Jaroslav Seifert (1901-1986) Básník, překladatel, publicista, nositel Nobelovy ceny za literaturu. Mládí prožil v prostředí dělnického Žižkova, kde vychodil šest tříd gymnázia. R. 1977 podepsal Chartu 77, r. 1984 obdržel Nobelovu cenu. Pochován je v Kralupech. Světového uznání dosáhl pro celoživotní vzácnou vyrovnanost svého básnického díla a pro jeho humanistický charakter. Seifertova více než šedesátiletá básnická tvorba převážně společenské a milostné lyriky vedla od proletářské poezie a poetismu k osobité melodické poezii, oslavující a hájící život.Obrat v Seifertově poetice v 60. letech postihl jak významovou stránku veršů, tak i jejich tvar směřující k volnému verši (zmizely rýmy a rytmická pravidelnost, verš zdrsněl, přibyly tóny melancholické nostalgie, životní bilance, plynutí času a motiv smrti, vzpomínky na dětství, na mladé lásky, na zemřelé přátele i na jiné dramatické události života).
Píseň o lásce Slyším to, co jiní neslyší, bosé nohy chodit po plyši. Vzdechy pod pečetí v dopise, chvění strun, když struny nechví se. Prchávaje někdy od lidí, vidím to, co jiní nevidí.
Když má ještě vločky v kadeři, vidím kvésti růži na keři. Zaslechl jsem lásku odcházet, když se prvně rtů mých dotkl ret. Kdo mé naději však zabrání - ani strach, že přijde zklamání, abych nekles pod tvá kolena. Nejkrásnější bývá šílená
Lásku, která oblékla se v smích, skrývajíc se v řasách na očích.
Píseň o rodné zemi
Píseň o Viktorce
Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti, krásná jako kvítka na modranském džbánku, sladká jako střída dalamánku, do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti.
To nebyl obraz, to byl stín, který se šinul po pěšině milostným hájem v Nedošíně, už podzimním, už bez květin.
Stokrát zklamán, rady nevěda si, znovu navracíš se domů, stokrát zklamán, rady nevěda si, k zemi bohaté a plné krásy, k chudé jako jaro v čerstvém lomu. Krásná jako kvítka na modranském džbánku, těžká, těžká jako vlastní vina - není z těch, na něž se zapomíná. Naposledy kolem tvého spánku padne prudce její hořká hlína.
S vráskami na tváři povadlé usedla si tam smutná paní a psala prstem v zadumání do rosy na opěradle. Pak s troškou sebevědomí řekla si náhle: Vždyť už chvátám, a šťastné páry míjela tam, líbající se pod stromy. A její šat už nešustí, už dotančila. A ret pálí slzami, které líbávali dříve jí muži nad ústy. Vždyť přichází již z daleka a jenom málo dní je před ní. Vlastně už čeká na poslední, vlastně už na nic nečeká.
Pohřeb pod okny
Ruce Venušiny
Žaluji větru, život je krátký, vraťte se, koně, kdyby se koně mohli vrátit, kdyby se čas mohl vrátit zpátky! Kdyby nazpět hodiny bily ty chvíle, jež jsme promarnili, kdyby stroj, nazpět otáčev se, rozmotal provaz sebevrahu a měsíc, který včera zapad, kdyby se vrátil na oblohu, kdybychom mohli znovu plakat pro bolesti malicherné! Žaluji větru, který letí, kdyby se vítr mohl vrátit a vrátit masku mrtvé pleti, posmrtnou masku, která s čela ve chvíli smrti odletěla a kterou vítr s sebou nese, bychom ji mohli zlíbat ještě, dřív, nežli rozbije se v korunách stromů, v kapkách deště.
Dobrodruh liknavý usedl na břehu a vlně vypráví marnost svých příběhů; vždyť je to jedině hrst větru na dlani, zmar perel ve víně, strach z neumírání.
Mateřídouška Je tak nízká, lidé chodí po ní, čím ji více šlapou, tím víc voní, cvrčkům, kteří lidem nevěří, hlídá někdy prahy u dveří. Taky jsem ji trhal v dávném čase, do kytiček špatně vázala se, ted‘ jsem rád, když kvítek voňavý zavoní mi někdy u hlavy. A B C D přeříkávám nyní, ted‘ už vím, čím vonělo to v skříni, když maminka vzala ve svátek šátek plný bílých poupátek.
Ale to není pravé jeho poslání. Když kohout kokrhá a rosa zazebe, květ růže otrhá, hovoře pro sebe: jak je to surové, rvát růži ubohou, plátky jsou růžové jak nehty u nohou. Ale to není pravé jeho poslání. Však vidět krásy zrod, oplakat její zmar a u tekoucích vod vyčkat květ nových jar, jež znovu ohluší to věčné váhání, Miloské Venuši dát hlavu do dlaní. Ach běda, to je pravé jeho poslání.
Střevíce Můj hořký podzime, tvé ocúny jsem dýchal, když jsem pil tvé deště zdlouhavé a nebe, plné těžkých krůpějí, mi splachovalo s očí sůl marnosti, v níž tuhly smutky mé. Přes třicet sněhů jíti nazpátek a jako dítě bezzubé nad křtitelnicí plakat potichu, nepoznat ani žalů, ani radostí a ani vášně, které prokousává pleť, úst, která pospíchal jsem líbati - ó proč ten spěch, ubohé střevíce? Tvých ocúnů, můj hořký podzime, i dešťů bez konce, jaro, tvých cukrových písniček, jež slýchával jsem na tvém rahnové! Neděle je den Páně, neděle je den Páně, ty dny však nejsou mé.
Verše S kým osamět, s kým zůstat sám a civět nad propastí? A plakat? Zaplakal jednou starý Abraham a anděl vzlétl v hermelínovém plášti. Já nevím, kde je sever, kompas lže a všecky dívky lžou. Běž na rozcestí, sloup ti ukáže tři cesty najednou. Z účesu židovek vlá silný pach, to léčí komety. Mé oči krouží v samých elipsách, jež nejsou viděti. Zapomněli jsme na musy, ty křídel nemají. Mít za milenky medusy, ach medusy, jež žhavě líbají. Z korálů berli a pak jít, kde vládnou sepie, velrybí mléko okusit, až ti je někdo nalije. Adieu, adieu, adieu!
Nádraží
Jarní rondeaux
Až bude dým jen obláčkem, Jen obláčkem, Který vítr zcuchá, At‘ letí sbohem za vláčkem, Ach za vláčkem, Mamince kolem ucha.
Utkána z modrošedých par je půlnoc, když se k jaru chýlí. Už nechodí do bílé vily básníci mrtví z dávných jar
At‘ plnou parou uhání, at‘ uhání, lokomotiva s vlakem, at‘ zní to ještě ze strání, rozkvetlých vlčím mákem. Až vlak nám zmizí v zatáčce, až v zatáčce, jak dlouhá, tmavá stužka, snad padne jiskra do svlačce, ach do svlačce, jak svatojánská muška. Budem se dívat zpovzdálí, jen zpovzdáli a vzdychnem smutně asi, však slza, jež se skutálí, ach skutálí, tu žhavou jiskru zhasí.
a přioděni do čamar, dnes už jen stín či příznak bílý. Utkána z modrošedých par je půlnoc, když se k jaru chýlí. Na střeše leží světla cár, to svítí měsíc opozdilý, když jdu tu já, a kroků pár spíš ty, pro kterou srdce šílí. Utkána z modrošedých par je půlnoc, když se k jaru chýlí. Píseň o slabikáři Zní opět staré vzpomínky, nikdo jim neodolá: Jde chlapec vedle maminky a už začíná škola. Slabikář vidím v duchu zas s obrázky Alšovými. Bože bylo tam tolik krás, jež dávno zapadly mi. Neskáče pes už přes oves jak tenkrát v písničce skromné, větříček sice foukal dnes, neshodil hruštičku pro mne. Tak jenom napadlo dneska mi, jak jsem si v knížce té čítal. Čas letěl nad těmi deskami, já roky nepočítal.
Pavučina Píseň o dobrodružství Četl jsem verše Vrchlického, když náhle po knize pavouk mi leze beze všeho. Maminko zab ho, bojím se ho! Proč? Nosí peníze. A pavoučka jsme nezabili. kde však byl jaký kout, pavouci sít‘ nám zavěsili. Musili jsme je každou chvíli smetákem odtrhnout. Ač od těch dob je nevyháním, jsem věčně bez peněz. Co kdyby - vzdechnu s pousmáním a laskavě se dívám za ním, pavoučku, klidně lez. Až tuhle! Mezi dvěma klasy, když po dešti jsem šel, spatřil jsem sít´. To bylo krásy! A tolik stříbra nikdy asi jsem už pak neviděl.
Když jsem si vlezl pod peřinu a v důlku teple vystlaném řásněmi měkkých mokasínů šíp letěl a já před stanem Díval se na prérii spící v účesu řádku pestrých per, maminka byla náčelnicí a potkala mě navečer. Dal jsem jí v duchu za opasek i dýku, jak měl Vinetou dnes chtěl bych tváře plné vrásek přiozdobiti do květů. Zablýskla náhle ocel střenky a míří k srdci rudocha v tom maminka, už bez čelenky, sklání se něžně nad hocha. Úsměv jí skmývá kresby z líce, svým polibkem sen roztříští. už navždy bloudí náčelnice, navždy ve věčném lovišti.
Vlaky Vlak jede a kouř v chomáči padá na okna pavlačí. Semafor slétne, nad tratí začli zas ptáci zpívati. Maminka okno rozhodí, bydlíme v třetím poschodí. A nestačí je zvřít pak, z opačné strany jede vlak. Vlak jede a kouř v chomáči padá na ona pavlačí. Okno je smutné bez kvítků, mívali jsem tam pažitku. Letos tam máme od zimy i muškát s květy bílými. Když maminka je zalívá, je v každém saze ošklivá.
Déšť jisker Déšť jisker padá do obilí, ach, dlouho si tu nepobyly, spí město v rozprouděných tmách, a v nocích, v které osud sved mě, někdo se na mne díval ve tmě, měl jsem strach. Za světlem svatojánských broučků běhal jsem kdysi v kruhu kloučků, šlapaje bramborovou nať. A hebký dotek dívčích pletí nedovolil mi pomýšleti na závrať. Oklamanému do třetice směje se hvězda poběhlice, po jeho stopách chodil pláč. Buď sbohem, město uprchlíků, někdo mi šeptá slova díků. Nemá zač.
