v takových situacích nikdy nemáte dost času). "No jo," povídá opět ona, "ale co ti chudáci lidi?!" Mám rád tuhle historku, byť mě tehdy dokonale odzbrojila, a popravdě řečeno, dodnes mě nenapadá, jak na tento fantastický argument inteligentně odpovědět. Je v něm totiž kus svérázné pravdy, přestože vypadá na první pohled absurdně, viďte? Zkusím se vám svěřit s tím, co považuji na výroku oné ženy za nezpochybnitelné. Bylo by výtečné, kdyby každý věděl, že nevidomý pro chůzi na ulici potřebuje baráky, že jsou pro něho stejně důležité, jako pro vidící ten "obyčejný" fakt, že cestu prostě vidí. Na druhou stranu je nereálné, a snad i nesmyslné, aby bylo normální, že lidé budou běžně vědět takové věci. Proč je to nereálné? (To asi namítnou někteří nevidomí, kteří mají tendenci svůj handicap a vlastní roli ve vztahu k většinové společnosti poněkud přeceňovat.) Protože se jich to jednoduše netýká. Na světě je příliš mnoho věcí, jež by bylo dobré znát, jenže to není možné, neboť naše vědění (narozdíl od teoretických úvah všeho druhu) je omezené, anebo nebyla a není vhodná příležitost k tomu se právě cosi takového učit. Mimochodem - zrovna si snažím vybavit, kolik toho vlastně vím o lidech stižených autismem či dyslekticích... Že by to bylo tím, že ve svém okolí žádné takové lidi nemám? Budete-li tedy se mnou souhlasit, že lidé jsou a musejí být o "fintách" nevidomých v zásadě nepoučeni, pak vám nezbude, než "přitakat" unisono s výhružně zaťatou pěstí nic netušícího poškozeného, který se v nejlepším úmyslu před vámi hodlal chránit tím, že se "přilepil" na fasádu domu, za což byl odměněn bolestivým píchnutím bílé hole do polobotky. Řekl bych, že chůze kolem domů je - alespoň ve městě - to nejzákladnější, co nevidomému na jeho cestě k cíli pomáhá. Tento článek chce upozornit na pár dalších aspektů chůze s bílou holí na ulici, zejména pak v souvislosti s činností tak fundamentální, jakou je přecházení přes ulici ať již po přechodu či mimo něj. Pro vidící bude tahle problematika určitě úplně nová, snad i pro některé nevidomé bude můj přístup k věci poněkud jiný, a třeba v něm naleznou i oni cosi nového (nenašli-li si ovšem své ještě o něco "sofistikovanější postupy"). Snad by také tento článek mohl odstartovat diskusi na podobné téma a napomoci výměně informací, která právě zde, kupodivu, nějak vázne (ověřil jsem si to v přípravě na tento článek, kdy jsem několik nevidomých "pouličních borců"kontaktoval a lámal z nich jejich postupy a fígle. Nic závratného jsem se však nedozvěděl, a musím proto vycházet z toho, co sám znám, co jsem vypozoroval za dobu své "praxe" a co jsem vymyslel pro situace, jež mi připadaly natolik neúnosné, že řešení se 16

prostě najít muselo.

Přejít umím, ale ukažte mi, kde je přechod Dlouhá léta panovala praxe, kdy nevidomý na přechodu pro chodce čekal tak dlouho, dokud ho někdo nepřevedl. Ve větších městech je dnes situace jiná, vždyť snad každý zná ono charakteristické "tikání" na křižovatkách - pomalé pro červenou, rychlé pro zelenou barvu semaforu. U nejmodernějších typů přechodů se dnes dokonce budují speciální "převáděcí" linie, které nevidomému nedovolí přejít ulici šejdrem. Ty se ovšem vyplatí budovat jen u těch přechodů, které jsou o něco delší než je normální a jejichž půdorys poněkud vybočuje ze zvyklostí, na které jsme u přechodů zvyklí (např. přechodová zebra v oblouku křižovatky, přechody půlené, čtvrcené a jinak porcované). Běžně se s nimi ale ještě delší čas potkávat nebudeme, zaměříme se proto spíše na "obyčejné" přecházení, a to tam, kde není semafor. Ještě před samotným vstupem na hranu chodníku a vozovky se může nevidomý člověk setkat s fatální nepříjemností, totiž že vstup na přechod jednoduše a obyčejně nemůže najít, rozuměj přechod nenavazuje přirozeně ve směru chůze nevidomého, takže ten ho musí poněkud "hledat". Je spravedlivé říci, že dost často bývají přechody na rohu křižovatky umístěny tak, že nevidomý, přicházející k němu podél fronty domů, pouze na tomto rohu udělá pár kroků ve směru dosavadní chůze, případně se přesně na rohu otočí o 90 stupňů v požadovaném směru - a vyjde mu to přesně na přechod. Někde tomu tak ale není, přechody nenavazují na rohy domovních bloků přirozeně a jsou naopak namalovány v roztodivných vzdálenostech a úhlech od nich. Existují dvě možnosti, jak se na takový přechod (bez jakýchkoliv akustických pomůcek) trefit: a) naučit se jeho vzdálenost od rohu - tzn. že nevidomý vždy dojde na roh bloku (i když tím přechod vědomě třeba i přejde), a pak ve směru k němu si tuto vzdálenost uvědomí, odkrokuje nebo odhadne; b) je-li přechod vzdálen od rohu bloku víc, než je mu "příjemné", nezbývá, než zaměřit se na něco v bloku domů, co roh svým způsobem nahradí. To mohou být například domovní dveře nebo průjezd (osobně pak na některých místech používám i výraznější změny fasády domu, které lze odhalit lehkým dotekem hole). Ideální pochopitelně je, když je onen "falešný roh" přímo naproti inkriminovanému přechodu, v horším případě lze vzdálenost od něj opět odměřit. "Falešný roh", jak jsem si dovolil tento orientační prvek laicky nazvat, musí být nezaměnitelný, což právě u dveří do domu bývá problémem (dveře jsou obvykle hodně podobné a počítat je od začátku bloku je snad až příliš násilné - i když i to se někdy musí). Často zde může pomoci maličkost, která je na první pohled takřka neviditelná: některé vchody mají schod, jiné dva, jiné je vůbec nemají; některé vchody mají vnější rohožku, netypické (např. dřevěné č plechové) dveře, charakteristickou dlažbu před vstupem nebo jsou v těsném sousedství čehosi výrazného (například již zmiňovaného průjezdu). Všechny tyhle pro vidící lidi "maličkosti" jsou pro nevidomého bez nadsázky zcela rozhodující při chůzi po ulici, především pak v situacích, kdy něco hledá (přechod, vchod do obchodu, vstup do metra apod.).

Věčná bolest nevidomých - auta na přechodech Jestliže už jednou na přechodu stojíme a hodláme přejít na druhou stranu, je zde vcelku možné spolehnout se na sluch, a to i přes to, že některé typy vozů jsou dnes až nebezpečně nehlučné. Přijíždí-li navíc takový povoz k přechodu jen vlastní setrvačností (bez slyšitelné akcelerace motoru), je pro běžné a zdravé lidské ucho v městském šumu prakticky nemožné ho jednoznačně určit. Mnoho řidičů a řidiček reaguje na nevidomého u (nebo na) přechodu chaoticky (začasté 17

i silně nelogicky), tak snad pár doporučení právě jim: a) na nevidomého v blízkosti přechodu nesviťte světly - váš signál stejně nevidí. Světla ale můžete použít co by přirozený komunikační prostředek všech motoristů a chodců v případě, že s nevidomým někdo evidentně komunikuje a na vaše vyzývající zablikání ho může upozornit; b) raději netrubte - zvuk klaksonu snad může mít ve spojení s vaším gestem význam přátelský, ovšem sám o sobě (a tak ho vnímá nevidomý) je to zvuk spíše výhružný a varovný; c) úplně postačí, když při vaší snaze nechat nevidomého přejít zastavíte v přirozené vzdálenosti od přechodu. Většina nevidomých vaše zastavení bude registrovat a vydá se přes přechod. Pokud ale přece ne, stáhněte okénku a zavolejte "Pane (či slečno), můžete přejít!". Než tak ovšem učiníte, přesvěčte se, že je to pravda - že vás nehodlá nikdo předjet, že nic nejede v protisměru ani z boční ulice, prostě "že vzduch je čistý"; d) a chcete-li být opravdoví gentlemani, pak zastavte, vystupte, dojděte k nevidomému a nabídněte mu doprovod přes přechod. Myslím, že tak často se v této situaci neocitnete, abyste museli litovat takto ztraceného času, navíc je to oceněníhodné a nezřídka pro vás rychlejší (jestliže například nevidomý váhá nebo z jeho nevyzpytatelných pohybů nedokážete vyčíst jednoznačný úmysl - pokud tedy jednoznačný úmysl v té chvíli vůbec má). Snad ještě větší odpovědnost při přecházení je na samotném nevidomém, vždyť konec konců nejohroženější je v tom okamžiku on - jeho chyba či zbytečné riskování bude znamenat jeho újmu, ať již psychickou nebo zdravotní. Právě proto je VŽDY při přecházení víc než nutné, aby nevidomý dal svým chováním jasně najevo úmysl dostat se na druhou stranu ulice. Nová vyhláška mu dokonce již přímo nařizuje pozvednout hůl a mávnout jí ve směru přecházení, dovolím si ovšem doporučit nevidomým i další doplňkové prvky, kterými snad zvýší svou bezpečnost na přechodech; a) slyšíte-li jednoznačně, že auto u přechodu brzdí a dává vám s největší pravděpodobností přednost, můžete pozvednutí hole kombinovat s jakousi "jednostrannou komunikací s řidičem. Obraťte se tváří směrem, kde tušíte přední sklo vozu a charakteristickým pokývnutím hlavy spolu s nakročením do vozovky dejte najevo, že jeho záměru pustit vás rozumíte. (od narození nevidomí zde budou mít pochopitelně jistý problém a uznávám, že pro ně je to doporučení diskutabilní). Řada řidičů vaše nonverbální gesto ocení a nebude vás zbytečně plašit troubením (budete pro ně srozumitelnější); b) když z jakéhokoliv důvodu nebudete chtít přejít přes ulici ani v případě, že auto slyšitelně brzdí (například se domluvíte, že situace na křižovatce v jejím celku není výhodná, nebo prostě čekáte na někoho, kdo vám přes ulici pomůže), nebojte se ani zde jednostranné nonverbální komunikace a klidně mávnutím ruky naznačte řidičovi, aby jel dál. Konkrétně tento prvek používám velmi často, řidiči mi totiž z nevysvětlitelných důvodů mnohdy zastavují ve chvíli, kdy jsem od přechodu vzdálen ještě nejméně 5 metrů, a musím říct, že na mávnutí téměř vždy skutečně reagují a jsou tak u rodinné tabule o něco dřív; c) když už přecházíte, je nutné především pokud možno držet nový směr (na "čtení" asfaltu se tolik soustředit nemusíte, na silnici - na rozdíl od chodníků - se s překážkou v drtivé většině případů nesetkáte). Zato bacha na veliký problém při přecházení, totiž auta na přechodu! Co s nimi? d) jakmile cítíte, že jste za polovinou přechodu (šířky ulice), vřele doporučuji zvýšit až do nepřirozenosti (asi tak do výšky kolen) obloučky hole a nepatrně zpomalit. Pokud totiž 18

u protější strany chodníku bude na přechodu stát auto, včas takto jeho přítomnost zaregistrujete, ale nejen to: zvýšený oblouček (přesněji koncovka hole vedená tímto obloučkem) klepne do podvozku auta s dostatečným předstihem, takže v okamžiku kontaktu s ním jste od něj vzdáleni téměř na délku celé hole (minimálně 1 metr). A funguje to fantasticky (!), pochopitelně s výjimkou kamionů a jeřábů, kde byste museli obloučky zvýšit asi tak do výše uší, což vzhledem k bezpečnosti ostatních přecházejících nemohu doporučit. Konkrétně tento prvek považuji za svůj patent a jsem na něj náležitě hrdý, ostatně řada nevidomých mi jistě potvrdí, jak je to nepříjemné, když vám hůl zajede hluboko pod podvozek a vy se o zaparkovaném autu dozvíte v okamžiku, kdy se o něj opíráte vlastním břichem. Podle mého názoru není úplně jedno, z které strany špatně zaparkované auto obcházíte. Můj instruktor mě kdysi učil, že rozhodnu-li se náhodně, střetnu se dozajista s Murphyho zákonem budu auto obcházet z té strany, ze které je to určitě nejdelší nebo kudy auto vůbec nelze obejít. Doporučil mi proto holí u spodku vozu "sáhnout" na obě strany a přesvědčit se, zda náhodou nestojím u jeho kraje (zadního či předního kola) a obejít ho pochopitelně tudy, tedy nejkratší možnou cestou. Musím konstatovat, že jsem mu už mnohokrát dal zapravdu, jen výrobci zpětných zrcátek asi radost nemají, neboť počet těch ulámaných se takto dost výrazně snižuje. Ale aby všechno nebylo tak jednoznačné a zbytečně snadné, zrovna na křižovatkách tento postup příliš nepreferuji. Držel bych se spíše obcházení z té strany, která je "do ulice": představíte-li si křižovatku jako klasický kříž namalovaný na papíru, pak přecházíte-li jeho pravé rameno zezdola nahoru, obcházejte raději zaparkované auto na přechodu u protější strany vozovky po pravé ruce, protože obcházet ho zleva se může v horším případě rovnat vašemu namíření si to do téměř protisměru ulice, vedoucí seshora. Půjdete-li podél auta po pravé ruce, snad se vám i může stát, že to bude o pár kroků delší, ale rozhodně jste ve větším bezpečí a můžete se spolehnou na "nevzdalující se chodník".

Opravdový oříšek při přecházení - kolony, šňůry a štrúdly S tímto problémem jsem si lámal hlavu při chození po městě tak dlouho, až mě z toho rozbolela. Doporučení, která jsem dostával, byla téměř výhradně v tom smyslu, abych se do popojíždějící kolony sám nepouštěl a čekal na pomoc shůry. Jenže když já tak nerad čekám na pomoc shůry... Každopádně jsem si časem určitý postup vypracoval, ovšem jednoznačně na tomto místě prohlašuji, že máte-li trpělivost čekat na to, až vám při přecházení za této situace někdo pomůže, pak tak učiňte a mému postupu se raději vyhněte. Pokud ovšem trpělivost stejně jako já nemáte a nebo rádi zkoušíte nové věci, zkuste můj recept. Stojíte.li tedy na přechodu v době dopravní špičky a před vámi tak všelijak postávají a popojíždějí auta, rozhodně vyčkejte rozumně dlouhou dobu, ať má kolona jistý čas na to vám pro přecházení udělat místo. Pak se opatrně vydejte na druhou stranu, ale zvednuté obloučky aplikujte od začátku vašeho přecházení. Je totiž nanejvýš pravděpodobné (až jisté), že kolona vám dostatečné místo na přechodu neudělá, nebo se do něj netrefíte (auta mají ke všemu různě uložené motory, takže mezeru mezi nimi ani nevyposloucháte). Řidič auta, ke kterému se začnete se zvednutými obloučky nebezpečně přibližovat, rozhodně nebude nijak nadšený, ale máte slušnou pravděpodobnost, že vyskočí a pomůže vám "proplést se " přechodem, než aby riskoval bleštivý nátěr svého plechového mazlíčka. I když se vám přec jen pokusí udělat jakési místo pro váš průchod, nezapomínejte, že ani on mnohdy nemůže nic moc dělat (lidé za volantem bývají v takových kolonách stejně bezmocní, jako vy a holí před kolonou).

19

Za větší bezpečí hrozí pokuta Jednou z technik přecházení ulice je její překonání mimo vyznačený přechod. Pro takový postup skutečně někdy existují racionální důvody a sám mohu z vlastní praxe potvrdit, že jsou situace a místa, kde je to způsob přecházení pro nevidomého svým způsobem ideální. Rozhodně by ho ale nevidomí lidé měli praktikovat jen a pouze tam, kde to dobře znají a s charakterem ulice se předem seznámili. Je naprosto nutné, aby věděli, co je na druhé straně ulice čeká, totiž aby věděli, kde je možné ulici takto "nepředpisově" přejít. A kde se to vyplatí? Například tam, kde nevidomého jeho trasa vede k rušné a neozvučené křižovatce. Problém křižovatky pro nevidomého nespočívá jen v tom, že může být neozvučená a nevidomý tak "nevidí" na semafor, ale především v tom, že auta do křižovatky vjíždějí z více směrů a nevidomému vytváří tak trochu "zvukovou past", kdy není v tomto mnohozvuku schopen jednoznačně určit bezpečnou chvíli pro přecházení - byť v tom okamžiku stojí na přechodu pro chodce a mohl by se cítit bezpečně. Naopak překonání ulice na její šířku mimo křižovatku je pro nevidomého z tohoto pohledu vlastně bezpečnější. Zde se - na rozdíl od křižovatky . nemůžete "ztratit", tedy uhnout ze směru přecházení natolik, abyste minuli roh ulice, rovněž tak auta vám zde vždy jedou výhradně zprava nebo zleva a jsou obvykle dobře slyšitelná. Významnou nepříjemností při přecházení mimo vyznačený přechod je skutečnost, že - alespoň ve městě - u kraje chodníků obvykle parkují vozy, a to mnohdy dost těsně u sebe. Není rozhodně nepřekonatelným problémem nalézt mezi nimi skulinku, jenže hrozí zde úplně jiné nebezpečí; z pohledu řidiče, přijíždějícího k tomuto místu, je nevidomý člověk do poslední chvíle téměř neviditelný, nejen kvůli parkujícím vozům, ale i proto, že většinu řidičů prostě nenapadne, že právě zde by chtěl někdo s bílou holí přejít - a byl přitom duševně zdráv. Pro někoho bude také možná nezanedbatelné, že z hlediska pravidel silničního provozu se přecházením mimo vyznačené přechody dopouští přestupku a hrozí pokuta. Vždy, když takto přecházím, nacvičuji si pečlivě svou obhajobu pro případ, že si se mnou bude chtít popovídat strážník. A kdyby snad nerozuměl mému podivínství, tak za těch pár stovek můj pocit většího bezpečí asi stejně stojí...

20

Fantazie na sněhové téma Snad každý nevidomý člověk se vám ve své slabší chvilce svěří, že se v jeho životě vyskytují opravdová strašidla. V noci ho budí ze snu nebo mu do něj vstupují, občas ho navštíví i ve dne, jsou všudypřítomná a nelze s nimi nic moc dělat. Čas od času se člověk pokusí s nimi bojovat, ukázat jim, zač je toho loket, jenže snad právě proto jsou strašidla strašidly, že výborně znají naše slabá místa a umějí jich dobře využít. Z rozhovorů s nevidomými lidmi vím, že strašidla mají nejrůznější podoby; někdy jsou to prachobyčejné popelnice na ulici, které se staví přesně tak, aby je nebylo možné obejít ze žádné rozumné strany, jindy se vtělí do nic netušícího občana, zbaví ho řeči a pak ho navedou, aby pomohl nevidomému při nástupu do autobusu. Jsou i takové případy, kdy je strašidlo v podobě eskalátoru krvelačně připraveno rozemlít chodidla napadrť každému, kdo by byl tak naivní a snažil se jím svézt. Ano, i já mám své veliké strašidlo. Je nevypočitatelné, a i když přichází jen v zimě, nikdy nevíte, kolik ho bude a co vám zase povede. Je dokonce tak neuvěřitelně rafinované, že si ho mnoho lidí (a považte - dětí) oblíbilo a nemohou se dočkat, až zase přijde a bude mě děsit. Mé strašidlo si říká sníh.

I nevidomí musejí koukat na cestu Jakkoliv to zní podivně, i nevidomý člověk trpí něčím podobným, co bych ve světě vidících mohl přirovnat například k situaci řidiče, který je vlivem husté mlhy nucen řídit s krajní opatrností nebo v extrémním případě i zastavit. Snad vás napadne, že pro nevidomého je taková "mlha" vlastně pořád, a protože mlha je mlha, proč to komplikovat? Nic v životě není tak jednoduché a už vůbec ne jednoznačné, proto i mlha je buď šedá nebo jako mlíko, hustá či lehká, jsou zaznamenány i pokusy o její krájení. Nevidět není jen to a vždy jen to, co vidíte, když zavřete oči; řada nevidomých ve skutečnosti nemá před očima černou tmu, vždyť kupříkladu nevidomí lidé od narození nevědí, co je to "černá". Začasté vnímají právě jakousi mlhu temně šedou nebo téměř bílou, mohou se v ní prolínat cosi jako přeskupující se mračna, ta pak vytvářejí různé obrazce z tmavších a světlejších částí mlhoviny. Někdo vám zase poví, že nevidět je jako slyšet o schopnosti předpovídat budoucnost, pokud budoucnost předpovídat neumíte, snad to i můžete komusi závidět, ale fyzicky vám to nijak nechybí, žádný "černý prostor před očima ani brnění v neexistující ruce" při tom necítíte. Nechme teď ale stranou, co člověk vidí, když nevidí. Pokud jste si už někdy v životě přečetli něco o realitě nevidomých, je vám jasné, že i bez kontroly zrakem člověk může chodit, jíst, pracovat, sportovat a "dívat" se na televizi. Snad si řeknete, že bych měl říci spíše "poslouchat" televizi, přesto si dovolím vám oponovat. Proces "sledování televize" - shodněme se prozatím na tomto termínu - oproti poslouchání například rádia, je u nevidomých svým způsobem specifický a podaří-li se vám mu porozumět, možná nebudete příště váhat pozvat svou nevidomou kamarádku do kina.

Nekřičte tolik, já jen nevidím V rádiu žádný z autorů jednotlivých pořadů nemůže počítat s tím, že slabší obsah relace vyváží pěknou podívanou, proto se rádiové pořady dělají na míru uším a rozhodující bývá v naprosté většině případů informační hutnost sdělovaného. Televize je v principu nástroj spíše bavící, zabavující, proto seriózní a informačně závažné programy jsou pohříchu v menšině. Kdysi mi kdosi řekl, "Aha, už to chápu, nevidomý člověk se dívá na zpravodajství, dokumentaristiku a pořady informačně závažné!"

21

Obávám se, že kdyby tomu tak opravdu bylo, nevidomí lidé by všeobecným přehledem a rozhledem v nejrůznějších oborech a rozhledem v nejrůznějších oborech lidské činnosti byli naprosto nesnesitelní a troufám si odhadnout, že by se pro většinu spořádaně žijících občanů stali společensky naprosto neakceptovatelnými. Naštěstí i nevidomý člověk si občas pustí k večernímu popíjení čaje americký či jiný film - a opravdu ho sleduje!

Hlasy I u vás, když zavřete oči a poslechnete si nějaký hlas, začne pracovat vaše obrazotvornost a podle toho, jak příjemné či nepříjemné zabarvení mu přidělíte, nabude i určité podoby (a nezapomínejte, že mezi nevidomými je obrovské množství těch, kteří někdy viděli a o zrak přišli až v pozdějším věku). Ovšem i od narození nevidomý člověk si pod hlasem cosi představí, vynoří se mu vzpomínky na někoho, koho znal a kdo měl podobný hlas, koho se kdysi nebo nedávno dotýkal a bylo mu to příjemné, anebo méně příjemné, kdo měl hrubé ruce stejně jako asi ten, co právě na obrazovce podle zvuku zrovna nabil bouchačku.

Zvuky Snad nemusím zdůrazňovat, že jen málokdo dokáže tak precizně rozpoznat zvuky všeho druhu, jako právě ten, kdo je na nich z velké míry závislý. Všimněte si, že někteří nevidomí, a počítám se mezi ně, mají přehnaně kritický pohled na divadlo, kde se podle jejich názoru hodně "přehrává". Problém asi nebude jen v divadle co by instituci, nýbrž zjevně i ve faktu, že rovněž emocionální zacházení s hlasem je svým způsobem zvuk, na který je nevidomý člověk navíc zvlášť citlivý. Na vidícího diváka je třeba poněkud "křiče" aby si všiml, že mluvíte k němu, že mu chcete něco sdělit, vždyť vizuální podněty ho mnohdy odvádějí úplně jinam. Herec na divadle je si toho vědom a snaží se přivést divákovu netečnou pozornost od křišťálového lustru a blondýnky ve třetí řadě k sobě, někdy též k obsahu hry. Je-li v sále nevidomý, může nabýt dojmu, že bard zbytečně huláká (on se ovšem v tom okamžiku drží za krk, mává rukama a vyvaluje oči), že nesrozumitelně drmolí (jenže on zbytek informace dává najevo svým pohybovým projevem, nonverbálními gesty, choulí se a krčí žalem, není mocen slova). Nevidomý "posluchač" je tedy například v divadle poněkud jednostranně přetěžován, na druhé straně je v běžném životě vnímavější na hlasové projevy nervozity, nejistoty, váhavosti, nedůvěry, radosti, netrpělivosti a množství dalších lidských emocionálních stavů, ke kterým vidící člověk často potřebuje navíc i vizuální náznak začervenání, uhnutí pohledem, široce otevřené oči, třesoucí se ruce. Veškerá tato zvýšená citlivost nevidomého na verbální projevy, schopnost precizně rozpoznávat zvuky a u mnohých i vysoká míra koncentrace, jež není rozptylována rušivými vizuálními podněty, by byla k ničemu, kdyby neexistovalo v mysli nevidomého, stejně jako v mysli kohokoli jiného, to podivuhodné, co umí činit smysluplnější naše životy - fantazie. U nevidomých se fantazie v reálném životě nutně kloubí s další, zřejmě klíčovou nutností každého, kdo ztratil zrak a chce přitom dál normálně žít, totiž s orientačním smyslem.

Fantazie a orientační smysl Jeden příklad za všechny. Jste nevidomý a jdete s bílou holí po ulici. Část města, ve kterém se pohybujete, znáte jen velmi zběžně, byli jste tu jen dvakrát s instruktorem, který vás seznámil se základními orientačními body kde jsou použitelné vodící linie, jak vypadá profil křižovatek, přes které půjdete, jak poznat vchod, který potřebujete, a kudy je to nejpohodlnější k metru. Je možné, že s tím vystačíte navždy, tedy po dobu, kdy sem budete chodit, ale je také možné, že jednoho 22

krásného dne půjdete přesně tudy, kudy jste šel už stokrát, a před vámi uslyšíte příšerný kravál. Nejprve zapojíte fantazii, je to velké auto, popeláři, jeřáb, něco takového. Pak uslyšíte sbíječku a je vám jasné, že nemá smysl čekat, až se situace uklidní, protože po tomhle chodníku asi hodně dlouho nikdo neprojde. Jenže vy jste chodili k metru vždycky tudy, ne po druhé straně. A je na druhé straně vůbec chodník?! (Pozn.: Pro nevidomého nebývá problém přejít ulici na druhou stranu mimo křižovatku, na to existuje poměrně propracovaná technika, uplatnitelná i tam, kde není ozvučený semafor ani přechod. Potíž bývá v tom, že jen málokdy tuší, co je na druhé straně). Máte-li ovšem zkušenosti s chůzí "poslepu", nebude pro vás možná překvapením, když prohlásím, že si člověk v takové situaci vypomáhá různými nepřímými doplňkovými způsoby, které mu usnadňují postupně si dokreslovat v hlavě představu o prostředí, kde se nachází. V této konkrétní situaci si možná vybaví, ž když tudy šel minule, zastavilo na straně do ulice nějaké auto, z něho kdosi vystoupil odkráčel ve směru jeho chůze. Auto ale určitě nezastavilo na jeho straně ulice, zjevně zastavilo ve vzdálenosti odpovídající zhruba šířce normální ulice, proto s největší pravděpodobností zastavilo u druhého chodníku. A tak to stojí za risk... Jakmile jste na druhé straně ulice a pokračujete v původním směru, zapojíte orientační smysl.Nachází-li se vstup do metra těsně za místem, kde spravují chodník, je možné, že bude velmi omezen (zúžen) a nebude snadné ho najít. Přitom bude také nutno se vrátit na původní stranu ulice a zacházku při návratu nějak odhadnout. To bude nejsnazší na nejbližším rohu této strany ulice, kde se budete moci (opět jen s nejvyšší pravděpodobností) vrátit po přechodu a cestou zpět si uvědomit překonanou vzdálenost od vytouženého cíle. Když dorazíte na onen roh, otevře se vám z boční strany prostor do jiné, kolmé ulice a opodál uslyšíte projíždět tramvaj. Jasně slyšíte, že zastavila nedaleko a stojí, ačkoliv auta v jejím směru jedou dál. Pak zazvoní a rozjede se. A jelikož slyšíte i to, že krátce po rozjezdu jede přes výhybky, dojde vám, že stála vskutku před křižovatkou, nikoliv třeba ve šňůře vozidel za ní. Takže (opět ona pravděpodobnost) je tam zastávka. Opětovně začne pracovat vaše fantazie, představíte si znovu ohlušující a snad i částečně znepřístupněný vstup do metra a není pro vás obtížné vžít se do situace, kdy se snažíte dorozumět s ochotným kolemjdoucím, kterého navíc neslyšíte. Víte, co si myslím? Že se tak trochu dobrodružně pustíte do boční ulice směrem k tramvaji... Pokud jste člověkem, který v sobě dostatečně nepřekonal ostych a nerad žádáte o pomoc jen tak na ulici úplně neznámého člověka, u něhož navíc do poslední chvíle nevíte, zda je mužem či ženou, natož zda se tváří vstřícně nebo snad zlověstně, možná na konci boční ulice (na jejím rohu s ulicí hlavní) ledabyle zastavíte a začnete vychutnávat krásu sobotního podvečera. Ve skutečnosti a protože vás život naučil trpělivosti - počkáte na nejbližší tramvaj, kterou byste mohl jet, ale nepojedete, neboť si díky ní jen v klidu přečtete terén; ano, opravdu zastavuje... Dveře se otevírají, je tu opravdu zastávka... Rozjíždí se, teď je u mě, je to asi 30 metrů... Lidé vystoupili z tramvaje, nějaké mladé dívky si povídají a jdou směrem k vám. Jedna z nich asi tak na poloviční vzdálenosti mezi vámi a zastávkou se začne loučit. Kam chce, proboha, jít? druhá jde dál směrem k vám, zatímco její kamarádka slyšitelně a s jistotou mladé laně (tipli byste, že to bere po dvou) sbíhá kamsi dolů po schodech. A teď fantazie a orientační smysl spolu. Jako nevidomý byste mohl uvažovat například takto: kdyby vše dnes probíhalo jako jindy, sešel bych v původním směru vstupem do metra a zahnul doleva k turniketům. Za nimi je v přímém směru schodiště na nástupiště. Protože i já jsem se dal na neznámém rohu doleva, musel jsem jít tedy boční ulicí (kolmou k původnímu směru i vstupu do metra) plus minus jakoby po střeše nástupiště. Délka boční ulice od neznámého rohu na roh s hlavní ulicí mi sice připadala o dost delší než nástupiště metra, ale to je přirozené, je přece nutné přičíst délky obou výstupů. Říkám "obou", protože mi začíná docházet, že ona dívka po rozloučení se svou kamarádkou zmizela v druhém výstupu z metra, o kterém jsem si se svým instruktorem posledně nestačil popovídat. Zůstává-li navíc po mém odpoledním neplánovaném minivýletu v platnosti, že dvě a dvě jsou čtyři, je možné se vcelku spolehnout i na to, že po 23

vstupu do metra tímto schodištěm, dal-li jsem se na rohu boční a hlavní ulice rovněž doleva, musejí být i turnikety dole zřejmě nalevo. A protože i nevidomý člověk touží mít někdy jistotu, jestliže něco, byť silně, ale přesto jen tuší, a když už teď zhruba víte, koho se budete ptát, chviličku ještě počkáte a pak řeknete, "Slečno, tamhlety schody za vámi jsou do metra, že?" A ona vám nejdřív neodpoví, protože jí nějak nepůjde do hlavy, že jí říkáte "slečno", i když ji nevidíte, a že jí vůbec něco říkáte, když jí nevidíte. A pak vám nejspíše nabídne na ten kousek cesty doprovod, který pochopitelně neodmítnete, ale to jen proto, že je vám příjemné mít vedle sebe tuhle mladou slečnu. Víte nyní, že kdyby to byl postarší pán, mohli byste mu klidně říct, "To je v pořádku, pane, neobtěžujte se, já vím moc dobře kudy." Když napadne sníh, je konec. Žádné slečny na cestě do metra, žádný sobotní podvečer, boční ulice, sbíječky... Jenom sníh, který si řekl, že to ti lidé s bílými holemi mají nějak moc snadné, a co jim takhle schovat to málo, co pro orientaci v terénu mají? Kdybych měl začít vypočítávat, co všechno sníh umí natropit nevidomému člověku na ulici, nevěřili byste. Tak aspoň to úplně nejzákladnější: a) zcela zakryje podstatnou část přirozených vodících linií, jednoduše řečeno holí nezjistíte, kudy přesně vede chodník, ulice nebo cesta, kde je třeba zahnout. Vše musíte jen odhadovat a doufat, že se nějak trefíte; b) vytvoří vlastní vodící linie. Kdyby alespoň byly opravdu "vlastní"... Ony totiž ve skutečnosti patří tomu, kdo se pokouší sníh odklízet; c) namrzá a znemožňuje tak použít tzv. propichovací techniku bílé hole, která sice, i když požít lze, nic moc neřeší, ale člověk si sadistickým píchnutím do bílého nepřítele aspoň na chvilku uleví; d) tlumí většinu přirozených zvuků v prostoru, což se sice pokouší nahradit křupáním kroků kolemjdoucích, jenže to vám dělá spíše naschvál, neboť vaše křupání vám ve skutečnosti zabrání slyšet cokoliv jiného. Za obzvlášť vypečený považuji bod b), neboť například na sídlišti se vám v zimě může lehce stát, že ve snaze nalézt VÚBEC, natož schůdnou cestou domů si vyberete podle vás tu nejpravděpodobnější sněhovou bariéru vedoucí přibližně vaším směrem a kolem které se dá jít, ovšem nebudete-li ochotni v určitém místě prokopat skrze ni tunel, skončíte na návštěvě u někoho úplně jiného. Mně osobně je chození podél zlomyslných sněhových bariér tak nepříjemné a představa předem nedomluvené večeře u naprosto cizích lidí mi připadá natolik společensky neurčitá, že jsem kdykoliv připraven pustit se do podhrabávání sněhových zátarasů. Pokaždé mě však nahlodá vtíravý červík nejistoty, zda je opravdu nutné tunelovat právě zde a ne o pět metrů dál... Ale abych byl úplně spravedlivý, tak není pravda, že je všemu konec, poněvadž i když je venku sníh, musíte jít do práce, vyřídit si své záležitosti, a jen těžko svým přátelům budete vše odmítat s poukazem, že na jaře to půjde. I v zimě jsou slečny ochotné vás doprovodit, ale bývá to veskrze v situaci, kdy už jste buď natolik zdeptaní neřešitelnostmi důstojného pohybu, že byste se nechali odtáhnout i motorovým kočárkem, popřípadě je na vás tak žalostný pohled, že by si každý, kdo by vám v té chvíli nepomohl, musel celý život krutě vyčítat, že se dopustil čehosi hrozného a zcela neodpustitelného. Ještě než přece jen zkusím nevidomým něco navrhnout pro chůzi ve sněhu, dovolte mi téměř přesně ocitovat vyjádření jedné mé nevidomé kamarádky, která je obecně považována za výkvět mezi těmi nejsamostatnějšími. Na můj telefonický dotaz odpověděla: "Když napadne sníh, chodím jako obvykle, a to až tam, kam to jde. Když už to dál nejde, zkouším najít cestu, kudy by to mohlo jít. Tou se pak vydám, a buď se ztratím, nebo ne. Když se ztratím, tak se zkouším najít. Když se nenajdu, najde mě někdo jiný." Řekl bych, že tímto prohlášením skoro vyčerpávajícím způsobem obsáhla techniku chůze s bílou holí ve sněhu. Máte-li ovšem dojem, že si tato 24

problematika zaslouží přece jen poněkud hlubší záběr, rozhodně si netroufnu v následujících doporučeních vystupovat jako autorita a rovnou vás odkážu na síť instruktorů, kteří vám snad poradí lépe. Já chci říci jen tolik: a) rozhodně je dobré se naučit se chodit s holí i v té ruce, ve které to pro vás není přirozené. Nevidomí, pohybující se hodně mezi lidmi a nechávající si záležet na technice chůze, obvykle dost dobře nemohou použít tlusté rukavice, neboť v nich ztrácí na hůl cit a dopouštějí se tak nepřesností při kontrolování cesty. Řešením může být pravidelné střídání rukou, přičemž jedna vždy rozmrzá v teple kabátové podšívky; b) máte-li štěstí a sníh bývá v místě vašeho bydliště odklizen, přesto nezapomínejte, že jdete-li po obvodu nakupené sněhové bariéry, ve skutečnosti jdete trochu jinou cestou, než na kterou jste normálně zvyklí (bývá to obvykle dál např. od rozhraní chodníku a trávníku). Na cestě vám tak mohu vaše osvědčené orientační body uniknout (dopravní značka, kandelábr, vymletá díra v chodníku), a to jen proto, že na ně běžným rozpětím hole nedosáhnete; c) pokud je sníh čerstvě napadený a neodklizený, lze v krajní nouzi (ovšem jenom někde) použít způsob překonání určitého úseku i tak, že koncovkou hole najdete pod sněhem kraj cesty a je-li to možné, tlačíte po kraji hůl před sebou. Lze to ovšem opravdu použít jen někde, a to nejen z toho důvodu, že mnohá rozhraní cest a okolních ploch jsou neurčitá a nelze v nich hůl vést, ale i proto, že jste v tom okamžiku vlastně nechráněni před případnými překážkami. Svým způsobem se tento grif podobá nesprávnému použití umělé vodící linie na nástupištích metra i jinde, kdy koncovku hole zasunete do jedné z drážek a tlačíte ji před sebou. Tady je ovšem tento způsob "chůze na krátkou vzdálenost ve sněhu legální, protože vám nic jiného nezbývá; d) řada nevidomých hůl v zimě často odkládá a podstatně více spoléhá na doprovod vidícího. Myslím, že naprosto není třeba se za něco takového stydět. Máte-li ve svém okolí člověka, který je ochoten a v jehož silách je například doprovodit vás za sněhové kalamity na zastávku autobusu, je dobré se na tom rámcově s dotyčným domluvit, aby podvědomě při napadnutí sněhu počítal s možností, že ho o doprovod požádáte. Nepřipadá mi vhodné spoléhat na to, že se vždycky někdo najde;

25

e) můžete-li si to dovolit, tak při napadnutí sněhu seďte doma, poslouchejte rádio, dívejte se na televizi, brouzdejte po internetu, povídejte si telefonem s přáteli o tom, jaká je venku zima, a čekejte na jaro!

26

Asistenti ve vodě Pohyb patří k přirozeným a samozřejmým činnostem člověka. Většinou je bezděčný a neplánovaný, může však existovat i pohyb vědomý a cílený. Jste-li kompletně zdravým jedincem se všemi smysly takříkajíc "pohromadě", máte pravděpodobně toho neplánovaného pohybu vcelku dost a dost. Pobíháte po městě, lítáte sem a tam po úřadech a obchodech, takže ve volných dnech dáte přednost křeslu v obýváku a konferenčnímu stolku přesně ve výši vašich zvednutých nohou. A jestliže se vám už zachce nějakého toho sportování, je dnes přece tolik rozmanitých příležitostí jak se svými pohybovými choutkami naložit; jednoduše stačí sáhnout po nejbližším magazínu nebo novinách a vybrat si ze všech těch horských kol, aquaparků, nalajnovaných turistických výletů, bowlingových drah a golfových hřišť, koneckonců někdy stačí spálit přebytečnou energii ve fitcentrech nebo vypotit v sauně. Jste-li nevidomí, není to už ani zdaleka tak slavné a jednoznačné, ovšem i zde se nabízejí jisté možnosti, jak aktivně trávit svůj volný čas. Nevidomý člověk nemá tolik pohybu jako vidící, což je dáno zejména tím, že i při pohybu minimálním, například při cestě do práce, spaluje o cosi více energie, a to jak té čistě fyzické (obcházení překážek, nutnost jít po optimální trase, která může být někdy i podstatně delší než trasa přirozená), tak zejména té psychické, neboť mu cosi stále hrozí a na mysl dotírá neustálý strach z nepředvídané a naprosto nepředvídatelné situace a nezaviněných incidentů s veřejností). Mnoho vidících řeší svůj momentální problém tím, že jdou takzvaně "ven", projdou se, přijdou při procházce na jiné myšlenky, porozhlédnou se kolem sebe a nechají se vizuálně přesvědčit k sice snad dočasnému, nicméně často velmi účinnému řešení svého splínu; koupí si nějakou zbytečnou maličkost, zajdou do útulně vyhlížející kavárničky, posedí si na pěkném místě v parku a k večeru skouknou nějaký ten oddychový biáček. Je to přirozené, účinné, a hlavně k tomu nepotřebujete žádné "know-how". I když nevidomý člověk rovněž může bez vážných problémů chodit po městě, v podobné situaci, kdy mu není do zpěvu, se k tomu odhodlá jen zřídka. Vždyť na rozdíl od vidícího nemá šanci přijít na příjemnější myšlenky, než jak nespadnout do prvního nečekaného příkopu, nevstoupit pod auto neslyšně se blížící k přechodu či nenarazit na někoho, kdo se rozhodne spolu s ním sdílet jeho osud nesnesitelným klábosením nebo zoufale amatérskou pomocí. Rovněž nechat se zlákat úplně obyčejnými věcmi nemáte co by nevidomý příliš šancí, neboť (při vší úctě k dovednostem mnoha nevidomých) pochybuji o schůdné možnosti najít si samostatně příjemné místo v kavárně nebo parku. Řešením těchto neduhů každodenního života nevidomých může být vědomá a cílená pohybová aktivita. Pochopitelně se obvykle nejedná o golf či tenis, ale téměř nic nebrání třeba turistickým výletům, joggingu (tedy běhání pro zdraví, pro které v češtině na rozdíl od angličtiny neexistuje jednoslovný výraz), plavání, jízdě na kole, lyžování a některým dalším speciálním sportovním aktivitám - i když jsou někdy velmi specifické a nevyžadují vždy zaznamenánihodný pohyb tělesné schránky (např. hra zvaná ShowDown nebo střelba laserovou pistolí). V některých svých příspěvcích bych se rád zaměřil na ty sportovní (lépe sportovně-rekreační) činnosti, při nichž je třeba se poněkud hýbat a nevystačíte zde s pálkou či pistolí v ruce. Zdůrazňuji, že se jedná o jakýsi nejzákladnější rychlonáhled do světa aktivního pohybu nevidomých, ve kterém bych rád způsobem zcela nevyčerpávajícím zorientoval jak zrakem vládnoucí veřejnost, tak i ty nevidomé, kteří doposud neměli odvahu něco takového zkusit. A protože mou nejoblíbenější sportovněrekreační aktivitou je plavání, začnu právě zde.

Asistované plavání Existují v zásadě dva způsoby, jak se může nevidomý člověk pohybovat ve vodě: a) má nablízku někoho, kdo mu dává jistotu, že nebude svým plaváním obtěžovat druhé; 27

b) plave sám, orientuje se jen podle sluchu a dodržuje několik málo zásad pohybu ve vodě, přičemž ostatní koupající či plavající si po nějakém čase uvědomí jeho přítomnost a uhýbají mu z cesty. Pokud jde o první způsob, ten patří k nejideálnějším pohybům pro nevidomého člověka vůbec. Dostatečně velký vodní prostor mu dává vynikající příležitost k dokonalému uvolnění, má-li navíc jistotu, že nikoho svým pohybem neobtěžuje, může se zcela uvolnit psychicky a skutečně relaxovat. "Asistovaný" způsob plavání, jak bychom ho mohli nazvat, je vhodný spíše pro opravdu dobré plavce, vyžadující pro pohyb ve vodě dostatek prostoru a vyvíjející při plavání jistou rychlost, která by při střetu s někým okoloplavajícím mohla způsobit i vážnější komplikace. Těm, jimž stačí ponořit se do vody a udělat maximálně pár temp, zřejmě postačí nechat se zavést na bezpečné místo a stručně se informovat o jeho charakteru (hloubka, délka, šířka a momentální rozložení lidí v prostoru). Nevidomý může plavat prakticky všude, v řece, rybníku, na přírodním koupališti i v krytém bazénu. Každé prostředí má pro něho jistá specifika a vyžaduje zvláštní "know-how", zaměřím se proto dnes na plavání v běžném, nejčastěji krytém bazénu s asistentem. Nedávno jsem si v německém Lamu vyzkoušel i způsob bez asistenta, ale jelikož mám z něho doposud rozporuplné pocity, neodvážím se na tomto místě se svým nehotovým názorem experimentovat. Při asistovaném plavání nesmírně záleží na souhře mezi nevidomým plavcem a jeho asistentem. Má-li být asistence v bazénu opravdu účinná a příjemně plynulá, pak není možné, aby nevidomého asistent při plavání naváděl na každém metru. Je rozhodně dobré mít vzájemně domluvený určitý "dorozumívací protokol" ¨, který by měl být pokud možno stručný (pro případ hrozící srážky) a jasný (abyste například v plné rychlosti nenarazili hlavou do konce bazénu). Role asistenta je klíčová, proto si pojďme přehledně zmapovat jeho práci v bazénu: a) už při samotném vstupu do prostoru bazénu by měl být nevidomý asistentem informován o jeho základních parametrech, tj. o délce, počtu drah a případných zvláštnostech (netradiční tvar bazénu, nezvyklý interiér). Velmi důležitá je pro nevidomého informace o přibližném počtu lidí v bazénu; zde obvykle stačí sdělit např. "poměrně málo", "docela hodně", "asi tak, jako minule" apod. Má první plavecká asistentka mi obvykle povídala, "To se strašně špatně odhaduje," což budiž příkladem téměř ukázkové nicneříkající informace, i když je sebevíc pravdivá. Pamatujte tudíž, současní či potenciální plavečtí asistenti, že nikdo po vás nechce, abyste lidi v bazénu začali počítat, nikdo se na vás také nebude zlobit, když počet lidí v bazénu odhadnete jako "narváno k prasknutí" a nakonec si prima zaplavete. Výborné je rovněž nevidomého informovat o dalších viditelných a pro vás normálně dostupných údajích (dnes např. v mnoha aquaparcích mají displej s počtem přítomných návštěvníků, teplotou vody, vzduchu a dalšími zajímavými i naprosto nezajímavými informacemi; b) do bazénu vstupuje asistent s nevidomým společně. Asistent by měl vybrat pro vstup do vody ty schůdky, kolem nichž se v tom okamžiku hemží co nejméně lidí; c) před vstupem do bazénu by měl mít asistent už alespoň hrubou představu o místě, kde bude nejlépe plavat (obvykle dráha, kde je v tom okamžiku nejméně lidí, případně kde se plavci pohybují systematicky, takže je možné se bez problémů mezi ně zapojit). Tato hrubá představa o vhodném místě k plavání by měla rozumě korelovat se schůdky zvolenými pro vstup do vody, jinými slovy, není vždy výhodné zvolit schůdky s nejmenším počtem lidí na nich i kolem nich, jestliže jde zároveň o schůdky nejvzdálenější od vyhlédnuté dráhy. I když je to vzhledem k neustále měnící se konfiguraci lidí v bazénu obtížné, asistent by měl před vstupem do vody vážit současně oba tyto faktory a rozhodnout se zcela subjektivně pro nejoptimálnější variantu. Často se stává, že konfigurace lidí v bazénu se radikálně změní i při přesouvání se dvojice do vhodné dráhy a zvolené řešení se nakonec ukáže jako nepříliš ideální. Těmto situacím lze čelit jen zkušeností, po 28

čase dokáže dobrý asistent situaci v bazénu do jisté míry předvídat; d) od schůdků do vyhlédnuté plavecké dráhy je vhodnější vodou spíše dojít než doplavat, je-li to ovšem možné. Nejpřirozenější je držet se při přesunu za ruce (jde-li o muže a ženu), případně držet se za zápěstí či paži (drží se vždy a výhradně nevidomý). V bazénu obvykle nehrozí nebezpečí typická třeba na ulici, takže není nutné se asistenta držet jak klíště; doporučit mohu i jen občasné a lehké dotyky asistentovi ruky za obzvlášť příznivých podmínek v bazénu stačí k navigaci jen strohá konverzace či šplouchání vody kolem asistenta; e) pokud je bazén rozdělen na plavecké dráhy nataženými "provazy", měl by se asistent v každém případě pokusit nalézt vhodné místo pro plavání mezi vnitřními dráhami. Provazy jsou pro nevidomého totiž ideální, navíc pružné vodící linie (o jejich přesném využití si povíme níže). I když podélný pevný kraj bazénu může být vidícími vnímán rovněž jako ideální vodící linie, není tomu tak především proto, že z této strany obvykle sbíhají do vody schůdky narušující plynulost linie, do vody vstupují lidé a ještě k tomu je okraj bazénu někdy až "nepříjemně pevný a nepoddajný", takže vyžaduje od nevidomého více opatrnosti než při běžném stylu plavání; f) před samotným plaváním je dobré nejprve dojít nebo doplavat ke kratší straně bazénu a zhruba společně probrat aktuální situaci v dráze. Zkušený asistent, který s konkrétním nevidomým plavcem není v bazénu poprvé, by měl znát jeho schopnosti, rychlost plavání, rychlost reakce na varování apod. Na tomto základě se asistent rozhoduje, zda dá nevidomému pokyn k plavání, nebo zda ještě chvilku počká na lepší situaci. Pokud tedy asistent ví, že jeho nevidomý kolega např. plave pomalu, může mu dát pokyn k plavání i v okamžiku, kdy je v polovině dráhy hlouček lidí - předpokládá totiž, že se mezitím dráha uvolní. Jen výjimečně čeká asistent na situaci, kdy bude dráha úplně volná, mohlo by se totiž stát, že taková situace vůbec nenastane. Práce a dovednost asistenta tedy spočívá například v tom, že pouští rychlejší plavce a nechá nevidomého naopak plavat před plavci pomalejšími. Může se rovněž rozhodnout pro jinou dráhu, jestliže se zdá, že podmínky v ní jsou o mnoho výhodnější oproti dráze stávající; g) další grify a finty, jaké asistent používá pro získání dobré plavecké cesty pro nevidomého jsou dány jeho individuálními schopnostmi a invencí. Vždy však platí, že naprosto není nutné, aby asistent získával pro svého nevidomého společníka dobré podmínky k plavání slovním vyjednáváním s ostatními v bazénu, například upozorňováním na přítomnost nevidomého ve vodě nebo snad dokonce prosbami o uvolnění dráhy. Takové počínání asistenta je výrazem jeho naprostého amatérismu a do jisté míry i neschopnosti, navíc může nevidomého takové počínání silně stresovat a zážitek z plavání mu dokonale znechutit; h) byť by měl nevidomý v bazénu sebelepšího asistenta,vždy si pár plavců kolem všimne, že plave v jakési souhře s druhým člověkem, ti všímavější snad i pochopí, že je nevidomý. Takhle vnímaná přítomnost nevidomého je naprosto přirozená a lze této situace výtečně využít; asistent by měl takové lidi registrovat a nezávisle na komunikaci s nevidomým pak může drobnými gesty (pohybem hlavy, přikývnutím i jejím zavrtěním) informovat ostatní o svých úmyslech. Někdy stačí dokonce jen úsměv či zamrkání a dráha je úplně volná. To už jsou ovšem plavečtí asistenti tak trochu z říše snů, i když musím přiznat, že má první již výše zmiňovaná asistentka, měla-li svůj den a chuť se mnou plavat mou rychlostí, se těmto snům nezřídka blížila...

Bavit se musí oba A můžeme začít plavat. Jak? Zde nevidomí rozhodně nejsou jednotní. Obecně panuje názor, že 29

by měl asistent plavat jako první a nevidomý za ním. Mně se tento způsob neosvědčil a jednoznačně preferuji ten, při kterém asistent plave vedle mě, a není-li to možné, za mnou. Aby bylo možné tento způsob považovat za seriózní,měl bych uvést jeho výhody: a) jestliže je asistent vedle mě, slyším velmi dobře jeho povely a necítím se být v jeho "vleku" (mám příjemnější pocit z prostoru před sebou); b) asistent se nemusí neustále otáčet a hlídat rozestup mezi mnou a jím, rovněž nehrozí, že by mě kopl do nosu; c) při plavání asistenta vedle mě nebo za mnou mě navíc neustále vizuálně registruje a může v případě potřeby rychleji reagovat. Mám vyzkoušené, že i při plavání za mnou neztrácí asistent přehled o tom, co se děje přede mnou, nehledě na to, že při nejběžnějším, tedy prsařském stylu dokážu z velké části rozruch před sebou registrovat sám a nepustím se po hlavě do všeho překážejícího mi v cestě. Výhoda pružného provazu dělícího jednotlivé plavecké dráhy spočívá především v tom, že nevidomému jednoznačně udává směr a nijak mu přitom nebrání v plynulém, a to i velmi rychlém plavání (provazu se dotýká jen občas ramenem nebo paží). Jelikož je provaz veden těsně nad hladinou, tak u prsařského stylu (kdy rukama zabíráte těsně pod hladinou) propustí provaz částečně pohyb ruky do další dráhy a dává tak nevidomému možnost "pružně" korigovat svůj směr. Při výraznějším přeplouvání do vedlejší dráhy cítí nevidomý provaz na rameni, při ideálním směru se provazu dotýká paží, a sice v okamžicích nejširšího rozpřažení rukou. Jak jsem se zmínil již výše, ideální je stav, kdy takto může nevidomý plavat tam i zpět, tedy ve vnitřní dráze. Ve vnější dráze podél boku bazénu lze pochopitelně plavat rovněž, ovšem částečná ztráta směru zde může být poněkud bolestivá, takže nevidomého nutí k větší opatrnosti a snižuje se mu podstatně i požitek z plavání. K úplné spokojenosti zbývá už jen "dorozumívací protokol", tedy dohoda s asistentem na verbálním řešení nejtypičtějších, pro nevidomého neřešitelných či nebezpečných situací v bazénu. Patří k nim např. dohmat na konci bazénu, zkřížení cesty třetím plavcem, ztráta směru (obvykle v bazénech bez dělících provazů) a další. Optimální řešení dohmatem může spočívat například v dohodě, že 2 až 3 metry před koncem oznámí asistent nevidomému slovně (pokud možno zřetelně) "konec", "dva metry" nebo jinou domluvenou formulku, taktéž při hrozícím nebezpečí není třeba sáhodlouhého vysvětlování, co že se to v dráze vlastně děje, úplně postačí strohé "stůj" - povyprávět o tom si lze později u zmrzlinového poháru. Zde záleží čistě na tom, co nevidomému vyhovuje a na čem se s asistentem domluví. Dorozumívací protokol se bude určitě lišit podle charakteru místa plavání a jeho součástí musí být i dohoda, jak se u určitých pokynů nevidomý zachová. Nejlépe opět pár příkladů: "Stůj" - zastav a šlapej vodu na místě; "Konec" - dvě-tři tempa a je konec bazénu; "Obrať" - obrať se a plavej zpátky; "Parník!" - (v řekách a na přehradách, v bazénu jen výjimečně); plavej za mým hlasem (asistent začne zpívat, nenadaní jedinci raději deklamují). Dělat nevidomému plaveckého asistenta tedy znamená v zásadě dvě dosti obyčejné věci: neztrácet přehled o situaci v bazénu a nejtěsnějším okolí a domluvit se na signálech pro standardní i méně standardní situace. Pokud to zvládnete, ubezpečuji vás, že po čase svou roli asistenta přestanete do jisté míry vnímat, tak vám přejde do krve. A pak už vám vůbec nic nebrání v tom, abyste si bez zbytečného vzbuzování pozornosti se svým nevidomým společníkem výborně zaplavali a koupání si opravdu užili! 30

31

Může nevidomý běhat? Může, a to dokonce dost rychle. Ostatně výmluvným důkazem tohoto tvrzení mohou být třebas běžecké výkony některých našich nevidomých paralympioniků. Potkal jsem už celou řadu nevidomých, kteří rádi a často běhají - v parku, v lese, na tartanové dráze nebo na ulici, když se snaží dohonit ujíždějící tramvaj. Ten poslední příklad se mi vždy jevil poněkud sporný, přestože se našel celý zástup těch, kteří se mě urputně snažili přesvědčit o opaku (že prý pořádat hon s bílou holí na tramvaj je přece naprosto normální a není důvod, proč by se v této tolik běžné činnosti každodenního pracovního dne měl nevidomý člověk lišit od vidícího. Já si přesto myslím, že úplně "normální" to není - označil bych spíše za "riskantní". Připomíná mi to, odpusťte, situaci s pětiletým dítětem, které nemůžete ani omylem přesvědčit o tom, že na silnici si prostě hrát nemůže, protože by ho mohlo přejet auto; i ono má dojem, že hrát si uprostřed vozovky je ten nejpřirozenější věc na světě. Na druhou stranu umění některých nevidomých dobíhat tramvaje a autobusy se postupem času vyvinulo zřejmě v jakousi naprosto unikátní a pozoruhodnou dovednost, neboť musím pokorně uznat, že čas, jenž potřebuji obvykle k přesunu z jednoho na druhé místo já, je v očích dobíhačů čímsi opovrženíhodným, skoro neslušným. Přes tento poněkud lehčí úvod věřte, že běhání nevidomých je činnost veskrze seriózní, a (ostatně jako skoro všechno) je to také tak trochu věda. Obvyklá představa vidícího, který nevidomého nikdy běhat neviděl, je asi taková, že: a) nevidomého za cosi uchopíte (za ruku, rameno či tak něco), běžíme s ním, ale hlavně ho, prokristapána, nepouštíme; b) nevidomý uchopí za něco nás, ale hlavně se nesmí, nedej bože, při poklusu pouštět, aby se neztratil; c) nevidomý běží sám, my na něho voláme, kam má běžet (doprava, doleva, pozor sloup, bacha schod apod.), hlavě ale musíme HÓÓDNĚ křičet, aby nás slyšel. Tyto způsoby snad lze použít právě při onom dobíhání tramvaje, autobusu a snad i vlaku, ale já bych se rád pokusil napsat cosi o skutečně "seriózním" běhání, při němž si zvyšujete fyzickou kondici, bolí vás po něm nohy a musíte se vysprchovat. Chtěl bych napsat pár slov o tom, jaké to je, když nevidíte a chcete přitom běhat pro zdraví a pro svůj dobrý pocit. Prostě chcete si touto činností aktivně odpočinout. Zkuste se do někoho zavěsit a běžet tak 5 kilometrů; vaše pocity rád zprostředkuji ostatním čtenářům, jelikož absolutně nepochybuji, že budou přinejmenším "zajímavé". Nevěřím však, že si takhle opravdu dobře zaběháte.

Nejprve vše dobře rozvážit Skoro jako u všeho, co chce nevidomý dělat, je třeba i u běhání dobře si rozmyslet, zda existují dvě základní podmínky k provozování něčeho takového. Předně je to člověk (trasér), se kterým nevidomý bude běhat, a místo, kde bude běhat. S místem nebývá potíž, neboť běhat se dá skoro všude. Vhodné je pouze vyhýbat se místům s velkou koncentrací lidí a s extrémně hrbolatým terénem. Z tohoto důvodu je pro nevidomého běžce velmi vhodný a dost oblíbený široce běžci naprosto neoblíbený asfaltový povrch, přičemž jeho nepružnost je možné do značné míry eliminovat kvalitní obuví. (Pokud bych měl být konkrétní a mluvit z vlastních zkušeností, pak například v Praze jsou velmi vhodnými místy k rekreačnímu běhání nevidomých, splňující všechny tyto požadavky, velké městské a příměstské parky a přírodní lokality jako Michelský a Krčický les, Divoká a Dolní Šárka, Prokopské a Dalejské údolí, nevhodný se mi jeví Petřín kvůli značnému množství turistů a rovněž snad až zbytečně značnému převýšení, Kampa a jiné městské sady jsou pro změnu příliš malé). Na asfaltovém koberci ovšem není třeba lpět. Pokud je přírodní povrch kvalitní a relativně pevný, je i na něm běhání pro nevidomého běžce bezpečné 32

a hodně příjemné (zkuste oboru Hvězda). Poněkud větší potíž bývá s trasérem. Ne, že by jich bylo málo, oni vlastně existují. Nevidomý si tak musí svého traséra většinou sám "vychovat", ostatně obdobně jako plaveckého asistenta nebo pilota tandemu. Již samotná chuť stát se trasérem nevidomému milovníku rekreačního běhání (joggingu) je natolik vzácná, že coby nevidomý obvykle příliš neřešíte, zda je právě ten či onen jako trasér vhodný, nebo vůbec ne. Jste jednoduše rádi, že máte s kým běhat. I přesto je ale dobré vědět, co by při "výběru" traséra za normálních okolností mělo alespoň do jisté míry hrát roli. Tak předně by to měl být někdo, kdo od běhání očekává zhruba totéž co vy, tedy buď výkony, nebo pohodičku. Měl by být zhruba stejně vysoký (kvůli přibližně stejné frekvenci jeho a vašich rozkmitaných končetin), dobré také je, když jeho fyzická kondice je minimálně stejná jako u jeho nevidomého svěřence; při větší únavě traséra se totiž spolupráce běžce s trasérem stává méně koordinovanou a dosti únavnou.

Jak tedy nevidomý vlastně běhá? Vlastně úplně stejně jako kdokoli jiný. Rozdíl je v tom, jak "sleduje terén". (Opět na tomto místě zdůrazňuji, že ve svých článcích zprostředkovávám mně známou realitu a naprosto netvrdím, že téma o rekreačním běhání nevidomých tímto příspěvkem vyčerpám.) Vyzkoušel jsem v praxi dvě metody a obě mi připadají použitelné, jedna dokonce jako superpohodlná. A tou si také dovolím začít. Pokud jste jakožto nevidomý jedinec doposud váhal, zkuste to tak, že: a) vezmete asi 100-120 cm dlouhou silnou tkanici (například do lyžařských bot) a svážete ji oběma konci k sobě tak, aby tvořila uzavřenou smyčku. Z té jejím překřížením a přeložením získáte dvojitou smyčku v napnuté délce rovnající se zhruba 1/4 původní délky tkanice. Jeden konec dvousmyčky uchopíte vy (stisknete jej v dlani) a druhý podáte svému trasérovi (ten jej rovněž stiskne v dlani). Jste tak vlastně spojeni dvojitou tkanicí (mezi traséry se jí říká jednoduše "provázek"), který můžete v případě potřeby kdykoli pustit z ruky, což dává především nevidomému běžci docela obstojný pocit svobody; b) při druhé metodě jste navigováni jen samotnou přítomností traséra, běžícího těsně vedle vás. (Obdobně jako při chůzi nevidomého s průvodcem, i zde trasér běží půl až jeden krok napřed.) Pro příjemnější, ale hlavně bezpečnější pocit z běhu může mít trasér u sebe nebo na sobě zvukově výrazný pomocný prvek (šusťákovou bundu, klíče, chrastítko). Pojďme si oba způsoby běhu nevidomého s trasérem trochu blíže popsat. Při běhu s provázkem vás určitě mile překvapí pocit relativní volnosti, jaký z běhu budete mít. V prvních pár desítkách metrů je třeba si zvyknout na společnou frekvenci pohybů, společný rytmus běhu. Provázek mezi nevidomým a trasérem nemusí být při běhu napnutý, neboť zvolená délka tkanice je dostatečná na to, abyste do sebe nevráželi a mohli se dokonale uvolnit. Dokonce se vám může stát, že při zběžném pohledu na vás lidé nepoznají, že nejste obyčejní běžci, kteří se rozhodli běžet jen tak vedle sebe. V zatáčkách může trasér lehkým šťouchnutím svého lokte do lokte nevidomého naznačit změnu směru do strany nevidomého, naopak lehkým přitažením provázku k sobě (mohli bychom také říci "lehkým přitažením nevidomého k sobě") trasér naznačuje změnu směru na svou stranu. Při prudkých změnách směru je dobré nevidomého informovat o přibližném úhlu zatáčky chvilku před jejím absolvováním, stejně tak při překonávání ne zcela typických úseků tratě je vhodné seznámit nevidomého předem se skutečností, že si v nejbližších okamžicích například nabere bahno do bot. (Samozřejmě, že na to přijde po chvilce i sám, ale překvapení bude o něco menší a pro traséra lépe kontrolovatelné.) Běhání bez provázku je technicky hodně podobné, jen pocitově ho může každý vnímat úplně jinak. Někdo se cítí spíše nejistý, jiný prožívá příjemný zážitek z nespoutaného pohybu. Ten je ovšem podle mne poněkud vykoupen podvědomě silnější fixací na traséra, který musí mít 33

nevidomého neustále pod bedlivým dohledem. Oproti běhu s provázkem nelze takto běhat v náročnějších terénech, i když i zde je možné používat v případě potřeby dotyk lokte. Nevidomého si ovšem trasér nepřitáhne...! Uplatní se zde ale jiný prvek, totiž dočasné klasické přichycení se nevidomého za loket traséra, jestliže je nutné proběhnout nebezpečným či jinak nedokonalým úsekem. Pár zásad a doporučení při běhání nevidomých s trasérem: a) Nešetřete na obuvi, zvláště pak nemáte-li stoprocentní jistotu, kde a po čem budete šlapat (což jako nevidomí nemáte nikdy). Vyplatí se především dobře odpružená sportovní obuv; b) tkanice (provázek) nesmí pružit, nelze tedy použít např. široce protěžovanou gumu do trenýrek; c) při běhání (zvláště pak bez provázku) je dobré vzájemně komunikovat. Kromě upozorňování na charakter trati může trasér částečně zprostředkovat nevidomému i charakter okolí, čímž požitek z fyzické aktivity nevidomému určitě ještě zvýší. Nevidomý může mluvit o čem chce, jestliže to traséra neuráží; d) nesnažte se za každou cenu proběhnout všechno. Permanentní přitahování tkanice a šťouchání lokte traséra může nevidomého dokonale vyvést z rytmu i celkové psychické rovnováhy. Někdy se vyplatí krkolomný úsek přejít svižnou chůzí a na bezpečném místě se opět společně plynule rozběhnout; e) budete-li se chtít zúčastnit některého z veřejných městských běhů, pak se připravte snad jen na jedinou nepříjemnost - hromadné starty. Osobně jsem již jako nevidomý běžel Prague International Marathon v jeho devítikilometrové podobě, běh Terryho Foxe i klasické Běchovice, takže mohu dosvědčit, že i pro nevidomého je to schůdné a příjemné. Zde už je ale třeba mít s sebou traséra, se kterým se trochu znáte a máte něco málo odběháno. Jinak se vám totiž může stát, že vás v tom davu na prvních dvou třech kilometrech trasér prostě ztratí a klidně vás nechá ušlapat rozdivočelým davem nadšených vyznavačů rekreačního běhání.

34

Jak si pomáháme Podařilo se mi kdysi poněkud vyvést z míry jednu společnost přátel, k níž jsem byl pozván na návštěvu. Protože jsem zde byl mezi samými vidícími jediný nevidomý, všichni se ke mně chovali nesmírně pozorně a uctivě. Kdykoliv kdokoliv zavadil o cokoliv, co by jakkoliv mohlo evokovat zrakové vnímání (Podívej se, Franto... Jé, ta sukně je krásně modrá, Jiřinko... Tak si představ, holka, mám na punčoše kuří oko), cítil jsem, jak dotyčný náhle provinile zmlkl a ostatní se až nápadně rychle v tentýž okamžik rozhodli okusit tu úžasnou a neopakovatelnou chuť servírované kávy, až jsem se začal obávat, že na mě žádná nezbude. Když pak všichni šálky opět odložili a křečovitě se pokoušeli opět navodit atmosféru vcítěného sdílení, rozhodl jsem se pro změnu já, že teď je řada na mně, abych vzdal hold kofeinovému moku - a naklonil jsem se pro změnu já, že teď je řada ne mně, abych vzdal hold kofeinovému moku - a naklonil se nedbale kupředu. V ten ráz se nad servírovacím stolkem strhla sice menší, ale přesto bouře; každý chtěl být nějak užitečný, jeden uchopil můj šálek a samou horlivostí se hned opařil, druhý ho střelhbitě nahradil a již nesl šálek vzhůru k mým ústům, aby mě snad, proboha, nenapadlo, že bych kvůli tak ordinérní činnosti, jakou je pití kávy, musel sklánět hlavu, třetí uchopil podšálek a snažil se vystihnout nejbližší vývoj událostí, aby mohl v případě nutnosti zasáhnout a podšálkem zabránit rozlévání kávy po koberci, uhodit jím vetřelce, který by mi snad chtěl v pití kávy zabránit, případně uhasit doutnající požár kdekoli v mém okolí. Ti dobří lidé byli prostě za každou cenu rozhodnuti, že mi nejen nesmí nic chybět, překážet nebo se mi čehokoliv nedostávat, ale že se musím navíc cítit v jednoznačném bezpečí, neobtěžován přítomností kohokoliv, a ať to stojí co to stojí, být především uchráněn vůči všem nejapným vtípků, a řečem, jež by se mě mohly dotknout či mě přinejmenším na smrt urazit. Jen abych si snad, prokristepána, nemyslel, že mé situaci nerozumí, že neví, jak nepohodlně bych se mohl cítit, kdyby se o vše toto nepostarali. V průběhu večera přišlo, jak už tomu tak začasté bývá v takových společnostech, i na vyprávění vtipů. Blondýnky a policisté mezi námi nebyli, proto jsme se do nich s chutí trefovali a nenechali na nich nit suchou. Jeden z vypravěčů se tak zanítil, že namístě vymyslel jakýsi fór, kde vystupovalo naráz pět policistů, dvě blondýnky a ještě jakýsi Róm se skinem... Nepamatuji si už, kdo komu co řekl a proč ten skin jednu z blondýnek uhodil, ale vzpomínám si naprosto jasně, že se hostitelka v průběhu vyprávění intenzívně pokoušela narovnat mi polštářek pod zády, ačkoliv jsem se o něj - a zjevně naprosto spokojeně - opíral, a také se mě několikrát těsně před pointou anekdoty zeptala až nepříjemně zřetelným hlasem, zda mi netáhne na nohy od ledničky, kterou si před půl hodinou dovolila neprozřetelně na pět vteřin pootevřít, když mi servírovala čerství salát. Říkal jsem si, že by snad byl dobré přece jen dát malinko najevo svou vlastní vůli a naznačit ostatním, že i já umím být chlapák a rozumím každé legraci. Nadechl jsem se a pravím: "Víte, přátelé, že i nevidomí dokážou být veselá kopa?" Zpozorněli a nevěřícně ke mně postupně otáčeli hlavu. "No jó," pokračoval jsem statečně, "tuhle jeden jde takhle po ulici a tu se mu náhle hůl zapíchne do čehosi měkkého, kluzkého. Je to ale hlavička chytrá, zastaví se, rukou sjede ke konci hole a rozhodne se situaci prozkoumat. No ano, přátelé, bylo to přesně to, na co myslíte. Jenže jak to má chudák malej poznat, vždyť stejně tak to může být třeba bláto, no né? Pro jistotu vzorek důkladně promne mezi prsty, přičichne a na špičku jazyka ochutná. Pak vítězoslavně utře ruku do kabátu a zvolá: já to věděl, já to tušil - o ještě že sem do toho nešlápl." Nejsem si jist, co se dálo těsně po mém prohlášení, ale o deset minut později jsem určitě klečel kdesi v zaprášeném koutě na kolenou a marně se snažil nahmatat alespoň jednu ze svých mokasín. Skřípl jsem si přitom ruku do botníku a kalhoty prořízl o jakési pohozené zrcátko. Až ve výtahu jsem zjistil, že mi kdosi natrhl rukáv u kabátu a urazil koncovku bílé hole. Venku 35

padal sníh a já cestou na tramvaj asi pětkrát zmizel v bezedné závěji. Když jsem se z ní hrabal ven a snažil se posléze zorientovat ve ztichlé noční zasněžené krajině, v uších mi stále dozníval křik té tak dlouho neotřesitelně milé hostitelky, která mi při mém překotném odchodu dštila do tváře nejstrašnější pravdu mé nicotné existence: "Člověk by čekal, že lásku a dobrotu ocení, ale on přitom nemá slitování ani s těmi nejpotřebnějšími, kteří se sami nemohou bránit." A dobře uštědřeným políčkem - o kterém jsem si mimochodem do poslední chvíle najisto myslel, že letí zprava, jenže on kupodivu přifrčel zleva a já tak tvář ještě pitomě nastavil - mě naposledy obdařila svou přízní a definitivně zabouchla dveře před "mými zraky". Jestli si, milý čtenáři, myslíš, že tato historka není z tohoto světa, tak Ti nezbude, než abys důkladně přehodnotil vše, čemu jsi až dosud věřil. V očích široké veřejnosti jsou nevidomí vlastně jacísi "extrémisté", neboť buď neumí nic (polštářek pod záda, nohy v teple a kávu až do postele), nebo naopak všechno (takže si myslí, že mohou vyprávět nehorázné vtipy, ve kterých nevystupují blondýnky a policisté). I pomoc nevidomým často bývá v tomto stylu, buď vás po těch schodech na vlastních bolavých zádech rovnou vynesou, anebo vám s kamennou tváří zatají, že tam nějaké vůbec jsou. Nedávno mi například jeden člověk nabídl doprovod při překonávání širokého prostoru bez vodících linií; přesně v půlce najednou ode mě vyrazil pryč jak šipka a stačil už jen zavolat, "Promiňte, ale mně jede metro!" Nestihl jsem mu ani zamávat. A když tak o tom přemýšlím, je to vlastně povzbuzující. Copak to není svým způsobem vyjádření jakési mezilidské elementární rovnosti, není to vlastně pro mě čest být zanechán v cizím "nepřátelském" prostředí bez pomoci jen proto, že komusi jede metro? Určitě je to minimálně vyjádření důvěry v mé schopnosti, ten člověk prostě nepředpokládal, vůbec ho nenapadlo, že by mi mohl svým útěkem nějak neprospět. Považoval mě tedy za sobě rovného, zvládnul by to on, zvládnu to také. Mám se za to na něj zlobit? Před časem jsem na ulici potkal jednu ženu. Měla to fantasticky vymyšlené, říkala, "Vy nevidomí máte úžasný šestý smysl, to velmi obdivuji." Na můj nechápavý výraz reagovala slovy, "Rodíte se s ním, proto jste tak šikovní." Nemohu říct, že by mi to nelichotilo, ale odvážil jsem se přesto deklarovat čistou pravdu. Povídám, "Víte, ale já přišel o zrak nedávno, je to jen pár let, a žádný šestý smysl jsem u sebe zatím nevypozoroval." Byla překvapená a zdálo se, že si s jakýmsi masochistickým gustem poprvé v životě připustila, že ne všichni nevidomí jsou nevidomí odjakživa, že jsou i tací, kteří zrakem někdy v minulosti vládli. Ale nevzdala se, kontrovala vyjádřením, "Přesto obdivuji, že se nebojíte, že se nebojíte jen tak vyrazit s holí ven a jít." Bylo mi to strašně trapné, ale nemohl jsem jinak: "Víte, ale já se vlastně bojím..." Jsem si plně vědom toho, že jsem tehdy nevidomým neučinil dobrou službu, ta paní byla pevně odhodlána člověka s bílou holí obdivovat, a on si postaví hlavu a ne a ne! To je stejně zvláštní, jak tyhle pouliční minihistorky v člověku postupně vzbudí jakýsi trvale cynický pocit ze života. Nemohu však říct, že by to vždycky bylo úplně na škodu, ostatně posuďte sami. Vkročil jsem jednou s mou mladou a tehdy nezkušenou asistentkou do jakési provozovny v jednom městě. Nevím už, co konkrétně nás přivedlo k tomu zajít právě sem, nicméně jsme tak v dobré víře učinili a těšili se, že co by zákazníci budeme přinejmenším vítání, v lepším případě obskakováni. Chvilku jsme se jen tak rozhlíželi a zevlovali kolem - nikdo nikde, ticho, jen vzdálený ruch z ulice. Přistoupili jsme proto k nejbližšímu regálu a začali sami studovat místní artikl. A protože si nás stále nikdo nevšímal, zcela jsme se uvolnili a pojali zdejší prostředí jako mimořádně vstřícný druh samoobslužného prostoru. Rád bychom ovšem za zboží zaplatili, takže jsme po chvíli počali přece jen netrpělivě podupávat a charakteristickým pokašláváním přivolávat personál. Ten se vskutku brzy objevil v podobě jakéhosi čímana. Nejprve na nás fascinovaně zíral, poté se nadechl, aby obratem vydechl se silně podezíravým tónem: "Vy... Co tu děláte?" "Prohlížíme si vaše zboží," opáčím. 36

"To jsem si všiml," on na to (jak vám říkám - byl to číman!) "Ale jak to?" pokračoval. Trochu jsem znejistěl, jak vlastně odpovědět na něco takového, a pak naneštěstí řeknu zřejmě tu největší nehoráznost, kterou kdy v životě slyšel: "Protože se nám líbí. Můžeme si ho koupit?" "Vy jste neviděli tu ceduli na dveřích?" drží se zarputile svého a slyšitelně začíná sípat. Bylo na něm vidět, že by nám ten den neprodal ani ohryzané jablko. "Ne," přiznávám pokorně, a již dokonale smířen s neústupností toho hejhuly přemýšlím, jak z toho s minimální dávkou důstojnosti ven. "Nevšiml jsem s," opakuji a snažím se tvářit inteligentně. "No tak to snad musíte bejt úplně slepej, nebo co...!" vybafl svůj závěrečný trumf. Asistentka po mém boku silně znejistěla a začala se ošívat. Povídám proto: "Abych vám řekl pravdu, mám jisté potíže se zrakem, ale máte pravdu - mou asistentku to neomlouvá." Teď pro změnu znejistěl on a zkoumavě se na mě zadíval. Chytil jsem proto děvče za ruku a naznačil mu směr, kde jsem tušil východ. "Omlouváme se," houkl jsem ještě s počínající rozjařilostí za ním, a po polorozborcených schůdkách vylezl nejistě na ulici. Cítil jsem se skvěle, nejraději bych objal všechny lidi v blízkém i vzdáleném okolí. Bylo vidět, že zářím spokojeností. Asistentka nic nechápala. Povídám jí: "Ten chlap si vůbec ničeho nevšiml, vynadal mi, jako bych byl nějakej úplně normální vobyčejnej vidící vobejde. No není to nádhera?!" A už jsem vám vyprávěl, jak jsem potkal svou obdivovatelku? No to bylo tak. Při proházení jedné pražské pasáže jsem se ukázkovou kluznou technikou zrovna vyhýbal stolečkům a židličkám s poklidně obědvajícími lidičkami, když za sebou náhle slyším slaďoučký dívčí hlásek, jak volá, "Pane, pane, počkejte, já vás znám!" Protože se za obecně známého nepovažuji, nespojoval jsem ono volání se svou osobou, a tak jsem s elegancí sobě vlastní kráčel dál. Chviličku na to už cítím ruku na své paži. "Počkejte, já vás znám," opakovala zadýchaně, a já fakt úplně viděl její jiskřící kukadla. "Skutečně? A odkud?" Nezdálo se mi, že bych já znal ji. Četla jsem váš článek v novinách - a byla tam taky vaše fotka!" "A o čem byl ten článek?" "To už nevím," řekla vesele, "ale byl moc pěkný!" "To mi opravdu lichotí," povídám já na to a zavěsím se do jejího rámě, které mi předpisově nabídla (zřejmě tedy četla můj článek o asistenci). Kráčíme chvíli spolu v družném sepětí, načež si po chvilce přece jen dodá odvahy: "A... Jestli se tedy můžu zeptat... Ty články... To píšete sám?" "Ano - a kdo by je za mě měl psát?" No ale když nevidíte...?" "Píšu je na počítači."

37

"No ale když nevidíte...?" "Přečte mi je screenreader." "Screen-co???!" "Takový program, který mám v počítači." "Aha... A jak vlastně takový článek píšete? teda myslím Jak víte, o čem budete psát?" Zamyslím se a po chvíli povídám: "To je tak, že každý měsíc bych měl napsat jeden. Měsíc si rozdělím do dvou částí; na tři první týdny, kdy o článku jen příležitostně přemýšlím a hledám téma. Obvykle mě napadají velká témata - diskriminace, násilí, integrace, politika, sex, drogy... Vždycky už vidím obrysy článku, mohutně se vzpínající nad logickými konstrukcemi geniálních myšlenek. Tím druhým měsíčním obdobím je poslední týden před uzávěrkou, kdy si sednu k počítači a snažím se nějak rozmotat ten příšerný chumel nesouvislých myšlenek a zmatených představ, do kterých mi naprosto nezapadají mé nejčerstvější životní zkušenosti. A když pak pár hodin před uzávěrkou po sobě čtu své dílo, chytám se za hlavu a uklidňuje mě snad jen to, že příště už jistě nic tak přiblblého nemohu napsat, neboť veškeré přitroublosti světa se mi podařilo vecpat právě do tohoto jediného textu. A protože už nemám čas na opravy a strašně toužím po honoráři, text odešlu a u nejbližší kašny si umeju ruce - tedy když se mi ji podaří s tou proklatou holí najít." "Aha," špitla zase, tentokrát rozpačitě. "Tak já už musím jít," a bez rozloučení odešla. A já mám dojem, že ani tehdy jsem tomu příliš nepomohl.

38

39

Název knihy: Řízek na severozápadě Autor knihy: Radek Seifert Ilustrace: Miloš Bárta CD namluvil Ladislav Mrkvička Vydal: Editpress, s.r.r., Praha ve spolupráci s agenturou Lumeco v edici Motýl Na Dolnici 47, Praha 5 tel.: 235 512 233, e-mail: [email protected] Vytiskla tiskárna Editpress, s.r.o., Masarykova 70, 252 19 Rudná u Prahy tel.: 311 670 191, fax: 311 670 192, e-mail: [email protected] 1.vydání Měsíc a rok vydání 04/2003

40