Jaroslav Seifert -
Nobelova cena za literaturu 1984
Město v slzách (1921) - představa světa bez bídy a nenávisti, touha léčit, potěšit; soucit s chudými, vidiny lidského štěstí - proletářská poezie Děti z předměstí V nemocničním sále, kde opatrovnice tancují jako tanečnice mezi lahvičkami s lebkou a meči a mezi plameny bolesti, stáli jsme dopola nazí a bledí jako křída, my chlapci z předměstí, vždyť všecky nás přemohla a všem nám na prsou klečí předměstská bída. Okna k nám hovořila v cizí, nesrozumitelné řeči o štěstí. Přišel k nám doktor s černými brýlemi, pod nimiž úsměvy hasly (byly to brýle mámení, možná, že zlé též znamení), pod tíhou našich pohledů se jeho ruce třásly a byl smuten. Když nás však do svých rukou bral tak láskyplně a něžně, věru, tak moudrým se mi zdál jak mistr Lantner, houslař, a my jsme byli housle z dřeva javorového, z nás každý hrál nějakou veselou či smutnou píseň ze života svého. Chvilku nás poslouchal, a když poznal, že žádná ta píseň správně hrána není a že jsme všichni poroucháni nebo rozladěni, všecky nás pozorně proklepal, na struny žeber tiše hrál a zpíval: e–a–d–g g–d–a–e Hoši, vy všichni musíte být zase zdrávi, aby až na ulicích světa ten veliký koncert bude, mohli jste všichni hráti z partitury rudé revoluční symfonii!
A ta, panečku, bude!
Jablko z klína (1933) - rozpor snu a skutečnosti, melancholické vzpomínky, zvl. na matku, ztracený svět dětství; krása české krajiny; obraznost, soustředění na detail, melodický verš - poetismus Rozhovor Líbal jsi mne na čelo či ústa, nevím – zaslechla jsem jenom sladký hlas a tma hustá obklopila úžas polekaných řas. Na čelo jsem políbil tě v spěchu, neboť omámila mě vůně tvého proudícího dechu, ale nevím – zaslechl jsem jenom sladký hlas a tma hustá obklopila úžas polekaných řas, líbalas mne na čelo či ústa?
Obraz ve vodě To není obraz, to je stín, jenž vlá v neviditelném kroužení, to není obraz, to je hra, která se promění. To není obraz, to je fotografie. Ach, dej mně ji, já vím, že se mi rozbije o kámen v peřeji. To není obraz, to je hra a nic, jež hoří v tříšti duhové, a potom zpátky padajíc, zní, mře a uplove.
Zhasněte světla (1938) - reakce na mnichovskou zradu, posila národa, výraz naděje; krása jazyka Zhasněte světla Jen potichu, tak abych nestřás rosu, jež zachvěla se na konečcích řas, jen potichu, jen tiše, bez patosu
té noci říkám: Nebylas z těch nejstrašnějších. Do perutí strážných tvé tmy nás prudce zahalil, ty noci vážná po těch lehkovážných, anděl, jenž s námi byl. A pokřik, jenž se válel po tvém plyši, když hrůzu tvou jsme mnuli ve dlani, ten strašný křik, jejž podnes kdekdo slyší, ten zní mi dnes jak sladké volání. Zhasněte světla! Abych nestřás rosu, jež zachvěla se na konečcích řas, jen potichu, jen tiše, bez patosu si říkám: Jaký, jaký to byl jas v té noci, když se všechno zatemnilo a každý jako stín se schoulil ke kmeni! Já vím, já vím, že líp by tenkrát bylo zaslechnout dunění.
Píseň o rodné zemi Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti, krásná jako kvítka na modranském džbánku, sladká jako střída dalamánku, do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti. Stokrát zklamán, rady nevěda si, znovu vždycky navracíš se domů, stokrát zklamán, rady nevěda si, k zemi bohaté a plné krásy, k chudé jako jaro v čerstvém lomu. Krásná jako kvítka na modranském džbánku, těžká, těžká jako vlastní vina – není z těch, na něž se zapomíná. Naposledy kolem tvého spánku padne prudce její hořká hlína.
Maminka (1954) - vzpomínky na domov, dětství; upřímný synovský cit lásky, trvalé životní hodnoty - po válce Maminčino zrcátko Zrcátko v zlatém oválu ztrácelo stříbro pomalu, až bylo nakonec slepé. Půl života snad bezmála
maminka se v něm česala. Kdys ukazovalo lépe. U okna visí na skobě, dívá se po mně, po tobě, proč by se neusmívalo? Maminka byla veselá a žádné vrásky neměla, a když, tak určitě málo. A zpívala si nad mlýnkem valčíky, které s tatínkem tančila šťastná snad trochu. Když vzpomíná si na mládí, letmo jen okem zavadí o jeho třpytivou plochu. Odvíjejíc pak s hřebene truchlivou kořist plamene, v chomáček vlasy stočí. Když pak jej hodí do dvířek, vidím na skráních vějířek a drobné vrásky kol očí. Pak rám se skroutil; jeho sklo nejdřív jen lehce naprasklo, plíseň v něm cizopasí. Posléze prasklo vejpůlky a maminka své drdůlky pak v rozbitém česala si. Čas utíká, je šedivá, už na sebe se nedívá a zvyká na samotu. Když někdo klepe na dveře, přijde v klotové zástěře, v té černé zástěře z klotu. Vcházím. Dnes nemám odvahu, nikdo nestojí na prahu, nikdo mi nestiskne dlaně. A rozhlížím se zmateně, zrcadlo visí na stěně. Pro slzy nevidím na ně.
Večerní píseň Když bylo dobře mamince, bylo i pěkně v našem bytě. Hmoždíř, který stál na skříňce, zatřpytil se a okamžitě
skla oken, po nichž před chvilkou plakalo ještě bílé jíní, svítila opět po kuchyni, kde vonělo to vanilkou. Když zpívala, hned vesele spustili ptáci před okny nám. měla-li mráček na čele, odletěli hned ptáci jinam. Zmlkli jsme rázem, ztichl smích. I černé kotě, které tlapkou pohrávalo si se skořápkou, dívalo se jí po očích. Když padala již únavou a večer spát nás odnášela, tu rukou drsnou od popela stlala nám měkce pod hlavou. V hořáku ještě přede plyn a nad pelestí přechází nám, podobaje se pavučinám, velikánský stín maminčin. Dnes už tak šťastně neusínám.
