Jaroslav Seifert Morový sloup (In: Dílo Jaroslava Seiferta sv. 11. Akropolis. Praha 2003. Ed. Jirásková, Marie. Elektronická verze – Borovička, Lukáš. Praha 2007.) 1 Sbírka vznikala od roku 1968, její definitivní uspořádání spadá do roku 1979. Básnickou sbírku Morový sloup oznámily Listy Klubu přátel poezie (KPP) v září 1969 (na straně 3) jako titul výběrové řady Klubu přátel poezie v nakladatelství Československý spisovatel (ČS). Na straně 22 týchž Listů uváděl čtenářům svou sbírku autor. Mimo jiné psal; „Morové sloupy, postavené po našich městech jako díkůvzdání za přežití pohrom, neseny jsou někde křídly andělů, sedících u jejich pat. Ale nemyslil jsem ani na minulost ani na andělská křídla. Myslil jsem na lidi, na tuto zemi, na tyto naše dny." O rok později, v září 1970 Listy Klubu přátel poezie oznámily odklad vydání o rok; „Novou sbírku Jaroslava Seiferta, Morový sloup, kterou jsme ohlásili v programu na rok 1970, nestačíme už v letošním roce vyrobit a rozeslat. Omlouváme se za to čtenářům, kteří si tento svazek objednali, a slibujeme, že jim jej podle původní objednávky pošleme v 1. pololetí 1971." V dopise datovaném Vánoce 70 básník psal redaktoru Josefu Bruknerovi: „Milý příteli Bruknere, posílám rukopis sbírky. Chybí jen poslední básnička. Asi 50 veršů. Pošlu ji v několika dnech. Místo číslic nad jednotlivými básničkami byly by lepší iniciály" (J. S. podtrhl slovo dvakrát), kdyby to bylo možné, prosil bych o to. Mám dvě nové kresby Šímovy, které se výborně hodí k veršům. Ale ty Vám dám do rukou, až se mi u Vás zaručí, že se neztratí. Už jsem jednu kresbu Šímovu ztratil! Srdečně Jar. Seifert" (archiv Zd. Bláhové). Josef Brukner dosvědčuje, že dopis obdržel na domácí adresu, rukopis však byl se vší pravděpodobností zaslán do redakce, která však už jakožto samostatná redakce KPP byla zrušena; KPP se stalo normální edicí a spadalo pod redakci poezie. V dubnu 1971 se básník v nakladatelství dopisem dotázal prosím, abyste mi laskavě sdělili, kdy mi bude zaslána korektura mé nové knihy veršů: Morový sloup." Odpověď dostal začátkem června 1971: „...omlouváme se za opožděnou odpověď. K Vašemu dotazu na datum korektury Vaší knihy Morový sloup Vám zároveň sdělujeme, že kniha byla zatím odsunuta z plánu na rok 1971. S upřímným pozdravem a přáním obstojného zdraví J. R." [Josef Rumler] (Literární archiv Památníku národního písemnictví /LA PNP/, fond Československý spisovatel, lektorské posudky.) Čtenáři a autor museli na první vydání tiskem, v nakladatelství Československý spisovatel, čekat až do roku 1981. Básník, jak může dosvědčit editorka tohoto svazku, ještě nějaký čas doufal, že kniha vyjde, a o to usilovali i někteří ze Seifertových známých a přátel, kteří měli kontakty s nakladatelstvím či s politickými orgány (například básníci Vilém Závada a Laco Novomeský). (Viz též Rudolf Havel: O jedné legendě; Tvar, 1993, č. 47-48). V roce 1973 Vilém Závada jednal nejen o možnosti vydat Morový sloup, ale též o knize vzpomínek. Neznáme přesné datum, kdy Jaroslav Seifert napsal text Rozhovor s prázdnou židlí, který měl být připraven pro Listy KPP v případě povoleného vydání knihy, podle starých záznamů editorky svazku měl tento fiktivní rozhovor uvést vydání sbírky čtenářům (ale spíše rozhodujícím orgánům) v Listech KPP právě v roce 1973. Tento text se téměř okamžitě připisoval za básně Morového sloupu v některých strojopisných vydáních tzv. samizdatových edicí. Součástí sbírky pochopitelně být neměl. V Rozhovoru s prázdnou židlí autor mimo jiné píše: „Při svém velikánském respektu k Nerudovi měl jsem tajný plán. Na konci své literární pouti českým životem chtěl jsem napsat sbírku veršů, která by aspoň trochu, aspoň zdaleka připomínala jeho 1
Zpěvy páteční. Tak nějak chtěl jsem se rozloučit se svou zemí a se svými čtenáři. To se mi ovšem nepodařilo. Poměřil jsem schopnosti své i Nerudovy, dobu jeho s dobou dnešní, jeho stáří a stáří své. A s kvapem jsem ustoupil. Obracím se k čtenáři: nelekejte se však titulu. Nejde tu o mor historický ani jiný." (V rukopisu, do něhož editorka tohoto svazku měla tehdy možnost nahlédnout a pořídit si několik záznamů, napsal básník původně „mor historický ani dnešní." Slovo dnešní bylo škrtnuto a přepsáno na jiný.) „Morový sloup - ostatně mor trochu fiktivní - je jen místo mileneckých schůzek a tato knížka navazuje trochu na Odlévání zvonů, i když jsem mermomocí se pokoušel, aby byla hodně jiná. Možná, že jsem ji měl nazvat spíše: Knížka polibků -abych neděsil čtenáře. Ale za tento název, který se mi mimochodem i dost líbil, přece jen jsem se trochu styděl." (Citováno podle textu seifertovského sborníku Knížka polibků, ed. Dagmar Eisnerová, Konfrontace, Curych 1984, s. 116117; rozhovor bude přetištěn ve druhém svazku Seifertovy publicistiky.) Protože sbírka nesměla vyjít tiskem, začali si ji čtenáři opisovat. Opisy se šířily „řetězovou reakcí" už v roce 1971, čtenáři své opisy půjčovali dál k četbě i k dalšímu rozepisování. Počet opisů byl veliký, a třebaže jejich evidence se prohlubuje, je nezjistitelný, textová podoba (až na nejznámější edice) nezachytitelná. Nejstarší nám známé opisy obsahovaly například pouze oddíl Křik strašidel, další opisy v postupujícím čase zahrnují i básně a oddíly, jak je autor postupně tvořil. Sbírku Morový sloup pojaly do svých edičních řad všechny známější strojopisné edice, jak je uvádějí soupisy samizdatové literatury (Jiří Gruntorád v Kritickém sborníku od roku 1991; Jitka Hanáková: Edice českého samizdatu 1972-1991, vyd. Národní knihovna České republiky, Praha 1997), které se postupně doplňují a opravují. Vzhledem k dosavadnímu stupni shromážděných informací za první vydání v samizdatových edicích, které evidujeme, můžeme považovat vydání v Edici Petlice z roku 1972. Pod copyrightovou formulkou „Výslovný zákaz dalšího opisování rukopisu" je na rubu titulního listu zapsáno datum 1972. Pod svůj podpis na titulním listu vepsal autor do exempláře, s nímž jsme pracovali, datum Leden 1973 (uloženo v Libri prohibiti). Toto vydání ještě neobsahuje úvodní báseň sbírky Na jedné ze svých dávných přednášek, ani cyklus Kolotoč s bílou labutí, a v oddílu Epilogů je sedm básní: Věneček šalvěji, Modelka, Noční tma, Údery věžních hodin, Zpěv slavíka, Kouř marihuany, A sbohem! Součástí sbírky tedy ještě není báseň Ptačí hlasy v korunách stromů a V prázdném pokoji. Oddíl Křik strašidel obsahuje pět básní, tedy bez veršů 68-76. Cyklus Poutní místo má sedm básní, Kanálská zahrada třináct, Morový sloup dvanáct. Tento základ sbírky o čtyřech cyklech je tedy úplný. Konečné kompozici se však vymyká pořadí posledních básní v oddílu Morový sloup. Dvanáctá báseň cyklu Proč jen se mluví o šedivých vlasech (v. 276-294) je uvedena jako devátá, jako desátá následuje To nejhorší mám za sebou (v. 205-224), která je v konečné kompozici devátá. Cyklus uzavírá báseň Na drobné obloze domova (v. 264-275), která je v konečném uspořádání jedenáctá. Za druhé a třetí vydání v pojetí této edice považujeme Morový sloup z Edice Petlice časově určený rokem 1975. Za čtvrté a páté vydání můžeme považovat opisy z edice Kvart z roku 1979 a 1980. Konstatovali jsme, že množství opisů se šířilo už od roku 1971. Jaroslavu Seifertovi je často doručovala pošta, přicházeli žadatelé či jejich poslové s prosbou o podpis, kterým básník exempláře obohacoval. V polovině 70. let jsme odhadovali počet takových ineditních „vydání" alespoň na tisíc, počet podpisů si autor neevidoval. V březnu 1975 psal Věře Krupkové: Jste moc hodná, že jste tak pěkně tu nešťastnou knížku opsala. Právě jsem se opět dozvěděl, že v dohledné době nevyjde. (Tentokrát
v nakladatelství Melantrich - pozn. M. J.) Je to sice škoda, ale podle mého odhadu koluje už mezi lidmi asi 1000 exemplářů. A to už je jako když kniha vyjde. Vždy, když Jaroslav Seifert nesměl svá díla publikovat, vzrostl počet bibliofilských a příležitostných tisků jeho textů. A to přesto, že bibliofilové a tiskaři museli často nalézat i velmi neobvyklé cesty, aby pro své tisky získali povolení. Mnohdy bylo vytištění připraveného textu zdrženo i o roky, někdy k němu pro odmítnuté povolení vůbec nedošlo. A někdy odvážní a svou prací zaujatí editoři a tiskaři riskantně dokončili práci i bez úředního povolení. 1973 Dvě básně, Prostějov 1973. Kresbu na obálce, dřevoryt ve frontispisu a typografickou úpravu provedl Karel Svolinský. K tisku připravil a poznámku napsal Josef Glivický. V ručním lisu vytiskl na jaře 1973 Josef Cipra na Kladně. Tisk obsahuje pod názvem Stonek pelyňku úvodní, a pod názvem A sbohem závěrečnou báseň sbírky. Život - to je těžký strastiplný let, Teprve k stáru. Sedmý soukromý tisk z dosud nepublikovaných básní uspořádal a vydal Tomáš Hejzlar jako novoročenku na rok 1974. Původní grafickou přílohu vytvořil národní umělec Cyril Bouda. Obsahuje báseň z cyklu Poutní místo a Kanálská zahrada. 1976 Dlaň na strunách, Mohelnice 1976. Výběr z tvorby Jaroslava Seiferta vydali vlastním nákladem k básníkovým pětasedmdesátinám Věra a Václav Křupkovi v nákladu 50 neprodejných výtisků. Typografická úprava Martina Dyrynka. Tisk obsahuje tři Seifertovy texty, mezi nimi pod názvem Dlaň na strunách úvodní báseň sbírky, s ilustrací Vladimíra Komárka. Kočár před divadlem, Praha 1976. Vydal Matúš Jurák, upravil František Bělohlávek. Frontispice Jan Bauch. Na ručním velkolosinském papíru, v počtu 30 výtisků. Tisk obsahuje 11 básní sbírky: pod názvem Kočár před divadlem text Psávali tehdy na zárubně dveří (Kanálská zahrada); Kouř marihuany; Zpěv slavíka; Ptačí hlasy v korunách stromů; Noční tma; pod názvem Jen verše o lásce pak báseň Škoda, že sňali z domu poblíž Týna (Kolotoč s bílou labutí); pod názvem Kanálská zahrada závěrečnou báseň cyklu; V prázdném pokoji; pod názvem To nejhorší mám za sebou báseň s týmž incipitem (z cyklu Morový sloup); pod názvem Co jsou mi platné sladké cibéby závěrečnou báseň cyklu Poutní místo; A sbohem! Ptačí hlasy v korunách stromů. K 75. narozeninám Jaroslava Seiferta vydal jako soukromý tisk Vladimír Mikule. Portrét od Cyrila Boudy. Vytiskl Vladimír Bujárek. Píseň o lásce, Praha 1976. S linorytem Oty Janečka vydal Spolek českých bibliofilů v Praze k básníkovým 75. narozeninám. Obsahuje báseň Škoda, že sňali z domu poblíž Týna (Kolotoč s bílou labutí). 1977 Hodina růže, Praha, prosinec 1977. „Z nové tvorby národního umělce Jaroslava Seiferta vybral, výtvarně upravil a vlastním nákladem vydal Martin Dyrynk." Ilustrace Vlasty Dyrynkové. V nákladu 200 neprodejných číslovaných výtisků. (Novoročenka na rok 1978.) Obsahuje: z cyklu Kanálská zahrada báseň Když korálový hrot; z cyklu Morový sloup básně Do čtyř stran světa se obrací, Prosím tě, hochu, vyskoč na kašnu; z cyklu Křik strašidel básně Marně se chytáme letících pavučin, Když dívka umírala; báseň Modelka; z cyklu Kolotoč s bílou labutí báseň první a poslední. 1978 Kanálská zahrada. Josefu Glivickému k narozeninám. Úryvek ze stejnojmenné básnické skladby připravil Josef Glivický. Suchá jehla Pavla Herynka. V květnu 1978 vytiskl na ručním lisu Josef Cipra v Kladně. Obsahuje básně Ještě je světlo na záhonech, Noc ta něžná majitelka tmy. Morový sloup. V Nejmenší edici vydal Vilém Šmidt. Suchou jehlou vyzdobil Vladimír
Komárek, kaligrafoval Pavel Janata. Obsahuje první a druhou báseň cyklu. Modelka. V Nejmenší edici vydal Vilém Šmidt. Suchou jehlou vyzdobil Vladimír Komárek, kaligrafoval Pavel Janata. Obsahuje jmenovanou báseň. 1979 Údery věžních hodin. Lomnice nad Popelkou 1979. Připsáno Cyrilu Boudovi. Báseň Jaroslava Seiferta s kresbou Cyrila Boudy vydal jako soukromý neprodejný tisk Vladimír Mikule pro své přátele a přátele obou umělců. 1980 Jen verše o lásce. Uspořádal Matúš Jurák, vytiskl J. Mauler. Vyzdobeno suchými jehlami Vladimíra Komárka. Vydáno na ručním papíru, jako faksimile básníkova rukopisu. Obsahuje: Ptačí hlasy v korunách stromů; Noční tma; pod názvem Jen verše o lásce báseň Škoda, že sňali z domu poblíž Týna (Kolotoč s bílou labutí); s názvem Kanálská zahrada poslední báseň cyklu; s názvem Co jsou mi platné sladké cibéby závěrečnou báseň cyklu Poutní místo; báseň A sbohem! 1981 Epilog. Faksimile autorova rukopisu u příležitosti básníkových narozenin vydal v roce 1981 pro své členy Kulturní Klub Čechů a Slováků v Rakousku ve 150 číslovaných exemplářích. S názvem Epilog uvedena poslední báseň sbírky. Tisk doplněn reprodukcí kresby Františka Bidla. To nejhorší mám za sebou. K osmdesátinám Jaroslava Seiferta pro jeho přátele vydali v počtu 80 výtisků Josef Dolívka a Jiří Šindler. Obsahuje báseň z cyklu Morový sloup. 1982 Větvička jívy. Vydal Klub přátel umění v Gottwaldově v 51 číslovaném neprodejném výtisku a ve 30 autorských číslovaných výtiscích v edici 51, svazek 15, s 11 suchými jehlami Oty Janečka, které vytiskl Pavel Dřímal. Výbor básní sestavil Bohumil Novák. Ze sbírky Morový sloup publikuje dvě básně z cyklu Kanálská zahrada: verše 141155 s názvem Korálový hrot, verše 116-128 s názvem Kanálská zahrada. Tisk byl připraven před prvním pražským knižním vydáním. První knižní vydání s názvem Morový sloup a jiné básně vydalo v prosinci 1977 exilové nakladatelství Index, Společnost pro československou literaturu v zahraničí, v Kolíně nad Rýnem. Kniha vyšla v úpravě a obálce Jana Kotíka. Obsahuje cyklus Křik strašidel (5 básní, tzn. poslední bez veršů 68-76); Poutní místo (7 básní); Kanálská zahrada (13 básní); Morový sloup (12 básní, báseň v konečném uspořádání poslední je zařazena jako devátá); Epilogy, v pořadí: Věneček šalvějí, Modelka, Noční tma, Údery věžních hodin (bez dedikace), Zpěv slavíka, Kouř marihuany, V prázdném pokoji, Ptačí hlasy v korunách stromů, A sbohem! Druhé vydání je prvním vydáním v nakladatelství Československý spisovatel v Praze, které knihu vydalo v roce 1981 jako 4 713. publikaci, v edici České básně, v typografii Oldřicha Hlavsy. Pod titulem Morový sloup je datace 1968-1970, na patitulu Definitivní úprava textu srpen 1979. Kniha je doprovázena ilustracemi od Františka Tichého, které vybral sám básník. Stran 120, náklad 10 000 výtisků. Třetí vydání je v nakladatelství Československý spisovatel vydáním druhým. Vyšlo jako 5 084. publikace nakladatelství, v řadě Malá edice poezie, v roce 1984, s ilustracemi Karla Demela, v typografii Oldřicha Hlavsy, nákladem 5 000 výtisků, 136 stran. Nepatrné textové odchylky od vydání předchozího nejsou úpravami autorovými. Titulní list nese název sbírky Morový sloup, na patitulu jsou údaje Verše z let 1968-1970; Definitivní úprava textu srpen 1979. Čtvrté vydání nese na titulní straně jméno autora, název sbírky i dataci a údaj o definitivní úpravě textu jako u vydání 2. a 3. Knihu vydalo nakladatelství Maťa v roce 1998, jako svoji 69. publikaci, 6. svazek edice Miniatury. Ilustrovala Kateřina
(1968-1970) Definitivní úprava textu srpen 1979 Na jedné ze svých dávných přednášek vytrhl náhle Jiří Mahen 2 z kapsy Lidové noviny. Svinul je do kornoutu a jako hlásnou troubou zavolal: Ať žije poezie! Ať žije mládí! Tenkrát to mládí bylo ještě naše. V rozdmychaném čase hořely rychleji naše životy. První umřel Jiří Wolker. 3 Mluvil jsem nad jeho rakví. Byl leden a mrzlo. Vzápětí pospíchal jsem od hrobu, jako by ve sněhu za mnou se plazily hrobníkovy popruhy. Utíkal jsem k nádraží, abych už co nejdříve položil hlavu na květy tvého těla. Josefu Horovi 4 četl jsem své verše, když jeho rakev spočinula před námi na stupních Slavína. Četl jsem je u jeho nohou potichu a pokorně. Koutská, grafická úprava a sazba Marek Naglmüller. 168 stran, v nakladatelství vydání první. Mimo soupis jednotlivých vydání sbírky zmiňujeme dvojjazyčnou česko-anglickou edici (v „zrcadlovém" uspořádání) cyklu Morový sloup ze stejnojmenné sbírky, které pod názvem Morový sloup — The Plague Monument v roce 1980 vydala Československá společnost pro vědy a umění (Published by SVU Press) s ilustracemi Jiřího Koláře. Texty do angličtiny přeložil Lyn Coffin, anglický úvod William E. Harkins, anglický úvodní text Jiří Kolář 's Crumplages je od Medy Mládkové. Cyklus je počtem básní kompletní, pouze báseň v definitivním vydání poslední zařazena jako devátá. Naše edice, páté vydání, vychází z vydání druhého (v nakladatelství Československý spisovatel prvního), z roku 1981, které prošlo autorovou kontrolou. 2 Jiří Mahen (1882-1939), básník, dramatik, prozaik, esejista; J. Seifert o setkání s ním píše v kapitole Éos, bohyně ranních červánků ve vzpomínkové knize Všecky krásy světa. 3 Jiří Wolker (1900-1924), básník, prozaik, dramatik; svou promluvu J. Seifert otiskl v In memoriam Jiřího Wolkera (1924). 4 Josef Hora(1891-1945), básník, kritik, prozaik, překladatel; na J. Horu vzpomíná Seifert v mnohých kapitolách knihy Všecky krásy světa; verše Nad rakví Josefa Hory zařadil do sbírky Ruka a plamen (DJS, sv. 7).
Z ochozu hradeb blízko hřbitova je široký rozhled na Prahu a na severu je Říp, vyklopený jako z dětské dlaně. Patří sice nám všem, kteří tu jsme, ale Horovi zvlášť. Tehdy jsem však také miloval květnové louky poblíž Libuně a nevysoké kopce kolem dokola: Kozákov, Tábor, Bradlec a Kumburk i něžnou Přivýšinu. Bloudívali jsme tam celé dny, a když nikdo nešel, padal jsem ústy na tvá, hledaje dychtivě tvůj horký jazyk. A před námi jako ohořelá lyra trčely Trosky. Umírajícímu Halasovi 5 napsal jsem několik tichých slok o našem mládí. Nebyly valné, ale byly poslední, které četl. Usmál se, jako se usmívají, kdo vědí, že brzo umřou. Ještě dnes jeho tesklivý úsměv jde s mými verši, Psával jsem je, kde se dalo, v oknech kaváren, u pokaňkaných stolků na poště, kde ťukal telegraf. Nejraději však doma. Sedávala jsi u stojací lampy a bylo slyšet, jak jehla protkává napjatou tkaninu. Na verše jsi tehdy žárlila. Toulaly se bůhví s kým a bůhví kde a ty jsi byla tak blízko, tak blizoučko, jen na dva, na tři kroky. Už jste si všimli hráče na kytaru? Položí pojednou měkce dlaň na své struny a všechny rázem zmlknou. Dávno překročil jsem práh František Halas (1901-1949) básník, překladatel, esejista; Seifertovy verše Pozdrav Františku Halasovi vyšly nejprve samostatně (1949), později ve sbírce Ruka a plamen. 5
té neodkladné chvíle a mám hořko v ústech, jako kdybych překusoval stonek pelyňku, který jsem nemohl přelomit. Křik strašidel Marně se chytáme letících pavučin a ostnatého drátu. Marně se opíráme patou o hroudu, abychom nebyli vlečeni tak prudce do tmy, která je černější než nejčernější noc a nemá už korunu hvězd. A denně potkáváme někoho, kdo se nás bezděčně optá, aniž by otevřel ústa: Kdy? Jak? A co je potom? Ještě chvíli tancovat a tančit a dýchat voňavý vzduch, třeba i s oprátkou na krku! V čekárně zubního lékaře našel jsem na stránce potrhaného časopisu obrázek růžové tanagry. 6 Podobnou spatřil jsem před lety ve vitríně Louvru. Našli ji v mramorové hrobce mladičké dívky mrtvé již dávno před Kristem. Tanagra zná se dobře se smrtí. Mohla by mluvit. Mlčí. A usmívá se. Když dívka umírala, slýchávala ještě křik Empúzy, 7 která strašívala umírající a hlídala hroby. Měla jednu nohu kovovou, druhou z osličího trusu a křičela, jako křičí stíny mrtvých
8
tanagra - terakotové figurky (4. stol. př. Kr.) nalezené jako votivní dary v hrobech nekropole města Tanagra v řecké Boiotii. 7 Empúza — v řeckém bájesloví zjevení, strašidlo z družiny bohyně Hekaté (měla rozsáhlou moc, hlavně v říši stínů, v podsvětí). Empúza tradována jako jednonohá příšera, či dvounohá s jednou nohou kovovou a druhou z oslího lejna. Měnila podoby; napodobovala zvuk křiku stínů mrtvých. 8 Stíny mrtvých — duše opouštějící mrtvé tělo si zachovávala (netělesnou) podobu 6
na březích Acheróntu.
9
Ale ovšem! Stará strašidla jsou mrtvá, rodí se však nová. Haló, slečno, špatně jste slyšela? Em - pú - za. Budu to slovo hláskovat. E - jako Erós M - jako milenec P — jako panna Ú — jako úžas Z — jako zip A - jako amarant. 10 Máte to napsáno? Pak prosím pište dál! Když z dívčích úst odlétla duše a rozplynula se v modrém, dívce uvadla ústa jak ulomený květ. Tanagra se usmívala , a milá hračka živé s úsměvem šla s mrtvou i do hrobu, aby se dívala, jak vzápětí anděl hniloby přistoupil k dívčímu tělu a počal rychle drásat její pleť fialovými nehty. Dlouho tam ještě obcházela strašidla a svými hlasy děsila živé, kdo šli opodál. Už je tam dávno ticho. Jen za keřem cesmíny odpočívají někdy poutníci a zvedají k ústům rákosové píšťaly, které nosí v plášti. Kde jsem jen četl tu píseň o tenké dívčí tunice? Tak málo se bránila, že bylo snadné ji přemoci. Jakmile smekla se po vlně ramene, zemřelého, existovala jako pouhý stín. Po smrti odvedl duše Hermes psýchopompos k řece Acherontu; ty, jejichž těla byla pohřbena, převážel pak Charón. Duše nepohřbených musily sto let bloudit. 9 Acherón — řeka v Épeiru; v řeckém bájesloví řeka vzdechů, přes níž převážel Charón duše pohřbených mrtvých (stíny) do podsvětí. 10 amarant — rostlina s drobnými kvítky, které se připisovala moc získat lásku.
těžko ji mohl už zadržet dívčí prs, když sám se octl v dlani jako beránek, který bezděky zabloudil do vlčí pasti. Zbylo tam jen pár hrstí prachu, nic víc. Ve tmě se zvedal a opět usedal po celé prostoře hrobky. A škvírou mezi deskami jako štěkot psů prodrala se občas vůně fialek. Poutní místo Po dlouhé cestě jsme se probouzeli v ambitech chrámu, kde se spávalo na holých dlaždicích. V těch dobách autobusy ještě nebyly, jen tramvaje a vlak, a na pouť chodilo se pěšky. Kolik mi bylo asi tenkrát let? Probouzely nás zvony. Duněly z podsaditých věží. Pod jejich údery chvěl se nejen chrám, ale i rosa na stéblech, jako by někde blízko nad hlavou dupali sloni do oblak při ranním tanci. Pár kroků od nás strojily se ženy. Jenom tak mohl jsem zahlédnout na jednu, na dvě vteřiny nahotu ženských prsů, když ruce zvedly šat až nad hlavu. V té chvíli mi však někdo položil dlaň na ústa, že nemohl jsem ani vydechnout. A chytil jsem se zdi. Za chvíli však už všichni klečeli před zlatým paládiem a zdravili je svými písněmi. Zpíval jsem s nimi. Zdravil jsem však už něco jiného a také tisíckrát, zaujat prvním poznáním. A píseň rychle odnesla mou hlavu ven z kostela.
V bibli píše evangelista Lukáš ve svém evangeliu, kapitola první, verš dvacátý šestý a další: 11 I vlétl křídlatý posel oknem do panenské jizby tak potichu, jak to umí jen sova, a zůstal stát ve vzduchu před dívkou půl metru od země, kmitaje neznatelně perutěmi. Hovořil hebrejsky o trůnu Davidově. Sklonila jenom překvapené oči, zašeptala: Amen, a s čela se jí svezly na klekátko oříškové vlásky. Dnes vím, jak v této osudové chvíli počínají si ženy, kterým anděl nezvěstoval nic. Nejdříve rozkoší zasupí, pak vzlyknou, aby nelítostně zaryly své nehty do mužské kůže. A když se pokoušejí zavřít klín a napnout svaly, pobouřené srdce vrhá jim do úst divoká slova. Tehdy jsem se chystal teprv na život a mířil tam, kde svět je nejhustší. Na pouti v krámcích občas zachřestily svazky růženců, jako když prší na plechovou střechu, a dívky, které na pouti se procházely se šátečkem v rozpačité ruce, štědře rozdávaly na všechny strany své zářící oči a jejich rty posílaly do prázdna rozkoš budoucích polibků. Evangelium podle Lukáše, verše 26-32 mají toto znění: Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milosti zahrnutá, Pán s tebou." Ona se nad těmi slovy velmi zarazila a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida..." 11
Život - to je těžký, strastiplný let stěhovavých ptáků do krajin, kde je každý sám. A nikdy nazpátek. A všechno, co jsi nechal za sebou, trápení, smutky, všechna zklamání zdají se lehčí, než je tato samota, kde není žádné útěchy, která by trochu zkonejšila uplakanou duši. Co jsou mi platné sladké cibéby! Ještě že jsem si na pouti vystřílel červenou růži z papíru! Měl jsem ji dlouho a ještě dlouho byla cítit karbidem. Kanálská zahrada Teprve k stáru jsem se naučil milovat ticho. Někdy vzruší víc než hudba. V tichu zjevují se rozechvělá znamení a na rozcestích své paměti zaslechneš jména, která čas pokoušel se zardousit. Večer v korunách stromů slýchávám i srdce ptáků. A jednoho večera na hřbitově zaslechl jsem z hloubky hrobu praskat rakev. Na zapomenutém kameni zahrady otesaném do tvaru mušle hrávaly si děti. Pamatuji si to odmala. Vídal jsem je tam ještě i já. Byl to pravděpodobně poslední kámen staré zahrady. Jinak tam nebylo už nic. Jen studánka a strom. Jen znásilněná studánka a polouschlý strom, jehož kmen byl skrznaskrz provrtán kulkou z revolveru. Noc, majitelka tmy, vylévá z nebe kvapem červánky jako krvavou vodu,
ve které probodnut byl Marat dýkou krásné plavovlásky, a počíná od lidí odtrhávat jejich vlastní stíny, jako krejčí odtrhává rukávy, když zkouší sako.
12
Všechno tu na světě již bylo, nic není nového, ale běda milencům, kteří nedovedou v každém polibku objevit nový květ. Ještě je však světlo na záhonech i na vlídné cestě. Mezi květinami se prochází hrabě Josef Emanuel Canal de Malabaile a obrubou svého vznešeného pláště ohýbá hlavičky květin, které ihned opět se vztyčují. Vstup Židům zakázán! No vida!
13
14
Každý z nás kráčí ke své propasti. Jsou dvě: hluboké nebe nad hlavou a hrob. Hrob je hlubší. Nad bazénem je socha bohyně z bílého mramoru. Vlahá oblost chvějícího se těla je jako právě našlehána ze sladké smetany. Kam se poděla její stará nebesa, kde si vázávala plavé vlasy do medového uzlu? Útlou paží zastírá si prsa Jean-Paul Marat (1743-1793), za francouzské revoluce představitel jakobínů; zavražděn Charlottou Corday ďArmont. 13 Josef Emanuel, hrabě Canal de Malabaile (1745 Vídeň - 1826 Praha), voják záhy opustivší vojenskou kariéru, provinciální velmistr svobodných zednářů (péče o zřízení sirotčince a chudobince). Po odkupu rozsáhlých pozemků (1787) založil na Královských Vinohradech veřejnosti přístupnou zahradu, zahradu botanickou s botanickým ústavem, pokusný cukrovar pro výrobu řepného cukru. Člen (1789), pak předseda (od 1793) Vlastenecké hospodářské společnosti. Milovník hudby, podporoval umělecký růst hudebníků vlastního orchestru. Čestný měšťan pražský. 14 Vstup Židům zakázán! — v Protektorátu Čechy a Morava za 2. světové války byli židovští občané protektorátu už před deportacemi postihováni mnoha zákazy, mj. nesměli do veřejných místností a prostor, tedy ani do veřejných sadů. Seifert cituje text na tabulích se zákazem. 12
a přitom se naklání, jako by chtěla vstoupit do vody zavřené na zámek růžového leknínu, který se právě rozvírá. A její klín, zrcadlící se pod ní na temné hladině, podobá se božskému nástroji Orfeovu, který thrácké ženy básníkovi vyrvaly a vhodily do vln Hebru.
15
Mám strach, ty se však nebojíš, vylov tu lyru. Psávali tehdy na zárubně dveří rok tisící osmistý dvacátý devátý posvěcenou křídou, V parteru Stavovského divadla stával básník 16 a rozčileně očekával, až se otevře jedna z lóží a vejde hraběnka. V té chvíli zakvílela v jeho útrobách milostná pošetilost. Bydlil v Michalské ulici u Červeného kohouta, a protože neměl žádný nábytek, psal verše vleže na zemi a namáčel pero v kalamáři zabodnutém do podlahy. Mlč, keřivo růžové, a nešeptej mi její jméno. Rákosí v jezeře, ustaň a neševel, ať neslyším hedvábí jejích sukní, když odchází a kočár čeká. Nikdy, nikdy mi nepohladí Orfeus — bájný pěvec, který při cestě za zemřelou ženou Eurydikou do podsvětí očaroval zpěvem vládkyni říše mrtvých Persefonu, i Stíny a psa-příšeru Kerbera, hlídajícího bránu do podsvětí. Protože přestoupil podmínku, že se v podsvětí za Eurydikou neohlédne, průvodce duší zemřelých Hermes ji odvedl navždy. Orfeus zahynul v Thrákii, kde ho podle některých bájí roztrhaly mainady a jeho pozůstatky vhodily do řeky Hebru. Bůh řeky však uchránil jeho tělo i jeho lyru. 16 Josef Jaroslav Langer (1806 Bohdaneč -1846 Bohdaneč). Básníkovou životní poutí včetně jeho vztahu k hraběnce Karolíně Šternberkové se mj. zabýval Seifertův přítel, básník a prozaik, literární historik editor František Hampl (1901-1977) v knize Básníkův ztracený život (r. 1946). Zbožňování K. Šternberkové ovlivnilo Langrovu lyriku a milostné idyly. 15
řídký vous na bradě, nikdy nepotopím svá ústa do jejího těla. Kéž bych ji byl ani nespatřil, aby mi pokaždé nesetnula hlavu šavlí své krásy. 17 Nazítří opět trpělivě postával u sloupu v divadle a díval se upřeně do prázdné lóže. Když vešla, usedajíc do sametového křesla, přivírala čarující oči s dlouhými řasami jako masožravá rostlina lepkavé květy, z kterých není úniku. Zastři si oči, moje milovaná, jinak zešílím. Byl mlád, zešílel a zemřel. Noc, věčné mraveniště hvězd, a co ještě? V nazelenalém přítmí altánku líbali se šťastní milenci. Rty stokrát zulíbané šeptaly stokrát zulíbaným rtům hořící slova a ta svítila na cestu krvi, spěchající do končin vášně. Jako dvěma dýkami probodávali si jazyky navzájem pootevřená ústa. A večernicí byla tehdy Venuše. Vraťme se ještě k panu hraběti. Měl rád hudbu a hudebníkům přikázal, Verše 90-102 jsou parafrází Langrových veršů ze sbírky Selanky (1830, s. 138): Rákos nic víc mi nešepce jezerní / Poklid: - nic, jen lásku volává, / Ana rozohňuje ňádra; a keřivo / Růžové: "Bělo!" jenom volá, a "Bělo!" a "Bělo!" / A kdy se položím pod zeleným dubem: - / Více nade mnou, bůžkové! nepoletujete; / Ale ji, tu pěknou! ve snu vidívám, / Bělinu vidím jen, a má duše zalká. - // Když sem Tebe, děvo, ještě nepoznal, / Byl sem zpokojen s osudem svým; / Byl jsem bohat, a pěken a vesel. - / Jedva sem uviděl tvoje oko modré, - / Rychle zhlížet sem se chodíval / Ku pramenům skal, a často volal sem: / "O bohové! – žeť pak jste mi nedali / "Krásost líců, jako Běle hezké, / "Bych se zalíbil jí, jakož ona se mi / "Pod zeleným tu zalíbila javorem!" // Ach já zpozdilec! - / Jak pakby prostá chudobička / Žádati mohla krásotu slunce. 17
aby hráli na své dechové nástroje ukryti v křoví zahrady. Hudebníci vdechovali do svých nástrojů hustou vůni květů a ta pod doteky jejich prstů měnila se v milostné písně k tanci. Tu jsou! Chcete-li tančit, tančete. Když korálový hrot jednoho ze dvou oblých vrcholků spanilé umíněnosti napsal mi při tanci na kabát pár znaků Morseovy abecedy, nemusilo to ještě nic znamenat. To se stává. Bývá to někdy jen náhoda. Já v tom však obvykle spatřoval volání z jiné planety, která kroužila kolem mého čela. Někdo mávne jen rukou. Já však obětoval tomu volání polovinu života. A možná ještě víc. Po tanci usedla znavená tanečnice na hedvábný trávník a mušelín širokých sukní rozprostřela kolem sebe jako rozvlněné kruhy na vodě. Slyšel jsem její bezstarostný smích, přišel jsem však pozdě. Když je člověk stár, vždycky přichází pozdě, aby nakonec záviděl i trávníku dva vytlačené důlky po dívčích kolenou. Měl jsem štěstí. Ruku v ruce tančily rozjařené páry na pošlapané trávě kolem stromů. Jen jednou v životě jsem se s tou dívkou setkal. Úsměvem pozvala mě ke svým kolenům tak, jak se lidé zvou, když se jim někdy zdává,
že slovo by tu bylo troufalé. Vzápětí zpomalila krok, abych ji dostihl. Kamkoli byste chtěla, abych šel, půjdu rád. I po skále, kde roste jenom sirný květ a blízko už je kráter. Tak daleko však se mnou nechtěla. A zachvěla se, jako by na ni sáhla smrt. Podejte mi aspoň ruku, sbohem. Chvilku váhala, ale na rozloučenou do mých překvapených rtů zaťala ústa jako dráp. Dívám se na tvé čelo jak pilot na palubní desku, když vlétl do bouře. Potkal jsem tě tak pozdě a tak znenadání. Vím, byla jsi schována v hluboké závěji svých vlasů. I ve tmě svítily, hledal jsem tě však marně. Za nehty měl jsem jen zlatý prach. Pak jsi mi unikla plůtkem řas do svého smíchu. A červen, celý ve svátečním, do oken cpal nám jasmín. Nakonec jsi navždy zmizela ve sněhu svého ticha. Jak jsem tě mohl i jen zahlédnout v takové dálce? A bylo zima, počalo se smrákat. Mé verše můžeš roztrhat a roztrhané hodit do větru. Mé dopisy zmuchlat a zmuchlané spálit v ohni. Co ale uděláš s mou hlavou, odlitou v zamženém kovu, která se na tě stále dívala, když chystala ses k spánku a ráno česala si vlasy?
Ten portrét musíš odnést aspoň do nádoby na popel. A tak ještě jednou, ještě naposled podržíš mou hlavu ve svých dlaních. Hrabě je mrtev, hraběnka je mrtva, básník je mrtev. Hudebníci jsou mrtvi. Všechny mé lásky jsou mrtvé a já sám se již chystám, abych odešel. Aspoň se mi to často zdává, když chci pohledět do tvých vzdálených očí a někde daleko marně hledám nejposlednější kámen zahrady, která je také mrtva. 18 Morový sloup Do čtyř stran světa se obrací čtvero demobilizovaných knížat vojska nebeského. A na čtyřech stranách světa je zamčeno na čtyři těžké zámky. Sluneční cestou se potácí starý stín sloupu od hodiny Okovů k hodině Tance. Od hodiny Lásky k hodině Dračích drápů. Od hodiny Úsměvu k hodině Hněvu. Pak od hodiny Naděje k hodině Nikdy, odkud je už jen krůček k hodině Beznaděje a k turniketu Smrti. Životy naše se sunou jako prsty po skelném papíře, dny, týdny, roky, staletí. A bývaly časy, kdy jsme proplakali dlouhé roky. Kanálská zahrada (Kanálka) zrušena až počátkem 20. století, rozparcelována na stavební parcely. 18
Dnes ještě chodívám kolem sloupu, kde jsem tak často čekával a poslouchal, jak zurčí voda z apokalyptických tlam, udiven pokaždé milostnou koketnosti vody, tříštící se na hladině kašny, až padl stín sloupu na tvou tvář. Byla to hodina Růže. Prosím tě, hochu, vyskoč na kašnu a rychle mí přečti, co píší čtyři evangelisté na kamenných stránkách. Matouš je první. A kdo z nás ze samé radosti může přidati k délce svého života jediný loket? A co píše druhý, svatý Marek? Zdali přinášejí hořící svíci, aby ji dali pod kbelec, a nikoliv na svícen? A evangelista Lukáš? Oko je svíce těla. Ale kde je mnoho těl, shromáždí se i mnoho orlů. Konečně co svatý Jan, miláček Páně? Má knihu na svém klíně zavřenou. Tedy ji, chlapče, otevři. Třeba svými zuby. Byl jsem pokřtěn v morové kapli svatého Rocha, Na pokraji Olšan. Když býval v Praze dýmějový mor, ukládali kolem kaple mrtvé. Jedny přes druhé v několika vrstvách. Z jejich kostí byly po letech špatně srovnané hranice, které hořely ve vápenné vichřici hlíny. Dlouho jsem chodíval na tato truchlivá místa, ale sladkostí života jsem se nezříkal.
Bylo mi dobře v teplém lidském dechu, a když jsem chodil mezi lidmi, lapal jsem po vůních ženských vlasů. Na schodech olšanských hospod poslouchával jsem navečer nosiče mrtvol a hrobníky, když zpívali své neurvalé písně. Už je to tak dávno, hospody zmlkly a hrobníci nakonec pohřbívali jeden druhého. Někdy jsem postával u dřevěné zvonice. Zvon zaduněl, jakmile zvedli v kapli mrtvého. Už oněměla. A díval jsem se na empírové sousoší z Malostranského hřbitova. Sochy ještě truchlily pro své mrtvé, které tam musily opustit. Odcházejíce, šly pomalu s úsměvem své starodávné krásy. A byly mezi nimi nejen ženy. ale i vojáci v přílbách se zbraní, jestli se nemýlím. Už jsem tam dlouho nebyl. Jenom si nedejte namluvit, že mor ve městě ustal. Viděl jsem sám ještě mnoho rakví vjíždět do brány, která tam nebyla jediná. Mor dosud zuří a lékaři dávají nemoci patrně jiná jména, aby nevznikla panika. Je to stále táž stará smrt, nic jiného, a je tak nakažlivá, že jí neunikne nikdo. Kdykoliv jsem vyhlédl z okna, vyhublí koně táhli zlověstný, vůz s vyzáblou rakví. Jen už tolik se nezvoní, nemalují se kříže na domy a nevykuřuje se jalovcem.
Na juliánovských lukách 19 lehávali jsme někdy kvečeru, když město už zapadalo do tmy a v slepém rameni Svitavy daly se žáby do pláče. Jednou si přisedla mladá cikánka. Blůzu měla jen zpola zapjatou a hádala z ruky. Halasovi řekla: Nedožiješ se padesáti let. Artuši Černíkovi: 20 Krátce je přežiješ. Nechtěl jsem si dát hádat, měl jsem strach. Vzala mi ruku násilím a rozhněvaně křikla: Budeš dlouho živ! A znělo to jako hrozba! Co jsem se napsal rondelů a písní! Byla válka na všech stranách světa a na všech stranách světa bylo smutno. A přece jsem šeptal náušnicím s routou milostné verše. Za to se trochu stydím. Či vlastně ani ne. Věnec sonetů jsem ti položil na záhyby klína. Byl krásnější než vavřínové věnce vítězům autocrossu. Náhle jsme se však sešli u schodů kašny, každý šel jinam, jinudy a jindy, po jiném chodníku. Dlouho se mi však zdávalo, že potkávám tvé nohy, někdy jsem zaslechl i tvůj smích, ale tys to nebyla. A dokonce jsem spatřil i tvé oči. Ty jen jedenkrát. Na juliánovských lukách — na svůj pobyt v Brně na začátku dvacátých let, na seznámení s Františkem Halasem a spolupráci s Artušem Černíkem, na přátelství s nimi vzpomíná J. Seifert v kapitole Éos, bohyně ranních červánků vzpomínkové knihy Všecky krásy světa. 20 Artuš Černík (1900-1953), básník, kritik, překladatel, publicista, spoluzakladatel brněnského Devětsilu, jeden z teoretiků poetismu. 19
Má kůže třikrát natřená tampónem smáčeným v jódalkoholu byla již hnědozlatá. Takovou barvu má pleť tanečnic v indických chrámech. Díval jsem se upřeně ke stropu, abych je lépe viděl, a ověnčený průvod kráčel kolem chrámu. Jedna z nich, ta uprostřed, s nejkrásnějšíma očima na mě se usmála. Bože, jaké to nesmysly honí se mi v hlavě, zatímco už ležím na operačním stole s opiátem v krvi. Už také rozsvítili nade mnou lampu, chirurg nasadil skalpel a vedl pevně dlouhý řez na mých zádech, tam, kde je páteř. 21 Protože jsem se rychle probouzel, pevně jsem zavřel oči. Přece jsem však ještě zahlédl ženské oči nad sterilní rouškou a stačil jsem se usmát. Dobrý den, krásné oči. Už mi však podvazovali cévky a háčky rozchlípili ránu, aby chirurg mohl odloučit paravertebrální svaly a obnažit trny s oblouky. Tiše jsem zaúpěl. Ležel jsem na boku, ruce měl jsem v zápěstí svázané, ale volnými dlaněmi, které mi držela sestra na klíně až u mé hlavy, sevřel jsem pevně její stehno a křečovitě jsem je tiskl k sobě jako potápěč štíhlou amfóru, když spěchá k hladině. V té chvíli však počal proudit do mých cév pentotal a všechno ve mně rychle pohasínalo. 21
Od operace páteře v roce 1958 používal Jaroslav Seifert při chůzi francouzské hole.
Pak byla tma jako při potopě světa a už nevím nic. Sestřičko, měla prý jste modřiny. Nehněvejte se na mě. V duchu si však říkám: Škoda že nemohl jsem vynést ze tmy tu vábivou kořist, až nahoru, až na světlo, až před oči. To nejhorší mám za sebou, říkám si, jsem už stár. To nejhorší mám před sebou, ještě žiji. Ale kdybyste mermomocí chtěli vědět, byl jsem šťasten. Někdy celý den, někdy celé hodiny, někdy jen pár minut. Po celý život byl jsem věrný lásce. A jsou-li ruce ženy víc než křídla, co jsou její nohy? Tak rád jsem zkoušel jejich sílu. Je něžná, když stisknou. Ať tedy rozdrtí kolena mou hlavu! Kdybych zavřel oči v tomto sevření, nebyla by tak opilá a nebušilo by mi tak zběsile v mých spáncích. Ale proč bych je zavíral? S otevřenýma očima prošel jsem touto zemí. Je krásná, vždyť víte. Byla mi možná víc než všechny mé lásky najednou. A její objetí trvalo celý život. Když jsem míval hlad, živil jsem se téměř denně slovy jejích písní. Ti, kdož odešli a rozprchli se kvapem po zemích, už to snad poznali: svět je hrozný! Nemilují a nejsou milováni. My aspoň milujem. Ať tedy rozdrtí její kolena. mou hlavu.
Tu je přesný výčet řízených střel: (Missile) Země — vzduch Země — země Země - moře Vzduch - vzduch Vzduch — země Vzduch — moře Moře — vzduch Moře - moře Moře – země
Surface-to-Air Surface-to-Surface Surface-to-Sea Air-to-Air Air-to-Surface Air-to-Sea Sea-to-Air Sea-to-Sea Sea-to-Surface
Mlč, město, není slyšet jez. A lidé jdou a ani netuší, že nad hlavou jim přeletují žhavé polibky posílané rukou z okna do okna. Ústa – oči Ústa - tvář Ústa — ústa A tak dál
Mouth-to-Eyes Mouth-to-Face Mouth-to-Mouth And so on
Dokud ruka nestáhne večer roletu a nezakryje cíl. Na malé obloze domova, mezi košíčkem na šití a slipry s péřovými bambulemi, rychle dorůstá horká luna jejího břicha. Počítá už skřivánčí dny, ačkoliv ještě vrabci zobou mák za ledovými květy. Ale v mateřídouškovém pelíšku už někdo natahuje pero malého srdce, aby šlo přesně po celý život. Proč jen se mluví o šedivých vlasech a moudrosti? Když dohořívá keř života, zkušenosti jsou bezcenné. Ostatně bývají vždycky. Po krupobití hrobů vymrštěn byl sloup do výšky a čtyři staří básníci opřeli se o jeho tíhu,
aby psali na stránky knih svůj bestseller. Kašna už je prázdná, válejí se v ní zbytky cigaret a slunce jen váhavě odkrývá smutek odstrčeného kamení. Dalo by se tu i žebrat. Ale odhodit život jen tak, pro nic za nic, to nechci. Kolotoč s bílou labutí Tam, kde dlažba už se proměnila v chomáčky drnů a elektrické dráty ve vlaštovčí křídla, rozsvěceli na jaře večer co večer dvě acetylénové lampy, které rychle obklíčila noc, a starý kolotoč se rozhýbal. Osvětlený prostor zvolna míjely večerní dvojice, aby se schoulily pod hustým keřem tmy obsypaným hvězdami. Neboť nejkrásnější ze všech bohů je Láska. Bylo tomu tak vždy a všude, a nejen v tyrkysovém Řecku, ale i u nás na tom všivém Žižkově, kde město buď začínalo nebo končilo. Jak chcete. A kde v hospodách se zpívalo až do rána. A na okruhu mezi kopyty koní proplouvala elegantně a vznešeně aristokratická labuť, jako vytržená z básní Mallarméových. A rozvírala křídla.
22
Odpoledne kvapně sprchlo, že voněla i podupaná tráva, a večer, plný jarní tesklivosti, pomalu splýval s nocí. Kolovrátek už chvíli ukrajoval Labuť jako vytržená z básní Mallarméových - v překladu Františka Hrubína byla báseň Labuť zařazena do Mallarméových textů Faunovo odpoledne a jiné básně (1995). 22
novou píseň, když vstoupila do labutích křídel dívka se stříbrným náramkem. Všiml jsem si jejího zápěstí, protože objala labutí krk, a její oči míjely mé roztoužené pohledy. Posléze však přece na mě pohlédla a maličko se usmála, aby podruhé mi zamávala a potřetí poslala mi polibek. To bylo vše. Čekal jsem, až se znovu objeví, abych k ní za jízdy naskočil, křídla však byla prázdná. Někdy jsou lásky jako květ vlčího máku, nedoneseš je domů. Tehdy však obě lampy syčely jako had a had, dva hadi proti sobě, a já jsem marně běžel za jejíma nohama do široké tmy. Škoda že sňali z domu poblíž Týna domovní znamení. Byl na něm reliéf ženy a mezi jejími sukněmi vyhrnutými pyšně nad kolena otáčela se zeměkoule. Často jsem se tam zastavil a chvíli postával jako poutník před svatým obrázkem přibitým na kůře stromu. Tehdy jsem již také vytušil, co je to ženství. Že je to sama pěknost života, a položíš-li do něho svou tvář, zaúpíš slastí. A již tenkrát jsem si umínil, že budu psát jen verše o lásce, jako kdysi psal pan Neruda písně jen o hvězdách. 23 23
Písně jen o hvězdách - Písně kosmické Jana Nerudy (1878).
Byl čas, kdy výstřel z děla na hradbách oznámil poledne, a na vteřinku dechu ustal spěch. Jsou ženy Jitro, ženy Poledne a ženy Večer. Váhavé prsty hebce bloudily po kůži upejpání, až stud a strach počaly prchat z míst, která tak milujem, a vlna nahoty, vlna za vlnou, zaplavila nám ústa, oči, tvář a znovu se vracela ke rtům jako ke břehu. Tak začla vtékat naše krev do jejich žil a odtud k srdci a ze srdce zpět do našich tepen. Ani chtivost moci, ani lačnost po slávě nebývají tak závratné jako vášně lásky. I když snad nebyl jsem právě z těch, kterým jí bylo dopřáno až přespříliš, vděčně jsem líbal nohy. Když se mi zdá o ženách těchto dní, že snad jsou krásnější, než bývaly za mého mládí, je to jen klam a domněnka. Jen hořký stesk. A žal. Nedávno měl jsem v rukou zažloutlé fotografie Muchových 24 modelek v jeho pařížském ateliéru. Překvapivý půvab těchto dávných žen vyrazil mi dech. Byly dvě války, nemoci a hlad a uzel bídy. Nebylo tenkrát pěkně na světě. Byl to však věru život náš, ať byl, jaký byl. Toužil jsem po cizích městech v neznámých barevných krajích i na pokraji pouště. Alfons Mucha (1860—1939), malíř, grafik, fotograf; představitel evropské secesní tvorby. 24
Už se mi rychle vzdalují jako hvězdy ve starých tmách. V katedrálách je zima a úsměv žen už je mi vzácný, cizí, daleký jako květy pralesa. Jen touha zůstala, abych nebyl tak sám, a zvědavost. Obě pak denně se mě vyptávají. Naštěstí ženy u nás nenosí závoj až po kotníky. Však neodbytný čas už dotírá a násilím vede mě jinam. Sbohem. V životě jsem nic nezradil. Tím jsem si jist a můžete mi věřit. Však nejkrásnější ze všech bohů je Láska.
Epilogy Věneček šalvějí Františku Hrubínovi
25
Chýlilo se k poledni a bylo ticho řezané bzukotem much jako diamantem. Leželi jsme v trávě u Sázavy a popíjeli chablis chlazené v lesní studánce. - Na zámku v Konopišti směl jsem si jednou prohlédnout starou dýku z vitríny. Teprve v ráně tajné pero rozevřelo trojí čepel. Takové bývají někdy i verše. Není jich ovšem mnoho, ale je těžké vytrhnout je z rány. - Básník je často jako milenec. Snadno zapomene na příslib něhy kdysi šeptaný a nejkřehčí spanilost uchvátí brutálním gestem. Má právo znásilnit. František Hrubín (1910-1971), básník, prozaik, dramatik, překladatel, autor poezie pro děti. Lešany a celé Posázaví byly silnou inspirací jeho díla. 25
Buď ve znamení krásy, nebo bolesti. Či ve znamení obou. A je to vlastně jeho poslání. Události samy podávají připravené pero, aby jeho hrotem navždy vtetoval svůj vzkaz. Nikoliv do kůže na prsou, ale přímo do svalu, který lomcuje krví. Růže a srdce nejsou však jen láska, loď cesta nebo dobrodružství, nůž vražda a kotva věrnost až do hrobu. Bláhové symboly lžou. Život už je dávno přerostl. Bývá tomu zcela jinak, či ještě mnohem hůř. Ať tedy básník opilý životem vyzvrací všechnu hořkost, hněv a zoufalství, než aby jeho píseň byla rolničkou na krku ovcí. Když jsme již dopíjeli a vstali z pomačkaných trav, houf nahých děcek na břehu naskákal pod námi do řeky. A jedno z děvčátek, to, které mělo na slaměných vlasech věneček z mokrých šalvěji, vyšplhalo se nahoru na balvan, aby si lehlo na vyhřátý kámen. Trochu jsme se lekli: Proboha, vždyť to už není dítě. Modelka Už aby mě zabalili do houně a odnesli zas do ateliéru k teplým kamnům. A nalili do mě horký punč. Stojím tu ve sněhu nahá, jen aby Mistr Hynais 26 26
Vojtěch Hynais (1854-1925), mj. tvůrce opony Národního divadla, je autorem ob-
mohl přesně zachytit odstín mrazem zmodralého těla na obraze Zimy. Dlouho prý hledal rusovlásku, jako jsem já, s břidlicově modrýma očima. Kdybych byla jako havran a oči měla červené jako myš, nebyla bych tu stála. A nebyl by mě tu oblékal do průsvitné drapérie. Tak pomalu, jako schválně. Jednou, aby se rýsovala jen prsa, mám pěkná, podruhé, aby zas bylo vidět stehna s husí kůží. Pokaždé pan profesor zvolna odstoupí, pak zřasí látku jinak a já tu mrznu dál. Dělej, ty starý blázne! Ty máš zimní boty a kožich, a já tu stojím nahá v slabém průsvitném hadru. Na zádech bych ten mráz vydržela, ale vítr fouká proti mně a tady vpředu mám dva kusy ledu a ještě jako by mě někdo do bradavek píchal špendlíkem. Co ty vlastně víš o ženském těle? Ženské jsou choulostivé na břicho, a když nastydnou odspodu, bývá to malér na hodně dlouho. Kašlu na tvůj obraz, kašlu na budoár královské lóže. Mám pro umění zmrznout? Kašlu na Národní divadlo! Ty budeš mít slávu, a já zápal plic. Na to se dost rádo umírá a dost často, abys věděl. Nepřemýšlej a maluj, nebo ti tu paletu vyrazím a rozdupu na sněhu. razu Zima (1901).
Že nejsem ještě dost fialová? Ale že mi zuby cvakají jako kostlivci na pimprlovém divadle, to ti nestačí? Jen jsi měl zůstat v té Paříži! Ani poslední holka z ulice by ti takhle nestála. A že jsou tam všelijaké coury ochotné ke všemu. Už aby přišli s tou houní, s tou drsnou, ale teplou houní, už aby jen zas přišli. Noční tma Teprve v tento svůj pozdní čas, kdy už se nemohu vybrat nikam, dočetl jsem se, že u nás v Čechách říkávalo se štíhlé divizně sluneční hůl. Ještě mám chvilku kdy, abych směl napsat těchto pár veršů, ale už je příliš pozdě, jestliže vzpomínám na temné hodiny nocí. Nejprve na ty sladké s tebou! Měsíc nevyšel, hvězdy nesvítily, lucerny mezi stromy byly daleko a ty jsi zavřela i oči. Pak na ty, kdy jsme bloudili po zatemněné Praze. Ve všech oknech měli zastřeno a za mnoha z nich lidé plakali, až srdce usedalo. Co bylo těch květů na Židovských pecích i za Červeným dvorem a donedávna i u nás v Břevnově v opuštěném lomu! Jako když římští vojáci zabodli svá kopí do země a ulehli u nich, buď aby ještě chvíli hráli vrchcáby, anebo šli už spát. Údery věžních hodin
Cyrilu Boudovi
27
Toho večera, kdy noc byla již za dveřmi a holubí trus na římsách věží podobal se měsíčnímu svitu, naslouchal jsem v Maltézské zahradě Vivaldiho písni. Hrála ji dívka na stříbrnou flétnu. Co však může zakrýt nástroj tak útlý v dívčích prstech? Téměř nic! Chvílemi jsem zapomínal poslouchat. Před mostem hlomozil vzdáleně jez, protože ani voda nesnáší okovy a v propusti se bouří. Téměř neznatelně pohybovala do taktu špičkou střevíčku a přivábila svými rty starou píseň do staré zahrady. Až z daleka. Až z města na jihu, kde mezi žilami lagun spočívá město na zápěstí moře. Píseň rozechvívala ji celou. A ačkoliv milostná kantiléna k tomu sváděla, dívčí půvab byl v té chvíli tak bezbranný, že ani v duchu neměl jsem odvahu a ani myšlence nepopřál, aby jen bříškem prstu se dotkla jejího ruměnce. V té úsměvné hře tmy a flétny, úderů věžních hodin a šikmo padajících hvězd, kdy bylo možno spěchat kamsi nahoru po závratném schodišti a ani se nedržet zábradlí, svíral jsem křečovitě kov svých francouzských holí. Když ustal potlesk, zdálo se, že z přítmí blízkého parku je slyšet šepot a váhavé kroky dvojic. Cyril Bouda (1901—1984), malíř, grafik, ilustrátor (též některých Seifertových děl), autor tapiserií, známek, tvůrce knižních vazeb. J. Seifert věnoval C. Boudovi už na počátku padesátých let Píseň o flétně. 27
Ale jejich vroucí polibky byly už prvním pláčem lásky. Vždyť všechny velké lásky končí tragicky a ty ostatní, i ty šťastné, umírají trapně a v rozpacích. A obvykle i záhy. Ptačí hlasy v korunách stromů Jen dvířka mříže, věčně otevřené, zahrazují cestu k Libosadu a k bílé lodžii na konci aleje starých lip. Chodíval jsem tam, abych poslouchal dávné kroky Máchovy na vlhkém kamení podlahy uprostřed milenecky jásavých písní nahoře i kolem dokola. Já vím, ptáci pokálejí kdeco, i čistá očka pomněnek, a někteří z nich dokonce číhají na česnech a vraždí včely, obratně odvrhujíce žihadla. Ale toto je jejich království. Ozve-li se však u nás na římse poprvé v březnu kos, je to jako hlas nádražního zvonce na venkovském peróně a jaro už vyjíždí z nejbližší stanice. Nad Libosadem je vrch Zebín. Na jeho vrcholku magnetická střelka se vychýlí a chvěje se jako mé srdce, když spatřím na schodech lodžie tvé nohy. V prázdném pokoji I havran patří k řádu pěvců a to mi dodává odvahy, když smutek jako dusný smog padá mi do života. Jaképak sladké písně, je-li člověk stár. I bělost sněhu se mu protiví. Ale tobě bych přece přinesl rád běloučkou holubičku. Kdybys ji držela v dlaních.
klovala by tě něžně do prstu. Vídám ji na protější střeše a mohl bych si ji vyprosit. Přilétla z daleka, z milostných písní krále Šalamouna. Přitiskni si ji lehce k prsu, tam patří. Vzlétne-li však s ostatními, chvilkami celá se zatřpytí jako zrcátko na slunci. I mlčet můžeš, není-li ti do řeči, jenom se usmívej, a až budeš odcházet, dej mi polibek nejen na tvář, ale i na ústa. Jak jsem neskromný! Pamatuji doby, kdy v kinech byla tma větší než dnes. Filmy byly tmavší a ještě navíc jako by na plátně stále pršelo. Jen nade dveřmi žhnuly rudě žárovky pro případ paniky. Mladí lidé se tenkrát líbali nejen v pozadí tmavých lóží, ale i v poslední řadě sedadel. Lačně sál jsem sliny z dívčích úst. Bývaly opojné jako šťáva z rozžvýkaného betelu, která je však sytě červená a na jazyku pálí. Zpěv slavíka Jsem lovec zvuků a sběratel magnetofonových záznamů. V rozhlase poslouchám Halali na velmi krátkých vlnách. Ukáži vám svou sbírku.
28
Zpěv slavíka. Je sice dost známý, ale tento slavík je z rodu těch, kterým naslouchal Neruda, když pletl hlavy pražským kráskám. K snímku se druží zesílený zvuk praskajícího poupěte, když růžové plátky se počnou rozvíjet. Halali - rozhlasový pořad v 60. a 70. letech 20. stol. pro lovce zvuků; úzká spolupráce redaktorů s fonoamatéry. Moderovaný pořad prezentoval jednotlivé reálné zvuky, ale i zvukové efekty a zvukové kompozice. 28
A tu je několik snímků ponurých. Chropot umírajícího. Záznam je naprosto autentický. Skřípění umrlčího vozu a rytmus koňských kopyt na dlažbě. Pak smuteční fanfáry z Národního divadla při Horově pohřbu. Ty všechny jsem si opatřil výměnou. Avšak pásek Zmrzlé hroudy na matčině rakvi je vlastní záznam. Pak následují Chevalier 29 a Mistinguett, 30 půvabná Josephine Baker 31 s chomáčkem pštrosích per. Z mladších pak sličné Greco 32 a Mathieu 33 s jejich novými nahrávkami. A konečně uslyšíte vášnivý šepot neznámých milenců. Ne, slovům není dobře rozumět, uslyšíte jen vzdechy. A náhlé ticho nakonec ukončené vzdechem je chvíle, kdy unavená ústa utkví na unavených rtech. Je to spíš spočinutí, nikoliv polibek. Ano, snad máte pravdu, ta chvíle ticha po milování připomíná smrt.
Maurice Chevalier (1888-1972); slavný francouzský šansoniér, filmový herec. Na počátku životní kariéry mu vydatně pomáhala Mistinguett. 30 Mistinguett (1873-1956), vlastním jménem Jeanne Bourgeois. Královna pařížských varietních scén, ve své době nejznámější zpěvačka a tanečnice; s M. Chevalierem ztělesňovala francouzský šarm. 31 Josephine Baker (1906-1975). Ze St. Louis ve státě Missouri. Tančila a zpívala na Broadwayi, v Paříži... Po okupaci Paříže se zapojila do odbojového hnutí. Vyznamenána válečným křížem, medailí za odboj, 1961 obdržela od de Gaulla Řád čestné legie. Adoptovala dvanáct dětí různých ras. V Praze vystupovala v roce 1928. 32 Juliette Greco (narozena 1927), nazývaná múza ze Saint-Germain-des-Prés. Významná kulturní osobnost Paříže padesátých let. Zpívala texty Aznavourovy, Gainsbourgovy, Trenetovy, Brelovy i významných francouzských básníků. Roku 1982 napsala a uveřejnila své paměti, 1984 byla vyznamenána Řádem čestné legie. 33 Mireille Mathieu (narozena 1946). Od účasti v pěvecké soutěži v rodném Avignonu se jí otevřela cesta do francouzské televize. Zásluhou Yvese Montanda se jí dostalo hlasového školení, hodin tance a jazyků. Dosáhla velké popularity. 29
Kouř marihuany Uklánět se na rampě a klesnout až do pokleku, jako to na scéně dělávají Francouzi, ne, to by nebylo pro mě. Sotva jsem však napsal pár šťastných veršů o lásce, hledal jsem očima oči žen, rukama jejich ruce a ústy jejích překvapené rty. Bůhví že v této zemi milují ženy verše. Snad proto před vzdechy básníků netisknou dlaněmi tak křečovitě svá prsa. Když jsem byl ještě mlád a učil se dvořit ženám, ach, ty má domýšlivosti, bývalas tenkrát okázalejší než paví chvost, který je modrý, růžový a zlatý jako paleta Renoirova. 34 Přelhávaje tak sám sebe, šťastně jsem se dostal až na konec, až k zoufalství, kterému se říká moudrost. Nevím proč. V té chvíli mi však někdo za hlavou šeptal do ucha: Jako kouř marihuany jsou verše básníků. A jestliže její lehký kouř otevře dvéře neznámých krajin, odkud nám s úsměvem běží vstříc rozkošné chvíle štěstí a drží se za ruce s chvílemi šťastné rozkoše, proč by to nedovedly i verše? Stačí jen jediná píseň, aby lidem zatajil se dech a aby dívky, až ji zaslechnou, daly se do pláče. Jak rád bych to uměl! Jako paleta Renoirova - Auguste Renoir (1841-1919), francouzský malíř, sochař, grafik. 34
Zvláště dnes, kdy už jsem stár a přešlapuji a slova mi skřípou v zubech. Kdybych však se zaposlouchal do ticha a donutil své pero, co myslíte, že byste zaslechli? Leda tu píseň, kterou s podříznutým hrdlem zpíval Jan Jakub Ryba, 35 když mu břitva vypadla z ruky a ještě stál opřen o borovici sám a sám v lese u Rožmitálu. A sbohem K miliónům veršů na světě přidal jsem jen pár slok. Nebyly o nic moudřejší než píseň cvrčků. To vím. Odpusťte mi. Už končím. Nebyly to ani první šlápoty v měsíčním prachu. Jestliže však přece někdy zazářily, nebylo to jejich světlo. Miloval jsem tuto řeč. A ta, když přinutí mlčící rty, aby se zachvěly, snadno přiměje milence k polibkům, loudají-li se červánkovou zemí, kde zapadá slunce pomaleji než v tropech. Poezie jde s námi od počátků. Jako milování, jako hlad, jako mor, jako válka. Někdy byly mé verše pošetilé až hanba. Ale za to se neomlouvám. Věřím, že hledat krásná slova je lepší než zabíjet a vraždit.
Jakub Jan Ryba (1765-1815), pedagog, spisovatel, hudební skladatel hudby chrámové i světské; vzdělaný osvícenec. Sebevraždu spáchal 8. 4. 1815, v místě svého působení. 35
